PRÁVNICKÝ GULÁŠEK MICHAL KREJČÍK. f i a s k o d i s t r i b o o k. aneb převážně nevážně o právnících a paragrafech

MICHAL KREJČÍK

PRÁVNICKÝ GULÁŠEK aneb převážně nevážně o právnících a paragrafech

Průvodce zaměstnáním a rady do života

f iasko

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

distribook

2


PRÁVNICKÝ GULÁŠEK aneb Průvodce zaměstnáním a rady do života -

-

převážně nevážně o právnících a paragrafech návod kterak práci hledat, najít a neztratit určený nejen pro absolventy právnických fakult právnické mudrosloví určené pro naprosté laiky stručný úvod do dějin právnického stavu sedm kapitol o všem a o ničem vše co jste se vždy báli vědět o právu a nechtěli se na to zeptat

------------

OBSAH

I. II. III. IV. V. VI. VII.

Úvod (aneb co můžete očekávat) Vykračujeme do života Peníze Kterak sehnat práci Kancelářský živočichopis Právnické profese (aneb ve které skončit, vlastně začít) Propriety úspěšného právníka Vybrané kapitoly z dějin právnického stavu (aneb jakto, že jsme tady) Závěrečná řeč (a poslední slovo) Seznam literatury

PRÁVNICKÝ GULÁŠEK – Michal Krejčík © 2002, 2004 Ilustrace Michal Krejčík © 2002, 2004 Realizace leden 1999 – duben 2002 Upozornění pro všechny, kdo chtějí tuto knihu brát vážně: Nedělejte to!

3


str. 5 str. 7 str. 13 str. 19 str. 25 str. 37 str. 57 str. 75 str. 87 str. 89

FIASKO DISTRIBOOK in cooperation with

COONA ENTERTAINMENT GROUP

Michal Krejčík Právnický gulášek aneb převážně nevážně o právnících a paragrafech

© Michal Krejčík 2002, 2004 vydáno nakladatelstvím FIASKO DISTRIBOOK ve spolupráci s COONA ENTERTAINMENT GROUP vydání první: duben 2002, Praha vydání druhé: duben 2004, Praha ilustrace: © Michal Krejčík 2002, 2004 realizace: únor 1999 až duben 2002 technická spolupráce (scan): Tomáš Sedláček

4


Úvod Milí čtenáři, již uběhlo neuvěřitelných 40 měsíců od chvíle, kdy jsem s pýchou a hrdostí předkládal vašemu zraku svůj (doufám) vtipný spisek „Průvodce po fakultě aneb Základy fakultologie1“. Ačkoli jsem ono dílko nepsal (výjimečně) do šuplíku, počet čtenářů a kladných reakcí předčil má očekávání. Pravda, svým dílem jsem rozhodně nedobyl frankfurtský knižní veletrh. To se ani nedalo čekat vzhledem k tomu, že jsem jej vydal v pěti exemplářích a rozšiřoval pouze systémem: „Klidně to dej přečíst i svým známým…“ Již tenkrát ve mně dřímala myšlenka, že na svou knihu naváži volným pokračováním. Jenže, jak říkám, tato myšlenka ve mně opravdu spíš jen dřímala. Jednak jsem byl tenkrát zaplaven pocitem hrdosti nad svazkem prvním, takže mě nic nepudilo začít mu hned psát bratříčka, za druhé mi do tvůrčí činnosti neustále zasahovaly rušivé vlivy. Mezi ně mohu zařadit zvláště zkoušková období, psaní diplomové práce a praxi v advokátní kanceláři. Na druhou stranu musím přiznat, že právě z těchto zdrojů jsem čerpal inspiraci pro své dílo. Jinak řečeno, nebýt těchto rušivých vlivů, vznikla by kniha sice dříve, ale pravděpodobně by vznikla úplně jiná kniha a možná by žádná kniha ani nevznikla. Nakonec tedy musím přiznat, že rušivé elementy měly veskrze pozitivní přínos, neboť časem se mi nahromadil dostatek materiálů, útržků, příhod a vtípků, které jsem mohl spojit do jakéhos takéhos homogenního sborníku. Zvláště musím ocenit praxi v nejmenované advokátní kanceláři a na jednom nejmenovaném ministerstvu, kam jsem se dostal díky zákonu č. 218/1999 Sb., o branné povinnosti. Když tedy postupně začal slábnout pocit opojení z „uměleckého triumfu“, začal jsem hledat stezku, po níž bych se na literární Olymp opět dostal. Byla to cesta dlouhá, klikatá a prašná (bohužel ne od slova prachy…). O tématu bylo předem rozhodnuto, zabýval-li se první díl životem studentským, logicky navazující etapou je život pracujících. Abych mohl o této látce zasvěceně referovat, musel jsem nejprve začít pracovat. Pravda, účast v pracovním procesu u mě nebyla motivována výhradně literárními pohnutkami, ba právě naopak, jednalo se o motiv veskrze přízemní, o němž psal již Vítězslav Nezval ve své Mamon Lescaut. A protože práce studentského lidu nebývá příliš dobře honorována, pracoval jsem v některých údobích i ve dvou zaměstnáních, aby to přineslo kýžený efekt. Zvláště v kombinaci se školou šlo občas o ďábelskou kombinaci, která mě prověřila nejen co do výkonnosti duševní ale i fyzické (přebíhání sem a tam). Nicméně, stres k práci v moderním světě patří a bylo by chybou před ním čtenáře nevarovat. Vždyť tato kniha by měla splnit hned několikerý účel: a) Připravit čtenáře na jeho budoucí účast v pracovním procesu, případně jeho přípravu zdokonalit, pokud již snad „natrvalo“ pracuje, b) osvětlit mu některé zákonitosti s prací související c) čtenářům bez právního vzdělání přiblížit srozumitelnou formou říši právníků a paragrafů d) … a to všechno zábavnou formou. Opravdu nevím, zda se mi podařilo všechny vytyčené cíle naplnit. Budu rozhodně šťasten, pokud jsem naplnil alespoň bod d). Styl této publikace totiž možná připomíná populárně–vědeckou literaturu, nicméně slovo „vědeckou“ bych psal minimálně třikrát menším typem písma (populárněliteratura). Ve většině kapitol se sice zabývám odbornou tématikou, doufám však, že se tak neděje na úkor vtipu. Pro ty, které zaujme probírané téma a vyžadují odbornější a podrobnější vysvětlení, uvádím v textu i poznámky pod čarou. Pracovně jsem je nazval „dodatky pro notorické rejpaly“. vědecká

1

Název často zkracuji na „Průvodce“ či „Fakultologii“, pokud tedy v textu narazíte na podobný odkaz, je tím míněno mé skromné dílko z roku ´98. 5


Poznámky plní dvojí funkci. Za prvé mě chrání před nařčením z diletantismu a neznalosti věci (…dělá si srandičky a nerozumí tomu). Za druhé díky nim může čtenář pochytit i nějaká právnická moudra a pak dělat mezi známými „machra pevného v kramflecích“ (německy též „Schumachra“). Velmi často pak slouží účelům oběma a navrch i tomu zábavnému. Přesto si možná někdo neodpustí poznámku, že čtenáře mystifikuji a hraji si se slovíčky. K tomu mohu říci jen jedno: „To je přece jasný, jinak by to nebylo vtipný!!!“ Další budou možná zaraženi rázným stylem, s nímž si „kálím do vlastního hnízda“, když zesměšňuji a kritizuji právníky a právo vůbec. Uvědomuji si přitom ovšem fakt, že ani já nejsem dokonalý a ze všech prohřešků, chyb, omylů a špatných vlastností, které v knize pranýřuji, by se u mě našlo minimálně 50% z nich. (Celých 100% to nebude. Pokud si dobře vzpomínám, chybí mi v rejstříku hříchů například vražda, genocida, účast na zločinném spolčení, vlastizrada či ublížení parlamentáři; vlastně celý trestní zákon; s přestupky jsem již větší kamarád). Jedná se tak vlastně o podobnou situaci, jako kdyby se adamita posmíval císaři, že je nahý. Kniha je jen velmi vzdáleným volným pokračováním Fakultologie, nicméně některé styčné plochy čtenář samozřejmě najde. Život studentů (a obzvláště těch pracujících) se totiž životu „pracujících“ podobá. Aby čtenář ještě lépe pochopil život právnický, zařadil jsem na závěr též kapitolu věnovanou historii právnického stavu. Hledání vhodného titulu pro knihu mi kvůli tématické rozmanitosti dalo hodně práce a rukopis vystřídal mnoho pracovních názvů. Nicméně nakonec je zde. Doufám, že výsledný produkt bude připomínat více kulinářskou specialitu než hospodskou šlichtu ve stylu „jak pejsek a kočička pekli dort“. Na závěr, vlastně na úvod, mi ještě dovolte drobnou historku, která se mi stala na jedné přednášce. Přednášející nebyl tenkrát nějak ve formě a ani přes nesmírné úsilí jsem výklad vůbec nechápal. Zmatenost a nesrozumitelnost výkladu nabyla takových rozměrů, že jsem měl sto chutí odejít. Bohužel jsem kamarádovi slíbil, že mu zapůjčím zápisky, a tak jsem poctivě zaznamenával tok pedagogových myšlenek. Bylo mi jasné, že kamarád se bude divit, co jsem to vlastně psal, a bude po mně žádat vysvětlení. Proto jsem rovnou na okraj papíru napsal velkým písmem větu, která vše osvětlovala. Zároveň se krásně hodí jako motto celé této knihy: Nerozumím ale píšu… V Praze, duben 2002

: „Au! Šlapete mi po rukou!…“

Jan Masaryk, 10. 3. 1948

6


I. Vykračujeme do života Motto: „Au! Šlapete mi po rukou!…“ Jan Masaryk, 10.3.1948 Milý čtenáři, pokud jsi studentem či absolventem právnické fakulty, doufám, že tato knížka vykouzlí na tvé tváři (byť možná někdy nahořklý) úsměv. Budu v ní psát hlavně o přerůzných profesích a lidičkách motajících se kolem paragrafů. Nejsi-li právník, netruchli. Věřím, že i ty se pobavíš nad následujícími řádky a to začasté právě na náš účet. Prostý lid totiž právníky nemá příliš v lásce. Nalézá pro nás většinou jen slova kritiky a pohrdání. Soudci jsou plísněni za svou liknavost, státní zástupci pro svoji měkkost vůči zločincům, advokáti pro svoji prodejnost a notáře občané přímo nenávidí za jejich vydřidušské poplatky. Jenže každý na adresu právníků láteří jen do chvíle, než mu začne téct do bot. Tedy pokud někomu opravdu teče do bot, vyhledá spíš ševce. Ale pokud se občané cítí ztraceni v džungli paragrafů jakéhokoli odvětví, můžou se přetrhnout, jen aby prosebně škrábali naditými obálkami na dveře naší kanceláře (buď jdou platit anebo uplatit). Náhle si uvědomí, že v některých případech je fundovaná pomoc nezbytná. Lidé jsou totiž od přírody tvorové chybující a často se nedokážou mezi sebou dohodnout. A pak leží na bedrech juristů nelehký úkol vyřešit rozmíšky za ně. Právník by měl vnést do mezilidských konfliktů duch odbornosti a patřičný nadhled, který zainteresovaným stranám přirozeně chybí. Ctihodní občané se někdy až přespříliš nechávají strhnout k emocionálnímu a iracionálnímu řešení. A pak, babo raď! Vezměme si kupříkladu takový rozvod. V dnešní době jde hlavně o peníze a pro dělení majetku zákon nabízí dvě možnosti: dohodnout se anebo nechat rozhodnutí na soudu. Někteří nedočkavci však volí rychlejší metody. Manželku potají rozporcují, zalijí do betonu a myslí si, že se na nic nepřijde. Chyba lávky! Vždycky se po okolí prochází nějaký zvědavý pejskař, houbař anebo špatně tuhne malta, prostě den blbec. Pak budete na vysekání z takové šlamastyky potřebovat právníka. Manželku z toho nejspíš vysekají sbíječkou. Potom teprve plně oceníte, že jste se ocitl v rukou odborníka. Dosažení vysokoškolského vzdělání bylo dříve automatickou vstupenkou do „top class“. Bohužel úměrně s rostoucím počtem absolventů univerzit klesá jejich vzácnost a tak dnešní doba ani odborníky zrovna nehýčká. Máme 21. století a za okny zuří celosvětová recese, protože se v Indonésii urodilo málo rejže, což je v éře globalizace vskutku průšvih, neboť po zeměkouli se šíří rychleji nejen informace ale i krize. Jenže recese hospodářská má pramálo společného s recesí studentskou. Zatímco při studentské recesi můžete umřít smíchy, při recesi hospodářské můžete umřít hlady. Protože i právníci jsou nahraditelní a dnes bohužel i pro nás platí ono přirovnání k dlažebním kostkám (rozuměj: dali by se s náma dláždit chodníky), je v životním zájmu každého absolventa zajistit si nějaké teplé místečko. Jak? Stačí jen číst dál. Důležité je mít stále na paměti, že většina zaměstnavatelů trpí velmi vážnými bludy. Vesměs se totiž domnívají, že zaměstnanec je schopen přežít z platu, za nějž si nesežene ani podnájem. A pokud sežene podnájem, musí si najít někoho, kdo by platil elektřinu, dalšího na plyn a do party přibrat taky někoho přes proviant. Nejsem zrovna excelentní matematik, ale pokud „tržní nájemné“ (patrně odvozeno od roztrhat nájemníka aneb urvi co můžeš…) činí 75% průměrné mzdy (kterou navíc jako nástupní plat nedostanete), tak to už je teda zu viel, vlastně zu wenig. Samozřejmě, že 3+1 si nepronajmete sám. Avšak další členové rodiny představují spíše další potíž. Díky šikovně skryté diskriminaci totiž manželka přinese domů ještě menší pakatel a uvážíme-li, že od dětí rozhodně nelze očekávat, že z jeslí donesou nějaké peníze, výchozí situace není zrovna růžová.

7


Stále častěji budete navštěvovat obchody označené výraznými nápisy: „Sleva! Výprodej! Likvidace! Nucený výsek! a podobně… Přitom ještě můžete být rádi, že nenavštěvujete provozovny s nápisem: Bazar, Zastavárna, Vývařovna, Armáda spásy anebo Hlavní nádraží… Připočtěme k tomu zdražování i v ostatních oblastech, bezprostředně nesouvisejících s přežitím. Jet dnes s rodinou na výlet vlakem znamená určit na nádraží někoho, kdo půjde pěšky, aby zbyly peníze i na zpáteční cestu. Koupě lístků do kina i na další akce pro celou rodinu začíná být také hodně vzácným jevem. Naopak funguje osvědčený systém inspirovaný onou známou povídkou od Šimka a Grossmanna, kdy je vyslán šťastlivec, který následně doma všem o programu vypráví. Jenom dejte pozor, abyste „nevyslali silně krátkozrakého strýce Síbu.“ Tím pádem hrozí, že kulturně i společensky zakrníte a budete radši zůstávat doma, protože tam vás to moc nestojí. Stejně ovšem budete nervózně popocházet po bytě a přemýšlet jak příští měsíc zaplatíte účty. Přitom se budete bát jenom podívat na telefon nebo na topení, aby ho náhodou zase nezdražili. Běžným řešením se stává spolubydlení několika mladých lidí, kteří společnými silami platí garsonku. Společnost se tak opět poznenáhlu vrací do dob velkých pospolitostí a komun. Je ovšem zajímavé, že vznik komun nepřímo podporují kapitalisté. Zaměstnavatel tedy buď spoléhá na nějakou formu pospolitosti anebo automaticky očekává, že budete do pětatřiceti bydlet u rodičů. Když si vás kurňa zplodili, tak vás přece nevykopnou předčasně z hnízda, ne? Nicméně mladým lidem vstupujícím do života se záhadným způsobem daří přežít. Buď ovládají černou magii anebo se naučili fotosyntézu. No anebo pracují. Prý se tak dá taky přežít. Základní otázkou tedy je: „Vyplatí se vůbec vykročit do života?“ Předpokládejme, že ano. Jinak by zbytek knihy ztratil smysl. Prvním předpokladem vstupu do tvrdého života je ukončení studia. Dovolím si, milý čtenáři, předpokládat, že jsi studia již dokončil anebo se je někdy ukončit chystáš. Jedno je však jisté. Až za tebou naposledy zaklapnou školní vrata, budeš muset ukázat, že společnost nevyhazovala na tvé vzdělání statisíce jen proto, aby ses na kolejích naučil hrát na kytaru a balil místní kočky. Po zbytek svého života se budeš muset tvářit jako odborník. Konec konců, nic jiného ti ani nezbude, neboť tím tvářením zakryješ smutnou skutečnost: Škola tě vybavila mnohými znalostmi, které jsi v průběhu studia musel zase zapomenout, abys mohl vstřebat další znalosti. Navíc by ses z těch všech nesmyslů zhroutil. Čerstvý absolvent právnické (a vlastně jakékoli) fakulty na prahu své kariéry zjišťuje, že má hned dva obrovské handicapy: 1) Během náročného, vysoce specializovaného studia s hrůzou seznal, že neumí ani tisícinu z toho, co by dle studijního plánu znát měl, a o svém oboru neví téměř nic. 2) Zároveň však již ztratil orientaci v oborech ostatních. Po pěti letech se náhle odhalí strašná pravda: Vysoká škola z vás udělá vysoce specializovaného ignoranta. V nenávratnu jsou doby krátce po maturitě, kdy student zvládal řešení nejsložitějších integrálů, diferenciálů, dovedl vyjmenovat všechny zástupce čeledi jeřábničkovitých, pronikal do tajů benzenového jádra a nakloněné roviny a přitom ještě dokázal maturitní komisi vysvětlit, co kterým dílem chtěl Balzac sdělit. Uběhne několik málo let a jakožto kapacita ve svém oboru neumíte doma dítěti vysvětlit početní úlohu pro třetí třídu á la: šest jablek stojí tři koruny, kolik stojí osm jablek. V práci si pak na obdobné početní operace najímáte účetního. V úvodu už jsem naznačil, že jsem vyšel z bran právnické fakulty, takže následující řádky budou spíš na způsob těch jablek.

8


9


10


Matematika opravdu nepatří k silným stránkám právníků. Ne, že by nám byla čísla úplně cizí. Vždyť i paragrafy jsou číslované. Nicméně právnická matematika končí někde u schopnosti správně si spočítat soudní poplatek nebo advokátní tarif. Ještě navrch umíme spočítat různé lhůty. Jenže tady už se trošku lišíme od normálního počítání, což byste zjistili při použití zákonné metody v každodenním životě. Velmi brzo byste se divili, jakto, že vám zkysnul jogurt v sobotu, když vám měl správně zkysnout až nejbližší následující pracovní den. Síla právníka je hlavně v jeho výmluvnosti. Pomalu ale jistě vás fakulta odnaučí mluvit normálně a náhle jednoho dne zjistíte, že mluvíte přesně tak, jak jste původně mluvit vůbec nechtěl. Prostě jako právník. Začnete se vyhýbat přímým odpovědím na otázku, jednoznačný názor z vás budou páčit celé hodiny, ale hlavně, nikdy neřeknete definitivní a závazné stanovisko. Změní se i váš slovník. Přestane „myslet“ a začnete se „domnívat“. Nepošlete někoho do hajzlu, nýbrž „dovolíte si nesouhlasit“. Nepohádáte se s někým do krve, ale jen „vyslovíte obavy, že se vaše názory neshodují“. Laikům ještě jednu radu do života. Nikdy právníkovi neraďte jaký paragraf má použít a už vůbec mu to nesdělujte familiérně ve stylu: „Já bych na to našrouboval tu dvěstědvacítku anebo možná i stopatnáctku, co myslíte?“ Právníci jsou velice hákliví na to, když se jim někdo montuje do řemesla.2 Nejraději by zrušili i Sbírku zákonů, jen aby měli k právu přístup jen oni sami. Proto je nechejte, aby na ten správný paragraf přišli sami. Může vás pak tajně hřát vědomí, že vy jste na něj kápli mnohem dřív. Ještě více jsou pak alergičtí na prohlášení typu: „to je přece jasný!“ (Nezapomeňte, že nás pět let učili vlastně jen dvě věci: 1) Nic není jasný 2) a proto jsme tu my).

2

Příkladem právnické soudržnosti a principu „já na bráchu, brácha na mě“ je třeba § 27 odst. 2 o. s. ř. Soud může odmítnout zástupce-neprávníka, pokud se u soudu vyskytuje moc často. Tím účastníka nepřímo donutí jít za advokátem. 11


12


II. Peníze Motto : „Peníze nejsou všechno, je dobrý mít taky něco ve zlatě...“ Anonym Práce šlechtí. Bez práce nejsou koláče. Kdo nepracuje, ať nejí. Vždyť to znáte. Podobné povídačky do vás hustili již od dětství, stejně jako ty pohádky o tom, že děti nosí čáp. A nakonec se ukázalo, že děti obstarává Vrána, soused od naproti. Čili ani výše uvedeným pověrám o práci nesmíme věřit doslovně. Přestože práce leckomu z vás možná nevoní, nepochybně měla podíl na polidštění opice. Ovšem na druhou stranu, monotónní raubírna má začasté lví podíl na opačném procesu. Jedná se však o nejobvyklejší zdroj obživy. Sirotčí důchod nelze pobírat donekonečna a musíte počítat s tím, že i tak nepružná instituce jako sociální úřad si přijde cirka jednou za 30 let prověřit, zda jej pobíráte oprávněně. Shrnuto a podtrženo; pracovat musíme všichni, vyjma takových šťastlivců, kteří se čirou náhodou ocitli v Karibiku s penězi, které shodou okolností chybí v některém našem podniku či peněžním ústavu, který, čert ví proč, zkrachoval. Pro jedince s dobrodružnou náturou, kteří chtějí zůstat v mezích zákona, se ještě rýsuje perspektiva burzovních spekulací. Nároky kladené na makléře jsou ovšem opravdu přísné a ne každý v náročné konkurenci obstojí. Podle oficiálních požadavků musíte mít vysokoškolské vzdělání v ekonomickém oboru, zvládat několik světových jazyků, schopnost třídit informace, rychle a správně se podle nich rozhodovat a hlavně zvládat pět šest telefonátů naráz. Nejnovější výzkumy však potvrzují dávné podezření prostého lidu, že burza funguje na čisté náhodě a žádné větší vzdělání vlastně nepotřebujete. Obchodování na burze prý hravě zvládne i orangutan zcela náhodnou volbou portfolia. Ač nejsem velkým zastáncem burziánů, nemohu s takovým názorem souhlasit. Byť lidoop nějakým IQ vládne, patrně nikdy nedocení význam miliardových operací. Zisky a ztráty si není schopen představit jinak než v banánech. Takže zatímco jej ztráta 5 miliónů (banánů) moc nezkruší (nesnědl by to ani za tři životy), vy si při tomtéž schodku v dolarech můžete jít rovnou hodit liánu. Proto máte-li rádi vzrušení, riziko a blázinec všude kolem, vykašlete se na dřinu a jděte na burzu cenných papírů (a pospěšte si, abyste tam ještě nějaké cenné papíry našli). Víc vám již v této knize neporadím. Jednak hodlám pojednat o právnické profesi, za druhé jsem byl na ekonomii a účetnictví vždy poněkud natvrdlejší. Pamatuji si pouze nějaké rozvahové schéma Dá máti/Dal, které jsem ve finále upravil na Dá máti/Dal strejček. Navíc jsem silně ovlivněn filmem o Černém pátku 1929. Z něj jsem získal silný dojem, že obchodování na burze spočívá v tom, že vynervovaní pánové řvou navzájem přes sebe, teatrálně mávají rukama na všechny strany a přitom si něco píšou na malé papírky, které hned zahazují na zem a šlapou po nich. Jak zjistí, že obchod s někým skutečně uzavřeli, opravdu nechápu. Snad večer, když se zametá. Kriminální dráhu v této knize zcela vynechám, neboť tento způsob vydělávání si na živobytí je natolik spolehlivý, že jej štědře odměňuje trestní zákon. Obyčejný člověk je přitom za svou práci po zásluze potrestán u výplatního okénka. Inu, i zaměstnanci mají své dny… Nastávají cyklicky stejně jako u žen s tím rozdílem, že o pocit sucha a bezpečí se postarají daně a pojištění. Po jejich odečtení víte zcela bezpečně, že jste zase na suchu. Pravda, v našem státě lze pořád dobře vyžít i z různých dávek a invalidních důchodů, ovšem jen v případě, že ve skutečnosti nejste invalidní. Síť sociálního zabezpečení je natolik hustá, že jí propadne opravdu jen ňouma. Schopný jedinec si vždycky najde nějaký příspěvek či podporu, kterou

13


by mohl pobírat. Při svém pinožení za penězi však nikdy neupadněte do trapnosti. Nechoďte třeba na koncert jen proto, že kamarád vyprávěl, jak tam minule dávali přídavky. Pracující člověk se s penězi setká většinou ve formě mzdy. Přestože v skoro každé pracovní smlouvě je dohodnutá mzda, stejně nikdy nevíte kolik budete ve skutečnosti brát. Záhy zjistíte, že rozdíl mezi hrubou mzdou a obsahem výplatního sáčku je velmi citelný. Než s k vám vaše penízky proderou přes mzdovou účtárnu, připomíná vaše výplata Československo po Mnichovu. Ve smlouvě totiž bývá dohodnutá hrubá mzda. Její ohlazení provedou pojištění a daně. Jejich výši lze teoreticky vypočítat dle zákona, jenže daňové zákony patří vůbec k těm nejsložitějším a z jejich četby rozhodně moudří nebudete. Zvlášť když si k nim ještě přiberte zákony o sociálním a zdravotním pojištění. Hemží se to v nich složitými obraty a zdlouhavými definicemi, takže se občas zdá, že jednodušší je proniknout do tajemství starogermánských run či druidských kouzel než si vyjasnit, kolik si vyděláte za měsíc. Účelem různých „výpočtových základů, vyměřovacích základů a procentních výměr“ je patrně co nejvíce zblbnout daňového poplatníka, aby bez remcání platil, o kolik si berňák řekne. Již jsem se zmínil o úzké spolupráci právníků a účetních. K výpočtu svého výdělku, případně k podání daňového přiznání, si můžete přizvat účetního. Zatímco občané neustále lamentují na účet právníků, účetní stojí jaksi stranou zájmu široké veřejnosti. Nutno říci že neprávem. Pokud se o právnících říká, že skutečnost zkreslují, pak o účetních platí, že si ji vymýšlejí. Ovládne-li někdo taje práva i účetnictví najednou, stává se z něj v podstatě čaroděj, jemuž se podaří vysekat se ze všech malérů. Účetnictví totiž není nic jiného než vedení přesných čísel o vymyšleném majetku. Je-li to nutné kvůli daním, dokáže schopný účetní z prosperující firmy udělat manufakturu stojící před krachem, samozřejmě pouze na papíře. Za pomoci různých „ocenění“, „opravných položek“, „průběžných položek“ a dalších zaklínadel však dokáží i věc zcela opačnou, tedy vykreslit úplně rozkradený podnik jako nadějný investiční celek. Za své praxe jsem se mnohokrát setkal s případy firem, které účetně vládly několikamilionovým majetkem, ale v reálu vlastnily jeden chlívek a troje hrábě. Účetní vám tedy může poradit, kterak platit menší daně a jak ze sebe před berňákem udělat co největšího nuzáka. Při volbě svého poradce ovšem pečlivě uvažte, jestli se vám spolupráce vyplatí. Abyste za dvacetikorunu uspořenou na daních nevysolili tisícovku svému poradci. Samozřejmě, že můžete zkusit daně neplatit vůbec. Pro tento případ vás ale předem varuji. Jste příliš malá ryba, než aby vás berňák pustil ze svých osidel a nedoplatky prominul. Dobrým zvykem úřadů, a těch finančních zvláště, je totiž úžasná benevolence k jedincům, kteří na daních dluží miliardy. Finančáci jsou potom celí na větvi, když takový jedinec či firma splatí aspoň deset tisíc. Zbytek jim velkoryse prominou, protože je všem stejně jasné, že celou miliardu už z nich nikdy nevytlučou. Zato váš šest let starý nedoplatek 214 korun úřad pečlivě eviduje a buďte si jistí, že, až úroky z prodlení narostou do nějaké solidní výše, tak se vám ozvou. Času mají dost, protože zákon za určitých podmínek stanoví promlčecí dobu v délce až dvaceti let. Čekat se docela vyplatí, neboť úrokové míry jsou rovněž poměrně příznivé. Celková částka pak totiž může činit i několikanásobek. Hodláte-li se zařadit mezi neplatiče, je to čistě na vás, rozhodně vám ale garantuji dlouhodobé povyražení s úřady všeho druhu. O tom, že finanční úředníci berou své zaměstnání vážně, svědčí i hromadný bojový pokřik, jímž každé ráno zahajují svou práci: „Dokud nejsi v penále, budeš platit penále!“ Takže až se konečně naučíte spočítat si plat, můžete se pomalu začít učit, jak vypočítat důchod. Nudíte-li se, přečtěte si zákon o důchodovém pojištění. Zaručuji vám zábavu na několik týdnů. K výslednému důchodu vede asi šest mezivýpočtů, na jejichž konci vám vyjde směšná almužna. Výsledek vám ale nepřijde tak směšný, až vám dojde, že jste na něj čtyřicet let makali. Původním účelem oněch mezivýpočtů je rozlišit výši důchodů „dle zásluh“, jenže nakonec ze skrumáže vzorců vyjde důchod, který se od jiných liší o 13,50,-.

14


15


16


Spolu se stárnutím populace se bude situace v důchodovém pojištění stávat neúnosnou. Proto se snažte ušetřit aspoň na vlastní pohřeb, jinak vám za státní peníze vypraví pouze pohřeb základní. Takže pokud si budete žít nad poměry, bude vám nejen celý život ale i po něm hrozit, že skončíte na ulici. Buď jako bezdomovec anebo jako posypový materiál. Nu dobrá, zanechám ponurých nálad. Chtěl jsem jen upozornit, že výše platu i vyhlídka důchodu vás definitivně vyléčí ze spasitelských snů z mládí. V sedmnácti jste chtěli měnit svět a v hlavě nosili tisíce plánů na záchranu Země. Náhle shledáváte, že první, co chcete změnit, je bydlení, neboť život v podnájmu 0+0 vás již nebaví. Po dalších pěti letech vás bude víc než záchrana galapážských želv zajímat, kde vezmete na nutnou renovaci koupelny.

