POČÁTKY RODU ŠTERNBERKŮ

001-118_zlom_sterberkove:Sestava 1

6/28/13

2:19 AM

Stránka 10

1

POČÁTKY RODU ŠTERNBERKŮ

a přítel knížete Soběslava I. (1125–1140). Vyšehradský kanovník ve své kronice uvádí, že při cestě do Polska si tento Diviš všiml podezřelého chování dvou mužů, oznámil to knížeti a ten je dal zatknout a vyslýchat. Víme, že byl kastelánem, ale dokumenty neříkají kde. Není ani jisté, zda byl skutečně předkem rodu Divišoviců a Šternberků. Přemyslovský kníže Soběslav I. žil v nelehké době, v mládí dokonce ve vyhnanství. Spory s bratrem Vladislavem I. podle Kosmy urovnala až matka Svatava a biskup Ota Bamberský. Nový kníže pak svedl úspěšný boj s římskoněmeckým císařem Lotharem III. (porazil ho i s Otou Olomouckým v bitvě u Chlumce 18. 2. 1126, a německého krále dokonce zajal), ovšem nepřecenil své síly a raději se stal císařovým spojencem. Doma musel roku 1130 potlačit spiknutí, jehož původce krutě potrestal (dal je oslepit, čtvrtit i lámat kolem), zbavil vlády moravské Přemyslovce a sám ovládl úděly brněnský, olomoucký a znojemský. Nechal opevnit Pražský hrad a dle kronikáře „panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její“. Roku 1167 je připomínán Zdeslav I. z Divišova († 1176), snad syn Diviše I., který byl purkrabím v Kouřimi (1167) a Žatci (1170–1172). Jeho nám jménem neznámý bratr (snad Diviš II.) měl syny Petra, Bohutu I., Jindřicha I. a Mikuláše.

Šternberkové patří k vůbec nejstarším českým šlechtickým rodům, jejich zdokumentovaná historie totiž sahá až do první poloviny 12. století. Jde také o jediný rod v českých zemích, o němž je známo, že již odedávna patřil k panskému stavu. Mnoho jeho příslušníků se významně zapsalo do naší politické, vojenské, kulturní i vědecké historie. Rodový znak Šternberků – zlatá osmihrotá hvězda v modrém poli – dodnes náleží žijícím potomkům tohoto prastarého šlechtického rodu, který se posléze stal rodem hraběcím a jako jeden z mála v Evropě se může psát „von und zu“ (tj. podle hradu se nazývají a dosud na něm sídlí), když dodnes vlastní hrad Český Šternberk. Někdy po počátku 12. století, v době tzv. vnitřní kolonizace českých zemí za vlády Přemyslovců, získal území jihovýchodně od Prahy okolo řeky Sázavy rod Divišoviců, jehož sídlem byl Divišov u Benešova. Zde se na místě dnešního kostela a děkanského úřadu nacházelo opevněné panské sídlo, z něhož se zachovaly zbytky románského zdiva ve sklepeních a fragmenty románského epitafu s erbovní osmihrotou hvězdou. Počátky rodu Šternberků nám, přes snahu historiků, zůstávají zahaleny mlhou pro nedostatek písemných dokumentů. Nejstarším známým předkem rodu Šternberků, který sídlil v Divišově, je snad Diviš I. († po 1130) připomínaný už roku 1130 jako rádce 10


6/28/13

2:19 AM

Pan Zdeslav musel být schopný politik, protože v politicky složité době, kdy po odstoupení Vladislava II. roku 1172 nastaly boje o trůn, provázené intrikami a častým střídáním panovníků, dokázal své postavení nejen udržet, ale i posílit. V roce 1175 mu kníže Soběslav II. svěřil důležitý úřad komorníka, který spravoval finance. Jeho synovec Bohuta I. byl kastelánem v Bílině a založil tzv. bohutickou větev rodu (vymřela již někdy po roce 1237). Zdeslav I. měl syny Petra († 1176) a Zdeslava. Petr byl purkrabím kouřimským a žateckým. O Zdeslavovi máme jen jednu zmínku z roku 1193. V květnu 1187 je připomínán synovec Diviš III., který byl knížecím dvořanem a později i podkomořím. Panovníci odměňovali své věrné dvořany a kastelány penězi a statky. Z pramenů se zdá, že Jindřich I. byl prvním z rodu Divišoviců, který získal statky na Moravě. Došlo k tomu po roce 1197, kdy si Přemyslovci Vladislav Jindřich a Přemysl Otakar I. rozdělili vládu na Moravě. Přemysl Otakar I. si ponechal Olomoucko a zde se Jindřich I. z Divišova stal soudcem (uváděn je jen v roce 1207).

