Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky
Filologicko - areálová studia
Alexandra Sližová
Osudy zachráněných dětí Ireny Sendlerové
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Markéta Páralová Tardy
2014
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci napsala samostatně, pouze za pomoci pramenů uvedených v seznamu literatury.
V Brně, 30. dubna 2014
---------------------------------------------------
Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. Markétě Páralové Tardy za odborné vedení, spolupráci, cenné rady a ochotu při zpracování zadaného tématu. V neposlední řadě chci poděkovat své rodině, která mi byla velkou oporou během studia a při zpracování bakalářské diplomové práce.
Obsah 1. Úvod ………………………………………………………………………….………………. 5 2. Polští Židé a jejich situace během druhé světové války ………….………….……………. 6 3. Holocaust a varšavské ghetto ………………………………………………….……………. 9 4. Irena Sendlerová …………………………………………………………………………… 13 5. Elżbieta Ficowská …………………………………………………..………….……………19 6. Michał Głowiński …………………………………………………….………….…………. 23 7. Teresa Tucholská-Körnerová ………………………………………..………….………… 27 8. Katarzyna Melochová …………………………………………………..………….………. 28 9. Společné a odlišné znaky v osudech zachráněných dětí ……………….………………… 31 10. Závěr ……………………………………………………………………...…………….…. 32 11. Streszczenie………………………………………………………………...………………. 34 12. Použitá literatura …………………………………………………………..………………35
1. Úvod Druhá světová válka je doposud největším vojenským konfliktem, kterého se účastnila většina zemí světa. 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko a tím odstartovalo nejvíc zničující válečné střetnutí v dějinách lidstva, které trvalo do 2. září 1945. Touto válkou bylo zasaženo nebývalé množství civilního obyvatelstva, doprovázeno rozsáhlými válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti. Nejvýraznějším příkladem genocidy je holocaust, během kterého padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Právě Polsko, které ztratilo téměř pětinu svého obyvatelstva, drží nechvalné prvenství v počtu obětí. Přesto se zde našli lidé, kteří se rozhodli čelit nastalé situaci a odhodlali se pomoci druhým, dokonce pod hrozbou vlastní smrti. V této bakalářské diplomové práci se budu věnovat čtyřem jednotlivým osudům židovských dětí, které byly během druhé světové války zachráněny z varšavského ghetta Irenou Sendlerovou a jejími pomocníky. Pro jednodušší uvedení do situace se na začátku své práce stručně věnuji situaci polských Židů v průběhu druhé světové války. Následně se zaměřuji na vznik varšavského ghetta a současně s tím spojenou problematiku holocaustu. Dalším významným bodem, bez něhož se má práce neobejde, je představení osobnosti Ireny Sendlerové. Stěžejní kapitoly jsou pak věnovány rozboru čtyř odlišných osudů zachráněných židovských dětí: Elżbiety Ficowské, Michała Głowińského, Teresy Tucholské-Körnerové a Katarzyny Melochowé. Hlavní knihou, se kterou budu pracovat v průběhu celé práce, je dílo Anny Mieszkowské – Děti Ireny Sendlerové: neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí, podobně jako sir Winton nebo Oscar Schindler, zobrazujíc zásadní informace a zlomové události daného období, zprostředkované výpovědí Ireny Sendlerové. Její život a události, které se kolem ní přihodily, zachycuje kniha Życie w słoiku: ocalenie Ireny Sendler Jacka Mayera. V počátku své bakalářské práce budu využívat základních znalostí o Židech z knihy Jany Horváthové – Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro středoškolské pedagogy: projekt Varianty. Stejně tak os Żyd w Warszawy 1939-1943, pod redakcí Władysłava Bartoszewského, zaznamenávající situaci Židů během druhé světové války ve varšavském ghettu. Autobiografické dílo Michała Głowińského – Czarne sezony, je souhrnem jeho vlastních vzpomínek z dětství. Svou pozornost soustřeďuji především způsobu úniku z varšavského ghetta a válečnému období. V rámci této práce se pokusím zjistit rozdíly a podobnosti jednotlivých osudů. Bohužel není možno v celém rozsahu zmapovat a popsat osudy všech zachráněných dětí varšavského ghetta. 5
1. Polští Židé a jejich situace během druhé světové války Slovo „Žid“ v sobě nese náboženskou, kulturní a národnostní přináležitost k židovské entitě či k izraelskému lidu. První doložené zmínky o Židech na polském území můžeme nalézt již v 8. století, avšak výraznější vlna židovské migrace spojená s pogromy v Evropě proběhla ve 12. století. Vztahy mezi Poláky a Židy byly odjakživa specifické. Na jednu stranu byli Židé pro polské obyvatelstvo nepostradatelní, především pro své obchodní schopnosti, které ale oproti tomu vyvolávaly u druhých závist a ohrožení, hlavně v obdobích hospodářských a sociálních krizí. „Navíc katolická církev v nich viděla jednoho ze svých hlavních nepřátel a vedla proti nim permanentní nenávistnou kampaň.“1 Po první světové válce byli Židé osočováni z šíření komunismu, což bylo v Polsku, které touto dobou bojovalo o samostatnou existenci státu, vnímáno značně negativně. Formálně byla Židům garantována stejná práva jako ostatním polským obyvatelům, avšak realita byla značně odlišná a projevy diskriminace byly přítomny na každém kroku. Významnou část v těchto projevech hrály náhlé demografické výkyvy. „Hlavní město Varšava, jejíž každý třetí obyvatel byl židovského původu (podobně jako v dalších velkých městech Krakově, Lodži, Lvově či Lublinu), pak byla ve 30. letech druhým největším židovským centrem na celém světě.“2 V období před vypuknutím války činilo židovské osídlení v Polsku 10 % z celkového počtu obyvatelstva. V předválečném období emigrovalo z Polska okolo 500 000 Židů, ale i přes toto vysoké číslo, zde zůstalo na 3 300 000 Židů. V září roku 1939, při útoku Německa na Polsko, vyvolalo společné ohrožení kooperaci Židů a Poláků při obraně státu, avšak po porážce Polska se vše vrátilo do zaběhlých kolejí. Během druhé světové války byl vztah polské společnosti k Židům velmi rozporuplný. Mnoho Poláků se odhodlalo zapojit do nebezpečných akcí na záchranu židovského národa, riskujíc svůj vlastní život pro záchranu druhých. Na druhou stranu zde byli tací, kteří se podíleli na násilných akcích vedených proti Židům a drancování jejich majetku. Hlavním iniciátorem protižidovské nenávisti a antisemitské propagandy byl zakladatel nacistické strany a pozdější říšský kancléř Adolf Hitler. Hlavní myšlenkou nacionálního socialismu byla kombinace extrémního nacionalismu, radikálního populismu a biologického rasismu vyzdvihujícího čistotu árijsko-germánské rasy. V základním díle nacismu Mein Kampf
1
KOPEČEK, Lubomír. Židé v Polsku po roce 1945. Politologický časopis, Brno: MPU, 1998, roč. 5, č. 3, s. 327341. ISSN 1211-3247. 2
HOLOCAUST V POLSKU. ŠTĚPKOVÁ, Tereza. Holocaust [online]. 26. 9. 2011 [cit. 2014-02-27]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/countries/poland.
6
označil Hitler právě Židy za nejvýznamnější viníky porážky Německa během první světové války. Dle jeho názoru se z Německa stane opět velký stát, ale pouze za předpokladu, že se eliminuje židovská hrozba. 15. září 1935 vešly v platnost dva norimberské zákony, které stanovily, že německým občanem může být pouze osoba s německou nebo příbuznou krví. Druhý zákon zakazoval sňatky a mimomanželský styk mezi Židy a německými občany. „Za Žida byl považován každý, kdo měl alespoň 3 židovské prarodiče. Kdo měl pouze dva nebo jednoho židovského prarodiče, byl považován za míšence, a zvláštním příkladem byla tzv. smíšená manželství. Těmito zákony byli Židé zbaveni říšského občanství a s ním spojených práv.“3 Nedodržení bylo chápáno jako „hanobení rasy“. Následujícím nařízením mířeným proti Židům, dnes známé jako Křišťálová noc, vydal Josef Goebbles. Židé byli stále více izolováni, docházelo k tzv. arizaci (zabírání židovského majetku) a od roku 1940 nesměli navštěvovat žádné školy. „Ve 30. letech 20. století ruku v ruce s rostoucím vlivem pravicových stran zesílily antisemitské nálady a byla zavedena některá protižidovská opatření – tzv. numerus clausus (omezený počet míst pro židovské studenty na vysokých školách), zavedení „lavicových ghett“ v učebnách, hospodářský bojkot, omezení přístupu Židů k určitým povoláním, jejich vytlačování ze státní správy, školství či armády, fyzické napadání atd.“4 Každý Žid dostal do občanského průkazu, na kterém bylo napsáno velké červené J, druhé jméno Israel, každá Židovka jméno Sarah. „V indexu na poslední straně bylo razítko: pravá strana, árijská, pro Poláky, levá strana pro Židy.“5 Touto dobou vstoupila v platnost nová nařízení, která zakazovala svobodný pohyb Židů. Od roku 1941 byli Židé starší šesti let povinni nosit pásku s Davidovou hvězdou. K nejzávažnějším formám útlaku patřilo nařízení o povinnosti práce, kterou musel vykonávat každý Žid ve věku od 14 do 60 let. „Mnoho zmíněných forem protižidovské nenávisti směřovalo proti samotné židovské existenci. Označení pro násilné vystupování proti Židům, plenění, mučení, znásilňování, okrádání a vraždění židovských obyvatel se stalo slovo pogrom.“6 Charakteristické pro pogromy je skutečnost, že nenávist není namířena pouze na jednotlivce či skupiny jednotlivců, nýbrž proti celým menšinám. 3
KAMENICKÁ, Veronika a Jana HORVÁTHOVÁ. Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro středoškolské pedagogy: projekt Varianty. Praha: Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 326. ISBN 8071066141. 4
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. HOLOCAUST V POLSKU. In: Holocaust [online]. 26. 9. 2011 [cit. 2014-02-27]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/countries/poland. 5
MIESZKOWSKA, Anna. Děti Ireny Sendlerové: neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí, podobně jako sir Winton nebo Oscar Schindler. Líbeznice: Víkend, 2010, s. 71. ISBN 978-80-7222-705-1. 6
KAMENICKÁ, Veronika a Jana HORVÁTHOVÁ, Interkulturní vzdělávání, s. 321.
