Z projevu inženýra Miroslava Kutého, ředitele Střední lesnické školy v Hranicích, u příležitosti oslav 160 let lesnického školství na Moravě
Počátky lesnického vzdělávání a lesnické školství na Moravě do roku 1896 OD PATENTU MARIE TEREZIE AŽ K ÚSOVSKÉ ZÁMECKÉ ŠKOLE Dnes už málokdo ví, že počátky Střední lesnické školy v Hranicích sahají až do poloviny 19. století a jsou spojeny s historií úsovského zámku. Založení této školy, nejstarší školy středního typu na Moravě, předcházelo jedno století snah o zdokonalení vzdělávání lesnického personálu, jemuž dal impuls Patent lesů a dříví, vydaný pro markrabství moravské císařovnou Marií Terezií v roce 1754. S rozvojem průmyslu docházelo od 17. století k vykácení nemalých lesních ploch. Již písemné prameny z druhé poloviny 16. století, zvláště z nížinných zemědělských oblastí, obsahují zmínky o některých značně odtěžených lesích. Jejich stav se postupně zhoršoval také v podhorských a horských oblastech. Právě s rozvojem těžby a zpracování rud, sklářské výroby a dalších odvětví náročných na množství dodávaného paliva. Situace se stávala neúnosnou již v první polovině 18. století, kdy osvícení úředníci na panstvích i ve státních službách varovali před devastací lesů a požadovali jejich ochranu a obnovu. Tu mohli zajistit jen dobře vyškolení, vzdělaní lesníci, kterých se však nedostávalo. Ubývající kvalitní lesy vyžadující kvalifikovanou Titulní list Patentů lesů a dříví (lesního řádu) s titulaturou císařovny Marie Terezie, vydaného pro České království v roce 1754. Obdobný patent byl téhož roku vydán i pro obnovu a oproti tomu Moravu a Slezsko. nedostatečně odborně vzdělaný a materiálně zajištěný lesní personál byly protiklady, které trápily hospodářské odborníky v habsburské monarchii. Proto v připravovaném tereziánském patentu na ochranu lesů nemohly být řešeny jen obecně hospodářské a s lesnictvím spojené ryze odborné otázky, ale také nezbytný úkol povznést vzdělání lesního personálu, aby byl schopen ochranu a tvorbu lesů zajišťovat. Vedle mysliveckého vzdělání se
v patentu zakotvovalo i vysvědčení o zkoušce z lesnictví. Na základě patentu byla následně vydána instrukce k hospodaření s lesy. Ještě několik desetiletí po zveřejnění patentu zůstávaly mnohé vrchnosti u starého extenzivního lesního hospodářství a starých pořádků, neboť většina lesů byla v soukromém držení šlechty a vliv státu do této sféry těžko pronikal. Přesto byl tereziánský patent lesů a dříví důležitým mezníkem v nazírání na lesní hospodaření a otázku vzdělání lesníků. Mimo jiné zaváděl komisionální zkoušky, jejichž kvalita však závisela od prvopočátku na úrovni samotných zkoušejících. S postupem času se stále více ukazovalo, že ke zkvalitnění vzdělání lesníků, ať polesných nebo jim podřízených revírníků, nedostačuje učební pobyt u revírníka, ale je třeba organizovaného vzdělání vedeného zkušeným lesním odborníkem, nejlépe se vzděláním získaným na německých lesnických školách nebo na vídeňské či jiné univerzitě. Lesnické školství v českých zemích nyní stanulo na svém skutečném počátku. Staly se jím lesnické mistrovské školy. Byly zřizovány vrchností pro svou potřebu a potřebu dalších šlechtických velkostatkářů a připravovaly adepty zvláště pro vedoucí funkce na velkostatcích. Již počátkem sedmdesátých let 18. století založil v Čechách lesnickou školu lesmistr Ingác Ehrenweith v Blatně u Chomutova. Vyučování zde bylo ukončeno v roce 1791. Již v roce 1795 vznikla další mistrovská škola pro schwarzenberská panství ve Zlaté Koruně a téhož roku založil lesmistr František Ofner mistrovskou školu pro liechtensteinské úředníky v Lednici. Obě školy pro vyškolení dostatečného počtu lesních odborníků zanikly.
Budova v Blatně u Chomutova, v níž od počátku sedmdesátých let 18. století do roku 1791 sídlila mistrovská lesnická škola vedená lesmistrem Ignácem Ehrenweithem .
