michal krejčík báječní muži v národních krojích f i a s k o d i s t r i b o o k

michal krejčík

báječní muži v národních krojích f iasko

distribook

*

f

fiasko distribook established 1988

Zvláštní poděkování náleží mé přítelkyni Jarce za podporu a pochopení při tvorbě této knihy.

michal krejčík

bm n k báječní muži v národních krojích

Michal Krejčík Báječní muži v národních krojích

© Michal Krejčík 2003 vydáno nakladatelstvím FIASKO DISTRIBOOK, Praha, prosinec 2003 fotografie: archiv autora realizace: květen 2002 až listopad 2003 motto citováno z knihy Jana Zábrany: Vražda se zárukou, Mladá fronta, Praha, 1965

Motto: „Odbočky jsou… život a duše četby.“ Laurence Sterne V nedávné budoucnosti… ve vzdáleném sousedství…

KAPITOLA PRVNÍ O nečekaném setkání a co z toho všechno vzešlo

Pondělí, 4. května „Nádherný den,“ pomyslel si v duchu pokladník Královské vzájemné kapitálové záložny Arnošt Grešle, když se z okna své garsoniéry díval na rozkvetlý park prozářený zlatými paprsky májového slunce. Po ulici již lidé spěchali do práce, někteří vedli své děti do nedaleké elitní Základní školy hraběte Borelli-Lymského. Na azurovém nebi se sem tam utvořil bělavý mráček, ale spíš jen pro potěchu oka, aby výhled na oblohu nebyl fádní. Z příjemného denního snění vytrhnul našeho hrdinu až pohled na hodinky. „Jejda, bude osm,“ houkl pro sebe Arnošt a odložil hrnek se svou ranní kávou. V předsíni si oblékl sako, obul pečlivě naleštěné černé lakýrky, uchopil kožený kufřík a nacvičený grifem sňal z háčku u dveří svazek klíčů. Pak otevřel na chodbu a zařval. Těsně za dveřmi totiž stál neznámý chlapík. Arnošta pochopitelně přítomnost cizího chlapa půl metru od dveří svého bytu poněkud vyvedla z míry. Šok byl ještě umocněn tím, že, ačkoli dveře otevřel poměrně zprudka, nenápadný mužík jako by to čekal a nehnul ani brvou. Zůstal jen stát na místě, zrak upřený kamsi do prostor, kde ještě před pěti sekundami mohl spatřit číslo bytu a jmenovku na dveřích. Až teď se usmál způsobem, při němž Arnošta napadlo jediné slovo: „koženě“. „Pan Grešle, nemýlím-li se,“ pronesl nevýrazným hlasem šedivý pán neurčitého věku, který konečně přestal zírat skrz Arnošta na vizitku a nasměroval zornice přímo na něj. Arnošt si až nyní uvědomil, co mu na neznámém přišlo na první pohled podivné. Asi o půl hlavy menší šlachovitý mužík s počínající pleší byl totiž dokonalým prototypem nenápadnosti. Tmavošedý oblek doplňovala o něco tmavší kravata rovněž tlumené barvy, snad tmavomodré, ozdobená decentní sponou. Arnošt neměl rozhodně chuť ani náladu porovnávat odstín jeho pleti s jeho oblekem, ale v tu chvíli pojal vážné podezření, že sako si vybíral tak, aby mu ladilo s obličejem. „Pan Grešle, nemýlím-li se,“ zopakoval o chloupek vlídněji svou větu, kterou parafrázoval, těžko říci zda vědomě či mimoděk, zatýkací floskuli Scotland Yardu z dob gentlemanského zločinu. Tedy z časů, kdy se zloději i vrahouni, rozumně uznávajíce, že zapírat by bylo nekorektní, přiznávali okamžitě, jakmile jim na zápěstí zaklapla želízka, a neodvolávali se, jako dneska, až k soudu pro lidská práva za to, že si je policie dovolila při zatýkání honit a oni si přitom uhnali rýmu. Arnošt se trochu vzpamatoval z nenadálého setkání, ale zmohl se jenom na nepříliš určité: „E-ehm-é.“

7

Jak jistě uznáte, takové prohlášení nemá valnou informační hodnotu, takže už už hrozilo, že situace skončí podivným patem, kdy se Arnošt nedozví, kdo je onen pán, a onen pán si zas nebude jist, zda je to opravdu Arnošt. Naštěstí vzápětí z našeho hrdiny vypadlo poněkud nesebevědomé a přiškrcené: „Ano.“ „Jsem z Ministerstva pro koloniální záležitosti,“ sdělil mu seriózním tónem pan X., čímž sice vysvětlil, jak si vydělává na své živobytí, leč o to více zahalil závojem tajemství důvod, jímž by ospravedlnil svůj pobyt na Arnoštově rohožce. Pokud si Arnošt vzpomínal, s Ministerstvem kolonií neměl nikdy nic společného. „Já ale opravdu…,“ začal se raději preventivně vykrucovat, protože koneckonců nikdo si dnes nemůže být stoprocentně jist, zda se nedostal do křížku s nějakým paragrafem. Třeba zákona o koloniích. Na chvíli se náš hrdina zalekl, neboť mu hlavou bleskla myšlenka, že by snad ministerstvo dostalo zálusk na jeho byt, ovšem tento nápad vyloučil jako dostatečně šílený. „Přicházím k vám ve státním zájmu, v nejvyšším utajení,“ pravil ještě temnějším a záhadnějším hlasem ministerský úředník. Pravda, skutečnost, že je onen pan Neznámý úředníkem, si Arnošt spíše domyslel podle jeho strohého vzhledu, v němž ale jiskřila špetka nonšalance a hrdosti. „Mám úkol, odvézt vás neprodleně k vrchnímu tajnému radovi vnitřního odboru oddělení vnějších záležitostí,“ pokračoval s ustaraným výrazem ve tváři ve svém proslovu. „Odvé-s-t ?“ ujišťoval se Arnošt. „Ano, mám vás vzít vozem…,“ přitakal úředník a přistoupil ještě blíže k Arnoštovi. „Vzít ´vo zem, a-a-ale poslyšte já jsem opravdu nic, nic ne to… vše se dá řešit bez násilí. Co chcete, abych přiznal?… Já to klidně…,“ ustrašeně couvl Arnošt, když zaslechl výhrůžku fyzickým napadením. „My si nerozumíme, pane Grešle. Mám vás odvé-z-t, tedy vzít autem. Čeká na nás před domem. Vše se dozvíte až na místě. Mohu-li vás, pane Grešle, požádat, abyste mě následoval. Čas pracuje proti nám,“ odpověděl s naléhavostí v hlase vyslanec ministerského tajného rady. Arnošt pochopil, že nejde o omyl, a nakonec vyloučil i možnost aprílového žertíku; byl přece začátek května. Pokynul tedy na souhlas, zamkl dveře svého bytu a následoval úředníka dolů po schodech. Před domem mu dvířka černého mercedesu otevřel řidič v černém saku, se slunečními brýlemi a s vyboulenou klopou u saka, podle níž by zkušený pozorovatel poznal, že šofér nemá průkaz jen na auta. Jenže Arnošt úplně vykolejený z obvyklého ranního rituálu, si všiml jen toho, že řidič s ostře řezanými rysy mocně přežvykoval nějakou mátovou žvýkačku. Úředník zaujal místo na sedadle spolujezdce a nablýskaná limuzína hladce vyrazila směrem do středu města. Arnošt sledoval pozorně cestu a v duchu obdivoval řidiče, jak svižně se dokázal proplést ranní zácpou vedoucí z periférie až do starého jádra metropole. Výborně odpružená limuzína projela městem měkce a neslyšně. Ani když projížděli kolem nově opravených barokních fasád domů v křivolakých uličkách, nepronikal dovnitř hluk z neklidné jízdy po dlažebních kostkách. Na druhém konci centra, někde na hranici staré zástavby, zastavili před budovou Ministerstva kolonií. Arnoštovi se tahle moderní budova, násilně vlepená mezi domy z 19..století, které navíc o celá čtyři patra převyšovala, nikdy nelíbila. Připomínala mu prazvláštní kombinaci krematoria a tělocvičny. Když vystoupili z auta, tyčily se před nimi temně hnědé stěny z neurčitého, betonu podobnému materiálu s tmavými skly v oknech. Vyslanec mlčky vtlačil Arnoštovi do ruky magnetickou propustku do Ministerstva a společně vkročili

8

dovnitř. Bez povšimnutí prošli kolem strážných v bílých uniformách koloniálního vojska, kteří hlídali vstupní turnikety. Výtah je vyvezl do sedmého patra, kde po několika zákrutách v poněkud zamotaném labyrintu chodeb stanuli před nenápadnými dveřmi s číslem 713. Vedle nich byla tabulka s nápisem: ODDĚLENÍ VNĚJŠÍCH ZÁLEŽITOSTÍ Vnitřní odbor Vrchní tajný rada Arnošta zarazila absence jména na tabulce. Tuto záhadu pro sebe ovšem briskně rozřešil tak, že jedná-li se o tajného radu, jeho jméno se nesmí zveřejňovat. Průvodce přistoupil ke dveřím a svojí šlachovitou pěstičkou na ně zaklepal. Když se zevnitř ozvalo rázné „Dále“, nakoukl mužík do dveří a se slovy „Tak vám ho vedu, šéfe“ Arnošta vstrčil do kanceláře. Jakmile za Arnoštem zaklaply dveře, vyšel mu od stolu vstříc vysoký muž, jehož atletickou postavu zakrývalo dobře padnoucí sako. Místnost nebyla největší, na délku i na šířku měla sotva čtyři metry. A přestože venku mezitím začínalo slunečné jarní dopoledne, v okně za radovým stolem byly z nepochopitelných důvodů zataženy žaluzie a u stropu mdlým jasem pomrkávala dvojice zářivek. „Pane Grešle, vítám vás!“ sevřel muž energicky Arnoštovu ruku a usmál se. Arnošt si přitom všiml, že kolem jeho šedomodrých očí s klukovským výrazem se při úsměvu usadily vějířky vrásek, které přeci jen prozrazovaly jeho pravý věk. Rada patřil k těm šťastlivcům, kteří s přibývajícími léty nestárnou nýbrž pouze zrají. „Mé jméno je kapitán D. Více vám bohužel říci nemohu. Utajení, jistě chápete,“ představil se zpola omluvným zpola samozřejmým tónem hostitel. „Posaďte se, prosím,“ zavelel a, aniž čekal na návštěvníkovu reakci, usedl za stůl a začal s výkladem. „Ještě jednou se omlouvám, že jsme vás takhle přepadli, ale jak jste byl již upozorněn, děje se tak v nejvyšším zájmu.“ Prohrábl si rukou krátce střižené lehce prošedivělé vlasy a nasadil vážný tón. Arnošt jej odhadl na čtyřicet, možná o trochu víc, pevné držení těla naznačovalo, že zřejmě sloužil ve vojsku. „Byl jste vybrán naším centrálním počítačem po dlouhé a důkladné selekci všech vhodných kandidátů.“ Lehce mávl rukou, jako by chtěl pominout Arnoštovu nevyslovenou otázku, a pokračoval. „Jak jistě víte, naše země před několika lety získala koloniální území. Nevelké rozlohou, ale o to důležitější významem, neboť je to vůbec první zámořská provincie v naší historii a proto významný prvek národní hrdosti. Veřejná obliba panovníka neobyčejně vzrostla právě poté, co ohlásil přidružení provincie k vlasti.“ I zcela podprůměrný psychiatr by v tu chvíli u Arnošta musel konstatovat zmatenost v čase i prostoru. Svůj pohled fixoval na radovo zápěstí, na němž se leskl masivní chronometr s několika malými ciferníky. Kromě tupého a udiveného civění do jednoho bodu nebyl vlastně schopen žádné jiné reakce. Kapitán D. hovořil klidně a s rukama sepjatýma na desce stolu rozvážně rozplétal záhadu Arnoštovy přítomnosti na Ministerstvu kolonií. „Jenže naše oddělení narazilo v poslední době na signály, že ne tak úplně všichni jsou s připojením kolonie spokojeni,“ zvýšil o něco hlas kapitán. „Přestože v našich afrických osadách žijí téměř výhradně vystěhovalci z naší vlasti a domorodý odboj tak můžeme zřejmě vyloučit, ustavila se podle našich zjištění Liga za osvobození, která začala připravovat tajné operace, jejichž cílem je osamostatnění kolonií.“

9

Arnošta sice poslední kapitánova slova poněkud probudila z podivné letargie, ale těžko mohla mít jiný účinek, než ještě intenzivnější vykulení očních bulev. Arnošt si připadal, že sedí na předávání Nobelovy ceny za chemii a v přední řadě povinně naslouchá rozvláčným nicneříkajícím projevům laureátů. Samozřejmě, že věděl o kolonii v Africe, dokonce si vybavil i kde leží. Malý pruh území se nacházel zhruba tam, kde by se pomyslná uzda zařezávala do huby afrického koně; poněkud chvástavá propaganda tuhle hříčku dokonce využila pro plakáty s heslem: „Naše vlast konečně drží opratě“ anebo tak nějak. Upřímně řečeno, to sice taková velká sláva nebyla, kolonie čítala snad 30.000 obyvatel na protáhlé nudli 200 krát 70 kilometrů, ale každý občan cítil, že se tím plní odvěký, byť málokdy nahlas vyřčený, sen o dalekých exotických končinách a dobrodružstvích jako vystřižených z pera Rudyarda Kiplinga. Pralesy, savana, sloni, antilopy, banány, káva, kakao a to všechno naše vlastní! Základní sumu znalostí tedy Arnošt již dávno znal, ale spojitost jeho osoby s jihoafrickou provincií mu stále unikala a začínal mít dojem, že kvůli přehnanému utajení se vlastně nikdy nic konkrétního nedozví. „Máme o tom určité indicie, které jsou ovšem dosti neurčité. Přitom za necelé tři týdny se konají oslavy čtvrtstoletí od korunovace. Nemůžeme dále riskovat život v nevědomosti, musíme se o spiklencích dozvědět cokoli, stůj co stůj. Považte tu blamáž, kdyby se jim podařilo nějakým způsobem narušit průběh oslav,“ zdvihl obočí kapitán. „Jenže nechceme zasáhnout, dokud si nebudeme jisti, že můžeme zatknout konkrétní osoby, nejlépe pak vůdce celého hnutí odporu. A právě o záměrech a složení hnutí musíme zjistit víc.“ Arnošt souhlasně pokýval hlavou a tupě se usmál. „Proto jsme pro tento delikátní úkol vybrali vás,“ pokynul kapitán směrem k Arnoštovi. „Mě?!?“ zděšeně vykřikl Arnošt. „Proboha živého, jak jste na to přišli?!!“ Náhle se zdálo, že jeho ranní apatie je tatam. Myšlenka nastavování vlastní kůže v nějaké špionážní eskapádě jej lákala naposledy ve čtrnácti a to ještě v pohodlí biografu. „Počítač vás vybral na základě pečlivého hodnocení všech důležitých kritérií,“ snažil se jej uklidnit kapitán. „Ale já přece vůbec nejsem typický špión!“ rozhodil bezradně rukama Arnošt. „Mohu vás ubezpečit, že právě to, že nejste, jak vy říkáte: „typický špión“, z vás dělá osobu přímo ideální. Myslíte si, že skutečně efektivní tajný agent na sebe upozorňuje stříbrným aston martinem a tím, že o půlnoci šplhá ve smokingu po římse?“ Arnošt nevěděl, co má odpovědět. Samozřejmě, že nebyl tak naivní, že by kdy věřil v nadlidské schopnosti řekněme Jamese Bonda, který vystupuje stále pod jedním jménem a své záměry většinou vykecá svému protivníkovi hned v úvodu. Elegánský padouch jej za to odsoudí k smrti; naštěstí pro našeho hrdinu, k smrti velice komplikované. Kupříkladu nechá agenta přivázat ke kůlu mezi rychlerostoucí kaktusy a čeká, až jej (v horizontu několika dní) probodnou prodlužující se trny. Anebo jej uvrhne do podzemní kobky plné smrtelně jedovatých hadů, kteří jsou ovšem logicky ve studené kryptě poněkud apatičtí, a příliš je nevzkřísí ani agentova přítomnost. Ten má pak dostatek času, aby nejen unikl ze zlosynových osidel ale mezitím i, jaksi mimochodem, zachránil zeměkouli před neodvratnou zkázou. Ne, natolik iluzi filmových klišé nepodlehl. Ale přece jen tajný agent musí ovládat mnoho neobvyklých dovedností než jen umět být n e n á p a d n ý. Například dostat se ze zdánlivě bezvýchodné situace, prostřílet se z obklíčení, zabít někoho v tichosti jakýmkoli dostupným nástrojem, třeba ořezávátkem, a umět smontovat z plnícího pera parní čerpadlo anebo rogalo, je-li to třeba. Nic z toho Arnošt neuměl anebo o tom alespoň nevěděl. A zatímco ještě před hodinkou v klidu snídal, nyní mu úplně cizí člověk nabízí hlavní úlohu ve špionážní akci. Ne, ne, to musí být zlý sen.

10

Nebyl. Kapitán D. totiž plynule navázal na své předchozí myšlenky. „Podívejte,“ vysunul ze šuplíku jakési šedomodré desky s emblémem Ministerstva kolonií, „mám tu výsledky prověření vaší osoby. Dosáhl jste skutečně skvělých výsledků. Prakticky se navlas shodujete se statisticky průměrným občanem naší země. Je vám něco málo přes třicet sedm, jste rozvedený, pracujete ve službách – pokladník Královské vzájemné kapitálové záložny, máte průměrně malý byt 42,78 m², naprosto průměrný průjem… ehm promiňte, příjem a tak dále a tak dále.“ Tajný rada pročítal dále spis, tentokrát již bez přeřeknutí. Následovala nesrozumitelná řada čísel. „Index nenápadnosti 0.8, index bezvýraznosti 2.4, index intaktnosti dokonce 2.12!“.radostně jásal nad nepochopitelnými ukazateli kapitán. „Mohu to odmítnout?“ nesměle se ozval s nejistotou v hlase Arnošt. „Můžete,“ řekl kapitán a přistoupil k oknu, „ale ve jménu národních zájmů na vás musím naléhat. Vlast vás potřebuje.“ Rázně vytáhl žaluzie a v místnosti se náhle rozjasnilo. Arnošt musel mírně přimhouřit oči. Rada poodstoupil od okna a Arnoštovi se teprve teď odkryl překrásný výhled na panorama Hradčan koupající se ve zlatavé sluneční lázni. Přitom si náhle uvědomil, že Hrad nikdy nebyl pouhou architektonickou památkou postavenou na kopci, nýbrž odpradávna představoval místo na hranici snu a skutečnosti. Místo mýtické, všeobjímající symbol a ideál, za nějž bojovaly celé generace. Generace, které pak ale byly vždy zklamány, když plody vítězství shrábli ti, kteří se o něj přičinili nejméně. Přesto se znovu a znovu ti drobní podvedení s pokorou, odhodláním a sebezapřením znovu a znovu pouštěli do boje za mlhavé ideje, které byly vždycky dost blízko na to, aby se v ně dalo věřit, ale dost vzdálené na to, aby se jich kdy dalo dosáhnout. Teď tu Arnošt seděl jako opařený a hleděl na odkaz svých předků. Na jeho čirou substanci, která ve slunečním jasu zářila jako diadém. Hrad byl tak těsně spjatý s historií národa, že když chtěl mistr Mucha oslavit znovunabytou samostatnost poštovní známkou a umělecky na ní ztvárnit nový úsvit národních dějin, navrhl prostou rytinu Hradčan s vycházejícím sluncem v pozadí. Nikomu přitom vůbec nepřišlo divné, že slunce vychází zcela nesmyslně na severoseverozápadě. Vždyť to přece nebyl ten Hrad skutečný, to byl Hrad ideální. Dnes slunce svítilo správným směrem. Ale to bylo asi tak vše, co dnes Arnoštovi připadalo normální.

11

12

KAPITOLA DRUHÁ V níž se Arnošt blíže seznamuje se svým posláním

Minuty (nebo to už snad byly hodiny?) v radově kanceláři se Arnoštovi zdály nekonečné. Po radově dlouhém patetickém monologu z Arnošta, částečně obluzeného náhlým pocitem vlastní důležitosti, vypadlo lakonické: „No dobrá tedy.“ Což si kapitán D. vyložil jako souhlas s nasazením do akce. Ještě naposled se Arnošt pokusil chabě vykroutit: „Ale když nepřijdu do práce, budou se po mně shánět…“ „Nebudou. Zavolali jsme do Kravky už ráno, že si berete čtrnáct dní neplaceného volna,“ uzemnil jej lakonickým sdělením rada. Onou „Kravkou“ mínil kapitán Královskou vzájemnou kapitálovou záložnu, jejíž oficiální zkratka sice zněla KRVKAZ, ale i v obchodní korespondenci se chybovalo a název byl zkracován na KRAVKAZ, takže k ubrání koncového „Z“ nebylo třeba přílišné fantazie ani ostrovtipu. Svědčilo to však nesporně o jednom. Čechové nikdy netrpěli přehnanou úctou k institucím a autoritám; ať už jim vládl starý Procházka, či nad jejich životy bděly óbrlandráty v Protentokrátu anebo se nad Prahou vyjímalo monstrózní sochařské ztvárnění fronty na maso. Žádný režim či tyran si před nimi nemohl být jistý, že si z něj neudělají legraci. Ani dnes, několik let po pompézní restauraci království, se podstata nezměnila, přestože si to, ve vzácných a dojemných okamžicích sbratření, lidé na náměstích opět vzájemně namlouvali. Jedno se ale konstituční monarchii, jejímž zastáncům nějací vtipálci obratem vymysleli přezdívku „komonisti“, upřít nemohlo. Dala zemi první zámořské území, které, ač se tak nazývalo, v podstatě žádnou pravou kolonií nebylo. Přes devadesát procent obyvatel se hlásilo k českému původu, zbytek pak tvořilo pár stovek Němců a sem tam se v populaci mihl nějaký domorodec. „A co na to šéf ?“ opáčil Arnošt s podezíravým tónem v hlase. „Srdečně vám gratuluje!“ usmál se vítězoslavně D. „K čemu proboha?“ zaúpěl dezorientovaný pokladník. „Cožpak vy nevíte, že jste vyhrál dvoutýdenní zájezd do České Afriky?“ zahlaholil rozšafně kapitán a plácl před Arnošta na stůl nějaký pestrobarevný certifikát osvědčující, že: „pan Arnošt Grešle, bytem tam a tam… vyhrál… pobyt v České Africe… dva týdny… hotel…“ „Ale já si žádný los nekupoval,“ podotkl Arnošt rezignovaně, protože už tušil, že jakýkoli jeho pokus o vykroucení z tohohle cirkusu bude vzápětí uzemněn další šílenou konstrukcí. „Koupil jste si čokoládovou tyčinku ČOKONUG, v níž byl zlatý kupón!“ začal mu rada objasňovat záhadnou výhru. „O tom nic nevím,“ snažil se Arnošt s notnou dávkou zlomyslnosti pobořit kapitánovu falešnou smyšlenku. „To nevadí! Hlavní je, že to víme MY!“ bouchl do stolu D. Náhle se výraz jeho tváře změnil, rysy ztvrdly, postava se napřímila. Tajný rada se teď hrozivě vypínal nad sedícím skoroagentem a zaťatýma rukama máchal jen několik centimetrů od jeho tváře. „Ztrácíme čas, pane Grešle! O vašem nasazení bylo rozhodnuto dávno před vaším příchodem! Kde by dnes asi tak byli Američani, kdyby museli takhle uprošovat Washingtona k službě vlasti! Jak jsem říkal, vlast vás potřebuje,“ procedil mezi zuby D.

13

„Ostatně, vlast vám to nezapomene,“ zmírnil rozčilený tón rada. „Tajné konto ve Švýcarech, hacienda v Latinské Americe, nová identita. Vše je pro vás zajištěno, ale teď nesmíme plýtvat energií při rozvláčných úvahách. Vy to dokážete! Zopakujte to po mně!“ vyzval Arnošta D. „Vy to dokážete! Teda… já to dokážu,“ vyblekotal zpitoměle Arnošt. Kapitán spokojeně pokýval hlavou. „Pojďte se mnou, seznámím vás s plánem vaší mise,“ přátelsky poplácal polekaného bankovního zaměstnance jeho nový školitel. Uplynuly již aspoň dvě hodiny od chvíle, kdy pan Grešle v doprovodu tajného rady opustil hlavním vchodem ministerstvo a nasedl do stejné limuzíny, která ho ráno přivezla. Řidič sešlápl plyn a vůz se zakrátko vymotal z města. Směřoval kamsi na východ. Když minuli ceduli oznamující opuštění Hlavního královského města Prahy, ukázal tajný rada Arnoštovi pásku na oči. Jemným posunkem mu naznačil, že si ji má nasadit. „Utajení, to víte,“ dalo se číst v jeho očích. Arnošt ve své temnotě osaměl. Cestu byl schopen vnímat jen díky mírnému naklánění vozu v zatáčkách. Soudě podle častých zákrut jeli asi po malých okreskách vedoucích okolo města malými satelitními vesničkami a městečky. Arnošt brzy pochopil, že řidič schválně často mění směr, několikrát odbočuje na stejnou stranu, jen aby dočasně oslepeného pasažéra zmátl. Tak dlouhé zastírací manévrování považoval Arnošt ve svém případě za zbytečné. Orientaci ztratil už po třetí čtvrté odbočce. Teď jen znuděně čekal až nekonečná hra na schovávanou skončí. Cestovali ale ještě dobrou hodinu než dorazili k cíli. Arnošt cítil, že těsně před zastavením se limuzína lehce zhoupla dolů, jak asi sjížděla do nějaké podzemní garáže. Cvakly dveře a kapitán lehce šťouchl do svého spolucestujícího, aby vystoupil. Před vozem sundal svému soudruhovi clonu z očí. Stáli skutečně v jakési podzemní garáži nebo dílně, z jejíhož vybavení se však nedalo usoudit nic bližšího o majiteli domu. Všichni tři vystoupali po schodech do přízemí. Ocitli se ve spojovací chodbě, na jejímž konci bylo sice okno ale zastíněné žaluziemi. Vila, možná menší zámeček, odhadoval v duchu Arnošt. Kráčeli po temně rudém koberci ke starým vyřezávaným dvoukřídlým dveřím z tmavého dřeva. Na každém křídle byl na mistrovsky vyvedeném reliéfu zobrazen nějaký mýtický výjev. Arnošt si stačil všimnout jen nějakého chlapíka, jak cpe ještěrce do huby klacek. „Ach ano, svatý Jiří bojuje s drakem!“ uvědomil si. Ale to už se dveře rozevřely a on vešel za kapitánem do rozlehlé tmavé místnosti, kolem dokola obklopené regály knih. Sálu vévodil dlouhý stůl, nad nímž svítilo několik bodových lamp osvětlujících jen jeho plochu a bezprostřední okolí. Zbytek knihovny zůstával v ponurém šeru. „Tak tedy začneme, pane Grešle. Především zapomeňte, že se jmenujete a vůbec jste se kdy jmenoval Grešle. Jmenujete se Ladislav Barták, narozen v Praze, den a rok se naučíte z pasu… ,“ začal bez dlouhých úvodů kapitán a poslal mu po naleštěné desce stolu cestovní pas otevřený na poslední stránce. „Ladislav Barták? Proč zrovna…,“ podivoval se Arnošt. „Protože je velice nenápadné,“ ozvalo se náhle odkudsi z příšeří a z pravého rohu knihovny se náhle vynořil mírně obtloustlý padesátník v tenkých kostěných brýlích. „To je doktor U.,“ představil kapitán nově příchozího nebo lépe řečeno objevivšího se muže. Ten přikročil ještě blíže ke stolu a podíval se na Arnošta.

14

15

16

„Může vás napadnout, že jsme mohli vybrat mnohem obyčejnější jméno, třeba Jan Novák, ale buďte ubezpečen pane Gr.., pardon Bartáku, že při volbě nejvhodnějších jmen pro naše zpravodajce postupujeme navýsost vědeckými metodami. Díky výzkumům, které jsme tajně provedli pomocí dotazníků pod falešnými záminkami, a několika stovkám psychologických šetření jsme zjistili, že jsou v zásadě dvě možnosti. Za prvé: dát agentovi exotické, nesrozumitelné a na první pohled nezapamatovatelné jméno, třeba Ristjavastaman Astvačatrjavatanang. Jenže se paradoxně ukázalo, že lidé se na složité či neobvyklé jméno více soustředí, aby si ho zapamatovali. Někteří se dokonce nebojí zeptat znova, zatímco u takového Bartáka zprvu nijak nenamáhají paměť ani pozornost a pak si říkají: „Jasně to je přece ten, no ten, Blažek, ne Bláha, Hálek… ne nějak na „K“ až jméno zkomolí úplně a na to pravé zapomenou. A to je náš cíl. Abyste všude mohl vystupovat pod falešným jménem, byl ve styku s hotelem, úřady, policií a přesto, aby po vás v paměti těch lidí nezůstala žádná výrazná vzpomínka. Samozřejmě to nefunguje na sto procent, ale sestavili jsme seznam jmen s nejnižším indexem uchovatelnosti v paměti a z nich vybrali toto. Podle psychologů tohle jméno zanechá dojem pouze ve 12% kontaktovaných lidí, což je ještě méně než u profláknutého Jana Nováka, kterého si pamatuje dokonce celých 23%, protože si řeknou: „Jé, ten má to nejběžnější české příjmení!“ Doktor U. zakončil svůj výklad a pohlédl zpět na kapitána. Ale Arnošt si neodpustil jízlivou poznámku. „A že jsem tak smělý, pane doktore. Čeho jste vlastně doktor?“ „Doktor všeho, VšeDr.!“ okřikl jej rázně rada. „Nejsme tady pro legrácky, pane G-Barták,“ napravil své přeřeknutí. Pokynul oběma, aby se sklonili ke stolu, na němž se válela rozložená kupa materiálů. „Tohle jsou směrnice pro výcvik v extrémních situacích,“ ukázal na haldu papírů a šanonů. „Ty nebudeme potřebovat!“ máchl rukou neurčitým směrem a pak položil dlaň na malou hromádku vedle. „Vy se totiž do extrémní situace nedostanete. A pokud náhodou ano, potřebujeme, abyste reagoval jako normální člověk. Spiklenci nesmí pojmout podezření, že máte speciální výcvik, jinak vás zastřelí. Budete vystupovat jako zbohatlý poblouzněnec, který chce vyrvat kolonii ze spárů tyrana a svrhnout království. Prostě jako někdo, kdo má nějaké nevyřízené účty s monarchií. A to přece váš rod má ne?“ otočil se rada na Arnošta. Ten byl plně zaujat prohlídkou ztmavlých zákoutí knihovny, v níž se rýsovaly dva velké glóby, jeden zemský, druhý zřejmě hvězdný. „E-ehm, no ne, vlastně ano, máte pravdu. Ale to je přece strašně dávno! Přes čtyřista let,“ kroutil nesouhlasně hlavou Arnošt. Kapitán mu však pokynul, aby svou myšlenku rozvedl šířeji. „Nevím, co chcete slyšet. Ano, můj nevímkolikrátprapra…dědeček byl zámožným měšťanem v Lounech a jakožto nejstarší člen městské rady předal symbolický klíč od bran města králi. Bohužel tomu špatnému. Fridrich Falcký jej sice stačil povýšit do šlechtického stavu, ale přišla Bílá hora a náš prapradědeček přišel postupně o titul, majetek, jazyk i hlavu. Jenže dědeček byl smolař i v posledních dnech svého života. Při zatýkání si zlomil nohu a kat Mydlář se s ním nechtěl tahat na pódium na Staroměstském náměstí. Takže zatímco ostatních 27 českých pánů popravili s velkou parádou a byli dokonce několik let vystaveni na mosteckých věžích, rytíř Zdeněk Greschl nikdy nevystoupil na ona prkna, která znamenají smrt, a neměl šanci vychutnat si svých patnáct minut slávy. Návštěvnost jeho popravy byla, no škoda mluvit, a ten způsob! Zlámali ho v kole, takže do třetice všeho špatného, se mu po smrti začalo říkat „Zlámaná Grešle“. A to jméno jsem

17

zdědil i já, zřejmě jako trest za podporu té ohavné rebelie,“ zakončil Arnošt své vzpomínky na smutnou rodinnou historii. „Nemusíte papouškovat tyhle oficiální žvásty. Mně taky není dvakrát příjemné, že jsme si museli sypat hlavu popelem, ale co se dá dělat. Jsem loajálním úředníkem královské vlády,“ chlácholil ho rada. „Jenomže právě tuhle rodinnou pověst jsme trošku upravili a vy se ji naučíte v rámci studia vaší nové totožnosti,“ podal mu kapitán do rukou jedny desky. „Musíte se naučit nazpaměť své nacionále, nový podpis, stručný životopis. Nejdřív si ale probereme plán akce,“ poklepal prstem na druhé desky ležící na stole. „Takže nejdříve cíl. Vytěžit z kontaktovaných osob jakoukoli použitelnou informaci o počtu, sídle či materiálním zabezpečení spiklenců. Musíte se pokusit získat jejich důvěru. Proto jsme vybrali vás. S obličejem, s prominutím, učiněného jelimánka vás budou pokládat za blouznivce, kterého můžou využít pro své akce, případně ho s klidem obětovat. Ale podezření, že jste špión, by dostali až po několikaměsíčním pátrání po vaší minulosti. To už však budete zase zpátky v bezpečí.“ Kapitán otevřel desky a ukázal na první list s řídce psanou osnovou. „Vaše poslání nebude dlouhodobé, stačí nám jakýkoli hmatatelnější důkaz. Nechci abyste trávil léta v horách jako nějaký Cheche Guevara.“ „Che Guevara,“ opravil radu Arnošt. „Ten taky,“ nenechal se vyvést z konceptu D. „Nakonec spiklenci se zatím scházejí, abych tak řekl, v domácím prostředí. Pokud je nám známo, zatím neustavili žádnou ozbrojenou jednotku bloudící někde savanou. Při rozměrech naší kolonie by to byla i trochu kuriózní představa. Takže, až zjistíte cokoli relevantního, odpoutáte se pod nějakou záminkou od skupiny a podáte zprávu. Ale podáte ji pouze nám v Praze. Nesmí vás ani napadnout vytrubovat něco místní policii či úřadům. Je to malý rybník, kde každý zná každého, a nevíme, kdo všechno je do spiknutí zapojen. Celá věc ale spěchá, chceme se ujistit, že spiklenci nechystají nějaké nemilé překvapení na oslavy jubilea.“ „Poslyšte, pane kapitáne, tajný rado, anebo jak si to vlastně říkáte,“ zarazil ho opět Arnošt. „Jedno mi pořád není jasné. Když máte takové informace, jaké mi tu právě povídáte, proč tam nepošlete toho, kdo je získal?“ Kapitán tentokrát nereagoval podrážděně. Zamyslel se a viditelně posmutněl. „Česká špionáž je Kocourkov. Všechno se rozkecá, nic se tu neutají, tím méně špióni. Měli jsme před lety skvělého agenta, byl naším špičkovým esem. Zjistil i takové informace, které ještě ani neexistovaly. Ale pak… ale pak se tam nahoře rozhodli odměnit ho za jeho přínos vlasti. Nějakého debila z ceremoniálního oddělení nenapadlo nic lepšího, než se narvat do slavnostní uniformy, vzít medaili, kytici, služební auto a rotu čestné stráže. Na sídlišti před jeho bytem mu pak uspořádal malou vojenskou přehlídku i s čestnou salvou,“ chytal se za hlavu kapitán. „Od té doby jsme ho neviděli.“ „Teď je naším topagentem Franta Fiala. Jeho rodné jméno vlastně neznáme. Tolikrát mu překopali matriku, že nejblíže pravdě bude asi Vulgo Alias, jak mu kdysi s úsměvem říkal můj kolega. Začal svou kariéru jako dvojitý agent, pak se vypracoval na trojitého, tedy přinejmenším. Teď už nevíme, zda zradil nás a pracuje pro ty, kteří jej najali, aby zradil tamty, kteří ho ale přesvědčili, aby pracoval pro nás, aby si ti druzí mysleli, že zradil je a u nás získal informace proti nám i tamtěm, ale oni, vlastně tihleti… no to je jedno. Je to prostě složité,“ zakroutil hlavou kapitán. „On v tom má chudák taky zmatek. Posledně říkal, že půjde do výslužby a požádá si o důchod. A hned o několik naráz. Taková malá výhoda multiplexní identity. Jak říkají tajní agenti: „Kolikrát jsi člověkem, tolikrát bereš peníze.“ Ale těžko si těch peněz nebožák užije, už ani on sám neví, který z jeho životů je ten

18

pravý. Má prý doma několik desítek fiktivních rodinných alb,“ s dojetím v hlase vzpomínal dál. „No, dosti sentimentality. Podstatné je, že informace podává brilantní, detailní a profesionální. Mají jen jednu jedinou chybičku. Bohužel nevíme, zda jsou pravdivé.“ Kapitán si promnul klouby na rukou. „Podle dosavadních náznaků se zdá, že na spiklence je úzce napojen starosta obce Zálesí. Leží asi devadesát kilometrů západně od hlavního města kolonie. Něco málo přes čtyři sta obyvatel, žádné pamětihodnosti. Starosta neměl nikdy příliš kladný vztah ke koloniálnímu uspořádání. Už jeho pradědeček tam totiž starostoval po první světové a všemožně brojil proti snahám o připojení k vlasti. Ale trpíme ho tam. Ostatně, obecní radu volí ze dvou třetin obyvatelé obce.“ Arnošt náhle zjišťoval, že celá tahle hra na špióny ho začíná bavit. Vždycky chtěl věcem přijít na kloub, chtěl vědět, jak a proč se politikové dohodli, co si za to slíbili, kdo byl s kým a kdo proti komu, ale vždycky ho dráždilo, že klíčové informace leží někde v zaprášených trezorech a jejich odtajnění se dočkají možná pravnuci. Teď měl možnost rozkrýt spiknutí, které mohlo vést až k nějakým vlivným lidem, byť se o tom rada výslovně nezmínil. Arnošt strávil nácvikem nového podpisu a studiem plánu akce i map dlouhé hodiny. Po celou dobu nad ním bděl buď kapitán D. anebo doktor U. Doktor mu dokonce osobně přinesl oběd i večeři. Když na starožitných hodinách nad čelní knihovnou odbila jedenáctá večerní, doktor Arnoštovi pokynul. „Pro dnešek to stačí, zítra odlétáte až v šest večer. Půjdete spát. I nadále platí, že nesmíte vědět, kde stojí naše školící štředisko Ohrozilo by to zbytečně nás i vás. Čím méně víte, tím hůře se můžete prořeknout. Proto zůstanete až do odletu v této místnosti. Okenice jsou neprodyšně zavřeny zvenku a čidla zareagují na jakýkoli pokus o útěk anebo jen vyhlédnutí ven. Provizorně jsme sem pro vás přestěhovali tenhle divan.“ Doktor přešel k vypínači a poprvé po tolika hodinách zalila knihovnu záplava ostrého světla. Solidně vypadající gauč přiléhal k bočnímu regálu s řadami knih. Doplňovala jej velká stojací lampa. „Pokud budete chtít do koupelny, zaklepejte na dveře a stráž vás doprovodí. Už to přece znáte od odpoledne.“ Doktor U. se rozloučil a Arnošt v místnosti osaměl. Nejdříve si lehl a pokoušel se usnout, ale ani po tak náročném dni nemohl na poměrně pohodlném divanu zabrat. Znovu tedy rozsvítil. Nejdříve lampu a pak rovnou lustr v celé knihovně. Stráž na chodbě nijak nereagovala. Arnošt začal tiše jako myška brouzdat kolem regálů a zkoumat, jaké knihy má neznámý pan domácí ve své bibliotéce. Zdálky totiž vypadala knihovna úžasně. Jednotlivé monobloky knih vytvářely dojem vznešené učenosti, ušlechtilé vzdělanosti, majestátné starobylosti a ucelenosti. Po bližším prozkoumání si však Arnošt marně pokoušel představit, jak malý zámecký pán tajně ve své dětské komnatě při svitu louče lačně hltá stránku za stránkou z poutavého dílka: „Homo missus a deo divinum vitae humanae speculum, apostolicum verbi saluti feri oraculum, assiduum patriae clientumque suorum propugnaculum divus Joannes Nepomucenus thaumaturgus czechiae indiges, ac patronus, martyr per ignem et aquam transiens invictissimus a Francisco Joanne Nepomuceno Freüdig.“ Arnošt nenašel žádnou knihu, kterou by si mohl vzít do postele na dobrou noc po vyčerpávajícím dni, aniž by se při jejím čtení nepokusil o sebevraždu. Popravdě řečeno rozsah knihovny ho spíše rozčiloval. Žádné dílo snad nemělo méně jak tři svazky a většinou oko čtenářovo naráželo na dva až tři metry dlouhé pásy

19

stejně vázaných knih, které zřejmě nikdo nikdy nečetl, neboť již jejich název byl dostatečně výmluvný, tedy rozuměno tak, že úspěšně čtenáři vymlouval jeho záměr knihu vůbec otvírat. „No například tohle,“ bručel si pro sebe Arnošt. „Kdo si proboha mohl zapamatovat takovejhle název,“ převracel v rukou první díl šestisvazkového bestselleru: „Brieve & fidele Exposition de l' Origine, de la Doctrine, des Constitutions, Usages et Ceremonies ecclesiastiques de l'Eglise de l'Unité des Freres connus sous le nom de Frêres de Bohême & de Moravie: Tirés de leurs actes & titres autentiques ... par un auteur impartial, Ami de la Vérité: Avec XVI. planches gravées en Taille douce, on le tou est representé au naturel“ Náhle se však Arnošt zarazil. Svazků nebylo šest nýbrž pouze pět. Pátý díl totiž ve sbírce scházel, což pána domu zřejmě mrzelo, neboť na desky posledního dílu, podle čerstvého vzhledu teprve nedávno, přilepil malý lísteček s upomínkou „SEHNAT 5. DÍL!“ Vtom Arnošt zaslechl podezřelý šramot na chodbě. Stráž se zřejmě vydala na nějakou obchůzku. V mžiku zhasnul lustr i lampu a ukryl se do postele, kde za několik vteřin usnul hlubokým spánkem. „Výborně, pane Bartáku, výborně! Nemám o vás strach, můžete klidně odletět,“ spokojeně si křupnul klouby na rukou kapitán. Odpolední test Arnoštových znalostí a reakcí vyšel plně podle jeho představ. „Ještě vás prohlédne tady doktor. Dostanete injekci proti malárii a tropickým chorobám a nějaké běžné léky pro všechny případy,“ usmíval se. „Mám jen jedinou otázku,“ nadechl se Arnošt. „Znám do nejmenšího detailu plán, co mám dělat jako agent. Ale v instrukcích není ani zmínka o tom, co mám dělat jako turista!“ „Chlape, copak jste nikdy nebyl na dovolený?! Užívejte si trochu! I to k životu agenta patří! V jižní Africe sice pomalu končí sezóna, ale květen je v kolonii jedním z nejkrásnějších měsíců. Právě končí letní období dešťů, obloha je od května do září skoro bez mráčku! Tak se procházejte, projíždějte, fotografujte všechno kolem dokola, nechte se oškubat v místní restauraci, kupte si nějaký bezcenný suvenýr, který si kupují všichni jen proto, aby po příjezdu mohli láteřit, co s tím krámem budou proboha dělat, když se nikam nehodí, nechte se vozit turistickým vláčkem jak ovce na porážku, no prostě si to užijte! Utrácejte hotovost, kterou jsme vám dali, ale s mírou. Stále pamatujte na jediné! Nesmíte vzbudit pozornost. Nejpozději za dva týdny vás čekáme zpátky. Nesnažte se nás ale kontaktovat, najdeme si vás sami. Budeme každý den sledovat, zda jste přiletěl. Nezapomeňte, že vyjma spolčení se s rebely nesmíte překročit zákon. Celá akce je tajná a nemůžeme zaručit, že vás z něčeho vysekáme. Ostatní státní orgány o ničem nevědí,“ varovně vztyčil prst kapitán. „Na cestu snad ještě tohle. Souhrn dějin České Afriky,“ vstrčil kapitán Arnoštovi do ruky tenké šedomodré desky bez jakéhokoli nápisu. „Měl byste nastudovat pár dějinných dat. Tenhle výcuc je psaný bez obalu a vůbec všech oficiálních tlachů. Není to sice nic tajného, ale oficiální verze dějin kolonie vypadá poněkud jinak, co si budeme povídat, že? Mohlo by vás to zajímat. Nakonec studoval jste přece historii, ne?“ „Studoval, ale ve třetím ročníku mě nějakej dědek vyrazil na dějiny autorského práva na Severním Borneu. A tak jsem skončil ve spořitelně,“ zatrpkle bručel Arnošt. „No vidíte, alespoň si oživíte svou starou lásku,“ chlácholil ho kapitán, „na první pohled to totiž vypadá jako nějaká disertační práce z historie anebo populárně vědecké pojednání. S mírně jedovatým ostnem proti režimu, ale vy jako agent

20

nepotřebujete nějakou agitku, ale ověřená fakta. Musíte vědět, do čeho jdete a navíc to rozhodně podpoří vaší důvěryhodnost v očích spiklenců.“ Arnošt přikývl a na chvíli osaměl v knihovně s doktorem U. Obdržel dvě injekce a hromadu prášků neznámých názvů i účinků. Společně pak vyšli na chodbu, z níž znal jen třetí dveře nalevo – záchod. Sešli do garáže a nasedli do limuzíny. Maškaráda s klapkami na očích se opakovala. Tentokrát ale Arnoštovi jízda nepřipadala tak zdlouhavá. Zakrátko už procházel dlouhým chobotem přímo do letadla. Letušky předvedly něco málo prostných cvičení se záchrannou vestou a letadlo se odpíchlo od země. Arnošt si rozepnul pás na sedadle a našmátral v příruční tašce tajemné desky, které mu dal tajný rada k prostudování. Po několika řádcích Arnošt zjistil, že se jedná skutečně o jakýsi historický vývar, který patrně zpracoval někdo na ministerstvu, aby agentovi osvětlil místní poměry. V duchu musel uznat, že výtah není rozhodně úřednicky suchý. Bohužel nemohl vyslovit autorovi uznání, neboť se buď na rozkaz či ze své vůle pod elaborát nepodepsal.

21

22

KAPITOLA TŘETÍ V níž je čtenář seznámen s nejstarší historií českého kolonialismu (1848 – 1855)

Zakladatelem osad v jihozápadní Africe byl Karel Schuckmann, původem sedlák, narozen roku 1817 v malé vísce Bečváry, ležící asi 20 kilometrů od Kolína. Navzdory svému nepříliš slovanskému jménu se po několika desetiletích dostal do učebnic jako jeden z našich největších vlastenců. Pozdě ale přece, chce se říci při pohledu na trnitou pouť jeho odkazu za uznáním. Na druhou stranu, protože se jedná o národního hrdinu mrtvého, a to úplně, a od jeho skonu již uplynula drahná doba, nečeká jej patrně potupné vytrhávání jeho podobizen a škrtání jeho jména v učebnicích. Nejnovější učebnice České koruny, schválená královskou školskou komorou, o Schuckmannovi hovoří jako o „nejdůslednějším a nejvytrvalejším vlastenci českém. Ve jménu národního prospěchu byl připraven obětovat cokoli i kohokoli. Pro realizaci myšlénky národní neustále hledal směr, hnutí či sílu, s jejíž pomocí by vdechl své ideji skutečný život. Za svého života vždy věrně stál při tom, kdo mu slíbil nejlepší prospěch národní.“ Nejprve se, inspirován Palackým a kroměřížským sněmem, stal austroslavistou. Z tohoto světonázoru jej ale dokonale vyléčila rakouská káznice, v níž si odseděl osmnáctiměsíční trest žaláře. Pod vlivem dozvuků Slovanského sjezdu byl krátce rovněž přesvědčeným rusofilem. Policejní špicl Vorliczek, který na Schuckmanna posílal udání rakouské policii až do roku 1855, v jednom svém hlášení jízlivě uvádí, že „ze Schuckmanna je nyní zanícený rusofil, zanícený dvojnásob, protože si z vězení přinesl špatně vyléčený zánět okostice...“ Naštěstí pro národní dějiny se Schuckmann rychle vyléčil z obou zánětů a následně se nadchl pro myšlenku republiky. Sečtělý národovec se živě zajímal o tenkrát nově vzniklé búrské republiky Transvaal (1852) a Svobodný stát oranžský (1854), které si v jižní Africe po půtkách s anglickými kolonialisty založili holandští Búrové, prostí sedláci stejně jako Schuckmann. Pro vehementní prosazování svých nových vizí a pro někdy kuriózní metody přesvědčování svých ideových odpůrců pro něj rázem škarohlídi nalézají přezdívku „Buran“. Nepřejícnost některých závistivců ovšem Schuckmannovi nezabránila ve zorganizování třicetičlenné výpravy dobrovolníků, kteří měli odjet do Kapského města a následně se pokusit v dosud neprobádaných končinách, v sousedství búrských republik, založit nové zemědělské osady. Tentokrát ale čistě české. Nutno ovšem říci, že ještě o několik let dříve, nic nenasvědčovalo tomu, že se ze Schuckmanna stane národní velikán a zakladatel první česko-africké osady. Poprvé se v historických pramenech objevuje jeho jméno roku 1848, když místní kronikář zaznamenával průběh revolučního kvasu na jaře památného roku. Po vyhlášení první prozatímní rakouské konstituce v březnu 1848 se rázem zvedla vlna českého vlastenectví i slovanské vzájemnosti. Od 2. června 1848 se konal v Praze Slovanský sjezd, na nějž se sjeli zástupci slovanských národů. Atmosféra ve městě sice houstla, ale stále nic nenasvědčovalo blížícímu se revolučnímu výbuchu. Dne 12. června však náhle došlo ke střetu vojska s účastníky svatodušní mše a Praha povstala. Dále již nechejme hovořit kronikáře. „Nesmírné vzrušení zmocnilo se všeho lidu v naší obci. Z řad dobrovolníků ihned jednotka Národní gardy, která ku pomoci studentům i měšťanům pražským vyraziti mohla, ustavena byla. Výzbroj jejich nevalné úrovně jest, leč nedostatek materielní vynahrazují skvělí mužové naší obce nadšením vlasteneckým. Po jednom

23

odpoledni výcviku zvládají již slavnostní pochod i vzdávání pocty. Rovněž výstroj může se s kolínskou setninou „Swornost“ směle měřiti, neb přes prvotní obavy, přec jen dostatek červenobílých kokard sehnati se podařilo. Výprava tedy druhého dne ráno k odjezdu hotova byla. Sedlák Schuckmann projevil se, v hodině pro národ český veledůležité, jako sketa, neboť oddílu odmítl zapůjčiti žebřiňák.“ (místní kronika Obce Bečváry, zápis ze dne 14. 6. 1848, strana 235, sv. II) Jak vidno, entré na jeviště národní historie se Schuckmannovi příliš nevydařilo, neboť upřednostnil své osobní zájmy před prospěchem celku. Dnešní historici ovšem jeho rozhodnutí nepůjčit svým sousedům žebřiňák na cestu do Prahy hodnotí mnohem střízlivěji. Více než lakota prý Schuckmannovo rozhodnutí ovlivnily obavy o životy členů výpravy. Prozíravě pochopil, že garda má proti rakouskému vojsku přesilu pouze v kokardách a při otevřeném střetnutí nebude patrně ani čas předvést generálu Windischgrätzovi svůj pečlivě nacvičený parádemarš. Proti této teorii se staví velmi kriticky historik Udo Strudell když ve své monografii namítá, že: „Spíše než obavami o životy svých bližních byl známý držgrešle K. S. veden obavami o inventář svého statku. Těžko lze u něj v této situaci hovořit o filantropických pohnutkách, když obecní kronikář detailně zaznamenal jednání deputace Národní gardy na Schuckmannově statku. Na straně 237 kronika uvádí, že Schuckmann delegaci uvítal slovy: „Koho to sem zas čerti nesou.“ A po vyslechnutí žádosti o žebřiňák dokonce řval: „Táhněte holoto!“ (Překlad francouzského vydání knihy – U. Strudell: Schuckmann - světlo a stín. Dílo nebylo doporučeno k vydání Královskou knižní komorou pro krajně hanlivé pasáže o národním hrdinovi, přičemž toto doporučení respektovaly všechny významné vydavatelské domy) Ať již byly motivace českého velikána jakékoli, faktem zůstává, že rekvíru svého majetku stejně nezabránil. Delegace se po únavném handrkování, dosti nedůstojnému v tak slavnostní chvíli, rozhodla vzít osud cizího majetku do vlastních rukou a žebřiňák i s koněm zabrala pod pohrůžkou násilí. (Kovář Dušek v návalu zlosti a vlasteneckého zápalu prý dokonce křičel: „Halt die Klappe, du Scheißkerl!“ (kronika, str. 238, sv. II), z čehož je patrné, že někteří gardisté neměli mateřštinu ještě zcela zažitou.) Dne 15. června dorazila výprava ku Praze a podařilo se jí dokonce proniknout velmi blízko středu města. Špatná volba místa ovšem způsobila, že přínos bečvárských pro podporu povstání byl takřka nulový. Rozhodnutí velitele celé setniny Václava Kubáta zabarikádovat se ve slepé ulici (Boršovská ulička, zvaná též Boršov blízko nábřeží císaře Františka), bylo naprosto chybné, byť se na první pohled zdálo jako velmi prozíravé („Nepůjdou na nás odzadu!“ kronika, str. 238, sv. II). Předpoklad zajištěného týlu se sice vyplnil, na druhou stranu rakouské oddíly nejevily pražádnou snahu tuto barikádu dobývat. Bečvárských si vlastně všimli čirou náhodou až 17. června ráno. Do té doby bečvárští pečlivě budovali svou barikádu, jejímž stavebním základem se stal rozebraný Schuckmannův žebřiňák. V sobotu 17. června, poté co bylo povstání potlačeno, byl venkovským zbouřencům umožněn odjezd z města. Bečvárští se tedy vraceli vlakem do Kolína, aniž do bojů vůbec zasáhli. Ironií osudu se ale zúčastnili známého incidentu na běchovickém nádraží. Při přestřelce povstalců z dalších českých měst (Chrudim, Kutná Hora, Kolín) s rakouskými vojáky byli však opět odsouzeni do role diváků, neboť své pušky prodali už v Praze, aby měli na jízdenky.

24

25

26

Schuckmannovy obavy (ať již je měl či neměl) se tedy naplnily měrou vrchovatou. Žebřiňák skončil rozebrán, kůň byl prodán rasovi a skončil v jemných telecích uzenkách. A sousedé se vrátili z výpravy značně pohmožděni. Nicméně na celou záležitost se v příštích měsících takřka zapomnělo. Za necelý rok ovšem využila rakouská policie napůl smyšlených povídaček o přípravách nové rebelie k tomu, aby v květnu 1849 pozatýkala některé nepohodlné osoby, ať již za domnělý podíl na povstání připravovaném anebo za skutečnou účast na povstání již proběhlém. Před soudem stanulo několik stovek nepohodlných osob v čele s J. V. Fričem, V..Sladkovským a K. Sabinou. Policie se nečinila jenom Praze, takže, jak už to v našich dějinách chodí, ze Schuckmanna se stal hrdina proti vlastní vůli. Vzhledem k tomu, že na řadové účastníky bojů se vztahovala císařská amnestie, za celou bečvářskou setninu bylo možno postihnout pouze velitele Václava Kubáta a po dlouhém šetření též Karla Schuckmanna, který dle obžaloby: „Oumyslným poskytnutím povozu i koně svého oddílu povstaleckému, jest vinen podporou a zosnováním srocení více osob k tomu, aby vrchnosti násilím činily odpor, tedy zločinem pozdvižení v oumyslu, aby se něco vynutilo nebo jakýmkoliv způsobem veřejný pokoj rušil.“ Navíc bylo proti němu vykonstruováno absurdní obvinění, že si v srpnu 1848 koupil nový žebřiňák jen proto, aby mohl znovu podporovat případné nové povstání. Tento bod obžaloby se podařilo Schuckmannovi před soudem vyvrátit. U prvního bodu se o to záměrně, na naléhání rodin z celé obce, nepokoušel. Kdyby se mu totiž podařilo prokázat, že povoz mu byl násilím odebrán, ocitla by se vzápětí za mřížemi polovina vsi. Na trestný čin „Násilného vpadnutí do cizího nemovitého statku“ se císařův generální pardon nevztahoval a hrozilo za něj nejméně šest měsíců všem zúčastěným a vůdcům deputace až pět let. Schuckmann nakonec, možná s trochou hořkosti a sebezapření, sehrál svou úlohu obětního beránka. Ale každé zlo je k něčemu dobré, říká se v lidovém úsloví. Pro historii českého kolonialismu se stalo soudní řízení okamžikem přímo přelomovým. Do té doby politicky i národně neangažovaný Schuckmann u soudu prohlédl pravou podstatu rakouského jha. Navíc v sobě objevil talent pro plamenné projevy plné satirických příměrů, chytře se pohybujících na samé hranici beztrestnosti. Jeho poslední řeč před vynesením rozsudku se jimi přímo hemžila. Například v reakci na vydání vnucené oktrojované ústavy sepsané hrabětem Stadionem vyjádřil víru: „že je to naposledy, co si Stadion určuje pravidla pro závodníky a ne naopak.“ Proces se konal v době vrcholícího maďarského povstání, což obžalovaný trefně komentoval narážkou na císařovo mládí: „Mladičký císař je všecek nervózní z toho, jak mu Košut tlačí na Uhry.“ (poslední řeč obžalovaného, 2. srpna 1849, soudní spis Okresního soudu v Kolíně, sv.. III/ str. 869, sign. pen 185/49) Břitké filipiky však nebyly obžalovanému nic platné, soud jej poslal na osmnáct měsíců do olomoucké pevnosti. Slouží ke cti hrdinově, že v řízení před soudem ani v žaláři nijak nezatrpkl, ba dalo by se říci, že teprve v káznici dozrál ve skutečnou osobnost s vizí budoucnosti. Ještě před odchodem do věznice dokonce velkoryse půjčil 900 zlatých zámožnému kováři Duškovi, který patřil k předním vůdcům deputace (viz jeho výroky výše) a který zrovna sháněl hotové peníze na opravu a rozšíření své kovárny. Hned po svém propuštění v březnu 1851 začal Schuckmann uskutečňovat své plány. Již tehdy každým svým počinem dával všem jednoznačně na srozuměnou, že nezná malých cílů. Nechal postavit novou maštal i chlévy, vyspravit střechu, rozšířit grunt a dokonce skoupil výhodně pod cenou Duškovo zbrusu nově

27

opravené stavení a samotného kováře přijal do služby jako svého podruha. Kovář Dušek totiž krátce předtím náhle zbankrotoval v důsledku oné bezúročné půjčky. Ve smlouvě se kovář zavázal platit pravidelné měsíčně splátky dluhu, tedy 50 zlatých měsíčně. Dále bylo uvedeno, že „co se ourokův týče, věřitel (Schuckmann) nežádá ničeho, jen na přilepšenou do žaláře zasílat v prvním měsíci 1 krejcar a v každém následujícím měsíci vždy dvojnásobek obnosu z měsíce předešlého.“ Aniž si to kovář v první chvíli připustil, naletěl na klasický matematický blafák, který nalezneme snad v každé sbírce rébusů. Nic zlého netuše, platil Dušek řádně jistinu a ještě k tomu měsíčně zaslal do káznice smluvený krejcar, poté dva, později čtyři a tak dále, jak bylo smluveno. Podezření v něm začalo narůstat až koncem roku 1850. Když pak v únoru jednapadesátého zaplatil na úrocích 546 a v březnu přes 1092 zlatých, s údivem seznal, jak se zdánlivě výhodná půjčka rázem proměnila v jednu z nejdražších v kraji, a dost možná i v celém mocnářství. Marně však protestoval. Schuckmann na „příspěvku do žaláře“ trval a kovář proto platil dál. Na otázku, proč Dušek nenapadl smlouvu s Schuckmannem u soudu jako nehoráznou lichvu, neznáme odpověď. Někteří autoři dávají Duškovo mlčení do souvislosti se záhadným zmizením druhého svazku obecní kroniky, zevrubně popisujícího průběh revolučních dní. Kniha byla až o třicet let později nalezena v pozůstalosti kolínského advokáta Bedřicha Kreissnera, jenž, snad pouhou shodou náhod, zastupoval otce českého kolonialismu v letech 1849 až 1853. Důkazy o úmyslu kroniku jakkoli využít ovšem chybějí. Jen pro informaci, dohromady Dušek na úrocích zaplatil 4403 zlatých a zchudl nadobro. Zajímavá je v tomto ohledu studie prof. Čvančary, který upozorňuje, že vcelku sečtělý národní velikán, tuto matematickou hříčku zřejmě vyčetl v časopise Český wenkov číslo 3/48, uveřejněnou tam pod názvem: Hloupý kovář. Dušek byl oproti tomu v nevýhodě, neboť časopis Kowák stejný rébus uveřejnil až roku 1871 s podtitulem: Napálený sedlák. Schuckmann se tedy vrhnul na zvelebování svého hospodářství. Záhy ovšem zjistil, že všudypřítomní rakouští špiclové jej nehodlají jen tak pustit z dozoru. Naprosto znechucen dusivou atmosférou bachovského absolutismu se rozhodl opustit vlast. Původně hodlal odplout do Ameriky. Inspirován ovšem zprávami o hrdinných Búrech, pojal myšlenku založit českou osadu, později snad celý český stát znovu, na zeleném drnu. Toto kuriózní řešení české národní otázky natolik vybočovalo ze zaběhaných kolejí různých návrhů na státoprávní uspořádání, že i takoví radikálové jako Josef Václav Frič či Karel Sabina, posměšně nazývali jeho autora „Poschuckmann“. Nedbaje hlasů škarohlídů prodává na jaře 1855 své rozhojněné hospodářství s 50 jitry pozemků za 8.000 zlatých a se skromným zavazadlem vyráží v čele nepočetné výpravy dobrodruhů na cestu do Brém. Zde se mu daří naverbovat další dobrovolníky, kteří v Brémách zjistili, že nemají dostatek peněz na lodní lístek do Nového Yorku. Schuckmann velkoryse doplatil potřebný obnos, pouze s tím rozdílem, že všem změnil destinaci do Kapského Města. Na palubě plachetní lodi Prinz Eugen se tím pádem ocitlo 27 mužů, 4 ženy, 3 psi a 1 útlá Babička, kterou vezl náčelník výpravy ve svém kufru. Schuckmann se totiž stal jedním z prvních kupců brožovaného vydání této novinky. Po celou plavbu knihu dokolečka četl a představoval si, že život v Nových Čechách bude stejně idylický jako v Podzámčí. Ve svých záměrech chtěl jít ještě dál. Ve svých plamenných projevech, které obyčejně držel na palubě lodi, naznačoval i vznik beztřídní společnosti v nové republice, což duševně jednodušším spoluputovníkům vysvětloval na příkladu své oblíbené knihy: „V Nových Čechách si budou všichni rovni. Nebude záležeti na tom, zda je někdo kněžna, sultán či tyrl.“ (deník J. Navrátila z cesty do Afriky, str. 21)

28

Po přistání v Kapském Městě a podrobném průzkumu dostupných map, se skupina v září 1855 vydává přes Bečuánsko dále k severu, aby po dlouhé pouti přes nehostinnou pustinu dorazili do neprobádané části Jižní Afriky. Na konci října pak stanuli, citujme Navrátilův deník „u vodopádův, které v upomínku na naši drahou vlast nazval náčelník Viktorčin splav.“ Jak vidno, Schuckmann neměl příliš soudnosti, co se týče místního názvosloví. Vždyť nazvat kotlinu, do níž každou vteřinou padají obrovské řvoucí masy vody, Babiččiným údolím, nesvědčí o zrovna velké představivosti. Jeho původní místopis se proto nikdy nevžil a nakonec byl nahrazen cizojazyčnými výrazy. Výprava se po objevu vodopádů stočila k západu a vyrazila podél Divoké Orlice (Zambezi), kde se po několika dnech setkala se skotským misionářem, kterého Navrátil pro svou chatrnou angličtinu raději zapisuje německy jako „doktora Lebensteina.“ Nutno dodat, že právě onen David „Lebenstein“ přejmenoval 18. listopadu Léta Páně 1855 Viktorčin splav na Viktoriiny vodopády a zmínky o české výpravě vytrhl ze svého deníku, aby si uzurpoval prvenství objevitele. V polovině listopadu se pak výprava zastavuje na břehu řeky Zambezi a Schuckmann zakládá první českou osadu na africké půdě. Navrátil zachytil na stránkách svého deníku náčelníkova památná slova ze 12. listopadu 1855: „Bolí mě nohy, usadíme se tady.“, která – pravda – poněkud postrádají patos slavnostní chvíle, a těžko se kdy postaví po bok okázalému: „Vidím město veliké…“ Nicméně tento den je považován za den založení Nového Hradce (později Neuburgu), jak osadu pojmenoval sám její zakladatel. Arnošt vzhlédl od spisu a unaveně se rozhlížel po kabině letadla. Většina cestujících se již uložila ke spánku. Letadlo se ve vzduchu jen nepatrně chvělo, ale Arnošt přesto cítil podezřelé šimrání v krajině břišní. Vzpomněl si na prášky proti zvracení a šoku z náhlé změny prostředí, které mu dal doktor U. Požádal letušku o sklenici vody a zatím vyštrachal z cestovní kabely malou barevnou krabičku s až kýčovitě barevným nápisem TRAVELAMIN. Rozpustil tabletku ve sklenici a jedním tahem vyprázdnil její obsah. Pohodlně se uvelebil v křesle a chvíli se díval z okénka. Na západě se v temně oranžovém pásu dalo vytušit zapadající slunce. Obloha jinak již potemněla a neprostupná vrstva nadýchaných mračen, která vypadala, jako by ji někdo našlehal mixérem na svatební dort, líně ubíhala pod boeingem. Podivoval se kráse třpytivých mrazivých vloček, které ulpěly při okraji okénka. Pak odtrhl zrak od potemnělé scenérie a opět se rozhlédl po kabině. Letušky ztlumily osvětlení a ztichlými řadami se nesl pouze vzdálený cinkot skleniček z kuchyňky. Arnošt si promnul oči a sáhl po nedočtených deskách. „Jsou mi to ale podivnosti,“ zabručel si pro sebe, když zjistil, že další stránky spisu se mu v rukou jaksi prodlužují a podezřele vytahují. Skoro by řekl, že nejsou z papíru ale z nějaké gumy anebo těsta. Stránka se stávala stále více našponovaná a navíc po ní tekl nějaký sliz neznámého složení. Úplně se mu rozpustila mezi prsty a vtekla zpátky do desek. Vtom si uvědomil, že i desky prodělaly určitou proměnu, neboť se mu teď v klíně rozprostíralo malé rýžové políčko, do nějž žbluňkla i ona neposedná stránka. A ještě se mu přitom zlomyslně pošklebovala. Pokusil se rýžové rostlinky vytrhat, aby viděl na text, ale nepodařilo se mu je ani rozhrnout. Tak hustě vedle sebe rostly jednotlivé výhonky. Při svém zahrádkářském úsilí se notně zpotil. Horko se velmi rychle stalo nesnesitelným. Arnošt nechápal, jak může jeseter, který sedí vedle něj a kouří dýmku, takové horko vůbec vydržet. Ach ano, ta dýmka je přece vodní !

