Marcus Wang. Copyright Marcus Wang, Editor Josef Pepson Snětivý, 2012

Upozornění: Některé pasáže této knihy nejsou vhodné pro mládež. Postavy, jejich jména a děj příběhů jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečností je náhodná. Děkuji všem, kteří napomohli vydání této knihy. Věnováno ženám. Marcus Wang

Copyright © Marcus Wang, www.marcuswang.cz, 2012 Editor © Josef Pepson Snětivý, www.pepson.cz, 2012 Photograph © Majo Jurčík, www.majojurcik.com, 2012 Model © Jitka Brendlová, www.jitkabrendlova.com, 2012 Cover & layout © Marcus Wang, Alena Laňková, 2012 © Nakladatelství ČAS, 2012 ISBN 978-80-87470-93-0

PROLOG Tento příběh není satirickou kritikou ani výčtem hořkostí proti ženskému pohlaví, ale právě naopak. Vyjadřuje lásku a vášeň mužů k ženám, bez nichž by náš život postrádal smysl. Jsem Billy. Všichni kámoši mi tak odjakživa říkají. Tradice ze školních lavic, z období, kdy se nejsilněji formuje charakter člověka. Tehdy frčely tuzexové džíny. Já si sehnal bony a vystál frontu na model s cedulkou Billy the Kid nad zadní kapsou. Nejdřív mi kovbojská přezdívka připadala hloupá, ale zvykl jsem si. Pořád lepší, než se jmenovat kůzle. A s přibývajícími léty rozhodně nevadí nosit klukovské jméno. Tolik o mně v kostce na úvod. V hlavních rolích mých příběhů vystupují ŽENY různého věku, vzhledu (obličeje), tvaru (těla), povah (duše) i národností (barvy pleti a mentality). Mohou být krásné, štíhlé, milující, ale i odporné, tlusté a plné záště. Mladé i stárnoucí, kterým se postupem neúprosných let šťavnatá broskvička mění ve svraštělou seschlotinu. (U mužů tato proměna probíhá taktéž. Pulsující kmen se scvrkává v odumírajícího měkkýše.) Vyprávím rozmanité příhody ahasvera lásky na dlouhé cestě hledání spřízněné bytosti, se kterou toužím prožít společný život. Představte si mne jako tygra-lovce, který se svobodně křížem krážem proplétá pulzující džunglí a vyhlíží svou kořist. Správně tuší, že až nadejde čas, ztupí drápy a dobrovolně zvolí život v zajetí. Dravec na sebe v tomto románu bere podobu štíhlého modrookého blon-

6 | MARCUS WANG

ďáka. Z introvertního a nepolíbeného studentíka-samotáře, který se ztrácí v rozporném světě žen a nechápe jej, se po malých krůčcích poznávání zákonitostí ženské duše stává zralý muž. Dále se v textu s nutnou pravidelností objevuje Artur, můj kamarád ze studií. Vysoký, krátce střižený tmavovlasý drsňák s širokými rameny a nateklými bicepsy. Charismatický typ, něco jako Freddie Mercury bez kníru, ale zpívat ho neuslyšíte. Ženy si získává sebevědomým vystupováním a arogancí projevu. Jeho vášní jsou síťované punčochy a vysoké podpatky. Co nás spojuje? Milujeme ženy. To VY jste hlavními hrdinkami následujících příběhů o sladkém i trnitém hledání. Nedomnívám se, že by následující stránky mohly být klasifikovány jako červená knihovna, i když se jedná o vášeň, zkušenosti a pocity mužů při setkáních s ženami. Pokud existuje knihovna modrá, zařazení je správné. Modrá je o lásce z pohledu muže. Je přímá a divoká, s rychlým nástupem a bez pálení mostů. Ty buď drží, nebo spadnou samy. Dovedu si představit, že některým čtenářkám (moderní female readers) vyzní mnohé pasáže banálně, ba místy i vulgárně. Nebudou fascinovány opakováním otřelého klišé mužského přístupu k slabšímu pohlaví. Ano, nenajdete tu nic komplikovaného. Veškeré konání je motivováno základními instinkty, které není třeba jmenovat. Nechť mi moralizující příslušnice feministického hnutí prominou naturální drsnost popisované reality a neúprosný (dle nich zvrhle nechutný) mužský pohled na svět, který

MEZI MUŽEM A ŽENAMI | 7

je jednoznačně geneticky naprogramován. Toť pádná výmluva na naši obranu. Při spatření obrazu ženy se náš mozek zatemňuje a myšlení nekontrolovatelně klesá níže. Nedivte se tedy, že budu vykreslovat barvu očí, linie prsů, velikost zadků, délku vlasů a minisukní… Neříkejte prosím, že opakované líčení tělesných tvarů nudí, když právě vy svému vzhledu od malíčku u nohy až k účesu věnujete obrovskou péči. Moderně smýšlející, hrdě samostatné ženy mohou některé story přivést až k zuřivému nepochopení a pocitu nepravděpodobnosti. Očekávám, že se mezi nimi najde přinejmenším jediná, která sepíše vysvětlující pojednání, proč se, ovlivněny propagandou z masmedií, mnohdy přestávají chovat a oblékat dle své vtělené přirozenosti. Proč nesmyslnou soutěživostí s muži ztrácejí svoji ženskost pro pomíjivou faleš vítězství rovnoprávnosti. Všechny ostatní a muži do jednoho, doufám, následující řádky pochopí.

01 KATEGORIE PÁTÁ Než začnu souvisle popisovat jednotlivé epizody hledání true love, chtěl bych uvést příhodu, která, přestože vytržená z kontextu, odráží nastavení současného folklóru moderní doby. Slibuji, že nic horšího čtenáře v celé knize již nezaskočí. Když mi kdysi táta vyprávěl o čtyřech kategoriích žen, věřil jsem mu. Ale teď už vím, že se mi o jedné skupině ostýchal zmínit. Bylo mi pětatřicet a v zoufalé touze po lásce s velkým L jsem podal inzerát: Hledám prima holku pro volný čas. Raději zpočátku nic závazného. Žádné přitloustlé zoufalky, chytající poslední vítr. Odpověděla mi krásná slečna s fotkou, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy, ohromné oči a dvoucentimetrové řasy. Jedině jemný knírek coby znak vášně kalil dokonalost její krásy. Studentka ekonomie, která potřebuje finanční výpomoc. OK, proč ne, každá nová zkušenost je k nezaplacení. Sešli jsme se začerstva po ránu v zastrčené kavárně šopinkmolu. Byla příjemná, rozumná a víc než zdravě sebevědomá. „Je mi devatenáct. Žila jsem tři roky s přítelem v Itálii, ale nepovedlo se,“ zahájila stručným, leč informativním životopisem a cílevědomě upřesnila další vývoj: „Nehledám žádný vztah, chci si odpočinout a soustředit se na školu. Ale o té se teď bavit nebudeme.“ Dobrá, souhlasil jsem a v duchu hodnotil situaci. Nemusím s holkou probírat protivná témata, proto jsme se


nesešli. Celkem se to hodí, také nechci vztah na celý život s devatenáctkou. Je nevyzrálá, zamiluju se do ní, pustí mě k vodě a já si hodím mašli. To prrr! Líbí se mi, je sexy a zdá se být na úrovni. Rozhodně nevypadá jako nudná blbka. Se zadostiučiněním jsem sledoval, jak mi po ní chlapi vedle od stolu hladově pokukují, a moje ego jásalo. Hodina utekla jako deset minut a musel jsem do práce. Na rozloučenou široce roztáhla oči, lípla mi pěknou hubičku a něžně pohladila po ruce. Ano, ano, náš vztah se rozvíjel dobře. Příští rande se konalo už za dva dny večer. Půjčil jsem si kamarádovo luxusní auto a vyzvedl ji před domem. Zklamala mě, přišla v plandavých džínách. To nesnáším, ženské mají chodit povinně na rande v sukni. Je chmurné nevidět tvar jejich nohou a svízelné dostávat se do kalhot. Zkuste v šeru domovního výklenku nebo vzadu v autě stahovat holce nařvané gatě přes zadek a stehna. U chlapa se chumel u kotníků snese, ale jak má chudák ženská roztáhnout nohy? Než se vymotá z hadrů a odkopne střevíčky, mladý milenec téměř vystříkne a starší kus aby se průběžně honil, jinak povadne. To ani nechci rozebírat, že ženská noha bez boty rázem ztratí vzrušivou eleganci a beztvaré lýtko leckdy připomene vesnickou děvečku z románu Boženy Němcové. Nasedla, naklonila se ke mně s polibkem na rty a uznale zhodnotila interiér vozu: „Hezká kára.“ Tentokrát místo mě zálibně pohladila leštěné dřevo palubky. Bože, ať schová ty akrylátový drápy, poškrábe japonskou polituru! Dej tu pracku pryč, modlím se. Moje blábolení o kávičce a vínku okamžitě típla: „Hele, frajere, jestli máš nějakej kvartýr, jak ses minule vytahoval, můžeme se tam hned podívat, ne?“

10 | MARCUS WANG

Na akci v interiéru jsem byl pro všechny případy připraven, ale tímhle přístupem mě zaskočila. Tahat ženskou do pelechu je základní role chlapa. Dostala mě do pozice tupého řidiče, trubce, který bude bez dlouhých fórů sypat prachy a pak možná za přiměřenou odměnu dostane to důležité. Žádná romantika se nekonala. Jak jsme se blížili ke garsonce půjčené od kamaráda, nejistě jsem navrhnul zahřívací drink v pizzérce pod záminkou, že „doma“ není co pít. Což byla pravda. Nahoře nás čekal studenej byt s molitanem na rozkládačce a prázdnou lednicí. Provozní šmajchlkabinet. Blahosklonně svolila a rozvalená v kožené sedačce s vyhříváním vychutnávala neslyšnou jízdu limuzíny. „Máš řidičák?“ pokusil jsem se zamanévrovat do neutrálu. „Ne, ale chci ho mít. Koupíš mi auto?“ Zvolání naivní naděje. „Stačí něco menšího, babskýho, abych to zaparkovala. Do autoškoly chodit nebudu, už jsem řídila na venkově. Za desítku dostaneš rovnou papíry, dělá to každej...“ Bral jsem to jako vtípek a adolescentní blábol. Téměř roztomile hloupoučké, ale v českých poměrech takováto „službička“ není ani přestupek. Proti dobrým mravům určitě ne. Stačí znát lidi na správných místech, a když nejsou prachy, sbalit někoho, kdo to rád zacvakne. „Chtěla bych liposukci na stehna a umělý prsa, aspoň čtyřky, potřebuju vypadat, víš? “ šokovala mě nad sklenkou ryzlinku. Pravda, prsa jí zrovna výstřih nerozrážela, ale malé kozičky mají též své neodolatelné kouzlo. Káča bláznivá. Místo umělejch ňader by jí víc slušelo pár facek a sto kiláků na běžícím páse. Tahle kůra zpevní rozevláté plandy.


