Velké malé ţeny v próze Ireny Douskové

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

Velké malé ţeny v próze Ireny Douskové (Rozbor próz Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák se zaměřením na výstavbu specifických postav vypravěček) Bakalářská práce Brno 2013

Vedoucí práce: PhDr. Ivan Němec

Autorka práce: Lenka Poţárová

Bibliografický záznam: POŢÁROVÁ, Lenka. Velké malé ţeny v próze Ireny Douskové: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra české literatury, 2013. 53 l., Vedoucí bakalářské práce PhDr. Ivan Němec

Anotace: Bakalářská práce se zabývá prózou současné české autorky Ireny Douskové. Interpretační analýza se zaměří především na romány Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák. Cílem bakalářské práce je prokázat umění interpretační analýzy prózy a postihnout základní postupy při vytváření fiktivního subjektu mluvčího v prózách Ireny Douskové. Rozborem a vzájemným srovnáváním budou vystiţeny charakteristiky postav ţenských vypravěček a jejich specifické postavení a úloha v prozaických pracích zvolené autorky.

Annotation: The bachelor thesis deals with the contemporary Czech prose author Irene Dousková. The interpretative analysis will focus primarily on the novels Hrdý Budţes (Proud Budţes) and Oněgin byl Rusák (Onegin was Russian). Aim of this work is to demonstrate the art of interpretive analysis of prose and describe the basic procedures for creating a fictitious entity spokesman in prose Irene Dousková. Analysis and juxtaposition will ITZ are described using characteristics of female characters narrators their specific position and role in the prose works of selected authors.

Klíčová slova: Irena Dousková, současná česká próza, literární postava, vypravěč, interpretační analýza, narativní výstavba, charakteristika, normalizace.

Keywords: Irena Dousková, contemporary Czech prose, literary character, the narrator, interpretive analysis, narrative construction, characteristics, normalization.

-1-

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

……………………………………

-2-

Poděkování Na tomto místě bych ráda srdečně poděkovala panu PhDr. Ivanu Němcovi za jeho odbornou pomoc, cenné rady, připomínky a čas, který mi při konzultacích věnoval.

-3-

Obsah Úvod………………………………………………………………………………….......5 I.TEORETICKÁČÁST……………………………………………………………….. .6 1. OSOBNOST A DÍLO IRENY DOUSKOVÉ……………………………….. ..6 1. 1. Biografie Ireny Douskové………………………………………… ..6 1. 2. Básnická tvorba Ireny Douskové…………………………………....7 1. 3. Povídková tvorba Ireny Douskové……………………………....... ..9 1. 4. Novelistická a románová tvorba Ireny Douskové………………… 11 2. HRDÝ BUDŢES A ONĚGIN BYL RUSÁK V KONTEXTU

SOUČASNÉ

PRÓZY…………………………………………………………………… …....13 2. 1. Období „bezčasí“…………………………………………………...13 2. 2. Návraty do „bezčasí“………….……………………………………14 II. ANALYTICKÁ ČÁST………………………… ..………………………………...17 3. ROZBOR ROMÁNU HRDÝ BUDŢES…………...………………………...17 3. 1. Funkce vlastních jmen v románu Hrdý Budţes………...………….17 3. 2. Architektonika románu Hrdý Budţes…………………………….. 21 3. 3. Charakteristika hlavní postavy………………………………… .... 24 3. 4. Vypravěčka……………………………………………………...…29 4. ROZBOR ROMÁNU ONĚGIN JE RUSÁK…………… …...…….……...…32 4. 1. Funkce vlastních jmen v románu Oněgin je rus…...………………32 4. 2. Architektonika románu Oněgin je Rusák……….………………... 36 4. 3. Charakteristika hlavní postavy…………………………………….38 4. 4. Vypravěčka………………………………………………………..43 5. ZÁVĚR………………………………………………………………………46 6. RESUMÉ…….. ……………………..……………………………………….49 7. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ……………………………………….50

-4-

ÚVOD

Bakalářská práce se zabývá tvorbou současné české spisovatelky Ireny Douskové, která patří k tzv. střední generaci prozaiků, reflektujících dobu 70. a 80. let z pohledu dětství, mládí a rané dospělosti. Předmětem naší interpretační analýzy jsou interní subjekty, tj. postavy a vypravěč, v knihách Hrdý Budţes (1998) a Oněgin byl Rusák (2006). Úvodní část bakalářské práce má charakter informační – obsahuje ţivotopis Ireny Douskové a zařazení její tvorby do kontextu současné české literatury. Jádro práce tvoří kapitoly s rozbory výše zmíněných děl. Cílem těchto rozborů je postiţení způsobu a prostředků, jimiţ autorka vytváří a pracuje se svými ţenskými vypravěčkami. Rozborem a vzájemným srovnáním knih se v analytické části pokusíme vystihnout charakteristiky postav, ale i specifické postavení a úlohu ţenských (popřípadě dětských) vypravěček v prozaických pracích zvolené autorky, coţ se odráţí i ve zvláštním pojetí fabule, v níţ se kromě ironického pohledu na dobovou společnost pracuje i s prvky situační komedie. Závěrečná kapitola pak bude mít charakter srovnávací, který vyústí do shrnujícího závěru. Tvorba Ireny Douskové nebyla zpracována monografickým způsobem, ale pozorně ji sleduje současná literární kritika. Cyklus interpretací jejích próz, jejichţ autorem je Milan Exner, vydal např. časopis Tvar, recenze jejího díla vycházejí i v řadě literárních časopisů a na kulturních stránkách denního tisku. Terminologie pouţitá v bakalářské práci vychází ze Slovníku literární teorie (Čs. spisovatel, Praha 1988), Slovníku novější literární teorie (Academia, Praha, 2012), ze studie Lubomíra Doleţela Narativní způsoby v české literatuře (Čs. spisovatel, Praha 1993) a z jednotlivých kapitol literárněvědných prací Františka Všetičky. Ostatní literární prameny jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury.

-5-

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. OSOBNOST A DÍLO IRENY DOUSKOVÉ 1. 1. Biografie Ireny Douskové Irena Dousková je autorkou románů, novel, povídek i básní. Na literární scéně působí dvě desetiletí a její díla vzbuzují velký zájem nejen čtenářů, ale i české literární kritiky. Narodila se 18. srpna 1964 v Příbrami v herecké rodině. Její biologický otec emigroval do Izraele, kdyţ byly Ireně pouhé tři měsíce. V zahraničí si zaloţil novou rodinu a vybudoval si jméno jako filmový reţisér. Pocházel z ţidovské rodiny a jako jediný přeţil druhou světovou válku. Jeho mladší bratr byl zastřelen nacisty při pochodu smrti, ostatní příbuzní zahynuli v plynových komorách. Autorka vyrůstala v Příbrami spolu s matkou a otčímem, ale velmi citlivě reagovala na svůj původ. V dětství nosila příjmení po otci – Freistadtová, ve dvanácti letech si však vymohla jeho změnu a dodnes nosí příjmení své matky za svobodna. Od roku 1976 ţila Irena Dousková v Praze. Během dospívání se zajímala o ţidovskou kulturu a historii rodiny z otcovy strany. Četla knihy od ţidovských spisovatelů, ale i ostatní knihy s ţidovskou tematikou.

V roce 1983 maturovala na

gymnáziu Nad Štolou. Herecké prostředí ji ovlivnilo natolik, ţe si přála po maturitě studovat divadelní dramaturgii, popřípadě ţurnalistiku. „Oba rodiče dělali v divadle a uţ moje první dojmy jsou nějak spojeny s divadlem. Tam jsem trávila volný čas, dělala si úkoly, a kdyţ měl člověk hotovo, mohl se jít podívat, co právě zkoušejí. Pro mě to byla naprosto samozřejmá věc, ale asi to obvyklé není. Herci jsou přece jen zvláštní sorta lidí a já je strašně milovala.“1 Z kádrových důvodů však na vysokou školu nejprve přijata nebyla. Později studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Právnické činnosti se však nikdy nevěnovala. Vystřídala mnohá zaměstnání, která vţdy nějakým způsobem souvisela s novinářskou prací. Působila jako sekretářka v Učitelských novinách, ale i jako knihovnice. Mimo jiné pracovala jako redaktorka ţidovského měsíčníku Maskil, který vydává ţidovská kongregace Bejt Simcha. 1

Cit. podle JARÁ, Dana, VERECKÁ, Tereza. Mé knihy nejsou jen veselé. LitENky [online]. roč. 2005/2006, č. 5-6/20[cit. 2012-09-02]. Dostupný z WWW: < http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1547>.

-6-

I kdyţ se spisovatelka snaţila přidat k ţidovské komunitě několik let, liberální ţidovská obec ji přijala aţ po sametové revoluci. V současné době ţije autorka v České republice a od roku 2005 má svobodné povolání. V roce 2009 spustila své internetové stránky2 a účastní se řady autorských čtení a besed.

1. 2. Básnická tvorba Ireny Douskové Básnická tvorba Ireny Douskové není čtenářům příliš známá. Přesto je důleţitou součástí jejího literárního vývoje. Do světa literatury začala pronikat jiţ v době gymnaziálních studií. Na své literární začátky vzpomíná takto: „Jak to tak bývá, během střední školy jsem poznenáhlu přešla od vášnivého čtenářství – hlavně poezie – k neméně vášnivým pokusům o vlastní psaní. Nejdřív to byly především básničky a také divadelní hry, které jsme psaly většinou společně se spoluţačkou a kamarádkou Lucií Lomovou. Próza přišla mnohem později a vlastně sama od sebe, ještě dlouho jsem se cítila spíš jako básník.“3 Její oficiální vstup do literatury je spojený se Spolkem LiDi4, který zaloţila v roce 1988 společně se svými spoluţáky z praţského gymnázia Nad Štolou (Lucií Lomovou, Janem Reinishem a Petrem Ulrychem). Z poezie členů Spolku a hostů byl v únoru roku 1988 sestaven pořad Co kdyby, jenţ se hrál v praţské kavárně Viola pod názvem Odkud jsme přišli. Skupina s pořadem vystoupila i na Minifestivalu DAMU ve Vojanových sadech a následující rok jej uvedla v nové verzi v divadle Rubín a na Neumannových Poděbradech5. Vlastním nákladem vydali v listopadu roku 1988 Almanach Spolku Lidi, který tvořily básně, povídky, kresby a fotografie. Autoři později usilovali o vydání oficiální básnické sbírky v nakladatelství Mladá fronta, ale marně. Dvě stě kusů sbírky Kadění „(název je naráţkou na edici prvotin Ladění, kterou tehdy vydávalo nakladatelství Mladá

2

www.douskova.cz Cit. podle NYKLOVÁ, Milena. Trochu jiný způsob vyvolávání duchů. Grand biblio: časopis pro čtenářskou veřejnost – o knihách ze všech stran. Praha: Grand Princ, 2008, roč. 2, 1-2, s. 4. ISSN 1802-3320. 4 Zkratka LiDi znamená literárně-divadelní spolek 5 Národní přehlídka uměleckého přednesu, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1963. Na její tradici dnes navazuje festival mluveného slova s názvem Poděbradské dny poezie. 3

-7-

fronta)“6 bylo skupinou LiDi v roce 1991 z recese otištěno na toaletní papír a rozprodáno na Staroměstském náměstí během dvou březových dnů. Sbírka vyšla oficiálně aţ v roce 1992 pod názvem Praţský zázrak v nakladatelství Praţská imaginace. Irena Dousková do sbírky přispěla třiceti básněmi, zařazenými do oddílu nazvaného Já si něco udělám. Básně jsou úsporné, psané sylabotónickým veršem, opakovaně se v nich objevují motivy lásky, zklamání a dětství, na které je nahlíţeno očima člověka, který před nedávnem dospěl, tudíţ bez iluzí a s určitým smutkem ze ztráty bezstarostných let. Irena Dousková – Já si něco udělám Udělám si aspoň černý kafe černý kafe pěkně do sklenky Udělám si sladký černý kafe černý jako moje myšlenky Udělám si aspoň černý kafe Nejčernější jaký můţe být Udělám si teda černý kafe Nebo bych se mohla zastřelit7

Vybraná ukázka ilustruje humorné ladění autorčiny poezie a zálibu v sebeironii, která se objevuje i v první samostatně vydané sbírce nazvané Bez Karkulky (Druhé město, 2009). Pohádkový motiv, patrný jiţ z názvu, prolíná celou sbírkou. Autorčin dětský pohled na svět však vystřídala deziluze ţeny ve středním věku. Básně se, i přes zlehčující vtip, vyznačují neutuchající úzkostí z absurdního a krutého světa: Slyším padat i jablka / Takové je tu ticho / Slyším šeredný křik hladového páva / kterého blb ze sousedství vyhrál v kartách / Zrní holt ale nevyhrál/. Sbírku motivicky propojuje šest básní, které se nazývají Vyprávěj. Postava Karkulky se objevuje i v prózách Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák, a to ve spojitosti se strachem. Strach v Helence vyvolávají vlci, objevující se často v jejich snech, dále starost o červeně oblékající se holčičku z hájovny, která chodí sama do školy po silnici vedoucí lesem, a v neposlední řadě také nejistý osud vlastní matky, která je 6

CHUCHMA, Josef. Irena Dousková píšící ve verších - žádná legrace. In: IDNES.cz: Kavárna on-line [online]. © 1999 – 2013 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/irena-douskova-pisici-ve-versich-zadnalegrace-fqe-/kavarna.aspx?c=A091009_155040_kavarna_vel 7 DOUSKOVÁ, Irena, Jan REINISH, Lucie LOMOVÁ a Petr ULRYCH. imaginace, 1992, 102 p. ISBN 80-711-0066-8.

-8-

k Červené karkulce přirovnaná na základě svých četných návštěv opuštěných příbuzných v domovech důchodců. Titul básnické sbírky můţe být příznakový a znamenat „beze strachu“ či „bez matky“ a odkazovat jak ke ztracenému dětství autorky, tak k právě proţívanému střednímu věku, kdy se pohádkové postavy ztrácejí ve vřavě ţivota. Literární

kritik

Miroslav

Chocholatý

spatřuje

v básních

prvky

literární

postmoderny – mísení ţánrů a stylů či četné aluze na literární kontext, hru se slovy, občasný vtípek, ironickou grimasu aţ pitvoření. Vyzdvihuje především autorčinu schopnost zahlédnout v kaţdodenním balastu to, co lze povaţovat za hodnotu. Současně však upozorňuje, ţe autorka prozatím nenašla v poezii svůj osobitý výraz, na rozdíl od svých prozaických děl.8 Síla jejích básní spočívá právě ve svébytném humoru, nadsázce a ironizovaném pohledu na ţivot. Kromě těchto dvou vydaných sbírek můţeme najít básně Ireny Douskové na stránkách denního tisku a literárních časopisů. Otištěny byly i v několika ročenkách nakladatelství Host, nazvaných Nejlepší české básně (2009, 2010, 2012).

1. 3. Povídková tvorba Ireny Douskové První povídkovou knihu Ireny Douskové Doktor Kott přemítá (Petrov, 2002) tvoří dvanáct samostatných textů, poukazujících na nedokonalost mezilidských vztahů. Lze ji charakterizovat slovy Hany Zahradníčkové: „Stěţejním tématem většiny povídek je konfrontace banální reality se světem snů a představ, které o sobě i o jiných chováme.“9 Postavy nejsou idealizované, vyznačují se neupřímností k sobě i k druhým, ţijí konzumně a bez lásky. Od existenciálního tématu v knize Doktor Kott přemítá se Irena Dousková v následujícím povídkovém souboru, Čím se liší tato noc (Petrov, 2004), odvrátila. Více se zabývá dějinnými událostmi, spojenými s problematikou ţidovství, ať uţ v příbězích odehrávajících se na úsvitu našeho letopočtu (Evangelista), nebo za druhé světové války a po ní (Štěstí). V souboru devíti povídek je patrný časoprostorový rozptyl. Kromě historických námětů se v tvorbě Ireny Douskové opakovaně setkáváme s motivem 8

Srov. CHOCHOLATÝ, Miroslav. V síti času. Host: literární měsíčník. Brno: Spolek přátel vydávání časopisu HOST, 2010, č. 1, s. 91. ISSN 1211-9938. 9 ZAHRADNÍČKOVÁ, Hana. Recenze - Doktor Kott přemítá. In: Stránky Ireny Douskové [online]. 2002 [cit. 2012-11-02]. Dostupné z: http://www.douskova.cz/recenze/doktor-kott-premita/.

