Bohuslav Reynek samotář z Petrkova

ACTA UNIVERSITATIS WRATISLAVIENSIS No 3594 Slavica Wratislaviensia CLX

•

Wroc³aw 2015

LIBOR MARTINEK Uniwersytet Wrocławski, Polska Slezská univerzita v Opavě, Republika Czeska [email protected]

Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova Na úvod našeho příspěvku bude nutné polskému čtenáři přiblížit alespoň ve stručnosti osobnost Bohuslava Reynka. Jeho cílem je zmapování dosavadní polské recepce i percepce tohoto v Polsku dosud málo známého básníka, představitele české katolické moderny, propagátora expresionismu a překladatele mj. Georga Trakla, žijícího v osamění na české Vysočině hlavně po roce 1948. Vycházíme z předpokladu, že polský čtenář znal z české poezie především představitele realismu a poetismu, proto (i z rozsahových důvodů) převažuje informativní nad analytickým charakterem stati (opřené především o recepční a zejména překladatelský aspekt básníkova díla v Polsku, což tvoří jádro našeho odborného pojednání), nicméně k osobnosti a dílu Bohuslava Reynka je možné, ba i potřebné, vrátit se v budoucnu znovu.1 V druhé části příspěvku usilujeme podat informace o inspirativnosti Reynkovy tvorby pro současnou mladou hudební scénu stejně jako je tomu, byť v menší míře, s inspirativností texty jeho manželky francouzského původu Susanne Renaud. Bohuslav Reynek se narodil v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval zemědělství na Císařsko-Královské Vysoké škole technické v Brně, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát první básně (později byly vydány ve sbírce Žízně). Roku 1923 odjel do Grenoblu, kde poznal autorku knihy Ta vie est la…, básnířku Susanne Renaud, kterou 1 Nabízí se zejména informování polské veřejnosti o tomto jedinečném průkopníkovi expresionismu v Čechách, o jeho překladech G. Trakla, které měly vliv na českou meziválečnou poezii, hlavně na básníky tzv. druhé vlny poetismu nebo tzv. mezigenerace, výrazně existencialisticky orientované (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček) i na básníky pozdější, poválečné (J. Skácel).

Slavica Wratislaviensia CLX, 2015

Slavica160-07 Martinek.indd 85

2014-11-18 09:24:15

86 • Libor Martinek si roku 1926 vzal za manželku. Následujících deset let (1926–1936) žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku. Za války v roce 1944 byli Reynkovi donuceni se ze statku vystěhovat. Celá rodina se nastěhovala do Staré Říše, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se Reynkovi na statek vrátili, ale po komunistickém převratu v roce 1948 byl statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. (První roky se zcela uzavřel a ani neopouštěl dům. Byl tedy samotářem jak z donucení, tak volbou.2) V této době vzniká většina Reynkova grafického díla3 a dozrává také jeho osobitý básnický projev. Reynkovu tvorbu lze ve zkratce charakterizovat důrazem na pastorální motivy, zpředmětněním biblických dějů v reálné krajině, něhou, která postrádá jakékoliv známky patosu, a v neposlední řadě viděním světa, které se nevyhýbá jeho nejtemnějším tónům — právě skrze ně přichází ke Světlu. Hluboká, a přitom trvale vyvzdorovaná víra byla základním principem Reynkovy osobnosti i jeho práce. Právě tady — a ještě v usebrání a v kontaktech se vším stvořeným — hledejme kořeny jeho pokory, celistvosti a opravdovosti. Právě ta opravdovost, jak se domnívá Aleš Palán, přitahuje v šedesátých letech do Petrkova řadu mladých umělců a myslitelů. Mladá generace Reynkovo dílo v té době kvůli komunistickým restrikcím ani nemohla pořádně znát, mýtus osamělého a navzdory tvořícího básníka však veškerá cenzorská omezení prolomil. Dalo by se možná poněkud troufale tvrdit, že bez Reynkových překladů Trakla z předválečného období by nebyl František Halas, respektive nebyl by tím Halasem, jakého dnes známe. Ještě víc ohromujícím však můžeme shledat ovlivnění druhých, jehož básník — pochopitelně nezáměrně — dosahuje na sklonku svých pozemských dnů.4 V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých umělců, jak vyzrálých, tak mladých (např. ze starších Jiří Kolář, Ivan Diviš, z mladších Ivan Martin Jirous nebo Dana Němcová). V roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. Na konci roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie (byly to sbírky Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli). Svoji poslední básnickou sbírku Odlet vlaštovek už vydat nemohl — její sazba byla v rámci postupující normalizace rozmetána. Reynkova poezie vycházela dlouho pouze v bibliofilských vydáních nebo časopisecky, prvního souborného vydání se dočkala až roku 1969. 2 Téma

