mapy

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Děvčátko, rozdělej ohníček (Na cikňi na bari, čarav tro voďori) Martin Šmaus

Znění tohoto textu vychází z díla Děvčátko, rozdělej ohníček (Ni cikňi na bari, čarav tro voďori) tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Knižní klub v roce 2005 (ŠMAUS, Martin. Děvčátko, rozdělej ohníček. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2005. 255 s. Knižní salon.).

§ Text díla (Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: ŠMAUS, Martin. Děvčátko, rozdělej ohníček [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-319-4 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/27/71/82/devcatko_rozdelej_ ohnicek.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 10. 2. 2017.

OBSAH 1 ................................................................................................................ 6 2 ................................................................................................................ 7 3 ................................................................................................................ 8 4 .............................................................................................................. 14 5 .............................................................................................................. 26 6 .............................................................................................................. 44 7 .............................................................................................................. 55 8 .............................................................................................................. 61 9 .............................................................................................................. 65 10 ............................................................................................................ 81 11 ............................................................................................................ 88 12 ............................................................................................................ 96 13 .......................................................................................................... 107 14 .......................................................................................................... 114 15 .......................................................................................................... 121 16 .......................................................................................................... 130 17 .......................................................................................................... 144 18 .......................................................................................................... 151 19 .......................................................................................................... 156 20 .......................................................................................................... 168 21 .......................................................................................................... 181 22 .......................................................................................................... 188 23 .......................................................................................................... 196 24 .......................................................................................................... 203 25 .......................................................................................................... 210 26 .......................................................................................................... 216 27 .......................................................................................................... 218 28 .......................................................................................................... 220 29 .......................................................................................................... 224 30 .......................................................................................................... 235 31 .......................................................................................................... 236 32 .......................................................................................................... 240

1 Andrejkova matka, krásná Mária, byla zasnoubená Dezideru Dunkovi z cikánské osady u Vyšné Poljany. Při svatbě, obřadu mangavipen, jim starý Laco Dunka svázal ruce šátkem a do dlaní jim nalil pálenku, aby navzájem vypili a stvrdili tak slib věrnosti, ale o svatební noci se shledalo, že Mária již počala a roste v ní nový život. Její muž byl spravedlivý a nechtěl rodinu vystavit posměchu a hanbě, a proto se rozhodl svou ženu a potom i sebe zabít. Vstal a šel se na to posilnit do poljanské krčmy, ale tam mu nenalili, že prý až zaplatí, co dluží, a že už sekeru příliš hluboko zaťal. A Dežo zapomněl na bolest, která ho sem přivedla, a vzkypěla v něm horká krev. Ani tu poslední odlívku nedají, gadžové a kurvy pojebaný, ještě včera nalili a najednou pro cigána nemají, křičel a za chvíli byl zpátky i se svými bratry Mirem a Gejzou, všichni tři se nahrnuli do výčepu a všechno, co se jim připletlo pod ruce, porozbíjeli, vytloukli i okna a chudák krčmář mohl být rád, že se mu podařilo utéct zadem. Ale ani vesničané nehodlali prodat svou paluši lacino a nakonec se jim podařilo Dunky zahnat. Chudák Dežo, když ho bratři táhli zpátky domů do osady, chrchlal krev, zvracel a jeho rozbitá a zkrvavená hlava bezvládně padala na stranu. A jeho oči, černé od ohně, sazí a zaschlé krve, viděly, jak se po pěšince, pár kroků za nimi, belhá stařena pod plachetkou, chrastí kostmi a opírá se o rezavou a ostrou kosu… a Dežo z té hrůzy omdlel. Jen málokdo v osadě věřil, že se z toho vykřeše, ale Mária svého muže pečlivě ovázala a celou noc u něj probděla, konejšila ho, když křičel ze spaní, a na jeho rozpálené hlavě vyměňovala studené obklady. Mária, připravená na svou poslední cestu, byla oblečená do bílých svatebních šatů, a Dežo, když se druhý den probral, v ní uviděl anděla. A najednou neměl sílu vytáhnout nůž a všechno mu přišlo líto. S námahou se zvedl a pak dlouho klečel u zdi, hlavou z ní

6

otloukal hlínu, zvracel a proklínal celý pojebaný svět. Nakonec se rozplakal a další večer přijal svou ženu zpátky. Ale nežili spolu, dokud Mária neporodila syna. Dali mu jméno Andrej.

2 Když se Andrejko narodil, ve zbojské krčmě se objevili koňští handlíři od východu, ptali se na cestu k Poljaně a sháněli se po Dežovi Dunkovi a hříbatech, která jim slíbil. A vedle u stolu seděl Juraj Bielčik, kterému se v noci ztratilo poslední hříbě, nejlepší, jakému kdy pomáhal na svět, Juraj do sebe obrátil poslední borovičku a hnal se na Poljanu. Před poljanskou krčmou odhodil svůj uchrchlaný moped do příkopu a chlapy uvnitř nemusel dlouho pobízet, všichni se zvedli a potěžkali v rukou hole, někdo vytrhl pár latěk z plotu, jiný vytáhl z hnoje vidle, další chňapl po sekeře a šlo se na cigány… Bielčikovo hříbě v osadě nenašli, nenašli ani Deža, a tak aspoň zmlátili každého, kdo se jim připletl do cesty, velkého i malého, starého i mladého, bez milosti a do krve, protože pohár jejich trpělivosti přetekl. A bylo jim to málo. Jak tam stáli mezi chatrčemi, ještě v nich vařila krev a nakonec se rozhodli osadu vypálit. Ale protože v noci pršelo a boudy, kůlny i hromady dříví a odpadků byly nasáklé vodou, založit oheň se jim nepodařilo. Když chlapi trochu vystřízlivěli, odtáhli zpátky do dědiny. V osadě po nich zůstaly cákance krve na dveřích a ranění skuhrající v blátě, a také dva mrtví. Chromý Imro, který nestačil utéct, a jeho bratr Gejza, kterého natlačili do potoka, a on, zpitý do němoty, usnul a utopil se v mělké tůňce jako kotě. Márii se s maličkým Andrejkem podařilo proklouznout do lesa. Běžela a klopýtala, co jí síly stačily, padala do bláta a zase se zvedala, a nezastavila se, dokud byl z osady slyšet křik a nářek. Celou noc se s Andrejkem krčila v olšinách nad osadou, dýchala na něj a konejšila ho, jen aby se nerozplakal a aby je chlapi z dědiny

7

nenašli. Domů se vrátila až druhý den. Slunce rozpouštělo ranní mlhu a stoupalo po obloze, prokřehlá Mária překračovala vyvrácené dveře, rozbité hrnce a potrhané peřiny, Andrejko se k ní vyděšeně tiskl a ona ho hladila a děkovala pánubohu, že maličkého ušetřil. Když se během dne vrátili i ostatní, mezi židle položili prkna, na ně zvedli Gejzu i Imra a začali nahánět rozutíkané slepice a psy. A matka obou zabitých chlapců, stará Maryna, plakala a nedala se utěšit, a osadou se ještě několik dní nesl její pláč a zoufalé kvílení a nářek. Ale policajty, žandáry, nikdo nevolal, stejně by nepřijeli a o popotahování nikdo nestál. Ani bílí, ani černí. Tou dobou se už Dezider Dunka s Bielčikovým hříbětem, krásným hnědáčkem s bílou lysinkou, prodíral Borsučinami a stoupal do hor, k polské hranici.

3 Andrejkovi táhlo na čtvrtý rok, když se vrátil domů strýc Fero. Dunkové z osady si strýčka považovali, protože to ze všech dotáhl nejdál, Fero nosil těžké zlaté prsteny a černou kravatu a oblek si nechával šít u krejčího jako nějaký pán, jako gadžo. Strýček přišel v noci, aby se vyhnul Poljančanům, kteří na něj měli spadeno pro jeho dlouhé prsty. Aby Ferko nepřivolával hněv a pomstu na celou osadu, musel kdysi utéct, a protože měl srdce neklidné a duši toulavou, začal pracovat na dráze. Nejraději měl noční rychlíky, ocelová kola, vyklepávající do kolejnic neúprosný rytmus, zemi, běžící pod nohama někam dozadu, i tmu, ve které se ztratí všechno, co má zůstat skryto. Protože cesta z Humenného a Medzilaborců do Bratislavy nebo Prahy byla dlouhá a jen málokterý zedník nebo betonář, odvážející si domů výplatu, málokterý študák vracející se na svátky k mamince dokázal celou noc probdít a uhlídat svůj kufříček, batoh nebo tašku.

8

Fero se dobelhal domů, ztěžka dosedl na židli, a když se trochu vydýchal, začal vyprávět, že včera ve vlaku narazil na cizí partu, chlapci ho chytili pod krkem a trochu si ho podali, kdosi vytáhl nožík a vzal ho křížem přes obě tváře, a nakonec, to už se jim chudák Ferko rozpadal v rukou, ho nacpali do okna a vyhodili ven. Stejně nemá jízdenku, smáli se do tmy… Mně se smály, ty kurvy a svině, křičel Ferko, a Dunkové se přikrčili strachem a hned se zase rozkřičeli, zatínali pěsti a hrozili někam do dálky, tam, kam ukazovala Ferkova pochroumaná ruka. Naštěstí vlak právě zastavoval na margecanském nádraží a strýček se dost pomlátil, ale přežil. Devět životů má kočka, deset Cikán, pyšně se tloukl do prsou a ostatní se ztišili a přikyvovali… Hned druhý den ráno Fero zjistil, že v noci přišel o zlaté hodinky, památka na jednu zvlášť vydařenou čórku. Ze zvyku zkusil nahmatat těžký zlatý řetěz, který už několik roků nesundal z krku, ale jeho ruka hrábla do prázdna a Ferko jako by spadl do ledové vody, nevěřil svým vlastním očím a prázdnému zápěstí, dokonce už ho přestal bolet polámaný hřbet, protože bez hodinek a zlata byl jako bez kalhot, úplně nahý… a z očí mu vyšlehl plamen. Kdo si tohle dovolil, kdo z vás, degešskejch kokotů, si troufl na mě, na Fera, křičel strýček, ať se do země propadne, až do smrti bude jíst jen psí hovna, miro khul tiri bacht te marel, koulel očima, chytal ostatní pod krkem a přivolával na ně strašlivé kletby. Ale za chvíli, když viděl, že křikem nic nezmůže, dal všechny svolat a promluvil: Mezi vámi stojí ten, který je lepší a šikovnější než já. To on vás proslaví, na něj budete jednou pyšní… Udivení Dunkové ztichli, ale hned začali brebentit, rozhazovali rukama a až za chvíli si všimli maličkého Andrejka, který se jim pod nohama proplétal dopředu, jeho špinavé a umouněné ruce zářily zlatem, jako by uprostřed zmrzlého pole rozkvetla slunečnice, jako by se z bláta a kouře vynořilo slunce… a všichni se ztišili a jeden po druhém se rozestupovali, aby klouček mohl projít.

9

Umolousaný Andrejko s nudlí u nosu, nahastrošený do chatrné košilky a gatí, které na něm visely jen díky provázku přes rameno, stál před pořezaným a zchromlým Ferem, v jedné ruce držel zlatý řetěz, ve druhé hodinky a šťastně se usmíval. A divili se všichni jeho odvaze a šikovnosti a nakonec rozhodli, že ho Fero vezme do Prahy, aby se tam něčemu pořádnému naučil. Dezider Dunka, manžel krásné Andrejkovy maminky, stál až úplně vzadu. Když si všiml, jak se vyžilý obličej strýce Fera podobá hlaďoučké tvářičce maličkého Andrejka, skryl svou hlavu do dlaní a pak dlouho tiše a hořce plakal. Plakala i Mária, když se pomlácený strýc za pár dní vzpamatoval a ona se musela se svým jediným synkem rozloučit. Celou noc u něj seděla, hladila a mačkala jeho ručku a po tváři se jí kutálely slzy, které se v mihotavém světle petrolejky leskly jako malé korálky. Když ráno chystala snídani, všechno jí padalo z rukou, a pak se posadila naproti Andrejkovi a dívala se, jak malý zápasí s lokšemi, patlá si marmeládu po košilce a otírá si ruce do vlasů. Sama jíst nemohla, protože měla hrdlo stažené zoufalstvím a bolestí. Když malý dojedl, něžně ho objala a políbila, děťátko moje mojoučké, šeptala a celá se třásla, a najednou ho k sobě prudce přitiskla, jako by ho chtěla rozdrtit a rozmáčknout, aby navždycky zůstal u ní, v její náruči, líbala ho do vlasů, plakala a křičela, až jí kloučka museli vytrhnout. Ale vedle už přešlapoval strýček Fero, netrpělivě se díval na hodinky, ztracené a pak znovu nalezené, a ukazoval dolů, k silnici. Mária ještě stačila Andrejkovi pověsit na krk stříbrný křížek, jediný šperk, který měla ještě od své maminky, než si ji Dežo odvedl na Poljanu, a už ji tlačili zpátky do chatrče, dveře zvenčí podepřeli prknem a ona tam marně tloukla, volala a plakala. Nakonec se zhroutila na podlahu z udusané hlíny a sypala si prach do rozvrkočených vlasů a zoufalých očí. A všechno, celý její svět se rozplynul v slzách a ve tmě.

10

Bachtalo tiro drom, Andrejko, šťastnou cestu, mumlalo několik bezzubých stařen s vrásčitými tvářemi, mezi nimi i stará Marika, čarodějka, bosorka a stryga, která znala čarovné kvítí a uměla hádat z ruky a kterou loni málem pohřbili, kdyby ji v truhle neprobudil nářek a kvílení truchlících Dunků… Staruchy se opíraly o hole, dívaly se na pěšinu, po které odešel strýc s maličkým, a starostlivě pokyvovaly hlavami. Hodně štěstí, bachťoraha sasťipnoreha dža, av pale, vrať se zpátky ve zdraví… Odpoledne už Andrejko seděl vedle Ferka v první třídě nočního rychlíku z Humenného na Košice, Poprad, Žilinu a Prahu. Kola vyklepávala do kolejnic neúprosný pravidelný rytmus, a bylo to, jako když někde blízko buší neklidné maminčino srdíčko, jako když po vyprahlé pláni cválá hřebeček strýčka Laca… Na nádražích se pod vysokými lampami rojili komáři, mezi sloupy se potáceli opilci, vlak zastavoval a znovu se rozjížděl do tmy a Andrejko, omámený horkou letní nocí, s očima dokořán hltal hlasy a vůně proudící ze tmy, a všechno, osamělá světla v dálce i mihotání svatojánských mušek, skřehotání žab i cvrkot cvrčků, zůstávalo kdesi vzadu, a vepředu otevíral širokou náruč svět, který ještě ráno končil u poslední chatrče slepené z prken a vrbového proutí, bláta a rezavého plechu. Aby dal strýček Andrejkovi dobrý příklad, ani tu noc nezahálel. Několikrát se vytratil do ztichlého vlaku, a když pak ráno v Praze tahal z kapes občanské průkazy a počítal pomačkané bankovky, malému Andrejkovi to přišlo úplně samozřejmé. Hned z nádraží ho Ferko odvedl na Žižkov, do bytu svého bratra Štefana. Ospalý Andrejko capkal po chodníku a houpal a točil se s ním celý svět, a když zvedl hlavu, leknutím odskočil do vozovky ze strachu, že se na něj ty vysoké domy sesypou… Poprvé v životě viděl auta a davy lidí v ulicích, tramvaje, cinkající na zastávkách a křižovatkách, poprvé šel ulicí zadrátovanou trolejemi a nad hlavou mu sršely a přeskakovaly jiskry… Daleko zůstala osada

11

a maminka s krásnýma uplakanýma očima, daleko zůstaly jiskřivé potůčky i zlaté listí čarokrásných hor. Andrejko se s otevřenou pusou zastavoval na každém rohu, také už se mu klížily oči, ale Fero spěchal a táhl ho za sebou, a lidi na ulici se za nimi otáčeli, udiveni kulhajícím strýcem ověšeným zlatem, s čerstvými jizvami na tvářích a silnými tetovanými pažemi, a ušmudlaným kloučkem v potrhaných gatích na provázku, který se jim pletl pod nohama. Vystrašeného Andrejka předal Fero své švagrové, Idě, ve dveřích s ní prohodil pár slov, odpočítal jí peníze z noční tržby a zmizel, aby se vrátil zpátky na nádraží, na koleje, na další cestu. Žižkovský dům, ve kterém bydlel Štefan, to byl úplně jiný svět než poljanská osada. Vysoké střechy ořezávaly nebe do úzkých ulic a dvorků a za oknem nebylo modré nebe, ale pavlač s oprýskaným stropem, do které jen přes poledne na chvilku nakouklo slunce. Andrejko celý den proseděl v koutku a poslouchal, jak mu kručí v bříšku, pod košilkou mačkal křížek od maminky a špinavým rukávem si po tvářičce rozmazával slzy. Tak se mu stýskalo po dětech z osady, po blátě mezi chatrčemi, ve kterém si ještě včera hloubil stružky, i po potoku, ze kterého starší kluci tahali raky. Ale nejvíc se mu stýskalo po mamince, té nejkrásnější a nejsladší maminečce, která mu každý večer zpívala a vyprávěla, a když mu bylo smutno nebo ho v noci přišli strašit bubáci, pofoukala mu bolínku. K mamince se mohl přitulit, v její náruči se mohl vyplakat, tak mu maminka chyběla… Na Žižkově ho nikdo nevzal do náruče ani ho nepohladil, tady se děti o sebe staraly samy… A jejich svět, pavlač, dvorek a ulice se měly stát i jeho novým domovem. Nad maličkým Andrejkem s odstávajícíma ušima, uplakanýma očima a ukapávajícím soplánkem u nosu by se snad i kámen ustrnul a Štefan s Idou si řekli, proč toho nevyužít, když už ho mají na krku. A gadžové jsou hloupí, říkal Štefan, před nataženou rukou uhnou

12

očima a raději sáhnou do kapsy pro pár korun, jen aby se pak nestyděli, že byli lakomí… Teta s Andrejkem chodila do parku před hlavní nádraží nebo dovnitř do nové haly, občas zabrousila na Vinohrady nebo dolů do Jindřišské nebo Opletalky. Dál už si netroufala, protože tam začínal cizí svět veksláků, pasáků a šlapek, tajných policajtů, pinglů z lepších podniků a dalších vometáků, a když se tam teta ukázala, vždycky ji někdo vyhnal a někdy ještě přiložil na cestu, aby si líp pamatovala, kde je její místo. A ani Štefan to nedokázal srovnat, protože se v těch kalných vodách nevyznal, na ty složité a jemné pavučinky jeho hlava nestačila. Cizí rodiny, které přišly do Prahy hned po válce, byly větší a silnější, proto měly lepší ulice, pasáže a náměstí, Dunkům muselo stačit nádraží. Andrejko byl maličký a vyzáblý a pořád se třásl zimou, protože ho oblékali jen tak, aby nezmrzl. Pod nosem mu visel soplánek a zuby mu drkotaly, jako když rozhrkaný trakař kodrcá po kočičí dlažbě, a ze zimy se pořád počůrával. Ale teta ho převlékala až večer, protože brzy zjistila, že čím hůř klouček vypadá, tím víc peněz se jí daří vyloudit na jídlo nebo na vlak do Berouna nebo Rokycan. Andrejkovi to bylo divné, protože vlakem nikdy a nikam nejeli, ale když teta někomu zastoupila cestu a řekla Dajte peňážky, hned natahoval moldánky, protože v tu chvíli už také věřil, že je někdo okradl, že ztratili peníze a v Berouně na ně čekají další děti a ty děti mají hlad… Andrejko spal pod jednou přikrývkou se sestřenkou Jolankou, a protože byl pořád nastydlý, počůrával se i v noci a postýlka smrděla, smrděla i malá Jolanka, protože teta prala, jen když měla čas a chuť, a to se tak často nestávalo… a tak mu Jolanka pokaždé natloukla nebo ho vyšťouchla z postele a malý musel dospat na zemi. Celý den měl hlad a v bříšku mu zpívalo, ale jídlo brát nesměl. Jednou, když se k němu jakási paní sehnula a podala mu housku se salámem, ještě v ubrousku, jak ji před chvílí koupila u stánku, teta jí to jídlo vyrazila z ruky, vztekle ho rozšlapala a nadávala, že na co je do piči houska, že kluk má hlad a potřebuje lovy, peníze…

13

A malý se učil. Učil se hladovět, ale nebrat jídlo, učil se třást zimou, i když bylo venku horko k zalknutí, a učil se odevzdávat všechny peníze strýčku Štefanovi, který se kolem nich motal, popíjel pivo, dával pozor na policajty a odháněl konkurenci.

4 Štefan pocházel ze stejného kraje jako Andrejko. Jejich osada ležela u Sniny, byla větší než poljanská, lidem i úřadům byla víc na očích, a možná proto ji hned po válce jako vůbec první v okrese vystěhovali. Sninským Dunkům a Lakatošům přitom naslibovali růžové a šťastné zítřky, nové byty s vodou, elektřinou a ústředním topením, jesle pro děti, práci pro dospělé a hlavně peníze, které je vytrhnou z bídy a špíny, bláta s mračny komárů, zimy a hladu, aby už nikdy nemuseli své děti pohřbívat pár dní po narození… A tam na západě, ukazovali do dálky, je země zaslíbená, na Šumavě jsou domy po Němcích, opuštěné hamry a sklářské hutě, celé usedlosti a vesnice tam čekají na nové hospodáře… Ale Dunkové se neptali na práci, nevěděli, kde je Šumava a jak vypadá železný hamr, ale když slyšeli o penězích, jejich oči ožily, a úředníci tahali z aktovek další lejstra a zase ukazovali do dálky a říkali, že nejvíc peněz čeká v kladenských hutích a dolech, ústeckých chemičkách a v Ostravě, žhavém a tepajícím ocelovém srdci nové republiky… Ostrava černa, děvucha věrna… A právě tam, před starším činžákem uprostřed ostravských Mariánských hor, jednoho dne seskočil z nákladního auta i mladý Štefan. A k opuštěné sninské osadě přijely buldozery, a boudičky, chlívky, kurníky a chatrče slepené blátem a poskládané z prken, rezavého plechu a lepenky padaly k zemi jako domečky z karet. V tu dobu už Štefan fáral na šachtě, staré Hlubině. Ne že by se tak hrnul do rachoty, ale nic jiného mu nezbývalo. Když už byl jednou v Ostravě, fárat musel. Ale na šachtě se daly vydělat slušné peníze, a Štefan, i když se stěží uměl podepsat, už za pár týdnů nosil domů mnohem více než kterýkoli doktor nebo univerzitní profesor, a tak

14

mu to stouplo do hlavy, že se ke svým příbuzným, kteří se přes nejrůznější zaměstnání propadávali až k paběrkování uhlí na výsypkách a přehrabávání přívozské skládky, přestal hlásit. Peňážky, peníze… Dokud žili v osadě, Dunkové se o majetek nestarali, protože neměli půdu, domy ani pole, o které by mohli přijít, a peníze jen ty, které jim v krčmě nastrkali pod struny housliček a do smyčců, nebo které dostali od handlířů za koně a vydělané kůže. Ale koňské handlíře i Židy odnesla válka, a vesničané za práci platili bramborami, kukuřicí nebo kapustou, protože i jim se peníze zdaleka vyhýbaly. Zato hladu a zimy si Dunkové užili dost, a rozdělili by se o poslední vajíčko a hrst mouky, jen aby hlad neměly jejich děti, aby se dožily jara… Až peníze z ostravských šachet a hutí vrazily mezi ně klín, pustošily je a ničily rychleji než velká voda a za pár měsíců dokončily to, co tam daleko na východě začaly radlice buldozerů. Dunkové, rozházeni po malých bytech a pokojích na hornických ubytovnách, začali žít jinak, než byli po celá staletí zvyklí. Poprvé šli po schodech, učili se roztáčet kohoutek s vodou a splachovat záchod, a přišel den, kdy jeden před druhým poprvé schoval peníze. Tam, ořezáni a osekáni čtyřmi stěnami maličkých bytů, začali hrát každý sám za sebe. I když se dál společně zpíjeli lacinou kořalkou a zpívali a jajkali jako dřív, hned jak se probrali z kocoviny, kdesi hluboko v sobě to ucítili, tak je to zabolelo. Rodina poljanských Dunků, která držela pohromadě tolik staletí, přes všechny hladomory, nemoci a války, byla rozbitá. A Štefanovi, i když doma pořád mluvil mateřštinou, starou romaňi, se stále častěji pletla pod jazyk slova pochycená na šachtě i v havířských pajzlech, slova v té zvláštní řeči, do které se přetavily životy beskydských Goralů, hlučínských Šlonzáků i spišských Cikánů, Židů a Rusínů z Haliče a Podkarpatské Rusi, kteří sem nepřišli za podnikáním a obchodem, ale za prací, robotou, těžkou a nebezpečnou dřinou v porubech, na martinských pecích a válcovacích tratích. A ani na martinkách, ani na šachtě nebyl čas na dlouhé, jalové a zbytečné řeči, i v hospodách a krčmách pro křivé

15

slovo hned tekla krev, protože taková byla Ostrava, takoví byli lidé, jejichž cesty tady o sebe křísly. Ostrava zářila světly a plameny vysokých pecí, koksoven a oceláren, jiskřila a vybuchovala v kořalnách, paluších a putykách, tam se platilo za celou hospodu, tam člověk mohl dostat přes hubu, a ani nevěděl proč a jak. Ostrava žila na tři šichty, bez fajrontu a pořád naplno. Ani v noci se nezastavila kola těžních věží rozkročených nad městem, ani o svátcích nevychladla rozžhavená řeka surového železa tryskajícího z proražené vyzdívky při odpichu na Karolíně nebo Nové huti, až do rána se nezastavily pípy s pivem a ruce hospodských rozlévající kořalku. A pilo se tu do bezvědomí a do dna… Bílý kůň letěl nad Ostravou, nad černým a umouněným městem visely hvězdy a ulice voněly koksárenským plynem, chlapským potem a dehtem, pivem a cibulí. Ostrava, to byl čarodějnický tyglík, ve kterém se tavili lidé, kteří sem přišli z chudých beskydských a kysuckých chotárů, Goralé od Jablunkova, Poláci z Těšína, zničené Varšavy i z Haliče rozpůlené novou hranicí, Valaši z kopanic i Češi, kteří sem přitáhli s umístěnkou, na brigádu a někdy i za trest. Kde ještě včera udřený kůň s pluhem obracel těžké hroudy a kamení, tam dneska člověk převlékal naruby celou krajinu. Kde ještě včera večer vítr hvízdal na stébla a strniště, tam přes noc vyrostlo nové město z cihel a betonu, kde se ještě včera krčily domky staré havířské kolonky, tam se ráno tyčila k nebi ohromná halda vytěžené hlušiny, kde se ještě včera páslo pár hubených kravek, tam se dneska leskla hladina odkalovacích nádrží a jezer zaplavujících propadlou krajinu. Pavučina drátů a potrubí a štiplavého kouře omotala ten kraj, a roury, dráty a cesty vedly odnikud nikam… I když byly havířské peníze dost dlouhé, přece je Štefan za pár dní stačil propít nebo roztočit s holkami, které se vždycky po výplatě rojily před bránou šachty a čekaly na kořeny, prachaté, svobodné a nadržené havíře. Bavit se a užívat života, to holky uměly a rády se nechávaly pozvat na ubytovnu, na lavičku v parku

16

nebo aspoň ke stromu na stojáka, protože horníci s mohutnými rameny, potetovanýma rukama a černými sazemi kolem očí, které si po šichtě schválně ani nemyli, to byla šlechta, která si kvůli pár korunám starosti nedělala. A jednou z havířských holek, jedním z černých kvítků rozkvetlých na hladinách uhelných kališť a olejových lagun byla i Ida. Ida se ráda oblékala a tančila a Štefan před ní ani nemusel natřásat krovkami, stačilo jen tak mezi řečí vytáhnout z kapsy hrst zmuchlaných stokorun. Když si ho Ida vzala, už myslela, že bude mít do konce života vystaráno, ale jejímu vyvolenému sbíječka nevoněla, nepřirostl mu k srdci havířský kahan, kladívko a mlátek, protože byl celý život zvyklý zvedat oči k hvězdám a slunci, a najednou si musel koupit budík, aby nezaspal šichtu, a pak se namáčknout do úzké drátěné klece a sfárat do samého pekla, do horké uhelné sloje, ve které občas zlověstně zapraskala výdřeva, jako by nebyla sroubená z těžkých trámů, ale z tenkých špejlí a sirek. Ten starý, ukrutný strach z tolika set metrů živého uhlí a hlušiny nad hlavou se Štefan snažil utopit v kořalce a pivu. Do hospody chodila celá havířská parta i s předákem hned po fajrontě, a jak šel čas, kořalka byla pořád ostřejší a havířské holky pořád sladší a voňavější a mladší. Ale Idě nevadilo, že se o Štefana musí dělit. Ida zuřila, že Štefan s těmi cuchtami a štětkami roztáčí peníze… A jednou Štefan poprvé nepřišel na šichtu, zabulačil. A ten den na čtvrtém patře šachty vybuchl metan, v závalu zůstal i jejich soused z baráku, mladý Janoszek, který za války přišel o všechno a fáral kvůli penězům, aby se doma v Racibórzu nemusel stydět před svou Gražynkou… A Štefan, když za pár dní na vlastní oči viděl, jak to, co zbylo z Janoszka, vytahují z klece, na místě se zařekl. Zkurvena sviňska robota, křičel večer v paluši a vztekle třískal půllitrem o stůl, haviřa něchali v ďuře, kurvy zasrany zajebany… Po parťákovi vzkázal, že už ho na šachtu nikdo nedostane, žádny

17

závazek a rekord už ho nezajima, a štajger ať jde do piči s lovačema a ať si fedruje sám, on nechce mět haviřsky funus… Jeho žena mrčela, jak byla hloupá, když si ho brala, a do toho ji popichovaly sousedky, před kterými se ještě včera natřásala v nových šatech, kde prý má toho svého uhlobarona a co z take slepky a chlopka, kery přestal nosit…, ale Ida už se Štefanem měla maličkého Imra, čekala druhé dítě a musela být zticha. Držet krok s havíři, ostravskými chachary, kteří za večer dokázali propít to, co jiným muselo stačit na celý měsíc, na to už Štefan neměl, bez peněz už o něj nezavadily ani holky a navztekaná Ida spadla zpátky na zem, mezi Cikány, kteří prolézali přívozskou skládku a paběrkovali uhlí na výsypkách Zarubku, mezi staré ženy u popelnic a jejich umouněná děcka, mezi špinavé a otrhané degeše, nad kterými ještě včera ohrnovala nos, protože vybírali popelnice a jedli psy… Ida se Štefanem se pokorně vrátili k mateřštině, romaňi čhib, a starým zvykům. Zase vynášeli sporák ven a vařili na dvorku, když bylo hezky, chodili za roh do křoví nebo do sklepa, když se ucpal záchod a nenašel se nikdo, kdo by ho vyčistil, a trhali plaňky z plotu a lámali je do kamen, když jim byla zima a na haldu bylo v zimě a dešti najednou tak daleko… A zimy, té se všichni odjakživa báli, jako smrti. A jednou uprostřed noci slyší sousedé pod nimi rachot, jako by se k nim někdo probourával, a za půl hodiny už jim to nedalo a šli nahoru a tam Štefan krumpáčem páčil z podlahy prkna a štípal je do kamen, protože mu k ránu byla zima. A za týden, když vytrhal poslední prkna, vzal pilu a pustil se do trámů na půdě, ale zbytky krovu už neudržely tíhu střechy, trámy povolily a na chodník spadly první tašky, jeden komín se zřítil a napříč posledním patrem se rozšklebila trhlina na dva prsty, že přes ni bylo vidět ven, a Štefan šel na národní výbor a křičel tam, jen ať gadžové zvednou zadky a jdou se podívat, kde jeho děti musí žít, a rozbíjel o stůl tašky, které cestou na úřad sebral z chodníku. A za pár dní přišla komise. Ženské v dlouhých a pestrých sukních brebentily, křičely a tahaly úředníky dovnitř, ale ti se báli, že dům každou chvíli spadne, a tak jen

18

odháněli povykující děti a hbité ruce, které jim šly po kapsách, tiskli k sobě aktovky s lejstry a už na ulici rozhodli, že dům, který přežil dvě války a který Dunkům přidělili teprve loni, nechají zbourat. To bylo v době, kdy na Nové huti i na Vítkovicích začali v noci vypínat čisticí cyklony, aby to líp táhlo, Ostrava se dusila štiplavým kouřem a Štefanovi s Idou, když s dětmi táhli k nádraží, slzely oči. Z vlaku se vyhrnuli uprostřed země zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, v Praze, vystavěné z kamene a vápna, ve městě zlatých střech a štíhlých věží, synagog a chrámů, korunovaném katedrálou, která za úplňku září, protože má v základech zazděný keltský menhir… Jejich oči, uvyklé zlatému listí, ohni a dýmu, se ztrácely ve městě astronomů, alchymistů a zázračných rabínů, korouhviček, astrolábů a rozevlátých soch, jejich nohy, uvyklé blátu a voňavé trávě, škobrtaly temnými uličkami s kočičí dlažbou, po které ještě nedávno drkotaly formanské vozy a kde vždycky o půlnoci křísla o kámen stříbrná podkova koně bezhlavého rytíře, černého jako noc… O zlaté věže, menhiry a chrámy se Dunkové nestarali. Nějaký čas žili na libeňské náplavce tak jako dřív, pod nebem plným hvězd, široká řeka jim přinášela dřevo na jejich ohně, které plápolaly a čadily celé dny a noci, na břehu nebo pod mostem, když se spustil liják. Tam Ida přivedla na svět Mariána a za další rok i Jolanku… Ale pak je Vltava vyplavila a Štefan odvedl Idu s dětmi na národní výbor, tam se utábořili na chodbě, že se odtud nehnou, a ještě ten den dostali dekret a klíče od bytu, kuchyně a pokojíku v prvním patře žižkovského činžáku. A až později přišli na to, proč je jim tam taková zima. Dvorek domu byl malý a do jejich oken ani v létě nepřišlo slunce. Pro ty roky na šachtě a hlavně pro havířský invalidní důchod měli Dunkové Štefana ve vážnosti, protože žádný z nich by nesfáral, ani kdyby mu modré z nebe slibovali a zlatem platili. A strýček, když se napil, pro nadávky ani pro první ránu nikdy nešel daleko,

19

jako na Ostravě, Štefan nikdy neřekl: Imro, už mě neser a koukej vyčistit ty boty… Stačilo ukázat ke dveřím a houknout: Buty jak sklenka…, a malý Imro hned všeho nechal, běžel na pavlač pro vodu a umýval a čistil, dokud se všechny boty neblýskaly. Štefan nenechával nikoho na pochybách, že právě on drží v rukou opratě, a nedopustil, aby mu někdo přerostl přes hlavu. Kdo vystrčil růžky a začal se tlačit dopředu, musel pryč. Ale Štefan ani nemohl jinak. Protože kdo by občas nezařval na rozjívené děti nebo by neztloukl ženu a nerozmlátil skříň, židli nebo aspoň štokrle, ten by snad ani nebyl za chlapa a jeho vlastní žena by se mu vysmála, že ji nemá rád, když ji nebije, a už by k němu nevlezla pod peřinu, kdyby jednou jedinkrát uhnul nebo se zdráhal vylézt ven na ulici a tam si to rozdat holými pěstmi, na férovku. Dunků byl brzy plný byt, příbuzní odcházeli a zase přicházeli a Andrejko už ani nevěděl, kdo ke komu patří. Každý, starý i mladý, byl strýček, bači, a někdy se i kluci pletli a Štefanovi namísto Dadko, dadoro, tatínku… říkali strýčku, Bači… Elektřinu měli nataženou z chodby, aby ušetřili, pro vodu chodili na pavlač a topili tím, co děti přitáhly domů, protože dávat peníze za uhlí jim přišlo líto. A Štefan, když viděl uhlák s uhlím a mourem, dostával kopřivku… Někdy kluci nepřinesli nic, a pak se všichni třásli zimou a zalézali do koutů, aby se schovali před rozzuřeným strýčkem, a někdy se ani nevraceli domů a až do rána se toulali po ulicích. Malý a vlhký byt jim byl těsný, jako dětská košilka nebo loňské šaty, nestačil jim ani dvorek pod pavlačemi, a tak se skutečným domovem dětí staly úzké a strmé ulice starého Žižkova. Dvorky a průchody mezi domy, parčík před Viktorkou, tunel pod Vítkovem, za kterým začínal podobný, ale přece tak jiný svět Karlína a Libně, a trať, nad kterou se kluci schovávali v křoví a házeli kameny na vlaky, rámus a křik začouzených hospůdek a pajzlů s okénky na úrovni chodníku, Žiďáky – Židovské pece, Parukářka a tajemný svět nákladového nádraží, rezavých výhybek a odstavených vagonů, to byl svět všech dětí, jejich skutečný domov.

20

Tam, otrhaní a špinaví od sazí a šmíru, snili o bílých košilích, černých lakýrkách a bourákách se stahovací střechou, a když se pak vraceli domů, ze vzteku močili na dveře a házeli kameny do gadžovských oken. Tak děti na Žižkově žily. Bílé děti uvnitř, ráno ve škole, odpoledne na výtvarce nebo v jazykovce a večer u stavebnice nebo vláčku… a cikáňata venku, na ulici. Snad proto se zdálo, že je jich daleko víc, než jich doopravdy bylo… A večer ječela z hospod, paluší a lokálů harmonika, fňukna a heligonka: Ručičky nebojte se, carára, vy dělat nebudete… a Na Pankráci, na malém vršíčku, stojí pěkné stromořadí… V autech a tramvajích se potili lidé navlečení do kožených obličejů, černých obleků a večerních rób, kteří se vezli dolů do města, do divadla, na koncert nebo do vinárny, zatímco venku na chodníku postávali Dunkové a ohromeně sledovali, jak po troleji přeskakují jiskry. Až někdo jen tak, sám od sebe, zazpíval Joj mamo…, takový výkřik z bolesti nad vysokými zdmi, úzkými domy a zadrátovaným nebem, a přidal se další o pár tónů pozadu a o tercii výš: Joj mamo, bokhaľi som…, a když se přidal třetí, museli ztichnout, aby se na té žižkovské ulici nerozplakali a ze smutku a stesku neumřeli. A nahoře v oknech, za těžkými záclonami postávaly učitelky, které s malými gadžínky celé měsíce a roky pilovaly a dřely stupnice a prstová cvičení, etýdy, chromatické stupnice a zvětšené kvintseptakordy. A ty cikánské trojhlasy, kterým byly notové osnovy těsné, je bolely, a učitelky se třásly, protože slyšely a cítily, jak se jejich prsty, unavené nekonečným omíláním prstokladů a stupnic a utíráním prachu na sádrových skladatelských hlavičkách, dotýkají něčeho starého, krásného a velkého… Jekhfeder paťiv luvutariske… Barvaľipen lovenca, čoripen giľenca… Bohatství si podává ruku s penězi, chudoba s písněmi. Ale muziky se nenajíš a zpěvem hlad neutišíš.

21

A tak Ida občas vzala všechny děti, přibrala pár dětí od sousedů a vydala se s nimi na národní výbor. Tam měli z hlučných a neodbytných Dunků strach, a protože se s tetou nechtěli pouštět do dlouhých a zbytečných hádek, vždycky jí raději nějaké peníze dali nebo aspoň slíbili. Peníze si Štefan bral už na chodbě. A musel pak vždycky prožít něco hrozného… Andrejko si představoval, jak si strýček za ty peníze ze sociálky koupil kříž a nechal se na něj přitlouct, protože pokaždé, když se vrátil, vrávoral po pavlači, tloukl do dveří a doma se svalil na postel a pak se převaloval, naříkal a skučel bolestí a přivolával strašlivé kletby na každého, kdo se mu připletl do cesty. A někdy si spletl dveře, usnul u sousedů a domů ho špinavého, pomočeného a někdy i zmláceného přitáhli policajti. Kluci ho sledovali klíčovou dírkou, a když usnul, šeptali si za dveřmi, jestli už umřel nebo jen spí. Andrejko se strýčka bál a zároveň mu ho bylo líto, že musí takhle trpět, ale jak se na Žižkově rozkoukával, přestával se divit… Když se Ferko uzdravil, vrátil se na koleje. Protože svět pro něj začínal i končil na nádraží, a poslední stanice na východě byly Snina a Stakčín, a za Poljanou už nebyla ani silnice, jen poslední zahrady, sadíny s rybízem a slunečnicemi, a úzká políčka s kukuřicí, bramborami a kapustou, a nad nimi louky s bábelemi, kupkami voňavého sena, prašné cesty lemované bílými kalinami a šípkovými keři, osamělé třešně a staré bukové lesy a háje, a úplně nahoře horské louky, poloniny. Ale když si tam, na samém konci světa, Ferko poplakal, když se obrátil, znovu se mu zaleskly oči, protože se před ním otevřela nová cesta, dlouhá cesta opačným směrem, na západ. Tak Ferko žil. Jako se houpe zvon a kyvadlo hodin, jako se otáčejí stránky v rozečtené knize a střídá se noc a den, zima a léto, jako se v životě přelévá radost a žal, člověk dýchá a harmonika nadechuje a zase vydechuje zakouřený hospodský vzduch, právě tak Ferko pendloval mezi Stakčínem, Košicemi a Prahou.

22

A jednou v noci zase vyhazoval z okna prázdnou kabelku, uviděl to průvodčí a v Olomouci už čekali policajti, hned na nástupišti Ferkovi nasadili želízka, a když mu z kapes tahali zmuchlané peníze, Ferko naříkal, že ho chtějí okrást, ale pak obrátil a křičel, že tu kurvu a svini, která mu to nastrkala do kapes, zabije, jen ať ho pustí, že si ve vlaku toho ničemu sám najde…, ale to už ho cpali do auta a vezli k výslechu, a nebylo na světě síly, která by ho zachránila od kriminálu. Osiřelí Dunkové naříkali nad jeho krutým osudem a nad gadžovskou nespravedlností, protože dobře věděli, že Fero bude ve vězení trpět, mnohem víc, než kdyby ho zmlátili nebo zabili, a že se nakonec z toho všeho zblázní, jako toulavý pes chycený v polích a přivázaný na řetěz k boudě. A kdosi vytáhl housličky, aby trochu ulevil svíravé bolesti hluboko pod košilí, a z otevřených oken se do noci nesly dlouhé plačtivé tóny, napjaté k prasknutí jako tenoučké struny a nervy, vlákna pavučiny natažené nad propastí… V té bezedné hlubině zmizel Ferko s pořezanou tváří a jizvami do kříže, který tak miloval vlaky a cestu, široké a černé nebe nad hlavou a svobodu, svoboděnku, svobodu… Ta horká srpnová noc byla zvláštní, plná zvuků a čekání, všechny děti musely ven, v pokoji se svítilo a zevnitř se ozývaly výkřiky a sténání. Ráno měla teta splasklé břicho, prostěradlo bylo umazané od krve a v peřince leželo děťátko, vypadalo jako stažený králíček nebo panenka na hraní, a všichni kolem něj skákali, šimrali ho na mrňavé dlani a šišlali Šukaroro čhavoro, krásnej chlapeček… Ještě všichni nevystřízlivěli, když Andrejko pochopil, že narozením toho uzlíčku pro něj něco končí, protože kolem maličkého se všichni točili, a on byl najednou odstrčený a zbytečný. Když se nikdo nedíval, píchal maličkého Milánka špendlíkem do nožičky, jindy mu do mlíčka nasypal sůl nebo ho zkoušel přidusit polštářem, ale klouček měl stejně jako ostatní Dunkové tuhý kořínek a všechno trápení vydržel.

23

Když bylo jisté, že přežije alespoň do večera, brávala ho teta do práce místo Andrejka. Přinášela pak mnohem více než dřív, část peněz dokázala schovat před Štefanem, někdy zbylo i na menší děti a Andrejko, když dostal své první nové tričko a dokonce i botičky, přestal malému ubližovat. A za další rok se Idě narodilo droboučké děvčátko s nosíkem pršáčkem a krásnýma černýma očima, křehoučké jako kvítek sedmikrásky. Štefan se chvíli mračil, prý jenom holka, protože holky se mezi děti nepočítaly, a když se někdo zeptal „Kolik máš dětí“, myslel tím „Kolik máš synů…“, ale synů už měl dost a přídavky byly stejné i pro holky, a tak maličkou vzal na milost. A další večer se k ní sklonil, vtiskl jí do dlaně pětikorunu a přivázal jí na zápěstí červenou stužku na ochranu před zlými silami, a v tuhle slavnostní chvíli zapomněl na češtinu, kratky zobak, který mu narostl v Ostravě, a starou romaňi pronesl: Kaj dži andre tiro meriben love te gines… Ať se tě až do smrti drží zdraví a peníze… Děvčátku dali jméno Anetka, ale protože byla ještě o trochu tmavší než ostatní děti, začali jí říkat Kalori, Čerňoučká. Andrejko brzy poznal, že nejdůležitější věcí na světě jsou mergle a lováče, peníze. Doma dostal najíst, mohl se vyspat a občas po svých bratrancích podědil i nějaké obnošené věci, ale to už mu dávno nestačilo. Tak rád by si koupil zmrzlinu nebo čokoládu, nebo by se podíval do kina, tak rád by měl své vlastní hračky, autíčka a plyšáky jako malí gadžínkové. O hračkách, zmrzlině a nové bílé košili Andrejko snil, ale brzy mu došlo, že bez peněz, peňážků a lováčků bude jen snít…, ale nechtělo se mu čekat, až vyroste a bude mít tolik dětí jako strýček s tetou, kvůli přídavkům a aby měl koho posílat k dráze řezat kabely, sbírat hliníkové kryty pouličních lamp, somrovat na nádraží nebo šlapat chodník. Andrejko potřeboval peníze dřív. Ještě dneska, hned. Gadžové, bílí, byli ti z druhého břehu, a bez skrupulí je bylo možné ošidit nebo obrat, zatímco okrást vlastního, to by byl zločin. Protože gadžů se držely peníze, zatímco Dunkům se po kapsách

24

honil jenom vítr, který někdy přifoukne, ale ještě rychleji odfoukne… Pro poljanské Dunky nebylo důležité vlastnit a mít, důležité pro ně bylo žít, ospale mžourat do sluníčka, zpívat a plakat do housliček. A věcí měli jen tolik, kolik dokázali naložit do bryčky nebo do vlaku, nějaké oblečení, nádobí černé od sazí a ti bohatší i peřinu. A snad jen trochu zlata, prsteny, náramky a náušnice, to byl jediný majetek, který měli a který se předával a dědil. A chalupy, louky a pole by je dusily, protože by na nich museli hrbit hřbet a pracovat, a oni nemohli orat a vláčet, vozit hnůj, sázet brambory a sít obilí, protože úrodu by viděli až příští léto… A tak neorali, nesázeli ani neseli, jen někdy v noci vzali košíky a pytle, aby na gadžovských polích sklidili, co pánboh pre všetkých požehnal. A co v noci sklidili, to do rána snědli… Tak to bylo po staletí mezi Slováky a Rusňáky z chalup a domků i mezi Cikány z chatrčí a zemnicí. Jedni i druzí měli na Poljaně své místo a nikoho nenapadlo zeď mezi dědinou a osadou překračovat, nebo dokonce bourat. Dospělí si s tím ani v Praze hlavu nelámali, ale jejich děti, pro které se žižkovské ulice staly novým domovem, už žily jiný život, děti tu propast a zeď mezi černým a bílým světem viděly. Ušmudlaná cikáňata bloumala po Matějské, loudila drobné na cukrovou vatu a závistivě pokukovala po gadžínkách, kteří se vozili na kolotočích a houpačkách. Cikáňata postávala u výkladu s hračkami nebo před cukrárnou, kam je přivábila vůně čerstvě upečených dortů a horké čokolády, lepila nosíky na sklo, za kterým se cpali malí gadžínkové i se svými medvídky a panenkami, kluci v námořnických halenách a holčičky v růžových šatečkách a mašlemi ve vlasech, a jejich maminky popíjely kafíčka a utíraly naducané tvářičky i čumáčky plyšáků upatlané od smetany… Andrejko kvůli té nespravedlnosti nemohl usnout a celé noci provzlykal, mezi prsty žmoulal maminčin křížek a po ušmudlané tvářičce rozmazával slzy.