-9-

nenaplněných emocí, předsudků, nedorozumění a špatných mezilidských vztahů. Povídky jsou baladicky laděné; hlavní postavy jsou vyloučeny ze společnosti, nebo se jí sami vyhýbají. Ve většině povídek jejich ţivoty končí tragicky. K novějším povídkovým titulům patří kniha O bílých slonech (Druhé město, 2008), ve které jsou jednotlivé povídky spojené rozpočítávadlem „Štěstí, Neštěstí, Láska, Manţelství, Panenka, Hraběnka, Kolébka, Smrt,“ uvádějícím čtenáře do prostorů bezejmenné středočeské vsi v období sedmdesátých let dvacátého století. Kritika se zaměřuje především na pásmo postav a vypravěče. Petr Šimák vytýká autorce nedostatečné rozlišení promluv vypravěčů a jejich postojů k realitě; „(…) jako by nerozhodovalo, zda se na svět díváme očima malé holčičky nebo komunistického předsedy.“10 Podle Anny Cermanové je vypravěč povznesen nad postavy, které nehodnotí, a nezasahuje do děje. „Spíše evokuje nezúčastněné oko kamery, které líně spočine na tom, tu na onom – spojeném s ostatními jednotou času a místa.“11 Tento nezúčastněný postoj objektivního vypravěče podtrhuje pocit všeobecné nudy a úzkost lidí z nicnedělání ve vesnici v posledních dnech letních prázdnin. Dětští i dospělí hrdinové jsou vnitřně nespokojení a hledají rozptýlení; ubliţují a posmívají se druhým, utápí svůj ţal v alkoholu, nedostatek lásky kompenzují nevěrou, nebo svou nespokojenost ventilují bitím vlastních dětí či psaním „zbytečných“ básní. Jakoby osud kaţdého z nich předurčila náhodná věštba rozpočítávadla, která jim poskytuje chvilkový pocit štěstí v jinak stereotypním ţivotě poznamenaném křivdami. Autorka ve svých povídkách pracuje s typem obyčejného člověka, který ničím nevyniká, je vnitřně slabý, nevyrovnaný, nespokojený se způsobem svého ţivota. Jeho spokojenosti zabraňuje nedostatek vůle něco změnit, velmi nepříznivé okolnosti nebo zásah nešťastné náhody. Postavy jsou často zahleděné sami do sebe, nedokáţou či nechtějí přijmout odpovědnost za své činy. Spisovatelka taktéţ pracuje s typem „outsidera“, který naopak od předchozího typu něčím ze společnosti vyčnívá. Jeho osud je však neméně tristní. Irena Dousková několika povídkami přispěla i do souborů povídek různých autorů, vydaných nakladatelstvím Listen. Kniha Moţná mi porozumíš (2004) obsahuje povídky na téma konfliktů nebo naopak porozumění mezi hrdiny různých generací; charakter Povídek o ţenách (2007) určuje téma ţen, lásky a mezilidských vztahů; soubor Šťastné a veselé 2 (2008) sdruţuje povídky na téma Vánoc; další kniha Ţeny vidí za roh (2009) pak povídky 10 11

ŠIMÁK, Petr. Na osm slov rozpočítadla. Tvar. 2008, č. 19, s. 2. ISSN 0862-657x. CERMANOVÁ, Anna. Kytička, hubička, dítě, smrt. Tvar. 2008, č. 19, s. 2. ISSN 0862-657x.

- 10 -

na téma ţeny a jejich hledání cesty ke štěstí; poslední soubor povídek Nauč mě milovat (2010) řeší téma potřeby péče o mezilidské vztahy.

1.4. Novelistická a románová tvorba Ireny Douskové Irena Dousková píše kromě básní a povídek také delší prozaické útvary, jejichţ „čisté“ ţánrové zařazení je obtíţné. Literární vědci tyto útvary zařazují buď mezi novely, nebo mezi romány. Tyto prózy středního rozsahu jsou členěny do několikastránkových kapitol, jsou situovány do prostředí Československé, později České republiky v časovém rozpětí od 60. let minulého století do současnosti. Společným znakem těchto próz je vysoká míra autobiografických prvků mísících se s fikcí. V letech 1994–1995 spisovatelka dokončila práci na rukopisu knihy Goldstein píše dceři12, jejíţ specifikum tkví v epistolární formě; novela obsahuje šedesát šest dopisů, rozdělených do čtyř kapitol v poměru 17 : 20 : 26 : 2. Korespondence, řazená v chronologickém sledu s výjimkou prvního dopisu, plnícího funkci prologu, je vymezena daty 9. 8. 1988 a 30. 7. 1994. V této novele můţeme pozorovat hned několik autobiografických prvků. Hlavní hrdinka knihy Klára se stejně jako Irena Dousková narodila v srpnu roku 1964. Vyrůstala v herecké rodině s ţidovskými kořeny. Sama se seznamovala se svým otcem, který odcestoval do Ameriky, prostřednictvím dopisů. Klára má také podobné záliby jako spisovatelka – novinářskou činnost a poezii. Autobiografičnost je společným znakem i pro autorčiny úspěšné prózy Hrdý Budţes (1998) a Oněgin byl Rusák (2006). Rozdílné je jejich zobrazení a celkové ladění. Goldstein píše dceři je velice komorní a melancholicky laděné dílo, ve kterém nazíráme na vztah otce a dcery očima Goldsteinovýma; o Kláře se dovídáme zprostředkovně, prostřednictvím jeho monologu. Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák jsou humorně laděné tituly. Objevuje se v nich tajná korespondence mezi babičkou a biologickým otcem Helenky. Později jsou dopisy adresovány Helenčině matce. Černobílé vnímání dětského vypravěče, který dopisy náhodně objevuje, problém odkrývá jen částečně, protoţe Helenka vnímá svého biologického otce velmi negativně. 12

Román Goldstein píše dceři vyšel poprvé v nakladatelství Melantrich (1997), podruhé v nakladatelství Petrov (2006). Korespondenci Josefa Goldsteina převyprávěl v rámci cyklu Četba na pokračování v roce 2008 pro Český rozhlas herec a pedagog brněnské divadelní fakulty JAMU František Derfler, s nímž četbu nastudoval režisér Zdeněk Kozák.

- 11 -

V novele Někdo s noţem (Hynek, 2000) je hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou příběhu vysokoškolsky vzdělaná ţena, proţívající hlubokou krizi v manţelství. Své pocity se snaţí vyjádřit prostřednictvím deníkových zápisů během mateřské dovolené. Cítí se obklíčena muţi a jejich nelítostným světem. „Hrdinčina paranoia má reálný základ a tímto základem je spiknutí muţů, kteří se svým citově strádajícím manţelkám snaţí namluvit, ţe jsou šťastné.“13 Její nešťastné vztahy s muţi mají nečekaný traumatický základ v otřesném záţitku proţitým hrdinkou v dětství a souvisejícím s agresivním způsobem lovu jejího otce. Ten svou dceru na konci novely nešťastnou náhodou zastřelí. Posledním vydaným románem Ireny Douskové je Darda (Druhé město, 2011). Příběh, uzavírající triádu vyprávění o ţivotních peripetiích Heleny Součkové. Helena je vdaná ţena ve středních letech a vychovává dvě děti. Její manţel, inţenýr Jindřich Darda, je obchodník. Jejich dvacetileté manţelství se záhy rozpadá a Helena se musí vyrovnat i se závaţným onemocněním – rakovinou prsu. Hlavní hrdinka rekapituluje svůj ţivot a snaţí se vyrovnat s pocity méněcennosti, viny, poníţení a strachem z bezmoci. Je nucena přehodnotit své city k někomu, komu dvě desetiletí promíjela agresivní chování k ní i k jejich dětem. Nalézt sílu jí pomáhá rodina, kamarádka Jůlie, píšící Heleně příběhy, ulehčující hospitalizaci po chemoterapii, a dále rozmluvy s mrtvým otcem. Politické dění, problémy v práci, to vše ustupuje do pozadí. Humor a grotesknost předchozích knih vystřídala tragikomičnost a ironie, ať uţ v proţitých situacích nebo v krátkých básních, textech či promluvách, kterými je příběh proloţen. Irena Dousková také časopisecky publikovala v Literárních novinách, Mladé frontě, Salonu Práva, Hostu, Tvaru, Divadelních novinách (pravidelný sloupek v letech 2008– 2009) aj. V roce 2004 napsala divadelní hru pro tři – Váţení diváci, milí posluchači (sv. 9, edice Současná česká hra nakladatelství Větrné mlýny). Podílela se také na dramatizaci svých nejúspěšnějších knih (Hrdý Budţes, Oněgin byl Rusák). Dramatizaci románu Darda, v hlavní roli s Bárou Hrzánovou a reţií Arnošta Goldflama, připravilo v sezóně 2012–2013 Divadlo

Na

Jezerce.

Autorka

dlouhodobě

spolupracuje

se

svou

spoluţačkou

14

z gymnaziálních studií Lucií Lomovou , která se stala hlavní ilustrátorkou jejích knih.

13

Srov. EXNER, Milan. Někdo s nožem. Třetí pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 20, s. 10. ISSN 0862-657x. 14 Lucie Lomová se narodila 23. července 1964 v Praze. Po gymnáziu studovala dramaturgii na DAMU. Na studiích začala publikovat kreslené vtipy a tvořila se sestrou Ivanou komiks (Anča a Pepík). V roce 1989 dokončila studia a dostala své první angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku. Později se více věnovala ilustraci, knižní obálce a komiksu.

- 12 -

2. HRDÝ BUDŢES A ONĚGIN BYL RUSÁK V KONTEXTU SOUČASNÉ PRÓZY K tematice ţivota za normalizace se v posledních letech vrací nejen Irena Dousková, ale i řada dalších spisovatelů, kteří podobně jako ona zachycují tuto dobu na základně svých individuálních zkušeností z dětství a dospívání v 70. a 80. letech 20. století. Období normalizace se stalo předmětem vzpomínek a generačních literárních zpovědí. Z knih je patrný nadhled a odstup i dvou desítek let, který se projevuje v častém mísení „váţného“ s „humorným“ a „autobiografického“ s „fiktivním“. Nostalgie při vzpomínkách na dětství se mísí se vztekem nad zmařenými ţivotními šancemi. Tento autorský přístup knihy odlišuje od ostatních titulů s normalizační tematikou, jejichţ autoři byli reţimem perzekvováni; nesměli oficiálně publikovat, vydávali knihy v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích. Mnoho rukopisů spisovatelé publikovali aţ po sametové revoluci, kdy po změně politického reţimu normalizace přestala být tabuizovaným tématem.

2.1

Období „bezčasí“ Nejprve se pokusíme stručně nastínit hlavní události a atmosféru období, na jehoţ

půdorysu spisovatelé vystavěli fabuli svých knih. Období tzv. normalizace je strukturované a z pohledu historie důleţité období našich dějin, které následovalo po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. Československo se stalo okupovaným státem, mnoho lidí emigrovalo a Komunistická strana Československa se všemi prostředky snaţila zpochybnit tzv. Praţské jaro; začalo pronásledování osobností a organizací, které se na reformní politice podílely, včetně odvolání Alexandra Dubčeka, prvního tajemníka ÚV KSČ, kterého ve funkci v dubnu 1969 nahradil Gustáv Husák. Komunistické straně se podařilo obnovit mocenský monopol a nastolila politický systém tzv. „reálného socialismu“, opírající se o sovětský model. KSČ prosazovala ideologické principy strany ve všech sférách společenského ţivota a povaţovala je za závazné. Ti, kteří s politickým systémem nesouhlasili, začali být různými způsoby perzekvováni. Spontánní demonstrace občanů, ať uţ v den pohřbu Jana Palacha (26. ledna 1969), či na 1. výročí okupace (21. srpna 1969) komunistická strana mocensky potlačila a označila ji za projev kontrarevoluce protisocialistických ţivlů. Nastolení tvrdého - 13 -

politického reţimu velkou měrou zasáhlo i českou uměleckou tvorbu. Postupně se uzavíraly hranice státu a byla obnovena cenzura periodického textu. Během roku 1969 KSČ zastavila i vydávání kulturních časopisů, nahradily je dva týdenníky kontrolované stranou – Tvorba a Tribuna. Následovaly prověrky straníků i řadových občanů; pro řadu z nich to mělo přímý existenční dopad. Tvůrčí opozice odešla do exilu, nebo šířila tvorbu pomocí strojopisných samizdatů.

Mnohé,

dříve

angaţované

osobnosti,

strana

sledovala,

vyslýchala

a následně trestala; ať uţ zákazem veřejného vystupování, publikování, nebo vazbou. Řada těchto osobností různých povolání doslova „zmizela“ z veřejného ţivota. KSČ se snaţila podmanit i příslušníky mladé generace. Zřídila Socialistický svaz mládeţe (SSM), masovou organizaci, ve které byla účast vnímána jako povinná. Zaručovala moţnost vyššího vzdělání a kariérního postupu; stala se předstupněm ke kandidatuře občanů do KSČ. V roce

1975,

po „odstranění“ Ludvíka Svobody z funkce, zastává úkol

československého prezidenta po dalších čtrnáct let Gustáv Husák. Následkem těchto událostí se společnost v Československu v 70. letech minulého století strukturovala. Jeden její pól představovali zastánci propagované ideologie, druhý lidé v opozici a třetí tzv. šedá zóna – lidé zastrašení, kteří, ač s reţimem nesouhlasili, nebyli schopni vzdoru. Nastala atmosféra „bezčasí“; plná jinotajné komunikace a striktního oddělování veřejného ţivota od soukromého, a to aţ do 17. listopadu roku 1989, kdy nadvláda KSČ oficiálně skončila.

2.2

Návraty do „bezčasí“ Krátce po pádu komunistického reţimu vyšel román Michala Viewegha Báječná léta

pod psa (Československý spisovatel, 1992), v níţ se hrdiny stala obyčejná rodina, „kličkující mezi touhou ţít alespoň trochu slušně a zároveň si nezadat.“15 Hlavním hrdinou je chlapec Kvido, jehoţ prostřednictvím se Viewegh vrací do doby svého dětství a dospívání v době normalizace. Tato kniha se stala velmi úspěšnou a brzy následovala řada knih, které můţeme na základě podobných znaků rozdělit do několika skupin.

15

FIALOVÁ, Alena. Návraty do šedých časů: Normalizace očima současné prózy. Tvar. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 2008, roč. 18, č. 8, s. 6. ISSN 0862-657x.

- 14 -

První skupina knih se podle Aleny Fialové vyznačuje vymezujícím se postojem nejen vůči vládnoucímu reţimu, ale i vůči vlastním rodičům. Do této skupiny můţeme zařadit prózy Oněgin byl Rusák (Druhé město, 2006) a Obsazeno Věry Noskové (MozART, 2007). Hrdinky obou knih mají špatný vztah s matkou a snaţí se „přeţívat“ v lidsky i morálně degradovaném hlavním městě. Hlavní postava knihy Obsazeno, Pavla, řeší své problémy radikálnějším způsobem; útěkem z rodných Strakonic do Prahy. Její revolta se odehrává v nejnevhodnější dobu, kdy je Československo jiţ okupovaným státem. Pobyt v Praze ji utvrzuje v pocitech ţivotní bezradnosti, cynismu a neschopnosti někam „patřit“. Popis téměř hrdinských kousků charakterizuje druhou skupinu knih, do které zařazujeme Občanský průkaz Petra Šabacha (Paseka, 2006) a prózu Fízl Petra Placáka (Torst, 2007). Skupina spoluţáků v knize Petra Šabacha ţije nekomfortním způsobem ţivota, experimentují s alkoholem, poslouchají zakázanou hudbu, nosí dlouhé vlasy, čelí udavačství a neustálým vyzváním k legitimaci občanským průkazem. Kritickým momentem se stává povolání k vojenské sluţbě, kdy chlapci volí velmi drastické způsoby, aby získali odklad, tzv. „modrou kníţku“, aby se vojenské sluţbě vyhnuli. Nebojí se proto pouţít i těch nejradikálnější způsobů i za cenu ohroţení vlastního ţivota; předstírají demenci, lámou si ruce, uléhají v mokrých šatech do sněhu, atd. Osudy rodiny či skupiny popisuje Martin Fahrner ve knihách Steiner aneb Co jsme dělali (Petrov, 2001) a Pošetilost doktora vinnetouologie (Petrov, 2004) či Pavel Kolmačka v knize Stopy za obzor (TRIÁDA, 2006). Specifické jsou povídky Milana Kozelky Ţivot na Kdysissippi (HOST, 2008), přibliţující příběhy ze ţivota disidentů a tzv. „mániček“. Krátké prózy se vyznačují aţ naturalistickým pohledem na českou undergroundovou scénu a její postavy. I přes takovýto způsob líčení postavy nepřestávají být obestřeny tajemstvím. Některé příběhy mají aţ mystickou atmosféru. Obrat zájmu spisovatelů k nedávné minulosti značí i vydání knihy Tenkrát za totáče (Listen, 2005), souboru povídek spisovatelů starší generace Hany Bělohradské, Ivana Binara, Daniely Fisherové, Evy Kantůrkové, Ivana Klímy, Josefa Moníka, Ladislava Pecháčka Arifa Salichova a Petra Šabacha.16 Kaţdá z próz popisující ţivot za normalizace má své dominantní téma a charakteristické motivy (symboly doby), objevující se v informativních dialozích, jejichţ prostřednictvím se hrdinové snaţí popsat dobové problémy a paradoxy. K takovým symbolů patří například nemoţnost cestovat a vykonávat určité druhy povolání, potýkání 16

Srov. FIALOVÁ, Alena. Návraty do šedých časů: Normalizace očima současné prózy. Tvar. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 2008, roč. 18, č. 8, s. 6. ISSN 0862-657x.

