ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 1
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 2
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 3
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 4
Original title: The Rosie Project Copyright © Graeme Simsion 2013 © First Published in Australia by The Text Publishing Company Pty Ltd, 2013 Cover design by WH Chong Page design by Imogen Stubbs
Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013 Translation © Jana Jašová, 2013 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Litera www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Magdaléna Petrová První vydání
Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-727-3
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 5
Rodovi a Lynette
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 6
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 7
1 VYŘEŠIL JSEM PROBLÉM MANŽELKA. TAK JAKO U MNOHA VĚDECKÝCH objevů jsem měl odpověď celou dobu před nosem. Ale nebýt série jistých neplánovaných okolností, nejspíš bych na to nikdy nepřišel. Jejich posloupnost odstartoval Gene, který trval na tom, abych se ujal přednášky o Aspergerově syndromu, s níž původně slíbil vystoupit sám. Načasování bylo extrémně nepříjemné. Připravit bych si ji mohl během konzumace oběda, jenže ten konkrétní večer už jsem měl devadesát čtyři minut vyhrazených na úklid koupelny. Tudíž přede mnou stály tři možnosti, z nichž žádná mě plně neuspokojovala. 1. Umýt koupelnu po přednášce, což by znamenalo nedostatečný počet hodin spánku a následné zhoršení duševních i fyzických výkonů. 2. Odložit úklid na příští úterý, což by znamenalo trpět osm dní nedokonalou sanitární hygienou a riskovat onemocnění. 7
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 8
G R A E M E
S I M S I O N
3. Odmítnout přednášku pronést, což by znamenalo poškození přátelských vztahů s Genem. Přednesl jsem svoje dilema Geneovi, který jako obvykle nalezl alternativní řešení. „Done, já ti na ten úklid koupelny někoho seženu a zaplatím.“ Vysvětlil jsem Geneovi – znova –, že všechny uklízečky, možná až na tu jeho Maďarku v minisukni, dělají chyby. Jenže Minisukňová uklízečka se po jistém nedorozumění mezi Genem a Claudií někam ztratila. „Dám ti na Evu číslo. Jen se nezmiňuj o mně.“ „A co když se zeptá, odkud ho mám? Jak jí to vysvětlím, abych nevyslovil tvoje jméno?“ „Prostě řekni, že jí voláš, protože ona jediná to udělá pořádně. Když se o mně zmíní ona, mlč.“ Tohle praktické řešení ilustrovalo Geneovu schopnost řešit sociální problémy. Evu potěší, že někdo oceňuje její výkon, a dokonce by se mohla role mé uklízečky zhostit natrvalo. To by mi v týdenním rozvrhu uvolnilo průměrně tři sta šestnáct minut času. Geneův problém s přednáškou vyvstal kvůli příležitosti užít si sexu s chilskou akademičkou, která přijela do Melbourne na konferenci. Geneovým projektem je vyspat se s co nejvyšším počtem žen různých národností. Jako profesora psychologie ho nesmírně zajímá téma mezilidské sexuální přitažlivosti, kterou pokládá za silně geneticky podmíněnou. Tento názor souvisí s tím, že Gene je původně genetik. Šedesát osm dní poté, co mě přijal jako postgraduálního vědeckého pracovníka, ho povýšili na vedoucího katedry psychologie. Bylo to silně kontroverzní jmenování, které mělo udělat z univerzity vlajkovou loď evoluční psychologie a zviditelnit ji v očích veřejnosti. 8
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 9
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
V době, kdy jsme spolu pracovali na konkurenční katedře genetiky, jsme vedli množství inspirativních debat, což pokračovalo i po změně jeho pracovního zařazení. Už to byl důvod, proč mi záleželo na jeho přátelství. A Gene mě navíc zval k sobě domů na večeře a prováděl další rituály přátelství, takže jsme navázali společenský vztah. Jeho žena Claudia, která je klinická psycholožka, je teď taky moje kamarádka. Takže už mám dohromady dva přátele. Gene a Claudia se mi nějakou dobu snažili pomáhat s řešením Problému manželka. Jejich přístup bohužel spočíval v tradičním seznamovacím paradigmatu, které jsem nedávno zavrhl na základě zjištění, že pravděpodobnost úspěchu neodpovídá vynaloženému úsilí a negativním zážitkům. Je mi třicet devět let, jsem vysoký, fyzicky zdatný, inteligentní, s relativně prestižním postavením a nadprůměrným příjmem univerzitního profesora. Logicky bych měl být přitažlivý pro širokou škálu žen. V říši zvířat bych byl reprodukčně úspěšný. Jenže ženám na mně něco vadí. Nikdy jsem snadno nenavazoval přátelství a deficit způsobující tento problém se zřejmě promítá i do mých pokusů navazovat milostné vztahy. Dobrým příkladem je Fiasko s meruňkovou zmrzlinou. Claudia mě představila jedné z mnoha svých kamarádek. Elizabeth byla velmi inteligentní vědecká pracovnice v oboru počítačů, se špatným zrakem, který korigovaly brýle. Zmiňuju se o tom proto, že mi ji Claudia nejdřív ukázala na fotografii a zeptala se, jestli mi ty brýle nevadí. Neuvěřitelná otázka! Od psycholožky! Zatímco já posuzoval Elizabethinu vhodnost coby potenciální partnerky – tedy někoho, kdo mi bude poskytovat intelektuální stimulaci, s kým bych mohl sdílet svoje aktivity, možná dokonce počít potomka –, Claudia se starala hlavně o to, jestli mi nevadí výběr brýlové obruby, s nímž navíc Elizabeth stejně nejspíš radil optik. V takovém světě já musím 9
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 10
G R A E M E
S I M S I O N
žít. Pak mi Claudia sdělila, jako by to měl být problém: „Má velmi vyhraněné názory.“ „Podložené důkazy?“ „To snad ano,“ přikývla Claudia. Vynikající. Totéž by se dalo říct o mně. Setkali jsme se v thajské restauraci. Pro společensky neobratné lidi jsou restaurace minovými poli a já byl nervózní, jako v takových situacích bývám často. Ale začalo to skvěle, protože jsme oba dorazili přesně v 19.00, jak jsme měli. Špatná synchronizace znamená vždycky zbytečné plýtvání časem. Jídlo jsme přežili, aniž Elizabeth kritizovala má společenská pochybení. Je těžké vést rozhovor a zároveň se soustředit na to, aby se člověk nedíval na nevhodnou část ženského těla. Zařídil jsem se podle Geneovy rady a hleděl jí do obrýlených očí. To sice vyústilo v jisté drobné potíže při příjmu potravy, ale vypadalo to, že si toho nevšimla. Vedli jsme velice produktivní debatu o simulaci algoritmů. Byla tak zajímavá! Už jsem viděl možnost trvalého vztahu. Číšník přinesl menu s dezerty a Elizabeth prohlásila: „Asijské sladkosti mi nechutnají.“ To byla zcela jistě chatrná generalizace založená jen na omezené dosavadní zkušenosti, a možná jsem to měl brát jako varovné znamení. Ale poskytlo mi to příležitost ke kreativnímu návrhu. „Můžeme si dát naproti přes ulici zmrzlinu.“ „Bezva nápad. Jestli mají meruňkovou.“ Soudil jsem, že to zatím jde dobře, a její preferenci meruňkové zmrzliny jsem nepokládal za problém. Mýlil jsem se. V cukrárně měli velký výběr příchutí, ale zásoba meruňkové zmrzliny jim došla. Objednal jsem si čokoládovou s chilli a zeptal se Elizabeth na její náhradní volbu. „Když nemají meruňkovou, já si nedám.“ 10
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 11
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Tomu jsem nemohl uvěřit. Každá zmrzlina chutná v zásadě téměř stejně, vzhledem k podchlazení chuťových pohárků. V případě ovocných to platí dvojnásob. Navrhl jsem mangovou. „Ne, díky, nedám si.“ Vysvětlil jsem jí poměrně detailně fyziologii zmrazení chuťových receptorů. Předložil jsem jí teorii, že kdybych jí objednal mangovou a broskvovou, nepoznala by rozdíl, a tudíž by obě mohly být ekvivalentem pro meruňkovou. „Každá je úplně jiná,“ prohlásila Elizabeth. „Jestli ty neumíš rozlišit mangovou od broskvové, je to tvůj problém.“ Dospěli jsme k prostému objektivnímu sporu, který se dal snadno experimentálně vyřešit. Objednal jsem po jednom kopečku od každé zmíněné příchuti. Než mě prodavačka obsloužila, otočil jsem se k Elizabeth. Chtěl jsem ji požádat, aby kvůli provedení pokusu zavřela oči. Ale byla pryč. Tolik k vyhraněným názorům podloženým důkazy. A k „vědeckým“ odbornicím na počítače. Claudia mi potom tvrdila, že kdybych tolik neprosazoval ten experiment, Elizabeth by neodešla. Zřejmě ne. Ale kdy jsem se měl té myšlenky vzdát? Dostal jsem nějaký signál? Já takové nepatrné náznaky prostě nevidím. A taky nechápu, proč by zvýšená citlivost k příchutím ovocné zmrzliny měla být nezbytným požadavkem na případného partnera. Připadá mi racionální předpokládat, že některé ženy tohle nevyžadují. Proces jejich hledání je však bohužel neskutečně neúčinný. Fiasko s meruňkovou zmrzlinou mě stálo celý večer života a nezískal jsem z toho nic víc než poznatky o simulacích algoritmů.
Dvě přestávky na oběd stačily, abych si připravil přednášku o Aspergerově syndromu. Díky signálu wi-fi v kavárně lékařské knihovny 11
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 12
G R A E M E
S I M S I O N
jsem se kvůli tomu ani nemusel vzdát potravy. Předtím jsem o poruchách autistického spektra nic nevěděl, protože to nepatří k mé specializaci. Bylo to fascinující téma. Připadalo mi vhodné soustředit se na genetické příčiny syndromu, neboť ty budou pro mé posluchače zřejmě novinkou. Většina nemocí má původ v DNA, i když v mnoha případech to ještě nebylo prokázáno. Osobně se specializuju na genetické předpoklady cirhózy jater. Většinu času trávím snahou opíjet pokusné myši. Odborné knihy a výzkumné časopisy se pochopitelně soustředily spíš na projevy Aspergerova syndromu. Dospěl jsem k předběžnému závěru, že většinou jde jen o různé variace fungování lidského mozku, které byly nesprávně diagnostikovány jako porucha, protože neodpovídají společenským normám – uměle vytvořeným společenským normám –, které odrážejí většinu obecných lidských konfigurací, ale ne veškeré. Přednáška se měla konat v 19.00 v jedné škole na blízkém předměstí. Spočítal jsem si, že na kole se tam dostanu za dvanáct minut. Tři minuty jsem si naplánoval na spuštění svého počítače a jeho připojení k projektoru. Dorazil jsem podle rozvrhu v 18.57. Dvacet sedm minut předtím jsem pustil do svého bytu Minisukňovou uklízečku Evu. U dveří a ve třídě se hemžilo asi pětadvacet lidí, ale podle Geneova popisu jsem okamžitě poznal pořadatelku Julii: „blondýna s velkýma kozama“. Ve skutečnosti byla její ňadra asi pouze jedenapůlkrát větší než poprsí obvyklé pro takovou výšku postavy, takže to jen těžko mohl být nápadný identifikační rys. Nápadné bylo spíš to, jak je nesla a nakolik je měla odhalené v důsledku zvolených šatů, které ovšem byly na horký lednový večer naprosto vhodné. Možná jsem se ověřování její totožnosti na základě velikosti poprsí věnoval až moc dlouho, protože se na mě podivně podívala. 12
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 13
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Vy jste určitě Julie,“ ozval jsem se. „Přejete si?“ Výborně. Praktická osoba. „Ano, přeju si VGA kabel, prosím.“ „Aha. Vy budete profesor Tillman,“ řekla. „Jsem moc ráda, že jste se toho ujal.“ Natáhla ke mně ruku, ale odmítavě jsem se odtáhl. „Ten kabel, prosím. Je 18.58.“ „Jen klid,“ odpověděla. „Nikdy nezačínáme dřív než ve čtvrt na osm. Nedáte si kávu?“ Proč si lidé tak málo váží času druhých? Teď se nevyhneme společenské konverzaci. Mohl jsem zůstat doma o patnáct minut déle a zacvičit si aikido. Soustředil jsem se na Julii a na obrazovku v přední části místnosti. Teď jsem se rozhlédl a došlo mi, že jsem si vůbec nevšiml dalších devatenácti osob. Byly to děti, převážně mužského pohlaví, a seděly v lavicích. Zřejmě děti s diagnózou Aspergerova syndromu. Téměř veškerá literatura o tomhle problému se soustředí na děti. Ty navzdory údajnému postižení využívaly čas lépe než jejich rodiče, kteří mezi sebou prázdně tlachali. Většina dětí měla v rukou přenosné počítače a tablety. Odhadoval jsem, že jim je mezi osmi a třinácti lety. Doufal jsem, že při přírodovědných předmětech dávaly ve škole pozor, protože můj materiál počítal se základními znalostmi organické chemie a struktury DNA. Došlo mi, že jsem zapomněl odpovědět na otázku ohledně kávy. „Ne.“ Julie už bohužel kvůli časové proluce na svou otázku zapomněla. „Nedám si kávu,“ vysvětlil jsem. „Nikdy nepiju kávu později než v 15.48. Narušuje spánkové procesy. Kofein působí v těle tři až čtyři hodiny, takže je nezodpovědné nabízet kávu v devatenáct hodin, pokud dotyční nemají v úmyslu zůstat vzhůru přes půlnoc. Což by 13
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 14
G R A E M E
S I M S I O N
jim neumožnilo získat dostatečný počet hodin spánku v případě, že vykonávají konvenční zaměstnání.“ Snažil jsem se jí nabídnout nějaké podstatné informace, abychom smysluplně využili čas, ale zřejmě dávala přednost trivialitám. „Jak se daří Geneovi?“ zeptala se. Byla to zřejmě variace na obvyklou zdvořilostní otázku: „Jak se vám daří?“ Přizpůsobil jsem konvenční odpověď třetí osobě jednotného čísla. „Daří se mu dobře, děkuji.“ „Ach. Já myslela, že je nemocný.“ „Gene se těší výtečnému zdraví až na to, že má šest kilogramů nadváhy. Ráno jsme spolu byli běhat. Dnes večer má schůzku se ženou, a kdyby byl nemocný, bylo by logické, aby ji zrušil.“ Na Julii moje logika zřejmě neudělala dojem. Když jsem si náš rozhovor později opakoval, napadlo mě, že jí Gene o důvodu, proč nemůže dneska přijít, patrně zalhal. Nejspíš to udělal proto, aby Julii ušetřil pocitu, že pro něj její přednáška není dost důležitá, a ospravedlnil skutečnost, že za sebe posílá méně prestižního řečníka. Bylo stěží možné analyzovat tak komplexní situaci, která zahrnovala klam a předpoklad emocionální reakce jiné osoby, a připravit si přijatelnou lež v onom krátkém časovém úseku, kdy někdo čeká na vaši odpověď. Jenže přesně to u vás lidé předpokládají. Konečně jsme připravili můj počítač a začali – o osmnáct minut později. Musel bych mluvit o čtyřicet tři procent vyšší rychlostí, pokud bych měl dodržet plán a skončit s přednáškou ve dvacet hodin. To bylo prakticky nemožné. Skončíme později, takže mi to úplně rozhodí rozvrh na zbytek večera.
