Neznámý Bohuslav Reynek
Neznámý Bohuslav Reynek
V šedesátých letech minulého století se rychle začal rozšiřovat okruh těch, kdo obdivují výtvarné dílo Bohuslava Reynka, předtím známé jen umělcovým nejbližším přátelům. Od té doby se o něm napsalo už ledacos a mezi těmi, kdo psali, bylo několik lidí vskutku povolaných – Jiří Šerých, Dagmar Halasová, Věra Jirousová. Také publikací o Reynkovi je už řada, včetně soupisu umělcova malířského, kreslířského a grafického díla od Renaty Bernardi, a letos ji prodlužuje tato knížka. Zveřejňuje Reynkovy práce nejméně známé, k nimž patří především kresby. Výtvarné dílo Bohuslava Reynka se vyvíjelo ve třech odvětvích, ne však současně. Zprvu maloval, nejvíc v prvním a druhém desetiletí minulého století a pak ještě na přelomu čtyřicátých a padesátých let, ale celková žeň obrazů namalovných olejovými barvami je malá: je jich známo devět. Mnohem víc kreslil – zachovalo se asi sto sedmdesát kreseb vytvořených hlavně tužkou, uhlem a pastelem a většina jich je ze třicátých let. Ze všeho nejznámější je ovšem tvorba grafická, začínající roku 1920 a končící v roce 1971 – roce umělcova úmrtí – a čítající přes šest set děl. Nejranější jsou linoryty, někdy kolorované, které
roku 1933 vystřídaly suché jehly. Této technice, tu a tam kombinované monotypem, zůstal Reynek věrný do konce života, v ní „se našel”, jí vytvořil svá díla nejosobitější. Jeho vrcholným tvůrčím údobím byla léta padesátá a šedesátá, kdy se odvrátil od popisnosti kreseb a učinil skutečnost, která ho obklopovala, předmětem reflexe a meditace. Umělec milující literaturu neméně než výtvarné umění, stejně velký básník slova jako tvarů i barev, občas také ilustroval, zejména básnické sbírky své ženy, Francouzky Suzanne Reynaud. Také já znám hlavně Reynkovu grafiku, a to od roku 1965, kdy na mne jako zjevení zapůsobila její výstava v brněnském Domě pánů z Kunštátu, a tak jako k Reynkovým básním se k ní vracím zas a zas. Několikrát jsem byl i v Petrkově, abych poznal místo, kde vznikala. Když jsem tam přijel ponejprv, Bohuslav Reynek už nežil, ale jeho přítomnost jsem v tom starém domě cítil všude, nejvíc v kuchyni, kde na stoličce u kamen vytvořil tolik krásy. Třebaže jsem to všechno viděl poprvé, připadalo mi to důvěrně známé a zdálo se mi, že se dívám jeho očima. Ostatně se mi to zdávalo už dříve a jinde – všude tam, kde mi svým dílem objevil novou podobu skutečnosti. Zvláštním dojmem na mne zapůsobil „modrý” pokoj, v němž rodina beseduje s hosty, a vzpomněl jsem si na
jednu místnost v bytě Jana Zrzavého, jejíž stěny byly natřeny červení; tou červení, která malíře uchvacovala na pašijových výjevech Mistra třeboňského oltáře, bez nichž si nedovedl svůj život představit. Také z této potemnělé modře, možná zděděné po předcích, na mne vanulo cosi nebeského a já jsem pochopil, proč právě tam Reynkovi poslouchají hudbu. Zároveň jsem si však připomněl, že barvami Bohuslavu Reynkovi nejbližšími byly hněď a červeň: hněď země a každodenního lidského údělu, a červeň krve, utrpení a oběti z lásky – červeň blízká mystické červeni Třeboňského mistra. A uvědomil jsem si, že Reynkova tvůrčí velikost spočívala především v tom, že všechno všední a přízemní bylo pro něho stále prodchnuto nadpozemským, zřejmé tajemným. Jedna holandská historička umění nazvala Bohuslava Reynka českým Rembrandtem a on si toto přirovnání věru zasloužil. Byl niterně spřízněn s umělci minulosti, kdy lidé měli k sobě i k Bohu blíž než my, a přitom byl ve všem všudy dnešní a moderní. Jeho dílo je expresivní i imaginativní a poněvadž je tak přímo spojeno s veškerou skutečností jeho života, je zároveň v nejširším slova smyslu realistické. Je osobité až k výlučnosti, ale přitom prodlužuje dvě cenné české tradice. Na jedné straně byli Reynkovými spřízněnci po duchu malíři
objevující krásu obyčejnosti a nelíbivosti – Antonín Slavíček, Jindřich Prucha, přítel Josef Čapek, na straně druhé ti, kteří kladli důraz na duchovní rozměr výtvarné tvorby – Jan Zrzavý, Alén Diviš, ale také Adriena Šimotová. S českou zemí byl Bohuslav Reynek spjat pevně, ale miloval kulturu Francie, z jejíchž malířů mu byl blízký zejména Georges Rouault a jejíž básníky, především křesťanské, přibližoval Čechům jako překladatel a vydavatel. Významně se však zasloužil i o to, aby Češi poznali básně Rakušana Georga Trakla. Tento prostý a nenápadný umělec dokázal to, co dovedou jen velcí: spojit všechno, co žil a tvořil, v jednotný harmonický celek, jejž lze právem nazvat světem Bohuslava Reynka. Svědčí o tom i tato knížka, umožňující srovnávat přímé kresebné záznamy viditelné skutečnosti s grafickými listy vytvořenými zpaměti, jen a jen svobodnou představivostí, kde i jednobarevné výjevy působí barevně, graficky a zároveň malířsky a vždy výsostně básnicky. Vše se tu děje ve znamení poezie, ze všeho vyzařuje duch, na všem, co umělec zpodobuje, ať jsou to lidé, zvířata nebo věci, je odlesk slávy boží, vše je povýtce osobní a přitom míří k nadosobnímu. A právě to dnes potřebujeme. Jaromír Zemina
Štěstí Nejtvrdší si hledám štěstí, štěstí uprostřed bolestí jako démant v prstenu; jako duše v rakvi ze skla, jež by úsvitem se leskla zemřelému na čele. Štěstí jako pramen vody, záhadné a chladné hody plachých tvorů ve hvozdech. Štěstí, a ne opojení, jako hluboký chléb denní z pšenice neb ze žita. Jehož nezoškliví zrádci, do něhož se láska ztrácí jako zrno v dobrou zem; plné úrody a tíže, jako Ježíš, jehož z Kříže sňali v lůno Marii.
