MOTTO Paty_list_ctyrlistku_new.indd 1 Paty_list_ctyrlistku_new.indd :48: :48:05

MOTTO

Paty_list_ctyrlistku_new.indd 1

24.5.2011 15:48:05


24.5.2011 15:48:05

Jana Knitlová

Praha 2011


24.5.2011 15:48:05

© Jana Knitlová, 2011 Cover photography © Shutterstock, 2011 Veškerá práva vyhrazena ISBN 978-80-7246-550-7


24.5.2011 15:48:05

Prolog Kdykoli si Lenka později vybavovala moment, kdy ji poprvé napadlo, že s Neninou smrtí nemusí být všechno v pořádku, ucítila znovu vůni chvojí v chladné obřadní síni, překvapivě plné na to, že Nena v osmnácti odešla do Prahy a skoro dvacet let žila v cizině. Ve velkém mosazném rámu na prvním ze dvou schodů vedoucích ke katafalku byla velká fotka s její rozesmátou tváří. Lenka pod ni položila růži a šla si sednout do poslední ze čtyř řad, kde byla ještě volná místa. Až tam si uvědomila, že Neniny oči se na ni dívají, i když fotografii zakrývá košatá hlava muže v řadě před ní. Něco jí říkaly, o něco žádaly… Teprve tehdy si připustila, že to jemňounké, skoro něžné zaškrábání úzkosti v břiše, jindy v hrudi nebo v krční jamce, které v poslední době občas zaregistrovala, se datuje od chvíle, kdy se dozvěděla o její smrti. Ta chvějivá úzkost teď ztěžkla, zurčitěla pocitem, že Lenka zůstala Neně něco dlužna. Ale proč? Copak mohla vědět, že po vernisáži v Klokočné, kde se po těch letech zase viděly, zbývá Neně jen pár dní života? Vždyť překypovala energií a chutí do nové životní etapy, měla tolik plánů, tak se na všechno těšila… Vernisáž v Klokočné. Ano, tam to všechno začalo…

5


24.5.2011 15:48:05


24.5.2011 15:48:05

Kapitola 1 Don by řekl, že to není holka na první signální, napadlo Lenku při pohledu na tu dívku. Všechno na ní bylo trochu disproporční: rty skoro do poloviny tváří, vnější koutky pěkně zešikmených očí směřovaly dolů, ruce a krk měla až moc dlouhé a na svou prostřední výšku poněkud široké boky. Když se ale pohnula a promluvila, vše se nějak pospojovalo a výsledek byl pozoruhodný. Však ji taky kdekdo pozoroval, když dvěma mužům v krémových plátěných oblecích (ti byli na první signální se vším všudy) tiše tlumočila slova obnovitele klokočenské tvrze a zakladatele galerie: „Dnes se tu setkali výtvarníci, kteří se tady v kraji narodili, i když jsou teď rozeseti nejen po republice, ale i v zámoří...“ Lenka vyhledala očima Dona, který z mladé tlumočnice nespustil oči. Jeho bývalá žena Barka, stojící v davu hned vedle něj, měla z jeho zaujetí dívkou evidentně radost. A přitom všichni říkají, že na něj žárlí i teď, pět let po rozvodu! Zvláštní… Posunula se tak, aby neviděna měla ten zdánlivě harmonický pár pěkně na očích. Kdyby nebyla přímým svědkem, nevěřila by, že tenhle i ve zralém věku krásný chlap, který připomínal indiána z originálních ilustrací k Poslednímu mohykánovi, jí dnes ráno hladil záda pod noční košilí z perlově šedého hedvábí, kterou si před šesti měsíci kvůli němu koupila, a šeptal: „Nejen sexem živ je člověk. Ale chleba jsem zapomněl.“ „V autě?“ „Koupit.“ „Tak si vem koláč, snad tam Šíma kousek nechal.“ „Díky, Marie Antoinetto.“ Cestou z postele ji políbil na temeno hlavy. „Uvidíme se odpoledne v Klokočné na vernisáži. Ale jako obvykle, prosím!“ vydal rozkaz, ale vzápětí ho zjem7


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová

PÁT Ý L IST Č T Y Ř L ÍST K U

nil šaškovskou deklamací citátu, který od něj Lenka slyšela už tolikrát: „Čas na zveřejnění naší velké lásky teprve přijde.“ Jako obvykle se tedy zde jen formálně pozdravili. (Zdravit se museli, když se znali víc než dvacet let ještě ze školy, kde si svého nadějného absolventa Jiřího Donáta nechal Profesor v ateliéru jako asistenta.) Don se pak jako obvykle věnoval své bývalé Barce a známým, kterých měl všude fůru, protože i on byl známý. A že odtud s Barkou i pocházeli, znali se tu opravdu s každým. Lenku pohled na jejich vrkání zabolel. Prudce se otočila, sáhla na blízký stolek pro papírový kelímek s červeným vínem a zamířila k Evě, která tu taky vystavovala. Ta stála v zamyšlení před obrazem se štítkem Jiří Donát Vrásnění III, Čtvrtohory a byla ve své sošnosti víc než jindy věrná přezdívce Egypťanka, kterou dostala hned v prvním ročníku na Akademii. „Nic lepšího než tenhle cyklus se mu nepovedlo,“ řekla Lenka. „Zatím,“ dodala. „Zdá se ti.“ Eva se neptala, jen konstatovala, plně soustředěná na obraz. „Jak je to vlastně udělaný?“ Lenka se nahnula co nejblíž k místu, kde z plátna s tlustým okrovým podkladem vystupoval podivně znepokojující, nízký a táhlý pahorek. Krátké tahy štětce s hodně hustou barvou navozovaly dojem strupaté kůže nějakého pravěkého zvířete. „Čau, umělkyně,“ ozval se za nimi chraptivý ženský hlas. Eva byla stále ponořena do obrazu, ale Lenka se zarazila. Ten navinule nakřáplý hlas, jak ho kdysi na škole někdo charakterizoval, patříval Neně Boudové zvané fakultativní! Ale ta snad... Obrátila se. Nena! A zrzavá, jako když nastoupila na fakultu! To až během studia prošla její hlava od odstínu čerstvě vytažené karotky přes zelinkavou oxidované mědi k popelavé blond, u které setrvala až do absolutoria, než se jim ztratila z očí. Těch dva8


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


cet let jí možná přidalo pár kilo kolem pasu, kde se jí jablkově zelené bolerko trochu krabatilo, ale i to bylo sporné. Nena měla s nadváhou problémy odjakživa. Celé studium střídavě držela a porušovala nejrůznější diety, deset kilo dolů a pak zas nahoru, a od baňatosti ji zachraňovaly jen dlouhé nohy. Ty jí zůstaly, stejně jako tři důlky, rozmístěné na tvářích a čele tak rafinovaně, až budily dojem, že byla mazaná už jako dítě, když si škrábala jen ty neštovice, které ji zdobily. Vlasy se jí pořád kroutily kolem tváře a spadaly na ramena jako jemné hoblinky, stále budila dojem divoženky, která proběhla velkoměstem. Nebo bordelem, jak kdysi řekla jedna nepřející spolužačka. Až když teď vycenila zuby v koňském úsměvu počínající parodontózy, bylo jasné, že ta víla už proběhla lecčíms a běží dost dlouho... Nena kývla Lence, jako by se viděly předevčírem, a upřela zelené oči se spadajícími vnějšími koutky na Evu. „Koukám, že Egypťanka si drží svůj styl. Pořád jednou rukou a okem v Údolí králů.“ Na vteřinu napodobila postoj a gesto žen na starověkých nástěnných malbách, ale okamžitě se s chraptivým smíchem sklonila k obrazu. „Zkoumáš, jestli to není kopie? Co je to, kdo je to? A hele, Jiří Donát! Náš asistent Don! A hodně zajímavej! To mi řekněte, jak je tohle dělaný! To není jenom malba. Co je to za techniku? Restaurátorko, ty se vyznáš!“ vzhlédla k Lence. „Technika zatloukání,“ vyšlo z Eviných úst dutě, jako by i její hlas přilétal z dávné egyptské hrobky... Okamžitě se ale vzpamatovala, upřímně se na Nenu usmála a objala ji: „Ahoj, holka. Ty ses vůbec nezměnila!“ „Nápodobně. Pořád jsi stejně krásná, Evo, a sere mě to zrovna jako před těma x lety. Hele, dámy, když tady Don vystavuje, to tu asi bude, ne?“ „Tamhle ho máš,“ ukázala Lenka. „No jo. A pěknější, než když nám dělal asáka! Ta macatka patří k němu? Nějaká nová?“ 9