14
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 15
2 NAZVAL JSEM SVOU PŘEDNÁŠKU GENETICKÉ PŘEDPOKLADY PORUCH autistického spektra a ilustroval ji několika skvělými diagramy struktur DNA. Mluvil jsem teprve devět minut, když mě Julie přerušila. „Profesore Tillmane, většinou tady nejsme vědci, takže kdybyste prosím mohl trochu méně odborně.“ Tyhle věci mě neuvěřitelně dráždí. Lidé jsou schopní vám vykládat, jaké vlastnosti má mít osoba narozená ve znamení Blíženců nebo Býka, nebo strávit pět dní sledováním kriketových zápasů, ale nemají trpělivost nebo zájem zjistit aspoň základy toho, co z nich dělá lidské bytosti. Pokračoval jsem v přednášce tak, jak jsem si ji připravil. Už bylo pozdě to měnit, a snad aspoň někdo v publiku má dost informací, aby tomu porozuměl. Nemýlil jsem se. V publiku se zvedla ruka. Chlapec, asi dvanáct let. „Říkáte, že je nepravděpodobné, že by šlo o jediný genetický předpoklad, ale že se spíš jedná o kombinaci různých genů a celkový projev závisí na specifice této kombinace. Je to tak?“ 15
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 16
G R A E M E
S I M S I O N
Správně! „A na vlivech prostředí. Situace je podobná jako u bipolární poruchy, která –“ Julie mě znovu přerušila. „Takže pro nás, kteří nejsme geniální – profesor Tillman chce asi připomenout, že Aspergerův syndrom je porucha, se kterou se rodíme. Není to ničí chyba.“ Zděsilo mě použití výrazu „chyba“, který nese tak negativní význam, zvlášť když ho vysloví někdo v pozici autority. Opustil jsem své rozhodnutí neodchylovat se od genetických záležitostí. Tahle otázka už nejspíš dlouho dřímala v mém podvědomí, v důsledku čehož jsem promluvil zvýšeným hlasem. „Chyba! Aspergerův syndrom není ničí chyba. Je to varianta. Potenciálně i velká výhoda. Aspergerův syndrom je spojen se schopností organizace, soustředění, tvůrčího myšlení a racionální objektivity.“ Vzadu ve třídě zvedla ruku nějaká žena. Soustředil jsem se teď na debatu, takže jsem se dopustil nepatrného společenského prohřešku, který jsem rychle napravil: „Ta tlustá paní – paní s nadváhou – vzadu?“ Žena zaváhala a rozhlédla se kolem sebe, ale pak promluvila: „Racionální objektivita, to má být eufemismus pro nedostatek emocí?“ „Synonymum,“ opravil jsem ji. „Emoce způsobují největší problémy.“ Usoudil jsem, že by bylo dobré uvést konkrétní případ, v němž by emocionální chování vedlo ke katastrofě. „Představte si, že se schováváte ve sklepě,“ začal jsem. „Nepřítel hledá vás a vaše přátele. Všichni musí zůstat naprosto tiše, ale vtom se vaše miminko rozpláče.“ Podobně jako to dělával Gene, jsem napodobil dětský pláč, abych dodal příběhu přesvědčivost. „Uáááá.“ Dramaticky jsem se odmlčel. „Máte zbraň.“ 16
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 17
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Ruce ve třídě vyletovaly do vzduchu. Julia vyskočila ze židle, ale já pokračoval: „S tlumičem. Nepřátelé se blíží. Chtějí vás všechny zabít. Co navrhujete? Nemluvně brečí…“ Děti už se nemohly dočkat, až se se mnou podělí o svoje nápady. Jeden chlapec vykřikl: „Zastřelit mimino!“ Brzy už povykovali všichni. „Zastřelit mimino, zastřelit mimino!“ Ten hoch, který se předtím ptal na genetiku, zavolal: „Zastřelit nepřítele!“ Jiný navrhl: „Přepadnout je ze zálohy.“ Další nápady jen pršely. „Použít dítě jako návnadu.“ „Kolik máme zbraní?“ „Ucpat mu pusu.“ „Jak dlouho přežije bez vzduchu?“ Jak jsem předpokládal, všechny návrhy pocházely od „postižených“ Aspergerem. Jejich rodiče žádné smysluplné nápady neměli, dokonce se snažili krotit kreativitu dětí. Zvedl jsem ruce. „Čas vypršel. Skvělá práce. Všechna racionální řešení pocházela od aspíků. Ostatní se nechali ochromit emocemi.“ Jeden kluk vykřikl: „Aspíci vedou!“ Tu zkratku jsem našel při studiu pramenů, ale pro ty děti byla asi nová. Zřejmě se jim zalíbila, protože si brzo všichni vylezli na židle a pak na stoly, zvedali pěsti do vzduchu a sborově vykřikovali: „Aspíci! Aspíci!“ Podle mých materiálů děti s Aspergerovým syndromem často postrádají sebedůvěru v sociálních situacích. Úspěch při řešení problému je toho očividně dočasně zbavil, jenže jejich rodiče je nezvládli správně podpořit. Začali je okřikovat a v některých případech je i stahovali dolů z lavic. Zřejmě jim víc záleželo na dodržování společenských konvencí než na pokroku jejich dětí. 17
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 18
G R A E M E
S I M S I O N
Měl jsem pocit, že mi podařilo účinně demonstrovat svoje stanovisko, a Julie měla pocit, že už nemusíme pokračovat s genetikou. Rodiče byli zřejmě spokojeni s tím, co se jejich děti naučily, a odcházeli bez dalších dotazů. Bylo 19.43. Skvělý výsledek. Když jsem si začal balit laptop, Julie vybuchla smíchy. „Panebože,“ pronesla. „Potřebuju skleničku.“ Nechápal jsem, proč pokládá za vhodné podělit se o tuto informaci s někým, koho zná jenom čtyřicet šest minut. Sám jsem měl v plánu dát si něco alkoholického, až přijdu domů, ale neviděl jsem důvod o tom Julii informovat. Pokračovala: „Víte, my tohle slovo, aspíci, nikdy nepoužíváme. Nechceme, aby měli pocit, že jsou v nějakém klubu.“ Další projev negativního přístupu od někoho, kdo je zřejmě placený za to, aby těm lidem pomáhal a povzbuzoval je. „Jako homosexuálové?“ zeptal jsem se. „Bingo,“ odpověděla Julia. „Jenže tohle je jiné. Když se ty děti nezmění, nikdy nebudou mít opravdový vztah. Nikdy si nenajdou partnery.“ To byl rozumný argument, takový, jemuž jsem vzhledem k vlastním problémům v této oblasti dokázal porozumět. „Ale vy říkáte, že jsou věci – užitečné věci –, které umějí dělat líp než… neaspíci? Kromě zabíjení miminek.“ „Samozřejmě.“ Nechápal jsem, jak někdo zapojený do vzdělávání lidí s neobvyklými vlastnostmi může ignorovat tržní cenu a odbytiště takových vlastností. „V Dánsku je firma, která na testování počítačových aplikací najímá pouze aspíky.“ „To jsem nevěděla,“ přiznala Julie. „Poskytl jste mi vážně úplně novou perspektivu.“ Chvíli se na mě dívala. „Máte čas na skleničku?“ A položila mi ruku na rameno. Automaticky jsem ucukl. Byl to rozhodně nevhodný fyzický kontakt. Kdybych se takhle já dotkl nějaké ženy, skoro jistě by se 18
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:12 PM
Stránka 19
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
vyskytl problém. Mohla by to nahlásit děkance jako pokus o sexuální harašení, a to by ohrozilo mou kariéru. Jenže ji za to samozřejmě nikdo kritizovat nebude. „Bohužel mám v plánu něco jiného.“ „A nejde to přehodit?“ „Absolutně ne.“ Když se mi podařilo dohnat zpoždění, nehodlal jsem svůj život zase proměnit v chaos.