17


18


III. Kterak sehnat práci Motto: „Všude je chleba o dvou kůrkách. Ale hodně záleží na jejich tvrdosti.“ bavorské přísloví Nakonec tedy i tomu nejotrlejšímu ulejvákovi dojde, že bez práce nelze dlouhodobě vegetovat. Zvlášť co za půl roku stihl roztočit peníze, které, blahé paměti, nebožtík prastrýček z Francie zpronevěřil při nějaké aféře s jakýmsi průplavem v Panamě. Počne krutý rituál dospělosti - shánění práce, které je vedle stěhování, rozvodů a úmrtí v rodině, rozhodně nejvíce stresující záležitostí. Tento proces má jednu zvláštnost. Pokud má člověk to štěstí a práci skutečně sežene, zhruba po týdnu na novém postu si na svůj účet hořce zaláteří, proč jen tak stupidní práci vůbec bral? Zákon schválnosti samozřejmě funguje i na trhu práce, takže asi tak tři dny po nástupu do zaměstnání zjistíte, že vám tím unikla možnost dělat generálního ředitele za třicet tisíc týdně. Sice s vámi najisto počítali, ale vy jste zrovna nebyl k zastižení, neboť jste se na Úřadu práce rozhodoval mezi nabídkou venčení psů za 16 Kč na hodinu anebo třídiče máku v pekárnách. Ovšem zaplaťpánbu za takové problémy! Ty totiž řešíte až v samém závěru. Nyní jste na samém počátku, nic nevíte, nic neumíte, nic neznamenáte a ke všemu ještě máte v kapse červený diplom z práv, filozofie, jaderné fyziky a medicíny zároveň. No uznejte, kdo by vás jako čerstvého absolventa zaměstnal? Naše právní předpisy ve své neskonalé blahosklonnosti zaručují právo občanů na zaměstnání. Tedy občanů, kteří pracovat chtějí, mohou a o zaměstnání se ucházejí. Ucházet můžete všelijak, ucházet o práci ale zásadně na Úřadu práce. Ten má pro prácechtivé přichystáno bohaté menu. a) zprostředkování zaměstnání - to byste využili, kdyby ovšem právě v inkriminovaném období nebyla nabídka omezena pouze na košíkářku a švadlenu, což čerstvě vystudovaného medika těžko uspokojí, ač jej úředník ujišťuje, že to jsou vlastně chirurgii velmi příbuzné obory. b) rekvalifikace - na to se vykašlete, přece jste 5 let nestudoval práva jako magor, abyste šel do moštárny řídit vysokozdvižný vozík. c) hmotné zabezpečení - slušný zdroj příjmů, pokud vedle toho ještě necháte šlapat manželku a děti pošlete do invalidního důchodu. Zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, rozlišuje dvě kategorie občanů pídících se po práci: zájemce a uchazeče. Připravte se ovšem na to, že v praxi si je úřednice člení na otrapy a pobudy. Přijde na to, jak jim padnou do oka. Byrokracie je nezničitelná bylina a může-li někde bujet, tak ji v růstu nepřekoná ani ona pohádková kouzelná fazole. Z tohoto důvodu musíte vyplnit několik hektarů dotazníků, pro jejichž správné vyplnění byste potřebovali samostatný rekvalifikační kurs. Proto je budete vyplňovat asi tak našestkrát, než pochopíte, které kolonky obšťastnit údaji, které naopak zanechat ladem a kterak se vypořádat s různými záludnostmi, které mají formuláře obecně bez rozdílu původu. Zážitek sám o sobě je již logika formulářů. Přestože (anebo snad právě poněvadž?) již dějiny moderní byrokracie čítají přes 250 let, dodnes si při jejich vyplňování připadáte jako negramotný mužik. S údivem zjistíte, že na adresu je vám vymezeno sotva půl řádku, což naštve zvláště obyvatele Bukové u Rožmitálu pod Třemšínem. Přitom kolonka „titul“ se pyšní sedmnácti okénky, a to přesto, že se od žadatele vyžaduje titul akademický, tedy většinou tří až čtyřpísmenný (Ing., MUDr. apod.) a nikoli titul šlechtický jako vévoda toskánský, arcivévoda rakouský a knížecí hrabě tyrolský.

19


Zkušený vyplňovatel dotazníků se pak už vůbec nepozastavuje nad tím, kdo vyplňuje prapodivné kolonky zabírající cca 80% plochy dotazníku, když přitom on vyplní pouze jméno, adresu a datum. Velmi rád bych na vlastní oči viděl osobu, která splňuje prapodivná kritéria uvedená v kolonkách např. dle §.12c odst. 3 písm. d), tedy bezdětný svobodný otec pobírající sirotčí důchod, ale zkušenost mi napovídá, že taková osoba nikdy nežila, nežije ani žít nebude. Jde o pouhou legislativní fikci a úřad se sichruje pro případ, že by se jednou opravdu někdo takový objevil. Úřednice si vás nejprve řádně vychutnají, takže návštěva probíhá v několika etapách: 1) Na recepci uchopíte formulář C, neb tak radí informační nástěnka. 2) Na recepci uchopíte nový formulář C, neb ten předešlý jste zkazil. 3) Na recepci uchopíte formulář C, neb ten vyplněný se ukázal býti formulářem B, takže jste jej roztrhal. 4) Úřednice vás vykáže, neb formulář C vyplňují jen podnikatelé, vy máte vyplnit B, který jste ovšem před chvílí s gustem rozerval. 5) Polední přestávka. 6) Vyplníte tedy formulář B, leč špatně, neboť jste si nepřečetl řádně instrukce. V tuto chvíli se většina úředních bab smiluje jak nad vámi tak i nad našimi řídnoucími lesy a pod jejich dohledem a za neustálého peskování napíšete svůj pátý formulář. Heuréka! Neradujte se ovšem zbytečně, neb úřad vás může ještě dodatečně vyzvat k doplnění podání, pokud možnou ve lhůtě kratší dvou dnů. Přesně v souladu s heslem: Včera bylo pozdě! Nakonec i kniha knih má k úřednictvu co říci: Zjevení Janovo 9: „Zatroubil pátý anděl... Otevřel se jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece... Z dýmu se vyrojily kobylky na zemi; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví; jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele (patrně podobenství úředního razítka). Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily (jasné podobenství správního řízení včetně procesních lhůt); … Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tváře měly jako lidé (ale opravdu jen jako..). Hřívu měly jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.“ Jak vidno, již Bible předvídala vznik byrokracie i její rozsáhlou feminizaci. Přitom je po staletí tato pasáž mylně interpretována jako podobenství konce světa. Ale dost úřadů. Práci lze hledat i jinými cestami. Do procesu shánění práce pro čerstvého absolventa je postupně zapojován stále širší okruh příbuzných a známých. V rámci zápalu se zapomene i na letité rozbroje v rodině. Rodičové se rozpomenou na veškeré možné i nemožné známé, kteří pak musí čelit jejich srdceryvným prosbám, navíc stupňovanými neustálým odvoláváním se na letité přátelství, které spočívá v tom, že maminka s dotyčnou paní před 10 lety stála ve frontě v mlíkárně. Z netradičních postupů zmiňme kupříkladu politickou kariéru. Vstupte do nějaké politické strany s totalitními sklony (stejně mám podezření, že to jsou skoro všechny...) a propracujte se ve stranické struktuře až na vrchol. Pak stačí již jen stranu dovést k moci. Klidně si ke svému plánu vyberte i velmi malou stranu. Alespoň nebude taková konkurence uvnitř, když po zvolení 2. místopředsedy není, kdo by dělal řadové členy. Pamatujte, že bolševici neměli v roce 1914 ani 1000 členů, a jak se za 3 roky dokázali vzchopit! Tak, že jim to jeden neúspěšný vídeňský malíř a vyučený čalouník záviděl. Takže k podobnému úspěchu vám stačí jen je napodobit. Především si obstarejte nějakou tu světovou válku a zbytek už přijde sám.

20


21


22


Nejste-li radikál ale spíš člen establishmentu, využijte horečné europeizace. Neustále vzniká množství úřadů, spolků, agentur, rad a koordinačních center, které komunikují s Bruselem a snaží se z něj vytáhnout nějaké granty. Čilý (a čirý) kariérista proto s klidem založí Svaz pro harmonizaci chovu včel s EU, přestože jeho znalosti z této oblasti končí u včelky Máji. Osobní obíhání potenciálních zaměstnavatelů může také přinést úspěch. Ve všech případech se ovšem připravte na absolvování přijímacího pohovoru. Přijímací pohovor bývá obvyklým leč zákeřným obřadem před nástupem do práce. Jeho účelem je ujistit adepta o jeho pocitu méněcennosti, se kterým na pohovor původně jde. Všechny dosavadní adeptovy zkušenosti jsou zrelativizovány ba zadupány do země, takže nakonec je kandidát vděčný, že byl přijat na funkci administrativního přícmrdy za dva talíře zelné polévky denně a vařený tuřín k tomu. Během pohovoru mějte na paměti známé heslo: Buď připraven! Moderní metody zaměstnavatelských agentur se inspirovaly přírodou a zákony džungle. Posadí-li vás spolu s 30 dalšími adepty do sauny a po hodině dovnitř šoupnou vychlazenou láhev minerálky, nežinýrujte se, pozabíjejte ostatní a láhev ulovte pro sebe. Právě jste byl totiž svědkem aplikace jedné z výběrových metod, která má za úkol zjistit chování adeptů v krizových situacích. Šéf personálního vás pozoroval špehýrkou a vybíral si nového pracovníka. Nesmíme zapomenout, že hlavním cílem zaměstnavatelovým je, řečeno moderním slovníkem workrecruitmentu, získat efektivní flexibilní pracovní zdroje, tedy odolné, schopné a oddané otroky. Pravda, v našich krajích není otroctví příliš oblíbeno. Už Kosmas měl jisté výhrady, leč dnes otrok podepisuje pracovní smlouvu, čímž je poddanské jho plně legalizováno. Pracovní smlouva je pouhý list papíru, jehož hlavním bodem je článek VI., v němž se praví, že: „Další upřesnění rozsahu a druhu konaných prací se vyhrazuje ústní dohodě smluvních stran.“ Tato zdánlivě nevinná větička nakonec způsobí, že nebohý pracovník pravou rukou vyplňuje daňové přiznání, levou rukou klepe nějaké údaje do počítače, telefon má zapnutý na hlasitý odposlech a vyřizuje hovory, zatímco pravou nohou listuje ve Zlatých stránkách. Podobně je vytížen po zhruba 10,5 hodiny denně a to ještě v zimě cestou do práce hrablem protáhne chodník před podnikem. Činí tak proto, že se ve smyslu článku VI. „dohodl“ se svým nadřízeným; ve skutečnosti mu to bylo přikázáno. Flexibilita je tedy chápána ve smyslu onoho úsloví o ohýbaní stromku. Pokud i po přečtení výše uvedených řádků toužíte po práci na exponovaném postu, neopomeňte si na přijímací pohovor vzít svůj životopis neboli curriculum vitae (CV). V něm byste měli zmínit své základní nacionále, zda jste původu urozeného či plebejec a zároveň uvést i své dosavadní vzdělání a praxi. Známým paradoxem získání praxe je fakt, že skoro všude vyžadují předchozí praxi. Ale kde získat tu první? Při psaní vašeho životopisu nezapomeňte, že postmoderní současnost se vyžívá v roztěkanosti a dá spíše na četnost a kvantitu než na délku a kvalitu. Vaše životní dráha by tedy měla co nejvíce připomínat pestrý videoklip jako vystřižený z MTV. Ty tam jsou doby, kdy šestnáctiletý tovaryš nastoupil v ČKD k ponku a za padesát let se od stejného ponku odšoural do penze. S takovým životopisem dnes nikde neprorazíte. Víc a víc stoupá obliba životopisů barvitých a trhaných, za něž by byl ještě v 80. letech člověk vláčen po kádrech jako notorický fluktuant. Rozhodně by neměl scházet jazykový kurs v Cambridgi. Oslní rovněž stipendijní pobyt na družební univerzitě kdesi za polárním kruhem v rámci programu Phare. Roční praxe burzovního poradce v Tokiu a práce v marketingu taky nezní špatně. Tyto položky je vhodné okořenit o kácení stromů v Kanadě a chov kajmanů v rezervaci v Dominikánské republice. Tím si vytvoříte nimbus inteligentního flexibilního nebojsy a máte vyhráno. Není na škodu zamíchat do životopisu několik slov, jejichž přesný význam zaměstnavatel nezná, ale na poslech znějí zajímavě a slibně. Dejte si ovšem pozor, abyste to s tajemností výraziva nepřehnali a zaměstnavatel o vás nezískal dojem, že praktikujete okultismus nebo jste členem fanatické sekty. Žádný zaměstnavatel nestojí o to, abyste v práci namísto oběda obětoval svým božstvům ovci. Proto raději nepřijímají 23


opravdu výjimečné jedince. Byl jsem přímým svědkem toho, kdy „absolvování kursu facilitace“ a „multiprofesionální praxe transformovatelná do výrobní logistiky“, jíž se adept chlubil, jej naopak uvrhla do podezření, zda není v zednářské lóži a zaměstnavatel se o něm vyjádřil, že zřejmě pochází z jiné planety. Budete-li přijati do ambiciózní zahraniční firmy, uvědomte si, že tam jistě neplatí socialistický model pracovní doby - tedy krátká pracovní doba bez práce, nýbrž je nahrazena západním. Mluvím-li zde o modelech pracovní doby měl bych je patrně osvětlit. Můžete se tedy setkat s následujícími druhy: český (raně kapitalistický) - dlouhá pracovní doba, která by se ovšem dala zkrátit na polovinu při zachování objemu práce a zrychlení tempa. západní - dlouhá pracovní doba, která by se nedala zkrátit, neboť zkrácením by vyšlo najevo, že zaměstnanci dostávají málo práce. japonský - extrémně dlouhá pracovní doba, která se postupně ještě prodlužuje. Proto, rozhodnete-li se pro západní firmu, zapomeňte na pohodlí postele a raději se učte spát v kanceláři, neboť v půl třetí ráno se vám už nevyplatí jezdit domů. Útěchou vám snad bude fakt, že pracovní dobu delší než 24 hodin denně nemůžou mít ani v Japonsku. (Ledaže by vás posadili do Concordu a letěli by s vámi po směru rotace Země. Takže pozor, oni jsou toho schopní). A poněvadž v práci budete nuceni sdílet prostor s mnoha jedinci homo sapiens cancelaris, snad přijde vhod následující kapitola.

24


IV. Kancelářský živočichopis Motto: „Vždycky se najde někdo, kdo za tutéž práci bere víc než vy.“ Anonym Zatímco zvířátka a kytičky již dávno roztřídil Carl Linné a jeho následovníci, s roztříděním kancelářské fauny je to složitější. Oficiálně se právníci, úředníci, stejně jako popeláři, řadí k čeledi homo a druhu sapiens, jenže lidé se od sebe liší stejně jako živočišstvo. Samozřejmě ne tolik zevnějškem. Většina nás, slušných lidí, ctí základní pravidla stavby lidského těla, takže v módě nejsou ani hřbetní ploutve ani skřele. Všelijaké psí hlavy, oslí uši, kuní ksichty, kachní žaludky, prasečí nohy a hroší kůže nasazujeme pouze při konverzaci, a to zásadně někomu jinému a k tomu v jeho nepřítomnosti. Zato uvnitř, v říši pudů, ega a superega, připomínají lidé slušně zavedenou ZOO. Mezi lidmi se to hemží chytrými lišáky, moudrými sovami, věrnými psy, vypočítavými kočkami, pomalými želvami, hamižnými křečky, bojácnými pštrosy, zanášivými kukačkami, kleptomanskými strakami a dalšími sviněmi. Povaha spolu s nadáním, pílí a průbojností nakonec rozhodnou, zda budete v budoucnosti stát v pozadí fúze světových monopolů anebo budete v Horní Dolní řešit spory o zápraží, věčně potřísněné od sousedových slepic. Právníci při své pouti za vysněným diplomem prošli různými školami. Na právnické fakultě sice povětšinou nalezneme absolventy gymnázií, ale část juristického potěru prošla i školy učňovské, technické, rodinné, ekonomické, jazykové, lesnické, lesbické a jiné. To také hraje svou roli. Je proto vcelku pochopitelné, že dodnes se nepodařilo nikomu řádně systematizovat poddruh homo sapiens cancelaris do pevných řádů, podřádů a čeledí. Jeden exemplář totiž může spadat do více kategorií, ne-li založit kategorii novou. S nástupem moderních technologií se již tak stalo, takže své toulky kancelářskou faunou počneme právě u kategorií nových. (Nesnažte se v řazení kategorií nalézt systém, opravdu žádný není)

PC maniak - věří v neomezené možnosti komputerů. Ví o nich v podstatě všechno a tak jeho spolupráce s počítačem připomíná klavírní koncert, čímž se podstatně liší od některých zaostalejších kolegů (autor se nebude raději jmenovat), kteří teprve předevčírem objevili na klávesnici mezerník. V magické záři obrazovky usíná i procitá. Studuje i pracuje výhradně za pomoci elektronických médií. Za nejprimitivnější pracovní nástroj považuje diktafon, který využívá jako „nouzovku“, když už není zbytí. Sešit naposledy viděl kdysi před léty skrz výkladní skříň papírnictví a dodnes se při té vzpomínce otřese hnusem. Papírem prostě hluboce pohrdá. V jeho pracovně nenajdete ani jeden jediný zákoník, sbírku či knihu vůbec. Ne, že by pro ně neměl místo v kanceláři, ale nenalézá pro ně místo ve svém srdci. „Gutenberg je mrtev!“, hrdě hlásá nápis na jeho avantgardní kravatě. Papír vlastně používá již jen k jednomu (a to dosti nedůstojnému) účelu. Podání k soudu přináší zásadně na disketě nebo na CD-ROMu. Těžkou hlavu mu prozatím dělá obligátní štemplování dokumentů soudní podatelnou, neboť rázné údery razítkem těmto křehkým nosičům zrovna neprospívají. Proto se PC maniak neustále modlí k Bohu, aby co nejdříve mohl žalovat přes internet. Tím by dosáhl vrcholu spokojenosti, neboť internet je jeho druhým domovem (…a.druhým jen proto, že mu úřady odmítly zapsat jeho webovou doménu jako trvalé bydliště).

25


Naprosto tedy nechápe, jak mohl svět fungovat celých 5 miliard let bez tohoto úžasného média. Například, jak přežili trilobiti, když si nemohli přes síť objednat pizzu? Sám již přes internet provozuje všechny myslitelné i nemyslitelné operace. Na celosvětovou globální síť již dokonce napojil i svůj metabolismus, o čemž se nakonec můžete přesvědčit na jeho stránce www.vykaly.com. Uplatnění nalezne nejspíše jako právní zástupce Microsoftu či vyšetřovatel šíření dětské pornografie po webu. Mimochodem, PC maniak se k Bohu nemodlí, nýbrž mu posílá e-maily na: [email protected]

Mobilní šílenec - je rovněž produktem dnešní komunikační civilizace a blízce spřízněn s předchozím druhem. Svým neustálým telefonováním na všechny strany budí dojem, že je v nepřetržitém spojení se všemi významnými vládami světa a nadnárodními koncerny. Namísto Televizních novin sleduje výhradně zprávy SMS. Telefonování upřednostňuje před vším. Kvůli důležitému hovoru (což jsou pro něj beztak všechny) je schopen přerušit i zkoušejícího uprostřed otázky. Semináře na škole si nevybírá ani podle času ani podle vyučujících ale podle místností s nejlepším pokrytím. Převážnou část bdělého stavu trpí utkvělou představou, že kdyby se mu u jeho mobilu vybila baterka, náhle se miliony lidí na světě zastaví samou bezradností. Aby tedy lidstvo nestrádalo nedostatkem jeho geniálních rad, bývá vyzbrojen dvěma až třemi záložními přístroji. Nejhorším onemocněním, které jej může během profesionální kariéry postihnout, je pro něj bezesporu zvonění v uších. V záchvatech nemoci totiž neustále cvičí se všemi sluchátky v dosahu, až se vysílením zhroutí. Proto se u něj toto onemocnění posuzuje jako nemoc z povolání dle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 290/1995 Sb. Uplatnění: Před vypuknutím zákeřné choroby patrně zazáří na postu strategického koordinátora manažerské sekce (dříve též vedoucí oddělení), potom ho ze soucitu nechají přepojovat telefony v suterénní ústředně. Podzim svého života tedy konečně stráví na místě, kam patřil již od mládí. Na pohřbu, sponzorovaném vděčnými operátory sítí GSM, si nechá zahrát serenádu pro tři pagery a dva záznamníky od Georga Philippa Telemanna (1681-1767). Příbuznost mobilního šílence s PC maniakem dává tušit, že v budoucnu mohou tyto dva druhy splynout, neboť obě úchylky se vhodně doplňují. Fúzi zcela jistě urychlí rozvoj internetové telefonie, což není nová forma sodomie, nýbrž telefonování přes internet.

Workholik - představuje typického zástupce hyperaktivní skupiny. V dětství jeho křehkou psychiku značně naboural mýtus Ferdy Mravence. Příběhy o tomto pracovitém hmyzu, které s přemírou hltal v raném školním věku, způsobily, že se až chorobně ztotožnil s jejich hlavním hrdinou. Naneštěstí Ondřej Sekora nedokončil svou poslední pohádku „Jak se Ferda udřel k smrti“, která mohla workholika ještě napravit. Namísto toho se workholik vrhnul na comicsy o Strýčku Skrblíkovi, čímž byla katastrofa v dětské duši dokonána. Archetyp masochistického pracanta se tam zafixoval společně s představou závratného bohatství. Workholik je tedy nejen zcela posedlý prací, ale navíc se ještě domnívá, že prací zbohatne. Obvykle pracuje souběžně se studiem již od konce základní školy a nemá-li, byť přechodně, zaměstnání, propadá dezorientaci. Po ukončení studií na PF UK vlastně jen plynule přejde z vedlejšího pracovního poměru do hlavního. Pokud si zařídí svou vlastní právní praxi, časem ji prohlásí za trojsměnný provoz, aby mohl pracovat v noci a sám si mohl nařídit práci přesčas i ve svátky. Poznáte ho velmi snadno. Díky trvalému spánkovému deficitu má pod očima velké olympijské kruhy. Ke svým zaměstnancům bude stejně tvrdý jako k sobě, takže přestávky na oběd delší než dvě minuty bude považovat za zhýralost. Sekretářku donutí ke sterilizaci, jen aby ji nemusel pustit na mateřskou. Všem ostatním nechá preventivně vyoperovat veškeré mandle, slepá střeva a žlučníky, protože do budoucna nemíní

26


tolerovat jakékoli dlouhodobé absence. Nemoci považuje za vzpouru a sabotáž. Pracovníkovi omluví nanejvýš účast na vlastním pohřbu a to jen na dva dny. Pak se urna musí bezpodmínečně vrátit do práce. Zaměstnanci založí tajnou odbojovou (nikoli odborovou) organizaci, jejímž cílem je organizovat občasné útěky z práce, aby je jejich rodiny nedaly prohlásit za mrtvé. Organizaci nazvou GULAG podle oněch známých táborů, které se ve srovnání s workholikovou kanceláří zdají být tábory rekreačními. Jeho kancelář se stane prvním non-stop advokátní praxí v dějinách. Ale jen nakrátko. Jednoho dne srdce nevydrží 57. šálek ranní kávy a pracovníci oslaví konec kanceláře bujarými orgiemi, při nichž si budou v záchvatech smíchu pročítat Zákoník práce (O osmihodinové pracovní době, o přestávkách na oběd, o dovolené na zotavenou a další pohádky).

(N)asertivní dívenka3 - Asertivní chování je nejhorší vynález 20. století, hned po pesticidech a atomové bombě. A tato osoba si je toho bohužel vědoma. Prošla totiž intenzivním výcvikem na některém (nebo nejlépe na více) ze západoevropských institutů, což dokládá i několik záhadných certifikátů, kterými šermuje při každém pohovoru a které sice něco potvrzují, leč nikdo pořádně neví co. Asertivní komunikace je takový druh vedení rozhovoru, při němž někoho pošlete do zadku a ještě ho donutíte, aby vám za to poděkoval. Přitom se všichni musí tvářit šťastně ba extaticky, jakože je to hodně baví. Není proto divu, že mezi úřednictvem celého světa se s příchodem asertivních manýrů tolik rozšířila obliba bunjee. Co chvíli si někdo odskočí jumpnout, žel většinou z desátého patra a bez gumy. Tím se sice osvobodíte od toho opruzu, ale v řadách svých asertivních spolupracovníků ztratíte mnoho příznivců kvůli ztrátě image. Nárazem o chodník u nich prostě ztratíte tvář. Pro asertivní chování je typický nejen neustálý pozitivní přístup (i v půl třetí ráno musíte být schopen si při práci opakovat: „Baví mě to, baví mě to, baví mě to…“), nýbrž i patřičný vzhled. Trpělivým tréninkem lícních svalů dospějete do stádia, kdy se budete usmívat i při výplatě. Pokud se vám však nechce vynakládat tolik energie na trénink a přesto toužíte po celodenním zářivém úsměvu, existuje i tzv. chemická cesta. Ráno se před zrcadlem zeširoka vykřeňte a vzniklou grimasu přestříkněte tekutými obvazy (např. Akutolem). Po zaschnutí klidně vyrazte do ulic. Pozor ale na déšť! K dokonalému (a trvanlivému) úsměvu patří i perfektní chrup. Nemůžete se zeširoka asertivnit a přitom mít zuby jak noty na buben. Zvláště chybějící jedničky či dvojky těžko doženete svými osmičkami (řeč je stále o zubech!), přestože vás stály řadu bezesných nocí. Zářivě bílá sklovina je samozřejmostí. Dosáhnete jí asi po 20 letech užívání pasty Colgate Whitening a jí podobných, přestože reklama slibuje účinky sodného louhu v rozmezí měsíce. Nemíníte-li čekat věčně, stačí si sehnat velmi jemný brusný kotouč s nástavcem na vrtačku a pustit se do úpravy skloviny mechanickou cestou. Nejlepší je prý vrtačka Black & Decker TC 1200, s 800 otáčkami za minutu a režimem bez příklepu (!). Výkladní skříní duše jsou ovšem oči. Asertivní jedinci se samozřejmě obávají, že by někdo odhalil jejich pokrytectví. Zorničky však snadno ošálí několika deci atropinových kapek. Takto vyzbrojena vyráží (n)asertivní žena ničit své protivníky, bohužel však i spolupracovníky. Na první pohled se jedná o velmi sympatickou a nápadně příjemnou slečnu. Po několika dnech ovšem pochopíte, že Moliérovy Směšné preciozky byly proti ní ztělesněním přirozenosti, upřímnosti a bezprostřednosti.

3

Stejně jako jiné druhy, i tento se vyskytuje i v opačném pohlaví. U každého ale uvádím spíš tu typičtější či otřesnější variantu. 27


V jejím akčním rádiu začnou zanedlouho všichni brát sedativa, aby vůbec unesli způsob komunikace naučený podle nějaké příručky à la Klíč k úspěchu či Jak se stát ředitelem zeměkoule. Spolupracovníci začnou spíš číst Kladivo na čarodějnice. Těžko je možné vydržet s někým, kdo stále opakuje fráze typu: „Vysvětli mi svůj postoj. Chci pochopit podstatu našeho sporu. Neuzavírej se komunikaci se mnou. Spolu se můžeme pokusit ho konstruktivně vyřešit…“, které jsou navíc pronášeny s oním strnulým úsměvem. Přitom netuší, že jediný problém, který ostatní chtějí vyřešit je ona sama. A je jen otázkou času než jim dojde, že nejde-li něco konstruktivně, určitě to jde destruktivně.

Šašek - celé studium zásoboval kolegy i profesory povedenými šprýmy, ale v novém cizím světě kanceláře, pod krutovládou studených čumáků, se mu nepovede nijak dobře. V kanceláři i při jednáních se bude k smrti nudit a jeho šibalství se tím více bude drát na povrch. Čím výš pronikne, tím horší to pro něj bude mít následky. Správní rada Mitsubishi Motors při zahájení jednání těžko ocení jeho povedený vtípek s prdícimi polštářky. Ani nalít kolegům v Haagu do vody jar není příliš prozíravé. Soudí-li někdo zločiny v bývalé Jugoslávii a jdou z něj mýdlové bubliny, ztrácí jako soudce dost ze své autority. Jeho dráha tuzemského soudce skončí velmi záhy. Jeho (žel poslední) povedený šprým bude brilantně sepsaný rozsudek přibližně tohoto znění: „Rozsudek jménem republiky: Soud ve věci žalobce pana Nováčka rozhodl takto: Ani vindru!“ V odůvodnění pak neméně lapidárně uvede, že „pan Nováček je pitomec, když panu Vopičkovi bez svědků a bez podpisu půjčil 100 000 korun a kdybych to věděl dřív, jdu si k němu taky půjčit.“ Ministr bývá vcelku tolerantní, když omylem propustíte vraha anebo odsoudíte nevinného, ale tohle nemůže nechat bez povšimnutí. A tak šašek po kárném řízení končí v podatelně, kde mu ovšem ob týden kontrolují razítka a zabaví ta se znakem tureckého sultána, kterými razítkoval posledně.

Sebevrah - je opakem šaška. Jedná se o prazvláštní kombinaci workholika a tichošlápka. Přes občasné extrémní výkony v práci nevybočuje z průměru, ba se často noří do hlubin podprůměru. Téměř permanentně je totiž pohroužen do depresivních nálad. Cílem jeho života je již od čtrnácti let sebevražda, ostatní kroky činí pouze, jen aby se mu lépe páchala. Vydělává vlastně proto, aby si mohl dovolit nóbl pohřeb se špičkovým smutečním řečníkem, který shovívavě zamlčí jeho neschopnost čehokoli dosáhnout. A taky aby si mohl zaplatit někoho, kdo ho strčí přes zábradlí nebo mu pustí plyn. Sám si sáhnout na život se totiž bojí. V pubertě četl buddhistickou literaturu a Život po životě od R. A. Moodyho a od té doby se bojí, že si sebevraždou pokazí karmu. A pokazit si karmu není žádný med. Nejde vám potom plyn ani teplá voda, takže se musíte sprchovat ve studené. A to je průšvih.

Vegetarián - mnohými opovržlivě nazýván kytkožrout, odmítá v zájmu tělesné i duševní svěžesti zatěžovat své tělo něčím tak odporným jako je maso či vejce. Mléko pije, leč pouze sojové. Přitom netuší, že to je mléko kravské, jenom balené do krabic od sojového. Sóju totiž nelze dojit, což ovšem vegetarián neví. Natolik se o produkci živočišných produktů nezajímá. Pokud udrží své přesvědčení na uzdě a nemontuje se do ostatních, je okolím tolerován. Minimálně není podezřelý, jestli šéfovi nesežral klobásy z Moravy, které si schoval do lednice v kuchyňce.

