Obsah: 14.5. pátek – Jičín.............................................................................................. 5 15.5. sobota 6 km pěšky.................................................................................. 5 16.5. neděle 15 km pěšky................................................................................. 6 17.5. pondělí 1. etapa Saint Juan Pied de Port – Roncesvalles 27 km.............. 6 18.5. úterý 2. etapa Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km ..................................... 9 19.5. středa 3. etapa Uterga 33 km, celkem 88 km ......................................... 10 20.5. čtvrtek 4. etapa Estella 30 km, celkem 118 km ..................................... 12 21.5. pátek 5. etapa Torres del Rio 30 km, celkem 148 km............................ 14 22.5. sobota 6. etapa Navarreta 34 km, celkem 132 km ................................. 16 23.5. neděle 7. etapa Cirueňa 31 km, celkem 213 km .................................... 18 24.5. pondělí 8. etapa Villafranca 41 km, celkem 254 km ............................. 20 25.5. úterý 9. etapa Burgos 34 km, celkem 288 km........................................ 22 26.5. středa 10. etapa Hontanas 31 km, celkem 319 km................................. 25 27. 5 čtvrtek 11. etapa Frómista 35 km, celkem 354 km ................................ 27 28.5. pátek 12. etapa Carrión de los Gondes 20 km, celkem 374 km............. 30 29.5. sobota 13. etapa Sahagun 39 km, celkem 413 km ................................. 32 30.5. neděle 14. etapa Villarente 43 km, celkem 456 km............................... 33 31.5. pondělí 15. etapa Villadangos dei Paramo 36 km, celkem 492 km....... 34 1.6. úterý 16. etapa Santa Catalina 36 km, celkem 528 km............................ 37 3.6. čtvrtek 18. etapa Villafranca del Bierzo 31 km, celkem 595 km............. 42 4.6. pátek 19. etapa Fonfria 42 km, celkem 637 km ....................................... 44 5.6. sobota 20. etapa Sarria 33 km, celkem 670 km ....................................... 46 6.6. neděle 21. etapa Ligonde 38 km, celkem 708 km.................................... 47 7.6. pondělí 22. etapa Arzua 37 km, celkem 745 km...................................... 49 8.6. úterý 23. etapa Monte del Gozo 35 km, celkem 780 km ......................... 50 9.6. středa 24. etapa Santiago de Compostella 5 km, celkem 785 km............ 53 10.6. čtvrtek..................................................................................................... 55 11.6. pátek ....................................................................................................... 55 12.6. sobota...................................................................................................... 56 Nakonec poděkování a pár informací ............................................................. 57 1
Prenons le chemin, Tous les matins nous allons plus loin, Jour aprés jour la route nons appelle, C´ est la voix de Compostella. Každé ráno se dáváme na cestu, každé ráno jdeme dál, den za dnem nás volá naše pouť, jdeme za hlasem Compostely. Slavná francouzská poutní píseň
Santiago de Compostela po čtvrté 2010 13.5 – 12.6.2010 Jakubská cesta radosti
Poutní cesta je paralela s cestou životní a cestou k sobě samému. Člověk je na cestě neustále, ale na poutní cestě je opravdu a bytostně. Na cestě mám jen starosti, že jdu do Santiaga. Čas plyne tak, jak mu dovolím. Jsem naladěn na cestu, otevírám se svým myšlenkám, citlivěji vnímám přírodu a lidi kolem. Raduji se z maličkostí, potěší jen slůvko „Buon camino“, které je nejčastější. Vyčistím si hlavu zrovna jako na treku v Himálajích.
Ve středověké Evropě zdědil křesťanský svět tři významná poutní místa: Kristův Svatý hrob v Jeruzalémě, hrob Svatého Petra v Římě a ostatky apoštola Svatého Jakuba v Santiagu. Pocházel z rybářské rodiny, ale později se (stejně jako jeho bratr Jan) stal jedním z dvanácti apoštolů. Pro jeho vznětlivou povahu mu přezdívali "Syn Hromu". Zasloužil se o šíření evangelia na Iberském poloostrově. Byl prvním z Ježíšových učedníků, který byl pro svou víru popraven. Stalo se tak r. 41 n.l. v Palestině, na rozkaz krále Heroda Agrippa I. Podle legendy bylo jeho tělo převezeno do země, kde působil jako misionář, a pohřbeno v nejzápadnějším cípu poloostrova, na místě, kde 2
dnes stojí město Santiago de Compostela. Název SANTIAGO vznikl ze jména St. Jakob. COMPOSTELA pochází z latinského "campus stellae" = hvězdné pole, které prý spatřil biskup Teodomiro (podle jiných zdrojů zbožný poustevník), a díky kterému apoštolův hrob objevil. Kostel, ve kterém byly ostatky uschovány, byl vysvěcen 25. července 816 (svátek sv. Jakuba) a v letech 1075 - 1211 vyrostla na jeho místě katedrála. K hrobu tohoto mučedníka se začaly vydávat stovky poutníků a Santiago de Compostela se stalo vedle Říma a Jeruzaléma nejvýznamnějším poutním místem. Po trase vznikaly ubytovny pro poutníky, byly zakládány kostely, stavěny mosty a budována města.
Poutníci do Říma se nazývali Romeiros a jejich znakem byl kříž. Symbolem jeruzalémských poutníků, kterým se říkalo Palmeiros, byly palmové ratolesti. Svatý Jakub je pochován v Galicii a místo bylo nazváno Compostela. Kolem katedrály s hrobem apoštola vyrostlo město Santiago de Compostela. Poutníci se nazývají peregrinos a jejich znakem je mušle hřebenatka, ze které Jakub pil. V 15. st. do Santiaga dorazila i slavná výprava českého šlechtice pana Zdeňka Lva z Rožmitálu (na kraji města stojí dnes vysoký pilón, na kterém je 25 bust s nejvýznamnějšími osobnostmi světa, které navštívily toto město a na jedné je podobizna pana Lva). V době největší slávy Santiaga ve 12. st. přicházelo do města až 150 000 poutníků ročně. V roce 2004 to bylo 175 000 poutníků z celého světa. Ve středověku byla tato pouť nesmírně dobrodružným podnikem. Přesto se lidé vydávali na cestu, aby prošli vyprahlou krajinou, šlapali přes ledové průsmyky Pyrenejí, přecházeli husté lesy, odolávali vyčerpání, v zimě i vedru, bránili se lupičům. Putování bylo svým způsobem vždy jakési „modlení se nohama“; člověk putoval osamocen vstříc vykoupení. Toto je dnes zapomenuto. Ještě nechci být líný a „tak já teda jdu, aneb Moje Svatojakubská pouť, stejně tak se jmenuje má poslední kniha od Hape Kerlinga. Jakubská cesta do Santiaga de Compostela je vedle Via Francigena vedoucí z Canterbury do Říma a vedle pouti do Jeruzaléma třetí křesťanskou poutní cestou.
3
Proč opět půjdu? Občas prach kolem, bláto na unavených nohách, někdy bičující déšť, jindy spalující slunce na mé kůži. Proč počtvrté během dvou roků na tuto cestu? Kvůli krásným historickým městům? Kvůli románským kostelům či jiným památkám? Pro chutné a levné jídlo či výborné červené víno? Ne, jenom mám chuť jít a jít. Mé nohy mají stále chuť jít a jít, nezáleží na cíli. Jdu kolem báječných lidí, Španělů a také se zajímavými a pokornými poutníky z celého světa a proto žiji naplno. Je to mé obrovské štěstí, které si chci opět vychutnat. „Camino“ otvírá mé srdce, dodává vnitřní energii, naděluje mi radost. Na této pouti jsem jen já a má cesta; jeden den, jeden start, jeden cíl. To mezi jsem já. Nevím, co den přinese, ale vím, že chci dojít. Nejsem na pouti sám, ale mnoho lidiček všech možných národností a věkových skupin. Nevybírám si je, ale jdu a žiji s nimi tuto pouť. Všechny své věci v báglu a stejně jich je moc; 14,5 kg váží batoh skoro celou cestu. Jak málo nám stačí k životu ☺. Každý den ujdu kus cesty a krajina i lidé se mění, mění se i profily a povrchy pod nohama, je teplo a slunce hřeje, někdy bičuje i déšť a vítr, někdy je horko, někdy jsem i mokrý; jsem součástí okolí a přátel, někdy jsem sám… Jsem to stále ale jen já. Jdu do Santiaga a je mi skoro jedno, co tam uvidím, je to můj cíl. Někdy se ptám sám sebe, proč tam jdu? Má to smysl? To, co mi dává pouť, je síla pro život ve světě, kde žiji, pohled do vlastního nitra, souznění s pocity a životy přátel souputníků. Tato pouť je pro mě láska k nejbližším, tady si plním tajná přání, tady otvírám své srdce spolupoutníkům zrovna jako oni mně; přijímám pomoc od jiných a snažím se ji opětovat, udělat radost jiným zrovna jako oni mně. Jsem naprosto svobodný, užívám si to nic, které se stává součástí všeho. Příroda, krajina, lidé a zvířata jsou mi průvodcem, čistá prostota, plesání duše, síla i slabost a hlavně poutníci…, to je má radost. A cesta je můj život. To je má pouť. Jdu tam, kde cesta je víc než cesta. Toto jsem si říkal, ještě než jsem odjel.