29

Ale Arnošt žádnou dýmku neměl a tak se musel ochladit jinak. Svlékl si nejprve košili. Jenže to už kolem začala létat plyšová telefonní sluchátka a vzduch se stal nedýchatelným. Horko a dusno k zalknutí. „Ale proč na mě, ten jeseter vedle, vlastně ne – vždyť je to vorvaň - tak zírá? Vzal mi moje ručníky!!! A šicí stroj!“ napadlo okamžitě Arnošta. Ale nevěděl, co si má počít. Vždyť už to přece hlásil - ke druhému nástupišti, koleji třetí, čtvrté, nebo nebudu hrát… A stejně s tím, nikdo nic neudělal. Pak se z mlhy, ano z mlhy – po celé kabině se totiž válela těžká mračna jako někde na baskervilských blatech, vynořila letuška tlačící před sebou parní válec. Arnoštovi to nepřišlo nijak zvláštní. Letušky přece obvykle tlačí parní válce skrz bažiny, aby udělali cestu pižmoňům. Ach ti skákaví neposední pižmoni. Arnošt se na letušku usmál a objednal si u ní ptačí budku. Jeho svět se pak náhle rozjasnil a rozsvítil. Vedle něj stál klaun s barevnými balónky, okolo sebe viděl horskou krajinu a cítil, jak dýchá čerstvý horský vzduch. Doktor Špaček spokojeně usrkával skotskou s ledem a pozoroval pomalu ustávající cvrkot na palubě letadla. Těšil se na dvanáct nádherných dní dovolené v Africe, a to tím spíš, že to byla jeho první dovolená za posledních pět let. Z poklidu jej vyrušil až jeho spolucestující, který si zatím spořádaně četl nějaké papíry u okénka. Až teď se začal na své sedačce ošívat a povolovat si límeček u košile. „Kdy mi jede rukáv?“ obrátil se na něj neznámý s nečekaným dotazem. Doktor Špaček se zaraženě podíval na svého soudruha, který si mezitím stačil rozepnout všechny knoflíčky u košile. Muž s vytřeštěnýma očima a divoce zarudlou tváří byl zjevně rozmrzelý z toho, že mu doktor neodpověděl. „V Úvalech, zajisté milostivá, tam se vám bude líbit. V rumpálu rohlíčkovitá zelená,“ pokračoval muž, který se z rozepnuté košile začal svlékat. „Promiňte, je vám něco?“ otázal se doktor Špaček s účastí v hlase. „Pomeranče, nekompromisní pomeranče,“ odpověděl muž a snažil se nasadit si zutou botu na hlavu. Doktor Špaček odložil skleničku s whisky a natočil se, aby lépe viděl na svého souseda. Svlékání z kalhot mu zjevně činilo potíže, ale nedal se odradit. Stále se snažil trhat nohavicemi dopředu, aniž si všiml, že si na kalhotech stále sedí. „Jééé, zatáčí,“ řehtal se na celé kolo a ukazoval přitom na opěrku sedadla před sebou. „To mi ta dovolená pěkně začíná,“ zabručel si pod vousy doktor a začal se připravovat na nejhorší. „Co když ten magor bude agresivní?“ ptal se sám sebe. Jenže neznámý soused se ještě chvíli upřímně smál opěradlu a pak znenadání, se slovy „námořní pěnkava“ na rtech, omdlel. Hippokratova přísaha fungovala u doktora Špačka už jako reflex, takže jakmile se ten šílenec poroučel k zemi, vrhnul se na něj a začal jej křísit. Rozsvítil lampičku a zkontroloval mu zornice. Reagovaly, ale byly nějak nepřirozeně rozšířené. Ten člověk měl oči jak pětikoruny. Špaček vytrhl z prostoru nad sebou nouzový dýchací přístroj pro případy poklesu tlaku v kabině a nechal toho chlápka pořádně nasávat kyslík. Viditelně mu to prospělo. Po necelé půlhodince, kdy stihl doktorovi vyprávět, že jede ke svému psovi do Žatce, ale s tou krupicovou kaší si neměl dělat starosti, protože on stejně červené kalhoty nenosí, se Arnošt probral. Mezitím ale ještě napovídal spoustu podivných blábolů. „Promiňte, bolí mě hlava, co se děje?“ optal se zmateně. „Omdlel jste. Předtím jste měl halucinace. Berete nějaké drogy?“ otázal se ho bez okolků oplešatělý pán s knírkem. „Ne neberu, jen se mi dělá špatně v letadle a doktor mi předepsal… Sakra já mám žízeň.“

30

„Tady, napijte se sodovky a ukažte mi ten krám,“ pídil se doktor dál po příčině Arnoštových mdlob. Vzal krabičku do rukou, vytáhl z ní letáček s informacemi o léku a začal ho důkladně pročítat. „No jasně, to je vůl!“ plácal se pobaveně do kolen Špaček. „Zkoumal vás ten doktůrek na nějaký alergie?“ „Ne, vůbec ne,“ zavrtěl hlavou Arnošt. „Právě jste přežil lehkou alergickou otravu atropinem,“ s úsměvem mu sdělil Špaček a podal mu příbalový leták. Výčet příznivých účinků byl poměrně stručný: posílení imunity organismu proti úplavici, lék proti zvracení při cestách, šoku ze změny prostředí a proti horečce omladnic. Zato odstavec „Vedlejší účinky“ v Arnoštovi vyvolal akutní obavy o své další bytí: „Lék je obvykle dobře snášen, ale v některých případech se mohou vyskytnout bolesti hlavy, pocit na zvracení (nausea), průjem, zácpa, překyselení žaludku, nadýmání, kožní vyrážky, bolesti na hrudi, svědění, příznaky přecitlivělosti, oční tik, vypadávání vlasů, poruchy spánku, bušení srdce, zmatenost, agitovanost, inhibice, apatie, abulie, závratě, bolesti kloubů, svalů, zdánlivé zrakové a sluchové vjemy (.halucinace), poruchy koncentrace a recentní paměti, depresivní dekompenzace a poruchy chuti. Jinak lék nemá vedlejší účinky.“ „Pěkně děkuju, za tak neškodný lék,“ zachrčel zlostně Arnošt. „On to doktor vlastně ani předvídat nemohl. Vás skolila jedna pilulka, s normálním člověkem by takhle zamávaly přinejmenším dvě balení. Holt máte citlivej´organismus,“ shrnul celou záležitost Špaček. „A jaké to má přesně účinky? Vy to víte ne? Jste lékař, jak jsem vytušil,“ zajímal se Arnošt. „Doktor Špaček,“ pokynul hlavou lékař, zavzpomínal na svá studentská léta a začal ze sebe sypat nabiflované vědomosti natlučené do hlavy během bezesných nocí. „Tenhle lék obsahuje atropin a skopolamin. V malém množství se jedná o látky léčivé, které se běžně předepisují právě při léčbě různých kinetóz, tedy při mořské nemoci a jiné nevolnosti v dopravních prostředcích. Ale dávka se nesmí přehnat, protože pak to svinstvo působí jako silná droga. Postižený projevuje touhu a snahu po intenzívním pohybu a má mnohočetné halucinace. Jsou velmi pohyblivé, například létání, ježdění nebo otáčení. Atropin vyvolává útlum žlázové sekrece, proto máte tak sucho v ústech. Dostavuje se bušení srdce a nastává rozšíření zorniček. Atropinové kapky používaly hollywoodské hvězdy tak před sto lety, aby měly výrazné oči na kameru. Na skopolaminu je zase docela zajímavé, že funguje jako takové sérum pravdy. Postižený odpovídá rychle na kladené otázky, aniž by to sám chtěl, a nemůže tomu zabránit. Ale někdy naopak postižený otupí a usne anebo ho ovládne jakýsi slovní průjem. Ten zřejmě postihl vás, plácal jste strašný kraviny,“ zasmál se doktor a Arnošt jen přikývl. Pokud na sebe něco vykecal v deliriu, přišlo mu jen vhod, pokud jeho monolog považovalo okolí za zcestné bludy. „Pro svoje vlastnosti sloužily výtažky durmanu, obsahující obě látky, spolu s mandragorou, blínem, rulíkem a omějem k výrobě čarodějných lektvarů. Těmito lektvary se pomazalo celé tělo nebo pouze podpaží a slabiny. Atropiny pronikly povrchem kůže do krevního oběhu a způsobovaly silné halucinace. Indiánským šamanům tím pomáhal zvláště při věštění. U některých kmenů v Africe se dodnes používá odrůda durmanu Datura fastuosa při obřadech vstupu do dospělosti. Dospívajícím dívkám se podá halucinogen a následuje rituální bičování a deflorace.“

31

„V tom případě mám, pane doktore, kliku, že nejsem dospívající dívka,“ dodal Arnošt a vyprskl smíchy. Doktor Špaček se k němu vzápětí přidal. Oba se řehtali jak malí kluci. Několik hodin pak strávili příjemným klábosením, při němž si ale Arnošt dával pozor, aby se držel své naučené falešné role. Přitom přemýšlel, jestli jej ministerský doktor chtěl přiotrávit úmyslně anebo měl prostě smůlu. Ale i Špaček přece říkal, že to byla náhoda. Do příletu na místo zbývalo stále ještě asi pět hodin. Doktor Špaček se omluvil a před dobrou půlhodinkou usnul. Arnoštovi se ale ani ve tři ráno spát nechtělo, atropin mu asi pořád obíhal v krvi. Chvílemi cítil, jak mu buší srdce. Vytáhl proto z přihrádky v opěradle před sebou šedivé desky a jal se pokračovat v četbě. Kde to jen přestal? Aha, ano, čeští cestovatelé založili Nový Hradec u břehů Zambezi.

32

KAPITOLA ČTVRTÁ V níž pokračuje historie českého kolonialismu (1856 až 1914)

Založením osady však potíže českých kolonizátorů rozhodně neskončily. Místní kmen Uukwanyamů totiž velmi záhy zjistil přítomnost vetřelců na svém území a tak do osady zavítala domorodá delegace v čele s náčelníkem H´N-tauem. Toto jméno nebylo kolonistům neznámé, neboť se o něm zmiňoval už Livingstone při jejich setkání u Victoria Falls. Jak bylo ale řečeno, anglicky uměli z celé výpravy pouze Schuckmann a Navrátil, a to ještě na úrovni školáka druhé třídy. Navrátil měl navíc potíže i s fonetickým přepisem, takže „Lebensteinovu“ větu „He likes to meet the white men“ zapsal do svého deníku i v druhé alternativní verzi „He likes to eat the white men“ s poznámkou „poradit se s K.S.!!!“ Školáci ve druhé třídě by se takové slovní hříčce možná upřímně zasmáli. Leč osadníci měli k veselosti pramálo důvodů, zvláště když kovář František Černý, který v Pusté Rybné provozoval též zubní „ordinaci“, upozornil na náčelníkův náhrdelník, který až podezřele připomínal zubní vzorec dospělého muže. Schuckmann se domníval, že pokud domorodcům vysvětlí důvod jejich přítomnosti, nechají je na pokoji. Protože ale neovládal žádný domorodý jazyk, rozhodl se pro strohé pantomimické vyjádření. V něm se pokusil náčelníkovi sdělit, že „jsou přistěhovalci ze středních a východních Čech, kteří se rozhodli odejít ze své vlasti a založit si vlast novou, neboť stát Rakouský soustavně utlačuje národní živel český. Proto požádali prostřednictvím okresního úřadu České místodržitelství o vystěhování v souladu se zákonem vydaným císařem Františkem.I. dne 24. března 1834. Protože vyhověli všem stanoveným podmínkám, splnili svou vojenskou povinnost, s vystěhováním souhlasilo okresní vojenské doplňovací velitelství, okresní soud, úřady vůči nim nemají žádné pohledávky a doporučující stanovisko předložily i jejich domovské obce, obdrželi souhlas k vystěhování „Auswanderungs Consens“ i cestovní pas. V Brémách se nalodili na plachetnici Prinz Eugen, plující do Kapského Města, odkud se po přistání vydali na sever a po dlouhé cestě se rozhodli usadit v této překrásné krajině.“ Není sice známo, zda náčelník plně pochopil, co se mu Schuckmann ve stručnosti snaží sdělit, nicméně podle náčrtků kronikáře Navrátila, který celý projev poctivě zaznamenával, bylo dne 25. dubna 1904 v Kapském Městě s velkým úspěchem uvedeno celovečerní baletní představení s názvem: „Požár savany“. Jisté je, že po dvouhodinovém projevu byli domorodci notně unaveni a zmateni, takže rádi přijali pobídku, aby s kolonisty poobědvali. K překvapení všech se ukázalo, že náčelník pochytil od různých evropských cestovatelů několik anglických a portugalských slovíček. Atmosféra se pomalu začala uvolňovat a stávala se přátelskou, neboť – jak vtipně poznamenal truhlář Vykypěl: „Přátelství mezi národy prochází žaludkem. Některé národy však procházejí žaludky jiných národů. Proto doufejme, že se nažerou a na nás už jim nezbude místo.“ Slibně se rozvíjející porozumění mezi Čechy a Křováky málem narušil sám Schuckmann, který paradoxně chtěl pouze dovršit svůj diplomatický triumf. Přestože byl na svou dobu velmi sečtělý, popletl si v tu chvíli americké a africké domorodce a nabídl náčelníkovi H´N-tauovi doutník, aby jej s ním vykouřil na důkaz přátelství. Jihoafričtí křováci však nikdy vášnivými kuřáky nebyli, takže černošský náčelník si doutník nejprve nechápavě prohlížel a pak jej náhle rozkousal a spolkl. Příliš mu asi nechutnal a Schuckmannovo gesto považoval zřejmě za pokus o otravu své osoby, neboť se rozlítil a opět vyhrožoval celé osadě likvidací, což naznačoval pantomimicky velmi jednoznačnými posunky.

33

Naštěstí Schuckmanna ani v této chvíli neopustila duchapřítomnost a znovu projevil svůj vyjednavačský talent. Ani na okamžik nezaváhal a na usmířenou náčelníkovi daroval manželku kronikáře Navrátila. Navíc se mu podařilo od domorodců natrvalo odkoupit rozsáhlé území o rozloze asi 500 km² za jednu krabici doutníků, 3 zrcátka, 2 šňůry skleněných korálů a - paní Navrátilovou. Domorodci odešli spokojeni a dobré vztahy se udržely po mnoho let. Další osud paní Navrátilové není bohužel znám, náčelník H´N-tau se prý na odchodu usmál, ukázal na svůj dar a pronesl „It´s super“. Těžko říci, jak na neformální rozvod manželství reagoval sám Josef Navrátil. Z dostupných pramenů víme pouze to, že se za několik let znovu oženil s mladou kolonistkou Annou Šimůnkovou, a že zápis o odchodu H´N-taua pořídil do svého deníku opět ve dvou alternativách, neboť opět špatně rozuměl mluvenému slovu. Citujme: „Zeširoka se zazubil a řekl: „It´s super!“ – To je skvělé! anebo „It´s a supper!“ – To je večeře! Těžko říct. Nějak tak.“ (deník z cesty do Afriky, str. 84) Nový Hradec se přičinlivostí prvních obyvatel velmi rychle postavil na vlastní nohy a od léta 1856 sem mohli přicházet další osadníci. Rakouské úřady se domnívaly, že odjíždějí za prací do Spojených států, ale díky propagační kanceláři, která vyvíjela činnost v brémském přístavu, se mnoho rodin nakonec rozhodlo odcestovat do Nových Čech. Na myšlenku přesvědčovat vybrané rodiny i svobodné mladé lidi k příjezdu do jižní Afriky přišel sám Schuckmann, od léta 1856 starosta nové obce. Aby ovšem existence české osady v Africe zůstala skryta brémským i rakouským úřadům, působili agitátoři pod hlavičkou neutrálně nazvané kanceláře „Spolek pro středoevropské přistěhovalce do jižní Afriky“ (Kőrperschaft für Mitteleuropäische Einwanderer Nach Sűd Afrika – MENSA). Přes svůj kosmopolitní název se však spolek zaměřoval výhradně na vystěhovalce z Čech, Moravy a Slezska. Navzdory počáteční nedůvěře nakonec kancelář získávala postupně nové a nové osadníky, takže k 1. lednu 1869 na území o rozloze 1.000 km² (Schuckmannovi se podařilo výhodný obchod zopakovat i s dalším kmenem) žilo již 197 mužů, 143 žen a 65 dětí, tedy 405 obyvatel. Příznivé podnebí na rozhraní savany a vlhkých tropů skýtalo možnost chovu karakulských ovcí, koz a pěstování kukuřice, tropického ovoce, batátů, bavlny, tabáku, kávovníku, kakaovníku a dalších plodin. Jídelníček kolonistům zpestřoval rybolov v Divoké Orlici, kterou však záhy začali všichni označovat domorodým „Zambezi“, občasný lov antilop a jiné zvěře ze savany včetně slonů. Káva, kakao, bavlna a slonovina byly také nejvýznamnějšími komoditami, které osada s úspěchem vyvážela do Transvaalu, Oranžska a Kapské provincie výměnou za nářadí, oděvy, střelný prach a další vymoženosti, které si nemohli vyrobit na místě. Obchodní cesty také umožňovaly sporadický písemný styk s domovem, který však časem slábl, neboť příbuzní či známí v Čechách se vesměs domnívali, že se pisatelé pomátli, případně, že schválně zatajují místo, kde se dá v Americe rychle zbohatnout. Prozatím poměrně idylický rozvoj Nových Čech ovšem ke konci šedesátých let poznamenaly národnostní půtky a sváry. Ačkoli se propagační kancelář MENSA v Brémách zaměřovala pouze na české poutníky, čas od času naverbovala i německé vystěhovalce z českého pohraničí, kteří mluvili anebo rozuměli česky.

34

Do roku 1871 se jich tak na území osad přistěhovalo 21. Jejich vůdčí osobnost, sedlák Rudolf Ziegelbrenner, počal proto požadovat zřízení postu místostarosty, vybraného vždy „z.řad německého živlu“ a většinové zastoupení v jedenáctičlenné obecní radě. Což odůvodňoval tím, že „německému živlu tak bude umožněno účinně chránit své zájmy, což doposud není možné, neboť je v současné době v osadách menšinou.“ Jindy zas navrhoval dvojjazyčné označení na ceduli obecního úřadu (svoje požadavky by patrně i vystupňoval, ale byla to bohužel jediná úřední cedule v okolí 400 kilometrů), přestože všichni afričtí čeští Němci uměli česky. Dále žádal zvýšení podílu německých osadníků v „Neu Böhmen“, zejména přednostním náborem německých exulantů z českého pohraničí. Což Schuckmann rázně odmítl s tím, že hosty na své území si bude vybírat obecní rada dle dosavadních zvyklostí. Nato Ziegelbrenner reagoval po svém a na protest proti náborům Čechů založil v Brémách konkurenční kancelář, v jejímž názvu neopomněl zdůraznit „německost“ celého podniku. Nutno ovšem říci, že jeho trucspolek DEMENSA byl ve své snaze naprosto neúspěšný. Po půl roce bezvýsledné agitace proto „Körperschaft für Deutsche und Mitteleuropäische Einwanderer Nach Süd Afrika“ v tichosti ukončil svou činnost. Údajně proto, že němečtí dělníci a rolníci tenkrát mířili do čerstvě obsazeného Alsaska a o poradenství spolku s takovým názvem nejevili pražádný zájem. Češi však toto malé vítězství nedokázali využít ve svůj prospěch, neboť se vzrůstajícím blahobytem a mizejícím pocitem ohrožení zabředli do rozličných žabomyších válek. Díky bohatství Nového Hradce a přilehlých osad se sice Schuckmannovi podařilo podrobovat si další a další místní náčelníky a v létě 1877 přímo či nepřímo ovládat území o rozloze kolem 11.000 km², čeští osadníci se ale začali mezi sebou hádat o přesné vymezení svých pozemků. Při tehdejším počtu obyvatel (628) a přibližném počtu kočovných domorodců v Nových Čechách (kolem 120) připadalo na každého osadníka včetně novorozenců přes 17 km². Tedy lány, které vůbec nebyli sto obdělávat. Takový detail ovšem českým kolonistům nezabránil v rozpoutání řetězců sousedských hraničních sporů, které musela rozhodovat obecní rada. Za typický spor z oné doby se dá označit pře truhláře Kadeřábka s nově usedlým uzenářem Matouškem, v níž šlo o posunutí senkrubny o 15 coulů. Aby se zamezilo vzniku stále nových a nových rozmíšek mezi „staro“ a „novo“usedlíky a obecní rada měla vůbec možnost dořešit případy již vzniklé, rozhodla o dočasném zastavení činnosti MENSY na jaře 1879. S dočasností různých opatření má ovšem český národ bohaté zkušenosti; i v tomto případě se samozřejmě z dočasného stalo trvalé. Tak padl pod stůl i návrh doktora Emila Holuba, který při své první jihoafrické cestě (1872 – 1879) náhodou narazil na českou osadu a nabídl se, že kontaktuje bohaté české podnikatele, kteří by mohli využít přírodní a nerostný potenciál kraje ve velkém ku prospěchu české samostatnosti. Vždyť i on sám chtěl v Africe nalézt půdu pro pracovité krajany.*) Návrh byl „dočasně“ zdvořile odmítnut s tím, že „dokud se neupraví neustálené poměry místní, není možné o nových osídlencích uvažovati. Do doby než se obecní rada usnese o obnovení činnosti MENSY, žádá tato Dra. Emila Holuba o laskavé pomlčení o osadách krajanských při řece Zambezi.“ Kvůli sérii nehod a nemocí, které postihly jeho družinu, již Dr. Holub nemohl při své druhé výpravě (1883 – 1887) do osad zavítat znovu, přestože osadníky ujišťoval, že dobří Holubi se vracejí. V jeho rozsáhlé vídeňské pozůstalosti tak

Tento důvod cesty do Afriky uvedl jako jeden ze tří hlavních Dr. Holub na své přednášce v Praze 25. října 1897 (České noviny). *)

35

zůstaly ještě mnoho let po jeho smrti (1902) nepovšimnuty zápisky líčící poměry v čechoafrických osadách, které cestovatel pracovně nazval „Holubník.“ Zastavení přílivu nových osadníků a malicherné odmítnutí přizvat do Nových Čech bohaté průmyslníky a obchodníky se kolonistům záhy vymstilo. V létě 1884 vyhlašuje Německo svůj protektorát nad pobřežím Jihozápadní Afriky mezi řekami Kunene a Oranje, přičemž do chráněných území vzápětí zahrnuje i oblasti vnitrozemské - včetně Nových Čech. Rok nato dochází k přesnému vymezení hranic Portugalské západní Afriky, čímž je Čechům znemožněna expanze na sever a k vyhlášení britského Bečuánského protektorátu, který Nové Čechy skřípl z jihu a východu. Konec velikášským ambicím hradeckých jen potvrzuje vyhlášení Britské Rhodesie na severovýchodě roku 1889. Patrně si to uvědomoval i tehdejší obecní kronikář, který si povzdechl: „S trochou nadsázky lze říci, že klíč k neúspěchu českého postavení velmocenského leží kdesi v žumpě pana Matouška.“ (obecní kronika, zápis ze dne 16. 10. 1886) Stárnoucí doživotní starosta Schuckmann se sice snažil obhájit neodvislost osad, ale zjevně doplatil na všeobecnou laxnost při řešení státoprávního uspořádání. Je až neuvěřitelné, jak se čeští osadníci dokázali různit i v otázce státní formy osad, které dosud nebyly ničím jiným než jednou „obcí“, pravda roztahanou na dosti velké ploše. Přesto existovalo nejméně pět různých názorových proudů, z nichž každý vehementně prosazoval svou. Za povšimnutí ale stojí fakt, že osoba starosty Schuckmanna coby hlavy budoucího státu vyhovovala všem stranám. Republikáni jej navrhovali za prezidenta, roajalisté jej chtěli korunovat jako krále Karla VII. (šestý byl otcem Marie Terezie), pro zastánce sultanátu (patrně si slibovali zavedení mnohoženství) byl starosta budoucí sultán - Kar El-Šukman a caristé, kteří chtěli české kolonie „přimknout ke slovanskému dubisku - Rusku“, v něm viděli příštího gubernátora; patrně přitom přehlédli, že některé národy byly k „dubisku“ přimknuty tak silně, že málem dodýchaly. Poslední pak navrhovali vojenské uspořádání podobné jako u táborských husitů v čele s hejtmanem. Schuckmannovo původní nadšení pro republiku dávno vyprchalo a s rozhodováním příliš nespěchal, neboť za dané situace požíval autority u všech stran a titulovali jej hned pěti hodnostmi naráz, což mu asi nebylo nepříjemné. Nicméně oficiálně zůstával pouhým starostou, takže jeho diplomatické nóty císaři Vilémovi a královně Viktorii se naprosto minuly účinkem a patrně zůstaly kdesi ve dvorských kancelářích v nejspodnějších regálech, kde možná leží dodnes. Místní Němci pak posměšně navrhovali, aby se Schuckmann prohlásil za prezidenta République Cancour, podle tvaru obklíčeného území. Buď jak buď, starosta umírá v lednu 1891 stále jako pouhý starosta a nátlak německých koloniálních úřadů sílí. Podle starořímské zásady „Abteilen und Regieren“ (Rozděl a panuj), nařizují rozdělení území na samostatné obce, jejichž název musí být uváděn nejprve v němčině. Na tuto podmínku Češi nakonec přistoupili bez reptání. Jejich postoj trefně vyjádřil starosta obce Hinterwald (Zálesí): „My prostě budeme číst jen ty druhé názvy“. Přístup k přejmenovávání osad se ale lišil místo od místa. Někde volili cestu servilního podkuřování Berlínu („Neu Berlin“), odvážnější se naopak účastní drobného odboje skrze posměšné překlady („Nová Paka“ – „Neue Trottel“). Vskutku šalamounsky celou věc vyřešil starosta hlavního města Neuburgu (Nového Hradce) František Hrachovec, když v červnu 1907 prosadil přejmenování města na „Schuckmannsburg.“ Nový guvernér Jihozápadní Afriky se totiž shodou okolností jmenoval Bruno Helmut Erich von Schuckmann.

36

37

38

Na otázku, podle kterého Schuckmanna je vlastně město pojmenováno, odpovídali Češi podle momentální situace. U zjevně polichoceného guvernéra si tak získali pověst loajálního území, za což je přinejmenším nechal na pokoji… Arnoštovi únavou vypadly nedočtené desky z rukou…

39

40

KAPITOLA PÁTÁ O prohlídce města

Středa, 6. května „A mějte se na pozoru před místními šejdíři! Známý mi říkal, že jsou schopni vám prodat i vlastní babičku, jen aby udělali kšeft,“ zamával Arnoštovi na rozloučenou doktor Špaček. Když Arnošt absolvoval povinný pohovor s imigračním úředníkem, kterému do očí s klidem anglického lorda odpověděl, že se jmenuje Ladislav Barták, vyšel z celní zóny do moderně upravené haly schuckmannsburského letiště, kombinující futuristickou konstrukci s africkými etnomotivy. Ukázalo se, že doktor nelhal. Před celnicí již postával početný houf netrpělivých zástupců cestovních kanceláří, agentur, ubytoven, hotelů, hostelů, herberků, směnárníků, taxíkářů a prodejců lecčeho. Ti všichni se snažili vlichotit se do přízně nově příchozích turistů a ulevit jim už v příletové hale od jejich dovolenkového kapesného, aby se s ním nemuseli trmácet až do hotelu. Na vycházející nicnetušící várku jelimánků se vrhli jak vosy na bonbón. „Pane, mohu vám nabídnout služby naší agentury? Děti se slevou!“ snažil se upoutat Arnoštovu pozornost jeden z nich. „Ne díky. Děti nekupuju!“ odmítl nabídku Arnošt. „Ale ne, my nemáme zlevněné děti, my máme jen zlevněné zájezdy pro děti!“ blekotal zjevně překvapený lovec turistů. Nicméně cítil, že kořist zaváhala, a nemínil udici jen tak pustit z rukou. „Naše nabídka je opravdu široká! Safari, rafting, prohlídka města a okolí, prohlídka nočního Sch…,“ vnucoval se neodbytně chlapík. „Prohlídka města?“ přerušil ho Arnošt, „tu bych si u vás objednal.“ „Výborně, výborně,“ zajásal odchytávač, „určete si termín a průvodce naší agentury vám bude plně k dispozici.“ „Teď se pojedu ubytovat do hotelu Majestát, řekněme v půl jedné před hotelem,“ pronášel Arnošt své požadavky s bohorovným klidem milionáře, který si denně objednává před hotel přistavení sedmimetrové limuzíny. „Spolehněte se, agentura Rozhled je vám k službám.“ Arnošt počkal, až se chlapík odpoklonkuje, a pak se pomalu vydal směrem k parkovišti taxislužby. „Naštěstí nedošlo na tu babičku,“ oddychl si ve své hotelové vaně Arnošt. „Prohlídka města mi přijde vhod, aspoň nasaju místní atmosféru. A užiju si to,“ zasnil se a poprvé si sám sebe dokázal představit jako tajného agenta na ještě tajnější misi. Ladislav Barták. „Hm, no, mohli vymyslet něco víc sexy,“ napadlo ho, „ale co se dá dělat.“ Arnošt poobědval za erární peníze a osvěžen opustil hotel. Před Majestátem čekal ten samý chlapík, který jej zmámil na letišti. „Peterka, hlavní tourmanažer naší agentury,“ představil se se slunečními brýlemi na očích, firemní košili a bermudách. „A asi nejen manažer, ale i majitel, ředitel, účetní a jediný zaměstnanec v jedné osobě,“ usmíval se Arnošt pod vousy, tedy vlastně jen pod krátké strniště. „Ale co, když si chce mermomocí říkat „agentura“…“ „Pane Barták, mohu vám nabídnout výběr z pěti typů okruhů. Mini, Midi, Maxi, Mega a Hyper okruh,“ ukazoval svazek barevných letáčků.

41

„Chci zatím jen město a přežít to,“ odvětil Arnošt otrávený z velkého výběru, který ho nutil přemýšlet. „Výtečně, tak tedy Maxi okruh,“ zacvrlikal radostně průvodce, přičemž Arnošt marně uvažoval, co při velikosti tohohle zapadákova musí obsahovat Hyper okruh, zřejmě i výlet do Austrálie s obědem v Berouně. Vyrazili zvolna po ulici a průvodce spustil obligátní úvod. Arnoštovi bylo jasné, že zpočátku si vyslechne známý příběh pouze jinými slovy. A tak hned po slovech: „… město Schuckmannsburg bylo založeno v roce 1855 Karlem …,“ vypnul své sluchové kanály a nenápadně se věnoval fotografování náladových snímků, na které nikdy neměl čas. Takový luxus si dovolil až teď. Strach z příštích dnů ho sám donutil trochu se uvolnit a vychutnat si krásu světa. Možná naposledy… Ne ne, takhle nesmí přemýšlet. Výklad mu mezitím šel plynule skrz trubici levého ucha do trubice pravého ucha a jakýmsi instinktem se šedá kůra mozková probudila až v současnosti „… dvacet tisíc obyvatel, s okolím dokonce pětadvacet, a je centrem dopravy, chemického, textilního a potravinářského průmyslu.“ „Které město není,“ blesklo hlavou Arnoštovi, neboť ty samé fráze slyšel při návštěvě Paříže, Londýna, Vídně i Benešova. Pomalou chůzí došli až ke středobodu celého města, Schuckmannovu náměstí. Na tomto náměstí, původně pojmenovaném v roce 1904 na počest císaře Viléma II., v roce 1915 na počest krále Jiřího V., v roce 1949 přejmenovaném na náměstí Jihoafrické unie, poté na náměstí Svobody, a nyní tedy Schuckmannově, upozornil průvodce Arnošta na památník hrdinům I. světové války. Dominoval celému velkolepému prostranství a stál uprostřed kruhového objezdu, na němž se křížily dva hlavní městské bulváry: Královská třída a Zambezijský prospekt. Sousoší obkružoval travnatý pás s několika palmami a s menší fontánou, která osvěžovala horký vzduch tetelící se nad rozpálenou vozovkou, na níž právě vrcholila dopravní špička. Kolem památníku se přeplněnou silnicí šinula pestrobarevná plechová řeka, v níž se neustále proplétaly jednotlivé proudy a pramínky, a za hlasitého troubení, kvílení, vrčení a lomození se široký tok mopedů, skútrů, pickupů, džípů a osobních vozů všech možných i nemožných značek rozplýval a vléval do okolních ulic. Arnošt pochopil, že turisté početně vítězí nad starousedlíky a odhad o momentálním počtu obyvatel si bude muset trochu poopravit. Arnošt zběžně okoukl značky a typy aut. Nových evropských modelů tu spatřil poskrovnu. Většinu tvořily vozy z jihoafrických automobilek vyrábějících všechny možné značky ve druhé či třetí licenci a nejméně s patnáctiletým zpožděním. Drsné podnebí a mizerné silnice zapříčinily, že místní stále považovali auto za běžné spotřební zboží, necítili potřebu jezdit každý měsíc do myčky či s každým zmačkaným plechem do servisu a už vůbec ne kupovat si každý druhý rok něco nového, aby ohromili sousedy. Ti totiž jezdili v podobných hajtrách. Po ulicích se proto proháněli spíš umírněnější variace evropských či asijských bratříčků. Jak se zdálo, motto místních řidičů znělo: Jezdit dokud neklekne. V provozu tak bylo možno zahlédnout neuvěřitelně omlácené a neskutečně obstarožní mercedesy, mazdy, toyoty či peugeoty, o nichž ani pamětníci ve firemních muzeích netušili, že je kdy vyráběli. Památník uprostřed náměstí sestával z několika mužských skulptur ve vojenských uniformách tropického střihu srocených kolem děla či houfnice (při pohledu z dálky se přesný typ nedal určit). Všichni vysochaní, či spíše z bronzu odlití, vojáci přitom na podstavci zaujímali naprosto nepřirozené postoje a gesta, tak typická pro většinu pomníků válečným hrdinům. Jeden voják, stojící v prostoru

42

před hlavní, ukazoval dramaticky kamsi kupředu a s hlavou napůl otočenou ke svým soudruhům, jim patrně rozkazoval, kam mají pálit. Autor sousoší přitom opominul drobný detail; totiž, kdyby spolubojovníci poslechli svého komandanta, ustřelili by mu (přinejmenším) hlavu, neboť balistická křivka zjevně musela procházet jeho tělem. Ovšem, naštěstí pro velitele, se při pohledu na ostatní kovové soldáty rozhodně nedalo usuzovat na to, že se chystají střílet. Každý se totiž věnoval vlastní činnosti, do níž se všichni zdáli tak zabráni, že divák při bližším zkoumání musel nabýt dojmu, že rozkazy velitele buď neslyší anebo je prostě nemíní plnit. Tak kupříkladu voják kráčející vpravo od děla v jakémsi vlasteneckém poblouznění táhl do pole rozměrný prapor, který navíc, snad aby se nepřítel mohl lépe zorientovat, vyzdvihoval co nejvýše nad hlavu. Další, kráčející přímo za ním, mířil svou puškou lehce šikmo vlevo, asi do míst, kde tušil imaginárního protivníka. Leč ani zde se umělec nevyhnul jisté dvojsmyslnosti, neboť kulka, aby se mohla zavrtat do cizí uniformy, musela opět projít tělem nebohého komandanta. Čtvrtý hrdina měl naopak pušku zavěšenu na zádech a v náručí nesl malou holčičku s neidentifikovatelným pugétem v drobných ručkách. Těžko říci, zda chrabrý gardista (neboť šlo o pomník členům Národní gardy) chtěl děvčátko ochránit anebo jej naopak mínil použít jako živý štít, nicméně při svém pochodu se tvářil velmi odhodlaně až sveřepě, nakonec stejně jako celá skupina. Pouze pátý člen družiny se věnoval nějaké vojensky smysluplné činnosti, totiž čištění hlavně zezadu anebo nabíjení, což nebylo možné rozlišit. Arnošt sice chápal význam slova „alegorie“, ale při pohledu na památník se mu z paměti vylouplo jenom slovo „zhovadilost.“ Aniž ovšem dal na sobě znát svůj názor na uměleckou stránku památníku, se zájmem si od průvodce vyslechl výklad o historickém pozadí jeho vzniku. Památník zde byl postaven v upomínku na hrdinnou akci místní národní gardy, které se dne 6. 8. 1914 ukořistit dělo Wilson & Mills ráže 220mm náležející vojsku Jihoafrické unie. Průvodce pak poněkud ztišil hlas, přestože v rámusu panujícím na Schuckmannově náměstí jej sotva slyšel Arnošt, natož někdo cizí. Se spikleneckým výrazem začal Arnoštovi líčit detaily události, o níž se prý dodnes historikové neshodli přesně v tom, zda šlo o válečnou kořist anebo o krádež. V červenci 1914 se kapitán Longsfellow velící 5. dělostřeleckému pluku dislokovanému v Severním Bečuánsku ocitl v těžko řešitelné situaci, neboť jednomu z jeho děl se zadřel zákluz hlavně, což je závada, která se jen těžko opravuje v savaně na koleni. Oprava v nejbližším britském, či spíše jihoafrickém, zbrojním závodě v Kapském Městě by trvala přinejmenším 6 týdnů i s cestou. Volba tedy padla na nedaleký (asi 3 dny cesty vzdálený) Schuckmannsburg, neboť kapitán zřejmě uvěřil pověstem o „golden Czech hands“ z kovárny Obrtlík a Kylián, která mu slíbila provést opravu do 14 dní. Místní kováři dohodnutý termín opravdu dodrželi. Leč dopoledne v den dokončení, tedy 4. srpna, zhruba dvě hodiny předtím, než do města dorazil šestičlenný jihoafrický oddíl, jedoucí vyzvednout dělo ze správky, vyslechl starosta ze své radiostanice, mimochodem jediné v celém okolí, zprávu z windhoeckého vysílače o vyhlášení války Anglii, Francii a Rusku. Místní obyvatelstvo přijalo zprávu s nadšením a v náhlém zápalu vlastenectví, někteří pesimističtí autoři hovoří spíše o „zápalu náhlého vlastenectví“, počalo vyvolávati slávu císaři Vilémovi i českému starostovi zároveň. Zazněla i hesla: „Za císaře a naše osady“ či „S Německou říší na věky a nikdy jinak“. Okamžitě byl zahájen nábor dobrovolníků do Národní gardy a dojatí Češi sborově zpívali: „Hej Slovane!“ a „Deutschland, Deutschland űber alles“.

43

Jak píše dobová kronika: „Odhodlání k obraně osad projevili všichni muži bez rozdílu věku, stavu i pohlaví.“ Do takto zjitřené atmosféry přijel šestičlenný jihoafrický oddíl. Nicnetušící vojáci, kteří na cestu vyrazili 1. srpna, tedy ještě v míru, zamířili rovnou ke kovárně, domnívajíce se, že místní obyvatelstvo slaví jakýsi národní svátek. Ke svému překvapení však nalezli dělo Wilson & Mills ráže 220mm ověšené bíločervenými a červenobíločernými fáborky a obklopené jásajícím davem. Češi nejenže Jihoafričanům zbraň nevydali, nýbrž je rovnou vzali do zajetí, přičemž si od tohoto i dalších, tušených, hrdinských kousků slibovali získat větší přízeň Berlína a následně i oficiální uznání zvláštního statutu, kterého osady ve skutečnosti požívaly. Česká Národní garda se tak díky příkladné ukázce vlasteneckého chování zformovala mnohem rychleji než německá koloniální Schutztruppe (až 8. srpna), ba co více, zaznamenala první válečnou kořist ještě dříve, než jim Jihoafrická unie vůbec stihla vyhlásit válku (9..září). Když se o několik dní později dozvěděl kapitán Longsfellow o zajetí svých mužů a rekvíru své výzbroje, zmohl se prý, překvapen hrdinstvím obyčejných osadníků, pouze na lakonické: „I´ve never seen such a bitchshit!“ Jen štěstí, že rozlícený kapitán byl záhy i se svým oddílem převelen na jiný úsek bitevní fronty a následně byl tento chrabrý muž zasažen zbloudilým šrapnelem, neboť dle dobových svědectví mínil exemplárně potrestat urážku Britského impéria. Bohužel se potvrdilo, jako již mnohokrát v národních dějinách, že prognózy typu „Utlučeme je klobouky!“ se velmi špatně realizují bez potřebného vybavení. Rovněž nadšení z ukořistěného děla poněkud ochladlo, když se zjistilo, že do něj nelze sehnat munici odpovídající ráže, neboť se nedalo reálně předpokládat, že by Jihoafričané přijeli ještě jednou, tentokrát i se střelivem. Velitel Národní gardy Alois Staněk se proto na konci září 1914 v kritické chvíli, kdy jihoafrická armáda zmobilizovala 60.000 mužů, zatímco on velel pouhým třem stovkám dobrovolníků, aniž se mohl spolehnout na oporu Schutztruppe se 4.870 muži, odhodlal k odvážnému řešení. Narychlo secvičil s pochodovou kapelou britskou hymnu „God Save the King“ a pro jistotu i transválskou „Kent gij dat volk“, pro případ kdyby v jednotkách měli převahu búrští vojáci. Z hrozícího frontálního útoku se tak rázem stal triumfální pochod britských jednotek do města. Okupaci Schuckmannsburgu provedly oddíly britské koloniální a jihoafrické policie. Majora Archibalda Hughese vřelé přijetí osadníků viditelně dojalo, neboť díky prozíravém kroku velitele Staňka se dobytí Schuckmannsburgu dne 21. 9. 1914 obešlo bez jakýchkoli ztrát a přitom vešlo do dějin jako první úspěch Unie v bojích s Němci. Celá záležitost se zajatými vojáky byla rázem zapomenuta, zvláště když při slavnostním uvítání starosta města předal majorovi opravené dělo Wilson & Mills ráže 220mm ověnčené českými a britskými vlaječkami na znamení dobrého sousedství a přátelské spolupráce. Samozřejmě, že se našli i škarohlídi, kteří neváhali toto vyzrálé a vpravdě státnické gesto očernit a označit div ne za zradu. Komentářů se nezdržel ani německý tisk, když deník vycházející ve Swakopmundu a Lűderitzu pod přiléhavým názvem: „Sűdwest-Unabhängige Zeitung fűr die Interessen des gesamten Schutzgebietes“ uveřejnil 23. září zprávu o dobytí Schuckmannsburgu pod palcovým titulkem: „SCHWEINEREI!“ Od stejného dne byly osady vzaty do správy severorhodeské policie, od 24..11. pak přešly pod ochranu Bečuánského protektora, ale to již je zas jiný příběh. Přestože válka poté trvala ještě celých 9 měsíců, než nakonec 9. 7. 1915 koloniální Schutztruppe kapitulovala, jihoafrické velení kupodivu nikdy nevyužilo

44

45

46

služeb statečných mužů z Národní gardy. O důvodech, které k tomu vedly, se dodnes vedou polemiky. Někteří historikové ale za klíčovou indicii označují rozhovor velitele Staňka s majorem Hughesem, který proběhl na počátku října 1914. Staněk uměl anglicky asi stejně jako Hughes německy, takže konverzace byla prý výrazově dosti chudá. Ale na Staňkův dotaz, proč jsou zbraně gardistů stále uzamčeny na velitelství, Hughes údajně odvětil lámanou směsicí němčiny a angličtiny: „Sicher is Sicher.“ Arnošt uznale a trochu překvapeně pokýval hlavou. Tohle nenašel ani v tom kapitánově slavném výcucu. Průvodce vybídl svého klienta k pochodu k další pamětihodnosti. I další položka zněla docela slibně. Ale jen na okamžik. Z návštěvy „nejstaršího veřejného domu ve městě“ se totiž vyklubala exkurze hasičské zbrojnice z roku 1869. S ledabylostí otrlého návštěvníka památek ocenil zcela původní parní stříkačku z roku 1903, na níž bylo dle popisku zůstalo celých 8 procent původních součástek, zbytek musel být kompletně zrestaurován a zrekonstruován, což jinými slovy znamenalo, že někdo nechal vyrobit stříkačku novou a pak na ni pověsil oprýskaný zvonec a kliku od brzdy. „Pokud ještě nejste unaven,“ povzbuzoval Arnošta jeho vůdce, „mám pro vás světový unikát. Nově otevřené Muzeum tmy!!!“ „A v čem je zvláštní?“ podivil se Arnošt. „No přece, je to první muzeum tmy na světě!“ hrdě se vypnul lokální patriot a trochu dotčen z návštěvníkova okázalého nezájmu začal deklamovat. „Expozici tvoří přes 100 druhů tmy! Od tmy bezměsíčné noci po tmu, kterou je možno vidět při zatmění slunce! A navíc, budova je klimatizována,“ nahodil poslední vějičku, na níž se upocený Arnošt chytil. Přestože začínal mírný podzim, udělalo se i na místní poměry docela dusno. Bohužel, nejsilnějším zážitkem z prohlídky byla, kromě chládku, úporná bolest očí z náhlého oslnění, když vyšli zpátky ven. Proto se velmi skepticky stavěl k dalšímu bodu programu. Muzeum komárů na první pohled neznělo příliš vábně, ale nakonec uznal, že to jde o originální nápad, těžící z mohutného přehmyzení okolí řeky Zambezi. V horkém leč suchém květnu to nebylo tak znát, ale na vrcholu sezóny prý občas berou komáři město útokem. Což ztrpčovalo život už prvním osadníkům. Muzeum komárů sídlilo v historické budově továrny na repelent. Osadník Josef Tuček se zde od roku 1899 pokoušel vyrobit přípravek odpuzující velmi neodbytný bodavý hmyz. Bohužel dlouho nevedlo jeho bádání ke kýženému výsledku. V prvních letech, pravda, vyvinul celou řadu chemických roztoků, aerosolů i mastí, které však nebyly v praxi použitelné, neboť sice ve velkém hubily komáry, měly ovšem řadu nepříjemných vedlejších účinků. Jen pro ilustraci: jeden ze zdokonalených Tučkových přípravků byl po letech uveden v Belgii jako novinka pod obchodním názvem yperit. K smrti uvláčený a uchozený Arnošt nakonec skončil prohlídku obohacen o první suvenýr – plácačku na mouchy s mřížkou ve tvaru městské radnice. V pět odpoledne vyplatil vděčného průvodce a v hotelovém pokoji se pak věnoval studiu exotických koktejlů. Do studia se tak zabral, že nakonec usnul oblečený. Další den se Arnošt zdánlivě bezcílně poflakoval po městě, koukal po sličných turistkách, fotil co se dalo, kupoval předražené nesmysly a snažil se tak splynout s okolním davem, což se mu docela dařilo. Do sbírky suvenýrů mu během čtvrtka přibylo jedno tričko s vtipným nápisem o Schuckmannsburgu. Přestože mu prodavač vychvaloval výjimečnou originalitu toho hadříku, nemohl se Arnošt zbavit dojmu, že stejné tričko – jen s vyměněným názvem - už viděl v Barceloně, Neapoli i Dubrovníku.

47

Stejně tak na hotelovém pokoji dlouze zkoumal praktickou využitelnost dalšího suvenýru, o jehož multifunkčnosti pěl stánkař přímo ódy. Arnošt přesto nyní nemohl přijít na kloub tomu, jak tento zvláště vkusný otvírák na lahve kombinovaný s louskáčkem na ořechy a pokojovým teploměrem vlastně použít, aby při jeho aplikaci nenastala zároveň jeho likvidace. Mimo této více méně zábavné činnosti Arnošt konspirativním postupem zjistil, kde a za kolik si může půjčit auto. Když si ale v půjčovně bral leták, málem při odchodu povalil stojan s prospekty, protože si kvůli utajení nechal nasazené černé brýle. Dále se mu podařilo vypátrat, v kolik hodin v pátek končí pracovní doba starosty, a to tak, že na obecní úřad v Zálesí zavolal. V neposlední řadě si pak podle vzdálenosti vypočítal, kdy musí odjet z města, aby do Zálesí dorazil ke konci úředních hodin. Rozhodně nepotřeboval u akce davy čumilů. Spoléhal se, že v pátek odpoledne bude starosta v úřadě sám, bude-li tam ovšem vůbec. To se ale mělo ukázat hned nazítří odpoledne.

48

KAPITOLA ŠESTÁ Aneb Arnoštova první akce

Pátek, 8. května „Vaše poslání nebude jednoduché, ale já vám plně důvěřuji. Inteligence je jediným nadprůměrným údajem ve vašem osobnostním profilu. Jak získat starostovu důvěru ponechávám zcela na vás. Nemůžeme dopředu předvídat, jak se situace vyvine. Ale vy jste přeci tři roky pracoval jako osobní bankéř. Vnucoval jste každý den klientům různé rádoby výhodné účty, produkty a služby typu: „uložte u nás tisíc, uděláme z něj dva, ovšem poplatek činí tři.“ Tak toho využijte. Nesmíte si ovšem myslet, že konspirační schůzka vypadá tak, že pozdravíte a hned vybalíte: „Dobrý den pane rebel, já jsem Barták a chci s váma bojovat proti vrchnosti.“ A on, že odvětí na rovinu: „Výborně, tak vás mezi nás desperáty pěkně vítám. Tady máte členskou legitimaci naší tajné Ligy za osvobození.“ Kapitánova slova vířila Arnoštovi hlavou už od samého pátečního rána. Celý den rozmýšlel, kombinoval, váhal a znovu se odhodlával. Na cestu se vydal v půl druhé odpoledne, náležitě rozkurážen třemi sklenkami martini. Teď měl pocit, že se jej někdo snaží řádně „protřepat, nemíchat“. Auto z půjčovny si s prašnou hrbolatou cestou moc dobře nerozumělo a všechna čtyři kola se dotýkala vozovky jen občas. Arnošt totiž po zralé úvaze odmítl nejnovější land rover a půjčil si radši tenhle starý rozvrzaný pickup. Stará toyota, kterých tu na silnicích potkával dost a dost, nebudila přece jen takovou pozornost jako luxusní džíp, s nímž už si nikdo ani do terénu netroufne, protože nějakého opravdového „praktika“ ve fabrice napadlo položit na podlahu světle krémové koberečky, které se s obdivuhodnou rychlostí dokážou zašpinit i při cestě do opery. Auto divoce nadskočilo přes příčnou nerovnost a minulo další značku, která alibisticky varovala před výmoly na cestě v úseku příštích pěti kilometrů. Nikdo tedy nemohl koloniální správě vyčítat, že problém s příšernými cestami nijak neřeší. Řidiči byli přeci dopředu varováni. A to způsobem, který až naháněl děs. Rozměrná cedule nabádala motoristy, aby si zapnuli pásy a vyňali zubní protézy. Arnošt si s úšklebkem pomyslel, že silniční správa by mohla ušetřit spoustu plechu na značky prostě tím, že by varovala před rovnými úseky, které musely být v tomhle prašném tankodromu pro řidiče mnohem překvapivější. Čím víc se Arnošt blížil k Zálesí, tuhly mu rysy napětím ale zároveň odhodláním. Vždyť teprve teď má možnost ukázat, co v něm dřímá. Odjakživa byl zvyklý postupovat pomalu, uvážlivě a opatrně. Krok za krokem se tak dlouhá léta točil v kruhu. Rozvláčným postupem se vždycky někam dopinožil a vtom to přišlo. Bum a znova! Pokaždé když se schylovalo k jeho povýšení, přišla buď změna ředitele, reorganizace oddělení, zeštíhlování nebo zefektivnění a Arnošt byl nakonec rád, že uhájil svoji židli. A znovu a znovu se začínal hrabat nahoru. A přitom si teď stále více uvědomoval, že vlastně to neustálé marné plahočení z duše nenávidí. To slyšel pořád jen: „Připravte výkazy výpisů, výpisy příkazů, indosujte vistasměnku, eskontujte orderpapíry, jak jste mohl přehlédnout avala na alonži. Jakže? Vy jste dosud nečetl oběžník 13 f, který mění směrnici 12/45c?“ Den co den tisíce úkonů, které rutinním opakováním ztrácely svůj původní smysl. Regulací všeho bylo dosaženo stavu, kdy už nešlo nic. I na otevření okna v kanceláři musel vyplňovat žádanku vzor 3. S tím ale bude teď konec! Rázný konec! Do Kravky už se nevrátí. Zmákne tuhle akci a pak začne znova. Kapitán D. mu dohodí nějaké místo za větrem a za ty

49

prachy si bude prostě jen tak lebedit. Neuvěřitelné? Pchá, vždyť ještě před týdnem by neuvěřil tomu, že bude jezdit džípem po jižní Africe. A tak, kdesi mezi pětistým padesátým čtvrtým a sedmi stým výmolem si Arnošt nakonec vsugeroval pocit neporazitelnosti. V hlavě si přehrával různé varianty rozhovoru se starostou, protože bylo jasné, že ten dobrý muž mu své tajemství nevyjeví okamžitě. Bude muset získat jeho důvěru. Musí na něj pomalu a postupně. Kapitán mu přece říkal: „Představte si, že hrajete šachovou partii, při níž postupně odkrýváte karty.“ Z toho Arnošt usoudil, že kapitán je buď šachista naprosto mizerný anebo veskrze geniální, když při partii šachu stihne ještě odhalovat karty. Nicméně své kouzlo ta rada měla. Panebože, tady je taky díra! No nedá se nic dělat, věnoval omluvnou myšlenku těžce zkoušeným tlumičům. Krátce před čtvrtou hodinou odpolední minul Arnošt ceduli oznamující začátek obce a upozorňující na nutnost zpomalit na padesát kilometrů za hodinu. Arnošt kouknul na tachometr. Výzva byla naprosto zbytečná. Musel by naopak řádně dupnout na plyn. Obec Zálesí měla velmi jednoduchý přímkový půdorys. Domy stály pravidelně seřazeny podél silnice, jen uprostřed osady se cesta roztáhla do beztvarého prostranství, které se při troše dobré vůle dalo nazvat návsí. Nalevo po směru jízdy spatřil Arnošt dvoupatrovou budovu, na níž už z dálky zářil královský znak. Úřad starosty. Arnošt se rozhlédl po návsi. Všude vládlo podivné ticho a klid. Podivné ale jen na první pohled. Pracovní doba končila teprve za chvíli a málokdo se rád jen tak promenuje po rozpáleném placu v odpoledním vedru. Všichni, kdo měli aspoň špetku zdravého rozumu, leželi na chráněném koupališti u řeky anebo čučeli doma na zápas jihoafrické kriketové ligy. Toho nepochopitelného sportu, do nějž je sice blázen půlka Commonwealthu, ale zbytku světa jaksi uniká, proč ti chlapíci nepředvídatelným způsobem pobíhají po hřišti, někdo s prknem, někdo bez něj. Holt, národní chlouba – hokej - místní příliš nezajímal. Zřejmě proto, že na bruslení tu nebyly zrovna příznivé podmínky a brusle se do těchto končin dostaly pouze jednou, v rámci jakési humanitární pomoci z USA. Náves oživovali jen dva psi s jazyky vyplazenými dvacet čísel před sebe, kteří bezvládně leželi ve stínu nějaké obskurní křoviny košatící se těsně vedle úřadu. Arnošt odbočil ze silnice a zaparkoval kousek od vchodu. Zhasnul motor a vyndal klíčky, které si uložil do kapsičky u košile. Zabouchl dveře a chvíli stál váhavě před vchodem. Znenadání vyšel ze dveří menší zavalitý muž s prořídlou přehazovačkou, kterou chtěl zrovna ukrýt pod světlý safari klobouk, jenž jako by z oka vypadl těm, co se před drahnými lety ztratily ze skladu jihoafrické armády. „Pan starosta Bašta?“ odhodlal se Arnošt. Muž se překvapeně zastavil, podezíravým okem si prohlédl Arnošta i dodávku za jeho zády a pak zafuněl na znamení souhlasu. „Potřeboval bych s vámi mluvit. Možná na moji návštěvu už dlouho čekáte,“ odtušil tajemným hlasem Arnošt. Starosta unaveně kouknul na své zápěstí. Pohledem na hodinky zjistil, že do konce jeho úředních hodin zbývá přinejmenším půlhodina, a sportovně uznal, že pokud nestihnul zmizet ještě před příchodem tohohle otrapy, bude lepší otrapu vyřídit dnes, než si zbytečně zasekávat pondělí. Kdoví, vždyť to koneckonců může být jeho volič. Ba ne, tohohle nezná. Odsud není. Sice se už opálil, ale opálení vypadá docela čerstvě. Takovým se chlubí turisté po návratu do Evropy anebo všichni ti atašé, úředníci, obchodní zástupci, zastupující obchodníci a další z oné sorty lidí

50

51

52

pendlujících neustále mezi Prahou a Burgem a pobírajících za to nehorázné diety. Chlubí se asi dva dny, než se obvykle z jejich zad stane trhací kalendář. A za týden zase všichni do jednoho připomínají čerstvý camembert. Starosta si otřel pot z čela, ještě jednou kouknul na Arnoštův vůz a znovu dlouze zafuněl. „Tak pojďte ke mně do kanclu,“ vyzval neznámého Evropana a pomalu stoupal do schodů až do kanceláře v patře. Starosta ztěžka dosedl do polstrovaného křesílka za masivním psacím stolem. Kancelář zdobila v podstatě jen mapa a portrét krále. Jinak její zařízení působilo vcelku stroze. Vzduch byl v odpolední výhni téměř nedýchatelný. Starosta před svým odchodem zavřel okna a teď se mu je evidentně nechtělo otvírat, aby návštěvníka co nejdříve vyštval. Vedro ale dolehlo mnohem dříve na něj samotného a musel si otřít svůj odulý obličej kapesníkem. Ten pečlivě složil a zastrčil zpět do kapsy. Pak se konečně věnoval své neohlášené návštěvě. „Tak co chcete tak nutného v pátek odpoledne?“ neodpustil si jedůvku hned na úvod. „Přicházím v záležitosti, která vás už, myslím, dlouho trápí,“ odvětil mnohoznačně Arnošt, když se usadil do židle naproti starostově stolu. Ten s odpovědí nespěchal a neznámého si zkoumavě prohlížel. Až náhle jako by se v jeho očích zablesklo. „Vy jdete skoncovat s těma… s těma… ,“ starosta se náhle zarazil jako by hledal vhodné slovo, „…těma hajzlama…?“ Arnošt se jen lišácky usmál a mlčel. „Chytré, mluví v náznacích,“ blesklo mu hlavou, „ale je vidět, že komonistům nemůže přijít na jméno.“ Své karty ovšem nehodlal vyložit na stůl najednou. Čekal, zda starosta svou myšlenku nějak nerozvede. Bašta se vzápětí skutečně nadechl k další větě. „Potřebujeme každého, kdo nám pomůže v našich plánech. Kolonie je prostě jedna velká žumpa. To se musí změnit,“ obratně žongloval se slovíčky starosta. Při poslední větě pak na Arnošta výrazně mrkl levým okem. „Plně s vámi souhlasím, pane starosto, jsem rád, že to také tak cítíte,“ navázal na tajnůstkářský způsob řeči Arnošt. Zároveň si liboval, jak mazaně se dá mluvit o delikátních věcech, když dvěma lidem jde o tutéž věc. Kdyby jejich rozhovor někdo nahrával, důkazní hodnota záznamu by se rovnala nule. Stejně jako když se dva drogoví bossové domlouvají, kolik má příště přivézt rajčat, barvy anebo kakaa. Všem je sice jasné, oč kráčí, ale žádný soud je za to nezavře. „To se ví, že to tak cítím! A nejsem sám!“ rozohnil se starosta. „Je třeba ten starý zlořád jednou provždy smést z povrchu zemského a zavést systém moderní, důstojný nám, civilizovaným osadníkům. Jestli si někdo myslí, že jsme zvířata, tak se setsakramentsky plete! Jak říkám, do roka a do dne odsud musí zmizet do jednoho!“ pokračoval v plamenném projevu první muž obce a opět mrkl na Arnošta. Tentokrát už to nešlo přehlédnout. Už se chytil, zaradoval se Arnošt. Teď ho jen nevylekat. „Právě proto jsem tady! Něco je shnilého ve státě dánském a vašemu utrpení musí být učiněna přítrž jednou provždy!!!“ položil se Arnošt do patetického přednesu. „No utrpení, tak zlý to zas není,“ chlácholil energického návštěvníka starosta. Zase se snaží kličkovat. Copak mi nedůvěřuje? Vždyť teď na mě znovu mrkl! Asi mě zkouší a čeká, kdy ukážu trumfy. Nu dobrá, Bašto, přitvrdíme kalibr. „Copak necítíte, jak se nad osadami vznáší duch… duch…,“ Arnošt chvilku hledal úderný výraz s dramatickým účinkem. „No, duch teda festovní,“ přitakal okamžitě starosta.

