TOVÁRNA NA PAŠTIKU Zdeněk Coufal text © 2014 Zdeněk Coufal ilustrace © 2014 Pavel Šimík Šíma
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
I. Bylo jedno obrovské město a mrakodrapy v něm sahaly až k nebesům. Zde žilo na deset milionů lidí úplně nevědomky, že pod chodníky, silnicemi a budovami leží ještě jedno město. Mnohem rozsáhlejší, plné tunelů, bočních odtoků a úzkých trubek. V tomto temném, přidušeném světě kvetla civilizace krys. Stovky krysích kolonií se přiživovaly na rozmařilosti člověka a žily si ze zbytků, které jim lidstvo ve velkém dopřávalo. Nikdy v historii se krysy neměly tak dobře, ale i přesto musely svádět bitvu o holé přežití. V jedné takové kolonii se již brzo ráno vstávalo. Krysí úderníci vylézali ze svých hnízd postavených z krabic od spotřebičů a společně se vydávali na rozviklaných bárkách po proudu strouhy. Loďky, spíše vory stlučené z prken a umělohmotných lahví, se kymácely v rychlém toku kanálu a dělníci jen taktak odháněli věčnou tmu podzemí slabým světlem lucerniček. Každá cesta pro ně byla výzvou, zda doplují v pořádku nebo se rozbijí o břeh strouhy. Když dorazili na místo určení, přivázali své koráby k molu a jako jeden muž se masa krysích tělíček nahrnula do velké podzemní místnosti plné strojů, drátů, výrobních pásů a trubek. Někteří z dělníků se postavili ke stroji, ze kterého vycházela pára a ze všech směrů do něj vedly pásy se surovinami. Jako nějaké nenasytné zvíře do sebe stroj chrlil další a další maso, koření, zahušťovadla a sůl. Jiný stroj zase polykal dlouhé koberce plechu, aby z nich vyrobil na chlup přesně stejné konzervy. Takových strojů tam bylo několik, ale i tak většinu práce musely odřít drobné ručičky krys. Než však směna mohla začít, musela proběhnout zahajovací schůze, které se účastnil krysí starosta a spojenci krys - prasata. Otevřela se vrata od paláce prasat a do továrny napochodovalo devatero prasátek všechna stejně vykrmená a chrochtající si do kroku. Za nimi šel krysí starosta, který bydlel v paláci s prasaty a žil si ze všech krys v kanálu nejlépe, neboť si ho prasečí ochránci vydržovali cukrem. Nikdo proti tomu nic nenamítal, vždyť hájil zájmy krys, pracoval prý každý den šestnáct hodin! Za to si zaslouží to nejlepší, domnívali se krysí dělníci. Slavnostně se spustily po zdech továrny černé vlajky s bílým kruhem v černém poli a zazněla triumfální fanfára na oslavu toho, že všechno se daří. Že krysy a prasata jsou nerozlučitelní spojenci na život a na smrt. K řečnickému pultu přistoupilo jedno z prasat, trošku hubenější a mladší než zbylá osmička, ale o to agresivnější. Začalo hovořit: „Naši přátelé, drobní a pracovití kamarádi, žijeme spolu v té nejlepší symbiose zvířat, která kdy byla možná. Můžeme být hrdí na to, co jsme dokázali, co dokazujeme každý den a na všechno dobré, které nás teprve čeká.“ -1-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Krysy začaly tleskat a pištět. Několik z nich se začalo honit mezi stroji ze vzrušení, které bylo velmi nakažlivé a brzy opanovalo celou místnost. Prase řečník však pokračovalo: „Ale naši odvěcí nepřátelé kočky chtějí tuhle symbiosu rozbít, nás chtějí prodat na jatka a vás zotročit a postupně sežrat! To nesmíme nikdy dopustit!“ Opět potlesk stovek paciček a ohlušující pištění. Prase se odmlčelo a čekalo, až přestane hluk. Poté znovu mluvilo: „Musíme být tvrdí, udržet naše pozice a zachovat naši symbiosu, ze které tolik všichni těžíme! My prasata jsme silná, jedno prase dokáže pobít mnoho koček, ale bez vás, naši malí přátelé, nikdy nebudeme mít dostatek paštiky, abychom zvítězili. Bohužel nám příroda nenadělila šikovné ručičky. Nemáme tu jemnost a cit jako vy. Proto vám říkám, přátelé, teď a tady, jděte a pracujte pro vítězství. Vyrobte dostatek paštiky, abychom jednou pro vždy vyhráli tuhle válku! Kočky a jejich otroci podlehnou! To já přísahám.“ Armáda krys se vrhla ke strojům a za velkého jásotu začala pracovat. Mašiny na výrobu paštiky polykaly do sebe zásoby, chrčely a kouřily. O kus dál poté hotovou paštiku ládovala četa krysáků do konzerv a další parta pak kutálela konzervy do skladiště, kde si pro ně každé odpoledne přicházela prasata. Nikdo se příliš neptal, proč prasata potřebují paštiku nebo jaké pozice je třeba udržet ve válce s kočkami. Vlastně žádná krysa v továrně kočku za svůj život neviděla, ale všechny se jich pudově bály. Už jen to, že jiné krysy neměly štěstí a skončily v hrozném otroctví koček, nahánělo hrůzu. Strach je hnal do otrocké práce až na samotnou hranici vyčerpání a také je chtě nechtě donutil vážit si prasat, která pro ně každý den nasazovala život tam někde na povrchu v kruté válce. Po práci se znavení úderníci nalodili na lodičky a plavili se zpět do svého kanálu. Na střídačku vždy několik krys muselo plavat ve vodě a za sebou táhnout svoje kamarády proti proudu strouhy. Nikdo si však nestěžoval, takový byl jejich život a osud. Krysa si neumí stěžovat, že musí obývat zapáchající kanál a žít v temnotě. Bere to jako přirozenost. Někdo pobíhá po čerstvém vzduchu na savaně, jiný přelétává přes hory a někdo prostě je až po čumák v lidských výkalech. Až k večeru se dělníci dostavili domů a posedali u zakalené strouhy, která pramenila kdesi v neprozkoumané tmě a končila opět v prázdnotě. Tu se přivalila vlna a přinesla sebou zbytky jídla. Malí chlupatí pracanti do sebe soukali hranolky z rychlého občerstvení, zbytky ryby, napůl okousané jablíčko nebo meloun. Všichni jedli a říkali si, že se to prasatům zase podařilo uhájit jejich kanál před útoky koček.
-2-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Pozdě večer zhaslo i to poslední světlo v baráčcích z krabic od vína, džusu a mléka, a jenom několik lucerniček odhánělo černočernou tmu do koutů kanalizace. Rozhostilo se ticho, které rušilo občasné zašplouchnutí v kanálu. Z temnoty se však vyřítilo zlo. Nestalo se to už nejméně pět krysích generací, ale na tichých člunech zaútočilo přepadové komando, které pod pohrůžkou smrti vyslaly kočky. Započal nemilosrdný boj na život a na smrt. Krysa krysu probodávala jehlou nebo řezala žiletkou, ale primárně se bojovalo jako před tisíci generacemi pomocí zubů a drápů. Kanál se zbarvil krví. Výkřiky a pištění se neslo široko daleko kanálem a ohlašovalo zuřivou bitvu. Do čela obrany se postavily nejsilnější krysy a snažily se držet útočníky daleko od mláďat a rodiček. Mladí a nezkušení krysáci se mezitím vydali bočními uličkami a odtoky, aby přepadli nevítané hosty z boku. Jeden kousanec nezabije ani nejslabší krysu, ale jeden kousanec od padesáti krys už přemůže i dobře vycvičené nájezdníky. Ti neměli i přes nespornou výhodu bleskového útoku šanci proti početnějším obráncům. I přes ztráty obyvatelé kolonie uchránili svoje obydlí a do posledního nepřítele je nemilosrdně pobili. Bylo to velké vítězství, ale s příchutí hořkosti, neboť i mnoho obránců zaplatilo životem. Přeživší je prohlásili za hrdiny, jako kdyby jim to mělo navrátit život do žil. Ráno se vyskládali mrtví obránci i útočníci na břeh kanálu a po proudu se vyslala prázdná loď jako znamení smrti. Měla přivolat nejnižší z nejnižších, kastu krys, která obývala nejhlubší temnoty kanalizace. Jejich jméno bylo hrobníci, ale také se jim říkalo mrtvoláři nebo mršináři. Záleželo na způsobu smrti. V kanalizaci krysa mohla zdechnout buď přirozeně, což se stávalo zřídka, v boji nebo na nějakou nepříjemnou nemoc v boční uličce o samotě. Nikdo nevěděl, kde mají hrobaři sídlo a nikoho to ani nezajímalo. Hrobníci stáli na pomyslném sociálním žebříčku tak nízko, že níže už byli jenom jednotliví vyhnanci. Nestáli ani za řeč. Oni samotní byli mlčenliví a množili se jen mezi sebou. Připlouvali na lodích pro mrtvé, aby jejich těla zanesli do nejtemnějšího místa kanálu na věčný odpočinek. Nebo aspoň tak se to tradovalo. Ve skutečnosti v kolonii neustále hrozilo vypuknutí nějaké epidemie, a proto byla zásadní čistota kanálu a zbavení se zdechlin. Četa hrobníků nakládala mrtvé půl dne a až teprve podvečer se vydala po proudu kanálu zpět. Mlčenlivě seděli na nafouknutých mrtvolách a v drobných očičkách skrývali podivné tajemství patřící jenom jim. Za poslední lucernou tiše zmizeli v temnotě. Další den ráno se krysí pracovníci opět nalodili a vyrazili do továrny. Když nastoupil každý na svoje určené místo u stroje, bylo jasně patrné, kolik je ta bitva stála životů.
-3-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Vrátka se opět otevřela a do tovární haly napochodovala prasátka a krysí starosta v závěsu. Prasata se tvářila bůhví proč nějak spokojeně. Téměř se podivovala, kolik krys je v ten den práci. Starosta se raději netvářil nijak. „Naši krysí přátelé! Víme dobře, co se stalo ve vaší kolonii. Nás prasata to hluboce zasáhlo!“ řečnilo prase, které svými odulými rysy a vykrmeným bříškem vypadalo mnohem starší. Rypákem natřásalo a ouška mu plandala. Vyzařovala z něj však nezpochybnitelná autorita. Když hovořilo, zbylá prasata pozorně naslouchala. Nebo to aspoň dokonale hrála. „Jenže ve válce se musí bojovat a někdy i umírat. My jsme však silnější než náš nepřítel a jeho nohsledi! My jsme bojovníci svobody a symbiosy v historii nevídané. My jsme prasata a krysy! Nás nic neporazí!“ Prořídnuté řady krysáků začaly tleskat prasečímu řečníkovi. Opět se ozvalo radostné pištění. Úderníci provolávali bojová hesla a brzy se zapomnělo na ztráty, na padlé v téhle nemilosrdné válce. Všichni chtěli jedno. Mír. „A teď zapněte stroje a ukažte nepříteli, že se ozubená kolečka téhle továrny nikdy nezastaví, dokud bude aspoň jeden z vás živ!“ Krysy povyskočily a továrna zaduněla. Ze strojů se vyvalila pára, syčení a mechanický hřmot. Po pásech přijíždělo ze všech stran nasekané maso, sůl, pepř a bylinky. Celý pracovní proces byl podstoupen jedinému cíli: dosáhnout té nejlepší paštiky, která vyhraje tuhle válku. Krysí dělníci v horku a dusnu pracovali bez ustání, až odpadávali zcela unavení. Přitom se nikdo neptal, jak by paštika mohla vyhrát válku. Několik prvních týdnů po útoku se pracovalo dvanáct hodin denně místo obvyklých deseti. Poté se přešlo na čtrnáctihodinové směny. Nakonec se to ustálilo na vražedných šestnácti hodinách kruté práce bez přestávky na oddych. Potřeba jednotlivce je nicotná v zájmu většího celku, hlásala prasata. A co potom za dosažení vítězství ve válce. Někteří jedinci se už neplavili ani zpět do kolonie a přespávali u svých strojů. Železné a vcelku neohrabané mašiny se pro ně staly domovem. Téměř se svými stroji komunikovali jako rovný s rovným. Dokonce jim dávali i jména: Bestie, Děvka, Líná mrcha. Ale úderníci to říkali s láskou. Znali je do posledního šroubku a matičky, když něco prasklo nebo se pokazilo, věděli přesně kde. Jak rostla únava a deziluze mezi úderníky, tím sílila rétorika prasat. „Naši nepřátelé obsadili další části kanalizace. Každý den postoupí o dva kanály a mobilizují další a další jednotky! Zítra si přijdou pro vaše děti až k vám do kolonie! To chcete?“ Ozvalo se pištění. Tentokrát méně radostné, ale o to více odhodlané.
