Occasional paper
Stínové bankovnictví Karel Kabelík, 2012
Obsah
— Stínové bankovnictví
2
ČBA —
OP
Úvod.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Kapitola první — Stínové bankovnictví - definice .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Kapitola druhá — Přínosy a nástrahy stínového bankovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Kapitola třetí — Probíhající regulatorní snahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Kapitola čtvrtá — Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Úvod
Stínové bankovnictví má potenciál zvýšit efektivitu světového finančního systému. Globální ekonomický růst však v současné době klopýtá, na čemž nese svůj podíl viny i stínové bankovnictví. Následkem Americké hypoteční krize v roce 2007 se růst HDP jak rozvojových, tak vyspělých zemí propadl pod svůj dlouhodobý trend1, viz International Monetary Fund (2012). Mnoho ekonomických studií se v současnosti zaměřuje na příčiny úvěrové tísně (anglicky credit crunch), viz Economist (2007), TAYLOR (2008), stejně jako na její dopad na reálnou ekonomiku, viz SOLIMANO (2010). Závěry výzkumu přisuzují sektoru stínového bankovnictví výrazný vliv na počáteční pokles likvidity, jenž vyústil v paniku na finančních trzích a následnou hospodářskou depresi. Na druhou stranu je nezbytné zdůraznit, že stínové bankovnictví skutečně potenciál zvýšit efektivitu globálního finančního systému má, pokud jeho produkty podléhají bezpečné správě a struktuře. Ačkoli již určitá regulační opatření v reakci na finanční zmatek účinnosti nabyla (např. Basel III), skupina G20 se v listopadu 2010 zavázala k „posílení regulace a dohledu nad stínovým bankovnictvím“ za účelem „vytvoření stabilnějšího a odolnějšího mezinárodního měnového systému“, G20 Seoul Summit (2010, odstavec č. 11). Tomuto závazku následovala veřejná diskuze a série analýz finančního 1 Zatímco růst rozvojových zemí klesl z přibližně 7,9 % p.a. v letech 20042007 na 6,2 % v roce 2011, vyspělé ekonomiky zpomalily ze zhruba 2,8 % na 1,6 % p.a. ve stejném období. International Monetary Fund (2012), tabulka A1, str. 190.
3
sektoru, koordinovaná Financial Stability Board (FSB), a jeho potvrzení na Summitu G20 v Cannes v listopadu 2011, G20 Cannes Summit (2011, odstavec č. 30). Tato studie představuje ucelenou kvalitativní analýzu sektoru stínového bankovnictví s následující strukturou: kapitola 1 se vyjadřuje k postupům při definici termínu stínové bankovnictví, jak se diskutují v literatuře. Dále probírá jejich relevanci a formuluje vznikající konsensus týkající se významu termínu. Kapitola 2 předkládá přínosy a nástrahy stínového bankovnictví a zaměřuje se na propojenost tradičního a stínového bankovního sektoru stejně jako na jejich společné a odlišné rysy. Kapitola 3 shrnuje probíhající regulatorní snahy a nabízí stručnou analýzu jak důvodů pro regulaci sektoru, tak jejích následků. Kapitola 4 poté vyvozuje závěry. Veškeré názory, které jsou zveřejněny v rámci diskuzních příspěvků projektu ČBA Příležitostné studie, jsou výlučně názory jejich autorů a nevyjadřují stanoviska České bankovní asociace.
— Stínové bankovnictví
4
Kapitola první — Stínové bankovnictví Definice
ČBA —
OP
Celková a všeobecně akceptovaná definice sytému stínového bankovnictví neexistuje. Konsistentní a systematický popis tohoto pojmu má však zásadní význam: má-li být budoucí regulace efektivní, musí se dotýkat přesně vymezených entit1. V opačném případě vede situace k vytvoření prostoru pro regulatorní arbitráž2. Diskuze o významu termínu stínové bankovnictví je proto podstatná. Tato sekce poskytuje přehled debaty rozlišením dvou přístupů, které lze v literatuře identifikovat: negativní definice (sekce 1.1) a pozitivní definice (sekce 1.2). Formulace vznikajícího konsensu týkajícího se definice stínového bankovnictví se nalézá v sekci 1.3 a alternativní způsoby práce s tímto pojmem pak prezentuje sekce 1.4. 1.1 Negativní definice Negativní definice označuje popis definovaného konceptu skrze prvky, které mu nenáležejí (tj. definice vůči jinému, 1 Tento argument nenaznačuje, že by definice stínového bankovnictví měla vyjmenovávat relevantní entity. Situace je poněkud složitější (a diskutuje se v sekci 1.3), avšak Institute of International Finance (2012, str. 11) zdůrazňuje, že „regulaci … je nezbytné v konečné fázi uplatnit na konkrétní entity.“ 2 Regulatorní arbitráž označuje podnět pro regulované instituce přizpůsobit své aktivity takovým způsobem, aby tyto ve výsledku nepodléhaly regulaci, čímž se získává kompetitivní výhoda. Tuto praxi lze jednoduše interpretovat jako obcházení pravidel, a proto ji klasifikujeme za společensky krajně nežádoucí, neboť podkopává smysl regulace jako takové – internalizaci skutečné ceny rizika, které je finanční systém jako celek neschopný. FSB (2011, str. 12).
všeobecně známému pojmu) na rozdíl od vlastností, které daný termín skutečně formují. FSB, koordinátor diskuze o stínovém bankovnictví a budoucí regulace, nabízí následující obecnou definici: „Systém zprostředkování úvěrů, který zahrnuje entity a aktivity mimo řádný bankovní systém“, FSB (2011, str. 1). Tato definice má však několik vad: zaprvé, dává termínu implicitně negativní konotaci3, poněvadž jej situuje mimo společenská pravidla a tedy do oblasti nežádoucího. Dále z ní vyplývá, že budoucí regulace zanechá termín v konečné podobě prázdný čili – jinými slovy – naznačuje, že stínové bankovnictví parazituje na globální ekonomice a ta se jej proto potřebuje zbavit. Navíc se vzbuzuje dojem, že případná regulace stínového bankovnictví, definovaného „mimo řádný bankovní systém“, automaticky eliminuje riziko spojené s tímto sektorem viz BARCLAYS (2012), což je velmi přehnané zjednodušení. Stínové bankovnictví nabízí v neposlední řadě mnohé přínosy4, které by se měly v definici rovněž odrazit.
3 Na pejorativní vyznění termínu stínové bankovnictví si zainteresované instituce často (a oprávněně) stěžují. Viz například Asset based Finance Association (2012), nebo European Banking Federation (2012). 4 Tyto se diskutují v sekci 2.1.
