PŘÍSPĚVEK K VALIDIZACI DOTAZNÍKU TEMPERAMENTU A CHARAKTERU C. R. CLONINGERA POMOCÍ ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU. KAZUISTICKÁ STUDIE COMMENTS ON THE VALIDATION OF THE TEMPERAMENT AND CHARACTER INVENTORY WITH LIFE STORY. CASE STUDY. BOHUMILA LOUČÍMOVÁ1, MAREK PREISS2, DUŠANA CHRZOVÁ3, MARTIN BAREŠ2 FF UK Praha Psychiatrické centrum Praha 3 SPC pro děti a mládež s tělesným postižením při Jedličkově ústavu a školách 1
2
SOUHRN Práce se zabývá možností srovnání dvou přístupů – výsledků struktury osobnosti podle dotazníku temperamentu a charakteru C. R. Cloningera (TCI) a narativní metody Životního příběhu v případové studii. Pacientka Psychiatrického centra Praha byla požádána o sdělení svého životního příběhu, její vyprávění bylo doslovně přepsáno a porovnáno s dotazníkem TCI. Paralely mezi výsledky struktury osobnosti podle dotazníkové metody a vyprávěním Životního příběhu jsou demonstrovány pomocí citací vybraných z rozhovoru s pacientkou. Při hledání podobností a rozdílů mezi výsledkem TCI a Životního příběhu se autoři domnívají, že jde sice o náročnou, ale originální a potřebnou variantu z možných metod validizace dotazníkové metody. Klíčová slova: dotazník temperamentu a charakteru, TCI, narativní přístup, životní příběh, validizace SUMMARY This paper compares two approaches – psychometric structure of personality measured with Temperament and Character Inventory (TCI) and narrative Life story in a case study. A female patient from Prague Psychiatric center was asked to share her life story and the material was recorded and rewritten. The comparison between Life story and TCI was done and paralleles
between them were pointed out. Examples from Life story are presented to confirm or refuse the results of TCI. On the way of finding the paralleles between Life story and TCI this approach is described as demanding but fruitful and original method of questionnaire validization. Key words: Temperament and Character Inventory, TCI, narrative approach, Life story, validization Loučímová B, Preiss M, Chrzová D, Bareš M. Příspěvek k validizaci dotazníku temperamentu a charakteru C. R. Cloningera pomocí Životního příběhu. Kazuistická studie. Psychiatrie 2005;9(1):5–13
Úvod Validizovat nové dotazníkové metody lze tradičními způsoby – hledáním vztahů k jiným nástrojům, které měří podobný konstrukt, opakovaným vyšetřením souborů ke zjištění reliability metody, zjišťováním psychometrických vlastností pomocí faktorové či jiné analýzy a dalšími způsoby. Pokusy zjišťovat validitu pomocí rozboru jednoho případu jsou, pokud je nám známo, vzácné. V této práci se budeme zabývat vztahem temperamentu a charakteru podle C. R. Cloningera k životnímu příběhu jako formě maximálně volného rozhovoru, který použijeme k diagnostickým účelům. Dotazník temperamentu a charakteru jsme vybrali pro dobré zkušenosti s jeho aplikací v klinické praxi (Preiss, Klose a Španiel, 2000; Preiss, 2000; Preiss a Klose, 2000; Preiss, Rodriguez a Houbová, 2003; Preiss et al., 2004). Dotazník temperamentu a charakteru (TCI) vytvořený podle teorie profesora psychiatrie a genetiky na Washingtonské univerzitě v St. Louis ve státě Missouri se opírá o bio-psycho-sociální pojetí osobnosti (Cloninger et al., 1994). Cloninger formuloval svůj přístup na základě informací z neurofarmakologických a neuroanatomických studií lidského učení, studií rodiny, longitudinálních ontogenetických výzkumů a studií osobnostních struktur psychometrického charakteru (Kožený, Klaschka a Höschl, 1994; Banás, 2003). Dotazník se snaží postihnout základní struktury osobnosti – temperament a charakter, přičemž první z nich sestává podle Cloningera ze čtyř základních dimenzí (Vyhledávání nového – Novelty seeking, Vyhýbání se poškození – Harm avoidance, Závislost na odměně – Reward dependence, Odolnost proti frustraci a únavě – Persistence), druhý se skládá ze tří dimenzí (Sebeřízení – Self-directedness, Spolupráce – Cooperativeness, Sebepřesazení – Self-Transcendence). Dimenze jsou dále členěny na subdimenze, takzvané facety. Probandi odpovídají na 238 položek v rozmezí dichotomické stupnice „platí– neplatí“. Životní příběh je jedním z kvalitativních nástrojů studia osobnosti člověka a jejího vývoje skrze zaměření se na individuální životní historii. Tento přístup je doménou takzvané „psychobiografie“1, „biografické psychologie“ neboli „psychologie životního příběhu“ a je základem narativního přístupu v psychologii (Čermák, 2003). Důraz na narativitu se objevuje především ve výzkumech životní historie, biografiích a případových studiích. Nejen že vyprávění příběhů, jejich analýza a interpretace pomáhají k poznávání člověka, narativní psychologie
umožňuje využít příběhy i jako způsob psychoterapie – příběh totiž není jen sumou událostí, ale má i konstitutivní povahu – přeformulování významů nebo užití jiných metafor terapeuticky napomáhá ke změně postojů, náhledů a přesvědčení jedince o vlastním životě (Gjuričová a Kubička, 2003). „Vytváříme sami sebe z příběhů, které vyprávíme o svých životech a které vtiskují směr a smysl zkušenostem, jež se často zdají nahodilé a nesouvislé. Při průzkumu vlastní minulosti, vedeném ve snaze vysvětlit sebe samé nám samotným, objevujeme – nebo vynalézáme – souvislou motivaci, charakteristické znaky, základní hodnoty a svůj smysl. Naše příběhy, utvářené vzpomínkami, se stávají naší identitou.“ (D. G. Faust, 2003)2. Mezi průkopníky životního příběhu jako nástroje k poznávání osobnosti a jejího vývoje patří psychoanalytikové Sigmund Freud (slavné kazuistické studie, například o Leonardovi da Vinci) a E. H Erikson (kromě jiných například práce Mladý muž Luther), dále psycholog osobnosti Henry A. Murray, po němž je pojmenováno výzkumné centrum na Harvardské Univerzitě (Henry Murray Research Center, Radcliffe Institute for Advanced Study), zabývající se studiem osobnosti a jejího vývoje (na základě longitudinálních studií, archivace dat a práce s kvantitativními i kvalitativními údaji, kazuistikami, rozhovory a audio i video nahrávkami). Mezi další autory patří například William Todd Schultz (Pacific University) a William MacKinley Runyan (Univerzita v Berkeley). V naší zemi pak je tento relativně nový proud v psychologii spojen například se jmény Ivo Čermáka (2002) a Vladimíra Chrze (2004). Narativní psychologie se mimo jiné snaží spolupracovat s klinickou psychologií, poradenstvím a psychiatrií, a to hlavně pokud jde o diagnostiku, popis a etiologii duševních poruch (Strickland, 1994; Lysaker PH, Lysaker JT, Lysaker JT, 2001; Karp, 1996). Metodika Životní příběh jsme použili u 10 pacientů hospitalizovaných v Psychiatrickém centru Praha převážně s rekurentní depresivní poruchou. Rozhovory byly vedeny formou volného vyprávění o životě pacientů (tzv. životní příběh), nahrávány na diktafon a poté doslovně přenášeny do písemné podoby. Interviewovaní pacienti také v rámci psychiatrické a psychologické diagnostiky na oddělení vyplnili počítačově administrovanou verzi dotazníku temperamentu a charakteru (TCI, Temperament and Character Inventory) podle C. R. Cloningera. Dotazník TCI (Temperament and Character Inventory; Cloninger et al., 1994) jsme použili v převodu Koženého, s modifikací překladu dvou položek. Vypustili jsme Cloningerovy validizační škály, které sám autor v současnosti nepoužívá. Přidali jsme modifikovanou škálu lži z Eysenckovy EPQ/R, u které jsme přeformulovali položky z tázacích na oznamovací. Samotný dotazník TCI však zůstává zachován, s celkovým počtem položek 238, u kterých se proband rozhoduje, zda na něho spíše platí nebo neplatí. Metoda byla administrována na počítači s písemnou instrukcí, aby proband posuzoval běžný, obvyklý, neextrémní způsob chování a prožívání. Dotazník byl vyhodnocen podle norem autora TCI. Životní příběh a TCI byly pořízeny během stejné hospitalizace. Z 10 příběhů a protokolů TCI jsme vybrali jeden (paní J.) – kritériem výběru byl příběh, který se nám zdál zajímavý spolu s protokolem TCI, u kterého většina hodnot nebyla v pásmu normy a tedy skýtal možnost poměrně extrémních interpretací. Pacientka podepsala informovaný souhlas a akceptovala anonymní vyhodnocení získaných informací. V příběhu jsou všechna jména změněna, stejně jako jiná identifikační označení.