- 15 -

se s policejními výslechy a represemi, pesimistická nálada společnosti, fronty na nedostatkové zboţí, atd. Hrdinové těchto knih často stojí v opozici vůči reţimu a odmítají s ním kolaborovat. V dílech se objevuje typologizace jednolitých skupin obyvatel podle míry opozičnosti a konformity. „V prózách Ireny Douskové se hrdinky románů snaţí důstojně přeţít alespoň v rámci šedé zóny.“17 Jejich postoj není tak radikální, jako tomu je v případě Kozelkových postav undergroundu nebo nonkonformních „mániček“ v prózách Petra Šabacha. Při typologizaci skupin se hledí na to, jak se jednotlivec obléká, jaký má hudební vkus. Vydělují se tak vyznavači folkové hudby, v případě knihy Oněgin byl Rusák tzv. „sluníčkářky“ („houf takovejch rozdychtěnejch děvčátek, který vypadaj jedna jako druhá, všechny nosej dlouhý sukně, ve vlasech korálky, prostě jsou to stračky jako vystřiţený a zakládaj si na tom, jaký jsou to poetický duše.“)

18

, dále pak „veksláci“,

„tesiláci“, „androši" a „máničky“. Dalším výrazným prvkem těchto knih je víra v moc poezie. „Poezie v těchto dílech dostává mnoho podob: od lidové tvořivosti na stěnách záchodků, vtipných veršovánek namířených proti reţimu přes naivní básničky o lásce aţ po verše klasiků.“19 Básně slouţí jako prostředek vyrovnání se jedince se zlem kolem sebe a dává jeho ţivotu smysl, zároveň jej také spojuje s určitou skupinou podobně smýšlejících lidí, snaţících se proti reţimu vymezit a ţít morálně poctivý ţivot, i kdyţ se často sami stávají oběťmi arogance a šikany ze strany úředníků a policie. Poezie se také stává prostředkem vedoucím k deziluzi hlavních hrdinů, kteří se setkávají s okruhem tzv. kvaziumělců, kteří svou tvorbu podřizují politické poptávce, jak tomu je například v knize Obsazeno. Pocit zaprodanosti a ztráty důstojnosti pociťují mladí lidé ze skupiny Pomed i na narozeninovém večírku ředitele Baucha, kdyţ jsou nuceni vystoupit se svou tvorbou před „komunistickou smetánkou“. V románech Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák se v různé míře projevuje kaţdé ze zmíněných témat, reflektovaných dětským, popřípadě dospívajícím hrdinou. V analytické části tuto problematiku probereme podrobněji.

17

FIALOVÁ, Alena. Návraty do šedých časů: Normalizace očima současné prózy. Tvar. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 2008, roč. 18, č. 8, s. 6. ISSN 0862-657x. 18 DOUSKOVÁ, Irena. Oněgin byl Rusák. 1. vyd. Brno: Druhé město, 2006, s. 58-59. ISBN 80-7227-244-6. 19 FIALOVÁ, Alena. Návraty do šedých časů: Normalizace očima současné prózy. Tvar. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 2008, roč. 18, č. 8, s. 7. ISSN 0862-657x.

- 16 -

II. ANALYTICKÁ ČÁST

3. ROZBOR ROMÁNU HRDÝ BUDŢES V pořadí druhou prózu Ireny Douskové poprvé vydalo v roce 1998 nakladatelství Hynek v edici NEON, určené pro začínající autory. V roce 2002 došlo k jejímu opětovnému vydání, tentokrát v brněnském nakladatelství Petrov (později Druhé město). V tomtéţ roce spisovatelka dokončila dramatizaci knihy a následující rok proběhla premiéra stejnojmenné divadelní hry v příbramském Divadle Antonína Dvořáka s Barborou Hrzánovou v hlavní roli. Kniha Hrdý Budţes se i zásluhou úspěšné dramatizace zařadila mezi české bestsellery a byla přeloţena do několika světových jazyků. Irena Dousková se psaním této knihy navrátila do dětství, aby se vyrovnala s minulostí a takzvanou „hnusákovskou dobou“, jak sama říká. Děje se tak prostřednictvím vyprávění osmileté holčičky Helenky Freisteinové/Součkové, která vyrůstá se svou matkou a otčímem v hereckém prostředí v době normalizace.

3.1. Funkce vlastních jmen V naší interpretační analýze se nejprve zaměříme na významotvornou funkci vlastních jmen, která zaujímají v románu Hrdý Budţes zásadní význam. Vlastní jméno se objevuje jiţ v samotném titulu knihy, tudíţ stojí v centru naší pozornosti. Na úvodních stranách prózy se setkáváme s výchozí situací, která název díla poodhaluje. Helenka, ţákyně druhé třídy Základní školy v Ničíně, oplývá nebývale velkou fantazií a hledá vzory, ke kterým by mohla vzhlíţet. Jednoho dne zaslechne báseň ve školním rozhlase. „Včera byl důleţitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budţes, byl velice statečnej a vytrval, i kdyţ měl všelijaký potíţe. Já mám taky potíţe, hlavně proto, ţe jsem tlustá a všichni se mi smějou. Ale včera jsem si řekla, ţe se nedám. Budu jako ten Hrdý Budţes a vytrvám“20 Humorné zkomolení obsahu básně a touha identifikovat se s pozitivním hrdinou, „jehoţ

20

DOUSKOVÁ, Irena. Hrdý Budžes. 2. vyd., V Petrově 1. Brno: Petrov, 2002, s. 7. ISBN 80- 7227-132-6. Ostatní citace pochází ze stejného vydání.

- 17 -

příklad analogicky pomůţe překonávat potíţe i jí samotné“21 je typickým příkladem proţívání dětské hrdinky. Takovým vzorem se pro ni stal Dalibor z Kozojed, kterého podle pověsti „naučila nouze housti“, a nově jiţ zmíněný Hrdý Budţes, ke kterému se v myšlenkách často vrací. „Já pořád nevím, kdo to ten Budţes vlastně byl, ve škole jsme se o něm nic neučili. Ale říkám si, ţe to třeba moh bejt nějakej statečnej indián jako Vinetú. „A Hrdý Budţes vytrval, ţe neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí!“ To je přece úplně indiánský.“ (s. 129) Další významový kontext, do něhoţ název vstupuje, souvisí s intertextualitou. Hrdý Budţes není primárně určen dětskému čtenáři. Okruh titulů v normalizační době, zpřístupňovaných v masovém nákladu a cenově snadno dosaţitelných, byl pevně určen. „Dobový kult Julia Fučíka, z něhoţ poúnorový reţim učinil čítankový vzor bojovného a hrdinného komunisty, se promítl do seznamu děl potřebných k získání Fučíkova odznaku zařazením Reportáţe psané na oprátce a souboru reportáţí V zemi, kde zítra jiţ znamená včera. Nechyběly zde práce Ivana Olbrachta (Anna proletářka), Marie Majerové (Siréna), z poezie pak Bezručovy Slezké písně, výbory Wolker pracujícím a básně S. K. Neumanna pod názvem A hrdý buď.“22 Helenka pod vlivem těchto dobových kultů analogicky přirovnává Hrdého Budţese ke komunistickým hrdinům protinacistického odboje, Juliu Fučíkovi a Marii Kudeříkové. Skutečnost, ţe Hrdý Budţes nikdy neexistoval, Helenka zjistí aţ v závěru příběhu po přečtení básně v učebnici pro děti vyššího ročníku. „A tam to bylo. Byla tam ta básnička o Hrdým Budţesovi a bylo to moc smutný. Hrdý Budţes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budţes nebyl vůbec. Hrdý Budţes je jen – hrdý buď, ţes. To je ještě horší, neţ kdyby to byl komunista.“ (s. 162) Hrdinčino prozření a následné zklamání z něj netrvá dlouho; Helenku utěší vidina blíţících se prázdnin. Samotná báseň A hrdý buď v knize uvedena není. Jejím autorem je jiţ zmíněný Stanislav Kostka Neumann. Verše pochází se sbírky básní z válečných let, nazvané Zamořená léta, která vyšla v roce 1946. Básník v ústraní proţíval se svým pokořeným národem nenávist k fašistickým okupantům, podporoval jej ve víře a čekání v osvobození a vyzdvihoval jeho vytrvalost. S nadějí vzhlíţel k Sovětskému svazu jako ke spojenci. Po

21

ZACHOVÁ, Alena. Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové: Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. In: Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí ... konaného v Hradci Králové 23. - 24. ledna 2008. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 448. ISBN 97880-7041-167-4. 22 JANOUŠEK, Pavel. Přehledné dějiny české literatury 1945–1989.1. vyd. Praha: Academia, 2012, s. 92. ISBN 978-80-200-2057-4.

- 18 -

osvobození národa Rudou armádou a následným komunistickým převratem v roce 1948 se význam básně poněkud změnil. Stanislav Kostka Neumann získal od komunistické vlády po sovětském vzoru ocenění a titul „národní umělec“. V roce 1949 vyšel výbor z dosavadních Neumannových sbírek A hrdý buď a jeho verše doslova zahltily tehdejší literární scénu a slouţily k šíření vlivu politické ideologie mezi lidmi. Nebylo to ani tak zásluhou samotného básníka, který se sám stal komunistou, ale spíše zásluhou tendenčních interpretací, které Neumannův ţivot a tvorbu zprostředkovaly národu po svém. „Tento typ umění tvořil jakousi dobovou kulisu, lidé tyto verše často slýchávali, ale většina populace si nevybavovala jejich plné znění, verše se tak staly obsahově vyprázdněnou frází, jejich význam byl především symbolický.“23 Irena Dousková tento symbolický význam vyuţila i ve své knize. Hrdý Budţes není jen výsledkem zkomolení veršů dětským chápáním, ale i symbolem doby, z něhoţ je patrný i kompoziční záměr autorky. V dnešní době dochází opětovně k mylné interpretaci básně, a to paradoxně díky „Hrdému Budţesovi“. Báseň vyznívá prorusky, prokomunisticky – tudíţ tendenčně a negativně. Tento význam je naznačen i v samotné knize. „Před lampionovým průvodem se taky recitovalo, většinou samý básničky o revoluci, jenom Štefančíková z pátý třídy říkala tu tajemnou o Budţesovi. Ona ji recituje při kaţdý slavnosti, na VŘSR, na osvobození, na Vítěznej únor i na Den dětí.“ (s. 128) Původní význam, tedy víra v sílu podrobeného národa, se ztrácí. Pro ilustraci zde uvádíme báseň v celém znění. Stanislav Kostka Neumann - A hrdý buď A hrdý buď, ţes vytrval, ţes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí. Takový byl můj lid s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, Čekal a věřil. Úrodu novou sklidí sám, sám se svými. 23

Srov. ZACHOVÁ, Alena. Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové: Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. In: Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí ... konaného v Hradci Králové 23.-24. ledna 2008. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 448-449. ISBN 978-80-7041-167-4.

- 19 -

Jděte mu z cesty. Staví chrám bratrské doby.24 Znalost těchto reálií není pro běţného čtenáře nezbytně nutná. Postava Hrdého Budţese představuje vytrvalost, sílu, sebevědomí – to, co mnohým lidem v době normalizace chybělo. Tuto skutečnost Irena Dousková ve své knize proměnila v tragikomické gesto postav, které na vlastní hrdost rezignují. Vlastní jména hrají v Hrdém Budţesovi charakteristickou roli i v jedné z úvodních scén ve škole. Paní učitelka ve třídě přede všemi řekla, ţe se Helenka jmenuje Fresteinová, její maminka Součková a nevlastní tatínek Brďoch. Spoluţáci poté Helenku oslovovali hanlivými přezdívkami. Jména podnítila agresivní chování dětí a zvýšila hrdinčin pocit outsiderství; mají tedy významotvornou roli; jejich prostřednictvím Irena Dousková odkrývá fungování mezilidských vztahů v různém prostředí a různých věkových a společenských vrstvách. Helenka obvykle pouţívá pro pojmenování dětí i dospělých dětí hypokoristika (Kačenka, Pepíček, Miluška Voborníková, Míša, Honza, atd.). Samotná jména postav jsou „všední“. Z pouţitých vlastních jmen je patrné, ţe autorka vyuţívá fiktivní i existující vlastní jména osob i reálií. Mezi reálná jména osob vyskytujících se v příběhu můţeme zařadit Vladimíra Iljiče Lenina, Klementa Gottwalda, Petra Spáleného, Martu Kubišovou, Milušku Voborníkovou, Julia Fučíka, Voskovce, Wericha, „nějakýho Suchýho“ (s. 106), atd. Z dopisu dědečka Pepy adresovaného prezidentu Husákovi odvozujeme, ţe je děj zasazen do druhé poloviny sedmdesátých let minulého století. Zahrnování „reálných“ lidí do fikce je jedním z prostředků postmoderní literatury; slouţí k rozkolísání hranice mezi fikcí a realitou. Autorka sama v mnoha rozhovorech přiznala, ţe podřizovala postavy příběhu, ţe nelze knihu povaţovat za autobiografii.

24

NEUMANN, Stanislav. A hrdý buď. 1. vyd. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha, 1949, s. 181.

- 20 -

3.2. Architektonika románu Román je rozčleněn do dvaceti kapitol (Jak byla Olinka mrtvá, Jak byl Pepíček v pekle, Jak byl kníţe Přemysl s Husákem v Čáslavi na záchodě, Jak mě málem seţrali vlci, Jak jsem byla zblízka u shnilýho vrabce, atd.). Kapitoly na sebe volně navazují, ale zároveň tvoří samostatně ukončené příběhy s vlastní vnitřní výstavbou; jejich názvy zpravidla charakterizují ústřední epizodu Helenčina vyprávění a evokují názvy pohádek (Jak Trautenberk pořádal vepřové hody, Jak se budí princezny, Jak šlo vejce na vandrovku, Jak se stal muzikant králem, atd.). Pohádkový motiv nalézáme i v postavě holčičky v červeném oblečení, která chodí sama domů po silnici, a v nadpřirozených postavách (duch, čert, atd.). Kompoziční spojitost prózy s pohádkovým vyprávěním můţeme vysledovat i ze samotného řazení kapitol v knize; po úvodu a kapitolách plných peripetií přichází rozuzlení v podobě dobrého konce v kapitole pojmenované Jak to všechno dobře dopadlo. Důleţitou významovou funkci zastávají tři kapitoly o snech (Jak mě málem seţrali vlci, Jak se splašili sloni, Jak mě seţrali vlci), které jsou symbolickým výrazem mezilidských vztahů. Další dva sny jsou „resty z předchozího dne“25; sen o kostlivcích je reakcí na pohřeb, sen o sociální pracovnici pak reakcí na dopis od vlastního otce z USA. Helenčiny úzkostné pocity a obavy se tedy projevují druhotně, ve snech. Milan Exner se snaţí vykládat sny pomocí induktivní i deduktivní metody. Podle něj se Helenka cítí ohroţena přímo ve svém bytě patrně proto, ţe si nemá s kým hrát (bratr je malý, matka ji nevěnuje dostatečnou pozornost). „Deduktivní přístup, který opřeme o zkušenost Anny Freudové z psychoanalýzy dětí, nám říká, ţe zvířata v dětských snech jsou nejčastěji odštěpeným obsahem rodičovských postav.“26 Ohroţující postavou je v našem případě postava matky Kačenky. Ta k Helence zaujímá vztah spíše kamarádský neţ mateřský. Často své dceři něco vyčítá a řeší své problémy v práci alkoholem a hádá se s jinak klidným muţem. „Vlčice v třetím snu představují introjekci mateřským objektem. Ta má dva aspekty: ohroţující a ochraňující, omezující a pečovatelský; sen tedy vyjadřuje Helenčin ambivalentní vztah k matce. Pozitivní aspekt podle všeho převaţuje, protoţe sen postrádá projevy strachu. Mateřská bytost je tedy vzdor negativním vlastnostem přijata jako matka.“27

25

EXNER, Milan. Hrdý Budžes: Pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 18, s. 8. ISSN 0862-657x. 26 Tamtéž. 27 Tamtéž.