Díky těmto školám stoupala úroveň vzdělání lesníků, kteří byli nyní připraveni studovat i na vysokých školách, odkud se vraceli do praxe na panství velkostatkářů. Zde potom dokázali poskytnout kvalitní vzdělání mladým adeptům lesnictví pro složení komisionálních zkoušek obdobně jako jeden z nich, lesmistr Jan Jiří Schaffer na panstvích Blansko a Rájec. Mezi tyto vzdělané lesníky patřil také rodák ze Žebráku, lesmistr Vincenc Hlava (1782–1849). Nedostatek požadovaných sortimentů dřeva na jižní Moravě způsobený neutěšeným stavem mnoha tamních lesů ho přesvědčoval o stále nízkých počtech řádně vzdělaných lesníků, kteří by odborně lesy obnovovali v požadované kvalitě. S pomocí majitele dačického panství Karla svob. pána z Dalberku a nejvyššího lovčího hraběte Hoyase založil v roce 1821 v Dačicích dvouletou lesnickou mistrovskou školu. V té době již od roku 1813 působila v dolnorakouském Mariabrunnu tolik žádaná lesnická akademie a v době jejího vzniku bylo uvažováno o založení lesnické školy také na Moravě v objektech kláštera Hradisko u Olomouce. Snad právě vznik vzpomenuté akademie odsunul za-
ložení moravského lesnického učiliště na pozdější dobu. Hlavova škola zaplnila mezeru v moravském vzdělávání lesního personálu a v markrabství neměla konkurenci. Dvouletá škola, vybavená knihovnou, kabinety s měřicími přístroji a vyučovacími pomůckami včetně přírodnin, poskytovala vzdělání v mnoha odborných předmětech: matematice, geometrii, planimetrii, stereometrii, mechanice, entomologii, lesnické botanice, přírodozpytu, chemii, pěstování lesů, kreslení plánů, myslivosti, lesní technologii, stavitelství, hospodářské úpravě lesů a účetnictví. Ředitel Hlava na ní vyučoval za asistence dalších dvou učitelů, mezi nimi i Jana Buchmayera, pozdějšího dlouholetého ředitele lesnické školy na Sovinci. Dačická škola připravila za dobu svého krátkého trvání 251 lesních odborníků. Pro nedostatek financí musela být uzavřena. V době, kdy Vincenc Hlava vzdělával mladé adepty lesnického povolání, působil od roku 1825 na opačném konci jižní Moravy, na panství bzeneckém, jiný významný lesník, Johann Friedrich Bechtel (1800-1868). Pocházel z Hanau v kurfiřství Hessen-Kassel. V roce 1823 před koupí bzeneckého statku požádal kurfiřt Wilhelm II. hesenský lesní úřad, aby poslal na vzdálenou Moravu lesníka, který by kupované panství odhadl. Nadřízení vyslali mladého Bechtela, který úkol splnil a nakonec v Bzenci zůstal nadlesním. V té době byly lesy v okolí Bzence zcela zdevastované předcházející těžbou a z někdejších souvislých dubových porostů zůstala jen torza. Kde ustoupily stromy, postupoval písek a vznikala poušť přesahující již 300 ha. Předcházející pokusy o zalesnění tohoto prostoru ztroskotaly. Také první Bechtelovy kroky skončily neúspěchem. Byly mu však dobrou školou a mladý lesník se učil. Do roku 1848 Johann Friedrich Bechtel dokázal obnovit lesy téměř na 2 000 ha půdy a zlepšil jejich stav na dalších více jak 2 500 ha. Mezi lesníky si získal nehynoucí slávu a uznání. Navázal na snahy Vincence Hlavy, který v roce 1843 opětovně vystoupil v C. a k. moravsko slezské společnosti k podpoře zemědělství, přírodovědy a vlastivědy s návrhem na zavedení řádného vyučování nižšího lesnického personálu. Bechtel naléhavou potřebu lesnické školy na Moravě o dva roky později znovu připomněl, podporován líšeňským velkostatkářem, hrabětem Belcredim. Ve svých snahách založit lesnickou školu pokračoval Bechtel i po revolučních letech 1848-1849, tentokrát již jako lesní inspektor. Když 3. června 1850 podal v lesnické sekci rozpracovaný návrh na zřízení moravsko slezské lesnické školy, získal širokou podporu. Nová škola měla být vydržována z pravidelných příspěvků všech majitelů lesů na Moravě a ve Slezsku, přičemž se výše příspěvku odvíjela od velikosti rozlohy lesů. Kníže Liechtenstein, vlastnící největší rozlohy lesů v zemi, nabídl pro potřeby školy své moravskotřebovské či úsovské polesí a prostory tamějších zámků. Johann Friedrich Bechtel vypracoval návrh stanov Moravsko-slezského lesnického spolku a současně navrhl stanovy zamýšlené lesnické školy.
Johann Friedrich Bechtel (1800-1868) se zapsal nesmazatelně do dějin lesnictví zalesněním rozsáhlých písčitých ploch na bzeneckém panství. Byl iniciátorem založení stálé dvouleté lesnické školy, která našla svůj první domov na úsovském zámku.
Pomník Johanna Friedricha Bechtela u železniční zastávky Bzenec-přívoz připomíná úspěch vzdělaného lesníka stejně jako malebné rozsáhlé borovicové lesy.
