1
1
2
2
Březnová premiéra Henrik Ibsen
PŘÍZRAKY Skoro mám takový dojem, že jsme všichni přízraky.
Překlad: Režie a výběr hudby: Scéna a kostýmy: Dramaturgie: Inspice: Text sleduje:
František Frőhlich Peter Gábor Katarína Holková Tomáš Vůjtek Vojtěch Orenič Kamila Holaňová
Osoby a obsazení: Paní Helena Alvingová Osvald Alving Pastor Manders Jakub Engstrand Regina Engstrandová
Alena Sasínová-Polarczyk Albert Čuba Jan Fišar j.h. Vladislav Georgiev Zuzana Truplová
Sobota 22. března 2014 v 18.30 hodin 3
3
Skoro mám takový dojem, že jsme všichni přízraky.
Henrik Ibsen (1828 – 1906) patří ke klasikům moderního dramatu a jeho hry jsou dodnes ozdobou divadelního repertoáru. Drama Přízraky (Gengangere) dopsal Ibsen v Římě v roce 1881. Skandidávská divadla se zprvu textu hry zalekla, protože v něm autor otevíral na svou dobu velmi odvážná témata (incest, eutanázie), ale již o dva roky později se hra stala úspěšným titulem. U nás byla poprvé uvedena v roce 1900 ve Švandově divadle jako Příšery (pozdější překlady ji uváděly jako Strašidla). Ibsen ve své tragédii ukazuje kam, až člověk může dojít, když rezignuje na své vlastní štěstí a podlehne tlaku společenských konvencí. Následky takových kroků jsou fatální a nedají se již nijak odčinit. Přetvářka a lež ničí naši svobodu a mrzačí naši osobnost. Téma, které je aktuální i dnes.
4
4
Motivy z Přízraků se dotýkají i mého osobního života
Rozhovor s režisérem PETEREM GÁBOREM Po dvou letech opět zkoušíš v Aréně – těšil ses? Třeba i proto, že za tvou inscenaci Blecha byla A. Sasínová - Polarczyk nominována na Cenu Thálie. Poskytují Přízraky podobný potenciál? „Ibsen ve všech svých hrách poskytl dost materiálu pro psychologický ponor do nitra postav, které jsou velmi dobře napsané, takže herec má čím upoutat pozornost. S čímž souvisí to, že se do Arény rád vracím, protože si tady můžu užít detailní hereckou práci v komorním prostředí. Herectví tak může být citlivější a jevištní jazyk jemnější.“ Hra Henrika Ibsena se v Aréně objevuje poprvé – ty už máš s tímto klasikem zkušenosti? „Ne, je to i moje premiéra. Zřejmě jsem byl vždy obklopený dramaturgy, kteří po Ibsenovi nijak neprahli, a tudíž mi ho nenabízeli. Ibsen patří k méně frekventovaným autorům na českých i slovenských jevištích, i když zrovna v posledních dvou sezónách slaví jakýsi návrat. Moje první profesionální setkání s Ibsenem bylo na DAMU, kde jsem kamarádce pomáhal s dialogy z Nory. Ale jsem rád, že jsem se k němu, a speciálně k Přízrakům dostal, protože v polovině 80. let se tahle hra dávala v Nitře a roli paní Alvingové hrála moje máma. Tu inscenaci si pamatuju velmi matně, ale náklonost k tomuto titulu ve mně zůstala. Navíc některé motivy a témata z této hry se dotýkají i mého osobního života.“ To asi ale nebyl hlavní důvod, proč volba padla právě na Přízraky? „Ne, dramaturgie především hledala titul pro Alenu Sasínovou - Polarczyk. Když jsem si ten text po letech opět přečetl, zavzpomínal jsem, co vše jsme už spolu dělali. Ať to byl ještě v NDM Tanec na konci léta, později v Aréně Play Strindberg nebo naposledy Blecha. A komplikovaný charakter paní Alvingové v Přízracích, je myslím, přesně pro ni, přesně pro tu hereckou „šťávu“, kterou Alena má.“