Zadruhé, tato definice je zavádějící. Následující sekce dokumentuje existenci regulovaných entit, jež spadají do stínového bankovnictví5. Definice tedy zavádí, neboť nepokrývá systém stínového bankovnictví v celé jeho šířce. Zatřetí, definice FSB je příliš vágní pro vytvoření pevného základu regulatorní legislativy. Chceme-li stínové bankovnictví podřídit jistým pravidlům, tento pojem musí být v prvé řadě přesně vymezen. Rozsah světových národních regulací stínového i řádného bankovnictví se však liší a termín „řádný bankovní systém“ tak vyžaduje upřesnění. Pokud definice nebude dostatečně přesná, dojde k otevření prostoru pro regulatorní arbitráž. Definice FSB však představuje pouze prozatímní vymezení pojmu6 a je nutné ji takto také prezentovat. Její primární účel se soustředí na vyvolání diskuze a slouží jako počáteční bod pro konstruktivní kritiku vyzvaných institucí. Toto vymezení tak pouze udává přibližný směr budoucí politiky týkající se stínového bankovnictví a nedělá si nároky na jeho podrobnou definici. 1.2 Pozitivní definice Na rozdíl od negativní definice, pozitivní definice popisuje termín skrze jeho charakteristické rysy spíše než skrze jeho vymezení vůči jiným systémům. V literatuře lze rozlišit dva proudy pozitivní definice: charakteristika termínu prostřednictvím seznamu aktivit a entit a definice skrze důraz na systémové riziko s preferencí pro individuální posuzování všech bankovních firem. Evropská komise mění negativní definici FSB v pozitivní, vytvořením seznamu aktivit a entit, které mají pod definici FSB spadat. Podle zprávy Komise spočívají aktivity stínového bankovnictví v i) přijímání finančních zdrojů, jejichž charakter se blíží depositům; ii) provádění transformace maturity a/nebo transformace likvidity; iii) podstupování převodů úvěrového rizika; iv) používání přímého a nepřímého finančního pákového efektu7. Zpráva dále specifikuje sekuritizaci, půjčování cenných papírů a repo operace. Co se týče entit, Komise zařadila na seznam například special purpose entities, fondy peněžního trhu či exchange traded funds viz European Commission (2012, str. 3-4). Tyto aktivity/ entity se objevují na seznamu z toho důvodu, že měly nejvíce přispět k zesílení dopadů úvěrové tísně na konci první 5 Současná evropská regulace se omezuje na instituce, které přijímají deposita (vklady) a poskytují úvěry European Commission (2012). Existují nicméně příklady úvěrových instrumentů, které nepocházejí z vkladů, a přesto spadají do regulovaném sektoru (viz sekce 1.2). 6 Poprvé zmíněna ve FSB (2011). 7 Transformace maturity (tj. data splatnosti) označuje používání krátkodobých pasiv pro financování dlouhodobých aktiv (např. standardní půjčky, tj. dlouhodobá aktiva, financované vklady spořitelů, tj. krátkodobými pasivy). Transformace likvidity – likvidita popisuje relativní schopnost, s níž lze nepeněžní majetek (v tomto příkladě aktiva) přeměnit v peněžní – pak označuje používání nelikvidních aktiv ke tvorbě likvidnějších (např. hypotéku, tj. nelikvidní aktivum, lze použít ke tvorbě cenných papírů, které mohou být následně jednodušeji prodány a jsou tedy likvidnější – tento proces se nazývá sekuritizace a důkladně se mu věnuje sekce 2.3.1). Pákový efekt pak popisuje kapitál zapůjčený/ vypůjčený za účelem zvýšení zisků (ztrát).
dekády 21. století8. Přestože Komise uznává, že přehled není kompletní, zůstává otázkou, zdali vůbec seznam představuje optimální způsob definice stínového bankovnictví. Zaprvé, hranice mezi tradičním a stínovým bankovním sektorem je mnohem jemnější, než seznam kdy dovolí. Mnoho domněle stínových aktivit (např. sekuritizace, repo operace) se běžně používají i v tradičním sektoru9. Nelze proto ocejchovat aktivitu jako (ne)patřící do stínového bankovnictví, neboť nezáleží na aktivitě samotné, nýbrž na míře do jaké ji instituce využívají a jak velkému riziku se jejím prostřednictvím vystavují. Produkty těchto aktivit, tj. sekurity nebo tzv. aktivy kryté cenné papíry, se navíc obchodují naskrz celým finančním systémem, což dělicí čáru mezi tradičním a stínovým bankovnictvím dále rozmazává. Z toho vyplývá, že potřeba a případná míra regulace konkrétních institucí by se měla řídit měrou jejich zapojení do této sítě. Jinými slovy, porozumění komplikovanosti a poněkud amorfnímu charakteru stínového bankovnictví musí budoucí regulaci předcházet. Sekce 1.3 se o takové porozumění pokouší. Zadruhé, Komise zahrnuje exchange traded funds (ETFs) mezi entity a sekuritizaci mezi aktivity stínového bankovnictví, z čehož ve spojení s explicitním závazkem Komise vycházet ze širokého vymezení pojmu představeného FSB vyplývá, že ETFs žádné regulaci nepodléhají. To však není pravda, neboť na ETFs se od roku 2001, viz European Banking Federation (2012, str. 10) vztahuje direktiva UCITS10. Sekuritizace navíc rovněž podléhá regulaci na úrovni některých členských státu EU viz Institute of International Finance (2012). Tyto příklady ilustrují další nedostatek „definice seznamem“: současně regulované entity by se neměly řadit a priory do tradičního či stínového sektoru, čemuž přítomnost jasného pravidla, jež rozhoduje, co na seznam patří a co nikoli, brání. ETFs se na seznamu objevují, přestože nesplňují základní kritérium existence „mimo řádný bankovní sektor“, což odkrývá vady takové definice. Zatřetí, seznam explicitních aktivit/entit představuje definici velmi nepružnou a jako takový vede k regulatorní arbitráži. Stínové bankovnictví se navíc s inovacemi ve finančních produktech a operacích neustále vyvíjí, což vede k rychlému zestárnutí seznamu a k jeho následné neaktuálnosti. Druhý přístup zejména Institute of International Finance (2012), dále European Banking Federation (2012) nebo International Organisation of Securities Commissions (2011) definuje stínové bankovnictví skrze jeho přispění k systémovému riziku11 celého finančního sektoru. Zdůrazňuje základní motivaci diskuze o stínovém bankovnictví a argumenty pro 8 Tímto tvrzením se také zabývá sekce 2.3. 9 Sekce 2.3 analyzuje propojenost tradičního a stínového bankovního sektoru do hloubky. 10 Direktiva UCITS (Undertakings for Collective Investment in Transferable Securities) reguluje kolektivní investiční fondy v EU. Pro podrobné informace viz EURLex (2008). 11 Systémové riziko se objevuje ve chvíli kdy „jsou centrální funkce finančních institucí oslabeny způsobem, který (i) ohrožuje schopnost těchto institucí vyhovět plně a včas svým závazkům, (ii) je nakažlivý, takže neschopnost jedné instituce dostát svým povinnostem se vyvolala ‚kolapsy‛ jiných a (iii) má výrazné makroekonomické následky.“ Institute of International Finance (2012, str. 8, Box 2).
