Occasional paper
Reforma politické ekonomie v současném období krize Val Koromzay, 2013
Obsah
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
2
ČBA —
OP
Úvod výkonného ředitele Ing. Pavla Štěpánka, Csc. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Kdo je Val Koromzay . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Kapitola první — Paradigma ekonomické politiky v období před krizí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Kapitola druhá — Co krizi způsobilo? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Kapitola třetí — A co teď? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Dvě poznámky na závěr .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Úvod výkonného ředitele Ing. Pavla Štěpánka, Csc.
Kdo je Val Koromzay
V únoru 2014 Česká bankovní asociace (ČBA) publikováním studie ekonoma Vala Koromzaye odstartovala novou řadu diskuzních textů s názvem Příležitostné studie. V rámci této řady publikací budou zveřejňovány texty jak renomovaných autorů, tak ekonomů, před nimiž se rýsuje slibná odborná budoucnost. Tento projekt je dalším příspěvkem do mozaiky společensko-odpovědnostních aktivit asociace. ČBA se v posledních letech posunula ve vnímání své mise od sebestředného hájení zájmů bankovní industrie směrem k ambici prosazovat se názorově i v širších národohospodářských a společenských tématech. Máme vlastní silný tým a spolupracujeme také s širokým okruhem expertů, kteří nás v této naši ambici podporují. Příležitostné studie pokryjí velmi široké spektrum témat – od velmi obecných, národohospodářských a hospodářsko-politických, jako je právě téma tohoto prvního příspěvku až po témata konkrétnější, analyzující trendy ve vnímání a postavení finančního a bankovního sektoru. Věříme, že se projekt Příležitostných studií stane vhodnou platformou pro diskusi nezatíženou každodenním stresem našich rutinních aktivit, což nám umožní se na některá témata podívat s odstupem a obecněji. Nám tak zpětně poskytne robustní základnu pro formulování asociačních stanovisek k velkým tématům dnešní doby.
Vala Koromzaye jsem měl možnost poznat v době, kdy jsem byl členem týmu Ministerstva financí, který měl na starosti komunikaci s OECD – jednak v době, kdy jsme o členství v této organizaci vyjednávali, ale i následně při zapojování České republiky do činnosti pracovních struktur této organizace. Val působil v OECD po dlouhých 14 let ve vedení prominentního ekonomického odboru a v něm sekce pro tzv. country studies, tedy aktivity, jejímž cílem je tzv. peer review členských zemí a jejich ekonomického vývoje a hospodářské politiky. Bylo to – od první poloviny devadesátých let – fascinující období, kdy jsme se učili si vzájemně rozumět – my tomu, jak přemýšlejí „západní“ ekonomové, oni tomu, co se u nás v rámci ekonomické transformace děje. Valovy bezbřehé zkušenosti, podložené tisícerými hovory s policy makery v nejrozmanitějších členských i nečlenských zemích OECD a jeho schopnost interpretovat vývoj u nás byly podstatným činitelem, který přispěl k tomu, aby se Česká republika stala v nejkratším možném čase platným členem této prominentní organizace. O tom, že Val Koromzay má v mezinárodní ekonomické komunitě skvělou pověst, nemůže být sporu.
Veškeré názory, které jsou zveřejněny v rámci diskuzních příspěvků projektu ČBA Příležitostné studie, jsou výlučně názory jejich autorů a nevyjadřují stanoviska České bankovní asociace.
3
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
4
ČBA —
OP
„Tato esej představuje můj vlastní pokus porozumět ekonomické historii OECD během posledních přibližně 30 let. Nevychází z přesných údajů, podrobných analýz či ekonometrických výsledků, ale odráží mé zkušenosti, které jsem v tomto období získal jako ředitel studií členských zemí OECD, zkušenosti, díky nimž jsem byl v neustálém kontaktu s úředníky odpovědnými za analýzu a formulaci ekonomických politik v mnoha záležitostech.“ Val Koromzay První část této studie obsahuje charakteristiku většinového pohledu na to, jaká vlastně ekonomická politika byla z mého pohledu před krizí. Dle mého vnímání tento pohled v širokém rozsahu sdíleli ekonomičtí poradci a analytici většiny zemí OECD, přestože mezi jednotlivými zeměmi samozřejmě existovaly významné rozdíly a neshody v konkrétních záležitostech. Je zde rovněž popsán vztah mezi tím, co bylo analytiky vnímáno jako „nejlepší postup“, a politikami, které byly skutečně realizovány, s důrazem na politicko-ekonomická omezení reformy.
Druhá část řeší otázku, jak ekonomická krize vznikla, s důrazem na to, zda byla odrazem elementárních chyb či nedostatků většinového pohledu, nebo neúspěšné realizace politik, které byly dle tohoto pohledu potřebné, … nebo něčeho úplně jiného. A konečně ve třetí části pojednávám o tom, kde se na základě toho všeho nacházíme. Co bychom nyní měli vzít v úvahu při určování dalšího směru politiky a jak bychom se jako členské země měli v příštích několika letech snažit vymanit z velmi obtížné situace, v níž se aktuálně nacházíme?
