Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje
10 2008
„BRATRA VE VÍŘE SLABŠÍHO PŘIJÍMEJTE MEZI SEBE, ALE NEPŘETE SE S NÍM O JEHO NÁZORECH“ (sv. Pavel) Všimli jste si, jak rádi soudíme lidi kolem sebe? Sv. Pavel nás napomíná v Listě Římanům (Ř 14,1). V českých církevních provinciích naši představení ohlásili rok sv. Václava. A papež vyhlásil rok sv. Pavla. Trochu se tyto výzvy překrývají, ale nejdou proti sobě. Myslím, že se doplňují. Od obou se máme co učit, oběma máme za co děkovat a jako Boží děti je můžeme prosit o přímluvu a pomoc. Svatý Pavel, když zakusil setkání s Kristem, stal se z pronásledovatele křesťanů velikým hlasatelem Radostné zvěsti a jako apoštol národů vydal svědectví zpečetěné krví. Když byl zasažen milostí Boží a obrátil se, vyznavači vzkříšeného Ježíše Krista se ho ještě nějakou chvíli báli, vždyť je před krátkým časem právě pro tuto víru vydával na smrt. Jak je možné, že ho přijali? Kdo z nás by to dokázal? Jen milost Boží může tak děsivou životní zkušenost přetavit a darovat s odpuštěním i lásku. Jeden příklad. A sv. Václav? Narodil se na úsvitu našich dějin, snad 35 let po tom, co jeho dědeček a babička byli pokřtěni sv. Metodějem. Byla to doba, kdy se na zdejších tržištích prodávali otroci tak jako plátno nebo sůl. Jednoho dne byl mladičký Václav uveden na knížecí stolec, z něhož spravoval snad polovinu Čech. I on musel vládnout kopím a mečem. V takovém prostředí, v takové době by bez toho vládnout nemohl. A tento mladíček si dovolil měnit snad po staletí zavedený řád, ve kterém silní vlastnili vedle svých chatrčí pár kousků dobytka, a pokud měli silné paže, vybojovali si prostor na pastvu. A na přilepšenou lovili v okolí kromě zvěře i lidi, které jako otroky prodávali. To si mladý kníže dovolil příliš. Vykonal ještě celou řadu činů, které svědčí o mimořádně silné osobnosti. O tom hovoří legenda o sv. Václavu a další, byť skrovné prameny. Druhý příklad. Kdo nemá přesvědčení, ten za pravdu, za právo a spravedlnost nebojuje, jen hledá svůj prospěch. My jsme dostali dar víry. To je naše opora, naše skála, naše pevnina, z níž můžeme jít do světa, v němž se sváří dobro se zlem. Víra je zdrojem požehnání, milosti, zdrojem síly, kterou máme používat dnes a denně ve prospěch našich bližních. I víra potřebuje pěstovat, potřebuje zalévat. Jak? Třeba tak, že si denně přečteme v tomto času kousek z Pavlových listů, z legendy o sv. Václavu a k tomu vždy také něco z Radostné zvěsti – evangelia. Jiří Höfer
2 │ Informace o farnosti NA NÁVŠTĚVĚ V PRAŽSKÉ MEŠITĚ Příkladem žádoucí aktivity laiků může být zajisté náš spolufarník Martin Pecka, který zorganizoval návštěvu pražského muslimského centra, jež se už téměř deset let nachází v blízkosti sídliště Černý Most. Rád jsem se stal členem malé družiny, která kromě mne sestávala z organizátora, jeho dcery Anežky a sestry Pavly z fraternity Malých sester Ježíšových. Představiteli českých muslimů jsme byli přátelsky přijati, prohlédli jsme si mešitu, rituální umývárnu a potom se usadili v přednáškovém sále, jemuž vévodila obrovská nástěnná fotografie rozzářené svatyně Káby v posvátné