Než jsem poznal Genea a Claudii, měl jsem dva přátele. Jednou z nich byla moje starší sestra. Pracovala sice jako učitelka matematiky, ale neprojevovala moc zájem o vývoj oboru. Bydlela však nedaleko a navštěvovala mě dvakrát týdně, někdy neplánovaně. Najedli jsme se spolu a mluvili o hloupostech, třeba o tom, co se děje v životech našich příbuzných, nebo o našich vztazích s kolegy. Jednou za měsíc jsme v neděli jezdili do Sheppartonu na večeři s rodiči. Sestra žila sama, zřejmě proto, že měla plachou povahu a nebyla konvenčním způsobem přitažlivá. A teď je kvůli nepřijatelné a neomluvitelné lékařské neschopnosti mrtvá. Mou druhou přítelkyní byla Daphne a období našeho přátelství se překrývalo s dobou, kdy jsem poznal Genea a Claudii. Přistěhovala se do bytu nad mým poté, co jejího manžela trpícího demencí umístili do domova pro seniory. Daphne kvůli potížím s koleny, které ještě zhoršovala její obezita, nedokázala ujít víc než pár schodů, ale byla velice inteligentní a já ji často navštěvoval. Neměla žádnou kvalifikaci, protože celý život vykonávala tradiční roli ženy v domácnosti. To jsem považoval za velké plýtvání nadáním – zvlášť vzhledem k tomu, že její potomci jí péči neopláceli. Zají19
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 20
G R A E M E
S I M S I O N
mala ji moje práce a pustili jsme se spolu do projektu Naučit Daphne genetiku, který nás oba fascinoval. Daphne začala často chodit na večeře ke mně, protože z ekonomického hlediska je mnohem výhodnější vařit jedno jídlo pro dvě osoby než připravovat dvě různá jídla. Každou neděli v 15.00 jsme navštěvovali jejího manžela v ústavu, který byl od nás 7,3 km daleko. Dokázal jsem spojit chůzi na vzdálenost 14,6 km s tlačením kolečkového křesla a hovorem o genetice. Zatímco Daphne mluvila s manželem, četl jsem si. Schopnost vnímat u jejího muže jsem nedokázal stanovit přesně, ale každopádně byla velice nízká. Daphne pojmenovali po dřevině Daphne cneorum – lýkovec vonný, která v době jejího narození 28. srpna kvetla. Manžel jí ty květiny dával každý rok k narozeninám, což považovala za velice romantické. Stěžovala si, že její příští narozeniny budou první po padesáti šesti letech, kdy se tenhle symbolický akt neodehraje. Řešení bylo nasnadě. Když jsem ji na její sedmdesáté osmé narozeniny vezl na kolečkovém křesle k sobě do bytu, nakoupil jsem spoustu kvetoucích snítek lýkovce vonného, které jsem jí chtěl dát. Daphne ihned poznala jeho vůni a začala brečet. Myslel jsem, že jsem udělal hroznou chybu, ale ona mi vysvětlila, že její slzy jsou známkou štěstí. Dojem, i když už ne tak silný, na ni udělal i čokoládový dort, který jsem jí upekl. A během jídla pronesla neuvěřitelnou větu: „Done, ty budeš pro někoho báječný manžel.“ To se naprosto neslučovalo s mou zkušeností, že mě ženy obvykle odmítají, takže mě to zpočátku šokovalo. Pak jsem jí předložil fakta – historii svých pokusů najít si partnerku, počínaje tím, že jako dítě jsem byl přesvědčený, že až vyrostu, ožením se, a konče mým zavržením této myšlenky, když mi všechny důkazy potvrzovaly, že se pro manželství nehodím. 20
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 21
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Daphne na to měla snadnou odpověď: pro každého se vždycky někdo najde. Statisticky se téměř nemýlila. Bohužel šance, že zrovna já bych si takovou vhodnou osobu našel, se blížila nule. Ale způsobilo to jistý neklid v mém mozku, jako matematický problém, o němž víme, že musí mít řešení. Při dalších dvou narozeninách Daphne jsem květinový rituál opakoval. Účinek už nebyl tak dramatický jako poprvé, ale také jsem jí koupil dárky – knížky o genetice –, a moje přítelkyně vypadala velmi šťastně. Řekla mi, že narozeniny vždycky byly její nejoblíbenější den v roce. Chápu, že je to obvyklé u dětí (kvůli dárkům), ale u dospělého člověka bych to nečekal. Devadesát tři dní po třetí narozeninové oslavě jsme se vydali do domova pro seniory a hovořili jsme o genetickém časopise, který Daphne den předtím četla, když začalo být zřejmé, že zapomíná podstatná fakta. Nebylo to v posledních týdnech poprvé, kdy ji paměť začala zrazovat, a já jí okamžitě domluvil vyšetření kognitivních funkcí mozku. Diagnóza zněla Alzheimerova choroba. Intelektuální schopnosti Daphne se rapidně zhoršovaly a brzy už jsme se nemohli bavit o genetice. Ale dál jsme spolu jedli a jezdili za jejím manželem do ústavu. Daphne teď mluvila hlavně o své minulosti, soustředila se na manžela a rodinu, takže jsem si mohl vytvořit všeobecný názor na to, co manželský a rodinný život obnáší. Dál trvala na tom, že bych si měl najít vhodnou partnerku a zažít stejné štěstí, jaké v rodině prožívala ona. Základní průzkum odborné literatury mi potvrdil, že Daphne má pravdu: ženatí muži jsou šťastnější a žijí déle. Jednoho dne se mě Daphne zeptala: „Kdy budu mít zase narozeniny?“ Došlo mi, že ztratila pojem o čase. Usoudil jsem, že bude ospravedlnitelné zalhat, aby se zvýšil její pocit štěstí. Problém byl 21
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 22
G R A E M E
S I M S I O N
v tom, že lýkovec vonný právě nekvetl, ale nečekaně jsem měl štěstí. Znal jsem jednoho genetika, který se pro komerční účely zabýval prodloužením nebo změnou období květu u rostlin. Dokázal mě prostřednictvím mého květinářství zásobit několika větvičkami lýkovce, a to jsme dělali pokaždé, když se Daphne zeptala na svoje narozeniny. Nakonec však bylo nutné, aby se Daphne odstěhovala za svým manželem do domova pro seniory. Jak jí selhávala paměť, slavili jsme narozeniny pořád častěji, až jsem ji nakonec začal navštěvovat denně. V květinářství mi dali zvláštní věrnostní kartičku. Podle počtu oslavených narozenin jsem spočítal, že Daphne dosáhla věku dvou set sedmi let, když mě přestala poznávat, a tří set devatenácti, kdy už na květiny nijak nereagovala a já ji přestal navštěvovat.
Nečekal jsem, že o Julii ještě někdy uslyším. Ale můj odhad lidského chování se opět projevil jako nesprávný. Dva dny po přednášce v 15.37 mi zazvonil telefon s neznámým číslem. Julie mi nechala vzkaz, abych se jí ozval. Napadlo mě, že jsem si tam asi něco zapomněl. Opět jsem se mýlil. Chtěla pokračovat v naší debatě o Aspergerově syndromu. Měl jsem radost, že moje vystoupení zanechalo tak silný dojem. Navrhla, že se sejdeme na večeři, což není ideální prostředí pro plodnou debatu. Ale protože jím většinou sám, bylo snadné to včlenit do rozvrhu. Ještě tu ovšem byla otázka studijní přípravy. „O jaká konkrétní témata se zajímáte?“ „Ale… myslela jsem, že bychom si popovídali tak všeobecně,“ odpověděla. „Abychom se líp poznali.“ 22
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 23
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
To znělo moc neurčitě. „Potřebuju aspoň přibližnou specifikaci tématu. Co z toho, o čem jsem mluvil, vás zvlášť zaujalo?“ „No… myslím, že to o té firmě v Dánsku, jak testuje počítače.“ „Počítačové aplikace.“ Tak k tomu si rozhodně budu muset něco nastudovat. „Co byste chtěla vědět?“ „Nechápu třeba, jak ty uchazeče s Aspergerem hledají. Většina dospělých o sobě totiž ani netuší, že ho má.“ To byla dobrá poznámka. Pohovory s náhodně přihlášenými uchazeči za účelem případného zjištění syndromu by byly silně neefektivní, vzhledem k jejich předpokládanému podílu v populaci 0,3 %. Navrhl jsem: „Asi používají jako předběžný filtr dotazníky.“ Ještě jsem ani nedokončil větu, a už se mi v hlavě rozsvítilo. Ne doslova, samozřejmě. Dotazník! Tak očividné řešení. Účelový, vědecky ověřený nástroj sestavený podle nejlepších současných poznatků a sloužící k tomu, aby předem eliminoval všechny ty, které by znamenaly jen ztrátu času – chaotické, s nepochopitelnou diskriminací zmrzlinových příchutí, stěžovatelky na vizuální obtěžování, ty, které mrazí pohledem, čtenářky horoskopů, ženy posedlé módou, náboženské fanatičky, veganky, divačky sportovních pořadů, kreacionistky, kuřačky, vědecky negramotné, homeopatky –, a v ideálním případě propustil jenom dokonalou partnerku. Nebo, což je realističtější, zvládnutelný, krátký seznam kandidátek. „Done?“ Julie byla pořád na telefonu. „Kdy se chcete sejít?“ Věci se změnily. Priority přeskupily. „Nejde to,“ odpověděl jsem. „Mám plný rozvrh.“ Potřeboval jsem teď veškerý čas pro svůj nový projekt. Projekt manželka.
23
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 24
3 KDYŽ JSEM DOMLUVIL S JULIÍ, VYDAL JSEM SE OKAMŽITĚ DO GENEOVY kanceláře na fakultě psychologie, ale nebyl tam. Naštěstí tam nebyla ani jeho asistentka, Krásná Helena, které by se spíš mělo říkat Protivná Helena, takže jsem získal přístup ke Geneovu diáři. Zjistil jsem, že má veřejnou přednášku, která skončí v 17.00, a pak volno až do schůze v 17.30. Výborně. Musím jen zkrátit dobu, kterou jsem si naplánoval na cvičení v posilovně. Zapsal jsem se do volného okénka. Po zkráceném cvičení (čas jsem ušetřil vynecháním sprchy a tím, že jsem se nepřevlékal) jsem se rozběhl k přednáškovému sálu a čekal u vchodu pro zaměstnance. I když jsem se potil, jak horkem, tak po fyzické námaze, cítil jsem se plný energie. Jakmile moje hodinky ukázaly 17.00, vešel jsem. Gene přednášel ve ztemnělém sále, stále mluvil a zřejmě si neuvědomoval, kolik je hodin. Právě odpovídal na otázku ohledně financování. Můj příchod vpustil do sálu světlo a já si uvědomil, že se na mě všichni dívají, jako by čekali, až něco řeknu. 24
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 25
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Čas vypršel,“ oznámil jsem. „Mám s Genem schůzku.“ Lidé začali hned vstávat. Všiml jsem si v první řadě děkanky se třemi lidmi v oblecích. Uhodl jsem, že to jsou potenciální sponzoři a že tu nejsou proto, že by se zajímali o sexuální přitažlivost mezi primáty. Gene se pořád snažil shánět peníze na výzkum a děkanka neustále hrozila, že kvůli nedostatku peněz sníží stavy na katedrách psychologie a genetiky. Ale do téhle oblasti se já nepouštím. Gene promluvil do rostoucího šumu: „Myslím, že můj kolega profesor Tillman se nám snaží naznačit, že bychom si o financování, i když je pro pokračování naší práce nezbytné, měli pohovořit jindy.“ Podíval se na děkanku a její společníky. „Ještě jednou vám děkuji za váš zájem o mou práci – a samozřejmě i o práci mých kolegů z katedry psychologie.“ Ozval se potlesk. Zdálo se, že jsem zasáhl právě včas. Děkanka a muži v oblecích prošli kolem mě. Otočila se ke mně a řekla mi: „Pardon, že jsme pozdrželi vaši schůzku, profesore Tillmane. Peníze jistě seženeme kdekoli.“ To jsem rád slyšel, ale podráždilo mě, že teď se kolem Genea vytvořil hlouček. Mluvila s ním zrzavá žena s několika kovovými předměty v uchu, a to hodně hlasitě. „Nemůžu uvěřit, že jsi zneužil veřejnou přednášku k tomu, abys prosazoval svoje záměry.“ „Tak to je štěstí, že jsi přišla. Pomohlo ti to změnit přesvědčení. Člověk vždycky musí někde začít.“ Bylo zřejmé, že mezi tou ženou a Genem panuje nějaká animozita, i když se na ni Gene usmíval. „I kdybys měl pravdu, jako že ji nemáš, tak co společenský dopad?“ Geneova odpověď mě překvapila, ne svým smyslem, protože ten jsem chápal, ale jemným posunem tématu. Gene má sociální schopnosti takového stupně, jaké já nikdy nezískám. 25
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 26
G R A E M E
S I M S I O N