Kapitola první — Paradigma ekonomické politiky v období před krizí
Před nástupem ekonomické krize v zemích OECD v roce 2007 se rámec i program ekonomické reformy zdály relativně propracované. Rámec lze charakterizovat tím, co Paul Samuelson kdysi nazval „neoklasickou syntézou“, která slučovala makroekonomickou a strukturální politiku, přičemž ta první byla zaměřena na zachování rovnováhy mezi celkovou poptávkou a ekonomickým potenciálem, ta druhá pak na zvyšování potenciálu. V rámci tohoto paradigmatu by monetární politika měla směřovat k udržení nízké úrovně inflace. Samozřejmě se debatovalo, zda toho nejlépe dosáhnout nějakým monetárním pravidlem, nebo způsobem ponechávajícím větší prostor pro vlastní rozhodování. V každém případě se zdálo jasné, že monetární politika bude fungovat spíše anticyklicky v tom, že šoky, které ekonomiku odmrštily od křivky jejího potenciálního růstu (v kterémkoli směru), by rovněž omezily či potlačily inflační tlaky, a tedy iniciovaly patřičné nastavení monetárních podmínek. Zdá se mi, že panovala poněkud hlubší nejistota o přesné úloze fiskální politiky. Někteří (skrytí keynesiáni) měli za to, že aktivní využívání fiskální politiky představuje důležitý nástroj pro omezení amplitudy cyklických výkyvů. Jiní (konzervativci) byli skeptičtější, buď k tomu, že diskreční fiskální opatření skutečně mají podstatný účinek, nebo že tvůrci politiky jsou dostatečně důmyslní, aby taková opatření správně načasovali; tvrdili, že fiskální politika by se měla soustředit především na zametání před vlastním prahem … tedy zajišťovat trvale malý objem deficitu a nízký národní dluh … nebo se soustředit na efekt fiskál-
ní politiky na straně nabídky (a zejména na daňové sazby). Většina by se pravděpodobně shodla, že by mělo být umožněno (obousměrné) fungování automatických stabilizačních prvků, byť s jistými hranicemi. Existovala rovněž široká shoda na důležitosti vnímání dlouhodobých rozpočtových trendů pro zajištění dlouhodobé fiskální udržitelnosti. V ekonomické komunitě panovalo všeobecné přesvědčení, že tento makroekonomický rámec, samozřejmě s drobnými odchylkami v detailech, pomůže ekonomice k udržitelnému růstu blížícímu se potenciálnímu - s výjimkou dočasných odchylek souvisejících s nevyhnutelnými šoky a překvapeními, která přináší každodenní realitu. Důležitým, i když možná nevyjádřeným základním předpokladem tohoto přesvědčení bylo, že pokud ekonomické politiky nebudou samy aktivně destabilizovat situaci, má ekonomika vybudovány dostatečně silné autokorekční mechanismy, které ji po utrpěném šoku navedou zpět k jejímu potenciálu. Makro politiky v zásadě sloužily k urychlení (nebo v případě špatného uplatnění k oslabení) těchto přirozených tendencí. Je to právě tato přirozená tendence ekonomik sledovat křivku svého potenciálu, která uvedenému rámci přinesla nálepku „klasický“. Co se týče strukturální politiky, a na tuto oblast se OECD intenzivně zaměřovala, bylo primárním cílem nastolit na straně nabídky podmínky, které by vedly k udržitelnému silnému růstu. Rámec měl samozřejmě na straně nabídky mnoho dimenzí týkajících se regulatorních prostředí podpo-
5
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
6
rujících konkurenci na produktových trzích, socio-politických režimů maximálně přejících práci, flexibilních trhů práce a politik vzdělávání, které podporovaly efektivní využívání lidského kapitálu, daňových politik podporujících investice, podnikání a inovace. Nechci naznačovat, že existoval jasný a komplexní recept, který stačilo jen použít. Ale bylo k dispozici značné množství důkazů o tom, které politiky a podmínky podporují růst a které působí kontraproduktivně. Zdálo se, že intenzivní ekonometrická práce, která sloužila jako základ pro studie OECD „Cesta růstu“, představuje solidní důkazní základ pro doporučení jednotlivým zemím, která by odrážela konkrétní přednosti a slabiny nabídkových struktur a politik příslušných zemí.
ČBA —
OP
V průběhu tohoto období si tedy komunita připravující ekonomickou politiku mohla učinit (a ve většině zemí i učinila) přiměřeně názorný obrázek o tom, které politiky je třeba realizovat za účelem dobrých ekonomických výsledků. Neznamená to však, že tyto politiky také byly všeobecně zavedeny! Někdy bylo dosaženo pokroku, avšak často byly politiky potřebné na základě důkazů přehlíženy ve prospěch politik horších. Politicko-ekonomičtí analytici se snažili pochopit, proč je pro vlády často tak složité nebo dokonce nemožné udělat to, co se zdá být správné. Z této analýzy vyplynuly určité všeobecné závěry, k nimž se ještě vrátím. Nejprve ale krátké shrnutí, jak si některé prvky „neoklasické syntézy“ vedly v praxi. Zaprvé, monetární politika. Jsem toho názoru, že jedním z největších politicko-ekonomických úspěchů uplynulých čtyřiceti let je postupné udělování skutečné funkční nezávislosti centrálním bankám, která je při realizaci monetární politiky chránila před politickými zásahy. V dnešní době se tato nezávislost z velké míry bere jako samozřejmost, ale ještě na konci 70. let 20. století se tato idea zdála dosti revoluční (možná s výjimkou Německa). Po získání nezávislosti centrální banky ve většině zemí (i když s různými odchylkami v jednotlivých zemích danými přesným zněním mandátu a možnostmi) tíhly směrem k režimu řešícímu inflaci, jenž se poté, co získal na věrohodnosti, ukázal být velmi úspěšným ve svých vlastních měřítcích a vypadalo to, že přináší přesně ten druh výstupů, které požaduje neoklasická syntéza. Zdálo se, že centrální banky zajišťují ve většině zemí OECD přibližnou cenovou stabilitu (snad s výjimkou přetrvávající deflace v Japonsku, kterou nebylo schopno odstranit ani dlouhé období nízkých nominálních úrokových sazeb a určité kvantitativní uvolňování). A v období let 1980-2007, přestože docházelo k podstatným ekonomickým výkyvům od potenciálního trendu, se přístup řešící inflaci všeobecně zdál být náležitě anticyklický. Nejzásadnější debatou o monetární politice v tomto období (a tuto debatu z velké části vedly centrální banky) bylo, zda bude postačovat řešení inflace v rozsahu pokrývajícím ceny zboží a služeb spotřebovávaných obyvatelstvem, nebo zda je do realizace monetární politiky nutno nějak zahrnout také chování cen aktiv (a možné bubliny cen aktiv). Při pohledu zpět pak pád v roce 2007 ukazuje, že by bývalo bylo dobré, pokud by debata skončila ve prospěch druhé možnosti. A přestože bych