Mekce. Pan Sáňka, ředitel centra, zdvořile odpovídal na naše rozličné dotazy až do setmění. V té době se sál zaplnil věřícími muslimy, kteří po krátké zpívané modlitbě zakončili celodenní půst – byl právě měsíc ramadán – sklenicí mléka a fíky. Naše mladá slečna se pohotově a správně zahalila do velkého šátku, nicméně ženská část naší skupinky se samozřejmě musela odebrat do „zvláštního oddělení“. Následovala modlitba v mešitě, vedená pražským imámem. K hlavní bohoslužbě se muslimové scházejí v pátek; byli jsme tam tedy ve všední den a viděli, že mezi několika desítkami mužů jsou Češi zjevnou minoritou. Postávali jsme v zadní (Kaligrafie: Ve jménu Alláha části mešity a můj pohled sklouzl na milosrdného slitovného) informační nástěnku, kde mne zaujalo „duchovní slovo“, pranýřující špatný a svévolný výklad ramadánu. Jsou prý tací, kteří si ramadán vykládají jako čas tělesné lenosti a duchovní pasivity. Připomnělo mi to obdobné apely v naší církvi, zaměřené třeba na správné prožívání doby adventní či postní. Naši hostitelé nás pak pozvali i na společnou večeři v jídelně, nacházející se v nejspodnějším podlaží budovy. Tam proběhly ještě další, méně formální rozhovory. Následně jsem se rozloučil, aniž bych spatřil „naše ženy“, skryté za plentou ve vedlejší místnosti. Na ulici před mešitou mě ještě zaujal hlouček cizokrajných muslimů se zapálenými cigaretami. Kdo ví zda ten den prvními, pomyslil jsem si mimoděk…
3 │ Informace o farnosti Iniciátor této zajímavé návštěvy vystihl v minulém Natanaelu docela hezky její smysl – zavnímat, že blízko nás jsou muslimové, pozdravit se s nimi, položit otázky a přijmout odpovědi. To se myslím povedlo a naplnilo. Muslimové tu skutečně jsou, v západoevropských zemích ovšem jinak než v naší republice. U nás jich je málo a v budoucnu mohou získávat vliv jenom díky dalším imigrantům. Běžný Čech má zjevně o „lidech knihy“ (což je častý výrok muslimů) celkem jasno. Tradiční náboženství – křesťanství, judaizmus i islám – zde živnou půdu nemají. Pokud se už někdo rozejde s „duchem doby“, liberalizmem a konzumním materializmem, inklinuje zpravidla k atraktivnějším duchovním směrům (východní filozofie, ezoterické bludy apod.). Svou roli jistě hraje i nevalná „pověst islámu“, daná islamistickými a teroristickými skupinami roze-setými po celém světě. Konkrétní čeští vyznavači náboženství proroka Mohameda působí na první dojem určitě sympaticky. Během diskuze to „zaskřípalo“ pouze jednou. To když jsme se dozvěděli, že nás nechtějí „pustit do nebe“ – leda bychom se stali muslimy. V té chvíli jsem si vybavil, některými přísně odmítaný názor, že mají vlastně jakýsi svůj středověk. Nešlo si nevzpomenout na „naši“ inkvizici či sebevrahy pohřbívané do neposvěcené země za zdí hřbitovů. A nešlo si, s vděčností k Duchu svatému, nevzpomenout na dokumenty II. vatikánského koncilu, nejnovější katechizmus nebo katolickou velkopáteční modlitbu. Problematika islámu je pochopitelně velmi komplikovaná. Necelé tři hodiny v muslimské komunitě nemohly zajisté poskytnout ucelený obraz, rozhodně to ale nebyl ztracený čas. Už jenom pro tu spontánní, přirozenou reflexi vlastní víry. Petr Střešňák