25. května 1852 podepsal spolek s knížetem Liechtensteinem nájemní smlouvu na příštích deset let s možností jejího prodloužení. Za sídlo školy byl vybrán úsovský zámek a pro praktickou výuku blízké polesí Doubrava. V prostorách zámku byla pro potřeby školy upravena budova za palácem, dodnes nazývaná Stará škola. Prvním ředitelem školy a učitelem lesnických věd byl jmenován Josef Wesely (1814–1898), který do této funkce přešel z rakouského ministerstva zemědělství, tehdy nazývaného ministerstvem orby. Druhým učitelem lesnických věd se stal Robert Micklitz Objekt Staré školy na úsovském zámku po rekonstrukci (1818-1898), do té doby lesmistr v Kraňsku. Za učitele přírodovědných předmětů byl určen lesní inženýr z Jindřichova Hradce Ferdinand Fiscali. Asistentem byl jmenován Eduard Lamberg, lesní adjunkt z Plumlova. 3. října 1852 zažil Úsov slavnost, jakou nepamatoval nikdo předtím a neviděl ani potom. Do malého městečka se sjel výkvět moravské a slezské šlechty, představitelé lesnických spolků z Dolních Rakous, Čech i Pruského Slezska, nechyběla delegace olomoucké univerzity. Do města přijížděli slavobránou s nápisem „Ať žije spojenými silami zřízená lesnická škola“. Druhý den po slavnostním zahájení začala výuka. V dvouletém cyklu učebních osnov byly zařazeny do prvního ročníku dějiny lesnictví, aritmetika, geometrie, trigonometrie a stereometrie, rýsování map a plánů staveb, geologie a půdoznalectví, lesnická botanika, myslivecká a lesnická zoologie s entomologií, výchova lesních porostů, přirozená a umělá obnova a ochrana lesa, oceňování lesů, základy obchodní nauky a účetnictví. Ve druhém ročníku, vedle některých již jmenovaných předmětů, přibyla praktická geometrie, užitkování lesů, nauka o myslivosti, základy nauky o přírodě, lesnická
entomologie, lesní správa a lesnická politika a zákony. Výuka začínala 1. října, zimní semestr býval ukončen až velikonocemi a následovaly čtrnáctidenní prázdniny, letní semestr končil 31. srpnem. Září patřilo hlavním prázdninám. Vyučovací jazyk byl německý. Od roku 1862 vyučoval úsovský farář Karel Frank český jazyk jako nepovinný předmět. Do každého ročníku mělo být přijímáno dvacet studentů, v celé škole tak bylo kolem čtyřiceti žáků. Posluchači bydleli v soukromých bytech v městečku Úsově. Kromě placení stravy a bytu si student musel koupit veškeré školní potřeby a uniformu. Školné původně platili jen synové nelesníků, později od roku 1876 všichni posluchači. Od prvopočátku měla škola mezi odbornou veřejností značný ohlas a svým absolventům zajišťovala vysokou úroveň vzdělání. Mladí adepti odcházeli do lesnických služeb, v nichž postupně nacházeli uplatnění ve funkcích lesmistrů, lesních radů a jiných vedoucích úředníků. Nový vzdělávací ústav podstatně přispíval ke zdokonalení odborného hospodaření s lesy mladou generací vzdělaných lesníků.
Městečko a zámek Úsov v polovině 19. století, kdy se staly prvním domovem profesorů a studentů Moravsko-slezské lesnické školy.
Pohled do expozice lesnického vzdělávání ve Staré škole na úsovském zámku
Úsovská škola středního typu byla ve své době naprostou novinkou. Čas průmyslových a obchodních odborných škol měl teprve přijít. Ředitel Wessely a jemu podřízení učitelé museli sami hledat vhodné formy a metody výuky. Od prvopočátku byla teoretická výuka úzce spojena s praxí představovanou praktickými demonstracemi, cvičeními, exkurzemi a pracemi ve školním polesí. Učitelé byli zkušenými lesníky a současně teoretiky se znalostí novinek lesnické vědy. V roce 1865 nastoupil na školu vrchní lesní hraběte Kinského Augustin Buchmayer (1935– 1809), syn již jmenovaného Jana Buchmayera. Tandem Micklitz – Buchmayer, stejně jako předtím dvojice Wesely – Micklitz, zaručoval do budoucna úsovské škole vynikající úroveň vzdělání a nadějnou budoucnost. Vše se však mělo změnit.
I přes časté střídání učitelů v průběhu padesátých let 19. století si škola udržovala vysokou úroveň díky odborníkům, kteří na ní působili. Vždyť první ředitel Josef Wessely poté zastával funkci generálního inspektora státních lesů a později ředitele lesnické akademie v Mariabrunnu. Jeho odbornost našla uplatnění na vysoké škole zemědělské ve Vídni. Zde také skončila pedagogická životní pouť Ro-
berta Micklitze. Přínos obou jmenovaných učitelů pro lesnické školství a lesnickou vědu připomínají jejich pomníky před vysokou školou zemědělskou ve Vídni.
Josef Wessely (1814-1898), první ředitel úsovské lesnické školy v letech 1852-1855. Předtím pracoval na rakouském ministerstvu zemědělství (tehdy nazývaném ministerstvem orby). Později byl jmenován generálním inspektorem státních lesů a následně ředitelem lesnické akademie v Mariabrunnu. Svou pedagogickou činnost zakončil na Vysoké škole zemědělské ve Vídni.