Říkal jsi, že jsou ti některá z témat hry lidsky blízká… „Je to spojeno s mým dětstvím. Moje matka byla velice nekonvenční žena, která propagovala osobní svobodu, a nedokázal si představit, že by se měla stát nějakým majetkem a fungovat v instituci manželství. Chtěla si o všem rozhodovat sama. Když jsem pak ale viděl všechny životní útrapy, spojené s tímto rozhodnutím, prošel jsem si obdobím, kdy jsem jí to vyčítal a myslel si, že udělala chybu. I třeba proto, že jsem byl od raného dětství donucen k poměrně velké samostatnosti. Byla svobodná matka, což bylo v 60. letech dost, řekněme, nekonvenční. Coby známá herečka si v maloměstském prostředí užila řadu ostrých poznámek a pomluv. Když jsem měl pět let, tak mi třeba řekla prodavačka v mlékárně, ať vzkážu mamince, že je kurva… no, zažili jsme si toho dost. Proto mám raději velká města poskytující anonymitu.“
5
5
Ovlivnil tě nějak její přístup ke konvencím? Podléháš jim třeba víc, protože víš, jak je těžké jít proti nim? „Já vlastně ani nevím, co to ty konvence jsou. Celá má výchova a dospívání se neslo v duchu osobní svobody s politickým podtextem. Měli jsme plné zuby komunistického systému kvůli vězněnému dědečkovi, matka byla také sledovaná, neustále na ni chodila nějaká udání. Ale je třeba nezaměňovat konvence a zodpovědnost. Což se v Přízracích řeší prostřednictvím postavy pastora Manderse, který vdově Alvingové vyčítá, že selhala v povinnostech jako matka a manželka a šla si za osobním štěstím. Ale moje máma byla velice zodpovědný člověk, jak vůči životu, tak vůči své profesi.“ Ibsen často řeší rozpor a boj racionality s démony minulosti či podvědomí. Kdo vyhrává u tebe? „Má práce je hodně řízená intuicí, i když s přibývajícími léty se do toho dostává více klidu a nadhledu, ale to rácio je spíš upozaděno. Takže v životě i v práci ten první impuls přichází vždy spíš intuitivně, často se řídím momentálním nápadem, který by rácio asi brzdilo.“ Podle názvu by si mohli někteří myslet, že jde snad o nějakou duchařinu – co jsou tedy ony Přízraky? „Je to něco nepojmenovatelného, nevysloveného, stísňující pocit životních útrap. Ibsen hodně nechává na fantazii diváků, přičemž otevírá odvážná a temná témata nemanželského soužití, incestu, eutanázie, pohlavních nemocí. Vdova Alvingová žije v jakémsi domě duchů, kde trpí pocity úzkosti, které se jí zhmotňují a připomínají její chybné životní kroky. Její syn Osvald je nevyléčitelně nemocný, bojí se konce a chce, aby mu s tím matka pomohla. Ti lidé jsou v jakémsi posttraumatickém stavu, v němž nežijí plnokrevný život, ale život pouhých přízraků. Z toho vychází i inscenační koncepce, v níž se snažíme zachytit ten určitý posun od reality do přízračna. Je těžké zhmotnit a přenést na jeviště niterná prožívání těchto postav. Text klade na herce velké nároky, ale zároveň jim poskytuje prostor, aby se postav zmocnili z toho nejcitlivějšího nitra a snažili se pojmenovat, o jakou „diagnózu“ jde.“
Doznala původní hra nějakých výraznějších úprav? „Hru jsme převedli do současnosti, snažili se zbavit ji patosu, popisnosti, škrtali jsme celé motivy, abychom setřeli dobový rozměr. Takže mezi pastorem Mendersem a vdovou Alvingovou se vyvíjí podnikatelský vztah, on řeší svou dokonalou předvolební image a její syn, původně malíř, je u nás umělecký fotograf, což se projevilo i ve scénografii, kdy se dům po jeho příchodu mění v jakési improvizované fotostudio.“ Je téma Přízraků aktuální – vždyť dnes se lidé moc neohlížejí na to, co na jejich počínání řeknou druzí? „To jsem si třeba myslel u hry, kterou Aréna dělala před několika lety, u Procitnutí jara. Přišlo mi, že nebude rezonovat téma sexuálních tabu, protože dnes je vše povoleno. Ale nakonec to fungovalo a mladí na to chodili. I v Přízracích je potenciál pro reflexi vlastního uvažování, vlastního chování, které by nemělo být řízeno jen tím, co chceme sami. Každý, když se v životě musí rozhodnout, tak často v té chvíli neví, zda se rozhodnul správně. Člověk by neměl prošvihnout v životě některé momenty, protože určité věci se už nedají vrátit. A také zatajení určitých faktů je někdy mnohem větší zločin, než kdyby pravda, byť hrozná, vyšla na povrch.“