5
— Stínové bankovnictví
6
ČBA —
OP
jeho regulaci: stěžejní hrozbu stínového bankovnictví tvoří jeho vnitřní neschopnost zohlednit systémové riziko představované pro celý sektor, což se projevilo během nedávné finanční krize. Jediným cílem regulace je proto internalizace této negativní externality se zachováním přínosů stínového bankovnictví: „Stejně jako v případě bankovní regulace, primárním cílem by neměl být zákaz aktivit stínového bankovnictví. … (jejím cílem by mělo být) sledování a omezování potenciálních rizik spojených s tímto sektorem", viz European Banking Group (2012, str. 9). Institute of International Finance uznává, že se stínové bankovnictví účastní „v některých případech nových forem nebankovní spolupráce mezi finančním systémem a reálnou ekonomikou obsahující mnohem složitější propojení uvnitř samotného finančního systému, jenž zahrnuje bankovní i nebankovní instituce“, viz Institute of International Finance (2012, str. 12). Důraz se proto následně klade na systémové riziko. Tento přístup tak definuje stínové bankovnictví jako institucionální úvěrové zprostředkovatele12, kteří (na rozdíl od tradičních bank) nepřijímají deposita, ale vykonávají transformace maturity (tj. data splatnosti), likvidity a úvěrového rizika způsobem, který představuje systémové riziko pro finanční systém jako takový.
jsou v těchto základních funkcích obsaženy. Systém stínového bankovnictví však rozkládá tento proces tvorbou sítě investičních manažerů jako například fondů peněžního trhu, hedge fondů či exchange traded funds apod. Tito manažeři se následně specializují v konkrétních typech finančních služeb a cenných papírů a obchodují se svými produkty, což vede k dlouhým a složitým úvěrovým řetězcům. Produkty úvěrových řetězců se pak skrze obchod rozšíří do všech částí finančního systému (konkrétní příklady prezentuje sekce 2.3, jež zahrnuje i jejich vliv na propojenost tradičního a stínového bankovnictví). Nástrahy a přínosy stínového způsobu využívání úvěrů analyzuje kapitola 2. Současný nástin má za cíl představit komplikovaný charakter sektoru stínového bankovnictví: jakmile se produkty či kapitál stanou součástí úvěrového řetězce, rozšíří se jejich prostřednictvím jak napříč stínovým sektorem samotným, tak i do sektoru tradičního. K tomu navíc i samotné tradiční banky často transformují tyto produkty a přidávají tak řetězcům na komplikovanosti. Určit smysluplnou hranici mezi tradičním a stínovým sektorem se tak stává úkolem téměř nemožným. Proto se definice stínového bankovnictví prostřednictvím systémového rizika a pouze široce vymezenými aktivitami jeví použitelněji nežli umělý a rigidní seznam aktivit a entit. 1.4 Alternativní definice
1.3 Vznikající konsensuální definice Stínové bankovnictví představuje pohyblivý terč, jenž se vyvíjí podle dlouhodobé atmosféry na finančních trzích a zavedené regulace. Jeho definice proto vyžaduje dostatečnou šířku, která obsáhne všechny jeho současné i budoucí formy, avšak zároveň musí být dostatečně podrobná, má-li sloužit jako základní kámen připravované regulace. Přestože se termín diskuzí stále profiluje, jednotlivé strany pozvolna dosahují následujícího konsensu: stínové bankovnictví spočívá v disagregovaném systému institucionálních uvěrových zprostředkovatelů, který nepodléhá přímým či explicitním oficiálním zárukám, viz POZSAR ET AL (2012, str. 6) a jako takový vytváří pro finanční sektor systémové riziko. Jedná se o primárně tržně financované instituce13, které se soustředí kolem úvěrů založených na sekuritizaci na rozdíl od klasických bank, jež jsou financované vklady střadatelů a založené na držení aktiv do data splatnosti. Stínové bankovnictví lze také chápat jako rozložený řádný bankovní sektor. Tradiční bankovnictví má tři základní funkce a všechny se odehrávají pod jednou střechou každé banky: i) přijímání velmi likvidních vkladů coby kapitálu; ii) vytváření střednědobých a krátkodobých úvěrů; iii) poskytování platebních služeb, viz Institute of International Finance (2012, str. 4). Regulace klasického bankovnictví se snaží minimalizovat dopady rizika pramenícího z transformace maturity a likvidity a z hromadění pákového efektu, které 12 Takoví úvěroví zprostředkovatelé spolupracují na úvěrech, při nichž konečný spořitel nepůjčuje přímo konečnému dlužníkovi, viz BAKK-SIMON ET AL. (2012, str. 9). 13 Tj. financované hotovostí firem pohybujících se na trhu (nikoli deposity). International Capital Market Association (2012, str. 7).
Nedostatky termínu stínové bankovnictví vedly ke dvěma dalším definicím, které však leží poněkud mimo hlavní diskuzní proud. Zaprvé, newyorský Fed navrhuje rozlišovat mezi stínovým a paralelním bankovnictvím, viz POZSAR ET AL (2012, str. 23). Zatímco druhé jmenované označuje přínosné vlastnosti toho, co se v sekci 1.3 popsalo jako stínové bankovnictví (jako například specializace a diverzifikace rizika – těmito i dalšími se zabývá sekce 2.1), první termín označuje tu část systému, jež vybujela čistě na regulatorní arbitráži. Rozlišení využívá pejorativní konotaci termínu stínové bankovnictví a zahrnuje do něj proto jen ty prvky, které vznikly se škodlivou motivací. Žádoucí elementy se pak slučují pod názvem paralelní bankovnictví, které nevyvolává žádné implicitní znepokojení. Zadruhé, Institute of International Finance pochybuje, zdali je definice stínového bankovnictví skutečně nezbytná, viz Institute of International Finance (2012). Institute tvrdí, že primární oblast našeho zájmu tvoří systémové riziko kvůli jeho negativním dopadům na reálnou ekonomiku. Dále vyjadřuje názor, že všechny entity, jež zprostředkovávají úvěry či se jinak zapojují do úvěrových řetězců, by měly být podrobeny rizikové analýze. Jejich činnost by se následně měla posoudit jak v naprosté izolaci, tak v kontextu činností ostatních institucí bez ohledu na obsah potenciální definice termínu stínové bankovnictví. Takové zkoumání by pak posoudilo míru systémového rizika, které daná instituce představuje jak pro vlastní fungování, tak pro širokou síť hráčů na finančním trhu. Regulaci by se v konečné fázi nevyhnuly ty instituce, které by svou činností únosnou míru rizika překračovaly.
Kapitola druhá — Přínosy a nástrahy stínového bankovnictví
Sektor stínového bankovnictví má potenciál zvýšit efektivitu světového finančního systému. Zformovalo se však mimo řádný bankovní sektor a jako takové následně zesílilo dopady nedávné finanční krize. Úspěšná internalizace negativní externality stínového sektoru skrze regulaci však nejprve vyžaduje pečlivou analýzu jeho přínosů a nástrah. Jelikož některé analýzy stále probíhají, rekapituluje tato sekce již dokončené studie. Přínosy stínového bankovnictví identifikuje sekce 2.1, následovaná přehledem jeho nástrah v sekci 2.2 a propojeností tradičního a stínového bankovního sektoru se zabývá sekce 2.3.