tvrdil, že monetární politika jako taková (oproti regulatorní politice) nebyla hlavním viníkem, jenž umožnil vznik podmínek vedoucích ke krizi, lze na to při zpětném pohledu říci, že režim řešící inflaci byl obětí svého vlastního úspěchu. Tedy, protože tento režim byl důvěryhodný a silně zakotvil inflační prognózy, došlo k tomu, že reálné monetární podmínky se značně odklonily od skutečných potřeb, což se však neprojevilo v cílovém měřítku inflace, ale v masivních bublinách na úvěrovém trhu a na trhu s nemovitostmi. Pokud lze alespoň trochu přiměřeně doložit, že monetární politika před krizí plnila svůj účel, pak totéž rozhodně nelze říci o fiskální politice. Ve většině zemí OECD po většinu období 30 let před krizí existovaly značné sklony k expanzi. Ekonomické poklesy byly obecně doprovázeny určitým fiskálním uvolněním. Avšak v dobách konjunktury, kdy růst přinášel vysoké výnosy a snižoval deficity, měly vlády rovněž tendenci k uvolnění, neboť cílové deficity byly i tak plněny, což způsobovalo procyklické zkreslení. To samozřejmě neprošlo bez povšimnutí. V Evropě představovala maastrichtská pravidla seriózní pokus, jak držet na uzdě přirozenou tendenci k rozhazování. Ve Velké Británii vznikl složitý vzorec, jenž sliboval rovnováhu v průběhu celého cyklu. Spojené státy se nesnažily nastavit konkrétní rozpočtové či dluhové cíle, účelem střednědobých prognóz připravených Rozpočtovým výborem Kongresu (Congressional Budget Office, CBO) bylo (a v určité míře se to i podařilo) stanovit pevný bod z hlediska vymezení budoucích dopadů aktuálních výdajových závazků a rozpočtová pravidla Kongresu stanovila, že za normálních okolností musejí být nové závazky financovány nalezením úspor v jiné oblasti (zde je nutno uvést, že válka v tomto smyslu nepředstavovala normální okolnosti). Můj celkový názor však zní, že tyto snahy zavést rozpočtovou disciplínu byly účinné jen zčásti. Když totiž začalo téci do bot, byly většinou nalezeny způsoby, jak pravidla obejít, pokud to bylo zajímavé na základě politického požadavku. Dokonce i Německo, zaštiťující maastrichtská pravidla, nalezlo alespoň jednu příležitost, jak pravidla obejít. Možná ještě důležitější je skutečnost, že nebyla seriózně řešena (s výjimkou několika skandinávských zemí a zemí na druhé polokouli) dlouhodobá neudržitelnost systémů sociálního zabezpečení ve většině členských zemí OECD, což bylo lze předpokládat na základě demografických trendů a zejména stárnutí generace baby boomu. Přestože i zde se především ze strany Komise EU, ale také OECD vyskytly snahy přimět členské země, aby se na tento problém zaměřily a připravily dlouhodobé scénáře výdajů na penze a zdravotní péči, byly reakce zaměřeny mnohem spíše na kreativní výpočty a „best-case“ předpoklady než na seriózní analýzu, jaké změny politiky řešení problému vyžaduje. Přestože toto shrnutí vedení fiskální politiky působí poměrně kriticky, je složitější prokázat, že nedokonalé fiskální politiky způsobily mnoho škod. Myslím, že důkazy z tohoto období do určité míry podporují konzervativní názor, že fiskální multiplikátory byly příliš nízké, takže anticyklické politiky měly jen omezený dopad, a že dokonce ani procy-
klické politiky, pokud takové byly z jiných důvodů přijaty, nemusely představovat závažný problém. Jako příklad mě napadá Švédsko: po strmé recesi, která byla důsledkem bankovní krize v roce 1990, byla fiskální politika po několik let podstatně svázána za účelem snížení deficitu, jenž z důvodu krize raketově narostl. Tato svázanost však nezabránila švédské ekonomice v zotavení (v čemž jí samozřejmě pomohla i rozsáhlá a správně cílená opatření na straně nabídky). Z politicko-ekonomického hlediska není obtížné pochopit výše popsaný sklon k příliš laxním fiskálním politikám a nedostatek pozornosti věnované dlouhodobé udržitelnosti. V některých zemích získala idea vyrovnaného rozpočtu politickou legitimitu (jasnými příklady jsou Kanada a Austrálie), takže pokud by zvolení politici vyrovnaného rozpočtu nedosáhli, ocitli by se v nebezpečí, že příště již zvoleni nebudou. Poněkud měkčí pravidlo o 3-procentním deficitu zakotvené v Maastrichtské smlouvě si ve většině zemí EU takovou politickou legitimitu nezískalo. Pokud politici podnikli kroky ke splnění maastrichtských povinností, pak v projevech ve svých zemích často svalovali vinu za nutnost přijmout nepopulární opatření na Brusel a nesnažili se přesvědčit voliče, že tato opatření jsou vlastně prospěšná. Samozřejmě, v některých zemích EU, především v Nizozemí, Německu a skandinávských zemích (a pro úplnost také v České republice), si koncept vyrovnaného rozpočtu a v některých případech dokonce i udržitelnost rozpočtu získaly určitou domácí politickou legitimitu, která většinou umožnila aplikaci odpovědné rozpočtové politiky. A poznámka pod čarou, Island vyčnívá jako jediná země, která v počátečních letech tohoto století skutečně dosáhla plné udržitelnosti v tom smyslu, že mezigenerační účty vykazovaly dokonce přebytek! (Tuto konkrétní anomálii samozřejmě zcela narovnala bankovní krize v roce 2007). Ve většině zemí je politická dynamika rozpočtů poměrně přímočará: daně jsou vždy nepopulární; vládní výdaje mohou být teoreticky rovněž nepopulární (a mnozí politici jistě vedli úspěšnou kampaň založenou na slibu, že omezí nehospodárné plýtvání státními penězi), avšak každý konkrétní program výdajů má silné zastánce mezi těmi, kteří z něj přímo profitují, takže omezit výdajové programy je ve skutečnosti velmi obtížné a politicky riskantní. Takže při absenci skutečně závazných omezení není překvapivé, že politici doufající ve své znovuzvolení mají tendenci aplikovat laxnější fiskální politiku, než jaká by byla žádoucí z pohledu dobrého makroekonomického řízení. A dlouhodobá fiskální udržitelnost představuje z pohledu politické ekonomie ještě náročnější výzvu, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, jedná se o dlouhodobý problém, ale další volby jsou již za několik let, takže se vždy bude zdát snadnější „založit problém na dno šuplíku“. Zadruhé, a to je pravděpodobně důležitější, reformy potřebné k dosažení udržitelnosti programů sociálního zabezpečení mají dopad na starší lidi nebo (za předpokladu poměrně postupného zavádění takových reforem) na ty, kteří stárnou. Tuto skupinu však tvoří generace baby boomu a tedy početný elektorát, jehož účast ve volbách navíc ve většině zemí vysoce převyšuje účast mladší generace.