4 │ Rozhovor DOSTAT SE KE SPÁSE SKRZE FRANTIŠKÁNSKOU SPIRITUALITU MI PŘIPADÁ TAK KRÁSNĚ PROSTÉ, JAKO TŘEBA ZPÍVAT GREGORIÁNSKÝ CHORÁL Mám už domluvený jiný rozhovor, ale dozvídám se, že Jiří Polák slavil v červnu padesátiny. Kdo je tento milovník gregoriánského chorálu a vína, a zanícený fanoušek Sparty? Jirko, kdy jsi začal zpívat? Tak asi od plének (směje se). Zpívalo se u nás doma i u mých pratet, ke kterým jsem jezdíval na prázdniny pod Brno do Ketkovic. Dvě byly učitelkami, jedna švadlenou, a ty mě učily spoustu písniček. V deseti jsem vstoupil do skautu a naše skautská vedoucí také zpívala a nacvičovala s námi různé scénky – zpravidla duchovní. A od pa-tnácti let jsem začal chodit do sboru Amici Musicae Antiquae, kterému jsem věrný dodnes. Kdy jsi začal zpívat v nějakém profesionálním sboru? Nikdy, Amici Musicae Antiquae byl vždy amatérský sbor. K němu jsem přišel díky svému tátovi. Ten totiž kamarádil s p. Jaroslavem Orlem, který byl až do své smrti letos v březnu dirigentem tohoto sboru, a zároveň mým křestním kmotrem. Znali se ze Scholy cantorum, založené v roce 1939 p. prof. Miroslavem Venhodou, která měla navazovat na tradici středověkých schol při katedrálách. Přišli do ní ve svých necelých deseti letech. Schola však trvala pouze do roku 1949, kdy pan prof. Venhoda dostal na výběr – buď zpívat při prvomájových průvodech, nebo nic. Vybral si to nic a scholu rozpustil. Jeho činnost pokračovala u sv.
Vojtěcha na Novém Městě u pana biskupa Kajetána Matouška, kde se pod jeho vedením začal zpívat pravidelně gregoriánský chorál, samozřejmě za účasti obou nerozlučných kamarádů. V roce 1953 pak pan Orel založil jmenovaný sbor se zaměřením na chorál, středověké vícehlasy a renesanční polyfonii. Jak jsi se poznal s Renatou? Díky Panně Marii a kouzelnému dědečkovi, panu Josífkovi Šimerdovi. Renata s ním zpívala v jednom ze svých mnoha sborů a k nám on zase chodil zpívat gregoriánský chorál. Jeho tehdy napadlo dát nás dva dohromady. Byl velkým ctitelem Panny Marie, a tak využil tehdy promítání diapozitivů z jeho návštěvy Lurd, které se pro kato-
5 │ Rozhovor lickou mládež utajovaně promítaly u nás doma. A o další se už postarala Panna Maria. Já myslela, že u sv. Jiljí… Ne, ne, ale ke sv. Jiljí mám velmi osobní vztah. Začal jsem tam chodit na popud svého kamaráda asi ve svých 23 letech. Byl tam tehdy úžasný kněz, P. Jiljí Dubský, který má velkou zásluhu na tom, že jsem znovu asi po šesti letech začal chodit ke svaté zpovědi. Je to jakoby kostel mého dospění ve víře. Každý čtvrtek jsem se tam předmodlíval růženec a Panna Maria mi oplácela měrou vrchovatou. Ale měli jsme tu svatbu. Ovlivnila tě nějak dominikánská spiritualita? (u sv. Jiljí totiž působí dominikáni – pozn. red.) Spíše než dominikánská mě ovlivnila františkánská, tedy žít v chudobě a pokoře a mít na paměti pouze to nej-