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„Stará. Jsou rozvedený. Aspoň pět let,“ vyletělo z Lenky tak rychle, až se sama podivila, jak moc jí záleží na tom, aby sama před sebou nevypadala jako rozvracečka pevných vztahů. „Má s ní kluka, už velkýho,“ doplnila ji Eva bezbarvě. „Ale pořád se spolu dost stýkají. Ona je teď hodně bohatá, tady restituovala pár baráků a lékárnu a ještě vede nějakou farmaceutickou firmu. Barbora Donátová.“ Obě „er“ jí v ústech zadrnčela tak nepřátelsky, až to Lenku překvapilo. Nena si ale ničeho nevšimla a jela dál. „A co ta jeho první, Dášenka?“ vyzvídala. „Všechny jsme jí ho záviděly, když jsme byly na škole.“ „Umřela,“ řekla Eva. „Brzy potom, co jsme vypadly ze školy.“ „No jasně, byla podstatně starší než on. A dost nemocná už tehdy.“ „Ale dělala pořád. Poslední rok jsem jí pomáhala... Hodně mě naučila. Byla to skvělá ženská. A restaurátorka od Boha,“ vzdychla Lenka. Nena se znovu zahleděla na Dona, který s kelímkem vína v ruce právě okouzloval vysokou a plavovlasou příčinu druhé mízy zdejšího starosty. „Takoví chlapi ať jdou do háje! Kde je nějaká spravedlnost?! Musí mu být nejmíň šedesát, ne? A pořád vypadá dobře a ženský se na něj lepěj jak zamlada.“ „O deset let víc než nám, čili pětapade,“ řekla Lenka. „To ostatní sedí.“ „Šesta,“ opravila ji Evka. „Jdu si pro minerálku.“ „Nějaká divná. Naštvaná?“ zeptala se Nena Lenky. „Je unavená, dělala tu s dětmi týden dílnu, její věci se instalovaly až dnes a ve zmatku. Už jsi je viděla?“ „Jenom dětský knížky, ty vyšly i ve Francii. Ale prej je tu hodně známá.“ „Nejen tady. Pojď.“ Lenka vzala Nenu pod paží a vedla ji do vedlejší místnosti. Dál už to nechala na ní. Nena se rozhlédla, pak přimhouři10


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


la oči a jako očarovaná se vydala ke čtyřem plátnům na pravé stěně. Každé z nich bylo podélně rozděleno na tři různě velké díly. Nena se zastavila u prvního, špinavě bílého s jemňoučkými rezavými vlákny, prorůstajícími obrazem bez ohledu na jeho dělení. „Do prdele, kde je tu nějaká spravedlnost? Na škole byla nejlepší a teď taky, kurva drát!“ „Talentu se neubráníš,“ použila Lenka svůj oblíbený slogan. „Tu chci mít v galerii!“ řekla Nena. „Ve Francii už Evka galeristu má.“ „Tady. Na Bělohorský, kousek od Hradu. Přesídlila jsem natrvalo a v září otevírám.“ Nena postoupila k dalšímu obrazu a Lenka ji nechtěla rušit otázkami. „Vytrvalost a jemná neodbytnost, se kterou Eva Králová sestupuje do dalších a dalších vrstev Země, nebo chcete-li hlouběji a hlouběji k sobě, dává šanci ke speleologii vlastní duše každému, kdo otevřeně prodlí s jejími obrazy,“ zarecitoval z rozevřeného katalogu muž, který se zastavil na prahu místnosti, a když Lenka pobaveně zakroutila hlavou, pokročil k ní. „Ukázali mi vás před vernisáží, ale pak jste se někam ztratila. Lenko Málková, dovolte, abych vám složil poklonu za přesné vystižení podstaty obrazů Evy Králové a...“ „Kosťo?! To snad není pravda!“ zaječela Nena a sevřela muže v náruči. Opatrně se vyvinul. „A hele, Nena,“ řekl nenadšeně. „Ty musíš být všude.“ „Nemusím, ale jsem. Už definitivně v Česku! Lenko, seznam se s mým kamarádem Kosťou, světovým tanečníkem a mimem, který se svou skupinou projel všechny světadíly, úžasným srandistou a...!“ „Zadrž! Konstantin Wolf, soukromník z Milevska,“ uklonil se příchozí zlehka. Teď teprv si ho mohla Lenka prohlédnout. Štíhlá střední postava, krátce ostříhané šedé vlasy, rámující obdélníkový obličej 11


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


s pravidelnými, nijak výraznými rysy. Hnědé oči, zdravá pleť. Padesát? Možná míň, možná víc. Co ji zaujalo nejvíc, byl klid, který z něj vyzařoval. Zakotvení v přítomnosti. Teď zcela soustředěn na ni. „Abych ten hold dokončil...“ Svým pevným tichým hlasem jako by postupně zavíral přívod výtryskům Neniných kvokavých výkřiků údivu nad tím, že taky definitivně přesídlil z Paříže a Nice a New Yorku a „... naposled jsi bydlel v Londýně, viď?“ „... dokončil,“ zvýšil jen trochu hlas a Nena zmlkla. „Lenko Málková, jste zajímavá žena, teď, když vás vidím živou, můžu říct, že po všech stránkách, a já bych s váma rád kamarádil.“ Lenka se usmála. „Takhle vesele se mnou už dlouho nikdo nemluvil,“ začala, ale vtom se vedle jejího nového známého objevil Don a vzal ho kolem ramen. „Kosťo, potřebovali bychom ještě pár věcí probrat, dokud je tu starosta. Čeká v krbovém sále.“ „Done! To je let! Pamatuješ, pamatujete se na mě?“ začala Nena, ale dvojice už byla skoro u dveří. „Ještě si vás najdu, Lenko Málková,“ mávl odtud Kosťa na Lenku. „Asi trhlej. Ale mile,“ řekla Lenka. „Jo holka, ten to ve světě vzal hákem. Ve Francii měla jeho skupina fenomenální úspěch, a že to jsou paznehti zhejčkaný, ve Švýcarech taky, chytili se na pár let i v Americe. Teď už nejezdil, jen s nima vždycky něco nazkoušel v londýnském studiu, snad je i sám prodával. Je úžasně schopnej, mohl by mi pomoct s rozjezdem galerie, když už je tady. Má spoustu známejch. A prachů,“ zasnila se Nena. „Hned ho zalasuju.“ Skoro vyběhla z místnosti, Eviny obrazy už ji nezajímaly. Lenka se pomalu vydala za ní. V chodbě, vedoucí na zahradu, ji zastavil vysoký a vousatý majitel galerie. „Už jsem se bál, že jste odjela, paní Málková. Musím vám ještě jednou poděkovat, že jste nám pomohla s katalogem.“ 12


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„To byla maličkost. O Evě napíšu vždycky ráda. A nejen proto, že je moje kamarádka už od Akády.“ „Honem pojďte na koláče mé ženy, dokud nezmizí. Ještě jsme si spolu ani neťukli. Aspoň symbolicky. Papír necinká, ale to víte, vodu sem musíme dovážet.“ „Rozumný řešení. Hlavně že obrazy nejsou na jedno použití,“ řekla Lenka a dala se vést do sálku s plápolajícím krbem. „Výstava se vám moc povedla.“ „Obrazy na jedno použití, to je nějaká novinka?“ zasmál se. „To jde napříč staletími.“ „Já to nesleduju, mám pořád dost starostí s rekonstrukcí tvrze.“ Než se Lenka stihla zeptat, co všechno ještě čeká na obnovu, odloupl se od skupinky u krbu Don. „Pardon, dávná posluchačko,“ vytáhl na Lenku úsměv i oslovení, kterým v prostředí, kde je ještě neznali, jasně vymezoval jejich vztah. „Staníku, můžu si tě na okamžik půjčit? Máme tu takovej problém...“ Aniž čekal na souhlas aspoň jednoho z nich, odváděl Lenčina průvodce ke krbu a pán tvrze se zmohl jen na zvolání: „Koláče, tamhle! Nejlepší jsou jabkový! Řezy hraběnčiny!“ Lenky se zmocnil takový vztek, že měla chuť hlasitě zařvat. Rychle si ucpala pusu hraběnčiným řezem. Ten hned prvním něžným útokem zkaramelizovaného sněhu, mírně zostřeným navinulými jablky se skořicí, naráz dobyl obě její patra, ale znechucení Donem i sebou samou nerozpustil. Jak může milovat někoho, kdo se k ní na veřejnosti nezná, a přitom nesnese, aby se bavila s kýmkoli rodu mužského! Cítila, že tu už nevydrží ani minutu, a skoro se rozběhla vyhledat Evu, která měla jet na rekondiční pobyt do Libšova s ní. Tam hned skočí do bazénu a vyplave všechno zklamání a ponížení, které jí tyhle situace už půl roku připravovaly. Škoda že sauna bude až zítra večer! To by teprv byla terapie! Evu našla v první výstavní místnosti v podstatě tak, jak ji s Nenou opustily. 13


