KM-78-07-096-CS-C
Příručka
k provedení
Směrnice
o službách
ISBN 978-92-79-05977-3
Jak získat publikace EU Publikace vydávané Úřadem pro úřední tisky, jež jsou určeny k prodeji, lze objednat na stránkách EU Bookshop http://bookshop.europa.eu u prodejce, kterého si zvolíte. Můžete také zažádat o seznam prodejců z celosvětové sítě prostřednictvím faxu: (352) 2929-42758. Prohlášení o vyloučení odpovědnosti Tento dokument, který vypracovaly útvary generálního ředitelství pro vnitřní trh a služby, není pro Evropskou komisi jakožto orgán závazný. Upozorňuje se, že Evropská komise může po podrobném přezkoumání vnitrostátních prováděcích opatření zaujmout jiné stanovisko, než je uvedeno v tomto dokumentu, např. co se týká řízení pro nesplnění povinností.
Tento dokument je k dispozici na internetu a lze si jej ve všech úředních jazycích EU stáhnout ze serveru Europa na adrese: http://ec.europa.eu/internal_market/services/services-dir/index_en.htm
Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Bezplatná telefonní linka (*):
00 800 6 7 8 9 10 11 (*) Někteří operátoři mobilních sítí neumožňují přístup k číslům 00800 nebo mohou tyto hovory účtovat.
Mnoho doplňujících informací o Evropské unii je k dispozici na internetu. Můžete se s nimi seznámit na evropském serveru (http://europa.eu). Katalogové údaje jsou uvedeny na konci této publikace. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007 ISBN 978-92-79-05977-3 © Evropská společenství, 2007 Kopírování je povoleno pouze se souhlasem autora. Printed in Italy Vytištěno na neběleném papíře
Úvod
7
1. 1.1 1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 2. 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.2 2.3 2.3.1 2.3.2 2.3.3
Obecné otázky Vztah směrnice ke Smlouvě o ES Způsob provádění Prováděcí právní předpisy Nelegislativní prováděcí opatření Následná opatření Oblast působnosti směrnice Dotčené služby Pojetí „služby“ Služby vyloučené z oblasti působnosti směrnice Oblast daní Vztah k volnému pohybu zboží Dotčení poskytovatelé Dotčené požadavky Pojetí požadavku Obecné požadavky, které se nedotýkají přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu Požadavky, jimiž se řídí přístup k prostředkům z veřejných zdrojů
8 8 8 8 9 9 9 9 9 10 13 13 13 13 13 14 14
3. 3.1 3.2 3.3 3.4
Vztah mezi směrnicí a konkrétními oblastmi práva nebo politiky Trestní právo Pracovní právo a právní předpisy týkající se sociálního zabezpečení Základní práva Mezinárodní právo soukromé
14 14 15 15 15
4.
Vztah mezi směrnicí a ostatními ustanoveními práva Společenství
15
5. 5.1 5.2 5.2.1 5.2.2 5.3 5.3.1 5.3.2 5.3.3 5.4 5.4.1 5.4.2
Správní zjednodušení Zjednodušení postupů a formalit použitelných na poskytovatele služeb Jednotná kontaktní místa Zřízení „jednotných kontaktních míst“ Splnění postupů a formalit prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ Informace a pomoc poskytované „jednotnými kontaktními místy” Informace, které mají být poskytovány Pomoc, která má být poskytována Podpora používání jiných jazyků Elektronické postupy Rozsah povinnosti zajistit elektronické postupy Zavedení elektronických postupů
16 16 17 18 19 20 20 20 21 21 21 22
6. 6.1 6.1.1 6.1.2 6.1.3 6.1.4 6.1.5 6.1.6 6.1.7 6.1.8 6.2 6.2.1 6.2.2 6.2.3 6.2.4 6.2.5 6.2.6 6.2.7
6.3 6.3.1 6.3.2 6.3.3 6.3.4 6.3.5 6.3.6 6.3.7 6.3.8
Svoboda usazování Povolovací režimy a postupy Určení a vyhodnocení povolovacích režimů Podmínky pro udělení povolení Nepřekrývání požadavků a kontrol Doba platnosti povolení Územní rozsah Omezení počtu povolení Povinnost uvést důvody a právo na odvolání Povolovací postupy Zakázané požadavky týkající se usazení Zákaz požadavků založených přímo či nepřímo na státní příslušnosti Zákaz požadavků omezujících usazení poskytovatelů služeb na jeden členský stát Zákaz požadavků omezujících volbu poskytovatele služeb mezi hlavní a vedlejší provozovnou Zákaz podmínek reciprocity Zákaz ekonomických prověrek Zákaz zapojení konkurenčních hospodářských subjektů do rozhodování příslušných orgánů Zákaz povinnosti získat finanční záruky nebo pojištění od hospodářských subjektů usazených v témže členském státě Zákaz povinnosti být po určitou dobu předběžně registrován nebo již dříve po určitou dobu vykonávat danou činnost v témže členském státě Požadavky podléhající hodnocení Množstevní nebo územní omezení Povinnost poskytovatele mít určitou právní formu Požadavky související s držením podílu na kapitálu společnosti Požadavky vyhrazující přístup k poskytování některých služeb určitým poskytovatelům Zákaz vlastnit více než jednu provozovnu na území stejného členského státu Povinnosti týkající se minimálního počtu zaměstnanců Povinnost používat pevně stanovené minimální nebo maximální sazby Povinnost poskytovatele poskytovat společně se svou službou i jiné zvláštní služby
31 31 31 32 32 33 33 33 33 34
7. 7.1 7.1.1 7.1.2 7.1.3 7.1.4 7.1.5 7.2 7.2.1 7.2.2 7.2.3
Volný pohyb služeb Volný pohyb služeb a související výjimky Rozlišování mezi usazením a přeshraničním poskytováním služeb Rozsah a účinek volného pohybu služeb Požadavky, které členské státy mohou uložit na přeshraniční služby Výjimky v článku 17 směrnice Individuální výjimky podle článku 18 Povinnosti týkající se práv příjemců služeb Omezení, která příjemcům nelze uložit Zásada nepřípustnosti diskriminace Povinnost týkající se pomoci pro příjemce
34 34 34 34 35 38 41 41 42 42 43
6.2.8
23 23 24 24 25 25 26 26 26 27 27 27 28 29 29 29 30 30
8. 8.1 8.1.1 8.1.2 8.2 8.2.1 8.2.2 8.3 8.4 8.4.1 8.4.2 8.4.3 8.5 8.6 8.6.1 8.6.2 8.7 8.7.1 8.7.2
Kvalita služeb Informace o poskytovatelích a jejich službách Informace, které mají být zpřístupněny z podnětu poskytovatele Informace, které mají být zpřístupněny na žádost příjemce Pojištění profesní odpovědnosti a záruky Povinnosti týkající se pojištění nebo záruk v případě poskytovatelů služeb, kteří představují určité riziko Nezdvojení požadavků na pojištění nebo záruky Obchodní sdělení regulovaných povolání Víceoborové činnosti Zrušení omezení u víceoborových činností Předcházení střetu zájmů a zajištění nezávislosti a nestrannosti poskytovatelů služeb Přezkum právních předpisů a obsah hodnotící zprávy Politika v oblasti kvality služeb Řešení sporů Lepší vyřizování stížností poskytovateli služeb Finanční záruky v případě soudních rozhodnutí Kodexy chování Vypracování společných pravidel na úrovni Společenství Obsah kodexů chování
45 45 46 46 46 47 47 47 47 47 48 48 48 48
9. 9.1 9.2 9.2.1 9.2.2 9.3 9.3.1 9.3.2 9.4 9.4.1 9.4.2 9.5
Správní spolupráce Důvody správní spolupráce Základní charakteristiky Vzájemná pomoc Technická podpora ze strany systému pro výměnu informací o vnitřním trhu Výměna informací Povinnost poskytnout na žádost informace Povinnost provést na žádost kontroly Vzájemná pomoc v případě přeshraničního poskytování služeb Rozdělení úkolů v oblasti dohledu mezi členské státy Vzájemná pomoc v případě individuálních výjimek Výstražný mechanismus
48 48 49 49 49 50 50 50 51 51 51 52
10. 10.1 10.2 10.2.1 10.2.2 10.2.3 10.2.4
Přezkum právních předpisů a postup vzájemného hodnocení Cíle a základní přístup Postup stanovený čl. 39 odst. 1 až 4 Přezkum a posouzení právních předpisů Zprávy, jež mají být předloženy Postup vzájemného hodnocení Přezkum a posouzení požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2 a služeb obecného hospodářského zájmu Oznámení nových požadavků odpovídajících druhu požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2 Postup podle čl. 39 odst. 5
52 52 53 53 53 54
10.2.5 10.3
44 44 45 45 45
54 54 55
Úv
vod Cílem směrnice o službách je dosáhnout pokroku na cestě ke skutečnému trhu se službami, aby v největším odvětví evropského hospodářství mohli podniky i spotřebitelé plně využívat příležitostí, které nabízí. Podporou rozvoje skutečně integrovaného vnitřního trhu se službami pomůže směrnice realizovat značný potenciál, pokud jde o hospodářský růst a tvorbu pracovních příležitostí v odvětví služeb v Evropě. Z tohoto důvodu je směrnice o službách hlavním prvkem obnovené Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost. Tím, že umožňuje správní zjednodušení, podporuje rovněž agendu pro lepší právní předpisy. Směrnice o službách představuje velký krok vpřed při zajištění toho, aby poskytovatelé i příjemci služeb snadněji využívali základních svobod, které jsou zaručeny v článcích 43 a 49 Smlouvy o založení Evropského společenství – svobody usazování a volného přeshraničního pohybu služeb. K dosažení tohoto cíle ustanovení směrnice usilují o zjednodušení správních postupů, odstranění překážek pro činnosti poskytování služeb, jakož i o zvýšení vzájemné důvěry mezi členskými státy a důvěry poskytovatelů a spotřebitelů ve vnitřní trh. Směrnice se vztahuje na širokou škálu činností poskytování služeb. Její ustanovení jsou do značné míry založena na judikatuře Evropského soudního dvora týkající se svobody usazování a volného pohybu služeb a doplňují stávající nástroje Společenství, které jsou i nadále plně použitelné. Směrnice kromě toho, že od členských států vyžaduje, aby přijaly konkrétní legislativní opatření, požaduje rovněž, aby zavedly řadu praktických opatření, např. jednotná kontaktní místa pro poskytovatele služeb, elektronické postupy a správní spolupráci. Zavádí také inovativní nástroje, např. přezkum vnitrostátních právních předpisů a postup vzájemného hodnocení. Budou-li tyto různé nástroje náležitě zavedeny, budou podporovat rozvoj vnitřního trhu se službami i po lhůtě stanovené pro provedení směrnice. Je jisté, že směrnice o službách nevyžaduje jen jednorázový akt provedení, nýbrž spouští rovněž dynamický proces, jehož přínosy se objeví postupem času. Je důležité také zdůraznit, že směrnice podpoří práva příjemců služeb, zejména spotřebitelů, a stanoví konkrétní opatření k rozvoji politiky v oblasti kvality služeb v Evropě. K dosažení těchto cílů je nezbytné úplné a včasné provedení směrnice o službách do vnitrostátních právních předpisů. Evropská rada proto na svém zasedání v březnu 2007 dospěla k závěru, že „nedávno přijatá směrnice o službách je hlavním nástrojem k uvolnění plného potenciálu odvětví služeb v Evropě. Za vysokou prioritu je nutno považovat úplné, soudržné a včasné provedení jejích ustanovení do vnitrostátních právních předpisů jednotným způsobem“. Úplné a včasné provedení směrnice do vnitrostátních právních předpisů členským státům taktéž napomůže při modernizaci jejich vnitrostátní správy a právního rámce. Směrnice byla přijata dne 12. prosince 2006 a musí být členskými státy provedena nejpozději do tří let po svém vyhlášení, tj. do 28. prosince 2009. Provedení směrnice o službách představuje pro členské státy nemalý problém a vyžaduje okamžité a značné úsilí. Vzhledem k velké oblasti působnosti a široké škále otázek, jimiž se směrnice zabývá, novosti přístupu a početným opatřením, která mají být zavedena, je zřejmé, že úzká spolupráce a partnerství mezi Komisí a členskými státy budou v tomto případě zvlášť důležité. V souladu se svou obecnou politikou v oblasti lepšího používání právních předpisů Společenství proto Komise nabízí svou pomoc a zavázala se s členskými státy úzce spolupracovat v průběhu celého procesu provádění. To by mělo přispět ke správnému a jednotnému provedení a uplatňování směrnice ze strany všech členských států, zajistit rovné podmínky pro poskytovatele i příjemce služeb a přinést prospěch zejména při zjišťování a řešení problémů v počáteční fázi. Tato „prováděcí příručka“ má členským státům poskytnout technickou pomoc v procesu provádění a je jedním z řady konkrétních doprovodných opatření, pomocí nichž Komise hodlá členským státům pomoci. Je rovněž součástí reakce na žádost, kterou Komise obdržela od Rady na jejím zasedání ve dnech 29. a 30. května 2006, aby členským státům poskytla pomoc při provádění této směrnice. Tato příručka není
(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu, Úř. věst. L 376, 27.12.2006, s. 36. (2) Sdělení Komise „Společně k růstu a zaměstnanosti – nový začátek lisabonské strategie“ KOM (2005) 24, 2.2.2005. (3) Sdělení Komise „Lepší právní předpisy v Evropské unii – strategický přezkum“ KOM (2006) 689, 14.11.2006. (4) Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (dohoda o EHP) rozšiřuje vnitřní trh na tři státy ESVO: Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tato příručka má pomoci rovněž těmto státům. (5) Prohlášení v dokumentu Rady č. 11296/06 ze dne 14.7.2006 (http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/06/st11/st11296-ad01.en06.pdf ).
1. Obecné otázky 1.1 Vztah směrnice ke Smlouvě o ES Stejně jako každý sekundární právní předpis je i směrnici o službách nutno posuzovat v kontextu primárního práva, tj. Smlouvy o založení Evropského společenství (Smlouva o ES), a zejména svobod vnitřního trhu. Směrnici je nutno vykládat a provést v tomto rámci. Musí být rovněž jasné, že záležitosti vyloučené z oblasti působnosti směrnice o službách i nadále plně podléhají Smlouvě o ES. Na vyloučené služby se samozřejmě i nadále vztahuje svoboda usazování a volný pohyb služeb. Vnitrostátní právní předpisy upravující tyto činnosti poskytování služeb musí být v souladu s články 43 a 49 Smlouvy o ES a je nutno respektovat zásady, které Evropský soudní dvůr (ESD) vypracoval na základě uplatňování těchto článků. Je na členských státech, aby zajistily, že jejich právní předpisy jsou v souladu se Smlouvou o ES, jak ji vykládá ESD. Komise bude nadále působit jako strážce Smlouvy o ES a bude členským státům při tomto úkolu napomáhat.
1.2 Způsob provádění Provedení směrnice o službách bude od členských států vyžadovat, aby přijaly kombinaci legislativních a nelegislativních, tj. organizačních nebo praktických, opatření. Směrnice je horizontálním nástrojem, který zahrnuje širokou škálu různých služeb a který bude mít pravděpodobně vliv na značný počet vnitrostátních právních a správních předpisů. Co se týká prováděcích právních předpisů, členské státy budou muset uvážit kombinaci zvláštních a horizontálních legislativních opatření, jež budou pravděpodobně zahrnovat změnu stávajících právních předpisů, jakož i přijetí nových zvláštních právních předpisů a horizontálního„rámcového“ prováděcího předpisu.
1.2.1 Prováděcí právní předpisy Podle judikatury ESD je zřejmé, že „aby bylo zajištěno, že směrnice jsou plně uplatňovány skutkově i právně, členské státy musí stanovit přesný právní rámec v dotyčné oblasti“, což umožňuje, „aby jednotlivci znali svá práva a uplatňovali je před vnitrostátními soudy“. To znamená, že členské státy musí stanovit závazné vnitrostátní právní předpisy, aby poskytovatelé a příjemci služeb mohli uplatňovat práva, která jim směrnice o službách uděluje. Některé z těchto článků by bylo možno provést změnami stávajících právních předpisů, např. ustanovení v oblasti povolovacích režimů by v některých členských státech mohla být provedena změnou vnitrostátních právních předpisů zabývajících se správními postupy. V jiných případech, zejména pokud jde o články, které stanoví obecné zásady, např. články 16 nebo 20 směrnice, bude nutno uvážit nový horizontální rámcový právní předpis.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
vyčerpávající ani právně závazná a nepředepisuje jediný způsob provedení. Usiluje spíše o to, popsat vhodné způsoby provedení, a upozorňuje na důležité otázky v procesu provádění. Vychází z předběžných diskusí s členskými státy a snaží se odpovědět na otázky, které členské státy již vznesly, nebo které lze snadno předvídat. S postupným prováděním vyvstanou další otázky, a proto bude tato příručka v případě potřeby později doplněna.
Právní předpisy horizontální povahy na odpovídající úrovni mohou být zvlášť zapotřebí jako záruka pro případ, že by předpisy v konkrétních oblastech unikly přezkumu, a k zajištění toho, aby byly zahrnuty rovněž činnosti poskytování služeb, které se mohou rozvíjet a být regulovány na vnitrostátní úrovni v budoucnu. Je však zřejmé, že pokud se členské státy rozhodnou provést směrnici nebo některé její články horizontálními právními předpisy, budou muset zajistit, aby tyto horizontální právní předpisy měly přednost před zvláštními právními předpisy. Členské státy budou možná muset upravit rovněž stávající zvláštní právní předpisy, které obsahují požadavky, u nichž směrnice výslovně požaduje, aby byly změněny nebo zrušeny. To se týká např. článků 9, 14 a 15 směrnice o zvláštních požadavcích omezujících svobodu usazování. Dalšími příklady jsou články 24 a 25 směrnice o obchodních sděleních regulovaných povolání a víceoborových činnostech.
(6) Viz mimo jiné: rozsudek ze dne 18. ledna 2001, Komise v. Itálie, věc C-162/99; rozsudek ze dne 15. června 1995, Komise v. Lucembursko, věc C-220/94; rozsudek ze dne 30. května 1991, Komise v. Německo, věc C-361/88. (7) Jedním příkladem, kdy byl ze stejných důvodů úspěšně uplatněn takovýto přístup, je provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Zvláštní pozornost je nutno věnovat právním předpisům, jež obsahují zvláštní pravidla pro poskytovatele služeb usazené v jiných členských státech. Nejsou-li tato pravidla slučitelná se směrnicí a založena na jiných nástrojích Společenství, je nutno je zrušit změnou dotčených právních předpisů. Členské státy musí např. ověřit, zda v jejich právních předpisech existují požadavky týkající se registrace pro poskytovatele usazené v jiných členských státech, kteří chtějí poskytovat služby na jejich území; jestliže takovéto požadavky nejsou stanoveny v jiném nástroji Společenství ani odůvodněné podle článků 16 nebo 17 směrnice, musí být zrušeny. K posouzení úplnosti provedení se členským státům doporučuje, aby použily prováděcí tabulky, jež udávají, jak byla jednotlivá ustanovení směrnice provedena.
1.2.2 Nelegislativní prováděcí opatření Některá ustanovení směrnice vyžadují provedení zavedením odpovídajících správních opatření a postupů. Tak tomu je např. v případě zřízení jednotných kontaktních míst a vytvoření elektronických postupů. Týká se to rovněž zajištění určení a posouzení právních předpisů, které členské státy budou muset provést před rozhodnutím, zda je nutno právní předpisy změnit nebo zrušit (např. zkontrolovat, zda jsou povolovací režimy opodstatněné, nebo prověřit právní předpisy a určit příslušné požadavky). Ve směrnici dále existují ustanovení, která členským státům ukládají, aby podporovaly opatření soukromých stran (např. poskytovatelů služeb, profesních sdružení nebo sdružení spotřebitelů), např. článek 26 směrnice o kvalitě služeb nebo článek 37 směrnice o kodexech chování na úrovni Společenství. Provedení těchto povinností bude od členských států vyžadovat, aby místo právních předpisů podnikly spíše praktické kroky, např. poskytly pomoc hospodářským subjektům nebo jejich sdružením. Konečně celá kapitola o „správní spolupráci“ vyžaduje zavedení praktických opatření, která jsou nezbytná, aby příslušné orgány v členských státech mohly vzájemně účinně spolupracovat. To všechno jsou povinnosti, u nichž členské státy musí zajistit praktický výsledek (např. zajistit, aby do lhůty pro provedení byla k dispozici jednotná kontaktní místa) nebo přijmout konkrétní opatření (např. ověřit, zda povolovací režimy splňují podmínky stanovené ve směrnici).
1.2.3 Následná opatření Směrnice o službách rovněž vyžaduje, aby členské státy přijímaly opatření i po lhůtě pro její provedení v prosinci 2009. Tak tomu je zejména v souvislosti s přezkumem právních předpisů a postupem vzájemného hodnocení stanoveným v článku 39 směrnice. Podle čl. 39 odst. 5 směrnice mají členské státy např. trvalou povinnost oznamovat změny v požadavcích na přeshraniční poskytování služeb (obdobná povinnost existuje, co se týká některých požadavků souvisejících s usazováním podle čl. 15 odst. 7 směrnice). Podle čl. 39 odst. 2 směrnice jsou členské státy rovněž povinny účastnit se postupu vzájemného hodnocení, který bude následovat po přezkumu právních předpisů a po předložení zpráv o těchto předpisech. Stejně tak je zřejmé, že se postupem času bude vyvíjet politika v oblasti kvality služeb, jak je stanovena v kapitole V směrnice.
2. Oblast působnosti směrnice 2.1 Dotčené služby 2.1.1 Pojetí „služby“ Jako základní pravidlo platí, že se směrnice o službách vztahuje na všechny služby, které z ní nejsou výslovně vyloučeny. Pro začátek je nutno pochopit pojem „služba“ a rozsah činností, který zahrnuje. Pojem „služba“ je v souladu se Smlouvou o ES a související judikaturou ESD vymezen široce. Zahrnuje jakoukoliv samostatnou výdělečnou činnost poskytovanou zpravidla za úplatu ve smyslu článku 50 Smlouvy o ES. Ve smyslu Smlouvy o ES a směrnice o službách tudíž platí, že aby činnost představovala „službu“, musí se jednat o samostatnou výdělečnou činnost, tj. musí být zajišťována poskytovatelem (kterým může být fyzická nebo právnická osoba) mimo závazky plynoucí z pracovní smlouvy. Činnost musí být mimoto obvykle poskytována za úplatu; jinými slovy, musí mít hospodářskou povahu. To je nutno u každé činnosti posuzovat individuálně. Pouhá skutečnost, že činnost zajišťuje stát, státní orgán nebo nezisková organizace, neznamená,
(8) Viz čl. 4 odst. 1 směrnice. (9) Rozsudek ze dne 12. prosince 1974, Walrave, věc 36/74.
Členské státy proto budou muset zajistit, aby se pravidla směrnice o službách vztahovala na širokou škálu činností, bez ohledu na to, zda jsou poskytovány podnikům nebo spotřebitelům. Orientačně lze jako příklady služeb, na něž se směrnice vztahuje, uvést činnosti většiny regulovaných povolání14 (např. právní a daňoví poradci, architekti, inženýři, účetní, znalci), řemeslné služby, služby poskytované podnikům (např. údržba kanceláří, manažerské poradenské služby, pořádání akcí, vymáhání pohledávek, služby v oblasti reklamy a náboru pracovníků), distribuční odvětví (včetně maloobchodu a velkoobchodu se zbožím a službami), služby v oblasti cestovního ruchu (např. služby cestovních agentur), služby pro volný čas (např. služby poskytované sportovními středisky a zábavními parky), služby ve stavebnictví, služby v oblasti instalace a údržby zařízení, informační služby (např. internetové portály, zpravodajské činnosti, vydavatelství, počítačové programování), ubytování, stravování a pohostinství (např. hotely, restaurace, cateringové služby), služby v oblasti odborné přípravy a vzdělávání, pronájem (včetně pronájmu vozidel) a leasingové služby, služby v oblasti nemovitostí, certifikace a testování, podpůrné služby pro domácnosti (např. úklidové služby, soukromé chůvy nebo zahradnické služby) atd. V kontextu rámcových právních předpisů k provedení směrnice se členským státům doporučuje, aby uplatňovaly stejný přístup, tj. vymezily oblast působnosti těchto rámcových právních předpisů tak, aby se vztahovala na všechny činnosti poskytování služeb s výjimkou těch, které jsou výslovně vyloučeny.
2.1.2 Služby vyloučené z oblasti působnosti směrnice Směrnice o službách ze své oblasti působnosti výslovně vylučuje řadu služeb. Vyloučení těchto služeb je nepovinné v tom smyslu, že členské státy mohou, pokud si to budou přát, uplatňovat některé obecné zásady a opatření stanovené ve směrnici o službách, např. „jednotná kontaktní místa“, na některé z vyloučených služeb či na všechny tyto služby. Každopádně je zřejmé, že vnitrostátní právní a správní předpisy týkající se vyloučených služeb musí být v souladu s ostatními pravidly práva Společenství, zejména se svobodou usazování a s volným pohybem služeb, jak jsou zaručeny v článcích 43 a 49 Smlouvy o ES. Pokud jde o rozsah vyloučení, je možno uvést toto vysvětlení: m Služby obecného zájmu nehospodářské povahy Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice úzce souvisí s výše vysvětleným pojmem „služby“. Pojem „služby nehospodářské povahy“ se týká služeb, které nejsou poskytovány za protiplnění hospodářské povahy. Tyto činnosti nepředstavují službu ve smyslu článku 50 Smlouvy o ES, a proto se na ně směrnice o službách v žádném případě nevztahuje. V důsledku toho nejsou služby obecného zájmu nehospodářské povahy, např. služby v oblasti vnitrostátního primárního a sekundárního vzdělávání, které nejsou poskytovány za úplatu, do směrnice o službách zahrnuty. Naopak služby obecného hospodářského zájmu, např. služby v odvětví elektřiny a plynu, jsou službami poskytovanými za hospodářské protiplnění, a proto do oblasti působnosti směrnice o službách v zásadě spadají15. Zda je služba, kterou členský stát považuje za službu obecného zájmu, hospodářské nebo nehospodářské povahy, je nutno určit na základě výše uvedené judikatury ESD16. Každopádně nebude možné, aby členské státy považovaly za služby obecného zájmu nehospodářské povahy všechny služby v určité oblasti, např. všechny vzdělávací služby.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
že nepředstavuje službu ve smyslu Smlouvy o ES a směrnice o službách10. Podle judikatury ESD „základní charakteristický znak úplaty spočívá ve skutečnosti, že představuje protiplnění za dotčený výkon, což znamená, že musí existovat plnění hospodářské povahy“11. Není důležité, zda úplatu poskytuje příjemce služby nebo třetí strana12. Je však nutno poznamenat, že ESD v souvislosti se službami spočívajícími ve vyučování, které jsou poskytovány v rámci vnitrostátního vzdělávacího systému, rozhodl, že školné nebo zápisné, které někdy musí hradit žáci nebo rodiče v rámci vnitrostátního vzdělávacího systému za účelem určitého příspěvku na úhradu provozních nákladů systému, samy o sobě úplatu nepředstavují, pokud je systém stále v zásadě financován z veřejných zdrojů13.
m Finanční služby Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice se vztahuje na všechny finanční služby, včetně služeb v oblasti bankovnictví, úvěrů, cenných papírů a investičních fondů a pojištění a důchodů. To zahrnuje služby uvedené
10
(10) Rozsudek ze dne 11. dubna 2000, Deliège, spojené věci C-51/96 a C-191/97. (11) Rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders, věc 352/85; rozsudek ze dne 27. září 1988, Humbel, věc 263/86. (12) Rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders, věc 352/85; rozsudek ze dne 13. května 2003, Müller Fauré, věc C-385/99; rozsudek ze dne 12. července 2001, Smits a Peerbooms, věc C-157/99. (13) Rozsudek ze dne 7. prosince 1993, Wirth, věc C-109/92. (14) V této souvislosti by mělo být jasné, že i nadále platí stávající nástroje Společenství, jako směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22) v případě regulovaných profesí. Viz oddíl 4 této příručky. (15) Ačkoliv v případě rozporu s některým z ustanovení směrnice o službách bude mít prioritu uplatňování zvláštního ustanovení stávajících směrnic upravujících tyto služby. Viz oddíl 4 této příručky. (16) Viz oddíl 2.1.1 této příručky.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
v příloze I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu17, např. spotřebitelský úvěr, hypoteční úvěr, finanční pronájem (finanční leasing) a vydávání a správu platebních prostředků. Na služby, které nepředstavují finanční službu, např. operativní leasing spočívající v pronajímání zboží, se vyloučení nevztahuje a členské státy budou muset zajistit, aby tyto služby byly zahrnuty v prováděcích opatřeních. m Služby a sítě elektronických komunikací Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice se týká sítí a služeb elektronických komunikací a s nimi souvisejících zařízení a služeb, jak jsou vymezeny v článku 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice)18. Tyto služby a sítě zahrnují např. hlasové telefonní služby a služby přenosu elektronické pošty. Tyto služby jsou však vyloučeny pouze s ohledem na záležitosti upravené pěti směrnicemi zahrnutými do tzv. „telekomunikačního balíčku“19. Co se týká záležitostí, které těmito pěti směrnicemi upraveny nejsou, např. „jednotných kontaktních míst“ nebo elektronických postupů, použije se směrnice o službách. Členské státy proto musí zajistit, aby tyto služby těžily z příslušných ustanovení směrnice o službách. To lze provést buď změnou zvláštních právních předpisů v odvětví telekomunikací, nebo vyřešením této záležitosti v horizontálních rámcových právních předpisech k provedení směrnice. m Služby v oblasti dopravy Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice zahrnuje dopravní služby spadající do oblasti působnosti hlavy V Smlouvy o ES. Vztahuje se tudíž na leteckou dopravu, námořní a vnitrozemskou vodní dopravu včetně přístavních služeb, silniční a železniční dopravu včetně zejména městské dopravy, taxislužby a sanitních služeb20. Vyloučení dopravních služeb se netýká služeb, které nejsou dopravními službami jako takovými, např. služby autoškol, stěhovací služby, pronájem vozidel, pohřební služby nebo služby v oblasti leteckého snímkování. Nezahrnuje ani obchodní činnosti v přístavech nebo na letištích, např. obchody a restaurace. Tyto činnosti poskytování služeb proto využívají ustanovení směrnice o službách a musí být zahrnuty v prováděcích opatřeních. m Služby agentur na zprostředkování dočasné práce Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. e) směrnice se vztahuje na služby v oblasti poskytování pracovníků agenturami na zprostředkování dočasné práce. Na služby jiné než poskytování pracovníků, které jsou někdy zajišťovány týmž poskytovatelem služeb, např. umisťování nebo nábor pracovníků, se vyloučení nevztahuje, a musí být proto zahrnuty v prováděcích opatřeních. m Zdravotní péče Vyloučení zdravotní péče podle čl. 2 odst. 2 písm. f ) směrnice se týká „zdravotních a farmaceutických služeb, které poskytují odborní zdravotničtí pracovníci pacientům za účelem posuzování, udržování a obnovování jejich zdravotního stavu, jsou-li tyto činnosti v členských státech, v nichž jsou tyto služby poskytovány, vyhrazeny pro regulovaná zdravotnická povolání“21. To znamená, že vyloučení se netýká služeb, které nejsou poskytovány pacientovi, nýbrž odbornému zdravotnickému pracovníkovi samotnému nebo nemocnici jako takové, např. účetní služby, úklidové služby, sekretářské a administrativní služby, poskytování a údržba lékařských přístrojů a služby zdravotnických výzkumných středisek. Vyloučení se dále netýká činností, které nejsou určeny k posuzování, udržování a obnovování zdravotního stavu pacientů. Činnosti, které mají zlepšit wellness nebo zajistit relaxaci, např. sportovní nebo fitness kluby, do směrnice o službách spadají a budou muset být zahrnuty do prováděcích opatření. Vyloučení zdravotních služeb se týká pouze činností, které jsou vyhrazeny regulovaným zdravotnickým povoláním v členském státě, v němž je služba poskytována. Do prováděcích opatření proto budou muset být zahrnuty služby, které lze poskytovat bez zvláštní odborné kvalifikace. Konečně by mělo být zřejmé, že se vyloučení zdravotních služeb týká služeb souvisejících se zdravím lidí, a
(17) Úř. věst. L 177, 30.6.2006, s. 1. (18) Úř. věst. L 108, 24.4.2002, s. 33. (19) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) (Úř. věst. L 108, 24.4.2002, s. 7); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. L 108, 24.4.2002, s. 21); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, 24.4.2002, s. 33); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. L 108, 24.4.2002, s. 51) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) (Úř. věst. L 201, 31.7.2002, s. 37, ve znění směrnice 2006/24/ES (Úř. věst. L 105, 13.4.2006, s. 54)). (20) Viz 21. bod odůvodnění. (21) Viz 22. bod odůvodnění.