4
14.5. pátek – Jičín Plné 4 dny jsme s Mirkem Jiranem čekali, až jsme se dočkali. Dva kamiony Carga a oba vezou zboží do španělské Pamplony, kam jsme měli v plánu dojít třetí den. Ráno ve 2.30 hod. společně jedeme jedním kamionem z Jičína na hranice do Rozvadova, kde na nás čeká druhý kamion. Všichni společně po šesté hodině jsme opustili republiku a s malými
přestávkami
v Německu
jsme ukončili první část cesty za Štrasburkem,
už
ve
Francii,
na
pěkném upraveném a vybaveném parkovišti u benzinky. Mirek (dále jen M.) jel se starším výřečným řidičem Frantou Pírkem a já s Karlem Scheinpflugem, zdatným chlapem, 48 let. Po celou cestu hustě pršelo, což nám ve vyhřátých kabinách nevadilo. Dlouhou bezpečnostní pauzu jsme využili k občerstvení, hygieně a odpočinku. 15.5. sobota 6 km pěšky Budíček byl před půlnocí. Lehce jsme posnídali a v 0.30 hod. pokračovali po francouzském území. Za Besanconem jsme trochu „kufrovali“ a ztratili tak asi hodinu času. Řidičům překvapivě nepomáhaly ani GPS, ale já byl trpělivý. Kolem poledne vypršel čas jízdy a zastavili jsme u nové benzinky před Montluconem, kde byla nejenom bezpečnostní přestávka, ale museli jsme čekat celou neděli, kdy je zákaz jízdy kamionů, tzn. celkem 36 hodin. Naštěstí sociální zázemí bylo výborné včetně sprchy a zásoby jídla a pití z domova také. Počasí bylo chladné, jen 13°C a občas i pršelo. V kabině řidiče nám však skoro nic nechybělo. Před večerem dokonce vysvitlo slunce a tak jsem se prošel po okolí, asi 6 km. Po večeři jsme sledovali na DVD český film.
5
16.5. neděle 15 km pěšky Nikdo kromě chladírenských vozů nemohl pokračovat v cestě a tak byl po ránu na parkovišti velký klid. Vstávali jsme kolem 9. hod., posnídali a ranní sluneční paprsky mě vylákaly na větší procházku mezi osamělá selská stavení, kde se pásli koně i krávy. Příjemná lesní cesta mě dovedla až na lesní louku, kde bylo asi 30 aut, kde francouzská mládež podobající se hippies ze soboty na neděli „pařila“. Pozvali mě na grilovací oběd, ale dal jsem si s nimi jen pivo a vrátil se kolem 14. hod. do kamionu a poobědval. M. zatím luštil křížovky a řidiči pospávali. Odpolední siestu jsem si zpestřil dobrým Chardonay a sladkostmi, večer plzeňským pivem. 17.5. pondělí 1. etapa Saint Juan Pied de Port – Roncesvalles 27 km Jedna z nejtěžších etap; předtím jízda kamionem 530 km a autostopem 10 + 20 = 30 km. Pár minut po půlnoci jsme odjeli na poslední třetinu našeho přesunu do blízkých Pyrenejí. V plánu bylo město Bayonne a poté vlakem odjíždějícím v 8.10 hod. Bohužel jsme měli asi 10 minut zpoždění a kamiony nemohly přímo na nádraží. Proto jsem zvolil alternativní řešení a jeli jsme asi 12 km do první zastávky vlaku, ale i zde nám vlak již odjel, neboť řidiči kamionů se zdržovali na kruhových křižovatkách s malým poloměrem a nemohli zajet přímo k nádraží. Další vlak jel až za 4 hod. a tak jsme se rozhodli pokusit se cestovat autostopem. Poměrně brzy nás naložily dvě dívky, ale po 10 km odbočovaly. jsme
A
tak
zkoušeli štěstí
znovu
a
mladý
francouzský turista či horolezec nás zavezl přímo na start našeho putování.
6
Jen asi o 20 minut později než vlak jsme přijeli do podhůří Pyrenejí, nedaleko španělských hranic. Shlédli jsme typický baskický trh se sýry, salámy a vínem a za pár minut jsme navštívili poutnické
centrum,
kde
jsme za 2€ získali poutnické pasy, které nás opravňovaly k levnému
ubytování
na
cestě do Compostely. M. si ještě
koupil
mušli,
symbolický poutní znak, což je lastura hřebenatka; je to symbol člověka a jeho pěti smyslů (hvězda s pěti cípy), kterou je nutno otevřít,
aby byla nalezena perla. Opustili jsme město a stoupali do hor. M. dal přednost kratší cestě, částečně po silnici, která nepřetíná hlavní vrchol. Já s návrhem souhlasil, neboť jsem tudy nikdy nešel. Počasí nám přálo; bylo teplo a mraky na obloze se odpoledne rozpadly a tak slunce příjemně hřálo. 7
Z nadmořské výšky 180 m jsme
vystoupali
k průsmyku
Puerto
až de
Ibanela (1057) a vstoupili do Španělska. I tak to za odpoledne
znamenalo
převýšení více jak 1200 m. Po silnici nás předjeli dva poutníci s traktory; první byl Belgičan s přívěsem za auto a druhý Němec, též na traktoru s pěkným dřevěným přívěsem s vlaječkami a nápisy Santiago. Moc nás zdravili, což jsme opětovali. Za celou dobu jsme předešli pouze dva poutníky z Brazílie, kteří vůbec nevěděli, že existuje Česko. Cesta divokou přírodou podél bystrých řek mi mnoho připomínala džungli v Nepálu, ale ve výšce 3000 m n.m. Zvolili jsme relativně nejsnazší cestu, neboť spodní část byla po asfaltovém povrchu, ale skoro bez aut, a vyhnuli jsme se vrcholu Lepoeder ve výšce cca 1400 m n.m., kde ještě ležel sníh. Do cíle cesty jsme došli v 17.30 hod. a ubytovali se v obrovské kapli, resp. opatství z 12.st., kde bylo min. 120 lůžek včetně paland a skoro vše bylo obsazeno. Ubytovna je vzorně organizována, vše je skromné, ale čisté. Poplatek za spaní byl 5€. Večeři jsme si dopřáli v blízké restauraci, kde bylo poutnické menu za 9€ (polévka, pstruh s bramborem a víno). Krátce jsme se zastavili na mši pro poutníky, kde i nám Čechům bylo popřáno mnoho zdaru na cestě do Santiaga. M. „potrápil“ internet a já psal deníček. Ve 22 hod. se zhasíná a tak i my spěchali do postele.
8
18.5. úterý 2. etapa Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km Přesně v 6 hod. se rozsvítilo, zazněly nábožné písně z amplionu a všichni vstávali (skoro jako na vojně). Dobře vyspalí jsme opustili ubytovnu v půl sedmé. Každý si mohl vzít namazaný chléb a část jablka. Začali jsme sestupovat bukovým lesem za teploty jen 7°C, ale obloha se brzy vyjasnila a slunce začalo hřát a rychle se oteplilo. Sestup bukovým a později borovým lesem mezi vonícím trním a nádhernými baskickými
domy
byl
pohodlný, překrásný. Zjišťuji, že po 2 letech byly strmé cesty
nahrazené
upravenými bohužel
novými
kamennými i
a
betonovými
cestami. Vše financuje EU dle projektu pro rok 2008 – 2013. Snídali jsme až kolem 9 hod. na
prosluněném
dětském
hřišti. Sestup do obce Zubiri byl prudký, ale už ve 12.30 hod. jsme se vyhřívali na slunci polonazí a obědvali poslední dobroty z domova a popíjeli
španělské
červené.
Siesta trvala více jak 1,5 hod. a počasí nám přálo, min. 25°C ve stínu. Jen 1,5 hod. zbývalo do cíle v Larrasoaňa, kde jsme se ubytovali v příjemné menší 9
ubytovně za 6€. Po nezbytné hygieně a praní prádla jsme zašli do baru na pivo (cena 3.30€ byla nesmírně vysoká), ale i tak nám chutnalo. Následoval nákup na večeři, večeře na ubytovně a popíjení červeného na dobrou noc. Bylo to překrásných 27 km a opustili jsme Pyreneje. Kromě nově upravených cest (nejčastěji ploché kameny zalité v betonu) jsou cesty doplněné směrovníky s vyznačením příštích obcí a měst s udáním vzdálenosti – opět žluté šipky a nápisy na modrém podkladě. Značení a orientace na poutní cestě je dokonalá a opravdu není třeba mapy. 19.5. středa 3. etapa Uterga 33 km, celkem 88 km Vstávali jsme v půl sedmé a opustili ubytovnu mezi posledními. Ale byli jsme asi jediní, kteří posnídali (ostatní nám záviděli naše vaření, tj. plynový vařič a ešus). Teplota po ránu byla kolem 12°C, skoro jasno, SV vítr; na cestu ideální počasí. Nikdy jsem Pyreneje nepřešel bez deště jako letos. M. tvrdil, že je to díky jemu, neboť s ním mám pokaždé štěstí na dobré počasí (naposledy nedávno v Beskydech). Velmi pohodlná je cesta do Pamplony, kam jsme vstoupili po překročení dvou
románských
mostů
z 12.st. přes řeku Agra. Po 11. hod. jsme přišli do historického města
Pamplona,
hlavního
města Navarrského království k Dómu, který je již třetím rokem
zakrytý
lešením
z důvodů opravy. Zajímavá a pestrá náměstí
je
fasáda
radnice
Castilione,
a kde
M.odpočíval a ošetřoval svou oteklou nohu a já obstaral nákup pro chutný oběd. 10
Teplota byla 20°C, polojasno, trochu větrno. Po obědě M. odešel fotit katedrálu a já se bavil s Němci, kteří jedou na kolech a spali na ubytovně s námi. Město jsme opustili
nádhernými
parky na periferii a odtud
již
sami
stoupali na hřeben ve výšce 750 m n.m. mezi lány vzrostlého obilí
až
k větrným
elektrárnám
na
hřebeni. Rychle jsme sestoupili mezi buky a obilím do vesničky Uterga, kde jsme se ubytovali
v menší
ubytovně
za
Překvapivě
10€.