lepší, co tady na tom světě člověk může získat – a to spásu. Dostat se ke spáse tímto způsobem mi připadá tak krásně prosté, jako třeba zpívat gregoriánský chorál. To je zase nejpřímější cesta k Bohu po stránce hudební. Pro mě vždycky byla vaše rodina příkladem krásné katolické a praktikující rodiny, co do počtu dětí i co do hloubky žité víry. Jak jste dětem předávali víru? Domluvili jste se s Renatou na nějakém plánu? To zní sice velmi lichotivě, ale obávám se, že co se týká předávání víry dětem, nemá člověk nikdy vyhráno. To jsou věci, které se ani nedají plánovat. Člověk musí žít tak, aby z jeho života dítě pochopilo, že existuje Někdo vyšší, před kým se sklání i rodič. Dítě by mělo pochopit, že ten Někdo ho miluje, že se s ním dá hovořit, a že stojí za to se
6 │ Rozhovor
(maloval J.Polák) Jím dát vést, protože ho na konci života čeká odměna - věčná spása. Důležitá je už od malička účast dětí na mši svaté a z vlastní zkušenosti vím, že nejenom na těch nedělních. Pamatuji se, že okolo 8. až 9. roku se dětem nechtělo chodit do kostela. Tehdy nám paradoxně pomohla návštěva bohoslužeb i ve všední den. Ale samozřejmě nejdůležitější je pomoc a požehnání Boží. Mně se líbí vaše modlitba před jídlem. Mohl bys nám říci jaký má tato modlitba význam? Člověk by si měl uvědomit, že jídlo a pití není samozřejmost. Že za to, co nám Pán Bůh dává každý den, bychom měli být vděční a ten vděk by se měl nějakým způsobem vyjádřit. A nejlépe se vyjádří modlitbou.
Když si povídáme o duchovním životě a o tom, jak to chodí… Je v na-ší farnosti něco, co tě vytáčí? Za těch sedmnáct let, co sem chodíme, mě pár věcí vytočilo. Třeba když rodiče měli během mše svaté posílat své děti do sakristie malovat si obrázky, takže děti nebyly přítomny evangeliu ani homilii a přicházely až na obětní průvod. Zde je úplně pominuto podvě-domé vnímání mše svaté dítětem. Nebo tlaky různých hnutí v našem kostele vnucujících svou spiritualitu. Obecně si myslím, že máme rezervy v projevo-vání úcty Nejsvětější svátosti. Myslím, že si to uvědomuje i Svatý Otec, který nedávno v Lurdech před svatým přijí-máním řekl, aby ti poutníci, kteří budou přijímat Nejsvětější svátost u něho, ji přijímali do úst a vkleče. A k tomuto způsobu vyzývá svým příkladem (tedy prozatím nikoliv ex catedra) i ostatní věřící. Odbočme k politice. Sleduješ prezidentské volby v Americe? Kdo je ti milejší – Obama nebo McCain? Mě vždycky byli bližší republikáni než demokraté, takže určitě tandem McCain a Palinová. U politiků rozlišuji, jestli tvoří zákony pro život nebo proti životu. Jestliže vidím, že u levicových stran jsou přijímány a prosazovány zákony proti životu, tak mě to nemůže naplňovat žádným štěstím. A proto si myslím, že naše KDU ČSL, přes své chyby, se přece jen, co se týká zákonů proti životu, dokáže postavit proti nim.
7 │ Rozhovor Takže teď půjdeš k senátním vol-bám a budeš volit KDU? (přikyvuje) Na naší politické scéně nevidím lepší alternativu. Někteří křesťané už nevěří KDU právě kvůli aférám kolem pana Čunka. Jaký je tvůj názor na dění kolem něj? Já samozřejmě nevidím do hloubky celého problému, ale z toho, co jsem vyčetl mezi řádky se domnívám, že afé-ra byla uměle vykonstruována. Vždyť všechna řízení prokázala jeho nevinu. Pan Čunek je rázný, říká věci bez oba-lu, a to asi někomu vadí. Myslím si, že on je člověk na správném místě.