- 21 -

Z výše uvedeného můţeme vyvozovat, ţe spisovatelka pracuje s psychologií postav, přičemţ zdůrazňuje význam nevědomí a snů, odkrývající vnitřní motivy k určitému chování postav. Sny se objevují také v próze Goldstein píše dceři, ve které odkrývají popírané incestní touhy otce vůči dceři, nebo v knize Někdo s noţem, kdy se dospělé ţeně zdá sen o jejím otci a masakru kačen u rybníka; ze snu vyplývají obavy z agrese vlastního otce, mající kořeny v otřesném záţitku v dětství. Podvědomí je nevědomou silou, která ovlivňuje kvalitu lidských vztahů, aniţ by o tom hrdina věděl. Je důleţité dodat, ţe pocit ohroţení souvisí s Helenčiným největším strachem, a tím je strach ze smrti. Smrt se překvapivě stává motivickým svorníkem všech kapitol a objevuje se v různé podobě v názvech kapitol (Jak byla Olinka mrtvá, Jak jsme vyhrabali partyzána, Jak jsme k obědu měli vnitřnosti, Jak Berenčičová skočila z okna, atd.) Helenka si je tohoto strachu sama vědoma a upozorňuje na něj několikrát během vyprávění přímým pojmenováním. „Lebky se bojím ze všeho nejvíc. Taky se dost bojím čertů a psů, protoţe mě jednou jeden kousnul do nohy,…“ (s. 7) Častěji její obavy vyplývají z proţívané situace. S pojmy „smrt“, „zabít“ a „umřít“ se Helenka seznamuje prostřednictvím vyprávění rodičů o historii rodu jejího biologického otce. Většinu jeho ţidovských příbuzných zabili nacisti během druhé světové války. „Dlouho jsem si ji prohlíţela a představovala si, jaký je to bejt zabitej vod fašistů, kdyţ člověk ani není starej. Ale nevím.“ (s. 87) Tato představa samozřejmě přesahuje moţnosti dětského chápání a je mu cizí. Helenčina fobie ze smrti vznikla v mateřské škole, kdy ji chlapeček řekl, ţe ji jeho tatínek přejede nákladním autem. Následně ji straší chlapci z „bytovek“v Ničíně, kdyţ na ni volají: „Umřeš.“ (s. 81) Smrt v tomto případě nabývá konkrétnější podoby, která hrdinku děsí víc neţ tehdejší brutální praktiky nacistů, o kterých nemá ponětí. S úmrtím lidí z bliţšího okolí se hrdinka setkává v průběhu povinné školní docházky. V úvodní kapitole knihy umírá holčička jménem Olinka, která navštěvovala souběţný ročník základní školy. Helenka se na důvody úmrtí spoluţačky ptá rodičů, protoţe z vlastní zkušenosti vyvozuje, ţe umírají jen lidé staří. Později se dovídá o Olinčině nemocném srdci a vlivem stálého přemýšlení nad touto událostí jednoho večera uvidí ve výkladní skříni Olinčina ducha a nesmírně ji to poleká. S představou ducha tety Ani Helenka bojuje ve snu při návštěvě příbuzných v Praze. V průběhu vyprávění umírá i mnoho dalších lidí; paní druţinářka Jeřábková na otrávení plynem, pan Dusil umírá po infarktu během soudního líčení s vedením divadla, herečka Berenčičová spáchá sebevraţdu skokem z okna, pan Raroch se oběsí kvůli nevěře - 22 -

své manţelky, která mu porodí černošského syna, umírá také paní Boţena Veverková, kterou šikanovali členové JZDV. V novinách se objevuje zpráva o nalezení mrtvolky holčičky z hájovny a v závěru knihy se znovu setkáváme s panem Macháčkem, který se snaţí umrznout, naštěstí je druhý den nalezen opilý pod svahem. S tím souvisí Helenčin strach z pohřbů, kostí a kříţů. „Já se toho strašně bojím, hlavně tý hudby, která je slyšet úplně všude a nedá se před ní nikam schovat.“ (s. 35) Dívka se bojí i podstavce ulomeného kříţe na křiţovatce za Zákopy, a zavírá oči vţdy, kdyţ projíţdějí kolem. Helenka také dostane knihu Osiřelo dítě s obrázkem hrobu na přebalu. „Potom sáhla do kabelky a podala mi sešitek v černým obalu. Vonělo to, jako kdyţ děda rozloţí na piáně starý noty. Otevřela jsem ho a uvnitř byl na obrázku hrobeček a pod nestarodávným písmem napsáno: Osiřelo dítě – III. ilustrované vydání. „Děkuju, pani Glancová. Radši mi to nedávejte.“ Řekla jsem.“ (s. 79) Se školou chodí na filmy s válečnou tematikou (Masakr na Volze); sleduje boj vojáků a jejich umírání. Také má starost o svou matku, protoţe ve škole říkali, ţe se z kouření cigaret můţe i umřít. Helence se v noci po tom, co Kateřině padne při cestě pro věci do divadla na hlavu trám, o něm zdá sen… „Nazdar, komteso!“ řekne. „Taky na ni čekám. Uţ se mi po ní stejskalo.“ „To ne, pane Dusil,“ říkám. „To ne. Kačenka neumře, to mi nemůţete udělat.“ (s. 148) Čas vyprávění je přítomný. Jeho součástí jsou vzpomínky, v nichţ se hlavní hrdinka navrací do minulosti. Helenčino vyprávění zahrnuje období jednoho školního roku a letních prázdnin. Základním interiérovým prostorem je škola, divadlo, domov rodičů i prarodičů. Exteriér vytváří vesnice Ničín a Zákopy, ale i město Praha, která vůči nim stojí v kontrastu. Hlavní město Helenku oslňuje svou velkolepostí, rušností a příznivějšími podmínkami pro ţivot její a jejích rodičů. Čas a prostor se snoubí s normalizační atmosférou, která vytváří další kontrast k období dětství; nepřímo do něj zasahuje skrze svět dospělých. Vyprávění je chronologické s občasnými digresemi do nedávné minulosti. Úvodní kapitoly čtenáře seznamují s hlavními postavami a prostředím, jádro práce tvoří řada zápletek, které se skrz pointu uzavírají ve smířlivém závěru. Děj místy prokládají úryvky básní lidové tvorby, dopisy od biologického otce a zkomolená báseň Antonína Sovy Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Autorka pracuje s podvědomím, v příběhu jsou rekonstruovány sny hlavní postavy, z nichţ můţeme lépe pochopit proţívání dětského hrdiny. Tématem knihy je vyrovnání se s nepříznivými okolnostmi a překonávání překáţek - 23 -

kladené lidmi či dobou, ve které vyrůstáme. Autorka, opírající se o své záţitky v dětství, vytvořila prózu, díky níţ se sama s tímto obdobím vyrovnává a zúčtuje s ním pomocí humoru a ironie. 3.3. Charakteristika hlavní hrdinky románu Hrdý Budžes Hlavní

hrdinka

a

zároveň

vypravěčka

románu

Hrdý

Budţes

Helenka

Freisteinová/Součková pochází z herecké rodiny a ţije se svou matkou Kačenkou, otčímem Pepou a malým bratrem Pepíkem v okresním městě Ničín. Navštěvuje druhý ročník tamější základní školy. Seznamujeme se s ní prostřednictvím příběhu, odehrávajícím se v průběhu jednoho školního roku v 70. letech 20. století, v době tzv. normalizace, jejíţ symboly se v řetězci všedních událostí bezprostředně objevují. Vlastnosti typické pro ústřední postavu můţeme určit pomocí přímé i nepřímé charakteristiky. V přímé charakteristice označuje povahové rysy literárního hrdiny autor, jiná postava, popř. hrdina samotný (autocharakteristika). Ta se nejvíce projevuje Helenčiným sebehodnocením, zejména při popisování svého vzhledu, jenţ jí způsobuje řadu nesnází. „Do baletu chodí hodně dětí, hlavně holčiček, ale ty jsou všechny moc hezký a nikdo tam není tlustý, jenom já, a tak se mi smějou, kdyţ cvičím a pořád.“ (s. 10) Dívčinu nadváhu můţeme povaţovat za hlavní příčinu ostrakizace ze strany jejích spoluţáků. Ti Helenku oslovují hanlivými přezdívkami „Mobydyk“ anebo „atomová bomba“. I přes snahu poctivě cvičit ji nepřestává suţovat strach z hodin tělesné výchovy. „Jenom mám před kaţdou hodinou strach, protoţe školní tělocvik není vymyšlenej kvůli cvičení, ale kvůli mučení tlustejch a nešikovných dětí. A to jsem já oboje.“(s. 51) Sebevědomě se cítí jenom v plavání, do nějţ se třídou nechodí. Její nadváze se vysmívají nejen děti, ale i dospělí lidé. „Ta paní doktorka se na mě zamračila a řekla mi: „To je dobře, aspoň si příště rozmyslíš cpát se buchtami a knedlíkama, kdyţ si tlustá jako bečka. Ty seš, holčičko, tak tlustá, ţe ti ani nejsou vidět ţádný ţíly.“(s. 132) Epizoda s odběrem krve patří k nejtraumatičtějším Helenčiným záţitkům v knize. Helenka je nečekaně zesměšněna i v prostředí jí blízkém, ve výtvarném krouţku, do něhoţ chodí s dospělými. „To aţ bude mít svatbu tady Helenka, tak nám nic nepřinese, protoţe si všechno sní sama.“ Výrok zubařky Moniky však nebyl přímo podmíněný Helenčiným vzhledem, spíše se jednalo o nepřiměřenou reakci zhrzené mladé ţeny.

- 24 -

Vzhled Helenky vyděluje její subjekt vůči ostatním a slouţí k jeho identifikaci v textu. Toto kódování a dekódování vzhledu subjektu podléhá konvenčním typologiím, které umoţňují z vnějšího vzhledu usuzovat na globálnější vlastnosti postav.28 Hlavní hrdinka nečelí útokům pouze kvůli svému vzhledu, ale také kvůli svému příjmení Freisteinová, díky němuţ jí děti přiřkly přezdívku „Frankensteinová“. Helenčin vztah ke spoluţákům je odtaţitý, z nepřímé charakteristiky se dozvídáme, ţe dívka ve vyhrocených situacích jedná agresivně. Například pokousala spoluţačku, která si nenechala vysvětlit, ţe s ní Helenka „nechce dělat dvojici na oběd“, s jinou spoluţačkou se poprala, protoţe nazvala členy její rodiny komedianty. „Válely jsme se všelijak po lavičkách a po podlaze a dost dlouho to bylo nerozhodně, ale pak se mi povedlo bouchnout Krátkou pěstí do nosu a bylo to.“ Obě dívky dostaly poznámku. Spoluţačka Krátká Helence v psaníčku vyhroţovala. „Počkej tlustoprde, aţ tě moje maminka bude učit matematiku.“(s. 107) Z této situace vyplývá i jedna mnohem závaţnější skutečnost, a to ta, ţe se Helenka stává cílem útoků také proto, ţe pochází z intelektuálního prostředí herecké rodiny. Rodiče odmítají vstup do komunistických institucí, biologický otec emigroval do Ameriky. Učitelky proto sundají dívčin obrázek z nástěnky a nedovolí jí recitovat na školní slavnosti. Tyto souvislosti zcela přesahují dětské vnímání, nicméně z odposlechnutého rozhovoru dívka vytuší, ţe i tato „nepříjemnost“ nějakým způsobem souvisí s její matkou. „Slyšela jsem jednu učitelku, jak říkala paní učitelce Koláčkový: „Mařenko, ta Freisteinová, to je dcera TOHO Freisteina a TÝ Součkový? Tak prosím tě, to radši ne to ne. Ať nikoho zbytečně nedráţdíme.“ Navzdory absurdním situacím, do nichţ se hlavní hrdinka ve školním prostředí dostává, dosahuje výborných studijních výsledků: „Měla jsem radost, protoţe jsem dostala na vysvědčení jedničky…“. Ironicky později dodává, ţe dobrý prospěch její mámě v ničem nepomůţe. „Ona říká, ţe stačí, kdyţ se budu dobře učit, to ţe prej jí nejvíc pomůţe. Ale to je podle mě pěkná blbost. Já se pořád učím dobře a ještě nikdy to nikomu s ničím nepomohlo, ani mně ne.“(s. 94) Školní prostředí ji nepřináší satisfakci společenskou (z hlediska citových vazeb) ani kariérní (ocenění za dobré výsledky). Kamarády si snaţí Helenka najít u babičky a dědečka v Zákopech, ale poté, co babička zjistí, s kým se Helenka kamarádí, jí nedovolí se s nimi vídat. „Babička udělala kravál, ţe prej co by si lidi pomysleli a jak se můţu kamarádit s cikány, který jsou špinavý 28

Srov. RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Překlad Vanda Pickettová. Brno: Host, 2001, s. 64. Strukturalistická knihovna, sv. 7. ISBN 80-729-4004-X..

- 25 -

a smradlavý. Babička ničemu nerozumí, všechno zkazí…“(s. 91) Lugara, Joţana, Pavlínu a Milunu Helenka nepovaţuje za „vysoce inteligentní“(s. 40), a to na základě jejich špatných hygienických návyků. I tyto děti se jí posmívají kvůli malému rodinnému autu a mučí ji, dokud nepřísahá, ţe se do něj vejde jen jedna osoba. Zanedlouho je trápení Helenky omrzí a jdou hrát na „sprostého doktora“, přizvou i ji, ale ona jde raději psát úkoly. Helence k vyrovnání se se samotou a utiskováním od vrstevníků pomáhá idealizovaná postava Hrdého Budţese, „který se nebál a překonal všechny potíţe“. Nicméně se její nahromaděné pocity smutku a vzteku projevují agresivním chování vůči okolí. „Jak jsem byla vzteklá a smutná, zamačkávala jsem mravence, co mi lezli pod nohama a někdy i po nich.“(s. 52) O několik kapitol později se objevuje podobná situace se šneky. „Začali těma šnekama bouchat o zem, o asfalt. Vţdycky to napřed křuplo, jak se jim rozbil domeček, a potom po nich šlapali, aţ je rozšlapali na kaši. Kdyţ jsem přišla, dali mi hned dva šneky a já jsem to taky udělala. Taky jsem se těm šnekům pomstila.“(s. 114) Po těchto záţitcích Helenku pronásledují výčitky svědomí tak silně, ţe si rozdírá čelo do krve o stěnu domu. Strach jí nedovolí se někomu z dospělých svěřit. Jinak tomu je, kdyţ vyhodí z okna panenku od Freisteina po přečtení jeho dopisu. „…chytla jsem pani Ňujorkovou za vlasy a vyhodila jsem ji z okna. Jen ať si ji vezme nějaká ta sociální pracovnice. Nebo ať se zabije, mně je to jedno.“ (s. 138) Jedná se o velmi brutální čin, kdyţ si uvědomíme, ţe se dívka k panenkám obvykle chová jako k ţivým bytostem. Ve společnosti dospělých se Helenka cítí sebejistěji, ať uţ v prostředí divadla, nebo výtvarného krouţku. Dospělé totiţ vnímá jako méně zlomyslné neţ děti. Jejím nejlepším kamarádem je děda František, knihovník v Zákopech. František ztělesňuje bezpečí a odvahu, je přirozenou autoritou. „Děda je vůbec statečnej. Nebojí se ani v lese, ani na hřbitově, ani chuligánů, ani kostlivců a čertů.“(s. 35) Postava dědy Františka je statická, neměnná. Svůj klid přenáší i do napjatého vztahu mezi svou ţenou a dcerou. V Zákopech je velmi oblíbený, a to díky své společenské povaze i funkci. Helence do jisté míry nahrazuje vlastního otce. Zejména upřímným zájmem o vnučku a potřebnými ochranitelskými činy. Dědečkův vztah ke své ţeně, Helenčině babičce, se vyznačuje podřízeností, která ovšem nabývá své účinnosti v předcházení konfliktům. Vztah Helenky k otci své matky se promítne i do snu o splašených slonech. „Postava dědečka, na první pohled slabocha pod pantoflem, ukazuje dobře důleţitost přátelských muţů; pod pantoflem se nemusí nutně skrývat jen slabost. Kdo zkrotí slona pouhým ohledem přes brýle, je ve

- 26 -

skutečnosti silný.“29 Helenčina důvěra k dědečkovi je zcela patrná z výroku: „S dědou se člověku nemůţe nic stát.“(s. 39) Vztah k babičce má Helenka jiný. „Je pravda, ţe slovama a jídlem je na mě babička hodná. Ale ty nejdůleţitější věci kazí.“(s. 84) Tento výrok svědčí o ambivalentním vztahu k babičce. Nejdůleţitější věc, kterou babička kazí, je Helenčino kamarádství s ostatními dětmi, protoţe ji zakazuje se s nimi stýkat, jezdit k vodě, atd. Dalším důleţitým vztahem, který babička ovlivňuje, je vztah k biologickému otci. Několik let si s ním dopisuje a podává mu zprávy, ve kterých tvrdí, ţe Helenčina matka s otčímem zakazují Helence psát dopisy. Jeden z nich Helenka objeví a roztrhá. „Babičce jsem to řekla. Ţalovat na mě nebude, protoţe nemůţe. Ale zlobila se strašlivě a zase mi vykládala, jak Freisteinovi, kdyţ byl ještě malinkej chlapeček, zastřelili fašisti maminku přímo před očima. Ale za to já přece nemůţu. Mě Freistein nechtěl a já uţ ho taky nechci. Chci hlavně Kačenku a Pepu, ale ty jsou pryč, a taky bych chtěla nějaký kamarády, ale skoro ţádný nemám. Rozhodně ne v Zákopech.“(s. 86) Babička téměř nevychází z bytu, ale chodí k ní návštěvy. Nevadí jí, ţe svou dceru i zetě před Helenkou pomlouvá. Paní Součková je postava vnášející do rodiny napětí. „Do zákopů jezdíme kaţdou sobotu a neděli a vţdycky se tam strašně pohádáme, hlavně Kačenka s babičkou. Tak bych tam snad radši ani nejezdila, ale to nejde, protoţe se máme rádi.“(s. 17) Hádky mezi nimi vyvrcholí, kdyţ Helenka ukáţe Kateřině dopis od Freisteina. Babička však zatvrzele tvrdí, ţe mu ţádný dopis nenapsala. Dědeček s Pepou do jejich hádky nezasahují. S ostatním příbuznými z Prahy se Helenka vídá dvakrát do roka, proto se vztahům k širšímu rodinnému kruhu nebudeme více věnovat. Zmíníme vztah Helenky k bratrovi (Pepík) a otčímovi (Pepa). Podrobněji rozebereme vztah Helenky k matce. Pepíček je Helenčin mladší bratr. Je mu dva a půl roku. Jmenuje se podle otčíma a dědečka z Prahy. Helenka by byla radši, kdyby se jmenoval Marcel. Helenka ho straší, i kdyţ ho má ráda. „Pepíček leţel v postýlce a trochu uţ spal a já jsem u něj seděla a pořád jsem opakovala: „Jseš v pekle. Jseš v pekle. Já jsem starej čert. Jseš v pekle.“ A povedlo se to, protoţe Pepíček tomu věřil a začal brečet.“(s. 16) Helenka je v tomto případě v dominantním postavení a vyuţívá toho. Otčím je postava klidné povahy. Hraje v Ničínském divadle a rád se dívá na fotbal. Děti často hlídá, čte jim a vypráví historky. S Kateřinou má dobrý vztah, který ale později 29

EXNER, Milan. Hrdý Budžes: Pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 18, s. 8. ISSN 0862-657x.