7
„Zhodnocení polsko-židovského vztahu za války je mimořádně obtížná otázka. Polovinu z 6 miliónů polských válečných obětí tvořili Židé. Je ale také fakt, že Polsko utrpělo za války obrovské ztráty na životech a majetku. Hitlerovský teror zde byl horší a trval déle než jinde v Evropě. Na otázku, kterou občas kladou někteří židovští historici – proč dělali Poláci tak málo, aby pomohli Židům, reagují někdy polští historici protiotázkou, proč dělali Židé tak málo, aby pomohli Polákům. Skutečně spravedlivé zhodnocení zřejmě bude ještě velmi dlouho předmětem diskuse.“7 Represe, které během okupace hrozily Polákům už za pouhý kontakt s Židy, způsobily, že především venkované upřednostnili politickou spolupráci před existencionální. Častými důkazy byl odchyt Židů a jejich následné předání Němcům.
7
KOPEČEK, L. Židé v Polsku, s. 327-341.
8
2. Holocaust a varšavské ghetto Od počátku bylo pro židovské obyvatelstvo, přicházející na nové území, typické usazovat se v soudržných a oddělených útvarech. Hlavním důvodem bylo snadnější dodržování tradic, předpisů a kultury. Termín ghetto se začal používat v 16. století v Itálii, kdy benátští Židé mohli přebývat pouze v části města „getto nuovo“ („nová slévárna“). Právě zde byla poprvé užita myšlenka celkové izolace Židů. Od této doby se židovské čtvrti začaly uzavírat zdmi a pro obyvatele nastal přísný režim. Zároveň se z ghett staly základy židovských obcí. V současnosti se slovo ghetto užívá jako označení pro izolované místo, kde žije etnická, kulturní, sociální či náboženská skupina obyvatel odděleně od majoritní společnosti.8 První pracovní tábory vznikly na území Polska počátkem roku 1940. Varšavské ghetto bylo vybudováno 1. října 1940 na popud nacistického guvernéra Ludwiga Fischera v severní části města, ve velmi hustě zastavěném území podél železniční tratě. Jediným zalesněným místem v celém ghettu byl hřbitov. Avšak termín ghetto nacistům nevyhovoval. „Zakázali jeho používání ve vládou kontrolovaném polském a židovském tisku v okupovaném Polsku a trvali na tom, aby se o této části Varšavy mluvilo spíše jako o židovské obytné čtvrti (Wohnbezirk).“9 Od okolního světa bylo odděleno v půlce listopadu vystavěním třímetrové vysoké zdi ukončené ostnatým drátem. Součástí zdi bylo 22 přejezdů, které byly ponechány z důvodu zásobování. Tento počet se postupem času zredukoval na 15. Na veškeré dění židovské komunity dohlížela Židovská rada (Judenrat), která plně zodpovídala za dodržování vydaných příkazů. Ghetto bylo naprosto přeplněné. Na každou místnost, která se v ghettu nacházela, připadalo v průměru 6 osob. Postupem času tento počet stoupl až na 20. Podle výpočtů touto dobou připadalo na 1 ha v celé Varšavě 70 obyvatel, v ghettu se jednalo o 1110 osob. 10 V lednu následujícího roku začali Němci do varšavského ghetta přesouvat Židy z Německa, Polska a Protektorátu Čechy a Morava, čímž počet obyvatel ghetta stoupl na 500 000. Majetek a ostatní zavazadla jim byla ihned po příchodu do ghetta odebrána. Funkcí ghett během druhé světové války bylo shromáždění co největšího počtu Židů před tím, než byli Němci deportováni do vyhlazovacích táborů. Stísněné prostory, chudoba, hlad a špatné zdravotní podmínky vedly k šíření nemocí, především 8
KAMENICKÁ, Veronika a Jana HORVÁTHOVÁ. Interkulturní vzdělávání, s. 318.
9
LEWIN, Abraham. Pohár slz: deník varšavského ghetta. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 17. Stíny, sv. 7. ISBN 9788020016652. 10
BARTOSZEWSKI, Władysław a Marek EDELMAN. os Żyd w Warszawy, 1939-1943. Wyd. 2. Lublin: Tow. Nauk. Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 1993, s. 11. ISBN 8385291458.
9
tuberkulózy a tyfu. Potravinové příděly se rovnaly 8 % německého a 25 % přídělu polského obyvatelstva.11 Na ulicích každým dnem umíraly desítky lidí. „Již v listopadu 1940 bylo v ghettu hlášeno 445 úmrtí, v lednu 1941 však již 898, v dubnu 2061, v červnu 4290 a v srpnu 5560.“12 Počátkem roku 1942 se začaly šířit zvěsti o masovém zabíjení Židů, avšak samotní Židé si je nepřipouštěli. Stále věřili v brzký konec války a pomoc spojenců. To se změnilo v noci ze 17. na 18. dubna roku 1942, kdy gestapo zabilo 52 mužů přímo na ulicích ghetta. Od této doby bylo zabíjení v ghettu na denním pořádku. Deportace Židů pryč z varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů odstartovaly 22. července 1942. Židé byli shromážděni na stanovišti (Umschlagplatz) odkud probíhaly transporty smrti. K tomuto se využívaly speciální vlaky (Sonderzüge). Z varšavského ghetta probíhaly deportace především do Treblinky II. Postupně z něj bylo vyvezeno okolo 300 000 Židů. Nejdříve s deportacemi pomáhala židovská policie (Jüdischer Ordnungsdienst), později si vše zařizovala samotná SS (Schutzstaffel) společně s ukrajinskými společníky. Občas se zde objevil náznak odporu v podobě barikád, ten však vždy skončil jasnou porážkou Židů. Vývoz se týkal všech věkových skupin a nevyhnul se ani dětem z opatroven a sirotčinců. Tímto se druhá světová válka stala první válkou v historii vědomě namířenou proti dětem. V tomto případě se jednalo o všechny židovské děti.13 V období 6-12 září roku 1942 probíhaly poslední velké čistky ghetta, během nichž došlo k vývozu 60 000 lidí. Tímto skončila velká likvidační akce ghetta a oficiálně zde zůstalo 35 000 osob, pracujících především pro němce.14 Původní ghetto tak začalo fungovat jako pracovní tábor. Od začátku německé okupace fungovaly v celém Polsku ilegální židovské organizace zaměřené na sociální podporu a ozbrojený odboj. „V květnu 1940 vznikla charitativní organizace Židovská sociální svépomoc (Żydowska Samopomoc Społeczna), jež poskytovala sociální pomoc Židům živořícím v ghettech a distribuovala potraviny zakoupené z velké části z prostředků Jointu, zastřešující organizace amerických židovských pomocných výborů.“15
11
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. HOLOCAUST V POLSKU. In. Holocaust [online]. 26. 9. 2011 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/countries/poland. 12
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. HOLOCAUST V POLSKU. In: Holocaust [online]. 26. 9. 2011 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/countries/poland. 13
MIESZKOWSKA, A. Děti Ireny Sendlerové, s. 94-96.
14
BARTOSZEWSKI, Władysław a Marek EDELMAN. os Żyd w Warszawy, s. 31.
10
Snažili se informovat co nejvíce lidí o osudu dříve deportovaných Židů a zahajovali přípravu na ozbrojený odpor. Ten přišel 18. ledna 1943, kdy se členové odbojového hnutí postavili na odpor a přes výrazné ztráty přerušili další deportace. Následujícího dne se rozhořel závěrečný boj vedený z podzemních bunkrů, trvající do 16. května 1943. Aby německé jednotky dosáhly vítězství, musel německý generál Jürgen Stroop nařídit bombardování míst s největším odporem. Ostatní čtvrtě byly vypalovány plamenomety. Oficiální konec bojů za obranu Varšavského ghetta nastal vypálením synagogy.16 Po celou dobu povstání upozorňovaly plakáty, vylepené z vnější strany zdi ghetta, o zákazu vstupu pod pohrůžkou zastřelení. Také varšavská policie upozorňovala občany nařízením, varujícím před pomocí židům pohybujícím se venku za zdmi ghetta. Pouhý fakt, že některý člověk věděl o pohybu žida a nenahlásil jeho polohu na policii, znamenal hrozbu pobytu v koncentračním táboře, nebo smrt.17 Další podzemní organizací v Němci okupovaném Polsku byla Rada pro pomoc Židům, fungující pod záštitou fiktivní postavy Konrada Żegoty, která se 8. prosince 1942 přetvořila v Żegotu. Tuto konspirační organizaci tvořily především polské a židovské politické strany fungující v podzemí. Żegota se tak stala jedinou polskou organizací, která byla během druhé světové války řízena židovskými a zároveň polskými politickými stranami. Hlavní prioritou byla pomoc Židům, výroba falešných dokumentů a nalezení bezpečného úkrytu před Němci.18 Vznik Żegoty dal šanci záchrany přeživším po tragické Velké akci. „Stálý kontakt s lidmi přinášejícími finanční pomoc dával pocit bezpečí, že na ně někdo pamatuje, snaží se pomoci tváří v tvář smrtelnému ohrožení.“19 Materiální pomoc byla minimální, avšak pravidelná. „Pro
polskou společnost
měla
aktivní
činnost
Żegoty také
velký význam.
Żegota zveřejňovala četná provolání v ilegálním tisku k Delegatuře vlády s častými výzvami o kategorickém potírání vydírání a odsouzení udavačů. Za hanebný postoj jim hrozil trest
15
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. HOLOCAUST V POLSKU. In: Holocaust [online]. 26. 9. 2011 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/countries/poland. 16
AMERICAN-ISRAELI COOPERATIVE ENTERPRISE. Holocaust Resistance: The Warsaw Ghetto Uprising. In: JEWISH VIRTUAL LIBRARY: EVERYTHING YOU NEED TO KNOW FROM ANTI-SEMITISM TO ZIONISM [online]. [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/uprising1.html. 17
BARTOSZEWSKI, Władysław a Marek EDELMAN. os Żyd w Warszawy, s. 61.
18
AMERICAN-ISRAELI COOPERATIVE ENTERPRISE. Żegota. In: JEWISH VIRTUAL LIBRARY: EVERYTHING YOU NEED TO KNOW FROM ANTI-SEMITISM TO ZIONISM [online]. [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/Zegota.html. 19
MIESZKOWSKA, A. Děti Ireny Sendlerové, s. 143.
11
smrti.“20 Krom toho se zasadila o tisk a kolportáž letáků, ve kterých vyzývala polskou veřejnost k poskytnutí pomoci Židům. Do záchrany jedné osoby židovského původu muselo být zapojeno minimálně deset Poláků.21 Żegotu tvořilo okolo sta oddělení, avšak nejvýznamnější pro své záchranné akce bylo dětské oddělení, jehož vedoucí byla Irena Sendlerová.