Stránka 11

Divišov – na místě dnešní fary a dvora stál původní opevněný dvorec Diviše IV. z Divišova. V popředí kostel sv. Bartoloměje s hrobkou Šternberků.

První doložený předek – Diviš IV. V letech 1218–1240 se objevuje jméno Petrova syna Diviše IV. z Divišova († 1240), který byl purkrabím prácheňským a pak i královským maršálkem. Historici nepochybují, že nejstarším doloženým předkem Šternberků je právě on. On i jeho syn Zdeslav jsou uváděni jako rádci na panovníkových listinách z let 1218–1240 – (Dyuvis de Dyuviscov, Diwisone de Dyuvisov). Diviš vlastnil statek Divišov v Posázaví a z listiny královny Konstancie z 5. prosince 1240 se dozvídáme, že držel i majetek na Moravě. Královna touto listinou sděluje, že od něj koupila ves Komín za 280 hřiven pro klášter v Tišnově. Právě Diviš IV. začal cíleně kolonizovat Posázaví, v blízkosti hlavního města a někdy okolo roku 1217 si zde vybudoval tvrz, kterou nazval Divišovem. Poprvé používá název svého sídla na listině z 15. 1.

Rekonstrukční kresba románského dvorce v Divišově (Jan Heřman)

1218. V její blízkosti byl vybudován (nevíme kdy) kostel, který byl zasvěcen sv. Bartoloměji. Za krále Přemysla Otakara I. a pražského biskupa Ondřeje došlo ke sporu o to, kdo má právo na jmění a příjmy z kostelů a kaplí na šlechtických sídlech. Diviš IV. se zúčastnil těchto jednání, která skončila 1. března 1222 tzv. velkým privilegiem české církve, omezujícím zásahy velmožů do církevního majetku. V té době je v listině papeže Honoria titulován jako kastelán kraje prácheňského (Plzeňsko). Poslední zprávu o něm máme z června 1224, kdy je titulován jako královský maršálek (jeden ze čtyř nejdůležitějších dvorských úřadů). 11


6/28/13

2:19 AM

Stránka 12

Zakladatel hradu Českého Šternberka – Zdeslav II.

ERB ŠTERNBERKŮ Graficky nesmírně působivý a výrazný erb se zlatou hvězdou vyzýval hlavně za renesance k vytvoření legendy, jak a kdy ho Šternberkové získali. Někdy v 16. století vznikla legenda o prastarém původu znaku i rodu, jehož kořeny prý sahaly k narození Krista. Podle ní získali Šternberkové osmihrotou zlatou hvězdu na modrém poli od krále Kašpara, jednoho ze Tří králů, kteří se přišli poklonit do Betléma narozenému Ježíškovi. Má to tedy být hvězda betlémská. K prezentaci rodu napomáhaly i hrdinské skutky Jaroslava ze Šternberka, jenž měl dle kroniky Václava Hájka z Libočan na hlavu porazit hordy Tatarů u Olomouce roku 1253.

Divišův syn Zdeslav II. († 1265) je poprvé jmenován roku 1240 jako dědic Divišův. Zdeslav II., v letech 1235–1241 zvaný z Chlumce (vlastnil Chlumec nad Cidlinou, de Hlumech), proslul statečností, vojenským talentem i jako dvořan kralevice, moravského markrabího, rakouského vévody a poté českého krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. Patřil k nejpřednějším šlechticům a královým dvořanům. Z dochovaných dokumentů se zdá, že v době sporu mezi králem Václavem I. a jeho synem moravským markrabětem Přemyslem se přiklonil na stranu ambiciózního kralevice. Když byl roku 1249 uzavřen mezi znepřátelenými stranami smír, nacházel se pan Zdeslav v Přemyslově družině v Brně. Potvrzuje to jeho jmenování v listině z 14. ledna 1249, kde dosvědčil dar markraběte Přemysla dolnorakouskému šlechtici Jindřichovi I. z Liechtensteinu († 1265). Za věrnost mu daroval jihomoravské panství Mikulov – tím Liechtensteinové poprvé majetkově vstoupili na Moravu a patří dnes k nejstarším moravským šlechtickým rodům (i přes spornou konfiskaci majetků v roce 1945). Zdeslav se pohyboval i v družině moravského markraběte Přemysla a na Moravě získal úřad nejvyššího stolníka markraběcího dvora (1253 – je v Olomouci uváděn jako dapifer Moraviae. Zde pak získává statky na Olomoucku a s tím se mění jeho vnímání okolím. Na listině z roku 1249 vydané na Moravě je uváděn jako šlechtic z Čech, ale na dokumentu vydaném roku 1253 v Rakousku je již jmenován mezi moravskými šlechtici. Zdeslav roku 1251 doprovázel krále Přemysla Otakara II. na jeho cestě do Rakous, když si ho zdejší šlechta zvolila za vládce (i s pomocí Liechtensteinů). V roce 1260 byl v králově vojsku při vítězné bitvě nad uherským králem Bélou IV. u Kressenbrunnu 12. července 1260. Nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil Přemysl roku 1252 sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou Babenberskou (1204/5 až 1266), byť byla o více než 30 let starší. Podle legendy měl v roce 1253 Zdeslav II. ze Šternberka řídit obranu Olomouce proti Kumánům