25

Ale on jim jednou ukáže, zatínal pěstičky, všem jednou ukáže, a až vyroste, vezme si Jolanku. Stejně s ní už odmalička spí pod jednou dekou jako teta se strýčkem a jednou si pro ni přijde a všichni padnou na zadek a on půjde středem, nastrojený do sněhobílé košile, a jen tak hrábne do kapsy a malým ušmudlánkům hodí hrst drobásků, aby všichni viděli, že nepřijel žádný chudák, degeš, na kterého se ostatní dívají skrz prsty, protože je špinavý a jí psy… že právě jemu patří svět, právě on si zaslouží, aby si krásnou sestřičku odvedl. A děti, jeho děti už nebudou postávat na ulici a lepit nos na sklo ani nebudou bloudit po nádraží s prázdným kelímkem od piva. Jeho děti se celý den budou vozit na horské dráze, jeho děti budou sedět uvnitř, u stolečku, a cpát se smetanou…

5 Štefan neměl školu rád. Děti do ní posílat musel, ale skřípal zubama a nadával, že ta zkurvená škola je na hovno a že tam dětem ukradnou duši, od vzdělání že je stejně v rodině on, protože se na šachtě naučil číst a psát, k životu mu to stačí, a tak to musí stačit i ostatním. Kromě Štefana Dunkové číst a psát neuměli. Ale když měli dostat peníze, podepisovali se pyšně a rádi, i když někteří dokázali z celé abecedy napsat jen těch několik neohrabaných tiskacích písmen, ze kterých se skládalo jejich jméno. A ostatní kreslili pošťačce na složenku tři křížky… Zato dobře počítat uměli už odmalička, aby je neošidili ve sběrně při vážení starého papíru nebo v hospodě při placení. I když někteří uměli počítat jen podle barev: padesátka byla červená, stovka zelená… A předpisy, na co všechno by mohli mít nárok, znali lépe než právníci na sociálce, kteří dlouho listovali a hledali ve sbírkách, než se ujistili, že Dunkům opravdu musí na uhlí, obědy pro děti nebo nový nábytek dát. I přímou úměru Štefan pochopil rychleji než všichni docenti, profesoři, vedoucí kateder

26

aplikované matematiky a akademici: kolikrát víc dětí, tolikrát víc peněz, cigaret a lahví pálenky a jabčáku… Děti to měly ve škole těžké. I kdyby se sebevíc snažily, stejně neměly šanci, protože doma se mluvilo romaňi. V romaňi myslely, i když mluvily česky, protože tu svoji rodnou řeč měly schovanou někde pod jazykem, a celou věčnost jim trvalo, než si přeložily, co po nich učitelka chce, a když odpovídaly, musely zase překládat zpátky, a marně hledaly česká slova a všechny ty složité tvary, časy a pády. Nevydržely sedět v lavici a poslouchat, nebyly zvyklé kreslit a byly nešťastné z pera, inkoustu a kaněk, které jim rozkvétaly pod rukama, četly po písmenkách, ale z písmenek už nedokázaly poskládat slabiky a slova, a než se prokodrcaly na konec věty, už zase nevěděly, co bylo na začátku, protože slova pro ně neměla žádný význam, byly to jen shluky písmen v cizí řeči, složité a nenáviděné češtině, jazyku bílých, gadžikaňi. A jak mohli pochopit, k čemu jim budou příčestí a přechodníky a proč se ještě musí učit rusky, tu divnou řeč a písmo země, kde zítra již znamená včera, když zítřek byl na světelné roky daleko, a to, co měli sníst dneska, snědli už předevčírem? A proč se vůbec mají učit, když čhavengere love dostávají jejich rodiče tak jako tak, a když něco potřebují, nikoho se neptají a prostě a jednoduše si to vezmou, nebo nastaví ruku a řeknou Dajte… Když Štefanův bratr Miro potřeboval neschopenku, doktor mu ji rád napsal, protože nechtěl najít svoji škodovčičku s ulomeným zrcátkem nebo děravou pneumatikou. A za pár týdnů šel Miro k posudkové komisi, chvíli se tam kroutil bolestí a nakonec odešel s invalidním důchodem, poukázkou na peníze a na to, že už ho nikdo nebude otravovat s nějakým zaměstnáním a zákony a dalšími gadžovskými nesmysly. A večer, když se Štefanem ten důchod zapíjel, posmíval se, jak jsou ti doktoři hloupí, a k čemu jsou těm dyliňákům jejich školy, když se tam nenaučili, že není důležité pracovat, ale starat se, umět se postarat. Tohle všechno viděli i malí Dunkové a takhle to také řekli učitelce, když jim vyčítala, proč se za celý týden nenaučili ani tu

27

kraťounkou básničku a co z nich vyroste: Na co já bych se do píči učil, souško, naši taky nedělají a mají se dobře, líp než vy… Malí Dunkové žili na ulici, protože byt jim byl těsný, a malá jim byla i školní třída, protože byli z hadích ocásků, a prali se a zlobili vlastně jen proto, že se nudili, a když se venku něco šustlo, hned někdo vyskočil z lavice a po něm další, děti se natlačily k oknu a křičely a ukazovaly, co se děje tam dole, zatímco zpocená učitelka mlátila ukazovátkem do stolu, křičela a hlas jí přeskakoval. A černovlasé děti, které ještě v září sedávaly v prvních lavicích, protože většinou byly menší než malí gadžínkové, se postupně stěhovaly do posledních, protože nestačily a zdržovaly, a po pár týdnech většinou odcházely pryč, do zvláštní školy, mezi své, do druhé ligy, do podpalubí, na vedlejší a většinou i slepou kolej. Andrejko byl tak šikovný, tak měl rychlé ruce, že se s ním ani starší kluci ve skořápkách nechtěli měřit. A tak Štefan rozhodl, že nebude jeho nadáním plýtvat nadarmo a že ho do školy vůbec nepošle. Andrejko ho nezklamal. I když tu první čórku snad ani nechtěl, jen se chtěl svézt tramvají k hlavnímu nádraží, a pro tu peněženku v nákupní tašce se stačilo jen trochu přikrčit… Když pak doma vysypal na stůl hrst pomuchlaných bankovek, Idě vyhrkly slzy a Štefan rovnal peníze, prohlížel je proti světlu a kroutil hlavou. A večer ořezal tužku, z Jolančina školního sešitu vytrhl prostřední dvojlist a kostrbatým písmem nadepsal: LacoDunka, Poljana ciganska osada. A do zablácené osady začaly přicházet vůbec první dopisy. Dunkům je četl starý Laco, který jediný uměl trochu číst a psát, ale četlo se mu špatně, protože Štefan psal lámanou ostravskou češtinou, o kterou se umazal na šachtě, ale při psaní myslel v romaňi a zpátky do romaňi to pak na Poljaně musel Laco překládat, protože tam zase nikdo jinak neuměl. A tak Laco Štefanovy dopisy překládal pokaždé jinak, něco si musel domýšlet a Dunkové se s ním hádali,

28

že jim čte špatně, tahali se o dopis a sami zkoušeli luštit písmenka, ale většinou ani nepoznali, že ten dvojlist z Jolančina sešitu drží vzhůru nohama… Andrejkova sláva rostla. O jeho postřehu a hbitých prstech se vyprávělo na Poljaně, ve Snině, a dokonce až v Medzilaborcích a Humenném. A Dunkové ožívali, jejich oči navyklé blátu a špíně se rozjasňovaly, tak jako kdysi dávno v časech koní, ohňů a bryček, zase byly plné světla a naděje na nový život v daleké zemi, kde se tak daří jejich Andrejkovi a kde se určitě bude dařit i jim. Jako tažní ptáci opouštěli svá hnízda, jako vlaštovky, které ucítí volání teplých krajů, jako divoké husy, které se rozletí za sluncem, jako vlci po sněhové bouři… z hluboké závěje se vyhrabe první šedivák, nahrbí hřbet, vytřepe sníh z kožichu a zvedne čenich a zavyje, a sníh kolem ožívá, zvedají se další vlci, třesou se zimou a nemůžou se udržet na nohou, jak jsou slabí a hladoví, ale celá smečka se nakonec úzkou stopou rozbíhá tam, kde v dálce cítí ohradu s ovcemi nebo teplé srnčí stopy, přes hory, na cestu. Ještě neslezl poslední sníh a slunce nevysušilo všechny cesty, když začali prodávat všechno, co prodat šlo, a když snědli poslední voříšky a slepice, vydávali se na cestu. Zablácenou osadu opustili poljanští Dunkové, přidali se spříznění Kotlárovci ze Zboje i další Dunkové a Lakatošové ze Sniny, rajkanepanští, tak si říkali, aby se odlišili od dědinských degešů, špinavých a hloupých obyvatel osad. Nechávali za sebou zemljanky a chatrče, zapřahali se do vozíků a táhli k nádraží, aby tam poprvé v životě nastoupili do vlaku, po hlavě se vrhli do tmy a vydali se za mámivým odleskem štíhlých věží, rozevlátých chrámů a prejzových střech kdesi daleko, daleko za obzorem, za kterým zapadá slunce. A ještě nebyli ani v půlce cesty, když se zvedl stařeček Laco a prodíral se ke dveřím, a že hned musí vystoupit, protože vlak jede moc rychle a on, jeho duše, mu nestačí…

29

A pak táhli v houfu pražskými ulicemi. Ženské se potily v dlouhých sukních, v náručí nesly malé děti zabalené do pestrých šátků, chlapi podpírali shrbené staruchy a prohýbali se pod batohy, taškami a krabicemi, pečlivě upnutí do bílých košil, černých obleků a černých kloboučků, které by nesundali z hlavy, ani kdyby se měli upéct horkem. Někdo svíral v podpaží housličky, jiný zápasil s peřinou převázanou špagátkem, bosé nožky dětí poskakovaly po rozpáleném asfaltu a tančily mezi oslintanými nedopalky, střepy a rezavými zátkami od piva, Laco nesl kus provazu, jako by si na ulici chtěl odchytit zatoulaného huculka… A najednou se zastavil uprostřed ulice, neslyšel zvonění tramvají a troubení aut, která se mu musela vyhýbat, díval se kamsi do dálky, nad střechy domů, na nebe, zamřížované trolejemi, dráty a římsami vysokých domů, a plakal. Štefan jim šel naproti na pavlač a s každým se bouřlivě objímal a líbal, O del tumen anďa, lačho ďives, pobízel je dál, vítejte… Ženské utíraly slzy a chlapi křičeli a plácali se po ramenou, protože někteří se viděli vůbec poprvé v životě, i když jejich osady dělil jen kousek cesty, kopec nebo řeka. Štefan jim dal vypít do jedné a potom i do druhé nohy, pak nalil do třetí a další jen tak z radosti, a pyšně je provázel po pavlači. Děti zvědavě nakukovaly za dveře ostatních bytů a dospělí se nahrnuli kolem výlevky, udiveně roztáčeli kohoutek s vodou a stříkali po sobě, ženské vyhrnovaly sukně a střídaly se na záchodě, chlapi stáli u vypínače a rozsvěcovali a zase zhasínali světlo a křičeli radostí jako malé děti. Protože v osadách elektřina nebyla, tu měli zavedenou jen gadžové v dědině, zatímco Dunkové neměli ani na petrolej do lampiček, v oknech jim místo skla povlávaly pytle od brambor a pro vodu chodili ke stejnému potoku, ve kterém se bahnili jejich děti a psi a ke kterému chodili na záchod. Ale až do dneška nikoho nenapadlo se tím trápit, protože hned příští liják všechno spláchl, jako když se vypere špinavé prádlo, a kněz, když u nich naposledy zaopatřoval, sám říkal, že člověk z prachu vzešel a v prach se zase obrátí…

30

Tak Dunkové na Poljaně žili, tak byli srostlí se svým blátem a chatrčemi, jako tělo a duše té černé a požehnané země, tak se těm svým chatrčím podobali. Na starý domov zapomněl i starý Laco, který ještě včera ráno vyváděl z osady svého nádherného hřebečka. Nejdřív s ním šel do dědiny, že ho někomu střelí, ale pak si to rozmyslel, protože tak krásného hřebečka by byla škoda jen tak prodat, a prošel dědinou a vedl koníka k Borsučinám a přes les až na poloninu, tam mu stáhl ohlávku, naposledy se podíval do jeho krásných tmavohnědých očí a pak ho sukovicí přetáhl přes zadek, až splašený kůň odcválal po dlouhé trávě zmáčené ranní rosou a nakonec se ztratil mezi stromy, Laco se za ním díval a stěží stačil utírat slzy. Tak neplakal, ani když nedávno pohřbíval ženu a syna, umřeli čtrnáct dní po sobě… To bylo včera…, ale Laco, sotva se Štefanem načali třetí láhev, spadl pod stůl a hřebeček se ztratil kdesi ve tmě. Poljanští Dunkové přijeli všichni. Jen Andrejkova maminka, krásná Mária, se na Žižkově neobjevila. Andrejko mezi nimi chodil, tahal je za rukáv a vyptával se, kde maminka zůstala, ale všichni ho odbývali nebo sváděli řeč jinam. Na Žižkově začali Dunkové žít nový život. Život mezi vysokými domy, auty a tramvajemi, život pod ručičkami hodin. Dřív měli Dunkové hodinky jen pro parádu, jak to viděli u gadžů, a bylo jim jedno, že třeba nejdou, protože jim život na Poljaně řídil soumrak a svítání, a podle slunce, větru a deště, podle hvězd žili. Ale v Praze se vynořili v úplně jiném čase, v jiné době, během jediné noci přeskočili celá staletí, kterými se gadžové museli tak těžce prosekávat… Ani na rámus a kroky nad hlavou si nemohli zvyknout, protože byli zvyklí žít do šířky, pod volným nebem, a první dny ani nechtěli spát uvnitř a uložili se k spaní na dvorku, ze strachu, že se na ně v noci ty vysoké stropy zřítí… A pořád si nemohli zvyknout na třetí

31

rozměr, výšku, protože nahoru do patra vedly schody a nad sebou byly byty i záchody na pavlači. Jejich záchod, to bývala budka sbitá z prken, oloupaný kmínek přehozený přes jámu nebo obyčejné křoví, ale vždycky to bylo místo, kde se mohli zasnít, zajajkat si a zaplakat, protože nikde na světě se nevykadíš tak jako pod černou oblohou plnou hvězd, a člověka tam napadají věci, ze kterých až mrazí…, ale tady, na konci pavlače si ani pořádně zakouřit nemůžeš, protože na dveře pořád někdo tluče, abys konečně zvedl zadek a vypadl, a když o patro výš někdo spláchne, zahučí to, jako by ti to mělo spadnout rovnou za krk… Na Žižkově se dávalo dohromady to, co se v Ostravě rozbilo: velká a silná rodina, fajta, svázaná staletými zvyky a zákony, tak odlišnými od gadžovských zákonů a všeho, na co byli zvyklí jejich noví sousedé i úředníci národního výboru. Ale Štefan znal a uznával jen ty zákony, ze kterých koukal nějaký prospěch a užitek, a gadžovské zákony a pravidla ho nezajímaly… A teď zářil, protože měl hosty, a host do domu, bůh a štěstí do domu, Kas o Del andro kher anďas, me les avri na čhivava…, to byl jeho zákon. Gadžové, když měli návštěvu, uvařili kafe a na talířek nasypali pár sušenek, ale pro Dunky znamenal host víc, hostům otvírali srdce a spíž dokořán, nanosili na stůl nejlepší maso, salámy a šunku a pak si třeba i vypůjčili, i kdyby pak měli být celý měsíc jen o suchém chlebu a vodě. Když měli, dali, když neměli, také dali… a zbytky vyhazovali, i kdyby to bylo jejich poslední jídlo, nikdy by neohřáli vystydlý oběd nebo včerejší večeři… Hostům nebylo možné ukázat dveře nebo jim s úsměvem naznačit, že po třech dnech smrdí i leklá ryba, protože host, to nebyl jenom bůh do domu, ale mnohem víc, a Štefan raději nechal spát vlastní děti na zemi, jen aby všichni, kdo vážili tak dalekou cestu, měli kde složit hlavu. Poljanští se Štefanem propíjeli peníze, které přivezli ze Slovenska, a hráli, zpívali, křičeli a tančili, ale ne jako gadžové, v upjatých šatech a s kroky naučenými v tanečních. Každý tančil tak, jak to do něj vstupovalo a zároveň z něj tryskalo ven, někdo jen posedával

32

a otíral si oči, jiný si podupával do rytmu nebo se motal po pokoji jako opilý medvěd, ale pro všechny jako by touhle poslední minutou a hodinou měl skončit jejich život, tančili s rukama nad hlavou a jejich oči hořely, ženské roztáčely rozevláté sukně a chlapi na sobě trhali košile, sváteční bílé i staré, ohnivě červené s nabíranými rukávy, protože i oni byli rozbití a rozbolavělí… Nepravidelný, chraplavý rytmus vytleskávali a vydupávali do podlahy, do prken s vystupujícími suky, ošlapanými a vyleštěnými šouravými kroky bývalých nájemníků, žižkovských švadlenek, úředníčků a dělníků, vlekoucích se do ranního šera s krajícem chleba a bandaskou melty… Ty slavnosti se vždycky táhly několik dnů, jako by Dunkové slavili jednu velikou svatbu, a v noci se vždycky někdo probral a doklopýtal na pavlač, aby se přes zábradlí vymočil nebo vyzvracel a pak se nadechl a ještě jednou zazpíval, zaplakal a zakřičel, jen tak z radosti ze života, nebo proto, aby si trochu ulevil od bolesti a aby ten rozpálený kotel někde uvnitř nevybuchl. Joj mamo, joj mamo, bokhaľi som… Ochraptělé cikánské hlasy se nesly do ospalého rána a na zemi se probouzeli ti, kteří pod stůl popadali už večer, a hned se hrnuli k nejbližší láhvi nebo ke sklenici s okurkami, aby je ta prokletá hlava tak nebolela, zatímco o pár metrů dál rachotily první tramvaje s rozespalými cestujícími, hloupými gadži, pošilhávajícími po hodinkách, jestli se jim i dneska podaří dojet na druhý konec města, k bráně jinonického Motorletu nebo smíchovské Tatrovky, včas, a doběhnout k píchačkám, soustruhům a frézám do začátku ranní šichty. A večer, když se gadžové vraceli z úřadů, obchodů a továren, a unavení padali do svých křesel před televize, Dunkové se pořád ještě radovali, křičeli a plakali… Ale někdy to mezi rodinami přeci jen zaskřípalo. A tak nakonec u Štefana v Praze zůstali jen Dunkové, zatímco Kotlárovci a Lakatošové po pár dnech pokračovali dál na sever, do Ústí a Mostu, protože tam dávali úplně nové byty, za kostrbatý podpis

33

nebo tři křížky na pracovní smlouvě s dolem nebo chemičkou. Byty pro ně stavěli jejich bílí krajané z Humenného a Michalovců, panely se vozily přes celou republiku a z betonu rostla celá města poskládaná z vytapetovaných klecí a splachovacích záchodů. Ale lidičkám odkojeným sluncem, hvězdami a blátem elektřina a čistá voda z kohoutku nestačily. Protože teplo v trubkách nikdo nevidí a oheň z parket nebo rozštípaných dveří, to je něco úplně jiného, teprve plamínky a teplem sálajícím do rozevřených dlaní začíná život… A jídlo uvařené v uzounké kuchyňce, jak může chutnat lidem zvyklým na začouzené kotlíky, vůni škvařeného sádla a slepic opékaných jen tak v peří venku na ohni, jak může potěšit oči rozpálené sálavým horkem řežavých uhlíků… A v létě topení nehřeje vůbec, trubka se uřízne za pár minut a láhev jabčáku zahřeje už cestou ze sběrny… A ani ty spálené dveře nikomu nechybějí, protože naši se nemůžou zavírat do žádných pokojíčků a kutlochů, ale potřebují prostor, aby se mohli potkávat s ostatními a mít je na očích, sedět s nimi u stolu, povídat a zpívat nebo jen tak mlčet a dotýkat se jeden druhého, dýchat a žít… Tak Lakatošové i Kotlárovci ve starém hornickém Mostu žili. Bourali panely mezi byty, aby k sousedům nemuseli přes chodbu, řezali trubky a pálili dveře, do sběrny odváželi okapy a plechy ze střechy, protože naposledy pršelo včera, a když někdo neuměl otevřít okno, rozbil ho, aby kouř mohl ven… Než skončilo léto, z domů zbyly jen holé očouzené panely, přes které bylo vidět skrz naskrz, a dírami po oknech profukoval vítr. Do sběrny odvezli i úplně nový výtahový stroj a dokonce i lana a zábradlí kolem šachty, a aby se nevraceli s prázdnou, nazpátek tahali staré chladničky a ze skládek polámaný nábytek, sypali odpadky z okna nebo do výtahové šachty, protože k popelnicím bylo daleko, a brebentili, zpívali a křičeli, vytahovali na sebe břitvy a nože, a ještě než zaschla krev, zase si padali kolem krku, a na své zablácené osady daleko na východě, a dokonce ani na strýčka Štefana na Žižkově, si už nevzpomněli.

34

Jednou děti přinesly domů štěňátko, chundelatého voříška s růžovým jazýčkem, pichlavýma očkama jako trnky a dlouhými chlupy slepenými blátem. Ten pejsek jako by jim z oka vypadl, celé dny a noci prolézal všechny kouty dvorku, prohrabával hromady odpadků a hledal hnijící zbytky masa, kosti a chcíplé potkany, občas se zatoulal na ulici nebo nějakému nájemníkovi odtáhl rohožku doprostřed pavlače, spokojeně se na ní rozvalil a dělal, že spí, ale přitom dával pozor, kdyby se něco šustlo. Nejraději štěkal v noci a celý barák byl na nohou, nájemníci si strkali vatu do uší a hlavy pod polštáře, zatínali zuby a zkoušeli ještě na chvilinku usnout, než zařinčí budík nebo než se ten cikánskej čokl zase probudí… Když se pejsek ztratil, všichni si oddechli, ale za pár dní se vrátil s rozcuchanou psí slečnou. V papírové krabici vedle kamen přišla na svět štěňata, slepé chlupaté kuličky na vratkých nožkách, děti je ozdobily barevnými mašličkami a všude je tahaly s sebou, vozily je s miminy v kočárku a chodily s nimi jíst i spát. A štěňata rostla, zoubky a drápky se zaostřily do jehliček cupujících rohožky, boty i prádlo, a místo nesmělého ňufání se začal ozývat štěkot i skučení z první poznané bolesti. A voříšci byli po čertech chytří a mazaní. Hned poznali, ke které smečce patří, před kým se mají přikrčit a stáhnout ocas mezi nohy, komu se mají radostně otírat o nohy a na koho musí vrčet, štěkat a trhat mu nohavice. Brzy pochopili, u kterých dveří mají čekat na zbytky od večeře a které dveře nesmějí zapomenout občůrnout a označit, že jim patří a že i za nimi se cítí doma. Na cizí dveře a kliky močili i kluci, a dokonce i Štefan, když se v noci vracel domů, a zoufalí nájemníci a sousedé si postupně přestávali stěžovat, stejně to bylo zbytečné, protože nebylo na světě síly, která by na Dunky platila. A Dunkové nechápavě kroutili hlavami, co těm gadžům vlastně vadí a proč ty mrazivé pohledy, kožené obličeje a vzteklé bouchání dveří, když oni žijí tak, jak jsou zvyklí, a nemůžou za to, že je tu tak málo místa a že jejich děti jsou z hadích ocásků…

35

První to vzdal starý pan Horáček a odstěhoval se k dceři do Benešova, že prý takhle na stará kolena nemůže žít, oháněl se tenkou hůlkou, jako by ty cizí, divné a hlučné lidi, kteří se celý rok snad ani neumyli, svou špacírkou mohl zaplašit. Brzy po něm odešla paní Chrastinová z přízemí a za ní další, nájemníci chodili na národní výbor a prosili o nový byt, a každý chtěl daleko od rodného Žižkova, co nejdál od psích loužiček, ohňů a černých stropů, od rozbitých lahví, vymlácených oken, spálených dveří a dřevěných schodů, které vydržely sto let, ale nepřežily jedinou zimu… Vždycky, když pod okny zastavil stěhovací vůz, Dunkové hned běželi dolů, aby pomohli, dospělí nosili skříně, postele a stoly, děti běhaly s gadžovskými lampami, fíkusy a knížkami. Jako by přeplavali řeku zázračné, živé vody, ožívali i invalidní důchodci, kteří se ještě ráno zaklínali před posudkovou komisí, že by tak rádi pracovali, ale nemůžou, protože je tak bolí záda, pánko dochtor…, ale při stěhování nikdo nechyběl, protože z pavlače na všechno dohlížel Štefan, aby pak podle zásluh rozdělil uvolněné byty a pokoje. Pro první dekrety si Dunkové ještě chodili na úřad, tam lomili rukama a naříkali, že mají tolik dětí a že paní je zlá na Cikány a nemá srdce, když jich nechá žít tolik v tak malým bytě… A příště už jenom přišli a řekli Dajte klíče… a pak se už neobtěžovali a nikoho se neptali. Ale žádný gadžo se do jejich domu už nikdy nenastěhoval. Nakonec utekla i stará paní Procházková, která se tu narodila a chtěla tady i umřít, stařenka patřila k domu a dům patřil jí, než jí ho sebrali, a sama by nikdy neodešla. Ale Andrejkovi bratranci ji nemohli vystát, protože pořád něco měla, proč prý tahají z ulice ty krámy a řvou celou noc, proč na dvorku rozdělávají ohně a že se nestydí takhle sprostě mluvit a křičet, a co komu udělala, že musí na stará kolena tohle poslouchat, takhle žít… Pičo, drž hubu pičo zajebaná, volali na ni přes dvůr, a Štefan je nechal, protože dobře

36

věděl, že stařence nikdo nepomůže, nikdo pro ni nehne prstem právě proto, že jí ten barák kdysi patřil. A jednou, když byla stařenka pryč, Imro s Mariánem chytili jejího černého kocoura a přitloukli ho na dveře, s roztaženými tlapkami ho tam ukřižovali, prý budou Velikonoce, a bába, ta piča plesnivá, aspoň nemusí do kostela… a Andrejko i další menší děti se jim dívali přes ramena a poslouchali šílené kocouří vřeštění, chroptění a nářek, jak slábne, a najednou bylo na dvorku ticho. Štefan, když se večer vracel domů, vrávoral kolem polámaného zábradlí, až vrazil do klečící a bědující stařenky, musel ji překročit a ještě si nad ní odplivl, ale ten kocour mu nedal pokoj. Ještě v noci se vrátil, ztuhlé tělíčko strhl ze dveří a hodil ho na dvorek mezi odpadky. Je černej a přinese neštěstí, pša krv, mor a cholera, řval pak na celý dům, teta se před ním krčila a kluci se rozprchli ven a neodvážili se zpátky, dokud unavený Štefan neusnul. A stará paní Procházková, bývalá paní domácí, se ztratila, ani se nevystěhovala, ale odešla, a zpátky domů, ke dveřím páchnoucím močí, s dírami po hřebech, už se nevrátila. Zatímco se dospělí propíjeli od jednoho kalného rána k druhému, malý Andrejko vyrážel do práce. Nejvíc se mu dařilo v přeplněných tramvajích a autobusech, dobré byly i fronty a tlačenice před obchody. Protože byl malý, každý ho přehlédl, a on byl přitom všude, vymýšlel pořád nové fígle a na kriminálce si mysleli, že jim v revíru řádí několik kapsářských band, každá s jiným rukopisem. Peníze si od něj bral Štefan a pro doklady a klíče od bytů si v noci chodili nějací podivní lidé, o kterých se doma nesmělo mluvit, ani šeptem. Ale brzy i Andrejko na vlastní kůži poznal, jak může sláva bolet. Už několik dní cítil v zádech cizí oči, ale odkud přijde rána, netušil. Jen se nemohl zbavit těch pohledů… a jednou mu na ulici zastoupili cestu dva starší kluci, a že prý tahle ulice je jejich a aby se rychle zdekoval, jinak že bude zle, říkali, a aby věděl, že to myslí vážně, přidali pár ran do břicha.

37

Když se Andrejko zvedl z chodníku, už byli pryč. Kroutil se bolestí a stěží dovrávoral domů, a hned ve dveřích řekl, že už pracovat nechce, ale Štefan se mu vysmál, protože jeho šikovných prstů by byla škoda, a poslal Mariána s Imrem, aby na něj dohlédli. Kluci nakonec vystrnadili většinu cizích čórkařů, k Andrejkovi se připojily další děti a Štefan si mnul ruce, jak všechno dobře zařídil. Na co by měl cigán robit, cigán se má starat, chlubil se večer, když na stole rozkládal a rovnal zmuchlané peníze, a dobře se ten kluk učil, dobře se naučil… A zatímco otřískané noční vlaky s pořezanými sedadly, střepy na podlaze a šlápotami se zbytky zaschlé krve přivážely z východu další spřízněné rodiny, Poljančané znovu na humnech zaseli kapustu a nasázeli brambory, znovu vyhnali ovce ke košiarům a v neděli se oblékli do černého a v cerkvi děkovali Christú Bóhu milosrdnému za ty dary. A celá vědra pálenky vypili a pár jehňat porazili, protože cikánská osada za jejich dědinou osiřela. Bylo to v tom století už podruhé. Poprvé poljanské Dunky vystěhovali za války. Tenkrát ještě za tmy přijeli vojáci, vyháněli Cikány z chatrčí a postrkovali je na korby náklaďáků, ale Dunkové se bránili, nerozuměli cizí řeči a nechápali, proč a kam mají odjet, a proč ty flinty a psi, když nic neukradli. Když padly první výstřely, rozutekli se po lese a vojáci je ještě několik dní museli nahánět jako zajíce. Vystrašené Cikány vybírali z mlází a seníků, každého hned ztloukli a pak je s rukama nad hlavou hnali k silnici. Nejdřív je vozili po kraji a hledali nějakou rokli, kde by je mohli postřílet, ale nakonec je odvezli do sběrného tábora na břehu Tisy. Tam, v přeplněných a studených barácích mezi bažinami a mračny komárů, Dunkové poznali, co je to opravdová a ukrutná zima a hlad, štěnice, tyfus a těžká práce. Každé ráno, ještě před úsvitem, je vyhnali z lágru, aby celý den roztloukali štěrk a podbíjeli koleje pro zbědovanou říšskou armádu ustupující z Ruska a Ukrajiny, a barabovat museli všichni, staří i mladí, zdraví i nemocní, ženské i docela malé děti, protože jenom ten, kdo pracoval, večer dostal

38

trochu řídké šlichty z kopřiv, plesnivých brambor a řepy, která se před válkou dávala jen dobytku. Tam už neměli sílu zpívat, jajkat ani plakat steskem po domově, na palandách z nehoblovaných prken se přestali radovat, milovat i nenávidět, jejich oči vyhasínaly. Jednou chlapi, když viděli kolem sebe nekonečný obzor uherské pusty, rovné jako stůl, s osamělými rolnickými usedlostmi a dlouhými rameny vahadlových studní, zahodili krumpáče a lopaty a vzali nohy na ramena, ale když na ně pustili psy, naskákali do rozvodněné Tisy a tam je vojáci postříleli jako králíky. A ostatní, kteří už neměli sílu ani podlézt plot, umírali z beznaděje a zoufalství, někteří se ještě ráno zvedli z palandy a šli do práce, a za pár hodin už je odnášeli k jámě s vápnem… A nejhorší bylo, když pak do té jámy začali nosit i děti… Až po válce se Dunkové dozvěděli, jaké měli při té bídě štěstí, a kam jely všechny ty vlaky, kterým museli uhýbat z trati, nákladní vlaky s bledými tvářemi namačkanými v maličkých okénkách, až mnohem později poprvé uslyšeli krásná polská jména Treblinka, Chelmno a Březinka… Ti lidé za okénky dobytčáků, to byli maďarští Cikáni… a Židé. Ještě před válkou chodívali Dunkové do městeček a zapadlých chasidských goletů v Haliči nebo Podkarpatské Rusi kupovat a prodávat koně. U Židů se handlovalo rozvláčně a špatně, Dunkové se bili do prsou a vytahovali břitvy, že se raději zabijou, než by za tak mizernou cenu prodali tak nádherné klisny a hřebečky, zatímco Mordechajové a Ábelesové se tahali za pejzy, uhýbali a kličkovali, ale pak se všechno převrátilo naruby, nízké dřevěnice goletů vzplanuly, jako by byly z papíru, ohořelé stránky talmudů a svitky s tórou letěly k nebi jako saze z komína a krvavé pařáty říšskoněmecké orlice trhaly bezbrannou kořist na kusy… Jen některým chasidům se podařilo vyklouznout, a ti, kteří utíkali přes Poljanu, měli v očích hrůzu a zvířecí strach a nikdo nechtěl vyprávět o tom, co se tam v Lodži nebo ve Lvově děje, už zapomněli snít o zemi zaslíbené a zpívat o Jeruzalému ze zlata, Jerušalajim šel zahav, vešel nechošet vešel or…, a prosili na kolenou a sami si trhali

39

z uší náušnice a navzájem si vybíjeli zlaté zuby, jen aby je někdo převedl přes hory. Nenasytná mašina semlela i Hanelku, vdovu po poljanském hokynáři a krčmáři, který prodával Poljančanům pálenku, horilku, a k zajedení rusliky, kyselé rybičky naložené v octu s cibulí. To býval obřad, jako svaté přijímání při křesťanské mši z rukou starého Žida, který si vyhrnul rukáv kaftanu, sáhl do sklenice a dlouho šátral, až vytáhl ruslika, a teprve potom, když zavřel sklenici a pečlivě si otřel ruce, opatrně, aby nepřelil rysku, nalil horilku a stakánek postavil na pult… A ani on, ani jeho žena nechtěli tuhle válku, chtěli jen docela málo, nalévat horilku a tahat ze sklenice rusliky třeba až do smrti, a Dunkové si nepřáli nic jiného, než aby mohli vodit koně přes poloniny a večer plakat do housliček a jajkat pod hvězdami, a Poljančané chtěli orat a sít, nikdo na Poljaně nestál o tuhle válku… Ale jednou v noci kdosi Hanelce vymlátil okna a na dveře černé krčmy namázl vápnem šesticípou hvězdu. A starý Jankura, tvrdá gazdovská palice, který ještě včera pro Židy dobré slovo nenašel, v neděli, aby to celá dědina viděla, vedle své lavice v cerkvi postavil kbelík s kartáčem, a po bohoslužbě šli chlapi ve svátečních černých šatech k Hanelce a počmáraná vrata vydrhli a umyli… Ale stará paní zatáhla závěsy a přestala vycházet, a jen jednou týdně se zapřáhla do rozhrkaného dvoukoláku, aby od gazdů vykoupila ovčí vlnu a králičí kůže, jen to jí ještě nové zákony dovolily, a aby pak všechno za pár drobných prodala ve městě lidem, kteří zabrali bývalé židovské krámy a kvelby. Poljanští se styděli brát od ní peníze a spíš jí občas někdo podstrčil kus chleba nebo slaniny, a jednoho dne stará paní naložila na vozík papírový kufr a před cerkví se postavila do řady, a přijelo nákladní auto, už plné lidí, na korbu vytáhli i Hanelku a za její vrásčitou hlavou zapadla těžká šedá plachta. Od té chvíle o ní nikdo neslyšel… Na kraji cesty zůstal stát její vozík a nikdo z dědiny v sobě nenašel sílu, aby ho uklidil. A vůbec ne proto, že páchl plesnivinou a že z něj vylétávali moli… Nakonec

40

se všem ulevilo, když si ho odvezli Dunkové, ale ani oni se z něj dlouho netěšili, protože už za pár dnů se na Poljanu stejná auta vrátila, tentokrát pro ně… Ta válka se neohlásila duněním děl, štěkotem kulometů a hořícími domy. Válka začala vyhnáním českého učitele a četníků ze zbojské stanice a šesticípou hvězdou na dveřích staré Hanelky. To až pak, ke konci, Němci vypalovali partyzánské dědiny, a když se blížila fronta, poljanští gazdové museli přivést koně a nakládat a vozit hromady bezvládných těl v potrhaných šedivých uniformách, a najednou bylo ticho a pak se objevili Rusové, spoří chlapíci v zablácených rubáškách vonících kouřem, kavylem a kalinou, sotva vzali kus chleba a zapili hltem pálenky, hrnuli se dál, a za nimi se valila roztrhaná a zaprášená lidská řeka, na koních, na vozech i pěšky jako tatarské hordy odněkud z východní stepi… Teprve ti vzadu stahovali lidem hodinky a odváděli koně, které nestačili pobrat Němci, vojáci znásilnili Mariku, děvečku od Jankurů, mezi domy chytili Parasku Jasenčákovou, malé copaté děvčátko, vystřídali se na ní všichni a její vlastní táta se na to musel dívat, než ho pak zastřelili krátkou dávkou ze samopalu… A začaly se dít divné věci. Čarokrásnou zemí pod horami začala křižovat černá auta s komisaři v dlouhých kožených kabátech, jednou v noci zmizel starý Jasenčák, zbojský poštmistr, prý proto, že měl jediný ze vsi maturitu, a za pár týdnů z druhé strany Bieščad odsunuli na východ, do suché a jalové kazašské stepi, celou bojkovskou dědinu. A maličká Paraska přestala mluvit a nakonec zešílela. V tu dobu se na Poljanu vrátili Dunkové, hned odněkud vyčarovali učmouděné kotlíky a mezi zbouranými chatrčemi znovu rozdělali oheň a hřáli si ruce nad plameny, šťastní, že už nemusí podbíjet žádné koleje a znovu můžou jen tak polehávat, mžourat do sluníčka a usínat pod hvězdami… Až za pár dní, když poprvé pořádně zapršelo a oni se k sobě tiskli a zuby jim drkotaly zimou,

41

začali nosit kameny, plést proutí a z hlíny a slámy lepit cihly na své domky a chatrče. A tolik práce tu pro ně bylo, koně okovat, rozbít štěrk na poničené cesty, z ocelových střepin, kterých byly plné pole a lesy, vykovat radlice, motyky a lopaty…, ale v horách se pořád střílelo, a ještě dva roky po válce na polské straně Bieščad vojáci vypálili zbylé bojkovské dědiny, horaly odvezli do dolního Slezska a Pomořan místo odsunutých Němců, shořelo i městečko Sianki, kam Dunkové chodívali handlovat koně. Rusňáci, Bojkové zmizeli z Haliče tak rychle, jako před pár měsíci shořely golety chasidských Židů. A jen tam, kde uprostřed lesa na jaře vykvetla třešeň, zplanělý rybíz nebo růže, bylo poznat, že se tu mezi bieščadskými kopci krčila vesnice a žili tady lidé… A na východě, za Ubľou a Novou Sedlicí, vznikla nová hranice. Jako by sekera zlého čaroděje zaťala do živého a hory rozčísla na dvě půlky. Staré cesty byly přeťaté novými závorami, stužická lesní úzkokolejka začala zarůstat tenkými a neduživými stromky. Za novou hranicí zůstala Vološanka i huculské dědiny na Verchovině i trh v Chustu, kam vždycky na jaře chodili Poljančané nakupovat ovce. Než se Vološančané v neděli vrátili z cerkve, už neměli ani políčko, ani dobytek, a dokonce ani ovce. Noví páni jim všechno sebrali, cerkev zavřeli a k řeckému kříži na věži přivázali rudou vlajku, uniatského kněze zavřeli, i bývalého starostu a učitele a po nich všechny, kteří se těžce provinili tím, že uměli číst a psát a za první republiky roznášeli poštu nebo učili děti malou násobilku… Na slovenské straně Bieščad se vesnice nevypalovaly. Ale lidé se ztráceli i tady. Starého Jankuru, největšího gazdu v dědině, vystěhovali až kamsi na Šumavu i s plačící Jankurkou a vyděšenými dětmi, protože nechtěl dát pole, ovce, krávy a koně do družstva. To družstvo se stejně za pár let rozpadlo, poljanští měli odjakživa tvrdé palice a sami viděli, jak noví páni na ukradeném majetku, který nebyl vykoupen jejich mozoly, potem a krví a který jim tak snadno spadl do klína, špatně hospodaří… Jejich poljanský kněz se také

42

ztratil, a vrátil se až po letech jako shrbený a zlomený stařec, obcházel zavřený kostelík a pak si sedl před zatlučené dveře a plakal, a lidé ho vzali domů a on zajíkavě vyprávěl, jak i ve vězení sloužil mše a modlil se za ně, v trestaneckých hadrech, a eucharistii slavil kouskem ztvrdlého chleba ušetřeného z přídělu a vínem ze zkvašené marmelády… A po prašné cestě ze Stakčína přijel první autobus, do dědiny natáhli elektřinu, lidé si začali pořizovat žárovky a rádia a zavedli tady rozhlas, a starý Lipčak, který ještě pár let po válce chodil po dědinách vybubnovávat zprávy a nařízení, pověsil bubínek a paličky na hřebík, místo volského potahu vyjely ze stájí první traktory, a když na hlavní cestě položili asfalt, zakázali dopravovat dřevo a slámu, jak se to dělalo po staletí, na saních, smykem. Chléb se na Poljanu začal dovážet z pekárny a domácí pece vyhasly. A lidé si chleba, který neprošel jejich vlastníma rukama, pro který neseli a nesklízeli obilí ani nemleli mouku a nehnětli těsto, přestávali vážit, před rozkrojením ho zapomínali pokřižovat nožem, a když zbyl, už ho nedojídali… Nikdo už neposlal pro Cikány, aby okovali koně, zaletovali prasklý kotel nebo vymazali pec, nikdo nevzkázal, aby pomohli při žních nebo v sobotu zahráli v krčmě nebo na svatbě. Dunkové přestali chodit do dědiny, vesničané se vyhýbali osadě a v krčmě přestali Cikánům nalívat. A pak první Dunkové odtáhli k nádraží a odjeli do Čech, a ti, kteří zůstali, si místo na práci začali zvykat na peníze ze sociálky, a rychle pochopili, že je můžou živit jejich vlastní děti, občas si přilepšili kapustou a bramborami z poljanských humen, z ohrady, košiaru se občas ztratilo jehně, Laco s mladým Dežem odehnali z pastvy prvního hřebečka a vesničané znovu vzali hole a znovu tekla krev, protože to zvláštní nepsané právo, které na Poljaně všichni, černí i bílí, po staletí ctili, bylo porušené. Mezi osadou a dědinou, mezi Cikány a gadži, mezi chlapy, kteří buď směli, nebo nesměli do krčmy a u doktora měli oddělené čekárny, mezi dětmi, které chodily do jedné školy dvěma různými vchody a měly oddělené záchody a v jídelně dvoje talíře, jedny čisté

43

a bílé, ze kterých jedly bílé děti příbory, a druhé poškrábané a omlácené, ze kterých jedla cikáňata ušmudlanými lžícemi, mezi dětmi, které už ode dveří mířily každé mezi své, vyrostla zeď. Ale všichni na Poljaně nezapomněli, a někteří se ještě dneska za ty lágry styděli. Styděli se i za ty dvoje dveře, talíře a záchody a bylo jim líto, že Dunkové z Poljany utíkají, že po staré Hanelce přišli i o Cikány. Jako by po starším a chytřejším bratrovi, na kterého celá staletí žárlili a kterého pak přerostli a nakonec naložili do dobytčáků a obětovali, přišli i o druhého, mladšího brášku, zlobivého, cikánského… Chyběly jim děti, které dřív museli setřásat z jabloní a hrušek, bylo jim líto, že neslyší plakat housličky a že takhle zbytečně zchudli… Ale když starou, černou krčmu museli strhnout a zbytky osady zarůstaly kopřivami a lebedou, na Hanelku i Cikány se pomalu zapomínalo a Michal Lemek, předseda poljanského národního výboru, mohl v kronice udělat tlustou čáru za dalším kousíčkem historie dědiny, za cestou, kterou měli její obyvatelé společnou s cikánským rodem Dunků. Mohl by, kdyby mu v tom nebránila divná předtucha, že všechno ještě může být docela jinak…

6 Andrejko už nepotřeboval pofoukat bolístku, už se nerozplakal steskem po mamince. S ostatními kluky se potloukal po pražských ulicích a pořád vymýšlel, co a jak a kde čórnout, a ani z policajtů si těžkou hlavu nedělal. A když ho někdy chytili? Dokažte něco usmrkánkovi ve špinavém tričku a kalhotách s utrženými kapsami, který natahuje moldánky a mlčí, když víte, že čórnuté peníze už prošly patero hbitýma dětskýma rukama a prázdná peněženka leží někde v odpadkovém koši, pod nohama nic netušících cestujících, nebo dokonce zpátky na svém místě, v nákupní tašce nebo kapse kabátu. A kluci byli rychlí. Jeden dával pozor, další dva ucpali dveře obchodu nebo schůdky tramvaje, zpod bundy jen tak přehozené

44

přes rameno se mihla hbitá Andrejkova ruka a tlačenice se uvolnila, kluci, kteří dělali křoví, se vytratili a na opačnou stranu klidně odešel nejmenší smrkáček s kořistí. Tramvaje byly nejlepší, ale ani ve frontách před obchody, v autobusech nebo v metru to nebylo špatné. A opravdové žně začaly v přecpaných obchodech před Vánocemi, a v létě, kdy byla Praha plná turistů s cestovními pasy se znaky bohatých a spolehlivých zemí a penězi, dolárky, frantíky a mařenami, které už Miro neprodával po hospodách a pajzlech, ale nosil je do zadních místností lepších podniků. Tam, v měkkých plyšových křeslech, obchodovali šéfové v drahých oblecích, gadžové… Ale byla tady jiná, spolehlivější cesta, jak přijít k penězům: invalidní důchody a dětské přídavky, čhavengere love. V tom se černý a bílý svět lišil jako den a noc, voda a oheň: gadžové si brali druhá a třetí zaměstnání a v neděli fušky, aby dokázali uživit jedno dvě děti, zatímco Cikáni na to šli z druhé strany, chytřeji. Nane čhave, nane love, nane bacht, říkali, bez dětí nejsou peňážky ani štěstí, a rychle poznali, že dělat děti je snadnější, příjemnější a lepší než každé ráno vstávat do práce… A občas se Štefan celé dopoledne trmácel po úřadech a vyzvídal, kolik děcek má zrobit, aby měl za měsíc deset tisíc, a kolik jich je potřeba, aby měl další dva, a nakonec se pohádal s úředníky, že mu to spočetli špatně… Miro kšeftoval s tím, co kluci načórovali, nebo v hotelech přes recepční dohazoval hostům své sestřenky i další holky, které si chtěly přilepšit. Mladším dětem vrtalo hlavou, jak může Miro vydělávat, když někoho pase, ale strýček byl pro ně frajer, protože nosil džíny, jezdil autem a někdy jim zaplatil horskou dráhu nebo kolotoč a děti se až do večera zadarmo vozily, až jim pak bylo celou noc špatně. Zato dospělí se Mira báli, protože se rád napil a pak se chvástal a mával jim před očima odjištěnou pistolí, kterou kdysi čórnul policajtům. Ostatní Dunkové zbraně neměli, kromě nějakého toho nože nebo břitvy, které potřebovali na stáhnutí izolace z kabelu, vypáčení

45

hliníkového krytu pouliční lampy nebo rozřezání lepenkových krabic z obchodů. A každý se staral, jak nejlíp uměl. Chlapi vozili do sběrny staré železo, staré ženy a děti somrovaly před nádražím cigarety nebo drobné na vlak. A když bylo nejhůř, vždycky někdo pomohl nebo půjčil, protože nevěděl, kdy sám bude potřebovat. Karta se obracela rychle, rychleji než aprílové počasí. Kdo děti neměl a nedokázal si vyběhat ani invalidní důchod, musel chodit do práce, přidávat zedníkům na stavbě, promazávat výhybky na dráze nebo umývat tramvaje. Ale nejhorší byla fabrika. Dunkové nebyli zvyklí vstávat do tmy, nevydrželi stát u stroje a už za půl hodiny seděli na šatně a divili se, proč po nich mistr křičí, když oni už toľko zrobili a ty jejich ruce jsou tak unavené… a peníze viděli až za měsíc při výplatě, a žízeň je po té strašlivé robotě už dneska, do výplaty nepočká… a chodili za mistrem a škemrali Pánko majster, zálohu dajte, aspoň stovku, dětem je zima, naše děti mají hlad… Ale líní nebyli, vůbec ne. Když večer hned po práci viděli peníze, oháněli se krumpáčem a lopatou, jako by je polil škopkem živé vody, bez jediné přestávky, až z nich stříkal pot a na dlaních jim naskakovaly krvavé puchýře. Nebo v noci, s plátkem z pilky na železo uměli zacházet líp než vyučený zámečník… Ani hloupí nebyli. Když Miro, který stěží dokončil pátou třídu, potřeboval řidičák, dokázal se naučit celou vyhlášku, slovo od slova, a testy i s čísly všech otázek, takovou měl Miro hlavu, takoví byli Dunkové, když něco chtěli a potřebovali… Ale nejraději posedávali na dvorku, pokřikovali na sebe, pokuřovali a popíjeli. To byla jejich práce, to byl jejich život a svoboda. Když se napili moc a začalo to mezi nimi jiskřit, raději vypadávali ven na ulici nebo do parku, a tam, pod korunami starých stromů, na ně padala chandra a někdy se sami od sebe rozezpívali, jeden nahodil pár tónů, ostatní se přidávali v čistých dvojhlasech a trojhlasech a nakonec se z té bolesti rozbrečeli jako malé děti. A lidé, kteří v parku venčili psy, zpomalovali, aby mohli na půl ucha poslouchat, a někdy od nich museli odhánět očarované

46

a uhranuté malé děti, které k Dunkům přitahovala nějaká divná, mámivá síla. A šla kolem babička s vnoučkem: Babí, babí… kdo je to tam, na lavičce? – No kdo… přeci cikáni, a pojď už, pojď… – A babí, až vyrostu, já taky budu takhle zpívat, taky budu cikánem… Jejich starý žižkovský dům se pomalu rozpadal. Polámanou kliku nikdo neopravil, ucpanou výlevku a záchod nikdo nevyčistil, rozbité okno nikdo neodnesl ke sklenáři, spadlou omítku nebo kus římsy nikoho nenapadlo uklidit. Komínem proletěly dveře od záchodů na pavlači, kus zábradlí a schodiště na půdu, kdosi vytrhal prkna z podlahy a naštípal je do kamen, protože dřevo se v Praze sežene těžko a zima je zlá, horší než smrt… Když byl čas vařit, ženské vynesly sporák ven a nevadilo jim, že dvorek je plný kouře a na šňůrách na pavlači visí čerstvě vyprané prádlo. Z ulice a sousedních dvorků začali tahat domů všechno, co nebylo přišroubované nebo přivařené, a dvorek i pavlače zarůstaly plesnivými matracemi, lavičkami z parku, kusy rezavých drátěných plotů a izolací opálenou z kabelů, utrženými víky od popelnic a prázdnými krabicemi, objevilo se tam několik kol, ne ukradených, ale vypůjčených, a nakonec vrak auta, ze kterého povlávaly rozbité dveře, a ani Dunkové už nevěděli, jak se jim ho podařilo protlačit dovnitř. Do toho pršelo a sněžilo, děti si tam chodily hrát, čůrat a rozdělávat ohýnky a ženské tam přímo z pavlače sypaly smetí a popel z kamen, protože popelnice byly daleko, až na ulici. A dlažba z žulových kostek, uvyklá vyvolávání podomních brusičů nožů a vyhrávání harmonikám a flašinetářů, kterým nájemníci házívali drobné z pavlačí, někomu za písničku, jinému, aby si to vrzání rychle sbalil a odnesl o dům dál, staletá dlažba se ztrácela pod tlejícími hromadami odpadků, ze kterých rostly kopřivy. Z děravých okapů vyrazily ke slunci mladé břízky, každou noc se ztratily další dveře nebo okno a celý dvorek a dům se propadal zpátky napříč staletími, jako by se sem znovu vracel divoký a neprostupný prales a bral si zpátky to, co mu město a lidé vyrvali.