„Tohle zní jako kavárenská debata. Co kdybychom to někdy probrali nad šálkem kávy?“ „Promiň,“ odsekla mu. „Musím pracovat na výzkumu. Shánět důkazy, víš.“ Vykročil jsem, abych se do toho vložil, ale přede mě se dostala vysoká plavovlasá žena a já se chtěl vyhnout tělesnému kontaktu. Promluvila s norským přízvukem. „Profesore Barrowe?“ oslovila Genea. „Se vší úctou, domnívám se, že zjednodušujete feministické hledisko.“ „Pokud máme hovořit o filozofii, měli bychom to dělat v kavárně,“ odpověděl Gene. „Za pět minut za vámi přijdu do Baristy.“ Žena přikývla a vydala se ke dveřím. Konečně jsme měli čas si promluvit. „Jaký to byl přízvuk?“ zeptal se mě Gene. „Švédský?“ „Norský,“ odpověděl jsem. „Myslím, že Norku už jsi měl.“ Oznámil jsem mu, že má v programu schůzku se mnou, ale Gene se soustředil jen na to, aby šel za tou ženou do kavárny. Většina samců je naprogramována tak, aby přikládali vyšší prioritu sexu než pomoci osobě, s níž nejsou v příbuzenském vztahu, a Gene měl ještě dodatečnou motivaci, svůj výzkumný projekt. Pokoušet se ho zviklat by bylo beznadějné. „Zapiš se do dalšího okýnka v mém rozvrhu,“ doporučil mi. Krásná Helena byla nejspíš pryč na celý den, protože se mi zase podařilo dostat se k Geneovu diáři. Pozměnil jsem vlastní rozvrh, abych si s ním zajistil schůzku. Od téhle chvíle měl pro mě Projekt manželka maximální prioritu. Čekal jsem až do 7.30 druhého dne, než jsem zaklepal na dveře u Genea a Claudie. Musel jsem posunout běh na trh pro nákup večeře na 5.45, což znamenalo jít večer předtím dřív do postele, což mělo vliv na množství dalších naplánovaných úkolů předtím. 26
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 27
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Zpoza dveří jsem slyšel zvuky signalizující překvapení, než mi otevřela jejich dcera Eugenie. Eugenie měla radost, že mě vidí, jako vždycky, a chtěla, abych si ji posadil za krk a poskakoval s ní celou cestu do kuchyně. Byla to velká legrace. Napadlo mě, že bych mohl Eugenii a jejího nevlastního bratra Carla také přidat ke svým přátelům. Pak už bych měl čtyři. Gene a Claudia právě snídali a sdělili mi, že mě nečekali. Poradil jsem Geneovi, aby si převedl svůj diář do počítače a zpřístupnil ho online. Tak by mohl počítat s naplánovanými schůzkami a já bych se mohl vyhýbat setkáním s Krásnou Helenou. Ale netvářil se nadšeně. Nestihl jsem se nasnídat, takže jsem si vzal z lednice jogurt. Slazený! Není divu, že má Gene nadváhu. Claudia sice ne, ale všiml jsem si, že něco přibrala. Poukázal jsem na jejich problém a identifikoval cukr v jogurtu jako možného viníka. Claudia se zeptala, jestli mě zaujala ta přednáška o Aspergerově syndromu. Žila v domnění, že ji přednesl Gene a já se jen účastnil jako posluchač. Vyvedl jsem ji z omylu a sdělil jí, že mi ten námět připadá fascinující. „Nepřipomínají ti ty symptomy někoho?“ zeptala se. Rozhodně připomínaly. Byl to skoro dokonalý popis chování Laszla Hevesiho z katedry fyziky. Chtěl jsem jim připomenout slavnou historku o Laszlovi a pyžamu, když do kuchyně přišel ve školní uniformě Geneův syn Carl, kterému je šestnáct. Zamířil k lednici, jako by ji chtěl otevřít, ale najednou se obrátil a vyrazil prudce pěstí proti mé hlavě. Chytil jsem ho za ruku a přitiskl ho jemně, ale pevně k podlaze, aby viděl, že jsem toho dosáhl spíš pákovým efektem než silou. Tuhle hru jsme spolu hráli vždycky, jenže Carl asi přehlédl, že držím v ruce jogurt, a ten byl teď na našich šatech. „Nehýbejte se,“ vyzvala nás Claudia. „Přinesu hadr.“ 27
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 28
G R A E M E
S I M S I O N
Hadr mou košili nemohl pořádně vyčistit. Vyprání košile vyžadovalo pračku, prací prášek, aviváž a množství času. „Půjčím si jednu Geneovu,“ navrhl jsem a zamířil do jejich ložnice. Když jsem se vrátil v nepohodlně velké bílé košili s ozdobným nabíráním na předním díle, pokusil jsem se jim vyložit Projekt manželka, ale Claudia se zabývala aktivitami souvisejícími s dětmi. Začínalo to být frustrující. Objednal jsem se na sobotní večeři a požádal je, aby nezařazovali do konverzace žádné jiné téma. Zdržení bylo vlastně přínosné a umožnilo mi provést jistý výzkum dotazníkových vzorů, sepsat si seznam žádoucích atributů a načrtnout hrubou verzi formuláře. Tohle všechno jsem samozřejmě musel stihnout vedle vyučování, výzkumných povinností a schůzky s děkankou. V pátek ráno jsme měli další nepříjemnou debatu v důsledku mého nahlášení studenta magisterského programu za akademickou nepoctivost. Přistihl jsem Kevina Yu při podvádění už jednou. Když jsem teď opravoval jeho poslední práci, narazil jsem v ní na větu z práce jiného studenta, odevzdané před třemi lety. Nenápadným šetřením jsem odhalil, že onen student z doby před třemi lety je teď Kevinův soukromý učitel a přinejmenším část práce napsal za něj. To všechno se stalo před několika týdny. Nahlásil jsem celou záležitost a očekával, že dojde k disciplinárnímu řízení. Ale zřejmě to bylo komplikovanější. „Situace s Kevinem je poněkud ošemetná,“ sdělila mi děkanka. Byli jsme v její stroze zařízené pracovně a ona na sobě měla strohý kostým, upjatou tmavomodrou sukni a sako do barvy. Podle Genea to nosila proto, aby vypadala impozantněji. Děkanka je malá a štíhlá žena kolem padesáti let. Je možné, že ji ten kostým dělá větší, ale význam fyzické dominance v akademickém prostředí nechápu. 28
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 29
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Tohle už je Kevinův třetí prohřešek. Univerzitní řád vyžaduje, aby byl vyloučen,“ řekla mi. To mi připadalo zcela jasné a jako důvod k okamžitému jednání. Nechápal jsem, v čem spočívá ta ošemetnost. „Jsou snad důkazy nedostatečné? Chce se soudit?“ „Ne, všechno je to naprosto v pořádku. Ale jeho první prohřešek byl velice naivní. Byl v prvním ročníku, opisoval něco z internetu a odhalil ho primitivní plagiátorský software. Byl tu jen krátce a ještě neuměl dobře anglicky. Taky jsou tady kulturní rozdíly.“ O tom prvním obvinění jsem nevěděl. „Podruhé jste ho nahlásil za to, že něco opsal z obskurního plátku, který jste vy náhodou znal.“ „Správně.“ „Done, nikdo z dalších přednášejících není tak… ostražitý jako vy.“ Komplimenty od děkanky na adresu mé sečtělosti a mého pracovního nasazení nebyly moc časté. „Tyhle děti platí za svoje studium u nás nemalé peníze. Jsme na jejich poplatcích závislí. Nechceme, aby slepě opisovaly z internetu. Ale musíme poznat chvíli, kdy je jim třeba podat pomocnou ruku a… Kevinovi už zbývá jen semestr. Nemůžeme ho poslat po třech a půl letech studia domů bez kvalifikace. To by nevypadalo dobře.“ „A co kdyby studoval medicínu? Kdybyste byla v nemocnici a operoval vás doktor, který podváděl u zkoušek?“ „Kevin nestuduje medicínu. A nepodváděl u zkoušek. Jen potřeboval trochu pomoct s písemným projevem.“ Vypadalo to, že mi děkanka lichotí za tím účelem, aby mě přiměla k neetickému chování. Ale řešení jejího dilematu bylo očividné. Když nechce porušovat pravidla, pak by je měla změnit. Poukázal jsem na to. 29
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 30
G R A E M E
S I M S I O N
Neumím moc interpretovat lidské výrazy a netušil jsem, jaká emoce se objevila na tváři děkanky. „Nemůžeme povolit podvádění.“ „I když ho povolujeme?“ Ta schůzka ve mně zanechala zmatek a zlost. Tady jsou v sázce vážné věci. Co kdyby náš výzkum nebyl přijat, protože máme pověst ústavu s nízkými akademickými standardy? Lidé můžou umřít jen proto, že se zpozdí vývoj léčebných metod jejich nemocí. Co když genetická laboratoř zaměstná člověka, který získal svou kvalifikaci v důsledku podvádění, a ten člověk se dopustí vážných chyb? Děkance zřejmě víc záleží na tom, jak budeme vypadat, než na zásadních věcech. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, strávit život s děkankou. To byla vážně strašná představa. Základním problémem byla posedlost dojmem. Můj dotazník bude nemilosrdně vylučovat ženy, kterým záleží na tom, jak působí navenek.
30
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 31
4 GENE MI OTEVŘEL DVEŘE SE SKLENICÍ ČERVENÉHO VÍNA V RUCE. OPŘEL jsem si kolo v jejich předsíni, sundal si ze zad batoh, vytáhl z něj desky s Projektem manželka a vylovil z něj Geneovu kopii konceptu. Seškrtal jsem ho na šestnáct oboustranně potištěných stran. „Klid, Done, není spěch,“ řekl Gene. „Dáme si večeři jako civilizovaní lidé, a pak přejdeme k dotazníku. Jestli chceš chodit se ženami, potřebuješ trénovat chování u večeře.“ Měl samozřejmě pravdu. Claudia je skvělá kuchařka a Gene je velký sběratel vína. Má je seřazené podle oblasti, stáří a výrobce. Šli jsme do jeho „sklípku“, který ve skutečnosti není ve sklepě, on mi ukázal svoje nové přírůstky, a vybrali jsme druhou láhev. Pak jsme se najedli i s Carlem a Eugenií a já jsem se vyhnul společenské konverzaci tím, že jsem hrál s Eugenií paměťovou hru. Všimla si mých desek nadepsaných Projekt manželka, které jsem položil na stůl, sotva jsem dojedl dezert. „Ty se budeš ženit, Done?“ 31
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 32
G R A E M E
S I M S I O N
„Správně.“ „Za koho?“ Chtěl jsem jí to začít vysvětlovat, ale Claudia poslala Eugenii i Carla do jejich pokojů – dobré rozhodnutí, protože nemají dost zkušeností, aby k naší debatě nějak přispěli. Podal jsem návrhy dotazníků Claudii a Geneovi. Gene nám nalil portské. Vysvětlil jsem jim, že jsem se řídil nejdůkladnějšími dotazníkovými vzory, včetně zavedení otázek, na které existuje víc správných odpovědí. S Likertovými škálami, křížovým ověřováním, otázkami-chytáky a zástupnými dotazy. Claudia mě požádala, abych jí uvedl příklad toho posledního. „Otázka 35: Jíte ledvinky? Správná odpověď je c) příležitostně. Otázka testuje problémy s příjmem potravy. Kdyby tam stálo: Co ráda jíte?, odpověděly by, že všechno, a pak by se ukázalo, že jsou to vegetariánky.“ Uvědomuju si, že ve prospěch vegetariánství hovoří spousta argumentů. Ale vzhledem k tomu, že sám jím maso, mi připadá vhodnější, aby ho jedla i moje partnerka. V tomhle raném stadiu mi připadalo nejlepší logicky specifikovat ideální řešení, a přehodnotit dotazník až později, kdyby to bylo nezbytné. Claudia a Gene četli. Claudia se ozvala: „Pokud jde o to, kdy přijít na schůzku, hádám, že správná odpověď je b) o něco dřív.“ To bylo zjevně špatně a dokazovalo to, že ani Claudia, která je moje dobrá kamarádka, by nebyla vhodnou partnerkou. „Správná odpověď je c) přesně na čas,“ odpověděl jsem. „Lidé, kteří jsou zvyklí neustále chodit někam dřív, promarní v součtu spoustu času.“ „Já bych jí dovolila i o něco dřív,“ trvala na svém Claudia. „Znamená to, že se hodně snaží. To není nic špatného.“ 32
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 33
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Zajímavý úhel pohledu. Udělal jsem si poznámku, že to musím zvážit, ale poukázal jsem na to, že d) o něco později a e) velmi pozdě jsou naprosto nepřijatelné. „Myslím, že žena, která se charakterizuje jako skvělá kuchařka, může být jen hodně namyšlená,“ komentovala dál Claudia. „Spíš se zeptej, jestli ji baví vařit. A zmiň se, že tebe ano.“ Přesně o takovou reakci jsem stál – o upozornění na drobné nuance jazyka, kterých si sám nejsem vědom. Napadlo mě, že pokud respondentka bude jako já, nemusí si rozdíly uvědomovat, ale připadalo mi nerozumné žádat po potenciální partnerce, aby sdílela můj nedostatek citlivosti. „Žádné šperky, žádný make-up?“ zeptala se Claudia. Tentokrát správně předvídala správné odpovědi na dvě otázky, které mě napadly v souvislosti s mou nedávnou schůzkou s děkankou. „Šperky vždycky nevypovídají o tom, že je posedlá vzhledem,“ namítla Claudia. „Když už tam takovou otázku musíš mít, vypusť ty šperky a nech tam jen make-up. Ale zeptej se, jestli ho nosí denně.“ „Výška, váha, index tělesné hmotnosti.“ Gene zavrtěl hlavou. „Když uvede výšku a váhu, copak si BMI neumíš vypočítat sám?“ „To je právě smysl té otázky,“ vysvětlil jsem. „Ujistit se, že zvládá základní aritmetické úkony. Nechci partnerku, která je matematicky negramotná.“ „Já myslel, že chceš získat představu, jak vypadá,“ ozval se Gene. „Je tam otázka na cvičení,“ poučil jsem ho. „Myslel jsem na sex.“ „To je novinka,“ poznamenala Claudia, což bylo zvláštní, protože Gene myslí na sex neustále. Ale měl pravdu. „Přidám tam otázky na HIV a herpes.“ „Přestaň,“ zarazila mě Claudia. „Jsi hrozně vybíravý.“ 33