11
m Audiovizuální služby a služby v oblasti rozhlasového vysílání Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. g) směrnice se týká audiovizuálních služeb, tj. služeb, jejichž hlavním účelem je zajištění pohyblivých obrazů se zvukem nebo bez něj, včetně televize a promítání filmů v kinech, bez ohledu na způsob jejich výroby, distribuce nebo přenosu. Týká se rovněž služeb v oblasti rozhlasového vysílání. Ostatní služby související s audiovizuálními službami nebo rozhlasovým vysíláním, např. reklamní služby nebo prodej nápojů a potravin v kinech, vyloučeny nejsou a musí být zahrnuty do prováděcích opatření. m Hazardní hry Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. h) směrnice se týká veškerých služeb, které vyžadují peněžité vklady v hazardních hrách, včetně zejména číselných her jako loterie, stírací loterie, služby heren nabízené v kasinech nebo oprávněných provozovnách, sázkové hry, bingo a služby heren provozované charitami či neziskovými organizacemi nebo v jejich prospěch. Naopak dovednostních soutěží, hracích automatů, které nevydávají výhry nebo poskytují výhry pouze v podobě volných a propagačních her, jejichž výhradním účelem je podpořit prodej zboží nebo služeb, se vyloučení netýká, a proto se na ně vztahuje směrnice o službách. Vyloučení se netýká ani jiných služeb poskytovaných v kasinech, např. prodeje potravin a nápojů, které proto musí být zahrnuty do prováděcích opatření. m Činnosti spojené s výkonem veřejné moci Vyloučení podle čl. 2 odst. 2 písm. i) směrnice se řídí článkem 45 Smlouvy o ES, podle něhož nejsou činnosti, které jsou spjaty s výkonem veřejné moci, zahrnuty do ustanovení týkajících se svobody usazování a volného pohybu služeb. Toto vyloučení se v souladu s judikaturou ESD týká pouze zvláštních činností a nezahrnuje celá povolání22. To, zda jsou zvláštní činnosti přímo nebo konkrétně spojeny s výkonem veřejné moci, nemůže být jednostranně určeno členským státem, nýbrž je nutno posoudit na základě obecných kritérií zavedených ESD. Pouhá skutečnost, že členský stát považuje činnost za výkon veřejné moci nebo že činnost je zajišťována státem, státním orgánem či subjektem, jenž byl pověřen veřejnými úkoly, neznamená, že se na činnost vztahuje článek 45 Smlouvy o ES. Pokud se členské státy setkají s případy, kdy musí posoudit, zda se na činnost poskytování služby článek 45 Smlouvy o ES vztahuje, a zda je tudíž vyloučena ze směrnice o službách, měly by mít na paměti, že ESD tomuto článku přisuzuje úzkou oblast působnosti23. m Sociální služby v oblasti sociálního bydlení, péče o děti a podpory rodin a osob, které se trvale nebo dočasně nacházejí ve stavu nouze Sociální služby v čl. 2 odst. 2 písm. j) směrnice jsou vyloučeny, jestliže je poskytuje samotný stát, státem pověření poskytovatelé, kteří mají povinnost tyto služby poskytovat, nebo státem uznávané charitativní organizace. Pojem „státem uznávané charitativní organizace“ zahrnuje církve a církevní organizace, jež slouží charitativním a dobročinným účelům. Na základě znění tohoto vyloučení a vysvětlení uvedeného v 27. bodě odůvodnění je zřejmé, že tyto služby nejsou vyloučeny, pokud je poskytují jiné typy poskytovatelů, např. soukromé hospodářské subjekty, jež nejsou pověřeny státem. Například péče o děti, kterou poskytují soukromé chůvy, nebo jiné služby v oblasti péče o děti (např. letní tábory) poskytované soukromými hospodářskými subjekty nejsou z oblasti působnosti směrnice o službách vyloučeny. Obdobně sociální služby týkající se podpory rodin nebo osob, které se trvale nebo dočasně nacházejí ve stavu nouze z důvodů nedostatečného rodinného příjmu či plné nebo částečné nesamostatnosti, a osob, jimž hrozí riziko, že se ocitnou na okraji společnosti, např. služby týkající se péče o starší osoby nebo služby pro nezaměstnané, jsou vyloučeny z oblasti působnosti směrnice o službách pouze v případě, jsou-li poskytovány výše uvedenými
12
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
nemělo by být chápáno tak, že se vztahuje na služby veterinářů. Tyto služby by proto měly být zahrnuty do prováděcích opatření.
(22) Rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, věc C-355/98; viz rovněž rozsudek ze dne 29. října 1998, Komise v. Španělsko, věc C-114/97, rozsudek ze dne 13. července 1993, Thijssen, věc C42/92, a rozsudek ze dne 21. června 1974, Reyners, věc 2/74. (23) ESD rozhodl, že se článek 45 Smlouvy o ES nevztahuje na činnosti, které jsou pouze pomocnými nebo přípravnými činnostmi ve vztahu k výkonu veřejné moci (rozsudek ze dne 13. července 1993, Thijssen, věc 42/92), nebo činnosti, jež jsou pouze technické povahy, např. navrhování, programování a provozování systémů zpracování údajů (rozsudek ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie, věc 3/88). Mimoto existuje řada činností poskytování služeb, o nichž ESD již rozhodl, že nepatří do oblasti působnosti článku 45 Smlouvy o ES, např. činnosti „advokáta“ (rozsudek ze dne 21. června 1974, Reyners, věc 2/74), činnost podniků poskytujících bezpečnostní služby (rozsudek ze dne 31. května 2001, Komise v. Itálie, věc C-283/99; rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, věc C-355/98; rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko, věc C-514/03), činnosti schválených auditorů v pojišťovnách (rozsudek ze dne 13. července 1993, Thijssen, věc C-42/92), činnosti v oblasti navrhování, programování a provozování systémů zpracování údajů (rozsudek ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie, věc 3/88), činnosti prováděné na základě smluv, které se týkají prostor, dodávek, instalace, údržby, provozu a přenosu údajů potřebných pro provozování loterie (rozsudek ze dne 26. dubna 1994, Komise v. Itálie, věc C-272/91).
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
poskytovateli (tj. samotným státem, poskytovateli pověřenými státem nebo charitativními organizacemi uznanými za takové státem). Soukromé podpůrné služby pro domácnosti proto například patří ke službám, jež ze směrnice o službách vyloučeny nejsou a musí být zahrnuty do prováděcích opatření. m Soukromé bezpečnostní služby Vyloučení v čl. 2 odst. 2 písm. k) směrnice se týká služeb, jako je dohled nad majetkem a obchodními prostory, ochrana osob (osobní strážci), bezpečnostní hlídky nebo kontrola budov a rovněž ukládání, uchovávání, přeprava a distribuce hotovosti a cenných předmětů. Vyloučení se nevztahuje na služby, které nejsou „bezpečnostními službami“, např. prodej, dodávka, instalace a údržba technických bezpečnostních zařízení. Tyto služby proto musí být zahrnuty do opatření k provedení směrnice. m Služby poskytované notáři a soudními vykonavateli, kteří jsou jmenováni úředním aktem vlády Tyto služby jsou čl. 2 odst. 2 písm. l) směrnice vyloučeny z oblasti působnosti směrnice bez ohledu na to, zda je lze považovat za služby spojené s výkonem veřejné moci podle článku 45 Smlouvy o ES, či nikoliv. Vyloučení se týká služeb poskytovaných notáři a soudními vykonavateli, kteří jsou jmenováni úředním aktem vlády. Zahrnuje např. ověřování pravosti notáři a zabavování majetku soudními vykonavateli.
2.1.3 Oblast daní Jak se uvádí v čl. 2 odst. 3, směrnice o službách se nevztahuje na oblast daní. To zahrnuje hmotné daňové právo i správní požadavky nezbytné k prosazování daňových zákonů, např. přidělování čísel pro účely DPH. Členské státy samozřejmě mohou uplatňovat některé aspekty směrnice o službách rovněž na daňové záležitosti, např. přidělování čísel pro účely DPH prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ a s využitím elektronických prostředků.
2.1.4 Vztah k volnému pohybu zboží Jak se uvádí v 76. bodě odůvodnění, směrnice o službách se netýká činností spadajících pod články 28 až 30 Smlouvy o ES týkající se volného pohybu zboží. Směrnice o službách se proto nevztahuje na požadavky, které je nutno posoudit podle ustanovení Smlouvy o ES týkajících se volného pohybu zboží a jež se nevztahují k činnostem poskytování či výkonu služby, jako např. požadavky na označování výrobků, stavební materiály nebo používání pesticidů. Musí být však jasné, že požadavky, které omezují používání zařízení, jež je pro poskytování služby nezbytné, je dotčen výkon činností poskytování služby, a proto se na ně směrnice o službách vztahuje24. Při provádění směrnice musí mít členské státy na paměti, že ačkoliv výroba zboží není činností poskytování služby25, existuje mnoho vedlejších činností (např. maloobchod, instalace a údržba, poprodejní služby), které činnost poskytování služby představují, a měly by být proto zahrnuty do prováděcích opatření.
2.2 Dotčení poskytovatelé Směrnice o službách se vztahuje na služby poskytované fyzickou osobou, která je státním příslušníkem členského státu, nebo právnickou osobou ve smyslu článku 48 Smlouvy o ES26 usazenou v členském státě. Jak je objasněno v 38. bodě odůvodnění, pojem „právnická osoba“ zahrnuje všechny subjekty, které byly založeny podle práva členského státu nebo se tímto právem řídí27, bez ohledu na to, zda podle vnitrostátních právních předpisů mají právní subjektivitu. Všechny tyto subjekty musí být do provedení směrnice zahrnuty. Naopak služby poskytované fyzickými osobami, jež nejsou státními příslušníky členského státu, nebo subjekty, které jsou usazeny mimo Společenství nebo nejsou založeny v souladu s právem členského státu, do této směrnice nespadají.
2.3 Dotčené požadavky 2.3.1 Pojetí požadavku Směrnice o službách se vztahuje na požadavky, jimiž je dotčen přístup k činnosti poskytování služeb nebo jejímu výkonu. Jak se uvádí v čl. 4 odst. 7 směrnice, pojem požadavek zahrnuje jakoukoliv povinnost, zákaz, podmínku či jiné omezení uložené poskytovatelům služeb (nebo příjemcům služeb), např. povinnost získat
(24) Viz oddíl 7.1.3.4 této příručky. (25) Rozsudek ze dne 7. května 1985, Komise v. Francie, věc 18/84; rozsudek ze dne 11. července 1985, Cinéthèque, spojené věci 60-61/84. (26) Viz 36. bod odůvodnění. Článek 48 Smlouvy o ES odkazuje na společnosti nebo jiné právnické osoby založené v souladu s právními předpisy některého členského státu, které mají své sídlo, ústřední správu nebo hlavní provozovnu ve Společenství. (27) Včetně např. „limited liability company“ podle britského práva nebo „offene Handelsgesellschaft“ (oHG) založené podle německých právních předpisů.
13
2.3.2 Obecné požadavky, které se nedotýkají přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu Jak je objasněno v 9. bodě odůvodnění, směrnice o službách se nevztahuje na požadavky, jež konkrétně neupravují činnost poskytování služeb ani se jí konkrétně nedotýkají, které však poskytovatelé musí při výkonu své výdělečné činnosti dodržovat stejným způsobem jako jednotlivci jednající jako soukromé osoby. To znamená, že směrnicí o službách obecně nebudou dotčena např. pravidla silničního provozu, pravidla týkající se výstavby nebo využívání půdy a územního plánování a stavební normy. Je však zřejmé, že pouhá skutečnost, že tato pravidla jsou určitým způsobem označena, např. jako pravidla týkající se územního plánování, nebo že požadavky jsou formulovány obecně, tj. nejsou výslovně určeny poskytovatelům služeb, nepostačuje k určení, že nespadají do oblasti působnosti směrnice o službách. Aby bylo možno určit, zda jsou obecné povahy, či nikoliv, je nutno posoudit skutečný účinek dotyčných požadavků. Při provádění směrnice proto členské státy musí vzít v úvahu skutečnost, že právní předpisy označené jako „územní plánování“ nebo „stavební normy“ mohou obsahovat požadavky, jež konkrétně upravují činnosti poskytování služeb, a že se na ně směrnice o službách tudíž vztahuje. Například pravidla týkající se maximální plochy některých obchodních zařízení by i přesto, že jsou obsažena v obecných právních předpisech o územním plánování, pod směrnici o službách spadala, a v důsledku toho se na ně budou vztahovat povinnosti uvedené ve směrnici v kapitole o usazování.
2.3.3 Požadavky, jimiž se řídí přístup k prostředkům z veřejných zdrojů Jak je objasněno v 10. bodě odůvodnění, směrnice o službách se netýká požadavků, jejichž splnění je podmínkou pro přístup k prostředkům z veřejných zdrojů, např. ve vztahu k normám kvality nebo zvláštním smluvním podmínkám v případě určitých služeb obecného hospodářského zájmu. Tyto požadavky nebudou provedením směrnice o službách dotčeny. Směrnice o službách členské státy zejména nezavazuje k tomu, aby poskytovatelům služeb usazeným v jiných členských státech přiznaly právo získat stejné finanční prostředky jako poskytovatelům služeb, kteří jsou usazeni na jejich území. Je však zřejmé, že požadavky, jimiž se řídí přístup poskytovatelů služeb k prostředkům z veřejných zdrojů, jakož i veškerá ostatní podpora poskytovaná členskými státy (nebo ze státních prostředků), musí být v souladu s ostatními pravidly Společenství, včetně pravidel hospodářské soutěže, zejména článkem 87 Smlouvy o ES.
3. Vztah mezi směrnicí a konkrétními oblastmi práva nebo politiky 3.1 Trestní právo Jak je vysvětleno v 12. bodě odůvodnění, cílem směrnice o službách je vytvořit právní rámec pro zajištění svobody usazování a volného pohybu služeb mezi členskými státy, přičemž směrnicí není harmonizováno ani dotčeno trestní právo a (jak se uvádí v čl. 1 odst. 5) směrnicí nejsou dotčeny trestněprávní předpisy členských států. Je např. zřejmé, že pokud se poskytovatel služeb z jiného členského státu při poskytování služeb dopustí trestného činu, např. pomluvy nebo podvodu, nespadá to do rozsahu působnosti směrnice o službách.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
povolení nebo učinit prohlášení u příslušných orgánů. Tento pojem zahrnuje jakoukoliv povinnost, zákaz, podmínku či omezení vyplývající z právních a správních předpisů členských států nebo stanovené na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni. V souladu s judikaturou ESD28 se směrnice o službách vztahuje rovněž na předpisy vyplývající z pravidel profesních subjektů, kolektivních pravidel profesních sdružení nebo jiných profesních organizací přijatých v rámci výkonu jejich právní autonomie.
Je však rovněž jasné, že trestněprávní předpisy nemohou být použity k omezení základních svobod zaručených právem Společenství29 a že členské státy nemohou obcházet ustanovení směrnice o službách nebo bránit jejich uplatňování tím, že budou používat trestní právo. To např. znamená, že členský stát, který podle článku 9 směrnice o službách nemůže zachovat povolovací režim, jelikož je diskriminační nebo nepřiměřený, nemůže tuto skutečnost obcházet tím, že v případě neshody s tímto povolovacím režimem uloží trestní sankce. Stejně tak pokud členský stát nemůže na příchozí služby uplatňovat některé vnitrostátní požadavky, jelikož nesplňují kritéria stanovená v článku 16, nemůže tento členský stát tuto skutečnost obcházet uložením trestní sankce za nesplnění těchto požadavků. Proto při zkoumání vnitrostátních požadavků vztahujících se na poskytovatele služeb budou členské státy možná muset přezkoumat rovněž
14
(28) Podle judikatury ESD by zrušení státních překážek nemělo být neutralizováno překážkami vyplývajícími z pravidel stanovených sdruženími nebo organizacemi přijatými v rámci výkonu jejich právní autonomie. Viz rozsudek ze dne 12. prosince 1974, Walrave, věc 36/74, odstavce 17, 23 a 24; rozsudek ze dne 14. července 1976, Donà, věc 13/76, odstavce 17 a 18; rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, věc C-415/93, odstavce 83 a 84; rozsudek ze dne 19. února 2002, Wouters, C-309/99, odstavec 120. (29) Viz např. rozsudek ze dne 19. ledna 1999, Calfa, věc C-348/96; rozsudek ze dne 6. března 2007, Placanica, spojené věci C-338/04, C-359/04 a C-360/04.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
některá ustanovení svého trestního práva, jejichž použití by mohlo vést k obejití povinností stanovených ve směrnici.
3.2 Pracovní právo a právní předpisy týkající se sociálního zabezpečení V čl. 1 odst. 6 směrnice se uvádí, že směrnicí o službách není dotčeno pracovní právo ani právní předpisy členských států v oblasti sociálního zabezpečení. Směrnice rovněž neobsahuje žádná pravidla, která patří do oblasti pracovního práva nebo sociálního zabezpečení, ani členským státům neukládá, aby své pracovněprávní předpisy nebo právní předpisy týkající se sociálního zabezpečení změnily. Jelikož neexistuje společný pojem pracovního práva podle práva Společenství, čl. 1 odst. 6 směrnice objasňuje, co se pracovním právem rozumí: jakákoliv právní nebo smluvní ustanovení týkající se podmínek zaměstnávání, pracovních podmínek, včetně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a vztahů mezi zaměstnavateli a pracovníky. To se vztahuje na veškerá pravidla zabývající se jednotlivými podmínkami zaměstnávání pracovníků a vztahy mezi pracovníkem a jeho zaměstnavatelem. Zahrnuje mzdové předpisy, předpisy upravující pracovní dobu, roční dovolenou a veškeré právní předpisy, které se týkají smluvních povinností mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci. V čl. 1 odst. 6 se dále uvádí, že používání vnitrostátních právních předpisů musí být v souladu s právem Společenství. To znamená, že co se týká vyslaných pracovníků, přijímající členský stát je vázán směrnicí o vysílání pracovníků30.
3.3 Základní práva V čl. 1 odst. 7 směrnice se uvádí, že směrnice nemá žádný dopad na základní práva uznávaná v členských státech a v právu Společenství, aniž tento pojem dále upřesňuje. Jeho druhá věta poukazuje na právo sjednávat, uzavírat a vymáhat kolektivní smlouvy podle vnitrostátních právních předpisů a postupů, které jsou v souladu s právem Společenství. Ustanovení čl. 1 odst. 7 nezaujímá žádný postoj k tomu, zda sjednávání, uzavírání a vymáhání kolektivních smluv patří k základním právům. V kontextu tohoto článku má zvláštní význam 15. bod odůvodnění. Vysvětluje základní zásadu, že neexistuje žádný rozpor mezi výkonem základních práv a výkonem základních svobod stanovených Smlouvou o ES a že jedny nemají převahu nad druhými31.
3.4 Mezinárodní právo soukromé Jak se uvádí v čl. 3 odst. 2, směrnice o službách se nedotýká pravidel mezinárodního práva soukromého. Pravidla mezinárodního práva soukromého, včetně Římské úmluvy (a budoucích nařízení Řím I a Řím II)32 stanoví, které soukromé právo je použitelné, zejména pro smluvní a mimosmluvní závazkové vztahy, v případech soudního sporu mezi poskytovateli a příjemci služeb nebo jinými poskytovateli. V čl. 17 odst. 15 směrnice o službách stanoví zvláštní výjimku z ustanovení o volném pohybu služeb, a tak zajišťuje, že provedením směrnice o službách nebudou pravidla mezinárodního práva soukromého dotčena. To platí pro všechna pravidla mezinárodního práva soukromého, včetně těch (jako v článku 5 Římské úmluvy), která stanoví, že ve zvláštních případech týkajících se spotřebitelů se použije právo státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště. Je však třeba uvést, že pravidla mezinárodního práva soukromého pouze stanoví, které soukromé právo bude použitelné pro smluvní či mimosmluvní závazkové vztahy, včetně vztahů mezi poskytovatelem služeb a spotřebitelem. Nestanoví např. to, která pravidla veřejného práva jsou použitelná. To, zda se na konkrétního poskytovatele služeb vztahují či nevztahují jiná pravidla členského státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště, než pravidla soukromého práva, nestanoví mezinárodní právo soukromé, ale určuje to směrnice o službách, zejména v článku 16. Směrnice o službách se netýká příslušností soudů. Tyto otázky jsou upraveny stávajícím nařízením Společenství o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech33.
4. Vztah mezi směrnicí a ostatními ustanoveními práva Společenství Základním pravidlem je, že směrnice o službách platí spolu se stávajícími právními předpisy Společenství. Ve směrnici byly obecně výslovně vyřešeny možné rozpory mezi směrnicí o službách a jinými nástroji
(30) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s. 1. (31) V souladu s odůvodněním ESD v rozsudcích ze dne 12. června 2003, Schmidberger, věc C-112/00, a 9. prosince 1995, Komise v. Francie (jahody), věc C-265/95, výkon základních práv může a musí být uveden do souladu s výkonem základních svobod stanovených Smlouvou o ES. (32) Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, Úř. věst. C 27, 26.1.1998, s. 34, která je v současnosti modernizována a převáděna v nástroj Společenství, viz návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Řím I“), KOM/2005/0650 v konečném znění. Nařízení o právu použitelném na mimosmluvní závazky („Řím II“) (návrh Komise, KOM/2006/0083 v konečném znění) přijaté Evropským parlamentem dne 10. července 2007. (33) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1.
15
V článku 3 se uvádí, že v případě rozporu mezi ustanovením směrnice o službách a ustanovením jiného nástroje sekundárního práva Společenství má přednost druhé z uvedených ustanovení. To znamená, že v těchto případech má přednost ustanovení jiného nástroje Společenství a ustanovení směrnice o službách se nepoužije. Je nutno uvést, že to se týká pouze konkrétního sporného ustanovení, a nikoliv ostatních ustanovení směrnice o službách, která zůstávají v platnosti. Otázku, zda existuje rozpor mezi ustanovením směrnice o službách a ustanovením jiného nástroje Společenství, je nutno pečlivě posoudit individuálně. Pouhá skutečnost, že pravidla týkající se zvláštních aspektů konkrétní služby jsou stanovena v jiném nástroji Společenství (včetně předpisů uvedených v článku 3), nepostačuje k závěru, že existuje rozpor s ustanovením směrnice o službách. Aby bylo možno ustanovení směrnice o službách zrušit, je nutno prokázat, že existuje rozpor mezi konkrétními pravidly obou nástrojů. Toto posouzení musí být založeno na pečlivém výkladu sporných ustanovení v souladu s jejich právním základem a se základními svobodami zakotvenými v článcích 43 a 49 Smlouvy o ES.
5. Správní zjednodušení Kapitola II směrnice o službách (články 5 až 8) zavádí náročný program správního zjednodušení a modernizace. Požaduje, aby členské státy zjednodušily správní postupy, vytvořily „jednotná kontaktní místa“ jako jediné partnery pro poskytovatele služeb, umožnily splnit postupy na dálku a pomocí elektronických prostředků, a zajistily, aby informace o vnitrostátních požadavcích a postupech byly pro poskytovatele a příjemce služeb snadno přístupné. Články 5 až 8 se vztahují na všechny postupy a formality nezbytné pro přístup k činnosti poskytování služeb a její výkon, na všechny služby spadající do oblasti působnosti směrnice, bez ohledu na to, zda jsou uloženy na ústřední, regionální nebo místní úrovni. Nerozlišují mezi domácími a zahraničními poskytovateli. Platí proto stejně pro poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě i pro poskytovatele služeb usazené (nebo kteří se chtějí usadit) na území svého členského státu. Tyto články se mimoto vztahují na všechny postupy bez ohledu na to, zda je poskytovatel služeb musí splnit za účelem usazení se v členském státě nebo přeshraničního poskytování služeb (pokud tyto postupy a formality mohou být uplatňovány na poskytovatele usazené v jiných členských státech poskytující služby přeshraničně)35. Správní zjednodušení, které směrnice o službách předpokládá, přispěje ke zvýšení konkurenceschopnosti evropského hospodářství36. Členské státy proto mohou uvážit možnost, zda některá nebo všechna ustanovení kapitoly II, zejména jednotná kontaktní místa a elektronické postupy, neuplatnit i na služby a záležitosti, které směrnice o službách neupravuje.
5.1 Zjednodušení postupů a formalit použitelných na poskytovatele služeb
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
sekundárního práva Společenství, zejména prostřednictvím výjimek z konkrétních ustanovení34. Článek 3 však stanoví pravidlo pro zbývající a mimořádné případy, kdy by k rozporu mezi ustanoveními směrnice o službách a ustanovením jiného nástroje sekundárního práva Společenství mohlo dojít.
Podle čl. 5 odst. 1 musí členské státy přezkoumat veškeré postupy a formality použitelné na přístup k činnosti poskytování služeb a její výkon, a pokud tyto postupy nejsou dostatečně jednoduché, zjednodušit je. To vyžaduje, aby členské státy vynaložily na správní zjednodušení značné úsilí. Přitom by členské státy měly přezkoumat a posoudit postupy a formality z hlediska poskytovatele a zároveň mít na paměti, že zjednodušení postupů zase sníží administrativní zátěž pro samotnou státní správu. Členské státy by měly vzít v úvahu zjednodušené správní postupy používané v jiných členských státech a vyměňovat si osvědčené postupy. Komise učiní vše pro to, aby toto usnadnila. Pojem postupů a formalit je obecný a zahrnuje jakékoliv správní opatření, které podniky musí učinit, např. předložení dokladů, podání prohlášení nebo registrace u příslušného úřadu. Nezahrnuje jen postupy a formality, jež jsou předpokladem pro výkon činnosti poskytování služeb, nýbrž rovněž postupy a činnosti uložené v pozdější fázi, v průběhu výkonu činnosti, či dokonce po jejím ukončení (např. povinnost předkládat každoročně podrobnou zprávu o provedených operacích).
16
(34) Viz např. čl. 5 odst. 3, čl. 9 odst. 3 nebo čl. 15 odst. 2 písm. d). (35) V tomto ohledu je nutno mít na paměti, že podle článku 16 mohou členské státy poskytovatelům příchozích služeb uložit požadavky pouze v omezených případech. Viz oddíl 7.1.3 této příručky. (36) V souladu s iniciativami obnovené Lisabonské strategie a „lepších právních předpisů“, viz sdělení Komise „Společně k růstu a zaměstnanosti – nový začátek lisabonské strategie“ KOM (2005) 24 ze dne 2.2.2005 a sdělení Komise „Lepší právní předpisy v Evropské unii – strategický přezkum“ KOM (2006) 689 ze dne 14.11.2006.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
V praxi budou členské státy muset posoudit, zda jsou jejich správní požadavky skutečně nezbytné, nebo zda by bylo možno některé postupy či části těchto postupů zrušit nebo nahradit jinými, které jsou pro poskytovatele služeb méně zatěžující. Členské státy budou muset rovněž posoudit počet jednotlivých správních postupů, jimiž se poskytovatel služeb musí zabývat, jejich možné překrývání, náklady, srozumitelnost a dostupnost, jakož i průtahy a praktické potíže, které tyto postupy pro dotyčné poskytovatele znamenají37. Členské státy budou muset dále posoudit, zda jsou všechny požadované důkazy a doklady nezbytné a zda je nutné požadovat, aby poskytovatel služeb musel všechny důkazy předložit sám, nebo zda by již některé informace nemohly být dostupné z jiných zdrojů (např. od jiných příslušných orgánů). Například pravidla, která od poskytovatele služeb vyžadují, aby předložil úplnou dokumentaci, aniž by bylo možné upustit od vyžadování některých dokladů/důkazů, které již správní orgány mají k dispozici, jsou obvykle zbytečná, a je-li tomu tak, měla by být zrušena. Obdobně by mohly být zjednodušeny postupy, jež u různých požadavků vyžadují samostatné podání, aby bylo možné podání jediné. Členské státy budou muset rovněž posoudit, zda je odůvodněné požadovat, aby některé důkazy byly předloženy ve zvláštní podobě, např. v podobě originálu, ověřené kopie nebo ověřeného překladu, nebo zda by postačovalo předložit neověřenou kopii nebo neověřený překlad. Podle čl. 5 odst. 3 mohou členské státy každopádně vyžadovat, aby byly doklady předloženy ve své originální podobě, jako ověřená kopie nebo s přiloženým ověřeným překladem, pouze pokud je to opodstatněno naléhavými důvody obecného zájmu nebo v případech stanovených jiným nástrojem Společenství. Je nutno poukázat na to, že pochybnost ohledně pravosti daného dokladu nebo jeho přesného obsahu lze řešit vhodným kontaktem příslušných orgánů (konkrétně pak s orgánem, který dokument vydal), zejména prostřednictvím správní spolupráce. To by nemělo nijak zvlášť zatěžovat, jelikož systém pro výměnu informací o vnitřním trhu38 umožní snadné poskytnutí a kontrolu dokladů na dálku. Podle čl. 5 odst. 3 musí členské státy mimoto přijmout doklady z jiných členských států, které slouží ke stejnému účelu nebo z nichž je zřejmé, že dotyčný požadavek byl splněn. To ze strany vnitrostátních správních orgánů vyžaduje, aby se věnovaly posouzení podstaty, a nikoliv jen formy dokladů vydaných jinými členskými státy. Členské státy např. nemohou požadovat předložení dokladu o státní příslušnosti nebo trvalém bydlišti, pokud tyto údaje již prokazují jiné úřední doklady sloužící k prokázání totožnosti (např. cestovní pas nebo průkaz totožnosti). Ustanovení čl. 5 odst. 3 se však nevztahuje na řadu dokladů uvedených v těchto nástrojích Společenství: ve směrnici o odborných kvalifikacích39, směrnici o zadávání veřejných zakázek40, směrnici o usazení advokátů41 a první a jedenácté směrnice v oblasti práva obchodních společností42. Podle čl. 5 odst. 2 může Komise použít postup projednávání ve výboru podle čl. 40 odst. 2 k zavedení harmonizovaných tiskopisů, které jsou „rovnocenné osvědčením, potvrzením nebo jiným dokladům požadovaným po poskytovateli“. Harmonizované tiskopisy mohou být zavedeny pro zvláštní osvědčení nebo obdobné doklady, pokud rozdíly mezi vnitrostátními doklady, jež mají sloužit ke stejnému účelu, příslušným orgánům ztěžují zjistit obsah nebo smysl osvědčení, a v důsledku toho se poskytovatelé služeb potýkají s velkým počtem různých tiskopisů. Důkaz o usazení v daném členském státě lze např. vyvodit z řady různých právních dokladů, které v závislosti na členském státě sahají od zakládací listiny vydané orgánem veřejné správy po potvrzení členství v obchodní komoře. Pokud by praktické zkušenosti ukázaly, že se poskytovatelé služeb nadále potýkají s vysokým počtem různých tiskopisů (navzdory pomoci poskytnuté prostřednictvím správní spolupráce, jež má být podle směrnice zavedena), mohl by se harmonizovaný tiskopis jevit jako účinné řešení. To je však rozhodnutí, které lze přijmout teprve později na základě zkušeností získaných s používáním směrnice o službách.
5.2 Jednotná kontaktní místa Podle článku 6 musí členské státy zajistit, aby poskytovatelé služeb mohli splnit veškeré postupy a formality potřebné pro přístup k činnostem poskytování služeb a jejich výkon prostřednictvím „jednotných kontaktních
(37) Viz 45. bod odůvodnění. (38) Viz oddíl 9.2.2 této příručky. (39) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací, Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22. (40) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, Úř. věst. L 134, 30.4.2004, s. 114. (41) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/5/ES ze dne 16. února 1998 o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace, Úř. věst. L 77, 14.3.1998, s. 36. (42) První směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření, Úř. věst. L 65, 14.3.1968, s. 8; jedenáctá směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu, Úř. věst. L 395, 30.12.1989, s. 36.