samoty v Reynkově poezii zde není řešeno, vyžadovalo by si samostatnou pozornost zvěčněnou jinak (např. tematologicky a poetologicky) zaměřeným příspěvkem. 3 Reynek se celoživotně věnoval kresbě a malbě, zde však není prosto na podrobnější pojednání o jeho výtvarném díle, proto odkazujeme na internetové stránky (http://www.pragueout.cz/umeni/ articles/bohuslav-reynek). 4 A. Palán, Bohuslav Reynek je stále naším současníkem, „Katolický týdeník“ 2011, nr 39 (http://www.katyd.cz/clanky/bohuslav-reynek-je-stale-nasim-soucasnikem.html).


Slavica160.indb 86

2014-11-05 12:28:43

Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 87

První Reynkovy sbírky, psané ve dvacátých letech minulého století, jsou ovlivněny expresionismem. Expresionistické tóny však postupně ztrácejí na významu. Po desetileté odmlce se básníkův projev mění. Významnější je motiv rodného kraje, Vysočiny a její přírody. Z jeho básní stále patrněji vystupuje křesťanská spiritualita, láska k Bohu a ke všemu božímu stvoření po vzoru sv. Františka z Assisi. Zvláštní místo v jeho básních zaujímají obrazy z lidského hlediska zcela nepatrných tvorů, které přispívají k vylíčení básníkovy pokorné lásky k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpí. Vrcholem Reynkovy tvorby je jeho poslední sbírka Odlet vlaštovek. Významná byla i Reynkova překladatelská činnost. Překládal z francouzského a německého jazyka především díla francouzských katolických básníků (G. Bernanos, L. Bloy, J. Giono, F. Jammes, J. de La Fontaine, P. Verlaine aj.) a německých expresionistů. Od konce čtyřicátých let se soustředí na překlady básnických sbírek své ženy Susanne Renaud. Za jeho nejvýznamnější překladatelský čin se považuje přeložení veršů G. Trakla, které významně ovlivnily soudobou českou poezii (kromě zmíněného F. Halase také Viléma Závadu nebo Jana Zahradníčka; Trakl byl také oblíbeným básníkem Jana Skácela5). Reynek, ale nejprve především jeho francouzská manželka Susanne Renaud, je znovu připomínán i v zahraničí, především v Grenoblu. Aktivity francouzských obdivovatelů díla obou básníků se dají shrnout pod pojem devoir de mémoire (povinnost k paměti), jenž je hojně frekventovaný, ale zároveň často banalizovaný. Pod tímto heslem bojují jedinci nebo skupiny „proti symbolickému zániku událostí nebo osobností, jež dějiny odsoudily k zapomnění či kterým hrozí vymazání z nejistého fondu kolektivní paměti“6. Zájem o krajanku, která se po válce již nevrátila do vlasti, ale rozhodla se pro nucený život v izolaci v Petrkově se svým manželem, měla zpočátku značně lokální a poněkud regionalistický rozměr. První iniciativa týkající se Reynka jako básníka i grafika přichází brzy po první vlně zájmu o Renaud a nepřesahuje lokální rozměr. Postupně vychází sbírka veršů Renaud, pořádají se přednášky, uskutečňuje se společná výstava Renaud a Reynka v Grenoblu. V r. 1993 je založeno sdružení Romarin — les Amis de Suzanne Renaud et Bohuslav Reynek, které dodalo společenství přátel oficiální ráz. Sdružení se soustřeďuje na vydavatelskou činnost, usiluje o opětovné včlenění obou umělců do dějin literatury a umění. Noví spolupracovníci sdružení přicházejí z univerzit nebo z výzkumných pracovišť, vydavatelská činnost se postupně profesionalizuje a s tím se proměňuje i publikum, k němuž se tato díla obracejí. Sdružení získává podporu francouzského i českého ministerstva kultury. Romarin připravilo zvláštní číslo časopisu univerzity v Grenoblu věnované Reynkovi. Činnost sdružení se 5 Srov.