tu
byli
opět Němci na kolech a divili se, že jsme tu pěšky také. Ve vsi chybí
obchod
s potravinami a tak nezbylo než
si
nic
jiného objednat
poutnické menu za 12€. Tentokráte bylo možné si vybrat ze tří alternativ a tak byl 11
spokojen jak M., tak i já. Dobrou náladu vždy pozvedne červené víno. Po večeři jsme studovali profily všech 34 etap cesty a musím zopakovat, že první dvě patří mezi nejtěžší. Pouť se chodí celý rok, ale v zimě je poutníků mnohem méně. Za celý rok je to cca 150 000 lidí z celého světa, tzn., že každý den na trasu nastupuje asi 500 poutníků. Nemusím věřit v Boha, abych dokázal poznávat na cestě dobré i zlé; naštěstí to druhé tu zatím chybí. Poutníci nejsou fanatičtí věřící, někteří nevěří v Boha vůbec; k těm patřím také já. Většinou jsou na pouti proto, že hledají smysl svého bytí. 20.5. čtvrtek 4. etapa Estella 30 km, celkem 118 km Přispali jsme si do půl sedmé, ale už v 7 hod. pokračovali v cestě. Jen M. si dal kávu z automatu. Ve vsi Obanos jsme si nakoupili chléb u mého známého prodejce, který nám dal i teplou vodu na čaj. Seděli jsme
přímo
překrásného
proti
kostelu
slunečného
za
teplého
rána. Poté jsme míjeli mnoho románských staveb, hlavně kostelů a kolem pohodlné cesty již dozrávalo obilí
nebo
byly
vinice, občas i sady olivovníků
(chřest
v tuto dobu byl již sklizený). Překrásná je Punte la Reina a nejhezčí ze všeho románský pětiobloukový most z 11. st. přes řeku Agru. Zde nás žádaly o focení španělské 12
turistky.
Pokračovali
jsme krásnou krajinou po středověkých kamenných můstcích, krajinou starou a
vypálenou
sluncem,
kde bylo ticho, svoboda a občas vápencové útesy. Ve více
stoupání jak
dlouhém
2
km
nás
předjelo 6 španělských cyklistů, ale nestačili se silami; M. nasadil takové tempo,
že
je
začal
předcházet, když tlačili svá
kola
do
kopce.
Sklidil potlesk a obdiv těch, kteří už byli nahoře. Ve vsi Lorca se to poutníky přímo hemžilo. Zastavili konci
jsme
až
na
v minimarketu,
kde nám na zazvonění otevřel svůj obchůdek starší muž a nabídl to nejjednodušší polední Když
pro
občerstvení. chybělo
pivo,
zazvonili jsme znovu a přinesli
další.
Teplota
přesahovala 25°C a tak jsme se připojili ke španělské siestě. Před odchodem nám majitel obchůdku přinesl domácí klobásu a popřál šťastnou cestu. 13
Už jen 2 hodiny zbývaly do cíle dnešní etapy do Estelly. Ve velké pohodě v půl čtvrté odpoledne jsme
byli
v cíli
starého
královského sídla, kde je asi 10 historických kostelů, klášterů a kaplí. Ubytovali jsme se ihned v albergu Municipio za 7€, kde bylo téměř plno. V pokoji bylo asi 50 postelí a už skoro obsazených převážně ženami. A tak jsme raději šli
na
procházku
po
městě,
nakoupili laskominy na večeři a využili místní internet v knihovně zdarma k vyřízení pošty. Večeře byla výborná a společnost také. Převažují stále Francouzi a domácí Španělé. 21.5. pátek 5. etapa Torres del Rio 30 km, celkem 148 km V 6 hodin nás probudila hudba, ale ne náboženská, jak je na poutní cestě obvyklé, ale jako na diskotéce; však se tomu všichni smáli. V kuchyňce bylo možné
zdarma
posnídat,
což
většina využila. Už v půl sedmé za teploty 13°C jsme vyšli vstříc dalšímu dni. V 7,15 hod. jsme před klášterem, vedle něhož je vinařský závod, který převzal péči nad poutníky a pojal ji po svém: dva kohoutky; vpravo teče dobrá voda a vlevo navarrské červené víno z Irache – chutnalo výborně. 14
Cesta stále stoupala mezi olivovníky a vinicemi, občas zelené lány obilí, ječmen nebo pšenice. Uklidňující barva, pohodlná hlinitopísčitá cesta, ticho, jen ptáci zpívali, max. pohoda. A tak si stále opakuji, že tato cesta je pro mě nejkrásnější aktivní odpočinek a navíc potkávám mnoho zajímavých lidí. Skoro mám strach, že ji budu chtít opakovat stále, dokud budu na tomto světě. Tempo udával stále M.; do kopců většinou zrychloval, předbíhal poutníky, po rovině byl klidnější. Postupně jsme se propracovávali na čelo poutníků společně se sympatickým horolezcem ze Sao Paula, který má atletickou postavu a svalnaté opálené nohy. Na
oběd
jsme
se
zastavili na náměstí u barokního
kostela
s nádhernými zlatými oltáři s gotickou věží a křížovou chodbou v Los Arcos. Ve stínu
jsme obědvali déle jak 1,5 hodiny a bavili se s mladými poutníky z Austrálie, Itálie a Španělska – moc příjemné. Již od 9. hodiny jsme šli v kraťasech, neboť stejně jako včera teplota v poledne byla min. 25°C, na slunci vedro, neboť chyběl včerejší vítr. Město jsme opustili krásnou kamennou bránou a z amplionu se ozývala nádherná hudba pro poutníky na cestě do Santiaga (M. má nahrávku na videu). Bylo to velmi dojemné, až mé oči zalily slzy radosti nad krásným životem, který žiji! 15
Tato cesta je pro mě velký dar, velké potěšení. Raduji se ze svého dárku. Rovinatá je cesta s písčitým povrchem do vsi Sansol s kostelem a jen 1 km zbýval do cíle cesty ve vsi Torres del Rio, kde jsme se v 15 hod.
za
10€
ubytovali včetně snídaně. Vzorně čistá a vzdušná je ubytovna asi pro 2 x 20 poutníků a tak jsme ji využili k vyprání všeho, co jsme měli. Postupně docházeli další poutníci, už naši přátelé, a společně jsme trávili příjemný večer za stálého slunce až do 20 hodin. 22.5. sobota 6. etapa Navarreta 34 km, celkem 132 km V 6.30 hod. jsme společně s poutníky posnídali a
opět za
nádherného
prosluněného rána pokračovali pohodlnou písčitohlinitou cestou do Viany. Kolem
jen
vinice,
olivové
háje, barevné
vonící keře,
mateřídouška, jalovec nádhera.
atd.
– V9
hodin
jsme
měnili
dlouhé
kalhoty
za
krátké,
teplota
více jak 22°C, modrá obloha. 16
Uprostřed cesty do Logroňa stála v poli
anglická
ambulance, kde ošetřovali poutníkům puchýře a M. si dal
svou
oblíbenou kávičku
a
moučník
a
já
ochutnal
džus.
V Logroně jsme přešli po mostě přes řeku Ebro ke
katedrále
s barokními věžemi z 12. st.. Poté
jsme
nakoupili v supermarketu na centrálním náměstí vedle kašny s fontánou a jezdcem na koni a v blízkém pěkném parku poobědvali. Během oběda nás oslovilo asi 12 fotografů mladší generace v barevných kombinézách s označením „Turismo Logroňo“, kteří soutěžili o nejlepší fotografii turistů ve městě. Žádali naše foto a nejvíce se soustředili na nohy a boty. Bylo to milé setkání a dlouho jsme se vzájemně bavili. 17
Z města jsme pokračovali více jak 2 km parkem a poté kolem jezera, kde španělské rodiny grilovaly a relaxovaly v příjemném prostředí uprostřed borovicového lesa. Dál cesta pokračovala kolem frekventované silnice a teplota překročila 25°C. Šli jsme ale v dobré pohodě a už kolem 16 hod. se ubytovali v albergu za 5€ v městě Navarreta. Po hygieně a praní obvyklá ochutnávka cervezy (piva) a nákup
na
večeři.