„Až moje kozy za chvilku uvidíš, uznáš sám. Jsou slabý. Jo, a taky mám kérky a piercingy… všude.“ Snažil jsem se neztrácet rovnováhu a chytil ji přes stůl za předloktí, které hyzdilo rozplizlé tetování. Žádná výstavní krása. Maso překvapivě měkčí, než bych na školačku čekal. Ale představa piercingů všude mě vzrušovala. „Máš překrásný vlasy,“ zachraňoval jsem sám sebe a polaskal její tmavou hřívu, končící až u pasu. „Hmm, jsou levý, nalepený, a stály třicítku... Mívala jsem svoje, ale bejvalej se na mě v žárlivosti nachystal, chytil mě pod krkem, ohnul přes židli a surově ostříhal. Řvaní nepomohlo. Kdybych se bránila a hrábla mu mezi nohy, roztřískal by mi hubu. Tak proto. Měla jsem je fakt krásný,“ posteskla si a bez slzy v oku pohladila příčesek. Při konverzaci se mi zobrazoval její hladce vyholený rozkrok (doufejme!), který jsem si vyfabuloval na základě poslané fotky v prádle, na níž samozřejmě vidět nebyl. Mohl být, ale lstivě nebyl. Příliš odvážné foto by nás vrhlo střemhlav do naturální monetizace. Dopili jsme a vyjeli výtahem nahoru do osmého patra. Místo aby na mě skočila hned v předsíni a předvedla mi svou profi vášeň, které jsem se podle předešlých keců poněkud obával, způsobně si sedla na kraj pohovky a po chvilce mi oznámila, že viděla fajn GUCCI hodinky. Za sedmapůllitru. A že jsem ten, kdo jí je koupí. Zkoprněl jsem. „Co je? Je to jen za sedmičku, tak nebuď škrt. Líbí se mi, rozumíš? Kabelku probereme jindy...“ Chabě jsem namítl, že v Německu by ty věci vyšly levněji. Koupil bych je příští týden ve Frankfurtu na letišti. Nebo bych simuloval snahu. Pohrdavý pohled, šetřílky zřejmě ve své blízkosti bytostně nesnáší.

12 | MARCUS WANG

Ačkoli sedm litrů je dost, možná bych přece investoval. V téhle chvíli určitě, prsa byla na dosah a v poklopci mi začínalo vrnět. Nejradši bych se na ni přismažil a vlnil se. „Hele, zlatí,“ pokusil jsem se odklonit nepříjemné téma, „jak jsi to na našem prvním rande myslela, že jsi měla jenom jednoho kluka? Toho Itala. Hádal bych ti víc.“ „To mi nevěří ani nejlepší kámoška. Bude to tím, že já mrdám hlavně holky… Ty ale nebudeš žárlit, že ne? Mýmu bejvalýmu to vadilo. Pořád se litoval, že jen on, jedinej na světě, mě musí hlídat dvojnásob, před ženskejma i před chlapama. Chudáček hloupej.“ „Nee, vůbec ne, já nežárlím,“ pípnul jsem hrdinně, třebaže se mi žaludek zrádně převracel. Navíc nebylo jasné, co myslela přesně tím „s holkama“. Jak to asi dělají? To bych chtěl vidět naživo. „Chodím někdy do gay barů, je tam zábava,“ pokračovala, „AMORCITO znáš? Nad ránem tam zabrousí i normální kluci na poslední sběr. Holky s nima jdou bez řečí šukat pro zábavu a doufají, že jsou gayové a nebudou se lepit a otravovat esemeskama, že chtěj zase...“ Bylo mi vážně šoufl. To z toho kyselého vína na lačno. „Taky mám ráda kokain, sežeň něco na příště, nesnáším nudu. Ale kvalitu! Nesjedu se ledajakou sračkou!“ Na můj názor nebo jiné potřeby se moc neptala. Asi předpokládala, že když hodí do placu roztažené nohy, splním jí bez odkladu každé přání. „A nechceš mi tenhle kvartýr přenechat? Vzala bych si sem na bydlení nějakýho kluka nebo holku, a až by nebyli doma, přijel bys mě přefiknout. To by mě rajcovalo!“ Její slova ke mně doléhala zastřeně. Obranný mechanismus mi přivíral ušní bubínky. Tohle přece slyšet nechci!


Svět nestojí jen na píchání za prachy. Ani pro muže ne! I my chceme iluzi lásky. I monkey business si zaslouží více elegance. Uznávám, že vidina financí a dobrého zabezpečení působí obecně na ženy jako stimulátor a urychlovač rozhodnutí „s tím ne a tomu ano“. Ženské afrodisiakum bylo vynalezeno o tisíciletí dříve než Viagra. Uši zavřené, ale moje tělo odmítalo resetovat spuštěný mechanismus přirozeného vývoje událostí. Vystřelený šíp mého snažení minul cíl. Na jemné dotyky nereagovala. Líbat ani svlékat se nechtěla. Motivace i perspektiva se žalostně propadaly k nule. Chlape, vstávej, musíš zabojovat, projelo mi hlavou. „Tak ukaž aspoň ty kozy,“ navrhl jsem troufale v naději posunu vpřed, „slíbilas to!“ „To určitě! Ještě jsi nekoupil hodinky, a už bys vejral na moje cecky,“ zchladila mě nekompromisně a vzdorné tmavé chloupky nad jejím horním rtem se bojovně naježily. Konec. Naložil jsem ji, odvezl k domovu a už jsme se nikdy neviděli. Fak‘, že ne. Za dva dny dorazila SMS: „Je mi tak smutno kocourku, proč nepíšeš? Jsi sympaťák, padnuls‘ mi do oka. Kdy půjdeme nakupovat?“ Hroší kůže splachovací. Fak‘ nepůjdeme! Hledám dál. Cítím obvyklou marnost na duši a tlak v kalhotách.

02 TROPICKÝ POHLED Noc. Ostražitě nahmatávám kliku, tiše otevírám dveře a vplouvám do ložnice. V noci umím našlapovat neslyšně. Infravidění nemám, znavené oči mi vůbec nezáří, takže do něčeho kopnu, čímž se prozradím. Digitální chronometr na nočním stolku ukazuje dvě hodiny po půlnoci a Dragana, můj miláček, klidně oddechuje. Neodvažuji se rozsvítit, upozornit na sebe a vyslechnout si noční kázání o svém workoholismu. Ale pořád lepší než závislost na alkoholu nebo na ženách. Zasněžené střechy okolních domů umocňují bledou záři měsíce, jehož svit mění její tvář ve spící královnu v říši věčného ledu. Zdá se mi pohádková. Kolik osudových lásek člověk prožije za život? Jednu, nebo více? Která je pak ta osudová? Někdo možná nezažije ani jedinou a umře bez poznání nejkrásnějšího citu. Líbám Draganu na rty. Pohotově mě chytá za ruku, usmívá se a rozespale říká: „Miluju tě.“ Jak dlouho spolu zůstaneme? Nechci už žádná překvapení ani rozčarování. Mám dost. Zítra letím služebně do Singapuru. Ráno. „Jéé, ty už zase někam zdrháš? Se máš, závidím ti,“ povzdechla si blonďavá plavčice od bazénu, kam jsem chodil obden. Bylo to blízko a udržoval jsem si tak figuru. „Hned bych jela taky, hlavně ať je tam teploučko. Trčím tu na suchu jako tydít a nudím se. Kdyby se tak našel nějakej pořádnej chlap... Choděj sem samý bačkory.“ Byla to narážka na mě? Připadám si provinile. Za pár hodin vyrážím do dálky kdovíjakých dobrodružství a zároveň si


prohlížím obliny, které nestydatě nabízí výstřihem přiléhavého trička. Přemýšlím, jaká asi může být tam dole. Nestydaté myšlenky a potenciál hříchu ve vzduchu. Tady i tam v dáli. Další den odpoledne. Navzdory půlce února se slunce pyšní žhavým jasem. Lehký tropický vánek od moře mění teplotu dvacet osm stupňů na příjemné odpoledne. Sedím v pouliční kavárně ve stínu obřího parasolu a pozoruji svět přes orosenou sklenici piva. Většinu zákazníků tvoří mladé ženy, štěbetající studentky a kancelářské puťky, oždibující biosendvič během polední pauzy. Jsem jiný než ostatní, nápadně bledá opice s chlupy po celém těle. Přemítám, jak je právě v Praze. Asi šedé ráno, teplota pod bodem mrazu. Padá čerstvý sníh a plížící se kolony aut rozstřikují špinavou čvachtanici. Zkondenzované vodní kapky na půllitru mi připomínají tající sněhové vločky na předním skle. Klidný prostor kavárničky odděluje od hektického chaosu hradba nízkých palem. Pár metrů za nimi duní rušná Orchard Road, luxusní třída v centru Singapuru. V mezeře mezi stromy se promítají proudy chodců, nahodile plující vpřed jako molekuly vystřelené do řídkého prostoru bez pojetí jasného řádu. Široké spektrum národností a kultur. Sleduji tu optickou rozmanitost geometrických vjemů a žasnu nad prapodivností hábitů, náušnic a účesů, dřeváků i vysokých kozaček (!). Vnímání fyziky pohybu je pochopitelné, na rozdíl od záhady chemického procesu všeho, co se děje mezi mužem a ženou. Výsledkem čehož je strohé ANO nebo NE, které se mnohdy obrací v časoprostoru. Cítím, jak se zastavuje čas a před očima se mi promítá dlouhý film. Stejně rozmanitý a barevný jako nahodilý proud chodců za bariérou z palem. Jeho děj vám teď chci vyprávět.