Důsledkem tohoto stavu dle mého názoru je, že smysluplné rozpočtové reformy jsou zkrátka často nemožné, pokud nenastane nějaká krize, které otřese apatií „běžné politiky“ a přinutí politiky nasadit bolestivou terapii. To bylo hlavní poselství studie OECD provedené na začátku 80. let 20. století nazvané „Proč se mění směr ekonomických politik“ a následný vývoj pak tento závěr přinejmenším posílil. A konečně, co se týče strukturálních reforem určených k podpoře růstu, jsou výsledky smíšené. Bylo dosaženo zásadních úspěchů, jako například na Novém Zélandu po skončení Muldoonovy éry a v Austrálii po dlouhé období 80. a 90. let. V těchto zemích mělo otevření obchodu, zásadní reformy daňových systémů, regulatorní reformy a podpora flexibilnějších trhů práce za výsledek oživení ekonomik, které se ve větší či menší míře staly sklerotickými. Dalším důležitým příkladem je Německo, kde reformy soustředěné na trh práce nakonec přinesly obnovení konkurenceschopnosti německé ekonomiky, která po deset let téměř stagnovala následkem enormních výdajů spojených se znovusjednocením. Tyto reformy rovněž pomohly razantně snížit míru strukturální nezaměstnanosti, která po znovusjednocení strmě vzrostla. (Zde je vhodné si připomenout, že Německo, nyní označované jako evropská ekonomická supervelmoc, bylo po většinu dekády od poloviny 90. let 20. století přibližně do roku 2005 nazýváno „nemocným mužem Evropy“. A samozřejmě „tranzitivní ekonomiky“ včetně České republiky realizovaly obrovský úkol restrukturalizovat ekonomiku po pádu komunistického režimu s pozoruhodnou odvahou a odhodláním, přičemž v celkovém měřítku dosáhly velmi dobrých výsledků. Zde je nutno říci, že v každém z těchto případů (a několika dalších, které jsem neuvedl), přišly radikální reformy v nelehkých časech, kdy obyvatelstvo již mělo dost stávající situace, která nic nepřinášela. To je trochu paradoxní. Strukturální reformy jsou obvykle bolestivé z krátkodobého hlediska a své plody přinášejí později. Zdálo by se tedy logické provádět takové reformy v době, kdy je ekonomika silná a může rychle absorbovat nevyhnutelné potíže. Zdá se ale, že je tomu naopak. V dobrých časech většinou vládne „mrtvá ruka status quo“. Ti, kteří mají prospěch z každé konkrétní strukturální deformace … tu ze skuliny v daňovém systému, tam z ochranné regulace, se samozřejmě budou bránit veškerým reformám, které na ně mají negativní dopad, a pokud jsou věci relativně v pořádku i pro většinu, nemusí mít většina o reformy zájem. Vnímá totiž, že její prospěch z konkrétní reformy bude pravděpodobně jen velmi malý. Takže to vypadá, že v demokratických společnostech řídí politickou agendu z velké části úzké zájmové skupiny až do té doby, než je výše celkových škod způsobených spoustou deformaci dostatečná ke změně dynamiky a otevření dveří reformám. Bylo by nesprávné tvrdit, že postupné strukturální reformy se v „normálních“ časech vůbec nerealizují. Příklady takových prospěšných a samozřejmě občas i nelehkých strukturálních reforem lze najít téměř ve všech členských zemích OECD. Najít lze ale také příklady neúspěšných reforem, kde nakonec zavedené zájmy prokázaly sílu reformě zabránit.
7
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
8
ČBA —
OP
Kdo tvoří tyto zavedené zájmy? Ukazuje se, že odpověď zní … do určité míry téměř každý. Zatímco firmy zastávají tržní systém založený na konkurenci, chtějí ve skutečnosti konkurenci jen pro ostatní a trochu té ochrany pro sebe. Pracující se mohou považovat za opozici monopolního postavení velkého byznysu, avšak pracující v monopolních oborech mají (v malé míře) rovněž podíl na monopolních ziscích a jsou tedy proti otevření „jejich oboru“ konkurenci. V rámci celé OECD vyčnívají dvě skupiny jako obzvláště silné a ochranářské ve vztahu ke svým nabytým právům: zaprvé, tzv. „samoregulační profese“ (právníci ve všech zemích; poskytovatelé zdravotnické péče v mnoha zemích; a de facto velká část finančního sektoru v několika zemích z důvodu uchopení regulatorního systému či prostě přílišného vlivu na zákonodárce); a zadruhé, pracovníci ve veřejném sektoru v mnoha oblastech, kde těží z mimořádně silné jistoty zaměstnání, jak je tomu v mnoha zemích (zřejmě nejkřiklavějším případem je Řecko). Specifickým případem jsou téměř ve všech zemích OECD učitelé, díky nimž je reforma vzdělávání obzvláště obtížná, neboť je s nimi zkrátka nutno počítat v každém řešení. (Pracovat s nimi se nedá, ovšem bez nich také ne!) Nezodpovězenou otázkou zasluhující více pozornosti je, proč si nositelé zavedených zájmů, z nichž každý má neustále nějaké připomínky, vzájemně nekonkurují. Pěstitelé obilí samozřejmě podpoří dotace na produkci obilí, ale proč by měli podporovat pěstitele bavlny v omezení dovozu bavlny, když takové omezení zvyšuje cenu oděvu pro ně i pro všechny ostatní? Zdá se, že v praxi existuje vysoká míra solidarity mezi nositeli zavedených zájmů i v případě, že se jejich specifické zájmy zdají neslučitelné. Uvedl bych do očí bijící příklad soudních advokátů a praktických lékařů ve Spojených státech. Soudní advokáti, kteří vydělávají horentní sumy pro sebe a v některých případech i pro své klienty žalobami o zanedbání péče ze strany poskytovatelů zdravotnické péče, by měli být přirozenými nepřáteli lékařů, kteří musejí platit vysoké částky za pojištění škod způsobených zanedbáním péče. A lékaři si samozřejmě stěžují. Ovšem mimořádně mocná lékařská organizace však nevystoupila plnou silou za reformu trestního práva. Proč? Předpokládám, že se obávají, že reforma trestního práva, která by mohla podstatně snížit počet trestů za zanedbání péče, by rovněž mohla vést k založení externí komise, která by posuzovala, zda konkrétní zákrok představuje zanedbání péče, a lékaři by tak ztratili svobodu, které se těší nyní, a sice že sami rozhodují o předepisování léčby. Status quo, kdy náklady na trestní řízení nakonec tak či onak stejně nesou pacienti, může být vzájemně prospěšné pro lékaře i právníky. Kritickým bodem určujícím, kdy je radikální reforma schůdná, je možná okamžik rozpadu koalice nositelů zavedených zájmů z toho důvodu, že celkové náklady na uspokojení každého z nich už jsou evidentně příliš vysoké.