Robert Micklitz (1818-1898), ředitel úsovské a sovinecké lesnické školy v letech 1858-1873. Před svým pedagogickým působením, které započal v roce 1852 na úsovské škole, byl lesmistrem v Kraňsku , od roku 1855 učil na lesnické škole v Bělé pod Bezdězem, odkud se vrátil do Úsova. Po odchodu ze Sovince pracoval na ministerstvu zemědělství a zastával profesuru lesnictví na Vysoké škole zemědělské.
V roce 1866 došlo k přestěhování chlapeckého semináře řádu německých rytířů z hradu Sovince do Opavy. Na hradě se uvolnily prostory zařízené pro výuku. Možnost internátního ubytování posluchačů lesnické školy v uprázdněných objektech bývalého konviktu a snížení nákladů na studium byly některé z důvodů k rozhodnutí spolku přemístit lesnickou školu z Úsova na hrad Sovinec. Po patnácti letech trvání na úsovském zámku se škola v roce 1867 přestěhovala „z důvodů úsporných a věcných“ na Sovinec. První kapitola dějin školy se uzavřela.
LESNICKÁ ŠKOLA NA HRADĚ SOVINCI
Hrad Sovimec koncem 19. století. V letech 1867 až 1896 hostil profesory a studenty lesnické školy; toto rozporuplné období v jejich dějinách skončilo přestěhováním do nové školní budovy v Hranicích.
Devětadvacetileté trvání lesnické školy je rozporuplnou kapitolou v jejich dějinách. V tomto období došlo ke zdokonalení vyučování zavedením nových osnov výuky. Vedle některých nově vyučovaných odborných předmětů přibyly i všeobecně vzdělávací předměty – němčina, zeměpis, dějepis a statisti-
ka. Praktickou výuku absolvovali studenti ve školním revíru Těchanov, jehož hospodářský plán vypracoval ředitel školy Robert Micklitz a později jej upravoval Micklitzův nástupce Augustin Buchmayer (1835–1909). V revíru byly založeny školky pro výchovu vlastních sazenic.
Škola získávala uznání doma i v zahraničí. Významný americký lesník Adolph Leue, komisař pro lesy státu Ohio, dával sovineckou dvouletou školu za vzor rozvíjejícímu se lesnickému školství ve Spojených státech poté, co v roce 1888 získala čestný diplom na jubilejních oslavách státu Ohio v Cincinnati za expozici věnovanou lesnickému školství a lesnímu hospodářství. Kromě ocenění jednotlivých pedagogů sovinecké školy je třeba připomenout alespoň zlatou medaili zemědělské a lesnické výstavy ve Vídni v roce 1890. Absolventi se nadále uplatňovali na velkostatcích především jako úředníci, méně již jako úředníci podřízení.
Bohatě vybavená knihovna školy na hradě Sovinci měla počátek v darech a nákupech odborné literatury
Přes všechna zde uvedená pozitiva se v devadesátých letech projevil pokles zájmu o studium na lesnické škole a v roce 1894 počet uchazečů klesl na pouhých sedmnáct zájemců. Již od prvopočátku působení školy na Sovinci se ozývaly stále silnější kritické hlasy odsuzující výchovný systém hradního internátu. Studenti se podřizovali přísnému dennímu řádu a hrad bez povolení nesměli opouštět. Internátní systém nadměrně zatěžoval ředitele a učitele vedením účtů a správní agendou na úkor jejich vědecké práce. Za tohoto stavu školu již natrvalo opustil ředitel Robert Micklitz a jeho místo zaujal Augustin Buchmayer.
Augustin Buchmayer (1835–1909), ředitel lesnické školy na hradě Sovinci v letech 1873–1896, před vstupem na pedagogickou dráhu byl vrchní lesní hraběte Kinského, svůj další život spojil s lesnickou školou.