53

„… duch poroby!!!“ konečně našel slinu host a vzápětí pokračoval. „Ale já jsem se rozhodl postavit se v těchto chvílích po bok utlačovaných a pomoci jim setřást jho uchvatitele.“ Starosta se zaujetím naslouchal. „Proto jsem vyhledal vás, abych podpořil Ligu za osvobození osad a účastnil se jejího spravedlivého boje!“ Starosta pokýval hlavou a opět na svého hosta mrkl. Aniž z něj spustil pohled, sáhl po tlusté knize, která ležela na stole. Bichle měla černou vazbu se zlatým písmem na hřbetu: Sbírka koloniálních výnosů. „Hmm, a jak byste si vaši účast pro… pro Ligu představoval?“ opáčil se zájmem. „Je lhostejné, zda plánujete diverzní akce, otevřené povstání anebo boj politickými prostředky. Jsem hotov stát se plnohodnotným členem Ligy,“ Arnošt ze sebe nezadržitelně chrlil heroické fáze s překvapivou samozřejmostí. „Sakra, zatracený oko, praskla mi žilka,“ promnul si starosta hřbetem své ruky levé oko. Ve stejný okamžik zůstal Arnošt sedět jako opařený. Až teď si uvědomil, že ono spiklenecké pomrkávání, nemělo možná svou příčinu v Arnoštových provokativních řečech, nýbrž ve starostově prasklé cévní stěně. Na okamžik zavřel bezděky oči a kvapně přemýšlel co dál. Přece, mluvili oba o tom samém… „Ani se nehněte!!!“ Arnošt vyjeveně zíral do hlavně pistole, která - kde se vzala tu se vzala z umně vyrobené skrýše v té podezřelé tlusté bichli ocitla se ve starostově pravici. „Teprve teď mi docvaklo, co jste zač! Vy nejdete kvůli výstavbě kanalizace!“ zahřměl starosta. Arnošt jen neznatelně zavrtěl hlavou a nasucho polkl. „Vy jste ten chlápek, kvůli kterýmu mi včera nebo předevčírem volali! Jenže to jsem nepočítal, že přijdete tak brzy!“ nepřestával řvát starosta, přičemž Arnoštovi máchal pistolí tak blízko před obličejem, že by mohl spočítat drážky v hlavni. Kdyby na to ovšem měl čas a náladu. Obojí však v této vyhrocené chvilce postrádal. „Volali???“ vykřikl překvapením Arnošt. „No jistě. Copak si myslíte, že jsme úplně pitomý a neschopný?!!“ „A-ale k-kdo volal?“ koktal vystrašeně Arnošt. „Ticho, od ptaní jsem tu já!!! Vím o vás tolik, že byste se divil! A zbytek nám určitě rád povíte sám!“ Arnošt pocítil, že se mu situace vymyká z rukou. Jeho identita i poslání byly prozrazeny! Ale kým? Kým? V jeho mysli se rozjel šílený kolotoč úvah, ale záhy v něm vykrystalizovala jediná důležitá myšlenka. Nesmí připustit, aby ho někam odvlekli! Jestli se všechno prolátlo, zbývá mu jediné. Dostat se odtamtud stůj co stůj. „Já-já-já vás va-varuju. Vím vím o vašich machinacích s obecními fondy! Za loňský rok přes dva milióny tři sta… a … a,“ vytáhl Arnošt z rukávu eso, které mu kapitán doporučil použít pro případ, kdyby starosta nechtěl spolupracovat. Peníze tečou ve prospěch Ligy, stačilo jen učinit oznámení na příslušných místech. Jenže to právě on dělat nehodlá. Jde jim přece o stejnou věc, že. Bohužel celou tuto sofistikovanou argumentaci nestačil Arnošt použít včas. Teď začínalo být jasné, že se měl držet osvědčeného rčení „mlčeti zlato“. Starosta po prvních slovech zbrunátněl v obličeji, oči se mu zúžily do dvou zlověstných čárek a Arnoštovi došlo, že svoje eso vytáhl z rukávu ve špatnou chvíli na špatném místě. Následky se daly přirovnat k použití ručního granátu v letadle. Osudy agentů provokatérů, kteří vědí příliš mnoho, barvitě popisovali v nejednom krvavém románu.

54

Starosta se zhluboka nadýchl, ještě pevněji sevřel pažbu pistole a Arnoštovi se před očima pomalu začal odvíjet celý jeho předchozí život. Zatím sice šly jen titulky, ale jeho dušička se už krčila kdesi v koutku v očekávání toho nejhoršího. Starosta sáhl po telefonu, nastavil hlasitý odposlech a rychlou volbou vytočil linku. Levou rukou se opíral o stůl a pravačkou stále zahříval chladný kov umně vyvedený v ráži 6,35 milimetrů. Konečně vyzváněcí tón přetrhl nabručený hlas na druhém konci linky. „Nazdar, co potřebuješ?“ vyhrkl ten druhý bez řádného oslovení, neboť poznal volajícího podle čísla. „Nazdar, mám tady v kanclu ňákýho podezřelýho chlapa,“ rovněž bez oslovení zasyčel nervózně do mikrofonu Bašta a oči nespouštěl ze svého zajatce. Z opačného konce však nepřišla žádná odpověď. V pozadí byl slyšet jen hluk motoru a kovové skřípání. „Tvrdí, že o tom ví,“ dovysvětlil s poněkud diskrétnější hlasitostí starosta. „O čem?“ nechápavě se tázal neznámý hlas. „No, přece o tom. Prasklo to,“ dal starosta zvláštní důraz na poslední slova v obou větách. „Kurva,“ komentoval lakonicky situaci druhý účastník. „Kde teďka seš?“ štěkl Bašta do přístroje. „Jedu zrovna z Jevíčka.“ „Mám toho chlapa na mušce, držím ho v šachu tady v kanclu. Přijeď za mnou na úřad. Musíme z něj vytlouct, co všechno ví. A hlavně, kdo všechno to ví,“ vypočítával potící se první muž obce jednotlivé body plánovaného výslechu, kterého se ovšem Arnošt neměl pražádnou chuť účastnit. „Jasně, jasně,“ přitakal chvatně neznámý chlapík. „Budu tam za půl hodiny. Drž se,“ zvolal energicky a podřadil na nižší převodový stupeň, což doprovázela směs uširvoucích pazvuků. Po této krátké kakofonii se spojení přerušilo. Bašta se úkosem podíval na Arnošta. Na okamžik zaváhal a rozhlížel se kradmo po místnosti. Pak nepatrně pokýval hlavou a mávnul pistolí nahoru. „Vstávejte!“ zachraptěl zlověstně. Arnošt sice přesně netušil, co má starosta za lubem, ale uklidňovalo ho vědomí, že má k dobru přinejmenším půl hodiny života. Uklidňovalo! Arnošt se tomu pocitu musel usmát. Půl hodiny! To není moc, ale musí něco vymyslet, než si ho ti dva vezmou do parády. Už si byl skoro jist, že těm spiklencům prozradí i to, co neví. Vymyslet něco. Ale co proboha? Arnošt neochotně vstal a na výzvu svého věznitele vyšel ven z kanceláře. Zahnul na schody a hlaveň ho tlačila do zad. Budova úřadu byla už prázdná. Starosta jej zavedl až do suterénu. Z celé budovy panoval jenom tady příjemný chládek. Arnošt se zastavil před nějakými olezlými dřevěnými dveřmi hned naproti schodům. „Otevřete je!“ chladně mu poručil Bašta. Arnošt odsunul zrezlý ryglík a váhavě otevřel zaprášené dveře. V místnosti byla dokonalá tma. Jenže Arnošt neměl příliš času na podrobné zkoumání. Najednou ucítil, jak jej starosta rukou silně praštil do zad a vlastně jej vhodil do oné tmavé kobky. V letu ještě Arnošt ucítil, že naráží do čehosi chladného a zvonivého… Starosta zběsile pobíhal před úřadem a netrpělivě vyhlížel přijíždějící vozy. V obci začal kolem půl páté obvyklý páteční ruch. Lidé se vraceli domů z práce na safari, na letišti či ze svých latifundií v okolí. Starosta stále pokukoval po bílé toyotě stojící vedle úřadu, v níž přijel nezvaný host. Mohla přitahovat zbytečnou pozornost, jenže přeparkovat ji nemohl. Se značným zpožděním si uvědomil, že klíčky má asi

55

ten chlapík u sebe. Jenže teď neměl odvahu jít pro něj sám do suterénu. Raději počká. Nervozita v něm rostla každou sekundou. Slibovaná půlhodina už dávno uplynula a ten pitomec ještě nedorazil. Konečně se na okraji návsi objevil tmavozelený terénní defender. Řidič stočil prudce volant, zahnul k úřadu a zabrzdil těsně za Arnoštovou toyotou. „Co se tu do pytle děje?“ vyskočil z auta opět bez pozdravu statný čtyřicátník ve světlé košili a krátkých khaki kalhotách. „Já nevim, ale někdo nás musel prásknout!“ máchal bezradně rukama starosta Bašta. „Jak prásknout? A kdo?“ nechápal Baštův o hlavu vyšší společník. Bašta jej chvatně vtáhnul do budovy úřadu a ohlížel se, jestli je někdo nesleduje..Zavřel.hlavní.dveře.a.dovedl.muže.k.okraji.schodiště.vedoucího.do.sklepa. „Přišel za mnou ňákej chlápek a ví asi dost podrobností. To není náhoda! Šel najisto,“ blekotal tlumeným hlasem. „A cos mu řek´? Kde je?“ zeptal se věcně nově příchozí. „Já mu neřek´ nic, ale napadlo mě, že bysme ho měli zmáčknout, aby pustil, co ví.“ „A kde teda je teď?“ naléhal ten druhý. „Já jsem na něj vytáh´ bouchačku a pro jistotu jsem ho dal pod zámek,“ ukázal Bašta dolů na dveře od sklepa. „Do hajzlu, to je fakt výborný. Tos´ mu nemoh´ něco nabulíkovat? Když jsi ho zamknul do sklepa, to ses mu moh´ rovnou přiznat!“ hromoval vyšší muž. „A co si jako představuješ, že s ním budeme teď dělat? Naložíme si ho do octa nebo mu nasadíme palečnice?“ „Já já nevim, musíme nějak zajistit, aby nekecal!“ hájil své počínání Bašta. „Ty myslíš…?“ doprovodil ten druhý svou otázku pohybem ruky s jednoznačným významem. „No to snad přímo ne,“ zhrozil se Bašta. „Ale každej se dá koupit nebo ne?“ „Prosimtě, radši jdeme pro něj. Musíme ho nějak zpracovat,“ rozčiloval se společník a strkal Baštu ze schodů směrem ke sklepu. „Opatrně,“ šeptal Bašta, když se ocitli v suterénu. Vytáhl pistoli a až teď zjistil, že ji celou dobu neměl nataženou. Kovový zvuk natahovaného závěru se rozlehl schodištěm. „Já otevřu a ty mě jisti zezadu,“ řekl Baštovi druhý muž. Bašta si stoupnul na schod, aby viděl přes hlavu svého vyššího soudruha. Ten došel k prastarému vypínači vedle dveří. Když do něj klepnul, zjistil, že houpačka uvnitř právě dosloužila a ke spojení obvodu patrně hned tak nedojde. Ulevil si jadrným výrazem, ale nakonec přeci jen sáhl na západku na dveřích. Potichu ji odsunul a prudce otevřel sklep. Z temnoty náhle vyletěl malý tvrdý projektil a zasáhl vyššího muže přímo do oka. Reflexivně vymrštil dlaň, aby si ochránil zrak, nestačil však ani pohyb dokončit a ucítil ve tváři jakousi štiplavou tekutinu, která znenadání vytryskla ze tmy před ním. Pálila jej ukrutně v očích a zkoušel si je promnout. Protože ale měl tu lepkavou kapalinu i na rukou a po celém obličeji, zanesl si ji pod víčka ještě důkladněji. Řezavá bolest rozdrážděných slzných kanálků jej donutila k prudkému předklonu. Další dění proto vnímal jen sluchem. Všechno šlo ráz na ráz. Vzápětí otřásl celým suterénem ohlušující zvuk výstřelu a hned po něm následoval podivný svištivý zvuk, dutá rána a pád těla na podlahu. V poslední chvíli si muž uvědomil, že to je vlastně pád jeho těla k zemi. Kdyby zůstal při vědomí o něco déle, zjistil by, že k zemi se téměř ve shodný okamžik sesunula dvě těla a on že upadl do nasládlé a relativně teplé louže, která se u jeho hlavy neustále zvětšovala.

56

KAPITOLA SEDMÁ Aneb savana v ohni

Na území kolonie, ač bylo na africké poměry směšně malé, se rozprostírala hned tři vegetační pásma. V těsné blízkosti západního břehu Zambezi, na němž ležel i Schuckmannsburg, vládlo poměrně vlhké klima. Proto se tu vyskytoval i hojný počet bodalek, tiplic, komárů a dalšího obtížného hmyzu, který obyvatelům pil krev. Zlí jazykové do tohoto výčtu někdy řadili i úředníky. Na druhou stranu zde zemský povrch pokrývala nejúrodnější a pravidelně zavlažovaná půda. Každičký kousek země v tomto koutu kolonie byl pečlivě rozparcelován na pole, políčka a lány, které i ve zdejších úmorných vedrech přetékaly všemožnými plodinami. Nesměly samozřejmě chybět ani palmové háje, golfová i kriketová hřiště a aquaparky, které byly udržovány nejen díky vydatnému toku vodnímu, ale i toku finančnímu z kapes turistů a daňových poplatníků. Za úzkým pásem hojnosti pokračovalo území dál na západ vyschlou lesnatou savanou. Lesnatá byla ovšem dnes jen podle názvu. Ani v dobách před příchodem kolonistů se nedalo mluvit o nějakém Boubínském pralese. Mezi baobaby, akáciemi a dalšími odolnými druhy stromů vždy zůstávalo dost místa, aby tu proběhla rodinka slonů i s širokým příbuzenstvem. S příchodem bílého muže ovšem dřeviny přeci jen znatelně prořídly. Dnes z nekonečného moře divoké trávy, kterou spásala početná stáda domácího dobytka, jen tu a tam nesměle a smutně trčel starý baobab, oschlá trnitá křoviska a občas vzácně i shluk několika stromů. Na hranici, kde dříve lesnatá savana končila, ležela právě i obec Zálesí. Jihozápadní část kolonie, která svým celkovým tvarem připomínala – no, po pravdě řečeno, kolonie tvarem vlastně nic kloudného nepřipomínala. Geometricky snad velmi neumělý pokus o trojúhelník, s okousanými odvěsnami i přeponou, jehož strany byly mírně ohnuté, každá jinak dlouhá a součet úhlů dával přes 180 stupňů. Kolonie se vyznačovala tím, že měla pouze hranici jižní až jihovýchodní (na přeponě), tvořenou řekou Chobe, hranici severní, táhnoucí se od západu k východu v mírném ohlodaném oblouku a z poloviny vytyčenou řekou Zambezi a hranici západní, přesně vykrojenou řekou Kwando. Aby to návštěvník neměl tak jednoduché, přestože Chobe a Kwando nesou různé názvy, jedná se pouze o dvě jména téhož toku, který se k dovršení všeho v jihozápadním cípu nazývá též Linyanti. Východní hranice se koncentrovala do jediného bodu, a to do soutoku Zambezi a Chobe. Tak tedy, tuto jihozápadní část kolonie zabírala suchá planina vyplňující dobré dvě pětiny z celé rozlohy. Přestože na milovníky svěže zelených polí slibujících fantastickou úrodu musela krajina působit skličujícím dojmem, nedalo se říci, že by byl tento cíp mrtvý. Tráva zde sice rostla o poznání řidší, stromy na kilometr čtvereční se daly spočítat na prstech jedné ruky, přesto si tu své místo našly zebry, buvolci a nepřeberné množství antilop, které sloužily coby potrava nenasytným krokodýlům u močálů kolem Linyanti. V této čarokrásné krajině se chýlil ke konci májový, tady vlastně zimní den. Zima zde patřila k nejsušším obdobím v roce. Teploty nikdy neklesaly pod patnáct stupňů Celsia. Ten večer se nad savanou východně od Zálesí zdvíhal obrovský mlžný opar na pozadí zapadajícího slunce. Mlhu však ve skutečnosti netvořila voda nýbrž drobné částečky písku a vyschlé zeminy. V kolonii nepršelo od půlky dubna a sebemenší vánek se spolehlivě postaral o kašlající a prskající poutníky, kteří se vydali na pěší túry mimo osady. Z dálky to vypadalo, jako by se savanou hnala písečná bouře.

57

Jedinými svědky této úchvatné podívané a také jedinými lidmi v okruhu pěti kilometrů byli Karel a Fred. Karel byl jedním z turistů, kteří si zaplatili několikadenní pobyt v pustině v očekávání, že se tu naučí jak zabít kobru levou rukou, jak najít vodu pomocí zrcátka a propisovačky a skolit lva šikovně vrženým pohledem, prostě stát se za necelý týden zkušeným bushmanem. Tak to alespoň hlásaly reklamní prospekty. Realita se však od křídového papíru lišila dosti podstatnou měrou. Protože pohostinnější místa si už dávno pro sebe zabrali farmáři, museli se turisté toulat vysušenými končinami kolonie. Kolonie byla dost malá na to, aby se tu někdo ztratil, byla však dost velká na to, aby toho měl průměrný středoevropský lufťák za pár dní plné zuby. A to i přesto, že se safari vůdci se svými klienty motali savanou v opravdu nevinných vzdálenostech od nejbližší civilizace. Právě mezi Burgem a Zálesím ležel pás řídce zalesněné savany, též nazývaný bušveld, v němž zrovna bloumal Karel vláčený svým vůdcem Fredem Auberginem. Fred se řadil ke zkušeným místním odíračům turistů a ve skutečnosti se jmenoval Ferdinand Baklažán, ale s takovým jménem, jak sami uznáte, kariéru rodilého bushmana neuděláte. O Karlovi by se dalo říci zhruba to, že byl nasraný a měl všeho dost. Trmácel se tu už třetí den a jediné, co zažil, bylo horko, žízeň a puchýře. A do toho ještě tenhle nafoukanej blbeček pořád trousil svoje nicneříkající moudra jako: „Pro přežití v savaně je nutný si věřit a poslouchat svoje instinkty.“ Přitom kdyby je opravdu poslechl, už dávno by tohohle frajera utlouk´ a sněd´. A teď zase! Zatímco Karel zhrouceně poloseděl pololežel u campingového vařiče a snažil se uklohnit si narychlo malajské nudle, Fred pořád šmejdil kolem, díval se na oblohu, důležitě předstíral, že čte ze stop, a vůbec dělal věci, které Karla silně popuzovaly. „Asi se řítí okapy,“ zaslechl Freda najednou. Instinktivně se podíval nad sebe, ale podle očekávání zjistil, že v okolí nestojí žádný dům a tudíž ani okapová roura, která by se mohla utrhnout. „Jaký proboha?“ zavyl nešťastně Karel. „Divoký přece. Běží asi k vodě,“ utrousil ledabyle Fred a dál upínal oči k obzoru. Karel si marně pokoušel představit hromadu měděného plechu razícího si cestu k napajedlu. Velmi rychle se smrákalo a Fred zanedlouho ztratil mračno z dohledu. Trochu zalitoval, že okapi nepřiběhly blíž. Tohle stádečko zakrslých žiraf sem zabloudilo před několika lety a patřilo k osvědčeným turistickým tahákům. V těchto končinách se totiž vyskytovaly velmi vzácně. Ale mohly to taky být jen zebry nebo pakoně. Těch se tu prohánělo mnohem víc. No nic. Karel si mezitím otevřel mapu, znaveným okem změřil vzdálenost do Nové Paky na břehu Chobe, odkud před několika dny vyrazili. Při pomyšlení, že ho čeká nejméně osmdesát kilometrů nazpátek, tiše zaúpěl a zatnul zuby. Zblízka vypadal onen přírodní úkaz ještě mnohem zajímavěji. Zblízka by totiž zkušený bushman i naprostý zelenáč zjistil, že příčinou prašné bouře nejsou žádní kopytníci nýbrž bílý pickup řítící se šílenou rychlostí vyschlou krajinou. Mračna rozvířeného prachu se zmítala v divokém tanci a v obrovském závoji táhnoucím se za vozem pozvolna usedala na zem. Kotouč slunce rychle mizel za ostře řezanými konturami krajiny. Zlatý Heliův vůz během několika málo minut přes sebe přetáhl rudooranžový přehoz a mířil k zemi tak nečekaně strmě, jako by ho řídil bájný nešika Faetón. Ve zdejších zeměpisných šířkách je soumrak velmi krátký, za chvíli se krajina noří do hávu chladivé tmy.

58

Předtím si ale vzalo poslední slovo slunce. Ohnivá pochodeň zapálila oblohu a plamenné jazyky zasáhly každičký její kout. Paleta fantaskních barev se rozlila po kraji. Rudé fábory červánků tančily nad korunami osamělých stromů. Končil horký den, ale Arnošt měl pocit, že nastává vskutku horká noc. Alespoň pro něj. Odklopil stínítko z předního skla, protože poslední ostré paprsky ho teď hřály do zad, a rozsvítil dálková světla. Hlavou se mu teď honilo tisíce otázek, na něž bohužel nenacházel jednu jedinou odpověď. V prvé řadě se ale musel uklidnit a soustředit se na jízdu. Dosud totiž jeho útěk vypadal spíše jako pokus o sebevraždu. Pohlédl na tachometr. Ručička se chvěla těsně pod číslem 80. Tato cifra však mohla taky vyjadřovat i zbývající životnost džípu v sekundách. Pickup hlasitě protestoval proti brutálnímu zacházení. Místní půjčovna jej asi zamýšlela pronajímat na krotké vyjížďky postarších penzistů, kteří si jedou vyfotit lenošící zebry, a výraz „výměna tlumičů“ její mechanik patrně pokládal div ne za sprosté slovo. Pickup zcela nepředvídatelně skákal přes hrboly na cestě. Podvozek vydával velmi podezřelé zvuky a motor se v sobě zoufale snažil najít ještě nějakého pozapomenutého koně. Arnošt polevil v tlaku na plynový pedál a vůz se postupně stabilizoval natolik, že bylo možné volantem ovlivňovat směr jízdy. Arnošt opět zkontroloval tachometr a s údivem zjistil, že ačkoli pořád jede o dvacet kilometrů rychleji než při cestě do Zálesí, na stylu jízdy už to skoro není znát. Jízdní vlastnosti se dokonce poněkud zlepšily, neboť vůz menší nerovnosti prostě přelétával. Arnošt si otřel hřbetem ruky pot z čela a znovu a znovu myšlenkami zabíhal ke svému dramatickému útěku z obecního úřadu. Nikdy by neřekl, že v sobě sebere tolik mrštnosti, důvtipu a odhodlání. Přestože v té kobce neviděl na krok, krátce po svém uvěznění důkladným prohmatáním okolí zjistil, že sklep, který původně možná sloužil jako kartotéka, starosta přebudoval na solidní vinotéku. Starosta využil chladno v suterénu a podél stěn do regálů nasázel desítky zaprášených lahví s archivním vínem. Mezi nimi Arnošta uvěznil zřejmě pro nedostatek vhodnějších prostor v budově. Muselo mu být jasné, že lahve se dají použít jako zbraň, napadlo to i Arnošta, jemuž byly jakékoli násilnické sklony cizí. Až dodnes. Teď chladnokrevně potěžkával zaprášené archivní ročníky a hledal lahve co nejlépe padnoucí do ruky. Starosta se asi utěšoval, že svého vězně oslepí překvapivým rozsvícením žárovky, která se dala tušit kdesi vysoko u stropu. Odvahu mu v notné míře dodávala i pistole, kterou tak pevně třímal ve své sádelnaté ruce. Arnošt nejprve chaoticky bloudil od stěny ke stěně. Teprve po chvíli, když začal podrobněji osahávat jednotlivé lahve, narazil na jednu, která jej zaujala hned na první dotek. Pojistka u hrdla naznačovala i tak bídnému znalci vín, jakým byl Arnošt, že tu ve tmě a stálé teplotě dozrává nějaký sekt. V černočerné samotce rychle ztratil pojem o čase, takže nemohl říci, zda uplynula slibovaná půlhodina. Po nějaké době ale zaslechl útržky vzrušeného hovoru. Nedávaly příliš smysl, rozuměl až posledním větám, když se hlasy přiblížily. Pak uslyšel hlasité „kurva“ a tiché odšupování ryglíku na dveřích. V prudce otevřených dveřích se objevila vysoká postava. Zátka od sektu okamžitě zasáhla svůj cíl, následovaná sprškou bublinek. Muž zasažený do očí se instinktivně přikrčil. Vtom zahlédl Arnošt starostu stojícího na schodech s namířenou pistolí. Starosta se lekl a zmáčkl kohoutek. Ozvala se hlasitá suchá rána a naoranžovělý záblesk osvětlil nakrátko zšeřelou chodbu. Kulka prolétla kolem Arnoštovy hlavy a s hvízdnutím se zaryla do zdi sklepa.

59

Výstřel asi překvapil i samotného starostu, neboť zůstal chvíli stát úplně bez hnutí. Vzápětí si uvědomil, že loňský sauvignon ze Stellenbosch je víno dosti tvrdé; stejně jako jeho láhev, která jej praštila přímo do hlavy. Starosta se bleskově poroučel k zemi. Arnošt pak třetí lahví, kterou maně nahmátl v regálu, zneškodnil toho dlouhána, který se mu pořád kroutil u kolen a snažil se dostat šampaňské z očí. Nejvíc práce dalo natahat obě bezvládná těla do sklepa a zajistit pořádně dveře nějakou zaprášenou plechovou skříní. Když za sebou zamkl úřad, rozhlédl se po návsi. Naštěstí si všichni hleděli svého. Neznámý muž udělal pět rázných kroků k bílému pickupu. Zálibně se podíval na parkujícího defendera, ale usoudil, že klíčky by musel hledat u toho dlouhána v kapse, když je neviděl v zapalování. Smířil se proto raději s jízdou v tom starém křápu, ke kterému měl alespoň papíry. Motor naskočil na první škrtnutí a Arnošt spěšně vyrazil na cestu do Schuckmannsburgu. Arnošt odpoutal oči od rychloměru a zadíval se do zpětného zrcátka na zarudlý západní obzor. Nikdo jej nepronásledoval. Útěk se zdařil, ale jen dočasně. Teprve teď, když měl trochu více času na přemítání, mu došlo, že neví, kam utíká. Rozhovor se starostou se mu vybavoval jen mlhavě. Ještě mlhavější pak byly Arnoštovy závěry. Co mělo znamenat ono Baštovo „volali mi“? Odhalili snad spiklenci Arnošta už při jeho tajném pobytu v Schuckmannsburgu a stačili varovat nepříliš bystrého starostu Zálesí, ještě než za ním přijel? Ale jak by to zjistili? Nechoval se přece nijak nápadně. Anebo snad konspirace sahá ještě dál a spiklenci infiltrovali i do kontrarozvědky, takže celý plán prásknul někdo z okolí kapitána D.? Vyloučit to nemohl. Bašta přece říkal něco ve smyslu „nejsme úplně neschopný“ a hlavně „víme o vás tolik, že byste se divil“. Takže měli přesné informace. Ale od koho? Tlumiče zanaříkaly na dalším výmolu, Arnošt nadskočil na sedačce a náhle mu na mysli vytanula další osoba. Doktor Špaček! Něco o spiklencích, odtržení a boji za svobodu mu mohl navykládat při předávkování tím svinstvem v letadle. Vůbec nevěděl, co říká. A pan doktor pak možná nelenil a splnil svou vlasteneckou povinnost. Celou podivnou událost oznámil koloniální policii. Což by ale znamenalo, že koloniální policie nejenže nezahájila vyšetřování, ale ještě navíc varovala Baštu! Prostě a jednoduše, koloniální policie do toho může být namočená taky! Arnošt musel ustat ve svých úvahách, protože ho silně rozbolela hlava. Po mozkových drahách se teď každou sekundou řítilo tisíce teorií začínajících slovy „kdyby, pokud, jestliže a ledaže“. Vždycky těžko chápal motivace agentů, ať již prostých či dokonce dvojitých ba trojitých, konfidentů, kolaborantů a dalšího špionážního lidu. Na bondovkách vždycky obdivoval ty hračičky, krásné ženy a rychlá auta. Logiku v příbězích nikdy nehledal. Logika totiž pro Arnošta vždy představovala noční můru. K smrti nenáviděl příklady typu: Švéd chová psa, Brit pije čaj, v jakém domě bydlí Dán a kolik let má Norova babička? Naprosto nechápal, jak se jejich řešení může někdo oddávat dobrovolně a navíc s radostí. Ačkoli si sem tam přečetl nějakou detektivku, musel sportovně přiznat, že většinou se nechal hlavním hrdinou, obvykle detektivem, pohodlně dovést za ručičku až k rozuzlení a do posledního okamžiku skutečně netušil, kdo je v příběhu zlosynem a proč. Líbila se mu spíš atmosféra záhad a tajemství a slepě důvěřoval jakékoli, byť sebešílenější, detektivově úvaze. Po celý příběh si obvykle připadal jako těžce retardovaný pohunek, který se s pootevřenými

60

61

62

ústy a nechápavým výrazem snaží sledovat vyšetřovatelovu intelektuální ekvilibristiku, aniž by ovšem z oněch nepatrných indicií byl schopen dovodit totéž co on. A tak se v těch příbězích ke svému úžasu dočetl třeba, že lord při slavnostní večeři vyjmenuje špatně pořadí prvních tří koní, kteří před pěti lety doběhli na dostizích v Ascottu. Znenadání se rozpomene služebná z blízkého loveckého zámečku, kde právě tehdy za záhadných okolností zemřela mylady, že po smrti bylo rádio v salonku naladěno na BBC, zatímco nebožka mylady obvykle poslouchala místní stanici. Stejně tak si komorník ze zámku s odstupem pěti let vybaví, že na podrážkách lordových holínek našel zespoda přilepený zbytek listu wiltshireského buku, který roste právě jen v oboře kolem zámečku a který se od normálního buku liší nepatrnou odchylkou v žilkování listů, což však komorník odhalil, neboť po nocích tajně dálkově studuje botaniku na universitě. Z loajality k pánovi dosud o svém objevu mlčel, ale teď pochopil, že není možné dále lorda krýt před spravedlností. Zvlášť když se nádražní zřízenec, který zrovna dnes přijel na zámek se zásilkou portského, upamatoval, že v onen den (před pěti lety!) měl odpolední rychlík do Ascottu sedmnáct minut zpoždění. A z tohohle guláše, který spisovatel dlouze míchá sto, dvě stě i více stran a podezřelými se postupně stanou všichni v místnosti včetně detektiva samotného, pak poťouchlý autor ústy detektiva vykouzlí na posledních čtyřech stranách na první pohled těžko uvěřitelnou konstrukci. Tedy, že lord sice ráno odjel na dostihy v Ascottu, aby měl náležité alibi, ale pak se dopoledním rychlíkem vrátil v přestrojení za kočovného prodavače korkových špuntů, tajně došel na zámeček, kde zabil mylady, přeladil rádio na BBC a poslechl si pořadí prvních tří koní na dostihu. Jenže netušil, že hlasatel pořadí popletl. Opravil se až za půl hodiny, kdy už si lord vykračoval přes oboru zpátky směrem k nádraží, kde chytil zpožděný odpolední rychlík do Ascottu. Načež se lord s pláčem přizná, že to bylo přesně takhle, a ještě dodá, že na nádraží dopředu uplatil výhybkáře, aby pomocí předstírané závady zařídil zpoždění vlaku o sedmnáct minut, aby se lord mohl na okraji obory převléct za prodavače špuntů, pohodlně nasednout, odjet jen napůl cesty k Ascottu, přestoupit na protivlak – večerní rychlík z Ascottu a vrátit se s dokonalým alibi, neboť průvodčí v první třídě mohl dosvědčit, že se onen pán vracel zpátky rychlíkem až po skončení dostihů a tedy i po smrti mylady. Na to všechno si dotyční vzpomenou s udivující přesností a jistotou pět let po smrti nebožky mylady, což se Arnoštovi nikdy moc nezdálo. Z vlastní zkušenosti věděl, že si stěží pamatuje, co jedl ten den k obědu, natož kdo měl na sobě loni holínky a proč. Nicméně romány podobného zrna zhusta končí triumfem detektivova génia, neboť se na slavnostní večeři zadarmo nasytí a pak dá na oplátku svého galantního hostitele zatknout. Bohužel, Arnošt nebyl nikdy tak skvělý kombinatorik a ani prostředí lomozícího pickupu se nedalo označit za ideální k hlubokozpytným úvahám. V jednom měl ale Arnošt jasno, už když upaloval pryč z místa činu. Nemůže se spolehnout na nikoho tady v kolonii. Zvlášť když podezření padlo i na místní policii. Jediný jistý bod ve vesmíru zmatků teď představoval kapitán D. Zkrachoval přece jeho plán, tudíž on jediný bude mít zájem na Arnoštově záchraně. I když Arnošta teď trochu strašila kapitánova slova: „Nezapomeňte, že vyjma spolčení se s rebely nesmíte překročit zákon. Celá akce je tajná a nemůžeme zaručit, že vás z něčeho vysekáme. Ostatní úřady o ničem nevědí.“ Musí tedy odsud prchnout naprosto nepozorovaně. Starosta se svým komplicem sice odpočívají v chládku, odkud sami stěží uprchnou, ani se z podzemí

63

nikam nedovolají, ale pod zámkem vydrží sotva pár hodin. Pak je začnou shánět příbuzní, policie najde land rover před úřadem a dříve nebo později budovu prošmejdí od půdy až po sklep. Zalarmují letištní kontroly a … sakra! Arnošt si v zamyšlení vůbec nevšiml dvou půlmetrových hrbolů na cestě a pickup v sedmdesátce vyskočil do vzduchu šikmo mimo silnici. Lety vzduchem se na automobilových rallye řadí mezi divácky velmi vděčné prvky, Arnošta však v dejvické autoškole na skoky v savaně jaksi zapomněli proškolit. Ve výsledku to ale vyšlo nastejno. Překvapený Arnošt neměl příliš možností jak ovlivnit směr letu, pomineme-li zoufalé trhání volantem, od nějž si snad sliboval stočení kol napříč, zvýšení odporu vzduchu a tím pádem i zpomalení. Motor pickupu vylétl do maximálních otáček, neboť řidič v šoku nesundal nohu z plynu. Všechna čtyři kola ztratila na okamžik kontakt se zemí. Když pak vmžiku Arnošt zahlédl v kuželech reflektorů, že se ke koloniální hroudě blíží čumákem pod dosti tupým úhlem, nedalo se už dělat vůbec nic. Náraz byl tvrdý. Arnošt se rukama vzepřel o volant, takže jej kinetická síla nevymrštila ze sedačky. V záblesku osvícení pochopil, že nedopadl na přední kapotu, ale snad ještě na přední pneumatiky. Ty ovšem chvilku předtím stočil úplně vpravo. Arnošt nikdy nevynikal ve fyzice a teorie silových vektorů byla na hony vzdálena jeho chápání. Dnes se mu ovšem naskytla jedinečná příležitost princip výslednice sil pochopit v praxi. Kinetická energie rozjetého vozu směřovala kupředu, zatímco po dopadu na zem přední kola nutila vůz k prudkému odbočení doprava. Výsledek se dostavil vzápětí. Pickup sebou prudce trhnul vpravo, vmžiku se naklonil na levý bok a začal se kutálet přes levé dveře, střechu, pravé dveře a tak dále a tak dále. Zevnitř kabiny šlo jen velmi stěží určit, v jaké pozici se pickup zrovna nachází, a když se to na chvilku Arnoštovi podařilo, vůz znovu a znovu měnil svou orientaci. V jeho zorném poli se tak několikrát vystřídala krajina v různých polohách. Nejzajímavější se mu zdály baobaby visící korunami dolů. Ale ani malý srpek temně rudého slunce zacházející za pravý roh krajiny nebyl k zahození. Skřípění plechu ustalo tak náhle, jako začalo. Krajina na chvíli jakoby překvapeně ztichla. Ale jakmile cvrčící, pištící, vyjící, pějící, bučící či jiné zvuky vydávající osazenstvo bušveldu zjistilo, že se dál nic neděje, pokračovalo nerušeně ve své produkci. Do směsice zvuků se přidal ještě jeden. Krajně disharmonický, plechově dutý. Arnošt se v kabině probral z mírného šoku. Opřel se ramenem o zkřížené dveře na své straně. Ty nečekaně snadno povolily a Arnošt se doslova vysypal na prašnou zem. Po chvíli se namáhavě vztyčil a otřepal se. Zkoumavě si měřil nejbližší okolí. Prohmatal si zápěstí, zacvičil s krkem a zkusil udělat dřep. Tělo bylo v pořádku. Cítil se jen trochu otlučený, ve srovnání s pickupem však byl úplný manekýn. Jeho vůz teď smutně stál čumákem příčně k silnici na levé krajnici. Zběžně pohlédl na oblohu. Slunce již zašlo úplně a zanechalo po sobě jen rudou oponu vzpomínek nad západním horizontem. Musel být nějakou tu chvilku bez sebe. Ale ne moc dlouho. Sotva pár minut. Možná se jen tělo zdráhalo probrat, protože mírné mdloby byly rozhodně nejpříjemnější zážitek dnešního dne.

64

Arnošt bezradně obešel rozvrzaný automobil, který do tmy chabě svítil jen pravým obrysovým reflektorem. Elektrika tedy zůstala funkční, jen žárovky zřejmě nevydržely, napadlo ho. Náhle jej ale na východním obzoru cosi zaujalo. Světelný bod. Ne, dva to byly. Dvojice zářících špendlíkových hlaviček. A blížila se k němu. Chvíli zmatkoval. Co když jsou to jeho pronásledovatelé ze Zálesí? Pak si ale uvědomil, že vůz jede z Burgu. Snad to je jen náhodný řidič. Snad. Možná ale jedou komplicové na pomoc starostovi. „Má vlastně cenu utíkat?“ prolétlo mu hlavou. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se ukryje v savaně, ale nemohl přesvědčit své tělo k běhu. Nakonec mávl rukou a zůstal stát na místě. Už neměl náladu utíkat kamsi do neznáma, do rána by ho sežraly hyeny nebo jiné bestie. Případně by ho spiklenci odpráskli jak králíka. Když má starosta pistoli v zákoníku, bůhví co si jeho parťáci vozí v autě. Proti pušce s noktovizorem by neměl žádnou šanci. Úvahy na téma: „Způsoby likvidace psance v pustině“ Arnoštovi příjemně vyplnily zbývající čas. Na útěk teď už nemohlo být ani pomyšlení. Dvojice světel se rychle přibližovala, až se z večerního šera vyloupla otřískaná dodávka. Kužely světlometů olízly Arnošta i jeho vůz v pozadí. Dodávka se natočila tak, aby dobře osvítila místo havárie, a zastavila. Z kabiny vyskočil chlapík v montérkách a krátkém tričku a hrnul se ke zmatenému Arnoštovi. „Chun Dag, Mynher, eh, ras ni so banje mit det ow wachen!“ živě gestikuloval a ukazoval na kraksnu s pomačkanými plechy, z níž před chvílí Arnošt vyskočil. Pak chlapík pochopil, že mu onen neznámý řidič–kaskadér nerozumí a poněkud se zklidnil. „Eh, dopry den pane. Prominte nejsem sdejši, ale umim sesky. Ste v pozadku?“ poplácával Arnošta po zádech. Arnošt si všimnul v šeru již málo zřetelného nápisu nad přední maskou dodávky: Southwest African Spedition. Špeditér se s upřímnou starostlivostí díval střídavě na Arnošta a na zboulovaný pickup. „Nejezděte tak rychle se starym fosem,“ řekl spíš jako varování pro příště, neboť doporučení pomalé jízdy mělo přijít o takových dvacet minut dříve. Arnošt se oklepal z šoku a obrátil se na cizince, kterého podle přízvuku odhadl na Jihoafričana a hatmatilku, kterou na něj prve spustil, zřejmě na afrikánštinu. „Děkuji, děkuji. Určitě si dám pozor. Byla to klika. Myslíte, že byste mě mohl hodit zpátky do Schuckmannsburgu?“ „No, apych prafdu šek´, mám fe svém wachen spešnou zásilku. Napšed se koukneme, esli by se ten faš cajk nedal rozpohybovat, oukej?“ plácl Búr Arnošta opět do zad a rozešel se k pohmožděnému autu. Trhnutím otevřel mírně zkřížené dveře a usedl za volant. Zamával rukou na Arnošta z otevřeného okénka. „Satim mi pšineste fercajk z meho wachen. Je fsadu!“ Arnošt se tedy obrátil k dodávce, jejíž motor si dál tiše pobrukoval do noci a přizvukoval nočnímu hmyzu, který začínal svůj hlasitý koncert. Poklidné brumendo dieselu a staccato cvrčků a cikád ovšem vyrušil nepříjemný zvuk, který Arnošta zatahal za uši. Znělo to, jako když někdo táhne kus plechu přes hrubý asfalt anebo se pokouší nastartovat běžící motor. No jistě, špeditér už zkoušel otáčet klíčkem v zapalování. Soudě dle zvuků, zatím bez znatelného úspěchu. Arnošt se usmál a chtěl otočit hlavu zase k dodávce, když vtom se naráz staly dvě věci. Nejprve opět zaslechl onen nepříjemný zvuk, vzápětí však koutkem oka zachytil záblesk následovaný ohlušující ranou. Tlaková vlna jej smetla k zemi. Ohnivá koule, jejíž střed se dal tušit někde u pickupu, ozářila široké okolí cesty. Kolmo vzhůru

65

vylétla přední kapota motoru a s lomozem dopadla o několik metrů dál. Následovala další, tentokrát menší exploze. Arnošt prskal z úst písek a udiveně, po kolikáté už dnes, se vleže otáčel ke svému autu. Místo něj se ovšem u cesty objevila solidně plápolající vatra. Arnošt sice neměl technické vzdělání, ale viděl už dostatek detektivek a akčních filmů, kde se to explodujícími auty jen hemžilo. Jedno mu v té chvíli došlo okamžitě. Jiskra, kterou nebohý špeditér vyloudil ze spínací skříňky, si našla jinou cestičku, než jí původně určil konstruktér. Špeditér se ve spěchu dopustil školácké chyby a nepodíval se nejdřív na motor. Arnošt příliš nezkoumal ostatky přeochotného Búra, neboť i z letmého pohledu z dálky bylo jasné, že mu nepomůže ani nejsilnější UV-faktor. „Možná tak grilovací koření…,“ prohodil polohlasem k sobě, až ho samotného překvapila vlastní otrlost. Stres v Arnoštovi zmobilizoval všechny síly a teď už se nemínil nechat vyvést z míry. Před sebou viděl jediný cíl: dostat se zpátky domů. Ale jak? Letadlem? Pas mu právě stoupal v podobě štiplavého dýmu k obloze. Nehledě k tomu, že neměl na legální odlet dostatek času. Starostu bude záhy někdo postrádat, popis podezřelého dorazí v okamžiku i na letiště, kde si dozajista vzpomenou na pasažéra z nočního letu. Pro letištní policii by pak nebylo nic snazšího, než si ho v Praze vyzvednout z letadla jak z nádraží malého kluka, co přijel na prázdniny. Vzhledem k tomu, že podezřelý se mu nyní zdál úplně každý, dospěl velmi rychle k názoru, že se do Prahy musí dostat jinak. Rychle ale nenápadně. Namáhavě vstal, oprášil ze sebe jemný prach a ještě jednou se obrátil k pickupu. Tmavý, hustý kouř živený z hořících pneumatik zakrýval dorůstající měsíc, který dnes neměl mnoho času pochlubit se svým jasem. Za pár hodin měl napodobit svého staršího nebeského bratrance a zapadnout taky. Možná, že by šlo proklouznout do nákladního prostoru letadla. Anebo aspoň k podvozku. Ale co potom? Zpoza záhybů jeho paměti se vynořila vzpomínka na jakýsi článek o Indovi (anebo to byl Afghánec?), který se úspěšně skryl v prostoru pro podvozek, bohužel se však zapomněl informovat na teplotu vládnoucí v deseti kilometrech nad zemí. Mráz mínus 50 stupňů Celsia nebohého exulanta oblečeného do bavlněné košile a sandálů nepříjemně překvapil. Imigrační úředníci si pak svého nového klienta z podvozku museli doslova sklepat jako zralou švestku. Podíval se na své oblečení a boty. Plátěná košile, letní boty, lehké kalhoty… Tudy cesta nevede. Od dalších úvah o úkrytu v letadle jej stejně odradila další vzpomínka na nějaké dva Číňany, kteří těsně před přistáním vypadli z břicha letadla jak z bombovnice, když pilot otevřel podvozek. Brrrrr…! Otřásl se při té nechutné představě. Ale domů se přece dostat musí! Musí zjistit, kde se stala chyba. Co mu to jen ten ukecaný průvodce říkal? Jasně, ano, to by šlo. Bláznivé ale za pokus to stojí. Váhavě vzal za kliku dodávky. Pevně ji stiskl a vklouzl do kabiny. Snad to půjde. Snad. Nahmátl řadící páku. Stočil volant a obrátil dodávku do protisměru. Vrak pickupu pomalu dohoříval. Směrem k Schuckmannsburgu se od něj vzdalovala zadní červená světla.

66

KAPITOLA OSMÁ Aneb Galavečer

Arnošt projel městem a na jeho severním okraji zastavil před novou budovou s velkým nápisem: „PŘÍSTAV SCHUCKMANNSBURG / AIRSHIP – PORT“. Když ve chvatu ujížděl ze Zálesí a hlavou mu vířily myriády nesmyslů, vybavil si náhle plakát, který zahlédl v hotelové hale. Dnes večer se měl konat první oficiální start nové dopravní vzducholodi. Ten jeho potrhlý průvodce dokonce říkal, že premiérový let nějak souvisí s královským jubileem. Určitě by ho poslouchal pozorněji, kdyby tušil, že tenhle neobvyklý dopravní prostředek bude nucen využít. Arnošt se příliš v létání nevyznal, ale z různých dokumentárních filmů a technických časopisů nabyl dojmu, že vzducholodi nelétají tak vysoko jako letadla a proto má jako černý pasažér větší šanci nezmrznout. Ještě si matně vzpomněl, že na plakátu zářil nápis „luxusně do Prahy do dvou dní“, což sice nesvědčilo o zvlášť ohromující rychlosti, ale loď byla zřejmě brána více jako výletní atrakce než coby superexpres. Do Prahy přiletí nejpozději v neděli a může začít boj o svou kůži. Proti spiklencům s kapitánovou pomocí. Tady v Africe začínalo být na jeho vkus až příliš horko. Zaparkoval dodávku na parkovišti, pomalu vystoupil a rozhlížel se. U hlavního vchodu stály dvě gorily s profesionálně nepřátelským výrazem v ksichtech. Ano v ksichtech, o tvářích už tu nemohlo být ani řeči. Arnošt věděl, že první let je organizován pro vybranou společnost. Bez propustky se dovnitř těžko dostane. Přemýšlel, co by v této situaci udělal James Bond. Ten by se patrně vyspal s prsatou blondýnkou a vstoupil do budovy hlavním vchodem. Tohle řešení ale přišlo Arnoštovi nepoužitelné. Jednak vzhledem k absenci jakékoli skandinávské krasavice v okolí, jednak proto, že disponoval pouze jedním životem a nikoli asi sto šedesáti jako onen populární nadčlověk. Arnošt už se chystal vrátit k dodávce a proklouznout k lodi někudy přes plot u plochy. Obrátil se, když vtom mu na ramena dopadla čísi ruka. „Kam jdete?!“ zařval hlas za Arnoštovými zády. Arnošt se křečovitě zastavil. „Už tady na vás čekám přes půl hodiny!“ pokračoval hlas a cizí ruka si Arnošta za rameno otočila směrem k sobě. „A-a, eéh,“ vydal Arnošt indiferentní zvuk, který si šlo vyložit jakkoli. „Jste ta náhrada za pana Kvíčalu? Měl jste přijet už před třiceti minutama! Myslíte, že se budou hosti obsluhovat sami nebo co?“ hulákal na něj jakýsi obtloustlý mužík ve fraku a strkal Arnošta směrem ke vchodu. „A-á, eeéh,“ zaznělo opět z Arnoštových úst. Neurčitý zvuk se mu osvědčil. Nevěděl, co má dělat nebo říkat, a tak tuhle náročnou činnost delegoval na toho nervózního pána. Směr cesty mu zatím nad míru vyhovoval. Prošli kolem nehybně stojících goril a pán ho uspěchaně strkal dál. Nakonec jej zavedl do nějaké místnosti, ukázal na frak pověšený na ramínku a řekl: „Hoďte to na sebe, a sypejte na párty. Budete rozlejvat pití u stolu u pódia.“ Arnoštovi posléze došlo, že pán si ho spletl s nějakým pinglem, který měl přijet na výpomoc. Dostal se sice mnohem blíže vzducholodi, ale těžko se teď nepozorovaně proplíží dovnitř, když bude všem na očích. Plán je v čudu. Ale co teď? Teď mohl dělat jediné, co uměl vskutku dokonale - splynout s davem. Nezbývalo, než se podřídit diktátu a chvíli předstírat, že je číšník. Pak se uvidí. Ale co se uvidí, to nedokázal odhadnout. A tak rozvážně kráčel halou směrem na letištní plochu, na jejíž travnaté části se nacházel prostor ohraničený provazy a vyzdobený kolem dokola lampióny

67

a vlaječkami, kde se hemžily stovky lidí. V čele stálo pódium, na něm hrála nějaká kapela a v okolí se tyčily stany, v nichž se zřejmě připravovalo občerstvení. Byl krásný květnový večer. Škoda, že je to možná poslední večer na svobodě, anebo na živu, mihlo se Arnoštovi hlavou. Zadumaně si klestil cestu davem hostů a kradmo se rozhlížel, kde stojí nějaké hlídky. Žádné neviděl, asi se dobře skryly. Zato se tu promenovaly mraky hvězd a hvězdiček showbyznysu a stáda povědomých manažerů, ředitelů a náměstků. Většinou obskurní figurky, o jejichž každém prdu bleskově informuje nejmenovaný bulvár. Arnošt prošel kolem známého tiskového magnáta. Nedávno o něm četl, že zbohatl na zdánlivě prostém nápadu. Vydával všude po světě slavné bestsellery mírně pozměněné podle vkusu a tradic jednotlivých národů. Nemusel platit za práva původním autorům a přitom šly jeho re-maky na dračku. S velkým ohlasem u kambodžských dětí se například setkal Harry Pol-Potter. V Saúdské Arábii zas slavil úspěch s Osudy dobrého vojáka šejka. Vedle něj zase postávala vyzáblá postavička autora intelektuálských knih, které jedna část čtenářské obce nelichotivě nazývala „chytroprdské“, zatímco ta druhá je přirovnávala k jakémusi knižnímu Gesamtkunstwerku. Muž neurčitého věku a nešťastného vzhledu s kulatými brejličkami totiž knihy nejen psal, nýbrž si je i sám redigoval, ilustroval, vydával i kritizoval. Panovalo dokonce podezření, že je jako jediný dokonce i čte. Škarohlídi proto jeho díla označovali jako „knihy jednoho čtenáře“. Přestože jeho knihy skoro nikdo nečetl, byl pravidelně oceňován kritikou za pozoruhodný přínos literatuře a všichni snobové se dušovali, že jeho spisky louskají dnem i nocí. Arnošt prošel podél rozsáhlého hloučku, který se vytvořil kolem bývalého plukovníka, dnes již divizního generála Hrušky. Kolem této rázovité figurky se nakupila poměrně velká skupinka, což bylo opravdu s podivem. Generál Hruška byl totiž výstavní blb, kterého ty prozíravější kruhy v Generálním štábu Jeho Veličenstva takzvaně „vykoply výše“. Zbylí nejvyšší důstojníci, kterým ještě nezezelenal mozek úplně, si velmi naléhavě uvědomovali potřebu odklidit tuto kreaturu na post, kde se sice bude cítit důležitě, ale nedostane příležitost nadělat příliš škody. A byl tak speciálně pro generála Hrušku zřízen odbor pro slavnostní ceremonie, jehož vrchní ředitel plnil povinnosti pouze ceremoniálního charakteru, tedy kladení věnců, křtění bitevních lodí, provádění přehlídek, schvalování nových ceremoniálů i nových slavnostních uniforem. Generála celý štáb tajně přezdíval Herr Obst, tedy pan Ovoce, což mělo hned několik důvodů. Jednak se při pohledu na tohoto člověka každému vybavilo ono známé latinské rčení „Nomen omen.“ Postava generála Hrušky již dávno postrádala šlachovitosti a pevnosti postav vojenských kadetů, naopak se tvarem i konsistencí nebezpečně blížila přezrálé máslovce. Dalším důvodem užívání oné škodolibé přezdívky se staly okolnosti Hruškova povýšení. Poměrně dlouho sloužil v republikánské armádě na zcela bezvýznamných postech, prolézal důstojnickými i tělesnými testy s odřenýma ušima, s postupným tloustnutím i s odřenými špeky. Jeho nadřízení jej v různých funkcích drželi vlastně jen proto, že tajně doufali, až za něj časem najdou náhradu, tak se Hrušky zbaví definitivně. Jenže osud snad tomu chtěl, že namísto již léta předpokládaného a plánovaného vyhazovu Hruška pomalu ale jistě z poručíka povýšil na nadporučíka, kapitána, majora, podplukovníka až se poměrně nadlouho zastavil na hodnosti plukovníka. V nenápadné snaze uvolňovat jej z jeho dosavadních funkcí a postupně jej odklízet ze scény jej nakonec armáda přivítala v zápraží funkcí nejvyšších, odkud již se neodchází dveřmi nýbrž pouze

68

oknem (po starém českém způsobu) anebo na lafetě. Herr Obst tak byla vlastně jen přesmyčka či doplňovačka (fanoušci luštitelských hádanek jistě prominou základní neznalost) německé hodnosti Oberst, kterou si podržel až do převratu. Těsně před ním, v době pokročilého rozkladu republiky, se však „proslavil“ svým extempore při kladení věnců na hrob Neznámého vojína. Republikou tou dobou právě zmítaly cyklicky se opakující půtky o prezidentský stolec. Nikdo to nechtěl dělat. Proto měl věnec položit vybraný zástupce ozbrojených sil. S odstupem času si ale již nikdo nedokázal přesně vzpomenout, proč byl tímto úkolem pověřen právě Hruška. Patrně proto, že se všem zdálo, že dojet na Hrad limuzínou se služebním řidičem, vyzvednout věnec a druhý den ho položit na zem musí zvládnout i pitomec Hruškova formátu. Nicméně plukovník předčil všechna očekávání. Cestou z Hradu domů si Hruška všiml svého dávného kamaráda, který zrovna čekal na tramvaj, poručil šoférovi, aby jej vysadil s tím, že domů už dojde sám. Další sled událostí je zastřen mlhou neurčitých a protichůdných svědectví. Z průsečíku různých výpovědí však vyplývá toto: Kolem páté odpoledne přišel do hostince U Beránka jakýsi plukovník ve slavnostní uniformě v doprovodu svého kumpána. Dvojice na sebe upozornila již při příchodu, neboť bohatě zdobený metrový věnec s prezidentskou stuhou se obvykle do hospody nenosí. V družné zábavě zde dvojice setrvala až do zavírací hodiny, kdy byli i s věncem vykázáni na ulici. Jízda pokračovala v nočním klubu „U kočiček“, kde již značně unavený a orvaný věnec nasazoval notně zlískaný Hruška na krk spoře oděným děvčatům a vyzýval je, aby mu zatančila havajský tanec. O politováníhodném plukovníkově stavu svědčí i fakt, že namísto na toaletu odešel kolem čtvrté ráno přes kuchyň až do výtahu na špinavé nádobí, kde se zavřel v kabince a okolím zapomenut tam usnul. V půl desáté ráno, tedy třicet minut po plánovaném začátku kladení věnců, přiběhl Hruška k hrobu Neznámého vojína ve značně oválené a pošpiněné uniformě. Zkoprnělí diváci pak vyjeveně zírali na to, jak si plukovník otírá zpocené čelo krajkovými kalhotkami náležejícími patrně jedné z barových tanečnic. Následně mrsknul k pamětní desce asi půlmetrový věnec z chvojí, na jehož černých stuhách bylo možno přečíst zlatým písmem vyvedený nápis: „FRANTIŠKOVI KAMARÁDI MYSLIVCI“. Poté odvrávoral stranou k předsedkyni vlády, kterou patrně považoval za vdovu po Neznámém vojínovi, vyjádřil jí hlubokou soustrast a políbil ji na čelo. Vzápětí se mu, zřejmě následkem nezvykle dlouhého a rychlého běhu v kombinaci s kocovinou, udělalo nevolno a upadl přímo do náruče přibíhající ochranky. Jak se při pozdějším vyšetřování ukázalo, Hruška se probudil kolem půl deváté ráno a našel sebe, svou uniformu i věnec v dezolátním stavu. V nastalé panice jej nenapadlo nic lepšího, než na hřbitově, kolem kterého běžel směrem k hrobu Neznámého vojína, ukrást první věnec, který se mu mezi hroby namanul. Republikánská armáda zahájila proti Hruškovi kárné řízení, neboť celý skandál byl mediálně vděčným tématem. Jistý bulvární deník dokonce vystopoval majitelku oněch krajkových kalhotek, z čehož dotyčná okamžitě vytěžila kapitál. Obratem prodala práva na svůj životopis přednímu nakladateli, natočila písňové CD a zařadila se po bok celebrit vyskytujících se na křídovém papíru magazínů o životě smetánky. Plukovníka Hrušku čekal naproti tomu pád do hlubin, hovořilo se i o jeho degradaci na vojína. Leč těžkopádná mašinérie nestihla pohnout s případem po několik měsíců, takže celý spis byl nakonec smeten ze stolu v době převratu. Hrušku naopak náhle vyzdvihovali, že odmítl položit věnec prohnilého zřízení k hrobu a zneuctít tak památku Neznámého hrdiny. Zcela v duchu poučky „Účel světí prostředky“ se z nechutného výstupu stalo během pár týdnů málem heroické gesto, kdy Hruška měl dle roajalistické

69

propagandy přijít k hrobu, odkopnout prezidentův věnec a nahradit jej věncem obyčejným, zato darovaným prostými lidmi. Poškozené rodině Mackových, jíž byl z hrobu č. 736/II na Olšanských hřbitovech odcizen smuteční věnec, přišlo z tajných fondů Ministerstva obrany tučné odškodnění, takže i rodina si rázem vzpomněla, že generálovi věnec věnovala na jeho vlastní žádost. Třetím důvodem, proč si stárnoucí generál Hruška vysloužil přezdívku Obst, byla jeho záliba v pestrobarevných uniformách. Neboť se na svém postu vedoucího ceremoniálního oddělení evidentně nudil, počal vymýšlet různé modely slavnostních uniforem pro různé příležitosti. Zasloužilému hrdinovi roajalistického odboje samozřejmě nešlo na rovinu sdělit, že jeho návrhy jsou výplodem imbecilního ducha. Konečné realizaci slavnostních uniforem v barvě višňových květů, banánové žluti či jablkové zeleně dokázalo zabránit pouze povolání divizního generála na Královskou kadetní školu, jejíž vedení ho požádalo, aby z bohatých zkušeností ve svém oboru utvořil samostatný předmět a vyučoval mladé adepty na důstojnickou hodnost. Hruškovu velikášství taková nabídka zjevně lichotila, navíc gáže externího pedagoga určitě nebyla k zahození. S pomocí celého oddělení, a za tajné podpory i dalších sekcí, které se chtěly Hrušky zbavit tak, že jej zaměstnají jakoukoli blbostí, sestavil generál osnovy hned pro dva zvláštní předměty, které měl mladým kadetům přednášet: „Základy důstojnické etikety“ a „Zásady polní zdvořilosti“. Bohužel do pečlivě sepsaných písemných příprav zanášel generál své vlastní myšlenky, což sice hodiny zpestřovalo, leč pedagogická hodnota předmětů tím padla na nulu, ne-li pod ní. Odborníci, kteří podklady tvořili, totiž hojně v textu užívali cizí výrazy. Nejdříve tak činili bezděky, poté již z čiré poťouchlosti a zlomyslnosti, neboť generálovy překlady dokázaly pobavit celý tým ještě několik týdnů po přednášce. Generál patřil k lidem, kteří se navenek tváří, že přesně znají obsah cizího výrazu, leč vzápětí jsou jej schopni použít v souvislostech naprosto nových a neotřelých, což svědčí buď o mimořádné kreativitě ducha anebo o vrozeném kretenismu. U generála se bohužel jednalo o ten druhý případ. Když proto narazil ve skriptech na cizí slovo, nepřešel jej bez povšimnutí, nýbrž se jal kadetům osvětlovat náležitě jeho význam. Při studiu kapitoly IX. „Plesy a jiné společenské události“ se dozvěděli, že „jako naprosto nezbytné jeví se při takových akcích používání eau de toillete“, což jim generál vyložil slovy „nezapomeňte po sobě splachovat hajzl“. Ve stejné kapitole pak byli kadeti varováni před nadměrnou konzumací alkoholu větou „i ten nejlepší curvoisier je nutno okusiti s mírou“, z čehož vyšlo ponaučení „do bordelu klidně choďte ale ne často.“ Druhý vyučovací předmět: „Zásady polní zdvořilosti“ byl pak vytvořen čistě za účelem zaneprázdnit Hrušku co možná nejvíce. Kupodivu se našlo i několik starších důstojníků, kteří studijní otázky typu „Jak podřízený zdraví důstojníka při útoku na bodák“ či „Smí voják padnout, drží-li bojovou zástavu?“ brali naprosto vážně. Řadili se přesně k onomu typu trotlů, kteří by byli schopni vyžadovat od svých podřízených salutování i vleže v díře po granátu. Nejvíce hrdý byl na svou definici pozdravu, ze které s oblibou zkoušel své kadety a trval na tom, aby mu doslova opakovali, že ve stejnokroji se vykonává pozdrav tím způsobem, že se zdvihne pravá ruka k pravé straně pokrývky tak, že se koncem ukazováčku a prostředního prstu dotkne štítku čepice. Ruka je při tom v přímém prodloužení v předloktí napolo obrácena vpřed, prsty semknuty a mírně napjaty, záloktí v přirozené poloze rovně zevnitř. Kadeti a nejeden podřízený se při studiu podobných zhovadilostí svorně těšili, až za tři roky Hruška dovrší sedmdesátku a armáda ho dle zákona nuceně penzionuje anebo se do té doby konečně přežere a praskne.

