Josef Bohuslav Foerster
(1919)
1
Úvod: Hudba druhé poloviny devatenáctého století a počátku století následujícího má v našich zemích řadu představitelů, kteří zaujali vedoucí místo nejen v českých hudebních dějinách, ale stali se světově proslulými. Za své studium na Hudební fakultě JAMU jsem se ovšem setkal s názorem mnoha kolegů, ţe vrcholnými reprezentanty české hudby ve světě jsou vlastně jen Antonín Dvořák a Leoš Janáček, Bedřich Smetana je chápán spíše jako národní hrdina a symbol počátku naší národní hudby a skladatelé jako Suk, Novák či Foerster jsou jen méně progresivními vrstevníky
Ravela
nebo
Debussyho.
Právě
ţivot
a
dílo
posledního
jmenovaného představitele první generace české hudební moderny js em zvolil jako téma pro svou bakalářskou práci. U prací kolegů - klavíristů bývá
většinou
předmětem
úvah
osobnost
jako
Liszt,
Chopin
nebo
Skrjabin, proto jsem se rozhodl vyváţit převahu ryze klavíristických pojednání profilem osobnosti, která mě zaujala nejen svým uměleckým odkazem, ale i lidským postojem. Doufám, ţe moje bakalářská práce přiblíţí širší odborné veřejnosti tuto dodnes nedoceněnou osobnost české hudby.
2
JOSEF BOHUSLAV FOERSTER – ţivot a dílo
I. Předkové a rodiče Osobnost Josefa Bohuslava Foerstera náleţí v českém hudebním umění k slavné řadě skladatelů, kde je v rovnováze příkladný ţivot člověka s vzorným odkazem umělce. Tuto shodu lze najít v nejrůznějších obměnách i u nejstarších předků jeho rodu. Předkové, venkovští učitelé, ţijící svůj ţivot mezi rodinou, školou a kostelem, neměli lehký úděl. Většina z nich byla předurčena k boji o holé ţivobytí a logicky i tyto podmínky je přiváděly k umění. Věnovali se hudbě, která jim přiná šela nejen větší moţnost obţivy, ale pomáhala snášet těţkosti, které jim přinášel ţivot. Nezapomínali předávat hudbu všem svým dětem. A tak lze říci, ţe těţkosti ţivota daly kantorskému povolání ve společenském i kulturním poslání zvláštní místo. Hudba se stává často lékem, aby zároveň podporovala všechny silné záţitky, které přinášel tehdejší ţivot. Zhodnocuje i nevalné společenské a sociální postavení (tato smutná tradice pokračuje v českých zemích bohuţel doposud..) a podle sil se rodinné tradice přesouvají na pole hudební. Foersterův rod je toho typickým příkladem. Společné dědictví, přejímané s otců na děti a na vnuky, se postupně rozmnoţuje a zvětšuje.
Umění
jejich „malého―
světa
dává ţivotu
i umění
vyšší
hodnoty. Vědomí souvislostí ţivota s hudbou je u těchto lidí zvláštní hnací silou. A všechno dohromady přináší sebevědomí a vědomí síly a i nenahraditelnosti, protoţe je tu moţnost odkazovat výsledky práce dalším generacím. Není divu, ţe vědomí této hluboké zákonitosti v zachovávání tradic vytváří zvláštní druh filosofické moudrosti. A čím více se realizují Foersterové v umění, tím je toto vědomí jasnější. Proto není náhodné, ţe právě rod Foersterů reprezentuje celou epochu české hudby a je pravděpodobně nejhudebnější českou rodinou 19. století. Foersterův rod je český aţ k nejstarším předkům, bez ohledu na německé znění tohoto jména. Tomáš Foerster, narozený kolem roku 1744, byl kantorem. Byl sám hudebník a hudbě vyučil všechny svoje
3
děti.
Nejstarší
syn
Tomáše
Foerstera,
Ignác,
pradědeček
Josefa
Bohuslava Foerstera, narozený roku 1774, chtěl dosáhnout vyšších cílů. Nechtěl být jen vesnickým učitelem jako jeho otec; proto studoval a po vystřídání různých míst se dostal v roce 1810 do Dětenic nedaleko Osenic u Libáně na Jičínsku. Nová škola v Osenicích, postavená roku 1826, poskytuje mu příleţitost k seberealizaci. Začíná v ní učit, a nevědomky určuje místo, které sroste s osudy Foersterova rodu. Ignác Foerster vyučil všechny své děti hudebním dovednostem. Přestoţe si mnozí z nich zvolili jiné povolání neţ učitelské, zůstává všem zá jem o hudbu. Jeho syn Josef, narozený 1804, byl nejlepším hudebníkem rodiny, dobrým varhaníkem a violoncellistou, roku 1827 se stal jeho nástupcem v osenické škole. Josef Foerster, tehdy čtyřiadvacetiletý školní pomocník a varhaník v Mladé Boleslavi, byl ustanoven po smrti svého otce Ignáce Foerstera (+1827), hlavním učitelem a ředitelem kůru v Osenicích. Byl to typický český kantor, energický učitel a ctitel chrámové hudby a zpěvu. V bohatém notovém archívu, z větší části vlastnoručně opsaném, byly zastoupeny i jeho s kladby. Josef Foerster působil v Osenicích padesát let. V roce 1877 ode šel jako penzista do Prahy a doţil se věhlasu svých dětí i vnuků. Z prvního manţelství měl čtyři syny a dceru, z druhého manţelství syna. Všechny děti byly hudebně talentované. Většina z nich byla výbornými varhaníky a všichni, pokud měli rodiny, pokračovali v rodové hudební tradici. Syn z druhého
manţelství,
Karel
(1855-1921),
vystudoval
Praţskou
konzervatoř, byl houslistou v Prozatímním divadle a nakonec se stal ředitelem kůru v Moravských Budějovicích - zde také osenický Josef Foerster, jeho otec, zemřel roku 1892. Ţivoty dětí Josefa Foerstera nejsou uţ vázány na osenickou školu. Dcera Amálie se provdala, synové Gustav a Alois učí jinde a ostatní tři synové - Josef, Antonín a Karel-se věnují
hudbě;
zejména
starší,
Antonín
a
Josef,
dosahují
velkých
úspěchů. Nejstarší syn Josefa Foerstera, Antonín, narozený v roce 1837 v Osenicích,
se
zaslouţil
vynikajícím
způsobem
o
hudební
ţivot
ve
Slovinsku a s hudební kulturou této země zcela spl ynul. Studoval na gymnáziu a po maturitě byl členem cisterciátského řádu ve Vyšším Brodě. V Praze studoval na právnické fakultě, věnoval se však více
4
hudbě, kterou studoval u Bedřicha Smetany. Byl výborným pia nistou a varhaníkem, stoupencem reformy chrámové hudby. V roce 1865 se usadil jako ředitel kůru katedrály v Senji v Chorvatsku a roku 1867 přesídlil do Lublaně jako kapelník Dramatického druţstva a sbormistr Čitalnice. Za rok potom se stal ředitelem kůru dómu v Lublani. Učil hudbu na lublaňských středních školách, kde vychoval značný počet slovinských hudebníků. Roku 1877 zaloţil a řídil varhanickou školu Cecilského druţstva. Zaloţil a třicet jedna let řídil hudební přílohu časopisu
Cerkveni glasbenik.