- 27 -

naruší její časté pití, kterým se snaţí uniknout ze své zoufalé ţivotní situace. Dochází mezi nimi k řadě hádek a později se dovídáme i o moţné nevěře. „Pepa křičel, jak si můţe bejt Kačenka tak jistá, ţe je Berenčičová opravdu slušná, kdyţ ji zná jen pár měsíců. To mě překvapilo, protoţe jsem Pepu jednou viděla, jak ji v koutě za oponou drţel za ruku a něco si šeptali nebo co, tak jsem myslela, ţe ji má celkem rád. Ale vlastně jsem docela ráda, ţe jsem se spletla.“(s. 82) Vztah mezi dcerou a matkou rezonuje celým dílem. Kateřina, mladá ţena ve věku třicet pět let, pracuje v ničínském divadle jako herečka. Podle své dcery je krásná a štíhlá. Postava Kateřiny je dynamická, v průběhu příběhu se proměňuje. Kateřina odmítá jakoukoli spolupráci s komunisty. Odmítá vstoupit do SSM30 a Helence zakazuje chodit do jiskřiček, „protoţe jiskřičky a pionýři jsou malý komunisti.“(s. 9) Zpívá protikomunistické písně, chce Helenku přihlásit do náboţenství, ale učitelka Fremanová, která učí Helenku němčinu, jí to rozmluví, aby neměla potíţe. O komunistech a Rusech se vyjadřuje velmi vulgárně. Kvůli odmítavému postoji k reţimu je postupně obsazována do vedlejších rolí. „Kačence zatím nikdo nic vošklivýho neřikal, ale v divadle se to dělá jinak. Spiknutí se pozná tak, ţe ten, koho přestanou mít rádi, začne dostávat jenom samý čurdy a nakonec uţ nedostane vůbec ţádnou roli. Hrát čurdy to znamená hrát ve Zkrocení zlý ţeny místo tý zlý ţeny její komornou.“(s. 81) Nakonec z něj musí odejít. „Zavolal si ji totiţ ředitel Vytlačil a řek jí, ţe musí odejít. Chtěl, aby odešla jakoby sama od sebe, ale to Kačenka nechtěla, tak dostane výpověď.“ (s. 109) Výpověď z práce se podepíše na její psychice – nesměje se, pořád nadává a kaţdý den pláče. Svoji nešťastnou situaci řeší pitím alkoholu. S divadlem se dokonce soudí, avšak soud jí nevyhoví. Helenka je nejprve ráda, ţe na ni má máma víc času, kdyţ není obsazovaná do hlavních rolí. Později se však o mámu obává kvůli nadměrnému pití a kouření. Kateřina ji však odbývá. „Kačenka se trápí a já se snaţím bejt hodná a zbytečně ji nerozčilovat. Ale někdy to nejde, protoţe má různý praštěný nápady a pořád je stejně umanutá jako v Zákopech babička.“(s. 154) Vztahy v rodině jsou velice komplikované. Na vztazích babička – matka – dcera, jde dobře vidět kontrast tří generací, které však nesou společné rysy chování. Babička sniţuje autoritu Kateřiny dopisováním si s Helenčiným otčímem, Kateřina si sniţuje autoritu nepřiměřeným chováním ke svému okolí i Helence, Helenka nemá u spoluţáků autoritu kvůli svému vzhledu.

30

Svaz socialistické mládeže.

- 28 -

3.4. Vypravěčka Román Hrdý Budţes je napsán ich-formou, coţ je od dob antiky nejvýraznější subjektivní formou vyprávění, realizovanou v 1. osobě. Dětský vypravěč je fikční postavou, která se různou mírou podílí na vyprávěném příběhu, svobodně hodnotí konstruovaný svět a vyjadřuje své sympatie či antipatie z „vnitřní“ perspektivy. Svět dospělých viděný a hodnocený dětským narátorem tvoří výchozí situaci textu. „Pro dětské vnímání je charakteristické, ţe myšlení, chování i způsobu vyjadřování dospělých, přesahující jeho zkušenostní potenciál, interpretuje vlastním způsobem. Tato skutečnost se v textu na jedné straně stává prostředkem komiky a humoru, na druhé straně autorce umoţňuje méně obvyklou optiku pohledu na společenství dospělých.“31 V textu se objevuje překvapivé spojování věcí, myšlenek a slov, vytvářející Helenčinu svéráznou (des)interpretaci sdělovaných informací: „…ale pan doktor Macháček řekl:“Kdepak, milostivá, já jsem patolog, já je uvidím později. Teď si radši s vámi dám kafíčko a cigárko.“ Kristýna chtěla vědět, co je to patolog, ale pan doktor zakřičel: „Kristýna, Helenka, vlevo vbok, pochodem vchod, odchod“ a vystrčil nás ze dveří. Já taky nevím, co je to patolog, zapomněla jsem se zeptat, ale myslím, ţe to znamená něco jako trpělivej.“(s. 21) V těchto gagových situacích, prolínajících řetězec událostí všedního rázu, se setkáváme s humorným, či ironizujícím prvkem, vytvářejícím specifickou atmosféru prózy. Primární komunikace autora se čtenářem probíhá prostřednictvím promluvového pásma vypravěče, které se vyznačuje výraznou subjektivizací vyprávění. Dětský vypravěč popisuje skutečnost tak, jak ji proţívá bez příkras. Postrádá hodnotové soudy dospělých a vytváří si vlastní hierarchii hodnot. Vyjadřuje se prostě; úroveň jeho jazyka a myšlení odpovídá úrovni ţáka prvního stupně základní školy. Způsob vyjadřování je emotivně zabarvený. Často se vypravěčce nedostává slov a snaţí se vyjádřit opisem. Dochází i k přejímání mluvy a názorů dospělých, které však podřizuje vlastní optice. Pásmo vypravěče je napsáno nespisovným jazykem; obecnou češtinou, která se vyznačuje několika tvaroslovnými a hláskoslovnými odchylkami a je typická pro ústní vyjadřování. V hláskosloví bývá koncovka – é obvykle nahrazena koncovkou –ý: „Okna 31

ZACHOVÁ, Alena. Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové: Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. In: Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí ... konaného v Hradci Králové 23.-24. ledna 2008. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 447. ISBN 97880-7041-167-4.

- 29 -

byly ţlutý a oranţový a na nejvyšších domech svítily červený komunistický hvězdy.“ (s. 16) Koncovka –ý (někdy i –í), bývá nahrazena –ej: „Svatej Vrch byl celej černej a zdálky vypadal strašidelně.“(s. 16) Protetické v- u základů slov začínajících písmenem o-: „Ale zase voni děti věřej všelijakým hloupostem…“(s. 11) „Klidně se můţe nechat zase voblafnout, jako třeba od Freisteina.“ (str. 18) Dalším znakem obecné češtiny je vynechávání slabičného –l v zakončení příčestí minulého v muţském rodě: „Zajímalo by mě, co by jí asi na to řek Budţes.“(s. 16) a zjednodušení souhláskových skupin a sloţitých souhlásek: „Dyť ti to jde.“ (s. 17) Ve tvarosloví dochází k unifikaci koncovky –ma v instrumentálu mnoţného čísla: „ …a na zádech měl batoh s těma koláčkama a asi taky s dalšíma flaškama…“(s. 17) V textu se objevují i vulgarismy (blbečci, vošoust, kurvy, svinstvo, atd.) a divadelní slang (hrát ve „Zkrocence“). Helenčin projev je také plný parazitních slov (klidně, hlavně, úplně, vlastně, právě, děsně atd.). Pásmo vypravěče se vyznačuje 1. mluvnickou osobou a není graficky odlišeno. Často se ve vyprávění objevuje Helenčina přímá řeč od zbývajícího textu odlišená uvozovkami: „Lugare!“ zavolala jsem přísně.“(s. 25) Přímá řeč oţivuje vyprávění a klade důraz na určité situace a momenty v Helenčině ţivotě. Přechodné promluvové pásmo mezi pásmem vypravěče a pásmem postav pak tvoří polopřímá řeč, která je prostředkem vyjádření vnitřního monologu a není v textu vyznačena uvozovkami: „Řidič dědu poznal a nechtěl si ani vzít peníze. A vůbec všichni v tom autobuse dědu znali, volali na něj – dobrý den, pane řídící – chtěli s ním mluvit o různejch věcech a chovali se, jako kdyby to byl jejich dědeček.“ (s. 23) „Dědeček povídá, ale kdepak, pročpak by se plašili? Jenţe to uţ sloni běţeli a všechno rozšlapávali.“(s. 27) Polopřímá řeč vyprávění subjektivně a hovorově zabarvuje; obsahově patří k řeči postav, formálně pak k řeči autorské. Monology a dialogy ostatních postav, tedy pásmo řeči postav, uvozuje přímá řeč. Tyto promluvy charakterizují své postavy a jsou členěné do odstavců. Promluvy herců a lidí, které komunistický reţim uvrhl do existenciálních potíţí, jsou velmi expresivní: „Potíţe?“ zasmála se Berenčičová. „Kdepak potíţe. Průsery mám, samý strašlivý průsery, jeden za druhým. Uţ od malička.“ Berenčičová vstala. „Tak ahoj, já uţ musím jít, čeká na mě jeden starej vošoust.“ „Vo co?“ zeptala jsem se. „Vo sto šest,“ řekla Berenčičová a odešla. (s. 36) „U toho Pelce, do prdele, u toho komouše. Řekla mi, ţe neni blbá, ţe do toho šlápne, ţe se na ňákýho poskoka z televize můţe vysrat. Ţe bude dělat kariéru! Chápeš to? To mi vopravdu řekla.“ (s. 46) Příznaková hovorová i obecná čeština je typická pro většinu dialogů. Promluvy lidí, kteří stojí mimo přímý vliv KSČ, jsou však daleko vyrovnanější, zdvořilá konverzace se objevuje mezi lidmi, kteří si sebe váţí, například mezi dědečkem - 30 -

Pepou a manţelem Kateřiny: „Ta Kačenka by neměla tak křičet,“ řek dědeček. „Vţdyť jsem jí to povídal, slyšel jste, co mi odpověděla,“ řek Pepa „Já vím, já vím…“ řek děda.“(s. 91) Irena Dousková vytvořila svébytný fiktivní subjekt mluvčího, který je prostředníkem mezi čtenářem a obsahem sdělení. Tímto mluvčím se stala dětská hrdinka Helena Součková, jejíţ dětský zkušenostní potenciál a hodnocení proţívaného se stává výchozím prostředkem pro humor a neobvyklou optiku pohledu na svět dospělých. Úroveň jazyka a myšlení odpovídá znalostem základní školy. Pásmo vypravěče se vyznačuje nespisovným,

emotivně

zabarveným

vyjadřováním.

Ačkoli

nacházíme

mnoho

autobiografických prvků, nemůţeme postavu vypravěčky zaměnit s psychofyzickou osobností autorky. Nelze ji jednoznačně ani pokládat za mluvčího autorčiných postojů a názorů. Pásmo postav je od ostatního textu odlišeno uvozovkami a slouţí k charakterizaci vedlejších postav. Jejich promluvy je zařazují do určitých skupin, ať podle jejich zaměstnání, nebo podle věku. Naznačují jejich temperament a charakterové vlastnosti.

- 31 -

4. ROZBOR ROMÁNU ONĚGIN BYL RUSÁK Kniha Oněgin byl Rusák vyšla v roce 2006 v brněnském nakladatelství Druhé město. Je volným pokračováním bestselleru Hrdý Budţes. Hlavní hrdinka Helena Součková se přes kádrové překáţky dostává na gymnázium. Proţívá první lásky, píše básně a snaţí se vyrovnat s pokryteckým světem kolem. Oněgin byl Rusák je podobně jako Hrdý Budţes autobiograficky laděným příběhem, poukazujícím na tragikomickou atmosféru doby, která zanechala v mnohých trpký pocit křivdy.

4. 1. Funkce vlastních jmen Nejprve se zaměříme na funkci vlastních jmen, jako tomu bylo v interpretační analýze první knihy. Dospívající hrdinka Helena Součková odmítá ve škole recitovat dopis Taťány, protoţe Taťána i Oněgin byli Rusáci. Z této klíčové situace lze vyvodit několik závěrů. Alena Zachová se ve své interpretaci zaměřila na postoj československých občanů k Sovětskému svazu. „První z nich je dobově aktuální a souvisí s názorem většiny obyvatel na ruské okupanty, v neveřejných projevech lidí označované pejorativními jmény. Oficiálně však byli lidé atakovaní nápisy typu – se Sovětským svazem na věčné časy. Schizofrenní přístup vedl k tomu, ţe něco jiného se říkalo na veřejnosti a něco jiného v soukromí.“32 K tomuto významu směřuje i titul knihy, který svědčí o atmosféře v období nesvobody. Označení „Rusák“ tedy představuje vše negativní, odmítané; připomíná okupaci, bolševismus, nenáviděný jazyk a cizotu. Druhá rovina názvu souvisí s intertextualitou, dopis Taťány Oněginovi je především o milostném citu. Hlavní hrdinka příběhu proţívá první lásky, napsala obdobné milostné verše. Jména Taťány a Oněgina symbolizují určitý typ nenaplněného milostného vztahu. Helena chodí s Antošou; polovičním Rusem po otci. Antošova maminka je česká ţidovka, ale se synem se baví rusky. „Maminka mu právě něţně říká Antoša, jenom kdyţ je naštvaná, tak Anton. Vona i ta ruština můţe znít pěkně, kdyţ ji člověk slyší od někoho, koho má rád.“ Helenin vztah k ruskému jazyku se mění vlivem vztahu k blízké osobě. 32

Srov. ZACHOVÁ, Alena. Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové: Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. In: Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí ... konaného v Hradci Králové 23. - 24. ledna 2008. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 449. ISBN 97880-7041-167-4.

- 32 -

V závěrečné části vyprávění Helena posílá Antošovi báseň, kterou napsala předtím, neţ se rozešli. Připadá si hloupě jako „ta pitomá Taťána“, ţe mu ještě nyní dává najevo svou lásku.“Tak jsem mu ji poslala. Takţe uţ jenom schází, abych si natruc vzala někoho, koho vůbec nemiluju. Jsem stejná naivní husa.“(s. 250) Milan Exner ve své recenzi uvádí: „Manifestačním symbolem doby je Oněgin, předznamenávající ironický autorský styl: je zvláštní, ţe Puškina a jeho román ve verších Helena uznává a věty „Oněgin byl Rusák“ pouţívá jako účelový argument proti matce, která chce opět jednou řídit její výběr textu pro recitační soutěţ.“33 Matka na její argument přistoupí, protoţe se sama staví proti všemu ruskému. Jedná se o výjimečný případ, kdy se obě dvě ţeny názorově shodují. Postava Oněgina, jehoţ roli v knize supluje Antoša, ztělesňuje něco nedosaţitelného. Helena před Antošou své pravé emoce skrývá, trápí se a nemůţe na něj přestat myslet. Podle našeho názoru Oněgin není manifestačním symbolem doby, ale spíše sebeklamnou projekcí hlavní postavy, která odmítá ztotoţnit svou situaci se situací milenců Puškinova románu. I v následující situaci plní významotvornou funkci vlastní jméno. Helena zaţila poniţující zdravotní prohlídku, kdy ji lékařka Tökelyová pejorativně oslovovala „Mařeno“. „Vlastní jméno Mařena v tomto případě funguje jako degradující a pejorativní označení mladé ţeny.“34 Se stresujícím přístupem v ordinaci se Helena setkala uţ dříve; lékařka se nezdvořile vyjadřovala o její váze. Tentokrát se ji snaţí usvědčit ze simulantství a vyhýbání se školní docházce. Lékařka si vynucuje autoritu zastrašováním a hrubým jednáním. Postava Tökelyové se objevuje i na narozeninovém večírku ředitele Baucha, kterého familiárně nazývá Míšou. Její rozverné chování a překvapivě kamarádský postoj ke členům Pomedu poukazuje na paradox tehdejší doby. Školy, zdravotnická zařízení i úřady byly často pod dohledem komunistické moci. Lidé byli všeobecně znechucení kontrolami různých úředních záznamů a atmosféra v těchto institucích tomu odpovídala. Práce pod dohledem KSČ zaměstnance stresovala, demotivovala a zabraňovala kariérní invenci. KSČ kladla důraz na loajalitu vůči straně a vyţadovala podávání informací. Řada osob raději takováto zaměstnání opustila a dobrovolně se uchýlila do ústraní. Některé KSČ donutila pracovat jinde. Dospělí se následkem tohoto tlaku k sobě chovají špatně, protoţe 33

EXNER, Milan. Oněgin byl Rusák. Druhý pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 19, s. 12-13. ISSN 0862-657x. 34 ZACHOVÁ, Alena. Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové: Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. In: Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí ... konaného v Hradci Králové 23. - 24. ledna 2008. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 451. ISBN 97880-7041-167-4.