Zatřetí, vysoce likvidní a nízkoriziková povaha vzešlých cenných papírů vedla k jejich přijímání coby záruky při repo operacích15. Sekuritizace úvěrů a nákup výsledných cenný papírů následně poskytly tradičnímu i stínovému bankovnímu sektoru nový zdroj vysoce likvidního financování, viz International Capital Market Association (2012): pokud by banky bývaly držely pouze samotné úvěry, uchovaly by si je až do data splatnosti. Nákup aktivy krytých cenných papírů však umožňuje jejich držiteli použít tyto jako záruku v repo operacích, čímž investiční manažeři i banky navyšovaly finanční prostředky pro své investiční záměry a snadno zvyšovaly svou likviditu.
2.1 Přínosy stínového bankovnictví Stínové bankovnictví má řadu předností, díky kterým se tento sektor v první dekádě 21. století tak rychle rozrostl. Zaprvé, sekuritizace14, kolem níž se většina sektoru zformovala, diverzifikuje a následně snižuje riziko, pokud jsou jejím produktem cenné papíry pečlivě volené struktury. Tento proces navíc umožňuje tvorbu cenných papírů na míru klientových „riziko-výnos požadavků“. Zadruhé, sekuritizace transformuje nelikvidní aktiva (např. půjčky) v likvidní cenné papíry, čímž zvyšuje likviditu celého finančního systému. Likvidita funguje v tomto systému jako mazivo: čím likvidnější trh, tím menší nesoulad mezi potřebami jednotlivých agentů, což vede ke zvýšení efektivity.
14 Sekce 2.3.1 objasňuje logiku sekuritizace.
Začtvrté, úvěrové řetězce postavené na repo operacích mohou ve spojení se snížením rizika skrze sekuritizaci výrazně zmenšit cenu úvěru v porovnání s přímými půjčkami, viz POZSAR ET AL (2012, str. 1). Jinými slovy, opět se dosahuje zvýšení efektivity. Zapáté, na rozdíl od tradičního bankovního sektoru, kde se úvěry zprostředkovávají pod jednou střechou (tj. v jedné bance), systém stínového bankovnictví je decentralizovaný. Decentralizace umožňuje jednak hlubší specializaci, čímž se znovu přispívá ke zvýšení efektivity, a dále předchází vzniku příliš velkých institucí, které se těší implicitní státní podpoře, neboť jejich případný kolaps by měl dalekosáhlé důsledky. V neposlední řadě také decentralizace pozitivně přispívá k hospodářské soutěži, což se odráží právě v příznivější ceně 15 Sekce 2.3.3 objasňuje logiku repo operací.
7
— Stínové bankovnictví
8
ČBA —
OP
úvěru, a nepřímo podporuje finanční inovace. Potenciální přínosy stínového bankovnictví jsou mnohé. Využít jich však lze pouze při vhodné struktuře systému, adekvátním ocenění rizika přítomného jak v cenných papírech samotných, tak v jejich transformacích a při transparentnosti produktů a zúčastněných institucí. Pokud se tyto podmínky nedodrží, nástrahy stínového bankovního sektoru převládnou. 2.2 Nástrahy stínového bankovnictví Pokud nepodléhá bezpečné struktuře, stínové bankovnictví představuje zdroj systémového rizika, které se může velmi lehce rozšířit do celého finančního systému a reálné ekonomiky, jak jsme pocítili na konci první dekády 21. století. Zaprvé, decentralizovaný charakter stínového bankovnictví vede ke dlouhým a složitým úvěrovým řetězcům. Sekuritizaci lze teoreticky opakovat do nekonečna, čímž se vytvářejí specializované avšak zároveň neprůhledné cenné papíry. Oceňování těchto produktů se tak stává nesmírně komplikovanou záležitostí, neboť cena by měla odrážet jak kvalitu podkladových aktiv, tak i strukturu rizika na všech úrovních transformace. Neprůhlednost cenných papírů a následná neschopnost analytiků posoudit riziko adekvátně vedla před úvěrovou tísní v roce 2007 k přílišnému spoléhání bankovního sektoru na ratingové agentury. Ani tyto agentury však nedokázaly finanční instrumenty ocenit přesně a označily mnoho úvěrů pochybné kvality nejvyšším AAA ratingem. Zpětně se pak v ojedinělých případech zdokumentoval i negativní vztah mezi kvalitou podkladového aktiva a délkou úvěrového řetězce, viz POZSAR ET AL (2012, str. 12), který motivovala vyšší pravděpodobnost zisku vysokého ratingového hodnocení. Zadruhé, přijímání cenných papírů za záruku při repo operacích vede ke hromadění pákového efektu16. Přestože je obecně pákový efekt s úvěrem neoddělitelně spjat a nepředstavuje hrozbu sám o sobě, může přeměnit nesystémové riziko v systémové, viz International Organisation of Securities Commissions (2011, str. 20). Hromadění pákového efektu navíc prohlubuje procykličnost stínového bankovnictví a zesiluje dopady finančních krizí (jako tomu bylo v letech 2007-2009): kolaps jedné části úvěrového řetězce (např. krach fondu) vytváří domino efekt podél řetězce. Po kolapsu celého řetězce pak přichází stres a rychlé stahování prostředků z peněžního (tj. úvěrového) trhu, což vede k poklesu likvidity ve finančním systému. Jelikož jsme likviditu popsali jako mazivo systému, její nedostatek má za následek jeho zadření. Tento zjednodušený scénář se odehrál například v roce 2008. Zatřetí, spoléhání stínového bankovnictví na financování dlouhodobých aktiv (úvěrů) prostřednictvím krátkodobých pasiv (získaných skrze repo operace) je ze své podstaty křeh16 Poněvadž lze cenné papíry znovu použít jako záruku pro další repo operace, investičním manažerům, kteří je vytvářejí, se často říká „zárukové doly“, viz POZSAR AND SINGH (2011, str. 4-5, 12).
