Pavel Vrána
INZERÁT Il us t r a c e : In k a D e l e v ov á
Pavel Vrána
Inzerát
…o milování, hospodách a různě Il us t r a c e : I n k a D e l e v ov á
Text © Pavel Vrána 2005 Ilustrace © Inka Delevová
J
á hledám paní bohatou
co má své konto v bance a její zralost provází i šarm a elegance.
Takovou asi nepotkám tam, kam mě život vodí, na cestě domů z hospody a nebo do hospody. Proto teď dávám inzerát. Berte ho prosím tak, že co mám, to Vám nabízím já lump a darebák. Mám žízeň stále velikou i dluhů víc, než dost a taky chuť se milovat. Žít prostě pro radost. Jen přečtěte si inzerát. snad adresa je tam. Jak přijdete, tak začne nám náš doživotní flám.
hospoda
Š
inul jsem si to ulicí a bylo deštivo.
Lidi se táhli za suchem, jak švábi na pivo. Jeden chlap, chmury na čele, že do kaluže šláp, uhnul se z deště pod okap. To byl můj první šváb a s druhým se tam srazili, prásk – hlavou do hlavy, že vedle byla hospoda, tak oba bolaví šli zalít tohle neštěstí a sušit svoje háby. U půllitru tam seděli už dva mí mokří švábi. Tři další – dvě ženské a chlap, šváb a dvě švábice ve dveřích křičí: „Máme hlad a mokré palice. Chcem medoviny horký lok a že je deštivo tak něco k jídlu na základ, to pro chuť na pivo.“ Na schodech, co jdou k hospůdce teď slyším: klapy, klap. Střevíčky klapou v kalužích. Že by můj šestý šváb? „Slečinko, pojďte do spolku, do tepla, do hospody. Ruku sem, já Vás povedu než uklouznou Vám schody.“ Už je nás sedm. Přišli jsme když bylo deštivo. Je sucho a my jsme tu zas. To ta chuť na pivo.
h
o
s
p
o
d
a
( 5)
C
hlap seděl, hlavu v popelníku
a stačilo mu jen pár piv. To zase bude doma křiku: „Taky jsi mohl přijít dřív!
Zas vypadáš, jak z popelnice a páchneš, jako ze sudu. Bože! Že já, jak poběhlice si vzala toho pobudu. Co tě to táhne do hospody? Stejně tam v koutě sedíš sám. Já zatím doma drhnu schody a vařím, peru, zametám. Je tolik věcí, co bych chtěla ti říct a to i bez křiku. Víš, já se dneska dozvěděla kdo koupil v domě trafiku a s kým spí sousedova dcera, že sousedka je potvora... Já bych to jinak nevěděla neznat tu paní ze dvora. Proč hospoda tě tolik láká? Baví tě sedět sám a pít?“ „Víš, doma pořád někdo kdáká. Tam sedím sám a mám svůj klid.“
D
al jsem si tě děvče k svátku.
Vem si kytku na památku. Zkusme, v které hospodě bude jí líp ve vodě.
( 6)
h
o
s
p
o
d
a
N
alil jsem si do sklenice
asi divný pití. Přišla na mě motolice potom hrozný blití.
Hlava se mi roztočila v děsně rychlým kruhu. Snad jsi mi to nekoupila moje milá v trhu? Krutý do tmy probuzení celý tělo bolí. Vypadá to na chození se slepeckou holí. Vědět, že chceš šetřit tolik byl bych si vzal Vlastu. Je tak trochu alkoholik a rozumí chlastu.
D
en byl jako malovaný
všichni plní pohody když mě i s mým kamarádem vyhodili z hospody.
Trochu jsme si zazpívali něco málo vypili, chtěli jsme pak stejnou holku a tak jsme se pobili. Facek padlo jako máku, hospodský byl taky bit, to aby jí bylo jasný: Když se peru, tak jsem fit.
h
o
s
p
o
d
a
( 7)
M
iluju malou hospůdku
kde bývám u piva a obdivuju osůbku co nám všem nalívá.