28


Kritická fáze nastává, jakmile zabředne do militantních nálad a kromě konzumace svého obligátního chleba s hrachem začne vegetariánství propagovat. Neustále bude kolegy přesvědčovat, v lednici jim párky vymění za plněné paprikové lusky a vyzdobí svou kancelář plakáty mrkve a kapusty. Začne chodit v tričku Fruit of the Loom a bude trvat na komputeru Apple, zatímco celá firma jede na pécéčkách. Společensky se pak znemožní ve chvíli, kdy na maškarní ples odmítne jakékoli zvířecí masky (prase, kráva) a namísto nich půjde za švestkový kompot, přestože se mu ve sklenici s nálevem špatně tančí. Jeho přestup na post právního zástupce Chiquita je pak již jen logickým vyvrcholením tohoto stavu. Tam ale zakotví na dlouhou dobu k oboustranné spokojenosti. Jako jediného ze všech zde uvedených jej totiž můžou platit v banánech a jiném exotickém ovoci.

Spisovatel - Na právnickou dráhu se dostal pod vlivem amerických seriálů typu Mattlock nebo Ally McBeallová. Díky květnatým dramatickým výstupům, kterými se televizní hrdinové snaží obelhat porotu, uvěřil, že múzy mají k paragrafům blízko. Bohužel pro něj (ale naštěstí pro nás) se u nás americký porotní systém nechytil. U porotního soudu o vině či nevině obviněného rozhoduje veřejnost. Dvanáct lidí z ulice sleduje teatrální výlevy obou právníků až nakonec zvedne ruku podle toho, který z nich jim připravil lepší umělecký zážitek. V kombinaci s trestem smrti je pak takový systém hotová katastrofa a proto se nedivte, že poroty nemám v lásce. Nakonec, kdo by chtěl zcela bez důkazů skončit na křesle jen proto, že si na hlavní líčení oblékl oranžové tričko a zelené kalhoty, což se porotě zdá nevkusné. Navíc žalobce jasně prokáže, že oranžovou se zelenou nosí masoví vrazi. Své tvrzení ještě podloží precedentem z roku 1680 z procesu s čarodějnicemi v Salemu. Ale zpět ke spisovatelovi. Poprvé byl raněn spárem reality při psaní diplomové práce. Pln literárního espritu a očekávání se dostavil na první konzultační hodinu a tam se dozvěděl, že nejdříve má napsat osnovu. Oponoval sice, že v osnově těžko vznikne kloudná myšlenka a že normální člověk píše osnovu až poté, co má hotový celý text. Leč bylo mu namítnuto cosi ve smyslu, že vědecké práce se píší poněkud jinak. Logickým výkladem („a contrario“) z toho pro sebe vyvodil jediný možný závěr: „Vědecké práce nepíší normální lidé.“ Během studia hořce seznal, že spoustu jeho oblíbených hrdinů z televizních detektivek by v Čechách pro jejich neotřelé kreativní metody vyšetřování, výslechů a opatřování důkazů patrně zavřeli za ovlivňování svědků a zneužití pravomoci veřejného činitele. Nehledě na to, že je krajně podezřelé, že se kněz či spisovatelka nachomýtnou k šestadvaceti vraždám a další mrtvoly přibudou v každé nové řadě seriálu. Osobně bych otce Dowdinga sebral mezi prvními a rovněž bych se nemazal s tou ženskou, co vždycky napíše, že to byla vražda. Tímto zábavným odhalením, kterým přednášející zpestřil jednu přenášku kriminalistiky o masových vraždách, však dokončil masakr spisovatelových iluzí o právnické profesi. Jeho uměleckou duši naprosto nemůže uspokojit řešení problémů, jaké mu nabízí občanský či trestní soudní řád. Chce na problémy společnosti upozornit jaksi ve velkém a ne se nimrat v neproplacených fakturách a sporech o výchovu harantů. Kniha, potažmo nějaké periodikum, mu umožní tepat přerůzné nešvary současnosti. Zároveň si je však dobře vědom, že jeho posláním je nešvary pouze tepat a ne je umlátit. Kdyby nebylo nešvarů, neměl by o čem spisovat, čímž by si pod sebou řezal větev. A tak hloupý literární romantik není. A tak se za pár let s jeho jménem můžeme setkat v záhlaví knihy soudniček, sbírky básní anebo mezi tvůrci reklam na prací prášky. Nakonec i reklamy považuji za svébytný umělecký obor. Vždyť vymyslet slogan, na nějž je záhy alergický celý národ, to je opravdu umění. A každý právník

29


nemusí nutně psát o své práci. Vždyť takoví velikáni jako Erben, Neruda či Sabina taky studovali práva a stali se slavnějšími, než kdyby sepisovali kupní smlouvy. Každý přitom razil svůj vlastní styl. Erben sepsal Kytici a patřil k nejčtenějším autorům na českém venkově. Neruda se proslavil svým Pohřebním kvítím a četli jej zvláště čeští měšťané. Sabina psal udání a literární úroveň jeho hlášení si pochvalovala hlavně rakouská policie.

Rothschild junior – celé studium řešil pomocí diskrétně podstrčených obálek (tzv. „obálková metoda“). Záhy po jeho přijetí na fakultě radikálně omládl vozový park. Pokud by jeho studium trvalo ještě rok, stihl by uplatit asi i šatnářku. Jeho přítomností je ta uplatitelná část zaměstnanců školy (z pochopitelných důvodů se nesnažím o její percentualizaci) zpočátku potěšena. Postupem času však počnou mít podezření, že bohatý adept nosí peníze nejen po obálkách, nýbrž má jimi vycpánu i podstatnou část mozkovny. Přestože je korupce národním sportem (který přirozeně nikdy nebude mít svou oficiální ligu), nikdo netouží po přílišné pozornosti. Proto zainteresovaní stále více žasnou nad tím, jakých skopičin je mladý Rothschild schopen. Důvěru v něj pošramotilo již jeho velkohubé chvástání před kamarády, kterým se chtěl patrně pochlubit „jak má tu školu na háku“. Ve skutečnosti by jej na háku nejradši viděli jak kolegové tak personál školy. Další ranou bylo, když odevzdal oficiální řešení klauzurní práce opsané úplně doslova a to včetně překlepů. Teď již všichni uplacení litují, že se do obálkové metody nechali zatáhnout a jen trnou, co „ten lumen“ vyvede napříště. Nelze totiž vyloučit ani to, že příští písemku si napíše doma na počítači a vytištěnou ji odevzdá den před vyhlášením zadání. Mám dokonce podezření, že tajný spolek již ze zoufalství učinil některá opatření, aby se mohl svého chlebodárce operativně zbavit. Byla zahájena dlouhodobá rekonstrukce budovy, takže se v okolí stále pohybuje několik ukrajinských „zedníků“. V případě, že Rothschild junior vyvede ještě nějaké psí kusy a bude hrozit prozrazení, bude nalezen až při příští rekonstrukci, a to pod podlahou tělocvičny. V advokátní praxi se s ním příliš nepotkáte. Pokud ho někdo fyzicky neodstraní, bude mít snahu ve svém stylu pokračovat, takže každý vyhraný spor ho bude na úplatcích stát více než bude činit odměna advokáta. Jeho jedinou šancí je, že se přesune „na opačnou stranu barikády“ a zúročí „investice“, které nastrkal do různých kapes. Začne úplatky brát. Nejhojněji se tedy vyskytuje na různých úřadech.

30


31


32


Nepraktický teoretik – patří k onomu druhu lidí, o nichž nikdo s jistotou neví, kde se tu proboha vzali. Podle některých informací mají takoví lidé dokonce i své rodiče, není však známo, jestli jde o rodiče skutečné anebo jen pouhé dva vyplněné řádky v matrice, kde prostě něco být napsáno musí. Podle mého názoru se takový člověk nenarodí, nýbrž se zhmotní v knihovně, studovně anebo archivu. Již v prvním ročníku působí na své kolegy dojmem, že školu studuje minimálně pět let. Učebnice pro první ročník si prostudoval již o prázdninách po maturitě, látku na závěrečné státnice má zvládnutou před prvními státnicemi a pak už jen vychytává mouchy. V době, kdy ostatní lidé lačně hltají na seminářích vůbec nějaké základní informace (pokud tam tedy vůbec chodí), teoretik si pročítá Bulletin advokacie a jen tak mezi řečí stihne profesora opravit, že jeho výklad je mylný. Během školního roku nikdo nemá upřesňující dotazy, všem se zdá látka jasná. Protože ji nikdo nečetl. Neřešitelné rozpory v textu všichni objeví až tři dny před zkouškou, jenže to už je zas jedno, protože při skluzu 400 stran se nemá cenu zabývat takovými prkotinami, proč na straně 36 autor popírá, co sám napsal na straně 22. Zato teoretik na se na rozpor ptá již při druhém semináři. Prokáže tím sice svou nebývalou inteligenci, avšak zbytku posluchačů připomíná následná diskuse mezi teoretikem a profesorem spíše dialog dvou ufonů. Jen matně chápou, že ti dva se baví o nějakym problému. Na jeho existenci za půl roku sice narazí taky, nicméně na teoretikův chytrý ale příliš předčasný dotaz (tím méně na odpověď na něj) už si nevzpomenou. Zatímco ostatní kolegové si čas od času vyrazí, aby se ze školy nezbláznili, on jim po víkendu neopomene referovat o úžasné přednášce, na níž byl v sobotu a kde ten známý profesor (o.němž ostatní slyší prvně) přednášel o historickém vývoji brazilských plováren. Vy se pak jen koukáte, jestli si z vás ten člověk dělá srandu. Jakmile vám však týden před zkouškovým dá pozvánku na nějaké vědecké sympozium, s tím, že letos je program hodně bohatý, pochopíte, že to myslí smrtelně vážně a v rámci zachování svého duševního zdraví bude nejlepší držet si ho aspoň 20 metrů od těla. Většinou se totiž ukáže, že v praktickém životě poněkud tápe, svět je schopen vnímat jen přes okno studovny a ocitne-li se náhodou mimo svou doménu, jeho sebejistota je tatam. Stěží si umí správně zavázat boty a na veškeré činnosti běžného života by potřeboval dvě až tři pracovní síly, které by udržely génia „v chodu“. Díky svému šprtání není v kolektivu příliš oblíben, což mu však díky malé vnímavosti pro běžné životní situace několik let uniká. Pokud však přeci jen pochopí, že si z něj okolí tropí legrácky, začne být nebezpečný. Svým bývalým kolegům se totiž může mstít za posměšky tím, že bude sedět v Legislativní radě a prosazovat do právního řádu samé nepřímé novely (a zvláště protiřečící si). A nám ostatním potom nezbude než se ho pokorně chodit ptát, jak to v tom paragrafu vlastně myslel.

Advokát chudých (právní samaritán) – má silně vyvinuté sociální cítění a již za studií neváhal zadarmo pracovat pro různé sociálněprávní poradny, charitu či uprchlické tábory. Jeho největší doménou jsou práva bezdomovců či uprchlíků. Odměny od uprchlíků si nebere. Když už ho přemluví vděční utečenci, tak mu zaplatí v příslušné národní měně. Doma se mu proto za jeho praxi nahromadí slušná sbírka rupií, afghání a dírhámů. V těchto měnách je sice milionářem, v přepočtu na koruny však jeho hotovost nestačí ani na tramvaj. Kromě neskutečného množství exotických měn má proto doma pusto, mráz a odstřižený telefon. Pokračuje-li zatvrzele ve svém počínání, zanedlouho mu nezbude nic jiného než emigrovat do Afghánistánu nebo jiné hladové země třetího světa paradoxně proto, aby nezemřel hlady. Pouze tam totiž své exotické úspory bude moci utratit. Pravda, místním úřadům tím patrně zamotá hlavu, protože Afghánistán ani Bangladéš prostě žádné přistěhovalecké úřady nemají. Proto si advokát vydupe na místní vládě jeho založení a po čase sám stane v jeho čele, neboť má v této oblasti rozsáhlé zkušenosti. Každá vláda si svých úředníků považuje a poskytuje jim všemožné výhody. Samaritán se proto za čas namlsá a začne se cítit nedoceněn na svém postu. V Kábulu proto pohrozí, že nabídne své služby jinému státu, který je lépe ocení. Bude pro sebe žádat vládní vilu z vepřovic a neustále bude zvyšovat své platové nároky, takže na něj nakonec praskne polovina podpory od OSN. Stejně bude ale

33


argumentovat tím, že v Somálsku by měl stejné peníze a ještě by dostal služebního velblouda, poštovního holuba i osobního pobíječe much. Chce-li pracovat za peníze doma, bude muset opustit dobročinný ráz své činnosti a zamířit do kanceláře ombudsmana anebo na jiný úřad podobného ražení, který se vyskytuje při vládě či ministerstvu (různí vládní zmocněnci pro přistěhovalectví, etnické otázky apod.). Pokud ale začne nahlížet na problémy jednostranně, nakonec stejně emigruje do třetího světa, poněvadž z hromady různých stížností nabude dojmu, že naše země stojí na pokraji fašismu. Začne vystupovat v televizi s různými mravokárnými projevy. Občany, kteří chtějí ve dvě ráno spát, obviní z xenofobních nálad. Ba co víc jim doporučí, ať se ke svým hlučnějším sousedům přidají (přispějí tak k vzájemnému porozumění) anebo ať byt vymění. Těžko se mu ovšem vysvětluje, že se špatně mění byt ve čtvrti, kde životnost jakýchkoli cennějších součástí domu nepřekročí otevírací hodiny ve sběrných surovinách. Naopak, možná na českou veřejnost zanevře úplně. Pak bude schopen hledat xenofobní útoky za vším a vykonstruuje i aféru celoevropských rozměrů „tzv. Tříkrálovou“. Nakonec dosáhne zákazu koledy: „…ty tam černý vzadu, nevystrkuj na nás bradu…“ a to pod trestem vězení. No pravda, v některých čtvrtích se tahle koleda prostě nezpívá.

Věčný student – Každá škola má jednoho či dokonce více jedinců tohoto druhu ve svém inventáři. Jak je patrné z názvu, na pracovišti jej potkáte velmi zřídka, neboť svůj celoživotní elán věnuje studiu. Škola by si jej měla velice považovat, neboť takovýto student je lepším nositelem tradic než sebeudržovanější síň slávy. Představuje most mezi pedagogy a studentskou obcí, pojítko mezi mnoha generacemi. U pedagogů i studentů je vysoce vážen pro své bohaté životní zkušenosti. Znal se totiž i s legendami, které již odešli do důchodu. Profesoři jej sice pravidelně vyhazují od zkoušek, ale vlastně jen proto, aby jim nikdy neodešel, protože jsou na něj zvyklí. Pokud jej čas od času potká vyhazov ze školy, zařídí mu znovupřijetí a rektor (mnohdy mladší než on sám) mu přizná sociální stipendium, aby mohl platit školné za přetáhnuté studium. V práci se s ním setkáte na pozici „externího konzultanta“, neboť bez titulu jej žádná kancelář ani úřad oficiálně nezaměstná. Z tohoto důvodu je pro něj tabu i služební postup, přestože se vzdělává déle než celá kancelář dohromady. Jenže jak někdy ženy tvrdí: „Jenom na délce nezáleží“. A tak po 12 letech studií na PF UK, přerušených 6 lety teritoriálních studií na sociálních vědách a 6 lety romanistiky na fildě, poté co si vzdělání doplní ještě 6 roky ekonomky a tříletou stáží v Kanadě, začne věkem rychle dohánět profesory na fakultě. Ti konečně pochopí, že svého oblíbence musí pustit do života a vychovat si jeho následovníka z řad nováčků. V 62 letech tedy věčný student konečně odpromuje a stane se uznávaným odborníkem ve všech oborech, které vystudoval. Bohužel, nástup do práce u něj jen o půl roku předchází nástupu Alzheimerovy choroby.

Mamka – Zatímco pro ostatní studenty bylo zkouškové období noční můrou, pro ni bylo spíše povyražením z celoroční nudy, neboť většinu zkoušek skládala rozkrokem. Pokud nebyl ve zkušební komisi muž, klidně odkládala zkoušku i několik let do doby, než nastoupí nějaký nový zajda. Tento systém studia jí sice dlouho procházel, hlavně díky vymoženostem moderní farmacie. Jednou však tato koncepce selhala kvůli antikoncepci a pak bylo najednou pozdě cokoli udělat. Od té doby se její život radikálně změnil a fakultu dostudovala jen díky své pověsti rádodajky, které již k velkému zklamání dalších zkoušejících nedostála. V práci ji příliš neuvidíte. Ihned po nástupu z mateřské si ob týden bere „paragraf“ na dítě, neboť tu ho bolí zoubky, tu má zaražené prdíky, anebo lítá po fakultě a zjišťuje pravděpodobného otce, z čehož mají všichni podezřelí taky zaražené prdíky.

34


Kožený týpek - Týpek je rockerem tělem i duší a na práva se přihlásil vlastně jen proto, aby si jako právník rychle vydělal na novou kytaru Fender a aparaturu od Marshalla. Studium trávil většinou mimo fakultu na různých hudebních festivalech, v rock pubech a nahrávacích studiích. Diplomovou práci psal na téma autorská práva v hudebním průmyslu. Rozeznávacím znakem je jeho odrbaná kožená bunda, podle níž se mu taky někdy říká křivák. Do slavnostního obleku na promoci ho doma navlékli téměř násilím a svolil k tomu jedině proto, že si mohl pod košilí nechat tričko s Motlëy Crue. Při ceremoniálu ho nevýslovně dráždila státní hymna, protože v ní bylo málo bubnů. Jakožto zásadový rebel si po obligátním „Spondeo ac policeor“ neodpustil tichý dovětek „you motha fucka“. U tohoto živočišného druhu se však nezřídka stává, že postupem času zmírní svůj radikalismus, usadí se a, až ho za pár let potkáte, těžko v tom seriózním obtloustlém pánovi s počínající pleší poznáte bývalého bouřliváka. S rostoucí oblibou reggae, hip hopu a dalších exotických hudebních stylů, pro něž je typické nekonvenční oblečení, vznikají druhy příbuzné týpkovi. Mají jen poněkud odlišný slovník i styl vyjadřování (nejzatvrzelejší jedinci i při zkoušce začínají rapovanou pasáží a svůj proslov prokládají výkřiky: „c´mon, yeah, yeah, check it out“). Liší se i oblečením, nicméně filozofický základ, stejně jako možný vývoj osobnosti (tedy z rastamana úspěšným byznysmenem) zůstávají v podstatě shodné.

Pařan – Název této kategorie je snad dostatečně výmluvný. Studium na fakultě bere jako jednu velkou párty, čemuž přizpůsobuje i svůj styl života. Den kupříkladu nerozděluje na den a noc podle západu a východu slunce nýbrž podle otvírací doby denních a nočních barů. Taktéž v rámci roku nerozlišuje čtyři roční období, nýbrž pouze dvě. Buď jsou v provozu pivní zahrádky anebo ne. Studiu se věnuje sporadicky, neboť nejvíce času mu zaberou oslavy, plánování dalších tahů a uvědomování si toho, kde se ráno probudil. Je rozhodně nejlepším znalcem studentských klubů i kolejí. S nočními vrátnými na mnoha kolejích si tyká, neboť dřív jak ve čtyři ráno spát nechodí a navíc místa svého odpočinku střídá dle momentální situace (vlastní pokoj, pokoj kamaráda či svého nejnovějšího „objevu“ z klubu). Rozhodně se ho držte, když jdete do společnosti, protože s ním užijete spoustu legrace a zažijete nespočet takových příhod, o nichž se ještě za dvacet let říká: „Jó, to bylo tenkrát, jak jsme…“ Rozhodně se jej ale pusťte, když půjde do tuhého. Tím nemyslím, když vám začnou tvrdnout játra (to si snad ohlídá každý sám), nýbrž situaci, kdy zjistíte, že jste sice osmým rokem na škole, ale stále ve druhém ročníku. Hrozí totiž váš přestup do kategorie věčný student (viz výše). Pokud někdy pařan školu dokončí (i to se stává), najde uplatnění nejspíše jako podnikový právník lihovaru, Moravských vinných sklepů či Pilsner Urquell. Tam bude mít totiž možnost dle libosti chodit kontrolovat „kvalitu produkce“.

Taťka – je bývalý pařan, který si na svých nesčetných tazích za studií stihl udělat pár „svišťů“ a teď se musel setsakramentsky rychle usadit, aby své potomstvo i (bývalé) družky uživil. Ve většině případů u něj dochází nejen k vystřízlivění alkoholickému nýbrž i životnímu. Proměna osobnosti je pak obdobná jako u „týpka“ (viz výše), s nímž je vlastně druhově spřízněn (někdy dokonce vykazuje znaky obou skupin). Týpek se od něj ale liší uměleckými sklony (Ano uměleckými, ztlumíme-li totiž heavy metal pod hranici 200 dB, s níž je většinou reprodukován, objevíme často i melodii) a vyhraněným životním světonázorem, zatímco pařan je prostě bohém „living just for fun.“ Bohužel pro pařana se slogan „working just for fun“ jen velmi těžko naplňuje.

35


36


V. Právnické profese aneb ve které skončit (vlastně začít) Motto: „V každé práci lze zažít legraci. I u nás je tu někdy docela hlína…“ Neznámý hrobník Soudce – Soudce sedí na soudě a rozhoduje spory. Možná se divíte, proč na úvod píšu takovou banalitu. Po několika letech studií na fakultě jsem ovšem zjistil, že takovou banalitu na úvod prostě napsat musím. Samozřejmě, že na fakultě samotné je pracovní náplň soudce každému jasná, jenže potíž nastává tam venku. Nemalé části populace rozdíl mezi advokátem, soudcem a státním zástupcem jaksi nedochází. Panuje všeobecné mínění, že po promoci ze z absolventů stanou právníci. Profese „právník“ je ovšem stejně neurčitá, jakoby o sobě někdo říkal, že je umělec. Každý se ihned zeptá: sochař, malíř, básník, hudebník, herec? Už se ale nezeptá: soudce, notář, advokát? Od smrti božského Leonarda (fanynky neplačte, myslím tím da Vinci, ne di Capria…) nikdo nefušuje do všech uměleckých branží najednou. Mezi právníky platí totéž, málokdo to ale ví. Často musím vyvracet i takové domněnky, že se u soudu sejdou tři právníci a teprve na místě si vylosují, kdo bude žalovat, kdo obhajovat a kdo to celé rozhodně. Proto pokládám za nutné vysvětlit některé základní zásady týkající se práce soudce. Soudce má od státu propůjčenou pravomoc rozhodovat občanskoprávní, trestněprávní a jiné případy. Soudce není4 na výsledku sporu zainteresován a proto posuzuje5 celý případ nestranně a nepodjatě. Takový styl práce mu nakonec předepisuje sama Ústava v článku 82: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ K soudu se seběhnou sporné strany6 (žalobce a žalovaný anebo státní zástupce a obžalovaný) a začnou do omrzení omílat každý svou pravdu. Soudce pozorně naslouchá a občas praští kladívkem do stolu. Ne snad, že by mu ze stolu lezly hřebíky, ale aby měl klid na práci. Přestože mu nic nebrání rozhodnout hned při prvním jednání, většinou jednání odročí a celou věc si nechá projít hlavou. Soudce vás může poslat na pár let do chládku, odsoudit vás k náhradě škody, rozvést vám manželství a provádět podobné úkony. Proto si stát pečlivě vybírá adepty na toto povolání. Anebo alespoň pečlivost úspěšně předstírá. První zkouškou nového žadatele je psychologický test, před nímž si ale nejsou jisti ani sami psychologové. O vaší budoucí kariéře totiž může rozhodnout počet jablek, které nakreslíte na strom. Nevím, proč se kreslí zrovna stromy, nicméně účel je jasný. Předem vyloučit možnost, že by o osudech občanů rozhodoval nějaký duševně narušený jedinec. Nedůslednost spatřuji v tom, že podobné kontroly se neprovádějí ve Sněmovní ulici. Požadavků je ale mnohem více. Soudce musí být bezúhonný7 a vysokoškolsky vzdělaný. Nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou vědecké, pedagogické, literární a umělecké za předpokladu, že taková činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. Koncert soudce-houslisty je ještě poměrně v pořádku, zatímco vystoupení soudkyně-striptérky už košer nebude. Důstojnosti soudce by patrně neprospělo ani účinkování v různých přitroublých 4

neměl by být… měl by… 6 Veleslavínská čeština znala též označení „vadné strany“, protože mezi nimi byly „vady“ (rozepře). Když sleduji některé žabomyší spory, stálo by někdy zato tohle výstižné názvosloví opět zavést. 7 Poznámka pro čtenářky: To neznamená, že svobodného soudce nemůžete uhánět. Pouze musí být netrestán. 5

37


estrádách. Možná by ještě prošel nějaký Receptář anebo Vařečka, i když tyto pořady neprospívají ani umělcům, kteří jsou v nich často hosty. Z dříve roztomilé zajímavosti se stal otravný zlozvyk, podporovaný všemi médii. Mnohé umělce vídáme častěji za sporákem než na jevišti. Pokud se dříve herec zapsal do diváckého povědomí mistrným ztvárněním Hamleta, teď se bohužel zviditelní spíš svojí kotletou na žampionech. Nevytasí-li se dnes umělec s receptem na bazalkovou omáčku, je prostě umělecky vyřízen. Stát nemíní trpět soudce, který se raději vyhřívá v záři reflektorů, než aby dělal svou práci. Proto si žárlivě hlídá, zda se nevěnuje něčemu jinému. Zároveň ale pomocí solidního platu a různých výsad zajišťuje, aby sudí mohl být ve své funkci opravdu nestranný, nezávislý a neúplatný. Dle zákonů je soudce neodvolatelný8, nedotknutelný9, nepřeložitelný10 a patrně taky nepromokavý, nemačkavý a nehořlavý. Za přestupky a jiné prohřešky trestá soudce zvláštní komise zvaná „kárný soud“. V ní ovšem sedí opět soudci, a suďte někoho, když nevíte, zda se někdy neocitnete v podobné situaci. Nejčastějším trestem udělovaným kárnými soudy je proto „bububu“ jinak též důtka. Hranice benevolence přesně neznám, ale můžete je klidně vyzkoušet, uchytíte-li se v justici. Schválně zkuste neprodloužit vazbu masovému vrahovi, aby pak běhal po svobodě a zRoubal pár svědků. Vykašlete se na jednání a protokol pak dodatečně padělejte na chalupě. Anebo spáchejte jiný přestupek a počkejte si na kárné řízení. Uvidíte, že to nebude tak Horký. Výše uvedený nápad ale neberte jako návod k nepravostem. Chcete-li opravdu pracovat, nikdo vám v tom bránit nebude. Určitě ovšem nezaškodí nechávat si spisy řádně odležet, aby případ „dozrál“. Počkejte pár měsíců či let a vsaďte se, že mnohému žalobci vytečou nervy a svou žalobu stáhne. Pokud se vám spis již potřetí prokouše opět navrch stohu, snažte se nejprve namísto spravedlnosti hledat hnidy. Rok po podání žaloby vyzvěte žalobce k opravě malých a velkých písmen, protože v žalobě stojí „JOSEF NOVÁK“ a správně má být „Josef Novák“11. Jestli se vám nepodaří (ob)žalobu smést ze stolu ani různými fintami, patrně vám nezbude než se sporem skutečně zaobírat. K tomu nezaškodí přečíst si trestní anebo občanský soudní řád, příslušný zákon a nějaký judikát, abyste věděli, jak už to rozhodl někdo před vámi. Nezaškodí asi připomenout, že v Čechách teoreticky neexistuje systém precedentů, který užívají soudy v USA, Británii a jiných anglosaských zemích. Důvodem jeho vzniku byl asi nedostatek vhodných zákonů, podle nichž by se soudilo. Proto se začalo soudit podle rozhodnutí již vydaných. Pokud již soud o podobném případu rozhodoval, je svým právním názorem vázán i do budoucna a musí rozhodnout stejně. Na první pohled nic zvláštního. Problém je, že od precedentů se lze odchýlit velmi ztěžka. Co se zdálo spravedlivé a rozumné za Jindřicha VIII., nemusí se stejně jevit dnes. Vždyť před pouhými 150 lety jste klidně mohli jít na měsíc do lochu za bruslení na rybníce.12 Za staletí se navíc nahromadily mraky precedentů a každý zná jen pár vychytávek. Dobrý americký právník se pozná podle toho, že nadějnou žalobu dokáže uzemnit precedentem z roku 1705. To v zemích českých nehrozí. Nicméně fakt, že precedenty neexistují teoreticky, neznamená, že neexistují v praxi.

8

čl. 82 odst. 2 Ústavy § 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. 10 § 72 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. 11 Samozřejmě, že všechny mé zážitky vylíčené v této knize jsou pravdivé. Tenhle případ se mi ale opravdu stal; na jaře 2001. 12 § 338 rakouského trestního zákoníku č. 117/1852 ř. z. 9

38


39


40


Text zákonů je stále blátivý a neurčitý. Vždycky bude potíž určit, co pod ten paragraf narvat jde a co už ne. Proto se právníci rádi nechají inspirovat rozhodnutím, jímž obdobný případ rozlouskl někdo jiný. Nikde v trestním zákoně nenajdeme opravdu přesnou definici těžké újmy na zdraví. Pravda §.89 najdete cosi, co se jako definice tváří. Když už se však konečně dozvíte, že jednou z forem těžké újmy je delší dobu trvající porucha zdraví, nastává problém, jak dlouhá je vlastně ona „delší doba“? Naštěstí Nejvyšší soud vydal rozhodnutí Rt II/6513, v němž se dočteme, že pracovní neschopnost musí trvat alespoň po dobu 6 týdnů. Bohužel poté následuje složitý asi desetistránkový rozbor, po jehož přečtení je vám jasné, že jste jej raději číst neměli. Někdy je prostě nutné s paragrafy čarovat. K tomu vyfasujete i slušivý obleček – soudcovský talár. Často se mi tohle slovo vykouří z hlavy a nemůžu si na něj vzpomenout. Stejnou potíž prý měla asi pracovnice brněnské čistírny, když od ústavního soudce přijímala dva taláry k vyčištění. Soudce se velmi divil, když na lístečku k vyzvednutí stálo: „2 pláště kouzelnické“. Jak říkám, někdy je prostě nutné s paragrafy čarovat.

