SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 – Přepis rozhovoru č. 1, Zápis z pozorování č. 1 Příloha č. 2 - Přepis rozhovoru č. 2, Zápis z pozorování č. 2 Příloha č. 3 - Přepis rozhovoru č. 3, Zápis z pozorování č. 3 Příloha č. 4 - Přepis rozhovoru č. 4, Zápis z pozorování č. 4 Příloha č. 5 - Přepis rozhovoru č. 5, Zápis z pozorování č. 5 Příloha č. 6 – Projekt diplomové práce
-0-
Příloha č. 1 – Přepis rozhovoru č. 1, Zápis z pozorování č. 1
Přepis rozhovoru č. 1 L = Lucie - já (tazatel) V = vedoucí zdravotního úseku (informant) Datum vedení rozhovoru: 2.2.2011 Místo vedení rozhovoru: pracoviště Délka rozhovoru: 15:31 L: „Takţe já poloţím první otázku. S jakým prvním stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ V: „Konflikt ne s nadřízenými ani tolik s podřízenými, ale jako se spolupracovnicemi na rovný pozici, akurát ţe na jinym úseku.“ L: „Hm. Tento stresor ve Vás vyvolá stres?“ V: „Ano.“ L: „A jak se tento stres projevuje?“ V: „Třesem rukou, třesem celýho těla. V podstatě bolestí ţaludku, protoţe jsem nemocná na ţaludek. Pocením rukou, často nejistotou a někdy se dostávám aţ k pláči.“ L: „Hm. Takţe z těch duševních, duševních projevů, je to tedy spíš nějaká úzkost.“ V: „Hm.“ L: „Dobře. Jak Vy osobně zvládáte stres, při setkání se tedy s tímto konkrétním stresorem, v této konkrétní organizaci?“ V: „Snaţím se na to aţ tak nemyslet. Snaţím se odreagovat, tim ţe, tim ţe si naberu víc práce. Já si myslim, ţe práce je lék. Osobní hygienou, doma třeba čtu, mám ráda koupel ve vaně, kníţky, svíčky, měla jsem psa, vycházky se psem, teď ho bohuţel nemám uţ. Návštěvy, ale pro mě je hrozně důleţitý, kdyţ se můţu někomu vypovídat a na to mám syna.“ L: „Takţe vypovídáváte se spíš v rámci domova neţ v rámci práce.“ V: „Hm, tady to nejde, tady to nejde.“ L: „Tady to nejde. Hm. Dobře. Děkuju. S jakým druhým stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ V: „Nedostatek času na práci.“
L: „Hm. Takţe nějaký časový tlak.“ V: „Časovej tlak.“ L: „Hm. Takţe tento stresor ve Vás také vyvolá stres?“ V: „Ano.“ L: „A jak se tento stres projevuje?“ V: „V podstatě stejně, v podstatě mám zvýšenej, léčim se asi dva roky na vysokej krevní tlak, coţ jsem kdysi neměla. Mívám občas depresivní stavy. Zase strach, ţe to nestihnu, z toho pramení i strach v podstatě o místo.“ L: „Hm. A ty tělesný projevy jsou stejný jako byly u toho prvního?“ V: „Určitě, tohle je stejný.“ L: „Takţe třes rukou, pocení těla, bušení.“ V: „Třes rukou, pocení, takovej ten bolest v ţaludku.“ L: „Hm. Jak Vy osobně zvládáte stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci?“ V: „V podstatě stejně, snaţim se udrţet klid, ne vţdycky se mi to podaří. Snaţim se najít si jinou práci, abych teda se odreagovala, od sebe toho, co mě stresuje. Tak si prostě najdu, třeba jdu uklízet chvíli do skladu, abych si tam, já nevim, vyčistila hlavu. Zajdu za lidma, za klientama, popovídam si s nima. Já nevim. Posadim se s nima chvíli na sedačku a podobně.“ L: „Hm. A kdyţ to takhle třeba jakoby časově, je ten tlak, který je asi u vedoucích pracovníků velice častý.“ V: „Tak mi ten čas potom chybí.“ L: „Tak Vám ten čas potom chybí.“ V: „Samozřejmě.“ L: „A musíte to nějakym způsobem dohánět třeba i přesčas?“ V: „To bych aţ tak neřekla, protoţe v podstatě to, co já jsem Vám vyjmenovala, všechno, všechno patří k mí náplni práce.“ L: „Hm.“ V: „I ty sklady, protoţe já tam občas uklidit musim.“ L: „Hm.“ V: „Takţe i ty v podstatě rozhovory s klientama, to všechno patří do mí práce. Akurát, ţe teďko tahleta konkrétní situace mě vyvedla z míry, tak prostě jí teďko chvíli nechám.“ L: „Hm.“ V: „A půjdu dělat něco jinýho. Kdyţ si můţu dovolit, ţe ta situace počká.“ L: „Takţe se snaţíte proměňovat [nedořečeno].“
V: „Tak, tak.“ L: „Tu různorodost té práce.“ V: „Nedělám nic, coby [nedořečeno].“ L: „Ale v podstatě to vţdycky stejně stíháte.“ V: „Je to práce, no musim to stihnout.“ L: „Musíte to stihnout, to je asi lepší výraz. Dobře. Děkuju. S jakým třetím stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ V: „Nedostatek potřebných informací ze strany, ze strany vedení.“ L: „Hm.“ V: „Opakovaně jsem o to ţádala, abych měla naprosto stejný anebo aspoň podobný informace jako má moje kolegyně na stejný pozici, akorát ţe na jinym úseku. Nicméně to tak není. Dozvídám se všechno, všechno, ne všechno, ale mnoho věcí jako, mnohem opoz….opozděnějš neţ ona. Je to taky tím, ţe já jsem tady, ona s nima sedí dole, takţe oni třeba, kdyţ si uvařej kafe, tak oni tam proberou spoustu věcí, coţ si myslim, ţe je hodně špatný, protoţe od toho my máme porady. Mělo by se to řešit všechno na poradách. Pokud tam řešej něco jinýho, měli by mě o tom informovat. Pak nemůţou ode mě chtít věci, který třeba si tam dole dohodnou s nějakym termínem a mě postavěj před hotovou věc a já na to mám třeba půl dne. Ona třeba tejden.“ L: „Hm. Dobře. Takţe tento stres [přeřeknutí], tento stresor ve Vás vyvolá stres?“ V: [kývání hlavou, ţe ano] L: „A jak se tento stresor [přeřeknutí], tento stres projevuje?“ V: „Úplně stejně, já prostě na stres reaguju pořád stejně.“ L: „Jo takţe.“ V: „Pocení rukou, já nevim, bolest ţaludku, nervozita, nejistota, třes těla, pocení, pořád stejně.“ L: „Hm. A jak Vy osobně zvládáte stres při setkání se s tímto stresorem?“ V: „Poţádala jsem, uţ opakovaně, jestli by to šlo napravit. Nicméně k nápravě nedošlo.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. A s jakým čtvrtým stresorem, jestli je nějaký, se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ V: „Pomlouvání od druhých.“ L: „Pomlouvání od druhých. A to ve Vás vyvolá stres?“ V: „Hm.“ L: „A předpokládám, ţe se ten stres projevuje opět stejně, takţe zase třes rukou.“
V: „Stejně. Pořád je to o tom. Pořád je to o tom. Myslim si, ţe v podstatě denně jsem tady ve stresu.“ L: „Hm.“ V: „Na čemţ v podstatě, coţ můţu dokázat vlastně i svejma diagnózama.“ L: „Hm.“ V: „Ţaludeční vředy, vysokej krevní tlak.“ L: „To musí bejt určitej pocit takový úzkosti nebo bezradnosti?“ V: „Hm. Určitě. Bezmocnosti.“ L: „Bezmocnosti. A jak Vy osobně zvládáte stres při setkání se s tímto stresorem? [dlouhá pauza] Jak třeba to řešíte?“ V: „Neřešim to, přestala jsem to řešit.“ L: „Neřešíte to. Takţe nějaká komunikace s vedením [nedořečeno].“ V: „Snaţila jsem se to řešit tím, ţe jsem poţádala vedení, abych měla stejný informace na poradách. Nicméně to tak není, takţe uţ to neřešim.“ L: „Hm. To musí být obtíţně, potom kdyţ Vám chybí informace.“ V: „Těţko, těţko, těţko se [nedořečeno].“ L: „To věřim, ţe není jednoduchý. Dobře. Děkuju. Ještě nějaký stresor, se kterým se setkáváte přímo na tomto pracovišti, který byste chtěla zmínit?“ [dlouhá pauza] L: „Nějaký čtvrtý nebo pátý uţ moţná v pořadí.“ [dlouhá pauza] V: „Moţná zodpovědnost. Moţná zodpovědnost za ty klienty tady a za práci toho mého úseku. Protoţe u klientů v podstatě jde o ţivot. Tady starý lidi, ţe jo, tam jsou ohroţený na ţivotě uţ jenom tím věkem. A ne příbuzný to vţdycky přijmou.“ L: „Hm.“ V: „Takţe moţná todleto mě trochu stresuje.“ [informant mě požádal, abych následující dvě věty nezveřejňovala, takže je vynechávám] L: „Ještě se zeptám, abych trošku pronikla do tý situace. Tak Vy teda i přímo pracujete s těmi klienty nebo máte jenom pod sebou vedoucí [přeřeknutí], podřízené?“ V: „Taky, taky. Ne, ne, ne, ne. Já mám pod sebou zdravotní úsek. To znamená rehabilitační sestru a sestry diplomovaný a ty se starají o zdravotní stav klientů.“ L: „Hm.“ V: „Ale ještě k tomu, já mám veškerý lékaře a veškerý klienty, to znamená. Kdyţ, pokud máme plnej ústav, devadesát klientů a všechno co se týče, týče jejich zdravotního stavu. To znamená veškerý odborný vyšetření na poliklinikách, objednávání, shánění léků. Zjišťování, kolik léků chybí a tohle všechno prostě.“
L: „Ta zodpovědnost, ta je vlastně taky častym, častym úkolem nebo hlavní náplní toho vedoucího pracovníka. Takţe to ve Vás vyvolá určitě stres, ţe jo, tajten stresor?“ V: „Ano.“ L: „A jak se tento stres projevuje, zase určitě stejně, ale moţná v něčem ještě jinak?“ V: „Zase stejně. Ani bych neřekla. Pocení rukou, třes, takový chvění těla. Prostě strach, abych všechno zvládla, aby ti lidi byli v pořádku. Aby nebyly zbytečný stíţnosti. Předcházení tajdletomu všemu.“ L: „A jak Vy osobně zvládáte tento stres při setkání se s tímto stresorem?“ V: „Tady to jde těţko, protoţe tadletu práci udělat musíte, od tý nejde odejít. Pokud je někomu špatně, tak prostě někomu je špatně a já musim na doktora. Pokud mi to dva doktoři odmítnou, odkazujou mě na ústavní doktorku, tak je to uţ pro mě stres. Protoţe vim, ţe paní doktorku uţ neseţenu po pracovní době a já to musim nějak vyřešit.“ L: „Hm. Tak to je nevděčná činnost. Ještě nějaký stresor, který byste chtěla zmínit, se kterým se setkáváte přímo na pracovišti?“ V: „Ani bych neřekla.“ L: „Dobře, tak já Vám ještě poloţim obecně otázku. Co obecně děláte proto, abyste uměla zvládat stres v této konkrétní organizaci? Ať uţ z hlediska třeba nejdřív pracovního.“ V: „Snaţim se tu práci naplánovat tak, abych to časově zvládala. Snaţim se, pokud moţno, hodně mluvit s klientama. Vysvětlit jim situaci. Myslim si, ţe hodně mluvim se svym podřízenym personálem. A ty teda chápou. Tam problémy, myslim si, ţe nejsou vůbec ţádný. Pokud nějaký, nějaký problém nastane, snaţím se ho řešit s tou konkrétní osobou. Ne vţdycky se daří. Ne vţdycky ta osoba je ochotna se mnou spolupracovat. Prostě se snaţim odstraňovat příčiny toho, co mě stresuje.“ L: „Hm, tak dobře. Děkuju. Ještě z tý pracovní, z toho pracovního hlediska se zeptám, máte tady třeba supervize, kde se můţete [nedořečeno]?“ V: „Supervize máme, loni jsme měli, předloni jsme měli. Nevim, jak to bude letos, je to všechno. Záleţí to na penězích. Ale to je v náplni ředitele, tohleto. Myslim si, ţe supervize mi aţ tak moc nedaly.“ L: „Hm, ţe Vám nepomáhaj.“ V: „Nebo moţná daly, moţná mi daly spíš ty konkrétní témata, ale tím, ţe já tam jsem v pracovní době, mě ten čas opět chybí.“ L: „Hm.“ V: „Opět se dostávám do stresu.“ L: „Jasně.“
