O K É N KO zpravodaj farností Nový Jičín, Šenov u Nov.Jičína a Kunín Červen 2015
DUCHOVNÍ SLOVO Jáhen Jaromír Bok
Blíží se čas prázdnin a dovolené a nejeden z nás už uvažuje, jak jej stráví. Jestli se vydá na nějaké to putování nebo zůstane doma a v klidu si odpočine ode všech honiček v práci nebo od nejrůznějšího zajišťování sebe nebo své rodiny. Zaujal mě titulek v nedávném Katolickém Týdeníku, který zněl „Cesta si vybírá své poutníky. Ne naopak.“ Článek se týkal pěšího putování do Compostely. Shodou okolností také větší část tohoto Okénka je vyprávěním o nedávné pouti některých našich farníků do tohoto nejznámějšího evropského poutního místa. Já sám jsem se této pouti nezúčastnil, ale to mi nebrání se zamýšlet nad smyslem našich cest životem, nad samotným smyslem putování. Souhlasím s názorem pisatele uvedeného zamyšlení, který říká: „Není důležité, odkud člověk vyrazil, jak náročná jeho pouť byla, dokonce ani kolik si učinil poznámek nebo zapamatoval z cesty. Důležité je, že jde.“ „Cesta je síla, jež se prosadí, uchopí vás, znásilní a zformuje. Nedá vám slovo, ale přiměje vás mlčet. Většina poutníku je ostatně přesvědčena, že sami nic nerozhodovali. Nevydali se po Cestě, Cesta je přitáhla.“ Když jsem se sám před léty zúčastnil poutního putování Po stopách apoštola Pavla, uvědomil jsem si, že to hlavní, čeho se zkušenost putování týká, se odehrává v poutníkově duši. Už jenom to, že záměrně opouští svoje pohodlí domova, svou zabydlenost v prostředí, kde ho lidé znají, popř. i uznávají, kde má vše po ruce a ví kam se obrátit, když něco potřebuje, v člověku vyvolá nejednu nejistotu. Když pak putuje např. pěšky a musí odolat námaze z cesty, nepříjemnostem z nevydařeného počasí, množí se v něm zmatené, neuspořádané myšlenky a nejednou si vyčte, proč se on blázen vůbec na takovou „šílenost“ dal. Když jsem pak tyto poutnické „nepříjemnosti“ probíral se známým knězem, tak mi k tomu řekl, že právě toto „vykořenění“ ze zaběhnutého života a pocítění toho, že „nejsem tak dobrej, jako jsem si myslel a že všechno zvládnu“ je právě největší přínos jakékoliv pouti. Ostatně my všichni jsme poutníci. Putujeme životem, každý z nás má své 1
putování různě dlouhé, prožíváme každý svůj životní příběh. Věříme, že naše životy nejsou bezcílné, že nás na naší pouti provází „Dobrý Pastýř“, který vede své stádečko. Někdy se mu i my zpěčujeme, nelíbí se nám být „jen ovečkou“ uprostřed stáda, a tak se i občas zatouláme. Díky Pastýřové pozornosti a lásce nás pak musí jít hledat za nejrůznějších okolností a používat k tomu nejrůznější prostředky. Ze své zkušenosti nemocničního kaplana vím, že k tomu nejednou napomůže často i vážné onemocnění, kdy se člověk najednou ocitá na cestě životem bez opor, na které ve svém životě tolik sázel. Tehdy mu může pomoci „náhodné“ setkání s někým, kdo s ním ujde kus strastiplné cesty. A věříme, že v té chvíli neputují sami, ale je s nimi Pán Ježíš, jako s učedníky do Emauz, který jim pomůže opět nasměrovat jejich život, vrátit ke skutečným oporám – víře, naději a lásce a dát pocítit „jak jim srdce hořelo, když k nim mluvil“. A tak se mi jeví jako neméně důležité putování – vyslání. Jak jsme na závěr každé mše svaté zpravidla jáhnem vyzváni: „Jděte ve jménu Páně.“ Z latiny doslova „Jděte, jste vysláni.“ – mše je skončena, teď je řada na vás. Vyjít ze své „zabydlenosti“, z prostředí, kde nás všichni znají a možná i uznávají a kteří jsou tzv. „naši“, k těm, kteří možná ještě „naši“ nejsou, ale pro které také přišel náš Pán a i za ně umíral na kříži. Neseme odpovědnost i za ně, za „odloučené ovečky“, nebo ty které svého Pastýře ještě neznají. Velmi dobré zkušenosti už máme z Noci kostelů, kterou jsme v poměrně hojném počtu pomohli zajistit nedávno. Jen je škoda, že k něčemu podobnému „sbíráme síly“ rok, dva. Příjemně mě překvapilo, když jsme se ženou na výletě do Lešné u Valašského Meziříčí nedávno narazily na celodenně otevřený kostel, kde se nám hned mladá dívka nabídla jako průvodce. Z letáčku jsem zjistil, že je takto celodenně přístupných mnoho desítek
kostelů ve zlínském kraji v rámci projektu Brány vydávají svá tajemství. Díky mnoha ochotným dobrovolníkům se tak návštěvníci měst i vesnic nemusí smutně dívat na zavřené dveře kostela nebo v lepším případě mříží na velkou vzdálenost rozeznávat, jaká to „tajemství“ potemnělý kostel vlastně skrývá. Je to už poměrně dávno, kdy jsme se o něco podobného snažili o prázdninách i v našem kostele a mělo to velmi pozitivní ohlas u návštěvníků města i místních spoluobčanů. Bohužel službu zajišťovalo jen malý počet ochotných dobrovolníků, kterým brzy došli síly. Asi to o něčem vypovídá a každý by si měl odpovědět na
