Příběh MUDr. Anny Pánkové Zpracovali: Marek Krátký, Matyáš Levy, Nikolaj Weig Vyučující: Mgr. Lenka Syslová ZŠ Emy Destinnové, Praha 6
Poděkování paní Anně Pánkové za setkání a vyprávění příběhu, poskytnutí fotografií paní Haně Hniličkové za workshop v Českém rozhlase 1
Naše vyprávění není nijak výjimečné. Podobných příběhů, jako je ten náš, je opravdu hodně. Vybrali jsme si jej, protože dobu 50. let 20. století se nám snažila přiblížit babička jednoho z nás. Přestože není na první dojem nijak dramatický, jako bývají příběhy z dob totality, historické události ovlivnily život mnoha lidem z naší rodiny na několik let. Vybrali jsme si pouze část babiččina životního příběhu – léta strávená ve školních lavicích a dobu dospívání. Babička Anna Pánková (rozená Jírová) se narodila na sklonku 2. světové války v březnu roku 1945. Již jako malé dítě ji však prožívala, protože její otec, Tomáš Jíra, pocházel z židovské rodiny a byl odsunut do ghetta. V poválečné době nastalo krátké období, kdy byla rodina Jírových šťastna. Konečně mohli žít pospolu. I když smutek ze ztráty velké části rodiny v koncentračních táborech musel atmosféru doma ovlivnit. „Vyrůstala jsem v rodině, které se poměrně dobře dařilo. Tatínek byl vysokoškolák (právník) a maminka byla v domácnosti. Tak to tehdy bylo a žilo se nám docela hezky, až do roku 1948, kdy tedy přišel komunistický převrat.“ Po relativně krátkém a klidném časovém období nastaly pro rodinu Jírovu ne zrovna příjemné chvíle. Sotva čtyřleté Anně na několik let zatkli tatínka Tomáše Jíru. „V roce 1949 mého tatínka společně se spoustou jeho přátel, většinou právníků, během jedné noci zavřeli a odvezli do dolů, kde několik let musel pracovat, protože byl označen jako nepřítel zřízení, a že se nezapojil do budování nového komunistického státu. Tehdy to byla pro celou rodinu strašná rána. A poprvé jsem vlastně vnímala, co to je taková totalita, kde opravdu mohli udělat cokoliv.“ Dál babička vzpomíná na dobu, kdy zbývající rodinní příslušníci byli vyslýcháni Státní bezpečností. „Když tatínka zavřeli a mně byli tři roky (necelé čtyři), maminka byla u výslechu na Ministerstvu Vnitra. Byla vevnitř a brečela. Já jsem nesměla dovnitř a mě venku hlídala nějaká paní. Ta měla uniformu a pistoli na zadku. Taková divná ženská. A celou dobu se mě vyptávala. Ona vlastně mě jako tříleté dítě vyslýchala. Ale to jsem zjistila až potom, co jsem to rodičům vyprávěla a babička řekla ‚no to je příšerný‘. Vyptávala se mě na otázky, jako jestli rozumím rádiu, které babička pouští a já tehdy už věděla, že si pouštějí cizí stanici a odpověděla jsem ‚ne oni mi pouštějí jenom pohádky‘. Ale že už tak malé dítě musí přemýšlet, aby neublížilo rodičům, aby přemýšlelo nad tím, co smí a co nesmí říct…“ Babiččina rodina to v době totalitního režimu neměla lehké. Proto se rodiče snažili připravovat svoji dceru Annu na případnou emigraci. „Spousta přátel naší rodiny emigrovalo, naši tady zůstali, protože měli rádi Čechy, Prahu, Prahu 6 a prostě by se odsud neodstěhovali, ale táta můj, ač jsem byla jedináček, si hrozně přál, abych emigrovala. Jeho velikým snem bylo, abych se s krasobruslením dostala na nějaké mistrovství. Mě teda nakonec ani nepustili a učil mě anglicky, že mám jít za prvním policajtem a říct, že jsem česká holčička a že chci emigrovat. A měl tam přátele, kteří by se o mě postarali. Já bych to asi byla ani neudělala, protože jsem to neudělala ani v roce 1968, kdy jsem žila v Anglii. Hrozně se mi stýskalo. Já bych nechtěla nikde jinde žít. Tehdy mě to strašně deprimovalo, že mě táta připravuje k tomu, abych žila bez nich. A že tak malou, myslím, že mi bylo tehdy 12, má zájem dostat odsud pryč.“