Předtím
jsme
ještě
v pozlaceném kostele sledovali španělskou svatbu, kde bylo přítomno asi 250 lidí a svatební obřad stvrdilo kromě faráře šest svědků. M. často telefonoval domů a tak jsme měli čerstvou informaci o našem šťastném vítězství na MS v hokeji nad Švédskem a radovali se z postupu do finále. Připravili jsme si teplou večeři a dobré pití. Na internetu jsme vyřídili poštu a ještě stačili sledovat finále Mistrů Inter Milan – Bayern Munchen 2:0. Po večerce jsme slavili společně s Italkami až do 23 hodin. 23.5. neděle 7. etapa Cirueňa 31 km, celkem 213 km Přestože jsme vstávali kolem šesté, až před sedmou hodinou jsme se rozloučili a poděkovali správci ubytovny a vinným krajem Rioja jsme pokračovali pohodlnou cestou do Najery. Na některých
vinicích
bylo
tolik
kamení, oblázků, že jsem se divil, jak tu víno může růst a při obědě zjistil, jak je dobré, kořeněné. Dlouho šly před námi stejně rychle tři dívky z Norska, ale bez batohů; ty jim vezl taxík. Počasí opět skvělé, 18
jen trochu větrněji, což nevadilo. Přestože byla neděle a skoro všechny
obchody
jsou
ve
Španělsku uzavřené, byl nám doporučen market, kde právě grilovali kuřata. A tak jsme si na jedno skoro půl hodiny počkali a
udělali jsme dobře. Najera patří
mezi
města,
která
křesťané
dobyli
po
muslimech
jako
první.
Hlavní památkou je klášter
Santa
Maria
s královskou
la hrobkou
Real a
náhrobkem slavného stavitele Lopéze. Na sousedním domě je nápis: „Rey don Garcia“, král pan Garcia. Pořádně jsme se přecpali
(každý
půlku
kuřete), vínem trochu opili, ale
pokračovali
kolem
kláštera Santa Maria, kde bylo
mnoho
okolních
čápů
skalách.
na
Zprvu
borový les byl příjemný a chránil nás před sluncem. M. uháněl kolem vinic a mnoha starých viaduktů jako mladík, tempem skoro 6 km 19
za hodinu až do Azory, kde jsme dostihli dívku z Barcelony. Ta v ubytovně končila jako většina poutníků, ale my jsme si ještě 10 km přidali mezi vinicemi do vsi Cirueňa, kde jsme se ubytovali
v soukromém
starém
domě; relativně velmi draho, za 13€. Nebyl to žádný luxus; malý pokojík, palanda a s námi dvě Angličanky, ne moc sympatické, kterým
jsme
museli
přenechat
manželské lože. Cirueňa je spíše nové městečko, ale většina nových domů je na prodej nebo pronájem; bohatší tu využívají golfové hřiště. Cestou jsme minuli poutní kříže ze 16. st. Majitel penzionu byl spíše „vydřiduch“- vše drahé, mizerné kvality, vybavení zastaralé. Večer dokonce uzamkl kuchyňku, kde jsme měli uložené potraviny v ledničce a odjel na hodinu pryč. Po návratu jsem mu pořádně vynadal a řekl mu, že tak špatnou a drahou ubytovnu pro poutníky při svých čtyřech cestách do Santiaga jsem ještě nepoznal. Vymlouval se, že má ubytovnu v pronájmu teprve rok a její využití je jen 5 měsíců v roce a platí vysoký nájem. Večer opět odjel, ale kuchyňku už nezamkl a řekl: „můžete si tu vzít cokoliv“.M. tam našel vhodné jen jedno jablko. Lehce jsme povečeřeli a vychutnali červené víno koupené v hospodě. 24.5. pondělí 8. etapa Villafranca 41 km, celkem 254 km Vstali jsme před šestou a společně s ostatními posnídali trochu připálený tvrdý chléb s džemem a bílou kávou (bylo v ceně 13€).Začali jsme pohodlnou písčitohlinitou cestou, kolem jen zelené obilí, kam oko dohlédlo. Už před sedmou hodinou vycházelo slunce. Vlevo byl zasněžený hřeben s horou San Lorenzo (2262) a tak jsme se těšili z překrásného rána; na obloze žádný mráček 20
a v 10 hodin na teploměru 23°C. Brzy jsme byli v San Domingu, kde jsme si prohlédli románsko gotický chrám. Pokračovali jsme přes
Graňon
kolem
dubů
a
tamaryšků do Recidelle, což je hranice Kastílie. Zemí hradů jsme šli dále mezi zelenými lány obilí a
předcházeli mnoho poutníků. Mně se šlo obzvláště dobře a tak jsem šel několik metrů před M. Když jsme zastavili, tak mi řekl, „proč mě dneska zkoušíš?“ Po malém
občerstvení jsem ho poslal napřed, abych mohl jít svým tempem a v Beloradu na mně počkal. Členitá je tu krajina, připomíná mi to Vysočinu, stále v zeleni. Překrásný slunečný den, asi 26°C. V Belorado M. odpočíval v parku a já 21
nakoupil na oběd a další koňak „Veteráno“, abychom oslavili naše vítězství na MS
v hokeji.
Oběd
se
protáhl skoro na 2 hodiny, neboť jsme vítězství slavili velkolepě. Po třetí hodině M. chtěl pokračovat a tak jsme míjeli jednu ubytovnu za druhou, až nás zastihla dešťová
přeháňka
za
Tosantosem, kde jsme vypili poslední piva. Přestože jsme kráčeli ve výšce nad 900 m n.m. v dešti, bylo velmi teplo a M. udával rychlé tempo a začal nadávat na déšť (mně nevadil ☺). Ubytovali jsme se ve vsi Villafranca za 6€, vykoupali a
slavili
naše
vítězství
v hokeji a také to, že jsme konečně v suchu. Nakoupili jsme a vařili chutnou večeři a popíjeli velmi kvalitní víno
(5€
za
láhev).
Villafranca leží v zeleném údolí a její bílé domky a barevné střechy svítí pohostinně. 25.5. úterý 9. etapa Burgos 34 km, celkem 288 km Jako poslední jsme šli spát po 22 hod. a skoro jako poslední ráno opouštěli ubytovnu, i když ještě nebylo 7 hodin. Více jak 60 poutníků bylo před námi jen z naší ubytovny a všichni šli tentokráte velmi rychle a některým jsme ani nestačili. Mokré věci včetně bot do rána neuschly a tak vše jsme sušili na batohu. Naštěstí bylo teplo a ještě vál mírný vítr a stoupali jsme do výšky 1150 m n.m.; odtud byla vyhlídka na zasněžené pohoří Millan. Dále po velmi 22
pohodlné hlinité cestě lesem kolem buků, později borovic a vřesovců až k osamělému románskému klášteru San Juan de Ortega. Odtud jsme
sestoupili do vsi Agés a na oběd zastavili už v 11 hod. ve vsi Atapuerca,
kde
jsme
dlouho
poseděli v překrásné zahradní restauraci, dosušili svršky a ve vyměněných botách zase stoupali po kamenité cestě do podhůří. Krásná byla zdejší květena a
daleký výhled, až na město Burgos, metropoli Kastílie.. Už ve 14.30 hod. jsme byli na periferii města, kde stál městský autobus, který jsme využili a okamžitě odjeli do centra města. Ušetřili jsme asi 5 km nudné chůze a min. 1 hodinu času 23
a tak už po 15té hodině jsme vstoupili gotickou branou do historického centra města a obdivovali gotickou katedrálu. Žasli jsme nad její nádherou a říkal jsem si: „co ti naši předci uměli a dokázali“. Stavěly ji tři generace německého stavitele Hans-Juana; on, syn Simon a vnuk
Francesco.
Kolem
hlavního trojlodí je mnoho kaplí. Je to gotická nádhera či pohádka se sochami. Necelých 200 m od katedrály jsme se ubytovali ve stejně krásném albergu za pouhá 4€. Vše upravené, čisté, příjemní lidé kolem. V naši kóji spala s námi zatím jen Brazilka a byl jsem zrovna na recepci, když se hlásila na 24
ubytování dáma z italské Aosty, kterou jsem už znal a recepční mě požádal, abych ji doprovodil k posteli nad Brazilkou; a tak jsme byli sexuálně vyvážená společnost. Volný čas jsme využili k prohlídce města, návštěvě knihovny k vyřízení mailů a nákupu na večeři. V 19.30 hod. krátká návštěva mše pro poutníky v blízké katedrále a teprve poté večeře v albergu. M. šel spát dříve a tak jsem si povídal s mladým Švédem,
který
má
rád
adrenalinové sporty. Pyreneje přecházel o 3 dny dříve než my
a
brodil
se
skoro
půlmetrovou vrstvou sněhu. Den předtím mi poutnice z Mnichova vyprávěla, jak se dokonce ten den musela vrátit, neboť ji zastavila sněhová vánice. Vyprávěl jsem, jak krásné počasí v Pyrenejích bylo o tři dny později, když jsem je přecházel já s M.. 26.5. středa 10. etapa Hontanas 31 km, celkem 319 km Již před 6. hod. jsem vařil čaj a dával ranní hygienu. V ubytovně je sice jídelna, ale kuchyňka chyběla.. Byli jsme asi jediní, kteří měli teplou snídani a ještě čaj dostala skoro do postele Italka z Aosty, což ji potěšilo.V půl sedmé jsme opouštěli
kolem
katedrály
Burgos. Bylo oblačné počasí, větrno a chladněji než jindy. Začali
jsme
v nadmořské
výšce skoro 800 m a během dne vystoupali do 950 m. Teplota nepřekročila 18°C. Pohodlná
je
cesta
Tardajosu.
