Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finance a právo
NÁHRADA ŠKODY VE SVĚTLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Compensation for Damage in the Light of the New Civil Code Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Svatopluk NEČAS, Ph.D. Brno, 2015
Autor: Jiří MIKULA
Jméno a příjmení autora: Název bakalářské práce:
Jiří Mikula Náhrada škody ve světle nového občanského zákoníku
Název v angličtině:
Compensation for Damage in the Light of the New Civil Code
Studijní obor:
Finance a právo
Vedoucí bakalářské práce:
Ing. Svatopluk Nečas, Ph.D.
Rok obhajoby:
2015
Anotace: Téma bakalářské práce je Náhrada škody ve světle nového občanského zákoníku. Práce je rozdělena na pět kapitol, které se dále člení na podkapitoly. Náplní první kapitoly je vymezení a objasnění pojmu náhrada škody v občanském právu v právní úpravě platné do 31.12.2013. Náplní druhé kapitoly je vymezení a objasnění pojmu náhrada škody v obchodním právu v právní úpravě platné do 31.12.2013. Náplní třetí kapitoly je vymezení a objasnění pojmu náhrada škody v občanském a obchodním právu, které od 1.1.2014 v oblasti náhrady škody splynula defacto v jedno, s tím že tato kapitola je koncipována tak, že reflektuje nejvýznamnější změny nové právní úpravy oproti původní právní úpravě. Náplní poslední kapitoly je vymezení a objasnění pojmu náhrada škody v pracovním právu, které díky své povaze práva, které není pevně ukotveno v subsystému práva soukromého nebo práva veřejného, ale stojí na pomezí těchto subsystémů, vykazuje určité odchylky. Annotation: The subject matter is compenstation for damages in light of the new Civil Code. The work is divided into four chapters, which are further divided into subsections. The aim of the first chapter is an explanation and clarification of the concept of damages in civil law according the legislation effective until December 31, 2013. The aim of the second chapter is an explanation and clarification of the concept of damages in business law according the legislation effective until December 31, 2013. The aim of the third chapter is an explanation and clarification of the concept of damages in civil and business law, which since January 1, 2014 defacto merged into one – in damages. This chapter is structured so that it reflects the most important changes in the new legislation compared with the old legislation. The aim of the last chapter is explanation and clarification of the concept of the damages in labor law, which by its nature is not firmly anchored in the subsystem of private or public law, but is at the crossroad of these subsystems and exhibit some deviations. Klíčová slova: Újma, škoda, náhrada, odpovědnost, majetkový, nemajetkový Key words: Harm, damage, compensation, responsibility, property, non-material
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Náhrada škody ve světle nového občanského zákoníku vypracoval samostatně pod vedením Ing. Svatopluka Nečase, Ph.D. a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.
Brno, 16. února 2015 vlastnoruční podpis autora
Poděkování: Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce, Ing. Svatoplukovi Nečasovi, Ph.D., za cenné rady a odborné vedení, kterým postupně přispíval k vypracování této práce. Poděkování si zaslouží i má rodina, která mě během mého studia neúnavně podporuje a pomáhá mi.
OBSAH
ÚVOD .................................................................................................................................................. 11 1 NÁHRADA MAJETKOVÉ ÚJMY (ŠKODY) A NEMAJETKOVÉ ÚJMY (ŠKODA ZPŮSOBENÁ NA ZDRAVÍ) PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Č. 40/1964 SB. ................................................................................................ 13 1.1 Obecná odpovědnost za škodu podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. .................. 13 1.2 Zvláštní případy odpovědnosti za škodu podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. . 19 1.3 Příklady obecné a zvláštní odpovědnosti za škodu ........................................................... 24 1.4 Škoda způsobená na zdraví ................................................................................................... 31 2 POJETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V OBCHODNÍM PRÁVU – ZÁKON Č. 513/1991 SB., OBCHODNÍ ZÁKONÍK .. 36 2.1 Odpovědnost za škodu podle obchodního práva ............................................................... 36 2.2 Míra náhrady škody v obchodním právu ............................................................................. 37 3 NÁHRADA ÚJMY MAJETKOVÉ (ŠKODA) A NEMAJETKOVÉ PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Č. 89/2012 SB. A ZMĚNY OPROTI DOSAVADNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ ............................................................................................. 38 3.1 Prevence škod ......................................................................................................................... 38 3.2 Okolnosti vylučující protiprávnost ...................................................................................... 40 3.3 Povinnost nahradit újmu ....................................................................................................... 41 3.4 Způsob náhrady škody .......................................................................................................... 42 3.5 Výše náhrady škody ............................................................................................................... 43 3.6 Zvláštní případy vzniku škody .............................................................................................. 44 3.7 Nemajetková újma ................................................................................................................. 48 3.8 Smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy ............................... 51 4 POJETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V PRACOVNÍM PRÁVU – ZÁKON Č. 262/2006 SB., ZÁKONÍK PRÁCE ......... 53 4.1 Rysy odpovědnosti za škodu v pracovním právu ............................................................... 53 Odpovědnost za škodu v pracovním právu má následující rysy: ............................................ 53 4.2 Odpovědnost zaměstnavatele za škodu .............................................................................. 54 4.3 Odpovědnost zaměstnance za škodu ................................................................................... 55 ZÁVĚR................................................................................................................................................. 58 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................... 63
ÚVOD Jako téma mé bakalářské práce jsem si vybral Náhradu škody ve světle nového občanského zákoníku. Zvolil jsem si jej z důvodu aktuálnosti zapříčiněné rekodifikací soukromého práva, při které byl mimo jiné předchozí občanský zákoník (40/1964 Sb.) nahrazen novým občanským zákoníkem (89/2012 Sb.) a právě problematika náhrady škody doznala touto změnou značných úprav. Cílem bakalářské práce bude srovnání právní úpravy náhrady škody před účinností a od účinnosti nového občanského zákoníku. Dalším cílem bude vymezení ekonomických a právních specifik této problematiky, a to uvedením konkrétních případů ze soudní praxe. Kromě škody se budu věnovat i pojmu nemajetková újma, který někdy bývá nesprávně se škodou zaměňován nebo ztotožňován a zde je mým cílem právě to, abych rozdíl mezi těmito pojmy dostatečně objasnil. Újmu můžeme vymezit jako ztrátu, kterou někdo utrpí na statku chráněném právem – tedy takovou ztrátu, kterou právo uzná za hodnou nápravy. Jistě totiž vzniká újma i zloději, kterému třetí osoba zničí pracně ukradenou věc, čímž mu znemožní její užívání, ale v takovém případě nejde o újmu v právním slova smyslu, právo ji neuznává. Újmou je jak újma na osobě (zlomená ruka, duševní útrapy způsobené ztrátou milované osoby), tak újma na právech (snížená důstojnost, ztráta dobrého jména), tak i újma na majetku (poškození automobilu, ztráta dobytnosti pohledávky). Újma se v základu rozděluje na škodu a nemajetkovou újmu. Škoda je pojímána jako újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Narušení osobního statku (zdraví, důstojnosti, citového vztahu k věci apod.) totiž nevede ke snížení majetku poškozeného (odhlédneme-li nyní od toho, že např. ublížení na zdraví vede vedle nemajetkové újmy i ke škodě, např. k nutnosti vynaložit peníze na léčbu). Nemajetkovou újmu nelze nikdy nahradit, můžeme se pouze snažit o její vyvážení, např. tím, že se pachatel omluví, anebo poskytne peníze k tomu, aby si zraněný či pomluvený člověk mohl pořídit majetek, který mu pomůže na utrpěnou újmu zapomenout nebo se s ní jinak lépe vyrovnat. Bakalářská práce sestává ze čtyř kapitol, přičemž v první kapitole se budu věnovat náhradě majetkové újmy (škodě) a náhradě nemajetkové újmy tak jak byla 11
koncipována do 31. 12. 2013. K vypracování této kapitoly jsem použil metody deskripce a analýzy. Ve druhé kapitole se zmíním o náhradě škody v oblasti obchodního práva, kde se vyskytují různé odchylky oproti náhradě škody v oblasti občanského práva, které jsou zapříčiněné povahou tohoto právního odvětví, způsobenou především osobou podnikatele. K vypracování této kapitoly jsem použil metody deskripce a analýzy. Ve třetí kapitole rozeberu nejdůležitější změny v oblasti náhrady majetkové újmy (škody) a nemajetkové újmy, které přinesla nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014. K vypracování této kapitoly jsem použil metody deskripce, komparace a analýzy. Ve čtvrté a zároveň poslední kapitole se pro změnu zabývám náhradou škody v oblasti pracovního práva, kde se vyskytují, obdobně jako v případě práva obchodního, různé odchylky oproti náhradě škody v oblasti občanského práva, které jsou zapříčiněné povahou tohoto právního odvětví, v tomto případě tím, že pracovní právo je právem na pomezí soukromého a veřejného práva. K vypracování této kapitoly jsem použil metody deskripce a analýzy. Součástí bakalářské práce je také problematika náhrady škody z pohledu ekonomického a to tak, že v jednotlivých kapitolách je nastíněn také způsob, jakým se určuje rozsah a výše náhrady škody.
12
1 NÁHRADA MAJETKOVÉ ÚJMY (ŠKODY) A NEMAJETKOVÉ ÚJMY (ŠKODA ZPŮSOBENÁ NA ZDRAVÍ) PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Č. 40/1964 SB. V následujících čtyřech podkapitolách se budu věnovat problematice odpovědnosti za škodu tak, jak je upravena v zákoně č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník. První podkapitola pojednává o obecné odpovědnosti za škodu, podkapitola následující o zvláštních případech odpovědnosti za škodu, v podkapitole třetí uvádím konkrétní příklady z této problematiky a v poslední podkapitole se zabývám problematikou škody způsobené na zdraví.
1.1 Obecná odpovědnost za škodu podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník se v části osmé zabýval problematikou závazkového práva. Vznik závazkových právních vztahů spojoval zákoník s různými právními skutečnostmi. Vedle závazků vznikajících na základě právních úkonů, zejména potom smluv, jsou nejčastější případy závazků ty, které vznikají způsobením škody. Těžiště úpravy těchto závazků bylo ovšem poměrně nesystematicky upraveno již v části šesté, v hlavě první a druhé občanského zákoníku. Zákon v této souvislosti hovořil o odpovědnosti za škodu. Následující text bude místy psán v přítomném čase, přestože se vztahuje k neaktuální právní úpravě. Pojem
odpovědnosti
patří
v oblasti
soukromého
práva
k jedněm
z nejdiskutovanějších. Převážně je však zastáván názor, podle něhož je odpovědnost vymezována jako sekundární právní povinnost, která vznikla subjektu, jenž porušil primární právní povinnost, vyplývající pro něj ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti. Tato sekundární neboli odpovědnostní povinnost je v podstatě sankcí, jež je ukládána subjektu, jenž porušil primární právní povinnost.1 Sankční následek zatěžující rušitele práva je různého charakteru a projeví se v závislosti na povaze porušené primární právní povinnosti, buď ve sféře majetkové anebo osobní. Může spočívat například v povinnosti odstranit vady, FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288. 1
13
poskytnout přiměřené zadostiučinění nebo nahradit způsobenou škodu. Této odpovědnostní povinnosti odpovídá na druhé straně oprávnění subjektu, vůči němuž byla porušena primární právní povinnost, domáhat se splnění povinnosti sekundární.2 Tato vzájemná práva a povinnosti jsou obsahem odpovědnostního vztahu, přičemž tento vztah má podobu právě relativního závazkového vztahu. V zásadě je právním důvodem k vzniku závazku k náhradě škody protiprávní úkon škůdce. V některých případech je však povinnost k náhradě škody stanovena i tehdy, kdy ji tedy protiprávní jednání škůdce nepředcházelo (například některé typy zvláštní odpovědnosti za škodu). Subjekty tohoto právního vztahu se obecně nazývají poškozený a škůdce. Ustanovení šesté části občanského zákoníku v první hlavě pojednávalo o předcházení škodám (prevence škod). V zájmu prevence ukládal občanský zákoník každému obecnou právní povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§ 415 OZ).3 Uvedená právní povinnost vzniká přímo ze zákona a zahrnuje každého, to znamená, že adresátem této povinnosti je každý subjekt občanskoprávních vztahů. Smyslem citovaného ustanovení je tedy uložení povinností, aby si každý subjekt počínal podle daných okolností konkrétního případu, aby nezpůsobil jinému svým jednáním (konáním nebo opomenutím) škodu na zdraví či na majetku a aby nezpůsobil škodu na přírodě či životním prostředí. Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 2824/2012 ze dne 30. 10. 2013. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 1 této bakalářské práce. Zvláštní prevenční povinnost potom občanský zákoník ukládal tomu, kdo byl vznikem škody ohrožen. Zvláštnost spočívá v tom, že byl povinen k aktivnímu jednání (konání). Ten komu škoda hrozila, byl povinen zakročit k jejímu odvrácení, a to způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení (§ 417 OZ).4 U této povinnosti je třeba posoudit objektivní (povaha a intenzita ohrožení) a subjektivní (věk a zdravotní stav ohroženého) podmínky. Nesplní-li ohrožený svou prevenční povinnost, ponese podle okolností případu část škody ze svého (§ 441 OZ).5 Ohrožený má nejen povinnost, ale i právo zakročit. Při odvracení hrozící škody může ohrožený způsobit škodu jinému subjektu, zde zákon předkládá okolnosti FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288. 3 Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 4 Tamtéž 5 Tamtéž 2
14
vylučující protiprávnost, a to tak, že pokud ohrožený jedná v krajní nouzi či nutné obraně, neodpovídá za škodu, která tímto jednáním vznikla v případě, že nejde o exces. Proto, aby mohla vzniknout odpovědnost za škodu, je potřeba splnění určitých předpokladů. Těmito předpoklady jsou protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou a zpravidla i zavinění. Protiprávní úkon je právní skutečností, která je závislá na lidském chování. Na rozdíl od právního úkonu, což je chování, které právo dovoluje, je protiprávní úkon chování, které právo nedovoluje. Úkon obecně se skládá ze dvou složek, a to ze složky vnitřní neboli psychické, což znamená vůli chovat se určitým způsobem, a vnější neboli fyzické, která znamená projev této vůle navenek. Protiprávním může být tedy jak chování aktivní tedy konání (komisivní protiprávní úkon), tak i chování pasivní tedy opomenutí (omisivní právní úkon). Opomenutí je však protiprávním úkonem jen tehdy, jde-li o opomenutí takového jednání, k němuž byl subjekt povinen. Povinnost jednat může vyplývat například ze zákona či ze smlouvy. Příkladem komisivního protiprávního úkonu je například zničení či poškození cizí věci, příkladem omisivního protiprávního úkonu je například zanedbání povinného dohledu (§ 422 OZ).6 Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 4507/2010 ze dne 12. 9. 2012. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 2 této bakalářské práce. Dalším nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je vzniklá škoda. Škodou se rozumí majetková újma, kterou lze objektivně vyjádřit všeobecným ekvivalentem, tedy penězi. Občanský zákoník rozlišuje dvě složky škody, a to škodu skutečnou, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného, a ušlý zisk, který spočívá v tom, že nedošlo k rozšíření majetku, i když za normálních okolností by k jeho rozšíření došlo. Zmenšení majetku tedy může spočívat ve zničení určité majetkové hodnoty, v jejím odnětí, poškození a podobně. Naproti tomu ušlý zisk spočívá v tom, že nedošlo k rozmnožení majetku poškozeného, které by bylo možno očekávat za normálního chodu věcí. Jde tedy o to, co poškozenému v důsledku způsobené škody ušlo.7 Příčinná souvislost (kauzální nexus) spočívá v tom, že způsobená škoda musí být přímým důsledkem protiprávního úkonu. Příčinná souvislost musí být bezpečně
6 7
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Tamtéž
15
dokázána, nestačí pouhá pravděpodobnost. Není-li příčinná souvislost zjištěna, občanskoprávní odpovědnost za škodu nemůže vzniknout. Předchozí tři předpoklady jsou předpoklady objektivními, kdežto zavinění je předpokladem subjektivním. Tam, kde je známa odpovědnost bez zřetele zavinění, není existence tohoto předpokladu právně relevantní. Pojem zavinění občanský zákoník přímo nevymezuje, právní naukou bývá definován jako vnitřní psychický stav škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. Zavinění se skládá ze dvou složek, a to ze složky rozumové a volní. Na základě toho rozeznáváme formy a stupně zavinění. A to úmysl přímý, kdy škůdce věděl, že škodu může způsobit a způsobit ji chtěl. Úmysl nepřímý, kdy škůdce věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Nedbalost vědomá, kdy škůdce věděl, že škodu může způsobit, způsobit ji sice nechtěl, ale na to, že ji nezpůsobí, spoléhal bez přiměřených důvodů. Nedbalost nevědomá, kdy škůdce nechtěl škodu způsobit a ani nevěděl, že ji může způsobit, ale vzhledem k okolnostem to vědět měl a mohl. Odpovědnost, která je založena na zavinění, se nazývá odpovědností subjektivní, kromě toho jak již bylo naznačeno výše, existuje i odpovědnost bez zřetele na zavinění, která se nazývá objektivní odpovědnost. U této odpovědnosti existují v některých případech tzv. liberační důvody, díky kterým se lze vyvinit, jindy liberační důvody neexistují, v tomto případě se jedná o absolutní objektivní odpovědnost a jediným možným způsobem jak se této odpovědnosti zprostit je de facto vis maior (vyšší moc).8 Subjekty odpovědnosti za škodu mohou být osoby fyzické i právnické a to včetně státu. V případech, kdy je odpovědnost fyzické osoby založena na subjektivním odpovědnostním principu, je nutné, aby osoba, která byla povolána k odpovědnosti měla tzv. deliktní způsobilost. Tou se rozumí to, že je osoba po psychické stránce schopna posoudit své jednání a jeho možné následky a toto jednání ovládnout, jde tedy o to, aby měla jednak rozumovou schopnost vyvinutou natolik, aby byla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání a zhodnotit jeho důsledky, a jednak volní schopnost, aby se mohla rozhodnout, zda určité jednání vykoná anebo od něj naopak upustí. Obecně jsou uvedené schopnosti dány u zletilé a duševně zdravé osoby. Proto zákon podmiňuje vznik obecné deliktní způsobilosti fyzické osoby dosažením zletilosti a současně podmínkou, že fyzická osoba netrpí duševní poruchou ať už trvalého či přechodného rázu, která by u ní vylučovala FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288. 8
16
uplatnění rozumové nebo volní schopnosti, respektive obou zároveň (§ 422 OZ).9 Osoba nezletilá nebo stižená duševní poruchou tedy nemá obecnou deliktní způsobilost, ale v konkrétním případě může mít tzv. částečnou deliktní způsobilost a případná odpovědnost za škodu je u ní možná. Důležité je v této problematice též ustanovení § 423 OZ, jež uvádí: kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou, společně a nerozdílně s ním odpovídají ti, kteří jej do tohoto stavu úmyslně přivedli.10 V případech, kdy je odpovědnost právnické osoby založena na subjektivním odpovědnostním principu, je nutno zjišťovat zavinění právnické osoby. Deliktní způsobilost právnické osoby vzniká současně se vznikem její právní subjektivity. Účastníkem občanskoprávních a tedy i odpovědnostních vztahů může být taktéž stát, který má postavení právnické osoby. Stát jako subjekt odpovědnosti za škodu přichází v úvahu především v případech, které upravuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.11 Způsobí-li škodu společně více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně (§ 438 OZ odst. 1)12, jedná se tedy o spoluodpovědnost za způsobenou škodu a jde vlastně o solidární závazek, což znamená, že odpovídají jeden za všechny a všichni za jednoho. Tato zásada je v některých případech prolomena odpovědností dílčí, kdy v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody (§ 438 OZ odst. 2) 13. Výše zmíněné se týká nejenom případů, při nichž odpovídá více subjektů podle téhož odpovědnostního principu, ale také na případy, kdy odpovídají podle odlišného odpovědnostního principu (například jeden odpovídá objektivně a druhý za své zaviněné protiprávní jednání). Důležitá jsou také ustanovení o právu na regres, a to jednak mezi solidárně odpovědnými škůdci, kdy § 439 OZ stanoví, že kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody, a jednak regres vůči tomu, kdo škodu skutečně zavinil,
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 11 ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. 12 Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 13 Tamtéž 9
10
17
zde § 440 OZ uvádí, že kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného, má proti němu právo na postih.14 Na vzniku škody se svým jednáním může podílet též sám poškozený; je zde třeba rozlišovat případy, kdy byla škoda způsobena výlučným zaviněním poškozeného, v tom případě nese celou škodu sám a mezi případy, kdy jde o spoluzavinění poškozeného a škůdce, popřípadě několika škůdců, v tom případě nese poškozený škodu poměrně podle míry svého zavinění.15 Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 4286/2011 ze dne 31. 7. 2013. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 3 této bakalářské práce. Pokud jde o obsah náhrady škody, vychází se ze zásady, že poškozenému se hradí nejenom skutečná škoda, ale také ušlý zisk, přiznání ušlého zisku není vázáno pouze na případy, kdy byla škoda způsobena úmyslně, ale vztahuje se i na případy, kdy byla škoda způsobena z nedbalosti a v úvahu přichází dokonce i tehdy, odpovídá-li škůdce za škodu bez ohledu na zavinění, tzn. objektivně. Pokud jde o rozsah a výši náhrady škody, nestanovuje zákon žádný limit, žádnou maximální hranici. Z důvodů hodných zvláštního zřetele, má však podle § 450 OZ soud právo výši náhrady škody přiměřeně snížit. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, přihlédne taktéž k osobním a majetkovým poměrům, škůdce i poškozeného.16 Toto snížení ovšem nelze provést za předpokladu, že byla škoda způsobena škůdcem úmyslně, a to i pokud se jedná o úmysl nepřímý, tohoto postupu lze tedy užít v případě, kdy byla škoda způsobena z nedbalosti a také pokud odpovídá škůdce objektivně, vyloučen není ani v případě, kdy došlo ke spoluzavinění poškozeného a přihlíží se k němu z úřední povinnosti bez návrhu. Škůdce tedy není povinen o to požádat, toto právo soudu na přiměřené snížení se nazývá moderační právo soudu. Pokud jde o určení výše škody na věci, vychází se z ceny v době poškození (§ 433 OZ), náhrada škody by měla odpovídat ekvivalentu, za nějž si může poškozený opatřit věc téhož druhu a téže jakosti.17 Vzhledem k tomu, že může dojít v mezidobí mezi samotným poškozením věci a rozhodnutím soudu o náhradě škody
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. 16 Tamtéž 17 Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 14 15
18
k podstatným změnám cenových relací, není vyloučeno, aby bylo k této skutečnosti přihlédnuto; zákon tuto možnost nevylučuje. Při úpravě způsobu náhrady škody vychází občanský zákoník z principu peněžité (relutární) náhrady (§ 442 OZ odst. 2)18. Pouze v případě, že o to poškozený požádá a je-li to zároveň možné a účelné (tyto podmínky musí být tedy splněny kumulativně) je možné škody nahradit uvedením v předešlý stav, tento druh náhrady škody se nazývá naturální restituce. O způsobu, jakým bude škoda hrazena, tedy nerozhoduje škůdce, ale zákon dává právo výběru poškozenému, ovšem s podmínkou, že naturální restituce je možná a účelná.
1.2 Zvláštní případy odpovědnosti za škodu podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník v části šesté, hlavě druhé obsahuje jednak ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu a jednak ustanovení o zvláštních případech odpovědnosti za škodu, jež se od obecné odpovědnosti liší zejména odpovědnostním principem, na němž je příslušná zvláštní skutková podstata odpovědnosti založena. Těmto případům se budu v této podkapitole věnovat. Odpovědnost za škodu způsobená provozní činností – Podle ustanovení § 420a OZ odpovídá každý za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností, která se uplatní tam, kde pro případ určitého provozu není stanovena odpovědnost zvláštní (viz odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku).19 Odpovědným subjektem je jakákoliv fyzická či právnická osoba, která vyvíjí provozní činnost. Takovou činností lze rozumět jednak činnost mající charakter podnikání a jednak i jinou fakticky realizovanou činnost dané osoby, byť k ní nemá veřejnoprávní oprávnění. Za škodu způsobenou provozní činností je ve smyslu občanského zákoníku považována škoda způsobená činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, dále fyzikálními, chemickými a biologickými vlivy provozu na okolí a oprávněným prováděním nebo zajišťováním prací, jimiž je jinému způsobena škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno s nemovitostí nakládat. Povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností je dána především tehdy, když je škoda způsobena porušením právní povinnosti při realizaci provozu činnosti, tedy protiprávním úkonem provozovatele. Provozovatel však odpovídá v případě, kdy byla škoda způsobena kvalifikovanou událostí, která má původ v provozní činnosti, 18 19
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Tamtéž
19
odpovídá tedy i za škodu, která vznikla náhodou Tato objektivní odpovědnost ovšem není absolutní, provozovatel se může odpovědnosti zprostit, pokud je dán některý z liberačních důvodů, jež jsou uvedeny v zákoně, jedná se o situaci, kdy je škoda způsobena neodvratitelnou událostí, která nemá původ v provozu (vnější náhoda, která přichází zvenčí provozu, nad rámec působnosti provozovatele) a druhým liberačním důvodem je případ, kdy byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného.20 Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 776/2012 ze dne 19. 12. 2012. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 4 této bakalářské práce. Odpovědnost za škodu vzniklou v rámci existujícího závazku – Zákon zvlášť upravuje některé případy odpovědnosti za škodu, které předpokládají existenci závazkového vztahu (§ 421 OZ, § 421a OZ). Jako první je upravena odpovědnost za poškození, zničení či ztrátu věci, která byla převzata od jiného jako předmět závazku. Odpovědnost za škodu na věci převzaté je odpovědností objektivní, jejíž vznik nepředpokládá existenci protiprávního úkonu subjektu, který věc převzal ani jeho zavinění. Ten, kdo věc převzal k plnění závazku, odpovídá i za škodu vzniklou událostí. Odpovědnosti za škodu se ovšem může zprostit, pokud dokáže, že by ke škodě došlo i tehdy, kdyby věc nepřevzal.21 Dále je zde upravena odpovědnost za škodu způsobená okolnostmi, které mají svůj původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. I v případě této odpovědnosti za škodu se jedná o odpovědnost objektivní. Není rozhodné, zda subjekt při použití přístroje nebo věci porušil určitou právní povinnost či nikoliv, rovněž není rozhodná ani otázka jeho zavinění. Z hlediska vzniku odpovědnosti má zásadní význam to, že škoda byla způsobena okolností, jež má svůj původ v povaze přístroje či jiné věci, jichž bylo použito jako prostředku při plnění závazku. Této odpovědnosti se nelze zprostit, hovoříme proto o tzv. absolutní objektivní odpovědnosti. 22 Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 1240/2009 ze dne 26. 5. 2011. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 5 této bakalářské práce. Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání – tato odpovědnost je upravena v § 422a OZ § 423 OZ. Způsobil-li škodu FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288. 21 Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 22 ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. 20
20
nezletilý nebo osoba stižená duševní poruchou, odpovídají za způsobenou škodu samotní škůdci, a to v případě, jestliže jsou v konkrétním případě schopni rozeznat následky svého jednání a toto jednání ovládnout, musí tedy být dána schopnost rozumová i volní. Pokud není tato podmínka splněna, za vzniklou škodu odpovídají osoby, které jsou povinny vykonávat dohled nad nezletilým nebo osobou stiženou duševní poruchou, která škodu způsobila, povinnost dohledu může ukládat zákon, úřední rozhodnutí nebo jiná skutečnost.23 Osoby, které mají tuto povinnost dohledu, jsou například rodiče, osvojitelé, pěstouni, ale mohou jimi být i právnické osoby např. škola, v tomto případě za způsobenou škodu neodpovídá přímo dozorující fyzická osoba (např. učitel), ale odpovídá příslušná právnická osoba. Odpovědnost
subjektů
povinných
dohledem
je
založena
na
principu
předpokládaného zavinění. Kdo je povinen vykonávat dohled, může se odpovědnosti zprostit jen tak, že prokáže, že dohled nezanedbal. Existuje i možnost, aby osoby podrobené dohledu a osoby dohledem povinné odpovídaly společně a nerozdílně, stane se tak za předpokladu, že jsou splněny uvedené předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu u obou subjektů. Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 4507/2010 ze dne 12. 9. 2012. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 6 této bakalářské práce. Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům – Základním předpokladem této odpovědnosti je jednání, které porušuje dobré mravy. Tento pojem je obtížné definovat, protože se jedná o tzv. neurčitý právní pojem, jehož význam může mít odlišnou podobu u jednotlivých případů, obecně by šlo ale říci, že se jedná o určité morální normy. Jednání porušující dobré mravy může spočívat jak v konání, tak i v opomenutí. Odpovědnost je založena na principu subjektivním, k jejímu vzniku je tedy zapotřebí zavinění škůdce a to dokonce pouze ve formě úmyslu, může ale jít i o úmysl nepřímý. Důkazní břemeno ohledně existence úmyslu tíží toho, kdo se náhrady škody domáhá, tedy poškozeného, ten také musí dokázat, že jednání škůdce bylo v rozporu s dobrými mravy, a že mezi tímto jednáním a vzniklou škodu existuje příčinná souvislost. 24 Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků – tato odpovědnost je upravena v §§ 427 – 431 OZ. Jde o odpovědnost objektivní, které se lze zprostit jen na základě zákonem stanoveného liberačního důvodu. Subjekty této odpovědnosti jsou především provozovatelé dopravních prostředků. Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. 23 24
21
Odpovědnost za škodu zde přichází v úvahu jen tehdy, pokud je škoda vyvolána zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, jež spočívá v různých jevech a vlastnostech provozu dopravních prostředků (např. technická stránka provozu – značná rychlost, vady materiálu apod.). Uvedenou skutečnost je nutno vždy posuzovat se zřetelem k povaze toho dopravního prostředku, o který se v konkrétním případě jedná, škoda musí mít vždy přímý vztah k provozu dopravního prostředku, nestačí jen souvislost s tímto provozem.25 Existence protiprávního úkonu provozovatele, stejně jako jeho zavinění nejsou v tomto případě pro vznik odpovědnosti právně relevantní, význam však mohou mít z hlediska
rozsahu
náhrady škody.
Odpovědnost
provozovatele
je
tedy
odpovědností objektivní, ale nikoliv absolutní, existují totiž liberační důvody, kterými se lze odpovědnosti zprostit. Především jde o důvod, jenž je upraven v § 428 OZ, podle něhož se provozovatel odpovědnosti zprostí, pokud prokáže, že škoda nebyla způsobena okolností, jež má svůj původ v povaze provozu dopravního prostředku a současně, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (jedná se o vnější neodvratitelnou událost, např. přírodní katastrofa). Byla-li ovšem příčinou škody okolnost, která má původ v povaze dopravního prostředku byť jen z části, provozovatel se odpovědnosti zprostit nemůže.26 Podle § 429 OZ odpovídá provozovatel nejen za škodu, k níž došlo přímo v důsledku škodné události, ale také za škodu způsobenou ztrátou či odcizením věci, kterou nemohl její vlastník vinou škodné události opatrovat. Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi nimi, odpovídají podle své účasti na způsobení škody (§ 431 OZ), v případě, že byla při střetu provozů způsobena škoda třetí osobě, odpovídají provozovatelé na základě § 427 OZ, jejich odpovědnost je solidární. V případě, kdy je škoda způsobena neoprávněným uživatelem dopravního prostředku, je situace následující; ten kdo užije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu namísto provozovatele, v případě, že mu provozovatel takové použití dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí, odpovídají uživatel a provozovatel společně.27 Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 23 Cdo 1766/2012 ze dne 26. 9. 2013. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 7 této bakalářské práce.
FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288. 26 Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 27 Tamtéž 25
22
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným – Za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečným odpovídá jeho provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku. Provozem zvlášť nebezpečným se rozumí provoz, u něhož nelze za daného stavu vědeckých a technických poznatků vyloučit vysokou možnost vzniku škodlivých následků, lze sem zařadit například provozy, při nichž se pracuje výbušninami, dále doly, hutě, provozy elektráren a plynáren.28 Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 92/2009 ze dne 26. 5. 2011. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 8 této bakalářské práce. Odpovědnost za škodu na věcech vnesených a odložených – Zvláštní úprava odpovědnosti za škodu spojená se specifickou povahou některých závazkových vztahů je obsažena v § 433 OZ a následující. K vzniku uvedené odpovědnosti se vedle základních předpokladů, k nimž patří existence škodné události, samotná škoda a příčinná souvislost mezi nimi, vyžaduje splnění ještě dalších zvláštních předpokladů, a to souvislost vzniku škody s činností spočívající v poskytování ubytovacích služeb, provozu garáží nebo provozu obdobného druhu nebo s činností, s níž je spojeno odkládání věcí. Existence škody je specifikována co do předmětu (odložená věc na místě k tomu určeném) a co do subjektu (ubytovaná osoba).29 Subjekty této odpovědnosti mohou být provozovatelé poskytující ubytovací
služby,
provozovatelé
činností
spojených
s odkládáním
věcí
a provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu. Ve všech uvedených případech
je
odpovědnost
těchto
subjektů
založena
na
objektivním
odpovědnostním principu. Zákon připouští liberaci pouze v případě, že by ke škodě došlo i jinak. Z hlediska vzniku odpovědnosti provozovatele není rozhodné, zda byla škoda způsobena jeho pracovníkem či třetí osobou, byla-li však škoda způsobena pracovníkem provozovatele, je tato skutečnost rozhodná z hlediska rozsahu náhrady škody. Provozovatel se odpovědnosti za škodu nemůže zprostit ani dohodou s poškozeným a už vůbec ne jednostranným prohlášením (např. cedulka, že za odložené věci se neručí). Rozsah náhrady škody je u této odpovědnosti limitován ve vztahu k určitému druhu věci. Za klenoty, peníze a cennosti odpovídá provozovatel pouze do výše 5.000,- Kč30, to ovšem neplatí v případě, že byla škoda způsobena těmi, kdo v provozu pracují nebo v případě, že
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Tamtéž 30 Tamtéž 28 29
23
provozovatel převzal určitou věc do úschovy, v těchto případech odpovídá provozovatel za škodu bez omezení. Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 1117/2008 ze dne 25. 2. 2011. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 9 této bakalářské práce. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku – Uvedená odpovědnost není upravena
přímo
v občanském
zákoníku,
ale
v zákoně
č.