03 JAK NA TO Praha 1969. Nadšení z politického uvolňování na jaře 1968 se po ruské invazi zoufale vytrácelo a normalizace socialismu ve skrytu zbrojila. Straně už nevěřil nikdo, kdo měl rozum pohromadě. Komunistický režim fungoval dál s podporou Sovětského svazu. Roční období tvořily čtyři důležité události. Jaro: 8. březen, oslava MDŽ. Každoroční příležitost užít si s ovíněnou sekretářkou na podnikové oslavě. Léto: rodinná dovolená v rekreačním zařízení ROH, veselé večery s pivem a rumem v pracovním kolektivu, podlézání stranickým vůdcům. Podzim: oslava VŘSR, bláboly o vítězné porážce kapitalismu. A konečně Vánoce: fasování kolekce čokoládových figurek na stromeček ve staniolu pro radost nejmenších. Život byl vlastně fajn. Žádní zbohatlíci, kterým je třeba závidět nakradený mamon. Žádné extravagantní bouráky, podnikatelské baroko a hodinky posázené stovkami briliantů. Ani vidu po nestydatě nohatých celebritách, zkrášlených chirurgickým nožem ze všech stran. Všichni obyčejní lidé byli uvězněni ve stejném životním póvlu s občasnou touhou rebelantsky naladit chraplající vysílání Svobodné Evropy. Aby chlácholili svou duši nereálnou vírou, že komunisti odtáhnou. Bez vědomí, že jednou budou zatracovat politické lídry, ať už volby vyhraje kterákoli strana, a korupční skandály se stanou hlavním bodem denních zpráv. O tomhle jsem neměl ani nejmenší páru. Bylo mi tři a půl. Místo „nikdy“ jsem ještě občas říkal „nidli“. Zmožen nedělním výletem s otcem po Císařské louce na Vltavě jsem


klimbal ve sporťáku, kočárku lehké kovové konstrukce. Snil jsem živý sen o rudé záři. Mihotala se mi před obličejem a lechtala mě na nose. Netušil jsem, že červená barva je pro život v totalitě zásadně důležitá. Jakoby již ovlivněn propagandou, rozevřel jsem oči a rázně chmátl oběma rukama před sebe ve snaze zmocnit se rudého vjemu. Zalilo mě teplo a vlhko a ohlušil mě hlasitý výkřik. Sáhl jsem hluboko pod sukni mladé slečně, která se nade mnou vlnila u tyče v tramvaji. Netancovala, škubala sebou harmonicky se změnou směru jízdy. Bylo to mé první setkání s ženským klínem, které počalo formovat moji osobnost. Uplynula léta... Vyrostl ze mě chlap, teda skoro, chtěl jsem se tak cítit, už pořádně nevím. Probouzel jsem se s tlakem proti matraci a měl nepřekonatelnou chuť na ženskou. Sveřepě si dával závazky, že bude jeden den v týdnu, kdy se udržím a neudělám si to ve sprše. Chtěl jsem bejt dospělej a neposlouchat ty ujetý kecy, co je správný. Moralizování o debilovinách. Co doopravdy dělá muže mužem? Musím začít šukat. Vždyť je mi už sedmnáct. Zkoumat sám sebe mě bavilo ve třinácti. Volám po změně. Kámoši už to taky plánují. Ale jsme na tom všichni obdobně. Máme po krk těch dlouhých dětských let a bezstarostného mládí s obrázkovými encyklopediemi a zájmovými kroužky pod hlavičkou Svazu mládeže. To neustálé sekýrování, co se může, co ne a na co si dát velký pozor. Jak se to oblíkáš, máš mastné vlasy, jak to mluvíš? „Co to do sebe cpeš? Budeš obézní a dostaneš cukrovku,“ straší mě matka. „Radši bys měl jíst zdravě, zeleninu a mrkev na voči.“

18 | MARCUS WANG

Můžu za to, že když mi vzali v osmi letech mandle, stal se ze mne buřt, kterému se smáli v těláku, když neuměl udělat kotrmelec? Rokům, kdy mě všichni brali za malého chlapečka, babička plácala po vlasech a dokrmovala k prasknutí lahůdkami vlastní výroby, je už fakt odzvoněno. Máslovým dortem si už moji přízeň nikdo nekoupí. Konec s tou infantilní nudou. Dost žvástů „pilně se uč, aby ses měl v životě dobře a mohl se flákat jako komunisti. Do strany teda zrovna lézt nemusíš, ale vzdělávej se!“ Nenávidím každou sobotu napchávat škodovku žrádlem před cestou s rodičema na chalupu a nutit se tam do kamarádství s buranama. Nejhorší, co by se mi mohlo stát, je potkat na ulici kámoše, jak se vede za ručičku se svojí novou holkou, a já cupitám spořádaně s mámou a tátou oslavit dědečkovy narozeniny. Cítím, že dospívám, a můj pohled na svět se rázem mění. Už mi nestačí knížky Karla Maye a chodit na chemický kroužek v Domě pionýrů, chci od života víc. Uvědomuji si, že bezstarostné dětství, kdy se mi zdálo vše oukej, se vytratilo. Je čas žít. Zkusit něco, na co se dá sáhnout, a rozjet to fest! Namísto toho je ale všechno totálně k posrání. S klukama sem tam nesměle vlezeme do hospody a srdeční sval námi cloumá. Nalejou nám, nebo ne? Stejný trapný otázky. Je vám už osmnáct? S holkama je to taky těžký. Ve škole máme samý dyliny. Nedá se s nimi kloudně kecat. Těch pár, co by stálo za šťouch, nosí frňák nahoru a neustále si důležitě vykládají, jak přes víkend se svými chlapci úžasně zakalily, pak se zblily, a jsou do nich udělaný. Nejblbší jsou blonďavý bárbíny, ty životně nesnáším. Namlouvají si, že se z jejich vrkočů každej podělá a s rozběhem vystříkne. Jako


by vážně nechápaly, jak mají nekonečně daleko do modelín z Bravíčka. Mnohejm špeky tečou z gatí už teď. Jestli budou dál nabírat, tak o ně žádnej chlap za pět let neopře ani kolo. Chci pak vidět jejich nástup do života s třaslavým zadkem. S nima pak jen za tmy nebo přes pivní krasohled. Kecám, toužíme po nich a sere nás, že nás přehlížejí jako pustou krajinu. Jak to někteří týpci dělají, že jsou z nich holky urvaný? Tak třeba Michal Hřebík, znám ho ze základky. Legračně hubenej, ručky špejle, hubu samej jebák. Triko na něm vlaje jako hadr na holi. Fousy mu nerostou, ale holky balí jak na pásu. Závidím mu, je to parchant. Co na něm je, proč ho holky žerou? Dostal se nejmíň na tři. I když bych řek, že toho s nima moc nenadělal, určitě se hubičkovali a šahal jim na kozy. No aspoň to. Až nějakou vojede, upadnu do deprese a budu třískat hlavou o zeď. Nebo se vožeru. Dám tři kousky a budu do tří do rána odplivávat zvratky a škytat vedle umyvadla. Mně připadá, že se na mě žádná holka ani nepodívá. Do školy jezdím metrem a občas vidím jednu, kterou bych chtěl. Potkávám ji ráno a v noci se mi o ní zdá. Každý den rozjímám u snídaně, jestli ji zahlédnu v přijíždějícím vlaku. Chodím dřív a nechám odjet klidně i tři soupravy v naději, že tam bude. Když ji zmerčím, nitro se ve mně sevře. Měla by to být radost, ale je to spíš strach z neznáma. Přistoupím do vagonu druhými nejbližšími dveřmi a tvářím se lhostejně. Každých třicet sekund k ní (ne)pravidelně otočím hlavu a krátce ji proskenuju. Pořád nic. Kdyby se naše oči setkaly, zkusil bych se usmát, jako na pohodu. To je ale nesnadný úkon. Zkuste si zařehtat se na povel do ksichtu ně-

20 | MARCUS WANG

komu, kdo o vás vůbec neví. Odvrátila by se s nechutí. Určitě pro ni splývám s plakátem na stěně za mnou. Smějící se opičák láká k návštěvě ZOO. Chce to kuráž a cvik. Jo, to je marketing, jehož taje pochopím až o dvacet let později. Dá se aplikovat na tahání ženskejch do postele? Stoprocentně ano. O mnoho snadněji než cokoli prodat. Ona mě nevnímá. Je celá v tmavém, i vlasy, a tváří se maximálně otráveně. V ruce drží rozevřenou učebnici ruštiny. Probůh, údernická svazačka nebo šprtka? Aniž odhlédne od knihy, pohybuje rty a pohupuje se v bocích. Mentoruje Zločin a trest a hecuje ji to. Má na rtech tuzexový lesk. Že by se tahala s vekslákama? Skryté tvary jejího těla neodhaduju přesně. To dělají ty neforemné hadry, pankačka v dlouhé sukni. Jestli vepřově prorůstá a maskuje, tak zdrhnu, i kdyby si na prvním rande vyhrnula roucho až nad hlavu. Tak narvanej zas nejsem, abych vlez na všechno. Jsem na ženský kritickej, jejich posláním je bejt krásný. A nežrat nad míru. Přesto je v ní něco, co mě táhne. Asi to, že je první ženská, kterou vážně chci. Jedeme dál, za chvíli bude vystupovat. Dlaně mi kloužou po tyči, nestačím je střídat a sušit. Připadám si jako opičák na hrazdě, stejnej jako ten na obrázku za mnou. Klepu se a je mi špatně. Nadechnu se hluboce a jdu. Podívá se na mě, až když jsem na metr blízko. „Promiň, já tě znám...,“ zaskřehotám potichu, abych na sebe neupozornil okolní čumily. „Ano? A co?“ bodá do mě pohledem. „Laskavě mě ignoruj a odpal...“ štěkne nesmlouvavě a je konec. Od azbuky už nevzhlédla a na příští stanici vystoupila. Více jsem ji neviděl. Buď jsem jezdil v jinou dobu, nebo ji pohltilo peklo, aby ji přede mnou zachránilo. Od toho


minidialogu mě dlouho ovládala skepse, že nikdy žádnou nesbalím, a život přestával mít smysl. Nechtěl jsem už zažít žádnou další scénu, která končí odpálením syčící rakety s kusem mého srdce. Život ale smysl má. Rozhodně vyšší. Nevěřím, že vznikl z kosmického chaosu nebo z nějakého prabujónu, definovaného ruským Oparinem. Někdo nahoře musí jasně řídit tenhle nesmyslný hampejz pro svoji zábavu. Proč by jinak chlapi dostávali větší platy, aby si mohli za kytky, parfémy, malá auta a velké brilianty kupovat sex u žen? A ony jim oplácely láskou, to jest večeří, vyčerpávajícím monologem a rozením dětí? Zoufám si, že jsem se nenarodil na jiné planetě, na zeměkouli pro mě není místo. Jak se mám škrábat s optimismem na první schod, když vím, že mě čeká točité schodiště s tisícem stupňů? Neřeším, jak se dostat holce do kalhotek, ani buchtu v jináči, ale usiluju o první rande, zakončené pusou. Ať už kurva něco začne fungovat! Připadám si jako uvězněnej ve vlastním hrobě. Chci sex! Kdybych jen tehdy tušil, jak je seznámení jednoduché! Že sbalit holku je lehčí než napsat referát o (ne)smyslu RVHP nebo přednést pasáž Shakespearova dramatu ve staroangličtině. Nebo prodat vysavač značky Rainbow v dělnické rodině. Nejdůležitější je víra ve vlastní schopnosti. Sebevědomí, které ženy vzápětí respektují a posléze milují jako příslib kvalitní genetiky. Dnes vím, že holky nás taky chtějí a teskní po nás. Touží nás vlastnit a mít v nás oporu pro život. Tyhle chytrý rady by mi ale nepomáhaly. Pokud se někde, kdekoli, našly volný holky, netroufali jsme si na ně. Nepokojně jsme s klukama usrkávali z půllitrů a s marnos-

22 | MARCUS WANG

tí si prohlíželi jeden druhého. Kdo začne? Ačkoli jsme na večer oholili chmýří pod nosem, stále jsme za ucha. Jen nás za ně vykrákat. Kdy se to změní? Kdy najdeme tu, se kterou rozboříme celou ložnici… a budeme se milovat na věky? Nebo párkrát, než se omrzí? Nevěřili jsme, že to někdy přijde...