slovinské
kultuře
své
Jeho činnost byla rozsáhlá.
skladatelské
dílo,
z
něhoţ
vynikají
Zanechal zejména
skladby chrámové, opera Gorenjski slavček, kantáty Turki na Sleviti, Vodnikov věnec. Mimo to napsal řadu sborů, písní, fantazií a klavírních skladeb. Jeho teoretické spisy o hudbě, nauka o harmonii a kontrapunktu, klavírní škola a zejména spisy o reformě chrámové hudby a o vytvoření slovinského hudebního názvosloví, dokazují jeho proslulost. Zemřel roku 1926. Dětí slovinského Antonína Foerstera byly také výkonnými hudeb níky. Nejstarší z nich Anton (1867-1915), byl věhlasným virtuózem a profesorem klavírní hry na konzervatořích v Berlíně a v Chicagu. Kon certoval i v Praze. Další syn osenického Josefa Foerstera, Josef, mladší bratr lublaňského Antonína Foerstera a otec Josefa Bohuslava Foerstera, narozený
22.
varhanické
února
škole
v
1833
v
Praze
Osenicích,
hudbu.
Byl
studoval
učitelství
varhaníkem
a
na
v klášteře
na
Vyšehradě, roku 1857 se stal profesorem Praţské konzervatoře, roku 1858 varhaníkem u Svatého Vojtěcha a u Svatého Mikuláše na Malé Straně, 1862 ředitelem kůru u Svaté Trojice a pak u Svatého Vojtěcha V jirchářích. Někdejší věhlas kůru v Osenicích oţívá u Svatého Vojtěcha, ale uţ na takové úrovni, ţe snáší kritiku velkého hudebního světa. Zpívají tu nejslavnější pěvci a svatovojtěšské produk ce se stávají v Praze známé. Jsou vyhledávány nejen význačnými skladateli tehdejší doby, mezi nimiţ je i Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, ale i širokou veřejností. Tento zájem má vliv na rozsah produkcí tím spíše, kdyţ regenschori Josef Foerster má moţnost představit se i jako církevní skladatel
a
varhaník
se
schopností
vynikajícího
improvizátorského
umění. Roku 1887 je povolán jako ředitel chrámové hudby k dómu sv.
5
Víta. Sny jeho předků jsou splněny. Komponuje mše, rekviem, chrámové písně, varhanní předehry a proslulá mše Jubilaei solemnis znamená vrchol této činnosti. Kantorská rodinná pověst je patrná v sepsání sbírek Katolický varhaník a Praktický návod ku hře na varhany. Nejlepší učebnice – Nauka o harmonii - mu zaručuje trvalý význam výborného hudebního pedagoga a profesora na Praţské konzervatoři, kde vycho val celé generace českých hudebníků. Zemřel 3. ledna 1907 v Praze .
6
II. Mládí
Josef Foerster měl pět dětí, nejstarším z nich byl skladatel Josef Bohuslav Foerster (* 30. 12. 1859) Jeho sestra Marie, zpěvačka a pianistka, která zemřela ve věku šestadvaceti let, měla na budoucího skladatele vedle jeho matky největší vliv. Druhá sestra Anna byla zpěvačkou, bratr Viktor vynikajícím malířem a sestra Boţena výbornou pianistkou. A tak nejen tradice, ale i dobré rodinné vztahy a studijní podmínky, přinesly české hudbě umělce, který má schopnost předat svůj talent celému světu.
Chtěl bych zde pro dokreslení rodinných reálií
přímo citovat z Foersterovy autobiografické knihy Poutník: „…otec byl vtělená energie, statný, silný muţ. Tehdy asi plný nadějí, jeţ jej ostatně nikdy neopouštěly. Ztěţka sháněl chléb pro malou tehdy rodinu, ale jeho mysl byla jasná jako nebe za krásného dne, a smělé plány plnily mu duši. Běhal po „hodinách" a doma komponoval. Byl
váţný,
spíše
zamlklý
neţli
mnohomluvný,
inteligent ní,
širšího
rozhledu, a proto jeden z nejvěrnějších ctitelů a přátel Smetanových. Moje
matka
Marie,
rodem
Hladíkova,
dcera
fořtmistrova,
byla
v
nejútlejším věku dána k zámoţnému strýci, jenţ neměl dítek. Strýc i teta, jeţ jsem poznal osobně, byli bodří, ale malého roz hledu. Strýc, praţský měšťan a mistr řeznický, staral se poctivě o svůj obchod, teta spravovala dům. Svoji svěřenku měli upřímně rádi, posílali ji do školy, později dali učiti i klavíru. Učil ji můj otec, jenţ si nevinné dítě zamiloval a záhy pojal za manţelku. A tak se teprve v manţelství začala po boku otcově vzdělávati. Ač ţili v poměrech nejskrovnějších (tehdy i později) zámoţný strýc pozbyl jiţ několik měsíců před sňatkem své svěřenky veškerého jmění-kupovali si knihy a matka uţívala kaţdé volné chvilek svému vzdělaní. Vidím ji, jak, umyvši podlahu a posypavši ji čistým pískem, usedá ke stolu, aby si opisovala přednášky estetiky, jeţ si vypůjčila od posluchačky konservatoře, přicházející k nám vţdy ve čtvrtek a v neděli k obědu. Bylo to chudé děvče z venkova a moji šlechetní rodičové, ač chudičcí, dávali jí dvakrát v týdnu oběd... Tu je úplný obraz mé matky, její vzácné dobroty, cit livého srdce i její touhy
7
po ideálu. V takovém ovzduší jsem ţil do sedmnácti let. Poměry otcovy se trochu zlepšily, ale přibylo dítek. - Otec odcházel z domu časně a vracel se k obědu. Po obědě se záhy ubíral z domu a přicházel po osmé hodině. Po večeři bylo ticho. Otec pracoval, matka z navena usínala, my děti seděly u svých knih. Někdy byly „hodiny" doma. Tu slýchali jsme vţdy hudbu váţnou, hudbu uměleckou. V sobotu večer hrával otec s nejmilejší svou ţákyní, paní Houskovou, rodem Drahorádovou, na čtyři ruce. Byt byl malý a já spal v šuplíku pod pianem. Hrávalo se dlouho a nejednou jsem usnul za zvuků krásné hudby. Osmiletý byl jsem dán do klavírního ústavu J. Muellera. O něco později učil mne otec ještě s několika jinými chudými dětmi zpěvu. Od té doby jsem zpíval na kůru pod řízením otcovým ve sboru chrámovém alt. Tu