-4-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Vyžrané prase odešlo od pultíku a k překvapení všech se k němu vydal krysí starosta, který zatím jenom seděl a mlčel. Vyšplhal po laně na pultík a rozhlédl se na unavené čumáčky pod sebou. Úderníci odstoupili od strojů, aby vyslyšeli jeho slova. „Moje rodino, kdysi jsem byl na vašem místě. Dřel jsem se od rána do večera v téhle továrně a přemýšlel, jaké by to bylo mít svět bez války. Poté jste si mě vybrali ze svého středu, abych zastupoval vaše zájmy mezi našimi prasečími ochránci. Musím vám sdělit, že se schyluje k rozhodující bitvě v téhle válce. Armáda krys pod velením koček je odhodlána zničit naši kolonii a tuhle továrnu obrátit vniveč!“ Krysy se na sebe podívaly a nevěřícně koukaly. V korálkových očích se jiskřil strach. Kolik může být nepřátel? Tisíc? Sto tisíců? Milion krys pod vlajkou koček? A jich jenom hrstka. Starosta pohleděl na několik nejbližších tváří a snažil se jim dodat odvahu. „Nebojte se! Ze spojeneckých kanálů nám přijdou na pomoc četné jednotky, ale jádro téhle neporazitelné armády budete tvořit vy! Úderníci z továrny na paštiku! Jste připraveni ukončit tuhle válku? Jste připravení se mnou otevřít bránu pekla a hodit tam naše nepřátele?“ Do strhaných krysích dělníků se vlila energie. Štěbetání a pištění se rozléhalo po tovární hale. Všichni připravení vybojovat konečnou bitvu a zase žít v míru. Jenom postrádali smysl slova mír. Nikdo z posledních tisíc generací krys nezažil mír. Mír byl pro ně pojem, který je všechny převyšoval. Představovali si, že mír je něco jako ráj v kanálu. Nebo že mír je nasytí navždy a oni už nikdy nebudou muset jíst odpadky a brodit se výkalech. Mnoho z krys si představovalo mír jako jasné světlo, které prozáří všechny kanalizační tunely. Tradovala se taková legenda, že před tisíci generacemi krysy neznaly kočky a ani prasata. Vedly mezi sebou nekonečnou válku. Jedna kolonie byla schopna vyhladit druhou kvůli pár zbytkům. Kanalizační strouhou plavalo každý den nespočet mrtvol a celá krysí rasa byla zpupná a arogantní. Poté přišly kočky a mnoho kolonií si podmanily. Protože jsou to zvířata čistotná a štítí se nečistot, poštvaly kočky krysu proti kryse. Chtěly se zmocnit všech kolonií. V posledním okamžiku přispěchala prasata a s několika svobodnými koloniemi znovu vyvážila misky vah. Od té doby se vlekla nekonečný boj přerušovaný dohodami o příměří, aby se mohlo v budoucnu zase bojovat. Vysvobozením bylo proroctví o míru, které zavládne, až se kanál sjednotí v rozhodující bitvě. S vědomím této legendy a s nepřekonatelnou touhou po míru se úderníci dobrovolně hlásili do první linie. Kdo by nechtěl sebou vzít do temnoty několik nepřátel? Kdo by nechtěl zemřít za mír?
-5-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Trvalo to několik dní, ale ke kolonii továrních úderníků opravdu připlouvaly posily. Některé byly jenom z vedlejšího kanálu, jiné jednotky až z tak vzdálených koutů, že ta místa nikdo neznal. Nevadilo to. Všichni se rychle sblížili a sjednotili pod černou vlajkou s bílým kruhem. Bylo to dojemné a zároveň smutné, že krysa bude bojovat proti kryse, otroci koček proti svobodným krysím koloniím, špatní proti dobrým. Všechny pocity však přebíjela čirá naděje. Nebylo to o tom bojovat proti nepříteli, ale bojovat proti samotné podstatě války a všemu, co představovala. V takovém poblouznění se nacházeli krysí odvedenci. Celá armáda se opevnila u kolonie úderníků a vyčkávala na nepřítele. Do čela obrany se postavili nejsilnější krysáci vybavení kopím ze špejle a hřebíku. Společně utvořili zeď z bodáků. Za ně se shromáždily úderné jednotky s mečem vyrobené z ostrých žiletek. Až vzadu poté číhaly obyčejné krysy připravené tasit drápy a zuby. Ve strouze kanálu plavaly nejmocnější lodě a na nich se třásli vzrušením z nadcházející bitvy nejšikovnější krysí plavci, které mohly svobodné kolonie nabídnout. A bitva skutečně přišla. Vzduch se chvěl napětím. Teď a tady se rozhodne, pomysleli si všichni. A poté strouha kanálu klesla, že bylo vidět mazlavé dno. To se proti nim spiknul i samotný kanál? To už nepřátelé ovládají i vodu ve strouze? Několik odvážlivců se vydalo proti proudu, ale nevrátili se. Temnota kanálu je pohltila v tichosti. Po chvilce se z dálky ozval hukot, který sílil. Přibližoval se a s každým dalším metrem byl hrozivější. To je nepřítel? To sama zhmotněná tma přišla vyzkoušet jejich odvahu? Z černoty se vyvalila vodní hradba a spláchla obránce. Lodě ukotvené v korytě kanálu to pohltilo jako nějaké hračky a pýcha armády, nejodvážnější krysí plavci, se utopili. Kdo se nedržel betonového obložení kanalizace, toho voda vzala sebou a již nevydala. Než se zbylí obránci rozkoukali, uslyšeli pištění nepřátel ze všech stran. Jejich siluety se odrážely za svitu luceren a vypadaly jako obři. Poté vyběhli útočníci zpoza rohu a byly to krysy obyčejné velikosti. Aspoň že tak, pomysleli si zbylí obránci. Útočící krysy se valily jako lavina ze všech směrů. Jak po proudu kanálu, tak i z bočních uliček. Na každého obránce se počítali dva útočníci. Proti sobě nastoupily bodáky a žiletky. Ocel probodávala křehká tělíčka hlodavců, ostré břity uřezávaly končetiny a ocásky. Krysy pištěly a vydávaly nepopsatelné zvuky plné zoufalství a bolesti. Až do nejvzdálenějších míst kanálu se ozýval ryk bitvy. -6-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Proud strouhy sebou odnášel stovky mrtvých a zmrzačených krysích bojovníků. Brzy se ucpaly všechny boční odtoky a množství mrtvol utvořilo na několika místech malé přehrady. To už se sjížděli hrobníci, nezúčastněná kasta krys, která nesloužila nikomu. Nakládali mrtvoly do svých bárek a doráželi ještě v agonii zmítající se raněné. Nebylo jim pomoci. Museli tuhle noc sebou hodit, aby všechny odvezli do nejtemnějšího kanálu a tam je odevzdali Prapůvodní tmě, ve které skončí všichni. Když se první i druhé linie vyčerpaly, nastoupily na obou stranách zuřivé zálohy. Zuby a drápy. Jako za starodávných časů. Desetitisíce krys utvořily prapodivného živočicha, který se zmítal v křeči a v šílenství. Nebylo znát, zda váš soupeř je spojenec nebo nepřítel. Bitva se změnila v boj o holé přežití, kde vítězí ten nejsilnější. Zbabělci se drali na povrch, chtěli uniknout, ale právě oni odevzdali nejvíce životů do náruče smrti. Ale ani nejodvážnějším krysám se smrt a zmar nevyhnul a brzy plavali zbabělci a hrdinové společně ve špinavé vodě kanálu, který nerozlišoval a bral všechny sebou do tmy a ticha. Po několika hodinách však řady útočníků začaly řídnout. Pomalu se jejich jednotky sesypaly a rozutekly do bočních uliček. Obránci je zahnali tak daleko, jak jen to šlo. Když se vrátili zpět na bojiště, nalezli hřbitov. Probodnutá tělíčka, uťaté pacičky a ocásky, rozpáraná bříška a vykousnutá očička. Jenom mrtví nalezli opravdový konec války. Téměř týden nepřerušované práce trvalo hrobníkům odvést všechny padlé. Z osmi stovek továrních úderníků zbylo dvacet veteránů. Když dorazili zcela zdecimováni po mnoha týdnech opět do továrny na paštiku, cítili se ve výrobní hale obzvlášť drobní a bezvýznamní. Ten obrovský prostor je přivítal chladně a cize. Na strojích za ten čas sedl prach a i vůně masa a koření se vytratila. Jejich vlajka ležela pohozená na stroji jako nějaký hadr. Něco se stalo. Někdo nepočítal s tím, že přežijí. K hloučku hrdinů vyšel vstříc krysí starosta, o něco tlustější za tu dobu, co ho neviděli. Kde byl, když se na ně přivalila smrtící vlna? Když nepřátelé je kosili po desítkách? Stál za nimi a povzbuzoval je, ale kilometry daleko přisátý u kostky cukru. „Moji hrdinové!“ zvolal slavnostně starosta už z dálky. Na rovné desce podlahy vypadal jako kulečníková koule. Kutálela se rovnou k veteránům. Každý přeživší dostal malou bronzovou medaili za statečnost. Starosta se usmíval a neustále opakoval, že si jejich statečnosti váží. Že bez nich by tohle příměří nikdy nevybojovali. „Jak příměří? Mysleli jsme, že jsme válku vyhráli a zavládne mír!“ ozvala se jedna z krys.