V: „Protoţe já to zase musím někde nahnat, zase to musim někde stihnout.“ L: „Hm.“ V: „Myslim si, ţe je to špatně postavený.“ L: „Hm.“ V: „Ţe by to mělo být moţná mimo pracovní dobu.“ L: „Tam se bavíte teda konkrétně o těch tématech a probíráte třeba techniky zvládání toho stresu? Nebo to uţ Vám ta supervize neumoţňuje?“ V: „Já jsem v loňskym roce dost marodila, byla jsem na operaci. Takţe nevím, co.“ L: „Hm.“ V: „Kdyţ jsem tam byla já, tak tohle se tam neřešilo. Moţná, ţe se to řešilo, kdyţ jsem tam já zrovna nebyla.“ L: „Hm.“ V: „Já jsem tady přes dva měsíce nebyla. Je to moţný, ţe v tý době. Ale kdyţ jsem tam byla, tak ne.“ L: „A ještě máte něco ohledně tý supervize [přeřeknutí], třeba nějaký, teda supervize. Omlouvám se. Ohledně, ohledně. Nějakých školeních o stresu?“ V: „Určitě. Dokonce my jsme povinný ze zákona se vzdělávat dalšim, dalšim vzdělávánim, sháníme kredity, takţe tam jsme měly. Měly jsme tam i různá jiná témata. Komunikace.“ L: „Hm.“ V: „Kdyţ je špatná komunikace, můţe to vést ke stresu. Takţe já se snaţim pro ten personál i pro sebe shánět takový témata, který mi pomůţou v práci.“ L: „Ty školení, ty byly teda mimo organizaci.“ V: „Ty byly mimo organizaci, v podstatě já si na ně jezdim na dovolenou, protoţe mi organizace neumoţňuje, abych jela.“ L: „Aha.“ V: „No, abych měla na to volno. Jsem teda jediná, kdo to tady takhle má udělaný.“ L: „Hm.“ V: „Jinak se snaţim děvčatům vyjít vstříc, kdyţ mají volno, tak aby to školení bylo o jejich volno.“ L: „A to školení Vám pomáhá?“ V: „Určitě. Určitě.“ L: „Lépe se potom vyrovnáváte se stresem?“ V: „Určitě. I kdyţ zase řikam, protoţe teda si musim vzít na to dovolenou.“ L: „Jasně.“
V: „Tak uţ zase někde ta práce chybí, ţe jo.“ L: „Hm.“ V: „A není zástup, protoţe já, pokud tady nejsem, tak samozřejmě zástup mám, ale pokud chci, aby ty kolegyně se taky vzdělávaly, tak jedeme všechny. Takţe tady je jenom jedna sestra, která je v provozu.“ L: „Aha.“ V: „Takţe tu mojí práci na ten den nikdo neudělá. Kdyţ mám běţnou dovolenou, já nevim, normální, takţe mám zástup, tam je to trošku lepší.“ L: „Takţe vlastně Vám tam aspoň řeknou, jak se dá třeba zvládat, ty techniky a tak?“ V: „Ano.“ L: „Ale asi je uţ obtíţnější to realizovat.“ V: „To určitě. Ne všechno si pamatujete a ne vţdycky máte na to podmínky.“ L: „Hm. A ještě něco máte třeba nějaký porady?“ V: „My máme kaţdý týden porady ředitelský, ale tam todlecto neřešíme.“ L: „Neřešíte. Takţe nějaká prevence ze strany organizace?“ V: „Tam řešíme spíš provozní problémy.“ L: „Hm, takţe prevence ze strany organizace, jako ve smyslu toho stresu, tady není? To akurát pokavaď teda chcete, tak na to školení a to je teda v rámci splněný nějakejch těch akreditačních [nedořečeno].“ V: „Tak, tak. Buď teda v rámci supervize nebo v rámci toho školení.“ L: „Aha. V rámci splnění nějakých těch akreditačních bodů. Hm. Dobře. Děkuju. A co osobně děláte doma, abyste teda zvládala. Uţ jste tady zmínila, ţe s pejskem [nedořečeno].“ V: „Miluju. Miluju. No pejska uţ nemám, ten mi bohuţel umřel. Coţ byl pro mě další ohromnej stres.“ L: „Hm.“ V: „Ale tak zas bude dobře. Takţe vycházky, pokud byl pes, vycházky se psem. Ráda čtu. Miluju vanu, svíčky. I si třeba jen tak někdy zalenošim. Procházky.“ L: „Takţe taková forma relaxace doma.“ V: „Hm.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. Způsobuje Vám stres, z těchto všech Vámi vyjmenovaných stresorů, nějaké následky? Uţ jste tady zmínila, tuším krevní tlak.“ V: „Určitě. Určitě. Léčím se s hypertenzí a se ţaludečníma vředama.“
L: „Hm. Dobře. Děkuju. Tak já, mě to asi stačí. Já nevim, jestli třeba byste mi k tomu chtěla něco doplnit? Takţe ze strany vlastně organizace, tak porady, tam nefunguje nic o tom stresu. Školení, to teda, na to jezdíte.“ V: „To si sháním sama, v podstatě i pro ty kolegyně.“ L: „Hm.“ V: „Ta témata.“ L: „Ale není to povinný nebo stanovený od organizace nebo to musíte asi mít?“ V: „No, ne. Pro mě jo, protoţe já jsem jako jediná registrovaná sestra a v podstatě já jediná tady pracuju bez dohledu.“ L: „Aha.“ V: „Moji podřízení pracují s dohledem, tudíţ nepotřebujou, od letošního roku, loni to bylo jinak, od letošního roku nepotřebujou tohle školení pro zaměstnavatele. Ale potřebujou ho pro pojišťovnu. Protoţe já vykazuju to, co tady uděláme přes pojišťovnu a pojišťovna nám dává korunky. Takţe tam to potřebujou. Takţe to je takový, sice zaměstnavatel to nepoţaduje, ale bejt to musí ze zákona.“ L: „Aha, děkuju.“ V: „Pokud ta sestra chce pracovat jako sestra, to znamená, ţe teď to nepotřebuje, ale za pět let se rozhodne, ţe odejde od nás a půjde do špitálu, tak to nutně potřebuje.“ L: „Hm.“ V: „Takţe nikdo nebude riskovat, ţe nebude mít ty body.“ L: „Ze strany organizace je to hlavně třeba poskytování Vám supervize, jako prevence proti stresu.“ V: „Tak. Tak.“ L: „Dobře, tak já moc děkuju za rozhovor.“ V: „Není za co.“
Zápis z pozorování č. 1 Lucie – já (pozorovatel) Vedoucí zdravotního úseku (pozorovaný) Datum a délka pozorování: polovina pracovního dne 2.2.2011 a polovina pracovního dne 7.2.2011 Místo pozorování: pracoviště
Jeden ze stresorů, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je mnoho práce, ta při pozorování spočívala zejména v administrativě, v práci s klienty, ve vedení podřízených, ve spolupráci s kolegy, v ostatních organizačních záleţitostech. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Nadechne se, usměje se a hned se pustí do práce, aby ji všechnu za ten den udělal. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je časový tlak. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí, posteskem a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Dělá nejprve práci, která musí být splněná v nejbliţším čase a teprve aţ potom se věnuje práci, která tolik nespěchá. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je nedostatek klidu na práci – vyrušování kolegou. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje nervozitou, skleslostí a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Při vyrušení kolegou, odpovídá mu krátce a stále pracuje, aby práci stihl udělat. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je nedostatek klidu na práci – vyrušování klienty, kteří se neustále chodí na něco ptát. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje nervozitou, třesem rukou a skleslostí. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Při vyrušení klientem, zodpoví jeho otázky a opět usedá k práci.
Příloha č. 2 – Přepis rozhovoru č. 2, Zápis z pozorování č. 2
Přepis rozhovoru č. 2 L = Lucie - já (tazatel) S = vedoucí ekonomicko-provozního úseku (informant) Datum vedení rozhovoru: 2.2.2011 Místo vedení rozhovoru: pracoviště Délka rozhovoru: 19:15 L: „Takţe já se zeptám, s jakým prvním stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ S: „Tak asi je to časovej, časovej tlak a hodně práce, to spolu souvisí.“ L: „Hm.“ S: „To je pro mě takovej nejvyšší stresor.“ L: „Coby pro vedoucího pracovníka je asi hodně častý?“ S: „Jo, jo. Určitě.“ L: „Takţe tento stresor ve Vás vyvolává stres?“ S: „Ano určitě stres. Ale jako jinak, já nevim no.“ L: „Jak se tento stres projevuje?“ S: „Jsem, jsem z toho trošičku nervózní.“ L: „Jo.“ S: „Spíš to. Asi ta nervozita.“ L: „Takţe ten projev stresu je nervózně.“ S: „Ta se, ta se tam projevuje. A pokud, pokud se k tomu přidá ještě nějakej další stresor, jako třeba, ţe nemám, nemám klid na práci, protoţe nás sedí víc v kanceláři nebo takhle.“ L: „Hm.“ S: „Takţe, nebo chodí klienti, takţe se musim hodně ovládat, abych to nedala najevo i fyzicky, jako v obličeji, ţe, ţe mam [nedořečeno].“ L: „Hm.“ S: „Ţe mě to ruší.“ L: „A nějaký ty fyzický. Jak se to u Vás třeba projevuje, kdyţ jste nervózní?“ S: „No já hlavně hodně odcházím od stolu.“ [smích]
L: „Aha.“ [smích] „Jste takový poletovač.“ S: „Takţe si jdu uvařit kafe. Jdu si, musim se třeba, kdyţ uţ cejtim, ţe je toho hodně, tak se musim nějak odreagovat tímhletím způsobem, jo.“ L: „Hm.“ S: „Takţe si jdu třeba nalejt vodu nebo si jdu umejt hrnek a hodně odcházím od tý práce.“ L: „Takţe nějakou aktivitou se to projevuje.“ S: „Jo. Potřebuju se takhle na něco jinýho soustředit chviličku.“ L: „Hm. A co se týká pocitů? Cejtíte se třeba? Něco [nedořečeno].“ S: „No jak jsem říkala tu nervozitu, ale poměrně rychle ji dokáţu zase, protoţe vim, ţe, ţe to je z toho, tak se s tim dokáţu poprat.“ L: „Hm.“ S: „Spíš takovej ten úplně, ten tlak, kdyţ to, tlak na tu osobu, kdyţ to přeroste uţ tu únosnou mez, tak pak jako tvářit se vlídně na ty lidi, kteří tam zrovna přišli v době, kdy to nejmíň potřebuju [smích], tak je to sloţitý, no. Myslim si, ţe je to vidět.“ L: „A ten. Aha. Tak já ještě nejdřív začnu teda tím časovým tlakem, kterej Vy jste zmínila.“ S: „Hm.“ L: „Takţe ten se vlastně takhle, ty projevy jsou takový, jak jste řekla a jak Vy ho zvládáte?“ S: „No naučila jsem se to zvládat, protoţe mi nic jinýho nezbylo, takţe se člověk naučil zvládat. A plánováním. Plánováním.“ L: „Takţe plánováním, kdyţ si rozvrhnete práci.“ S: „Plánováním, rozvrhnu si práci, vim, co má přednost. Dokáţu upřednostnit to, co musim udělat hned a co chvilku počká.“ L: „Hm.“ S: „Takţe to, to musí. A umim to říct, umim říct těm druhejm, ţe musej chvilku počkat, protoţe teď zrovna [nedořečeno].“ L: „Takţe umíte říct ne.“ S: „Jo. Je něco důleţitějšího, ţe je teda nevodbudu, ale ţe musej chvilku počkat.“ L: „Jo. Bejt asertivní.“ S: „Tak.“ L: „A ten druhej stresor jste zmínila mnoho práce nebo mnoţství práce.“ S: „Hm.“ L: „A ty projevy jsou taky asi stejný nebo jsou [nedořečeno]?“