ké, viz POZSAR ET AL (2012, str. 12) kvůli své náchylnosti k moderním runům na banky. Výše jsme již zmínili, že instituce stínového bankovnictví nepřijímají vklady, kvůli čemuž v současnosti nepodléhají regulaci, nýbrž aktiva podobající se depositům (tj. krátkodobá a vysoce likvidní aktiva jako například krátkodobé vládní dluhopisy). Těmito zárukami se následně věřitel může zaručit v další repo operaci, kde již figuruje jako dlužník, čímž se pákový efekt hromadí. Jakmile systém konfrontuje exogenní šok, investoři začnou aktiva prodávat a stahovat své peníze z trhu, což – díky neexistenci minimálních kapitálových standardů – vyústí v rapidní pokles likvidity, jak je popsáno výše. Začtvrté, se stínovým bankovnictvím se pojí problém morálního hazardu a to dvěma následujícími způsoby: instituce stínového bankovnictví jednak nepodléhají regulaci, a proto se nemohou spolehnout na centrální banky jako na věřitele poslední instance a ani prostředky investorů proto nejsou centrálními bankami pojištěny. Kolaps celého stínového sektoru by však přispěl k prohloubení dopadů finanční krize daleko více, nežli se v nedávné minulosti stalo, pokud by ho státy finančně nepodpořily takzvanými bail-outy17. Problematika morálního hazardu se tak stává aktuální, neboť instituce stínového bankovnictví mají malou motivaci k dlouhodobě udržitelné správě svých aktiv, pokud jim tváří v tvář krizi přispěchá vláda na pomoc, aniž by dodržovaly obecná pravidla. Druhý zdroj morálního hazardu představují dlouhé úvěrové řetězce. Zatímco v tradičních bankách probíhá zprostředkování úvěru pod jednou střechou, úvěrové řetězce spojující několik institucí vedou do situace, kdy si investiční manažeři hlídají riziko svých vlastních transakcí, avšak nedokáží už reflektovat riziko spojené právě s celkovou délkou úvěrových řetězců. Ve výsledku tedy – na rozdíl od klasických bank – za řetězce nikdo zodpovědnost nenese, viz Eurofi (2003). Tato skutečnost je zdrojem negativní externality, kterou stínové bankovnictví ve finančním systému vytváří. Zapáté, všechny zmíněné nástrahy se v případě finanční paniky rychle rozšíří i do tradičního bankovního sektoru: dojdeli k vystavení stínového bankovnictví ekonomickému šoku, vzešlá nejistota a stres se rozšíří podél úvěrových řetězců. Následující sekce se proto věnuje propojenosti tradičního a bankovního sektoru a na příkladech z nedávné finanční krize rozebírá jejich vzájemnou vazbu. 2.3 Propojenost tradičního a stínového bankovnictví Stínové bankovnictví neleží mimo bankovní sektor. Ze sekce 1 by mělo být zřejmé, že tradiční a stínové bankovnictví se překrývají a dohromady tvoří jeden finanční systém. Linii rozdělující tyto sektory nelze jasně vymezit a jakýkoli pokus o definici je z podstaty věci umělý a jeho výsledek takřka nepoužitelný. Porozumění propojenosti těchto dvou sektorů 17 Vláda Spojených států například v létě 2007 zmírňovala kontrakci stínového sektoru ve výši 5 biliónů amerických dolarů, viz POZSAR ET AL (2012, str. 9). Počáteční bail-out navíc následovala další finanční pomoc směřovaná jak bankám, tak reálné ekonomice.
proto hraje stěžejní roli v pochopení stínového bankovnictví, v uvědomění si jeho vlivu na tradiční sektor (a obráceně vlivu tradičního sektoru na sektor stínový) a v regulatorním úsilí, které se snaží navrhnout efektivní způsob omezení negativní externality stínového sektoru. Propojenost tradičního a stínového sektoru demonstrujeme na čtyřech příkladech, které představují oblasti, kolem nichž se stínové bankovnictví původně zformovalo: sekuritizace, fondy peněžního trhu, repo operace a půjčování cenných papírů. Žádná z nich nezpůsobila nedávnou finanční krizi přímo, avšak všeobecně se soudí, že jejich existence přispěla k zesílení dopadů krize na reálnou ekonomiku. 2.3.1 Sekuritizace Sekuritizace označuje proces nákupu různých úvěrových kontraktů za účelem jejich zabalení podle potřeb klienta. Výsledným produktům se říká sekurity či aktivy kryté cenné papíry, případně se specifikuje charakter podkladového aktiva (např. hypotékou kryté cenné papíry). Stínové bankovnictví se do velké míry zformovalo právě kolem sekuritizace a následně se jeho segmenty začaly specializovat v určitých typech cenných papírů. Motivace pro sekuritizaci je následující: banka půjčuje peníze, které dostává zpět v pravidelných splátkách spolu s úrokem. S tímto hotovostním tokem se však pojí riziko finančního krachu dlužníka. Pro banku je proto výhodnější úvěr prodat investičnímu fondu či special purpose vehicle18 za současnou hodnotu budoucího hotovostního toku plynoucího z daných půjček. Tím se banka zbaví rizika obsaženého v půjčce, obdrží hotovost a nevykazuje již půjčku ve své účetní bilanci, což jí vylepšuje pozici pro budoucí čerpání úvěrů. Fond či special purpose vehicle následně skoupí různé půjčky s různými riziky a vytvoří z nich nový balíček, jenž se pojí s menším rizikem než podkladové úvěry: rizikovost individuálních půjček se různí podle charakteru dlužníka či účelu půjčky. Řečeno velmi jednoduše, riziko se počítá jako korelace hotovostního toku plynoucího z konkrétní půjčky s tokem generovaným tržním portfoliem anebo jako korelace s určitými makroekonomickými agregáty. Zabalením právě konkrétních druhů půjček lze upravovat rizikovou strukturu finálních balíčků k minimalizaci rizika či obecně k uspokojení poptávky investorů po konkrétní risk-výnos struktuře. Finanční instituce proto vyvinuly propracované matematické modely, které prý dokáží spočítat riziko finálního produktu přesně. V konečné fázi pak fond či investment vehicle vydá aktivy kryté cenné papíry, jejichž cena se odvíjí od podkladových aktiv a jejichž vlastníkovi plynou dividendy ze splátek podkladových úvěrů. Tyto papíry lze navíc znovu zabalit a vytvořit nové, komplikovanější, cenné papíry a to tak dlouho než se dosáhne požadovaná úroveň a struktura rizika. Tento proces navíc mohou využívat jak stínové, tak klasické banky a sekuritizaci jako takovou proto nelze považovat za aktivitu 18 Special purpose vehicle označuje ad hoc založenou entitu, jejíž pracovní náplň tvoří právě nákupy konkrétních typů půjček, které se poté za účelem snížení rizika zabalí a prodají.