Drsná
do
krajina
mesety byla pro nás příjemná. Ještě hezčí bylo stoupání do Hornilosu, kde byla 25
překrásná barevná obloha a zelené obilí kolem nás. Byl jsem rád, že M. hodně fotil, neboť to bylo velmi plastické a krásné. Po 20 km jsme neměli ani hlad a tak kromě obvyklého „služebního piva“ jsme jedli jen sýr, chléb a pili skvělé červené. Po náhorní plošině zvané meseta, což je pahorkatina, krajina jako step někde v Mongolsku, kde byla jen pustá krajina, občas tráva a hromada kamení, jsme přišli do kamenné vísky se středověkými uličkami do Hontanas, kde jsme se za 5€ ubytovali; sem nelze dojet autem, což je určitá rarita. Ještě
nebyli
ani
2
hodiny
odpoledne a M. měl skoro chuť pokračovat. Ale já chtěl dodržet slovo, že denní etapy nebudou o moc delší než 30 km. Měli jsme za sebou 10 dní a byl jsem rád, že tato pouť je pro mě „cestou slunce“. Každý den nás doprovázelo na cestě. Poutník potřebuje vodu a lásku. V každé vísce stojí kašna či alespoň studna s pitnou vodou a navíc tekutiny doplňujeme jak cervezou, tak i kvalitním vínem. A lásky je také dost… ctěni,
Poutníci srdečně
zdraveni najdou
a
jsou vítáni,
pokaždé
ubytovnu
–
alberge, kde si mohou odpočinout
za
přiměřenou
cenu.
Povečeřeli
jsme
ve
společnosti tří mladých Korejců a poté s Němcem popíjeli červené. Večer jsme 26
vyřídili mailovou poštu a já napsal příspěvek do jičínských novin. Píši o tom, že tuto pouť by si měl projít každý sám. Na rozdíl od M. mě nepřekvapí, že potkávám rozhádané páry nebo jde každý svým vlastním rytmem a večer se setkají. I největší přátelé se raději rozdělí a pokračují sami. Skupiny tu skoro nepotkáte. Základním úkolem každého poutníka je zůstat sám sebou. Nic víc a nic míň. Tato cesta mi dává jistý pocit bratrství; hledám to, co mě s lidmi sbližuje. Tato ctnost se dá právě tady naučit. Všichni mají společný cíl a to je dojít do Santiaga. 27. 5 čtvrtek 11. etapa Frómista 35 km, celkem 354 km Podle již zaběhnutého rituálu vstáváme v 5.45 hod., připravíme snídani a v 6.30 hod.
opouštíme
ubytovnu. Poprvé byla trochu mlha, oblačno, ráno
asi
13°C.
Sestoupili jsme údolím ke
zřícenině
Anton,
San
bývalému
gotickému kostelu.
Na začátku další obce Castrojeriz Nuestra Manzano,
je
úžasná
Seňora
del
což
je
španělský kostel a nad ním starý hrad. Tato pevnost viděla mnoho bojů mezi křesťany a maury. Středověkou silnicí jsme pokračovali úrodnou rovinou k Rio Odrilla. Následovalo stoupání vápencovou pustinou do výšky 900 m n.m., kde unavení 27
poutníci odpočívali. My však začali sestupovat k řece Pisuerga, přes kterou vede starý most z 11. st.; má 11 oblouků a je nově opravený nákladem EU. Zde jsme se
rozloučili
s chudou Kastílii a začali
v provincii
Palencia.
Ve
vsi
Itero de la Vega jsme
nakoupili
před poobědvali tentokráte
a
kostelem a pili
jenom mešní víno. V další vsi Boadilla del Camino jsem chtěl navštívit majitele hotelu, kde jsem spal před 2 roky zdarma a prožil krásný večer s dalšími 7 poutníky ze 7 států! Bylo teprve 13.30 hod. a zatím ještě zavřeno. Dokončili jsme cestu podél kanálu Castilla částečně
28
zarostlého rákosím za zpěvu žab a kukaček ve Frómistě, kde jsme se hned vedle románského kostela San Martin ubytovali za 7€. Obvyklá hygiena, praní, pivo, internet, prohlídka města, nákup, večeře
a
odpočinek
–
stejný
denní
rituál,
ale
moc příjemný. Před
večeří
nás
oslovil
mladík z Bratislavy, který začal o 2 dny dříve a také ho zastihla sněhová vánice v Pyrenejích. Zpět letí až 24.6. přes Londýn do Bratislavy. Pochvaloval si, že jde sám, s čímž jsem plně souhlasil. Potkává více zajímavých lidí a tudíž je cesta pestřejší. M. mi před večeří vyčetl, proč jsem ho na cestu pozval. Asi proto, že rád ukazuji hezké či zajímavé programy jak své rodině, tak i přátelům a někdy i cizím lidem, mají-li o to zájem. Proto např. dělám externího průvodce CK Alpina Brno, kde je mi většinou dobře mezi mladými jak na kole, tak na horských túrách. Proto připravuji a realizuji výlety v Českém ráji, v Krkonoších, Tatrách, Dolomitech, ale i v Himálajích pro své přátele. Jejich spokojenost a radost je také radost má a sdílená je dvojnásobná. Nové věci však objevuji sám. A ještě jedno si neodpustím, což ví už má Jita; deníčky a fotografie z cest mě moc nelákají, navíc mě někdy okrádají o volný čas, který bych mohl věnovat dalšímu poznávání. Chtějí je však stále častěji přátelé a známí a jejich počet se už rozšířil skoro na 80! Navíc mě o to stále prosí Jita, která tak cestuje dodatečně se mnou. Proto jsem rád, že na této pouti je se mnou M., který fotografuje, umí to a dělá to rád. Už se těším na jeho fotografie, které zdokumentují naší společnou cestu. 29
28.5. pátek 12. etapa Carrión de los Gondes 20 km, celkem 374 km U nás je den voleb a také oba jsme věřili, že převahu bude mít pravice nad socialisty s komunisty. Po snídani jsme opustili ubytovnu v 6.40 hod. a šli rovinatou krajinou podél silnice
do
20
km
vzdáleného Carriónu de los Gondes. Já šel část cesty
se sympatickou Gracií
z Aosty a trochu pomaleji než
M.,
předešel. hodině
který Asi
nás
po
společné
půl cesty
jsem začal M. stíhat, ale marně. Nevím, kde jsem ho mohl minout, neboť jsem
odbočil
gotickému
i
ke
kostelu
ve
Villalcaru s románskými prvky.
M.
však
došel za 20 minut, neboť
si
někde
odskočil mimo cestu na WC. Byla velká oblačnost,
občas
spadlo i pár kapek a tak jsem doporučil odpočinkový
den,
neboť
další
ubytovna byla až po 17 km. M. měl však chuť pokračovat dál. Když uviděl 30
ubytovnu kláštera a jeptišky v ní, hned
změnil
názor a ubytovali jsme se jako první poutníci už před 12. hodinou. Je to Benediktinský klášter
Real
Monasterio
San
Zoilo; snoubí se tu nádhera se skromností a to se nám líbilo V klášterech se dá meditovat – o životě a smrti, což jsou krajní body života. Člověk musí zemřít, aby se jiný narodil. Stejně jako po noci přichází ráno. Vstávám, abych šel večer spát, jít do školy a skončit v důchodu, jako nyní já. Všechno začíná a končí. V supermarketu jsme
udělali
velký
nákup
včetně vepřových a kuřecích plátků a mnoho dobrého pití
a
začali
vyvařovat. tu pohoda,
Byla
obrovská která
k této cestě patří. M. byl nadšený zvláštním prostředím mezi jeptiškami a čistým a prostorným ubytováním. Odpoledne se obloha vyjasnila a tak jsme svá těla vystavili slunci, které příjemně hřálo a ve stínu bylo 25°C. Po super večeři včetně kuřecí polévky bylo mnoho piva a vína.
31
29.5. sobota 13. etapa Sahagun 39 km, celkem 413 km M. vstal už v 5.30 hod. a tak po snídani jsme odešli v 6.25 hod. směr Sahagun. Po ránu bylo chladněji, velká oblačnost a M. začal vysokým tempem po rovinaté písčitohlinité
cestě.
Kolem cesty bylo buď zelené obilí nebo jen tráva; stále jsme šli ve výšce nad 800 m n.m.. Po 26 km byla zastávka na oběd u prastarých kamenných lavic a stolu ve vysoké trávě ve vsi Terradilles, většina
kde
je
domů
ještě
z vepřovicových
cihel.
Ubytovali jsme se stejně jako před 2 roky v hotelu Viatoris
za
7€.
Na
hotelových kolech jsme si jeli prohlédnout město
a nakoupit na večeři, neboť jsme chtěli využít místní kuchyňku. Radost nám udělal syn Štěpán s předběžnou výsledků pravice
zprávou
voleb, měla
kde
konečně
dosáhnout převahy nad 32
levicí; uvidíme. V Sahagunu jsou zajímavé románské kostely San Lorenzo a San Tiso. Mají ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými domy. Vše je z cihel a ve 12. a 13. st. je stavěli muslimové; v době, kdy na poloostrově převládali křesťané. Celé Baskicko je čisté, upravené, hezké domy skoro všude. Po výborné večeři jsme seděli na terase, kde bylo slunečno až do 21.30 hod. a popíjeli výborné červené. 30.5. neděle 14. etapa Villarente 43 km, celkem 456 km Již před půl sedmou jsme opustili město a na cestu nám svítil měsíc skoro
v úplňku.
