NEVIDITELNÉ MĚSTO Akta Joshua

Maria G. Harrisová

NEVIDITELNÉ MĚSTO Akta Joshua

Argo

Maria G. Harrisová

NEVIDITELNÉ MĚSTO Akta Joshua Z anglického originálu The Joshua Files: Invisible City, vydaného nakladatelstvím Scholastic Children’s Books v Londýně roku 2008, přeložil Zdeněk Uherčík. Obálku s použitím ilustrace Marka Mařana upravil Marek Naglmüller. Grafickou úpravu sazby navrhl Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2009 jako svou 1211. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. Pro čtenáře od 12 let. ISBN 978-80-257-0106-5 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS Sklad: Kosmas, s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Na archeologické výstavě v Mexiku, jež byla zahájena tento týden, si nejeden návštěvník připomněl dávné proroctví o konci světa, který by měl nastat 22. prosince 2012. Návštěvníky Antropologického muzea v Jalapě ve státě Veracruz ohromil tamní exponát, jenž měl údajně představovat část prastarého mayského stroje. „Bylo to prostě neuvěřitelné,“ tvrdí Angela Winstoneová, učitelka z Brownsville v Texasu. „Dosud jsem předpokládala, že Mayové byli technologicky mnohem vyspělejší, než si o nich myslíme. A tohle mě v mém přesvědčení utvrdilo. Tohle vás přinutí brát proroctví o konci světa v roce 2012 mnohem vážněji.“ Na výstavě, která byla uzavřena pouhé dva dny po svém zahájení, byly k vidění dva veliké kovové úlomky s mayskými hieroglyfy. „Podle našich stávajících vědomostí Mayové neovládali zpracování kovů příliš dokonale,“ dodává návštěvník z Británie, student antropologie Marcus Tennant. „Je to buď velice šikovný podvrh, nebo toho o Mayích ještě mnoho nevíme.“ Nebylo možné pořizovat fotografie exponátů, což zástupkyně ředitele muzea doktorka Adriana Velasquezová vysvětlila následovně: „V tuto chvíli není zcela jasné, jak se předměty vůbec dostaly na výstavu, která měla pouze představit nálezy z oblasti Orizaba. Říše Mayů sem nesahala. Je zřejmé, že se jedná o něčí žert.“

Nepodařilo se nám ani získat vyjádření ředitele muzea, doktora Xaviera Bernala, neboť mexická vláda naprosto nečekaně uvalila na celou záležitost informační embargo. Profesor Oxfordské univerzity Andres Garcia, uznávaný odborník na mayskou kulturu, našemu deníku řekl: „Podle toho, co jsem slyšel v muzeu, zaměstnanci pouze vyzvedli exponáty z příslušného depozitáře a instalovali je ve výstavní místnosti bez nějaké zvláštní kontroly. Nikdo neví, jak se tam ty kovové předměty dostaly. Sám jsem je neviděl, nemohu tedy říci, jestli jsou pravé. Není to ovšem příliš pravděpodobné. Proto mě velice překvapuje zájem mexické vlády.“ Říše starých Mayů, kteří prosluli stavbou pyramid a kamenných měst, se rozkládala od Mexika po Guatemalu, Belize a Honduras. Svého vrcholu dosáhla kolem roku 900 našeho letopočtu… a pak záhadně zmizela, lidé opustili svá města, která pohltila džungle. Jejich „Kalendář dlouhého počtu“ končí 22. prosincem 2012. Je to mayské datum pro den, kdy má nastat konec světa? Někteří z přívrženců hnutí „New Age“ s tím nesouhlasí. „22. prosinec 2012 je datem obrody, úsvitem věku nového vědomí,“ prohlašuje Gabe Goodge, autor knihy 2012 – počátek obrody. Ať je to podvod, nebo ne, i kdyby došlo k nejhoršímu… přinejmenším si užijeme londýnské olympijské hry v červnu 2012!