Z. Kožmín, Skácel. 3, Brno 2006. Servant, O jednom vášnivém pohledu na Bohuslava Reynka v současné Francii, [in:] Česká literatura na konci tisíciletí. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Sv. 2, red. D. Vojtěch, ÚČL AV ČR, Praha 2001, s. 693. 6 C.


Slavica160.indb 87

2014-11-05 12:28:43

88 • Libor Martinek postupně „delokalizuje“, ke slovu se dostávají i profesionálnější přístupy k dílu Reynka a Renaud.7 O Reynkovu poezii začínají jevit zájem také polští překladatelé i někteří básníci, avšak až od druhé poloviny 90. let 20. století, kdy v České republice vycházejí kromě menších výborů poezie také básníkovy sebrané básnické spisy. Průkopníkem seznámení polských čtenářů s Reynkem byl katovický překladatel Andrzej Babuchowski. Ten zařazuje ukázky z Reynkova díla do antologie Na ostrzu płomienia. Antologia czeskiej poezji metafizycznej XX wieku (Wydawnictwo „W drodze“ 1998), vydané v Poznani. V této knize, která se dočkala příznivého přijetí polskou literární kritikou jako nečekaný „objev“, protože česká literatura byla spojována spíše s realistickými a avantgardními literárními proudy, než s metafyzickou dimenzí, vycházejí překlady Reynkových básní a básnických próz Latarnie morskie, Zaparcie się Piotra, Zwiastowanie (básnická próza). Následuje otištění Reynkových básní v různých polských literárních časopisech.8 Andrzej Babuchowski také neúnavně propaguje Reynkovu osobnost a dílo v různých časopiseckých článcích.9 Díky osobním kontaktům básníka Wojciecha Wencela s českým spisovatelem a rozhlasovým dramaturgem Milošem Doležalem, jenž je podobně jako Reynek rodákem z Vysočiny, seznamuje se gdaňský autor nejen s Reynkovou poezií, ale i s Petrkovem a regionem, jenž ho okouzlil. Průvodcem mu zde byl básník a publicista Josef Mlejnek, jenž se zasloužil také o edici Reynkových básnických sbírek v samizdatu (druhém oběhu) pod názvem Básnické dílo Bohuslava Reynka, doprovázenou esejem Blázen jsem ve své vsi i mottem z Knihy Kazatel: „Viděl jsem sluhy na koních, ale knížata, jež chodí po zemi jen právě jako sluhové.“ Wencel, jenž navštívil Petrkov dosud třikrát, publikuje článek Głupkiem jestem w swojej wsi,10 jehož titul navazuje na jednu ze známých básní petrkovského solitéra (Blázen jsem ve své vsi),11 kde představuje Reynka polským čtenářům takto: 7 Ibidem,