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 34
G R A E M E
S I M S I O N
Začal jsem jim vysvětlovat, že neléčené sexuálně přenosné choroby jsou silně negativním faktorem, ale Claudia mě přerušila. „Ve všem.“ To byla pochopitelná reakce. Jenže já chtěl svou strategií minimalizovat chybu prvního typu – plýtvání časem na nevhodnou volbu. Samozřejmě tak vyvstávalo nebezpečí chyby druhého typu, tj. odmítnutí vhodné osoby. Ale tohle riziko bylo přijatelné vzhledem k tomu, že mám k dispozici značnou část populace. Ozval se pro změnu Gene: „Nekuřačka, to chápu. Ale jaká je správná odpověď na to, kolik alkoholu vypije?“ „Žádný alkohol.“ „Počkat. Ty piješ.“ Ukázal na skleničku portského, kterou mi před chvílí dolil. „A celkem dost.“ Vysvětlil jsem mu, že během projektu očekávám také jisté osobnostní zlepšení. Tímhle způsobem jsme pokračovali a získal jsem výtečnou zpětnou vazbu. Cítil jsem, že teď už dotazník není tak diskriminační, ale stále natolik důsledný, aby mi ušetřil většinu problémů se ženami, s jakými jsem marnil čas v minulosti –, pokud ne všechny. Milovnice meruňkové zmrzliny by vypadla po prvních pěti otázkách. Rozhodl jsem se inzerovat na tradičních seznamovacích serverech, ale přidat odkaz na dotazník k těm obvyklým nedostatečným a diskriminujícím informacím o výšce, váze, profesi a o tom, jestli mám rád dlouhé procházky po pláži. Gene a Claudia tvrdili, že bych měl absolvovat i nějaké osobní schůzky, abych si zlepšil své sociální dovednosti. Chápal jsem význam ověření platnosti dotazníku v reálném prostředí. Takže zatímco jsem si podal inzeráty a čekal na odpovědi, vytiskl jsem několik dotazníků a vrátil se k praxi schůzek naslepo, o níž jsem se domníval, že jsem ji navždy zavrhl. 34
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 35
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Začal jsem tím, že jsem se zaregistroval na akci Stůl pro osm, kterou pořádá komerční seznamovací agentura. Po nepochybně iracionálním předběžném vyhledávacím procesu, založeném na zjevně nedostatečných informacích, dostali čtyři ženy a čtyři muži (včetně mě) údaje o restauraci, v níž byl objednán stůl. Vzal jsem s sebou čtyři dotazníky a dorazil přesně ve 20.00. Byla tam jen jedna žena! Ostatní měly zpoždění. Překvapivě záhy jsem si tak ověřil význam terénního výzkumu. Tyto ženy mohly na otázku příchodu na schůzku klidně odpovědět b) o něco dřív nebo c) přesně na čas, ale jejich skutečné chování dokazovalo něco jiného. Rozhodl jsem se dočasně povolit i d) o něco později na základě skutečnosti, že jediná příležitost nemusí být reprezentativním vzorkem celkového chování. Jako bych slyšel Claudii: „Done, občas se zpozdí každý.“ U stolu seděli také dva muži. Potřásli jsme si rukama. Připadalo mi to podobné pozdravu před utkáním v bojových uměních. Posuzoval jsem svoje soupeře. Muž, který se představil jako Craig, byl asi v mém věku, ale měl nadváhu a bílá košile v obleku se na něm nebezpečně napínala. Měl knír a špatně udržované zuby. Druhý muž, Danny, byl nejspíš o pár let mladší a vypadal, že se těší dobrému zdraví. Měl bílé tričko. Na pažích bylo vidět tetování a černé vlasy upravené nějakým kosmetickým prostředkem. Jediná žena, která přišla včas, se jmenovala Olivia, takže musela zpočátku (logicky) dělit pozornost mezi všechny tři přítomné muže. Sdělila nám, že je antropoložka. Danny si to spletl s archeologií a Craig pronesl rasistický vtip o pygmejích. Dokonce i mně bylo zřejmé, že na Olivii neudělaly jejich reakce žádný dojem, a užíval jsem si vzácné pocity z toho, že se necítím jako sociálně nejméně schopná osoba v místnosti. Olivia se otočila ke mně a já jí začal 35
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 36
G R A E M E
S I M S I O N
zrovna odpovídat na otázku o své profesi, když nás přerušil příchod čtvrtého muže, který se představil jako právník Gerry, a dvou žen, Sharon a Marie. První byla účetní, druhá zdravotní sestra. Byl horký večer a Maria si zvolila šaty, které poskytovaly dvojitou výhodu: nebylo jí v nich teplo a přitahovaly sexuální zájem. Sharon byla oblečená jako žena pracující ve velké firmě; měla kalhoty a sako. Odhadl jsem, že obě jsou asi tak v mém věku. Olivia se vrátila k hovoru se mnou, zatímco ostatní si začali nezávazně povídat – naprosté plýtvání časem vzhledem k tomu, že tu bylo v sázce zásadní životní rozhodnutí. Na Claudiinu radu jsem se naučil dotazník nazpaměť. Moje kamarádka se domnívala, že číst otázky z papíru by vedlo ke špatné „dynamice“ rozhovoru a že bych se je měl snažit nenápadně zapojovat do konverzace. Připomněl jsem jí, že „nenápadnost“ není zrovna moje silná stránka. Claudia navrhla, že bych měl vynechat dotazy na sexuálně přenosné choroby a její výšku, váhu a BMI odhadnout sám. U Olivie jsem ho odhadl na devatenáct. Byla štíhlá, ale bez známek anorexie. Účetní Sharon jsem odhadl na dvacet tři a zdravotní sestru Marii na dvacet osm. Hranice nadváhy, nad kterou už začínají zdravotní rizika, je dvacet pět. Místo otázky na IQ jsem se tuto hodnotu pokusil odhadnout sám z Oliviiných odpovědí na otázky ohledně historického dopadu rozdílné náchylnosti k syfilidě v původní jihoamerické populaci. Vedli jsme fascinující diskusi a já měl navíc pocit, že téma by mi mohlo otevřít cestu k otázce na sexuálně přenosné nemoci. Její IQ bylo rozhodně nad požadovaným minimem. Právník Gerry se zapojil do našeho rozhovoru několika poznámkami, které zřejmě myslel jako vtipy, ale po nějaké době nás přestal rušit. Nakonec dorazila poslední žena. O dvacet osm minut později. Když Olivii na chvíli rozptýlilo představování, využil jsem času a zaznamenal si dosavadní postřehy do tří ze čtyř dotazníků, které jsem 36
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 37
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
měl na klíně. Na poslední příchozí jsem nehodlal plýtvat časem, protože oznámila, že „vždycky chodí pozdě“. Právníkovi Gerrymu to ovšem nevadilo – své klienty zřejmě kasíroval za každých pět minut zpoždění, a tudíž považoval čekání za výhodnou aktivitu. Ještě víc si zřejmě cenil sexu a svými poznámkami mi brzy začal připomínat Genea. Po příchodu Opožděné ženy se objevil číšník s jídelními lístky. Olivia ho otevřela a zeptala: „V té dýňové polévce je jen zeleninový vývar?“ Odpověď jsem neslyšel, ale otázka prozradila zásadní informaci. Vegetariánka. Asi si všimla mého výrazu a zklamání, protože mi vysvětlila: „Jsem hinduistka.“ Už předtím jsem odhadl, že Olivia bude zřejmě indického původu, podle sárí a fyzických znaků. Nebyl jsem si jistý, jestli termín „hinduistka“ použila jako popis svého upřímného náboženského přesvědčení, nebo to byl jen odkaz na kulturní dědictví. Už v minulosti jsem čelil obvinění, že tyhle dvě věci nedokážu oddělovat. „Jíte zmrzlinu?“ zeptal jsem se. Ta otázka mi nepřipadala nepatřičná vzhledem k jejímu předchozímu prohlášení. Vlastně to bylo velmi vhodné. „Ale ano, nejsem veganka. Takže jím, pokud je bezvaječná.“ To jsme se pořád nikam nedostali. „A jakou příchuť máte nejradši?“ „Pistáciovou. Rozhodně pistáciovou,“ usmála se. Maria a Danny si odešli ven zakouřit. Když jsem tak eliminoval tři ženy – včetně Opožděné –, můj úkol už byl docela jednoduchý. Přinesli mi moje jehněčí mozečky. Překrojil jsem jeden napůl, abych odhalil jeho vnitřek. Poklepal jsem na paži Sharon, která se bavila s rasistou Craigem, a ukázal jí ho. „Jíte mozeček?“ 37
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 38
G R A E M E
S I M S I O N
Čtyři eliminace. Můj úkol byl u konce. Pokračoval jsem v hovoru s Olivií, která byla skvělá společnice, a dokonce jsem objednal ještě jedno pití poté, co ostatní odešli v nově utvořených dvojicích. Zůstali jsme a mluvili spolu, dokud jsme nezůstali v restauraci sami. Nakonec jsem uložil dotazníky do batohu a Olivia mi nadiktovala svoje telefonní číslo. Zapsal jsem si ho, abych nepůsobil hrubě. Pak jsme se rozešli každý po svém. Když jsem dojel na kole domů, přemýšlel jsem o večeři. Jako metoda výběru partnera mi to připadalo vysoce neúčinné, ale dotazník se ukázal jako nesmírně cenný přínos. Bez něj bych si nejspíš dal další schůzku s Olivií, která byla bezpochyby zajímavá a milá osoba. Možná bychom šli i na třetí a čtvrté a páté rande, a pak bychom jednou skončili v restauraci, kde do všech dezertů přidávají vejce, a přešli ulici do cukrárny, kde by neměli nevaječnou pistáciovou zmrzlinu. Lepší zjistit to hned na začátku, než člověk začne zbytečně investovat do vztahu, který nikam nevede.
38
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 39
5 STÁL JSEM V HALE PŘEDMĚSTSKÉHO DOMU, KTERÝ MI PŘIPOMÍNAL cihlový dům mých rodičů v Sheppartonu. Rozhodl jsem se nikdy se už neúčastnit žádného večírku pro nezadané, ale dotazník mi umožňoval vyhýbat se mukám nestrukturované sociální interakce s cizími lidmi. Když přicházely ženské účastnice, rozdával jsem jim dotazníky s tím, aby je vyplnily, jak jim to bude vyhovovat, a vrátily mi je buď na večírku, nebo poštou. Hostitelka mě původně vyzvala, abych se šel bavit s ostatními do obývacího pokoje, ale vysvětlil jsem jí svou strategii a ona mě nechala na pokoji. Asi po dvou hodinách se z pokoje vynořila asi pětatřicetiletá žena se dvěma skleničkami perlivého vína a dotazníkem. Podala mi skleničku. „Napadlo mě, že byste mohl mít žízeň,“ pronesla s přitažlivým francouzským přízvukem. Neměl jsem žízeň, ale potěšilo mě, že mi nabídla alkohol. Rozhodl jsem se, že se nebudu vzdávat pití, dokud nenajdu partnerku39
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 40
G R A E M E
S I M S I O N
-abstinentku. Po jisté sebeanalýze jsem dospěl k názoru, že povolím odpověď c) přiměřeně na otázku požívání alkoholu. Udělal jsem si v duchu poznámku, že musím dotazník upravit. „Děkuju.“ Doufal jsem, že mi dá i dotazník a že moje hledání bude možná u konce (což bylo ovšem nepravděpodobné). Byla velice atraktivní a její gesto s nabídkou vína ukazovalo na vysoký stupeň empatie, jakou žádný jiný z hostů ani hostitelka neprojevili. „Jste výzkumník, viďte?“ ukázala na dotazník. „Správně.“ „Já taky,“ řekla. „Dnes večer tady moc vědců není.“ Je sice zrádné dělat závěry založené na způsobech chování a konverzačních tématech, ale můj odhad se shodoval s jejím konstatováním. „Já jsem Fabienne,“ představila se a natáhla ke mně volnou ruku. Potřásl jsem jí s ní a pokusil se pečlivě dodržet doporučovanou pevnost stisku. „To víno je hrozné, co?“ Přikývl jsem. Bylo to nasládlé perlivé víno sycené kysličníkem uhličitým, přijatelné jedině díky obsahu alkoholu. „Co kdybychom zaskočili do baru a dali si něco lepšího?“ navrhla. Zavrtěl jsem hlavou. Nízká kvalita vína byla nepříjemná, ale ne kritická. Fabienne se zhluboka nadechla. „Poslyšte. Vypila jsem dvě sklenice vína, neměla jsem sex šest týdnů, a radši počkám dalších šest, než abych to zkoušela s někým z ostatních přítomných. Takže, můžu vás pozvat na víno?“ To byla velice laskavá nabídka. Ale večer teprve začínal. Odpověděl jsem: „Ještě mají přijít další hosté. Třeba najdete někoho vhodného, když chvíli počkáte.“ Fabienne mi podala svůj dotazník a prohodila: „Předpokládám, že v patřičnou chvíli vítězky uvědomíte.“ To jsem potvrdil. Když 40
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 41
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
odešla, rychle jsem zkontroloval její dotazník. Jak se dalo čekat, v mnoha otázkách neuspěla. To bylo zklamání.