6
6
Zaťatost, s jakou se Ibsen vrhá na témata svých her, je fascinující
Rozhovor s překladatelem
FRANTIŠKEM FRÖHLICHEM
Vystudoval jste angličtinu a dánštinu, nicméně překládáte i z norštiny a švédštiny. Jak jste se dostal i k dalším severským jazykům? „V době, kdy jsem studoval, byly na FF UK pro filology vždycky dva obory, tzv. hlavní a vedlejší. Já jsem měl angličtinu hlavní a jako vedlejší dánštinu. Tehdy se tři severské jazyky striktně střídaly, a i když jsem si původně myslel na švédštinu (moji dánští přátelé a kolegové by pozvedli obočí!), nakonec to byla dánština. Nicméně při studiu skandinavistiky každý aspoň trochu přičichne ke druhým dvěma jazykům, a tím bylo dáno, že jsem vedle těch svých hlavních oborů začal překládat i z těch vedlejších, ale tehdy mnohem míň, tedy nehledě na pozdějšího Ibsena. (Ten ostatně stejně psal jazykem, kterému říkal norsko-dánský – ale to by byla dlouhá historie o jazykových reformách v Norsku).“
Ve vašem případě platí, že všechno zlé, je k něčemu dobré, je to tak? Narážím na fakt, že k překládání jste se dostal, protože jste v časech normalizace nic jiného dělat nemohl… Nebo myslíte, že byste se k překládání dostal tak jako tak? „Je fakt, že dějiny mě k tomu trochu přistrčily. Pracoval jsem v Čs. rozhlase a po celou dobu jsem měl takové cukání odejít na volnou nohu, jenže pravidelný plat je silné pouto. Ale i během rozhlasování jsem překládal čím dál tím víc, takže sled událostí po roce 1968 (nejdřív odchod z rozhlasu na Univerzitu 17. listopadu, souběžně práce v Činoherním klubu, a teprve pak, po „prověrkách“ volná noha. Nic jiného jsem nemohl dělat? Inu hypoteticky mohl, stejně jako kolegové vyhozenci z Rozhlasu, ale řekl jsem si, že to zkusím. Neměl jsem zákaz publikování jako mnozí jiní, a tak mi to vyšlo. Kdoví, možná že bych se nakonec k tomu překládání stejně uchýlil – ale bylo to takhle.)“ Udržujete stále aktivní kontakty se zeměmi, z jejichž jazyků překládáte? Sledujete vývoj v jejich jazycích? Jaký je třeba rozdíl v norštině, jíž psal Ibsen, od té dnešní? Není pro současné Nory už příliš archaický? „Udržovat kontakt s lidmi kolem „svého“ jazyka a literatury musí každý, ale v mém věku už tolik práce nestihnu, takže i kontakty se Severem jsou čím dál řidší. Ostatně moji severští kolegové a kamarádi už taky odcházejí (spíš odešli) do penze, takže styky jsou čím dál sporadičtější. Vývoj v severských jazycích se samozřejmě taky snažím sledovat, ale i tady platí, co jsem právě řekl. Ibsenův jazyk z konce (nebo poslední třetiny) 19. století je překvapivě současný, i když na příznivce tzv. „nové norštiny“ (asi 30% Norů mluví a píše reformovanou norštinou založenou spíš na dialektech) to působí starobyle jako ta Ibsenova vousiska. Není však ani pomyšlení, že by snad dnešní Nor měl potíže s Ibsenem a třeba tak úplně nerozuměl, o čem je řeč (jako se to stává Angličanům se Shakespearem – tam je ovšem proluka nějakých 300 let a víc).“
7
7
Svými překlady jste „objevil“ mnoho autorů, které jsme do té doby česky neznali. Je jedním z důvodů také „oddech“ od pánů klasiků? „Naprosto nesdílím pohrdlivé shlížení na „pány klasiky“. Naopak, naše doba normalizační dávala možnost přeložit a vydat řadu slavných klasických děl všech žánrů. A vedle toho i díla současná, ale těch míň a opatrněji, protože měla podezřelý styl, vyprávěla krajně podezřelé příběhy a autoři zaujímali krajně podezřelé postoje. Je známá věc, že chce-li někdo poznávat literaturu svou i cizí, měl by číst obojí, klasiky i současné autory. Nenavazují snad moderní autoři na ty, kdo žili dřív? Klasická severská literatura – a nepatří snad Ibsen k ní? – je často fascinující a uhrančivá, taky u nás měla velký ohlas (třeba F.X. Šalda, Jaroslav Kvapil a další).