otázku, jak druhým pomáhám objevit v sobě „zapomenuté tajemství“ a vejít branou. Také toto se může stát poutí a nemusím při tom „hltat kilometry“, stačí, když doputuji a nechám druhé doputovat do svého kostela. A nemusí jít ani o kostel, ale třeba kapli. Nemocniční kaple v novojičínské nemocnici je už déle než rok nepřetržitě volně přístupná pro všechny pacienty i návštěvníky v přízemí pavilonu Interny. Pacient se tam může dopravit výtahem, z vedlejšího traktu i za deště projít podchodem. Mohu posloužit nemocnému se tam dopravit pomocí vozíku, který je na každém oddělení. Každý také nejlépe ví, co nebo lépe koho pro časové zaneprázdnění v průběhu roku zanedbával. Pro otce rodiny zorganizování rodinného putování, kdy se může celé rodinně věnovat naplno, je určitě smysluplné a bohulibé. Jak vidíme, na pouti nemusí jít o vzdálenosti stovek kilometrů, ale třeba jen několika kroků k těm, kterým mohu něco ze sebe darovat a tím posloužit druhým, sobě i Bohu. Francouzský spisovatel Exupery napsal: „Jestliže miluji Boha, budu se snažit především, abych ho přinesl druhým. Z toho, co on dá, budu živ i já. Když dáváš, nestáváš se menším, ale naopak získáváš bohatství, abys mohl dál rozdávat. A dáváš-li, nikdy se nestarej komu, a jestli si to zaslouží nebo nezaslouží, skrze něho tím posloužíš Bohu.“
ZEPTALI JSME SE….
bylo u naší kapličky a pak vedl celou vesnicí v délce téměř 2 km,, takže byl poměrně dlouhý. Za války jsme nesměli jít přes hlavní cestu, proto se chodilo po bočních cestách. Po válce bylo vše svobodnější, zapojily se místní spolky, vedle tradičního Orla se u nás zapojil dokonce i Sokol. Vše bylo zakončeno v kostele.
Pana Antonína Pospíšila – Jaké byly oslavy svátku Božího Těla dříve? Rozhovor připravil Antonín Urban
Není již mnoho lidí, kteří by si dobře pamatovali staré zvyky a církevní slavnosti, jež byly přerušeny komunistickou totalitou v padesátých letech minulého století. Při příležitosti svátku Božího Těla jsme zavzpomínali s panem Antonínem Pospíšilem, jak tento svátek se slavil dříve. »» Než začneme vzpomínat, můžete nám krátce přiblížit, odkud pocházíte? •• Pocházím z vesnice Postřelmov v okrese Šumperk. Můj otec byl dělník, maminka v domácnosti, měl jsem jednu starší sestru. »» Připravovali se dříve lidé nějak speciálně na svátek Božího Těla? •• Jako dítě jsem přípravu na tento svátek prožíval velmi silně. Před naší chalupou, na pozemku naší zahrádky, byla kaplička, o kterou se náš rod od nepaměti staral a byl v ní první oltář průvodu Božího Těla. Do přípravy se zapojovala celá naše rodina i sousedé. Teta pletla ozdobné věnce na kapličku, společně se sousedy jsme stavěli břízky, což byla velká podívaná i pro mne – tehdy malého chlapce, navíc jsem se mohl i zapojit drobnou pomocí při podávání potřebných pomůcek a věcí. Sousedé dovezli na „rafáku“ harmonium. To nebylo právě jednoduché, neboť se jednalo o dřevěný vozík bez pneumatik, takže převoz musel být velmi opatrný, aby se harmonium nepokazilo a pěkně hrálo… Výzdoba oltáře byla veliká čest – bylo to svěřeno naší mamince, která si toho velmi považovala. Příprava se však netýkala jen vlastních oltářů a družiček. Chlapi čistili velmi svědomitě cesty. Musíme si uvědomit, že tehdy nebylo moc aut a vše se sváželo do hospodářství povozy s koňmi či kravkami, takže jak tehdy vypadaly cesty, si umíte jistě představit… »» Jak probíhal vlastní průvod? •• Byla to velká sláva. U nás ve vesnici byli dva kněží. Nesl se baldachýn, družičky rozhazovaly květiny po celé cestě… Naše vesnice měla cca jeden a půl tisíce obyvatel, byla dlouhá necelý kilometr, průvod vycházel z kostela, první zastavení 2
»» Na průvody tedy vzpomínáte velmi rád… •• To jistě, byla to veliká paráda a průvodů bylo v roce několik. Vesnicí se chodilo dlouho do noci i na závěr obřadů Vzkříšení na Bílou sobotu, což bylo zakončeno u pomníčku padlých. Velmi na mne jako dítě působil i průvod na svátek všech svatých. S rozžatými svíčkami se chodilo na hřbitov. Rádi jsme jako chlapci pozorovali, jak se světla z průvodu pak rozdělovala k jednotlivým hrobům po celém hřbitově.