2
Během vyprávění přišla řada vzpomínek na léta strávená ve školních lavicích. „Já, protože teda maminka nosila klobouček, tatínek byl zavřený, babička měla svůj domeček na venkově, jsem měla velmi špatný kádrový posudek.“ Do pionýrské organizace Anna nikdy nevstoupila, rodina si to nepřála. Mnohdy se nemohla účastnit tolik oblíbených recitačních soutěží. Nyní však na své dětství vzpomíná hezky. Na konci 8. třídy si Anna vybírala, kam půjde po skončení povinné školní docházky. Volba byla pro Annu jasná. Byla premiantkou třídy. Rozhodla se tedy pro gymnázium (tehdy střední jedenáctiletá škola). Její maminka se na třídní schůzce zeptala, zda nebude špatný kádrový posudek pro další studium problém. Byla ujištěna ředitelem, že určitě ne. Ještě ten den našla ve schránce zamítací dopis. Čtrnáctiletou Annu nečekalo studium, ale nástup k soustruhu nebo do továrny. Tak začala pracovat ve strojovně zimního stadionu. „Byla jsem tam nejen jediná žena, ale také, samozřejmě, jediné dítě. Ta práce byla strašně těžká, tam byly ty stroje, které vyrábějí led a jsou umístěny pod tou plochou. Pod tím jsou takové černé chodby, no a tam jsem to musela promazávat a lézt po žebříku a dotahovat nějaké šrouby, jenže tady na tu těžkou, nepříjemnou a špinavou práci tu byli zaměstnaní taky mongoloidní lidi, tudíž nemocní lidé s Downovým syndromem a já jsem se jich bála. Oni byli asi tak dvakrát tak velký jak já. O té nemoci jsem jako dítě nic nevěděla. A oni vydávali takové zvuky a kývali se a třásli se. Třeba mi i chtěli něco říct, ale já jsem se celé ty dva roky tak strašně bála. Myslím, že mě to v určitém smyslu poznamenalo. Já měla normálně strašnou hrůzu o život. Tam bylo pořád šero, špatný vzduch a pohybovali se tam tihle obři, kteří toho moc nenadělali. Já jsem jim ještě měla říkat, co mají dělat. No bylo to hrozný.“ Po dvou letech dostala Anna ze zaměstnání doporučení do večerní školy. Úroveň školy však nebyla moc dobrá, protože sem docházeli pracující starší lidé. „Takže jsem se musela učit velmi individuálně a sama. A do té školy chodit jen, abych měla docházku. Pomáhal mi táta, ten už byl v té době doma. Pak jsem se rozhodla jít studovat vysokou (medicínu) a tam došlo k úplnému paradoxu, ačkoliv bylo obtížné na vysokou se dostat, i pro ty ‚partajníky‘, protože přijímačky byly těžké, tak já je udělala. Hádejte proč, protože jsem byla dělník.“ Kdyby mohla Anna Pánková něco vzkázat tehdejší komunistické vládě, bylo by to: „Soudruzi, zvrtlo se vám to!“ My jsme totalitní režim nezažili, ale díky takovým příběhům jako je tento, si jej můžeme alespoň částečně představit. Nechceme, aby se toto období v české historii opakovalo. Je spousta různých způsobů, jak zabránit návratu totalitního režimu. Jak nás tento příběh naučil, pokud chcete něčeho dosáhnout, snažte se ze všech sil na úkor všech překážek. Zrovna tak, jako to dokázala moje babička.
3
Anna Pánková (dětství) 4
Anna Pánková se svým otcem 5
Setkání ve škole (15. 11. 2013)
6