Advokát - Je bezesporu nejrozporuplnější ale též nejbarvitější právnickou profesí. Po dlouholeté praxi v advokátní kanceláři a po návštěvě varieté mě napadlo, že jeho ideální vlastnosti se vlastně velmi blíží požadavkům na cirkusáka anebo iluzionisty. Musí umět žonglovat se slovíčky, balancovat na hraně zákona, dělat různé procesní přemety, nechávat zmizet důkazy a nakonec by ho protistrana nejradši viděla houpat se, a to nejen na hrazdě. I veřejností je advokát vnímán přinejmenším dvojace. Pokud vyhraje, tak se o něm nějaký právě propuštěný mafióso do televize vyjádří, že to je správnej chlap, kterej umí obhájit pravdu a spravedlnost, čemuž však nevěří vůbec nikdo, a v očích veřejnosti je advokát rázem postaven naroveň svému čerstvě osvobozenému klientovi z podsvětí. Jenže advokát vlastně žádnou jinou volbu než vyhrát nemá! Pokud by spor prohrál, těžko mu státní zástupce před kamerami veřejně poděkuje za to, že svého mandanta potopil, čímž umožnil průchod spravedlnosti. S advokátovou kariérou by byl ámen. Ruku na srdce, šli byste k němu se svým případem? Jak se vyjádřil jeden renomovaný odborník: „Advokát je již svou podstatou děvka. Taky musíme přemýšlet, jak to našemu klientovi nejlépe udělat!“ Advokáti jsou prostě placeni za to, že jednají s klapkami na očích. Často si na tento příměr vzpomenu, když procházím po Starém Městě kolem kočárů s koňmi. Advokát se od ořů příliš neliší. Také má na očích klapky a klient drží uzdu (neb dává pokyny co a jak); jediný rozdíl je snad v tom, že advokát netrousí kobližky do vaku pod ocasem. Alespoň ne žádný, kterého znám. Je sice poněkud nezvyklé litovat advokáty, ale i oni si slitování, občas, zaslouží. I oni prožívají okamžiky zoufalství. Často k nim přicházejí klienti s umanutou představou vyhrát naprosto nespravedlivé nároky. Některé požadavky jsou tak absurdní, že i lidem z ulice je jasné, že pravdu má protistrana. Ale pověst advokáta je založena právě na vítězstvích v případech, kde zvítězit nešlo a vítězství bylo dosaženo jen za cenu zvrácení všeho, překroucení faktů i spravedlnosti. Čeští advokáti jsou ovšem malé rybky v malém rybníce. Opravdoví žraloci žijí za Velkou louží. Jen s úžasem čteme v novinách, jak opět nějaký poškozený Američan se zlámanou nohou vyhrál miliony dolarů na výrobci schodů za to, že na svůj výrobek nenapsal upozornění, že vedou dolů. Pravda, tenhle případ jsem si vymyslel. Ale jen pro pobavení (nebo snad spíš k zamyšlení?) uvedu několik případů, které jsem si nevymyslel14:

13

Jediný institut podobný precedentům existuje na základě § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. Nejvyšší soud sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. 14 Mark H. McCormack, Strašná pravda o právnících, TALPRESS, Praha 1997, str. 187 41


„V roce 1984 měla jedna žena z Kalifornie, která jela porschem svého manžela po několika skleničkách alkoholu, nehodu, při níž zabila chodce. Jela rychlostí 60 mil/h (108 km/h) v oblasti, kde byla předepsána rychlost 25 mil/h (45 km/h). Firma Porsche musela zaplatit 2,5 milionu dolarů za to, že zkonstruovala vůz, který má pro průměrného řidiče příliš vysokou rychlost.“ Porota patrně nevzala v úvahu maličkost. I ve vozech Porsche lze regulovat rychlost i směrem dolů, třeba tím pedálem uprostřed. „Při pokusu o vloupání do školy propadl jeden muž střešním oknem. Společnost, která školu pojistila, musela zaplatit 260.000$ za škody a vyplácet neúspěšnému zloději 1.500$ měsíčně po zbytek života.“ Hergot, teď mi došlo, že ten člověk bere v přepočtu pětinásobek mého platu za to, že uměl spadnout. A to nemluvím o miliardách dolarů vyplacených kuřákům, přestože v USA bylo upozornění o škodlivosti cigaret uváděno od 70. let. Patrně tam ale chybělo upozornění, že si tohle upozornění mají přečíst. Tyto kauzy nám představují amerického spotřebitele jako totálního hňupa, který není schopen si ani obout boty, aniž by se přitom neoběsil. Na takové prostředí ani právní systém nejsou naši advokáti stavěni. Pravdou tedy je, že český kapřík by v oceánu dlouho nepřežil. Ovšem i americký žralok hozený do českého rybníka by ztratil svou sebejistotu. Za příklad nám může sloužit mediálně proslulý advokát Ed Fagan, kterého si najali odpůrci Temelína. Vytasili se s ním jako s právnickým esem, nakonec se ale ukázalo, že je to maximálně právnický spodek. Jeho úsměv poněkud vybledl, když zjistil, že příslušný soud k podání žaloby není US Supreme Court Washington (překvapivě), nýbrž okresní soud v Českých Budějovicích. Navíc začal tápat, co má vlastně žalovat a velkým zklamáním pro něj asi bylo zjištění, že už jsme narozdíl od nich upustili od soudních porot, jejíž složení (tedy polovinu) by mohl ovlivnit. Pro zvýšení efektu v tažení proti atomovým elektrárnám by si tam byl schopen přizvat i pár obyvatel Hirošimy. Nakonec měl „spásný“ nápad žalovat ČEZ u Zemského soudu v Horních Rakousích. Výsledek vyzněl do prázdna, neboť i kdyby spor nakrásně vyhrál, rakouský rozsudek si může u nás dát akorát za rámeček. Patrně mu někdo z jeho týmu zapomněl říct, že Rakousko-Uhersko se už rozpadlo. Porotní systém stojí spíš na hodnocení uměleckého dojmu z vystoupení právního zástupce. Konec konců v Americe je všechno tak trochu šoubyznys. Seriál přímých přenosů z procesu s O. J. Simpsonem málem v délce trumfnul Esmeraldu. U nás srdceryvných dramatických výstupů u soudu moc neuvidíte. Přesto ale advokát musí mnohdy vynaložit veškerý svůj um, aby vymyslel jak klienta osvobodit anebo mu zajistit vítězství. Když už je s rozumem úplně v koncích začne vymýšlet různé hry se slovíčky, nimrat se v nepodstatných záležitostech, odvolávat se na formality nemající nic společného s případem samotným a tvářit se přitom jako největší obhájce spravedlnosti.15 Nejhorším nepřítelem pro něj přitom není ani soud ani státní zástupce ba ani svědci nýbrž klient sám. Neuvěřitelně snadno se zamotává do svých vlastních výpovědí a dá neskutečnou práci přesvědčit soud, že klient neví, co říká, a výslech si spletl s hovorem v hospodě.

15

Obhájce K. H. Franka v roce 1946 namítal, že jeho mandant je stále chráněn poslaneckou imunitou, neboť byl zvolen do Národního shromáždění v roce 1935 a nové volby zatím nebyly. Obhajoba neuspěla, patrně proto, že se poslanec svým voličům odvděčil tím, že je nechával zatýkat, věznit a mučit. Na obranu dotyčného advokáta nutno podotknout, že byl ustanoven tomu grázlovi proti své vůli ex offo a tato kauza mu v podstatě zničila život. 42


Ideální klient pro advokáta je klient němý, který jeho skvěle vybudovanou obhajobu nezbourá svými výpověďmi, kterými se snaží ještě to vylepšit. Většinou se však mimoděk přizná ještě k dalším 14 zločinům, o nichž dosud nikdo nevěděl. Vzorové slyšení u soudu. (Obžalovaný je obviněn z krádeže starší škodovky a hrozí mu asi dva roky). Obžalovaný:„Ještě chci dodat, že jsem 11. listopadu nemohl být na místě činu a krást auto poškozeného, neboť jsem se zrovna vracel autem ze Slap.“ (mrkne na advokáta, že to jako na soud „zahraje“). Soudce: „Co jste tam dělal v listopadu?“ O: (poněkud nejistě) „Byl jsem tam na dovolené…“ (advokát obrací oči v sloup) S: „Na Slapech? Co jste tam dělal?“ O: „Jezdil na výlety… po okolí… autem…“ (advokát třeští zrak) S: „Ve své dřívější výpovědi jste uvedl, že nemáte ani řidičský průkaz…“ O: „To nemám … Byl… byl jsem tam s kamarádem…“ S: „Na dovolené s kamarádem …?“ O: „No, on tam jel něco zařídit… něco tam vez´“ (advokát se chytá za hlavu) S: „ Komu? Znáte přesnou adresu?“ O: „No nikomu, my jsme to tam jen vyložili a hned jsme jeli pryč.“ S: „Vyložili a nechali na místě? Takže jste se dopustil trestného činu poškozování životního prostředí?!“ O: (vyděšeně) „Chraň pámbu, žádný odpadky jsme v lese nenechávali…“ S: „A kde tedy…?“ (advokát trhá svou licenci a začíná ji pojídat) O: „No, my jsme…ehm… jsme… krmili ryby! Jo, krmili jsme ryby!“ S: „Takže jste sypali něco do vody? Viděl vás tam někdo?“ O: „Nikdo, my jsme se tam zdrželi jen velmi krátce, vlastně jsme ten pytel hodili do vody vcelku…“ S: „Jaký pytel?“ O: „No normální zavázanej osmdesátikilovej pytel s traverzou…“ A pak někoho obhajujte! Ačkoli byste nejraději vlastního mandanta uškrtili, nadále mu musíte chránit kůži a neúnavně vysvětlovat, že klient se často přeříkává a při výslechu namísto: „Zapíchnul jsem ho“ myslel: „Namíchnul jsem ho.“ Na profesi advokáta potřebujete silný zažívací trakt. Chcete-li být opravdu úspěšný, nesmí vás ani po letech praxe rozhodit ranní pohled do zrcadla. Jen žádné zpytování svědomí! Nezapomeňte na důležité pravidlo přímé úměry. Čím víc se vám bude zvedat žaludek, tím víc se vám zvedne vaše konto.

Státní zástupce – Když v pravěku zabili vašeho praprapra…pradědečka, tak se váš prapra…pradědeček prostě sebral a spolu se svou početnou družinou rozbil vrahovi kebuli, případně mu vypálili chatrč (či jeskyni). Tato forma krevní msty se zachovala mnohde dodnes, v Evropě se však od raného středověku začal do vražd a jiných zločinů stále více montovat panovník. Feudály dráždilo, když neměli svou říši pod kontrolou a spravedlnost si vykonával každý po svém. Navíc se čas od času drobné vyřizování účtů rozmohlo v krvavé masakry, po nichž už vlastně nezbyl nikdo, kdo by spravedlnost dotáhl do konce. Přestože feudální panovníci nebyli zrovna lidumilové a nepodezíral bych je z filantropických sklonů, svůj lid měli v podstatě rádi, neboť si uvědomovali, že někdo na ně pracovat musí. Když se daňoví poplatníci mordovali navzájem, klesal výnos z daní i z robot. Proto se panovníci snažili spravedlnost vzít do vlastních rukou a hlavně nenechat dělný lid a šlechtu mlátit se hlava nehlava. Již roku 1258 francouzský král Ludvík IX. Svatý zakázal „soukromé války“. Tenkrát to ještě nepomohlo. Poddaní se řezali dál. Dokud neměli panovníci větší vliv a rozsáhlejší aparát než jen výběrčího daní navštěvujícího vesnice dvakrát do roka, nedalo se s velkým úspěchem počítat. Prozatím se spokojili s tím, že šlechta na svých panstvích soudila sama a mohla se ke králi odvolat.

43


Složitý vývoj jsme sice nastínili jen v kostce, nicméně výsledek je jasný. Panovník, potažmo stát, zjistil, že je v jeho vlastním zájmu nejen si pořádek na svém území hlídat ale prohřešky proti němu rovnou i trestat. Tak se vyvinul institut tzv. inkvizičního soudnictví. Inkviziční soudnictví není totéž co církevní inkvizice hledající kacíře! Obojí má ale původ v latinském výrazu „vyšetřovat“. Inkvizici máme u nás spíše spojenou se známým milovníkem knih Antonínem Koniášem, nicméně ve srovnání s jinými kolegy to byl učiněný břídil. Své pyromanské choutky ukájel pouze upalováním knih, zatímco další pracovali radši s živým materiálem. Ten sice tak dobře nehořel, ovšem inkvizitor si tím získal u stolice (míněna stolice papežská nikoli exkrement) cenné renomé. Inkviziční soudnictví stálo na principu smíšení funkce soudce i žalobce do jedné osoby. Soudce nejdříve případ vyšetřil, pak si přednesl důkazy, usvědčil si zločince a nakonec ho odsoudil. Zní to sice jako vynikající recept na potírání kriminality, potíž byla ovšem v tom, že soudce mnohem více věřil vlastním důkazům než obhajobě obviněného. Veden úvahou „přece ho teď nepustím, když jsem se s tím tak nimral“, měl snahu obviněného odsoudit stůj co stůj, takže na šibenici zařval nejeden nevinný nešťastník. Vězení je totiž taky poměrně mladý vynález, neboť dlouhou dobu se nikomu nechtělo živit tisíce vězňů po několik let. Proto byly v oblibě tresty peněžité (bylo-li co brát), tělesné (bylo-li co uříznout či kam udělit výprask) anebo rovnou hrdelní. A středověk znal opravdu nepřebernou škálu způsobů poprav. Kvůli častým nespravedlnostem se časem funkce inkvizičního soudce rozštěpila a na světlo světa se vyloupl první státní zástupce. Někdy se mu říkalo prokurátor, někdy veřejný žalobce, nicméně podstata zůstala stejná. Řečeno slovy zákona16: „státní zástupce17 je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu.“ Dále vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda. Zkráceně řečeno dohlíží na vězení, pasťáky a blázince. Paradoxně jemu samotnému mnohdy hrozí, že v některém z těchto zařízení skončí. Oddělením soudce jakožto zcela nezávislé osoby, zmizelo totiž znevýhodnění obviněného. Mnohde ale zmizelo tak výrazně, až se zdá, že státní zástupce je v řízení největším otloukánkem hned po poškozeném. Díky presumpci neviny se na obžalovaného hledí jako na nevinného, který je u soudu snad omylem, nic neví a nic si nepamatuje. (Nevím, zda již někdo dělal nějaké studie, ale je zajímavé, že k největšímu množství případů amnézie dochází právě před soudem). Státní zástupce přitom musí obviněného nejen vyléčit ze ztráty paměti, nýbrž mu hlavně musí prokázat vinu.18 Státní zástupce je vlastně takový advokát „na druhé straně barikády“. Zatímco advokát se snaží soudu vysvětlit, že jeho klient je zcela nevinen, státní zástupce sleduje cíle přesně opačné. Zatímco obviněný může klidně chytat lelky, státní zástupce musí chytat svědky a důkazy. Často dá pěknou fušku zařídit mafiánovi vzduch filtrovaný přes mříže. Tato zásada má svoje opodstatnění. Naše národní dějiny se mohou pochlubit hned dvěma režimy, které zásadu presumpce neviny poněkud přehlížely. Shodou okolností si obě zřízení za svůj symbol vybraly geometrické útvary (tu symbol čtyřramenný, tu pěticípý), takže se právem děsím, aby náhodou nepřišel další režim třeba se symbolem kosým čtyřrohým. No nic, jen taková politologická úvaha. Dnes už je presumpce neviny nejen zakotvena ale i dodržována. Uším státního zástupce ovšem tato zásada zní div ne jako sprosté slovo. Kolik ho již stála probděných nocí, jak se kvůli ní musel lopotit a „ten grázl“ se mu ještě směje do očí. Vyšetřování trestných činů se totiž musí provádět přísně podle zákona a pro některé vyšetřovací úkony je nutné předběžně se chodit doprošovat soudu. Státní zástupce je tak ve své práci oproti pachatelům očividně znevýhodněn. Zločinci při páchání trestných činů většinou žádné protokoly nevyplňují.

16

§ 4 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. Tento pojem již razil rakousko-uherský zákon č. 119/1873 říšského zákoníku - Trestní řád. 18 Výslovně je tato zásada zakotvena v § 2 odst. 5 trestního řádu: „Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného.“

17

44


Mladí čekatelé na státního zástupce jsou se pak cítí neuvěřitelně sešněrováni různými zákony, nařízeními a postupy. U ambiciózních jedinců, kteří se ve svých představách viděli v roli lovce zločinců, může dojít k takové deziluzi, že změní zaměstnání. Zatímco po přečtení trestního zákona19 totiž čtenář nabude přesvědčení, že v tomto státě lze odsoudit šmahem kohokoli za cokoli (rejstřík čítá přes 180 skutkových podstat trestných činů), po přečtení trestního řádu20 naopak člověk propadne zoufalství, že podle něj nelze odsoudit skoro nikoho. Pokud totiž kriminalisté získají nějaký důkaz ne zcela podle zákona, můžou celý spis hodit do kamen. Někdy se mi zdá, že soudy házejí zástupcům klacky pod nohy schválně. Možná je chtějí znechutit, aby jim na stůl nechodilo tolik případů. Z bohaté judikatury totiž vyplývají překvapivé závěry: Přizná-li se padouch psychiatrovi při vyšetření, nelze to brát jako přiznání! Když policista náhodně zachytí telefonní hovor, v němž si volají dva mafiáni, nesmí být hovor použit jako důkaz, když chybí příslušné povolení k odposlechu. O něj se ovšem musí žádat předem, takže patrně by se jich policista měl jít nejdřív zeptat, zda a kdy si pánové budou volat něco důležitého. Jak vidno, naprosto totožný hovor má pak u soudu úplně jinou váhu, pokud byl vydán papír, o němž odposlouchávaní ani nevěděli.. Když už případ „přežije“ instance u „běžných“ soudů, máme u nás ještě soud ústavní, který na vše pohlíží jaksi v globálu a případné stížností řeší jen z hlediska ústavních zákonů. Ty jsou ovšem na slovo skoupé, takže mnohdy se výklad opírá o pouhá dvě slova kdesi v Listině základních práv a svobod. Pak se nelze divit, že státní zástupce šílí poté, co mu usvědčeného několikanásobného vraha Ústavní soud propustí na svobodu s pořádkovou pokutou, a to jen proto, že někdo udělal v příkazu k domovní prohlídce překlep a zapomněl na háček někde nad jménem. Někdy prostě dbáme na formality ve jménu spravedlnosti a přitom plodíme nespravedlnost. Vždyť občas tyto zásady nedodržuje ani náš velký vzor posledních let – USA. Vezměte si, že chudák Usáma zahynul někde bídně v kopcích a přitom Američané proti němu získali důkazy bez povolení k domovní prohlídce. I když v Afghánistánu by se spíše jednalo o povolení k jeskynní prohlídce. Pokud tedy máte dostatečně pevné nervy na to, aby jste vydrželi permanentní pocity deziluze z přesily kriminálníků, běžte hájit státní zájmy. Pro laiky jen dodám, že státní zástupce u soudu sedí po pravé ruce soudce. Neboť je státní orgán stejně jako soudce (ale na něm nezávislý), nosí rovněž talár, pouze s červenými doplňky.

Notář - Pokud je některá právnická profese obestřena opravdu velkým množstvím mýtů a tajemství, pak je to dozajista notář. Každý občan již tohoto distingovaného pána (míra feminizace je v této profesi z neznámých důvodů nízká) musel navštívit. Bohužel málokdy tak člověk činí o vlastní vůli. Zatímco návštěva u advokáta závisí na klientově svobodném rozhodnutí, návštěvy u notáře začasté vyžaduje litera zákona. Právě tím nám notář vybočuje s řady. Občan ještě pochopí, když si jej předvolá úřad, policie nebo soud. Těžko ovšem do rodiny těchto institucí zapadá zbohatlý chlapík pokuřující doutník ve své luxusní kanceláři, který stokoruny používá namísto poznámkového bloku, protože se mu nevyplatí chodit s nimi do banky. V každé rodině bohužel čas od času někdo zemře a notáři jsou (taky bohužel) pověřováni soudem k vyřízení pozůstalosti. V mnohých případech se stává, že pozůstalost je „vyřízena“ vskutku rychle a to zaplacením notářovy odměny. Nelze se pak divit, že společenská neoblíbenost notářů je daleko horší než u advokátů a hůře již je na tom pouze černý mor a pracovní sobota. Notářský sazebník je neúprosný a občan solí od chvíle, co sáhl na kliku. Do působnosti notářů patří ověřování kopií (vidimace) a podpisů (legalizace). Za tyto „náročné“ úkony, které notář osobně nikdy nedělá, si účtuje tu třicet, tu padesát korun za stranu či podpis. Ověřovaná listina se vždy ocitne 19 20

Ten stanoví, co všechno je trestný čin (č. 140/1961 Sb). Ten stanoví, jak se bude u soudu postupovat (č. 141/1961 Sb). 45


na stole sekretářce, která se tváří jako sup, pokud nemáte listinu již okopírovanou. Unaveným zrakem pak listinu přehlédne, aniž ji ve skutečnosti přečte, a zkasíruje vás. Proto je životním snem každého notáře, aby na dveře jeho kanceláře jednou zaklepal Tolstoj a nechal si u něj ověřit Vojnu a mír. Dalším solidním „korýtkem“ je povinná účast na ustavujících valných hromadách akciových společností.21 Činnost notáře je při nich poněkud pestřejší. Sedí za stolem, popíjí minerálku a předstírá, že si činí zápisky (ve skutečnosti trénuje piškvorky). Pak z aktovky vytáhne již předem připravený zápis (pro jistotu s sebou nosí několik možných variant) a doplní jen zvolené orgány. Pro laiky jen dodám, že zvolenými orgány se zde nemíní kupříkladu játra či jiné orgány tělesné nýbrž orgány společnosti. (I když někdy v představenstvu sedí taky „pěkný“ orgáni.) Za výše uvedené (ne)činnosti plynou notářům nehorázné příjmy, až nad tím normálnímu člověku zůstává účet stát. Bez nadsázky lze říci, že každé jeho nadechnutí vás stojí aspoň deset korun. Proč jsou tak přepláceni, nechápou patrně ani samotní notáři. Bojí se ovšem ty prachy vracet, protože by mohli být některými svými kolegy označeni za nesvéprávné a přijít o svou teplou kancelář. A notářská komora je opravdu klub jen pro vybrané. Tento post se dědí v rodinách po celé generace. Některé notářské kanceláře mají rodokmen tak dlouhý, že by jim je mohl leckterý arabský plnokrevník závidět. Běžný smrtelník se sice občas stane notářským čekatelem, ale z názvu funkce ještě automaticky neplyne, že se uvedení v notářský úřad musí skutečně dočkat. Vzhledem k omezenému počtu míst se mnohdy čeká, až si nějaký vetchý notář sepíše a vyřídí svoji vlastní poslední vůli.

Legislativec – Pracovat v legislativě znamená podílet se na tvorbě zákonů, případně nižších právních předpisů (nižších co do právní síly, většinou ale platí, že několik „nižších“ právních předpisů srovnaných do komínku zvysoka předčí tloušťku původního zákona). Je to zdlouhavá a nimravá práce. Navíc nevděčná, neboť na konci úsilí, pokud je zákon schválen, se pod něj drze podepíše někdo úplně cizí, většinou prezident, premiér a předseda sněmovny. Tvořit zákony, vyhlášky a nařízení není vůbec snadná věc. Musíte pracovat s vědomím, že vaše „dílo“ po vás bude číst nejen váš nadřízený, nýbrž by jej měli číst (a hlavně se podle něj i chovat!) též všichni občané. Zároveň budete svědkem, jak se z původně dobrého nápadu (říká se mu zde „věcný záměr“) stane, po převedení do řeči paragrafů, úplně nepoužitelný žvást. K tomu ještě budete muset se zoufalstvím sledovat, kterak z koncepce budované deset let, dokáží poslanci udělat do deseti minut totální ruinu. Hlavně je zapotřebí si osvojit osobitý sloh zákoníků, nad nímž pláče každý čtenář s citem pro jazyk. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tvorba zákonů spočívá v zauzlování původní myšlenky do nesrozumitelného šmodrchele plného obratů jako: „kdyby, ledaže, není-li stanoveno jinak.“ Legislativec tělem i duší však zaplesá, když mu po půlročním úsilí vyroste pod rukama paragraf podobného znění: „Ustanovení § 42 odst. 3 platí přiměřeně22 i pro výši částečného invalidního důchodu pro pojištěnce mladšího 28 let, který splnil podmínky nároku na částečný invalidní důchod, je-li tento důchod přiznáván před 18. rokem věku23 nebo je-li období od 18. roku věku do vzniku nároku na částečný invalidní důchod kryto dobou pojištění24 nebo doba, která není kryta dobou pojištění, je

21

§ 171 odst 5 obchodního zákoníku Už na začátku je čtenář od četby tohoto paragrafu odrazován, neboť je taktně upozorněn, že existuje paragraf ještě důležitější. 23 Asi do tohoto bodu by měli stíhat laici. Pokud porozumíte tomu blábolu, který následuje, tak zkuste přijímačky na PF UK. Pokud bychom chtěli přeložit text do češtiny, zněl by zhruba takto: „Budete brát peníze ve výši dle § 42 odst. 3, pokud je vám míň jak 28 a máte nárok na částečný invalidní důchod. Takto obšťastněn budete ve 3 případech. a) Když vám přiznávají důchod před dosažením 18, 24 b) když jste byl nepřetržitě pojištěn od 18 do vzniku nároku 22

46


kratší jednoho roku25, s tím,26 že procentní výměra částečného invalidního důchodu činí polovinu procentní výměry27 uvedené v § 42 odst. 2 větě první.28“ Tvorba zákonů je prostě běh na dlouhou trať a výsledky úmorné mravenčí práce stejně vzápětí pohaní nějaký právník z praxe. Neboť poté, co celý zákon vítězoslavně proleze Parlamentem i skrz prezidenta (myšleno ústavněprávně nikoli anatomicky), nějaký šťoural zjistí, že paragraf 25 říká něco jiného než paragraf 712. Zkrátka je to hodinářská práce, u níž záleží na každé čárce, slovíčku i na slovosledu. Největší právní kauzy totiž začínají kvůli blbinám. Vezměme si například větu: „Nárok na dávky podle tohoto zákona mají nezletilí, svobodní a nezaopatření.“ Na první pohled jasná věta. Na druhý pohled ale zjistíme, že vůbec není jasné, kdo má na co nárok. Všichni svobodní, všichni nezletilí a všichni nezaopatření anebo jenom všichni nezletilí svobodní nezaopatření? Hnidopišství, řeknete si. Ale jen do té doby, než půjdete sami o dávku žádat a zjistíte, že úřednice je z podobného paragrafu na mrtvici, protože neví, komu může dávku vyplatit. A proto pro jistotu nevyplácí vůbec. Tenhle příklad může někomu připadat moc odborný, ale zrovna nedávno jsem narazil na jiný, z běžného života. V televizním magazínu jsem si přečetl obsah jednoho amerického thrilleru: „Atraktivní manželku ředitele střední školy pronásleduje muž, který tvrdí, že je jeho sedm let pohřešovanou ženou.“ Zápletka se mi zdála poněkud přitažená za vlasy. Bohužel jsem chytil jen samotný závěr filmu a pořád nechápal, proč by měl ředitele školy honit transsexuál. Takže jsem až do posledního okamžiku čekal, kdy se konečně objeví ten přešitej chlap, který je sedm let pohřešovanou ženou ředitele střední školy. K mému rozčarování se skandální odhalení transsexuála nekonalo. Jak se ukázalo, muž nebyl bývalá žena a vůbec se nemstil svému bývalému manželovi, řediteli střední školy. Naopak, klíčovou postavou byla současná manželka ředitele. To ona byla bývalou ženou násilníka a utekla mu proto, že ji mlátil. Nevím, jestli to tak napsali záměrně anebo pisatel komentáře prostě neměl dost místa na delší větu, znějící například: „Atraktivní ženu ředitele střední školy pronásleduje muž, který tvrdí, že v ní poznal svou sedm let pohřešovanou ženu.“ Jedno je jisté. Ta moje zápletka byla mnohem zajímavější. Kdybych svůj omyl poznal dřív, ani bych nezapínal televizi. Jenže zákony tu nejsou pro zábavu. Legislativec obyčejně sní, že se mu jednoho dne poštěstí vytvořit dokonalý zákon, který beze změn přečká aspoň jedno volební období, ba co víc, desetiletí či staletí. Samozřejmě, že neobhajuji žádné zpátečnictví. Starý zákon musí být nahrazen novým, to vám potvrdí každý právník i kněz. Bohužel žijeme uprostřed „legislativní smrště“, kdy je za týden po vydání zákona jasné, že se zapomnělo na to, vypadlo tamto, musí se vypustit ono a navíc nikdo nechápe, kdo pro takový paskvil hlasoval. Kdeže jsou doby ABGB29, který vydržel skoro 140 let. Skutečným Metuzálemem byl patrně dekret č. 565/1786 říšského zákoníku „Řád pro veřejné dražby“. Přetrval od 1.1.1787 až do 31.12.1950. Pravda, ke konci jeho platnosti to muselo být docela úsměvné čtení. Při četbě perel jako: „Bez vrchnostenského povolení nemůže býti nic veřejnou dražbou prodáno“, se mi vybavuje spíše doba F. L. Věka než první pětiletky. 25

c) anebo jste sice nebyl pojištěn nepřetržitě, ale ten krátký výpadek nestojí za řeč. Má to ale háček… 27 Budete brát jenom polovinu. 28 A uznejte, nebylo by nakonec lepší přečíst si nejdřív ten předchozí paragraf?“ 29 zákon č. 946/1811 říšského zákoníku, obecný zákoník občanský, účinný od 1.1.1812 do 31.12.1950, část až do 31.12. 1965 26

47


Legislativní smršť nás ale dokonale zbavila podobných stařešinů, takže se u nás nemůže stát příhoda, jíž profesor Balík osvěžoval přednášky z právní historie. V Oxfordu ve 30. letech prý skládal zkoušku z historie jeden bystrý student. Když přišel na řadu, žádal, aby mu profesor nechal přinést pintu piva, neboť na ni měl nárok podle studijního řádu ze 17. století, který dosud nebyl výslovně zrušen. Profesor nárok uznal a student si vychutnával svůj triumf. Když mu však univerzitní zřízenec pivo donesl, okamžitě mu zhořklo v ústech. Profesor jej okamžitě vyhodil od zkoušky a navíc mu udělil 10 liber pokuty za to, že se dostavil ke zkoušce bez kordu. Tohle pravidlo totiž taky nikdo nezrušil. Legislativa se prostě hodí spíše pro milovníky archivů a knihomoly. Naprosto nevhodná je naopak pro temperamentní jedince, kteří v soudní síních vyskakují jak čertík z krabičky a po jakékoli větě protistrany vykřikují, že to je nehoráznost a že protestují. Takový člověk by se potom, co mu Parlament podesáté vrátí zákon k přepracování, musel nutně zbláznit. Protestovat totiž můžete jen v připomínkovém řízení, při němž návrh nového předpisu obíhá všechny možné i nemožné resorty, aby se k němu vyjádřily. Lhůty jsou přitom velmi dlouhé a následky jejich nedodržení pramalé. Při tvorbě zákonů je nutné uvažovat v mnohem delších časových obdobích než činí zbytek populace. Zkušený legislativec se nenechá zneklidnit lamentacemi, že je zapotřebí „urychleně“ vypracovat novelu či dokonce zbrusu nový zákon. Je skálopevně přesvědčen o tom, že život prostě nějak počká až do doby, než on přijde se svou dokonalou právní úpravou. Nespočetněkrát již zaslechl volání po „urychleném řešení“ a vždycky z toho byla práce na několik let. Smířil se prostě s tím, že paragrafy někdy zaostávají za praxí. Historie mu konec konců dává za pravdu. Zákonodárci si vždy žili svým tempem a žádný historický převrat nebyl odstartován zákonem. Ba naopak, jakoby platilo, že zákonodárce odmítá revoluce brát v potaz a okolí chce dokázat, že i v nejbouřlivějších obdobích lze dál vydávat předpisy naprosto banálního rázu. Kupříkladu protektorátní vláda zakončila svou činnost svým nařízením30, kterým prodloužila platnost honebních lístků, což asi málokoho vytrhlo ve chvíli, kdy byla půlka Evropy rozstřílená na mraky. Ale Ordnung muß sein, jak říkali staří latiníci. Navíc je na tomto příkladu krásně vidět, že zákonodárce je schopen se zaobírat úplnou koninou, a je mu úplně jedno, že obyvatelé se zatím musí živit koninou.