Za
chvilku
ho
vystřídalo slunce a modrá obloha. Pohodlná písčitá cesta, vlevo alej platanů,
opět
po
rovině,
ale
v nadmořské výšce nad 800 m, nás vedla do Burgo Ranero. M. nasadil příliš rychlé tempo a tak jsem ho musel na čele vystřídat a zvolnit. Vedle je asfaltová silnice, asi 4 m široká, po které jezdí jen poutníci na kolech. Jsou to spíše turisté na kolech a jezdí denně cca 50 – 60 km. Kolem
cesty
bylo
vzrostlé obilí, žito až 1 m vysoké; nižší je ječmen a pšenice.
Některé
pole
bylo čerstvě zoráno, jiné leží ladem, občas slatiny – prohlubně země a stojící voda a v ní kvákající žáby. Zajímavé jsou zavlažovací systémy a podzemní domy. Ve vsi Reliegos jsme v parku u 33
restaurace poobědvali vedle skupinky Francouzů, kteří asi více jedí a pijí než chodí. Po obědě jsme pokračovali do vsi Mansilla de las Mulas, kde jsme se chtěli ubytovat. Překrásné albergo bylo už v 15 hod. obsazeno a tak nezbylo nic jiného než pokračovat dalších 6 km a ubytovali jsme se v malé ubytovně Villarente za 5€. Večer jsme si dopřáli poutnické menu za 10€ a byli jsme velmi spokojeni. Společnost nám dělali Němci a Švýcar a já se věnoval sympatické dámě z Innsbrucku, která navštívila Prahu minimálně 10x a pokládá ji za nejhezčí město, které shlédla. 31.5. pondělí 15. etapa Villadangos dei Paramo 36 km, celkem 492 km. Jen čtyři jsme byli na pokoji a spalo se výborně. Cestou do Leonu jsem šel chvilku se Švýcarem z Lucernu, který mě oslovil „dobrý den“. Před 30 roky studoval
v divadle
„Na
zábradlí“
pantomimu
u
Ladislava Prahu
Fialky má
a
rád;
příjemná slova hned po
ránu.
V Leonu
první
kroky
směřovaly k obrovské bílé katedrále s mnoha věžemi,
prý
nejkrásnější
chrám
Španělska (čistá raná gotika). M. stále fotil a já se jen kochal a žasl nad tou krásou. Samotné
město
je
nádhera, pískovcově 34
zbarvená metropole Kastílie; toto město ve mně pokaždé
probouzí
radost.
Jen
španělského
poutníka jsem musel fotit na Plazade la Tegla. Nedaleko odtud je neméně hezká románská bazilika San Isidoro, což je klášterní kostel
s hrobkou leonských králů
a
hospital. Obědvali jsme v pěkném parku
a
pokračovali rovinatou cestou
za 35
velkého
tepla
(ve stínu 27°C) do
vsi
Viladanges, kde jsme
se
v 17
hodin ubytovali. Poprvé jsme tu potkali
pár
z Čech, z Říčan u Prahy. Cestu do
Santiaga
jdou 40 dní, tj. 20 km denně. Zatím
co
my
opět vyvářeli a popíjeli víno a pivo, oni jedli jen bagetu a zapíjeli ji vodou. Jejich pobyt včetně cesty bude prý stát cca 25 000 Kč na osobu, zatím co náš asi měsíční odhaduji na 15 000 Kč; jsou začátečníci, i když jim bylo přes 40 let. 36
1.6. úterý 16. etapa Santa Catalina 36 km, celkem 528 km Po snídani jsme v 6.40 hod. šli po rovince do Hospital de Orbigo, kde bylo na všech věžích mnoho čápů a v kanálech kolem cesty kvákaly žáby- žabí koncert. Mají tu opravdu důmyslné zavlažovací kanály a pěstují tu kromě obilí i zeleninu. Vstup do města vede přes nádherný dlouhý kamenný most, v oblouku, do kopce i s kopce a ještě je zvlněný. Nyní se však částečně opravuje. Říká se o něm, že je to král středověkých mostů přes řeku Orbigo. Při přechodu této řeky bojovali mauři s křesťany. Do dalšího města Astorga jsme šli už členitějším terénem mezi barevnými keři a v pozadí byly zasněžené hory. Často jsem šel a
nemluvil,
někdy
ani
nepřemýšlel, na nic nemyslel, jenom šel – prý to tělu moc pomáhá.
Také
jsem
někdy
zdravil bez slov, jen pokynutím a úsměvem. A pomáhalo mi to; byl jsem svěží. Snažil jsem se plnit motto mé cesty: „Jít dál! A říkat jen to, co je nutné – a dost!“ V Astorze jsem byl v posledních 2 letech již počtvrté, neboť se zde připojuje jižní cesta od Sevilly ke Camino francese. Cesta je krásná, že ji jdu opravdu rád; 2x pěšky a 2x na kole. Města jsou krásná a působivá panoramata jedinečná a stres uvolňující, ale žádné místo není tak mimořádně krásné, žádný kraj tak zvláštní, že bych tady chtěl zůstat napořád. Je to prostě jen cesta a tak to má být. Často vzpomenu na domov, Český ráj, domov můj. 37
Před
náměstím
jsme
s M.
uspořádali pestrý piknik, neboť jsem
nakoupil
v blízkém
supermercadu kromě další láhve Veterána také naše plzeňské pivo (jen 1,20€ za ½ litru).
Poté jsme si prohlédli fasádu radnice plnou fantazie a pozdně gotickou biskupský
katedrálu. palác
od
Vedle
je
Gaudího
v novogotickém stylu; nádherná stavba podobající se hradu má pět stran a z každé vypadá jinak. Slouží
jako
Svatojakubské
Předpokládal
jsem,
že
ubytujeme,
ale
M.
se
muzeum cesty.
tu
chtěl
pokračovat do hor, neboť bylo teprve
poledne.
Po
dalším
plzeňském jsme došli
do obce
Santa
jsme
Catalina,
kde
se
ubytovali ve zcela novém albergu za 5€ a relaxovali. Ve velkém pokoji jsme spali pouze tři. Před spaním jsme chutnali sýr a olivy a popíjeli červené víno. 38
2.6. středa 17. etapa Molinaseca 36 km, celkem 564 km V pohodě jsme posnídali v předsálí jídelny a v 6.40 hod. začali stoupat za jasné oblohy do vsi El Ganso. Krajina byla čím dále hezčí, členitější. Zprvu
dubové
háje,
poté
borovicový les; dále už jen vřes a rozkvetlé keře; květy žluté, modré, fialové, bílé – nádhera. Přitom výhledy na zasněžené
pohoří
Teleno.
V Rabanalu jsme se převlékli do kraťasů, připili Veteránem a
nádhernou
krajinou
s dalekými výhledy stoupali do polorozbořené kamenné
vsi kde
Forcebadan, jsme
vypili
kvasnicovou cervezu
ve
společnosti mladých německých děvčat a Vídeňanky, které začaly putování o týden dříve než my. Za půlhodiny jsme dosáhli výšky 1525 m n.m., což je 39
nejvyšší místo na poutní cestě
a
je
zde
slavný
železný kříž Cruz de Ferro na dlouhém dubovém kůlu a kolem
něho
kamínky
z celého světa Kamarádili jsme se tu se Španěly z Barcelony.
Nejsilnější
zážitek ale byl ze setkání s italským
poutníkem
z Cogne poblíž Aosty (zde jsem byl loni na podzim na pozvání horolezkyně paní Innes), kterému je 76 let a jde poutní cestu z domova do Santiaga a už se vracel opět domů. Vyšel 4.3. a v deníčku měl napsáno 2120 km – za 90 dní! Při přechodu Alp ve St. Bernardu šel týden ve sněhu a poté zničil boty tak, že si cestou musel koupit nové, v kterých chce cestu dlouhou více jak 2600 km 40
dokončit; neuvěřitelné. Popili jsme s ním koňak a jeho stisk ruky mluvil za vše; bodrý chlap!!! Další 4 km do rozpadlé vsi Manjarinu byly nejhezčí z celého dne. Procházeli jsme se skalkami, samé kvetoucí keře, nádhera. Do kamenné horské vsi El Acebo jsme sestoupili na
oběd
a
obdivovali
upravené
domy
s břidlicovými střechami a dřevěnými visutými balkony – víska jako z pohádky, příroda kolem bere dech. Poté jsme sestoupili „botanickou zahradou“ do Molinaseca, kde protéká ve velkém meandru velmi čistá říčka a na svazích jsou vinice. Ubytovali jsme se až na konci
obce,
neboť
předchozí ubytovny byly
po 16té hodině
již
plně
obsazené. Teplota přes den se blížila 28°C i v nadmořské výšce 1000 m. Náročný byl
sestup více jak 900 m. Večeři jsme si připravili z nakoupených surovin v minikuchyňce a spali na terase pod střechou. 41
3.6. čtvrtek 18. etapa Villafranca del Bierzo 31 km, celkem 595 km Na terase při teplotě v noci 12°C se spalo ve spacáku lépe než v přeplněné ubytovně, i když se to M. zprvu.moc nelíbilo. Tamtéž jsme posnídali a v půl sedmé pokračovali v cestě s mnoha poutníky do blízkého většího města Ponferrada. Vstup do města vede po románském mostě přes řeku Bierza. Světoznámý je
hrad
templářů
ze
středověku; dále M. fotografuje barokní radnici a městskou bránu zvanou Brána milosti a kostel Nuestra Seňora. Kolem
cesty do Columbrianosu začínají ovocné sady, hlavně třešně a vinice. Vše je pečlivě upravené, některé domy či vily překrásné. Cesta byla často po asfaltu, mírně členitým terénem. M. opět nasadil velké tempo, kterému nestačili ani tři mladíci z Japonska. Za odměnu jsme si dali půllitru. cervezy v pivnici se znamením štíra, což je měsíc narození M. Poté byla krátká zastávka ve vinařském závodě Bierzo, kde M. nakoupil dvě láhve dobrého červeného, neboť večer předtím jednu láhev rozbil. 42
Oběd byl jako obvykle v pěkném parku a už ve 14.15 hod. jsme se ubytovali v albergu v romantické
vsi
Villafranca
del
Bierzo
6€.
za
Vstup do města je Branou
milosti.