Prosba poslední Pane, dej mi, jako odsouzenci, týden krásných dnů... Na vše s důvěrou a láskou ještě pohlédnu, dojdu si k bílým, zářícím zdím, všecko, co dá se, horoucně pohladím, a všemu povím slovo, jež rádo a málokdy slyší; (bude jako prosba pokorné a úsměvu tišší). Pane, dej mi ještě několik dnů krásných, nechať rozsijí všecku plnost srdce svého v pokoji, sladkost věcí utěšením vstřebám v sebe, sladkost, jíž mě živí země tvá i plynoucí nebe: pokynu v povětří ptákům, ve vodách rybám, pně stromů, haluze i lístky zlíbám, oddané sbohem dám dubům i osikám, travin i povadlých kvítků se zdotýkám... Noc pak poslední, ó Pane, sviť měsíc jasný a širý: tehdy se rozžehnám pln bázně, pln těžké víry, slzami smáčeje místa kdys slunná, šeptaje prosebně: „Pulchra ut luna, Pulchra ut luna...“
Bohuslav Reynek 1892 31. května - narozen v Petrkově u Německého Brodu 1905 - 1912 - studuje na reálném gymnáziu v Jihlavě, maluje první obrazy, píše první básně svého básnického díla 1912 - poprvé cestuje do Francie 1914 - počátek spolupráce s Josefem Florianem a jeho nakladatelstvím Dobré dílo ve Staré Říši 1917 - 1922 - vzniká soubor linorytů 1923 - přeložil prvotinu Suzanne Renaud Ta vie est la 1925 - počátek spolupráce s tiskařem Vlastimilem Vokolkem 1926 - svatba v Grenoblu s básnířkou Suzanne Renaud - počátek spolupráce s J. V. Pojerem na edici Atlantis 1927 - vzniká soubor kreseb, pastelů a akvarelů - prvně vystavuje v Grenoblu se skupinou L’Effort 1928 - narodil se syn Daniel 1928 -1929 - maluje a kreslí krajiny v Dauphiné 1929 - prvně vystavuje v Čechách, v muzeu v Pardubicích - narodil se syn Jiří 1933 - Vlastimil Vokolek posílá příteli do Grenoblu Šimonovu Příručku umělce-grafika, vznikají první grafické listy 1939 - začátek spolupráce se Zdeňkem Řezníčkem a jeho edicí Magnificat v Kroměříži 1941 - pase stádo ovcí, vzniká cyklus Pastorale, vydaný 1947 - vyšel grafický cyklus Sníh, Kroměříž, Magnificat 1944 - výpověď z petrkovského statku jej přinutila rozprodat stádo ovcí, což je pro něho zvláště bolestná rána - přijal s rodinou azyl u Florianů ve Staré Říši
1945 - návrat ze Staré Říše do Petrkova 1946 -1949 - vzniká grafický cyklus Job, vydaný v roce 1950 1949 - statek v Petrkově je zestátněn 1950 - začíná uplatňovat grafickou techniku leptu - výpověď Čs. státních statků z rodného domu v Petrkově se díky přátelům podaří zvrátit 1950, 1952 - výstava v galerii Saint Louis, Laforge, v Grenoblu 1960 - dokončil cyklus Don Quijote (1955-1956) - výstava u knihkupce Jeana Damiana v Grenoblu 1964 - zemřela Reynkova žena Suzanne Renaud 1964/1965 - uskutečnila se druhá výstava Reynkových grafických listů v Čechách - v Divadle hudby v Ústí nad Labem 1966 - výstava Reynkovy grafiky ve Špálově galerii v Praze 1967 - vystavuje ve Špálově galerii v Praze s mladými grafiky: J. Balcar, Vl. Boudník, A. Kučerová, K. Malich. A. Šimotová aj. - výstava grafiky v galerii L’Agostiniana, Řím 1968 - výstavy grafiky v Galerii B. Rejta v Lounech, Divadle hudby, Ústí nad Labem, v Ostrově nad Ohří, v galerii v Liberci a Havlíčkově Brodě 1969 - 1971 - píše poslední básně knihy Odlet vlaštovek 1971 28. září - Bohuslav Reynek zemřel v Petrkově, pohřeb se konal 4. října na sv. Františka na hřbitově ve Svatém Kříži
Vydalo Nakladatelství Měsíc ve dne, jj iknlkjůmůcm x lykoickc jdhovijvklm,m,mkjmk,ikkjxlidsjkivjkd Vydalo Nakladatelství Měsíc ve dne, jj iknlkjůmůcm x lykoickc jdhovijvklm,m,mkjmk,ikkjxlidsjkivjkd
