Ostrov Vojtěch Petrů Myken je docela osamělý ostrůvek v Norském moři. 365 dní v roce je tam zataženo a z toho 364 dní prší. Všichni obyvatelé bydlí na Sjuløye. Já s mámou a s tátou na Mykenu bydlíme, co si pamatuju. Bydlíme v domu na kopci. Na nejvyšším kopci na Sjuløye. Nikdo mu tu neřekne jinak než Sjøset. Mám ten dům rád. Jistě, je starý. V každém koutu jsou pavučiny. Schodiště vrže, když na ně došlápnete. Všechno je tam staré a zaprášené. Ale domov, ve kterém jste se narodili a vyrůstali, si zamilujete, ať je starý, nový, nebo je tu lavička u vchodu do parku. Ve Sjøsetu je nespočetně místností. Je jich tam tolik, že sám nevím, kolik jich tam vlastně je. Občas se v tom rozlehlém domě ztratím. Ale nevadí mi to. Mám ho totiž rád. V zimě, když vozovka zamrzne, jezdíme do školy na saních. Na Sjøsetu se sáňkuje nejlépe. Škola je až úplně dole, skoro u pobřeží. To je super. Když vás omrzí matematika, prostě vyhlídnete z okna. Přímo naproti matematické učebně leží ostrov Dørgholmen. Je to prťavý ostrůvek, na kterém vůbec nic není. Ale o to zajímavější je Jøtoya, jeden z největších Mykenských ostrovů. Je úplně pustý, až na maják. Strážce majáku je taky jediný obyvatel Jøtoye. Dává na celý maják pozor. Toho dne – 17. listopadu už z rána mrzlo, jak na Mykenu už od začátku září. Celý ostrov odjakživa, ať už prší nebo svítí slunce, obklopuje mlha. Mlha hustá a tmavá. V téhle části Norska to není žádná výjimka, ale ta mlha je taková – jiná. Když jsem byl malý, máma mi pořád četla z jedné pohádkové knížky. Byla tam taková říkánka Na Mykenu, kolem Sjuløye, Dørgholmenu a Jøtoye stá mlha všelijaká, co je svět na světě. Ta mlha chrání, Myken před vším zlým, počaje vichry, ďábelským pirátstvím. Na konci světa, Myken se ponoří, ta mlha zůstane – a čas pokoří. Vždycky, když se procházím kolem pobřeží a sleduju mlhu v dáli, zní mi v hlavě ta říkanka. ta mlha zůstane – a čas pokoří. Dneska jsem šel na matiku. U skříněk se však motali Aage a jeho parta: Kai a Eirik. Aageho a jeho poskoky moc nemusím. Mají vlastní klub, kterému říkají Klub frajerů. Věčně se motají okolo pobřeží a Aage se jednou chvástal, že ukradli strážci majáku bárku a doveslovali s ní až na pobřeží, do Vågaholmenu na diskotéku. Já jim ale moc nevěřím. Na pobřeží je to dobrých 5 mil. A co se Aageho a jeho party týče, rádi si vymýšlí. Odpoledne jsem se šel projít na pobřeží. Kolem léta se široká pláž hemží dětmi, které dovádí ve studené vodě Norského moře a hledači jantaru. Jantar je na Mykenu ošemetnou záležitostí. Kolem letních prázdnin se na Myken sjíždí hledači ze širokého okolí a sbírají tuhle vzácnou látku. Jenom na Mykenu je obchodů s jantarem a jantarovými výrobky, že byste je nespočítali. Táta mi kdysi daroval malou vikingskou figurku, kterou sám vyřezal z kusu jantaru, který našel na pláži. Táta pracuje jako obchodník s jantarem. Na Sjuløye má jantarový obchod, kterému říká Jantarová komnata. Byl jsem tam už mnohokrát a ten obchod mě vždycky zaujme. Už tím, že je takový malý a nenápadný. Je vmáčknutý mezi velkým pekařstvím a trafikou. Ve starých zaprášených výlohách jsou vystaveny nejrůznější figurky a vyřezávané výrobky. Když vstoupíte dovnitř, malým obchodem se roznese zvuk zvonečku. Podél stěn jsou postaveny desítky a desítky malých zářivě oranžových jantarových figurek, zobrazující často výjevy severské mytologie. Třeba lstivý bůh Loki, statečný Thór nebo Bragi, bůh básníků a řečníků. Nechybí ani celé kousky jantaru nebo obrovská jantarová hrudka vážící několik kilogramů, kterou táta vylovil na druhém konci Mykenu. Teď však byla pláž prázdná. Jemné vlnky lehce omývaly měkké písečné pobřeží. Vítr mi cuchal vlasy. V dáli byla vidět mlha. Tmavá a děsivá. Ta mlha zůstane – a čas pokoří. Posadil jsem se na velký balvan a zahleděl jsem směrem na moře.