20
Tamtéž, s. 144.
21
Tamtéž, s. 144.
12
3. Irena Sendlerová Irena Sendlerová byla vyjímečná žena, o které svět donedávna nevěděl téměř nic. Její hrdinské činy, nezlomná odvaha a nezničitelná vůle pomohly zachránit za druhé světové války před neodvratnou smrtí 2500 židovských dětí. Její neuvěřitelný příběh by zůstal světu skryt, nebýt čtyř amerických studentek a jejich učitele. V září roku 1999 v americkém Uniontownu (Kansas City) proběhla v místní škole historická olympiáda, na níž místní dívky – Megan Stewardová, Elizabeth Cambersová, Sabrina Coonsová a Gabrielle Bradburyová, později známé, jako „Sendlerové kvarteto“, představily projekt o lidech, kteří během druhé světové války zachraňovali Židy. Profesor Norman Conard požádal dívky, aby informaci o Ireně Sendlerové podrobněji prozkoumaly, neboť nemohl uvěřit, že by o ženě, která zachránila tolik lidských životů, neslyšel dříve. Dívky začaly s rozsáhlým pátráním, jež je dovedlo k samotné Ireně Sendlerové. Na základě korespondence mezi dívkami a Irenou, která trvala do roku 2008, vznikl podrobný popis toho, co se přesně v období druhé světové války událo. V únoru roku 2000 Sendlerové kvarteto započalo vystupování s divadelní hrou Holocaust. Život v zavařovačce, která probíhá i v současnosti po celém území Spojených států amerických, avšak již s jinými představiteli.22 Irena Sendlerová se narodila 15. února 1910 ve Varšavě. Byla jediným dítětem Janiny Grzybowské a Stanisława Krzyżanowského. Své dětství prožila nedaleko Varšavy, v malém lázeňském městě Otwock, kde se s celou rodinou přestěhovali poté, co Irena onemocněla černým kašlem. Její život velmi ovlivnil její tatínek, povoláním lékař. Nikdy neodmítal pomoci druhým a jeho častými pacienty byli chudí lidé, kteří si nemohli dovolit platit za jeho služby. Malá Irena tak často přicházela do styku s židovskými dětmi, odkud se naučila židovský jazyk, jež ji velmi napomohl v její činnosti v období druhé světové války. Po smrti otce, který podlehl tyfu, žila Irena pouze s matkou u svého strýce. Irena Sendlerová vystudovala polonistiku a pedagogiku na Varšavské univerzitě, avšak díky nesouhlasu se zavedením tzv. lavicových ghett byla ze studií dočasně vyloučena. „Svou první práci přijala v Sekci pomoci matce a dítěti (Sekcja Pomocy Matce i Dziecku), která fungovala
při
Občanském
výboru
sociální
pomoci
(Obywatelski
Komitet
Pomocy
23
społecznej).“ Odborářská činnost Ireny Sendlerové započala v Odboru sociální péče magistrátu města Varšavy v oblasti administrativy. Na podzim roku 1939 vydalo vedení městského úřadu 22
Tamtéž, s. 41-55.
23
Tamtéž, s. 73.
13
nařízení, které zakazovalo jakoukoliv pomoc židovské chudině a přikazovalo propustit všechny židovské pracovníky. Sendlerová společně s pěti, později s deseti velmi důvěryhodnými lidmi z jejího okolí, vytvořila buňky pro pomoc Židům. „V rámci dřívějšího Odboru sociální péče byl činný referát Péče o dítě. Jeho úkolem bylo předávání polských dětí bez domova do pečovatelských ústavů. Do péče referátu se (neformálně) dostali také malí bezdomovci z budoucí židovské čtvrti.“24 Po konzultaci s ostatními pečovatelkami ze středisek na území Varšavy Sendlerová zorganizovala (nelegální) sousedskou svépomoc. Ta spočívala v tom, že v každém větším domě lépe situovaná rodina vypomáhala jedním teplým jídlem nejchudší rodině. Po roce byla Irena Sendlerová přeložena do nově vzniklého střediska v ulici Wolské 86 na pozici sociální referentky, které příslušelo rozhodovat o přiznání pomoci nejchudším rodinám. Z této čtvrti Němci v hojném počtu odváželi mladé lidi na práci do Německa. Z tohoto důvodu středisko založilo výrobní družstvo Wola s různými dílnami, kde zaměstnávalo ohroženou mládež. Když bylo 16. listopadu 1940 ghetto ve Varšavě uzavřeno, získala pro sebe a svou přítelkyni Irenu Schultzovou (později také pro ostatní spojky) pracovní legitimace zdravotního oddílu, jehož úkolem byl boj s nakažlivými nemocemi. Díky těmto propustkám mohly legálně vstoupit do ghetta a začít pomáhat Židům, kteří to nejvíce potřebovali. Přinášely potraviny, léky, hygienické prostředky a peníze, které poskytl Odbor sociální péče. Ze solidarity ke společnosti uzavřené v ghettu si Irena Sendlerová vždy při vstupu do ghetta navlékla pásek s Davidovou hvězdou. Nejednou se právě díky pásce stala terčem útoku – jak z řad židovských policistů, tak z řad německých četníků. „Od prvních dní okupace propojovala Irena Sendlerová dvě formy pracovní činnosti: oficiální (práce v Magistrátu města Varšavy) a konspirační. Obě sloužily k stejnému účelu – k záchraně Židů okupanty odsouzených k vyhlazení. Dospělých i dětí. Oddělení, které řídila, se specializovalo na poskytování azylu dětem, kterým se samotným podařilo dostat se skrze zdi ghetta, a také na převádění dětí různého věku a zařizování jejich pobytu na árijské straně. Děti se podle věku, pohlaví a vzhledu dostaly buďto do polských rodin, nebo do klášterních či světských výchovných ústavů.“25 Mládež většinou přecházela do partyzánských oddílů. Každému odvedení předcházel rozhovor v domácím prostředí dítěte. „Důležité bylo, aby dítě znalo polský jazyk. Bylo potřeba vystavit mu originální dokumenty, neboli sehnat falešný
24
Tamtéž, s. 84.
25
Tamtéž, s. 149.
14
rodný list. Při jejich shánění pomáhaly katolické fary.“26 Velmi často docházelo k situaci, že jeden z rodičů souhlasil s odvedením dítěte, ale druhý ne. Většina těchto dětí se nedožila konce války. „Způsobů odvedení malých dětí ze čtvrti určené k vyhlazení bylo několik.“27 Nejčastěji byly převáděny budovou soudu v ulici Leszno, která měla dva vchody: jeden ze strany ghetta, druhý na árijské straně. Jindy byly vyváženy sanitkami, hasičskými vozy nebo tramvají. Malé děti se pro jistotu uspávaly, aby jejich křik a pláč nenarušil průběh akce. Pro tento případ s sebou vozili vycvičeného vlčáka, který začal na povel štěkat. Štěkot zakryl křik a gestapo nic neslyšelo. K úniku také sloužily sklepy domů, hraničící s domy na árijské straně. Pro úspěch akce bylo nutností zapojení židovské policie. Většinou se jednalo o členy eskorty odvádějící mládež na práce
na
árijskou
stranu.
Na
několik
dní
museli
celou
skupinu
schovat
u důvěryhodných polských rodin. Poté ji po domluvě s vedením podzemních organizací některá ze spojek odvedla do lesa. „Domovní výbory vznikaly na začátku války jako centra protiletadlové obrany. Zpočátku měly za cíl budování krytů, hašení požárů atd. Existovaly ve všech obytných domech (týkalo se to jak tzv. árijských čtvrtí, tak také bývalé židovské čtvrti), záhy je však válečné strádání přeměnilo na typicky pečovatelská střediska, která spontánně organizovala akce záchranné pomoci lidem před vyhlazováním. Proto v prvotních fázích nebyla jejich práce nijak organizovaná, pracovaly, když bylo potřeba, na základě vlastní iniciativy a možností vytvořených v každém domě, v závislosti na vzniklých potřebách.“28 Po určité době byly domovní výbory přičleněny pod Židovskou sociální svépomoc, která se reorganizovala a začala fungovat pod názvem Židovská sociální péče. „Přestože vznik domovních výborů ve svém prvotním stadiu měl spontánní, neorganizovaný charakter, v okamžiku uzavření židovské čtvrti a jejího tragického oddělení od života města a s tím souvisejícím zhoršováním života jejích obyvatel ze dne na den se vedení této akce čím dál více ujímali tamější nejschopnější sociální činitelé z podzemí.“29 Součástí domovních výborů byly kroužky mládeže, starající se o uspokojení kulturně-vzdělávacích potřeb a organizaci pečovatelské pomoci. „Je potřeba zdůraznit, že kulturně-osvětovou práci kroužků a domovních výborů měli pod patronátem 26
Tamtéž, s. 149.
27
Tamtéž, s. 151.
28
Tamtéž, s. 94.
29
Tamtéž, s. 94.
15
někteří vynikající židovští umělci, jako např. Jonasz Turkow – právě on o dvacet let později navrhl Irenu Sendlerovou na vyznamenání Spravedliví mezi národy – A. M.“30 V zimě roku 1942 se životní podmínky stále více zhoršovaly, což přimělo Odbor péče k zavedení akce boje proti žebrání dětí v různých čtvrtích. Nákladní vozy, v nichž jely sociální pečovatelky z Odboru společně s polským policistou, nalezené děti naložily a odvezly do přechodného ústavu. Zde přišla Irena Sendlerová k nečekanému zjištění. Skoro polovina žebrajících byly židovské děti. „Celá Varšava věděla, že židovské děti unikají z ghetta žebrat, a ochotně jim pomáhala.“31 Za pomoci židovského lékaře Janusze Korczaka se jí podařilo dírou ve zdi, o které jí řekly samotné děti, dopravit více než třicet židovských dětí zpět do ghetta. Pokud by děti zanechala na polské straně města bez jakéhokoli zajištění či pomoci, hrozila jim jistá smrt. Během Varšavského povstání nepolevovala a stále nabízela pomoc ostatním. Aby přeživší mohli po válce vyhledat zachráněné členy rodiny, byly vytvořeny kartotéky. Byla to právě Irena Sendlerová, která plnila tento náročný úkol. Evidenci tvořily úzké papírové proužky, na kterých bylo napsáno polské jméno, v závorce pravé židovské jméno a v neposlední řadě zašifrovaná adresa, kam bylo dítě umístěno. Svitek s kartotékou nechávala každý večer vždy na stole ve svém pokoji. Pokud by někdo přišel, vyhodila by jej z okna. Ten den přišel 20. října 1943 v den jejího svátku. Daný večer byla u Ireny Sendlerové jedna z jejich spojek – Janina Grabowská, která při vstupu gestapa do bytu ukryla celý svitek pod svou paží a tím zachránila identitu tisíců dětí před jistou smrtí. Poté byla Irena Sendlerová převezena do vězení na Pawiaku, kde byla několik dní vyslýchána a mučena. Żegota jí celou dobu pobytu ve vězení posílala zprávy o chystané pomoci. Pokud by Irena Sendlerová zemřela, nikdo by se nikdy nedozvěděl, kde se zavařovací láhev se jmény a adresami dětí nachází. Během pobytu zde potkala mnoho svých známých spolupracovnic, které byly taktéž mučeny. Němci věděli, že existuje tajná organizace pomáhající Židům, ale neznali její název a hlavní členy. Po třech měsících jí přišel rozsudek – zastřelení. 20. ledna 1944 byla Irena Sendlerová vyvolána k zástupu žen, které Němci vedli na popraviště. Zde byla jako jediná dovedena k dodatečnému výslechu a tajně propuštěna. Útěk a následné ukrývání pod jménem Klara Dąbrowská zařídila Żegota. Po útěku z vězení vložila Irena Sendlerová svitky se jmény do zavařovací sklenice a zakopala ji pod jabloní na zahradě. V době povstání seznam přeložila do lahve a zakopala na stejném místě u důvěryhodné spojky.