Je, jako bych jí vystřihnul z krásnýho obrázku. Pod lokty cítím pevný stůl a myslím na lásku. Když podává mi sklenici perlivě zrosenou po těle cítím zimnici a vzdychám nad pěnou. Zdvihnu se, opřu do holí, zůstanu chvilku stát a pak, jak mi věk dovolí šourám se vyčurat.
A
č duší něžný trubadůr,
k večeři baštím romadůr.
Ten jeho pronikavý smrad by vyhnal květy ze zahrad a zahubil by v jeho noře svým puchem smrdutého tchoře. Však chutí, tahle bestie pokoří sýry Francie. I Ital, polomrtvý smrady by těžko hledal v chuti vady. Ten sýr, toť dokonalost sama, však jeho aróma je drama. Je zaleželý, jak má být. Bože, to se to bude pít.
( 8)
h
o
s
p
o
d
a
B
likají tady světýlka
výherních automatů. Někdo tu přišel o lásku a někdo o výplatu. V kavárně jinak pohoda. Hosté se sem tam mění, někdo tu hledá vzrušení a jiný zapomnění Kouř cigaret se klikatí a potom zmizí v mžiku, náš hovor občas přeruší třesk koulí z kulečníku. Zajdem si trochu ulevit a snížit hladinu než rozejdem se k domovům potěšit rodinu.
N
ěkdy je tu pěkně rušno,
možná facka padne. Ještě rychle dopít pivo, než mu pěna spadne. Dej mi pán Bůh hodně zdraví ať sem můžu chodit, taky ženskou, kterou bych si mohl k pívu vodit. Ženská, která ráda pivo, to je něco pro mě. S jinou bych to nevydržel. Co s takovou v domě. Kde jinde mi načepujou pěnu, jako smetana? Do „Hradební“s novou milou přijdem pít až do rána.
h
o
s
p
o
d
a
( 9)
S
eděla v hospodě na kraji u záchodků
nad čajem v oprýskané sklenici a prohlížela stokrát prohlídnutou fotku. Byl na ní chlap v džínách a čepici. Slzy jí dělaly loužičky na ubruse, vystydlý čaj se tvářil kysele. Kapesník zůstal ležet v autobuse, teď rukou šminky maže po čele. Hej, pane vrchní, doneste té slečně sklenici rumu, plnou po okraj a kdyby snad se chtěla tvářit vděčně, tak do klína jí převrhněte čaj. Hlavně jí prosím polijte tu fotku. Bude jí na nic, pěkně rozpitá. Tu fotku pak spláchněte do záchodku a holku nechte plakat dosyta. Potom se objevím já v roli spasitele. Osuším slzy, půjčím kapesník a odvedu ji k sobě do postele. Nemůžu za to, že jsem kurevník.
P
ivo je nápoj, jako jiný.
Pivo je balzám pro ledviny, pivo to chutná celý rok, pivo je hořký, zlatý mok. Po pivu spím a nechci vstát. To je to, proč ho piju rád.
( 10 )
h
o
s
p
o
d
a
Z
klamalo mě moje tělo.
Já jsem chtěl i ono chtělo, ale byl jsem jako dělo.
Tebe ani nenapadlo když mi moje mužství zvadlo obléknout si svoje prádlo. Lákalas mě na své vnady, pak jsi měla v očích hady. Chtěla jsi to hned a tady. Se zvadlým, jak lilie se moc málo užije, Nemusíš tak na mě civět, nech mě radši vystřízlivět. Když ti i pak budu chybět přijdu jak býk, vůdce stáda tvrdý, jako silná kláda přesně tak, jak máš to ráda. Když se mužský ožere, ženskou to dost sebere. Měla by si radši počkat, až se z toho probere.
h
o
s
p
o
d
a
( 11)
P
oslouchej chlapče, už roků máš dost.