-7-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
„Ach, k vám ta zpráva nedorazila? Bylo vyjednáno příměří. Kočky jsou proradná zvířata a naše vítězství v bitvě nebylo až tak přesvědčivé na to, aby prasata měla silnou vyjednávací pozici na uzavření míru. Ale vás už to nemusí trápit, jste veteráni! Rada prasat a já jsme se usnesli, že už nemusíte do továrny a dokonce vám nabídneme i příjemnou kolonii s nadbytkem jídla u skládky. My si veteránů vážíme.“ „My si svoji kolonii necháme, máme to tam rádi. Raději nám řekněte, co bude s továrnou?“ „Ta poběží dál. Nové pracovní síly se dostaví během několika dní z jiných částí kanalizace.“ „Budou potřebovat zaučit. Je tu plno strojů, které jsou nebezpečné.“ „To už není váš problém. Vraťte se zpět do své smrduté kolonie a tam si užívejte svůj veteránský důchod!“ Krysí starosta se uklonil a zase pyšně odkráčel pryč z tovární haly. Zmizel v paláci prasat, kam obyčejné krysy nesmějí. Dvě desítky veteránů si v pacičkách změřilo hvězdy za statečnost a poté je položilo na neohrabané stroje do vrstvy prachu. Věděli, že si je více zaslouží mrtví kamarádi, kteří odevzdali kolonii a téhle továrně úplně všechno včetně svých životů.
II. Štístko byl dvouroční krysák a celý svůj život prožil jako tovární úderník. Již od dětství jezdil společně se svými bratry vyrábět paštiku a rychle se zaučil na lisovně. Cítil se hrdý na to, že mohl žít a pracovat jako dělník. Celý vesmír dával smysl, připadal si nejužitečnější krysou v kanále. Příliš se na nic zbytečně neptal, nekladl si otázky a žil život, který měl pouze černobílou barvu. To mu vyhovovalo. Od bitvy u kolonie se však jeho vesmír zhroutil. Stal se veteránem. Uznávanou krysou, ale naprosto zbytečnou. Vždy na večer, když se hladina strouhy v kanálu zvedla a přinesla sebou bohatou nadílku jídla, pociťoval pocit provinění. Měl právo usednout jako první ke břehu a vybrat si to nejlepší jídlo, ale nedělalo mu to radost. Raději pustil unavené a vyhladovělé dělníky z továrny, aby se najedli. On sám nic nedělal celé dny, pouze se poflakoval po kolonii a utápěl se v myšlenkách na padlé kamarády a na stereotypní řád v továrně, který mu někdy lezl krkem, ale měl ho ve skutečnosti rád. Dával mu pocit jistoty. Jednoho brzkého rána se šel Štístko podívat k molu na novou generaci úderníků, jak se naloďují na lodě z umělohmotných lahví a z kartonu. Připadalo
-8-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
mu to jako včera, když také bojoval o místo na loďce. Cítil smutek. Nejraději by skočil mezi ostatní, ale v továrně na něj už nic nečekalo. Pozoroval odplouvající bárky tak dlouho, než se i poslední lucernička ztratila v šeru kanálu a utichlo veselé pištění dělníků. Poté se rozhlédl na všechny strany a přemýšlel, co dnes bude dělat. Už ho nebavilo ležet doma v krabici a nechat po sobě převalovat mladé. Chtěl něco zažít, nějakou akci. Tehdy ho napadlo, že by se mohl podívat proti proudu strouhy a zjistit, co je tam. Sice to bylo zakázáno a přísně trestáno, ale Štístko si z toho nedělal zbytečné starosti. Nikdo ho nepotřeboval, nikdo se o něj nezajímal a určitě se o jeho expedici ani nikdo nedozví, přemýšlel v duchu. Zvědavý hlodavec si vzal sebou lucernu a do batůžku kousek jablka, kdyby se náhodou po cestě zatoulal příliš daleko. Chvíli se potuloval po kolonii. Až si byl zcela jistý, že ho nikdo nesleduje. Poté vyrazil do tmy. Zpočátku nepozoroval žádné změny. V zatuchlém a špinavém kanalizačním systému si připadal jako doma. Lucernička odháněla černotu daleko do koutů, ale mohl jít i klidně poslepu. Tady byl doma. Vyrůstal zde, honil se zde se svými sourozenci a miloval to tady. Připadalo mu to, že kdyby promluvil na betonové obložení kanálu, stěny by na něj promluvily s láskyplným tónem. Ušel několik set metrů, párkrát zabočil na křižovatce a vše povědomé se rychle začalo ztrácet. Pachy, špína i barva vody se zdála jinačí. Opouštěl svůj známý svět. Znejistěl a místy se i začal bát. V temnotě ho něco sledovalo, cítil za zády několik párů očí, ale když se ohlédl za sebe, nikdo tam nestál. Několikrát zavětřil, zda neucítí domnělé pronásledovatele, ale vše se zdálo čisté. Jak jen to čisté může být v kanalizaci. Kéž by zde mohl mít své přátele, pomyslel si krysák. Myšlenka na zemřelé kamarády ho píchla u srdce a připadal si jako hozený kámen do černoty. Ano, byli tu ostatní veteráni, také přátelé, ale s nimi si neměl co říct. Mluvit o bitvě? O jatkách a zkáze? Říká se, že společně prožité hrůzy spojí mnoho jedinců a ti k sobě mají po zbytek života blízký vztah. Ale v případě Štístka a zbylých devatenácti veteránů to neplatilo. Odcizili se a chtěli na sebe zapomenout a být zapomenuti. Po dvou hodinách bloudění v labyrintu trubek a různých vývodů na dešťovou vodu došel Štístko k podivnému místu. Namířil světlo z lucerny na zeď a spatřil nasprejovanou příšeru, jak si vodí na provázku tucet krys jako svoje otroky. Úderník se vylekal a udělal dva kroky zpět, div nespadl z chodníčku do strouhy. Tady přestává legrace, projelo mu myslí. Chtěl se vrátit, ale niterná zvědavost mu to nedovolila. Ušel takový kus cesty a měl by to teď vzdát? Kvůli nějakému obrázku na zdi? Po chvilce se oklepal a začal zase racionálně myslet.
-9-
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Znovu Štístko namířil lucernu na obrázek a užasle sledoval to podivné stvoření. Kočka mu připadala jako dokonalý predátor. Velké zuby a drápy jako jehličky by jeho tělíčko rozcupovaly na kusy. Už začal chápat, proč se proti kočkám zotročené krysy nepokusily vyvolat povstání. Neměly by šanci. Tohle mrštné zvíře zabiják by všechny povstalce rozpáralo jako hadrové panenky. Na krátký moment Štístko uslyšel něčí cupitavé kroky v dálce. Vepředu ve tmě někdo proběhl a zmizel za rohem. Okamžitě v kryse byla malá dušička, že to nějaká kočka si přišla pro něj. Štístko udělal několik nejistých kroků vpřed a byl připravený na boj nebo na útěk. Na boj s krysou. Na útěk před kočkou. Ze tmy vyskočil vetřelec a poslední, co viděl úderník z továrny, byl jeden obrovský žlutý zub. Začala mela. Z počátku se Štístko zmohl pouze na obranu proti kousancům a škrábancům, protože ho paralyzoval prvotní šok. Je to kočka? Nebo snad i něco horšího? Když se rozkoukal a zjistil, že bojuje proti zoufalé kryse, která navíc měla jenom jeden přední zub, zatlačil, vyskočil na nohy a nepřítele rychle přemohl. Jednozubé kryse strčil hlavu do kanálu a ta sebou škubala, kopala, ale po minutě zvláčněla a Štístko ji v posledním okamžiku před utopením vytáhl z vody. Krysák kašlal vodu a nemohl popadnout dech, ale hlavně ztratil všechny choutky na boj. Byl rád, že přežil. Přece jenom úderník Štístko nepatřil mezi veterány jen tak. Bývalý dělník se naklonil k neznámému a chvíli ho očuchával. Vůbec mu ten jeho pach nic neříkal. Nebyl to žádný krysí bratr, bratranec a ani vzdálený příbuzný z nějaké spojenecké kolonie. Určitě to musel být otrok koček. Zotročená krysa, která dře do úmoru pro své kočičí pány! „Kdo jsi? A proč jsi mě napadl?“ „Proč bych ti měl něco říkat?!“ Štístko chytil krysáka pod krkem a trochu ho kousnul do ucha. „Au! Nech toho! Jsem vyděděnec z kolonie! Sis nevšiml? Mám od narození jenom jeden přední zub. Proto mi taky říkají Zoubek.“ „Hned je to lepší. Já jsem Štístko. Odkud jsi? Tvůj pach mi nic neříká.“ „Jsem ze svobodné kolonie pár hodin proti proudu strouhy.“ Štístka jeho slova trochu zmátla. „Lžeš! Proti proudu není jediná svobodná kolonie! Ty nevidíš tohle znamení? Zde končí panování tvých vládců a začíná svobodný svět!“ - 10 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Zoubek hodil očkem na kočičí příšeru a malé krysí otroky pod ní. Pokrčil rameny a nic si z toho nedělal. „Hlupáku. Právě tady začíná opravdová svoboda. To vy jste otroci koček! Ne my! V jediném kanále tady nahoře není žádné kočky! To vy jste jejich otroci!“ řekl Zoubek a snažil se vzchopit z prohraného boje. „Nevěřím ti. Tak kde jsou tvoji páni? Kde na mě čekají?“ křičel Štístko a rozhlížel se na všechny strany. „Uklidni se! Nejsem žádný otrok koček a žádná kočka tady není, a ani nikdy nebude. Jsem prostě ztracený případ. Oficiálně může zpět domů do kolonie, ale nic hezkého na mě tam nečeká. Chápeš to?“ „Chápu, ale stále ti nevěřím jediné slovo. Tohle je nějaká lest koček? Vyšlou krysu, aby navázala náznak přátelství, a potom tě chytnou a uvaří,“ řekl Štístko. „Když mi nevěříš, tak bys měl vidět naši továrnu. Možná mám jeden zub, ale lhář nejsem.“ Teď starý úderník obzvlášť nastavil uši. Na slovo továrna vždycky slyšel. V jedné takové prožil celý svůj život. Upevnit konzervu do stroje a narazit víčko. A pořád dokola. „Na co máte továrnu?“ zeptal se Štístko a trochu se uklidnil. Továrna. To slovo ho přímo hypnotizovalo. Zoubek se postavil konečně na nohy a trochu poddansky se přišoural ke Štístku. Příliš nezvedal hlavu a raději se koukal do země. Když byl takhle blízko, veterán si mohl lépe prohlédnout jeho jediný přední zub. Možná má jenom jeden, pomyslel si Štístko, ale je to ten největší zub v celém kanálu. „Inu, vyrábí se tam paštika a dává se do konzerv. To dá rozum! Pracuje se tam na dvě směny. Za války to tam jelo nonstop, ale já tam příliš nepracoval. Moc na práci nejsem.“ Štístko významně pohlédl na Zoubka a změřil si ho. Pro něj byla práce všechno! A továrna na paštiku v území koček? Proč by právě kočky vlastnily něco takového? „Kdo tady mluvil o kočkách. Všichni pracujeme pro prasata,“ ohradil se Zoubek Veterán a úderník v jedné osobě tomu nemohl uvěřit. Bylo to šílené. Od kdy mají prasata vícero továren? A proč by zaměstnávala otroky koček? „Měl bys to vidět, jestli mi nevěříš. Pojď se mnou, ukážu ti to. U továrny jsme hned. Znám to tady.“ - 11 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Zoubek se zvedl a byl na odchodu. Štístko chvíli váhal, bál se, že je to nějaká past a on skončí na talíři, ale ta zvědavost a hlavně zmatečné informace, které právě dostal, ho vybídly jít s jednozubým krysákem. Zoubek nelhal. Kanály a odtoky v téhle části kanalizace znal jako svoje boty. Štístko se ho držel a aspoň z počátku se snažil zapamatovat všechny odbočky a postranní uličky, kterými prošli, ale nakonec ztratil přehled. Bezmezně důvěřoval svému společníkovi. Jenže tu bylo ještě něco. Štístka stále trápil ten podivný pocit. Šimrání v zádech. Jako když na vás někdo hledí. Úderník se otáčel za sebe, ale v temnotě nic neviděl a kromě kapání vody ani neslyšel. Možná to jenom strach z tohoto místa ho děsil. Možná někdo šikovný je sledoval. Po hodině chůze uslyšeli rachot strojů a zpěv dělníků. „Teď opatrně můj příteli. Neprozraď nás. Nechtěl bych skončit na šibenici jako zrádce, který se pachtuje s otrokem koček!“ zašeptal Zoubek a Štístko přikývl. Až po vteřině se mu rozleželo v hlavě, co mu Zoubek řekl. Ve zdi byla malá škvíra, ze které šlo světlo a teplo. Když Štístko pohlédl dovnitř, spatřil obrovskou výrobní halu se stroji na výrobu paštiky. Dunění a mechanické vrčení cítil až v kostech. Klidně by mohl říct, že je to jeho vlastní továrna, ale ta ležela na kilometry daleko po proudu strouhy. A ani stroje a další výbava neodpovídala tomu, na co si pamatoval. Stroje se zdály modernější a výkonnější, pásy rychlejší a mašiny jako zuřivé bestie ze sebe chrlily jednu konzervu paštiky za druhou. Po stěnách továrny visely obrovské černé vlajky s bílým křížem a bojechtivá hesla podobná těm, které měl bývalý dělník vypálené do mozku. Štístko se obrátil na Zoubka, který seděl na hranici pološera a temnoty kanálu a na něco hleděl. Díval se na baťoh Štístka. Než stačil Štístko cokoliv říct, začal Zoubek. „Chtěl jsi vidět naši továrnu, teď bys mohl zase pomoci ty mě. Co máš v tom baťohu?“ zeptal se jednozubý hlodavec. Štístko sundal baťoh ze zádíček a vytáhl půl jablka. Oči Zoubka se rozzářily. „To je jablíčko? Určitě je sladké a dobré, dej mi ho!“ Štístko mu ho podal a Zoubek se pustil do sladkého jablíčka. Tím jediným předním zubem to uměl lépe, než kdejaký krysák se zdravým chrupem. Štístko stejně neměl hlad, spíše mu teď kolovalo v hlavě plno myšlenek. „Co znamená ten kříž?“ vyřkl otázku po chvilce váhání veterán z války.