a tam jsem dostal lístek do koncertu. Nejraději jsem chodil do konservatoře. Byly to tehdy vzorné produkce. Hudbu jsem miloval. První pokus skladatelský jsem učinil jako student; byl to melodram (pro klavír) na slova Slád kova. Jak jsem se dostal k melodramu. Otec, jak jsem svrchu pozna menal, chodíval z hodin pozdě domů. Já pak měl pro všední dny pořad přísně (jelikoţ s láskou a zálibou) dodrţovaný: as o půl páté přišel jsem ze školy, vypil šálek kávy, ukrojil si kus chleb a (řádný krajíc), nalil do sklenice vody a tak vyzbrojen, usedl ke klavíru. Nejdříve jsem hrál ze „školy" svá cvičení a etudy, později volné „fantasie".Tyto magické tóny vlákaly ke klavíru mé sourozence a tu, kdyţ se setmělo, vyprávěl jsem jim pohádky, ilustruje je zároveň hudebně na klavíru. Zvláště oblíbena byla realistická líčení: tlučení hodin (nejlépe na nejhlubších tónech klavíru), zvuky poštovské trubky, signály hasičů atd. Tyto dětské hry se opakovaly po léta, ovšem jen za přítomnosti matčiny; kdy ţ byl otec doma, nesmělo se hráti; byl chuďas po celý den hudbou zabrán. Sedm náctiletý napsal jsem první píseň (text i hudbu), píseň určenou k matčině svátku a sloţenou k poctě lásky mateřské. Ale ta, jíţ byla určena, ji neslyšela. Svátek byl druhého února, a v ten den nebylo náhodou
moţno
píseň
provésti
(mělo
se
to
státi
v
kruhu
nejsoukromějším), a 16. února časně ráno byly jsme, ubohé děti, zavolány plačícím otcem k matčinu loţi... Kdyţ vycházelo slunce, chvěl se v ranních parách tesklivý hlas zvonu, jenţ hlásal smrt nejlepší matky. Bylo jí tehdy třicet devět let... Po maturitě se vynořila otázka: co
8
studovati. Reální vědy mne nelákaly. Znal jsem latinu a chtěl jsem studovati řečtinu, vstoupit na universitu a věnovat se filosofii. Ale někteří přátelé radili otci, abych zůstal na technice, kde prý kynul (tehdy)
lepší
výsledek...
Studoval
jsem
tedy
chemii,
ale
zároveň
navštěvoval některé přednášky na fakultě filosofické, kam mne uvedl nešťastný prof. Lev Scholz. Po roce vstoupil jsem na školu varhanickou vše ostatní je známo...― Povinnost volala J. B. Foerstera k technickým studiím, chtěl však studovat hudbu. Vystudoval Praţskou konzervatoř, stal se varhaníkem u sv. Vojtěcha, kde vystřídal Antonína Dvořáka, učil zpěv nejdříve na malostranském reálném gymnáziu, později na reálném gymnáziu na Smíchově, učil také po dva roky na varhanické škole a stal se ředitelem kůru u Panny Marie Sněţné. V lednu 1884 zemřela Foersterova matka, coţ nesl skladatel velmi těţce, zmocnila se ho silná melancholie. Začal studovat literaturu. Oblíbil si spisy Vítězslava Hálka a Josefa V. Sládka. Jungmannův
překlad
Chateaubriandovy
Atally,
v
hudbě
Bacha,
Beethovena, Schumanna. A samozřejmě Bedřicha Smetanu, kterého znal osobně. Přes své mládí rozumí osudům a lidskému i uměleckému boji Bedřicha Smetany. Vidí, jak umělecký úspěch je vy kupováno ztrátou lidského
štěstí.
Proto
ho
nemohou
zajímat
pouze
otázky
hudební
techniky. Umění mu v té době splývá se ţivotem, Foerster přemýšlí o ţivotě a smrti a hudba mu je drahá proto, ţe je ře čí duše. Začíná hledat vlastní cestu. Nemůţe jít proto s módou, hudba starších současníků se mu zdá příliš heroická a pompézní. Světová i česká hudba jsou na svém vrcholu. Berlioz, Liszt, Wagner - Smetana, Dvořák, Fibich sice ukazují cestu, Foerster k nim chová neomezený obdiv, ale jejich dílo je pro něj příliš obrovité, mladého Foerstera jako posluchače přivádí spíše do rozpaků. Jeho vrozená skromnost a pokora ho vedou spíše k zdrţenlivosti. Josef Bohuslav
Foerster
se
rozhodne
jít
svojí
vlastní
cestou,
chce
být
nadčasový, bez ohledu na obtíţnost zvoleného úkolu. V tom je jeho zásadní význam. Skladby Foersterova mládí jsou na první pohled dokladem nesnází a rozpaků. Tvoří prostá díla, přehledné jednoduché hudební formy,
9
většinou třídílné, snivého, zádumčivého výrazu, která však přes silnou lyrickou tendenci nekončí v
změkčilosti. Z pěti hudebních vstupů,
napsaných k hrám pro Národní divadlo, je přístupný jeden v úpravě pro klavír na čtyři ruce s názvem Notturno opus 1, původně úvod ke Kupci benátskému, tedy k stejnému dramatu, které zhudební jako operu (Jessika) za pětadvacet let potom. Je jisté, ţe jemu nejbliţší výraz je ve skladbách,
obráţejících
jeho
citový
ţivot.
Foerster
ale
není
melancholikem, který se utápí v lyrismu. Jiţ v opusu 2, Pět písní ve sloku národním, se záměrně opírá o nezastíranou lidovost. Foerster umí citovost postavit do souvislosti s reálným ţivotem. Tímto opusem se tak skladatel staví na stranu Smetanových následovníků. Jeho vztah k rodině se odráţí v klavírních skladbách na čtyři ruce Viola odorata a Rosa mystica, op. 3, v nichţ hudebně zpodobňuje své dvě sestry. Jarní nálady op. 4., pro klavír na dvě ruce, jsou ušlechtilé a jemné a stejnou lyrikou disponují tři písně Vzpomínky, op. 32. V Allegro a scherzo pro klavír přináší pevnou hudební formu, bez zjevné melancholie. Lyrické Čtyři skladby pro harmonium op. 6. z pozdější doby navazují na oblíbené úpravy i skladby jeho otce pro tento nástroj, přinášejí však nový, světský tón. Foerstera uchvacuje textové bohatství ruských lidových písní. Nenapodobuje však ruský národní styl, nýbrţ předělává ho svým českým
způsobem.
Ukrajinská
píseň
op.