04 NASLEPO Troufám si tvrdit, že milostný život týnejdžra stojí za úplný hovno. Až na řídké výjimky spočívá maximálně ve sbírání nevinných hubiček četností shodnou s hřiby v borovém lese za sucha. Letmé dotyky nemotorných rtů se rozvíjejí při procházkách s rukou ovinutou kolem pasu. Polibky v těsnu domovního výklenku procvičují v tomto věku srdeční oběh adrenalinem mnohem účinněji než odkládaná manželská soulož třicet let poté. (Ne)trpělivé číhání na pozitivní umanutí, kdy slečna váhavě porozevře stehna, je frustrující. Nemám na mysli souložení, spíše jenom neochotné svolení pro dotek šátrajících prstů. Každý pátek večer chodíme s klukama ven kalit. Naše noční dýchánky běží podle jednoho scénáře s minimálními obměnami. Nejdřív se týden těšíme, že zajdeme na dýzu a budeme balit holky. Když žádné volné neobjevíme a ani nemáme prachy na kořku, připadáme si jako tlupa zoufalých lůzrů. Zachraňujeme se s flaškou nejlevnější vodky z konzumu a ředíme ji pomerančovým džusem pod mostem u řeky. Plané kecy neberou konce a kámoše napadají blboviny, jako že se rozeběhneme proti sobě a srazíme se ramenama na způsob amerického fotbalu nebo na sebe střílíme hořící sirky. Úchylácká trapárna, zábava pro puberťáky. Všichni myslíme na to samé. Mlčíme. Chvílemi někdo prohodí „kam se všechny ženský poděly, o co jim kráčí a proč nás nechtěj?“. V našem gangu ze školy, co spolu táhneme, holku nikdo nemá a kromě Hřebíka nesmočil. Po chvíli najíždí ohraná písnička. Na obávanou otázku, „měl už jsi nějakou?“ se odpovídá „jasně že jo!“, ale neur-

24 | MARCUS WANG

čitě a bez konkrétních detailů. Protože stále žádné detaily neexistují. Že letmá hubička vylouděná z tanečnice na závěr prodloužené se nedá považovat za sexuální prožitek, je nabíledni. Prostopášné americké filmy s pomádou na hlavě, kde se blonďaté krásky nabízejí mladíkům jedna přes druhou, nás matou. Ta zápaďácká blamáž je nedostupně vzdálená a zavání ideologickou propagandou. To nás učí ve škole. Jestli se něco rychle nezmění, je život ztráta času v prostoru, shodujeme se všichni. Spoluzoufalec Honza Jelínek sedí stranou na bobku na kraji říční navigace, filozoficky mlčí, hází kamínky na různé způsoby, aby prozkoumal interferenci vlnek, a najednou povídá: „Jo, zašukat si s kurvou, to by byl luxus.“ Nikdo nechápeme, že někde na světě prosperují bordely, priváty a šlapky na telefon, ochotné přistavit se na určené místo. Nekrafat, roztáhnout, zamakat za rychlý prachy. Obskurní obrazy, které v reálu skousne jen určité procento obou pohlaví. Ostatní slintají závistí. Couvli by, i kdyby se před ně snesl z nebe pojízdný konkubinát. Báchorky z historie, kdy mladík ztrácel panenství ve vykřičeném domě, nám připadají stejně nevhodné jako pálení čarodějnic v dobách inkvizice. Máme jiné sny. Jsme bujaře mladí, a i když se nám hormony tlačí do hlavy, naše chtěné úlety žádají nepopíratelně víc romantiky než naturálního milování. Kdyby se hrálo o sex, domluvíme se s holkou za prachy, které bohužel nemáme, a neztrácíme čas zbytečnými úvahami. Šly by? Po letech budeme zírat, že mnohou škvára zlomí. Teď nás ale naše nezkušenost znejisťuje. Nevíme, jak začít. Jak holce říct, že na to jdeme, jak ji svléknout a co pak dál dělat. Líbat ji nahoře i dole, nebo se rychle pustit do


práce? Místo extáze to zatím přináší fůru starostí. Jak překonat vynucenou pauzu při ukusování rohu pytlíku s kondomem a jeho rozrolování? Pochybujeme, že při aktu stihneme myslet na načasování partnerky. To je v téhle úvaze to poslední. O tantrickém sexu nemáme páru a v hloubi duše prahneme po trošce lásky a ženské náklonnosti. Kéž by se už stalo to, co z nás udělá chlapy! Jak tušíte, Michal Hřebík bejval můj nejlepší kamarád. Spolužák ze základky. Trošku jsem mu záviděl, chci říct, točil mi fest, jak se mu dařilo s holkama. Teď sice chodil na nějakej bezejmennej gympl na kraji Prahy, kam bych nemusel, ale odmalička se uměl vším prokecat. Prevít jeden vytlemenej! Nasazoval vychytralej ksicht a spouštěl vysílání, jako by zahajoval estrádu. Proto taky mířil na filmařinu. Tohle mu vyšlo, i když po nás na ulici vyjela tlupa morgošů, kteří se chtěli porvat. Rozjel na ně tak nehorázný nesmysly, že nechápavě civěli s rozevřenejma hubama. Rozhodil je tak, že bez řečí vysmahli vyšilovat jinde. Proč na něj ženský tak letěly? Měl charisma drzého spratka. Zvířecky cítily, že se dokáže porvat se světem a obalovat je měkoučkým klamem pocitu bezpečí. Nadto mu fotr půjčoval Leninovy sáně, jak se přezdívalo Moskviči (ruské osobní auto). Takže s fárem byl rázem floutek nedostižnej. Řidičák měl na rozdíl ode mě už přes půl roku a vytahoval se, jak cvičí smyky na kluzišti. Ukazoval mi boty s kulatou patou, prej důležitý na pedály. Planý řečičky. Keckama žádný práskačky nesbalíme. Rozhodně ne ty, co se producírujou na vysokejch šteklech a tahaj se s vekslákama. Nevím, jak Michala napadlo verbovat mě, abych se s ním zapsal do rychlokurzu disko tance.

26 | MARCUS WANG

„Jsi přihřátej?“ prohlížel jsem si ho podezíravě a pro jistotu krapet poodstoupil. „Hovno, vole, tanec je tradiční prostředek, jak se dvořit dámě,“ poučoval mě, „bys koukal, jaký tam chodí kočky. Vlní se na Olympiky a jsou absolutně v laufu. Už bys moh tušit, co můžeš očekávat od kůže, která se živě hejbe na parketu. Četl jsi Plzákovu příručku Dospíváme v muže?“ Brožurku jsem měl nastudovanou a dozvěděl se, že v našem věku nám už vzniká nárok na pohlavní život. Praktické postupy úspěšného sbalení ani databázi pichuchtivých holek doktor bohužel neuvedl. Takovou knihu jsem plánoval sepsat já, až budu starej. Bude velice drahá. Michalův projekt ve mně žádné nadšení nevzbudil. Tanec mi explicitně lezl krkem, jelikož mi moje matka únavně předhazovala zápis do tanečních, kdykoli zazněla z rádia rytmická hudba. Že se tam naučím správnému chování k dívkám, budu je držet v ruce, šlapat jim na nohy a potit se jako čuník. Paráda. Oni zamlada s otcem vymetli všechny možné kursy společenské výchovy a povýšili až do speciálek. Co ale teď s tím? Začíná kybernetická doba. Na buchty se musí vědecky. „Billy, neser mě, nevíš ani prd, o co přicházíš. Drž hubu a jde se. Já už tam byl s Gábinou. Před týdnem ji tanec tak navolnil, že si při cestě domů prosadila, abych zastavil u parku. Jasně že čůrat nechtěla. Co mi zbejvalo, když mi provokativně předváděla, jaký má spoďáry?“ Kecale bídnej, ty žes ji vojel v tý plechový kraksně? Vejtaho přiblblej, víš, že jsem ještě čistej, sotva držel prso v dlani, a budeš mě tady furt provokovat? Zasloužil bys dobře mířenou dělovku přímo na rypák. Tak jsem mu ty ženský záviděl. Ať už žvanil, nebo ne.