70

Arnošt došel až k opuštěnému stolu, na němž byly vyrovnány desítky sklenek. Pochopil, že jeho úkolem asi bude naplnit je vínem či sektem v závislosti na jejich druhu a tvaru. O pravidlech vinařského bontonu samozřejmě neměl ani páru. Otráveně se pustil do díla. Mezitím se na pokyn konferenciéra většina hostí disciplinovaně přesunula z volné plochy blíže k jevišti a usedla na připravené židličky. Některým hostům se ale přeci jen více líbilo na garden party a dál mlsně bloumali kolem stolů z občerstvením. Na jevišti zatím dohrála kapela a slova se ujal konferenciér. Začal uvádět další bod programu, vystoupení nějakého kouzelníka zvaného Mister Impossible. Náhle energicky upažil a ukázal na chlapíka přicházejícího ze zákulisí. Pak zvýšil hlas a zvolal: „Prosím, přivítejte Mistra Nemožného!“ Po grandiózním úvodu následoval poněkud rozpačitý potlesk, neboť si náhle nikdo nebyl jist, zda má očekávat iluzionistickou show světové úrovně či spíše komediální číslo mága nešiky. Aniž si to konferenciér uvědomil, svým svévolným překladem umělcova jména, nadto použitým ve čtvrtém pádu, způsobil, že část obecenstva neznalá angličtiny si přízvisko Mister Impossible vyložila jako Mistr Nemožný. Od jeho vystoupení si pak slibovali kouzelnickou klauniádu k popukání a po celou dobu produkce marně vyhlíželi nějaký secvičený „kiks“. Někteří hosté dokonce propukali v smích již předem, ale pak zklamaně utichali, když nadějně vyhlížející situace skončila vždy nějakým seriózním kouzlem. Mág se na jevišti ten večer nepříjemně potil. Při své chabé znalosti češtiny si významového posunu v důsledku tak drobné jazykové nuance samozřejmě nepovšiml. Zato jej čím dál tím více znervózňovalo poťouchlé uchichtávání, které zaznívalo z hlediště vždy, když se kouzlo chýlilo ke svému vrcholu. Protože podlehl dojmu, že popudem k smíchu jsou jeho čísla, neustále rozrušeně těkal zrakem po pódiu, zda mu z kapes nepadají karty, z klobouku neutíkají králíci anebo zda má v pořádku kostým. Když už si ten večer asi pošedesáté kontroloval zapnutý poklopec, dokončil svou čtvrthodinovou porci iluzí a program dospěl ke svému vrcholnému číslu. Zazněl virbl a kužely ostrého světla sebou smýkly k pravé straně pódia, kde stála, doposud nepovšimnuta, objemná bedna polepená flitry a hvězdami. Rozměry by se dala přirovnat ke skříni o výšce dva metry a šířce jednoho. Skříň visela ukotvena za ocelová lanka ve speciálním trubkovém rámu. Dvoumetrová bedna tak budila dojem, že levituje uvnitř průhledného kvádru. Mág odkráčel ke vznášející se skříni, se zářivým úsměvem se obrátil do publika, v němž definitivně utichly dušené záchvaty smíchu, což entertainera mírně uklidnilo. Teatrálními gesty ukazoval na skříň, bouchal do ní ze všech stran a nakonec ji v mírném podřepu i podešel, aby diváky přesvědčil, že se pod ní neskrývá žádné zrcadlo, průlez či kulisa. Arnošt se o dění na pódiu příliš nezajímal. Stále byl příliš konsternován svým neúspěšným pokusem nenápadně proniknout na palubu vzducholodi. Strach z možného prozrazení jej naprosto svazoval a tak se jen strnule a nervózně usmíval na hosty a v číšnickém obleku, který jej začínal nepříjemně škrtit, toporně postával u svého stolu s nápoji. Tupě sledoval počet skleniček s bílým a červeným vínem a občas kradmo pohlédl směrem k vzducholodi, která se neslyšně vznášela několik desítek metrů od pódia. Prozatím ji z velké části halila tma bezměsíčné noci; luna zapadla za obzor před pár minutami. Jak Arnošt vyrozuměl z odposlechnutých rozhovorů přítomných hostí, měla loď zůstat stranou pozornosti až do desáté hodiny večerní, kdy na ni namíří velké reflektory a pasažéři prvního letu slavnostně nastoupí do jejích útrob. Přestože na její hladký plášť dopadal jen matný odlesk světel z pódia i celé garden party, vzbuzoval pohled na ni již nyní majestátnou úctu.

71

Arnošt si ve svém zamyšlení nevšiml, že se u jeho stolu zastavila mladá žena ve stříbřitých večerních šatech a tázavě se na něj zahleděla s prázdnou sklenkou od sektu. Arnošt se jí v první chvíli lekl, ale potom se rychle vzpamatoval a opětoval její tázavý pohled. „Co si račte přát?“ zaskřehotal, až se sám lekl svého přiškrceného tónu. Nasucho polkl a na patře stále cítil pachuť jemného prachu ze savany. Od oběda nic nepil, zato mnoho vypotil. A teď měl další příležitost vydat něco ze svých potních žláz, neboť si připadal jako pubertální jinoch, který překvapivě dobře jódluje, aniž kdy byl v Tyrolích, leč bohužel tak činí nečekaně uprostřed věty. Dívka, ano vypadala vlastně mladě, uvědomil si Arnošt, překvapeně zdvihla obočí, ale jinak na sobě nedala znát údiv ze skřípavého hlasu číšníka, který sice jako číšník vypadal, ale rozhodně se jako číšník nechoval. Sledovala jej už delší dobu a jeho neohrabanost jí připadala až roztomilá. Několikrát při nalévání převrhl sklenice, takže tráva pod stolem by se dala označit za nejdražší v okolí, poněvadž byla zalévána pouze jakostními značkovými víny. Onen, podivně nešikovný leč zábavný, číšník ji zaujal natolik, že k němu zamířila pro další sklenku sektu, přestože si předsevzala, že si za večer nedá víc jak jednu. Bála se, co s jejími útrobami provede let vzducholodí, neboť turbulence v letadle jí moc dobře nedělaly. Nešika ji ovšem rozhodně upoutal více než dosavadní program a upjaté aristokratické figurky kolem. Zároveň si chtěla ověřit své podezření, že číšník na slavnost vůbec nepatří. V první chvíli pocítila záchvěv strachu. Co kdyby to byl terorista s plastickou trhavinou na těle? Ale pak se musela v duchu té úvaze zasmát. Tak manuálně zručný terorista by se odpálil už při odchodu z domova. „Ráda bych sklenku šampaňského, ale ke své lítosti ho tady nenacházím.“ „J-jistě,“ zakoktal Arnošt již mužským hlasem a náhle zapomněl na nebezpečí, před nímž prchal. Jeho zájem se upřel na její světlou tvář s ušlechtilými rysy a tmavé oči, které jako by slabě jiskřily. Těžko říci, zda od přírody anebo za přispění zkonzumovaného sektu. Nahmátl ze sebou celou baterii lahví šampaňského a začal poněkud neodborně odstraňovat z hrdla pozlátko a uvolňovat pojistku zátky. Na pódiu zatím mág dokončil obhlídku své kouzelné skříně a nyní za asistence sličné a nepříliš oděné pomocnice promlouval k obecenstvu. „Ja potršebofalo jedna toprofolnik aus Publikum,“ předčítal s námahou z připraveného lístečku žádost o proprietu nutnou k dalšímu, patrně vrcholnému, číslu. „Ich brauche einen Freiwilliger aus dem Publikum, bitte,“ stvrdil svou prosbu v němčině, aby měl jistotu, že mu diváci porozuměli. Rozhlédl se s thymolinovým úsměvem po hledišti a pátral po odvážném dobrovolníkovi, který se přihlásí k účasti na jeho show. Tu se náhle kužely reflektorů se zasvištěním mihl neznámý tmavý předmět o velikosti špulky od nití a kouzelník reflexivně ucukl hlavou. Střela jen o vlásek minula jeho napomádovaný účes. Ve stejný okamžik se u pravého okraje pódia prudce vztyčila čísi pravice a zůstala chvíli strnule trčet ve vzduchu. „Aaa. Ja, ja tady se nam chlasi ein toprofolnyk,“ radostně zaskřehotal Mr. Impossible a osvětlovač švenknul bodovým reflektorem naznačeným směrem. Uprostřed zářícího oválu se objevil oslněný, překvapený a bezmocný Arnošt. Při svém zápolení s lahví šampaňského si průběhu show vůbec nevšímal. Ba právě naopak, úporně se soustředil na jediné, rychle dostat zátku z hrdla. Tak úporně, že pojistku neuvolnil nýbrž ulomil a chvíli ji musel páčit číšnickým nožíkem. Právě ve chvíli, kdy se zdálo, že jeho snaha bude korunována úspěchem, povolila nejen pojistka ale zároveň i samotná zátka, která s hlasitým „pop!“ prudce vystřelila šikmo kupředu a neomylně zamířila na jeviště, kde se naparoval magik. Ve snaze zabránit nejhoršímu Arnošt doslova vypálil svou pravou ruku, do níž chtěl

72

ještě v letu zachytit nešťastně vystřelený špunt. Leč právě jeho záchrannou akci si umělec na pódiu vyložil jako projev zájmu o účinkování ve vrcholném čísle. Mladá žena s údivem pohlédla na Arnošta, který jí beze slova předal láhev bublinek a vykročil směrem ke kouzelníkovi. Pud sebezáchovy mu velel sehrát klauniádu až do konce. Jakmile by se začal zdráhat, upoutal by pozornost publika mnohem více než epizodní aktér nějakého laciného triku. Upřímně řečeno, komická příhoda se zátkou jej již nijak nepřekvapila. Příděl překvapení měl vyčerpán nejméně na rok dopředu. Dnes již podruhé jeho osud ovlivnila láhev šampaňského. Teď se ale nedalo říct, že by to byl zrovna vliv pozitivní. Vyšvihl se na pódium a krhavým zrakem pohlédl na kouzelníka, jeho asistentku a první řadu diváků. Zazubil se křečovitě na mága a po krátkém rozhovoru, v němž na kouzelníkovy otázky odpovídal tupě a bezbarvě jako stroj, se nechal odvést až k bedně, k níž zatím asistentka, přehnaně přitom kroutící pozadím, přitlačila schůdky. „Ja nyní tochto pana do tento pedna strčila ein, a smiseti hin lass. Prosim aplaus pro odvařeneho tyfaka.“ Obecenstvo tentokrát zatleskalo vřeleji než při úvodním přeřeknutí konferenciéra, neboť si „odvařeného tyfáka“ správně přeložilo jako odvážného diváka a mágovi blahosklonně prominulo i nešťastné užívání odlučitelných předpon. Arnošt se vsoukal do kouzelnické bedny, jejíž přední stěna byla otevřena. Lepá asistentka za řízného doprovodu big bandu odstranila schůdky a zavřela za Arnoštem dveře. Mág počal v šíleném rytmu vířit kol dokola konstrukce a rukama i nohama naznačoval rádoby kouzelnické rituály. V jednom okamžiku energicky rozpřáhl ruce, zaklonil se a big band se nadechl k velkému finále. Mág přitlačil schůdky, trhl dveřmi a užaslým divákům ukázal naprosto prázdnou bednu, do níž vešel a otevřel i její zadní stěnu. Žádný optický klam, žádna hra zrcadel, zdálo se, že muž opravdu kamsi zmizel. Mister Impossible se za bouřlivého potlesku ukláněl a sklízel sladkou odměnu za výsledky svého umu, za něž by se nemusel stydět leckterý finanční defraudant – dokonalé zmizení. Potlesk po chvíli utichl, mág se opět široce zazubil a zahájil druhou část svého majstrštyku, logicky navazující na část první – znovuzhmotnění dobrovolníka. Zopakoval sérii magických prostocviků, svérázné to směsice výrazového tance a sokolského sletu, trhl dveřmi a z nich vylétlo hejno poplašených holubic. Kouzelník v první chvíli zůstal překvapeně zírat na odlétající část svého inventáře a pak vrhl nevěřícný pohled do bedny, která ovšem zela prázdnotou. Chvíli bezradně tápal vnitřkem, až se po několika sekundách vypjal do vítězného postoje a s profesionálním úsměvem si vynutil ovace publika, které dokonale propadlo iluzi, že ten pán navždy zmizel a metamorfoval do podoby celé letky opeřenců. Pouze mezinárodně proslulý iluzionista odcházel z pódia naprosto konsternován a to i navzdory faktu, že hosté byli z neotřelého triku nadšeni. Zamával ještě divákům na cestě do zákulisí a zmizel ze světel ramp. Když procházel zákulisím skrze hemžící se technický personál ke stanu se šatnami, téměř neslyšně pohyboval rty. Kdyby se k němu ale někdo přiblížil a pozorně se zaposlouchal, zachytil by, jak si nevěřícně mumlá stále dokolečka: „Das ist unmőglich. Ich bin doch kein wirklich´r Zauberer. Das sollte nur ein Trick sein. Der Kerl muß irgendwo festklemm´n geblieb´n sein…“ Náhodný posluchač s průměrnou znalostí němčiny by si z toho vcelku snadno dovodil, že mág si je vědom zcela nemagické podstaty své show a že si transmutaci lidského dobrovolníka v jiný živočišný druh vysvětluje technickou závadou na svém zařízení. Minul proto bez povšimnutí šatny a obrátil se zpět směrem k pódiu, za jehož zadní stěnou měl rozestavěny veškeré své rekvizity, i ty dnes nepoužité. Nápadně nenápadně se rozhlédl kolem, zda jej některý z techniků kmitajících sem a tam nepozoruje a otevřel menší černou bednu, vzdáleně se

73

podobající stojící rakvi. Ihned ji zase zavřel. Na čele se mu zaleskly krůpěje studeného potu a zdálo se mu, že se pod ním půda rozhoupala, jako by byla vyrobena z žužu či molitanu. Otevřel víko ještě jednou, tentokrát pomaleji, snad v naději, že úhlová rychlost veřejí může ovlivnit obsah bedny. Ten se ale nezměnil. Přesněji řečeno, nemělo se co měnit. Prázdno zůstalo prázdnem. Kouzelník snad poprvé ve své kariéře uvěřil svému uměleckému přízvisku, neboť se odpotácel do šaten za neustálého mumlání: „Unmőglich… just impossible… unmőglich… just impossible…“ K údivu měl pádný důvod. V tomto kouzelnickém sarkofágu měl přebývat nicnetušící dobrovolník, zatímco mág ukazoval hostům prázdnou oflitrovanou skříň. Jeho dveře se zevnitř vůbec nedaly otevřít a zvenčí na nich byly hned tři uzamčené pojistky. Než před chvílí bednu odemknul, ještě strhnul dvě plomby, to si pamatoval. Transmutace dobrovolníka zůstávala tedy jediným, i když racionálně nepřijatelným, vysvětlením. Na půli cesty zastavil mistra mladík v overalu letištního personálu a cosi se jej česky optal. Mistr na něj upřel unavený zrak a vzdychl: „Ja ja. Nalošit ten Werkzeug do Luftschiff.“ Z města zatím zaznělo vyzvánění radničních hodin, ohlašujících devátou hodinu večerní. Za hodinu a půl se měla vzducholoď Valdštejn odpoutat od země a zamířit na svůj první slavnostní let do Prahy. Slova se proto ujal generální ředitel Královské společnosti vzduchoplavební a další řečníci, kteří předčítali své mnohomluvné leč prázdné projevy, při nichž se obecenstvo upřímně nudilo. Pobavilo se vlastně jen při projevu generála Hrušky, jenž opětovně potvrdil svůj vrozený talent plést si cizí slova. Jen jeden člověk v hledišti se rozhodně nenudil. Mladá žena, kterou Arnošt před drahnou chvíli nestihl obsloužit, zůstala v údivu stát u opuštěného stolku s občerstvením. Rozhodně toho nevypila tolik, aby stejně jako zbytek obecenstva sežrala mágovi jeho vrcholné číslo. Něco tu nehrálo, to poznala na první pohled. Podezřelý číšník kamsi zmizí a nikdo jej nehledá. „Chcete dolít sklenku, slečno inženýrko?“ vytrhl ji z přemýšlení hlas za zády. Otočila se a spatřila kolegu z ministerstva.

74

KAPITOLA DEVÁTÁ O smolném dni podporučíka Matěje Švece

Snad ráno vstal špatnou nohou, možná mu cestu zkřížila černá kočka nebo na chodbě kasáren zašlápl pavouka. Ať již tkvěla příčina v čemkoli, zůstávalo nezpochybnitelným faktem, že dnešní den se podporučíkovi koloniálního vojska Matěji Švecovi vůbec nevydařil. Probudil se s bolavou hlavou, nateklými mízními uzlinami, opuchlým nosem, zanícenýma očima, horečkou a s bolestí středního ucha. Přestože se od května do srpna oproti jiným měsícům v kolonii vždy trochu ochlazovalo, nastydnout při teplotách kolem 25 stupňů už je docela umění, jak si pobaveně rýpnul jeden jeho kolega. Podporučíkovi to ale příliš vtipné nepřišlo, zvláště když chvílemi přestával slyšet na levé ucho a sám si připadal jako jedna velká zanícená sliznice. Přestože se takového řešení chtěl původně vyvarovat, nakonec se přeci jen vydal za posádkovým lékařem. „Nemůže to být přece tak hrozné,“ uklidňoval se cestou k oprýskané budově označené obrovským červeným křížem, podle ženevských konvencí viditelným i při vzdušném útoku. „I vojenští lékaři studovali normální fakultu, pověsti o jejich rasovině jsou jen absurdně nafouknuté báchorky,“ odříkával si pro sebe logické argumenty. Když vstoupil do čekárny, přepadl ho přese všechnu snahu stísněný pocit, který se snažil rozehnat rozhovorem s dalšími čekajícími. „Nazdar chlapi. Už jste u něj někdo byl?“ kývl hlavou směrem k ordinaci. „Nevíte jakej´ je?“ „Vodkud ´seš, že neznáš doktora Hnátu?“ podivil se rotmistr sedící po Matějově pravici a zároveň vyšší šarži oplatil tykání. „Jsem tu jen chvíli, převeleli mě sem z Genštábu.“ „Hmm, metropoliťák,“ ušklíbl se praporčík po Matějově levici, neboť vojáci z metropole, tedy z Evropy, tu měli pověst nafoukaných slečinek. „To koukáš na drát co? To víš Burg neni Praha. Ale dá se to tu vydržet, až na tohle,“ se zlověstným tónem pokynul hlavou ke dveřím ordinace. „Myslíš jako že je drsnej? “ zděsil se Švec. „Ale ne,“ uklidňoval ho rotmistr, „já bych řek´, že to byl dobrej felčar. Ale asi tak před padesáti lety. Teď už je ovšem natolik senilní, že mu diagnózy musí radit sestřička. A ta má dneska dovolenou,“ povzdychl si. „To je tak starej´?“ pídil se podporučík po detailech. „Těžko říct, kolik mu je, ale chová se tak na sto třicet. Hádal bych, že zakládal červenej kříž a odváděl na vojnu Švejka.“ „Já k němu chodím jen z donucení, je to náš jedinej doktor. Ale lehčí nemoci radši přecházim. Předloni jsem k němu jako novej šel s puchejřema na nohou. Předepsal mi kloktadlo.“ „A s čím jste tu teď?“ otázal se notně vyděšený Švec. „Čekáme na kamaráda, má naražený koleno.“ Vtom se otevřely dveře a na chodbu vyskákal po jedné noze praporčík s ovázanou pravou rukou a malou dózičkou v ruce. „Ovázal mi pazouru a dal mi mast na kuří oka,“ kroutil hlavou pacient a za podpory obou svých soudruhů odskákal z ošetřovny. „Tak pojď dál, rekrute,“ pokynul šedovlasý seschlý stařík Matějovi, který se užuž chystal utéct pryč. Matěj se usadil v ordinaci a záhy pochopil, proč doktoru Hnátovi všichni před jméno dávají přídomek „zkřížená“. Ve své podstatě nebyl MUDr. Hnáta vůbec zlý ani sadistický. Jenom se za desetiletí praxe naučil zacházet s pacienty jako se

75

spotřebním materiálem, který je buďto možno opravit anebo nutné vyřadit z inventáře. Navíc asi potřeboval „kamsi nahoru“ vykazovat rovnoměrnou spotřebu léčiv, neboť si od počátku pro sebe brumlal: „Tak co mu dáme, co mu dáme,“ aniž se vůbec pacienta optal na jeho obtíže. Poté, co si rámcově udělal představu, který medikament pacientovi předepíše, vedl svá vyšetření pouze pod vlivem fixní idey lék udat za každou cenu. Stejně vycházel ze staré vojenské poučky, že voják smí onemocnět výhradně na rozkaz velitele, ostatní potíže jsou jen pouhé simulace. Poměry se ještě zhoršily asi před pěti lety, když se doktor nechal inspirovat knihou o léčebných praktikách kolumbijských Indiánů. Po jedno období pak předepisoval velmi kuriózní kúry. Například proti úplavici doporučoval sedmkrát koulet vajíčko kolem hlavy, zatímco proti bolestem zubů poslouchat hučení moře v mušli. Naštěstí po několika měsících zasáhli proti Hnátově praxi jeho nadřízení, kterým vadilo, že důležitým dodavatelům výrazně klesl odbyt léků, na němž byli osobně zainteresováni. Doktor se došoural ke stolu a vytáhl měřič tlaku. Ovázal si paži, změřil si tlak a patrně usoudil, že může pokračovat. Pozdvihl své husté šedivé obočí a pokynul Matějovi, aby spustil. Matěj mu podrobně vylíčil svůj bědný zdravotní stav a dokolečka opakoval, že si myslí, že to je chřipka se zánětem středního ucha. Modlil se, aby příšeřím starcova intelektu pronikl alespoň paprsek osvícení a nezasádroval mu třeba nohu. „To bude od zubů, předepíšu vám něco proti kašli,“ vynesl lékař konečnou diagnózu. „A-a-ale, pane doktore, mě zuby nebolí a vůbec nekašlu.“ „Po těchhle prášcích budete,“ vypisoval doktor nevzrušeně předpis. „Víte, co já už jsem zažil pacientů?“ říkal si Hnáta napůl pro sebe napůl pro okolí. „A spoustu z nich jsem přežil. Protože neposlouchali. Mysleli si, že sežrali všechen fištrón. Ale kdyby poslouchali… To jsem tu měl mladýho poručíka, tři roky jsem ho léčil na žlučový kameny. Moh´ jsem ho takhle léčit ještě dlouho, ale von né, že prej pojede do Prahy ke specialistovi. Pche, specialista!“ vyřkl pohrdavě doktor Hnáta. „Víte, co mu našel ten specialista?“ otočil se Hnáta na Matěje. Ten ale jen zakroutil hlavou. „Pche, nevíte… Rakovinu. A do roka byl tuhej. A přitom jsem ho moh´ klidně dál léčit na žlučový kameny. Éeh, zatrolená práce,“ zakončil doktor svou deklamaci, z níž bylo zřejmé, že případná úmrtí klade za vinu pacientům, kteří zemřeli na zcela jiné nemoci než na které je léčil. „J-já j-ještě neslyším na levé ucho,“ opakoval téměř plačtivě Matěj. „Á-á málem bych zapomněl, vidíš to, kluku,“ poplácal doktor Matěje familiérně po tváři. Postavil se proti němu, nasadil odborný výraz a zatahal ho za ušní lalůčky. „Je to lepší?“ otázal se s nepředstíranou vírou, že snad zatahání za uši může vyléčit zánět zvukovodů. „Ne,“ odvětil po pravdě konsternovaný pacient. „Tak si dojdi k ušnímu,“ poradil mu dobrácky doktor a vyprovodil jej ke dveřím. Až na chodbě si Matěj uvědomil, že doktor Hnáta je jediný doktor na posádce a tudíž on je ušní lékař. Ale na návrat neměl pomyšlení. Držel v ruce recept na prášky proti kašli, které mu měli pomoci na bolesti zubů, zatímco jej stále více klátila chřipka. A k tomu všemu se měl večer účastnit slavnostního odletu vzducholodi Valdštejn. Dostal rozkaz ceremoniálně svěsit státní vlajku, převézt ji do Prahy, kde ji měl zase na letišti za účasti ministra obrany a letectví vztyčit. Celý ceremoniál vymyslel generál Hruška, kterého znal ze štábu a kterému už od kadetní

76

77

78

školy nemohl přijít na jméno. O to víc ho dráždilo, že má dělat kašpárka podle jeho instrukcí. Ale nedalo se už nic dělat. Svou útulnou pražskou kancelář uvidí až za dva dny, do té doby se musel smířit s nuceným pobytem v afrických kasárnách. Neschopenku nedostal a tak útrpně čekal, jak se vyvinou věci příští. Do večera se jeho stav ještě zhoršil. Proto si sám naordinoval nějaký dryák proti bolestem a horečce. Aby zvýšil účinek, zvýšil i dávku. Lék skutečně zdvojnásobil svou sílu, takže nyní měl podporučík Švec dojem, že jej namísto jedné hlavy, bolí hned dvě. Rovněž jeho tělesná teplota začala nebezpečně stoupat, takže dění na slavnosti vnímal nebohý důstojník jakoby zpoza těžké neprostupné clony. Napochodoval se svým podřízeným ke stožáru a začal předpisově spouštět zástavu k zemi. Pomocník obřadně uchopil její konec a čekal, až ji velitel odpoutá od provazu. Tehdy poprvé začalo mít obecenstvo nejasný pocit, že něco není v pořádku. Důstojník ve slavnostní uniformě se totiž trapně dlouho mořil s karabinkou, jíž byl dolní roh vlajky připevněn k provazu. Ti bystrozračejší diváci si dokonce všimli, že se vojákovi v bílé slavnostní uniformě po čele řinou dosti neslavnostní čůrky potu, zatímco ti lépe slyšící zase zaslechli od stožáru i některé, při ceremoniálech běžně neužívané, výrazy. V Matějovi rostlo podezření, že se proti němu všechno spiklo. Slavnostní akt měl trvat nanejvýš dvě minuty, jenže vinou zaseknuté karabinky, která zaboha nešla odjistit, se pomalu stával celovečerní fraškou. Ztichlé obecenstvo evidentně nevědělo, co má dělat, a síla hypnotizujícího pohledu stovek očí (přesně to bylo 305 očí, ono nepárové oko patřilo plukovníku Polákovi) jako by vibrovala Matějovým a rukama. Ve skutečnosti s Matějem cloumala zimnice. Na karabinku pořádně neviděl, neboť mu pot tekl do očí, a otupující účinky léku se podepsaly na jeho jemné motorice. „Konečně povolila! Trapná chvíle je zažehnána!“ To byly poslední myšlenky, které si Matěj pamatoval. Ne, že by vzápětí omdlel, ale následující průběh aktu mu museli vyprávět později. On sám si připadal jak v horečnatém snu. Z pohledu nezúčastněného diváka se slavnost změnila v solidní němou grotesku. Nejprve se ozvalo spásné cvaknutí uvolněné pojistky a hned nato si diváci viditelně oddechli. Podporučík vzápětí uchopil volný konec provazu a prudce za něj zatáhl. Zapomněl přitom na jednu maličkost. Po několikaminutovém martýriu se mu podařilo odjistit pouze dolní karabinku. Na karabinku zajištující horní cíp vlajky zapomněl. Překvapenému pomocníkovi složený kus zástavy náhle vyklouzl z náručí a všichni s údivem pozorovali, jak vlajka velmi rychle vyjela zpátky k vrcholu stožáru. Matěj si svého omylu všiml až v poslední chvíli. V úleku ještě více provazem škubnul, až karabinka s horním cípem vlajky dospěla na nejvyšší bod své dráhy a pevně se zaklesla mezi kladku a stožár ve výšce, bratru, sedmi metrů. Naštěstí se jeden cíp schlíple houpal ani ne čtyři metry nad zemí. Matěj s pomocníkem ve snaze co nejdříve vyřešit vzniklou situaci, začali skákat do výšky jako nějaká dvojice cvičených šimpanzů, ale marně máchali ručičkama. Na vlajku nedosáhli. Pomocník se už chystal šplhat nahoru, ale Matěj ho zastavil. Věděl, že tyč je z nějakého drahého sklolaminátu, který sice nerezne, nicméně je křehký, a celá akce by mohla skončit sklácením celého stožáru. Rychle proto navrhl jiný postup. Pomocník mu udělá z rukou podpěru, on si na ní stoupne a vyšvihne se vzhůru. Svůj špatný den prožíval i bezejmenný plastový hák, který trávil již svůj třetí rok přišroubován k žerdi asi metr a půl od země. Obvykle jej používali jako pachole

79

k omotávání dlouhého zbytku vlajkového provazu. Tři roky spolehlivě sloužil, ani jeden den absence. Ale dnes se mělo všechno změnit. S obavami ten ubohý kus PVC pozoroval zpoceného oficíra, kterak šlape po rukou tomu druhému a snaží se vyhoupnout vzhůru. Oficír ale bezmocně promáchl rukama do prázdna, zavrávoral a instinktivně se přimknul ke stožáru. Jeho pomocníka už bolely ruce a tak svého šéfa pustil chvatně dolů. Ale co to? Matějovi se najednou zdálo, že ho jakási magická síla nadnáší a znemožňuje mu znovu dosednout na zem. Koutkem oka viděl pomocníka, kterak utíká pryč, ale on stále komíhal nožičkama několik čísel nad povrchem. Nemohl se ani odpoutat od stožáru. Připadalo mu, že je k němu přilepen, a tak se pažemi zoufale vzpíral onomu záhadnému magnetismu. Z obecenstva zazněly první salvy smíchu. Hák se v tu chvíli se zasténáním vzepřel nelidskému zatížení. Oficír se na něj totiž zahákl svým opaskem, který nosil přes blůzu, a visel na něm celou svou vahou. Směšně klátil všemi končetinami a z jeho vytřeštěného výrazu bylo možné vyčíst, že naprosto nechápe příčinu své levitace. Až náhle kouzlo pominulo, hák se odlomil a podporučík se svalil na záda do trávy. Někteří hosté už propadli záchvatům šíleného chechotu a mocné záškuby bránic je nutily zcela neprotokolárně se prohýbat v pase. Když se ze tmy vynořil pomocník s hráběmi, nemohlo už se jim zdát nic vtipnějšího. Pouze generál Hruška nesdílel všeobecné veselí. Jeho řev: „Zastřelit, okamžitě zastřelit!“ však zanikl v nefalšované estrádní atmosféře večera. Pomocník vysvětlil Matějovi, že šel shánět štafle, ty ovšem s sebou nikdo na galavečer obvykle nenosí, a správce letiště není k sehnání. Proto, podle svých slov, „našel“ alespoň hrábě. O způsobu nálezu dostatečně výmluvně vypovídala čerstvá boule mezi očima. Matěj se ještě jednou nechal vyzvednout na stoličce z dlaní. Po chvíli divokého pajtlování se mu podařilo jeden zub hrábí zatnout do listu vlajky. Teď už stačilo jen opatrně kvedlat násadou a stáhnout vlajku dolů. A tak po několika minutách, kdy na stožáru vlála státní zástava nezvykle dekorovaná zahradnickým náčiním, celý ceremoniál skončil. Smíchy mrtvé obecenstvo pomalu odcházelo k letištní věži s výtahem, který je vyvezl až do vzducholodi. Nastupoval i Mr. Impossible, který nevraživým okem sledoval zdrceného podporučíka, který mu přebral titul zlatého hřebu večera. Nebohého podporučíka si zlověstným pohledem měřil i na mol ožralý generál Hruška, který si v tu chvíli nepamatoval přesně, co mu ten voják provedl, ale najisto věděl, že to bylo něco strašného. Naštěstí rychlá série dvanácti panáků zastřela jeho paměť milosrdným závojem zapomnění. O necelou půlhodinu později se vzducholoď Valdštejn odpoutala od jistícího stožáru. Majestátně a neslyšně se vznesla nad letištní plochu, až nakonec ve stometrové výšce zaburácela šestice jejích motorů. Obr se chvíli vznášel nehybně nad letištěm, jako by váhal, kam se má vydat. Pak po mírném obratu nabral kurs přímo k severu. Červené majáčky blikající na jeho na trupu pomalu mizely na obzoru.

80

KAPITOLA DESÁTÁ Aneb Valdštejnovo pozdní odpoledne

Sobota, 9. května První odpoledne na palubě Valdštejna se pozvolna měnilo v podvečer. Cestující vychutnávali poklidný let nad africkou pevninou. Pod vzducholodí nezvyklého moderního tvaru, tolik odlišného od tradičních Zeppelinových doutníků, se rozprostíral nekonečný svěže zelený koberec obnovovaných deštných lesů, pokrývající Konžskou pánev. Krátce po desáté hodině dopolední se jim z prostorných oken hlavní paluby naskytl úchvatný pohled na Leopoldovo jezero a po chvíli na soutok řek Zairu a Ubangi, rozhraničující území Konga a Demokratické republiky Kongo, lépe řečeno Konga-Kinshasy, respektive KongaLéopoldville, dříve Belgického Konga či snad Zairu nebo jak se vlastně tahle země pro tenhle rok jmenovala. Vrcholem dne byl přelet nad národním parkem Bamingui Bangoram plným exotické zvěře. Kapitán mohl díky bezvětří klesnout s lodí na pouhých padesát metrů nad vrcholky stromů, aby si cestující mohli lépe prohlédnout pestrou faunu, která udiveně vykukovala ze svých skrýší na neznámý obrovitý předmět na obloze. Většina pasažérů trávila odpolední siestu na promenádní palubě, kde za zvuků klavíru sledovali západ slunce jako vystřižený z reklam na barevný film. Mladší osazenstvo vzducholodi ovšem barevný film znalo už jen z muzea či z vyprávění starců. Loď se téměř neslyšně šinula asi půl kilometru nad středoafrickou savanou, nad stády klidně se popásajících antilop a gazel. Vanul mírný vánek, který ovšem lodi nijak nevadil. Hloučky lidí popíjely kávu či víno buď ve stoje u oken anebo u malých stolků. Za lehkých tónů nevtíravého jazzu a cinkání nádobí úslužně mezi stolky kroužili číšníci v černých fracích. Celá paluba byla nyní zbarvena do rudých a tmavě oranžových odstínů. Světelná čidla automaticky zapjala lustry a lampy. Skupinka pasažérů shromážděná kolem kapitána zrovna pozorně naslouchala jeho výkladu. V kroužku přítomných, kromě několika lidí z ministerstva kolonií a vzduchoplavební společnosti, stála Eva, kterou ještě ze včerejška bolelo břicho od smíchu, generál Hruška, který se již vzpamatoval ze včerejší opice, a profesor Hnízdo, vetchý kmet ověnčený aureolou dávných zásluh. „… s výškou přes 60 metrů, šířkou 45 metrů a délkou přesahující o jeden centimetr magickou hranici 300 metrů, je to největší vzducholoď moderní doby. Předstihuje i legendární německý gigant Hindenburg,“ chlubil se kapitán. „S tím to ale před sto lety nedopadlo nijak slavně, pokud si dobře vzpomínám,“ neodpustil si rýpavou poznámku uhlazený inženýr z ministerstva kolonií. „Ohó,“ naoko se zazlobil kapitán, „vidím, že pán je znalec. Ale mohu vás ubezpečit, že tehdejší a dnešní technologie se nedají srovnat. Naše vzducholoď s typovým označením VLV 001, tedy „VzduchoLoď třídy Valdštejn jedna“, je plněna zcela nehořlavým héliem a zásoba plynu je rozdělena do několika balonetů.“ „Bajonety nasadit!!!“ zahřímal generál Hruška, když uslyšel důvěrně známé slovo. „Ne. Nikoli bajonety, nýbrž balonety, drahý generále,“ obrátil se na Hrušku již mírně nervózní kapitán. „Balo-co? Co to je za cajk? To neznám!“ nespokojeně bručel generál, když pochopil, že z útoku na bodáky zřejmě sejde a kapitán ani nemíní dav hostí

81

rozhánět kulometnou palbou. „A to mám k lítání sakra blízko. Pět let jsem sloužil u paradentózní jednotky!“ nafoukl se pyšně. „Ehmm, no myslíte zřejmě paradesantní,“ nevěřícně se podíval kapitán na nadutce v uniformě. „Jojo, parádemaršní,“ přitakal zblble generál. Naneštěstí jej ale ovládlo nesnesitelné nutkání zasáhnout taky do debaty. „´Dyž ´sem tam sloužil, chacha, to byla panečku vojna, jak má bejt. S vostatníma paragánama ´sme tam hráli skvělou mazáckou hru. Nejslabší nemáte padáka!“ sděloval ostatním s nabubřelostí sobě vlastní. Kapitán se na něj zděšeně podíval a raději pokračoval dál. „Balonety jsou uzavřené kulovité nádrže, schované uvnitř lodi, které jsou naplněny nosným plynem. Kromě nich lze do zvláštních komor nabírat zvenčí vzduch nebo ho zase vypouštět,“ naznačil kapitán pantomimicky oba úkony pro větší názornost, „aby se udržel potřebný tlak v obalu a regulovala zátěž při stoupání a klesání. Plyn tvoří většinu objemu Valdštejna, který mimochodem činí úctyhodných 820 tisíc metrů krychlových. Díky moderně řešené konstrukci a špičkovým materiálům, které dosahují při minimální váze maximální pevnosti, se podařilo dosáhnout čisté nosnosti lodi, tedy odečteme-li samotnou konstrukci, 210 tun. Máme proto dostatečný vztlak pro všech 250 pasažérů i 40 členů posádky, stejně jako pro 5 tun vody do sprch a vodovodů. Dokonce máme na naší promenádní palubě i klavír,“ ukázal hrdě kapitán na nízké pódium několik metrů od nich. Usoudil, že přednášku pojme opravdu jednodušší formou a nebude posluchače trápit termíny jako ultralehká uhlíková vlákna, sendvičové lamináty či příčná torze. Už kvůli generálu Hruškovi, na kterého si stihl za tu chvilku vypěstovat lehkou alergii. „Hindenburg jím byl ale vybaven také,“ zasípal tenkým hláskem profesor Hnízdo. „Ano, ale pouze odlehčeným hliníkovým. My, jak si račte všimnout, máme poctivý dřevěný Weinbach,“ odsekl již trochu nasupeně vůdce lodi. „No je to pěkný. Jen škoda, že jste konstrukci nesvěřili nám v armádě,“ ozvalo se z onoho kvadrantu debatního kroužku, který celý zabíral generál Hruška. „My bysme vymysleli, jak do tý vaší vzducholodi napumpovat ještě víc hé-hélia. Řácky pod tlakem!!!“ zdůraznil vojenskou zarputilost při řešení problémů zatnutím svých sádelnatých pěstí. „Obávám se, milý generále,“ vrhl kapitán na Obsta nevraživý pohled, který ke slovu „milý“ jako by dodával ještě „jako osina v zadnici“. „Ehm…obávám se, že příliš vysoký tlak není v tomto případě žádoucí.“ „Jakto? Přece víc plynu víc nese?“ podivil se Hruška. „Už jste se někdy zamýšlel nad tím, proč se vzduchoplavci tahají na ty své srazy s tak rozměrnými obaly a nikoho zatím nenapadlo ukrást svářečům bombu s vodíkem a zavěsit si ji nad koš?“ použil kapitán silně ironického tónu. „No jo máte pravdu, jsou úplně blbý,“ vyložil si jeho slova generál po svém. „Až přistaneme, zakážu balónový létání!“ ukončil debatu s typicky vojenskou logikou. Naštěstí všichni věděli, že nemá k takovým krokům dostatek pravomocí. Kapitán se zaradoval, že nadutci uštědřil lekci, a věnoval se opět výkladu. „Šest silných turbovrtulových motorů nás k cíli žene průměrnou rychlostí sto šedesát kilometrů v hodině, maximální limit uvádí výrobce někde u sto osmdesáti. Vím, není to mnoho, ale vzducholoď dává cestování na dlouhé vzdálenosti úplně jiný rozměr! Nikdy samozřejmě nemůže plně nahradit letadla. Spěcháte-li za obchodem, těžko zvolíte skoro pětkrát pomalejší prostředek. Ale letíte-li na dovolenou do exotických krajin? Co je lepší? Uštvaně pospíchat na letiště, abyste pak klidně deset, dvacet hodin seděli jako skrčenci a z krajiny viděli pendrek? Po takové dovolené cítíte, že byste potřebovali ještě další dovolenou, na níž byste se

82

vzpamatovali z cesty domů. Valdštejn vás krásně naladí na příjemnou vlnu odpočinku a přitom vás díky nízkým nákladům na provoz - ve vzduchu nás přece téměř zdarma drží fyzikální zákony - zahrne luxusem a nevšedními zážitky. Letadlo zvládne linku z Prahy do Schuckmannsburgu, tedy bezmála sedm tisíc kilometrů, pod čtrnáct hodin. Nám to, pravda, potrvá celých čtyřicet tři hodin, ale ty panoramata, ty panoramata,“ parafrázoval kapitán bezděky stařičký film pro pamětníky. „Letíte na dovolenou a za stejné peníze máte dvoudenní pobyt v luxusním prostředí i s vyhlídkou na safari! Shlédnete půl Afriky, od Zambezi po Saharu a k tomu notný kus Itálie a Alp.“ „Tam budeme ale muset stoupat mnohem výš,“ znejistěla trochu Eva. „Ano, slečno,“ přitakal znatelně přívětivěji kapitán a uhladil si vlasy, „jinak bychom přistáli na vrcholcích velehor. Ale žádné obavy, speciálně konstruované balonety, kostra i hermetická okna umožňují běžně létat až v pětikilometrové výšce, tím se například můžeme vyhnout bouřím. V kritické situaci lze vystoupat až do sedmi kilometrů,“ chlácholil půvabnou slečnu kapitán a počastoval ji pohledem mlsného kocoura na talíř čerstvých kuřecích drůbků. „A proč se vlastně vzducholoď jmenuje Valdštejn? To jsme neměli jiného národního velikána?“ zeptala se znovu Eva. „Já, abych pravdu řekl, já já…,“ marně přemýšlel kapitán, jemuž Evina otázka vzala vítr z plachet a znemožnila mu použít naučené fráze. Valdštejn byl známý vojevůdce, to ano, ale kapitán vskutku nevěděl, proč jeho loď nesla jméno zrovna po tomto slavném syfilitikovi. Vzducholoď klidně a rozvážně ukrajovala kilometry ze své dlouhé pouti. Údržbář František Jeřábek sešel na první palubu a zastavil se u dveří s nápisem: EMERGENCY AND SERVICE EXIT – NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN! Zašátral v kapse svých montérek, vyňal tlustý chrastící svazek klíčů a vybral jeden z nich. Chvíli rumploval s neochozenou vložkou dveřního zámku. Až po několikanásobném sakrování si západka dala říct a uvolila se vpustit ho na servisní nouzové schodiště, které od dveří z první paluby spirálovitě klesalo až na nejspodnější úroveň skladištních prostor. Do nákladního prostoru ve Valdštejnově břichu pronikaly vibrace motorů o něco znatelněji než na ostatní, lépe izolované, paluby lodi. Také tu bylo o pár stupňů chladněji. Na noc loď stoupala do výšky tří kilometrů, neboť tolik nezáleželo na výhledu z okének a posádka se nemusela strachovat, že narazí na nějakou pevnou překážku na zemi. Jeřábek rozvážně sestupoval po stupíncích na svou povinnou požární obchůzku, na níž prověřoval správnou funkci čidel. Kontrolovat kontrolní senzory se možná někomu zdá pošetilé, ale celá posádka věděla, že při zmatcích kolem prvního letu se může přihodit cokoli a lepší něco kontrolovat dvakrát, než pak narychlo vyskakovat z okének. Na letištní ploše byl ten den takový mumraj, že Frantu dokonce nějaký magor považoval za chybějícího číšníka a pořád do něj hučel, že jde pozdě a že už měl bejt´ dávno převlečenej. Údržbář trochu zrychlil tempo. Když si bral své červené montérky s emblémem KRAVZDUCHU a tričko s krátkými rukávy, nedošlo mu, že tady dole bude jen dvanáct stupňů. Znuděným okem přehlédl obrovitý hangár do stropu zarovnaný kontejnery kotvenými ve speciálních úchytech. Zastavil se a zaposlouchal. Do dunivého monotónního hukotu motorů se mísil další neznámý zvuk. Jako by se uvolnila nějaká kovová trubka a v nepravidelném rytmu mlátila do titanové konstrukce. Vydal se směrem k tušenému zdroji podezřelého lomozu kdesi na druhé straně skladu, když vtom mu u boku pípla mikrovysílačka.

83

„Kde se, sakra, Franto flákáš? Do pytle už!“ ulevoval si hlas na druhém konci vlny. „Ňák nám blbne vzduchotechnika, máš hned naklusat do rozvodny!!!“ pokračoval o trochu věcněji. „No jo, jen se nepotento! Nemůžu sedět jednou zadnicí na dvou posvíceních!“ houkl nabručeně údržbář a rozmýšlel, zda má pospíchat k rozhašené vzduchotechnice anebo nejdřív vypátrat příčinu znervózňujícího rámusu. Zaposlouchal se pro jistotu ještě jednou. Ale zvuk se už neopakoval. Údržbář otráveně máchl rukou a obrátil se k odchodu. Vyběhl schody a špatně doléhající dveře za sebou chvatně přibouchl. Na promenádní palubě zatím stoupání do noční letové hladiny nikdo nezaznamenal. Na krajinu padala stále neprostupnější tma a většina cestujících se před večeří pomalu odebrala do svých kajut. Číšníci sklízeli sklenice ze stolků, u stěny s vyhlídkovými okny už postával jen debatující kroužek kolem kapitána, který se snažil nějak elegantně vykroutit z Eviny otázky. „No ano, velmi velmi, řekl bych, ano, velmi zajímavá otázka, proč dostala vzducholoď jméno Valdštejn?“ žvanil pořád nesmyslně dokola. „Protože…,“ ozval se pojednou z okraje kroužku tichý roztřesený hlas. Všichni se otočili jeho směrem. Se sklenkou červeného vína tam stál profesor Hnízdo, shrbený prošedivělý stařík se staromódně upraveným knírem, který byl kdysi uznávaným historikem. V posledních letech ale vlastně žádnou novou práci nevydal. Tradovalo se o něm, že je senilní, a tak z něj pozvolna udělali sběrače různých řádů, uznání, vyznamenání a poct, jen aby nemohl do ničeho příliš mluvit. Jmenovali ho čestným předsedou Historického ústavu, což byla jen elegantnější forma vyhazovu z funkce předsedy skutečného. Vydávání jeho prací bylo více a více oddalováno s tím, že se uskuteční až spolu se souborným vydáním celého díla, které samozřejmě kdesi vázlo. V jistém smyslu se onen ctihodný pán ocitl ve stejné pozici jako generál Hruška, leč z přesně opačných příčin. Generála rozhodně neodstavili na vedlejší kolej proto, aby neotravoval se sofistikovanými připomínkami. Z předchozího kapitánova výkladu rozuměl maximálně slovu „vzducholoď“. Teď tu oba stáli v jedné společnosti a oba tu posloužili jako figurky při oficialitách. Autor několika monografií versus člověk, který byl schopen udělat dvě pravopisné chyby ve slově „myš“. „Protože nám už žádný jiný národní velikán nezbyl,“ dokončil svou úvodní větu profesor a plynule navázal, aniž si pohledem ověřil, zda jej někdo poslouchá anebo alespoň poslouchat hodlá. Ale všichni opravdu se zájmem naslouchali. „Někdy koncem minulého století se mezi historiky poznenáhlu prosadil nový přístup. Anebo jen pouhá manýra? Začali se stále více zabývat okrajovými, málo známými skutečnostmi. Na tom by nebylo nic až tak špatného, pokud by se z toho nestal hlavní proud. Jenže, vypíchnete-li pár špatných detailů, zastíníte tím jinak dobrý celek. A čím se historik proslaví nejvíce? Tím, že zveřejní fakta či úvahy šokující, překvapivé a pokud možno odporující zažitému obrazu. Nikdo tehdy nemohl počítat s tím, že prorazí s obsáhlou prací o Mistru Janu Husovi. O něm byla přece napsána kvanta knih! Známe ho svatouška, říkali si, bojoval prý za pravdu! A kdo to vlastně řekl? Neuhořel na té hranici vlastně jen proto, že si nedokázal vyhradit dostatečný manévrovací prostor? Že se v Kostnici ukázal jako velmi špatný diskutér a tedy vlastně neschopný obhájit svou myšlenku? Dokonce ani neutekl z vězení, ačkoli k tomu měl příležitost. A jeho tradiční obrázek? Vyhublý, černovlasý, vousatý a charismatický – ale jděte! Ve skutečnosti oplešatělý, bezvousý a solidně zakulacený, vždyť si také v mládí ničeho neodpíral. Ten si uměl dávat do sosáku!

84

A dílo zkázy a historického zapomnění pokračovalo. Drobné hříšky se nafukovaly, až úplně zastínily přínos té které postavy či epochy. Nestříleli naši partyzáni po Němcích moc krutě a nelítostně? Neléčili si Češi při Pražském povstáním nějaký svůj mindrák? Vždyť Němci museli nasadit své poslední síly, aby se ubránili, a pak už nemohli prchnout před krvežíznivými Rusy. Nemáme jejich tragické osudy ve skutečnosti na svědomí? A co jsme tím dokázali? Tohle říkalo stále více lidí; zvláště pak těch, co by se vzdali už při prvním výstřelu. Úpornou snahou po takzvané objektivizaci a odstranění černobílého vidění naší historie jsme se elegantně zbavili všech dosavadních významných osobností. Namísto černé a bílé jsme zavedli šedou. Na všem dobrém se dá nalézt leccos špatného, na všem špatném leccos dobrého, to je svatá pravda. Nikdy ale nelze rezignovat na poměřování podílu dobrého a zlého. Což se, bohužel, plíživě, nenápadně, pomalu ale jistě…stalo. Vždyť takoví esesáci. Pravda, popravili sice sem tam pár civilistů, ale jak byli panečku zdvořilí! Vojenské vystupování, z toho bychom si měli vzít příklad! A co teprve jejich smysl pro čest, kamarádství a oddanost. Dali přece přísahu vůdci, tak ji museli dodržet, co je na tom špatného? Nemohli být přece skrz naskrz špatní, mnozí byli přeci otcové od rodin. V podstatě oběti doby! Češi zase složili přísahu tomu krvelačnému psu Benešovi a pak Stalinovi. Ale co takový útlak Němců v pohraničí? To je, panečku, téma! Vždyť ti čeští četničtí hrdlořezové objížděli pohraničí a zatýkali každého Němce, kterého chytili s výbušninou anebo pistolí! A navíc jim zakazovali nošení hákového kříže! Takhle se v Sudetech pečovalo o německý živel, a tenhle bordel se prosím nazýval demokracie!“ profesor Hnízdo se rozohnil při citacích statí a úvah některých svých kolegů. Pak ale zase jeho hlas klesl a pokračoval. „Historie se během několika let obrátila naruby. Slavné doby našich dějin byly vláčeny blátem, zatímco v temných kapitolách se cídilo seč mohlo. Zvláště ve vztahu na západ jsme se náhle začali omlouvat za kdeco. Nebyli jsme přeci jen vůči Sasíkům a Bavorům krutí? Neměli jsme je od začátku rádi a snažili se je vyhnat. Vždyť naši nesnášenlivost dokazuje už ten šovinista Dalimil. A co teprve král Václav, to byl přímo Němcobijec, vzal jim hlasy na Karlově univerzitě a oni, aby mohli mít většinu, museli si založit univerzitu svoji. A že prý naházeli pár husitů do šachet v Kutných Horách, ale prosím vás, o krvelačnosti Němců se toho napovídalo. Pozitivní či slavné stránky se opomíjely jako notoricky známé. Vždyť je každý zná, každý přece musel ve škole číst třeba Jiráska. Jenže Jirásek umřel někdy před sto léty! Většina ho četla spíš z donucení. A lidé už jsou prostě takoví, že si více pamatují pikantérie. Takže jaký obraz národních dějin jsme tu našim ratolestem zanechali? Koho si mají vážit, když jsme na nikom nenechali suchou nit? Nezavinili jsme nakonec druhou světovou? Nebylo na řečech o české soldatesce a brutálním násilí v Sudetech něco pravdy? Nebylo. Ale pochybnosti zůstaly. A tak to najednou vypadalo se vším. Začalo se s výukou mindráků, zpochybňování všeho a všech. Kdo byl Svatý Václav? Defétista, kterému se nechtělo bojovat nebo snad dokonce impotent? Anebo prohnaný diplomat? Rozhodně slaboch, který se naivně nechal zapíchnout, ačkoli ho předem varovali. A co Karel IV.? Neupnul se na ty své čecháčky příliš? Nevsugeroval jim on ten pocit nadřazenosti, který pak chtěli vnucovat celé Evropě? A byl on vůbec Čech? Po otci Francouz rodem i vychováním, některé studie dokonce tvrdily, že byl západní Němec! Nezačala už za jeho vlády krize, která nás dohnala až k husitským válkám? Jan Hus? Jakýpak mučedník, spokojený piknický typ, který jen nedopatřením nevyužil příležitosti utéct a svými idejemi zapříčinil jen samé trable. Vždyť přesvědčení se dá přeci změnit a z celé záležitosti diplomaticky vybruslit. Kdo by se dnes obětoval pro něco tak proměnlivého a neurčitého, jako je pravda?