Poslední neinternetovou možnost představovalo rychlé rande. Tuhle metodu jsem nikdy předtím nezkoušel. Akce se odehrávala v hotelovém salonku. Pořadatel mi na moje naléhání sdělil čas skutečného začátku, a já čekal u baru, abych se vyhnul neužitečným interakcím. Když jsem se vrátil, vybral jsem si poslední zbývající židli u dlouhého stolu, naproti ženě s cedulkou Frances – věk kolem padesáti let, BMI přibližně 28, podle konvenčních měřítek nepřitažlivá. Pořadatel zazvonil na zvonek a moje tři minuty s Frances začaly. Vytáhl jsem dotazník a naškrábal tam její jméno. Za takových okolností nebyl čas na snahu o nenápadnost. „Utřídil jsem otázky z hlediska rychlosti eliminace,“ vysvětlil jsem jí. „Myslím, že dokážu většinu žen vyřadit do čtyřiceti vteřin. Téma k hovoru pro zbývající čas pak můžete vybrat vy.“ „Ale to už na tom nebude záležet,“ odpověděla Frances. „Když budu eliminovaná.“ „Jen jako potenciální partnerka. Pořád ještě můžeme vést zajímavý rozhovor.“ „Ale budu vyřazená.“ Přikývl jsem. „Kouříte?“ „Občas.“ Odložil jsem dotazník. „Výborně.“ Potěšilo mě, že jsem vybral pořadí otázek tak efektivně. Mohli bychom plýtvat časem na hovor o příchutích zmrzliny 41
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 42
G R A E M E
S I M S I O N
a líčení, a stejně bychom nakonec dospěli k tomu, že kouří. „Nemám další otázky. O čem byste chtěla mluvit?“ Frances však bohužel po mém zjištění, že nejsme kompatibilní, další konverzace nezajímala. A podobně to pokračovalo po celý večer.
Tyto osobní interakce byly pochopitelně druhotné. Spoléhal jsem na internet a brzy po zadání inzerátů mi začaly chodit první vyplněné dotazníky. Dohodl jsem si kontrolní schůzku s Genem u mě v pracovně. „Kolik odpovědí?“ zeptal se. „Dvě stě sedmdesát devět.“ Očividně to na něj udělalo dojem. Neřekl jsem mu, že kvalita odpovědí silně kolísá a že mnohé dotazníky byly vyplněny jen částečně. „Bez fotek?“ Mnohé ženy poslaly fotografie, ale neuložil jsem si je do databáze, abych dal prostor mnohem podstatnějším informacím. „Pojď se na ně kouknout,“ navrhl Gene. Upravil jsem požadavek, aby se zobrazovaly i fotografie. Gene si jich pár prohlédl a pak na jednu dvakrát kliknul. Rozlišení bylo pozoruhodně slušné. Gene se tvářil, že tuhle schvaluje, ale rychlá prohlídka dotazníku prokázal, že kandidátka je naprosto nevhodná. Vzal jsem si od něj myš a vymazal ji. Gene zaprotestoval. „Co, co, co? Co to děláš?“ „Věří v astrologii a homeopatii. A nesprávně spočítala svoje BMI.“ „A kolik ho má?“ 42
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 43
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Dvacet tři celých pět.“ „Nádhera. Nemůžeš zrušit to vymazání?“ „Je naprosto nevhodná.“ „A kolik je vhodných?“ zeptal se Gene. Konečně se dostal k podstatě problému. „Zatím nula. Dotazník je dokonalý filtr.“ „Nemáš pocit, že jsi nastavil laťku trochu moc vysoko?“ Poukázal jsem na skutečnost, že sbírám údaje, které mají podpořit nejzásadnější rozhodnutí v mém životě. V této záležitosti by nebylo na místě dělat kompromisy. „Vždycky musíš dělat kompromisy,“ poučil mě Gene. Neuvěřitelné tvrzení, a v jeho případě naprosto nepravdivé. „Ty sis našel dokonalou manželku. Velice inteligentní, nesmírně krásnou, a dovoluje ti sex s jinými ženami.“ Gene navrhl, abych k tomu poslednímu Claudii negratuloval osobně, a požádal mě, abych mu zopakoval, kolik vyplněných dotazníků mi přišlo. Skutečné číslo bylo vyšší než to, které jsem mu sdělil původně, protože jsem do něj nezapočítal dotazníky vyplněné do papírů. Celkem to bylo tři sta čtyři. „Dej mi ten seznam,“ vyzval mě Gene. „Já ti nějaké vyberu.“ „Žádná nesplňuje moje kritéria. Každá má nějakou chybu.“ „Ber to jako nácvik.“ Vlastně měl pravdu. Několikrát jsem myslel na Indickou antropoložku Olivii a zvažoval důsledky života s vegetariánkou se silnou zmrzlinovou preferencí. Musel jsem si připomenout, že bych měl počkat, až se objeví dokonalá kandidátka – jen to mi zabránilo, abych se jí neozval. Dokonce jsem si znovu pročetl dotazník od Sexuálně deprivované výzkumnice Fabienne. Přeposlal jsem Geneovi tabulku. „Ne kuřačky.“ 43
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 44
G R A E M E
S I M S I O N
„Dobře,“ souhlasil Gene, „ale musíš je někam pozvat. Na večeři. Do slušné restaurace.“ Gene zřejmě viděl, že z té vyhlídky nejsem moc nadšený, takže mi navrhl ještě méně přijatelnou alternativu. „Nebo je tady ještě fakultní ples.“ „Restaurace.“ Gene se usmál, jako by chtěl vykompenzovat můj nedostatek nadšení. „Je to snadné. ,Co kdybychom spolu dnes povečeřeli?‘ Opakuj to po mně.“ „Co kdybychom spolu dnes povečeřeli?“ zopakoval jsem. „Vidíš, že to nebylo těžké. Komentuj jejich vzhled jen pozitivně. Zaplať za jídlo. Nemluv o sexu.“ Gene se vydal ke dveřím, ale na prahu se ještě ohlédl. „Co ty papírové?“ Podal jsem mu vyplněné dotazníky z akce Stůl pro osm, z večírku pro nezadané a na jeho naléhání i ty neúplné z Rychlého rande. Od téhle chvíle to nebylo v mých rukách.
44
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 45
6 P ŘIBLIŽNĚ DVĚ HODINY POTÉ , CO G ENE ODEŠEL Z MÉ PRACOVNY s kompletními dotazníky k Projektu manželka, se ozvalo zaťukání na dveře. Vážil jsem studentské eseje, což nebylo zakázané, ale nejspíš jen proto, že nikdo nevěděl, že to dělám. Šlo o součást projektu Snížení náročnosti posuzování, při němž jsem hledal ty nejsnáze hodnotitelné parametry, jako začlenění tabulky s obsahem nebo titulní strana nadepsaná ručně versus na počítači. Tyto faktory dokážou poskytnout stejné vodítko ohledně kvality celé práce jako únavný proces jejího úplného čtení. Zastrčil jsem váhu pod stůl, když se dveře otevřely a na prahu mé pracovny se objevila žena, kterou jsem neznal. Její věk jsem odhadl na třicet, BMI na dvacet. „Profesor Tillman?“ Protože moje jméno stálo na dveřích, nebyl to nijak rafinovaný závěr. „Správně.“ 45
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 46
G R A E M E
S I M S I O N
„Posílá mě za vámi profesor Barrow.“ Geneova výkonnost mě překvapila a opatrně jsem si ženu prohlížel, když vykročila k mému stolu. Žádné očividné známky nevhodnosti jsem na ní neshledával. Zdálo se, že není nalíčená. Tvar jejího těla a odstín pokožky odpovídal zdraví a fyzické zdatnosti. Měla brýle se silnými obroučkami, které mi nepříjemně připomněly Milovnici meruňkové zmrzliny, dlouhé černé tričko, na několika místech děravé, a černý pásek s kovovou sponou. Byl jsem rád, že jsem se rozhodl vypustit otázku na šperky, protože měla v uších velké kovové náušnice a kolem krku zajímavý řetízek s přívěskem. Oblečení si normálně nevšímám, ale to její mi připadalo nekompatibilní s mým očekáváním vysoce kvalifikované profesionálky i s letním počasím. Předpokládal jsem, že buď pracuje na volné noze, nebo má dovolenou, a protože nemusí dodržovat pravidla oblékání na pracovišti, zvolila si oděv náhodně. To mi připadalo pochopitelné. Nastala dlouhá odmlka a já si uvědomil, že je asi řada na mně. Vzpomněl jsem si na Geneovy pokyny a odtrhl oči od přívěsku. „Co kdybychom spolu dnes povečeřeli?“ Vypadala, že ji můj návrh překvapil, a pak zopakovala: „Ano, co kdybychom spolu dnes povečeřeli? Třeba v Le Gavroche, a platíte vy?“ „Výtečně. Zařídím rezervaci na 20.00.“ „Děláte si legraci.“ To byla podivná reakce. Proč bych měl vtipkovat s někým, koho sotva znám? „Ne. Vyhovuje vám osm hodin dnes večer?“ „Počkejte. Vážně nabízíte, že mi dneska večer zaplatíte večeři v Le Gavroche?“ Vzhledem k její otázce na mou totožnost jsem si začínal myslet, že tahle žena bude asi to, co Gene nazývá „ne zrovna Einstein“. Na46
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 47
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
padlo mě, že bych z toho mohl vycouvat, nebo aspoň zvolit nějakou odkládací taktiku, ale nedokázal jsem vymyslet žádný společensky přijatelný způsob, jak to udělat, takže jsem jenom potvrdil, že mou nabídku pochopila správně. Otočila se k odchodu a mně došlo, že jsem se jí ani nezeptal na jméno. Okamžitě jsem zavolal Geneovi. Zpočátku se choval zmateně, ale pak se začal smát. Možná nečekal, že si hned s první kandidátkou tak úspěšně poradím. „Jmenuje se Rosie,“ sdělil mi. „Nic víc ti neřeknu. Užij si to. A nezapomeň, co jsem ti říkal o sexu.“ Geneovo odmítnutí poskytnout podrobnější informace se ukázalo jako nešťastné, protože v Le Gavroche neměli na dohodnutou hodinu volný stůl. Pokusil jsem se najít Rosii v dotaznících, a pro tenhle účel se fotografie ukázaly jako užitečné. Žena, která přišla do mé pracovny, se však nepodobala žádné z kandidátek, jejichž jména začínala R. Takže to bude někdo z papírových odpovědí. Gene už odešel a telefon měl vypnutý. Byl jsem přinucen udělat něco, co sice nebylo úplně ilegální, ale bezpochyby by se to posuzovalo jako nemorální. Ospravedlnil jsem si ji na základě toho, že by bylo nemorální zklamat Rosii tím, že bych nedodržel schůzku. V Le Gavroche měli online systém rezervací se sekcí VIP klientů. Udělal jsem rezervaci jménem děkanky, k čemuž jsem použil relativně jednoduchý hackerský postup. Dorazil jsem v 19.59 přesně. Restaurace byla součástí velkého hotelu. Zaparkoval jsem kolo v hale, protože silně pršelo. Naštěstí nebyla zima a moje bunda z materiálu Gore-Tex mě skvěle ochránila. Tričko vespod jsem měl úplně suché. Přišel ke mně muž v uniformě a ukázal na kolo. Než stačil vznést protest, promluvil jsem. 47
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 48
G R A E M E
S I M S I O N
