Španělsko 1621 Při první lekci u své učitelky doktorky Říhové jsem na knize uviděla napsaný letopočet 1621. Přišlo to zcela náhle, jako blesk z čistého nebe. Druhý den v sobotu měl být zrovna jako „náhodou“ v televizi pořad o ztracených hlavách dvaceti sedmi českých pánů, kteří byli po prohrané bitvě na Bílé Hoře 21. 6. 1621 popraveni na Staroměstském náměstí před radnicí. Trochu jsem se samozřejmě před svou sobotní večerní meditací obávala, abych se pomocí podvědomí nedostala na Bílou Horu – bylo by to možná atraktivní „vstoupit“ do dějin a vědět, že jsem byla jedním z těch popravených. Z počátku meditace to vypadalo všelijak, ale nakonec vše probíhalo jinak, než jak jsem si představovala.
Sobota 7. 8. 1999 – 23.00 hodin
První dva listy v knize jsem pomalu prohlížela a otáčela, ale nebylo na nich vidět nic, byly čisté, bílé... Když jsem otočila třetí list, zamyslila jsem se a najednou jsem se ocitla na louce a po mé levé ruce se objevil na malý okamžik les. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale za chvíli se tam les objevil znovu a nastálo a mezi ním a loukou bylo něco jako polní cesta. Nějakou dobu nic jiného nevidím než tento „záběr“. Je barevný, určitě je krásné léto! Jsem velmi překvapená z toho, co vidím a také že to vidím… Postupně začínám pociťovat, že se pode mnou stále něco pohybuje, a po chvíli zjišťuji, že sedím vzadu na nějakém voze, výhled z vozu mám přímo před sebou jako
15
na dlani a to houpání a drncání je z toho, jak vůz kodrcá po polní cestě. Nevím, kdo jsem, netuším, zda jsem žena nebo muž, dítě či dospělý člověk, nevidím na sebe… jen stále, dlouho a dlouho vidím ten záběr z vozu. Chvíli jsem měla pocit, jako bych ve voze ležela a měla každým okamžikem rodit, ale tento pocit jsem zahnala jako předčasný, nejdřív musím pořádně „prozkoumat terén“, protože vše kolem mne je přímo prosyceno nebezpečím. Pomalu nabývám jistotu, že odněkud někam utíkám. Určitě nejsem sama, vždyť jsem ve voze, který táhnou koně a někdo jej kočíruje. Ten vůz vypadá jako cikánský, s plachtou nahoře. Vím, že ležím ve voze schovaná, aby mne nikdo nenašel, ale vidím z úkrytu poodhrnutou plachtou ven. Po chvíli vyskočí dovnitř vozu malý chlapec, asi desetiletý, a lehá si vedle mne. Chlapce ani vnitřek vozu barevně nevidím. Připomíná mi to nějaký černobílý film, zatímco příroda venku je nádherně vybarvená. Možná, že je zde příliš šero. Nevím, kdo chlapec je, ale zdá se, že je to můj bratr – zničehonic se mi totiž objevila před očima stránka z knihy, na níž stálo napsané slovo bratr. Chvíli tak spolu jedeme, až uslyším zvenčí hlasy a řinčet kov. Vím, že to jsou vojáci a jsme pravděpodobně v nějakém kontrolovaném úseku cesty. Prohlížejí vozy. Prožívám velký strach z toho, že mne najdou. Do našeho vozu však nevstoupili, ale ze všech stran ho propichují kopím. Náhle v jednom okamžiku ucítím, že zasáhli chlapce. Nic jsem neslyšela, ale zřejmě vykřikl, protože ho vojáci z vozu vytáhli ven a od té doby jsem ho už neviděla. Jedeme dál, mne nikdo nezahlédl, nic se mi nestalo, cítím velkou úlevu… Za chvíli vlezla do vozu žena středního věku, nevidím dobře obrysy jejího obličeje, ale vím, že ji dobře