Vstoupili jste na půdu teorie o spiknutí Majitel blogu: Josh Garcia O co jde? Tohle jsou záznamy mého pátrání po pravdě o otcově smrti. Věk: Třináct Místo: Oxford, Spojené království Něco o mně: Jsem syn mexického archeologa (táta) a britské učitelky dějepisu (máma). Oblíbené kapely: Green Day, Arctic Monkeys, Nirvana Oblíbené knihy: Jeho temné esence Oblíbené sporty: Capoeira – to je brazilské bojové umění. Hm… to je tak všechno! Pokud osm z deseti majitelů koček dává přednost bonbonům M&M, co mají rádi zbývající dva? Živí se výhradně pomerančovými lentilkami od Nestlé.

4

1 ZÁZNAM DO BLOGU: NESROVNALOSTI

Potřebuju nějaké místo, kde se můžu zbavit všech těch věcí, které se mi honí hlavou. Věcí, o kterých neradi mluvíte. Věcí, o kterých vaši kamarádi mluvit nechtějí a vaši rodiče vám o nich mluvit zakazují. K tomu je tenhle blog. Nebýval jsem takový, neměl jsem potřebu zabývat se sám sebou, zapisovat svoje nejhlubší, nejtemnější myšlenky. Ještě před pár týdny jsem byl prostě jen jeden z kluků ve škole. Možná ne ten nejchytřejší nebo nejsilnější, určitě ne ten nejpohlednější nebo nejoblíbenější, ale kromě těchhle prkotin jsem si rozhodně neměl na co stěžovat. Jenže tenkrát jsem tohle prostě nevěděl. Měl jsem za to, že moje problémy jsou středobodem světa. No právě… neměl jsem ani páru. Pak přišel ten telefon a všichni říkali, že musím rychle domů. Takže hupsnu na skateboard a frčím. Nepřemýšlím. Nenapadne mě, že tam, kus dál po ulici, se schyluje k bouři. Ženu si to rovnou do ní a skoro si zpívám.

5

Nevinný. Hloupý. Probíhá večerní trénink capoeiry. Capoeira je brazilské bojové umění, které se učím už skoro dva roky. Náš učitel „mestre“ Ricardo má hovor, a když položí mobil, vyvolá mě z „rody“ – kruhu, rody, ve kterém stojíme kolem dvou „bojovníků“. Řekne, že si mám vzít svoje věci a jít rovnou domů. V tu chvíli mi to nedojde, ale později si uvědomím, že měl takový zvláštní pohled. Mestre Ricardo je bývalý voják. Řekl bych, že ho hned tak něco nerozhodí. Takhle se na mě nikdy předtím nedíval, a já bych nečekal, že v jeho pohledu někdy uvidím lítost. Cestu domů na skateboardu si pamatuju do poslední maličkosti – přes most, za mnou věže univerzity, bílé chomáče mraků se jako cukrová vata odrážejí v okenních tabulkách zalitých v olovu. Tohle jsou poslední vzpomínky na chvíle, kdy jsem byl opravdu šťastný. Když dorazím domů, najdu matku sedět na pohovce v obýváku. Je tam s ní i Jackie odvedle a drží ji za ruku. Jakmile máma vstane, je mi jasné, že brečela. Její tvář má spíš šedivou než tu její obvyklou anglickou růžovou barvu. Její laskavý úsměv je hodně nucený. Konce vlasů má mokré, jako kdyby si před chvílí myla obličej. Chce mě políbit, ale couvnu, abych jí viděl do očí. Třese se a ani se na mě nepodívá. Nemůže. Zamrazí mě a dostanu strach. Někde hluboko v podvědomí klíčí podezření, drobná semínka děsu. Je to tak hrozivá myšlenka, že ji ani nedokážu brát vážně. „Sedni si, Joshi,“ začne konečně mamka, „bohužel mám špatné zprávy. Moc, moc špatné zprávy.“ Dál se ale nedostane, protože ji přemůže pláč. Dlaně si tiskne k obličeji a zakrývá si oči. Zaboří se zpět do pohovky. Jackie mě vezme za obě ruce, které v jejích drobných prstech vypadají hrubé, chladné a veliké.