Ve shrnutí této části lze uvést, že neoklasická syntéza poskytla široký rámec, kterému se dostalo celkem širokého přijetí u analytiků politik jako rámci přinášejícímu alespoň nějaký základ pro definici, jaké ekonomické politiky by měly být realizovány. Řekl bych, že tento jakýsi konsensus na obsahu dobré politiky překlenul debatu mezi levicí a pravicí. Přestože se samozřejmě vyskytly určité oblasti politiky, které i nadále obě skupiny rozdělovaly; levicové vlády se stejně jako pravicové ztotožňovaly s některými prvky syntézy, i když se neshodovaly na přesném přístupu k dosažení požadovaného výsledku. Zavedení doporučených politik se však z důvodů souvisejících s politickou ekonomií ukázalo být celkem náročné. I přes některé úspěchy jsou celkové výsledky smíšené.
Kapitola druhá — Co krizi způsobilo?
Na toto téma bylo v posledních pěti letech řečeno a napsáno opravdu mnoho, přičemž často se jednalo o smysluplné příspěvky. Nechci zde hledat jako Popelka a třídit zrno od plev, jen nadnést několik otázek. Zaprvé, potvrzuje nějak krize, že neoklasický rámec byl prostě špatný? Pokud nikoli, lze krizi vysvětlit chybami v realizaci politik, které dle neoklasického paradigmatu byly potřebné? A konečně, stalo se ještě něco jiného? K prvnímu bodu si myslím, že panuje téměř naprostá shoda, že krizi způsobila řada závažných selhání globálního finančního systému, která umožnila nahromadění toxických aktiv v míře, jež nakonec přinesla obrovský kolaps. Řekl bych, že tento obrovský kolaps nebyl spjat s neoklasickým rámcem jako takovým (i když někteří by se přeli, že ano a ukazovali by na opakování finančních krizí v historii kapitalismu). Všichni jsme i přes všeobecný předpoklad obsažený v tomto rámci věděli, že i když je ponechání volnosti konkurenčním trhům bez zbytečných omezení dobré pro růst, mohlo dojít k selhání trhů a tato možnost existovala alespoň ze dvou důvodů především u finančních trhů. Zaprvé, problém morálního rizika: vzhledem k tomu, že vkladatelé byli ve velké míře chráněni před ztrátami pojištěním vkladů, nešlo počítat s tím, že budou analyzovat rizikové chování svých bank. Ještě výmluvnější v otázce morálního rizika je skutečnost, že existovaly důkazy z minulosti o tom, že některé finanční instituce jsou „příliš velké nebo příliš propojené“, než aby padly, i když abychom byli spravedliví, před krizí v těchto institucích existovala určitá nejistota v otázce přesného
fungování této záchranné sítě (jak zjistila Solomon Brothers). Problém ještě posilovalo odstranění bariér oddělujících komerční a investiční bankovnictví, takže záruky s morálním rizikem poskytované komerčním bankám se nevyhnutelně přenesly do investičních bank propojených s komerčními bankami díky vytvoření finančních konglomerátů. A konečně, jak bylo rovněž dostatečně jasné, jsou předmětem svých vlastních forem morálního rizika i pojišťovací trhy. Druhým důvodem, proč selhání trhu představovalo obzvláštní riziko na finančních trzích je, že veškeré důkazy nasvědčují, že na většině finančních trhů byla všudypřítomná krátkodobost. Finanční rozhodnutí jen málokdy vycházela z pečlivého zvážení pravděpodobných dlouhodobých výsledků, ale z všudypřítomného chápání, že cestou k vydělání peněz je odhadnout lépe než zbytek trhu, co přijde zítra. Paradoxem je, že v prostředí, kde téměř všichni hrají na dynamiku trhu, vede dlouhodobá strategie sázející na základy k neúspěchu. A protože krátkodobost dominovala i trhům s cennými papíry, stali se vlastníci finančních institucí, kteří od svých ředitelů požadovali maximalizaci hodnoty pro akcionáře (a dosahovali toho pomocí platů s obrovskými bonusy založenými na vývoji tržní hodnoty společnosti), aktivními komplici ve strategii maximalizace krátkodobých zisků, neboť o tu v rámci zhodnocení akcií šlo. Jde o to, že komunita analytiků politik toto poměrně dobře chápala (možná s výjimkou některých libertariánských ideologů, pro něž byl volný trh jediným lékem na všechno). Finanční regulace byla v principu akceptována jako základ-
9
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
10
ČBA —
OP
ní komponent neoklasického rámce. A samozřejmě byly ve všech zemích OECD zavedeny značně vyspělé systémy finanční regulace a dohledu včetně určité míry mezinárodní koordinace, zejména podle basilejských standardů, které vyjednaly centrální banky na svých schůzkách v BIS. Někteří z nás, v žádném případě však všichni věřili, že tato regulace je dostatečná. Takže podle mého názoru se nejednalo o selhání neoklasického paradigmatu jako takového, ale spíše o špatný způsob realizace finanční regulace, jež umožnil vznik podmínek vedoucích ke vzniku krize. Nejvýmluvnějším selháním byla pravděpodobně postupující fragmentace finančního dozoru a regulace prostupující do režimů jednotlivých zemí. (A v případě epicentra krize, finančního systému USA, fragmentace dozorčího orgánu na vzájemně si konkurující regulátory … rys amerického systému, který byl často kritizován ve zprávách OECD týkajících se USA.) Obecně vzato však, přestože finanční instituce stále více fungovaly v globálním měřítku, operovaly v regulatorním režimu své příslušné země. Zkrátka neexistovala politická vůle k ustavení globálního regulatorního rámce pro globální odvětví. Případ Islandu ční jako prototypový příklad, kam až to může zajít. Islandské banky operující mezinárodně měly bilance mnohonásobně přesahující velikost celé islandské ekonomiky, přičemž podléhaly regulaci Islandské centrální banky, která ani zdaleka nebyla schopna plnit rozumným způsobem funkci půjčovatele poslední instance. Takže tyto banky se nevyhnutelně staly neříznými střelami na mezinárodním finančním poli. Problém fragmentované regulace však byl všudypřítomný. Existovala nevyhnutelná tendence k rychlé cestě na samé dno v otázce důslednosti regulace. Všechny země byly vystaveny intenzivnímu tlaku pod hrozbou „Pokud na nás nebudete hodní, přesuneme své aktivity (a daňové výnosy, které vám z nich plynou) pod jinou jurisdikci“. Některé země těmto tlakům úspěšně odolaly (a Česká republiky byla jednou z nich), jiné nikoli. Abych byl spravedlivý, nebyl to jen problém křivých páteří. Finanční inovace postupovala úchvatným tempem a posouzení možných rizik, která tato inovace vytvářela, bylo de facto téměř nemožné. Mnoho analytiků, mne nevyjímaje, vidělo v tomto inovativním procesu mnoho dobrého, neboť sliboval přinést „optimální diverzifikaci rizik“ a tedy zásadně přispět k růstu tím, že umožní financování potenciálně nadějných podniků, které by jinak za dřívějších přísnějších podmínek rizika nebylo možné. Tento argument však bezpochyby odvedl pozornost od skutečnosti, že systémová rizika narůstala neudržitelným tempem. Pokud to shrnu, pak nezavedení odpovídající finanční regulace představovalo zásadní faktor pro vznik krizového stavu. Dělo se však i něco jiného … něco, o čem se vědělo, ale nebylo to začleněno do neoklasického paradigmatu. Tím „něčím jiným“ byla globalizace … nejen globalizace finančních trhů, ale celé světové ekonomiky. Tento fenomén byl samozřejmě zdokumentován a analyzován v mnoha ekonomických studiích včetně mnoha studií OECD. Ekonomický přínos globalizace byl snadno identifikovatelný. Z globální perspektivy jednoznačně šlo o dobrou věc: díky tomu, že se