6b
pro
smíšený
sbor
s
průvodem klavíru je dokladem toho, ţe Foersterův cit i rozum reagují na romantické vyuţití slovanské hudby adekvátním a nezneho dnocujícím způsobem. Citovou vřelostí je prostoupena první Foersterova skladba pro malý orchestr, suita V horách op. 7, několikrát přepracovaná a v konečné úpravě provedená Oskarem Nedbalem. Respekt k E. Griegovi je vyjádřen nejlepší skladbou, v níţ dosáhne rovnováhy formy i obsahu. Je to dílo zralosti a dramatického vzletu: První klavírní trio f moll, op. 8, bylo věnováno Griegovi a uctilo skladatelův vztah k proslulému norskému umělci. Z klavír ních drobností vynikají Miniatury op. 17. Foerster v konečném třídění svých opusů neuvádí značnou řadu písní a drobných skladeb, např. Sonátu pro housle a klavír, pětivětou Suitu pro orchestr, církevní skladby, mše, sbory a chrámové písně a zejména Bouři, mořskou fantasii na slova Svatopluka Čecha, která zůstala nedokončena. Některé skladby byly ztraceny.
10
III. Hamburk
Roky 1887 aţ 1890, přinášejí nejen veliký obrat ve Foersterově tvorbě, ale i tři jeho veliká díla: První symfonii d moll, první kantátu Hymnus andělů a první operu Debora. Seznamuje se s členkou opery Národního divadla v Praze s Bertou Lautererovou, zpěvačkou, jejíţ úspěchy
jsou
oceňované
den
ode
nejlepší
dne
větší.
českou
i
Její
pěvecké
světovou
i
herecké
kritikou,
umění, vytvořilo
nezapomenutelné postavy a výkony v opeře v Hamburku a Vídni, kde b yl ředitelem slavný Gustav Mahler a zařazují Bertu Lautererovou mezi nejlepší světové pěvce té doby. Začátkem září 1888 se Foerster s Lautererovou oţenil. Mladí manţelé-umělci se v umění i v práci doplňují. Tato doba dává Foersterovi moţnosti dokončit první veliké dílo, veliké rozsahem i vnitřní hodnotou. Napíše svou první symfonii. Komorním doplňkem k první symfonii je Foersterův První smyčcový kvartet E dur, op. 15., věnovaný P. I. Čajkovskému. Hymnus andělů pro smíšený sbor a orchestr op. 13., na slova Svatopluka Čecha je věnován „památce drahé nezapomenutelné matky". Je to první kantáta mladého Foerstera, který se stane mistrem tohoto umění. Prohloubení vzpomínky na matku vrcholí v díle Stabat mater pro smíšený sbor a orchestr op. 56. na středověkou sekvenci. Skladba byla instrumentována pro orchestr v roce 1908 ve Vídni. Jednolitost sklad by přináší nové formální řešení, není to dílo jen náboţenské.
První
Foersterova opera Debora op. 41, dílo, v němţ je autor svou špičkovou deklamací skutečným následovníkem Bedřicha Smetany, byla napsána v letech 1890-1891 na nabídnuté libreto Jaroslava Kvapila, podle hry S. H. Mosenthala. Opera byla však v ND pro malý úspěch staţena po několika provedeních. Ještě před operou Debora napíše pro svojí manţelku milostný cyklus písní Petrklíče, op. 12, nokturna pro klavír na čtyři ruce Při západu, op. 25, Sonátu h moll pro housle a klavír, Tři smíšené sbory op. 16 a Tři selské písně op. 19 na slova J. V. Sládka, v dubnu 1890 je provedena jeho první symfonie, krátce nato zemře jeho sestra Marie.
11
Skladatel jí věnuje svou Druhou symfonii F dur op. 29. Tento pomník sourozenecké
lásky
je
zároveň
velkým
hudebním
dílem,
řadícím
Foerstera k největším mistrům. Byla provedena 1894 po prvé za autorova řízení. Poetický protějšek k tragické druhé symfonii,která patří uţ do jeho tzv.hamburského období je Druhé klavírní trio B-dur op. 38. V prvním praţském období vznikají ještě drobné skladby pro klavír: Listy z mého deníku op. 18, Písni op. 24, Vzpomínky, písně, op. 32, melodramy Tři jezdci op. 21, a Legenda o sv. Julii op. 35, oba na slova J. Vrchlického. V roce 1890 vznikla vlastenecká Česká píseň pro smíšeny sbor op. 30b na slova Jaroslava Kvapila, odměněná první cenou v soutěţi praţského Hlaholu. Pěveckému umění jeho choti se otevírá svět,roku 1893 je pozvána do Hamburku a Foerster ji následuje. Skladatel zde poznává Gustava Mahlera a řadu nejoddanějších lidí, Hamburk znamená pro příchozího skladatele
větší
svět,
neţ
prostředí
tehdejší
maloměstské
Prahy.
Foersterův hamburský pobyt, trvající téměř deset let, přináší poznání nových snah německé kultury. Sblíţí se zejména s výše jmenovaným Gustavem Mahlerem, tehdy prvním kapelníkem v hamburské opeře, kde zpívala Foersterova manţelka. Foerster učí na konzervatoři a stává se hudebním
referentem
nepravidelně
i
korespondence.
s K
hamburských
praţskými
listů.
novinami.
Foersterovým
Z
Referentsky této
nejlepším
doby
přátelům
spolupracuje
pochází
hojná
náleţí
tehdy
Jaroslav Vrchlický, Karel Bendl, Zdeněk Fibich, Antonín Dvořák a jiní. Z českých básníků je mu kromě J. Vrchlického a J. Kvapila nejbliţší J. V. Sládek. Foersterovo vzdělání a inteligence rozpoznávají hod noty nového umění, sám má mnoho příleţitosti dovršit své vědo mosti hudební, literární i malířské. Mahlerova osobnost ho silně z aujme, ale není schopna mít na Foerstera hudební vliv. Foersterova melodika, polyfonie, rytmika, harmonie a celá kom poziční technika prodělávají prudký vývoj. Současné hudební vý boje vedou Foerstera i k novému projevu. Do jeho hudby, zvláště v oblasti písní, se dostává silný lyrismus. Hamburské období je na písňovou tvorbu zvláště bohaté a skladatel je řadí do těchto celků: Tři písně op. 24 a op. 27, Čtyři písně op. 22, Erotikon op. 23 a Polní květy op. 26. Nejkrásnějšími cykly jsou Písně jarní a podzimní op. 11, Písni touhy op.