Michal nemohl tušit moje myšlenky skrytého rozhořčení a pokračoval: „Předevčírem jsme se s Gabčou poštěkali, už po stopadesátý, a jeví se to vážně na konečnou. Takže s sebou beru novou kožešinu. Sbalil jsem ji včera na fotbale.“ „Cože, už máš zas něco novýho?“ „Jo, vypadá prima. Prozradila mi, že se právě rozešla s klukem. Snad nebude moc dotírat, chtít se scházet a votravovat.“ „Ty máš teda starosti, vole.“ „Je sice kapku starší, ale štíhlounká a nohatá, uvidíš sám. Jdeš, nebo ne?“ „Jdu. Ty nádivo, tvoje potíže s přetlakem ženskejch bych chtěl mít. Jak to děláš, že se na tebe baby lepí jako havěť na mucholapku? Sereš mi, ale uznávám, že když dorazíme na plac s nohaticí, ostatní budou vejrat, jaký jsme třídy. Snad se z ní nevyklube nějaká sprostá fotbalová běhna.“ „Neboj, je slušná. Když se ti bude líbit, nechám ti ji k příštím Vánocům.“ Sraz byl v devět večer před garáží u Grébovky. Přestože jsem si připadal hloupě, prohlédnout si nový objev mě lákalo. Třeba ji fakt vyškrábnu pro sebe a vypálím Hřebíkovi rybník! Zasloužil by si pořádnou lekci. Cítit se jednou jako blb by mu prospělo. Ten den mi ale žaludek nadskakoval už od poledne. Nebudu tam náhodou za křena a ještě šaškovat v rytmu? Ne! Musím, jinak se můj bídný život nepohne. Zánovní Moskvič pyšně zářil nablýskanou červení už z dálky. Michal dorazil s předstihem, aby na plech naplácal leštěnku a neotvíral před obecenstvem garáž, kde se válely hory starých součástek ze všech možných vozidel a chumle zaole-

28 | MARCUS WANG

jovaných hadrů. Když jsem se přiblížil, rozhodilo mě, že řidič chybí. Zato z předního sedadla se křenila Michalova Gábina, která tu neměla co dělat! Rozhádali se, dala mu kopačky. Na dnešním programu přece byla nová kost ze stadionu! Gábina mi pokynula na zadní sedadlo, kde se rozkládala nová děva. Její nohy se zdály být všude. Opravdu pěkná, možná trochu dlouhá, ale kvalitní kategorie. Michal říkal, že velký nedělají cavyky. To jsem zvědav. V té chvíli mi už divoce bušilo srdce. Právě mi došlo, že neznámá je na večer připravená pro mě! „Já jsem Lucka, polez, vejdeš se,“ usmála se povzbudivě. Když viděla, jak si ji prohlížím, přimkla nohy k sobě. Takže do rozkroku mě zatím pustit nechtěla. Velmi dobře. Dobyvatel chci být já. I když jsem situaci nechápal, neměl jsem žádné strachy. Michal přijde a vykecá se jako vždycky. S předstíranou elegancí světáka, který vyráží na ples v Opeře, jsem se nasoukal do auta. Představování neprovázela žádná pusa, aby si holka nemyslela, že ji hltám od první minuty. Mám svou cenu a neprodám se lacino. „Kde máme Michala? Musí řídit, nemám s sebou papíry,“ což byla lež i pravda, protože mě před týdnem vyhodili od zkoušky v autoškole. „Buď v klidu, Míšan se šel převléknout a nazout botky k tanci,“ vysvětlila Gábina. Aha, takže milostný románek neskončil, sešukaný tandem se nerozpouští, pomyslil jsem si. A představoval si, co bych dělal s nohatkou vedle mě, jestli po cestě domů taky nouzově zastavíme u parku. Chvíli jsme mlčeli. Michal se přiřítil ve chvíli, kdy jsem se opatrně dotazoval, zda mé ošoupané Super Rifle nezkazí image naší party. Zaslechnul mou otázku a uzemnil mě:


„Ty naivko, místo parády ses radši měl oholit pod nosem.“ Teď z něj promluvila holá nepřejícnost. Moji tvář totiž zdobil bujný vous, kterým se v našem věku mohl pochlubit málokdo. Mohl jsem mu opáčit, že je holobrádek a vypadá jako pískle, ale raději jsem si tento názor nechal pro sebe. Dotáhl řezivo, a tak zasluhoval úctu. „Vidím, že seznamovat vás nemusím. GO!“ ušklíbnul se sebejistý řidič a startoval vozidlo, které se zatřáslo a s chrapotem naskočilo. Nechápal jsem, že Gábina bez zlostné tirády skousla nečekanou sokyni. Není padlá na hlavu, aby nepochopila, že Michal po jejich hádce briskně sbalil náhradnici a beze studu ji dovalil. Dobrá taktika. Tomu říkám laxní cynismus. Ale netvrdím, že je hovado, které přefikne každou vopici. Má vkus a vybírá si. Nic duchaplného mě nenapadalo, proto jsem mlčel a pokukoval po Lucce, jejíž stehno, vylézající zpod krátké sukně, mě naplňovalo zvědavostí. Jen ať není větší než já! Michal by se hned poškleboval, že bez kastrolu s uchama, který jí narazím na hlavu, s ní spát nemůžu. Že bych bez pevné opory odlétl jako pajďulák, odmrštěný odstředivou silou. Brzy jsme byli u cíle. Dalo se jít i pěšky, ale to by nebylo ono. V amerických filmech všichni šviháci jezdili s holkama v autech. Michal bravurně zaparkoval ve škvíře mezi auty před disko klubem Déčko na Vinohradské ulici. Přál jsem si, aby vyhazovač neprudil s naší plnoletostí. Už máme o čtvrt roku víc, tak ať drží hubu, nebo mu ji fláknu. Dovnitř nás vpustili bez poznámek. Pětka na osobu. Za holky samozřejmě platíme, jak se na gentlemany sluší.

30 | MARCUS WANG

S tím už se musíme celoživotně smířit a naučit se z toho těžit. Dole vířil tanec v plném proudu, barevné žárovky blýskaly a hudba řvala na sto decibelů. Vyhlášený DJ Pepa Nosek se pohupoval za pultíkem s mikrofonem v ruce a pobízel k pohybu. Na parketu se vlnilo tucet dorostenek, trhaně sebou mrskaly do všech stran, vrtěly zadky a mávaly rukama. Chtěly být sexy, ale vyhlížely spíš směšně. Michal s Gábinou se přidali a jali se poskakovat ve stejném stylu. Tohle má být ta škola tance? Na to nemám. Lucka vycítila moji trému a převzala aktivitu. Pohotově mi stiskla ruku a protáhla mě přes parket k baru. „Kašli na taneček, dáme panáka a vypadneme. Nesnáším řev a hloupé kravky, které se naparují,“ zhodnotila terén, pohladila mě po tváři a objednala dvakrát velkou vodku s džusem. Lucka mě bavila. O moc víc než ty nafoukané blbky od nás ze třídy. S nefalšovaným zápalem popisovala své studium žurnalistiky, jak ji hrozně baví psát fejetony, sloupky i nekrology zesnulých členů strany. Básnila, že až se stane známou scénáristkou nebo hlasatelkou, bude na mě mávat z obrazovky po Večerníčku. „Až se staneš vědcem, přijdu k tobě natočit tvé vynálezy, kterými ohromíš celé RVHP. Všimnou si tě až v Moskvě,“ sdělila mi smrtelně vážně, aby dodala váhu mé kariéře. Představa mojí ruky překonávající odpor lemu jejích kalhotek mě zajímala mnohem víc než exhibování objevů v Rusku. Její švitoření mě moc nebralo, ale líbila se mi. Druhá sklenka vodky mi dodala tolik odvahy, že jsem ji během žvatlání o televizních reportážích zlehka objal okolo pasu. Neodtáhla se. Lucka neměla s konzumací alkoholu problém a pusa jí stále jela jako po másle. Byla jiná než ostatní holky, které


jsem doposud poznal. Nemluvila o žádném svém bývalém. Začínal jsem ji trochu milovat. Dávala mi blažený pocit, že jsem pro ni víc než pouhý kamarád na večer, kterému bouchá klíny do hlavy. Palcem jsem ji už držel pevně za lem sukně (u pasu). Vláčnost jejího těla mi zrychlovala puls v poklopci. Usmívala se a tiskla se ke mně, jako by mě opravdicky chtěla! Rozechvěle jsem si maloval, jak líbám její nahá prsa. „Hele, mladíku, kolik ti je?“ přerušila moje snění. „Nemít bradku, vypadáš jako mladej klouček. Fousy ti seknou, vypadáš mužně.“ „Je mi skoro devatenáct,“ přidal jsem si půlrok a tvářil se suverénně, i když to s mým sebevědomím valné nebylo. Tahle holka jistojistě umí milovat. Možná je už stokrát protažená. Nebude se mi smát, až rychle pozná, že to ještě nemám za sebou? Hlavně ať se neudělám do kalhot! Jak jí mám říct, že hledám učitelku sexu, aby zasvětila panice, který je křišťálově čistý po těle i na duši? Jako by rozuměla mým vnitřním pochodům, pohladila mě znovu po tváři a na břiše pod košilí. „Nech toho, nebo opravdu nevydržím,“ zabrzdil jsem ji překotně. Vlídně se usmála. Starší kluci asi netekli po třech polechtáních. Večer se nachýlil a hudba ztichla. Zábava pro socialistickou mládež končila úderem jedenácté. Michal s Gábinou někam zmizeli a zanechali nás svému romantickému osudu. Lucka se podívala na hodinky a nervózně přešlápla. „Musíme jít, spím dnes u ségry. Vzala k sobě na večer svýho kluka, chtěli být sami … Pojďme, měla by strach, kde se toulám. Ví, že teď nikoho nemám.“

32 | MARCUS WANG

Představě „sami v bytě“ jsem rozuměl. Co bych dělal já? Lucka by se ke mně přitulila, přiložila dlaň, kam měla, a řekla: „Tak se připrav, myško, naučím tě milovat.“ Sama by se úplně svlékla a nechala mě do sebe vstoupit, pokud bych vydržel a nevystříknul, než bych se do ní napasoval. Venku se pořádně ochladilo, ale chůze nám nemařila souznění. Ani jednomu z nás se domů nechtělo. Kráčeli jsme ruku v ruce a hledali zastávku noční tramvaje. Omylem jsme vyrazili na opačnou stranu a minuli ji. Vzpomněl jsem si na historky o sexu v parku, které jsem slyšel od vyspělejších kamarádů. Připadaly mi vzdálené. Na ztrátu panictví tak, že sklátím Lucku, ohnutou přes větev rozeklaného tisu, jsem se neodvažoval ani omylem. Vize, že si slečnu vedu do tmy zapadlé cestičky mezi křovinami, zastavíme se a stáhnu jí punčocháče, mě vzrušovala a děsila zároveň. Co když měla stejné reflexe a zoufala si, kdy mně, troubovi malému, konečně dojde, co se dělá na rande v noci? Když jsme míjeli park, stanuli jsme u dřevěné lavičky a zkusili se líbat. Místo ohýbání přes klandr jsem Lucku držel za ruce a lepil se k ní, jak nejblíže šlo, abych cítil její prsa. „Sedej, myšáku,“ špitla mi do ucha, objala mě okolo krku a bez okolků mi hupsla na klín. To je váha! Poprvé, co mi dospělá holka sedla na klín. Při líbání jsem koutkem oka kontroloval, jestli nás pokojní občané nepozorují, ale nikdo si nás nevšímal. Lucka přistupovala k hubičkování velmi zodpovědně. Jazyk mi cpala hluboko do pusy, jako by cílila nahmátnout krční mandle, a důkladně mi olízla