Podnikový právník – Křeslo podnikového právníka je v určitých případech nejvýnosnějším místem mezi zde uvedenými. Je ovšem všeobecně známým tajemstvím, že pro firmu jsou to vyhozené peníze. Pokud se firma s někým soudí, obyčejně si stejně najme (v oné oblasti zkušeného) advokáta a proto podnikový právník nemá moc práce. Vlastně buď sepisuje do zblbnutí několik druhů smluv, které stejně přetahuje ze „Smluvních vzorů“, anebo posuzuje dohody mu předložené. Když už přijde s nějakou připomínkou ohledně právě uzavíraného kontraktu, šéf mu vysvětlí, že tu smlouvu firma životně potřebuje a že se na ní nebude měnit ani písmenko. Mladý nezkušený elév se možná bude šéfa snažit

30

nařízení vlády protektorátu Čechy a Morava č. 44/1945 Sb. ze dne 12.4.1945 48


49


50


přesvědčit, že nelze prodat zaměstnance do otroctví, jen aby se firma zbavila dluhů, postupem času ale rezignuje. Vysedávání v kanceláři ho velmi rychle přestane bavit, a tak, když ho budete hledat, jděte rovnou k IT managerovi (česky též správce sítě). Ten má vlastně stejný problém (buď je porucha na počítači triviální a odstraní ji za 5 minut anebo ne a pak stejně objedná speciální firmu). Takže oba spolu paří hry na počítači. Nicméně za oba dále firmy vyhazují prachy. Mít vlastního právníka totiž prospívá image firmy. Je tím naznačen rozdíl mezi malými chudými, kteří počítají každý korunu (dolar, yen, euro) a velkými bohatými, kteří si to můžou dovolit. Paradoxně, velké firmy zvláště v Americe prohrávají u soudu neskutečné peníze, právě proto, že porota ví, že si to můžou dovolit.

ÚDV – Máte-li rádi historii a zároveň vás láká práce vyšetřovatele zkuste štěstí na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Někteří škarohlídové ÚDV vytýkají, že nevyvíjí téměř žádnou činnost. Samozřejmě, že jsou to jen jízlivé pomluvy. Například se tomuto úřadu za deset let existence již podařilo zjistit, že zde 40 let vládli komunisti. Bývalí komunističtí hlavouni spokojeně berou důchod, zatímco vyšetřovatelé marně hledají hmatatelné důkazy o jejich zločinech. Aby neunikli potrestání zcela, hledají jiné, byť sebenepodstatnější, prohřešky bývalých kádrů. Nakonec jim asi nezbude nic jiného než, namísto za vlastizradu z roku 1968, odsoudit Biľaka za špatné parkování sovětských tanků na Václaváku.

Úředník – „Když někdo vypadá jako kachna, chodí jako kachna a dělá zvuky jako kachna, pak to bude patrně kachna,“ řekl jednou nejmenovaný vysoce postavený milovník bylinného likéru na adresu jiného nejmenovaného vysoce postaveného milovníka metání kamenů. Dovolím si onen výrok upravit a použít ve zcela opačném gardu. „Je-li někdo úředník, pak bude patrně dělat věci jako úředník.“ Tento bonmot překvapivě neadresuji často kritizovaným úřadům nýbrž všem brblalům, kteří úřady plísní za „zbytečné papírování“. Těžko totiž od úřadů čekat jinou činnost než právě papírování. To plyne již ze samotného základního principu práce úřadů: „Přines jeden papír, my z něj uděláme deset.“ Občané se sice neustále rozčilují, že „kvůli takové pitomosti se musí běhat na úřad.“ Jakmile se ovšem podaří nějakému vykukovi využít skulinu v zákoně, tak jsou tito nespokojenci mezi prvními, kdo řvou, „jaktože si to úřady nepohlídaly a že je divné, že von na to nepotřeboval povolení.“ Paradoxně se tak většinou zasadí o zřízení úřadů nových či o rozšíření pravomocí těch starých, v každém případě však o vznik nového lejstra, které je potřeba tu potvrdit, tu ověřit, tu rozeslat a tak dále. Papíry jsou vůbec krví úřadů všeho druhu. Zatímco v lidském těle kolují milióny červených krvinek, na úřadech jejich funkci plní milióny dotazníků, oběžníků, směrnic, lejster, výkazů či formulářů. S rostoucí modernizací se agenda rozhodně neztenčuje ba právě naopak, takže „nejštíhlejší“ administrativu bychom patrně našli někde v raném Sumeru či Egyptě, kde na celou říši stačilo dvacet úředníků a tisíc drábů s důtkami. V dnešní době však takový model administrativy těžko obstojí. Nespokojenost občanů by asi vybuchla poté, co by si v pondělí a ve středu vystáli dlouhou frontu na ránu bičem. Proto se plíživě zvyšuje nejen počet byrokratů ale i výkazů, které je „naprosto nezbytné vyplňovat“. Nedal bych moc za to, že existuje i formulář, kam se jednou týdně vyplňuje počet vyplněných formulářů. S lavinou papírů se dnes člověk setká i na místech, kde by ji nikdy nehledal. Jednou jsem se chtěl zapsat do - na první pohled velmi volně organizovaného - běžeckého kroužku. Avšak od svého záměru jsem upustil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že členové musí sportovní činnost nejen vyvíjet ale zároveň ji i vykazovat. K čemuž měl vedoucí připraveny příslušné formuláře. A tak jsem své méně prozíravé kamarády, kteří vedoucímu padli do tenat, sledoval, kterak se namísto při sportu potí při vyplňování záludných kolonek. Neznámému tvůrci se totiž onen formulář patrně zdál příliš prostý a

51


tak se jej rozhodl rozšířit. Vedle kolonky „uskutečněná činnost“ se objevila další, a to „činnost naplánovaná“. Jak už máme zakódováno ve své národní povaze, většina si s vyplňováním poradila po svém. Nedostatek zpětné kontroly zapříčinil, že se z pofidérního spolku rekreačního běhu málem stal přípravný kurs na závody „Iron Man“. Vykazované výsledky totiž předčily všechna očekávání a obsah většiny formulářů se řídil podle schématu: „Pondělí – běh 5km, úterý – běh 5km, středa – běh 6km, čtvrtek – posilovna 3 hod, pátek – plavání 2km, sobota – běh 3 km.“ A to přesto, že ve skutečnosti některé členy unavilo již zavazování tkaniček. Takový režim ovšem velmi zaujal vedoucího, který prohlásil, že příští týden půjde běhat s nimi. Většina sportovců ovšem na tuto hrozbu ihned našla dopověď a do kolonky „plánovaná činnost“ napsali prostě „Pondělí – pátek – nemoc“. Na celé příhodě je nejsmutnější, že se udála v armádě. Nezbývá než doufat, že armáda bude schopna přejít na pružnější systém administrativy alespoň v případě války. Jak řekl jeden neznámý odpůrce papírování: „Bude-li nepřítel na dostřel, není možné počítat, kolik máme židlí a vyplňovat všechny formuláře trojmo.“ Tato tragikomická historka zároveň příhodně dokazuje, že pro administrativu je klíčovým pojmem slovo „podchytit“. Tento výraz v sobě skrývá desítky možných i nemožných úředních úkonů. Řekne-li úředník, že má něco „podchyceno“, myslí tím, že má možnost něco evidovat, registrovat, ověřovat, dokladovat, vykazovat, upravovat, povolovat, regulovat, zakazovat, přikazovat, kontrolovat, vyžadovat, archivovat, postupovat, zastavovat, před pikolou za pikolou… Slovo „podchytit“ má tedy nejen mnoho významů, ale zní rozhodně lépe než synonyma ostatní, takže veřejnost při jeho vyslovení nereaguje tak podrážděně. Již v úvodu jsem použil analogie lidského těla, dovolím si ten trik použít ještě jednou k popisu vlastního poslání administrativy. Pokud stát připodobníme k lidskému tělu, vládu si můžeme představit jako hlavu. Úřednictvo pak představuje její výkonné údy. Předtím musím předeslat, že někdy používané označení „moc výkonná“ je odvozeno od slovesa vykonávati a nikoli od slova výkon. Moc výkonná totiž většinou moc výkonná není. Ku pomoci má povětšinou údy slabé neřkuli přímo chromé. Přesto (anebo právě proto) se úřednictvo utěšeně rozrůstá nejen na východ nýbrž i na západ od našich hranic. My samozřejmě nemůžeme za světovým trendem zaostat. Jestliže zvyšování stavů úřednictva je vždy krokem problematickým, neboť veřejnost vždycky žehrá, že se peníze mohly využít efektivněji, snížení stavů je naproti tomu věc zhola nemožná. Historicky ověřeným paradoxem je, že pokud jakákoli vláda zahájí „boj proti byrokracii“, výsledkem takové akce je vždy vyšší počet úředníků než na jejím počátku. Rušení úřadů je totiž organizačně tak složité, že pro přechodné období je nutné zaměstnat více úředníků, které ovšem následně nepropustíme, nýbrž je pouze „přelijeme“ do úřadů jiných. Výsledky takové rošády nakonec můžeme sledovat na vlastní oči, neboť následkem zřízení krajů dojde sice ke zrušení okresů, nicméně úředníků utěšeně přibývá, přestože původní záměr byl přesně opačný. Na začátku moderního věku byly alespoň vládcové natolik upřímní, že se zvyšováním počtu úředníků netajili. V naší historii se můžeme pyšnit jedním z nejvýznamnějších zakladatelů úřadů – císařem Josefem II. Ač se nám to dnes možná nezdá, zavedení systému byrokracie bylo na svou dobu nesmírně pokrokové. Panovník totiž konečně začal zaměstnávat profesionály namísto nevalně pracovitých šlechticů, kteří různé tituly purkrabí, kancléřů a podkomoří měli stejně jen do sbírky. To, že se z úředníků vyvine šlechta nová, nemohl samozřejmě nebohý Josef tušit. K únavě a zlenivění úředníků ovšem nevědomky přispěl on sám, neboť trpěl utkvělou představou, že je nutné svrchu regulovat úplně všechno. Vydával jeden patent za druhým a zacházel do naprostých – při vší

52


53


54


úctě k velkému reformátorovi - pitomostí. Jeho pokusy snížit počet špačků, vedly pouze ke zvýšení počtu šimlů, naneštěstí úředních. Zavládla všeobecná únava z nekonečného sledu patentů, které den co den Vídeň překotně chrlila. Většina z nich nebyla organizačně dobře zajištěna a při tehdejší správní těžkopádnosti to ani nebylo možné, takže výnosy, leckdy si navzájem protiřečící a nenásledované podrobnými prováděcími předpisy, obyvatelstvo i úředníky mátly. Nikdo už si nebyl ničím jist, nikdo nevěděl, co ještě platí a co už ne. Co se smí a co nemůže. Zákony nové se dokonale propletly se starými v pavučinu, která lidi dusila. A úředníci reagovali obdobně, apatií, ochablou únavou, nezájmem.31 Tento citát jsem zvolil záměrně. Přestože původně popisuje dobu před více než 200 lety, mám mrazivý pocit, že onen obraz administrativního marasmu se znepokojivě hodí i na poměry současné. Postupem času stačí vlastně jen měnit názvy měst, z nichž se lavina direktiv valí. Zatím mě napadá Vídeň, Praha, Brusel. A to můžeme být rádi, že řada nepokračuje ve stylu: Bagdád, Peking, Pchjong Jang. Ale jak říkám, zavinili jsme si to sami. Kdybychom pořád nekřičeli, že je „potřeba něco podchytit“, tak teď nemusíme sedět nad tisíci formulářů a zkoumat, co do nich napsat. Zatím jsem se pouze zabýval úřady obecně. Vzhledem k jejich různorodosti jsem ale od počátku neměl v úmyslu zabíhat do detailů. Právníci na úřadech najdou opravdu bohaté uplatnění, neboť každý úřad, každý odbor, každé oddělení má k ruce nějakého právníka. Práce již tak zajímavá není a blíží se pracovní náplni podnikového právníka.

31

Josef Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí, Baronet & VIA FACTI, Praha 1996 55


56


VI. Propriety úspěšného právníka Motto: „Jaký pán, takový krám“ lidové úsloví Jako patří k řezníkovi sekera, ke kuchaři vařečka a k Vietnamci stánek, i právníci se navenek vyznačují atributy, podle nichž je možné identifikovat je v davu. Abyste v práci působili jako opravdový profesionál (anebo abyste takového profesionála na ulici rychleji poznali) nabízím abecední výčet některých doplňků, které bývají obvyklou výbavou právníka (bez ohledu na konkrétní právnickou profesi). Alkohol – V každé kanceláři se najde lahvinka „něčeho ostřejšího“. Kanceláře právnické bývají dokonce v tomto směru vybaveny nad obvyklý standard. Inu proč ne, narozdíl od doktorů medicíny nepotřebují doktoři práv ostrý zrak a jistou ruku, takže nějaká ta stopička životabudiče se u nich docela ztratí. Přesto je alkohol nutné brát jako pracovní pomůcku a nikoli jako důvod pro neschopenku. Nejdůležitější zbraní právníků je výřečnost. Některým stydlivějším jedincům proto může ranní dávka na kuráž pomoci překonat ostych a rozmluvit se. Nicméně by neměli zapomínat na pravidla profesionality a při konzumaci se krotit. U soudu nepůsobí moc dobře, odvoláváte-li se na paragraf „třřřizztadřizedžezt“ a namísto na židli si sedáte justiční stráži na klín. Dle původu lze lahvičky nacházející se po kancelářích rozdělit do tří skupin: a) vlastní zdroje b) dary c) úplatky. Pravda, poslední dvě kategorie nám splývají často v jednu, zvlášť zastáváte-li nějakou veřejně důležitou funkci. Rozdíl je pouze ten, že vy „pozornosti“ řadíte do kategorie „b“, zatímco kriminalisté do kategorie „c“. Ovšem nutno podotknout, že v dnešní době není láhev zahraničního moku nic extrovního a jako slušný úplatek fungovala naposledy před patnácti lety. Za socialismu kolovaly tzv. úplatkové láhve. Někdo ze zahraničí dovezl koňak, dal ho úředníkovi, ten ho dal svému lékaři, ten s ním zas uplatil instalatéra, ten zas zelináře a ten zas svého automechanika. Touto cestou se láhev za pár měsíců vrátila ke svému původnímu majiteli. Dnes by mohl být koloběh rychlejší, neboť by (zaplaťpánbu) nikoho snad ani ve snu nenapadlo uplácet zelináře či instalatéra. Jenže nyní je mnohem větší šance, že obsah skončí v zažívacím traktu některého z uplacených. Zahraniční koňaky přece dostanete v každé sámošce. Boty – Protože většina národa chodí samozřejmě obuta, boty jako takové (latinsky též „sandales per se“) nejsou přímo atributem právníka. To snad platí pouze v některých opravdu chudých zemích. Měl jsem na mysli boty kvalitní, reprezentativní a značkové. Pravda, skloubit tyto tři požadavky dohromady je dnes docela potíž. Značkové boty totiž nejsou vždy kvalitní. Dokonce ani nejsou vždy reprezentativní (Nike, Adidas…). A s příchodem vietnamských tržišť se ukazuje, že značkové nemusí být vždy značkové (PLI MA, Versuce aj). K obleku je ovšem nutné nějakou tu naleštěnou botku nosit. Cigareta - Ve třicátých a padesátých letech byla rulička tabáku téměř neodmyslitelným doplňkem každého správného detektiva, spisovatele či intelektuála vůbec. Z jednoho prostého důvodu. Kuřák totiž vypadá mnohem zamyšleněji než nekuřák. Uznejte, že když se kouřící člověk nepřítomně dívá do dáli, ihned vzbudí v okolí dojem, že mu hlavou probíhají tisíce myšlenek. Dívá-li se nepřítomně do dáli nekuřák, okolí si pomyslí cosi nelichotivého o jeho duševním zdraví. Jinými slovy řečeno, pokud sedíte dvě hodiny u stolu zahalen

57


závojem hustého dýmu, můžete se koukat v podstatě do blba. Pokud však dvě hodiny sedíte u stolu a vyfukujete pouze vzduch, koukají na vás jako na blba. Kouření je koníčkem mírně neurotických jedinců, kteří nevědí co s rukama. Při kouření mají ovšem možnost všelijak si zajímavě ohmatávat obličej, podpírat si hlavu, opírat se o zeď a rozvážně vyfukovat dým ze všech možných otvorů. Těch pár centimetrů tabáku má magickou moc. Jakmile byste úplně stejné pohyby začali provádět bez cigaretky, okamžitě by dostaly naprosto jiný význam. Při typicky kuřáckém grifu, objíždění brady pravým palcem, by se totiž mohlo zdát, že hledáte klubající se uhry. Při podpírání si hlavy či opírání se o zeď by se pak okolní hosté mohli začít vyptávat, zda se vám náhodou nedělá špatně. Všelijaké osvětové akce proti kouření ovšem způsobily, že kuřáci jsou stále více potupně vytěsňováni od jednacích stolů a kuloárů do stísněných kuřáren a nebude trvat dlouho a budou pro ně patrně zřízeny pouze vyhrazené přírodní rezervace. Namísto cigaret jsou dnes stále více populárnější doutníky anebo dýmky, které se nekouří po desítkách denně, takže okolí je vůči jejich konzumentům mnohem tolerantnější. Navíc je každý kuřák dýmky podvědomě srovnáván s Sherlockem Holmesem, což nemusí být k zahození. Těm, kteří si již stihli vytvořit silnou závislost na nikotinu, doporučuji odvykací kúru. Musím ovšem upozornit, že nikotinové náhražky sice plně nahradí cigaretu pro váš metabolismus, nicméně jakožto sociální atribut zcela selhávají. Dnes stále ještě můžete učinit dojem na dámu, když si zapálíte jedno marlboro. Ale rozhodně si před dámou nelepte nikotinovou náplast na rameno. Kouřící právníci se vyskytují poměrně často, protože kancelářský život je k tomu přímo svádí. Nicméně cigareta není nezbytnou výbavou právníka a pomalu narůstá skupina nekuřáků. V běžném životě to možná ještě není vidět. Jeden kuřák totiž přesmrdí až deset nekuřáků, takže si jej lépe všimnete. Élent (neboli bordel) – Dalším neodmyslitelným atributem právnického stavu je nepořádek na stole potažmo v celé kanceláři. Nemám samozřejmě na mysli nějaký nekontrolovaný a nekontrolovatelný chaos, který v místnosti zavládne kupříkladu po výbuchu ručního granátu. V právnické kanceláři panuje velice specifický druh nepořádku, chce se mi přímo říci bordel sui generis. Po vstupu do místnosti sice návštěvník nabude dojmu, že zde nějaká bomba skutečně explodovala, ovšem z neznámých důvodů rozmetala veškeré písemnosti všude okolo, zašněrovala je do desek a narovnala do stohů. Ve skutečně zaběhnuté kanceláři totiž není nikdy dost místa na uložení spisů. A to bez ohledu na velikost archivu. Po otevření jakékoli skříně se na vás vyvalí desítky přecpaných šanonů a horko těžko je tam zase našlapete zpátky. Každá kancelář začíná svůj „život“ jakožto reprezentativní místnost vyzdobená všelijakými serepetičkami. Jen tu a tam lze spatřit knihu, jen tu a tam tenoučký spis. Postupem času však mizí z prosklených vitrín ozdobné vázy a broušené servisy a uvolňují místo dalším papírům. Nakonec je právnická kancelář prostě do posledního místečka zaplněna knihami, zákoníky, spisy, papíry, šanony a deskami. Zkrátka vším, co nemá valné ceny, ovšem pouze dokud v tom élentu nezačnete hledat něco konkrétního. Potom velice rychle zjistíte, že ten cancour papíru, který jste včera pokreslil při telefonování, byl jediným listinným důkazem, který mohl vašeho klienta zachránit před basou. Rovněž přijdete na to, že osud zeměkoule závisí na přípisu obvodního soudu č. j. 16 Nc 79/845, který jste předevčírem držel v ruce, nicméně zaboha si nemůžete vzpomenout, kam jste ho založil, natož abyste uměl ztrátu nasupenému šéfovi nějak vysvětlit. Laik namítne, že nejsnazší řešení je kancelář rozšířit. Zkušený právník ovšem ví, že nikdy nebude kancelář dost velká a seberozsáhlejší prostory nakonec zaplní šanony. Proto raději zůstává ve svém menším a útulném království, kde má všechny spisy po ruce vyrovnány ve sloupcích, namísto, aby jezdil někde po hangáru na kolečkových bruslích, jen aby něco našel.

58


Kufřík – Předpokládám, že všichni čtenáři už někdy viděli kufřík, takže se nebudu pouštět do jeho popisu. Mnohem zajímavější bývá totiž jeho obsah. Právníci s sebou samozřejmě nosí své spisy. Nicméně spisy nejsou jedinou náplní právnických zavazadel. Mnohdy jsou v poměru ke zbytku dokonce menšinovou složkou. Mnohaletý výzkum obsahu kufříků nakonec umožnil rozčlenit „lidi, kteří nosí kufříky“32 na několik podskupin: - typ kavárenský: Kufřík má přeplněn především knihami a denním tiskem seriózního ražení, u silně vyhraněných jedinců objevíte i Literární noviny či básnické almanachy. Má-li zálibu v odbornějších záležitostech, čte „Vesmír“, „Chovatele“, „Auto revue“ či „Rybaření“. Cigarety či doutníky jsou v útrobách jeho kufříku přítomny velmi často. Jak patrno z označení podskupiny, navštěvuje často kavárny, kde tráví dlouhé hodiny četbou tiskovin, které si přinese. Nemá-li čas chodit do kaváren, čte si alespoň v kanceláři. - typ praktický: Život bere jako jednu velkou výzvu a má ve zvyku počítat s každou okolností, protože nemá rád nepříjemná překvapení. Obsah kufříku mu zaručuje, že ho jen tak něco nezaskočí. Kromě dokladů, klíčů a peněz, u něj totiž najdeme též kapesní nůž, příbor, zápalky, plán města i státu, pravítko, sadu tužek obyčejných, sadu tužek barevných, vodovky, kružítko stejně jako sadu šroubováků, kleští, montážních klíčů a dalších nástrojů, s nimiž je schopen vyřešit téměř každý problém, který mu může život ve městě připravit. Pokud pospíchá do práce, za pomoci svého vercajku dokáže opravit i porouchanou tramvaj, aby mohl nerušeně pokračovat v cestě. - zálesák: Zatímco „praktik“ přizpůsobil obsah svého diplomatického kufříku městskému prostředí, zálesák patrně počítá s tím, že svět bude znenadání uvržen do jaderné války a dojde k likvidaci civilizace anebo alespoň, že cestou z práce ztroskotá na nějakém pustém ostrově. Tam by totiž teprve vynikla dokonalost jeho výbavy, kterou dennodenně tahá po městě. Otevřete-li jeho „diplomatku“ (dá-li se tak půlmetrákové břímě nazvat), připadáte si jak v obchodě s trampskou výbavou. Švýcarský armádní nůž je nezbytností. Následují zápalky, zapalovač a pro jistotu i křesadlo, mapa města, státu, Evropy, globus, mapa hvězdné oblohy, příbor, kus rybářského vlasce s háčkem, baterka, dalekohled, žiletky a další „drobnosti“ jako malá pánvička na ulovené ryby apod. . Je jasné, že tři výše uvedené typy se se svým diplomatickým kufříkem dosti nadřou, neboť zmíněné vybavení podléhá zvýšenou měrou zákonům zemské přitažlivosti. Zato se trénují v nošení břemen, takže nemusí navštěvovat posilovnu, zvláště dojde-li u někoho ke kombinaci některých typů (a tedy i násobení obsahu). Tělesně nejzdatnější proto bývá praktický kavárenský zálesák. Výše uvedené typy jsou řazeny do větší skupiny nazvané „maximalisté“. Do skupiny minimalistů naopak patří: -

-

pragmatik: Uvědomuje si, že hodinová cesta do práce není roční výprava do Himalájí a proto s sebou bere opravdu jen to nejnutnější. Ve snaze co nejvíce ulehčit svému zavazadlu pak s sebou mnohdy zapomene vzít i ten spis a při jednání musí koukat do prázdného papíru a předstírat, že z něj čte připravený text (který ovšem někde spokojeně odpočívá v šuplíku). extrémní minimalista: Tento člověk chodí do práce s rukama v kapsách a nenosí si sebou vůbec nic, neboť jeho krédem je známe rčení: „Blaze tomu, kdo nic nemá…“ Nevýhodou tohoto přístupu je, že každou chvíli musí v kanceláři u kolegů somrovat o nějaké nezbytnosti, které si zapomněl do práce přinést.

Na začátku jsem sice vyslovil premisu, že všichni čtenáři kufřík viděli, přesto mi dovolte jen krátkou zmínku o zvláštním druhu diplomatických kufříků – s kódovaným zámkem. Tato zavazadla vždy dodávala svému majiteli šmrnc tajného agenta. Sklerotičtějším jedincům však tento typ nedoporučuji. Není nic trapnějšího, než za hypnotizujícího pohledu okolního davu cloumat zámečky a znovu a znovu nastavovat možné číselné kombinace vašeho kódu. Osobně mám ke kufříkům s kódem záporný postoj od doby, kdy se mi podařilo zcela náhodou otci zakódovat kufřík a ani po dvou 32

Německá odborná literatura používá přiléhavý leč těžko přeložitelný termín „der Kofferträger“, který je pak některými autory dosti nešťastně překládán jako „nosič kufrů“, čímž ovšem význam slova posouvají zcela nevhodným směrem. 59


hodinách a provedení 3000 variant (možných bylo pouze 1000 postup jsem ale opakoval dokolečka) zámek nepovolil. Když už jsme se chystali vzít kufr útokem, konečně víko povolilo. Nutno ovšem říci, že zmíněné zavazadlo nebylo patrně produktem přesného strojírenství, neb číselná kombinace zněla 412 a půl (tedy napůl cesty mezi 412 a 413). Luxusní automobil – Přestože se nám leasingové společnosti snaží namluvit, že není nic snazšího, než si „pořídit bourák na splátky“, výše splátek je tak vysoká, že se do začátku budete muset spokojit spíš s nějakým starším bourákem. Bohužel, luxusní automobil dnes patří pouze k právníkům již zavedeným a vypracovat se na vrchol už nejde za týden jako v bouřlivých počátcích českého kapitalismu. Ačkoli měli možná ve svých představách mnozí studenti konec studia spojen s náhlým přívalem blahobytu, spíše se budou potýkat s narůstající hromadou nezaplacených složenek. Pokud míníte vlastnit alespoň nějaké vozítko, zbývá vám nákup ojetin. Při něm buďte ale náležitě ostražití a rozhodně zvažte nejen všechny klady a zápory daného vozu nýbrž i své možnosti. Může se totiž ukázat, že jaguár koupený za 50.000,- není ve skutečnosti tak dobrá koupě, jak se zdála. Proto se při omezených financích řiďte spíše pravidlem: „Lepší trabant v hrsti nežli volvo na střeše.“ Toto pravidlo není jen samoúčelnou parafrází známého pořekadla, nýbrž obsahuje skutečnou životní pravdu. Mnohdy se opravdu vyplatí koupit starou socialistickou (či raně kapitalistickou) „šunku“ než se snažit za stejný peníz oslnit okolí ojetým audi, saabem či mercedesem. Tato vozidla sice bývají kvalitnější a více vydrží, nicméně pět šest nehod a 300.000 kilometrů, které vám autobazar zatají, s nimi taky udělá své. I pokud by se ukázalo, že na vozidle koupeném za tisíců 40 nejsou nutné opravy motoru, spojky, převodů a brzd za tisíců 50, budete neustále jezdit se strachem ze sebemenší nehody. Zatímco trabant se po těžké havárii rovnou vyhazuje (máte-li tříděný odpad tak do žlutého kontejneru) a po lehké havárii si jej spravíte svépomocí za pár korun, „ťuknete-li“ volvo, shledáte, že za jeden jediný světlomet s blinkrem byste pořídili hned několik trabantů anebo jednu garážovanou Škodu 120. K tomu přistupuje nedostatek náhradních dílů. V zahraničí probíhala (a probíhá) obnova autoparku v mnohem kratších intervalech, takže tam nikoho nenapadne, že by snad ještě někdo mohl jezdit dvacet let starým mercedesem. Náhradní díly se proto musejí objednávat, což leze do peněz, zatímco dvacet let starému žigulíku se nikdo nepodivuje a namísto jednotlivých dílů si lze z vrakovišť odtáhnout rovnou kompletní kus za pakatel. Nemíním slepě obhajovat československé, sovětské, polské, jugoslávské či východoněmecké vozy. Jen připomínám, že nemáte-li potřebný obnos na opravu „zápaďáka“, máte smůlu. Opravy prováděné za pomoci šroubováku, kladiva a silonových punčocháčů by nemusela choulostivá elektronika přežít. Musíte navštívit autorizovaný servis. Ponecháte-li svůj wagen radši havarovaný či poruchový, neuděláte s ním asi moc velký dojem, a proto jste si toho krasavce kupovali anebo ne? Opravdu zámožní právníci trpí snahou využívat svou luxusní limuzínu stůj co stůj, a to i v případě, že MHD by bylo třikrát rychlejší. Navíc zaparkovat takové A 8, BMW 750, T 70033 či T 72 dá docela zabrat. Chodí potom na jednání a schůzky pozdě. Mají-li domluvenou schůzku na pátou, do půl šesté bloudí po Smíchově a hledají místo na parkování. Nakonec vám v půl sedmé vítězoslavně telefonují, že konečně našli skvělej flek na Kladně. Z toho plyne, že k luxusní limuzíně olbřímích rozměrů je v Praze potřeba mobilní telefon kvůli omlouvání zpoždění.