nové ekonomiky staly dynamickými hráči na světové scéně, mohly stovky milionů lidí v těchto velkých zemích uniknout ze spárů extrémní bídy. Analýza však rovněž ukazovala (a ekonomická teorie by to s určitými nuancemi potvrdila), že globalizace je přínosná jak pro nové ekonomiky, tak členské země OECD. Rostoucí otevřenost, specializace vycházející z komparativních výhod a globálně efektivnější rozdělení nedostatkových zdrojů poskytlo lepší ekonomické příležitosti těm, kteří byli schopni se jich chopit, ať již žili kdekoliv. Pokud někdo tratil, byl to ten, kdo neprovedl ekonomické reformy potřebné k maximálnímu využití nové reality ve svůj prospěch. A konečně je zde i důkaz, že globalizace na čistém základě posloužila k potlačení inflace, neboť rostoucí tlaky na ceny zdrojů byly přinejmenším vyváženy poklesem cen vyráběného zboží. Možná to však mělo i stinné stránky. Je fakt, že nerovnoměrnost rozdělení zisku ve většině zemí OECD přinejmenším v posledních dvou desetiletích progresivně vzrostla. Podíl horních 10 % na celkových příjmech trvale rostl, podíl horního 1% rostl ještě více a podíl horní 0,1% pak nejvíce ze všech. Průměrné příjmy v mnoha zemích OECD přitom i přes pokračující ekonomický růst přinejlepším stagnovaly, v některých dokonce klesaly. Tento jev, přinejmenším z pohledu koncentrace příjmů a bohatství v horních příčkách žebříčku, není typický jen pro OECD, ale představuje globální trend. Přesné důvody tohoto trendu vzrůstající nerovnoměrnosti příjmů zůstávají námětem na diskusi. Svou roli jistě sehrálo tzv. „faktorové zkreslení“ charakteru inovace. Tu ale s určitostí sehrála i globalizace výrobních příležitostí. Na mediánovém konci příjmové škály měly možnosti, které firmám nabídl outsourcing a delokalizace výroby, určitě negativní dopad na mzdy pracujících se střední a nízkou kvalifikací v zemích s vysokými příjmy (nedokonalý „teorém o vyrovnání cen faktorů“ klasické ekonomie by je nepostihl, neboť předpokládal, že interakce mezi zeměmi probíhá pouze na úrovni obchodování se zbožím, nikoli pohybu kapitálu). Na vysokém konci znamenala globalizace trhů, že úspěšný a viditelný talent se mohl rychle promítnout do náhlého přívalu stovek milionů dolarů pro vítěze této hry. Tento poslední jev určitě částečně přesáhl i do širší společnosti. Pokud někdo, jehož největší talent spočívá v kopání do míče na fotbalovém hřišti, vydělává několik set milionů dolarů ročně, jakou skutečnou hodnotu pak má ostřílený manažer řídící finanční společnost? Pokud mladý cucák s B.A. ve financích vydělá miliony přesunováním papírků na Wall Street, jaká je pak odpovídající odměna pro lékaře, jenž věnoval roky, často za nelehkých okolností, získávání zkušeností potřebných k účinné léčbě nemocných či zraněných? Nejsem sociolog, ale mám takové podezření, že tato kombinace stagnujících příjmů většiny a viditelného nástupu supervítězů rozvinula ve společnosti jakousi hazardní mentalitu. Vezmeme-li konkrétní příklad, tak pokud boom subprime hypoték v USA na straně nabídky umožnila finanční inovace v laxním regulatorním prostředí, pak poptávku živili zoufalí lidé, kteří neviděli naději na lepší život pro sebe či své děti v tvrdé práci, ale mohli doufat, že koupě domu, který si
nemohou dovolit, jim přinese finanční zdroje v případě, že se jim jej podaří prodat za ještě vyšší cenu (žádná zálohová platba, tedy žádné reálné riziko!) Z tohoto pohledu lze na masivní bublinu aktiv, která se objevila v období let 2000-2006, nahlížet tak, že byla na jedné straně živena finančním sektorem, který se vymkl kontrole a chtěl za každou cenu dostat své členy do třídy superboháčů, a na straně druhé stále zoufalejší střední třídou, která se té hry také chtěla zúčastnit, avšak starý recept „tvrdě pracuj, dělej dobře svou práci a jednou se ti dostane odměny“ jí přinášel jen málo, pokud vůbec něco. Z pohledu politické ekonomie není zřejmé, zda jednotlivé země mohly pro zažehnání krize něco udělat. Mohly nasadit přísnější regulaci bank. Ale o kolik přísnější? Před krizí některé země EU kritizovaly Španělsko za přijetí anticyklické regulatorní politiky požadující, aby banky v obdobích konjunktury zvyšovaly poměr rezerv vůči aktivům. Zazněly argumenty, že regulatorní politika by neměla být používána jako nástroj makroekonomického řízení. Od vypuknutí krize si tento španělský přístup získal mnoho přívrženců. Ani to však nezabránilo pádu španělského bankovního trhu do krize, když hypotéční bublina splaskla. Myslím, že žádné proveditelné utažení regulatorních režimů by neodolalo zásadním tlakům vedoucím ke krizi, i když samozřejmě mohlo poněkud snížit její amplitudu. Zásadní reformy, které by byly nutné k zažehnání krize, zkrátka nebyly na politickém pořadu dne a … abych byl spravedlivý … výstražné signály, které měly vycházet z komunity analytiků politik prostě nebyly dostatečně silné. Samozřejmě, některé země se díky štěstí či vlastním dovednostem vyhnuly okamžitým následkům krize z pohledu svých vlastních finančních systémů. Protože jsou však malé, i tak je globální krize nakonec dostihla. Do této skupiny bych zařadil Českou republiku. Abych to shrnul, nemyslím si, že krize sama fatálně podrývá neoklasickou syntézu jako intelektuální rámec k přemýšlení, co je třeba podniknout dále. Avšak při přemýšlení o správném složení politik je určitě třeba se seriózně zamyslet nad problémem rozložení příjmů a rovněž bude potřeba nějaký koherentní mezinárodní rámec finanční regulace. Závěrečná část této eseje předkládá otázku, co dělat nyní, a částečně na ni odpovídá.