- 33 -

nedokáţou odstranit příčinu, která je k tomu nutí, a proto „nesmyslně bojujou na jinejch frontách“(s. 93) a ubliţují i mladým, ať uţ v soukromí, nebo v zaměstnání, a to často pod absurdními záminkami. Vlastní jména vytvářejí další interpretační rovinu, poodhalující fungování mezilidských vztahů a postojů. V próze se i nadále objevují hypokoristika (Antoša, Honza, Páťa, Vlastík, Miládka, Kája), ale uţ ne v takové míře jako v próze Hrdý Budţes. Některá hypokoristika vyjadřují Helenin ironický postoj k jejich nositelům. Helena častěji neţ křestní jména osob pouţívá jejich příjmení. Jména a příjmení osob jsou „všední“. Německé příjmení ředitele školy, Bauch, v překladu do češtiny znamená ţaludek nebo břicho; jeho příjmení tedy můţeme chápat jako příznakové. Ředitel Bauch přijímá veškeré informace o studentech, ze kterých pak vyvozuje určité závěry. Jeho příjmení můţe také odkazovat k frázi „leţet někomu v ţaludku“, coţ by souviselo s postojem většiny lidí k jeho osobě, která vzbuzuje strach. Příjmení nejméně oblíbené učitelky Krulerové zase evokuje anglické slovo „cruel“, coţ znamená „krutý“. Příjmení třídní učitelky Klepáčkové evokuje „klepat“, neboli roznášet pomluvy. Vedle jmen fiktivních se objevují i jména reálná (Mišík, Merta, Lenka Filipová, Travolta, Michal David, Zagorová, Zich, Breţněv, Lenin, Stalin, atd.), která nás uvádí do časoprostoru 80. let minulého století. „Pak ještě se Zichem zapěli takovou tu píseň, co teď všude hrajou pořád dokola, jmenuje se to Mosty a je to plný takových neuvěřitelných skvostů jako „jsem v rámci tvých mostů proti lásce imunní“ Ten Zich, to je taky případ.“(s. 42) Tato ukázka odkazuje k duetu Karla Zicha a Lenky Filipové, který nazpívali v roce 1981. K tomuto roku se váţe i počátek spolupráce zpěváků Petra Kotvalda a Stanislava Hloţka, kteří jsou v knize přejmenovaní na „Gottwalda a Vloţka“. Tato vlastní jména se stala nástrojem zesměšnění a odráţí Helenin hudební vkus, ze kterého můţeme vyvodit, ţe nemá v oblibě tehdejší komerční produkci. Poslouchá Michala Kocába a Hanu Hegerovou. Dále je zmíněná fáma o mimomanţelském poměru Heleny Vondráčkové s vlivným komunistickým politikem Lubomírem Štrougarem a informace o vyvěšení černé vlajky z důvodu úmrtí ruského politika Breţněva. Toto období koresponduje i s faktem, ţe Irena Dousková maturovala na praţském gymnáziu Nad Štolou v roce 1983. Próza je zasazena do exteriéru Prahy a Zákopů. Tato místa stojí vůči sobě v kontrastu. Zákopy chátrají, Praha je plná lešení, coţ napovídá o četných opravách. Název fiktivní vesnice asociuje válečné zákopy, které slouţí k ochraně a zázemí vojáků. Paralelu spatřujeme ve vztahu Heleny a dědečka, který své vnučce poskytuje pocit bezpečí. Praha je - 34 -

nyní místem, kde Heleně stále něco chybí. Pociťuje jak nedostatek materiální (nedostatečný výběr oblečení, potravin, hygienických přípravků, atd.), tak i duchovní (odmítnutí ţádosti o zařazení do ţidovské obce, zákaz přednášek chartistů, nedostatek kulturního vyţití, atd.). Materiální nedostatek je patrný i ze situací, ve kterých hrdinové přijímají obnošené oblečení od příbuzných ze západního Německa, Ameriky, Austrálie, atd. Ve svém vyprávění Helena také zmiňuje návštěvu dvou evropských měst – Budapešti a Berlína. Přičemţ Budapešť je oslňující, ţivotem překypující město, ve kterém Helena s Julií potkávají „ţivé“ Ţidy a objevují zákoutí synagog a kouzlo pouličních trhů. Východní Berlín Helena popisuje jako chladné, k vojenským přehlídkám předurčené město, které skličuje svou velikostí. Opět tato dvě města stojí vůči sobě v opozici. Zvláštní místo v knize zaujímá Ničín, fiktivní vesnice, o které se Heleně zdá sen. Název vesnice asociuje slova ničit a „ničí“ ve smyslu nikomu nepatřit. Sen o Helenině bloudění vyjadřuje pocity vykořeněnosti, zmaření a zmatení. Ničín téţ symbolizuje i zničenou kariéru její matky, která výrazně ovlivnila osud rodiny. Těmito poznatky potvrzujeme důleţité postavení vlastních jmen v knize. Ta mají význam charakterizační, vyjadřují vztah hlavní postavy k ostatním a charakterizují své nositele. Jména reálných osob, míst a věcí vytvářejí určitý časoprostor, ve kterém se vyprávění odehrává. Autorka pracuje s intertextualitou a vytváří velký prostor pro interpretaci. Nutno podotknout, ţe vyprávění místy velmi silně cílí na čtenáře, kteří tuto dobu sami zaţili, a to zejména tehdy, kdyţ jmenuje některý průmyslový produkt (intim spray značky Fa, cvičky Jarmilky, barva Duha, tabák Amfora, atd.) Tato místa jsou podle našeho názoru příliš nápadná. Kniha tedy není primárně určena pro dětského čtenáře, spíše je určena pro dospívající a dospělé, kteří jsou znalí dobových kontextů.

- 35 -

4. 2. Architektonika knihy Kniha Oněgin byl Rusák je rozčleněna do dvaceti kapitol, které svými názvy odkazují na texty písní od různých interpretů (Miláčku vrať se – Ivan Hlas, Jak uhry pod mýdlem – Vladimír Mišík, Pravda je omamná květina – Vladimír Merta, Zdalipak tě něco nebolí – Ivan Mládek, Pár zbytků pro krysy – Karel Kryl, Ještěţe je tady máma – Hudba Praha, Cirhóza, trombóza, dávivý kašel – Jaromír Nohavica, atd.). Nabízí se teorie, ţe autorka záměrně vytvořila interpretační kód, k jehoţ porozumění je nutné znát tvorbu autorů, z nich někteří za normalizace nesměli vystupovat, či byli jinak postihováni mocenským aparátem. Zároveň lze předpokládat, ţe se s těmito autory v textu setkáme. „Já myslím, ţe Mišík uţ snad sem tam zase trochu zpívá, někdo mi říkal, ţe na něm v létě byl. Teďka jim zase vadí Praţskej výběr – teda kromě všeho moţnýho jinýho.“ (s. 17) Názvy kapitol tedy neodkazují k pohádkovému narativu, jako tomu bylo v knize Hrdý Budţes, ale k uměleckým textům. Zároveň se motivicky propojují s epizodní událostí jednotlivých kapitol. V kapitole Ještě ţe je tady máma dochází k největší rozepři mezi dcerou a matkou, v kapitole Přijde Mikuláš, dá ti na guláš členové Pomedu obcházejí domy v převlecích Mikuláše, čerta a anděla, v kapitole Ţralok zuby má jak noţe učitelku Krulerovou údajně v Jugoslávii „seţral“ ţralok, atd. Informace o „seţrání“ učitelky ţralokem je naráţkou na dobovou novinářskou fámu. Kapitoly na sebe volně navazují a jsou dějově uzavřené. Opět se jedná o kapitoly nevelkého rozsahu; nejkratší kapitola má devět stran, nejdelší patnáct. Naší pozornost zaměříme na kapitoly, jejichţ svorníkovým motivem jsou sny. První je sen o křečcích a druhý o kreslených postavičkách z dětského komiksu Čtyřlístek. Třetí sen popisuje bloudění v městě, kde Helena bydlí. První sen se nezdál Heleně, ale její nejlepší kamarádce Jůlii. Jde o reakci na to, ţe její křečci poţírají svá mláďata. Křečci narostli do obřích rozměrů a povídali si v obývacím pokoji: „Aspoň jedno, aspoň jedno si moh přece nechat,“ povídala ta křečice. Křeček se ale zle zamračil: „Ne a stokrát ne! Já jsem ti vţdycky říkal, ţe přivádět do týhle posraný doby mladý, je holej nesmysl. Stejně nemaj šanci. Tady není dost místa ani pro dva křečky, natoţ pro sedm.“ (s. 141) Milan Exner ve své recenzi píše, ţe křečci zakrývají postavy rodičů. Jestliţe Jůlie křečky nezabije, dokazuje tím svou emocionální zralost. Sen poukazuje na konformismus rodičů, který je základem pocitu dětí, ţe své potomky ničí, a který ústí do touhy rozejít se

- 36 -

s nimi.35 Sen odkazuje i na zoufalou atmosféru 80. let minulého století, na pocity úzkosti a tísně z nedostatku prostoru pro svobodné myšlení i činy. Druhý sen je o Pinďovi a Bobíkovi, kteří přijdou do pokoje Heleny a Pepíka. Vedou zločince a prosí je, aby jim s ním pomohli. Zločince poté přivazují k lokomotivě, kterou pustí naproti jedoucímu vlaku, na poslední chvíli však stačí přehodit výhybky. Tato situace se opakuje několikrát. Při jednom pokusu vlak vykolejí a je hodně mrtvých a raněných. Helenka s bratrem utíkají. Exner podává násilnou interpretaci, která vychází z Freudovy teorie symbolů, ve které jsou zvířecí postavy přiřazovány k odštěpeným obsahům rodičovských postav. V Helenině snu se na základě akustických a siluetových vjemů rodičů během pohlavního styku vytvořila tzv. „prascéna“.36 „Dvě lokomotivy, které se ţenou proti sobě, aniţ dojde k vykolejení (výhybka), jsou v tomto případě zástupkou objektů, účastných na pohlavním aktu. Představa, „ţe se něco stane“ (vykolejení; zřejmě vrchol pohlavního aktu), je však neodbytná, čemuţ se zvířátka smějí (bagatelizace dětských obav).“37 Jména postaviček Čtyřlístku Fifinka, Mišpulín, Bobík a Pinďa sama o sobě nesou nevinný sexuální podtext. Hrdinka však sama po probuzení přiznává, ţe jí v hlavě „straší“ občanská nauka a ţe si svým způsobem připadá jako zločinec, kterého postavy Čtyřlístku ve snu mučily. Interpretace Milana Exnera je v tomto případě těţko akceptovatelná. Třetí sen je o bloudění ve městě. Jedná se spíš o Ničín neţ o Prahu. Helena prochází celé město a marně hledá svůj dům. Je to tedy sen, který symbolizuje ztrátu domova a rodičů. Helena se podvědomě vrací do Ničína, místa, ve kterém proţila dětství. Vlastní matka ji v předvečer maturity vyhání z domu. Ztráta jistot, citová prázdnota hrdinku nutí obrátit pozornost sama k sobě. Motivickým svorníkem není strach ze smrti, jako tomu bylo v knize Hrdý Budţes. Nyní kapitoly provázal motiv lásky, a to ve všech jejích podobách – rodičovské, milenecké i tělesné. Nejtajemnější a pro hrdinku nejvíce zneklidňující je láska tělesná. Do intimního světa ji matka zasvětila minimálně, hrdinka ironicky podotýká, ţe se od jadýrka v jablíčku, který popisuje oplodnění, nedostali o moc dál. Toto téma je pro kaţdou mladou dívku velice citlivé. Helena popisuje záţitky, týkající se první menstruace, prvního polibku, nezdařilého pokusu o koupi kondomů, atd. Do velkých rozpaků ji přivádí sexuální ţivot

35

Srov. EXNER, Milan. Oněgin byl Rusák. Druhý pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 19, s. 12-13. ISSN 0862-657x. 36 Srov. Tamtéž. 37 Srov. Tamtéž.

- 37 -

jejích rodičů a neslušné nabídky od cizích muţů ve městě. S nadsázkou popisuje setkání s exhibicionisty, po nichţ se přesvědčila o tom, jak vypadá muţské pohlavní ústrojí. Lásku k rodičům narušuje excentrické chování Heleniny matky, které vyústí do občasných pocitů nenávisti. Rodiče se v některých případech snaţí své děti chránit do té míry, ţe omezují jejich osobní svobodu. Domov jiţ není pro Helenu útočištěm, raději se potuluje s kamarády po Praze a vysedává v kavárnách. Po matčině hysterické scéně a následnému nedobrovolnému odchodu z domu přespává Helena u Jůlie ve vile Molů. K návratu domů ji přesvědčí aţ nevlastní otec Pepa, který je na rozdíl od předchozí knihy rázný a stává se oporou tam, kde Kateřina selhává. Vztahy Helenky k ostatním postavám probereme v následující kapitole. Nicméně předem podotýkáme, ţe svorníkový motiv lásky ústí do řady hrdinčiných deziluzí a ţivotních převratů, které mají smířlivý konec s nádechem hořkosti.

4. 3. Charakteristika hlavní postavy Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka románu navštěvuje poslední ročník praţského gymnázia Nad Štolou. Bydlí s matkou Kateřinou, otčímem Pepou a bratrem Pepíkem v malém panelákovém bytě v Praze. Seznamuje se s ní prostřednictvím jejího vyprávění odehrávajícím se v 80. letech 20. století. V textu je časoprostor konkretizován některými fakty zmíněnými v kapitole o vlastních jménech. Sedmnáctiletá Helena Součková studuje gymnázium, které pejorativně nazývá „kachlíkárna“. S nadváhou uţ přestala mít problémy, ale podle vlastních slov je „blbá pořád stejně“.(s. 10) Podle chlapců ze třídy můţe nosit minisukně a Musilová o ní říká, „ţe je sice docela hezká, ale ţe vypadá moc chytře, a tím ţe se to trochu kazí.“ (s. 9) Její vzhled není uţ překáţkou ve vztazích se spoluţáky. I hlavní hrdinka je se svým vzhledem spokojená, i kdyţ se díky němu občas dostává do nepříjemných situací, zejména kdyţ ji obtěţují starší páni a jiná podivná individua.“A byl to slimák všech slimáků. Pořád se kolem mě motal, koukal jako blbec, a ačkoli musel jasně vidět, ţe s ním nechci mít společnou ani rohoţku, nepřestával čumět.“ (s. 16) Gymnaziální třídu tvoří různá směsice studentů. Třídu navštěvuje 24 studentek a 10 studentů. Helena patří k těm umělecky smýšlejícím a stává se spoluzakladatelkou umělecké skupiny Pomed (Hlavní hrdinka píše básně a kreslí. Ráda poslouchá jazz, barokní a středověkou hudbu. Čte Villona a Werfela. Jejím oblíbeným ruským autorem je - 38 -