Pěkný byl také průvod 1.svatého přijímání dětí, doprovázený kapelou. »» Pak přišla padesátá léta a nástup komunistické diktatury…. •• Život církve byl uzavřen dovnitř kostelů a průvody byly zakázány. Vlastně nejen průvody, ale vše co se lidem líbilo a mohlo je oslovit, zejména mládež.. »» Koncem šedesátých let přišlo určité uvolnění…. •• Ano, dokonce se uskutečnilo jedno veřejné Boží tělo na náměstí v Novém Jičíně, ale opakovat se to již nesmělo. Tradice byla obnovena až po listopadové revoluci. Tehdy se organizace ujali pan doktor Hřib, doktor Kunetka, bratři František, Václav a Antonín Urbanovi, Josef Machýček a Antonín Bayer ze Žiliny. Posledně jmenovaný mne vyzval, abych se do příprav také zapojil. První oltář stál u tehdejšího Kovomatu (dnes prodejna textilu od Vietnamců), druhý u prodejny obuvi, třetí naproti Kovomatu u prodejny textilu (dnes sportovní potřeby), čtvrtý oltář byl ve farním kostele. Podílel jsem se na přípravě oltářů. Velká čest pak pro mne byla, když mne vybrali k nesení baldachýnu. Pokud si dobře vzpomínám nesli jej tehdy: Antonín Bayer, Antonín Hegar, Josef Machýček, Dr.Hřib a Josef Hub. Monstranci nesl tehdejší děkan Jan Jan. Slavnosti se zúčastnilo velké množství lidí, včetně mnoha zvědavců postávajících pod podloubím. »» Co říci závěrem •• V nás starších, kteří jsme zažili dřívější oslavy Božího Těla, zůstal pocit veliké slávy, na kterou jsme se vždy velmi těšili….
Pouť do Santiaga de Compostela 18.4.1.5.2015 manželé Nevěřilovi a Milena Zezulčíková
„BUEN CAMINO - OLA“ = DOBROU, ŠŤASTNOU CESTU - pozdrav poutníků ze všech končin světa. »» Co je svatojakubská pouť ? •• Je to název historické sítě dvanácti poutních cest, které končí u hrobu sv. Jakuba v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii, kde jsou uloženy ostatky sv. Jakuba, Kristova učedníka. První doložená pouť
se uskutečnila v roce 951. Podél cesty byly postupně stavěny orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a studánky. Vznikla síť 12 poutních cest, vedoucí z Itálie, Francie i Portugalska. Při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery poskytující poutníkům azyl a duchovní útěchu. Zájem o tuto pouť začal prudce stoupat po roce 1993 kdy vykonal pouť papež Jan Pavel II. a současně téhož roku byla svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Počty poutníků v letech 1970-68, 1993-99.436, 2010272.135 (Svatojakubský rok - kdy 25. červenec připadne na neděli), 2013215.880.
»» Proč se vydat na Cestu? •• Poutníka potěší pocit, že se ubírá po stopách milionů jiných ,kteří během staletí prošli tutéž trasu. Láká ho splynout s přírodou, oddat se hlubokému zamyšlení - vydat se do neznáma. A otázku: „Zvládnu celou trasu nebo ne?“ si dával každý z nás. Štěstí pocítíte, když promáčený pochodem přes kaluže na vás zasvítí slunce a osuší vás. A jestli je Cesta náročná? Na nosítka a sanitku to nikdy nebylo. Došli jsme všichni – plný bus 47 účastníku - věkové rozmezí 18-70 let ! »» Jak nezabloudit ? •• Sledovat na Cestě značení Svatojakubské cesty - mušle hřebenatka na patníku a žluté šipky dávají z dálky znamení a vedou nás bezpečně a jistě. Mušle hřebenatka je již od středověku symbolem dlouhotrvající poutě. CREDENCIAL Dokument nezbytný pro vstup do útulku pro poutníky. Není to jen kus papírové skládačky opatřené velkými čtverečky do nichž se sbírají razítka. Pro poutníka má obrovskou hodnotu, která se zvětšuje postupem Cesty. Často poznáte strach, že jste jej ztratili, je různě pomačkaný a podle dostupných informací by se tento měl odevzdat a místo něj dostat latinsky psané osvědčení poutníka „compostelu“, což je certifikát o tom, že jsme ušli nejméně 100 km. Credenciál se tak stává srdeční záležitostí každého poutníka, který je hrdý na drahocenná razítka a nerad by se s ním loučil. Posledních 5 km do Santiaga jsme 3