59/1998
Sb.
o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, vedle ní se uplatní i obecná odpovědnost za škodu a to v případě, že je použití této zvláštní odpovědnosti vyloučeno. Ke vzniku této odpovědnosti je třeba protiprávního úkonu, který spočívá v tom, že výrobce poruší svou povinnost dodat výrobek určité kvality. Škodou se zde rozumí škoda na jiné věci, která není užívána výlučně k podnikání, ale převážně k jiné činnosti. Odpovědným subjektem je výrobce, kterým zákon rozumí samotného výrobce, dále dovozce a také dodavatele za předpokladu, že nesdělí totožnost výrobce nebo dovozce. Odpovědnost je založena na objektivním odpovědnostním principu, výrobce se však může ze stanovených liberačních důvodů (včetně zavinění poškozeného) odpovědnosti zprostit. Nejedná se tedy o odpovědnost absolutní. Rozsah náhrady škody je limitován její spodní hranicí, výrobce má povinnost nahradit škodu na věci, za kterou odpovídá, jen v částce převyšující 5.000,- Kč.31 Jelikož OZ výslovně neřešil situaci, kdy je škoda spáchána zvířetem, musela tuto mezeru vyplnit legislativní činnost soudu (judikatura). Touto problematikou se zabýval Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 1094/2001 ze dne 28. 1. 2003. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 10 této bakalářské práce.
1.3 Příklady obecné a zvláštní odpovědnosti za škodu V této podkapitole se budu věnovat praktickým příkladům aplikovaným na jednotlivé, dříve probírané paragrafy. § 415 OZ Pan Alois Čáp byl požádán svým známým panem Kolibříkem o pomoc při stavbě rodinného domu. V souvislosti s tím mu pan Kolibřík zajistil přechodné ubytování u pana Hlušce, který provozuje malou nocležnu. Jedné noci si pan Čáp velmi 31
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964.
24
nešťastným pádem z horního lůžka postele na této nocležně způsobil těžká zranění hlavy. Dva měsíce byl hospitalizován, další měsíc byl v pracovní neschopnosti. V žalobě pan Čáp uvedl, že byl ubytován v nevyhovujícím zařízení. Následné šetření ukázalo neexistenci ochranného zařízení u lůžka a tudíž, že možnost pádu, zejména ve spánku, je reálná.32 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Vzhledem ke skutkovým okolnostem ubytovatel nedostál své obecné prevenční povinnosti předcházet hrozícím škodám, jak stanoví § 415 OZ a to tím, že dostatečně nepečoval o bezpečnost v ubytovacím zařízení.33 418 OZ a § 419 OZ Pan Veselý a paní Smutná jsou sousedé. Po silné bouři se pan Veselý rozhodl pokácet vzrostlý strom, u nějž bezprostředně hrozilo, že spadne na sousední pozemek a vážně poškodí střechu a dům paní Smutné. Strom byl skutečně nakloněn tak, že pád hrozil každým okamžikem. Nebyl tedy čas volat specializovanou firmu. Jelikož byl pan Veselý amatérský dřevorubec, slíbil, že strom pokácí tak, aby pád stromu nezpůsobil žádnou škodu. To se bohužel nepodařilo a padající strom zdemoloval dřevěný altán. Paní Smutná se rozhodla podat žalobu na náhradu škody proti panu Veselému. Ten se ohradil tím, že v takovém případě bude požadovat náhradu za zničenou motorovou pilu a bolestné za zlomený malíček.34 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Pan Veselý odvracel přímo hrozící nebezpečí škody na majetku paní Smutné. Jde o nebezpečí, které sám nevyvolal, a které nešlo odvrátit jinak. Způsobený následek není stejně závažný nebo závažnější, než ten který hrozil. V souladu s ustanovením § 418 OZ za takto způsobenou škodu pan Veselý neodpovídá, jelikož jednal v krajní nouzi a vzniklá škoda jde k tíži vlastníka.
KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2007/2008, Varianta C, s. 4 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 33 Tamtéž 34 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2010/2011, Varianta C, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2010-11 A-D) 32
25
V souladu s ustanovením § 419 OZ může pan Veselý uplatnit své právo na náhradu škody, kterou utrpěl při odvracení hrozící škody, i proti tomu, v jehož zájmu jednal. Limitem pro takovou náhradu je výše hrozící škody, jež byla odvrácena.35 § 420 OZ Pan Josef Novák byl přijat do zdravotnického zařízení, aby se podrobil operaci srdce. Operační výkon provedl doktor Jiří Stránský. Po třech dnech po operačním výkonu se u pana Josefa Nováka objevily příznaky otravy. Ošetřující lékař nařídil revizi rány a nasadil potřebná antibiotika. Později se zjistilo, že v těle pacienta byla zapomenuta rouška, která mu způsobila veškeré problémy. Z tohoto důvodu byl léčebný proces ukončen až o měsíc později, než se předpokládalo.36 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Odpovědnost za škodu způsobená na zdraví pacienta není v tomto případě zvláštním případem odpovědnosti spočívající v okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci (§ 421a OZ), v tomto případě jde o chybu ošetřujícího lékaře a je jí tedy třeba kvalifikovat jako škodu způsobenou podle § 420 OZ. Za škodu odpovídá zdravotnické zařízení, nikoliv samotný lékař, který operaci prováděl a to na základě ustanovení § 420 odstavec 2 OZ.37 § 421 OZ Občan A uzavřel s občanem B dohodu, podle které občan B převzal od občana A do výcviku psa na dobu dvou měsíců za sjednanou úplatu 10 000 Kč. Občan B se podle uzavřené dohody zavázal, že po celou dobu této dohody bude psa občana A chovat ve svém zařízení. Bude psa krmit, ošetřovat ho a zejména ho cvičit. Součástí takto uzavřené dohody mezi občany A a B bylo zároveň ujednání, podle kterého občan B, jako cvičitel psa, bude občanu A, jako vlastníku psa, odpovídat za zranění psa, popřípadě v krajním případě i za utracení psa, v případech kdy občan B tyto stavy zaviní po dobu výcviku. Naproti tomu, pokud by šlo o případy nezaviněné újmy
35
KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2010/2011, Varianta C, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2010-11 A-D) 36 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2004/2005, Varianta B, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 37 Tamtéž
26
psa, ty zůstanou podle uzavřené dohody, odvolávající se na zvyklosti v této chovatelské oblasti, újmou nastalou v poměrech vlastníka psa.38 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Jde o občanskoprávní odpovědnost podle § 421 OZ, podle které každý kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazků, odpovídá za její poškození, ztrátu či zničení, ledaže by ke škodě došlo jinak. Tato odpovědnost je odpovědností objektivní, to znamená bez zřetele na zavinění. Odpovědným subjektem je ten, kdo věc převzal. Oprávněným subjektem je ten, kdo věc předal. Ten kdo věc převzal, se nemůže odpovědnosti zprostit ani jednostranným prohlášením ani dohodou, kterou uzavřel s odpovědným subjektem.39 § 421a OZ Pan Novák trpěl bolestí zubů, šel proto k zubnímu lékaři. Po usednutí do zubařského křesla v ordinaci se křeslo zcela neočekávaně uvolnilo a pan Novák z něho spadl a zlomil si pravou ruku.40 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Jedná se o odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají svůj původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito - § 421a OZ. Je to absolutní objektivní odpovědnost bez možnosti liberace. Ze zadání příkladu totiž vyplývá, že škoda nebyla způsobena v důsledku chybného postupu ošetřujícího lékaře, ale v důsledku poruchy přístroje.41 § 422 OZ Jana Novotná žije ve společné domácnosti se svým druhým manželem Petrem Novotným a se svým osmiletým synem Josefem. Petr Novotný není otcem Josefa. Když byl Petr Novotný s osmiletým Josefem nakupovat v obchodním středisku, rozbil osmiletý Josef při manipulaci s nákupním vozíkem skleněnou výkladní skříň. Petr Novotný odpovědnost za škodu odmítá s odůvodněním, že není Josefovým KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2004/2005, Varianta C, s. 1-2 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 39 Tamtéž 40 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2009/2010, Varianta C, s. 2 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2009-10 A-D) 41 Tamtéž 38
27
otcem. Jana Novotná odpovědnost za škodu též odmítá, z důvodu své nepřítomnosti.42 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Za vzniklou škodu nese odpovědnost Petr Novotný, neboť v okamžiku způsobení škody vykonával nad nezletilým Josefem dohled. Skutečnost, že Petr není otcem Josefa, je bez právního významu. Spoluodpovědnost Jany Novotné by přicházela eventuálně v úvahu za předpokladu, pokud by její výchovné působení na syna bylo natolik chybující, že by protiprávní úkon, jímž byla škoda způsobena, mohl Josef považovat za chování společensky zcela únosné. S ohledem na věk Josefa jeho spoluodpovědnost za vzniklou škodu nenastoupí.43 § 424 OZ Pan Veselý a paní Smutná jsou sousedé. Po silné bouři se pan Veselý rozhodl pokácet vzrostlý strom, u nějž bezprostředně hrozilo, že spadne na sousední pozemek a vážně poškodí střechu a dům paní Smutné. Strom byl skutečně nakloněn tak, že pád hrozil každým okamžikem. Nebyl tedy čas volat specializovanou firmu. Jelikož byl pan Veselý amatérský dřevorubec, slíbil, že strom pokácí tak, aby pád stromu nezpůsobil žádnou škodu. To se bohužel nepodařilo a padající strom zdemoloval dřevěný altán. Paní Smutná se rozhodla podat žalobu na náhradu škody proti panu Veselému. Ten se ohradil tím, že v takovém případě bude požadovat náhradu za zničenou motorovou pilu a bolestné za zlomený malíček. Později se zjistilo, že pan Veselý škodu způsobil záměrně ze škodolibosti, protože nový altán paní Smutné záviděl.44 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Takové jednání pana Veselého by nešlo hodnotit jako odvracení škody v krajní nouzi. Jeho jednání vykazující úmyslné způsobení škody ze zavrženíhodné pohnutky (škodolibost, závist, msta, zákeřnost, atd.) by nepochybně naplnilo
KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2001/2002, Variant B, s. 1-2 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 43 Tamtéž 44 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2010/2011, Varianta C, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2010-11 A-D) 42
28
předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům dle § 424 OZ.45 § 427 OZ a § 432 OZ Martin (řidič) s Radimem jeli automobilem na chatu, oslavit své vysokoškolské úspěchy. Tento automobil patřil bratrovi Martina Davidovi.. Víkend proběhl bez problémů, ale při zpáteční cestě dostal automobil smyk a narazil do protijedoucího automobilu manželů Vosmíkových. Dopravní nehoda se udála dosti nešťastně. Všichni její účastníci utrpěli zranění a obě vozidla byla poškozena. Při vyšetřování dopravní nehody bylo konstatováno, že smyk vozidla, jež řídil Martin, byl způsoben nepřiměřeně vysokou rychlostí v pravotočivé zatáčce (60 %) a současně s ohledem na stáří vozidla jeho dlouhodobě špatným technickým stavem (40 %). Řidič druhého automobilu pan Vosmík žádnou svou povinnost nezanedbal.46 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Následkem dopravní nehody vznikly dvě různé odpovědnosti za škodu. a) Odpovědnost Davida vůči všem zúčastněným za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427 odst. 2 OZ), David odpovídá podle subjektivního principu jako provozovatel automobilu. b) Odpovědnost Martina vůči všem zúčastněným za škodu způsobenou porušením právní povinnosti (§ 420 odst. 1 OZ), Martin odpovídá subjektivně za škodu, kterou způsobil coby řidič.47 § 433 OZ a § 435 OZ Dne 2. 2. 2001 navštívila K. Králová restauraci Oáza. Na vedlejší židli u stolu, kam usedla, si odložila zimní kabát, šálu a klobouk. Obsluhujícím personálem byla však vyzvána, aby uvedené věci odložila na věšák nacházející se u vstupních dveří, neboť věšák je určen k odkládání těchto věcí. K. Králová tak učinila a při odchodu z restaurace zjistila, že zimní kabát jí byl odcizen. Provozovatel restaurace odpovědnost za vzniklou škodu odmítá s odůvodněním, že věšák, na který si K.
45
KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2010/2011, Varianta C, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2010-11 A-D) 46 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2006/2007, Varianta B, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 47 Tamtéž
29
Králová své věci odložila, byl opatřen cedulí, že provozovateli restaurace za takto odložené věci neručí.48 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Jedná se o odpovědnost za škodu na věcech odložených - § 433 OZ odst. 2 OZ. S provozováním restauračního zařízení je zpravidla spojeno odkládání věcí. Ten, kdo restaurační zařízení provozuje, odpovídá fyzické osobě za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kde se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Pokud poškozená své věci odložila na vedlejší židli tak, že je mohla opatrovat, provozovatel restauračního zařízení nebude za vzniklou škodu odpovídat, neboť ztráta bezprostředního dozoru nad věcí a ztráta dispozice nad věcí je pojmovým znakem odložení věcí. (V tomto případě by uvedené znaky splněny nebyly).49 Řidič umístil své vozidlo na parkoviště, jež bylo v souladu s veškerými předpisy označeno jako nehlídané. Parkoviště bylo umístěno na volně přístupném prostranství, vjezd a výjezd byl uzavřen závorou sloužící k automatickému výběru parkovného, dále byl monitorován kamerovým systémem. Obsluha parkoviště měla za úkol zabezpečit plynulé fungování vjezdu a výjezdu a výběr parkovného. 50 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Řidič uzavřel s provozovatelem parkoviště dohodu o pronájmu parkovacího místa (§ 633 OZ). Vzhledem k tomu, že provozovatel parkoviště se nezavázal dopravní prostředek po dobu umístění střežit, nejde o smlouvu o úschově. Provozovatel nenese ani objektivní odpovědnost za škodu způsobenou na dopravním prostředku podle § 435 OZ. Jiná by byla situace, pokud by bylo auto odcizeno z parkoviště, jež je nepřetržitě hlídáno bezpečnostní službou. Zde by šlo o parkoviště hlídané, provozovatel proto odpovídá řidiči podle § 435 OZ. Odpovídá stejně jako provozovatel ubytovací služby (§ 433 OZ). Pokud by byl odcizen například televizor, který řidič v autě převážel, odpovědnost provozovatele
KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2000/2001, Varianta E, s. 1 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 49 Tamtéž 50 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2004/2005, Varianta E, s. 1 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 48
30
parkoviště by v tomto případě dána nebyla. Jeho odpovědnost se vztahuje pouze na příslušenství dopravního prostředku, čímž televizor není (§ 435 OZ).51 § 438 OZ § 439 OZ § 440 OZ a § 441 OZ Martin (řidič) s Radimem jeli automobilem na chatu, tento automobil patřil bratrovi Martina Davidovi, oslavit své vysokoškolské úspěchy. Víkend proběhl bez problémů, ale při zpáteční cestě dostal automobil smyk a narazil do protijedoucího automobilu manželů Vosmíkových. Dopravní nehoda se udála dosti nešťastně. Všichni její účastníci utrpěli zranění a obě vozidla byla poškozena. Při vyšetřování dopravní nehody bylo konstatováno, že smyk vozidla, jež řídil Martin, byl způsoben nepřiměřeně vysokou rychlostí v pravotočivé zatáčce (60 %) a současně s ohledem na stáří vozidla jeho dlouhodobě špatným technickým stavem (40 %). Řidič druhého automobilu pan Vosmík žádnou svou povinnost nezanedbal.52 Nyní posoudíme nastalou situaci a skutkové okolnosti z hlediska občanského práva. Jelikož za způsobenou škodu může jak řidič vozidla, tak i jeho majitel (provozovatel) budou za ni odpovídat oba dva. Martin z 60 % (kvůli nepřiměřeně vysoké rychlosti) a David ze 40 % (kvůli zanedbání technického stavu);(§ 441 OZ). Jedná se tedy o solidární odpovědnost Martina a Davida, přičemž mezi sebou se odpovědné subjekty vypořádají podle účasti na způsobené škodě (§ 438 odst. 1 OZ, § 439 OZ).53
1.4 Škoda způsobená na zdraví Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., vychází z ideologického vlivu 70. let (myšlena problematika škody způsobené na zdraví), kdy byla úprava škody v občanském právu vnímána jako újma ve formě poruchy, jež nastala na majetkovém vztahu nebo se týkala alespoň majetkových stránek ostatních vztahů chráněných právem. Škodou se tak rozuměla pouze újma majetková a jiné druhy újmy se přehlížely a nebyly pod tento pojem řazeny. Dnes běžně používaný pojem nemajetková újma (nemajetková škoda) odporoval tehdejšímu pojetí práva. Důsledkem toho byla skutečnost, že pokud nedošlo k narušení majetkové stránky, nebylo toto porušení 51
KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2004/2005, Varianta E, s. 1 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 52 KOLEKTIV AUTORŮ. Soubor klauzurních prací Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Praha, 2006/2007, Varianta B, s. 2-3 Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/dcz/dokumenty/katedraobcanskeho-prava/1404044306/ (soubor KLP 2000/2001 až 2008/2009) 53 Tamtéž
31
předmětem ochrany ve smyslu tehdejší doktríny občanského práva a vzniklou škodu nebylo možno nahradit postupem podle § 420 zákona č. 40/1964, občanský zákoník. Ani novelizace občanského práva, jež proběhla v 90. letech, se s tímto problémem nedokázala vypořádat. Pojem škoda zůstal i nadále vázán na majetkovou stránku a občanský zákoník pod tento pojem zahrnuje i taxativně vymezenou skupinu škody na zdraví. Obsah a rozsah náhrady Při škodě na zdraví se nahrazovalo:54 a) účelné náklady spojené s léčením b) ztráta na výdělku, případně na důchodu c) bolesti a snížení společenského uplatnění d) náklady na výživu pozůstalým (v případě usmrcení) e) přiměřené náklady spojené s pohřbem (v případě usmrcení) Účelnými náklady spojenými s léčením se rozumí např. výdaje vynaložené na zdravotní a rehabilitační pomůcky, náklady na vydatnější či naopak dietní stravu, náklady na pomoc poskytovanou poškozenému po dobu nemoci třetí osobou apod. Nárok na uvedené náklady přísluší jen za předpokladu, že nebyly kryty ze zdravotního pojištění. Tyto náklady se hradí tomu, kdo je fakticky vynaložil (§ 449 odst. 3)55, může tedy jít i o osobu od poškozeného odlišnou (např. rodiče poškozeného). Náklady spojené s léčením se hradí i tehdy, když poškozený na následky zranění později zemřel.
Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 25 Cdo 4434/2011 ze dne 26. 6. 2013. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 11 této bakalářské práce.
Jde jednak o nárok na náhradu ztráty na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a jednak o nárok na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti resp. při invaliditě. Každý z těchto nároků je nárokem samostatným, což má význam jak z hlediska podmínek jeho vzniku, tak také z hlediska jeho promlčení.
54 55
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Tamtéž
32
Náhrada na ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti činí rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a nemocenským (§ 446) 56. Pro výši této náhrady nestanoví občanský zákoník žádný limit, hradí se tedy vždy celý rozdíl, bez ohledu na to, zda škůdce odpovídá na základě svého zavinění a protiprávního úkonu nebo objektivně. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a průměrným výdělkem poškozeného, kterého dosahuje po poškození, s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu (§ 447 odst. 1), který byl poškozenému přiznán v důsledku téhož poškození zdraví, z něhož uplatňuje nárok na náhradu ztráty na výdělku.57 Pokud jde o rozsah této náhrady, občanský zákoník předpokládá v ustanovení § 447 odst. 2 její maximální limit, jenž bude stanoven pracovněprávními předpisy. Poškozenému přísluší případně i nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na přiznaném důchodu (§ 447a). Náhrada za ztrátu na důchodu činí rozdíl mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok a mezi výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, kdyby k poškození nedošlo. Při škodě způsobené na zdraví se odškodňují též vytrpěné bolesti a ztížení společenského uplatnění. I když je nelze zcela nahradit, lze je aspoň zmírnit poskytnutím peněžitého plnění, za něž si může poškozený opatřit jiné požitky a vyvážit tak do určité míry negativní důsledky spojené s výše uvedeným. Bolestné lze přiznat za bolesti nastalé buď při poranění nebo při léčení či odstraňování následků zranění. Náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé následky, jež trvale a výrazným způsobem ztěžují poškozenému možnost uplatnění v osobním životě či jiných sférách jeho života např. při výkonu jeho povolání.58 Oba uvedené nároky jsou samostatné v tom smyslu, že přiznání nároku na bolestné není podmíněno přiznáním nároku náhrady za ztížení společenského uplatnění a naopak. Dojde-li k usmrcení, hradí se náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat (§ 448 odst. 1).59 Osobami oprávněnými jsou jednak osoby, kterým zemřelý výživu fakticky poskytoval, aniž k tomu byl ze zákona povinen (např. druh/družka) a jednak osoby, kterým byl Tamtéž Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 58 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288. 59 Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. 56 57
33
zemřelý výživu povinen poskytovat ze zákona a to i v případě, kdy tuto svou zákonnou povinnost ve skutečnosti neplnil. Při stanovení nákladů náhrady na výživu vychází soudní praxe z hledisek rozhodných pro vyživovací povinnost na základě zákona o rodině. Náhrada náleží oprávněným osobám za předpokladu, že není hrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu (§ 448 odst. 1). Pokud jde o rozsah této náhrady, občanský zákoník předpokládá její maximální limit.60 Při usmrcení se hradí též náklady spojené s pohřbem poškozeného (§ 449 odst. 2), a to v případě, že nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře. Náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je fakticky vynaložil (§ 449 odst. 3), nemusí tedy vždy jít o osoby, kterým náleží nárok na náklady na výživu pozůstalým. Nárok směřuje proti tomu, kdo je odpovědný za škodu na zdraví osoby, jenž na následky tohoto poškození zemřela. Způsob náhrady škody na zdraví Jde-li o škodu na zdraví, hradí se škoda vždy v penězích, což je dáno povahou způsobené škody. Náhrada za ztrátu na výdělku se hradí formou peněžitého důchodu (§ 445), takže lze tento důchod měnit v závislosti na zdravotním stavu poškozeného a na jeho výdělkových možnostech. Také náklady na výživu pozůstalým se hradí ve formě peněžitého důchodu (§ 448 odst. 1).61 Náhrada za vytrpěné bolesti a ztížení společenského uplatnění se poskytuje v penězích jednorázově. Stejně tak se jednorázově poskytuje náhrada nákladů vynaložených na léčení a náhrada nákladů spojených s pohřbem. Práva na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění jsou právy osobní povahy. To se projevuje mimo jiné v tom, že uvedená práva zanikají smrtí oprávněného (poškozeného) a nepřechází na dědice a to ani tehdy, byla-li již poškozenému přiznána pravomocným soudním rozhodnutím, ale nebyla splněna před jeho smrtí. Chybějící explicitní úprava nemajetkové újmy byla i předmětem ústavní stížnosti nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, ve které se stěžovatel svým návrhem domáhal zrušení §442 a §449 OZ (z obsahu stížnosti bylo patrné, že i §448). Přestože navrhovatel se svojí stížnosti neuspěl - hlavním důvodem pro zamítnutí bylo, že zrušení by vedlo k nefunkčnosti ostatních ustanovení a spíše k oslabení náhrady nemajetkové újmy - přiměl ÚS, aby vyslovil několik zásadních tezí, které se objevují v rozhodnutích soudů i argumentaci stran dodnes. ÚS zejména uvedl, že 60 61
Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Tamtéž
34
„Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného.“ a tím de facto podpořil i současné znění již platného NOZ, který za škodu považuje jak majetkovou tak i nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. V souvislosti se škodou na zdraví byla v médiích hojně „propírána“ kauza, která se stala v nemocnici v Ivančicích. Jelikož souvisí s daným tématem, uvádím zde i její popis. Kauza Ivančice V roce 2009 při zákroku v Nemocnici Ivančice na Brněnsku zapomněli zdravotníci v těle pacientky osmadvacet centimetrů dlouhou špachtli. Operace měla trvat 30 minut, ale kvůli komplikacím se protáhla na čtyři hodiny. Po výkonu zůstal v těle pacientky tzv. ekartér - tedy špachtle dlouhá 28 centimetrů. Nástroj zůstal v těle ženy 145 dní. Znalci se podle soudkyně shodli, že primář nemusel špachtli v břiše zpozorovat ani při pečlivé tzv. toaletě, kontrole otevřené rány. Dokazování viny také komplikuje skutečnost, že hlavní operatér ani jeho asistent si po takové době už nepamatují, kdo vlastně břicho zašíval. Kromě lékařů byla obviněna také instrumentální sestra, která je zodpovědná za evidenci operačních nástrojů. Ve prospěch obviněné instrumentářky mluví možnost, že nástroj některý z lékařů vzal až po kontrole. Kauza se projednávala u Okresního soudu v Brně, který dospěl k názoru, že chirurg provádějící operaci a instrumentářka nenesou za nastalou situaci odpovědnost a obžaloby je zprostil. V případě asistujících zdravotních sester, jedna z nich přiznala vinu a omluvila se, soud proto v jejím případě upustil od potrestání, druhou zdravotní sestru uznal soud vinou z trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti a uložil jí podmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho měsíce se zkušební dobou jeden rok. Státní zástupce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a věc projednával Krajský soud v Brně, jenž zdravotní sestru nepravomocně odsouzenou k podmíněnému trestu odnětí svobody obžaloby zprostil a zároveň potvrdil verdikt Okresního soudu, který obžaloby zprostil také lékaře, instrumentářku a druhou zdravotní sestru.62 Rozhodnutí odvolacího soudu je konečné, poškozená žena se ovšem může domáhat náhrady škody u civilního soudu. LUKŠOVÁ, Barbora. Soud zrušil podmínku sestře potrestané za špachtli v těle pacientky. Česká tisková knacelář [online]. 2011 [cit. 2014-12-01]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/soud-zrusilpodminku-sestre-potrestane-za-spachtli-v-tele-pacientky-1jq/krimi.aspx?c=A111011_110038_brno-zpravy_bor 62
35
2 POJETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V OBCHODNÍM PRÁVU – ZÁKON Č. 513/1991 SB., OBCHODNÍ ZÁKONÍK V úvodu této kapitoly je třeba uvést, že účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník došlo k derogaci zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Došlo k zániku dualismu (dvojkolejnosti) právních vztahů mezi nepodnikateli a podnikateli a nově jsou tyto právní vztahy kompletně a jednotně upraveny právě zákonem č. 89/2012 Sb, občanský zákoník (NOZ). Dále uvedené odlišnosti pojetí odpovědnosti za škodu v obchodním právu oproti pojetí odpovědnosti za škodu v občanském právu se tedy vztahují pouze do doby před účinností NOZ (do 31.12.2013). Náhrada škody byla v obchodním zákoníku upravena v §§ 373 až 386.
2.1 Odpovědnost za škodu podle obchodního práva Vztahy mezi podnikateli byly v českém právu upraveny též ustanoveními obchodního zákoníku. Co se náhrady škody týkalo, § 373 obchodního zákoníku stanovil, že „kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost“. Výše uvedené ustanovení upravovalo oblast tzv. odpovědnosti z obchodně závazkových vztahů (zejména pak vyplývající ze smluvních závazků).63 Dané ustanovení bylo ovšem použitelné i v případě porušení některých závazků stanovených obchodním zákoníkem ve smyslu § 757. V těchto případech vznikala odpovědnost pouze z porušení závazku stanoveného zákonným předpisem nehledě na to, jestli se jednalo o právní vztah mezi podnikateli. Jednalo se například o neoprávněné používání obchodní firmy, nekalou soutěž nebo o porušení závazků společníků obchodní společnosti. Zvláštní režimy odpovědnosti za škodu vyplývaly ze smluv o skladování, vkladovém účtu, mandátních smluv, komisních smluv a jiných pojmenovaných typů smluv a byly upraveny konkrétními ustanoveními obchodního zákoníku. Odpovědnost za škodu v obchodním právu byla koncipována na principu tzv. objektivní odpovědnosti, kdy není rozhodné, zda byla škoda způsobena úmyslně či nikoliv.64 Zprostit se odpovědnosti za škodu bylo možné pouze v případech uvedených v § 374, škůdce tedy musel prokázat, že v době vzniku závazkového vztahu existovala překážka nezávislá na jeho vůli, již zároveň nebylo možno předvídat. ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1447 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4003-547. 64 Tamtéž 63
36
Ustanovení § 376 stanovilo, že v případě, kdy nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, k němuž byla poškozená strana povinna, pak poškozená strana nárok na náhradu škody nemá.
2.2 Míra náhrady škody v obchodním právu Dle ustanovení § 378 obchodního zákoníku se škoda nahrazuje primárně v penězích, pokud je to ovšem reálně možné a zároveň o to poškozená strana požádá, škoda se nahradí uvedením v předchozí stav.65 Ustanovení § 379 obchodního zákoníku stanovovalo, že náhrada škody se člení na dvě složky, a to na skutečnou škodu a ušlý zisk, přičemž komentář k danému ustanovení uvádí, že „náhrada nemůže převyšovat škodu, kterou strana povinná (škůdce) předvídala nebo kterou mohla předvídat v okamžiku, kdy závazek vznikl, jako důsledek porušení své povinnosti s přihlédnutím ke skutečnostem, které znala nebo které měla znát při vynaložení obvyklé péče. Nahradit lze pouze škody, které tvoří okamžitý a přímý důsledek nějakého porušení.“ Z tohoto výkladu lze tedy dovodit, že předvídatelnost je možné posuzovat v každém konkrétním případě, tzn. vždy přihlédnout ke znalostem a zkušenostem osoby, která škodu způsobila.66 Ustanovení § 381 předpokládalo situaci, kdy mohla poškozená strana požadovat místo skutečně ušlého zisku náhradu ve výši, která odpovídala zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž poškozená strana podniká.67 Podstatnou odlišnost oproti náhradě škody v občanském právu zakotvovalo ustanovení § 386 obchodního zákoníku, podle něhož bylo jednak možné se dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout (neplatilo to ovšem pro škodu způsobenou úmyslně) a jednak soud neměl v obchodněprávních vztazích moderační právo, nemohl tedy náhradu škody svým rozhodnutím snížit.
Česká republika. Obchodní zákoník - č. 513/1991 Sb. In: Sbírka zákonů. 1991. ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1447 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4003-547. 67 Tamtéž 65 66
37
3 NÁHRADA ÚJMY MAJETKOVÉ (ŠKODA) A NEMAJETKOVÉ PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Č.
89/2012 SB. A ZMĚNY OPROTI
DOSAVADNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ NOZ nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. Náhradu majetkové a nemajetkové újmy upravuje v části čtvrté (relativní majetková práva), hlavě III. (závazky z deliktů) v téměř sto paragrafech (2894 – 2990)68, rozsah této problematiky se v NOZ oproti OZ tudíž zdvojnásobil. Oproti dosavadnímu stavu danou právní úpravu v mnohém upřesňuje a doplňuje tak, aby více odpovídala potřebám každodenního života. Tato kapitola má za cíl charakterizovat především změny oproti předchozí právní úpravě. Při tvorbě NOZ byly v oblasti náhrady újmy vytyčeny tři hlavní cíle:69 -
posílit právní postavení poškozeného
-
rozšířit případy náhrady nemajetkové újmy
-
umožnit smluvní limitaci náhrady škody (majetkové újmy)
Za hlavní novinky nové právní úpravy by se daly označit: -
Zpřesnění terminologie a systematiky právní úpravy
-
Posílení právního postavení poškozeného
-
Upřednostnění náhrady škody uvedením do předešlého stavu
-
Rozšíření případů náhrady nemajetkové újmy
-
Zrušení paušálních limitů pro výpočet náhrad za ublížení na zdraví a usmrcení
-
Širší možnost smluvní limitace
-
Rozpracování zvláštních případů vzniku škody
3.1 Prevence škod Povinnost prevence Ustanovení §2900 stanovuje, že: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém chování tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“ 70
Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 2012. SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. 68 69
38
Vzhledem k dosavadní právní úpravě se setrvalo na prevenci, tzn. povinnosti počínat si vždy tak, aby nedocházelo ke vzniku škody, a to na základě zásady neminem laedere (nikomu neškodit). Došlo ovšem k zúžení aplikačního dosahu. Povinnost byla dříve nelimitována, ovšem NOZ ji z důvodu zabránění možných nežádoucích účinků nelimitace limituje následujícím způsobem: -
omezena okolnostmi případu a zvyklostmi soukromého života
-
upravuje konání – komisivní, nikoli omisivní jednání
-
újma musí být nedůvodná (tedy nevznikla by bez dalšího, třeba zkoumat, zda nebyla po právu atd.)