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


Jen se posunula o dva obrazy dál. Teď zkoumala ten třetí, poslední, co tu Jiří Donát z cyklu Vrásnění vystavoval. Jmenoval se Zlom tektonický. Lenka vzdychla. Dost bylo Donů, aspoň pro dnešek. „Co tu chceš vykoukat? Co tě na tom tak zajímá?“ „Je tu klid,“ vysvětlila Eva zase úplně bezbarvě. „To leda. Tak jdem?“ Ale nedalo jí to a naklonila se k plátnu, jakoby rozšklebenému střetem dvou pastózních nánosů. I tady se pod nimi něco rýsovalo... „Jak jsi to myslela s tou technikou zatloukání? Na hřebíky ten podklad vypadá, ale zatlučený nejsou.“ „Tyhle se dají jen navlíct,“ řekla Eva se vzdáleným úsměvem. Lenka se dál neptala. Dávno věděla, že nemá cenu tahat Evu z jiného času a prostoru, kam někdy ulítávala, ale prostě počkat, až se sama vrátí. Mlčky prošly zahradou kolem rodinek s dětmi a už vycházely ze vrat, když se dvůr rozezvučel kytarou a bubínkem, na pavlánu v patře se zjevila tanečnice v upnutých šatech s dlouhou kanýrovou sukní, která jí bila o nohy jako příboj, když pomalu sestupovala po schodech k muzikantům na terásku před schody. „Tohle vypadá zajímavě,“ zastavila se Eva a opřela se o zídku hned u vjezdu. „Ale jen na chvilku, ať se ještě stihnem vykoupat,“ svolila Lenka. Návštěvníci si posedali na travnatý břeh kolem plotu. I Barbora Donátová získala dobré místo a teď máváním přivolávala svého bývalého muže, který se objevil v přízemním vchodu s majitelem galerie a starostou. Tanečnice se pohybovala v zadržovaném napětí a uvolnění flamenca, občas stvrdila rytmus ještě tlesknutím, občas to udělal kytarista. Don v ní s údivem poznal tlumočnici, která ho zaujala hned při zahájení. Hudba ještě víc propojila její původně nesourodé části. Bílé šaty s čelenkou jako by ji vysvlékaly 14


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


z všednosti – poslední její zbytky pak vymetla vějířem sukně. Během několika taktů si tak pročistila celý prostor terásky, aby ho mohla zcela opanovat svou vnitřní energií a radostí... „Taky se ti líbí, viď?“ stiskla mu ruku jeho bývalá žena. Don by se raději soustředil jen na tančící dívku, ale když Barka měla něco na jazyku, muselo to okamžitě ven. A něco tam bylo prakticky pořád... „Máte s Tobískem stejnej vkus,“ tlumeně se zasmála. „Víš, jak nesnáším, když mu tak říkáš.“ „Potkal ji v tramvaji,“ pokračovala neodbytným šepotem, „a tak ho to sebralo, že ji oslovil a smluvil si s ní rande. Náš Toby, představ si! Poprvé v životě sbalil holku!“ „Už byl nejvyšší čas, v jednadvaceti.“ „Jmenuje se Klára, a je teď měsíc na brigádě tady v Asku. Zrovna když Tobís... Tobymu začalo to stípko.“ „Tak proto se mu do Německa nechtělo! No, hlavně že je jeho sexuální orientace v pořádku.“ „Už jsem taky měla strach. Ale chtělo to jen čas a pořádnou holku. Je o tři roky starší než on, ale na začátek je to možná i lepší. Žila dlouhá léta ve Francii, studuje ekonomii, víc jsem z něj nedostala.“ Flamenco vrcholilo. „Půjdem jí gratulovat a seznámíme se s ní.“ Ovace. Dívka se několikrát uklonila sama, pak s muzikanty. Potom zamířila ke schodům na pavlán. „Honem!“ vyskočila Barka a vrhla se za tanečnicí, kterou naštěstí ještě před schody zastavila svým bouřlivým objetím nějaká žena, takže doběhli včas. „Ahoj, Done,“ řekla Nena, když se odtrhla od dívky. „Kláro, dovol, abych ti představila známého malíře, Jiřího Donáta, kdysi našeho asistenta na Akademii. Moje dcera Klára. A to bude tvoje paní, ne?“ „M... matka mého syna,“ vypravil ze sebe Don. Kdykoli pak si na tu situaci vzpomněl, gratuloval si, že nezůstal s otevře15


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


nou pusou. Naštěstí se Barka rozjela jako sbíječka, takže si jeho ustrnutí nevšimla. „Moc mě těší, my už jsme o slečně slyšeli, vůbec se nedivíme, že našeho Tobyho naprosto okouzlila a...“ Don vypnul poslech a zoufale se snažil zachytit Nenin pohled. Copak si neuvědomila, co je to za průšvih? Možná právě proto mu ta potvora vůbec nedala šanci. S úsměvem hleděla do očí jen a jen Barce a souhlasně přikyvovala. Lenka tu scénu pozorovala s údivem. „Nena říkala, že Dona dvacet let neviděla, ale může to být i jinak, nezdá se ti?“ Podívala se na Evu, která byla zas už někde daleko, jako když stála před Donovým obrazem. „Evo!!! Jedem?“ Eva na ni nepřítomně pohlédla a po chvilce kývla.


24.5.2011 15:48:05

Kapitola 2 Během celé hodinové cesty Eva nepromluvila, a tak byla Lenka za volantem ponechána dohadům o podivném napětí mezi Nenou a Donem i o svém vztahu k němu v souvislosti s vlastní sebeúctou. Když projely Libšovem kolem zrušené hospody a silnička se zatočila k začátku obory, Eva ožila. „Bacha, ať nepřejedem odbočku jako loni!“ Podívaly se na sebe a usmály se. Tentokrát ji neminuly. Po obou stranách úzké lesní cesty držely stráž vzrostlé borovice, pak jim do auta nahlédly ty vysazené před pár lety. „Kontrola,“ zasmála se Eva. „V pořádku,“ mávla na ně, „jsme to pořád my, jen o rok starší.“ Lenka ještě zpomalila a obě dychtivě vyhlížely, jestli uvidí nějaké bedly a jak je to letos s malinami. Parkoviště libšovského sportovního střediska vysokých škol uměleckého směru bylo už plné. Lenka si našla místo pod smrky, vydechujícími kořennou vůni, vůni Libšova. Tam dole u chatek ji ještě doplní bahenný pach Vltavy. Když tady byly poprvé jako studentky na letním výcvikovém kurzu, stály na svažitém břehu jen stany a dřevěný přístřešek pro kuchyň. Mýt se chodili všichni do bystře proudící vody a večer na pivo do libšovské hospody. Od té doby se mnohé změnilo: řeka po regulaci už skoro netekla, na palouku postupně přibyly umyvárny, bazén, hřiště, hlavní budova s jídelnou a bufetem, kde se dalo koupit pití, když hospoda ve vsi přestala fungovat. To podstatné ale zůstávalo: rozlehlé lesy stále osvěžovaly kraj svým dechem a řeka si zachovala svůj ladný zákrut a přívětivost, když se do ní opíralo slunce, i tajemnou odtažitost, kterou vydechovala večer. Když Lenka s Evou vezly své tašky po chodníčku kolem kur17


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


tu k hlavní budově, zarazilo je zahalekání: „To je dost! Kde se couráte?“ „Jé, Petro, vy už jste tady?“ zamávala Lenka ke kurtu. Ten, kdo znal jen krajkové obrazy s hudebními náměty, které vycházely z jejích prstů, byl při osobním setkání s Petrou Lavičkovou překvapen, když mu pevně, někdy až trochu bolestivě stiskla ruku žena připomínající nejspíš sportovní trenérku. I když vždy dokonale sestříhané krátké vlasy a opečovaná pleť hovořily o špičkových salonech a občasný jemný závan Lancômu o vkusu při výběru a aplikaci parfému, mentálně kolem sebe šířila pach tělocvičny. „Už jsme se dvakrát koupaly a třikrát jsem Líbu porazila,“ zvýšila Petra hlas, jako by vysoký síťový plot měl v popisu práce vracet na kurt nejen míče, ale i zvuk. „Ještě servis a bude to počtvrtý,“ zamávala na ně z druhé strany kurtu uřícená Líba. Kostěný hřeben, kterým měla sepnuté oříškové vlasy, jich dobrou polovinu neudržel. Padaly jí do očí ve zpocených pramíncích a ona si je pořád odfoukávala. „Ahojte.“ „Za deset minut ať jste v bazénu!“ vydala rozkaz Petra. Pak se napřáhla a poslala k Líbě úplně jednoduchý míč. Tu to tak překvapilo, že ho nevzala a s úlevou se zasmála. „Konec Japonec!“ Dohonila Lenku na chodníčku a upřímně ji objala. „Bydlíte vedle nás! Hoďte sebou, jsem zvědavá na všechny novinky!“ Z nich čtyř byla Líba jediný civil, stavební inženýrka. Kdo by je neznal, přisoudil by její prozaické povolání Petře a na krajkářku by tipoval spíš ji, mile zaoblenou po všech stránkách včetně hlasu. Její muž Vojtěch Klapý, architekt se sportovní minulostí i přítomností, jak se s oblibou představoval, jí říká Libundo, ona jemu Vojtíne. Tvoří spolu dokonalý pár a se dvěma dcerami i dokonalou rodinu. „Jedinou úplnou ve čtyřlístku!“ zdůrazňuje ráda, když u toho přítelkyně nejsou: „Petře muž umřel a dcera se brzy vdala do 18