12
53 a Písně soumraku op. 42. Na německé texty napsal cykly Láska op. 46, Noční violy op. 43 a Zářivé dni op. 69. Zásluhu na takovém mnoţství písní má také ţena Foersterova přítele, zpěvačka a propagátorka jeho písní, paní Helena Koehnová. Koehnovým napsal Foerster řadu drobných skladeb, zejména Vánoční písně op. 80. Jeho hlavní zájem se však upíná k velkým formám. Třetí symfonie D dur z let 1894-1895 byla provedena v Hamburku za řízení Gustava Mahlera. O jejím filosofickém progra mu se zmiňuje autor takto: „První věta: Mládí se svým celým zápalem, nesmírnou touhu a vírou v dosaţení cíle nejvyššího, ale i se svými zápasy, častým zklamáním, novým vzpruţením, čerpaným ze štěstí lásky. Druhá a třetí věta vypravují o radosti i ţalu, o sestrách lásky-bolesti a smrti, o vzpomínkách a nových nadějích, jeţ jsou stále s člověkem. Čtvrtá věta resumuje celý ţivot. Co se dříve odehrávalo zevně, děje se uvnitř; zápasy a naděje, duše touţící pochopiti význam ţivota, vypravují tyto tóny." Filosofická problematika u Foerstera jako vţdy najde pevnou oporu ve skutečném ţivotě. Vztah k domovu vyvrcholí v zhudebnění básní J. V. Sládka, aby v malém rozměru a bez zbytečného patosu vytvořil velké umění. Devět muţských sborů op. 37 z let 1894-1897 Oráč, Mé orné půdy kaţdý hon, Píseň jarní, Velké širé rodné lány, Polní cestou, Skřivánkovi, Z osudů rukou, Stav si, vlaštovičko, Kdyţ jsme se loučili, znamenají nový sloh českého sborového zpěvu, který nebyl do té doby zkomponován. K těmto sborům se významem i hodnotou řadí dalších Šest muţských sborů op. 63, mezi nimiţ jsou vrcholný dvojsbor Hymnus, Píseň lidu a Hvězdy, Čtyři smíšené sbory s klavírem op. 34, smíšené sbory Skon op. 77a a Modlitba na moři op. 71b. Foerster byl po návštěvě moravského Slovácka zaujat dramatem Gabriely Preissové a pocítil potřebu pracovat na své vlastní zpěvohře. V roce 1895 píše ouverturu „studii k Evě" jako samostatné dílo. Rozhodl se napsat předehru k dramatu Gazdina roba. Pod názvem Tragická ouvertura byla provedena několikrát v Národním divadle. Foersterova dramatickou
opera
předlohu
Eva
Gabriely
vznikla
v
Preissové
Hamburku Gazdina
1895-1897 roba,
kterou
na si
Foerster přepracoval a přebásnil. Je to realistický příběh vesnického ţivota, tragédie vesnické dívky. Skladatelova úprava textu přehodnotila
13
a dokreslila psychologii osob i jejich vzájemný vztah. Premiéra Evy dne 1. ledna 1899 přinesla autorovi zaslouţený úspěch: byl pokládán za jednu z největších nadějí české hudby. V Hamburku vzniká také plán vytvořit cyklus, který b y vyprávěl Foersterův ţivot. Tak vzniká symfonický obraz pro velký orchestr Mé mládí op. 44 jako první část cyklu Ţivot. Dílo vzniklo roku 1900, dokončeno v Dnespekách při návštěvě Foersterově u rodičů v Čechách a bylo provedeno poprvé v roce 1901 Českou filharmonií s O. Nedbalem. Druhý díl cyklu Láska je suita pro velký orchestr z roku 1903 Cyrano de Bergerac op. 55. Dílo je inspirováno Rostandovým dramatem,které navštívil
skladatel
v Hamburku;
byl
to
jeden
z jeho
nejsilnějších
divadelních záţitků. Cyrano měl premiéru v České jednotě pro orchestrální hudbu pod taktovkou Oskara Nedbala. Ještě bych se jako klavírista chtěl
zmínit
hamburskou
o
skladbách
období.
komorních
Jsou
cenné
a
klavírních,
proto,
ţe
v
které
nich
do kreslují
Foerster
umí
dimenzovat celé své hudební bohatství na malé ploše a mnohá z nich jsou opravdu díla klasická. Komorní tvorba je zastoupena díly Allegro giocoso pro smyčcový kvartet, Druhým smyčcovým kvartetem D dur op. 39 z roku 1893, Druhým klavírním triem B dur op. 38 z roku 1894 a První sonátou pro violoncello a klavír op. z roku 1898. Dalšími díly jsou Snění pro klavír op. 47 z r. 1898 a několik podob skladatelovi blízkých lidí v cyklu Růţe vzpomínek op. 49 z r. 1902. Vrcholným
dílem
tohoto
období
je
zpěvohra
Jessika
(Kupec
Benátský) op. 60, která svým vznikem 1902-1904 náleţí ještě do hamburského období, ale dokončena byla aţ ve Vídni. Libreto Jaroslava Vrchlického podle Shakespearova dramatu si Foerster upravil, aby dal lépe
vyznít
podstatě
díla.
Shakespearovo
drama
se
stává
spíše
vyprávěním o lidech. Foersterova hudba mírní krutost, vášně, tragiku i nenávist a vrcholí v šťastném konci. Prohloubení pohádkového konce Jessiky
vedlo
Foerstera
k
samostatné
skladbě
s
názvem
Večer
v
Belmonte (nokturno) op. 59, které má podtitul Studie k Jessice. Opera Jessika,
dokument
své
doby,
vyrůstá
slohově
z
Foersterových
melodramů. Soudní scéna, zprvu vypuštěná, byla dokončena na nepřímý popud Gustava Mahlera, který počítal s provedením zpěvohry pro vídeňskou scénu dvorní opery. Jen shodou okolností k tomu nedošlo.
14
Definitivní znění bylo provedeno aţ v Národním divadle v Praze pod taktovkou Karla Kovařovice.
IV. Vídeň
15
Rok
1901
znamená
nový
obrat
ve
Foersterově
ţivotě.
Paní
Foersterová dostala moţnost smlouvy, podepsanou ředitelem dvorní opery
ve
Vídni
Gustavem
Mahlerem
a
nabídku
přijala.
Stala
se
primadonou opery a její pěvecké umění bylo po zásluze oceněno. J. B. Foerster zprvu z Hamburku do Vídně dojíţdí, protoţe nemůţe zanechat své veřejné činnosti. Vídeň ho nijak nelákala, ale je tam Gustav Mahler, dvorní
opera,
Filharmonie
a
hudební
ţivot.
Foerster
zůstane
jen
vídeňským dopisovatelem hamburských listů, nezajištěn opustí Hamburk a následuje svou manţelku. Za tři roky potom získá profesuru na vídeňské konzervatoři. Přátelství s Gustavem Mahlerem sice trvá, ale povinnosti obou umělců nedovolují obnovit někdejší vztahy. Foerster se ve Vídni také angaţuje v českých vlasteneckých snahách. Roku 1905 se stává poprvé otcem; manţelům se narodil syn a přijal jméno po kmotrovi, kterým byl Alfréd ze Schebků, s jehoţ rodinou se stýkal jiţ Foersterův otec a v níţ podobně jako on učil hře na klavír. Schebkovi, majitelé zámku ve Zruči nad Sázavou a čeští vlastenci, se zaslouţili o české umění a jejich pohostinstvím - ať ve vídeňském domě, nebo ve zručském zámku - našla útočiště řada vynikajících umělců. Starali se o Foersterovou manţelku dva roky, které trávila ve Vídni, neţ ji Foerster definitivně z Hamburku následoval. V Schebkově rodině se Foerster setkal také s Janem Kubelíkem, který ho poţádal o napsání houslového koncertu a sám se stal nakrátko Foersterovým ţákem v instrumentaci. Změna působiště mění i Foersterův ţivot. A přistupují i další události: smlouva s nakladatelstvím Universal Edition a členství ve vídeňském
deníku
Die
Zeit.