Začínej slavit! Já budu Tvůj host. Nalívej všechno, co mohlo by téct, maso buď uvař a nebo dej péct.
Ostatní vůbec sem nemusíš zvát. Musí Ti stačit, že já přišel přát. Podej mi židli a sednu si sám, Až všechno vypijem, tak něco Ti dám. Dám Ti co nemáš a nemůžeš mít, co třeba hledáš a co nejde pít Počkej si na to, však já Ti to dám. Není to zlato co pro Tebe mám. Mám tady pro Tebe nejlepší z rad: K oslavám nemáš si nikoho zvát. Já když mám slavit, tak vyšumím tam kde sním si všechno a vypiju sám. To je má rada, tak já Ti ji dal. Je jen Tvoje chyba, že jsi mě zval. Nezoufej hochu, teď budeš mít klid. Vždyť já zvedám kotvy. Už nemáš co pít.
( 12)
h
o
s
p
o
d
a
V
prastaré hospůdce snad sto let zrála špína
a přece voněla. Pila se medovina. Džbánek šel za džbánkem. Za okny mráz a sníh. Nám bylo do zpěvu z pohárků medových. Sladký med nahořkl jak život bylinkami stejně tak, jako smích se mísí se slzami. V hospůdce vyhřáté, voňavé medovinou se smířím se světem i se staletou špínou. ( příteli Daliborovi o medovině „Elise“)
T
ančila „U Kata“ dívenka brýlatá.
Byla tam nahatá, neměla kaťata. Pivo už nechtěla. Zábrany neměla. Proto tam tančila, že byla opilá. U piva stačilo, když krásně pěnilo. Pak jí ty zvířata vyšouply za vrata. Bylo to „U Kata“. Hnaly jí kaťata. Katovy dětičky jí místo rozcvičky vyhnaly na schody z tátovy hospody.
h
o
s
p
o
d
a
( 13)
jen tak
D
o černého
bílé tělo když se vsadí to jsou muka.
Pleť je hebce sametová, černá plná bílé puká. Rozvírá se pružným tělem ohebným jak mladý stvol. Klečím, jako před andělem. Užírá mně světabol. Nejhorší je zavřít oči. Černá slupka spadne lehce. Představy jsou líný kočí. Reál, to je inijekce. Zabolí a ukáže mi něco jako zatmění. Černá drží opratěmi bílé tělo v brnění.
O
slíčku, otřes se, ať máme na výplaty
a nechodíme domů bez peněz. Původní kalhoty nevidím přes záplaty. Oslíčku milý, třes se, jenom třes! Oslíku hloupý, když se neotřeseš, tak nás ta bída asi udolá. Ty si to za mě doma neodneseš. Tam budu jen já zase za vola.
j
e
n
t
a
k
(15)
Ř
ekněte mi, jak se vám mám
děvče dívat do očí? I když se mi hodně líbí mý oči se otočí.
Poletují, jako motýl co ve vlasech nosíte, po těch krásách pod očima kterýma mě trápíte. Jsou to muka obraznosti z vaší krásný postavy Nevím, jestli byste chtěla poznat moje představy. Já si totiž představuju ale jenom když jsem sám, že jsme spolu a to se pak sám před sebou červenám.
P
ůsobíš mi milé děvče
další silné vrásky. Nevím, jak ti vsugerovat ke mně trochu lásky.
Nebavím se se zrcadlem, lže mi šedý vousy a že se mi za hřebenem vlasy z hlavy trousí. Já už nejsem na dívání. Stáří, to je mrcha. Dnes už můžu okouzlovat jen krásami ducha.
( 16)
j
e
n
t
a
k
K
apky deště bubnovaly
do louží a do dláždění. Že to přišlo z nenadání bylo z toho pozdvižení.