17
„Jednotnými kontaktními místy“ se rozumí institucionální partneři, kteří jsou z hlediska poskytovatele služeb jediní, takže tento se nemusí obracet na několik příslušných orgánů nebo subjektů, aby v souvislosti se svou činností poskytování služeb získal všechny důležité informace a učinil veškeré nezbytné kroky. Členské státy musí zajistit, aby „jednotná kontaktní místa“ byla dostupná pro všechny poskytovatele služeb bez ohledu na to, zda jsou usazeni na jejich území, nebo na území jiného členského státu. Tato povinnost se samozřejmě týká pouze odvětví služeb, na něž se vztahuje směrnice, členské státy však mohou zvážit rozšíření činností „jednotných kontaktních míst“ na všechna či některá odvětví, která jsou ze směrnice vyňata. Stejná logika platí, pokud jde o některé záležitosti vyloučené ze směrnice. Členské státy by např. mohly uvážit možnost zahrnout do činnosti „jednotných kontaktních míst“ některé požadavky týkající se daní, např. přidělování čísel pro účely DPH. Cíl zřídit jednotná správní místa pro podniky sledují členské státy již mnoho let. Povinnost obsažená ve směrnici je proto v souladu s cíli ostatních iniciativ Společenství a doplňuje je, zejména závazek zavést do konce roku 2007 jednotná správní místa pro začínající podniky, který přijala Evropská rada43. Právní povinnost obsažená ve směrnici o službách je však širší a zahrnuje všechny druhy podniků (nejen nově zakládané podniky), příjemců služeb (k informačním účelům) a všechny druhy postupů (nejen postup při zřizování podniků). Na druhou stranu je zřejmé, že jiné funkce plněné jednotnými správními místy pro začínající podniky44, jako je vedení, odborná příprava, finanční poradenství a pomoc při vypracování obchodního plánu, překračují povinnosti stanovené směrnicí o službách. Splnění cíle týkajícího se jednotných správních míst a stanoveného Evropskou radou přispěje k zavedení „jednotných kontaktních míst“. V každém případě je zřejmé, že členské státy nemusí zajišťovat dvě samostatné sítě a že ke splnění právní povinnosti stanovené ve směrnici o službách mohou navázat na stávající iniciativy.
5.2.1 Zřízení „jednotných kontaktních míst“ Každý členský stát může sám rozhodnout, jak zorganizuje „jednotná kontaktní místa“ na svém území, musí však zajistit, aby byla dostupná pro všechny poskytovatele služeb, kteří využívají směrnici, ke splnění veškerých postupů a formalit týkajících se služeb a záležitostí spadajících do oblasti působnosti směrnice. Pojem „jednotných kontaktních míst“ neznamená, že členské státy musí na svém území zřídit jeden jednotný centralizovaný subjekt. Členské státy se mohou rozhodnout, že na svém území budou mít několik „jednotných kontaktních míst“. „Jednotné kontaktní místo“ však musí být „jediné“ z hlediska jednotlivého poskytovatele (tj. poskytovatel služeb by měl být schopen splnit veškeré postupy pouze na jediném kontaktním místě). Členské státy se mohou rozhodnout, že budou mít různá „jednotná kontaktní místa“ pro různá odvětví, např. „jednotná kontaktní místa“ pro regulovaná povolání a „jednotná kontaktní místa“ pro obchodní činnosti, např. maloobchod atd. Je však důležité zamezit možným nedostatkům v rozsahu nabízených služeb. Pokud se členské státy rozhodnou zřídit „jednotná kontaktní místa“ podle zvláštních odvětví, budou potřebovat (dodatečná) „jednotná kontaktní místa“, která jsou příslušná pro všechny služby, jež nemusí poskytovat „jednotná kontaktní místa“ pro konkrétní odvětví. Pokud se členský stát rozhodne zřídit různá „jednotná kontaktní místa“, měl by být poskytovatel služeb v každém případě schopen rozdíly v rozsahu poskytovaných služeb snadno zjistit. To si pravděpodobně vyžádá centrální internetovou stránku, která poskytovatelům služeb umožní snadno určit a kontaktovat příslušná „jednotná kontaktní místa“ v daném členském státě. Pokud existují různá „jednotná kontaktní místa“, mělo by „jednotné kontaktní místo“, na něž se poskytovatel služeb obrátil, ale které není příslušné pro činnosti tohoto poskytovatele služeb, pomoci poskytovateli služeb najít „jednotné kontaktní místo“, které v jeho případě příslušné je.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
míst“. To je jedna z povinností, jež ze směrnice o službách vyplývají. Členské státy budou muset přijmout řadu rozhodnutí, co se týká způsobu organizace jejich „jednotných kontaktních míst“, a budou muset zajistit, aby „jednotná kontaktní místa“ byla zřízena a fungovala nejpozději do konce prováděcího období.
Zřízení různých „jednotných kontaktních míst“ pro zahraniční a vnitrostátní poskytovatele služeb by mohlo vést k diskriminaci. K diskriminaci může rovněž dojít, pokud členské státy zřídí různá „jednotná kontaktní místa“ pro záležitosti týkající se usazování a pro otázky související s přeshraničním poskytováním služeb. Těmto rozdílům je proto třeba zamezit. Členské státy mohou rozhodnout, že „jednotná kontaktní místa“ budou plnit pouze koordinační úlohu, takže konečná rozhodnutí zůstanou na stávajících příslušných orgánech. Členské státy, které se tak rozhodnou, budou muset zařídit, že „jednotná kontaktní místa“ a příslušné orgány budou mezi sebou komunikovat tak,
18
(43) Cíl zřídit do konce roku 2007 jednotná kontaktní místa pro podnikatele byl zahrnut v „integrovaných hlavních směrech pro růst a zaměstnanost (období 2005–2008)“ (hlavní směr č. 15), které Rada přijala v červnu 2005; doporučení Rady ze dne 12. července 2005 týkající se hlavních směrů hospodářských politik členských států a Společenství (2005–2008) (2005/601/ES). (44) Viz pracovní dokument útvarů Komise: Posouzení postupů při zřizování podniků v rámci obnovené Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost (SEC(2007) 129).
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
aby byla zajištěna rychlost a spolehlivost. Členské státy se nicméně mohou rozhodnout, že „jednotným kontaktním místům“ svěří určité rozhodovací pravomoci. Členské státy by např. mohly uvážit, že by „jednotná kontaktní místa“ byla přímo odpovědná za registraci podniku nebo za vydávání jednoduchých povolení. Směrnice však jasně stanoví, že „jednotnými kontaktními místy“ není dotčeno rozdělení pravomocí mezi příslušnými orgány45. Členské státy se mohou rovněž rozhodnout, komu chtějí svěřit úlohu „jednotných kontaktních míst“: příslušným orgánům na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni, profesním komorám, jiným profesním organizacím či dokonce soukromým hospodářským subjektům. V každém případě je nutno dodržet pravidla zadávání veřejných zakázek, jsou-li použitelná, zejména ustanovení o veřejných zakázkách na služby46. Pokud se členské státy rozhodnou pro „jednotná kontaktní místa“ spravovaná soukromými hospodářskými subjekty, měly by zavést odpovídající mechanismy, aby bylo zajištěno, že tyto subjekty plní svůj úkol v souladu s požadavky stanovenými ve směrnici. Členské státy se kromě toho mohou rozhodnout, že „jednotná kontaktní místa“ zřídí pouze elektronicky, a nevytvoří tedy zvláštní fyzickou infrastrukturu, na kterou by se poskytovatelé služeb mohli skutečně obrátit. V tomto případě je nutno klást zvláštní důraz na jasné strukturování informací a postupů poskytovaných na internetových stránkách nebo podobnými elektronickými nástroji, které musí podávat srozumitelné pokyny k veškerým postupům a formalitám souvisejícím s přístupem k činnostem poskytování služeb a jejich výkonem. Poskytovatelé služeb by měli být prostřednictvím těchto pouze elektronických „jednotných kontaktních míst“ schopni snadno zjistit všechny postupy a formalit týkající se jejich konkrétních žádostí a získat úplný přehled o svých stávajících žádostech nebo požadavcích. V této souvislosti nepostačuje, aby členské státy poskytly na centrální internetové stránce pouhý seznam odkazů. Pokud jsou „jednotná kontaktní místa“ vytvořena pouze elektronicky, bude nutné zřídit linku pomoci, na kterou se poskytovatelé služeb budou moci obrátit v případě potíží. Členské státy by však měly uvážit možnost podpořit elektronické fungování „jednotných kontaktních míst“ prostřednictvím určité fyzické infrastruktury, zejména pokud to usnadní používání ze strany poskytovatelů služeb, kteří nemusí být obeznámeni s používáním elektronických prostředků. Členské státy si mohou zvolit, jak budou „jednotná kontaktní místa“ financovat. Jak se uvádí ve 49. bodě odůvodnění, „jednotná kontaktní místa“ mohou za služby, které poskytují, vybírat od uživatelů poplatky. Tyto poplatky však musí být úměrné skutečným nákladům na postupy, jimiž se zabývají. Poplatky by v žádném případě neměly být tak vysoké, aby poskytovatele služeb od využívání „jednotných kontaktních míst“ odrazovaly. Členské státy mohou rovněž „jednotná kontaktní místa“ pověřit výběrem jiných správních poplatků, např. poplatků pro orgány dohledu. Komise učiní vše pro zjednodušení výměny osvědčených postupů týkajících se organizace a financování „jednotných kontaktních míst“ mezi členskými státy.
5.2.2 Splnění postupů a formalit prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ Jak bylo zmíněno výše, „jednotná kontaktní místa“ musí být k dispozici pro splnění postupů a formalit, které poskytovatelé služeb musí v členském státě splnit, aby získali přístup k činnosti poskytování služeb nebo jejímu výkonu (bez ohledu na to, zda prostřednictvím usazení nebo přeshraničního poskytování služeb z jiného členského státu, pokud jsou postupy a formality použitelné v případě přeshraničních služeb). Patří sem povolení, jakož i prohlášení, oznámení, přidělení identifikačního čísla a jiné postupy a formality. Mělo by být jasné, že se „jednotná kontaktní místa“ nemusí zabývat následnými postupy odvolání, ať už soudní nebo správní povahy, např. podáním stížností či žalob na zrušení rozhodnutí. Ke splnění všech postupů prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ musí být poskytovatelé služeb schopni získat prostřednictvím těchto míst veškeré příslušné informace, tiskopisy a doklady týkající se postupů, předložit doklady a žádosti a obdržet rozhodnutí a jiné odpovědi týkající se jejich žádosti. Některé z postupů, jež mají být splněny prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“, mohou být složité, např. určité postupy pro usazení velkých maloobchodníků, a/nebo zahrnovat řadu různých povolení. Jak však bylo uvedeno výše, „jednotná kontaktní místa“ mohou mít pouze koordinační úlohu a rozhodovací pravomoci zůstávají konkrétním příslušným orgánům. Každopádně je velmi důležité, aby „jednotná kontaktní místa“ poskytovatelům podávala jasný přehled o všech krocích, které musí podniknout, a poskytla pomoc při plnění postupů a informace o probíhajících postupech.
(45) Viz čl. 6 odst. 2. (46) Viz zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, Úř. věst. L 134, 30.4.2004, s. 114.
19
Jakmile je žádost podána, „jednotná kontaktní místa“ musí odpovědět co nejrychleji a žadatele neprodleně uvědomit, je-li žádost chybná nebo neopodstatněná. Závěrem stojí za zmínku, že „jednotná kontaktní místa“ stanovená ve směrnici o službách a „kontaktní místo“ podle článku 57 směrnice o uznávání odborných kvalifikací47 sledují různé cíle. Zatímco podle článku 57 směrnice o uznávání odborných kvalifikací musí být v každém členském státě zřízeno jedno kontaktní místo, jež bude poskytovat informace týkající se uznávání odborných kvalifikací a napomáhat občanům, kteří chtějí, aby jejich odborné kvalifikace byly uznány v jiném členském státě, „jednotná kontaktní místa“ uvedená ve směrnici o službách umožní občanům a podnikům splnit veškeré postupy a formality související s přístupem k činnostem poskytování služeb a jejich výkonem, včetně těch, které se týkají uznávání odborných kvalifikací.
5.3 Informace a pomoc poskytované „jednotnými kontaktními místy“ 5.3.1 Informace, které mají být poskytovány Ustanovení čl. 7 odst. 1 obsahuje výčet základních informací, u nichž členské státy zajistí, aby byly poskytovatelům a příjemcům služeb na „jednotných kontaktních místech“ snadno přístupné. Tyto informace musí být dostupné na dálku a pomocí elektronických prostředků. „Jednotná kontaktní místa“ musí odpovědět na jakoukoliv žádost o informace pokud možno co nejrychleji a v případě, že je žádost nejasná nebo neúplná, neprodleně uvědomit žadatele. K informacím, které mají být poskytovány, patří požadavky, jež musí poskytovatelé služeb splnit, když chtějí poskytovat služby v daném členském státě. Zahrnují rovněž způsoby a podmínky přístupu k veřejným rejstříkům a databázím poskytovatelů a služeb, např. obchodním rejstříkům, databázím regulovaných povolání nebo veřejným databázím statistických údajů o službách. Informace, které mají být poskytovány, zahrnují rovněž kontaktní údaje příslušných orgánů, včetně orgánů odpovědných za dohled nad výkonem činností poskytování služeb, a kontaktní údaje sdružení nebo organizací, od nichž poskytovatelé nebo příjemci mohou získat praktickou pomoc nebo doplňkové informace. Poskytovány by měly být i informace o opravných prostředcích, které jsou obecně dostupné v případě sporu. Ke splnění této povinnosti musí členské státy uspořádat určité množství informací. Tento úkol by měly usnadnit stávající databáze nebo informační nástroje on-line (např. internetové stránky ministerstev nebo regionálních orgánů), členské státy však budou muset přesto vynaložit značné úsilí na uspořádání informací přehledným způsobem (např. podle odvětví činnosti a rozdílů mezi požadavky, které musí splnit osoby, jež se chtějí usadit, nebo osoby, které chtějí pouze poskytovat služby přeshraničně) a zajistit, aby byly informace poskytovány jednoduše a jednoznačně a předkládány jednotně, srozumitelně a strukturovaně. Zjevně nepostačuje pouhý odkaz na příslušné právní předpisy nebo jejich zkopírování. Členské státy musí rovněž informace pravidelně přezkoumávat a aktualizovat.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Poskytovatelé služeb samozřejmě nejsou povinni„jednotných kontaktních míst“ využít. Mohou se rozhodnout, zda této možnosti využijí, či nikoliv, a mohou se rovněž obrátit přímo na příslušný orgán a doklady, povolení apod. předložit/obdržet přímo. V případech, kdy postupy a formality uskutečňované prostřednictvím „jednotného kontaktního místa“ vyžadují určitou časovou lhůtu (např. proto, že existuje termín pro předložení dokladu nebo že příslušný orgán musí vydat rozhodnutí o žádosti o povolení ve stanovené lhůtě), je rozhodujícím okamžikem pro výpočet takovéto lhůty okamžik, kdy „jednotné kontaktní místo“ všechny požadované doklady obdrželo.
Směrnice se nezabývá otázkami odpovědnosti vyplývající z jednání nebo opomenutí„jednotných kontaktních míst“, např. odpovědností za nesprávné nebo zavádějící informace. To bude stanoveno vnitrostátními právními předpisy48.
5.3.2 Pomoc, která má být poskytována Kromě informací o požadavcích, které poskytovatelé služeb musí splnit, by příslušné orgány měly na žádost poskytovatelů nebo příjemců služeb poskytovat pomoc se způsobem obvyklého uplatňování nebo výkladu těchto požadavků. Takovouto pomoc lze poskytnout např. prostřednictvím snadno srozumitelných příruček, jež by mohly vysvětlovat obecné uplatňování některých podmínek a různé procesní úkony, které je nutno provést. Jak je objasněno v čl. 7 odst. 6, tato povinnost pomáhat je povinností týkající se poskytování obecných informací a nevyžaduje, aby příslušné orgány poskytovaly v jednotlivých případech právní poradenství.
20
(47) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací, Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22, článek 57. (48) Viz 51. bod odůvodnění.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Tyto dodatečné informace musí být rovněž poskytovány jasným a jednoznačným způsobem a být snadno přístupné na dálku a pomocí elektronických prostředků, např. prostřednictvím internetu nebo elektronické pošty. Jak je uvedeno v čl. 7 odst. 4, příslušné orgány musí reagovat na jakoukoliv žádost o informace nebo pomoc co možná nejrychleji a v případě, že je tato žádost nejasná nebo neúplná, o tom neprodleně uvědomit žadatele.
5.3.3 Podpora používání jiných jazyků Ke zlepšení fungování vnitřního trhu a k usnadnění přeshraničního usazování a poskytování služeb je důležité a v zájmu členských států, poskytovatelů a příjemců služeb, aby informace prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ nebyly k dispozici pouze v jazyce nebo jazycích daného členského státu, ale rovněž v dalších jazycích Společenství49. Podle ustanovení čl. 7 odst. 5 je to nutno podporovat. Členské státy by mohly např. uvážit poskytování informací v jazycích sousedních členských států nebo v jazycích nejčastěji používaných podniky v EU.
5.4 Elektronické postupy Vytvoření plně funkčních a interoperabilních elektronických postupů do konce prováděcího období směrnice je hlavní náplní při dosahování cíle správního zjednodušení, stanoveného směrnicí o službách. Elektronické postupy jsou nezbytným nástrojem k tomu, aby byly správní postupy podstatně méně zatěžující jak pro poskytovatele služeb, tak pro orgány státní správy. Možnost splnit správní postupy na dálku bude zvlášť důležitá pro poskytovatele služeb z jiných členských států. Elektronické postupy kromě toho přispějí rovněž k modernizaci veřejné správy tím, že ji zefektivní. Po počátečních investicích by se používání elektronických postupů mělo pro státní správu ukázat jako úsporné z hlediska peněz i času. Vytvoření elektronických postupů, které lze používat přeshraničně, již nějakou dobu patří mezi cíle členských států a Společenství v oblasti elektronické veřejné správy50. Ve směrnici o službách členské státy nyní přijaly právní závazek zavést služby elektronické veřejné správy do stanoveného data. Poskytovatelé služeb by měli být schopni splnit elektronicky a na dálku veškeré postupy a formality nezbytné pro poskytování dané služby do konce roku 2009.
5.4.1 Rozsah povinnosti zajistit elektronické postupy Článek 8 zavádí povinnost, že členské státy „zajistí, aby veškeré postupy a formality vztahující se k přístupu k činnosti poskytování služeb a k jejímu výkonu mohly být snadno splněny na dálku a pomocí elektronických prostředků, a to prostřednictvím příslušného jednotného kontaktního místa a u příslušných orgánů“. Aby bylo zajištěno, že elektronické postupy jsou pro poskytovatele snadno přístupné, měly by být v zásadě dostupné prostřednictvím veřejně přístupných komunikačních sítí, např. internetu. To je rovněž v souladu s používáním výrazu „elektronické prostředky“ v ostatních nástrojích vnitřního trhu51. Článek 8 se týká postupů a formalit nezbytných pro usazení, jakož i postupů a formalit, které mohou být nutné v případě přeshraničního poskytování služeb. Elektronické postupy musí být dostupné nejen poskytovatelům služeb, kteří mají bydliště nebo jsou usazeni v členském státě, jehož správě podléhají, ale rovněž poskytovatelům služeb, kteří mají bydliště nebo jsou usazeni v jiných členských státech. To znamená,
(49) Podle čl. 7 odst. 5 tímto nejsou dotčeny právní předpisy členských států o používání jazyků. (50) Na politické rovině prohlášení ministrů o elektronické státní správě v Manchesteru v roce 2005 uznalo, že „by účinné využívání IKT mělo mít kladný dopad na čtyři svobody pohybu na vnitřním trhu zakotvené ve Smlouvě o ES (volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb)…“, a stanovilo rok 2010 jako cíl pro zajištění obecně dostupného, důvěryhodného přístupu k veřejným službám v celé EU prostřednictvím vzájemně uznávané elektronické identifikace („Do roku 2010 musí mít evropští občané a podniky možnost využívat bezpečných způsobů elektronické identifikace, které co nejvíce zvyšují pohodlí uživatele a zároveň dodržují předpisy o ochraně údajů. Tyto způsoby jsou zpřístupněny v rámci odpovědnosti členských států, jsou však uznávány v celé EU.“). (51) Pojem „elektronicky“ a „elektronické prostředky“ byl definován např. ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998, Úř. věst. L 217, 5.8.1998, s. 18 (nazývané „směrnice o průhlednosti“). Směrnice 2000/31/ES (směrnice o elektronickém obchodu, Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1) použila stejnou definici. Tento pojem byl rovněž použit v nových směrnicích o zadávání veřejných zakázek – směrnicích 2004/18/ES (Úř. věst. L 134, 30.4.2004, s. 114) a 2004/17/ES (Úř. věst. L 134, 30.4.2004, s. 1). Ve směrnici 98/48/ES je „služba poskytovaná elektronicky“ definována jako „služba odeslaná z výchozího místa a přijatá v místě jejího určení prostřednictvím elektronického zařízení pro zpracování a uchovávání dat (včetně digitální komprese) a jako celek odeslaná, přenesená nebo přijatá drátově, rádiově, opticky nebo jinými elektromagnetickými prostředky“. Tatáž směrnice v příloze V výslovně uvádí, že hlasové telefonní služby a telefaxové služby se nepovažují za služby, které jsou poskytovány elektronickými prostředky. V souvislosti se zadáváním veřejných zakázek se např. má za to, že síť používaná pro elektronické zadávání veřejných zakázek musí být otevřená a kdokoliv musí být schopen se k ní připojit a že tyto obecně dostupné prostředky zahrnují internet a elektronickou poštu.
21
Postupy a formality, které poskytovatelé služeb musí být schopni splnit pomocí elektronických prostředků, zahrnují v zásadě veškeré postupy a formality vztahující se k přístupu k činnosti poskytování služeb a k jejímu výkonu. Elektronické prostředky musí existovat pro celý správní postup, od podání prvotní žádosti/předložení dokladů poskytovatelem služeb po konečnou odpověď (je-li požadována) příslušného orgánu. Ustanovení čl. 8 odst. 2 však stanoví tři logické výjimky z povinnosti elektronické prostředky zajistit: i) inspekce prostor, ve kterých se služba poskytuje; ii) inspekce zařízení používaného poskytovatelem; a iii) fyzická kontrola schopnosti nebo osobní bezúhonnosti poskytovatele nebo jeho odpovědných zaměstnanců. Podle článku 8 by elektronické postupy měly být dostupné pro operace prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“53 i pro přímé operace u příslušných orgánů. V praxi to za prvé znamená, že elektronické postupy musí existovat pro všechny správní postupy, které poskytovatelé služeb budou muset být schopni splnit prostřednictvím jednotných kontaktních míst. Za druhé, poskytovatelé služeb by měli mít možnost komunikovat přímo s příslušným orgánem, pokud budou chtít, např. v případech, do nichž je zapojen pouze jeden příslušný orgán a kdy může být jednodušší jednat přímo s ním. Vytvoření elektronických postupů pro splnění veškerých potřebných postupů a formalit samozřejmě neznamená, že členské státy nemohou ke splnění postupů a formalit spravovat nebo poskytovat jiné prostředky54. Naopak by měly pokud možno současně existovat různé prostředky ke splnění správních postupů a formalit. V každém případě však elektronické postupy musí být pro poskytovatele služeb dostupné jako možnost. V souladu s cíli elektronické veřejné správy je rozumné zavést elektronické postupy nejen pro služby, na něž se vztahuje směrnice o službách, ale rovněž pro ostatní služby, aby bylo možno přínosy elektronických postupů zavedených podle směrnice o službách využít i šíře v rámci služeb elektronické veřejné správy poskytovaných podnikům.
5.4.2 Zavedení elektronických postupů V řadě členských států jsou již některé služby elektronické veřejné správy pro podniky zavedeny nebo se zavádějí. Bylo rovněž zahájeno několik iniciativ usilujících o interoperabilní služby elektronické veřejné správy a tyto iniciativy probíhají jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni Společenství, zejména v rámci strategie i201055. Zavedení povinnosti stanovené v článku 8 do konce roku 2009 bude nemalým problémem pro členské státy, které by měly ještě zvýšit své úsilí, jež na interoperabilní služby elektronické veřejné správy pro podniky již vynakládají. Členské státy se vybízejí, aby navázaly na stávající iniciativy. Povinnost stanovenou ve směrnici o službách je právě nutno považovat za šanci ke zvýšení stávajícího úsilí a k tomu, pomoci členským státům zaměřit se na cíle, které si v rámci své práce v oblasti elektronické veřejné správy samy stanovily, a tyto cíle splnit. Jednou z hlavních otázek, jimiž je nutno se v souvislosti se zavedením funkčních elektronických postupů v celé EU zabývat, je interoperabilita56. Vzhledem k tomu, že na vnitrostátní úrovni jsou zavedeny různé požadavky a právní, organizační, sémantická a technická opatření, co se týká stávajících nebo plánovaných elektronických postupů, může vzniknout řada problémů, ať už politických, právních nebo technických (spojených s identifikací, ověřováním pravosti, výměnou/uznáváním elektronických dokumentů atd.), které budou vyžadovat určitou úroveň koordinace a spolupráce mezi členskými státy. To však neznamená, že se od členských států očekává, že svá řešení v oblasti elektronické veřejné správy budou harmonizovat nebo že budou používat pouze jediný model. Členské státy si mohou modely vybrat, přitom však musí mít na paměti, že elektronické postupy musí být dostupné jejich vlastním státním příslušníkům/rezidentům i poskytovatelům služeb z jiných členských států, kteří by v zásadě měli mít možnost využívat k jednání s orgány státní správy v jiných členských státech své vnitrostátní prostředky. To by bylo v souladu s cílem přeshraničních interoperabilních služeb elektronické veřejné správy, myšlenkou správního zjednodušení a usnadněním přeshraničního poskytování služeb. Pokud přístup k službám elektronické veřejné správy v jiném členském
22
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
že by poskytovatelé služeb měli být schopni splnit postupy a formality pomocí elektronických prostředků přeshraničně52.
(52) Viz 52. bod odůvodnění. (53) Viz článek 6. (54) Viz 52. bod odůvodnění. (55) Sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 1. června 2005 – „i2010 – evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost“, KOM(2005) 229 v konečném znění. (56) Evropský rámec interoperability (verze 1.0) vymezuje interoperabilitu jako „schopnost systémů informační a komunikační technologie (IKT) a podnikových procesů, které tyto systémy podporují, vyměňovat si údaje a umožňovat sdílení informací a znalostí“ (s. 5), viz http://ec.europa.eu/idabc/en/document/ 2319/5644.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
státě vyžaduje, aby poskytovatelé služeb používali prostředky (identifikace/ověření) tohoto jiného členského státu, mohou poskytovatelům služeb nastat nové komplikace a může jim vzniknout nová zátěž. Pokud poskytovatelé služeb musí získat vnitrostátní prostředky všech členských států, v nichž chtějí poskytovat své služby, může to vést k průtahům a nákladům, kterým je v zásadě nutno předcházet (v některých členských státech se od nich mimoto může dokonce vyžadovat, aby získali několik prostředků, jeden pro každou žádost, což situaci dále komplikuje). Při zvažování, jak tuto otázku řešit, musí členské státy zabránit vytváření další zátěže nebo přijímání řešení, která z dlouhodobého hlediska mohou zavádění interoperabilních služeb elektronické veřejné správy přeshraničně zpomalit. V zájmu dosažení interoperabilních řešení bude Komise hrát aktivní úlohu a pomáhat členským státům při plnění úkolu spočívajícího ve vytvoření elektronických postupů. Komise bude zejména podporovat využití synergií mezi stávajícími iniciativami v oblasti elektronické veřejné správy v rámci strategie i2010 a cíl zavést elektronické postupy v celé EU do konce roku 2009. Hlavní otázky spojené s přeshraniční interoperabilitou různých služeb elektronické veřejné správy (např. ověření/identifikace nebo elektronické dokumenty) se již v rámci elektronické veřejné správy projednávají a možná řešení se zvažují. Dosud však není jasné, zda a v jakém ohledu bude nutné využít postup projednávání ve výboru uvedený v čl. 8 odst. 3. Cílem by nemělo být opakovat práci, která již byla odvedena v jiných fórech, nýbrž využít postup projednávání ve výboru pouze tehdy, přinese-li to přidanou hodnotu. K rozhodnutí, zda by se měl použít výbor a jakou roli by mohl mít, je nezbytné otázku interoperability dále analyzovat s cílem zjistit, zda a nakolik k řešení těchto problémů nepostačují stávající iniciativy.
6. Svoboda usazování Ustanovení kapitoly III (články 9 až 15 směrnice) se týkají pouze případů usazování, nikoliv případů přeshraničního poskytování služeb, jimiž se zabývá kapitola IV. Vztahují se na všechny případy, kdy se podnik chce usadit v členském státě, bez ohledu na to, zda poskytovatel hodlá založit nový podnik, nebo zda chce stávající podnik otevřít novou provozovnu, např. dceřinou společnost nebo pobočku. Jedná se o situace, kdy se poskytovatel služeb chce usadit v jiném členském státě, i situace, kdy se chce usadit ve vlastním členském státě. Ustanovení kapitoly III směrnice se vztahují na všechny požadavky týkající se usazení poskytovatele služeb bez ohledu na to, zda jsou uloženy na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni. Vztahují se rovněž na pravidla stanovená profesními subjekty a jinými profesními sdruženími nebo organizacemi ve smyslu čl. 4 odst. 7 směrnice, které v rámci výkonu své právní autonomie kolektivně regulují přístup k činnosti poskytování služby nebo její vykonávání57.
6.1 Povolovací režimy a postupy Povolovací režimy jsou jednou z nejběžnějších formalit vztahujících se na poskytovatele služeb v členských státech a omezují svobodu usazování, jak bylo opakovaně uznáno v judikatuře ESD58. Směrnice o službách proto stanoví, že členské státy musí přezkoumat stávající povolovací režimy a uvést je do souladu s články 9 až 13 směrnice. Články 9 až 13 směrnice platí pro všechny povolovací režimy vztahující se na přístup k činnosti poskytování služby nebo její výkon. Jak je však uvedeno v čl. 9 odst. 3, tyto články se nepoužijí na ty aspekty povolovacích režimů, které jsou upraveny přímo či nepřímo jinými nástroji Společenství59. Za nástroje Společenství, jež nepřímo upravují některé aspekty povolovacích režimů, je nutno pokládat akty Společenství, které ačkoliv povolovací režim samy nestanoví, výslovně odkazují na možnost, aby povolovací režim zavedly členské státy. Nástroje Společenství, jež žádný takovýto výslovný odkaz neobsahují, nelze považovat za nástroje nepřímo upravující tyto režimy. Co se týká těch aspektů povolovacích režimů, které nejsou upraveny jinými nástroji Společenství, použijí se příslušná ustanovení směrnice o službách. Směrnice o odpadech60 od členských států např. výslovně vyžaduje, aby podrobily některé činnosti týkající se odpadních vod povolovacím režimům, a proto tyto povolovací
(57) Viz definice „požadavku“ v čl. 4 odst. 7 a definice „příslušného orgánu“ v čl. 4 odst. 9. Pokud jde o judikaturu ESD v této záležitosti, viz např. rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, věc C-415/93, a judikaturu zde citovanou. (58) Rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite, věc C-390/99. (59) Články 9 až 13 se např. nevztahují na regulovaná povolání, u nichž jsou aspekty povolení upraveny směrnicí 2005/36/ES. (60) Směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech, Úř. věst. L 194, 25.7.1975, s. 47, kodifikovaná ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech, Úř. věst. L 114, 27.4.2006, s. 9.
23
Články 9 až 13 zavádějí řadu obecných zásad týkajících se přezkumu a úpravy povolovacích režimů. S cílem předejít nedostatkům v provedení a zajistit, aby tyto zásady byly dodrženy na všech úrovních, by členské státy měly uvážit zavedení těchto zásad do svých horizontálních rámcových právních předpisů k provedení směrnice, nebo pokud existují, do obecných právních předpisů zabývajících se povolovacími režimy, např. kodexů správních postupů.
6.1.1 Určení a vyhodnocení povolovacích režimů Výraz „povolovací režim“ zahrnuje každý postup, podle kterého musí poskytovatel nebo příjemce postupovat, aby od příslušného orgánu získal formální nebo implicitní rozhodnutí o přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejímu výkonu61. Při přezkumu právních předpisů členskými státy za účelem zjištění stávajících povolovacích režimů je klíčovým prvkem zejména na to, zda dotyčný právní předpis vyžaduje rozhodnutí příslušného orgánu, ať už explicitní nebo implicitní, před tím, než poskytovatel služeb může činnost zákonně vykonávat. Pojem povolovací režim zahrnuje např. postupy, podle nichž musí poskytovatel služeb učinit prohlášení u příslušného orgánu a může vykonávat činnost pouze po uplynutí určité lhůty, pokud příslušný orgán nezareaguje. Zahrnuje rovněž případy, kdy poskytovatel služeb musí učinit prohlášení, která posléze musí příslušný orgán uznat, je-li toto uznání nezbytné k tomu, aby bylo možno dotyčnou činnost zahájit nebo aby byla tato činnost zákonná. V souladu s judikaturou ESD62 a čl. 9 odst. 1 směrnice o službách je možno povolovací režimy zachovat pouze tehdy, pokud nejsou diskriminační, jsou opodstatněny naléhavými důvody obecného zájmu a jsou přiměřené. U každého zjištěného povolovacího režimu proto členský stát musí nejprve ověřit, zda režim není diskriminační, tj. zda neumožňuje přímo nebo nepřímo rozdílné zacházení s domácími poskytovateli a poskytovateli z jiných členských států. Za druhé musí členský stát posoudit, zda povolovací režim sleduje cíl obecného zájmu (jeden z tzv. naléhavých důvodů obecného zájmu63) a zda je povolovací režim skutečně vhodný k zajištění toho, aby bylo uvedeného cíle dosaženo. Konečně bude členský stát muset posoudit, zda sledovaného cíle nelze dosáhnout jinými, méně omezujícími prostředky. Členské státy by měly mít na paměti, že v mnoha případech lze povolovací režimy jednoduše zrušit nebo nahradit méně omezujícími prostředky, např. sledováním činností poskytovatele služeb příslušnými orgány nebo jednoduchými prohlášeními (která nepředstavují povolovací režim), jež musí poskytovatel služby učinit. V těchto případech by zachování předchozích povolovacích režimů nebylo přiměřené. Článek 9 vyžaduje nejen to, aby členské státy posoudily své povolovací režimy a zrušily nebo pozměnily ty režimy, které nejsou opodstatněné, nýbrž rovněž to, aby předložily Komisi zprávu o důvodech, proč se domnívají, že zbývající režimy jsou v souladu s kritérii nediskriminace, jsou opodstatněné naléhavými důvody obecného zájmu a jsou přiměřené.