Buchmayerův pomník v Sovinci
Vyžadování poslušnosti a podřízenosti v sovinecké škole namísto pěstování samostatného aktivního přístupu, očekávaného od vedoucích pracovníků, kritizoval mezi prvními bývalý ředitel úsovské školy Josef Wesely. Profesor Langenbacher, který učil již na Úsově a později přešel i do profesorského sboru na Hranické škole, s trpkostí konstatoval: „Brzy po přestěhování z Úsova do Sovince jsem dospěl k deprimujícímu poznání, že žáci na novém místě nestudují s takovou vážností a horlivostí, jako tomu bylo u většiny na Úsově. Kromě ochabnutí píle ve studiu dochází ke změlčení charakteru a z bývalého šlechetného a obětavého ducha nezůstala mezi dnešními studenty ani stopa.“ Zlomovým se stal rok 1894, kdy zemřel hrabě Belcredi a novým předsedou školského spolku se stal luhačovický velkostatkář hrabě Otto Serényi. O zrušení internátního způsobu výuky již nebylo pochyb, otázkou se stalo nové umístění školy. Jako vhodná se jevila města Šumperk, Šternberk nebo Hranice. Oslovené městské rady nabízely všemožnou podporu. Nakonec byly představiteli školského spolku vybrány Hranice pro pestrost přírodních podmínek v okolí, snadnější vlakové spojení a vhodné umístění školy na okraji města. Důležitou roli hrála skutečnost, že město Hranice nabídlo pozemky o výměře asi 3 ha k založení školního arboreta přímo u zamýšlené budovy školy. V té době již ve městě působilo německé gymnázium a vojenské učiliště a Hranice se tak do budoucna mohly stát důležitým střediskem středoškolského vzdělávání. Umístění školy v Hranicích a reorganizace výuky byly schváleny ještě v roce 1894. Po dva roky byla stavěna nová školní budova, v níž dodnes lesnická škola působí a která patří mezi architektonické skvosty města. Souběžně byly připravovány nové osnovy výuky, které měly umožnit rozšíření studia a prohloubení znalostí studentů. Výuka byla rozdělena do tří roků. Vedle tříletého studia bylo do Hranic plánováno také jednoleté studium na nižší škole lesnické. Učitelský sbor na novém působišti musel být proto rozšířen na pět profesorů a dva docenty, kteří zastávali nižší funkci v organizaci školy. V období připravovaných změn odešel do důchodu dlouholetý ředitel Augustin Buchmayer. Sovinecké působení lesnické školy pro Moravu a Slezsko se pozvolna uzavíralo.
Výuční list lesního mládence z roku 1796 byl udělěn po složení komisionální zkoušky z lesnictví
Lesnická škola v Hranicích HRANICKÁ LESNICKÁ ŠKOLA S NĚMECKÝM VYUČOVACÍM JAZYKEM Dvacet čtyři roků existence vyššího lesnického ústavu a nižší lesnické školy v Hranicích s německým vyučovacím jazykem začalo 12. října 1896 slavnostním otevřením nové školní budovy. Nový ředitel školy Ing. Hermann Reuss (1848–1931) dokázal získávat do pedagogického sboru vysoce kvalifikované učitele, mezi nimi i graduované doktory lesnických věd, kteří rozvinuli bohatou vědeckou a literární činnost. Také Reuss patřil mezi uznávané odborníky ve svém oboru, kterým byla hospodářská úprava a pěstování lesů. Škola pod jeho vedením zaznamenala jeden ze svých vrcholů. V roce oslav padesátiletého nepřetržitého trvání výuky na lesnické škole vyučovalo na ní vedle Reusse dalších šest profesorů, dva docenti a dva učitelé. Z významných profesorů lze jmenovat již zmíněného Ferdinanda Langenbachera, dále Emanuele Nosska, Adalberta Böhma a Bruno Schwedera.
Kolorovaná kresba hranické lesnické školy z počátku 20. století již zachytila vzrostlou výsadbu v okolí školní budovy
Hermann Reuss (1848-1931), ředitel školy v letech 1896-1917. Ve svém oboru, hospodářské úpravě a pěstování lesů, byl uznávanou vědeckou kapacitou. Dokázal vybudovat kvalitní profesorský sbor, dokonce i s graduovanými doktory lesnických věd.
Již od prvních let existence hranické školy bylo vysazováno arboretum, které po mnohých proměnách slouží k výuce dodnes a je cenným estetickým prostředím okolí školy i samotného města. Na založení arboreta se významně podíleli zahradní odborníci z Vídně, kteří vymezenou plochu rozdělili podle potřeb na samotné arboretum, školku pro pěstování lesních dřevin, zahrádku a tenisový kurt. Vedle domácích dřevin byly vysazovány také exoty z Japonska a Severní Ameriky. Počátek první světové války zasáhl vážně do výuky na hranické lesnické škole, když byla její budova zabrána pro potřeby vojenské nemocnice. Teprve více jak po roce nouzového vyučování byla budova školy navrácena svému původnímu účelu. Řada vyučujících hlavních odborných předmětů však byla na frontách a výuka nemohla být dostatečně zajištěna. Neutěšená situace na škole spojená se zvýšeným úsilím o co nejkvalitnější výuku vyčerpávala síly ředitele Hermanna Reusse, který nakonec v roce 1917 ve svých šedesáti devíti letech odešel do důchodu. V jeho funkci ho nahradil profesor Gustav Merker, který hranickou lesnickou školu vedl až do skončení výuky s německým vyučovacím jazykem v roce 1920.
LESNICKÁ ŠKOLA S ČESKÝM VYUČOVACÍM JAZYKEM Změnám po vzniku samostatného Československa se nevyhnulo ani lesnické školství. Kromě zavedení vysokoškolského studia lesnických oborů na lesnických odborech vysokých škol zemědělských v Brně a Praze, bylo reorganizováno střední lesnické školství. V roce 1919 bylo navrženo zrušit hranickou lesnickou školu s německým vyučovacím jazykem a studenty z Hranic přemístit do Zákup, kde nadále působila německá lesnická škola, a do Hranic přestěhovat nedávno vzniklou lesnickou školu s českým vyučovacím jazykem z Jemnice. Podnět k těmto změnám dal údajně Český spolek posluchačů lesnictví na německé lesnické škole v Hranicích a podpořila ho část studentů v Jemnici.