85

A Jan Žižka, ten potulný loupeživý rytíř, despota, co vládl svým vojskům tvrdou rukou? Toho si máme vzít za vzor? Zato křižáci představovali zosobnění čistoty a dobra. Dalo by se snad přímo říci humanitární mírová mise! Zcela po právu bojovali proti odbojné zemi, která odmítla uznat legitimního panovníka císaře Zikmunda. O Jiřím z Poděbrad se začalo psát jako o chladnokrevném kariéristovi, který si vyčíhal vhodnou chvíli a nechal se zvolit za krále, jen co Ladislav Pohrobek natáhnul brka. A kdo nám potom zbyl? Palacký sesmolil jeden dopis, poslal ho na sněm do Frankfurtu a co jím dokázal napáchat škody! Ohradil se, že prý Češi nejsou Němci. To přece všichni věděli, ale copak to nemohl, proboha, napsat nějak kulantněji? Vždyť tím si Češi Němce nadobro rozkmotřili! Jak mohli pak chudáci Němci žít pohromadě se zaostalým národem, který pořád vykřikoval, že chce mluvit vlastním jazykem, že chce svoje úřady, že chce, že chce… Všichni toho najednou chtěli! A nejvíce škody natropil ten Masaryk, svéhlavec, který rozbil poklidné a idylické Rakousko, kde se všem tak krásně žilo, a vytvořil československého kočkopsa, kterého pak museli Němci složitě rozbíjet zevnitř i zvenku, protože se jim dělo příkoří, které nemohlo zůstat bez odezvy. A to už ani nemluvím o Benešovi. O tom už se dnes každý bojí psát. Jenže to, co jsem tu říkal, to nejsou „Obrazy z dějin národa českého“, to je „Karikatura z dějin národa českého“, kterou jsme si ale bohužel vytvořili sami,“ posmutněl profesor Hnízdo. Ačkoli to navenek nedali znát, některým posluchačům nedával jeho výklad přílišný smysl. Přišlo jim sice trapné přerušovat ctihodného starce neustálými dotazy, ale ať pátrali ve svých pamětech sebevíc, o některých jménech měli jen matné povědomí. Vzpomněli si na Masaryka. Ano, vždyť on něco založil, ale, krutibrko, co to jen bylo? Áá, Československo. Ale tohle slovo, všem znělo vzdáleně, teď už se dlouho učily úplně jiné dějiny. Generál Hruška zase zpozorněl u jména Beneš. O něm slyšel před týdnem ve zprávách. Vynikající pravý záložník ve Spartě! Loni dal deset gólů! Všichni zatím profesorovi s napětím naslouchali, protože stále neodpověděl na původní dotaz. Proč se vzducholoď jmenuje Valdštejn? Profesor si odkašlal a pokračoval: „I já jsem byl mladý a ambiciózní. Ech, má monografie o tom, jak Masaryk v dětství trhal mouchám nožičky a jak v osmnácti na tancovačce jeho kamarád nafackoval nějakému Němci a on tomu nečině přihlížel. Díky ní jsem se dostal na výsluní. Eh, už skoro veršuji. Díky postupné relativizaci významu všech, kteří něco pro naši zemi znamenali, jsme se ale najednou ocitli v situaci, kdy na každém jménu ulpěl nějaký škraloup. A tak se začalo s odstraňováním škraloupu u těch, na kterých naopak už tradičně ležel. Tak došlo k rehabilitaci Albrechta z Valdštejna. Valdštejn je totiž typickým představitelem dnešní doby, přestože zemřel před více jak čtyřmi sty léty. Nikdo ho nikdy nepodezříval z toho, že by vůbec někdy myslel na prospěch většího celku, neřkuli celého národa. Nebyl nikdy žádným typickým klaďasem, nikdy ale nebyl líčen jako naprostý grázl. V době, kdy se jediným měřítkem stal úspěch bez ohledu na prostředky použité k jeho dosažení, se do popředí stále více dostávaly rozporuplné postavy. Kradete, podvádíte? Nevadí, důležitý je úspěch. Valdštejn, myslel jen a jen na sebe. Dnes to nikomu nevadí. Co je na tom špatného, říkají mi. Vždyť právě proto dosáhl takových úspěchů! Věrně stál po boku každého, kdo mu něco slíbil, až do doby, než mu někdo jiný slíbil víc. Dokonce jsem tuhle formulaci použil i v nějaké učebnici ve spojení se Schuckmannem. Zkusil jsem si zahrát na takový malý odboj. Myslel jsem si, že je to

86

87

88

trkne, ale ještě mě pochválili, jak vzletně jsem to napsal. Nebyl ani bílý ani černý, byl prostě dokonale šedivý. Úspěšný ale grázl. Co je víc? Máme takové dějiny, jaké si nejen uděláme, ale jak je i později vnímáme. A jaké idoly si vybíráme. Valdštejn právem náležel k nejslavnějším generálům třicetileté války, dosáhl řady vítězství a nashromáždil ohromující bohatství. Vždyť v jednom z jeho paláců sídlí dnes Královská galerie. Jenže za jakou cenu? Nejprve dezertoval z vojska moravských stavů, aby se postavil na stranu císaře Ferdinanda, kterého ovšem zradil o patnáct let později. Kradl, podváděl, ale vítězil; a tak se domohl slávy. Co na tom, že při dezerci ukradl plukovní pokladnu a zabil podřízeného strážmistra, který mu ji nechtěl vydat? Co na tom, že bez okolků změnil víru, aby se prosadil v politice? Co na tom, že díky němu a pár dalším spiklencům padla měna? Byl slavný? Byl. Znají ho za hranicemi? Znají. A tak se generalissimus dočkal asi před třiceti léty úplné rehabilitace; to bylo ovšem ještě za republiky. Prezident tehdy propůjčil jedné vojenské jednotce historický název „Albrechta z Valdštejna.“ Vzorem nové doby se pomalu ale jistě začali stávat lidé jeho zrna. Kariéristi bez skrupulí byli vyzdvihováni, zatímco na skutečných osobnostech se hledaly hnidy. Hrdinové se nesměli příliš oslavovat, aby se z nich náhodou nestal nový kult osobnosti. Zato o mafiánovi nikdo nemohl říct, že je to mafián, jinak měl hned na krku žalobu pro urážku na cti. Navíc nikomu nepřišlo divné, že stejný název nesla tanková divize SS, která v květnu pětačtyřicátého, tedy pouhých sedmapadesát let předtím, málem utopila Prahu v krvi. Valdštejn prostě reprezentuje velikost, pompéznost ale i prázdnotu a nadutost. Ideální jméno pro vzducholoď, která je z velké části jen nafouknutá bublina. I pro dnešní dobu,“ zakončil svůj ironický projev profesor. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co by měl říci. Kapitán předstíral, že jej velice zajímá monotónní výhled na temnou krajinu, zatímco manažer KRAVZDUCHU zase shledal interesantními špičky svých bot. Nastalé ticho přerušoval jen generál Hruška svým funěním. Pak se nadechl Evin kolega z ministerstva kolonií: „Obecně je vám nutno dát za pravdu, pane profesore. Morální, ideové a etické trendy se ve společnosti mění někdy až moc často a rychle,“ snažil se kostrbatou větou ohladit hrany mezi přítomnými a zažehnat hrozící faux-pass. Vždyť se začalo mluvit o historii! To bylo vždy citlivé téma. Ale teď už začínal chápat, proč profesor, který začal mít ke stáru tak nepohodlné názory, dělá stafáž na takovýchto akcích. Vykopnout ho nemohli, ale takhle mu fakticky znemožní publikovat a přednášet. A to co pronese na večírcích? To se ztratí. „Moje řeč,“ vložil se do diskuse zcela nečekaně generál Hruška. „Já si například svoje trendy měním obden. A stačí to!“ Všichni vrhli na generála překvapené pohledy, ale vzápětí se v duchu od srdce zasmáli. Ten vnitřní smích poněkud odlehčil i dusnou atmosféru. Evě pak stačilo použít trochy svého diplomatického umu, aby se jí nakonec podařilo pozvolna rozproudit nekomplikovanou a lehkou konverzaci, zda si k večeři dají restované brambory či krokety. Palubní rozhlas totiž právě svým medovým hlasem svolával pasažéry do jídelny, kde se podávala večeře. V podpalubí se zatím patrně schylovalo k odlomení nějaké části nosné konstrukce. Alespoň soudě podle naříkavých kovových zvuků. Jenže zrovna se nablízku nepohyboval nikdo, kdo by příčinu objevil. Po večeři se na vyhlídkové palubě sešla společnost a naslouchala směsi klasických melodií pro housle a klavír. Protože Eva cítila únavu z předchozího dne, krátce po deváté hodině ve své kajutě ulehla.

89

Uprostřed noci se ale zprudka vzbudila. Zdál se jí nepěkný sen inspirovaný havárií Hindenburgu. Těsně před tím, než ve snu dopadla z výšky na zem, Eva procitla. Zneklidněna podivným pocitem přežití vlastní smrti a odpočatá brzkým odchodem na lůžko nemohla znovu zabrat. Hodiny ukazovaly půl třetí, tedy dosti nezvyklou hodinu k procházce. Přesto se rozhodla vypudit noční můry na promenádní palubě. Oblékla se a otevřela dveře své kajuty. Chodby osvětlovala jen požární nouzová světla. Na palubě vládl úžasný klid podbarvený jen vzdáleným hukotem motorů. Když Eva došla až k dvoukřídlým dveřím vedoucím na promenádu, zjistila, že jsou asi zavřené, neboť na nich visela cedulka: OPEN 7:00 AM – 01:00 AM. Zklamaně už se chtěla obrátit k odchodu, ale její vrozená zvědavost jí nedala a zatáhla za madlo jedněch dveří. Nebylo zamčeno a tak Eva neslyšně vklouzla dovnitř. Na palubě nezářila žádná světla, skrz skleněné výplně sem pronikal jen matný odlesk z chodby. Paluba zela prázdnotou. Přistoupila k oknu, za nímž se rýsovala čirá temnota. Informační pult však neúnavně oznamoval stále nové a nové údaje o pamětihodnostech a přírodních krásách, nad nimiž loď právě plula. Za dobrého počasí prý lze na obzoru spatřit vrchol hory Tummo. Loď tedy vplouvala do poměrně nudné saharské krajiny. Opřela se o nejbližší stolek a vyhlížela do pustiny, kterou tušila někde dole. Rukou zavadila o nějaký podnos. Naklonila se blíže ke stolu, kde ležela mísa s jednohubkami přikrytá plechovým poklopem. Patrně tu zůstala z večírku a personál ji zapomněl uklidit. Přišly vhod. Eva si vychutnávala pocit absolutní samoty a klidu spolu se šunkovými jednohubkami. Ztělesněný ideál antických filozofů. Když vtom se z rohu paluby ozval šramot a tlumené kroky. „Prásk!“ ozval se blízko Evy podivný plechový zvuk. Podezřelý stín se mihl nedaleko od ní a při pokusu vyběhnout pryč povalil sousední stolek, na nějž se pak s velkým lomozem položila také samotná postava. „Stůjte!!!“ vykřikla Eva spíš zděšeně než odhodlaně. Stín zařval mužským hlasem a nemotorně se sbíral ze země. Eva rozsvítila lampičku na svém stolku a podívala se po hlase. Neznámý muž se válel v rozsypaných chlebíčcích z vedlejšího stolu a pomalu se k ní obrátil tváří. Eva vyjekla překvapením. Dívala se totiž do tváře onomu podezřelému nemotornému číšníkovi, který už jí nestačil dolít šampaňské a vzápětí zmizel v kouzelné bedně Mistra Impossible. Muž se zvolna zvedl a pohnul se směrem k ní. „Stůjte,“ zaujala obranný postoj a pohrozila mu plastovou šavličkou, na níž měla ještě před chvílí nabodnutou jednohubku. Muž vyjeveně koukl nejdříve na Evu, pak na kuriózní zbraň. Ve stejném okamžiku se oba začali groteskní situaci nahlas smát. Muž se ale smál trochu hořce, jakoby smíchem člověka zklamaného životem. Ustoupil o krok zpět, aby ženu naproti sobě tolik neděsil. Z košile si přitom rozpačitě otíral zbytky vlašského salátu. „Kdo, kdo jste? Já, já vás znám!“ koktala Eva, která ve svém naježeném postoji zůstala. „Nebudete tomu věřit, ale jsem pokladníkem v bance,“ zakřenil se pobaveně muž. „Odkdy pokladníci z banky roznášejí víno na večírcích, pak mizejí v kouzelnických bednách a potom se v noci ukrývají na promenádní palubě vzducholodi?“ otázala se Eva ironicky a šermovala za řeči plastovou šavličkou. „Vidím, že jsem včera neušel vaší pozornosti. Pokud si myslíte, že jsem černý pasažér, tak jste uhádla,“ podíval se muž na Evu s provinilým výrazem.

90

„Nehrajte na mě habaďůru,“ čertila se Eva, „vy nejste normální černý pasažér. Ten by si takhle nekomplikoval život. Vy někoho sledujete! Anebo máte jiný úkol. Máte někoho zabít,“ vydechla Eva a zarazila se, kam až ji její myšlenky zavedly. „Přiznávám, nejsem normální černý pasažér. Ale rozhodně nejsem žádný terorista. Koukněte se na mě. Copak by se cvičený terorista nechal zastavit stolkem s chlebíčky? Copak by se - ať fanatik či profesionál – zdržoval s protivníkem ozbrojeným párátkem, nebo co to držíte?“ „Uvidíme, kdo vlastně jste. Zavolám pro jistotu někoho z posádky,“ zůstala Eva neústupná. „Podívejte se, slečno nebo paní. Zapletl jsem se - částečně svou vlastní blbostí, částečně nedopatřením - do hry, v níž mi jde o kejhák. To jediné vím v tuto chvíli jistě. Proto jsem se snažil dostat pryč ze Schuckmannsburgu, proto jsem se plížil do lodi. Ale všechno ostatní je čirá náhoda. Číšníka ze mě udělal nějaký pomatenec, který organizoval ten večírek. S někým si mě spletl. A jak došlo k té mé kouzelnické show víte nejlíp sama,“ usmál se. „Tak vás chce někdo zabít? A proč by to měl jako dělat?“ „Dobrá, povím vám to, ale teď vás chci poprosit o jedno. Neprozraďte mě posádce. Aspoň ne hned. Za deset minut tudy bude procházet noční kontrolní hlídka. Mám to už vysledované. Můžu vám všechno vysvětlit jinde, ale chci, abyste mě nejdřív vyslechla a až pak mě případně udala. Potřebuju nějaké svědky, kteří dosvědčí, kdo jsem ve skutečnosti byl. Cítím, že se nade mnou stahují mračna.“ Eva chvíli přemýšlela a váhala. Nejjednodušší by bylo cestou pryč na sebe nějak upozornit, na chodbách visí požární hlásiče. Ale čím déle si prohlížela toho neznámého muže, tím více jí připadalo, že je opravdu štván okolnostmi a netuší kam. Nechoval se ani jako šílenec ani jako chladnokrevný vrah. Choval se spíš, jak to jen, … zbrkle, ano zbrkle! „Pojďte,“ řekla rozhodným hlasem Eva a pokynula, aby neznámý muž šel před ní. Sama sebe překvapila, jak odvážně se teď rozhodla. Ale někde uvnitř cítila, že tenhle nešika jí ublížit nechce, a možná by to ani neuměl. „Kajuta 112, tudy doleva,“ špitla na chodbě. Evina jednolůžková kajuta, ač se honosila označením první třídy, se rozhodně nevyznačovala velkorysostí prostoru. Nakonec, většinu času měli cestující trávit ve společenských prostorách. Plochu dva metry něco krát tři vyplňovala v podstatě postel, vedle níž stál noční stolek. Z kabiny vedly kromě dveří na chodbu ještě jedny do soukromého sprchového koutu, konstruovaného rovněž s největší mírou úspornosti místa. O žádný taneční sál sice nešlo, ale díky dobré konstrukci osvětlení se prostor nezdál nijak stísněný. Na stejnou plochu navíc mohli umístit ještě další postel a prodat letenku na dvoulůžkovou první třídu. Eva usadila neznámého muže na postel a sama si sedla naproti němu na noční stolek. Předtím však vyštrachala ze své kabelky obranný sprej, který s sebou nosila pro strýčka Příhodu. Aby naznačila, že se nebojí, zaujala na stolku panovačný posed a namířila na muže bombičku se slzným plynem. „Tak povídejte, a hezky od začátku,“ vyzvala ho jako rozený policejní komisař. „Jmenuji se Grešle, Arnošt Grešle. No vidíte, smějete se. Copak někdo s tak pitomým jménem může dělat něco nekalého? Co já si užil na škole! Přezdívali mi všelijak Dukáte, Vindro, no to je jedno,“ přerušil Arnošt vzpomínky na léta školní docházky, když viděl v očích své momentální věznitelky náznak netrpělivosti. „Normálně pracuji pro Královskou kapitálovou záložnu a žiju normálním nevzrušivým životem. Tedy až do minulého pondělí jsem tak žil.“ „A co se stalo tak převratného?“ podivila se Eva. „Přišel za mnou zástupce ministerstva kolonií.“ „Zajímavé,“ skočila mu do řeči Eva, když slyšela zmínku o svém ministerstvu. „Ano, mně to také přišlo velmi zajímavé. A proto jsem tu nabídku nakonec přijal. No popravdě řečeno jsem byl nucen ji přijmout.“

91

„Nabídku?“ „Ano. Člověk, kterého teď nebudu jmenovat, on stejně používá krycí jméno, mi nabídl, že pokud najdu kontakt na separatisty v České Africe, pomůžu tím své zemi. I sobě,“ připustil Arnošt. „Kontakt na koho?“ podivila se Eva. „Na Ligu pro osvobození osad. Připravují odtržení kolonie od království. Jenže u starosty v Zálesí se celý plán zhroutil jak domeček z karet. Starosta znal mojí pravou identitu ještě dřív, než jsem k němu přijel. Někdo mě prásknul, takže jsem mu skočil přímo do pasti. Ukázalo se, že spiknutí bude asi rozsáhlejší, než si kdo myslel. Právě proto se musím tajně a nepozorovaně dostat zpátky ke kap…,“ Arnošt se zarazil, „k tomu člověku, který mě na misi vyslal. Nikomu jinému už nemůžu důvěřovat. Spiklencům mě totiž mohl udat vlastně kdokoli z jeho spolupracovníků.“ „Už jste to jméno nakousnul. Tak ho dopovězte. Kdo vás sem poslal?!“ pohrozila mu Eva slzným plynem. Arnošt chvíli váhal s odpovědí. „Kapitán D., vrchní tajný rada z vnějšího odboru oddělení pro vnitřní… ne opačně, z vnitřního odboru oddělení pro vnější záležitosti,“ zavzpomínal. „Hmmm, a co kdybych vám řekla, že takové oddělení na ministerstvu vůbec nemáme,“ zakroutila hlavou Eva. „Cože!“ vykřikl Arnošt zaskočeně a v překvapení rozmáchl rukama směrem k dívce. Eva svírající křečovitě bombičku se slzným plynem zareagovala s instinktem člena elitního komanda. Jakmile viděla, že proti ní muž vystartoval, zmáčkla vršek flakónku. Slzný plyn však namísto kupředu zamířil směrem k ní. Ventilek se v kabelce zřejmě nějak otočil a v přítmí si Eva nevšimla, že celou dobu míří na sebe. V očích pocítila ostrou bolest, flakónek upustila na zem. „Sakra, sakra, strašně to štípe,“ ulevovala si pro sebe. Pak ucítila jak jí muž bere za předloktí a odvádí ji tam, kde tušila sprchový kout. Slyšela vodu tekoucí do malého umyvadélka a konejšivý hlas: „To bude dobré, vypláchněte si důkladně oči.“ Když po pár minutách palčivá bolest v očích zmizela, zvedla se od umyvadla a otočila se. Muž, vlastně Arnošt se jmenoval, stál za ní a sledoval její počínání. „Pojďte se posadit a odložte ten krám. Doufám, že konečně pochopíte, že nechci ublížit ani vám ani nikomu na téhle lodi. Prostě mi nezbývá nic jiného než se skrývat.“ Eva se usadila na lůžko a podívala se na něj uslzenýma očima. „Tak a teď, když jsem vám vyklopil i to, co jsem původně nechtěl, chci vás poprosit, abyste mě neudávala. Aspoň ne personálu lodi. Čestné slovo, že nemám v úmyslu žádný výbuch, úkladnou vraždu ani sabotáž. Nejsem magor, taky chci ve zdraví doletět do Prahy,“ vysvětloval trpělivě Arnošt. Eva lehce přikývla. Arnošt si kývnutí vyložil jako znamení souhlasu a slib, že do konce letu se o nic nepokusí. „Teď mě omluvte. Není dobré ani pro vás ani pro mě, abych se tu ukrýval. Děkuji za diskrétnost,“ zvedl se k odchodu Arnošt. „Počkejte,“ zvedla se a podala mu ruku. „Já jsem Eva. Hodně štěstí. A nashledanou?“ „Doufám,“ usmál se Arnošt a potichu vyklouzl na chodbu. Pak se rozhlédl a neslyšně seběhl ke dveřím k nákladnímu prostoru, odkud před několika hodinami vyšel. Opatrně došel až k jednomu z kontejnerů a otevřel jeho uzávěr, který celý včerejšek zevnitř pracně páčil. Eva zůstala chvíli sedět na posteli. Bezradná a zmatená. V hlavě zápasila důvěra s podezřívavostí, ale v souboji nakonec zvítězila únava. Zakrátko již pravidelně oddychovala schoulena na lůžku.

92

KRÁTKÁ KAPITOLKA O SMOLNÉM DNI ZLODĚJE KARLA VONÁSKA, která je natolik stručná, že si nezaslouží zvláštního číslování, zato možná čtenáři mnohé osvětlí

Karel se již od nepaměti živil všelijak, jen ne prací. Jakmile si odkroutil povinné roky školní docházky, střídavě se houpal v sociální síti, bral všemožné podpory, přídavky, a k tomu si přilepšoval různými kšeftíky, melouchy a výpomocemi v záležitostech, jemně řečeno, na hraně zákona. Přesto, anebo snad právě proto, si nežil špatně a každoročně jezdil o sociální dávky žádat o poznání lepšími vozy, než jaké měli vedoucí příslušných úřadů. Již v raném mládí u sebe objevil talent na zámečnickou práci, který ovšem rozvíjel výhradně na cizích zámcích. Běžný bezpečnostní zámek odemkl do pěti sekund, což možná přijde neskutečné člověku, který se hodinu nemůže dostat do svého vlastního bytu jen proto, že mu udělali špatnou kopii klíče. Karel nikdy žádné klíče nepotřeboval. Jednou z jeho specialit bylo vykrádání letištních zásilek. Od jednoho svého známého se naučil otevírat a opět zavírat zapečetěné kontejnery tak šikovně, že na první pohled nikoho nenapadlo, že se plombám někdo podíval na zoubek. Toho dne šel Karel obhlédnout nový revír. V panující vřavě se nenápadně vmísil mezi personál kmitající na přistávací louce vzducholodního přístavu. Nenuceně bloumal mezi narychlo zbudovanými stany s občerstvením a s uspokojením sledoval mnohost majetku poházeného ledabyle kolem. Když cvičeným okem hodnotil, co by se dalo nejlépe zpeněžit, zaujala ho zvláštní zaplombovaná bedna opřená zezadu o jeviště. Ohlédl se, přišel těsně k ní a cosi tam chvíli kutil. Opatrně otevřel dveře, ze kterých na něj zcela nečekaně vyskočil neznámý chlap. Karel překvapením ztuhnul, neboť tušil, že kosa narazila na kámen. Zkoprněle zůstal stát, ale místo toho, aby mu obyvatel černé bedny nasadil klepeta a odvedl za katr, odstrčil ho stranou a pelášil pryč. Nicnechápající Karel potichu bednu zavřel. V nastalém šoku dospěl k přesvědčení, že by měl chybějící obsah bedny nějak nahradit, aby se na jeho přítomnost na přístavišti nepřišlo. A tak bez dlouhého rozmýšlení vyhmátl z nedaleké odložené klícky čtyři holubice, mrsknul je do bedny a důkladně ji zajistil, aby na něj náhodou nevyskočil nějaký další chlap. Když zamaskoval porušené plomby, zdrceně odcházel pryč. Cestou si pro sebe něco bručel a kroutil hlavou. Toho dne měl po náladě. Pevně rozhodnut do rána nic neukrást opustil přístaviště.

93

94

KAPITOLA JEDENÁCTÁ V níž je, mimo jiné, pojednáno o málo známé historii českého vzduchoplavectví lehčího než vzduch

Neděle, 10. května Druhý den vstala Eva o něco později. Chtěla si vychutnat ten báječný pocit nicnedělání na cestách, o který cestující veřejnost připravily moderní supervlaky a letadla. Člověk se z místa na místo pohybuje stále rychleji a ani při těch krátkých chvilkách oddychu mu není dopřáno cestování si opravdově vychutnat. Všude se vyrojily přípojky na internet, které podvědomě donutily nebohé cestující pracovat i v dopravních prostředcích, aby stihli svou práci dříve, než je vlak či letadlo vyklopí na další stanici. Valdštejn byl sice také prošpikován moderním vybavením, ale jeho filozofie byla jiná. Odpočívat a pomalu plynout. Neúnavně ale beze spěchu. Eva se osprchovala a vydala se do jídelny na pozdní snídani. Z vyhlídkových oken viděla hladinu Středozemního moře třpytící se ve slunečních paprscích. Zdálo se, že počasí premiérovému letu opravdu přeje. Poklidnou pouť napříč Saharou loď zvládla během noci a krátce před sedmou hodinou ranní, alespoň podle nástěnného ukazatele v jídelně, nabrala výšku tří kilometrů a rozloučila se nejen s fantaskně zvrásněnými dunami libyjské pouště ale i s celou africkou pevninou. Eva dnes ovšem neměla myšlenky na letecká panoramata. Stále musela myslet na neznámého muže, s nímž se setkala v tak podivné situaci. Vlastně už jí nepřipadal tak neznámý. Viděla ho dvakrát a vždy za kuriózních okolností. A jmenoval se Arnošt. Ale před kým ten muž prchal a co provedl, nebyla z jeho řeči schopna rozluštit. Bezstarostný pocit z letu se v ní mísil s podivným neklidem a zvědavostí zároveň. Před obědem se opět shromáždila společnost kolem kapitána, který sám doufal, že tu tmavookou kočičku dnes oslní on a ne ten starý paprika svými žvásty o historii. Byla po čertech sličná. A ještě k tomu zvídavá. A prostřednictvím její zvídavosti chtěl ukojit i zvídavost svou, týkající se konkrétně míst, kde končí nohy tohohle výstavního kousku. Eva přišla o něco později, kapitán už něco přítomným vykládal. Ve skupince dnes chyběl generál Hruška, zato společnost obohatil ten nešikovný podporučík, který se postaral o efektní zakončení ceremoniálu s vlajkou. Zřejmě ani dnes neměl svůj den, neboť si zrovna pobryndal kávou svou bílou slavnostní uniformu. „Nechte to, pane podporučíku, pokojským. Pokusí se s tím něco udělat,“ volal za odcházejícím Matějem kapitán. „Áá slečno inženýrko, pojďte mezi nás,“ zaostřil ihned svůj zrak na Evu. „Zrovna tu pánům popisuji, jak bude probíhat přistání v Praze. To vás bude jistě zajímat.“ „A přistaneme tedy na čas?“ zeptala se jen tak pro formu. „Jistě, dokonce máme půl hodiny náskok. Hádám, že přistaneme těsně po páté odpoledne.“ „A není přistávání s takovým kolosem nebezpečné?“ „Vede nás nejmodernější technika, slečno, lodní radary a senzory nejprve vyhodnotí rychlost a směr větru, vypočítají nejvhodnější úhel sestupu a příletu na plochu. Poté se automatický naváděcí systém spojí s kotvící věží a manévrováním se k ní přiblíží. Vysune se speciální elektromagnetický záchytný mechanismus a celou loď jemně přimkne k věži, jejímž vnitřkem pak všichni vystoupíme. Dnes už není třeba k přistání desítek dobrovolníků z okolí, kteří zoufale drželi lana a loď s nimi smýkala po louce. Hrabě Zeppelin by koukal.“

95

„A co když bude silný boční vítr?“ „Celý manévr máme odzkoušený až do větru o rychlosti sto kilometrů v hodině. Povane-li vítr silnější, budeme muset přistát ve Vídni anebo Berlíně. Letadla za takových podmínek také nelétají. Doprava rychlovlakem samozřejmě na náklady naší společnosti. Nemějte obavy, vše je promyšleno, projekt byl připravován dlouho.“ „A kdo s tou myšlenkou vlastně přišel?“ zeptal se Evin kolega z ministerstva. „S jakou, prosím?“ otázal se kapitán. „No, využít k dopravě do kolonie vzducholoď?“ upřesnil tazatel. „Ach tak. Samotný panovník, před takovými šesti sedmi lety,“ odtušil kapitán, který byl rád, že může oslňovat svými ledabyle troušenými znalostmi. „Ehm, jestli dovolíte… myslím, že to byl Schuckmann někdy v předminulém století. Přesněji v roce 1873,“ podotkl tiše profesor. „Vy víte něco i o historii vzduchoplavectví, pane profesore?“ ozvala se se zájmem Eva. Kapitán rezignovaně máchl rukou, neboť seznal, že jeho výklad už zase nikdo poslouchat nebude. Alespoň nasadil chápavý výraz a otočil se směrem k novému mluvčímu. „Ano, před několika lety jsem se tímto tématem zabýval. Přednášel jsem v Paříži na sympóziu při příležitosti čtvrtmilénia prvního letu montgolfiéry. Přednáška se, myslím, jmenovala „Češi v boji s větry“.“ Eva se neudržela a mírně škytla smíchy. Stařičký profesor si uvědomil, že zřejmě chybil v exaktním názvu svého tématu a potrápil svou paměť znovu. „Ach, ne ne, pardon, jmenovala se „Češi do větru“,“ zajásal profesor nad faktem, že si opět na něco vzpomněl, ale vzápětí jeho hlas poklesl. „Nebo snad jinak?“ „To je jedno, pane profesore, ale nemohl byste nám povědět nějaké zajímavosti?“ vysvobodila ho Eva z hloubání. „Nu dobrá, dobrá,“ nenechal se dlouho přemlouvat profesor a radostně počal rozprávět s rozšafností staříků potěšených sebemenším zájmem o jejich monology. „Víte, ona Královská společnost vzduchoplavební opravdu nemá příliš dlouhou historii. Existuje teprve pátým rokem. Zato navazuje na mnohem letitější tradici, a protože byla založena na přímý popud panovníka, může se navíc honosit majestátným přídomkem „královská“ .“ Stařík se dostal evidentně do transu a nebyl již k zastavení, všichni přesto trpělivě naslouchali. Po včerejším extempore totiž očekávali opět nějaký nekonvenční a lehce pobuřující pohled na dějiny. Nepohrdli by ani nějakou historickou pikanterií. „Ihned po získání kolonie totiž vyvstal problém jejího spojení s vlastí. Trasu Praha – Schuckmannsburg letadla zvládají za necelých čtrnáct hodin, nicméně po šestadvacáté globální ropné krizi se letecké spojení obou měst, i přes státem dotované ceny letenek, stává „velmi prodělečným luxusem“, jak nedávno popsal situaci jeden přední deník. Ale kolonie potřebuje cestovní ruch, aby Praha mohla dostát svým slibům „Afrika pro všechny“ a jim podobným. A tak na pořad dne přišla idea stará přes sto padesát let. Spojit obě města dopravním prostředkem lehčím než vzduch, který se bude vyznačovat levným provozem, velkým pohodlím pro cestující a poněkud delší letovou dobou, kterou ale bohatě vynahradí nádherné výhledy na krajinu. V tom s vámi musím, pane kapitáne, souhlasit. Pravda, od vzniku nápadu v druhé polovici 19. století se leccos změnilo. Balóny tenkrát naopak představovaly jeden z nejrychlejších dopravních prostředků. Veřejnost však k tomuto způsobu přepravy nechovala přílišnou důvěru. Snad pro vysoké procento nehodovosti či pro jejich prachbídné manévrovací vlastnosti. Pro éru pionýrského vzduchoplavectví totiž byly velmi příznačné historky

96

o odvážných aviaticích, kteří se kupříkladu vydali objevovat tajemství pramenů Nilu, avšak o týden později byli nalezeni napůl omrzlí na úpatí Himalájí, kam je zanesly nevyzpytatelné vzdušné proudy. Přese všechnu snahu se různé pokusy o vylepšení letových vlastností balónů minuly účinkem. Nejblíže prakticky využitelnému řešení byl odvážný švédský inženýr Salomon August Andrée. Ten svůj balón Oernen, tedy švédsky Orel, vybavil dlouhým lanem vlečeným po zemi a jednoduchou plachtou. Lano, fungující podobně jako lodní kýl, spolu s plachtou umožňovaly plavidlo částečně řídit až s odchylkou několik desítek stupňů od směru větru. Štědře podpořen švédskou Akademií věd i samotným Nobelem odstartoval se dvěma společníky v červenci 1897 k severnímu pólu. Všichni tři se sice slavně vrátili do vlasti dekorováni věnci, ale až v roce 1930 a tedy s věnci poněkud jinými, než si původně představovali. Ne, balóny opravdu nebyly to pravé ořechové. Ale vedle balónů se o své místo na slunci pomalu hlásil i nový prostředek: vzducholoď. A právě tenhle čerstvý vynález zaujal Schuckmanna, když v sedmdesátých letech předminulého století přemýšlel o možnostech snadného spojení mezi osadami a českými zeměmi. Nutnost harcovat se z Čech do Brém, tedy na sever, pak z Brém do Kapského Města, tedy okolo celé Afriky na jih, a pak z Kapska k osadám, tedy opětovně na sever, nepřidala cestování ani na rychlosti ani na pohodlí. Po zavržení nereálných plánů na vybudování železnice do Port Saidu či říčního kanálu ZambeziKongo-Nil, zbylo jediné myslitelné řešení – cestovat vzduchem! A jak už to občas bývá, myšlence pomohla náhoda. Na jaře 1873 se do osad přistěhoval jistý pan Sysel z Veverské Bítýšky, jehož jediný vklad do dějin spočíval v tom, že si zabalil svůj skromný majetek do prosincových čísel brněnských novin. Schuckmann, který byl známý tím, že četl i pytlíky od mouky – nakonec díky své sečtělosti získal i své jmění - se pak v jednom vydání dočetl o německém inženýrovi Paulu Haenleinovi, který na své spalovacím motorem poháněné vzducholodi vzlétl nad Brno dne 13. prosince 1872. Bohužel, Haenleinova společnost záhy zkrachovala a vzducholoď již nikdy znovu nevzlétla. Haenleina přešla chuť pouštět se do dalších nejistých podniků. Však také rozmrzelý inženýr telegrafoval do Kapského Města v odpovědi na Schuckmannův telegram lakonicky: „S létáním je šlus. Akorát jsem ze všeho pěkně otráven.“ Nakonec, nelze se co divit, když Haenlein plnil svou loď laciným svítiplynem ze sousední plynárny. Přesto se starosta nevzdal a odvážil se dopisem oslovit profesora Kostku, jehož pokusů s balóny si v padesátých letech všiml i samotný rakouský císař. Pravda, bylo to tehdy, když Kostka havaroval s balónem přímo před Schönbrunnem a zdevastoval záhon belgických růží. Penzionovaný profesor se úkolu ujal a začal na projektu dálkové plavby pracovat. Již po několika týdnech měl v hlavě technické řešení a tak zjišťoval, jaké jsou úřední podmínky pro provozování pravidelné vzduchoplavby. Pražské místodržitelství odepsalo na Kostkův dotaz zhruba toto: „Vážený pane profesore, technicky zajisté pravidelná vzduchoplavba možná je, úředně však nikoli. V Rakousku neexistuje úřad, který by to mohl povolit. Existuje ovšem nejméně 5 úřadů, které to mohou zakázat.“ (18. 9. 1873) Přesto se Češi pokusili podat žádost o licenci na provozování vzducholodní společnosti, zatím bez prozrazení skutečného účelu – dopravy krajanů do Afriky. Nezapomeňme, že si ještě tenkrát hráli před Rakouskem na schovávanou. Aby ušetřili na úředních poplatcích, tvrdili navíc, že se jedná o společnost neziskovou.

97

V jednom měl ovšem místodržitel pravdu. Během několikaletého úředního ping-pongu, mezi ministerstvy vnitra, vojenství a drah, pošt a telegrafů se všechna tři vzácně shodla na jediném: že jim rozhodně agenda vzducholodí nenáleží. Proto nakonec žádost „Jihoafrické nevýdělečné společnosti vzduchoplavebních linek“ skončila u úřadu nejvyššího – u císaře. František Josef projevil ochotu žádostí se zabývat, pokud žadatel myšlenku hodnověrně obhájí při osobní audienci. Hned následující den po audienci napsal císař Kostkovi památný dopis, který pro jeho vzletný styl, tak typický pro onu klasickou dobu krásného slohu úředního, stojí zato odcitovat ještě dnes. Umím ho celý nazpaměť: „My František Josef První, z Boží Milosti císař Rakouský, apoštolský král Uherský, král Český, Dalmatský, Chorvatský, Slavonský, Haličský, Vladiměřský a Illyrský; král Jeruzalémský, etc.; arcivévoda Rakouský, velkovévoda Toskánský a Krakovský, vévoda Lotrinský, Salcburský, Štýrský, Korutanský, Krajinský a Bukovinský; Velkokníže Sedmihradský; markrabě Moravský; vojvoda Hornoslezský a Dolnoslezský, Modenský, Parmský, Piačenský, Guastalský, Osvětimský a Zátorský, Těšínský, Furlánský, Dubrovnický a Zaderský, knížecí hrabě Habsburský a Tyrolský, Kyburský, Gorický a Gradišťský, kníže Tridentský a Brixenský; markrabě Hornolužický a Dolnolužický a Isterský, hrabě Hohenembský, Feldkirchenský, Bregenský, Sonnenberský etc., pán Trsťanský, Kotarský a na Slovenském krajišti, velkovévoda vojvodství Srbského, Kraňského etc. etc. tímto zamítáme Vaši žádost.“ (29. 11. 1877) „Jak vzletné ale jak prázdné,“ povzdychl si profesor Hnízdo, zatímco ostatní nevěděli, zda se mají smát anebo plakat. „Dlouhou dobu se myslelo, že císař se tak rozhodl, protože nefandil technickým novinkám. Ale já jsem se do problému ponořil a zjistil, že příčina byla mnohem, mnohem prozaičtější. Profesor Kostka byl totiž nejen uznávaný fyzik, aviatik, aerodynamik, teoretik, ale i přední rakouský dyslektik a dysfemik. Ve vědeckých kruzích mu proto dosti škodolibě přezdívali Koktaviánus. Marně se mu nabízel jeho sekretář Kugel, který psal všechny jeho spisy a předčítal mu, že audienci odbude za něj. Ani Schuckmann netušil, že projekt společnosti „Sűdafrikanische Luftschifffahrtliniennichtgewinngesellschaft“ jde obhajovat člověk hned s několika nápadnými vadami řeči. S profesorem byl pouze v písemném styku a v diktovaných dopisech i telegramech se koktavost i dyslexie ztratily. A tak tato kapitola českého vzduchoplavectví končí až smutně stručným telegramem do Kapského Města: „Zamítl to. Nepustil mě ani přes název…“. František Josef byl nadmíru trpělivý člověk, ale hodina byla i na něj moc. A tak na silné rozrušení reagoval s manýrou typického feudála. Ještě týž den napsal ministrovi války: „Jsem z toho všecek rozčilen. Dobijte pro mě nějakou zemi.“ A v létě 1878 Rakousko obsadilo Bosnu a Hercegovinu.“ Znavený profesor Hnízdo se během posledních vět usadil do pohodlného křesílka na promenádní palubě a jakmile dořekl slovo „Hercegovina“ usnul spánkem spravedlivých. Ostatní společnost se potichu vytratila do jiných částí lodi, aby profesora neprobudili a nebyli nuceni vyslechnout si další půlhodinový monolog. Pánové v čele s nasupeným kapitánem odešli raději do kuřárny na krátký doutníček a sklenku koňaku před obědem, Eva se ještě chvíli dívala na moře ubíhající pod lodí. Všichni si užívali opojného pocitu bezčasí, kdy není kam spěchat a vše je prodchnuto mámivou ospalostí a spokojeností.

98

99

100

KAPITOLA DVANÁCTÁ Odehrávající se převážně v pražských vinárnách

Pondělí, 11. května Praha se probudila do dalšího prosluněného květnového rána. Ráno mělo tu nepříjemnou vlastnost, že bylo pondělní, ale hřejivé paprsky se snažily seč mohly, aby tuto krutou pravdu zmírnily. Na ulicích rozkvetly davy lidí jdoucích do zaměstnání. Odvážné barevné kombinace spolu s krátkými sukněmi a odvážnými výstřihy slečen a dam činily z ranní cesty do práce umělecký zážitek. Vzdálené cinkání tramvají ladilo s koncertními trylky městského ptactva. Třídou knížete Sequoye si vykračoval důstojník koloniální armády v letní vycházkové uniformě. Její bělost svítila do dálky a slečny s těmi nejúspornějšími sukněmi a nejvykrojenějšími výstřihy se zálibně otáčely za chodící reklamou na prací prášek v hodnosti podporučíka. Důstojník některé pohledy opětoval, u jiných si dopřál toho luxusu a s předstíraným nezájmem dělal, že si jich nevšímá. V evidentně dobrém rozmaru zahnul do ulice Obránců vlasti a zamířil k Ministerstvu kolonií. Ledabyle pokynul strážným stojícím před vchodem a vešel do moderně zařízeného foyeru. Odpověděl na rázný vojenský pozdrav praporčíkovi koloniální armády, který hlídkoval přímo vedle turniketů. Vyňal z kapsy magnetickou kartu a přiložil ji ke snímači. Červená kontrolka se změnila na zelenou a podporučík elegantně vkráčel do budovy. Na hodinách visících v čele foyeru právě velká ručička padla na celou a malá se poslušně dorovnala na osmou hodinu. Důstojník zkušeným okem ohodnotil dav lidí stepující před výtahy a odhadl, že by musel dlouho čekat na volnou kabinu. Proto jeho pozornost upoutal nově zrekonstruovaný páter-noster v sousedství tří moderních výtahů. Ministerstvo si jeho zachování uhájilo i přes nekonečné útoky eurovertů, kteří tvrdili, že provozování páter-nosterů je hazardováním s lidskými životy. Naštěstí se však někde na nejvyšších místech našel někdo se zdravým selským rozumem a nekonečný výtah obhájil jakousi vědeckou studií, která prokazovala, že národy, které neumějí cestovat páter-nosterem, jsou zdegenerované a odsouzeny k zániku. Navrch ještě dodal, že nenaučila-li někoho maminka, že káva je po uvaření horká a potřebuje to mít napsané na hrnku, tomu nepomůže ani tisíc směrnic a nařízení. Podporučík vešel do kabinky a v sedmém patře pohodlně vystoupil. Pozorně se rozhlédl na obě strany. Pak se váhavým krokem vydal vpravo a velmi důkladně zkoumal štítky na dveřích. Bloudil po patře dobrých pět minut. Chodby se všelijak křížily a zase spojovaly bez jakékoli zjevné příčiny. Zřejmě se architektovi zdál původní projekt nějak nudný a nezáživný. Nebo navštívil Krétu a slyšel báji o Mínótaurovi. „709… 710…,“ bručel si pro sebe důstojník a nervózně si hladil vyboulenou kapsu. Došel až k posledním dveřím v rohu chodby. Zastavil se a zevrubně si prohlížel štítek na dveřích. Rozhlédl se kolem, jestli někdo nejde, a pak opatrně zkusil vzít za kliku. Arnošt prudce rozrazil dveře a vběhl do místnosti. Téměř okamžitě mu někdo podrazil nohy a za strašného rachotu se kácel k zemi. V potemnělé kanceláři neviděl přesně, kam padá. Tváří narazil na cosi tvrdého a chladného. Zažil takové menší dejá vu. Skoro jako ve sklepě v Zálesí. Rachot se utišil a Arnošt se mátožně sbíral ze země. Pak náhle vyskočil na obě nohy a očekával další útok. Ten ale nepřicházel. Z chodby do zšeřelého prostoru

101

pronikalo světlo, ale k uspokojivé orientaci nestačilo. Našmátral vypínač a místnost zalil bledý jas zářivek. Arnošt se zaraženě díval před sebe na místnost o půdorysu čtyřikrát čtyři metry, vycouval zpátky před dveře a kontroloval štítek na dveřích. „713, 713! Co se děje?!“ honilo se mu hlavou. Znovu se podíval dovnitř, ale na vybavení interiéru se nic nezměnilo. Nemohlo být pochyb. Místnost č. 713 na Ministerstvu kolonií sloužila jako sklad úklidového materiálu. Po stranách stály regály s všemožnými jary, cify, tekutými písky, sypkými tekutinami a jinými fantasmagorickými saponáty, štosy nových nepoužitých hadrů, rukavic, desinfekcí a bůhví s čím ještě. Na podlaze stály halabala seskupené kýbly a všelijak opřené smetáky a mopy. O pár z nich se Arnošt přerazil a pak upadl do skrumáže kýblů. Rozhlédl se kolem. Na druhém konci naproti dveřím vytušil okno se zataženými žaluziemi, proto tu bylo takové šero. Opatrně překročil kýble a vytáhl žaluzie nahoru. Hradčany. Přesně ten samý pohled spatřil před týdnem. Ale místnost se změnila. A změnily se i další věci. Arnošt si oprášil uniformu, sebral čepici, která mu při krkolomném pádu slétla z hlavy, a vyšel ven. Pozorně se díval na zeď vpravo od dveří. Kovová tabulka poměrně stručně ale vcelku vzletně označovala špeluňku jako „HOSPODÁŘSKÁ MÍSTNOST“. Arnošta však mnohem víc zaujaly dva nepatrné otvory ve zdi asi dva centimetry pod dolním okrajem tabulky. „Oddělení vnějších záležitostí, vnitřní odbor, vrchní tajný rada,“ cedil úsečně skrz zuby Arnošt a odříkával dlouhý název, který musel být na mnohem větší tabulce, než byla tahle. A po té větší tabulce tu zbyly dírky po vrutech či hřebíčcích. A někdo měl zájem zahladit stopy. Kruh podezření se uzavřel. Poslední kapka dopadla na hladinu a způsobila vlnobití v Arnoštově hlavě. Někdo měl zájem, aby se celá akce nepovedla. Potřebovali někoho zatáhnout do průseru, aby odvedli pozornost. Ne, tomu nemůže uvěřit! Proč? Ledaže by se předem počítalo, že Arnošta chytí, a on bude mluvit. A bude mluvit logicky jen to, co ví. Že byl na ministerstvu kolonií a že někdo z ministerstva mu dal takový úkol. Možná, říkal si Arnošt. Možná mám pravdu, ale kdo vlastně vidí do takových her? Komploty, intriky, skandály, fingované blamáže, akce, protiakce, brácha na mě, já na bráchu, ruka ruku myje, vrána k vráně sedá. Jediné, co z toho pak veřejnost vidí, je série podivných úmrtí v televizních novinách. Pár chlápků, který umřou při fénování ve vaně, přestože jsou úplně plešatý. Pár lidí, kteří se šli koupat v ocelových sudech. Potom ale nemůže spoléhat vůbec na nikoho. Nesmí kontaktovat kapitána D. a nesmí připustit, aby kapitán D. kontaktoval jeho. Alespoň ne dřív, než na to bude připraven. Pro jistotu ještě prošel celé patro a podrobně prostudoval informační tabuli v přízemí. O oddělení vnějších záležitostí, natož o jeho vnitřním odboru, tam ale nenašel sebemenší zmínku. Strážný u turniketů vyšší šarži opět uctivě zasalutoval. Arnošt vyšel ven před palác Ministerstva a chvíli usilovně rozvažoval. Pak vytáhl z náprsní kapsy dopisní obálku, vložil do ní magnetickou kartu a chvatně cosi načmáral na chlopeň obálky, kterou pak důkladně zalepil. Obrátil se na podpatku a namířil zpátky k turniketům. „Dobrý den, kolego,“ obrátil se familiérním tónem k praporčíkovi, „mohl bych tu někde nechat vzkaz pro slečnu Lukášovou?“

102

„Ale zajisté, předám jí to až půjde do práce. Chodí kolem deváté. Znám ji od vidění. Ale, promiňte mi, vás jsem tu, pane, zatím neviděl,“ začal si strážný Arnošta podezřívavě prohlížet. „Ani jste nemohl. Včera jsem přiletěl z Afriky s důležitým posláním. Předáte jí to tedy?“ chladně utnul zvědavého strážného podporučík. „Spolehněte se, pane!“ našponoval se praporčík a na rozloučenou mu předpisově zasalutoval. Generál Hruška by měl radost. Podporučík vyšel na ulici a za chvíli zmizel v mumraji velkoměsta. Praporčík jej chvíli sledoval a nakvašeně pro sebe utrousil: „Takovou pracovní dobu bych chtěl taky mít. A když už se tady tak naparuješ, ty nádhero, moh´ by sis líp vyčistit ten flek od kafe, co máš na blůze.“ Uspokojen tím, že důstojníka ve svých očích dostatečně ponížil, pak vyhlížel další obět svého pohrdavého pohledu. Věží zazněly dunivé tóny zvonů, které ohlašovaly osmou hodinu. Servírka vinárny Ve věži zrovna se zaujetím utěrkou cídila skleničku a koutkem oka pozorovala hosty u stolků. Nějaký čerstvě zamilovaný pár cukroval v setmělém koutu. U dalšího stolku vášnivě diskutovali dva ošuntělí dědci o tom, kde se nachází hrob Anežky České, přičemž se navzájem oslovovali „pane docente“. Od stolku od okna s výhledem na náměstí se právě zvedl host, který tu strávil bezmála celý dnešní den. Postupně tu posnídal, poobědval i posvačil, mezitím urazil asi pět kafí, půldruhého litru jablečného džusu a popsal několik účtenek, které si od ní vyprosil. Docela fešák, ohodnotila ho zkušeným decentním pohledem. Jenom nějakej zamlklej. Celej den koukal z okna a psal si. Takovej tajemnej. Na tác na pultu přistála útrata i s tučným spropitným. „To už nás opouštíte?“ podivila se tak lítostivě, že to znělo skoro upřímně. „Ano, bohužel. Mám dnes večer ještě autorské čtení. Ale děkuji za pohostinnost, určitě vám sem pošlu svou sbírku s věnováním,“ usmál se na ni muž. Teprve teď si všimla, že má kruhy pod očima. Asi toho za poslední dny moc nenaspal. „Kdo to byl?“ vykoukla zpoza závěsu kolegyně, která ji přišla vystřídat na noční směnu. Muž mezitím zmizel na schodišti a sestupoval pomalu ze zvonice dolů. Cestou minul další restauraci, pak nějaký butik a vyšel na ulici. „Ále ten známej´ básník,“ ledabyle s pocitem převahy znalosti věci odpověděla servírka a ještě se stále zasněně dívala směrem ke schodišti. „A jakej?“ optala se zvědavá kolegyně. „Nó ten, Ladislav Konopník,“ trochu znejistěla tázaná. „Tys´ vod něj něco četla?“ nepřestala kamarádka šťourat. „Né, ale chci. Seděl tu celej den, udělal prima útratu a napsal si spoustu veršů. Celej den koukal z vokna a furt si čmáral. Jednu účtenku mi dokonce věnoval, koukni,“ vytasila se s nepřehledně počmáraným lístkem triumfující servírka. Kolegyně namáhavě luštila čtyřverší na pozadí domečků, čtverečků, kytiček a dalších neurotických čáranic. „Žlutoplavně vzlínám po břečťanech tvých vlasů jako po stéblech zralého obilí. Cinkání zapadajících sluncí vnímají jen ptáci opilí.“ „No mně se to nějak nezdá, nebyl to nějakej´ úchyl?“ nedůvěřivě si prohlížela účtenku a vracela ji majitelce.

103

„´Seš taky úchyl,“ odsekla nakvašeně servírka a zálibně si cancour papíru prohlížela. „Náhodou, říkal, že tady máme supr´ výhled na celý náměstí. A že ho to při psaní konspiruje.“ „Spíš respiruje, nemyslíš?“ opravila ji kolegyně a vázala si kolem pasu zástěrku. „To je fuk, tady máš předávačku tržby, tak mi to podškrábni. Pospíchám do kina.“ „Co dávaj?“ „Matrix, šestku. Ale mně je to jedno. Hlavně že tam bude tma,“ usmála se spiklenecky a už sbíhala schody vedoucí po vnitřním obvodu zvonice zpola adaptované na zónu volného času, pokud tedy volný čas lidé tráví popíjením kávy a zkoušením oblečení v buticích. Mistr Konopník mezitím obezřetně přešel náměstí, na němž se lidé spěchající z práce mísili s pomalu bloumajícími turisty. Nikdo z kolemjdoucích si toho sice nevšiml, ale bylo zajímavé, že při bližším pohledu se mistr až nápadně podobal Arnoštovi. Rovněž bylo velmi zajímavé, že namísto veršů si básník celý den pečlivě zaznamenával pohyb lidí po náměstí a jeho nejbližším okolí. Žádný neobvyklý ruch ale za těch dlouhých deset hodin nezaregistroval. Nikde nesedělo pět pánů v osobním autě, nikde se nesmyslně dokola neprocházel chlapík a nepozoroval střechy, nikde poblíž nestála dodávka správy kanalizací, do níž by si údržbáři nosili kafe. Prostě vůkol byl, jak se mezi galérkou říká, čistý vzduch. Možná až příliš, pomyslel si Arnošt. Oblbnout tu slečnu za pultem nebyl problém. Básnické střevo Arnoštovi ještě sloužilo. Lidé se kdoví proč domnívají, že praví básníci netvoří své verše doma za stolem nýbrž různě po vinárnách na ubrousky a účtenky. Přitom se na ty umaštěný cajky většinou nedá vůbec psát. Ale vyzrát na agenty je mnohem těžší. Jestli to vůbec jde. Ne, nebylo tu nic podezřelého, ujistil se ještě jednou. A i kdyby. Musí to risknout. Najisto zamířil k vinárně lákající svým štítem naproti přes náměstí. Pomalu scházel po točitých schůdcích do vinného sklípku v gotickém sklepení. Maně se mu vybavily vzpomínky na dobu před patnácti lety, kdy sem chodil se svou - tenkrát budoucí nyní bývalou - ženou, a romantické večery u sklenky vína jim zpříjemňovala živá cimbálovka. Dnes však podzemním klenutím zněla reprodukovaná hudba. Pravda, také nějaké ty romanticky tklivé housle či snad celý orchestr. Arnošt přesto zklamaně protáhl obličej. Spatřil Evu, jak sedí u stolu v rohu. Tvář jí jen lehce osvětlovalo mihotavé světlo svíček. Vlastně je docela pěkná, napadlo v tu chvíli Arnošta, ale hned si uvědomil, že tu není kvůli milostnému dostaveníčku, nýbrž proto, že mu někdo usiluje o život. Anebo brzy bude. Hlavou mírně pokynul na pozdrav a pokusil se o úsměv. Ještě než stačil dosednout, Eva se zamračila a vyčítavě spustila. „Vy jste mi sebral magnetickou kartu!“ „Ale vrátil!“ okamžitě musel odvracet útok. „A k tomu jste ještě v neděli ukradl tomu poručíkovi uniformu!“ „Podporučíkovi,“ opravil Arnošt hodnost. „A nevrátil, to připouštím. Nevím totiž jak!“ hájil se s omluvným výrazem. „Slavnostní věšení vlajky po příletu se málem změnilo ve věšení toho nebohého poručíka. Je to trochu zmatkář, zdá se. Generál Hruška zuřil, všechno se zdrželo o půl hodiny. A poručík Švejk, ne ne Švec se jmenuje, má prý doživotní zákaz věšet vlajku.“

104

„To je opravdu neštěstí,“ utrousil ironicky Arnošt a odpustil si už další opravy šarže. „Zato vám je to úplně jedno! Máte štěstí, že jsem tu kartu začala shánět až ve chvíli, kdy mi dali u vrátnice tu obálku. Jinak bych to nahlásila.“ „Děkuji. Přestože mi asi úplně nedůvěřujete, zřejmě si pořád myslíte, že v něčem mluvím pravdu. Jinak byste na tuhle schůzku dorazila s tajnou policií.“ „A jak víte, že jsem to neudělala?“ „Napůl věřím, napůl vím,“ rozhodil rukama Arnošt a znovu zálibně spočinul na Evině tváři. Ve skutečnosti vlastně nevěděl vůbec nic, ale chtěl jí věřit. Snad si to může dovolit. Náhle se k jejich stolu přitočil podezřelý chlapík s rozcuchanými vlasy, naklonil se k nim a začal ve vzduchu teatrálně máchat rukama. V Arnoštovi okamžitě zareagovaly obranné mechanismy vyburcované za tu krátkou dobu strávenou v Africe. Shrábl svícen ze stolu a napřáhl se k úderu. Vtom mezi něj a nervózně vypadajícího muže vstoupil vrchní. „Promiňte pane, nezlobte se, vidím, že se vám vystoupení našeho barového dirigenta nelíbí. Ale není snad třeba sahat hned k násilí,“ klidnil vášně důstojně vypadající ofrakovaný pán. „Barového koho?“ otázala se Eva „Barového dirigenta,“ vysvětloval trpělivě vrchní, zatímco rozcuchaný pán za jeho zády stále mírně máchal rukama, asi aby neztratil rytmus. „Saxofonistu či houslistu ve vinárně má dnes kdekdo. Ale my si můžeme dovolit najmout přímo šéfa Komorního královského orchestru,“ nadul se hrdostí vrchní. „Navíc jak on by k tomu přišel? Všichni hráči z jeho tělesa si můžou přivydělat bokem a on nic?“ nasadil lítostivější tón. „Jistě, je to novinka. Hosté mají různé názory, ale zatím jsme se nesetkali s tak negativním ohlasem. Samozřejmě ale chápu. Takže pokud vás mistr obtěžuje, už se to nebude opakovat,“ omluvně se ukláněl vrchní. Zaznamenal objednávku na džbánek červeného a něco diskrétně pošeptal dirigentovi. Ten sjel Arnošta nevraživým pohledem a prchnul k jinému stolu. Přitom máchal rukama do rytmu symfonie linoucí se z MP přehrávače. Rozmrzelý pán mu po chvíli dal bankovku a mistr odešel vydirigovat si další odměnu. „Měla jste pravdu,“ začal bez úvodu Arnošt. „Žádné vnější oddělení ani vnitřní odbor nebo kýho šlaka prostě neexistuje. Kde byla minulé pondělí kancelář vrchního rady, tam je dnes místnost s kbelíkama.“ „Vy jste tam byl v pondělí před týdnem?“ podivila se Eva. „Jistě, říkal jsem to už na Valdštejnovi. Přivezli mě na ministerstvo, předložili mi nabídku, tedy jinými slovy mě dotlačili ji přijmout a vyslali mě do Afriky.“ „To je podivné,“ zadumala se Eva. „To bych řek´. Zatáhli mě do nějaké špinavé hry.“ „To je opravdu podivné. Všichni vedoucí odborů i oddělení byli totiž minulé pondělí na výjezdním zasedání ministerstva v Budějovicích,“ vzala Eva problém z úplně jiné strany. „No a?“ nechápal Arnošt. „Ministerstvo bylo z půlky prázdné. Dělali tam proto takové drobné údržbové práce, které je složité provádět za běžného provozu. Výměny oken, pokládání koberců. Všude panoval trochu zmatek, protože hořely dokončovací termíny. Přestěhovat kancelář tam a zase zpátky nebyl v takovém chaosu vůbec žádný problém. Ale žádný náš vedoucí se toho účastnit nemohl.“ „Takže?“ otázal se Arnošt naprosto zmatený Eviným klidem a schopností analyzovat situaci.