Popis erbu: v modrém štítě zlatá osmihrotá hvězda. Klenot: dvě modrá orlí křídla a mezi nimi zlatá osmihrotá hvězda. Pokryvadla: modro-zlatá. Heslo: „NESCIT OCCASUM“ (Nikdy nezapadá). Erb Šternberků vyniká jednoduchostí i vznešeností. Osmihrotou hvězdu Šternberkové používali asi od 1. poloviny 13. století. Nejstarší dochovaný erb Šternberků ale známe až z pečeti Jaroslava ze Šternberka z roku 1284. (Rekonstrukce Jan Heřman)

Zdeslav II. ze Šternberka patřil mezi nejvýznamnější dvořany a rádce krále železného a zlatého Přemysla Otakara II. (rytina náhrobku krále v katedrále sv. Víta na Pražském hradě).

12


6/28/13

2:19 AM

(uherské ozbrojené jízdě), když se spor o Rakousy, dědictví po Babenbercích, markrabího moravského Přemysla Otakara s uherským Bélou IV. přesunul i na Moravu (viz níže Legenda o Jaroslavovi). Pravda je ale jiná. V červnu 1253 král železný a zlatý Přemysl Otakar II. se svým vojskem čekal útok uherského krále Bély IV. v Dolních Rakousích. Uherské vojsko (tvořené i jízdou Kumánů) ale nečekaně vyrazilo k Olomouci, kterou oblehli. Podle legendy Zdeslav II. na ně odvážně zaútočil, zabil jim velitele a obrátil je na útěk. Ve skutečnosti to bylo tak, že král Přemysl Otakar II., když zjistil svůj omyl, vytáhl s vojskem z Rakous k Olomouci, ale protože Uhrové měli velkou přesilu, čekal v povzdálí, dokud nepřátelské vojsko neodtáhne s nepořízenou, kvůli nedostatku potravin.

Stránka 13

Okolo roku 1242 Zdeslav II. vybudoval honosný hrad Český Šternberk, podle kterého se začal psát „ze Šternberka“ (Zdeslaus de Sternber). Rekonstrukce podoby hradu Český Šternberk kolem roku 1240 (Jan Heřman).

LEGENDA O JAROSLAVOVI Podle vyprávění Václava Hájka z Libočan (známého jak nepřesnostmi, tak i výmysly) měl roku 1241 Jaroslav ze Šternberka u Olomouce porazit Tatary, kteří pronikli až do střední Evropy. Jde však o omyl, protože s Kumány (ne Tatary) bojoval Jaroslavův otec Zdeslav ze Šternberka, jako člen družiny markraběte moravského Přemysla (budoucího českého krále Přemysla Otakara II.), a to až roku 1253. Stalo se tak za válek o rakouské dědictví Babenbergů, kdy vojska uherského krále Bély IV. a jeho spojenců vtrhla na Moravu. Doplňme, že spojené vojsko spojenců Uhrů, totiž haličského knížete Daniela, krakovského vévody Boleslava Stydlivého a opolského vévody Vladislava, oblehlo v roce 1253 Opavu. Město před dobytím zachránila odvaha jednoho z jeho velitelů – chrabrého Beneše, pravděpodobně pocházejícího z rodu Benešoviců, tedy příbuzných Šternberků. Prvotní příčinou omylu a vzniku legendy nebyl Václav Hájek z Libočan, ale Přibík z Radenína, kronikář doby Karla IV. Pravděpodobně se chtěl zavděčit biskupovi a Karlovu rádci a diplomatovi Albrechtovi ze Šternberka. Olomouckého hejtmana, který vyrazil z města proti Tatarům a zabil jejich velitele, „ztotožnil“ s Jaroslavem ze Šternberka. Při tom místo roku 1253 uvedl rok 1241. V 19. století na této kronikářově chybě byla postavena jedna z podvržených historických pověstí „Rukopisu královédvorského“. Citujme ukázku z básně Jaroslav:

nastojte, i nadivno vám sluchu! Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí, jesti tamo hora nevysoká, nevysoká, Hostajnov jéj imě. Máti Božia divy tamo tvoří. … Tateré je lútým davem hnáti. Aj, ta Jaroslav jak orel letě: tvrdú ocel na mohúcéch prsech, pod ocelí chrabrost, udatenstvie, pod helmiciú velebyster věhlas. Jarota mu z žhavú zrakú pláše, rozkacen hna jako lev drážlivý, když mu teplú krev sě udá zřéti, kehdy nastřělen za lovcem žene; tako zlútí sě, vz Tatary trčí. Češie za niem jako krupobitie. … Jaroslav ves ve krvi s ořem sbrocen mečem Kublajevica zachváti, ot ramene šúrem kyčlu protče, takož spade bezduch mezi mrchy. Ve skutečnosti asi 70 000 mongolských nájezdníků vtrhlo roku 1241 přes Rusko do střední Evropy, kde postupovali bez jediné porážky. Cílem bylo dobýt tato území, kde si počínali velmi krutě. Jeden z jejich vojenských proudů došel na střední Moravu, kde oblehl Olomouc a vypálil klášter Hradisko. Začátkem roku 1242 se rychle přesunul do Uher, kde se připojil k hlavním jednotkám chána Batú, vracejícím se zpět do Asie. Příčinou rychlého odchodu byla smrt velkochána Ogedeje (nejspíše byl otráven) a boj o jeho nástupce.

Zvěstuju vám pověst veleslavnú o velikých pótkách, lútých bojéch. Nastojte i ves svój um sbierajte,

13


6/28/13

2:19 AM

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ Literární padělek v září 1817 objevil spisovatel, filolog, historik, knihovník, pedagog Václav Hanka (1791–1861) ve věži děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Měl pocházet ze 13. století a popisem slavné české historie, použitím vyspělé češtiny a iluminací podpořit národní hrdost. Od nalezení rukopisu se vedly spory o jeho pravost (podobně i u druhého falza „Rukopisu zelenohorského“ nalezeného roku 1818). Roku 1886 T. G. Masaryk s historikem Gollem a jazykovědcem Gebauerem v časopisu Atheneum prohlásili oba rukopisy za padělky, čímž proti sobě vyvolali nenávist části české veřejnosti (hned po nálezu RKZ je zpochybnil Josef Dobrovský, ale byl umlčen). Azyl mu v roce 1818 poskytl Evžen Karel hrabě Czernin na zámku Chudenice. Za autory rukopisů se považují Václav Hanka a Josef Linda. Ve 20. století potvrdily vědecké expertizy, že jde o padělky. Jako „zbožná lež“ ve své době sehrály pozitivní roli v rozvoji národního uvědomění, ale hlavně v umění.

Stránka 14

Kresebná rekonstrukce z období Lucemburků okolo roku 1360 (Jan Heřman)

O 400 let později známý kronikář Václav Hájek z Libočan událost posunul na rok 1241, Zdeslava zaměnil za Jaroslava a Kumány za Tatary! Kromě opevněného dvorce v Divišově vlastnil pan Zdeslav II. také Chlumec nad Cidlinou. Zde vybudoval tvrz a obchodní osadu, kvůli které byla přes řeku Cidlinu odkloněna stará polská neboli kladská stezka (Praha–Náchod). Šternberkové vlastnili Chlumec do roku 1393, kdy ho prodali pánům z Opočna. V listině ze 7. července 1242 se Zdeslav podepisuje jako pán ze Šternberka (Zdeslaus de Sternber). V této době již musel hrad Český Šternberk stát nebo byl ve výstavbě a nahradil dosavadní sídlo v nedalekém Divišově. Výstavný a pevný hrad, postavený na strategicky položené skále, chráněné ze tří stran srázem a z jedné i Sázavou, byl důstojným sídlem rodu, který podle dobové módy začal používat německý predikát ze Šternberka (tedy „Hvězdné hory“; Stern = hvězda, Berg = hora). O necelá dvě desetiletí později máme důkaz o existenci hradu Šternberku na Olomoucku (1269). S manželkou pocházející z Míšně měl pan Zdeslav nejmíň čtyři syny. Uváděni jsou Albrecht, Beneš, Jaroslav a Zdeslav III., kteří položili základy několika rodových větví rodu Šternberků. Jaroslav byl asi nejmladším ze čtyř synů Zdeslava ze Šternberka, které známe, a založil proslulou konopišťskou linii rodu. Jeho starší bratr Albrecht založil moravskou linii a nejmladší Zdeslav holickou linii (viz dále), zatímco předčasně zesnulý Beneš nezanechal potomky.