6

„Ta cessna, co si tatínek najal v Mexiku,“ slyším mezi matčinými vzlyky. „Spadla. A… Joshi, je mi to líto, moc líto, ale… je mrtvý.“ V tu chvíli si připadám, jako bych byl někde jinde, i když moje tělo je stále na místě, držím se za ruce s naší sousedkou ve středních letech a přikyvuju. Ale ve svém nitru řvu vzteky a nedokážu tomu uvěřit. Slyším, že Jackie něco říká, ale je hrozně daleko. Maminčin obličej je jen rozmazaná skvrna a já se snažím porozumět tomu, co slyším. Pak ten řev v mojí hlavě konečně doputuje do úst. Jako posedlý křičím: „Co? Co?“ Obě mě chtějí obejmout, ale vytrhnu se jim. Nesnesu to. Pak praštím do dveří obýváku a křičím na ně: „Ne, ne, ne, ne, ne!“ Vidím mamce na očích, jak se mého výbuchu lekla. Ale vzápětí přestanu, jsem vyčerpaný. Je mi špatně. Nohy mám jako z rosolu. Svezu se na pohovku. Když se podívám vzhůru, vidím kolem mamky a Jackie třpytivou mlhu. Jsem v šoku, třesu se a jsem úplně otupělý. Mamka mě pevně objímá, ale já dokážu myslet jen na to, jestli jsou její ruce na pořádné objetí dost dlouhé. A napadá mě, jaké by to bylo, kdyby nezemřel taťka, ale mamka. Byly by jeho ruce dost dlouhé? Při pomyšlení na to, že bych přišel i o mámu, se rozbrečím. Přesto je ve mně nějaké malé, pevné jádro, které funguje dál a stále dokáže vidět věci jasně. Počkat… co když to není on? V hlavě se mi rojí spousta otázek. Jak mohou vědět jistě, že je to on? Možná si to táta s tím pronájmem letadla rozmyslel. Třeba je to někdo úplně jiný. „Ne, Joshi, ne,“ šeptá mamka. „Inspektor Barratt, detektiv, co tady byl, říkal, že mexická policie si je jistá, že je to on. Tvého otce neviděli tři dny, od té chvíle, co si najal letadlo.“ Zavrtím hlavou a horečně přemýšlím. Snažím se najít nějakou skulinu. „Ne. Ne táta. Jen proto, že je nezvěstný… třeba táboří u nějakých rozvalin. Bez důkazu nemůžou mít jistotu. Mají nějaký důkaz? Jak se to dělá – porovnávají se zubní otisky, ne? Jo, tolikrát

7

jsem to viděl ve filmu. Vsadím se, že zubní otisky prokážou, že to táta není.“ „Je mi líto, ale kéž by to bylo tak jednoduché, broučku,“ řekne laskavě Jackie. „Proč… proč ne?“ Máma mě vezme za ruku. Ona a Jackie se na sebe podívají a máma sotva znatelně přikývne. „Letadlo tvého otce narazilo do stromu. Nějaká větev v bůhvíjaké rychlosti prorazila čelní sklo. Neměl nejmenší šanci, Joshi, nejmenší.“ „Cože?! Tak mi to řekni,“ dožaduju se s očima plnýma slz. „Co mi tajíš?“ Jackie se narovná. Má chladný, tvrdý a nepřístupný hlas, jako by byla někde daleko. „Při tom nárazu přišel o hlavu. Mají jen jeho ohořelé, rozbité tělo bez hlavy.“ Chvíli mi trvá, než to strávím. Pomalu se přesouvám k Jackie na to její odlehlé místo. Přesně tam bych měl být. Někde jinde. Kdekoli. Okamžitě mě ujišťuje, že smrt musela být velice rychlá. Je lepší tomu věřit. Pomyšlení, že se něco takového stane pomalu, je nesnesitelné. Nikde nebyly známky úmyslného poškození. Žádný přerušený přívod paliva, nic podezřelého. Mexická policie má za to, že táta usnul při řízení, ztratil výšku a zřítil se. Jsem dokonale otupělý a pohybuju se jako mechanická loutka. Dám si čaj? Přikývnu a chci mléko a dva cukry. Jako by na tom záleželo. Hlavou se mi honí scény jako z televize a já bych je tak rád zaplašil. Dva účastní policisté u dveří, telefon z nemocnice, telefon z ciziny. V televizi jsem viděl hlásit špatné zprávy na mnoho způsobů. Teď se to týká mě. Zdá se, že Jackie ví, co dělat. Umí se ovládat; je jako ostrov uprostřed naší malé bouře. Udělá nám horké toasty s máslem a srší las-