105

„Byl tam někdo cizí,“ zdvihla významně obočí. „Podle všeho šli najisto, to je jasné. A taky se očividně jedná o profesionální práci,“ odmlčela se. „Takže nějaké spiknutí?“ vyhekl Arnošt, který snad očekával, že mu Eva celý případ na místě osvětlí. „Jak to mám do prčic vědět?“ pokrčila rameny. „Já jsem nikoho neviděla, já jsem nikomu uniformu nekradla. Pokud ode mě chcete pomoc, tak nevím jestli jsem ta pravá. Ale rozhodně bych ráda celou tu neskutečnou historku slyšela od začátku,“ pobídla Arnošta. Beethoven odehrál první dvě symfonie. Arnošt domluvil a přihnul si ze sklenky červené víno. Po několika dnech se zase cítil klidný. Někomu se svěřil, není se svým tajemstvím sám. Eva mlčela. Přepadl ji podivný strach. Přesto se odhodlala promluvit. „Víte, abych pravdu řekla, celá ta záležitost se mi rozležela v hlavě už na lodi a dneska jsem si došla k nám do archivu. Mám tam známého spolužáka, takže jsem mohla prošmejdit i některé pozapomenuté regály. Část archivu týkající se našich koloniálních záležitostí nám totiž postoupilo ministerstvo zahraničí.“ „No a?“ „Bylo to docela zajímavé čtení. Pokud si dobře vzpomínám, na lodi jste se zmínil o starostovi ze Zálesí.“ „No jistě, to měl být jeden ze spiklenců.“ „Ten?“ zasmála se Eva. „Vždyť to je jeden z nejzarytějších funkcionářů RKS!“ „Čeho?“ zajíkl se Arnošt. „Roajalistické koloniální strany. Malá počtem členů, zato s významným vlivem u dvora. Jedna z hlavních opor koloniálního zřízení v Africe. Proto se mi nezdá, že by se zrovna pan starosta Bašta pachtoval se separatisty. Co by z toho měl?“ „Já nevím. Říkali mi, že už jeho pradědeček starostoval v Zálesí a silně se angažoval proti připojení osad k vlasti,“ vysvětloval poněkud bezradně Arnošt. „Hmmm, to je zvláštní. Já jsem se v archivu dočetla úplně něco jiného!“ kontrovala Eva. Nepronesla to však příliš vítězoslavným tónem. Na jejím spolustolovníkovi bylo vidět, že dnes už měl svou kvótu překvapivých zjištění vyčerpánu. Proto pokračovala téměř soucitným hlasem. „Znáte historii našich osad?“ „Tak trochu,“ hlesl bezbarvě Arnošt a vzpomněl si na šedé nenápadné desky. Kde jim byl konec? Asi shořely v toyotě. „Výborně. Takže pradědeček pana Bašty starostoval celých dvaadvacet let. Od roku 1918 až do své smrti ve čtyřicátém roce. A hned po skončení první světový poslal nadšenou zdravici československé vládě. Na podzim osmnáctého roku si všichni mysleli, že je republika přijme s otevřenou náručí. Objevily se přece všelijaké pološílené nápady, třeba vyjednat pro Československo úzký koridor až k Jadranu. Tak proč by se nemohly spojit osady se starou vlastí?! Jenže chyba lávky! Na následnou starostovu žádost vláda vůbec nereagovala. Ministerstvo zahraničí pak prý neoficiální cestou osadníkům řádně omlátilo o hlavu tu jejich slavnou mobilizaci na podporu německého císaře. Takové odrodilce a přátele prušáckého režimu republika nepotřebuje!“ Arnošt si vzpomněl na prohlídku města a na průvodcův výklad. V duchu si povzdechl, jak je těžké zavděčit se všem. „Starosta to sice nevzdal a pravidelně bombardoval ministerstvo zahraničí žádostmi, peticemi a suplikami, ale jediná odpověď přišla po dlouhých pěti letech. Našla jsem ji v těch zaprášených deskách. Stálo v ní doslova:

106

„Vážený pane starosto, po prozkoumání Vaší žádosti jsme dospěli k závěru, že žádný úřad Republiky československé nemá kompetenci připojení afrických osad povolit. Z našeho šetření ovšem vyplynulo, že nejméně šest úřadů již k takovému kroku vyslovilo své výhrady.“ To byla jediná reakce, které se Bašta starší dočkal. Krátce poté vyvrcholil nechvalně známý případ s československými osadníky na Tahiti, kteří za své celoživotní úspory odjeli do Oceánie. Teprve tam zjistili, že naletěli jakémusi Miloši Řivnáčovi, pochybnému podvodníčkovi a snílkovi, kterému tam ve skutečnosti nepatřil ani zlomek toho, co v dopisech krajanům nasliboval. Republika tak nadlouho úplně zanevřela na koloniální myšlenku. Arnošt si řádně zavdal červeného vína a pocítil, jak se mu teplo rozlévá do žil. Eva se mu zdála okouzlující, i když líčila historii úředních peripetií. „Vše se zlomilo až po Mnichovu. Možná chtěli vysídlence ze Sudet odstěhovat do Afriky. Ve vnitrozemí spali po sokolovnách a nebyla pro ně práce. Tak si možná řekli, že uzrál čas. Ministr Chvalkovský dokonce osobně poslal Baštovi dopis. Ministerstvo zahraničních věcí se bude připojením osad zabývat okamžitě po návratu z pracovní schůzky v Berlíně, kam odjíždí s prezidentem Háchou. Ale víte, kdy odeslal ten dopis?! Čtrnáctého března! A jak dopadla pracovní schůzka, víme všichni.“ „Háchovi zahráli na nádraží čestný pochod místo hymny a bylo vymalováno,“ rozpomněl se Arnošt na dobu studií na historii. „Přesně,“ přikývla Eva. „A na kolonie se zapomnělo nadobro.“ Arnošt učinil neurčitý posunek, který měl snad znamenat: A dál? „No a z toho plyne, že pradědeček pana Bašty nejenže nepatřil mezi odpůrce připojení, nýbrž ho naopak vytrvale podporoval.“ Eva zahlédla v Arnoštových očích dva velké otazníky. Chudák, pomyslela si. Jí samotné ale taky nebylo zrovna nelépe. „Takže informace, které vám dali na vnitřním odboru, záměrně zfalšovali. Omyl v tolika bodech naráz to je blbost,“ rekapitulovala Eva. „Když k tomu připočtete fakt, že žádné takové oddělení neexistuje…“ „Tak?“ nenalezl Arnošt odvahu nahlas dokončit řetězec úvah. Děsilo ho, že Eva dospěla ke stejnému závěru jako on ráno. „Tak, jestli jsem to teda pochopila správně, z neznámých důvodů si někdo dal hodně práce, aby to vypadalo, že ministerstvo rozjelo nějakou tajnou operaci. Ale zároveň se už na samém počátku postaral, aby celá operace zkrachovala. Ale proč?“ ukončila složité filozofování Eva. „Čekal jsem nějakou odpověď od vás,“ zasmušil se Arnošt. „Co si o tom myslíte?“ „Zdá se, že někdo chtěl vyvolat aféru. Prostě blamáž. Vy jste byl jen nastrčená figurka, kterou dopředu vybrali k obětování. Aspoň se mi to tak zdá.“ Náhle debata umlkla. Oba se na sebe kradmo dívali a v duchu se snažili vyrovnat se zjištěním, které společně učinili. Smrdělo to. Ze všech stran. Arnošt zadumaně zíral před sebe a před očima si přehrával celý předešlý týden. Tedy pokud si z toho šíleného tobogánu událostí šlo něco přesně pamatovat. Pořád mu něco nesouhlasilo. Vždyť se ho přece starosta snažil zbavit. Kdyby znal jeho pravou totožnost, nezavíral by ho přece do sklepa. Starosta si tedy opravdu myslel, že Arnošt je nějakým tajným spiklencem. Jenže, kdo mu to den předem zavolal, když celá ta báchorka o separatistech nebyla pravdivá? Pravda, cha. Arnošt si uvědomil, že už sám neví, co to je.

107

Ale proč vlastně Bašta tak vyváděl? Machinace s fondy ve prospěch Ligy byl přece taky blábol. Anebo ne? Takže, o čem měl vlastně Arnošt vědět? Co prasklo? Nekonečný seriál myšlenek přerušilo až spásonosné zakručení v břiše. Lehká svačina ve zvonici se už dávno v jeho útrobách proměnila v zasutou vzpomínku. Arnošt pocítil najednou úlevu, že může myslet na mnohem přízemnější věci. „Mám hlad,“ prohlásil Arnošt lakonicky, „mohu vás na něco pozvat?“ „Udělalo se mi nějak úzko. Zatím ne,“ zadumaně hlesla Eva. Arnošt učinil distingovaný náznak a vrchní se přitočil ke stolu. „Dal bych si ten steak s mladými fazolkami a americkým bramborem,“ vyslovil Arnošt svou objednávku. „Krvavý, střední nebo well-done?“ úslužně se optal vrchní. „Asi ten střední,“ opáčil Arnošt a promnul si kručící žaludek. „Brambory osmahnuté lehce, dozlatova nebo dohněda?“ pokračoval ve výslechu vrchní. „Dozlatova.“ „A fazolky, osmahnuté na bylinkovém másle nebo podušené?“ „Podušené,“ hlesl Arnošt a pomyslel si, že by nejradši podusil tohohle trotla. „A dáte si zeleninový salát jako předkrm?“ nedal si pokoj vlezle ochotný číšník. „Hmm, třeba,“ vybral si Arnošt rovnou nabízený druh, aby mu snad ten kašpar nezačal odříkávat, kolik mají druhů salátů. „Ano, tak tedy zeleninový salát,“ odškrtl si s mírnou poklonkou garson, ale místo, aby promptně zmizel do kuchyně, kontroval dalším dotazem. „A co byste si přál do salátu?“ „Zeleninu, bezpochyby zeleninu,“ odsekl už nakvašeně Arnošt. Tenhle zlozvyk vyslýchat donekonečna hosta, aby mu uvařili pokrm přímo „na míru“, sem zatáhly americké řetězce luxusních, či lépe řečeno snobštějších, restaurací, jako byly třeba ty ze sítě „Zaplaťpámbu, že je pátek“ (T.G.I.F´s) anebo konkurenční „Do hajzlu už je úterý“ (D.I.A.T´s). Přitom devadesát procent lidí chodí do restaurací se najíst a ne se vykecávat s personálem a radit mu, jak má co uvařit. „Zeleninu zajisté, ale jakou?“ nenechala se odbýt dotěrná protistrana. „Rajčata okurky, papriky, olivy, salát…,“ začal odříkávat snad celý zahrádkářský lexikon. „To bude bohatě stačit!“ utnul příval zeleniny hladový Arnošt. „Dobrá. A jaký dresink?“ bezelstně se optal vrchní. „Bože, to je snad vaše věc!“ vybuchl už nedočkavý host. „Vařit už to budete doufám sami!“ Vrchní se konečně odpoklonkoval a odkvačil do kuchyně. Eva se pobaveně smála. Tenhle chlapík ji začínal opravdu zajímat. Náhle si však uvědomila, kvůli čemu tu sedí. „Víte,“ začal znovu Arnošt, „čím dál víc je mi jasné, že můj útěk, včetně setkání s vámi,“ věnoval Evě významný pohled, „byla souhra těžko uvěřitelných náhod. Prostě štěstí v neštěstí. Zřejmě jsem neměl vyváznout se zdravou kůží. Jenže stejně se mi celá ta vaše teorie nějak nezdá. Starosta určitě v něčem jede. Když se nad tím zamyslím, kdoví za koho mě vlastně považoval…,“ kroutil hlavou Arnošt a dál týral mozek. „Takže,“ pokračoval poněkud unaveně, „já vlastně ani nevím, kdo po mně jde. Nemůžu se cítit bezpečný před nikým. Skoro před nikým,“ opravil se. „Máte pravdu, hrozí vám nebezpečí. Musíte se ukrýt.“ „Ukrýt?“ zdvihl obočí Arnošt. „Ale vždyť nevím před kým! Leda byste mě zazdila u sebe doma a škvírou mi podávala jídlo,“ ironicky komentoval své vyhlídky. „Tak co chcete dělat?“

108

109

110

„Musím zjistit, kdo za tím stojí,“ chladně odtušil Arnošt. V jeho hlase zaznělo odhodlání a skoro až fanfarónská nadutost. Uvnitř se cítil takhle maličký, ale pocit, že něco udělá pro svou záchranu mu najednou přišel lepší než útrpné čekání na to, kdo ho kdy majzne přes hlavu. „A proboha, jak to chcete zjistit? Copak s tím máte nějaké zkušenosti jako pokladník?“ rozhazovala Eva divoce rukama. „Ne nemám. Ale už jsem o tom přemýšlel. Oni prostě ani nepočítají s tím, že by je mohl přemoct amatér. Oni mají vlastní metody boje. Já nemám zatím žádné, ale jak jsem se zatím přesvědčil, každý plán má slabý bod a v každé situaci lze najít východisko. Jinak bych tu neseděl.“ „A není to spíš jasná sebevražda? Proč jste se vůbec vracel? Proč prostě neutečete někam do džungle, když vám hrozí takové nebezpečí?“ „Zbývá mi posledních pár tisíc v hotovosti. A nemíním prostě strávit zbytek života v nějaký podělaný chýši v rovníkový Africe a živit se sklizní cukrový třtiny. Mám tu v Praze byt a musim v něm zalejt kytky,“ korunoval své argumenty Arnošt. „Ale vždyť jste říkal, že o nich nic nevíte! Jak je potom chcete najít?“ „Skoro nic. Skoro nic o nich nevím. Ale zato jsem si mnohé domyslel. Za prvé, policii do toho tahat nemůžu. Nemám jistotu, že nejsou spřáhnutý anebo že mě nezabásnou za všechno, co jsem dosud proved´. A že je toho požehnaně. Falešný papíry, pokus o rozvracení koloniálního zřízení, ilegální přechod hranic, vniknutí do střeženého objektu, krádež uniformy. Což o to, rok dva bych si klidně odseděl, ale klíčí ve mně zlý tušení, že bych se jednoho dne ve vězení probudil a zjistil, že už nežiju. Nikdo mi nezaručí, že jejich prsty nedosáhnou až za vězeňské zdi. A kdo bude zkoumat smrt vězně?“ „Ale co tedy…?“ vyhrkla Eva. „Za druhé, každý má svou slabinu. Musíme doufat, že se chytnou na vějičku, kterou jim naservírujeme. Protože, a to za třetí, něco přeci jen vím. Pojď, ehmm, pojďte blíž,“ pokynul prstem a Eva se naklonila, aby jí mohl cosi pošeptat do ucha. „Co to je za blbost?“ podivila se. „Jaká blbost?“ dotčeně se ohradil Arnošt. „Za tu krátkou dobu jsem stačil pochopit jedinou věc. Špion je prostě člověk jako každý jiný. Dokonce takový musí být, jinak by neprošel prověrkama bezpečnosti. Chodí ráno pro mlíko a loupáky, venčí psa, chodí do hospody a pěstuje svoje koníčky. Kdyby to nedělal, měl by pověst samotářského podivína. A to je ten nejhorší předpoklad pro tuhle obskurní profese.“ „Co když to nevyjde?“ starala se Eva. „Nemůže se stát nic horšího, než že to nevyjde. Je to rozhodně lepší, než kdybych šel k sobě do bytu. Já potřebuju mluvit s těma, co tahají v téhle hře za nitky, ne s jejich pohůnky, co mi dozajista ve dne v noci hlídají kvartýr. Pozvu si je na vlastní hřiště. Tam zkusím využít své dočasné převahy,“ v klidu rozprávěl Arnošt. Sám sebe překvapil, jak rychle si osvojil tajemný a nesrozumitelný žargon rozvědčíků, shodou okolností používaný též politiky před volbami a sportovními trenéry před zápasem. „Sám na to ale nestačím. Nemám nikoho, komu můžu věřit. Potřebuji vaši pomoc,“ ztlumil hlas Arnošt. „Moji pomoc?“ zalekla se oslovená. „Nemůžu se přece jen tak namočit do nějakýho zamotanýho komplotu! Pracuju ve státní správě a musím splácet hypotéku na byt. Zadlužila jsem i svoje vnuky, takže musím nějaký stihnout udělat,“ glosovala své osobní poměry. „Nebojte, nikdo se nedozví, že mi pomáháte. Navíc nepůjde o nic nebezpečného. Potřebuju jen svědka a – a jistotu, že je někdo poblíž,“ podíval se do jejích hnědých očí. Opět se odmlčeli.

111

Vrchní diskrétně zakašlal a za Arnoštovými zády zavoněl dlouho očekávaný steak. „Hmm, voní to pěkně,“ sledovala Eva mlsně talíř přistávající na stole. „Mohla bych si taky objednat?“ „Jistě,“ přikývl vrchní a už se natahoval pro jídelní lístek. „Já chci úplně to samý!“ vykřikla Eva téměř zděšením při představě, že bude muset vyjmenovat ingredience v pokrmu do posledního zrnka soli. Vrchní s poklonou odešel. Eva jen těžko přemáhala smích. Kradmo se lišáckým pohledem podívala na Arnošta. Ten se nechal okamžitě strhnout a málem mu zaskočil doušek vína, který zrovna válel po patře. Gotickým sklepením zazněl dvojhlasný smích. Poťouchlý, osvobozující smích.

112

KAPITOLA TŘINÁCTÁ Aneb co vše spatřili občané procházející se po Letné

Pátek, 15. května Máj se překonával v počtu slunečných dní. Páteční odpoledne vytáhlo spoustu obyvatel hlavního královského města, pobledlých od věčné záře počítačových monitorů, na procházku do letenských sadů. Někteří se proháněli po spleti asfaltových chodníčků na in line bruslích a in line skatech. Na lavičce na sluníčku posedávaly mladé páry. Lavičky ve stínu naopak zely prázdnotou. Až na jednu, na níž seděl muž ve slunečních brýlích, světlém jarním kabátu a s rozevřenými novinami. Opodál na travnatém plácku hrálo asi deset kluků fotbal a urputně se snažili prohnat míč provizorními brankami utvořenými z nakupených svršků. Zpoza křoví, které clonilo výhled do zatáčky chodníku, se vynořil další muž ve světlém jarním plášti a v brýlích s tenkými kostěnými obroučkami. Muž na lavičce přestal číst noviny a se zájmem si příchozího prohlížel. Když se nově příchozí přiblížil asi na pět metrů, vztyčil se sedící čtenář a vykročil naproti němu se vstřícným gestem. „Promiňte, vy jste na internetu nabízel ten vzácný tisk?“ optal se muž v kostěných brýlích. „Ano jistě, to jsem byl já,“ odvětil hlubokým hlasem o hlavu vyšší muž. Kapitán D. nervózně listoval časopisem, který si koupil ráno v trafice. Neměl ale na čtení příliš náladu. Akce, která zkrachovala už před týdnem, mu stále ležela v žaludku. Ještě, že klíčový svědek uhořel v té dodávce. O starost míň se zametáním stop, pomyslel si a otevřel časopis na vnitřní dvoustraně. Málem přitom spadnul ze židle. Exkluzivní reportáž informovala o recepci před odletem vzducholodi Valdštejn. Na jednom snímku z celé té pompézní show stál jakýsi mág či iluzionista a držel kolem ramen… to snad… držel kolem ramen… toho chlapa! Byl to on! Kapitán vyletěl z kanceláře a běžel chodbou do centrály. Hned u dveří jej zastavila sekretářka s nějakým papírem. „Co to je?!!“ vykřikl na ní D. „Já, já nevím,“ začala koktat sekretářka. „Přišel kódovaný mail ze Schuckmannsburgu. Prý, prý se nepotvrdila shoda mezi vzorky DNA subjektu A.G. a vzorky odebranými na místě havárie poblíž obce Zálesí. Vzorky jsou buď silně kontaminovány anebo spíše…,“ předčítala z vytištěného mailu. „Spíš co?!“ naléhal D. „Spíš jsou od různých osob. Moc tomu nerozumím. Nevím, o co přesně jde,“ odvracela preventivně hněv od své osoby za nepodařenou akci. „Od různých osob, od různých osob! Do prdele, jasně, že od různých osob!“ řval jako smyslů zbavený kapitán. „Dvě hodiny potom, co měl uhořet v pickupu, se v klidu promenáduje po jevišti!!! Účinkuje na galavečeru u příležitosti letu Valdštejna!!!“ zlostně praštil časopisem o stůl a ukazoval na fotografii. Sekretářka neříkala nic, jen s obavami očekávala další výbuch. Ten se ale nedostavil. „Zavolejte mi doktora U.!“ přikázal kapitán poměrně stroze. „Ehm, obávám se, že odešel,“ zarazila se sekretářka. „Kam odešel?!“ podivil se kapitán.

113

Oba muži si podali ruce. „Doufám, že vám nevadí, že se setkáváme tady,“ začal konverzaci mladší a vyšší muž ve slunečních brýlích s tmavou bradkou. „To víte, nerad lidi vodím přímo do bytu. Mohli by si mě otypovat a pak vykrást.“ „Ano, dnes není radno věřit nikomu. Zvláště máte-li doma takové skvosty. Chápu, pane kolego,“ pokyvoval hlavou starší oplešatělý muž. Náhle se však zarazil uprostřed věty. „Vidím, že si mě prohlížíte. Jako byste mě znal, že?“ změnil tón hlasu mladší muž. Starší muž znejistěl a neurčitě se zašklebil. Zřejmě se jednalo o pokus o úsměv. „Taky že mě znáte,“ pokračoval mladší a strhnul si z tváře nalepené vousy, sundal si brýle a paruku a napřímil se. „Co co co tu děláte. Vždyť jste jste…,“ mektal překvapeně muž. „Vždyť jste co? Shořel v té dodávce?“ dodal za něj Arnošt. „Ne, pane doktore U., nebo jak se vlastně jmenujete. Ale měl jsem namále.“ „Říkal něco jako, že už dlouho shání nějakou starou knížku nebo co. Vrátí se ale na polední týmovou poradu,“ lovila v paměti sekretářka. „Starou knížku?!“ houkl kapitán. „Ano,“ přitakala, „prý už to shání přes půl roku a teprve včera mu vyhledávač našel inzerát na webu, aspoň to tak říkal.“ „Půl roku… a teprve včera. Náš subjekt neuhořel, ale naopak se má čile k světu ještě dvě hodiny po havárii,“ mumlal si napůl pro sebe kapitán. Jeho letité zkušenosti v něm vypěstovaly permanentní profesionální podezřívavost, která ho vedla ke kombinování zdánlivě nesouvisejících faktů a nalézání možných souvislostí. V devadesáti devíti procentech případů se mýlil, ale to jedno procento mu umožňovalo přežít. „Zavolejte mu okamžitě na mobil. Ať na tu schůzku přijde později a vezme si dva tři chlapy jako zajištění,“ rozkázal operátorovi u nejbližšího pultu. Arnošt stál naproti doktoru U. jako šelma, čekající na sebemenší pohyb své oběti. Oběť se ovšem nejdříve samým překvapením nehýbala. Pak se doktor nervózně ohlédl, jako by hledal pomoc u kolemjdoucích. V blízkém okolí se ovšem nepohyboval vůbec nikdo. „To bych nezkoušel, pane doktore,“ zareagoval Arnošt. „Podívejte na mou kapsu u kabátu.“ V pravé kapse se rýsovala vyboulenina podezřelého tvaru, připomínající banán ráže 7,65. „Věřte mi, milý doktore, že díky vašim špinavým plánům dost ztrácím nervy a nebudu váhat prostřelit si kapsu, bude-li to nutné. Takže žádné trhavé pohyby, prosím,“ říkal ledově klidně Arnošt, zatímco doktor se zatím nezmohl ani na slovo. Teprve teď nasucho polkl a s nejistotou v hlase ze sebe vyloudil stručnou větu. „Co ode mě vlastně chcete?“ zaskřípal staženým hrdlem. „Nic moc. Chci jen, abyste mi řekl, o co jde, a abyste mě vynechali z vašich plánů. Nemíním posloužit jako obětovaná figurka na vaší šachovnici. To mi stačí. Klidně pak budu dál žít ve sladké nevědomosti.“ „Ano, chápu. Mohu vám přislíbit, že se pokusíme…“ „Pokusíte? Přislíbit?“ okřikl jej Arnošt a zahrozil boulí v pravé kapse. „Milej pane, teď už mám na krku takovou řádku deliktů se zákonem, že potřebuju přinejmenším vědět, komu všemu se mám vyhnout. Od policie asi nejste, to byste mi mohli zařídit beztrestnost,“ hádal Arnošt a pozorně sledoval, jestli se doktor

114

neprozradí grimasou v obličeji. Ale jeho tvář každou chvílí stále více tuhla a vracela se k původní mimice profesionálního hráče pokeru. „Pochopte, že já vám nemohu říct, kdo jsme. Vy byste správně neměl ani vědět, že vůbec jsme,“ vyhýbal se odpovědi. „Taková odpověď mě ovšem nemůže uspokojit,“ zakroutil hlavou Arnošt a z levé kapsy vytáhl malou stříbrnou krabičku, v níž v příští chvíli doktor rozpoznal digitální fotoaparát. Než stačil doktor jakkoli zareagovat, Arnošt několikrát zmáčkl spoušť. „Co to děláte?“ vyděšeně vyjekl doktor. „Nic. Jen si vás zvěčňuji na památku. Jak jsem pochopil, vy si hodně zakládáte na svém utajení, že? Jakže se vlastně opravdu jmenujete, pane U.? Nepochybuji, že za kolegy máte celou abecedu,“ ironicky utrousil Arnošt. Doktor se tvářil dosti kysele a Arnošta při pohledu na jeho zaražený ksicht ovládl vítězný pocit. Ten u něj probudil neovladatelnou chuť pochlubit se ubohému doktorovi s tím, jak se mu podařilo na něj vyzrát. „Asi se divíte, jaktože jsem vaše úzkostlivě utajované inkognito odhalil a našel si vás, nemám pravdu?“ Arnošt ani nečekal na doktorovu odpověď a ironickým tónem pokračoval dál. „Jenže vzpomeňte si, kontaktoval jste vy mě, ne já vás. Doplatil jste na to, že se pokoušíte žít normální život. Možná máte opravdu rád staré knihy, dost možná je to ale jen součást kamufláže. Klidně jste mohl sbírat známky nebo balený cukr. Klidně jsem mohl v tom baráku najít jiný detail. Vždyť ani nevím, jestli patří zrovna vám. Ale stačí jen umět najít určitý detail. Vodítko, které mě dokázalo dovést o krok dál, klidně k někomu dalšímu.“ Doktor se znenadání pokusil vstrčit ruku do levé kapsy u kabátu, ale Arnošt mu rázným pohybem ruky naznačil, aby se o nic nepokoušel. „Víte, už za studií jsem u sebe vysledoval takovou zvláštní vlastnost. Mnohdy jsem proseděl celé hodiny nad skripty a nezapamatoval si cokoli důležitého. Jakmile se ale v textu objevila skutečně neuvěřitelná blbina, blesklo mi vždycky hlavou: „Takovouhle kravinu si přece nemůžu pamatovat!“ A rup ho, už se mi to nesmazatelně vrylo do hlavy,“ usmíval se Arnošt. „A tak mi v hlavě utkvěl i název tý vaší středověký slátaniny, přestože bych si s mojí chatrnou francouzštinou dneska troufnul maximálně objednat hot dog.“ „Nebere to,“ ohlásil operátor kapitánovi. „Copak je hluchej?“ rozčílil se D. „Možná to zvednout nechce, možná nemůže anebo má jen vypnuté zvonění,“ snažil se najít vysvětlení operátor. Kapitán vztekle máchl rukou, čímž chtěl naznačit, že tohle ví taky. „Lokalizujte ho,“ rozkázal. „Zkusíme to,“ přikývl operátor. „Ale chvilku to potrvá.“ Na obrazovce počítače se několik sekund nic nedělo, pak se na ní náhle rozzářilo několik řádků s údaji. Operátor klepl na klávesnici a údaje převedl na mapu. Ani ne za minutu se na ní ukázal blikající křížek, který ukazoval pozici hledaného s přesností sto metrů. „Letenská pláň, někde na jihovýchodním okraji,“ nakoukl operátorovi přes rameno kapitán. „Vyšlete tam náš tým. Za jak dlouho tam můžou být?“ „Maximálně deset minut,“ přikývl operátor. „Ať najdou doktora U.! Je pravděpodobné, že se v jeho blízkosti pohybuje podezřelý muž. Sedmatřicet let, vysoká štíhlá postava, krátké tmavé vlasy. Snímek podezřelého Ladislava Bartáka pošlete veliteli jednotky alfa. Vystupuje též pod jménem Arnošt Grešle a jedná se o značně nebezpečného diverzanta. Ať chlapci pálí bez varování, bude-li se chovat podezřele. Může být totiž ozbrojen!“

115

„Dejte mi ten foťák!“ udělal doktor krok směrem k Arnoštovi. „Nebo co?“ dokončil za něj větu Arnošt a opět pohrozil vyboulenou kapsou. „Uvědomte si, že jsem v koutě a jsem schopen všeho. Buď mi řeknete, pro koho děláte, kdo jste a o co vám vlastně jde, anebo vaši fotku zveřejním jako celostránkový inzerát v novinách s příslušným popiskem. Jsem zvědav, co s vámi vaši kolegové udělají.“ „To, to nesmíte!“ zrudl U. „Ne? Tak mi řekněte, co chci, a neudělám to!“ „To nemůžu, zabili by mě.“ „Neprozradím, od koho jsem se vše dozvěděl, slovo gentlemana na to. Pokud ale vyjde vaše podobenka v novinách, vaše inkognito praskne a stanete se nepohodlným pro celou síť. A jednoho dne prostě přijde nějaká ošklivá nešťastná náhoda. Třeba si zapomenete přišroubovat kolo u auta anebo se utrhnou staré tažné kabely ve výtahu.“ „Vy vůbec netušíte, s kým si zahráváte. Myslíte, že by si vás nenašli a nevymlátili z vás moje jméno?“ vytáčel se U. z odpovědi. Tón jeho hlasu se ale stal mnohem pevnější než v první chvíli. „Rozhodně se mi zdá lepší zahrávat si s vámi, než abyste si zahrávali vy se mnou,“ pokrčil rameny Arnošt. „A rozvažujte rychle, mám ve foťáku připravenou ememesku s textem inzerátu a stačí jen dát příkaz k úhradě. Do večera jste vyřízenej,“ hrozil Arnošt, ale zdálo se, že jeho slova nemají na doktora takový účinek jako prve. „Dobrá, pokusím se naznačit. Snad pochopíte přesně tolik, abyste přežil. Dozvíte-li se příliš mnoho, nemůžete počítat s dlouhým životem. Já osobně bych vás nechal běžet. Když totiž tohle budete někde vyprávět, nikdo vám neuvěří. Mnohem spíš vás zavřou do blázince. Ale vaše přežití stejně nezávisí jenom na mně,“ sýčkoval doktor. „Omáčky už bylo dost,“ houkl netrpělivě Arnošt na doktora a uvědomil si, že celá akce se nepříjemně protahuje. Veřejné prostranství mu nejdříve připadalo mnohem bezpečnější, ale stále více shledával, že dlouhé rozprávky skutečně není radno konat takhle na ráně. Měl ho radši nalákat někam do bytu. Ale do jakého? Do svého těžko. Za doktorem náhle zaskřípěly brzdy. Asi dva metry za jeho zády zastavil bílý ford. Doktor se instinktivně ohlédl. Arnošt se zamračil a boule v kapse opět dostala konkrétnější kontury. Z vozu vystoupila mladá žena se světlými vlasy a slunečními brýlemi. Arnošt na ni nervózně pohlédl. Žena pokynula hlavou směrem k volnému prostranství před letenským stadionem. Po pláni se k Arnoštovi velkou rychlostí blížily dva sanitní vozy. Jejich žlutooranžové pruhování svítilo na dálku i přes mračna prachu, která se kolem nich zvedala. Vozy jely se zapnutými majáky, ale nehoukaly. Arnošt zachytil v doktorových očích zlomyslné zablýsknutí. „Vy jste mě prásknul!“ zařval na něj. „Nikoli, pane Grešle. Ale berte to jen jako malou ukázku naší akceschopnosti,“ usmál se doktor. „Stůjte na místě!“ pohrozil doktorovi Arnošt a přeběhl k autu. „Sedni si dozadu!“ přikázal ženě a sám se chystal usednout za volant malého rodinného vozítka, jakých se po ulicích proháněly tisíce. Doktor pobaveně sledoval blížící se sanitní vozy, které teď od nich dělilo snad jen sto padesát metrů. „Být vámi, tak bych neujížděl. Uděláte si to ještě horší. Rozstřílejí vás na hadry,“ radil tónem moudrého otce.

116

Arnošt už ale na nic nečekal. Rychle skočil za volant a kola zakvílela na suchém asfaltu. Doktor uskočil a se zájmem dostihového bookmakera sledoval závody sanitek a bílého hatchbacku. Ford ujížděl po úzkém chodníku a v poslední chvíli se jen o vlásek minul s nějakým bruslařem, který si kůži uchránil pádem na trávník. Arnošt držel nohu na plynu a přemýšlel, na které křižovatce by se dalo odbočit, aby se sanitkám vyhnul. Najednou prudce sešlápl brzdy. Asi padesát metrů před sebou spatřil další dodávku. Bez nápisu, bez majáku, pouze s bílým nátěrem. Mířila po chodníku rovnou proti jejich autu. Arnošt bez dlouhého rozmýšlení stočil volant doleva a vjel doprostřed rozehraného fotbalového zápasu. Rozehnal vyděšené hráče po ploše a zamířil na jih. Mezitím překotně rozmýšlel, co bude dělat, až se dostane na okraj pláně. Z boku se blížil další vůz, tmavý sedan volvo s černými skly. Dostali ho do pasti. Nejpřehlednější plocha v Praze, kterou si Arnošt vybral pro spoustu únikových možností, se náhle změnila ve stahující se leč. Ze všech stran kromě jižní se k bílému fordu zběsilou rychlostí přibližovala auta. O úmyslech jejich osádek sice Arnošt nic nevěděl, ale raději si je nechtěl ani domýšlet. Smykem zastavil u okraje schodů vedoucích dolů až na nábřeží u mostu Rainera Maria Rilkeho. Při nedělní procházce by možná oba pasažéři v bílém fordu ocenili nádherný výhled na vltavské údolí, teď ale měli celkem jiné starosti. Tmavé volvo přibrzdilo opodál a vyskákali z něj dva muži v černých kombinézách. Další vyskakovali z dodávky a dalo se předpokládat, že početné komando se vysype i z blikajících sanitek v povzdálí. Zakuklenci přibíhali stále blíž, někteří zaklekávali za lampy pouličního osvětlení. Nebylo přesně vidět, co si vytahují zpoza opasků, ale průměrně inteligentní pronásledovaný jedinec by se vcelku lehce dovtípil, že muži nehledají pastelky, aby zachytili krásné panorama na akvarelu. Arnošt se obrátil na Evu. V její tváři se zračilo napětí. S otázkou v očích opětovala jeho pohled. Arnošt pochopil, že teď se musí rozhodnout sám. „Drž se!“ křiknul na ni. Zapřel ruce o volant, dupnul na plyn a vyrazil ke schodům. U okraje mírně přibrzdil, pak ale znovu naplno sešlápl plynový pedál. Ford se plavmo přenesl přes hranu schodiště a začal drkotat dolů směrem k nábřeží. Zakuklenci se na sebe překvapeně podívali. Tři z nich hbitě naskočili do volva, ostatní jistili situaci zpoza křoví, lamp a laviček. Volvo najelo na okraj schodů a ozvala se plechově dunivá rána. Zatímco krátký malý ford hranu o vlásek překonal, dlouhá limuzína na ní beznadějně uvízla. Zatarasila však cestu i dalším. Přední kola se bezmocně protáčela ve vzduchu. Arnošt si připadal jak na vykolejené horské dráze. Hned na druhém schodu se ozvala odkudsi zepředu tupá rána a stranou odlétl kus spoileru. Drkotavou jízdu jen občas přerušovala krátká odpočívadla. Nájezd na ně si ovšem vyžádal ještě několik částí přední masky. „To jsou pitomci,“ uchichtla se Eva, když se odvážila ohlédnout zadním oknem ven. „Uvízli hned na kraji! To jsi schválně vybíral takhle šikovně malý auto?“ zajímala se. Arnošt se soustředěně díval před sebe a neodpovídal. Dokodrcal až na dolní okraj schodiště. Vjel na Martinicovo nábřeží a ostrým manévrem se vyhnul srážce s divoce zvonící tramvají. Přišpendlil plynový pedál k podlaze a podél Vltavy ujížděl směrem na východ. „Ne,“ utrousil až po notné době. „Na větší mi nezbyly prachy.“

117

Eva seděla za volantem svého červeného seatu. Tohle vozítko mělo snad ještě menší rozměry než ford, který před chviličkou zaparkovali v postranní holešovické ulici. Seátek se nenápadně šinul poklidnou rychlostí vzhůru po čtyřproudé silnici vedoucí od Vltavy na sever. Ukázněně se držel stále ve stejném pruhu, přestože řidič před nimi - buď nechtěl anebo nemohl - vyjet kopec rychleji než šedesátkou. Přitom tu byla odjakživa povolená sedmdesátka. Eva si už před nástupem sundala paruku, brýle i lehký plášť. Arnošt si taky odložil, jen svou podobu nemohl účinně zakrýt a proto se ji nepokoušel zakrývat vůbec. Snažil se prostě nijak nevybočovat z anonymního zástupu miliónů obyčejných tváří. Vycházel z jednoduché úvahy, že policie anebo kdo mu to vlastně jde po krku, dostane za úkol všímat si podezřelých individuí. A v různých převlecích, falešných vousech a parukách by si připadal tak nepřirozeně, že by na sebe jen upoutal pozornost. Dlouho nikdo nepromluvil. Mlčky projížděli výpadovkou pryč z města. Zrovna míjeli křižovatku ulice Smíření a odbočky z Kirchmayerovy třídy. Na rohu zrovna tři dělníci opravovali okolí malého pomníčku, neboť se kvapem blížilo výročí a věnce měly být položeny už na nově vydlážděný chodník. Pomník tu nestál dlouho, sotva pár let, a byl odhalen „na památku jedné smutné stránky z knihy historie nenávisti a násilí.“ Čin, který se tu před mnoha desetiletími odehrál, sloužil jako pádný důkaz časem prověřené pravdy. Totiž, že krveprolití plodí jen a jen další krveprolití. Ve snaze smířit obě strany a udělat tak konečně tlustou čáru za minulostí, tu každoročně královská garda kladla věnce k pomníčku jistého vysoce postaveného správního úředníka, milujícího otce svých třech dětí, který byl úkladně zavražděn ze zálohy při cestě do úřadu, takže neměl ani možnost potěšit se pohledem na své čtvrté, dosud nenarozené, dítko. Pamětní desku, kterou před mnoha desetiletími odhalili jeho vrahům blízko Karlova náměstí, sice nikdo nedal přímo strhnout, nicméně dlouhá léta už k ní nebyly oficiálně kladeny žádné kytice. Královská kancelář se tak elegantně vypořádala s existencí dvou vzájemně si odporujících pomníků. Protože se její společník zatím nesnažil navázat konverzaci, nechala jej Eva zatím přemýšlet a pozorovala provoz na silnici. Nejbližší okolí výpadovky lemoval nepřehledný les billboardů, digiboardů i videoboardů, inzerujících všechno myslitelné. Arnošt si se zájmem prohlédl ostrou zatáčku vedoucí nahoru do Kobylis a pak konečně promluvil. Mluvil váhavě, jakoby jeho hlas ztěžkl pod dojmem nedávného neúspěchu. „Zklamal jsem. Vzal jsem si větší sousto, než jsem si dovedl představit. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem do toho zatáhnul tebe. Co když nás chytí v tvém autě, co když nás někdo viděl přestupovat z fordu?“ vypočítával zničeně myšlenky, které ho trápily. Eva neodpověděla. Jenom zavadila o páčku blinkru a konečně předjela toho hlemýždě před sebou. Arnošt tedy pokračoval: „Hrozně mě štve, že nás viděla zbytečná spousta lidí. Někdo nás určitě pozná… všude tam byli samí čumilové… a… a… “ Eva sebou najednou škubla a otočila se na Arnošta. Na tváři se jí rozehrál podivný výraz, který mohl znamenat úsměv, podezření anebo předznamenávat nějaký podraz. „Počkej, mohl bys mi to ještě jednou zopakovat?“

118

O necelou hodinu poté si kapitán D. zapaloval ten den již desátou cigaretu. Před ním se na židli potil velitel letenské akce. Právě podal hlášení o jejím neúspěchu. V rohu místnosti seděl i doktor U., kterému taky nebylo zrovna do smíchu. „Cože? Uniknul?“ řval hystericky kapitán. Na to se nedalo dělat nic jiného než kývnout. „Autem?“ ptal se kapitán jakoby přeslechl celé předchozí hlášení. Spíše mu ale nechtěl uvěřit. Komando profesionálů přečůrá takový nýmand. „Kde ho vzal?“ „V půjčovně, na svý pravý jméno,“ hlesl velitel. „A jaktože jste to nezjistili předtím?!“ rozčiloval se kapitán. „Nebyl čas,“ ospravedlňoval se velitel, „příkaz byl vydán v 15.53. V 16.07 jsme obklíčili celou letenskou pláň…“ „Celou těžko, když vám ujel po schodech!“ řval nepříčetně D. „A-ano, tedy celou kromě jižní strany,“ opravil se velitel. „Ale údaje jste poslal až současně s rozkazem o akci. Za čtrnáct minut se toho opravdu nedá příliš stihnout. Teď už hoši zjistili, že v půjčovně platil v hotovosti. Nemáme teda žádný údaje o nějakým utajeným účtu. S výjimkou těch jeho běžných, o kterých už dávno víme.“ „A co auto, už jste ho našli?“ opáčil o trochu klidněji D. „Ehm,“ odkašlal si velitel, „samozřejmě, že jsme zachytili registrační značku, ale ta nám bohužel moc nepomohla. Obě ukradl z jiného auta, zřejmě krátce předtím.“ „A proč jste ho nezaměřili lokalizátorem?“ Kapitán vydechl mohutný oblak štiplavého kouře. „Lokalizovali jsme vůz satelitním systémem podle té registrační značky. Jenže tak jsme akorát objevili to cizí očesaný auto. Bílý ford jsme lokalizovali až před chvílí podle údajů z půjčovny. Jenže teď už je odstavený v Holešovicích blízko staré plynárny. Opuštěný, samozřejmě.“ „To jste nemohli použít mobilní lokalizátor přímo při akci?! Stačilo přece zamířit paprsek na auto a centrální počítač auta by vám pak přes satelit posílal údaje o poloze! Jak prosté! Na co tu techniku máte, když ji nepoužíváte!“ Kapitán se uměl dívat velmi vyčítavě. „Jenže mi drželi v rukou pistole a odstřelovací pušky. Říkal jste, že je nebezpečnej,“ hájil se velitel. „Motalo se tam ovšem moc lidí, nemohli jsme střílet. Zavánělo to průšvihem.“ „Průšvih už je to teď…,“ odtušil kapitán a obrátil se na doktora U., který doposud neměl pražádné chuti zasahovat do diskuse. „A co s vámi, pane kolego? Už jsem vám kolikrát říkal, že si nesmírně ceníme vaší erudice. Ale taky jsem vás nejednou varoval, že vás ta sběratelská vášeň jednou zahubí…“

119

120

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ O televizním projevu předsedy vlády u příležitosti oslav čtvrtstoletí trvání království

Pátek, 22. května Vlahý májový večer vypadal jak vystřižený z Máchovy básně, která ani přes propast dvou století neztratila nic ze své působivosti. Manželé Vavrouškovi seděli před osmou hodinou večerní ve svém malém pražském bytě a sledovali televizi. Po pravidelné každodenní dávce zpravodajství, které bylo dnes skoro celé věnováno pětadvacátému výročí královské korunovace, ohlásila znělka dlouho dopředu avizovaný projev předsedy vlády. Po něm měla následovat krátká králova zdravice k národu a pak přímý přenos slavnostního koncertu ze Staroměstského náměstí – hlavní bod oslav na prvním programu. Pan Vavroušek hrábl do misky pro hrst chipsů a začal je hlasitě chroupat. Manželka mu příkrým gestem naznačila, že kvůli jeho mocnému chroustání a přežvykování neslyší televizi. Vavroušek dochroupal a rezignovaně zmlknul. Na obrazovce se objevil premiér v tmavošedém obleku s decentně upraveným kapesníčkem. Na stole, za nímž seděl, stála váza s kyticí v červenobílých národních barvách, která ladila s jeho červenošedou kravatou. Za ním se rýsovala pečlivě nařasená červenobílá státní zástava a dekorativní knihovna, nad níž visel králův portrét. Podíval se do kamery a pak pomalu a rozvážně začal předčítat svůj projev z listů, které držel v ruce. „Vážení spoluobčané, drazí poddaní, za několik okamžiků pozdraví Jeho královské veličenstvo Václav Karel I. prostřednictvím televizních obrazovek celý národ u příležitosti pětadvacátého výročí své korunovace. Dovolte mi proto, abych úvodem přednesl několik slov. Před čtvrtstoletím se naše země vydala složitou a nesnadnou cestou obnovy království. Stalo se tak v reakci na pokročilý republikánský marasmus a hrozící obrovský úpadek morální i národní. Když byla republika před více jak sto lety s velkou slávou vyhlášena, mnozí si od tohoto kroku slibovali vyřešení všech možných i nemožných potíží naší země. Republikánské zřízení však nejenže tyto naděje nenaplnilo, nýbrž je na celé čáře zklamalo. Národ byl veden podle zásad hurávlastenectví, historie byla překrucována a některé její úseky zcela opomíjeny ve snaze násilně zpřetrhat vazby s minulostí. Já dnes však mohu s radostí konstatovat, že se toto dílo zkázy nepodařilo dokončit. Myšlenka znovunastolení království nevznikla jen z chvilkového pominutí smyslů. Byla aktem vážné a svobodné vůle, kterou národ vyjádřil v parlamentních volbách před šestadvaceti lety, kdy Monarchistická strana - jediná důsledná hlasatelka monarchistických idejí - zaznamenala triumfální vítězství. Všichni jsme tehdy vnímali rozporuplný obraz naší společnosti, vedené téměř sto let v souladu s prohnilou myšlenkou československého republikanismu. Tato myšlenka v minulosti selhala. Selhala hluboce a opakovaně. Naše společnost se po každé přestálé krizi obrátila vždy k jinému ideálu, snad aby zapomněla na bolest způsobenou jí zklamáním z ideálu předešlého. Jak jinak si vysvětlit společenskopolitické přemety v letech 1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1968, 1969, 1989, 1992 a letech dalších ? Namísto slibované stability vládl chaos, přednost mělo neskrývané politické kupčení a následkem toho nastal i pád mravních hodnot a znechucení občanů politikou.

121

Zůstává tedy otázka: existovala zde vůbec nějaká jednotící idea republiky? Podíváme-li se zpětně na její dějiny, můžeme jen shovívavě krčit rameny. Naopak se ukázalo, že čím vehementněji se chtěla vládnoucí garnitura odpoutat od dědictví monarchie, tím více se monarchii podobala. Prezident se nakonec stal v podstatě jakýmsi králem bez koruny, který se ale zároveň k dědictví monarchie bál přihlásit, neboť tím by popřel ideu, na níž celý vratký a prohnilý republikánský režim stál. Od samého počátku naše Monarchistická strana upozorňovala na hrozící všeobecný úpadek. Jako řešení již tehdy navrhovala, a dnes vidíme, že správně, obnovení monarchie v českých zemích. Přitom vyzdvihovala právě politickou kulturu a s tím související představu kultury v nejširším slova smyslu, která republikánskému režimu tolik scházela. Noblesa, slušnost, hrdost a vznešenost se staly nedostatkovým zbožím. Práchnivějící republika musela být nahrazena aristokratickým způsobem vlády, aby náš národ nezavedla do temných blat zmaru a beznaděje, z nichž by nebylo úniku. Tuto myšlenku naštěstí postupně uznaly i ostatní politické strany a monarchie byla vyhlášena v atmosféře celonárodního politického konsensu. Republika špatně pochopila samotný smysl pojmu demokracie. Demokracie neměla být vládou většiny, nýbrž politickým systémem, který zajistí ochranu a plnoprávnou existenci společenským menšinám - ať již menšinám sociálním, náboženským nebo národnostním, tedy včetně aristokracie nebo církve, které byly za republiky považovány za něco stojícího když ne proti demokracii, tedy aspoň mimo demokracii. V tom ovšem spočíval zásadní omyl! Právě společenské menšiny představují jakýsi lakmusový papírek demokracie a jako takové jsou životně důležité pro zdravý vývoj společnosti. Neboť namísto sociální, myšlenkové a ideologické nivelizace vytvářejí společenskou pluralitu, rozrůzněnost a zásadně tak ztěžují ovládnutí společnosti jedinou oficiální ideologií. Přitom z 82 let trvání republiky v minulém století prožil náš lid plných 45 let právě pod vládou totalitních režimů! A nebezpečí dalšího zvratu se nedalo vyloučit! Malá odolnost anonymní vládnoucí většinové masy proti demagogii, která chytře využívala absence vyšších, vznešenějších hodnot a politické kultury, mohla totiž kdykoli znovu umožnit nástup diktátorského režimu. Přitom především aristokracie byla již po staletí nositelem těchto vznešených hodnot! Vždyť připomeňme si jen původ českého výrazu šlechtic, tedy člověk šlechetný. Proto jsme za nedílnou součást našich snah o restauraci království považovali též úsilí o morální a společenskou rehabilitaci zemské šlechty a obnovení šlechtické titulatury. Proto jsme se zasadili o zrušení zastaralého a ve své podstatě hrubě diskriminačního zákona z roku 1918, který zakazoval používání šlechtických titulů a de facto znamenal jejich anulaci. Nelze si ovšem představit rehabilitaci morální bez rehabilitace majetkové. Takové vyrovnání s minulostí by bylo jen polovičaté a neupřímné. Vždyť právě šlechtu, která se v minulosti tolik zasloužila o vybudování českého státu, postihl republikánský převrat v roce 1918 nejvíce! Zákon z roku 1919 zemskou šlechtu ze dne na den ožebračil. Polnosti, louky, vinice, velkostatky, to vše, co úsilím svých předků vydobyla v průběhu dlouhých staletí, jí republika zabrala a rozdělila podle jánošíkovského hesla. Republika se tedy již ve svých počátcích zachovala nedemokraticky a tento škraloup na její tváři se dál již jen zvětšoval. Ba co víc, okázalé porušování vlastnických práv spolu s ignorancí presumpce neviny došlo mnohem dále! Zatímco české šlechtě byl majetek zabrán za nějakou - byť směšnou náhradu, veškerý majetek rodů rakouských, maďarských a německých, označených

122

123

124

účelově za příslušníky nepřátelských států, majetek rodu Habsburského a dokonce i majetek osob, které se za první světové války prý hrubě provinily proti československému lidu, byl zabrán bez náhrady. Já se však ptám, předložil snad někdo důkazy o těchto proviněních? Republika si s tím těžkou hlavu nedělala. Nakonec přivírání očí před nespravedlností se mělo stát průvodním znakem celého republikánského zřízení. Naštěstí i s tímto neblahým dědictvím republiky jsme se se ctí vypořádali a ostudný zákon zrušili. Dnes mohu proto s klidem v duši prohlásit, že šlechtě byl navrácen veškerý neprávem zabraný majetek a, kde to již nebylo možné, stát vzniklou škodu plně nahradil. Zahájení této rehabilitace umožnilo zároveň otevřít dialog o přehodnocení našich dějin. Republika se snažila seč mohla zavrhnout vše, co se v našich zemích událo po Bílé Hoře. Nakonec se ale ukázalo, že před svou historií nelze utéct. Tři sta let nelze pominout mávnutím ruky. V plném rozsahu se tato skutečnost projevila při jednáních o osobě nového krále po vítězství naší strany ve volbách a po referendu o obnovení monarchie. Pánové, kteří s takovým halasem 28. října vyhlašovali republiku, zjevně zapomněli na zásadu Pacta sunt servanda – smlouvy se musí dodržovat! Naše zemské sněmy po Bílé Hoře přijaly a respektovaly Obnovené zřízení zemské, v němž uznaly dědičné právo rodu Habsburského na český trůn, stejně tak i pragmatickou sankci, která dědičné právo přiznávala i ženám – vzpomeňme na císařovnu Marii Terezii. Habsburkové tedy měli plné právo na vládu nad českými zeměmi a první republika byla vytvořena na základě bezprávného nicotného aktu, bez ohledu na práva národnostních menšin a z velké části byla dílem pomsty Francie nad Německem. Svou zaslepenou násilnickou politikou se československá vláda nevyhnutelně dostala do krize roku osmatřicátého a své zločinné praktiky a brutální diskriminaci civilního německého obyvatelstva se po druhé světové válce snažila zakrýt dekrety samozvaného prezidenta Beneše. Přes nezadatelná práva domu Habsburského na český trůn neváhal republikánský parlament v roce 1920 schválit hanebný zákon, jímž členy tohoto rodu zbavil práva nabýt československého občanství a dokonce jim znemožňoval se i v naší zemi usadit! Nakonec jim byl o tři roky později zakázán i vstup do naší země, s níž je po čtyři sta let svazovalo tak úzké pouto! Mužové 28. října vyhlásili republiku a český trůn tím pádem fakticky zmizel. Jeho obnovením před pětadvaceti lety však nastaly nečekané komplikace. I ty se nám ovšem podařilo vyřešit, a to hlavně díky našemu otevřenému postoji k otázce minulosti. Po plné rehabilitaci zemské šlechty, zrušení nejkřiklavějších výstřelků republikánského zákonodárství, které byly zúčastněným stranám a našim sousedům právem trnem v oku, a uznání zásluh Habsburské dynastie o naši zemi, se zástupci Habsburského domu ve Vídni před pětadvaceti lety slavnostně vzdali svých dědičných práv na český trůn. Náš lid pak mohl po dlouhých 540 letech přivítat na trůně krále z rodu českého! A to rovnou potomka slavného rodu přemyslovského, kterého od jeho pokrevního předka - Václava II., krále českého i polského, dělí třiadvacet pokolení. Tak plně v souladu se zákony o dědičnosti koruny dosedl na trůn Václav Karel První, historicky šestatřicátý král český. Korunovaci českého krále považuji za jeden z nejslavnějších okamžiků českých dějin a jistě ji má v živé paměti každý z vás. Rád bych v této souvislosti připomenul, že tohoto světlého momentu a celé následující éry prosperity a národní hrdosti by nebylo, kdybychom nedokázali upřímně připustit před sebou samými i před svými sousedy všechny přehmaty, kterých jsme se v minulosti dopustili.

125

Jedině upřímná omluva z naší strany za bezpráví páchané po roce 1918 nás dovedla až k vytouženému cíli. Říkám to proto, že se čas od času objevují škarohlídi, kteří neváhají na monarchii plivat a nestydí se veřejně prohlašovat, že její obnovení znamenalo nejhorší zradu spáchanou na našem národu. Jsem ovšem silně přesvědčen, že tito křiklouni jsou buď placeni ze zahraničí anebo je vede osobní zášť, která jim znemožňuje smířit se s tím, že po sto letech jsme se konečně se ctí vyrovnali s minulostí. Díky tomu jsme však mnohé získali! Například ostatní zúčastněné státy ničeho nenamítaly, když byla i naše země oslovena některými africkými zeměmi, které své astronomické dluhy začaly splácet předáním části svých území věřitelským státům - většinou jejich bývalým koloniálním mocnostem. Tím znovu po dlouhých desetiletích přišla na pořad dne otázka připojení našich afrických osad. Dvacet let se tak již můžeme těšit z darů České Afriky. A já se pak ptám: „Jsou ti křiklouni slepí, když nevidí tyto a jiné úspěchy, anebo je vidět nechtějí?“ Nechci však tuto slavnostní chvíli kalit stesky nad poklesky některých našich spoluobčanů. Věřím, že mluvím za drtivou většinu z nás, když říkám: Jsem hrdý na našeho krále a na svou zem! Bůh ochraňuj krále! Vivat Václav Karel První! A nyní mi dovolte, abych předal slovo Jeho veličenstvu králi českému, markraběti moravskému a vojvodovi slezskému Václavu Karlu Prvnímu. Přeji Vám příjemný slavnostní večer.“ Premiér se mírnou úklonou rozloučil s diváky a následoval střih. Na obrazovce zavlála královská standarta nad Pražským hradem doprovázená národní hymnou. Jakmile dozněly poslední tóny Škroupovy tklivé melodie, začala po krátké pomlce hrát hymna královská – Svatováclavský chorál. Paní Vavroušková se v křesle nervózně zavrtěla. „Přepni to na trojku,“ houkla na manžela a uchroupla solený bramborový lupínek, „bude tam ten novej pořad. Jsem zvědavá, co to bude.“ „A co tam jako má bejt?“ neochotně se ozval pan Vavroušek. Tajně se těšil na pochod dlouhonohých mažoretek po Staroměstském náměstí. „No přece… no jak se to jmenuje… jó, „Bejvák“… bude to vo skutečnym životě mladejch lidí,“ vzpomněla si paní Vavroušková a bez dalšího uzmula manželovi ovladač od televize. Namířila přístroj proti obrazovce a přepnula program. A tak už se nedozvěděli, co chtěl král svému národu sdělit. Nakonec vše podstatné řekl už premiér, od krále lidé nikdy neslyšeli nic, co by mělo valný obsah. Zdvořilostní leč prázdné fráze proklamované s noblesou bavily poddané maximálně prvních pět let. Nebyl by to ovšem český národ, aby i pro Jeho Jasnost krále nevymyslel familiérní přezdívku. A tak spojení obou křestních jmen, tedy Václav Karel, dalo dohromady jméno Varel, které ovšem mezi lidem kolovalo již dávno předtím jako jméno jedné divadelní postavy.

126

KAPITOLA PATNÁCTÁ V níž se případ začne osvětlovat (a zároveň by jí kniha mohla skončit)

Arnošt se zvednul od počítače a zašel do kuchyně. Otevřel lednici a vytáhl z ní načatou krabici jablečného džusu. Ze skříňky vyndal vysokou skleničku a naplnil ji až po okraj. S uspokojením pozoroval chladnou zlatavou tekutinu, díky níž se sklenice vmžiku orosila. V takovém vedru mu už mozek málem vypovídal službu. Náhle se od dveří ozvalo kovové cvaknutí. Ještě před týdnem by si Arnošt myslel, že třeba drzá veverka šoupe oříšek po plechovém parapetu. Anebo by ho určitě napadly jiné přiblblé teorie, kterými by se pokoušel vysvětlit si charakteristický zvuk natahovaného závěru samočinné pistole. Dnes už nezůstal na pochybách. Přestože ve sklepě v Zálesí zaslechl přes dveře jen jeho slabou ozvěnu, ještě teď mu přeběhl mráz po zádech. Na takový zvuk se hned tak nezapomíná, zvlášť následuje-li krátce po něm výstřel, který vás mine o pár centimetrů. Zděšeně trhnul hlavou a otočil se po směru podezřelého šramotu. Kuchyň byla propojena s předsíní i prostornou jídelnou. Arnošt by se mohl se sklenkou džusu klidně vrátit zpátky do pracovny. Jen kdyby mu v cestě nestál jakýsi pán s pistolí v ruce. Byl to fešák. S trochou otrlosti by se dalo říci dokonce „elegantní zabiják“. Urostlá postava kultivovaně tvarovala sako sportovního střihu. Na neznámém sice bylo poznat, že své svaly trápí pravidelně v posilovně, ale rozhodně nepatřil k oněm gorilám, kterým se na zádech trhají šaty a nejsou ani schopní připažit. Přestože místo kravaty zvolil ležérní rozhalenku, Arnošt na první pohled odhadl, že umí nosit i mnohem dražší obleky. Ačkoli v obličeji vypadal starší než kapitán D. či doktor U., kupodivu se v jeho vlasech neskvělo příliš šedin. Možná to zapříčinil odstín jeho kštice, který naši zemití předkové přirovnávali k močovinou znehodnocené slámě. Arnošt vůbec netušil, kudy se neznámý dostal dovnitř. Snad nezajištěnými dveřmi. Rychlost a tichost, s jakou se před ním objevil, ovšem budily zdání, že vyrostl ze země. „Jen žádné zbrklé pohyby, pane Grešle. Hezky se pomalu otočte. A teď položte tu sklenici, i tu krabici. Ták, výborně,“ dirigoval si Arnošta elegán. „Co chcete?“ vyvalil na něj oči přepadený. „Nebudeme si tu hrát na hlupáky, pane Grešle. Vždyť vy to moc dobře víte. Nebo snad znáte jiný důvod, proč by na vás měl někdo mířit pistolí, než tu vaši skutečně povedenou africkou akci? Musím se přiznat, moc jsem chtěl na vlastní oči vidět člověka, který dokáže zmařit pečlivě plánovanou konspiraci během několika hodin. A ještě o tom ani nevědět.“ „Jste si tak jistý, že vůbec nic nevím?“ „Vy jste si totiž zahrál na Dona Quijota a myslíte si, že když zabodnete své kopí do jednoho větrného mlýnu, tak tím snad zastavíte celý potravinářský průmysl. Ve skutečnosti nemáte ani zdání, do čeho jste se pustil.“ „Mluvíte jak vědma. Samý blbosti,“ odsekl Arnošt troufale a zoufale zároveň. „Podívejte, pane Grešle. Jak jsem řekl, nebudeme si tu hrát na hlupáky. Vy si myslíte, že ze mě budete tahat rozumy, já vám ve slabé chvilce všechno vyžvaním a vy nám pak zase ujedete po schodech? Tak naivní zase nejsme. I vy děláte chyby,

127

pane Grešle. Chápu, že jste si potřeboval zařídit svůj útěk ze země, ale rezervovat si letenku do Ria přes internet - to jste opravdu neměl. Taková neopatrnost! Možná jste tušil, že vás vystopujeme, ale takhle brzo jste nás asi nečekal, že? Šestnáct minut, pane Grešle! Šestnáct minut po odeslání mailu jsme vás našli v tomhle baráku. Ani jsme neměli čas prověřit, kdo vlastně vás tu tak šikovně ukryl. Myslím ovšem, že nám to ještě milerád řeknete. Venku totiž čeká náš tým. Ale, jak jsem říkal, chtěl jsem na vlastní oči vidět bezvýznamného úředníka, jenž přelstil armádu zkušených agentů, v čele s kapitánem D. a doktorem U., kteří patřili k našim nejlepším.“ „Patřili?“ Arnošt se neubránil překvapení. „Ano, patřili. Ať už se vám to líbí nebo ne, i na konci našeho rozhovoru zazní pár tlumených výstřelů. Ve hře je příliš mnoho a vy si snadno domyslíte, že jste pro nás velmi nepohodlný svědek.“ „Pro koho – pro nás?“ „Zkoušíte to na mě hezky ale zbytečně. Ušetřím vás břemene poznání. Zemřete v blažené nevědomosti. Ale před smrtí můžete ještě několika lidem pomoci. Chci vědět, kdo vám při útěku pomáhal. Řekněte adresy a jména.“ Elegán se dosti překvapivě podrbal na spánku pistolí. Na čele se mu objevily docela neelegantní krůpěje potu. V místnosti bylo totiž dusno k zalknutí. Nenápadně poodhlédl k oknům v jídelně v naději, že z nich přijde alespoň nepatrný závan chladného větru. Marně; byla zavřená. Z nepatrného pohybu vzduchu a téměř podprahového hukotu poznal, že klimatizace v domě pracuje, ale zdálo se, že zřejmě nefunguje, jak by měla. Anebo ještě lépe, že se snad v tomhle májovém pařáku majitel domu rozhodl trochu si přitopit. „A tím jim jako pomůžu?“ zpochybnil elegánova slova Arnošt. „Zajisté, ti lidé se nakonec stejně prozradí tím, že začnou do světa šířit neuvěřitelné historky o rozsáhlých spiknutích, tajných sítích a všudypřítomných agentech. Pokud by byli varováni předem a nepouštěli si hubu na špacír, nemuseli by skončit tak jako vy.“ „Vy je chcete taky zabít?“ „No vidíte, tak jste připustil, že je vás víc. Nejste takový číman, jak si myslíte, pane Grešle. Tak se přestaňte tvářit jako profesionální hráč pokeru a mluvte. Pokud ti nebozí lidičkové začnou mluvit o vás a celé naší akci, hrozí jim, že skončí různě po blázincích, ústavech anebo prostě jednoho dne omylem vstoupí do prázdné výtahové šachty, vkročí pod autobus, kterému selžou brzdy, anebo na ně v divadle spadne lustr. Náhoda dokáže být krutá a zlomyslná. Sám jste to říkal doktoru U., nebo ne?“ „A ten mluvil?“ „Mluvil. To víte, že mluvil. Do poslední chvíle doufal, že si tím zachrání kůži… Hergot, tady je neskutečný vedro. Budeme to muset zkrátit, pane Grešle.“ Vyslýchající si otřel hřbetem ruky orosené čelo. „Venku čeká tým, až dám znamení vysílačkou. Odvezeme si vás k výslechu k nám. Pak se uvidí,“ řekl zmoženě. Důkladně si Arnošta prohlédl od hlavy až k patě. „Vůbec nechápu, jak tu můžete vydržet v tom svetru,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „To víte, před smrtí mě vždycky mrazí v zádech,“ zakřenil se Arnošt. „Vtipné, opravdu vtipné pane Držgre… chacha… prne… do prčic… chichichi… pane Grešle, chichichi,“ začal se svým přeřeknutím náhle hihňat ozbrojený pán. Jinak než hihňání se ty zvuky nedaly nazvat. Arnošt se ale nesmál ani trošku. „Nic si z toho nedělejte, už na škole mi všelijak komolili jméno. Ale na náhrobní kámen bych prosil bez chyb,“ dodal suše. „Haháááá,“ plácal se do kolen agent.