Horko, skoro k udušení, proto se to asi stalo. Holky měly pod šatečky buďto nic a nebo málo. Přišly na ně proudy vody. To se ale musí vidět. Když neměly kam se schovat, některé se začly stydět. Je to velké potěšení vidět kolem tolik krásy. Ani trochu nevadilo že jim přitom zplihly vlasy. Na hlavy jsme nehleděli. V tom to kouzlo deště není. Zplihlé šaty potěšily celé mužské pokolení.
C
esta se rozběhla od města k městu,
slunce tu svítí, jak barevnej míč. Obleču zánovní strakatou vestu, den je jak ze zlata, no prostě – kýč. Do vody, do lesů, šťavnatejm loukám, do ptačích křiků a do mlžnejch rán vyjedu vesele a jak se tak koukám, dneska je neděle a já jsem pán.
j
e
n
t
a
k
( 17)
N
etoužil jsem nikdy lítat,
rád se držím země. Když chceš se mnou něco začít, musí to být jemně. Pomaličku, polehoučku, žádný velký vášně. Víš, co je to, po líbání když tě bolí dásně? Je to možný, že tě láká moje starý tělo? ( jedině snad, že jsi sťatá jako lodní dělo) Po tom pití cítím v těle jenom hrozný hic. Věř mi, už mi nefunguje dneska vůbec nic. Před léty jsem holka, býval vážně pěkný bohém. Teď už bych se jenom díval. Radši končím. Sbohem!
B
udoucnost bude za chvíli
už zase přítomností. Dej Bože, naše omyly ať jsou zas minulostí a přítomnost nám z budoucna jen samou radost nese. Ty minulosti počkej si! My zatím radujme se!
( 18 )
j
e
n
t
a
k
K
dyž vyjdu ven a je tam hluk,
tramvaje řinčí, padá smog, láhev mi ukrad malej kluk a nenechal mi ani lok, tak to už není žádný žert. Nic nejde tak, jak to má jít. Tak řeknu DOST a vem to čert! Jenom má dýmka dá mi klid. Skutálel jsem se po schodech a ruka praskla v rameni. Od rána smůlu střídá pech. Pes na mě zuby vycení aby pak kousl do lýtka a já místo něj začal výt. Jde to, jak podle pravítka. Jenom má dýmka dá mi klid.
Auto mi stojí, nechce jet a benzínu má přece dost. Jistě se zbláznil celý svět. Jsem tu, jak nevítaný host. Snad jsem vstal špatně z postele, tak co bych tedy mohl chtít když se to takhle semele. Jenom má dýmka dá mi klid. I den, který je zakletý se jednou skončí. Jde se pít. Dnes, stejně jako před léty jenom má dýmka dá mi klid.
j
e
n
t
a
k
(19)
P
řed spaním chodívají
a nosí košíčky v nich mají to, co tají holčičky pod víčky.
Přikryté lehkým šátkem nesou sny holčičí prokvetlé lehkým zmatkem (o tom se nekřičí). Skřítkové Usínači tak chodí po nocích. Jsou milí vykradači přáníček holčičích. Touhy a tajná přání ta dívčí břemena přenesou bez meškání tam, kam jsou určena. Holčičky, klidně spěte. Skřítkové hlídají a donesou, co chcete těm, kteří čekají.
( 2 0)
j
e
n
t
a
k
K
umštýř jde chudě do světa
a většinou je prázdný jeho dům, ať je to malíř, nebo poeta. Hej banky, otevřete se kumštýřům! Když kumštýř umí otevírat srdce stejně tak sobě, jako divákům dává všem všanc sebe i poezii. Tak banky, otevřete se kumštýřům!
Bohatí duchem, chudí financemi s talentem košatým, podobni mladým lvům. i když pak zestárnou a vlas jim mizí z hlavy. Tak banky, otevřete se kumštýřům! Někdy jsou vyzrálí, když s mlékem na bradě přes ploty kradou třešně sousedům. Nehleďte na věk. Často zrají s vínem. Bankéři! Otevřete všem umělcům! Kumštýři, buďme také trochu vstřícní! Budiž ctěn každý otevřený dům, natož ten bankovní. Hlavně, když něco koupí, pak otevřme svá srdce bankéřům.