-
taxativní výčet hodnot, na kterých mohou vzniknout škody – zákonem chráněné statky a zájmy.
Povinnost odvrátit hrozící škodu71 V §2901 jsou zcela nově upraveny okolnosti, za nichž je povinen přispět k ochraně před situací hrozící škodou: -
kdo ji způsobil (vytvořil nebezpečnou situaci, má nad ní kontrolu nebo pro povahu poměru mezi osobami)
-
kdo má možnost hrozící újmu odvrátit (podle svých možností a schopností, o újmě ví nebo musí vědět, že převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit).
Informační povinnost ve vztahu k hrozící újmě72 Paragraf číslo 2902 říká, že kdo poruší právní povinnost, oznámí bez zbytečného odkladu osobě, které může vzniknout újma, upozorní na následky. Poškozený pak nemá právo na náhradu újmy, které mohl po oznámení zabránit. Za tuto škodu pak neodpovídá ten, kdo poruší povinnost a splnil oznamovací povinnost. Princip vychází z úpravy Obchodního Zákoníku Povinnost odvrátit škodu73 Podle §2903 ohrožený: -
nese ze svého, čemu mohl zabránit, pokud přiměřeně okolnostem nezakročí
Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 2012. Tamtéž 72 Tamtéž 73 Tamtéž 70 71
39
-
možnost požadovat uložení opatření k odvrácení hrozící újmy soudem při vážném ohrožení
Nová úprava prakticky odpovídá úpravě staré, nebylo převzato pravidlo ObchZ, podle něhož je osoba odpovědná za vznik škody povinna nahradit náklady vzniklé oprávněnému při jejím odvracení. Náhodná škoda74 Zcela nová úprava v §2904 udává: -
odpovídá ten, kdo zavdal k náhodné události příčinu (dal podnět, zejména porušení příkazu a poškození zařízení k zabránění škodě)
3.2 Okolnosti vylučující protiprávnost NOZ zde navazuje na dosavadní právní úpravu, kterou rozšiřuje, specifikuje a přichází s novým pojmem „omluvitelné vzrušení mysli“. Nutná obrana V některých případech dochází k situacím, kdy sice určitá osoba škodu prokazatelně způsobila, nicméně bylo by zcela nevhodné po ní požadovat její náhradu. Typickým příkladem je škoda způsobená při nutné obraně. Pokud někdo někoho fyzicky napadne a ten mu v přiměřené obraně rozbije hodinky, útočník nemá v takovém případě právo požadovat náhradu škody.75 Toto pravidlo však neplatí absolutně. Neplatilo by například za situace, že by byla obrana zjevně nepřiměřená. Krajní nouze Obdobná situace nastává i v případě, pokud někdo způsobí škodu v krajní nouzi. Za tu jsou považovány mimořádné situace, při kterých dochází k přímému ohrožení života či majetku. Pokud například někdo při hašení požáru ve svém bytě vytopí i sousední byty, nebude pravděpodobně povinen hradit takto způsobenou škodu.76
Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 2012. KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 76 Tamtéž 74 75
40
Ani toto pravidla však neplatí beze zbytku, neuplatní se například v případě, pokud by uvedená osoba vyvolala požár sama nebo měla zjevně možnost nebezpečí zažehnat šetrnějšími způsoby. Omluvitelné vzrušení mysli Pro toho, kdo se ocitá v krajní nouzi nebo je nucen se bránit (nutná obrana), je zpravidla velice obtížné určit, jak intenzivnímu nebezpečí opravdu čelí. NOZ z tohoto důvodu výslovně uvádí, že při posuzování jednotlivých případů krajní nouze a nutné obrany je třeba přihlédnout k tzv. omluvitelnému vzrušení mysli. Pokud osoba při hašení požáru vytopí okolní byty, ačkoliv by stačilo oheň udusit přikrývkou, lze toto jednání za určitých okolností omluvit strachem osoby, tedy jejím omluvitelným vzrušením mysli.77
3.3 Povinnost nahradit újmu Pokud NOZ stanoví povinnost nahradit újmu, míní se tím povinnost nahradit újmu majetkovou (škodu). Povinnost nahradit nemajetkovou újmu vzniká pouze v případě, kdy to vyplývá ze smlouvy nebo přímo ze zákona (§ 2894). Vznik povinnosti nahradit škodu Škoda představuje jakoukoliv ztrátu na majetku. Nejedná se přitom pouze o škodu skutečnou (výše, o kterou se hodnota majetku doopravdy snížila), ale i ušlý zisk (výše o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv za normálních okolností by se tak stalo). Pokud někdo jinému nabourá vozidlo, se kterým dotyčný podniká, uhradí mu nejenom náklady na jeho opravu, ale i ztrátu na zisku, o který v důsledku nepojízdnosti vozidla přišel.78 Za vzniklou škodu je zpravidla odpovědný ten, kdo ji způsobil – škůdce. NOZ nově důsledně rozlišuje podmínky vzniku povinnosti škůdce uhradit škodu s ohledem na to, zda ji způsobil porušením zákona, smlouvy nebo zásad dobrých mravů. Pokud někdo vlivem nepřiměřené rychlosti nabourá cizí vozidlo, jde o škodu způsobenou porušením zákona. Na druhou stranu, pokud někdo nedodá včas svému KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 78 Tamtéž 77
41
obchodnímu partnerovi zboží a ten kvůli tomu přijde o domluvenou zakázku, škoda není způsobena přímým porušením zákona, ale jedná se o porušení smluvní povinnosti.79 Zatímco při porušení zákona musí škůdce újmu obvykle skutečně zavinit, při porušení smluvní povinnosti je jeho odpovědnost formulována přísněji. Škůdce může v takovém případě být povinen hradit škodu i bez svého zavinění. Této povinnosti se vyhne pouze v případě, pokud prokáže, že škoda byla způsobena zásahem tzv. vis maior (vyšší moc – např. přírodní katastrofa). Pokud ve výše uvedeném případě řidič (který ovšem není zároveň provozovatelem vozidla) prokázal, že cizí vozidlo poškodil v důsledku selhání brzd, které mu v servisu špatně opravili, existuje šance, že by škodu nemusel hradit, protože ji nezavinil. Naproti tomu, dodavatel, který by svému obchodnímu partnerovi vlivem poruchy na svém vozidle nedodal včas zboží a obchodní partner přišel o smluvenou zakázku, bude dodavatel povinen hradit škodu i v takovém případě.80 NOZ také specifikuje formu zavinění nutnou k povinnosti škůdce hradit škodu. Osoba způsobí škodu zaviněně, pokud ji spáchala úmyslně nebo z nedbalosti. NOZ nově ustanovuje domněnku, že k porušení povinnosti ze zákona došlo z nedbalosti. Vzhledem ke škodě způsobené porušením smlouvy zavádí NOZ nově pojem „pomocník“ – Smluvní strana je ze zásady povinna nahradit škodu i v případech, kdy byla způsobena jejím zaměstnancem nebo jiným pomocníkem. NOZ v této souvislosti zcela nově uvádí, že za pomocníka nelze považovat osobu, která svou činnost vykonává samostatně (např. subdodavatel). Smluvní strana za škodu způsobenou touto osobou odpovídá pouze v těch případech, kdy ji nevybrala pečlivě nebo na ni dostatečně nedohlížela.
3.4 Způsob náhrady škody Pokud někdo způsobí jinému škodu, může po něm poškozený požadovat, aby buď uvedl poškozenou věc do původního stavu, anebo aby ji nahradil v penězích. Dosavadní OZ upřednostňuje především peněžitou náhradu škody. Uvedení do předešlého vztahu umožňuje pouze v případě, že o to poškozený sám požádá
KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 80 Tamtéž 79
42
a soud zároveň shledá tento požadavek za účelný. Peněžitá náhrada přitom může být v mnoha případech pro poškozeného nevýhodná.81 Pokud někdo poškodí jinému plot, výše peněžité náhrady bude zpravidla mizivá. Výhodnější by pro poškozeného jednoznačně bylo to, pokud by mu škůdce uvedl plot do původního stavu a on se tak nemusel opravou vůbec zabývat.82 NOZ naopak preferuje jako způsob náhrady škody uvedení do původního stavu. Zároveň však umožňuje také to, aby si poškozený místo uvedení do původního stavu zvolil jako formu náhradu peněžitou. Soud přitom jeho volbu nebude nijak posuzovat a zasáhne proti ní pouze ve výjimečných případech. Například pokud by touto svou volbou chtěl poškozený škůdce šikanovat.
3.5 Výše náhrady škody Jak již bylo řečeno, výše náhrady škody v sobě zahrnuje nejenom skutečnou škodu, ale také ušlý zisk. NOZ nově výslovně uvádí, že kromě obvyklé ceny věci, kterou má v době poškození, musí být zohledněny i účelně vynaložené náklady, které musely být k obnovení funkčnosti věci vynaloženy. Toto ustanovení směřuje proti relativně časté praxi, kdy škůdce sice nechá poškozenou věc opravit, ovšem poté požaduje uhrazení částky, o kterou se hodnota věci díky opravě zvýšila. Tato praxi již nově možná nebude. Pokud například někdo někomu poškodí na vozidle zrezivělý blatník a při opravě ho nechá nahradit blatníkem novějším (z toho důvodu, že ve stejném stavu jej nelze sehnat), nebude oprávněn požadovat cenu, která převyšuje hodnotu původního blatníku.83 V některých případech není možné přesně určit výši utrpěné škody. NOZ z tohoto důvodu umožňuje, aby v takových případech určil konečnou výši škody soud na základě spravedlivého uvážení všech okolností konkrétního případu. Věc zvláštní obliby Některé věci mají pro lidi zvláštní význam a tím pádem jsou pro ně jen těžko nahraditelné. SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. 82 KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 83 Tamtéž 81
43
Pokud někdo rozbije svému sousedovi sekačku, škodu může relativně snadno napravit zakoupením sekačky nové nebo její opravou. Pokud mu však porazí strom, který soused zasadil v den narození svého prvního syna, pouhým zaplacením stromu nového újma kompenzována nebude.84 NOZ pro obdobné případy zavádí nový koncept tzv. věci zvláštní obliby. Za tu může být považována jakákoliv věc, která má pro poškozeného zvláštní význam – např. snubní prsten, rodinná fotografie apod. Pokud někdo tuto věc jinému svévolně či škodolibě poškodí, může soud nově určit výši náhrady nejenom na základě tržní ceny, ale i dle osobního významu, jenž má pro poškozeného. Náhrada při poranění zvířete V rámci systému soukromého práva přiznává NOZ zvířatům zvláštní postavení. Obecná ustanovení o věcech na ně tak bude možné použít pouze do té míry, která neodporuje jejich povaze smysly nadaných živých tvorů. S tím souvisí způsob určování výše náhrady za poranění zvířete. Dle NOZ musí škůdce nahradit všechny účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zraněné zvíře a to i tehdy, když podstatně převyšují cenu zvířete. Náklady však nesmí být vyšší, než takové, jaké by vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného. Pokud někdo jinému poranil psa voříška, měl by zaplatit jeho drahou operaci bez ohledu na to, že zdaleka převyšuje jeho reálnou cenu. Pokud by však byla operace zjevně nadbytečná, škůdce by ji hradit nemusel.85
3.6 Zvláštní případy vzniku škody Právní úprava zvláštních případů vzniku škody se zaměřuje na skutkově užší okruhy případů specifikovaných většinou podle toho, kým nebo čím byla škoda způsobena (např. škoda způsobená zvířetem), popřípadě na čem byla způsobena (např. škoda na odnesené věci). Jednotlivé okruhy případů, pro které byla zvláštní úprava zvolena, jsou přitom vybrány tak, aby byly upraveny situace, které se v praxi vyskytují nejčastěji (např. škoda způsobená dopravním prostředkem), nebo které vzbuzují aplikační potíže (např. škoda způsobená několika osobami najednou).
KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 85 Tamtéž 84
44
NOZ zachovává všechny skutkové podstaty zvláštních případů škody a navíc definuje čtyři skutkové podstaty nové:86 -
Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi (§ 2923)
-
Škoda způsobená zvířetem (§§ 2933 až 2935)
-
Škoda způsobená informací nebo radou (§ 2950)
-
Škoda na nemovité věci (§ 2926)
Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi Zcela nová úprava, podle níž je za škodu solidárně odpovědná osoba, která se bez nutné potřeby ujala osoby s nebezpečnými vlastnostmi/svěřila mu určitou činnost, a to i přes to, že o jeho nebezpečných vlastnostech věděla.
Škoda způsobená zvířetem Přestože ke vzniku škody způsobené zvířetem dochází v praxi relativně často, nejsou tyto případy v dosavadním OZ výslovně upraveny. NOZ nově stanoví, že škodu způsobenou zvířetem hradí vždy jeho vlastník. Pokud však svěří zvíře jiné osobě, hradí tato osoba škodu společně s ním. Pouze v případě, že by vlastníkovi zvíře někdo svévolně odebral, hradila by způsobenou škodu tato osoba. Pokud někomu zničí určitou věc pes, může poškozený požadovat náhradu škody jak po vlastníkovi psa, tak také po tom, kdo měl zvíře v daném okamžiku na starost, v případě, že se jedná o osobu od vlastníka odlišnou.87 Škoda způsobená informací nebo radou NOZ vychází z předpokladu, že příslušnost k určitému stavu (lékař, advokát apod.) nebo odbornému povolání (stavební technik, automechanik apod.) přináší nejenom určitá privilegia, ale i zodpovědnost. K ní patří i zodpovědnost za informace a rady, které tyto osoby v rámci své odbornosti poskytují ostatním. Pokud je taková informace poskytnutá za úplatu a způsobí škodu, je poškozený oprávněn požadovat náhradu. Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 2012. KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 86 87
45
Pokud statik vydá stanovisko, že dům nebude případnou rekonstrukcí ohrožen, může být v případě zřícení domu povinen uhradit škodu, jestliže se ukáže, že ke zřícení došlo v důsledku jeho chybné informace.88 V ostatních případech (tj. nejedná-li se o odbornou radu za úplatu) vzniká povinnost uhradit škodu způsobenou nesprávnou informací pouze, byla-li takto poskytnuta úmyslně. Škoda na nemovité věci Zcela nová úprava, která upravuje způsobenou škodu na nemovitostech při provádění prací na nich. Další zvláštní skutkové podstaty NOZ modifikuje, nejvýrazněji následující dvě:89 -
Škoda způsobená provozní činností (§ 2924)
-
Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925)
Škoda způsobená provozní činností Za provozní činnost se považuje jakýkoli provoz závodu (např. stavební firmy) či zařízení (např. školy), jejichž účelem je výdělečná činnost.
90
S každou provozní činností se přirozeně pojí zvýšené riziko vzniku škody. Odpovědnost za její náhradu nesou tradičně provozovatelé, a to bez ohledu na to, zda škodu skutečně zavinili. Zproštění jejich odpovědnosti je za dosavadní úpravy možné pouze v těch případech, kdy škodná událost neměla v provozu vůbec původ, nebo ji způsobil sám poškozený. Není tedy například možné zohlednit, zda mohl provozovatel vzniku škody skutečně předcházet. Pokud například stavební firma při výkopu poškodí telefonní kabel, bude za vzniklou škodu odpovídat i v případě, že k poškození došlo v místě, kde kabel nebylo možné rozumně předpokládat.91
KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 89 Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 2012. 90 Tamtéž 91 KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 88
46
NOZ se v této oblasti snaží najít vyváženější řešení. Zachovává sice odpovědnost provozovatele za nezaviněnou škodu, rozšiřuje však možnost jejího zproštění. Dostačujícím důvodem by nově měla být skutečnost, že provozovatel vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Stavební firma by teda neměla být odpovědná za poškození telefonního kabelu, jestliže předem dostatečně prozkoumala nákresy i terén a nic nenasvědčovalo tomu, že by zde telefonní kabel mohl být.92 Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným Některé druhy provozů vyvolávají takové riziko vzniku škody, že ani při vynaložení veškeré péče není možné rozumně vyloučit její případný vznik. Typicky se jedná o sklady výbušnin, elektrárny, hutě, hlubinné doly apod. Ačkoliv je úprava zvlášť nebezpečného provozu v dosavadním OZ obsažena, její dopad je nulový, neboť se z velké části překrývá s ustanoveními o běžné provozní činnosti. Pravidla vzniku odpovědnosti za škodu jsou tak de facto nastavena stejně, ať už osoba provozuje cukrárnu nebo chemickou továrnu. NOZ se navrací ke standardnímu pojetí a u zvlášť nebezpečného provozu zavádí (oproti běžnému provozu) zvláště přísné podmínky. Provozovatel bude za vznik škody odpovědný bez ohledu na to, zda vynaložil veškerou možnou péči. Zároveň bude odpovědný i za pouhé zvýšení pravděpodobnosti vzniku škody, a to s ohledem na to, v jakém poměru tuto pravděpodobnost zvyšuje. Pokud například v oblastech, kde je důlní činnost, praská zdivo a omítka na domech o 50 % častěji než v jiných oblastech, mohou poškození žádat po důlní společnosti uhrazení až 50% této škody.93
KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 93 Tamtéž 92
47
3.7 Nemajetková újma Za nemajetkovou újmu je v obecném pojetí možné považovat újmu způsobenou protiprávním jednáním, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku. Typicky se jedná o zásah do zdraví, cti, soukromí osoby apod. Následky této újmy bývají zpravidla velice závažné a v konečném důsledku se mohou projevit i v majetkových poměrech poškozeného. Pokud je obchodní společnost neprávem obviněna ze šizení zákazníků, nemusí přijít pouze o svou dobrou pověst, ale v konečném důsledku i o své zákazníky a tím pádem tedy o zisk.94 Zadostiučinění Náhrada nemajetkové újmy se poskytuje formou tzv. zadostiučinění. To může mít celou řadu podob. Zatímco dosavadní OZ neuvádí, jakým způsobem má být konkrétní podoba určena, NOZ upřednostňuje náhradu v penězích. Jiná forma zadostiučinění (např. omluva) může být poskytnuta pouze, pokud jsou pro to dostatečné důvody.95 Pokud například noviny zveřejnění na titulní straně lživé informace způsobilé přivodit dotčené osobě nemajetkovou újmu, neměla by být zadostiučiněním pouhá omluva na posledních stranách novin, ale kupříkladu omluva zveřejněná též na titulní straně.96 V této souvislosti NOZ dále uvádí, že při určování způsobu a výše zadostiučinění musí být brán zřetel i na další okolnosti, např.: zda byla újma způsobena použitím lsti či pohrůžky, zda byly účinky újmy násobeny uváděním ve veřejnou známost, či zda byl poškozený diskriminován z důvodu svého pohlaví, etnického původu
apod. V
těchto
případech musí být výše
zadostiučinění úměrně
zvýšena.
KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 95 SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. 96 KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 94
48
Nově je též výslovně ustanoveno, že náhradu nemajetkové újmy mohou za určitých okolností požadovat nejenom přímo dotčené osoby, ale i osoby pociťující újmu jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.97 Pokud například někdo někoho pomluví, mohou náhradu nemajetkové újmy požadovat i příbuzní poškozeného. Náhrady při ublížení na zdraví a usmrcení Ublížení na zdraví a usmrcení představují zvláštní formu nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že se jedná o závažnou (ne-li nejzávažnější) formu nemajetkové újmy, je jí v zákoně tradičně věnována nadstandardní pozornost. Nejvýraznější změnou, kterou NOZ v této oblasti přináší je zrušení paušálních ohodnocení náhrady za ublížení na zdraví či usmrcení. Dle dosavadní právní úpravy jsou maximální hodnoty náhrad při ublížení na zdraví stanoveny závazně vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. To značně znesnadňuje přizpůsobení výše náhrady konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Částky, které mohou být dle této vyhlášky maximálně poskytnuty, jsou navíc silně podhodnocené. NOZ se s takto formalistickým pojetím náhrady neztotožňuje, neboť soukromý život je příliš variabilní na to, aby ho šlo vystihnout jedním sazebníkem. Dle NOZ bude možné, aby soud určil výši náhrady dle svého vlastního uvážení a s ohledem na všechny okolnosti případu. Díky tomu bude například moci výši náhrady přizpůsobit tomu, zda o dolní končetinu přišel programátor či nadějný sportovec, zda poškozenému bylo 15, nebo 50 let apod.98 Dosavadní OZ používal nepřesný pojem „škoda na zdraví“. NOZ tento pojem nahrazuje termínem „ublížení na zdraví“. Pojem škoda se pak používá výhradně pro majetkovou újmu.99
SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. 98 Tamtéž 99 Tamtéž 97
49
Újma za narušení dovolené Dny dovolené představují pro většinu lidí důležitý zdroj energie potřebné pro zbytek pracovního roku. Pokud se jí rozhodnou trávit v péči cestovní kanceláře, je otázkou, jakým způsobem má být řešena kompenzace v případě, že cestovní kancelář nedostojí svým slibům a svým klientům dovolenou zmaří. NOZ pro tyto případy po vzoru dalších členských států EU (v rámci transpozice směrnice) zavádí institut tzv. újmy za narušení dovolené. Pokud napříště cestovní kancelář například nedopraví své klienty do požadovaného letoviska, budou po ní moci požadovat nejenom navrácení ceny zájezdu, ale i náhradu újmy za narušení dovolené, tedy určitou formu nemajetkové újmy. Náhrada této újmy by měla být hrazena zejména v případech, kdy je zájezd zcela zmařen nebo podstatně zkrácen – například pokud rekreanti uvízli několik dní na letišti nebo byli ubytováni v nevyhovujícím hotelu. Neměla by naopak dopadat na banální případy, jako je třeba hodinové zpoždění letu. Stejně tak nebudou cestovní kanceláře povinny hradit újmu vzniklou v důsledku
mimořádných
situací, které
nemohly předpokládat (nepřízeň
počasí, požár apod.).100 Konkrétní výše náhrady bude vždy posuzována podle míry porušení smluvních podmínek ze strany cestovní kanceláře. Zohledněny by přitom měly být i další okolnosti zájezdu, jako například jeho cena, účel či osobní význam pro rekreanta.
101
Jinou výši náhrady tak bude mít zmaření třídenního zájezdu do Krkonoš pro jednu osobu, než několikatýdenního zahraničního zájezdu, na který se celá rodina připravovala několik let.102
SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. 101 Tamtéž 102 KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 100
50
3.8 Smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy Dosavadní OZ neumožňuje, aby se osoba vzdala práva, které jí má vzniknout teprve v budoucnu. Nelze se tedy dopředu vzdát ani práva na náhradu škody či nemajetkové újmy. Pokud například někdo žádá po druhém, aby mu na zahradě porazil strom, nemohou se tyto strany dohodnout na vyloučení možnosti požadovat náhradu škody, pokud by při kácení vznikla nějaká škoda. NOZ v souvislosti s celkovým zvyšováním smluvní volnosti tento typ dohod již nezakazuje. Smluvní limitace náhrady újmy však nebude neomezená. Například nebude možné vyloučit povinnost nahradit újmu způsobenou úmyslně či z hrubé nedbalosti. Přihlížet se nebude ani k ujednáním, která předem omezí práva spotřebitele či jiné slabší strany na náhradu újmy. Možné samozřejmě nebude, aby se někdo vzdal práva na náhradu újmy způsobené na svých přirozených právech (například zdraví či životě).103 Oznámení V praxi působí relativně často problémy otázka, jaký význam má oznámení, kterým škůdce ostatní preventivně varuje před možným vznikem újmy. NOZ výslovně uvádí, že takové oznámení automaticky nevylučuje povinnost škůdce uhradit vzniklou újmu. Nicméně dodává, že toto oznámení je možné považovat za varování před nebezpečím. Vliv na výsledné určení povinnosti hradit škodu tedy může být nepřímý, například s ohledem na posuzování zavinění.104 Pokud na svůj veřejně přístupný pozemek umístí majitel ceduli s textem „Nebezpečí úrazu“, nezbaví ho to odpovědnosti nahradit újmu, která vlivem špatného stavu pozemku vznikne procházející osobě. Umístění cedule však může mít vliv například
SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. 104 Tamtéž 103
51
na posouzení, zda se chodec sám nechoval nedbale a nepodílel se tak na vzniklé újmě.105 Riziko oběti NOZ nově výslovně ustanovuje, že pokud na sebe někdo přijal nebezpečí oběti, neznamená to automaticky, že se vzdal práva na náhradu škody. Pokud někdo dobrovolně vběhl do hořícího domu, aby tam zachránil svůj majetek, nezbavuje ho to možnosti požadovat náhradu za ublížení na zdraví po tom, kdo dům zapálil. 106
KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. 106 Tamtéž 105
52
4 POJETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V PRACOVNÍM PRÁVU – ZÁKON Č. 262/2006 SB., ZÁKONÍK PRÁCE Zaměstnavatelé i zaměstnanci musí ve svých vzájemných vztazích vždy dodržovat právo. V případě, že jeden z nich tomu druhému způsobí škodu porušením svých právních povinností, nese za ni odpovědnost. Vždy však záleží na tom, zda skutečně vznikla škoda ve smyslu platného práva a zda osoba, o níž se domníváme, že nám škodu způsobila, za ni opravdu nese odpovědnost a je povinna ji nahradit.
4.1
Rysy odpovědnosti za škodu v pracovním právu 107
Odpovědnost za škodu v pracovním právu má následující rysy: -
Projevuje se zde ochranná funkce pracovního práva (větší právní ochrana zaměstnance).
-
Odpovědnost za škodu může v pracovním právu vzniknout jen za předpokladu, že existuje nějaký základní pracovně právní vztah, neboť odpovědnost za škodu je vztahem odvozeným.
-
Na druhou stranu může odpovědnost za škodu existovat i po skončení základního pracovně právního poměru, jde tedy o vztah relativně samostatný.
-
Porušením pracovně právní povinnosti může dojít ke vzniku i jiných druhů odpovědnosti – trestněprávní či občanskoprávní a jednotlivé odpovědnosti se mohou vzájemně překrývat.
-
Odpovědnost za škodu v pracovním právu může vzniknout nejenom porušením pracovně právních povinností, ale také porušením povinností stanovených jiným právním odvětvím.
-
Zaměstnanec odpovídá za škodu výlučně za zavinění – tzn., že objektivní odpovědnost zaměstnance za škodu nepřipadá v úvahu.
-
Naopak u zaměstnavatele připadá v úvahu i odpovědnost bez zavinění, tedy objektivní.
-
Odpovědnost za škodu v pracovním právu lze třídit podle několika předpokladů např.:108 a) závazková a mimozávazková
KOBLIHA, Ivan. Náhrada škody podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona: praktická příručka. Vyd. 1. Praha: Leges, 2012. 390 s. ISBN 9788087212974. 108 MIKYSKA, Martin. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. 4. vyd. Olomouc, 2010. 599 s. ISBN 978-80-7263-569-6. 107
53
b) hmotná a jiná než hmotná c) individuální a kolektivní
4.2
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu
U zaměstnavatele rozeznáváme tyto druhy odpovědností za škodu: Obecná odpovědnost za škodu Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Předpoklady obecné odpovědnosti jsou následující:109 -
Vznik škody na straně zaměstnance
-
Porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům (ze strany zaměstnavatele, ostatních zaměstnanců či třetích osob.
-
Příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností.
-
Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobil porušením
právních
povinností
v rámci
plnění
pracovních
úkolů
zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem
Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání Jedná se o odpovědnost za výsledek (škodná událost). Předpokladem jejího vzniku tedy není porušení právní povinnosti. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání jsou následující:110 -
Škoda na straně zaměstnance
-
Pracovní úraz nebo nemoc z povolání
-
Příčinná souvislost mezi škodou a pracovním úrazem či nemocí z povolání
Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 21 Cdo 29/2013 ze dne 12. 2. 2013. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 12 této bakalářské práce. Odpovědnost při odvracení škody
109 110
Česká republika. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. In: Sbírka zákonů. 2006. Tamtéž
54
Zaměstnavatel odpovídá za věcnou škodu, kterou utrpěl zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, za
předpokladu,
že
škoda
nevznikla
úmyslným
jednáním
zaměstnance
a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem.111 Odpovědnost za škodu na odložených věcech Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce, a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tímto plněním na místě k tomu určeném nebo na místě k tomu obvyklém. Nezáleží přitom na tom, že zaměstnavatel dodržel všechny povinnosti, a že škodu na odložených věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo třetí osoba. Této odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže zprostit ani jednostranným prohlášením, ani v případě, že zaměstnanec musel předem podepsat prohlášení, že nebude uplatňovat nárok na náhradu škody na odložených věcech. Právo na náhradu škody však zanikne, jestliže o jejím vzniku zaměstnanec neinformuje zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, ovšem nejpozději do 15 dnů od chvíle, kdy se o vzniku škody dozvěděl.112
4.3
Odpovědnost zaměstnance za škodu
U zaměstnance rozeznáváme tyto druhy odpovědností za škodu: Obecná odpovědnost za škodu Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpoklady obecné odpovědnosti jsou následující:113 -
Vznik škody na straně zaměstnavatele
-
Porušení právních povinností ze strany zaměstnance
-
Příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností
-
Zavinění ze strany zaměstnance
Dle ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce:
Česká republika. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. In: Sbírka zákonů. 2006. Tamtéž. 113 Tamtéž 111 112
55
„Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.“114 Hranice čtyřapůlnásobku se nevztahuje na škodu způsobenou úmyslně, v opilosti nebo zneužití jiných návykových látek. V tomto případě může majitel požadovat náhradu celé vzniklé škody. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat Pokud zaměstnanec převzal na základě dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených mu k vyúčtování („dohody o odpovědnosti“) hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, odpovídá za schodek na nich vzniklý. Odpovědnost za škodu vzniká za následujících předpokladů:115 -
Vznik škody (ve formě schodku na svěřených hodnotách)
-
Písemná dohoda o odpovědnosti
-
Zavinění zaměstnance, které je ovšem v tomto případě presumováno (není nutné jej dokazovat, zaměstnanec se může odpovědnosti zprostit, pouze pokud prokáže, že schodek vznikl bez jeho přičinění)
Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud České republiky, a to v rozhodnutí Sp. Zn. 21 Cdo 2536/2013 ze dne 12. 2. 2013. Toto rozhodnutí je uvedeno v příloze č. 13 této bakalářské práce. Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů Zaměstnanec odpovídá za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které mu zaměstnavatel svěřil na základě písemného potvrzení, nebo pokud cena předmětu přesahuje hodnotu 50 000,- Kč, tak na základě písemné dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Odpovědnost za škodu vzniká za následujících předpokladů:116 -
Vznik škody (ve formě ztráty svěřených předmětů)
-
Písemné
potvrzení
převzetí
předmětu
nebo
písemná
dohoda
o odpovědnosti za ztrátu svěřeného předmětu, pokud jeho cena převyšuje hodnotu 50 000,- Kč Česká republika. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. In: Sbírka zákonů. 2006. Tamtéž 116 Tamtéž 114 115
56
-
Zavinění zaměstnance, které se v tomto případě presumuje (předpokládá)
Co se týče právní úpravy problematiky odpovědnosti za škodu v pracovním právu, tak tu účinnost NOZ ovlivnila pouze minimálně (jestli vůbec). Nadále tak platí, že pracovní právo (a pochopitelně s ním i odpovědnost za škodu v pracovním právu) je primárně a především upravováno zákoníkem práce (Zákon č. 262/2006 Sb.).