S: „Ono to spíš s tim časovym, časovym tlakem hodně souvisí, protoţe ono, ten časovej tlak právě z toho mnoţství tý práce a je to samej termín, takţe.“ L: „A to zvládání, kdyţ máte mnoţství práce, tak jak si s tím poradíte?“ S: „No zase. Rozvrhnu si, co je nejdůleţitější.“ L: „Hm.“ S: „Tam začnu a hlavně neţ, neţ tu práci začnu dělat, tak přemejšlim o tom, jak ji udělám, jo. Abych uţ měla připravenej nějakej takovej mustr. Abych věděla, ţe takhle, takhle teda musim začít. Takhle to bude pokračovat. Mám, mám to rozvrţený, neţ začnu něco dělat. Takţe vím, vim čím začnu, jak budu pokračovat a co chci mít na konci tý práce.“ L: „Hm. Napadá mě, třeba delegujete tu práci mezi ty podřízený? Kdyţ uţ jí je hodně nebo [nedořečeno]?“ S: „Nemám komu delegovat, tak trošku, protoţe to je práce, za kterou nesu plnou zodpovědnost.“ L: „Hm.“ S: „A mám pod sebou v týhlectý konkrétní práci. Já toho mám teda víc, ale tam se to dá delegovat. Ale takový ty věci, co zrovna s tim časovym tlakem hodně souvisí, nemám na koho delegovat.“ L: „Hm.“ S: „Takţe s tím si musím poradit.“ L: „Dobře. Jako ten třetí stresor jste zmínila jakoby rušivý faktory v tý kanceláři. Protoţe jste zmínila, ţe s někym sedíte.“ S: „To by mi ani nevadilo, to ani tak rušivý není. Ale spíš, protoţe přeci jenom, je tady mnoţství klientů a jiných spolupracovníků.“ L: „Aha, takţe [nedořečeno].“ S: „Tak spíš tohlecto.“ L: „Takţe ten stresor [nedořečeno].“ S: „Hm. To mi jako v kanceláři jsme sehraný. Tam je to v pořádku.“ L: „Takţe ten stresor je teda spíš ten rušivej faktor klientů.“ S: „Vnější, vnější okolí. Hm.“ L: „Kteří neustále chodí se na něco ptát a to Vás, to ve Vás vyvolává ten stres?“ S: [kývání hlavou, ţe ano] L: „A ten se projevuje tělesně třeba jak?“ S: „No ten se uţ dneska neprojevuje, protoţe [nedořečeno].“ [smích] L: „Neprojevuje.“ [smích]
S: „Protoţe to jsem se musela naučit zvládat. Na klienty [nedořečeno].“ L: „Jasný, ale třeba, co se ve Vás odehrává? Jste třeba naštvaná, vzteklá nebo bezmocná, bezradná?“ S: „To ani ne no, spíš chvilku přemejšlim, spíš se musim jako zarazit. Chviličku. Jako uklidnit se a rozmyslet se, co po mě ten člověk vůbec chce, protoţe jak je člověk soustředěnej na jinou práci.“ L: „Hm.“ S: „Tak se musí jakoby přepnout na něco úplně jinýho.“ L: „Takţe spíš takovej neklid to ve Vás vyvolá?“ S: „Je to spíš neklid, no.“ L: „A nějaký ten fyzický projev toho stresu? Ţe byste třeba, to ukázala nějak v mimice? Ţe byste se [nedořečeno]?“ S: „Zamračila.“ L: „Zamračila.“ [smích] S: [smích] „Jo určitě jo. Určitě to mračení. Já myslim, ţe na tý tváři se to pozná.“ L: „Hm.“ S: „Jako ţe, ţe někdo někoho vyrušil zrovna v nevhod, no.“ L: „Jasně. A třeba asi ruce se Vám asi u toho netřesou zrovna?“ [smích] S: „To ne.“ L: „To ne. To není aţ takový, takovej významnej [nedořečeno].“ S: „Teď přemejšlim, co to, ale nic.“ L: „Hm. Dobře. A jak to zvládáte tenhleten stresor? Jak si s tím poradíte? Jak zvládnete ten stres při setkání se s tím stresorem?“ [dlouhá pauza] S: „No zvládnu ho, protoţe uţ jak asi, jak člověk přeci jen uţ má nějakou praxi, tak si ho uvědomim.“ L: „Hm.“ S: „To je nejdůleţitější. Si uvědomim, ţe mě někdo vyrušil a ţe je to, ţe on za to nemůţe, ţe to je jen můj problém a ne jeho, ţe mě vyrušil. Takţe se v podstatě poměrně rychle uklidnim.“ L: „Takţe to vlastně vyřešíte s tím klientem.“ S: „Jenom jsem, ale trochu mi to stěţuje soustředění.“ L: „Určitě.“ S: „V tý práci.“
L: „Dobře. Děkuju. S jakym dalšim stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ S: „Tak pak je to určitě zodpovědnost, protoţe nejenom zodpovědnost za podřízený, ale v mém případě jsou to i finance. Takţe tam je ta zodpovědnost veliká. A uhlídat rozpočty a podobný věci. A musim si umět poradit, kdyţ nejsou. Tak to je zodpovědnost velká. S tím Vám nikdo nepomůţe. To je vyloţeně na mejch bedrech. Takţe tam [nedořečeno].“ L: „Takţe tohle ve Vás vyvolává stres?“ S: [kývání hlavou, ţe ano] L: „A jak se ten stres projevuje při setkání se s tímdletím stresorem?“ S: „No pokuď je nějakej tlak, co se týče finančního, tak to obvykle, pokud jsem schopná si s tim poradit a vidim, ţe jako je nějaká šance, tak reaguju poměrně dobře, jo. Ale pokuď vidim, ţe ten tlak je uţ hodně velikej a vidim, ţe to okolí tak jako si pořád myslí, ţe ono ještě bude dobře, tak to uţ pak trošičku vyskočim teda jako a přitvrdim. Protoţe si myslim, ţe oni dokuď na mě viděj na tváři úsměv, tak ţe dobrý, jo. Takţe pak kdyţ, kdyţ uţ vidim, ţe jde do tuhýho a oni ostatní si tak furt myslej, ţe ještě, ještě se to dá zvládnout, tak pak jako strašim.“ L: „Hm.“ S: „Strašim to okolí trošičku a ne, ţe bych zrovna nadávala, ale vyskočim a zvýšim hlas. To jo.“ [smích] L: „Jo. Takţe takhle. A co se ve Vás jakoby odehrává? Jste naštvaná, vzteklá, nervózní?“ S: „Spíš nervózní. Nervózní, ale kdyţ vim, ţe to nějak zvládnout musíme, ţe jo.“ L: „Hm.“ S: „Takţe jsem spíš nervózní a začnu tam, tam pak nabíhá takovej můj domácí ten. Protoţe v práci nad tím tak nepřemejšlim jako pak doma, neţ usínám nebo ve spánku. A špatně se od toho odprošťuju, protoţe neustále vlastně počítám.“ L: „Hm.“ S: „A ty věci řešim, jo.“ L: „Takţe neumíte vypnout po práci, kdyţ přijdete domů?“ S: „Vypínám velice často, velice často, ale pokuď je něco takovýdleho, opravdu [nedořečeno].“ L: „Jo.“ S: „Opravdu velkej pres nebo něco závaţnýho, co jsem nebyla schopna vyřešit v práci, tak většinou to vyřešim doma. Najdu nějaký řešení spíš doma v klidu.“
L: „Hm.“ S: „Kdyţ ty věci si znova proberu.“ L: „A ten projev nějakej třeba tělesnej? Projevuje se u Vás?“ S: „No určitě se projevuje, protoţe jsem taková celá roztěkaná.“ L: „Hm.“ S: „Jako neklidná, jo. Tam moţná nějakej trochu ten třas se asi projeví.“ [smích] L: „Aha. Dobře. Děkuju.“ S: „Takţe to spíš. Tadyhle v tom a jsem taková zrychlená trošičku, abych řekla.“ [smích] L: [smích] „A jak Vy osobně tenhleten stres zvládnete? Řikala jste, ţe potom nad tím doma přemejšlíte, ale asi, asi musíte dělat třeba nějakou techniku, abyste se při týhletý zodpovědnosti, abyste byla schopna vůbec doma vypnout.“ S: „Já to mám asi vrozený, tohlecto.“ L: „Jo.“ S: „To není asi ţádná technika. Já prostě vţdycky jsem oddělovala práci od rodiny.“ L: „Hm.“ S: „Akurát, kdyţ uţ byly opravdu hodně těţký stresy, jako tenhleten nebo ţe tady jsme, se nám něco nepodařilo vyřešit, tak tam uţ to bylo takový sloţitější. To většinou doma ta rodina uţ trošku odnesla. Oni to o mě vědí. Takţe vědí, ţe kdyţ na mě mluví a já neodpovídám, tak ţe jsem duchem nepřítomna a řešim něco jinýho, jo.“ L: „Jasně.“ S: „Takţe oni uţ to vědí. Ze začátku s tím trošku měli problém.“ L: „Hm.“ S: „Ale jinak, kdyţ to je opravdu jenom u takovejch těch důleţitejch věcí a takový opravdu, ţe uţ jde do tuhýho, ale jinak já jsem opravdu zvyklá. Já zavřu za sebou dveře a pro mě práce přestala existovat.“ L: „Hm. Takţe s tajtím stresorem si prostě poradíte tak, ţe ho vyřešíte.“ S: „Jo.“ L: „Prostě nikdo jinej to za Vás neudělá.“ S: „Tak. To bylo pro mě velmi důleţitý jako zjištění, ale uţ jako asi po maturitě nebo něco, ţe kdyţ uţ člověk začne bejt samostatnej, tak za něj nikdo nic neudělá a musí si poradit sám. Takţe uţ fakt jako s tím jsem tak jako smířená a hledám ty řešení. Zatím se vţdycky podařilo, tak jako.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. Je ještě nějaký stresor, se kterym se setkáváte na tom pracovišti?“
S: „Trošičku, kdyţ jsou nějaký dohady mezi zaměstnanci a řeší se takovým tím způsobem, ţe, ţe oni si to mezi sebou vyřešit neuměj, tak hledaj někoho třetího, kdo to vyřeší za ně. Tak to je, to je stresor, kterej mě nadzdvihává teda. S tím jsem se ještě [nedořečeno].“ L: „Takţe Vy jste takovej ten prostředník.“ S: „Jo. S tím jsem se ještě nesrovnala.“ L: „Takţe vlastně ty jejich konflikty nebo dohady ve Vás vyvolávaj ten stres?“ S: [kývá hlavou, ţe ano] „Protoţe si všichni vţdycky pak přijdou a jdou, jdou řešit, chtějí s Váma řešit. Jo, jo. Chtějí prostě slyšet, ţe Vy jste ten, který má tu pravdu. Ţe jo.“ L: „Hm.“ S: „A ono to nejde, pravdu má kaţdej svojí.“ L: „Hm.“ S: „A kaţdej to vidí z jinýho pohledu, tak takovýho toho rozhodčího dělat.“ L: „Co se ve Vás děje? Jak se ten stres projevuje při setkání se s tímdle stresorem?“ S: „Takţe se těm lidem snaţim dlouho vyhejbat.“ [smích] L: [smích] S: „To si myslim, ţe je [nedořečeno].“ L: „Tak to uţ je takový zvládání.“ S: „Coţ si myslim, ţe je takový jako špatně. Ale projevuje se to tak, ţe uţ kdyţ se objeví ve dveřích, tak uţ čekám, co z nich zase [nedořečeno].“ L: „Takzvaně nastartovaná.“ [smích] S: „Jo, jo. Uţ jsem napruţená.“ L: „Aha.“ S: „A uţ nečekám od nich, ne nic dobrýho, uţ ale myslim jako negativně v podstatě.“ L: „Takţe nějaký negativní myšlenky.“ S: „Ţe přijde nějakej problém.“ L: „Hm.“ S: „Tak todlecto třeba, to mi [nedořečeno].“ L: „A tělesně se to nějak projevuje třeba?“ S: „No asi mimikou, gestikulací nějak, to určitě. Ta nervozita na těch rukou se určitě projevuje.“ L: „Já se zeptám, kouříte třeba?“ S: „Nekouřim.“ L: „Nekouříte, takţe to neřešíte třeba, ţe byste si šla zapálit.“
S: „Ne. To jsem se nenaučila naštěstí.“ [smích] L: [smích] „Jo. Dobře. Takţe. A řikala jste k tomu zvládání, ţe se snaţíte jakoby těm lidem vyhýbat, teda?“ S: „No, to je takový zvládání, který se mi moc nedaří, ţe jo. Protoţe se jim nevyhnete, kdyţ Vám něco chtějí říct, tak to nejde. Ale spíš se uţ snaţim dávat je dohromady a nějak víc uţ to nerozviřovat.“ L: „Hm.“ S: „Jinými slovy, já si to vyslechnu a snaţim se, co nejmíň reagovat.“ L: „Takţe taková vrba.“ S: „Tak.“ L: „Ale snaţíte si to uţ tolik nepřipouštět.“ S: „Uţ to dál nepodněcovat i ty jejich to a prostě neregovat, no.“ L: „Hm.“ S: „Pokud to není něco závaţnýho samozřejmě.“ L: „Hm. Dobře. Ještě nějakej stresor, kterej byste chtěla zmínit?“ [dlouhá pauza] L: „Se kterým se setkáváte přímo na pracovišti?“ S: „Přímo na pracovišti? To uţ pak nějak. Pak jsou to takový ty stresory podřízenej nadřízenej. Ale to je uţ spíš taková, ţe člověk musí, musí kontrolovat ty podřízený nebo něco takovýho. A kdyţ vidí, ţe je něco špatně, tak jako a má jim něco vytýkat nebo to. Tak to je takový nepříjemný, ale to si musí kaţdej vedoucí. Ale nechce se mi do toho samozřejmě.“ L: „Je to pro Vás teda určitě tim stresorem?“ S: „Je to stresující určitě, no.“ L: „Jo. Takţe vyvolává to ve Vás stres?“ S: [kývá hlavou, ţe ano] „Kdyţ máte jít někomu vynadat nebo mu říct, ţe něco dělá špatně, tak uţ je člověk tak jako připravenej, ţe ta protistrana se bude bránit.“ L: „A to by mě zajímalo, co se ve Vás v tuhle chvíli odehrává, kdyţ musíte někomu něco říct, třeba nějakou nepříjemnou informaci, tak co se ve Vás děje?“ S: „No určitě [nedořečeno].“ L: „Jak se ten stres projevuje tělesně, třeba?“ S: „No nejdřív se to určitě teda snaţim oddálit, co nejvíc to jde. Ale vţdycky si dám, uţ si dávám jako takovej termín, kdy musim jít, jo. Takţe to se zpomalim samozřejmě.“ L: „To se zpomalíte.“ S: [smích]