Tablo prvních absolventů lesnické školy v Hranicích z roku 1897.
V červnu 1920 padlo konečně rozhodnutí školu přemístit do Hranic. Ředitelem byl jmenován František Matějka (1879-1946), absolvent lesnické školy v Písku, pedagog, který se nesmazatelně zapsal do dějin středního lesnického školství na Moravě. Tak jako jeho předchůdce Reuss i Matějka měl dar získávat do profesorského sboru vynikající odborníky a jejich prostřednictvím zajišťovat vysokou úroveň výuky a výchovy. Na hranické škole učili odborníci zvučných jmen, mezi nimi inženýři František Pražan, Jaroslav Vicenec, Stanislav Juklík, Oldřich Pacák a Vladimír Hendrych. Již v prvním roce existence české Státní vyšší lesnické školy v Hranicích bylo jí pro potřeby praktické výuky předáno ve východní části hranické pahorkatiny polesí Paršovice (od roku 1958 Valšovice), část zestátněného lipnického panství. Toto polesí slouží škole dodnes pro pedagogické i výzkumné účely. Rozšířena byla plocha školního arboreta, které prožilo po válečných letech svou renesanci a vedle nové výsadby druhově pestrých dřevin zde vznikly terasy, rybníček, rozárium i dnes obnovovaná legendární březová Matějkova alej. Vysoká úroveň školy lákala do Hranic nadané zájemce o lesnické povolání. Povětšinou byli ubytováni v soukromí ve městě Hranicích. Jen nemnoho z nich mělo možnost denně dojíždět do školy. Stravovat se mohli u svých bytných nebo v menze. Studentům s nejlepším prospěchem bylo umožněno pobírat stipendium. Povinností bylo vlastnit stejnokroj a doporučena byla lovecká zbraň.
Někdejší Matějkova alej ve školním arboretu hranické lesnické školy
František Matějka (1879–1946), odborník v oboru lesnické botaniky, pěstování a ochrany lesů. Vyučoval na lesnických školách v Písku a Jemnici, kde se stal ředitelem. Hranickou školu řídil od roku 1920 do roku 1939.
Jelikož neexistovaly učebnice, učitelé upravovali studentům své přednášky ve formě skript, jejichž rukopisy byly posluchači přepisovány na hektografické blány a rozmnožovány. Profesoři povětšinou nezkoušeli průběžně, ale až na konci pololetí.
Snímek z roku 1910 zachycuje budovu v jihomoravském městečku Jemnici, v níž sídlila od roku 1907 lesnická škola do přestěhování vyučujících a studentů do Hranic
Pohlednice Hranic z přelomu 19. a 20. století představuje novou výstavnou budovu lesnické školy v popředí u železniční zastávky. Prostory za budovou byly určeny pro výsadbu školního arboreta
Současná střední lesnická škola má tedy vedle svých úsovských kořenů také své počátky v Jemnici, odkud se profesorský sbor se studenty přestěhoval do hranické školní budovy. Z německé školy v Hranicích zde zůstali někteří studenti české národnosti a profesor František Jíra, který zde působil až do penzionování. Pod vedením ředitele Matějky zaznamenala škola mezi světovými válkami další ze svých významných období a v duchu tradice opouštěli její zdi vzdělaní absolventi s nejnovějšími znalostmi a dovednostmi, připravení nastoupit v praxi na místa svých předchůdců.
NACISTICKÉ INTERMEZZO Okupace zbylých území Čech a Moravy nacistickou armádou a vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 zasáhly do osudu hranické lesnické školy. Na místo penzionovaného ředitele Matějky nastoupil Ing. František Pražan, který byl nucen v roce 1940 z nařízení nacistických úřadů přestěhovat studenty české národnosti z Hranic do Přerova do budovy vyšší hospodářské školy, kde jim bylo dovoleno dostudovat. Pro svou legionářskou minulost byl profesor Pražan zbaven funkce a nahrazen Ing. Theodorem Pitelem, který na školu přišel z lesnické školy v Banské Štiavnici. V roce 1943 dostudoval v Přerově poslední ročník někdejší hranické státní vyšší lesnické školy.¨ Do uvolněných prostor v hranické školní budově přišel německý pedagogický sbor a studenti výhradně německé národnosti z protektorátu, Slovenska i rakouských žup. V roce 1940 zde byla zavedena výuka lesnických oborů, jejíž absolventi se stávali pomocnými lesníky v protektorátě i v dobytých východních územích. Výuka probíhala do 15. března 1945, kdy byla škola v důsledku blížící se fronty uzavřena. Krátké protektorátní intermezzo školy skončilo.