47

Gadžové jejich dům obcházeli uctivěji než strážníka na křižovatce a úřednice na sociálce vždycky Dunkům raději podepsaly nějaké peníze, jen aby od nich měly aspoň na pár dní pokoj. Ale i když jich byl plný dům a plná ulice, i když se někdy rozparádili a mezi sebou se každou chvíli pobili a pořezali, vždycky to zůstalo mezi nimi. Ublížit bílému, gadžovi, si nedovolili. Viděli a cítili tu tenounkou hranici, která je od gadžů oddělovala a kterou nemohli překročit, cítili a ctili tu hranici, snad proto, že je ještě bolely hřbety polámané kvůli poljanské kapustě nebo bramborám. Co se volně popásalo nebo rostlo na poli, to bylo ničí a zároveň všech, jako vzduch a voda, kterou pánboh pre všetkých požehnal… a když je někdo chytil s pytlem kukuřice nebo brambor, hádali se, že si za to gadžové můžou sami, že si ty brambory mají hlídat, ale co měli Poljančané pod zámkem, to bylo svaté. Vykrást auto nebo dům, nebo dokonce někoho přepadnout, to nebylo možné, na to byl zákon a za ním čekal trest, čagany tančící po jejich zádech a oheň na střechách jejich chatrčí. Bez žandárů, soudů a zbytečných řečí, zato hned, aby si to lépe pamatovali, aby si ty hranice a zákony vypálili do hlavy. Jednou jedinkrát Dunkové běželi pro četníky, že prý starý Jankura zmlátil a zmrzačil jejich Gejzu, který nikdy a nikomu nic neudělal, div že mu nad hlavou nesvítila svatozář, a Jankura že ho ztloukl jen proto, že nemá rád cigány. A přijeli policajti, ale starý gazda klidně řekl, že ano, že vzal hůl, ale ne na cigána, ale na zloděje, a protože byla noc, nestačil se zeptat, co je ten pacholek na jeho dvoře zač… a policajti mlčky zasalutovali a odjeli. Starý Laco říkal: Te den, cha, te maren, denaš… Když dávají, ber, když bijí, uteč… Ale gadžové v Čechách byli tak hloupí, že je nebili, a někdy jim stačilo říct Dajte, a oni raději dali, jen aby měli pokoj. A kluci, když v parku obstoupili nějakého vystrašeného gadžínka, v tu chvíli upřímně a doopravdy věřili, že ten míč určitě vrátí, jen co vyzkouší, jak skáče, nebo kolo, jen co se jeden z nich chvilku projede, jen tady, kolem lavičky… a projel se jeden, druhý, desátý a byla tma a kolo nikde, zmizel i kopačák, a zatímco malý

48

gadžínek šel s brekem domů, malí Dunkové zkoušeli, jak strmé žižkovské ulice ještě dokážou ubrzdit a kolik se jich namačká na štangli. Stejně jim žádné kolo dlouho nevydrželo. Nejdřív se ulomil zvonek, blatníky kluci sami utrhli, aby nechrastily na hrbolaté dlažbě, a protože jezdili po dvou nebo po třech i přes obrubníky, brzy jim popraskaly i výplety a kola se zkroutila do osmiček. Jezdili po ráfkách, protože prodřené pláště nikdo nezalepil, brzdili patou, protože se nenašel nikdo, kdo by vyměnil špalíky a roztřepená a utržená lanka. Jednou je takhle chytil pochůzkář a šlo se nahoru na Vinohrady za majitelem, ale dětské kolo už bylo tak poničené a polámané, že ho ani tatík, který ho před pár týdny kupoval vlastnímu synkovi za vysvědčení, nepoznal… A když se rozpadlo úplně, v parku byli další gadžínkové s dalšími koly a Dunkové tak upřímně a hladově koukali a škemrali a slibovali, že se jenom na chvilinku projedou… I teta brzy vymyslela, jak na gadže. V obchodě platila dvacetikorunou, ale nazpátek chtěla za padesát nebo za stovku, a hned za ní vždycky stál někdo, kdo na vlastní oči viděl, jak ta paní platila stovkou, a to už teta spustila, že ji chtějí ošidit, že na cigánku, to si troufají… a maličká Anetka se držela její sukně a kulila ty nejsmutnější a nejhladovější oči, že by se nad nimi i kámen rozplakal, lidi ve frontě netrpělivě přešlapovali a syčeli, až to chuděra prodavačka nevydržela a vysázela na pult drobné do padesátky nebo stovky, a už si vůbec nebyla jistá, kterou bankovku před pár vteřinami držela v ruce. Teta si vybírala mladé prodavačky, na kterých bylo už ode dveří vidět, že za chvíli couvnou, na manko v pokladně se přišlo až večer a vždycky to zaplatila uslzená prodavačka ze svého, ale peníze, ty už byly dávno pryč… Tak teta chodila nakupovat. A když jí na Žižkově začalo být horko, zkoušela to v Libni, na Vinohradech nebo v Nuslích, kde ji ještě neznali. Až jednou měla smůlu, prodavačka se nedala a že prý ještě žádnou stovku v kase nemá, a hádala se s tetou i s tím pánem za ní, který tvrdil, že tu stovku na vlastní oči viděl, a pak i s frontou

49

netrpělivých zákazníků, ať prý laskavě prominou, ale tohle že se musí vysvětlit, slyšel to vedoucí vzadu za plentou, zvedl telefon a policajti už se zastrašit nedali, sepsali s tetou protokol, její fotku poznávaly další a další okradené prodavačky a s Idou to vypadalo špatně. Od vězení ji zachránily děti, Jolanka i maličká Anetka natahovaly u soudu moldánky a smrkaly do rukávů, až to soudkyně nevydržela a poslala tetu domů s podmínkou. Stejně se pak teta neudržela, celou cestu domů se otáčela a hrozila pěstí a pak ještě dlouho naříkala nad tou gadžovskou křivdou a bezprávím. A Ida ani před soudem nelhala a ještě pak upřímně věřila, že v tom krámu platila stovkou. Protože co mohlo přinést nějaký užitek a prospěch, to bylo správné, to byla pravda… Stejně jako Štefan, když se u doktora kroutil bolestí a skučel, že už se ani toho zítřka nedožije, v tu chvíli ho záda opravdu rozbolela a v kříži mu lupalo celou noc, až do rána. A jednou proletěla výlohou lahůdkářství, kde tetu chytili, půlka cihly, a nikdo nevěděl a netušil proč. Z výkladu se nic neztratilo… Dunkové nechtěli nikomu ubližovat, chtěli žít. A žili, jak byli po staletí zvyklí, nepamatovali si včerejšek a nechtěli vědět, co přinese zítřek. A žili tisíce životů, každý den se znovu a znovu rodili i umírali. Co ráno vydělali, do večera stačili utratit, co včera ztratili, to jim dneska nescházelo. A nevadilo jim, když jim někde nenalili nebo po nich chtěli peníze, na to byli zvyklí, ale když někde dvakrát na dluh a na čestné slovo dostali a potřetí už ne, to pak křičeli a hned jich byl plný krám a někdy vytáhli břitvu nebo pobrali z pultu zboží a odešli bez zaplacení, ani dveře nezavřeli, a zkoprnělá prodavačka poslouchala křik z ulice, že je svině a piča zkurvená, protože jim ještě včera dala a dneska už ne… Anglal ma ďives, palal ma šišitno, přede mnou světlo, za mnou tma… a co bylo včera, jako by vůbec nebylo. A když řezali trámy na půdě, trhali okapy a párali si nad hlavou plechovou střechu, nikdo si nevzpomněl, že před týdnem pršelo, a nikoho nenapadlo, že déšť může přijít už zítra.

50

A tak se u nich střídaly zářivé dny, kdy se jejich stoly prohýbaly pod hromadami jídla a pití, s dny a týdny zimy a hladu, kdy se třásli zimou, vymetali z koutů poslední drobky a měli co dělat, aby překřičeli kručení v břichu. Byly dny a noci, které prozpívali a protančili s otevřeným srdcem a rukama nad hlavou, že by se i mrtvý probudil, i dny, kdy na sebe dospělí vytahovali nože a děti se ustrašeně schovávaly pod postýlkami nebo pod stolem, aby nikomu nepřišly na oči. A byly dny, kdy by na sobě roztrhali poslední košili, aby se o ni rozdělili, i dny, kdy raději vypadávali ven na ulici, protože doma by se navzájem pozabíjeli z přetlaku mizerné a vzteklé chandry. Starší bratranci neměli Andrejka rádi, protože skoro každý den nosil menším dětem nějakou hračku nebo aspoň čokoládu a cukroví, všecko čórnuté nebo koupené za peníze z čórek. Pro sebe Andrejko nekupoval nic. A když něco potřeboval, třeba nové boty, v Kotvě nebo Bílé labuti si je obul, své staré sešlapané vrátil do regálu a klidně prošel kolem pokladny a ještě si pohazoval s novým kopačákem, čórnutým o patro výš. A někdy, když doma zjistil, že se mu ty boty nelíbí nebo že ho trochu tlačí, druhý den se vrátil a vyměnil je za jiné… Takhle nakupoval i pro malou sestřičku Anetku, černé okaté vyžlátko, i pro Jolanku, ze které už se stávala slečna, a Marián s Imrem na něj žárlili, nenáviděli ho za ty dárky a dusili v sobě nahromaděnou zášť a vztek. Jednou přinesli z parkoviště autorádio, položili ho v kuchyni na stůl a čekali na Andrejka. Malý uviděl pořezané ruce obou bratrů a utržené kablíky, jak zplihle visí ze stolu, a vysmál se jim, že takhle by rádio ukradl i cvičený opičák a že jsou hlupáci s gramlavýma rukama… a Marián ho chytil pod krkem a přirazil ke zdi, Imro křičel Co sa jebeš, kokot zajebaný, kluci ho drželi a tloukli, protože té zloby v nich a nenávisti už bylo moc, pohár přetekl… Nakonec, to už malý ležel na zemi, ho zkopali do uzlíčku tak, že se stěží hýbal. Celý dům byl vzhůru nohama, takhle zřídit malého, a ještě k tomu vlastního, to nikdo nepamatoval, to byl zločin… teta plakala,

51

mladší děti se začaly bratránkům vyhýbat a strýc Štefan své syny proklel, ale ukázat jim dveře a vyhnat je, na to v sobě nenašel sílu. Když vajda, čhibalo, na Poljaně někomu ukázal cestu z osady a řekl, že se nenajde dům, ve kterém mu dají chleba, že se nenajdou ruce, které by mu podaly vody, to byl odedávna ten nejtěžší, nepředstavitelný trest. Ztratit domov bylo horší než rozsudek smrti. Protože domov, to nebyly domky ani chatrče, ale lidé. Houfy ušmudlaných dětí a jejich bosé nohy na sněhu, ženy, které se motaly kolem ohně a plotny, i seschlé staruchy, bosorky, které sbíraly čarovné kvítí a uměly přečíst z ruky, co koho čeká a nemine, stařečci se stříbrnými vlasy, kteří posedávali přede dveřmi a vyprávěli o daleké cestě, a jejich písně, staré phurikane giľa, to byl domov… A bratránkům rostla křídla, protože objevili novou, nepoznanou cestu, a ta cesta jim zachutnala. Začalo to kocourkem, kterého ukřižovali na dveřích staré Procházkové, hned po Andrejkovi se v parku statečně vypořádali s jakousi roztřesenou babkou, skoro to za těch pár desetikorun nestálo, ale přišly i lepší dny, první kartony cigaret z vykradené trafiky, zbitá a oloupená pošťačka roznášející po Karlíně důchody… A auta, ta už kluci ani nepočítali. Hráz byla prolomená… a ostatní tiše obcházeli pomláceného Andrejka a pomalu jim docházelo, že se stalo něco, co se stát nemělo. A chodili zamlklí a zamračení, vyhýbali se Andrejkovým bratrancům i strýci Štefanovi a přestávali zpívat. Protože zpívat mohli, jen když jim bylo dobře nebo když je přemohl světobol a jejich srdce se otevřela dokořán. Ale dveře se zlověstně přibouchly a uvnitř zůstal strach, podvědomý strach z překročení té tenoučké hranice, za kterou čekaly gadžovské zákony, čagany na jejich zádech, oheň na střechách jejich chatrčí a sekery rubající na třísky loukoťová kola jejich rakošánků a bryček. Za krkem jim seděl starý strach ze msty a odplaty, předávaný z otců na syny, strach, který je dusil jako štvanou zvěř. Ale Praha byla velká a bažiny hluboké, a žádné odplaty se jim nedostalo. Všichni si pomalu začali zvykat, ale chodili nahrbení

52

a skrčení a pořád se ohlíželi přes rameno, a toho plíživého strachu ze zítřka se už nezbavili. Jednoho podzimního rána už neprobudili starého koňáka Laca, seschlého a shrbeného stařečka se stříbrnou hlavou a obličejem rozbrázděným hlubokými vráskami. A posadili ho ke stolu, do ruky mu místo ohlávky dali kus provazu a najednou, aspoň na pár dní, zase měli k sobě blízko, seděli kolem stolu a tři dni a noci u Laca vartovali, chodili po špičkách a nikdo nezpíval ani se nezasmál, nalívali sebe i ztuhlého stařečka kořalkou, aby se mu dobře šlo po té jeho poslední cestě, a podle starého obyčeje vždycky ulili, aby si usmířili zemi, které chtěli stařečka svěřit… Když mu v rakvi tlačili dolů a rovnali ztuhlá kolena, jeho tělo se zvedlo, stařeček se zkříženýma rukama se posadil, jako by chtěl ještě něco říct, než nad ním zatlučou víko, všichni se rozutekli a ještě pár dní jim mráz běhal po zádech a zuby jim drkotaly jako trakař poskakující po tvrdé městské dlažbě. Všichni cítili, že se starým Lacem odcházejí i staré časy půlnočních ohňů, divokých koní, bosých nohou ťapajících v blátě a loukoťových kol, pod kterými ubíhá země, zázračných nocí, ve kterých padají hvězdy, i nocí plných světla, kdy se měsíc kutálí po nebi jako bochník sýra a ve starých hájích kvete čarovné kvítí, i obyčejných černých nocí, kdy tma přikryje i gadžovské pole s bramborami a kapustou… A do dveří, které pootevřel Miro a které pak rozkopl dokořán Marián s Imrem, se tlačil nový, dravý svět vystřelovacích nožů, dlažebních kostek a zmlácených důchodců, svět, ve kterém už nezbylo místo na dlouhé a rozvážné pokuřování na prahu, hádání z ruky a teskný pláč pod hvězdami. Těmi rozvalenými dveřmi k nim bez zaklepání vtrhl svět, kterému je ještě nikdo nenaučil rozumět… Sotva stařečka odnesli na Olšany, boží mlýny se zastavily. Ulice pod jejich okny se rozblikala modrými majáky, na pavlače vtrhli

53

muži v černém a rozkopávali dveře, z postelí tahali vystrašené Dunky a odváděli je dolů, odvedli i strýce Štefana a jeho syny. Všechno se odehrálo během několika minut, rozespalí Cikáni se krčili v postelích, mžourali do ostrých světel a třásli se jako kuřata, když se do kurníku protáhne lasička, jako zajíčci, když jejich pelíšek vybírá jestřáb… A když druhý den ráno policajti znovu pročesali dům a odvedli i kulhajícího Andrejka, Milánek s Anetkou si vlezli k sestřičce Jolance do teplého důlku, který tam po bráškovi zůstal, a přitulili se jeden k druhému, zmateni a vyděšeni z toho, co ještě mělo přijít. A Andrejko jen vztekle zatínal pěsti, protože bratránci na něj všechno hodili, i když za ta přepadení a vykradená auta nemohl. Seděl sám v maličké cele s protivnými plechovými dveřmi bez kliky a zamřížovaným okénkem u stropu, nad hlavou mu blikala slaboučká žárovka a v koutě smrděl kbelík s močí. Několikrát ho odvedli k výslechu, ale nedostali z něj ani slovo, až do kanceláře vplula jakási tlustá, navoněná a zmalovaná paní, a sotva popadla dech, začala se vyptávat na rodiče, tetičky a strýčky, bratrance a také na školu, do které by měl chodit, Andrejko strnule hleděl před sebe a mlčel, a když se ho zlehka dotkla, vztekle ji kousl do upocené ruky. Tak se mu z té ruky a voňavky udělalo zle, a do kousnutí dal všechnu svou zoufalost, strach zvířete zahnaného do kouta i vztek, že ho stěží odtrhli… a za hodinu se ta tlustá paní znovu objevila ve dveřích, ruku měla ovázanou a její obličej se pod vrstvou šminek kroutil a křivil, na chodbě za ní stáli dva policajti, ale ona zůstala stát mezi dveřmi a štěkla po Andrejkovi, že kdo chce kam, pomozme mu tam, a že už se nevrátí zpátky k těm šlapkám, zlodějům a kurvám, o to se sama a osobně postará, že už se nikdy a nikam nevrátí, ale bude umístěn tam, kde ho přivedou k rozumu… Paní si dávala záležet, odsekávala slova a Andrejko mlčky poslouchal, hlavu mezi rameny, a strnule se díval před sebe do betonové podlahy. Rozplakal se teprve ve chvíli, když se za ní zavřely dveře.

54

7 Kostelecká polepšovna, to byl bývalý zámeček s otlučenou fasádou, drátěným pletivem v oknech a vraty pobitými šedivým plechem, a uvnitř dlouhá temná chodba s řadou plechových skříní a na pokojích oprýskané železné postele a vždycky jeden noční stolek pro dva kluky, na konci chodby špinavé a zapáchající sprchy a záchody bez dveří, a v přízemí jídelna, tak malá, že mladší museli jíst vestoje. A právě takoví jako barák byli i kluci, i vychovatelé: zanedbaní a lhostejní, pořád v napětí a ve střehu, připravení na rány zepředu i zezadu, připraveni na cokoli. Andrejko měl sice poprvé v životě postel, o kterou se nemusel s nikým dělit, a dostával třikrát denně najíst, ale bylo mu, jako by ho hodili mezi dvacet třicet Imrů a Mariánů, a někteří kluci byli ještě horší… a protože byl nový, měl se stát otloukánkem a děvečkou, která starším přinese pití a vyčistí boty, ráno vytře záchody a ustele všechny postele a večer se nechá zavřít do skříně a každou čtvrthodinu bude ze dveří kukat, aby ostatním ubíhal čas, nebo se bude plazit kolem pokoje a vždycky mezi postelemi zvedne hlavu a bude hlásit stanice jako v metru, Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají… Kostelecký svět byl malý a síla a jenom síla, hrubá a neurvalá síla, rozhodovala o tom, kdo bude nahoře a kdo dole. Své místo na slunci si každý musel tvrdě dobýt, někdy i za cenu modřin, vyražených zubů nebo zpřerážených rukou. Nejhorší bylo změknout, bratříčkovat se s vychovateli nebo menšími dětmi, něco znát nebo umět, zločinem bylo o něco se snažit, rušit zaběhané pořádky a vyčnívat z řady. Proto se také nikdo nechlubil s tím, co jeho sourozenci nebo rodiče tam venku umějí nebo mají, ale za co a jak dlouho sedí. Když rodiče nebyli právě zavření, kluci si to domyslili, že tomu sami uvěřili, a pak s vážnou tváří a přeskakujícím hlasem vyprávěli… fakt nevim, kolik fotřík dostal, tak patnáct dvacet nebo doživotí, no kolik se teď za vraždu dává…

55

A Mirek, ten už překročil hranici, před kterou se všichni třásli. Jeho otec, vždycky když se vrátil z hospody, všechny zmlátil, až nemohli několik dní z baráku, protože se styděli za své modřiny, a jednou pohár přetekl, fotr zase seřezal děti a sápal se na maminku a maminka se třásla a couvala a pak upadla přes židli a opilý otec se na ni vrhl, škubal ji za vlasy, tloukl jí o zem hlavou a nakonec z ní strhl noční košili, maminka křičela a zmlácený Mirek vytáhl z kredence nůž a bodal… a protože ho ještě nemohli zavřít, poslali ho do Kostelce a maminku do ústavu, protože pak celé noci prokřičela… a Andrejko mu záviděl maminku, která je zavřená v blázinci, ale občas mu napíše pár řádků, ať vydrží, že si pro něj jednou přijede… Nejvíc Andrejka trápili právě ti slabší, kteří sami byli ještě nedávno otloukánky a kteří teď ucítili šanci dostat se alespoň o stupínek výš, odrazit se ode dna a urvat si aspoň kousíček místa na slunci, trochu si pohojit pošramocené sebevědomí a zraněnou duši. Kdo se dostal výš, už ostatním nemusel čistit boty ani šůrovat záchody, a v noci, když to na někoho ze starších přišlo, nemusel s ním jít na záchod nebo si k němu vlézt pod peřinu a potom ještě čistit prostěradlo, aby ráno nikdo nic nepoznal… Andrejko se raději nechal zmlátit, než by si k někomu vlezl, a tak ho skoro každý den někdo chytil ve tmě a vztekle zasyčel, že ho zabije, jindy ho v tlačenici shodili ze schodů nebo mu nastavili nohu, když si od okénka nesl oběd, a nejhorší to bylo večer, když se vychovatelé zavřeli do svých kanceláří, ke svým nedopitým lahvím schovaným za knížkami o výchově mládeže a k televizi puštěné naplno, aby je na službě nerušilo dětské vzlykání a pláč… Andrejko se vracel ze záchodu a třásl se strachy, protože věděl, že na pokoji už je tma a za dveřmi na něj čekají, už sahal po klice a ruka se mu třásla, a najednou se otočil, rozběhl se po chodbě a zaklepal na dveře vychovatelny. Snad mu někdo pomůže…, ale vychovatelka se na něj ani nepodívala, jen přes rameno odsekla, ať se vrátí zpátky, a hned si dala zavolat starší kluky a ať prý si udělají na pokoji pořádek, a proč ji ten usmrkánek takhle pozdě musí

56

otravovat s každou kravinou… a pak to šlo rychle, na pokoji přes něj někdo hodil deku, jiný ho srazil k zemi, ze tmy se vynořily pěsti, vzteklí kluci ho bili a kopali, dokud se jim pod nohama něco hýbalo… Příště si rozmyslíš bonzovat, zmrde, cedili mezi zuby, i když sami viděli, že je Andrejko už neslyší, ale Andrejko žaloval, porušil zákon, a za to byl trest, za to byla deka… Ale čím víc ho mlátili, tím víc se stahoval do sebe, mlčel celé dny, a když musel ve škole promluvit, začal koktat. Kluci si toho hned všimli, ten zmrd koktá, ušklebovali se a s rukama za zády předváděli, jak chodí slepice, když snese vajíčko. Už ho ani netloukli, protože je ty deky přestaly bavit, a nikdo už se Andrejka nedotkl, jako by byl prašivý a oni se o něj nechtěli ušpinit. Naštěstí tu byly další děti, rozumnější a povolnější… A vychovatelky mu psaly do posudku: Odmítá se zapojovat a zařadit, v kolektivu neoblíbený, a už nad tím ani nepřemýšlely. V děcáku začal Andrejko chodit do školy, ale ani číst se nenaučil, protože učitelé měli co dělat, aby kluky udrželi v lavicích, navíc se často střídali, a děcák pro ně znamenal jen další zbytečnou a ztracenou vartu, kam se chodí za trest a kde nemá smysl o něco se snažit. Stejně ti spratci jednou skončí v kriminále, odbývali to, a ani tu jejich romaňi z nich nikdo nevymlátí… Jednou k nim poslali na praxi studentky z fakulty, holky se potily trémou, nekřičely ani netloukly ukazovátkem o stůl a přes prsty, ale už za pár dní musely s brekem pryč. Kluci jim nedali šanci… a v noci pak měli divoké sny a představy, a mladší museli běhat od postele k posteli, aby se jim ulevilo… Přišly Vánoce, někteří kluci odjeli na svátky domů a ostatní nemuseli do školy, a tak se potloukali poloprázdnými chodbami a někde v koutku nebo na záchodě obraceli v rukou ohmatané pohlednice s pár slovy, pěkné Vánoce přeje matka, stálo většinou na těch lístkách, které přes den nosili za košilí a na noc si je brali pod peřinu, i když tušili, že ty pohledy dvakrát do roka dostávají jenom

57

proto, aby je nemohli dát k adopci, a stejně každý čekal, že si pro něj někdo přijede, že se stane zázrak, že se něco stane… Na Štědrý den jim pustili do dráťáku koledy, k večeři dostali trochu bramborového salátu a studený rybí plátek, protože kuchařky také spěchaly domů, a pak už nic. Vychovatelé se rozutekli ke svým rodinám a dětem, stromečkům a dárkům, zatímco kluci polehávali po postelích, poslouchali rádio, a aby zakryli rozpaky a lítost, občas někdo vytáhl pečlivě ukrytou cigaretu a poslal ji dokola, to by ještě před pár dny nikdo neudělal, protože cigarety se čórovaly vychovatelům nebo pašovaly zvenku, a kdo tam nikoho neměl ani nesehnal peníze, aby si je mohl koupit, každé cígo si musel tvrdě odsloužit a odpracovat, někdy i pod peřinou. A cvičené dětské hlásky v rádiu pořád dokola omílaly Neséém váám noviny a Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas, až to kdosi nevydržel, vyskočil na stolek a serval reproduktor ze zdi, aby už nebyly žádné koledy ani Vánoce, aby už konečně bylo ticho… a ostatní ani nezvedli hlavu, podávali si cigaretu a mlčeli, a ti menší, kteří ještě nezapomněli, jak vypadá ozdobený a rozsvícený stromeček a jak se rozbalují dárky, pak v noci vzlykali pod peřinou, protože brečet nahlas si nemohli dovolit ani na Vánoce. Ale tu noc, tichou a svatou noc, plakali všichni. Jedni do polštáře a druzí dovnitř. Plakal i Andrejko, protože také doufal a věřil, že za ním někdo přijede, že zase uvidí Jolanku. Na ni, zvědavou sestřičku, vzpomínal, a na maminku, která nepřijela, celý den prostál u okna, díval se k bráně, v prstech žmoulal stříbrný křížek a špinavým rukávem utíral oči a šeptal Maminko moje mojoučká, dajori mirori, kdepak jsi, přeci jsi na mě také nezapomněla… Ale takových jako on tam na chodbě postávalo víc, každý sám u svého okna, a bylo jich víc než rodičů, kteří by se aspoň jednou v roce slitovali a začali pátrat, kde ten Kostelec, kam vždycky na Vánoce posílají pohledy, vlastně je. Ale na vrátnici se nikdo neobjevil, nikdo se po něm neptal a klouček marně čekal i na tu nejhloupější pohlednici. Tetička neumí psát, horečně uvažoval, ale strýček, ten by mohl…, a on, i když za

58

ním zapadla těžká vrata polepšovny, neumřel, nestal se kusem veteše, zapomenutou hračkou, obalem od žvýkačky, který se jen tak pohodí na ulici, a možná by mu napsali, ale neznají adresu, a možná mu píšou, ale vychovatelky mu dopisy nedávají, aby se mu pak mohly vysmívat, že na něj všichni zapomněli, že už tam venku nikoho nemá a k adopci že ho taky nedají, protože cikány nikdo nechce… Už tolikrát tam stál a vždycky se na něj nějaká vychovatelka rozječela, co ještě chce, že dostane najíst, má svou vlastní postel, a pořád, aby se zapojil, aby jim byl vděčnej… Andrejko utekl hned na jaře. Na první vycházce si odskočil do křoví, a než se ostatní stačili vzpamatovat, byl pryč. A samotného ho překvapilo, jak je snadné sebrat se a zdrhnout, a tloukl se do hlavy, na co vlastně celé ty měsíce čekal, proč utekl až teď… Po kolejích se pustil k nejbližšímu nádraží, urputně a vztekle, jako hladový pes, když chytí stopu, a do večera se mu podařilo dostat do Prahy. Ale už na pavlači žižkovského činžáku viděl, že se vrátil jinam, než si v probdělých nocích vysnil. Křik a vyzpěvování dospělých i povykování rozjívených dětí utichly, dům byl poloprázdný, zbývající Dunkové se s ním stěží pozdravili, jako by byl cizí. Pryč byl i strýc Štefan i oba starší bratranci, tetě Idě už zase rostlo břicho a dělala si starosti, ale Andrejko ji neposlouchal, jen těkal očima a hledal sestřičku Jolanku… A večer si k němu vlezly děti. Milánek začal vyzvídat, jak to v polepšovně vypadá, malá Anetka se k němu přitulila a dala mu velikánskou pusu, místo Jolanky, říkala a kulila na něj velká černá kukadla, a tak také usnuli, Andrejko uprostřed, jednu dlaň pod Milánkovou hlavičkou, druhou v Anetčině náručí, všichni tři spokojeně oddychovali a bylo jim dobře. A stejně si Jolanku vezme, zasnil se Andrejko, než usnul, a až se sestřička vrátí, chytí ji za ruku a už nikdy nepustí… Jenže hned ráno zastavilo pod okny policejní auto a k obědu už byl Andrejko zpátky v ústavní jídelně, ostříhaný dohola, kvůli vším, říkali vychovatelé, ale přitom všichni, děti i dospělí, věděli, že ta

59

holá hlava je ponížení a za trest, aby celý svět viděl, proč zakázali vycházky a televizi a po večerce přes něj kluci přehodili deku a zase bili a kopali, protože týden bez televize, ten je delší než celá věčnost… Von někde upad, divili se druhý den ráno, když Andrejka marně zkoušeli zvednout. Vychovatelka ho nechala přenést na marodku a pro jistotu ho tam zamkla, ale doktora k němu nezavolali, aby nemuseli nic vysvětlovat, a jejich jediná starost byla, aby jim ta pomlácená hromádka nevypustila duši dřív, než jí splasknou podlitiny a vyhojí se rány. Sám ředitel se každý den kvůli Andrejkovi obtěžoval, aby ho poplácal po ramenou: Hlavu vzhůru, frajere, za pár dní budeš jak řípa, halasil už mezi dveřmi a v duchu se radoval, že ten syčák ještě žije, protože kdyby se to mělo vyšetřovat, už by šlo o prémie a možná i o místo, protože ti nahoře se báli průšvihu snad ještě víc než on sám… Ale Andrejko měl tuhý kořínek. Když konečně vstal, dobelhal se k oknu, které ho dělilo od barevného a voňavého světa tam venku, jeho tvářička se křivila bolestí, ale oči mu svítily, protože už byly daleko za plotem a za zdí, nad kterou lítali ptáci, kde přes řídké mlhy prosvítalo nízké a vlídné podzimní slunce. A všechno bylo průzračně jasné, čisté a ostré a plné barev, jako dozlatova osmahlá cibulka, jako kuřátko s křupavou kůrčičkou, celý svět tam za mřížemi voněl, zpíval a bolel. A všichni viděli, že ty jeho oči hledí přes jejich ramena i mříže někam do dálky, na vlaštovky, které se na drátech chystají na dlouhou cestu do tepla, i na čápy a divoké husy, táhnoucí na jih… A když se mělo jít ven, vždycky se našel někdo, kdo řekl „On mluvil cikánsky, soudružko…“, a hned ho mohli nechat doma. Protože mluvit romaňi se nesmělo a vycházky byly jen za odměnu… A jednou v noci se Andrejko vytratil na záchod, protáhl se okénkem a po hromosvodu sklouzl dolů do zarostlé a zpustlé zahrady, vyškrábal se na plot, prolezl houštinou, prodral se kopřivami a vyběhl na pole, které se před ním otevřelo jako široká

60

náruč, jeho nohy se bořily do čerstvé oranice, jeho plíce se trhaly přívalem mrazivého vzduchu, ale musel běžet a utíkat, protože mu šlo o všechno, běžel o život jako štvané zvíře, zakopával o hroudy, padal a zase se zvedal, a ani jednou se nezastavil ani neohlédl.

8 Andrejko se protloukal kolem Kostelce, a svět už nebyl tak průzračný a voňavý jako zevnitř přes mříže. V noci ho děsily zvuky přicházející z tmy, přešlapování a praskání větviček a kroky, které se pomalu blížily. Někdy vítr ohýbal koruny stromů a chrstal spršky řídké ledové vody, a zima ho stahovala stále silnějším objetím, ale nejhorší byl strach ze zítřka, ze samoty, z toho, že ho chytí a vrátí zpátky a že ho tam kluci umlátí k smrti a vychovatelé budou rádi, že se ho konečně zbavili… Za pár dní už rozeznával první zvuky a učil se první slova té zvláštní řeči nočního lesa, už si nespletl bekání srnce se štěkotem psa, už se na noc dokázal uložit tak, aby ho nezáblo a nezmáčela ho rosa, a nevyděsilo ho ani hřmění blížící se bouřky. Jenom jednou se doopravdy bál, když si na noc ustlal v mlází, krčil se tam a pár kroků od něj táhli opilí myslivci a stříleli po každém stínu a šramotu v křoví… Andrejko se víc bál myslivců a lidí než nočního lesa a pomalu se z něj stávalo toulavé psisko. Jako medvěd se nacpal ostružinami, v zahradě za hájovnou načesal plné tričko jablek, z kurníku vybral vajíčka, ze sklípku nebo komory, kde zapomněli dovřít okno, vzal pár sklenic s kompotem a marmeládou, ale nikdy nezapomněl po sobě uklidit, na zaprášené polici utřel kolečko po chybějících sklenicích, pečlivě za sebou zavřel okno a zametl stopy. Ale v noci už byla zima a k ránu první mrazíky, a on měl na sobě jen to, v čem utekl, a vytahaný plandavý svetr, který kdesi v zahradě stáhl ze šňůry. Ale nějaké teplé a suché místo k přespání vždycky našel, v krmelci, zásypu pro bažanty nebo ve stohu slámy. Jednou spal na půdě stodoly u chalupy na kraji vsi, ten večer ukrutně pršelo a žádná jiná střecha nebyla v dohledu, ucítil ho

61

voříšek dole na dvorku a zuřivě se rozštěkal a Andrejko se počůral ze strachu, že už je s ním konec, a pak byly slyšet nadávky, tupé rány holí a hned kňučení a rachot řetězu, jak pes stáhl ocas mezi nohy a zapadl do boudy… Dvůr utichl a Andrejko se přestal třást, zachumlal se do voňavého sena a představoval si, že je Ježíšek, Devľikano čhavoro, z jedné strany na něj dýchá oslík a z druhé ho zahřívá telátko, a znovu se mu zastesklo po Jolance, i po mamince a její náruči, všechno na světě by dal za to, kdyby se k ní mohl přitulit… A toho psa mu najednou bylo líto. Ale jak se dny krátily a zimy přibývalo, bylo mu těžko a na umření teskno. Nemohl se vrátit na Žižkov ani do polepšovny, protože tam by mu znovu oholili hlavu a pak ho zavřeli na samotku nebo rovnou utloukli pod dekou… Stejně už nevěděl, kterým směrem Kostelec leží, a už ho to ani nezajímalo. Ale potřeboval nějaké místečko na zemi, kde by se mohl stočit do klubíčka a beze strachu usnout, tak by byl vděčný za kus chleba a talíř polévky nebo aspoň hrnek čaje na zahřátí… A když mu bylo nejvíc úzko a zuby mu drkotaly zimou, zavíral oči a snil o slunci, které vysuší rozmáčené meze, rozpustí syrovou mlhu a zahřeje jeho nohy ztuhlé chladem, a k ránu už ani nespal, díval se, jak na východě bledne obloha, na které visí a září jediná a poslední jasná hvězda, a jeho myšlenky stále častěji zabloudily k čarokrásným horám kdesi na východě, k prašným cestám lemovaným jeřabinami a loukám s bábelemi voňavého sena, k bukovým pralesům, ve kterých za horkých letních nocí tančí skřítkové a průsvitné studánkové víly, kde světélkují bludičky, zlatý mech a dřevo trouchnivějících pařezů. Andrejko snil o obyčejné chatrči z prken, bláta a rezavého plechu, kde se narodil a odkud ho jako malého kloučka odvezli do Prahy. Věděl, že tam ty domečky jsou, protože odtamtud ještě nedávno přijížděli strýčkové s housličkami a tety ověšené svázanými peřinami a houfy malých dětí, věděl, že tam musí najít svou krásnou a hodnou maminku,

62

protože se ještě na Žižkově neobjevila, a kde jinde by byla než doma na Poljaně, určitě tam na něj čeká a vyhlíží, až se mezi stromy objeví jeho kudrnatá hlava… Andrejko mačkal pod košilí stříbrný křížek, jedinou památku, kterou na ni měl, a po jeho ušmudlané tváři se koulely slzy jako mokré korálky. A další noc, kterou proklepal na lavičce v plechové čekárně mezi poli, se rozhodl. Pojede k mamince, půjde naproti tomu slunci a červánkům na východě… a jeho oči se rozsvítily novou nadějí. Ještě za tmy skočil do prvního vlaku, který tady zastavil, celý den se protloukal po dalších vlacích a nádražích, a když si dodal odvahy a zeptal se na cestu, ani si nevšiml, že už nekoktá, a na to své ustrašené koktání zapomněl. V ty dny, kdy se hladový a prokřehlý toulal kolem Kostelce, v ty mrazivé noci, kdy se krčil v mlází a zavrtával se do sena v krmelci nebo do stohu slámy a poslouchal pobekávání srnců, chrochtání divočáků v kukuřici a vytí psů z vesnice, se v něm něco zlomilo. V ty dny hladu, zimy a strachu a opojné svobody, kdy se vydal na cestu, kdy hledal a našel cestu, se v něm přehodila nějaká výhybka… Navečer se už krčil pod záclonkou u okénka v nočním rychlíku z Prahy do Košic a Medzilaborců, poslouchal dunivý rytmus ocelových kol vyklepávaný do kolejnic a znovu si vzpomněl na strýčka Ferka. Ferko se ve vlaku narodil, když se jeho maminka vracela na Poljanu, ve vlaku ho pořezali na tvářích a z vlaku ho nakonec policajti vyvedli v želízkách, a rachot kol na výhybkách a světla stanic a nádraží, a cesta, která pod nohama utíká někam dozadu, to byla Ferkova svoboda, jeho život… Ale jeho nechytí, nesmí ho chytit… A oči mu jen tak ze zvyku zašilhaly po taškách a kabátech podřimujících cestujících, naproti visela pootevřená kabelka, ale tak byl ochromený a zvadlý, že mu chyběly síly, a příští stanice, kde by mohl vyskočit z vlaku, nebyla vzdálená dvě minuty jako stanice pražské tramvaje, ale byla mnohem, mnohem dál.

63

Už se dávno setmělo. Polabskou rovinu vystřídaly první kopce a pak znovu krajina rovná jako stůl, lužní lesy a nekonečná strniště pokosených polí, venku se míhala světla stanic i nádraží a najednou tu byla černá Ostrava a Třinec, oblaka kouře, štiplavý zápach koksárenských plynů a plameny šlehající z komínů a vysokých pecí, vlak se propletl mezi beskydskými a kysuckými kotáry a venku bledla obloha, vlakem začali procházet průvodčí a Andrejko se musel schovat na záchodě, seděl na míse a škvírou v okénku sledoval strmé stráně, krásné, teplé a plné barev. Vlak se vynořil z mlhy a blízko, hned za oknem, se třpytily Tatry zaprášené prvním sněhem, vlak se prokodrcal hlubokými spišskými lesy a supěl dál na východ, nádražní ampliony hlásily stanice, které ještě zbývají, a ubývalo jich jako korálků na růženci, který nosívaly staré ženy, Spišská Nová Ves… Margecany… Kysak… Košice… Kola odpočítávala poslední kilometry a pražce té dlouhé cesty a Andrejko se třásl, protože se vracel domů k mamince, jako se zbloudilý pták vrací do hnízda, proplétal se vlakem a zavíral se na záchodech, a ve stanicích vyskakoval ven a přebíhal mezi vagony, podle toho, kde právě stáli průvodčí. A sotva vyjeli z Kysaku, na chodbičce přelézal tašky a batohy a podřimující cestující, a nevšiml si druhého průvodčího, chlapík ho popadl za límec, nastavil ruku a chtěl jízdenku, a Andrejko ztuhl, jako by ho polili vědrem ledové vody, a jen ukázal dopředu a zakoktal „Tam, mama…“ Tam vepředu je jeho maminka, to ona má jeho lístek, ukazoval do chodbičky, až mu vyhrkly slzy, a průvodčí ho pustil, že si ho ještě najde… A Andrejko ještě v Košicích pobíhal po nástupišti a hledal maminku, protože teď už i on věřil, že s ním přijela, že tu na něj čeká… Z posledního vlaku, lokálky, vyskočil ve Stakčíně, protože dál koleje nevedly, a na autobus neměl peníze, a tak se pustil dál pěšky, prošel Stakčínem, silnice vedla kolem říčky a pak stoupala mezi bukovými stráněmi až k loukám s březovými hájky a osamělými

64

třešněmi, k úzkým políčkům a prašným cestám lemovaným šípky a jeřabinami, všechno bylo voňavé, zlaté a teplé, ale unavený Andrejko už sotva pletl nohama. Večer se před ním objevily první poljanské chalupy, Andrejko je pomalu obcházel po kraji lesa a hledal osadu, pár domečků a chatrčí, od kterých už zdálky bude cítit kouř a slyšet křik dětí a možná i housličky, jak pláčou… A najednou, k smrti unavený, stál mezi hromadami zčernalých a trouchnivějících prken a rezavých plechů, zarostlých lebedou, kopřivami a ostrými šlahouny ostružin, a bezradně se rozhlížel, protože nevěřil, že právě tady končí jeho dlouhá cesta, a nakonec si sedl na zem a rozplakal se. Už neměl sílu jít dál, už nebyla žádná střecha, pod kterou by se mohl schovat, ani člověk, kterému by na něm záleželo, nebyla žádná maminka. Hnízdo shořelo a naděje, mihotavé světýlko, které se před pár týdny rozsvítilo na blátivé oranici za plotem polepšovny a pak v plechové čekárně uprostřed polí, dohasínalo. Andrejko plakal a přes slzy viděl slunce, několik rozmazaných sluncí, jak uléhají do krvavých peřin a noří se za les, a špinavou rukou si otíral ušmudlané tváře. Když se setmělo, zalezl do nejbližšího dolíku a stulil se do klubíčka, aby ho od země tolik nezáblo, přes kolena si přetáhl svetr a usnul. A zdálo se mu o té cestě, dlouhé a zbytečné cestě, pořád slyšel to dunění kol, a bylo to, jako když tluče koktavé a unavené srdíčko, když kulhá poraněný kůň…

9 Vzbudila ho až ranní syrová mlha a bekot ovcí. To starý Bielčik vyháněl na pastvu. Jeho pes zavětřil, s čenichem u země šmejdil a hledal, hned Andrejka našel a začal ho zuřivě vyštěkávat. Juraj Bielčik nechal ovce ovcemi, popadl hůl a rozběhl se za psem, zatoulaná kočka nebo liška, napadlo ho, ale možná taky vlček, přijde ho to draho, a potěžkal hůl… už se napřáhl, ale v kopřivách pod svýma nohama spatřil človíčka, vychrtlého, ušmudlaného

65

a špinavého cikánského kluka, jak se choulí do klubíčka a rukama si kryje hlavu před dorážejícím psem. Mária, vypadlo z Bielčika a ruka mu bezmocně klesla. Boha milostivého… Když odehnal psa, Andrejko k němu zvedl vystrašené oči, ale pořád se krčil, čekal na ránu, která musela přijít… a tak tam chvíli na sebe hleděli a nevěděli, co udělat a co říct, starý bača v dlouhém vypelichaném ovčím kožichu, s vysušenou tváří rozrytou hlubokými vráskami, a Cikánek schoulený v kopřivách, rozklepaný strachem a zimou, ve vytahaném svetru, mokrý, špinavý a černý… Juraj Bielčik se díval do Andrejkových černých očí, ze kterých křičel strach a beznaděj, viděl jeho svetr plandající až ke kolenům, špinavé a rozervané kalhoty a tvář upatlanou od bláta a slz, a nenašel v sobě sílu, aby vyhnal to umouněné cikáně pryč a ještě mu na cestu přidal holí. A jen tak se otočit a odejít, to také nemohl… Juraj v sobě dusil starou a ještě doutnající nenávist a zášť ke všemu, co mělo něco společného s bývalou osadou a Cikány, kteří ho připravili o koně, o krásná hříbata, kterým pomáhal na svět a o které míval větší starost než o vlastní děti, ale ta nenávist, která se nemohla vybít, k ničemu nevedla, a Juraj přestal myslet na hříbata a pokynul Andrejkovi, aby vstal, a pak ukázal holí k dědině a houkl na psa, aby sehnal ovce. A malý šel za ním jako beránek, protože už věděl, že mu starý neublíží, že ho nevyžene ani neudá. A i kdyby udal, Andrejkovi by to bylo jedno, protože už neměl kam jít, v jediné chvíli přišel o všechno, co si v bažantích zásypech, stozích slámy a na záchodcích ve vlaku vysnil. A až později mu řekli, že jeho matku, krásnou Márii, našli jednou na humnech v tratolišti krve, a Dežo, její prchlivý muž a vyhlášený zloděj koní, zmizel a už nikdy se na Poljaně neobjevil… Starý Bielčik netušil, co všechno se táhne Andrejkovou hlavou. Kluk toho moc nenamluvil a s tím, odkud a proč přišel, se nechlubil. Navíc se mu pletla slova i řeč, kromě češtiny trochu rozuměl

66

i zemplínské hutorině, ale jeho mateřský jazyk byl jiný. A navíc, Juraj Bielčik byl Rusňák… a tak oba museli lovit hluboko v paměti, aby našli těch pár slov, která znali a která pak těžce lámali do krátkých kostrbatých větiček. Rukama to někdy šlo lépe… Jak měl Andrejko těžký a neohebný jazyk, tak měl lehounké a šikovné ruce. Juraj si toho všiml hned druhý den, když mu nechal očistit začouzený kryt staré petrolejky, a dost ho to překvapilo, protože Andrejko vypadal jako unavený a ospalý medvídek, a bůhví na co myslel, někdy prostál celé hodiny u okna a jindy zase zmizel a až do večera o něm nikdo nevěděl. Ale starý Bielčik ho nechal toulat se, i když věděl, že kluk chodí k bývalé osadě, rozdělává tam oheň a někdy se pustí do kopců. Andrejko se vracíval se zarudlýma očima a voněl kouřem, ale Juraj se ho nevyptával a ani nezamykal dveře, aby malý věděl, že se může vrátit, v chalupě stejně nebylo co ukrást, a kde se nají jeden, nají se i dva, říkal Juraj, kluk se objevil a jednou se zase ztratí, a jestli to tak pánbůh zařídil, že ho sem poslal, je lepší se mu do toho neplést. Ale Andrejko neměl, kam a ke komu by mohl utéct. Tma přicházela brzy a mlhy byly pořád studenější a syrovější, a jednoho dne se vrcholky Bukovských hor a haličských Bieščad schovaly pod bílou čapku a poloniny přikryl první sníh. Začala zima. Juraj Bielčik neměl hospodářství, proto si ho gazdové zjednávali na pasení ovcí, a už odmalička, vždycky přes léto, od svatého Jury do Michala, pomáhal na salaši, a v zimě zase nemohl do školy kvůli sněhu, a stejně byla ta škola cizí, maďarská… Zato se rychle vypracoval, z honelníka a dojčiara až na předáka valachů, a v celém kraji nebylo lepšího bači, než byl Juraj. Nikdo nedokázal třikrát za den podojit sto padesát ovcí, nikdo si nedokázal poradit s nemocemi nebo zvládnout psy jako Juraj, také proto ho dříve gazdové každé jaro posílali do huculských dědin na Verchovině nebo na trh do Chustu, aby tam pro ně nakoupil ovce.