Foersterovo
dílo
nalezlo
světového
nakladatele. Jeho skladby jsou často provozovány i jinde. Většinu premiér slavily v Praze. Premiéry Cyrana se účastnil italský skladatel Sinigaglia
a
získal
tuto
skladbu
i
dirigenta
O.
Nedbala
k
oslavě
padesátiletého trvání filharmonické společnosti Societa di concerti v Turíně do řady slavnostních koncertů. To znamenalo i Foersterovu cestu roku 1905 do Itálie, poznání italského hudebního ţivota, nová přátelství a sblíţení s Toscaninim, Bolzonim, Barberou a Grossim, s výtvarníky Ridonim, Bistolfim a Mariem Rosso a s básníkem Edmondem d´Amicis.
16
Ve
Vídni
vzniká
r.
1908
skica
k Foersterově
čtvrté
opeře
Nepřemoţení, jejíţ libreto si sám napsal a která byla dopsána pro orchestr r. 1917. Následující dílo,obrovitou Čtvrtou symfonii op. 54, začal psát v Hamburku na Velký pátek v r. 1904. Její podtitul Veliká noc — Velikonoce jsou v první části viděny očima dospělého, očima dítěte v části druhé. Třetí část „Samota — brána do nebes" zachycuje jakousi apoteózu,v melodice inspirovanou gregoriánským chorálem. Skica byla dokončena ve Vídni a symfonie po prvé provedena v Praze 0.Nedbalem r. 1905. Ve Vídni vznikají velmi závaţné scénické hudby: Trilogie o Simsonovi na slova J. Vrchlického z roku 1906, Bloud a smrt op. 75 na slova Hugo von Hofmannstahla z roku 1908 a Petrova cesta op. 116 na slova Strindbergova z r. 1910. K otevření Vinohradského divadla v Praze napsal Foerster za čtrnáct dní Slavnostní ouverturu op. 70. Provedl ji L. V. Čelanský na zahajovacím
koncertě
24.
listopadu
1907.
Do
řady
Foersterových
pohádek náleţí suita o čtyřech částech Ze Shakespearea op. 76 z roku 1908 — 1909 pro velký orchestr. Skladba, která by byla proslulejší v Anglii, podobně jako Cyrano ve Francii, neţ u nás. Čtyři věty hudebně zpodobňují čtyři shakespearovské postavy(např.Lady Macbeth). Další suita Jaro, op. 84, vzniká aţ roku 1911. Je psána pro smyčce a harfu. Z téhoţ roku pochází První houslový koncert c moll op, 88 s kadencí Jana Kubelíka, o němţ jsem se jiţ zmínil výše. Legenda o štěstí, op. 83, pro orchestr je novým kusem autobiografie. Vznikla roku 1909 jako svatební dar bratru Viktorovi. Po větším skladatelském exponování a po dokončení velkých partitur píše Foerster drobné skladby, většinou pro klavír. Ve Vídni vznikly dvě improvizace Hudba večera op. 79 z r. 1904, cyklus A jabloně kvetly op. 52 z r. 1905, Taneční skicy op. 48 z r. 1906, Impresse op. 73 a Skladby pro mého synáčka op. 72, obě z let 1908—1909. Klavírní cyklus variací Erotovy masky op. 98 z r. 1912 jsou posledním klavírním dílem z vídeňského období. Písňová tvorba z vídeňského období je hojná. Tématika i forma textových předloh, odlišný způsob ţivota mění způsob skladatelské práce. Někdejší lyrika a intimita se vědomě obohacuje o nové tóny. Hudební hloubka odpovídá také voleným předlohám. Foerster dokončil některé cykly, jeţ vznikly uţ dříve: Sen jarní noci op.65,
17
Ballady op. 66, Písně op. 68 a Passiflora op. 78. Z významnějších je třeba jmenovat cyklus Démon — Láska op. 81. Zvláštní zmínku si zaslouţí melodram Norská balada na text Julia Zeyera z r. 1905. Hudebně
je
monotematická
,ale
postupně
přerůstá
v
sloţitou
kontrapunktickou práci. Pro orchestr byla instrumentována Otakarem Ostrčilem. Do tohoto období ještě náleţí Pohádka o dlouhé touze op. 101; cyklus písní na slova Josefa Merhauta a Milostné písně op. 96 na texty indického básníka Rabindranatha Thagore (Thákura) . Foerstera se dotkne zvláště silně dílo O. Březiny, A. Sovy a F. X. Šaldy. Vyhledá tři z jejich básní a spojí je v ideově související v celek. Tak vzniklo roku 1914-1918 vrcholné dílo op. 107 Čisté jitro, tři zpěvy pro sólový hlas a orchestr. Následují cykly písní Písně na K. H. Máchu, Večerní zvon, Jarní píseň op. 85 z 1910, Dvě písně s violou op. 91 z 1911, Bílé růţe op. 19 z 1912 a Tři písně z války op. 97 z r. 1915. Komorní a nástrojovou hudbu reprezentují Dechový kvintet op. 95 z r. 1909, Třetí smyčcový kvartet (jednovětý) op. 61 z r. 1907 aţ 1913 a Ballada pro housle a orchestr z r. 1914. V témţe roce vzniká symfonická báseň Jaro a touha op. 93 pro velký orchestr. Úspěch sborů z hamburského období a zrod nových sborových těles v Čechách i na Moravě má přímý vliv na zhudebnění dalších básní J. V. Sládka. Tak vzniká v letech 1900—1910 cyklus Šest muţských sborů op. 63. Na slova německých básníků píše r. 1906 Pět muţských sborů op. 51 a sbory Rodné mluvě, Česká znělka a Svatý Václave.V letech 1910—1911 vznikají pak tyto smíšené sbory: Slavnostní sbor na slova E.Raušara, Píseň klasů, Dvě laně, oba na slova J. Vrchlického, a ţenské sbory s průvodem orchestru Posvěceni noci a Most vzdechů op. 87 na báseň T. Hooda. Významnou je kantáta na slova J. V. Sládka Čtyři bohatýři op. 117 pro smíšený sbor a orchestr z r. 1913; roku 1918 vzniká kantáta inspirovaná smrtí bratra Viktora (padl v Haliči 1915) Mrtvým bratřím pro baryton, smíšený sbor a orchestr op. 108. R. 1918, v prvním
roce
samostatného
Československa,
Nepřemoţených (19.12.1918 v ND).