ŠKOLA PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Úkolu vybudovat nový kvalitní pedagogický sbor a obnovit českou výuku na hranické lesnické škole se ujal ředitel Theodor Pitel. Zákeřná choroba mu však nedovolila tento úkol dokončit a po jeho smrti v roce 1945 převzal vedení školy Ing. Oldřich Pacák (1945–1950). V pedagogickém sboru pod jeho vedením působili mezi jinými také profesor Karel Svoboda a Ing. Vladimír Církva. Později se do historie školy zapsali také Dr. Ing. Slavoj Svoboda a Ing. Jiří Michálek. Po roce 1948 nesla škola název Střední lesnická technická škola. Prosazování budovatelské ideologie ve školství v padesátých letech 20. století přes snahu vzdělaných pedagogů zajišťovat především tradiční úroveň odborné výuky poznamenalo život školy. Nová etapa dějin školy mohla začít až za ředitele Ing. Oldřicha Holinky (1960– 1964), který kladl důraz na modernizaci výuky a zvyšování kvality vzdělání posluchačů. Tehdy byl vypracován nový obsah i organizace praktického vyučování, tak aby se přiblížily skutečné práci lesníků. Na školním polesí byla vybudována učebna praxe Květoňka a myslivecká střelnice. Současně byly zahájeny opravy budovy lesnické školy. Po předčasné smrti Ing. Oldřicha Holinky pokračoval v jeho úsilí bývalý vysokoškolský pedagog Ing. Antonín Matoušek, který však musel „pro ztrátu politické důvěry“ předat vedení školy v roce 1970 Ing. Jiřímu Sumarovi. Mnohé po Ing. Matouškovi zůstalo nedokončeno, další záměry se již neuskutečnily. Přesto se učitelskému sboru podařilo vybudovat dvě specializované audiovizuální učebny. Avšak budova školy, dostavěná v roce 1896 pro potřeby tříletého a jednoletého studia s jednou třídou v ročníku, s růstem počtu přijímaných studentů nedostačovala. V osmdesátých letech byly zavedeny třetí třídy v každém ročníku čtyřletého studia. Specializované učebny a laboratoře přestaly plně sloužit svým účelům a staly se kmenovými třídami. Jedna ze tříd dokonce hostovala na Střední zemědělské škole v Přerově. Rok 1989 vytvořil podmínky k nápravě nedostatků. Nové vedení v čele s Ing. Ladislavem Hábem přistoupilo k rehabilitaci lesnického povolání v podmínkách školy a zasadilo se o odčinění křivd spáchaných na bývalých pracovnících lesnické školy. Nově byly koncipovány učební plán a osnovy. Již na podzim roku 1990 byla zahájena přístavba školy za podpory mnoha lesnických organizací i bývalých absolventů školy. Do nově vybudovaných a do upravených starých prostor byl dodán nový nábytek a instalována moderní didaktická zařízení, vznikaly nové specializované učebny, laboratoře a kabinety.
Ing. Vladimír Háb, ředitel SLŠ v Hranicích v letech (1990-1995)
Ing. Pavel Sovka, ředitel SLŠ v Hranicích v letech (1995-2004)
Budova lesnické školy v Hranicích s novu přístavbou
Aula v nově přistavěné budově lesnické školy v Hranicích
Ing. Miroslav Kutý, ředitel SLŠ v Hranicích v letech (2004- doposud)
Audiovizuální učebna ve staré budově lesnické školy v Hranicích
Chodba v historické budově školy věnovaná výuce Lesnické typologie
Za ředitelování Ing. Pavla Sovky bylo pokračováno v modernizaci historické budovy, zvláště zavedením rozvodu vody do učeben a kabinetů. Byla zrekonstruovaná kuchyň a jídelna. Domov mládeže na Jungmannově ulici dostal nová okna, fasádu a střechu. Po roce 1989 byly na Střední lesnické škole v Hranicích vyučovány ze společenskovědních předmětů český jazyk a literatura, cizí jazyky, občanská výchova a dějepis, z matematicko-přírodovědných předmětů matematika a fyzika. Nezastupitelné místo pro fyzickou kondici budoucích lesníků měla tělesná výchova.
Z odborných předmětů byla vyučována chemie, biologie, lesnická botanika, lesnická zoologie, nauka o lesním prostředí, výpočetní technika, lesnická geodézie, stroje a zařízení, motorová vozidla, myslivost, pěstování lesů, lesní těžba, ochrana lesů, hospodářská úprava lesů, lesní stavby, přidružená lesní výroba, ekonomika a organizace, účetnictví a lesnická politika. Součástí výuky byla neodmyslitelná praxe. Praktická maturita na Střední lesnické škole v Hranicích.