6.1.2 Podmínky pro udělení povolení Zatímco článek 9 od členských států vyžaduje, aby posoudily potřebu zachovat povolovací režim jako takový, článek 10 obsahuje zvláštní povinnosti týkající se podmínek pro udělení povolení. Tato kritéria, která jsou odvozena z judikatury ESD, zajišťují na straně jedné, aby povolovací režimy byly pro poskytovatele služeb méně zatěžující, a na straně druhé, aby byly předvídatelnější a zaručovaly průhlednost. Cílem je (jak se uvádí v čl. 10 odst. 1) zajistit, aby si poskytovatelé služeb mohli být jisti, že rozhodnutí nejsou přijímána svévolným způsobem. Ustanovení čl. 10 odst. 2 vyžaduje, aby podmínky pro udělení povolení splňovaly řadu kritérií. Podmínky samotné především musí být nediskriminační, musí být opodstatněny naléhavým důvodem veřejného zájmu a nesmí překračovat rámec toho, co je nezbytně nutné. Členské státy se budou muset ujistit, že podmínky pro udělení povolení – např. požadavky na pojištění, požadavky týkající se prokázání platební schopnosti
24
(61) Viz definice „povolovacího režimu“ v čl. 4 odst. 6. (62) Rozsudek ze dne 20. února 2001, Analir, věc C-205/99. (63) Viz definice „naléhavého důvodu obecného zájmu“ v čl. 4 odst. 8.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
režimy nebudou podléhat hodnocení podle článku 9. Jelikož se však směrnice o odpadech nezabývá konkrétními aspekty, např. podmínkami pro udělování povolení, dobou platnosti nebo použitelným postupem, použijí se na tyto aspekty články 10 až 13. Členské státy budou proto muset zajistit, aby tyto povolovací režimy (a jejich postupy) splňovaly pravidla stanovená ve zmíněných článcích.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
nebo požadavky související se zaměstnanci poskytovatele služeb – splňují kritéria nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti. Ustanovení čl. 10 odst. 2 rovněž vyžaduje, aby podmínky pro udělení povolení byly jasné a jednoznačné, objektivní, průhledné a přístupné a předem zveřejněné. Jasnost poukazuje na nutnost učinit kritéria snadno srozumitelná pro každého tím, že se zamezí používání nejednoznačného jazyka. Objektivní kritéria by neměla příslušnému orgánu ponechat prostor pro posuzování způsobem, který by umožňoval svévolná rozhodnutí. To je nutné pro zajištění toho, aby se všem hospodářským subjektům dostalo spravedlivého a nestranného zacházení a aby žádosti byly posuzovány z hlediska své opodstatněnosti. Průhlednost, přístupnost a zveřejnění zaručují, že povolovací režim je srozumitelný pro všechny možné žadatele a že jednotlivé kroky postupu jsou známy předem. Kritéria stanovená v čl. 10 odst. 2 by se měla vztahovat na povolovací režimy upravující přístup k činnostem poskytování služeb a jejich výkon na všech úrovních. Aby se zamezilo nedostatkům v provedení, členské státy by měly uvážit jejich začlenění do horizontálních rámcových právních předpisů k provedení směrnice nebo do obecných právních předpisů zabývajících se správním řízením.
6.1.3 Nepřekrývání požadavků a kontrol Poskytovatelé služeb usazení v daném členském státě často získali v tomto členském státě povolení a již prokázali, že splňují řadu povinností a podmínek. V souladu s judikaturou ESD64 se v čl. 10 odst. 3 uvádí, že podmínky pro udělování povolení pro nové usazení se nesmějí překrývat s požadavky a kontrolami, jež jsou rovnocenné nebo v podstatě srovnatelné, co se týče jejich účelu, a kterým již poskytovatel podléhá v tomtéž nebo jiném členském státě. To znamená, že při uplatňování vnitrostátních požadavků musí vzít příslušný orgán v úvahu rovnocenné nebo v podstatě srovnatelné požadavky, jež poskytovatel služeb již splnil65. Aby bylo zajištěno dodržení čl. 10 odst. 3, členské státy by měly stanovit jednoznačnou povinnost na straně příslušných orgánů vzít v úvahu rovnocenné požadavky, které již byly splněny v jiných členských státech66. Toho by se dalo docílit v horizontálních rámcových právních předpisech k provedení směrnice. Alternativně to lze zahrnout do vnitrostátních právních předpisů zabývajících se správním řízením.
6.1.4 Doba platnosti povolení Omezená doba platnosti povolení brání výkonu činností poskytování služeb, jelikož může poskytovateli služeb znemožňovat vypracování dlouhodobé strategie, včetně strategie investiční, a zpravidla pro podniky znamená nejistotu. Jakmile poskytovatel služeb prokáže, že splňuje požadavky na poskytování služeb, není obvykle nutné povolení časově omezovat. Článek 11 proto stanoví, že se povolení obvykle uděluje na neomezenou dobu. Článek 11 povoluje výjimky z tohoto obecného pravidla neomezené doby platnosti povolení mimo jiné v případech, kdy lze časové omezení opodstatnit naléhavým důvodem obecného zájmu nebo kdy je počet dostupných povolení omezen z naléhavých důvodů obecného zájmu. Při provádění směrnice o službách budou členské státy muset zavést obecnou zásadu neomezené doby platnosti povolení a možné výjimky z této zásady. To členským státům nebrání v tom, aby povolení odejmuly, pokud nejsou nadále plněny podmínky výslovně stanovené čl. 11 odst. 4. Při zvažování nutnosti zachovat časové omezení doby platnosti povolení kvůli potřebě ochránit cíl obecného zájmu (např. ochrana příjemců služeb zajištěním, že poskytovatelé plní povinnost pravidelně navštěvovat některé kurzy) by členské státy měly nejprve pečlivě zvážit, zda k dosažení sledovaného cíle nepostačuje trvalý dohled na poskytovatele služeb ve spojení s možností odejmout povolení (ve výše uvedeném případě je méně omezující alternativou požadavek, aby poskytovatelé předložili důkaz o navštěvovaných kurzech). Naopak v případech, kdy je počet dostupných povolení omezen, může být časové omezení povolení často nezbytné pro zajištění toho, aby všichni poskytovatelé služeb měli rovný přístup na trh. Každopádně v případech, kdy je počet povolení omezen z důvodu nedostatku přírodních zdrojů nebo technických kapacit, jsou členské státy podle článku 12 povinny udělit povolení pouze na dobu omezenou.
(64) Rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite, věc C-390/99, odstavec 36. (65) Viz 61. bod odůvodnění. (66) Podle ustanovení čl. 10 odst. 3 jsou poskytovatel a „styčná místa“ zavedená v kapitole o správní spolupráci, včetně „styčných míst“ v členském státě (prvního) usazení, povinni napomáhat příslušnému orgánu při zjišťování toho, které požadavky jsou rovnocenné nebo v podstatě srovnatelné s požadavky na jeho území. V určitých případech budou příslušné orgány skutečně schopny rovnocennost snadněji zjistit pomocí systému správní spolupráce zřízeného směrnicí a v přímém styku se svými protějšky v ostatních členských státech.
25
Povolení, která nejsou udělena pro celé území členského státu, nýbrž pouze pro jeho určitou část, mohou bránit ve výkonu činností poskytování služeb a pro poskytovatele služeb představovat dodatečnou zátěž. Ve většině případů není nutné územní rozsah povolení omezovat, jestliže poskytovateli služeb bylo uděleno povolení, a je tudíž oprávněn činnost v daném členském státě vykonávat. Proto čl. 10 odst. 4 stanoví, že povolení by zpravidla měla poskytovateli umožnit přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na celém území daného členského státu, např. zřízením poboček nebo kanceláří. Členské státy však mohou územní rozsah povolení omezit v případech, jsou-li povolení pro každou jednotlivou provozovnu nebo omezení povolení na určitou část území opodstatněna naléhavým důvodem obecného zájmu a jsou-li přiměřená a nediskriminační. Povolení pro každou jednotlivou provozovnu budou obvykle opodstatněná v případech, kdy je povolení spojeno s fyzickou infrastrukturou (např. prodejnou), jelikož může být nutné individuální posouzení každého jednotlivého zařízení. Jestliže v daném členském státě udělování povolení pro danou činnost spadá do působnosti regionálních nebo místních orgánů, směrnice nevyžaduje, aby to členské státy měnily. Avšak pouhá skutečnost, že pro udělování povolení jsou příslušné místní nebo regionální orgány, není sama o sobě platným důvodem, který opodstatňuje územní omezení platnosti povolení. Pokud bylo povolení uděleno příslušným regionálním nebo místním orgánem (např. v místě, kde provozovatel zřizuje svou provozovnu), musí povolení v zásadě uznat všechny ostatní orgány členského státu. Proto s výhradou odůvodněných výjimek nelze od oprávněného poskytovatele požadovat, aby získal další povolení od jiného orgánu, pokud chce svou činnost vykonávat na celém území. Například hospodářský subjekt, který poskytuje služby v oblasti vymáhání pohledávek a který byl k výkonu této činnosti oprávněn jedním příslušným místním orgánem, nesmí v témže členském státě v zásadě podléhat dodatečným povolovacím režimům jiných místních orgánů67. Členské státy by měly opět uvážit zavedení této zásady (a stejně tak níže uvedených zásad, tj. požadavků týkajících se omezení počtu povolení, povinnosti uvést důvody a práva na odvolání, jakož i požadavků na povolovací postupy) do horizontálních rámcových právních předpisů k provedení směrnice. Alternativně by tyto zásady mohly být zahrnuty do vnitrostátních právních předpisů zabývajících se správním řízením.
6.1.6 Omezení počtu povolení Omezení počtu dostupných povolení je přípustné pouze tehdy, je-li odůvodněno nedostatkem dostupných přírodních zdrojů nebo technických kapacit, nebo je-li opodstatněno naléhavým důvodem obecného zájmu. Podle článku 12 platí, že je-li počet dostupných povolení omezen z důvodu nedostatku přírodních zdrojů nebo technických kapacit, je nutné zvláštní výběrové řízení, aby byla zaručena nestrannost a průhlednost a podmínky otevřené hospodářské soutěže68. Nestrannost konkrétně vyžaduje posouzení opodstatněnosti každé žádosti a příslušným orgánům znemožňuje poskytnout komukoliv jakoukoliv výhodu, a to i jen fakticky. Členské státy budou muset např. zajistit, aby byla zavedena přiměřená pravidla k zamezení střetu zájmů. Požadavek průhlednosti se týká především povinnosti zajistit dostatečné zveřejnění informací o výběrovém řízení. Správní orgány budou muset zejména zveřejnit všechny důležité informace o výběrovém řízení, včetně předmětu povolovacího režimu, důvodů, proč je počet povolení omezen, platné lhůty a kritérií, která se použijí k výběru úspěšných kandidátů. V článku 12 se rovněž uvádí, že tato povolení se udělí pouze na omezenou dobu a že je nelze automaticky prodloužit. Doba platnosti povolení musí být přiměřená, tj. musí poskytovateli umožnit zajistit návratnost vynaložených investic a přiměřený výnos z investovaného kapitálu69.
6.1.7 Povinnost uvést důvody a právo na odvolání Podle čl. 10 odst. 6 musí být každé rozhodnutí příslušných orgánů s výjimkou rozhodnutí o udělení povolení, jež žadatel požaduje, plně odůvodněno. To znamená, že správní orgány musí uvést všechny důvody, faktické či právní, které příslušný orgán k přijetí dotyčného rozhodnutí přivedly. Požadavky tohoto ustanovení nesplňují pouze tautologické nebo standardní fráze.
26
(67) Rozsudek ze dne 18. července 2007, Komise v. Itálie, věc C-134/05, odstavec 61. (68) Viz 62. bod odůvodnění. (69) Viz 62. bod odůvodnění.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
6.1.5 Územní rozsah
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
S touto povinností úzce souvisí povinnost, která je rovněž stanovena v čl. 10 odst. 6, a sice že všechna rozhodnutí musí být napadnutelná u soudů nebo jiných odvolacích orgánů. Plně odůvodněná rozhodnutí jsou nezbytná k zaručení účinného soudního přezkumu.
6.1.8 Povolovací postupy Poskytovatelé služeb se mohou potýkat se zdlouhavými a neprůhlednými povolovacími postupy, které mohou ponechávat prostor pro svévolná a diskriminační rozhodnutí. K nápravě této situace článek 13 vyžaduje, aby postupy byly založeny na objektivních, průhledných pravidlech, která zaručí, že žádosti budou posuzovány nestranně. Při provádění směrnice o službách budou členské státy muset zajistit, aby postupy nebyly odrazující a aby neúměrně neztěžovaly nebo nezdržovaly poskytování služby. Procesní pravidla by měla být mimoto snadno přístupná a srozumitelná. Přijetí žádosti o povolení musí být potvrzeno a žádost musí být vyřízena co nejrychleji (čl. 13 odst. 3 a 5). Je-li žádost neúplná, musí být žadatel co nejrychleji informován o nutnosti předložit další doklady nebo informace. Jakmile je zjištěno, že jsou splněny podmínky pro udělení povolení, povolení musí být uděleno (čl. 10 odst. 5). Je-li žádost zamítnuta z důvodu nesplnění potřebných postupů a formalit, musí být žadatel o tomto zamítnutí co nejrychleji informován. Poskytovatelé služeb se posléze mohou rychle rozhodnout, zda podají žalobu. Povolovací postupy je v každém případě nutno provést v přiměřených lhůtách. Lhůty, během nichž orgány musí postupy splnit, budou muset stanovit a předem zveřejnit členské státy (čl. 13 odst. 3). To, jaká lhůta může být pro daný druh povolovacího postupu považována za přiměřenou, bude záviset na složitosti postupu a na dotyčných záležitostech, a je zřejmé, že členské státy mohou pro jednotlivé druhy povolovacích režimů stanovit různé lhůty. Podle čl. 13 odst. 4 musí členské státy zajistit, aby se v případě, že na žádost není poskytnuta odpověď ve stanovené lhůtě, mělo za to, že povolení bylo poskytovateli uděleno. Tento mechanismus tichého souhlasu již přijalo mnoho členských států v úsilí o dosažení správního zjednodušení ve prospěch podniků a občanů. Mechanismus tichého souhlasu ponechává příslušným orgánům v každém případě dostatek času na to, aby mohly žádost posoudit, jelikož lhůta by měla být stanovena s ohledem na dobu potřebnou pro posouzení žádosti a běží od okamžiku, kdy byla předložena úplná dokumentace (čl. 13 odst. 3). Členské státy mohou kromě toho stanovit, že ve výjimečných případech, opodstatněných složitostí daného případu, mohou příslušné orgány lhůtu jednou prodloužit o omezenou dobu. Prodloužení lhůty a doba prodloužení musí být řádně zdůvodněny a žadatel musí být o těchto důvodech informován před uplynutím původní lhůty. Existují zvláštní případy, kdy členské státy mohou (je-li to opodstatněno naléhavými důvody obecného zájmu) rozhodnout o jiné úpravě, než je mechanismus tichého souhlasu. Tak tomu může být např. u činností s možným trvalým dopadem na životní prostředí. I když se členské státy rozhodnou pro jinou úpravu, musí každopádně zaručit rychlé postupy a zajistit, aby rozhodnutí byla odůvodněná a napadnutelná u soudů. Postupy musí být konečně žadatelům snadno přístupné (viz články 6 až 8). Jakékoliv poplatky, které žadatelé hradí, musí být přiměřené (tj. neměly by představovat významnou hospodářskou překážku, přičemž je nutno vzít v úvahu povahu činnosti a investice, které jsou s ní obvykle spojeny) a úměrné nákladům povolovacích postupů.
6.2 Zakázané požadavky týkající se usazení Článek 14 stanoví seznam požadavků, které členské státy nesmějí uložit s ohledem na přístup k činnosti poskytování služeb nebo jejímu výkonu. Tyto požadavky jsou diskriminační nebo jsou zvlášť omezující jinými způsoby, a nelze je proto zachovat. V mnoha případech je již ESD shledal neslučitelnými s článkem 43 Smlouvy o ES. Aby bylo zajištěno náležité provedení, členské státy budou muset přezkoumat své právní předpisy a odstranit požadavky odpovídající druhu požadavků uvedených v článku 14, a to systematicky a pro všechny činnosti poskytování služeb, na něž se směrnice vztahuje. Členské státy také nemohou takovéto požadavky zavádět nově v budoucnu. Vzhledem k velmi omezující povaze požadavků uvedených v článku 14 a ke skutečnosti, že v mnoha případech byly shledány za neslučitelné se Smlouvou o ES, by členské státy měly zvážit jejich odstranění rovněž v odvětvích, na něž se směrnice o službách nevztahuje.
6.2.1 Zákaz požadavků založených přímo či nepřímo na státní příslušnosti Ustanovení čl. 14 odst. 1 zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou přímo či nepřímo na státní příslušnosti nebo v případě společností na umístění jejich sídla. Přímá diskriminace se týká požadavků založených na státní příslušnosti nebo v případě společností na umístění jejich sídla. Nepřímá diskriminace se týká zejména požadavků založených na bydlišti nebo v případě
27
Ustanovení čl. 14 odst. 1 výslovně uvádí požadavky, které podmiňují přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon státní příslušností nebo bydlištěm poskytovatele, jeho zaměstnanců, osob s podílem na kapitálu nebo členů řídících nebo dozorčích orgánů poskytovatele. Podle čl. 14 odst. 1 by bylo např. zakázáno pravidlo, podle něhož mohou konkrétní činnost poskytování služby vykonávat pouze společnosti vlastněné státními příslušníky, nebo pravidlo, podle něhož musí mít manažeři bydliště na území daného členského státu72. Ustanovení čl. 14 odst. 1 rovněž zakazuje pravidla, která přístup k činnosti poskytování služby nebo její výkon ztěžují více zahraničním poskytovatelům než domácím účastníkům, a to uložením diskriminačních požadavků na přístup k majetku či zařízení potřebnému pro poskytování služby nebo na jejich používání73. Tak tomu je mimo jiné v případě diskriminačních požadavků uložených hospodářskému subjektu v souvislosti s nabytím nebo užíváním nemovitostí, zařízení, nástrojů, vozidel atd. (např. pravidlo, podle něhož mohou pouze státní příslušníci požádat o přidělení krámků pronajímaných obcí a používaných řemeslníky k vystavení a prodeji řemeslných výrobků)74. Nepřímou diskriminaci zakázanou čl. 14 odst. 1 představují rovněž požadavky, které omezují způsobilost k právním úkonům nebo práva společností na soudní řízení např. z důvodu, že společnosti byly založeny v souladu s právem jiného členského státu75.
6.2.2 Zákaz požadavků omezujících usazení poskytovatelů služeb na jeden členský stát Ustanovení čl. 14 odst. 2 vyžaduje, aby členské státy zrušily veškeré požadavky, které poskytovatelům služeb zakazují usazovat se ve více než jednom členském státě, stejně jako požadavky, jež poskytovatelům služeb zakazují zaregistrovat se nebo zapsat se u profesních subjektů či sdružení ve více než jednom členském státě. Požadavky tohoto druhu znamenají, že se poskytovatelé služeb, kteří jsou již usazeni v jednom členském státě, nesmějí dodatečně usadit na území jiného členského státu, což je zjevně v rozporu se svobodou zřídit a udržovat provozovnu ve více než jednom členském státě. Členské státy budou muset určit a zrušit veškerá pravidla existující v jejich právním systému, včetně pravidel stanovených profesními subjekty nebo sdruženími, která zakazují poskytovateli zaregistrovat se u profesního
28
(70) Viz rozsudek ze dne 27. června 1996, Asscher, věc C-107/94; rozsudek ze dne 25. července 1991, Factortame I, věc C-221/89 (kdy ESD rozhodl, že „vnitrostátní právní předpisy, které umožňují rozlišování na základě bydliště, mohou působit zejména v neprospěch státních příslušníků ostatních členských států, jelikož nerezidenti jsou častěji cizími státními příslušníky“) a rozsudek ze dne 13. července 1993, Commerzbank, věc C-330/91. (71) Viz rozsudek ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie, věc 3/88. (72) Tyto požadavky již ESD v mnoha případech zamítl. Viz rozsudek ze dne 21. června 1974, Reyners, věc 2/74; rozsudek ze dne 14. července 1988, Komise v. Řecko, věc 38/87, a rozsudek ze dne 7. března 2002, Komise v. Itálie, věc C-145/99, týkající se zákonů, které podmiňují přijetí právníků do advokátní komory státní příslušností konkrétního státu; rozsudek ze dne 29. října 1998, Komise v. Španělsko, věc C-114/97, o požadavku na státní příslušnost uloženém zaměstnancům a o požadavcích na bydliště uložených ředitelům a manažerům týchž podniků; rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, věc C-355/98, týkající se povinnosti manažerů a zaměstnanců mít bydliště na území daného členského státu; rozsudek ze dne 7. března 1996, Komise v. Francie, věc C-334/94; rozsudek ze dne 25. července 1991, Factortame I, věc C-221/89, a rozsudek ze dne 27. listopadu 1997, Komise v. Řecko, věc C-62/96, týkající se vnitrostátních právních předpisů, které povolují provozování činností v členském státě pouze společnostem, které jsou částečně nebo zcela vlastněny státními příslušníky daného státu a jejichž manažeři a členové dozorčího výboru jsou občany téže země. (73) Viz rozsudek ze dne 14. ledna 1988, Komise v. Itálie, věc 63/86, týkající se přístupu k nemovitostem, kdy ESD v odstavci 14 rozhodl, že se svoboda usazování týká nejen „zvláštních pravidel o výkonu výdělečné činnosti, nýbrž rovněž pravidel týkajících se různých obecných zařízení, která napomáhají při výkonu těchto činností. K příkladům patří právo pořizovat, využívat a převádět nemovitý a osobní majetek a právo získat půjčky, a zejména mít přístup k různým formám úvěru.“ (74) Takovýto požadavek analyzoval ESD v rozsudku ze dne 18. června 1985, Steinhauser v. město Biarritz, věc 197/84, týkající se ustanovení, které pouze státním příslušníkům umožňovalo žádat o přidělení veřejného majetku patřícího obci (pronajímaných krámků), používaného řemeslníky k vystavení a prodeji řemeslných výrobků. Pro příklad diskriminačního požadavku uloženého v souvislosti s registrací zařízení potřebného pro poskytování služeb (např. strojní vybavení, vozidla atd.) viz rozsudek ze dne 27. listopadu 1997, Komise v. Řecko, věc C-62/96; rozsudek ze dne 7. března 1996, Komise v. Francie, věc C334/94, a rozsudek ze dne 25. července 1991, Factortame I, věc C-221/89. Pro příklad týkající se registrace letadla používaného pro služby v oblasti leteckého snímkování viz rozsudek ze dne 8. června 1999, Komise v. Belgie, věc C-203/98; viz rovněž rozsudek ze dne 14. ledna 1988, Komise v. Itálie, věc 63/86, a rozsudek ze dne 30. května 1987, Komise v. Řecko, věc 305/87. Pokud jde o požadavek, podle něhož pouze sdružení s minimálním počtem státních příslušníků daného členského státu mohou v tomto státě získat právní subjektivitu, viz rozsudek ze dne 29. června 1999, Komise v. Belgie, věc C-172/98. (75) Viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, Überseering, věc C-208/00.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
společností na umístění jejich hlavní provozovny70. Nepřímou diskriminaci z důvodu státní příslušnosti však mohou rovněž představovat rozdíly v zacházení na základě jiných kritérií, jsou-li tato kritéria v praxi výlučně nebo většinou splněna státními příslušníky nebo společnostmi členského státu, který je uložil. Takováto kritéria mohou souviset např. s hlavním místem poskytování služby, právem, podle něhož byla společnost založena, nebo skutečností, že většina akcií musí být přímo či nepřímo ve veřejném nebo státním vlastnictví71.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
sdružení, je-li již členem obdobného sdružení v jiném členském státě76. Členské státy budou muset rovněž zrušit jakékoliv požadavky, které poskytovatelům služeb ukládají, aby se při usazení na území tohoto členského státu vzdali své předchozí provozovny v jiném členském státě, což by mohlo vyplývat z požadavku na zrušení registrace v obchodním rejstříku v jiném členském státě77.
6.2.3 Zákaz požadavků omezujících volbu poskytovatele služeb mezi hlavní a vedlejší provozovnou Podle čl. 14 odst. 3 budou členské státy muset zrušit požadavky omezující volbu poskytovatele, jenž je již usazen v jednom členském státě, pokud jde o druh provozovny, který chce mít v druhém členském státě (např. hlavní nebo vedlejší provozovna nebo zvláštní druh vedlejší provozovny, např. pobočka nebo dceřiná společnost). Požadavky omezující volbu poskytovatele, pokud jde o druh provozovny, mohou poskytovatele služeb velmi zatěžovat a mohou – zejména v případě povinnosti mít hlavní provozovnu na území daného členského státu – vyžadovat změnu umístění podniku, a tím ve skutečnosti popírat právo na usazení v členském státě prostřednictvím vedlejší provozovny78. K provedení tohoto ustanovení budou členské státy muset zrušit povinnosti uložené poskytovatelům, pokud jde o to, mít na jejich území hlavní provozovnu, např. požadavky vyhrazující přístup k dané činnosti nebo její výkon právnickým osobám, jež mají sídlo v tomto členském státě79. Rovněž budou muset zrušit požadavky omezující svobodu zvolit si mezi různými druhy vedlejší provozovny, např. povinnost zřídit dceřinou společnost (a nikoliv pobočku nebo jinou formu vedlejší provozovny), aby mohli začít podnikat na jejich území, nebo požadavky, které určité formě vedlejší provozovny přiznávají příznivější zacházení než ostatním80.
6.2.4 Zákaz podmínek reciprocity Ustanovení čl. 14 odst. 4 zakazuje jakýkoliv požadavek, na jehož základě by členský stát mohl podrobit přístup poskytovatelů služeb z jiného členského státu k činnosti poskytování služeb nebo její výkon těmito poskytovateli podmínce reciprocity (tj. podmínce, podle níž členský stát poskytovatele služby zachází s poskytovateli služeb z jiného členského státu stejně). Reciprocita není obecně slučitelná s myšlenkou vnitřního trhu, který je založen na zásadě rovného zacházení se všemi hospodářskými subjekty Společenství. ESD proto v mnoha případech shledal ustanovení o reciprocitě v rozporu se Smlouvou o ES81. K provedení tohoto ustanovení budou členské státy muset např. zrušit požadavky, podle nichž se poskytovatel služeb, který je již usazen v jiném členském státě, může zapsat do profesních rejstříků na jeho území jen tehdy, pokud členský stát prvního usazení taktéž umožňuje registraci státních příslušníků z členského státu, v němž se registrace požaduje.
6.2.5 Zákaz ekonomických prověrek Ustanovení čl. 14 odst. 5 vyžaduje, aby členské státy zrušily požadavky, jež mohou existovat v jejich vnitrostátních právních předpisech a které stanoví individuálně prováděné ekonomické prověrky. Členské státy budou muset zejména ověřit, zda jejich právní předpisy podmiňují udělení některých povolení předložením důkazu o existenci hospodářské potřeby nebo poptávky na trhu, hodnocením potenciálních či současných hospodářských vlivů dané činnosti nebo hodnocením vhodnosti dané činnosti ve vztahu k cílům hospodářského plánování stanoveným příslušným orgánem. Platí-li předpisy tohoto druhu, je nutno je zrušit. Ustanovení čl. 14 odst. 5 objasňuje, že zákaz stanovený v tomto ustanovení se nevztahuje na požadavky územního plánování, které nesledují hospodářské cíle, nýbrž vycházejí z naléhavých důvodů obecného zájmu, jako je ochrana životního prostředí včetně městského prostředí, bezpečnost silničního provozu atd.
(76) ESD ve svém rozsudku ze dne 12. července 1984, Klopp, věc 107/83, např. zrušil vnitrostátní předpis, jenž zakazoval registraci u advokátní komory advokátům, kteří již byli zaregistrováni u advokátní komory v jiném členském státě. Analogický požadavek týkající se činnosti auditora byl shledán v rozporu s článkem 43 Smlouvy o ES v rozsudku ze dne 20. května 1992, Ramrath, věc C-106/91. (77) Viz např. rozsudek ze dne 30. dubna 1986, Komise v. Francie, věc 96/85, týkající se režimu, který odborníkům (v tomto konkrétním případě zubním lékařům) ukládal zrušení jejich zápisu nebo registrace v jiném státě, aby mohli vykonávat činnost v daném členském státě. (78) Rozsudek ze dne 18. ledna 2001, Komise v. Itálie, věc C-162/99, a rozsudek ze dne 9. března 1999, Centros, věc C-217/97. (79) Viz rozsudek ze dne 6. června 1996, Komise v. Itálie, věc C-101/94. Viz rovněž případy týkající se registrace plavidel: rozsudek ze dne 27. listopadu 1997, Komise v. Řecko, C-62/96; rozsudek ze dne 7. března 1996, Komise v. Francie, věc C-334/94, a rozsudek ze dne 25. července 1991, Factortame I, věc C221/89. (80) Viz rozsudek ze dne 28. ledna 1986, Komise v. Francie, věc 270/83; rozsudek ze dne 21. září 1999, Saint Gobain, věc C-307/97; rozsudek ze dne 12. dubna 1994, Halliburton, věc C-1/93. (81) Jako příklad z judikatury viz rozsudek ze dne 13. února 2003, Komise v. Itálie, věc C-131/01, v oblasti patentových zástupců. V této věci měl soud za to, že v rozporu se svobodou usazování jsou právní předpisy, jež zástupcům, kteří neměli bydliště v Itálii, umožňovaly zapsat se do italského rejstříku patentových zástupců pouze tehdy, jsou-li státními příslušníky států, které italským zástupcům povolily zapsat se za stejných podmínek. Viz rovněž rozsudek ze dne 6. června 1996, Komise v. Itálie, věc C-101/94, o obchodování s převoditelnými cennými papíry.
29
V této souvislosti je nutno uvést, že podle judikatury ESD nemohou důvody ekonomické povahy (např. ochrana určité kategorie hospodářských subjektů, zachování určité tržní struktury atd.) opravňovat omezení základních svobod vnitřního trhu, včetně svobody usazování83.
6.2.6 Zákaz zapojení konkurenčních hospodářských subjektů do rozhodování příslušných orgánů Ustanovení čl. 14 odst. 6 vyžaduje, aby členské státy odstranily překážky, které mohou existovat v jejich právním systému a které konkurenčním hospodářským subjektům umožňují, aby se podílely na přijímání jednotlivých rozhodnutí příslušných orgánů. Zapojení konkurenčních hospodářských subjektů do rozhodování o jednotlivých případech je v rozporu se základním cílem týkajícím se zajištění objektivních a průhledných postupů a může novým účastníkům potenciálně bránit ve vstupu na trh84. Členské státy budou muset zrušit např. jakákoliv pravidla předpokládající zapojení konkurenčních hospodářských subjektů do rozhodování o jednotlivých žádostech o povolení. Bude nutno zrušit rovněž předpisy, jež umožňují zapojení konkurentů do jakýchkoliv jiných rozhodnutí týkajících se jednotlivých případů. Zákaz stanovený v čl. 14 odst. 6 zahrnuje případy, kdy jsou konkurenti součástí subjektu, např. obchodní komory, který je konzultován ohledně jednotlivých žádostí o povolení. Je jasné, že členským státům není bráněno v tom, aby zachovaly systémy, kdy se účast/konzultace možných konkurentů předpokládá v jiných záležitostech než v jednotlivých případech. Tak by tomu mohlo být např. v případě konzultací zástupců podnikatelské sféry, které orgány státní správy budou chtít provést v rámci přípravné práce týkající se vypracování obecných pravidel vztahujících se k plánování územního rozvoje nebo obdobných iniciativ. Mimoto je rovněž zřejmé, že (jak se výslovně uvádí v tomto ustanovení) čl. 14 odst. 6 nebrání profesním subjektům a sdružením nebo jiným organizacím v rozhodování o jednotlivých žádostech, pokud tyto profesní subjekty samy vystupují jako příslušné orgány, jak tomu někdy bývá v případě profesních subjektů regulovaných povolání.