57
ZÁVĚR Domnívám se, že má bakalářská práce dostatečně jasně a srozumitelně vysvětluje a osvětluje pojem náhrady škody tak, jak je upraven v OZ a zároveň vymezuje všechny nejdůležitější a nejvýraznější změny, k nimž došlo vlivem nové úpravy, účinností NOZ. OZ řeší otázky náhrady újmy a bezdůvodného obohacení nedostatečně, a to jak po stránce rozsahové, tak i po stránce kvality některých ustanovení. V určitých ohledech je příliš stručný a nutí soudy vytvářet vlastní (často nepředvídatelná) pravidla; v jiných ustanoveních je naopak příliš podrobný a neposkytuje dostatečný prostor pro adekvátní rozhodnutí. NOZ se tyto nedostatky snaží napravit. Předchozí právní úpravu tak významně rozšiřuje a modifikuje. V konečném důsledku pak přináší mnohem propracovanější úpravu, která lépe vyhovuje potřebám každodenního života. Z konkrétních změn je možné vyzdvihnout zejména: -
Posílení právního postavení poškozeného
-
Umožnění smluvní limitace náhrady škody před jejím vznikem
-
Zrušení paušálních limitů pro výpočet náhrad za ublížení na zdraví a usmrcení
-
Rozšíření případů náhrady nemajetkové újmy
-
Rozpracování zvláštních případů vzniku škody
-
Zpřesnění terminologie a systematizace právní úpravy
Důležitým progresem nové právní úpravy je posílení právního postavení poškozeného, které se projevuje tím, že škůdce má menší prostor pro vyvinění se a dále byly zavedeny nové právní instituty, jako je například věc zvláštní obliby, která zohledňuje situaci, kdy došlo k poškození či zničení věci, která měla pro poškozeného zvláštní význam, byla pro něj důležitá a v souvislosti s tím, může mít poškozený nárok na větší odškodnění, než byla skutečná cena dané věci. Podstatnou z pohledu soukromého práva je zcela jistě také možnost smluvní limitace náhrady škody před jejím vznikem, neboť toto koresponduje se základními principy soukromého práva, především s dispozitivností právních norem a smluvní volností subjektů soukromého práva. Nezbytnou změnou je rozšíření pojmu nemajetkové újmy, která již není nadále chápána pouze jako škoda na zdraví, tak jak ji vnímala předchozí právní úprava, ale 58
v současnosti se jedná o jakoukoliv újmu, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku. V případě náhrad za ublížení na zdraví a usmrcení došlo k významnému posunu, kdy byly zrušeny paušální limity a „tabulkové náhrady“ a místo toho bude dle hesla, že lidský život a lidské zdraví je jedinečné a nelze spočítat podle tabulek, v těchto případech postupováno zcela individuálně a budou se posuzovat jednotlivé aspekty konkrétní kauzy, což je významný krok a upuštění od zbytečné a často kritizované rigidity předchozí právní úpravy v této problematice. V neposlední řadě došlo také k důležitému rozšíření zvláštních případů vzniku škody, za všechny změny jmenujme alespoň jednu, a to je škoda způsobená zvířetem, což je situace, ke které dochází v běžném životě poměrně často, ale předchozí právní úprava ji vůbec neupravovala a tento nedostatek tak musela před účinností nové právní úpravy upravovat pouze judikatura, což není zcela žádoucí. Osobně se domnívám, že změny obsažené v NOZ jsou veskrze pozitivní. NOZ přistoupil k dané problematice daleko komplexněji než jeho předchůdce, což je nejmarkantnějším způsobem patrno v případě nemajetkové újmy, která byla v předchozí právní úpravě upravena nedostatečně, neboť se omezovala prakticky jen na škodu na zdraví (případně na škodu způsobenou usmrcením. V bakalářské práci jsem předložil také konkrétní příklady z praxe, jelikož kazuistika je u této problematiky rozmanitá a mnohdy zajímavá a pevně věřím, že právě tyto případy z běžného života umožnily čtenáři této bakalářské práce ještě lépe proniknout do dané problematiky a pomohly mu osvětlit případné nejasnosti. Dále jsem se v práci zabýval také náhradou škody v oblasti pracovního práva, jež má oproti obecné úpravě náhrady škody obsažené v předpisech občanského práva určitá specifika a odchylky, které jsou způsobeny povahou tohoto právního odvětví. Pro zařazení této kapitoly jsem se rozhodl také z toho důvodu, že drtivá většina lidí se v životě ocitne buď v pozici zaměstnance, nebo zaměstnavatele a proto mohou být informace v této kapitole pro čtenáře rovněž užitečné. Původním záměrem bylo také to, že součástí bakalářské práce bude rovněž problematika náhrady škody z pohledu ekonomického. V tomto případě jsem cíl naplnil pouze částečně a to tak, že v jednotlivých kapitolách je nastíněn způsob, jakým se určuje rozsah a výše náhrady škody. Mám za to, že především v této části je pozitivní vliv úpravy nové legislativy nejpatrnější, jelikož upřednostňuje individuální případy konkrétních jedinců před mnohdy nesmyslně rigidní paušální úpravou. Na druhou stranu se mi bohužel nepodařilo získat konkrétní data a čísla, neboť jsem za tímto účelem sice kontaktoval několik pojišťoven, ty mi však 59
neposkytly potřebnou součinnost a jimi doporučené údaje z internetových stránek České kanceláře pojistitelů nebyly pro mou bakalářskou práci relevantní.
60
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ODBORNÉ PUBLIKACE [1] FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství
a
nakladatelství
Aleš
Čeněk,
2009.
650
s.
ISBN 9788073802288. [2] KOBLIHA, Ivan. Náhrada škody podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona: praktická příručka. Vyd. 1. Praha: Leges, 2012. 390 s. ISBN 9788087212974. [3] MIKYSKA, Martin. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. 4. vyd. Olomouc, 2010. 599 s. ISBN 978-80-7263-569-6. [4] SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a Jana SVEJKOVSKÁ. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xiv, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. [5] ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1447 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978807-4003-547. [6] ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 550 s. ISBN 978-807357-473-4. DALŠÍ ODBORNÉ DOKUMENTY [7] Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 1964. Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 2012. Česká republika. Obchodní zákoník - č. 513/1991 Sb. In: Sbírka zákonů. 1991.
61
[8] Česká republika. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. In: Sbírka zákonů. 2006, [9] Česká republika. Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. 2004. (vše v platném znění, a příslušné komentáře) [10] Brožura „Náhrada újmy v novém občanském zákoníku“ od kolektivu autorů KANCL (Komise pro aplikaci nové civilní legislativy) vydané Ministerstvem spravedlnosti České republiky - KOLEKTIV AUTORŮ KANCL. Náhrada újmy v novém občanském zákoníku [Brožura]. Vydáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, 2014. [11] Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (judikatura). INTERNETOVÉ ZDROJE [12] JuDr. Tomáš Soukup, BA názor – náhrada škody [online]. Dostupné z www: http://www.soukupak.cz/nahrada-skody-pracovni-uraz-odpovednost-zaskodu-zpusobenou-zamestnavatelem-odpovednost-za-skodu-zpusobenouzamestnancem.html [13] Oficiální
server
českého
soudnictví
[online].
Dostupné
z www:
http://portal.justice.cz/Justice2/Uvod/Uvod.aspx [14] LUKŠOVÁ, Barbora. Soud zrušil podmínku sestře potrestané za špachtli v těle pacientky. Česká tisková knacelář [online]. 2011 [cit. 2014-12-01]. Dostupné
z:
http://zpravy.idnes.cz/soud-zrusil-podminku-sestre-
potrestane-za-spachtli-v-tele-pacientky-1jq/krimi.aspx?c=A111011_110038_brno-zpravy_bor
62
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 2824/2012 ze dne 30. 10. 2013 Příloha č. 2: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4507/2010 ze dne 12. 9. 2012 Příloha č. 3: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4286/2011 ze dne 31. 7. 2013 Příloha č. 4: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 776/2012 ze dne 19. 12. 2012 Příloha č. 5: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 1240/2009 ze dne 26. 5. 2011 Příloha č. 6: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4507/2010 ze dne 12. 9. 2012 Příloha č. 7: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 23 Cdo 1766/2012 ze dne 26. 9. 2013 Příloha č. 8: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 92/2009 ze dne 26. 5. 2011 Příloha č. 9: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 1117/2008 ze dne 25. 2. 2011 Příloha č. 10: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 1094/2001 ze dne 28. 1. 2003 Příloha č. 11: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4434/2011 ze dne 26. 6. 2013 Příloha č. 12: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 21 Cdo 29/2013 ze dne 12. 2. 2013 Příloha č. 13: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 21 Cdo 2536/2013 ze dne 12. 2. 2013
63
Příloha č. 1: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 2824/2012 ze dne 30. 10. 2013117 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
10/30/2013
Spisová značka:
25 Cdo 2824/2012
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2824.2012.1
Typ rozhodnutí:
USNESENÍ
Heslo:
Náhrada škody
Dotčené předpisy:
§ 415 obč. zák. § 420 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
C
Podána ústavní stížnost datum podání
spisová značka
12/23/201 II. ÚS 3974/2013 3
soudce zpravodaj JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
výsledek
datum rozhodnutí
odmítnut 01/28/201 o 4
25 Cdo 2824/2012 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, se sídlem v Plzni, dr. Edvarda Beneše 13, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 3.600.000,- Kč s příslušenstvím a 5.000,- Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 290/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 C 290/2009153, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 648/2011-187, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 C 290/2009-153, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 648/2011-187, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 117
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2824/2012, dostupné na www.nsoud.cz.
Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 C 290/2009153, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.600.000,- Kč s úroky z prodlení a na placení částky 5.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. března 2008 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že 5. prosince 2007 po vyšetření žalobce na centrálním příjmu žalované nemocnice rozhodl lékař o hospitalizaci žalobce a jeho převozu do psychiatrické léčebny v Dobřanech, s čímž rodiče žalobce nesouhlasili, okamžitému převozu zabránili a žalobce byl proto dočasně umístěn na uzavřeném oddělení žalované. Žalobce nekomunikoval, zpočátku byl klidný, asi po půl hodině začal být v tenzi, odmítl medikaci formou tablet, lékařka proto odešla na sesternu zajistit medikaci formou injekce, žalobce se mezitím dostal do fáze neklidu, a když na uzavřené oddělení vstoupila psycholožka, žalobce ji fyzicky napadl, překonal odpor zdravotních sester, jednu z nich zranil, vyběhl na chodbu a vyskočil z okna. Pádem si způsobil zranění s trvalými následky, za něž požaduje náhradu škody. Na základě znaleckého dokazování bylo zjištěno, že postup zdravotnického personálu byl v souladu s poznatky lékařské vědy, ve zdravotním stavu žalobce došlo k překotnému vývoji, který se zaměstnanci žalované snažili adekvátně řešit, technická opatření (zábrana systémem jedněch dveří) však nebyla v daném případě plně dostačující k zabránění škody na zdraví pacienta; je pravidlem, že uzavřené oddělení by mělo mít dvě zábrany, není to však stanoveno právním předpisem, ostatně i v nejmodernějších zařízeních dochází k nepředvídatelným situacím; uzavřené oddělení žalované je jinak z hlediska úprav a organizace v České republice nadprůměrné. Soud věc posoudil podle § 415 obč. zák. a § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že hlavní příčinou poškození zdraví žalobce bylo jeho jednání v duševní poruše, nikoliv způsob, jakým bylo uzavřené oddělení odděleno od ostatních prostor. Došlo k mimořádné situaci vyvolané náhlou změnou stavu pacienta, který byl na oddělení dočasně umístěn proto, že jeho převozu zabránili rodiče, a poté, co odmítl medikaci, bylo pouze shodou okolností, že psycholožka vstoupila do místnosti před aplikací medikace žalobci, který se zrovna nacházel v blízkosti vstupních dveří. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 648/2011-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že postup zdravotnického personálu žalované byl v souladu s poznatky lékařské vědy, z jejich strany k pochybení nedošlo, technická opatření a podmínky fungování uzavřených oddělení psychiatrických klinik nejsou žádným předpisem ani opatřením stanoveny. Obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. pak nelze chápat jako bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu. Oba tyto rozsudky napadl žalobce dovoláním. Namítá, že žalovanému byla známa jeho duševní choroba, nejednalo se tedy o nepředvídatelné jednání, a žalovaná měla učinit veškerá opatření, aby zamezila následkům jeho jednání v duševní poruše, této povinnosti však nedostála. Namítá, že soudy nedostatečně vzaly v úvahu závěry znaleckého posudku ohledně nedostačujících technických opatření k zabránění autonomnímu poškození zdraví pacienta, a vznáší pochybnosti o „platnosti“ znaleckého posudku, neboť žalobce vyšetřovala MUDr. Lednická, k
soudu se však dostavil jiný ze tří zpracovatelů posudku a soud nevyhověl návrhu žalobce na doplnění nebo revizi znaleckého posudku. Napadené rozhodnutí považuje za zásadně právně významné v otázce správnosti aplikace § 415 a § 420 obč. zák., tedy zda předloženými důkazy se může nemocnice vyvinit z odpovědnosti za škodu nebo zda v případě předvídatelných událostí je její odpovědnost absolutní. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů v dané věci byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání žalobce směřuje výslovně nejen proti rozsudku odvolacího soudu, ale i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je však podle ust. § 201 o. s. ř. odvolání, kterým účastník může napadnout rozhodnutí soudu vydané v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje. Nejvyšší soud rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (§ 10a o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto Nejvyšší soud z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu, řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem ení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 4. dubna 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovoláním směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jeho přípustnost se řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Ustanovení § 415 obč. zák. zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách, tedy povinnost postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody; aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1427/2001). V daném případě je třeba na základě skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn,
vycházet z toho, že bezprostřední příčinou poškození zdraví žalobce bylo jeho jednání, kdy v duševní poruše si skokem či pádem z výšky způsobil škodu na zdraví. Soudy zvažovaly odpovědnost nemocnice, v níž k úrazu žalobce došlo, z hlediska porušení její prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.) na základě zjištění, že uzavřené oddělení žalované, kde byl žalobce umístěn, nebylo vybaveno tzv. dvojí zábranou, což bývá pravidlem, nikoliv však předepsanou povinností. Z hlediska aplikace § 415 a § 420 obč. zák. s ohledem na způsob, jakým se žalobce dostal z uzavřeného oddělení přes odpor zaměstnanců, který překonal, a následně vyskočil z okna, nelze právnímu názoru odvolacího soudu vytýkat nesprávnost. Stále platí, že v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.), a to i v případě, že vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (srov. např. R 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poškozenému se přičítají i veškeré, byť náhodné okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku. Samotná okolnost, že k poškození zdraví žalobce došlo v době jeho hospitalizace v žalované nemocnici, neznamená, že její odpovědnost je absolutní, jak uvádí dovolatel. Zajištění uzavřeného oddělení pouze jedněmi dveřmi nebylo vyvolávajícím činitelem sebepoškození žalobce a v situaci, jenastala po napadení lékařky, se personál snažil zabránit jeho úniku z uzavřeného oddělení. Odvolací soud vycházel ze správného právního názoru, že odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu způsobenou při poskytování léčebné péče podle § 420 obč. zák. není odpovědností za výsledek, nýbrž za protiprávní jednání, jímž může být i porušení generální prevence, jeho právní názor na aplikaci § 415 obč. zák. v dané věci však nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Jelikož není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Pokud žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že odvolací soud nevyvodil z důkazů správná skutková zjištění a některé okolnosti nevzal dostatečně v úvahu, jedná se o námitku týkající se nikoliv řešení otázky právní, nýbrž otázky dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Rovněž otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, musí být prokázána a v řízení se zjišťuje, zda jednání škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Námitka nedostatečných či nesprávných skutkových zjištění (dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Totéž platí o namítané vadě řízení (že soud neprovedl revizní či doplňující znalecký posudek). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), se totiž při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované ani vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. října 2013 JUDr. Marta Škárová
Příloha č. 2: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4507/2010 ze dne 12. 9. 2012118 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
09/12/2012
Spisová značka:
25 Cdo 4507/2010
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4507.2010.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody
Dotčené předpisy:
§ 422 odst. 1, 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
B
25 Cdo 4507/2010
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce nezl. P. K., zastoupeného zákonnými zástupci J. K. a P. K., bytem tamtéž, právně zast. Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Lysá nad Labem, Sadová 1808, proti žalované Základní škole Dukelských hrdinů Karlovy Vary, Moskevská 25 příspěvkové organizaci, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská čp. 1117/25, IČO 70933766, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 3A, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 199/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 220/2010-301, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 220/2010301, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. ledna 2010, č. j. 18 C 199/2008-238, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění:
118
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 25 Cdo 4507/2010, dostupné na www.nsoud.cz.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 18 C 199/2008-238, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví (651.155,- Kč s příslušenstvím, představující doplatek na bolestném, na náhradě za ztížení společenského uplatnění a na náhradě nákladů spojených s léčením), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý žalobce jakožto žák první třídy základní školy se v červnu 2006 účastnil ozdravného pobytu v Krkonoších. Organizací a personálním zajištěním pobytu, kterého se zúčastnilo 26 žáků první třídy a 25 žáků páté třídy, byla ředitelkou školy pověřena Mgr. V. Dne 8. června 2006 v odpoledních hodinách, dle připraveného a schváleného programu, navštívili žáci areál minigolfu v Příchovicích, byli poučeni provozovatelkou minigolfu a pedagogickými pracovnicemi o pravidlech a podmínkách bezpečné hry, zejména že nemají hůl zvedat příliš vysoko, provádět příliš silné odpaly, mají zachovávat bezpečnou vzdálenost od odpalujícího žáka a nevstupovat do dráhy. Byli rozděleni do skupin po cca 4 žácích u každé jamky, každé skupince byla dána jedna golfová hůl a jeden až dva míčky a jedna z pedagogických pracovnic jim předvedla, jak mají hrát a odpalovat míček. Asi po 20 minutách hry došlo k úrazu nezletilého žalobce, když jej jeho spolužák při odpálení míčku zasáhl golfovou holí do levého oka a byla mu tak způsobena těžká újma na zdraví, spočívající v úplné devastaci levého oka s trvalou ztrátou vidění levým okem. Soud vzal za prokázané, že v době úrazu byly na minigolfovém hřišti přítomny tři plně kvalifikované pracovnice s dostatečnou praxí, dvě zdravotnice a řidič. Hřiště bylo rozděleno na pásy, kterými učitelky procházely a dohlížely na hru. Vzhledem k počtu žáků a jamek nemohl být pedagogický dozor bezprostředně u každé z nich. Ve věku dětí včetně žalobce bylo v jejich rozumových schopnostech pochopit obsah daného poučení a řídit se jím. Soud posoudil nárok podle § 422 obč. zák. a dospěl k závěru, že nelze žalované vytýkat, že nezajistila nad každým žákem při hře individuální dohled pedagogickým pracovníkem. Odpovědností pedagogických pracovnic pověřených dohledem nad žáky se zabývala i Policie ČR, která věc odložila s tím, že nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 220/2010-301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že nezletilý spolužák žalobce není s ohledem na jeho tehdejší věk odpovědný za úraz žalobce. Bylo prokázáno, že pedagogické pracovnice procházely mezi hrajícími žáky a kontrolovaly dodržování pravidel hry a bezpečnostních předpisů. Pedagogický dohled nad padesáti žáky hrajícími na 13 jamkách nemohl zaregistrovat hru žáků v každé čtveřici, pokud učitelka nestála v bezprostřední blízkosti každé čtveřice. Odvolací soud se vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami a uvedl, že žalobce ani poté, co ho jeho spolužák před odpalem míčku vyzval, aby nestál za ním, neustoupil do potřebné vzdálenosti. Soud uzavřel, že ani bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu u hrací čtveřice, v níž byl zastoupen žalobce a původce úrazu, by nemohla úrazu žalobce zabránit, a přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná se zcela zprostila odpovědnosti podle § 422 odst. 2 obč. zák. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve zproštění odpovědnosti žalované za úraz žalobce a v otázce náležitého dohledu ve smyslu § 422 odst. 2 obč. zák. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že žalovaná odpovídá za úraz žalobce. Jestliže dozor pedagogů nebyl vykonáván v blízkosti žalobce a původce úrazu, pak soud nemohl kvalifikovaně posoudit, zda by dozor mohl nebo nemohl úrazu zabránit. Soudy vycházely z judikátu (sp. zn. 3 Cz 57/68) z doby před 40 lety, který je zjevně překonaný. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaná neproškolila své pedagogy o tom, že dozor je třeba vykonávat dle věku nezletilých a podle jejich rozumových schopností a volní vyspělosti, porušila tak čl. 14 vyhlášky MŠ ČR č. j. 14 269/2001-26, o Pracovním řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, což mělo za následek, že hry se zúčastnili společně žáci 1. a 5. ročníku. Otázka rozsahu náležitého dohledu nad dětmi při hře minigolfu dosud v judikatuře soudů nebyla řešena. Namítá, že dozor nad žáky nebyl vykonáván dostatečným počtem dospělých, když zdravotnice nebyly na hřišti přítomny, žalovaná se neřídila zákoníkem práce a Metodickým pokynem MŠ ČR č. j. 37014/2005-25, ani zákonem č. 561/2004 Sb., když neuvedla vlastní vnitřní předpisy (Školní řád a Provozní řád) do souladu se zákonnými povinnostmi. Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů provedly rozsáhlé a podrobné dokazování, jehož závěrem jsou správné rozsudky. Otázka náležitého dohledu při hře minigolf je kasuistická, Nejvyšší soud tuto problematiku řeší rámcově rozhodnutím 3 Cz 57/68, které je nadčasové. Žalobce navíc opakuje svou dřívější argumentaci, což je mimo vymezený zákonný rámec přezkoumání rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací dostatečně zvážil veškeré aspekty daného případu, když dospěl k závěru, že se žalovaná zcela zprostila odpovědnosti za úraz žalobce podle § 422 odst. 2 obč. zák., neboť ani bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu by nemohla úrazu žalobce zabránit. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. pro zásadní význam rozhodnutí z hlediska požadavků na náležitý dohled při organizované sportovní činnosti nezletilých ve smyslu § 422 odst. 2 obč. zák. Kdo je povinen vykonávat dohled nad nezletilým, který není schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal (§ 422 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud při právním posouzení vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, uveřejněného pod číslem 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a správně uvedl, že náležitý dohled nad nezletilým neznamená nepřetržitý a bezprostřední dohled „na každém kroku“. K tomu je však
třeba dodat, že účinný dohled pedagogů sice při sportovní hře žáků nepředpokládá jejich fyzickou přítomnost u každého žáka, ale v závislosti na konkrétních podmínkách, za nichž je činnost dětí organizována a provozována, vyžaduje k bezpečnému průběhu hry řádnou přípravu dětí, zejména je-li dětem ve skupině svěřeno náčiní, jež děti neovládají, nemají s ním žádnou zkušenost a jehož použití může vést k poškození jejich zdraví. To platí právě za situace, že - jak uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí - pedagogický dohled nad 50 žáky hrajícími na 13 jamkách nemohl zaregistrovat hru žáků v každé čtveřici, pokud učitelka nestála v bezprostřední blízkosti každé čtveřice, což ani nebylo možné. Je třeba uvážit, že náležitý dohled ve smyslu § 422 odst. 2 obč. zák. má jiné požadavky na jednání osob dohledem povinných při běžné činnosti dětí jako je procházka, hra v parku apod. a jiné v situaci, kdy 7leté děti ve skupině mají ke hře k dispozici golfovou hůl, jež je způsobilá i při správné manipulaci s ní způsobit zranění. Proto pouhá okolnost, že bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu žalobce by nemohla úrazu zabránit, sama o sobě neznamená, že náležitý dohled nad 7letými žáky při manipulaci s golfovou holí byl dodržen. V tom je právní posouzení odvolacího soudu neúplné. Dohled nad nezletilými totiž neznamená pouze zabránit úrazu ve chvíli, kdy k němu dochází, ale především vytvořit podmínky (organizací hry, praktickou průpravou apod.) k předejití možnému vzniku rizika. Pokud jde o přípravu žáků ke hře, již z toho, že k úrazu nezletilého došlo zhruba po 20 minutách po zahájení hry, je evidentní, že předchozí ústní poučení dětí nebylo dostačující v situaci, kdy hra byla organizována tak, že učitelky procházely mezi čtveřicemi dětí, které žádnou vlastní zkušenost s manipulací s golfovou holí a s pohybem na hřišti neměly a bez jakékoliv předchozí praktické průpravy odpalovaly holí míčky. Obecné poučení o nutnosti dodržovat bezpečný odstup od hrajícího spolužáka nebylo dostatečným opatřením za situace, že pohyb dětí ve skupince nebyl organizován, a to ani na jamkách, kde je zapotřebí silnější odpal míčku, přičemž v daném případě mohla k náhodnému kontaktu přispět i ta okolnost, že sami žáci byli pověřeni zapisováním výsledků, tedy činností způsobilou odpoutat jejich pozornost od právě hrajícího žáka. Proto ani ústní poučení žáků o pravidlech a podmínkách bezpečné hry před jejím zahájením nelze v daném případě považovat za plné dodržení povinnosti náležitého dohledu pedagogických pracovníků nad svěřenými žáky, jež by vedlo k úplnému zproštění odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení § 422 odst. 2 obč. zák. Odpovědnost osob povinných dohledem je samozřejmě omezena v rozsahu, v jakém si škodu případně spoluzpůsobil sám poškozený (§ 441 obč. zák.). Zvažují se tedy i veškeré okolnosti na jeho straně, pokud nějakým způsobem přispěly ke škodlivému následku. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc vrácena Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. září 2012 předsedkyně senátu
JUDr. Marta Škárová, v. r.
Příloha č. 3: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4286/2011 ze dne 31. 7. 2013119 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
07/31/2013
Spisová značka:
25 Cdo 4286/2011
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4286.2011.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody Přípustnost dovolání Ztížení společenského uplatnění
Dotčené předpisy:
§ 415 obč. zák. § 420 obč. zák. § 441 obč. zák. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. § 444 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
C
Podána ústavní stížnost datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
11/18/201 3
III. ÚS 3485/2013
JUDr. Jan Filip
výsledek
datum rozhodnutí
odmítnut 09/01/201 o 4
25 Cdo 4286/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce W. B., zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, proti žalované Ski Pec a.s., se sídlem v Peci pod Sněžkou, Zahrádky 119
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, dostupné na www.nsoud.cz.
257, IČO 47468360, za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 76/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 4/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2011, č. j. 26 Co 153/2011-746, takto: Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 153/2011-746, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti žalované ve výši 115.898,64 EUR s příslušenstvím, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 131.609,- EUR, která sestává z náhrady za bolest (47.500,- EUR), za ztížení společenského uplatnění (47.500,EUR), účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (5.500,- EUR), z náhrady škody na lyžích a na oblečení (500,- EUR) a z náhrady ztráty na výdělku (30.609,EUR). Škoda žalobci vznikla při pádu na sjezdovce Javor II v Peci pod Sněžkou provozované žalovanou společností. Okresní soud v Trutnově poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 9. 2007, č. j. 26 Co 172/2007-135, zrušil jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2006, č. j. 6 C 4/2006-92, jímž byla žaloba zamítnuta, se závazným právním názorem, že odpovědnost žalované je dána podle § 415 a § 420 obč. zák., a že žalobce nese na vzniklé škodě spoluzavinění v rozsahu 80 %, rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 C 4/2006-648, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na bolestném 17.959,45 PLN s příslušenstvím, tj. 4.513,50 EUR (ohledně 42.986,50 EUR žalobu zamítl), na náhradě za ztížení společenského uplatnění 5.561,64 PLN s příslušenstvím, tj. 1.397,75 EUR (ohledně 46.102.25 EUR žalobu zamítl), na účelných nákladech spojených s léčením celkem 996,12 PLN s příslušenstvím (sestávající z hodnoty zakoupených léků 883,70 PLN, tj. 222 EUR, a nákladů za transport 112,42 PLN, tj. 28,25 EUR; ohledně zbylých 4.778,- EUR a 471,75 EUR žalobu zamítl), na náhradě za ztrátu na výdělku 11.865,57 PLN s příslušenstvím, tj. 2.982 EUR (ohledně 27.627,- EUR žalobu zamítl), ohledně škody na věcech ve výši 500,- EUR s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 4. 2002 žalobce lyžoval na sjezdovce Javor II v Peci pod Sněžkou, v jejíž spodní části se za cca 1 m vysokou hromadou sněhu (mulda), která byla dobře viditelná a nepřekážela v lyžování, nacházela trychtýřovitá díra s kameny, zbytky betonu a vodou. Žalobce se v těchto místech pohyboval vyšší rychlostí, ve snaze vyhnout se srážce s jiným lyžařem muldu přeskočil a dopadl do vpusti za ní. Utrpěl těžká zranění hrudníku a dutiny břišní, která si vyžádala opakované operace a dlouhodobé léčení. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák. za porušení povinnosti předcházet škodám ve smyslu § 415 obč. zák., neboť jako provozovatel sjezdovky měla povinnost na nebezpečí odpovídajícím způsobem upozornit a místo zabezpečit tak, aby lyžaře neohrozilo. Žalobce ovšem nepřizpůsobil rychlost a styl
jízdy terénu a v místě dojezdu sjezdové tratě, kde musel předpokládat větší hustotu provozu, se pohyboval rychlostí, která mu neumožnila bezpečně reagovat na pohyb ostatních lyžařů, a byl-li nucen reagovat na jízdu jiného lyžaře tím, že přeskočil vysokou sněhovou muldu, přispěl ke vzniku škody výraznou měrou neodpovědným chováním na sjezdovce; je proto dáno jeho spoluzavinění podle § 441 obč. zák. v rozsahu 80 %. Základní bodové ohodnocení bolestného (2325 bodů) soud postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil na dvojnásobek (4650 bodů) na 558.000,- Kč, z toho 20 % činí 111.600,- Kč, tj. 17.959,45 PLN (4.513,50 EUR). Náhradu za ztížení společenského uplatnění (360 bodů) zvýšil na čtyřnásobek (1440 bodů) na 172.800,- Kč, z toho 20 % činí 34.560,Kč, tj. 5.561,64 PLN (1.397,75 EUR). U nároku na náhradu škody za poškození lyží a oblečení ve výši 500,- EUR žalobce neunesl důkazní břemeno k poškození věcí a rozsahu škody. U náhrady nákladů za transport v požadované výši 500,- EUR přiznal soud náhradu jízdného sanitkou po snížení na 20 % ve výši 112,42 PLN, tj. 28,25 EUR, náhradu nákladů léčení v požadované výši 5.000,- EUR stanovil na 4.418,50 PLN, z toho 20 % činí 883,70 PLN (222,- EUR). Náhradu za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti přiznal v rozsahu 11.865,57 PLN, tj. 2.982 EUR, ohledně 27.627,- EUR žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 153/2011-746, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně částky 117.254,- EUR s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částek 13.150,24 PLN, 10.369,725 PLN a 728,10 EUR, změnil jej v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5,5% úrok z prodlení z 10.369,725 PLN od 3. 10. 2003 do 27. 5. 2009 a 728,- EUR s 5,5% úrokem z prodlení z 66,- EUR od 3. 10. 2003 do zaplacení, zrušil jej v zamítavém výroku ohledně 4.484,- EUR s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odpovědnosti žalované provozovatelky lyžařského areálu a míře spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě zdůraznil, že zabezpečení nebezpečného místa na sjezdovce pouhým nahrnutím sněhové překážky bez barevného či mechanického vyznačení bylo nedostatečné. Žalobce však jako aktivní lyžař musel být srozuměn s tím, že na dojezdu lze očekávat větší hustotu lyžařů, pohyb osob bez lyží apod.; odpovídala-li by rychlost jeho jízdy těmto okolnostem, pak by při vyhýbání jinému lyžaři neskákal do míst, kam nevidí a kde je hromada navršeného sněhu, nýbrž by jako zkušený lyžař dokázal bezpečně zastavit kdekoli jinde na místě přehledném, proto škoda vzniklá na straně žalobce je výsledkem zejména jeho neodpovědného jednání na sjezdovce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výši bolestného a k náhradě za ztížení společenského uplatnění uvedl, že žalobce byl ve věku 50 let mimořádně aktivní v oblasti sportovních aktivit, úraz mu tyto aktivity velice ztížil, je však soběstačný, je schopen pomáhat s běžným úklidem i hlídat vnučku, došlo u něj k závažnému poškození, nikoli však ke ztrátě životně důležitých orgánů, proto považuje odškodnění následků ve výši 250.000,- Kč za spravedlivé a přiznal žalobci dalších 624,45 EUR (výrok o zamítnutí žaloby ohledně 45.477,80 EUR potvrdil a v části příslušenství žalobě vyhověl). Ke škodě na věcech odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobce a dovodil vznik škody na lyžích a na kalhotách ve výši 330,- EUR, z toho 20 % činí 66 EUR (ohledně zbylých 434,- EUR s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil). Z důvodu neunesení
důkazního břemene ohledně vzniku škody odvolací soud shledal správným zamítnutí žaloby na náhradu nákladů na koupi biolampy, ubytování v lázních, přepravu vrtulníkem z místa úrazu do nemocnice ve Vrchlabí a za cestu do lázní v celkové výši 808,33 EUR s příslušenstvím; ohledně zbývajících 3.970,- EUR s příslušenstvím odvolací soud pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Částečně též potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na náhradu nákladů za transport z ČR do Polska ve výši 113,- EUR s příslušenstvím a zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zbývajících 358,75 EUR s příslušenstvím. Odvolací soud k námitkám směřujícím proti posouzení nároku na náhradu ztráty na výdělku vyložil, že soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu po dobu pracovní neschopnosti od 1. 4. 2002 do 30. 9. 2003 v rozsahu 20 % a po skončení pracovní neschopnosti od 1. 10. 2003 do 31. 3. 2008; pracovní schopnost žalobce byla v rozsahu 25 % zachována, proto mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce by mohl objektivně dosahovat 25 % minimální mzdy, avšak uvedl, že po operaci břišní kýly dne 12. 3. 2004 po dobu léčby mu náleží nárok nekrácený o 25 % minimální mzdy, z provedeného dokazování však nevyplývá, jak dlouho trvala pracovní neschopnost po této operaci, proto v rozsahu krácení (155,30 EUR) odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Ze stejného důvodu pak změnil ve prospěch žalobce rozhodnutí v rozsahu 37,65 EUR představující krácenou část ušlého výdělku za dobu pobytu v lázních, tj. od 17. 5. 2006 do 6. 6. 2006, kdy tedy nemohl využít svůj pracovní potenciál. Ve zbývající zamítavé části 27.434,34 EUR napadený rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby v částce 117.254,- EUR s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., a to z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Má za to, že při rozhodnutí o spoluzavinění žalobce soudy vycházely ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování (způsob jízdy lyžaře, vyhýbání se srážce, rychlost jízdy, způsob pádu do díry). Bylo na žalované jako provozovatelce vleku, aby zajistila bezpečnost lyžařů na sjezdovce a přilehlém terénu, proto musí nést 100% odpovědnost. Žalobce považoval muldu za součást sjezdovky často používanou pro skoky snowboardistů a nic ho nevarovalo před úhybným manévrem, k jehož provedení měl jen zlomek sekundy. O své vysoké rychlosti žalobce v řízení nikdy nehovořil, neexistuje o ní žádný důkaz a soud ji zřejmě dovodil z nesprávného překladu. Naopak, pokud by měl rychlost dostatečnou, mohl díru přelétnout a dopadnout za ní. Dovolatel dále nesouhlasí s výší mimořádného zvýšení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění a namítá, že z plnohodnotného života se stal doživotním invalidou, má velká omezení v běžném životě, absolutně ztratil obvyklé využití volného času, velmi se též zadlužil pro nákup léků, zdravotních pomůcek, přepravy z nemocnic atd. Tím, že mu byla soudy přiznána náhrada ve výši cca 218.000,- Kč, není dán vztah přiměřenosti mezi újmou na zdraví a náhradou takové újmy. Zdůrazňuje též imperativ dobrých mravů. Navrhl proto, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. O uplatněných nárocích bylo odvolacím soudem rozhodnuto v cizí měně EURO. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je třeba posuzovat podle devizového kurzu platného ke dni podání dovolání žalobce, tj. k 3. 10. 2011. K tomuto dni podle kurzu devizového trhu ČNB 1,- EUR činilo 24,875 Kč. Protože se jednotlivé složky práva na náhradu škody projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí 434,- EUR s příslušenstvím (tj. 10.795,75 Kč) na škodě na věcech a 921,33 EUR s příslušenstvím (tj. 22.918,- Kč) na nákladech souvisejících s léčením (sestávající z nákladů vynaložených za transport do nemocnice ve výši 113,- EUR a za léky a zdravotnické pomůcky ve výši 808,33 EUR). Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu (1355,33 EUR) jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby ohledně 42.986,50 EUR s příslušenstvím na bolestném, 45.477,80 EUR s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 27.434,34 EUR s příslušenstvím na náhradě ztráty na výdělku, je třeba posoudit z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku, byť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, avšak práva a povinnosti účastníků řízení posoudil vždy stejně, tj. v rozsahu 115.898,64 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl). Toto ustanovení bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné pro otázku míry spoluzavinění lyžaře na vzniklé škodě na zdraví. Dovolání není důvodné. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Toto ustanovení je založeno na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený buď poměrně (nebo zcela) nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. V případě poměrného zavinění poškozeného nese poškozený škodu v tom poměru, v jakém jeho jednání či opomenutí přispělo ke vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná. Jde tedy o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Soudy obou stupňů v dané věci dovodily, že žalobce si podstatnou měrou úraz přivodil sám tím, že jel nepřiměřenou rychlostí, ač si byl při svých zkušenostech vědom, že v posledním dojezdovém úseku lyžařské sjezdovky se dá předpokládat větší kumulace jiných lyžařů či osob. Jestliže žalobce utrpěl zranění při tomto stylu jízdy, kdy nebyl schopen bezpečně zvládnout situaci při hrozící srážce a kdy musel na náhlé vjetí jiného lyžaře do dráhy reagovat riskantním manévrem vjezdu do sněhové hromady, je správná úvaha odvolacího soudu o převažující míře spoluzpůsobení škody na jeho straně. Není přitom natolik rozhodující přesné určení, zda jeho rychlost byla přiměřená, jak v dovolání požaduje žalobce, neboť okolnost, že žalobce byl k tomuto jízdnímu manévru přinucen pohybem jiného lyžaře (sám v dovolání zdůrazňuje, že měl na reakci jen zlomek sekundy), je okolností na jeho straně, tj. jde o náhodu, která jej stíhá jako toho, komu se přihodila. Jestliže tedy jediným důvodem, proč vůbec žalobce projížděl sněhovou muldu, za níž se nacházel nebezpečný prostor, byla jeho (byť vynucená) reakce na pohyb jiného lyžaře, pak byl převažující příčinou pádu způsob jeho jízdy a okolnosti, které ji ovlivnily, nikoliv to, že nebezpečné místo nebylo označeno či
ohrazeno; ani splnění povinnosti provozovatele vleku v tomto směru by zřejmě nemohlo zabránit tomu, aby žalobce ve snaze vyhnout se srážce do tohoto místa vjel. Za této situace nelze považovat míru účasti v rozsahu 80 %, jak ji dovodil odvolací soud, za nesprávně stanovenou. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v části, jehož věcný přezkum je mezemi přípustnosti dovolání otevřen, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce v tomto rozsahu (tj. v částce 115.898,64 EUR s příslušenstvím odpovídající 80 % výše jednotlivých uplatněných nároků) podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl. Dovolání pak není přípustné proti částem výroků rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na další mimořádné zvýšení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, v němž právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud při své úvaze o určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vyšel ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277), vzal za základ lékařské ohodnocení počtem bodů podle příslušných příloh vyhlášky a posoudil předpoklady, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Po zhodnocení individuálních okolností tohoto skutkově jedinečného případu dospěl odvolací soud k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť vzhledem k jeho uplatnění v životě a ve společnosti nelze omezení vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Žalobce však není v žádné ze sfér společenského uplatnění vyřazen zcela, je sice omezen v řadě dříve vykonávaných činností, avšak nepozbyl pohybové ani intelektuální schopnosti natolik, aby to opodstatňovalo natolik výrazné zvýšení, které by podle jeho požadavku přesahovalo celkově přisouzený čtyřnásobek základního odškodnění ztížení
společenského uplatnění, který zcela odpovídá charakteru zjištěných trvalých následků. Dvojnásobek bolestného je pak přiměřený vytrpěné bolesti při léčení úrazu. Jestliže tedy právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, a je v souladu s judikaturou ke srovnatelným případům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, Soubor C 10758, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1170/2010, Soubor C 11128), nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec. Přípustnost dovolání pak nelze založit ani uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nejvyšší soud proto v této části podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno nebylo, neboť řízení o části nároků není dosud pravomocně skončeno, takže teprve v konečném rozhodnutí soud rozhodne o nákladech řízení včetně dovolací fáze. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. července 2013 Předseda senátu
JUDr. Petr V o j t e k
Příloha č. 4: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 776/2012 ze dne 19. 12. 2012120 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
12/19/2012
Spisová značka:
25 Cdo 776/2012
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.776.2012.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody
Dotčené předpisy:
§ 420a obč. zák. § 420 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
B
25 Cdo 776/2012
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, tř. 1. máje 283/15, proti žalované Tělovýchovné jednotě Bystřice pod Hostýnem, o. s., se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Sportovní 1357, IČO 18188532, zastoupené JUDr. Jeronýmem Tejcem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 75/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. května 2011, č. j. 59 Co 482/2010-654, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 7. února 2012, č. j. 59 Co 482/2010-710, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 5. 2011, č. j. 59 Co 482/2010-654, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2012, č. j. 59 Co 482/2010-710, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, ze dne 18. 6. 2010, č. j. 12 C 75/98-622, ve znění usnesení ze dne 5. 1. 2012, č. j. 12 C 75/98-705, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 185.698,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 32.159,- Kč s příslušenstvím a jímž bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno, se zamítá. 120
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012, dostupné na www.nsoud.cz.