přemýšleli, jak nepřijít o credencial, ale současně získat certifikát ? A když pak první naši poutníci radostně vyběhli z kanceláře a v rukou drželi oba dokumenty,umíte si určitě představit naši obrovskou radost a děkování našemu Pánu bylo veliké. Naše „CAMINO“ do Santiaga de Compostela ve španělské Galicii - země sv.Jakuba vedlo posledních 115km Francouzské cesty ze Sarrie, přes Portomarín, Palas de Rei, Arzún, Pedrouzo a Monte do Gozo. Ubytování - ALBERQUE pro poutníky je většinou v noclehárnách na patrových postelích, společné sprchy, WC,kuchyňka a někde i prádelna. A bylo to super – když jsme večer na horních postelích, před zachumláním se do spacáku, na sebe mávali,- když jsme odpočítávali řadu a postel kde spíme, abychom se při nočním návratu z WC nespletli a nepřilehli si k někomu do postele, - když kelímek „s tou nejlepší masti“ putoval od postele k posteli, - když jsme si navzájem hodnotili puchýře a radili si, jak na ně.Tady jsme úplně nejvíce cítili blízkost našeho poutního společenství. Stravování - každé ráno před odchodem velice bohatá snídaně
4
připravena našimi úžasnými řidiči - pokud nebyl prostor v kuchyňce, žádný problém! V kufru pod zavazadly byly v pohotovosti skládací stoly a už se servírovalo-pečivo,uzeniny,sýr,marmeláda,vánočka,zelenina,káva,čaj i džus !!! Večeře pak každý dle vlastního výběru v kuchyňce nebo v restauraci menu pro poutníky,kde se k jídlu podává víno a dokud společnost sedí,víno se stále dolévá. »» Co působí nejvíce na naši duši ? •• Kostely, malinké kamenné venkovské kostelíky se zvony a kapličky po celé Cestě, které nabízejí přístřeší a hlavně, tajuplnou přítomnost Boží. Člověk si uvědomí začlenění mezi poutníky a pokud je unavený, nabere zde novou sílu. »» Nejsilnější zážitek ? •• Bylo jich více. Hned při vstupu do autobusu účast sestry Weroniky konventu alžbětinek z Jablunkova -kdykoliv prošla kolem, znásobila Boží přítomnost díky svému řádovému oblečení, které měla celé dny na sobě. Stejně tak doprovod otce Davida, generálního vikáře o.Martina a jahna Antonína Glogara při každodenní mši sv. pokaždé na jiném,mnohdy překvapivém a pro
nás nezvyklém místě.Mystická v jeskyni panny Marie Lourdské,kde jsme načerpali síly na následné pěší putování, další mše buď v některé boční kapli nebo jsme se připojili k místním věřícím a naši otcové sloužili společně se španělskými kněžími. Provizorní byla i v jídelně nebo přímo na parkovišti. Každá měla svou sílu a nabíjela nás vždy nezapomenutelnými okamžiky. A kdy nám všem běhal mráz po zádech a slzy jsme někteří nezadrželi? Když jsme se poslední den putování po vyzvednutí osvědčení o vykonané pouti zúčastnili v Katedrále sv.Jakuba poutní mše svaté, kde jsme za vše děkovali a kde jsou čteny země poutníků,kteří ten den dorazili do cíle a my pak slyšíme - poutníci z Brazílie, Peru, Francie, Itálie, Německa, Polska, Koreje....a mezi tisíci těch,kteří tento den dokončili nejméně 100km pěšky, uslyšíme několikrát za sebou ústy španělského kněze, kterému jinak nerozumíme –„ peregrino Czeko“ a na závěr zcela nečekaně ústy našeho generálního vikáře o.Martina požehnání v češtině ! A právě při této mši svaté jsme nejvíce pocítili přítomnost Ducha svatého. Překoná to vše i to,co vás ohromí
při stupu do katedrály- obrovská kadidelnice-masivní stříbrná nádoba zavěšená od stropu na tlustém laně,kterou musí dát do pohybu při slavnostních příležitostech šest mužů, dále pak zástupy poutníků,které nás dovedou za záda ohromné sochy sv.Jakuba a podle tradice každý poutník světce uctí obejmutím, pak sestup do krypty,kde jsou ukryty ostatky sv.Jakuba. »» A zda jsme se vraceli během pouti ve vzpomínkách domů ? •• Každý z nás vzpomínal na své blízké, děti, přátelé, naše spolufarníky, v modlitbách a spoustě přání a proseb jsme byli stále vnitřně spojeni. Děkovat bylo vždy za co. Velice příjemný zážitek byla dne 23.4. oslava 32.výročí společné cesty životem manželů Nevěřilových. Ráno při snídani, která byla tento den na autobusové zastávce, dostává Jarka od svého manžela na tácku ozdobeném drobnými kvítky „prsten s briliantem“- vykrojené kolečko okurky a jako briliant připíchnutá paprika! A při večeři čekalo na oba krásné překvapení. K výročí dostali dárek od o. Davida i od personálu restaurace. Bylo to moc milé. Stejně tak většina z nás cítila podporu a modlitby našich blízkých z domova za což tímto všem od srdce děkujeme. Pro všechny z vás, kteří jste se ještě nevydali po stopách svatého Jakuba a stále o tom jen přemýšlíte, máme vzkaz: NEVÁHEJTE A VYDEJDE SE NA POUŤ - BUEN CAMINO ! S Boží pomoci to dokážete !!! A zvláštní poděkování za všechny poutníky patří nejen otcům, ale i výborné průvodkyní paní Marii Veřmiřovské, skvělým řidičům Pavlovi a Jirkovi a našemu super kameramanovi a fotografovi Pepíkovi Křesinovi což po shlédnutí jeho DVD každý potvrdí !!!