16
znám. Sedíme spolu vzadu na okraji vozu, vidím, jak mi z něj visí nohy, od kolen dolů holé, bosé, a já houpám nohama, jak vůz drncá. Žena mi dává něco ke snědku, asi už musím mít hlad, chvíli tak sedíme a já mám najednou pocit, že jsme již mimo nebezpečí. Vstávám, přelézám vozem dopředu, na kozlík a držím v rukou opratě a popoháním koně. Teď už nevidím les, ale před námi se rozprostřelo nějaké rozlehlejší stavení. Na mysli mi okamžitě vytane obava, jen aby to nebyl nějaký katolický klášter nebo něco podobného! Zřejmě utíkám před katolíky! Když jsme se přiblížili, vidím, že je to zájezdní hostinec. Jakmile přijíždíme, z domu vychází shrbený muž, odváží náš vůz s koňmi někam stranou, zřejmě do stodoly, a zve nás dovnitř. My tam ale nechceme jít, tak nás vede venkovním schodištěm nahoru, do pokoje. Celé to stavení vidím velmi živě. Uvnitř pokoje jsou bíle povlečené postele, na jednu z nich padám únavou. Jako pozorovatel se divím tomu, jak mohu být tak unavená a oblečená si lehat, když jsem se celou cestu ve voze trmácela vleže. Zde u postele jsem přesvědčená, že nejsem chudá, ale že jsem se ve voze pouze ukrývala. Alespoň tento čistý pokoj naznačuje, že na to mám! Protože vidím, že stále ležím na posteli, řekla jsem si, že si tedy pro dobré zapamatování ještě jednou všechno od začátku projdu. Když jsem s opakováním skončila u bílé postele, napadlo mne, jen abych zde byla v bezpečí, aby mne nikdo neobjevil! Uvědomuji si několik podrobností, a to, že se píše rok 1621 a je léto. V televizi se zmiňovali o tom, že některým rodinám popravených pánů se podařilo utéci za hranice! Co když jsme jedna z těch utíkajících rodin? Naznačuje to ten úděsný strach z katolického kláštera.
17
Popravení čeští páni – evangelíci – také byli popraveni katolíky. Nic neuspěchat! Nedělat žádné dohady, žádné závěry! Nefantazíruj, holka, buď při zemi! Všechno přijde samo! A to byl konec dnešní půlhodiny! Docela rychle usínám… K dnešní meditaci jsem si poznamenala, že jsem při ní nic neslyšela – jako by to byl němý film, zato krásně barevný. Všechno, co se kolem mne dělo, byly jen mé pocity, které jsem intenzivně prožívala. Zajímavé pro mne je, že při meditaci vše hodnotím z dnešního pohledu. Asi nejsem ještě zcela s osobou z dnešní meditace ztotožněná. Přestože se plno věcí děje mně, přesto se na některé z nich dívám jako na film… Dokonce jsem si vzpomněla, že jsem přece donedávna uskutečňovala cesty do minulých životů pomocí kyvadla, a najednou, jako když utne, jsem před jedním životem skončila, jako by se mi do toho nechtělo – hned ráno se musím podívat do poznámek, co to bylo za život… Ráno se dívám do notesu, kam jsem si zapsala: Španělsko – upálená jako čarodějnice a víc nic. Zajímavé, zřejmě je tento život opravdu tak drastický a klíčový pro dnešek, a proto se mi do toho nechtělo. Poněkud mne to zmátlo a obávala jsem se toho, abych si večer tu čarodějnici nevsugerovala a zbytečně nesměřovala někam, kam nemám. Nakonec na to nezbyl čas, protože jsem v příští meditaci do všeho vpadla rovnýma nohama!