33

Tatru 700 jsem mezi „repre“ limuzíny zařadil spíš z vlasteneckých pohnutek. Elegantní design totiž nemohl zakrýt fakt, že koncepčně se jedná pořád o 30 let staré auto s motorem vzadu. Tím se ve své době mohli chlubit už jen Porsche a Škoda 120. Tatra měla bohužel blíže k tomu druhému vozidlu, takže výroba skončila roku 1998. 60


Mobil – Poněkud delší období, jež jsem strávil tvorbou této knihy, se snad nejvíce podepsalo právě na obsahu této podkapitolky. Zatímco na počátku jsem byl schopen označit za mobilního šílence každého, komu v kapse něco píplo, dnes musím nutně používat mírnější metr, jinak bychom se v blázinci potkali všichni. Ano, potkali. Ani já jsem totiž nakonec nezůstal imunní vůči mobilnímu šílenství a byl jsem lapen do sítě. Vlastně jsem se ani dlouho nebránil, neboť v mém životě se náhle začaly kupit zážitky a události, které mě o výhodnosti (neřkuli nezbytnosti) mobilu přesvědčovaly velmi jasně. Definitivním argumentem pro byla příhoda z letního autovýletu na jižní Moravu. Jeli jsme tenkrát dvěma vozidly: mým červeným fiatem a bílou Š 105. Jako řidič vedoucího vozu jsem ovšem již po pěti kilometrech zazmatkoval a namísto na jihovýchod, jsem na jedné křižovatce zamířil na severozápad. (Samozřejmě, že jsem se neorientoval podle kompasu či lišejníků. Na křižovatce byly směrovníky. Jenže, jak už bývá (blbým) zvykem, žádný z nich neměl dosah větší než do nejbližší vesnice. Jedete-li trasu Praha – Znojmo, těžko vám napoví cedule „Voděrádky 3km, Jažlovice 2km.“) Mezi naši výpravu se cestou stačilo vklínit pár aut. Těsně za mnou stál červený žigulík. Kdo není vyložený fanda do aut, tomu napovím. Fiat 125 a žigulík jsou si zdálky dost podobní. Já odbočil doprava, žigulík taky doprava a osádka bílé Š 105 ke svému údivu pozorovala, jak místo na Moravu odjíždím zpátky do Prahy. Osádka mého auta mě však již po pár metrech na chybu upozornila. (Existují dvě verze: osádka tvrdí, že volila taktní tón, já zas, že začali jednohlasně hulákat „kam to zase jedu“) Proto jsem ve vsi zahnul mezi domy a v úzké uličce se otáčel. Ve škodovce zatím probíhaly bouřlivé diskuse o směru mé jízdy. Osádka se rozdělila na tři tábory (tedy co člověk to názor). 1) Přeskočilo mi a jedu domů. 2) Mám do Znojma vychytanou tajnou a málo používanou zkratku 3) Načež bylo namítnuto, že ona zkratka bude asi opravdu málo používaná, zvlášť proto, že do Znojma vůbec nevede. Není důležité, který názor nabyl vrchu, nicméně, až se na stopce dostala na řadu i stopětka, vydala se mým směrem. Za probíhající debaty si ovšem nepovšimli, že se za rohem otáčím, a jali se pronásledovat cizí červený žigulík mizející na obzoru. Já se naopak otočil a zamířil na Moravu s tím, že je musím dostihnout. Domníval jsem se, že si mého chybného manévru nevšimli a teď mají aspoň pět kilometrů náskok. Opak byl pravdou. Když oni konečně ve Zbraslavi dostihli žigulík, měli deset kilometrů ztrátu. Výsledkem tohoto nedorozumění bylo, že já se zběsilou jízdou snažil dohnat jakoukoli bílou škodovku, kterou jsme cestou zahlédli, čímž jsem pouze zvyšoval náš náskok. Po dvouhodinové honičce (nikdy bych nevěřil, kolik je u nás bílých škodovek) jsme zastavili v Pelhřimově a z kamarádova mobilu zavolali do druhého auta. Učinili jsme tak tenkrát ze zoufalství, neboť telefonování si do auta jsme měli spojeno s velkoburžoazními manýry. Tento předsudek byl ale náhle zlomen. Kamarád ve stopětce zvedl telefon a hrdě hlásil, že už jsou před Vlašimí a kde se couráme my. Když slyšel mé lakonické „Pelhřimov“, ztuhl mu úsměv. Otočil v atlase stránku. Pak dvě, pak tři. Když o pět stran dál našel, co hledal, definitivně jsme pochopili, že nebýt mobilů, tak se dodnes honíme po středních Čechách. Čekali jsem skoro hodinu než těch šedesát kilometrů dojeli. Samozřejmě, z dnešního pohledu jde o banální historku, když ani do hospody netrefíte bez telefonu. Její význam ovšem tkví v průkopnickém rázu. Modely mobilních telefonů se vylepšují každý půlrok, nemá proto cenu tady vychvalovat současnou novinku. Za čas by to mohlo vypadat jako reklama na Fordův model T. Protože mobil dnes patří téměř k povinné výbavě právníka, omezím se na pouze na několik obecných pravidel užívání, která si snad svou platnost podrží delší dobu. 1) I dnes existují místa, kde mobil vypínáme! Patří k nim divadlo, kino či kostel. Věřte nebo ne, orchestr zvládne Pochod z Carmen i bez hudební podpory vaší třicettřidesítky. I na svatbě dejte

61


raději přednost Mendelssohnovi v tradičním podání varhan, byť už jste si ho stáhli i do telefonu. Slavnostní chvíli příliš nedodá ani hovor s kamarádem, aby vám poradil, zda „ano či ne.“ 2) Zkuste si s lidma povídat, aniž byste k tomu použili mobil. Někteří „šílenci“ budou opravdu překvapeni, ale stále to funguje. Prostě se s nimi sejděte. Přestože tarify klesají a nástup videofonů není až tak nereálný, posezení s přáteli má pořád něco do sebe. Pro ty, kteří již pro samou mobilní komunikaci zapomněli jak postupovat, jen jedna poznámka. Při setkání s přáteli jim nehulákejte přímo do sluchátek. 3) Mobil noste vždy tak, abyste jej mohli snadno najít. Nic mě nepobaví v tramvaji více než pohled na zoufalce, který zuřivě hledá zvonící telefon (přitom se podobně osahává i další čtvrtina cestujících s podobným vyzváněním). Pokud je volající dostatečně trpělivý, může nebožáka dohnat až k tomu, že vysype obsah svých zavazadel na podlahu a začne v nich nervózní rukou rejdit, jen aby už toho mobilního vřískala umlčel. Hledání telefonu nabývá ještě zajímavějších dimenzí na vojně. Vím, o čem mluvím. Zrovna, když tohle píšu, mám na sobě maskáče. (A to nikoli z plezíru jako činí drsňácká mládež vyznávající military style). Přestože mají na vojně mobil úplně všichni, obecně je zakázán. Zákaz se sice moc nedodržuje, přesto není vhodné brát hovor při podávání hlášení plukovníkovi. A protože vojenský úbor má kapes opravdu požehnaně (jen kalhoty devět), pohled na šacujícího se vojáka je velice komický, neboť si pomáhá i různým natřásáním. Nezasvěcenému by se pak zdálky mohlo zdát, že nacvičuje kankán nebo je stižen Creutzfeldt-Jakobovou chorobou. Oblek – V každém z nás je špetka rovnostářství, zvlášť když vyrůstal za socialismu. Proto jsem zpočátku na rčení typu: „Šaty dělají člověka“ koukal jako na heslo snobismu. O argumentech „právník má být slušně oblečen“ a „oblek budou vaše montérky“ jsem si myslel svoje. Říkal jsem si, že o kvalitě právníka rozhoduje především jeho inteligence, rozhled a schopnost se rychle orientovat v problému. Vždyť výsledek sporu přece nemůže být ovlivněn tím, zda si vezmu sako od Armaniho anebo flanelovou košili z Jitexu Písek. Záměrně píši první odstavec v minulém čase. Opět jsem byl totiž nucen na celou věc změnit názor. Teoreticky samozřejmě platí, že sako od Armaniho vám spor nevyhraje. A zlatá spona do kravaty rozhodně nezvýší vaši inteligenci. Co ovšem zvýší, je vaše prestiž. Pokud byste klientovi řekl, že Země je kulatá, v teplákách od hnoje (…v teplákách vy nikoli Země…), můžete vzít jed na to, že se klient stejně půjde přeptat někoho se zlatou sponou do kravaty. Půlku právnického řemesla prostě tvoří psychologie a pro právníka je velmi důležité, aby u lidí působil důvěryhodně a ještě budil respekt. To se vám ovšem nepodaří v šusťákové bundě koupené ve vašem blízkém Saigonu. U primitivnějších kultur, které se ještě živí lovem kdesi v hustých (leč proklatě rychle řídnoucích) pralesech se dobří lovci dodnes odlišují viditelným poznávacím znamením. Používají samozřejmě přírodní materiály jako kosti, zuby, peří, které pak nosí buď na hlavě nebo zavěšené na krku. V Nové Guineji 1 péro z rajky znamená, že domorodec ulovil za týden přes deset zvířat, dvěmi péry se honosí vynikající lovci s 20 kousky. Kdo nosí jedno péro z džípu, chytil nějakého cestovatele. Kdo víc, ulovil celý autobus. Tím, že jsme se z chatrčí přestěhovali do mrakodrapů, primitivních zvyků. Dobrý právník se chce taky nějak odlišit nedovolují nosit na kopí skalpy svých nepřátel. Proto si právníci viděli, že na to má. Tím nepřímo ukazují, že jsou i schopní ve honoráře.

jsme se však nezbavili některých od davu a dnešní konvence mu pořizují drahé obleky, aby všichni svém oboru, neboť inkasují velké

Nutno si ale na rovinu říci, že sako za 80.000,- od saka za deset (i to už je drahé ale budiž) už rozeznají jen ti, kdo jsou v módních buticích pečení vaření. O značkových oblecích se říká, že je na nich nejdůležitější ona značka, která není vidět. V tom případě ale není moudré vyhazovat několikanásobně vyšší obnosy, když sako nebudete nosit naruby, aby byla vidět cedulka s výrobcem. 62


Navíc mají sice některé značky zvuk ve světě, zato u nás jejich exotické názvy dostávají poněkud jinou dimenzi. Těžko říci, zda oblek Paco Rabane a hodinky Movado, vaší image vylepší. Češi si odjakživa rádi hrají se slovíčky. Do jisté doby jsem prostě nošení seriózního obleku pokládal za nutné zlo a oblek nosil pouze na zkoušky na fakultě. I tak jsem si připadal spíš jako kašpárek než jako důvěryhodná osoba. Můj pohled změnilo několik příhod svědčících o opaku. Jednou jsem jel z nějaké zkoušky. Byl jsem značně vyhládlý, neboť zkoušející si dal na čas a čtyři hodiny čekání na chodbě notně prověří sílu vůle. Cestou domů jsem zmerčil vývěsní štít: Jídelna a pod ním nabídkovou tabuli s cenami vskutku lidovými. Protože student a tudíž nemajetný, nespatřoval jsem na svém úmyslu jít se nadlábnout do oné vývařovny V. cenové skupiny nic špatného. Leč neuvědomil jsem si, že do vývařovny vstupuji oblečen diametrálně odlišně od zbytku osazenstva. Nové sako, stylová kravata, naleštěné boty a kufřík nesvědčily zrovna o tom, že patřím k sociálně slabým vrstvám. Můj příchod tak na všechny přítomné zapůsobil asi jako přílet Marťanů. Stejně jako v pohádce celý sál zmlknul, když do něj vstoupila krásná Popelka, i zde se normální život vývařovny jaksi zastavil. Dva bezdomovci se rázem přestali tahat o nedojedený karboš a paní za pultem ihned znervózněla, neboť se patrně domnívala, že přišla kontrola. Naběračku, jíž obvykle nabírala jak polévky tak bramborovou kaši, chvatně přeleštila cípem zástěry. Zřejmě ze strachu, že jsem nový okresní hygienik. V dršťkové polévce se dlouho snažila najít nějaké dršťky a bramborového salátu mi naložila raději o deset deka víc, asi pro sichr, kdybych byl z České obchodní inspekce. Nechodím do podobných zařízení často, ale hádám, že takové ticho tam obvykle nepanuje. Všichni si museli oddechnout, když jsem konečně vypadnul ven. I mně se ulehčilo, neboť mě znervózňovalo, že se všechny zraky upínají na mě. Od té doby podobná zařízení navštěvuji velmi zřídka a vždy „slušně“ oblečen, slušně míněno stejně jako místní štamgasti. Nesmějí chybět tepláky, Prestige a mikina od šmíru. Rozhodně jsem si ale z uvedené historky vzal ponaučení, že šaty opravdu dělají člověka. Proto právníka těžko potkáte v obskurních pajzlech s pivem za 9,- a s hromadou výherních automatů. (Otázkou je, proč se jim vlastně říká výherní, přiléhavější by bylo např. směnárenské, hra stejně spočívá na jednoduchém principu: „Hodíš dvacet, vypadne deset.“) Navíc jej většinou uvidíte slušně oblečeného. Móda se mění rok od roku (pravda pánská ne tak radikálně ale doufám, že knihu čtou i dámy), takže opět nebudu zasvěcovat čtenáře do nejnovějších trendů, které budou za dva roky odpálkovány jako naprosto de mode. Pouze jednu všeobecně použitelnou radu. Módní vlny se cyklicky vracejí, takže máte-li doma zásobu pastelově barevných sak, nepropadejte zoufalství a nerozstříhejte je na hadry do auta. Počkáte-li si dostatečně dlouhou dobu (a máte na to skladovací kapacitu), jejich čas opět přijde. Nutno ovšem poznamenat, že některé vlny se nevracejí. Například brnění. Počítač – Bez komputeru dnes kancelář nelze vůbec nazvat kanceláří. I u mě, člověka s rezervovaným přístupem k technice, dosáhla závislost na počítačích takové míry, že jsem v práci mnohdy tiskl vzkazy na počítači, namísto, abych uchopil tužku a malý papírek. Šéf tak mnohdy na stole nacházel plachtu A4 s větou: „Volali ze soudu“ a podobnými štěky. Svůj podíl na tomto stavu má však nejen pohodlnost (kdo má hledat provozuschopnou tužku a prázdný malý papírek) nýbrž i fakt, že po několika měsících v práci jsem takřka zapomněl psát rukou. Na papíře se objevovaly stále avantgardnější tvary písmen a vrcholem byla vlnovka používaná namísto některých méně důležitých slov. Bohužel potom dalo dost práce přisoudit načrtnuté sinusoidě původní význam. Rozsudky i žaloby stejně jako obhajoby dnes vznikají výhradně na obrazovce. Počítač totiž umožňuje takové triky, na které byste u psacího stroje potřebovali lepidlo, nůžky a učitele češtiny zároveň. Pravda, někdy jdou tyhle triky trošku na obtíž.

63


Nejčastěji asi budete pracovat s nějakou mutací programu Word, který rádoby opravuje pravopis. Word se mnohdy tváří, že ví lépe než vy, co chcete psát. Opravuje malá a velká písmena, aniž se ho o to někdo prosil, a podtrhává slova, která považuje za špatná či nespisovná. Bohužel, často nezná obyčejné slovíčko, zato za něj nabízí opravdu kuriózní náhrady. Vybral jsem pro vás několik návrhů, které mi počítač nabídl ke slovům, která neznal a odmítl uznat za plnohodnotné členy slovní zásoby. Když se podíváte na nabízená „synonyma“, naleznete vskutku nečekané asociace. -

asertivní: aseptický, asexuální, asimilace nejraději / nejradši: nejsoucnost (ten slovník skládal buď Kant, Nietzsche anebo Hotentot), nejmenovaný, nekalý miliardový: milénium, militantní, milenka, mílius, milkovat se (patrně míněno miliskovat se, anebo snad milkovat se znamená cpát se čokoládou Milka?) Karibik: kardiální, kardinální, kariéra, karikatura

Jak vidno, na kontrolu pravopisu se nelze spoléhat stoprocentně. Word navíc není (a ani být nemůže) schopen odhalit spisovné slovo, které vzniklo překlepem, zcela však přitom posouvá význam věty. Namísto na Krajský soud můžete svou žalobu adresovat na Kravský soud anebo ji můžete pro změnu rovnou zaslat Krajskému osudu. Jedním z nejlascivnějších překlepů, jichž se můžete dopustit, je určitě Okresní oud v Klíně. Takovéto přehmaty však ještě nemají následky pro spor samotný. Žaloba dojde i na Kravský osud Otrava, jen se na poště trošku víc zasmějí. Horší je, když uděláte překlep ve slovech, které mají pro vaši argumentaci klíčový význam. Soudce nemusí chápat, proč se v žalobě o nezaplacený náklad zboží oháníte oddacím listem namísto listu dodacího, ani proč požadujete úroky z prdlení. Taktéž v plné moci nezní příliš libě fráze, že byl někdo povařen. Abych Wordu v tomto směru jen nekřivdil, vyzvednu jednu jeho nespornou výhodu. Umí kontrolovat pravopis hned několika jazyků, což je značná výhoda pro překladatele amatéry, kteří si nejsou natolik jistí svými schopnostmi. Opět mohu posloužit vlastní historkou. Většina Čechů si myslí, že umí slovensky. Jejich slovenština vypadá ovšem tak, že přidají několik háčků nad „c“, „l“, zakončí slova na „-aj“, „-ov“ a vymění pár hlásek. Podobně jsem postupoval i já, když jsem během praxe v advokátní kanceláři měl zaslat žádost o informace na Slovensko. V jakémsi záchvatu slovanské vzájemnosti jsem se jal psát žádost vo slovenčine. Dalším důvodem mého snažení byly vlastně i obavy z jazykové zabedněnosti niektorých slovenských národovcov.34 Byť si bez problémů rozumíme navzájem, oficiální styk s úřady by se měl odehrávat v úradnom jazyku. Česky psaná podání jsou sice většinou tolerována, ale v zemi, kde se i český film promítá s titulky, nevíte dne ani hodiny. Když jsem se tedy po několika úvodních zdvořilostních frázích dostával k jádru žádosti, chtěl jsem napsat větu: „Chceli sme u vášho súdu už v januári podat žiadosť …“

34

Dědictví L. Štúra a dalších „obrodencov“ střeží dnes zákon č. 270/1995 Z.z., o štátnom jazyku, někdy též nazývaný bič na Maďary. Stanoví, kde všude se musí používat slovenština. Z četby zákona jsem získal dojem, že i do světlíku musíte nejdříve nadávat slovensky a pak cizím jazykem. Pokud byste řval rovnou maďarsky musíte zajistit titulky pro potřeby nemaďarských sousedů. Klíčovým ustanovení byl v mém případě § 7 odst. 1: „Vzájomný styk súdov s občanmi, súdne konanie, správne konanie, rozhodnutia a zápisnice súdov a správnych orgánov sa vedú a vydávajú v štátnom jazyku.“ Protože jsme se nechtěli zdržovat tím, že bychom žádali soud o tlumočníka dle odst. 2, ujal jsem se role překladatele sám. 64


65


66


Bohužel mé znalosti slovenštiny se ukázaly jako pofidérní a nic zlého netuše jsem ve slovese „chceli“ použil odlišnou samohlásku; konkrétně „a“. Tato drobná záměna však diametrálně posunula nejen význam ale i tón celého dopisu. Zatímco dosud se jednalo o seriózní žádost, náhle se změnila ve vulgární oznámení, v němž jsem soudu drze sděloval, co jsme prováděli u jeho zdí v lednu. Naštěstí mě poté napadlo použít kontrolu pravopisu a Word tuto fatální chybu odhalil. Bůh ví, co by se stalo v opačném případě. Dotčený slovenský soudce by patrně přestal číst právě po slově „január“, čímž by se mu neobjasnila podstata překlepu. Náš stát by měl na krku další diplomatický skandál, protože Čehúni nielen svojím prejavom ale aj svojím konaním znevážili slovenskú justíciu.35 Pro práci ještě jeden praktický poznatek. Word a jemu podobné programy rády kolabují, což se projevuje tím, že náhle během práce se uprostřed obrazovky objeví hlášení, které sice na pohled vypadá česky, nicméně jeho smysl vám zůstane utajen. Co si třeba pomyslet o tom, že „Winword způsobil obecné porušení ochrany v modulu USER.EXE 0007:0637“. Těžko pak odhadnout jestli, než se zdržovat vypínáním počítače, není lepší rovnou se schovat za stůl a krýt před výbuchem, neboť to zní jako autodestrukční hláška vesmírné lodi v prvním dílu Vetřelce. Počítač se však dá využít pro mnohem širší okruh aktivit než jen tvorbu dokumentů, tabulek a grafů. Pomiňme teď internet a různé programy ulehčující vyhledávání zákonů. O těchto záležitostech by se dala psát kniha samostatná. Spíše jsem měl na mysli, že narozdíl od psacího stroje, u nějž bylo největším povyražením varovné cinknutí při konci řádku, na počítači můžete hrát. Apeluji však na vás! Nikdy si do služebního počítače nenatahujte hry! Ty tam jsou doby, kdy počítačová hra Tenis představovala dvě bílé čárky, které si přehazují tečku ze své poloviny obrazovky na tu soupeřovu. Taková hra mohla i podprůměrně inteligentního jedince bavit nanejvýš dvě hodiny. Grafika mnohých dnešních se již velmi blíží filmům a děj je také mnohem pestřejší. Hraní her tak pomalu přestává být normální zábavou na odreagování, u níž je možné si odpočinout, ba naopak začíná být vysilující činností, od níž je potřeba si odpočinout. Při hraní některých obtížných her mozek vaří na plné obrátky, takže kýžené odlehčení se jaksi nedostavuje. Chcete-li se v práci odreagovat a trváte sveřepě na hraní her, tak si nainstalujte jenom nějakou brutální střílečku. Tyto hry bývají krátké a mají tu výhodu, že se můžete schovat někam do úkrytu, kde vás protivníci (míněni ti ve hře, nesnažte se schovávat po kanceláři…) nenajdou. Proto můžete hru libovolně přerušovat, aniž by se tím narušila její kontinuita. Hraní vás potom tolik nezdrží a zanechá na vaší psychice jen nepatrné stopy. Ale jak jsem řekl. Běda, když hraní propadnete! Neustálý pocit strachu z toho, že vás někdo zastřelí, se přenese i do běžného života. V tom případě se pak budete po chodbě pohybovat přískoky, do místnosti vcházet v pokleku s očima jak ostříž, a mít neustálé tendence jít „vyčistit“ druhé patro. Na jakýkoli podezřelý šramot v kanceláři budete reagovat kotoulem pod stůl a jen nepřítomnost samopalu či bazuky ve vašem šuplíku vám zabrání zahájit preventivní palbu. V lepším případě vás spolupracovníci budou považovat za bojácného strašpytla; v tom horším za alkoholika či šílence. Naprostou tragédií pro pracovní morálku jsou však hry strategické. Jde při nich většinou také o zabíjení, nicméně celý děj se odehrává v mnohem delších časových intervalech, neboť si nejdříve musíte založit a rozvinout vlastní civilizaci, abyste mohli protivníka porazit. A protože lučištníky můžete mít, až když postavíte dílnu, dílnu můžete postavit, až nasekáte dost dříví a dost dříví nasekáte, jen když máte dost dřevorubců, a dostatek dřevorubců můžete mít jen při dostatku jídla, kvůli němuž musíte postavit farmy, což vás ale zdržuje od stavby dílny a od sekání dříví…, trvá pěkně dlouho, než nepřítele porazíte. Přitom se mnohdy stává, že dříve zlikviduje on vás. Při hraní těchto her proto nezačnete odsouvat práci v řádech minut či hodin, jako v případě stříleček, nýbrž dnů a týdnů. Zjistíte, že nemáte sílu ani chuť dělat zadaný projekt pro šéfa, dokud nevynaleznete výrobu mečů, nepostavíte loděnici a nedáte těm Peršanskejm hajzlům pořádně na prdel. Své úsilí pak můžete korunovat stavbou ještě honosnějšího hradu. 35

Sloganem a leitmotivem celé protičeské propagandy by patrně bylo mírně pozměněné heslo z konce let čtyřicátých: „Republiku si pozvracet nenecháme!“ 67


Při hraní těchto her je nebezpečí hráčské vášně ještě vyšší. Vnější symptomy sice nejsou tak výrazné jako v případě přestřelek, ale zato mají mnohem hlubší dopad. Základní pravidlo zní: „Nepřipouštějte si obyvatele „své“ vesnice příliš k tělu.“ Pokud si k nim vytvořte nějaký hlubší vztah, neskutečně vás pak rozhodí nečekaný nájezd nepřátel, kteří vám zmasakrují polovinu vesničanů, deset rytířů a poboří půl hradu. V záchvatu vzteku a bezmocnosti nad zkázou vašeho pracně vybudovaného městečka, pak pojmete ještě hlubší nenávist vůči nepřátelům a začnete ještě zuřivěji přemýšlet, jak je co nejdříve vymazat z povrchu zemského. Bohužel, složité kampaně se hrají i týdny, takže tato myšlenka vás bude pronásledovat po celou dobu jejího trvání. Budete usínat se slastným pocitem, že zítra uskutečníte svůj velký útok, kterým ty nepřátelské psy dostanete do kleští. Zjistíte, že se prostě nemůžete radovat z běžných věcí, když každou chvíli očekáváte protiútok a nestihnete postavit hradby. Takže, jak říkám, raději nehrát nic. Když už není zbytí, tak krátké agresivní hry. Jak již jsem uvedl, na psychiku dospělého mají sice vliv taky, ale rozhodně nehrozí tak velké nebezpečí jako u malých dětí. Dnes sotva desetiletí caparti paří brutální řezničiny naprosto odtržené od reality. Potom se nelze divit, že snadno nabudou dojmu, že zabijí-li svého kamaráda, tak si ho můžou znovu „nahrát“, neboť má víc životů. Ke svému překvapení pak zjistí, že si svého kamaráda asi špatně „sejvli“ a po smrti už jaksi nejde „naloudovat“. Spis – Práce právníka spočívá v tom, že neustále popisuje stohy papíru a snaží se někoho jiného o něčem přesvědčit a ten druhý mu na to odpovídá. Papíry ovšem nelze libovolně pohazovat po místnosti, nýbrž se musí pečlivě uchovávat. Různé protokoly, dopisy, faktury, smlouvy, posudky, zápisy, přípisy, usnesení, rozsudky a další písemnosti vztahující se k jednotlivému případu se proto zakládají do desek a v souhrnu tvoří spis. Podle osoby, která spis vede, rozlišujeme spis advokátní, notářský, soudní, vyšetřovací a další. Tuto naprosto nevtipnou podkapitolku, kterou jsem zařadil jen pro úplnost, ukončím pouze zajímavým poznatkem z praxe. Tloušťka spisu může leccos napovědět o délce trvání sporu, nicméně s narůstající obezitou desek narůstá riziko, že případ skončí takzvaně „do ztracena“ (v odborné literatuře též „šul nul“). Jinak řečeno, je lepší soudit se jeden rok o deset tisíc, než deset let o jeden milión. Výtěžek totiž bude zhruba stejný (oněch deset tisíc). S narůstající částkou (či hrozícím trestem) se totiž protistrana brání stále urputněji, až pře nakonec dospěje do stádia, kdy (ob)žalovaný zemře, je amnestován anebo zkrachuje (záleží na druhu sporu). Titul – Možná bude někomu připadat maloměšťácké trvat na nějakém nálepkování lidí podle titulů, ale titul je pro právníka naprosto nezbytným pracovním nástrojem. Těžko se svým případem půjdete za někým, kdo má na vizitce: D. m. (dostudoval malotřídku). Tisíckrát si pro sebe můžete říkat, že titul pro vás nic neznamená, ovšem okolí vás k jeho získání či používání rychle donutí. Právě pro okolí je totiž titul důležitý. Studujete-li právnickou fakultu, všichni kolem očekávají, že po promoci budete na čele nosit vypálený cejch „JUDr.“ S právnickými tituly to je ovšem složitější, jak plyne z krátkého přehledu. Bc.- neboli bakalář. Právníci s tímto přídomkem vycházejí spíše z policejní akademie anebo možná nově i ze soukromých univerzit. Titulu dosáhnou po dvouletém studiu na vysoké škole. Moc rozšířen ale není a hlavně se s ním nikdo zvlášť nehonosí. Dáte-li si ho na dveře kanceláře či bytu, můžete se spolehnout, že vám jej nějaký šprýmař překreslí na TBc. Mgr.- neboli magistr. Po pěti letech (v ideálním případě) studia na právnické fakultě absolvujete slavnostní promoci, kde vám předají jednu rouru. Smutný faktem je, že po nástupu do praxe uvidíte, že ona roura je v podstatě vše, co vám škola dala. Zbytek záleží na vás. Tento titul, stejně jako předchozí, je novinkou v našem vysokém školství. Jako všeobecný titul pro absolventy vysokých škol, kteří nedostanou rovnou nějakého „..Dra“, byl zaveden až v roce 1990. Do té doby byl tradičně přisuzován pouze absolventům studia farmacie (PhMr.), což se bohužel dodnes odráží na renomé tohoto titulu.