128

Stále častěji hlaveň mířila všude kolem po místnosti jen ne na Arnošta. Agent se doslova prohýbal smíchy. Nezaujatému pozorovateli by celá scéna připadala jak vystřižená z absurdní frašky. Arnošt zrovna nepatřil k fandům tohoto žánru a tak si zkoumavým zrakem prohlížel muže stojícího či spíše klátícího se naproti němu. Příčina smíchu se totiž zdála objektivně nepochopitelná. Že by snad byl onen pán tak nadšený z dopadení hledané osoby? Nebo snad chtěl ocenit Arnoštovy vtipy? „Neposadíme se?“ navrhl náhle Arnošt věcným tónem. V pozadí jeho hlasu se však stále skrývala úzkost. „Za-zajisté,“ přitakal elegán a pomalu odcouval do jídelny, kde se posadil ke stolu. Arnoštovi pistolí naznačil, že má zaujmout místo v křesle u okna, sotva pár kroků od něj. Agent seděl o něco výše, aby měl kontrolu nad každým Arnoštovým pohybem. „Osobně je mi moc líto, pane Grešle, že vás musím odpravit, protože jinak jste mi velice sympatický. Jenže jsem profesionál, pocity jdou v naší branži stranou,“ pokračoval agent a otřel si slzy, které mu prve vyprýštily na tvář od smíchu. Čelo měl ale taky úplně vlhké. V místnosti bylo přinejmenším pětadvacet nad nulou. Maně zapátral v paměti, kolik stupňů vlastně hlásili na dnešní odpoledne. To přece není možné, aby ta výheň trvala až do osmi do večera! „Jsem rád, že o tom mluvíte,“ vzal si konečně slovo Arnošt. „Protože mám dojem, že nejste zcela ve své kůži.“ Elegána zarazil starostlivý tón v hlase jeho rukojmí. Ale sám pro sebe musel uznat, že ten člověk má pravdu. Cítil se najednou naprosto příšerně. Pot z něj už teď lil v nepřerušovaných čůrcích, vyschlým jazykem si objížděl okoralé rty a pociťoval zesilující třes v rukou. „Ehm, no… ehm… máte pravdu,“ připustil zblble, „já se dnes, tedy teď, opravdu ne… řekl bych, že je mi dost… jaksi…“ Náhle se mu zdálo, že nemůže najít přesná slova odpovídající jeho myšlenkám, zmateně načínal věty a nechával je nakousnuté v půlce, protože si zaboha nemohl vzpomenout na výrazy, které jindy běžně používal, třeba jako… no, když se po ránu… nebo žlutě… zásuvka…kramle…žirafa… „Víte, vždycky jsem obdivoval lidi, kteří své povolání zvládají na vysoké profesionální úrovni. Prostě všechny, kteří dokážou odvést kvalitní práci. Ať už to je chirurg, tesař, herec anebo třeba i takový agent.“ Elegán strnule přikyvoval. Vůbec nechápal, kam jeho zajatec míří. „Každý profesionál by si ale měl uvědomit, kdy by svou práci vykonávat neměl,“ pokračoval ve svých vývodech Arnošt. „Zatýkání i likvidace nepohodlných svědků je přece zodpovědná práce, nemám pravdu?“ „E-eh…,“ zaznělo zpitoměle odnaproti na důkaz souhlasu. „Stačí malá chybička, zdánlivě nepatrný detail, a celá konspirace může být prozrazena. Bude nutné zahlazovat další a další stopy, likvidovat další a další lidi. Musíte prostě odvést perfektní práci najednou. Sám ale jistě uznáte, že v tomhle stavu za výsledky své práce ručit nemůžete.“ Elegán cítil, že jeho vůle měkne jak máslo na horkých bramborách. Ten člověk měl pravdu. Sice za celou svou letitou kariéru ještě nezažil, aby jeho budoucí oběť projevila takovou starostlivost, ale nešlo přece pouze o jeho zdraví. Znělo to navýsost logicky. Odstřelí ho tady, bude ho muset odklízet, objeví se náhodní svědci nebo něco prostě zapomene udělat. Celou akci může pohnojit! Co se to s ním vlastně děje? Nakazil se chřipkou nebo meningokokem? Vždyť ještě před půl hodinou se cítil naprosto fit. Fascinovaně zíral na své rukojmí a s přihlouplým výrazem na tváři krčil rameny a přikyvoval hlavou. „Tak si to shrneme.“ Arnošt rozložil rukama jako pedantský profesor, který chce s nechápavým žákem zopakovat probranou látku. „Váš stav vám neumožňuje

129

výkon vašeho povolání. A protože je tu velké riziko, že byste se zmýlil, že byste zastřelil nesprávnou osobu, tak…“ „Tak…?“ vypoulil na něj agent oči. „Tak vám prostě dám den nebo dva na rozmyšlenou,“ uzavřel věcně Arnošt. „A-aha, no zajisté, by to … by to bylo přínosné, pokud bychom si ještě jednou mohli prověřit…,“ blábolil agent útržky vět. Připadalo mu, že slova z něj vypadávají jaksi sama. Pociťoval prazvláštní lenost k přemýšlení, ve skutečnosti nechtěl ani příliš mluvit, ale jazyk se prostě pohyboval na základě vlastního uvážení. Byl to moc zvláštní pocit, ale nedal se označit za vyloženě nepříjemný. Ba naopak. „Jsem rád, že jsme se shodli,“ usmál se Arnošt blahosklonně. I agent si viditelně oddechl, že se složitá patálie konečně vyřešila. „Rád bych ale věděl jednu maličkost. Slyší váš tým venku náš rozhovor?“ „Né, vůbec néé. To bych musel zmáčknout tady tohle malé tlačítko na manžetovém knoflíčku,“ ochotně vysvětloval zpocený agent. „Aha, prostě rád pracujete o samotě a nemáte rád, když vás někdo šmíruje, že?“ „Ano, ano. Tak nějak.“ Agentova zmatenost dostoupila vrcholu. Kdesi v hlubokých zákoutích své mysli divoce blikala výstražná kontrolka, která ho varovala před dalším přitakáváním v téhle prapodivné psychologické partii. Ale ve srovnání s Arnoštovými logickými dedukcemi se tato varování jevila směšná. Vždyť Arnošt se mu nepokusil vymluvit provedení akce samotné, naopak mu přece záleželo, aby on provedl svou práci co nejlépe. Čehož ale dnes nebyl schopen. Proto se cítil své budoucí oběti tak trochu zavázán za její kolegiální postoj. Znělo to celé jako příběh z nějaké dětské knížky; jako kdyby hranostaj před výstřelem varoval nastydlého myslivce a doporučil mu, ať přijde později, protože zdravý střelec má jistější ruku a přesnější mušku, a navíc za pár týdnů bude jeho kožíšek ještě zářivější, protože se přesrstí na zimu. „No a protože byla celá akce pro dnešek zrušena, můžete klidně odvolat váš tým, ne?“ optal se Arnošt velmi sugestivně. „Hmmm, a… a… ale co mám říct?“ zděsil se náhle vyměklý agent. Vylekalo ho, že bude muset před kolegy přiznat svou slabost. „Že to byl planý poplach a podezřelý tu nikde není. Ať klidně odjedou, vy se vrátíte, až vše vysvětlíte překvapenému majiteli domu. Tím zároveň zamaskujete nepříjemný fakt, že dnešní akce zkrachovala kvůli vám a taky, proč a s kým jste se tu tak dlouho vybavoval.“ Agentovi spadl kámen ze srdce. Kdyby se setkal s více takovými oběťmi, kam to mohl dotáhnout! Tak jednoduché řešení ho prostě nenapadlo. V duchu poděkoval svému zachránci. „Alfa tango charlie, dva pět dva pět. Podezřelý nenalezen, kontaktován ma…majitel domu, jedná se o omyl. Tým se okamžitě vrátí na základnu, střelec zůstává na místě a dořeší záležitost s majitelem domu. Střelec končí!“ Elegán chvíli nepřítomně civěl do prázdna s mírně nakloněnou hlavou, zřejmě čekal, až tým potvrdí příjem jeho rozkazu do mikrosluchátka zastrčeného do ucha. Teď se ukázalo, že to nebyl příliš promyšlený nápad. Arnošt nemohl vědět, zda tým hlášení uvěří anebo zda agent nepoužije nějaké tajné poplachové slovo, které má dopředu dohodnuté pro případ tísně. Arnošt mimoděk zasunul pravou ruku mezi postranici a sedák. Elegán se ale najednou spokojeně usmál: „Už vypadli.“ Když to vyslovil, úplně zářil štěstím. Uvelebil se pohodlněji v židli a upřel svůj zrak na Arnošta. Pistoli si zrovna opíral o stehno a mířil kamsi do podlahy. „Výborně. Doufám, že teď přijmete pozvání na sklenku něčeho ostřejšího.“

130

„Bohužel jsem ve službě. Obávám se, pane Grešle, že vám musím dát košem,“ odvětil tupě agent. Pak ale náhle naprosto nečekaně vyprskl smíchy: „Chacahacha, košem, samozřejmě jen obrazně!“ Představil si, jak Arnošta mlátí přes hlavu nádobou na odpadky, což mu v tu chvíli přišlo neuvěřitelně veselé, neboť si celou scénu představil ve stylu kreslených grotesek. „Chacha. Opravdu jsem nikdy nezažil při akci tolik legrace jako s vámi a … a přitom… vlčí mák… teda co… málem bych… chachacha… už se mi to plete,“ hihňal se elegán stále nezadržitelněji. Silně připomínal osmileté dítě, které se směje do omrzení tomu samému omletému vtipu. Směje se pořád víc a víc, přestože ho stále silněji bolí břišní svaly. Jenže smích už se vymknul jakékoli kontrole, tělo se smálo samo, bránice se otřásala v křečích a agent se na židli před Arnoštem svíjel jak mistr výrazového tance. Po chvíli se uklidnil a škvírkami plnými slz mžoural na svého zajatce. Arnoštův výraz doznal ale výrazné proměny. Pojednou se zachmuřil. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Vidím, že se při své práci upřímně bavíte, pane, pane…“ „Říkejte mi plukovník T. nebo prostě jen T., “ přispěchal Arnoštovi na pomoc elegán. Oslovování pouze počátečním písmenem považoval zřejmě za vrchol důvěrnosti. „Tedy pane plukovníku, musím se přiznat, že mně to celé moc veselé nepřipadá. Za necelé dva týdny jste mi život obrátili vzhůru nohama,“ stroze deklamoval Arnošt. Plukovník seděl pořád naproti němu, ale stále hlouběji upadal do zvláštní letargie. Pistoli mimoděk odložil na stůl, protože se mu hrozně potily ruce. „Takže věřte mi, že bych opravdu rád věděl, kdo mi tak nečekaně přeorganizoval živobytí. Pro koho pracujete?“ „Já, já,“ začal blekotat plukovník, „pro osmé oddělení, přece.“ „Osmé oddělení čeho?“ „Osmé oddělení ministerstva pro obnovu monarchie,“ hbitě vystřelil plukovník a marně se snažil najít v ústech nějaké sliny, které by mohl polknout. „Pro obnovu monarchie? Vždyť to přece zrušili před dobrými patnácti lety! Jaktože vy pořád fungujete?“ „Ve výnosu o zrušení se jaksi zapomnělo na osmé oddělení.“ „Jaksi nebo schválně?“ položil řečnickou otázku Arnošt, ale plukovník na ni neodpověděl. Zíral prostě do prázdna. Přestože oči zdánlivě směřovaly na Arnošta, bylo jasné, že ve skutečnosti kouká skrz něj. Když Arnošt slyšel o oddělení neexistujícího ministerstva, napadla ho ihned další otázka. Chvíli ale váhal, zda ji má vůbec vyslovit. Otevíral tím třináctou komnatu, jejíhož neznámého obsahu se děsil už teď. „O tom přece musí někdo vědět! Někdo vás musí platit! Kdo?“ „No přece stát, kdo jiný!“ odpověděl s údivem plukovník, který nyní pošilhával po kuchyni. Vzpomněl si, že Arnošt položil na kuchyňskou linku sklenici džusu. „Ale jak? Vždyť byste museli mít vyhrazenou část v rozpočtu! A ten je přece zveřejňován!“ „Kromě rozpočtu královského dvora,“ poopravil ho plukovník. „Královské statky, lesy i zámky jsou de facto soukromým majetkem. Nikdo nemůže panovníka nutit, aby zveřejňoval své příjmy a výdaje. Ze státního rozpočtu dostává jen část.“ „Ale ví král, kam tečou peníze z jeho majetku?“ zahřměl výhrůžně Arnošt. „Král? Chacahachachá…,“ plukovník se opět nezadržitelně rozesmál jako na silvestrovské estrádě. „Co je na tom k smíchu?“

131

„Král, to je jen fi… fik… figurka. Radši do ničeho nezasahuje a řídí se plně radami našeho oddělení,“ vysvětloval T., přestože mu dělalo stále větší potíž správně vyslovit delší věty. „My jsme pro něj vybojovali trůn a my ho pro něj taky uhájíme! Musí s námi ale plně spolupracovat!“ „Co tím chcete říct? Musí spolupracovat?!“ „Jinak by se veřejnost dozvěděla pravdu!“ „Jakou pravdu? Mluvte člověče!“ pobízel ho netrpělivě Arnošt. „Pra… pravdu,“ zakoktával se T., „že král drží svůj titul neoprávněně.“ „Neoprávněně?“ vykřikl překvapením Arnošt „Už před korunovací jsme věděli, že starý pan kníže Lánský prostě není otcem našeho krále! Paní kněžna se kdysi zapomněla a myslela si, že celou záležitost ututlá. Jenže nějaký dobrý člověk stihl nenápadně udělat testy DNA. A z nich vyplývá, že na trůn by měl správně zasednout králův mladší bratr!“ „Tak proč jste na trůn nedosadili jeho?“ „Za prvé, pro celý jejich rod by to znamenalo obrovskou ostudu. A nejen pro rod! Pro celou monarchii! Za druhé, který král je lepší? Ten, který se může svobodně rozhodovat, anebo ten, který se bojí o trůn?“ „Jak pro koho,“ chladně odcedil skrz zuby Arnošt. „Teď už je příliš pozdě, aby mohl odstoupit se ctí. Přemyslovská krev koluje v žilách jeho ctěného bratra, který trpí pocitem, že do smrti zůstane pouhým princem. Do zblbnutí bude jen přestřihávat pásky, klást věnce v zastoupení a chodit na dostihy. Co by za to dal, kdyby se trůn uvolnil. My to víme, král taky. Proto spolupracuje a my na oplátku držíme tu zprávu pod pokličkou! Vyhovuje to oběma stranám. A ostatně, i naší zemi. Dovedete si představit ten zmatek? Zpochybnění králova majestátu i všech jeho dosavadních rozhodnutí! Skandál, společenské bouře, možná i občanská válka!“ zdvihl varovně prst T. a rychle zamrkal. Arnošt se mu před očima rozléval do fantastických tvarů. Celá místnost mu teď tančila dokola a slyšel zvonění rolniček. To už se asi blížil Děda Mráz. Tuhle bláznivou myšlenku ale nakonec zavrhl jako úplnou pitomost. Vždyť je teprve květen! „Ale jak s touhle špínou souvisím já?!“ Plukovník jeho slova slyšel z velké dálky, přehlušoval je totiž sílící zvuk rolniček. „Byl jste vybrán z našeho registru OVO!“ zakřičel T., až si málem utrhl hlasivky. Vmžiku se nesnesitelný rachot rolniček začal uklidňovat a mizel v dáli. Děda Mráz projel kolem bez zastavení. Arnošt překvapením nadskočil, plukovník se ale najednou zase uklidnil. „Jaký OVO zase?“ zaúpěl Arnošt, kterému už tajuplné narážky, záhadné zkratky a vůbec celý špionážní argot lezly pěkně krkem. „Registr Osob Vhodných k Obětování.“ Plukovník nevzrušeně vysvětloval význam hrůzostrašné zkratky, jako by mluvil o Českomoravské Kolben Daněk. „Hehe, vy jste opravdu měl jedny z nejlepších parametrů. Při vašem zmizení by vás nikdo nijak zvlášť nepostrádal, nikdo by vás nehledal, měl jste přiměřený věk, jste dostatečně sugestibilní, vysoce submisivní a navíc jsme mohli využít tu vaši rodinnou příhodu s vaším praprapředkem. To se nám výborně hodilo!“ „Ale k čemu? Proboha k čemu?“ naléhal na agenta Arnošt napjatý očekáváním. „Ministr kolonií se nedopatřením dostal k oněm tajným materiálům o králově původu. Hrozil, že je použije, pokud nebudou posíleny jeho pravomoci, zvýšen jeho plat. No zkrátka chtěl zbohatnout snadno a rychle. Zapomněl ale na jedno staročeské pořekadlo: „Můžeš žrát, ale nemlaskej!“ Stal se velmi rychle nepohodlnou osobou. Jenže vraždu ministra jsme si nemohli dovolit, to je hehe…silné kafe i pro jinačí kabrňáky, než jsme my. Tak jsme se pokusili znemožnit ho politicky. Ovšem,“

132

zdvihl výstražně prst plukovník, „ministr několika skandálům úspěšně odolal a hrozil přímo králi, že to svinstvo použije.“ Arnošt se při slově „svinstvo“ musel pousmát. Tak vida, i v těchto kruzích tenhle výraz znají. Plukovník zatím otevřel stavidla své výmluvnosti naplno. „Museli jsme prostě nasadit nejtvrdší kalibr. Pokusit se v zemi vyvolat výjimečný stav. Kapitán D. přišel s nápadem obvinit ministra z příprav na odtržení kolonie od království. Dokázat mu, že vyslal agenta, který měl v Africe připravit puč.“ „Ale to by byla vlastizrada!“ reagoval Arnošt s uspokojením, že si ze studií základů práva pamatoval alespoň něco. Ochrana celistvosti území státu se vztahovala podle zákona o koloniích i na africké osady. „Správně,“ usmál se trochu přitrouble plukovník. „A ve výjimečném stavu se pár mrtvol ztratí. Tanky v ulicích, stanné právo, zvláštní opatření. Všechno bylo připraveno. I vaše zatčení, vaše doznání, nález tajných skladišť zbraní, nález přímého rozkazu ministra ve vašem hotelovém pokoji, vaše smrt i smrt pana ministra.“ „A co Bašta? Toho jste chtěli taky…?“ naznačil Arnošt. Plukovník se nadechl, ale samotného jej náhle zarazilo, jak mu to kecá. Ale Arnošt udělal gesto netrpělivého posluchače, kterému prostě nemohl odolat. Vždyť pistoli mám koneckonců já a ne on, uchlácholil se plukovník. „Nikoli, to měl být náš korunní svědek! I když dopředu nic nevěděl. Jen jsme mu brnkli, aby si dával pozor na podezřelá individua, která ho možná brzo navštíví. Chtěli jsme, aby si i on myslel, že jste nějaký povstalec. Byl by přesvědčivější a pak by stačilo, aby svá svědectví jen mírně přibarvil.“ „A jak jste ho k tomu chtěli donutit?“ „Utratil z obecní kasy přes dva milióny za vlastní bazén a švagrovu garáž. Proto se tak čílil, když jste na něj vypálil tuhle konkrétní cifru. Představoval jste pro něj velké nebezpečí. Když jste mluvil o Lize, nevěděl sice, o čem je řeč, ale muselo to být pro něj strašné zjištění, že někdo zná přesnou částku, kterou s takovým úsilím a vynalézavostí ulil z rozpočtu. Mohl se po tom kdokoli začít pídit. My jsme pro něj ale měli připravenou velmi kulantní nabídku. Dosvědčí, že jste ho ohrožoval zbraní, chtěl jste násilím obsadit úřad a ve spojení s dalšími spiklenci zahájit povstání. A po něm by do čela osvobozených osad nastoupil sám bývalý ministr kolonií. Bašta by odpřísáhl cokoli, jen aby od sebe odvrátil pozornost, tím jsem si jist. A my bychom na oplátku zapomněli, že se doma koupe za obecní peníze. Prostě, vše do sebe krásně zapadalo, až na vás, pane Grešle, až na vás,“ povzdechl si plukovník. Mžitky před očima začaly v posledních minutách ustupovat, mluvilo se mu taky o trochu lépe, jenom ukrutná žízeň nepolevila. Poslední plukovníkova slova Arnošta rozčílila do ruda. Ten člověk mluvil o událostech, při nichž mu šlo o život, s krajně urážlivou lhostejností. Neudržel se, zdvihl se z křesla a hrozivě se vztyčil nad svým věznitelem. Ten ovšem ze své role zatýkajícího vypadl již před drahnou chvílí. A sám nevěděl vlastně proč. „Ty dobytku!“ rozeřval se Arnošt, až plukovník na židli překvapeně nadskočil. Náhlá změna tónu ho natolik překvapila, že ani nestihl hmátnout po své pistoli. Příliš pozdě pochopil, že mu až podezřele rychle otupěly reflexy. „Ty sám ´seš teď na OVO! Myslíš, že ten svetr mám na sobě jen pro legraci?! Čekal jsem, že mě budete hledat, čekal jsem, že přijdete! Ani mě nenapadlo odlítat do Ria!“ křičel Arnošt, až mu přeskakoval vzrušením hlas. S údivem ale zjistil, že řvaní ho vlastně uklidňuje. Potřeboval ze sebe konečně dostat všechen zmatek, strach, stres i zlobu předešlých dní. Rval ze sebe tlustý svetr, kvůli kterému za poslední půlhodinu vypotil snad i vodu z kolenou.

133

Plukovník nevěřícně zíral na poslední model neprůstřelné vesty ST 012. Moc dobře ze své praxe věděl, že písmena znamenají „Super Thin“, pročež lze takovou neprůstřelnou vestu nosit nenápadně i pod oblečením. Sám tyhle hračičky nerad nosil, měl vždy rychlejší ruku a přesnější mušku než jeho protivníci. A z jakýchsi vnitřních pohnutek, které možná hraničily s pověrčivostí, se obával, že by mu vesta přinesla smůlu. „Čekal jsem tu na vás a tohle jsem si vzal pro případ, kdyby vás napadlo dřív střílet než se ptát.“ Plukovník jen mlčky přikývl. „Ale od ptaní jsem tu dneska já! A se mnou milióny dalších lidí!“ rozmáchl se Arnošt levou rukou neurčitě po místnosti. Kromě nich dvou však v jídelně nikdo nebyl. Přesto si Arnošt najednou uvědomil, že se cosi podezřelého mihlo místností. Tiše, nenápadně a přesto velice rychle. Arnoštovi trvalo jen několik desetin sekundy, než se dovtípil, co prolétlo místností. O další desetinu sekundy později pochopil, že je pozdě. Náhle se přes tvář tajného agenta mihlo malé červené světélko, které vzápětí znehybnělo na jeho čele, zhruba v místech, kam si hinduisté malují proslulé Šivovo oko. Arnošt zůstal sedět jako přikovaný. Ostřelovač totiž mířil těsně nad jeho hlavu. Světelný paprsek proniknul do jídelny skrz okno, k němuž zrovna seděl zády. Nevěděl, co má v tu chvíli zrovna říkat nebo udělat. Jen ztuhle vyčkával. Plukovník nasucho polknul. Zachytil podezřelý ustrašený pohled v očích svého zajatce. Anebo to bylo naopak? Nestal se vlastně zajatcem on? Kdo koho vlastně napálil? Ozval se zvuk roztříštěné okenní tabulky a ve stejném okamžiku plukovník padl k zemi. V posledním záblesku vědomí si nebyl schopen na nic vzpomenout. Namísto jeho vlastního života se mu v hlavě promítla nějaká přihlouplá kreslená groteska s úžasně rychlým pštrosem, jehož jediným smyslem života bylo dělat směšné zvuky a běhat za lstivým kojotem. Anebo před ním? Plukovník už se neměl nikdy dozvědět, jestli tahle groteska měla klíčový význam pro vysvětlení smyslu celého jeho života anebo se mozek prostě rozhodl, že se na poslední chvíli odreaguje. Necelou sekundu poté, kdy Arnošt zpozoroval zaměřovací paprsek, se plukovník skácel na podlahu s dírou v hlavě, která ani laika nenechala na pochybách, že je zralý na poslední pomazání. Arnošt se instinktivně vyšvihl z křesla a vrhl se k zemi. Čekal na svou smrt. „Do prčic, co s tim je?“ hudrovala paní Vavroušková, která s napětím očekávala rozuzlení zápletky v nové reality show. I pan Vavroušek seděl u obrazovky jako přikovaný, ačkoli si zprvu o novém seriálu Bejvák myslel cosi velmi nelichotivého. Ale teď, když pořad nečekaně přerušili zrovna v nejlepším, hlasitě zasakroval. Z několika dalších domácností se z otevřených oken ozval podobný zvuk, který se na ulici slil v jediný neidentifikovatelný povzdech plný nespokojenosti. Z mnohohlasného hrdelního „Uhh!“ čišelo upřímné kolektivní zklamání, jaké obvykle vyluzuje dav na stadiónu, když nadějný střelec mine branku. Všichni měli okna otevřená dokořán, aby z bytů vyvanulo nesnesitelné horko nastřádané uvnitř během dne, a tak mohl vnímavý posluchač zachytit šťavnaté nadávky adresované televizním technikům.

134

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Jedna z nejdelších kapitol, v níž se završí Arnoštova životní pouť

Místnost potemněla. Arnošt ležel nehybně na podlaze, usilovně držel víčka zavřená a snažil se dýchat co možná nejtišeji. Připomnělo mu to léto strávené u babičky v Litohošti, když jednou vypnuli proud a nemohli s klukama pařit na počítači, a tak si hráli na vojáky a partyzány v lese, což je hrozně bavilo. Strašná otrava ale byla dělat mrtvýho, protože člověk pak musel ležet bez hnutí a mohl jen závistivě poslouchat, jak ostatní svádějí líté boje se šiškama a různě na sebe útočí ze zálohy. Od těch dob už ale zřejmě dospěl, poněvadž momentálně mu hra na nebožtíka přišla docela příjemná. A zatímco tenkrát v lese vždycky po očku sledoval, jaké má kdo skrýše a taktiku, aby příště nemusel strávit v šiškách a jehličí čtvrt hodiny, teď si ani nechtěl domýšlet, co se kolem něj děje. Plovoucí podlaha rezonovala pod náporem několika párů těžce obutých nohou. I pouhý poslech budil dojem, že se po jídelně pohybují systematicky a plánovitě, přesně podle rozkazů, které sice neslyšel, ale jejichž duch čišel z celkové souhry kroků. Šustot naznačil, že tělo nebohého plukovníka T., které leželo Arnoštovi na dosah ruky, odtáhli dveřmi pryč. Vlastně, jakého nebohého, vždyť mě chtěl s úsměvem na líci odkráglovat, napadlo Arnošta a nůžky pomstychtivosti přerušily v jeho mysli nit soucitu. Vrznutí prozradilo, že někdo v jídelně otevřel dokořán okno. A hned další. Měkké plyšové zvuky zase prozradily, že kdosi prohledává křeslo a jeho okolí. V primitivní skrýši mezi sedákem a postranicí tedy určitě našli schovanou pistoli. Náhle dusot disciplinovaně ustal. Následovala krátká pomlka, po níž nepatrnými škvírkami mezi víčky pronikly do Arnoštových očí paprsky ostrého světla. Sevřel proto víčka ještě pevněji. Přál si teď ležet v šiškách až do aleluja. Ve srovnání s čímkoli, co mohlo následovat, mu to připadalo úžasně pohodlné. Jakýmsi šestým smyslem či podprahovým vnímáním, díky němuž většina lidí pozná, že se na ně někdo upřeně dívá, vytušil, že v jídelně přeci jen zůstal alespoň jeden člověk. Jeho domněnku vzápětí potvrdilo písknutí podrážky o podlahu. Neznámý si zřejmě přešlápl a mlčky vyčkával. Pak Arnošt na zátylku ucítil chladný kov, který se mu zaryl skoro až k páteři. Bezděky otevřel oči, které se okamžitě ohlásily řezavou bolestí způsobenou ostrým světlem. Okamžitě je zase zavřel. Čísi ruka jej neurvale uchopila za kůži na krku. Chtě nechtě musel následovat její pohyb vzhůru, aby zabránil ještě větší bolesti. Ruka jej vytáhla z podlahy jako králíka z kotce a nesmlouvavě s ním mrštila do křesla, odkud před pěti minutami vyskočil. Když se trochu otřepal, konečně se odvážil oči otevřít pořádně. Pohlížel do tváře opálenému šedovlasému muži s knírkem. Odhadl ho na necelých šedesát let. Jeho tělo už dávno slevilo z původních parametrů, ale profesionální držení zbraně i síla, s jakou jej nadzdvihl od země, prozrazovaly stále dobrou kondici. Ačkoli byl odhadem o půl hlavy menší, Arnošt pochopil, že proti tomuhle podsaditému řízkovi by v přímém souboji neměl příliš šancí. Nakonec, to samé musel připustit i o kapitánu D. i plukovníku T. Přesto je oba přežil. Ve vzduchu se však vznášela znepokojivá otázka, o jak dlouhou dobu.

135

„Možná, že jako dalšího pošlou nějakýho sedmdesátníka,“ kysele se pro sebe zasmál Arnošt, když mu v duchu defiloval kapitán, plukovník a neznámý, každý vždy o dekádu starší než jeho předchůdce. Všichni prošli elitním výcvikem, to se nedalo přehlédnout. Neznámý nepočkal, až se Arnošt k jeho přítomnosti nějak vyjádří, a začal sám. „Hra skončila pane Grešle! De-fi-ni-tiv-ně!“ slabikoval pro zdůraznění konce děje. Arnošt jen hluboce vzdychl a tak neznámý agent (kdo by to také mohl být jiný, pomyslel si Arnošt) volně navázal na svá předchozí slova. „Budiž vám útěchou, že jste byl nečekaně zdatný hráč! Uniknout kapitánu D. – tomu se říká husarský kousek! Přelstít nebohého plukovníka T. – hmmm… Škoda, že jsme vaše schopnosti neodhalili dřív. Mohl jste se stát naším velmi platným spolupracovníkem.“ „A kdo jste do hajzlu zase vy?“ Arnošt už si nebral servítky. Pevně se rozhodl ke svému novému potencionálnímu vrahovi přistupovat o poznání drsněji. Jen mu hlavou bleskla hříšná myšlenka, jestli by nebylo lepší, aby ho už konečně normálně odpráskli a měl by od všeho pokoj. „Nač ta silná slova, pane Grešle,“ naoko se pohoršil agent. „Před smrtí by si člověk měl zachovat jistou důstojnost. Ale paradoxně to nejsem já, kdo vám přináší smrt. Příčinou vašeho skonu se totiž už brzy stane váš vlastní plán.“ Arnošt dlouze vydechl a sklonil hlavu. Bohužel věděl, nač agent naráží. „Na první pohled to vypadá jako chytrá léčka. Nalít sérum pravdy do klimatizace, rozprášit ho po celém domě a vyzpovídat koho potřebujete. Stačí jen vhodný dům a vhodná osoba. A taky spousta skopolaminu, nemýlím-li se,“ šibalsky se usmál neznámý a počastoval Arnošta významným pohledem. Ten pocítil drobné mravenčení ve stehnech. Vzpomněl si na naléhání doktora Špačka, který ho od bláznivého úmyslu zrazoval. Jenže, jak jinak by přinutil špičkové agenty, aby mu sami od sebe prozradili vše, nač se zeptá? Pro případ nouze mohl dokonce zamořit dům mnohonásobně silnější látkou, která by uspala i několikačlenné komando. Nakonec to nebylo zapotřebí. Plukovník natolik věřil, že ve hře na kočku a myš představuje šelmu, že přehlédl obrovskou past, na níž se mu myš nabízela. „Jenže jste si nevšiml malého detailu. Anebo jste ho snad nechtěl vidět?“ zakroutil hlavou agent. Arnoštův plán měl několik slabých míst. Nyní se schylovalo k odhalení dalšího. Celou léčku promyslel jen do okamžiku přiznání kapitána D. Nemohl předem tušit, že Oni nemilosrdně zlikvidují i takové zvíře, jaké v jeho očích představoval kapitán. Kapitána posmrtně zastoupil plukovník. Kus za kus, pomyslel si přitom Arnošt. Chtěl se jen dozvědět, kdo vlastně jsou - Oni. Chtěl prostě, aby mu dali konečně pokoj. Asi uvažoval příliš bláhově. Tihle se opravdu nezastaví před ničím. Tajně doufal, že skandální odhalení roznítí nějakou revoluci, převrat, puč, cokoli. Nyní však cítil, že se mu otěže situace vysmekly z rukou a události se vydaly na splašený divoký běh. „Samotný skopolamin se používá jako protijed při nejrůznějších otravách. Abyste odolal jeho účinkům a nestal se z vás taky pravdomluvný skautík jako z našeho plukovníka, musel jste se nechat otrávit. Veškerý vdechnutý amin pak vaše tělo spotřebovávalo na odbourání jedu. Na podmanění vaší mysli už nezbylo nic,“ deklamoval neznámý agent podstatné body Arnoštovy lsti.

136

Arnošt zaběhl myšlenkami opět k doktoru Špačkovi. Při odhadu potřebné dávky využil svých dlouholetých zkušeností. Arnošt dlouho balancoval na tenké hraně mezi otravou a záchvatem vlastní upřímnosti. Dokud běžela klimatizace. Teď ale plukovníkova mrtvola stydla bůhví kde a jídelna byla dokonale vyvětrána. Skopolamin vyprchal. Jed v Arnoštově těle nastoupil svou triumfální pouť. Drobné mravenčení předznamenávalo blížící se silné křeče. Kolik mi zbývá? Pár minut? Proboha, co jsem si to namlouval? Vždyť to byl jasný hazard se životem! Arnošt se znovu soustředil na neznámého. Ten zřejmě tušil, že Arnošt se dostává do úzkých. „Ale pomyslel jste, co se stane, když někdo klimatizaci vypne?“ uhodil agent hřebíček na hlavičku. Arnošt na sobě nedal nic znát. Rozhodl se neprozradit nic, dokud nepadnou konkrétní jména. „To nemám z vlastní hlavy, pane Grešle, pracují pro nás špičkoví biochemici. Bohužel jsme ve vašem případě na začátku šetřili na nesprávném místě. Takže jsme plně důvěřovali nejdříve kapitánovi a potom plukovníkovi, že situaci zvládnou. Že vás najdou a tak jako u mnoha jiných zajistí i vaši mlčenlivost.“ Zajistí mlčenlivost, Arnošt se při tom eufemismu pro svou vlastní smrt ironicky ušklíbl. „Jenže oba dva snad úplně zapomněli na pravidla opatrnosti. Chtěli ze sebe co nejdříve smést tu potupu, že je převezl bezvýznamný človíček. A tak se pustili po vaší stopě jako horliví ohaři.“ Arnošt se v duchu podivil, že neznámého rovněž napadla metafora s lovem. Asi dobře vystihovala tenhle obskurní hon, při němž nikdo netušil, zda v danou chvíli hraje škodnou anebo střelce. „Ale lovec nepostřehl, že se z něj stala kořist, která ve své slepotě vlezla přímo do pasti. A ne ledajaké. Rovnou do přímého přenosu! Odhadem půlka národa čučela na premiéru Bejváku na trojce. Druhá na slavnostní koncert. Ale během těch pár minut zavolali známí z té první půlky známým z té druhé, že na trojce je vskutku zajímavý program,“ zdůraznil poslední slova agent. „Původně měla jít reality show, ale co to? Namísto teenagerských trablů se mluvilo o falešném králově rodokmenu a o všemocném tajném oddělení. Telefonní sítě se zhroutily. Než jsme stačili zareagovat, stihl plukovník vykecat hodně důležitých informací,“ ozval se v agentově hlase roztrpčený podtón. Arnošt si oddychl. Tak přece jeho plán vyšel. Plukovníkovo šokující přiznání se dostalo do tisíců domácností. Arnoštovo jméno mohlo být očištěno. Jenže jemu samotnému začaly odpočítávat poslední minuty života. Pochopil, že se Jim nějak podařilo přímý přenos prvního dílu „Bejváku“ přerušit a tenhle rozhovor se už tím pádem odehrává opět beze svědků. „Jen aby neodhalili Evu,“ napadlo ho náhle. Následující slova mu však zazněla jako nechtěná ozvěna. „Teď už dokonce chápu, proč režisér téhle show kývnul na tak ztřeštěný nápad. Bratr slečny Lukášové je ctižádostivý a patrně si dobře spočítal, že pokud mu tenhle risk vyjde, vstoupí do dějin. Hrál vabank, stejně jako vy. Ale zbytečně.“ Arnošt se otřásl zděšením. Nikdo nesmí Evě ublížit! To ona mu pomohla. Ona přišla s tímhle nápadem. A přesvědčila i svého ambiciózního bratra. Billboardy upoutávající na premiéru zářily snad z každého druhého nároží. Bejvák! Sedm mladých lidí, sedm osudů, v jednom domě! Celý den pod dohledem skrytých kamer bojují o přízeň diváků. Večer v sedm sestřih, v osm přímý přenos. Trochu to připomínalo orwellovského Velkého bratra. Ostatně, přesně tak

137

se jmenoval první pořad svého druhu, který přišel na obrazovky před čtyřiceti lety. Dnes měli vysílat první díl: „Příjezd všech spolubydlících“. Bože, nechápu, že to může lidi bavit! Copak nemají svých starostí dost?! Jenomže spolubydlící, kteří měli dům před dobrou půlhodinou zabydlet, zatím nechápavě seděli v dodávce, jejíž řidič je na příkaz samotného režiséra vozil dokolečka po městě a poměrně věrohodně předstíral, že zabloudil. Arnoštovým předloktím projel první záchvěv svalové křeče. Zároveň jej zaplavila vlna beznaděje. Tak přeci jen zemře zapomenutý? Všechno snažení přišlo vniveč? To přeci ne! „Ale co plukovníkovo přiznání? To přece nemůžete jen tak přejít mávnutím ruky. Viděl ho skoro celý národ!“ zakřičel úpěnlivě. Před očima se mu ukázala zajímavá barevná kola a odtančila přes zorné pole kamsi do očního koutku. V lýtku mu lehce zaškubalo. „Ano, vždyť jsem říkal, že plukovník stačil vyzradit několik důležitých informací. Určitě nám to způsobí jisté nepříjemnosti.“ Arnoštovi připadalo, že ho neznámý napůl chlácholí. Chce ho snad uklidnit, že nezemře úplně zbytečně nebo co? „Jisté nepříjemnosti? Falešný král, neexistující oddělení řídící všechno a neodpovědné za nic, konspirace v nejvyšších kruzích… Copak je vám to málo?!“ vypočítával Arnošt odhalená tajemství. „Ano, ano,“ pokýval chápavě neznámý. „Ale nikdo se naštěstí nedozvěděl, proč to tak je. Kapitán ani plukovník nezastávali v oddělení tak významné funkce, aby se k natolik důvěrným informacím dostali. I když si možná ledacos domysleli.“ Arnošt pocítil nezkrotnou touhu po poznání. Vybuchla v něm a sílila. Vytušil, že se dostal na samý práh rozřešení celé své špionážní anabáze. Rozměry i důsledky spiknutí jej děsily, ale touha byla mocnější než pud sebezáchovy. V přežití už totiž věřit přestal. Snadno si domyslel, že svědek, který v podstatě páchá asistovanou sebevraždu, není pro Ně vůbec nepohodlný. Zvlášť pokud vypátrají doktora Špačka a obviní ho ze spoluúčasti na Arnoštově smrti. Nestane se z něj mučedník ale pomatenec. Ale hlavní důvod toho všeho nesmí zůstat utajen. Alespoň pro Arnošta ne! „Ale co si domysleli? Co?“ Neznámý si ho zkoumavě prohlížel jako nějakou vzácnou veverku v zoo. „Bojíte se, že vaše tajemství vyzradím? Nevěřím, že mi k tomu dáte příležitost. Odhadem za čtvrt hodiny natáhnu pantofle i bez vašeho přičinění,“ zasípal Arnošt. Jed už pomalu zaútočil i na hlasivky. Musel si zvyknout na nepřirozeně stažené hrdlo. Neznámý stále neodpovídal. „Copak vás mám prosit na kolenou?“ zvýšil naléhavost v hlase Arnošt. Neznámý chvíli nerozhodně žmoulal rty. Zvažoval všemožná rizika. Nakonec dospěl k názoru, že pravděpodobnost útěku smrtelně otráveného člověka je nepřímo úměrná pravděpodobnosti jeho úmrtí. Navíc pochopil, že tu s budoucím nebožtíkem bude muset vyčkat až do jeho skonu, aby smrt působila věrohodně. Pistole představovala krajní řešení. Okamžiky čekání na smrt jsou z hlediska společenské etikety polem neoraným. Otázky typu: „Má se s odsouzeným na smrt zapřádati rozhovor?“ či „Jaká témata jsou k rozpravě vhodná a jaká nikoliv“, neřeší žádná příručka s pravidly společenského chování. Agenta napadlo, že zřejmě nebude příliš slušné, ptát se dotyčného v cele smrti, jaké má plány na léto. O čem by se s ním měl bavit? Už viděl umírat tolik lidí, ale nikdy se necítil tak trapně. Ticho v místnosti by se dalo krájet a jeho stále nic nenapadalo.

138

A přitom každý spisek o bontonu obvykle pamatuje i na tak nepravděpodobné situace, že na jedné slavnosti bude velvyslankyně, starý biskup a mladý vikomt a na dvaceti stranách jsou schopni řešit, kdo koho kde pouští do dveří, kdo komu nalévá, kdo se představuje jako první, kdo komu nabízí tykání a kdo smí k ránu přefiknout velvyslankyni. Nakonec se agent rozhodl, že těch pár minut přeci jen vyplní rozhovorem. Hoši z laborky se mu dušovali, že Arnošt si tajemství vezme do hrobu. Nemá šanci na přežití, pokud mu ji sám nedá. A k tomu neměl důvod. Mírně si odkašlal. „Víte, pane Grešle, nejdříve bych vás rád ujistil, že vaši smrt opravdu neberu osobně.“ Ve chvíli, kdy náhle přerušili přímý přenos, Eva naprosto zpanikařila. Ani ona přesně nevěděla, co se stane, až vyplynou na světlo světa podivné machinace, jejichž rozměry si ještě před týdnem ani nedokázala představit. Ale ve skrytu duše živila naději, že kompetentní orgány nějak zasáhnou… možná se vzbouří lidi na ulicích… prostě něco se bude dít… Od začátku tušila, že je to velice riskantní podnik. Jenže Arnošt ji přesvědčil, že není jiné cesty. Chtějí-li ho skutečně zabít, udělali by to stejně, ale beze svědků. Na Arnoštův rozhovor s plukovníkem se nemohla ani dívat, celou dobu nervózně bloumala po hotelovém pokoji a po očku sledovala obrazovku, jestli je Arnošt v pořádku. To Arnošt ji donutil přespat v hotelu, aby měla čas utéct. Kdyby snad…, vlastně se bála věci domýšlet do důsledků. Brácha režíroval tenhle výjimečný přenos s profesionální rutinou, takže diváci měli možnost drama sledovat prostřednictvím hned několika malých kamer rozmístěných nenápadně po místnosti. Kulisy zůstaly, jen herci se vyměnili. A pořád se nedostávalo na ty pravé, kteří už počtvrté objížděli Modřany. Zhruba ve dvacáté minutě přenosu Eva zahlédla, jak se plukovník v nepřirozené póze kácí k zemi. Téměř současně se na obrazovce objevilo jednotvárné zrnění. Arnošt se štípnutím ujistil, jestli se mu to nezdá. Nezdálo. A tak se na neznámého opět rozeřval. Alespoň se mu opět trochu uvolnily sevřené hlasivky. „Cože?! Tak to je fakt úžasný! Vy neberete moji smrt osobně?! Ale já jo!“ „Ať se vám to líbí nebo ne, pane Grešle,“ uklidňoval emoce agent, „nevyslali jsme svoje nejlepší agenty do terénu jen proto, abychom vám připravili dobrodružný týden v Africe. Osobně jste nám docela sympatický, vždyť to už vám řekl nebožtík plukovník T. Ale popravdě řečeno, my jsme museli sledovat mnohem důležitější cíl.“ „Jaký důležitější cíl?“ Arnošt se ze svého pohledu vcelku oprávněně, i když z pohledu globálního naprosto zcestně, domníval, že není nic důležitějšího než jeho život. „Zájem vlasti,“ odvětil lakonicky neznámý. „Zájem vlasti? Jaký může mít vlast zájem na tom, aby na trůně seděl ušlápnutý levoboček?!“ vykřikoval Arnošt. „Byla to jediná cesta, jak dosáhnout dějinné spravedlnosti…“ „Spravedlnosti? Jaké spravedlnosti?“ nechápal Arnošt. „Aby se všem navrátilo to, co jim po právu náleželo!“ „O čem to žvaníte?!“

139

„O obnově monarchie přece!“ zmateně vyjekl agent, neboť se domníval, že oba vědí, o čem mluví. Podcenil ale zřejmě účinky jedu na Arnoštovy myšlenkové pochody. „Já jsem si tuhle zemi zamiloval, stejně jako moji předkové. Ani já jsem se nemohl smířit s nespravedlnostmi na nich spáchanými. Naší věci proto sloužím z přesvědčení už od samých začátků.“ „Ježišmarjá, zase mluvíte jak rébus. Kdo jste?! Zednáři, templáři, mafiáni, náckové…“ „Aber nein, to byla schweinerei. A hlavně, naší věci vůbec neprospěla…,“ zachmuřil se neznámý. Arnošt v sobě sebral poslední síly, aby si dal dohromady všechny souvislosti. V době restaurace monarchie mu bylo dvanáct, takže stejně pořádně nechápal, co se to kolem děje. Až později na fakultě se dostal k historii obnovy království. Jenže pak ho za záhadných okolností vyhodili. „Takže vy jste…vy jste… abyste…,“ plácal Arnošt bez ladu a skladu, neboť logické uvažování ho zradilo. „Ano, ano,“ přitakával agent. „Osobně vůči Čechům nic nemám, ale dlouho jsem nemohl pochopit jejich, vlastně vaši, slepou nenávist k nám. Vždyť společné soužití by nás jen obohatilo.“ Agent jakoby zapomněl na čas a plně se soustředil na to, aby Arnošta v posledních minutách jeho života přesvědčil o správnosti své věci. Nás, pomyslel si Arnošt. Jak kulantně řečeno. Myslel tím všechny nebo jenom je? „Po desetiletí jsme usilovali o nápravu té strašné křivdy na nás spáchané, o odčinění nelidských zločinů a hlavně,“ vztyčil ukazováček, „o usmíření.“ „Já, já ale… asi zřejmě… pravděpodobně… určitě zcela úplně… pořád nechápu, jak…,“ Arnošt si připadal jak po výplachu mozku. Netušil ovšem, zda má účinky připisovat jedu anebo agentově řeči. „My, potomci bývalých německých osadníků, jsme vaši vládu žádali, prosili, naléhali, apelovali, ale nebylo to nic platno. Ačkoli jindy jste si nechali líbit úplně všechno, v tomhle případě jste se nějakým podivným způsobem zpěčovali uznat naše nezadatelná práva. Naše požadavky zůstaly oslyšeny.“ Agent se rozhlédl po místnosti, přisunul si židli blíže k Arnoštovu křeslu a posadil se na ni. „Museli jsme se zvolit jiný postup. Zdlouhavý a pomalý, zato důsledný a vytrvalý. Poté, co se vaše vláda s námi odmítla jakkoli bavit, dospěli jsme k názoru, že jedině návrat před mnichovskou dohodu může zajistit naplnění našeho práva na vlast. Jenže, jak jsem říkal, pro vás to bylo velmi, velmi citlivé téma. Bylo to jako kopat do vosího hnízda a čekat, že se s vámi vosy skamarádí.“ Arnošt trpělivě poslouchal. Zatím z téhle zmatené historie moc moudrý nebyl. Agent mezitím pokračoval. „Pak jsme ale pochopili, že příčina netkví jenom v té či oné konkrétní vládě. Příčina spočívala v samotném základu toho vašeho státu! V samotném způsobu vlády!“ „Cože?“ probudil se z letargie Arnošt. Od dětství ho krmili monarchistickou propagandou, ale stejně jako většina normálních lidí ji nebral úplně vážně. Chápal nastolení království jenom jako logické vyústění nechutných tahanic po neustále opakovaných nudných volbách prezidenta, ať už přímých či nepřímých. Někdo tenkrát dokonce spočítal, že král vyjde státní kasu laciněji, protože bude mít vlastní rodový majetek a nebude nutné ho vykrmovat tak vydatně jako voleného plebejce. Když navíc každému, kdo v úřadě dosloužil, vznikl nárok na tučnou prezidentskou penzi. Musel říct, že do dnešního dne mu vlastně bylo jedno, jestli má na Hradě sedět prezident anebo jinej šašek.

140

Noviny psaly pořád něco zajímavého a čas od času si novináři šťouchli i do samotného monarchy. Přestál i pár skandálů s financováním dvorské kanceláře. Nedalo se říci, že by v novinách řádila cenzura a na netu už to technicky nebylo vůbec možné. Jak se tedy mohlo něco tak očividně zvráceného utajit? Neuvědomoval si, že by mezi monarchií a republikou ležel tak propastný rozdíl. Teď ale pochopil, že něco se změnit muselo. A že se tak stalo už dlouho před nastolením monarchie… Zvolna a nepozorovaně. Ačkoli s Arnoštem tenkrát zrovna začala mlátit puberta, vzpomněl si na vytrvalou mediální masáž. Říkalo se tomu tehda snaha o vyvážený pohled na dějiny. Za základ tohoto novátorského přístupu posloužila myšlenka, že všechny dějinné epochy byly stejné. O žádné se nedá a priori říci, že byla špatná či dobrá. Záleží přece na úhlu pohledu, a ten již není objektivní. Není proto možno odsoudit žádné období národních dějin, protože každé z nich vyhovovalo někomu jinému. A tak se náhle vyrojily monografie, články a dokumenty velebící Franz Josefa, coby shovívavého a lidumilného monarchu, opěvující dobu Temna, které, jak se ukázalo, nebylo tak temné, a popisující rakouské mocnářství jako ráj všech národů, jež pouhé násilí a nerozum svévolně vytrhly z jejich historického okolí. A tak dál a tak podobně. Kdyby se Arnošt nachomýtl k debatě, či lépe řečeno monologu, profesora Hnízda na palubě Valdštejna, připomněl by si takových převratů v chápání dějin mnohem víc. Později, když studoval historii, přišel na to, že spousta z těchto nových pohledů byla ve skutečnosti jen komár zvětšený do velikosti velblouda, prachmizerná žurnalistická slátanina anebo dokonce nestoudná lež. Bohužel neměl ani ponětí, co by proti tomuto trendu mohl dělat. Právo na vyjádření vlastního názoru bylo přece zaručeno ústavou. A pořád zaručené je, pokud se ovšem někomu podaří urvat aspoň kousíček z naprosto přeplněného mediálního prostoru. A tak, stejně jako většina ostatních lidí, kteří postupnou deformaci kolektivní paměti ani nevnímali, nedělal prostě nic. Občas si s přáteli zamudroval u piva a čekal se založenýma rukama, že se do věci rázně obuje někdo jiný. Nestoudná lež, stokrát halasně opakovaná, se nakonec stala pravdou. Nakonec si zvykl. Jednoho dne před mnoha lety zjistil, že je mu to vlastně úplně ukradený. V budově televize zavládl dokonalý chaos. Zatímco režisér Lukáš si spokojeně zapálil cigaretu na dámských záchodcích, kde ho nikdo nehledal, generální ředitel spořádal už celou tubu sedativ a co chvíli vysílal své podřízené, aby přivedli „toho dobytka“, čímž patrně myslel, aby se pokusili nalézt pana režiséra Lukáše. Eva bezmyšlenkovitě pobíhala od okna ke dveřím a už drahnou dobu se snažila střídavě dovolat z hotelového telefonu i ze svého mobilu. Nejdřív bráchovi, pak doktoru Špačkovi a teď už by vzala zavděk vlastně kýmkoli, jen kdyby se konečně ve sluchátku ozval vyzváněcí tón! Její snaha ovšem vycházela naprázdno, neboť ani velkoryse projektované komunikační sítě neunesly náhlý zájem několika miliónů lidí navzájem si zavolat ve stejnou minutu. Ztroskotaly i všechny její pokusy odeslat blbou esemesku. Zbývala jediná možnost - vydat se na místo natáčení „Bejváku“ sama. Chvíli nerozhodně stála u okna a dívala se dolů na svého zaparkovaného seata. Pak v ní dozrálo rozhodnutí.

141

„Vždyť, na čem byla původně založena ta vaše republika?!“ vznesl agent řečnickou otázku, na níž měl již dopředu připravenou odpověď. „Na nenávisti ke všemu velkoněmeckému. Na paktování s Francouzi. Na odboji proti vládě legálního panovníka! A tak jsme si pro naplnění našeho cíle vybrali jednu malou bezvýznamnou politickou stranu. A rozhodli se, že co nejde v republice, půjde prostě návratem před republiku.“ „Jakým právem jste se vy rozhodli překopat nám státní zřízení?“ „Právem na vlast, právem odporovat protiprávnímu stavu.“ „Právo na vlast, právo na vlast,“ vyjel zlostně Arnošt. Hned se ale uklidnil, zatočila se mu silně hlava a zabořil se zpátky do opěradla. „Jak může mít právo na vlast někdo, kdo se tady nenarodil?!“ hlesl vysíleným hlasem. „Prohlédli jsme vaši nemorální taktiku. Počkat, až zemřou všichni vyhnanci, a pak jednoduše prohlásit problém za vyřešený. Jenže copak může být nespravedlnost zapomenuta jen proto, že její oběti zemřely? Jednáme ve jménu odkazu našich předků. Například můj dědeček pocházel z Teplic a vždycky se toužil vrátit domů.“ „Kam domů? Pokud si dobře vzpomínám, tak na podzim osmatřicátého, což bude příští rok sto let, všichni řvali, že chtějí domů do Říše. Jen se o tom moc nemluví, abychom si nerozházeli dobré sousedské vztahy. Jenže já jsem studoval historii… dokud mě ten parchant nevyhodil.“ „Na autorská práva na Severním Borneu, já vím… Četl jsem vaše materiály. Ale byl jste jinak velmi nadaný student. Kdoví, nakonec byste třeba dospěl ke stejnému pohledu na věc.“ „To asi těžko, s takovýmhle hnojem nechci nic mít,“ obořil se na něj Arnošt. Agent mu začínal mizet v šedavé mlze, chvílemi ho viděl dvojmo a hlava mu nepříjemně vibrovala. „Moje specializace byla náhodou právě první a druhá republika, na nějaký Severní Borneo jsem zvysoka kašlal.“ „Proto vás taky vyhodili! Obhajoval jste lži, pracoval jste na knize hrubě očerňující naše soukmenovce žijící v Sudetech a chtěl jste ji dokonce vydat jako diplomovou práci. Tvrdil jste, že sympatizovali s nacismem,“ ukřivděně se na něj podíval agent. „A kdo teda hajloval na náměstí v Teplicích. Kdo volil polonacistickou stranu? Kdo si přivolal na pomoc Hitlera? Kdo způsobil kolaps jediného normálního státu široko daleko? Já snad?!“ Arnošt se klepal vzteky. Vrátily se mu vzpomínky na jeho studentská léta. Vztek na to, že mu nějaký omšelý polosenilní dědek zničil budoucnost. Historii považoval za svého největšího koníčka, ale jen do té doby, než mu ji znechutili. Patnáct let se jí vůbec nezabýval. Nechtěl se otravovat vzpomínkami na vlastní neúspěch. Znovupřijetí a nové studium by trvalo neúnosně dlouho. Past všedního dne zafungovala se smrtící jistotou. O čem před lety vášnivě diskutoval celé hodiny, nechávalo ho potom ledově chladným. Vynořila se totiž spousta jiných problémů. Koupit novou kuchyň, splatit dům, zaplatit náklady na rozvod. Úžasná dovolená a nové auto ho pak zajímaly mnohem víc než události staré celé jedno století. Teprve teď se mu paměť vracela. A byl to bolestivý návrat. „Ale to je přece velmi nekorektní tvrzení, pane Grešle. Počítal snad někdo, kdo přesně z našich soukmenovců vítal německé vojsko? Kdo přesně hlasoval pro Hitlera?“ „Hlasy pro tu vaši partei spočítali v pětatřicátým docela přesně, v osmatřicátým taky. Náměstí byly narvaný a jásali všichni, zatímco Češi museli na žebřiňácích okamžitě pryč.“ Arnošt se nadechl a sáhl si na levou ruku, v níž ztrácel

142

143

144

cit. „A jen tak na okraj, i vůdce sociálních demokratů, Jaksch se tuším jmenoval, kterému sám Jan Masaryk pomohl k útěku do Londýna v devětatřicátém roce, trval na platnosti mnichovské dohody! Přesně té dohody, která byla uzavřena pod přímou hrozbou války. Pod přímou hrozbou útoku na stát, který se snažil seč mohl, aby vyhověl sebeabsurdnějším požadavkům!“ sípal s velkou námahou Arnošt. Čelo se mu orosilo studeným potem. „Aber nein, das ist unfair,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou agent. „Nemůžete přece lidi odsoudit jen proto, že věřili ve šťastnější život! Jen proto, že fandili někomu, kdo jim sliboval konec české nadvlády, nižší nezaměstnanost…“ „A taky vyhnání Židů a Čechů. A taky rozpoutání války za životní prostor! Okupaci území, kde Němci nikdy ani nežili! Nikdo je neodsoudil, odsoudili se tím sami! Podali ďáblu prst a ten je stáhl do propasti při svém pádu,“ přerušil ho Arnošt, kterému se hrnula krev do hlavy. Organismus sváděl nerovný boj s účinky směsi toxinů. Proti nim měl působit skopolamin, který ale už dávno vyvanul. „Všechno bylo vyvoláno útlakem…,“ snažil se věcně argumentovat agent, ale Arnošt ho neurvale přerušil. Usoudil, že mu nezbývá příliš času a má toho ještě tolik na srdci. „Jakým útlakem?! Myslíte, když četníci stříleli po těch vašich Kameraden, kteří pašovali přes hranice výbušniny? Museli jsme jednou provždy zajistit, aby se podobná tragédie neopakovala. S vámi v zádech jsme tu jistotu neměli.“ „A tady vidíte, Herr Grešle, proč zkrachovaly všechny naše pokusy o smíření. Ale zatvrzelci vašeho ražení už se dnes málokdy najdou! Většina obyvatel přijala návrat monarchie se všemi jeho důsledky s typicky českou knedlíkovou lhostejností,“ ušklíbl se ironicky agent. „Ale kdo vám dal právo, takhle manipulovat s našimi životy?!“ „To jsme si ovšem vůbec nerozuměli, mein freund. My jsme nikoho nezmanipulovali. Jen jsem si tehdy našli bezvýznamnou politickou straničku, jejíž program plně vyhovoval našim cílům. Usilovali o úplné vyrovnání se s historií, spravedlivou dohodu s našimi soukmenovci a o likvidaci ducha masarykismu…, tak nějak to nazývali. Proto jsme se rozhodli všemožně ji podporovat. Ale nezapomeňte, že tuhle stranu jste si nakonec zvolili vy sami! Před šestadvaceti lety dostala sedmdesát procent hlasů! Ohromující vítězství, jaké jsme nečekali ani my. Netušili jsme, jak neskutečně snadné je opít vás pozlátkem.“ Arnošt si vzpomněl na bombastickou kampaň před volbami. Návrat majestátu, konec žabomyším půtkám, návrat k historické velikosti. V podstatě samá laciná hesla. Ale musel přiznat, že sám monarchistickou stranu volil už dvakrát. Jen jednou volil křesťanské demokraty. Ti ale poslušně vstupovali do koaličních vlád anebo krále alespoň tiše podporovali. Kruhy spřízněné s monarchisty už dávno skoupily většinu významných deníků a najaly do nich novináře, kteří se již v minulosti osvědčili jako jejich sympatizanti. Tušil, že první republika nebyla ani zdaleka tak krutá ke svým menšinám, jak se hojně psalo. Že Habsburkové neměli rozhodně s českými zeměmi tak lidumilné záměry, jak bylo zvykem je líčit. Ale což, řeči se vedou a život jde dál. Kdo by se rozčiloval kvůli pár článkům o polozapomenuté historii? Eva vysypala z kabelky klíče a poloprázdný flakónek se slzným plynem. Z karafy, která stála u zrcadla na toaletním stolku, vylila vodu do umyvadla. Nádobu z masivního broušeného skla potěžkala v ruce a usoudila, že by s tímhle krámem rozhodně nechtěla dostat přes hlavu. Obula si tenisky a řítila se dolů ze schodů. Minula v trysku recepci a s obdivuhodnou přesností mrskla klíče na pult.