30
Tamtéž, s. 117.
31
Tamtéž, s. 123.
16
V době Varšavského povstání absolvovala Irena Sendlerová kurz pro zdravotníky organizovaný červeným křížem. Jako zdravotní sestra nastoupila do nejbližšího zdravotního střediska a pomáhala raněným. Na konci války byla jmenována zástupkyní vedoucího Odboru zdraví a sociální péče ve Varšavě, kde zajišťovala alespoň minimální podmínky k životu pro lidi, kteří se vraceli zpět do města. „Po osvobození byl rozšifrovaný seznam, už kompletní, předán Adolfu Bermanovi, který v letech 1947-1949 předsedal Ústřednímu výboru polských Židů (Centralny Komitet Żydów w Polsce).“32 Díky evidenci mohli činitelé vyhledat zachráněné děti a vrátit je zpět ke svým rodinám, které se o ně hlásily. Bohužel těch nebylo mnoho, neboť většina dospělých zemřela v ghettu či koncentračních táborech. V současné době se originál seznamu nachází v Izraeli. Během nástupu komunismu se Irena Sendlerová opět stala nežádoucí osobou. Několikrát byla podrobena tvrdému výslechu a její děti nemohly studovat na vysoké škole. To vše kvůli její činnosti během druhé světové války, kdy byla členkou západního odboje.
Díky vydání knihy Matka dzieci Holocaustu.
Historia Ireny Sendlerowej v roce 2004, která měla ve světě velký ohlas, Irenu Sendlerovou kontaktovalo mnoho z „jejích“ zachráněných dětí. Až tehdy se mnozí z nich dozvěděli její pravé jméno. Do té doby znali Irenu Sendlerovou pouze pod jejím konspiračním jménem jako sestru Jolantu. „Převážná část zachráněných dětí před holocaustem neví, komu ve skutečnosti vděčí za svou záchranu. Ale chtějí věřit, že někdy před lety stanul na jejich cestě života někdo, kdo měl odvahu jim podat pomocnou ruku.“33 Již během svého života se Irena Sendlerová dočkala mnoha ocenění. Mezi nejvýznamnější patří Spravedlivý mezi národy, které získala roku 1965 (roku 1983 zasadila strom v Aleji spravedlivých v Izraeli) a pod který se podepsalo 28 tisíc lidí. Roku 1991 jí bylo uděleno čestné občanství Izraele. „Je nositelkou řádu Bílého orla, nejvyššího polského státního vyznamenání (2003). 15. března polský Sejm jednohlasně přijal prohlášení, kterým vzdal čest hrdinství příslušníků Żegoty a Ireny Sendlerové; ta se slavnosti vzhledem ke zdravotnímu stavu nezúčastnila.“34 Od roku 2006 se na její počest uděluje cena Ireny Sendlerové „Za nápravu světa“, která ctí práci učitelů a pedagogů napříč kulturní odlišnosti. Roku 2007 byla Izraelem a taktéž Polskem nominována na Nobelovu cenu míru. Irena Sendlerová, „Matka židovských dětí“ zemřela 12. května 2008 ve věku 98 let. V ten samý den po ní bylo slavnostně
32
Tamtéž, s. 219.
33
Tamtéž, s. 328.
34
SZYMANOVSKÁ, Lucie. DĚTI IRENY SENDLEROVÉ: ZACHRÁNKYNĚ TISÍCŮ ŽIVOTŮ KANDIDÁTKOU NA NOBELOVU CENU. In: Holocaust.cz [online]. 23. 8. 2011 [cit. 2014-04-07]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2007/04/irena_sendlerova.
17
pojmenováno jedno z varšavských gymnázií. V současné době žije z dvou a půl tisíce zachráněných dětí okolo 700.
18
4. Elżbieta Ficowská Elżbieta Ficowská, polská sociální aktivistka, pedagožka, autorka knih pro děti, které vydala pod pseudonymem Elżbieta Bussold či Irena Borowiecka, je jedním z mála zachráněných dětí, které se narodily během druhé světové války přímo ve varšavském ghettu. Její otec Josel Koppel a matka Henia Koppelová kontaktovali Ewu Rechtmanovou, přítelkyni Ireny Sendlerové, aby zachránila jejich dcerku. Již dříve, právě díky Ireně Sendlerové, byla z ghetta vyvedena Elżbietina starší sestřenice.
35
Setkání s Irenou proběhlo v jejich bytě.
Rodiče zprvu váhali, zda mají své dítě svěřit do péče někomu, aniž by dostali záruku, že přežije. Irena Sendlerová jim bohužel žádné záruky dát nemohla. Jedinou památkou na rodiče jí zůstala stříbrná lžička s vyrytým Nápisem: Elżunia, 5. ledna 1942, kterou má dnes vystavenou v tmavě modrém sametovém boxu. „18 lipca 1942: Elżunia Koppel- Stefcia Rumkowska, Otwoct, Radosna 5“ 36 Roku 1942, ještě jako šestiměsíční nemluvně, byla uspána luminalem a uložena do dřevěné bedny s otvory. Ta pak byla zakryta cihlami a uložena na vozík, který Irena společně s polským zedníkem Henrykem převezla na árijskou stranu. Avšak převoz přes bránu nebyl jednoduchý. U výjezdu z brány Nelewek byla dlouhá fronta a polská policie společně s Němci zastavila jejich vůz, aby zkontrolovala propustky. Irena se obávala, aby se dítě po dobu čekání neprobudilo a neprozradilo je. Po přejezdu na árijskou stranu se Elżbieta dostala do pečovatelské pohotovosti Stanisławy Bussoldové, která spolupracovala s Żegotou. Porodní asistentky, která se měla o Elżbietu starat pouze několik týdnů. V průběhu války se Stanisława Bussoldová starala o mnoho židovských dětí. Připravovala je na budoucí život na árijské straně. Jelikož žádný člen Elżbietiny rodiny válku nepřežil, zůstala u Stanisławy Bussoldové napořád a vychovala ji jako katoličku. Občas ji chůva vzala na ulici Obozowou, kde měl Elżbietin dědeček ještě před válkou obchod. Když šel zrovna v pracovní skupině z ghetta, domluvila si s ním schůzku, aby ji mohl pro malou Elżbietku předat bílé šaty a zlatý kříž.37 Její pravé matce se párkrát podařilo opustit ghetto, aby ji navštívila. Bohužel se vždy musela vrátit zpět. Několikrát se jí povedlo dcerce 35
MIESZKOWSKA, A. Děti Ireny Sendlerové, s. 226-228.
36
MAYER, Jack a [translation by Robert STILLER]. Życie w słoiku: ocalenie Ireny Sendler. Warszawa, 2013, s. 189. ISBN 978-836-0532-294. 37
Elżbieta Ficowska. In: Stowarzyszenie "Dzieci Holocaustu" w Polsce [online]. [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: http://jewish.org.pl/dzieciholocaustu.org.pl/szab3.php?s=myionas_11.php.
19
zavolat, alespoň uslyšet její hlas ve sluchátku. Poslední telefonát proběhl v říjnu roku 1942.38 Henia Koppelová zemřela 3. listopadu 1943 v táboře Poniatów. Otec byl zastřelen o rok dříve v ghettu na Umschlagplatzu, když odmítl nastoupit do vlaku smrti. První náznaky nejasností pojala Elżbieta již v mládí. Vzpomíná si na událost, která se přihodila, když jí bylo pět let. Tehdy byla společně se svou matkou Stanisławou Bussoldovou v advokátní kanceláři vyřídit pozůstalosti po jejich židovských rodičích. Malá Elżbieta se ihned rozplakala, když slyšela, že Stanisława není její pravá matka. Tenkrát jí Stanisława přesvědčila, že jedná v záležitostech jiné holčičky se stejným jménem.39 Další nesrovnalosti přišly za pár let. „Gdy miałam ze 13 lat, zapytałam mamę przy grobie ojca na Cmentarzu Bródnowskim, dlaczego tata umarł dwa lata przed moim urodzeniem. Powiedziała, że kamieniarz się pomylił.“ 40 O svém židovském původu se dozvěděla úplnou náhodou v sedmnácti letech. Zjištění, že je Židovka, ji zasáhlo natolik silně, že na nějaký čas utekla z domova. V té době toho o Židech příliš nevěděla. Vydala se za svým učitelem polonistiky a požádala ho, aby jí řekl něco více o jejím původu. Po vyučovací hodině se jí učitel ochotně ujal a v knihovně jí vysvětlil, kdo jsou Židé, povídal o jejich historii, kultuře a také co se s nimi během druhé světové války stalo. Poté se pro víc informací Elżbieta rozhodla vydat do Židovského historického ústavu ve Varšavě. Zajímalo jí, zda v archivu najde nějaké informace o své biologické rodině. Ředitel ústavu jí pověděl: „ Moje dziecko, żydostwo jeszcze nikomu nie przyniosło szczęścia, zapomnij o tym. Niech ci się wydaje, że przeczytałaś o swojej historii w jakiejś książce, może zobaczyłaś ją w kinie, zapomnij. Masz szczęśliwe życie, kochającą matkę. Po co ci to?“41 Jeho radu si vzala k srdci a dnes je nadále katoličkou, kterou ji její polská matka vychovala. Ještě nějaký čas intenzivně pátrala po své minulosti, ale po jisté době si uvědomila, že je to určitým způsobem neloajální vůči své matce, která ji vychovala a celou dobu se jí snažila před krutou minulostí chránit. Jak
38
Elżbieta Ficowska. In: Stowarzyszenie "Dzieci Holocaustu" w Polsce [online]. [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: http://jewish.org.pl/dzieciholocaustu.org.pl/szab3.php?s=myionas_11.php. 39
PACEWICZ, Piotr. Moje matki obie. In: Wysokieobcasy.pl [online]. 2010, 16. 02. 2010 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://www.wysokieobcasy.pl/wysokieobcasy/1,53662,7551508,Moje_matki_obie.html?as=1&ias=5&startsz=x. 40
PACEWICZ, Piotr. Moje matki obie. In: Wysokieobcasy.pl [online]. 2010, 16. 02. 2010 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://www.wysokieobcasy.pl/wysokieobcasy/1,53662,7551508,Moje_matki_obie.html?as=1&ias=5&startsz=x. 41
NOWIK, Mariusz. "Wywieziono mnie z getta w stercie cegieł".: Elżbieta Ficowska dla dziennik.pl. In: Dziennik.pl [online]. 2013 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z:http://wiadomosci.dziennik.pl/historia/ludzie/artykuly/428360,irena-sendlerowa-uratowala-2-5-tys-dziecielzbietaficowska-w-dziennik-pl-opowiada-jak-zostala-wywieziona-z-getta.html.