68


69


70


JUDr.- aneb doktor práv. Pouze s tímto titulem mají občané spojeného právníka. Zatímco magistři musí neustále odmítat prosby chromých babiček ze sousedství o nějakou mast na to moje reuma, záměna titulů MUDr. a JUDr. není příliš častá. Bohužel, tento vysoce vážený přídomek udělují fakulty pouze po napsání stostránkové rigorózní práce (což jest diplomka nafouknutá na dvojnásobný rozsah) a složení zkoušky. To vám může trvat rok, dva, tři i pět. Titul JUDr. sice oficiálně není nikde vyžadován, ovšem oproti magistrovi je delší a taky je v něm víc velkých písmen, takže opravdu lépe vypadá. prom. abs. práv. fak.- promovaný absolvent právnické fakulty. S tímto obskurním kvazititulem vycházeli studenti právnických fakult někdy od konce šedesátých do konce osmdesátých let.36 Magisterský titul neexistoval a JUDr. byl udělován až po složení rigorózy, do níž se ale nechtělo všem absolventům. Kdo se tedy nestal „iuris utriusque doctor“ tedy doktorem obojího práva, zůstal pouze obyčejným prom. abs. práv. fak., někdy též vyř. abs. práv. fak. (tedy vyřazený absolvent). Tento „titul“ je ovšem již natolik úsměvný, že si příliš nezadá s oním posmívaným PUDr. (posunovač u dráhy). Zákoníky – Podobně jako zlý černokněžník v pohádkách nosí některý svůj vnitřní orgán či svou životní sílu odděleně od své tělesné schránky (obyčejně srdce zakleté v kameni, duše zakletá v černém kocourovi apod.), má i právník svůj rozum přenosný. Zákoníkům se proto někdy říká právníkův instantní rozum. Zákoník možná není přesné slovo. Spíše bych měl říci komentáře. Zákoník je totiž opět pouze obyčejný zákon. Zákoníkem je nazván proto, že upravuje jednu související masu paragrafů. V cizině jim říkají Kodex anebo též Code. U nás máte šanci narazit pouze na 3 zákoníky: občanský, obchodní a zákoník práce. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, proč máme trestní zákon a nikoli trestní zákoník, přestože by mu ten název rovněž náležel. Ostatním zákonům se říká, jak prosté milý Watsone, zákon. Komentář je kniha svoji tloušťkou většinou několikanásobně přesahující samotný zákon. Pod každým paragrafem totiž vysvětluje, co jím zákonodárce mínil a co pod ten paragraf narvat jde a co už ne (viz výše). Zatímco se o všech komentářích dá říci, že mají vysokou cenu, nelze totéž tvrdit o jejich hodnotě. Ceny za poslední léta vyšplhaly do takových výšin, že bych za ty peníze ke komentáři očekával zadarmo i dva mramorové slony na jeho podepření v knihovně. Jenže bez některých komentářů se za studií prostě neobejdete (většinou bez těch, které shodou okolností napsal přednášející) a koupit si je musíte, drahota nedrahota. U některých komentářů lze mít proto podezření, zda jejich vazba není vyvedená v kůži sedřené ze studentů. Přitom je mnohdy obálka tou nejzajímavější částí knihy, zatímco o praktické použitelnosti obsahu lze mít vážné pochybnosti. Namísto, aby se autorský tým v zákoně vrhnul na sporná místa, s neuvěřitelnou neúnavností vysvětluje čtenáři to, co je mu na první pohled zřejmé. To se ovšem může po přečtení komentáře změnit! Některé komentáře psané opravdovými kapacitami dokáží totiž srozumitelné paragrafy neskutečně zamlžit. Tím se autoři vypořádají se základním zadáním nakladatele: „Ať v tom zákoníku nejsou některá místa jasná a jiná nejasná.“ Bohužel to berou za špatný konec a po jejich vysvětlení nezbudou v zákoníku žádná jasná místa. Postupují přitom tak, že vysvětlují naprosto jasné věci, zatímco paragrafy ukrývající v sobě opravdové „oříšky“ přecházejí bez povšimnutí, jako by tu ani nebyly. Nu co byste taky nechtěli za tisícovku?! Jak by se asi chudáci ostatní právníci živili, kdyby tam bylo všechno vysvětlené? Jasnou technikou na zblbnutí čtenáře je „tzv. všeobecný souhlas.“ Autor dává zapravdu všem řešením, které se kdy vyskytly anebo i vyskytnou. Na ukázku si dovolím parafrázovat jeden nejmenovaný komentář (v poněkud zkrácené podobě):

36

Dle § 14 odst. 2 starého zákona o vysokých školách č. 19/1966 Sb. a § 44 jeho následovníka zákona č. 39/1980 Sb. se titul JUDr. přiznával až po složení rigorózy. „Prostý“ absolvent měl smůlu. Buď si rovnou udělal rigorózu anebo zůstal pouhým „prom. abs. práv. fak.“. Dnes by dostal magistra. 71


„…Je tedy jednoznačné, že právo dle § 12 nelze omezit. Této otázky se dotýká ve svém komentáři i docent Švec, který tvrdí, že zákon umožňuje omezení práv dle § 12. S takovým názorem je třeba souhlasit.“(!) Jak je řečeno v jedné divadelní hře: „Autor zde vlastně zastává názor, který sám vyvrací…“ V reálu se sice autor oproti příkladu rozepsal na celou stránku, avšak výsledek byl stejný. Čtenář otevírá zákoník spíše než pro zábavu proto, že se při řešení problému „topí“ ve změti paragrafů, uvedený komentář mu ovšem pomůže podobně jako betonový záchranný kruh. Zdá se, že náplní práce komentátorů je vlastně pouhé hledání dostatečné zásoby synonym, jimiž zákonný text opíší. Při své tvorbě se pak nepotřebují vůbec zaobírat právní stránkou věci, stačí jim k ruce slovník synonym, který obyčejně užívají opravdoví spisovatelé či básníci. Ve snaze dobýt vavříny zároveň na poli vědeckém i uměleckém pak přebásní celý zákon, což ovšem pro čtenáře neznamená, že by byl lépe čitelný. V některých případech je naopak nutné komentář vysvětlovat pomocí zákona, aby byl vůbec k pochopení. Není výjimkou, když ve vychvalovaném díle najdete takzvaný opis kruhem, který říká, že A je B, které je C, které je A. Ve výsledku tak komentář čtenáře z kruhu vůbec nevyvede. Spíše mu připomene známý Machův výklad o zajících: „Zajíc žije v lese…v lese… žije v lese...“

Celé mé rozvláčné vyprávění jde nakonec shrnout do jediné věty, kterou kdysi vyslovil jeden – ve vědeckých kruzích proslulý – právní odborník: „Kde problém začíná, komentář přestává.“ (Josef Unger). V této souvislosti bych rád ctěnému čtenáři alespoň krátce vysvětlil základy umění četby zákonů. Stále více se opravdu jedná o umění, při němž jste nucen využívat veškeré smysly včetně šestého, neboť zákony jsou stále nabobtnalejší a nečitelnější. Jazyk zákonů je hutný, šroubovaný a navíc plný výjimek, odkazů a záhadných definic. Jedním z klíčových zaklínadel je: „Nestanoví-li tento či jiný zákon jinak“, jež v zákoně plní funkci trojského koně, který zevnitř rozboří celý zbytek zákona. Toto slovní spojení se vyskytuje téměř v každém zákoně a je úrodnou půdou pro finty, obecně nazývané právními kličkami. Můžete si totiž být jisti, že „tento či jiný zákon někde určitě stanoví jinak.“ Je proto nutno číst pozorně. Jako učebnicový příklad si vymysleme nějaký fiktivní zákon, řekněme „o zrušení některých daní“. Na první pohled se jedná o zákon velmi sympatický a hlavně slibný. Tento dojem v nás utvrdí hned § 1, který zní: „Dnem účinnosti tohoto zákona se zrušují daně z příjmů dosažených v zahraničí, nestanoví-li tento zákon jinak“ Srdce gastarbeitrovo nad takovým zákonem zaplesá a v samé radosti nad tím, že si svůj výdělek z Německa přiveze celý, zapomene zákon dočíst až do konce. Bohužel, paragrafy o výjimkách zákonodárce velmi rafinovaně schovává doprostřed textu, takže mnohdy je jejich nalezení spíše dílem náhody. Většinou se nějaká (dle názoru zákonodárce „drobná“) výjimka skrývá kdesi v § 65a nenápadně pojmenovaná jako „Další ustanovení“. V našem případě by osudový paragraf zněl přibližně takto: „Tento zákon se nevztahuje na příjmy dosažené na území států Evropy, Asie, Afriky, Ameriky, Austrálie, Oceánie, ani na příjmy dosažené ve vzduchu či na moři.“ Vylučovací metodou náhle zjišťujeme, že od daní jsou osvobozeny pouze příjmy dosažené v Antarktidě. Vyloučíme-li polárníky, kteří na tomto kontinentě vegetují za sponzorské dary a různé granty, napadá mě vlastně jediný Čech, který mohl dosáhnout příjem na území Antarktidy. Proslulý kytarový virtuos Vladimír Brabec odehrál na tamní polární základně první koncert na kontinentě. Ani to, při vší úctě k Mistrovi, však nezachrání zákon od nálepky: „nesmyslný žvást“. Jak vidno, nevinně znějící větička může obrátí nadějný zákon vniveč. V tomto případě se naštěstí jednalo o vymyšlený názorný příklad, ale v praxi jsem setkal s případy hodně podobnými.

72


Plynule naváži na radu druhou, která úzce souvisí s předešlou. Nutné je nejen číst zákony pozorně nýbrž i číst je do konce. O rozumnosti této zásady jsem se přesvědčil zrovna nedávno. V rámci svého působení na nejmenovaném ministerstvu jsem dostal za úkol zpracovat stanovisko k nějakému problému. Nebudu čtenáře unavovat odbornostmi, slíbil jsem humor všeobecně pochopitelný. V daném případě jsem se měl vyjádřit, zda „to“ podle zákona lze či ne. Den poté, co jsem doslova rozcupoval stanovisko konkurenčního oddělení s tím, že to v žádném případě nelze, si mě zavolal šéf a taktně mi sdělil, že to zcela určitě lze. Přitom se mě otázal, zda jsem četl § 6. Musel jsem přiznat barvu. Zákon jsem četl jen do paragrafu 5 a zdálo se, že dál ho prostě číst nepotřebuji. V předchozích paragrafech byly totiž uvedeny dvě možnosti, které zdánlivě vylučovaly onu třetí, schovanou v paragrafu šestém. Pro někoho může být zarážející skutečnost, že se mi i při tomto omylu podařilo odůvodnit (za pomoci dalších tří zákonů), a to velice přesvědčivě, že „to“ nelze. Z toho plyne poučení třetí pro četbu zákonů. Chcete-li obhájit svůj názor za pomoci zákona, vždycky v něm najdete vhodný paragraf, který jde patřičně překroutit. Na závěr ještě považuji za vhodné, popsat základní strukturu zákonů (a vyhlášek i nařízení vlády zrovna tak). Začněme tedy od hlavy. Zákonodárce je ke čtenáři ohleduplný alespoň v tom ohledu, že úvodní ustanovení najdeme v úvodu a ne uprostřed. V nich zákonodárce seznamuje občana s účelem celého předpisu a vysvětluje, proč jej vlastně vydal. Dále ještě vysvětluje některé pojmy, které se objevují v zákoně vícekrát. Možná vám přijde na první pohled divné, proč je zapotřebí popisovat význam jednotlivých českých slov. Pravda, zákony jsou sice psány v českém jazyce, to ale neznamená, že jsou česky. Zákonodárce tak v úvodu raději vysvětluje, co se „pro účely tohoto zákona rozumí“ čím. Mnohdy se ke svému překvapení dočtete k jakým definicím, jinak docela samozřejmých, slov lze dospět. Ve známém swingu se sice zpívá, že „kočka není pes“. Uzná-li to ovšem zákonodárce za vhodné, tak se pro účely nějakého zákona psem rozumí i kočka. Takovému nesmyslnému shrnutí se odborně říká legislativní zkratka. Předchozí případ jsem použil pouze za účelem výkladu, žádný zákon nepovažuje kočku za psa. Pro příklad z praxe ovšem nemusíme chodit moc daleko. Pro účely trestného činu pytláctví se považují za ryby i raci, z čehož by zřejmě trefil šlak učitele základních škol, kteří obvykle obětují několik vyučovacích hodin k vysvětlení rozdílů mezi korýši a rybami. Legislativní zkratky tedy jen prohlubují nedorozumění mezi právníky a ostatním lidem. Vezměme si už jen načrtnutou situaci ve škole. Kdejaký drzý spratek potom může učiteli odporovat, protože tatínek lovil raky a přesto šel sedět za neoprávněný lov ryb. Paragrafy uprostřed zákona bývají členěny do hlav, takže někdy lze dokonce dle názvu příslušné hlavy (např. „trestné činy proti životu a zdraví“) poznat, co je v ní možno nalézt. Na konec zákonodárce připojí takzvaná ustanovení závěrečná, v nichž stanoví, od kdy se podle zákona mají občané řídit a co se dnem jeho účinnosti ruší. Svébytným druhem zákonů jsou novely. Ty pouze upravují starý nevyhovující zákon do podoby nové. Neboť mnohdy stačí něco vypustit, něco přidat či něco zkrátit, nevydává se zákon celý nýbrž pouze jakési útržky. Čtenář si pak musí sám dát dohromady, jaký význam má to, že „v § 6 odst. 2 se škrtá poslední věta. V § 15 odst. 1 se škrtá tečka, doplňuje se čárka a za ní text „není-li stanoveno jinak“ anebo, že se hlava pátá ruší celá. Taková novela sice vypadá velmi nesrozumitelně, může mít ovšem historický význam. Například konec vlády jedné strany byl u nás uzákoněn prostě tak, že „článek 4 ústavy se ruší“37. Samozřejmě, že účel tím byl splněn, nicméně mám pocit, že občané jsou těmito stručnými „legislativními štěky“ okrádáni o dějinné manifesty typu Mým národům, O státní poctě T. G Masarykovi či Věrni zůstaneme (ČSR, R. Heydrichovi, J. Stalinovi, K. Gottwaldovi a dalším…… dle potřeby doplňte). 37

Ústavní zákon č. 135/1989 Sb. zrušil vedoucí úlohu KSČ zakotvenou v ústavě. 73


Zatímco květnaté výlevy se dobře vyjímají v učebnicích dějepisu, odbudeme–li převrat jednou větou, nesmíme se divit, že si ho většina občanů ani neváží.

74


VII. Vybrané kapitoly z dějin právnického stavu aneb jakto, že jsme tady? „Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!“ Ferdinand V. Dobrotivý Úvod Podíváme-li se dnes do telefonního seznamu kteréhokoli většího města, nalezneme v něm úctyhodný počet právníků všeho druhu. Nejhojněji bývají zastoupeni advokáti. V některých městech je až s podivem, že se při tak vysokých stavech ještě stačí uživit. Dokonce mnou někdy cloumá podezření, že se možná advokáti žalují mezi sebou navzájem, aby se při nedostatku klientů nenudili. Dále narazíme v seznamu na notáře, ti bývají vzácnější. Svoji vzácnost si ovšem nechávají solidně zaplatit. Stát totiž reguluje počet notářů stejně, jako hajný ve svém revíru kontroluje stavy vysoké či škodné. Někdy je těžké rozhodnout, kam právníky zařadit. Sarkastické komentáře je dokonce zařazují do zvláštní kategorie „škodné s vysokou“. Je sice pravda, že všichni právníci mají vysokou školu (i když se čas od času vyskytují různí LžiJUDrové), ale rozhodně je nelze všechny šmahem označit za škodnou. Přestože činnost leckterého právníka lze stěží označit za záslužnou a bohulibou, právníci se na rozdíl od škodné nemnoží geometrickou řadou ani ve velkém neokusují stromky. Navíc pokud bychom přijali takovou mysliveckou terminologii, nebylo by možná daleko k návrhům, aby se počty notářů (anebo právníků vůbec) regulovaly odstřelem. Takové řešení by možná část veřejnosti přivítala s nadšením, nicméně záhy by poznala, že v současné době vývoje společnosti jsou právníci její nedílnou a neoddělitelnou složkou. Ani jedna složka již nemůže existovat bez druhé, takže jejich soužití lze označit za symbiotické, byť není oboustranně prospěšné. (K tomu viz níže podkapitoly „Dávné časy“ a „Současnost“). Každý si potom nutně musí klást otázku, kde se vzala taková kvanta právníků, potažmo, kde se vůbec vzali právníci? Pokusím se nastínit odpověď. Na právnických fakultách je vyučován předmět „Dějiny právnického stavu a profesí“. Tam je studentům předkládán oficiální obrázek historie našeho oboru. Nutno podotknout, že se často jedná o obrázek hrubě zkreslený, tu či onde retušovaný a lacině barvotiskový. Dějiny právnické obce jsou líčeny jako lineární přímka, kdy v každém století došlo k nějakému zlepšení, posunu v teorii či praxi a rozvoji. Jako každá svébytná skupina však mají i právníci svou vlastní mytologii, která se diametrálně liší od vylhaného oficiálního pozlátka. Některé novější proudy právní historie se snaží o pochopení a výklad dávných legend a o jejich interpretaci, aby byl nalezen skutečný původ právnické profese. Tyto proudy však zatím nenabyly vrchu a zůstávají spíše vědním undergroundem. Naštěstí má výraz „underground“ v dnešní době význam pouze symbolický. Zde byl oproti padesátým létům učiněn velký pokrok a nutno s povděkem zaznamenat, že dnešní zastánci oficiální teorie nepoužívají stejné praktiky jako jejich kolegové před půl stoletím. Tehdy měl výraz „underground“ i druhý, velmi hmatatelný význam. Podle jazykového výkladu byl každý příslušník „undergroundu“ poslán okamžitě under the ground, tedy buď do uranových dolů anebo do kotelny. Excesy, při nichž byli nepohodlní politici, umělci i vědci posláni under the ground navždy, měli na svědomí bolševičtí nedoukové školení Moskvou, kteří si při své chabé znalosti imperialistických jazyků nedokázali výraz „underground“ přeložit jinak než „pod drnem“. Masové popravy se u nás naštěstí omezily jen na první polovinu padesátých let. Následně i členové nejvyššího politbyra uznali, že je třeba úroveň vyšetřovatelů zvyšovat. Při dotazníkové akci z roku 1954, uskutečněné tajně z pokynu Generálního prokurátora, vyšel najevo šokující fakt, že pouze 2% dotazovaných vyšetřovatelů tehdy umělo západoněmecky či americky.

75


Dnešní pohled na výsledky ankety poněkud zmírňuje tristní úroveň jazykových znalostí. Vycházíme přitom ze tří základních předpokladů. 1) Naprostá izolace prvé poloviny padesátých let, kdy se z Československa nesmělo cestovat skoro nikam a největší terno byl družební zájezd do továrny v Zakopaném, patrně způsobila, že autoři dotazníků zapomněli, jakými jazyky se v imperialistických zemích vůbec hovoří. V dotazu pak prostě převedli název země do názvu jazyka. Jisté podezření pojali již při likvidaci církví, kdy se neustále snažili nalézt „vatikánské agenty“. V oficiálních médiích bylo sice občanům předkládáno, že vatikánský agent číhá snad za každým bukem, nicméně mezi vyšetřovateli sílil pocit, že něco není v pořádku. Za celé roky totiž nedopadli skutečně nikoho, kdo by mluvil vatikánsky. 2) Dotazovaní vyšetřovatelé se báli přiznat znalost západních jazyků, neboť dotazník pokládali za léčku. Pokud by přiznali, že se učili řeč imperialistů, mohli se stát obětí další čistky a v lepším případě obdržet poukaz na rekreaci v Jáchymově či Příbrami. V horším by byli zdarma vyvezeni do zařízení v SSSR, kde by zmizeli beze stopy. 3) Ona 2% tvořili nejzaslepenější nedoukové školení v Moskvě, kteří sice v době vyplňování dotazníků americky ani západoněmecky neuměli, avšak ihned poté začali shánět učebnice, neboť se domnívali, že se jedná o nový úkol vytyčený Stranou. Po vzoru proslulého horníka Stachanova, pak v hlášení vykázali, že ze dvousetstránkové učebnice přečetli již 1000 stran. Ale zpět od exkursu do dějin underground k dějinám právnického stavu. Právnická mytologie se podobá ostatním příběhům pradávných kultur. Nejvíce opředen záhadami je samozřejmě samotný začátek. Každý z posvátných textů má vlastní pohled na věc. Bible začíná poměrně moderně. První slova prý zněla „Fiat lux“. Stvoření světa není jednoduchá práce a jeden se u toho opravdu naběhá. Nelze se proto divit, že Nejvyšší si chtěl jako první obstarat nějaké přibližovadlo. Otázkou zůstává, proč si vybral zrovna auto italské provenience. Snad měl již tenkrát úmysl umístit sídlo papeže na Apeninský poloostrov a měl proto slabost i pro místní produkci. Objednávka ale vázla. Tou dobou ještě neexistovala žádná Itálie, kde by Fiat lux vyrobili. Proto se stvoření světa nakonec obešlo bez auta a tento vynález byl pozapomenut až do 19. století. Nakonec byl stvořen první člověk, který naštěstí nebyl Ital. Při pověstném přístupu Italů k práci by si totiž ještě dnes, jako jediný zástupce lidstva, Adam spokojeně užíval siestu pod jabloní. Právníci nemají kupodivu svou vlastní teorii o vzniku světa. Věří však v existenci svého prapředka, který se velmi podobá archetypu Praotce Čecha či Lecha. Každý národ má ve svých pověstech svého Otce zakladatele, který odkudsi přišel, nicméně jeho osud před oním Příchodem nebývá vždy jasný. Jen na okraj zmíním nejnovější poznatky moderní mytologie, které se snaží objasnit, proč se Praotci Čechovi podařilo své slovanské reky dovést nejvíce na západ ze všech Praotců. (Pomineme přitom Praotce Lužického Srba, který sice došel ještě o pár kilometrů dál, jenže kvůli vyčerpání z pochodu se jeho lid zapomněl bránit germanizaci, takže dnešní znalost lužické srbštiny se u tamní mládeže omezuje pouze na lidovou píseň „Daj mi jedno jajko“) Jak se nyní ukázalo, Praotec Lech měl původně před Čechy náskok, ale potkal cestou karavanu asijských (prý vietnamských) obchodníků, se kterými vyšmelil kožešiny za sluneční hodiny. To Lechovu družinu zdrželo a proto se rozhodli zůstat na místě. Toto setkání mělo hned několikerý význam pro pozdější dějiny. Sluneční hodiny se za pár dní porouchaly a nešly. Již odtud tedy pramení nevalná pověst vietnamských výrobků. Navíc se Lechovi šmelení zalíbilo natolik, že se stalo polskou celonárodní obživou.

Dávné časy V právnické mytologii figuruje Praotec Právník. Původně žili lidé ve společenstvích ve stádiu tzv. „prvobytně pospolné společnosti“. Všechno bylo všech, o všechno se dělili a všichni se starali o všechno. Jednalo se o takový prakomunismus. Pozdější marxisté popisovali vývoj lidstva jakožto přímku, která nezadržitelně spěje ke komunismu. Při důkladnějším rozboru jejich myšlenek 76


však dospějeme k závěru, že se namísto přímky spíše jedná o uzavřený kruh. Komunismus by znamenal návrat k prvobytně pospolné společnosti se vším všudy. Nejenže by všechno bylo všech, o všechno bychom se dělili a všichni by se starali o všechno. Nakonec by se nikdo nestaral o nic a rozdělili bychom si úplně všechno. Jasným důkazem je Rusko, kde se po sedmdesáti letech komunismu lidi skoro vrátili na stromy. Největšími výkřiky moderny jsou záhumenkové hospodaření a směna výrobků. Pracuje-li někdo v továrně na kladiva, která nemá na výplatu, obdrží dělník příslušný obnos ve výrobcích. Při dostatečně velké burze pak lidi seženou celý sortiment, aniž by potřebovali peníze. Ty totiž stejně nikdo nemá. Což o to, v prvobytně pospolné společnosti žili lidé vcelku spokojeně. Netrápil je žádný stres z nevyplněných výkazů, žádné čtvrtletní uzávěrky ani hypotéky. Nicméně se domnívám, že návrat zpět je pro většinu obyvatelstva nepřijatelný, neboť by se jen těžko smiřovali s tím, že jim strýčka zašlápl mamut anebo že jim děti ze školky vyzvedl jeskynní medvěd. Pravěcí lidé však neznali vymoženosti moderní civilizace a jejich život proto plynul vcelku spokojeně. Až do památného (a osudného) dne. Do jedné, přesně nelokalizované osady, přišel jednoho dne cizinec. Od ostatních obyvatel se odlišoval již vhledem. Měl na sobě značkovou kožešinu z kance a na nohou lýkové střevíce. Naivní vesničané mu nabídli své pohostinství, protože se domnívali, že přichází s dobrými úmysly. Z počátku tomu vše nasvědčovalo. Užaslým prosťáčkům u ohně vyprávěl o kraji, odkud přišel. Vědci se dosud neshodli na tom, ze které oblasti Praotec Právník pocházel. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie, která předpokládá jeho bydliště v některém z prvních měst světa. Otázkou však zůstává, zda se jednalo o Mohédžo-Dáro, Jericho či jiné sídlo. V této souvislosti je nutno vyloučit Pičín, Řitku či snad dokonce Trhové Sviny, které uvádějí jedinci nepřátelsky naladěni vůči právníkům. Praotec Právník barvitě vylíčil honosné budovy úřadů a soudů a vychválil právní systém svého kraje. Vzápětí zkritizoval vládnoucí poměry v kmenu. Podotkl, že při lepší organizaci by vesničané mohli dosáhnout většího blahobytu. Výsledky forenzního auditu, který ve vesnici provedl, ukázaly, že dosavadní uspořádání, kdy všechno patří všem, vede ke zbytečným ztrátám a jen za poslední týden nelze dohledat osud pěti slepic a jedné sekery. Někteří domorodci sice poukazovali na to, že ztráty se podezřele kryjí s právníkovým pobytem ve vsi, nicméně zaslepená většina odhlasovala změnu systému celého společenství. Došlo k jakési prvotní privatizaci, která se ovšem neobešla bez konfliktů. Při vymezování předzahrádek před chýšemi došlo k prvním sousedským sporům. Rovněž rozdělení nástrojů mezi jednotlivé rodiny se nelíbilo všem. Vzniklé rozmíšky musel někdo vyřešit. Celá vesnice se usnesla, že nejlepší by bylo takový úkol svěřit právníkovi, který již má cenné zkušenosti ze své země. Právník žádost přijal s tím, že se úkolu milerád ujme, nicméně že ke své práci potřebuje odpovídající podmínky. Nakonec dostal nejhonosnější chýši, jejíž interiér byl celý vystlán ovčím rounem. Na pomoc mu byl přidělen jeden z vesničanů jako písař. (Základy písma jej právník musel naučit. Nikdo jiný kromě něj a Právníka však potom soudním spisům ani podáním nerozuměl. Na tom se do dnešní doby v podstatě nic nezměnilo) Spory se táhly dlouho, což právník ospravedlňoval tím, že to je v jeho kraji obvyklé a že spravedlnost nelze uspěchat. Mezitím zemřeli někteří původní účastníci sporů (úmrtnost při lovu byla tenkrát velmi vysoká, byla ovšem vykompenzována prakticky nulovou úmrtností při dopravních nehodách), takže se časem přesná podstata rozepří zamlžila. Kmenoví šťouralové si pak neodpustili pochybovačné poznámky nad tím, jaktože většina majetku, o nějž se soudili vesničané navzájem, nakonec skončila za nehty právníkovi, nicméně právník to zdůvodnil vysokými soudními poplatky a advokátními odměnami. Pravda, na jejich existenci na počátku jaksi zapomněl upozornit, nicméně chod věcí již nešlo vrátit do původních kolejí. Protože byl ve vsi jediný právník, v liché dny sepisoval žaloby pro vesničany jakožto advokát a v sudé dni spory soudil. Tímto geniálním zdvojením funkcí se zakrátko vypracoval na nejbohatšího vesničana. Záhy začal mít všeho nadbytek a začal vést zpustlý život. Oslepl na obě oči po nadměrné

77


konzumaci špatně vypáleného alkoholu. Chodil pak se zavázanýma očima. Aby při chůzi nevrážel do lidí, prozkoumával terén před sebou dlouhým klackem. Sochor záhy vyměnil za dlouhý meč, s nímž vypadal mnohem důstojněji. Protože odměny přijímal v různých plodinách, nosil při sobě vždy váhy, jimiž odměřoval své poplatky i odměny. Zemřel, ale zanechal po sobě děti. Některé z nich pak odešli do sousedních vsí, protože by si navzájem konkurovali. Tak se rozšířili dále do světa. Povšimněme si ještě, že popis Praotce Právníka se nápadně podobá symbolickému vyobrazení Spravedlnosti. V průběhu pokolení se v ústním podání Praotec z neznámých důvodů změnil v ženu. Jedním z vysvětlení je, že hamižný slepý alkoholik příliš neodpovídá nárokům kladeným na osobnost legendy a proto se Praotec v mýtech vyskytuje v tomto „lákavějším balení“. Jiní mytologové, kteří chovají jistou averzi vůči právníkům, však tvrdí, že ženský rod se vloudil do pověstí při předávání ústní tradicí, neboť prapředci často používali výraz „ta svině“. Výše popsaná legenda o Praotci Právníkovi je samozřejmě dílem lidové slovesnosti. Zůstává úkolem dalších generací dešifrovat skutečný význam pověstí o jeho příchodu.

Starověk Faktem zůstává, že právníci byli přítomni ve všech vyspělejších kulturách raného starověku. Nejstarší dochovaný zákon, o němž máme dostatečné poznatky, je tzv. „Chammurapiho zákoník“. Upravoval velmi jednoduchá pravidla práva rodinného, obchodního ale hlavně trestního. Dodnes je pověstná jedna z jeho základních zásad: „Oko za oko, zub za zub“. Tento svérázný druh výměnného obchodu byl jakousi formou zadostiučinění při zmrzačení některého z členů rodiny (kmene). Aby viníkova rodina (kmen) nebyla později zvýhodněna, neboť by měla o jednoho dvouokého (či jinak nepoškozeného) člena (a potencionálního bojovníka) navíc, mohl postižený poškodit viníkovi stejný orgán. Na první pohled se jednalo o velice krutý zákon. Nutno ovšem dodat, že raný starověk nebyl zrovna věkem hojnosti a nedostatečná výživa v obdobích sucha měla za následek všeobecné rozšíření některých nemocí. Proto se uvedené pravidlo velmi snadno realizovalo při probíhajících kurdějích, nemluvě o malomocenství. Nejslavnější období právnického starověku nastává bezesporu za časů římského impéria. Římské právo se stalo na příštích více než 1500 let nezpochybnitelnou modlou. Ještě v 17. století měly názory římských právníků Ulpiana či Gaia takřka neotřesitelnou autoritu. Samozřejmě, že to na svou dobu byli velmi moudří pánové, nicméně valná většina jejich pouček byla nutně poplatná době a jejich použití ve věku prvních manufaktur bylo někdy velmi diskutabilní. Výkladem se musely poučky různě dešifrovat. Aby se dalo to které pravidlo použít musel se mnohdy po mnoha myšlenkových přemetech nakonec přijmout závěr, že Ulpianus myslel něco úplně jiného, než řekl. Podobné praktiky velmi připomínají výklady různých kunsthistoriků ohledně významu jednotlivých uměleckých děl, zejména však básní a obrazů. Pokud by příslušní umělci náhle obživli, patrně velice by se divili, až by se dozvěděli, co svým dílem chtěli lidem sdělit. Mnohdy komentáře k dílu přesahují dílo samotné. V české literatuře dokonce existuje samostatná odnož jazykovědců, pro něž se někdy užívá přiléhavé označení „májologové“ (od básně „Máj“, nezaměňovat ani s Karlem Mayem ani se středoamerickými indiány) Což o to, Máj je dodnes rozhodně jedna z velmi působivých básní a na svou dobu se jednalo o vskutku revoluční počin, diametrálně odlišný od naivně vlasteneckých říkaček typu: „Jsem Slovanka jsem/ mám ráda svoji zem/ Kdo ji nemaj´rádi/ shodíme ho z báni.“ Nicméně k této šedesátistránkové básni, bylo již napsáno minimálně stokrát více stran komentářů, výkladů a vysvětlení. Samotní „májologové“ se ve svých pracích již nezabývají básní samotnou, nýbrž tím, jak se vypořádat s konkurenční teorií docenta Vrťátka.