NAPSALI JSTE NÁM ... Modlitební vigilie Patricie Plášilová
Každý z nás se na příchod Ducha svatého a na tuto slavnost připravuje jinak. Mnozí se modlíme nějakou novénu k Duchu svatému. Mladí navštěvují různá svatodušní bdění … V naší farnosti jsme měli možnost prožít předvečer seslání Ducha svatého v modlitbě. Přijít mohl kdokoliv bez rozdílu věku. Oproti loňskému roku, kdy se uskutečnila první „zkušební“ vigilie, vzrostl počet modlitebníku. Rozšířila se i věková škála. Přítomny byly děti, mladí, ale i starší farníci. Proč je potřebná modlitební vigilie spojená s Duchem svatým v naší farnosti, v našich životech? Trefně to vystihl jáhen Tonda Glogar, který řekl, že „často zapomínáme na osobu Ducha svatého a jeho působení a nepřipisujeme Mu roli, která mu patří.“ Každý z nás ví, že Duch svatý je Bůh. Stejně tak, jak to víme, tak na to i zapomínáme. Nedávno jsem četla knihu, kde se autor zmiňuje o Trojici a uvědomila jsem to, co jsem už znala z hodin náboženství. Duch svatý je plně Bůh jako je Otec i Syn. Všichni tři jsou jedno (Bůh) v jednom a není mezi nimi hierarchického rozdílu, když se modlím k Otci nebo Synu, modlím se zároveň k dalším dvěma osobám. Toto uvědomění zatřáslo mým duchem. Kolikrát zapomínám na to, že Duch svatý mi může pomoci v modlitbě, uvést mě do rozhovoru s Bohem, že On mě naučí všemu, co slíbil Ježíš, že díky Němu můžu v Ježíšově jméně konat velké věci… Duch svatý je kreativní, je Tvůrce, Těšitel, Přímluvce… Neomezuje se do mého rozumu, ale jde až za hranice mého rozumu. Ježíš slíbil, že nám pošle přímluvce od Otce. Poslal nám ho při křtu, biřmování, při setkání s Kristem, poslal nám ho při společné vigilii i na slavnost Seslaní Ducha svatého. Sesílá nám ho každý den, 365 dní v roce a na nás je, abychom Ho nechaly vstoupit do našeho života a předali mu moc nad naším životem, aby On mohl konat v nás a skrze nás.
Ohlédnutí za letošní Noci kostelů Marie Šindlářová
Před dvěma lety jsme měli premiéru ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie, letos jsme chtěli představit kostel Nejsvětější Trojice. Pro zájemce tak byla v Novém Jičíně návštěva katolického kostela a sborového domu Československé církve evangelické takzvaně při jednom - v Janáčkových sadech. Naším přáním bylo, abychom přívětivým a nenásilným způsobem zprostředkovali setkání s duchovním prostorem Božího příbytku - a to některým možná poprvé v životě. Trochu netradičně hned na začátku uvedu zvláštní zážitek - vyslechli jsme si totiž dotaz, proč není otevřená židovská synagoga (ač my nemáme s bývalou synagogou nic společného) a proč nemáme otevřený i farní kostel s užaslým konstatováním: A to je takový problém??? No problém snad ani ne, ale organizačních starostí docela dost. Počínaje generálním úklidem kostela a jeho výzdobou před akcí, přes výrobu panelů a fotografií, tisk propagačních materiálů, zajištění a nácvik účinkujících, zdravotní služby, popularizaci, roznos plakátů až po závěrečný velký úklid, protože hned
v neděli poté byla v kostele Nejsvětější Trojice poutní mše svatá (odpusťte mi, na co jsem zapomněla!). A ke všemu jsou třeba ochotní dobrovolníci, kteří si seřadí svoje povinnosti tak, že jim vybude časový prostor i na Noc kostelů. Uznávaným šéfem byl jako obvykle Tonda Urban a jeho nejbližší spolupracovníci Josef Křesina, Iva Jasná a Karel Bednář - ti měli na svých zádech hlavní tíži příprav. K tomu se 5
připojili další muži a ženy - každých tak kolem deseti. Měli jsme snahu zajistit domácí občerstvení jako poděkování pro naše hosty z Ondráše, k tomu něco málo pro účinkující z řad farníků - a taky něco pro děti, aby si v klidu hrály a měly krásný zážitek z krásného podvečera. Tady ta ochota zpočátku poněkud drhla, ale nakonec skvělý výsledek zahnal naše obavy - za což všem dárcům patří velké poděkování. Samotný průběh Noci kostelů byl nad očekávaní zdařilý - přálo nám i krásné počasí, takže lidé přišli nejen cíleně, ale zašli i neplánovaně při procházkách (podle počtu vydaných sběratelských kartiček jich bylo 480). Vystoupení Ondráše ve vážnějším tónu sklidilo velký potlesk, na komentovanou prohlídku o. Aloise Peroutky lidé doslova čekali, aby jim nic neušlo. Koncert scholy byl neobyčejně příjemný se zdařilým výběrem písní - posluchačům se viditelně líbil. Z kůru zněl zpěv s varhanním doprovodem Tomáše Klvani, tak jak se patří ke správné kostelní atmosféře. Náročnou službu měli naši muži ve věži - je to přece jen stísněný starý prostor, to se nedá nic dělat. Přes čtyři hodiny byli jak princezny zavření ve věži a vlastně přišli o celý program. Patří jim opravdu dík a když se po desáté večer uprášení a upocení vynořili, museli jsme je jen ocenit! Pan Wessely, který u schůdků do věže „sypal z rukávu“ historická data, měl stále co dělat, aby uspokojil zvědavost setrvalé fronty zájemců. Ženy zase u vstupu do kostela a u občerstvení (ty mimochodem taky přišly téměř o celý program) byly takovým prvním uvítacím výborem s doplňkovými informacemi pro každého hosta. Podobně to měl i o. David Powiesník, který se staral o vstup do nedaleké hřbitovní kaple a jáhen p. Glogar v křticí kapli v kostele. Na trávníku v parku měli svůj program malí hosté - úřadovala tam 6
Patricie Plášilová a rodiče Koutní s občasnou pomocí dalších rodičů, kteří šli právě kolem - a asi si většina umí představit, že není jednoduché udržet pozornost a zájem velké skupiny dětí. Závěr akce už byl podstatně klidnější a atmosféra komornější. Nejkrásnějším momentem byl právě tento čas, kdy varhany nejprve preludovaly a poté zazněla mariánská píseň a my v kostele jsme se spontánně připojili se zpěvem. Byl to krásný zážitek a věřím, že jsme to tak cítili víceméně všichni - tato chvíle byla pro nás „srdcem“ Noci kostelů. Nakonec si celý organizátorský spolek ještě s úlevou chvíli společně poseděl a povyprávěl vlastní zážitky a kolem půlnoci už jistě byli všichni v posteli. Kdo si chce událost připomenout, má k dispozici fotografie ve fotogalerii na www.fnj.cz - pořídil je pan Křesina. Tak zase příště za dva roky - co třeba pro změnu v Žilině? Nechme se překvapit.