V
adne mi kvítek který jsem Ti koupil.
Slunce ho spálilo už skoro na uhel.
Růžičko ubohá, proč já tě neuloupil? Možná bych teď neříkal „bohužel“.
j
e
n
t
a
k
(21)
A
ž prvně půjde liška s liščaty
roznese se to rychle po lese. Dostanou domů spoustu blahopřání. Poštovní holub, ten se pronese.
Sem tam i dárky přijdou pro liščata. Maličké nočníčky a něco na hraní. Uf, to je legrace. Hned všechno rozbalují, na krabicích se cvičí v kousání. Lesem se rychle šíří všechny zprávy. Hlavně ty špatné. To je jedna z nich. Pět liščat ryščat. Zachraň se kdo můžeš! Zajíci už se krčí na polích. Jen tetka vrána, v zobáku kus sýra letí si k noře pěkně zakrákat. „Hej, kmotro liško! Sýr je samá díra. Snad po něm dětem přejde trochu hlad. To je můj dárek, pěkně uleželý. Jsem obchodnice, vím jak se mám chovat. Jen dětem řekněte, že vrány nejsou k jídlu. Mám krámek za rohem. Tak přijďte nakupovat.“
( 22 )
j
e
n
t
a
k
D
éšť běhá po střechách a skáče po dláždění.
Lehounký, svěží, chce jen dovádět.
Už jenom málo chybí do setmění. Sem mi tě přivede a skvělý bude svět. Budu Tě vodit krásnou nahou Prahou. Ten něžný obraz se mi možná zdá když topím se v tom množství ladných křivek. Miluju to, co každý den mi dá. Miluju půvab křehkých pražských dívek.
C
o s klauny? Jsou chvíli smutní,
pak chvíli veselí.
Mají své lásky a neděli v pondělí. Co s klauny? Máme je milovat, nebo se jim jen smát a nevěřit jim slzy co oschnou brzy? Nechat si o nich zdát? Klauny je určitě nejlepší milovat.
j
e
n
t
a
k
( 23)
K
dyž rozhoří se plamen svíčky
na plotně čaj a v hrnku med, to pak je nejlíp u babičky, hlavně, když začne vyprávět.
Na krku Bůh ví, kolik křížků. Snad osmdesát? Co to je? Babička vezme krásnou knížku a potom, v tichu pokoje když zavřem oči, hned jsme v říši kde vládne mladý, krásný král a babička mu přede všemi radí, ať uspořádá bál. Pak z bylinek mu nápoj chystá a přitom šeptá tajná slova. Dobře to skončí. Buď si jistá. Vždyť babička je pohádková.
M
ám na krku už tolik let,
že se k nim vůbec nechci hlásit. Když řeči sládnou, jako med tak nechávám je klidně kvasit.
Dřív bych byl ochotný hned tasit, teď spíš si hlídám slovosled. Než sklidím, musím nejdřív zasít. Jdu za tím, co je na dohled. Nehájím nikdy zlatý střed. Až bude hořet, začnu hasit. Jak se tak dívám někdy zpět, tak nejsem ten, co měl svět spasit.
( 24 )
j
e
n
t
a
k
K
ohopak tiskneš
děvče z tiskárny a kdo má nárok tisknout Tvoje vnady? Tak půvabná jak milý obrázek s tiskařskou černí nejdeš dohromady. Kdopak Tě tiskne děvče z tiskárny? Řekni, ať víme komu závidět. Nepovíš? Dobře, je to Tvoje věc a kvůli tomu nezbourá se svět. Kohopak tiskneš děvče z tiskárny a kdo Tě vodí u muziky k tanci? Když nepovíš, tak je to vlastně fajn a můžu doufat, že mám ještě šanci.