78


79


80


Trpí utkvělou představou, že umělec každým svým kýchnutím, chtěl světu sdělit geniální myšlénku a tudíž rozebírají díla do posledního koutečku. Když třeba v básni houkne sova, třetina badatelů v tom spatřuje symboliku soumraku života, třetina hlas moudrosti a rozumu, který prosvětlí i ten nejtemnější soumrak, a zbývající učenci napíší stostránkovou studii o tom, že si autor pletl sovu se sýčkem a správný význam je tedy varování před osudovým krokem. Málokterý jazykovědec si však připustí myšlenku, že v básni houkla sova jen proto, aby autorovi vyšel rým: „Tu z korun stromů houkla sova/ ohlédl se, zas a znova.“ Nuže, podobně jako dnes činí umělečtí kritici, zabývali se komentováním a výklady římských právních děl, různé školy komentátorů, glosátorů a postglosátorů, které působili od 11. do 13. století najmě při italských klášterech a univerzitách. Z dlouhého studia zažloutlých pergamenů při mihotavém světle svící si úspěšně zkazili oči, takže se v Itálii objevují i jedny z prvních brýlí. Není ovšem jisté, zda mniši přišli na tento vynález sami od sebe. Možná jej převzali od Arabů. V této souvislosti mě napadá, že zhruba do 14. století přicházelo do Evropy z Arábie mnoho pozitivního. („Barbarští“ mohamedáni nám sice napichovali obyvatelstvo na kůly, ale jen někdy, přičemž my jsme jim v tomto ohledu při křižáckých výpravách nezůstali nic dlužni. Přitom nás ale naučili medicíně, chemii a převzali jsme od nich mnohé vynálezy včetně arabských číslic – no i když opravdová arabská čísla stejně připomínají obligátní rozsypaný čaj38) Zato dnes nabývám stále více dojmu, že jediným vývozním artiklem arabského světa je ropa a zarostlí fanatici s kalašnikovem na zádech a plastickou trhavinou na těle. Ale zpět do Říma. Jak již jsem naznačil, těžištěm římského práva nebyly zákony, které již pro dnešní dobu mají význam pramalý, nýbrž teoretické závěry předních římských právníků. Jejich myšlenkový odkaz má nezanedbatelnou hodnotu i pro nás. Alespoň se to oficiálně tvrdí. Sám tento názor nesdílím. Měl jsem tu čest římské právo studovat, neboť bylo v devadesátých letech opět zavedeno jako povinný předmět. Nepopírám, že dá fušku vymyslet právní postulát, který vstoupí do učebnic. Jsem ovšem dalek tomu, abych zbožně vzhlížel k někomu, kdo chodil v prostěradle a s věncem z bobkového listu na hlavě. Nenarážím ani tak na dobovou módu (naši potomci se nám budou rovněž posmívat, v jak nemožných hadrech jsme chodili). Jen jsem chtěl touto glosou naznačit, že od vzniku „nejnovějších“ římských právních spisů uběhlo 1700 let a za tu dobu se věci přeci jen trošku hnuly. Měl jsem pochopení, když jsem se učil pravidlo, které používáme dodnes. Nicméně dvě třetiny učebnice mi přišly, mírně řečeno, zastaralé. Souhlasím s tvrzením, že kdo se nenaučí vlastní historii, je odsouzen ji znovu prožít. Tento výrok však chápu jako pravidlo použitelné v měřítku jednoho dvou století. Německo si vyzkoušelo Drang nach Osten dvakrát za poslední století. Nestačila mu lekce z listopadu 1918, dostalo proto další lekci v pětačtyřicátém. Ale uvažte, jaký obrat by asi musely dějiny vzít, abychom si prožili opět časy římského impéria. Muselo by snad jedině dojít ke čtvrté světové válce, protože jak řekl Albert Einstein: „Nevím sice čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale myslím, že v té čtvrté klacky a kamením.“ Doufejme, že se Einstein alespoň jednou mýlil. Z výše uvedených důvodů mi pasáže ohledně dědického práva konkubín, právního stavení otroků či pupillární substituce připadaly jako trestuhodné plýtvání mým časem i duševní energií a tudíž naprosto zbytečné. Pro leckterého romanofila vyřknu krutou pravdu, ale byl jsem k tomu dotlačen. Římské právo neplatí! Pokud jsme nějaké pravidlo převzali, máme ho ve vlastních zákonech. Pokud ne, jen vás to při studiu zblbne, protože pak nevíte, co platilo za Caesara a co vlastně platí teď. Ano, většina pravidel vyhlíží logicky. K valné části z nich však lze vymyslet i poučku zrcadlově obrácenou, která, čert aby to spral, má opět svou logiku. Stále mluvím o teoriích, pravidlech a názorech a úplně jsem zapomněl, že čtenář nemusí přesně tušit, oč v právu kráčí. Pro názornost uvedu pár postulátů, které si platnost podržely až do dnešní doby a následně několik těch, které dnes těžko naleznou uplatnění. 38

Zkuste si schválně na svém mobilním telefonu navolit arabské menu. Arabské arabské číslice a arabské evropské číslice se vlastně shodují jen v čísle 9. 81


ALTERIUS CONTRACTU NEMO OBLIGATUR39 - Smlouvy k tíži třetího nejsou platné. (Nikomu nevzniká závazek ze smlouvy druhého). Tato jednoduchá větička je pojistkou proti jakýmkoli čachrům, při nichž by se jednalo o vás bez vás. Je tedy naprosto vyloučeno, aby se váš soused společně se svým strýčkem dohodli, že jim připadne vaše zahrádka, protože se jim líbí. Mávali by vám pod nosem smlouvou, na jejímž základě by žádali předání vaší zahrádky, aniž jste jim zahrádku prodal, daroval či alespoň pronajal. Jenže právě na základě oné poučky je můžete poslat do háje. Právo nepřipouští smlouvy v neprospěch třetí osoby, která smlouvu nepodepsala. Nutno dodat, že tato zásada má své praktické opodstatnění dodnes, protože výslovně stanovena nikde není. Bere se jako samozřejmost.40 Skutečnost, že se jedná o velmi samozřejmé pravidlo, však nemusí ještě automaticky znamenat, že je vždy dodržováno. Nejzářnějším příkladem jejího porušení byla nechvalně proslulá mnichovská dohoda z roku 1938. Patrně tenkrát na konferenci chyběl znalec římského práva, který by státníkům tuto poučku připomněl. Mnohem důležitější ovšem bylo, že na konferenci chyběli zástupci Československa. (Z historického pohledu je to spíše štěstí, neboť jak znám ohebnou českou národní povahu, byli by to snad schopni i podepsat) Tento historický lapsus byl sice po pár letech zprovozen ze světa, nicméně jeho důsledky můžeme cítit dodnes. Ba co víc, význam dohody bývá bagatelizován, takže člověk málem nabude přesvědčení, že jsme si za to mohli sami. Henleinovci jsou líčeni coby spolek písní a tanců, naopak Češi jako krvelačné bestie, jejichž koníčkem bylo házení kočárků do řeky a „vytváření ohniska stálého neklidu, z nějž vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru.“41 Odsun Čechů se opomíjí, zato se o slovo stále silněji hlásí odsunutí Němci.42 V podstatě to vypadá, že jsou v celé záležitosti naprosto nevinně. Ve svém sebeklamu jsou snad schopni přesvědčit i sami sebe, že celou tu patálii s okupací Sudet nezavinili oni nýbrž fűhrerova milenka Eva Braunová, která si prostě jen oblíbila českou kuchyni. Zvláště jí zachutnal zdejší chléb. Věděla, že se Dolfi chystá do Československa, takže mu zavolala, aby jí nezapomněl vzít půlku šumavy. O den později volal Hitler zpátky, že vzal radši Šumavu celou. Nu dobrá, dobrá, tuhle příhodu o nedorozumění z fűhrerovy domácnosti jsem si vymyslel, ale abychom se pak po sjezdu landsmanšaftu nedivili… NEMO PLUS IURIS AD ALIUM TRANSFERRE POTEST QUAM IPSE HABET43 - Nikdo nemůže na druhého převést více práv, než měl sám. Možná opět nevíte, co tím chtěl básník přesně říct. Stačí ale když připomenu známý případ, kdy nám Voršilky pod rukama prodaly kus Národního divadla, přestože jim nikdy nepatřil. Herci se pak handrkovali s jeptiškami o kotelnu a strojovnu, neboť technické prostory se nacházely v budově na onom sporném pozemku. Příčinou byla chyba (doufejme že ne záměr) v zákoně.44 Zcela v duchu rčení „ňáká kráva tam udělá překlep a vy mi z toho děláte umění…“ se vloudil špatný údaj i do zákona. Jenže chyba byla odhalena až ve chvíli, kdy sestry majetek střelily někomu jinému a ten se ho dožadoval. Bohužel se plně prosadila premisa, že znění parlamentních zákonů je posvátné, neměnné a nezpochybnitelné, i kdyby bylo v rozporu se zákony přírodními. Záležitost se dlouhou dobu táhla a nevím, zda skončila u soudu či dohodou, nicméně ono ustanovení dodnes nikdo nezrušil, a to přesto, že všichni řvali, že se to 39

Codex Iustinianus kniha 4, titul 12, § 3 Pouze z § 50 občanského zákoníku lze dovodit, že jsou-li připuštěny pouze smlouvy ve prospěch třetího, nejsou připuštěny smlouvy v jeho neprospěch. 41 výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. 3. 1939 – č. 06/1939 Věstníku Říšského protektora, též č. 75/1939 Sb. 42 Pravda, někteří Češi mohli v roce 1938 zůstat, neboť zde na základě smlouvy s Německem č. 300/1938 Sb., o otázkách státního občanství a opce, existovala možnost volby občanství. Dobrovolné přijetí německého občanství v té době by mi však připadalo stejně kuriózní jako žádost o azyl v Severní Koreji či na Ďábelských ostrovech. Jednalo se tedy o čistě iluzorní množnost volby. 43 Ulpianus, Digesta kniha 50, titul 17, § 54 44 zákon č. 298/1990 Sb., příloha č. 1, položka č. 64

40

82


tak nemůže nechat. Ale jak už jsem říkal, při tvorbě zákonů se uvažuje v mnohem delších časových obdobích. Takže u příležitosti prvního letu člověka na Mars možná… Voršilky se prodejem dopustily mírného prohřešku tím, že prodaly, co jim nepatřilo. Mírného proto, že zákon jim v podstatě vlastnictví přiřkl (byť omylem). I zde argumentace protistrany vycházela z římské poučky (vlastně z obou jmenovaných). Můžeme být ale rádi, že již ve starém Římě nežijeme. Než mohl někdo podat žalobu o vlastnictví pozemku, musel na něj za přítomnosti svědků hodit kámen jako symbol narušení práva. Tato formalita u nás naštěstí odpadla. Jinak by se spor zvrhnul ve vzájemné vytloukání oken, což by byla událost opravdu divácky vděčná, kouknete-li na bohatě prosklenou budovu Nové scény. Ukázka platných pravidel byla, myslím, vcelku pochopitelná a tak neplatná vezmu poněkud rychleji. Nemíním neoblíbenému tématu věnovat půlku knihy. Uveďme si proto ve stručnosti tři zavádějící výroky, které mohou komplikovat život dnešním studentům. NOMEN VERUM ESSE, NOMEN BONUM ESSE - Věřitel ručí, že pohledávka je pravá a že je dobrá (tj. odpovídá jak za její právní základ tak i za platební schopnost dlužníka). Věřitel neručí za dobytnost pohledávky (tj. že dlužník zaplatí) automaticky, nýbrž jen když se k tomu písemně zaváže. Zájemcům doporučuji ke studiu § 527 odst. 2 občanského zákoníku. IN LUNAPARI POTEST AD COITUM COGI - Nevěstku lze v nevěstinci donutit k souloži. Vřele doporučuji všem, kdo chtějí osm let na Borech lepit pytlíky. Více ohledně znásilnění naleznete v § 241 odst. 1 trestního zákona. Více zarážející je podobnost latinského výrazu pro nevěstinec s dnešním označení pouťových atrakcí. Milé dámy, asi nebude od věci prověřit si, kde byl vlastně včera manžel, když šel s dětmi do lunaparku. VOLUNTAS DUBIA TESTATORIS MANET IN ARBITRIO HEREDIS - Je-li zůstavitelova vůle pochybná, může ji dědic vyložit podle svého uvážení. Kdyby tomu tak bylo, neexistovali by notáři. Kdo pozorně četl tuto knihu, ovšem ví, že existují a právě oni vyřizují dědictví, neboť jsou pověřeni soudem dle § 175a občanského soudního řádu. O jeden z největších počinů římského práva se zasloužil císař Justinián. Tento schopný chlapík na byzantském trůnu si dokázal udržet ve své říši pořádek, přestože se mu přes ní pořád courali národy. Vládl v bouřlivém 6. století po Kristu a respekt doma si získal potlačením povstání Niká roku 532, kdy do ulic vtrhli rozezlení dostihoví fanoušci. Ti byli naštvaní, že císař z hesla: „Chléb a hry“ naplňuje pouze druhou část. Hladoví „hippodrom rowdies“ se porvali s vozataji o oves pro koně, následně o koně samotné a sežrali žokejům i svačiny. Císař si s nimi ovšem poradil a mohl se věnovat vznešenějším záležitostem. V rozmezí let 529 až 534 vydal sbírku (svých) zákonů zvanou Codex Iustinianus, soubor římských právních pravidel Digesta a učebnici Institutiones. Z těchto spisů jsou i uvedená právní moudra, která se používala až do novověku.

Středověk Zatímco právní historici o římském právu tvrdí, že má i dnes význam, o středověkém se to nikdo tvrdit neodvažuje. Což ovšem nijak nebrání tomu, aby se nevyučovalo. Zdůvodnění je stejné jako u výuky práva římského. Na obranu musím říci, že středověké právo je mnohdy velice zajímavé, zvláště část trestní.

83


Ve středověkém trestním řízení rozhodně nebyl prostor pro slovní exhibice advokátů anebo pro drzé a zarputilé zapírání obviněného. Vyšetřovatelé už vůbec nebyli zvědaví na obligátní: „Nevím, neznám, nevzpomínám si.“ Když byl někdo o pět centimetrů delší, velmi rád si vzpomněl. O stylu procesu snad nejlépe vypovídá název jedné velmi oblíbené příručky, kterou jsem již zmiňoval v jiné souvislosti: Kladivo na čarodějnice. Trestní řízení bylo tenkrát rychlé a efektivní. Někdy možná až příliš, když se k jednomu zločinu přiznali nezávisle na sobě hned dva obvinění. K takovýmto omylům docházelo, když se vyšetřovatelé špatně dohodli, co spáchal který obviněný. Využívány byly různé důkazní prostředky. Důkazem se vskutku svéráznou logikou bývaly „ordály“ (neboli „Boží soudy“). Existovalo několik druhů podle toho, čím byl vyslýchaný trýzněn (ohněm, vodou, bojem …). Vysvětlím na ordálu vodou, který podle mého soudu vymýšlel hodně špatný logik. Obviněný byl svázán do kozelce a hozen do řeky. Pokud zapracoval pud sebezáchovy, obviněný se nadechl a zůstal částečně na hladině. Právě to byl ale paradoxně důkaz viny! Z oné doby asi pochází přísloví: Kdo má být oběšen, ten se neutopí. Pokud ale obviněný pod hladinu klesl, vyhrál! Voda jakožto čistý živel jej přijala. Obviněný byl tedy zproštěn viny, avšak v mnohých případech posmrtně. Šlo vlastně o důkaz i trest zároveň. Vida, i temný středověk znal produkty „2 in 1“. Ve středověku žilo právníků pomálu, většinou u kláštera či u dvora. Panovníci stejně vládli pomocí meče, takže dostatečně pevným protiargumentem bylo jen brnění. Ve svých službách si drželi právníky v podstatě jen ze tří důvodů. 1) Právníci si jako jedni z mála pamatovali všechny tituly, jimiž byl panovník ověnčen. 2) Uměli psát, takže psali veškeré výnosy, patenty, buly či charty. 3) Jako jediní byli schopni porozumět těm textům, které napsali. Navíc v časech změn na trůnu uměli dle práva obhájit, proč ten který panovník na trůn nárok má a ten druhý nikoli.45 O osobě krále se v temném středověku nerozhodovalo v žádném konkursu, ani se uchazeči nehlásili na inzerát („Přijmeme správce říše, požadujeme příjemné vystupování a 3 roky praxe v oboru“), nýbrž záleželo na dědičných právech. Byl-li systém dědění špatný a nepřehledný, příbuzenstvo se při bojích o trůn vždy málem vyvraždilo. Naši Přemyslovci se navzájem mordovali na bitevních polích, neváhali se ovšem rubat i na místech mnohem prozaičtějších. Potupný skon na záchodě46 či v posteli47 se v čítankách obtížně líčí jako hrdinná smrt udatného reka. Pak se ovšem nesmíme divit, že s národní hrdostí to u nás jde z kopce. Pro příště bych proto navrhoval zabíjet politiky (to není návod ke konání!) při důstojnějších příležitostech a při skonu jim ponechávat chvilku na několik památných slov pro budoucí pokolení. Jako například okřídlené: „Ochraňujte mou Jugoslávii...,“ jugoslávského krále Alexandra (1934), anebo „Hele, tamhle někdo stojí v okně!“ Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963).

45

V roce 1328 Generální stavy ve Francii šikovně zařídili nástupnictví Filipa z Valois, příbuzného sice vzdáleného, jenže aspoň francouzského. Na uprázdněný trůn si totiž původně brousil zuby synovec nebožtíka krále – Edvard.III. Anglický. Nicméně dvorští „legisté“ vyhrabali 700 let starý zákon Lex Salica, podle nějž měl Edvard smůlu. Byl synem královy sestry a Francie neviděla ženské na trůnu ráda. (Ona je tam vlastně neviděla vůbec). Proto byl zároveň s matkou vyloučen z nástupnictví i její syn Edvard. 46 Kníže Jaromír (U1035) byl patrně největším fackovacím panákem českých dějin. Podstoupil nedobrovolně několik chirurgických zákroků (oslepení a vykleštění) a nakonec byl úkladně poslán na onen svět právě v oné místnosti. Nutno říci, že v historii bylo mnoho jiných lidí, kteří by si zasloužili podobný skon více, ale bohužel jim bylo souzeno zahynout „hrdinskou“ smrtí. (Spravedlivější by mi přišlo, kdyby si Jaromír vyměnil roli např. s takovým Heydrichem). 47 Václav III. (U1306). Motivy olomoucké královraždy jsou nejasné. Byl-li však vrah domácí, plán poněkud nedomyslel. Přemyslovci tím vyhynuli po meči, což nikomu zvlášť neprospělo. 84


Novověk a Současnost Novověk je tradičně počítán od objevení Ameriky. Pro právo je to rovněž důležitý mezník. Nebýt amerických právníků neměli bychom se ani čemu zasmát. Opravdový rozvoj stavu právnického byl však nastartován zhruba až od poloviny století osmnáctého. Teprve v té době se lidstvo definitivně zbavilo obav z vyhynutí, stroje začaly šetřit lidem čas a musel být nalezen nějaký nový prostředek jak je zabavit. Z dnešního pohledu se zdá být moudré, že stát namísto lunaparků zřídil různé úřady, soudy a složité zákonodárství, aby lidi neměli roupy a nezbláznili se z nově nabyté svobody (jsme v časech Velké francouzské revoluce, tolerančního a nevolnického patentu). Soudní i správní procesy se ukázaly být jako dostatečně dlouhodobé povyražení pro všechny občany. Zatímco některé módní světské radovánky jako rytířské turnaje anebo honění obruče klacíkem dávno vymizely, sháněním razítek se všichni bavíme dodnes. Na začátku 19. století spatřují světlo světa první moderní zákoníky: Code Napoleon, Code Penal či ABGB. Některé platí více či méně upravené dodnes. Aby byl zajištěn chod stále narůstajícího počtu institucí, právníci se rozmnožili a definitivně se specializovali na advokáty, notáře, soudce, prokurátory a státní zástupce, poradce a úředníky. Tím se dostáváme k obsahu předchozích kapitol. Kruh se uzavírá, je čas bilancovat. Proč si to na závěr nepřiznat; mnoha lidem lezou právníci na nervy. Pořád ve všem vidí problém, hádají se o slovíčka, sami zadělávají na zapeklité právní spory, aby je vzápětí sami mohli řešit, do všeho se pořád pletou a vůbec. Pro někoho to bude možná nepříjemná pravda, ale moderní společnost si bez právníků prostě nelze představit. Tím, že mají ve své přirozenosti neustále se v něčem šťourat, zajišťují vlastně její budoucnost. Přesně to vystihl jeden německý spisovatel, když popisoval postoje svého hrdiny po nástupu nacistů. Když přišli nacisti a sebrali komunisty, nepletl se do toho. Nebyl komunista. Když přišli a sebrali socialisty, nepletl se do toho. Socialisti pro něj nic neznamenali. Když přišli a sebrali židy, pořád ještě se do toho nepletl. Nebyl žid. Když pak přišli a sebrali jeho, nezbyl už jaksi nikdo, kdo by se do toho pletl. Doufejme, že v budoucnu zůstane vždycky někdo, kdo se do toho bude plést.

85


86


Závěrečná řeč aneb Poslední slovo Dočetli jste poslední stránku průvodce prací, právem a historií současně. Doufám, že to nebolelo a na vaší tváři se alespoň občas objevil pobavený úsměv. Někdo se možná bude rozčilovat, že sborník je neúplný a s jeho dokončením jsem měl počkat, až budu mít bohatší zkušenosti s pracovním procesem. Bohužel mnou cloumá podezření, že v době, kdy budu bohatší o zkušenosti s pracovním procesem, budu zároveň chudší o čas, takže sborník bych nikdy nevydal. A pokud ano tak až v domově důchodců. Také jsem nechtěl, aby se z útlé zábavné brožurky stalo mé celoživotní dílo (a patrně i nedokončený strašák). Musím zde zodpovědně prohlásit, že průvodce prací je můj poslední pokus v oblasti teoretické. Průvodce důchodem již psát nemíním. Ne že by mě téma nelákalo. Nechci se ale stát spisovatelem (amatérem) jedné knihy a dle hollywoodského schématu psát třetí, čtvrté, páté a další díly. Tuto výsadu ponechám ságám typu Star Wars, Star Trek či Rocky. Na první pohled možná předchozí kapitoly nespojuje žádné nosné téma. Vždyť jsem plynule přeskakoval z roviny obecné do čistě odborné a názvy kapitol mnohdy odpovídají obsahu jen vzdáleně, nehledě na celý název knihy. Mezi řádky svého rozverného výkladu jsem ale chtěl čtenáře nenápadně seznámit se světem paragrafů (i ti, kdo jej znají, do něj asi nahlédli z jiného úhlu), který normálním lidem připadá nesrozumitelný, neproniknutelný, tajemný ba hrůzostrašný. Občané dnes chovají k právníkům zvláštní vztah, v němž se prapodivně mísí respekt s despektem. (Jak si jinak vysvětlit, že uklízečka obsadila 29. příčku v oblíbenosti profesí, zatímco advokát se neumístil?) Právníka si představují div ne jako Belzebuba s rohy, kopýtkem a chrastícími řetězy a mají-li náhodou s nějakým jednat, snaží se té záležitosti všemožně vyhnout v utkvělé představě, že je snad uhrane či zakleje. Přitom poselství celé knihy by se dalo shrnout do jedné prosté věty. Tu by si měli zapamatovat všichni neprávníci. Hlavně by si ji však měli opakovat každý den před zrcadlem všichni z branže. Někteří i dvakrát denně, protože mám silné podezření, že si tuto prostou pravdu neuvědomují: „I právník je jenom člověk!“

87


88


Seznam literatury faktografické, použité, inspirující i doporučené 1) Jaromír Kincl: Dicta et regulae iuris aneb Právnické mudrosloví latinské, Karolinum, Praha 1990 2) Raymond A. Moody: Život po životě, Úvahy o životě po životě, Světlo po životě, Odeon, Praha 1991 3) Mark H. McCormack: Strašná pravda o právnících, TALPRESS, Praha 1997 4) Johann M. Simmel: A s klauny přišly slzy, München 1987, Galaxie Praha 1992 5) Josef Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí, Baronet & VIA FACTI, Praha 1996 6) Karel Malý a kol.: Dějiny českého a československého státu a práva, Linde Praha a. s., 1997 7) Kincl J.– Urfus V. – Skřejpek M.: Římské právo, C.H.Beck, Praha 1995 8) Všeobecná encyklopedie (v osmi svazcích), Diderot, Praha 1999 9) Jiří Kroupa: Deník o strastiplné pouti ze země české přes zemi moravskou a slezskou do sídelního města země polské Varšavy a potom dále na sever až do města Gdaňsk na březích moře baltického, jakož i o dalších věcech, jež coby ponaučení sloužiti mohou, Fotart, Praha 2002 10) Jindřich Institoris - Jakub Sprenger: Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), Libri Dominicani, Norimberk 1486 11) a nepřeberné množství právních předpisů a komentářů k nim .

Zájemcům, kteří se nakousnutým problémům chtějí věnovat hlouběji doporučuji k nastudování též následující právní předpisy (v platném znění): 1) 2) 3) 4) 3) 4) 5) 6)

Ústava České republiky, č. 1/1993 Sb. Listina základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb. o.s.ř. - občanský soudní řád, zákon, č. 99/1963 Sb. ObchZ - obchodní zákoník, č. 513/1991 Sb. OZ - občanský zákoník, č. 40/1964 Sb. TZ - trestní zákon, č. 140/1961 Sb. TŘ – trestní řád, č. 141/1961 Sb. výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16.3.1939 – č. 6/1939 Věstníku Říšského protektora, též č. 75/1939 Sb. 7) Oběžník č. 42.159/1897 uhorského ministerstva vnútra o premávke na kolách (bycikloch) zo 3..júna.1897

Poděkování Za nevysychající zdroj skopičin, které zásadně ovlivnily vznik této knihy, patří dík zvláště přátelům z bývalé 4. D (1992-1996) a z Právnické fakulty Univerzity Karlovy – nástupní termín 1996. Děkujeme, nechoďte pryč!

Materiální, technickou, teoretickou, inspirační a další pomoc při vzniku tohoto díla rovněž (mnohdy nevědomky) poskytli následující firmy: Rodiče s. r. o., BESY s. r.o., FSO – Fabryka Samochódow Osobówych, Polsko (osobní vůz Polski Fiat 125p), SVÚM a. s., Ministerstvo obrany České republiky, Advokátní kancelář Plešingerová & Mikeš, Škoda Auto a. s. (osobní vůz Škoda Favorit 135L), ASPI Publishing s. r. o. (bez Automatického systému právních informací bych to asi psal až do smrti), Armáda České republiky (dočasné zapůjčení oděvů)

89


Zmínka o autorovi Michal Krejčík – nar. 1978 v Olomouci, vystudoval gymnázium v Praze 9 – Prosek a od října 1996 do června 2001 pak Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (slavnostně se promočil s titulem Mgr.). Literární pokusy páchá již od dětství. V letech 1988 až 1989 psal recesistický samizdatový časopis Fiasko, v letech 1990 – 1991 se věnoval kreslení comicsů. Občasné záchvaty básnického střeva shrnul do sbírek „Vínek vzpomínek“ (soubor recesistické poezie z let 1994 – 1997) a „Polní cesta“ (2000). S velkým úspěchem se setkalo dílo „Základy fakultologie anebo Průvodce po fakultě“, které vyšlo na sklonku roku 1998. Podílel se i na vzniku výročního čísla časopisu „Poprava“ (1999). Méně známá jsou jeho díla z oblasti beletrie: „Pohádka o chytrém Mišákovi“ (2000), „O mlsném Carlovi“ (2000) či „Listy ze Španěl“ (2000). Věnuje se i ilustrátorské práci. Jeho ilustrace můžete spatřit v „Základech fakultologie“ (1998) či knize Jiřího Kroupy: „Deník o strastiplné pouti ze země české přes…“ (Fotart, 2002). Po dokončení Právnického gulášku začal pracovat na humoristickém románu ze špionážního prostředí „Báječní muži v národních krojích“. Toto rozsáhlé dílo čítající 166 stran představil veřejnosti v prosinci 2003 společně s doplňujícím svazkem „Báječná fakta“. V mezidobí stačil ještě ilustrovat další knihu Jiřího Kroupy: „Barvy fakulty“ (2003). (Na fotografii autor přebírá výroční prestižní cenu Klubu přátel polských automobilů „JACEK 2004“ za dosavadní literární tvorbu a zároveň i anticenu „MACEK 2004“ za nulový přínos knižnímu obchodu. Jeho knihy totiž dosud nevydělaly ani korunu. Spojitost mezi známou kauzou Knižního velkoobchodu Vilímek a názvem anticeny však Klub razantně popřel.)

90


PRÁVNICKÝ GULÁŠEK – Michal Krejčík © 2002, 2004 realizace leden 1999 – duben 2002, ilustrace Michal Krejčík © 2002, 2004 s použitím díla Ondřeje Sekory © 1962 - dědicové, technická spolupráce (scan) – Tomáš Sedláček (COONA ENTERTAINMENT GROUP) 2002, počet stran 91, náklad: předem neznámý vydání druhé, červen 2004 Vydalo nakladatelství FIASKO DISTRIBOOK v roce 2004

*f fiasko distribook 2004

91


PRÁVNICKÝ GULÁŠEK MICHAL KREJČÍK. f i a s k o d i s t r i b o o k. aneb převážně nevážně o právnících a paragrafech

Recommend Documents