Paní J. Kazuistická studie – životní příběh jako ucelená výpověď V této části se věnujeme anamnestickým údajům, údajům z psychiatrických a psychologických vyšetření (kromě TCI), životním událostem a subjektivním pocitům a postojům paní J., které vztahujeme k samotnému vyprávění pacientky o jejím životě (životní příběh). Informace z lékařské dokumentace budeme prokládat citacemi z rozhovoru, který byl veden po třech týdnech od počátku hospitalizace na základě instrukce vyprávět o svém životě tak, jak sama uzná za vhodné. Následující členění na jednotlivé části (Obecné údaje, Popis chování a vzhledu pacientky, Rodinná anamnéza, Osobní anamnéza, Některé aspekty přístupu paní J. k vlastnímu životu) je zvoleno v zájmu zpřehlednění textu a tematických okruhů. Nejedná se tedy o žádný formální způsob dokumentace. Citace z rozhovoru formou Životního příběhu pak uvádíme v odstavcích uvozených značkou (•), tři tečky označují vynechání části textu a všechny průvodní znaky vyprávění – pousmání, pláč, pauzy nebo zárazy v proudu řeči – jsou vypsány v závorkách kurzívou
Obecné údaje Paní J., šestačtyřicetiletá žena pocházející z malého města, je v Psychiatrickém centru Praha hospitalizována opakovaně, naposledy v srpnu 2002. Kromě toho absolvovala pobyt i v některých dalších psychiatrických zařízeních v České republice (například Lnáře, Kroměříž): • „A sem na léčení už popáté, tady na třiadvacítce. … A to všechno jsem absolvovala už až po porodu, vod věku dítěte dvou let. A bylo to asi, přemejšlim pořád, co je příčinou toho, že sem takhle cestovala, pětkrát po psychiatriích. Já si myslim, že je to takový to, že mám furt pocit samoty, opuštěnosti, že všechno leží na mě. No a samota a opuštěnost, dokonce i prázdnota a teďkon už poslední dobou ani mi nechutnalo jíst, jenom jsem se dívala na televizi, abych prožívala ne svůj život, ale životy jiných lidí, který šli v tom filmu.“ Důvodem k nové hospitalizaci (na doporučení ošetřující psychiatričky, z chorobopisu: vstupní
diagnóza – anxiozně depresivní porucha a porucha osobnosti smíšená, vyhýbavá) tedy bylo zhoršení psychického i somatického stavu, které se poprvé objevilo před rokem. Do té doby se cítila spokojená a fungující, postupně však začala být apatická, nemohla nic dělat, přestávala si rozumět se synem a udává, jak jí velmi vadí, že nezvládá jeho výchovu: • „Proč já vlastně sem tady na léčení s tou psychikou je důvod. Myslim, že bych sama sebe nechala i plavat, že bych se na to vykašlala prostě a žila bych, jak bych žila, ze dne na den. Ale já to dělám kvůli němu (synovi).“ Doléhá na ni tíha synovy výchovy, deptá ji finanční nedostatek, trpí únavou a bolestmi, cítí se slabá a tělesně chátrá, přestala zvládat domácnost (z dokumentace: apaticko-abulický syndrom). Ze závěru vstupního psychiatrického vyšetření vyplývá, že se jedná o somatizační poruchu při úzkostně depresivní dekompenzaci osobnostní poruchy (s rysy především histriónské, dále z anamnézy paranoidní, vyhýbavé, závislé a emočně nestabilní poruchy osobnosti). Popis chování a vzhledu pacientky Údaje z chorobopisu: při příjmu byla popsána jako „teatrálně vystupující, kdy předvádí spektrum svých dovedností v chování, místy až překračuje hranici formálního společenského kontaktu“. Další popis uvádí: kontakt s pacientkou je obtížný pro extravagantní chování, je hůře usměrnitelná, aktuální nálada je hůře uchopitelná, řeč je zrychlená s afektovanou gestikulací a hypermimií, poskytuje příval verbální produkce všech možných stesků a potíží, myšlení má zabíhavé a neudrží determinující linii. Všechny tyto rysy se výrazně objevily také při vyprávění životního příběhu. Paní J. se před rozhovorem více jak hodinu připravovala, vzrušeně odbíhala udělat si kávu, nebo na toaletu, pak dlouho připravovala osnovu, které by se mohla držet, protože se bála, že se ve vyprávění ztratí. Velmi ji rozrušilo, když nevěděla, jak se dostala k tomu kterému místu: • „Já se vrátim asi k té osnově. Vidim, že to nastalo, ta moje předpokládaná předpověď, že skáču z věci na věc a že je dobrý, abyste mě usměrňovala. Já jsem ale asi vzala to, co se mě nejvíc tak dotýká, pravděpodobně, mluvila jsem vlastně o tom dětství, o matce, o otci, kterej zemřel na rakovinu, a o tom, proč jsem tady. Proto jsem asi tyhle hlavní věci vypíchla, že uvažuju, proč jsem vlastně tady. Že jsem tady kvůli tomu synovi, protože nechci, aby měl špatný dětství, snažila jsem se o to, vod začátku, co se narodil, byla jsem šťastná, že to dítě mám, byl to krásnej pocit, když se narodil. To každá žena pozná, až když to zažije. A obdivovala jsem moji maminku, která zažila dva porody vlastně, dvakrát ležela v porodnici, se mnou a s mym bratrem, ono to je hodně bolesti, ale hodně velká, větší odměna, než je ta bolest. Při tom porodu. Teďkon nevim, proč jsem k tomuhle došla, zase, k tomuhlenctomu, porod, já nevim (pauza) já jsem nějaká rozhozená (pauza).“, na jiném místě: • „Je, kdybyste přestala přikyvovat, protože, nebo já zavřu oči, protože mě to
vyrušuje, já se pak nesoustředim, já jsem hrozně roztěkanej člověk, nějakej pohyb nebo něco je a už vůbec nevim.“ Snadno se cítí unavená :„Takhle, nejdřív jsem šla, protože jsem byla pořád unavená, na to první léčení, to mu (synovi) byly dva roky, tak sem trpěla syndromem chronický únavy. A vlastně to, mě to říkali ještě, já nevim, deset let. Nevim, jestli to mám teď tuto diagnózu, jestli je to z (pauza) dětství, teda to odpovídá, ten můj stav zdravotní, že bych měla syndrom chronický únavy.“ Stěžuje si, že je toho na ni moc, uprostřed rozhovoru úplně ztratí nit a je nutné vypnout diktafon. Po rozhovoru naopak „překračuje hranice formálního společenského kontaktu“, chce si povídat, uvádí ještě další podrobnosti svého života, neakceptuje ukončení sezení (z dokumentace: „chování vykazuje histriónské rysy, infantilní, evidentní snaha upoutat pozornost“). Kromě toho je popisována jako „proklamativně depresivní“, líčí vegetativní doprovod úzkostných stavů v podobě parestezií, hyperventilací, bolestí hlavy, „jsou přítomny polymorfní somatické potíže“ zejména charakteru subjektivních bolestivých vjemů. Viditelné jsou především obtíže s chůzí, které si pacientka vysvětluje jako přetížení ze strany nároků, které na ni klade okolí: • „A já mám do těďka pocit, že mě furt někdo honí, honí. Já sem byla doma tak apatická a taková pomalá a to a tady, tady sem hyperaktivní, nebo superaktivní nebo co je nejvíc a mám při tom mimoto že teda cejtim píchání v mám, a tak se to vystupňovalo, doktor mi bral krev. Řikal, že