Noc kostelů „zvenčí“ Pavlína Koutná
Byl to náročný, přesto vcelku příjemný a veselý večer. Většinu času jsem strávila venku, na trávě. Sluníčko hřálo a dopřávalo nám tak prožít celou letošní Noc kostelů v prostranství mezi kostelem Nejsvětější Trojice a hřbitovní kaplí Sv. Kříže. Podílela jsem se totiž s dalšími ochotníky na programu pro děti, který jsme právě pro příhodné počasí přesunuli ze sakristie kostela ven. A dětí za celý večer přišlo opravdu dost a dost. Frontu na výstup na kostelní věž si tak mohly ukrátit např. výrobou malované pohlednice či magnetkového obrázku s motivem kostelíka a srdce nebo vytvořením desátku Růžence z provázku. Vyzkoušet si mohly i složit puzzle „Trojice“ nebo vybarvit omalovánku. A když se k výtvarnému stolku nevešly, mohly se rovnou pustit do „Stavby kostela“ na jednotlivých
stanovištích. Kluci i holky poctivě poznávali a vozili materiál ke stavbě, vytyčovali základy kolem kolíků, stavěly hrubou stavbu z kartonových krabic, vlastnoručně zajistili výmalbu kostela a mnohým se podařilo i rozezvučet „kostelní“ zvon. Odměnou jim kromě sladkého mlsu ve stanovém svatostánku a perníčkových andělíčků byl nácvik letu do nebe, nebo-li „kdo se nejvýš zhoupne na hamace“. Starší děti mohly hrát hru „Po stopách sv. Augustina“ a na příběhu tohoto světce poznat kostel i zevnitř. Děcka se do všech úkolů pouštěla opravdu s vervou (někteří i víckrát), a bylo milé je sledovat. Jednou se dokonce jedné dívence z krabic podařilo namísto Trojice postavit katedrálu...A nikoho vůbec nenapadlo stavět hrad (i přes četné takové rady dospěláků). Chtěla bych proto ze srdce i na tomto místě poděkovat všem, kdo se do organizování dětského doprovodného programu jakkoli zapojili. Těm, kdo byli přímo na místě děkuji, že přes chvílemi velký nával návštěvníků, vše s úsměvem zvládli. Děkuji všem, kdo se o nás postarali i po stránce občerstvení. Přišlo vhod :-). Duch svatý ať vám dá chuť šířit dál radost nejen při podobných akcích, ale každý den, a naplní vás svým pokojem.