6.2.7 Zákaz povinnosti získat finanční záruky nebo pojištění od hospodářských subjektů usazených v témže členském státě Podle čl. 14 odst. 7 budou členské státy muset ve svém právním řádu zrušit povinnosti, jež poskytovatelům, kteří se chtějí usadit na jejich území, ukládají uzavřít pojištění u hospodářského subjektu usazeného na jejich území nebo poskytnout finanční záruku tímto subjektem vydanou. Požadavky odpovídající druhu požadavků, jež čl. 14 odst. 7 zakazuje, mohou snadno vést k bezdůvodnému dvojímu pojistnému krytí poskytovatele služeb a mimoto zvýhodňovat finanční instituce usazené v témže členském státě. Tyto požadavky jsou neopodstatněné a ESD již rozhodl, že jsou v rozporu se Smlouvou o ES85.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Ekonomické prověrky existují v některých členských státech zejména v odvětví obchodu (např. při otevírání supermarketů, nákupních středisek atd.) a často od poskytovatelů služeb vyžadují provedení nákladných a časově náročných ekonomických studií, jejichž výsledek je obvykle nejistý82. Takovéto prověrky jsou pro poskytovatele služeb silně zatěžující a mohou dávat prostor zvlášť svévolným výsledkům. Značně zpožďují usazení poskytovatelů služeb a někdy usazení nových účastníků zcela brání. V praxi se na základě takovýchto režimů od poskytovatelů služeb často požaduje, aby předložili údaje např. o očekávané nabídce a poptávce, o hospodářském dopadu nového podniku na hospodářské subjekty, které jsou již přítomny na místním trhu, o stávajícím tržním podílu poskytovatele na daném území atd.
Mělo by být jasné, že čl. 14 odst. 7 členským státům nebrání stanovit požadavky na pojištění jako takové. Členské státy mohou poskytovatelům usazeným na jejich území uložit povinnosti týkající se pojištění, jsou-li tyto povinnosti v souladu s článkem 23 směrnice o službách a ostatními právními předpisy Společenství. Ustanovení čl. 14 odst. 7 členským státům rovněž nebrání, aby zachovaly platnost požadavků týkajících se účasti v kolektivním fondu náhrad, např. těch, jež jsou často zaváděny pro členy profesních subjektů nebo organizací. Tímto ustanovením není dotčena např. povinnost advokátů přispívat do fondu vytvořeného advokátní komorou za účelem vyplacení odškodnění a náhrady ztrát způsobených klientům odborným pochybením ze strany jejích členů.
30
(82) Viz rozsudek ze dne 15. června 2006, Komise v. Francie, věc C-255/04, týkající se služeb v oblasti zprostředkování práce umělcům. (83) Viz např. rozsudek ze dne 4. června 2002, Komise v. Portugalsko, věc C-367/98. (84) ESD již shledal, že takovéto zapojení konkurenčních hospodářských subjektů je v rozporu s článkem 43 Smlouvy o ES. Viz rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Komise v. Itálie, věc C-439/99, týkající se pořádání veletrhů. Při této příležitosti ESD poukázal na to, že se konkurenti zapojení do povolovacího postupu mohou např. snažit zpozdit důležitá rozhodnutí a navrhovat zbytečná omezení nebo mohou získat informace důležité pro hospodářskou soutěž. (85) Viz např. rozsudek ze dne 1. prosince 1998, Ambry, věc C-410/96, případ týkající se usazování pořadatelů zájezdů ve Francii. Viz též rozsudek ze dne 7. února 2002, Komise v. Itálie, věc C-279/00.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
6.2.8 Zákaz povinnosti být po určitou dobu předběžně registrován nebo již dříve po určitou dobu vykonávat danou činnost v témže členském státě Ustanovení čl. 14 odst. 8 vyžaduje, aby členské státy zrušily požadavky, které usazení na jejich území podmiňují předchozí registrací nebo předchozím výkonem činností poskytovatele na jejich území. Je zřejmé, že požadavky umožňující to, aby určité kategorie služeb poskytovaly pouze hospodářské subjekty, které v daném členském státě vykonávají svou činnosti již určitý počet let, obvykle vylučují přístup nových poskytovatelů služeb na trh, a musí být proto zrušeny. K příkladům takovýchto požadavků patří např. režim, podle něhož pouze hospodářské subjekty, které byly usazeny v daném členském státě po dobu nejméně jednoho roku, mohou registrovat letadlo používané k poskytování služeb v oblasti leteckého snímkování86.
6.3 Požadavky podléhající hodnocení Požadavky uvedené v článku 15 představují závažné překážky pro svobodu usazování a často mohou být nahrazeny méně omezujícími prostředky. ESD proto v mnoha případech rozhodl, že takovéto požadavky nejsou slučitelné se svobodou usazování. Za určitých okolností a ve zvláštních odvětvích mohou být nicméně tyto požadavky opodstatněné. Článek 15 proto nestanoví jejich úplný zákaz, nýbrž vyžaduje, aby členské státy přezkoumaly své právní předpisy a popřípadě pravidla stanovená profesními subjekty a jinými profesními sdruženími nebo organizacemi ve smyslu čl. 4 odst. 7, určily všechny požadavky odpovídající druhu požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2 a posoudily je na základě kritérií nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti, stanovených v čl. 15 odst. 3. Členské státy budou muset ve vztahu k jednotlivým požadavkům zjištěným v jejich právních předpisech posoudit, zda požadavek není diskriminační, zda je opodstatněný naléhavým důvodem obecného zájmu a zda je přiměřený. Jak se uvádí v čl. 15 odst. 3, požadavek není diskriminační, pokud přímo či nepřímo nediskriminuje na základě státní příslušnosti (nebo v případě společností na základě umístění jejich sídla). Požadavek je opodstatněn naléhavým důvodem obecného zájmu a přiměřený, je-li vhodný k dosažení sledovaného cíle a nepřekračuje-li rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné. Pojem naléhavého důvodu obecného zájmu (jak je uveden v čl. 4 odst. 8) se týká legitimních důvodů nehospodářské povahy sledovaných členským státem, které jsou jako takové uznány v judikatuře ESD a které mimo jiné zahrnují veřejný pořádek, veřejné zdraví, veřejnou bezpečnost, ochranu životního prostředí, ochranu spotřebitelů a cíle sociální politiky. Jak bylo uvedeno výše, hospodářské důvody, např. ochrana konkurentů, se v souladu s judikaturou ESD nepovažují za naléhavý důvod veřejného zájmu, a nemohou proto opodstatnit omezující požadavek. Členské státy budou muset v každém případě rovněž posoudit, zda cíle sledovaného dotyčným požadavkem nemůže být dosaženo méně omezujícími způsoby. Podle výsledku vyhodnocení budou členské státy muset zrušit požadavky, které nesplňují podmínky stanovené v čl. 15 odst. 3, nebo je nahradit méně omezujícími prostředky slučitelnými s ustanoveními směrnice o službách. Členské státy mohou zachovat požadavky, jež splňují podmínky uvedené v čl. 15 odst. 3. Na konci tohoto procesu musí členské státy podat zprávu o požadavcích, které zachovaly, jakož i o zrušených nebo zmírněných požadavcích v rámci přezkumu a postupu vzájemného hodnocení podle článku 39 směrnice87. Je důležité zdůraznit, že podle čl. 15 odst. 6 musí od vstupu směrnice v platnost (28. prosince 2006) veškeré nové právní předpisy zavádějící požadavky druhu uvedeného v čl. 15 odst. 2 splňovat kritéria stanovená v čl. 15 odst. 3. Podle čl. 15 odst. 7 je nutno nové požadavky oznámit Komisi88.
6.3.1 Množstevní nebo územní omezení Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. a) vyžaduje, aby členské státy posoudily požadavky zahrnující množstevní nebo územní omezení. Množstevním omezením jsou např. omezení uložená členskými státy s ohledem na počet hospodářských subjektů oprávněných usadit se na jejich území nebo v konkrétní oblasti. Množstevní omezení zahrnují rovněž požadavky, podle nichž je počet povolených hospodářských subjektů určen podle počtu obyvatel, např. požadavek, podle něhož nesmí být na daný počet osob, např. 2 000 obyvatel, otevřen více než jeden novinový stánek nebo autoškola. Co se týká územních omezení, ta zahrnují požadavky, které omezují počet poskytovatelů služeb na základě minimální zeměpisné vzdálenosti mezi poskytovateli, např. nejméně 5 km mezi dvěma čerpacími stanicemi. Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. a) se netýká omezení uložených na vstupy, výstupy nebo emise, např. emise CO2 nebo plynů.
(86) Rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Belgie, věc C-203/98. Pro další příklad povinnosti být předem zaregistrován v členském státě viz rovněž rozsudek ze dne 23. května 2000, Komise v. Itálie, věc C-58/99. (87) Viz oddíl 10 této příručky. (88) Viz opět oddíl 10 této příručky.
31
6.3.2 Povinnost poskytovatele mít určitou právní formu Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. b) se týká požadavků, které existují v některých členských státech a které poskytovatelům služeb ukládají povinnost přijmout určitou právní formu, pokud chtějí poskytovat některé služby. Je zřejmé, že požadavky týkající se přijetí určité právní formy jsou vážnou překážkou pro usazení poskytovatelů služeb z jiných členských států, jelikož tato omezení je mohou nutit ke změně právní formy nebo struktury. Členské státy budou muset např. určit a posoudit požadavky, podle nichž mohou určité činnosti na jejich území vykonávat pouze hospodářské subjekty ve formě právnické osoby, takže vylučují z trhu fyzické osoby89. Obdobně požadavky, které poskytovatelům služeb brání nabízet služby ve formě určitého právního subjektu nebo ve formě partnerství, jež se někdy vztahují na určitá povolání, spadají do této kategorie a též podléhají hodnocení. Jinými příklady případů, na něž se čl. 15 odst. 2 písm. b) vztahuje, jsou požadavky, které povolují výkon určité činnosti pouze osobním společnostem nebo společnostem vlastněným výhradně fyzickými osobami, nebo obdobně požadavky, které z výkonu činnosti vylučují určité kategorie společností, např. požadavky, že hospodářské subjekty, které mají formu veřejně kotované společnosti, nesmějí poskytovat určité služby90. Povinnému posouzení stanovenému v tomto ustanovení podléhají rovněž požadavky, které vyhrazují určité činnosti neziskovým subjektům91. Požadavky týkající se právní formy mohou být v mnoha případech nahrazeny méně omezujícími prostředky, a nejsou proto opodstatněné. ESD92 např. uvedl, že požadavek, aby hospodářské subjekty byly zřízeny jako právnické osoby, a mohly tak vykonávat určité činnosti, nelze zachovat, pokud by cíle ochránit věřitele mohlo být dosaženo méně omezujícími opatřeními, např. požadavkem, aby hospodářské subjekty poskytly záruku nebo uzavřely pojištění. Rovněž cíl zabránit hospodářským subjektům, aby se podílely na trestné nebo podvodné činnosti, obecně neodůvodňuje vyloučení hospodářských subjektů s určitou právní formou z výkonu konkrétních činností93. Stejně tak nebudou v mnoha případech opodstatněné požadavky, které některé činnosti vyhrazují neziskovým subjektům94.
6.3.3 Požadavky související s držením podílu na kapitálu společnosti Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. c) se týká požadavků souvisejících s držením podílu na kapitálu společností. K takovýmto požadavkům patří např. povinnost vlastnit minimální výši kapitálu. Zahrnují rovněž požadavky mít pro držení podílu na kapitálu zvláštní odbornou kvalifikaci. Pokud jde např. o některé služby poskytované členy regulovaného povolání a prováděné prostřednictvím společnosti, členské státy někdy vyžadují, aby celý kapitál nebo jeho příslušná část byly přímo vlastněny příslušníky této profese.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Množstevní a územní omezení omezují celkový počet poskytovatelů služeb, čímž brání novým hospodářským subjektům ve vstupu na trh a vážně omezují svobodu usazování, či jí dokonce zabraňují. Při zkoumání tohoto druhu požadavků by členské státy měly mít na paměti, že tyto požadavky lze často zrušit nebo nahradit méně omezujícími opatřeními. V této souvislosti je nutno rovněž připomenout, že hospodářské cíle, např. zajistit hospodářský základ určitých kategorií poskytovatelů, nepředstavují naléhavé důvody veřejného zájmu, a nelze je proto uplatňovat jako možné odůvodnění množstevních nebo územních omezení.
V mnoha případech by členské státy měly být s to nahradit požadavky související s držením minimálního podílu na kapitálu méně omezujícími opatřeními. ESD je toho názoru, že takovýto požadavek nemůže být opodstatněn důvody souvisejícími s ochranou věřitelů, jelikož k dosažení téhož cíle může postačovat méně omezující opatření, např. povinnost poskytovatele poskytnout záruku nebo uzavřít pojištění95. V jiných
32
(89) Jako příklady z judikatury viz rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Portugalsko, věc C-171/02, a rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko, věc C-514/03. (90) Tak tomu bylo např. v rozsudku ze dne 6. listopadu 2003, Gambelli, věc C-243/01. (91) Viz např. rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Komise v. Itálie (veletrhy), věc C-439/99, a rozsudek ze dne 17. června 1997, Sodemare, věc C-70/95. (92) Viz rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Portugalsko, věc C-171/02. (93) Rozsudek ze dne 6. března 2007, Placanica, spojené věci C-338/04, C-359/04 a C-360/04. ESD rozhodl, že toto „úplné vyloučení překračuje meze toho, co je nezbytné“ k dosažení cíle, který má hospodářským subjektům zabránit v podílu na kriminálních nebo podvodných činnostech, a že méně omezujícím prostředkem kontroly účtů a činnosti dotčených hospodářských subjektů by např. mohlo být shromažďování informací o jejich zástupcích nebo jejich hlavních akcionářích. (94) Například v rozsudku ze dne 15. ledna 2002, Komise v. Itálie (veletrhy), věc C-439/99, ESD uvedl, že „je obtížné představit si důvody veřejného zájmu, které by mohly odůvodnit tato omezení“ (odstavec 32). Nelze však vyloučit, že v určitých případech mohou být takovéto požadavky opodstatněné, zejména v sociální oblasti, jak ukazuje rozsudek ze dne 17. června 1997, Sodemare, věc C-70/95. (95) Rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Portugalsko, věc C-171/02, a rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko, věc C-514/03. Viz rovněž rozsudek ze dne 30. září 2003, Inspire Art, věc C-167/01.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
případech může být mimoto pro ochranu věřitelů považováno za dostačující uložit hospodářským subjektům určité požadavky, které souvisejí s průhledností a informováním. Stejně tak požadavky mít zvláštní odbornou kvalifikaci pro držení podílu na kapitálu nemusí být v určitých případech opodstatněné, jelikož téhož cíle lze dosáhnout méně omezujícími opatřeními. V případě týkajícím se usazení očních optiků ESD rozhodl, že uložení dané výše podílu optiků na kapitálu nebylo přiměřené dosažení cíle chránit veřejné zdraví96. Jak ESD při této příležitosti zdůraznil, vysoká kvalita a profesionalita služby může být často zajištěna opatřeními, jež méně omezují svobodu usazování, např. požadavkem přítomnosti diplomovaných očních optiků, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru nebo jsou společníky, v každé prodejně oční optiky, uplatněním pravidel použitelných v oblasti soukromoprávní odpovědnosti za jednání třetích osob, jakož i prostřednictvím vnitrostátních pravidel ukládajících povinné pojištění profesní odpovědnosti.
6.3.4 Požadavky vyhrazující přístup k poskytování některých služeb určitým poskytovatelům Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. d) se týká pravidel, která vyhrazují právo poskytovat některé služby pouze určitým poskytovatelům. Článek 15 se však nevztahuje na činnosti spojené s odbornou kvalifikací u regulovaných povolání podle směrnice 2005/36/ES nebo stanovené v jiných nástrojích Společenství. Jelikož jsou např. požadavky, které vyhrazují poskytování právního poradenství v některých členských státech, spojeny s odbornou kvalifikací, čl. 15 odst. 2 písm. d) se jimi nezabývá. Je však jasné, že tyto požadavky musí být v každém případě v souladu s jinými právními předpisy Společenství, zejména články 43 a 49 Smlouvy o ES.
6.3.5 Zákaz vlastnit více než jednu provozovnu na území stejného členského státu Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. e) vyžaduje, aby členské státy posoudily požadavky, které poskytovatelům služeb brání vlastnit více než jednu provozovnu na území stejného členského státu. V této souvislosti stojí za zmínku, že se toto ustanovení liší od úplného zákazu v čl. 14 odst. 2, jelikož se zabývá pouze omezeními souvisejícími s vlastnictvím více než jedné provozovny v jednom členském státě, jimiž není dotčena možnost poskytovatelů služeb být usazeni v jiných členských státech. V mnoha případech by členské státy měly být schopny stanovit spíše méně omezující prostředky, které jsou rovněž vhodné k dosažení cílů obecného zájmu, než zákazy vlastnit více než jednu provozovnu ve stejném státě. V mnoha případech budou členské státy moci např. zajistit dosažení cíle souvisejícího s vysokou kvalitou služeb jinými, méně omezujícími prostředky, např. požadavkem na kvalifikované zaměstnance poskytující službu. V této souvislosti ESD rozhodl, že vnitrostátní právní předpis, který hospodářským subjektům nepovoluje otevřít více než jednu autoškolu v členském státě, je v rozporu se svobodou usazování97.
6.3.6 Povinnosti týkající se minimálního počtu zaměstnanců Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. f ) se týká požadavků stanovujících minimální počet zaměstnanců pro poskytovatele služeb. Takovýto požadavek může být pro některé hospodářské subjekty velmi zatěžující, zejména pro malé a střední podniky, které mohou být nuceny zvýšit počet svých zaměstnanců, aby mohly služby poskytovat. Pokud si to nemohou dovolit, tento požadavek by je v některých případech mohl dokonce vylučovat z trhu. Při posuzování svých právních předpisů by členské státy měly vzít v úvahu, že (jak se uvádí v judikatuře ESD) požadavky na minimální počet zaměstnanců jsou opodstatněné pouze v omezeném počtu případů. V případě týkajícím se bezpečnostních služeb ESD např. uvedl, že povinnost mít minimální počet zaměstnanců je opodstatněná bezpečnostními hledisky pouze v případě, kdy se vztahovala na zvláštní činnost v oblasti přepravy trhavin (vzhledem k nutnosti mít tým složený z určitého počtu osob nakládajících s nebezpečnými materiály), nikoliv však s ohledem na jiné, běžnější činnosti v oblasti bezpečnosti představující menší riziko pro veřejnost, např. činnosti vykonávané hlídači98.
6.3.7 Povinnost používat pevně stanovené minimální nebo maximální sazby Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. g) se týká pevně stanovených minimálních a/nebo maximálních sazeb uložených právními předpisy nebo profesními pravidly pro poskytování některých služeb. Tyto sazby jsou cenami, které hospodářské subjekty musí dodržet při nabízení svých služeb na trhu.
(96) Rozsudek ze dne 21. dubna 2005, Komise v. Řecko, věc C-140/03. (97) Usnesení ze dne 2. prosince 2005, Seidl, věc C-117/05. (98) Rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko, věc C-514/03.
33
Členské státy budou muset např. přezkoumat a případně zrušit pevně stanovené minimální nebo maximální sazby, které jsou někdy uvalovány na určitá regulovaná povolání, např. na advokáty. Při provádění tohoto přezkumu budou členské státy i v tomto případě muset přihlédnout k judikatuře ESD. V nedávném případě týkajícím se minimálních sazeb pro advokáty ESD zdůraznil, že tyto sazby nejsou v řadě případů nutné, jelikož organizační pravidla, pravidla kvalifikace, profesní etiky, kontroly a odpovědnosti jsou sama o sobě dostačující k dosažení cílů ochrany spotřebitele a řádného výkonu spravedlnosti99.
6.3.8 Povinnost poskytovatele poskytovat společně se svou službou i jiné zvláštní služby Ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. h) od členských států vyžaduje, aby posoudily povinnosti, které mohou existovat v jejich právních předpisech a které poskytovateli ukládají povinnost poskytovat společně se svou službou i jiné služby. To může být v mnoha případech nepřiměřené. V některých členských státech např. hospodářské subjekty, jež hodlají otevřít čerpací stanici, musí nabízet ve svých prostorách jiné druhy služeb, např. prodej výrobků k údržbě vozidla, potraviny a nápoje atd. Členské státy budou muset uvážit, zda je požadavek tohoto druhu bez možnosti výjimek přiměřený vzhledem ke skutečnosti, že stejné výrobky již mohou být k dispozici v prodejnách nacházejících se v blízkosti čerpací stanice.
7. Volný pohyb služeb 7.1 Volný pohyb služeb a související výjimky 7.1.1 Rozlišování mezi usazením a přeshraničním poskytováním služeb V souladu s články 43 a 49 Smlouvy o ES a se související judikaturou ESD směrnice o službách jasně rozlišuje mezi pravidly použitelnými na usazení a pravidly použitelnými na přeshraniční poskytování služeb. Zatímco články 9 až 15 se týkají usazování poskytovatelů služeb, články 16 až 21 se zabývají přeshraničním poskytováním služeb, tj. případy, kdy poskytovatel služeb není usazen v členském státě, v němž své služby poskytuje. Rozlišení mezi usazením a přeshraničním poskytováním služby je proto nezbytné pro určení toho, pod která pravidla směrnice spadá poskytovatel služeb. Usazení zahrnuje skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny po neurčitou dobu100. Naopak podle judikatury ESD se volný pohyb služeb vyznačuje absencí stálé a trvalé účasti na hospodářském životě hostitelského členského státu101. Podle ustálené judikatury ESD je nutno rozlišovat mezi usazením a poskytováním služeb individuálně s přihlédnutím nejen k době trvání, ale rovněž pravidelnosti, četnosti a nepřetržitosti poskytování služeb102. Z toho podle závěrů ESD vyplývá, že neexistují obecné lhůty pro rozlišování mezi usazením a poskytováním služby103. Rozhodující není ani skutečnost, že poskytovatel používá určitou infrastrukturu, jelikož poskytovatel služeb může používat infrastrukturu v hostitelském členském státě pro přeshraniční poskytování služeb, aniž by tam byl usazen104. Ve věci Schnitzer ESD vysvětlil, že činnost vykonávanou řadu let v jiném členské státě lze podle okolností případu považovat za poskytování služeb ve smyslu článku 49 Smlouvy o ES stejně jako opakované poskytování služeb po dlouhou dobu – např. konzultace nebo poradenství. Usazení vyžaduje začlenění do hospodářství členského státu zahrnující získání zákazníků v tomto členském státě ze stálého místa podnikání105.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Pevně stanovené minimální nebo maximální sazby představují vážnou překážku pro vnitřní trh, jelikož poskytovatele služeb připravují o možnost soutěžit cenou nebo kvalitou, což je základní nástroj jakékoliv hospodářské činnosti, a mohou způsobit, že usazení v daném členském státě je méně lákavé. Členské státy by obvykle měly nalézt vhodnější prostředky na ochranu dotyčných cílů obecného zájmu, např. ochranu spotřebitele.
7.1.2 Rozsah a účinek volného pohybu služeb Článek 16 umožňuje přeshraniční poskytování služeb bez neopodstatněných omezení. Je jedním ze základních kamenů směrnice o službách. Vztahuje se na všechny služby spadající do oblasti působnosti směrnice s výjimkou služeb a záležitostí uvedených v článku 17.
34
(99) Rozsudek ze dne 5. prosince 2006, Cipolla, spojené věci C-94/04 a C-202/04. (100) Rozsudek ze dne 25. července 1991, Factortame, věc C-221/89, odstavec 20. Viz rovněž definici „usazení“ v čl. 4 odst. 5. (101) Rozsudek ze dne 13. února 2003, Komise v. Itálie, věc C-131/01, odstavec 23. (102) Rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, věc C-55/94, odstavec 39; rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer, věc C-215/01, odstavec 28. (103) Rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer, věc C-215/01, odstavec 31. (104) Rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, věc C-55/94, odstavec 27; rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer, věc C-215/01, odstavec 28. (105) Rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer, věc C-215/01, odstavec 29.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Článek 16 vyžaduje, aby členské státy upustily od ukládání vlastních požadavků na poskytovatele příchozích služeb s výjimkou případů, kdy je to opodstatněno čtyřmi důvody vyjmenovanými v čl. 16 odst. 1 a 3106. To znamená, že požadavky, které členské státy mohou poskytovatelům příchozích služeb uložit, jsou omezené. To se vztahuje na jakoukoliv podobu požadavku, bez ohledu na druh nebo úroveň dotyčných právních předpisů nebo územní omezení, v jejichž rámci platí vnitrostátní pravidlo. Poskytovatelům služeb je proto známo, že nebudou podrobeni právním předpisům přijímajícího členského státu vyjma případů, kdy je jejich uplatňování opodstatněno čtyřmi důvody uvedenými v čl. 16 odst. 1 a 3 (nebo se na dotyčné právní předpisy vztahuje výjimka podle článku 17). Na rozdíl od ostatních článků směrnice, např. článku 14, článek 16 v zásadě od členských států nevyžaduje, aby zrušily stávající požadavky, ukládá jim pouze, aby upustily od uplatňování vlastních požadavků na poskytovatele služeb usazené v jiných členských státech. Článek 16 členským státům nebrání, aby své požadavky zachovaly pro vnitrostátní hospodářské subjekty. K odstranění požadavků, které jsou výslovně určeny pro poskytovatele služeb usazené v jiných členských státech, však mohou být nutné změny vnitrostátních pravidel. Aby se zamezilo nedostatkům v prováděcích právních předpisech, doporučuje se provést článek 16 spíše do horizontálního nástroje než prostřednictvím odvětvových nebo tematických opatření. To by zajistilo právní jistotu pro poskytovatele a příjemce služeb i pro příslušné orgány.
7.1.3 Požadavky, které členské státy mohou uložit na přeshraniční služby Ustanovení čl. 16 odst. 1 členským státům zakazuje, aby podrobovaly přístup k činnosti poskytování služby nebo její výkon požadavkům, které nejsou opodstatněné jedním ze čtyř důvodů uvedených v čl. 16 odst. 1 a 3. Všechny tyto požadavky musí být kromě toho v souladu se zásadami nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti.
7.1.3.1 Čtyři důvody uvedené v čl. 16 odst. 1 a 3 směrnice Podle článku 16 může být uplatňování vnitrostátních požadavků opodstatněné pouze tehdy, je-li to nezbytné k ochraně veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo životního prostředí. To vylučuje, aby se členské státy dovolávaly jiných cílů veřejného zájmu107. Je nutno uvést, že výrazy „veřejný pořádek“, „veřejná bezpečnost“ a „ochrana (veřejného) zdraví“ jsou pojmy práva Společenství, které pramení přímo z článku 46 Smlouvy o ES. Tyto pojmy ESD ustáleně vykládá v úzkém smyslu, tj. tak, že musí existovat skutečná a závažná hrozba, jíž je dotčen základní společenský zájem, a je na členském státu, který se těchto cílů veřejného zájmu dovolává, aby dotčená rizika prokázal108. ESD rovněž jasně uvedl, že členské státy nemohou jednostranně stanovit jejich rozsah: „…pojem „veřejný pořádek“ v kontextu Společenství, zejména je-li použit jako odůvodnění výjimky ze základní zásady práva Společenství, je nutno vykládat přesně tak, aby jeho rozsah nemohl členský stát stanovit jednostranně, bez jakékoliv kontroly orgány Společenství“109. Z judikatury rovněž vyplývá, že cíl související s ochranou těchto cílů veřejného zájmu členským státům nedovoluje vyjmout celá hospodářská odvětví nebo povolání ze základních svobod, zejména volného pohybu služeb110. m Veřejný pořádek: Jak bylo zmíněno výše, pojem veřejného pořádku je pojmem práva Společenství, který vyžaduje existenci skutečné a závažné hrozby, jíž je dotčen základní společenský zájem. Nelze jej tudíž chápat tak, že odpovídá širokému pojetí veřejného pořádku, jež může existovat v právním řádu některých členských států a jež může zahrnovat celou škálu různých politických otázek, či dokonce celý právní nebo společenský řád daného členského státu. Tímto není dotčena skutečnost, že ESD uznal, že hodnoty, které jsou ve společnosti základními hodnotami, se mohou v jednotlivých členských státech lišit111. Počet případů, v nichž ESD uplatnění veřejného pořádku uznal, je poměrně omezený. Byl např. uznán v případě týkajícím se osobního chování v souvislosti se zneužíváním drog, pokud takovéto chování vytváří skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu,
(106) Ustanovení o volném pohybu služeb je založeno na zásadě rozvinuté v ustálené judikatuře ESD týkající se volného pohybu služeb, viz rozsudek ze dne 3. prosince 1974, van Binsbergen, věc 33/74; pokud jde o volný pohyb zboží, viz rovněž rozsudek ze dne 20. února 1979, Cassis de Dijon, věc 120/78. (107) Nehledě na individuální výjimky stanovené v článku 18, viz oddíl 7.1.5 této příručky. (108) Co se týká veřejného pořádku, viz rozsudek ze dne 14. října 2004, Omega, věc C-36/02. Co se týká veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, viz rozsudek ze dne 14. března 2000, Église de Scientologie, věc C-54/99, odstavec 17. Ohledně veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví viz rozsudek ze dne 14. prosince 2006, Komise v. Rakousko, věc C-257/05, odstavec 25. (109) Rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn, věc 41/74, odstavec 18 s ohledem na volný pohyb pracovníků; viz též rozsudek ze dne 27. října 1977, Bouchereau, věc 30/77, odstavec 33. (110) Rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, věc C-355/98. (111) Rozsudek ze dne 14. října 2004, Omega, věc C-36/02.
35
m Veřejná bezpečnost: Stejně jako v případě veřejného pořádku je veřejná bezpečnost pojmem práva Společenství, který vyžaduje existenci skutečné a závažné hrozby, jíž je dotčen základní společenský zájem. Příklady toho, co ESD uznal za cíle v oblasti veřejné bezpečnosti, jsou: snaha členského státu zajistit dostupnost ropy vzhledem k jejímu „základnímu významu pro existenci dané země, jelikož na [ní] závisí nejen její hospodářství, nýbrž především všechny její instituce, její základní veřejné služby, a dokonce přežití jejích občanů“119, a snaha členského státu zabránit velkým haváriím v přístavech120. V nedávném rozsudku, v němž byl tento pojem uplatněn, ESD potvrdil, že ačkoliv předcházení vážné tělesné újmě osob představuje základní zájem společnosti, je nutno článek 46 Smlouvy o ES, jako výjimku ze základní zásady této Smlouvy, vykládat restriktivně a lze jej uplatnit pouze v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou jsou dotčeny základní zájmy společnosti121. m Veřejné zdraví: ESD až dosud neuvedl žádnou konkrétní definici toho, co je veřejné zdraví122. Příslušná judikatura však potvrzuje, že stejně jako u ostatních důvodů uvedených v článku 46 Smlouvy o ES lze pojem veřejného zdraví uplatnit pouze v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby123. Na veřejné zdraví se odkazovalo v případech, kdy členské státy tvrdily, že některá omezení jsou opodstatněná potřebou „zachovat vyvážené a všem dostupné lékařské a nemocniční služby“ a „přežití obyvatelstva“124. m Ochrana životního prostředí: Členské státy mohou zajistit, aby poskytovatelé služeb splňovali jejich vnitrostátní, regionální nebo místní pravidla, která chrání životní prostředí. S přihlédnutím ke zvláštním charakteristikám místa, kde je služba poskytována, mohou členské státy zabránit tomu, aby služba měla na tomto konkrétním místě nepříznivý vliv na životní prostředí. Příslušná pravidla se mohou týkat ochrany před hlukovým znečištěním (maximální hladiny hluku pro používání některých strojů), pravidel pro používání nebezpečných látek s cílem předcházet poškození životního prostředí, pravidel týkajících se likvidace odpadu vyprodukovaného při činnosti poskytování služby atd. Ve všech těchto případech je nutno rovněž pečlivě přezkoumat, zda je uplatňování požadavků hostitelského členského státu nezbytné a přiměřené. Provozovatel může např. již podléhat revizím zaměřeným na ochranu životního prostředí v členských státech, v nichž je usazen, pokud jde o přiměřenost jeho fungování a pracovních metod z hlediska ochrany životního prostředí, a požadavky v hostitelském členském státě toto nesmí zdvojovat.