20
sama Elżbieta říká, měla dvě matky. Židovská matka jí dala život a Polská ho zachránila.42 Dále po její minulosti pátral její muž, Jerzy Ficowski. Psal dopisy do celého světa, hledal v archivech, ale marně. Informace o její rodině zkoušel najít až v Izraeli. Ani zde nebylo pátrání úspěšné. Nejdůležitější bylo pro Elżbietu Ficowskou objevení fotografie matky anebo otce. Bohužel ani tohle přání se jí nevyplnilo. Vše se ztratilo v ghettu.43 Kromě stříbrné lžičky jí zůstal strach z uzavřených prostorů, nejspíše zapříčiněný traumatem z dětství.
44
Kamkoliv vejde, musí ihned
otevřít okna nebo dveře. Roku 1970 ukončila studia na Fakultě psychologie a pedagogiky ve Varšavě. Jako Elżbieta Bussold napsala rozhlasové hry, vydané jako audioknihy Hanse Christiana Andersena, Rudyarda Kiplinga a dalších. Pod pseudonymem Irena Borowiecka napsala příběh Podanie czyli wakacje w Sosnowiance, který byl roku 1977 v Paříži vytištěn ve třech částech časopisu Kultura. Elżbieta Ficowská zastává názor, že její přežití ghetta je následkem vyšších cílů. Ví, že jsou lidé, kteří si dávají za vinu, že přežili a oni ne. Takovým člověkem Elżbieta Ficowská není. Nikdy se necítila vinna. Je jednou ze zakladatelů a také prezidentkou (2002-2006) mezinárodní asociace Děti Holocaustu, která sdružuje přeživší holocaustu, kteří se narodili mezi lety 1925 – 1945. Mnoho z těchto dětí bylo vychováno bez lásky, v sirotčincích, osamoceni čelící traumatům z dětství. Neměli takové štěstí jako Elżbieta. Spousta přeživších se zde dělí o své zážitky a traumata ve společných terapiích. Právě tady vidí, že nejsou na světě osamoceni. Jak sama Elżbieta říká, nejhorší zážitky, které se jí v životě přihodily, byly ty z ghetta. Od té doby jí potkalo jen vše dobré. Měla polskou milující rodinu, matku, chůvu a nakonec potkala muže, který ji zahrnul láskou. „Myślę, że to ważne, dlatego że gdyby ktoś mnie zapytał, co lubię najbardziej, odpowiedziałabym: nie co, tylko kogo. Powiedziałabym, że ludzi.“45
42
SNYDER, Don. Holocaust heroine recalled by two she saved. In: NBC NEWS [online]. 2008 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://worldblog.nbcnews.com/_news/2008/09/24/4376362-holocaust-heroine-recalled-by-two-shesaved. 43
NOWIK, Mariusz. "Wywieziono mnie z getta w stercie cegieł".: Elżbieta Ficowska dla dziennik.pl. In: Dziennik.pl [online]. 2013 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://wiadomosci.dziennik.pl/historia/ludzie/artykuly/428360,irena-sendlerowa-uratowala-2-5-tys-dzieci-elzbietaficowska-w-dziennik-pl-opowiada-jak-zostala-wywieziona-z-getta.html. 44
SNYDER, Don. Holocaust heroine recalled by two she saved. In: NBC NEWS [online]. 2008 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://worldblog.nbcnews.com/_news/2008/09/24/4376362-holocaust-heroine-recalled-by-two-shesaved. 45
NOWIK, Mariusz. "Wywieziono mnie z getta w stercie cegieł".: Elżbieta Ficowska dla dziennik.pl. Dziennik.pl [online]. 2013 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z:http://wiadomosci.dziennik.pl/historia/ludzie/artykuly/428360,irena-sendlerowa-uratowala-2-5-tys-dzieci-elzbietaficowska-w-dziennik-pl-opowiada-jak-zostala-wywieziona-z-getta.html.
21
5. Michał Głowiński Michał Głowiński, spisovatel, literární historik a teoretik, autor mnoha učebnic pro studenty polonistiky a studií o komunistickém newspeaku, je další ze zachráněných dětí z varšavského ghetta. Michał Głowiński se narodil 4. listopadu 1934 Felicii a Henryku Głowińským v polském Pruszkowě. Slovo ghetto poprvé uslyšel ve svých šesti letech. Tehdy ještě neznal jeho význam. Věděl ale, že nějak souvisí se stěhováním. Původně byl se svou rodinou v provizorním ghettu v Pruszkowě. Později byli společně dopraveni transportem do varšavského ghetta. V dětství ho velmi ovlivnila smrt dědečka, který byl také převezen do varšavského ghetta. V době, kdy započaly deportace do Treblinky, spáchal Lajzer Głowiński sebevraždu – zvolil skok z okna. Urychlení vlastní smrti bylo projevem svobody a vlastního úsudku. Akt volnosti, který byl v té době nemožný.46„W ghettcie w czasie likwidacji większość praw przestała obowiązywać, utraciło też sens prawo właśności, które jeszcze niedawno wielu osobom wydawało się święte.”47 V jeho vzpomínkách je ghetto beztvarou ideou šedo-černých barev, postrádající smysl. Význam smrti si poprvé uvědomil, když mu bylo ne více než sedm let. Nespojil si ji s mnoha mrtvými těly ležícími na ulici, ani se smrtí blízkého člena rodiny. Tehdy se v ghettu oběsil člověk, který v Michałovi již od útlého mládí budil respekt až strach. A to jej znal pouze od vidění. Další vzpomínkou mu je scéna zabíjení Židů, kterou viděl z oken kuchyně. Prvními slovy, se kterými si spojoval místa, byl Umschlagplatz a Treblinka. V počátcích likvidační akce měl být Michał společně se svými rodiči a sousedy, odveden na Umschlagplatz. Tehdy jim pomohl člen židovské policie, s nímž se Michałův otec znal. Pomohl celé jeho rodině utéci přes díru v plotě. Následovalo několikadenní skrývání ve sklepě mezi bramborami – zřejmě odtud si Michał do svého života odnesl strach z uzavřených prostorů, klaustrofobii. Od té doby nastal koloběh ukrývání na různých místech.48 Začátkem ledna roku 1943, přímo na Nový Rok, se Michałovi a jeho rodičům podařilo z ghetta utéci. Útěk zorganizoval Michałův otec. Přechod byl velmi rychlý, nebezpečný, ale přepychový. Všichni tři se dostali za bránu, oddělující ghetto a árijskou stranu, pomocí německého vojáka. Převoz byl zajištěn díky spojce jménem Kryształ –
46
GŁOWIŃSKI, Michał. Czarne sezony. [Nowe wyd.]. Warszawa: Open, 1998, s. 31-33. ISBN 838525451x.
47
Tamtéž, s. 37.
48
GŁOWIŃSKI, Michał. Lęk przed zamknięciem. In: Tygodnik Powszechny [online]. 2010, č. 20 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://tygodnik.onet.pl/kultura/lek-przed-zamknieciem/4llvl.
22
jedinou podmínkou byl jejich nesemitský vzhled. Když vyjížděli, byla ještě tma. Všichni tři se choulili pod plachtou v nákladním prostoru vojenského auta. Kontrola u brány netrvala dlouho. Z automobilu vysedli na domluveném místě poblíž centra města, nedaleko zdi, kde už na ně čekal smluvený policista. Poté se ukrývali u vzdáleného bratrance, který se vrátil z Ameriky. „Dlouhý“, jak se mu říkalo, byl sice Žid, ale vlastnil americký pas, což mu dávalo vysokou šanci na přežití. Alespoň v prvních letech války. Jeho vztah s ghettem tkvěl v pomoci rodinným příslušníkům uvězněných v ghettu. Roku 1943 se Michał společně se svou matkou a tetou přemístili do podkrovního bytu v centru Varšavy. Zde se učil základní modlitby, aby v případě nebezpečí dokázal, že je křesťan. Jedinou zábavou ve dlouhých dnech v úkrytu mu bylo hraní šachů. Jednoho dne přišel do podkroví vyděrač, který vyhrožoval, že je předá Němcům. Michałova matka s tetou vyděrače podplatily, ale věděly, že už nemohou v podkroví zůstat. Proto se opět dali na útěk. Spolu s matkou získali úkryt v domě Wolských. Otec se ukrýval ve vedlejší vesnici. Bohužel nastaly komplikace a Michałův otec musel utéci. Nejprve se pár dní skrýval u rodiny Wolských, poté se přemístil do Varšavy k rodině své sestry. Zde pracoval jako dělník. Jednoho dne ho při pouličním zatýkání chytili Němci a poslali do pracovního tábora v Německu. Po určité době se Michał se svou matkou rozhodli přestěhovat z Pruszkowa zpět do Varšavy. Nicméně do míst, se kterými je nepojily žádné vzpomínky. Zde podala pomocnou ruku Irena Sendlerová, která jim pomohla nalézt ubytování. Když došli na smluvenou adresu, čekal je šok. Dům, ve kterém se měl Michał se svou matkou ukrývat, byl vypálen. Zde opět zasáhla Irena Sendlerová. Felicii Głowińské pomohla sehnat práci služky u učitelky v Otwocku. Michał mezitím zůstal ukryt u rodiny Bobrovských. Tímto se poprvé odloučili s matkou – až do konce války.49 Poté pobýval okolo dvou týdnů v sirotčinci na východě Polska. Právě zde musel společně s matkou projít zkouškou. Jednoho dne, v rámci vycházky ze sirotčince, se ocitl v domě učitelky, ve kterém pracovala jeho matka. Ani jeden z nich nesměl dát najevo, že se znají, jinak by vše mohlo dopadnout katastrofálně. Michał Głowiński o Ireně Sendlerové: „Právě ona mě poslala do sirotčince vedeného řádovými sestrami z Kongregace sester služebnic Nejsvětější Panny Marie, který se nacházel na východním okraji Polska, v Turkowicích. Poslala mě tam tehdy, když pro mě nebylo ve Varšavě záchrany, a tam jsem se také dočkal osvobození. Těžko mít větší vděk než ten, jaký lze cítit vůči člověku, který dokázal, že patřím k nepočetné skupině zachráněných. Jsem vděčný vlastně
49
GŁOWIŃSKI, M. Czarne sezony, s. 75-81.