UČITELÉ CÍRKVE Připravuje Marie Šindlářová
Svatá KATEŘINA SIENSKÁ - italská řeholnice - mystička - UČITELKA CÍRKVE (25. března 1347 - 29. dubna 1380) Kateřina se narodila do velmi bouřlivých časů - v severní Itálii se v té době vedly početné místní války, ve městech propukaly boje o moc, na denním pořádku byly rozbroje mezi šlechtickými rody. Křesťanská víra se dostávala na vedlejší kolej, upadala i prestiž papežů, kteří se v době avignonského pobytu dostali do závislosti na francouzských králích. V šestnácti letech proti vůli svých rodičů vstoupila mezi terciáře dominikánského řádu v Sieně. Poté žila tak přísně asketicky, až to ohrožovalo její zdraví, později opustila život v ústraní a začala obětavě pečovat o chudé a nemocné. Teprve jako dospělá se začala učit číst, aby mohla studovat Bibli - od roku 1370 vedla rozsáhlou
Svatý Otec Jan Pavel II. ji tehdy představil slovy: „Tato mladá žena ze Sieny vystihla rozhodným tónem a plamennými slovy jádro problémů Církve a společnosti své doby. S neúnavnou horlivostí se Kateřina zasazovala o řešení složitých konfliktů, které společnost její doby rozdělovaly. Její úsilí o mír se dotklo mnoha evropských panovníků. Ukázala jim, že před rozumem zbraní je třeba dát přednost zbraním rozumu. Posílena svou důvěrnou blízkostí Kristu se také nerozpakovala samotnému papeži poukázat na Boží vůli, která mu přikazuje konečně zanechat váhání diktovaného pozemskou opatrností a světskými zájmy a vrátit se z Avignonu do Říma.“ K bližšímu poznání této nevšední osobnosti si můžete ve farní knihovně vypůjčit následující knihy korespondenci s vysoce postavenými duchovními i světskými osobami. Zanechala bohaté literární dílo, které tvoří 382 dopisů, z nich 23 bylo papežům a 11 hlavám států; dále kniha Dialog a 26 modliteb. Její kniha Dialog (uváděná i jako „Boží prozřetelnosti“) je psána ve formě otázek nebeskému Otci a jeho odpovědí. Mluví se v ní o Božím milosrdenství i o mystické cestě lásky, kterou jde duše vstříc spojení s Nejsvětější Trojicí. Dílo bylo podnětem k zařazení Kateřiny mezi učitele církve. Všechny její spisy ukazují na hluboký vztah k církvi a vyjadřuje se v nich velmi osobitým způsobem k různým náboženským otázkám. Protože však sama psát neuměla, diktovala své listy písařům (minimálně třem zároveň). V praktickém životě usilovala o znovupřesídlení papežů z Avignonu do Říma a později o odstranění papežského schizmatu. Bohatý a vyčerpávající život Kateřiny skončil v jejích 33 letech. Svatořečena byla Piem II. v roce 1461. Mnohem později - až v r. 1866 dostala od Pia IX. titul spolupatronky Říma a v r. 1939 byla papežem Piem XII. prohlášena - spolu se sv. Františkem - za patrony Itálie. Zvláštního vyznamenání se jí dostalo 4.10. 1970 od papeže Pavla VI., kdy byla zařazena jako druhá žena v historii církve (po sv. Terezii z Ávily) mezi učitele církve. Naposled ji povýšil Jan Pavel II., když ji v roce 1999 vyhlásil za spolupatronku Evropy a to společně se sv. Brigitou Švédskou a s Editou Steinovou.
•• Kateřina Sienská - Jan Pavel II. •• Tiší buřiči Boží - Christian Feldmann •• Svaté Kateřiny Sienské krátká rozmluva - Reginald Dacík.
CHARITNÍ OKÉNKO Marcel Brož
• Děti z Charitního domu si s pomocí pracovníků připravily ke Dni matek dáreček pro maminky v podobě divadelního představení O Červené Karkulce. Děti sklidily velký úspěch a nefalšované dojetí maminek, ale také tatínků. • Ve středu 20. května jsme přijali pozvání řeholních sester Alžbětinek z Jablunkova a společně se zaměstnanci i klienty ostatních oblastních charit ostravsko-opavské diecéze se vydali k nim do kláštera, kde letos vyvrcholila každoroční pouť charit. Poutní mši celebroval O. biskup. Program byl zpestřen chytlavou divadelní etudou, kterou secvičili klienti tamní charity. Jejich příběh byl inspirací i dávkou naděje pro poutníky. • Charita NJ pořádala v červnových dnech výstavu v aule novojičínské radnice fotografií se sociální tématikou ze soutěže Můj svět. Oceněné snímky vybíral světoznámý fotograf Jindřich Štreit. • 13. – 14. června proběhl v Ostravě mezinárodní hudební festival křesťanské hudby Slezská lilie. Bylo nám velkou ctí, že pořadatelé se rozhodli letošní výtěžek věnovat ve prospěch Azylového domu v Novém Jičíně. Na
festivalu jsme prezentovali naši činnost a rozdávali drobné dárečky, které vlastnoručně vyrobili zaměstnanci a klienti Charity. Velký úspěch měla v horkých dnech ledová káva, kterou jsme rozdávali účastníkům za dobrovolný příspěvek. • 25.6. se uskutečnil na faře seminář pro muže nazvaný Nová otcovská role. Na podzim plánuje rodinný klub Hnízdo sérii dalších přednášek na různá témata týkající se problematiky rodinného života , mezilidských vztahů a osobního růstu.
Prezentace Charity na festivalu Slezská lilie.
Z NAŠÍ KNIHOVNY Vybírá Marie Šindlářová
Otevřená mysl, věřící srdce - Jorge Mario Bergoglio Kniha obsahuje přednášky čtyř cyklů duchovních cvičení, jež papež František ještě jako kardinál Bergoglio vedl při různých příležitostech. Život křesťana v nich představuje jako neúnavné úsilí o zlepšení kvality života, a to jak ve vztahu k Bohu, tak k lidem a světu. Člověka přijímá se všemi jeho slabostmi a omezenostmi - a právě touto konkrétností se kniha může stát dobrým průvodcem pro duchovní život každého křesťana.