7.1.3.2 Nepřípustnost diskriminace Vnitrostátní požadavky, které diskriminují poskytovatele služeb z jiných členských států (i pokud by se týkaly jednoho ze čtyř cílů obecného zájmu uvedených v čl. 16 odst. 1), nelze podle článku 16 uplatňovat. Například povolovací režimy zavedené výslovně pro poskytovatele služeb z jiných členských států budou zpravidla diskriminační. Totéž platí pro jiná pravidla, jež mají regulovat výhradně poskytování služeb poskytovateli z
36
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
kterou je dotčen základní společenský zájem112; v případě, kdy členský stát považoval hry simulující zabíjení lidí za porušení lidské důstojnosti113, a v případech ohrožení základních hodnot společenského pořádku, jež může vyplývat z hazardních her114. Na druhou stranu ESD neuznal uplatňování veřejného pořádku v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy, které u některých společností vyžadovaly minimální kapitál na ochranu věřitelů115, nebo požadavek, že ředitel společnosti musí mít bydliště na území, na němž je společnost usazena, aby mu bylo možno doručovat oznámení o pokutách116. ESD rovněž zamítl jako „zjevně neopodstatněné“ tvrzení, že jakýkoliv podnik poskytující bezpečnostní služby může představovat skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost117. Dále uvedl, že skutečnost, že státní příslušník členského státu nesplnil právní formality týkající se vstupu, pohybu a pobytu cizinců, nelze samu o sobě považovat za porušení veřejného pořádku118.
(112) Rozsudek ze dne 19. ledna 1999, Calfa, věc C-348/96. V daném případě však ESD nepovažoval dotyčné opatření – vyhoštění z území po odsouzení pro trestný čin – za opodstatněné. (113) Rozsudek ze dne 14. října 2004, Omega, věc C-36/02. (114) Rozsudek ze dne 21. září 1999, Läära, věc C-124/97. (115) Rozsudek ze dne 9. března 1999, Centros, věc C-212/97, odstavce 32 až 34. (116) Rozsudek ze dne 7. května 1998, Clean Car Autoservice, věc C-350/96, odstavce 40 až 42 ohledně čl. 39 odst. 3 Smlouvy o ES. (117) Rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, věc C-355/98, odstavec 30. (118) Rozsudek ze dne 8. dubna 1976, Royer, věc 48/75, odstavce 38 a 39. (119) Rozsudek ze dne 10. července 1984, Campus Oil, věc 72/83, odstavec 34. (120) Rozsudek ze dne 18. června 1998, Corsica Ferries, věc C-266/96. (121) Rozsudek ze dne 14. prosince 2006, Komise v. Rakousko, věc C-257/05 a judikatura tam uvedená. (122) Avšak ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (Úř. věst. L 158, 30.4.2004, s. 77) je pojem veřejného zdraví, které je jedním z důvodů, jež mohou opodstatnit omezení volného pohybu, vysvětlen takto: „Jedinými nemocemi, které odůvodňují opatření omezující svobodu pohybu, jsou výhradně nemoci s epidemickým potenciálem definované příslušnými akty Světové zdravotnické organizace a ostatní nakažlivé nemoci a nakažlivé parazitické nemoci, pokud se na ně vztahují ochranná opatření používaná na státní příslušníky hostitelského členského státu.“ (123) Viz rozsudek ze dne 14. prosince 2006, Komise v. Rakousko, věc C-257/05, odstavec 25. (124) Rozsudek ze dne 16. května 2006, Watts, věc C-372/04, odst. 105. V předchozí judikatuře ESD obecně odkazoval na prohlášení týkající se „veřejného zdraví“, v tomto konkrétním případě a s ohledem na povolení nemocniční péče v jiných členských státech však ESD uznal odůvodnění založené na potřebě plánování péče, aniž by výslovně odkazoval na „veřejné zdraví“ jako takové.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
jiných členských států a nevztahují se stejně na poskytovatele vnitrostátní. Příkladem mohou být pravidla, která poskytovatelům z jiných členských států zakazují mít infrastrukturu nebo od poskytovatelů vyžadují, aby vlastnili doklad totožnosti, jenž se od státních příslušníků tohoto státu nevyžaduje.
7.1.3.3 Přiměřenost I když požadavek není diskriminační a spadá pod některý z výše uvedených čtyř naléhavých důvodů veřejného zájmu, je posledním testem toho, zda je uplatňování takovéhoto požadavku v souladu s čl. 16 odst. 1 a 3, test přiměřenosti. To znamená, že uplatňování požadavku musí být vhodné pro dosažení sledovaného cíle a nesmí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné125. Prvním krokem při tomto posouzení je zjistit, zda je uplatňování vnitrostátního požadavku vhodné k dosažení požadovaného cíle. Uplatňování právních předpisů, jejichž účelem není ochrana jednoho ze čtyř cílů veřejného zájmu uvedených v čl. 16 odst. 1, nemůže být opodstatněné. Uplatňování dotyčného požadavku musí být dále co nejméně omezujícím prostředkem k dosažení daného cíle. Zejména je nutno posoudit, zda cíle veřejného zájmu není dosaženo již požadavky, kterým poskytovatel podléhá v členském státě, kde je usazen. I když tomu tak není (jelikož v právních předpisech členského státu, v němž je poskytovatel usazen, žádné takové požadavky neexistují nebo existují jen takové, které chrání méně), přijímající členský stát musí posoudit, zda existují jiné, méně omezující způsoby dosažení požadovaného cíle (např. sledování činnosti při jejím výkonu může být méně omezující než požadavek na předchozí povolení, a přesto postačující k dosažení cíle). Toto posouzení bude často nutno provést individuálně.
7.1.3.4 Výčet požadavků v čl. 16 odst. 2 směrnice Výčet požadavků uvedených v čl. 16 odst. 2 směrnice obsahuje příklady požadavků, jež členský stát v zásadě nemůže uložit v případě služeb poskytovaných na jeho území poskytovatelem usazeným v jiném členském státě. Týká se rovněž požadavků, které obvykle nelze uložit příjemcům služeb. Příklady požadavků zmíněných v odstavci 2 směrnice se již do značné míry zabývala judikatura ESD a bylo shledáno, že nejsou slučitelné s článkem 49 Smlouvy o ES. Na tomto základě se důvodně předpokládá, že tyto požadavky nelze odůvodnit jedním ze čtyř cílů obecného zájmu uvedených v čl. 16 odst. 3 směrnice, jelikož obvykle nebudou přiměřené. m Povinnost být usazen na území, na němž je služba poskytována Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. a) se týká požadavků, které poskytovatelům služeb z jiných členských států ukládají povinnost usadit se v členském státě, v němž chtějí poskytovat přeshraniční služby. Jak uvedl ESD, takovéto požadavky popírají právo na volný pohyb služeb zakotvené v článku 49 Smlouvy o ES, jelikož znemožňují přeshraniční poskytování služeb tím, že poskytovateli ukládají povinnost mít v přijímajícím členském státě stálou infrastrukturu126. m Povinnost získat povolení nebo registraci Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. b) se týká požadavků, které poskytovatelům služeb z jiných členských států ukládají povinnost projít dříve, než mohou své služby skutečně začít poskytovat, správním postupem povolování nebo registrace. ESD měl důsledně za to, že takovýto druh předchozí kontroly je opodstatněný pouze ve výjimečných případech, kdy se prokáže, že monitorování nebo následné ověřování by nebylo účinné nebo by přišlo příliš pozdě, než aby zabránilo závažným škodám127. Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. b) se netýká povolovacích nebo registračních režimů, které jsou stanoveny v jiných nástrojích Společenství, např. ve směrnici 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací. m Zákaz zřizování infrastruktury Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. c) pojednává o zákazech, jež přijímající členský stát ukládá s ohledem na zřizování infrastruktury, např. kanceláře nebo komory atd., které poskytovatelé služeb z jiných členských států mohou k poskytování svých služeb potřebovat. Poskytovateli služeb nelze uložit povinnost mít provozovnu, jak však uznal ESD, měl by mít možnost používat určitý druh infrastruktury, např. kancelář apod., pro výkon
(125) Rozsudek ze dne 25. července 1991, Säger, věc C-76/90, odstavec 15; rozsudek ze dne 23. listopadu 1999, Arblade a ost., spojené věci C-369/96 a C-376/96, odstavec 35; rozsudek ze dne 3. října 2000, Corsten, věc C-58/98, odstavec 39; rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite, věc C390/99, odstavec 33. (126) Rozsudek ze dne 10. února 1982, Transporoute, věc 76/81; rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Komise v. Itálie, věc C-439/99; rozsudek ze dne 7. února 2002, Komise v. Itálie, věc C-279/00. (127) Rozsudek ze dne 8. června 2000, Komise v. Itálie, věc C-264/99; rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite, věc C-390/99; rozsudek ze dne 13. února 2003, Komise v. Itálie, věc C-131/01.
37
m Použití zvláštních smluvních ujednání mezi poskytovatelem a příjemcem služeb, která omezují poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. d) se týká požadavků, které předepisují zvláštní smluvní ujednání pro poskytování konkrétních služeb a které ovlivňují vztah poskytovatele s jeho zákazníkem, zejména jeho schopnost uzavírat smluvní vztahy v rámci smluv o poskytování služeb. Tak by tomu bylo v případě, pokud by členské státy zákonem vyloučily možnost provádět určité činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná, např. tím, že by požadovaly, aby byly vždy vykonávány v rámci pracovního vztahu. To by zahrnovalo např. případy, kdy by služby poskytované turistickým průvodcem nebyly uznány jako služby podle vnitrostátních předpisů, které předepisují pracovní vztah mezi turistickými průvodci a cestovními agenturami organizujícími turistické programy129. m Povinnost být držitelem zvláštního průkazu totožnosti Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. e) se týká požadavků, které poskytovatelům služeb ukládají povinnost být držitelem zvláštního průkazu totožnosti vydaného členským státem, v němž je služba poskytována. Účinkem těchto požadavků je, že poskytování služby neumožní, dokud takovýto doklad není od orgánů v hostitelském členském státě získán. Vedou tedy k průtahům a komplikacím, což je důvod, proč ESD rozhodl, že tyto požadavky nejsou přiměřené130. m Požadavky týkající se používání zařízení Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. f ) se týká požadavků, které omezují používání zařízení. Takovéto požadavky mohou poskytovatelům služeb z jiných členských států bránit v používání obvyklého zařízení, třebaže je z technického hlediska vhodné. K příkladům patří povinnost používat konkrétní druhy nebo značky strojního zařízení (např. používání určitých měřicích přístrojů) nebo požadavky, jež podmiňují používání určitého zařízení získáním povolení nebo obdobnými správními postupy131. Je si třeba uvědomit, že pojem zařízení zahrnuje nářadí, stroje, pracovní zařízení atd. používané poskytovatelem služeb při poskytování služby, např. jeřáby používané stavební společností. Nezahrnuje materiál poskytnutý poskytovatelem služeb, který je spotřebován nebo který po poskytnutí služby zůstává příjemci služeb, např. stavební materiál, jenž zůstává součástí budovy. Dále je nutno uvést, že se čl. 16 odst. 2 písm. f ) netýká požadavků nezbytných pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci a že členským státům nebrání, aby v této oblasti uplatňovaly zvláštní požadavky, např. některé povinnosti týkající se používání nebezpečných strojů nebo bezpečnostního vybavení. To platí bez ohledu na to, zda zařízení používají vyslaní pracovníci132 nebo osoby samostatně výdělečně činné. m Omezení příjemců Ustanovení čl. 16 odst. 2 písm. g) odkazuje na článek 19 směrnice, týkající se omezení příjemců. Tato omezení mají rovněž dopad na poskytovatele služeb, kteří chtějí poskytovat službu zákazníkům v jiném členském státě. Ačkoliv tyto požadavky nejsou uloženy přímo poskytovateli, nýbrž jeho (možným) zákazníkům, odrazují možné příjemce od toho, aby poskytovatele služeb z jiných členských států využívali, nebo jim to dokonce v některých případech znemožňují133.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
činností přeshraničního poskytování služeb, např. pro přijímání zákazníků nebo skladování zařízení, jež používá při poskytování svých služeb128.
7.1.4 Výjimky v článku 17 směrnice Článek 17 obsahuje výčet výjimek z článku 16. V souladu s judikaturou ESD je nutno výjimky z pravidla stanoveného ve směrnici s cílem zajistit účinnost práv vyplývajících ze Smlouvy o ES, např. volný pohyb služeb, chápat úzce134. Skutečnost, že se na některé záležitosti nebo služby vztahuje jedna z výjimek uvedených v článku 17, nutně neznamená, že na ně lze uplatnit celý soubor předpisů členského státu, v němž je služba poskytována. Tyto
38
(128) Je třeba mít na paměti, že (jak bylo vysvětleno výše) skutečnost, že poskytovatel takovouto infrastrukturu používá, neznamená, že je usazen a že jeho činnosti již nelze považovat za přeshraniční poskytování služeb. Viz rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, věc C-55/94, a rozsudek ze dne 21. března 2002, Komise v. Itálie, věc C-298/99. (129) Rozsudek ze dne 5. června 1997, řečtí turističtí průvodci, věc C-398/95. (130) Rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Belgie, věc C -355/98. (131) Rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite, věc C-390/99; rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Belgie, věc C-203/98, o článku 43 Smlouvy o ES. (132) V tomto případě již čl. 17 odst. 2 stanoví výjimku z článku 16. (133) Pro více podrobností o článku 19 viz oddíl 7.2.1 této příručky. (134) Viz rozsudek ze dne 18. května 1995, Komise v. Itálie, věc C-57/94.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
záležitosti nebo služby každopádně podléhají článku 49 Smlouvy o ES. Proto uplatňování určitých požadavků v členském státě, v němž je služba poskytována, nemusí být opodstatněné. m Služby obecného hospodářského zájmu Ustanovení čl. 17 odst. 1 směrnice obsahuje výjimku z článku 16 pro služby obecného hospodářského zájmu, které jsou poskytovány v jiném členském státě. Jak se vysvětluje v 70. bodě odůvodnění, „[p]ro účely této směrnice a aniž je dotčen článek 16 Smlouvy, mohou být služby považovány za služby obecného hospodářského zájmu pouze v případě, že jsou poskytovány při plnění zvláštního úkolu veřejného zájmu, kterým byl poskytovatel pověřen dotčeným členským státem. Toto pověření by mělo být provedeno jedním či více akty, jejichž formu si určí dotyčný členský stát, a mělo by uvádět přesnou povahu daného zvláštního úkolu“. Ustanovení čl. 17 odst. 1 výslovně zmiňuje to, co se nazývá síťovými službami, včetně služeb, na něž se vztahují právní předpisy Společenství (poštovní služby, některé služby v odvětví plynu a elektřiny). Odkaz na tyto služby neznamená, že je nutno považovat veškeré tyto služby automaticky za služby obecného hospodářského zájmu. Každopádně je nutno s použitím zásad vysvětlených v 70. bodě odůvodnění v jednotlivém případě posoudit, zda je daná služba jednou ze služeb obecného hospodářského zájmu. m Záležitosti, na něž se vztahuje směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků Ustanovení čl. 17 odst. 2 objasňuje, že článkem 16 není dotčena směrnice o vysílání pracovníků135. V 86. a 87. bodě odůvodnění je podrobně vysvětleno, co tato výjimka zahrnuje. Pravidla týkající se maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku, minimální délky placené dovolené za kalendářní rok, minimální mzdy včetně sazeb za přesčasy, podmínek pronajímání pracovníků, zejména ochrany pracovníků najímaných prostřednictvím podniků pro dočasnou práci, ochrany zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci, ochranných opatření týkajících se pracovních podmínek a podmínek zaměstnávání těhotných žen nebo žen krátce po porodu, dětí a mladistvých a ustanovení o rovném zacházení pro muže a ženy a ostatní ustanovení o nepřípustnosti diskriminace jsou zahrnuta směrnicí o vysílání pracovníků, a nejsou tudíž článkem 16 dotčena. m Záležitosti, na něž se vztahuje směrnice 95/46/ES o zpracování osobních údajů Výjimka v čl. 17 odst. 3 se týká záležitostí, jimiž se zabývá směrnice o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, která stanoví zvláštní pravidla pro přeshraniční pohyb údajů. m Záležitosti, na něž se vztahuje směrnice 77/249/EHS o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů Výjimka v čl. 17 odst. 4 zajišťuje, aby výše zmíněná směrnice i nadále plně platila, jelikož obsahuje konkrétnější pravidla pro poskytování přeshraničních služeb advokáty. Podle této odchylky se proto článek 16 vztahuje na advokáty pouze v záležitostech, jimiž se zmíněná směrnice nezabývá. Podle směrnice 77/249/EHS by soudní činnosti a zastupování klienta u orgánů státní správy měly být v členském státě vykonávány v rámci povinností stanovených pro advokáty usazené v tomto státě. Co se týká mimosoudních činností, článek 16 směrnici 77/249/EHS doplňuje, pokud jde o záležitosti, u nichž tato směrnice výslovně nepovoluje uplatňování pravidel členského státu, v němž jsou služby poskytovány. m Činnost soudního vymáhání dluhů Výjimka v čl. 17 odst. 5 týkající se činnosti soudního vymáhání dluhů zahrnuje činnosti spočívající ve vymáhání dluhů formou soudního řízení. Nezahrnuje služby v oblasti vymáhání dluhů, které jsou poskytovány poskytovateli služeb mimo rámec soudních postupů. m Záležitosti, na něž se vztahuje hlava II směrnice 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, a vnitrostátní požadavky, které vyhrazují činnost regulovanému povolání Výjimka v čl. 17 odst. 6 zajišťuje plné uplatňování hlavy II směrnice o odborných kvalifikacích v případě přeshraničního poskytování služeb136. Podle této výjimky se článek 16 u regulovaných povolání použije pouze na ty záležitosti, které nesouvisejí s odbornými kvalifikacemi, např. obchodní sdělení, víceoborová partnerství, sazby atd. Tato výjimka vylučuje z uplatňování článku 16 rovněž požadavky, jež vyhrazují činnost příslušníkům
(135) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s. 1. (136) Je tedy zřejmé, že ustanovení obsažená v hlavě II směrnice o odborných kvalifikacích nadále plně platí. Hostitelský členský stát může např. každý rok vyžadovat předběžné prohlášení a poskytovatel bude podléhat profesním pravidlům profesní, právní nebo správní povahy, která přímo souvisejí s odbornými kvalifikacemi.
39
m Záležitosti, na něž se vztahuje nařízení (EHS) č. 1408/71 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení Výjimka v čl. 17 odst. 7 zajišťuje, aby článkem 16 nebyla dotčena pravidla nařízení o koordinaci vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení. Tato pravidla mimo jiné stanoví, který vnitrostátní systém sociálního zabezpečení se vztahuje na osoby, jež dočasně pracují v jiném členském státě jako osoby samostatně výdělečně činné nebo jako zaměstnanci. m Záležitosti, na něž se vztahuje směrnice 2004/38/ES, pokud jde o správní formality týkající se volného pohybu osob a jejich bydliště Směrnice 2004/38/ES se týká správních formalit, které členské státy mohou uložit občanům EU a státním příslušníkům některých třetích zemí, kteří se přemisťují z jednoho členského státu do druhého. Podle výjimky v čl. 17 odst. 8 nejsou tato pravidla dotčena v případech, kdy poskytování služeb zahrnuje dočasné přemístění občanů EU nebo státních příslušníků třetích zemí. m Víza nebo povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí Výjimka v čl. 17 odst. 9 zajišťuje, aby článkem 16 nebyla dotčena pravidla týkající se požadování víz, která jsou součástí schengenského acquis. Stejně tak tato výjimka zajišťuje, že se článek 16 nedotýká možnosti členských států požadovat víza po státních příslušnících třetích zemí, na něž se schengenské acquis nevztahuje (v podstatě státní příslušníci třetích zemí přemísťující se mezi zemí, jež je součástí schengenského prostoru, a zemí, která jeho součástí není, nebo naopak, a státní příslušníci třetích zemí, kteří se přemístí do jiného členského státu na dobu delší než tři měsíce). m Záležitosti, na něž se vztahuje nařízení (EHS) č. 259/93, pokud jde o přepravu odpadů Nařízení o přepravě odpadů obsahuje některá pravidla, která stanoví povinnosti, jež je nutno splnit v zemi určení nebo tranzitu. Výjimka v čl. 17 odst. 10 zajišťuje, že toto nařízení nebude článkem 16 dotčeno. m Práva duševního vlastnictví Výjimka v čl. 17 odst. 11 pro práva duševního vlastnictví zahrnuje práva jako taková (existence práva, oblast působnosti a výjimky, doba platnosti atd.). Netýká se naopak služeb spojených se správou těchto práv, jako jsou služby poskytované organizacemi pro kolektivní správu práv nebo patentovými zástupci. m Úkony vyžadující ze zákona účast notáře Výjimka v čl. 17 odst. 12 se týká požadavků ve vnitrostátních právních předpisech, které u konkrétních úkonů vyžadují účast notáře. Tak tomu může být např. u převodů majetku, vytváření stanov společností nebo jejich registrace atd. m Záležitosti, na něž se vztahuje směrnice 2006/43/ES o povinném auditu Odchylka v čl. 17 odst. 13 se týká zvláštních pravidel o povinném auditu, která jsou stanovena v příslušné směrnici. Zajišťuje, aby článkem 16 nebyla v uvedené směrnici dotčena pravidla, jež se týkají poskytování služeb v oblasti povinného auditu auditory z jiného členského státu, např. nutnost, aby byl auditor schválen členským státem požadujícím povinný audit. Článek 16 se vztahuje na auditory pouze s ohledem na záležitosti, jež nejsou směrnicí 2006/43/ES zahrnuty. m Registrace vozidel pronajatých formou leasingu v jiném členském státě Tato výjimka v čl. 17 odst. 14 bere v úvahu velké rozdíly mezi členskými státy, co se týká zdanění vozidel, a možné důsledky registrace vozidel pro systém zdanění vozidel137. Členským státům umožňuje ponechat si
40 (137) Viz rozsudek ze dne 21. března 2002, Cura-Anlagen, věc C-451/99.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
určitého regulovaného povolání. Je-li např. v některém členském státě právní poradenství vyhrazeno advokátům, ustanovení o volném pohybu služeb se nepoužije. Osoba, která může poskytovat služby v oblasti právního poradenství v členském státě usazení, ale nemá kvalifikaci advokáta, nebude moci článek 16 uplatnit za účelem poskytování služeb právního poradenství v členském státě, v němž jsou takovéto služby vyhrazeny advokátům. Slučitelností této výhrady s právem Společenství se směrnice o službách, směrnice o odborných kvalifikacích ani směrnice o advokátech nezabývají, je ji však nutno analyzovat na základě Smlouvy o ES.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
možnost požadovat, aby v nich byla registrována vozidla, která se obvykle pohybují na jejich vnitrostátních silnicích. Tato výjimka se vztahuje na dlouhodobý leasing, nikoliv na krátkodobý pronájem vozidel. m Ustanovení upravující smluvní a mimosmluvní závazkové vztahy stanovená podle pravidel mezinárodního práva soukromého Ustanovení čl. 17 odst. 15 se zabývá vztahem mezi článkem 16 a pravidly mezinárodního práva soukromého, jež upravují smluvní a mimosmluvní závazky. Pravidla mezinárodního práva soukromého nebudou článkem 16 dotčena. To znamená, že otázka, které vnitrostátní občanské právo se má s ohledem na mimosmluvní a smluvní závazkové vztahy použít, bude určena pravidly mezinárodního práva soukromého.
7.1.5 Individuální výjimky podle článku 18 Článek 18 povoluje za určitých podmínek a v konkrétních případech týkajících se bezpečnosti služeb výjimky z článku 16. Podle podmínek stanovených v článku 18 může přijímající členský stát výjimečně uplatňovat svoje požadavky na konkrétního poskytovatele příchozích služeb. Tento článek lze použít pouze v konkrétní a specifické situaci a s ohledem na poskytování konkrétní služby konkrétním poskytovatelem služeb. K odchýlení od článku 16 u daného druhu služby nebo kategorie poskytovatele služeb pojaté obecně tento článek použít nelze. Článek 18 povoluje preventivní nebo zakazující opatření s cílem zajistit bezpečnost dotyčné služby. Služba musí představovat nebezpečí, kterému nelze zabránit opatřeními přijatými v souladu s ustanoveními o správní spolupráci, tj. mechanismem vzájemné pomoci mezi správními orgány dotčených členských států. Opatření musí být přiměřená a omezená na to, co je nezbytné pro ochranu před nebezpečím, jež způsobuje nebo může způsobit služba nebo poskytovatel služeb. Opatření musí být účinnější než opatření přijatá členským státem, v němž je poskytovatel služeb usazen. To vyžaduje, aby členský stát přijímající službu v každém případě posoudil z hlediska, zda opatření, která plánuje, zajišťují skutečnou přidanou hodnotu oproti opatřením přijatým členským státem, v němž je poskytovatel služeb usazen. Z procesního hlediska může členský stát, v němž je služba poskytována, přijmout vlastní opatření až poté, co požádal o pomoc členský stát, v němž je poskytovatel služeb usazen, a dodržel kroky uvedené v čl. 35 odst. 2 až 6, včetně povinnosti uvědomit členský stát usazení a Komisi o úmyslu přijmout opatření s uvedením důvodů138. Odstavec 3 objasňuje, že tímto postupem nejsou dotčeny ostatní nástroje Společenství, v nichž je zaručen volný pohyb služeb a jsou stanoveny individuální výjimky. Tak je tomu zejména v případě směrnice o elektronickém obchodu139.
7.2 Povinnosti týkající se práv příjemců služeb K vytvoření skutečného vnitřního trhu se službami je nutné nejen usnadnit hospodářským subjektům svobodu poskytovat služby, nýbrž stejně tak je důležité, aby příjemci služeb mohli snadno uplatňovat svobodu tyto služby přijímat. Jak se uvádí v judikatuře ESD, svoboda příjemců přijímat služby je nedílnou součástí základních svobod zakotvených v článku 49 Smlouvy o ES140. Oddíl 2 kapitoly IV směrnice o službách je vyhrazen posílení práv příjemců služeb, zejména spotřebitelů. Cílem tohoto oddílu je odstranit překážky pro příjemce, kteří chtějí využít služeb poskytovaných poskytovateli služeb usazenými v jiných členských státech, a zrušit diskriminační požadavky na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště příjemce. Tento oddíl rovněž zajišťuje, aby příjemci služeb měli přístup k obecným informacím o požadavcích, jež poskytovatelé služeb z jiných členských států musí splnit, což příjemcům umožní rozhodovat se na základě těchto informací, když zvažují možnost využít služeb poskytovatele usazeného v jiném členském státě. Články 19 až 21 se vztahují na všechny příjemce služeb, jak jsou vymezeni v čl. 4 odst. 3 směrnice. Článků 19 až 21 mohou využít všichni státní příslušníci členského státu a jakákoliv právnická osoba podle článku 48 Smlouvy o ES usazená v daném členském státě. Jak se uvádí v čl. 4 odst. 3 a rovněž v 36. bodě odůvodnění, pojetí „příjemce“ zahrnuje rovněž jakoukoliv fyzickou osobu, která – ačkoliv není státním příslušníkem
(138) Viz oddíl 9.4.2 této příručky. (139) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1. (140) Viz např. rozsudek ze dne 2. února 1989, Cowan v. Trésor Public, věc 186/87; rozsudek ze dne 30. května 1991, Komise v. Nizozemsko, věc C-68/89; rozsudek ze dne 9. srpna 1994, Van der Elst, věc C43/93.
41
7.2.1 Omezení, která příjemcům nelze uložit V současnosti je někdy příjemcům služeb, zejména spotřebitelům, bráněno využívat služeb nabízených poskytovatelem služeb z jiného členského státu. Omezení a dokonce diskriminace může nastat v různých situacích, kdy se poskytovatel služeb přemisťuje na území jiného členského státu nebo kdy je služba poskytována na dálku, ale rovněž tehdy, kdy se příjemce přemisťuje do jiného členského státu, aby zde přijal služby. Článek 19 členským státům znemožňuje uložit příjemcům požadavky bránící využívání služby poskytované hospodářskými subjekty usazenými v jiném členském státě. Článek 19 konkrétně zakazuje požadavky, které diskriminují z důvodu místa usazení poskytovatele služeb, tj. na základě toho, zda je usazen v témže členském státě, v němž má bydliště příjemce služeb, nebo v jiném členském státě, nebo které diskriminují na základě místa, kde je služba poskytována. K provedení tohoto ustanovení budou členské státy muset projít své právní předpisy, ověřit, zda obsahují požadavky, jež článek 19 zakazuje, a pokud ano, tyto požadavky zrušit. Podle čl. 19 písm. a) budou muset členské státy, jež příjemcům služeb ukládají povinnost učinit prohlášení nebo získat povolení, chtějí-li využívat služeb poskytovatelů usazených v jiném členském státě, takovéto požadavky zrušit142. To se však netýká povolovacích režimů, které se na využívání služby vztahují ve všech případech143, a nikoliv pouze na využívání služby z jiného členského státu. Mimoto podle čl. 19 písm. b) budou muset členské státy, které poskytují finanční pomoc na využití konkrétní služby, zrušit stávající diskriminační meze u této finanční pomoci, jež jsou založeny na skutečnosti, že poskytovatel je usazen v jiném členském státě nebo že služba je poskytována v jiném členském státě. To např. znamená, že by financování jazykových nebo školicích kurzů pro zaměstnance, které je poskytováno pod podmínkou, že se kurzy konají na vnitrostátním území, nebylo slučitelné s článkem 19, a mělo by být proto zrušeno. Musí však být jasné, že se čl. 19 písm. b) týká pouze finanční pomoci poskytované na využití konkrétní služby. Režimy, jež s využitím konkrétní služby spojeny nejsou, např. finanční pomoc poskytovaná studentům na bydlení, do článku 19 nespadají144.
7.2.2 Zásada nepřípustnosti diskriminace Příjemci služeb se někdy setkávají s diskriminací na základě své státní příslušnosti nebo místa bydliště, např. v podobě vyšších sazeb za vstup do muzeí nebo parků. Článek 20 zavádí obecnou povinnost týkající se nepřípustnosti diskriminace, kterou musí splnit členské státy i poskytovatelé služeb.
7.2.2.1 Povinnost týkající se nepřípustnosti diskriminace ze strany členských států Ustanovení čl. 20 odst. 1 členským státům ukládá, aby zajistily, že příjemci služeb nepodléhají diskriminačním požadavkům na základě své státní příslušnosti nebo místa bydliště. V důsledku toho je nutno zrušit jakoukoliv diskriminaci ze strany státních, regionálních nebo místních orgánů, která je založena na státní příslušnosti nebo místě bydliště příjemců, např. diskriminační sazby nebo požadavky uložené výhradně státním příslušníkům jiných členských států (např. povinnost předložit k využití služby určité doklady).
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
členského státu – již požívá práv, jež jí přiznávají právní předpisy Společenství. Tyto osoby proto rovněž využívají práv stanovených v článcích 19 až 21141.
Ne každý rozdíl v zacházení však nutně představuje diskriminaci. Jak je objasněno v judikatuře ESD, diskriminace spočívá v uplatňování rozdílných pravidel ve srovnatelných situacích nebo v uplatňování téhož pravidla v odlišných situacích145. Takže i když rozdíly v zacházení na základě místa bydliště obecně představují diskriminaci, ve výjimečných případech tomu tak být nemusí, jestliže odrážejí relevantní a objektivní rozdíly v situaci příjemců146 (tak tomu může být např. v případě nižších sazeb pro obyvatele daného města za využívání veřejného plaveckého bazénu provozovaného místním orgánem a financovaného z místních daní).
42
(141) Tímto není dotčeno rozhodnutí přijaté Spojeným královstvím, Irskem a Dánskem v souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska a v souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojených k Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, neúčastnit se přijetí směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty; Úř. věst. L 16, 23.1.2004, s. 44. (142) Požadavky na povolení uložené poskytovatelům služeb (místo příjemcům) by obvykle neměly být ukládány poskytovatelům služeb z jiných členských států již na základě článku 16. Článek 19 doplňuje článek 16 z hlediska příjemce. (143) Viz 92. bod odůvodnění. (144) Viz 93. bod odůvodnění. (145) Viz rozsudek ze dne 29. dubna 1999, Royal Bank of Scotland, věc C-311/97. (146) Viz 94. bod odůvodnění.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Aby se zamezilo nedostatkům v provedení, členské státy budou možná muset uvážit, zda do svých rámcových právních předpisů k provedení směrnice zahrnou obecné ustanovení zavádějící zásady uvedené v čl. 20 odst. 1. To může být zvlášť důležité, aby se předešlo diskriminaci prostřednictvím správních postupů na místní úrovni.