Dostojevskij. Nemá ráda Čechova; o jeho hrách tvrdí, ţe je to „přehlídka nemohoucnosti“. „No a Puškin taky nic moc. Ještě tak ten Oněgin, ten se mi docela líbí.“ (s. 18) Kdyţ jí její matka řekne, ţe by mohla recitovat dopis Taťány na recitační soutěţi, Helena se vzbouří. „Chtěla jsem říkat kus Šťastnýho prince od Wilda nebo třeba nějakýho Villona, ale máma se do toho zase vloţila, ţe to ne a ţe má lepší nápad. A začala mě nutit právě Oněgina, abych rozhodně říkala dopis Taťány, ţe prej se to ke mně báječně hodí a kdesi cosi. To jsem se teda vzbouřila, řekla jsem, ţe Oněgin byl Rusák, Taťána jakbysmet, a ţe nic takovýho v ţádným případě říkat nebudu.“ (s. 18) Nakonec recituje staročínskou báseň s názvem Dopis děvčete od básníka Ši-činga a po vystoupení s recitováním dobrovolně skončí. Helena Součková uţ není outsiderem, ale členkou party. Dospěla a snaţí se ţít svůj vlastní ţivot, a to i za cenu vzpoury proti své matce. Má své vlastní sny a přání, dokonce lásku. Píše „vychozený“ básně; snaţí se pomocí poezie vyrovnat s pocity smutku a nenaplněných citů. Termín „vychozené“ básně znamená, ţe básně vznikají během jejích procházek po Praze, obzvláště po Letné. „Tak píšu básničky. Za tu dobu uţ jsem jich napsala asi sedm, coţ je sice príma, ale tím to není o nic veselejší a na věci to nic nemění.“ (s. 54). Psaní básní jí však přináší i nesnáze – učitelka Krulerová, „krvelačná bestie“ (s. 72), se snaţí Helenu před školní radou označit za delikventku a jako argument pouţije i jednu z Heleniných básní, nazvanou Jan Hus. „Pro pravdu si nechat pálit kosti? Nebyl ten chlap jiný národnosti?“(s. 218) Nebo při nespravedlivém zkoušení u tabule. „No jo no, Součková, umělkyně, co…No jo, no. Ale já vám něco řeknu, vy jedna umělkyně, ani herec snad nemusí bejt úplně blbej, co říkáte?“ „Já nejsem ţádnej herec.“ „A taky nebudete. S tímhle prospěchem vás nevezmou ani na DAMU. „Já nechci na DAMU a nechci bejt herečka, to se mýlíte.“ „Vy se mýlíte, a proto tak u mě máte pět. Sednout“. Z této ukázky je patrné, ţe učitelka poniţuje studenty a snaţí se dokazovat svou moc pomocí permanentního zastrašování. Znalosti nejsou rozhodující k přijetí na vysokou školu, rozhodující je angaţovanost rodičů, členství studentů v SSM. Toto členství je pro některé jenom nutnou formalitou, stejně tak i pro Helenu. Školské prostředí je i nadále nepřátelským místem, zejména zásluhou angaţovaných učitelů a ředitele. Helena s Jůlií znemoţní nově zvoleného předsedu celoškolního výboru SSM Mirka Krumphanzla rozhovorem do školního časopisu Atom. Jelikoţ otisknou v interview přesně to, co jim nepříliš inteligentní student odpověděl, nečeká je ţádný postih. Vystupují s Pomedem v divadélku Radar s písněmi, které jsou kritické vůči společnosti, a vrcholem je, kdyţ na oslavy 1. máje chodí po městě s taškami s nápisem: „Jezte hodně – nebude!“ Naštěstí jim - 39 -

pomůţe učitel matematiky Fořt a přepíše nápis na slogan „Ještě hodně – nebudete litovat!, čímţ se celá aféra uzavře. Dalšími riskantními počiny bylo navštívení přednášky chartistů o Janu Husovi a snaha začlenit se do ţidovské obce. Obě tyto tajné akce vzbudí velkou nelibost u rodičů, kteří se snaţí své děti všemoţně chránit. Rodiče reagují křikem a výčitkami, poukazují tak na svůj strach a bezmocnost. „Člověk vidí, jak jsou ty rodiče chudáci, jak jsou na tom špatně, jak jsou smutný, ztupený a nešťastný, a chtěl by jim pomoct – nebo to asi ne, to nemůţe, ale aspoň se s nima o věcech bavit, o svejch věcech a o jejich věcech, o těch důleţitých, jako s normálníma lidma. Ale to voni nechtěj dovolit…(s. 114). Mezi dospělými a jejich dětmi je vytvořená umělá komunikační bariéra, i kdyţ se snaţí situaci objasnit. „Teďka si moţná o nás myslíš, ţe jsme poserové,“ říkal táta, „ale ono je to strašně těţký. Teď tomu asi nemůţeš rozumět, nemáš děti, ale… doprčic…jdeme spát.“ (s. 118) V knize se objevují jen některé postavy spoluţáků, větší prostor mají členové Pomedu (Jůlie Molová, Pavel Havlíček, Richard Schlesinger, Antoša, Honza Kaplan, Páťa Jíchová…) a spoluţáci, kteří větší mírou zasahují do děje (Krsická, Vlasta Musilová, …) Jsou to postavy vedlejší, kladné i záporné. Dostalo se jim mnohem většího prostoru neţ v knize Hrdý Budţes, kdy Helenka měla za kamarády spíše dospělé. Jůlie Molová je Helenina nejlepší kamarádka, pochází z rodiny vědců, její otec je ornitolog a bratři se také věnují blíţe nespecifikovanému vědeckému oboru. Jůlie bydlí s rodiči a sestrou Hanou ve vile v Ořechově ulici. Její tatínek je ve straně, aby mohl cestovat do Ameriky, kde Jůlie chodila do školy. Jůlie dobře kreslí, vyniká svou vysokou postavou a je nešťastně zamilovaná do Pavla Havlíčka. Tato postava odkazuje ke spoluţačce Ireny Douskové Lucii Lomové. Pavel Havlíček je postava lyrického básníka. Podobá se gotické figuře; je velice hubený a má dlouhé černé vlasy. Je autorem písně Dejvice, která zazní na vystoupení v divadélku Radar a způsobí členům Pomedu potíţe ve škole. Nějakou dobu je přítelem Páťi Jíchové, která záhy emigruje coby skriptka do Ameriky. Richard Schlesinger je synem velké „bolševičky“, poslankyně praţského národního výboru, která nutí rodinu krást uhlí a on se za to stydí. Jeho dědeček je v domově důchodců pro zaslouţilé komunisty, kde vystupovala Kateřina se svým programem pro děti. Pracovnice ji upozorní na starého bláznivého Alexandra Čepičku, synovce Klementa Gottwalda. I přes to, ţe tito staří lidé byli komunisti, v Kateřině se probudí lítost nad jejich osudem. Další vedlejší postavou je Honza Kaplan, který chová k Heleně sympatie a často ji bezdůvodně obdaruje jablkem či mýdlem s jablečnou vůní, která je v té době velkým hitem. Helena se v jeho společnosti cítí dobře, protoţe ho opravdu zajímá, co říká a co si myslí. To, ţe i ona - 40 -

k němu něco cítí, si uvědomuje aţ v závěru knihy, kdy dostane od Honzy dopis o jeho útěku do Vídně. Zápornou postavou je spoluţačka Krsická; jedná se o dívku, která se v kolektivu chová velmi nenápadně a vnitřně se cítí nešťastná. Jednoho dne Heleně s Julií předá své básně a poprosí je o hodnocení. Dívky se snaţí být taktní, i kdyţ se jim její tvorba nezamlouvá. Poté, co odmítnou její ţádost o vystoupení na připravovaném večeru poezie, se Krsická urazí a mstí se; posílá udavačský dopis řediteli školy. Vztah Heleny s matkou se vyostřil. Helena je sebevědomější, vůči chování své matky kritická a snaţí se prosazovat a hájit své zájmy. Kateřina proţívá ţivotní krizi; byla propuštěna z ničínského divadla a je velmi nešťastná. „Ona máma je herečka, i kdyţ uţ od tý doby, co ji ničínský bolševici vyhodili z divadla, nedostala ţádný stálý angaţmá, jezdí teďka po školách a dělá pořady pro děti, nic jinýho nesmí.“(s. 15) Její partner Josef v ničínském divadle angaţmá neztratil. Dva dny v týdnu musí kvůli práci v Ničíně přespávat a Kateřina se velmi často sama opíjí. „…seděla vevnitř a brečela. To dělá často, kdyţ se vrátí z divadla, z jakýhokoli divadla. Vţdycky ji to hrozně sebere. A kdyţ jede do Ničína, bejvá to nejhorší. Moţná ţe se k tomu divadlu neměla nikdy dávat, nemá na to povahu.“(s. 106) Své pití se snaţí korigovat jenom kvůli své nynější práci, o kterou by nejspíše kvůli své závislosti přišla. Helena se za ni stydí do té míry, ţe o tom nepověděla ani své nejlepší přítelkyni. Její matka taky často pláče, většinou kdyţ dostane dopis od biologického otce Heleny, který zasílá alimenty. Helena kvůli velmi malému kapesnému chodí uklízet s metaři. O otce se začíná více zajímat, i kdyţ si v Izraeli zaloţil novou rodinu, a to zejména kvůli ţidovským kořenům a předkům. Kateřininy stavy v Heleně vyvolávají pocity strachu a vzteku. S matkou řeší banální záleţitosti, jako je způsob oblékání, výběr textů k recitaci, ale i mnohem váţnější jako je výběr partnera, problémy ve škole. Kateřina na rodinu pouţívá specifickou formu trestu; zpěv. Zpívá nahlas a je vytrvalá. Helenin bratr Pepík ji musí doprovázet na housle. Dalším projevem její osobní krize je sebelítost. „Rozkrojíme si jablíčko.“řekla, popadla nůţ, rozkrojila ho a prásk! Byl tam kříţek. Krve by se v nikom nedořezal, a aby náhodou nebylo pochyb, matka vzlykla: „Kdo má kříţek, do roka je na pravdě boţí.“ (s. 132) Přehnaně také reaguje před Heleninou maturitou, kdy ji dcera prosí, aby se mohla s Julií učit u dědečka v Zákopech. Po návratu do bytu v Praze Kateřina dostává hysterický záchvat a vyhání dceru z domu. „A tak to šlo jedno za druhým, křičela a plakala a mlátila s věcma a já jsem tam seděla a uţ jsem neříkala nic. Co jsem taky měla říkat, nešla jsem, nemohla jsem se ani hnout, i kdybych chtěla, jenom jsem ohromeně civěla, o se to děje.“ (s. 236) Ke smíření dojde po telefonátu Heleny s otčímem. „I kdybys někoho zabila, coţ prosím tě radši nedělej, - 41 -

nepřestaneš bejt moje dcera. To bych rád, aby sis pamatovala.“ (s. 239) Ten se stal vůči Kateřině chování razantnější, často se hádají kvůli penězům, kterých mají málo. Helena uvaţuje o tom, zda její matku má ještě vůbec rád. „Táta je hrozně vzteklej, kolikrát uţ jsem slyšela, jak na ni řve: „Neotravuj“ Nebo třeba: „ Jdi do prdele!“(s. 195) Změny v jejich rodině vedly k tomu, ţe uţ není vůči chování své ţeny klidný, ale agresivní, ţe si ji neváţí. Kateřina ve své dceři často vzbuzuje i lítost, Helena si uvědomuje, ţe si kvůli ní prošla mnohými nesnázemi, například kdyţ čekala mimomanţelské dítě a musela čelit opovrţlivým pohledům sousedů, a přemýšlí, jak by jí mohla pomoci. „Ona si to nemyslí, ale pořád je hezká, jenţe hrozně smutná. Taková zakletá princezna. Člověk by ji moc rád vysvobodil, ale jak? (s. 146) Tyto pocity lítosti často střídají pocity zmaru a nenávisti, kdyţ na ni matka svaluje vinu za své nesnáze. „A ţe prej bejvala veselá, samá radost a samej smích, dokonce jí prej říkali Sluníčko. Ale to bylo do tý doby, neţ jsem se narodila já. Tím to všechno skončilo. Ţádnej důvod k veselí uţ nebyl.“ (s. 194) Kateřina se umí „trefit do černého“ a způsobit dceři velkou bolest. Neustále musí prosazovat svůj názor a na druhé se neohlíţí. Kateřina však není přirozeně sobecká, o čemţ svědčí to, ţe navštěvuje staré příbuzné, na které ostatní zapomněli, a je také velmi dobrým hostitelem. Helena ji přirovnává k Červené karkulce. Ničínští prarodiče zestárli, zejména dědeček, Helenin nejmilejší člověk uţ od útlého dětství. I nadále se snaţí být společensky aktivní, maluje plakáty, pronáší smuteční řeč na pohřbech a stará se o ničínskou knihovnu. Lidé si ho váţí a i mladí lidé se k němu chovají s respektem. Vysoký věk se však na jeho zdraví začal podepisovat, dědeček chřadne a nakonec umírá v nemocnici. Na jeho pohřeb se schází velké mnoţství smutečních hostů. Rodina přichází o člověka, který byl jejich velkou oporou. Babička je nemocná, podstupuje operaci kyčelního kloubu, projevuje velkou vůli k ţivotu a uţ tolik nezasahuje do ţivota své dcery Kateřiny. Helena čelí mnoha nejistotám. Poklidný rodinný ţivot narušuje sebedestruktivní chování Kateřiny a úmrtí ničínského dědečka. Úspěšné sloţení blíţící se maturity ohroţují problémy ve škole; učitelé si členy Pomedu nepřiměřeně dobírají a snaţí se najít všemoţné důvody k tomu, aby jim průchod studiem znepříjemnili. Dalším zdrojem nejistot je Helenino nitro, které bojuje s intimními záleţitostmi. Helena se musí vyrovnat se svou nešťastnou láskou k Antošovi, poznává ţárlivost i stud. Trpí a bojuje s představami, kdyţ musí nechtěně poslouchat své rodiče při milostném aktu, jelikoţ v malém panelákovém bytě je vše slyšet. Kateřina se s ní o milostných záleţitostech nikdy nebavila a je na toto téma velmi háklivá, tudíţ si o tom nemá s kým popovídat a ve škole je toto téma také tabu. - 42 -

Helena se často setkává na cestě do školy s exhibicionisty, kteří jsou však neškodní. Nejvíce ji vadí páni, kteří mají vůči ní nemravné návrhy. Helenina ţivotní situace vygraduje v závěru knihy; přichází deziluze po nepřijetí na vysokou školu, po odchodu Antoši do Vídně a dopisu jejího biologického otce. „Vzhledem k tomu, ţe uţ je jí krásných osmnáct let, končím. Dál ať se o vás stará zase někdo jiný, třeba pánbůh. Srdečně zdraví Karel Freistein.“ (s. 257) Uzavírá se tedy jedna kapitola Helenina ţivota. Dospělí lidé jiţ nejsou její největší oporou, tuto roli převzali kamarádi a ona samotná. Zjistila, ţe dospělí se k sobě nechovají hezky, jak si myslela na základní škole, ţe mnohdy čelí obrovskému tlaku společnosti a jejich vztahy se pod tímto tlakem deformují. Je svědkem mnoha proměn osobností, jejich kariérního vzestupu a jednání na úkor svých předsvědčení a také útěků do zahraničí za lepšími podmínkami. Nachází útočiště jako pomocná pracovnice v knihovně a smiřuje se s kompromisem. „No jo, nemoc, ale pořád lepší neţ dělat nějakýmu slintajícímu debilovi sekretářku nebo uklízet nebo někde prodávat bůček a podobný lahůdky, co mi nabízeli na pracovní odboru ONV.“ (s. 256)

4.4. Vypravěčka Primární komunikace autora se čtenářem probíhá prostřednictvím promluvového pásma vypravěče, které se vyznačuje výraznou subjektivizací vyprávění. Dospívající vypravěčka popisuje skutečnost tak, jak ji proţívá bez příkras. Vytváří si vlastní, dospělejší hierarchii hodnot. Vyjadřování je nyní na vysoké úrovni, jak v rovině emociální, tak v rovině filozofické; hlavní hrdinka často přemýšlí o ţivotě, o tom, co se v Československu děje, zajímá ji literatura, orientuje se v praktikách komunistického reţimu. Pásmo vypravěče je napsáno nespisovným jazykem; obecnou češtinou, která se vyznačuje několika tvaroslovnými a hláskoslovnými odchylkami a je typická pro ústní vyjadřování. Opět si uvedeme několik příkladů. V hláskosloví bývá koncovka –é obvykle nahrazena koncovkou –ý: „…- všelijaký pekelný tesilky, zářivý chemlonový vestičky, dederonový košile pastelových barev a lesklý slizký kravaty.“ (s. 177) Koncovka –ý (někdy i –í), bývá nahrazena –ej: „Viděla, ţe jsme nadšený jako Malej Bobeš z párku, a byla celá šťastná.“(s. 198). Protetické v– u základů slov začínajících písmenem o–: „Voni samozřejmě říkaj…“(s. 176), „Ty seš ale vopravdu blbej,...(s. 223), „...nebo jak ten myslivec střelil husičku divokou do voka, housátka nehousátka.“ (s. 223) Dalším znakem - 43 -

obecné češtiny je vynechávání slabičného –l v zakončení příčestí minulého v muţském rodě: „…samozřejmě jí vyklopil, ţe jsem za ním byla a proč, a řek jí, ţe o tom tak přemítal,…“, „…poněvadţ si moh přece spočítat,…(s. 200),“…přivítal nás a zaved do jedný tý místnosti,…(s. 230) a zjednodušení souhláskových skupin a sloţitých souhlásek: „Dyť se tam nikdo necpal.“ (s. 225) V tvarosloví dochází k unifikaci koncovky –ma v instrumentálu mnoţného čísla: „…kdy se ke mně začínal moc naklánět a kdy se na mě těma svejma šikmýma očima koukal aţ moc zblízka.“(s. 206) V textu se objevují i vulgarismy (blbci, v hajzlu, průser, vůl, atd.) Helenin projev je také plný parazitních slov (hele, normálně, klidně, hlavně, úplně, vlastně, právě, děsně atd.). Pásmo vypravěče se vyznačuje 1. mluvnickou osobou a není graficky odlišeno. Pouze v přímé řeči je toto pásmo odděleno uvozovkami: „Nevzala,“ řekla jsem. „Nevím, jak se to dělá.“(s. 29) Helena mluví nespisovným jazykem a pouţívá řadu expresivních slov (ping, fízl, hastroš, fakani, haranti, šoufl, pajcka, peďák, atd.) a výrazů („natáhnout bačkory“, „být na šrot“, atd.). Tato mluva souvisí s adolescentním věkem hrdinky, ale i ironickým pohledem na svět, který se v ţádném ohledu neblíţí jejímu ideálu. Vypravěčka popisuje události a hodnotí je; text se svou formou blíţí deníkového zápisu. Prostor pro humor vzniká zejména při nových, zkušeností nepodepřených situacích. Za takovou situaci můţeme povaţovat nákup prezervativů. „Pak se konečně pohnula a vyndala tu malinkatou krabičku, na kterou jsem ukázala. „Vy myslíte tohle?“ zeptala se. „Ale to je tygří mast.“ Zaplatila jsem tři padesát a utíkala od Anděla aţ domů. V ţivotě uţ do tý drogerie nepáchnu! Taková hanba!“ (s. 10) Pásmo postav se uplatňuje v dialozích a je vyznačeno uvozovkami. Spisovná mluva probíhá mezi ţáky a učiteli v hodinách. „Soudruhu profesore, to je návrh plastiky pro některé praţské sídliště, jak jste si přál. Například pro Prosek, tam já bydlím.“ „Ale nepovídejte!“ zasvítila Fořtovi očička, „to je vskutku zajímavé.“ (s. 48) a lidmi, kteří si tímto způsobem vyjadřují respekt. Výjimku tvoří hra mezi Antošou a Helenkou, kdy si po rozchodu začali vykat. Spisovně mluví k Heleně i postavy epizodní, cizí. Členové Pomedu se vyjadřují převáţně nespisovnou češtinou. Literární kritika se zaměřuje na pásmo vypravěče a spisovatelce vyčítá místy nevěrohodné promluvy hrdinky, které přesahují zkušenostní potenciál náctileté dívky. Nicméně tento postřeh kritiků nepovaţujeme za příliš adekvátní. Hrdinka se vyznačuje přemýšlivostí a v některých situacích „mystického“ rázu pronáší téměř filozofické myšlenky. „Nahoře u Stalina si někde dáme cigáro, koukáme na Prahu a říkáme si, jak je ta její krása strašně ošemetná, protoţe člověku brání vykašlat se na to na všechno - 44 -

a pokusit se zdrhnout, ačkoli ví, ţe tady to s ním asi špatně dopadne a těţko se na tom ještě někdy něco změní. Budem se tu celej ţivot nesmyslně plácat a nakonec umřeme, aniţ bysme se aspoň jednou jedinkrát podívali do Paříţe.“ (s. 33) Z této ukázky můţeme cítit proţitou zkušenost

spisovatelky,

interpretovanou

s dostatečným

odstupem

a

nadhledem.