- 12 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Zoubek ukusoval a hltavě polykal. Celé dny určitě nic nejedl. Nakonec se odvážil zodpovědět podivnou otázku: „Bílý kříž znamená, že ať jdeš jakýmkoliv kanálem, vždy narazíš na křižovatku, kde si můžeš vybrat, kterým směrem se vydat. Měl by znamenat, že jednoho dne budou všechny křižovatky opět volné a v kanálu zavládne mír.“ Štístko se posadil na studenou zem a opět na něj padla melancholie. Vzpomínky na továrnu, na utrpení války a padlé kamarády. I on měl vlajku, všichni jeho kamarádi měli vlajku. S bílým kruhem na černém pozadí. Ta zase měla symbolizovat, že kanalizace není soustava separátních kanálů a trubek. Že je to propojený svět, ve kterém všechny krysy naleznou útočiště. Když takhle vzpomínal, vše se zdálo živější než by si přál. Proč jen se odvážil vydat se za hranice své kolonie, proč neležel doma v doupěti, nenechal po sobě povalovat mladé a neužíval si bohaté porce jídla. Vlastně se nyní přistihl, že poprvé v životě použil podivné slovíčko proč. To slovíčko mělo ohromnou moc podrývat všechno, v co kdy věřil, v čem vyrůstal a žil. Dokonce za co zabíjel a klidně by umřel. Jediné proč ho změnilo z kdysi zapáleného úderníka v pochybovače a rouhače. A ještě vedle všeho tady byl jednozubý krysák. Štístko stále doufal, že je to jenom nějaká hra toho vyhnance, aby se zadarmo najedl a měl nějakého přítele. Pořád si nebyl jistý, zda nenahradil realitu za fikci. Zda mu dlouhé dny nudy nezkalily rozum. Štístko se obrátil na Zoubka, který už měl skoro celé jablko v sobě. Jeho břicho se nafouklo, až ho tahal po zemi. „Můžeš mě dostat do té továrny?“ zeptal se Štístko. Uvědomoval si to riziko, kdyby ho chytli. Nařkli by ho ze špionáže a popravili, ale on tam musel jít. Tady bylo v sázku všechno, co považoval za svůj svět. „Nemožné pro obyčejnou krysu,“ lakonicky odpověděl Zoubek a projížděl si vousky a čistil si tlamičku. S jedním zubem vypadal vcelku i komicky a škaredší, než je zvykem i u krys. Ten jeho jediný přední zub mu čouhal lehce nakřivo doleva a za svitu lucerničky se zdál žlutý a týden před vypadnutím. Ale Zoubek byl na něj pyšný. Taky aby ne, měl jenom jeho. „Do lidského lejna!“ zabědoval Štístko a už chtěl vzdát celou náročnou výpravu. „Řekl jsem nemožné pro obyčejnou krysu, ale ne pro mě!“ po chvilce váhání odpověděl Zoubek a zašklebil se. Možná to byl úsměv. Prostě otevřel tlamičku a vycenil obrovský zub. Štístko se usmál na Zoubka. Oba dva byli úplně jiní. Jeden úderník a druhý povaleč, jeden přemýšlivý a druhý si snažil pouze naplnit břicho. V normálním životě by se nikdy nepotkali. Nyní stáli na jedné lodi. - 13 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Zoubek se zase mlčky vydal do temnoty kanálu a Štístko ho následoval. Nyní mu důvěřoval o něco více, ale pořád měl obavy ze svého krátkodobého přítele. Jablko už snědl, proč by se s ním měl ještě zahazovat? Problesklo myslí zvědavému krysákovi, který více dbal na blaho své kolonie než na svoji vlastní bezpečnost. Na druhou stranu se nezdál Zoubek až tak prohnaný, spíše prostoduchý dobrák. Opět bloudili labyrintem kanalizačních trubek, vývodů, odtoků, kanálů a starodávnými tunely, které vyhloubily krysy před tisíci generacemi. Všechno se zdálo strašidelné a tajuplné. Po další půlhodině a desítkách metrů cesty došel petrolej v lucerničce, takže nyní zavládla opravdová tma, kterou lze najít jenom v tom nejhlubším kanálu. Naštěstí i zde znal Zoubek cestu tak dobře, že mohl jít jenom poslepu. Štístko Zoubka chytil za ocásek a svorně kráčeli spolu. Zoubek snad z legrace, snad z opravdové víry začal odříkávat modlitbu k Prapůvodní tmě. Štístko potichu opakoval jeho slova. Ve světě krys existuje mnoho náboženství a většina hlodavců je velmi nábožensky tolerantních. Uctívají se duchové předků, bůžkové, magie, džinové a co kolonie nebo kasta, to jiné náboženství. Ale všechny krysy spojuje starobylé náboženství, a to uctívání Věčné tmy nebo také Prapůvodní tmy, ze které prý povstala první generace krys. Věčná tma nebo také jiným jménem Temnota je počátek všeho. Duše mláděte z ní vyšlo a duše umírající krysy do ní zase putuje, aby se v tichu a v prázdnotě očistilo od pozemského života. Nakonec oba krysáci dorazili do malé roury na dešťovou vodu a uslyšeli v dálce hlasy a pištění mnoha krys. „Tak přece jenom! Jsme tady!“ slavnostně ohlásil Zoubek. „A to je kde?“ „Došli jsme na křižovatku kanálu. Zde se střídá ranní směna s odpolední. Když budeme šikovní, tak můžeme využít onoho zmatku a nepozorovaně proklouznout do továrny.“ „Je neskutečné, jak znáš tenhle kanál,“ uznal Štístko schopnosti svého společníka a ten chvíli mlčel. Nejspíše nebyl zvyklý, aby ho někdo chválil. Většinou ho jenom ponižovali. „Díky. Když jsem se chtěl vyhnout práci a vypadnout z továrny, musel jsem improvizovat.“ Zoubek se Štístkem opatrně vylezli z vývodu na vodu, minutku čekali, až se dvě masy tělíček do sebe pustí a poté skočili do té pranice. Téměř se zdálo, že je ten neobratný živočich složený z malých krysích tělíček uvnitř sebe sešrotuje a vyplivne. Zoubek obratně prolezl na druhou stranu k továrně, ale Štístko se zasekl a nemohl se pohnout. Zepředu i zezadu ho drtila lavina těl a jen - 14 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
v posledním okamžiku ho vytáhl Zoubek a tím mu zachránil i život, neboť by ho určitě rozmačkali práce chtiví úderníci. Zoubek a Štístko společně s několika prvními šťastlivci vtrhli do továrny a rychle si zabrali místa u stroje na ohýbání plechu. Vchodem se do továrny valili noví a noví úderníci a obrovská továrna se za chvíli naplnila životem. Bojovníci za paštiku radostně připravovali stroje na další směnu, vesele si zpívali úderné písně a byli odhodlaní dnes udělat všechno pro konečné vítězství nad kočkami a ukončit válku válek. Když bylo vše připraveno, jako ve zlém snu se otevřela vrata a do továrny napochodovala prasata. Byla to ta stejná prasata, které znal Štístko ze své továrny. A všemu tomu dal korunu krysí starosta! Ten stejný krysí starosta, kterého sám volil, byl nyní v nepřátelské továrně. Štístko chtěl vykřiknout, něco udělat, ale v té přesile jeden ku tisíci neměl šanci. Raději zatnul zuby a čekal, co se stane. Hned za krysím starostou pochodovala asi stočlenná jednotka krys precizně vyzbrojená dlouhými kopí a meči z těch nejlepších žiletek. Dokonce měli na sobě i zbroj. Tělo jim chránil do posledního detailu propracovaný pancíř a hlavu jim zdobila helma připomínající klobouček. Se vší tou parádou vypadali impozantně a na Štístka to udělalo dojem. Kdyby jen měli padesátku těchto obrněnců, bitvu u kolonie by vyhráli téměř bez ztrát, napadlo ho. V závěsu s nimi šlo asi na dvě desítky zbídačených krysáků v poutech. Zajatcům někdo vytrhal přední zuby a po těle byli samý šrám. Jistě je i mučili. Štístko z velké dálky nejdříve nepoznal obličeje vězňů. Až když přišli blíže a stráže je donutili kleknout uprostřed továrny, aby i ta nejposlednější krysa, i ten největší krysí pitomeček dobře viděl, co se s ním stane, když se něčím proviní. Nebo přežije to, co ho mělo zabít. „Moji přátelé… Moji kamarádi,“ začalo hovořit prase u řečnického pultíku na konci továrny. Svůj proslov rozkouskovalo a dalo si záležet na nepřirozeně dlouhých pauzách, aby svému proslovu dodalo vážnosti. „Tihle špehové se vloudili do naší svobodné zóny… Hledali a čmuchali… Jen aby našli naše nejslabší místa… Tihle otroci koček, zdrogovaní, zmanipulovaní a celkově zotročení jedinci… Oni jen chtěli vyvolat další válku… Kočkám nikdy nebude vonět mír nebo jen krátké příměří… Tudíž… Kdo chce válku, bude ji mít!“ Na pokyn krysího starosty uřízli všem zajatcům hlavy. Dav dělníků v továrně zajásal. Všichni to byli mladí a nezkušení úderníci, kteří v životě neviděli krev a sotva vylezli z hnízda své rodné matky. Nevěděli, co znamená válka. Neznali, že válka přináší jenom krev a slzy, utrpení a zkázu. Nějaké slepé zfanatizování je hnalo po krvi. Krysa chtěla sežrat krysu.