7.2.2.2 Povinnost týkající se nepřípustnosti diskriminace ve všeobecných podmínkách poskytovatelů služeb Ustanovení čl. 20 odst. 2 vyžaduje, aby členské státy zajistily, že obecné podmínky přístupu ke službě, které poskytovatel služby poskytuje široké veřejnosti, nebudou obsahovat žádná diskriminační ustanovení na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště příjemců. Je však zřejmé, že směrnice nemá zabránit rozdílům v zacházení v obecných podmínkách na základě objektivních aspektů podnikání. V tomto ohledu odstavec 2 výslovně uvádí, že zákaz diskriminace nevylučuje možnost, aby poskytovatelé služeb uplatňovali jiné podmínky přístupu, jsou-li tyto rozdíly opodstatněné objektivními kritérii. Jak je objasněno v 95. bodě odůvodnění, objektivními okolnostmi, které mohou opodstatňovat rozdíly v sazbách, cenách nebo jiných podmínkách, mohou být např. dodatečné náklady vzniklé v důsledku vzdálenosti nebo v důsledku technické povahy poskytování služby atd. K provedení tohoto ustanovení budou členské státy opět možná muset do svých horizontálních rámcových právních předpisů k provedení směrnice zařadit obecné ustanovení zahrnující čl. 20 odst. 2. Je to důležité proto, aby příjemci mohli vůči poskytovatelům služeb uplatnit zásadu nepřípustnosti diskriminace.
7.2.3 Povinnost týkající se pomoci pro příjemce V současnosti mnoho příjemců dosud váhá s využíváním služeb ze zahraničí, jelikož nemají k dispozici a nemohou snadno získat informace o pravidlech, zejména co se týká ochrany spotřebitele, která musí dodržovat poskytovatelé služeb z jiných členských států. Tento nedostatek informací příjemcům ztěžuje porovnání nabídek, a tudíž možnost vybrat si poskytovatele na základě všech důležitých informací. Z tohoto hlediska je cílem článku 21 zvýšit důvěru příjemců služeb tím, že jim poskytuje prostředky k tomu, aby se rozhodovali na základě informací a prováděli srovnání, jestliže se účastní přeshraničních operací. Toto ustanovení zavádí právo příjemců získat ve svém domovském členském státě obecné informace a pomoc ohledně právních požadavků, zejména pravidel ochrany spotřebitele, a ohledně opravných prostředků použitelných v jiných členských státech. Článek 21 doplňuje článek 7, který vyžaduje, aby členské státy zajistily příjemcům snadný přístup k informacím o příslušných vnitrostátních právních předpisech147.
7.2.3.1 Informace, které mají být zpřístupněny Podle článku 21 směrnice zahrnují informace, které mají být příjemcům služeb zpřístupněny, především obecné informace o požadavcích platných pro poskytovatele služeb v jiných členských státech. Patří sem zvláště informace o požadavcích týkajících se povolení, jakož i jiných pravidlech vztahujících se k přístupu k činnosti poskytování služeb a jejímu výkonu, zejména pravidlech týkajících se ochrany spotřebitele. Na rozdíl od článku 7, který vyžaduje, aby členské státy příjemcům zpřístupnily informace o svých vnitrostátních právních předpisech, podle článku 21 členské státy nemusí poskytovat podrobné informace, např. informace o opatřeních, jež musí poskytovatel služeb učinit, aby získal povolení. Od členských států se rovněž nevyžaduje, aby poskytovaly právní poradenství nebo jiné podrobné informace s ohledem na situaci konkrétních příjemců148. Kromě obecných informací o požadavcích je rovněž nezbytné poskytnout obecné informace o opravných prostředcích dostupných v případě sporu mezi poskytovatelem a příjemcem, jakož i kontaktní údaje sdružení a organizací, od nichž může příjemce obdržet praktickou pomoc. Informace musí být poskytnuty jednoduchým, jednoznačným jazykem a předloženy jednotně a strukturovaně. Nepostačuje pouze odkázat příjemce na právní texty. Stejně jako v případě článku 7 není řešena otázka odpovědnosti, včetně odpovědnosti za nesprávné nebo zavádějící informace. Článek 21 nevyžaduje, aby subjekty poskytující informace měly k dispozici všechny příslušné informace o právních předpisech ostatních členských států, které od nich mohou příjemci služeb požadovat, nebo aby měly podrobné znalosti o právních předpisech ostatních členských států nebo aby vytvořily nové databáze. Postačuje, aby členské státy v případě, že je o to příjemce požádá, shromáždily požadované informace, v
(147) Viz oddíl 5.3 této příručky. (148) V případě sporu lze individuální pomoc získat rovněž prostřednictvím jiných mechanismů, např. prostřednictvím Evropské sítě spotřebitelských středisek nebo Fin-Net.
43
K dodržení povinností podle článku 21 je nezbytná účinná spolupráce příslušných subjektů. V tomto ohledu odstavec 3 zavádí povinnost vzájemné pomoci a účinné spolupráce.
7.2.3.2 Subjekty poskytující informace Podle článku 21 mohou členské státy určit subjekty, jež považují za nejvhodnější pro plnění úkolů stanovených v článku 21. Jak se uvádí v odstavci 2, členské státy mohou tuto odpovědnost přenést např. na „jednotná kontaktní místa“, která již stejně poskytují informace o vnitrostátních požadavcích. Členské státy mohou zvolit rovněž jakýkoliv jiný subjekt, včetně např. Euro Info Center, kontaktních míst uvedených ve směrnici o odborných kvalifikacích, Evropské sítě spotřebitelských středisek nebo jiných sdružení spotřebitelů.
8. Kvalita služeb Kapitola V (články 22 až 27) směrnice spolu s článkem 37 o kodexech chování na úrovni Společenství stanoví soubor opatření na podporu vysoké kvality služeb a ke zlepšení informovanosti a průhlednosti v souvislosti s poskytovateli služeb a jejich službami. Vypracování politiky v oblasti kvality služeb je zásadní pro řádné fungování vnitřního trhu a konkurenceschopnost evropského odvětví služeb. Opatření ke zvýšení kvality přinesou prospěch příjemcům služeb, zejména spotřebitelům. Lepší informovanost a průhlednost umožní spotřebitelům, aby se rozhodovali na základě lepších informací, zejména co se týká služeb poskytovatelů usazených v jiných členských státech. Vyšší průhlednost přispěje rovněž k vytvoření rovných podmínek mezi poskytovateli služeb z různých členských států. Kapitola V na straně jedné ukládá poskytovatelům služeb řadu závazných povinností a na straně druhé vybízí k určitým dobrovolným opatřením. Provedení této kapitoly směrnice bude tudíž od členských států vyžadovat kombinaci různých opatření. Za prvé, právními předpisy bude třeba zajistit, aby poskytovatelé služeb plnili některé povinnosti, např. požadavek obsažený v článcích 22 a 27, který se týká poskytování informací, nebo aby plnili povinnost rychle reagovat na stížnosti a učinit vše pro urovnání sporů, jak stanoví článek 27. V oblasti profesní odpovědnosti a záruk mohou členské státy rovněž uvážit uložení požadavků poskytovatelům služeb usazeným na jejich území, ačkoliv podle článku 23 to pro členské státy není povinné. Za druhé, členské státy budou muset přezkoumat a v případě potřeby upravit právní předpisy tak, aby zamezily překrývání povinností v oblasti pojištění (jak požaduje čl. 23 odst. 2), aby odstranily všechny absolutní zákazy obchodních sdělení regulovaných povolání a omezení týkající se víceoborových činností (jak požaduje článek 24, respektive 25) nebo aby uznaly finanční záruky (jak požaduje článek 27). Členské státy budou muset popřípadě zajistit, aby byly upraveny nejen právní předpisy, ale i pravidla profesních subjektů a jiných profesních sdružení nebo organizací ve smyslu čl. 4 odst. 7. Co se týká omezení u víceoborových činností, členské státy budou muset nejen přezkoumat a upravit své právní předpisy, ale rovněž předložit zprávu v rámci postupu vzájemného hodnocení předpokládaného směrnicí 149. Konečně budou muset členské státy přijmout určitá aktivní opatření, jež budou poskytovatele vybízet k zavádění dobrovolných opatření ke zvýšení kvality. Směrnice o službách ponechává na členských státech, aby rozhodly o konkrétních opatřeních na podporu tohoto úsilí. K možným opatřením by mohlo patřit např. pořádání informačních kampaní, propagace značek kvality, kodexů chování a dobrovolných norem, zavádění programů, včetně poskytování finančních prostředků, pořádání seminářů a konferencí atd. V článcích 26 a 37 je již uvedena řada opatření, která členské státy mohou rozvíjet ve spolupráci s Komisí a ve většině případů společně se zástupci poskytovatelů služeb (profesními subjekty, obchodními komorami atd.) a sdruženími spotřebitelů. Tato ustanovení by se měla stát základem dlouhodobé politiky v oblasti kvality služeb, kterou na evropské úrovni vypracují členské státy a Komise.
8.1 Informace o poskytovatelích a jejich službách V mnoha případech nemají příjemci služeb, zejména spotřebitelé, základní informace o poskytovatelích a jejich službách. Článek 22 posiluje možnost příjemců tyto informace získat a současně zabraňuje nadměrnému zatížení poskytovatelů.
44 (149) Viz čl. 25 odst. 3.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
případě nutnosti i kontaktováním příslušného subjektu členského státu, o kterém se informace požadují. Tato spolupráce členských států by měla rovněž přispět k poskytování aktuálních a kvalitních informací. Informace musí být poskytnuty v přiměřené lhůtě a členským státem, v němž má příjemce bydliště. Nepostačuje pouze odkázat příjemce na příslušné kontaktní místo v jiném členském státě. To by samozřejmě nemělo vylučovat, že se příjemci mohou obrátit přímo na příslušný subjekt v jiném členském státě, pokud chtějí.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Článek 22 rozlišuje mezi některými nezbytnými informacemi, které by měly být příjemcům každopádně k dispozici, a ostatními informacemi, jež je nutno poskytnout pouze na žádost příjemce. Informace musí být srozumitelné a jednoznačné a musí být poskytnuty před uzavřením smlouvy, a pokud se písemná smlouva neuzavírá, před poskytnutím služby. Je na poskytovatelích služby, aby rozhodli, jak chtějí informace poskytovat. Mohou si vybrat nejvhodnější a nejúčinnější komunikační prostředky v návaznosti na informace, které již poskytují, a informační prostředky, které již používají. Je pravděpodobné, že výběr bude velmi záviset na povaze dotyčné služby a způsobu, jakým je obvykle poskytována. Mnoho poskytovatelů zpřístupní možným zákazníkům informace prostřednictvím svých internetových stránek, zatímco jiní se mohou rozhodnout poskytnout informace tak, že je vyvěsí na místě, kde je služba poskytována, nebo je uvedou v dokumentech či na letácích. Je třeba zmínit, že požadavky na informace uvedené v článku 22 doplňují požadavky na informace, jež jsou stanoveny v jiných nástrojích Společenství, např. ve směrnici o elektronickém obchodu150, směrnici o souborných službách pro cesty151 a směrnici o prodeji na dálku152. Členské státy mohou poskytovatelům usazeným na jejich území uložit i další požadavky na informace.
8.1.1 Informace, které mají být zpřístupněny z podnětu poskytovatele Informace, jež mají být poskytovány, zahrnují některé základní informace týkající se totožnosti poskytovatele (např. název či jméno poskytovatele, jeho právní status a formu), kontaktní údaje, informace o registraci a popřípadě identifikační číslo pro účely DPH. Vztahuje-li se na činnost povolovací režim, měly by být uvedeny údaje o příslušném orgánu, který povolení uděluje, nebo o příslušném jednotném kontaktním místě. V případě regulovaných povolání je nutno uvést rovněž profesní titul, členský stát, v němž byl tento titul udělen, a název profesního subjektu nebo instituce, u níž je poskytovatel registrován. Další informace, které mají být poskytnuty, se týkají základních charakteristik a podmínek služby. To zahrnuje všeobecné podmínky (pokud existují), existenci smluvních ujednání týkajících se práva použitelného na smlouvu, existenci případných dobrovolných poprodejních záruk, cenu služby (pokud je předem stanovena) a informace o pojištění nebo zárukách.
8.1.2 Informace, které mají být zpřístupněny na žádost příjemce Článek 22 obsahuje výčet informací, jež je nutno poskytnout pouze v případě, že o ně příjemce požádá. To zahrnuje cenu konkrétní služby, pokud není stanovena předem, nebo nelze-li stanovit přesnou cenu, způsob jejího výpočtu. Další informace, které příjemce může požadovat, se týkají víceoborových činností a partnerství poskytovatele a opatření přijatých s cílem předejít střetu zájmů, jakož i údajů o příslušných kodexech chování nebo dostupných režimech mimosoudního řešení sporů.
8.2 Pojištění profesní odpovědnosti a záruky Cílem článku 23 je zvýšit důvěru spotřebitelů ve služby z jiných členských států podporou pojištění u všech poskytovatelů, jejichž služby mohou pro spotřebitele představovat riziko.
8.2.1 Povinnosti týkající se pojištění nebo záruk v případě poskytovatelů služeb, kteří představují určité riziko Článek 23 členské státy vybízí, aby od poskytovatelů služeb usazených na jejich území, jejichž služby představují přímé a určité riziko pro zdraví či bezpečnost příjemce nebo třetí osoby nebo riziko pro finanční zabezpečení příjemce, požadovaly, aby uzavřeli pojištění profesní odpovědnosti nebo poskytli jinou formu finanční záruky. Toto pojištění by mělo být přiměřené povaze a rozsahu rizika a přeshraniční krytí by se mělo požadovat pouze v případě, že poskytovatel služeb skutečně poskytuje služby přeshraničně.
8.2.2 Nezdvojení požadavků na pojištění nebo záruky Ustanovení čl. 23 odst. 2 se týká poskytovatelů služeb, kteří jsou již usazeni v jednom členském státě a chtějí se usadit v jiném členském státě. Členský stát, v němž se poskytovatel služeb chce usadit, bude muset vzít v úvahu v zásadě rovnocenné nebo srovnatelné požadavky na pojištění nebo záruky, jimž už poskytovatel může podléhat v členském státě prvního usazení, a nesmí od poskytovatele požadovat dodatečné pojištění nebo záruku, jestliže stávající pojištění nebo záruka již pokrývá území členského státu, na němž se chce
(150) Směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodu, Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1. (151) Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, Úř. věst. L 158, 23.6.1990. (152) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, Úř. věst. L 144, 4.6.1997, s. 19.
45
Členské státy musí každopádně přijmout potvrzení o pojistném krytí vydaná úvěrovými institucemi a pojišťovnami usazenými v jiných členských státech jako dostatečný důkaz splnění povinnosti týkající se pojištění na jejich území.
8.3 Obchodní sdělení regulovaných povolání Pojetí obchodního sdělení, jak je vymezeno v čl. 4 odst. 12 směrnice, zahrnuje jakoukoliv formu sdělení určenou k propagaci služeb nebo obrazu poskytovatele služeb. Zahrnuje tudíž reklamu a rovněž ostatní formy obchodních sdělení, např. vizitky s uvedením titulu a odbornosti poskytovatele služeb153. Členské státy musí odstranit zbytečná omezení týkající se obchodních sdělení a zároveň zajistit nezávislost a bezúhonnost regulovaných povolání. Článek 24 se vztahuje na jakékoliv takové omezení bez ohledu na to, zda je stanoveno ve vnitrostátních právních předpisech nebo v pravidlech profesních subjektů či jiných profesních organizací. To znamená, že členské státy musí své právní předpisy podrobně prověřit, v případě potřeby je upravit a rovněž přijmout vhodná opatření pro zajištění případné úpravy příslušných pravidel profesních subjektů a organizací. Členské státy budou muset za prvé odstranit všechny absolutní zákazy obchodních sdělení regulovaných povolání, např. zákaz sdělování informací o poskytovateli služeb nebo jeho činnosti ve všech komunikačních prostředcích. Tak tomu je např. v případě, kdy profesní pravidla u konkrétního regulovaného povolání zakazují obchodní sdělení ve všech formách sdělovacích prostředků (včetně tisku, televize, rozhlasu, internetu atd.). Naopak pravidla o obsahu a podmínkách reklamy a jiných forem obchodního sdělení mohou být z deontologických důvodů opodstatněná v případě zvláštních regulovaných povolání a určitých druhů obchodních sdělení. Členské státy budou muset za druhé zajistit, aby obchodní sdělení regulovaných povolání byla v souladu s profesními pravidly, která mají v souladu s právními předpisy Společenství zajišťovat zejména nezávislost, důstojnost a bezúhonnost regulovaného povolání, jakož i profesní tajemství. Dodržování povinnosti týkající se profesního tajemství např. poskytovatelům obvykle zabrání, aby uváděli své zákazníky v obchodních sděleních bez jejich výslovného souhlasu. Ačkoliv směrnice o službách výslovně uznává a může vyžadovat určitá omezení týkající se obsahu obchodních sdělení, tato pravidla nesmí být diskriminační, musí být opodstatněná naléhavým důvodem obecného zájmu a rovněž přiměřená. Vnitrostátní právní předpis, který zakazuje srovnávací obchodní sdělení regulovaných povolání, lze např. považovat za opodstatněný a přiměřený k zajištění důstojnosti a profesní etiky pouze tehdy, neexistují-li žádné jiné méně omezující způsoby dosažení téhož cíle.
8.4 Víceoborové činnosti
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
poskytovatel usadit. To, zda jsou pojištění nebo záruka rovnocenné nebo v zásadě srovnatelné, musí posoudit příslušné orgány na základě jejich účelu a krytí, které poskytuje ve smyslu pojištěných rizik, pojistné částky nebo stropu záruky a možných výluk z tohoto krytí. Není-li pojistné krytí srovnatelné zcela, nýbrž pouze částečně, je možné požadovat dodatečná opatření. Členské státy by měly uvážit, že tento požadavek stanoví zákonem v horizontálních právních předpisech nebo v příslušných zvláštních právních předpisech.
Omezení u víceoborových činností omezují rozsah dostupných služeb a brání rozvoji nových podnikatelských modelů. Cílem článku 25 je odstranit požadavky, které omezují výkon různých činností společně nebo v partnerství, jsou-li tato omezení neopodstatněná, a současně zajistit předcházení střetu zájmů a neslučitelnosti a zabezpečit nezávislost a nestrannost, jež je u některých činností poskytování služeb nezbytná154. Článek 25 se vztahuje na všechny požadavky bez ohledu na to, zda jsou stanoveny ve vnitrostátních právních předpisech či v pravidlech profesních subjektů nebo jiných profesních sdružení nebo organizací ve smyslu čl. 4 odst. 7.
8.4.1 Zrušení omezení u víceoborových činností Článek 25 vyžaduje, aby členské státy odstranily požadavky, které poskytovatelům služeb ukládají povinnost vykonávat výhradně danou konkrétní činnost nebo které omezují společné vykonávání různých činností či jejich vykonávání v rámci partnerství. Článek 25 však objasňuje podmínky, za nichž lze tato omezení zachovat u regulovaných povolání a u služeb v oblasti certifikace, akreditace, technického dozoru a testů.
46
(153) Ustanovení čl. 7 odst. 3 a články 52 a 54 směrnice 2005/36/ES obsahují pravidla, která se vztahují na užívání profesních označení a akademických titulů, pokud poskytovatel poskytuje své služby v jiném členském státě, než ve kterém odborné kvalifikace získal. (154) U advokátů se takovéto ustanovení nedotýká uplatňování čl. 11 odst. 5 směrnice 98/5/ES.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Omezení u víceoborových činností, která mají zajistit nezávislost a nestrannost regulovaných povolání, mohou být opodstatněná, jsou-li nezbytná pro zaručení souladu s pravidly upravujícími profesní etiku a chování, jež se mohou lišit podle zvláštní povahy jednotlivého povolání. Členský stát by mohl např. považovat vnitrostátní právní předpis, který zakazuje partnerství u víceoborových činností mezi členy advokátní komory a účetními, za opodstatněný a přiměřený, jelikož tato regulovaná povolání nejsou vázána srovnatelnými pravidly profesního tajemství155. Stejně tak omezení u víceoborových činností v případě poskytovatelů služeb v oblasti certifikace, akreditace, technického dozoru a testů lze zachovat, jestliže je opodstatněno zajištěním nezávislosti a nestrannosti těchto poskytovatelů.
8.4.2 Předcházení střetu zájmů a zajištění nezávislosti a nestrannosti poskytovatelů služeb Souběžně s odstraněním omezení je důležité předcházet střetu zájmů a zabezpečit nezávislost a nestrannost, které jsou pro vykonávání některých činností poskytování služeb nutné. Proto členské státy, jež povolují víceoborové činnosti, musí zajistit, aby se předešlo střetu zájmů, aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost potřebná pro vykonávání některých činností a aby pravidla upravující profesní etiku a chování u různých činností byla navzájem slučitelná.
8.4.3 Přezkum právních předpisů a obsah hodnotící zprávy Členské státy budou muset přezkoumat své právní předpisy s cílem zjistit stávající omezení a posoudit, zda jsou podle článku 25 opodstatněná. Členské státy budou muset posoudit, zda neexistují žádné jiné, méně omezující způsoby, jak zajistit např. nezávislost a nestrannost poskytovatelů nebo dodržování pravidel upravujících profesní etiku a chování. Členské státy budou muset zejména posoudit, zda by stávající zákazy víceoborových partnerství mezi dvěma regulovanými povoláními nemohly být nahrazeny méně omezujícími prostředky – např. zajištěním nezávislého výkonu dvou činností zvláštními pravidly vnitřní organizace a chování. V tomto ohledu postup vzájemného hodnocení členským státům umožní výměnu zkušeností a šíření osvědčených postupů.
8.5 Politika v oblasti kvality služeb Článek 26 stanoví rámec pro dobrovolná opatření ke zvyšování kvality, která budou muset být podporována členskými státy ve spolupráci s Komisí. Existují různé způsoby zvyšování kvality služeb a průhlednosti pro příjemce. Je zřejmé, že vhodnost a účinnost těchto způsobů bude záviset na konkrétní oblasti a druhu služeb. Článek 26 odkazuje zejména na certifikaci nebo posouzení činnosti poskytovatele služeb nezávislými nebo akreditovanými subjekty, vypracování charty kvality nebo značek kvality profesními subjekty a na dobrovolné evropské normy. Existují různé způsoby, jak členské státy mohou tato opatření podporovat, např. informační kampaně, pořádání seminářů a konferencí, financování programů a projektů atd. Komise vynaloží veškeré úsilí na podporu takovýchto opatření a na šíření osvědčených postupů mezi členskými státy. Aby spotřebitelé mohli snáze porovnávat různé charakteristiky činností poskytování služeb v jednotlivých členských státech, čl. 26 odst. 2 vyžaduje, aby členské státy zajistily poskytovatelům a příjemcům snadný přístup k informacím o významu určitých značek a o kritériích pro použití značek a známek kvality. Členské státy mohou např. uvážit, že vytvoří internetové stránky s informacemi o značkách nebo že od profesních subjektů či jiných sdružení budou požadovat, aby poskytovaly informace o značkách používaných jejich členy. Profesní sdružení, jejichž členové používají společnou značku, by měla rovněž zajistit, aby tato značka byla používána správně a aby neuváděla příjemce služeb v omyl. Sdružení spotřebitelů a nezávislé subjekty zabývající se hodnocením a testováním služeb by měly být vybízeny k tomu, aby o kvalitě služeb dostupných v různých členských státech poskytovaly srovnatelnější informace. Toho lze opět dosáhnout informačními kampaněmi, semináři a konferencemi nebo financováním programů a projektů ze strany členských států s podporou Komise.
8.6 Řešení sporů 8.6.1 Lepší vyřizování stížností poskytovateli služeb V zájmu lepšího vyřizování stížností, které je důležité pro zvýšení důvěry v přeshraniční služby, článek 27 vyžaduje, aby členské státy přijaly opatření k zajištění toho, že poskytovatelé dají k dispozici kontaktní údaje, zejména adresu, na kterou příjemci mohou zaslat stížnost nebo žádost o informace. Členské státy budou muset rovněž zajistit, aby poskytovatelé služeb reagovali na stížnosti v co nejkratší možné době a učinili vše
47 (155) Viz rozsudek ze dne 19. února 2002, Wouters, C-309/99, odstavec 104.
8.6.2 Finanční záruky v případě soudních rozhodnutí Podle čl. 27 odst. 3 platí, že pokud se k vymáhání soudního rozhodnutí vyžaduje finanční záruka, členské státy jsou povinny uznat rovnocenné záruky složené u finančních institucí usazených v jiném členském státě. Toto ustanovení má vyřešit možné problémy související s dosažením souladu se soudními rozhodnutími. V jiné souvislosti již ESD uznal, že požadavek stanovený členským státem, aby záruka byla složena u úvěrové instituce, která má své sídlo nebo pobočku na jeho území, představuje diskriminaci vůči úvěrovým institucím usazeným v jiných členských státech a je zakázán článkem 49 Smlouvy o ES156. Směrnice o službách upřesňuje, že takovéto úvěrové instituce a pojišťovny musí být v členském státě povoleny v souladu s příslušnými právními předpisy Společenství157.
8.7 Kodexy chování 8.7.1 Vypracování společných pravidel na úrovni Společenství Zvýšení přeshraničních činností a rozvoj skutečného vnitřního trhu se službami vyžadují větší sbližování profesních pravidel na evropské úrovni. Je proto důležité, aby profesní organizace dosáhly na evropské úrovni vzájemné dohody ohledně společného souboru pravidel pro příslušné povolání nebo odvětví služeb, který zajistí stejnou úroveň ochrany příjemců a vysokou kvalitu služeb v celé EU. Evropské kodexy chování mohou na straně jedné usnadnit volný pohyb poskytovatelů služeb a na straně druhé vést k vyšší důvěře příjemců ve služby nabízené poskytovateli z jiných členských států. Kodexy chování mají stanovit minimální společná pravidla chování na úrovni Společenství podle zvláštností jednotlivých povolání nebo odvětví služeb. To nevylučuje možnost, aby členské státy nebo vnitrostátní profesní sdružení stanovily ve vnitrostátních právních předpisech nebo kodexech chování podrobnější pravidla usilující o větší ochranu.
8.7.2 Obsah kodexů chování Pokud jde o regulovaná povolání, kodexy chování by měly zavést minimální soubor pravidel týkajících se profesní etiky a chování s cílem zajistit zejména nezávislost, nestrannost a profesní tajemství, jakož i pravidel týkajících se obchodních sdělení a popřípadě požadavků na pojištění. Takovéto kodexy by měly obsahovat zásady, které jsou základem pro výkon regulovaných povolání v Evropě, např. profesní nezávislost, důvěrnost, poctivost, bezúhonnost a důstojnost. Pravidla stanovená v kodexech chování by se obvykle měla vztahovat na poskytování služeb přeshraničně i na poskytování služeb na území, kde je poskytovatel služeb usazen, přičemž cílem je vytvořit společný soubor pravidel na evropské úrovni, nikoliv rozlišovat mezi vnitrostátním a přeshraničním poskytováním služeb. V zájmu zajištění kvality kodexů chování, jejich přijatelnosti pro poskytovatele a příjemce služeb a dodržování pravidel hospodářské soutěže a zásad vnitřního trhu musí profesní sdružení dodržovat zásady začlenění, průhlednosti, účinnosti a odpovědnosti. Jedním z problémů v souvislosti s těmito kodexy bude rovněž jejich konkrétní provedení, aby bylo zajištěno, že uplatňování těchto minimálních souborů pravidel lze vymáhat v praxi.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
pro nalezení uspokojivého řešení a informovali příjemce o případné možnosti využít mimosoudní prostředky řešení sporů. Členské státy by měly zahrnout takovouto povinnost poskytovatelů služeb do prováděcích právních předpisů.
9. Správní spolupráce 9.1 Důvody správní spolupráce Správní spolupráce mezi členskými státy je nezbytná pro řádné fungování vnitřního trhu se službami. Jak bylo zdůrazněno ve zprávě Komise o „stavu vnitřního trhu služeb“158, nedostatečná důvěra v právní rámec a v dohled v jiných členských státech vedla ke zmnožení pravidel a zdvojení kontrol přeshraničních činností, což je jedním z hlavních důvodů, proč vnitřní trh se službami dosud nefungoval dobře. Pravidla týkající se správní
48
(156) Rozsudek ze dne 7. února 2002, Komise v. Itálie, C-279/00. (157) První Směrnice Rady 73/239/EHS ze dne 24. července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu, Úř. věst. L 228, 16.8.1973, s. 3; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění, Úř. věst. L 345, 19.12.2002, s. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (přepracované znění), Úř. věst. L 177, 30.6.2006, s. 1. (158) Zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu o stavu vnitřního trhu služeb předložená v rámci první fáze strategie vnitřního trhu v oblasti služeb, KOM(2002) 441 v konečném znění.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
spolupráce uvedená ve směrnici o službách se těmito potížemi zabývají a tvoří základ účinné spolupráce mezi orgány členských států. Spolupráce mezi příslušnými orgány by měla zajistit účinný dohled nad poskytovateli služeb na základě přesných a úplných informací, což podvodným obchodníkům ztíží možnost vyhnout se dohledu nebo obejít platné vnitrostátní předpisy. Současně by správní spolupráce měla zamezit několikanásobným kontrolám poskytovatelů služeb. Zavedení povinností stanovených ve směrnici s ohledem na správní spolupráci bude vyžadovat provedení nezbytných právních a správních opatření. Členské státy budou muset zajistit, aby jejich příslušné orgány, které se podílejí na každodenní správní spolupráci s příslušnými orgány ostatních členských států, byly právně vázány povinnostmi vzájemné pomoci a účinně je dodržovaly. Budou muset rovněž zajistit, aby poskytovatelé usazení na jejich území poskytovali příslušným orgánům veškeré informace nezbytné pro dohled nad dodržováním vnitrostátních právních předpisů v případě, že o ně příslušný orgán zažádá. V některých členských státech bude tyto požadavky nutné stanovit zákonem.
9.2 Základní charakteristiky 9.2.1 Vzájemná pomoc Články 28 až 36 členským státům ukládají zákonnou povinnost poskytovat si vzájemně pomoc, zejména odpovídat na žádosti o informace a v případě potřeby provádět kontroly skutkového stavu, inspekce a šetření. To znamená, že členské státy nebudou moci spolupráci odmítnout. Nemohou např. upustit od provedení kontrol nebo poskytnutí informací týkajících se poskytovatele služeb z důvodu, že se objevila rizika nebo problémy nikoliv na jejich území, nýbrž na území jiného členského státu. Povinnost poskytovat si vzájemnou pomoc je komplexní a zahrnuje povinnost přijmout veškerá možná opatření, která jsou nezbytná pro účinnou spolupráci, např. využití všech možných prostředků k vyhledání informací, pokud tyto informace nejsou již k dispozici, a informování v případě, že nastanou potíže. Aby bylo zajištěno, že vzájemná pomoc je poskytnuta v nejkratší možné době a nejúčinnějším způsobem, měla by správní spolupráce obvykle probíhat přímo mezi příslušnými orgány jednotlivých členských států. Správní spolupráce s příslušnými orgány z ostatních členských států by se měla stát běžnou správní praxí. „Styčná místa“, která členské státy musí určit podle čl. 28 odst. 2, by měla zasáhnout pouze výjimečně, pokud nastanou problémy (107. bod odůvodnění). V dotčeném členském státě by proto měla odpovídat za koordinaci a dohled.
9.2.2 Technická podpora ze strany systému pro výměnu informací o vnitřním trhu Aby správní spolupráce řádně fungovala, musí být podpořena technickými prostředky, které umožní přímou a rychlou komunikaci mezi příslušnými orgány jednotlivých členských států. Komise se proto zavázala zavést ve spolupráci s členskými státy elektronický systém pro výměnu informací mezi členskými státy (čl. 34 odst. 1 a 112. bod odůvodnění). Systém pro výměnu informací o vnitřním trhu má být horizontálním nástrojem na podporu souboru právních předpisů o vnitřním trhu, jež obsahují povinnosti v oblasti správní spolupráce159. Tento systém, který se nyní připravuje, umožní elektronickou výměnu informací mezi příslušnými orgány. Umožní příslušným orgánům snadno vyhledat příslušného partnera v jiných členských státech a rychle a účinně spolu komunikovat. K překonání možných jazykových bariér nabídne systém pro výměnu informací o vnitřním trhu nástroje jazykové podpory. Mimoto bude obsahovat dodatečné mechanismy, které přispějí k řádnému fungování správní spolupráce, např. výměnu elektronických souborů, dokumentů, osvědčení atd. Bude mít rovněž funkce, jež v případě potřeby umožní zapojit jiné příslušné orgány. Bude rovněž zahrnovat funkce k zajištění včasných odpovědí, např. automatická e-mailová upozornění, stanovení a určení cílových lhůt pro zaslání odpovědi a mechanismy řešení problémů v případě neshod mezi příslušnými orgány (např. pokud některý příslušný orgán neposkytne potřebné informace). Zavedení systému pro výměnu informací o vnitřním trhu do praxe bude vyžadovat intenzivní úsilí Komise a členských států v průběhu celého prováděcího období. Důvodem je zejména to, že velké množství hospodářských činností, na něž se směrnice o službách vztahuje, znamená, že bude nutno do systému zaregistrovat velký počet příslušných orgánů na státní, regionální a v některých členských státech na místní úrovni a že tyto orgány budou muset systém používat. Komise a členské státy budou muset úzce spolupracovat na vývoji aplikace systému pro výměnu informací o vnitřním trhu služeb, zejména co se týká zvláštních
(159) Systém pro výměnu informací o vnitřním trhu bude zahrnovat rovněž zvláštní aplikaci pro povinnosti v oblasti správní spolupráce na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22).