11
Kapitola třetí — A co teď?
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
12
ČBA —
OP
Okamžité reakce vlád na krizi byly dle mého názoru většinou správné. Ať už máme jakýkoli názor na správný přístup k politice v normálních časech, toto prostě nebyly normální časy. Byla nutná masivní finanční pomoc bankám a centrální banky musely vložit obrovské částky likvidity do finančního systému, aby umožnily jeho přežití. Finanční intermediace se sice stále ještě v plné míře nevrátila do běžných provozních podmínek, avšak následkem krize nezkolabovala, k čemuž by velmi pravděpodobně došlo, pokud by byla přijata méně energická opatření. Výsledkem by pak byla mnohem horší deprese, než jakou jsme zaznamenali. Pokud toho byly schopny, musely vlády zastávat rovněž úlohu „půjčovatele poslední instance“ a většinou tak i činily. Ať je náš pohled na fiskální politiku v normálních dobách jakýkoli, je jasné, že s krizí přešla ekonomika OECD do keynesiánského režimu, kde veřejné půjčky byly nutné, aby umožnily odlehčení rezidenčního a finančního sektoru. A právě v tomto okamžiku se projevily následky příliš laxní fiskální politiky v předkrizovém období. V ideálním světě by půjčovatel poslední instance mohl a měl vystupovat energičtěji, avšak fiskální prostor pro tuto roli byl všude značně omezen (a v Řecku zcela přestal existovat), neboť země byly v deficitu již v předkrizové konjunktuře, dluhy již byly poměrně vysoké a dlouho předpovídané vzedmutí výdajů na sociální zabezpečení se neúprosně blížilo. Fiskální stimul byl tedy mnohem menší, než bylo třeba, a ve většině zemí se příliš rychle vyčerpal. To nejhorší tedy pravděpodobně bylo zažehnáno, ale po dobu pěti let od krize se ekonomiky OECD potácejí hluboko pod svým potenciálem a je stále více důkazů, že může zpomalit i růstový
potenciál, takže existuje reálné riziko vleklé stagnace. Co by tedy vlády měly nyní učinit? Řekl bych, že před odpovědí na tuto otázku je potřeba ujasnit si, v jakém režimu žijeme. A odpověď není jednoznačná. Jednou z interpretací je (jak poznamenalo mnoho ekonomů), že oživení z recesí způsobených těžkou finanční krizí je vždy zdlouhavé. To tentokrát to platí ještě více, neboť krize zasáhla mnoho velkých zemí OECD najednou. Vleklé německé zotavování z následků znovusjednocení bylo bezpochyby ulehčeno skutečností, že zbytek světa si vedl poměrně dobře, takže slabá domácí poptávka v Německu byla kompenzována mohutným exportem. Problémem zemí, jako je Řecko, je potřeba podobného masivního vyrovnání, avšak vnější prostředí je mu mnohem méně nakloněno. Pokud tomu tak je, ale v podstatě stále žijeme ve stejném světě jako před krizí, pak může odpověď znít, že to prostě musíme překonat a počkat, než se opět projeví samovyvažovací vlastnosti ekonomického systému. Z politicko-ekonomického pohledu je poselství ještě zřejmější. Nyní nastal čas provést ty nelehké strukturální reformy, které se v normálních časech ukázaly jako nerealizovatelné, a oživit tak růstový potenciál. A velmi relevantní může být reforma systémů sociálního zabezpečení, neboť nutné postupné zavádění těchto reforem znamená, že nebudou mít negativní dopad na aktuální poptávku, dokud je stále slabá, a mohly by poskytnout prostor pro trochu silnější fiskální stimul, neboť dlouhodobé dluhové prognózy, které jsou pro mnohé tak znepokojující, by se pak
nezdály tak hrozné. Argument politické ekonomie je však bohužel jen ten, že realizace nelehkých reforem je pravděpodobnější v těžkých časech než v časech dobrých a nikoli, že špatné časy tyto reformy samy umožní. Nejsem přehnaně optimistický: ve většině zemí je situace těžká, nikoli však hrozivá, takže odložení složitých rozhodnutí se zdá být reálnou možností. A pokud situace hrozivá je, jako například v Řecku či Španělsku, zdá se krátkodobá cena za strukturální reformu politicky nepřijatelná s rizikem, že se situace zvrhne v naprostý chaos. Řekl bych však, že existuje ještě další možnost interpretace režimu, v němž se nacházíme, a doufám, že je špatná, neboť je vysoce znepokojivá. Jsem však upřímně přesvědčen, že má značnou šanci stát se reálnou. Výše jsem uvedl, že před krizí jsme žili v režimu, kde byly pro ekonomický systém charakteristické silné samovyvažovací tendence. V jiném pojednání jsem toto označil jako působení „Super-Say’s Law”, neboli tendenci nabídky vytvářet více, než činí vlastní poptávka. Argument zní, že ve světě, kde lidé věří, že v budoucnu se budou mít lépe než v současnosti, existuje přirozená tendence, že se tito lidé snaží užít si část z onoho budoucího blahobytu již nyní tím, že utrácejí poněkud nad rámec svých aktuálních prostředků. Pokud však toto přesvědčení má většina lidí, pak vyvstane všeobecná tendence k vytvoření poptávky nad rámec aktuální nabídky a tedy následnému přehřátí. K potlačení této tendence k přehřátí lze samozřejmě využít monetární politiku, i když přesná kalibrace je obtížná, což vede k přestřelům a korekcím. Toto bylo možno pozorovat ve většině zemí OECD během celého předkrizového období. Recese nejčastěji přišly na začátku období přehřívání, kdy tvůrci politik nechali „zábavu“ jet příliš dlouho a poté museli přijímat nápravná opatření, když začala prudce růst inflace. Vysoké úrokové sazby si pak vynutily kontrakci, ale brzy poté, když brzdy povolily, začalo nové oživení, neboť všeobecný optimismus přetrvával. Myslím, že přesvědčení, že budoucnost bude lepší než minulost, je v zemích OECD zakořeněno již od konce 2. světové války (a od pádu komunismu i v transformujících ekonomikách). Obávám se, že to již nadále nemusí platit. Ovšem, údaje z nedávného průzkumu v USA ukazují na značné rozšíření pesimismu ve střední třídě. Většina se nezabývá tím, jak si v rámci své třídy polepšit, ale naopak jak z ní nepropadnout níže. Netvrdil bych, že příčinou takto revidovaných očekávání je samotná krize, ale kombinace krize, stagnace průměrných příjmů po dobu trvající už od doby dlouho před krizí a pro mnoho lidí vyvstávající hrozby, že vlády budou nuceny porušit své sliby o budoucím sociálním zabezpečení … nemluvě o takových hrozbách jako globální oteplování … a v USA pak výhledu, že terciární vzdělání se pro mnohé stane nedostupným. To vše přispívá k pocitu, že naše děti se možná budou mít hůře, než se máme my (pokud jsme starší), případně že naši rodiče se měli lépe, než se kdy budeme mít my (pokud jsme mladí).