výhradně stínového sektoru. Konečný verdikt zdali operaci zařadit do stínové či tradiční škatulky opět záleží na míře, s jakou se tato praxe používá, a na výsledném riziku – obojí se mění případ od případu. Papíry se navíc obchodují napříč celým finančním sektorem (nedostatky sekuritizace se zabývala sekce 1.3). Poněvadž jsou aktivy kryté cenné papíry vysoce likvidní, šíří se rychle a následně tak vytvoří velmi hustou síť pevně spojující stínový sektor s tradičním. Přestanou-li proto podkladové půjčky generovat hotovostní tok (např. když dlužník zkrachuje), investoři zastaví obchod s cennými papíry. Díky pevné propojenosti pak tato situace způsobí pokles likvidity v celém finančním systému a může v konečném důsledku vyústit až v úvěrovou tíseň s nepříznivými dopady na reálnou ekonomiku, jako se stalo na konci první dekády 21. století. 2.3.2 Fondy peněžního trhu Fondy peněžního trhu označují „investiční fondy, jejichž cílem je uchování kapitálu investorů a jeho denní likvidity a které dosahují tohoto cíle investicemi do diversifikovaného portfolia instrumentů vysoké kvality a krátkých splatností”, viz International Organisation of Securities Commissions (2012, str. 1). Poněvadž tyto fondy spravují peníze investorů namísto přijímání vkladů, nepodléhají současnému bankovnímu dohledu a regulaci. Mezi jejich nejpřitažlivější rysy patří tradiční stabilita s vyplývajícím pocitem bezpečnosti fondu, jež se projevují ve fixní ceně akcií (např. 1 USD ve Spojených státech), a garance vydání finančních prostředků investorů na požádání. Fondy jsou propojeny s reálnou ekonomikou na několika úrovních: zaprvé, fondy investují do krátkodobých úvěrů vysoké kvality (jako například vládní dluhopisy) a jako takové tvoří výrazný zdroj krátkodobého financování ekonomiky. Zadruhé, tradiční banky investují do těchto fondů, čímž tyto implicitně podporují a garantují investované prostředky19. Zatřetí, velké firmy používají fondy jako externí (outsourcované) správce své hotovosti, jelikož je to pro ně efektivnější nežli uložení těch samých peněz na účty u klasických bank. Pokud se tedy dostatečně velká část těchto fondů rozpadne (např. pokud jejich aktiva ztratí hodnotu), investory zachvátí panika a začnou vybírat své prostředky20. Kvůli absenci minimálních kapitálových standardů vyústí toto chování v rychlý pokles likvidity v systému, což dopadá na všechny instituce zapojené do tohoto procesu. Takový scénář se odehrál po kolapsu Lehman Brothers ve Spojených státech v roce 2008, kdy se rozpadl Reserve Primary Fund právě z důvodu rozsáhlých investic do aktiv Lehman Brothers. 19 Z historického pohledu bývaly fondy peněžního trhu sponzorované bankami přímo, což však pro banky představovalo velké riziko a tento vztah se proto přeměnil v implicitní podporu, viz International Organisation of Securities Commissions (2012, str. 8). 20 Díky závazku k vydání finančních prostředků investorů na požádání přitahují fondy peněžního trhu primárně klienty s konzervativním postojem k riziku, kteří právě své prostředky ze systému stáhnou, pokud riziko spojené s jejich investicemi vzroste, viz International Organisation of Securities Commissions (2012, str. 18).
9
— Stínové bankovnictví
10
ČBA —
OP
2.3.3 Repo operace Repo operace (tzv. repo) označuje způsob půjčování peněz za použití aktiv jako záruky. Iniciátor repa prodává své aktivum věřiteli se závazkem koupit ho zpět za specifikovanou cenu a ve specifikovaný čas. Dlužník si jinými slovy půjčuje hotovost od věřitele za cenu rovnou rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou aktiva, které se použije jako záruka. Za záruku lze navíc poskytnout například vládní dluhopisy, cenné papíry anebo aktivy kryté cenné papíry - podíl repo operací provedených proti posledně jmenovaným papírům však od nedávné krize velmi výrazně klesnul, viz Financial Stability Board (2012, str. 4). Věřitel může následně záruku dlužníka použít jako svou záruku pro další repo, v němž nyní figuruje jako dlužník, což vede ke hromadění pákového efektu a k možnému zvýšení systémového rizika. Repo se primárně používá jako zdroj krátkodobého financování a jako takové výrazně přispívá k vysoké likviditě finančního systému. Sektor stínového bankovnictví dokonce v předvečer finanční krize považoval repa za „velmi přesnou náhradu peněz vložených na účty centrálních a pojištěných bank”, viz Financial Stability Board (2012, str. 5). Repo operace tak propojují tradiční a stínové bankovnictví jak samotnými transakcemi, tak i použitím aktivy krytých cenných papírů jako záruk. Ve chvíli, kdy však důvěra v sekurity klesne, hodnota záruk se zmenšuje, což vede k následnému snížení objemu repo operací a poklesu likvidity trhu. Pokud navíc dlužníci přestávají být schopní vykoupit záruku zpět, pokles v její ceně zanechává s peněžní ztrátou věřitele21. Poněvadž přijatou záruku lze použít jako záruku poskytovanou v další operaci, ztráty se následně hromadí podél úvěrového řetězce, jenž zahrnuje jak instituce stínového bankovnictví, tak i tradiční banky a ústí tak v obrovské ztráty, jejichž důsledkem je hlubší pokles likvidity systému. Tento jev (nazývaný run na repo) proběhl během nedávné krize. Zůstává však velice podstatné, že takový průběh platil pouze pro repa zakoupená proti záruce v podobě aktivy krytých cenných papírů. Empirická data dokazují, že objemy ostatních repo operací se mezi lety 2007–2009 nesnížily. Tyto navíc v dané době tvořily většinu ze všech repo kontraktů na trhu, viz International Organisation of Securities Commissions (2012, str. 14-15). Regulace tradičního sektoru nemusí nutně zabránit bankám v uzavírání riskantnějších repo operací. Účetní evidence se liší napříč legislativními rámci, z nichž některé ukazují jasně, zda-li došlo k zapůjčení aktiv v dlužníkově účetní bilanci pro účely repa, avšak jiné evidence toto nevyžadují a to bez ohledu na existující regulaci. K tomu se navíc v rámci Lehman Brothers po jejich pádu zdokumentovala podvodná praxe, tzv. Lehmanovo Repo 105, viz International Organisation of Securities Commissions (2012, str. 21). Přestože nešlo o vyloženě ilegální činnost, toto specifické repo bylo 21 Viz detaily k problému břemene v International Organisation of Securities Commissions (2012, str. 19-20).
nepochybně vymyšleno k využití skuliny v zákoně a jako takové přispělo k neprůhlednosti repo operací v období před finanční krizí. Tyto příklady by však v žádném případě neměly být vztaženy na trh s repo operacemi jako celek, neboť se jedná o velmi ojedinělé případy. Regulační orgány se však musejí poučit i z těchto unikátů. 2.3.4 Půjčování sekurit Půjčování sekurit označuje půjčování cenných papírů dlužníkovi výměnou za záruku v podobě buďto jiných sekurit nebo hotovosti. Za motivaci k této operaci může sloužit zájem věřitele o konkrétní druhy cenných papírů, které věřitel potřebuje buďto k uspokojení svých investičních potřeb (např. jako záruka v repo operaci), nebo poptávky klientů. Půjčování sekurit proto přispívá k propojenosti tradičního a stínového bankovnictví podobně jako repa a to ve smyslu, že jak tradiční, tak stínové instituce se v těchto transakcích angažují. Jelikož jak vypůjčené cenné papíry, tak i jejich záruky lze použít v dalším kole půjčování sekurit či repo operací, tyto transakce přispívají k prodlužování úvěrových řetězců. Tím se dále hromadí pákový efekt a systémové riziko a podtrhává se tak rovněž potřeba financování institucionálních úvěrových zprostředkovatelů prostřednictvím sekurit. Pro shrnutí tedy zopakujme, že propojenost tradičního a stínového bankovního sektoru zvyšuje likviditu finančního systému a tím vylepšuje i jeho efektivitu. Na druhou stranu kvůli absenci jasných pravidel vztahujících se na rizikovou strukturu aktivy krytých cenných papírů či na rozsah pákového efektu vytváří tato propojenost nežádoucí neprůhlednost a následný kolaps systému. Tváří v tvář exogennímu šoku proto likvidita systému vysychá a síť úvěrových řetězců, jež drží systém pohromadě během konjunktury, se mění v řetězy, které nyní ten samý systém strhávají. Procyklická povaha aktivit stínového bankovnictví pak skrze nedostatek úvěrů negativně dopadá na reálnou ekonomiku.