celý obličej. Styděl jsem se a se zavřenýma očima se snažil nevnímat mokré dotyky ze všech stran. Tak důkladně líže medvěd včelí plástev nebo bernardýn oživující umrzlého horolezce. Z literatury vím, že kdo líbá na oční víčka, ten miluje. Ale co znamená oslintávání celé hlavy? Budu mít první odkaz v citačním indexu. Jedině přiopitá mládež na nás halekala a mávala z otevřeného okénka projíždějící tramvaje. Zuřivé líbání mě přivádělo do rozpaků. Abych odvedl pozornost, odvážil jsem se Lucce rozevřít zip koženého kabátku a vklouznout pod halenku, aby se moje ruka mohla dotknout ňadra v tenké podprsence. Nebylo velké, žádná extra boule, ale horké a nezapomenutelné. V té chvíli i Lucka změnila taktiku. Položila mě na lavičku, obkročmo nasedla na můj klín a skákala mi po břiše jako pominutá. Může se takhle ženská udělat? Já ano. Ona, i když vřískala na celé kolo, nevím, kam dospěla. Mě zaplavilo teplé lepkavo, které prosáklo ven. Fuj, hanba! Jakkoli jsem sebou škubal, bylo mi stydno prozradit, že jsem se udělal do gatí. Chlad noci nás donutil k ústupu. Vrátili jsme se k zastávce elektrické dráhy. Nechtěla, abych s ní jel až k domu. Bála se, že se neudrží a vykouří mě ve výklenku domovních dveří? Kéž by! Vyždímal bych se repete na její líčka. Když tramvaj přijela, nastoupila, poslala mi vzdušný polibek a zmizela v útrobách vozu. Osaměl jsem na refýži, zmaten sám sebou. Cestu domů pěšky si nepamatuji. Vím jen, že jsem si sliboval, jak příště dokončím rozdělanou práci a ukážu všem, že i panic pohne skálou. Druhý den mě probudily silné bolesti břicha. Nepomáhal ani silný čaj a Karlovarský suchar. Křeče nepřestávaly,

34 | MARCUS WANG

naopak, každou chvíli mě zkroutilo ostré bodnutí v pravém boku. Místo oběda mě starostlivá maminka vyslala na ambulanci Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Při každém kroku jako by mi propíchla střeva dlouhá jehla. V čekárně mi hlavou vířila pojmenování nejrůznějších chorob. Cirhózu jater snad nemám, i největším spiťarům trvá třicet let, než se rozvine. Nádor vnitřních orgánů takhle nebolí. Že by šlo o zaražené prdy? Za čtvrt hodiny mě přijal solidně vyhlížející lékař. Vybídl mě stáhnout kalhoty ke kotníkům, rutinními pohyby mi prozkoumal břicho a bez ohlášení mi vrazil prst do konečníku. „Zanícený apendix, raději ho vyndáme,“ prohlásil klidně, jako když se technik v autoservisu chystá zkrátit zpuchřelou hadici od chladiče. Formálně se optal na jídelníček posledních dnů. „Aha, uzenina je prevít.“ Jestli mi po břiše rajtovala ženská, nevyzvídal. Termín operace tentýž den odpoledne, nebezpečí prasknutí zánětu a otravy krve. V nemocničním pokoji si mě, nováčka v kolektivu, pacienti s hadičkami a gázovými flastry po operacích žlučníku vesele dobírali. „Nevěš hlavu, mladej, slepáky řežou po cestě dolů ve výtahu a šijou při zpátečce nahoru.“ Mně ale do smíchu nebylo. Bál jsem se, že při narkóze neusnu a uvidím, jak mé břicho rozpárají velkým nožem. Co když se dostanu do kómatu, uvidím světlo na konci tunelu, a to mě nepustí zpátky? Sedm dní jsem Lucce nemohl dát žádnou zprávu. Telefonní aparát na chodbě nefungoval a na dvůr se pajdat nesmělo. Nepřestával jsem na ni myslet celé dlouhé dny. Mi-


loval jsem ji, nebo jen dychtil po jejím těle, které mě mělo vytáhnout z dětství? Po návratu z nemocnice se žádná schůzka nekonala. Vytrvale jsem vytáčel číslo bytu, kde bydlela se svojí sestrou. Telefon většinou vyzváněl naprázdno. Dvakrát mě sestra ujistila, že Lucka sama zavolá. Nezavolala. Po týdnu, když spásně zvedla telefon (omylem?) mě odbyla s výmluvou, že má hodně učení a je unavená. Nepustila mě ke slovu, abych jí rozechvěle nastínil, proč jsem se po dlouhé dny odmlčel. Ty zdlouhavé dny s mými naivními vlnami velké lásky… Moje díra v břiše, stále se stopami sedmi stehů, ji vůbec nezajímala. Kouzlo tanečního večera nenávratně zešedlo. Mladej klouček propásnul svou šanci. Po čase jsem se dozvěděl, že se odstěhovala z Prahy. Zůstala mi památka na mokrou smršť polibků a teplo v poklopci.

05 POPRVÉ Je zvláštní, že historkou o prvním styku se chlubí málokdo. Proč? Vzpomínka by mohla být mile dojímavá. Vždyť ten záchvěv nejsyrovější intimity, který si každý prožije jedinkrát, je výjimečný svou neopakovatelností. Zjevně však nestojí za vyprávění, protože většina tázaných i při dotěrnějším tlaku rezervovaně mlží a omezí se jen na údaj věku, kdy k tomu došlo. Zarputile se stydí kápnout božskou i po letech. Podrobnosti se odbudou mávnutím ruky a pohledem stranou. Asi proto, že není čím se chvástat. Své první pohyby postelové lásky považujeme za směšně trapné a nejraději bychom tento akt vymazali z paměti. Alespoň my muži. Neradi vzpomínáme na akce, ve kterých jsme hráli kostrbatou roli. Nešlo o žádnou rozkoš, ale o ulehčené vydechnutí, mít to za sebou... O dívčím rozpoložení mysli, předcházejícím neurvalému propíchnutí hymenu a prvnímu prožitku zasunutého údu, vím pramálo. Co prožívá panic, to se mi z paměti nevymaže nikdy. Ani v prvním ročníku na vejšce jsme si přímé otázky s klukama nekladli. Domnívali jsme se jeden o druhém, že asi nic, ale raději se podrobně nevyptávali, abychom nemuseli s pravdou ven, že na tom nejsme lépe. Lhát v tomhle se nám příčilo. Jak se hodnověrně bavit o něčem, o čem vlastně nic nevíme? Na rozdíl od vesnice mezi městskými kluky nikdo vychloubačně nelíčil, kolik jich odpanil. Buď jsme neměli dostatek inspirace pozorováním kopulace domácího zvířectva, nebo nám scházel prostor na seně, kam se děvče dalo kdykoli položit do měkka.


Holku jsem občas na rande dostal, ale přes všechny ty přechytralé bláboly jsem to ještě nikdy nedělal. Korzovali jsme po ulicích, líbali se a dokonce jsem jí někdy v parku nebo v domovním průchodu šmátnul pod podprsenku. Když ale mělo dojít na víc, ženské lůno ve mně vzbuzovalo ostych. Při snaze vklínit se do kalhotek mi dívky lámaly prsty. Odstrkovaly mě a bránily se. Tak projevovaly cudnost. Až později jsem pochopil, že když jejich ruce nasměruji do svého poklopce, zaměstnají se řešením vlastního rébusu a nebudou se hystericky bránit mým dotekům. Taktéž potřebovaly postřehy pro své dívčí dýchánky. Mým základním problémem byl nedostatek prostoru s vhodnou horizontální plochou. Rodiče byli pořád doma a ani nikdo z kamarádů mi nemohl půjčit bejvák. Když to má být poprvé v životě, nikdo neojede holku, ohnutou přes lavičku, na stojáka. Táta mě otravně strašíval, že aby nedošlo k nehodě, musím si brát kondom. O nemocech se tehdy vážně nemluvilo. Syfilis byl znám jako nemoc spisovatelů a Lenina a AIDS byl chorobou vzdálených Američanů a afrických opic. „Nech na konci šprcky trošku místa, ať má semeno kam stříknout a guma nepraskne,“ nebetyčně prudil. Zřejmě předpokládal, že napoprvé vydojím celej litr. Taky mi říkal, že soulož by měla trvat alespoň tři minuty, jinak si holka neužije. Později jsem pochopil, že pár minut je pro ženu, která drží z útrpnosti. Těm ostatním je slušné prodloužit o půl hodiny, neztichnou-li dříve. Tím jsem měl splněny lekce sexuální výchovy a nemusel se bát rozběhnout pohlavní éru svého života. Jenže nebylo kde, takže zůstávalo u venčení a rozevírání zipů na prsou.

38 | MARCUS WANG

Bylo mi dvacet. Je to málo, nebo moc? Starší ročníky se mnou budou souhlasit, že to je úplně jedno. Než se kluk naučí dělat s holkou, co má, trvá to hodně let. Někdo zdařile odolává poznání celý život a dělá z mužského rodu stádo chlípných prasat, kterému jde v sexu o pomíjivý požitek, jakýsi konzumní doplněk žrádla a chlastu. Takže rok sem nebo tam pro první praktické cvičení nic neznamená. I ženy musí vyzrát. Málokterá milovnice mladší pětadvaceti let má smysluplně co říci a dokáže se projevit k tématu. Souložení, tu prostoduchou zábavu pro chlapy, milosrdně přetrpí. Upřímně nechápe, jak tahle nesmyslnost může hýbat světem. Je ráda, že ji její kluk občas políbí, vezme za ruku a někdy i na chvilku obejme. Když nevyžaduje ty směšné pohyby moc často, je večer hned veselejší. V létě na brigádě jsem na studentské diskotéce v Praze narazil na Rozálii, rozvernou Ostravačku. Bylo jí osmnáct a tvářila se nadmíru zběhle. Hornické prostředí ji zřejmě vychovalo k praxi a poddajnosti. Zatancovali jsme, popili vodku s džusem a rozloučili se chaotickými polibky. Druhý den vpodvečer jsme se vydali na studentskou ubytovnu. Jak budeme trávit večer, bylo jasné. Nechtěla ztrácet čas romantickým rozjímáním a svlékla se do prádla, pouze do kalhotek, a pod tenkou přikrývkou čekala na můj výkon. Najednou jsem si uvědomil, že ji vůbec neznám a že mi nijak výrazně nesedí. Nebyla šeredná. Její pevná prsíčka, před tím navolno v tričku, a štíhlé nohy v minisukénce nemohly působit odpudivě. Ale ty tlachy! Kéž by neotvírala ústa a neničila to, co mohlo být víc než pěkné. Její pobídky jako „dělej, pojď už ke mně, ukaž, jakej jsi chlap“ mě naplňovaly bázní. S hrůzou jsem si uvědomil, že se mi nechce, ale nebylo kam utéct. Proč mě vědomí tak zrazovalo? Po