strašně nepříjemný pocit, jsem strašně unavená a křečovej žilách, tak eště navíc sem, voteklý nohy že sem si myslela, že mám nějakej zánět a pan podle krve zánět nemám. Ale já mám kotníky
neznatelný, protože je mám vobalený, voteklý, vobalený jakoby vodou, nevim, jak to říct. Jestli to není z toho nadměrnýho běhání, protože já doma nohy tolik nenamáhám, ale jak sem neklidná, tak furt, teď na jídlo a teď tamto a dyť tolik povinností nemáte, povídala sestra, ale pro mě to je strašně povinností, protože je to buď tim, že potřebuju taky chvilku, chvilku.“ Rodinná anamnéza Když bylo J. 11 let, zemřela jí matka při autonehodě (ve 32 letech). Otec po tragédii začal pít a nestaral se o domácnost: • „No, to svoje dětství, který bylo šťastný do 11 let, si moc nepamatuju, co sem do nynějších svých 46 let prožila, tak to jaksi třeba že „volim“ špatný věci a to jaksi utlouklo ty dobrý, co sem zažila v dětství. Protože do 11 let to dětství bylo šťastný a pak zemřela maminka při autonehodě, takže pak už bylo všechno na mě. Domácnost, táta chodil opilej, starost o bratra, kterej byl o 4 a půl roku mladší, vo jídlo sem se starala, vodvést ho do školy ráno, nakoupit svačinu, připravit snídani ještě jsem zapomněla říct, prostě. A vodpoledne, když jsme přišli, tak zase nalámat dřevodesky, bylo období kdy byly dřevodesky, bylo období kdy nebyly, což bylo horší, protože sem musela naštípat třísky, to bylo nepříjemný pro holku jedenáctiletou štípat třísky, ty palety byly těžký.“
Otec před třemi lety (v 66 letech) zemřel na rakovinu: • „Dřív jsem se nedívala na horory, ale od té doby, co mě táta zemřel před třemi lety na rakovinu a viděla jsem, jak trpí, a dostal víc než devět transfúzí krve, tak vodtý doby sem, se dokážu dívat na horory a vůbec mě nevadí, že tam vidim krev, vodseknutý hlavy, palce, krev stříkat, to sem dřív nemohla vidět, i když sem viděla svoji matku umírat na silnici. Viděla sem ji v rakvi, musela mít takhle šátek bílej, jako kovboj přes nos, protože měla rozdrcenou spodní čelist od klády, která spadla z koňského potahu do auta, sjela, pravděpodobně to bylo špatně upevněné, a sjelo to, protože vlastně do toho koňského potahu jsme narazili, protože jsme se neměli kam vyhnout, proti nám jel jiný automobil a ten řidič se bavil se psíkem. Takže neviděl vlastně, že jsou proti němu dvě jedoucí vozidla, koňskej potah a my.Takže při té autonehodě, když mi bylo jedenáct, maminka byla takhle, zemřela. Můj bratr na pohřbu nebyl, ten je na tom taky psychicky lépe. Ale, no není. Není, protože on se léčí alkoholem, on je vlastně alkoholik. Taky je sám, je svobodný. No já jsem sice svobodná možná z jinýho důvodu, von z toho, že je právě alkoholik. Já nevim, proč já.“ S bratrem se nestýkají a nemluví, hlavně po konfliktu kolem otcova pohřbu a dědictví: • „Teď bych se ráda zmínila, ještě sem mluvila o tom tátovi, to mě mrzí s tou tetou, to dopadlo tak, že bratr pak nechal otce spálit a koupil jinej hrobeček, malej v urnovym háječku,“ a na dalším místě: • „vona se ho (bratra) notářka ptala, jestli mu vadí, že bratr má v hodnotě 97 tisíc dědictví a já sto tři. A von povídá, to je dobrý, to necháme, jakože to ode mě nebude chtít doplatit, jo. Přitom ta chata, každej, kdo ji viděl, řikal, za to bych nedal ani 10 tisíc a ten posudkovej znalec ji zhodnotil na 60. No prostě mi vadí a v hospodě na mě řval, že sem vynadala pohřební službě. A já řikám, jo a jakou nadávku jsem jim řekla, já jsem neřekla ani jedinou nadávku, já jsem jenom řekla: a pane, a proč jste nám, když jste nám nedali hrob, proč jste tátu už vykopali, pane vedoucí. A kdo zařizoval pohřeb, pani? Kdo zařizoval pohřeb? Třikrát se ptal. No bratr. Ale já přece jsem dcera, mám taky nárok vědět na to, jak to je. Postěžoval si bratrovi, no a bratr, kterýho sem našla jedině v hospodě a ne doma, na mě hulákal před chlapama na celou hospodu a všichni se votáčeli, jak se všichni votáčí, ty pí, no prostě sprostý nadávky, a dodneška, no prostě už se s nim nestýkám, nemluvim s nim, no prostě nic, ani slovo nestojí za to. A hrozně mě to deptá.“ Konflikt se týkal i tety (matčiny sestry): • „Zdává se mi vo tetě, která ho (tátu) nechala vykopat z hrobu pět dní po zakopání, po zasypání zeminou. Protože řekla, že s nim tam spát nebude, protože
ublížil mamince, tím, že teda zahynula při tý autonehodě, za kterou von nemoh.“ Je zde patrný pocit opuštěnosti, nepřítomnosti někoho, o koho by se mohla opřít, přesvědčení, že je na všechno úplně sama: • „Prostě já už nemám žádný příbuzný, který by mě mohli pomáhat, a cítím se vopuštěná, teta na Moravě, tátova sestra, ta je daleko, taky říká furt, že je nemocná, že mi nemůže pomoct. Ale řikám, vždyť mě stačí, že jenom přijedeš a budem si povídat, nebo já k vám, a vona jako že nechce a byla tady na podzim, ale paradox, a smutný je strašně to, a to je důležitý pro mě, když sem si uvědomila, že ona nejede za mnou, ale že ona jede, aby ujela před strejdou. … Takže když někdo něco ode mě potřebuje, tak přijde, ale já když něco potřebuju, tak sem vodbejvaná. A to mě hrozně štve.“ Osobní anamnéza • „No, tak mám celej pocit, život pocit nejistoty, a pocit ponížení, proto jsem si vlastně tady napsala takovouhle osnovu a já vim, jak to na vás působí, ale je to takovej trošičku zmatek a určitě ten chaos, kterej byl při tom psaní, na vás asi nepůsobil dobře. Ale on začal už teda mym narozenim. Narodila jsem se dřív vlastně, takže taky byl chaos, o dva měsíce dřív. A vážila jsem pouze kilo a půl, kilo 49 sem měla váhu. Dostala jsem zápal plic, na obě strany, nejdřív na jednu, pak na druhou. Byla jsem v inkubátoru a už to vypadalo, že nebudu žít, ale zachránili mě.