„Jsem profesor Lawrence a objednal jsem si na toto jméno stůl prostřednictvím vašeho rezervačního systému v 17.11.“ Zdálo se, že ten zaměstnanec buď děkanku Lawrenceovou nezná, nebo to pokládá za shodu jmen. Podíval se do svých desek a přikývl. Funkčnost rezervačního systému na mě udělala dojem, i když bylo 20.01 a Rosie nikde. Zřejmě patří k těm ženám b) o něco dřív, a už sedí u stolu. Ale vyvstal další problém. „Promiňte, pane, požadujeme tu formální oděv.“ To jsem věděl. Na jich webové stránce to stálo tučnými verzálkami: U PÁNŮ JE VYŽADOVÁNO SAKO . „Bez saka žádná večeře, je to tak?“ „Víceméně ano, pane.“ Co se vůči tomu dá namítnout? Smířil jsem se s tím předem. V restauraci mají pravděpodobně klimatizaci, aby teplota v místnosti odpovídala jejich požadavku. Vydal jsem se ke vchodu do restaurace, ale zaměstnanec hotelu mi zastoupil cestu. „Promiňte. Asi jsem se nevyjádřil jasně. Musíte mít sako.“ „Já mám sako.“ „Obávám se, že požadujeme něco poněkud formálnějšího, pane.“ Muž mi ukázal jako příklad svoje sako. V diskusi, která následovala, jsem mu nabídl definici saka podle Oxfordského výkladového slovníku (Compact, druhé vydání): 1 (a) svrchní oděv na horní polovinu těla. Všiml jsem mu také, že výraz „sako“ používá výrobce v návodu pro ošetření i pro mou zánovní a dokonale čistou goretexovou bundu. Jenže se zdálo, že v tomto podniku používají zúženou definici „formální pánské sako“. 48
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 49
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Velmi rádi vám jedno zapůjčíme, pane. V tomto stylu.“ „Máte tady zásobu sak? V každé velikosti?“ Nedodal jsem už, že takové opatření by znamenalo selhání jejich komunikačních schopností se zákazníky, a že by bylo účinnější zapracovat na formulaci svého požadavku. Ani jsem se nezmínil o tom, že cenu sak a částky za čistírnu jsou zřejmě nuceni připočítávat k ceně jídel. Vědí jejich zákazníci, že tady podporují skladiště sak? „To nevím, pane,“ odpověděl maître. „Mohu vám ho nyní obstarat, prosím?“ Není asi třeba zdůrazňovat, že se mi příliš nezamlouvala představa, že bych se měl oblékat do půjčeného kusu oděvu pochybné čistoty. Na okamžik mě přemohla zjevná iracionalita situace. Už tak jsem byl ve stresu, neboť jsem se připravoval na druhé setkání se ženou, která se mohla stát mou životní partnerkou. A teď mi instituce, které chci zaplatit za poskytnutí potravy – instituce ze sféry služeb, která by především měla usilovat o mou spokojenost – klade do cesty překážky. Moje sako z materiálu Gore-Tex, technologicky dokonalý výrobek, který mě chrání proti dešti a sněhu, je tady iracionálně, nespravedlivě a obstrukčně zavrhováno ve prospěch vlněného, čistě dekorativního kusu oděvu. Za to, co jsem měl na sobě, jsem zaplatil 1 015 dolarů včetně příplatku 120 dolarů za bezpečnostní reflexní žluté nášivky. Shrnul jsem svoje argumenty. „Moje sako je lepší než vaše ve všech racionálních parametrech: je nepromokavé, viditelné i za špatných světelných podmínek, má velkou nosnou kapacitu.“ Rozepnul jsem zip, abych předvedl všechny vnitřní kapsy, a pokračoval jsem: „Rychle schne, je odolné vůči skvrnám z potravin, má kapuci…“ Zaměstnanec hotelu na sobě nedával znát žádnou reakci, i když už jsem jistě zvýšil hlas. 49
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 50
G R A E M E
S I M S I O N
„Jeho vlákna mají zvýšenou pevnost v tahu…“ Abych ilustroval tuto skutečnost, chytil jsem zaměstnance za klopu. Rozhodně jsem mu ji nechtěl utrhnout, ale najednou mě zezadu popadl někdo neznámý a pokusil se mě shodit na zem. Automaticky jsem reagoval bezpečným slabým úderem, který ho měl zneškodnit, aniž si shodím brýle. Ale „neškodný, slabý úder“ to byl pro někoho, kdo cvičí bojová umění a umí padat. Tahle osoba to neuměla a těžce žuchla k zemi. Otočil jsem se k němu – byl velký a rozzuřený. Musel jsem se na něj posadit, abych zabránil dalšímu násilí. „Slez sakra ze mě a já tě sakra zabiju.“ Na tomhle základě mi připadlo nelogické vyhovět jeho žádosti. V tu chvíli dorazil další chlap a pokusil se mě strhnout z toho prvního. Měl jsem obavy, že Ničema číslo jedna uskuteční svou pohrůžku, takže jsem neměl na vybranou a musel jsem znehybnit i Ničemu číslo dva. Nikdo nebyl vážně zraněn, ale byla to velice nepříjemná sociální situace a já cítil, jak se moje mysl uzavírá. Naštěstí dorazila Rosie. Sakový muž překvapeně pronesl: „Rosie!“ Zřejmě ji znal. Zatěkala pohledem z něho na mě a ozvala se: „Profesore Tillmane – Done – co se to děje?“ „Jdete pozdě,“ upozornil jsem ji. „Máme společenský problém.“ „Ty toho muže znáš?“ zeptal se Sakový muž. „To si jako myslíš, že jsem čistě náhodou uhodla jeho jméno?“ ozvala se Rosie útočně. Napadlo mě, že to možná není nejlepší přístup. Teď bychom se asi měli omluvit a odejít. Předpokládal jsem, že po tomhle se asi nebudeme moci najíst v restauraci. Tou dobou už se kolem nás shromáždil menší dav. Potřeboval jsem vymyslet způsob, jak si uvolnit ruku, abych zároveň udržel 50
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 51
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
původní dva ničemy nehybné. Během toho procesu jeden dloubl toho druhého do oka a jejich hladina zuřivosti očividně narůstala. Sakový muž se ozval: „Napadl Jasona.“ Rosie odpověděla: „Jasně, chudáček Jason. Vždycky je oběť.“ Teď už jsem na ni viděl. Měla na sobě černé šaty bez ozdob, černé vysoké boty se silnými podrážkami a množství stříbrných šperků na pažích. Vlasy jí trčely z hlavy jako ostny nějakého nového druhu kaktusu. Slýchal jsem, jak jiní používají o některých ženách výraz „ohromující“, ale tohle bylo poprvé, kdy mě nějaká žena opravdu ohromila. Ne její šaty nebo šperky nebo nějaká jiná charakteristika samotné Rosie, ale všechno dohromady. Netušil jsem, jestli se její zjev dá považovat za konvenčně krásný nebo přijatelný pro restauraci, která odmítala moje sako. „Ohromující“ byl ten pravý výraz. Ale to, co udělala, bylo ještě úžasnější. Vytáhla z kabelky mobilní telefon a namířila ho na nás. Dvakrát se zablýsklo. Sakový muž vykročil k ní, jako by jí ho chtěl sebrat. „Ať tě to do prdele ani nenapadne,“ ozvala se Rosie. „Užiju si s tím tak, že si tihle pitomci už nikdy nestoupnou do dveří. Profesor dal lekci vyhazovačům.“ Zatímco Rosie mluvila, objevil se člověk v kuchařské čepici. Krátce promluvil se Sakovým mužem a s Rosií. Na základě slibu, že budeme moci odejít bez dalšího obtěžování, mě Rosie požádala, abych oba útočníky pustil. Všichni jsme se postavili. Abych dodržel tradici, uklonil jsem se, a pak jsem natáhl ruku k těm dvěma mužům, kteří zřejmě patřili k ochrance podniku. Chápal jsem, že dělají jen to, zač jsou placení, a riskují zranění při plnění povinností. Bylo na nich vidět, že takovou zdvořilost nečekali, ale pak se jeden z nich rozesmál a stiskl mi pravici, a druhý ho napodobil. Bylo to dobré zakončení, ale jíst v téhle restauraci se mi už nechtělo. 51
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 52
G R A E M E
S I M S I O N
Sebral jsem kolo a vydal se na silnici. Čekal jsem, že Rosie bude rozzlobená, ale smála se. Zeptal jsem se jí, odkud zná Sakového muže. „Pracovala jsem tady.“ „Vybrala jste tu restauraci, protože ji znáte?“ „Dalo by se to tak říct. Chtěla jsem jim ukázat.“ Rozesmála se. „Ale tolik zase ne.“ Řekl jsem jí, že její postup byl brilantní. „Pracuju v baru,“ řekla. „Ne jen v tak nějakém baru – v Markýzi z Queensbury. Vydělávám si na živobytí tak, že jednám s magory.“ Poukázal jsem na to, že kdyby přišla včas, mohla využít svoje sociální dovednosti a násilí by nebylo nezbytné. „Tak to jsem ráda, že jsem přišla pozdě. To bylo judo?“ „Aikido.“ Když jsme přecházeli ulici, přehodil jsem si kolo na druhou stranu, aby bylo mezi mnou a Rosií. „Zvládám taky karate, ale aikido tady bylo vhodnější.“ „No teda. To asi trvá věčnost, naučit se něco takového, ne?“ „Začínal jsem v sedmi.“ „Jak často trénujete?“ „Třikrát týdně, s výjimkou nemocí, státních svátků a cest na zahraniční konference.“ „Co vás k tomu přivedlo?“ Ukázal jsem na svoje brýle. „Pomsta génia,“ prohodila. „Tohle je poprvé od školních let, kdy jsem to využil k sebeobraně. Hlavním cílem je udržení kondice.“ Trochu jsem se uvolnil. Rosie mi poskytla možnost nenápadně položit otázku z dotazníku Projekt manželka. „Vy cvičíte pravidelně?“ „To záleží na tom, čemu říkáte pravidelně.“ Zasmála se. „Jsem asi ta nejmíň fyzicky zdatná osoba na téhle planetě.“ 52
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 53
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Cvičení je nesmírně důležité pro udržení zdraví.“ „To mi táta říká taky. Je osobní trenér. Pořád mi to opakuje. K narozeninám mi dal permanentku do tělocvičny – jeho tělocvičny. Představuje si, že bychom spolu mohli trénovat triatlon.“ „Měla byste ho poslechnout,“ poradil jsem jí. „Do háje, je mi skoro třicet. Nemusím poslouchat, co říká táta.“ Změnila téma. „Poslyšte, umírám hlady. Pojďte na pizzu.“ Nebyl jsem po přestálém traumatu připravený uvažovat o jiné restauraci. Sdělil jsem jí, že jsem přehodnotil původní plán na večer a že hodlám uvařit doma. „Máte toho dost pro dva?“ zeptala se. „Protože mi pořád ještě dlužíte večeři.“ To byla pravda, ale toho dne se odehrálo až moc neplánovaných událostí. „No tak. Nebudu kritizovat vaše vaření. Já bych nedokázala nic uvařit, ani kdyby mi to mělo zachránit život.“ Bylo mi jedno, jestli podrobí kritice moje vaření. Ale to, že neumí vařit, byla prozatím už třetí chyba v dotazníku Projektu manželka – po pozdním příchodu a odporu ke cvičení. A nejspíš tady je i čtvrtá. Připadalo mi nemožné, aby s profesí číšnice a barmanky odpovídala vytyčenému intelektuálnímu standardu. Nemělo smysl v tom pokračovat. Než jsem stačil zaprotestovat, Rosie mávla na taxík-dodávku, kam se dalo naložit moje kolo. „Kde bydlíte?“ zeptala se.