Okolo roku 1340 získal Štěpán ze Šternberka hrad Bechyně v jižních Čechách. V rukách jeho rodu bude celkem třikrát (pohled od řeky Lužnice).

V kněžišti klášterního kostela sv. Františka Serafínského v Zásmukách je zazděn pozdně gotický náhrobek Jaroslava ze Šternberka. Sem byl přemístěn z Anežského kláštera v Praze po jeho zrušení (1785).

14


6/28/13

2:19 AM

Stránka 15

2

MORAVSKÉ VĚTVE ŠTERNBERKŮ

Zakladatel hradu Šternberk

Albrecht I. zaujímal důležité místo v krajské správě jako purkrabí (1286–1287) a později komorník olomoucký (1296–1298). Jak jsme viděli, neměl daleko k nezákonnému připojování cizích majetků. Po smrti Přemysla II. († 1278) a za nastalé anarchie v době okupace země bez krále se Albrechtovi podařilo na úkor sousedů získat velké majetky u řeky Bystřice a na pomezí Opavska. Do roku 1280 „… zle hubil zboží biskupství olomouckého a kláštera hradiského…“, a proto ho olomoucký biskup Bruno exkomunikoval. K nápravě přiměla Albrechta I. až vážná nemoc a hrozba blížící se smrti a „zatracení věčného“. Dne 9. ledna 1281 na hradě Šternberku vydal listinu, kterou slíbil biskupovi a opatovi náhradu škod na církevním zboží, kvůli tomu dal do zástavy na tři roky své statky v hodnotě 100 hřiven. Pokání ztvrdil přísahou na krucifix. Roku 1283 musel ustoupit nárokům Řádu německých rytířů na horu Rudnou a les Labušku na Opavsku a opět se kál (olomouckému kostelu daroval dvě vsi).

Moravskou linii založil Zdeslavův syn Albrecht I. starší ze Šternberka († 1299). Jeho bratři Jaroslav a Zdeslav získali statky v Čechách. Albrecht I. dokončil stavbu šternberského hradu severně od Olomouce a založil pod ním město Šternberk, poprvé zmíněné v listinách roku 1269. Patřil k předním moravským šlechticům, a proto dosáhl i významných zemských úřadů. Na přelomu 13. a 14. století se za neznámých okolností dostal do rukou Šternberků bývalý zeměpanský hrad Lukov u Zlína. Roku 1286 je Albrecht zmiňován jako purkrabí královského hradu v Olomouci a v letech 1296 až 1298 jako komorník olomouckého zemského soudu. Budoval hamry a doly na železnou rudu a panství v okolí moravského hradu Šternberk se snažil rozšířit, a to i na úkor sousedů. Zabral i pozemky kláštera Hradisko u Olomouce a měl spory s olomouckými biskupy i s řádem německých rytířů. Roku 1269 se král Přemysl Otakar II. ve sporu kláštera Hradisko s Albrechtem I. ze Šternberka o les u Domašova nad Bystřicí a tamní lomy na mlýnské kameny a železné hutě přiklonil na stranu pána ze Šternberka. V listině, kterou král vydal, se poprvé zmiňuje hrad Šternberk, který musel být postaven mezi lety 1253–1269.

Počátky šternberské větve Hlavní majetky rodu (především Šternberk) převzal po Albrechtovi ze Šternberka jeho stejnojmenný syn Albrecht (†?). První zprávu o něm máme z roku 1295 a pak z let 1296–1298, kdy 15


6/28/13

2:19 AM

Stránka 16

sloužil se o kolonizaci dosud neobydlených oblastí u Staré Libavé a Moravského Berouna. I on získal významné místo v moravské šlechtické obci a v letech 1314 a 1318 je v listinách titulován jako purkrabí olomoucký a roku 1323 jako „cúdař“ (soudce). Je také uváděn jako svědek v listinách krále Jana Lucemburského a královny-vdovy Elišky Rejčky. Zemřel bez dědiců někdy v létě roku 1329. Dědicem panství Šternberk a oblastí okolo Moravského Berouna se pak stal Štěpán († 1357), syn Zdeslava staršího, protože ho strýc Diviš jmenoval svým dědicem (viz dále).