“ Do jedenácti let si paní J. moc nevybavuje, jak sama říká, asi protože byla šťastná. Po autonehodě a smrti matky se však všechno změnilo a přesměrovalo její životní dráhu: • „…úplně se mi to příčí, nenávidim papírování, protože sem třeba měla špatnou školu, protože z důvodu, že otec, když umřela maminka, tak hrozně pil a kouřil, a já, nebyly finance a učitelka třídní mi poradila, já jsem strašně chtěla jít na keramickou školu, moc mě to bavilo, výtvarný práce a kreslení, ale třídní učitelka mi poradila dvouletou ekonomku, že budu mít pak brzo z čeho žít, že nebudu závislá na otci. Ale paradox byl zase v tom, že sem nebyla závislá na otci sice finančně, ale byla jsem závislá… že sem u něj bydlela. Do třiceti let. Strašný.“ Dodneška lituje, že se nechala přemluvit a šla na jinou školu, než původně chtěla. Po doporučené dvouleté ekonomické střední škole si dodatečně dodělala maturitu (tříleté nástavbové studium ukončila až v 21 letech, dříve to nešlo z existenčních a rodinných důvodů), potom vystřídala několik zaměstnání (úřednice, účetní, telefonní manipulantka, dělnice). Pracovním životem paní J. se (stejně jako dalšími oblastmi jejího života) táhne nespokojenost a nechuť k tomu, co musela dělat: • „Jo a ještě jsem zapomněla, já jsem nastoupila do mzdový účtárny, tam sem byla jenom měsíc, v těch 17 letech, bez prázdnin, ze školy rovnou do práce do mzdový účtárny, počty, který jsem nenáviděla, jsem musela dělat vod rána do večera, do
uzávěrky sem nastoupila. Takže za měsíc sem samozřejmě řekla, že tam nebudu, že tam je celý den zářivka, světlo, že to je náročný na oči. Tak mě dali na ústřednu, na to sem tolik oči nepotřebovala. Ten dálnopis bylo jediný, co mě bavilo, to bylo psaní na stroji, že jo, jakoby. Pak sem dělala tu provozní účetní, to mě taky moc nebavilo, samý tabulky a počty a kalkulačka. Pak sem dělala sem samý počítání na…Tam mě nechtěli, že dělám chyby pořád, já jsem se špatně soustředila, tak sem šla dělat, to snad poprvé zveřejňuju, takovouhle věc, že sem byla neúspěšná v práci na fakturovacim stroji. To je hroznej trapas, takhle si to přiznat. I když kamarádce sem to řikala, žejo. Mě to nebavilo na těch strojích. Teďkon nemám ráda počítač, nechtěla bych na něm dělat. Nedovedu si to představit. Mě spíš výtvarný práce. Já lituju do dneška, že sem nešla na tu keramickou. No ale abych se ještě vrátila zpátky, tak tam mě nechtěli, za ten měsíc, že dělám chyby v těch děrovacích páskách, který vylejzaly, se to muselo pořád vopravovat.“ Na jiném místě říká, že na ni byly kladeny nepřiměřeně vysoké nároky: • „Takže: cítím se sama, opuštěná, cítím prázdnotu, necítím se dobře z toho, jaký sem měla zaměstnání, jo to sem tam hlavně chtěla říct, v tom zaměstnání tři čtvrtě roku nikoho nesehnali po mně a pak tu moji práci rozdělili pro dvě mladý holky, který přišly ze školy. Takže já jsem vlastně ten nával zvládnout musela.“ Od roku 1994 je paní J. v invalidním důchodu (psychiatrická indikace), její příjmy sestávají pouze z důchodu a přídavků na syna. Své jediné dítě (třináctiletý chlapec) má za svobodna a vdaná nikdy nebyla: • „Otec dítěte mě opustil v pě (záraz) když sem byla v pátym měsíci těhotenství, to bylo rizikový, měla sem pesar, takže udržovaný těhotenství, musela jsem přestat chodit do práce, samozřejmě, nesměla jsem nic těžkýho zvedat, ani těžkej nákup nosit. To mě taky jako docela vadilo a měla sem strach, to byl největší takovej stres, aby to dítě se narodilo a bylo živý. I když sem ze začátku uvažovala vo potratu, to je paradox hroznej, protože ten otec, zjistila sem, že mi lže, že pije, což tajil, že kouří, a to lhaní, to je nejhorší, jako když si ze mě dělá legraci někdo, to nesnesu, takovouhle podstatný. Von věděl, že mi to vadí, to pití, protože sem mluvila vo tátovi, a tak to zatajil a chtěl za každou cenu prostě, protože věděl, že mám byt už po tom pánovi, kterej mě nabíd, abych si u něj napsala bydliště, a viděl to jako výhodně. Jenže potom věděl, že by ztratil svobodu a už jedno dítě měl a žil jenom s matkou, a to sem nevěděla, von mi řek, že nemá rodiče, on mi lhal. Já jsem zjistila, až když bylo Jirkovi, já nevim kolik, asi mezi 5. a 9. rokem, že žil u nějaký tety, řekla sociální pracovnice. Ale nebyla to jeho teta, byla to jeho matka. Alimenty neplatil do 9 let věku dítěte. Až potom, 2 a půl roku, teď už je zase 2 roky neplatí. Takže já nemám alimenty.“ Na jiném místě vzpomíná na to, že jí okolí nedoporučovalo mít dítě:
• „… vona mě řekla v porodnici: ty chceš mít se svýma nervama dítě? To znamená, že už tenkrát na mě viděla nějaký potíže, zdravotní, ale to zdaleka nebylo takový jako teď. A já řikam: co tim chceš říct? To to mám dát pryč? A ona řikala: No, naše Maruna taky nemá děti a taky se nezblázní. Já to pořád slyšim. To bylo neskutečný, kdy mi porodní asistentka radí k potratu. Já jsem ještě nebyla ve třetím měsíci těhotenství a já jsem řikala jako, ona nejdřív začala jako tim, ty se budeš vdávat? Takhle: co tady děláš? Já řikám: no, sem těhotná. Ty se budeš vdávat? Já řikám: nevim, asi ne. Ona hmmm. Já jsem řikala no a. No a pak došlo k tomu, co tim myslíš, no a to, protože řikala, ty chceš mít dítě se svejma nervama. No. Ale že se to takhle vyhrotí, to snad ani ona nepředpokládala, pak mě jenom bouchali na dveře a soused mi řikal, její manžel: netluč hóó, netluč hóó. A já jsem přes dveře na něj řvala: starej se vo svý děti. Protože sem ho pleskla mokrou rukou v koupelně, nechtěl se koupat (smích) rychlejš. Jinak sem na něj trpěla, sem si s nim hrála, lezla sem s nim po koberci, a blbosti jsem s nim dělala, protože sem byla strašně šťastná, že mám dítě.“ Také popisovala porodnici, kde zažila pro ni velmi namáhavý režim: • „A o tom jsem vám chtěla taky říct, že ten invalidní důchod, to začalo nejdřív tim, zdravotníma potížema po porodu, já jsem nevydržela na nohou celej den. Myslim, že se to stalo v porodnici, kdy nás každý tři hodiny budili, to je strašná hloupost, P. by spal.“ Kromě toho se syn narodil o měsíc dřív a jeho matka s ním i po odchodu z nemocnice prožívala silně stresové období: • „Přes den sem musela ho kontrolovat, jak dejchá, měl špatný dejchání, měl nevyvinutý, narodil se v 8. měsíci, o měsíc dřív, tak měl nevyvinutý plíce, teda, takže sem ho kontrolovala… Být pořád ve střehu, mezitim prát pleny a přidělávat ten feminar, později sunar, takže taková honička, vyčerpání, v noci jsem nemohla spát.“ Za všezahrnující motiv svého života považuje paní J. existenci sebe sama jako ,sociálního případu‘: • „Ale teď bych se teda vrátila zase k takové nějaké uzávěrce vokolo toho svýho života a pak rozebrala možná i nějaký body ještě jednotlivě. Takže: vadí mě, že jsem v životě nic nedokázala, že jsem třikrát sociální případ. Poprvé v dětství, dítě bez matky, v 11 letech už, ošklivá smrt při autonehodě. Dcera alkoholika, to už je taky takovej podsociální případ, ještě takovej jako za á: sociální případ bez matky (úsměv) za bé: otec, ne otec né, dcera alkoholika. Už jsem nějaká popletená. Podruhý sem byla jako sociální případ svobodná matka a potřetí, když sem dostala invalidní důchod.“ Do osobní anamnézy ještě nutně patří interupce, o které se paní J. zapomněla zmínit v životním