145

Recepční však její odchod ani nezaznamenal, neboť se v přilehlé kuchyňce stále snažil naladit stařičkou televizi, která mu už pěkných pár minut vytrvale zrnila. Eva vyběhla z hotelu jako šílená. Nerozhlížela se ani nalevo ani napravo. Proto její pozornosti uniklo šedé auto, které se zrovna vylouplo zpoza rohu. Eva vykřikla a instinktivně si zaclonila tvář oslněnou dálkovými reflektory. Ozvalo se zoufalé skřípění brzd… „Kde jste na to všechno vzali prachy?“ „Od těch, jimž se dostalo spravedlivého zadostiučinění. Od těch, jimž stát později vrátil neoprávněně zabraná panství a majetky anebo je odškodnil za křivdy spáchané republikou. Investovali do budoucnosti. A dobře investovali.“ Arnošt zalovil v paměti. Zprávy o postupném navracení ohromných panství přijal tenkrát vlastně lhostejně. Jen pocítil trochu nahořklé závistivosti těch vynechaných smíšené s notnou dávkou zatrpklé ukřivděnosti všech, kteří nepřímo doplatili na to, že se zas někdo rozhodl odškodňovat minulá příkoří z jejich kapes. „Ale to je podvod!“ „Jaký podvod? Politická soutěž má stejná pravidla jako trh s obuví. Sebelepší bota se přece nenazuje na zákazníka sama. Musí si ji vybrat. Reklama mu jen pomůže. Měli jste možnost výběru. A byli jste to vy, kdo se nechal zfanfrnět. A nejen naší zásluhou, z velké části jste se na své pohaně podíleli vy sami! Kdo by například věřil, že ještě hluboko za republiky necháte znovuosadit jezdeckou sochu císaře Františka I. na vltavské nábřeží. Sami jsme se tomu tenkrát divili. Vždyť přece pro vás nic dobrého neudělal! Češi z duše nesnášeli císaře i jeho všemocného kancléře Metternicha. Socha byla logicky trnem v oku všem těm vašim vlastencům a nechali ji sejmout hned v osmnáctém roce. Navíc, císař skoro na koni nejezdil. A při vší úctě k jeho majestátu, jako vojevůdce se už vůbec nevyznamenal. Takže ta socha byla ve skutečnosti jen nepravdivou ikonou; ikonou představující iluzi habsburského císaře. A přesto, vy sami jste se rozhodli popřít bláhové ideály, které jste hlásali. Slavili jste dál osmadvacátý říjen, pěli dál chvalozpěvy na tatíčka Masaryka a přitom jste vrátili na piedestal sochu člověka, který v plné parádě zosobňoval „habsburský útlak“ nebo „dobu temna“, jak jste to nazývali. Ale nakonec nestalo se poprvé, že jste projevili vstřícnost až ke své vlastní potupě. Vždyť jen pár metrů vedle stojí ta vaše slavná zlatá kaplička; ta, na niž se skládali statisíce prostých lidí. Nad scénou jste si zavěsili nápis „Národ sobě!“. Zní to hrdě, že?! Ale pro koho jste uspořádali slavnostní premiéru? Pro habsburského korunního prince jako dárek ke svatbě! Potomka nemilovaného císaře z nenáviděné dynastie! Das ist reineweg unglaublich, prostě… přímo neuvěřitelné! Výsměch do tváře všem, kteří na svůj sen obětovali horkotěžko uškudlený krejcar! Měli jste prostě vždycky smysl pro absurdno, že?“ neodpustil si jízlivý tón agent. Eva se během setiny sekundy připravila na nejhorší. Uvědomila si, že ji to asi bude bolet. A hodně. S křečovitou grimasou očekávala náraz do přední kapoty, hrůza jí znemožnila jakýkoli pohyb. Náhle kvílení brzd ustalo. Nárazník stříbrnošedého opelu se zlehka dotkl jejího pravého kolena. „Kurva, ženská zatracená!“ vylítl od volantu vynervovaný řidič. Vtom se oba poznali. „Doktore!“ vykřikla nešťastně Eva. „Právě jsem vám zkoušela volat, ale…“

146

„Já vím,“ kýval hlavou doktor Špaček, „telefony jsou hluchý. Nemoh´ jsem to doma vydržet, musíme mu jet na pomoc! Naštěstí jsem vás měl při cestě! I když vím, že jsem porušil dohodu.“ Eva přikývla. Dohoda opravdu zněla, že nesmí jeden druhého kontaktovat až do doby, kdy se vyjasní další vývoj událostí. Pro krajní případ stanovili jako místo srazu jednu kavárnu v jistém městě přesně za dva měsíce v poledne tamního času. „Nastupte,“ vyzval Evu doktor. Aniž čekal na odpověď, skočil zpátky do kabiny. Eva ještě ani pořádně nedovřela dveře a doktor už prudce dupnul na plyn. Vyrazili na nerovný závod s časem. Arnoštovi silně hučelo v hlavě. Slyšel své vzrušeně tepající spánky. Chladný lepkavý pot mu skrápěl čelo i záda. Na slova neznámého moralizujícího agenta nijak nereagoval. Tomu to však očividně nijak nevadilo a pokračoval ve svém teatrálním monologu, kterým chtěl původně jen ubít čas, ale najednou ho začala diskuse bavit. „A to byl začátek konce té vaší slavné republiky! Ne my, ale vy sami jste se porazili! Díky vlastní nedůslednosti, pohodlnosti a švejkování, které tak rádi popíráte. Sami se vidíte jako hrdinové, rekové krvácející za samostatnost! A při tom vašem boji za svobodu jste se nerozpakovali vzít svobodu jiným!“ Tentokrát se Arnošt zmátožil a nadzdvihl se roztřeseně v křesle. Ztěžka a zprvu pomalu z jeho úst vypadávala jednotlivá slova. „Komu jiným? Myslíte tím snad sebe? Bojovali jsme za svobodu všech. Měli jste zaručena taková práva, o nichž se nám za mocnářství ani nesnilo! Ale vám prostě nebylo po chuti jediné. Ztratili jste pocit, že jste pány této země, najednou jste postrádali moc. Moc přikazovat, kdy smíme mluvit vlastním jazykem, kde se můžeme učit vlastnit jazyk a kdy to všechno smíme kritizovat. S Vídní za zády jste si připadali nedotknutelní a dělalo vám náramně dobře, že vám všechen ten tschechische Plebs musel poklonkovat, protože stačil jeden císařský patent a veškeré sliby se proměnily v bezcenné cáry papíru!“ „Vaše zaslepenost hraničící s xenofobií je vskutku zarážející, Herr Grešle, zvlášť u tak vzdělaného člověka. Nemůžete přece pominout, že sounáležitost k velké říši téhle zemi jenom prospěla. Co by se stalo, kdybychom vám nechali naši společnou vlast napospas? My jsme se zasloužili o její rozkvět. A co jste přitom dělali vy? Místo toho, abyste přiložili ruku k dílu, jen jste křičeli, stěžovali si, nárokovali,“ podíval se na Arnošta vyčítavě neznámý. „A přitom jste se skoro dvě stě let tvářili, že prostě neexistujete. Jak snadné bylo podlehnout tomu dojmu. Vždyť i takový buditel jako Dobrovský psal své knihy více jako svědectví o umírajícím jazyku než jako díla určená k jeho rozvoji. Jenže,“ potřásl přehnaně hlavou neznámý, „český člověk je snad nezničitelný. Vy se nebráníte v hrdinských bitvách jako Poláci, vy prostě skloníte hlavu a nastavíte hřbet. Uctivě poklonkujete a pak se znenadání zjevíte a stavíte barikády.“ „To vám musí ležet hodně v žaludku, co?“ popíchl ho sarkasticky Arnošt. Eva se ubytovala v malém hotýlku v těsném sousedství obory Hvězda. Pokud by hrozilo nebezpečí, mohla se do několika minut dostat na letiště. Vilka, v níž se odehrávalo možná poslední dějství Arnoštova života, stála na Hanspaulce, vlastně jen pár kilometrů odtud. Stačilo minout vojenskou nemocnici, prosmýknout se pod železničním mostem, přetnout Windischgrätzovu třídu vedoucí přímo k letišti a prokličkovat křivolaké uličky starých Dejvic. Doktor se s dopravními předpisy příliš nemazlil a každou minutou jich porušoval stále více. Eva se křečovitě vzpírala o palubní desku a úkosem se

147

podívala na tachometr. Ukazatel nalezla někde nad číslem 100. Nesmí to být poslední dějství, pomyslela si. Opel letěl po široké třídě rozpůlené zvýšeným tramvajovým pásem. Provoz nebyl naštěstí silný a jedoucí auta ochotně uhýbala šílenci, jehož klakson se rozléhal na hony daleko. Ulice se však začínaly plnit hloučky debatujících občanů. Rozčileně diskutovali o tom, co právě viděli v televizi. A protože si nemohli zavolat, scházeli se nejdříve v přízemích domů. A ze zaplněných přízemí se skupinky zmatených nájemníků rozlily na chodník, kde se spojily v hloučky naštvaných obyvatel, které na sebe nabalovaly další a další nakvašené příchozí, které zaujalo neobvyklé srocení. Až se poznenáhlu zklamané masy sjednotily v rozzlobený dav podvedených. Potíž nebyla ani tak v králově nemanželském původu. Nakonec, nikdo nejsme dokonalý, řekla si většina lidí. Národ už zkousnul mnohem horší věci než nějakého přemyslovského levobočka na trůně. Vášnivé rozpravy se ale rozpoutaly nad mnoha královými rozhodnutími. Po vyjevení pravdy o osmém oddělení, se spousta panovníkových kroků ihned ukázala v jiném světle. Tedy ne blaho vlasti, ne svědomí a morální povinnost! Monarchova motivace byla náhle až příliš jednoznačná. Strach o trůn ho donutil podepsat cokoli. Mezitím se bleskovou šeptandou roznesla zpráva, že slavnostní koncert na Staroměstském náměstí byl spěšně ukončen. Orchestr i krále diváci vypískali. Doktor se neustále upřeně díval před sebe. Plyn, brzdy, volant a klakson ovládal v jakési šílené choreografii. Pneumatiky dávaly dosti hlasitě najevo, že jejich přilnavost při prudkých manévrech má své meze. „Něco se tam muselo stát, to je jasný,“ vysvětloval Evě, aniž se na ni otočil. „Buď ho zastřelili,“ zauvažoval nahlas, ale když uslyšel Evino hlasité zajíknutí, snažil se co nejrychleji větu dopovědět. „…anebo se mu podařilo utéct,“ dodal. Ostrou kličkou podjel pomalu se šinoucí dodávku a esíčkem se vyhnul srážce se skupinkou lidí, kteří přecházeli na tramvajový ostrůvek v úmyslu odjet na Václavák, který už přes sto dvacet let sloužil coby tradiční místo spontánních táborů lidu. „Jenže, pokud utekl a přerušil si tak pravidelný přísun skopolaminu,“ pokračoval doktor, „nepřežije dýl než dvacet minut. Jed začne působit. Teď mu podle mýho odhadu zbývá asi osm minut! Měli bysme to stihnout!“ Eva se začala tiše modlit, přestože to už nejmíň dvanáct let nedělala. „Jak jsem říkal, mein freund, proti Čechům jsme nic neměli a ani nemáme, dokud jste vy neměli nic proti nám. Ale to neznamená,“ ohnul koutky úst směrem dolů, „že vás obdivuji. Pohlédněte pravdě do očí, vaše dějiny jsou jedna velká učebnice lokajství, podlézavosti a servility. Hrdost a čest, to jsou pro vás prázdné pojmy; hlavně, že je čím omastit knedlíky, že?“ neodpustil si další dloubnutí neznámý. „Tak to zas prr!“ nadzvedl se opět Arnošt, ale okamžitě se zase usadil. Přesněji vyjádřeno, usadily ho hned dvě věci – křeče v břiše a agentovo nesmlouvavé gesto učiněné pistolí. „Co naši legionáři? Co naši letci v Anglii? Co naši hrdinové od Tobruku, Dunkerque, Kyjeva, od Dukly?“ vypočítával Arnošt slavná bojiště. „To jste celí vy! Oháníte se pořád dokolečka hrdinskými skutky těch, co měli odvahu vůbec za něco bojovat! A jaká odměna je čekala doma? Kulka, šibenice, vězení anebo jen zavržení a potupa? Zatímco oni strádali a krváceli, vy doma jste vždycky přeochotně slíbili věrnost komukoli, kdo se zrovna namanul. A bylo vám

148

úplně jedno, jestli to je císař, fűhrer nebo že ausgerechnet vy máte patent na morálku?“

soudruh.

Pořád

si

myslíte,

Doktor projel křižovatku za nemocnicí na červenou a odbočil doleva táhlým smykem, čímž si vysloužil kánon klaksonových nadávek od ostatních notně překvapených řidičů. Když auto srovnal opět do směru, zamířil ulicí přímo k nízkému železničnímu viaduktu pod buštěhradskou rychlodráhou. Dlouhá kolona červených koncových světel, k níž se rychle přibližovali, ale napovídala, že cosi není v pořádku. Eva nervózně koukla na hodinky. Kolik vlastně zbývalo? Pět minut? Doktor bez dlouhého rozmýšlení strhl vůz do protisměru a začal předjíždět jedno auto za druhým. Naštěstí neviděl, že by někdo jel proti němu. Zakrátko měl zjistit, že nad tímto faktem zajásal předčasně. Arnošt dýchal rychle a povrchně. Proto mluvil trhaně, zadrhával se a dělal časté pomlky. Křeč v břiše sice povolila, nicméně lehké šimrání v okolí bránice slibovalo její brzký návrat. „Nikdy bych nevěřil, že mi o morálce… bude kázat obhájce těch… kteří… zradili…,“ zalapal po dechu. „Zradili? Koho prosím vás?“ zeptal se pobaveně a zároveň s trochou hrané nechápavosti neznámý. „Nás… vlast…,“ zasípal s největší námahou Arnošt. Křeč mu stáhla hrdlo, vzápětí se však sevření uvolnilo. „Tenkrát jsme se domnívali, že jednáme v jejím nejlepším zájmu. Německo bylo tenkrát silné, zdálo se nám správné přimknout se k němu.“ „Jenže zapomínáte…, že jste přimkli k Německu země…, které k němu nikdy nepatřily! Jen díky vám nás dostal Hitler na zlatém podnosu.“ Agent jen mírně zaváhal a ihned kontroval protiargumentem. „Z dlouhodobého hlediska to nebylo moudré, to připouštím,“ zafilozofoval, „ale kvůli krátké epizodě ve srovnání se sedmisetletým soužitím přece nemá nikdo právo zpřetrhat veškeré svazky mezi dvěma národy.“ „Epizodě?! Uvrhli jste nás pod nejstrašnější nadvládu v dějinách! Chybělo málo a vystěhovali jste vy nás! V tom lepším případě ovšem,“ podotkl Arnošt. „Kdo přišel s programem: zotročit, poněmčit nebo vyhladit. My snad? Zastali by se nás ti vaši soukmenovci? Už to vidím v živých barvách; ještě by nás přišli vyprovodit na nádraží! Anebo do plynových komor. Veškeré vazby mezi národy, jak vy říkáte, jste zpřetrhali vy!“ „To jsou ale spekulace. Ošklivé a opovážlivé spekulace. Německé osadníky přece nemůžete házet do jednoho pytle s Hitlerem, třebaže ho možná někteří podporovali. Vy jste u vás přece taky budovali ten… ein… socialismus. A pohnal vás někdo k odpovědnosti? Ne! Vyháněli vás po jeho svržení z vašich domovů? Vůbec ne! Tak vidíte,“ nadul se agent v triumfální póze. „Socialismus jsme si vyžrali sami a pěkně až do dna. Potrestali jsme se sami. A hlavně jsme ho sami svrhli…, byť poněkud podivně. Což se o vás říct nedá,“ máchl zesláblou rukou proti neznámému. Přitom zjistil, že v ruce už nemá skoro žádný cit. Dlaň proto plácla zpět o opěradlo křesla, jako by to byl kus hadru. „Ale hlavně,“ dodal, jakmile se přestal podivovat ztrátě ovladatelnosti nad vlastními údy, „jsme kvůli tomu neobsadili ani centimetr cizí země. Naopak! Ještě nás znovu přijeli obsadit. Tentokrát ovšem z opačné světové strany!“ Na poslední slova přitom dal zvláštní důraz. „Na ja. Podali jste čertu prst… tak jste to říkal? Víte, ještě jednu vlastnost považuji za typicky čecháčkovskou,“ povzdychl si unuděně agent. Arnoštovo

149

umírání se mu zdálo na jeho vkus už poněkud dlouhé. „To je ten neustálý pocit ukřivděnosti a zrady. Tu vás zradí Francie a Anglie, tu Němci, pak Rusové…,“ řadil vedle sebe jména národů. „Ale vždyť to je pravda!“ zasténal Arnošt pod dalším atakem smrtelné křeče. „Pravda, pravda,“ ušklíbl se opět neznámý, „zdá se mi, že vy Češi jste jí přímo posedlí. Dokonce jste kdysi dávno vymysleli heslo: „Pravda vítězí“. Ale která pravda vítězí? Které pravdě vlastně věříte? Té, kterou vás krmili za husitů nebo po nich? Před Bílou horou nebo po ní? Za Masaryka nebo za Háchy? Za Beneše nebo za Gottwalda? Před únorem nebo po něm? Před srpnem nebo po něm? Před listopadem nebo po něm? Anebo snad té pravdě hlásané po Restauraci?“ vyptával se ironicky neznámý a pohupoval hlavní ze strany na stranu, jak chtěl naznačit dějinné zvraty. „Člověče, vždyť to je jak horská dráha! Nemyslíte, že byste si měli nejdřív zamést před vlastním prahem?“ „Nevím, kdo vám dal právo… takhle… takhle soudit…,“ nedokončil větu Arnošt. Smrtící dávka jedu začala pracovat na poslední fázi svého poněkud zdlouhavého působení. Zadání znělo jasně - po znecitlivění nervových zakončení ochromit dýchací soustavu a znehybnit srdeční sval. K dokončení úkolu scházelo už jen pár minut. „Já s tím nezačal, mein freund,“ utnul ho ukřivděně agent. „Ale povím vám, že jsem přišel na takové malé tajemství. Nejvíc totiž zrazujete sami sebe. Dlouho, předlouho se tváříte, že se vás problém vůbec netýká, schováváte se do písku, až najednou rup!“ plácl agent dlaní do stolu, „a hurá způsobem chcete vyřešit posledních dvacet let.“ „Kdybyste se před ani ne padesáti lety, v říjnu devětaosmdesátého, zeptal poslanců, kdo z nich hodlá volit disidenta Havla hlavou státu, poslali by vás buď do blázince anebo do vězení. Ti samí jej zvolili o dva měsíce později. Jednomyslně! Kam vítr tam plášť – to je váš systém vlády. Vlastně byl,“ opravil se neznámý, „dokud jsme se nezasadili o změny k lepšímu.“ Opel se mihnul podél řady čekajících aut. Už dorazili skoro až k viaduktu, když doktor pochopil, že pod nízkým mostním obloukem není možné projet. Přestože zareagoval okamžitě a prudce sešlápl brzdy, vůz zastavil jen pár centimetrů od kamiónu, který se beznadějně zaklesl pod klenbou a zatarasil dopravu v obou směrech. Arnošt se zhluboka nadechl. Cítil, že se mu najednou ulevilo. Jak měl ovšem záhy zjistit, byla to úleva zdánlivá. Taková úleva se dostavuje jen několik minut před smrtí. Všichni pak říkají: „Dědečku, vy dneska dobře vypadáte“, dědeček spokojeně přikývne, protože ho poprvé za posledních třicet let nic nebolí, vyluští si křížovku a večer v klidu a míru natáhne bačkory. Ve stejnou chvíli v agentovi nervozita dostoupila vrcholu. Už tu spolu klábosí čtvrt hodiny a ten chlap pořád žije! Na mysli mu vytanul hrůzostrašný příběh smrti Grigorije Rasputina, který spokojeně debužíroval otrávené koláčky, zapíjel je portským s cyankáli a přitom si stěžoval, že ho to trochu nadýmá. A tak ho nakonec museli zastřelit. Jenže, než ho stihli zabalit do koberce, stačil jim utéct, takže ho museli zastřelit podruhé. A nakonec se vlastně utopil v ledem pokryté Něvě, kam ho hodili. Agent v duchu zadoufal, že Arnošt nebude při svém skonu dělat takové obstrukce. Ještě pár minut, řekl si pro sebe, a pak ho prostě zastřelím. Dlouhé vysedávání na jednom místě bývá totiž pro tajné agenty životu nebezpečné. Arnošt se mezitím nadechl k další větě a neznámý pro jistotu zkontroloval pojistku u své zbraně. Ku své spokojenosti ji nahmátl v odjištěné poloze.

150

151

152

„Jo, možná máme ruce od hnoje, zato je ale máme jen výjimečně od krve! A to ještě často od vlastní! U Lipan, na Bílé hoře i u Zborova jsme stříleli sami do sebe. Zatímco vy…“ „Dost už bylo výčitek, Herr Grešle, důležité je, že spravedlivá věc zvítězila! Přestože se vám to zřejmě nelíbí…,“ agent začal nervózně bubnovat prsty po desce stolu. Po chvíli ale přestal, neboť pochopil, že by tím dal svému zajatci najevo, že není plně koncentrován. Navíc mu začalo být trochu horko, protože rozkázal vypnout klimatizaci produkující kromě chladného vzduchu i nebezpečný pravdomluvný aerosol. Ukousl si suchou kůžičku z dolního rtu a znovu pohlédl na bankovního úředníka, jehož služební kariéra se dala počítat už jen na minuty. Arnošt ovšem nejevil pražádný zájem o útěk. Ostatně, i kdyby utekl, nestihl by doběhnout pro pomoc. Tělem mu projížděly vlny beznadějné hořkosti, bezmocného vzteku a trucovitého vzdoru. Pocity ne zcela nepodobné těm, které zakoušeli všichni slušní lidé před sto lety, kdy nepříčetný čalouník bezostyšně nadával československému prezidentu, druhdy předsedovi Společnosti národů, do válečných štváčů, obviňoval demokratický stát z nesnesitelného útlaku svých soukmenovců, aby nakonec za jejich maniakálního hajlování a nenávistných výkřiků proti Čechům schramstl pohraničí bez jediného výstřelu. Takové byli tedy Češi krvelačné bestie. Ale zdálo se, že tohle je už nenávratně zapomenuto. Doktor vyběhl z auta směrem k mostu a okamžitě zkoumal, zda by se nedalo kolem kamiónu nějak prosmýknout. Aspoň metr a pár čísel, kdyby tam zůstalo. Návěs se nárazem o mostní klenbu natočil k silnici mírně bokem a částečně se rozklížil. Vytvořil tak pod tratí dokonalou uzávěru, kterou mohli proklouznout leda chodci či cyklisté. Opodál se zmatený řidič tiráku jakousi balkánskou hatmatilkou snažil vysvětlit ostatním rozčileným účastníkům dopravního provozu, že si chtěl jenom zkrátit cestu na letiště a přitom jaksi přehlédl značku upozorňující na maximální přípustnou výšku projíždějících vozidel. Střídavě čelil pokusům o lynčování své osoby a rozkradení nákladu z poškozené skříně návěsu. Dopravní policie si jako obvykle dávala na čas. Doktor se šouravým krokem vracel z obhlídky. Pochopil, že je konec. I kdyby vystoupili a rozhodli se běžet pěšky, i kdyby si zavolali taxíka, i kdyby na druhé straně mostu přesvědčili někoho, aby je odvezl na místo… Každou sekundou prostě naděje slábla. Čas ubíhal příliš rychle, než aby se dalo cokoli udělat. Tohle nebyl americký film, kde se poslední minuta do výbuchu bomby vleče přes půl hodiny, hlavní hrdina uběhne pět kilometrů a ještě rozmontuje pekelný stroj na prvočinitele, které srovná vedle sebe podle velikosti. Tady každá minuta odtikala za poctivých šedesát sekund. Nejbližší možnost dostat se přes trať nabízel až Prašný most u dejvického železničního terminálu. To by ale znamenalo objížďku. Moc dlouhou s ohledem na krátící se čas. V duchu si vyčítal, že na ten stupidní plán Arnoštovi přistoupil. Teď bude ještě spoluodpovědný za jeho smrt. „Je mi líto, Evo,“ pronesl pohřebním hlasem a nedokázal se přitom ani podívat do její tváře napjaté očekáváním a obavami. „Možná mu zbývají dvě minuty…,“ hlesl a opřel se o kapotu svého auta, „...kdybychom to projeli rovnou, tak možná… bychom mu ještě pomohli, …ale je dost dobře možné, že už je mrtvý teď.“ Eva neříkala nic, jenom se tiše rozplakala.

153

Arnošt vlastně ani nevěděl proč, ale při agentových slovech si několikrát vzpomněl opět na svá dětská léta. Zvláště na návštěvu nějakého zrcadlového labyrintu. Možná to byl ten na Petříně, možná jinde. Velmi živě si ale vybavoval, jak se tenkrát mohl potrhat smíchy, když viděl, jak v pokřivených zrcadlech všichni vypadali strašně směšně. A vůbec nejvíc se mu líbilo, když tahle prazvláštní zrcadla, jejichž princip tehdy nechápal, náhodou zdůraznila nějakou nectnost či charakteristický rys. Tátovo již tak vysoké čelo náhle vylétlo do půlmetrové výšky, dědův velký nos dosáhl cyranovských rozměrů a strýček - vášnivý včelař, který se vždycky chlubil žihadly na rukou či ve tváři, a často měl proto poněkud asymetrický tvar obličeje - teď vypadal úplně jak muž z obří hlavou z cirkusu Kludský. A stačilo udělat maličký krůček a zrcadla, stejně jako magická křivule v televizních pohádkách o zlých černokněžnících, zázrakem proměnila tátu v neandrtálce s nízkým čelem, dědu v beznosou kreaturu a strýčkovy proporce najednou nápadně připomínaly figurku z Člověče nezlob se. A náhle mu ta souvislost bleskla hlavou! Celá tahle rozmluva mu tak trochu hodně připomínala pokřivené zrcadlo. Vše je přece tak prosté, zamění-li se příčina a následek, chladnokrevný plán a rozhořčená msta, viník a oběť. A hle! Hned je tu vyvážený pohled. Nastavili mu pokřivené zrcadlo. Nastaví jim ho tedy taky, rozhodl se z posledních sil. Nemluvilo se mu snadno. Oči měl zalité slzami a sucho v ústech mu znemožňovalo polykat. „Jménem… celého národa… se vám co nejupřímněji omlouvám, že jsme se k vám v průběhu staletí chovali tak ukrutně. Že jsme na vás pohlíželi s nenávistí, když jste se nás pokoušeli poněmčit a měli nás za mizernou venkovskou chátru. Omlouvám se vám, že jsme si dovolili překazit plány na vybudování velkoněmecké Mitteleuropy, že jsme vám vyhrožovali, že vás pověsíme na lampy anebo postřílíme, až přijde Hitler… Anebo to bylo všechno naopak?“ optal se agenta s neskrývanou ironií v hlase. „Že jsme nadšeně řvali, když Himmler ještě před Mnichovem odpovídal na otázky ohledně osudu Čechů: „Nechceme tyto národy, chceme jejich zemi!“ Anebo to nadšeně řvali vaši mírumilovní soukmenovci?“ otázal se schválně nechápavě Arnošt. „A taky, že jsme vám vyhrožovali válkou,“ pokračoval s velkou námahou ve svém monologu. „Prostě se omlouváme za všechno, co jsme vám za Rakouska, první republiky… před Mnichovem… a nakonec i za protektorátu provedli zlého,“ těžce oddychoval Arnošt. Agent sice navenek vypadal, že nevzrušeně naslouchá, ale ve skutečnosti už přemýšlel, kam by měl Arnošta střelit, aby mohl místo činu naaranžovat jako sebevraždu střelnou zbraní. Už odpozoroval, že Arnošt je pravák. Tak tedy pravý spánek? Nebo snad vstřel pod bradou? Ústa asi ne, ta mu těžko otevře bez stop násilí. „Myslel jsem, že… omlouvat se měl někdo jiný, ale… asi jsem se spletl… Teď už se cítíte se líp?“ dokončil Arnošt větu a chtěl pohlédnout agentovi hrdě do očí. Ale už nedokázal ani zvednout hlavu. Bylo to nad jeho síly. Když pokládal svou řečnickou otázku, věděl, že on sám se cítí velice mizerně. Zavřel oči, světlo ho pálilo do očí a polévalo ho nesnesitelné horko. Nebo zima? „Klidně se vám omluvíme za cokoli… ale ručím vám… že jednou… jednou… až zase budete… ukolébáni naší… ehm… vám v nestřeženém okamžiku… nakopeme…“ Agent překvapeně vzhlédl. Čekal na dokončení nakousnutého souvětí, ale pochopil, že už se pointy nikdy nedočká. Zdálky odkudsi z ulice se ozvaly sirény. Těžko odhadnout, zda patřily sanitě anebo policii. Rozhodně ovšem agenta definitivně přiměly ke kvapnému odchodu.

154

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ V níž po dvaceti letech od převratu reportér deníku Národní listy dopisuje článek o posledních okamžicích Arnoštova života

Redaktor Národních listů Richard Mazanec se opíral o dřevěné zábradlí verandy a kochal se výhledem na Karibik omývající jemnou písčitou pláž pár metrů od domu, kde právě vyslechl velmi zajímavý příběh. V duchu blahořečil šéfredaktorovi, že zrovna jemu přiklepl cestu do tak neodolatelné destinace, navíc za velmi interesantní story. Jejich list mohl být první, který odhalí zákulisí převratu před dvaceti lety. Mazanec usrkával zdejší lahodné curaçao a vlasy se mu proháněla teplá podvečerní briza. Snažil se v hlavě srovnat posledních pár vět, kterými hostitelka uzavřela své dlouhé vyprávění. Hlavně pořád nechápal, jak by život téhle české exulantky provdané za nějakého zazobaného Holanďana, mohl souviset s historií převratu. „To je sice všechno velmi zajímavé, paní Stuyverová,“ otočil se po chvíli opět směrem ke své hostitelce, když promyslel všechny možné souvislosti. Pohlédl jí do tváře, která si i přes blížící se padesátku zachovala křehký půvab. I její postavě musel přiznat notnou dávku svůdné přitažlivosti. Jenom její smutné oči napovídaly, že ani v tomhle ráji na zemi se možná nedá na všechno jen tak zapomenout a do smrti bezstarostně dovádět ve vlnách. Všude je chleba o dvou kůrkách, i když na některých místech, která za svou žurnalistickou kariéru navštívil, seznal, že ta druhá kůrka bývá pro ty, kteří si to mohou dovolit, hodně měkká. Ale i sem chodí smrt. I sem chodí berňák. Daňové ráje se musely postupně začít bránit obrovskému přelidnění, které ničilo jejich krajinu, a zavedly tak vysoké daně, že byly nakonec schopny přilákat jen pár desítek daňových masochistů převážně ze Skandinávie. A pokud si dobře pamatoval, Nizozemské Antily mezi vyhlášené daňové zóny patřily před skutečně drahnou dobou. „Jenže vašemu příběhu chybí nejdůležitější,“ pokračoval ve svých úvahách dále, „…a to korunní svědek. Nebo snad máte někoho, kdo by vám to dosvědčil?“ „Byla snad řeč o mně?“ zaslechl za svými zády chraplavý hlas. Redaktor sebou leknutím trhnul. Do této chvíle si myslel, že jsou na celé haciendě sami dva. „Můj manžel,“ hlesla téměř šeptem paní Stuyverová. „Těší mě.“ Mazanec potřásl rukou bělovlasému starci s dobře pěstěným knírem. Muž se opíral o vycházkovou hůl a došoural se k nejbližšímu proutěnému křesílku, do nějž pak s námahou usedl. Mazanec přemýšlel, kolik může být tomuhle páprdovi let a jak přišel k tak okouzlující choti. „Nikoli, pane Stuyver, o vás jsme skutečně nemluvili,“ vysvětloval přeochotně redaktor, protože se cítil, jako by byl právě přistižen při nevěře. Koneckonců musel přiznat, že paní Stuyverovou si dokázal velmi živě představit. A nebyla to věru špatná představa. „Vaše paní mi tu právě pro náš list poskytla rozhovor, který měl odkrýt některé neznámé aspekty převratu, který se v naší zemi odehrál před více jak dvaceti lety.“ „Hmm, zajímavé. Říkáte, že měl odkrýt. Znamená to tedy, že neodkryl?“ podíval se na něj bělovlasý muž s podivným úsměvem. Kolem očí se mu okamžitě utvořily nepřehlédnutelné vějířky vrásek. Redaktor se na starce podíval pozorněji. Takovou bystrost od tohohle metuzaléma skutečně neočekával. Při bližším zkoumání však dospěl k názoru,

155

že nebude vlastně příliš starý. Jen jeho tělo vykazovalo známky pokročilé sešlosti. Vypadal na sedmdesát i víc, na kolik mu ale táhlo ve skutečnosti, nedokázal odhadnout. „Obávám se, že nikoli,“ pokrčil rameny a pohlédl na paní Stuyverovou, od níž čekal nějakou odpověď. Ona se však jen záhadně pousmála a opřela se o sloup verandy. Vánek si pohrával s jejími lehkými letními šaty, pod nimiž zřejmě nenosila příliš mnoho zbytečného prádla. „Víte,“ nadechl se starý Stuyver a redaktor se zájmem zbystřil. Co kdyby snad něco věděl. Jenže vzhledem ke svému věku spíš zavede hovor na počasí a svoje revma, umírnil vzápětí svá očekávání Richard. „V Holandsku v šestnáctém století…“ A už je to tady, posteskl si pro sebe zklamaně Mazanec. Stařecká umanutost vyprávět příběhy, které nemají jakoukoli souvislost s diskutovaným tématem. Ze zdvořilosti se ovšem usmál a předstíral, že pozorně naslouchá. „…v bohatých přístavních městech…,“ rozvážně za sebe kladl slova Stuyver. No úžasné, zatnul zuby redaktor, už tu chybí jen piráti, když už jsme tady v Karibiku! „…razili drobnou stříbrnou minci.“ „No a?“ pomyslel si pro sebe nakvašeně Mazanec. Všude přece razili nějaké mince. „Jmenovala se Stuyver nebo též německy Stüber. A byla to obdoba českého groše. Prostě taková holandská…“ „Grešle?!“ vypadlo najednou nevěřícně z Mazance. „Správně mladý muži…,“ usmál se stařec a s každým úsměvem viditelně pookřál. „Takže vy… vy jste… vy jste…, a… ale jak jste…“ V tu chvíli nedělal redaktor zrovna velkou čest svému řemeslu. Ale přestože se živil kladením otázek už dost dlouho, rozhovory s oživlými mrtvolami přeci jen nezapřádal každý den. „Chápu váš údiv,“ opět se chápavě usmál starý muž. „Já jsem byl taky překvapen, když jsem se probudil na nemocničním lůžku omotán hadičkami, kapačkami a dalšími šlauchy. Sám si toho příliš nepamatuji, všechno jsem zjistil až ex post. Rozhodně ale vím, že jed už skutečně zaplavil celé mé tělo. Cítil jsem, že opravdu dlouho nevydržím, když najednou jsem pocítil úlevu. Malou ale alespoň nějakou. Křeče byly sice stále silné, ale jako by s blížícím se koncem otupovaly. Až později jsem zjistil, že za svou záchranu můžu děkovat výrobci klimatizace.“ „Jak to? Přišli ji snad zrovna opravit nebo co?“ podivil se redaktor. „Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou Stuyver. Redaktor si pořád nemohl zvyknout na jeho pravé jméno a tak ho pro sebe raději stále označoval postaru. „Klimatizace v domě byla prostě takový ten typ, na jehož ovládání se musíte přihlásit na večerní průmyslovku a vystudovat slaboproud. Stejně jako spousta dnešních televizorů, rekordérů anebo mikrovlnek. Člověk dlouho zírá na změť multifunkčních tlačítek a marně přemýšlí, jak ztlumit hlasitost, aniž by si přitom nerozladil ostatní kanály, nespustil skryté titulky a nepřihlásil se nechtěně na videokonferenci. Víte, možná, že jsem trošku staromódní, ale za mých mladých let měly televize jen 99 kanálů. Já ta dnešní monstra umím stěží vypnout.“ Mazanec se na křesílku trochu neklidně zavrtěl, čímž dal neverbálně najevo, že stařík opět odběhl od tématu. „No zkrátka, nejjednodušší by bylo samozřejmě klimatizaci ukopnout, ale komando mělo patrně příkaz zanechat co nejméně stop, možná chtěli později dokonce zasklít to prostřelené okno, kdo ví. A tak zřejmě někdo zvolil méně drastický postup a zmáčknul tlačítko „STOP“. Jenže netušil, že přístroj se snaží být chytřejší než uživatel a tak ani zmáčknutí knoflíku „STOP“ neznamená, že se klimatizace vypne.“

156

Redaktor se chápavě usmál. Zrovna tuhle vypnul televizi a šel spát, přičemž ho hned za minutu vytáhly z postele dunivé zvuky vesmírné bitvy mezigalaktických korábů, u níž už půl hodiny klimbal. Neuvědomil si totiž, že před vypnutím omylem zmáčknul knoflík „UMLČENÍ“. Televizor mu ovšem jeho prohřešek důrazně připomněl tím, že se opětovně zapnul a donutil rozmrzelého nedbalce celý postup zopakovat, tentokrát ve správném pořadí kroků. Ať si pro příště pamatuje, že sledování televize s sebou nese jistou odpovědnost a není možné si od ní jen tak odejít. Stařík se příhodou o paličaté vzduchotechnice zjevně bavil. Jak by také ne, když mu zachránila život. „Zůstala pouze v pohotovostním režimu,“ pokračoval pobaveným tónem. „Jakmile teplota v místnosti překročila dvaadvacet stupňů, okamžitě se opět automaticky uvedla v činnost. Valná část skopolaminu sice vyvanula rovnou oknem ven, ale ten nepatrný zlomek, co zůstal vevnitř, mi pomohl vystoupit z Cháronovy loďky zpět na břeh. A protože to byl jemný aerosol bez barvy a bez zápachu, nevšiml si ho ani agent. Možná ta dávka trochu podpořila jeho hovornost, kdo ví. Možná mi chtěl opravdu všechno říct, protože k zapnutí muselo dojít jen krátce předtím, než jsem zkolaboval.“ „A kdo vás tedy…?“ nevydržel už nedočkavostí redaktor. „Já,“ hlesla od vzpěry verandy paní Stuyverová. „Když doktor Špaček uviděl můj pláč, naštval se na celý svět. Taky vědomí spoluodpovědnosti za manželovu smrt s ním asi udělalo své. Krátce poté totiž k druhé straně viaduktu dorazila policejní hlídka. Patrně náhodou, protože revoluční nálady rostly každou minutou a policie marně čekala na příkazy shora. Linky přece zkolabovaly a tak policie nedělala raději nic. Tahle hlídka se zřejmě vracela z pravidelné objížďky a narazila na jedno z mála míst, kudy šlo podjet trať. Jakmile doktor uviděl záblesk modrých majáčků, protáhl mě za ruku pod mostem a udiveným policajtům ukradl auto přímo před nosem. Stačili si ještě vyfotit poznávací značku prchajícího vozu, než jim se zpožděním došlo, že ji přece dávno znají, když zloděj prchá v jejich vlastním autě,“ usmívala se při vzpomínkách paní Stuyverová. „Našli mě v těžkém kómatu, ale dýchal jsem. To bylo v tu chvíli podstatné. A tak mě doktor tajně převezl do soukromého sanatoria jednoho svého dobrého známého, kde se ve vší diskrétnosti léčili politici, mafiáni a jiné celebrity. Prostě všichni, kdo na to mají. Nadopovali mě různými svinstvy, která měla zase přebít všechna ta svinstva, co ve mně zůstala. Bohužel se to neobešlo bez následků,“ poklepal si rukou na zchromlé nohy. „Ochrnul jsem částečně dole, museli mi vzít ledvinu a špatně vidím na levé oko. A to je jen malý výčet ze seznamu způsobů, kterými se mi tělo mstí za mou mladickou nerozvážnost.“ Stuyver se odmlčel a zahleděl se zasněně na moře. „To je úžasné, že se vám – amatérům – podařilo takhle rozsáhlou konspiraci tak dokonale utajit,“ rozplýval se obdivně Mazanec zvláště směrem k paní Stuyverové. „Jakápak konspirace,“ zasmála se zvonivě, „doktora obvinili z neoprávněného užívání cizího vozidla. Tak často podceňovaná policie si hravě domyslela, že jim auto ukradl řidič opuštěného opelu. Protože ale u soudu tvrdil, že jel na demonstraci, byl nakonec osvobozen podle nějakého paragrafu o změně společenských poměrů a zániku trestnosti či co. Můj bratr,“ pokračovala paní Stuyverová, „kupodivu uspěl s teorií, že jemu neznámé osoby vnikly do vily bez vědomí televizního personálu a on pouze nechtěl přerušovat zajímavý přímý přenos. Pravda, v tomhle případě se vyskytlo mnohem více nejasností. Například se zjistilo, že řidič televizní dodávky dostal nedopatřením ten den volno, čímž logicky vyvstala

157

otázka, kdo vlastně přes tři hodiny vozil účinkující po Praze a nakonec je zanechal kdesi v Kunratickém lese.“ Mazanec souhlasně pokyvoval. Prostudoval před odletem kvanta materiálů, v nichž se to ovšem hemžilo všemožnými fantasmagorickými teoriemi, které celou záležitost spíš zamlžovaly, než aby ji objasňovaly. Krádež nějakého policejního auta naprosto zapadla v revolučním kvasu a už vůbec nikoho tenkrát nenapadlo spojovat ji s protimonarchistickým převratem. „A nikdy se nepřišlo na to,“ ozval se najednou opět starý Stuyver, „že oním šoférem byl jeden podporučík koloniálního vojska, o němž jsme věděli, že musí mít s monarchií a zvláště s některými jejími exponenty nevyřízené účty.“ „Takže jste nakonec přímo ze sanatoria odjel pryč ze země? Ale proč? Monarchie přeci padla, a s ní i osmé oddělení.“ Redaktor se pídil po dalších informacích s vytrvalostí loveckého chrta. „Když jsem se trochu vzpamatoval, pochopil jsem, že spousta lidí spřáhnutých s monarchií zůstala na svých místech. Nic nového pod sluncem, prostě daň za udržení kontinuity státní moci. Pro ně bych představoval časovanou bombu a noční můru. Každý se by se bál, že na něj něco vím, i kdybych jim tisíckrát vysvětloval, že to není pravda. A nakonec by si stejně někdo usmyslel, že mě pro jistotu odstraní. A celý kolotoč by začal znova. Na to jsem příliš malý hrdina,“ zakroutil hlavou Stuyver. „V tom případě nechápu, proč jste se tak najednou odhodlal ke zveřejnění svého příběhu,“ namítl Mazanec. „To je prosté. Umírám,“ usmál se hořce Stuyver a podíval se na svou ženu. Té se okamžitě zalil pohled slzami. Mazanec se na staříka zmateně a neurčitě zakřenil. Nejprve chtěl vtipkovat ve stylu: „To už tu přece jednou bylo“, „Nejdéle žije ten, kdo přežil svou vlastní smrt“ anebo „Opakovaný vtip není vtipem“, ale stačilo mu jediné ohlédnutí po paní Stuyverové, aby si ověřil, že tu nikdo žertovat nemíní. „A… alespoň, že máte oporu ve své ženě,“ vymyslel si narychlo neslanou nemastnou větu, která měla posloužit současně jako povzbuzení, útěcha i kondolence. „Máte pravdu,“ odvětil Stuyver smířeným a vyrovnaným hlasem, „člověk potřebuje někoho, kdo ho rozptýlí…“ „…v těžkých chvílích…,“ přitakal ze slušnosti Mazanec. „Ale houby! Po smrti!“ rozchechtal se sarkasticky Stuyver. Richard Mazanec nakonec odlétal z Willemstadu až další den dopoledne linkou do Amsterdamu. Na haciendě Ernsta a Evy Stuyverových strávil příjemný večer. Jak se ukázalo, starý Ernst Stuyver nebral svůj osud přehnaně tragicky. Věděl, že utekl hrobníkovi z lopaty už jednou, a byl vděčný za každý další den, o který zubatou obehrál. Možná si před lety prožil svou první cestu tunelem a nebál se. Kdo ví. Rozhodně se na cestu vyzbrojil slušnou sbírkou anekdot z nemocnic, pohřbů a hřbitovů, kterými celý večer prokládal filozoficko-historicko-alkoholickou debatu, kterou ukončili až nad ránem. Mazanec se musel bezděky usmát vtipu, na nějž si zrovna vzpomněl. Pak nohama zkontroloval, jestli má svůj diktalaptop bezpečně uložený pod sedačkou. Dal by se nyní vyvažovat zlatem, neboť na něm bylo zaznamenáno každé Ernstovo slovo. Teď se sklenkou koňaku v ruce obdivoval úchvatnou akvamarínovou modř karibských mělčin rychle přecházející do temné inkoustové propasti oceánu. Zadumaně si hrál s rozpouštějícími se kostkami ledu a zkoušel si představit, jak jeho článek přijme šéf. Jestli vyjde, tak to bude zaručená bomba!

158

Vždyť záhadu vily Helena, jak se v kriminalistických kruzích případ nazýval, vyšetřovalo z počátku několik desítek policejních specialistů a parlamentních komisí. Všechny s týmž výsledkem, ovšem s tím drobným rozdílem, že parlamentní komise vystavily státní kase účet znějící na několik miliónů za „nutné náklady spojené s vyšetřováním.“ Během pár dní po odvysílání „Bejváku“ podala celá vláda demisi. Král abdikoval a kvapně odejel ze země, aby se do ní už nikdy nevrátil. Monarchie padla jako stará vykotlaná lípa v letní bouří. Vila Helena si však své tajemství pečlivě střežila. Neméně záhadné okolnosti totiž opřádaly samotný zásah policejního komanda uvnitř domu. Když se na místo asi s dvouhodinovým zpožděním dostavila dezorientovaná policie, která kvůli počínajícím masovým demonstracím nevěděla kam dřív skočit, našla vilu zcela opuštěnou. Němým svědkem nedávného dramatu zůstalo jen prostřelené okno, nepatrný zbytek krve na podlaze a klimatizace rozprašující podivnou psychotropní látku po celém domě. První policejní oddíl se proto zdržel uvnitř poněkud déle a musel jej vysvobodit až oddíl druhý, který nalezl své kolegy, kterak se všichni společně v křečích chechtají věšáku na kabáty, který navíc oslovovali „Zdeničko“. Další vyšetřování potvrdilo, že krev na podlaze je lidská, nicméně její původní majitel zůstal neodhalen. Stejně tak se nepodařilo vypátrat další osudy Arnošta Grešleho, což ve spojení se záhadnou nehodou poblíž Zálesí, vedlo i ke spekulacím, že přenos byl předtočen a Arnošt, nezvěstný pokladník Královské vzájemné kapitálové záložny, byl zabit již několik dní před ním. Dokonce se později vyskytly teorie, že Arnošt Grešle byl fiktivní postavou nastrčenou tajnými službami, aby zorganizoval v zemi státní převrat. Ani tyhle úvahy nepostrádaly určitou logiku. Nikdo přitom netušil, že nový generální ředitel televize posílá do zámoří nemalé částky, aby tam podporoval svou sestru a švagra. Jakékoli pochybnosti o existenci či neexistenci Arnoštovy osoby, však již nemohly zabrzdit převratový kvas, který se přehnal zemí jako uragán. Každý den se objevovaly nové informace, fámy i jejich dementi. Odtajněné archivy vydávaly svá svědectví po tunách a terrabitech. Kamínek utrhl lavinu a nikdo se už nepídil po tom, odkud a proč se kamínek udrolil. Stačilo půl roku a záhadu vily Helena vyšetřoval namísto týmu specialistů jeden jediný postarší detektiv, který chtěl v úřadu jen v klidu doklepat do důchodu. Nastaly dny všední a ještě všednější. Zájem veřejnosti, lačnící každý den po nových zprávách o pozadí převratu i celé monarchistické vlády, utichl. Současně s tím ochladl i zápal pro věc u policie. Noviny měly i bez toho o čem psát. Přišla volba Miss, pak se v zoo narodila žirafí dvojčata a přihlásilo se několik svědků, kteří se zúčastnili skutečného pohřbu Elvise, který údajně skonal v požehnaném věku přes sto let. Koneckonců, důležité bylo, že převrat proběhl, a málokoho zajímalo, proč a jak se co přesně seběhlo. Když se to vezme kolem a kolem, nebyla by to první revoluce, kterou nastartovala nepravdivá smyšlenka. Lid vzal ztečí Bastillu taky jen díky fámě. I Češi měli svou vlastní historickou zkušenost s jistým mrtvým studentem, který se velkou měrou zasloužil o změnu poměrů, ačkoli nikdy nežil a nikdy vlastně ani nezemřel. Mazanec se ve svých úvahách zarazil. „Měl pravdu,“ pomyslel si, „bomba to být může a nemusí.“ Stále častěji se mu na mysl vkrádala Ernstova slova a teprve teď mu docházelo, co se mu Ernst snažil naznačit, když ho varoval před přehnaným optimismem.

159

„Lid chce zábavu. Války, převraty, krize a komploty je udrží v pozornosti týden, dva, možná měsíc. Ale koťátka, skandály herců a rekordní snůška hub, ty zaujmou vždy a spolehlivě. A nakonec v paměti překryjí i mnohem důležitější informace. Takže vlastně ani nevadí, když se čas od času v tom mumraji vyskytne i nějaká pravdivá zpráva. Mocní tohoto světa se v minulosti dopouštěli chyb. Zavírali a popravovali všechny, kdo říkali něco jiného, než bylo dovoleno. Pak ale pochopili, jak obrovská to byla chyba. A změnili strategii. Protože přišli na to, že pravda, kterou se snažili ukrýt, vyjde najevo mnohem dřív a mnohem snáze než ta, kterou sice nechají volně hlásat, ale vedle ní vypustí do světa další smyšlené historky. Kdo si pak v tom guláši má vybrat? Kdo rozezná zrno od plev? V informačním šumu se pravda skrývá mnohem lépe než v informačním vakuu. Pravdu, kterou ze všech sil umlčujete, se nikdy nepodaří zcela vymýtit a umlčováním jen všechny utvrzujete v jejich přesvědčení.“ Stále více teď rozuměl i tomu, že se ani na samém sklonku života Ernst nevrátil domů. Nechtěl si pokazit obrázek o svém vzdáleném domově, který nosil v srdci. Pochopil, že svůj domov ztratil před dvaceti lety. Češi mají v emigraci dávnou a smutnou tradici. Vždycky, když tu nastaly zlé časy, řekli si odvážní a schopní: „Kašleme na to. Začneme jinde, znova a líp.“ Odešli, aby se už nikdy nevrátili anebo aby se po dlouhých desetiletích vrátili domů jako úplní cizinci. Zapomenutí, nečekaní, nezvaní a hlavně nechápající realitu všedních dní těch, co zůstali. „Domov je tam, kde vás uvítají s otevřenou náručí,“ říkal smutně Ernst, „ne tam, kde na vás koukají nevraživě jako na přivandrovalce.“ Mazanec Ernsta na jednu stranu litoval, na straně druhé mu ovšem skrytě záviděl. Ernst si ve svých vzpomínkách představoval vlast jako nejkrásnější místo na zemi. Zapovězený ráj, kde v sadě skví se jara květ, vody hučí po lučinách a bory šumí po skalinách. I Richard, vždycky když slyšel dojímavou píseň o tom, jak je u nás krásně, byl schopen na tu necelou minutu zapomenout na svou zemi, jaká ve skutečnosti byla, a představit si ji takovou, jaká by měla být. Jenže právě jenom na tu pouhou minutu. Smutně usrkl z pohárku koňak notně rozředěný tajícím ledem. Vzpomněl si, že se bohužel vrací do té země, jaká ve skutečnosti byla. Kde nic nejde, neustále se cosi reformuje a dokolečka se lidem slibuje, že za deset, patnáct, dvacet let, když si vyhrnou rukávy, utáhnou opasky, tak potom ale už opravdu… Maně se mu vybavily nejdůležitější okamžiky z let následujících po převratu. Africká kolonie byla sjednocena s územím republiky se statutem běžného kraje. Jejím obyvatelům i zastupitelstvu se tak konečně dostalo stejných práv jako krajům ostatním, ovšemže v poměru k počtu obyvatel. Protože název Česká Afrika silně zaváněl starými pořádky, s velkou slávou byl nakonec schválen název nový. Poněvadž kraj zabíral východní část hraničního výběžku, který se odedávna nazýval Caprivi, nedalo vytvoření vhodného pojmenování kraje příliš práce. Větší diskuse se rozpoutala jen ohledně toho, zda by se Východní Caprivi nemělo psát s „K“, ale jazykoví puristé nakonec prohráli. Debaty o prvním písmenku ale nakonec přerostly v rozvleklé tahanice o zrovnoprávnění zámořského území v poměru jedna ku jedné, kterého se vehementně dožadovali schuckmannsburští politici. Na pražských ministerstvech, odkud do Afriky tekly miliardové dotace horem dolem, sice koloval vtip, při němž se na kosmologickou otázku, jak daleko je od Země nejbližší černá díra, s posměškem ukazovalo na mapu jižní Afriky, jenže

160

161

162

změně názvu soustátí na „Unie Českých zemí a Východního Caprivi“, tím stejně nikdo nezabránil. Když se to ovšem vzalo do důsledku, i takhle zprzněný název vlasti se jevil jako vynikající ukázka umění kompromisu. Zámořští národovci, kteří rázem zastupovali nejbohatší kraj země, se totiž nerozpakovali navrhnout, aby byl za hlavní město prohlášen Schuckmannsburg, případně aby hlavní města ob dva roky rotovala. Politika je holt někdy špína a nepochopitelný blázinec. Nicméně na nutnosti sjednotit veškeré právní normy v obou částech soustátí se nakonec shodli všichni. Richard ve svých úvahách přeci jen našel světlou stránku celé téhle zpackané éry. Konečně se učinila přítrž uťápnutému poklonkování na tu kterou světovou stranu a slepému přejímání cizích vzorů. Dost už bylo servility vůči Vídni, Paříži, Berlínu, ale i Moskvě, Washingtonu nebo Bruselu. „Až se jednoho dne završí proces sjednocování naší legislativy s normami africkými, určitě dosáhneme i tamní životní úrovně,“ uvažoval v duchu Richard a pohlédl okénkem na vrstvu bělostných mračen ozářených zlatavým poledním sluncem. „Já se toho asi nedožiju, ale moji vnukové určitě…“

K O N E C

163

OBSAH 1.

KAPITOLA PRVNÍ O nečekaném setkání a co z toho všechno vzešlo

7

2.

KAPITOLA DRUHÁ V níž se Arnošt blíže seznamuje se svým posláním

13

3.

KAPITOLA TŘETÍ V níž je čtenář seznámen s nejstarší historií českého kolonialismu (1848 – 1855)

23

4.

KAPITOLA ČTVRTÁ V níž pokračuje historie českého kolonialismu (1856 až 1914)

33

5.

KAPITOLA PÁTÁ O prohlídce města

41

6.

KAPITOLA ŠESTÁ Aneb Arnoštova první akce

49

7.

KAPITOLA SEDMÁ Aneb savana v ohni

57

8.

KAPITOLA OSMÁ Aneb Galavečer

67

9.

KAPITOLA DEVÁTÁ O smolném dni podporučíka Matěje Švece

75

10.

KAPITOLA DESÁTÁ Aneb Valdštejnovo pozdní odpoledne

81

11.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ V níž je, mimo jiné, pojednáno o málo známé historii českého vzduchoplavectví lehčího než vzduch

95

12.

KAPITOLA DVANÁCTÁ Odehrávající se převážně v pražských vinárnách

101

13.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ Aneb co vše spatřili občané procházející se po Letné

113

14.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ O televizním projevu předsedy vlády u příležitosti oslav čtvrtstoletí trvání království

121

15.

KAPITOLA PATNÁCTÁ V níž se případ začne osvětlovat (a zároveň by jí kniha mohla skončit)

127

16.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Jedna z nejdelších kapitol, v níž se završí Arnoštova životní pouť

135

17.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ V níž po dvaceti letech od převratu reportér deníku Národní listy dopisuje článek o posledních okamžicích Arnoštova života

155

Báječní muži v národních krojích © Michal Krejčík 2003 vydalo nakladatelství FIASKO DISTRIBOOK, Praha, prosinec 2003 3. upravené vydání, březen 2004 fotografie: archiv autora grafická úprava: Michal Krejčík a Tomáš Sedláček technická spolupráce: COONA ENTERTAINMENT GROUP s laskavou podporou PAULUS TECHNOLOGIES AND LOGISTICS realizace: květen 2002 až prosinec 2003 Počet stran 166, z toho 14 ilustrovaných, 1 barevná příloha Většina postav i dějů zmíněných v této knize je smyšlená a jejich podobnost s žijícími osobami je pro autora pouze potěšující náhodou. Jsou-li v textu zmíněny skutečné historické postavy, je nutno při interpretaci textu používat vlastního uvážení a přihlížet k souvislostem děje. Hranice mezi fámou a realitou se v postmoderním světě stává stále méně zřetelnou. Podrobnější údaje o hrdinech, skutcích a místech zmíněných v této knize a hlavně spoustu odkazů na použité prameny najde čtenář ve svazku Báječná fakta, který vychází současně s touto knihou. ISBN 80-1978-007-B Všechna práva vyhrazena.

PŘÍLOHA

MAPA KOLONIÁLNÍHO ÚZEMÍ KOLEM ROKU 1908