Zanedlouho přijde zima a kolem Mykenu se začnou motat ledové kry. Táta říkal, že sem plují směrem od Islandu až z Grónska a můžou na nich připlout i lední medvědi. Každopádně jsem ještě žádného neviděl. Tedy když nepočítám ledního medvěda na výletě v zoo v Bardu. Tam to bylo super. Byli tam lední medvědi, medvědi kamčatští, polární lišky, sobi, losi i vlci. Od západu byl slyšet nějaký zvuk. Zamžoural jsem tím směrem. Směrem ke mně se blížili Aage a jeho parta. Měl jsem pocit, že teď byl ten nejlepší čas na to zmizet. Cililink – ozval se zvoneček. „Ahoj Christiane! Copak potřebuješ?“ Řekl táta, hned jak mě uviděl přicházet do svého obchodu. „No… víš…“ prohlížel jsem si figurky vikingů na horní polici. „Právě jsem byl dole na pláži a ...“ potřeboval jsem nějakou výmluvu, co dělám v tuhle dobu v jeho obchodu. „Byl jsem právě dole na pláži a je tam dost jantaru. Nemyslíš, že by sis měl udělat zásoby přes zimu?“ Otec se zamyslel. „Christiane – víš přece, že na dolní pláži, kde sbírají všichni, já nesbírám. V tom je tajemství mého obchodu – když chci kvalitní jantar, zajedu na Dørgholmen nebo Jøtoyu. Na těch opuštěných a skalnatých plážích je pro obchodníka, jako jsem já zlatý důl. To si zapamatuj – až po mě břímě obchodu s jantarem jednou převezmeš.“ Z tátova obchodu jsem odcházel vcelku rozesmutnělý – už proto, že jsem rozhodně neplánoval být v budoucnosti obchodníkem s jantarem. Chtěl jsem být právníkem. Studovat jednu špičkovou právnickou školu v Oslu. Zatím jsem to otci však neříkal. Přes jeho vášeň k jantaru by ho tato skutečnost zničila. Druhý den byl Čtvrtek. Čtvrtek je oddechový den. Ve škole je první dvě hodiny výtvarka. Přecházel jsem z ateliéru na hodinu norštiny přes západní chodbu. Západní chodba je většinou prázdná, pokud tam tudy nepřecházejí deváťáci po tělocviku z tělocvičny do sprch. Já jsem osmák a je mi 13. Na Sjuløye jsou 2 školy. Jedna je nedaleko našeho domu na kopci zvaném Nordsundet podle místní vyhlášené jantarové pláže. Navštěvují ji ročníky 1 – 7. Na druhé straně města stojí druhý stupeň, ročníky 8 – 10. Pamatuju si, jak jsme jako žáci prvního stupně pořádali k druhému stupni výpravy a sledovali ho zpovzdálí. Nemohli jsme se dočkat, až tam konečně budeme chodit. Chodba byla prázdná. I když ne tak docela – ze záchodů se náhle vynořili Aage a jeho poskoci. „Á! Kohopak to tady máme?“ zeptal se Aage a jeho poskoci se zasmáli. „Copak tady děláš?“ „Jdu na norštinu.“ odpověděl jsem suše. „Ale my taky chceme norštinu! V norštině nemusíš dávat pozor! My teď máme matiku. A víš, co to znamená?