Když se ohlédneš za tím půl stoletím svého života, za co jsi nejvíce vděčný? Nejvíce za dar života. Na druhém místě, že vím, komu za ten život poděkovat, tedy za dar víry. A za třetí jsem vděčný za spoustu vynikajících lidí, kteří mne provázejí životem: za manželku, děti, mé rodiče, příbuzné a spoustu výborných kamarádů, které mi Pán Bůh dal poznat. Děkuji za rozhovor a za všechny farníky přeji hodně božího požehnání do dalších let. připravily Jana a Marta Höferovy
Jiří Polák, narozen 22. června 1958, pochází ze čtyř dětí, z katolické praktikující rodiny. Chodil ke sv. Vojtěchovi na Praze 1, kde začal v šesti letech ministrovat. Poté tam začal každou neděli v 11 hodin zpívat gregoriánský chorál na latinské mši svaté. Celý život pracuje v oboru, který studoval – typografii. Ta ale „prodělala revoluční vývoj takovým tempem, že dnešní práce typografa se nedá srovnávat s tehdejší“. Rád zpívá gregoriánský chorál - je členem sboru Amici Musicae Antiquae; ale poslouchat může i jazzrock, swing a artrock. Občas maluje. Bydlí se svou ženou Renatou a dětmi Aničkou, Katkou, Vojtou, Madlenkou a Martínkem na Černém Mostě II.
8 │ Stránka pro děti a nejen pro ně SOUTĚŽ Doplňte citáty z bible: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
„Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a …“ „Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, ...“ „Je psáno: Člověk nebude živ…“ „Odejdi ode mne, Pane, vždyť…“ „… že ho poslouchá i vítr i moře?“ „… a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili.“ „… ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.“ 8. „… nebudeš mít se mnou podíl.“ 9. „… abys dlouho byl živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ 10. „… nevíme, kam ho položili.“
MIMO SOUTĚŽ 1) V jednom menším dětském táboře si děti mohly vybrat odpolední program: vycházku ke starému mlýnu nebo sběr borůvek. Jak si děti svůj program vybraly, můžete spočítat, víte-li, že: a) pouze ve mlýně bylo dvakrát víc dětí, než bylo těch, co stihly mlýn i borůvky; b) těch, co nebyly na borůvkách, bylo o 1 více než těch, co byly na borůvkách; c) účastníků výletu do mlýna bylo čtyřikrát více než těch, kteří nebyly ani ve mlýně, ani na borůvkách; d) pouze na borůvkách bylo o 3 méně než těch, kteří nebyly ve mlýně.
9 │ Stránka pro děti a nejen pro ně 2) Přiřaďte každému písmenu jednu číslici tak, aby platil naznačený početní výkon. S END MORE MONEY 3) Doplňte tajenku, vyjde vám pestře zbarvený pták, který je oblíbený pro svůj příjemný zpěv. Sameček i samička mají stejné zbarvení, jen mláďata jsou určitý čas odlišná – jejich peří je šedozelené a hnědě skvrnité. 1) planeta 2) herecká úloha 3) bývalá italská měna 4) asijský stát
Odpovědi posílejte ve formě SMS na č. 775 029 580 nebo e-mailem na adresu
[email protected] do dvou týdnů. Vylosovaný výherce obdrží hezkou cenu. Helena Kolomá Řešení nesoutěžních otázek: 1. Dohromady - 21 dětí, jen na borůvkách - 6, jen ve mlýně - 8, na obojím - 4, nikde - 3 2. S=9, E=5, N=6, D=7, M=1, O=0, R=8, Y=2 3. stehlík