L: „Co srdce? Začne Vám bušet?“ S: „Začne mi bušet srdce, to určitě.“ L: „Ano.“ S: „A pak, kdyţ uţ to tomu člověku řikám, tak je to na mě znát. To se třesu, já nemám takovej ten [nedořečeno].“ L: „Jo. Takţe tam se spíš projevuje ta fyziologie.“ S: „Jo, jo, jo.“ L: „A z hlediska teda tý duševní stránky, co cejtíte? Jak se ten stres projevuje po duševní stránce?“ S: „No neţ se do toho pustim, tak řikám, moc se mi do toho nechce a dělám. Snaţim se tak jako trošičku to umírnit, jo. I si pro sebe.“ L: „Jste třeba bezmocná nebo bezradná nebo? Spíš jako ten duševní projev mě zajímá. Jestli se cejtíte nejistá?“ S: „Spíš nejistá.“ L: „Nejistá.“ S: „Spíš nejistá neţ bezradná, to uţ [nedořečeno].“ L: „A. A uţ to konkrétní zvládání? Jak Vy osobně to zvládáte?“ S: „Kdyţ uţ to pak ze mě jde, tak se uklidňuju samozřejmě.“ L: „Jo.“ S: „Kdyţ uţ pak člověk vidí tu druhou reakci.“ L: „Takţe si s tim člověkem promluvíte, vyříkáte si to.“ S: „No.“ L: „A tím se to vlastně uklidní všechno.“ S: „A pak mám radost, ţe jsem [nedořečeno].“ L: „Jo.“ S: „Ţe jsem, ţe uţ to mám za sebou.“ L: „Dobře. Děkuju. Ještě chcete zmínit nějakej stresor nebo?“ S: „Uţ asi nějak ani ne.“ L: „Tak mě by zajímalo, co obecně děláte proto, abyste uměla zvládat stres v této konkrétní organizaci? Nejdřív by mě třeba zajímalo spíš z toho hlediska pracovního.“ S: „No tak hlavně si teda rozloţim tu práci. Ţe uţ i kdyţ odcházím uţ třeba domu ten den, tak druhej den uţ mám připraveno na ráno, co budu. Čím začnu, co budu dělat. Jo, takţe uţ jdu do práce s tím, ţe vim, vim, co bych chtěla udělat. Ne vţdycky se podaří, ale co bych
chtěla. Takţe to mi pomáhá hodně, ţe si dokáţu zorganizovat práci tak, abych to všechno stíhala. A necejtila ten časovej tlak tolik, jo.“ L: „Hm.“ S: „Tak to mi pomáhá hodně. Potom mám výhodu, ţe mám velice šikovnou a hodnou kolegyni, takţe si rozumíme na tom pracovišti. Takţe nemusíme řešit ještě nějaký konflikty mezi sebou.“ L: „Hm.“ S: „Práci máme rozdělenou, takţe to funguje. Takţe to mám.“ L: „A svěřujete se jí třeba, kdyţ máte nějakou, nějakej pocit nejistoty nebo kdyţ Vás něco stresuje?“ S: „Určitě, určitě, to mi, to mi si vyřikáme.“ L: „Takţe to pomáhá.“ S: „Společně si zanadáváme a dobrý.“ [smích] L: „Jasně, jasně. Tak to je skvělý.“ S: „Takţe na tý pracovní, na tom [nedořečeno].“ L: „A co se týká tý organizace, nabízí ona Vám moţnost třeba supervize?“ S: „Máme, máme supervizi, ta probíhala celý minulý rok, teda.“ L: „Přímo o stresu nebo?“ S: „Oni ty supervize fungujou takovým tím způsobem, ţe vlastně si s Váma povídaj, co Vám vadí, jak to chcete [nedořečeno].“ L: „Hm.“ S: „Ale nějaký konkrétní řešení nenabízí.“ L: „Aha.“ S: „Jo, coţ mě třeba na těch supervizích osobně chybí.“ L: „A pomáhá Vám teda v tom případě takhle nějak ta supervize?“ S: „No vypovídat. No mě to pomáhá utřídit si myšlenky.“ L: „Hm.“ S: „Jo, ţe chci něco říct, tak mám čas chvilku si to, protoţe ona neţ dopovídá, tak mám čas si to rozmyslet. Vlastně, kdyţ je, tak jako zastavit se nad těma problémama, takhle je normálně to běţně, běţně jako proplyne. Tak ta supervize mi pomůţe se nad tím problémem zastavit a utřídit si myšlenky, co vlastně chci říct a proč to tak je. Takţe si tam spíš utřídim myšlenky, který pak nahlas řeknu.“ L: „A nějakej spíš konkrétní návod na zvládání stresu?“ S: „To si myslim, ţe ani není cílem tý supervize, supervize dávat.“
L: „Hm.“ S: „Tam vyloţeně jde spíš o to [nedořečeno].“ L: „Kdyţ je nějakej problém, tak ho řešit.“ S: „Říct to a umět to říct na tom, těm ostatním vlastně kolegům.“ L: „Hm. Dobře. A nějaký školení o stresu?“ S: „Školení o stresu probíhá i kdyţ já se ho teda zrovna neúčastnim. Nejsem zrovna [nedořečeno].“ L: „Kdyţ to není povinný, je to [nedořečeno].“ S: „Je to spíš pro ty sociální pracovníky. Protoţe budou víc s klientem, ty se do toho stresu dostávají.“ L: „Hm.“ S: „A já mám ještě navíc to štěstí, ţe já ty stresy zvládám poměrně dobře. Protoţe já jsem flegmatická povaha, poměrně.“ L: „Hm.“ S: „Takţe mě jako neţ něco vykolejí, tak to chvilku trvá, jo.“ L: „Hm.“ S: „Takţe to je asi pro tuhle práci [nedořečeno].“ L: „A porady nějaký o stresu se dějou nebo tam spíš řešíte jiný věci?“ S: „Na poradách těch vedoucích pracovníků. My se scházíme, teda já konkrétně. Takţe tam se říkaj věci. Třeba pomáhaj v tom, ţe pokud si někdo není něčim jistej, co zrovna řek nebo neřek nebo by se takhle mělo udělat. Tak tam si to řekneme přede všema, zapíše se to a je jasný, jak to bylo myšlený, jak se to domluvilo.“ L: „Hm.“ S: „Kaţdej se k tomu můţe vyjádřit. Takţe jsou z toho takový docela dobrý závěry.“ L: „Hm. A co děláte osobně doma proto, abyste uměla zvládat stres?“ S: „Já kdyţ dorazim domu, tak mám vţdycky strašnou potřebu, uvařit si kafe a dát nohy na stůl. A minimálně půl hodiny koukám do zdi teda jako, jo. Mám občas pocit [nedořečeno].“ L: „Takţe to je Váš relax.“ S: „To je můj relax. A pak jsem jako připravená na ty domácí práce. A ty děti choděj do školy, takţe pomoct se školou. Ale potřebuju, ţe bych jako přišla domů a hned se, to jako ne, potřebuju tu půl hodinku, abych se jako [nedořečeno].“ L: „Přepnout na jinej reţim.“ S: „Přepnula na jinej reţim. Tak.“
L: „A třeba sportujete?“ S: „Sportovala jsem a teď není absolutně kdy.“ L: „Hm. A způsobuje Vám stres [nedořečeno]?“ S: „I kdyţ je to spíš výmluva, teda neţ [nedořečeno].“ L: [smích] „Způsobuje Vám stres, z těchto všech Vámi vyjmenovaných stresorů, nějaké následky?“ S: „Aţ na pár tiků asi nic.“ [smích, bylo patrné, ţe tuto větu nemyslela váţně] L: „Aţ na pár tiků nic.“ S: [smích] „No ne, ne. Řikám, zatím asi ty stresy nejsou aţ takový, abych, abych z toho měla nějaký těţký bolení hlavy nebo.“ L: „Hm.“ S: „S takovejma stresama jsem se buď nedostala do styku nebo jsem je v podstatě tak nějak [nedořečeno].“ L: „Zvládla.“ S: „Psychicky zvládla. A kdyţ uţ ne, tak se to spíš netýkalo práce teda.“ L: „Dobře. Tak mě to stačí, tak jestli Vy nemáte ještě co dodat?“ S: [zavrtí hlavou, ţe ne] L: „Děkuju.“ S: „Není zač.“
Zápis z pozorování č. 2 Lucie – já (pozorovatel) Vedoucí ekonomicko-provozního úseku (pozorovaný) Datum a délka pozorování: polovina pracovního dne 2.2.2011 a polovina pracovního dne 16.2.2011 Místo pozorování: pracoviště Jeden ze stresorů, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je mnoho práce, ta při pozorování spočívala zejména v administrativě, ve vedení podřízených, ve spolupráci s kolegy, v ostatních organizačních záleţitostech. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje posteskem, zčervenáním a drţením si hlavy ve dlaních. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této
organizaci takto: Zorganizuje si práci do jednotlivých dnů tak, aby ji všechnu zvládl udělat (připraví si hromádky práce na kaţdý den). Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je časový tlak. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje posteskem, zčervenáním a drţením si hlavy ve dlaních. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Dělá nejprve práci, která musí být splněná v nejbliţším čase a teprve aţ potom se věnuje práci, která tolik nespěchá. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je nedostatek informací. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje neklidem, mračením se a neustálým pohybem po místnosti. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Jde se zeptat toho dotyčného, který ty informace má a zeptá se ho na ně. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je špatná ţidle a stůl. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje hrbením se, mračením se a podpíráním si hlavy. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Snaha srovnat si záda.
Příloha č. 3 – Přepis rozhovoru č. 3, Zápis z pozorování č. 3
Přepis rozhovoru č. 3 L = Lucie - já (tazatel) T = ředitel (informant) Datum vedení rozhovoru: 3.2.2011 Místo vedení rozhovoru: pracoviště Délka rozhovoru: 16:30 L: „Takţe já by jsem se Vás zeptala s jakým prvním stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ [dlouhá pauza] T: „Pro mě největší problém je časovej tlak.“ L: „Hm. Časovej tlak. Takţe to vlastně plyne z pozice vedoucího pracovníka.“ T: „Ano.“ L: „Takţe tento stres [přeřeknutí] ve Vás vyvolá, pardon, tento stresor ve Vás vyvolá stres?“ T: „Ano.“ L: „A jak se tento stres projevuje ve Vás?“ [dlouhá pauza] T: „Jak se projevuje?“ L: „Z hlediska, třeba já nevim, z fyzickýho, tělesnýho. Co se ve Vás odehrává, kdyţ nestíháte?“ T: „Nemůţu spát.“ L: „Hm.“ T: „Promítá se mi to.“ L: „Hm.“ T: „Co jsem stihl udělat.“ L: „Hm.“ T: „Co bych ještě měl udělat, tak abych to v tom časovym limitu zvládnul.“ L: „Stihl. Hm.“ T: „Stihnul.“ L: „Co přímo třeba na pracovišti se odehrává, kdyţ uţ vidíte, ţe nestíháte?“ T: „No musim ten fond tý pracovní doby [nedořečeno].“
L: „Zvládnout.“ T: „Zvládnout, no. A dělám přesčasy, soboty, neděle.“ L: „Hm.“ T: „Do večera.“ L: „Hm. A co se Vám třeba honí hlavou ve smyslu, po tý duševní stránce? Jestli třeba se Vám, nějakej pocit bezmoci nebo úzkosti nebo [nedořečeno]?“ T: „No to, to ne.“ L: „Nebo jste nervózní?“ T: „Trochu.“ L: „Hm. A ta nervozita se projevuje třeba jak? Máte zrychlený pohyby?“ T: „Zvýšeným, asi moţná zvýšeným tlakem.“ L: „Zvýšeným tlakem, takţe asi tep.“ T: „Tep.“ L: „Bušení srdce. Hm. Dobře. Děkuju. A jak Vy osobně zvládáte stres, při setkání se s tímto stresorem, v této konkrétní organizaci? Jak to uděláte, abyste teda časově stíhal?“ T: „No něco řešim, ţe některý věci [dlouhá pauza, protoţe do kanceláře vešel zaměstnanec], některý, některý věci delegovat na někoho jinýho.“ L: „Hm, takţe třeba na podřízený?“ T: „Na svý podřízený.“ L: „Hm.“ T: „A nebo, myslim, ţe dělám delší dobu, neţ bych měl.“ L: „Hm, takţe v rámci přesčasů.“ T: „Přesčasů, který jako nevykazuju.“ L: „Jasně. Hm. Dobře. Děkuju. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti, coby vedoucí pracovník?“ [dlouhá pauza] T: „Co nemůţu, co mi dělá problém, je při odměňování svých podřízených, kdyţ těch limitovejch prostředků se nám sníţí, ne naší vinou a měl bych těm zaměstnancům nějak ubírat plat nebo eventuelně propouštět. Tak s tim mám problémy. S tim. A stává se to.“ L: „A můţeme teda říct, ţe je to pro Vás stresorem, který ve Vás vyvolá stres?“ T: „Určitě.“ L: „Hm. A [nedořečeno].“ T: „Ještě moţná větší jak ten [nedořečeno].“ L: „Časovej tlak.“ T: „Jak ten časovej tlak.“