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


ciziny, Lenku i jejich dvě děti spolužák Málek dost brzy opustil, Eva sice má svého báječného botanika Rudolfa, ale bez dětí to není ono.“ Často dává k lepšímu, že ona si své štěstí zajistila v okamžiku, kdy ke sňatku i k přijetí jména Klapá svolila pod jedinou podmínkou: „,Když už budu kvůli tobě klapat celej život,‘ řekla jsem Vojtínovi, ,trvám na tom, aby to klapalo i mezi námi. Což se taky stalo,‘“ končívá své vyprávění, které léty nabylo na vybroušenosti. Do rekondičního klubu absolventů uměleckých škol ji vzali na přímluvu všech tří absolventek. „Koukám, Leničko, že váš čtyřlístek už je zase pohromadě,“ řekl správce areálu, když dával Lence klíč od chatky. „Hned u vody, jako obvykle,“ dodal. „Tak ať si to tu užijete, má být hezky.“ „My si to užijem za každýho počasí, pane Vaněk,“ usmála se na něj Lenka. Byl jí milý, a nejen proto, že ztělesňoval všechny příjemnosti Libšova. Jeho kulatý obličej, vroubený ježatými slámovými vlasy, vyzařoval vlídnou úsměvnost sluníčka, jak ho kreslí děti a naivní malíři. Protože největší novinkou bylo nečekané setkání s Nenou, probíraly je pak v bazénu tak důkladně, až se ukázalo, že Petra o Nenině definitivním návratu už ví, a dokonce u sebe v garsonce, příslušející k jejímu nedávno vybudovanému půdnímu bytu na Starém Městě, ubytovala už na jaře její dceru Kláru, která tu chce pokračovat ve studiích ekonomie a zatím dělá nějaké brigády. „Jak to, že jsi nám o tom vůbec neřekla?“ divila se Lenka. „S Klárou jsem se prakticky neviděla, byla celé dny pryč, tlumočila. A Nena zas hned odjela, aby to ve Francii všechno uzavřela. Jo, chtěla doporučit nějakého architekta na úpravy galerie, kterou koupila spolu s bytem, tak jsem ji zkontaktovala s Líbiným Vojtou.“ „Vojtín to udělal rychle a stavba už jede,“ potvrdila Líba od kraje bazénu, kde si čisticí tryskou masírovala povolené břicho, až vlálo jak prapor. 19


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„Takže jsme o Neně nevěděly jen my dvě?“ Lenka se podívala na Evu, ale ta pokrčila rameny. „Mně nechyběla.“ „Buďte šťastný, holky, že vás vynechala. To, co mi ta její slavná Klára udělala, bych nepřála nikomu.“ „No počkej, co? Já nic nevím!“ Líba se dvěma rychlými tempy vsunula mezi Petru a Lenku. „Vůbec jsem neměla chuť o tom mluvit. Skončilo to dost rychle a hodně nepříjemně,“ řekla Petra. „Za měsíc jsem ji zas vystěhovala.“ „Co ti provedla? Povídej, přeháněj!“ Líba se strašně ráda dozvídala o skandálech. „Ačkoli jsme byly dohodnuté, že bude užívat jen garsonku, jakmile jsem odjela na pár dní do Holandska podívat se na miminko, udělala obrovskej mejdan i v mém bytě.“ „A poničila ti to tam!“ „To ne. Nejdřív jsem ani nic nepoznala. Dozvěděla jsem se to od někoho, kdo tam taky byl...“ „No... snad se tak moc nestalo,“ začala Eva, ale Petra se nedala. „To nejpodstatnější! Nedodržela dohodu a ani pak se mi nesvěřila. Ten pocit, že mi kvartýr prolejzali cizí lidi! Klára je přesně jako Nena. Neupřímná, ambiciózní, soustředěná jen na sebe a na své cíle. Dovedete si představit, jak ta vyváděla, když jsem její úžasnou dcerušku vyhodila. A když se pak sama přesunula do Prahy, vůbec se neozvala. Ten byt s galerií má na Bělohorský. Dobrá adresa. Zřejmě se ve Francii dost napakovala. Vsadím se, že do ní co nejdřív někde vrazíme. Ta bude všude. Ale dost o ní, přece si tu nebudeme kazit náladu.“ Nekazily. Večer při vychlazeném chardonnay pozorovaly, jak se nad zákrutem řeky pomalu vysunuje měsíc jako bledá karlovarská oplatka. „Máme to za pár, v pátek je úplněk,“ řekla Eva. „To se nevyspím. Ale tady mi to nevadí.“ 20


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„Skvělý, že jsou tu zase šermíři. Já tak miluju, jak ty jejich kordíky krásně cinkají,“ vzdychla Líba. „Ty kordíky jsou šavle, kolikrát jsem ti to říkala,“ opravila ji Petra přísně. „Ale jinak to sedí. Jsou slušný, neřvou, nemračej se, neožíraj.“ Šermířský oddíl škol uměleckého směru, tak dobře založený a vedený, že už pár let sbíral ceny na mnoha republikových a občas i mezinárodních turnajích, měl tradičně své soustředění souběžně s jejich rekondičním klubem a fungovalo to k oboustranné spokojenosti. Šermíři se chovali rytířsky k sobě, k personálu, k zařízení střediska i k okolí. Ráno v sedm už je bylo vidět na orosené trávě u bazénu a pak byli v pohybu až do večera. Kromě siesty, kdy zmoženě odpočívali na trávníku pod velkou břízou a poslouchali pohádky, které jim četl jeden z manželské dvojice trenérů. Členky klubu si na tu milou společnost zvykly tak, že by jim přívětivé klima, které je provázelo, nenápadná, ale stálá energie, kterou vyzařovali, i ševelení zbraní chybělo stejně jako vůně vody a lesů. „Jsem moc ráda, že Šímu na jaře vzali. Doufám, že jim nezkazí reputaci.“ „Šimon se dal na šerm? No to je úžasný!“ zajásala Líba. „Ovšem teď budou naše holky už úplně ztracený. Jen aby se mi doma nepozabíjely.“ Nebylo tajemstvím, že Líbina sedmnáctiletá dvojčata Luisa a Charlotta byla už pár let do Lenčina syna Šimona, který studoval třetím rokem sochařství na Akademii, zamilovaná. Kvůli němu jejich vrozená soutěživost, umocněná tím, že okolí neustále porovnávalo, která je hezčí, chytřejší, milejší, hrozila nabýt patologických rozměrů. „Jak to, že jsme ho neviděly na večeři?“ zajímala se Líba. Už teď doufala, že se jejím dcerám co nejdřív podaří najít dokonalé partnery a založit rodiny právě tak šťastné, jako byla ta její. Šimon, kterého znala odmalička, se jí zdál velmi vhodným adeptem. Občas dokonce vytkla Lence, že mu neobstarala bra21


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


tra dvojče. Pak by stačilo jen vhodně je spárovat a vše by bylo jednoduché a slunné, jako byla ona sama a jak to měla ráda. „Něco dodělával, přijede teď v devět.“ „Vlakem do Mezimostí? Zajedu pro něj,“ nabízela se Líba. „Ještě jsem se skoro nenapila.“ „Dík. Někdo ho přiveze.“ „Někdo tady z oddílu? Holka? Chodí s ní?“ nakladla Libunda bleskurychle otázky, kvůli kterým jí kamarádky říkaly vyšetřovatelka. Lenka všem s úsměvem dolila. „Tak na Libšov, ať je nám tu dobře jako obvykle.“ Dva dny intenzivního střídání powerjógy s pilates a rekondičním cvičením, prokládané plaváním, dokonale rozpustily napětí uplynulé sezony a přivedly je do stavu blaženého uvolnění, které ještě znásobila večerní sauna. Nikdo tu nikoho nesoudil, nikdo se na nikoho nemračil, na úzkých chodníčcích mezi chatkami si s úsměvem vegetativní spokojenosti ustupovali z cesty ochotně, ale opatrně, aby nepošlapali hortenzie, které na to všechno pohlížely s laskavou vznešeností. Třetího podvečera, kdy už bylo docvičeno i doplaváno a jen z horního hřiště podávali šermíři cinkavou zprávu o své neúnavnosti, se čtveřice kamarádek zdržela v bazénu, aby se oddala bláhovému pokusu o rekonstrukci akvabelního vystoupení z mladších let svých i Libšova… Jediná Petra si figury nejen pamatovala, ale byla schopná je i provést. Ostatní tři se spíš topily smíchy nad cizí i vlastní nešikovností. Nebylo divu, že první zásah dostala do ramene právě Petra, která odpovědně šlapala vodu ve snaze dát tomu blbnutí nějakou formu. „No fuj, co je to za...“ „Auuuu!“ Evu, která se právě vynořila a zalapala po dechu, to zasáhlo do hlavy. „Co se děje?“ Třetí meruňková pecka dopadla na hladinu těsně vedle Libundy. „Který prase! Do bazénu!!!“ Petra vzhlédla k terase hlavní budovy, odkud nálet přicházel. O zábradlí se tam opírala Nena 22