Je vhodné vzpomenout na naše bývalé kolegy a kolegyně, kteří již nejsou mezi námi, ale v uplynulých 50 ti letech formovali charakter školy a vtiskli jí nesmazatelnou stopu a jejím absolventům vedle nezbytné odbornosti, určili jasný životní směr. Byli to: Ing. Lubomír Blahota, Ing. Vladimír Církva, paní Emilie Čecháková, pan Vlastimil Číhal, Ing. Lubomír Dohnal, pan Václav Dragoun, Ing. František Fric, Ing. Ladislav Háb, Ing. Miroslav Hejl, Ing. Oldřich Holinka, Ing. Libor Janovský, Ing. Zdeněk Kadlus CSc., Ing. Jaromír Lajmar, Ing. Bohumil Malý, PhDr. Václav Melka, Ing. Jiří Michálek, Ing. Leopold Navrátil, Ing. Dr. Rudolf Novák, Ing. Miroslav Pazdoň, pan Josef Pilař, Ing. Josef Pitron, pan Dušan Raab, Ing. Vojtěch Richtár CSc., pan Josef Rýpar, pan Josef Slad, Ing. Jiří Sumara, Dr. Ing. Slavoj Svoboda, Ing. Miroslav Škapa, Ing. Miloš Vysocký, pan Arnošt Wildner, Ing. Karel Záborec, Ing. Rudolf Zápotocký, Ing. František Zavadil, Ing. Svatopluk Zbruž. Čest jejich památce. Je třeba také vzpomenout i na ty bývalé kolegy a kolegyně, kteří se nemohli z různých důvodů našeho společného setkání zúčastnit a omluvili se. Jsou to: Mgr. Eva Hejlová, Ing. Václav Horáček, Ing. Jan Jaroš, Ing. Václav Kupčák CSc., pan Jaroslav Lach, Ing. Marie Lajmarová, Ing. Vladimír Pražák, Mgr. Oldřich Sedláček, Ing. Přemek Štipl st. i Ing. Přemek Štipl ml., Ing. Petr Ťulpík. Na příkladnou práci nejen těchto jmenovaných pedagogů a lesníků, ale i těch, kteří za chvíli zde na podiu divadla Stará střelnice obdrží Pamětní list, dnes navazujeme. Nežijeme jen z bohaté tradice školy, ale modernizujeme výuku, vychováváme občana a hlavně člověka, který si bude vědět rady v dnešním složitém světě. V současnosti patří Střední lesnická škola v Hranicích k nejprestižnějším středoškolským zařízením v ČR. Vedle kvalitní výchovy a vzdělávání v oboru lesnictví, je významným evropským centrem Lesní pedagogiky. Jako jediná z lesnických škol učí nepovinně důležité Projektové řízení. Škola má dnes patřičné kapacity pro ubytování většiny žáků a pro kvalitní stravování všech žáků. Je úspěšná v čerpání finančních prostředků z EU na modernizaci výuky za využití ICT. Na školním polesí dochází k postupné modernizaci strojů a zařízení. Snažíme se o to, aby zdejší provoz odpovídal moderním trendům. Je to finančně a organizačně velmi náročné, ale nutné. Příkladná je spolupráce s vysokými školami – Mendelovou univerzitou v Brně a Českou zemědělskou univerzitou v Praze. I spolupráce s lesnickým provozem je na velmi dobré úrovni. Ze strany zástupců VLS, LČR, ale i soukromých lesnických subjektů je naše škola hodnocena jako jedna z nejkvalitnějších v ČR. Máme možnost se přímo vyjadřovat a podílet se na vývoji lesnictví a myslivosti v ČR. Například při tvorbě Národního lesnického programu II ( NLP II). Nejsme hluší k tlakům různých ekologistických skupin, které přímo útočí na exis-
tenci lesnického oboru. Umíme se ozvat a lesnictví, jako důležitou a nezbytnou činnost v tomto státě hájit, v zastoupení v České lesnické společnosti i jinde. To vše, i když mnohdy těžce a složitě, se daří. Je tomu tak díky vám učitelům, vychovatelům, lesníkům i dělníkům ze školního polesí, ale i všem dalším zaměstnancům školy. Vážíme si toho, že nechodíte jen odučit svůj předmět, v kancelářích splnit své administrativní povinnosti, na polesí provádět patřičné úkony dané Lesním hospodářským plánem, v kuchyni jen uvařit a poskytnout stravu, na DM jen provést nezbytnou výchovu a dozor a prostory celé školy jen uklidit. Všichni děláte mnohem více, nežli tyto vyjmenované činnosti. Vy všichni totiž s touto školou žijete. Vzali jste si ji za svou a máte ji rádi. Když je potřeba, neváháte ji věnovat svůj čas a energii. Jen díky vaší nadstandardní práci máme dostatek žáků, které umíme všichni společně vychovávat. Je milé slyšet od lidí, kteří poprvé do budovy školy vstoupí, že má svou zvláštní atmosféru a fluidum, že se zde cítí jako v dobře vedené rodině. Važme si toho a pokračujme společně dále v tradici vysoké úrovni vzdělávání mladých lesníků, v tradici, jejíž základy byly položeny již na úsovském zámku v polovině 19. století.
Děkuji Vám za pozornost. Text zpracoval a upravil z materiálů Vlastivědného muzea v Šumperku ( Lesníci, lesnická škola a Úsov; Zdeněk Doubravský) a o nové skutečnosti doplnil
Ing. Miroslav Kutý ředitel školy
říjen 2012