příběhu, ale řekla o ní v rámci zmatené záplavy informací po vypnutí diktafonu (viz už popsané nedodržování hranic formálního kontaktu). Některé aspekty přístupu paní J. k vlastnímu životu V této části odkazujeme pomocí citací ze životního příběhu na některá důležitá vyjádření postojů k J. životním událostem, lidem a situacím a prezentaci jejich subjektivních (J.) interpretací. Členění neodpovídá žádnému formálnímu rozdělení, témata a významy vybírám na základě opakovaných motivů a pocitů ve vyprávění: Beznaděj, bezmoc • „Já jsem se najednou dostala za ten rok poslední, do takový jako, jsem taková jako zlá, jak jsem v tý bezmocnosti, že finance nemám, nemůžu leccos koupit, on (syn) mi furt vyčítá, že kluci maj počítače, a takový a takový…… A dokonce začínám někdy i křičet, protože jsem bezmocná, a prostě křičim až přespříliš. A stává se mi, že jsem ho od těch šesti let taky naplácala na zadek taky přespříliš a čím dál tím víc, to už nebylo plácání, to už bylo řezání... Ještě se dá něco dokázat, jak být užitečná státu, prostě, taková beznaděj jak po finanční stránce, psychickej, tak po tělesnej, tak tahleta situace celá mě dovedla k takovýmu zoufalství, že jsem prostě už zírala na tu televizi. A už ani ta televize mě nebavila. Jenom jsem (pauza) ležela a koukala jsem do stropu a říkala si, co bude teď, co teď.“ A na dalším místě: • „…no tak sem zdědila zahradu, na který nemůžu pracovat, protože mám osteoporózu, artrózu a kofatrózu, nevim, jestli je to, bez deformace kloubů samozřejmě, to není takový, jenom bolest, jenom bolest prostě… Bojim se sama jít mezi lidi, bojim se tam sama jít, že tam sem šla jednou, už sem kolikrát upadla, že si zvrtnu nohu, že tam zůstanu ležet, že mi tam nikdo nenajde, nebo něco takovýho.“ Na jiném místě: • „Z toho mám strach, že nebudu mu (synovi) oporou, jak finanční, tak nejsem ani psychickou oporou, už nejsem teď, ani finanční oporou pro svýho syna ani teď a to mě deptá a to mě strašně snižuje, ponižuje mě celej život, a i ta bezmoc mě snižuje, z toho, že nemůžu synovi zařídit život lepší, než mám já, naopak mu ho ještě víc zničim, tem život, já mu ho, já mu ho, zhořknu, má ho hořkej, protože mu vracim to, co mě táta dal.“ Ublížení, odmítání, ponižování a křivdy od okolí Hned v první větě rozhovoru: • „No, tak mám celej pocit, život pocit nejistoty a pocit ponížení…“,
a o vztahu s otcem: • „… jak mě otec bije a jak je na mě zlej, jak je na mě hrubej, jak mi nadává, debile, kreténe, idiote, pablbe, hovado, blbečku, blbe, pablb. Já nevim, jak to moh vůbec říkat a já jsem furt říkala, tati, já nejsem debil…. Táta řikal: tebe kdybych uhodil, tak seš mrtvá, prostě jako. Měl pěst, řikal čuchni si, dal mi takhle pěst k nosu, cítíš to? A takový.“ Dál přiznává, že chápe, že se tak táta začal chovat po tragické autonehodě: • „Tak ten táta, no, že sem pochopila, proč brečel, proč byl na mě zlej, proč mi nadával, proč mě (pauza) poniž (nedokončené slovo). Celej život mi neřek J. , on mi začal řikat J. až když byl po operaci rakoviny, on mi začal řikat ménem. On mi řikal jako malej holce, hele, a vona je zase v koupelně a nepřekážej tam a kam deš a uhni se a takhle mě oslovoval můj otec – vona. Vona, no. Kde vona je zase a kam de a vypadni vyhodim tě voknem a vypadni. A to je, víte jak to vošklivě zní?“ V návaznosti na vyprávění o pracovních neúspěších a nechuti k tomu, co musela vykonávat: • „Úplně, nenenenenúplně nene věci, který nepatří k mý psychice, a já se chci dostat z těch depresí a ne tady mluvit vo tom, kolik křivd se mi v životě stalo.“ Pocit nepochopení ze strany známé – porodní asistentky: • „Já to pořád slyšim. To bylo neskutečný, kdy mi porodní asistentka radí k potratu.“ O tom, proč se cítí neustále unavená i na oddělení: • „Já sem si s sebou přinesla všechny problémy a já je v tý hlavě mám. Já nevim, jak jsem si to dokázala sem dotáhnout, ale mě se tady všechno vrací, opakuje ten život, všechno se mi to tam promítá v tej hlavě, kolik lidí mi ublížilo, kolik lidí mě (pláče, ale nechce vypnout diktafon) ne, nechte to, no tak bych to zkrátila…“ Ve vztahu k bratrovi, navazuje na konflikty kolem pohřbu otce: • „No tak to ponižování ze strany toho bratra, to sem votom mluvila…“ Přehnané nároky okolí O vztazích ke spolupracovníkům, nadřízeným a autoritám: • „(nadřízená) Byla vzteklá pak pár dní, pak chvíli mlčela, pak zase peskovala. Mě se vůbec zdá, že vůbec můj celej život se skládá z toho, že mě furt někdo honí. Honil mě táta, nadávkama a sem z toho unavená. Teď mě honěj tady sestry na oddělení, furt někam musim chodit a včas, všude včas, bejt včas hotová a to moje podvědomí stávkuje já už nikam nechci chodit včas, protože v tý práci to bylo to samý. Na tom