10 │ Duchovní stránka MARI ÁNSKÁ DOG MAT A Začal říjen, měsíc Panny Marie Růžencové. Ráda bych se proto zastavila u této zcela jedinečné postavy dějin spásy, ke které mají křesťané nejrůznější vztah. Osobně si myslím, že jsme nyní sotva schopni docenit její roli v našem životě. Možná ani netušíme, za jak mnoho této ženě, kterou nám Pán dal za Maminku, vděčíme. Mariánská dogmata jsou 4: • Neposkvrněné početí • Mariino stálé panenství • Boží mateřství • Nanebevzetí s tělem i duší Budeme se nyní zabývat uvedenými dogmaty (naukou) podle doby jejich vyhlášení. 1. Maria je Matka Boží. Tato věta byla definována na koncilu v Efezu r. 431. Maria, matka „člověka“ Ježíše, je skutečností pochopitelnou a přijatelnou. Může však být matkou Boha? Může mít Bůh, Stvořitel nebe i země, všeho viditelného i neviditelného, existující dříve než všechno ostatní, Matku? Stojíme zde před tajemstvím, do něhož můžeme proniknout jen skrze Boží vůli. V církvi se nejprve název „Matka Boží“ nevyskytuje, podobně jako v Písmu, je tam jen věcně obsažen. Slovní spojení „Matka Boží“, se začíná užívat od 3. století. Pojem „Theotokos – Bohorodička“ se poprvé objevuje v modlitbě „Pod ochranu tvou“, zachované na egyptském papyru ze začátku 4. stol. Rozšířil se bez překážek, dokud proti němu nevystoupil Nestorius. Nejdříve se musíme zadívat na Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, u kterého celý problém začíná. První bludnou nauku začal šířit Arius, který popíral Kristovo božství. Následovala řada dalších mylných učení, která pro změnu oslabovala Kristovo lidství, začala popírat i božství Ducha svatého atd. Ale Ježíš Kristus je dokonalý Bůh a dokonalý člověk. Jsou v něm dvě přirozenosti (božská a lidská) nesmíšeně, neproměněně a nerozlučitelně spojené v jedné božské osobě. Osoba používá přirozenosti a jejích schopností ke své činnosti. V Kristu má tedy druhá božká osoba pro svoji činnost dvě přirozenosti: božskou a lidskou. Proto mohl Ježíš říci: „Dříve než byl Abraham, já jsem“ (J 8,58) ale i : „Má duše je smutná až k smrti“ (Mt 26,38). Z evangelia je jasné, že jde o tutéž osobu, která promlouvá a jedná jako člověk i jako Bůh. Protože si Nestorius nedokázal představit, že by Syn Boží mohl během ukřižování trpět nebo že by mohl být tříměsíčním děckem, nemohl ani připustit, že by se narodil z Marie. Proto vystoupil proti titulu Bohorodička, protože nezrodila Boha, nýbrž člověka, na kterého následně sestoupilo Slovo.
11│ Duchovní stránka Maria ve svém těle počala člověka, nemohlo tomu být jinak! Ale je-li Ježíš „pravým Bohem“ a zároveň „pravým člověkem“, Maria může být směle nazvána Matkou Boží. Můžeme přesněji řečeno tvrdit, že Maria je matkou osoby, která je Bohem; není matkou božstva – ona jen dovolila, aby se jedna osoba Božské Trojice, Syn, ztělesnila v zájmu uskutečnění spásy. Jak již bylo zmíněno, Nestoriovo učení odsoudil a Marii za Matku Boží prohlásil koncil v Efezu. Když se večer téhož dne rozšířila zpráva o prohlášení Panny Marie Bohorodičkou, bylo osvětleno celé město a lid s pochodněmi doprovodil koncilní Otce domů. Na poděkování byla v Římě za papeže Sixta III. vystavěna bazilika, zasvěcená svaté Boží Rodičce, později nazývaná Santa Maria Maggiore, nejstarší kostel Mariin na Západě. V roce 1931 zavedl papež Pius XI. svátek Mateřství Panny Marie, který dnes slavíme 1. ledna. připravila Blanka Ocovská Použitá literatura: Jean-Claude MICHEL, Kdo jsi, Maria?, Kostelní Vydří 1995 P. Metoděj MINAŘÍK, Mariánská dogmata, Kostelní Vydří 1991 H. PETRI, W. BEINERT, Učení o Marii, Olomouc 1996