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


v dlouhých rudých šatech, smála se na ně a mávala. „Ahoj, mesdames! Jásejte, zpívejte, už je nás zase pět!“ „To je radosti,“ poznamenala Petra tiše a trochu otráveně vylezla z bazénu. „Proč sem přijela?“ podivila se Líba. „Aby nám zkazila Libšov,“ řekla Petra. „No no no,“ užila Eva své oblíbené zklidňující citoslovce, kterým se často a zdárně vyhýbala nevítané konfrontaci. Fungovalo to: napružené protějšky chladly, nenápadně stahovaly hlasitost svých replik a obrušovaly jejich ostří. Na Petru to ale nezapůsobilo. „Otevřeli jsme si tu studánku s živou vodou a emigranti nám ji přijeli vypít,“ ohradila se svou oblíbenou replikou. To už k nim Nena seběhla, rudé šaty letěly na trávník a ona se jen v rudých kalhotkách vrhla do bazénu. „Bacha, je tu mládež!“ ukázala Líba na hřiště, kde spolu dvojice zápolily tak lehce, jako by tančily. „Jen ať se poučej, kluci.“ „Myslíš, že jsou zvědaví na babičky? A skoro polovina je holek.“ „Mezi nima je i můj syn, tak pozor. Co tu vlastně děláš?“ zeptala se Lenka. „Budu s váma cvičit, plavat a chlastat.“ „Ale tady je narváno, hlásíme se už na jaře,“ řekla Petra. „Volala jsem na katedru, vždycky se prej něco najde. V nejhorším si dám matraci k některý z vás. Petře jsem přece říkala, že možná přijedu.“ „Před půl rokem!“ „Ještě včera jsem nevěděla, jestli mi to vyjde.“ Nena se nadechla a zamířila k protějšímu konci dost slušným delfínem. „Co se divíte? Fakultativní jednou, fakultativní vždycky,“ usmála se Eva. Přezdívku fakultativní si Nena vysloužila hned zkraje stu23


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


dia, když dala jasně najevo, že se nehodlá k ničemu zavazovat: povinné předměty byly pro ni volitelné a i svá přátelství a lásky brala jako něco, z čeho je možno kdykoli vycouvat. Nejen profesoři tomu říkali nezodpovědnost, pořád to s ní bylo nahnuté, ale vždycky se jí podařilo to nakonec nějak skoulet, k někomu se přitřít, někoho okouzlit. Když si na sklonku studia až ve vlaku rozmyslela fakultativní lyžařský zájezd na Chopok, vystoupila prostě v Pardubicích a pak přinesla potvrzení, že se jí rozbouřilo slepé střevo. Netratila na tom, zaplatila to pojištovna. Že připravila o místo někoho, kdo by si rád zalyžoval, jí bylo jedno. „Ale exhibovat nahoře bez by nemusela,“ zamračila se Petra. „Šermíři ji stejně mají v kuklách rozčtverečkovanou,“ usmála se Líba. „Kukly mají včelaři, tohle jsou masky.“ Petra měla ráda pořádek i v názvosloví. „Na pětačtyřicítku nemá tak špatnou figuru,“ poznamenala Eva. „Ale tlustej pas. Do Playboye by ji nefotili,“ řekla Líba škodolibě. Z jejich čtveřice měla ona problémy s malou nadváhou. Už nikdy se nezbavila baculatosti, která se někdy kolem patnácti u dívek dostavuje a s dospělostí mizí. Jí přešlo pubertální sádlo rovnou do poporodního a pak drželo, ať dělala, co chtěla (dlužno říct, že spíš chtěla, než dělala). „Vojtín mě má rád takovou, jaká jsem. Na ženách musí být co poplácat,“ chlubila se a současně i utěšovala. „Kromě Evky by z nás v Playboyi neuspěla žádná,“ uzavřela Lenka, když za Líbou vystupovala z bazénu. Jen Petra pohrdla schůdky, vzepřela se na rukou a pružně se vytáhla rovnou na chodníček u bazénu. V dámské části umyváren byly čtyři sprchové kóje. Nena obsadila hned tu vedle Petry a Líbě, která si vždycky se vším dávala na čas, nezbylo než se sprchovat s Lenkou. „Ať jste měly jakýkoli program, měníme ho!“ hlaholila Nena. „Dneska se jde do libšovský hospody!“ 24


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„Tu už dávno zrušili. Večer máme vždycky saunu, v devět, po šermířích. A předtím se trochu předpijeme, aby bylo co potit,“ Líba zvýšila hlas, aby v šumění sprch dolehl až k Neně. „Sauna? To za mejch mladejch let nebejvalo.“ „Postavil ji asi před deseti lety ještě Suk. Jedno léto tomu věnoval, hlavně lyžaři mu pomáhali, Petra taky makala.“ „Jak ještě? Souček už je v penzi? Šel předčasně?“ „Předčasně, rovnou do penálu. Infarkt. Ale obrečeli jsme ho všichni, nejen jeho oddíl…“ „Jak mohl bejt starej?“ „Jako my teď,“ zavolala Petra, ale protože těsně předtím už zavřela vodu i Líba, to stručné sdělení rozřízlo prostor s nepříjemnou naléhavostí, odrazilo se od mokrých kachlíků a zůstalo viset v páře, která zalehla umyvárnu. Když už se zdálo, že odtud vytlačí i všechnu radost a energii, kterou si z bazénu přinesly, navinule nakřáplý hlas mu to překazil: „Dneska se předpijeme šampaňským, dámy! Zvu vás!!!“


24.5.2011 15:48:05

Kapitola 3 „Jsem v chatce číslo 4, v první řadě hned pod bazénem! Měla jsem štěstí, jedný flétnistce se rozjela angína a musela odjet,“ volala Nena, když po schodech na dolní terasu, kde už přítelkyně seděly s pohárky vinného střiku, vlekla kbelík studené vody, ze které vystrkovaly blýskavé hlavičky dvě lahve českého sektu. „Když člověk nezesrabí, vždycky se dostane tam, kam chce!“ „Tak se tu přece jen upíchla,“ konstatovala Petra tiše a suše. „Jdu pro další buráky.“ Nena postavila kbelík, sedla si na Petřinu židli a hned začala otevírat první lahev. „Koukejte dopít, nebo vám to vyleju!“ Petra přinesla talířek s oříšky a beze slova se vrátila pro židli. „Jak jsme to říkaly? Střízlivé nás nedostanou?!?“ Nena nesmlouvavě nalévala jeden pohárek za druhým. Jen Eva zakryla okraj toho svého rukou a mlčky ukázala na minerálku, kterou měla vedle židle. „Tak na přátelství, mesdames!“ řekla Nena. „Že jste se nezměnily a že si pořád máme o čem povídat. To mi ve Francii chybělo, práce skvělá, ale pořádně pokecat nebylo s kým.“ „Proto ses vrátila?“ zeptala se Lenka. „I proto. A taky že mě vždycky bavilo být tam, kde se něco zajímavýho děje. Teď tady upravuju galerii, od září už tam všechny můžete vystavovat.“ „A co já, civil?“ vzdychla Líba. „Ty ji přece pomáháš dát do kupy.“ „No moment, Líba mi teď dělá dozor v Malovicích,“ ozvala se Lenka. „Lenka restituovala rodinný statek kousek odtud,“ vysvětlila Neně Eva. 26