“ Nějaký čas jste působil jako lektor dramaturgie i v Činoherním klubu. Netoužil jste třeba sám napsat nějakou hru? „Pravda, v divadle jsem pracoval, ale napsat vlastní hru, psát poezii nebo prózu mě popravdě nelákalo. Ostatně když člověk vidí, kolik je toho k přečtení a kolik je práce s textem, který divadlo nasadí, přepadá ho pochybnost, zda by na něco dalšího měl ještě čas, nakonec je především překladatel profesí.“ U nás se vžila filmová hláška „kolik třešní, tolik višní“ jako synonymum překladatelského oříšku. Byl nějaký autor či text, se kterým jste se hodně potrápil nebo jej dokonce nedokončil? „Ale jistě, každý cizojazyčný text překypuje obtížnými místy, „oříšky“, chcete-li, a každý překladatel by mohl vyprávět hodiny o obtížných místech, ať už šlo o reálie nebo věci čistě jazykové. Je-li člověk zastáncem přesvědčení, že v zásadě se dá přeložit vše (nebo přímo musí, biblista si taky nemůže vybírat, která místa z Bible třeba vynechá nebo přeloží volněji) musí zatnout zuby a řídit se tím. Tady narážíme třeba na překládání konkordanční, když jedno konkrétní slovo se musí shodovat se slovy jiných překladů, aby ten, kdo je hledá, je v konkordanci vůbec našel, a k tomu ještě na témž místě. V každém překladu se najdou chyby a nesmysly, ale vzdát se textu, protože je obtížný, to ne, to se nedělá. Překladatel musí ostatně knihu přečíst předem v originálu a zvážit, zda na ni stačí, a teprve pak uzavřít s nakladatelem smlouvu a upoutat si to jařmo kolem krku.“
Co vás baví a zajímá na Henriku Ibsenovi, že jste mu věnoval tolik pozornosti? „Ibsen je jedinečný jev, proto se taky dodnes tolik hraje, i když třeba ne tolik u nás jako v zemích mluvících anglicky a německy. Zaťatost, s jakou se vrhá na témata svých her a jejich postav je fascinující a neúprosná. Říkám vždycky, že na něm je nejzajímavější, že mluví vážně o vážných věcech (což neznamená, že v jeho hrách chybí humor, je tam, ale tvůrci inscenací ho musejí umět najít a předvést na jevišti). A když se blížilo sté výročí jeho úmrtí, řekl jsem si, že si zaslouží, aby byl oživen současným, divadelním a dramatickým jazykem. Proto jsem navrhl Divadelnímu ústavu vydání Her I a II – a doufám, že zaplnily mezeru, která v dějinách českého divadelního překladu zela. Téměř každá generace si překládá klasiky znovu, a poslední překlady Ibsena přede mnou jsou půl století i víc staré. I po mně jistě přijdou nové, otázka je jen kdy.“ Máte některou z Ibsenových her výrazně raději než jiné? „To je ta slavná otázka, kterou nějaký novinář položil dirigentovi Arturu Toscaninimu: „Mistře, kterou z Beethovenových symfonií máte nejradši?“ A Mistr odpověděl: „Tu, kterou právě diriguju.“ Mám mezi Ibsenovými texty své preference, ale to neznamená, že ty, které mezi ně nepatří, jsou špatné, to je věc vkusu a dramatického cítění. K mým favoritům patří John (pozor: vyslov „j“, nikoli „dž“) Gabriel Borkman a občas si říkám, takový Norbert Lichý, to by byl, panečku, Borkman.“
8
8