53
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 54
7 „NO TEDA, PAN POŘÁDNÝ. JAK TO, ŽE NEMÁTE NA STĚNÁCH ŽÁDNÉ obrázky?“ Od doby, co se Daphne z domu odstěhovala, ke mně žádná návštěva nepřišla. Věděl jsem, že stačí jen vyndat talíř a příbor navíc. Jenže tohle byl už tak hodně stresující večer. Adrenalinem vyvolaná euforie, která se dostavila ihned po incidentu se Sakovým mužem, už ze mě vyprchala. Ale Rosie jako by byla pořád v manické fázi. Stáli jsme v obývacím pokoji spojeném s kuchyní. „Protože po čase bych si jich přestal všímat. Lidský mozek se soustředí na rozpoznávání změn v okolním prostředí – aby mohl rychle odhalit predátora. Když si tady rozestavím dekorační předměty nebo pověsím obrazy, budu je vnímat jen pár dní, a pak je můj mozek začne ignorovat. Když chci vidět umění, jdu do galerie. Obrazy tam jsou kvalitnější a celkové náklady nižší, než kdyby si člověk koupil ty nejlevnější plakáty.“ Popravdě řečeno jsem nebyl v galerii od desátého května před třemi lety. Ale tahle informace by oslabila 54
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 55
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
mou argumentaci. Neviděl jsem důvod, proč ji Rosii sdělovat a nabízet jí tak další aspekt osobního života k bližšímu prozkoumání. Rosie se přesunula a teď zkoumala mou sbírku CD. Její zkoumání mě rozčilovalo. Večeře už měla takhle zpoždění. „Vy tedy vážně milujete Bacha,“ poznamenala. To byl rozumný závěr vzhledem k tomu, že moje sbírka CD obsahuje pouze nahrávky tohoto skladatele. Ale nebyl přesný. „Rozhodl jsem se soustředit na Bacha po tom, co jsem si přečetl knihu Gödel, Escher, Bach od Douglase Hofstadtera. Bohužel jsem moc nepokročil. Myslím, že můj mozek nepracuje dost rychle, aby dokázal dekódovat hudební schémata.“ „Vy neposloucháte hudbu pro zábavu?“ Tohle znělo podobně jako první konverzace u večeře s Daphne. Neodpověděl jsem. „Máte iPhone?“ zeptala se Rosie. „Samozřejmě, ale nepoužívám ho na hudbu. Stahuju si mluvené slovo, hlavně odborné příspěvky z konferencí.“ „Nechte mě hádat – o genetice.“ „O vědeckých tématech obecně.“ Přesunul jsem se do kuchyně, abych začal s přípravou večeře. Rosie šla za mnou a zastavila se u bílé tabule, na které jsem měl popisovači vyplněný rozvrh. „No páni,“ řekla. Tahle její reakce už byla dost předvídatelná. Zajímalo by mě, jak by reagovala na DNA nebo evoluci. Začal jsem vyndavat z lednice zeleninu a bylinky. „Ukažte, pomůžu vám,“ navrhla. „Můžu něco krájet nebo tak.“ Znamenalo to, že podle ní může krájení provádět jakákoli nezkušená osoba bez znalosti receptu. Po jejím prohlášení, že by neuvařila, ani kdyby si tím měla zachránit život, jsem si představoval obrovské kusy pórku a bylinky rozpižlané tak, že jejich chuť úplně zanikne. 55
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 56
G R A E M E
S I M S I O N
„Žádná asistence není třeba,“ řekl jsem. „Doporučuju, abyste si vzala nějakou knihu.“ Díval jsem se, jak Rosie míří ke knihovně, rychle zkoumá její obsah a jde zase jinam. Možná používá radši počítače IBM než software pro Mac, ale většina těch příruček se dá aplikovat na obojí. Zvuková aparatura má port na iPod, který používám na přehrávání namluvených příspěvků, když vařím. Rosie do něj zapojila svůj telefon a z reproduktorů se ozvala hudba. Ne hlasitá, ale byl jsem si jistý, že kdybych si v cizí domácnosti bez dovolení pustil některý ze svých nahraných příspěvků, byl bych obviněn ze sociální chyby. Velmi jistý, protože přesně tuhle chybu jsem udělal na jedné večeři před čtyřmi lety a šedesáti sedmi dny. Rosie pokračovala v prostoru jako zvíře v novém prostředí, což byl pochopitelně přesně ten případ. Otevřela žaluzie a vytáhla je, takže trochu zvířila prach. Při úklidu se považuju za důkladného, ale žaluzie nikdy neotvírám, takže se prach asi držel na těch místech, kam se nedostanu, když jsou zavřené. Za žaluziemi jsou balkonové dveře. Rosie odstrčila západku a otevřela je. Při takovém narušení vlastního prostoru jsem se cítil velice nepříjemně. Snažil jsem se soustředit na přípravu večeře. Rosie vyšla na balkon. Slyšel jsem, jak odtahuje dva velké květináče s rostlinami, které už byly po všech těch letech nejspíš suché. Zalil jsem nakrájenou zeleninu a bylinky na velké pánvi vodou, rýžovým vinným octem, japonským rýžovým vínem, osolil, přidal pomerančovou kůru a koriandr. „Nevím, co to vaříte,“ zavolala na mě z balkonu Rosie, „ale jsem v zásadě vegetariánka!“ Vegetariánka! A já už začal vařit! Z ingrediencí, které jsem zakoupil s přesvědčením, že budu jíst sám. A co znamená to ‚v zásadě‘? Že je tam jistý stupeň flexibility, jako u mé kolegyně Ester, 56
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 57
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
která po nekompromisním výslechu připustila, že by jedla vepřové, kdyby jí to mělo zachránit život? Vegetariáni a vegani jsou neuvěřitelně obtížní. Gene má na to jeden vtip. „Jak poznáš, že je někdo vegan? Počkej deset minut, a řekne ti to.“ Kdyby šlo jen o tohle, nebyl by v tom žádný problém. Ne! Vegetariáni přijdou na večeři a pak řeknou: „Nejím maso.“ Tohle už bylo podruhé. K Fiasku prasečích nožiček došlo před šesti lety, když Gene navrhl, abych pozval jistou ženu na večeři k sobě do bytu. Tvrdil, že moje kuchařské umění mi u ní dodá další body k dobru a nebudu se muset stresovat restauračním prostředím. „Můžeš pít tolik, kolik chceš, a pak se jenom odpotácíš do ložnice.“ Ta žena se jmenovala Bethany a ve svém internetovém profilu se o vegetariánství nezmiňovala. Uvědomoval jsem si, že kvalita jídla může hrát zásadní roli, takže jsem si vypůjčil nedávno vydanou kuchařku speciálních receptů „od čenichu k oháňce“ a naplánoval několikachodové menu z různých zvířecích částí: mozečku, jazyka, střívek, jater, ledvinek atd. Bethany dorazila včas a vypadala velmi příjemně. Dali jsme si skleničku vína, a pak se to začalo kazit. Jako předkrm byly smažené prasečí nožičky, velice náročné na přípravu, ale Bethany z těch svých moc nesnědla. „Já na prasečí nožičky moc nejsem,“ prohlásila. To neznělo tak úplně nerozumně. Všichni máme svoje oblíbená a neoblíbená jídla, a možná jí dělal starosti ten tuk a cholesterol. Ale když jsem jí vyložil, jaké chody budou následovat, najednou prohlásila, že je vegetariánka! Neuvěřitelné! Navrhla, že nám zaplatí večeři v restauraci, ale když už jsem přípravou jídla strávil tolik času, nechtěl jsem ho nechat vychladnout. Jedl jsem sám a Bethany jsem už nikdy neviděl. 57
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 58
G R A E M E
S I M S I O N
A teď Rosie. V tomhle případě by to asi bylo jen dobře. Rosie třeba odejde a můj život se vrátí k normálu. Zřejmě nevyplnila dotazník poctivě, nebo Gene udělal nějakou chybu. Nebo ji možná vybral kvůli vysokému stupni sexuální přitažlivosti a vnutil mi tak vlastní preference. Rosie se vrátila z balkonu a podívala se na mě, jako by čekala, že něco řeknu. „Mořské plody mi nevadí,“ dodala. „Pokud jsou ekologické.“ Měl jsem smíšené pocity. Je vždycky dobré, když se vyřeší nějaký problém, ale takhle Rosie zůstane na večeři. Šel jsem do koupelny a Rosie za mnou. Vytáhl jsem humra z vany, po které lezl. „Do prdele,“ zamumlala Rosie. „Nemáte ráda humry?“ Zamířil jsem s ním zpátky do kuchyně. „Mám, ale…“ Už jsem její problém chápal. Do toho jsem se dokázal vžít. „Nesnášíte zabíjení. Souhlasím.“ Vložil jsem humra do mrazničky a vysvětlil Rosii, že jsem studoval metody zabíjení humrů, a mrazáková metoda je považovaná za nejhumánnější. Dal jsem jí odkaz na webovou stránku. Zatímco humr umíral, Rosie se vrátila ke slídění po bytě. Otevřela spíž a její organizace na ni zřejmě udělala dojem: jedna police na každý den v týdnu, plus skladovací prostory pro obvyklé zásoby, alkohol, potraviny ke snídaním atd. Na vnější straně dvířek jsem měl vypsaná data spotřeby. „Nechtěl byste mi to přijít uspořádat ke mně?“ „Chcete zavést Standardizovaný stravovací systém?“ Mnoha lidem připadá navzdory svým nepochybným výhodám podivný. „Stačilo by uklidit v lednici,“ odpověděla. „Dneska asi chcete vyndat úterní zásoby?“ Informoval jsem ji, že dnes je úterý, takže se ani není nutné ptát. 58
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:21 PM
Stránka 59
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
Podala mi sušené mořské řasy a vločky z tuňáka. Z obecných zásob jsem ji požádal o olej z makadamových ořechů, mořskou sůl a mlýnek na pepř. „A čínské rýžové víno,“ dodal jsem. „Je mezi alkoholem.“ „Přirozeně,“ odpověděla Rosie. Podala mi láhev a začala si prohlížet další zásoby alkoholu. Kupuju si víno v polovičních láhvích. „Takže vy vaříte každé úterý stejné jídlo, je to tak?“ „Správně.“ Vysvětlil jsem jí osm hlavních výhod Standardizovaného stravovacího systému. 1. Není třeba hromadit kuchařské knihy. 2. Nákupní seznam je stále stejný – tudíž velmi účinné obstarávání zásob. 3. Téměř nulové zbytky – v lednici a ve spíži není nic, co by se nedalo použít do některého z jídel. 4. Snadné plánování kalorické hodnoty a nutriční vyváženost potravy. 5. Neztrácí se čas přemýšlením o tom, co vařit. 6. Žádné chyby, žádná nepříjemná překvapení. 7. Vynikající jídlo, lepší než ve většině restaurací a připravené za mnohem nižší cenu (viz bod 3). 8. Minimální nutná mentální aktivita. „Mentální aktivita?“ „Kuchařské postupy jsou uložené v mém malém mozku. Není třeba vynakládat žádnou zvláštní duševní námahu.“ „Jako při jízdě na kole.“ „Přesně tak.“ „Dokážete vařit humra à la něco bez přemýšlení?“ 59
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 60
G R A E M E
S I M S I O N
„Humrový salát s mangem a avokádem, jikrami létajících ryb s wasabi, křupavými mořskými řasami a fritovanou pórkovou směsí. Správně. Můj současný projekt je vykosťování křepelky. Ten zatím stále vyžaduje vědomé úsilí.“ Rosie se rozesmála. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na školní časy. Ty dobré vzpomínky. Když jsem z lednice vyndal dodatečné přísady do dresinku, Rosie se kolem mě mihla se dvěma lahvemi chablis a vložila je do mrazničky k humrovi. „Naše večeře se už nehýbá.“ „Je třeba ještě víc času, aby bylo jisté, že je skutečně mrtvý,“ poučil jsem ji. „Sakový incident bohužel narušil normální rozvrh. Všechny časové údaje se teď musejí překalkulovat.“ Teď mi došlo, že jsem měl vložit humra do mrazáku hned, jak jsme přišli, ale můj mozek byl přeplněný problémy, které vyvolávala Rosiina přítomnost. Přešel jsem k tabuli a začal přepisovat hodiny v postupu přípravy. Rosie zkoumala přísady. „Tohle všechno jste chtěl sníst sám?“ Standardizovaný stravovací systém jsem od stěhování Daphne nijak neupravoval, takže od jejího odchodu jsem jedl humří pokrm v úterý sám. Odpouštěl jsem si víno, abych snížil počet přijatých kalorií. „Množství je dostačující pro dva,“ připustil jsem. „Recept se nedá nijak upravit, protože není možné koupit jen polovinu živého humra.“ To poslední jsem myslel jako vtip, a Rosie se opravdu rozesmála. Znovu jsem nečekaně zakusil příjemný pocit. Pokračoval jsem v přepisování časových údajů na tabuli. Rosie mě přerušila. „Kdybyste postupoval podle svého normálního rozvrhu, kolik by teď bylo hodin?“ „Osmnáct třicet osm.“ 60
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