V
ítr čechrá zbylé vlásky.
Už jich tam moc není.
Vypadaly, když jsem čekal na mý potěšení.
j
e
n
t
a
k
( 25)
H
raj kamaráde! Budu poslouchat
a dívat se, jak holky kroutí boky. Tak hraj, hraj, hraj! Ať bouchnou do bubnu na konci každý sloky. Na vztek i pro radost mi zahraj kamaráde i když se na parketu motat nebudu. Ty hraj, hraj, hraj a zatrub krásný sólo ne na trumpetu, ale na hubu. Hraj kamaráde ne jen do půlnoci. Dneska chci muziku poslouchat do rána. Dělej co umíš! Pojď se semnou napít a hraj, hraj, hraj! Chci tu mít kumpána. Až skončíš, usnu. Dohraješ a konec. Dohraj to sólo, bouchnem na buben. Ty hraj, hraj, hraj! Dneska už naposledy. Až dopijeme, jdem si zahrát ven.
( 2 6)
j
e
n
t
a
k
J
du zachumlaný, kabát tisknu k tělu
a spěchám. Den se blíží k podvečeru. Větvičku před mrazem ta trocha látky chrání. Barborku za chvíli polaskám horkou dlaní aby mi vykvetla, jak o Vánocích daří se jí vždycky. Podobné kousky dělám sporadicky. Jen čtvrtý prosinec má v sobě kouzlo zrodu. Stačí jen dvacet dní. Když dám jí čerstvou vodu, něžnými kvítky zas se přioděje. Barborkám – dívkám se to krásně směje, jen prosím – neřezat! Mohly by dostat šok. I tak jsou půvabné a kvetou celý rok.
K
dyby váš dekolt mohl mluvit, tak vyprávěl by o očích
které našly smrt v úžlabině něžné jak dech, kruté jak hřích.
Na cestu dám se k těmto horám. Jsem starý, těžko chytám dech. Jdu těžce. Stejně neodolám i když mám stříbro ve vlasech.
j
e
n
t
a
k
(27 )
milování
V
e sklenicích tají ledy
pot nám lepí těla. Už mi holka neutečeš i kdybysi chtěla.
Ležíme si propletení slepení a v sobě, s tímhle neskončíme ani ve studeným hrobě. Pálíš jako žhavý slunce, něžná jsi i dravá, tvůj klín hladí jako láska, pálí víc než láva. Počasí je rozžhavený to nám hraje do noty, tak už tejden nenosíme prádlo, ani kalhoty. Křivky máš, jak ze soustruhu, hmatem z tebe šílím. Chci tě vidět, jak jsi pěkná! Tak mě pusť k mejm brýlím!!!
P
omiluj se jednou, dvakrát
na víc nemáš páru.
Řekni, chlape utahaná, není ti líp v báru?
m
i
l
o
v
á
n
í ( 2 9)
V
iděl jsem děvčátko jak chladná rosa zrána.
Říkám si: je to sen. Tak čistá je jen panna. Já nalít, pitomec! Už byla třikrát vdaná. Než jsem si rozmyslel jak jí mám oslovit byli jsme v posteli. Bože! Ta byla fit! Divoká jako drak a v klínu dynamit. Při prvním pohledu každý jí věřil a sebe bez obav do péče svěřil. Já říkám: Pitomče. Buď rád, žes přežil!
T
eď si přeju: Na dobrou noc
kousek štěstí k tomu nahou holku s potvrzením o jakosti s celou horou kolků bez razítka bez udání důvodů a přání prostě blbnout do sytosti než mě chytí spaní
(30) m
i
l
o
v
á
n
í
Vydalo nakladatelství Machart v roce 2005 jako svoji 4. publikaci.
www.machart.cz Ilustrace Inka Delevová © 2005. Grafická úprava Kameel Machart Vydání první. Sazbu provedlo Studio Domino Plus s. r. o. ISBN 80-903342-3-7