49
9.3 Výměna informací 9.3.1 Povinnost poskytnout na žádost informace Ve většině případů budou žádostmi o vzájemnou pomoc žádosti o poskytnutí informací. Tyto žádosti mohou být podány v souvislosti se svobodou usazování: např. pokud členský stát potřebuje vědět, zda je poskytovatel služeb, který se chce usadit na jeho území, již usazen v souladu se zákonem v jiném členském státě, a zda jsou doklady, které prokazují např. uzavření pojištění, pravé. Mnoho žádostí bude rovněž podáno v souvislosti s přeshraničním poskytováním služeb, např. pokud členský stát, v němž jsou služby poskytovány, potřebuje vědět, zda je poskytovatel ze zákona oprávněn poskytovat určité služby nebo zda podle vědomí členského státu usazení nevykonává svou činnost nezákonně.
9.3.1.1 Výměna informací o poskytovatelích a jejich službách Výměna informací s příslušnými orgány v jiných členských státech by měla být zpravidla velmi rychlá a nebyrokratická. V žádostech o informace bude nutno jednoznačně upřesnit, jaký druh informací se požaduje, přičemž žádosti musí být řádně odůvodněny s uvedením důvodů, proč jsou informace nezbytné k zajištění řádného dohledu (čl. 28 odst. 3). Jakmile příslušný orgán žádost o informace obdrží, musí je poskytnout v co nejkratší možné době a elektronickou cestou (čl. 28 odst. 6). Jelikož dožádaný příslušný orgán odpovídá za dohled nad poskytovatelem, zpravidla bude mít požadované informace k dispozici, a bude tedy schopen předat informace dožadujícímu příslušnému orgánu velmi rychle. V případech, kdy příslušný orgán sám nemá požadované informace k dispozici, např. proto, že poskytovatel není zaregistrován nebo že dané informace nebyly dříve shromážděny, bude muset k co nejrychlejšímu získání požadovaných informací použít veškeré možné prostředky stanovené ve vnitrostátních právních předpisech, včetně dožádání jiných příslušných orgánů, kontaktování poskytovatele služeb a popřípadě provedení kontrol a inspekcí. Jakmile jsou informace získány, lze je použít pouze pro účely, ke kterým byly vyžádány (čl. 28 odst. 3). Mohou nastat situace, kdy požadované informace nejsou k dispozici a nelze je získat nebo kdy jejich shromáždění zabere určitou dobu. V těchto případech by příslušné orgány měly co nejrychleji kontaktovat a informovat dožadující orgán v jiném členském státě s cílem najít řešení (čl. 28 odst. 5). Pokud je např. poskytnutí informací opožděno, jelikož informace je nutno nejprve získat od poskytovatele služeb, dožádané příslušné orgány by měly dožadující příslušný orgán v jiném členském státě o tomto zpoždění co nejrychleji uvědomit a uvést, kdy může obdržení požadovaných informací očekávat. Stejně tak by dožadující příslušný orgán, který obdržel pouze částečné nebo nevhodné informace, měl odpovědět co nejrychleji a vysvětlit, proč obdržené informace nepostačují a jaký druh doplňujících informací je zapotřebí. Tyto konzultace mezi příslušnými orgány obvykle umožní nalézt řešení na jejich úrovni. Avšak v případech, kdy problémy nelze vyřešit na úrovni příslušných orgánů, by se do hledání řešení měla zapojit styčná místa dotčených členských států. V případě potřeby musí být Komise podle čl. 28 odst. 8 informována a může přijmout příslušná opatření s cílem zajistit splnění povinnosti vzájemné pomoci, včetně řízení pro nesplnění povinností.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
souborů otázek a technických funkcí. Členské státy by s pomocí Komise měly rovněž zajistit školení pro koncové uživatele systému a přiměřenou znalost jeho fungování v praxi.
9.3.1.2 Výměna informací o dobré pověsti poskytovatelů Vzhledem k citlivosti informací o dobré pověsti stanoví článek 33 zvláštní pravidla pro výměnu informací o trestních sankcích a o disciplinárních nebo správních opatřeních, které se přímo týkají způsobilosti poskytovatele nebo jeho profesní spolehlivosti, jakož i o rozhodnutích týkajících se platební neschopnosti nebo konkurzu, jejichž příčinou byl podvod. Podle čl. 33 odst. 3 je při výměně takovýchto údajů o dobré pověsti konkrétně nutno dodržet pravidla o ochraně osobních údajů a práva osob, jež jsou v dotyčném členském státě shledány vinnými nebo potrestány. Podle čl. 33 odst. 2 lze mimoto informace o trestních sankcích a disciplinárních a správních opatřeních, které se přímo týkají způsobilosti poskytovatele nebo jeho profesní spolehlivosti, sdělit pouze v případě, že se jedná o konečné rozhodnutí, tj. neexistuje ani nezbývá žádná možnost odvolání. Jak bylo zmíněno výše, tyto informace lze použít každopádně pouze pro účely, k nimž byly vyžádány (čl. 28 odst. 3).
9.3.2 Povinnost provést na žádost kontroly V některých případech budou žádosti o informace vyžadovat provedení kontrol, inspekcí a šetření. Takovéto kontroly skutkového stavu mohou být nezbytné v případech přeshraničního poskytování služeb, např. pokud členský stát, do něhož se poskytovatel služeb přemístí za účelem poskytování služby, aniž by v něm byl usazen, má pochybnosti o tom, zda poskytovatel služeb splňuje právní předpisy členského státu usazení.
50
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Žádosti, které vyžadují provedení kontrol skutkového stavu, musí být omezeny na případy, kdy je to nezbytné pro dohled, musí být jednoznačné a přesné a uvádět důvody svého podání (čl. 28 odst. 3). Je na příslušném orgánu členského státu, který takovouto žádost obdrží, aby rozhodl o vhodných způsobech provedení kontrol a šetření a o tom, jak shromáždit požadované informace (čl. 29 odst. 2 a čl. 31 odst. 3), např. provedením inspekce na místě v prostorách poskytovatele služeb, vyžádáním od poskytovatele nebo jiným způsobem. Pokud se příslušný orgán ve snaze vyhovět žádosti jiného členského státu setká s potížemi, např. proto, že poskytovatele služby nebylo možno určit nebo příslušné informace nebylo možno nalézt, musí rychle informovat příslušný orgán v dožadujícím členském státě a pokusit se najít vzájemně uspokojivé řešení (čl. 28 odst. 5). V případě potřeby by měla být v souladu s čl. 28 odst. 8 informována Komise, která může přijmout příslušná opatření.
9.4 Vzájemná pomoc v případě přeshraničního poskytování služeb 9.4.1 Rozdělení úkolů v oblasti dohledu mezi členské státy Články 30 a 31 stanoví rozdělení úkolů mezi jednotlivé dotčené členské státy. Tyto články odrážejí to, které požadavky kterého členského státu platí podle článků 16 a 17. Podle článku 16 budou existovat případy, kdy je členskému státu, v němž je služba poskytována, bráněno v uplatňování jeho vlastních požadavků na poskytovatele služeb z jiných členských států. V jiných případech však své požadavky na poskytovatele služeb z jiných členských států (jsou-li v souladu s právem Společenství) uplatnit může. Články 30 a 31 tuto skutečnost odrážejí a v souladu s tím rozdělují úkoly v oblasti dohledu mezi členský stát usazení a členský stát, v němž je služba poskytována. Podle těchto článků každý členský stát v zásadě odpovídá za dohled a vymáhání vlastních požadavků. Druhý členský stát musí při účinném dohledu spolupracovat. Proto ve vztahu k těm pravidlům členského státu, v němž je služba poskytována, která mohou být v souladu s články 16 a 17 a právem Společenství uplatňována na poskytovatele služeb z jiných členských států, čl. 31 odst. 1 stanoví, že za dohled nad činností poskytovatele odpovídá členský stát, v němž je služba poskytována, a že tento stát může přijmout opatření např. ke kontrole a vymáhání dodržování pravidel nezbytných k ochraně životního prostředí. Na druhou stranu ve vztahu k případům, kdy je členskému státu, v němž je služba poskytována, bráněno – podle článků 16 a 17 – v uplatňování vlastních požadavků na poskytovatele služeb z jiných členských států, musí členský stát usazení poskytovatele služeb zajistit shodu se svými vlastními vnitrostátními požadavky (čl. 30 odst. 1) a musí např. zajistit, aby poskytovatel služeb měl potřebná povolení. Jak bylo uvedeno výše, členský stát usazení nemůže upustit od opatření v oblasti dohledu, např. z toho důvodu, že služba je poskytována (a škoda může vzniknout) v jiném členském státě. Členský stát, v němž je služba poskytována, je zase povinen poskytnout v případě potřeby pomoc, může však rovněž provádět kontroly skutkového stavu z vlastního podnětu za podmínek stanovených v čl. 31 odst. 4.
9.4.2 Vzájemná pomoc v případě individuálních výjimek Odchylně od ustanovení o volném pohybu služeb a pouze v konkrétních případech článek 18160 členským státům umožňuje přijmout opatření – na základě jejich právních předpisů týkajících se bezpečnosti služeb – s ohledem na jednotlivé poskytovatele služeb, kteří služby poskytují přeshraničně na jejich území. Co se týká individuálních výjimek, článek 35 stanoví zvláštní postup správní spolupráce, jenž poskytuje procesní záruky zajišťující to, aby individuální výjimky byly používány pouze v případě, jsou-li splněna hmotněprávní kritéria stanovená v článku 18. Článek 35 konkrétně stanoví, že členský stát, v němž je služba poskytována, může přijmout opatření pouze v případě, že byl kontaktován členský stát usazení poskytovatele služeb, ale že nepřijal dostatečná opatření. Za předpokladu, že jsou splněny požadavky stanovené v článku 18 a byl dodržen postup podle článku 35, může členský stát použít individuální výjimku, např. v případě, kdy hospodářský subjekt z jiného členského státu, který na jeho území poskytuje služby v oblasti údržby a čištění systémů centrálního vytápění, neprovádí práci správně a představuje bezpečnostní riziko. V rámci postupu (jak bylo zmíněno výše) musí členský stát, který hodlá přijmout opatření podle článku 18, v prvním kroku požádat členský stát usazení poskytovatele služeb, aby přijal opatření a poskytl informace. Členský stát usazení musí poté zkontrolovat, zda je vhodné přijmout opatření v souladu s jeho právními předpisy, a dožadující členský stát v co nejkratší možné době informovat o přijatých nebo plánovaných opatřeních a případně o důvodech, proč nehodlá přijmout žádná opatření. Pokud po konzultaci členského státu usazení členský stát, v němž je služba poskytována, stále hodlá přijmout opatření podle článku 18, bude muset ve druhém kroku informovat Komisi a členský stát usazení o svém záměru s uvedením důvodů, proč jsou opatření přijatá členským státem usazení nepřiměřená a proč se domnívá, že opatření, která hodlá přijmout, splňují podmínky stanovené v článku 18. Členský stát, v němž je služba poskytována, může takto
51 (160) Viz oddíl 7.1.5 této příručky.
V naléhavých případech, např. existuje-li odůvodněné riziko okamžitého a vážného ohrožení bezpečnosti osob nebo poškození majetku, může členský stát, v němž je služba poskytována, přijmout opatření podle svých vlastních právních předpisů týkajících se bezpečnosti služeb, i když nebyl splněn zvláštní postup stanovený v čl. 35 odst. 2 až 4 (čl. 35 odst. 5). Je však zřejmé, že tato opatření lze přijmout pouze v případě, jsou-li splněna kritéria stanovená v článku 18, tj. pokud vnitrostátní právní předpisy, v souladu s nimiž je opatření přijato, nebyly předmětem harmonizace v rámci Společenství v oblasti bezpečnosti služeb, opatření zajišťují vyšší úroveň ochrany příjemce, členský stát usazení nepřijal dostatečná opatření a opatření jsou přiměřená. Tato opatření je nutno oznámit Komisi a členskému státu usazení v co možná nejkratší době a uvést důvody naléhavosti.
9.5 Výstražný mechanismus K zajištění účinného dohledu a zejména přiměřené ochrany příjemců služeb je důležité, aby členské státy byly rychle informovány o činnostech poskytování služeb, které by mohly vážně poškodit zdraví nebo ohrozit bezpečnost osob nebo poškodit životní prostředí. Z tohoto důvodu článek 32 zavádí mechanismus, jenž má zajistit, aby členské státy v co možná nejkratší době informovaly všechny ostatní dotčené členské státy a Komisi, pokud se dozvědí o činech poskytovatele služeb nebo zvláštních okolnostech týkajících se činnosti poskytování služeb, které by mohly vážně poškodit zdraví nebo ohrozit bezpečnost osob nebo poškodit životní prostředí. Tyto informace příslušným orgánům ostatních členských států umožní rychle jednat, podrobně dohlížet na dotyčného poskytovatele služeb a v případě potřeby přijmout preventivní opatření v souladu s pravidly směrnice o službách, tj. zejména články 16 až 18 a články 30 a 31.
10. Přezkum právních předpisů a postup vzájemného hodnocení 10.1 Cíle a základní přístup V důsledku směrnice o službách budou muset členské státy přezkoumat své právní předpisy v řadě oblastí. Článek 39 požaduje, aby členské státy předložily Komisi zprávu o výsledcích přezkumu, a zavádí postup „vzájemného hodnocení“, který zajistí průhlednost a srovnávací posouzení. Tento postup členským státům poskytne významnou příležitost k modernizaci jejich právních a správních rámců. Směrnice vyžaduje přezkum a posouzení vnitrostátních právních předpisů ve dvou odlišných souvislostech a s dvěma různými cíli. Na jedné straně existuje povinnost přezkoumat povolovací režimy a některé požadavky související s usazováním (články 9, 15 a 25). V této souvislosti musí členské státy posoudit své stávající právní předpisy ve světle směrnice a pozměnit nebo zrušit neopodstatněné nebo nepřiměřené povolovací režimy a jiné dotyčné požadavky. Na straně druhé musí členské státy podle čl. 39 odst. 5 přezkoumat požadavky, jež uplatňují na poskytovatele služeb, kteří jsou usazeni v jiném členském státě a poskytují služby na jejich území. To je nutné k posouzení toho, zda je uplatňování těchto požadavků slučitelné s podmínkami stanovenými v článku 16. Existují rozdíly mezi předkládáním zpráv o povolovacích režimech a jiných požadavcích souvisejících s usazováním na straně jedné (čl. 39 odst. 1) a předkládáním zpráv týkajících se článku 16 na straně druhé (čl. 39 odst. 5). Předložení zprávy podle čl. 39 odst. 1 je v zásadě jednorázovým opatřením (ačkoliv doplněným o oznamovací postup podle čl. 15 odst. 7, týkající se možných budoucích právních předpisů obsahujících požadavky, které odpovídají druhu požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2), po němž následuje postup vzájemného hodnocení, jenž zahrnuje Komisi, ostatní členské státy, zúčastněné strany a výbor uvedený v čl. 40 odst. 1 směrnice. Na konci tohoto procesu a každopádně nejpozději jeden rok po uplynutí lhůty pro provedení Komise „předloží souhrnnou zprávu Evropskému parlamentu a Radě, případně doplněnou o návrhy na dodatečné iniciativy“161. Předkládání zpráv podle čl. 39 odst. 5 je naopak průběžným procesem, jelikož existuje trvalá povinnost členských států podávat zprávy o jakýchkoliv změnách v požadavcích, včetně nových požadavků, které uplatňují na příchozí služby. To má poskytovatelům služeb, zejména malým a středním podnikům, které chtějí poskytovat služby přeshraničně, zajistit průhlednost a právní jistotu. První zpráva podle čl. 39 odst. 5 a následné aktualizace budou sděleny ostatním členským státům a Komise předloží každoročně „analýzy uplatňování těchto předpisů a směry pro jejich uplatňování v kontextu této směrnice“162.
52 (161) Viz čl. 39 odst. 4. (162) Viz čl. 39 odst. 5.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
oznámená opatření přijmout po uplynutí 15 dnů ode dne oznámení, pokud Komise nepřijme opačné rozhodnutí.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Řádný a jednotný přezkum právních rámců bude pro členské státy představovat značný problém. Důvodem je rozmanitost odvětví služeb, na něž se směrnice o službách vztahuje, a skutečnost, že požadavky, jež mají být přezkoumány, se mohou nacházet nejen v právních předpisech výslovně upravujících tato odvětví, nýbrž i v právních předpisech horizontální povahy (např. v předpisech upravujících obchod obecně nebo pravidlech týkajících se obchodních sdělení). Je zřejmé, že tento postup bude vyžadovat úzkou spolupráci různých částí vnitrostátních správ jak ve fázi určování příslušných požadavků, tak ve fázi posuzování jejich podstaty. Vzhledem k rozsahu a možnému počtu dotčených ministerstev a orgánů bude nezbytná silná koordinace na příslušné úrovni. Způsob vnitřní organizace si členské státy mohou zvolit samy. Aby však bylo zajištěno určení a posouzení všech příslušných požadavků, doporučuje se, aby členské státy úkolem koordinovat a řídit postup pověřily konkrétní subjekt. K zajištění soudržnosti v rámci přezkumu a posouzení určených předpisů se navíc zdá být vhodné, aby členské státy zvážily zavedení vnitřních pokynů spolu s jednotnými tiskopisy pro určení a posouzení různých druhů povolovacích režimů a požadavků. Aby útvary Komise napomohly členským státům při předkládání zpráv o výsledcích přezkumu a posouzení právních předpisů, vypracují a členským státům navrhnou metodiku a strukturu pro vnitrostátní zprávy a zavedou rovněž opatření pro předkládání těchto zpráv on-line163.
10.2 Postup stanovený čl. 39 odst. 1 až 4 10.2.1 Přezkum a posouzení právních předpisů Prvním krokem, který členské státy musí učinit, je přezkoumat své právní předpisy s cílem určit příslušné požadavky (všechny povolovací režimy, na něž se vztahuje čl. 9 odst. 1, všechny požadavky odpovídající druhu požadavků, na něž se vztahuje čl. 15 odst. 2, a rovněž veškerá omezení u víceoborových činností, na něž se vztahuje čl. 25 odst. 1) a posoudit, zda jsou v souladu s příslušnými kritérii směrnice. Jak je objasněno v 9. bodě odůvodnění, směrnice se nevztahuje na požadavky, které konkrétně neupravují činnosti poskytování služeb ani se jich konkrétně nedotýkají, avšak které poskytovatelé při výkonu své výdělečné činnosti musí dodržovat stejným způsobem jako jednotlivci jednající jako soukromé osoby. Členské státy však musí dávat pozor, aby z přezkumu příliš snadno nevyloučily požadavky, jež jsou sice jsou obsaženy v obecných právních předpisech, ale přesto se konkrétně dotýkají činností poskytování služeb164. Stejně tak členské státy nemusí přezkoumávat právní předpisy, které se přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu zjevně netýkají, např. právní předpisy v oblasti označování nebo bezpečnosti výrobků. Členské státy tu opět musí být opatrné, jelikož v takovýchto právních předpisech mohou existovat ustanovení dotýkající se činností poskytování služeb (např. pravidla týkající se zařízení používaného poskytovateli služeb). Dalším aspektem, který je třeba mít na zřeteli, je význam výrazu „požadavek“ (vymezený v čl. 4 odst. 7 směrnice o službách165), který zahrnuje požadavky zavedené v právních nebo správních předpisech. Rovněž pravidla profesních subjektů nebo kolektivní pravidla profesních sdružení či jiných profesních organizací, jež jsou přijata v rámci výkonu jejich právní autonomie, představují požadavek166 a budou muset být přezkoumána, jestliže upravují činnost poskytování služby nebo se jí dotýkají. Tak by tomu bylo např. v případě, kdy jsou stanoveny minimální nebo maximální sazby za poskytování služeb regulovaných povolání a kolektivně uplatňovány profesním subjektem, který toto povolání reguluje. Požadavky, jež je nutno přezkoumat, se mohou nacházet v právních předpisech na ústřední úrovni stejně jako v právních předpisech na regionální úrovni a v některých případech rovněž na místní úrovni. Jakmile členské státy určí příslušné požadavky, budou muset v každém jednotlivém případě posoudit, zda jsou v souladu s kritérii stanovenými v příslušných článcích směrnice167, a v případě potřeby je zrušit nebo nahradit méně omezujícími opatřeními.
10.2.2 Zprávy, jež mají být předloženy Členské státy musí nejpozději do 28. prosince 2009 předložit Komisi zprávu o přezkumu vnitrostátních právních předpisů. Každý členský stát bude muset uvést požadavky, které hodlá zachovat, a odůvodnit to na
(163) Viz oddíly 10.2.2 a 10.3 této příručky. (164) Pro další objasnění ohledně oblasti působnosti směrnice, včetně zahrnutých požadavků, viz oddíl 2 této příručky. (165) Viz oddíl 2.3.1 této příručky. (166) Viz rozsudek ze dne 12. prosince 1974, Walrave, věc 36/74, odstavce 17, 23 a 24; rozsudek ze dne 14. července 1976, Donà, věc 13/76, odstavce 17 a 18; rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, věc C415/93, odstavce 83 a 84; rozsudek ze dne 19. února 2002, Wouters, C-309/99, odstavec 120. (167) Viz oddíl 6.1 této příručky o povoleních, oddíl 6.3 o požadavcích, které mají být vyhodnoceny, a oddíl 8.4 o omezeních týkajících se víceoborových činností.
53
Komise učiní vše pro nalezení praktických opatření s cílem napomoci členským státům při plnění povinnosti týkající se podávání zpráv a usnadnit následné předávání a využití zpráv. To bude zahrnovat strukturovaný způsob poskytování informací a nástroj on-line pro předkládání zpráv. To pomůže zajistit, aby zprávy byly na rovnocenné úrovni a aby informace poskytnuté členskými státy byly přehledné (jasně strukturované a snadno srozumitelné) a srovnatelné. Systém podávání zpráv on-line by měl rovněž pomoci vyřešit problémy s překlady a přispěje k celkové průhlednosti podávání zpráv.
10.2.3 Postup vzájemného hodnocení Komise zpřístupní zprávy ostatním členským státům, které budou mít šest měsíců na předložení připomínek, a bude konzultovat zúčastněné strany a výbor stanovený čl. 40 odst. 1 směrnice. Na základě zpráv a podaných připomínek Komise vypracuje souhrnnou zprávu a předloží ji Evropskému parlamentu a Radě.
10.2.4 Přezkum a posouzení požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2 a služeb obecného hospodářského zájmu Služby obecného hospodářského zájmu spadají do oblasti působnosti směrnice o službách, pokud nejsou výslovně vyloučeny. V souladu s tím budou členské státy muset přezkoumat požadavky, které se vztahují na služby obecného hospodářského zájmu, a posoudit jejich soulad s kritérii nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti. Ustanovení čl. 15 odst. 4 však uvádí, že použití čl. 15 odst. 1 až 3 nesmí bránit právně či fakticky plnění zvláštní úlohy služeb obecného hospodářského zájmu. To potvrzuje rovněž 72. bod odůvodnění, který blíže objasňuje, že „tento proces by se neměl dotýkat požadavků nezbytných pro provádění těchto úkolů, přičemž zároveň je třeba se zabývat neopodstatněnými omezeními svobody usazování“. Z praktického hlediska to znamená, že členské státy musí přezkoumat, ale mohou zachovat požadavky v oblasti služeb obecného hospodářského zájmu, které jsou přiměřené a nezbytné pro plnění konkrétního úkolu svěřeného poskytovateli služeb. Toto posouzení je nutno provést v souladu s judikaturou ESD týkající se služeb obecného hospodářského zájmu169.
10.2.5 Oznámení nových požadavků odpovídajících druhu požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2 Ustanovení čl. 15 odst. 6 vyžaduje, aby členské státy od vstupu směrnice v platnost (28. prosince 2006) nezaváděly žádné nové požadavky odpovídající druhu požadavků uvedených v čl. 15 odst. 2, ledaže tyto požadavky nejsou diskriminační, jsou opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu a přiměřené170. Ke zvýšení průhlednosti právních předpisů a právní jistoty pro poskytovatele služeb je nutno takovéto požadavky oznámit Komisi. Pokud existují pochybnosti ohledně jejich shody, doporučuje se, aby členské státy takovéto požadavky oznámily před jejich formálním přijetím. Oznámení v žádném případě členským státům nebrání v přijetí daných předpisů. Jak je objasněno v čl. 15 odst. 7, požadavek, který je oznámen v souladu se směrnicí 98/34/ES171, není nutno dodatečně oznamovat podle směrnice o službách.
54
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
základě kritérií stanovených v čl. 9 odst. 1168, čl. 15 odst. 3, resp. čl. 25 odst. 1. V případě článku 15 je nutno informovat rovněž o požadavcích, které byly zrušeny nebo zmírněny.
(168) Členské státy nemusí předkládat zprávu o každé z podmínek, na nichž závisí udělení povolení. Členské státy se však musí ujistit, zda jsou tyto podmínky v souladu s kritérii stanovenými v článcích 10– 13, a měly by přezkum povolovacích režimů využít k tomu, aby bylo zajištěno, že podmínky pro udělení povolení jsou v souladu se směrnicí. (169) ESD v judikatuře k používání čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES objasnil, že aby bylo opatření přijaté členským státem ve vztahu ke konkrétnímu úkolu poskytovatele služby obecného hospodářského zájmu opodstatněné, „nepostačuje, aby dotyčný podnik byl orgány státní správy pouze pověřen poskytováním služby obecného hospodářského zájmu“ (rozsudek ze dne 10. prosince 1991, přístav Janov, věc C-179/90, odstavec 26). Kromě toho je nutno prokázat, že je nezbytné uplatnění zvláštního požadavku, aby bylo zajištěno plnění konkrétních úkolů svěřených tomuto hospodářskému subjektu (např. dodržení zásady obecnosti). Viz rozsudek ze dne 19. května 1993, Corbeau, věc C-320/91, odstavce 14 a 16. (170) Ačkoliv členské státy nejsou povinny zajistit provedení před uplynutím lhůty pro provedení, ESD rozhodl, že během tohoto období nesmějí přijmout jiná opatření, která by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený směrnicí (viz rozsudek ze dne 18. prosince 1997, Inter-environnement Wallonie, věc C-129/96, odstavec 45). To se zakládá na článku 10 Smlouvy o ES, podle něhož jsou členské státy povinny usnadnit Společenství plnění jeho poslání a zdržet se jakýchkoliv opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy o ES. (171) Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, Úř. věst. L 204, 21.7.1998, s. 37. Po změnách zavedených směrnicí 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (nazývanou „směrnice o průhlednosti“; Úř. věst. L 217, 5.8.1998, s. 18) se směrnice 98/34/ES v oblasti služeb vztahuje na předpisy a pravidla týkající se služeb informační společnosti, tj. služeb poskytovaných elektronicky na dálku.
PŘÍRUČKA K PROVEDENÍ SMĚRNICE O SLUŽBÁCH
Jakmile je nový požadavek oznámen, Komise uvědomí ostatní členské státy a posoudí slučitelnost tohoto nového požadavku ve lhůtě tří měsíců ode dne oznámení. Komise popřípadě přijme rozhodnutí požadující, aby dotyčný členský stát od přijetí požadavku upustil nebo jej zrušil.
10.3 Postup podle čl. 39 odst. 5 Obecný přístup k přezkumu a podávání zpráv o příslušných požadavcích podle čl. 39 odst. 5 je v mnoha aspektech podobný postupu podle čl. 39 odst. 1. Doporučuje se proto, aby členské státy použily v zásadě stejnou metodiku. To znamená, že k určení požadavků, které je třeba přezkoumat, budou členské státy moci velkou měrou využít práci vynaloženou v souvislosti s postupem přezkumu podle čl. 39 odst. 1 a naopak. Členské státy budou muset posoudit, zda jsou požadavky, jež určily jako potenciálně použitelné na poskytovatele služeb z jiných členských států, v souladu s kritérii stanovenými v třetím pododstavci čl. 16 odst. 1 a v první větě čl. 16 odst. 3, tj. zda nejsou diskriminační, jsou opodstatněné důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí a nepřekračují rámec toho, co je nezbytné172. Pokud požadavek nesplňuje kritéria stanovená v článku 16, členské státy budou muset zajistit, aby se neuplatňoval na poskytovatele služeb z jiných členských států173. Na základě tohoto přezkumu a posouzení požadavků musí členské státy předložit Komisi nejpozději do 28. prosince 2009 zprávu s uvedením požadavků, jejichž uplatňování by mohlo spadat do třetího pododstavce čl. 16 odst. 1 a první věty čl. 16 odst. 3, a uvést důvody, proč se domnívají, že by jejich uplatňování na poskytovatele služeb usazené v jiných členských státech mohlo být přiměřené a slučitelné s článkem 16. Pokud např. členský stát má za to, že musí uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které omezuje hladinu hluku u určitých činností z důvodu ochrany životního prostředí, je nutné toto pravidlo upřesnit a uvést důvody jeho možného použití. Po první zprávě budou členské státy muset následně sdělit jakékoliv změny příslušných požadavků, včetně nových požadavků, nebo změny v jejich uplatňování a opět uvést důvody, proč by jejich uplatňování mohlo být podle článku 16 opodstatněné. Stejně jako u zprávy podle čl. 39 odst. 1 útvary Komise vypracují a členským státům navrhnou metodiku a strukturu podávání zpráv on-line s cílem usnadnit povinnost týkající se podávání zpráv a strukturovat informace. Komise předloží zprávy členských států a případná pozdější oznámení o změněných nebo nových požadavcích ostatním členským státům a každoročně předloží analýzy uplatňování těchto předpisů a směry pro jejich uplatňování v kontextu směrnice s cílem zvýšit průhlednost a právní jistotu pro poskytovatele služeb.
(172) Pro další podrobnosti ohledně kritérií viz oddíl 7.1.3 této příručky. (173) Viz oddíl 7.1.2 této příručky.
55
Europeiska kommissionen Příručka k provedení Směrnice o službách Luxemburg: Byrån för Europeiska gemenskapernas officiella publikationer 2007 — 55 s. — 21 × 29,7 cm ISBN 978-92-79-05996-4
Jak získat publikace EU Publikace vydávané Úřadem pro úřední tisky, jež jsou určeny k prodeji, lze objednat na stránkách EU Bookshop http://bookshop.europa.eu u prodejce, kterého si zvolíte. Můžete také zažádat o seznam prodejců z celosvětové sítě prostřednictvím faxu: (352) 2929-42758. Prohlášení o vyloučení odpovědnosti Tento dokument, který vypracovaly útvary generálního ředitelství pro vnitřní trh a služby, není pro Evropskou komisi jakožto orgán závazný. Upozorňuje se, že Evropská komise může po podrobném přezkoumání vnitrostátních prováděcích opatření zaujmout jiné stanovisko, než je uvedeno v tomto dokumentu, např. co se týká řízení pro nesplnění povinností.
Tento dokument je k dispozici na internetu a lze si jej ve všech úředních jazycích EU stáhnout ze serveru Europa na adrese: http://ec.europa.eu/internal_market/services/services-dir/index_en.htm
Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Bezplatná telefonní linka (*):
00 800 6 7 8 9 10 11 (*) Někteří operátoři mobilních sítí neumožňují přístup k číslům 00800 nebo mohou tyto hovory účtovat.
Mnoho doplňujících informací o Evropské unii je k dispozici na internetu. Můžete se s nimi seznámit na evropském serveru (http://europa.eu). Katalogové údaje jsou uvedeny na konci této publikace. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007 ISBN 978-92-79-05977-3 © Evropská společenství, 2007 Kopírování je povoleno pouze se souhlasem autora. Printed in Italy Vytištěno na neběleném papíře
KM-78-07-096-CS-C
Příručka
k provedení
Směrnice
o službách
ISBN 978-92-79-05977-3