8

kavým irským humorem. Servíruje silné krajíčky a hodně sladký čaj s mlékem. Zapíná televizi. Díváme se na film a vydržíme u něj až do konce, ale později si z něho nevybavím ani jedinou scénu. Každou chvíli se dívám na mámu a nevím, co bude. Mám ji obejmout? Nebo něco jiného? Vím, co by řekl táta: „Postarej se o mámu, synku, rozumíš?“ Máma má skelný pohled a zírá do prázdna. Po mém prvotním výbuchu se všechno zklidnilo. Mlčky se s tím vyrovnáváme. Později, už v posteli, musím přemýšlet. Stále myslím na to, co řekla Jackie; předtím jsem si toho skoro nevšiml. Mexická policie zatím nenašla jeho hlavu. Zbytek těla byl spálený k nepoznání. Jistě vědí jen dvě věci: bylo to letadlo, které si najal profesor Andres Garcia, a jeho zavazadlo se našlo nepoškozené u místa havárie. Tady to začíná, to je jádro věci. Říkejte si tomu, jak chcete: pochybnost, podezření, tušení. Nevěřím tomu. Ne že tomu nemůžu uvěřit. Jsem si jistý, že kdyby to byla pravda, dokázal bych to. Ale něco tady nesedí. Táta sice létal teprve tři roky, ale já vím, že je pořád opatrný, plánuje si každou drobnost. Není možné, aby usnul za letu. Někde se musela stát strašlivá, obrovská chyba. ZÁZNAM DO BLOGU: AKTA JOSHUA

Tak, a je to – všichni si myslí, že jsem se zbláznil. Je to zvláštní. Když si lidi všimnou, že trochu blbnete, nepoužívají slova jako „blbec“, „blázen“ nebo třeba „cvok“. Říkají tomu „normální reakce na smutek“ a „terapie“. Moji mámu a její kamarádky hlavně mate, že „neblbnu“ správně. Možná by byla raději, kdybych stále brečel nebo jen seděl a díval

9

se do prázdna. Ale já jako bych měl na čele napsáno: Nechová se podle učebnic. Přitom nedělám nic jiného, než že chci znát okolnosti té nehody a ptám se na věci, které zřejmě nikoho jiného nezajímají. 1. Táta řekl mámě a mně, že se chystá do Cancuenu v Guatemale. Před stovkami let tam zavraždili nějakého mayského panovníka. Takže… jak to, že tátovo letadlo našli stovky kilometrů od místa, kde si ho najal, a stovky kilometrů od Cancuenu? 2. Jak to, že v místních novinách není nic o žádném očitém svědkovi pádu letadla? 3. Jak to, že v těch samých novinách je článek o UFO pozorovaném blízko místa, kde mělo letadlo spadnout? Myslím, že když má člověk takovéhle informace, chtěl by znát odpovědi na pár důležitých otázek. Třeba začne přemýšlet o pravdivosti takových prohlášení jako: „Doktor Andres Garcia utrpěl smrtelná zranění, když se svou cessnou havaroval v džungli na jihu Mexika.“ Proč jsem jediný, koho to zajímá? Mně to připadá úplně normální. Ale čím víc se snažím, tím víc si máma myslí, že jsem mimo. Co je vůbec divného na UFO? Proč je člověk automaticky případ pro cvokaře jen proto, že řekne, že viděl UFO? Spousta lidí je viděla – ne stovky, ale stovky tisíc lidí. Z různých kultur, různého věku, hloupí i chytří. UFO někdo vidí každou chvíli; nemůžete ignorovat něco, čeho si všimlo tolik lidí. Ty tři údaje o pádu otcova letadla jsem dal takhle dohromady: Co když to tělo patří někomu jinému? Co když táta u té havárie vůbec nebyl? Co když ho uneslo UFO? Co když není mrtvý, ale jen pohřešovaný? Musím říct, že mamčina první reakce byla velice rozumná. Řekla: „Dobře, budeme předpokládat, že to opravdu bylo UFO. Co potom to tělo v letadle? Co zavazadlo? Kromě tvého otce