67

Ještě dneska, kdy už Juraj na těžkou práci na salaši nestačil, vodil na humna pár oveček, svých nebo od sousedů. Protože ovce, to byla jeho práce, jako vlastní žena, na kterou si člověk po tolika letech zvykne, ale jeho láska, to byli koně. Ani o tom nemluvil, ale když se na ně v krčmě stočila řeč, hned se mu rozsvítily oči. Oči jako žhavé uhlíky měli i bývalí sousedé, Dunkové, kteří na Poljanu přitáhli s rakošánky a bryčkami a malými koníky odkudsi z uherské stepi, pusty, a nikdo nedokázal jen tak vsedě na zemi vykovat ze zbytku obruče nebo staré motyky podkovu jako oni, nikdo nedokázal zklidnit zjančeného hřebečka ani nerozuměl té zvláštní koňské řeči, pohazování hřívou a natáčení uší. A nikdo jiný nedokázal odlákat z pastvy klisničku nebo hříbě, v noci ho převést přes hory a prodat handlířům v nejbližším haličském goletu… Dřív si Juraj držel koně také na práci, ke stahování dříví nebo do zápřahu, aby měl práci i v zimě, kdy gazdové nepásli, ale pak se i na Poljaně objevily první traktory a koním odzvonilo, i Cikánům, protože traktory se nemusely kovat, hřebelcovat ani plavit v řece… Když se sousedé dozvěděli, že si starý Bielčik přivedl domů cikáně, zrudli zlostí. Kam přijde první, rozhazovali rukama, tam se jich hned objeví třicet dalších, pár dní se hádali, kdo to půjde oznámit, ale nakonec se nikdo nenašel. Nahlas to nikdo neřekl, ale všichni věděli, že Andrejko se tady narodil a pokřtěný tu byl jako oni, žil vedle nich a oni se ho teď nemůžou jen tak zbavit… A ženské si spočítaly, že se Andrejko narodil v ty nešťastné dny, kdy Dežo Dunka odvedl z pastvy Bielčikovo hříbě a chlapi vzali hole a sekery a v rohu hřbitova přibyly dva křížky sbité z prkýnek. A když jednoho dne přinesly Jurajovi pytel plný starších věcí, aby měl malý na zimu co na sebe, o žandárech se přestalo mluvit. K vrchnosti bylo z Poljany vždycky daleko. Dědina byla rusínská, ale na úřadě i ve škole se odjakživa mluvilo jinak, za grófských časů maďarsky, za republiky přišli čeští četníci i učitelé a za války zase Maďaři, nakrátko se tam objevili komisaři Rudé armády a hned po nich přišli komunisté, dodneška zuřiví a vzteklí, protože se jim jen v málokteré dědině podařilo udržet družstvo, málo tvrdých

68

rusňáckých palic se jim podařilo zlomit… Lepší bylo si všechno vyříkat doma, třeba i pěstmi, holí nebo sekerou, a s úředníky, celníky a žandáry se moc netahat. Protože skoro všichni Poljančané pálili samohonku, líčili oka na srnce nebo pašovali přes hranice cigarety a zpátky bible a mariánské obrázky, a odjakživa bylo lepší strčit financovi do kapsy krabičku cigaret nebo láhev pálenky, jen aby pánko ráčil zavřít jedno anebo raději i druhé oko. A tak byl malý Andrejko přijatý do dědiny, opatrně a nedůvěřivě, jako cizí vlče do smečky, ale starého Juraje si všichni považovali, jeho slovo platilo, a když se v krčmě postavil a řekl „Na kluka mi nesahejte, to je moje starost, do toho nikomu nic není,“ chlapi postupně umlkali a malý Andrejko mohl zůstat. Ale všichni se s tím nesmířili. Nejvíc bylo slyšet Bielčikovy sousedy, starého Jankuru a jeho syny Vlada a Sašku, a Bielčikova syna Ivana, který už u starého nebydlel, ale když ho v krčmě popichovali, ať se jde podívat, kdo spí v jeho posteli, Ivan vzteky zrudl, až mu naběhla žíla na čele, a cedil mezi zuby: „Starý cap, a nemá za malé dieťa rozumu…“, a na Andrejka: „Azda ho tu pes vysral, sopliaka…“ Andrejko byl rád, že má střechu nad hlavou a dostane najíst, ale mezi Poljančany se dobře necítil, nerozuměl jejich měkké řeči a scházel mu rámus žižkovského činžáku, Jolančino teplo pod peřinou i široké oči dětí, kterým nosil čokoládu a cukroví… Ale vrátit se do Prahy nemohl. Dny už byly kraťounké, a když dědinu přikryl sníh, Juraj pochopil, že Andrejko zůstane přes zimu. A pak zjistil, že ho v Praze vůbec neposílali do školy, chvíli se škrábal za uchem a nakonec se rozhodl, že ho sám naučí číst, i když on sám četl jen hodně ztěžka. A tak spolu začali louskat písmenka a slabiky a pak i celá slova a věty v novinách, kalendáři i církevním zpěvníku, a někdy se i rozpovídali, česky nebo slovensky, nebo aspoň rukama. Jednou večer se starý vrátil z krčmy s rozkřápnutými housličkami. Vrazil je Andrejkovi do rukou, řekl Cigán musí hrať, ani si holínky nestáhl a oblečený se svalil na postel, těžkým jazykem

69

stačil ještě zamumlat Sviňa nažratá, ľahne do blata… a usnul. Celý další den chodil po světnici a naříkal, že kdo doma sedí, tomu v krčmě nenatlučou, studenou vodou si poléval bolavou hlavu a pak si všiml housliček, které přinesl v noci, a začal vyprávět, jak Dunkové přitáhli do dědiny s vychrtlými koníky a vozy s plachtami, uměli zaletovat prasklý kotel, okovat koně i zadrátovat nakřáplý hliněný hrnec, ale jejich pravý život, to byly čardášky plné horké krve a ohně, chraptivé hlasy, ruce nad hlavou, rozevláté sukně a černočerné oči, ve kterých byla dětská, bezstarostná radost i smutek ještě z pradávných časů, samé jajajaj a hophophop, s nepravidelným a vytleskávaným rytmem, ta tadada ta ta ta, ta tadada ta ta ta, tloukl Juraj do stolu, když se mu nedostávalo slov. Noty neznali, ale když ženské začaly zpívat a tančit, každá rozkvetla i zkrásněla, mladá i stará, tlustá i hubená, až člověka očarovaly a uhranuly a zlomily mu srdce, zasnil se Juraj… To starý Marián Dunka s hlavou prokvetlou stříbrem zaklepal smyčcem na stůl, aby zjednal ticho, vyhrnul husté obočí, zhoupl se v kolenou a chlapi začali hrát, nejdříve slovenské a rusňácké: Divočko moloda, kvitneš jak jahoda, ta už tvoje ličko, ljubiti ne škoda…, a když se muzikanti i hosté rozparádili, stočila se řeč na čardášky, stále rychlejší a divočejší, protože s prolitou pálenkou začalo jít o život, hlasy se rozplétaly a zase splétaly jako voda v bystřině, šplhaly do nebe a zase padaly zpátky a do žíznivých hrdel proudila pálenka, Poljančané se jeden po druhém káceli jako podťaté stromky, zatímco z odřených prstů muzikantů kapala krev a kolem smyčců lítaly zpřetrhané žíně. A k ránu se Cikáni uklidili stranou a už jenom sami pro sebe spustili svoje táhlá a teskná halgatá: Gadžeske bašavav andro kan, Romeske andro jilo, do půlnoci gadžům za peníze, a pak našim, pro srdce… a nakonec zahodili nástroje a spustili ochraptělými hlasy: Čhajori romaňi, ker mange jagori, na cikňi na bari, čarav tro voďori… moje, mojoučké děvčátko, moc tě prosím, rozdělej ohníček…, a tak je to otevřelo a zabolelo, že se rozplakali jako malé děti, a vůbec se za ty své černé slzy nestyděli.

70

Protože najednou bylo všechno zbytečné, i ty nástroje, struny a smyčce, i slova byla prázdná a zbytečná, zůstala jen černočerná a horká noc, a mihotavé hvězdy, vůně a barvy, a smutek a bolest k zešílení… A kdo je takhle nad ránem slyšel, odpustil jim ztracené jehně, vybraný kurník nebo rozkopanou brázdu, protože cítil, že se přes ty chraplavé hlasy propadá někam k samé podstatě a kořenům, a současně se dotýká hvězd. Protože tohle všechno, jehňata, brambory, samohonka i slzy odjakživa patřily k sobě, a bez Cikánů, kovářů, kopáčů studní a muzikantů by si život snad ani nedokázali představit, na Zemplíně se dokonce říkávalo: Dokym ci cigán nezavinšuje, nepridze do domu ščesce… Občas šel nějaký gazda za kmotříka, a když bylo nejhůř a malí Dunkové šli po dědině a škemrali o jídlo, nikdo před nimi dveře nezabouchl… Ale pak, říkal Juraj, na Poljanu natáhli elektřinu, lidi si pořizovali rádia a potom i televize, gazdové si do stájí místo koní stavěli traktory a Dunkové byli najednou zbyteční, jejich ruce byly zbytečné a znovu tekla krev, ne horká krev z horkých srdcí a hlav, kvůli rozevláté sukni, křivému slovu nebo špatně vypálené horilce, ale jiná, zlá krev plná vzteku a nenávisti, říkal Juraj a padala na něj chandra, a za chvíli zalezl do včelínu a svěřoval se včelám, že dneska už na světě není místa ani pro koně, ani pro Cikány, a že kůň, když doslouží, se odvede k řezníkovi, i když to může srdce utrhnout, ale co s lidmi, kteří si za horkých nocí strhávali košile, nazí se položili do trávy a čekali, až budou padat hvězdy… Andrejko převracel v rukou housličky a krčil rameny. Co by měl Jurajovi říci, když o tom, co bylo včera, se v Praze nikdy nemluvilo, a ani s housličkami si nerozuměl. V Praze se hrálo a zpívalo, ale dospělí se pořád častěji opíjeli a někdy pak byli zlí a děti se jich bály. A on, Andrejko, neměl čas na housličky a vyzpěvování po nocích, protože s kluky čóroval v tramvajích, ale nedalo mu to a ještě večer zkusil z housliček vyloudit pár vrzavých tónů. Až se mu z toho rozdrnčela hlava… Naštěstí byl Juraj nahluchlý, a stejně byl

71

málokdy doma, protože se přes den staral o ovce a večer chodil po sousedech nebo seděl v krčmě. A z krčmy za pár dní přivedl starého Demčaka. To od něho byly ty housle… Demčak hrával kontry pod cikánským primášem, chromým Lavičkou, a hned spustil, jaký byl Lavička muzikant od pánaboha, že mu housle nějaká vědma a stryga musela položit do kolíbky. Zoltán Lavička tahal za sebou levou nohu, přeraženou v hospodské rvačce, a on neměl čas ani peníze, aby chodil po doktorech, protože kdyby přestal hrát, umřel by steskem, a tak ho mezi svatbami, tancovačkami a pohřby nosili na zádech… a Lavička každý večer a noc hrál tak, jako by hrál naposledy v životě, plakal do těch svých houslí, že to mohlo srdce utrhnout, a ani nejedl, jen hrál a pil a pak už ani nepil, a nakonec se z toho stesku a bolesti zbláznil, vzpomínal Demčak a přitom učil Andrejka ladit a dolaďovat struny a po pár týdnech mu ukázal první dvojhmatík a vibrátko, a z Andrejkova vrzání se občas vynořily první útržky písniček, které odposlechl z rádia, nebo starých cikánských, které si pamatoval ještě z Prahy. Jeho prstíky si zvykaly na hmatník, už tolik nebloudily po strunách a sem tam se pokusily o nějaký skluz, to už ho Demčak neučil, ale tak to slyšel a cítil a tak to svými gramlavými prsty musel zahrát. Tam, kde by gadžo zahrál rovný tón, kde by ty tóny začal skládat na sebe jako cihly a kostky stavebnice, tam se Andrejkovi zpod smyčce samo vynořilo takové zvláštní zhoupnutí, a další tón zahrál vždycky o vlásek dřív, než by byl zapsaný v notách, nebo zase později o ten zlomeček vteřinky, která nic neznamenala, ale přitom měnila všechno, a rytmus začal napadat na jednu nohu, ale nebylo to, jako když starý a poraněný kůň klopýtá ke žlabu, ale jako mladý hřebeček, když se poprvé rozběhne po louce… To je naše, romane giľa, říkal Andrejko pyšně, když se mu něco povedlo, a Demčak, jak zjistil, že se malý nemůže naučit ani těch pár notiček, které mu pořád vtloukal do hlavy, bouchl ho do zad: Správně, na co nám jsou noty, buď to slyšíš, nebo je to na hovno, a ty to slyšíš, a nepotřebuješ žádný noty, křičel, a vaši taky nikdy necvičili, ani Lavička, mávl

72

rukou a pak se rozpovídal: Chromého Lavičku měli Dunkové, obyčejní degešští muzikanti, za pánaboha, protože Lavička snad ani nehrál, ani jeho prsty, které se zlehka dotýkaly strun, nehrály, ale něco, nějaká divná síla z nich proudila a tryskala přímo do otevřených, zjitřených a rozbolavělých Dunků, velkých dětí… Když u nich jednou hrál na svatbě, nechtěli ho pustit a nakonec ho nesli až k silnici a líbali mu ruce, protože sami viděli a slyšeli, jak z těch prstů celou noc proudila nekonečná radost a smutek nahromaděný někde uvnitř, a dokonce i Demčaka začali od té doby už zdálky zdravit, ne proto, že byl gadžo, ale proto, že hrál se Zoltánem Lavičkou… A Dunkové, to ani nebyla pořádná kapela, která hraje po kavárnách ve vyšívaných vestách a bílých košilích s nabíranými rukávy, jak si tak lidi představují cikánskou muziku ještě z grófských časů, s penězi pod struny, na čelo nebo do cimbálu. Jejich rozklížená basa a dvoje omlácené housličky každou sobotu zvedaly krčmářovi tržbu, a konve na mléko, na které otevřenými dlaněmi tloukli nepravidelné a divoké rytmy, ale ta síla a chvění z nich nešla ven přes prsty jako Lavičkovi. Z radosti, smutku i bolesti se vyzpívávali propitými a nakřáplými hlasy, ze kterých mrazilo v zádech, a ani ty housličky nedrželi pod bradou jako pořádní muzikanti. Když hráli, opírali si je přímo o srdce, protože odtud proudila a tryskala ta jejich hudba… Skončila zima, přišlo jaro a Juraj Bielčik začal domů vodit chlapy z krčmy. Paľo Jasenčák i hajný Mihalič se smáli, házeli do sebe stakánky s horilkou a plácali Andrejka po zádech, až se zakuckával, ej, muzikantík… a jak po vašemu… aj, lavutáris… a dobře hraje, mručeli, a Paľo vstal a chvíli stál u okna. Tam, koukej na toho berana, jak je vláčí po zemi, ukázal malému, tak musíš hrát, jako když v komínu chytnou saze nebo stodola plná slámy… Ale Andrejko jim moc nerozuměl. Juraj byl první gadžo, který mu bez zbytečných řečí podal ruku, a Andrejko cítil, že by měl něco říct, tak ho uvnitř tlačilo to, co

73

nemohlo ven, a jednou v kopřivách za plotem vyplašil pár slepic a hned mu zajiskřily oči, dva tři skoky a pád na zem, taková brankářská parádička, ale slepice mu vyklouzla z rukou a ostatní slípky se rozprchly a vyděšeně kdákaly, Andrejko si podrápal obličej a spálil ruce od kopřiv, ale nezastavil se, dokud jednu slepici nechytil. Ale starý Bielčik, když zjistil, že je sousedova a že má polámané křídlo, zaklel: Bohajeho… ech ty… napřáhl ruku a ohnal se po Andrejkovi, pamätaj, kde si nepoložil, neber…, a šel slípku vrátit, ale ještě na dvorku si to rozmyslil a zamířil ke kůlničce, k špalku. Kolem brúsi veľa kún a líšok… ani slovo, zahrozil Andrejkovi, když oškubanou a vykuchanou slepici cpal do hrnce. To má za toho kohouta, vzpomněl si Juraj. Loni, když Jankura uklízel zahradu, zapálil hromadu ořezaných větví, starého sena a listí, ale za chvíli z ní vyletěl vyděšený Jurajův kohout a hořela mu brka, Jankura se ho snažil uhasit, ale lopatou ho vzal tak nešťastně, že kokrháč jen zatřepal nohama… Chráň ťa pánboh, pohrozil Juraj Andrejkovi ještě jednou, už smířlivěji, a spiklenecky na něj zamrkal. Juraj Bielčik měl v kuchyni staré pendlovky s mosazným kyvadlem, a jednou v noci se ty hodiny zastavily a bylo ticho. Andrejko se vzbudil a polekaně se posadil na posteli. Nad stolem se houpala žárovka, kolem ní kroužily mouchy a Juraj seděl u stolu, krájel kus špeku na kostičky, napichoval je špičkou nože a zajídal chlebem, jako vždycky, když se v noci vrátil z krčmy a nechtěl, aby se mu ráno bolavá hlava rozpadla na kusy. Všechno bylo na svém místě, jen to ticho křičelo, malá ručička stála na dvojce, ale obě závaží byla nahoře a kyvadlo zplihle viselo ze strojku. Keď máš zuby, nemáš chleba, a keď máš chleba, nemáš zubov, mudroval Juraj, a když si všiml, že klouček sedí na posteli, dodal: Voľakoho si povolal k sebe Pánboh… Spi pokojne, Andrejko. Když Juraj dojedl, Andrejko se ho přiškrceným hlasem zeptal: Starý otco, a kde je boh?

74

A Juraj přestal žvýkat, chvíli přemýšlel, ale pak jen pokrčil rameny: Ech, synček môj… Bóh veliký milostivý, čo ja viem… tu, tam, ukázal kolem sebe a pak nahoru, netráp sa a spi… Zastavené kyvadlo rozhoupal až druhý den dopoledne. Přecházel po kuchyni a skuhral a naříkal nad svou nebohou hlavou, a teprve po chvíli s hekáním vylezl na židli, aby přetočil ručičky. Přitom si všiml, že na kalendáři pořád visí včerejší lístek s velkou čtyřiadvacítkou a trochu menším Čtvrtek-Štvrtok a Červenec-Júl, a utrhl ho s trpkostí, jako by ten den právě utrhl a vymazal i ze svého života, další hřebíček zatloukl do truhly… Pendlovky dál tikaly a odbíjely a Jurajovi to vrtalo hlavou, protože v dědině tu noc nikdo neumřel, ale dlouho se s tím netrápil. Pán dal, Pán vzal… Přešlo léto, překulil se podzim. Mlhy se v dolině držely ještě dlouho po ránu a někdy je vítr ani do večera nestačil rozfoukat. Ale byly dny, kdy ranní syrovina zmizela a Poljanu ohřálo sluníčko, z mlhy se vylouply javorové a bukové stráně na Kyčeře, oblečené do zlatého a purpurového pláště, štíhlé kmeny jedlí svítily jako stříbrné žilky, ojíněné tmavočervené jeřabiny a šípkové keře osypané ohnivými vřeténky se leskly jako rubíny a kapky krve. A v jiskřivém vzduchu bylo všechno tak blízko, blizoučko, slunce se kutálelo a běželo po obloze a hory s každým nadechnutím měnily barvy, od zlaté, medové a cihlově červené až k rezavé a měděné. V Praze se na podzim do žlutého převléklo jen pár stromů v parku, žižkovské akáty shodily zašedlé listí, přišly plískanice a nakonec i špinavá a blátivá zima, ale tady, na Poljaně, vzplanulo všechno, lesy, kopce a hory, každý strom a keř, celá země hořela… Také noc tady byla opravdová, černá. V Praze ani nebylo vidět, že sluníčko večer zapadá, z úzkých žižkovských ulic a dvorků se ztratilo už brzy odpoledne a večer se setmělo, ale zároveň se rozsvěcovala světla, ulicemi pořád chodili lidé a jezdila auta a tramvaje. Na Poljaně, když se slunce uložilo k spánku, život utichal, ptáci přestávali zpívat, poslední lidé se vraceli domů a ovce a krávy se

75

loudaly z pastvy a ještě mezi domy přikusovaly poslední trávu, před cerkví se rozklinkal zvon rozhoupaný mozolnatou rukou Paľa Jasenčáka a byla tma, černočerná tma. Jenom na kraji pole se mihl stín plaché srnky a ze tmy se ozvalo podupkání vyplašeného zajíce nebo divočáka v kukuřici. A uprostřed dědiny, za zídkou z poskládaných kamenů a nízkým plůtkem z prken a šindelovou stříškou, mezi dřevěnými a plechovými kříži starého hřbitova stála cerkev, dřevěný kostelík sroubený z mohutných trámů, bez jediného hřebíku, protože hřeby se na stavbu použít nesměly, se zvoničkou a věží s přísným trojramenným řeckým křížem, střechou ze štípaného šindele a podlahou z dubových fošen, ze kterých vystupovaly ošlapané suky. Z nízkých dveří, ve kterých se ti, kdo chtěli vstoupit, museli sklonit, se táhla omamná vůně kadidla a uvnitř se ve tmě mihotala světélka, dlouhé tenké svíce, které Poljančané zapalovali pod ikonami. Při bohoslužbě kněz nemluvil, ale zpíval: Mírom Hóspodu pomólimsja… jedín svját, jedín Hospoď, Isús Christós, vo slávu Bóha Otcá, amíň… O plávajuščich, putěšéstvujuščich, nedúhujuščich, strážduščich, plinénnych, i spaséniji ich, Hospodu pomólimsja…, a vesničané odpovídali Hóspodi pomiluj, bručivé hlasy chlapů i plačtivé hlasy poljanských žen se prodíraly ven, zevnitř a z hloubky, snad ještě z pradávných pohanských časů, kdy tady hořely obětiny v posvátných hájích, Otče náš, íže jesí na nebesích, dá svjatítsja ímja tvojé, dá priiďét cárstvije tvojé, dá búdět vólja tvojá… Andrejko se krčil venku pod okénkem a třásl se z těch trojhlasů. Naši, jako by zpívali naši, takovými trojhlasy zpívali, když přijížděli do Prahy a celý svět je bolel, tak si je pamatoval… A aby je nebolelo, když opouštěli ten kraj na samém konci světa, zemi syrovou a voňavou, zemi zlatých strání, ohnivých šípků a jeřabin a zlatého listí, pokřtěnou ukrutnou samohonkou a horkou krví… I poljanští gadžové, starý Juraj, hajný Mihalič i Paľo Jasenčák, byli jiní než gadžové v Praze, byli srostlí se svými horami a půdou plnou kamení a k uhýbání i zbytečným řečem měli daleko. Zpili se do němoty a pro křivé slovo neváhali vytáhnout nůž, zastavili se

76

a poseděli, když bylo třeba posedět, a platili, když bylo třeba platit… I chlapi, kteří tady každý den ve čtyři ráno čekali na první ranní autobus, aby stačili odpíchnout na vrátnici sninského Vihorlatu, čekali mlčky a klidně, protože byli zvyklí čekat, a v pátek večer přijížděli další chlapi ze staveb, aby v krčmě zapili tu dlouhou cestu, v sobotu ráno s bolavou hlavou bloumali kolem chalupy, ale přitom stačili opravit zatékající střechu, namazat vrzající vrátka a zabít a stáhnout králíka na sváteční oběd, odpoledne pořezali a naštípali dřevo, zašli na kus řeči a v neděli se nastrojili do černého a šli do cerkve, a po obědě si trošku zdřímli a už zase stáli na zastávce, aby se do rána dostali na ubytovnu v Košicích, Bratislavě nebo Praze, hodili tam na válendu kufříček se štůčkem slaniny, lahví pálenky a čistou košilí a spěchali na stavbu, a přitom všichni ten svůj kočovný život nesli samozřejmě a klidně jako tažní koně zapřažení do těžkého vozu, protože věděli, že na jejich výplatu čekají doma jejich ženy a děti, a že to tak má a musí být… Když se někde narodilo dítě, když ho pak v cerkvi křtili, nešlo to odbýt jen pár kapkami posvěcené vody. Děti na Poljaně musely, vo ímeni Ótca i Sýna i Svjatáho Dúcha, do studené vody celé… A když někdo umřel, sklonili hlavu a řekli Pán dal, Pán vzal, protože jako bylo třeba večer zavřít oči, usnout po dřině na políčku plném kamení nebo po dlouhé šichtě v lese nebo na betonárce, přišel i čas, kdy i umřít bylo třeba. A pak sami umyli a oblékli mrtvého, vlastníma rukama se ho dotýkali, zaplatili cerkev a hostinu pro celou dědinu, a nechyběly jim naučené jalové řeči smutečního řečníka, umělé květy a studené mramorové stěny okresního krematoria. Jednou, když se Andrejko vracel domů, vycházel z cerkve průvod, v čele šel kněz s křížem a hned za rakví Mihalič se svou ženou Paraskou a za nimi Juraj Bielčik… Juraj se tenkrát pořádně namazal, ještě v krčmě ho chlapi museli křísit, nesli a táhli ho přes celou dědinu a vedle se potácel Paľo Jasenčák s kýblem a chrstal na starého vodu. To už měl Andrejko opravdový strach, tak divně mu

77

bylo a celý se třásl, když Juraje přinesli. A Paľo se ještě několikrát stavil, aby se podíval, jestli Juraj dýchá a žije. Nakonec ho s Andrejkem odtáhl do včelína, tam ho složili na zem a hlavu mu opřeli o hučící úl. A teprve tam, u svých včeliček a voňavého vosku a medu, se starý z té strašlivé pijatyky vzpamatoval. A za pár dní zapíchli do hromady čerstvé hlíny dřevěný křížek s datem a dvěma slovy: Dmitrij Demčak. Andrejko se toulal po kopcích kolem dědiny, a někdy zabloudil až na poloniny, horské louky na Čierťaži lemované pokroucenými kmeny a větvemi zakrslých horských javorů, jeřábů a buků, nebo na Borsučiny, mezi osamělé třešně s hrubou kůrou, plané jabloně a remízky s šípkovými keři a bílými kalinami. Na loukách stály oborohy plné voňavého sena, které tam vesničané nasušili přes léto, a Andrejko, omámený těžkou vůní, tam občas usnul a někdy se probudil až v noci a pak až do rána poslouchal, jak kolem něj šustí myši a někde blízko houká sova. Ale už se nebál těch zvuků a šelestů, nebál se tmy… a později, když přišly plískanice, tam poslouchal déšť vyťukávající do střechy nekonečné symfonie a sonáty. Jednou takhle seděli s Jurajem na rubanisku, vdechovali vůni pryskyřice z čerstvě poražených stromů a Juraj řekl: Dřeva si važ, hřeje tě od narození do smrti, kolíbku ti z něho udělají, židli i stůl, a v zimě tě zahřeje hned nadvakrát, když ho štípeš na polínka a když pak hoří v kamnech, a bez pořádného tvrdého bukového dřeva se nedá vypálit ani obyčejná lavorovice z brambor nebo žita, která musí vyskakovat a jiskřit, aby tě sousedé nepomluvili, že škrábe v krku a že po ní ráno bolí palice, správná horilka musí hřát a propalovat se až někam do podrážek bot. A když propiješ, i truhlu ti z toho dřeva stlučou a kříž, říkal Juraj… Lesy a kopce kolem Poljany, to nebyly žádné pichlavé, temné a smutné smrčiny, ve kterých se tenké neduživé kmeny jen stěží

78

prodírají ke světlu. Hory byly načechrané, měkké a voňavé jako chomáčky vaty, plné barev, slunce a vody. Pod vysokou klenbou a žebrovím z větví, pod závějemi suchého listí se ukrývaly křišťálové studánky, tam tekly potůčky jako stříbrné nitky, ve kterých klokotala a vyskakovala jiskřivá voda, nad tůňkami číhal ledňáček v zlatém kabátku a tyrkysové košilce, a v dědině běžela voda jen tak mezi domy, a krávy a ovce, když se večer vracely z pastvy, už předem věděly, u které stružky nebo pramínku se zastaví… Před krčmou stála studna s dřevěnou stříškou a kbelíkem na provaze, a chlapi, když se v noci vraceli domů, chrstali si vodu na rozpálené hlavy, a Andrejko si vzpomněl, jak bloudil kolem Kostelce a musel pít ze špinavých potoků a kaluží, protože studny před chatami a chalupami byly zamčené. Tady na Poljaně by nikoho nenapadlo omotat studnu řetězem… Po večerech se Andrejko učil číst nebo trápil housličky, a když měl chuť, přes den vypomohl s ovcemi nebo dřívím. Když chuť neměl, Juraj ho k ničemu nenutil. A Poljančané si na malého pomalu zvykali a zapomínali, že je cizí, a navíc Cikánek. Ale jednou v noci u sousedů kdosi očesal několik jabloní, muselo toho být pár pytlů, a soused, starý Jankura, to večer rozmázl v krčmě. Vešel napučený a vzteklý, ani dveře za sebou nezavřel, a hned se sypal na Juraje, že prý dobře ví, kdo jim ještě nedávno vybíral kurníky, odháněl ovce a sklízel brambory ze záhumenků. A jakou veš si to drží v kožichu: …najskôr sliepočku, zo sliepočky na kravičku, a z kravičky na šibeničku… Juraj věděl, že Andrejko ty jablka neukradl, plný pytel by přes plot nepřehodil, a proč vlastně by je kradl, jablek měl doma dost, a chytil se s Jankurou, a než je od sebe odtrhli, oba si pěkně pocuchali vlasy. Na zloděje se nepřišlo, a ani doma Juraj neřekl, proč se v krčmě pobil, ale Andrejko cítil v zádech podezřívavé pohledy a raději šel všem z očí, zavíral se doma nebo se ztrácel pryč. Brodil se závějemi spadaného listí, zkoušel led na zamrzlých potůčkách, jeho boty křupaly po prvním sněhu s tenkými řetízky ptačích stop, zaječích

79

tlapek i srnčích kopýtek. Juraj uměl číst ze sněhu lépe než z knížky a ukázal Andrejkovi, jak pozná opatrné kroky staré srny, jančení mladého srnečka i nepravidelný krok poraněného zvířete, a jednou v lese narazili i na vlčí stopy, které vypadaly, jako by sem zabloudil velký pes, a z občasného ušlápnutí bylo poznat, že tudy neproběhla jedna šelma, ale celá smečka. Vlci… V létě se po jednom po dvou toulali po horách, a dokud Mihalič někde nenašel kosti a zbytky srsti ze strženého srnce, nikdo o nich nevěděl, zato v zimě žili a lovili ve smečce. Jeden den brousili kolem Poljany, druhý den uštvali jelena na druhé straně hor, a lidi občas položili železa a otrávené návnady, ale to už vždycky byli vlci jinde, daleko… někdy za úplňku vyli a pak naříkali a kňučeli i psi v dědině a v maštalích se plašili koně, ovce bečely a gazdové na sebe házeli kožichy, aby na ně dohlédli, vstával i Juraj a pak s ním celý den nic nebylo, s kruhy pod očima chodil po chalupě, zlostně odsekával a Andrejko se mu raději klidil z cesty. Andrejko vydržel na Poljaně do dalšího jara. Už od Vánoc sedával u okna, díval se do dálky na zasněžená políčka, lesy a louky, stráně protkané sítěmi holých větví a hřebeny hor utopené v těžkých mracích, a jindy zase třpytivé a čisté, přikryté bílou čapkou. A jeho housličky stále častěji tesknily a plakaly, jako by odpovídaly na nějaké volání nebo tlukot neviditelných křídel divokých hus a jeřábů táhnoucích na jih… Soske khere džava, te man ňiko nane, proč mám chodit domů, když nikoho nemám… E daj mange muľa, o dad denašľa, maminka mi umřela, táta utekl… Nane man dajori, ačhiľom korkoro, sar čhindo kaštoro, zůstal jsem sám jako polámaný strom… I nahluchlý Juraj poznal, že se něco děje, že ten klouček potřebuje něco, co už mu nemůže dát, a z toho pláče a stesku poznal, že Andrejko už v dědině dlouho nevydrží a brzy se vrátí tam, odkud přišel, zpátky na cestu. Konečně roztál sníh a odpluly poslední kry, otevřely se studánky a ze země vyrašily tenké lístečky první trávy, a večer Andrejko přišel domů, sedl si ke stolu a mlčel, a najednou vytáhl z kapsy dvě

80

krabičky cigaret a opatrně je postrčil k Jurajovi. Ten ho nejdřív odbyl: Ech, Andrejko… na také fajnovosti ja nie som… ja len takto po našom, ušúlať z tabáčiku, do novín…, a hned vzal noviny, jednu stránku rozřezal do čtverců, nasypal trochu tabáku a šúlal, a teprve když hotovou cigaretu po délce naslinil a slepil, všiml si nešťastného Andrejka a najednou změkl, protože mu to všechno najednou došlo, že malý ty cigarety musel někde čórnout… Ďakujem, Andrejko, vstal a poplácal ho po zádech, svou ubalenou cigaretu vysypal a otevřel krabičku od Andrejka a mlčky potahoval a Andrejkovi zase svítily oči… A ráno se malý díval do země a začal koktat, že se mu stýská po sestřičce a cestu na vlak už zná… Slova z něj lezla jako z chlupaté deky, Andrejko věděl, že to Juraje bude bolet, ale ten mu položil ruku na hlavu, naprázdno polkl a řekl: Choď, Andrejko… netráp sa…, těžko hledal slova a raději ukázal na dveře a pak šli, pustili psa a vyhnali ovce jako vždycky. Sluníčko hřálo, břízy se osypávaly náručemi drobounkých světlých lístků, ovce uždibovaly trávu z promáčené louky a Juraj s Andrejkem se šourali za nimi a mlčeli. A najednou se Juraj zastavil: A keby bolo třeba, na Poljane budú pre tebe dveře otvorené…, a zase vykročil a po jeho zarostlé a vysušené tváři rozbrázděné vráskami se skutálelo několik mokrých korálků, a Andrejko si vzpomněl, že starého Juraje ještě plakat neviděl… Druhý den ráno byla Andrejkova postel prázdná. A Juraj s námahou vstal, dobelhal se k oknu a díval se do dálky, tam, kam se ještě včera díval jeho klouček, a když si rukávem otřel oči, zjistil, že na peřině zůstaly všechny Andrejkovy věci, které mu nanosily sousedky, i peníze, které mu večer podstrčil do kapsy. A ještě víc se nahrbil a pak se došoural k pendlovkám a sám zastavil kyvadlo.

10 Andrejko opustil Poljanu tak, jak přišel: ve vytahaném svetru, s děravou kapsou a prázdnýma rukama. Jen housličky od starého

81

Demčaka si vzal a celou cestu je držel v náručí. A takhle, jen s housličkami, se ráno objevil na pražském hlavním nádraží. Několikrát obešel halu i nástupiště, jestli tam náhodou nenajde tetu Idu, a pak se pustil podél kolejí k Bulharovi a kolem Viktorky na Žižkov, vyděšený z tolika lidí a rámusu, dunění těžkých aut, kvílení brzd a troubení, i z vysokých domů a ulicí zadrátovaných trolejemi. A najednou se mu zastesklo po kulatých a měkkých horách, starých stromech a loukách s bábelemi voňavého sena… Ale jejich dům měl slepá, zabedněná okna, a kolem přízemí stálo lešení sbité z trámků a prken kvůli padající omítce. Omítka i tašky, někdy i celé kusy římsy tady padaly odjakživa, vzpomněl si Andrejko, jednou, když byl malý, taška křápla o dlažbu hned za jeho zády, chyběl jediný krok… Uvnitř bylo ticho, nebyl slyšet žádný rámus, povykování dětí, opilý zpěv a křik dospělých ani štěkot psů. Andrejko obešel pár sousedních ulic, aby se ujistil, že nezabloudil, a ten dům byl jejich, nemohl se splést… tiskl k sobě housličky, udivený, nešťastný a bezradný, a pořád nemohl uvěřit, že za těmi zatlučenými okny nenajde tetu ani Jolanku a Anetku, malou sestřičku… Vlci přeběhli hory, tažní ptáci odlétli na jih… Zůstalo jen prázdné, opuštěné hnízdo… Andrejko nakukoval do průjezdů a dvorků, hladil oprýskanou omítku, bral za ohmatané kliky a hledal, pořád hledal a už zapomínal, co vlastně hledá… Ale hledejte klíč od dveří, které někdo vyvrátil z pantů, hledejte vlčí stopu v kamenné dlažbě, ptejte se větru, kam odletěla neklidná ptačí křídla… Navíc už měl ukrutný hlad, a postavit se s nataženou rukou na ulici nebo zkusit čórovat v tramvaji, to už také nešlo… Toulal se po ulicích, a teprve když se setmělo, vyškrábal se na lešení, vypáčil prkno a s malou dušičkou se protáhl dovnitř, poslepu přelezl hromady odpadků, špíny a haraburdí a prošel až na pavlač, ale hned couvl před polámaným zábradlím, které jen tak plápolalo nad dvorkem, šátral se kolem zdi a nakukoval do vylomených dveří a pak se v kterési místnosti svalil na pohovku. Rezavá péra zavrzala

82

a zanaříkala, zvedl se oblak prachu a Andrejko se rozkašlal, ale víčka mu padala… Ještě za tmy ho probudil chlad a svíravá bolest v břiše. Protáhl se oknem a seskočil na chodník, seběhl na hlavní ulici, před jedním krámem si nacpal za tričko šišku chleba, pár rohlíků a sáček s mlékem, před barákem se ještě rozhlédl a znovu se vyškrábal na lešení. Vydechl si až uvnitř, když za sebou srovnal uvolněná prkna, a hned se vrhl na snídani, trhal kůrku z voňavého a teplého chleba, cpal se křupavými rohlíky a hltavě pil a mléko mu stékalo po bradě. Dům byl jako zakletý zámek, plný pavučin, odpadků a smetí, stropy byly černé od kouře a ze zdí zívaly díry po vytrhaných dveřích a oknech, pod nohama vířily saze a prach, ale nejděsivější bylo ticho, které rušilo jen hryzání a cupitání potkaních nožek v tmavých koutech. Andrejko prošmejdil dům od sklepa až po půdu, nakoukl i do pokoje, kde stávala jeho a Jolančina postel, kde se narodila Anetka, maličká Kalori, a kde umřel starý Laco se stříbrnou hlavou a seschlým obličejem plným hlubokých vrásek. Ještě dneska ho vidí, jak ho chlapi posadili ke stolu a nalívali kořalkou, aby se mu dobře šlo po té jeho poslední cestě… Pod pavlačí ležely hromady popela a naproti ještě vrzaly snad poslední dveře v celém domě, a Andrejko si vzpomněl, že právě na ně kluci přitloukli černého kocoura staré Procházkové… Opatrně našlapoval na zteřelé schody a srdíčko mu poskakovalo až v krku, a všude viděl stařečka Laca, z každého kouta slyšel úpěnlivý kocouří nářek, který pomalu slábne… Ale už se mu zase klížily oči, a našel pokoj s pohovkou, kde spal minulou noc, a usnul. A zdálo se mu o teplé posteli s těžkou peřinou, o Jurajovi, jak sedí u stolu, krájí na kostičky slaninu a zajídá chlebem, a najednou seděl ve vlaku, který duní černou nocí a krouží kolem vypálené osady jako káně nad polem, jako smečka vlků kolem košáru s ovcemi, pořád blíž a blíž a smyčka se utahuje, a v oknech vlaku jsou mříže a pletivo a on na něm visí, zatíná do něho slabé prsty a po chodbě se potloukají kluci s vyholenými hlavami, z dlouhé chvíle kopou do dveří a křičí Vylez, ty buzerante,

83

ty degešskej zmrde, křik se blíží a on před nimi utíká úzkou chodbou a zezadu je slyšet křik a rány, jako když myslivci střílejí po koroptvích, ale ten hon není na koroptve, srnce a zajíce, ale na něj, už mu jsou v patách, už ho mají… a jeho nohy by běžely a utíkaly, ale přitom se nemůžou pohnout z místa, jako by byly přilepené k podlaze, a do toho starý Demčak s primášem Lavičkou hrají bláznivý čardáš, začnou pomalu, jako když se kolébá opilý medvěd, ale jejich housličky zrychlují a ožívají, hlasy jdou spolu a hned zase proti sobě, a jejich prsty zběsile lítají po hmatníku a přetrhané žíně vlají v ostrém světle, a struny na Lavičkových houslích jedna po druhé praskají, ale Demčak hraje dál a pak mu předává housle a Andrejko slyší, jak Lavičkovi zbývá poslední struna, a měl by to vzít i za něj, ale nemůže, jeho ztuhlé prsty se ani nepohnou, a někdo ho chytá za límec, tlustý průvodčí ho tahá ze špinavého záchodu, za ním stojí opilí vychovatelé a křičí, ať jim toho cigoše a smrada malýho dají, že ho zabijou, pověsí ho před bránu, aby všichni viděli, jaká cena se platí za to, když někdo přeleze plot a rozběhne se přes pole… a klouček pod jejich rukama se vzpírá ve dveřích a urputně se brání, až mu musí přerazit ruce násadou od lopaty, aby ho mohli vytáhnout, už do něho kopou a průvodčí vytahuje z kapsy maják, jeho uniforma už není modrá ajznboňácká, ale zelená s červenými výložkami, esenbácká, nebo myslivecká s knoflíky z parůžků zastřelených srnečků, a Andrejko zoufale křičí Ne, nechci zpátky, pomožte, pán Bielčik…, a najednou v blikajícím majáčku vidí tvář své krásné maminky, maminka se na něj usmívá a podává mu stříbrný křížek a ruku, aby mohl vstát, a pak se věší na záchrannou brzdu a všichni padají, kluci, vychovatelé i průvodčí, vlak s ohlušujícím skřípáním brzdí a sjíždí z kolejí, drkotá po pražcích a padá a řítí se z náspu do propasti. Najednou ticho, tma a v dálce světlo, ostré a oslnivé světlo. Andrejko se roztřásl a rychle si sáhl pod košili, ten křížek tam pořád byl, s úlevou vydechl a pak otevřel oči a zase ležel na zaprášeném kanapi pod začouzeným stropem, a najednou byl šťastný, že už je noc pryč, ještě se snažil dospat, ale už se jen vrtěl na kanapi, pomalu

84

se probíral, a pak, když jeho oči uvykly světlu, vykřikl, vyděšený k smrti, protože nad sebou uviděl divoký obličej jakéhosi staříka s dlouhými, špinavými a rozcuchanými vlasy a umaštěnými vousy, pod kterými prosvítal špinavý hubertus hnědošedé barvy. A ty zuby, nehorší na staříkovi byly zuby, černé a vykotlané jako kmen vyvrácené vrby, jako rozstřílené cimbuří starého hradu. Tady spim já, řekl tiše starý a sedl si na kraj. Andrejko se rychle posadil a koukal, kudy by vyklouzl, ale ten divous nevypadal, že by mu chtěl ublížit. Já jsem tu doma, řekl Andrejko a podíval se mu do očí, přimhouřených a unavených očí. Já taky, řekl stařík pomalu a rozpačitě se usmál. A teprve v tu chvíli si Andrejko všiml, že na podlaze hned vedle postele stojí svíčka v červeném kelímku a hned vedle láhev od piva s uraženým hrdlem, zmuchlaný mastný papír, sešmatlané škrpály bez tkaniček… Někdo tady musel docela normálně bydlet. Ten starý… nebo ještě někdo? A… kde jsou naši? vyhrkl, ale starý jen pokrčil rameny. Oba se na sebe chvilku dívali, strhaný vágus v hubertusu a Cikáneček ve vytahaném svetru, oba bez minulosti a bez zítřka. Starý se posadil vedle Andrejka. Něco sem sehnal, dodal a teprve teď si Andrejko všiml potrhané síťovky v jeho rukou, bylo v ní několik jablek a rohlíků a Andrejko naprázdno polkl. Také už mu vyhládlo… Starý se postavil a z kapes vylovil dvě láhve piva a otevřel je o dveře, jednu láhev si vzal a druhou podal Andrejkovi. Malému hořké pivo nechutnalo, ale měl žízeň, a tak pomalu usrkával a křivila se mu tvář, a zase seděli vedle sebe a mlčeli, každý se svou lahví, s očima zabodnutýma do podlahy. Ta svíčka už hořela někde na hřbitově, napadlo Andrejka, když si všiml kalíšku se zbytky vosku u svých nohou, a pak si vzpomněl, jak kluci chodívali pro svíčky, o Dušičkách už byla brzy tma a na Olšanech blikaly tisíce světýlek, malí Dunkové je zhášeli a po celých taškách nosili domů, a kdo se bál přelézt zeď a skočit mezi náhrobky obrostlé břečťanem, tomu se pak pošklebovali, že je posera…

85

A svíčky se hodily. Protože platit za elektřinu přišlo Štefanovi líto, když na chodbě je zadarmo, ale občas je elektrikáři odpojili, a než se strýčkovi podařilo znovu se někde napíchnout, svítili svíčkami, které kluci nanosili z Olšan. Kluci brali světlo mrtvým, aby ho bylo víc pro živé… Já sem chodim zadem, pokračoval po chvíli stařík, ale večír mi zavřeli, tak sem přišel až teď… trošku si zdřímnu, dodal a hned opřel hlavu o zeď a zavřel oči. Andrejko postavil láhev s pivem na podlahu a sešel dolů na dvorek, po hromadě odpadků vylezl na plot, přeskočil na druhou stranu a přes sousední dvůr prošel na ulici. A zase se toulal žižkovskými ulicemi, zabloudil až k Židovským pecím a pod Parukářku, ale tam se bouralo, celé bloky starých domů, zčernalé trámy a zdi s vytlučenými okny se hroutily do obrovských hromad suti a oblaků prachu a sazí, které průvan tahal z komínů, hasiči všechno prolévali vodou a buldozery tančily vítězný tanec na troskách starých domů s vybledlými štíty zrušených živností, kominictví, koloniálů a povoznictví, i pajzlů a dupáren, do kterých se scházelo z chodníku dolů po schodech… Andrejko utíkal zpátky a cestou ho napadlo, že zkusí štěstí po sousedních domech. Když klepal na první dveře, byla v něm malinkatá dušička, lidé otevírali jenom na škvírku a někteří hned zabouchli, ale nakonec se dozvěděl, že loni na podzim celý dům vystěhovali, a Ida s dětmi odtáhla někam do Plzně… Plzeň byla blízko, Plzeň, to bylo světýlko ve tmě a jediná stopa, kterou měl, a on se po ní musel pustit. Ještě se zastavil pro Demčakovy housličky a pak seběhl z Žižkova dolů k hlavnímu nádraží. Andrejko stál před plzeňským nádražím a rozhlížel se, kam by se vrtnul, když uviděl ženu s houfem dětí. Naši… Už v Rokycanech si všiml, jak nastupovali, a teď pomalu proplouvali k východu, Andrejko šel pár kroků za nimi a přitom doufal, že ho někam přivedou. Žena s dětmi nešla daleko. Z nádraží se vydala nahoru

86

podél tramvajových kolejí, přešla několik bloků domů a nakonec zmizela v plechových vratech, které vedly do nějakého dvorku nebo dílny, a Andrejko byl zase sám. Čtvrť se podobala pražskému Žižkovu. Uprostřed ulice na drátech mezi domy visely lampy, chodníky byly vydlážděné kamennými deskami, z hospod a pajzlů se ozýval rámus, zpěv a křápání půllitrů a venku v kočárku plakalo dítě, stará paní za sebou táhla tašku s nákupem, kolem popelnic pobíhali voříšci, jenom domy tady byly nižší a neměly tak bohatou fasádu a zdobené římsy, okna a arkýře jako žižkovské činžáky, ale jinak byly stejně špinavé, otlučené a zašlé. Na klandru před kinem se chichotaly holky, a děti, které se tu honily a křičely, byly stejné hadí ocásky, jako býval on, ještě než ho zavřeli do Kostelce. Pomalu se šeřilo, rozsvěcovala se první okna a lampy, život se z ulice přesouval dovnitř. Andrejko bloumal ulicemi a nakukoval do oken, dveří a průjezdů, poslouchal křik dětí i útržky hovorů a padala na něj bezradnost a tíseň. Zase je sám, bloudí ulicemi cizího města, a když nikoho nenajde, co bude dělat? A chtělo se mu volat a křičet, ale nevěděl, na které dveře zaklepat, kde prosit o radu a pomoc… Když už sotva pletl nohama a zkoušel brát za kliky, jestli někde nezapomněli zamknout chodbu nebo průjezd, ve kterém by vydržel do rána, když se jeho kroky obracely zpátky k nádraží, všiml si hloučku starších žen na chodníku, a už zdálky poznal tetu Idu. Ženské do sebe strkaly, občas některá zavrávorala, a teta stála uprostřed a snažila se ostatní o něčem přesvědčit, přitom divoce rozkládala rukama, a najednou si všimla umolousaného kloučka s futrálkem od houslí, který se u nich zastavil, ztichla a snažila se vzpomenout, odkud toho kluka zná, protože na Andrejka, o kterém už dva roky nikdo nevěděl, si v první chvíli ani nevzpomněla… A pak ho konečně poznala, sehnula se k němu, vzala do dlaní jeho hlavu a ze všech stran si ho prohlížela, jako by nevěřila vlastním očím, a pak ho k sobě přitiskla a přivinula a tiše se rozplakala, jak ji

87

v té chvíli přemohla všechna ta bída a bolest, jak se jí najednou všechno, co bylo včera, vrátilo… Ostatní ženské se přestaly hádat, mlčky se dívaly na Idu, na její slzy a umouněného kluka ve vytahaném svetru, který se tu objevil, a najednou jim došla řeč. Andrejko s tetou osaměli. Ty oprýskané omítky i křik černovlasých dětí, lampy zavěšené mezi domy i široké chodníky vydlážděné kamennými deskami, ospalé dvorky, křápání půllitrů s pivem v laciných hospodách i rachot vlaků a ozvěny hlášení z hlavního nádraží, ta šedivá a omlácená čtvrť, do které se přistěhovala teta Ida s dětmi, to byl plzeňský Petrohrad.