byl komorníkem olomouckým. Úřad olomouckého komorníka zastávali i jeho bratr Zdeslav starší (1305) a jeho syn Zdeslav mladší (1322). Dědicem se pak stal Diviš († 1329), snad jeho syn. Zmiňován je roku 1307, kdy dojednával hranici panství s olomouckým biskupem. Za-

Albrechtův mladší bratr Zdeslav († 1290) je roku 1285 uváděn jako nejvyšší číšník krále Václava II. a o čtyři roky později jako pražský purkrabí. Někdy v letech 1289–1290 byl králem pověřen, aby míšeňskému biskupství předal část kupní ceny za panství Pirna. Důvodem byla pravděpodobně skutečnost, že Zdeslavova manželka pocházela z rodu z Kamence (míšeňským děkanem byl Bernard z Kamence). Měli spolu asi jedinou dceru Scholastiku, která se provdala za Habarta ze Žirotína. Zdeslav získal hrad Medlice, který patřil olomouckým biskupům. Stal se zakladatelem rodové větve Holických ze Šternberka (viz kapitola 3). Zdeslav starší († před 1323), mladší syn Albrechta, si budoval majetkovou doménu na jihovýchodě Moravy. Od roku 1308 byl nejvyšším komorníkem markrabství moravského. Někdy po roce 1300 získal do zástavy královský hrad Lukov nedaleko Zlína. Po roce 1318 získal další zástavu – důležitý královský hrad Uherský Ostroh. Zde pak měl mnoho majetkových sporů s cisterciáky z Velehradu. V roce 1322 písemně uznal společně se synem Zdeslavem ml. majetkové nároky kláštera. Z roku 1307 máme zprávu, že jako biskupské léno držel hrad Medlice. Bohužel neznáme jeho manželku a příbuzenské vztahy, ale jeho postavení mezi moravskou šlechtou bylo významné. Podle některých historiků je pravděpodobné, že jeho manželka pocházela z mocného uherského rodu Čáků (snad sestra Matúše Čáka Trenčianského), jak naznačují další události a také jména jeho synů Štěpána a Matouše, která byla oblíbena v Uhrách. Pokud

Hrad Šternberk vybudoval Albrecht I. ze Šternberka v letech 1253–1269. Bývalá hradní věž nese stopy původních vstupů z paláce a ochozu hradby.

Rekonstrukce podoby hradu Šternberk u Olomouce (Jan Heřman podle R. Vojkovského)

16


6/28/13

2:19 AM

tomu tak bylo, dostali se Šternberkové na Moravě v letech 1304 a 1314 do nepříjemné situace, když tehdy vtrhla uherská vojska na jižní a východní Moravu. Král Jan Lucemburský roku 1315 vytlačil Čákova vojska z Moravy. Zdeslav ml. ze Šternberka († asi 1324) zemřel krátce po svém otci, pravděpodobně v roce 1324. V roce 1322 je jmenován jako komorník olomoucký. V listině z roku 1332 se uvádí vdova po Zdeslavu starším Markéta (Čáková?) a s ní její synové Štěpán, Jaroslav, Albrecht a Matouš. Její věnná ves Štarnov byla předána klášteru sv. Kláry. V něm byly jako jeptišky její dcery Anežka a Eliška.

Stránka 17

KDO BYL MATÚŠ ČÁK TRENČIANSKÝ? Matúš Csák Trenčianský (asi 1260–1321) byl významný uherský politik a šlechtic. Csákové hovořili maďarsky i slovensky, takže mohli plnit úkoly uherských králů i ve slovanských oblastech (např. Slovensko, Chorvatsko). Jeho otec Peter Csák bojoval ve vojsku krále Bély IV. proti Přemyslu Otakaru II., byl zástupcem krále v Uhrách (palatinem) a bratislavským županem. V roce 1291 dostal od krále Ondřeje III. pevný hrad a panství Trenčín. Zanedlouho se s ním ale rozešel ve zlém a vzdal se úřadů. Král se pokusil Petera Csáka vojensky porazit, ale neuspěl. Uherský velmož Matúš Csák po smrti krále roku 1301 podporoval nástupnictví českého krále Václava III. a aktivně vystupoval proti dalšímu kandidátovi Karlu Robertovi z Anjou. Za to dostal nitranské a trenčínské panství. V roce 1310 byl jmenován správcem královského majetku a mincoven a jedním ze tří palatinů země. Ovládal 14 žup a na 50 hradů, kde vystupoval jako vládce, který zabavoval majetek místním šlechticům a církvi. Proto byl roku 1311 úřadů zbaven. V roce 1315 vpadl na Moravu jako spojenec rakouského vévody Fridricha Sličného, ale u hradu Holíč ho odrazilo vojsko Jana Lucemburského. V bitvě u Rozhanovic u Košic (15. června 1312) ho král Karel Robert z Anjou porazil a Matúš Čák se stáhl do svých držav (které tvořily trenčianská, bratislavská a nitranská stolica, stolica = správní okrsek). Nitranský biskup nad ním vyhlásil klatbu. Když mu roku 1318 zemřel jediný syn Matúš, rozhodl se svůj rozsáhlý majetek odkázat svému (pravděpodobnému) příbuznému Štěpánovi ze Šternberka.