Kapitola třetí — Probíhající regulatorní snahy
Regulace stínového bankovnictví je nezbytná, poněvadž sektor nedokáže zohlednit negativní externalitu, kterou na společnost uvaluje. Poněvadž však stínové bankovnictví skýtá řadu přínosů pro finanční systém a v konečném důsledku i pro reálnou ekonomiku, regulace má pouze omezit riziko a v žádném případě zrazovat od rozvoje tohoto sektoru natož jej omezit či dokonce zakázat. Velký důraz se navíc klade na mezinárodní koordinaci regulatorních snah. Stínové bankovnictví představuje celosvětový fenomén a jako takové vyžaduje celosvětový přístup. Národní legislativy jsou rozmanité a úspěch budoucí regulace záleží na kvalitě harmonizace národních odlišností. Došlo-li by ke ztroskotání regulatorních orgánů v tomto ohledu, otevřel by se prostor pro regulatorní arbitráž, jež by následně podkopala smysl regulace jako celku. Koordinace činnosti regulatorních orgánů se proto neustále zdůrazňuje jak v literatuře, tak i ve vyjádřeních politických institucí. Regulace má své pro i proti, které je potřeba pečlivě zvážit před zavedením jakýchkoli regulatorních direktiv. Zaprvé, regulace přináší omezení systémového rizika. Nedávná úvěrová tíseň ukázala sílu, s jakou stínový sektor zesiluje dopady finančních krizí, které by se bývaly snížily, kdyby tento sektor podléhal regulaci. Zadruhé, regulace přispěje ke zprůhlednění stínového systému. Zkušenost s nejasnými a příliš komplikovanými finančními instrumenty, se kterými se žádná instituce nemůže dlouhodobě vyrovnat, by se proto neopakovala. Zatřetí, omezené systémové riziko a zvýšená průhlednost sektoru posílí stabilitu finančního systému a tím učiní jeho vývoj udržitelným. Na druhou stranu však
regulace omezí činnost stínového bankovnictví, což povede k nepatrnému zpomalení ekonomického růstu. Cena úvěrů se navíc zvýší, jelikož stínové instituce budou nuceny uchovávat minimální kapitálové a likvidní standardy i standardy týkající se pákového efektu22. Světové regulatorní úsilí se momentálně nachází ve fázi diskuze a analýzy kvantitativních dopadů nedostatku regulace stínového bankovnictví v předkrizovém období na finanční systém a reálnou ekonomiku. Toto úsilí zahájila formálně skupina G20 na summitu v Soulu v listopadu 2010, viz G20 Seoul Summit (2010, odstavec č. 11) a následně jej i potvrdila na dalším summitu v Cannes v roce 2011, G20 Cannes Summit (2011, odstavce č. 27 a 30). Přestože konečnou podobu regulace lze v současné době odhadovat jen velmi těžko, literatura identifikuje tři hlavní oblasti: zaprvé, finanční průmysl musí vylepšit podrobnost zaznamenávaných dat, k jejichž zveřejňování musí být celý systém zavázán. Nedostatečná data výrazně komplikují probíhající úsilí v určování kvantitativního efektu stínového bankovnictví na zbytek ekonomiky v období ekonomického zpomalení. Přesná specifikace požadovaných dat však zatím neproběhla. Zadruhé, sektor stínového bankovnictví by se měl podřídit pravidlům pro hromadění pákového efektu, aby došlo ke zmírnění systémového rizika, jež se tak do systému vnáší. Současný 22 Krátkodobý dopad na ekonomický růst se odhaduje mezi -0,18 % až -0,15 % na percentní bod s dlouhodobým dopadem blížícím se 0 %. Zvýšení ceny úvěru se očekává o 0,11% na každý další percentní bod v krátkodobém horizontu a o téměř 0 % v horizontu dlouhodobém, viz Directorate General For Internal Policies (2011).
11
— Stínové bankovnictví
12
ČBA —
OP
konsensus však zdůrazňuje, že entity by se měly posuzovat případ od případu na rozdíl od plošné regulace jedním zákonem23. Zatřetí, přímá regulace, tj. regulace konkrétních stínových entit, se upřednostňuje před regulací nepřímou, tj. další regulací již regulovaných institucí za účelem řízení jejich spolupráce se stínovým systémem, protože druhé jmenované se pokládá za efektivnější. Každá regulace by k tomu navíc měla posuzovat potenciál pro regulatorní arbitráž, který vytváří jak v rámci odvětví, tak i napříč světovými jurisdikcemi. Navzdory současnému důrazu na celosvětově koordinovaný přístup došlo již k dokončení několika spontánních reakcí na finanční krizi. Mezi ně patří například Basel III či Dodd-Frank Bill. Zaprvé, Basel III „navrhuje mnoho nových standardů pro kapitálový pákový efekt a pro likviditu, které mají posílit regulaci a dohled nad bankovním sektorem a nad jeho nakládáním s rizikem", Moody’s Analytics (2012). Ty se však soustředí výhradně na tradiční bankovní sektor, a proto je velmi nepravděpodobné, že by oslovily problémy stínového sektoru. Naopak, důraz na tradiční sektor pravděpodobně podpoří rozvoj neregulovaných aktivit sektoru stínového, protože posiluje regulatorní arbitráž. Zadruhé, Dodd-Frank Bill24, jenž prošel parlamentem Spojených států a který president Obama podepsal v roce 2010, slouží jako příklad přizpůsobení národní legislativy a jako přímá odpověď na finanční krizi ze sklonku první dekády 21. století. Spojené státy nejsou jedinou jurisdikcí, která svou legislativu posílila. Regionální zákony jako tento však budou muset v konečném důsledku dojít podrobení globálnímu přístupu. Přestože stínové bankovnictví regulaci skutečně vyžaduje, globální povaha této diskuze z ní nevyhnutelně činí běh na dlouho trať. Proces úvodních konzultací, vyjádření, zpracování vyjádření a konečné implementace zabere spíše roky než měsíce.