L: „Hm. Co cítíte? Jak se to u Vás, ten stres, projevuje? Po tělesný stránce?“ T: „Po tělesný stránce, no to je to samý.“ L: „Takţe bušení srdce?“ T: „Bušení srdce.“ L: „Zvýšenej tlak?“ T: „Nespavost.“ L: „Hm. A co duševně? Bezmoc?“ T: „Nejvíc mě ničí bezmocnost.“ L: „Hm.“ T: „Vţdycky a všem.“ L: „Ţe to nemůţete změnit.“ T: „Ţe to nemůţu změnit.“ L: „Hm.“ T: „Takţe v podstatě mi dá hodně času přemejšlet, jak a co udělat, aby se to nějakym způsobem optimalizovalo.“ L: „Hm. A jak Vy osobně zvládáte tento stres při setkání se s tímto stresorem?“ T: „Uklidňuje mi jednak rodinný zázemí a určitá pohoda. Váţný hudby. Rád si večír pouštim klasickou váţnou hudbu.“ L: „Hm. Takţe to třeba, ţe se můţete doma někomu svěřit?“ T: „To rozhodně.“ L: „A co se týká třeba přímo v práci, jak to zvládáte na tom pracovišti. Můţete se třeba svěřit tady někomu?“ T: „Já mám výhodu, já jsem měl v ţivotě vţdycky výhodu, ţe kolem mě byli lidi, dobrý lidi.“ L: „Hm.“ T: „A to mám i teď v týdle funkci.“ L: „Hm.“ T: „Ţe někteří ty mí podřízení jsou skvělí.“ L: „Hm. Takţe se můţete s nima podělit o, o tydlety stresy.“ T: „Jsou vedoucí pracovníci, kteří mají izolovaný kanceláře.“ L: „Hm.“ T: „Mají [není rozumět] nebo ty dveře, aby tam měli absolutní klid. Já naopak jsem potřeboval, proto jsem si tady vyboural tydle dveře a je to v podstatě otevřený, protoţe potřebuju ten kontakt.“
L: „Hm. Dobře. Děkuju. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ [dlouhá pauza] T: „Mnoho práce. To uţ jsem ale v podstatě řek.“ L: „Hm. Ale řikal jste časový tlak, tak mnoho práce je dalším stresorem.“ T: „To je daný tím nárůstem tý administrativy.“ L: „Hm.“ T: „Byly doby, kdy jsem nastoupil do funkce před dvaceti lety a v podstatě jsem si vymejšlel, abych nějakym způsobem ten den naplnil. Dneska to nestíhám.“ L: „Hm. A tohle je teda stresor, kterej ve Vás vyvolá stres?“ T: [kývání hlavou, ţe ano] L: „A jak se to zase projevuje? [tím bylo myšleno, jak se ten stres projevuje] Kdyţ máte hodně práce a víte, ţe tady zase budete muset být přesčas.“ T: „Mě to problémy nedělá, jsem ve věku, kdy uţ mám děti odrostlý.“ L: „Hm.“ T: „Takţe ta rodina na mě není závislá nějak, abych [nedořečeno].“ „Takţe můţu dělat.“ L: „Hm.“ T: „Těch dvanáct hodin. Ty soboty, neděle.“ L: „A nevyvolává to třeba ve Vás nějakej, svým způsobem, trošku vztek?“ T: „Ne.“ L: „Ţe se, ţe se to kupí nebo?“ T: „Ne.“ L: „Takţe to spíš pro Vás asi není takovým stresorem. Nebo to vnímáte jako stresor?“ T: „No vnímám no, vnímám to. Stresuje mi pokavaď, protoţe to většinou termínově limitovaný ty úkoly.“ L: „Hm. Takţe to zároveň souvisí s tím časovým tlakem.“ T: „Takţe to.“ L: „Takţe ty projevy budou asi stejný jako u toho časovýho tlaku. Coţ jste řikal, tušim bušení srdce, ten tlak. A co jste to tam řikal nervozitu nebo bezmoc? Teď nevim.“ T: „Ta bezmocnost.“ L: „Bezmocnost. Hm. Jo to je pravda.“ T: „Nervozita ne, ale bezmocnost.“ L: „Hm.“ T: „Mě silně vadí.“ L: „Dobře. Jak Vy osobně zvládáte stres, při setkání se s tímto stresorem, v této konkrétní
organizaci? Zmínil jste přesčasy, tak asi tím, ţe si to [nedořečeno].“ T: „No, jsou věci, který musim dělat sám a jsou věci, který [nedořečeno].“ L: „Naţenete po pracovní době.“ T: „Po pracovní době a který můţu delegovat na své podřízené.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju.“ T: „Ale nechci zase přetěţovat.“ L: „Hm.“ T: „Takţe oni jsou téměř, ty vedoucí těch úseků, ve stejný pozici jako já. Takţe dneska, jak uţ jsem se zmínil, to je aţ neskutečný, co se všechno od nás chce.“ L: „Hm. Dobře. Díky. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti? Jestli je ještě pro Vás nějaký?“ [dlouhá pauza] L: „Jak je to třeba s financema organizace, kdyţ nejsou? Je to pro Vás stresorem, nebo není?“ T: „No tak mi jsme to vţdycky nějakym způsobem [nedořečeno].“ L: „Zvládli.“ T: „Zvládli. Takţe jsme v úplný krizi nebyli.“ L: „Hm.“ T: „Ale aţ doopravdy to uţ bude hraničit s tim, ţe nebudeme schopni pokrejt náklady a budeme muset eventuelně šahat na ty mzdový prostředky, tak to, to bude pro mě hodně špatný.“ L: „Hm. Dobře. Takţe zatím jste se s tim jako stresorem nesetkal.“ T: „Zatím. Ne v takový míře, jo.“ L: „Hm. Ještě to nenastalo, aţ takhle špatně. Co se týká třeba konfliktů?“ T: „Konflikty, mezilidský vztahy jsou vţdycky sloţitý, ţe jo.“ L: „Hm.“ T: „A někdy ty konflikty na tom pracovišti, kór kdyţ je tady, mám šedesátpět ţen jako, takţe je to někdy sloţitý, no.“ L: „Hm.“ T: „A vadí mi taková někdy bezmocnost, bezmocnost těch vztahů, hlavně u těch vedoucích pracovníků.“ L: „Hm.“ T: „Pak mi vaděj takový ty ţabo-myší války.“ L: „Hm.“
T: „Jak se tomu říká, kdyţ takový v podstatě malichernosti se zbytečně zveličujou.“ L: „Hm.“ T: „Který by se daly běţně řešit bez nějakejch problémů. Ale zkrátka [nedořečeno].“ L: „A vnímáte to jako stresor? Kdyţ ty konflikty, samy se nevyřeší.“ T: „Pokavaď se nedají řešit, tak jo.“ L: „Hm. Takţe to ve Vás vyvolá stres, kdyţ je nějaký konflikt mezi vedoucíma pracovníkama?“ T: „A jsou někdy, kdy to člověk jako, s tím nic nedělá.“ L: „Hm, coţ uţ je přímo řešení.“ T: „Coţ je taky řešení, nic neudělat.“ L: „Hm.“ T: „Neřešit to hned.“ L: „Hm. A co se ve Vás odehrává, třeba kdyţ to nějakym způsobem musíte řešit? Jak se to u Vás projevuje? Po tý duševní stránce. Bezmoc?“ T: „No.“ L: „Bezradnost?“ T: „Bezmoc, bezradnost.“ L: „Hm. A tělesně třeba, děje se ve Vás něco, ţe [nedořečeno]?“ T: „To jako [nedořečeno].“ L: „Ţe by Vám bušilo srdce nebo jste měl z toho zvýšenej tlak?“ T: „Asi jo no. To mám.“ L: „Takţe zvýšenej tlak. A zvládáte to, jak uţ jste tady zmínil. Teda buď, ţe to někdy je lepší moţná nechat tomu čas.“ T: „Jak čemu.“ L: „Hm. Anebo někdy to řešíte, jak? Ţe jdete přímo za nima?“ T: „No.“ L: „A snaţíte se.“ T: „Řešit ten danej konflikt nebo tu problematiku.“ L: „Hm. Dobře.“ T: „A nejsem moc direktivní typ.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. Je ještě nějakej další stresor, kterej byste chtěl vyjmenovat?“ T: „Mám rád.“ L: „Na pracovišti.“ T: „Mám rád pohodu.“
L: „Hm.“ T: „Jsem pohodovej, pohodovej typ člověka.“ L: „Tak to je důleţitý.“ T: „A radši vţdycky nějakou domluvou, neţ nějakýma restriktivníma opatřeníma.“ L: „Jo. Dobře. Děkuju. Je ještě nějaký další stresor, který byste chtěl vyjmenovat?“ T: „Ne.“ L: „Dobře. Děkuju. Já se Vás zeptám, protoţe uţ jste tady zmínil hudbu, tak co obecně děláte proto, abyste uměl zvládat stres v této konkrétní organizaci? Třeba, co děláte konkrétně osobně doma, abyste potom na tom pracovišti uměl zvládat ten stres? Řikal jste hudbu.“ T: „Hudbu. Čtu. A hudbu.“ L: „Hm, takţe i četba, je pro Vás relaxem.“ T: „Mám rád historii.“ L: „Hm.“ T: „Mám rád architekturu.“ L: „Hm. Dobře. A co po pracovní stránce? Co tady v organizaci třeba máte, co by mohlo pomáhat ať uţ v prevenci proti stresu nebo [nedořečeno]?“ T: „Ještě se vracim, doma. Já jsem takovej tvůrčí typ.“ L: „Hm.“ T: „Já umim všechno a nic. Takţe si dělam sám nábytek. A původně jsem vyučenej uměleckej kovář, takţe [nedořečeno].“ L: „Tak to je fajn.“ T: „Mám s tim něco taky [nedořečeno].“ L: „Takţe takový ty ruční práce.“ T: „Nikdy jsem se tim neţivil, jo.“ L: „Ale odpočinete si u toho, zrelaxujete.“ T: „Ale odpočinu si.“ L: „Hm. Tak to je důleţitý. A po pracovní stránce? Jak předcházíte tomu stresu nebo jak ho zvládáte, ve smyslu třeba nějakých nabídek kurzů, školení o stresu?“ T: „Samozřejmě vyuţíváme supervizí.“ L: „Hm.“ T: „Školení.“ L: „Přímo na stres, přímo?“
T: „Taky.“ L: „A pomáhaj Vám jak ty supervize nebo ty školení?“ T: „No, abych byl upřímnej.“ L: „Ano.“ T: „Kdyby jsme ty peníze, co platíme za ty supervize. S kolektivem odjeli na nějaký výlet. Někde do nějakejch moravskejch sklípků, tak věřim, ţe bysme ty vztahy tam navzájem určitě upevnili víc.“ L: „Hm. Dobře. A [nedořečeno].“ T: „Ale je to pro nás sloţitý.“ L: „A i ty školení o tom stresu [nedořečeno]?“ T: „Ty školení, samozřejmě ty psychologové.“ L: „Hm.“ T: „Určitě, určitě jsou znalí, ţe jo tý problematiky, tak jo.“ L: „Tak Vám to pomáhá.“ T: „Pomůţou.“ L: „A jak třeba? Poskytuje Vám to ten návod na to zvládání toho stresu nebo [nedořečeno]?“ T: „No v některých případech jo.“ L: „Jo. Takţe to takhle pomáhá. Hm. Dobře. Děkuju. Způsobuje Vám stres, z těchto všech Vámi vyjmenovaných stresorů, nějaké následky? Ať uţ je to třeba [nedořečeno].“ T: „Zdravotní.“ [bylo patrné, ţe nechtěl konkretizovat] L: „Zdravotní a co se týká těch zdravotních nebo i těch profesních, jsou třeba potom zvýšené [přeřeknutí], jakoby zhoršené vztahy na tom pracovišti díky tomu stresu?“ T: „Já se snaţim, aby nebyly.“ L: „Aby nebyly. Dobře. Děkuju. A po tý zdravotní stránce máte teda nějaké obtíţe zdravotní.“ T: „Mám.“ L: „Dobře, děkuju. Tak mě to stačí, pokavaď nechcete Vy ještě něco dodat?“ T: [zavrtí hlavou, ţe ne] L: „Tak já Vám poděkuju.“
Zápis z pozorování č. 3 Lucie – já (pozorovatel) Ředitel (pozorovaný) Datum a délka pozorování: polovina pracovního dne 3.2.2011 a polovina pracovního dne 7.2.2011 Místo pozorování: pracoviště Jeden ze stresorů, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je mnoho práce, ta při pozorování spočívala zejména v administrativě, ve vedení podřízených, ve spolupráci s kolegy, v ostatních organizačních záleţitostech. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí, mračením se. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Zorganizuje si práci do jednotlivých dnů tak, aby ji všechnu zvládl udělat (při pozorování řekl, co bude dělat dnes, co zítra) Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je časový tlak. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí, mračením se. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Dělá nejprve práci, která musí být splněná v nejbliţším čase a teprve aţ potom se věnuje práci, která tolik nespěchá. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je konflikt mezi kolegy. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí, mračením se. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Promluví si s kolegy.