Předpokládejme, že mám pravdu. Předpokládejme, že po dlouhém období, kdy země OECD fungovaly dle Super Say’s Law, nyní vstupujeme do období, kdy tento zákon funguje opačně. Pokud budoucnost vypadá pochmurněji než současnost, budou nyní lidé ochotni utrácet méně, než jim umožňují jejich aktuální prostředky, aby si mohli dopřát trochu více v budoucnosti (příjmový efekt); toto mohou do určité míry kompenzovat nízké úrokové sazby (substituční efekt). Úrokové sazby však již jsou na samém dně. Jediný způsob, jak je ještě více (reálně) snížit, je zvýšit inflaci. Takže pokud mám pravdu, budeme muset připravit nový, odlišný „syntetický“ rámec ekonomické politiky. A co strukturální reforma? Zde je nutno učinit důležitou poznámku, že všechny důkazy uvedené v „Cestě růstu“ pocházejí z údajů získaných v době platnosti Super Say’s Law. Došli bychom ke stejným závěrům a doporučením i na základě dat získaných v době, kdy tento zákon neplatil? Nemůžeme si být jisti. Některé z nich jsou určitě dostatečně pevné, jiné pravděpodobně nikoli. Jeden příklad za všechny. Podle Super Say’s Law vede technický pokrok k vyššímu potenciálnímu růstu. Proces „tvůrčí destrukce“, jehož prostřednictvím inovativní firmy likvidují své méně adaptabilní konkurenty, zvyšuje produktivitu. A propuštění zaměstnanci si vždy (ponechme stranou krátké období bez zaměstnání při hledání práce) najdou nová místa, neboť zvýšení příjmů zaměstnanců v inovativní firmě vytváří novou poptávku vyžadující více zaměstnanců v jiných odvětvích. Ale co když Super Say’s Law již neplatí? Tvůrčí destrukce se může stát sestupnou spirálou. Vyšší příjmy těch šťastnějších, kteří pracují pro vítěze, nevytvoří poptávku dostatečnou pro absorpci těch, kteří pracovali pro poraženého. Produktivita těch pracujících může růst, ale zároveň může klesat míra zaměstnanosti, takže může stagnovat i růst a rozdělení příjmů je ještě nerovnoměrnější. Tento obrázek není moc příjemný a ukazuje, že jednoduchý recept ve smyslu „technický pokrok je dobrý“ je nutno pečlivě zvážit. Jaký druh technického pokroku? Jak se šíří? Zde je spousta námětů na zamyšlení. V každém případě existuje riziko, že i přes náznaky oživení v některých zemích budeme ještě po nějakou dobu nadále svědky „falešných úsvitů“, pokud se nemýlím v tom, že tendence k zaostávání poptávky za nabídkou se stala novou realitou.
13
Dvě poznámky na závěr
— Reforma politické ekonomie v současném období krize
14
ČBA —
OP
Zaprvé, závěr, který je podle mne nezpochybnitelný, zní, že komunita připravující politiku musí zavést finanční regulaci a dozor v mezinárodním kontextu. Ať už byla pro dobu před krizí vhodná jakákoli regulace, musí být regulace pro období po krizi mnohem přísnější už jen proto, že masivní objem bail-outů (i když byly nutné) zvýšil závažnost problémů morálního rizika. Situace nevypadá příznivě. Na počátku krize, kdy by z politicko-ekonomického hlediska bylo zavedení drsných opatření obzvláště snadné (protože všichni nenáviděli bankéře), postupovaly příslušné orgány obezřetně, neboť existovala obava, že restriktivní opatření by vedla pouze k většímu zamrznutí finanční intermediace v době, kdy požadavek zněl přimět banky, aby opět začaly půjčovat. Takže se věci rychle vrátily do normálu. Ale hra samozřejmě ještě nekončí. V současné době se zavádějí nové regulace, další se pak v mnoha zemích zvažují. Nezbývá než počkat, zda budou skutečně účinné. Je však obtížné nalézt zásadní ochotu jednotlivých zemí k obětování vlastních regulatorních režimů ve prospěch skutečného mezinárodního regulatorního rámce, jenž se zdá být nezbytný.
Zadruhé, abych skončil s příslibem naděje, nic netrvá věčně. Existují určité důkazy z několika zemí, že mladí vidí budoucnost optimističtěji než jejich rodiče. A nikdo nemůže předvídat důsledky pokračující rychlé inovace a počátku éry globálního superpropojení. Takže pokud jsou před námi zlé časy, trochu později snad přijdou i ty lepší.
15
Vydáno: Únor 2014 Vodičkova 30, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 422 080 fax: +42O 224 422 090 www.czech-ba.cz
[email protected] Veškeré názory, které jsou zveřejněny v rámci diskuzních příspěvků projektu ČBA Příležitostné studie, jsou výlučně názory jejich autorů a nevyjadřují stanoviska České bankovní asociace. © ČBA Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nebude jakýmkoliv způsobem reprodukována bez předchozího písemného souhlasu České bankovní asociace. Grafický design: www.grafite.cz