Vyjadřování názorů na soudobou společnost uţ není tolik spontánní, jako tomu bylo v případě malé Helenky. I přes tyto výhrady autorka nepodcenila roli nepřímé charakteristiky pomocí promluvových pásem. Pracuje i nadále se slovním humorem a situační komikou. Postava i nadále zaţívá těţkosti, i kdyţ v mnohem sloţitějších souvislostech světa dospělých. Jiţ ji neomlouvá dětský věk, ale je nucena přijmout plnou odpovědnost za své názory a činy.

- 45 -

5. ZÁVĚR V bakalářské práci Velké malé ţeny v próze Ireny Douskové jsme se zaměřili na analýzu interních subjektů knih Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák, přičemţ jsme zvláštní pozornost věnovali způsobu charakterizace postav a vypravěčské strategii. Jelikoţ tvorba Ireny Douskové nebyla zpracována monografickým způsobem, úvodní část práce zahrnuje spisovatelčin ţivotopis, bibliografii a zařazení dvou výše zmíněných knih do kontextu součastné české literatury. Diptych o ţivotních peripetiích Heleny Součkové získal v tvorbě Ireny Douskové výsadní postavení. Knihy nelze „čistě“ ţánrově zařadit; přikláníme se však k označení „román“. Prózy na sebe nenavazují ve smyslu pokračování děje; mají vlastní narativní linii, která se však v obou případech odehrává v období tzv. normalizace. Spisovatelka toto období podrobuje optice dětského, popřípadě dospívajícího hrdiny, coţ se projevuje i ve zvláštním pojetí fabule, v níţ se kromě ironického pohledu na dobovou společnost pracuje i s prvky situační komedie. Autorka vyuţívá vyprávěčské strategie ich-formy, která vede k výrazné subjektivizaci vyprávění, přičemţ se snaţí zachovat specifické znaky pro dětské, popřípadě teenagerské vyjadřování, aby neporušila jeho autenticitu. Za společný znak obou próz povaţujeme i autobiografické ladění; to však podléhá autorčině stylizaci, při které dochází k záměrnému rozkolísání hranice mezi fikcí a realitou. Hlavní postavou a zároveň vypravěčkou analyzovaných románů je Helena Součková, která oplývá velkou fantazií a bohatým vnitřním světem. V románu Hrdý Budţes se jedná o typ dětského hrdiny, outsidera, který zaţívá těţkosti kvůli svému vzhledu a postavení ve společnosti. Vyrovnat se s vlastními potíţemi jí pomáhá postava Hrdého Budţese, který ji motivuje svou vytrvalostí a odvahou čelit problémům. Hrdý Budţes i přes to, ţe nikdy neexistoval a je pouhou zkomoleninou veršů S. K. Neumanna, poslouţil ke zvýšení dívčího sebevědomí a nalezení odvahy v době, kdy se sebevědomí a odvahy nedostávalo často ani dospělým. Kromě hlavní hrdinky se v próze vyskytují vedlejší postavy z rodinného kruhu (matka, otčím, bratr, dědeček, babička), ke kterým Helenku váţe silné citové pouto, a epizodní postavy z prostředí základní školy, divadla, atd. Autorka vyuţívá, ve většině případů tragických či tragikomických ţivotních osudů vedlejších a epizodních postav k dokreslení obrazu a nálady československé společnosti v období 70. let minulého století. Neschopnost lidí učinit přítrţ bezpráví vede k pocitům ţivotního zklamání, marnosti a osobní rezignace.

- 46 -

K charakteristice postav autorka vyuţívá přímé i nepřímé charakteristiky. Přímá charakteristika se projevuje především v autocharakteristice vypravěčky a jejím popisu osob a událostí. Nepřímá charakteristika se realizuje v promluvovém pásmu postav a ve způsobu vyjadřování mluvčího. Spontánní vyjadřování a nedostatečný zkušenostní potenciál dítěte vytváří prostor pro situační humor a komiku. Tento typ chybujícího vypravěče38, který dezinterpretuje nebo mylně chápe fikční fakta a události na základě své nezkušenosti, naivity nebo omezenosti, čtenáře nutí vnímat situační motivovanost a vyzývá jej k reformulaci událostí ve správném světle. Tento fakt souvisí s tím, ţe kniha není primárně určena pro dětského čtenáře, ale pro dospělé, kteří jsou schopní rozpoznat ironii a kritiku dobových i společenských událostí. V knize Oněgin byl Rusák spisovatelka vytvořila typ postavy, rebelující dospívající dívky, která čelí vnitřním i vnějším rozporům. Hrdinčina individualita uţ není příčinou ostrakizace, ale stává se její předností. Helena píše básně a nachází uplatnění ve skupině mladých umělců. Projevuje se průbojněji a rebeluje. Ke komunistům a jejich ideologii zaujímá odmítavý postoj. Vyjadřuje se expresivním jazykem, který koresponduje s jejím věkem, prudkými emocionálními výkyvy a způsobem ţivota. Na konci vyprávění hrdinka proţívá deziluzi; nedostává se na vysokou školu a začíná pracovat v knihovně. Nenaplnění ţivotního přání hlavní hrdinky zdůrazňuje motiv křivdy, který doba tzv. normalizace v mnohých lidech zanechala. Irena Dousková dobře pracuje s psychologií postav; klade důraz i na podvědomou stránku osobnosti. Symboly a postavy, objevující se ve snech, odkrývají hrdinčiny největší obavy, které tvoří skrytý leitmotiv knih. V případě knihy Hrdý Budţes se jedná o strach ze smrti, v případě knihy Oněgin byl Rusák o „ohroţení láskou“. Tyto obavy ovlivňují vztahy Helenky k ostatním lidem. Větší prostor v této knize dostávají vedlejší postavy z řad spoluţáků a učitelů. Ty podléhají nepřímé charakteristice; z jednání a promluv těchto postav vyvozujeme jejich vlastnosti a postoj ke společenskopolitickému dění. K dokreslení charakteristiky osob a jejich vzájemných vztahů vyuţívá spisovatelka vlastní jména, ta plní funkci charakterizační i významotvornou. Jména reálných osob, míst a věcí, slouţí k dotváření časoprostoru, ve kterém se vyprávění odehrává. Irena Dousková se prostřednictvím těchto románů vrací do doby 70. a 80. let minulého století, aby se sama vyrovnala se svými záţitky z dětství a dospívání. Vytvořila 38

MÜLLER, Richard a Pavel ŠIDÁK. Slovník novější literární teorie: glosář pojmů. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012, s. 195. ISBN 978-80-200-2048-2.

- 47 -

příběhy, kterými si díky své schopnosti vcítění se do dětského, popřípadě dospívajícího hrdiny, získala oblibu mezi čtenáři. Dousková vykresluje dobu tzv. normalizace pomocí nadsázky, ironie a humoru. Spisovatelčin nadhled, který se jí podařilo získat po výrazném časovém odstupu, jí umoţňuje mísit „váţné“ s „humorným“ a podat neobvyklé svědectví o jedné z rozporuplných období našich dějin. Irena Dousková ve svých dílech prokazuje, ţe je výbornou vypravěčkou, a ţe si její knihy pozornost čtenářské i literární obce zaslouţí.

- 48 -

6. RESUMÉ Autorka se ve své bakalářské práci Velké malé ţeny v próze Ireny Douskové věnuje interpretační analýze románů Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák. Snaţí se postihnout základní postupy při vytváření fiktivního subjektu mluvčího a provést charakteristiku ţenských postav. V průběhu analýzy se autorka snaţí najít charakteristické znaky tvorby Ireny Douskové. Součástí bakalářské práce je biografie spisovatelky, přehled její tvorby a zařazení analyzovaných knih do kontextu současné české literatury. Autorka v prózách Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák pracuje s typem dětského hrdiny, outsidera, a typem hrdiny, rebelující dospívající dívky, jejichţ prostřednictvím nabízí čtenáři neobvyklý pohled na dobu tzv. normalizace. Na ţivotních osudech hlavních, vedlejších i epizodních postav Irena Dousková ironicky poukazuje na následky vlády komunistického reţimu a atmosféru doby.

The author´s thesis Velké malé ţeny v próze Ireny Douskové dedicated interpretive analysis of novels Hrdý Budţes and Oněgin byl Rusák. It aids to address the basic procedures for creating a fictitious entity speaker and make the characteristics of the female characters. During the analysis, the author tries to find the characteristics of the formation of Irena Dousková. Part of the thesis is the biography of writer, an overview of the creation and inclusion of books analyzed in the context of contemporary Czech literature. The author of prose Hrdý Budţes and Oněgin byl Rusák works with the type of children’s heroes, outsider, a type of hero, rebellious teenage girls through offers readers an unusual sight for a period of normalization. On the fate of a major, minor and incidental characters Irena Dousková ironically refers to the consequences of the communist regime and the atmosphere of the time.

- 49 -

7. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Primární literatura DOUSKOVÁ, Irena. Hrdý Budţes. 2. vyd., V Petrově 1. Brno: Petrov, 2002, 166 s. ISBN 80- 7227-132-6. DOUSKOVÁ, Irena. Oněgin byl Rusák. 1. vyd. Brno: Druhé město, 2006, 258 s. ISBN 80-7227-244-6. DOUSKOVÁ, Irena, Jan REINISH, Lucie LOMOVÁ a Petr ULRYCH. , 1992, 102 p. ISBN 80-711-0066-8. DOUSKOVÁ, Irena. O bílých slonech. Vyd. 1. Brno: Druhé město, 2008, 127 s. ISBN 978-80-7227-276-1. DOUSKOVÁ, Irena. Goldstein píše dceři. Vyd. 1. Brno: Druhé město, 2006, 164 s. ISBN 80-7227-253-5. DOUSKOVÁ, Irena. Bez Karkulky. Vyd. 1. Brno: Druhé město, 2009, 81 s. ISBN 978-80-7227-287-7. DOUSKOVÁ, Irena. Čím se liší tato noc. Vyd. 1. Brno: Petrov, 2004, 106 s. ISBN 80-7227-188-1. KOZELKA, Milan. Ţivot na Kdysissippi: Egonu Nerudovi a Janu Bondymu in memoriam. Vyd. 1. Brno: Host, 2008, 183 s. ISBN 978-80-7294-262-6. NOSKOVÁ, Věra. Obsazeno. Vyd. 1. Praha: MozART, 2007, 222 s. ISBN 978-80903891-0-6. ŠABACH, Petr. Občanský průkaz. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2006, 179 s. ISBN 807185-808-0. VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. Vyd. 6., V Petrově 2. Brno: Petrov, 2002, 237 s. ISBN 80-7227-135-0.

Sekundární literatura BALAŠTÍK, Miroslav. "Jenom idiot je veselej pořád…“: rozhovor s prozaičkou Irenou Douskovou. Host: literární měsíčník. Brno: Spolek přátel vydávání časopisu HOST, 2004, č. 6, s. 5-8. ISSN 1211-9938. CERMANOVÁ, Anna. Kytička, hubička, dítě, smrt. Tvar. 2008, č. 19, s. 2. ISSN 0862-657x.

- 50 -

DOLEŢEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. 1. Praha: Český spisovatel, a.s., 1993. 152 s. ISBN 80-202-0418-0. EXNER, Milan. Hrdý Budţes: Pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 18, s. 8. ISSN 0862-657x. EXNER, Milan. Oněgin byl Rusák. Druhý pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 19, s. 12-13. ISSN 0862-657x. EXNER, Milan. Někdo s noţem. Třetí pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 20, s. 10. ISSN 0862-657x. EXNER, Milan. Čím se liší tato noc. Čtvrtý pokus o hlubinnou interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2008, č. 21, s. 10-11. ISSN 0862-657x. EXNER, Milan. Goldstein píše dceři. Pátý (převáţně hlubinný) pokus o interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2009, č. 3, s. 12. ISSN 0862-657x. EXNER, Milan. Doktor Kott přemítá. Šestý pokus o interpretaci prózy Ireny Douskové. Tvar. 2009, č. 4, s. 12-13. ISSN 0862-657x. FIALOVÁ, Alena. Návraty do šedých časů: Normalizace očima současné prózy. Tvar. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 2008, roč. 18, č. 8, s. 6-7. ISSN 0862-657x. FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. 111 s. ISBN 978-80-85778-61-8. .

. Olomouc: Votobia, 2001. ISBN 80-7198-4930.

CHOCHOLATÝ, Miroslav. V síti času. Host: literární měsíčník. Brno: Spolek přátel vydávání časopisu HOST, 2010, č. 1, s. 91. ISSN 1211-9938. JANOUŠEK, Pavel. Přehledné dějiny české literatury 1945–1989.1. vyd. Praha: Academia, 2012, 487 s. ISBN 978-80-200-2057-4. JUŘÍKOVÁ, Eliška F. Dvě kotlety a pár facek bokem: aneb Opoţděná sonda do všednosti reálného socialismu. Host: literární měsíčník. Brno: Spolek přátel vydávání časopisu HOST, 2008, č. 9. s. 19-20. ISSN 1211-9938. MÜLLER, Richard a Pavel ŠIDÁK. Slovník novější literární teorie: glosář pojmů. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012, 699 s. ISBN 978-80-200-2048-2. NYKLOVÁ, Milena. Trochu jiný způsob vyvolávání duchů. Grand biblio: časopis pro čtenářskou veřejnost - o knihách ze všech stran. Praha: Grand Princ, 2008, roč. 2, 1-2, s. 4. ISSN 1802-3320. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. Brno: Host-vydavatelství s. r. o., 2001. 174 s. ISBN 80-7294-004-X. - 51 -

STANZEL, Franz K. Teorie vyprávění. Praha: Odeon, 1988. 321 s. ISBN 33-496-77. ŠIMÁK, Petr. Na osm slov rozpočítadla. Tvar. 2008, č. 19, s. 2. ISSN 0862-657x. ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládeţ. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 127 s. ISBN 978-80-210-4413-5. VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. ISBN 22-141-84. VŠETIČKA, František. Ariadnino arkanum: o kompoziční poetice české prózy v prvním desetiletí 20. století. 1. vyd. Olomouc: Fontána, c2011, 319 s. ISBN 978-80-7336-648-3. ZACHOVÁ, Alena. Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové: Hrdý Budţes a Oněgin byl Rusák. In: Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí… konaného v Hradci Králové 23. -24. ledna 2008. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 447-452. ISBN 978-807041-167-4.

Internetové zdroje CHUCHMA, Josef. Irena Dousková píšící ve verších – ţádná legrace. In: IDNES.cz: Kavárna on-line [online]. © 1999-2013 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/irena-douskova-pisici-ve-versich-zadna-legracefge-/kavarna.aspx?c=A091009_155040_kavarna_vel KOLÁŘOVÁ, Klára. Hrdý Budţes básnivý!. REFLEX [online]. 9. 11. 2009 [cit. 2013-04-09]. ISSN 1213-8991. Dostupné z: http://www.reflex.cz/clanek/kulturaliteratura/35363/hrdy-budzes-basnivy.html Slovník české literatury po roce 1945. PŘIBÁŇOVÁ, Alena. Irena Dousková. ÚSTAV PRO ČESLOU LITERATURU AV ČR. [online]. 2010, 30. 11. 2010 [cit. 2013-0327]. Dostupné z:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1637 &hl=irena+douskov%C3%A1+

- 52 -