Příloha č. 4 – Přepis rozhovoru č. 4, Zápis z pozorování č. 4
Přepis rozhovoru č. 4 L = Lucie - já (tazatel) X = vedoucí sociálního úseku (informant) Datum vedení rozhovoru: 3.2.2011 Místo vedení rozhovoru: pracoviště Délka rozhovoru: 11:47 L: „Takţe já se Vás zeptám, s jakým prvním stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ X: „No nejvíc mi vadí takový to, nevím jestli úmyslný nebo neúmyslný, zatajování informací.“ L: „Hm.“ X: „To je pro mě úplně nejvíc stresující, protoţe pak člověk nedělá nic jinýho, neţ ţe ty pravý informace shání.“ L: „Hm. Takţe nedostatek informací je pro Vás stresorem, kterej vyvolává stres?“ X: „Hm.“ L: „A jak se tenhle stres projevuje ve Vás? Co ve Vás vzbuzuje? Ať uţ po nějaký duševní stránce nebo fyzický?“ X: „Uţ je to takový, docela hroznej stres na toho dotyčnýho.“ L: „Hm. A nějak tělesně se to projevuje?“ X: „Bolením břicha.“ L: „Hm. A jak Vy osobně zvládáte stres, kdyţ se setkáte s tímto stresorem, v téhle organizaci?“ X: „No. Dřív jsem to řešila tak, ţe jsem prostě šla vţdycky za někym, prostě se vyspovídat, vypovídat, teď ne, teď se tady zavřu.“ L: „Hm.“ X: „A s nikým nic nechci řešit.“ L: „Hm.“ X: „Protoţe se stejně nic nestalo.“ L: „Aha, dobře. A s jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“
X: „Asi to, ţe prostě mám málo času na to, abych svojí práci dělala dobře.“ L: „Hm, takţe nedostatek času kvůli mnoţství práce, třeba?“ X: „Hm. Já mám pracovní dobu od sedmi do půl čtvrtý, ale chodím domů v pět, v půl šestý.“ L: „Takţe přesčasy.“ X: „Hm.“ L: „Takţe to mnoţství práce, nestíhání, přesčasy, to je pro Vás ten stresor, kterej vyvolá ten stres?“ X: „No to mi právě vadí hlavně to, ţe teda přes tu práci, která je prostě tady a řešení právě tady těch, zjišťování těch informací, který člověk můţe mít hned, aniţ by prostě chodil a něco furt zjišťoval a ověřoval si, tak to Vás zbytečně zatěţuje. Pak Vám stojí tady práce a pak vlastně nemáte čas na to, jít ani za těma klientama.“ L: „Hm. A to se u Vás projevuje jak, ten stres?“ X: „Nechce se mi chodit do práce.“ L: „Nechce se Vám chodit do práce, takţe takovej nějakej odpor, odpor k tomu.“ X: „No ráno se probudim a prostě mě začne bolet ţaludek.“ L: „Jo.“ X: „A nechce se mi.“ L: „Hm. Dobře děkuju. A jak to zvládáte? Těma přesčasama?“ X: [dlouhý nádech] „Těma přesčasama, no.“ [smích] L: [smích] X: „Coţ je velice špatný.“ L: „To věřim. A s jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ [dlouhá pauza] X: „Stresující je pro mě to, ţe nemám ten čas na lidi.“ L: „Hm, takţe.“ X: „Ţe se prostě nemůţu sebrat a jít prostě za nějakou babičkou, za nějakým dědečkem, prostě si popovídat.“ L: „Takţe takovej nějakej ten individuální, ţe nemůţete mít ten individuální přístup k tomu klientovi.“ X: „Hm.“ L: „Na základě vlastně toho, ţe musíte [nedořečeno].“ X: „Přičemţ se ale zase po mě chce, abych ty lidi znala, ţe jo. Abych o nich něco věděla.“ L: „Hm. A ten pocit, jakej je z toho nebo ten projev toho stresu?“ [dlouhá pauza]
X: „Nedokáţu [nedořečeno].“ L: „Zklamání nějaký nebo [nedořečeno]?“ X: „No jako hodně mi to vadí, hodně mi to vadí. Je mi to nepříjemný, no.“ L: „Hm.“ X: „Je mi to nepříjemný, protoţe vlastně i kdyţ to jsou starý lidi, tak mě to prostě nabíjí. Kdyţ si prostě s nima můţu na tu půlhodinku sednout a popovídat si.“ L: „Hm. Takţe to je určitý, jakoby, pro Vás takový odreagování.“ X: „Relax. Takovej relax, no.“ L: „Ţe Vám to potom chybí při tom zvládání toho stresu.“ X: „Nejsem dostatečně saturována tajtou potřebou, no, si popovídat s těma lidma.“ L: „Dá se říct, ţe byste ten stres takhle třeba zvládala jakoby? Jak to vyřešit? Nebo jak to řešíte, kdyţ teda nemáte ten čas takhle na ty klienty?“ X: „Někdy prásknu dveřma a prostě mezi ty klienty jdu, ale zase uţ s tím vědomím, ţe aţ se vrátím zpátky do kanceláře, ţe to tady bude ne takový, ale takový.“ [ukazuje hromadu] L: „Velká hromada práce.“ X: „Hm.“ L: „Hm, dobře děkuju. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti? Jestli je ještě nějaký.“ X: „Jako nějak nic víc mě nějak nestresuje, no. Kdyţ jsou nějaký v uvozovkách malý problémy, malý nedostatky, ţe se to prostě nepřejde. Udělá se z toho hned velbloud.“ L: „Hm.“ X: „Začnou se tím všichni zaobírat a nakonec se zjistí, ţe prostě je to úplně zbytečný se tím zaobírat. A kdyţ je něco, co by se řešit mělo, tak se neřeší.“ L: „A to je pro Vás stresorem?“ X: „To mi taky, nevím jestli je to stresor.“ L: „Spíš taková moţná věc, která Vás vyvádí z míry?“ X: „No to se člověk prostě pak cejtí, jako bezradnej, zbytečnej, ţe prostě si řikám jako, proč tady vůbec jsem. Protoţe mám pod sebou dvacetosm zaměstnanců.“ L: „Hm.“ X: „Nejvíc, nejvíc ze všech těch vedoucích a oni za mnou samozřejmě choděj s problémama, ţe jo.“ L: „Hm.“ X: „Takţe já se jim snaţím pomoct, ale jsem prostě v takovym stádiu, ţe jim prostě pomoct nemůţu.“
L: „Aha, tak ale to můţe bejt určitě stresorem, kdyţ [nedořečeno].“ X: „No tak, je to taková podoba, no.“ L: „Kdyţ jste tady vyjmenovala ty projevy, tý bezmoci [přeřeknutí, chtěla jsem říci projevy stresu]. A moţná ani i po tělesný stránce se necejtíte třeba dobře, ne u toho?“ X: [dlouhý nádech] „To je všechno, to prostě, pak nakonec všechno vyplyne, vyplyne v to bolení břicha a to, ţe prostě se mi sem nechce.“ L: „Jasně.“ L: „Ale zvládnete to tím, ţe se snaţíte udělat maximum, aby se to vyřešilo.“ X: „Uţ ani ne, uţ se ani nesnaţim.“ L: „Uţ se ani nesnaţíte. Necháte to tak nějak plavat. Hm. Dobře. Ještě nějakej je stresor, kterej byste chtěla zmínit nebo uţ jste vyjmenovala všechno?“ X: „Asi jo.“ L: „Dobře. Tak já se zeptám. Co obecně děláte proto, abyste uměla zvládat stres v této konkrétní organizaci? Třeba co se týká, co osobně doma, abyste pak uměla tady zvládat stres, v organizaci?“ X: „No tak máme psa.“ L: „Hm.“ X: „Takţe to je, to je velikej, velikej teda kompenzátor stresu. To je snad jedinej člověk, kterej mě má rád, nebo tvor.“ [smích] L: „Ne to určitě ne.“ [smích] X: „Ne. Ale prostě jo, prostě ten pes.“ L: „Takţe s ním chodíte na procházky a u toho se určitě uvolníte. Relax.“ X: „No, no, no, no, na procházky. Ta škola je svým způsobem prostě nějaký odreagování, prostě ta škola je taková, ţe jsem si tam jezdila vyloţeně odpočinout. No rodina. Sport.“ L: „A umíte třeba vypnout, kdyţ přijdete domů po práci?“ X: [zavrtí hlavou, ţe ne] L: „Neumíte.“ X: „Hodně se mi ty myšlenky, právě tajty neřešený věci a ta bezmoc, to se mi furt honí hlavou, no.“ L: „Hm. A sport, co děláte za sport?“ X: „Jezdim na kole.“ L: „Aha. Takţe přírodou.“ X: „Hm.“
L: „Hm. A co po pracovní stránce děláte, abyste uměla zvládat stres? Jsou třeba moţnosti nějaký, nabídky kurzů, školení, supervize? V prevenci, popřípadě zvládání stresu?“ X: „Supervize, supervize tady je, supervize tady je. Ale aby byla k něčemu dobrá, tak by si měl z tý supervize kaţdej něco vzít, ţe jo. Nějak se z toho poučit a nějakým způsobem, kdyţ nám supervizorka poradí, co bysme měli dělat, nebo naopak neměli, ţe by si z toho všichni měli něco prostě vzít a začít teda uţ od sebe, ţe jo. Já nemůţu chtít po druhym, aby se změnil. První musim chtít já. A kdyţ nemáte, kdyţ Vy máte vůli a ten druhej tu vůli nemá, tak se taky nedá nic dělat i kdyţ ta supervize tady je, takţe.“ L: „Hm. A pomáhá Vám to třeba, Vám osobně nějak konkrétně ta supervize, ţe si můţete na ni probrat.“ X: [povzdech] L: „Vy máte individuální supervizi?“ X: „Měli jsme skupinovou jako vedení.“ L: „Jo. Hm.“ X: „Skupinovou, vedení, ale to je takový mlácení prázdný láhve.“ L: „Hm. Takţe, ţádnej moc velkej účel to asi nepřináší.“ X: „Říkám, já jsem se na tu supervizi hrozně těšila, protoţe jsem něco o ní věděla ze školy, ţe jo, člověk co prostě studoval.“ L: „Hm.“ X: „A ostatní vlastně k tomu přistupovali, jako ţe to prostě musí bejt.“ L: „Hm.“ X: „A ţe to nikomu nic nepřinese a prostě se to tady ventilovalo veřejně, ţe jo.“ L: „Hm.“ X: „Takţe se ty všichni zaměstnanci prostě takhle naladili, dobře budeme mít supervizi, abysme si udělali čárku. A teďkon uţ ten přístup hrozně špatně se odbourává. Prostě uţ je to tady prostě zakořeněný. A teď uţ těţko s tim něco uděláte, ţe jo. To by musel bejt ten supervizor Bůh, aby tady nějaký změny prostě začaly probíhat.“ L: „Hm. Dobře. Jak je to třeba, ty školení o super [přeřeknutí], školení o stresu, máte nebo můţete na nějaký školení jezdit?“ X: [dlouhý nádech] „Takţe já jsem zastáncem toho, ţe by si, protoţe mi musíme mít těch čtyřiadvacet hodin povinnýho vzdělávání.“ L: „Hm.“ X: „Já jsem zastáncem toho, ţe by si děvčata vţdycky měly mít moţnost, si vybrat to, co je zajímá, to, co jim je k uţitku. A ne takový ty hromadný akce, tak a je naplánovaný školení
na komunikaci s klientem a půjdeme všichni. I ti, co to třeba vůbec nepotřebujou, tak to mě docela jako vadí.“ L: „A Vy osobně jste byla na tom školení o stresu?“ X: „Ne.“ L: „Nebo jste se účastnila radši něčeho jinýho?“ X: „Já jsem se účastnila toho, co já potřebuju ke svý práci.“ L: „Ke svý profesi. Hm.“ X: „Ale taky prostě tady byly naplánovaný školení, který jsme museli absolvovat všichni, ţe jo, takţe.“ L: „Hm. Tak to jo. Dobře. A způsobuje Vám stres, z těchto všech Vámi vyjmenovaných stresorů, nějaké následky?“ X: „Hm. Nechuť chodit do práce.“ L: „Nechuť chodit do práce. Můţe se to nazvat uţ syndromem vyhoření nebo ještě to není ve fázi syndromu vyhoření?“ X: „Uţ jsem od léta, vlastně během půl roku, uţ jsem dvakrát odcházela.“ L: „Hm.“ X: „Tady z toho zaměstnání.“ L: „Takţe aţ takhle váţně.“ X: „Hm.“ L: „Dobře, tak já poděkuju za rozhovor, jestli máte ještě něco, co byste chtěla doplnit nebo jestli je to všechno?“ X: „Nemám co doplnit.“ L: „Tak jo, tak já děkuju.“
Zápis z pozorování č. 4 Lucie – já (pozorovatel) Vedoucí sociálního úseku (pozorovaný) Datum a délka pozorování: polovina pracovního dne 3.2.2011 a polovina pracovního dne 4.2.2011 Místo pozorování: pracoviště
Jeden ze stresorů, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je mnoho práce, ta při pozorování spočívala zejména v administrativě, v práci s klienty, ve vedení podřízených, ve spolupráci s kolegy, v ostatních organizačních záleţitostech. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí, mračením se a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Zorganizuje si práci do jednotlivých dnů tak, aby ji všechnu zvládl udělat (při pozorování řekl, co bude dělat dnes, co zítra). Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je časový tlak. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí, mračením se a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Dělá nejprve práci, která musí být splněná v nejbliţším čase a teprve aţ potom se věnuje práci, která tolik nespěchá. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je konflikt s kolegou. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje zčervenáním a vztekem. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Vypovídá se kolegům. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je počítačový systém (tento systém není úplně vhodný pro hodnocení některých zaměstnanců). Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje posteskem, mračením se, bubnováním prstů. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Musí to stejně udělat.