23
dvakrát: Irena Sendlerová zachránila také život mé matce, našla jí v době, kdy jí půda hořela pod nohama, práci služebné v domě jedné učitelky v Otwocku u Varšavy.“50 Pobyt v Turkowicích probíhal poměrně klidně až do léta 1944, kdy byla jedna z řádových sester společně s pár chlapci zabita ukrajinskými jednotkami na cestě do Hrubešova. Během války se v tomto sirotčinci pomohlo přechovat a zachránit okolo třiceti židovských dětí. Pobyt v sirotčinci jej přinutil zapomenout na svůj předešlý život. Nikdy neočekával, že by se mohl znovu shledat se svou rodinou a očekával pouze špatné zprávy. Jednoho únorového dne si pro Michała znenadání přijela jeho matka. Zpočátku tomu nemohl uvěřit. Byl vážně nemocen a matka si jej nemohla ihned odvést. Po pár měsících pro něj přišla teta, aby jej odvedla domů do Pruszkowa. V prosinci roku 1945 se z nucených prací vrátil Michałův otec. Michał Głowiński vystudoval polonistiku na Varšavské univerzitě. V současnosti je profesorem Ústavu literární vědy PAN, člen Polské akademie věd, Varšavské vědecké společnosti a sdružení polských spisovatelů. Roku 2000 se poprvé od konce války vrátil do Turkowic. Jak sám říká, dříve to nebylo možné. Příliš se bál vzpomínek, které ho i po tak mnoho letech trápí a pronásledují. Roku 2001 získal čestný doktorát na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani a o dva roky později na Opolské univerzitě v Opolí. V roce 2004 mu byla udělena cena Nadace Alfreda Toepfera v Hamburku. Do dnešních dnů se Michał Głowiński nepřestává divit nad tím, jak významná byla role štěstěny a náhody ve dnech, kdy se společně s matkou a otcem pohybovali na árijské straně. Zkušenosti holocaustu jsou v něm zakořeněny dodnes. Jako jeden z mála přeživších dětí si nezměnil jméno. Roku 2010 vydal knihu Kręgi obcości, v níž se přiznává ke své homosexuální orientaci. Po smrti Ireny Sendlerové prohlásil: "Zachránila mě i mého bratrance, vyvedla nás z pekla. Bylo mi osm. Pokud by někdo měl být prohlášen za svatého, pak určitě ona."51 Vzpomínky z tohoto období jsou dominantní složkou jeho života a staly se nejdůležitějším prvkem jeho životopisu.52 Období svého života během druhé světové války vystihl jednou větou: „Przestałem być dzieckiem w getcie, zacząłem być żydowskim dzieckiem ukrywającym się po
50
MIESZKOWSKA, A. Děti Ireny Sendlerové, s. 293.
51
Irena Sendlerová - matka více než dvou tisíc židovských dětí. In: ČT24 [online]. 2008 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://m.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/15521-irena-sendlerova-matka-vice-nez-dvou-tisic-zidovskychdeti/. 52
SNYDER, Don. Holocaust heroine recalled by two she saved. NBC NEWS [online]. 2008 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z:http://worldblog.nbcnews.com/_news/2008/09/24/4376362-holocaust-heroine-recalled-by-two-shesaved.
24
aryjskiej stronie, a raczej ukrywanym, bo nie mogłem być przecież stroną czynną, stałem się przedmiotem, o którego los troszczyli się i zabiegali ludzie dobrej woli.“53
53
ZAWADSKA, Maria. „KRĘGI OBCOŚCI. OPOWIEŚĆ AUTOBIOGRAFICZNA” – SPOTKANIE Z MICHAŁEM GŁOWIŃSKIM. In: POLSCY SPRAWIEDLIWI [online]. 2010 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: http://www.sprawiedliwi.org.pl/pl/cms/archiwum-aktualnosci/372,-kregi-obcosci-opowiesc-autobiograficznaspotkanie-z-michalem-glowinskim/.
25
6. Teresa Tucholská-Körnerová „Urodziłam się 14 lutego 1929 roku w Cegłowie, jako Chaja Estera Sztajn. Metrykę na nazwisko okupacyjne Teresa Tucholska wystawił ks. Fijałkowski. Pomógł Julian Grobelny, który był zaprzyjaźniony z moim ojcem, potem zaopiekowała się mną Irena Sendlerowa – wspominała dorosła już Teresa Körner z Izraela.“54 Chaja Estera byla starší dcerou Arona a Fajge Sztajnových. Na podzim roku 1940 postavili nacisté v nedalekých Mrozech ghetto. Všem Židům z okolí bylo nakázáno, aby se do něj v nejbližších dnech přestěhovali. O dva roky později, v den likvidace ghetta, přinesl rodinný přítel Julian Grobelny (konspiračním jménem Trojan) Ester rodný list. Společně se svými rodiči z ghetta uprchla. Její otec ji společně s její matkou ukryl v nedaleké kůlně a sám se vrátil pro mladší dceru Jochewet. Ani jeden se už z ghetta nevrátili. Za pomoci rodinného přítele Juliana Grobelného, prvního předsedu Żegoty, se Chaja Estera vypravila společně se svou matkou vlakem do Varšavy k Ireně Sendlerové. Zde se musely rozdělit. Fajge Sztajnová byla ukryta v jednom z domů, které byly gestapem odhaleny. Poté ji zavraždili. Chaja Estera získala nové dokumenty a již jako Teresa Tucholská putovala k Szymonu Zarembovi, spřízněnému pracovníku Żegoty. Bohužel zde nesetrvala příliš dlouho, neboť byl Szymon nucen kvůli vlastní bezpečnosti z Polska uniknout. Pár dní zůstala Teresa v domě Ireny Sendlerové. Poté ji Irena umístila ke svým známým Zofii Wędrychowské a Stanisłavu Papuzińskému, kteří měli kromě svých čtyř vlastních dětí na starost tři židovské. Teresa tak byla osmým dítětem. 21. února 1944, když se chlapci učili střílet, vtrhl do bytu člen gestapa. Jednoho z hochů postřelil a odběhl pro posily. Zofie Wędrychowská zareagovala velmi rychle. Teresa, jakožto nejstarší dítě, dostala adresu kam odvést ostatní děti a sama zůstala s postřeleným chlapcem. Hoch zemřel na následky zranění při převozu v autě a Zofie byla 26. dubna 1944 zastřelena na Pawiaku.55 Díky Ireně Sendlerové byla Teresa společně s ostatními dětmi umístěna do osady Garwolin, ve které pobývala do roku 1945. Po konci Varšavského povstání si ji Irena Sendlerová, společně se svým mužem Stefanem Zgrzembským, vzali do opatrovnictví. I přes všechnu pomoc, jakou jí Irena a Stefan poskytli, se Teresa bránila a bouřila jejich výchově. Nemohla vystát ochranitelský postoj „rodičů“ protože neměli žádné právo chovat se k ní jako 54
GRZEGORCZYK, Danuta. PREZES „ŻEGOTY” MIESZKAŁ W CEGŁOWIE. In: Strefa Mińsk [online]. 2013 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.strefaminsk.pl/strefa-informacji/1095-prezes-zegoty-mieszkal-wceglowie.html. 55
MIESZKOWSKA, A. Děti Ireny Sendlerové, s. 288-289.
26
k vlastní dceři. Zastávala názor, že každý má pouze jedny rodiče a ti její jsou dávno po smrti. Po dokončení střední školy a narození dětí Ireny Sendlerové se Teresa přestěhovala do kolejí židovské mládeže.56 Po nějakém čase napsala Teresa Ireně dopis, ve kterém stálo: „Wiesz, dlaczego byłam dla ciebie taka niedobra, opryskliwa, nieposłuszna? Bo twoja dobroć targała moje serce rozpaczą. Myślałam wtedy – kto ci dał prawo zastąpić mi moją matkę?”57 Roku 1956 ukončila studia stomatologie na Varšavské univerzitě. O rok později se vdala a společně s manželem přestěhovala do Izraele. Narodili se jí dva synové. Až do důchodu pracovala jako dentistka. Teresa Tucholská-Körnerová udržovala neustálý kontakt s Irenou Sendlerovou – pokud Teresa přijela se svou rodinou do Polska, vždy ji navštívili. Tak tomu bylo i naopak, když Irena navštívila roku 1983 Izrael. Teresa Tucholská-Körnerová zemřela 14. července 2010 v Izraeli.
56
RYTLOWA, Jadwiga. CHAJA ESTERA STEIN (TERESA TUCHOLSKA-KÖRNER) - OCALONA.: „PIERWSZE DZIECKO IRENY SENDLEROWEJ. In: Muzeum Historii Żyd w Polskich: PO SCY SPRAWIEDLIWI[online]. 2010 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.sprawiedliwi.org.pl/pl/cms/waszeopowiesci/360,chaja-estera-stein-teresa-tucholska-k-rner-ocalona-pierwsze-dziecko-irenáíáy-sendlerowej/. 57
MIESZKOWSKA, Oprac. Anna. Matka dzieci Holocaustu: historia Ireny Sendlerowej. Wyd. 3. Warszawa: "Muza", 2007, s. 289. ISBN 9788374952774.