Šternberská větev V létě 1316 se Zdeslav se synem Štěpánem († 1357) vypravil do Horních Uher. V září jsou oba uváděni na listině vydané Matúšem Čákem u malokarpatského hradu Dobrá Voda. Jejich návštěva se pravděpodobně týkala upevnění rodinných vazeb nebo dohody o dědění majetku uherského velmože. Když v roce 1321 Matúš Čák zemřel (18. 3.), odkázal svůj majetek mladému Štěpánovi ze Šternberka, zvanému v Horních Uhrách „Štěpán Čech“. Dědic rozsáhlého majetku v Horních Uhrách ale musel ihned čelit nárokům uherského krále Karla Roberta (1288–1342). Ten do června 1321 dobyl několik hradů a v srpnu obsadil i pevný hrad Trenčín. Štěpán uhájil jen západní část Čákových držav u moravské hranice (Holíč, Branč). Naštěstí nebyl závislý jen na uherských dominiích, protože roku 1329 zdědil po strýci Divišovi panství Šternberk, kde se usadil. Toto dědictví přišlo právě včas, protože v roce 1332 uherský král Karel Robert obsadil poslední zbytky bývalého Čákova panství. Štěpán ze Šternberka si z Uher pravděpodobně přinesl větší částku peněz nebo dlužních úpisů, protože v dalších letech získával v Čechách rozsáhlé statky. Roku 1338 dostal do zástavního držení královský hrad Poděbrady za pohledávky, které měl u krále Jana Lucemburského. Nejpozději roku 1340 od krále získal také strategicky

položený hrad Bechyně v jižních Čechách. Do jeho majetku se dostala i panství Kolíč u Holešova a Veselí nad Moravou. Štěpán ze Šternberka zaujímal významné místo v moravské i české šlechtické společnosti. Dokazuje to mimo jiné vyhlášení Korunovačního řádu krále Karla IV. z roku 1347, kdy je zde uváděn Štěpán i s bratrem Jaroslavem (zábřežská a hoštejnská větev rodu). Karel IV. jej roku 1351 jmenoval zastupujícím zemským soudcem ve sporu o dědictví mezi českými, moravskými a hornorakouskými stavy. Štěpán se účastnil zemských sněmů v Olomouci a v Brně, jak dokazují zápisy z jednání. Štěpán ze Šternberka byl jedním ze tří iniciátorů založení Moravských zemských desek (před17


6/28/13

2:19 AM

Stránka 18

Nejstarším Štěpánovým synem byl Petr († asi 1353), který sídlil převážně na Bechyni. Zdá se, že měl vznětlivou povahu, snad po uherských předcích. Na podzim roku 1351 se totiž zapojil do pohraniční války Jindřicha z Hradce s rakouskými pány. Po roce 1351 se již o něm žádné dokumenty nezmiňují. Nedožil se příliš vysokého věku, protože zemřel již před rokem 1357, tedy dříve než jeho otec. Když roku 1357 zemřel Štěpán ze Šternberka, odešel nejvýznamnější člen rodu Šternberků této doby. Jeho dědictví převzali nedílně synové Albrecht a Zdeněk. Starší Albrecht, který byl v té době biskupem zvěřinským, se staral o společná panství. V roce 1358 bratři získali panství Zlín. Zlínské panství biskupovi Albrechtovi přineslo mnoho starostí. Jeho světelští příbuzní a další místní šlechtici totiž odcizili vizovickým cisterciákům několik pozemků a ti si stěžovali až pa-