Příloha č. 5 – Přepis rozhovoru č. 5, Zápis z pozorování č. 5
Přepis rozhovoru č. 5 L = Lucie - já (tazatel) M = vedoucí pečovatelské sluţby (informant) Datum vedení rozhovoru: 8.2.2011 Místo vedení rozhovoru: pracoviště Délka rozhovoru: 19:36 L: „Takţe já se Vás zeptám s jakým prvním stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ M: „Nevím, jestli s prvním, ale určitě jeden z největších stresorů jsou termínovaný věci.“ L: „Hm.“ M: „To znamená věci, který se musej zvládnout do nějakýho termínu, kdy není moţný, aby to za mě někdo udělal.“ L: „Takţe časový tlak ve Vás vyvolává stres?“ M: „Určitě.“ L: „A jak se tento stres projevuje?“ M: „Mym zrychlenym, zrychlenou chůzí.“[smích] „Zrychlenou řečí. A všechno co dělám, neţ se dostanu k tý samotný práci, jako takový, tak je všechno prostě v tempu.“ L: „Hm. A nějaká nervozita se na Vás projevuje?“ M: „Určitě, určitě nervozita.“ L: „Jak Vy osobně zvládáte tento stres při setkání se s tím [nedořečeno]?“ M: „Asi techniky, který často doporučuju. Takţe se zhluboka nadejchnu. Řeknu si: „Tak teď si k tomu sednu, to zvládneš, neboj se.“. A začnu pracovat.“ L: „Dobře. Díky. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ M: „V podstatě, kdyţ jsem v tom běhu tý práce, tak vyrušování. Nebo ono se to nedá říct jako vyrušování, ale prostě jsou to provozní věci, který se třeba musí řešit hned. Jo bohuţel spojený s provozem.“ L: „Hm. Takţe vyrušování ze strany podřízených?“ M: „Zaměstnanců, klientů nebo mi chtěj jenom něco sdělit a já zrovna, bohuţel mám rozdělanou práci, tak to prostě člověka vyruší.“
L: „Hm. Takţe nějaký takový ten rušivý faktor.“ M: „Ano.“ L: „A ten ve Vás vyvolá stres?“ L: „Jak se tento stres projevuje?“ M: „Musim všechno zavřít, to znamená, ţe mi to přetrhne myšlenky. A potom někdy je pracný prostě se navázat na to.“ L: „Hm. A vyvolává to ve Vás nervozitu?“ M: „Nervozitu, poklepávání nohou občas. Ale zase se snaţím najít techniku, jak jakoby se uklidnit.“ L: „Hm. A jak to zvládáte?“ M: „Já si mluvim nahlas, takţe prostě si řeknu: „Tak a teď to prostě vyřídíš a pak se k tomu vrátíš. To zvládneš.“. A je to.“ L: „Takţe si uděláte takový racionální rozhovor sama se sebou.“ M: „Ano. Třeba dejme tomu.“ L: [smích] „S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ M: „Samozřejmě telefony, který nejsou určený pro mě, ţe jo. Takţe pokud jsme tady na jedný lince, tak klient chce mluvit s pečovatelkou. Bohuţel to zvoní u mě, takţe já ho musim odkázat, ať si zavolá znova. Protoţe pro mě by bylo daleko pracnější vyřizovat ten vzkaz. Je lepší, kdyţ prostě ten klient si promluví s tou pečovatelkou konkrétně, co potřebuje.“ L: „Hm.“ M: „Takţe pro mě je lepší, kdyţ si zavolá znova. Já to nechám zvonit. V pečovatelně, ta příslušná pečovatelka to předá.“ L: „Hm. Takţe taky takový nějaký přetrhávání.“ M: „Určitě.“ L: „Myšlenek.“ M: „Určitě, určitě, určitě. Ale jako pokud to není nějaká práce, nějaká jako vyloţeně hodně sloţitá nebo tak, tak to samozřejmě není nějak jako jedno z nejhorších.“ L: „Hm. A vyvolává to ve Vás teda stres?“ M: „Určitě.“ L: „Kdyţ Vám to přeruší myšlenku. A jak se to projevuje ve Vás? Co cítíte? Jak se [nedořečeno]?“ M: „Jenom jako pokud jsou to věci, který musim zvládnout ten den, tak je to pro mě hodně náročný, jo. Jsou to třeba, já nevim, různý statistiky nebo, nebo přehledy, který dejme
tomu, jsem třeba i dostala pozdě do ruky a ten den musí být odevzdaný. Tak je to [nedořečeno].“ L: „Hm.“ M: „Tak je to hodně stresující, odkládám jinou práci, kterou jsem třeba na ten den měla naplánovanou.“ L: „Jste třeba nervózní?“ M: „Určitě.“ L: „Naštvaná?“ M: „Občas taky. Jo, kdyţ uţ je toho hodně, tak se dokáţu naštvat.“ L: „Hm. A třeba jdete si zakouřit, abyste tu nervozitu zmírnila?“ M: „To ani ne.“ L: „Neřešíte to cigaretou.“ M: „To ani ne. To ani ne.“ L: „Hm.“ M: „Ne to odkládám i jídlo.“ L: „Aha. A ty zrychlený projevy se u Vás taky projevujou?“ M: „Ale. Prosim?“ L: „Jak máte takový ty zrychlený pohyby, tak to taky se projevuje [nedořečeno]?“ M: „No ale já občas, kdyţ je vlastně hodně tý práce na ten den nebo já nevim, kdyţ se to dá rozloţit do dvou dnů, tak ale já zas mám ráda kolem sebe trošku toho pohodlí. Takţe si tu pauzu udělám, udělám si to kafe, vyndám si sušenku, jo. A jakoby se připravim na to, ţe tady teď budu sedět nějakou dobu, nikam nemůţu jít. Nemůţu jít na ten oběd. Ten si klidně odpustim, ale tak kolem sebe si zas připravim, připravim si tu práci a ty podklady. Tak abych nemusela nikam odcházet, abych nemusela něco hledat.“ L: „Hm. Takţe takhle to taky zvládnete, s tím teda ţe [nedořečeno].“ M: „Určitě tímhle způsobem. Vlastně já vím, ţe mě to určitě, ten tlak, bude stresovat, takţe se na to zkouším tímdle způsobem připravit.“ L: „Hm.“ M: „Abych nemusela to zbytečně přerušovat.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti?“ M: „To jsou takový ty akutní věci, ty provozní, který musíte řešit. Jakoţe, nevim, někomu honem někde, co já vim, teče voda, vodovod. Nebo já nevim, ucpe se záchod bohuţel. My ty lidi učíme nebo je to, je to, bylo to obtíţný, je to stále obtíţný, jakoby bejt samostatný,
soběstačný v tomhle. Ale někdy si ty lidi neví rady, takţe my musíme jim vlastně s tím zprostředkováním na tu firmu pomoct. A oni volaj třeba mě, takţe pokud je to moţný, předat to na pečovatelku. Takţe já pečovatelce vysvětlim, o co jde. Ona zavolá, já nevim Instalant, kdyţ to tak řeknu nebo nějakej, nějakou firmu, která tu závadu odstraní, ale musim jít, musim to řešit.“ L: „Hm.“ M: „Jo.“ L: „Jak by se ten stresor dal pojmenovat?“ [dlouhá pauza] L: „Řešení?“ M: „Něčeho akutního.“ L: „Něčeho akutního.“ M: „Nějaký akutní situace. Jo, nemůţete tohle odloţit.“ L: „Hm.“ M: „Nebo samozřejmě stalo se mi i víckrát uţ, ţe jsme museli zavolat záchranou sluţbu pro někoho, takţe. A bylo nás tady třeba málo. Takţe muselo se všechno odloţit, coţ je pochopitelný, všechno nechat.“ L: „Jasně. Hm.“ M: „Jo takţe to samozřejmě [nedořečeno].“ L: „Takţe to je pro Vás stresující?“ M: „Je to určitě stresující, jde prostě o zdraví a o ţivot člověka, ţe jo.“ L: „A jak to probíhá takhle, kdyţ se děje něco opravdu takhle váţnýho? Co se ve Vás děje?“ M: „Člověk si často řekne, ţe by určitě, já nevim, zkolaboval nebo ţe by to nezvládl. Ale v tý krizový situaci ten člověk jedná úplně kolikrát jinak, neţ si řekne, ţe by jednal.“ L: „A ty tělesný projevy? Třeba začnou se Vám třes, třást třeba ruce?“ M: „To určitě, takový to bušení srdce, takový to kručení v ţaludku. A v hlavě, já teda vţdycky vidim spíš v myšlenkách, v hlavě vidim vţdycky to horší.“ L: „Jo. Takţe nějaký negativní myšlenky.“ M: „Určitě. Hodně negativních.“ L: „Dobře. Děkuju. A jak Vy osobně zvládnete tento stres, při setkání se s tím stresorem, v této konkrétní organizaci?“ M: „Pomáhá mi hodně, kdyţ, kdyţ jakoby rozdávám ty úkoly.“ L: „Hm.“ M: „Ţe vidim z tý druhý strany a ţe ten člověk jakoby nebo dejme tomu pečovatelka, jí
řeknu ty uděláš todle, ty uděláš todle, ty uděláš todle. Oni to chápu. Jdu a udělaj. Tak ve mě todleto se jakoby začne odbourávat. Jo, ţe vidim, ţe to funguje, ţe to funguje, jo.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. Je ještě nějaký další stresor, se kterým se setkáváte?“ [dlouhá pauza] M: „No mě nic nenapadá.“ L: „Tak klidně popřemejšlejte.“ [dlouhá pauza] L: „Nějaký třeba konflikty mezi [nedořečeno]?“ M: „Konflikty mezi zaměstnancema, ty mě jako spíš trápí. Protoţe já bych byla ráda, kdyţ uţ je to celej ţenskej tým, tak ono se to obecně říká, ţe prostě vést ţenský týmy, ţe je to sloţitý. Asi je to sloţitý nebo je to sloţitý. Ale já se strašně moc snaţim, aby to bylo v nějaký, nějaký rovnováze.“ L: „Hm.“ M: „Jo takţe, kdyţ je nějakej problém mezi, mezi zaměstnancema, tak mě to hodně tíţí.“ L: „Taky je to pro Vás stresující?“ M: „Určitě.“ L: „Hm. A jak se to projevuje? Co cejtíte?“ M: „Spíš takový jako, občas nevděk.“ L: „Hm. Takţe ten projev stresu je takovej pocit nějakýho nevděku.“ M: „No protoţe si myslim, ţe pro ty zaměstnance dělám hodně.“ L: „Hm.“ M: „Nebo snaţim se pro ně udělat hodně. Oni ví, ţe kdykoliv je něco, ţe můţou přijít, ţe jim hlavu neukousnu a někdy, někdy mi připadá, ţe se některý věci nedovídám a zbytečně.“ L: „Je to nějaká třeba bezmoc nebo beznaděj?“ M: „Ani ne tak bezmoc jako, jako ţe spíš projev, mi to připadá, nedůvěry.“ L: „Hm.“ M: „Vůči mě.“ L: „Hm.“ M: „A to mě mrzí třeba.“ L: „Takţe Vás to trápí, mrzí.“ M: „Určitě.“ L: „Jste zklamaná z toho?“ M: „Hm, hm.“
L: „A fyzicky se to nějak projevuje?“ M: „Honí se mi to hlavou do druhého dne, špatně z toho spim.“ L: „Špatně spíte.“ M: „Hm. To znamená, ţe jednak pracuju v noci hlavou.“ L: „Hm.“ M: „To jsem měla období, kdy todleto a neda….nedařilo se mi to odbourat.“ L: „Hm.“ M: „Takţe, kdyţ je něco takovýho, tak si to určitě sebou nesu na lůţko.“ [smích] L: „Jak Vy osobně ten stres zvládáte, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci?“ M: „Těţko, těţko, to musí odeznít samo.“ L: „A vyřešíte to třeba, ţe si s nima jdete promluvit?“ M: „No to musim.“ L: „Jo.“ M: „To musim a to je pro mě. Já vyloţeně nemůţu dospat.“ L: „Hm.“ M: „Aţ druhej den si sednem a řeknem: „A tak co se děje?“.“ L: „Pak se Vám uleví?“ M: „Jo hrozně, hrozně se mi uleví, ţe to, co vypadalo jako obrovská bublina, je nakonec, se úplně jako, nechci říct snadno, ale vyřeší, jo.“ L: „Hm. Dobře. S jakým dalším stresorem se setkáváte přímo na tomto pracovišti? Jestli je ještě nějaký?“ [dlouhá pauza] M: „Co mě, nevim jestli se to vyloţeně dá nazvat jako stresor, ale vlastně tím, jak střídám kanceláře, denně balit počítač. Denně převáţet jednu, dvě, tři tašky, pořád. Nikdy nic nezapomenout, coţ se mi stává, jo.“ L: „Hm.“ M: „Nenechat nikde papír v kanceláři, protoţe druhej den ho budu potřebovat v druhý kanceláři.“ L: „Hm.“ M: „To je, to je jako, to mě obtěţuje.“ L: „Hm.“ M: „Jo opravdu, ţe vlastně tím, jak musim střídat ty pracoviště. Tak to hodně mi vadí. Jo nemůţete nechat rozloţený věci na druhej den a navázat. Musíte to zbalit, převést a tam třeba uţ se k tý práci, tim, ţe tam jsou, dejme tomu, jiný problémy na řešení, vůbec nedostanu. Takţe se mi věci odkládaj a to [nedořečeno].“
L: „A ta změna třeba toho místa je pro Vás taky stresující?“ M: „Ne, ne, ne, ne, to ne, to ne, to já.“ L: „Spíš jenom, spíš Vás asi jenom to trápí, to přenášení věcí z kanceláře do kanceláře.“ M: „Trošku mě to, obtěţujeme mě to, fakt mě to obtěţuje, protoţe vlastně opravdu nemůţete nechat nic rozloţenýho.“ L: „A vyvolá to ve Vás stres?“ M: „Určitě, určitě, protoţe to je jakoby ztráta času z tý cesty, toho znova vybalení, znova sloţení, jo. Auto uklidit, přeparkovat si, přendat věci do svýho auta, no je to, jako na, ono se to opravdu nezdá, ale je to náročný, protoţe pořád balim, pořád rozbaluju, jo.“ L: „Jak se to ve Vás projevuje ten stres?“ M: „Jsem z toho unavená.“ L: „Unavená.“ M: „Jsem z toho unavená.“ L: „Nervózní?“ M: „Taková znechucená.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. A jak to osobně zvládnete ten stres?“ M: „No řeknu si, ţe musim. Jako nikdo to za mě neudělá. Naštěstí, na druhou stranu, jsem strašně ráda za tuhle práci, baví mě. Jo, baví mě, kdyţ se mi něco povede. Baví mě, kdyţ vyřešíme problém, jo.“ L: „Hm.“ M: „Jo, tak já prostě mám hned lepší náladu a i ty holky za to ocenim, jo. Vţdycky řikam: „Hele perfektní, prostě byl problém, vypadalo to, ţe to je neřešitelný. Podívejte se, jak jsme to zvládly, takţe Vám za to vlastně děkuju, za tudle spolupráci.“.“ L: „Hm.“ M: „Jo.“ L: „Takţe pěstujete takový i hezký vztahy na pracovišti.“ M: „To je asi to nejdůleţitější, postavit to prostě na nějaký důvěře. Na nějaký dobrý spolupráci, abych věděla, ţe kdyţ je problém, ţe si ho nebudou tutlat mezi sebou.“ L: „Hm.“ M: „Ale, ţe přijdou a řeknou: „Heleďte se průšvih. My jsme to zvoraly.“ Nebo já nevim a to je pro mě obrovský ocenění, protoţe oni pak přijdou a řeknou Vám: „Vy jste nejlepší.“ To opravdu není ţádná samochvála ani to, já to tak cejtim a vidim, ţe mi to řeknou upřímně. „Vy jste nejlepší šéfka, kterou jsme kdy měly.“ A mě to strašně hřeje a není to tak, ţe by si mě kupovaly.“
L: „Hm.“ M: „To uţ za těch dva a půl roku prostě poznáte, jo. Protoţe se to odráţí i v jinech věcech, nejenom to, ţe by chtěly šplhat, v ţádnym případě. Protoţe moc dobře ví, ţe to na mě nefunguje, jo.“ L: „Hm. Tak to je hezký. Ještě nějakej další stresor, se kterým se setkáváte?“ M: „Nenapadá mě uţ nic jinýho.“ L: „Dobře. Tak já přejdu k další otázce. Co obecně děláte proto, abyste uměla zvládat stres v této organizaci?“ M: „Musela jsem se, určitě jsem dělala proto spoustu věcí, ale tím, jak je člověk starší, tak já si ve svym věku uţívám takový jako masáţe, jógu, kolo, brusle, myslivost, motorku, jo. Já si to strašně uţívám, to co prostě dřív jsem si nedopřávala. Já nevim z různýho důvodu, buď mě to nějak nechytlo nebo jsem o tom nějak nepřemejšlela. Tak dneska vim, ţe kdyţ jdu kaţdý pondělí na jógu, tak jdu nadšená hrozně a těšim se zase, jo.“ L: „Hm. A pomáhá Vám ta jóga ve zvládání toho stresu? Abyste uměla zvládat ten stres?“ M: „Ani nevim, jestli to tam je, taková jako všeobecná pohoda pro mě.“ L: „Hm.“ M: „Jo, takţe vyloţeně, ţe bych tam šla léčit stres to ani ne, ale tak nějak je to takový, v tu chvíli.“ L: „Je to prevence proti tomu stresu?“ M: „Trošku jo, malinko, ale v tu chvíli spíš já pociťuju takový uvolnění a řikám: „Teď si dělám věci pro sebe.“.“ L: „Takţe spíš jakoby se odreagujete, zrelaxujete.“ M: „Jo, jo, jo. Je to na tu chvíli, co tam jsem.“ L: „Hm.“ M: „Jo chviličku předtím, někdy se mi vůbec nechce, vůbec nechce a musim se přemlouvat, ale to je jenom v tom, ţe je člověk trošku línej, nic jinýho.“ L: „Hm. Dobře. A z hlediska třeba pracovního. Jak, co děláte proto, abyste uměla zvládat stres?“ M: „To je právě asi moţná to, ţe buduju vztahy mezi mnou a zaměstnancema.“ L: „Hm.“ M: „Jo a to je taková prevence toho, ţe kdyţ nějakej problém bude, tak ţe se to určitě líp vyřeší, neţ kdyţ s těma zaměstnancema budu na kordy, jo.“ L: „To určitě. Hm. Máte třeba moţnost supervize?“ [dlouhá pauza] M: „Ano ze zákona je povinná vlastně v sociálních zařízeních, ve zdravotnických snad.