“ nevěděl jsem, ale nemohu říkat, že jsem netušil. Pak to bylo rychlé. Aageho poskoci mě popadli a zavřeli do nejbližší prázdné skříňky. Bylo tam těsno. Hrozně těsno a tma. Nevím, jak dlouho jsem tam byl zavřený. Několikrát jsem slyšel zvonit zvonek. Věděl jsem, že míjím hodiny norštiny, náboženství a přestávku na oběd. Poslední hodina měla být angličtina. A pak jsem to uslyšel. Hlukot. Deváťáci. Měli tělocvik. Začal jsem zuřivě bouchat na dveře skříňky. Slyšel jsem spoustu deváťáků, jak chodí kolem a baví se. Uslyší mě někdo? Začal jsem kopat do plechových dveří skříňky. Mlátil jsem do nich. Křičel jsem. Nic nepomáhalo, nikdo mě neslyšel. Po šesté hodině se celá škola vyprázdnila. Nikde nikdo. A já pořád trčel ve skříňce. Ten stísněný prostor mi začínal lézt na mozek a měl jsem přeleženou nohu. Přemýšlel jsem, jestli mě nemůže někdo hledat. Ale jistě ne: učitelé si mysleli, že jsem nemocný (vlastně bych se divil, kdyby mě Aage neomluvil) a s mým kamarádem Jensem chodím jenom na matiku. Bylo to vlastně docela nemožné. Když asi o půl čtvrté jsem uslyšel kroky. Neváhal jsem ani vteřinu a začal jsem bušit do dveří. „Haló! Jsem tady zavřený!“ Kroky zamířili ke skříňce. „Haló? Kdo je uvnitř?“ Poznal jsem z hlasu školníka pana Jonassena. „Haló! Tady Christian! Jsem tu zavřený!“ „Dobře, tak počkej!“ Pan Jonassen odemknul skříňku univerzálním klíčem. Vyskočil jsem z té tmavé a zaprášené skříňky a oprášil jsem se. „Kdo tě tam zavřel?“ zeptal se pan Jonassen. Přemítal jsem, zda-li mu to mám říct. „Aage a jeho parta.“ řekl jsem nakonec. „Jasně, kdo jiný.“ odvětil školník. „Pane Jonassene, myslíte, že byste mohl nikomu o tomhle neříct?“ Školník se na mě zahleděl. „Jasně, je to tvoje věc. Ale takhle tě nikdy nenechají na pokoji.“ „Já vím, ale chci se s nimi vypořádat sám. Jednou.“ „Dobře. Teď si utíkej pro věci do skříňky a pak rychle ze školy, za chvíli budu zamykat.“
„Děkuji pane Jonassene.“ Vyzvednul jsem si ve své skříňce učebnice a vyběhl jsem ven ze školy. Už se skoro stmívalo. Hrozně foukalo a moře bylo rozbouřené. Racci křičeli. Proběhl jsem kolem ulice plné krámů na Sjuløye. Když jsem probíhal kolem tátova krámu s jantarem. dal jsem si pozor. aby mě neviděl. Byl naštěstí otočený a zdálo se, že pomalu zavírá krám. Běžel jsem do kopce na Sjøset. Asi v půlce kopce se mohutně rozpršelo. Když jsem doběhl k vile, byl jsem celý promočený. Zahrabal jsem v tašce pro klíče. Od dveří pasovaly pouze takové starodávné klíče. Dříve, když přišli hosté, museli zaklepat obřími klepadly, ale dnes už máme zavedený zvonek. Ten jsem však nehodlal použít. Ocitl jsem se v mohutné vstupní hale. Obří lustr osvětloval celou místnost. Po stěnách visely obrazy. Vystoupal jsem po mramorovém schodišti do jídelny. Jídelna byla podlouhlá místnost s dlouhým stolem a židlemi. Hned u jídelny byla menší kuchyň. Ozýval se z ní sykot a vycházela z ní vůně rajské omáčky. Nakoukl jsem dovnitř. U plotny stála máma a vařila. „Jé, konečně jsi doma! Kde jsi byl? Víš kolik je hodin?“ utrhla ne mě. „Promiň, byli jsme s Jensem na pobřeží.“ máma se na mě zkoumavě zadívala. „Hledat jantar.“ upřesnil jsem. „Dobře,“ řekla máma. „Skoč se tedy umýt, za chvíli bude večeře.“ „Jasně mami.“ Bloumal jsem chodbami Sjøsetu ke svému pokoji. Ve Sjøsetu je spoustu místností, spoustu z nich již nepoužívaných. Třeba pokoj pro služebnictvo. Poslední služebná tu byla v dobách mládí mé babičky. Můj pokoj byl v té nejvýchodnější části domu. Z okna je vidět na malý a prázdný skalnatý bezejmenný ostrůvek. Vždycky jsem doufal, že na tom ostrůvku budu jednou bydlet. Pohledem z okna ale už ostrůvek skoro nebyl vidět. Narážely do něj rozbouřené vlny a přílivem byl celý zatopený. Odložil jsem tašku. Koupelna je hned naproti mému pokoji – na Sjøsetu je koupelna téměř u každého pokoje. Koupelna byla stará, studená a kachličkovaná. Mosazné kohoutky byly zajímavě zdobeny. Když jsem se umyl, vydal jsem se chodbou