7
FARNÍČEK připravuje Tereza Adamcová
Ptali jsme se ... ...dětí v náboženství. (Filip, Jiří, Tomáš, Vašek, Natálka, Adrienka, Barča, Noemi) »» Blíží se konec školního roku a s ním i vysvědčení – jak myslíš že se učil Pán Ježíš a co měl za předměty ve škole? •• vyrábět kolébky se učil. •• zpěv a výtvarnou výchovu •• matematiku a dějepis •• náboženství – a pak byl učitel náboženství »» Měl Pán Ježíš prázdniny a co asi tak mohl o prázdninách dělat? •• ne neměl prázdniny •• měl a chodil s kamarádama plavat •• hrál si na schovku •• hrál si s dětma •• jezdil na oslovi »» Kdyby teď tady za tebou Pán Ježíš přišel, kam bys jej vzal/a, jaké místo bys mu ukázal/a? •• vzala bych ho na Chaloupku (křes-
připojily další schólistky, až nás bylo nakonec jedenáct. Celou cestu až na Čerták jsme se řídili veršem „Tam, kde jsou dva a nebo tři, tam jsem já uprostřed nich.“, protože kde jsou dva nebo tři, tam se dobře jí a taky se dobře zpívá a taky se dobře hledá cesta tam, kde to neznáme a přitom všem víme, že Pán Ježíš je stále s námi. Společně jsme si tak užily blankytně modré nedělní odpoledne a těšíme se na další společné setkání.
poslechl Božího proroka Elíšu: sedmkrát se měl ponořit do řeky Jordánu. Přesvědčil se tak, že uzdravení přichází jedině od Boha! Dovedeš si představit, jaká radost zavládla v Naamanově domě, když se vrátil zdravý? A jak velikou radost měla určitě i ta malá holčička z Izraele. (2. Královská 5,1-18)
Odvaha s následky Malá holčička z Izraele byla odnesena ze svého domova a musela pracovat jako otrokyně v domě velitele vojska v cizině. Přestože jí z toho muselo být velmi smutno, bylo jí moc líto, že její pán byl nevyléčitelně nemocný. Sebrala proto všechnu odvahu a upozornila na proroka ve své zemi, který by mu určitě mohl pomoct. Pro Naamana je to poslední naděje na záchranu, a tak se vydá na velkou cestu. K uzdravení mu samozřejmě nepomůžou všechny ty dárky, které s sebou přivezl, ale to, že
TIP: Komu bys o živém Bohu mohl(a) dnes vyprávět ty?
ťanský tábor)
•• ukázala bych mu město ve kterém bydlím (Starý Jičín) •• vzal bych ho na tábor •• na cestu kolem světa •• na koupaliště »» A teď si představ, že rodiče mají neomezené možnosti a můžou tě vzít kamkoli bys chtěl/a, kam by jsi se chtěl/a podívat? •• do Prahy do Aquaparku •• já bych chtěla taky do Aquaparku do Prahy •• na měsíc •• do Japonska a Mexika •• na koupaliště •• do Legolandu
Výlet malé scholy Hanička Černochová
Byl krásný sluneční den, 14. června a v 14:30 odpoledne se před farou začaly scházet malé schólistky. Celkem jsme byly čtyry a vydaly jsme se směrem na Skalky. Po cestě se k nám Číslo 2/2015 vychází 26.6. 2015 Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 741 01 Nový Jičín, tel.: 731 625 671, e-mail:
[email protected], web: www. fnj.cz. Dotazy, připomínky, příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu, na faře, nebo u A.Urbana, tel.: 553 822 240, e-mail: tondaur@gmail. Internetový přístup ke stažení v PDF formátu: www.fnj.cz N E P R O D E J N É. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101. 8
VE ZKRATCE Z FARNOSTÍ ... Co jsme prožili
* 28.3. v 16 hod. se uskutečnil ve farním kostele koncert - Requiem od W. A. Mozarta v podání pěveckých sborů z N. Jičína a Olomouce, sólistů z Ostravy a symfonického orchestru z Příbora. * 23.4. organizovala Křesťanská akademie v Novém Jičíně přednášku Dr. Stan.Pacnera, profesora CMF Olomouc na téma Symbolika v číslech v bibli * 22. - 24.5. proběhla víkendovka šenovských dětí v Blahutovicích. * 23.5. farníci putovali na pouť na sv. Hostýn. * 7.6. se uskutečnil ve farním kostele koncert duchovní hudby v podání sboru Puellae et pueri. * 19.6. na faře v Novém Jičíně proběhlo evangelizační pásmo asociace Opravdového života v Bohu. * Centrum pro rodinu a rodinu soc. péči Ostrava ve čtvrtek 25.6. uspořádalo na faře v N. Jičíně seminář pro muže a otce – Nová otcovská role * Farnost Nový Jičín připravovala v sobotu 27.6. poutní zájezd na Jasnou Horu do Čenstochové.
Co nás čeká * 25.7. se uskuteční tradiční pouť na Radhošť. Mše sv. bude v kapli od 11 hod. * 14.8. začíná týdenní pobyt v italských Dolomitech * 5.9. bude v 7.30 hod. mše sv. za naše Město v rámci Dne Města a odpoledne má náš děkanát pouť za obnovu rodin a nová duchovní povolání v bazilice ve Frýdku * 13.9. bude k Povýšení Sv. Kříže pouť v Kuníně - mše sv. v 8:45 hod. a večer u P. Marie Bolestné ve Španělské kapli - mše sv. v 18:30 hod. * 17.10 Eucharistický kongres v Brně s možnou účastí našich farníků.
... ZAMYŠLENÍ na závěr. Člověk je stvořen pro pravdu. Proto pravda nachází stále svou ozvěnu v nejhlubší hloubce lidského srdce. Může zbloudit, může zapadnout, ale vyhladit hlad po pravdě, po věčné Pravdě, nemůže nikdo.
Jan Merell: „Setkání s Ježíšem“