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„V hrozným stavu mi to jezeďáci nechali. Dlouho jsem neměla na opravu, až teď na jaře. Přes léto bych to chtěla mít.“ „Neboj, sehnala jsem ti tam dobrou partu, teď už to stačí dvakrát týdně zkouknout,“ klidnila Lenku Líba. „A u Neny to jde ohromně rychle. Za čtrnáct dní bude hotovo.“ Nena všem dolila, sáhla po druhé lahvi, která se chladila v kbelíku, a začala odstraňovat staniol na uzávěru. „Ve Francii jsi malovala? Nebo jsi tam taky měla galerii?“ zeptala se Eva, když si nalila minerálku. „Teda nejdřív to bylo dost tvrdý. Roční Klárka, já neuměla jazyk. Naštěstí byl Raymond velkorysej. To víte, šlechtic ze starého rodu. Vzít jsme se nemohli, na to si najal kamaráda, ale umožnil mi, abych mohla rok chodit do jazykového kurzu a věnovat se jen Klárince, kterou miloval, protože ona byla a je výjimečně roztomilá. Bohužel si na něj vůbec nepamatuje, umřel, když jí byly tři roky. Ale zdědila po něm noblesní chování a jejich rodové znamení, hnědou skvrnu...“ „Velikosti mexického dolaru?“ neodpustila si Petra. Nena narážku na Limonádového Joea nepochopila. „Proč dolaru, když byl Francouz? Tu skvrnu mají přesně pod srdcem a má tvar Gaskoňska, asi takovýhle,“ naznačila obrys. „Měli tam panství. Bohužel jen do pádu Bastilly.“ „A cos tam vlastně dělala? Malovala?“ „Malovat ve Francii, když člověk není Dalí ani Picasso? Vrhla jsem se na organizaci umění mimo Paříž. Mají tam úžasnou síť kulturních domů, stačilo nabídnout něco zajímavýho a získat na to prachy.“ „A cos jim nabízela?“ „Většinou něco odtud. Byla jsem tam legálně vdaná, posléze rozvedená, občas jsem sem zajela, oslovila malý divadlo, konzervatoř, sbor, začínající muzikanty. Někdo pak o produkci napsal a vedle v okrese hned chtěli taky, takže ve výsledku jsem jim to tam českou kulturou prošpikovala jak králíka.“ 27


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


Nena se zarazila: „Dobrej příměr, s tím králíkem,“ pochválila se, „bude se hodit, až v tisku rozjedu propagaci galerie.“ „A že ses nám neozvala, když jsi sem jezdila!“ „Měla jsem to vždycky na minuty: jediná příbuzná, se kterou jsem nepřerušila styky, bydlí v Kolíně. Někdy jsem ani neměla čas koupit tu Kláře Čtyřlístek, kterej ráda četla. Shánění umělců bylo na prvním místě. A vyplatilo se, výborně jsem se tam zavedla. Kdo mohl vědět, že přijde revoluce a všechno bude zas jinak…“ Eva s Lenkou na sebe vědoucně mrkly, Libunda ale nadšeně vzdychla: „To je úžasný, že se ti to povedlo! Spousta lidí se tam nechytla.“ „Měla jsem štěstí,“ začala Nena skromně. „Ale taky motiv: aby Klára chodila do dobrejch škol a měla všechno, co potřebuje, když už nemá oficiálního fotra. A to se podařilo. Je báječná! No uznej, Petro, ty ji znáš!“ Petra do sebe z rozpaků obrátila skoro půl skleničky, než ji napadla odpověď, ale to už Nena pokračovala: „Já se na tebe vůbec nezlobím, žes ji ze dne na den vyhodila z bytu, i když teda pro mladou holku samotnou v cizině to musel být šok. Ale když se mi to rozleželo, došlo mi, že co ji nezabije, to ji posílí. A všechno jsem ti odpustila.“ Nena rozlila přítelkyním druhou polovinu druhé lahve a zvedla skleničku: „Nemáte představu, jak jsem ráda, že jsem zase s váma!“ natáhla ruku Petřiným směrem. Ta usoudila, že nemá cenu na těch pár dní dělat dusno, a připila si s ní jako první. „Já se snad měla vrátit dřív, to je taková pohoda, všechno tady!!!“ Čtyřlístek neodporoval, ale ani nepřitakal. Nena si toho nevšimla. Vždycky vnímala jen to, co chtěla. Teď si zabušila do galusky nad pasem. „Od zítřka jdu tvrdě na věc: tenhle a tenhle fald musí pryč! Chce to přísnou dietu, jen maso a zeleninu, cvičit naplno a v pauzách makat v bazénu.“ „Máš smůlu. Třetí den pobytu je vždycky volnej,“ oznámila 28


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


Petra se špatně skrývanou zlomyslností. „Výlety, flákání u bazénu, co kdo chce.“ „Tak se přidám k šermířům.“ „To nejde, Neno, mají úplně jinej režim,“ řekla Lenka chlácholivě. „Takže výlet! Aspoň pětadvacet kiláků,“ rozhodla Nena. „To si klidně jdi, ale my si dáme dopoledne flákání kolem bazénu a po obědě si vezmem lodě a jedem do hospody v Puškvorci,“ prohlásila Petra. „Tam pivo, tlačenka, utopenci a semafor. Tradic je tradic, jak pravil Suk. Večer to vypotíme v sauně.“ „No tak dobře,“ vzdychla Nena, „začnu až od pozejtřka. Ale tlačenku si nedám.“

Protože Nena odmítla potupné sezení na dně kánoe, musely vytáhnout tři lodě. Petra, sportovně nejschopnější, jela sama, Evka na kormidle s Líbou a na Lenku zbyla Nena na háčku. Na to, že skoro dvacet let neměla pádlo v ruce, si vedla slušně. Jen kdyby aspoň na chvíli zavřela pusu. Nejdřív zopakovala, že se na Petru opravdu vůbec nezlobí, protože se už konečně naučila odpouštět. Odpustila dokonce i svému otci, důsledně mu říkala Sádloň, že je opustil, když jí bylo pět, a jediné, co jí nechal, bylo nemožné jméno Jasna Boudová. Naštěstí měla už ve dvou letech tolik rozumu, že si začala říkat Nena, a to jí zůstalo. Ovšem jakmile se jí ve Francii začalo dařit, Sádloň se přihlásil a i teď neustále otravuje. Chce z ní vyrazit nějaké kontakty, možná i prachy. Ale přestože se i na něj Nena dívá shovívavě, neuvidí od ní ani korunu za to, jak se k ní a k mámě zachoval. A se svou Klárou ho neseznámí. Ta je měkká, určitě by jeho citovému vydírání podlehla, což Nena neudělá ani omylem, protože... Otázka, zda se během svých návštěv v Praze někdy neviděla s Donem, teď nebyla namístě, a tak Lenka vypnula poslech a naplno ponořila pohled do lesnatých kopců kolem Vltavy, ob29


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


čas prosvětlených šťavnatou loukou, blíž k Puškvorci i poli s nažloutlým žitem. Pár osamělých obláčků, které jako by někdo vystřihl z bílého papíru a na sytě modré nebe přišpendlil, potvrzovalo správcovu předpověď počasí. Až když už se v dálce objevila kostelní věž a statky a chalupy Puškvorce, začala vnímat mastné pleskání křídel kachen dosedajících u břehu na vodu a posléze i Nenin hlas: „Ty se na mě zlobíš?“ Nena přestala pádlovat a pootočila se k ní dozadu. „Ne. Proč?“ „Že nic neříkáš.“ „Dívám se. Mám to tu ráda. Je to tady takový... útěšný.“ „Hm. Ale já se tě ptala na Evu. Vždycky byla trochu jiná než my, ale teď je vyloženě... divná... A přitom má úspěchy po světě a určitě spoustu prachů.“ „To určitě,“ přisvědčila Lenka trochu zlomyslně. „A muže prej má taky skvělýho. Botanika, říkala Líba.“ Lenka se pohledem přesvědčila, že loď s Evou na kormidle je dostatečně daleko před nimi, a pak teprve odpověděla: „Ona nemohla mít děti a trápí ji to, zvlášť když je s náma. My všechny máme po dvou, a i když to nebylo jednoduchý, aspoň pro mě, jsou tu.“ „Petřina dcera je vdaná v Holandsku, to vím, a Libunda má ty dvojčata, ale že máš kromě toho šermíře ještě něco dalšího...“ „Táňu. Osmnáct. Teď byla půl roku na střední v Brightonu, aby si dodělala angličtinu. A na léto si ještě sehnala nějaké cvičení s dětmi, takže tam zůstává až do září.“ „Hm, šikulka. A Málek se na vás vykašlal kdy?“ „Před dvanácti roky.“ „Vidíš, a na škole jsme vám všichni záviděli, jak k sobě báječně jdete. Někoho má?“ „Pořád někoho měl...“ „A ty, Leny? Neříkej, že jsi sama!“ 30