10

nebyl hlášený žádný pohřešovaný.“ Pak mě objala a řekla: „Já ti rozumím, zlato; nechceš, aby to byla pravda. Ani já to nechci. Je to hrozné, hrozné.“ Pak se rozplakala, a teď jsem zase já musel utěšovat ji. To mi jde, protože si zdaleka nejsem jistý, že je táta mrtvý. Komentář (1) od TopShopPrincess Ahoj, Joshi. Ve svém profilu píšeš, že jsi z Oxfordu. Já taky. Fandové UFO by měli držet při sobě. Jednou jsem totiž UFO viděla. Bylo to večer; táta mě vezl z večírku a najednou jsem to uviděla, jen na pár vteřin, jak se to vznáší nad polem. Táta říkal, že zahlédl jenom světla letadla. Ale on se nemohl podívat pořádně, protože řídil. Vznášelo se to, pak se to zhouplo a vystřelilo pryč. Tohle letadla nedělají – aspoň jsem žádné takové nikdy neviděla. Když říkáš, že tvého otce mohli unést, tak ti věřím. Odpověď Díky, TopShopPrincess. (Asi máš ráda Arctic Monkeys, viď?) Je fajn vědět, že mi někdo věří. Kluci ve škole se mi kvůli tomu smějou. Jednou jsem jim o tom řekl, ale to už nikdy neudělám. Komentář (2) od TopShopPrincess Jasně! Arctic Monkeys jsou jedničky!

ZÁZNAM DO BLOGU: PILOT AEROMEXICA NAFILMOVAL NĚKOLIK UFO NAD CAMPECHE!

Hodně času jsem strávil pročítáním článků o pozorování UFO. Je úžasné, co všechno se dá najít na webu. Lidé, které bych asi dřív měl za cvoky, tráví hodiny on-line, aby tam publikovali informace, zvěsti a názory. Nemůžu se toho nabažit. Když budu hledat,

11

možná narazím na zprávu, která mě zavede k tátovi. Není to nic neobvyklého. Lidé jsou často unášeni ve skupinách a po letech se znovu setkají. V normálním životě mezi nimi není žádné spojení, ale z nějakého důvodu se navzájem znají. Nemluvím o déjà vu. Tohle je skutečnost. Úplní cizinci, kteří o sobě vědí spoustu věcí, ale netuší, jestli se někdy setkali. Jestli tátu někdo unesl, tak je naděje. O havárii letadla jsme se dozvěděli před několika dny. Sledoval jsem, co se děje na diskusích o UFO. A teď je to i v hlavních zprávách! Nespoléhám tedy jen na nějaké tlachání fandů UFO. Mým hlavním svědkem je civilní pilot společnosti Aeromexico!

Pilot Aeromexica nafilmoval několik UFO „Civilní pilot letu Aeromexico 231 nafilmoval 15. června v pozdních večerních hodinách v jižní části státu Campeche šest neidentifikovaných létajících objektů. Potvrdil to mluvčí ministerstva obrany. Záznam až neuvěřitelně připomíná známou událost z roku 2004, kdy piloti mexického letectva nafilmovali jedenáct UFO – jejich film, který proběhl všemi médii, zachycuje jasné objekty, několik zdrojů ostrého světla a další, jež připomínají veliké silné reflektory, jak se rychle pohybují po noční obloze.“ Komentář (1) od TopShopPrincess Dívala jsem se na novinové zprávy, o kterých jsi psal. Hrůza! Nechce se mi věřit, že by ti piloti aerolinek nějak pomohli. (…)

12