11 Ida žila u sestry Majky se svými nejmladšími dětmi, Milanem, Anetkou a Tiborkem, který se narodil, když byl Andrejko v polepšovně. Strýček Štefan s nimi nebydlel, protože ho ještě v Praze zavřeli, v base byl i Marián s Imrem. Chudáčkové malí, povzdechla si teta, když stavěla na plotnu prádelní hrnec s vodou pro Andrejka, tak mladí a tolik křivdy už poznali, tolik ran na jejich záda dopadlo… Andrejko se ráchal v teplé vodě, spokojený a šťastný, že je konečně mezi svými, doma, a strýček ani bratránci mu nescházeli. A do dveří pořád nakukovala okatá Anetka a on ji zaháněl cákáním, a když se za chvíli zahřál polévkou, začal povídat o starém Jurajovi a zase se mu pletla slova, česká i slovenská, rusínská i romaňi… Teta si otírala oči, hladila ho a slibovala, že jim zase bude dobře, jako dřív… a zapomněla na to, jak ho tahala po hlavním nádraží s prázdným kelímkem od piva, jak ho se Štefanem posílali čórovat, zapomněla na to, že si nenašla čas, aby za ním aspoň jednou přijela do polepšovny, a jak se tam nakonec rozjel Štefan, ale jen proto, aby Andrejka zabil, protože přišel na to, že právě kvůli němu přišel o invalidní důchod a žižkovský byt, kde si všichni tak pěkně

88

a spokojeně žili… Naštěstí už byl Andrejko u starého Juraje, a že by utekl tak daleko, to strýčka ani policajty nenapadlo. A ve Štefanovi, který si na něm nemohl vybít zlost, se vařila krev, strýček začal dělat chyby a za pár týdnů ho s oběma bratránky znovu sebrali. A za pár dní v Libni vykolejil vlak, Pražáci se chodili dívat na převrácené vagony, odhadovali výšku náspu a počet mrtvých a strojvůdci si vzpomněli na kluky, kteří tam posedávali nad tratí a zkoušeli, jak velký kámen dokáže vlak rozdrtit, a Dunkům, kteří ještě před pár dny stahovali izolace z kabelů od návěstidel, začalo být horko. A když cítili tu smyčku, která se kolem nich stahovala, už na nic nečekali a znovu zabalili hrnce a peřiny a odtáhli k nádraží… Andrejko vyprávěl, jak šplhal na lešení a že v jejich baráku dvakrát přespal, začal povídat i o bagrech a buldozerech ulamujících ze Žižkova celé ulice a bloky starých domů a tetě se zaleskly oči, protože i ona v těch ulicích nechala kus svého života, ale hned mávla rukou a říkala, že těch baráků není škoda, že škoda je jen dobrejch lidí… Náš člověk má žít tam, kde je dobře, rozhodila rukama, jako by chtěla ukázat, že ne nějaký vybydlený činžák, ale její děti, sestra Majka i on, malý Andrejko, to vždycky byl její domov… a hned začala počítat, kam všude se Dunkové z Prahy rozletěli, jako ptáci, když vyletí z hnízda, povzdechla si, někdo odjel na sever, do Ústí nebo Mostu, ona sama se nastěhovala k sestře, jiní ani do Plzně nedojeli, vystoupili z vlaku v Rokycanech a už tam zůstali… Na východ, kam utekl Andrejko, do špinavých osad a chatrčí s pytli od brambor v oknech, k blátu a vodě z potoka se nevrátil nikdo. A teta začala naříkat, že jejich rodina se rozpadla, jako zrcadlo, které pánbůh, když nedával pozor, pustil na zem a tisíce střípků se rozletěly po celém světě. Můžeme za to, že sme jako ty střípky, pomalu pokračovala Ida, můžeme za to, že jsme černý… a země nepatří jen bílejm… on ji pro všechny požehnal, ukázala ke stropu, jako vzduch… a nebe… však je dost velká, aby se na ni našlo místo i pro nás… proč nás vyhodí z baráku jako prašivý psy, a gadže

89

nechají bydlet… to nejsou naše zákony, ale jejich zákony, když naše děcka zavírají a bílý si běhají po ulici, a gadžové si kupujou auta a domy jako rohlíky… Teta si odplivla na podlahu. No co… jeden kvartýr seberou, jinej musí dát, rozhodila rukama, a mluvila a zlobila se a ani si nevšimla, že už ji Andrejko neposlouchá, protože usnul. A ještě než si šla lehnout, vzala jeho ruku a prstem mu přejížděla po dlani. To sem si mohla myslet, řekla nakonec a vstala, ale pak jí to nedalo a znovu si k němu sedla a zkoušela ty čáry vyhladit a narovnat, ale nepodařilo se jí to, a tak si jen povzdechla, pustila jeho ruku a zhasla světlo. Ty čáry byly hodně klikaté a uprostřed se křížily… A kde, rozhlížel se Andrejko, sotva ráno otevřel oči, kde je Jolanka? Jolanka, no kde, odbyla ho teta, už je velká… A kde je? Teta neodpověděla, ale Andrejko jí nedal pokoj: Kde je Jolanka? Kde, kde… u Mira. U Mira… to je…? Jo… a neřvi, Majka vedle spí po noční, ukázala teta na dveře a otočila se k němu zády. Andrejko mlčel, díval se do země a polykal slzy. Jolanka, moje mojoučká sestřička, mirori pheňori, je pryč… Starší sestřička s ním odmalička spala pod jednou dekou a starala se o něj, když ho přivezli do Prahy a nikdo na něj neměl čas, aspoň že ho tenkrát občas ztloukla, když se počůral, jinak by s ním snad nikdo nepromluvil, Jolanka měla šikovné prsty, a když jí začala růst prsa, sama mu vedla ruku, aby se těmi třešničkami pochlubila, a jak se roztřásl a polilo ho horko, když mu poprvé stáhla trenýrky a potichoučku, aby se ostatní neprobudili, se k němu přitulila… A teď je Jolanka u Mira, to není, to nemůže být pravda…

90

Když zavřeli strýčka Štefana a Ida se odstěhovala do Plzně, začal Milánek konečně chodit do školy. Teta sama číst a psát neuměla, ale její sestra ji přesvědčila, že když kluk nebude chodit do školy, každý ho ošidí… Milánek hned v první třídě propadl a chtěli ho přeřadit do zvláštní školy, ale nakonec se ho přeci jen podařilo udržet v normální škole, mezi gadžínky. Majka ho občas postrašila, že kdyby ještě jednou propadl, zavřeli by ho jako jeho starší bratry, a příští rok přivedla Ida k zápisu i vystrašenou Anetku. Kdyby to tak viděl Štefan, povzdychla si, asi by je všechny za tu školu srovnal…, ale Štefan byl daleko, a tak další den odvedla do školy i Andrejka. A hned se zjistilo, že klouček dokáže trochu počítat, ale jen v romaňi, jekh, duj, trin, štar… psát neumí vůbec a v čítance stěží přelouská pár řádků a stejně mu nikdo nerozumí, protože pořád přeskakoval mezi tvrdou pražštinou žižkovských ulic, hutorinou šálených Zemplíňáků i měkkou řečí poljanských Rusňáků, pod jazyk se mu pletla stará romaňi i strýčkův ostravský kratky zobak. A nikdo nevěděl, co s ním, a ředitel seděl u telefonu a pořád někam volal, a za hodinu přijela jakási paní, teta s Andrejkem museli na chodbu a dlouho se nic nedělo, až je zavolali dovnitř a podali tetě lístek s adresou zvláštní školy… Ale teta se nadechla a spustila, že Andrejko do žádné zvláštní nepůjde a ať jsou rádi, že jim ho vůbec přivedla, a co si to vůbec dovoluje ta brejlatá gadžiňa, ta čůza, na cigánku že si dovolí, a tlačila ředitele ke zdi a chodba se otřásala jejím křikem, až v oknech drnčely tabulky a vystrašené učitelky vykukovaly ze tříd. A tak ji s Andrejkem posadili do ředitelny a zase někam volali, znovu se vyptávali a malý cítil, že mu nechtějí ublížit, že jsou z něj nešťastni a hledají, jak mu pomoci, zase si pletl řeči, ale už nezadrhával ani nekoktal, a jejich tváře se rozjasňovaly a ředitel jen udiveně kýval hlavou, protože viděl, že ten kluk není hloupý, ale jen zoufale zanedbaný, a že už má za sebou to, co by jinému stačilo na několik životů, že má za sebou delší cestu než teta Ida, která znala jen kousek ostravských Mariánských hor a pár ulic Žižkova a Plzně,

91

a dokonce víc než on sám, ředitel základní školy, která by ty děti měla učit a vést, ukazovat jim cestu… A když za pár dní přišel do školy posudek z Kostelce, se stručnými poznámkami Odmítá se zapojovat, v kolektivu neoblíbený, bez šance na převýchovu, ředitel tam hned volal, že se spletli a poslali mu jiný spis, že dělá s dětmi už tolik roků, ale žádného grázlíka před sebou nevidí… Andrejkovi se znovu přetočil svět. Nikoho už nezajímalo, že měl při čórkách nejrychlejší ruce, že dokázal přelézt zeď polepšovny, sám a bez jízdenky projet vlakem přes celou republiku a přespat na polonině, i když věděl, že kolem slídí vlci a někdy tam na maliny zabloudí i medvěd… A před druháky, vyjukanými šuplíky, které převyšoval o půl hlavy, se tak styděl, že se zuřivě snažil všechno dohnat, aby všem dokázal, že není jen obyčejný cigánek, který je tady navíc a kterého tady drží jen z lítosti… a učitelky hned poznaly, že i když nic neumí, je mnohem, mnohem dál než ostatní děti, věděly, že ředitel kvůli němu pořád někam telefonuje a pak zasmušile mlčí, věděly, že Andrejko nosí knížky domů a že s ním louská první písmenka i teta Ida, která se ještě nedávno podepisovala pod Anetčiny domácí úkoly kostrbatým klikyhákem připomínajícím přejetou užovku. A tak Andrejka brzy přeřadili z druhé třídy do třetí a po dalších prázdninách ho pustili do čtvrté. Ruku na to, že to zvládneš, říkal mu ředitel, když si ho kvůli tomu zavolal, a Andrejko zarputile mlčel a ani nezvedl hlavu, tak se styděl. A pořád měl před sebou ten den… Pár dní potom, co přijel do Plzně, se vracel ze školy, ale už na chodbě se zarazil, protože ze dveří se ozýval tetin křik a ještě nějaký cizí hlas, Andrejko se protáhl do předsíně a teď už zřetelně slyšel, že se hádají kvůli němu, zevnitř bylo slyšet nadávky, a pak se rozletěly dveře do kuchyně, pozpátku z nich couvala paní ze sociálky, za ní se tlačila teta Ida a nadávala jí do kurev, obě ženské se převalily přes Andrejka, někdo odkopl jeho aktovku a tetin křik se nesl až na ulici: Mi sa čanga te phageres… ať si ty hnáty zpřerážíš, křikla ještě, když slyšela klopýtnutí na schodech.

92

A teta nadávat uměla. Když spustila, někdy i čtvrt hodiny dokázala křičet a nadávat a snad ani jednou se neopakovala… Andrejko klečel na zemi, rovnal do penálu polámané pastelky a v hlavě mu zvonila ta strašidelná slova Dětský domov, Kostelec, vzpomněl si na mříže v oknech, bití, vyholené hlavy kluků, a určitě tam i dneska v noci bude některý malý čekat, až někdo ze starších hvízdne… a Andrejko se rozklepal, že by se tam musel vrátit a že už by se mu napotřetí utéct nepodařilo… Úředníci se snažili, co jim síly stačily, ale ředitel Andrejka nedal. A jednou spolu seděli v ředitelně, v hlubokých křeslech, kde sedávali jen inspektoři, a starý pán vzpomínal, jak ho po válce poslali na Šumavu, aby tam v bývalé německé vesnici, mezi opuštěnými usedlostmi, hamry a sklářskými hutěmi, pomohl založit školu pro děti z osad přesídlených ze Spiše, jak se ty ušmudlané děti snažil vyrvat jejich osudu, jako se do nové půdy přesazují stromky, protože to tak viděl a cítil, že děti, to nejsou prázdné nádoby, které je třeba přivázat k lavicím a naplnit, ale pochodně, které je třeba zažehnout… A bosé, zablácené a zavšivené děti poprvé v životě viděly mýdlo, hřeben a příbor, poprvé obuly své vlastní boty a ulehly na svůj slamník na vojenském kavalci, poprvé spaly každé pod svojí vlastní dekou, a ne po třech nebo na zemi na hromadě slámy, jak byly zvyklé… A tak tam uprostřed lesů žili, v dřevěném vojenském baráku, kterému s pýchou říkali Škola, holky vpravo, kluci vlevo a on, jejich učitel, uprostřed. Ostatní děti po těch jeho školáčcích házely kameny a několikrát se stalo, že ráno našli vytlučená okna a místo vyučování museli celý den zasklívat, vlastníma rukama, protože řemeslníků by se uprostřed šumavských hvozdů nedočkali. Když přišla zima a za jedinou noc poprvé napadl celý metr sněhu, chlapi se rozhodli, že zkusí štěstí jinde, a celá osada odtáhla z šumavské syroviny do vnitrozemí. Školička pracně vydupaná ze země osiřela a na okrese ji hned chtěli zrušit, a jemu se stěží podařilo vyprosit dalších čtrnáct dní, a pořád jezdil na okres a zase se vracel a čekal, i když druhý týden už jen hleděl do země a pil… Ale

93

poslední den se vrátili všichni jeho žáčci, jeho děti samy utekly, aby se mohly vrátit do rozpadající se vesničky po Němcích a dřevěného vojenského baráku, kterému si zvykly říkat naše škola… Chvíli mlčeli a najednou se Andrejko zeptal: …a kde je bůh? Ředitel jen překvapeně zvedl obočí a rozpačitě pokrčil rameny. Nevím, řekl tiše, možná všude kolem nás, možná ho každý nosíme v sobě, každý jiného… a možná vůbec není, tak vás to musíme učit… dřív jsem to věděl, smál jsem se těm, kteří v tom také měli jasno, ale z druhé strany, protože jsem nechápal, proč klečí před obrazy a zapalují svíčky… ale teď, když se ohlédnu zpátky… najednou nevím… Ono je to těžké, povzdychl si po chvíli, tenkrát jsme vás chtěli vytáhnout z bláta, předělat… možná jsme vás tenkrát měli nechat tam, kde jste se narodili, možná by vám tam bylo líp… a lidi tady vás nemají rádi, nemají rádi nikoho, kdo se liší… a vždycky to budete mít těžké, s nimi, s námi… nakonec my s vámi taky, vašim to ve škole nejde, a ani se jim nechce, a muzika už vás neuživí… a kopat kanály, na to nikdo školu nepotřebuje, ale já si takový život ani nedokážu představit… Snad proto starý Laco tak brzy umřel, vzpomněl si Andrejko, stařečka také vytrhli a přesadili mezi vysoké domy a úzké žižkovské ulice, Laco odešel s ohlávkou v ruce, prý si s hřebečky a klisničkami uměl povídat, a v Praze bez nich umřel steskem… Jekhfeder paťiv lavutariske, největší úcta hudebníkovi, říkávalo se, a ještě dneska, když někdo vezme do ruky housle nebo kytaru, i ten největší tvrďák pendlující mezi lapáky změkne a roztaje jako sněhulák na prudkém jarním sluníčku. I docela malí kluci, když jdou z kina, dokážou zazpívat melodii z filmu a ještě ji ozdobit kudrlinkami, přidat druhý a třetí hlas a vdechnout jí život, a přitom ve škole nedokážou zazpívat ani docela jednoduchou písničku, protože jim neposlušný hlas přeskakuje jako jehla po poškrábané desce, a malí gadžínkové se jim smějí, že jsou hloupí…

94

Ale jak se mají něco naučit, když doma mluví a myslí v romaňi, a ve škole se musí přehodit na cizí a složitou češtinu, gadžikaňi? A co kdyby to bylo naopak, kolik gadžínků by si všechno stačilo nadvakrát překládat, kolik malých spolužáčků, obrýlených premiantů i snaživých copatých holek z prvních lavic by mělo samé jedničky? Teta Ida se konečně naučila číst a trochu psát, zatím jenom tiskacími písmeny, ale stejně nad tím kroutila hlavou a zlobila se, že bude na stará kolena psát jako ňákej dochtor…, ale když přebírala dětské přídavky, místo tří křížků pečlivě psala ohromná písmena: IDA DUNKOVÁ a pak si pyšně prohlížela své jméno napsané vlastní rukou a peníze, které za svůj podpis dostala. Ty peníze jim musely stačit, protože do práce chodila jen její sestra, ale obědy ve škole dostávaly děti zadarmo a oblečení se dědilo po starších. A když bylo nejhůř, teta vzala Anetku a Tiborka, přibrala pár ušmudlánků od sousedů, na výboru spustila nářek, že nemají na uhlí, a děti udělaly pár hladových obličejů, a domů se málokdy vrátili s prázdnou. Když se ve škole dozvěděli, že si Andrejko přivezl z Poljany housle, učitelé prohledali skříně a snesli mu celou hromadu not, stupnic a prstových cvičení. Ale on číst noty neuměl a prsty už ho zase neposlouchaly, struny se do měkkých bříšek prstů zařezávaly jako horký nůž do másla a bolelo i zkroucené zápěstí, ale znovu ho ohýbal a lámal a prstíky se po pár týdnech znovu rozběhly. Andrejko zkoušel přivolat písničky odposlechnuté z rádia a někdy se zasnil, a najednou byl zpátky na Poljaně a starý Demčak ho plácal po zádech, že bez not se obejde, ale bez toho, co má v sobě, se hrát nedá… A večer u nich zaklepal soused, držel za krk kytaru, a že jde z hospody a ať mu toho vrzala ukážou, kdosi přitáhl harmoniku a láhev meruňkovice a u Dunků se hrálo a zpívalo až do rána. A za pár dní znovu… Pivo přinášela Majka z práce, do podšívky kabátu si kvůli tomu našila zvláštní kapsy, aby láhve o sebe ve vrátnici

95

necinkaly, a někdy bývalo doma tak veselo, že oba kováči zaspali ranní směnu. Andrejko se držel vzadu, nejisté prsty ho zrazovaly, občas na hmatníku zabloudily a zpod smyčce se ozvalo zavřeštění, jako když se kocourovi šlápne na ocas… Majka se chytala za uši: Sar te muterďahas pre taťi blacha, jako když chčije na horký plech…, ale někdy se mu povedla ozdůbka a kudrlinka a Majka zvedala ruce a vytleskávala rytmus dlaněmi nebo prázdnými sklenkami a hrstí lžiček a ochraptělí chlapi křičeli, plácali se do stehen a také chtěli tančit, z radosti, že jsou na světě a že je jim dobře, ale spíš se jen motali po pokoji. Natřásala se i malá Anetka, až ji postrčili doprostřed a tleskali a křičeli a děvčátko odkoplo bačkorky, jak to vidělo u dospělých, a její bosé hubené nožky poskakovaly po prknech, jako by se jich snad ani nedotýkaly. Jen Ida nezpívala ani netančila, jen seděla a pila a po tváři jí tekly slzy… Ospalé a unavené děti dospávaly ve škole, Anetka snila o tom, že tančí v růžových šatečkách a s červenou růží ve vlasech, hlava jí padala na lavici a všichni se jí smáli, že je hloupá…

12 Jednou večer se u nich rozdrnčel zvonek, Andrejko šel otevřít a ve dveřích stál otlučený kufr a vedle něj divný chlap, trochu nahrbený, ale silný, jen tak v tílku, s nakrátko ostříhanou hlavou a kérkou, ohromnými chlupatými pavouky vytetovanými na pažích. A teprve když promluvil, Andrejko poznal strýčka Štefana. Strýčkovi ubylo vlasů, zato mu narostla druhá brada, a hned se hrnul dovnitř, jak byl zvyklý, v předsíni se chvilku přetahoval s Majkou a nadával jí do kurev, protože ho nechtěla pustit dál. Ostatní nájemníci vykukovali ze dveří, přišel pan Hajšman odnaproti i oba kováči, chlapi vyspávali po šichtě a byli rozmrzelí a vzteklí, protože je Štefanův křik probudil, se založenýma rukama se postavili na schody a teprve pak strýček přestal křičet a Majka ho pustila dovnitř.

96

Štefan počítal s tím, že všechno bude při starém a on se nastěhuje k ženě a dětem, dál se bude starat, rovnat spory a propíjet dětské přídavky a všichni budou muset chodit kolem něj po špičkách. Ale byla tu její sestra. Majka Štefana dobře znala a hned se do něj pustila, že o tom, kdo tady bude bydlet, rozhoduje ona, protože to je její byt, a ať je rád, že si Idu s dětmi vzala k sobě, a jestli je chlap, má se postarat a bydlení jim najít, když se tak hloupě nechal připravit o pražský kvartýr… a Štefan Andrejka, který se krčil u dveří, probodl očima… Ještě zkusil z kapsy vytáhnout několik pomačkaných lejster s razítky, obyčejnými i hrozivými kulatými se státním znakem, bouchal do stolu a křičel, že na to jsou paragrafy, aby ho u sebe nechali, ale Ida mu papíry vzala a zkoprnělému Štefanovi přeslabikovala, že se má do tří dnů od propuštění hlásit na nejbližší služebně Veřejné bezpečnosti, a že to je všechno, co v těch jeho papírech stojí, a Majka si ještě přisadila, aby si pospíšil, protože třetí den už byl včera… Zasranej parchant, to von ji naučil číst, zuřil Štefan a vztekle zatínal pěsti, to kvůli němu jsme přišli o barák, zajebaná škola, vzala jim duši a respekt… a Andrejko před strýčkem utekl ven na chodbu. Majka nechala Štefana přespat v Andrejkově posteli, ale hned ráno, když děti odešly do školy, mu postavila kufr za dveře. A strýček smlouval a prosil a vyhrožoval, že všechny zabije, Majku, její zkurvenou sestru i ty parchanty, stejně jich je moc a bůhví jestli jsou jeho, křičel a Ida se třásla a tahala Majku za rukáv, ale sestra ji okřikla, vystrčila Štefana na chodbu za kufrem a zabouchla dveře. Khatal avľal, odoj dža!… Džanes khatal khere te džal? Ta siďar!… vypadni a táhni tam, odkud jsi přišel, křičela přes dveře, až seženeš kvartýr, až se postaráš, pak přijď… A Štefanovi konečně došlo, že přišel s prázdnou, protože peníze, které dostal v base, už stačil propít, a že už nemá ani ten invalidní důchod, chodil po ulicích a vztekle kopal do aut a občas povalil popelnici a nadával, aby si ulevil. Aby ho vlastní žena vyhodila na ulici, to bylo něco neslýchaného, to dřív vůbec nebylo možné…

97

Nějakou dobu se protloukal mezi nádražím a petrohradskými putykami a pajzly, zkoušel somrovat drobné na vlak, ale lidé z něho měli strach a už zdálky se mu vyhýbali. Zato policajti po něm šli jako vosy po nahnilé hrušce a nedali mu pokoj. Štefan několikrát zkoušel vylomit dveře od bytu a odpoledne čekával před školou na děti a prosil, sliboval i vyhrožoval, ale vystrašené děti před ním utíkaly a dveře mu nikdo neotevřel. Až jednoho dne došla sousedům trpělivost, počkali si na něj na chodbě, trochu si ho podali a nakonec ho vyhodili na ulici. Zmlácený Štefan se stáhl k nádraží, přespával v odstavených vagonech a u stánků se přetahoval s vágusy o kelímky se zbytky zvětralého piva. A když ho jednou v noci zase vyhodili z nádražní haly, vrátil se zadem na nástupiště a posadil se do prvního vlaku, který tu zastavil. Od té chvíle o něm už nikdo neslyšel. Teta Ida chodila jako bez duše. Pořád věřila a doufala, že se zase dají se Štefanem dohromady, a u Dunků se snad ještě nestalo, že by některá žena od muže utekla, nebo ho dokonce vyhodila na ulici. Ani cizího nebylo zvykem nechat venku, kdokoli se u nich mohl vyspat a najíst a snesli by mu poslední, co doma našli, i kdyby měli sami spát na holé zemi a zůstat bez jídla. A muž, to byl pán, a co řekl, to byl zákon… A jen takového chlapa, který dokázal zařvat na rozjívená děcka nebo do krve zmlátit svou ženu, brali jako chlapa. A jeho vlastní žena by mu vyčítala, že ji nemá rád, když ji nebije… A když Štefan začal vyvádět, opil se a rozmlátil nábytek nebo jim někde u sousedů, v cizím hnízdě, pořídil dalšího brášku, ve chvíli, kdy by gadžové hned sháněli advokáta, Dunkové bývali na tatínka pyšní… A Štefan, to bývalo opravdové chlapisko, fáral na šachtě a pak si vyběhal invalidní důchod, to on byl zvyklý doma držet opratě, sedět na kozlíku a práskat bičem… ale nedalo se nic dělat, byt patřil Majce a ta Štefana přes práh nepustila, zákon nezákon. Ida občas zatínala pěsti a hrozila ke dveřím: Chaľa miro šero, rozmarďa miro dživipen,

98

zničil mi život, hajzl…, jindy se zase rozplakala, kam jen chudáček malý půjde a co si počne… Soske o Del marel miro kalo jilo, proč bůh tak trestá moje černé srdce, naříkala Ida, proč? A příště, když se u nich zase pilo a zpívalo, k ránu smutek přemohl i její sestru. Majka jen tak bez housliček a harmoniky spustila pomalou a táhlou: Joj, mamo, joj mamo, bokhaľi som…, a stalo se, co nikdo nečekal, Ida se k ní přidala nádherným a čistým druhým hlasem, protože toho smutku a bolesti už na ni bylo moc, něco se v ní otevřelo a její chraplavý hlas se dral ven a tryskal, jako když ve výkopu překopnou potrubí s párou, jako když puká bolavé srdce, otevřené jako okno do černé noci. Jako by ani nezpívala ona, ale někdo jiný, a Ida byla tím oknem, otevřeným dokořán… a všichni ztichli a ztuhli, a dokonce i chlapi zvyklí na těžkou práci v kovárně plakali jako malé děti, zatímco nakřáplé hlasy obou sester se navzájem podpíraly a vedly nekonečnou hlubinou bolesti a smutku jako dvě svatojánské mušky nad močálem, jediná a poslední světla na celém světě. Joj mamo, joj mamo, bokhaľi som… A nazítří se děti vracely ze školy a už na schodech viděly, že se něco stalo, do chodby zívaly rozvalené dveře a byt byl prázdný, jako by si maminka s tetou odskočily k sousedům půjčit vajíčko nebo slánku, ale už to trvalo dlouho, děti seděly u okna a dveře nechaly otevřené, aby ten, na koho se čeká, nemusel klepat… Venku už byla tma, když se doma konečně objevila maminka, měla oči červené od pláče, zajíkala se a naříkala, že Majku odvezli do nemocnice, že tu byl mistr ze stáčírny a říkal, že Majka byla jako zamilovaná a celou šichtu hleděla někam do dálky, až ji náklaďák s pivem přimáčkl k rampě, a hned ji operovali, ale je na tom zle, naříkala Ida, tloukla se do hlavy a z kuchyně se ozývalo její kvílení a nářek a hned zase bláznivý smích a vyděšené děti chodily k oknu a rozhlížely se po ulici, pokukovaly po dveřích a čekaly, kdy se v nich konečně objeví tetička Majka, která tu ještě včera večer tančila

99

s rukama nad hlavou, kroutila boky a natřásala se, až jí prsy lítaly ze strany na stranu. Toho dne celý dům ztichl. A všichni chodili po špičkách a Andrejko naposledy pohladil Demčakovy housličky, zavřel je do futrálku a uložil pod postel. A další den zazvonil u dveří pošťák s telegramem z nemocnice. Jako by všichni v baráku, Cikáni i gadžové, během vteřinky přišli o zdravý zub nebo o ruku, tak je to najednou zabolelo, jako jazyk pořád hledá vyražený zub, jak ukrutně dokáže bolet chybějící ruka, právě tak je bolela postel tety Majky a odhozená peřina, kterou se Ida neodvážila zastlat, bolela je prázdná židle a boty za dveřmi, a ve skříni šaty, které už si nikdo neobleče, znovu je zabolela i ta noc, kterou prozpívali a protančili a která je nechala tak nepřipravené, otevřené dokořán, nahé a slabé… Její sestře se zhroutil celý svět, který se tak těžko dával dohromady od toho dne, kdy zavřeli Štefana s oběma staršími syny a ona se s mladšími dětmi odstěhovala do Plzně. A marně se utěšovala, že to je trest za to, že Štefana nechali na ulici… Aby se z toho nepominula, aby ji to nezabilo, Ida začala pít. První sklenku si nalila hned po ránu, když děti odešly do školy, další jí nabídli u sousedů, nejdřív jednu, potom druhou, pak i do třetí a čtvrté nohy, aby se jí trochu ulevilo, a padal na ni světobol a chandra, brečela jako malá holka nebo se do krve hádala a nadávala a pak ji to mrzelo. Ale když vystřízlivěla, čekala na ni jen prázdnota a krutá a nesnesitelná bolest. A Ida se tak bála té bolesti, že už pak pila, polykala prášky a sháněla další láhev jen proto, aby jí nebylo tak blbě… To už všichni viděli, že je zle, a snažili se jí domluvit, ale ona je odbývala, že jim taky nestrká nos do špajzu a nikdo neni svatej, ani vy, ukazovala na ně, ale teprve když jim začala nadávat do kurev a kokotů, přestali jí nalívat. Teta marně bouchala na jejich dveře, za kterými se krčili a třásli z bolesti, že na tohle už nestačí, a jejich dveře zůstaly zavřené a Ida musela ven na ulici, nohy ji nesly

100

k bufetu na hlavním nádraží, ke stánkům na nástupištích a petrohradským putykám a pajzlům, tam obcházela stoly a sedala štamgastům do klína, a když ji odstrkovali, proklínala je i jejich zkurvené matky, že je porodily, a chlapi jí raději zaplatili pivo a kořalku, jen aby už vypadla ven. A Ida putovala od jedněch dveří ke druhým, od jednoho pajzlu k druhému a z jedné opilecké náruče do druhé. Za nedopitou láhev nebo za dvě piva ven na lavičku, za dvacetikorunu do průjezdu, a když venku mrzlo, do nějakého zavšiveného kumbálu, protože si už nemohla vybírat. Krása havířské děvčice, kvítku rozkvetlého na olejových lagunách pod haldami, všechno už bylo dávno pryč. Ida s chlapy musela, protože se musela propít k milosrdnému zapomnění a schovat se před bolestí, a aby jí někdo zaplatil zase to jedno a poslední pivo, chodila s nimi, i když věděla, že jí pohrdají a jdou s ní jenom proto, že je tak laciná… Ale už jí to bylo jedno. Tak se třásla před tím, že jednou vystřízliví a bude se muset ohlédnout zpátky, tak se za tu slabost a bolest nenáviděla… a dokonce se bála zrcadel, že v nich uvidí svou vlastní ztrhanou tvář, a jednou, když se vrátila domů, zrcadlo, které jim viselo v předsíni, rozbila válečkem na nudle a pak ho rozdupala a rozmlátila na malé střípky… Andrejkovi se začalo hroutit to, co se pro něj stávalo domovem: kromě vlastní postele a místa u stolu i pocit bezpečí a občas i nějaké vlídné slovo, pocit, že k někomu patří… teď se o děti musel postarat on, vařil jim čaj a krájel chleby k večeři, konejšil a utěšoval maličkého Tiborka, který se večer probouzel, protože ho teta, když ráno odcházela, nacpala prášky na spaní, aby jí na té její smutné pouti mezi petrohradskými pajzly nepřekážel… Ráno je vypravoval do školy a večer je honil do postele, a někdy po nich křičel jako dospělí, kteří už zapomněli, že také byli malí… Protože Ida se o své děti přestala starat, všechno už jí bylo docela jedno, její život si našel jinačí cestičky, její dny začínaly těžkou kocovinou a končily milosrdnou tmou.

101

A někdy po divokých nocích sama viděla, jak se jí život hroutí pod rukama, začalo ji hryzat svědomí a pak vzala všechny peníze, které doma a po kapsách našla, další si půjčila, nakoupila čokolády a v cukrárně zbytek peněz vysypala na pult a poroučela nosit dorty a zákusky, dokud peníze stačily, a domů šla jiná, očištěná a lepší, svolala děti a začala je objímat, hladila je a líbala a plakala, že je má ráda… Neviděla, jak se děti stydí a uhýbají před jejími doteky, a nevěděla, že Andrejko ty čokolády hned druhý den odnáší zpátky do krámu, aby je vyměnil za obyčejné jídlo, chleba, rohlíky a mléko. Prodavačky už Andrejka znaly, všechno si od něj bez řečí braly a pokaždé mu na cestu něco přidaly, protože dětí jim bylo líto. A sousedé z domu, oba kováči i pan Hajšman, byli nešťastní z toho, jak se všechno tak rychle zlomilo a rozpadlo. Občas zazvonili, jestli děti nic nepotřebují, ale Andrejko je odbýval a někdy se neudržel a pustil se do nich, ať si hledí svého, že jim také nestrká nos do dveří, a když jim i on začal nadávat jako předtím teta, zvonit přestali. Ve škole dlouho nic netušili, protože děti se za maminku styděly a tvářily se, že se doma nic neděje. Všechno prasklo, když se Andrejko zhroutil u tabule, najednou se mu podlomily nohy a byla tma, učitelka vyhodila kytky z vázy a začala ho polívat vodou, ředitel volal na pohotovost a pak se rozjel pro tetu, ale dveře mu otevřela babice s nalitým obličejem a skleněnýma očima podlitýma krví, navlečená do pozvraceného županu, starý kantor ji odstrčil a vešel dovnitř a Ida se nebránila, protože se stěží držela na nohou, ředitel mlčky nakukoval do dveří, z pokoje na něj zívaly neustlané postele a hromady špinavého prádla, v kuchyni musel překročit horu neumytého nádobí a pod stolem se něco pohnulo, krčilo se tam ustrašené zvířátko, maličký Tiborek, s plnými plínkami… Teta se za ním klátila a pořád jí nedošlo, co tu ten gadžo hledá, ani ho nepoznala, a nakonec se postavila do dveří, vyhrnula župan až ke krku a propitým hlasem zaškemrala: Za pětku nebo aspoň dvě piva… budete spokojený, pane…

102

A ředitele to všechno tak vyděsilo, že ji s odporem odstrčil, protáhl se kolem ní na chodbu a zastavil se až na ulici. Zatím Andrejko ležel v ředitelně na pohovce a blouznil: Umyj si ty nohy, Milánku, jeslipa už máš úkoly, Anetko, a sedum krát šestnáct je sedumdesát syslů, sýček a osypky… pán Bielčik, Jolanko… Anetko, paňi… paňi, vodu… A všichni chodili po špičkách a nosili vodu, otírali mu zpocené čelo a netrpělivě odbíhali k oknu a vyhlíželi sanitku s doktorem. Když Andrejko přišel k sobě a otevřel oči, uviděl nad sebou bílý strop se zářivkami a pod ním okno přes celou stěnu, zkoušel otočit hlavu a jeho oči klouzaly po bíle povlečených postýlkách, na jedné z nich spala malá holčička, Andrejko se chtěl přetočit na bok a pak se zvednout, ale ruce i nohy měl připoutané k posteli, zkoušel se vyvléct z kožených řemenů, které mu rozdíraly zápěstí, a to už u něho stála sestřička v modrých šatech a zástěře. Moc jsi nám tu vyváděl, řekla a už ho odvazovala, Andrejko se posadil, mnul si odřená zápěstí a zvědavě hleděl na hadičku, která vedla z jeho ruky nahoru ke skleněné láhvi. To nic, snažila se ho uklidnit sestra, už to vyndáme, a pak přiložila čtvereček gázy a z Andrejkova předloktí vytáhla hadičku s jehlou. Chvilku si to drž, řekla, vzala stojan s infuzí a odešla. Andrejko si držel gázu a zvědavě se rozhlížel. V pokoji stály čtyři postele, kromě Andrejka tu ležela jen ta holčička úplně u okna, na druhé straně byla místo zdi prosklená stěna a za ní stůl s lejstry a psacím strojem, vzadu stála lékárna s pestrými krabičkami léků, poblikávaly tam přístroje a Andrejko ničemu nerozuměl, protože ještě před chvilkou stál u tabule, a za chvíli sklouzl z postele a zavrávoral, jak se pod ním podlomily nohy, ale ve dveřích se srazil se sestřičkou, za ní šla lékařka v bílém plášti a už ho hnala do postele a Andrejko musel vyplazovat jazyk, dýchat a zase nedýchat, lékařka se ho vyptávala a nakonec řekla Neboj, bude to dobrý, ale pár dní si tě tu necháme… a měl by ses vykoupat a taky něco sníst, jsi jak žoužlička…

103

Když se vymydlený Andrejko vrátil do postele, vzpomněl si na děti a na tetu, a ještě než usnul, pár slziček, které nestačil otřít, se vsáklo do bílého polštáře. Tak mu všeho bylo líto. Když se probudil, našel vedle postele svou školní brašnu. A sestra mu řekla, že sem přivezli děti, že se přišly rozloučit, protože je museli odvézt do děcáku, a Andrejko pod přikrývkou zatínal pěsti. Tak se styděl, že se kvůli němu všechno provalilo, protože se mu před tabulí zatmělo před očima, styděl se za sebe i za tetu, a pak si vzpomněl na kosteleckou polepšovnu, odkud musel nadvakrát utéct, a dostal strach o Milánka, Anetku a Tiborka, schoval hlavu pod polštář a srdíčko mu poskakovalo… a najednou se rozhodl. Ještě vykoukl na chodbu, jestli někdo nejde, a pak otevřel okno a po hromosvodu se spustil dolů, tak jak byl, v pruhovaném pyžamu, které na něm plandalo, a v pantoflích, které tak směšně pleskaly o chodník směřující k bráně nemocnice… Než se vrátný stačil vzpamatovat, Andrejko proběhl na ulici. Tu tramvaj se mu podařilo doběhnout. A za chvíli už ve škole klepal na dveře ředitelny, protože ten člověk za nimi byl jediný, kdo mohl pomoci… Ředitel přehodil přes Andrejkovo pyžamo svůj plášť, postavil před něj hrnek s horkým čajem a posadil se naproti, chvilku mlčel, a najednou začal vyprávět, jak z těch docela obyčejných cikánských dětí, které se tenkrát na Šumavě podařilo odtrhnout od rodičů, nakonec přeci jenom něco vyrostlo, a že nemá smysl dělat hlouposti… Ředitel mluvil pomalu a pečlivě vážil slova, říkal, že Idu pošlou na léčení, ze kterého se hned tak nevrátí, a v dětském domově že jim všem bude líp, že tam učil a i po těch letech věří, že se tam o ně dobře postarají… Ale Andrejko nechtěl, aby se o něj někdo staral. A děcáku se nebál kvůli sobě, ale kvůli dětem. Ještě nezapomněl, jak ho kluci v Kostelci bili a jak mu nikdo nepomohl. Představil si Anetku a maličkého Tiborka, jak se dívají přes zamřížované okno do zahrady a na nebe, dýchají na sklo, ručkama i nosíkem po něm

104

rozmazávají prach a špínu a čekají, že se stane zázrak a někdo je vytáhne z té černé a kruté díry… A zklamaně protáhl obličej a vzpurně zatnul pěstičky, když ředitel zvedl telefon a někoho ujišťoval, že kluk je v pořádku. A ještě někam starý pán volal a ať prý nemají starost, že všechno zařídí…, a pak vzal auto a Andrejka odvezl zpátky do nemocnice, tam se malý převlékl z pyžama zpátky do svého, oba mlčky projížděli městem, nechali za sebou komíny Škodovky a Plzeň se ztrácela kdesi vzadu, a pak před nimi zanaříkala zarezlá brána s tabulkou a nápisem Dětský domov. A Andrejko se znovu přikrčil, protože i když v oknech nebyly mříže a pletivo jako v Kostelci, z té plechové tabule křičela nadávka a kletba, ale tohle nebyla zlá, černá můra ani špatný sen, tohle bylo doopravdy… Děti už na Andrejka čekaly. A protože se ředitel za ně přimluvil, všichni mohli zůstat spolu. Jejich postele stály vedle sebe, každý měl svoji skříňku a stolek, dostali čisté oblečení a každý den teplý oběd a večeři, a jak se pomalu zabydlovali, slova Dětský domov je přestávala strašit. Jen mluvit jako doma nesměli, dokonce ani mezi sebou, protože za romaňi byl trest, zákaz televize a vycházek… A po prázdninách se ve škole, do které teď chodili, objevil bývalý ředitel jejich školy. Jeho stříbrná hlava svítila před tabulí a tak unavená se zdála, jako by za těch pár měsíců zestárla… a za pár dní stál Andrejko v jídelně a čekal, až se otevře okénko, zatímco kuchařky na druhé straně si šuškaly, že s tím člověkem je to divný, když se sem na stará kolena nechal přeložit jako obyčejný učitel, a že si na něj musí dát pozor… Jednou se malí Dunkové hnali na oběd, pokřikovali po sobě a ani si nevšimli, že už nemluví česky, ale zakázanou romaňi, až vrazili do starého pána, chvilinku zůstali stát jako opaření a pak se rozprchli a druhý den se sklopenýma očima čekali trest, ale starý pán mlčel. Proč je neokřikne a jen málokdy zvedne hlas, to nikdo nevěděl, proč ve sborovně postává u okna, kouří jednu cigaretu za druhou

105

a mlčky hledí do zahrady… Čumí do blba, smály se mu za zády ostatní učitelky, a on se díval skrz jejich porcelánové tvářičky a za nástěnkami, výkazy a šminkami viděl sám sebe, mladého kantora s hladce oholenou tváří a hustými vlasy, po svazácku načesanými vzhůru, jak jezdí po cikánských rodinách a zoufalým maminám, které nedávno přivezly náklaďáky odněkud ze Spiše nebo Zemplína, bere malé, i ty nejmenší, sotva narozené děti, jak po těch chuděrách, které ani česky nerozuměly, křičí, že Naše společnost, My se o kluka postaráme, uděláme z něj nového člověka, který už nikdy nepozná hlad a bídu, dáme mu mýdlo, boty a čistou košili a naučíme ho číst a psát a vázat správný uzel na správném, pionýrském šátku… Cikáňata klečela na zadních sedadlech policejních vozů, tloukla ručkama na sklo a plakala, zatímco jiná auta odvážela jejich rodiče někam na druhý konec republiky. A na kočující olašské se dělaly noční razie, policajti řezali kola vozíků a bryček, odváděli koně nebo je hned na místě stříleli a Cikánům brali otisky prstů a do občanek tiskli razítka Vzat do cikánské evidence, přidávali další cejch k číslu, které už někteří měli vytetované na předloktí… Tam nám to tenkrát začalo přerůstat přes hlavu, s trpkostí si povzdechl starý pán, tak rychle jsme všechno rozbili. Stařešiny, vajdy, jsme poslali na šachtu nebo rovnou do basy, chlapy do ocelárny, stařečky do domova důchodců a děti do dětského domova… Všechno jsme přetrhali a rozcupovali, a co jsme jim místo dětí, bryček a koní nabídli? Peníze, jen peníze… Neměli kde složit hlavu? Přišli a dostali dům, usedlost po Němcích. Byla jim zima? Druhý den jim traktor složil fůru dřeva. Chtěli nový byt? Dostali klíče. A když kvartýr vybydleli, přišli a druhý den se stěhovali do nového… Tak by chtěli pracovat, ale všechno je bolí? Přišli a doktor na posudkovém jim podepsal invalidní důchod. A když propili dětské přídavky, řekli Naše děti mají hlad, dajte… Dali jsme jim všechno, a přitom tak zoufale málo…, ale oni si rychle zvykli, a tak naučili i své děti, spustit křik a nastavit ruku, jako veverka, která místo toho, aby své děti naučila šplhat po stromech, hledat oříšky

106

a louskat semínka, přivedla je ke zbytkům z popelnic a rohlíkům vyžebraným od důchodců… Zpočátku se to všechno zdálo tak snadné: rozmlátit kolesky, děti umýt a ostříhat dohola, dospělým přesekat kořeny, vytrhnout je a přesadit…, ale pak, to už se z mladého učitele stal předseda okresní komise, někdy v ten čas začal stroj skřípat. Doba se změnila, sedláka už nešlo jen tak někam vystěhovat ani Cikána někde držet, a Lakatošové i Giňovci utíkali ze studené a promáčené Šumavy do měst, do Rokycan, Plzně a Mostu, a všude křičeli, že jejich děti mají hlad, natahovali ruce a volali Dajte… To až dneska nám pomalu začíná docházet, že vzít dítě je zločin, že zastřelit koně, utratit psa a porazit strom, to je jako zabít člověka, i kdyby to bylo podle zákona, je to zločin… A snad proto je on sám dneska tady, v obyčejném děcáku, aby na stará kolena znovu zkusil začít tam, kde to rozbíjení začalo: u polámaných kol cikánských rakošánků, zastřelených koní a přesazených, polámaných a ukradených dětí, u dětí…

13 V zimě se v ředitelně dětského domova objevila teta Ida. Ida se vrátila z léčení a poprvé v životě si musela najít práci. Začala uklízet kanceláře a šatny v pekárně, ale trápila se tam, každý den to své první zaměstnání, záchody, hadry a cizí špínu, která prošla jejíma rukama, obrečela a bylo jí jedno, jestli sedí v křesle směnového mistra, na tvrdé lavici dělnické šatny nebo na pomočeném prkénku záchodu. A když večer přišla domů, čekal ji prázdný a studený byt… a tak se jednoho dne nastrojila do toho nejlepšího, co doma našla, namalovala se, jak nejlíp a nejvíc dovedla, a rozjela se za svými dětmi. Děti uhýbaly před jejími polibky, dívaly se stranou a mlčely. Nemohly jen tak vymazat z paměti a zapomenout, jak se styděly, když měly jít vedle maminky po ulici, i za pozvracené schody a cizí chlapy rozvalené v její posteli… Rády by se vrátily k mamince, ale

107

ne k té špinavé a zapáchající, ale k té hodné, když s nimi ještě byla teta Majka. A ani Andrejkovi se z děcáku nechtělo, protože se zakoukával do spolužačky, hezounké dívenky s očima jako mandle, Terezka seděla před ním a on z jejích dlouhých vlasů svázaných do uzlíku nemohl spustit oči a neviděl a neslyšel, co se před tabulí děje, a učitelky ho musely vracet do třídy zataháním za uši… Malé Terezce zavřeli tátu, máma ji ze vzteku nad zpackaným životem tloukla a jenom ti strýčkové, kteří za mámou chodili a občas se zastavili i u ní, ti jediní na ni byli aspoň chviličku hodní, i když to někdy dost bolelo… A proto se začala toulat, a když už to nemohla vydržet, spolykala maminčiny prášky, a z léčebny ji pak přivezli sem, do děcáku, a ani potom nepřestala mít maminku ráda, k Vánocům jí upletla dlouhou, dlouhatou červenobílou šálu, pletla ji po večerech i ve škole pod lavicí a holky se jí smály, kvůli té šále a protože si sama psala vánoční pohledy, jako staří lidé, aby alespoň jednou v roce něco dostali… A právě tak jako kluci v polepšovně i Terezka prostála celé dny u okna, jako oni vyhlížela k bráně a k silnici, Andrejko ji tam potkával a tak rád by jí něco řekl, ale nemohl, nevěděl jak, a když konečně sebral odvahu, uslyšel jen stažený cizí hlas, jako by se mu v krku vzpříčil knedlík… Jednou ji zkusil vzít za ruku, ani netušil, kde se to v něm vzalo, ale Terezka se mu vytrhla a utekla a Andrejkovi bylo do breku. Ida chodila po úřadech a utírala slzy u soudu, až se jí podařilo získat děti zpátky. Musela toho hodně naslibovat: že už nepije, že chodí do práce, i když už nemůže a padá na hubu, šak se pani podivejte na ty zedřené ruce, nahýbala se k soudkyni přes ohrádku, a Tiborkovi bude šest roků, pani, pude do školy a maminku potřebuje, dyť pani sama vidíte, že umim číst, říkala… Když odemykala dveře petrohradského bytu, děti se přikrčily, co je za těmi dveřmi zase čeká, ale už v předsíni vydechly. Byt byl jako klícka, uklizený, a dokonce čerstvě vymalovaný, v oknech visely záclony, na stole stála vázička s kopretinami, teta jim pyšně ukázala čistě povlečené postele, na každém polštáři ležel plyšový medvídek

108

s mašlí kolem krku a Andrejkovi vyhrkly slzy, protože ten plyšák byl první hračkou, kterou v životě dostal… Ida chtěla začít nový život. Ale všechno nešlo jen tak zapomenout, a děti musely občas zatnout zuby a zabořit oči do země, když na ulici na maminku někdo ukázal a volal Koukej, to je vona, ta kurva… Ale už o tom nemluvili a začínali věřit, že je to smazané, že to všechno odžil někdo jiný… hledali k sobě poztrácené cestičky a nitky mezi nimi se navazovaly pomalu, daleko pomaleji, než se stačily zpřetrhat. Ida to zkoušela s pohádkami. Nikdy předtím dětem nevyprávěla ani nečetla, protože číst se naučila teprve nedávno, ale přitom cítila, že by se to mělo a že to děti potřebují. A protože žádné pohádky neznala, začala si je vymýšlet. Z toho, co se ten den stalo nebo přihodilo, co nakoupila k večeři, s kým se potkala a co jí kdo řekl… Když se děti uložily do postýlek, sedla si k nim a ani nevěděla, z kterého konce začít: Jekh ciknoro čhavoro romano, byl jednou jeden malý klouček, Sas tuke jekh čoro Rom, byl jednou jeden chudý člověk…, a mluvila o někom jiném, o někom, koho zná jen trochu, ale přitom vyprávěla o sobě, ty útržky slov a vět posbírané během dne skládala k sobě a proplétala jako vánočku, jako kdyby do copánků splétala Anetčiny vlásky. Co nevěděla, to si domyslela, a hned uvěřila, že se to doopravdy stalo, a někdy ji to vyprávění tak vzalo u srdce, že si musela otřít uslzené oči. Ty vyprávěnky před usnutím pro ni byly zpovědí, jimi se večer očišťovala od všeho, čím se přes den umazala. Děti ležely a poslouchaly a Andrejko se trochu styděl, protože na pohádky už byl velký, ale když on těch pohádek moc neužil, snad když byl malý a zpívávala mu maminka, na to si ještě trochu pamatoval, na to jediné se z Poljany pamatoval: krásná a laskavá maminka ho drží za ruku a potichu zpívá, až se jí lesknou oči, a ve dveřích se tlačí rozcuchané a ušmudlané tvářičky dalších dětí, které přes den lítaly po osadě jako houf zpovykaných čertíků, ale večer vždycky přišly, aby si poslechly jeho maminku.