s. 693–698. Reynek, Wiersz dla kukułki, Hiob zimą, „Gość Niedzielny“ 2003, nr 47; Wiersz dla kukułki, Ogród, Koty, Księżyc, Ocean, Hiob w zimie, Woły, Dzieło dni sześciu, Dies irae, Boże Narodzenie 1970, „Fraza“ 2008, nr 3–4; Strofy czeskich poetów (mj. B. Reynek, Wiersz dla kukułki, Dzieło dni sześciu), „List do Pani“ 2011, nr 11. 9 A. Babuchowski, Don Quijote z Petrkova (o výstavě grafických děl Bohuslava Reynka v Muzeum Archidiecezjalnym v Katovicích), „Gość Niedzielny“ 2003, nr 47; Don Kichot z Petrkova (článek o tvorbě Bohuslava Reynka), „Fraza“ 2008, nr 3–4; Bohuslav i Suzanne (o manželích Reynkových), „List do Pani“ 2011, nr 11. 10 W. Wencel, „44 / Czterdzieści i Cztery. Magazyn apokaliptyczny“ 2009, nr 2. (http://wojciechwencel.blogspot.cz/2009/12/gupkiem-jestem-w-swojej-wsi.html). 11 Soubor Reynkova díla vyšel v exilovém nakladatelství Rozmluvy a editor Josef Mlejnek doplnil soubor doslovem s totožným názvem: Bláznem jsem ve své vsi. Wenzel kvůli trefnosti a výstižnosti titulu použil stejný název stejně jako Mlejnek, který jej převzal ze zmíněného titulu jedné Reynkovy básně. 8 B.


Slavica160.indb 88

2014-11-05 12:28:43

Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 89 Do Petrkova Reynek wrócił po zakończeniu wojny. Niestety, po przejęciu władzy przez komunistów w 1948 roku majątek stał się częścią Rolniczej Spółdzielni Produkcyjnej (Jednotné Zemědělské Družstvo — JZD). Rodzina byłego właściciela znalazła w nim zatrudnienie na niezbyt eksponowanych stanowiskach. Starszy syn Daniel został kierowcą ciężarówki, młodszy Jiří przyjął etat oborowego, a senior rodu pracował jako robotnik rolny, zajmując się m.in. gotowaniem ziemniaków dla świń. Z głębi domu śledziła te poczynania Suzanne, autentyczna dama, której nowa władza odebrała możliwość kontaktowania się z rodziną we Francji. Jakby tego było mało, Reynek został uznany za wroga ludu. Wprawdzie uniknął losu innych katolickich pisarzy, z Janem Zahradníčkiem na czele, którzy w 1951 roku w sfingowanym procesie tzw. „zielonej międzynarodówki“ zostali skazani na długoletnie więzienie za „propagowanie najbardziej reakcyjnych poglądów Watykanu“, ale został objęty całkowitym zakazem druku, a jego książki usunięto z publicznych bibliotek. Nie pozwalano mu także wystawiać grafik. Musiał pogodzić się z myślą, że świat już nigdy o nim nie usłyszy. „Głupkiem jestem w swojej wsi,/ poznają mnie smutne psy,/ białe psy ospałe,/ płynące w nieznane,/ żaden z nich nie szczeka:/ witają mnie z daleka,/ są to psy obłoków,/ biegną i się nie skarżą“ — pisał w swoim bodaj najbardziej znanym wierszu. Z tego okresu pochodzą fotografie, na których poeta wygląda jak ptaszek. Drobny, wychudzony, siedzi na krześle przy kuchennym piecu z nogami wspartymi o szczebelek i wodzi rylcem po miedzianej tabliczce. Żył w ubóstwie, modląc się, tworząc i wypasając owce, ale akceptował swój los. Miał świadomość, że duchowe piękno rodzi się w bólu. I że potrzeba nieskończenie długiego czasu, aby się objawiło: „Pod dotykiem skupionych cisz/ ziemia w bielutki się zmienia chleb./ Dojrzewa w winnicach pokornych kryształowe grono ascezy;/ błogosławiąc niemotę swych ust,/ spętanych łańcuchem boleści,/ widzę jak rośnie perła zachwytu.“12