V. Praha
18
došlo
i
k
provedení
Foersterovi se splnilo jeho přání: po přijetí profesury na Praţské konzervatoři se vrací natrvalo do Prahy. Ţivot J. B. Foerstera je zde určován zejména jeho učením na této škole. Působí na celou generaci českých hudebníků a je zvolen třikrát rektorem (1922, 1928 a 1929). Je uznáván hlavně jako skladatel sborů, ostatní skladby s tojí bohuţel ve stínu. Ale časem pronikají i jeho díla orchestrální. Vzrůstá i obec jeho stoupenců a ctitelů, má své ţáky. Zkušenosti z ciziny mu dávají moţnost dívat se na problémy velkoryse. Začíná být oblíbeným skladatelem a jeho skladby jsou provozovány častěji. Jeho paměť a vzácné vyjadřovací schopnosti přibliţují slovem veliký svět umění i milovníkům literatury. Knihy Poutník, Poutník v cizině a řada literárních eseji, portrétů, projevů a rozborů jsou podle mého názoru aktuální i v dnešní době. Do tohoto údobí náleţí skladba Devět muţských sborů op. 102, zakončená roku 1919, cyklus deseti muţských sborů Co podzim dal, op. 110, smíšený sbor Vzhůru spáči op.112
na
slova
J.
Vrchlického,
cyklus
sedmi
muţských
sborů
Osvobozené vlasti op. tři ţenské sbory Bílá, červená, modrá, op. 115. Roku 1920 vznikají Čtyři melodramy op. 111 na slova J. V. Sládka a J. Vrchlického. V březnu 1920 potká Foerstera tragická okolnost. Dlouhotrvající choroba ukončí ţivot jeho šestnáctiletého syna. Tato událost poznamená jeho práci na opeře Srdce op. 122, která tehdy vznikala a jejíţ libreto si sám napsal. Foerster nevyslovil utrpení komorní for mou, jak to udělal Smetana v Triu nebo kvartetech. Transponovat ţivot do jiné, vyšší sféry - to byl v jeho představě úkol pro formou symfonickou. Tím je určen i charakter Páté symfonie d moll op. 141, kterou začal psát r. 1924 a která je věnována památce jeho syna.
Roku 1928 napsal pro oslavy
svatováclavského milénia oratorium Svatý Václav pro sóla, sbor a orchestr rozhodný
op.
140
na
slova
psychologický
i
Antonína umělecký
Klášterského, obrat.
které
Promluvilo
náboţenské zaloţení a česká tradice jeho rodu –
znamená zde
jeho
vzniká dílo velké
výrazové síly. Oratorium Svatý Václav je provedeno roku 1929, kdy
19
Foerster slaví sedmdesátiny. Doţívá se konečně toho, ţe se stává první osobností českého hudebního ţivota, všeobecně uznávanou a ctěnou, a dostává se mu oficiálních poct a nejvyšších titulů. Jeho dílo se dočkalo souborného provedení v cyklech koncertů i operních představení. V témţe roce byl Foerster také slavnostně promován na čestného doktora filozofie na Karlově univerzitě v Praze, po třetí zvolen rektorem Praţské konzervatoře a po odchodu do výsluţby roku 1930 jako profesor mistrovské školy byl po smrti profesora Josefa Zubatého roku 1931 zvolen prezidentem České akademie věd a umění, jímţ zůstal aţ do konce roku 1938. K dílům dvacátých a třicátých let náleţí Třetí klavírní trio a moll op. 105 z let 1920 aţ 1921, Druhá sonáta pro violoncello a klavír op. 130 z roku 1926. V témţe roce dokončí Druhý houslový koncert d moll op. 104 a Komorní hudbu pro smyčcový kvartet a klavír (klavírní kvintet) op. 138 z r. 1928. Nonet a Koncert pro violoncello, op. 143, z r. 1931, uzavírají tuto instrumentální řadu. Opus 116 tvoří divadelní hudba k devíti hrám: Petrova cesta (Strindberg), Faethon (Theer), Spartská Helena (Verhaeren) , Lásky lichá lest, Večer tříkrálový, Julius Caesar, Jak se vám líbí (Shakespeare), z nichţ poslední Vzkříšení Lazarovo (Vojnovič) je jiţ z r. 1934 aţ 1935. Další scénická hudba s písněmi, sbory i s dalšími čísly, komponovanými pro rozhlasové provedení k Tylově hře Strakonický dudák, tvoří op. 120. Rok
1923
je
rokem
skladatelova
návratu
do
rodného
kraje.
Jičínské kulturní spolky připraví pro Foerstera prove dením opery Eva. Z těchto podnětů vzniká orchestrální dílo Jičínská suita op. 124 a vzpomínka na slavnou tradici kůru zaznívá v Glagolské mši op. 123, v Duchovních písních op. 125, dokončených r. 1931, a v Mši ke cti sv. Františka z Assisi op. 131 z r. 1925—26. Sem lze zařadit i Impromptu pro varhany op. 135 z r. 1927. Op. 137 Vánoční hymnus z r. 1910 je rozšířeno o tři Ave Maria pro ţenský sbor a varhany (1928), a op. 119 tvoří Česká píseň mešní pro smíšený sbor a varhany z r. 1920. Rodnému kraji je pak věnována hlavně Osenická suita op. 129 pro klavír (1926). Črty uhlem pro klavír op. 136 vznikly r. 1927. Význam Foerstera je v tvorbě melodramu,zde je jeho světovost nezpochybnitelná. V roce 1920 vznikají čtyři melodramy op. 111 Tři králové na slova J. V. Sládka,
20
Jacopone
Todi,
Helmaladur
a
Mše
biskupa
Turpina
na
slova
J.