109

A její pohádky byly obyčejné, ne jako gadžovské, plné králů, princezen, hastrmanů a rytířů ve zlaté zbroji na bílých koních, kteří bojují s devítihlavými saněmi. Také na gadžovských písničkách bylo poznat, že nebyly napsané srdcem a krví, ale hlavou a pro peníze… Cikánské pohádky i písničky byly o obyčejných věcech, jak jde někdo nakoupit brambory, jak se někomu stýská, jak je dětem zima, jak mají hlad… Joj mamo, dado, me som tiro šukar čhavoro… e daj mange muľa, o dad romňa iľa…, to by bílý nikdy nezazpíval. Ty písničky byly obyčejné, ale pravdivé, protože každý, kdo zpíval, zpíval o svém vlastním životě a také každý přidal nebo změnil slovo nebo celou sloku podle toho, co ho právě trápilo a bolelo, posunul rytmus, změnil akord nebo přešel do úplně jiné tóniny, takže vznikla pokaždé jiná písnička, a každý také věřil, že právě on ji vymyslel. Také proto ty písničky nikdo nezapisoval do not ani se nehádal, který akord je správný, protože všechno, každý tón, přízvuk a slabika měly v tu chvíli své vlastní a správné místo… A teta zpívala, že ve snu viděla čtyři husy, somas me suneste, štare papiňenca… a nebyly to husy, ale děti, moje děti, Oda na papiňa, oda mire čhave… a děti seděly vedle cesty a jedly písek, protože nikoho nemají a mají hlad… Ola mire čhave, pro furmancos bešen, churďi poši jon chan, bo len ňiko nane… A teta se rozplakala, protože to byla svatá pravda, takhle to viděla, slyšela a cítila a takhle to musela zazpívat, a každý, kdo ji v tu chvíli slyšel, jí ty husy, písek a hlad musel uvěřit. Po prázdninách se děti vrátily zpátky do školy. Ale ta škola už byla jiná. V ředitelně neseděl starý pán, váhavý a laskavý, ale nová ředitelka, mladší a ráznější, a učitelky se jí bály, krčily se ve sborovně a poslouchaly, jak jim ředitelka říká, že k nim posílají zpátky všechny čtyři parchanty tý cikánský kurvy, že nechce mít žádný potíže a doufá, že se všichni budou snažit, aby je dostali pryč… A významně povytáhla obočí, když na konci roku nikdo nenavrhl žádného malého Dunku k přeřazení do zvláštní školy, a dokonce ani k propadnutí. A když podepisovala Andrejkovo

110

vysvědčení, zakuckala se vzteky a vysvědčení, poprskané od kávy, museli přepsat. Smůlu měla i malá Anetka. Její učitelka se chtěla zavděčit a nedala jí pokoj, aby žádný žáček ani na chvíli nezapomněl, že Anetka je jiná než ostatní, že má otce kriminálníka, a bůhví jestli je to vůbec její otec, když má takovou matku… A dneska se vrátí ta cikánka, řekla dětem hned prvního září, zatímco Anetka přešlapovala s maminkou před ředitelnou a čekala, až je soudružka laskavě přijme… a kdoví, kdo nosí do školy ty vši, říkala o týden později, krčila nos a upřeně se dívala na černočerné vlásky maličké Anetky a holčička se styděla a krčila se do lavice, aby nikdo neviděl slzy v jejích očích, aby tady, v téhle lavici a třídě vůbec nebyla… A o přestávce se přidaly děti, stejně jako učitelka si hojily ušlápnuté sebevědomí, pyšné na to, že i kdyby se půl roku vůbec nemyly, přece by měly tváře světlejší než ta cikánečka, pyšné na to, že i kdyby vůbec nechodily do školy, přece by uměly stokrát víc než ona s tou svojí polámanou češtinou, měly radost, že Anetka zůstane černá, i kdyby skočila do vápna, a že mají někoho, komu se můžou posmívat, komu můžou vysypat na chodník aktovku a sebrat čepici a pak si s ní kopat nebo škubnout za vlasy a pak rychle utéct, aby na ně ty blechy nepřeskákaly… Ve třídě už nebyli žádní hubení a tlustí, lépe a hůř oblečení, bez brýlí a s brýlemi, s normálníma ušima a s odstávajícíma jako v jiných třídách. Ve třetí á byli jen my, bílí a lepší, a ona, černá, jiná a sama, tak sama… A když sestřička celé noci provzlykala, že do školy už nikdy nepůjde, Andrejko si na třeťáky počkal. Byla z toho pěkná mela, posměváčků byl celý houf, ale Andrejko byl přeci jen o pár roků starší a silnější a brzy je zahnal. A hned ráno musel do ředitelny, stál tam na koberečku, před stolem, kde sedával starý pán, a poslouchal přeskakující hlas soudružky ředitelky: Si myslíš, že seš pořád tam, tam, v tý prdeli… – To myslí Poljanu, pochopil Andrejko, ale tam on nikdy a nikoho neuhodil a starý pán Bielčik i ostatní, Paľo Jasenčák i jeho žena Marika, i Demčak s housličkami, všichni na něj byli hodní… Tam pudeš, do polepšovny, vyhrožovala mu a mávala mu

111

před očima posudkem z Kostelce… Ale ani tam se nepral, kluci mu nedali šanci… Andrejko zatínal zuby a ředitelka se ještě několik dní chlubila, jak s tím kriminálníkem zatočila. A spokojeně mu podepisovala ředitelskou důtku a na vysvědčení trojku z chování za utržený rukáv, vyražený zub a pár modřin malých hrdinů. Andrejko začal vodit sestřičku domů a posměváčci se mu vyhýbali a hledali si jinou, snadnější oběť. A Anetka se ho držela jako klíště. Stejně si tě jednou vezmu, až vyrostu, dělala na něj oči, ale on se smál. Takovou žabku, která sotva vyrostla z plínek, že by si měl vzít? A ředitelka pořád volala na sociálku a na Petrohradě si kontroly podávaly dveře. Teta vždycky skřípala zubama, ale nechtěla úřednice dráždit, aby zase nepřišla o děti a nemusela se vrátit do práce. Jak by mohly pracovat, ukazovala své ruce: moc by chtěly, ale sama vidite, pani, že nemožu… A myslela to upřímně a doopravdy jí bylo líto, že ty její ruce by tak rády pracovaly, ale nemůžou… Jednoho dne přinesli z bazaru televizi, vždycky museli chvíli čekat, než se nažhavily lampy, a malí Dunkové začali vysedávat před obrazovkou, a někdy ji pustili hned, jak přišli ze školy, a vydrželi na ni civět až do noci a pak nemohli usnout a ve škole je pálily oči. S tou televizí se u nich něco zlomilo. Českých slov, která se jim pletla pod jazyk, už bylo moc, a mateřština se zadními vrátky vytrácela z jejich života. S češtinou to šlo lépe ve škole a lépe se nakupovalo, mluvit česky bylo výhodnější, a proto to bylo správné… Jenom do písniček ta čeština nějak nepasovala, a když někdo začal zpívat, vždycky zpíval v romaňi, jako dřív. Andrejkovi se podařilo proškobrtat základní školou. Když dostával poslední vysvědčení, trochu se mrzel, protože mu ředitelka nepodepsala doporučení ani do učení, prý to by si pak kdejakej cikán šel studovat, za dělnický peníze, ohrnovala nos doma při kafíčku, a není v Pionýru, řekla druhý den, když se za Andrejka přimlouvala jeho učitelka, nesplňuje předpoklady…

112

Ten Pionýr… Jednou ho přemluvili, aby na shromáždění zahrál na housle, ale přišel pozdě, stál ve dveřích tělocvičny, Cikánek s housličkami od Mitra Demčaka proti záplavě modrých košil a rudých šátků gadžínků, pionýrů… A jak rychle zabouchl ty dveře a pelášil po chodbě a po schodech ven na ulici, o tom si vlaštovky na drátech ještě dlouho štěbetaly. Tam, mezi pionýry a gadžínky, nepatřil, ani mezi své, mezi kluky, kteří se potloukali po ulicích, zevlovali u výkladů, prolézali dvorky, skládky a smetiště jako klubko hadích ocásků. A když bylo zle, stačilo hvízdnout a hned se na ulici vyrojili starší bratři a bratránci, aby zjednali pořádek. A když se nějaký gadžo zdráhal dát pár korun malému ušmudlánkovi na zmrzlinu nebo na kino, většinou se pak musel rozloučit s celou peněženkou a hodinkami navrch, protože si dovolil být na malého drzý… Kluci neměli Andrejka rádi, protože se s nimi nepotloukal po ulicích s rukama v kapsách a nehledal, na kom si vybít nahromaděný vztek a zlost, nehvízdal, když mu teklo do bot, nerozbíjel okna ani nečóroval v sámoškách, nemotal se po jabčáku říznutém okenou, nezvracel po první cigaretě, nerozlíval ředidlo ani se nedělil o prášky na bolení hlavy. A za školu chodil jako oni, ale ne do kina nebo do průjezdu na opojného a zakázaného šluka, ale k řece, Radbuze nebo Úslavě. Tam celé hodiny chodil kolem vody nebo sedával na břehu, sledoval kalný proud a poslouchal vlaky, které po ocelovém mostě nad řekou přejížděly k hlavnímu nádraží, a kluci se mu vysmívali, že je blázen a posera. Ale v jeho předčasně dospělé dušičce tikal hodinový strojek a nedal mu pokoj. Snad se to v něm zlomilo, když ho strýček Ferko odvezl do Prahy, možná až pak, když v noci přelezl plot polepšovny a rozběhl se přes pole, nebo potom u starého Juraje se v něm přehodila nějaká výhybka, a on už se nepotřeboval ztratit v nějaké partě jenom proto, aby nebyl sám. I když by za opravdového kamaráda položil život… A holky, které celé dny hřadovaly na zábradlí, štěbetaly, kdo a s kým a co na sebe, a koukaly, kdo by je pozval do cukrárny nebo do kina, nad ním ohrnovaly nos, a on se

113

jim vyhýbal a pořád myslel na Jolanku, kterou vyrvali z jeho života, stýskalo se mu po Terezce, štrikující pod lavicí dlouhatou šálu, vracel se domů k sestřičce, malé Anetce. A Jolanka a všechny ty krásné holky se zasněnýma očima, kvůli kterým se k ránu budíval přilepený k prostěradlu a které jen tak proletěly jeho životem a nechaly za sebou hluboké rýhy a spáleniště, chodily po jiných cestičkách než on a kamarádi nesedávali u vody a neposlouchali vlaky, jeho kamarádi byli někde jinde, daleko…

14 Markétka měla modré pomněnkové oči, pihy kolem nosu a vlasy jako zralé obilí, nosila svetr do půli stehen a kouřila tatínkovy cigarety. Andrejko se s ní seznámil na přehradě v Českém údolí, kam se o prázdninách jezdíval s dětmi koupat, protože se tam nemuselo platit. Anetka s Tiborkem a dalšími menšími dětmi se honili a slečnám vedle rozdupali svačinu, a holky se pustily do Andrejka, že si ta třeštidla má hlídat, a on tam stál a koktal a styděl se před těmi holkami v plavkách… Naštěstí se zatáhla obloha a všichni začali narychlo balit, ale stejně zmokli na kost, a za chvíli na sebe narazili pod stříškou na konečné tramvaje, rozpačitě si vyměnili první úsměv, a za chvíli zjistili, že nastupují i vystupují na stejné stanici… Voda si v hrázi hledala skulinku, a jiskra přeskočila, za týden už jezdili z Petrohradu spolu a Andrejko se vždycky motal kolem zastávky a nechal odjíždět tramvaje a čekal, až se objeví Markétka, aby se mohl divit, kde se tu vzala, a jednou nechali Anetku a Tiborka doma a sami se vydali k papírenské lávce, a když vymydlený Andrejko odcházel, jeho malá sestřička se vztekala… Vodili se kolem řeky, toulali se borským parkem i ulicemi, jen postávat před domem si Markétka netroufla. Tatík by mě zabil, ukazovala za roh, on by to nepochopil, nikdy nic nepochopil… a Andrejko jen hleděl do země, rozpačitě přešlapoval a nevěděl, co říct.

114

Spadl do toho po hlavě. Sám by si nikdy na bílou holku ani nepomyslel, i když ty sny a představy byly někdy k nevydržení. A rychle zapomněl na to, jak se ještě včera třásl strachem, že zase všechno pokazí a že se ten jeho sen pod jeho nešikovnýma rukama rozbije na tisíc kousků, ostrých a bolavých střepů… Markétka nebyla zimní sluníčko, které se zimomřivě krčí nízko nad obzorem. Markétka byla prudké slunce horkého léta, palčivé a bolavé. Blesky trhaly na kusy noční oblohu, voda provalila hráz a vyvracela z kořenů staleté duby, les hořel a nikdo už ten požár nedokázal uhasit, Andrejko chodil po ulicích a vznášel se nad střechami a padal do bezedné závratné hlubiny, a když šel vedle Markétky, nemohl popadnout dech a někdy ho každý krok bolel, ale zatínal zuby a tvářil se jakoby nic, tak ho Markétka uvnitř i tam dole bolela… Na ulici se za nimi snad každý ohlédl. Ona s modrýma očima, slámovými vlasy a pihami kolem nosu, on černý jako krém na boty. A holky ze třídy se Markétce posmívaly a ony že by nikdy, ale když zjistily, že jí to nevadí, začaly se nenápadně vyptávat, jaké to je, a místo pomlouvání a ohrnování nosu jí začaly závidět, jako se závidí nové džíny nebo tenisová raketa. Markétka chodila s Cikánem, a to už něco znamenalo… Na ulici se na něj věšela, žvýkala a sledovala, co na to lidi, a tolik se jich zastavilo a pohoršeně se ohlédlo: No viděla ste to, pani, to je dneska mládež, trocha studu to nemá, to za nás nebejvalo… Andrejko si vedl tu nejkrásnější a nejblonďatější holku z celé Plzně s modrozelenýma očima, ale neviděl jejich kyselé obličeje a v nich vztek a závist. Vylezl na zábradlí a chtěl skočit z mostu, tak ho Markétka bolela, a hned by zase objímal celý svět, lidi v ulicích, stromy, a dokonce i sloupy se světly, protože byl šťastný, chvěl se až v konečkách prstů a ve spáncích mu bušila krev, a celý jeho život se soustředil do jediné vteřiny, protože všechno, co bylo předtím, odžil někdo jiný… Už nebyl jako láhev uprostřed oceánu s voláním o pomoc, už nebyl ten, kdo na břehu zapálil oheň a čeká a volá do noci, už nebyl sám… jeho oči se otevřely dokořán a zblízka se dívaly

115

do slunce, tam byla milovaná Markétka, Markétka, křičel, až se lidi na ulici otáčeli, Markétka, křičel ze spaní… Anetka, jeho malá sestřička, se budila a pak se na něj celý den mračila, ale Andrejko ani svou sestřičku neviděl a neslyšel. Bolelo ho noční nebe poseté hvězdami i staré stromy v parku, bolely ho Markétčiny vlasy a oči, krátké a horké letní noci, a slunce, které ráno vstávalo a večer se ukládalo do krvavých peřin, celý svět se s ním točil, Markétka a celý svět ho bolely… A Markétka po něm chtěla, aby jí říkal a šeptal, jak ji miluje, a on by jí řekl, že pro něj znamená všechno, že každá minuta a vteřina bez ní je zbytečná že je tak bolavá a voňavá a krásná k zbláznění, k zbláznění jsou její oči a vlasy, a že už tolik nocí nespal a včera ho museli stahovat z mostu, protože už dál nemohl žít, a že ještě včera celou noc prochodil a na břehu řeky zapálil oheň, ale nikdo se nepřišel ohřát, to všechno by jí řekl a zakřičel, až by se mu roztrhly plíce, aby to celá Plzeň, celý svět aby věděl, jak ji má rád, ale těch slov se mu nedostávalo, a zase byl nešťastný a zalykal se, protože nevěděl, co říct… A jednou se Markétka nezastavila na rohu a řekla, že staříci odjeli na chatu a vrátí se až v neděli, a pak tiše odemkla dveře a vtáhla ho do chodby. Opatrně našlapovali na schody a stoupali nahoru, potmě, aby ta kráva odnaproti zase nežalovala, šeptala Markétka…, vklouzli dovnitř, ale ani za dveřmi nerozsvítila, vzala Andrejka za ruku a vedla ho dál, ze tmy svítily jenom její vlasy a velká a těžká ňadra, která se pod jeho horkýma a roztřesenýma rukama houpala ve tmě jako dva zralé hrozny, jako bochánky těsta, které se musí dlouho, dlouho mačkat a převalovat, aby se mohl upéct voňavý chléb…, ale Markétka ho odstrčila, zašeptala Svlíkni se a Andrejko poskakoval po jedné noze a nemohl si stáhnout kalhoty, a když před ní stál nahý jako prst, teprve pak mu dovolila, aby z jejích boků stáhl tenoučké kalhotky a zabořil hlavu do jejího hebkého klína, a on se třásl jako osika, tak se bál, že to pokazí, že tu křišťálovou vázu svýma nešikovnýma rukama rozbije, že se probudí, otevře oči a všechno bude pryč… Z toho chomáčku chloupků se mohl zbláznit,

116

z měkkých boků a slámových vlasů, celá Markétka byla k zešílení měkoučká, voňavá a krásná, tak se mu točila hlava, tohle už nemohl unést… přehoupl se přes zábradlí a padal do tmy, do černé propasti, rozervaný na kousky v jediné závratné vteřině, jeho ruce lehounce a s úžasem otevíraly dokořán Markétčiny nohy, jeho prsty odemykaly dvířka od poslední, třinácté komnaty, Andrejko se nořil do vlhkého tepla, které se tam rozlévalo, do sladké šťávy z vymačkaných hroznů, cítil, jak se kolem něj obtáčejí Markétčiny nohy, jak se za ním zavírá hladina a on umírá, ale zároveň stoupá po strmé, stále strmější cestě z kamenných schodů, ke světlu, které se přibližuje a roste, jako by mu samo slunce šlo naproti, slyšel a cítil pod sebou Markétčino srdce, jak tluče a buší stále bláznivěji a rychleji, i svoje vlastní, jak se to Markétčino snaží dohnat, a najednou bylo světlo všude kolem, protože nebe a země, voda a oheň se spojily, ze vteřin byly hodiny a roky, a z roků záblesky vteřin, a přes to prudké světlo z něj proudila, tryskala a utíkala síla a vytrácel se život… a najednou byla tma a ticho, bubny utichly a chvění, úzkost a bolest se ztratily, protože za tou horou, na kterou vystoupali po strmých kamenných schodech, za tím sluncem, kterým spolu proletěli, už nebylo nic. Andrejko ležel na Markétce a uvadal a prudce dýchal, zpocený a rozpálený, rozervaný, zlomený a šťastný… Tu noc se vrátil někam daleko a hluboko k samé podstatě a kořenům, pustil se zábradlí a skočil, tu noc se s ním zhoupl celý svět, tu noc se stal opravdovým mužským. A o pár ulic dál odbíhala malá Anetka k oknu a vyhlížela bratříčka, celou noc tam prostála a nakonec usnula s hlavičkou opřenou o parapet. A ještě několik týdnů se vztekala a trucovala, zrazená, uražená a podvedená, ze školního sešitu vytrhla dvojlist a začala psát, jak je jí smutno, jak ji život zklamal a ona ho už dál nemůže a nechce žít. Ale z té bolesti se nešlo jen tak vypsat a krátké větičky končily rozmazané a rozmočené slzami.

117

A tak jí byla hanba, když jednou večer Andrejko vletěl do dveří a ona stála nahá před zrcadlem, zvědavě si prohlížela svá maličká, čerstvě narozená ňadérka a mazlila se s nimi a druhou rukou probírala jemňounké chloupky, které začaly rašit v jejím holčičím klíně, a už ho vztekle hnala po bytě a házela po něm vším, co jí přišlo pod ruku, knížkami a sešity, vázičkou i hrnky ze stolu a Andrejko couval, uhýbal a smál se, až si Anetka vzpomněla, že je nahá, strhla ze stolu ubrus, nádobí letělo na zem a ona se stydlivě zakryla a utekla vedle do pokoje. Za jejím holým zadečkem bouchly dveře a bylo ticho a Andrejko stál v kuchyni sám a smích ho přešel… Dycky dělal všecko navopak, zamračila se teta, když večer s Anetkou zametala střepy. Měl si najít naší holku, co s takovou gadžiňou…, pohrdavě mávla rukou ke dveřím, s gadžema nikdy nic nebylo, jen samý neštěstí. Jednou večer si na Andrejka počkali. Byli o hlavu větší než on a byli tři. Jednoho z nich Andrejko poznal, občas ho potkával na ulici nebo před kinem. Necháš ji na pokoji, cikáne smradlavej, spustil klidně ten největší, když ho přitlačili ke zdi… Esli tě tu ještě někdy uvidíme, zpřerážíme ty tvý zavšivený haksny, že se z toho hned tak nevzpamatuješ… rozuměl? a strčil mu pod nos pěst s cigaretou. Andrejko odtáhl hlavu a mlčel. Co měl taky říct, drželi ho dva a neměl žádnou šanci utéct Nebo snad né?! ozvalo se nad ním a už chytil první ránu a ještě jednu zezadu od zdi, ještě uslyšel odněkud zdálky: …ňákej měkkej… má dost vole, je hotovej…, a najednou byla tma. Když přišel k sobě a zkoušel se zvednout z chodníku, už byli pryč. Oprášil si tričko a kalhoty od omítky, s námahou se dovlekl domů a pomalu stoupal do schodů, bylo mu zle a hlava se mu mohla rozskočit bolestí, ještě na chodbě zvracel a ve dveřích se sesypal, žuchnul na zem jako pytel brambor a sestřička, když ho tam našla, se rozplakala… Možná by na té ulici stačilo pořádně zakřičet, napadlo ho, když se hrbil nad umývadlem

118

a na bolavou hlavu nechal proudit studenou vodu, možná by se vyrojili kluci od sousedů a pomohli by… a možná taky ne… Teta si večer k němu sedla jako k malému děcku, které stůně, měnila mu obklady a nic neřekla, neptala se ani nevyčítala, jen si znovu prohlédla jeho dlaně a znovu si povzdechla. Ale Markétce ty jeho modřiny nevadily, a dělalo jí dobře, že kvůli ní má Andrejko ty boule a modřiny… A Andrejko ji vodil raději dál od města, chodili kolem Radbuzy a Úhlavy, k Berounce pod Bukovcem, ale pořád se ohlížel a každý silnější strom, každý roh a průjezd mu naháněl hrůzu a Markétka se mu smála… a když se večer vracel domů, jeho dušička se krčila jako vystrašené zvířátko v koutku klece. Někdy se mu zdálo, že se od sousedních domů odlepily stíny, ale nikdy z toho nic nebylo, a na Petrohradě se po setmění děly všelijaké věci, někdy bylo lepší nevidět a neslyšet… Markétka, jeho sluníčko, byla bílá holka, rakľori, a stála na druhé straně, na druhém břehu a za zdí, a on tu hranici překročil, dostal přes hubu a nevěděl, jak to skončí, co ho ještě čeká… Ale teď už se nehrálo o vajíčka v kurníku a gadžovské šrajtofle a autorádia, ale o jeho Markétku, tady se hrálo o jeho vlastní život… A od toho dne si za kalhoty strkal kuchyňský nůž, a Markétka, když se vedle ní posadil a ozvalo se rycnutí roztržené látky, se smála… Ale jemu do smíchu nebylo. Za pár dní vytřepal z kapes poslední drobné za pár zmrzlin a vstupenek do kina, a vedle Markétky vypadal jako chudák a styděl se za sebe, za tetu Idu i jejich oprýskaný barák s vymlácenými sklepními okénky a rozbitými žárovkami na chodbě, začal nenávidět špinavé petrohradské ulice i školu. Protože školou Markétku neoslnil, potřeboval něco jiného, co ostatní už dávno mají: nové džíny, motorku a peníze… Jednou se Markétka chlubila, že v zimě jezdí na lyže, že tam jezdí i kluci, a Andrejko zatínal zuby. Už loni, když měli jet se školou na hory, se musel hodit marod, a stejně se mu pak pošklebovali, že ani na ty lyže nemá…

119

A tak zjistil, že pravdu neměli ve škole, když je učili fyziku a dějepis a další hlouposti, pravdu neměl ani jejich bývalý ředitel. Pravdu měl strýc Štefan, který uznával lepší školu: peňážky, lováče, peníze. Andrejko zkoušel čórovat v obchodech, někdy přinesl tričko, jindy tabulku čokolády, balíček žvýkaček nebo cigarety pro Markétku, ale třásly se mu ruce a žaludek tancoval až někde v krku. Těžko se podruhé začíná… a navíc ho v trolejbusu chytili bez jízdenky, dva revizoři ho zatlačili do sedadla, aby nemohl proklouznout ke dveřím, a celý trolejbus škodolibě sledoval, jak zpocený prohrabává kapsy, aby dal dohromady peníze na pokutu. A tak se jednoho dne zhluboka nadechl a prošel vrátnicí železničních opraven, to byl nejbližší a vlastně jediný petrohradský podnik, a zaklepal na dveře náborové kanceláře, na kterých visel plakát s naleštěnou lokomotivou. Uvnitř nebylo pro kouř vidět, na stolech voněly kávičky, úřednice tlachaly a Andrejko musel několikrát pozdravit, než si ho všimly. Já… já bych se…, zakoktal se, je… jestli máte… Nic nemáme! odsekla ta nejbližší a Andrejko cítil, jak ho ty pohrdavé pohledy tlačí ven, zpátky na chodbu a na ulici, a že si spletl dveře… Dámy se otočily, aby navázaly nitku tam, kde je ten cigánek přerušil, a Andrejko marně hledal slova: Ale tam…, ukázal za sebe, na dveře s plakátem. No prostě je plno. Dlouhé nehty zabubnovaly na stůl a Andrejko nahmatal za zády kliku a vycouval zpátky na chodbu. A přes dveře slyšel hlas náborové krásky: …no snad si myslel, že sme tu kvůli nim, morgošům… se přetrhnem, néé…, a ostatní se rozesmály, zatímco Andrejko stál za dveřmi, přimražený tím smíchem, a všechno se v něm vzbouřilo. Rozkopne ty dveře a zpřevrací stoly i s těma šminkama a kafíčkama, vysype jim šuplíky na podlahu… Už bral za kliku, když se před jeho očima rozblikalo varovné červené světlo. Nesmíš, nesmíš kousnout… Kostelec, polepšovna, deka, trest…, a jenom vztekle kopl do dveří, o kus dál strhl ze zdi

120

nástěnku a praštil s ní o zem, ještě na ni dupl, ale nakonec se obrátil k východu. Se zaťatými pěstmi se vracel k vrátnici, když ho zastavilo volání. Kampa, mladej? ozvalo se někde vzadu a Andrejko se otočil. Přes dvůr se k němu kolébal starší zavalitý muž v prošoupaných kalhotách a montérkové blůze. Pan Cajthaml, ze sousedního domu… Snad ne k nám? volal už z dálky, dypa nastoupíš? Andrejko pokrčil rameny: Nic nemají, ukázal za sebe. To je kravina, dyk nejsou lidi… Počkej tady, japa ti říkaj, jó Andrej… vod Dunků, že jo, jasně… Frantiku! zavolal na vrátného, von tu mladej chvíli počká, vem ho k sobě, než přídu. Sou to krávy, vyser se na ně, ulevil si, když se za chvíli vrátil. Všichni tři se usadili ve vrátnici, mlčeli a rozhicovaný Cajthaml se pomalu vydýchával. Na druhou stranu, poškrábal se po chvíli za uchem a rozepnul si montérkovou blůzu i košili, vono to je taky někdy s váma těžký… Víš co, zvedl se najednou, potřebuješ prachy, že jo? Andrejko přikývl. Jasně, proč bys tu taky byl… vyser se na to a upaluj do pivováru, já tam mam známýho, ve spilce… tam to budeš mít dobrý… japa… jó, Dunka, jasně… Já tě vohlásim. Frantíku, vytoč mi to, obrátil se na vrátného. Před vrátnicí ještě Andrejka chytil pod krkem: Ale to si zapiš za uši, zakoulel očima, esli mi tam uděláš vostudu, tak tě zrychtuju, že tě vlastní máma nepozná… a teď dělej, mazej…

15 Druhý den ráno Andrejko nastoupil do spilky. Zpočátku byl za poskoka, helfra, míchal kvasnice a pomáhal je rozvážet, jezdil chlapům do sklepa pro pivo, drhl chodby mazlákem, někdy ho poslali vyrajbovat štoky, ohromné plechové vany pod samou střechou pivovaru, ve kterých se chladila čerstvě uvařená mladina, a po pár týdnech dostal na starost tři dlouhé chodby s řadami betonových kádí, ve kterých kvasilo pivo. Každý den hned po ránu

121

z nich sbíral deku, nakvašenou pěnu, a po vypuštění piva do sklepa drhnul kádě i chladicí trubky kyselinou, a i když měl gumovky, plášť a rukavice, ještě večer ho svědilo celé tělo a montérky se na něm rozpadaly, jako by byly z papíru. Mezi napouštěním mladiny ze štoků, vypouštěním piva do sklepa, čištěním kádí a propařováním trubek se chlapi ve vatovaných kabátech scházeli u výtahu, kterým si hned ráno vyvezli ze sklepa pár soudků s tím nejlepším prazdrojem, a pili z plechových tupláků, které ohřívali v teplé vodě, protože ve spilce byla zima. Zima byla i Andrejkovi, a chybělo mu slunce, a kdykoli mohl, aspoň na pár minut vybíhal ven na dvůr, aby se nechal oslnit a oslepit… Po šichtě jezdil za Markétkou k vodě a zpátky se vracel až pozdě večer a někdy až k ránu. To pak šel rovnou do práce, těch osm hodin nějak vydržet musel, a když bylo nejhůř, o přestávce se vždycky dalo někam zašít a trochu zdřímnout. Chlapi se jeho nevyspalým očím smáli, a když mu padala hlava, sami ho posílali pryč, že ho vzbudí, až bude čas, ale nic mu neodpustili, Andrejko si svoje udělat musel. Ale někdy se mu probdělá noc vymstila, stačila vteřinka nepozornosti při přelévání a holínka byla hned plná kyseliny a nešla stáhnout z pálící nohy… Hořké pivo, které si chlapi vozili ze sklepa, bylo po čertech dobré a Andrejko mu brzy přišel na chuť. A když poprvé držel plnou sklenici, hned si všiml, že přes ni i ten nejvíc zachmuřený den zezlátne, jako by ho prozářilo slunce, a chlapi ho plácali po zádech, že si toho dřív ani nevšimli, a pak se podívali i na něj a smáli se, že netušili, jak může zezlátnout i docela obyčejný Cikán, a on se smál s nimi, protože věděl, že to nemyslí zle, ale že už přestali vidět jeho černočerné vlasy a oči a tváře, a že to jejich Cikán není nadávka… Možná to bylo těmi hektolitry piva, které spolu každý den vypili, snad tím, že ve spilce se nikdo za nikoho nemohl schovat, každý měl svou práci a své chodby, a v pivovaru dokonce ani nebyly píchačky jako v jiných fabrikách… Andrejko zapadl mezi chlapy, jako by tam byl odjakživa. I když zdaleka nevydržel to co oni: dvacet, třicet a někdy i padesát půllitrů za šichtu… ze začátku nevěřil, že tolik

122

vypijí, ale oni se jen smáli, že pivo je jejich chleba, že už doma ani nejedí, když tu můžou takhle popíjet, a že si ani neberou dovolenou, protože kdyby tam venku měli vypít tolik piva, na kolik jsou z práce zvyklí, museli by zbytek roku šetřit… a až bude v pivováře dvacet roků a bude mít taky pořádnou cejchu, spokojeně si hladili břicha jako soudky, taky to zvládne, musí to zvládnout, protože i jejich město, staré královské město Plzeň, má ve znaku bílého, žíznivého velblouda… A Andrejko vypil svoje tři čtyři piva a měl právě tak akorát dost, stejně se pak odpoledne na sluníčku motal a cestou k vrátnici se musel přidržovat zdi. Mistr byl starý bručoun, spilku obcházel několikrát denně se svíčkou, to kvůli kysličníku, aby tě vocaď nemuseli vynášet nohama napřed, vysvětlil jednou Andrejkovi… Jeho těžké kroky bylo slyšet už z dálky, mistr kontroloval teplotu a měřil prokvašení a přitom si brumlal a pohvizdoval. On jediný s chlapy nepil, svačinu zapíjel limonádou, ale vždycky po obědě si sám došel s tuplákem přímo k cízu, protože jen on věděl, na které kohouty sáhnout, a hlavně kdy, aby si namíchal to nejlepší pivečko na celém světě, a když byl v dobrém rozmaru, hned jak se vrátil, poslal tuplák dokola, aby všichni ochutnali a uznale zabručeli, že takové pivo v životě nepili… Jednou Andrejko uviděl mistra ještě s jedním dělníkem, jak po žebříku vylézají z prázdné kádě, chodbou se nesl jeho bručivý hlas: Vode dneška… tak čisto, jako tu má ten kluk, Andrej… a chladiče budou takhle vyleštěný, a sám si teď viděl, že to de… neser mi, Pepiku… když dělám, tak dělám, a když čumim, tak čumim, a když se ti to plete, rači di vocaď… Andrejko se stáhl za sloup, chlapi kolem něj přešli a ozvěny jejich kroků se ztratily ve tmě, a Andrejka přestaly pálit ruce rozežrané kyselinou, už mu nevadil těžký gumový kabát a nezábly ho špičky prstů v holínkách, protože už nebyl žádný cigoš z klandru, žádný hejpočkej a tenvotamtuď, kterého pořád někdo musí hlídat, aby se v práci neožral a pak se neutopil v kádi nebo nevypustil všechno pivo do kanálu… Už má jméno, Andrej Dunka, stal se z něj pivovarský dělník a Plzeňák…

123

a na konci směny na něj mistr houkl, ať jde s ním, a chodili spolu po pivovaru a mistr mu ukazoval, kolik lidských rukou před ním se muselo dotknout ječmene, muselo ho čistit, ošetřovat a máčet, aby vyklíčil a stal se z něj slad, ze kterého má pivo zlatou barvu, protože právě do toho ječmene se přetavilo samo slunce spalující hanácké lány a pole… a kolik rukou muselo slad vystřít s vodou a rmutovat a vařit s hořkým žateckým chmelem, červeňákem, a pak scezovat a chladit na štokách, aby pak další ruce ve spilce vdechly té hořké mladině život, aby pivo rozkvetlo, vyskakovalo a jiskřilo a nakonec dozrálo, dospělo ve sklepích, v ohromných dubových ležáckých sudech. Tam, ve spilce mezi káděmi, kyselinou a plecháči s pivem, se lámaly ledy, roztávaly s první zmrzlinou a vstupenkou do kina, na kterou si Andrejko sám vydělal, i papírovou růží, kterou pro Markétku vystřelil na pouti. A domů z práce chodil kolem kanceláří železničních opraven, odkud ho vyhodili a kde chtěl někdy v noci rozbít pár oken, aby jim tu křivdu vrátil, ale jak šly dny a týdny, vztek ho přecházel a jeho hlava vychládala a zapomínala. A v noci se mu zdálo, že se houpe v křesle, s nohama rozvalenýma na stole, a u dveří stojí Markétka a rozpačitě se drží kliky, zatímco on si jen tak pokuřuje, fouká jí kouř do očí a usmívá se, protože míst je dost, ale to by si slečna musela obarvit vlasy černou tuší a vyválet se v kolomazi, ale ona to jistě ráda udělá, když potřebuje tu práci a peníze… Probudil se zpocený, prudce se posadil a polekaně se rozhlédl po pokoji, ale vedle klidně oddychovala Anetka i oba bráškové, do pokoje nakukovalo světlo pouliční lampy a všude bylo ticho. Noční přízraky zmizely. Ale stejně s ním v práci nic nebylo. A odpoledne mu zastoupili cestu kluci, kteří si ho podali kvůli Markétce, jeden procedil mezi zuby Má špatný uši… nebo špinavý… von snad nerozumí, sme ho varovali, né? obrátil se dozadu a ostatní zabručeli a stahovali se kolem něj jako smyčka kolem krku, jako had kolem králíčka… Andrejko couval, bydlel

124

blízko a kdyby jim vyklouzl, snad by doběhl, ale zády narazil na zeď. Smyčka se utáhla… A v té vteřině, kdy si vychutnávali jeho strach z první rány a kopance, poslepu hmátl pro nůž, který od poslední nakládačky nosil vzadu v kalhotách, a ohnal se proti nebližší bundě. Do rány vložil všechnu sílu i zvířecí strach, v bundě zmizelo celé ostří až po rukojeť a kluk zavrávoral, ostatní polekaně odskočili a Andrejko uháněl pryč jako zvíře štvané smečkou psů a do zad ho bodal křik Chyť ho, sejmi ho… Na Mikulášské ulici vletěl do prvního krámu, pomalu se vydýchával a srdíčko mu rychle a zběsile poskakovalo až někde v krku, a teprve za chvilku opatrně vystrčil hlavu ze dveří, rozhlédl se a pak vyklouzl ven, zpátky na ulici. Až do večera se potuloval po městě, v hlavě mu bušily tisíce poblázněných bubeníčků a žaludek mu tancoval jako korková zátka na rozbouřeném moři. Unavené nohy ho nakonec přivedly k pivovaru, tam se přidal k dělníkům, kteří se trousili na noční směnu, prošel vrátnicí a ve spilce si ustlal na vatovaných kabátech. Ale usnout už se mu nepodařilo. Přišli si pro něj hned druhý den ráno. Dva pořízci ho vedli ven, za nimi se kolébal vystrašený mistr a chlapi v kostkovaných kabátkách se drželi plecháčů a mlčeli, zatímco Andrejko kolem nich procházel se svěšenou hlavou a styděl se a třásl strachy před tím, co ho ještě čeká. Z pivovaru ho nevezli daleko, jen naproti přes křižovatku. Znáš tohle? spustil mladý poručík v černých brýlích a položil před něj nůž v igelitovém sáčku. No tak, bude to? houkl na něj a Andrejko naprázdno polkl a zoufale ze sebe vyhrkl: Ale já… to oni… To si povídej jinde, křikl poručík a hvězdičky na jeho výložkách nadskočily. Já tě mam zmáknutýho, smrade, ulevil si a Andrejko se roztřásl. On to zkouší, určitě to zkouší, horečně uvažoval, kdybych vstal, otevřou se dveře a sesypou se na mě jako vosy, bude bití, bude

125

zle… hrůza a strach ho držely na židli, ale zároveň cítil, že opravdu smrdí, protože měl na sobě pivovarské montérky a kostkovaný kabátek nasáklý těžkou a ostrou vůní piva, kvasnic a kyseliny na dštění kádí. Poručík vstal, přecházel po místnosti a přemýšlel, jak by se Andrejka zbavil, protože mu ten pivovarský zápach byl protivný, když se rozdrnčel telefon. Poručík se vrátil ke stolu a znechuceně zvedl sluchátko, něco do něj zahučel, ale hned vyskočil a málem se postavil do pozoru. Ano, soudruhu majore, odsekával, rozumím, před chvílí… bude se to překvali… ano, provedu… Máš smůlu, cigánskej, pronesl za chvíli, když se znovu pohodlně rozvalil v křesílku a natáhl nohy, ten, cos ho bodnul, právě skápnul. Rozumíš, konec… A byl to mladej vod starýho, máš smůlu, máš na krku vraždu, rozumíš, smrade, spokojeně poklepal tužkou o stůl, přisunul před sebe psací stroj, založil papír a vyštěkl: Ták, Dunka, ještě jednou, a vod začátku! Výslech se táhl, na Andrejkovi se střídali vyšetřovatelé, občas na něj někdo křikl zezadu ze tmy, Andrejko nevěděl, odkud přijde další rána, a krčila se v něm malá dušička a na stole rostla hromada papírů, které na něj a celou rodinu vyhrabávali ze skříní a spisů, a pořád dokola musel vysvětlovat své útěky z polepšovny a co ví o strýci Štefanovi, tetě i o Mariánovi s Imrem, a když mu připomněli i sestřičku Jolanku, že o té černé šlapce ví všechno, vyskočil a oni také, protože už mysleli, že ho mají, že právě na Jolanku ho dostanou, přitlačí ho ke zdi a pak ho zlomí, aby se jim zhroutil pod rukama a podepsal přiznání k loupežnému přepadení a vraždě. Podepiš, Dunka, domlouval mu jeden, budeš mít pokoj… Podepiš, ty svině, zařval kdosi z druhé strany, nebo sem přivedem tu kurvu a uvidíš…, a Andrejko si v předklonu chránil břicho, zatímco mu nadávali do svinských cigošů, bili ho a už je ani nezajímalo, co se jim snaží říct. Rojili se kolem něj jako vosy. Měli případ, jasný a velký případ, drželi ho pevně v rukou, zakousli se do něj jako smečka hladových psů, taky šlo o starýho, o prémie a možná i o postup, ale zpitomělý

126

Andrejko zavřel oči a mlčel, protože už nechtěl mluvit, ani necítil bolest, protože už byl jinde, daleko na rozkvetlé louce, v hřejivém písku pod korunami staletých borovic vonících pryskyřicí, kde svítily Markétčiny vlasy a slunce, zatímco do něj bušily stále sprostější nadávky a do jeho tváře a břicha dopadaly tvrdé a vzteklé policajtské pěsti. Když se probudil, hlava ho brněla, jako by se měla rozskočit, a uvnitř se rojily divoké včely, mezi zuby cítil odpornou chuť zvratků a záda a ruce ho ukrutně bolely, že se bál pohnout, aby se nerozpadl, a za chvíli aspoň zkusil otevřít oči. Úzká tmavá cela, šedé plechové dveře se špehýrkou, malé okénko a slaboučká žárovka u stropu olepená mušinci… Andrejko zavřel oči a uviděl tlustou úřednici s několika bradami, jak křiví zmalovaný obličej a prokousnutou rukou ho posílá do toho nejhoršího děcáku na celé zeměkouli… zkoušel se posadit nebo se alespoň otočit na druhý bok, ale ukrutná bolest ho zkroutila do klubíčka a znovu ho pohltila milosrdná tma. Chodili si pro něj každé dvě hodiny, aby se nemohl vyspat a aby ho konečně zlomili, zkoušeli to i po dobrém, ale on přestal odpovídat a zavřel se před nimi do svého světa, zamkl za sebou a dovnitř už nikoho nepustil. A další noc ho převezli do márnice, tam ho postavili před studené a zašedlé tělo a nutili ho, aby se sám dotkl černé rány toho zabitého, až se Andrejko roztřásl a sesypal na dlaždičky. A teprve tam jim došla trpělivost. Hned jak se vrátili, naposledy ho zmlátili, pěstmi do břicha a gumovou hadicí přes nohy, aby to bolelo a nebyly vidět modřiny, a ráno ho převezli na druhý konec města, do vazební věznice na Borech. Tam už si Andrejko mohl trochu vydechnout. Pro dozorce už nebyl Případ, ale Číslo, jedno z čísel, také proto ho hned ostříhali dohola jako v polepšovně, snad kvůli vším, snad proto, aby zapadl mezi ostatní. V polepšovně se stříhalo za trest, tady byli ostříhaní všichni…

127

Na Borech už ho nebili. Ale v noci se jeho rozlámané tělo probouzelo k životu a bolelo, a sotva k ránu usnul, už zase bouchaly dveře a dozorci řvali a hvízdali na píšťalky a vězni hned vyskakovali a stavěli se do pozoru, jen aby je nikdo neviděl na pryčně, za to byla korekce, celý den museli stát nebo chodit, od špehýrky k okénku, pět šouravých krůčků tam a pět zpátky, nesměli se ani posadit, a někdy se i těšili k výslechu, protože tam si mohli sednout a někdy i dostali cigaretu, ne ze soucitu, ale proto, aby se jim líp zpívalo… V poledne vylízali z ešusů zbytky řídké šlichty a stejnými prsty pak nad dírou v koutě cely trhali noviny, rozdírali si jimi zadek a přitom se tvářili jako pštros s hlavou v písku, jako by na cele byli sami, jako by tu ani nebyli, zatuchlá cela páchla po zkaženém kyselém zelí a zamřížované okénko nevedlo ven, ale jen do tmavého světlíku, okénko nešlo otevřít a nikdo se o to ani nesnažil, protože ve věznici se ještě netopilo. Trochu se vyvětrali až na vycházce, ve dvoře, rozděleném betonovými zdmi do uzounkých klecí, i nad hlavou měli pletivo, ale zase ta zima, syrová a vlezlá zima… Ale právě tahle vycházka, kterou ohlašoval křik bachařů a bouchání dveří, se pro Andrejka stala slavností, zábleskem světla po celém dnu ve tmě, stačilo zaklonit hlavu a zavřít oči a věznice se ztratila, i dráty a prokřehlé postavy šourající se kolem dvorku, a obloha byla najednou blízko, pluly po ní mraky a mezi střechami létali ptáci, zmizeli vyšetřovatelé i jejich nadávky, pěsti a gumové hadice, tmavé chodby i zelené olejové nátěry s nápisy vyrytými nehty a knoflíky vězňů, slaboučká žárovka u stropu, bolest a strach, to všechno bylo pryč. Andrejko se znovu toulal ulicemi Petrohradu, znovu se s Markétkou loudali kolem řeky nebo jen tak seděli na lavičce a ospale mžourali do sluníčka. Na své sluníčko, blonďatou Markétku, pověsil svůj život, Markétka se stala jeho studánkou v poušti, plamínkem ve tmě a kotvou, která ho spojovala se světem venku za dráty, kvůli Markétce se trápil, protože od toho dne, kdy ho zavřeli, o ní neslyšel, a utěšoval se, že ji sem nepustili a dopisy že píše, jenom mu

128

je nedávají… Markétka svítila a hřála přes studené zdi i křik bachařů, přes jejich tmavé brýle… Ty brýle s černými skly nosili i policajti, kteří ho vyslýchali, nosil je strýko Miro i vychovatelka, která ho tenkrát v Kostelci předhodila klukům, za těmi skly nebyly vidět lidské oči, ale odrážel se tam a zrcadlil jen jeho vlastní ustrašený obličej… Jednoho dne ho přivedli do hovorny a posadili za těžký stůl rozdělený drátěným pletivem, z druhé strany zářily slámové vlasy jeho Markétky a všechno hlídal starší bachař, takový tatík od rodiny, ti bývali trochu rozumnější a při filcunku nepřevraceli celu vzhůru nohama s takovou divnou a zvrácenou radostí jako mladší a snaživější dozorci, aby pak mohli snížit příděly za nepořádek… Bachař si pohrával s pendrekem a Markétka klopila zarudlé oči k zemi a teprve po chvíli začala potichu povídat, že ho má pořád ráda, ale že bude lepší, když na sebe zapomenou…, nakonec se rozplakala, slzy polykal i Andrejko a průsvitné korálky se koulely po jeho tváři, padaly na muklovský kabátek a stůl rozdělený pletivem, za kterým se Markétka zalykala:… říkal doktor… máma už to ví, táta mě zabije… budu si to muset nechat vzít… Andrejko se krčil do židle, třásl se a pořád mu to nedocházelo, a pak pochopil a ještě víc se přikrčil a začal ji prosit, ať si to rozmyslí, ať počká, koktal a sliboval, ale viděl, že všechno je zbytečné, že se jeho slova odrážejí od pletiva, hrdlo měl stažené a jeho bosé nohy se brodily v řežavém uhlí, a kdesi hluboko uvnitř křápalo sklo, těžké vázy se tam rozbíjely na střípky a těžké vlaky rachotily jeho bolavou hlavou, a kdesi uvnitř, v rozmlácených a rozdupaných houslích, utichaly poslední plačtivé tóny, slunce vyhasínalo a zbyla jen tma, do které padalo všechno, co k zbláznění miloval a co mu chtěli vyrvat… Povolená čtvrthodina uplynula. Konec návštěvy, zabručel bachař a vstal, aby Andrejka odvedl zpátky do cely, a Andrejko se zvedl a s vytřeštěnýma očima se pomalu šoural ke dveřím. Ale když se před ním objevila úzká tmavá chodba a první katr, zatmělo se mu před očima, zakřičel zoufalstvím a bolestí, zavyl jako zbitý pes,

129

vytrhl se strážnému, vrhl se zpátky ke stolu a pověsil se na pletivo, za kterým pořád seděla Markétka, jeho květinka a sluníčko, a v ní rostl nový život, který mu chtěli vzít, jeho oči se podlily krví a prsty se zaryly do pletiva, bachař přiskočil a zkoušel ho odtrhnout, ale Andrejka by neodtrhla žádná síla na světě a strážný to musel vzdát, chvilku se mu snažil domluvit, ale pak ho pustil a rozběhl se pro pomoc, zatímco Andrejko pořád visel na pletivu, zkoušel ho prorazit hlavou a z prstů mu kapala krev, a křičel a řval jako poraněné zvíře, až se vyčerpaný a zlomený sesypal a zhroutil na stůl. Když ho táhli zpátky na celu, už nic necítil ani neslyšel. Ale to dunění v hlavě nepřestalo, těžké vlaky se znovu rozjely, sklenice a vázy se dál rozbíjely, třeskuté střepy a ostřiny pořád řezaly jako sůl nasypaná do rány, celé hrsti pálivé soli, a napjaté, zoufalé a plačtivé tóny plakaly a nepřestaly plakat, naříkat a bolet.