nádraží mě úplně voddělali.“ Ještě v postoji k oddělení PCP: • „A teď bych tady chtěla říct něco o tom, co cítím tady na tom oddělení. Prostě se cítim nepříjemně, nepříjemně, je pro mě nepříjemný jednání personálu, já vim, že to je možná nutný, že mě tak honí, že třeba abych, myslí si, že mě donutí k životu, nějakýmu režimu, abych dodržovala, což jako doma nedodržuju žejo. Tohle já chápu. Ale jako na jednu stranu to cítím jako správný, ale myslim, že by to všechno mohlo bejt trošičku, jako tak nějak s etikou – nevobořovat se tak, jak to třeba jedna sestra tady má ve zvyku, a buzerování, vopravdu nepříjemný chování maj některý sestry a mě to, myslim si taky, můžou to říct přísně, jasně a stručně, ale nemusej bejt u toho uštěpačný a rejpavý, jako sestra H.“ a na jiném místě: • „Už sem tady čtvrtej tejden, doteďka mám strach z toho, jestli mi to tady pomůže, jak se mnou budou jednat, kdo mi zase vynadá, ať už z pacientů, komu se co nebude líbit, jestli moc mluvim nebo jestli sem kam co dala, uhnout, podat, a já se těch lidí bojim, bojim se, že mi někdo ublíží, já jsem furt v takový jakoby opozici, furt někomu vodmlouvat, furt jako mám pocit, vztahovačná, mám pocit, že mě někdo chce z něčeho nařknout, pohanět, zanadávat. Nejen, že to je pocit, i se to stává, a když se to zkombinuje dohromady, tak sem z toho hotová, není mi tu dobře.“ Motivace k léčbě Hlavním motivem je pokusit se urovnat vztah se synem a být schopna mu poskytnout víc, než může teď: • „…jak jsem unavená, utahaná, votrávená, jak mě furt (syn) vytáčí a on už to ví, jak a dobře to udělat, abych mu prostě řekla vypadni, už tě nechci vidět. A to je strašný, je to nepříjemný prostředí, jemu taky. Já chci, abychom spolu vycházeli, abychom spolu byli kamarádi, a mě se to vždycky daří jenom chvíli, pár dnů, tejden, nikdy ne celej měsíc. Dřív to bylo senzační.“ Na dalším místě přiznává, co ji trápí: • „Mě to tak bolí, když si na to vzpomenu, že jsem mu vlastně, že jsem mu zkazila slovník. Ale já jsem mu dřív nenadávala, až teď poslední rok, sem takhle, ani ne rok, to půl rok, to tenkrát, to není ani půl rok, co kecám že rok, protože od března to šlo, šlo, teď podzim, od podzimu to trvá, že ho takhle ponižuju, že mu vracim to, takhle, já ho ponižuju vlastně jako ponižoval můj táta mě. Ale teď intenzivněji a intenzivněji a intenzivněji. Jako on dostal vždycky ode mě nasekáno, víc než táta mě.“
Ve výčtu všeho, co je špatně: • „Teta nechala vykopat tátu z hrobu, bratr je sprostej na mě, syn vodmlouvá, neposlouchá, peníze nejsou, zdraví není. Jediný, co bych si přála v životě, abych prostě byla klidná, vyrovnaná a abych dobře vychovávala toho syna a tenhle sen mi asi nikdo nesplní, protože k tomu sou třeba dobrý nervy, ty už nemám, ty jsou nahlodaný, potřebuju k tomu peníze, abych ho mohla nechat vystudovat, aby se mi, aby moh dělat něco, co ho baví, aby neměl život nucenejch prací jako já.“ Výsledky TCI Temperamentové charakteristiky jsou v dotazníku TCI výslednicí tří dimenzí (vynechali jsme dimenzi Perzistence pro malou distribuci výsledků vzhledem k nízkému počtu položek), které se skládají ze subdimenzí. Základní škály temperamentu jsou NS (Novelty seeking – Vyhledávání nového), HA (Harm Avoidance – Vyhýbání se poškození) a RD (Reward dependence – Závislost na odměně). Grafické znázornění výsledků paní J. oproti normativním souborů ukazuje graf 1. Nejvýraznějšího výsledku dosáhla paní J. ve škále HA (99 percentil), a to díky zvýšenému skóru ve všech čtyřech subdimenzích (HA1-HA4). Jedinci s vysokým skórem v HA „mají sklon k opatrnosti, obezřetnosti, bázlivosti, ostýchavosti, pochybovačnosti, nervozitě, nejistotě, pasivitě, negativním emocím či pesimismu, a to v situacích, které nechávají ostatní lidi klidné. Tito jedinci se ve společenských situacích chovají nesměle a se zábranami. Mají málo životní energie, a tak se cítí trvale unavení či lehce unavitelní. Důsledkem je potřeba častějšího ujišťování a povzbuzování, než je tomu u jiných lidí, a veliká citlivost na kritiku a trest.“ (Cloninger et al., 1994). Norma je zřetelně překročena v subškálách HA1 (Obavy z nadcházejícího a Pesimismus) a HA4 (Únava a slabost), ve kterých se spojuje strachování se se snadnou unavitelností a nízkou životní energií. Vedle toho jsou skóry zvýšeny v subškálách HA2 (Strach z nejistoty) a HA3 (Nesmělost vůči lidem), tedy nízká tolerance nejistoty, úzkost z neznámých situací, plachost ve společnosti a vyhýbání se interakci s cizími lidmi. Pokud budeme uvažovat o HA jako o stabilní vlastnosti osobnosti, dá se předpokládat, že tato vlastnost bude odrážet predispozicijedince k úzkostným a depresivním poruchám. Výsledek ve škále RD (Závislost na odměně) se nachází v horním pásmu normy (75. percentil), což můžeme interpretovat jako lehký sklon k srdečnosti, oddanosti až závislosti, vyhledávání kontaktu s lidmi a otevřenost v komunikaci. Výsledek může souviset i s lehkou ovlivnitelností názorů a nálad okolím. U paní J. se na škále RD podílí nejvíce mírně zvýšený skór u RD2 (Náklonnost – potřeba vazby, upřednostňování důvěrných vztahů před
izolovaností a citlivost na opomíjení a odmítnutí). Škála NS (Vyhledávání nového) vypovídá u paní J. o nižší úrovni vzrušivosti (hranice průměru a podprůměru – 15. percentil), tendenci k opatrnosti, pomalosti a nevyhledávání nového. Žádná z facet (NS1-NS4) nevybočuje výrazněji z mezí normy. Charakterové vlastnosti jsou v dotazníku vymezeny třemi dimenzemi: SD (Self-directedness – Sebeřízení), CO (Cooperativeness – Spolupráce) a ST (Self-Transcendence – Sebepřesah).Škála SD vykazuje výrazně snížený skór (1. percentil). Výsledek naznačuje, že paní J. patří mezi jedince, kteří jsou „pociťováni jako nedozrálí, slabí, subtilní, obviňující, destruktivní, neefektivní, nezodpovědní, nespolehliví a špatně integrovaní, pokud se neřídí direkcemi vyzrálé vůdčí osobnosti“ (Cloninger et al., 1994). Často je u těchto lidí diagnostikována porucha osobnosti. Postrádají vnitřní organizaci, jejich jednání je pak výsledkem spíše reakcí na stimuly z okolí než ustanovením si a sledováním dlouhodobých cílů. Na výsledku ve škále Sebezaměření se podílejí především silné odchylky od normy v subdimenzích SD1 (Zodpovědnost versus Obviňování: nízký skór vykazuje tendenci obviňovat druhé lidi a vnější okolnosti za nepříjemnosti, které se jedinci staly, pocit, že nemá kontrolu nad událostmi svého života), SD3 (Vynalézavost versus Nečinnost: nízký skór popisuje bezmoc, beznaděj a neefektivnost, pocit neschopnosti a nezpůsobilosti) a SD5 (Sebedisciplína versus Špatné návyky – nízký skór ukazuje na slabost vůle, snadné sejití z vytýčené cesty a rozporuplné návyky, které znesnadňují uskutečnění cílů). Kromě toho je lehce snížena i subškála SD4 (Sebe-akceptace versus Sebeodmítavost – nízký skór pro nedostatek sebeúcty a zálibu ve snění o tom, že jsou jiní, například bohatí, krásní, mladí). Ve škále CO (25. percentil) se odráží nižší míra schopnosti spolupracovat s druhými. Ze subškál je snížen výsledek především u CO1 (Netolerance ke společnosti – u naší pacientky výrazný sklon k netoleranci a nepřátelství, netrpělivosti s jinými lidmi a jejich kritizování) a CO5 (Sobecké prospěchářství – „Jedinci s nízkým skórem jsou popisováni jako oportunisté, tj. jsou schopni udělat cokoliv pro dosažení svých cílů. K okolí mají tendenci se chovat nečestně, s předsudky. Jejich způsoby přímo reflektují profit ... neustanovili si žádné vnitřní principy, etické zásady, kterými by se mohli ve svém životě řídit.