Přeložil jste mnoho dramatických textů, které, na rozdíl od prózy či poezie, procházejí „dalšíma rukama“ inscenátorů – s jakými pocity chodíte na představení svých překladů? A stalo se někdy, že jste se setkal s inscenací, kterou jste, jako překladatel a znalec autora, nepřijal? „Citlivá otázka, pokaždé se do Vašeho textu někdo plete, dramaturg, režisér, no pak ještě herci, kteří některé texty přeorají k nepoznání. Takže na své překlady chodím, nebo chodil jsem, teď už do divadla skoro nechodím, s pocity smíšenými, i když jsem většinou inscenace znal už předem ze zkoušek. Ale vždycky jsem se snažil vyhnout se takovým těm jedovatým střetům: „Pane režisére, je to vaše inscenace – pane překladateli, je to váš překlad.“ Pak k tomu ještě přistupuje to nešťastné slůvko „úprava“ nebo „upravil“, kde často mám naprosto neodbytnou představu, že takové úpravy se dějí za účelem zvýšení honoráře. Takže přijal - nepřijal, co má překladatel dělat, když jednou podepíše smlouvu a může jen zírat…“
Ibsen se zabýval odvážnými společenskými tématy – kde se vzal v té době takový autor? Bylo to snad tím, že by byla tehdejší norská společnost natolik otevřená nebo i tam byl trochu za bílou vránu? „Kde se ve své době vzal takový autor jako Ibsen? Byl slavný, ale taky proskribovaný a nenáviděný, nakonec strávil třicet let života v cizině, protože to doma nemohl snést. Politická situace v Norsku jeho doby byla pro něho nesnesitelná – a měl tu kuráž, drzost, chcete-li, že to prostě musel dávat najevo. Takže jistě, bílá vrána, ale slavná, no a taky svou vlast proslavil ve světě, a to se mu pak mnohé odpouští, zvlášť později v životě, když už ta sláva je zřejmá a nápadná.“ Je Ibsen svou tvorbou představitelem myšlení a vnímání „typického“ Nora?
„Co je to typický Nor, a byl Dostojevskij typický Rus? Takže těžko říct, ale je fakt, že skoro ve všech svých hrách „typické“ Nory zesměšňoval a shazoval, protože na nich nesnášel všechno to, co považoval za zavrženíhodné.“ Jak moc a jakým způsobem je Ibsen v současném Norsku inscenován? S pietou nebo bez ní? (narážím zde na fakt, že u nás se čeští klasici často inscenují způsobem čím rádoby avantgardnější, tím lepší) „V Norsku se jeho hry inscenují spíš tradičním stylem, ale je to přece jen pro Nory obtížnější si na něho dovolovat než řekněme pro Němce nebo některé mladší tvůrce české. Všimněte si, že nikoho nejmenuju, prostě způsobů, jak Ibsena nafoukaně zmršit je nepřeber ně. Ale pravda je, že se občas něco opravdu vydaří – a opět nikoho nejmenuju!“ Část Ibsenových her je výrazně „mužská“, část „ženská“. V Přízracích je hlavní postavou vdova Alvingová. Kdo jsou vlastně ženy u Ibsena? Jaký k nim zaujímal postoj? A čím jsou jeho ženské postavy zajímavé? „Tuhle otázku Ibsen odbýval kyselou poznámkou, že nepíše o ženských právech, ale o lidských právech. Jeho ženské postavy jsou stejně zajímavé jako ty mužské, až na to, že v některých hrách hrají větší roli a jsou, dejme tomu, záhadnější a „větší“, protože se vše točí kolem nich. Ženy Ibsena, zvláště v stáří, přitahovaly a fascinovaly. Jenže bylo to proto, že je (stejně jako Strindberg životní vzory svých postav) využíval či zneužíval jako materiál svých her? Kdoví. Ale je to jedna z věcí, která na Ibsenovi tolik fascinuje, to soustředění a zobrazení jeho žen.“ Jak byste, v rámci jeho tvorby, zařadil a charakterizoval právě Přízraky? „Podle mě jsou Přízraky zrovna tak nezařaditelné jako všechny jiné jeho hry: kategorizaci se vzpírají. Ale jasná dějová paralela: představme si, že se před nějakými deseti patnácti léty někdo u nás nakazil tehdy novou nemocí AIDS. Způsob, jakým se postavy hry k problému a k neslýchané situaci staví, by nemohl být současnější a řekněme, lakmusovější, každý se nějak, většinou hůř, vybarví. Silné a dokonalé charakterizační umění u všech postav, vážně o vážném. V tom se Přízraky všem ostatním hrám podobají a zároveň individuálně liší. Je to stejně fascinující text jako všechny ostatní a jako většina z nich taky současnost pobouřil, ba rozběsnil.“
9
9
ARÉNA JE DIVADLEM ROKU !