těch vleklých letech, kdy jsem čekal na správný okamžik... Holka i sex v jednom časoprostoru. Odložil jsem boty, ponožky, košili i kalhoty a váhavě se přidal pod deku. Po zbrklých polibcích mi sáhla do trenýrek a zklamaně se dotkla mého penisu, kterému se nedařilo vyskočit z lehu. Vzpomněl jsem si na tátu a jeho poučky o kondomu. Nebezpečí těhotenství mě neznepokojovalo. Bohudík. S Rózou, která se mi nervózně kroutila v posteli jako hádě, by výchova potomka vyústila ve fiasko, a jít s naším vztahem před potratovou komisi by porotce znechutilo. Pokračovali jsme milostnou hrou, kdy mě Rózička chytala dole jako horkej kaštan, krátce, a hned zas pustila. Já jí zuřivě líbal maličké bradavky, což spolu vyústilo v jakous takous erekci. Strhla si kalhotky a roztáhla nohy doširoka, abych se nepomýlil, co se ode mne čeká. Přiblížil jsem se a usilovně zpola zasunul. Ucítil jsem stisk a vlhké teplo. Několik neobratných pohybů zadkem vpřed a vzad a musel jsem spěchat ven. Teď zase ona pocítila horkost tryskající ze mě na svém bříšku. Moje první soulož nepřesáhla třicet sekund. Sice pod časovým limitem, ale byl tam! Stal se ze mě chlap, i když jsem se necítil hrdě. Róza se s nelibostí otírala smotkem hajzlpapíru a zkoumala mě: „Měl už jsi vůbec někdy holku?“ „Měl,“ odpověděl jsem sebevědomě, ale uvnitř duše jsem se propadal. Premiéra, nikoli však hvězdná. Pro další večery si Róza hledala rozptýlení jinde. Netesknil jsem po ní, ale tím co pro mě udělala, je hodna této kapitolky.

06 ZAČÍNÁME EXAKTNĚ S Arturem jsem se seznámil na akademické půdě v prvním ročníku odborné fyziky na matfyzu v Praze. I on se rozhodl strávit pět let života v útrobách monumentální budovy, v rozlehlých posluchárnách a malých laboratořích plných drátů a ve změti elektrických budíků. Na rozdíl od gymnaziálních nadějí pokračovala naše pozvolná proměna v muže smrští dvouhodinových přednášek základního kursu matematiky a obecné fyziky. Z těch na nás tryskaly toky diferenciálních vzorců, které nám naháněly takovou hrůzu, že veškeré pohlavní pudy zadupaly do hlíny nulové energetické hladiny. Žádné bujaré večírky s děvčaty, ale rovnice o mnoha neznámých, exaktně definující jednotvárnost nudy. Holek jako šafránu. Dovedete si představit fyzičky? Dle mých zjištění jsou hubenější, placatější a nudnější než techničky z ČVUT. Ty (údajně) ovládají praktické dovednosti, které se hodí v domácnosti, a v milování se ničeho neostýchají. Své šance dokážou na rozdíl od teoretických vědkyní realisticky vyhodnotit s nástrojem v ruce. Chodili jsme tupě na přednášky a vystrašeně opisovali z tabulí nestvůrné formule, překypující podivnými symboly a řeckými písmeny. Profesorští šprýmaři nám doporučovali učit se v předstihu, a lépe tak chápat výklad na přednášce. Výsměšná teorie, popisující nemožnost stejně jako ideální plyn nebo perpetuum mobile. Holky jako by se nám vyhýbaly. Kromě posluchárny, kde jsme je okukovali a vtírali se do přízně těch vnadnějších, nám zbývaly sobotní návštěvy univerzitního bazénu, kde se tu a tam zablýsklo slibné tělo. Občasné zahlédnutí ňadra


vyklouzlého z plavek při rozpačitých hrátkách ve vodě nám dodávalo víru, že přijde čas, kdy se pro nás intimní kontakt s ženským tělem stane samozřejmostí. Dohlížející plavčík, asistent Hott, do sněda opálený borec sršící sarkasmem, naši fyzikální skupinku sexuálních elévů pozoroval se zjevným potěšením. Jednou nám blahosklonně navrhnul, že nás uvede do kulturistiky a udělá z nás chlapy, kterým žádné dívčí srdce neodolá, přičemž hrdě vypnul hruď a zatáhl břicho. K „pekáči buchet“ měl hodně daleko. Do posilovny se nás dostavilo šest. Po stručném úvodu o prospěšnosti posilování pro zdravé srdce a kvalitní sex nám Hott bravurně vyšvihnul bench-press se šedesátkou. Se zaťatými zuby zdvihnul činku do horní polohy a zrudnul jako rak. Rázem byl v našich očích siláckým hrdinou a toužili jsme být udatní jako on, aby nás ženy horoucně milovaly. Byl náš pedagog a věřili jsme mu. Po svém výkonu rozvážně povstal, a když se vydýchal, bodře pronesl: „Co bolí, to sílí. To víte, chlapi, jak se pupek vyvalí ven, je to v čudu.“ Ještěže neříkal, že rád zahradničí. To bychom vyprskli smíchy. Artura okřikl, aby se drze nešklebil a měl úctu k starším, kterým stále funguje, co má. V tomhle jsme mu nevěřili. Čtyřicátníky jsme považovali za téměř neschopné pohlavního styku a ženy zralejšího věku byly za okrajem našeho hledáčku. Ani ve snu by nás tehdy nenapadlo, že srdce i klín mladých dívek se za vhodné konstelace mohou rozevírat i chlapům podstatně starším, výjimečně i důchodcům nad hrobem (evidentně jen těm movitým). Mysleli jsme si bláhově, že ženské utáhneme na bicepsy a výkon v posteli. Nepřipouštěli jsme si, že všichni máme k pravému potěšení

42 | MARCUS WANG

z fyzické lásky na hony daleko. Furiantsky jsme se honili za novými zářezy, a ony se buď vymlouvaly na pseudomigrénu, nebo se podvolovaly s výrazem utrpení ve tváři. Posilování se nám zalíbilo. Tělesná dřina s železem v ruce nám kompenzovala nahromaděnou hladinu testosteronu a doufali jsme, že pracujeme na něčem, čím ženy dostaneme. Trvalo řadu let, než jsme pochopili, že v lásce nezvítězíme velikostí svalu a počtem kliků s tlesknutím. Tonda, též člen posilovací bandy, alibisticky prohlašoval, když zaostával ve váze na bench, že nejdůležitější je počet kol v posteli. Holka se neptá, kolik uděláš shybů, ujišťoval se. Sportem číslo dvě se stalo běhání. Nikoli po okruhu, ale po barech a diskotékách. Nešlo o hledání lásky. Prodrat se holce do kalhotek a být geroj před kámoši se zdálo být mnohem principielnější. Monotónní rytmus přednášek a večerů ve městě rozhodilo pouze zkouškové období, charakterizované celodenním úpěním nad skripty. Koleje zely prázdnotou a lovecká skupina prořídla. Škoda nebeská, takových volných světniček, a nulové šance, kam s ním! Spolužačky nefungovaly. Všechny, i ty největší šeredky, hrály nedostupnost a (ne)věrohodně předstíraly, že kdesi mají své stálé chlapce. Proto jsme museli hledat jinde. Ačkoli se mi občas zadařilo vyvést slečnu do kina nebo se sebezapřením i do divadla, od překonání zakleté bariéry asexuálního kamarádství mě obvykle dělila hluboká propast. Jak proměnit hubičku na tvář ve vášnivé líbání, korunované nejméně rozepnutím podprsenky? Ironický vrchol výsměchu mi připravil osud ztělesněný drobnou bioložkou Klárou, která mě x-krát dotlačila do di-


vadla Semafor, aniž bych pokročil do levelu, o jakém se dá tlachat mezi chlapy. V mých očích se jevila jako dočista nedostupná frigida bez zájmu o sblížení. Po čase mě nic netušící Artur šokoval sdělením, jak zábavnou společnici v ní objevil. Zapomněl, že jsem ji marně lámal. „Stoprocentní dávačka,“ líčil nadšeně. „Nedělá s tím žádný štráchy. Kromě mě ji už měl Tonda a další dva. No a představ si, že vyhonila i toho napomádovanýho hezouna Ohrábka. Rozepnula ho venku na mrazu, nevydržel a postříkal jí bundu, kde to zmrzlo na kost.“ Pak líčil, jak Kláru pozval k sobě na lahvinku vína a střihnul ji tak rychle, že se ani neobtěžovala sundat černé podkolenky. Byl rozladěnej. Přál si, aby se bála jeho mužství, a ne aby kvičela blahem a zuřivě přirážela jako stará kurva. Chtěl ji zničit, aby druhý den nemohla chodit, ale na ni neměl. „Rozumíš, chtěl jsem ji vojet natvrdo, jako fenu. A vyklube se z ní coura nymfomanská, která nemá dost ani po dvou hodinách a orgasmovala by do úmoru. Mazala při tom tak, že jí to nateklo až do ponožek. Nejradši by mi odřízla ptáka a nacpala si ho mezi nohy natrvalo. Cejtil jsem se jako poloimpotentní píčus. “ „Nech toho, Arture, to trochu nadnášíš, ne? Jsi zvrhlý zvíře, ale přirovnat ženskou ke psovi se nehodí.“ „Jak nehodí?! Když se nechá zprcat každým troubou, tak co s ní? Budeme si jí vážit pro její vědeckej potenciál, že bude jednou klonovat mnohobuněčný hermafrodity?“ Artur měl pravdu, i když ne úplně. Se mnou nešla, pomyslel jsem si s upřímnou lítostí. Když už nic jiného, smočit nymfomanku je taky bod. Aby bylo čím machrovat před kámošema. Podrobnosti o jejím protivně zarostlém přirození a přeochotném provádění orálního sexu, za kte-