“ Cloninger et al., 1994), dále pak mírně snížená CO4 (Soucit versus Pomstychtivost – nižší skór ukazuje na touhu po pomstě na lidech, kteří jedinci ublížili, projevuje se jako aktivně či pasivně agresivní chování). Míra sebepřesahu (ST) se nachází v horním pásmu průměru (65. percentil), odkazuje na sklon k duchovnosti a snaze o trpělivost a skromnost (dá se interpretovat jako určitá snaha o nadhled nad životem a tímto způsobem vyřešit některé vnitřní konflikty). Skór L („lži“ skór), který byl v rámci studie implantován a upraven z dotazníku EPQ/R H. Eysencka, je u paní J. na nízké úrovni a můžeme tedy usuzovat na nízkou tendenci pacientky vypovídat sociálně žádoucím způsobem. Souvislosti životního pøíbìhu a TCI K tématům a pocitům, které se opakují ve vyprávění životního příběhu paní J., můžeme nalézt paralely ve výslednicích škál a subškál Cloningerova dotazníku. Pokusíme se nyní nastínit některé z nejvýraznějších takových styčných bodů a spojujících linií dvou zcela rozdílných diagnostických nástrojů. Ke každému tématu, které se nějak nachází ve vyprávění J. (popřípadě
jej ilustruji citací v kurzívě), přiřazujeme odpovídající škálu nebo subškálu TCI. Témata jsou zvolena na základě extrakce a formulace ze životního příběhu a postupovali jsem podobně jako v pasáži „ Některé aspekty přístupu paní J. k vlastnímu životu“ (vybrali jsme klíčové téma, pocit, formulaci a ilustrovali jsme je citací z rozhovoru). Beznaděj, bezmoc, nezvládání • „…taky mě to ponižuje, že jsem taková, že to nezvládnu, že to dítě je nepřiměřeně trestaný, že ho nedokážu zvládnout slovama, že jsem taková neautoritativní matka, že mě nerespektuje.“, odpovídá značně snížené subškále SD3 (Nečinnost) – „Lidé s nízkým skórem v sobě nevyvinuli potřebné dovednosti a sebedůvěru nutné ke zvládnutí problému, a tak se, pokud čelí překážce, cítí neschopně a nezpůsobile.“( Cloninger et al., 1994). Vedle toho se zde může podílet i škála NS (Vyhledávání nového), u paní J. byl její výsledek interpretován jako sklon k opatrnosti, pomalosti, nižší vzrušivost a tendence k lhostejnosti. Ubližování od okolí, křivdy • „Samý křivdy. Já nevim, ale proč. Možná, že ten život nebyl jen o samejch křivdách, ale já jsem ho prostě tak cítila, ten život, jako křivdy, protože sem, protože sem, já nevim proč. Asi protože se mi to zvětšuje tak v tej hlavě už, že se mi nezadařilo celkem nic.“, odráží se ve výrazně snížené SD1 (Obviňování – jedinci s nízkým skórem „mají sklon obviňovat ostatní lidi a vnější okolnosti z nepříjemností, které se jim staly. Cítí se být ve svých postojích, chování a volbách determinováni vlivy, nad kterými nemají kontrolu, nebo které jdou proti jejich vůli“, Cloninger et al., 1994). Přílišné nároky od okolí • „…já jsem furt v takový jakoby opozici, furt někomu vodmlouvat, furt jako mám pocit, vztahovačná, mám pocit, že mě někdo chce z něčeho nařknout, pohanět, zanadávat. Nejen, že to je pocit, i se to stává…“, může souviset s výrazně sníženou subškálou CO1 (Netolerance ke společnosti – typická je zde netrpělivost s jinými lidmi a jejich kritizování) a mírně snížená CO4 (Pomstychtivost – „Zjevně se projevuje jako aktivní agresivní chování, které ostatní zraňuje fyzicky, psychicky nebo finančně. Skrytě se jeví jako pasivně agresivní chování tj. zášť, odkládaní a zapomnětlivost, paličatost.“, Cloninger et al., 1994), ovšem také SD1 (Obviňování). Sociální případ • „Já bych to asi shrnula potom do toho, proč jsem sociální případ, proč mám strašně velký komplexy méněcennosti, protože sem ve … sociální případ.“
Odpovídá mírně snížené subškále SD4 (Sebeodmítavost) jako projev nízké sebeúcty a neakceptování sebe sama. Zabíhavé myšlení, chaos a neudržitelnost determinující linie vyprávění Odráží se ve velmi snížené subškále SD5 (Špatné návyky) – „Lidé s nízkou hodnotou projevují rozporuplné návyky, které znesnadňují uskutečnění hodnotných cílů (návyky neslučitelné s cíli). Bývají vnímáni jako lidé se slabou vůlí, lehce scházející z cesty, kterou si vytyčili...“, (Cloninger et al., 1994), popřípadě se škálou SD jako takovou (1. percentil, vysoká pravděpodobnost diagnózy poruchy osobnosti). Opuštěnost, samota • „Já si myslim, že je to takový to, že mám furt pocit samoty, opuštěnosti, že všechno leží na mě.“, může korespondovat s SD3 (Nečinnost), dále RD2 (Náklonnost – zvýšená subškála hovoří o tom, že paní J. má tendenci vytvářet vřelé a dlouhotrvající vazby, což ale může i znamenat, že je citlivější na opomíjení a odmítnutí.) Strach z toho, co bude • „Už sem tady čtvrtej tejden, doteďka mám strach z toho, jestli mi to tady pomůže, jak se mnou budou jednat …“, odpovídá výraznému zvýšení v HA1 (Obavy z nadcházejícího a pesimismus – tendence strachovat se, očekávat selhání nebo úraz.) Vztah k alkoholu, nedůslednost ve výchově, apatie O alkoholu: • „Ale to sem věděla, kdy mám krizi, kdy mě rozzlobil kluk, kdy se napiju, a já jsem už v poledne, když mě rozzlobil, přišel ze školy, přestala brát jakýkoli prášky, už sem se jich nedotkla a instinktivně jsem to víno koupila, i když sem si říkala, nenapiju se. A nebo sem prostě ani nevěděla, že tam du a že to víno koupim, i když sem byla, já jsem byla taková rozčílená pořád, já jsem si myslela, že už sem tu záležitost s klukem vyřešila, ale podvědomě sem byla pořád rozčílená a šla jsem kolem toho regálu a těsně před pokladnou a řikám, to schovám na jindy. A nikdy to nevydrželo.“ O výchově: • „A je to takový, že on, oni se střídaj nálady, na něj to musí působit hrozně. Jsem chvilku taková laxní, jó jdi ven, pak zase ne nikam nepudeš, uděláš si to a to a to. Takže on vidí, že sem chvíli jako přísná a má strach a chvilku zase že sem taková.“, může souviset se snížením v subškále SD5 (Špatné návyky).