23 Toto tvrzení je stále předmětem diskuze se zastánci jak plošné regulace (např. International Banking Federation (2011), tak individuálního přístupu (např. Institute of International Finance (2012). Individuální přístup nicméně v současné době dominuje. 24 oficiálně: Dodd-Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act
Kapitola čtvrtá — Shrnutí
Stínové bankovnictví má potenciál zvýšit efektivitu světového finančního systému. Jeho zformování mimo regulovaný bankovní sektor však výrazně přispělo k prohloubení dopadů nedávné finanční krize. V současnosti proto probíhá snaha o minimalizaci negativní externality stínového bankovnictví se zachováním jeho přínosů. Amorfní charakter stínového sektoru dělá ze snahy o jeho definici nemožný úkol. Tato studie ukázala, že definice seznamem (ať už seznamem aktivit a entit či seznamem charakteristických vlastností sektoru) je téměř nemožná a nežádoucí. Stínové bankovnictví není protikladem řádného (tj. regulovaného) bankovnictví. Tyto sektory se výrazně překrývají a velmi pevně propojují. Oba pak tvoří jeden finanční systém. Porozumění tomuto termínu proto vyžaduje přijetí idey pohyblivého terče a následnou identifikaci systémového rizika jako elementárního důvodu diskuze a znepokojení stínovým bankovnictvím. Přestože v některých případech proběhne zařazení konkrétní entity do škatulky stínového či řádného bankovnictví snadno, často dojde ke střetu názorů. Tento charakter sektoru by však neměl tvořit překážku jeho zkoumání a regulaci. Existují mnohé klady, které stínové bankovnictví finančnímu systému přináší jako například nižší cena úvěrů či vyšší likvidita systému. Jeho nevýhoda však spočívá v tvorbě systémového rizika, které stínový sektor navyšuje napříč finančním systémem. I pouhý krátkodobý šok pak může vyústit v pokles likvidity a následný kolaps systému s dlouhodobými následky.
Stínové bankovnictví je téma, jemuž by měly všechny finanční instituce věnovat pozornost. Tento sektor má totiž přímé či nepřímé vazby na každou finanční entitu. Tradiční banky by měly porozumět těmto pojítkům podrobně, neboť jejich povaha se se zavedením nové regulace s vysokou pravděpodobností výrazně promění. Konkrétní dopady regulace však nelze bez konkrétních zákonů odhadovat. Předem je nicméně jasné, že regulace charakter stínového bankovnictví nepochybně ovlivní, čímž se její dopady rozšíří do celého finančního sektoru. Pokud se řádné banky začnou zajímat o tuto problematiku nyní, snadněji a za nižších nákladů se dopadům regulace přizpůsobí v budoucnu.
13
Literatura
— Stínové bankovnictví
14
ČBA —
OP
Asset Based Finance Association (2012). Shadow Banking Green Paper – Response of the Asset Based Finance Association [online]. May 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW:
. Association of British Insurers (ABI), (2012). European Commission Green Paper on Shadow Banking – The ABI’s Response [online]. March 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: BAKK-SIMON ET AL (2012). European Central Bank Occasional Paper Series: Shadow Banking in the Euro Area, An Overview [online]. April 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: Barclays (2012). European Commission Green Paper on Shadow Banking – Barclays Response [online]. May 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: Česká národní banka (2012): CNB Opinion and Answers to Questions Asked on the European Commission Consultation Material ‘Green Paper on Shadow Banking’ [online]. May 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: <
http://ec.europa.eu/internal_market/consultations/2012/ shadow/public-authorities/czech-republic-national-bank_ en.pdf> Directorate General For Internal Policies (2011). CRD IV – Impact Assessment of the Different Measures within the Capital Requirements Directive IV [online]. June 2011 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: Economist. CSI: Credit Crunch (2007) [online]. October 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . EURLex (2008). DIRECTIVE OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND OF THE COUNCIL [online]. July 2008 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . Eurofi (2003). Shadow Banking – Improving the Consistency of Banking and Non-banking Regulations [online]. February 2003 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . European Banking Federation (2012). EBF Response to European Commission Green Paper on Shadow Banking [online]. June 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW:
to_Commission_Green_Paper_on_Shadow_Banking.pdf>. European Banking Group (2012). EBG response to the COM consultation on shadow banks [online]. June 2012 [cit. 201208-31]. Available from WWW: . European Commission (2012). Green Paper, Shadow Banking [online]. March 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: European Commission (2012) Press Release: Green Paper on Shadow Banking – Frequently Asked Questions [online]. March 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . Financial Stability Board (2012). Securities Lending and Repos: Market Overview and Financial Stability Issues [online]. April 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . Financial Stability Board (2011). Shadow Banking: Scoping Notes [online]. April 2011 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . Financial Stability Board (2011). Shadow Banking: Strengthening Oversight and Regulation [online]. October 2011 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . G20 Summit v Cannes (2011). Final Declaration [online]. October 2011 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
International Banking Federation (2011). IBFed Response to the FSB on Shadow Banking [online]. July 2011 [cit. 201208-31]. Available from WWW: . International Capital Market Association, European Repo Council (2012). Shadow Banking and Repo [online]. March 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . International Centre for Financial Regulation (2012). Regulatory Briefing: Shadow Banking [online]. April 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . International Monetary Fund (2012). World Economic Outlook [online]. April 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . International Organization of Securities Commissions (2012). Consultation Report: Money Market Fund Systemic Risk Analysis and Reform Options [online]. April 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . International Organization of Securities Commissions (2012). Discussion Paper: Mitigating Systemic Risk, A Role for Securities Regulators [online]. February 2011 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . London Stock Exchange Group (2012). LSEG Response to the European Commission Green Paper on Shadow Banking [online]. June 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
G20 Summit v Soulu (2010). Leaders’ Declaration [online]. October 2010 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
Michel Barnier (2012). Towards Better Regulation of the Shadow Banking System [online]. April 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
Hedge Funds Standards Board (2012). Response to the European Commission’s Green Paper on Shadow Banking [online]. June 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
Ministerstvo financí České republiky (2012). Stanovisko pro Parlament ČR k zelené knize Stínového bankovnictví [online]. květen 2012 [cit. 2012-08-31]. Dostupný z WWW: .
Institute of International Finance (2012). Shadow Banking: A Forward-looking Framework for Effective Policy [online]. June 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
Moody’s Analytics (2012). Basel III New Capital and Liquidity Standards – FAQs [online]. January 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
15
— Stínové bankovnictví
16
ČBA —
OP
POZSAR AND SINGH (2011). IMF Working Paper: The NonBank Nexus and the Shadow Banking System [online]. December 2011 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . POZSAR, A., ASHCRAFT, B. (2012). Federal Reserve Bank of New York, Staff report No. 458: Shadow Banking [online]. February 2012 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . SOLIMANO, A. (2010). IMF Research on Macro-Financial Linkages: Context, Relevance, and Diversity of Approaches [online]. June 2010 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: . TAYLOR, John B. (2008). Financial Crisis and the Policy Responses: An Empirical Analysis of What Went Wrong (2008) [online]. November 2008 [cit. 2012-08-31]. Available from WWW: .
Vydáno: Květen 2014 Vodičkova 30, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 422 080 fax: +42O 224 422 090 www.czech-ba.cz [email protected] Veškeré názory, které jsou zveřejněny v rámci diskuzních příspěvků projektu ČBA Příležitostné studie, jsou výlučně názory jejich autorů a nevyjadřují stanoviska České bankovní asociace. © ČBA Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nebude jakýmkoliv způsobem reprodukována bez předchozího písemného souhlasu České bankovní asociace. Grafický design: www.grafite.cz