27
7. Katarzyna Melochová Katarzyna Melochová, polská novinářka, redaktorka a spoluautorka čtyřsvazkového díla Dzieci Holocaustu m wią se narodila roku 1932 ve Varšavě. Její matka, Wanda Melochová, vystudovala klasickou filologii. Otec Maksmylian pracoval v archivech jako historik.58 Roku 1939 se společně s rodiči přestěhovala z Varšavy do Białystoku, neboť oba dva byli komunisté a ve Varšavě měli problémy s prací. Věřili, že se situace v jiném městě změní. V té době, roku 1941, ještě jako devítileté dítě nevěděla, proč mají rodiče takové problémy. Také nevěděla, že je Židovkou – její rodina se přizpůsobila, nemluvila hebrejsky a nevyznávala židovskou kulturu ani náboženství. Létem toho roku byla Katarzyna poslána na dětský tábor do Augustova, když v tom do Białystoku vstoupily německé jednotky a s nimi počátek druhé světové války. Wanda a Goldman Melochovi nemohli utéci, neboť čekali na návrat své dcery. Otec se jí už nedočkal – byl přiřazen k sovětské armádě a nejspíš zabit. Wanda Melochová tušila, že si gestapo přijde také pro ni. Pro jistotu dala Katarzyně adresu strýce, na kterého se má v případě nouze obrátit, pokud se jí něco stane: Elektrolarna 12. Varšava. Dnem i nocí jí kontrolovala, zda si danou adresu pamatuje. Jak sama Katarzyna říká, její matka byla první z mnoha osob, kteří se podíleli na její záchraně. Že je Katarzyna Židovkou se dozvěděla v den, kdy odvedli její matku.59 Po pár dnech byla Katarzyna odvedena do sirotčince na Częstochowské, který se nacházel na území ghetta, ve kterém strávila půl roku. Z období stráveného v ghettu si příliš nepamatuje. Jediné, na co si vzpomíná, jsou deportační transporty do Osvětimi a Terezína. Katarzyna napsala svému strýci Jacku Goldmanovi dopis a ten si pro ni přišel. Bohužel ji odvedl do varšavského ghetta, z kterého se během několika měsíců stalo místo značící smrt. V době likvidace varšavského ghetta roku 1942 se jejímu strýci Jackovi podařilo nalézt skrýš pod komínem v jednom ze spálených domů v ghettu. Ta je měla chránit před deportacemi, jejichž četnost se neustále zvyšovala. Jednoho dne Katarzyna opustila skrýš, když vtom ji odchytila židovská policie a chtěla ji odvést na Umschlagplatz. Tehdy Katarzynu zachránila její babička, která se obětovala a na Umschlaplatz šla místo ní. Za pár dní se ale vrátila – byla matkou nemocničního zaměstnance ghetta a to ji zachránilo. Od té doby všichni věděli, že v ghettu už nejsou v bezpečí a je potřeba jednat. Za pomoci rodinných příslušníků a známých se 58
KUCIEL, Joanna. Katarzyny Meloch: Wyszłam z szafy, jestem wolna. In: Porrany.pl [online]. 2008 [cit. 201404-20]. Dostupné z: http://www.poranny.pl/apps/pbcs.dll/article?AID=/20080425/MAGAZYN/51616315. 59
KUCIEL, Joanna. Katarzyny Meloch: Wyszłam z szafy, jestem wolna. In: Porrany.pl [online]. 2008 [cit. 201404-20]. Dostupné z: http://www.poranny.pl/apps/pbcs.dll/article?AID=/20080425/MAGAZYN/51616315.
28
podařilo Katarzynu převést na árijskou stranu. Přes brány ghetta ji vyprovodila zdravotní sestra Ala Gołąb-Grynberg, spojka Żegoty.60 Poté se Katarzyny ujala Irena Sendlerová s ostatními spolupracovníky, získaly jí nový rodný list se jménem Irena Dąbrowská a ukryly do sirotčince Baudouina ve Varšavě.61 Za nějaký čas byla přemístěna do sirotčince vedeného řádovými sestrami z Kongregace sester služebnic Nejsvětější Panny Marie v Turkowicích. Nejraději měla sestru Irenu, která se o ni vždy starala. „Dla mnie czas spędzony u zakonnic też był bardzo szczęśliwy i kiedy się zastanawiam, dlaczego, to dochodzę do wniosku, że tam żyło się zgodnie z rytmem natury. I to chyba jest zawsze dla człowieka dobre. Ponadto życie duchowe miało widać pozytywny wpływ na dzieci. Sadzę, że u każdego z nas, przechowanego w zakonach, pozostała już na zawsze ta skłonność do życia wewnętrznego.“62 Jednoho dne přišli do Turkowic Němci. Protože měla malá Katarzyna silně černé vlasy, zapletla jí do nich jedna ze sester bílé stužky, díky kterým vypadaly světlejší. Trik se povedl a Katarzyna zůstala neodhalena. Také se málem prozradila, když se jednou zeptala řádových sester, zda půjdou na večerní mši. Problém byl v tom, že se mše konaly v ranních hodinách. V témže roce pro ni přijela Jadwiga Deneková, přítelkyně její zesnulé matky, aby jí s sebou odvedla. Jadwiga se domnívala, že jí je gestapo na stopě. Obávala se, že by pod nátlakem mučení prozradila Katarzynin úkryt.63 Řádové sestry Jadwigu přesvědčily a Katarzyna Melochová zůstala v Turkowicích do konce války. Po konci války se vrátila do Varšavy, chodila na střední školu jako Irena Dąbrowská a nikomu neprozradila svůj původ. Když začala studovat polonistiku na Varšavské univerzitě, začala publikovat články pod pseudonymem Katarzyna Melochová. Svůj židovský původ plně odhalila roku 1968 jako reakci na rychle se šířící antisemitskou vlnu. V současné době má část dokumentů na jméno Irena Dąbrowská a část na Katarzynu Malochovu. Katarzyna Melochová je členkou asociace Děti holocaustu, sdružujícího na 700 členů. Nejmladší mají okolo 62 let. Jak sama tvrdí, tato skupina má velmi zkreslené vzpomínky, neboť většina zachráněných z tohoto období byla příliš mladá a tak má pouze zprostředkované
60
MIESZKOWSKA, A. Matka dzieci Holocaustu, s. 306-314.
61
URATOWANI PRZEZ IRENĘ SENDLEROWĄ. In: POLSCY SPRAWIEDLIWI [online]. 2009 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.sprawiedliwi.org.pl/pl/cms/ocalali-dzieki-sendler/. 62
KUCIEL, Joanna. Katarzyny Meloch: Wyszłam z szafy, jestem wolna. Porrany.pl [online]. 2008 [cit. 2014-0420]. 63
KOWALCZYK, Artur. Katarzyna Meloch: Przeżyłam, bo ksiądz dał mi świadectwo chrztu. In: Fakt.pl [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.fakt.pl/Katarzyna-Meloch-przezylaholokaust,artykuly,161077,1.html.
29
informace. Ta část přeživších, která si pamatuje, má povinnost předávat informace a zážitky druhým.64 Podle ní jsou opravdovými hrdinkami války ženy, které se dobrovolně vzdávaly svých dětí, jen aby jim daly šanci na život. Mnohdy svěřovaly své děti, dokonce i nemluvňata lidem, které neznaly a kteří jim nemohli zaručit bezpečnost jejich dítěte.65 Do dnešních dní se ráda vrací do Turkowic navštívit ženy, které ji vychovaly. Zajímavostí je fakt, že vnuk Katarzyny Melochové, Maksymilian Jerzy Jackl, se dobrovolně stal Židem.
64
KUCIEL, Joanna. Katarzyny Meloch: Wyszłam z szafy, jestem wolna. Porrany.pl [online]. 2008 [cit. 2014-0420]. 65
MIESZKOWSKA, Oprac. A. Matka dzieci Holocaustu, s. 163.
30
8. Společné a odlišné znaky v osudech zachráněných dětí Elżbieta Ficowská, Michał Głowiński, Teresa Tucholská-Körnerová a Katarzyna Melochová byly židovské děti, s jejichž útěkem z varšavského ghetta během druhé světové války pomáhala konspirační organizace Żegota společně s Irenou Sendlerovou. Elżbieta Ficowská, jež patří k nejmladším zachráněným dětem, si na pobyt v ghettu nevzpomíná, neboť byla při přechodu na árijskou stranu šestiměsíčním nemluvnětem. Oproti tomu Michał Głowiński, Teresa Tucholská-Körnerová a Katarzyna Melochová si na dané období pamatují velmi dobře. Ztráta blízkých a trauma spojené s ukrýváním na árijské straně významně ovlivnila jejich budoucí život. Michał Głowiński těchto zkušeností „využil“ ve své profesi spisovatele při psaní autobiografických knih. Jeho dílo s názvem Czarne sezony je výpovědí vzpomínek na ghetto a poválečnou dobu. Jeho rodiče jako jediní z uvedených čtyř příkladů válku přežili a měli to štěstí, že se se svým synem opět shledali. Ani jedna z dívek takové štěstí bohužel neměla. Svého židovského původu jsou si všichni čtyři vědomi, i když ne všichni o něm věděli od malička a ne všichni se k němu hrdě hlásí. Svého původu se nevzdala ani Elżbieta Ficowská, vychována jako křesťanka. V současnosti vystupuje jako významná členka asociace Dzieci Holocaustu.
31
9. Závěr Od roku 1939 do roku 1945 – za dob druhé světové války, bylo vyvražďování Židů největším zločinem proti lidskosti jaký je doposud v celé historii lidstva znám jako holocaust. Proti tomuto zločinu bojovala spousta statečných lidí, kteří se více jak o svůj život starali právě o životy druhých. Jednou a dosti výraznou osobností této doby byla Irena Sendlerová. Irena Sendlerová zasvětila celý svůj život pomoci jiným, především záchraně židovských dětí. Již od mládí bojovala proti útlaku druhých a slabších. Díky její odvaze a odhodlanosti se podařilo zachránit na 2 500 lidských životů. Osud každého zachráněného dítěte byl jiný, odlišný. Avšak všichni měli něco společného – za záchranu života vděčili právě Ireně Sendlerové a lidem z jejího blízkého okolí. Byla to ona, která podnikala (mnohdy osobně) kroky vedoucí nejenom k samotné záchraně, ale také k zajištění budoucího života, což nebylo vůbec jednoduché. Stěžejní část práce se zabývala čtyřmi vybranými osudy zachráněných dětí z varšavského ghetta během druhé světové války. V případě všech čtyř osudů jsem sledovala určitou posloupnost. Nejprve jsem se zaměřila na dětské období, během něhož byli transportováni za různých okolností a různými způsoby z varšavského ghetta na árijskou stranu. Tam pak bylo důležité zajištění bezpečného úkrytu a vhodných podmínek pro přežití. V neposlední řadě se pak zabývám obdobím dospělosti – následky jaké přesun na jejich osobnosti zanechal a zda se s minulostí dokázali vypořádat. Osudy všech čtyř mnou vybraných zachráněných dětí se v mnohém lišily, ale v určitých životních okamžicích můžeme pozorovat jisté společné prvky. Hlavním zdrojem informací pro vypracování této bakalářské diplomové práce mi byla kniha Anny Mieszkowské – Děti Ireny Sendlerové: neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí, podobně jako sir Winton nebo Oscar Schindler, očitá výpověď Ireny Sendlerové a jejích vzpomínek na dobu okupace. Následně jsem využila dílo Jacka Mayera Życie w słoiku: ocalenie Ireny Sendler. Informace a poznatky o Židech jsem získala z knihy Władysłava Bartoszewského os Żyd w Warszawy 1939-1943 a také z knihy Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro středoškolské pedagogy: projekt Varianty Jany Horváthové. V kapitolách pojednávající o životech zachráněných dětí jsem použila mnoho novinových článků a rozhovorů z internetových zdrojů. V části zabývající se Michałaem Głowińským jsem čerpala informace především z jeho autobiografického díla Czarne sezony.