chůdce dnešních pozemkových knih). Vznikly roku 1348 podle vzoru zemských desk v Čechách, a to v řadě půhonné (tj. soudní) a trhové (tj. zachycující prodej, dědictví nebo zástavy majetku). Moravské zemské desky byly vedeny současně zemskými soudy v Olomouci a Brně. Teprve roku 1642 došlo k jejich sloučení v Brně. Zápisy byly prováděny nejprve latinsky, od roku 1480 česky. Za vedení jednotlivých knih odpovídal nejvyšší komorník zemského soudu. O Štěpánovi manželce nevíme nic jistého, ale dostupné informace naznačují, že jí mohla být sestra jihočeského velmože Petra z Rožmberka (založila špitál při klášteře ve Šternberku). Druhou jeho manželkou byla Kateřina z Kravař, která ho přežila o patnáct let. Kromě synů Petra, Zdeňka a Albrechta se dobové listiny zmiňují o dceři Markétě, provdané za Viléma Bavora ze Strakonic.

Moravský hrad Šternberk na konci 19. století dal romanticky přestavět Jan II. kníže z Liechtensteinu zvaný „Dobrotivý“, který zde rád pobýval a studoval přírodu.

18


6/28/13

2:19 AM

Stránka 19

peži do Avignonu. Biskup Albrecht se proto snažil situaci rychle vyřešit, protože i jeho jméno bylo ve stížnosti uvedeno. Nejpozději v polovině roku 1360 předal Albrecht zlínské panství bratrancům Alešovi a Vilémovi, a proto již o rok později není papežem jmenován mezi viníky. Zato jeho světelští bratranci byli roku 1363 exkomunikováni z církve. Biskup zvěřinský Albrecht vyřešil spor skutečně šalamounsky roku 1367. Podle smírčí dohody vydané na hradě Šternberku byl uznán nárok cisterciáků na sporné statky, ale pánům ze Šternberka byly ponechány k užívání do konce jejich života.

Rádce a přítel císaře Štěpánův druhý syn Albrecht ze Šternberka (asi 1322–1380) se po studiu na univerzitách v Paříži a Bologni stal kanovníkem v Olomouci. Po otci se ujal vlády i na moravském panství Šternberku. Roku 1352 se stal děkanem olomoucké kapituly a o čtyři roky později (1356) biskupem ve vzdáleném severoněmeckém Zvěříně (Schwerin) v Meklenbursku, díky podpoře krále Karla IV. Ten cíleně obsazoval církevní úřady v říši důvěryhodnými kandidáty a zajišťoval si tak zde politický vliv. Tuto diecézi pan Albrecht nikdy osobně nenavštívil, protože se jako rádce a přítel Karla IV. zdržoval spíše na jeho dvoře nebo vykonával různá diplomatická poselství. Od roku 1358 můžeme sledovat jeho politická a diplomatická jednání, společně s předními rádci císaře arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, Janem ze Středy a Janem Očkem z Vlašimi, v Praze, Brně, Norimberku, Mohuči, Vratislavi, Krakově a v Uhrách. Jeho osobní prestiž posílilo jmenování papežským legátem. Roku 1364 ho papež Urban V. jmenoval biskupem litomyšlským (litomyšlské biskupství bylo založeno roku 1344, ve stejném roce bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství). Toto nové církevní centrum mělo zřejmě pomáhat mocenským výbojům Karla IV. do Slezska. Logicky by biskupství mělo vzniknout v Hradci

Arcibiskupa Albrechta ze Šternberka připomíná kaple na hradě Šternberk s cennými freskami. Křídlový oltář není původní, byl pořízen při poslední přestavbě hradu v 19. století, vpravo Šternberská madona.

Králové, ale to by podstatně omezilo samostatnost věnného města českých královen, proto byla zvolena Litomyšl. V roce 1365 Karel IV. jmenoval Albrechta svým důvěrným rádcem (consiliario et devoto nostro) a vyňal ho ze soudní pravomoci zemských úředníků (podléhal jen arcibiskupovi pražskému). Když provázel císaře Karla IV. na cestě do Říma, získal v červnu 1368 i úřad arcibiskupa v Magdeburgu a titul primase římsko-německé říše. Novým litomyšlským biskupem se stal Petr (zvaný Jelito), dosavadní biskup ve švýcarském Churu. Arcibiskup Albrecht ale záhy povýšení litoval, protože se dostal do sporu se svou kapitulou i městem. Začal proto jednat s kurií o návratu do Litomyšle. Jeho diplomatické úsilí korunoval úspěch a roku 1371 si arcibiskupský úřad vyměnil se svým ná19

POČÁTKY RODU ŠTERNBERKŮ

Recommend Documents