Odůvodnění: Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, č. j. 12 C 75/98-362, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 185.698,- Kč s příslušenstvím na náhradě za bolest, ztížení společenského uplatnění a ušlý zisk, zamítl žalobu ohledně části ušlého zisku (32.159,- Kč s příslušenstvím) a náhrady představující odměnu bratrovi žalobce za vedení firmy (100.000,- Kč s příslušenstvím) vůči žalované, zamítl žalobu v plném rozsahu 317.857,- Kč s příslušenstvím vůči tehdy žalovanému 2) M. B.a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 44 Co 139/2003-426, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 185.698,- Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku vůči žalované v části týkající se částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, dále jej zrušil ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 18. 6. 2010, č. j. 12 C 75/98-622, ve znění usnesení ze dne 5. 1. 2012, č. j. 12 C 75/98-705, zamítl žalobu proti žalované na zaplacení 317.857,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 13. 10. 1995 dopravil do sálu sokolovny, v níž žalovaná pořádala diskotéku, hudební aparaturu pro M. B., který zde měl provozovat hudební produkci. V době, kdy byla aparatura instalována, žalobce při pohybu na podiu utrpěl zásah elektrickým proudem a vznikla mu škoda na zdraví a na majetku v podobě ušlého zisku. Vázán právním názorem odvolacího soudu, že za provozní činnost lze považovat provozování vlastní hudební produkce (včetně přípravy na ni) a nikoli přenechání (pronájem) prostor pro uspořádání této produkce třetí osobou, zjišťoval soud prvního stupně, zda újma na zdraví žalobce byla vyvolána porušením právní povinnosti ze strany žalované. Po zhodnocení znaleckého posudku Ing. J. H. a dalších důkazů dovodil, že jednoznačné objasnění příčin úrazu není možné, neboť je sice pravděpodobné, že žalobce byl zasažen proudem při dotyku bradel, do nichž se mohl proud dostat z kabelu ležícího na topném tělesu pod pódiem, nebylo však zjištěno, jak byl kabel napájen a zda a jakým způsobem byl narušen. Ani Policie ČR nezjistila skutečnosti, které by nasvědčovaly cizímu zavinění úrazu, a rovněž se nepodařilo přesně určit zdroj, od kterého k tomuto úrazu došlo, když před příjezdem Policie ČR bylo manipulováno se všemi předměty, které se na místě nacházely. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv žalobci byla prokazatelně způsobena škoda, nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila právní povinnost, která by byla ve vztahu příčinné souvislosti s újmou na zdraví, nejsou proto splněny podmínky její odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 5. 2011, č. j. 59 Co 482/2010-654, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2012, č. j. 59 Co 482/2010-710, odvolací řízení ohledně 100.000,- Kč s příslušenstvím pro zpětvzetí odvolání zastavil, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 32.159,- Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 185.698,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním
závěrem, že žalovaná za vznik škody na zdraví a majetku žalobce neodpovídá. Žalovaná měla v rámci své podnikatelské činnosti zaregistrovanou i činnost pořádání hudebních produkcí a diskotéku v den úrazu žalobce také pořádala; měl ji provozovat M. B. se svou aparaturou, kterou mu žalobce dopravil na místo. Nejednalo se tedy ze strany žalované o pouhé přenechání prostor sokolovny k provozování hudební produkce jiného, nicméně odpovědnost žalované za škodu nemůže být posuzována podle § 420a obč. zák.; pořádání hudebních produkcí jednak nebylo její soustavnou činností, jednak projevem této činnosti nebyl takový děj, který mohl vést k zásahu elektrickým proudem, resp. k úrazu žalobce nedošlo v důsledku povahy nebo typických či charakteristických vlastností provozní činnosti žalované. Odpovědnost žalované není dána ani podle § 420 obč. zák., neboť v řízení nebylo prokázáno, že by porušila nějakou svoji povinnost a že by tím došlo k uvedené škodě. Nebylo totiž zjištěno, v důsledku čeho žalobce utrpěl zásah elektrickým proudem, a byť některé důkazy nasvědčovaly možnému probíjení kabelu, který byl volně položen na topení pod pódiem sálu, nebyl takovýto děj jednoznačně prokázán. Nebyla totiž vyloučena ani varianta, že žalobce byl zasažen při instalaci zařízení, tj. při sestavování a přenášení hudební aparatury. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil ohledně 32.159,- Kč s příslušenstvím, neboť o této části předmětu řízení již bylo pravomocně rozhodnuto předchozím rozsudkem soudu prvního stupně. Proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok co do 185.698,- Kč s příslušenstvím, a zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení ohledně 32.159,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Vytýká odvolacímu soudu, že měl zkoumat, zda odpovědnost žalované nezakládá porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Z provedených důkazů vyplynulo, že elektroinstalace v sokolovně byla ve velmi špatném stavu, žalovaná neprováděla revizi elektrických zařízení, nezajímala se o technický stav používané aparatury a nezajistila svého odborného zástupce při instalaci aparatury cizí osobou, tudíž porušila základní povinnosti stanovené právními předpisy a nesplnila tak současně svou prevenční povinnost, která stíhala žalovanou i jako vlastníka nemovitosti. Proto je dána odpovědnost žalované za škodu podle § 420 obč. zák. Dovolatel dále vytýká soudu nesprávný výklad pojmu provozní činnost a má za to, že zásah elektrickým proudem souvisel buď se stavem nemovitosti, ve které se hudební produkce konala, anebo s aparaturou použitou účinkujícími. Tvrdí, že nic nemontoval a namítá nesprávné hodnocení původního znaleckého posudku odvolacím soudem a nevěrohodnost svědecké výpovědi pana M., protože jeho výpovědi si odporují v zásadních věcech. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za způsobenou škodu také podle § 420a obč. zák., neboť k úrazu došlo v rámci přípravy hudební produkce v prostorách nemovitosti, kterou používala ke své činnosti, tj. škoda byla způsobena věcí, kterou používala ke své provozní činnosti. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že je zjevně nedůvodné, a považuje za správný závěr odvolacího soudu, že „samotná hudební produkce nečiní takový děj, který by mohl vést k zásahu elektrickým proudem, neboť k úrazu nedošlo a nemohlo dojít v důsledku povahy této činnosti“. Má za to, že škoda na
zdraví byla způsobena vlastním jednáním žalobce, který nebyl oprávněn se na místě úrazu zdržovat, natož zapojovat, resp. montovat a manipulovat s hudební aparaturou. Opačné tvrzení žalobce nemá oporu v důkazech. Výtku, že se odvolací soud nezabýval porušením prevenční povinnosti ze strany žalované, označila za spekulaci a dohady. Žalobce neprokázal porušení povinnosti žalovanou, příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou, nejsou tak splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., proto navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je důvodné, a v části, kde je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., důvodné není. Žalobce dovoláním napadl i výrok rozsudku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 32.159,- Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil. Napadený výrok má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), i když je součástí rozhodnutí ve věci samé, pro nějž je stanovena forma rozsudku, a dovolání proti němu je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř., podle něhož je v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 1. 2003, č. j. 12 C 75/98-362, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení ušlého zisku ve výši 32.159,- Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 6. 2010, č. j. 12 C 75/98-622, rozhodl o této částce opětovně, neboť zamítl žalobu v celém rozsahu (317.857,- Kč s příslušenstvím zahrnující částku 32.159,- Kč s příslušenstvím), ačkoliv o totožném nároku již bylo v předchozím řízení rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté. K této tzv. negativní procesní podmínce, jejíž nedostatek není odstranitelný, je soud podle § 103 o.s.ř. povinen přihlížet kdykoli za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo ohledně částky 32.159,- Kč s příslušenstvím zastaveno, je tak správné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolatel dále napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 185.698,- Kč s příslušenstvím. Vytýká odvolacímu soudu především právní závěr, že žalovaná neodpovídá za škodu podle § 420a obč. zák., a namítá, že k úrazu došlo v rámci přípravy hudební produkce v prostorách nemovitosti, kterou
žalovaná užívala ke své činnosti a ve které organizovala diskotéku, tedy škoda vznikla provozní činností žalované. Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. Provozní činností se podle této úpravy rozumí zpravidla soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu a která - i kdyby nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí její faktické činnosti a její provozní povaha vykazuje znaky potencionálního rizika vzniku škod buď pro samotný charakter činnosti či vlastnosti věci při ní použité. Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008). Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek, popřípadě za obdobných podmínek i věc při provozní činnosti použitá. Není přitom rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě samotná činnost či při ní použitá věc svou povahou zapříčinila vznik škody. Škoda vyvolaná provozní činností je totiž důsledkem specifického charakteru určitého provozu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod č. 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák. odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění, je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností. Lze proto v obecné rovině přisvědčit odvolacímu soudu, že samotná organizace kulturní akce spojené s hudební produkcí nepředstavuje provozní činnost, která by bez dalšího zakládala odpovědnost za škodu ve smyslu § 420a obč. zák. Rozhodující ovšem je, co bylo bezprostřední příčinou úrazu žalobce při přípravě akce. K zásahu žalobce elektrickým proudem došlo v době, kdy byla pro účely akce instalována elektrická hudební aparatura, tedy věc nezbytná pro hudební produkci, kterou žalovaná pořádala za úplatu ve svých prostorách v rámci předmětu své činnosti; četnost či ojedinělost takových akcí není významná. Měla-li zásah proudem přivodit právě elektřinou napájená aparatura, je zřejmé, že nepříznivý účinek na zdraví žalobce byl vyvolán věcí, kterou žalovaná použila pro svou provozní činnost. Není přitom podstatné, že hudební složku akce pro žalovanou zajišťoval jiný subjekt (diskžokej M. B.) se svou aparaturou. Z hlediska odpovědnosti podle § 420a obč. zák. se totiž nerozlišuje, zda škoda byla způsobena
osobně odpovědným subjektem (osobou fyzickou či právnickou, popř. jejími zaměstnanci), nebo osobou jinou, kterou provozovatel při své činnosti použil (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1695/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2/2001, pod č. 18). I když podle odvolacího soudu zjištěný skutkový stav neumožňuje jednoznačně stanovit konkrétní příčinu zásahu žalobce proudem, neodůvodňuje to v dané věci závěr, že žalovaná za škodu neodpovídá. Pokud by totiž měl zásah vyvolat kabel natažený přes radiátor, jak tvrdí dovolatel, není způsob jeho vedení sice projevem činnosti žalované při organizaci akce, ale případné nedostatky v položení či zabezpečení kabelu mohou představovat porušení právní povinnosti vlastníka udržovat svou veřejně přístupnou nemovitost ve stavu neohrožujícím život a zdraví jako předpoklad obecné odpovědnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud odpovědnost žalované podle tohoto ustanovení zmínil, avšak posouzením jejích podmínek se nezabýval vzhledem k nesprávnému závěru, že na straně žalované nemůže jít o odpovědnost podle § 420a obč. zák., a vzhledem k pochybnostem, jak vlastně byl žalobce proudem zasažen. Oba v úvahu přicházející mechanismy vzniku úrazu tedy mohou zakládat odpovědnost žalované za škodu, proto zjištění konkrétní technické příčiny zásahu žalobce elektrickým proudem má význam především z hlediska právního posouzení typu odpovědnosti (objektivní odpovědnost podle § 420a obč. zák. či obecná odpovědnost podle § 420 obč. zák.), tj. pro právní kvalifikaci nároku vůči témuž subjektu (žalované). Skutková nejistota v tomto případě neznamená automatický závěr, že nebyly prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost žalované. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení; vzhledem k tomu, že uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.), to vše v rozsahu částky 185.698,- Kč s příslušenstvím. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně znovu posoudí podmínky odpovědnosti žalované i případné spoluzavinění (spoluzpůsobení si) škody žalobcem (§ 441 či § 420a odst. 3 obč. zák.), pokud žalovaná prokáže, že žalobce si při dopravě aparatury do sálu při následném pobytu v něm počínal natolik neopatrně, že se jeho činnost podílela na zásahu proudem. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2012 Předseda senátu
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
Příloha č. 5: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 1240/2009 ze dne 26. 5. 2011121 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
05/26/2011
Spisová značka:
25 Cdo 1240/2009
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1240.2009.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody
Dotčené předpisy:
§ 421a obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
C
25 Cdo 1240/2009
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně JUDr. D. K., zastoupené JUDr. Tomášem Doležalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Hranic 3221/16, proti žalované MUDr. M. K., zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Smetanova 78, za účasti UNIQA pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136, IČO 49240480, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, se v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 90.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 84.000,- Kč od 1. 6. 2007 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění:
121
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, dostupné na www.nsoud.cz.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 4 C 164/2007-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 866,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 2. 2007 se žalobkyně s podezřením na erysipel, případně herpes zoster, podrobila lékařskému zákroku, při němž jí na pokyn žalované její zdravotní sestra aplikovala penicilin. Ten u žalobkyně vyvolal stav, který odpovídá tzv. Hoigneho syndromu, projevující se zpravidla zmateností, zrakovými a sluchovými halucinacemi a strachem o život. Akutní příznaky tohoto syndromu skončily během desítek minut a jako následek tohoto syndromu vzniklo žalobkyni dočasné poškození duševního zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Soud dovodil, že při injekci nedošlo k porušení právní povinnosti (byla aplikována tzv. lege artis), avšak škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze použitého léku, proto jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle § 421a obč. zák. Žalobkyně se domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění podle znaleckého posudku znalce MUDr. Vladimíra Chodury, který je vyčíslil 750 body, tj. částkou 90.000,- Kč. Podle soudu však ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), umožňuje poskytnout odškodnění za ztížení společenského uplatnění, pouze pokud je trvalého rázu. Jestliže znalec uvedl, že žalobkyně byla dočasně poškozena na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy, která trvala asi 4 měsíce, další 4 měsíce postupně co do projevů slábla a v současnosti (listopad 2007) zaniká, nelze žalobkyni přiznat odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť se jedná pouze o dočasné poškození jejího zdraví. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu ohledně tohoto nároku zamítl. Dále žalobkyni nepřiznal náklady vynaložené za znalecký posudek MUDr. Jankové a za právní služby JUDr. Holubové, jinak shledal podmínky pro přiznání náhrady za jízdné ve výši 866,- Kč, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s léčbou. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou účastnic řízení rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč potvrdil, ohledně částky 866,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastnicemi řízení a vůči státu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěrem, že žaloba není opodstatněná, avšak ze zcela odlišných důvodů. Považuje totiž za vyloučené, aby odpovědnost žalované za škodu, která neměla příčinu v povaze konkrétního použitého přístroje nebo jiné věci, ale v samotném zdravotnickém zákroku, popř. ve způsobu jeho provedení, byla posouzena podle ustanovení § 421a obč. zák., podle nějž vzniklá škoda musí mít původ v povaze přístroje nebo jiné věci a musí existovat příčinná souvislost mezi nimi, což se v řízení neprokázalo. Žalobkyně netvrdí, že by byla použita špatná, nesterilní či jinak závadná injekční stříkačka nebo že by podávaný lék byl vadný; jestliže namítá, že šlo o vadnou aplikaci injekce, že zdravotní sestra zanedbala předepsaný postup při její aplikaci, tedy že byl obecně chybný zákrok lékaře, jde v takovém případě o obecnou odpovědnost podle § 420 obč. zák. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno porušení povinnosti, které je základním
předpokladem pro použití ustanovení § 420 obč. zák., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k ustanovení § 421a obč. zák., se kterou se odvolací soud nevypořádal a podle které se o objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák. jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z povahy této věci, a dále že obecně rizikové vlastnosti užitého přístroje nebo jiné věci byly nepochybně prokázány a byla tak najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi těmito vlastnostmi a vznikem škody. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, jestliže na daný případ neaplikoval § 421a obč. zák., ale ustanovení § 420 obč. zák., jež předpokládá protiprávní jednání žalované ve formě jejího pochybení při aplikaci penicilinu. Podle žalobkyně byl však příčinou poškození jejího zdraví podaný lék, neboť podle znalce byl lékařský zákrok proveden technicky správně. Ze závěru odvolacího soudu, že příčina poškození zdraví žalobkyně nebyla v nevhodném léku, ale v neočekávané reakci organismu, kterou nebylo možno ani při sebevětší péči předpokládat, dovozuje žalobkyně oprávněnost žaloby z hlediska ustanovení o objektivní odpovědnosti žalované za zákrok a podání léku. Vyvolávajícím činitelem poškození zdraví bylo injekční podání léku, který způsobil v organismu ojedinělou reakci, vznikající u osob nadaných mimořádnou citlivostí, což může nastat i v případě správné aplikace léku. Objektivní odpovědnost žalované je dána i pro případ vedlejších účinků, byť nebylo známo, že k nim dochází. Žalobkyně se proto domnívá, že podmínky vzniku objektivní odpovědnosti za škodu na jejím zdraví byly s ohledem na popis skutku a jeho prokázání u nalézacích soudů zcela vyčerpávajícím způsobem dány. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, z něhož vyplývá, že pokud odvolací soud nahradí právní kvalifikaci zaujatou soudem prvního stupně kvalifikací odlišnou a sám ve věci rozhodne, aniž rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 o.s.ř. zruší, zatíží řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 2. 10. 2008, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Zabýval se nejdříve přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Celková částka 92.866,- Kč, která je předmětem řízení, zahrnuje mimo nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 90.000,- Kč i náklady žalobkyně na vypracování lékařského posudku ve výši 1.500,- Kč, právní konzultaci 500,- Kč a cestovné ve výši 866,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované tamtéž pod č. 55, ročník 2000). Jelikož nároky na náhradu nákladů na vypracování lékařského posudku, právní konzultaci a cestovné nepřevyšují částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku a výroku o zamítnutí těchto nároků v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně 90.000,- Kč s příslušenstvím, se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Žalobkyně odůvodňuje své dovolání tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Nesprávným právním posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně aplikoval. Po právní stránce posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví podle § 420 obč. zák. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý
odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Toto ustanovení však nedopadá na odpovědnost zdravotnického zařízení (lékaře) za škodu v případě, kdy byl lék technicky správně aplikován a škoda byla vyvolána okolnostmi, jež mají původ v povaze samotného léku; v takovém případě nastupuje objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák. Obecná odpovědnost za škodu na zdraví podle § 420 obč. zák. by byla dána pouze v případě nesprávně provedeného lékařského zákroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck), což v tomto řízení nebylo prokázáno, žalobkyně ostatně sama v dovolání možnost, že by jí byla injekce nesprávně aplikována, výslovně vylučuje. Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2). Ustanovení § 421a obč. zák. upravuje zvláštní případ objektivní odpovědnosti, kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje určitou službu) se nemůže odpovědnosti zprostit na základě žádného liberačního důvodu. Zákonnými předpoklady této odpovědnosti je vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku použito. Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se rozumí její vlastnosti a účinky, jimiž se věc (přístroj, přípravek) projevuje. Za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje, popř. jiné věci, se samozřejmě považuje i situace, kdy škoda vznikla následkem vady přístroje, jeho nefunkčnosti či jeho nevhodné, popřípadě nedostatečné obsluhy. Jinou věcí ve smyslu citovaného ustanovení se v oblasti poskytování zdravotní p rozumí i látka aplikovaná pacientovi, tedy lék či léčebný přípravek, který se podává při plnění závazku zdravotnickým zařízením, jak tomu bylo i v posuzované věci. Okolností, jež má původ v povaze léčiva, je nejen jeho vada či chybějící vlastnost (např. je infikován), kterou by lék měl mít, ale také jeho vlastnosti, jimiž se při svém použití projevuje, ať už typické či charakteristické nebo naopak neobvyklé či nepředpokládané (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 12. 1974, sp. zn. 1 Cz 110/74, publikovaný pod č. 9/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odpovědnost podle § 421a obč. zák. je dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy léku, použitého při
poskytnutí zdravotnické služby, tedy též v případě, že i při správné aplikaci byly jeho účinné složky způsobilé vyvolat v organismu nepříznivou reakci spojenou s újmou na zdraví. Není přitom relevantní, jde-li o důsledky rizika, které je s použitím léku obecně či obvykle spojeno, ani to, zda potenciální škodlivé účinky použití léku jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle; nelze konečně ani oddělovat od sebe působení vlastností majících původ ve složení léku a metodu, tedy způsob jeho použití při zdravotnickém výkonu, jak nesprávně učinil odvolací soud (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, publikovaný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a jenž v odvolacím řízení nedoznal změny, je proto nutno dovodit, že právní názor odvolacího soudu, jež na danou věc aplikoval ustanovení § 420 obč. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a je v rozporu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Bylo-li v řízení prokázáno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl negativní vliv jinak správně aplikovaného léku na její organismus, který vedl k nepříznivému následku (Hoigneho syndrom), jde o typický případ, kdy škoda byla způsobena okolnostmi, jež mají původ v povaze použitého léčiva, neboť právě povaha léku, působícího nežádoucí atypickou reakci při proniknutí suspenze do krve, byla vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobkyně. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že ustanovení § 421a obč. zák. upravuje tzv. absolutní objektivní odpovědnost (tj. bez ohledu na zavinění a bez možnosti zprostit se odpovědnosti, je-li dána), i v tomto případě však předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny, a je na žalobkyni, aby je prokázala. Objektivní odpovědnost totiž neznamená odpovědnost neomezenou či snad rozšířenou na případy, kdy předpoklady jejího vzniku nejsou splněny. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni odškodnění ztížení společenského uplatnění nelze přiznat, neboť podle lékařského posudku MUDr. Vladimíra Chodury byla posttraumatická stresová porucha pouze dočasným poškozením zdraví žalobkyně. Proto je třeba, aby se odvolací soud v dalším řízení zabýval tím, zda žalobkyni vznikla škoda na zdraví trvalého rázu tak, jak to vyžaduje ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky. Z toho vyplývá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. i závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 421a obč. zák. není správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak je naplněn, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně částky 90.000,- Kč s příslušenstvím z 84.000,- Kč zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro další řízení závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. května 2011 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu
Příloha č. 6: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4507/2010 ze dne 12. 9. 2012122 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
09/12/2012
Spisová značka:
25 Cdo 4507/2010
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4507.2010.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody
Dotčené předpisy:
§ 422 odst. 1, 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
B
25 Cdo 4507/2010
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce nezl. P. K., zastoupeného zákonnými zástupci J. K. a P. K., bytem tamtéž, právně zast. Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Lysá nad Labem, Sadová 1808, proti žalované Základní škole Dukelských hrdinů Karlovy Vary, Moskevská 25 příspěvkové organizaci, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská čp. 1117/25, IČO 70933766, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 3A, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 199/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 220/2010-301, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 220/2010301, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. ledna 2010, č. j. 18
122
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 25 Cdo 4507/2010, dostupné na www.nsoud.cz.