16 Na soud Andrejko nečekal dlouho. Ale už mu nezáleželo na tom, jak to skončí, jen udiveně přihlížel, jak ho někam přivádějí a zase odvádějí, poslouchal ty lidi, jak pořád dokola omílají Vražda… neurovnané poměry… loupežné přepadení… asociál, bez lítosti… Těm pokrouceným slovům a paragrafům nerozuměl, jen cítil, jak se mu omotávají kolem krku. Prokurátor požadoval exemplární potrestání, obhájce zíval a neúprosná soudní mašina poklidně supěla ke svému cíli, mlýn se točil, smyčka se utahovala… Andrejko visel přibitý na kříži, ale necítil bolest, byl přeplněný k prasknutí a současně beznadějně vyprahlý a prázdný, padal únavou a zoufalstvím a zároveň se šťastně usmíval. Nejedl, protože neměl hlad, nepil, protože jeho tělo nepotřebovalo pít, a když je vedli do sprch, vězni ho museli postrkovat. A zatímco jim dny odměřovaly budíčky, večerky, jídlo a jednou týdně koupání, Andrejko žil od vycházky k vycházce. V zástupu vězňů, kteří se s hlavou staženou mezi rameny třásli zimou na své smutné a krátké pouti kolem zdí

130

dvorku, chodil Andrejko s očima vyvrácenýma k obloze, nechával po tváři stékat kapky deště a tající sněhové vločky a sledoval vrabčáky poletující mezi střechami. Protože z cely na nebe vidět nebylo… A v noci snil o světě tam venku za plechovou bránou a betonovou zdí korunovanou ostnatým drátem, o světě, kam už nedolehne křik bachařů, bouchání katrů a cinkání hliníkových lžic a ešusů, o světě, kde hoří a doutnají plamínky a kde stačí zavřít oči a nohy samy vykročí k obzoru… Andrejko viděl to světýlko v dálce, přivolával ho a vábil k sobě, skomírající plamínek ho navštěvoval v noci, když ostatní spali, a někdy i ve dne, stačilo jen zavřít oči… A jednou stáli na chodbě a čekali, až je pustí přes katr, a Andrejko se už toulal venku, dýchal mrazivý vzduch a nastavoval tvář slunci, když se nad jejich hlavami zběsile rozdrnčel zvonek a začalo tam blikat ostře červené pulsující světlo, spustila siréna a chodby sbíhající se ke středu věznice se otřásaly, vězňové se krčili a chránili si uši, zatímco bachaři rychle zamykali katry, běhali po chodbách a zjišťovali, co se stalo, ten rámus, řinčení a ostrá světla trhala na kusy Andrejkovu hlavu, nějaká temná síla zacloumala jeho tělem, zvedla ho a hodila proti mřížím a hned zase proti šedozeleným plechovým dveřím na druhé straně chodby. Muklové viděli, jak polekaní dozorci odskakují a vytahují pendreky a pistole, protože nevědí, co se za katrem děje, a na zdivočelého Andrejka se muselo sesypat pět nebo šest chlapů, aby konečně přestal vyvádět, zalehli mu ruce, nohy a hlavu přitlačili k zemi, zatímco se našponované tělo pod jejich rukama třáslo v křeči a na zem kapaly sliny. A za pár minut bylo po všem, siréna přestala ječet a dozorci si rovnali pomačkané uniformy, ale Andrejko se nehýbal, ležel pomočený na hromádce a vězni nad ním stáli, ohmatávali si pokopané nohy a prokousnutá zápěstí a nevěděli, co mají dělat. Někdo radil, aby mu vytáhli zapadlý jazyk, jiný zvracel do dlaní, a až za chvíli přišel doktor, aby mu píchl injekci a nařídil ho přikurtovat k nosítkům a přenést na ošetřovnu.

131

Všichni vězni z Andrejkovy cely čekali na soud, a jak je vodili z výslechů, hádali se, kolik kdo dostane za znásilnění nebo loupežné přepadení, seděl tady i chlapík, který si doma v garáži sešil z hedvábí balon, aby s ním přeletěl hranice, ale měl smůlu, protože v noci, když už tiše plul nad černými lesy mezi Klenčím a Čerchovem, se obrátil vítr… Přitom všichni věřili, že se z toho ještě nějak vysekají, že se jim všechno jenom zdá a oni se jednou probudí a budou venku… Když Andrejko začal blouznit, hned se na něj sesypali, že mu přeskočilo, že je idiot a blázen, a ať už konečně drží hubu, to je debil, bohajeho, ať už nejebe, křičeli, a že je z toho migne… Ale nikdo se ho nedotkl, protože Andrejko měl záchvat a celá věznice to viděla, dostával injekce a byl mimo hru, kterou všichni hráli, hru o tom, kdo bude nahoře a komu budou ostatní vařit magoráček z cigaret a čaje, a kdo spadne až na dno a koho bachaři jednou najdou někde v koutě zkopaného a pořezaného, nebo mu ostatní vězni někde ve sprchách nacpou hlavu do žlabu a pak se na něm zezadu vystřídají… A jak šly dny a týdny, přestávali Andrejkovi nadávat a vyhrožovat, na vycházkách ho postrkovali před sebou jako malé děcko a už nikomu nedovolili, aby se mu posmíval, nebo mu dokonce zkusil zkřivit vlásek na hlavě. V tom mraku plul Andrejko i před soudem. Vždycky, když se to v něm nahromadilo a nemohl to vydržet, vstal a řekl pár slov, třeba že ti ptáci venku dneska zpívají tak potichu, protože je zima, že Anetku zebou nožičky… zatímco prokurátor hřímal o bezohledné a surové vraždě… A najednou zazpíval, spíš zakřičel pár tónů, jako malé cikáně, které splete jen tak na ulici kratičkou melodii, výkřik do tmy: Andro foros bari khangeri, rovel odoj cikňi čhajori…, a pánové v oblecích se po sobě dívali, nervózní prokurátor bubnoval prsty o stůl, protože už by to rád měl za sebou, ale předsedu to začalo zajímat a někdy zapomněl na svou roli a nechal Andrejka povídat, že se urodilo hodně trnek a jeřabin a bude dlouhá zima, že čápi nestačili odlétnout do tepla… A stál u okna a viděl komín s hnízdem, korunkou naježenou z větví a klacků, ze které trčely dva

132

štíhlé a prokřehlé bílé krky, a málem mu spadly brýle, protože Andrejko ze svého místa ani ode dveří nemohl ten komín vidět. A nechtělo se mu rozhodnout, nařizoval stále nové posudky a vyšetření. Ale rozhodnout musel, a tak jednoho dne všichni povstali a bílý lev na státním znaku se nahrbil ke skoku, rozsudku jménem republiky, který Andrejka zbavil odpovědnosti a nařídil mu ústavní léčbu, protože by mohl být nebezpečný svému okolí a celé společnosti. Konec, tečka, dokonáno jest… Andrejkův obhájce si sedal s úlevou, že se to líp uhrát nedalo, zatímco prokurátor vyskočil, ale pak mávl rukou a nadiktoval do protokolu, že se vzdává možnosti odvolání, jen ať už to má z krku. A za pár dní Andrejka převezli z plzeňské věznice, ohromné budovy ve tvaru osmicípé hvězdy, do uzavřeného oddělení dobřanské léčebny, na dohled od borských polí. Andrejka zavřeli na samotku, protože tam bylo volno, do klece, která vypadala jako ohromná dětská postýlka, ale ještě než tu ohrádku za ním zavřeli, nacpali ho prášky a píchli mu první injekci… V noci se probudil a pak omámený ležel a přes železné pruty se díval na protější zeď a čekal, že se něco stane, že někdo přijde zhasnout tu protivnou blikající zářivku, že s ním někdo promluví…, ale sestra přišla až ráno, přinesla snídani a prášky, ale ani ona na něj nepromluvila, jen zkontrolovala, jestli spolkl tabletku, a zase odešla… A tak šly dny, bez jediného doteku a slova, venku se střídal den a noc, ale na pokoji pořád blikala zářivka a čas začaly místo světla a tmy odměřovat injekce a tabletky, ráno dvě modré a jedna zelená, k obědu další dvě modré a večer velká růžová navíc, a všechno hned zapít a spolknout a vypláznout jazyk a ukázat, že pod ním nic nezůstalo… Ticho přerušoval jen občasný křik odvedle tlumený zdmi, a jednou týdně koupání. I když byl třeba někdo podělaný, musel vydržet, protože koupací den byla středa, kdy se na pokojích uklízelo, sestry a zřízenci povytahovali pacienty z klecí, v koupelně je svlečené srovnali do řady a zaschlou špínu z nich smývali

133

proudem vody z hadice, jako se umývají zablácená auta, a Andrejko se styděl, před sestrami, které je mydlily a drhly rukama v gumových rukavicích, jako by byli prašiví, styděl se před pacientkami, stařenami i docela mladými holkami, které už svlečené čekaly, až na ně také přijde řada… a pak, už zase v kleci, ještě než dostal další prášek a injekci, vzpomínal na kriminál, na vycházky a všechny ty zlodějíčky, lupiče a vrahy, mezi které by se rád vrátil, protože, i když mu třeba jen nadávali, na něj mluvili, a někdy se mu po nich zastesklo… A až po pár týdnech, když si lapiduši prohodili směny a ti noví na Andrejkovy léky zapomněli, doktoři poznali, že ten Cikánek je i bez prášků neškodný, ani neměl záchvaty, jen dál blouznil, mluvil z cesty a občas na pár vteřin zazpíval a zakřičel, a zřízenci mu přinesli župan, a dokonce i pásek na znamení toho, že mu věří, že nikomu ani sobě neublíží, a odvedli ho přes dvůr, do jiné budovy. V kleci se uvolnilo místo. V Dobřanech nebyli jen nemocní, kteří si v depresích podřezávali žíly nebo převraceli stoly a lámali židle, když jim třeba polévka nechutnala a čaj nebyl dost horký. Do blázince se občas uklidili i ti, kteří by se mu jinak zdaleka vyhnuli, aby se schovali před dlouhými prsty státní bezpečnosti, nebo kluci, aby nemuseli na vojnu. Kluci neměli na vybranou. Buď dva roky vojny, nebo kriminál a šikana až do konce života, bez šance na školu i slušnější práci, nanejvýš tak mytí výkladů, čištění kanálů nebo přikládání uhlí… Ale byla tady ještě třetí cesta. Blázinec byl stokrát lepší než šedivá plechová vrata borské věznice a kasáren s rudou hvězdou a nápisem Sloužíme lidu a míru. Ty hvězdy a hesla visely všude a všem také mohly být ukradené, protože každý měl před očima ustaranou maminku, poslední polibek na nádraží od holky a strach, jestli počká. A na světě nebylo zoufalejšího výkřiku než číslo sedm set třicet, načmárané kusem cihly na omítku nebo vyryté hřebíkem na hospodském záchodu, protože sedm set třicet byl počet dní a nocí, které zbývaly do civilu…

134

Za plotem s ostnatým drátem a strážními věžemi, na kterých zevlovali zamračení samopalníci ve vojenské a hned vedle v bachařské uniformě, končil svět květin, tramvají a nahých dívčích lýtek a začínal divný a cizí svět muklovských hadrů a vojenských uniforem. A kluci, Gregory, tak říkali Jirkovi z Domažlic, Vašek a další nenáviděli uniformy, nechtěli být zavření… V Dobřanech si mohli říct, kdo v Praze vaří nejlepší perník, kde se dají sehnat desky a který doktor za stovku předepíše prášky, tady mohli přemýšlet a mluvit o cestě, která je spojila a která je jednou zase rozdělí, až je pustí domů, pod skořápku utkanou ze snů, do kutlochů a začouzených hospod, kde si budou sami pro sebe zvěstovat svá skromná evangelia, kde nebudou nikomu vadit jejich dlouhé umaštěné vlasy. A do té zvláštní společnosti přivedli i Andrejka. Andrejkův život se znovu zpomalil. Jako zbloudilá tramvaj, která po dlouhém drkotání po dlažbě našla ztracené koleje, jež vedly od ranního teploměru až po večerku, jídla, vizity i prášky spočítané do poslední minuty a do posledního drobečku, a když se to klukům nelíbilo, doktorka řekla, že to je kvůli nim, a všem, co se tady léčí, aby si ty koleje vypálili do hlavy, aby už dál nebloudili… Andrejko už nebloudil ani nehledal. A v hlavě měl už odmalička vypálené něco jiného. Že život začíná a končí dneškem a vzpomínat na včerejšek a snít o zítřku je dobré leda tak pro gadže… Vedle na posteli spal Míla, kterého na vojně rozbili na malinkaté střípky a zadupali do země, protože se mu místo holek líbili kluci, a pak ho našli u popelnic a ze zápěstí mu crčela krev, a když i ti největší tupci poznali, že přestřelili, zmohli se jen na Tak si to zase sesbírej a slep, dyť si chlap… Míla raději čas od času snědl roztlučenou žárovku nebo se pořezal, jen aby se tu mohl dál schovávat a nemusel se vrátit do kasáren… Byl tu Vašek, který celé týdny prostál u okna nebo si četl a nepromluvil ani slovo, protože se v něm všechno střádalo a ukládalo, všechna slova, nálady i gesta, která během dne prolétla

135

kolem nebo jen tak visela ve vzduchu a která ostatními jen protékala, všechno se do jeho hlavy vsakovalo jako voda do houby. A když už to nemohl unést, všechno ze sebe vychrlil, jako když se protrhne hráz, a bylo jedno, jestli to přeteklo při obědě nebo třeba v noci, kdy ostatní spali. O Vaškovi říkali, že by podle něj měli přepsat bibli, i když si často zapomínal utřít zadek a nikdy si nezapamatoval, která postel a které boty jsou jeho, a když se třeba bavili o holkách, jak kdo kterou přefikl a jakou ji měla, Vašek dál hleděl do stropu a ani nemrkl:… a pak se duše oddělí od těla a člověku je v tu chvíli všechno ukradený, i kdyby ho třeba někdo zabil, protože přes něj proudí vesmírná energie a síla, jako když se provalí stavidlo… Bůh je proto bohem, že tvoří, i člověk, když tvoří, když přináší světlo, i kdyby rozsvítil jednu jedinou pitomou žárovku nebo škrtl sirkou… A všichni ztichli a kdo mohl, vzpomínal na to nesnesitelné a zuřivé napětí, vybičované až na samou hranici, na tenoučkou hranu, kde se láme a končí život, a pak prudké oddechování bezvládného těla, zatímco člověk už letí někam ke hvězdám a slunci… Vašek byl vůbec zvláštní, Vašek se nebál a klidně se večer sebral a utekl, s Martinem a Gregorym nebo sám, kluci přelezli plot a pustili se do města a většinou zapadli do Modré hvězdy, nadýchat se čerstvého hospodského vzduchu… A jednou, když se Vašek vrátil, říkal, že tam na pivo chodí nějaký pan Sejkora, velký chovatel králíků, a chlapi u stolu do něj pořád hučeli, že je zanedbává a že z těch bobků a srsti dostane králičí mor, strašlivou nemoc, která se nedá léčit a pozná se podle toho, že se zvětšuje a vodnatí mozek, a hlava bolí, jako by se chystala zevnitř roztrhnout. A kdo ráno nemívá hlavu jako škopek…, ale on jim nevěřil a smál se jim, že jsou blázni, a tak jednou, když šel na záchod, sundali z věšáku jeho klobouk a pod krempu schovali drát a kleštěmi ho trochu přitáhli, a pak každý den, zase když šel na záchod, zase o kousek, a Sejkora, který si ještě včera narazil klobouk až na oči, zjistil, že mu je klobouk malý, že ho narazí jen do čela a každý den výš a výš, a cestou domů cítil, jak se mu hlava nadouvá a jak mu brzy praskne jako

136

přefouknutý balon… a jednou, po týdnu utahování, když přišel z hospody, vzal sekeru a všech svých osmdesát králíků vymlátil. A Vašek říkal, že chlapi se báli říct mu o tom drátu, a tak zase přinesli kleště a každý večer, když odešel na záchod, stejně jako předtím utahovali, tak teď povolovali, ne najednou, ale každý den o kousíček, a klobouk se Sejkorovi vracel zpátky z čela až nad oči… A pak byl drát venku a pan Sejkora dál s nimi chodí na pivo a všude vykládá, jak se mu od té doby, co se zbavil králíků, ulevilo… Kluci měli dlouhou chvíli a chtěli i po Andrejkovi, aby jim také něco vyprávěl, protože i když žili často všelijak, takovou cestou jako on nikdo z nich neprošel. O čem mluvili, přemýšleli a snili, to Andrejko žil. Nikdo z nich se nenarodil tam, kde jen tak mezi domy běží a vyskakují potůčky, nikdo z nich se bosýma nohama nebrodil v blátě, nikoho nesebrali mamince a neodvezli na druhý konec světa ani je nevláčeli s prázdným kelímkem od piva po nádraží, nikdo z nich neutíkal přes pole z polepšovny ani neposlouchal vytí vlků za humny. A nikoho z kluků ještě nepřitlačili ke zdi, nikdo z nich nemusel vytáhnout na jiného člověka nůž… Poslouchal i Gejza z Rokycan, kterého sem také poslal soud, protože spal se svou malou sestřičkou Ilonkou, a rozhodovalo se, jestli ho budou léčit nebo ho zavřou, a Gejza ani nevěděl, jak se jmenuje a co se vlastně děje a proč je tady, když s Ilonkou doma spali všichni… Gejza poslouchal Andrejka a snil o tom, jak sedí ve vlaku, který navléká na šňůrku korálky nádraží, stanic a zastávek, nechává za sebou všechnu bídu prašivého života a míří k zemi zaslíbené kdesi daleko na východě… A byli tady i kluci, kteří sem přišli z vojny. Koktavý Jožínek sloužil nedaleko od Plzně, v Janovicích na Šumavě, a uhnal si tam těžký zápal plic, že se stěží udržel na nohou, ale z ošetřovny ho po třech dnech vyhodili, protože útvar odjížděl na zimní cvičení, chudák Jožo si představil vymraženou kabinu auta, a jak zase bude celou noc starším leštit kanady, kartáčkem na zuby šůrovat záchody, prolézat pod kavalci a hlásit stanice,

137

a zamknul se na záchodě, loktem rozbil okénko a střepem si pořezal zápěstí. Naštěstí si někdo všiml krve pod dveřmi… Mirek z Budějovic ještě před vojnou vyhrál mezinárodní klavírní soutěž v Ústí a hned nato narukoval k tankistům, a při nočním poplachu mu pancéřový poklop přibouchl ruce, že pak většinu prstů museli amputovat, Mirek se z toho zhroutil, už nechtěl ani na rehabilitaci a nechtěl žít, a tak ho z nemocnice převezli rovnou do blázince, a to ještě za něj rodiče museli zaplatit všechny věci, mundůry, maskáče i kanady, které mu mezitím na útvaru někdo ukradl, do posledních zelených trenýrek a krému na boty… Martin, ten zase chodil od jednoho k druhému a vytahoval zpod pyžama ušmudlanou mapu a každého přesvědčoval, aby se s ním pustil do koloréda a arizóny, tam, kde teče zasněná řeka Saskehana a za ní leží prérie až k obzoru a z dálky je slyšet temné dunění ohromných indiánských bubnů, že se večer, jen co padne tma, prostříhají přes dráty, jen pár set metrů, a těch dalších patnáct tisíc kilometrů, to už nic není, pak už je to docela blízko… Nebo Peťa, který zešílel z toho, že před půl rokem přišel o obě oči, když na strážní věži sledoval divoké husy táhnoucí na jih a pak se dalekohledem díval přímo do sluníčka… To je dobrý, vole, kdosi zabručel, když se v noci Andrejko rozpovídal, že právě taková hejna divokých hus vidí, když zavře oči, o nich se mu zdává…, a všichni leželi na zádech, dívali se do stropu a nikdo si nevšiml, že Peťa tiše pláče do polštáře. A ráno ho našli na záchodě, visel tam na pásku od županu přivázaném ke kovové konstrukci ajnclíku, nohy v míse, a jeho vychrtlé tělo bylo ztuhlé a prohnuté vlastní tíhou a jeho slepé oči byly jako vyhaslé skleněné kuličky… A když potom lapiduši prohledávali stolky a sbírali pásky od kalhot i od županů, tkaničky od bot i všechny nožíky, žiletky i zrcátka, kluci uhýbali očima před prázdnou a ještě rozestlanou postelí a neměli sílu říci jediné slovo.

138

Von Peťa vůbec nebyl slepej, naklonil se Vašek druhý den k Andrejkovi, rozumíš vole, protože jak jednou uvidíš slunce, pak už ho vidíš pořád… A to víš, že Peťa se svým tátou stavěli loď, ve stodole, kde lidi mají starý žebřiňáky a slámu pro dobytek, stavěli velkou loď s plachtama, kolik let svýho života v tý stodole nechali, i když věděli, že tu loď nikdy nedostanou na vodu, protože je k tomu moři ani nepustí… Chtěl bych mít takovýho tátu, zašeptal Vašek a hleděl kamsi před sebe, tátu, kterej celej život staví loď, i když ví, že s ní nikdy ne vypluje, a mámu, která místo aby po večerech štupovala děravý fusekle nebo koukala na televizi, šije plachty… A aby moje vlastní děti jednou měly takovýho tátu… Najednou vyhrkl: Bůh je cesta, bůh je, když hledáš cestu… a není to jejich, ale tvoje cesta, a nikdo, rozumíš, nikdo ti nemá právo říct jedno jediný slovo, když se ti ta cesta nelíbí, když chceš jít jinudy… nebo když už nemůžeš dál, jako Peťa…, a Vašek ukázal na prázdnou postel…, nikdo nemá žádný zasraný právo… A za pár dní Vašek v kuchyni vymámil z kuchařek roli tenkého svačinového papíru, kluci celou neděli stříhali a pak slepovali úzké proužky, jako by z rozkrájených slupek znovu skládali ohromný pomeranč, nakonec přilepili nitě a košík z konzervy od paštiky, a večer, když se venku setmělo a ochladilo, v něm zapálili kostky tuhého lihu, balonek se horkým vzduchem nafukoval, kluci ho přinesli k oknu a tam, na mrazu, jim lehce vyklouzl z rukou a svítil jako ohromný lampion, pomalu stoupal kolem oken, nad koruny stromů a střechy, a chytil ho vítr a nesl ho přes plot a pak dál a dál do polí. Za Andrejkem začaly jezdit děti, nešťastná Anetka, která se těžce prokousávala školou a která si za všechny odpykávala své černočerné vlasy, i Tiborek, který nosil v kapse zavírací nožík, předváděl Andrejkovi chvaty z džuda a chlubil se, jak jednou všem ukáže. A doktoři hned poznali, že obě děti by mohly být tím mostem, po kterém se Andrejko vrátí zpátky, a když znovu upadal

139

do depresí, přestával jíst a mluvit a na dlouhé hodiny a někdy i celé dny utíkal do jiného, svého světa, už mu nepřidávali prášky, jen čekali a vyhlíželi, kdy se Anetka s Tiborkem objeví. Jejich pokoj měla na starosti lékařka, starší kyprá paní s brejličkami, které jí sjížděly na špičku nosu, a jednou se jí Andrejko, když v něm znovu narostl přetlak, se kterým si nevěděl rady, se vším svěřil, vychrlil na ni v jedné větě, jak se mu do snů vrací Markétka, jeho sluníčko se slámovými vlasy, a děťátko, které se nesmělo narodit a které skončilo někde ve špitální spalovně, v pytli se zakrvácenými obvazy, amputovanými nohami a injekčními stříkačkami, pořád ho slyší plakat a naříkat… A sám byl překvapený, jak se mu ulevilo, a chytl se za hlavu, která konečně přestala hrozit, že každou vteřinou pukne, a paní doktorka ho pohladila jako velké děcko… Andrejko neměl na vybranou. Buď bude nemocný a zůstane v Dobřanech, nebo bude zdravý a druhý den si pro něj přijedou a vrátí ho zpátky do basy… A jako by pořád slyšel tetu: Miro than odoj, kaj mange mištes… Cigán má bejt tam, kde je dobře… Už nemyslel na to, že by mohl přelézt zeď a utéct, zapomínal na divoké husy táhnoucí na jih, na koně s vlajícími hřívami a ovce starého Juraje, zapomínal na vůně a volání horkých letních nocí, protože tady, za mřížemi v oknech a pod dohledem brejliček paní doktorky, mu bylo dobře… Hovno je ti dobře, odsekl mu Vašek, jenom sis tady zvykl, protože z okna nedohlídneš na plot, jako ty venku nevidí zase další ploty a dráty, který kolem nich natáhli, a jsou taky zavřený, jako my tady v blázinci, ale nechají si nabulíkovat, že zavřený nejsou oni, ale ty na druhý straně… jako čokli přivázaný k boudě, který se nikdy nedoví, že na světě jsou i jiný boudy a ulice, a že jsou dokonce i psi bez bud a některý i bez pánů…, ale dokud mají plnou misku, žerou a serou a chodí do průvodu, a hlavně drží hubu, to se po nich chce, tak si zvykli žít… A sami se shazujou, chlubí se, jak chytře se nacpali na hřiště, ale pak už se jenom starají, aby tam nepropotili tričko, aby to za ně někdo odběhal… když jede vrchnost, uctivě se předkloní

140

a pak se chvástají, jak na to vyzráli, když se tak chytře předklonili a přitom si statečně mysleli svoje… A vzpamatuj se, vole, vybuchl Vašek a zatřásl zkoprnělým Andrejkem, a otevři oči, aby tě taky nedostali, aby ti ty tvoje husy těma práškama nevymazali, dyť ty přeci nejseš žádnej zkurvenej blázen, ty ještě vidíš, ty nejseš jako… jako voni… Jednoho dne se v Dobřanech zastavili chlapi ze spilky. Všichni už měli nakoupeno, seděli v návštěvní místnosti a ani nepustili Andrejka ke slovu a chválili pacienty, doktory i zřízence, jaký že je to nóbl hotel se vzornou obsluhou, jako v sanatoriu, jen by sem museli z pivovaru natáhnout trubky, aby je ty lázně nepřivedly na buben… Vo copa de… jednou to bouchne a pak tě pustěj, pomrkával na něj Tonda, jeden z dělníků. Jasně, zavřít můžou, pustit musí, přidal se další, hovorna se otřásala smíchem a Andrejko se usmíval, a když zavřel oči, znovu stál mezi nimi ve spilce a čekal, až se ohřejí tupláky s pivem, zase bylo všechno aspoň na chvilku tak, jak dřív… A doktorka, která měla službu, nakoukla do dveří a pak si přisedla a naoko se zlobila, když ji chlapi přesvědčovali, že je jejich bílý anděl, nechtěli ji pustit pryč a ještě na chodbě jí cpali do kapes třetinky prazdroje. A když odešli, zjistilo se, že pod stolem po nich zůstaly dvě ohromné tašky nacpané pivem. Dostalo se na všechny, a večer na kluky padl světobol a chandra. Gejza začal zpívat: Andro paňi pejľom, na džanav so pijľom, jaj devla… a Andrejko hned chytil druhý hlas: Ma maren, ma košen, miro kalo šero… Sar les čalavena, čhaven čorarena, jaj devla devla… Spadl jsem do vody, povězte mi, co jsem pil, jaj bože… Neproklínejte mě, nerozbíjejte moji černou hlavu… Když mě zabijete, moje děti budou muset žebrat, jaj bože bože… A přiopilý Jožínek zapomněl koktat a Andrejkovi se svěřil: Andrej, já sem šťastnej… jako blecha, já… že sem taky takovej debil jako tuhle Vašek, jako Gejza… jako ty… i Peťa, co se pověsil na hajzlu…

141

A Vašek zvedl skleničku s pivem a díval se přes ni do studeného světla zářivky: To ty venku v životě nepochopí… i v týhle zakletý zemi, kde místo kuliček na růženci počítají chmelový šišky a místo krve prolívají pivo… a přes to zlatý pivo je i ten zasranej svět přeci jenom krásnej… Jožo usnul, jako když ho do vody hodí. Ale uprostřed noci vyskočil z postele, lítal po pokoji, budil ostatní a řval Vstávááát… Poplááách… ale nikdo se nezvedal, každý se jen překulil na druhou stranu a zkoušel usnout, kdosi ho poslal do prdele, jiný po něm hodil polštářem, ale on řval dál, jako by zešílel… jen Míla se postavil do pozoru, zvedl ruku a začal se hlásit: Vo… vojín Če… Červenka přišel na váš rozkaz, s… soudruhu svo… svobodníku… To je pozóór, Červenka, za kolik to máš, vlevóó vbok, pochodééém… křičel Jožo a na čele mu nabíhaly žíly, vyděšený Andrejko se krčil pod přikrývkou a vůbec tomu nerozuměl, ale to už vyskočili i ostatní, strhli Joža a táhli ho zpátky do postele, ale ten už byl zticha a šel jako beránek, jako by se v jeho hlavě přehodila tam a zase nazpátek nějaká výhybka. A rozsvítilo se světlo, ve dveřích stál rozespalý lapiduch a nadával, co je to za kravál, kluci strkali Joža do postele a říkali Klídek, všechno je v cajku…, a teprve v tuhle chvíli si všimli, že Míla pořád stojí v pozoru, má mokré pyžamo a po jeho bosých chodidlech stéká pramínek moči. Ještě vítr neočesal poslední listí, když přišel první sníh, a na Andrejka si znovu vzpomněli vyšetřovatelé. Ale Andrejko nechtěl vzpomínat, nechtěl mít nic společného s tím, co bylo…, ale tam venku se něco převracelo a měnilo, kluci z toho byli vyvalení a vzduch voněl, jako by teď, na začátku zimy, začínalo jaro, jako by v zatuchlém pokoji někdo konečně otevřel okno, jako by do zahnívajícího rybníka plného bláta vtrhla čistá voda… Lékaři i sestry chodili, jako by rozbalovali vánoční dárek, už se tolik nehrbili a jejich oči zářily, a najednou nebyly noviny. Dřív noviny nikdo nečetl, lapiduši je rovnou roznášeli po záchodech rozřezané

142

na čtverečky, ale teď četli noviny všichni a na záchodech končívaly rozřezané knížky a denní hlášení sester, podle toho, co se podařilo čórnout. Z Dobřan se vytráceli kluci, kteří se tu schovávali. Gregory poplácal Andrejka po zádech a ukázal k oknu: Včera vozili dráty, celý auta rezavýho ostnatýho drátu… dráty sou pryč, a tak jdu… A Vašek se podíval kamsi do dálky a řekl: Vidíš, tam… moře a plachty… a Peťa se svým tátou to dokázali… a teď plujou, a za nima letí ten balonek, co jsme slepili… A večer Vašek s Martinem zmizeli, ani se nerozloučili, jen si zase odskočili do Modré hvězdy nadýchat se čerstvého vzduchu, a už se nevrátili… Ostatní celé dny seděli před televizí a Andrejko si neměl s kým povídat, ležel na posteli a civěl do stropu nebo bloumal po chodbách, aby zabil čas. Ale když se překulily Vánoce a Nový rok, znovu ho odvezli k soudu, pod bílého lva s pěticípou hvězdou. Nad porotou visel obraz nového prezidenta a taláři obrátili, z vraždy najednou byla účelová manipulace a nutná obrana a Andrejko nechápal, co se děje a jakou hru kolem něj roztáčí ty šedivé tváře podepřené kravatami, které by ho ještě včera večer nejraději pověsily na nejbližší strom, ale už také viděl, že se něco změnilo a zlomilo, že chlapi ze spilky a kluci, Vašek i Jirka, který se tolik let těšil, až uvidí auta naložená rezavým ostnatým drátem, měli pravdu… A za pár dní ho zavolali do kanceláře a vrátili mu jeho věci, dokonce i křížek po mamince, už zašlý a šedivý, doktorka mu naposledy podala ruku, popřála hodně štěstí tam venku a sama ho vyprovodila před bránu a ukázala mu cestu na autobus. Andrejko se zhluboka nadechl. Konečně by měl být svobodný a volný, ale radost necítil. Spíš rozpaky, bezradnost a strach. Strach z širokého pole, za kterým nestál žádný plot, z lidí, kteří jen tak procházeli kolem, z nebe, které už nebylo zamřížované rámy oken, a cest, tolika různých cest… A už nechtěl být zdravý, ale chtěl se vrátit zpátky za mříže, pod dohled brejliček paní doktorky, mezi kluky, kteří viděli dál, a proto je zavřeli do blázince…

143

A najednou se mu po nich tak zastesklo a že už je nikdy neuvidí, že se vrátil a přemlouval lapiduchy, ať si ho tam, aspoň pár dnů, ještě nechají… Už dávno se odřízl od světa tam venku, spolykal tuny prášků a spálil za sebou všechny mosty, a teď se musí rozhodnout, jestli půjde vlevo nebo vpravo, jestli přejde ulici nebo zůstane na chodníku, sám musí vytáhnout z kapsy peníze a odpočítat řidiči, a zeptat se na cestu musí sám…

17 Andrejko se choulil do sedadla, mačkal v dlani křížek od maminky a ošíval se, protože ho tlačilo a svědilo nezvyklé oblečení, montérky a zatuchlý kostkovaný kabátek, ve kterém ho sebrali a který ještě zapáchal stařinou, sírou a pivovarskými kvasnicemi. A pak procházel mezi oprýskanými petrohradskými domy, po chodnících vydlážděných velkými kamennými deskami, a jako by odtud odešel včera večer: hospody a pajzly hučely jako včelí úly, větráky vytahovaly ven cinkot půllitrů, kouř a mastnou vůni bůčku, knedlíků a spařeného zelí, přes výlohu byla pořád stažená ušmudlaná plechová roleta, na svém místě stála i zámečnická dílna ve dvoře a papírnictví, kde se tenkrát schoval, houf černovlasých dětí táhl káru se starým papírem do sběrny, kluci seděli na klandru a pokřikovali po holkách a lípy v ulicích vyháněly první pupeny. Do petrohradských ulic se vracel život, ale něco se vytratilo, Markétka chyběla, bez jeho sluníčka bylo i to jaro šedivé a prázdné. Děti se ještě nevrátily ze školy. Andrejko našel v bytě jenom tetu a málem ji nepoznal, jak se změnila, vrásky a pytlíky jí visely pod očima a její zplihlé prsy smutně plandaly jako dva přezrálé a přeschlé hrozny, které zapomněli na vinici… Andrejko seděl za stolem a ohříval si dlaně o hrnek s čajem. Najednou vzadu vrzly dveře. Imro… Staršího bratránka neviděl od toho dne, kdy ho zavřeli do polepšovny, to už bylo dávno…

144

Imra pustili… to Havel, amnestie, pochlubila se teta, hodně našich pustili… A Andrejko se otřásl, protože bratránka by nejraději vymazal ze svého života i s Mariánem a strýcem Štefanem… Mariánka taky pustili, jel si pro věci…, sledovala jeho pohled teta a Andrejko sevřel pod stolem prsty do pěsti a kousl se do rtů. A Imro se chlubil novou kérkou, ukazoval, jak ta kočka roztáhne nohy, a koukej, když napneš svaly, má ji, jako když kráva zívne… Andrejkovi vrtalo v hlavě, proč se k němu bratránek tak hlásí, když ho předtím nemohl vystát, a Imro ho plácal po zádech, že ještě uvidí, že spolu ještě něco dokážou…, a Andrejko až po chvíli pochopil, že Imra oslnil kuchyňský nůž v jeho rukou a gadžovská krev na chodníku a jak se šikovně dostal z kriminálu, pro tohle má Imro uznání… Večer se ve dveřích objevil Milan. Bráška vytáhl z kapsy čokoládu a dvě krabičky cigaret, všechno poskládal na stůl a sedl si na volnou židli. Slabý…, ohrnul nos Imro, jednu krabičku poslal přes stůl k Andrejkovi, druhou otevřel a zapálil si. Milan rozhodil rukama: Musel sem zdrhat, málem mě chytli…, pokrčil rameny, z načaté krabičky vytáhl další cigaretu a kuchyň se během pár minut zahalila do dýmu. Andrejko se rozhlédl, protože venku už také byla tma, a Anetka ani Tiborek ještě nebyli doma. Zase se někde tahají, ulevil si Imro, když si všiml jeho těkajících očí, a hned se pochlubil, co vymyslel, že Tiborka posílá na náměstí, aby se tam motal kolem zaparkovaných aut a škemral Ajn mark, bite, cvaj mark, a když si v rukou přehodí kámen, skopčáci rádi otvírají naducané portmonky a šrajtofle, protože nová metalíza by je přišla mnohem dráž než ajnmark cvajmark… Andrejko se raději zvedl, že půjde na vzduch, a s úlevou vypadl ven. Tak ho to tam dusilo… A až v něm hrklo, když se naproti u popelnic mihl stín a rozběhl se přes ulici, a teprve když se mu vrhl kolem krku, Andrejko poznal nejmladšího brášku, Tiborka.

145

Za pár dní se vrátil i Marián, a to už bratránci věděli, že s Andrejkem žádné štěstí neudělají, i když vytáhl nůž na gadža, stejně je z něj trouba a srab, který se hned podělá, když na něj někdo houkne, a je tak hloupý, že nevidí, že je jiná doba a všude, za každým rohem, čekají nové šance a příležitosti… A oni po nich šli jako hladoví psi po masu. Dopoledne vyspávali a navečer se ztráceli a vraceli se až k ránu, nebo seděli doma a tahali z postele ospalé děti, aby jim nosily na stůl, a křičeli, už ne jako poljanští, když zpívali a povykovali z nekonečných radostí i smutků. Marián a Imro křičeli z dlouhé chvíle, ze vzteku, že jim utíkají kšefty… Někdy si přitáhli domů okérkované kámoše z báně, křiváky na špinavou práci odněkud z temných kanálů a bažin, na nich bratránkům záleželo, jim museli ukázat, kdo je doma pánem, kdo si může dovolit křičet na vystrašené děti i na Andrejka, kterého se začali štítit, protože se vrátil tam, čemu se velkým obloukem vyhýbali. Andrejka vzali zpátky do pivovaru, ale do spilky už ho nepustili, že prý už tam není místo, ale mistr se nakonec podřekl, že se ho bojí nechat někde samotného. Však ví, máchl rukou, jako že si nemusí nic vykládat… a Andrejko nastoupil do stáčírny lahví, do šíleného rachotu strojů a tisíců lahví cinkajících o sebe na pásech, mezi střepy a zápach rozlitého a zvětralého piva. Tady nikdo nepostával kolem soudku s pípou ani neohříval tupláky v horké vodě. Ve stáčírně řídil čas neúprosný rytmus strojů a protivné houkání na začátku a konci směny, a Andrejko, protože byl nový, zase dělal práci, do které se nikomu nechtělo, vracel na pás spadlé lahve a vybíral střepy, někdy ho poslali čistit stáčecí stroj nebo pastér, do kterého se musel nasoukat a vyhrabat ven hromady střepů, zatímco kolem něj s tupým křápáním pukaly lahve a dělníci čekali, až se linka rozjede, chodili si před pastér pro studené pivo a chválili Andrejka, jak je šikovný, a přitom se radovali, že jim sem dali takového troubu, který se ani nedokáže ozvat.