Vrchlického. Opus 139 tvoří dva melodramy: Pravda a pohádka na slova R. Těsnohlídka a Dvě laně na slova J. Vrchlického. Z dalších op. 133 Květy na Tatrách (Tomáš Trnka), dva melodramy op. 149 (Pan učitel a Carcamon) a z pozdější doby Romance štědrovečerní na báseň Jana Nerudy op. 155, Čtyři melodramy (Stín, Cikánské děcko, Sníh, Laň) op. 162, cyklus melodramů Z třicetileté války op. 174. Melodram Kejklíř na Fischerův text má opusové číslo 176. Pět smíšených sborů op. 121 z let 1923 aţ 1924 zahajuje řadu sborových skladeb. R. 1927 vzniká cyklus smíšených sborů Oblačný pták a Svátek zpěvu op. 134. Muţské sbory jsou uloţeny v rozsáhlém cyklu Nové sborové písně op. 145 a v Devíti sborech op.150 na slova českých básníků. Z písňových cyklů je třeba zmínit Kvetoucí magnolie op. 132 z r. 1924. Písně staršího data vzniku jsou doplněny o nové a vydány v cyklu Čisté chvíle op. 144 a ze starších zbývající cykly Co zpívá večer op. 126 a Zpívající noc op. 127. Jeho tvorba těchto let vrcholí monumentální skladbou, hymnickým Te Deum op. 146 pro smíšený sbor orchestr a varhany. Náboţenské přesvědčení promítá do Ţalmu 150 op. 148 pro smíšený sbor z r. 1931 a Ţalmu 121 op. 156 pro smíšený sbor, orchestr a varhany z r. 1935. V letech 1932 aţ 1935 tvořil Foerster svou poslední zpěvohru op. 158, jejíţ libreto napsal na motiv L.N. Tolstého a nazval ji Bloud. Na jaře roku 1936 umírá skladatelova manţelka Berta Lautererová. Sté výročí úmrtí Karla Hynka Máchy je tak vlast ně jen vnější okolnost toho,
ţe
Foerster
píše
své
další
dílo
Máj
pro
sólový
baryton,
deklamátora, muţský sbor a velký orchestr op. 159. Závěrečná část skladby náleţí k nejúčinnějším kompozicím ve Foersterově tvorbě. K dalším dílům poloviny třicátých let náleţí dvě písně na básně Goethovy op. 142 z r. 1932, k nimţ jsou přiřazeny písně na slova Hoelderlinova a M. Pujmanové z r. 1933, šest písní na Puškinovy básně v překladu P. Křičky jsou z r. 1937, na slova Karla Hynka Máchy Srdci mému op. 151 z r. 1936 a Klekání op. 151 b na Timmermansův text, obě pro smíšený sbor a orchestr. Následuje řada děl, která znamenají důleţitý hudební přínos, tře baţe jde o skladby s tématikou církevní. K jmenovaným ţalmům se řadí Hymnus k Panně Marii pro ţenský sbor a varhany op. 157, Dolorosa-
21
Sursum corda pro zpěv, housle, violoncello a varhany, a Betlehem pro smíšený sbor, housle, violoncello, harfu a varhany op. 160. Další skladby tohoto druhu Mše ke cti Nejsvětější Trojice op. 170, kantáta Sv. Frant. z Assisi — Píseň bratra slunce op. 173, Mše k cti Panny Marie pro smíšený sbor a varhany op. 185 spadají jiţ do doby čtyřicátých let. Mše ke cti Sv. Vojtěcha op. 188 je z r. 1947. Do roku 1939 vznikla řada drobných skladeb pro různé nástroje. Jsou zastoupeny v opusech 153, 154 a 163. Mnohé z nich jsou určeny dětem, právě tak jako Nové dětské sbory op. 152.
22
VI. Epilog
V těţké době nastupující fašistické okupace se Foerster doţívá osmdesátky. Těţkosti doby doléhají i na jeho zdraví, ale odolá všemu s pomocí své druhé ţeny Olgy, rozené Dostalové. Sem patří opus 171, tvoří ho Dvanáct muţských sborů na slova J. V. Sládka, Tři sbory pro dětské hlasy a malý orchestr op. 172, cyklus šesti sborů pro smíšené hlasy Srdce op. 175, a opus 178 Sbory pro ţenské hlasy s klavírem s texty básníků F. Halase a J. Hory a Čtyři sbory pro smíšené klasy op. 179 na slova Matasova a Černého. Skladatel se tak doţívá konce války, v roce 1945 komponuje dílo, které je trvalým pomníkem jeho vztahu k vlastnímu národu. Kantáta pro dva sólové hlasy, smíšený sbor a orchestr op. 187 na text B. Mathesia
a
M.
Rafajové
je
nejzávaţnější
skladbou
posledního
skladatelova období. Z písňových cyklů jsou důleţité dva rukopisné cykly Poslední písně F. X. Svobody pro zpěv a klavír op. 180 a Rozmarné písně pro zpěv a klavír op. 184. Na slova J. V. Sládka vzniklo v r. 1945 aţ 1946 šest písní s názvem U bran štěstí op. 186. Tři zpěvy pro hlas s průvodem orchestru op. 181 jsou na texty J. Vrchlického, J. Vyplela a na poslední báseň F. X. Šaldy. Kromě těchto vokálních děl napsal Foerster instrumentální a komorní skladby. Roku 1942 vznikla
Sonata quasi
fantasta op. 177 pro housle a klavír, Čtvrtý smyčcový kvartet F dur op. 182 z r. 1944 je závaţným přínosem české komorní hudbě. Téhoţ roku vznikla Malá suita pro dvoje housle op. 183 a Capriccio pro flétnu a malý orchestr op. 183b. Skladatelovy devadesáté narozeniny 30. 12. 1949 jsou celonárodní událostí. Česká kulturní veřejnost si konečně plně uvědomovala, ţe tento člověk byl současníkem Palackého, Kříţkovského a Smetany, Nerudy a Vrchlického, ctitel a ţák Čajkovského a zosob ňuje stoletý vývoj české hudby. Nedlouho před svou smrtí komponuje ve Vestci u Mladé Boleslavi Pátý smyčcový kvartet G-dur, dílo ohromující zpěvnosti. Jeho ţivotní pouť zde 25.května 1951 končí. Doznívá tak jedna velká a zásadní epocha vývoje české hudby.
23
Závěr: Josef
Bohuslav
Foerster
byl
vynikajícím
českým
hudebním
skladatelem, hudebním pedagogem, v neposlední řadě pak spisovatelem. Svým dílem tvoří jakýsi mezistupeň mezi skladatelským uměním českých klasiků (Z. Fibich , B. Smetana či A. Dvořák) a moderní českou váţnou hudbou 20. století jako byl Janáček nebo Novák. Foerster je podle mého názoru národní
dosud
nedoceněným
tradice,
svým
umělcem.
rodovým
Jeho
původem
hudba patří
vyrůstá do
světa
z
české starých
venkovských kantorů. Dílo Josefa Bohuslava Foerstera je velmi rozsáhlé a mnohostranné.
Sloţil
23
melodramů,
stovky
sborů,
desítky
písní
a
písňových cyklů, šest oper (Eva, Jessika, Srdce, Debora, Nepřemoţení, Bloud),
dva
orchestrální
houslové suity,
koncerty,
komorní
pět
skladby
–
symfonií, dechový
symfonické kvintet,
básně,
nonet,
pět
smyčcových kvartetů, tria, dua, skladby pro sólové nástroje: housle, violu, violoncello, flétnu, klavír, varhany, harmonium a velké m noţství církevních skladeb. Tímto titánským dílem patří bezesporu mezi největší osobnosti evropské hudby přelomu 19. a 20. století.
24
Pouţitá literatura a prameny: Kolektiv autorů: Československý hudební slovník,SHV,Praha 1963 Novák Ladislav: Josef Bohuslav Foerster,Vydavatelství ministerstva informací,Praha 1958 Pala František: J.B.Foerster,SNKLHU,Praha 1962 Hazda Marián: Svet J.B.Foerstera,Akadémia,Banská Bystrica 1982
25