C 199/2008-238, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 18 C 199/2008-238, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví (651.155,- Kč s příslušenstvím, představující doplatek na bolestném, na náhradě za ztížení společenského uplatnění a na náhradě nákladů spojených s léčením), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý žalobce jakožto žák první třídy základní školy se v červnu 2006 účastnil ozdravného pobytu v Krkonoších. Organizací a personálním zajištěním pobytu, kterého se zúčastnilo 26 žáků první třídy a 25 žáků páté třídy, byla ředitelkou školy pověřena Mgr. V. Dne 8. června 2006 v odpoledních hodinách, dle připraveného a schváleného programu, navštívili žáci areál minigolfu v Příchovicích, byli poučeni provozovatelkou minigolfu a pedagogickými pracovnicemi o pravidlech a podmínkách bezpečné hry, zejména že nemají hůl zvedat příliš vysoko, provádět příliš silné odpaly, mají zachovávat bezpečnou vzdálenost od odpalujícího žáka a nevstupovat do dráhy. Byli rozděleni do skupin po cca 4 žácích u každé jamky, každé skupince byla dána jedna golfová hůl a jeden až dva míčky a jedna z pedagogických pracovnic jim předvedla, jak mají hrát a odpalovat míček. Asi po 20 minutách hry došlo k úrazu nezletilého žalobce, když jej jeho spolužák při odpálení míčku zasáhl golfovou holí do levého oka a byla mu tak způsobena těžká újma na zdraví, spočívající v úplné devastaci levého oka s trvalou ztrátou vidění levým okem. Soud vzal za prokázané, že v době úrazu byly na minigolfovém hřišti přítomny tři plně kvalifikované pracovnice s dostatečnou praxí, dvě zdravotnice a řidič. Hřiště bylo rozděleno na pásy, kterými učitelky procházely a dohlížely na hru. Vzhledem k počtu žáků a jamek nemohl být pedagogický dozor bezprostředně u každé z nich. Ve věku dětí včetně žalobce bylo v jejich rozumových schopnostech pochopit obsah daného poučení a řídit se jím. Soud posoudil nárok podle § 422 obč. zák. a dospěl k závěru, že nelze žalované vytýkat, že nezajistila nad každým žákem při hře individuální dohled pedagogickým pracovníkem. Odpovědností pedagogických pracovnic pověřených dohledem nad žáky se zabývala i Policie ČR, která věc odložila s tím, že nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 220/2010-301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že nezletilý spolužák žalobce není s ohledem na jeho tehdejší věk odpovědný za úraz žalobce. Bylo prokázáno, že pedagogické pracovnice procházely mezi hrajícími žáky a kontrolovaly dodržování pravidel hry a bezpečnostních předpisů. Pedagogický dohled nad padesáti žáky hrajícími na 13 jamkách nemohl zaregistrovat hru žáků v každé čtveřici, pokud učitelka nestála v bezprostřední blízkosti každé čtveřice. Odvolací soud se vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami a uvedl, že žalobce ani poté, co ho jeho spolužák před odpalem míčku vyzval, aby nestál za ním, neustoupil do potřebné vzdálenosti. Soud uzavřel, že ani bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu u hrací čtveřice, v níž byl
zastoupen žalobce a původce úrazu, by nemohla úrazu žalobce zabránit, a přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná se zcela zprostila odpovědnosti podle § 422 odst. 2 obč. zák. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve zproštění odpovědnosti žalované za úraz žalobce a v otázce náležitého dohledu ve smyslu § 422 odst. 2 obč. zák. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že žalovaná odpovídá za úraz žalobce. Jestliže dozor pedagogů nebyl vykonáván v blízkosti žalobce a původce úrazu, pak soud nemohl kvalifikovaně posoudit, zda by dozor mohl nebo nemohl úrazu zabránit. Soudy vycházely z judikátu (sp. zn. 3 Cz 57/68) z doby před 40 lety, který je zjevně překonaný. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaná neproškolila své pedagogy o tom, že dozor je třeba vykonávat dle věku nezletilých a podle jejich rozumových schopností a volní vyspělosti, porušila tak čl. 14 vyhlášky MŠ ČR č. j. 14 269/2001-26, o Pracovním řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, což mělo za následek, že hry se zúčastnili společně žáci 1. a 5. ročníku. Otázka rozsahu náležitého dohledu nad dětmi při hře minigolfu dosud v judikatuře soudů nebyla řešena. Namítá, že dozor nad žáky nebyl vykonáván dostatečným počtem dospělých, když zdravotnice nebyly na hřišti přítomny, žalovaná se neřídila zákoníkem práce a Metodickým pokynem MŠ ČR č. j. 37014/2005-25, ani zákonem č. 561/2004 Sb., když neuvedla vlastní vnitřní předpisy (Školní řád a Provozní řád) do souladu se zákonnými povinnostmi. Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů provedly rozsáhlé a podrobné dokazování, jehož závěrem jsou správné rozsudky. Otázka náležitého dohledu při hře minigolf je kasuistická, Nejvyšší soud tuto problematiku řeší rámcově rozhodnutím 3 Cz 57/68, které je nadčasové. Žalobce navíc opakuje svou dřívější argumentaci, což je mimo vymezený zákonný rámec přezkoumání rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací dostatečně zvážil veškeré aspekty daného případu, když dospěl k závěru, že se žalovaná zcela zprostila odpovědnosti za úraz žalobce podle § 422 odst. 2 obč. zák., neboť ani bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu by nemohla úrazu žalobce zabránit. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. pro zásadní význam rozhodnutí z hlediska požadavků na náležitý dohled při organizované sportovní činnosti nezletilých ve smyslu § 422 odst. 2 obč. zák. Kdo je povinen vykonávat dohled nad nezletilým, který není schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal (§ 422 odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud při právním posouzení vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, uveřejněného pod číslem 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a správně uvedl, že náležitý dohled nad nezletilým neznamená nepřetržitý a bezprostřední dohled „na každém kroku“. K tomu je však třeba dodat, že účinný dohled pedagogů sice při sportovní hře žáků nepředpokládá jejich fyzickou přítomnost u každého žáka, ale v závislosti na konkrétních podmínkách, za nichž je činnost dětí organizována a provozována, vyžaduje k bezpečnému průběhu hry řádnou přípravu dětí, zejména je-li dětem ve skupině svěřeno náčiní, jež děti neovládají, nemají s ním žádnou zkušenost a jehož použití může vést k poškození jejich zdraví. To platí právě za situace, že - jak uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí - pedagogický dohled nad 50 žáky hrajícími na 13 jamkách nemohl zaregistrovat hru žáků v každé čtveřici, pokud učitelka nestála v bezprostřední blízkosti každé čtveřice, což ani nebylo možné. Je třeba uvážit, že náležitý dohled ve smyslu § 422 odst. 2 obč. zák. má jiné požadavky na jednání osob dohledem povinných při běžné činnosti dětí jako je procházka, hra v parku apod. a jiné v situaci, kdy 7leté děti ve skupině mají ke hře k dispozici golfovou hůl, jež je způsobilá i při správné manipulaci s ní způsobit zranění. Proto pouhá okolnost, že bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu žalobce by nemohla úrazu zabránit, sama o sobě neznamená, že náležitý dohled nad 7letými žáky při manipulaci s golfovou holí byl dodržen. V tom je právní posouzení odvolacího soudu neúplné. Dohled nad nezletilými totiž neznamená pouze zabránit úrazu ve chvíli, kdy k němu dochází, ale především vytvořit podmínky (organizací hry, praktickou průpravou apod.) k předejití možnému vzniku rizika. Pokud jde o přípravu žáků ke hře, již z toho, že k úrazu nezletilého došlo zhruba po 20 minutách po zahájení hry, je evidentní, že předchozí ústní poučení dětí nebylo dostačující v situaci, kdy hra byla organizována tak, že učitelky procházely mezi čtveřicemi dětí, které žádnou vlastní zkušenost s manipulací s golfovou holí a s pohybem na hřišti neměly a bez jakékoliv předchozí praktické průpravy odpalovaly holí míčky. Obecné poučení o nutnosti dodržovat bezpečný odstup od hrajícího spolužáka nebylo dostatečným opatřením za situace, že pohyb dětí ve skupince nebyl organizován, a to ani na jamkách, kde je zapotřebí silnější odpal míčku, přičemž v daném případě mohla k náhodnému kontaktu přispět i ta okolnost, že sami žáci byli pověřeni zapisováním výsledků, tedy činností způsobilou odpoutat jejich pozornost od právě hrajícího žáka. Proto ani ústní poučení žáků o pravidlech a podmínkách bezpečné hry před jejím zahájením nelze v daném případě považovat za plné dodržení povinnosti náležitého dohledu pedagogických pracovníků nad svěřenými žáky, jež by vedlo k úplnému zproštění odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení § 422 odst. 2 obč. zák. Odpovědnost osob povinných dohledem je samozřejmě omezena v rozsahu, v jakém si škodu případně spoluzpůsobil sám poškozený (§ 441 obč. zák.). Zvažují se tedy i veškeré okolnosti na jeho straně, pokud nějakým způsobem přispěly ke škodlivému následku. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o. s. ř.) a protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc vrácena Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. září 2012 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu
Příloha č. 7: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 23 Cdo 1766/2012 ze dne 26. 9. 2013123 Právní věta:
Nevyplývá-li z leasingové smlouvy něco jiného, vzniká od předání silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky, jež je předmětem leasingu, leasingovým pronajímatelem leasingovému nájemci, oprávnění leasingového nájemce k jeho provozování podle § 2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb. a leasingový nájemce se stává jeho provozovatelem.
Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
09/26/2013
Spisová značka:
23 Cdo 1766/2012
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1766.2012.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody Pojištění
Dotčené předpisy:
§ 10 odst. 1 písm. b) předpisu č. 168/1999Sb. § 10 odst. 2 písm. e) předpisu č. 168/1999Sb. § 427 obč. zák. § 420 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
A
Publikováno ve sbírce pod 31 / 2014 číslem: 23 Cdo 1766/2012
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci 123
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 1766/2012, uveřejněný pod číslem 31/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz.
žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovaným 1) M. Š., 2) PRINTMAN s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Litomyšli, Šantovo nám. 182, PSČ 570 01, identifikační číslo osoby 25957805, zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, o zaplacení 4,260.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 144/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. prosince 2011, č. j. 22 Co 425/2011304, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. prosince 2011, č. j. 22 Co 425/2011-304, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 31. května 2011, č. j. 10 C 144/2008-277, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti druhé žalované zaplacení částky 4,260.000,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. a III. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 1 T 421/2004-291, byl první žalovaný uznán vinným, že dne 28. srpna 2004 kolem 00.58 hod po předchozím požití alkoholu a přesto, že byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky postižen, řídil na silnici I/35 motorové vozidlo Ford Tranzit reg.zn. 1E3 28-63 v majetku firmy PRINTMAN s.r.o. ve směru od Svitav na Litomyšl, přičemž v kilometru 169 při projíždění táhlou levotočivou zatáčkou v důsledku požitého alkoholu, kdy po nehodě měl v 02.00 hod v krvi 1,78 g/kg alkoholu, nepovolené rychlosti a způsobu jízdy najel do protisměrné části vozovky, následkem čehož došlo k téměř čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem tovární značky Renault Nevada 1,8 SPZ TPI 79-23, které jelo od Litomyšle na Svitavy a které řídil A. K., který spolu s ostatními spolucestujícími utrpěl smrtelná zranění, kterým na místě podlehli, a dále došlo k těžkému zranění nezletilého P. G., tedy spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 trestního zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b), d) trestního zákona. Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodl soud prvního stupně o uplatněném postihovém právu žalobkyně na vyplacené pojistné plnění rozsudkem ze dne 14. srpna 2009, č. j. 10 C 144/2008-205, pro uznání podle § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Ve vztahu k druhé žalované žalobní nárok posoudil podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. d), f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Vyšel z toho, že druhá žalovaná byla leasingovým nájemcem vozidla, které při dopravní nehodě řídil první žalovaný. V
rámci leasingových splátek druhá žalovaná platila rovněž pojistné na pojištění vozidla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že druhá žalovaná je provozovatelem i pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb. Podle soudu prvního stupně je třeba vyjít z toho, že smyslem leasingové smlouvy není nájem věci (byť se tak tyto smlouvy, i smlouva uzavřená druhou žalovanou s leasingovou společností, tváří), ale pořízení věci na splátky, když sjednaný nájem věci je pouze konkrétní formou dosažení tohoto cíle. Smyslem naopak je, aby současný nájemce a budoucí majitel věci mohl věc používat v podstatě jako věc vlastní s tím, že ji aktuálně splácí. Takový uživatelský (budoucí vlastnický) vztah je podle soudu prvního stupně tím vztahem, který má na mysli § 427 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), hovoří-li o provozovateli vozidla. Smyslem pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem vozidla je pak jistě pojištění právě takového provozovatele (ne nadarmo, podle soudu prvního stupně, má tento předpis ve svém názvu slovo „provozem“). Druhá žalovaná je tedy provozovatelem vozidla i pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb. Soud prvního stupně dále zkoumal, zda byly splněny podmínky pro uplatnění postihového práva proti druhé žalované podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 10 odst. 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. Vycházeje ze zjištění, že první žalovaný jako zaměstnanec druhé žalované byl oprávněn užívat předmětné vozidlo jen ke konkrétním pracovním účelům, že v rozporu s pokyny neodevzdal vozidlo po splnění pracovních úkolů (mezi 17 a 18 hod) do areálu druhé žalované a klíče od auta neodevzdal do kanceláře jednatele druhé žalované a dál používal vozidlo k soukromým účelům, že první žalovaný byl současně bratrem jednatele druhé žalované a společníkem druhé žalované, že tedy vztahy ve společnosti druhé žalované byly spíše neformální, konstatoval, že nelze dovodit, že by druhá žalovaná skutečně předala vozidlo prvnímu žalovanému, tedy osobě, která při jeho řízení byla pod vlivem alkoholu nebo že by svojí nedbalostí takový stav umožnila. Uzavřel tedy, že žalobkyně nemohla postihové právo ve smyslu citovaných ustanovení vůči druhé žalované uplatnit. K odvolání žalobkyně (proti výroku I. a III.) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl oproti soudu prvního stupně dílem k odlišnému právnímu závěru. Vycházeje z obsahu leasingové smlouvy a aplikuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2563/2005 dovodil, že za provozovatele vozidla ve smyslu ustanovení § 427 obč. zák. není možno považovat druhou žalovanou, nýbrž leasingového pronajímatele. Jelikož tedy druhá žalovaná nebyla provozovatelem vozidla, nebyla ani pojištěným ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 168/1999 Sb. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4729/2008, odvolací soud dodal, že i v případě, bylo-li by možno druhou žalovanou pokládat za provozovatele vozidla, zprostila by se tato odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem podle ustanovení 430 odst. 1 obč. zák., když s ohledem na poměry dané věci učinila zcela dostatečná a přiměřená opatření k zabezpečení vozidla před zneužitím.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka předně namítá (a v tomto ohledu se ztotožňuje se soudem prvního stupně), že není pochyb o tom, že provozovatelem vozidla v době škodní události byla druhá žalovaná, nikoli leasingová společnost. Podle dovolatelky je třeba vyjít z ustanovení § 2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Provozovatelem vozidla je tak ten, kdo vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla, anebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněn k provozování silničního vozidla. Druhá žalovaná byla provozovatelem vozidla a má objektivní odpovědnost podle ustanovení § 427 obč. zák. Druhá žalovaná pak jako provozovatel vozidla odpovídá žalobkyni podle ustanovení § 2 písm. f), § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. i za porušení všech povinností uvedených v § 10 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 168/1999 Sb., přičemž není rozhodné, zda vozidlo řídila osobně či nikoli. Podle dovolatelky není možno v projednávané věci aplikovat ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák. a zprostit druhou žalovanou jako provozovatele vozidla odpovědnosti. Druhá žalovaná zanedbala něco, co vědět mohla a měla, první žalovaný byl již za obdobný čin spáchaný pod vlivem alkoholu postižen. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že vzhledem k tomu, že druhá žalovaná byla malou rodinnou firmou a první žalovaný jejím společníkem a sourozencem jejího jednatele, vyviňuje druhou žalovanou z nedbalostního jednání spočívajícího v možnosti svévolné dispozice s vozidlem a současně nezabezpečení klíčů od vozidla. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se druhá žalovaná vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné. Druhá žalovaná nebyla provozovatelem vozidla, nebyla proto ani pojištěným. Podle § 430 obč. zák. se z případné odpovědnosti vyvinila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a bylo sepsáno a podepsáno osobou s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky, zda druhou žalovanou jako leasingovou nájemkyni lze považovat za provozovatele vozidla, když tato otázka podle právního stavu po účinnosti zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Současně pak odvolací soud posoudil otázku provozovatelova nedbalostního umožnění užití dopravního prostředku podle § 430 odst. 1 věta druhá obč. zák. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tj. správností právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zdali druhou žalovanou jako leasingovou nájemkyni lze považovat za provozovatele předmětného vozidla podle § 2 odst. 16 zákona č. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Nejvyšší soud otázky, za jakých podmínek lze leasingového nájemce považovat za provozovatele vozidla, řešil ve svých rozhodnutích podle právního stavu před účinností zákona č. 56/2001 Sb. a před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu leasingových smluv, zejména rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněného pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přijetím Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněného pod č. 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud se tak konkrétně k uvedené otázce podle stavu před účinností zákona č. 56/2001 Sb. vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 2563/2005, uveřejněném pod číslem 6/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde dospěl k závěru, že v případě tzv. leasingu je třeba při určení provozovatele vozidla posoudit podle obsahu příslušné smlouvy, jaký rozsah práv k vozidlu vlastník převedl na leasingového nájemce. Podle citovaného rozhodnutí za provozovatele vozidla nelze leasingového nájemce považovat tehdy, jestliže podle smlouvy byl oprávněn vozidlo za úplatu užívat obvyklým způsobem, aniž na něm směl provádět technické úpravy s výjimkou nutných oprav, měl hradit pouze údržbu a opravy vozidla a nebyl povinen vozidlo pojistit (pouze připojistit při cestě do zahraničí), přičemž pojištění vozidla včetně „zákonného pojištění“ bylo zahrnuto v „půjčovném“. V citované věci však bylo rozhodné, že k posuzované dopravní nehodě došlo v roce 1994, kdy nebylo možno pojem „provozovatel“ vykládat ve smyslu právních předpisů přijatých v pozdější době, zejména zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemní komunikaci (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“). V nyní projednávané věci k dopravní nehodě došlo dne 28. srpna 2004, tedy již za účinnosti uvedeného právního předpisu. Podle § 2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb. se provozovatelem silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla, a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. Pro posouzení otázky, kdy je fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla v případě finančního leasingu, je třeba vyjít z jeho smyslu a účelu. Klíčovou funkcí finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru nájemce a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho
užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu). V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů - zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami). Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená. Leasingové společnosti pořizují předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněné pod č. 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 32 Odo 678/2006, jenž je uveřejněn tamtéž). Leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Leasingový nájemce přejímá smlouvou o finančním leasingu rizika spojená s provozem předmětu leasingu a to okamžikem jeho předání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 23 Cdo 678/2012). Podle ustanovení § 2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb. se provozovatelem silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky rozumí i taková osoba, která je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování takového vozidla. Nevyplývá-li tedy z leasingové smlouvy něco jiného, vzniká od předání silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky, jež je předmětem leasingu, leasingovým pronajímatelem leasingovému nájemci, oprávnění leasingového nájemce k jeho provozování podle § 2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb. a leasingový nájemce se stává jeho provozovatelem.
Závěr odvolacího soudu, že druhá žalovaná jako leasingový nájemce nebyla provozovatelem předmětného vozidla, proto správný není. Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu leasingových smluv, je na leasingového nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená. Je tomu tak i v projednávané věci, kdy druhá žalovaná byla podle leasingové smlouvy, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, oprávněna užívat vozidlo obvyklým způsobem. Stejně tak není správný závěr odvolacího soudu (a i v této otázce je rovněž nutno přisvědčit žalobkyni), že v případě, že by bylo možno pokládat druhou žalovanou za provozovatele vozidla, tato by se v dané věci zprostila odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 430 obč. zák. Tuto otázku vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla. Podle § 430 odst. 1 obč. zák. místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí. Důkazní břemeno z hlediska naplnění podmínek odpovědnosti leží na poškozeném. Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem, např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (srov. Zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, uveřejněné pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že ustanovení § 430 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně porušení povinnosti na straně provozovatele nevyžaduje, odpovídá provozovatel společně a nerozdílně s původcem škody i tehdy, jestliže zneužití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil jiným způsobem než porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006 , sp. zn. 25 Cdo 2157/2004). Pojem nedbalosti není v občanském zákoníku blíže vymezen. Jde o formu zavinění, které bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. U nedbalosti chybí volní prvek - vůle škůdce ke škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že svým
jednáním může způsobit určitý následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit určitý následek, ačkoliv by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Z hlediska ustanovení § 430 odst. 1 věty druhé obč. zák. tak k naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, která představuje psychický vztah provozovatele k zákonem předvídanému následku, jímž je možnost zneužití jeho dopravního prostředku, a která je charakteristická tím, že provozovatel nechtěl, aby dopravní prostředek byl zneužit, a ani nevěděl, že způsob jeho zajištění, který zvolil, není dostačující a zneužití dopravního prostředku umožňující, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům vědět měl a mohl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002). V posuzované věci se vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že druhá žalovaná nezavinila zneužití svého vozidla prvním žalovaným, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Podle odvolacího soudu druhá žalovaná učinila s ohledem na poměry dané věci zcela dostatečná a přiměřená opatření k zabezpečení vozidla před zneužitím, když v předmětné věci nic nenasvědčovalo tomu, že by riziko zneužití vozidla existovalo. Ze zjištěného skutkového stavu ve věci však vyplývá, že první žalovaný byl již v minulosti (před předmětnou dopravní nehodou dne 28. srpna 2004) trestně postižen za obdobný čin (jako v projednávané věci – specifikovaný viz výše) spáchaný pod vlivem návykové látky. Už jen z tohoto důvodu mohla mít druhá žalovaná pochybnosti o spolehlivosti prvního žalovaného a dbát tak náležité opatrnosti ohledně zabezpečení vozidla před jeho případným zneužitím. Za těchto okolností měla tedy druhá žalovaná důvod předpokládat, že je zde reálné riziko zneužití vozidla k soukromým účelům prvním žalovaným. Měla tak učinit důslednější opatření, aby k takovému zneužití vozidla nedošlo. Druhá žalovaná však naopak spoléhala na poctivý přístup svého zaměstnance (prvního žalovaného, když (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů) splnění povinnosti - zaparkování vozidla v sídle firmy a odevzdání klíčů v kanceláři po použití vozidla ke konkrétním pracovním účelům – ponechala v podstatě na prvním žalovaném, tedy splnění této povinnosti žádným způsobem neověřovala, natož důsledně, s náležitou opatrností (která by vzhledem k daným okolnostem byla na místě). Takový nedbalostní přístup druhé žalované pak není možno omlouvat ani tím, že první žalovaný byl současně jejím společníkem. Z uvedeného vyplývá, že ani právní názor odvolacího soudu ohledně zproštění se odpovědnosti žalované č. 2 podle ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák. není správný. Vzhledem k nesprávným právním závěrům odvolacího soudu o tom, že druhá žalovaná není provozovatelkou předmětného vozidla a navíc by ani případně neodpovídala za škodu podle § 430 odst. 1 věta druhá obč. zák., je neúplné a tudíž nesprávné i její posouzení, zdali je zde postihové právo žalobkyně proti druhé žalované podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění do 28. září 2005 (dále jen „zákona č. 168/1999 Sb.“).
Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. se pojištěným pro účely tohoto zákona rozumí ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje. Vymezení subjektu pojištěného nesouvisí s vlastnictvím věci, kdy vlastník vozidla, pokud neodpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, nemusí být vůbec pojištěným (tato skutečnost se projeví právě zejména v situacích, kdy je odlišná osoba vlastníka a provozovatele vozidla, např. pokud je vlastníkem vozidla leasingová společnost a jeho provozovatelem leasingový nájemce). Srov. shodně Jandová, L., Vojtek, P.: Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 24). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007, se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla zakotvené v zákoně č. 168/1999 Sb. vztahuje na odpovědnost každé osoby, která za škodu, jež byla způsobena v souvislosti s provozem (pojištěného) vozidla, odpovídá. Odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem (§ 427 a násl. obč. zák.) přitom nevylučuje (souběžnou) odpovědnost řidiče vozidla za škodu způsobenou při téže škodní události porušením právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. Z toho plyne, že v případě plurality odpovědných subjektů (řidiče a provozovatele vozidla) závisí na pojistiteli, který z uvedeného titulu plnil poškozenému, vůči kterému z nich (případně zda vůči oběma) uplatní své postihové právo vyplývající z ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb. Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10 odst. 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí předání řízení vozidla osobě uvedené v písmenech c), d) nebo e). Ustanovení § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. řeší řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Jestliže se tedy odvolací soud nezabýval tím, zda jsou skutečně naplněny předpoklady § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 10 odst. 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., tedy zda druhá žalovaná porušila základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích předáním vozidla prvnímu žalovanému, který vozidlo řídil pod vlivem návykové látky, je jeho právní posouzení v této části neúplné, tudíž nesprávné. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. září 2013
Předseda senátu
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
Příloha č. 8: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 92/2009 ze dne 26. 5. 2011124 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
05/26/2011
Spisová značka:
25 Cdo 92/2009
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.92.2009.1
Typ rozhodnutí:
USNESENÍ
Heslo:
Náhrada škody Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným
Dotčené předpisy:
§ 432 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
C
Podána ústavní stížnost datum spisová značka podání -
IV. ÚS 1885/2013
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček
výsledek
datum rozhodnutí
odmítnuto 08/26/2013
25 Cdo 92/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) D. B. a b) M. D., obou zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 59/2007, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. Října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, takto:
124
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 92/2009, dostupné na www.nsoud.cz.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, ve spojení s doplňujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po změně žaloby domáhaly náhrady škody ve výši 296.672,- Kč, kterou zjistily počátkem srpna 1987 a která jim měla vzniknout na jejich rodinném domě v P., postaveném na parcele č. 917, k. ú. Libeň, jehož jsou podílovými spoluvlastnicemi, v důsledku nadměrného zatížení ulice, v níž se dům nachází, těžkou nákladní dopravou během výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce, prováděné Výstavbou hl. m. Prahy (posléze Výstavba účelových staveb Praha) jako investorem, Pozemními stavbami Prešov, š. p., jako dodavatelem a Zdravoprojektem, s. p., jako projektantem stavby. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 10. 1998, č. j. 14 C 133/90-230, rozhodl, že žaloba je po právu proti prvnímu žalovanému hl. m. Praha, zastavil řízení proti žalovanému Ingstav š. p. Michalovce, vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace a nepřiznal jim právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyň a žalovaného hl. m. Praha Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 1999, č. j. 39 Co 84, 85/99-274, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení proti žalovanému Ingstav š. p. Michalovce, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, č. j. 25 Cdo 972/2000-305, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému hlavnímu městu Praha, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se tohoto žalovaného, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že nebyla-li silniční komunikace sama místem uskutečnění stavby a nebylo ani zjištěno, že by při stavbě Radioterapeutického ústavu byl užíván k provedení prací dům či pozemek žalobkyň, ani že by žalobkyním bylo v té souvislosti uloženo omezení vlastnického práva ve prospěch stavebníka podle § 135 odst. 1 stavebního zákona, nelze v daném případě odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 135 odst. 2 stavebního zákona dovozovat. Odvolací soud správně vyložil, že činnost žalovaného, která byla zjištěna jako příčina vzniku škody, byla činností povolenou, a tedy nikoliv protiprávní, nezvažoval však, zda připadá v úvahu některý typ tzv. odpovědnosti objektivní, u níž je namísto porušení právní povinnosti předpokladem odpovědnosti kvalifikovaná skutečnost, která nemusí být v rozporu s právem, jak je tomu u škody vyvolané povahou provozu zvlášť nebezpečného podle ustanovení § 432 obč. zák. Dovolací soud uložil soudu odvolacímu, aby nárok žalobkyň zkoumal z hlediska tohoto ustanovení a vyřešil, zda provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k domu žalobkyň mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben.
V řízení proti žalovanému hl. m. Praha, které bylo vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 7 C 1/2000, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně částku 296.672,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2001, č. j. 23 Co 300/2001-58, zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 83/2002, 7 C 1/2000-61, Obvodní soud pro Prahu 8 spojil řízení ve věci sp. zn. 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) a ve vyloučené věci vedené pod sp. zn. 7 C 1/2000 ke společnému projednání, zastavil řízení o základu žaloby a rozhodl nově o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340, odmítl odvolání žalovaného proti výroku o spojení věcí ke společnému projednání, potvrdil výrok o zastavení řízení a nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co k odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 Co 397/2005-60, potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2005, č. j. 14 C 97/2002-34, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 povolil obnovu řízení projednávaného tímto soudem pod sp. zn. 7 C 1/2000, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 C 59/2007-389, tak, že zamítl návrh žalovaného na změnu rozsudku zdejšího soudu ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a změnu usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 ve spojení s věcí 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340. Vyšel ze zjištění, že škoda na domu žalobkyň spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového zdiva“. Tyto účinky byly vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů dopravujících materiál na stavbu Radioterapeutického ústavu Bulovka, zvýšenými dynamickými účinky automobilové dopravy ulicí, v níž se dům nachází, a to po komunikaci, jež k tomu nebyla uzpůsobena, přičemž výstavba změnila vlhkostní poměry v podzákladí a snížila únosnost půdy při současném zvýšeném dynamickém zatížení. V souladu s názorem Nejvyššího soudu soud prvního stupně dovodil, že se jedná o škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného podle § 432 obč. zák. a jeho provozovatelem nebyli konkrétní provozovatelé dopravních prostředků, kteří užívali předmětnou komunikaci, ale že jím byl žalovaný jako právní nástupce investora stavby Výstavby hlavního města Prahy. Námitku žalovaného, že při určení výše škody je třeba přihlédnout ke spoluzavinění na straně žalobkyň (základ domu nebyl dostatečně hluboký, což se podílelo na rozsahu vzniklé škody), soud neshledal důvodnou, neboť znalec vyčíslil škodu právě s ohledem na spoluzavinění žalobkyň. Soud shledal napadený rozsudek věcně správným, proto návrh na jeho změnu zamítl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, doplněným usnesením ze dne 27. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a výrok usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 (7 C 83/2002-320), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co
30/2003-340, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 296.672,- Kč, a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud po doplnění, resp. zopakování dokazování hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi Výstavbou hl. m. Prahy – VÚS a Pozemními stavbami, n. p. Prešov, dne 5. 10. 1983, rozhodnutím odboru dopravy Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 16. 7. 1986 a rozhodnutím odboru energetiky, dopravy a zemědělství Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 17. 7. 1986 se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost za škodu v tomto případě nese provozovatel zvlášť nebezpečného provozu, avšak pochybení shledal v řešení otázky určení subjektu, který lze v daném případě za provozovatele předmětného zvlášť nebezpečného provozu označit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1829/2003, uvedl, že povinnost k náhradě škody stíhá provozovatele provozní činnosti bez ohledu na to, že ji tento provozovatel případně vykonával za účelem splnění svého závazku vůči třetí osobě, nýbrž rozhodující pro vznik jeho odpovědnosti za škodu je pouze to, že svou konkrétní provozní činností, ke které byl oprávněn, škodu způsobil. Podle odvolacího soudu je nutno vyjít ze zjištění, kdo konkrétně v rámci svého předmětu činnosti vyvíjel činnost nesoucí znaky provozu zvlášť nebezpečného s tím, že bez ohledu na to, zda touto činností dotčený subjekt plnil svůj závazek vůči třetí osobě či nikoliv, je to právě on, kdo jako provozovatel této činnosti za škodu vyvolanou povahou provozu odpovídá, a nikoliv osoba, pro kterou byla tato činnost vykonávána. Soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže zohlednil pouze to, který subjekt o mimořádné užívání veřejné komunikace žádal. Z rozhodnutí, jimiž odvolací soud dokazování zopakoval, odvolací soud zjistil, že jejich adresátem je sice právní předchůdce žalovaného Výstavba hl. m. Prahy – VÚS, dodavatelem prací je však jiný subjekt, a to Pozemné stavby Prešov, zatímco adresát rozhodnutí vystupuje v postavení investora. Totéž zjistil odvolací soud z hospodářské smlouvy ze dne 5. 10. 1983, když touto smlouvou se národní podnik Pozemné stavby Prešov zavázal jako dodavatel dodat odběrateli, tedy Výstavbě hl. m. Prahy – VÚS, stavební část stavby Radioterapeutického ústavu Bulovka zahrnující veškeré práce, vycházející z odsouhlasené projektové dokumentace. Odvolací soud dovodil, že zajišťoval-li realizaci vlastních stavebních prací na zmíněné stavbě v rámci své hospodářské činnosti subjekt od právního předchůdce žalovaného odlišný a v souvislosti s tím též využíval ulici Na Truhlářce k přepravě stavebního materiálu těžkými nákladními vozidly, je bez ohledu na to, že tím tento subjekt plnil svůj smluvní závazek vůči právnímu předchůdci žalovaného jako investorovi stavby, zřejmé, že žalovaný není osobou, která je ve smyslu § 432 obč. zák. za škodu vzniklou na domě žalobkyň právně odpovědná. Proti tomuto usnesení podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňují podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelky poukázaly na závazný právní názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, že se soudy musí zabývat tím, zda provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k jejich domu mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben, a uvedly, že se odvolací soud tímto závazným právním názorem dovolacího soudu neřídil a otázkou, zda provozování
komunikace se může za určitých okolností stát provozem zvlášť nebezpečným, se vůbec nezabýval. Podle dovolatelek šlo o posouzení odpovědnosti provozovatele komunikace a nikoli provozovatele dopravy nákladními auty, v tomto případě by totiž nebylo možné aplikovat obecné ustanovení § 432 obč. zák., ale aplikovala by se speciální úprava obsažená v § 427 až 431 obč. zák. Provozovatelem komunikace byl investor, na základě jeho žádosti a v jeho prospěch bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo umožněno použít komunikaci ulice Na Truhlářce k provozování těžké nákladní dopravy, na kterou nebyla projektována. Bylo ji tedy možno k tomuto účelu používat jen na základě speciálního povolení, jež bylo vydáno investorovi, který se tímto stal provozovatelem zvlášť nebezpečného provozu této komunikace a proto také nese odpovědnost za škodu, která z takto ad hoc vzniklého nebezpečného provozu vznikla. Dovolatelky navrhly, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu, a namítl, že výklad žalobkyň neodpovídá odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 972/2000-305, v němž se uvádí, že škoda na domu žalobkyň spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového zdiva“. Byly-li tyto účinky vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů, je zcela nepochybné, že oním nebezpečným provozem je jednoznačně provoz těžkých nákladních automobilů. Žalovaný, resp. jeho právní předchůdce stavbu pouze financoval, jednotlivé stavební práce však neprováděl a za škodu způsobenou jinými subjekty tak nemůže odpovídat. Žalobkyně teprve v dovolání přicházejí s tím, že provozovatelem zvlášť nebezpečného provozu je provozovatel komunikace, kterým byl právní předchůdce žalovaného. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je ve věci samé přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelky uplatňují jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. V případě odpovědnosti za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného podle § 432 obč. zák. jde o odpovědnost založenou na principu objektivním, jejíž základ tvoří kvalifikovaná událost, nikoli zaviněné porušení právní povinnosti. Předpokladem této odpovědnosti je, že škoda vyplývá ze samotné povahy provozu a že skutečně byla vyvolána zvlášť kvalifikovanou událostí. Uvedená podmínka je splněna, jestliže se projevily zvláštní vlastnosti provozu, kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň objektivně způsobilé vyvolat škodu u třetích osob. Je-li mezi vzniklou škodou, jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti podle § 432
obč. zák. Jak Nejvyšší soud uvedl již v dřívějším rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000, provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k domu nacházejícímu se na pozemku sousedícím s komunikací mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben. O tom, že škoda na domě žalobkyň byla vyvolána povahou provozu zvlášť nebezpečného, není sporu, otázkou zůstává, kdo byl provozovatelem této činnosti, která měla charakter zvlášť nebezpečného provozu. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění v dané věci (skutkový stav není v dovolání zpochybňován, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů po pozemní komunikaci sousedící s pozemkem, na němž stojí dům žalobkyň, byly prováděny v rámci provozní činnosti dodavatelů stavebních prací. Povolení užívat veřejnou komunikaci „Na Truhlářce“ tam i zpět nad obvyklou míru vlivem zvýšené intenzity tohoto druhu dopravy bylo vydáno ve prospěch právního předchůdce žalovaného, který byl investorem celé výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce. Z hlediska odpovědnosti provozovatele je nerozhodné, zda zvlášť nebezpečný provoz provádí sám či zda jej vykonává prostřednictvím jiné osoby, jíž tuto práci smluvně zadal a která v rámci provozu vedeném po komunikaci škodu způsobila (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5508, či rozsudek téhož soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002, publikovaný tamtéž pod C 1852). I stavebník může být provozovatelem nebezpečné činnosti, jestliže jde o činnost spojenou s jím prováděnou stavbou, a to bez ohledu na to, zda konkrétní stavební práce zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, jemuž zadal provedení díla. Tím sice není vyloučena odpovědnost toho, kdo konkrétně práce pro stavebníka provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo povahou jeho provozní činnosti, avšak stavebník, jímž může být případně i investor, se nemůže své odpovědnosti vůči třetím osobám zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních prací spojených s průjezdy těžké techniky na základě povolení, jež mu bylo vydáno, si sjednal nějaký další subjekt, který práci v rámci své provozní činnosti pro něj provedl. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, a není tak vyloučena jejich společná a nerozdílná odpovědnost. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není správné; Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního i dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu
Příloha č. 9: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 1117/2008 ze dne 25. 2. 2011125 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
02/25/2011
Spisová značka:
25 Cdo 1117/2008
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1117.2008.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody
Dotčené předpisy:
§ 420a odst. 1 písm. a) obč. zák. § 433 obč. zák. § 420 odst. 1 obč. zák. § 415 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:
B
25 Cdo 1117/2008
ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) I. K., a b) K. K, obou zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému J. V., za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 109.010,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 214/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu2007, č. j. 5 Co 2399/2007-134, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 Co 2399/2007-134, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 8. 2007, č. j. 2 C 214/2006-109, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení. 125
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, dostupné na www.nsoud.cz.
Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 10. 8. 2007, č. j. 2 C 214/2006-109, zamítl žalobu na zaplacení částky 109.010,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je provozovatelem autokempu ATC Olšina Černá v Pošumaví, jehož pozemky spolu s veškerým zařízením má pronajaté od obce Černá v Pošumaví. Žalobci se dne 12. 8. 2004 v kempu ubytovali a své uzavřené obytné vozidlo typu karavan VW Westfalia umístili podle svého výběru v neoploceném areálu kempu u elektrické přípojky. Vozidlo bylo v noci na 13. 8. 2004 poškozeno částí kmenu olše spadlé v důsledku náporu větru při bouři, a žalobcům tak vznikla škoda ve výši žalobou uplatněné částky. Soud prvního stupně neshledal nárok žalobců na náhradu škody důvodným. Dospěl k závěru, že žalovaný sice uzavřel se žalobci smlouvu o ubytování podle § 754 obč. zák. (žalobci zaplatili poplatek za umístění malého stanu a obytného auta, v němž spali, včetně poplatku za připojení k elektrické síti), měli však své věci v bezprostřední dispozici, a proto nešlo o věci odložené v souvislosti s využitím služeb nabízených žalovaným ve smyslu § 433 odst. 2 obč. zák. Soud nepovažoval autokemp za hlídané parkoviště ani za jiný podnik podobného druhu podle § 435 obč. zák., neboť žalovaný zákazníkům nabízel pouze umístění vozidla a stanu v prostoru kempu, nikoliv službu spočívající v zabezpečení vozidla před ztrátou či poškozením; není proto dána jeho objektivní odpovědnost podle § 433 ani § 435 obč. zák. Žalovaný konečně neporušil žádnou právní povinnost ve smyslu obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák., včetně povinnosti předcházet škodám (§ 415 obč. zák.), protože ve spolupráci s vlastníkem pozemků pravidelně kontroloval stav porostů a činil opatření proti jejich pádu (odstraňoval narušené stromy, prořezával větve, apod.), přičemž jejich pádu vlivem mimořádně silného poryvu větru nemohl předejít. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č. j. 5 Co 2399/2007-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalovaný za škodu neodpovídá. Odvolací soud vyložil ustanovení § 433 odst. 1 obč. zák. tak, že objektivní odpovědnost provozovatele je spojena jen se škodou na věcech vnesených zvenčí do uzavřeného ubytovacího zařízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 99/97), jímž předmětný autokemp nebyl ani při svém vybavení elektrickými přípojkami sloužícími k připojení zaparkovaných obytných vozů. Žalovaným poskytovaná možnost dodávky elektrického proudu do obytných vozidel zároveň není kvalifikovanou činností srovnatelnou se střežením vozidel (§ 435 obč. zák.). Takto v kempu umístěné vozidlo nebylo odloženou věcí (§ 433 odst. 2 obč. zák.) proto, že žalobci měli od něj klíče, neztratili ho z bezprostřední dispozice a měli možnost ho opatrovat či přeparkovat na bezpečnější místo. Škodu způsobenou pádem stromu na vozidlo nelze považovat za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák., neboť poskytování místa k ubytování a zaparkování motorového vozidla v autokempu nemá charakter provozní činnosti a stromoví v areálu není věcí použitou při takové činnosti. Kromě toho žalovaný prokázal ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. příčinu zlomení stromu, a to mimořádně silný nápor větru spolu s narušením pevnosti dřeva. I v otázce obecné odpovědnosti žalovaného za škodu (§
420 obč. zák.) odvolací soud sdílel závěry soudu prvního stupně, že žalovaný neporušil právní povinnost, k nimž doplnil, že z žádného právního předpisu nevyplývala žalovanému povinnost nad rámec běžné péče provádět kontrolu a údržbu porostů pomocí kvalifikovaného dendrologa či zahradníka. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítají, že není důvodu, aby se objektivní odpovědnost poskytovatelů služeb za odložené věci podle § 433 obč. zák. nevztahovala na obytné automobily zaparkované v autokempu, který musí být považován za provozovnu podniku specializovaného na služby automobilistům. Parkování automobilů je přitom nezbytnou podmínkou provozu autokempu (na rozdíl od hotelu), jehož pojmovým znakem je i poskytování dalších služeb, např. napojení obytných automobilů a přívěsů na rozvody elektřiny apod.; bez ohledu na míru uzavřenosti kempu vůči okolí jde o podnikatelskou provozovnu podle živnostenského zákona. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu závěr, že měli vozidlo v dispozici, neboť nešlo o dispozici bezprostřední, umožňující nepřetržitý přímý kontakt či dohled (viz R 7/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poukazují na obvyklou praxi, kdy majitelé obytných vozů vybavených ledničkou a kuchyňkou pro přípravu jídel využívají pro „lepší prostorové pohodlí“ možnost spaní v chatkách či stanech, a z toho, že obytné vozy jsou vázány na místa napojení elektřiny, vody či plynu, dovozují odpovědnost žalovaného podle § 435 obč. zák. Pro tento závěr podle dovolatelů svědčí i okolnost, že neplatili žalovanému úhradu za místo, nýbrž úhradu služeb podle počtu osob rodiny, přičemž v ceně bývá zahrnuto i užívání společně nabízených služeb (WC a umývárny). Odpovědnost žalovaného za škodu je dána i podle § 420a obč. zák., upravujícího náhradu škody z provozní činnosti; stromy jsou obvyklou součástí kempů, plní i funkci zastínění či upevnění stanů, proto jejich využití k tomuto účelu patří k činnosti provozovatele kempu, který musí odpovídat za škodu jimi způsobenou. Žalovaný přitom existenci liberačního důvodu podle § 420a odst. 3 obč. zák. netvrdil ani neprokázal. Dovolatelé konečně dovozují odpovědnost žalovaného i podle § 420 obč. zák. a nesouhlasí se závěrem, že žalovaný jako laik nemohl rozpoznat poškození kmene olše hrozící pádem. Je totiž věcí každého podnikatele, aby zajistil odbornou prohlídku porostů a aby tak zajistil bezpečnost hostů ve své provozovně. V opačném případě porušuje prevenční povinnost ukládanou mu ustanovením § 415 obč. zák. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají rovněž nerespektování procesního postavení účastníků a rozložení důkazního břemene v otázce vyvinění, které je povinen prokazovat žalovaný. Z provedených důkazů přitom nevyplynulo, že by v inkriminovanou noc dosáhla síla větru takové hodnoty, aby ji bylo možno považovat za vyšší moc. Pak ovšem žalovaný neprokázal důvody, pro které by se mohl odpovědnosti zprostit. Navrhují proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení otázky odpovědnosti provozovatele autokempu za škodu vzniklou pádem stromu na zde zaparkovaný obytný vůz, která na obdobném skutkovém základě dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Postupoval přitom vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů (t. j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelé uplatnili jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolací soud ve výkladu ustanovení § 420a obč. zák. V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění [skutkový stav vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu], že žalobcům vznikla škoda v důsledku větrem spadlého stromu na jejich obytné vozidlo, s nímž parkovali v autokempu uzpůsobeném k zásobení vozidel sloužících zde k bydlení a noclehu elektrickým proudem z přípojek. Žalovaný byl v době vzniku škody provozovatelem autokempu situovaného v přírodním areálu (z větší části neoploceného), v němž zájemcům za úplatu umožňoval dočasné umístění jejich vlastního stanu či obytného vozidla (karavanu) za účelem pobytu nebo alespoň noclehu. Za situace, kdy byla v řízení zjištěna odpovídající péče žalovaného (pronajímatele areálu) o porosty, které mohly svým pádem ohrozit hodnoty nacházející se v prostoru jím provozovaného autokempu, není možné mu vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost nelze vykládat jako jakousi absolutní povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil možnost pádu stromu v nepříznivém počasí. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou stavem porostů, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným nelze za zanedbání jeho prevenční povinnosti považovat okolnost, že neprováděl kontrolu stavu porostů, jejichž nebyl vlastníkem, prostřednictvím hloubkových kvalifikovaných metod, a že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z § 415 obč. zák.; jeho odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. tak není založena. Odvolací soud důvodně zvažoval odpovědnost žalovaného i podle dalších ustanovení občanského zákoníku (§ 433 a § 435 obč. zák.). Provozování autokempu jako prostoru pro umístění vlastního stanu či karavanu zákazníka za účelem přenocování lze zpravidla považovat za činnost, s níž je obvykle spojeno i odkládání věcí v prostoru tábořiště (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1915/2002, publikovaný pod C 2590 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck), tedy za určitých okolností i věcí, které k ubytování slouží, tj. právě obytné vozy, přívěsy a stany. Vzhledem k tomu, že žalobci v okamžiku škodné události nebyli zbaveni dispozice s obytným vozem [správnost tohoto skutkového zjištění, z nějž odvolací soud vyšel, není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu], a ten tak pro jejich faktickou přítomnost u něj
nebyl ve smyslu § 433 odst. 2 obč. zák. věcí odloženou, odvolací soud správně vyloučil odpovědnost žalovaného podle tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu, že k samotnému ubytování sloužila vlastní vozidla zákazníků, nelze tato pojízdná ubytovací zařízení považovat za věci vnesené do prostor sloužících k ubytování ve smyslu § 433 odst. 1 obč. zák. a za situace, kdy nebylo prokázáno, že se žalovaný za poskytnutou úplatu zavázal v kempu umístěné vozidlo střežit, nelze jej považovat za provozovatele garáže či jiného obdobného podniku, s nímž by byla spojena jeho objektivní odpovědnost za škodu podle § 435 obč. zák. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje dovolací soud ve výkladu ustanovení § 420a obč. zák. Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena : a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. Zákon definici provozní činnosti nepodává a její obsah je proto vykládán jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Na rozdíl od škodlivých vlivů na okolí podle § 420a odst. 1 písm. b) obč. zák. nemusí jít u provozní činnosti podle písmena a) o věci či technologie potencionálně nebezpečné, které pro svůj charakter a možnost selhání při jejich ovládání představují zdroj nebezpečí pro okolí. Proto lze za provozní činnost považovat i provozování autokempu, jestliže je pravidelnou výdělečnou činností, která je spojena s nabízením (a organizací) různých druhů služeb (ubytování, parkování vozidel, napájení obytných vozů energií, apod.) v areálu k tomu vyhrazeného tábořiště, a to za pomoci zařízení a věcí, které jsou jeho součástí. Zákon neomezuje okruh věcí, s jejichž použitím je tento typ odpovědnosti spojen, proto je k nim třeba řadit jakékoliv zařízení či vybavení provozovny, v níž se v rámci provozní činnosti poskytují služby. Nemusí jít o věci, které poskytovatel aktivně využívá, použití věci při provozní činnosti však musí vyplývat z toho, že je věc do procesu poskytování služby určitým způsobem zapojena. V posuzovaném případě vznikla škoda pádem stromu na vozidlo zaparkované žalobci v areálu autokempu, který provozoval žalovaný. Není pochyb o tom, že předmětný strom byl součástí pozemku (§ 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), který si žalovaný za účelem provozování autokempu pronajímal, tvořil tedy (právně i fakticky) součást areálu a představoval (vedle řady jiných zařízení a věcí) vybavení autokempu, v němž žalovaný poskytoval nabízené služby; proto je třeba i takový
strom považovat za věc sloužící k provozování předmětného autokempu, tedy za věc použitou při této provozní činnosti ve smyslu ustanovení § 420a odst. 1 písm. a) obč. zák. Jestliže škoda na vozidle byla způsobena pádem stromu při poryvu větru, nešlo sice o důsledek provozní činnost samotné, avšak protože škoda byla vyvolána věcí použitou při provozní činnosti, pak bez ohledu na to, jak k ní konkrétně došlo, je naplněna podmínka zvlášť kvalifikované události jakožto podmínky odpovědnosti podle § 420a odst. 1 písm. a) in fine obč. zák. Okolnost, že škodu vyvolávajícím činitelem mohl být silný vítr, má význam z hlediska aplikace ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák., které obsahuje tzv. liberační důvody. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně v dalším řízení posoudí odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420a odst. 1 písm. a) obč. zák. a bude se zabývat určením výše vzniklé škody, jestliže nedovodí, že došlo k naplnění liberačního důvodu podle § 420a odst. 3 obč. zák. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. února 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
Příloha č. 10: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 1094/2001 ze dne 28. 1. 2003126 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
01/28/2003
Spisová značka:
25 Cdo 1094/2001
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1094.2001.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo: Dotčené předpisy:
§ 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 420 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. § 415 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:
C
25 Cdo 1094/2001
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a/ S. P. a b/ P. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému L. J., zastoupenému advokátem, o 68.750,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 306/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. Ledna 2001, č. j. 9 Co 231/2000 - 51, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 7. 1999, č. j. 13 C 306/98 - 19, zamítl žalobu o zaplacení 68.750,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Za důvodný totiž neshledal uplatněný nárok žalobců, majitelů autopůjčovny C., na náhradu škody, k níž došlo na osobním automobilu tov. zn. Škoda Favorit 135 L, řízeném řidičem M. J., jenž si auto vypůjčil, při dopravní nehodě dne 15. 9. 1997 na silnici I/15 u obce Ú. tak, že kůň žalovaného do tohoto vozu vrazil a poškodil jej, v důsledku čehož žalobcům vznikla škoda dle znaleckého posudku ve výši žalované částky. Okresní soud vzal z provedeného dokazování, v jehož průběhu vyslechl 126
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001, dostupné na www.nsoud.cz.
účastníky řízení, svědky a provedl důkaz obsahem přestupkového spisu Policie ČR OŘ Litoměřice, sp. zn. ORLT 6-830/PDS-DI-97, za prokázané, že uvedeného dne jel žalovaný v katastru obce H. Ch. na své kobyle-huculce po polní cestě, na níž se setkal se dvěma jezdkyněmi jedoucími na mladých hřebcích. Jeden z těchto hřebců zaútočil na kobylu žalovaného a poté, co žalovaný i jezdkyně sesedli z koní, hřebec žalovaného nakopl, a při dalším ataku hřebce na kobylu se žalovanému kobyla vytrhla a před hřebcem utíkala po poli směrem k Ú. a vzápětí vběhla na silnici do jízdní dráhy osobního vozidla řízeného M. J. V důsledku střetu došlo ke zdemolování vozidla žalobců a ke zranění kobyly, která musela být utracena. Z výpovědi svědka J. a přestupkového spisu PČR, zejména z přiložené fotodokomentace, plánku dopravní nehody a protokolu o dopravní nehodě vzal soud dále za prokázané, že svědek J. řídil vozidlo na suché neznečištěné vozovce lemované po obou stranách krajnice železnými svodidly; proto nelze mít za to, že koně spatřil náhle, když k nehodě došlo po projetí mírné pravotočivé zatáčky na rovném úseku silnice. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím dopravního inspektorátu v L. ze dne 19. 5. 1998, sp. zn. ORLT 6-830/PDS-DI-97, byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. b/ přestupkového zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 500,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalovaného rozhodnutím nadřízeného orgánu ze dne 12. 8. 1998 pro nepřezkoumatelnost a další vady zrušeno a věc byla vrácena dopravnímu inspektorátu v L. k novému projednání; posléze rozhodnutím ze dne 16. 9. 1998 bylo řízení o přestupku pro zánik odpovědnosti za přestupek zastaveno. Soud prvního stupně s poukazem na ust. § 420 obč. zák. dovodil, že žalobci neprokázali porušení povinnosti ze strany žalovaného vyplývající ze zák. ČNR č. 12/1997 Sb. a z § 60 odst. 5 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů, ani že žalovaný neučinil vše potřebné k tomu, aby své kobyle zabránil v pobíhání bez dohledu po veřejné komunikaci. Podle jeho názoru totiž žalovaný za stavu, kdy splašení jeho kobyly zavinili další koně, takovou situaci nemohl předpokládat, navíc, když o koních huculech je obecně známo, že jde o koně snadno ovladatelné. Kromě toho lze přepokládat - a to i za stavu, kdy Policie ČR nezjistila vinu řidiče auta, jak z obsahu přestupkového spisu vyplývá - že i řidič J. dopravní nehodu spoluzavinil, neboť nepřizpůsobil jízdu stavu a povaze vozovky a nezastavil na vzdálenost, na níž měl rozhled. Okresní soud dospěl k závěru, že ke škodě došlo „ze zvláštních příčin bez zavinění žalovaného, který učinil vše proto to, aby svého koně udržel a uklidnil“. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 1. 2001, č. j. 9 Co 231/2000 - 51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 68.750,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, řízení doplnil opakovaným výslechem svědka M. J. a výslechem svědka M. J., majitele jednoho z hřebců, na němž uvedeného dne jela jedna z jezdkyň. Vycházeje z ust. § 415 a § 420 obč. zák., podle nichž je odpovědnost chovatele za škodu způsobenou chovným zvířetem třeba posuzovat, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost vyplývající z ust. § 415 obč. zák. tím, že umožnil svému koni volný pohyb bez dozoru, neboť právě v důsledku toho došlo ke střetu zvířete s osobním automobilem žalobců a ke vzniku škody na vozidle. Podle názoru krajského soudu se žalovanému nepodařilo
prokázat, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.). I když měl žalovaný s chovem kobyly - huculy malé zkušenosti, neboť ji vlastnil jen krátkou dobu, a ke splašení tohoto zvířete došlo v důsledku chování jiného koně - hřebce, žalovaný měl a mohl předpokládat, že dojde-li k setkání kobyly s hřebci (které ostatně znal a věděl o nich, že nejsou kastrovaní, jak bylo zjištěno z výpovědi M. J.) může dojít k „nepřiměřenému chování zvířat“, a měl být na takovou situaci teoreticky i prakticky připraven tak, aby ji zvládl. Pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné škodě způsobené zvířetem a plnil tak svou preventivní povinnost danou zákonem. V daném případě si však žalovaný počínal nedbale, neboť se neodůvodněně spoléhal na to, že situaci zvládne a že k útoku hřebce na jeho kobylu nedojde. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný vznik škody na vozidle žalobců zavinil z tzv. vědomé nedbalosti, a je tudíž za její vznik odpovědný. Naproti tomu řidič automobilu, který jel po silnici ve svém jízdním pruhu rychlostí „umožňující mu dopravní předpisy v daném místě“, neporušil „žádné předpisy“. Ztěží totiž lze po takovém řidiči požadovat, aby za situace, kdy proti němu vyběhnou dva koně ze zatáčky na silnici, případné škodě na automobilu zabránil; proto krajský soud na straně řidiče vozidla žádné spoluzavinění na vzniklé škodě neshledal. Při stanovení výše škody odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku předloženého žalobci v přestupkovém řízení, proti němuž žalovaný v řízení nevznesl žádné námitky. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz obsahem protokolu o dopravní nehodě, plánkem a fotodokumentací dopravní nehody, které jsou součástí přestupkového spisu Policie ČR, že řízení nedoplnil znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy a že znalecký posudek o výši škody předložený žalobci v přestupkovém řízení (jehož závěry žalovaný nezpochybňuje) hodnotil podle § 127 o.s.ř. a nikoliv jako důkaz listinný podle § 129 o.s.ř. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětnou dopravní nehodu nezavinil řidič vozidla, nýbrž žalovaný jako chovatel koně, s kterým se vozidlo střetlo, aniž se soud zabýval otázkou „porušením jakých pravidel silničního provozu měl žalovaný tuto nehodu zavinit“. Poukazuje na zjištění učiněná již soudem prvního stupně, ze kterých vyplývá, že v daném případě se nejednalo o případ náhlého vběhnutí koně do vozovky ze strany na vzdálenost, na níž by řidič již nebyl schopen reagovat, a z toho dovozuje porušení povinností uvedených v § 5, § 7 a § 16 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ze strany řidiče automobilu J., kterých se dopustil tím, že jel nepřiměřenou rychlostí a vozidlo nezastavil na vzdálenost, na kterou měl rozhled, v důsledku čehož došlo ke střetu s jedním z koňů běžících v protisměru po silnici směrem na Ú. Naproti tomu žalovaný v řízení prokázal, že žádnou právní povinnost neporušil a že nezanedbal potřebný dozor nad chovným zvířetem, neboť kobyla se z jeho moci dostala za situace, kterou nemohl předvídat, ani jí zabránit, a z jeho dozoru se vymanila náhodou, ke které zaviněně nevytvořil podmínky. Ani jeho dosavadní zkušenosti jako chovatele neumožvaly dovodit závěr, že měl chování cizího hřebce předvídat, neboť o něčem podobném dosud nikdy neslyšel ani nečetl. Žalovaný tudíž postupoval tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody a proto za ni neodpovídá. Kromě toho v řízení nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi zaviněným porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody na vozidle žalobců. Dovolatel navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon ukládá v ustanovení § 415 obč. zák. obecnou povinnost (tzv. generální prevence) každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu jinému. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. Dopustila-li se fyzická osoba (či právnická) osoba jednání odporujícího povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám (§ 415 obč. zák.), je splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., neboť i samotné jednání v rozporu s § 415 obč. zák. je porušením právní povinnosti. Protiprávnost se nepředpokládá, nýbrž musí být poškozeným prokázána, stejně jako vznik škody a existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a vznikem škody. Z těchto zásad je třeba vycházet i v případě, že škoda byla způsobena domácky
chovaným zvířetem. I zde platí obecně předpokládané zavinění s možností vyvinění se ve smyslu ust. § 420 odst. 3 obč. zák., jestliže občan jako chovatel, který zvíře živí, opatruje a má nad ním dozor, prokáže, že škodu nezavinil (např. že si ji způsobil sám poškozený anebo třetí osoba, nebo že vznikla náhodou, pokud k uplatnění této náhody sám zaviněně nevytvořil podmínky (srov. R 5/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou autopůjčovně žalobců na jejich automobilu ve smyslu ust. § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že uvedeného dne pobíhal kůň žalovaného volně bez jeho doprovodu po veřejné komunikaci (silnici), nelze než souhlasit s názorem krajského soudu, že žalovaný porušil prevenční povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák., neboť jako majitel koně si nepočínal tak, aby se kůň nezaběhl na silnici a aby chováním jeho zvířete nedošlo ke škodě na zdraví a majetku jiného; již tím je z občanskoprávního hlediska dáno protiprávní jednání (opomenutí) žalovaného podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. Forma prevenčního opatření směřujícího k tomu, aby žalovaný měl náležitý dozor nad svým koněm, záležela jen na žalovaném jako jeho chovateli s tím, že měl předpokládat a předvídat i reakci zvířete v kritické situaci. Správný je i závěr odvolacího soudu, že mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a škodou vzniklou žalobcům je dána existence příčinné souvislosti, neboť hlavní a jednoznačnou bezprostřední příčinou škody na předmětném automobilu bylo protiprávní jednání (opomenutí) žalovaného spočívající v jeho nedostatečném dozoru nad jeho kobylou, která volně bez doprovodu pobíhala po veřejně komunikaci, kde čelně narazila do jedoucího osobního automobilu řízeného řidičem J., čímž došlo ke vzniku škody. Ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. vykládá teorie i soudní praxe tak, že znění zákona vyjadřuje zásadu předpokládaného (presumovaného) zavinění; škůdce tedy musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace), a to ani z tzv. nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení musí být objektivní, tedy rozhodující musí být míra úsilí, kterou je možno požadovat od každého občana. Toto měřítko přitom musí být aplikováno konkrétně (tedy s přihlédnutím k určité situaci) a diferencovaně. Zavinění bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. Presumpce zavinění se týká pouze nedbalosti, při níž vůle nesměřuje ke škodlivému výsledku; při vědomé nedbalosti škůdce neprojevil dostatečné úsilí k zamezení vzniku škody, při nevědomé nedbalosti nepředvídal možnost způsobení škody, i když měl. U vědomé nedbalosti jde tedy o to, že škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že škodu nezpůsobí. Nevědomá nedbalost předpokládá, že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit i v tom, žalovanému se v řízení nepodařilo
prokázat, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.). S ohledem na okolnosti posuzovaného případu je nutno dovodit, že žalovaný jako chovatel koně, i když nevěděl, že se jeho kobyla při setkání s hřebcem může vymknout jeho dozoru a stát se nezvládnutelnou a způsobit případně škodu, to vědět měl a mohl. Proto dovolací námitka žalovaného, že kobyla se z jeho moci dostala za situace, kterou nemohl předvídat ani jí zabránit, a že se z jeho dozoru vymanila náhodou, ke které zaviněně nevytvořil podmínky, není důvodná. Vytvořením podmínek v daných souvislostech totiž neznamená jen náhodné setkání kobyly s hřebcem, při němž může dojít k případnému ataku zvířat, nýbrž např. i nezkušenost s chovem koně, neznalost biologických procesů u zvířat, nedostatečná informovanost o jejich momentálním stavu apod., kteréžto nedostatky by chovateli koně měly případně zabránit v tom, aby se svým zvířetem vyjížděl na veřejné prostranství mezi obcemi, kde k setkání s jinými zvířaty a event. též k jejich reakci v kritické situaci může dojít. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ani ohledně jeho tvrzení, že škodu nezavinil z důvodu, že ji způsobil řidič automobilu M. J., neboť tato tvrzení žalovaného nebylo v řízení prokázáno žádným z provedených důkazů. Jen ze samotné okolnosti, že v posuzované věci se nejednalo o případ náhlého vběhnutí koně do vozovky ze strany silnice do jízdní dráhy jedoucího automobilu, nelze dovozovat porušení povinností uvedených ve vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů, ze strany řidiče automobilu J., což ostatně nevyplývá ani ze spisu dopravního inspektorátu Policie ČR, jenž předmětnou dopravní nehodu vyšetřoval. Nelze proto než uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. naplněn nebyl, neboť odvolací soud na danou věc správně aplikoval ust. § 415 a § 420 obč. zák., která též správně v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou vyložil. Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nedůvodně proto dovolatel krajskému soudu vytýká, že řízení nedoplnil znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, neboť žalovaný provedení tohoto důkazu k prokázání svých tvrzení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení nenavrhl, jak z obsahu spisu vyplývá. Správná není ani výtka dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkaz obsahem protokolu o dopravní nehodě, plánkem a fotodokumentací dopravní nehody, které jsou součástí přestupkového spisu Policie ČR, neboť tyto důkazy byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud z nich při svém rozhodování vycházel. Za stavu, kdy žalovaný v odvolacím řízení uvedl, že proti znaleckému posudku o stanovení výše škody na předmětném vozidle vyžádaném žalobci před zahájením řízení nemá žádné námitky a že s vyčíslenou výší škody souhlasí, neměl odvolací soud důvod k tomu, aby řízení doplňoval dalším znaleckým posudkem. Žalovaným tvrzená okolnost, že odvolací soud tento posudek hodnotil podle § 127 o.s.ř. (a
nikoliv jako důkaz listinný podle § 129 o.s.ř.) z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. Ledna 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
Příloha č. 11: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 25 Cdo 4434/2011 ze dne 26. 6. 2013127 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
06/26/2013
Spisová značka:
25 Cdo 4434/2011
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4434.2011.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada škody Náklady léčení Ztížení společenského uplatnění
Dotčené předpisy:
§ 444 odst. 1 obč. zák. § 449 odst. 1,3 obč. zák. § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:
B
25 Cdo 4434/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce K. H., zastoupeného opatrovníkem Pavlem Honsem, nar. 15. 7. 1969, bytem v Praze 10, Hvozdíková 9, zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 233, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2011, č. j. 53 Co 499/2010195, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 53 Co 499/2010-195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2010, č. j. 11 C 139/2008127
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 4434/2011, dostupné na www.nsoud.cz.