Na svůj výlet do Petrkova, kdy se mu napotřetí podařilo zastihnout doma také oba syny geniálního básníka — Jiřího a Daniela — vzpomíná Wencel s určitou pietou: Piec zapamiętany ze starej fotografii wciąż funkcjonuje, choć nikt nie nagrzewa już na nim miedzianych tabliczek. Również salon wygląda tak, jakby państwo Reynek na chwilę wyszli z niego do ogrodu. Wystrój zdecydowanie w guście Suzanne: majestatyczny kredens, kanapa, fortepian, na ścianach biało-błękitna tapeta z motywami kwiatów, kilka obrazów, w tym namalowany przez młodego Bohuslava ekspresjonistyczny portret ojca. Spacerując po zapuszczonym ogrodzie, czuję obecność zmarłego właściciela. Historia jest jak pień drzewa, w którym młode słoje nakładają się na stare, ale ich nie niszczą. Zajmując miejsce umarłych, niby zaczynamy wszystko od początku, ale w rzeczywistości współtworzymy moralny kosmos. Petrkov wciąż pełen jest metafizycznych znaków. Na murze dworu wisi pusta klatka po gołębiach, w topniejącym śniegu gonią się koty, a na odsłoniętym runie z liści leżą muszle porzucone przez winniczki. Nadal stoi tu drewniana chatka, w której pośród kurzu i pajęczyn zawieruszyło się kilka francusko- i niemieckojęzycznych książek. Kiedy zastanawiam się nad metaforą, która oddałaby istotę biografii i twórczości Reynka, przypominam sobie cis czerwony, oglądany zeszłego lata we wsi Vilémovice. Jest to jedno z najstarszych drzew w Europie. Jego wiek szacuje się na dwa tysiące lat. Ponieważ wydziela toksyny, mówi się, że kto pod nim uśnie, już się nie obudzi. Większość z nas boi się codziennego umierania. Wierzymy, że tym, co da nam życie, jest współczesna cywilizacja, w której za najmniejszy wysiłek natychmiast dostaje się nagrodę. Czy jednak jesteśmy szczęśliwi? Reynek wybrał inną drogę. Położył się pod cisem starym jak drzewo krzyża. Umarł — i znalazł życie.13

Wojciech Wencel se také zabývá Reynkovou poetikou, což je dosud jediný polský pokus o určité zhodnocení básníkova díla, a usiluje i o srovnání jeho básnické tvorby s některým z polských básníků: 12 W.

Wencel, Podziemne motyle, „Gość Niedzielny“ 2010, nr 37.

13 Ibidem.


Slavica160.indb 89

2014-11-05 12:28:43

90 • Libor Martinek Co takiego kryje się w wierszach Reynka, że potrafią wpływać na duchowość czytelników? Na pewno nie jest to twórczość dewocyjna ani moralizatorska. Gdybyśmy mieli wskazać polskiego odpowiednika poety z Petrkova, byłby to Józef Czechowicz z jego liryczną, ściszoną dykcją, która rejestruje metafizyczny puls prowincji. W blasku księżyca, w zimowej scenerii ludzie, koty i owce tworzą wspólnotę życia i śmierci, jednak — inaczej niż u Jarosława Marka Rymkiewicza — różnią się od siebie w perspektywie eschatologicznej. Obecna w tych wierszach czułość dla zwierząt jest odbiciem uczucia, jakim „Pasterz prastary“ darzy człowieka. W przyrodzie ukryte są biblijne znaki, które po odczytaniu pozwalają nam oswoić codzienne umieranie i dają chrześcijańską nadzieję. Śmierć nie oznacza ostatecznej zagłady. Pozostawione na śniegu ślady stóp ptaka, który wzniósł się do nieba, przypominają koronę cierniową i kolczaste druty obozów koncentracyjnych, ale są również zapowiedzią powtórnego przyjścia Zbawiciela.14