GLOSA O EMPATII „Dali byste rodičům vyměněných holčiček odškodné 10 milionů?“ zněla anketní otázka v magazínu Dnes. „Ano, výměna holčiček musela být pro rodiny mimořádně těžká. Případné peníze budou jen malou náhražkou za prožité.“ Tak odpověděla vědkyně Blanka Říhová. Odpověděla jako žena schopná vcítit se do situace, kdy má matka téměř rok u prsou milované dítě, vstává k němu za nocí, strachuje se a pečuje o něj, aby jí pak bylo odňato a nahrazeno dítětem její krve, tak vlastním a přitom tak cizím. „Ne, chci věřit, že rodiče by to ani nenapadlo. Je to nápad právníků inspirovaných americkým právním systémem.“ Tak odpověděl farář Zbigniew Czendlik. Odpověděl v duchu těch sebejistých chytráků nad nešťastným Jobem, čili jako pitomec. Když nějaký darebák osočí jiného, který hned podá trestní oznámení a dožaduje se soudní cestou tučného odškodného, jde
přece o zcela jinou záležitost, než je krutý a nenapravitelný zásah do života mladých rodičů. To pan farář patrně vůbec nepochopil. Otec Czendlik je mediálně docela známý. Před lety podruhé oddával naši megastar Lucii Bílou. Ta má sice ráda lidičky, ale teď už se potřetí rozvádí, neboť po dvou letech zjistila, že si s mužem nerozumí. Lid obecný má zas proč držet pěstičky, snad to Lucka zvládne… Ve zmíněném magazínu odpovídá Otec Czendlik celkem často. Je to jistě dobře, vždyť světská média o názor kněze většinou nestojí. Tím větší je samozřejmě jeho odpovědnost. Jestli dnes může církev slovy svých představitelů nějak pozitivně zaujmout, pak určitě schopností empatie. Ve farářově výroku jí tentokrát nebyla ani špetička.
Petr Střešňák
12 │ Reportáž
SVATOVÁCLAVSKÁ POUŤ DO STARÉ BOLESLAVI V sobotu 27. 9 jsme v pět hodin ráno vyšli od našeho kostela sv. Bartoloměje. Šli jsme poměrně rychle, abychom stihli v 10.00 mši sv. s kardinálem Vlkem. Na Rajské Zahradě se k nám připojil napůl kouzelník a napůl věřící (alespoň to tak říkal). Šel s námi jen kousek, ale slíbil že se někdy staví u nás v kostele. Po cestě jsme se modlili, zpívali a povídali jsme si. Nejvíce nás překvapil šestiletý Martínek Polák, který celou cestu šel pěšky. (Ušli jsme 17 km.) Když jsme došli do Staré Boleslavi, někteří z nás si našli místo na sezení při mši svaté. Já sice byla mezi těmi, co židli neměli, ale určitě to stání stálo za to. Nevím proč, ale když šel kardinál Vlk s lebkou sv. Václava k oltáři, přišlo mi to docela dojemné. To jsem ještě nevěděla, že tu lebku uvidím ani ne na pět metrů. Strašně moc se mi ta mše líbila, protože to bylo po-prvé, co jsem byla na tak veliké mši pod širým ne-bem. Po mši svaté jsme se šli podívat na tu lebku sv. Václava. To bylo něco neu-věřitelného, že můžu mít takovou věc téměř na do-sah ruky. Pak už jsme si šli každý svou cestou. A ten, kdo s námi nešel, udělal velikou chybu – ale příští rok to může napravit! Tereza Moučková Natanael vychází vždy první neděli v měsíci. Náklad 60ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů (10 Kč) děkujeme. Své příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail
[email protected] do 26.10.2008. Technicky zajišťuje: p.Fiala a p.Januš. ● Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.