- 15 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Tehdy Štístko prohlédl. Celý jeho život byla jenom jedna velká lež, ta dřina v továrně neměla vybojovat mír, ale sloužila jenom k válce. Zabíjení nepřátel nemělo zastavit boj, ale pouze se navzájem pobít v krvavé lázni, aby mladá generace nevěděla nic ze své minulosti a ještě za jásavého pokřiku šla vybojovat další nesmyslnou válku, kde není vítěze a ani poraženého, kde krysa zabíjí krysu. A za všechno mohla prasata a podplacený krysí starosta, kterého si prasata držela ve zlaté kleci a snad už ani ne ze strachu nelhal svým vlastním, ale jen proto, aby si zachoval všechna privilegia a sladký cukr, kterým ho krmili. Štístko se znechuceně obrátil a jako jediný šel proti davu krys, který se sbíhal k mrtvolám zajatců. Štístka napadlo, že měl být mezi nimi. Že jeho hlava a tělo teď mělo ležet v kalužině krve a někdo by si do něj kopal, jiný by si vzal jeho hlavu jako suvenýr a někdo další s ní ozdobil pracoviště. Chtělo se mu zvracet, ale nakonec se rozplakal. Všechny krysy umějí brečet, ale většinou to nedělají, berou osud a svoje trápení jako úděl. Jako jejich součást, která je dotváří. Jen při pomyšlení prožít celý život v kanále, každý by neustále plakal. Ale Štístko to prostě nevydržel. Když byl krysí veterán téměř u východu, Zoubek ho chytil za ocásek a přitáhl ho k sobě. „Kam si myslíš, že jdeš?“ otázal se ho výhružně. „Chci pryč. Musím. Nemůžu…“ „Zbláznil ses? Hned za dveřmi jsou stráže a kdokoliv opustí svoje pracoviště během směny, toho seberou.“ „Co mám teda dělat?“ „Musíme tu zůstat. Chtě nechtě aspoň pár hodin. Než opadne atmosféra a všichni budou příliš zaměstnaní. Potom zmizíme tiše. Vím jak.“ „Dobře,“ rezignoval Štístko a Zoubek ho honem přivlekl na jejich místa u ohybače plechu. Prasata ještě chvíli seděla a spokojeně pozorovala frmol v továrně. Jak krysí úderníci roztáčejí stroje do nejvyšších otáček a mašiny ze sebe chrlí konzervu za konzervou. Poté se odebrala zpět do svých komnat kdesi na povrchu, kam byl všem vstup přísně zakázán. Do svého paláce chránit svobodný kanál před všemi zlořády koček. Někdy kolem druhé nebo třetí hodiny směny vstoupila do tovární haly četa hrobníků. Byli tiší, téměř nepozorovatelní a odváděli svoji práci rychle. Štístko jim nevěnoval pozornost. Byli to přece hrobaři, nejnižší z nejnižších. Jedna půlka čety odnesla bezhlavá těla a druhá vydrhla betonovou podlahu od zaschlé krve a - 16 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
sebou vzala hlavy. I tak po nich zůstala jasně patrná hnědá místa po krvavých kalužinách. Poté vše naložili na svoje bárky a během pár okamžiků se ztratili. Po pár minutách si nikdo na ně ani nevzpomněl. „Dobrý. Všichni dělají do úmorů. Tohle pracovní tempo mi nedělá dobře. Je čas vypadnout!“ navrhl Zoubek a Štístko to tiše odsouhlasil. Dělali, že jdou do skladu pro další plech, ale v půlce cesty zahnuli za obrovským strojem na tepelné zpracování masa. Zoubek zkušeně našel malý poklop v rohu a zmizel v něm jako duch. Štístko nejdříve váhal, zda je to bezpečné, naposledy se ohlédl, a nakonec skočil taky dovnitř. Byla to příkrá šachta a letěli skoro volným pádem do hluboké tmy. Zoubek o podstatný kus dál radostně pištěl a užíval si rychlou jízdu, ale Štístko natahoval pacičky, aby zpomalil pád. Drápky se snažil něčeho přichytit, ale nebylo čeho. Kluzká roura mu dopřála pořádnou jízdu. Oba dva dopadli do vody a Zoubek se hned rozesmál štěstím. Miloval to vzrušení. Štístko byl rád, že to přežil. „To bylo něco. Ještě!“ skandoval Zoubek. „U všech pekel! Jak jsi objevil tu šachtu?“ zeptal se ještě otřesený Štístko a plaval ke břehu strouhy. „Prostě jsem pracoval u stroje, usmyslel jsem si, že je čas vypadnout a vlezl do té díry. Vůbec jsem nevěděl, kam dopadnu,“ smál se jako šílený jednozubý krysák. Plácal kolem sebe vodu a vychutnával si dávku adrenalinu. Štístko to raději nekomentoval a snažil se osušit. Lucerničku nechali kdesi daleko v kanále. Stejně nesvítila, ale byla by to aspoň psychická opora v nejhorší tmě, kterou kdy bývalý tovární úderník poznal. Taková tma, že i krysa navyklá na temnotu by se sem raději neodvážila. Ale úderníkovi to začalo po chvíli vyhovovat. Tady dole ho tma a ticho přerušované kapáním vody uklidňovalo. Jeho svět se hroutil a právě zde se mohl ponořit do myšlenek, co dál. Co by měl udělat, aby ochránil zbylé přátele a příbuzné před tyranií prasat. Nebo co by mohl dokázat s jeho skromnými silami. Byl úplně sám. Vlastně měl Zoubka, ale o něm pochyboval, zda by byl ochotný se utkat s drtivou přesilou nepřátel a klidně zemřít za svobodu. On si žil sám pro sebe. I to byla volba. Štístko v té nicotné temnotě rychle začal hodnotit svůj dosavadní život. Byl jako tvor bez duše a rozmyslu. Proč se dřív nezajímal? Proč dřív nevyřkl to prapodivné slovíčko proč. Všechno by se zbořilo již dávno nebo by dnes byl mrtev. Všechno lepší než vyhnanec v temnotě.
- 17 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Veterána ze zlých myšlenek probudily jiskry, které vždy na nepatrný okamžik rozzářily kanál. A zase ho rychle odevzdali tmě. Záblesk. Záblesk. Ještě jeden záblesk. „Co to děláš?“ zeptal se naštvaně Štístko. V záblescích viděl Zoubka, jak se hrbí v koutě a buší kamenem o železo. „Co dělám? No přece světlo! To dá rozum ne? Přece tady nebudeme potmě a neshnijeme.“ Zoubek ještě několikrát zabušil a potom se objevilo malé světélko. Slabý oranžový plamínek bojující o holé přežití. Zoubek foukal, poskakoval okolo ohně a plamínek rostl. Nabýval na síle a už jenom nepřežíval, zaháněl rychle tmu a nakonec prosvětlil kanál jasným světlem. Patřilo to do říše zázraků, že to jednozubý krysák zvládl. Tady v té vlhkosti a v nedostatku materiálu. „Krysa vyhnanec musí být šikovná. Rozdělat oheň, něco najít k snědku, vědět o kanálu první poslední, a hlavně se nenechat chytit strážemi, které loví vyhnance, jako jsem já. A vlastně už i jako jsi ty...“ Štístko na to nic neříkal. Ten prostoduchý krysák měl vlastně pravdu. Asi nebyl až tak hloupý. Možná patřil mezi nejchytřejší krysy v kanalizaci, protože už dávno zjistil, že pracovat v továrně na paštiku je bláznovství. Oba vyhnanci se schoulili k ohni a osušili se. Poté posbírali po břehu strouhy zbytky jídla. Hranolky a kousek čokolády, už pěkně zapáchající rybu, zbytky pečiva a mnoho dalšího. Spolu poté chřoupali u ohně tvrdý chléb, občas si kousli do smažené hranolky a na závěr si nechali čokoládu, která už chytala bílý povlak, ale i přesto chutnala ještě báječně. Aspoň na poměry kanálu. Když tam tak Štístko seděl, zamýšlel se, zda by nebylo jen lepší opustit kanál a dostat se napovrch do světa lidí. Bylo známo, že lidi a krysy vedou válku již od pradávna. Člověk z neznámého důvodu obviňoval krysy z toho, že kdysi zabily mnoho lidí, ale to bylo nemožné podle Štístka. Jak by drobná krysa mohla zabít mnohem většího člověka? I kdyby ho hryzala celý den, jistě by ho neusmrtila. Možná by byl člověk ošklivě pokousaný, ale jinak by žil. Že prý se krysy a blechy spojily proti lidem, ale to se krysákovi také nezdálo. Sám neměl blechy v oblibě. Ta myšlenka o světě na povrchu ho lákala, ale na druhou stranu, co by tam dělal? Celý život prožil tady dole, vlastně v továrně na paštiku, o světě na povrchu měl jenom kusé informace, které přecházely do legend. Kanalizační krysa by tam dlouho nepřežila, uvažoval Štístko. Hrabat se v odpadcích, schovávat se za popelnicemi, pobíhat mezi lidmi a bát se vzít něco do tlamičky, že by to byl jed? Ne. Do takového světa Štístko nepatřil. Stejně mu přišly všechny krysy z povrchu trochu zvláštní a mentalitou úplně jinde. Asi to bylo z toho neustálého strachu o svůj život, uvažoval hlodavec.
- 18 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Štístko a Zoubek tam zůstali dva dny a povídali si o životě. Štístko neustále mluvil o pracovních výkonech, přátelích z kolonie, o válce a o bitvě, kterou jenom shodou okolností přežil. Vždy když nějaké téma začal a rozpovídal se, padla na něj beznaděj a bezmoc, že je tohle všechno pryč. Zoubek se zase chlubil svými útěky z továrny, výzkumnými cestami skrz celým kanálem a neustále se vychloubal, že zná v kanálu první a poslední vývod nebo trubku. Oba dva krysáci se střídali v povídání, ale poslouchali se jenom trochu, protože každý mluvil o něčem úplně jiném. Takhle tam přežívali a čas jim plynul téměř netečně. Třetí den se Štístko vydal brzy ráno po břehu strouhy a hledal nějaké jídlo. Svítil si na cestu plápolající pochodní, ale toho dne voda ve strouze téměř vyschla a na břehu nic neleželo. Ani rozmáčená kůrka chleba. Štístko zatracoval kočky do pekla. Tentokrát k nim přidal i prasata. Ušel asi dalších padesát metrů, když si všiml v bahně strouhy stopy. Někdo tu prošel a nedávno, pomyslel si krysák. Najednou mu to celé docvaklo. Byl sledován již od první chvíle, když odešel z kolonie. Štístko se rychle otočil a běžel zpět do tábora. Musel varovat Zoubka, který spal. Z dálky na něj volal, ale znělo to jenom jako tlumené pištění zoufalé krysy. Na poslední chvíli doběhl úderník k ohni a našel u něj rozespalého Zoubka, jenž vůbec netušil, co se to děje. Ještě přikrytý papírkem od čokolády si utíral ospalky z očí a zíval. „Byly tam stopy. Asi tři nebo čtyři krysy!“ referoval zadýchaný Štístko. „Počkej! Jaký stopy?“ celý zmatený reagoval Zoubek. „Prostě stopy. Někdo nás sleduje! Rychle. Musíme zmizet!“ „Já nikam nejdu. Mně se tady líbí.“ „Jestli nevypadneme, tak skončíme hodně špatně. S hlavou v klínu,“ naléhal Štístko, ale již bylo pozdě. Ze stínu vyšla trojice krys. Oheň se jim odrážel od naleštěných pancířů a Štístko se Zoubkem ihned poznali, kdo je vystopoval. Speciální síly odchované prasaty si pro ně přišly. Vetřelci proti nim namířili kopí a ostré meče. „Bystrý to úderník!“ prohlásila čtvrtá krysa, která se vynořila z temnoty jako poslední. Neměla na sobě pancíř, pouze u pasu žiletkový meč. „Nic jsme neprovedli!“ začal Štístko a společně se zoubkem se namáčkli ke zdi.