159, pokud jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ohledně částky 4.457.093,- Kč a úroku z prodlení z 91.700,- Kč od 13. 11. 2008 a z 36.393,- Kč od 23. 6. 2010, a o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 11 C 139/2008-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.151.360,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně částky 4.457.093,- Kč a příslušenství z 91.700,- Kč od 13. 11. 2008 a z 36.393,- Kč od 23. 6. 2010, zastavil řízení o zaplacení 538.080,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak poté, co jeho rozsudek ze dne 26. 11. 2008, č. j. 11 C 139/2008-83, jímž bylo žalované uloženo zaplatit 1.854.110,- Kč s příslušenstvím, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 53 Co 345/2009-121, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. 12. 2005 v 16.40 hod v Praze 10 na přechodu pro chodce neznámý řidič srazil žalobce a přivodil mu těžké zranění s trvalými následky, pro které byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, má těžkou pravostrannou hemiparézu, je stále ležící, nesoběstačný, nekomunikativní, inkontinentní. Žalobci proto náleží plnění z garančního fondu, a to na bolestném (55.920,- Kč), na náhradě nákladů vynaložených na nákup plen (24.840,- Kč), na nákladech na pobyt v léčebně dlouhodobě nemocných (100.770,Kč a 102.200,- Kč), na regulační poplatky (41.100,- Kč) a na pobyt v domově důchodců (33.930,- Kč). Za nedůvodný považoval soud požadavek na náhradu nákladů vynaložených dětmi žalobce na dopravu za otcem do zdravotnických zařízení v Praze (91.700,- Kč a 36.393,- Kč), neboť obě děti žijí v Praze a navíc ani nejde o náklady vynaložené žalobcem. Náhradu za ztížení společenského uplatnění ohodnocenou 5200 body soud zvýšil podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), na dvojnásobek základního bodového ohodnocení a přiznal žalobci po odpočtu již vyplaceného odškodnění 792.600,- Kč (v částce 4.329.000,- Kč žalobu zamítl). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 53 Co 499/2010-195, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně části přiznaného úroku z prodlení z 624.000,- Kč od 18. 2. 2008 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil i s jeho závěrem, že žalovaná je povinna plnit za vzniklou škodu podle § 6, § 9 a § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). I odvolací soud dovodil, že není na místě zvýšit náhradu za ztížení společenského uplatnění nad dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Žalobce žil před úrazem aktivním životem staršího člověka, zapojoval se do sportovních a společenských akcí, věnoval se rodině a řadě koníčků. V důsledku úrazu je sice vyřazen ze všech sfér života, je stále ležící, inkontinentní, nekomunikuje, avšak dvojnásobné zvýšení náhrady na celkovou částku 1.248.000,- Kč je přiměřené okolnostem případu, a to zejména vzhledem k vyššímu věku žalobce v době vzniku újmy na zdraví (65 let), který limituje výši odškodnění; jde tak o jinou situaci než např. u dvacetiletého
poškozeného s výhledem strádání v řádu desítek let. Odvolací soud dále vyložil, že náklady jízdného rodinných příslušníků nejsou uplatněny důvodně a v účelném rozsahu, neboť děti žalobce mohly k cestám za svým otcem využívat levnější městskou hromadnou dopravu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to – posuzováno podle obsahu dovolání a vymezení dovolacích námitek - v části potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby ohledně 4.457.093,- Kč (náhrada za ztížení společenského uplatnění a náklady návštěv žalobce v nemocnici) a úroku z prodlení z 91.700,- Kč od 13. 11. 2008 a z 36.393,- Kč od 23. 6. 2010 (příslušenství nároku na náhradu nákladů návštěv). Podle dovolatele je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řeší právní otázku zásadního významu, která je soudy rozhodována rozdílně. Dovolatel nesouhlasí s omezením zvýšení bodového ohodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění na pouhý dvojnásobek, což považuje za porušení principu přiměřenosti i judikaturních závěrů v obdobných případech. Poukazuje na to, že při nehodě utrpěl těžká polytraumata, ztratil poznávací i ovládací funkce, trpí těžkou afasií, inkontinencí a proleženinami, nekomunikuje, a jeho stav označovaný jako tzv. sociální smrt vyžaduje trvalé ošetřování v ústavním zařízení. Byť k nehodě došlo ve věku 65 let (věk v době úrazu však nemůže být měřítkem pro posouzení širokého okruhu zájmů), žalobce žil velmi aktivním životem, přivydělával si brigádnickou činností, sportoval, byl členem FK Spartak Kbely, zastával funkci asistenta trenéra a pořadatele fotbalových zápasů, lyžoval, rybařil, jezdil na kole, věnoval se vnoučatům, zajišťoval jejich odvoz na kroužky, vypomáhal baletnímu kroužku vnučky. Úraz citově ochudil vnoučata o kontakt s dědečkem, z optimistického a činorodého člověka se stal ležící pacient s těžkou smíšenou afasií, pravostrannou hemiparézou, je nekomunikativní, nesoběstačný, inkontinentní a byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Žalobce dále namítá, že soudy obou stupňů mu v rozporu s ustálenou judikaturou nepřiznaly náhradu nákladů spojených s léčením v podobě jízdného nejbližších příbuzných při návštěvách žalobce v nemocnici, a to ani v rozsahu nákladů za MHD. Benzín do automobilu přitom hradil ze svého důchodu žalobce, neboť návštěvy syna a dcery přispívají ke zlepšení jeho psychického stavu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání (vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 4. 2011) podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ohledně částek 91.700,- Kč a 36.393,Kč na nákladech návštěv poškozeného jeho blízkými (449 obč. zák.) a ohledně částky 780.000,- Kč náhrady za ztížení společenského uplatnění. Pro otázku mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. u poškozeného ve vyšším věku je pak dovolání přípustné v rozsahu zbývající částky podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále
použitelné - srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., patří k ustanovením, jimiž se provádí rámcová úprava občanského zákoníku, a má charakter právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normy, jejíž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4277, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“). Pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takovh výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu,
včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Odškodnění ztížení společenského uplatnění vypočtené ze základní bodové výměry představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je přitom v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“). I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sbírky, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace podle § 450 obč. zák.) významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, Soubor C 10776). Zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011). Rozhodující pro posouzení správnosti rozhodnutí z hlediska kritéria přiměřenosti náhrady za ztížení společenského uplatnění je sice konečná částka náhrady, ani z tohoto pohledu však napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ve srovnání s obdobnými případy řešenými dovolacím soudem. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá [správnost těchto zjištění není zpochybněna, ostatně v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani nepodléhá dovolacímu přezkumu], že žalobce utrpěl ve věku 65 let trvalé těžké poškození zdraví v důsledku dopravní nehody. Před úrazem žil na svůj věk velmi aktivním životem, i po odchodu do starobního důchodu se brigádnicky uplatňoval na trhu práce, věnoval se sportovní činnosti, a to jak aktivním výkonem sportu, tak činností asistenta trenéra a pořádáním fotbalových zápasů. Vedl plnohodnotný rodinný život, byl nápomocen dětem s péčí o vnoučata a s organizací
mimoškolních aktivit. Úraz jej zcela vyřadil ze všech sfér života, stal se z něj trvale ležící a těžce postižený člověk odkázaný na ústavní péči zdravotnického personálu, který není schopen komunikovat, obsloužit se sám, a to ani v základních potřebách. Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu přisvědčit, že přiměřenou náhradou za ztížení společenského uplatnění je částka odpovídající dvojnásobku základního bodového ohodnocení (celkově 1.248.000,- Kč), a to ani vzhledem k vyššímu věku, v němž trvalé následky nastaly. V daném případě totiž nebyly náležitě doceněny některé okolnosti, jako je závažnost následků poškození zdraví, rozsah a intenzita, v jakém jsou životní aktivity žalobce v důsledku poškození zdraví ztraceny. Závěry odvolacího soudu nekorespondují ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž v obdobných případech, zejména dojde-li k úplné ztrátě hybnosti i gnostických a komunikačních schopností poškozeného, lze uvažovat o výraznějším mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění Zvýšení náhrady na vícenásobek je podle tradiční soudní praxe vyhrazeno právě těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit, apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, Soubor C 3129). Byť se úraz žalobci stal v seniorském věku, je věk jen jedním z kritérií, které musí soudy vzít v potaz při úvaze o mimořádném zvýšení odškodnění postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky, za současného zhodnocení všech ostatních okolností případu. V projednávané věci je míra poškození zdraví žalobce oproti předchozímu stavu natolik vysoká a trvalé následky tak mimořádně těžké, že ani jeho vyšší věk v době úrazu nevylučuje závěr o přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění výrazně nad dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti nároku na náhradu nákladů spojených s návštěvami syna a dcery poškozeného v nemocnici je odůvodněn neúčelností cest osobním automobilem v místech, kde lze použít levnější městskou hromadnou dopravu. S takto pojatým vymezením účelnosti nelze souhlasit. Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil. K nákladům spojeným s léčením, které se hradí podle § 449 odst. 1 obč. zák., patří příkladmo náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování a konečně i náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s jeho návštěvami v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, Soubor C 2991). Není správný závěr odvolacího soudu, že pokud mají příbuzní poškozeného k takovým cestám k dispozici městskou hromadnou dopravu, nejsou náklady na pohonné hmoty osobního motorového vozidla náklady účelně vynaloženými. Osobní automobil je totiž v dnešní době rozšířeným a běžným dopravním prostředkem, navíc případné vyšší náklady na jeho provoz jsou oproti hromadné přepravě kompenzovány zpravidla větší rychlostí, operativností či snadnější možností přepravy věcí. Nejdeli tedy o zjevné a účelové navyšování nákladů na cestu ze strany poškozeného či osoby, která náklady vynaložila, nelze je bez dalšího omezovat cenou jízdného
v hromadné dopravě. Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 4.457.093,- Kč (náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 4.329.000,- Kč a náklady léčení ve výši 128.093,- Kč) a příslušenství z 91.700,- Kč od 13. 11. 2008 a z 36.393,- Kč od 23. 6. 2010, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je závazný. V dalším řízení soud zváží míru zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nejen vzhledem k věku žalobce, nýbrž i k mimořádnému rozsahu ztráty a omezení možností žalobce zapojit se do většiny životních úkonů a přistoupí k výraznějšímu zvýšení náhrady než na dvojnásobek základního bodového ohodnocení. U náhrady nákladů léčení (cest za poškozeným) posoudí účelnost cest a nákladů z hlediska potřebné četnosti nad rámec obvyklých návštěv a nepřehlédne, že takový nárok zásadně náleží osobě, která náklady skutečně vynaložila. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu
Příloha č. 12: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 21 Cdo 29/2013 ze dne 12. 2. 2013128 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
02/20/2014
Spisová značka:
21 Cdo 29/2013
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.29.2013.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Náhrada za ztrátu na výdělku
Dotčené předpisy:
§ 366 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 371 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 371 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 111 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 111 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007
Kategorie rozhodnutí:
B
21 Cdo 29/2013
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Y. L., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalovanému Robert Bosch, spol. s r.o. se sídlem v Českých Budějovicích 3, Roberta Bosche č. 2678, IČO 46678735, zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II č. 123/36, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Českých 128
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, dostupné na www.nsoud.cz.
Budějovicích pod sp. zn. 30 C 119/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. srpna 2012 č.j. 19 Co 1820/2012-193, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou dne 31.3.2010 u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za účelně vynaložené náklady spojené s léčením 1.575,- Kč s úroky z prodlení "v zákonné výši" a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 4.1.2007 do 30.11.2010 částku 657.856,- Kč s úroky z prodlení "v zákonné výši" a nadále jí platil 14.000,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána ode dne 4.9.1995 jako montážní dělnice a že ze zdravotních důvodů ukončila se žalovaným pracovní poměr dohodou ke dni 20.12.2006. Lékařskými posudky ze dne 22.5.2008 byly u žalobkyně "ohlášeny s datem zjištění 2.11.2006" nemoci z povolání (chronická tendomyositida extensorů předloktí vpravo a vlevo a flexorů předloktí vpravo a vlevo) a dne 31.7.2007 byla žalobkyni přiznána invalidita "s platností od 7.12.2006"; invalidita byla žalobkyni přiznána "z obecných důvodů" (pro "duševní onemocnění"), které nebránily, aby žalobkyně nemohla - kdyby tu nebyly nemoci z povolání - vykonávat práci montážní dělnice u žalovaného. Po skončení pracovního poměru u žalovaného byla žalobkyně "evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání" do 18.5.2009 a do zaměstnání znovu nastoupila ode dne 19.5.2009. Protože "příslušná pojišťovna" odmítá poskytnout odškodnění v plné výši, domáhá se žalobkyně svých nároků u soudu. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobkyně vzala zpět žalobu o zaplacení náhrady za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 1.575,Kč s úroky z prodlení "v zákonné výši", náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 4.1.2007 do 30.11.2010 ve výši 600.974,- Kč s úroky z prodlení "v zákonné výši" a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 14.000,- Kč měsíčně za dobu od 1.12.2010. Uvedla, že strany se dohodly na smírném vypořádání nároků žalobkyně s výjimkou částky 56.882,- Kč s úroky z prodlení; mezi účastníky totiž zůstalo "sporné", zda při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku u žalobkyně podle ustanovení § 371 odst.3 zákoníku práce je třeba vycházet ze základní sazby minimální mzdy nebo ze sazby snížené, odpovídající invaliditě žalobkyně, i když její invalidita nebyla následkem nemocí z povolání. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15.2.2012 č.j. 30 C 119/2010-161 z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení "co do částky 602.549,- Kč s příslušenstvím a co do nároku na peněžitý důchod ve výši 14.000,- Kč měsíčně od 1.3.2010", žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 56.882,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a nerozdíln30.883,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Při řešení mezi účastníky "sporné" právní
otázky soud prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení § 371 odst. 3 zákoníku práce - hovoří-li o tom, že "za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy" - "odkazuje" na ustanovení § 111 zákoníku práce, což "v sobě zahrnuje i odkaz" na nařízení vlády 567/2006 Sb., které diferencuje sazby minimální mzdy "podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance". Invaliditě žalobkyně odpovídá "sazba ve výši 75% sazby základní", a proto je třeba při určení výše náhrady mzdy po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně vycházet z této "snížené sazby", aniž by bylo významné, že "invalidita žalobkyně nesouvisí" s odškodňovanou nemocí z povolání. Žalobkyně proto důvodně požaduje nedoplatek náhrady za ztrátu na výdělku. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.8.2012 č.j. 19 Co 1820/2012-193 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o 56.882,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému 43.208,- Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Vavrocha a vedlejšímu účastníku 2.840,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že "částečnou invaliditu žalobkyně z důvodu tzv. obecného onemocnění nelze při výpočtu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu její nezaměstnanosti zohlednit". Vznikla-li tedy žalobkyni "škoda tím, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období její nezaměstnanosti dle § 371 odst. 1, 3 zákoníku práce žalovaný a vedlejší účastník započítávali jako předpokládaný výdělek žalobkyně minimální mzdu v základní výši 8.000,- Kč a nikoli ve výši 6.000,- Kč snížené s ohledem na její částečnou invaliditu dle § 4 písm.c) nařízení vlády č. 567/2006 Sb., pak tato škoda není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání", neboť "částečná invalidita žalobkyně není způsobena nemocí z povolání, ale jiným onemocněním", a chybí tu proto příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou. Žaloba tak musela být zamítnuta. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že "minimální mzda není jen jedna", neboť je "diferencována mimo jiné i podle aktuálního zdravotního stavu posuzované osoby". Protože ustanovení § 371 odst.3 zákoníku práce určuje "pro nezaměstnané fikci výdělku, kterého by dosáhli, kdyby nebyli nezaměstnaní", žalobkyně by musela mít, kdyby byla zaměstnána v pracovním poměru, jako osoba částečně invalidní mzdu ve výši alespoň 6.000,- Kč měsíčně. Podle dovolatelky je ustanovení § 371 odst.3 zákoníku práce "nutné považovat za zvláštní výpočtové pravidlo pro stanovení výše ztráty na výdělku u osob zdravotně postižených v době jejich nezaměstnanosti" a nevztahuje se k němu "posouzení příčinné souvislosti mezi škodní událostí (nemocí z povolání) a výší škody". Žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000, podle něhož je třeba "jinou vhodnou práci pro poškozeného posuzovat i se zřetelem na jeho zdravotní obecný stav, byť nijak nesouvisí s pracovním úrazem (nemocí z povolání)", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobkyni vzniklo (mělo podle jejího tvrzení vzniknout) právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 4.1.2007, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2007 (dále jen "zák. práce"). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením (srov. § 371 odst. 1 zák. práce). O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu
pobíraného z téhož důvodu zaměstnanci přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání považuje - jak se uvádí v ustanovení § 371 odst. 3 větě první zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce). Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovním poměru nebo v právních vztazích založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr; mzda, plat nebo odměna z dohody nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 větu první a druhou zák. práce). Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen (srov. § 111 odst. 2 větu první zák. práce). Základní sazba minimální mzdy činí nejméně 7.955,- Kč za měsíc nebo 48,10 Kč za hodinu; další sazby minimální mzdy nesmí být nižší než 50% základní sazby minimální mzdy (srov. § 111 odst. 2 větu druhou zák. práce). Z uvedeného v první řadě vyplývá, že výdělek ve výši minimální mzdy se nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání proto, že by šlo (mohlo jít) o následek nemoci z povolání. Skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst.3 větě první zák. práce, řečeno jinak, tímto způsobem vytváří - jak správně uvádí dovolatelka - fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. S dovolatelkou lze souhlasit také v tom, že "minimální mzda není jen jedna" a že výše minimální mzdy je odstupňována podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance, aniž by bylo významné, jaký mají tyto vlivy původ. Činí-li například minimální mzda zaměstnance ve věku 18 až 21 let po dobu 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru 90% základní sazby minimální mzdy [srov. § 4 písm.a) nařízení vlády č. 567/2006 Sb.], považuje se minimální mzda v této výši ve smyslu ustanovení § 371 odst.3 věty první zák. práce za výdělek takového zaměstnance po zjištění nemoci z povolání, i když je tu základní sazba minimální mzdy snížena z důvodu, který nesouvisí (a ani nemůže souviset) s následky nemoci z povolání. Uvádí-li se v ustanovení § 4 písm.c) nařízení vlády č. 567/2006 Sb., že minimální mzda zaměstnance, který je poživatelem částečného invalidního důchodu, činí 75% základní sazby minimální mzdy, považuje se za výdělek takového zaměstnance po zjištění nemoci z povolání minimální mzda stanovená
tímto způsobem bez ohledu na to, zda částečný invalidní důchod je či není pobírán z důvodu nemoci z povolání; jedině tímto způsobem lze totiž vystihnout, že poškozený zaměstnanec, který je poživatelem částečného invalidního důchodu, by musel - kdyby to umožňoval stav trhu práce a kdyby tak nemusel být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání - při výkonu práce v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, dosahovat mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr alespoň ve výši 75% základní sazby minimální mzdy, uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že za výdělek po zjištění nemoci z povolání se považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst.3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst.2 zák. práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. února 2014 Předseda senátu
JUDr. Ljubomír Drápal
Příloha č. 13: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Sp. Zn. 21 Cdo 2536/2013 ze dne 12. 2. 2013129 Soud:
Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:
07/17/2014
Spisová značka:
21 Cdo 2536/2013
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2536.2013.1
Typ rozhodnutí:
ROZSUDEK
Heslo:
Dohoda o hmotné odpovědnosti Dokazování
Dotčené předpisy:
§ 252 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.10.2009 § 252 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.10.2009 § 213 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:
A
21 Cdo 2536/2013
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Lidl Česká republika v. o. s. se sídlem v Praze 5, Nárožní č. 1359/11, IČO 26178541, zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, proti žalované J. H., zastoupené JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, U Jiskry č. 114/1, o 205.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 195/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. února 2013 č. j. 36 Co 402/2012-191, takto: Rozsudek krajského soudu se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 82.000,- Kč s úroky z prodlení, a
129
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2536/2013, dostupné na www.nsoud.cz.
ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 23. 12. 2009 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 205.000,- Kč s úroky z prodlení od 16. 10. 2009 do zaplacení ve výši, kterou specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná u něj na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 1. 2007 ve znění jejího dodatku ze dne 1. 1. 2008 pracovala jako zástupkyně vedoucího prodejny v Tanvaldu a že dne 8. 1. 2007 uzavřela se žalobcem dohodu o hmotné odpovědnosti, podle níž „převzala hmotnou odpovědnost za ceniny, které převzala od žalobce“. Dne 15. 10. 2009 žalovaná převzala od žalobce peněžní hotovost ve výši 205.000,Kč, jejíž převzetí stvrdila svým podpisem na výčetce č. 267624. Tuto hotovost byla povinna vložit do tzv. safebagu a dále byla povinna si přizvat druhého zaměstnance, který by se s ní na výčetce podepsal, a před ním vhodit „safebag“ do vnitřní schránky trezoru. Ke vhození hotovosti do vnitřní schránky trezoru stačí jeden klíč, kterým disponují zástupci vedoucího prodejny, tedy i žalovaná. K otevření vnitřní schránky trezoru je však nutný i druhý klíč, jenž mají jen pracovníci bezpečnostní agentury, kteří „safebagy“ z vnitřní schránky trezoru vyjímají společně s jedním ze zástupců vedoucího prodejny. Při „svozu peněz“ bylo zjištěno, že „safebag“ č. 267624 se ve vnitřní schránce trezoru nenachází. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, že „safebag“ s peněžní hotovostí vhodila do trezoru, odpovídá za vzniklý schodek. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 24. 11. 2010 č. j. 9 C 195/2009-94 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 44.724,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Voženílka. Vycházel ze zjištění, že žalobci vznikla škoda ve výši 205.000,- Kč, neboť „safebag“ s touto částkou, kterou dne 15. 10. 2009 „spočítala a vyčetla“ žalovaná, jež vykonávala u žalobce od 8. 1. 2007 práci pokladní a prodavačky a od 1. 1. 2008 práci zástupkyně vedoucího prodejny, v trezoru při jeho výběru dne 21. 10. 2009 nebyl. Dovodil, že přechod žalované z funkce pokladní a prodavačky na funkci zástupkyně vedoucího prodejny, která „manipuluje s vysokými obnosy peněz a má za ně nést odpovědnost“, je tak zásadní změnou, že žalovaná měla být žalobcem zaškolena a seznámena „se způsobem manipulace s penězi“. V tom, že se nikdo „nezajímal“ o to, zda žalovaná je „se svými povinnostmi na nové funkci řádně seznámena“, že ji nikdo „oficiálně neproškolil, nepředal základní směrnice týkající se manipulace s penězi“, že výčetky peněz podepisovala sama a že jí nikdo „nic nevytkl“, soud prvního stupně spatřoval „zásadní zanedbání povinností zaměstnavatele“, které mělo za následek „úplné zproštění zaměstnance z odpovědnosti za vzniklý schodek“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. 36 Co 88/2011-129 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že je třeba znovu podrobně vyslechnout svědky J. Š. (vedoucího prodejny) a O. K. (bývalou zástupkyni vedoucího prodejny) ke způsobu, jakým byla žalovaná proškolena o svých povinnostech zástupkyně vedoucího, zejména při nakládání s tržbou, zda mohla
vědět o principu „čtyř očí“, který byl pro zaměstnance žalobce závazný podle jeho organizační směrnice upravující transport peněz, zda byl tento princip na předmětném pracovišti obecně známou skutečností, zda žalovaná při odevzdávání tržby do trezoru skutečně vždy postupovala sama a zda mohla vědět o tom, že v některých případech „safebag“ s penězi zůstal v meziprostoru trezoru. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 9. 5. 2012 č. j. 9 C 195/2009165 žalobu znovu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 89.104,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Voženílka. Z provedených důkazů zjistil, že „pravidlo čtyř očí“ se na prodejně v Tanvaldu vždy nedodržovalo a že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla skutečně „řádně zaškolena“ na novou funkci zástupkyně vedoucího prodejny, zejména „ohledně dispozice s penězi, tedy principu čtyř očí“, který spočíval ve dvou podpisech na všech dokumentech týkajících se manipulace s hotovostí (odpovědné osoby a svědka). Neuvěřil výpovědím svědků J. Š. a O. K., kteří při svém opakovaném výslechu uvedli, že žalovanou osobně poučovali o „principu čtyř očí“, neboť J. Š. podle své výpovědi pracoval pouze na ranní směně, kde se s tržbou nemanipuluje, a odpolední směnu se žalovanou „nikdy nesloužil“ a O. K. ve své původní výpovědi uvedla, že neví, kdo žalovanou zaškoloval a poučoval. Na tom, že žalovaná neprokázala, že „safebag“ s penězi vhodila do trezoru, shledal zavinění žalobce, neboť na trezor v kanceláři je namířen kamerový systém, z něhož by se dalo prokazatelně zjistit, kdo, kdy a jakým způsobem s penězi manipuluje, avšak záznamy se automaticky po třech dnech přemazávají novými nahrávkami, staré nahrávky se neprohlížejí a tržba z trezoru se vybírá až po týdnu. Uzavřel, že „jsou dány důvody zproštění odpovědnosti žalované podle § 252 odst. 4 zákoníku práce“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 2. 2013 č. j. 36 Co 402/2012-191 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci 82.000,- Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů od 16. 10. 2009 do zaplacení, to vše do 6 měsíců od právní moci rozsudku“, jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „před soudy obou stupňů“. Dospěl k závěru, že žalovaná se nezprostila odpovědnosti za vzniklý schodek z důvodu nedostatečného proškolení na funkci zástupkyně vedoucí prodejny, neboť ustanovení § 228 zákoníku práce nestanoví rozsah, obsah ani formu zaškolení či zaučení zaměstnance při přechodu na jinou práci a ponechává na zaměstnavateli, aby tento rozsah „přizpůsobil náročnosti příslušné pracovní pozice“. Nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědků J. Š. a O. K. provedeným soudem prvního stupně a vzal za prokázáno, že žalovaná byla o svých povinnostech při manipulaci s tržbou „proškolena ústně“ jak J. Š., tak O. K., která ji navíc poučila o „potřebě kontroly propadnutí safebagu do trezoru“, a že zaškolování žalované probíhalo formou předávání informací od spoluzaměstnanců i tím, že měla možnost v případě nejasností zavolat „zkušenějším kolegům“. Odvolací soud však dovodil „spoluzavinění žalobce na vzniku tohoto schodku“, které spatřoval především v „absenci kontroly, zda je na prodejně dodržován tzv. princip čtyř očí při manipulaci s trezorem“, který sice byl zakotven v organizační směrnici pro transport peněz a
byl na prodejně všeobecně znám, avšak nebyl důsledně dodržován. Spoluzavinění žalobce na vzniku škody shledal odvolací soud též v porušení prevenční povinnosti stanovené v ustanovení § 248 odst. 1 zákoníku práce tím, že žalobce neučinil žádné opatření k odstranění závady na technickém vybavení trezoru spočívající v tom, že „safebag“ s denní tržbou v některých případech řádně do trezoru „nepropadl“, a „mohlo tak dojít k jeho zcizení“. Dovodil proto odpovědnost žalované za škodu jen v rozsahu 50% odpovídajícím částce 102.500,- Kč, kterou s přihlédnutím k tomu, že žalovaná byla po celou dobu pracovního poměru u žalobce hodnocena jako spolehlivá zaměstnankyně a že je v současné době ovdovělá, nezaměstnaná a „prakticky bez příjmu“, ve smyslu ustanovení § 264 zákoníku práce snížil o 20 % na částku 82.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně posoudil důkazní břemeno, které je v řízení povinna nést žalobkyně“, a důkazní břemeno, které je povinna nést žalovaná, a že jinak hodnotil důkazy, které provedl (pouze) soud prvního stupně, jenž je „zákonným způsobem logicky vyhodnotil“. Zdůrazňuje, že odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách ve smyslu ustanovení § 252 zákoníku práce, které však na projednávanou věc „vůbec nedopadá“, vzniká pouze tehdy, prokáže-li zaměstnavatel, že na těchto hodnotách schodek skutečně vznikl. Dovolatelka má za to, že poté, co vhozením peněz do trezoru splnila svou povinnost vyúčtovat svěřené hodnoty, musel někdo peníze z trezoru odcizit, čemuž se dalo předejít tím, že by peníze přebírala osoba a nikoli „technické zařízení“, že by do trezoru vhozené peníze již nešly bez jeho otevření odebrat nebo že by byl pořizován kamerový záznam trezoru „za celé období mezi jeho dvěma výběry“. Odmítá závěr, že ze skutečnosti, že ve středu 21. 10. 2009 nebyl v trezoru nalezen předmět, který tam „byla povinna vhodit“ ve čtvrtek 15. 10. 2009, vyplývá, že do trezoru tento předmět vůbec nevhodila. Žalovaná navrhuje „zamítnutí žaloby změnou rozsudku“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť žalobce prokázal, že byla platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, že žalovaná převzala předmětnou hotovost (podpisem výčetky) a že vznikl schodek („safebag“ nebyl v trezoru). Naopak nebylo prokázáno, že by schodek vznikl zcela nebo zčásti bez zavinění žalované. Zdůrazňuje, že dovolatelka vychází z toho, že bylo prokázáno, že vhodila „safebag“ do trezoru, a na základě tohoto nesprávného předpokladu rozvíjí nesprávné závěry. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda povinnost zaměstnance vyúčtovat hotovost, která mu byla svěřena na základě dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, může být splněna uložením svěřených hodnot do zaměstnavatelem určeného prostoru, do něhož zaměstnanec po uložení hodnot nemá přístup a z něhož má hodnoty později převzít jiný zaměstnanec), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout schodkem na hodnotách svěřených žalované, jenž byl zjištěn dne 21. 10. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách. Podle ustanovení § 252 odst. 4 zák. práce zaměstnanec se zprostí odpovědnosti zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách, které byly zaměstnanci svěřeny k vyúčtování, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o odpovědnosti a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále též „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§ 252 odst. 4 zák. práce). Je mimo pochybnost, že možnost zvýšené odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce je žádoucí při výkonu každého zaměstnání, v rámci něhož je nutné, aby zaměstnancům byly svěřeny určité hodnoty, s nimiž sami disponují a hospodaří a které jsou povinni ve stanoveném období vyúčtovat. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srov. § 252 odst. 1 zák.
práce). Kontrola, kterou se zjišťuje úplnost hodnot svěřených zaměstnanci, se provádí vyúčtováním, tj. srovnáním účetního stavu se skutečným stavem. Schodek ve smyslu ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce, zjištěný touto kontrolou, pak vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou inventurou u majetku hmotné povahy, popřípadě nehmotné povahy, nebo dokladovou inventurou u závazků a u ostatních složek majetku, u nichž nelze provést inventuru fyzickou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. § 29 a § 30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Inventarizace se obvykle provádí při uzavření dohody o odpovědnosti, při jejím zániku, při výkonu jiné práce, při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště, při jeho přeložení a při skončení pracovního poměru (srov. § 254 odst. 1 zák. práce). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení § 252 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 920/2006, uveřejněného pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Vyúčtování svěřených hodnot se zpravidla děje (provádí-li se za celou účetní jednotku a týká-li se většího množství hodnot) na základě inventarizace (periodické, průběžné či mimořádné), jejíž postup je upraven v ustanoveních § 29 a § 30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Zjištění schodku na základě vyúčtování svěřených hodnot ve smyslu ustanovení § 252 zák. práce je však možné v některých jednoduchých případech rovněž porovnáním účetního stavu vyplývajícího z dokladu, jímž zaměstnanec převzal určité „hodnoty svěřené k vyúčtování“, na jedné straně a na straně druhé z dokladů (hotovostí, cenin, výdajových dokladů), jimiž zaměstnanec dokládá „fyzický stav“ v době vyúčtování (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3574/2011). Vyúčtování svěřených hodnot může být provedeno nejen tím, že zaměstnanec hodnoty a doklady předá zaměstnavateli (jeho jinému zaměstnanci), který „fyzický stav“ hodnot bezprostředně po jejich předání porovná se stavem účetním, ale i jiným způsobem stanoveným zaměstnavatelem, který je způsobilý vést k závěru o tom, zda na hodnotách svěřených zaměstnanci (ne)vznikl schodek. Takovým způsobem vyúčtování svěřených hodnot může být i jejich uložení zaměstnancem na určité místo, z něhož zaměstnavatel (jeho jiný zaměstnanec) hodnoty později převezme, a to za podmínek určených zaměstnavatelem tak, aby byla zajištěna průkaznost vyúčtování. Stanoví-li proto zaměstnavatel, že zaměstnanec je povinen vyúčtovat svěřené hodnoty tak, že je uloží do určeného
prostoru, do něhož zaměstnanec po uložení hodnot nemá přístup a z něhož má hodnoty později převzít jiný zaměstnanec, a určí-li podmínky, za nichž má k uložení hodnot do určeného prostoru dojít a které zajišťují průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení, je povinnost zaměstnance k vyúčtování svěřených hodnot splněna, jakmile tyto hodnoty opustí – v souladu s postupem předepsaným zaměstnavatelem – sféru jeho dispozice. Protože tímto okamžikem končí doba, kdy má zaměstnanec možnost se svěřenými hodnotami osobně disponovat, nemůže odpovídat za schodek vzniklý na těchto hodnotách v pozdější době (srov. § 252 odst. 1 zák. práce). V projednávané věci – jak bylo provedeným dokazováním zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., nepodléhá) - žalovaná, s níž žalobce uzavřel dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených jí k vyúčtování, měla podle postupu stanoveného žalobcem vhodit dne 15. 10. 2009 tzv. safebag č. 267627 s hotovostí (denní tržbou ze dne 15. 10. 2009 ve výši 205.000,- Kč), kterou převzala, do vnitřní schránky trezoru určené žalobcem k ukládání tržeb, odkud měl „safebag“ dne 21. 10. 2009 vyzvednout zaměstnanec žalobce Z. N., který měl jeden ze dvou odlišných klíčů, jimiž bylo možné vnitřní schránku trezoru otevřít, a který měl „safebag“ s hotovostí předat za účelem jeho odvozu zaměstnanci bezpečnostní agentury GROUP 4, jenž měl druhý klíč od vnitřní schránky trezoru. Za tohoto stavu bylo - jak vyplývá z výše uvedeného - pro závěr, zda žalovaná splnila dne 15. 10. 2009 svou povinnost k vyúčtování svěřené hotovosti, potažmo pro závěr o její odpovědnosti za schodek na této hotovosti zjištěný dne 21. 10. 2009, kdy po otevření vnitřní schránky trezoru v ní nebyl „safebag“ č. 267627 s hotovostí nalezen, významné zjištění, jaké podmínky určil žalobce žalované k odevzdání tzv. safebagu s hotovostí jeho vhozením do vnitřní schránky trezoru a zda tyto podmínky zajišťovaly průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení do uvedeného prostoru, a tedy i průkaznost tohoto způsobu vyúčtování hodnot. Odvolací soud se měl proto zabývat tím, zda tzv. princip „čtyř očí“ uplatňovaný u žalobce podle jeho tvrzení při manipulaci s hotovostí měl spočívat (pouze) v přítomnosti druhého zaměstnance u vhazování „safebagu“ do vnitřní schránky trezoru, nebo také – jak uvedl žalobce v žalobě - v jeho podpisu na dokladu (výčetce), v němž žalovaná uvedla výši hotovosti vložené do „safebagu“, a zda součástí podmínek určených žalobcem žalované k odevzdání „safebagu“ s hotovostí bylo i to, že vhození „safebagu“ do vnitřní schránky trezoru měla zaznamenávat kamera, která byla podle zjištění soudů namířena na trezor. Na základě zjištění v tomto směru se měl odvolací soud dále zaobírat tím, zda podmínky stanovené žalobcem žalované k odevzdání „safebagu“ s hotovostí zajišťovaly průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení do určeného prostoru, a případně (byl-li součástí těchto podmínek též kamerový záznam vhazování „safebagu“ do vnitřní schránky trezoru) tím, jaký vliv na průkaznost tohoto zpobu vyúčtování hodnot měla soudy zjištěná okolnost, že v době, kdy měl „safebag“ s hotovostí z vnitřní schránky trezoru převzít zaměstnanec žalobce Z. N. (dne 21. 10. 2009), již nebyl záznam kamery ze dne 15. 10. 2009, kdy měla žalovaná vhodit „safebag“ do určeného prostoru, k dispozici v důsledku jeho automatického „přemazání“ novými záznamy po třech dnech od pořízení tohoto záznamu. Teprve na základě těchto podkladů by bylo možné uzavřít, zda způsob vyúčtování
svěřených hodnot stanovený žalobcem byl v posuzovaném případě způsobilý vést k závěru, že na hotovosti svěřené žalované vznikl schodek, a zda žalovaná splnila svou povinnost k vyúčtování svěřené hotovosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že žalovaná odpovídá (byť jen zčásti) za škodu vzniklou žalobci schodkem na hotovosti svěřené žalované k vyúčtování, pro svou předčasnost správný. Odvolacímu soudu je též třeba vytknout nesprávnost způsobu, jakým dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaná byla seznámena s podmínkami určenými žalobcem k odevzdávání tzv. safebagu s tržbou jeho vhozením do vnitřní schránky trezoru. Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. stanoví, jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel). V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla žalobcem poučena „ohledně dispozice s penězi, tedy principu čtyř očí“, neboť nepovažoval za věrohodné výpovědi svědků J. Š. a O. K., kteří při svém opakovaném výslechu u soudu prvního stupně uvedli, že žalovanou osobně poučovali o „principu čtyř očí“. Naproti tomu odvolací soud, který s hodnocením výpovědí uvedených svědků provedeným soudem prvního stupně nesouhlasil, o stejné otázce uzavřel, že bylo prokázáno, že žalovaná byla o svých povinnostech při manipulaci s tržbou „proškolena ústně“ jak J. Š., tak O. K. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení § 213 odst. 2 větě za středníkem o. s. ř. (za podmínky zopakování provedených důkazů, z nichž učinil soud prvního stupně svůj skutkový závěr). Odvolací soud ale učinil svůj závěr, že žalovaná byla seznámena s podmínkami určenými žalobcem k odevzdávání tzv. safebagu s tržbou jeho vhozením do vnitřní schránky trezoru J. Š. a O. K., aniž důkazy výslechem těchto svědků zopakoval. Tím postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř., a řízení před odvolacím soudem tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v jeho dovoláním napadeném měnícím výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. července 2014 Předseda senátu
JUDr. Jiří Doležílek