Wencel se opět vrací k Reynkovi o několik let později v článku Podziemne motyle v souvislosti s vydáním své nové sbírky veršů: Kiedy po raz pierwszy zetknąłem się z twórczością Reynka, ogromne wrażenie zrobił na mnie tytuł jednego z jego tomików: Podzimní motýli. Od razu wyobraziłem sobie kolorowe skrzydła rozpostarte w absolutnej ciemności, niewidoczne dla świata, ale nie dla Boga. W kontrastowym zestawieniu czerni i barw, zamknięcia i wolności, ciężaru i lekkości było coś niezwykłego, może nawet mistycznego. Metafora Reynka mogła odnosić się do oczekujących zbawienia dusz zmarłych, ale i do nas wszystkich, umierających każdego dnia od samotności, ubóstwa, choroby albo od ludzkich języków. W jaki sposób, stając w obliczu upokorzeń, ocalić pokój serca i poczucie wolności? Czy w mroku codzienności da się rozwinąć skrzydła? Przez kilka lat chodziłem z tym obrazem w głowie, zazdroszcząc czeskiemu poecie wyobraźni. Aż przypadkiem natknąłem się w słowniku na wyraz „podzim“, czyli… „jesień“. Okazało się, że tytuł tomu Reynka naprawdę brzmi Jesienne motyle, a moja wizja podziemnych istot była konsekwencją nieznajomości języka. Oczywiście nie mogłem pozwolić, by nagle osierocona metafora pozostała jedynie w mojej głowie. Tak powstał tom Podziemne motyle i jego wiersz tytułowy: „Podobne do greckich bóstw/ szybują głęboko w ciemności/ nad zbiornikami termalnych wód/ pośród zwęglonych drzew/ ich skrzydła wciąż kolorowe/ targane magnetycznym wiatrem/ wybrzuszają się jak wrzucone/ do ognia fotografie/ wyklęte przez owadzi świat/ nienotowane w atlasach przyrody/ czekają aż skończy się czas/ i pęknie kokon ziemi.“15

Mohlo by se zdát, že jsme snesli hodně důkazů o blízkosti Reynkovy poezie a jeho životního postoje mladým polským básníkům, ale je třeba ještě dodat, že ve Wencelově sbírce Podziemne motyle nacházíme báseň Zmartwychwstanie, kterou básník věnoval Reynkovi a která byla pak přetištěna v ratibořském časopise „Almanach Prowincjonalny“ v originále i v překladu píšícího tato slova.16 V předcházejícím čísle „Almanachu Prowincjonalnego“ se objevila studie o polském písničkáři, dalo by se říci „moderním polském bardovi“ Jacku Kaczmarském, přivádí nás to na myšlenku zaměřit se na problematiku zhudebnění Reynkova díla. Díky poměrně častému zhudebnění dosud málo známé poezie petrkovského samotáře, dlouho odkázané pouze na úzký okruh přátel, známých a znalců křesťansky orientované české poezie, dostává k poměrně širokým vrstvám recipientů. Iva Bittová, Jim Čert, Pavel Fajt a Pluto, HUKL, Kopir Rozsywal Bestar, Ondřej Metyš, Michal Nejtek, Noi, Jiří Schneider a Ejhle, Lukáš Sommer, Ondřej 14 Ibidem. 15 W. 16 W.

Wencel, Podziemne motyle… Wencel, Zmartwychwstanie, „Almanach Prowincjonalny“ 2012, nr 16, s. 25.


Slavica160.indb 90

2014-11-05 12:28:43

Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 91

Škoch, Transitus Irregularis, Utlučtumůru, Vladimír Václavek, Karel Vepřek… To jsou hudební interpreti a skupiny, o nichž s jistotou víme, že zhudebnili básně Bohuslava Reynka. Kromě toho Lukáš Sommer i Ondřej Škoch zhudebnili básně Reynkovy manželky, básnířky Susanne Renaud (Škoch pracoval s texty v překladu Alice Škochové).17 Zdá se, aniž disponujeme nějakou přesnou statistikou, že Reynek patří spolu s Václavem Hrabětem, Josefem Kainarem a Janem Skácelem k nejčastěji zhudebňovaným českým básníkům. Hudebníci, kteří usilovali o zhudebnění básní Bohuslava Reynka, sahali většinou po textech z jeho pozdního období tvorby, kdy se podle Jaroslava Meda: soustřeďuje na hledání pokorné lásky ke všemu, co žije a trpí, na objevování krásy v nejprostších věcech svého venkovského okolí a v proměnlivé stálosti přírody. Neodmyslitelnou součástí jeho poezie se stává příroda rodné Vysočiny, nikoli však jako zdroj impresí, ale spíše jako součást křesťanského podobenství o pádu a vykoupení. Reynkova spiritualita se oprošťuje od vnějškově liturgických projevů, včetně biblických motivů, a toto vnitřní oproštění se projevuje i ve struktuře jeho veršů: verš se stává až gnómicky strohý, zvyšuje se veršová rytmičnost a zcela se ztrácí žánr básně v próze (Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně).18