- 19 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
„Úderníku Štístko, právě naopak! Strčil jste svůj nos příliš hluboko do tohoto smradlavého kanálu,“ řekl trochu unaveně šéf komanda. Jistě to byla náročná cesta skrz celým kanálem, ale to hledání se očividně vyplatilo. „K čertu s vámi. Jste taky krysy! Nevidíte, co se to děje? Prasata nás celá léta jenom využívají. Hrají si s námi a poštvávají proti sobě!“ „Ach, já myslel, že s věkem přichází moudrost! Zase se mýlíte můj milý úderníku, právě jenom s prasaty je nám dobře. Dávají nám najíst. Jak vidíte i pěkné zbraně a výcvik, abychom náš svět udrželi v řádu!“ „Je mi z vás zle! Nejste krysy! Jste ještě horší než prasata!“ pronesl Štístko. Zadními nožkami se odrazil od zdi a vrhl se na dva nejbližší ozbrojence. Ti proti němu namířili kopí, ale starý veterán je šikovně přeskočil a dopadl až za jejich záda. Poté zuřivě zaútočil zuby a drápy. Pancíře nepřátelům dávaly jistou dávku obrany, ale i tak nechránily krk a slabiny. Štístko kousal a škrábal. Chvíli to vypadalo, že přesilu obrněnců přemůže, ale nakonec mu došel dech. Třetí voják ho několikrát udeřil a bitka se začala obracet v jasnou prohru, která bude mít konec jenom jeden. Na poslední chvíli přiskočil bojácný Zoubek a jednomu vojákovi prokousl plechový pancíř svým jedinečným zubem. Obrněnec zapištěl, chytil se v místě zranění a odplazil se bokem. Zoubek poté odstrčil zbylé dva a sebral Štístka ze země. „Až budeš příště chtít zaútočit, tak mi to prosím řekni!“ vyhrkl ze sebe Zoubek a utíkal se Štístkem na zádech do tmy kanálu. „Myslel jsem, že ti dám čas na útěk,“ sténal Štístko. „Příště nemysli.“ Když viděl šéf komanda neschopnost svých mužů, vydal se za dvojicí vyhnanců na vlastní pěst. Byl odhodlaný zvědavce zabít, jen aby byl stav věcí v kanalizaci zachován. Nikdo nesměl vyzradit, že realita, ve které všechny krysy žily, byla jedna velká lež. Dokonalé divadlo a oni všichni jsou herci. „Kam mě to neseš?“ zeptal se Štístko, když viděl, že Zoubek vlezl do nějaké trubky. Klidně mohla být i slepá. „Je tady takový úkryt, kde si odpočineš. Já zatím ještě něco zařídím,“ řekl Zoubek odhodlaně jako nikdy v životě. V jeho očičkách se zajiskřilo. „Páchne to tady po benzínu. Mám strach,“sípěl bolestí Štístko. Dostal pořádnou nakládačku a div neměl něco zlomeného. „To nevadí. Věř mi.“
- 20 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Zoubek zahnul na křižovatce a schoval Štístka v malém výklenku. Bývalý úderník z toho měl smíšené pocity, ale doufal, že jednozubý přítel ví, co dělá. „Kdybys cítil teplo a světlo, tak nevystrkuj nos,“ byla poslední slova Zoubka a poté zmizel. Zabiják mezitím vběhl do trubky, kde si byl na sto procent jistý, že se ti dva schovali. S mečem před sebou se plížil temnotou a v dálce slyšel nějaký zvuk. Určitě jsou ve slepé uličce, pomyslel si. Bude to rychlé, ale jejich utrpení si vychutnám, řekl si v duchu. Prošel několik křižovatek, ale na žádné nezahnul. Šel napřímo jako šelma k uhnanému zvířeti. „Tady vám nikdo nepomůže, hlupáci!“ řekl polohlasem šéf komanda a nakonec vylezl z trubky do podzemního rezervoáru. Po pás se brodil ve smrduté kapalině, která mu leptala čichové buňky. Jistě to musel být benzín, který prosákl z nějaké benzínové stanice na povrchu až sem do hlubiny. Zabiják kráčel za Zoubkem, jenž mezitím stál na vyvýšeném místě na druhé straně a bušil kameny o sebe. Vypadalo to nesmyslně a bláznivě. Jako kdyby se vyhnanec zbláznil v posledním okamžiku svého života. „Rozpárám vám břicho a nechám vás sežrat vlastní vnitřnosti!“ chvástal se pronásledovatel a přibližoval se k zoufalému krysákovi. Zoubek mlátil kameny o sebe a s hrůzou pociťoval, jak se šéf komanda blíží. Chybělo dvacet metrů. Patnáct. Deset metrů. Poté souhrou náhody a šikovnosti rozdělal vyhnanec oheň. Narychlo zhotovená pochodeň zaplála. „Až Prapůvodní tma zanikne a kanál se navrší ke stropu krysími těly!“ řekl Zoubek a držel plápolající pochodeň. V souhře stínů a světla vypadal vyhnanec jako krysí přízrak bloudící od počátku věků kanálem. Pod ním čekala kalužina hořlaviny. Zabijáka na chvíli oslepilo jasné světlo. Když zaostřil, zjevil se před ním Zoubek jako anděl s hořícím mečem. Přišel si pro něho, aby ho potrestal za všechno špatné, co velitel komanda vykonal v životě. Že zradil svůj druh, rodinu a přátele. Jenže anděl pomsty nepřišel šermovat. Jednozubý krysák hodil pochodeň na hladinu benzínového jezírka. V jediném okamžiku se zvedl ohnivý drak, jenž se rozletěl do všech směrů a natáhl křídla doširoka. Temnota najednou byla pryč a všechno se rozzářilo žlutooranžovým světlem. Zabiják ještě něco řekl a začal utíkat k východu, ale plameny ho v sobě pohltily. Pištěl a zmítal se v bolestech, volal k sobě Temnotu, aby ho spasila, ale všechna černota kanálu teď byla hodně daleko. Bála se očistného ohně. Za několik okamžiků tělo zlého krysáka zčernalo, oči se mu uvařily a z uší mu vytekl mozek. Poté padnul a zemřel v hrozné křeči. - 21 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Zoubek v posledním okamžiku utekl před plameny do malého tunelu, ale i tak utržil několik popálenin a nadýchal se jedů ze zplodin. Když se vrátil ke Štístku, páchl po benzínu a seškvařeném mase, dávivě kašlal a sotva se držel na nohou. Přesto žil. Krysáci se objali a poté spolu vyšli nejistým krokem do nejtemnějších hlubin kanalizace, kde snad končila i moc prasat. Nyní se stali opravdovými vyhnanci. Uběhlo několik týdnů. Štístko se Zoubkem procházeli zapomenuté tunely kanalizace, kde nebylo jediné památky po živé kryse. Občas nalezli roky starou kostru nějakého zbloudilce, ale jinak se cítili jako poslední hlodavci na světě. Potravu zde téměř nenacházeli a tak většinu doby hladověli. Až teprve tady pochopili rozdíl mezi tmou a temnotou. Někdy se jim zdálo, že ať rozdělali oheň velký, jak chtěli, nikdy temnotu neodehnali dál než na pár metrů. Oheň tady dole se bál vůbec zaplanout a změřit síly s nekonečnou hloubkou tmy. Svět zde nepřál životu a stal se nehostinný i pro krysy. Zoubek nedával najevo svoje city. Snažil se zůstat svůj a v podstatě žil pořád stejně. V jeho životě toho bylo jenom málo, co ztratil útěkem do hlubiny. Nestěžoval si. Bral svůj úděl jako přirozený řád věcí. Ba naopak. Užíval si svobodu a možnosti, které mu odlehlé části kanalizace nabízely. Život, cesta a dobrodružství se propojilo v jedno. Zato Štístko chřadnul a stále více se utápěl ve vzpomínkách. Snažil se otupit mozek denní rutinou, obrousit hrany pocitům a stát se tvrdým jako beton obložení kanalizace, ale nešlo to. Když někdo žije celý život ve lži, nelze to hodit za hlavu a začít od začátku. Se lží je nutno se vypořádat. Možná byl vyhnancem, možná ho jeho nejbližší odsoudili a zapomněli na něj, ale on nezapomněl na ně. Rád by všem krysám pomohl, aby se jednou pro vždy krysí rasa vymanila z otroctví, ale zatím to nešlo. Sotva přežívali a hlavně by jim nikdo ani nevěřil. V neznámý den svého vyhnanství kráčeli Zoubek a Štístko po břehu strouhy a hledali cokoliv k jídlu. Měli hlad a ze zoufalství zkoušeli okusovat krabice nebo kožené boty, ale to jen navozovalo iluzi nasycení. Potřebovali pořádné jídlo, neboť denně nachodili i mnoho kilometrů. V ten neznámý den, čas pro ně přestal existovat již dávno, se něco zlomilo. „Slyšíš to?“ zeptal se Štístko a jedním ouškem se zaposlouchal proti proudu strouhy. „To je kapání vody. Nebo nějaký binec,“ celý znuděný odpověděl Zoubek. Právě našel pěknou krabici a pustil se do ní, ale chutnala odporně. Jako rozmáčená krabice s příchutí výkalů. „To není voda. Někdo sem pluje po vodě.“ - 22 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
„To je nesmysl. Kdo by…“ než to stačil Zoubek dopovědět, taky to uslyšel. Nejdříve se to zdálo jako nesourodý svazek hluku, který navíc ještě ničila ozvěna. Jak se to však blížilo k nim, začali rozeznávat slova a melodii. Někdo zpíval o zmaru ze smrti. S téměř s nadkrysím úsilím uhasili pochodně a společně se vydali k nejbližší trubce, která jako jediná nabízela úkryt v jinak otevřeném kanálu. Když Štístko už byl skoro celým tělem ve vývodu na vodu, zpoza zatáčky se vynořovaly nějaké lodě. Velké lucerny jim svítily na cestu a rozrážely tmu a opar vznášející se nad bublajícím a zapáchajícím kanálem. Námořníci na lodích zpívali z plných plic a krátili si dlouhou cestu. A také odháněli strach z nebezpečí, které kanál nabízel. Štístko a Zoubek raději zalezli hlouběji do trubky, protože nepočítali s takovým světlem. Celý kanál nyní zářil a odhalil se v plné kráse. Aspoň pro krysy. Betonové obložení, černá špína a sliz. Dokonce i voda strouhy měla jinou barvu. Hnědočernou. Lodě propluly okolo a Štístko nenápadně vystrčil hlavu. Uviděl vory hrobníků vezoucí náklad mrtvých. Námořníci si prozpěvovali písně, které bývalý úderník neznal. Písně o Prapůvodní tmě a o počátku a konci v ní. Lodě, spíše utahané bárky, vezly hromady mrtvých jako špinavý odpad. Po nich šlapali námořníci a snažili se udržet balanc. „Hrobníci,“ suše konstatoval Zoubek a už se začal pídit, zda v jejich úkrytu není něco k snědku. „Viděl jsi je někdy proplouvat touhle částí kanálu?“ ptal se zvědavě Štístko. Stále upřeně zíral na pohupující se lodě. „Neviděl. Myslel jsem, že tuhle část kanalizace nikdo nevyužívá. Ale co. Jsou to hrobníci, hrobaři. Nemusíme si s nimi dělat těžkou hlavu. Nezajímají se o živé.“ „No právě!“ „Co chceš dělat? Ty už podezříváš i tuhle mrzkou kastu krys?“ trochu už podrážděně zareagoval Zoubek. „Od jisté doby podezřívám všechny. Ty si to neuvědomuješ, ale celý život jsem žil ve lži. Mám takový pocit, že tihle tiší služebníci Tmy mají tajemství. A navíc, třeba v jejich kolonii najdeme něco k snědku. To stojí za výpravu ne?“ „Hloupost,“ odmítl Zoubek.