opět do jídelny. Chodbu lemovaly brnění a obrazy. Z chodby vycházely další chodby. Ty obrazy musely mít nesmírnou hodnotu. Máma říká, že celý Sjøset má nevyčíslitelnou cenu. Nejen pro ty cenné věci, ale také tím, že je nasáklá naší láskou a vzpomínkami na ní. Máma taky říká, že na Sjøsetu je víc obrazů, než v celém Norsku. Zobrazovaly nejrůznější výjevy, od bitev až po panovníky. Ten co dal naše sídlo postavit, Frederik II. byl vášnivý sběrač obrazů. Když jsem se přiblížil ke kuchyni, uhodila mě opět do nosu vůně rajské omáčky. Máma si v kuchyni s někým povídala – táta se už nejspíš vrátil. V jídelně jsem se usadil k podlouhlému stolu. Zanedlouho přišel táta. „Ahoj.“ „Ahoj,“ odpověděl jsem. „Jak bylo dnes v práci?“ „Šlo to… měl jsem pár hezkých obchodů.“ Táta se usadil naproti mně a vytáhl z aktovky Aftenposten a začetl se do něj. Za chvíli přišla máma s vařícím hrncem plným červené rajské omáčky. Večeře probíhala mlčky. V jídelně bylo ticho, jen občas přerušované cinknutím příboru nebo zaburácením hromu. „A co bylo dnes ve škole?“ zeptal se táta. „Jo, dobře. Dostal jsem B+ z výtvarky.“ O tom malém' incidentu s Aagem jsem se před tátou nezmiňoval. Po večeři jsem si šel rovnou lehnout. Byl jsem unavený, ale jaksi jsem nemohl usnout. Zíral jsem na nebesa své staré dřevěné postele. Venku zuřila bouře. V hlavě se mi stále dokola přehrávaly události dnešního dne. Nevím, přesně kdy a jak, ale nějak jsem usnul. Přesto, když mě ráno budík tvrdě vytrhnul ze snění, byl jsem neskutečně unavený. V polospánku jsem se oblékl a vydal jsem se na snídani. Máma připravila chleba s máslem. Táta už stačil brzo ráno nakoupit a četl si čerstvý, ranní Aftenposten. „Dobré ráno.“ „Dobré ráno.“ popřáli mi rodiče. Zhltnul jsem snídani a vypil čokoládové mléko. „Na letišti v Oslu zadrželi nebezpečné vykradače bank. Celá léta vykrádali banky v Bergenu, Trondheimu, Stavangeru, Drammenu a Kristiansadu. Z letiště v Oslu se snažili odletět do Pekingu s kufry napěchovanými penězi.“ Táta zakroutil hlavou a odložil noviny. „Hele, ahoj, už musím do školy!“ řekl jsem rodičům. „Počkej, za chvilku jedu do práce, můžu tě tam hodin!“ navrhl táta. „Ne, to je dobrý, ahoj!“ Sešel jsem do hlavní haly a oblékl se. Ještě jsem sbalil klíče od domu a vydal jsem se do školy. Město bylo už takhle ráno plné života. Obchodníci otevírali své krámy a malý místní stadion připravovali na bruslení. Mlha se držela dál od Mykenu. Když jsem došel ke druhému stupni, bylo už tři čtvrtě na devět. Chodby byly plné žáků. Vydal jsem se na hodinu zdravovědy. Zdravověda se učí ve stejné učebně jako angličtina, v 1 patře vedle sborovny naproti ředitelně. Zdravovědu a přírodní vědy máme bohužel společně s Aagem a jedním z jeho poskoků. Když zazvonilo, přišla paní
Bobergová, učitelka zdravovědy. Dnes jsme brali správné stravování, ale Aage celou hodinu dělal blbosti a povídal si se svým poskokem. Konečně zazvonilo. „Do příště připravíte projekt na téma správné stravování o délce nejméně dvou stran. Na projektu závisí 25% vaší konečné známky ze zdravovědy.“ Dodala ještě paní Bobergová. Všichni už odešli, až na mě, Aageho a jeho poskoka. Sbalil jsem si učebnice, a co nejdřív jsem vypadnul. Rychle jsem sešel ze schodů do hlavní chodby. Bál jsem se, aby mě nahoře kde jsme byli sami Aage zase nenacpal do skříňky. Zbytek dne probíhal dobře. Měli jsme hudebku, dvouhodinovku tělocviku a norštinu. Potom oběd a poslední hodina měla být matika. A tam se to trochu zvrtlo. Na matiku máme paní Fodnessovou. „Mám tu opravené vaše čtvrtletní testy.