„Konečně Ostrava!“ S těmito slovy přebrala v sobotu 8. března 2014 ředitelka Komorní scény Aréna, paní Renáta Huserová, Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku. Aréně se podařilo získat ocenění pro nejlepší divadlo v České republice za rok 2013. Nechala tak za sebou renomované scény jakými jsou Divadlo v Dlouhé nebo hradecké Klicperovo divadlo. Je tak prvním z ostravských a vůbec moravských divadel, které se může pyšnit touto cenou v celé historii jejího udělování. Tato cena byla totiž zatím jen pětkrát udělena mimopražskému divadlu, čtyřikrát Klicperovu divadlu z Hradce Králové a jednou Činohernímu studiu v Ústí nad Labem. Aréna zabodovala v rámci těchto cen poprvé v roce 2003, kdy inscenace Psího srdce v režii Sergeje Fedotova získala Cenu Alfréda Radoka za Inscenaci roku a stejně uspěl i Michal Čapka v kategorii Mužský herecký výkon. Loni byla na Inscenaci roku nominována inscenace hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní v režii Ivana Krejčího a Alena Sasínová - Polarczyk byla za výkon v tomto jevištním díle nominována na ženský herecký výkon. Ceny Alfréda Radoka se udělují od roku 1992 a jsou původními cenami české kritiky, protože právě kritická obec o nich rozhoduje svými hlasy. V anketě vyhlašované časopisem Svět a divadlo o letošním pořadí rozhodly nominace 75 kritiků. Komorní scéna Aréna byla nominována i v další prestižní kategorii, kterou je Inscenace roku, kde s Ruskou zavařeninou v režii Ivana Rajmonta soupeřila s Rackem z Dejvického divadla a se Zlatými šedesátými aneb Deníkem Pavla J. původně z brněnské Reduty, nyní z Divadla Na zábradlí. Nakonec nad Ruskou zavařeninou o pouhý jeden hlas vyhrála Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Velice dobře si také v náročné konkurenci vedli naši herci, 4.- 6. místo obsadil Albert Čuba za roli Ichareva v Hráčích a 7. - 10. místo Marek Cisovský za roli Utěšitele ve stejné inscenaci. Jak vše na slavnostním večeru v pražském Studiu hrdinů probíhalo, uvidíte v dokumentu České televize, který odvysílá 24. března od 22.00 na programu ČTart.