Město
má
přezdívku
„Malá
Compostella“;
ti
co už dál nemohou zde
obdrží
milostivou Compostelu. Poutníků opět přibylo a tak musíme končit raději dříve, abychom dostali volné místo na spaní. Počasí opět slunečné, teplota k večeru ještě přes 25°C a jen
slabý
vítr.
Kolem cesty byly většinou vinice.
opět Vyprali
jsme velké prádlo a jako obvykle šli do baru na cervezu a do knihovny na internet. Zatím co M. fotil kostely, já už jsem je viděl třikrát, tak jsem nakoupil dobroty na večeři. Vařiče v kuchyňce nás moc neposlouchaly a tak jsme vaření a smažení ukončili na našem plynovém vařiči. K večeři byla anglická játra, sýr, olivy a mnoho piva a vína. M. si moc pochutnal a já také. Spát jsme šli už před desátou hodinou, neboť jsme měli v plánu vstát dříve a užít si zítřejší horskou etapu s převýšením cca 1000 m.
43
4.6. pátek 19. etapa Fonfria 42 km, celkem 637 km Celou noc bylo velmi teplo a navíc stálé rušení od bouchajících dveří na WC nám mnoho odpočinku nepřineslo. Navíc většina poutníků vědoma si náročnosti cesty začala vstávat o hodinu dříve, tj. už ve 4.30 hod. a vedle spící Japonci dokonce rozsvítili v pokoji a tak i já s M. vstávali neobvykle ve 4.45 hod. Po snídani na ubytovně už v 5.30 hod jsme začali hledat cestu z města. Jedna
Španělka
mě
ráno ještě obdarovala sladkým moučníkem ke snídani. M. mě brzy vystřídal
ve
vedení,
neboť se mu mé tempo zdálo asi pomalé. Šli jsme údolím podél řeky Valcarce tempem více jak 5 km za hodinu. Zprvu cestě,
po ale
asfaltové s min.
provozem
kolem
a
procházeli
malými
kamennými, ale upravenými vesnicemi, stále nahoru. Překrásné slunečné počasí jako obvykle. Prudké bylo stoupání do vsi La Faba a ještě dále do vsi Laguna de Castilla, kde jsme si dali cervezu. Zde jsme překročili hranice do Galície a odtud už jsou kilometrovníky 44
(po půl km) odpočítávající cestu do Santiaga. Před překrásnou vsí O Cebreio jsme šli opět „botanickou zahradou“ jako včera. Je to nejpříkřejší úsek celé Jakubské pouti. O Cebreio je skutečně nádherné. Kruhové panorama nekončící sytě zelené krajiny bere dech. Mluví se tu galicijštinou, což je něco mezi portugalštinou
a
italštinou. Románský chrání národní
kostel
galicijský poklad:
Svatý grál (pohár). Obec Pallas má upravené kamenné domy s doškovými střechami. Byli jsme ve výšce 1335 m a
odtud už následoval sestup do vsi Fonfria, kde jsme se ubytovali. Za nejlepší výkon 42 km a převýšení více jak 1000 m jsme si večer dopřáli poutnické menu, 45
které bylo zatím nejlepší; jídlo a pití, co žaludek zvládl a nakonec ještě moučník. Společnost nám dělali Kanaďané, Francouzi a Ital ze Sardinie, příjemní a milí lidé. 5.6. sobota 20. etapa Sarria 33 km, celkem 670 km Ráno
téměř
všichni
vstávali v 5.30 hod. a tak jsme se také přidali, neboť skoro
8
hodin
spánku
stačilo. Poprvé bez snídaně jako téměř všichni jsme už v před šestou hodinou za šera
začali
sestupovat
skoro 2 hodiny z 1300 m n.m. do 650 m n.m. do městečka Triacastela, kde jsme chtěli posnídat. Opět cesta byla lemována barevnými keři. Nahoře bylo teplo, inverze, ale ve výšce cca 900 m n.m. ležela hustá mlha. Pekárna však ještě neotevřela a tak jsme pokračovali směr Samos. Snídali jsme až v prvním otevřeném baru po 9. hod. V protisměru jsme potkali zajímavého s oslem
poutníka a
psíkem
vracejícího se ze Santiaga, který
vyšel
ze
svého
domova v Cadizu na samém jihu Španělska, spíše už na hranicích Tuniska. Jeho cesta tam i zpět obnáší více jak 2500 km. Putoval po jižní cestě přes Sevillu, kterou osobně znám z loňského výletu na kole z Granady do Santiaga. Stěžoval si na problémy s ubytováním, neboť osel i pes mu velmi komplikovali nocování 46
poblíž ubytoven. Cesta údolím do Samosu, kde je obrovský klášter, je úžasná, neboť je chráněna vzrostlými starými stromy, také kaštany jsou až 800 let staré a navíc prochází
mnoha
starými
usedlostmi. Zde se zastavil čas. Pohodlnou cestu jsme si vychutnávali a dopřáli si také zastávky na cervezu i koňak. Po 14. hod. jsme ukončili cestu v příjemném vzdušném albergu jako první v Sarria, které už znám z předchozích pobytů. Poprvé jsme za celý den neviděli slunce; typické galicijské počasí: občas mrholení, chlad a mlha. Navíc to všude „voní“ po kravském hnoji. Bohatá byla večeře, kterou jsme si připravili – skoro půl kg kuřecích prsou na grilu, sýr, zelenina, pivo, víno a preclíčky. 6.6. neděle 21. etapa Ligonde 38 km, celkem 708 km V ubytovně se spalo výborně a po dobré sladké snídani (buchty) a ještě vajíčka na šunce jsme už v 6.30 hod.
pokračovali
s desítkami poutníků do Portomarinu.
M.
začal
stoupání ve velkém stylu a rychle;
skoro
soupeřil
s pěknou mladší dámou z Nikaragui. Byla vysoká oblačnost, ale příjemně; teprve
kolem
oběda 47
vysvitlo slunce, které hřálo. Teplota jen 23°C. Stejně jako včera jsme procházeli vesničkami, které mají většinou kamenné domy s břidlicovými střechami a kolem
samé
žulové
zídky.
Viděli
jsme
přímo do chlévů, jak kydají hnůj nebo Převažuje
dojí. tu
ruční práce a je úcta Nepřekvapí
k ní. na
poli ani motyka nebo praní prádla u vesnické nádrže. V pohádkovém Portomarinu jsme byli
přijati jako první poutníci místními chasníky v krojích na širokém schodišti při vstupu do města. Poobědvali jsme v parku a pokračovali bukovými lesy, kde se 48
jejich vůně mísila s močůvkou z luk. Putování jsme ukončili v obci Ligonde, kde jsme se ubytovali v malém novém albergu za 4€. Také zde jsme si připravili večeři v malé kuchyňce, neboť tu spalo jen
10 poutníků, což bylo
příjemné zvláště pro M.. 7.6. pondělí 22. etapa Arzua 37 km, celkem 745 km Po lehké snídani už před půl sedmou jsme zahájili předposlední etapu do města Arzua. Asi hodinu jsme šli sami do Palas de Rei, odkud jsme už potkávali desítky poutníků jdoucích stejným směrem. Bylo teplo a tak jsme brzy odložili bundy a jako pokaždé připili koňakem na šťastný den. M. fotil kromě kostelů sušáky na kukuřici v dřevěném i kamenném provedení a
proutěné koše pro pastýře na poli; dále kamenné „kašny“ na praní prádla. Cesta byla hlinitopísčitá
s
členitým
profilem a vedla převážně lesy.
Poprvé
eukalyptovým
jsme
šli
vonícím
hájem; také kapradí dosahuje 49
lidské výšky. Už v 11 hod. jsme díky M. zvládli 23 km a obědvali v Melide v přírodním parku, kde bylo jen 20°C. Pohodlnou cestou se zastávkou na ovoce a další pivo jsme dosáhli cíle v městečku
Arzua, ale
poutnické
ubytovny
už byly plné. Téměř
v centru jsme si dopřáli malý penzion za 10€ a dokonce mohli využít jeho kuchyňku. A tak jsme nakoupili a připravili opět báječnou večeři, neboť steaky
vážily
skoro
půl
kila.
Společnost nám dělali starší manželé z Norimberku, kteří dokončují poutní cestu z domova do Santiaga dlouhou 2500 km a jdou už pátým rokem; pokaždé 3-4 týdny v roce. Nabídli nám zbytek své večeře, což byly špagety s kečupem, fazolemi a česnekem. Ochutnal jen M., ale moc mu to nechutnalo. Skoro mě jich bylo líto, když jsme tak hodovali. Ráno se to opakovalo při snídani. 8.6. úterý 23. etapa Monte del Gozo 35 km, celkem 780 km Po snídani jsme odešli už v půl sedmé
na
předměstí
poslední
etapu,
na
Santiaga.Je
tam
30
moderních velkých bloků pro cca 3000 poutníků a obsazen byl jen jediný; spal jsem tam naposledy loni. Ubytování za 5€.