Neděle 8. 8. 1999 – 22.30 hodin
Nacházím se v pokoji, ve kterém jsem včera meditaci ukončila, zvedám se z postele, rozhlížím se a říkám
18
si, že se musím podívat do zrcadla, jak vlastně vypadám, kdo jsem… V rohu jsem spatřila umyvadlo a nad ním visí zrcadlo, podívám se do něj, ale nevidím se moc ostře, spíše tak, jako když nosím silné brýle a sundám je, ale přesto lze rozeznat, že jsem hezká mladá žena a mám černé dlouhé kudrnaté vlasy. Umývám si obličej a ruce až po ramena. Dobelhám se zpět k posteli, protože jsem se u umyvadla zkroutila bolestí v břiše. A v tom okamžiku vím, že budu rodit! Sbíhají se ke mně lidé – ta známá žena z vozu, chůva, a kočí. Porod je však komplikovaný, takže kočí přivádí lékaře, který je oblečený celý v černém a s sebou nese doktorskou, nahoře zaklapující, podélnou, černou tašku. Doktor se nade mnou sklání, v ruce svírá skalpel… Dívám se s hrůzou a bezmocí na své tělo a vidím, že mám ošklivě rozřezané břicho – od spodu až nad pupek a z toho otvoru mi táhne doktor ven dítě – chlapce. Jsem z té obrovské rány na břiše v šoku a říkám si: pak nemám mít pořád nějaké gynekologické potíže a tak extrémně citlivý pupek, že se jej nikdo, ani já sama, nemůže dotknout! Samozřejmě, že mne přitom neuspali, takže na to koukám. Ještěže tuto scénu vidím jako černobílý němý film a nic necítím! Ale i tak je mi z toho nevolno. Doktor podává dítě chůvě a sešívá mi břicho stejně tak, jako když někdo neumí štupovat ponožky a při zašívání stahuje obě strany k sobě! Dívám se vyděšeně na to, co se se mnou děje, ale dělat nemůžu nic. Chůva vaří nějaký bylinkový lektvar, kterým mi pak potírá břicho, aby lépe zahojilo. Dítě leží vedle mne na posteli. Vtom nastal zmatek, moji lidé začali pobíhat sem a tam, vidím, že do místnosti vtrhli vojáci – tak nás přece našli, nějak moc jim na mně záleží! Mají dlouhá kopí, okamžitě vytuší situaci a nabodávají mé dítě na kopí – vidím,
19
jak dítě nahoře visí přes tu špici, která mu vylézá přes bříško ze zad… hrůza! Ležím bezmocně na posteli a dívám se na to, jak probodávají také mou chůvu, ale co se stalo s kočím, to nevím, nevidím ho. Mne shazují z postele. Padám na zem, dva mě chytají každý za jednu nohu a táhnou ven. Vlečou mne ze schodů a hlava mi týlem naráží o každičký schod. Jeden z vojáků si toho všimne a rozkáže, aby mě vzali za ruce, protože mne potřebují živou. Dole na dvoře mne hází do nějakého vozu na hromadu sena nebo slámy, možná je to tentýž vůz, ve kterém jsme přijeli. Strčili tam se mnou i doktora, jenž mě rodil, a říkají mu (já to neslyším, ale vím), že o mne musí pečovat. Jestli zemřu já, zemře i on. A jedeme. Nová scéna: nějací kněží mne vyslýchají ve velké, ponuré místnosti. Z toho hlavního kněze, který právě přichází, se mi zvedá žaludek in natura (tzn. je mi z něho zle, i když jsem doma ve své posteli a medituji). Je dost velký, ale hlavně tlustý, celý takový mastný, lesklý – je teplé srpnové léto, proto se tak potí (náhle s otřesnou jistotou zjišťuji, že je to jistý tlustý Henry, jenž mi je v současném životě tak nesympatický, i když ho znám jen z fotek). Odporný kněz mne obviňuje, že jsem čarodějnice, že jsem zlá žena, spolčená s ďáblem. Nabízím mu všechen svůj majetek za život svůj a svého syna. Vím, že ostatní z mé rodiny jsou mrtví. Směje se mi: copak nevíš, že syn, co se ti narodil, je mrtvý? Jsi sama! A protože tvůj obrovský majetek je z rukou ďábla, církev jej musí očistit – takže ti jej celý zabavuje! V tomto okamžiku poznávám, že jsem majitelkou krásného zámku – v duchu jej vidím, dále si uvědomuji, že jsem Španělka, a také to, že je vše marné, protože ten upocený kněz chce můj majetek! Tak si jej vezmi, a pusť mne ven. A zase mnou někam smýkají, protože sama chodit nemůžu.
20