Poezie Bohuslava Reynka inspirovala ke zhudebnění kytaristu a zpěváka hudebního souboru Ejhle Jiřího Schneidera již na přelomu 70. a 80. let minulého století. Skupina Ejhle je legendou křesťansky orientované folku, působí již od roku 1982 zejména v prostředí Českobratrské církve evangelické. V roce 1986 skupina zaniká odchodem Jiřího Schneidera do Ostravy. Repertoár v té době tvořily převážně zhudebněné básně Bohuslava Reynka a černošské spirituály. Kolem roku 2000 se soubor opět dává dohromady a příležitostně vystupuje. Jiným interpretem, dnes již evropského renomé, je rodačka z Bruntálu Iva Bittová (*1958).19 Hudební tvorba a projev Ivy Bittové se nedají přesně zařadit k některému z hudebních směrů. Jde o různé žánrové fúze na bázi alternativní hudební scény od folkloru, folku přes jazz, rock, klasickou hudbu, hostování v opeře a rozmanité inspirace. Originální je zejména její způsob interpretace založený na společné vibraci a rezonanci zvuku houslí a hlasu. Iva Bittová se poprvé věnovala zhudebňování Reynkovy poezie ve své čtrnáctiminutové Vánoční improvizaci, v níž použila Reynkovy a také Hlaváčkovy texty.

O setkání s poezií Bohuslava Reynka se vyjádřila takto:

K veršům Bohuslava Reynka jsem přišla naprosto náhodně, asi před patnácti lety. Zcela mne vtáhla jeho hloubka v poezii i výtvarné tvorbě. Byl to a stále pro mne je jeden z nejcitlivějších a do hloubky duše nejvíce vnímavých umělců v české zemi. Každý verš otvírá neuvěřitelně silné obrazy, je to jakási malba slovem, inspirující nejen k hlubokým myšlenkám, ale také k hudbě. Rytmus ve verších je dost výrazný, jiný a inspirující k novému frázování v melodii. Pracuji velmi emotivně 17 Na internetovém serveru Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě jsme dříve uveřejnili scénář k pořadu Zhudebněné básně Bohuslava Reynka, který jsme připravili 31.5.2012 pro zájemce z řad veřejnosti v tomto městě a regionu. 18 http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1105; navštíveno 24.9.2012. 19 Více na: http://www.bittova.com/cz/.


Slavica160.indb 91

2014-11-05 12:28:43

92 • Libor Martinek a můj instinkt bez dlouhého přemýšlení vcelku správně reaguje. Tím chci říct, že nedělám žádné větší teoretické rozbory. Co si nejvíce uvědomuji, je vzájemné splynutí s jeho duchovním životem.20

Iva Bittová zařadila Reynkovy básně Adventní (Vánoce 1970; BS 559) a Viola na eponymní hudební album z roku 1991, které pak vyšlo znovu pod názvem Divná slečinka (1996), a poté uvedla píseň Blázen (BS: 623) na následující sólové nahrávce Ne, nehledej (1994), na níž spolupracovala s bubeníkem Pavlem Fajtem. Mohli bychom v tomto výčtu hudebních skladatelů, interpretů a jejich vzpomínek na setkání s Reynkem a jeho poezií dále pokračovat, ale není zde na to prostor.21 Jisté popularizaci Reynkova slovesného díla v okruzích undergroundových, křesťansky zaměřených nebo alternativních hudebníků přispělo šíření sbírky Odlet vlaštovek v samizdatu od roku 1972. Po roce 1989 byl přístup usnadněn vydáním výboru z Reynkovy poezie Vlídné vidiny (Odeon, 1992) a poté zejména Básnických spisů Bohuslava Reynka (Archa, 1995). Mladší generaci hudebníků často oslovili nejprve jejich hudební vzory, pak teprve sáhli po sbírkách poezie Bohuslava Reynka, což mimochodem vypovídá o úrovni výuky české literatury na středních školách, když se již tam nesetkali s básnickou tvorbou petrkovského solitéra. Pokud jde o autora této stati, již v roce 1992 publikoval medailon Bohuslava Reynka v prvním ročníku týdeníku „Region“22, a to v rámci cyklu Medailony českých spisovatelů, v němž představil osmatřicet zakázaných, umlčovaných a neprávem zapomenutých autorů, a dále se k němu vracel v odborném i pedagogickém působení; zejména kapitolou ve své odborné monografii Region, regionalismus a regionální literatura (Slezská univerzita v Opavě, 2007). Básník Bohuslav Reynek zemřel 28. září 1971… Spolu s Alešem Palánem můžeme konstatovat, že mýtus trvá dál: Bez ohledu na oficiální zatajování Reynkových prací v osmdesátých letech, bez ohledu na módní vlnu zájmu o něj v letech devadesátých. O Petrkovu se točí filmy, pořádají se výstavy, vycházejí knihy… A hlavně: Reynek se čte a je milován. Směle se dá tvrdit, že petrkovský solitér je stále naším současníkem. To je víc než sebevznešenější místo v učebnicích.23