10
10
Děkovnou řeč jsem připravenou neměla
ROZHOVOR S ŘEDITELKOU RENÁTOU HUSEROVOU
Kolik šancí jsi Aréně dávala? „Tím, že jsme v loňském roce získali v kategorii Divadlo roku bramborovou medaili, tedy čtvrté místo, domnívala jsem se, že se tak o stupínek, maximálně o dva posuneme výš. Že bychom tu cenu opravdu získali, s tím jsem ale nepočítala. Spíš jsem sázela na to, že nominaci promění Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta.“ S jakými pocity jsi cenu přebírala? „Umělecký šéf Ivan Krejčí se mě ten večer asi hodinu dopředu ptal, zda mám nachystánu děkovnou řeč. Já jsem ho odbyla, že nebude třeba. Takže ve chvíli, kdy padlo jméno Komorní scény Aréna, jsem zůstala ztuhle sedět a Ivan do mě dloubl s lehce ironickou pobídkou – Tak běž!“ Převzala si ji se slovy „Konečně Ostrava!“, ale je třeba si uvědomit, že jde nejen o první ostravské divadlo, ale i o první divadlo z Moravy, které toto ocenění získalo… „To jsem si v tu chvíli ani neuvědomila, že je to poprvé, kdy Cena Alfréda Radoka za tuto kategorii opouští české teritorium a míří na Moravu.“ O jak významné ocenění jde? „Myslím, že během slavnostního večera to nejlépe pojmenovala kritička Jana Machalická, která jasně řekla, že udělování cen není a ani nemůže být spravedlivé. Ale když se v tomto „nespravedlivém“ oceňování dokáže dát dohromady patnáct hlasů různých divadelních kritiků pro jedno jediné divadlo, tak je to úžasný úspěch. Uvědomme si, kolik je v naší republice divadel, kolik jich je jen třeba v Praze. Navíc Aréna zvítězila s náskokem hned několika hlasů, takže její vítězství je o to výraznější a průkaznější.“
Nastala někdy za dvacetiletou existenci Arény chvíle, kdy už jsi měla pocit, že by si divadlo tuto cenu zasloužilo? „Myslím si, že ne, že je to poprvé, kdy se sešly snad všechny inscenace, které jsou vysoce ceněny jak kritikou, tak diváky. V roce 2003 cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku získalo Psí srdce v režii Sergeje Fedotova a Michal Čapka tutéž cenu za mužský herecký výkon. Ale ani tehdy mě nenapadlo, že bychom mohli dosáhnout na metu nejvyšší.“ Co se v divadle s touto cenou změní? Budeš mít větší pocit zodpovědnosti? Nebo dostanou herci přidáno, jak už žertem padlo? „Určitě se nenecháme svazovat nějakou zodpovědností v tom špatném slova smyslu, půjdeme dále podobnou cestou, tak, jak to ostatně děláme celých těch dvacet let. A pokud by nám někdo na platy přidal, já budu s potěšením rozdělovat! (smích) Nicméně tahle cena je pro nás především prestižní, budeme ji hrdě prezentovat a spíš věříme, že nám třeba přivede do divadla další diváky.“
11
11
Diváci jsou pro divadlo přeci jen to nejdůležitějiší, někdy se stává, že se divadla těší přízni odborné obce, ale potýkají se s nedostatkem diváků…“ „Už dávno jsme přišli na to, že „umělecké výkřiky“, které sice divadlo pro kritiky zveřejní, ale diváky nezaujmou, jsou mnohem méně, než systematická práce, kterou diváci cítí a oceňují svým zájmem. Např. za rok 2013 měla Aréna 96% návštěvnost, přičemž náš sál disponuje rovnou stovkou míst. Všechna představení jsou tedy prakticky vyprodaná.“ Jak vlastně cena vypadá a budou si ji diváci moci prohlédnout na vlastní oči? „Cena má podobu vavřínového listu, poměrně těžkého, zřejmě z mosazi. Bude k vidění ve foyer divadla, protože začátkem dubna tam bude mít vernisáž í výstava fotografií z produkce našich herců a také budou vystavena všechna ocenění, která Aréna za dvacet let své existence nasbírala. Tedy ceny Thálie, cena Marka Ravenhilla a další.“
Bylo toto ocenění tajným přáním divadla? „Před lety proběhl v divadle jakýsi interní workshop strategického plánování. Případné ocenění Divadlo roku bylo v jeho rámci považováno za nejvyšší možnou metu. Před dvěma a půl lety jsme workshop zopakovali a tato cena zůstávala dál naším tajným snem, který se ale překvapivě rychle splnil.“ Většinou se v souvislosti s cenami děkuje – komu bys chtěla poděkovat ty? „Všem, kteří se na chodu divadla podílejí a dělají poctivě svou práci. Rovněž festivalu Ostravar, bez něhož by se o Ostravě a jejich divadlech vědělo v celorepublikovém kontextu mnohem méně. A také Statutárnímu městu Ostrava, našemu největšímu donátorovi, protože bez jeho podpory bychom vůbec neměli šanci na existenci, a pokud ano, tak by vstupenka na představení stála kolem tisíce korun.“
12
12
13
13