32
Cílem mé práce bylo představení jednotlivých osudů, které jsem v jednotlivých kapitolách rozepsala a následně porovnala společné a rozdílné prvky, jež se v jejich životech nacházejí.
33
10.Streszczenie Druga wojna światowa jest uważany za jedną z najbardziej kosztownych wojen w historii, zarówno pod względem wykorzystywanych zasobów jak i ilości ofiar. Olbrzymią część zabitych stanowili cywile, głównie Żydzi, w tym matki i dzieci. Tematem mojej pracy licencjackiej jest Los uratowanych dzieci Ireny Sendlerowej. Dzięki wysiłkom Ireny Sendlerowej, wspieranej przez konspiracyjną organizację Żegota, udało się uratować około 2500 żydowskich dzieci z warszawskiego getta. Były one umieszczane w sierocińcach i klasztorach. Poświęcenie i odwaga Ireny Sendlerowej wydały mi się fascynujące i warte opisania. Niniejsza praca licencjacka została podzielona na siedem rozdziałów, w których opisałam losy czterech uratowanych żydowskich dzieci: Elżbiety Ficowskiej, Michała Głowińskiego, Teresy Tucholskiej-Körner oraz Katarzyny Meloch. Ich historie zostały wpisane w szerszy kontekst społeczny II wojny światowej. Praca składa się z siedmiu rozdziałów. W pierwszym opisuję sytuację polskich Żydów, ich pozycję społeczną przed i w czasie konfliktu. Informacje te następnie rozwijam w drugiej części tekstu, podejmującej tematykę holocaustu, powstania getta warszawskiego oraz dramatycznej zmiany, do której Żydzi zmuszeni byli się dostosować. W kolejnym rozdziale przybliżam postać Ireny Sendlerowej. Wspominam o różnych wydarzeniach oraz punktach zwrotnych w jej życiu. Rozwijam również temat ratowania dzieci, przenoszenia ich z getta na aryjską stronę miasta oraz organizowaniu im życia w nowej rzeczywistości. Następne rozdziały zawierają informacje o losach wybranych przeze mnie dzieci. Opisuję ich losy, od wczesnego dzieciństwa, poprzez życie w gettcie, ukrywanie się przed Niemcami po dorosłość. Historie wszystkich czterech postaci podsumowuję i konfrontuję ze sobą w ostatnim rozdziale tekstu. Podczas pisania pracy licencjackiej korzystałam z wielu źródeł. Głównym materiałem badawczym była książka Děti Ireny Sendlerové: neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí (Líbeznice, 2010). Ważnym źródłem dla mnie były też Czarne sezony Michała Głowińskiego. Uzupełnienie informacji z powyższych tekstów stanowiła opisana w bibliografii literatura pomocnicza.
34
11.Použitá literatura: Primární literatura:
GŁOWIŃSKI, Michał. Czarne sezony: neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí, podobně jako sir Winton nebo Oscar Schindler. [Nowe wyd.]. Warszawa: Open, 1998.
MIESZKOWSKA, Oprac. Anna. Matka dzieci Holocaustu: historia Ireny Sendlerowej. Wyd. 3. Warszawa: "Muza", 2007.
MIESZKOWSKA, Anna. Děti Ireny Sendlerové: neuvěřitelný a dramatický příběh statečné ženy, která zachránila za 2. světové války před jistou smrtí 2500 dětí, podobně jako sir Winton nebo Oscar Schindler. Líbeznice: Víkend, 2010.
Sekundární literatura:
BARTOSZEWSKI, Władysław a Marek EDELMAN. os Żyd w Warszawy, 1939-1943. Wyd. 2. Lublin: Tow. Nauk. Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 1993, s. 11; 31; 61.
KAMENICKÁ, Veronika a Jana HORVÁTHOVÁ. Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro středoškolské pedagogy: projekt Varianty. Praha: Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 318; 321; 326.
KOPEČEK, Lubomír. Židé v Polsku po roce 1945. Politologický časopis, Brno: MPU, 1998, roč. 5, č. 3, s. 327-341.
LEWIN, Abraham. Pohár slz: deník varšavského ghetta. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 17. Stíny, sv. 7.
MAYER, Jack a [translation by Robert STILLER]. Życie w słoiku: ocalenie Ireny Sendler. Warszawa, 2013, s. 189.
Internetové zdroje:
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. Holocaust v Polsku. In: Holocaust.cz [online]. 26. 9. 2011 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/countries/poland.
SZYMANOVSKÁ, Lucie. DĚTI IRENY SENDLEROVÉ: ZACHRÁNKYNĚ TISÍCŮ ŽIVOTŮ KANDIDÁTKOU NA NOBELOVU CENU. In: Holocaust.cz [online]. 23. 8. 2011 [cit. 2014-04-07]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2007/04/irena_sendlerova. 35
AMERICAN-ISRAELI COOPERATIVE ENTERPRISE. Holocaust Resistance: The Warsaw Ghetto Uprising. In: JEWISH VIRTUAL LIBRARY: EVERYTHING YOU NEED TO KNOW FROM ANTI-SEMITISM TO ZIONISM [online]. [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/uprising1.html.
AMERICAN-ISRAELI COOPERATIVE ENTERPRISE. Żegota. In: JEWISH VIRTUAL LIBRARY: EVERYTHING YOU NEED TO KNOW FROM ANTISEMITISM TO ZIONISM [online]. [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/Zegota.html.
Elżbieta Ficowska. In: Stowarzyszenie "Dzieci Holocaustu" w Polsce [online]. [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: http://jewish.org.pl/dzieciholocaustu.org.pl/szab3.php?s=myionas_11.php.
PACEWICZ, Piotr. Moje matki obie. In: Wysokieobcasy.pl [online]. 2010, 16. 02. 2010 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://www.wysokieobcasy.pl/wysokieobcasy/1,53662,7551508,Moje_matki_obie.html?as=1&ias=5&startsz=x.
NOWIK, Mariusz. "Wywieziono mnie z getta w stercie cegieł".: Elżbieta Ficowska dla dziennik.pl. In: Dziennik.pl [online]. 2013 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z:http://wiadomosci.dziennik.pl/historia/ludzie/artykuly/428360,irenasendlerowa-uratowala-2-5-tys-dzieci-elzbieta-ficowska-w-dziennik-pl-opowiadajak-zostala-wywieziona-z-getta.html.
SNYDER, Don. Holocaust heroine recalled by two she saved. In: NBC NEWS [online]. 2008 [cit. 2014-04-26]. Dostupné z:http://worldblog.nbcnews.com/_news/2008/09/24/4376362-holocaust-heroinerecalled-by-two-she-saved.
GŁOWIŃSKI, Michał. Lęk przed zamknięciem. In: Tygodnik Powszechny [online]. 2010, č. 20 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://tygodnik.onet.pl/kultura/lek-przed-zamknieciem/4llvl.
ZAWADSKA, Maria. „KRĘGI OBCOŚCI. OPOWIEŚĆ AUTOBIOGRAFICZNA” – SPOTKANIE Z MICHAŁEM GŁOWIŃSKIM. In: POLSCY SPRAWIEDLIWI [online]. 2010 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: http://www.sprawiedliwi.org.pl/pl/cms/archiwum-aktualnosci/372,-kregiobcosci-opowiesc-autobiograficzna-spotkanie-z-michalem-glowinskim/.
36
Irena Sendlerová - matka více než dvou tisíc židovských dětí. In: ČT24 [online]. 2008 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://m.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-nact24/15521-irena-sendlerova-matka-vice-nez-dvou-tisic-zidovskych-deti/.
GRZEGORCZYK, Danuta. PREZES „ŻEGOTY” MIESZKAŁ W CEGŁOWIE. In: Strefa Mińsk [online]. 2013 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.strefaminsk.pl/strefa-informacji/1095-prezes-zegoty-mieszkal-wceglowie.html.
RYTLOWA, Jadwiga. CHAJA ESTERA STEIN (TERESA TUCHOLSKAKÖRNER) - OCALONA.: „PIERWSZE DZIECKO IRENY SENDLEROWEJ. In: Muzeum Historii Żyd w Polskich: PO SCY SPRAWIEDLIWI [online]. 2010 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.sprawiedliwi.org.pl/pl/cms/waszeopowiesci/360,chaja-estera-stein-teresa-tucholska-k-rner-ocalona-pierwszedziecko-irenáíáy-sendlerowej/.
KUCIEL, Joanna. Katarzyny Meloch: Wyszłam z szafy, jestem wolna. In: Porrany.pl [online]. 2008 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.poranny.pl/apps/pbcs.dll/article?AID=/20080425/MAGAZYN/51616 315.
URATOWANI PRZEZ IRENĘ SENDLEROWĄ. In: POLSCY SPRAWIEDLIWI [online]. 2009 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.sprawiedliwi.org.pl/pl/cms/ocalali-dzieki-sendler/.
KOWALCZYK, Artur. Katarzyna Meloch: Przeżyłam, bo ksiądz dał mi świadectwo chrztu. In: Fakt.pl [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.fakt.pl/Katarzyna-Meloch-przezyla holokaust,artykuly,161077,1.html.
MADEYSKA-PILCHOWA, Anna. Miłość jako źródło tożsamości. In: Kanadyjska Fundacja Dziedzictwa Polsko- Żydowskiego w Montrealu [online]. 2006 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://polish-jewish-heritage.org/Pol/0604_Miloscjako_rodlo_tozsamosci.html.
The Courageous Heart of Irena Sendler [česky Odvážné srdce Ireny Sendler] [film]. Režie John Kent Harrison. USA, 2009. Délka 95 min.
37