Bohuslav Reynek — samotnik z Petrkova Streszczenie Niniejszy artykuł jest próbą przybliżenia czytelnikowi życia i głównych cech twórczości poety chrześcijańskiego Bohuslava Reynka. Jego autor rozwija również temat odbioru poezji Reynka 20 Z

e-mailové korespondence I. Bittové s L. Martinkem; 22.5.2012. odkazujeme na náš již zmíněný příspěvek, jenž byl publikován na serveru Krajské knihovny Vysočiny pod emblematickým názvem Zhudebněné básně Bohuslava Reynka. 22 L. Martinek, Bohuslav Reynek, „Region“ 1992, nr 4, s. 5. 23 A. Palán, op. cit. 21 Zájemce


Slavica160.indb 92

2014-11-05 12:28:43

Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 93 i przekładów na obce języki, przede wszystkim na język polski. Za życia poety ukazały się tomy jego wierszy zatytułowane Žízně, Sníh na zápraží, Mráz v okně, Podzimní motýli i Odlet vlaštovek. Oprócz własnej twórczości tłumaczył z języka francuskiego i niemieckiego. Reynek wraz z żoną Susanne Renaud zyskuje w ostatnim czasie na popularności, powstało nawet oficjalne stowarzyszenie dążące do przywrócenia pamięci o obydwojgu artystach. Utwory Bohuslava Reynka należą do najczęściej interpretowanych w czeskim środowisku artystów muzyków, m.in. obok twórczości Jana Skácela. Autor niniejszego artykułu zajmuje się twórczością Reynka od roku 1992, kiedy to opublikował artykuł o zakazanych i zapomnianych pisarzach w tygodniku „Region“. Chociaż Bohuslav Reynek odszedł 28 września 1971 roku, można stwierdzić, że jest on artystą nieśmiertelnym. Słowa kluczowe: Bohuslav Reynek, Petrkov, poezja chrześcijańska, Susanne Renaud, pisarz zapomniany.

Bohuslav Reynek — a loner from Petrkov Summary The article’s aim is to present as well as life and characterize works by a Christian poet Bohuslav Reynek. It also discusses the perception of Reynek’s poetry and its translation into other languages, especially Polish. During the poet’s life the following volumes of poetry were published: Žízně, Sníh na zápraží, Mráz v okně, Podzimní motýli and Odlet vlaštovek. Apart from his own writing, he also translated from the French and German. Reynek together with his wife Susanne Renaud has gained in popularity recently, an association has even been launched whose mission is to retrieve the memory about both artists. Bohuslav Reynek’s works are among the most often interpreted in the Czech circles of music artists, beside e.g. Jan Skácel. The author of the article has been dealing with Reynekʼs oeuvre since 1992, when he published an article on banned and forgotten writers in the Region journal. Although Bohuslav Reynek passed away in 1971, we can posit that he is an immortal poet. Keywords: Bohuslav Reynek, Petrkov, Christian poetry, Susanne Renaud, forgotten writer.


Slavica160.indb 93

2014-11-05 12:28:43

Bohuslav Reynek samotář z Petrkova

Recommend Documents