“ Když rozdávala můj, řekla: „Čekala jsem od Vás víc pane Halldorsone.“ A podala mi můj test. E+. E ani F jsem ještě nikdy nedostal. Nechápal jsem to. Matika mi jde. Prolétnul jsem papír očima. Můj test byl červený od shora až nahoru. Zbytek hodiny jsem nedával pozor. Celou dobu jsem přemýšlel. Když zazvonilo, byl jsem jako první venku ze dveří. Na ulici bylo mrtvo. Krámky měly polední pauzu a ostatní měli siestu. Loudal jsem se domů. Přemýšlel jsem, jak rodičům řeknu, že jsem ze čtvrtletního testu dostal E. Byla zima a mokro, slunce bylo schované za mraky. Tady na Mykenu slunce svítí velmi málo. Skoro vůbec. Sem tam vykoukne v létě. Trochu jsem se divil, že je všude tak prázdno. Přece jenom od školy až k mému domu vede hlavní ulice. Najednou mě z myšlenek něco vytrhlo. Byly to hlasy. Rozhovor. Vycházel z postranní uličky mezi dvěma malými krámky s jantarem. Postranní ulička byla špinavá, plná popelnic a střepů z lahví od mléka. Skrčil jsem se za popelnicí. „No jasně, a na Ostrově jsem zakotvil. Je tam takové molo.“ No jasně. Aage. Kdo jiný. „A jak to na Ostrově vypadá?“ zeptal se jeden z jeho poskoků. „Je tam pusto a prázdno. Stromy tam vůbec nerostou. A jsou tam všude náhrobky. Všude. Jako jeden velkej hřbitov.“ Jeho poskoci ohromeně vydechli. Jasně. Aage mluví o Ostrově. Chvástá se, že tam byl. Lže. Na ten ostrov se bojí i starej strážce majáku. Natož Aage. Zapomněl jsem se zmínit o jednom Ostrově. O Ostrově s velkým O. O tom Ostrově totiž nikdo na Mykenu nemluví. Myken je souostroví, kde jsou všechny ostrovy vesměs nadaleko od sebe. Ale Ostrov ne. Vyčuhuje, nachází se dál, na severozápadě od norského pobřeží v té věčné mlze. Ale geograficky patří k Mykenu. Na Sjuløye mu všichni říkají prostě Ostrov. Ozývají se tam odtud děsivé zvuky. Kvílení. Smích. Sténání. Starý Jack, strážce majáku jednou přísahal, že šel po pláži, a směrem, kde leží ostrov jakási světla. Ten Ostrov za Druhé světové obsadili nacisté. Nikdo neví, co tam dělali. Jako by snad něco zkoumali. Od Ostrova se ozývaly zvláštní zvuky a jevy. Nacisté místní zastrašovali, ať je ani nenapadne se k Ostrovu jen přiblížit. Když válka skončila, ozývaly se tam odtud výbuchy a vycházel z něj kouř. Jako by se nacisté snažili za každou cenu ukrýt, zničit a spálit, co tam zkoumali či vytvářeli. Od těch dob na Ostrově nikdo nebyl, ani se k němu nepřiblížil. Takto mi to aspoň vyprávěla babička, než umřela. Něco, něco ve mně vzbudilo cosi, co mě donutilo tohle udělat. Ani nevím, proč jsem to udělal. Prostě jsem to udělal. Vyskočil jsem zpod popelnice. Aage a jeho parta se lekli, až vyjekli. „To je lež. Na Ostrově jsi nikdy nebyl.“ řekl jsem. „Já jsem na ostrově byl. Právě to tady vyprávím klukům. Ale tobě nemusím nic dokazovat.“ odpověděl Aage. „Nebyl.“ „Aha, takže ty se chceš hádat? No dobře fajn. Když jsi tak chytrý, na ostrov klidně dopluješ sám. Vyfotíš to tam. Pěkně všechno nafotíš. Zítra v přístavu. V šest. Bereš?“ nabídl Aage. Nevím, co mě donutilo to udělat. Nevím. Jsem blázen, ale… „Beru.“ „Fajn. Když mi doneseš ty fotky, přestaneme tě navždy otravovat. Ale když je nedoneseš… přijdeš v pondělí do školy jenom v trenýrkách.“ Poskoci se zasmáli. „Beru.“ „Fajn. Tak ahoj zítra.“ Odcházeli a smáli se. Uvědomil jsem si, že jsem blázen. Druhý den jsem toho moc nenamluvil. Sobotu jsem strávil zavřený v pokoji. O půl šesté jsem přišel do salónku, jak se na Sjøsetu říká obýváku. „Ahoj, mami, jdu na chvíli ven s Jensem.“ lhal jsem. „Jasně, dobře se bav!“ řekla mamka, aniž by vzhlédla od jakéhosi bulvárního časopisu. V televizi běžela Trisha. Navlékl jsem se do bundy a sešel jsem dolů do Sjuløy. Když jsem přišel na pláž, byly vlny a foukalo. Rackové mi křičeli nad hlavou. Hledači jantaru už byli v této době doma. Aage s partou