44 | MARCUS WANG

rý by zasloužila metál, si už vážně mohl nechat pro sebe. Kdo má interest poslouchat o nejdelších chlupech na škole a o spolykání všeho do poslední kapky? Artur při posilování nemluvil. Věřil, že zdravý růst svalů potřebuje duševní koncentraci a plané žvásty ho brzdí. Proto mě zaskočil, když mě nenechal došněrovat kecky a překotně spustil: „Billy, ty vole, poslouchej, co se přihodilo minulej čtvrtek večer. Tonda mlel už od oběda, jak vyrazíme na maminy. V podvečer jsme se stavili v hospodě U stonožky a pak obíhali podniky ve městě. Nikde nic, buď všechno spárovaný, strašidla nebo namistrovaný pindy. Jako většinou. Na poslední štaci nás zachránila Carioca, ta vinárna dole na Václaváku, však víš. Carioca málokdy zklame. Jestli dobrý jebačky, tak jedině tam. Je to jejich klub. Utíkají svým páprdům, aby si užily s mladejma klukama. Picnou se chlastem a jsou nadržený jak stepní ondatry. Dole bylo narváno k prasknutí, přes čtyřicet volnejch bab. Ani místečko u stolu, tak jsme se nalepili k baru. Tonda se zběsile běhal česat na záchod, aby si pěkně zblízka udělal obrázek o všech těch Mařenkách, který se ten večer nabízely. Ustavičně drmolil, že nemá intenci, kam skočit dřív, a lamentoval, že by chtěl večer natáhnout desetkrát. Vytipoval dvě jasný blondýny, tak pětatřicet. Jedna drobná, druhá vysoká, až z ní šel strach. Říkal, že ty se nebudou bát ničeho. Vyslal mě k nim na průzkum, optat se, co holky slaví. To je jeho oblíbená startovní formulka. Při pohledu zblízka to žádný královny krásy nebyly. Špekatý, ale šmrncovní. Chtíč jim oběma šlehal z očí. Hned mi řekly, ať přisedneme. Jejich přešminkovaný ksichty a cecky jako melouny mě fascinovaly. Zkrátka,


pichny jak vyšitý. Mám prej přestat kecat a přitáhnout toho svýho stydlivku, co nervózně běhá čůrat. Tanečkem a kořkama se moc zdržovat nechtěly. Zalapal jsem po dechu a vrátil se k baru, kde ospale mžoural Toník, protože se mezitím parádně zrychtoval ryzlinkem. ,Tondo, vstávej, velká šance na maminy! Dneska si štrejchnem. Dělej, chlastej!‘ ,Cože? Teď hned? A nejsou nakažený? Bojím se pálení, máma by mě zabila! ‘ koktal vyděšeně. Nevěřil bys, Billy, co z něj padalo za úzkosti, bědoval jako malej kluk. ,Sorry, Arťo, mně je najednou bídně, krk hrozně bolí, horečkou úplně hořím... Ráno máme v laborce cvičení, měříme odpor na cívce.‘ A zmizel, než bys řek švec. Posera jeden. Přemejšlí o cívce, když se moh udělat na děvce! Ale já, sice taky vyděšenej, si píchnout chtěl. Nepropásnu šanci na hromadu, zvlášť když to bylo poprvé v životě. Holky poznaly, kolik uhodilo. Chichotaly se, že první srágora si už nadělal do gatí. A mě mateřsky těšily: ,Netřes se, budulínku, uděláme si bezva mejdánek. Budeš nás mít dvě a můžeš nás povozit na ocásku. Hele, píchal jsi už někdy na trojku?‘ Blbá otázka. Se zatměním mozku mě natlačily do taxíku směr Holešovice. Vesele plánovaly, co všechno zkusíme, a já měl čím dál víc studený nohy. Když nás drožkař vysadil v uličce před oprýskaným činžákem s plechovými vrátky, musel jsem ven. ,Val dovnitř, mladej, ale po špičkách, ať sousedi neřvou, že děláme z baráku bordel,‘ zavelela menší koule a táhla

46 | MARCUS WANG

mě do temné chodby, která končila malými dvířky. Bude šoustat v kočárkárně nebo mezi bramborama? Špinavej byt tvořily dvě místnosti, obejvák a kamrlík s obrovským letištěm. Stál jsem toporně u dveří a bál se, jak dál. Z rozjímání mě zas vytrhla malá velitelka, zřejmě navyklá vydávat pokyny při nástupu k hromadný souloži. ,Nečum u dveří a klidně začni tím, že si umeješ vercajk. Sprchu nehledej, nejsi v Ambassadoru,‘ ušklíbla se a pohodila hlavou k litinovému umyvadlu na stěně. Parádní ukázka slévačskýho řemesla, ale zkorodovanej kohoutek, trčící ze zdi, nesliboval komfortní lázeň. Pár kapek ledový vody a pták se mi scvrknul do velikosti vajglu. Dámy mezitím s rachotem přišouply do středu místnosti štokrle s lavorem, kde předem připravily vodu ke koupeli. Pěkně odstátou, aby se nemáchaly v ledovce. Nestyděly se. Velká si stáhla přes hlavu tričko a sundala podprsenku. Obrovský kozy jí málem cákly až do vody v umyvadle. Žínkou si je pečlivě namydlila, včetně bradavek a zarostlýho podpaží. Brzy na to spravedlivě předala žínku druhý boubeli. Ta zahájila spodkem. Stáhla si sukni i punčochy se vším, přičapla si do dřepu a tím samým hadrem si zajela rovnou mezi nohy. Aby se očistila důkladně, rozkročila se nad svým mycím stolkem a ošplíchla se skleničkou od hořčice. Večerní hygienu braly dámy zodpovědně, za což je musím pochválit. Staří praktici říkají: ,Jak holce smrdí blažena, vezmi roha. Nemusí mít rovnou kapelu nebo virovej svoloč na čípku, ale je to jistota.‘ Otočil jsem se ke zdi a pokračoval v mytí žaludu. ,Už se netrap, myšáku, a ukaž se,‘ zaznělo laškovně od lavoru.“


Teď se Artur zaseknul a začervenal. Blížilo se vyvrcholení děje. „Tak co bylo dál? Udělal jsi je obě? Nenapínej mě!“ Artur se zapýřil a pokračoval: „Billy, nebudeš věřit, jak tvůj kámoš rychle skončil. Vypnul jsem vodu a otřel se do ručníku neurčitý barvy, kterej visel na hřebíku vedle umyvadla a zaváněl ztuchlinou. S kalhotama u kolen jsem popošel do středu místnosti a šoural se k ložnímu výklenku, ze kterýho se na mě rádoby svůdně culily obě krasavice, již vysvlečené do naha. Malá, když viděla, jak jsem malej, poznamenala, že mi sice pevně visí, ale pokud nepřidám, nevezmou mě do kola. Neměl jsem na ně. Nepomohlo ani, když velká rozevřela klín a s lišáckým mrknutím si olízla dva prsty. Nemusím ti říkat, kam si je strčila. Místo mýho rozhecování nastal konec děje. Vytáhnul jsem kalhoty, otočil se a s košilí a botama v ruce vyběhnul na ulici. Šťastnej a volnej. Tonda už příští den na přednášce nemoc nepředstíral a zajímal se, jak dopadl předchozí večer. Zabědoval: ,Velká škoda, že mi bylo zle, mohli jsme je brát na střídačku...‘ Komediant posranej!“ Artur skončil vyprávění a mě nenapadal žádný komentář. Co jsem k tomu měl dodat? Měl smůlu, nebo štěstí? Nemohl jsem kamaráda soudit, protože sám jsem doširoka roztažený ženský klín jaktěživ nespatřil. Nemyslím si, že bych obstál lépe. Pořád dokola mne napadaly otázky, proč ty, které chceme my, zarputile unikají a místo lehu na zádech se tvrdošíjně staví na zadní. A obráceně, když se ony projeví aktivně,

48 | MARCUS WANG

koule se nám v panice stáhnou do nepoužitelného uzlíčku. Vezmou nám naši přirozenou roli přemožitele. Přiznejme si, že kdybychom nebyli prasata alespoň v myšlenkách, něco by s námi nebylo v pořádku. V naší hospodě U stonožky nám jeden děda osvětlil, že chlap je potentní, dokud hejbá a kroutí jazykem. Péro je nedůležitý doplněk. Má-li šťávu, stává se štvancem, ženské ho nenechají vydechnout, dokud si ho nevezme zubatá. Pronásledování žen za účelem odložení semene je mužské prokletí, jehož pravidelné realizování nás neopustí do posledního dechu. Někteří se prý ve zralém věku těší na zvolnění hormonálního tlaku, kdy je vilnost přestane pronásledovat. Ale to zřejmě zažijeme až o několik desetiletí později.

07 V BOJ Pět let studia na univerzitě uteklo jako voda a před námi stanula nenáviděná povinnost vlasti. Prezenční vojenská služba, nezapomenutelná epizoda většiny československých mužů. Ztracený rok života, který údajně dokončoval přeměnu chlapečků v muže. Narukoval jsem na Východní okruh. Ten, na rozdíl od Západního blízko hranic s Německem a Rakouskem, neměl bezprostřední ochrannou funkci před imperialisty. Vojáci našeho útvaru nestrážili důležité objekty ani se necvičili v ovládání protitankových řízených střel. Zde v kasárnách na malém městě na Slovensku, daleko od možného bojového střetu, plnilo týlové vojsko úlohu levné pracovní síly. Výběr vojínů se soustřeďoval na těžkou „robotnickou“ práci. Ale ani vojáci z povolání, zvaní „gumy“, nežili v bojové připravenosti. Jak mohli, zašívali se a ve svém volnu urputně chlastali. Pro udržování pořádku měli nás, „špagáty“, přinucené posluhovače ve funkci nižších velitelů, na které naložili veškerou armádní pakárnu. To podstatné z dění mužstva řídili mazáci, kteří si již odkroutili první rok a neomezeně vládli mladým zobákům. Zbaběle si libovali v sužování těch nejslabších. Vzácně probleskla zpráva, že šikanovaného bažanta dohnali k zoufalému řezu zápěstí. Na vlastní kůži jsem zažil noční hledání vojáčka Jakoubka, nejmenšího válečníka z mé čety. Když mě velitel družstva po půlnoci probudil a vyděšeně hlásil klukovo zmizení s vysvětlením, že Tibi, potrhlý Maďar a přesluhující basman, pokérovaný jak tapeta, se ten večer chystal Jakoub-

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Marcus Wang. Copyright Marcus Wang, Editor Josef Pepson Snětivý, 2012

Recommend Documents