- 23 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
„Možná hloupost pro tebe, ale pro mě se to stalo povinností odhalit pravdu. Mnoho mých přátel zemřelo. Mám povinnost pomstít jejich bezdůvodnou smrt!“ „Blázne. Jdi si. Běž se zabít!“ než to Zoubek dopověděl, Štístko bezhlavě vyběhl z úkrytu. Zoubek nejdříve chvíli váhal, zda nemá raději zůstat a držet se pěkně daleko od všech nepříjemností. Ale Štístko se stal pro něj přítelem, nemohl ho v tom nechat samotného. Kdo ví, co zase ten naivní úderník vyvede. A kdo jiný by ho měl vytáhnout z bryndy, když ne on, dobrodruh a vyhnanec z povolání. Zoubek zaklel, vyskočil z úkrytu a tiše se přidal ke Štístku. Oba dva krysáci se plížili temnotou a sledovali lodě v dálce. Několikrát zahnuli na cestě klikajícím se kanálem, občas využili zkratku, kterou navrhl Zoubek, ale i tak měli plno práce držet krok s rychle plujícími loděmi. Někdy po druhé nebo třetí hodině svižného pronásledování dorazili na hranici kanálu. Podle Zoubka už zde měl kanál končit a začít to, čemu krysy říkaly povrch. Ale nestalo se tomu tak. Lodě před poslední štací na povrch uhnuly do boční uličky a zastavily se u rezavých vrat. Tam námořníci seskočili z paluby, přivázali bárky k molu a dvířky ve vratech prolezli na druhou stranu šťastní z úspěšné plavby. Nikdo mrtvé ani lodě nehlídal. Nejspíše spoléhali na to, že mrtví jim neutečou a staré čluny nikdo neukradne. „Myslel jsem, že hrobníci vezou mrtvé do nejhlubší tmy, kde je odevzdají věčnosti,“ začal opatrně, téměř bojácně, hovořit Zoubek. „Tady jsme skoro u povrchu. Cítím ten čerstvý vzduch a i tma zde není tou správnou tmou,“ pokračoval jednozubý krysák. „Už víš, proč jsem paranoidní?“ „Začínám to chápat. Ale tady naše cesta končí. Za ta vrata se nedostaneme živí. Mrtvoláři se znají navzájem. Množí se mezi sebou, žijí mezi sebou, mluví mezi sebou. Okamžitě by poznali, že nejsme jejich!“ „Musíme se tam vydat jako mrtví!“ řekl rozhodně Štístko. Zoubek zastřihal ušima a nechápal to. Nechtělo se mu umírat. Potom mu to asi došlo a významně se zašklebil. Krysáci skočili do vody a několik desítek metrů hbitě plavali. Je to málo známé, ale krysy jsou vynikající plavci a pohyb ve vodě si náramně užívají. Když doplavali na rozhraní šera a temnoty, potopili se do kalné vody a zbytek doplavali poslepu. Až hranaté konstrukce bárek je zastavily.
- 24 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
První se vynořil Štístko a pacičkou šáhl kamsi do lodě, aby se mohl vyhoupnout z vody. Přímo na něj se však svalilo již tuhé bezhlavé tělo. Úlekem zalapal po dechu a trochu si lokl vody. Až poté, co se mrštně vyskočil do lodě, zjistil, že tyhle bárky nevezou obyčejné mrtvé, krysy zemřelé na nemoci nebo stářím. Většině krys setnuli hlavu. Štístko si ihned vybavil svoje kamarády. Určitě je sem také dovezli v tomhle stavu, pomyslel si. Mrtví vypadali jako ten nejubožejší odpad. Bylo to nedůstojné, že se krysa kryse chová bez úcty. Snad nějaká skrytá zášť mrzké kasty ke všem ostatním za svůj úděl? „Tohle není možné. Co se to stalo?“ okamžitě vychrlil ze sebe Zoubek, když spatřil ten masakr. „Nejspíš prasata a jejich garda popravují po celém kanálu. Zbavují se všech, kteří by se jim mohli postavit na odpor.“ „Je to odporné. Chce se mi zvracet!“ „Už vidíš, proč chci odhalit pravdu? Tyhle zvěrstva musí někdo zastavit! Jdeš do toho?“ zeptal se Štístko svého jediného společníka. „Celý život jsem byl zbabělec. Chtěl jsem se schovat v nejhlubším kanálu a tam všechno spokojeně přečkat, ale teď vidím, že by mě to stejně dostalo. Jdu do toho, příteli.“ „Možná přijdeme o život.“ „Vím to. Ale občas krysa musí riskovat všechno.“ „Takhle se mi líbíš!“ krysáci se objali s vědomím, že právě ten druhý může být poslední krysou, které kdy mohli říct příteli. Štístko se Zoubkem si lehli do hromady mrtvých. Přikryli se zdechlinami a museli se držet, aby z toho puchu rozkládajících těl nezešíleli. Sladkokyselá vůně smrti se jim podsouvala hluboko mezi mozkové závity. Hleděli do očí hlav, které někdo v jediném okamžiku setnul z krku. Přemýšleli, co bylo posledním přáním popravených. Rychlá a bezbolestná smrt? Důstojně zemřít? Ale nikdo důstojně neumírá. Všichni umírají stejně. V tom je kouzlo i zmar smrti. Čeká všechny bez rozdílů, všichni žijí s vědomím, že jednoho dne zemřou, ale nikdo neví kdy. Smrt je jako vypravěč, který napíná až do posledního okamžiku. Až po dlouhých minutách dorazila četa odklízečů. Nejprve obcházeli přeplněné bárky a nevěděli, kde začít. Občas někdo prohodil vtip na účet zohavených mršin, jindy si vzali mrtvé tělo a dělali jak bezhlavec tančí nebo dělá pantomimu. Všemu tomu se smáli a nikdo by neřekl, že tihle patří ke kastě, která ručí za poklidný odchod mrtvých ze světa živých.
- 25 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Mezi rozvernými mršináři se zjevila o dost starší krysa. Již od pohledu tvrdý šéf, který měl jasné instrukce a všechno muselo běžet jako po drátkách. Vyskočil na hromadu mrtvol a všechny podřízené si změřil přísným pohledem. Jedno ouško měl natržené a na jeho kožíšku se už objevovalo první pelichání. „Tak dost, vy parchanti! Myslíte si, že tohle je jenom hra?“ zařval na všechny. „Tohle není žádná legrace! Prasata plánují válku krys, kterou tenhle kanál nezažil. Bude to totální válka. Do teď umírali jenom ti zbyteční. Unavení a strhaní úderníci z továren. Teď budou umírat všichni. Nebude možné se někde schovat a vyhnout se tomu. Musíme být silní a přežít to! A teď honem do práce!“ Hrobaři se chytili lan a jako jeden muž otevřeli železná vrata do svého světa. Zevnitř se vyvalil přidušený vzduch s příchutí smrti a výkalů. Poté odtáhli narvané lodě s mrtvými, jako když mravenci táhnou do hnízda mnohem většího tvora. Štístko se Zoubkem se chytili za pacičky, protože si mysleli, že je to jejich poslední hodinka. Kam to vlezli, pomysleli si. Celý konvoj lodí odtáhli mrtvoláři k molu a tam náklad vynášeli na dopravník. Hrobaři funěli a nadávali, že je v ten den tolik práce. Postupně odbavili několik prvních lodí, až se dostali k bárce se Štístkem a Zoubkem. Oba dva odvážlivci hráli mrtvé nejlíp, jak jen to dokázali. Zavřená očka, téměř nedýchali a napnuli končetiny jako ve smrtelné křeči. Doufali, že nikdo nebude zkoumat, že nejeví žádné známky zranění. Jenže hrobníci byli natolik už unavení a zdeptaní z nošení mrtvých, že ničeho nezkoumali. Vždy dva krysáci chytili Zoubka nebo Štístka za přední a zadní nožky a vrhli ho na hromadu k ostatním. Když mrtvoláři skončili, rozprchli se do všech koutů do svých příbytků kdesi v dálce daleko od mrtvých. Až po mnoha desítkách minut se odvážil Štístko otevřít očka a vyhrabat se z masového hrobu na povrch. Za ním ho následoval Zoubek. Když stanul bývalý úderník na pevné zemi, pohlédl přímo do srdce zla, do pootevřené brány pekla. Před ním se rozkládal šílený stroj, ze kterého vedly do všech směrů pásy. Štístko dobře věděl, kam pásy směřují. Všechny ubíhaly úzkými šachtami do továren na paštiku. „Kde to jsem?“ začal Zoubek a vyděšeně hleděl na rozložitý stroj poháněný parou. To nebyl stroj, ale démon vytesávající ze smrti svoje hrozivé dílo. Všechno v něm klepalo, bouchalo, vrčelo a z každé skulinky mu ucházela životodárná pára. „Tohle je továrna na smrt!“ prohlásil smutně Štístko. Přistoupil k ovládacímu panelu a zatáhl za páčku. V démonovi zachrastilo, z komína vyletěl oblak páry a dopravník s nákladem mrtvých se rozjel. Jedna krysí zdechlina po druhé zmizela ve stroji a ozvalo se v něm zakuckání. Spokojené zamlaskání tvora, jenž lačnil po - 26 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
krysím masu. Když Štístko došel na druhou stranu, zhrozil se. Po pásech proudily nasekané a naporcované kusy masa na zpracování do konzerv. Některé určené do výrobny na konzervované maso. Jiné, výběrové maso a játra, do továrny na paštiku. Na jiném pásu putovaly kůže a kosti do odpadu na druhém konci haly. Pro Štístka a Zoubka to bylo jako samotné zhmotnění všech nočních můr. Cožpak tohle bylo možné? Tolik let a nikdo si toho nevšiml? Nikdo si nevšiml, že krysy jsou v otroctví tak hrozném, že ze sebe sama dělají maso do konzerv a ještě si k tomu vesele zpívají? Bývalý úderník a veterán v jedné osobě se rozplakal. Taková hrůza a právě on to objevil. Nebylo lepší zemřít s propíchnutým břichem nebo rozpáraný na sto kusů? Nebylo lepší si nechat uříznout hlavu jako jeho bratři veteráni? Ach, jak jen ta pravda bolí, když nahá stojí před vámi. Zoubek začal bušit do stroje na smrt a chtěl ho rozbít, ale démon se mu smál a dále chrlil další a další hrozivá díla. „Přestaň! Rozumíš tomu? Přestaň!“ okřikl Zoubka Štístko. „Proč bych měl? Chci to rozbít! Aby už to nikdy nemohlo nikomu ublížit!“ „Protože mám plán.“