už tam čekali. Aage držel foťák. „Tady ho máš. Nafoť to tam. Pěkně všechno, ne z dálky“, řekl a podal mi ho. U mola byla zakotvená chabá bárka, kterou si obyvatelé Sjuløye půjčují. Vesloval jsem dál od pobřeží. Moře bylo studené a neklidné, loď se pohupovala na vlnkách. Okolní ostrovy zakrývala mlha. Minul jsem maják na Jøtoye a vesloval jsem dál na sever. Brzo se Sjuløya ztratila z dohledu v mlze, a kolem mě bylo jenom moře. Tajemné, pusté a děsivé Norské moře. Byla zima a foukalo. Sem tam se ozval křik racků nebo kormoránů. Minul jsem zvláštní ceduli. Vykukovala z moře, a dle vzhledu jsem okamžitě poznal, že je nacistická. Stály na ní varovné nápisy v němčině. Takových cedulí jsem minul ještě několik. Jako by mlha byla čím dál hustčí. Nevím, jak dlouho jsem plul. Asi hodně dlouho. Když se konečně z mlhy v dáli objevil ostrov. Ostrov. Byl větší, než nám vypravovali. Byl obrovský. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to není pobřeží. Ale ne. Byl to Ostrov. U pobřeží stály obří kovové strážní věže. Byly celé opuštěné a zrezivělé. Skřípaly ve větru. Působily děsivě. Bylo jich tam snad desítky. Stovky. Ostrov vypadal děsivě. Nesmírně děsivě. Obří opuštěné a polorozbořené stavby. Když jsem připlul blíž, zakotvil jsem u malého poloshnilého mola. Ostrov působil děsivě. Opuštěně – jako by tady dřív bylo nějaké město – město, kam se vejdou tisícovky a tisícovky obyvatel. Budovy byly silně zničené a chatrné. Vyfotil jsem je. Šel jsem dál. Prošel jsem promenádou. Navázal jsem na uličku. Zdálo se to jako normální civilizované město. Byly tam obchody. Fontány. Dokonce i kino. Vypadalo to však strašně staře a opuštěně. Opuštěnost ostrova byla tajemná a děsivá. Nedokázal jsem pochopit, jak takovýto obří ostrov zůstal neobjevený. Není zakreslený v žádných mapách. A přitom je větší než všechny ostrovy Mykenu dohromady. Ostrov byl neskutečně velký. Byl velký aspoň jako dvě Osla vedle sebe. Objevil jsem tam dokonce několik stanic metra. Obří fotbalovou arénu. Park. Vtom jsem dorazil k jámě. Obří jámě uprostřed ostrova. Obrovské. A temné. Prostě jáma. Jako po výbuchu atomovky. Zdálo se, že pohltila několik domů kolem. Polkl jsem. Odvážil jsem se přiblížit. Naklonil jsem se a pohlédl dolů. * Christian Eesjerg se už nikdy nevrátil. Jeho rodiče se psychicky zhroutili a už si nepřáli bydlet na Sjøsetu, který jim připomínal jejich syna. Odstěhovali se do Kristiansundu. Ostrov postupně začali lidé opouštět. Brzy už na Mykenu nikdo nebydlel. Lidé od pobřeží si později často vyprávěli strašidelné historky o těch pár osamělých ostrovech, pár mil od pobřeží, kterým se říká Myken. Prý se z nich ozývají děsivé zvuky a zjevují se tajemná světla. K ostrovům se už nikdy nikdo neodvážil přiblížit. Na Mykenu, kolem Sjuløye, Dørgholmenu a Jøtoye stá mlha všelijaká, co je svět na světě. Ta mlha chrání, Myken před vším zlým, počaje vichry, ďábelským pirátstvím. Na konci světa, Myken se ponoří, ta mlha zůstane – a čas pokoří.