Únava a slabost • „Ale ta únavnost je taková a bolesti svalů a kloubů, to mám od porodu, že pořád jakoby ležim, odpočívám, prostě nemám sílu, nejenom tělesnou, ale i psychickou.“, koresponduje s výsledkem škály HA (Vyhýbání se poškození – 99. percentil), predisponující ke vzniku úzkostných a depresivních poruch. Lidé s vysokým skórem mívají málo životní energie, jsou trvale unavení a lehce unavitelní, mají sklon k opatrnosti, pochybovačnosti, nervozitě. U paní J. se v příběhu hodně objevuje hlavně paralela k subškále HA4 (Únava – „Lidé s vysokým skórem působí unaveně a mají méně životní energie než většina ostatních. Často si během dne potřebují zdřímnout či si jinak odpočinout, protože jsou velice lehce unavitelní. Navíc se pomaleji uzdravují z lehkých onemocnění nebo stresových zkušeností, než je typické.“, Cloninger et al., 1994). Je nutné zmínit i výsledky TCI, které ne zcela odpovídají životnímu příběhu a údajům z psychiatrických vyšetření paní J. Patří sem především míra sebepřesahu (ST), která se nalézá v horním pásmu normy (65. percentil), což značí sklon ke skromnosti, trpělivosti, kreativitě, nezištnosti a spiritualitě. Takoví jedinci nacházejí snáze ve svém životě a jsou schopní lépe tolerovat dvojznačnost a nejistotu. Jak jsme již zmínili ve výsledcích TCI, je možné interpretovat tuto škálu jako snahu paní J. o nadhled nad životem a vztáhnout ji k motivaci k léčbě, kterou pro ni představuje její syn. Kriticky vzato však tato škála životnímu příběhu v našem případě spíše neodpovídá. To ještě dokresluje fakt, že lehce zvýšené škále ST zásadně odporuje výrazně snížená CO5 (Sobecké prospěchářství – „Jedinci s nízkým skórem jsou popisováni jako oportunisté, tj. jsou schopni udělat cokoliv pro dosažení svých cílů. K okolí mají tendenci se chovat nečestně, s předsudky. Jejich způsoby přímo reflektují profit.“ Cloninger et al. (1994). Nejen že si tyto dva výsledky odporují, zároveň ani u jednoho z nich nenacházíme významnou paralelu v životním příběhu. Vedle toho se ještě objevuje pochybnost kolem mírně snížené subškály RD3 (Nezávislost – patří sem lidé, kteří spíše nevyžadují ani podporu ani souhlas od ostatních lidí, mají tendenci k nezávislosti a neovlivnitelnosti ze strany společnosti. Působí spíše nezávisle, soběstačně a nepodléhají žádným společenským tlakům.) Závěr Při pokusu o validizaci Cloningerova dotazníku kvalitativní metodou založenou na narativním přístupu nacházíme mnoho styčných ploch a také více možností interpretace. Jelikož jsou hledány souvislosti dvou málo blízkých metod poznávání osobnosti pacienta, potýkáme se zde možná častěji než u jiných výzkumů s překážkami způsobenými překladem mezi dvěma jazyky – jazykem hovorovým a psychologickým popisem postulovaných osobnostních dimenzí. Vedle paralel mezi TCI a Životním příběhem uváděných výše je nutné připustit i omezení a slepá místa výzkumu v případech, kdy se údaje z dotazníkového měření nesetkávají s odpovídajícími tématy, významy a informacemi ze životního příběhu. Zjistili jsme však, že tento přístup má své opodstatnění a že může přinést užitečné informace o vztahu mezi dvěma popsanými technikami.
Práce byla podpořena grantem IGA NR7942-3/2004 s názvem Vliv osobnostní psychopatologie na efektivitu léčby unipolární deprese – katamnestická studie (2004–2006). PhDr. Marek Preiss Psychiatrické centrum Praha Ústavní 91, 181 03 Praha 8 e-mail:
[email protected] Literatura Banás P. Vztah temperamentu a charakteru podle C. R. Cloningera k Existenciální škále ESK. Diplomová práce, FFUK, Praha 2003. Cloninger CR et al. The temperament and Character inventory (TCI): a guide to its development and use. Centre for Psychobiology of Personality, St. Louis 1994. Čermák I. Myslet narativně: Kvalitativní výzkum „on the road“. In: Čermák I, Miovský M (Eds): Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Sborník z konference. PsÚ AV ČR Brno, SCAN Tišnov, 2002, 11–25. Čermák I: Psychologie v narativní tónině se vynořila v souvislostech. Československá psychologie 2003;47:513–532. Gjuričová Š, Kubička J. Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy. Grada, Praha 2003. Chrz V. Výzkum jako narativní rekonstrukce. In: Miovský M, Čermák I, Řehan V (Eds.): Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku III. Sborník z konference. FF UP Olomouc 2004;21–32. Kožený J, Klaschka J, Höschl C. Vztah mezi Cloningerovými temperamentovými dimenzemi a průběhem léčby pacientů s diagnózou bipolární afektivní porucha, současná fáze deprese. Čsl Psychologie 1994;38:385–391. Kožený J, Tišanská L. Formální vlastnosti dotazníku TCI testované na datech adolescentů. Čsl Psychologie 1998;42:75–83. Karp DA. Speaking of sadness: Depression, disconnection, and the meaning of illness. Oxford University Press, New York 1996. Lysaker PH, Lysaker JT, Lysaker JT. Schizophrenia and the collapse of the dialogical self: Recovery, narrative and psychotherapy in Psychotherapy: Theory, Research, Practise, Training, 38, 2001;252–261 Preiss M, Klose J, Španiel F. Temperament a charakter podle C. R. Cloningera u psychiatrických pacientů a obecné populace. Psychiatrie 2000;4:251–254. Preiss M. Cloningerova teorie temperamentu a charakteru a klinická praxe. Psychiatrie 2000;
4:43–45. Preiss M, Klose J. Diagnostika poruch osobnosti pomocí teorie C. R. Cloningera. Psychiatrie 2001;5:226–231. Preiss M, Rodriguez M, Houbová P. Vliv akutního stavu na diagnostiku poruch osobnosti. Psychiatrie 2003;7:18–21. Preiss M, Nováková S, Bareš M, Klose J, Krámská L. Diagnostika poruch osobnosti – využití strukturovaného rozhovoru IPDE. Čes. a slov. Psychiatrie 2004;8:158–162. Strickland L. Autobiographical interviewing and narrative analysis: An approach to psychosocial assessment. Clinical Social Work Journal 1994;22:27–41.