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


„Já... jsem neměla čas, musela jsem živit děti. Práci mimo Prahu jsem kvůli nim nebrala, takže to bylo někdy dost těžký. A neříkej mi Leny!“ „Ale teď už finanční starosti nemáš.“ „Teď je to dobrý. Proto si můžu dovolit dát dohromady Malovice.“ „Stejně, holky, jak vy jste se všechny vypracovaly! No já si taky nemůžu stěžovat, akorát že nejsem přímo v oboru. Teď ale bys na chlapa už čas měla, ne? A je někdo?“ „Kontruj, pořádně, a teď zaber!“ zařvala na ni Lenka. Nena poslechla, jejich kánoe lehce vklouzla mezi dvě už přivázané a jen Lenka věděla, co zaháněla tím zbytečně zvýšeným hlasem. Ale představa Dona zakusujícího se do posledního kousku koláče s bezohledností tak upřímnou, že mu ji nemohla vyčítat, se chvíli zahnat nedala. „Pádla radši berem,“ řekla zas už klidně a první vykročila pěšinkou kolem hřbitovní zídky, čerstvě natřené vápnem, ke kostelíku, kde na ně čekala trojice kamarádek. „Holky, stoupněte si k portálu pod kříž, víte, že Vojtínovi musím všechno dokumentovat,“ rozkázala Líba. „Nevěřil by ti, že jsme tu s tebou my?“ podivila se Nena. „Ale ne. My spolu prostě prožíváme i to, co dělá každej sám. On mi zas ukazuje fotky z těch svejch cyklistickejch maratonů a divokejch vod,“ vysvětlila Líba. „Chcete mít snad památku, ne? Zvlášť když tu máme tak vzácnou návštěvu,“ řekla se servilností, přehnanou jen tak, aby Nenu ještě potěšila a ostatní ji mohly brát s humorem. Zastavila asi desetiletého kluka v tričku s nápisem Kiss me, který je právě míjel, a vtiskla mu do ruky aparát. „Budeš tak hodnej? S tím křížkem, kdyby to šlo. Ale hlavně ať tam nejsme bez hlav. Víš, kde se to mačká?“ Pohlédl na ni s útrpným úsměvem mládí, které už vyrostlo na počítačích a mobilech, trochu poodstoupil, aby co nejvýhodněji zabral skupinku uprostřed s Nenou, jež zvedla své pádlo 31


24.5.2011 15:48:05

Ja na K n it lová


jako královna žezlo, zmáčkl spoušť, pak je zvednutím ruky zadržel na místě a obratně udělal další snímek. „Jedna fotka hezčí než druhá! A jsme tam i s křížkem!“ jásala Libunda, když se podívala na displej. „Nena pod ním vypadá jak svatá! Jsi úžasnej, díky!“ Kluk jen mávl rukou a pokračoval k řece.


24.5.2011 15:48:05

Kapitola 4 Hospoda U Voraře vypadala nevábně, a nejen zvenčí. Dlouhá vlhká chodba ústila do rozlehlého sálu se spoustou židlí podél stěn. I ten vydechoval pach plísně a mohl být příjemný, snad jen když kamna musgravky v rohu sálala a vyhrávala tu dechovka nebo se u míchacího pultu tužil nějaký DJ. „Brrr, tady je to hnusný,“ otřásla se Nena. „Nepůjdem jinam?“ „Když do Puškvorce, tak k Vorařovi,“ řekla Petra nekompromisně. „Výčep je lepší.“ „Jestlipak tam bude náš pan hostinský?“ zasnila se Libunda. „A jestlipak ho ta jeho semetrika pošle pryč a bude nás se zamrzlým ksichtem obsluhovat sama?“ přidala se Lenka. „To dělá od té doby, co sem chodíme,“ vysvětlila Neně. „Ta restaurace na náměstí vypadala líp,“ zkusila to ještě Nena. „Tradic je tradic,“ ozvalo se sborově. „Užije se tady, uvidíš,“ dodala Líba. Ve stísněném výčepu s rohovým oknem a dveřmi do kuchyně bylo zahuleno a veselo. U dlouhého stolu podél stěny slavila partička místních narozeniny svého kamaráda a na ně zbyl stůl přistrčený jednou stranou k zinkovému pultu s pípou. Jen tak tak se tam vešly. To už je jednu po druhé – jako neznámý a možná nebezpečný hmyz – nabodávala pichlavýma šedomodrýma očima žena asi tak jejich věku, která seděla se štamgasty. Dalším pohledem nabrala jak na vidle hezkého tmavovlasého muže, který seděl vedle ní, a nasměrovala ho k otevřeným dveřím kuchyně. Když za nimi zmizel, vstala a zamířila k příchozím. Měla úzkou, trochu ztrhanou tvář s pravidelnými rysy a její postava, ve dvaceti asi pěkně štíhlá, se ustálila na hubenosti, která ji celou ještě přiostřovala. „Co to bude?“ zeptala se bezbarvě. 33


24.5.2011 15:48:06

Ja na K n it lová


„Jako obvykle,“ usmála se Lenka. Žena nereagovala. „Pět piv, pět tlačenek, utopence a semafor.“ „To jídlo jen pro čtyři, já mám dietu,“ vzpomněla si Nena. Hospodská se zatvářila, jako by dostala ránu, kterou čekala. „Semaforů pět nebo čtyři?“ „Ale kdepak, už léta si přece dáváme jen jeden dohromady,“ řekla Lenka vstřícně. „Co já vím? Tady projde lidí.“ Líba Nenu pod stolem kopla. „Vidíš, nesnáší nás,“ zašeptala nadšeně. Nena ji ale nevnímala. Nevěřícně hleděla na dveře kuchyně, které se pomalu přivíraly. Hostinská dotočila už připravená piva a zamířila s nimi ke stolu slavičů. „Liběnko, dej slečnám, jestli jdou až z Libšova, maj žízeň, my si tady zatím zahruškujem,“ zavolal na hostinskou oslavenec s tváří jako právě vytažená červená řepa. Hostinská stiskla úzké rty, beze slova postavila před pětilístek pět piv, zbylá tři odnesla štamgastům, kde už na ni čekal panák. „Tak ať žiješ, Romane,“ usmála se, obrátila ho do sebe a odešla do kuchyně. „Liběna, to sedí,“ řekla Nena, vyndala z kapsy elegantní lékovku a vyzobla z ní kulatý bílý prášek. „To je ten indickej zázrak?“ zajímala se Líba. „Měla bych ho taky zase brát.“ „Tohle jsou jen enzymy na spalování tuků. Indii jedu ráno a večer. Tak na nás a na Libšov!“ Pětice půllitrů o sebe cinkla a stůl slavičů povzbudivě zamručel. „Ten hostinskej, holky, někoho mi připomíná, ale...“ Nena se zarazila. „Velmi správně,“ pochválila ji Petra. „Víťa Kučera z libšovský hospody. Občas si s náma chodil zahrát debly, s ním se vždycky vyhrávalo. Vítěz jsme mu taky říkali, pamatuješ? Jeho otec hospodu v Libšově vedl, než ji zrušili, a Víťa mu tam pomáhal. Bejval to moc pěknej kluk. Pak se oženil sem, rozjel veleúspěš34


24.5.2011 15:48:06

Ja na K n it lová


nou palírnu, pro jeho hruškovici a meruňkovici si jezdí i z Rakous. Hospodu má jeho žena, ale on je stejně nejradši u výčepu, jak byl odmalička zvyklej. A nemusel by dělat nic, restituoval prej na libšovský straně spoustu polí... Bůhví proč je tak pod pantoflem. Pst!“ Z kuchyňských dveří vyrazila hostinská, postavila k nim na stůl košíček s chlebem, vedle pohodila čtyři příbory zabalené do ubrousků a s nesmiřitelným výrazem zamířila k výčepu, kde si připravila lahve s likéry a malou panákovou skleničku. Tu naplnila griotkou, obrátila ji do připravené tlustostěnné decovky a sáhla po lahvi se zelenou. „Sledujte, jak nám to zase schválně zvoře,“ šeptala Petra, „nejdřív tam měla lupnout vaječnej koňak, ten je těžší. Když ho dá až navrch, proboří se do zelený a bude z toho mozeček. Jo, starej Kučera v Libšově, ten uměl semafor... A Víťa taky.“ „Proč jí to neřeknete?“ „Jednou jsme to udělaly: vyjela na nás, ať si prej jdem jinam.“ „Jídlo bude hned,“ řekla hostinská, postavila na stůl zmršený semafor a odešla zase do kuchyně. Lenka zvedla skleničku s třásňovitým nápojem, nejspíš připomínajícím obsah dlouho nečištěného akvária, a podala ho Neně. „Semafor jsme tu vždycky pily na tebe, Neno.“ „Tak teď už si ho tu budem zase dávat rok co rok spolu. Fuj ho!“ Nena usrkla a podala dál. Štamgasti sledovali rituální kolování humusu se zájmem. Když Eva jako poslední postavila na stůl prázdného panáka, ke kterému jen přičichla, spontánně zatleskali. Nena k nim zvedla polovypitý půllitr. „Ať žijete!“ Pak ale zas upřela oči na nedovřené kuchyňské dveře. „Proč vás vlastně tak nenávidí?“ „Nesnáší nikoho z libšovského střediska. Teda rodu ženského.“ Lenka ještě trochu ztlumila hlas. „Když začala fungovat sauna, udělal si její Víťa v lese pozorovatelnu, jukna jí říkali, 35