Takţe supervizi jsme měli během celého roku. Mě to hodně dalo.“ L: „Hm.“ M: „Nevim jak ostatním. Asi ostatním nebo zaměstnancům ze začátku. A měli moţnost se supervizorkou řešit problémy. Jelikoţ ten jeden tým si ty problémy. Já řikám o nich, ţe jsou takovej samočistící organizmus, ţe oni si ty problémy často vyřeší sami mezi sebou a tak nějak to nepřetrvává, jo. Ţe to prostě vyřešej a jdou od toho. Ale mě to hodně dalo, já si myslim, ţe spíš jak supervize, to byla pro mě, to byl pro mě takovej kauč.“ L: „Hm.“ M: „Jo, ţe mě supervizorka učila vést ten tým a naučila mě nebo potvrdila mi věci, o kterých jsem si myslela, ţe dělám dobře. Ale protoţe jsem nikdy ţádnej tým nevedla, spíš jsem byla vţdycky součástí týmu, tak mě potvrdila, ţe to dělám dobře, jo.“ L: „Takţe Vy jste měli ještě jako zvlášť, coby vedoucí pracovníci, tu supervizi.“ M: „Ano, ano.“ L: „A byla nějaká týmová.“ M: „Ano přesně, přesně tak.“ L: „Hm. Dobře. Děkuju. A co třeba školení o supervizi [přeřeknutí] pardon školení o stresu?“ M: „Měli jsme školení nebo takový seminář na zvládání krizovejch situací. Nebo spíš to bylo na téma manipulace. Manipulace jako obecně, manipulace klienti versus personál, klienti versus já. Nebo i manipulace vůbec obecně, jako prostě mezi lidma, s klientama, s partnerama a tak.“ L: „Pomohlo Vám to nějak v prevenci toho stresu nebo zvládání toho stresu?“ M: „No hlavně, člověk jako si moţná uvědomil, aha tak todle uţ je manipulace, jo.“ L: „Hm.“ M: „Tak tohle je ta manipulace. Tak to já vlastně zaţívám s někym tohlencto. Jo, tak jak se tomu trošičku bránit, jo. Protoţe kdyţ s Váma někdo manipuluje, tak si to buď neuvědomujete a nebo on si to neuvědomuje.“ L: „Určitě. Takţe jako přímo [nedořečeno].“ M: „Takţe Vás to jakoby stresuje. Někdo Vás někam tlačí, ţe jo. A to mě stresuje.“ L: „Hm.“ M: „A já jsem si to třeba neuvědomovala.“ L: „Takţe mohla by to být jako nějaká prevence.“ M: „Určitě, určitě.“
L: „Hm. Způsobuje Vám stres, z těchto všech Vámi vyjmenovaných stresorů, nějaké následky?“ M: „Zdravotní následky, pokud je toho hodně. Pokud je toho hodně a člověk si myslí, ţe ještě pořád to zvládá, ještě je to dobrý, to nic není. Jo to je dobrý, to bude dobrý, tak ono to jde, ale do určitý míry.“ L: „Hm.“ M: „Takţe bolesti hlavy, vlastně to, ţe musíte, musim něco zvládnout do určitý doby. Sedíte u počítače, bolí z toho strašně oči.“ L: „Hm.“ M: „Jo z očí mě bolí hlava, pak s tim jdu domu, někdy, někdy to, nevyspim se z toho do druhýho dne, takţe mě to straší ještě večer, ţe jo.“ L: „Hm.“ M: „Druhej den se s tim probudim, takţe určitě, jo.“ L: „Takţe takovej dlouhodobej stres.“ M: „Spíš dlouhodobej stres anebo jedna situace navazující na druhou. Jsou to třeba x negativních situací x negativních problémů, který řešíte, tak se to pak nabalí. Takţe myslim si, ţe je velká výhra, kdyţ si člověk umí říct, jo todle uţ je moc. Nebo todle uţ hraničí, uţ s tim musim, jakoby něco dělat víc.“ L: „Hm.“ M: „Jo, jenom to nepřecházet.“ L: „Takţe z hlediska těch zdravotních problémů se to u Vás projevuje.“ M: „Určitě, určitě. Jo. Nechutenství hodně. Protoţe já, kdyţ jsem nervózní, tak nejim. Někdo to má obráceně.“ L: „Jasně.“ M: „Takţe to je problém.“ L: „Dobře. Tak mě to stačí, já Vám poděkuju za rozhovor. Jestli ještě chcete něco doplnit nebo jestli je to všechno?“ M: „Určitě ne. Já děkuju.“ L: „Tak děkuju.“
Zápis z pozorování č. 5 Lucie – já (pozorovatel) Vedoucí pečovatelské sluţby (pozorovaný) Datum a délka pozorování: polovina pracovního dne 8.2.2011 a polovina pracovního dne 9.2.2011 Místo pozorování: pracoviště Jeden ze stresorů, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je mnoho práce, ta při pozorování spočívala zejména v administrativě, v práci s klienty, ve vedení podřízených, v ostatních organizačních záleţitostech. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Zorganizuje si práci do jednotlivých dnů tak, aby ji všechnu zvládl udělat (při tom vyuţívá diář). Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je časový tlak. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje skleslostí a rychlými pohyby. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Dělá nejprve práci, která musí být splněná v nejbliţším čase a teprve aţ potom se věnuje práci, která tolik nespěchá. Dalším stresorem, se kterým se tento vedoucí pracovník přímo setkává na tomto pracovišti, je stíţnost. Stres se, při setkání se s tímto stresorem, projevuje mračením se, skleslostí, nervozitou, rychlými pohyby a posteskem. Vedoucí pracovník osobně zvládá stres, při setkání se s tímto stresorem, v této organizaci takto: Zhluboka dýchá. Snaţí se zklidnit. Šel stíţnost vyřídit.
Příloha č. 6 – Projekt diplomové práce Projekt diplomové práce Jméno: Bc. Lucie Sommerová Osobní číslo: 78890247 Imatrikulační ročník studenta: 2009 Předběžný název diplomové práce: Stresory a zvládání stresu při řízení v organizaci, která poskytuje sociální sluţby Formulace a vstupní diskuse problému: „V moderním světě práce se stal neúměrný stres velkým zdravotním rizikem. Vyplynulo to z výsledků řady celosvětových šetření včetně členských států EU. Přispívá k tomu mimo jiné stále rostoucí intenzita výkonu, rychlost práce a časový tlak. Mění se charakter práce. Lidé čím dál více hodnotí svoji práci jako psychicky náročnou a zejména vykonávanou ve vysokém pracovním tempu, neţ jako fyzicky namáhavou.“ (11) Umět zvládat stres je tedy důleţitým předpokladem pro kaţdého člověka. V kaţdé organizaci se stres vyskytuje, otázkou je, jak ho jsou vedoucí pracovníci schopni zvládat tak, aby to nenarušilo kvalitu jejich odváděné práce a dobré vztahy na pracovišti. Umět zvládat stres je tedy i důleţitým předpokladem pro dobrého vedoucího pracovníka. Ve své diplomové práci se budu zabývat stresory a zvládáním stresu při řízení v organizaci, která poskytuje sociální sluţby. Jako organizaci, ve které budu provádět kvalitativní výzkum, jsem si vybrala konkrétní Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba. Tuto organizaci jsem si zvolila proto, ţe její management přivítal mnou zvolené téma a je připraven se mnou spolupracovat. Cíl práce: Prvním cílem mojí diplomové práce je popis, s jakými stresory se vedoucí pracovníci přímo setkávají na tomto pracovišti a popis, jak zvládají stres vedoucí pracovníci v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba. Druhým cílem mojí diplomové práce je soupis návrhů manaţerských opatření pro zlepšení zvládání stresu vedoucími pracovníky v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba.
Návrh metody včetně postupu: Provedu rozhovory s vedoucími pracovníky a jejich pozorování v Domově pro seniory a Pečovatelská sluţba. Budu tedy provádět kvalitativní výzkum. Na základě dat zjištěných z rozhovorů, z pozorování sestavím popis, s jakými stresory se vedoucí pracovníci přímo setkávají na tomto pracovišti a popis, jak zvládají stres vedoucí pracovníci v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba. Tyto popisy budou vedoucím pracovníkům z této konkrétní organizace Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba slouţit jako zpětná vazba. Na základě těchto popisů si vedoucí pracovníci vytvoří návrhy manaţerských opatření pro zlepšení zvládání stresu vedoucími pracovníky v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba. Toto se uskuteční při diskusi mezi vedoucími pracovníky, kterou budu řídit. A poté provedu soupis návrhů manaţerských opatření pro zlepšení zvládání stresu vedoucími pracovníky v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba. Jestli vedoucí pracovníci z této konkrétní organizace budou někdy tyto návrhy realizovat, záleţí uţ pouze na nich. Na provedení výzkumu jsem se s managementem organizace domluvila. Pro charakteristiku organizace vyuţiji dokumenty organizace. Předběžná struktura práce: Teoretickou část budou tvořit informace z odborných zdrojů, zaměřených na problematiku stresu. Teoretická část:
Stres
Stresory
Projevy stresu
Zvládání stresu
Následky stresu
A v případě potřeby další
Praktická část:
Charakteristika této konkrétní organizace Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba
Charakteristika tohoto výzkumu a popis mých postupů
Zjištění
Popis, s jakými stresory se vedoucí pracovníci přímo setkávají na tomto pracovišti a popis, jak zvládají stres vedoucí pracovníci v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba
Soupis návrhů manaţerských opatření pro zlepšení zvládání stresu vedoucími pracovníky v této konkrétní organizaci Domov pro seniory a Pečovatelská sluţba
Shrnutí
A v případě potřeby další
Předběžný seznam literatury: 1. Brockert, S.: Ovládání stresu, Praha, Melantrich 1993. 2. Fiedler, C., Plank, H.: Stressmanagement, Verlag C.H.Beck 2009. 3. Harss, C., Maier, K.: Stres, cena úspěchu?, Vimperk, Tina 1994. 4. Joshi, V.: Stres a zdraví, Praha, Portál 2007. 5. Křivohlavý, J.: Jak zvládat stres, Praha, Grada Avicenum 1994. 6. Praško, J., Prašková, H.: Asertivitou proti stresu, Praha, Grada Publishing 2007. 7. Praško, J., Prašková, H.: Proti stresu krok za krokem, Praha, Grada Publishing 2001. 8. Richards, M.: Stres, Praha, Portál 2006. 9. Schreiber, V.: Lidský stres, Praha, Academia 2000. 10. Šnýdrová, I.: Manaţerka a stres, Praha, Grada Publishing 2006. 11. Svobodová, L.: Stres, stres, stres. BOZP info. VÚBP, V. V. I. Dostupné z: «http://www.bozpinfo.cz/knihovnabozp/citarna/tema_tydne/stres08.html»[navštíveno 13.11.2010].