III. Když ráno dorazili dělníci do továren po celém kanálu, údivem užasli. Na dopravnících nepřijíždělo naporcované maso, ale zohavená těla jejich přátel s krvavými nápisy na těle jako lež, svoboda, otroctví, prasata a totální válka. Úderníci se poprvé ve svém životě začali ptát, co to všechno znamená. Chtěli odpovědi po krysím starostovi a prasatech, ale ti nebyli ze šoku schopni vůbec komunikovat. Prasata povolala nově zřízenou krysí gardu na dělníky, aby je znovu donutila i přes odpor pracovat, jenže semínko rozkladu již bylo zaseto. Po pár dnech se továrny vyprázdnily a stroje utichly. Zatímco kanál ožil jako nikdy. Začalo povstání všech kolonií v kanalizaci, které nemělo obdoby. Z nepřátel se stali spojenci a bratři, a z prasat a jejich přisluhovačů nepřátelé na život a na smrt. Bojovalo se všude. Od hlavní kanalizační strouhy až po poslední odtokové roury. Tvrdé boje probíhaly na povrchu i v nejhlubší tmě. Bez zajatců. Bez slitování. Speciální garda, kterou si vycvičila a vyzbrojila prasata, byla krutá a nemilosrdná. Z pouhé stovky ozbrojenců se rozrostla na armádu čítající deset tisíc vrahů. Vraždili všechny bez rozdílu. Úderníky z továren, rodičky i mláďata, jako kdyby gardisté sami zapomněli, že jsou také krysy. Nezabíjeli rychle a - 27 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
bezbolestně, ale šli mnohem dál. Všechny povstalce dlouho trýznili, než je usmrtili. Nebo je nechali žít natolik zmrzačené, bez končetin, zubů nebo s vypíchanýma očima, že si raději odsouzenci za svobodu vzali život. Prvních několik měsíců měla navrch mnohem lépe organizovaná garda a již se zdálo, že pomocí nejmodernějších zbraní, vojenských taktik a teroru zvítězí. Ale i přesto měli jednu slabinu. Bylo jich příliš málo. Na jednoho dobře vyzbrojeného a vycvičeného vojáka připadalo sto obyčejných krys. Navíc do čela povstání se postavili dva téměř neznámí krysáci, bývalý veterán z války a jeho jednozubý přítel. Základem úspěchu se stal partyzánský způsob boje, počet bojovníků a znalost kanalizace. Gardisté byli likvidování jeden po druhém. Nejprve v těch nejodlehlejších koutech kanálu, poté se válka přenesla do středních pater, až nakonec zbývalo jenom pár bezpečných míst pro vojáky a přisluhovače prasat u povrchu. Někdy po půl roce krvavé války držela garda už jen zónu kolem paláce prasat. V té době se podařilo povstalcům zajmout krysího starostu. Byl pořádně vypasený a vůbec nechápal, co se to děje. Prasata ho natolik zdegenerovala, že se z něj stala pouhá tupá loutka plnící jejich pokyny. Stále se dožadoval cukru a byl pro něj schopný i zabíjet. Povstalci ho strčili do konzervy, utěsnili za ním víčko a vyvrtali malou dírku na dýchání. Poté ho hodili do vody a dívali se, jak ho proud strouhy nese do hlubiny temnoty. Také na kastu hrobníků došlo, když na jejich kolonii zaútočily rozzuřené masy a všechny zmasakrovaly. Ani silná posádka gardistů je neuchránila před vztekem vzbouřených krys. Jejich těla byla spálena a popel rozvířen na povrchu, aby ani po smrti nemohli znečistit kanál. Když byl osvobozen skoro celý kanál, shromáždili se bojovníci před rozhodujícím útokem na hlavní strouze. Bylo jich tolik, že zástupy vedly až daleko do hloubky tmy. Všechny spojovala jediná myšlenka, ukončit tohle šílenství a vymanit se z otroctví dlouhého tisíc generací. Pod jedinou vlajkou z bílého kříže v kruhu v černém poli kráčeli klidně zemřít, ale ještě o to raději žít pro světlou budoucnost. Slovo mír, představující cokoliv, bylo na dosah. Stačilo jenom natáhnout pracičku a již nepustit. V dálce na ně čekaly srovnané šiky gardistů, ale dnes byli zabijáci nervózní. Jejich páni je zanechali svému osudu. Neměli kam utéct, takže očekávali jenom to nejhorší. Poslední bitva pro ně i pro svobodné krysy. Poslední bitva, kde krysa bude vraždit krysu... Dvě masy těl se do sebe vklínily a kanál se zbarvil krví, ale proti počtu a odhodlání povstalců neměli vycvičení zabijáci žádnou šanci. Povstalci je převálcovali a několik prvních krysáků otevřelo vrata do paláce prasat. Jenže to žádný palác nebyl, pouze obrovské skladiště narvané až po strop konzervami s paštikou a masem. Tady v těch železných rakvích odpočívali jejich přátelé. - 28 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Válka skončila. Stálo to mnoho obětí a mnozí hrdinové se nedočkali konce. Ale konečně přišel mír do kanálu a všichni najednou pocítili, co to znamená. Žádná záře prostupující temnotou, žádný ráj za života, ale ticho přerušované kapající vodou v temnotě. Teď bylo pouze na krysách, zda budou opakovat chyby minulosti. Nebo vykročí do svobodné budoucnosti.
IV. „Tohle je poslední poklop. A už o tom nechci ani slyšet,“ naštvaně proneslo prase svářeč a pustilo se do svařování. Dával si obzvlášť záležet, aby zabránil té věci dole vylézt na povrch. „Buď v klidu. Je to daleko za námi. Ať se tam třeba sežerou navzájem, nám už to může být jedno. Máme svůj obchod,“ řeklo druhé prase a prohlíželo se znuděně v zrcátku. Mělo přezdívku Krásnej Pep. Nikdy moc nebylo na práci, ale o to mu to více pálilo. Když byli hotoví a jistí si, že kanál, ve kterém napáchali tolik zla, nenatáhne ruku a nestáhne je zpátky do hlubin, nasedli do dodávky s nákladem konzerv a zamířili do města do svého výběrového obchodu s lahůdkami pro kočky. Vzadu v dodávce to jen chrastilo, když uháněli po silnici. Obrovské zásoby konzerv s masem a s paštikou. Kolik na tom trhnout až všechno prodají? Hned je napadlo, že je to velká škoda, že neměli více času, aby zachránili všechno zboží. Ale takový je život. Už z dálky však viděli, že se před obchodem něco děje. Srocený dav koček postával a něco pokřikoval. Několik prasat, všechno společníci obchodu, se bránilo před verbálními útoky. „Jak nám to vysvětlíte? Tohle není možné!“ mňoukal nějaký kocour a dožadoval se vysvětlení, co má znamenat ten nápis na výloze obchodu. Stálo na něm: Maso je z krys! Ostatní kočky držely v prackách letáky s pobuřujícím textem, že prasata desítky let zneužívala krysy a dělala z nich paštiku. „Je to jenom konkurenční boj. Přátelé! Nikdy bychom vám nelhali!“ bránilo se jedno z prasat. Mávalo letákem a obhajovalo se, že všechno to jsou lži. Dobře vědělo, že je to trošku jinak. „Říkali jste, že je to výběrová paštika a to maso je hovězí! My jsme kočky! My nechceme žrát krysy!“ zavolal někdo z davu. Svářeč prase i jeho na kráse dbající přítel přijeli až k obchodu a rovnou zamířili za šéfem, který si nechával říkat Big. „Jsme tady šéfe, co se to sakra děje?“ začal Krásnej Pep. - 29 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
„Jsme v prdeli! Kočky nechtějí žrát paštiku z krys. Chápete to? Jsme v prdeli!“ rozkřikoval se Big a nejraději by rozmačkal konzervu, kterou držel v ruce. Ještě před chvílí ji vychvaloval do nebes. Po chvilce napadání a vzájemného osočování se kočky rozutekly a prasata zůstala úplně osamocena před svým obchodem. Zbyly jim jen oči pro pláč a zásoby na skladě. „Můžeme to zabalit. Už žádná kočka si od nás nekoupí ani konzervu. Tolik let to byli naši dobří zákazníci a teď si můžeme hodit mašli,“ naříkal Big a mrštil konzervou o zem. Ta se několikrát odrazila o zem, poskočila a dokutálela se k Pepu. Ten ji zvedl a prohlížel si ji. Byla trochu poškrábaná a otlučená, ale stále v pořádku. Líbila se mu, i když věděl, co stálo za její výrobou. V matně kovovém lesku viděl sám sebe. „Šéfe, přece kočky nejsou jediní možní zákazníci v tomhle městě, ne?“ zeptal se Krásnej Pep. „Běž do hajzlu. Komu to chceš prodávat?“ „Já vám nevím, ale kdyby se na plechovku dal nějaký pěkný obal a chytlavý název, tak třeba si ji někdo koupí.“ „Ty jsi nám hlava,“ ironicky pronesl Big a zalezl do obchodu. „Já vím, šéfe. Já vím!“
V. Bylo pozdní odpoledne a již se smrákalo. Podzim ukrajoval z každého dne velké krajíce a dával ho tmě. Po chodníku kolem supermarketu kráčela žena a držela svého šestiletého synka za ruku. Byla unavená z práce, ale i přesto vyzvedla syna z družiny. Normálně by reklamě nevěnovala žádnou pozornost. Už dávno otupila smysly, aby si nevšímaly všudypřítomné reklamy, ale tentokrát ji zatahal chlapec za ruku. „Mami! Hele!“ Nad střechu obchodu přes víkend instalovali obrazovku a přehrávali na ni stále dokola reklamy. Chlapečka ale zaujala jenom jedna. „Copak? Co tam vidíš?“ „To se mi líbí. Koupíš mi to?“ „A co to je?“ „Koukej.“ - 30 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
Na obrazovce se objevil sympatický muž a roztomilá holčička s blonďatými copy. Oba dva utíkali po schodech a hráli si, kdo bude první v kuchyni. První doběhla dívka a rozetřela si paštiku na chleba. Hned za ní přišel její otec a pustil se do libového masíčka z konzervy. Smáli se na sebe a spokojeně jedli. Na konci se přes celou obrazovku objevila velká konzerva s nápisem: „Luxury“. „Big Pig Company doporučuje výběrovou paštiku a lahodné masíčko. Jím Luxury. A vy?“
- 31 -
TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
- 32 -