24.5.2011 15:48:06

Ja na K n it lová


a za pade tam vodil kamarády koukat se na studentky. Chtěli ho žalovat, ale nějak se dohodli. To víš, pořád je potřeba něco opravovat, taky v kuchyni pracují místní, je lepší být s nima zadobře.“ Hostinská vyšla z kuchyně s talíři s tlačenkou, s nehnutou tváří je rozdala, doprostřed postavila misku s utopenci a šla si sednout ke stolu slavičů, kde na ni čekala další hruškovice. Nena usrkla piva a vstala. „Mají v tomhle podniku WC?“ „Lokálem a doprava,“ ukázala Lenka. „Luxus nečekej.“ Pozornost zbylých čtyř beze zbytku přitáhla puškvorecká tlačenka, skvělá jako vždycky, takže si zprvu nevšimly, že se hostinská nejdřív pozorně zahleděla k jejich stolu, potom se rozhlédla výčepem a vzápětí už pádila ke dveřím kuchyně, jako by se jí tam něco pálilo. Hned ale odtud vykoukla, aby se přesvědčila, že u stolu je stále o jednu míň. Lenka vzhlédla od tlačenky, a tak její pohled zachytila. Pod blanou vzteku se v něm skrývalo takové zoufalství bezmoci a ponížení, že k ženě pocítila soucit. „Copak, Liběnko?“ starali se slaviči a jeden na druhého mrkali. „Kde je?“ vyjelo z ní. „Asi šel narážet,“ smál se oslavenec Roman, až se mu řepné tváře třásly. Hostinská beze slova vyrazila kolem nich do lokálu a pak ven, na náves. Štamgasti pobaveně pozorovali, jak se tam rozhlédla, popoběhla nalevo, napravo a pak se bezmocně zastavila. „Toho si nevšímejte, zase má pajtlováka. Bojí se, aby nechodil narážet moc často,“ vysvětlil jim jeden z nich. „Ale jinak je to moc hodná holka, Liběnka.“ „Vystřídám Nenu,“ řekla Lenka, zvedla se, proběhla lokálem a už by zabočila do chodby k záchodům, kdyby ji nezarazil rozčilený mužský hlas. „… a komu by do toho mělo bejt, když ne mně? Já to tak nenechám, najdu si vás a...“ 36


24.5.2011 15:48:06

Ja na K n it lová


„To si dobře rozmysli,“ zasyčel ženský hlas zlobně, ale tak tlumeně, že Lenka sotva rozuměla. „Nemám co!“ Pak už jen kroky a prásknutí vzdálených dveří. Lenka se vrátila do výčepu, právě když z kuchyňských dveří vyšel hostinský, stoupl si ke kamarádům a se zadostiučiněním sledoval manévrování své ženy. Lenka si ho tak mohla po dlouhé době pořádně prohlédnout. I když už nebyl tak štíhlý jako před lety, vypadal na první pohled docela zachovale, ani vlasy mu nešedivěly. Zarážející byla ale jeho celková změklost, přesněji zborcenost. U mužů nad čtyřicet se chlapecký výraz cení, on ale působil jako přerostlý chlapeček, ublížený, že mu rozdupali pískový hrad a ještě vzali sklápěčku i s bábovičkami. Jako by nejen ucítil, ale i rozšifroval její pohled, hostinský lehce otočil hlavu k jejich stolu, kam se právě opět zasunula Nena. Lenka zrozpačitěla, zamávala a zavolala: „Zaplatíme,“ ačkoli neměly ještě ani dopito a z misky na ně spoustou bílých špekových oček pomrkávali utopenci. Hostinský kývl, přistoupil k ní a vytáhl blok. „Takže to bylo pět piveček,“ začal tiše, aniž se na kteroukoli z nich podíval, „pak jsme měli...“ „Ukaž to sem, já je udělám!“ Hostinská, která se vedle něj náhle zjevila, mu vytrhla blok z ruky. „Běž si k Romanovi, padesát mu je jen jednou,“ pokračovala docela měkce. Předal jí i tužku a poslušně se šel posadit ke kamarádům. I takhle končí vítězové, napadlo Lenku, ale do placu to dát nemohla, dokud hostinská vedle ní nespočítala útratu a s úsečným děkuji nepřijala peníze i s královským spropitným. Když za chvíli odcházely s hlasitým na shledanou, zavolal na ně oslavenec Roman: „Přijďte zas, slečny!“ „Už kvůli těm slečnám by to stálo za to,“ zasmála se Libunda. „Nejpozdějc za rok nás tu zase máte,“ vykřikla Nena rozpustile, a jako by to nestačilo, vrátila se ode dveří a vlepila mu 37


24.5.2011 15:48:06

Ja na K n it lová


pusu na tvář, která během jejich pobytu nabyla už barvy řepy uvařené a oloupané. Kamarádi jásali, hostinská opět zamrzla, zatímco na tváři jejího muže se opět ustálil výraz ublíženého chlapečka. „Víťa, to je asi Vítězslav, ne? To teda sedí. Vítězslav a Liběnka. Nomen omen,“ pokývala soucitně hlavou Eva, když zabočily kolem kostela k řece.

Na zpáteční cestě byla Nena neobvykle zamlklá, jako by do pádlování proti proudu musela vložit všechnu energii, i když na tomhle úseku řeka skoro stála. Lenka se nezlobila, ale krajinu si stejně nemohla pořádně vychutnat, protože Nenino mlčení nebylo možno vypnout jako její žvanění. Postupovalo od přídě ke kormidlu s pronikavostí, která znervózňovala, skoro bodala. Nakonec to nevydržela: „Tebe ten semafor nějak sebral.“ „Libšovská hospoda bejvala lepší,“ řekla Nena. „Hele, jak vy to vlastně máte s Donem?“ pokračovala přemýšlivě a Lenka byla moc ráda, že háček na kormidelníka nevidí. „Jak to myslíš?“ zeptala se, když se trochu vzpamatovala. „Myslím, že na škole jsme ho milovaly všechny, ne?“ „Nepřeháněj. Byl přece ženatej.“ „To mohlo vadit tak maximálně tobě. Ale byla jsi zamilovaná do Málka,“ ušklíbla se Nena. „A Petra už byla vdaná. No nic, já jen, že jste se s ním na vernisáži moc nebavily. Ani Eva. Ta se mu přece na škole dost líbila.“ „A komu ne? Občas se s Donem někde potkáme, Praha je malá.“ „Ta Barka si ho hlídá, co? Někdo mi tam říkal, že se budou zase brát. Možná ona. Představila jsem jim Kláru, moc dobře si s ní rozuměli. Jejich Tobiáš už ji zná a je do ní blázen. A kdo by nebyl, že jo, vidělas ji přece. Chtěl kvůli ní zrušit 38


24.5.2011 15:48:06

Ja na K n it lová


praxi v Německu, ale Klára ho přemluvila. Ten Tobiáš mi připadá nevybarvenej, ale Barka má šťávu. Marná sláva, když je někdo díky restitucím za vodou, dodá mu to sebevědomí. A ona je prej úspěšná i v podnikání, to je taky znát. Skvělej kšeft, léky. Jen co za ně utratím já! Tak budou se znovu brát? S Donem?“ „Co já vím?“ „Ale jemu to moc nejde. Viděla jsem nějaký jeho věci z posledních let. Toho v galerii nechci. Tím Vrásněním jako by se vyčerpal. Co nic neříkáš?“ Nena se otočila na Lenku, ale když ta jen pokrčila rameny, obrátila se zase dopředu a v rytmu pádlování začala mlít o tom, jak se těší, až galerii otevře, jaká to bude bomba, jak jí Kosťa Wolf bude dělat skvělý programy a přitahovat sponzory, jak je šťastná, že se rozhodl taky k návratu, i když s jeho prestiží a prachama mohl žít kdekoli na světě. Pak se s udýchaným nadšením a s pádlem na klíně otočila k Lence: „Víš, já mám pocit, že tady začínám úplně nejlepší období života. Jsem zdravá, mladá zrovna tak akorát, mám známosti, všechno mě baví, Klára dostuduje za dva roky čili do konce tisíciletí. Kdybych do tý doby sehnala pořádnýho partnera, nemělo by to chybu! Ten Kosťa by vůbec nebyl marnej… už jsem na tom začala…“ „Zaber, Neno, nebo si vystup,“ přerušila ji Lenka, „já nechci přijít o večeři.“ Nena poslušně zabořila pádlo do vody. To už se v dálce na levém břehu pod lesem začervenala střecha hlavní budovy libšovského sportovního centra a ostré podvečerní slunce občas zablesklo na šavlích dvojic v maskách a bílých kazajkách. Kovový hlas jejich dialogů se nesl po vodě až k nim. „Vidíš to? Slyšíš to?“ jásala Nena. „Tomuhle se říká ráj! To bych ve Francii neměla!!! Libšóv ahóóój!“ zavolala k terase a pak šťastně vzdychla: „A to nás ještě čeká večeře a sauna!“ Pak ale zesmutněla: „Zbývají už jen dva dny. Proč jsem nepřijela dřív?“ 39


24.5.2011 15:48:06

MOTTO Paty_list_ctyrlistku_new.indd 1 Paty_list_ctyrlistku_new.indd :48: :48:05

Recommend Documents