Od rána
byla obloha zatažená a podruhé na cestě začalo drobně pršet a vydrželo to s malými přestávkami až do 50
příchodu na ubytovnu před 15. hodinou. Cesta je však velice snadná, s měkkým hlinitopísčitým povrchem a skoro stále lesy a vonící eukalyptové háje. Byla to pro mě nejzdravější procházka a na rozdíl od
M.
mi
vůbec
nevadil déšť, neboť jsme měli pláštěnky včetně
překrytí
batohů.
Slunce
poprvé nesvítilo, ale já ho měl v duši a radoval jsem se celou cestu a usmíval se na poutníky a oni mi to opláceli.
Jediným
větším místem byla Arca, kde jsou krásné upravené
domy
zahrady,
a
v nich
fuchsie a kamélie a mnoho
sestříhaných
okrasných
keřů.
Překvapivě
cestou
nebyly žádné bary a možnost občerstvení pod
střechou
byla
malá. Naštěstí kolem poledne déšť ustal a přístřešek
s
dřevěnou lavicí jsme neminuli. Snědli jsme skoro vše, co jsme nesli v batozích a nebylo toho málo. 51
Na předměstí Santiaga je velký monument postavený na počest návštěvy papeže v roce 1993. Jen 6 minut
odtud
ubytování
bylo
a
déšť
značně zesílil. O to příjemněji sprše
bylo
pod
ve
horkou
vodou, když venku začalo „lejt“. Trochu mi bylo líto poutníků na cestě a mnozí přišli značně vyčerpáni. Po pravidelné
hygieně
jsme zašli na cervezu, internet,
nákup
a
večeřeli jsme ve společnosti bodrého Španěla a dotěrné Polky, která naštěstí brzy odešla. Podruhé jsme slyšeli češtinu od mladého poutníka z Prachatic, který šel Camino Norde a stěžoval si na cesty jen po silnici a málo ubytoven; příště prý raději pojede na kole. Já tuto cestu absolvoval právě loni na
kole
a
to
v protisměru až do Irúnu, Francie.
na
hranice Potěšující
zpráva přišla od Petra, řidiče kamionu Carga, který mi nabídl odvoz z Burgosu, i když jede ve dvojici se svým synem. Rád bych cestoval s Petrem a dojel za ním do Madridu stopem, jak jsem zvyklý z předchozích cest, ale M. chtěl, abych cestoval s ním busem, že jízdenky za autobus zaplatí. 52
9.6. středa 24. etapa Santiago de Compostella 5 km, celkem 785 km Až po šesté hodině mě probudil M., neboť jsem si myslel, že tentokráte nikam nespěcháme. Po výborné snídani na ubytovně jsme dokončili poutní cestu ke katedrále Sv. Jakuba už v 7.55 hodin. Drobně pršelo, ale já se radoval ze čtvrté návštěvy
světoznámého
poutního města. O pocity štěstí a radosti jsem se stačil
dělit s poutníky,
které
jsme
předcházeli.
pomalu Také
oni
neskrývali svou radost a usmívali se ještě více než předtím. Před katedrálou jsem blahopřál M. a sdělil svou radost, jak jsme cestu oba zvládli a nenastala „ponorková nemoc“. Požádal jsem ho, aby stál ve frontě na vyřízení credenciálu, zatím
co
já
zjistím
možné
dopravní spojení do Burgosu, kde nás naloží některý kamion Carga. 2 km od centra je vlakové nádraží, kde jsem zjistil, že přímý vlak jede jen jednou denně v 9.25 hodin. Hledal jsem proto autobusové nádraží, které bylo 3 km vzdálené na druhém konci města. První bus do Burgosu jede ve 14 hodin, druhý, noční ve 23 hodin. Přítel Jirka
z Carga
doporučil
využít
Mates už
mi první
kamion z Burgosu dnes v noci 53
a tak bylo vše rozhodnuto. Také M. se moc těšil domů, neboť poslední týden se mu stýskalo po domově. Krátce jsme poseděli v kavárně a rozhodli se o okamžitém návratu. V 11.30 hod. jsme začali s prohlídkou katedrály a byli účastníky slavnostní mše pro poutníky. Předtím M. vyzvedl i pro mě Credencial, diplom o vykonané cestě v poutnické kanceláři Oficina de los Peregrinos. Stačil jsem zavzpomínat na své nejdražší a rozsvítit svíčky za ně i přátele. Dále jsem jen rozjímal s poutníky celého světa, kterých bylo skoro 2000 a naslouchal motlitbě, zpěvům
a
poděkování za návštěvu Santiaga. Za poutníky pronesl zdravici poutník z Německa. Dnešního dne
došlo
z Čech 5 poutníků; jeden z Leonu, dva z Burgosu a dva, M. a já, ze Saint Jean Pied de Port. Bohužel po hodině, ještě než se začala houpat na laně největší kadidelnice světa „Bota fumeiro“, jsme museli chrám opustit a spěchali na autobusové nádraží, kde jsme si
koupili
jízdenky
do
Burgosu. Nakoupili jsme ještě jídlo na cestu a ve 14. hodin se začali vracet domů. Zatím jen do Burgosu, cca 650 km za 40€ a cesta trvala 9 hodin. Bylo
teplo,
ale
obloha
zatažená a často pršelo, občas 54
velmi moc. V některých městech, která jsme projížděli, teklo velké množství kalné vody přímo po ulicích. Před půlnocí jsme se šťastně setkali s Romanem Dobešem, řidičem Carga, který si mě pamatoval, když jsem jel s Cargem do Madridu poprvé. Asi po 1,5 hodině jízdy jsme měli 9ti hodinovou bezpečnostní přestávku nedaleko francouzských hranic. 10.6. čtvrtek Přestože jsme šli spát
až
v půl
třetí, neboť jsme si
příjemně
povídali lahví
nad koňaku,
vstávali jsme už po
8.
hodině,
posnídali, v blízkém supermarketu nakoupili a v 10.30 hod. pokračovali v cestě. Večer jsme museli opět na 10 hodin zastavit a bylo to na placeném parkovišti tzv. „autohofu“, kde jsme se v restauraci výborně navečeřeli za 11,5€. K dispozici byl samoobslužný pult nejrůznějších předkrmů včetně ústřic a jiných rybích specialit, hovězího masa, vajíček a mnoha salátů; z hlavních jídel jsme si vybrali vepřovou kotletu s hranolky. Pestrý byl výběr moučníků, sýrů a ovoce včetně žlutého melounu a k pití 0,3 l červeného vína. Najedli jsme se opravdu dosyta a lepší víno popili před spaním ještě v kamionu. 11.6. pátek Po lehké snídani jsme už v 6 hodin pokračovali v cestě na východ dalších 10 hodin s 2 hodinovými přestávkami do Mulhause. To už jsme věděli, že pro nás zde jízda skončí, neboť řidič vezl zboží do Německa a bude zde stát plné dva dny, neboť vykládku má až v pondělí. Měli jsme však štěstí, neboť za námi jely 55
další kamiony Carga a hlavně můj kamarád Petr Dusbaba. V kamionu sice jedou
ve dvou řidičích, ale byl ochoten nás odvézt do Jičína oba. Dříve však do Jičína odjížděl jiný kamion s dvěma řidiči a tak ho využívá M., který bude doma dříve než já. 12.6. sobota A také se tak stalo. M. přijel domů už kolem 6. hodiny ráno a já o 3 hodiny později. Měl jsem štěstí, neboť kromě manželky na mě čekaly děti a vnoučata. Lepší přijetí snad ani nemohlo být. Po desáté hodině už jsem s nimi plaval v místním bazénu. Jakubská pouť mi přinesla radost zrovna jako přijetí doma. Pokaždé se na cestu těším ještě více na návrat domů. Chtěl bych zbytek života mít stále radost, vyrovnanost a pohodu jako na této pouti. Camino nabízí každému možnost podívat se pořádně sám na sebe.. Tady jsem si uvědomil, že nejdůležitější je nechat druhého volně dýchat; to jsem se začal učit právě zde vedle M. Cesta je trochu tvrdá, ale nádherná. Proto ji rád opakuji. Vezme dost sil, ale mnohonásobně je vrátí. Musíš ale tu pouť jít, jinak svá tajemství nesdělí. Všechny cesty kladou otázku. Kdo vlastně jsi? „Všichni jsme poutníci na cestě za neznámem“ Paulo Coelho 56
Nakonec poděkování a pár informací 1/ Jitě, která mi cestu přála a současně cestovala po Číně 2/ Mirkovi, který byl dobrým partnerem a znovu překvapil svou výbornou kondicí, přestože ho v první polovině trápila oteklá noha; do kopců někdy chodil „jako by závodil“. Nesplnil tak roli mé „brzdičky“, jak sliboval. Denní průměr byl 34,5 km a sliboval jen 30 km za den 3/ Jirkovi Matesovi z Carga za dopravu do Španělska i zpět 4 / všem neznámým poutníkům a Španělům, kteří nám na cestě pomáhali 5/ ještě jednou Mirkovi děkuji za fotodokumentaci, kterou Jitka zpracovala do deníčku. Náklady na ubytování, stravování a pití nepřekročily 500 Kč za den na osobu.
„Camino di Santiago 2010“ skončilo, ať žije „Camino di Santiago 2011“ V Jičíně 22. června 2010
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2010
57