146

Vyser se na to, poradil mu jednou na šatně Venca, který jezdil s ještěrkou a přivážel k pásu palety s prázdnými lahvemi. Vo prázdninách přídou študáci, ty to vyžerou a pak se dycky někam zašiješ a budeš v cajku… já sem taky vymetal střepy, taky sem se musel vypracovat… Proud lahví rachotících na pásech byl jako řeka, která také nikde nezačíná ani nekončí, a když Andrejko zavřel oči, vídával tetu Majku. Teta tu dělala, než ji náklaďák přimáčkl k rampě, a na jejím místě seděla jiná žena, zírala na pás s lahvemi, za kterým svítily dvě ušmudlané zářivky, a vybírala nedotočené lahve, otvírala je a házela do přepravek. Všichni se na strojích střídali, aby se z práce nezbláznili, jenom ona nechtěla střídat, celou směnu, každý den tam seděla… Jednou Andrejko běhal kolem pastéru, ze kterého vyjížděly samé střepy z rozkřápaných lahví, ani je nestačil vybírat, když se paní od zářivek rozkřičela a začala zběsile mávat rukama, jako by chtěla odletět. A on jí kvůli rámusu nerozuměl a myslil, že se stalo neštěstí, že někdo spadl do stroje nebo tam nechal ruku, a vyděšeně skočil k nejbližšímu červenému tlačítku, všechny stroje ztichly a jen ta paní pořád mávala rukama a nakřáplým hlasem křičela: To bysme museli mít křídla, abysme to všecko stihli… A něco se zaseklo, ten den už linku nespustili a směnový mistr lítal po stáčírně jako čertík, zadýchaný a rudý vzteky, protože hořel plán a šlo o čtvrtletní prémie, jeho prémie… Andrejko zatínal zuby, ale musel vydržet, protože potřeboval peníze, a taky se musel chytit, najít si kousek křehké jistoty, o kterou by se mohl opřít, musel překřičet ty šeptavé hlasy, které se mu pořád vysmívaly, a schovat se před nimi, třeba i v rachotu a tupé, špinavé a ubíjející práci. Ale takhle, ráno na šichtu, nějak se protlouct, a odpoledne stáhnout z linky pár piv a odkolébat se na šatnu, a zítra a pozítří znovu, pořád dokola… takhle si to snad ani paní doktorka z Dobřan, která mu radila, aby si co nejdřív znovu našel práci a ztracené koleje, aby už dál nebloudil, nepředstavovala…

147

A jen co vyrazila první tráva a rozkvetly pampelišky a zlatý déšť, už ho to zase táhlo k řece, zase dlouhé hodiny sledoval vodu, jak plyne, v práci si strkal vatu do uší a doma zavíral oči, aby neviděl Markétku, její studánkové oči a vlasy jako zralé obilí, aby neslyšel hlasy, které mu říkaly, že by měl být někde jinde… Ida už se přestala starat, jestli její děti chodí do školy a kde se toulají, jestli se na noc vracejí domů, jestli včera jedly… Její svět se znovu zmenšil, začínal a končil u láhví rumu a vodky, které jí nosili Marián s Imrem, někdy se musela spokojit i s meruňkovicí nebo jabčákem nebo se znovu pustit na starou smutnou pouť mezi stánky na hlavním nádraží a zakouřenými petrohradskými pajzly. Ida byla jako zmuchlané včerejší noviny, jako stará jabloň, která už dávno přestala nést ovoce. Zato sestřička rozkvetla… a Andrejko se až zastyděl, že si toho všiml, Anetce se zakulatily boky, z tvářiček zmizely uhry a pod tričkem se místo třešniček houpala dvě kulaťoučká jablíčka. Z vyžlátka a žabce vyrostla slečna… Vůbec všechny naše holky rozkvétaly rychleji, zasnil se, na světě nebyly krásnější děti než cikánečky s mandlovýma očima, ani našim klukům se nikdo nevyrovnal, hadím ocáskům těkajícím kolem střelnic a kolotočů nestačili ani ti nejoprsklejší gadžínkové z ulice. Žádné bílé děti by se samy od sebe na ulici nerozezpívaly, žádní bílí kluci by nezačali mlátit do kytary a lámat si prsty prvními akordy na lavičce v parku, žádná bílá holčička by si jen tak na chodníku nedovolila chytit někoho za rukáv: Paní, nemáte cigaretu… nebo aspoň dvě koruny…? Ale pak se to vždycky obrátilo, gadžové šli dál svou vlastní cestou, zatímco naši ztráceli dech a zůstávali u svých kolotočů a pozlátek, skončily i fotbálky na pláckách, protože honit se za míčem, když přeskakuje hlas a pod nosem raší chmýří, to už se pro frajera v bílé košili a s náušnicí nehodí, a chichotavé holky, které ještě včera hřadovaly na klandru před kinem, dneska tlačí kočárky a znovu jim roste břicho a všechno se vrací na začátek, tak rychle se všechno točí a nikdo neví proč…

148

A on tím vším proletěl ještě rychleji, jako vozík na horské dráze, život mu protekl mezi prsty jako hrst písku a v dlani mu nezůstal ani jeden oblázek, hladký kamínek… Když ostatní kluci hráli kuličky, on už se tulil k Jolance, když drandili žižkovskými ulicemi na vypůjčených koloběžkách a kolech, on už nosil domů první peníze z čórek, jako dospělí, když přinesou domů výplatu… a když se klátili na zábradlí a pokřikovali po holkách, když roztáčeli první vývrtky a zvraceli po prvním jabčáku, jeho už odváželi v želízkách na Bory… Všechny předběhl, a teď už je tak unavený… Jako stařec, který už se dívá na ten svůj život z druhé strany, z druhého břehu řeky, zpátky přes most vyklenutý mezi dětským časem her a tajemství, přes čas hladových srdcí, závratných výšek a ostrých hran až tam, kde nohy těžknou, obrysy jsou už rozmazané a času a sil rychle ubývá… A nohy ho samy nesly k řece, šel proti proudu a viděl jen své stopy, které smývá déšť, a zamotanou a zauzlovanou cestu, na které všechno poztrácel, Markétku, a předtím malou Terezku z děcáku, i Jolanku, krásnou a bolavou sestřičku. Jolanka… Včera, když se vrátil z práce, vlezl do koupelny, aby ze sebe spláchl protivný zápach zvětralého piva, a ve vaně seděla holka s odbarvenými vlasy a polévala si hlavu, z dlouhých vlasů crčela voda a těžké prsy se houpaly jako dva zvony, dva hrozny nalité vínem… Andrejko zůstal stát ve dveřích jako opařený a nevěděl, kam s očima, holka se pásla na jeho rozpacích, a teprve když se usmála, poznal sestřičku… Když byl malý, Jolanka s ním spávala pod jednou dekou a pak, když byl v polepšovně a na Poljaně, jako by se do země propadla, a teď tu stojí před ním, velká a opravdová ženská, kulatá a nahá, v mizerně osvětlené koupelně svítí její oči a zuby a odbarvené vlasy, a sama mu podává ručník, aby jí utřel záda, a pak se k němu otáčí, aby ji utřel i zepředu, její vlasy, ňadra a klín voněly a v Andrejkovi bouřil mořský příboj, oheň a krev, Jolanka se usmívala a sama mu vedla roztřesené a rozpálené ruce,

149

aby ani jediné místečko nezůstalo mokré… a nějaká síla ho zvedala a vrhala dopředu, ručník spadl na zem, ale on pořád utíral, a vzadu cvakla klika a z předsíně se ozval tetin hlas… a najednou ho Jolanka chytila za ruku a vystrčila ho za dveře. A v předsíni se srazil s tetou, chtěl se jí vyhnout, ale zapletl se do spuštěných kalhot a upadl, a krev se mu nahrnula do hlavy. Takhle, nahého jako prst, mokrého o rozpáleného, ho ještě teta neviděla, nikdo ho ještě takhle neviděl… Kurva, zaklela teta, zlostně se po něm ohnala, podlitýma očima si ho pohrdavě změřila a zmizela v kuchyni. Andrejko ztuhl v předsíni, mezi dveřmi do koupelny, za kterými stála nahá Jolanka, a kuchyní, odkud se ozývalo nesrozumitelné mumlání, nadávky a cinkot rozbíjeného skla, znovu se roztřásl, jak se do něj najednou dala zimnice a současně horko, prudce oddechoval a pak se otočil a proletěl ven, ještě na chodbě si ulepenýma rukama zapínal kalhoty a ani si nevšiml Tiborka, kterého málem shodil ze schodů. Když se večer vrátil domů, Jolanka už tam nebyla. Jak se objevila, tak zase zmizela. Jako záblesk padající hvězdy, jako ledňáček, který proletí tůňkou, vteřinový přelud a sen… Andrejko cítil, jak ho ze všech stran provrtávají posměšné pohledy, styděl se před tetou i oběma bratry, a stará rána se znovu otevřela, krvácela a bolela a padala do ní sůl, celé hrsti pálivé soli… A teta říkala, že si to holka dobře zařídila, protože ji Miro nebije, a když přijde do maléru jako teď, bratránek jí zaplatí šikovnýho doktora, aby se mohla rychle vrátit do práce, zatímco ostatní holky, když jim naroste břicho, jejich pasáci klidně vykopnou… a stejně je to kurva, protože nechce dělat s Imrem, a plzeňský hotely sou teď plný Němců s těžkýma zlatýma prstenama a nabitýma šrajtoflema, jajaj, zakvílela teta, tady by to měla lepší než mrznout někde u škarpy a pak držet špinavým a zpoceným tirákům, zlobila se, a chvíli bylo ticho a Imro ukázal na dveře, za kterými se ztratila Anetka, nahnul se k Mariánovi a zašeptal, že holka už by se taky

150

mohla starat, stejně k ničemu není… než ji někdo vobskočí, mrkli za sebe a hned začali počítat, o kolik si řeknou, když to bude poprvé… Andrejko neslyšel, co si kluci šeptají, ale sledoval jejich oči, a až se z toho všeho rozklepal. A ještě ten večer ho ty jeho hlasy přemohly, ten večer se rozhodl. Z práce utekl hned po obědě. Mistr za ním křičel, že mu nenapíše šichtu, že mu to strhne z dovolené, ale Andrejkovi už to bylo jedno, už ho nezajímal žádný pastér ani dovolená… a odpoledne už s Anetkou a Tiborkem stáli na nádraží před pokladnou a kupovali lístky do Stakčína, do poslední stanice na samém konci světa, aby vypadli z Plzně a petrohradského bytu, aby se vedle tety, Imra a Mariána neudusili. Kam se to serou, mudrovala teta večer, když odešli i oba starší bratři a v bytě bylo najednou ticho… Náš má jít tam, kde je mu dobře, a Imro se tak staral, copa jim tu chybělo… Dyliňák je, blázen… dycky dělal všechno navopak, hrozila mu na dálku… Savi phabaľin, ajsi phabaj, jabko nepadá daleko vod stromu… a ten jeho, vzpomněla si na strýčka Ferka, ten byl taky takovej… A z našich se tam nikdo nevrátil, ukázala ke dveřím, tam, kde tušila směr na východ…, všichni šli votamtud sem, a ne jak voni, navopak…, a máchla rukou k protější zdi, jako by stála mezi kolejemi a přehazovala výhybku.

18 Cesta byla dlouhá, dlouhatá. A sotva vyjeli, Anetka a Tiborek už neklidně poposedávali, kdy už tam budou, ale Andrejko je neslyšel, díval se z okna a usmíval se. Znovu za sebou pálil mosty a odřezával se od včerejška, vracel se na cestu. A země a pražce běžely pod nohama, vzadu zůstal kostelík u Jiřího, hluboké údolí Berounky, zatopené ejpovické doly i špičatá věž rokycanského kostela, vlak projel kolem železárny a cementárny zaprášené popílkem, pod tratí se leskla hladina řeky a na protějším břehu na

151

vápencových skalách viseli horolezci jako loutky spojené tenkými barevnými nitkami, mezi kopci se mihly hranaté věže Karlštejna a najednou jeli kolem Vltavy, vlak minul vyšehradskou skálu, projel tunelem a nakonec zastavil na hlavním nádraží, pod vítkovským kopcem, střeženým těžkým palcátem Jana Žižky z Trocnova. Po nádražní hale se potloukali amnestovaní vězni, nakrátko ostříhaní, v kožených bundách a košilích rozhalených až do pasu, aby byly vidět kérky na prsou, a každý s nějakým zlatem na krku, v uchu nebo na zápěstí, dva nebo tři se začali točit kolem Anetky a jestli prej by s nima a za kolik… Vyděšená Anetka se chytila Andrejka jako klíště a tlačila ho zpátky na nástupiště, ale muklové jim nedali pokoj a táhli za nimi až k vlaku… Už se setmělo, za oknem se míhala světla zastávek a nádraží a Andrejko počítal, kolik stanic mají ještě před sebou, kolik hor budou muset projet a kolik korálků navléknout, než vystoupí na humenském nádraží a půjdou si sednout k širokému a mělkému Laborci… A pak seděli u řeky a o bosé nohy se jim otíraly ryby, a odpoledne se posadili do stakčínského motoráčku a vepředu se z mraků vylouply měkké a načechrané vrcholky hor jako kopečky pivní pěny, jako vlna ovcí Juraje Bielčika… Zadýchaný autobus stoupal kolem Cirochy, zastavil pod Jalovou a měl by zastavit ve Starině, ale žádná Starina nebyla, ani cesta na Ruské, Ostrožnici a Smolník. Před autobusem vyrostla ohromná hráz a silnice uhnula do svahu, a když se vyšplhali nahoru na Gazdoráň, cesta za nimi vypadala jako natřikrát zlomená ruka. Dědina stála na svém místě, stejné byly i louky pod Borsučinami i bučiny na Čierťaži, a pod nimi úzká políčka s bramborami, kukuřicí a kapustou, i domky se zahrádkami, jako by odtud odešel včera, jako by se tady zastavil čas… Ale na Poljanu už nepřijel vyzáblý, špinavý a umolousaný klouček, nad kterým by se i kámen ustrnul. Andrejko s dětmi procházeli dědinou a polekaně se rozhlíželi, psi u chalup se mohli zbláznit a štěkali a kňučeli, sotva je ucítili, vesničané je pokradmu sledovali z oken a Andrejko cítil v zádech jejich oči, a někde vepředu zaječel ženský hlas: Zavierajte

152

sliepky, cigáni idú…, a jako by na ně někdo vychrstl vědro ledové vody, Andrejko to rychle zkoušel zamluvit, a přitom doufal, že Anetka s Tiborkem nic neslyšeli, ale oni dobře slyšeli a rozuměli a třásli se a styděli a do očí se jim hrnuly slzy. Žádní cigáni, rozhlížel se Andrejko kolem sebe a hledal ty neviditelné hlasy a podezřívavé pohledy, to jsem přeci já, Andrej Dunka, váš Andrejko, a tohle je Anetka, sestřička, a bráška Tiborek…, ale nebylo komu odpovědět, jen za ploty pořád štěkali psi a kdesi zaháněli za plot slepice… a za chvíli přišli k domku Juraje Bielčika, dřevěnici s černou lepenkovou střechou, a Andrejkovi hned poskočilo srdíčko, když poznal vrátka, kudy s Jurajem vyháněli ovce, dřevník, do kterého ukládali dřevo a kde na podzim pálili samohonku, pod lavorem s kvasem rozdělali oheň, páry nechali srážet na horním lavoru se studenou vodou a do hrnku chytali ukrutnou kořalku, horilku, lavorovici… a na zahradě včelín, kam si Juraj chodíval povídat se včelami, a když v krčmě přebral, o hučící úly si opíral hlavu, aby se mu bolestí nerozpadla… Ale když přišli blíž, uviděli propadlou střechu chlívku a zatlučená okna a dveře prázdného domu. Žádné včely nelétaly mezi stromy, nikdo sem nechodil okopávat zplanělé kytky… Přes plot a polámané brlinky se protáhli do zahrady zarostlé vysokou trávou, lebedou a kopřivami, tloukli na dveře a nakukovali do oken, ale to už se na ně hrnul chlap v sáčku s prošoupanými rukávy, v ruce sukovici, a ať se seberou a táhnou, odkud přišli… Jankura, to musí být Jankura, vzpomněl si Andrejko a začal koktat, že přijeli za starým otcem, že u něho bydlel, ale Jankura ho neposlouchal. A ten pes u jeho nohou, těžká hůl poskakující v jeho rukou, vztek a zloba… a z druhé strany, z chalupy, kde žil starý Demčak, vylezl další chlap a zastoupil jim cestu, a Jankura se do nich pustil, že Bielčik, ten starý cap, už dávno nežije a oni aby rychle odtáhli, jinak že bude zle, a znovu potěžkal hůl… A oni nechtěli, aby bylo zle, a jediná volná cesta vedla k posledním stavením Poljany a pak dál, mezi úzká políčka a louky, na kterých klidně přežvykovalo pár ovcí a krav.

153

Za chvíli seděli na mezi a rozmrzele se dělili o zbytky jídla. Byl horký letní večer, všude voněla mateřídouška, tisíce cvrčků cvrčelo jako o život, dole u potoka skřehotaly žáby a mezi stromy prosvítala šindelová střecha poljanské cerkve a věž s přísným řeckým křížem, ovce a krávy se vracely do chlévů a Andrejko žvýkal stéblo trávy, díval se před sebe a třásl se lítostí a vzteky. Bylo mu líto ztraceného času i peněz za vlak, styděl se, že mluvil do větru a co všechno Anetce a Tiborkovi nasliboval… Znovu se před ním zřítil most a zabouchly se dveře, přes cestu padla těžká, přetěžká závora… Údolí pod nimi se nořilo do stínu, na dřevěné zvoničce před cerkví zaklinkal zvon, vrcholky kopců hořely v zapadajícím slunci a všechno by bylo k zbláznění bolavé a krásné, kdyby se na té mezi nekrčili jako zpráskaní psi… Když se setmělo, zamířili na protější stráň, kde stálo několik bábelí, nahrnuli pod sebe seno, stulili se do klubíček a zmoženi únavou a opojeni těžkou a silnou vůní usnuli. Noc byla horká a krátká. Sotva vycházející sluníčko olízlo louku, Andrejko se vyhrabal z bábele a díval se, jak se světlo dobývá stále hlouběji do doliny, z oparu se vynořovaly první střechy domů a stromy v zahradách, první lidé otvírali vrata stodol a chlévů, kdosi vypustil do ohrady ovce, jiný si ve dveřích protáhl záda, stará žena s nůší vyrazila na trávu a kdosi čekal na první ranní autobus, všechno bylo na dosah ruky a zároveň tak daleko… a s Andrejkem zacloumal vztek. To oni, Poljančané, je vyhnali, měl by jim podpálit seno, vytlouct pár oken nebo aspoň otevřít ohradu a rozehnat ovce po lese, ale oni by vzali hole, pochytali by je jako králíky a pak, co by bylo pak… Sám to už tolikrát slyšel, měl to vypálené hluboko pod kůží… A pak se ohlédl po bábelích, ve kterých spali Anetka a Tiborek, vyskočil a narovnal záda, z vlasů vytřepal seno a přes louku se pustil k lesu, propletl se maliním a mladými olšemi a přeskočil potůček, a už poznal březový hájek a za ním zbytky osady, hromady rezavých krámů a haraburdí zarostlého kopřivami, kde ho jednoho podzimního rána našel Bielčikův pes. A Juraj ho tenkrát, malého cikánka, nevyhnal, ale teď leží na druhé straně údolí, pod křížkem z tvrdého bukového dřeva…

154

jednou mu řekl Dřeva si važ, kolíbku ti z něho udělají, židli i stůl, v zimě tě zahřeje hned nadvakrát, když rozbíjíš špalky a když pak polínka hoří v kamnech, a nakonec ti z toho dřeva i truhlu stlučou a kříž… Určitě mu tam přitloukli tabulku s nápisem Juraj Bielčik, dluhy nezanechal, umřel v Pánu, protože všichni gadžové, i ti nejchudší, měli aspoň tu tabulku se svým jménem… To na jeho maminku už žádná tabulka nezbyla. Když naposledy vydechla, Dunkové už byli jednou nohou na cestě a narychlo ji dali pohřbít do samého koutu hřbitova, že si pak ani Juraj, když mu chtěl ukázat, kde leží, nemohl vzpomenout… Místo, kde stávala osada, bylo zarostlé mladými olšemi a břízkami, kopřivami a bodláčím. Andrejko se proplétal mezi hromadami sutin a kamení a vyhýbal se jámám a plátům rezavého plechu, dotýkal se kamenů a zkoušel najít něco, co by jim mohlo pomoci. Už se vracel zpátky na louku, když v jednom dolíku objevil sklípek. Zvenčí to vypadalo jako obyčejná díra, ale uvnitř, pod vrstvou klacků a kamenů, nahmatal suchou podlahu z udusané hlíny. Ještě ten den díru vyklidili, přinesli sem trochu sena a večer, když se úplně setmělo, rozdělali venku oheň, přikládali nalámané větve a klacky a oči se jim leskly. Teď se vraceli někam daleko, do časů ohňů, koní a bryček, po tolika letech na tvrdé městské dlažbě ucítili pod nohama syrovou a měkkou zemi a za zády jim vonělo seno jako za starých časů, kdy v chatrčích ještě nebyly postele ani slamníky, Dunkové spávali na zemi a slámu a seno každé ráno místo stlaní shrnuli do kouta… Daleko zůstali psi a čagany zamračených chlapů, muklové na hlavním nádraží i dusný petrohradský byt s Mariánem, Imrem i opilou maminkou. A daleko zůstala čeština, na kterou si už tolik let zvykali. Sami se vrátili k mateřštině, staré romaňi, protože zůstali jen oni, poslední tři lidé na tomhle světě, a voňavá a teplá zem pod jejich nohama, a byla to Andrejkova a tak trochu i jejich rodná zem, a pod černočerným nebem pocukrovaným hvězdami, u ohně, který je spojoval a dával jim teplo a naději, nemohli mluvit jinak než starou a už napůl zapomenutou romaňi…

155

19 Hned ráno začali prolézat les nad osadou i zarostlé zbytky chatrčí a zpátky tahali všechno, co by se jim mohlo hodit. Rezavým plechem a starými pytli od hnojiva vyspravili propadlý strop, ze suchých větví nalámali chrastí na oheň, z kopřiv vybrali kamení a začali stavět zídku proti větru a na potůčku nízkou hráz, aby mohli nabírat vodu. V lese nalámali chvojí a z louky, kde spali první noc, přinesli další seno, aby od země nezáblo, a z každé bábele brali jen trochu a vždycky po sobě uklidili, aby vesničané nic nepoznali. Andrejko se bál, že se objeví někdo ze vsi a vyžene je, také proto chodili pro jídlo přes kopec do sousední dědiny a ven vylézali jen v noci. Ze smetiště pod vesnicí přitáhli železnou postel s drátěnkou, otlučenou židli a nakonec kamínka, plechový bubínek plný sazí, rouru protáhli ven a přivázali ji drátem, aby ji neshodil vítr, a večer v kamínkách poprvé zapálili oheň. A zase se tlačili kolem sálavého tepla a hřáli si ruce, špičky prstů se dotýkali jeden druhého a bylo jim dobře. Ale noci se prodlužovaly a byly stále chladnější, a protože přes den nemohli kvůli kouři rozdělat oheň, studené a deštivé dny museli proležet a prospat, a pak vstávali prokřehlí, rozmrzelí a rozlámaní, celý den mlčky seděli s koleny přitaženými k bradě a dýchali si do dlaní. A jejich kutloch se stával přetopeným kotlem a stačilo málo, aby přeskočila jiskra, a hned jako by v komínu chytly saze. Anetka se pustila do Andrejka, že už toho má dost, že tu žijou jako jezevci, vybíhala ven do deště a vracela se promočená a zmrzlá, a trucovala v koutku až do večera. Ale když se setmělo a v bubínku se roztančily plamínky, tak rychle, jako se pohádali, se zase smířili, jejich prokřehlé prsty, ztuhlé a sevřené do pěstí, povolily a roztály, a pak si podávali plechový hrnek s horkým voňavým čajem, letmo se dotýkali jeden druhého a jejich dlaně přijímaly teplo sálající z rozpálených kamen… Ale jak se krátily dny, ubývalo i peněz a Andrejko se mračil. Dobře věděl, že brzy vytáhne z kapsy poslední drobné a pak jim

156

bude doopravdy zle, přijde zima a hlad, a nebude to hlad, o kterém se píše v novinách a který ukazují v televizi, hlad odněkud zdaleka, který nebolí, ale opravdový hlad, jaký mají vlci, když se v zimě stahují z hor… Když byl u Juraje, za mrazivých úplňkových nocí bylo slyšet jejich vytí a chlapi kladli otrávené návnady a železa, i když pak z nich většinou tahali zatoulaného psa nebo souseda, který vyrazil do lesa líčit oka na srnce… a Andrejko poslouchal pleskání deště a skučení větru venku a myslel na to, jak jednou ráno najdou ve sněhu široké stopy, tak podobné stopám velkého psa, a přece trochu jiné… A zase se tlačili kolem kamínek a Andrejko do ticha řekl: Vrátíme se…, a Tiborkovi se rozsvítily oči, ale Anetka, že ne, ona že se nikam nevrátí, že je jim tady dobře a co pořád má… A Tiborek musí do školy, už dvakrát propad, nedal se odbýt Andrejko, a najednou se rozkřičel: Voni ho vyrazí do zvláštní a bude v prdeli…, cloumal s Tiborkem, až malému vyrazily slzy, ale Anetka se durdila: Na ulici skončí, znáš Imra…, a Andrejko ji okřikl, ať je zticha, a pak mu to bylo líto, protože sám viděl, že sestřička má pravdu, že v Plzni Tiborka čekají jen čokolády vynášené z obchodů pod svetrem, autorádia prodávaná po petrohradských pajzlech nebo ajn mark cvaj mark bite někde na parkovišti… Snažil se ji uchlácholit, ale sestřička se třásla a Tiborek mlčel a díval se do země… Ještě pár dní ji přemlouval, ale Anetka si postavila hlavu, jen ať si klidně odjedou, ona že tu zůstane třeba sama…, a tak jednoho dne sešli dolů k silnici, na křižovatce počkali na autobus, a pak stáli na stakčínském nádraží a dívali se do země, z kanceláře vyšel výpravčí a nasadil si červenou čepici, vzduch prořízl ostrý hvizd píšťalky a Anetka objala Tiborka, Bachtalo tiro drom, phraloro, šťastnou cestu, bráško, zašeptala a do očí se jí nahrnuly slzy. Motoráček se rozjel ke Snině, a když se za první zatáčkou ztratil i Tiborek, vykloněný z okénka, plakal i Andrejko… Chvíli stáli na prázdném nástupišti a pak se mlčky obrátili a vraceli se zpátky na Poljanu, ke své zemnici uprostřed hor a kopců, a všechno je bolelo… a mezi posledními stakčínskými

157

domky se chytili za ruce a jejich prsty se propletly, lehce a samozřejmě, a ze stromů podél cesty se smála žlutá, skoro zralá jablka, rozsvítily se i Anetčiny oči a Andrejko přeskočil příkop a vyhoupl se nahoru, trhal ta pláňata, ještě trochu kyselá, ale dobrá, a házel je Anetce, a pak seděli na břehu Cirochy, vyhřívali se na sluníčku a sledovali vodu poskakující po kamenech a ledňáčka, jak nad průzračnou vodou číhá na rybky, a vzduch byl ostrý a čistý, stromy a celé stráně, celá zem byla teplá a voňavá, jako dozlatova osmahlá cibulka, jako křupavá kůrčička upečeného kuřátka, plástev sladkého medu a horký chléb, právě vytažený z pece… Andrejko se zasmál, zlatá jablíčka a křišťálová voda jako v ráji, jen aby nás někdo nevyhnal, zvedl ruku a prstem píchl do modrého nebe… A za chvilku se natáhli do trávy a Anetka zašeptala: …já se tam vrátit nemůžu… víš, Imro… jednou si ke mně vlezl, byl vožralej, úplně namol, strašně smrděl… ne, nakonec nic… ale bylo to hnusný, já se tam nemůžu vrátit… on je můj bratr jako ty, ale… říkal, že bych se měla jako Jolana… ale já nechci šlapat, já nechci na ulici, rozplakala se Anetka, vzala Andrejka za ruku a v rozpacích si hrála s jeho prsty: Já, já se bojím… a Andrejko se roztřásl a vyskočil a zahrozil pěstí někam zpátky, ke Stakčínu a k nádraží, ale pak bezmocně rozhodil rukama a zašeptal: Neboj… všechno, všechno bude dobrý…, a myslel na jejich mizerný kutloch a zimu, která měla přijít, i na vlak, kterým odjel Tiborek. Neměli ho pustit, zatínal pěsti, proč mu jen dovolili odjet, tloukl se do hlavy… A komu by to vysvětlil, jaké to je, jít s maminkou po ulici a slyšet z druhého chodníku Koukej tam, ta cigánka, to je ta kurva… Kdo by to pochopil…? Ale proto, jenom proto museli utéct? Kurva… kurva… dunělo Andrejkovou hlavou. Kurva, vyletělo z něj, až se polekal svého vlastního hlasu, ale zatnul pěsti, až se mu nehty zaryly do dlaní: Aspoň jednu zimu… zkusíme, musíme vydržet…, a rukávem Anetce otřel oči. Snad to bude dobré, utěšoval

158

vyděšenou sestřičku i sám sebe, i když do jara je daleko… A když je hlad, když se vymetou poslední drobky a musí se vyrazit na kopřivy, aby bylo z čeho navařit, pak je i do zítřka daleko… A znovu se vzali za ruce a šli dál, a před Poljanou zaskočili do lesa pro dřevo. Právě rovnali a svazovali suché větve a chrastí do otýpek, když se nad nimi objevilo zarostlé chlapisko v lesnické uniformě a s puškou. Hajný Mihalič… V Andrejkovi by se krve nedořezal. Mihaliče trochu znal, starý Juraj s ním sedával v krčmě a Mihalič se u nich občas stavěl na kus řeči… To je konec, polkl naprázdno a hned si vzpomněl na ledňáčka i na jablka u cesty, zahodil chrastí a hleděl kudy utéct, ale Mihalič mu zastoupil cestu a jen ať pěkně stojí a ať si nemyslí, že už o nich dlouho neví. A že potřebuje lidi na práci, aspoň na zimu, a že by to s ním zkusil a možná i s Anetkou, záleží jen na nich… a překvapený Andrejko se ani nezmohl na to, aby přikývl. A další ráno se stal lesním dělníkem. Pomáhal při stahování dřeva, probírkách v mlází a zavážení sena do krmelců, ale nejraději pálil na rubaniskách hromady odřezaných větví, protože se při tom mohl ohřát, i když mu někdy toho zbytečně spáleného dřeva přišlo líto. A večer sotva pletl nohama, protože byl jako věchýtek, síly moc nepobral a proti dřevařům vypadal jako směšné, tenké párátko. Také ho k žádnému rubání nepustili, jeho místo bylo u práce, kterou většinou dělaly ženské, sázení stromků a pálení větví. Ale za práci byly peňážky, lováčky, cipale. Každý pátek nebo sobotu mu Mihalič dával pět a někdy i šest stovek, Anetka je vyhazovala do vzduchu a peníze se snášely na zem jako barevné listí. Hned v pondělí je ve Stakčíně utratili do posledního desetníčku a přitom se radovali jako malé děti, Anetka si nechávala nosit svetříky a nakrucovala se před zrcadlem jako princezna, zatímco Andrejko vytahoval z kapsy peníze stažené gumičkou a ukazoval prodavačce, ať se nebojí, že peněz mají dost… Paraska, Mihaličova žena, prošmejdila s Anetkou půdu a kůlničky u hájovny a Andrejko pak odtud celý týden nosil staré nádobí a nářadí. Nakonec přitáhl i slamník, ošlapaný koberec

159

a stolek se štokrlátkem. A jejich zemnice už byla plná, už se uvnitř ani neotočili. Ještě jednou překopali a prknem srovnali podlahu, natáhli na ni několik starých koberců, ve svahu nad potokem našli studánku, vyčistili ji od kamení a bláta a kousek níž začali kopat jámu, aby nemuseli jen tak do křoví. A jednou jim chlapi stloukli dveře a pověsili je na kožené řemeny místo pantů, Paľo Jasenčák jim přinesl začouzenou petrolejku, a když na ně padaly chmury, Anetka vzala světlo do dlaní a pak zlehýnka foukla a její oči znovu zářily… A všechno, každý kout byl zalitý světlem a Andrejko s Anetkou už věděli, že s tím světlem, které jim přinesli lidé z dědiny, přežijí zimu, už se nemuseli bát, už nebyli sami… Dny se rychle krátily a tepla a světla venku ubývalo. Šípkové keře podél cest se osypaly záplavou rudých vřetének a bukové, javorové a modřínové stráně se oblékly do zlatých, cihlově červených a rudých šatů, a pak do měděných, rezavých a hnědých, mlhy se držely jen po ránu a přes den se rozpouštěly, vzduch voněl a nízké slunce ještě trochu hřálo…, ale jednoho dne se mlhy nerozplynuly, mezi stromy se převalovaly cáry těžkých mraků a listí už nebylo ani zrzavé, ale hnědé a šedé, přišly plískanice a studené syroviny, které lezly až do morku kostí, a nakonec i první sníh. Zpočátku se jen tak zlehka zaprášily vrcholky polonin, během pár týdnů se oblékly do bílého i Borsučiny, Kyčera a nakonec i dědina. Černá zůstala jen kaliště v mokrých habřinách a doubravách rozrytá divočáky. Anetka s Andrejkem rozdělávali oheň i ve dne, k nebi stoupal kouř a celá vesnice už o nich věděla a mluvila, ale uhodily první mrazy, zima tloukla na dveře a vyhánět ty dva pár týdnů před Vánoci, to se jaksi nehodilo. Také hajný Mihalič se za ně postavil, protože je potřeboval. V krčmě kvůli tomu padlo pár ostrých slov a nějaká ta facka, ale nakonec se všechno urovnalo a vesničané si pomalu zvykali. Dokonce i starý Jankura, on první vzkázal, že by potřeboval vyčistit studnu… a v sobotu přišel malý Šaňo, že musel strhnout stodolu, aby sama nespadla, a nestačí do zimy vybrat cihly… A Andrejko šel

160

a pomohl, i když už se mu kolikrát podlamovaly nohy, večer padal na postel k smrti unavený a ráno se budíval rozlámaný, jako by přes něj celou noc jezdili trakařem naloženým všemi těmi cihlami, které celou sobotu vytahal z bouračky… Ale za práci dostával maso, vajíčka a občas i peníze, a co bylo hlavní, když už si ho někdo pozval, i kdyby třeba jen na vykopání hrobu, jako by řekl Vím o tobě, jako by mu podal ruku a vytáhl cihličku ze zdi, která odedávna dělila cikánskou osadu a gadžovskou, slovenskou a rusňáckou dědinu, černý svět od bílého. Ale chlapi na rubanisku se na něj pořád dívali skrz prsty. Byl slabý, byl Cikán a přišel zdaleka, mezi ně, pořádné chlapy, Slováky a Rusňáky, nepatřil… Až jednou, když se celá parta musela schovat v boudě před plískanicí a Paľo Jasenčák, nejstarší z dřevařů, rozlíval pálenku, odlil také Andrejkovi a zabručel Vypij, teprve pak, když se mu poprvé zatmělo před očima a podlomily se mu nohy, ho chlapi mezi sebe mlčky přijali… A jednoho dne Anetka znovu prošla kolem napůl rozpadlé Bielčikovy chaloupky, od které je v létě vyhnali, a poprvé vzala za kliku poljanského konzumu, vystrašená ze zvědavých a zamračených pohledů chlapů před krčmou i z dorážejících psů, kteří se mohli zbláznit, sotva ji ucítili. Děti na ni pokřikovaly, tadadom, tadadom, vystavali z blata dom, cigáňa figáňa…, posmívaly se jí, jako se chvíli předtím smály Fedorkovi, obecnímu pasáčkovi, že smrdí a po večerech na sobě chytá blechy… Chudák Fedorko, říkalo se o něm, že si pod sebe přitáhne ovečku, když to na něj přijde, možná to byla pravda a možná ne, ale Fedorko byl jiný, chodíval s otevřenou pusou a očima dokořán jako malé děcko, které zapomnělo vyrůst. Občas si jen tak poskočil a ke každému se hned hrnul s nataženou rukou, aby se s ním pozdravil, i když ho ten den viděl už podesáté, a někdy v noci chodil kolem dědiny a kvílel jako meluzína a vesničané zavírali okna, ale přitom byli rádi, protože tím křikem odháněl divočáky z kukuřice… Fedorko byl čudák a blázen, Fedorko byl jiný, jiná byla i Anetka, ale když se poprvé nastrojila, když si načesala havraní vlasy, rozkvetla

161

jako ohnivá růže a chrpa uprostřed pole s obyčejnou pšenicí. Anetka se nesla dědinou jako princezna, jako krásná loď plující kolem zrezivělých bárek s povadlými plachtami, až se děti zastavovaly a samy ji začaly zdravit. Zato ženské jí nemohly přijít na jméno, pro její vlasy, svetříky a nové šaty, a protože si dobře všimly, že jejich chlapi z té cigánečky nespustí oči, před konzumem cedily mezi zuby, že se ta cigáňa nese jako holba máku, ale nikdo, už nikdo si od ní nedovolil odhánět malé děti, protože je špinavá a má vši… Ta proměna otrhaného káčátka, žabce, který ještě včera nevěděl, co s rukama a nohama, maličké Kalori, která byla doma vždycky nějak navíc, zaskočila i bezradného a nešťastného Andrejka. I když dřel bez jediného dne odpočinku a někdy se domů stěží doplazil, přeci jen se mu vedle sestřičky usínalo těžko. Její teplo a klidné oddechování ho spalovalo a ráno vstával zničený a rozlámaný, jeho oči rozpačitě uhýbaly a bloudily po stěnách a srdíčko nedalo pokoj, plakalo a křičelo, a hladové srdce bolí víc než hladové břicho… Andrejko cítil v zádech vztek ženských i mlsné pohledy chlapů a třásl se, jako prsty, které se bojí dotknout křehoučké nádoby, aby nepraskla, hořel a umíral žízní, ale přitom se bál ze studánky nabrat vodu, aby ten mihotavý obraz na hladině nevyplašil… Anetka už do práce nechodila, byla příliš slabá a práce v lese pořád těžší, protože začínala zima. V dolinách se ještě držela bahnitá břečka, ale kopce zapadaly mokrým sněhem a Andrejko vztekle zatínal zuby a někdy měl co dělat, aby se ráno přinutil vstát, hodit do sebe hlt horkého čaje a vykročit do tmy a syrové zimy. Přes den Anetka chystala dříví a udržovala oheň, prala a vařila, a občas zaběhla do dědiny nakoupit. A nakupovalo se jí dobře, protože jí Andrejko dával všechny peníze, které dostával od hajného i od lidí v dědině. Pro sebe si nenechával nic, a dřel kvůli peňážkům, ale také aby se unavil a nemusel na sestřičku myslet, protože ten oheň uvnitř už hořel, rozdmýchaný ohromným kovářským měchem, a voda protrhla hráz, a už to nešlo zastavit ani uhasit… A odpoledne, když se začalo stmívat, Anetka netrpělivě vyhlížela, až se bráška vrátí z lesa, a běhala ke dveřím a třásla se, jen

162

ať se mu nic nestane. Jen kdyby nechodil tak sedřený a kdyby víc mluvil a tak divně se nekoukal…, ale jaký požár v něm hoří, jaká bolest ho spaluje, to neviděla ani netušila. Jednoho dne se Andrejka nedočkala. Dávno už byla tma, na remízky a zmrzlou louku se snášely sněhové vločky a nahoře na kopci se hrozivě černaly obrysy lesa. A zvedl se vítr, taková lezavá zima, která všechno, každou větvičku i ten nejtenčí chloupek obalí bílým závojem a kapky vody na větvičkách zamkne do průzračných korálků. K Borsučinám se táhla uzounká pěšinka, chodníček, který v blátě a pak i ve sněhu trpělivě prošlapávali, cestička, kterou chodíval i Mihalič a někdy přes ni přeběhli i vlci… Proboha, vlci, vyděsila se Anetka a polilo ji horko, vyběhla ven a volala do tmy, ale slyšela jen svůj vlastní přerývaný dech a ledový vítr, fujavici, která hnala krupičky sněhu přes bílou pláň jako tisíce zkroucených provázků a tenkých hádků, cítila je až v kostech… Nakonec to nevydržela a rozběhla se k lesu. Andrejka našla kousek od osady, zmrzlého a ztuhlého. Jeho tělo leželo na svázané otýpce drobného dříví, černalo se na sněhu a nehýbalo se, zoufalá Anetka vykřikla a její plíce se v mrazivém vzduchu mohly roztrhnout, nohy jí podklouzávaly, klopýtala, padala a zase se zvedala, a nakonec žuchla do sněhu vedle Andrejka, s námahou ho otočila na záda, líbala jeho zmrzlé tváře a plakala, jako by ho těmi slzami mohla vzkřísit… a ztuhlé tělo pod jejíma rukama se pohnulo, Andrejko otevřel oči a ona vykřikla a znovu se na něj vrhla, ale hned vyskočila a zkoušela ho zvednout, ale byla moc slabá, a tak ho táhla za sebou po sněhu, k jejich zemnici, do tepla, domů… Cestou se Andrejko trochu zmátořil, ale sám se na nohou neudržel a Anetka si musela sáhnout až na samé dno, než se jí ho podařilo složit do postele. Teprve pak se jí zatmělo před očima a podlomily se jí nohy, ale spadla z ní tíha, těžký balvan se odvalil, zima byla pryč a ona už neležela na studené podlaze z udusané hlíny, ale v horkém písku, v mechu prohřátém sluncem, omámená vůní jehličí a rozpálené pryskyřice…

163

Ale za chvíli se probrala, a až se otřásla z té tmy a mrazivého ticha, které sálalo z kamenů. Rychle vstala, v kamínkách rozfoukala oheň, nad plotýnkou nahřála ručník a otírala Andrejkovy zmrzlé ruce a nohy a mezi jeho opuchlé rty se snažila nalít trochu čaje. Na kamnech už praskaly pláty a rozžhavená roura svítila, a když Andrejko upadal do dřímoty, sestřička se na něj vrhala, křičela a prosila, aby ji neopouštěl, aby ji v téhle pustině na konci světa nenechával samotnou, samotinkou, tiskla k sobě jeho hlavu a mezi prsty jí zůstávaly jeho vlasy, zoufale ho líbala a nepřestala, ani když se probudil. Její teplé prsty a dlaně ho hladily jako vlny konejšící mořský břeh, a najednou k němu vklouzla pod deku, Andrejko ucítil její horké a měkké tělo a roztával, jeho omrzlé ruce ožívaly a sestřička je zahřívala pod svým svetrem a tričkem a přitom ji zaplavovalo teplo, hořela a trochu se styděla, jeho prsty bloudily po jejím horkém těle a dotýkaly se živých rtů, opatrně a něžně se mazlily s jejími ňadry, ale síly ho opouštěly, Andrejko se probouzel a zase usínal, k smrti unavený a smířený s celým světem, a ani nevěděl, co se s ním stalo od chvíle, kdy si pod Borsučinami sedl do sněhu a opřel se o otýpku chrastí, aby si jen na chvilinku odpočinul… Anetka ležela vedle něj, hladila jeho vlasy a také jí už se klížily oči, zatímco venku končila dlouhá a mrazivá noc, na blednoucí obloze na východě svítila poslední jasná a mihotavá hvězda a v kamínkách vyhasínal oheň. Vzbudily ji až křupavé kroky venku na sněhu a hluboký chlapský hlas. Anetka se vypletla z Andrejkova objetí, přetáhla přes hlavu svetr a otevřela dveře. Mihalič, se psem, jezevčíkem na krátkých urousaných nožkách, a krosnou, ze které už se klubala ohromná zmuchlaná peřina. Mihalič ještě z krosny vylovil krabici s cukrovím, štůčkem slaniny a vánočkou a říkal, že se nezdrží, že nechce Andrejka budit a ještě má něco ve vsi… Anetka rychle rozdělala oheň, aby se k nim vrátilo ztracené teplo, ale když pak vylezla ven, viděla, že k dědině žádné čerstvé stopy nevedou. Ale

164

zlost jí vydržela jen chvilku a pak se usmála a přikryla Andrejka peřinou, pořádně naložila do kamen a znovu se k němu přitulila. A peřina od Mihaliče hřála, tak hřála… Andrejko se pomalu vzpamatovával z omrznutí. A nic, ani rýmu nedostal, jen ho všechno ukrutně bolelo a na pár týdnů mu zčernaly prsty na nohou a odpadlo mu pár nehtů… Přes den se trochu staral o dříví a posedával u kamen, lil do sebe horký čaj a ukusoval z Anetčiných máriklí. A sotva se venku setmělo, na nekonečné prosincové noci se s Anetkou zavrtával pod teploučkou peřinu. A pořád se trochu styděli a třásly se jim ruce, dotýkali se jeden druhého a stále ještě nemohli uvěřit, že se konečně našli, že žijí, sami dva uprostřed bílé pustiny, daleko od lidí, ale přitom tak blízko, neskutečně blízko… Vánoce, Karačoňa a Hody, to bývaly svátky, kdy se Dunkové, jak je vítr rozvál po světě, sešli, aby pojedli, popili a pokaždé odlili na zem, aby vzpomněli na ty, kteří se v posledním roce odebrali na poslední cestu. Také Anetka s Andrejkem podle starého zvyku prostřeli na stůl třetí talíř, pro toho, kdo by se náhodou zastavil, ale nad tím talířem stejně viděli brášku, a sestřička pak proplakala celou noc a Andrejko ji marně utěšoval. Na stole voněla gombouda, polévka z chleba a jablek, v kamínkách hořel oheň a přímo na černé litině Anetka pekla lokše, placky z ječné mouky, lámala je a podávala Andrejkovi, a její prsty a dlaně se v mihotavém světle petrolejky leskly a zářily… a Andrejko si vzpomněl na Kostelec a na ty nejsmutnější Vánoce, jaké si jen člověk může představit, jak z dráťáku ječely koledy a kluci, na které si nikdo nevzpomněl, leželi na postelích, podávali si poslední cigaretu a v noci tiše brečeli do polštáře…, ale Anetka se k němu přitulila, položila mu hlavu na rameno a před nimi stála rozpálená kamínka a plameny vyskakovaly mezi pláty. A jejich spojené ruce, začouzená petrolejka a praskání dřeva, tlukot jejich srdcí bylo jejich vyzvánění zvonů, oheň v kamínkách

165

a vločky sněhu za dveřmi, to byla tichá bohoslužba, kterou spolu a sami pro sebe sloužili, to byla jejich svatá noc a Vánoce… A Andrejkovy horké dlaně a rty se nezastavily pod Anetčiným tričkem, ale začaly bloudit a hledat níž a níž, Anetka s úžasem a zvědavostí cítila, jak se jeho prsty dobývají do jejího klína, zavřela oči a nechala se mazlit, její drobné tělo se napjalo jako struna a pak pod jeho rukama pomaličku roztávalo, Anetka hladila tu ruku čechrající její slehlé chloupky tam, kde to ještě nikdy a nikomu nedovolila, a pro dvě ruce tam bylo těsno a Anetka nadzvedla zadeček, aby jí Andrejko mohl stáhnout kalhotky, a samotnou ji to překvapilo, jako by se na sebe dívala zdálky, jako by její tělo patřilo někomu jinému… tlačili se k sobě nahými stehny a třásli se, Andrejkovy horké ruce pomalu odtáhly od sebe její kolena a sestřička se nebránila, její stehna se otevřela, aby objala a přijala milované tělo, prudce dýchala, a když se do ní nešikovný Andrejko snažil vniknout, vykřikla bolestí a nakonec mu musela pomoci, ale stejně to bolelo, moc to bolelo, Anetka se pod ním třásla a plakala, bolavá, ale šťastná, a ostrá bolest v jejím klíně pomalu ustupovala a rozlévalo se tam bolavé teplo, až přestala křičet, přitáhla se za roztažená kolena a šeptala Andrejko, můj Andreječko, přestaň už, přestaň, ale přitom si přála, aby nikdy nepřestal, aby byl pořád v ní, a on do ní pořád rychleji a surověji vpadal, protože musel vystoupit až na vrchol a dokončit to, co začalo, musel vystoupit na horu, která se před ním zvedala, i kdyby ho to mělo stát vlastní život, vznášel se mezi hvězdami, odpoutaný od svého zpoceného a vyčerpaného těla, oslepený oslnivou září, a všechna síla, celý jeho život se soustředil do jediného místa tam dole a proudil a tryskal do rozbitého klína jeho holčičky. A za chvíli se bezvládně sesypával a uvadal mezi jejími stehny, už se pohyboval jen pomaličku a prudce dýchal do jejích rozpuštěných vlasů, zatímco Anetka ho kousala do ramene a do krku, odevzdaná, bolavá a šťastná. A její rozpálený klín přijímal lepkavé teplo, šťávy a krev se míchaly a vytékaly ven, protože

166

Anetka byla plná, plňoučká toho tepla, zatímco Andrejko prázdný a vyčerpaný, jeho dech se pomalu uklidňoval, Anetka ho objala nohama, zavrtěla se a Andrejko se znovu rozhořel, ale už neměl sílu znovu stoupat na tu horu… tiše z ní vyklouzl a překulil se na záda, ale Anetka se na něj sama posadila, bolavá a mokrá, a zvedla ruce za hlavu, aby jeho horkým dlaním nic nestálo v cestě při objevování jejích boků a chomáčků chloupků v podpaží a ňader, která se houpala jako dvě jablíčka, mnohem krásnější a měkčí než pláňata, která spolu trhali nad Stakčínem… a červená stužka, kterou si vzadu stahovala vlasy, se rozpletla, a její vlasy, nádherné černé vlasy, padaly dolů, její zpocené tělo se vlnilo, pohupovalo a lesklo v mihotavém světle svíčky a vrhalo houpavé stíny na kameny, Anetka se vrtěla, nakláněla se nad Andrejka a nabízela se mu k mazlení, pyšná na ta svoje jablíčka a spáleniště mezi svýma nohama, na spoušť, kterou v ní udělal, a on se usmíval, laskal ji a šeptal Holčičko moje mojoučká, čhajori mirori, a cítil, jak ho tam dole, unaveného a zvadlého, sestřička převazuje mašličkou, jako by balila vánoční dárek, a najednou se zvedl, něžně ji obrátil na záda a začal líbat a olizoval její ústa, oční víčka, tváře i krk, jeho rty se sunuly pořád níž a níž, a nezastavily se ani před lepkavou studánkou v houštině slepených chloupků, Anetka ležela se zavřenýma očima, nohy dokořán, cítila v sobě jeho rty a jazyk, tlačila si do klína jeho hlavu, něžně se probírala jeho rozcuchanými vlasy, vískala je a škubala a přitom šeptala, jak je šťastná, bolavá a šťastná… A říkej mi něco, prosila, povídej… Av vakeraha amenge paramisa…, ale on nemohl, neměl sílu říct jediné slovo, protože každé slovo by bylo toporné, užvaněné a zbytečné, a všechno, co v něm bouřilo a spalovalo ho na troud, říkaly jeho ruce, prsty a horké rty, a na světě už nebyla žádná slova a slovíčka, jen zpustošený a bolavý klín jeho sestřičky, a hora, na kterou spolu vystoupili, a slunce, dál už nebylo nic… A zatímco tiše oddychovali a jejich propletená, horká a unavená těla padala do milosrdné dřímoty, škvírami ve dveřích nakukovaly

167

dovnitř první paprsky vycházejícího slunce a lidé v dědině prohazovali ve sněhu pěšinky k silnici a ke chlévům, aby nanosili ovcím a kravám čerstvou vodu a seno.

20 Hned příští neděli se vydali do poljanské cerkve. To místo svatby, říkali si, když se drželi za ruce a pomalu šli do dědiny, kdopak by nám tady svázal ruce šátkem a do dlaní nalil víno nebo kořalku, jak se slušelo podle starého obyčeje, a slavnostně pronesl Mi dživen tumen sar odi kaľi phuv le kale mareha, žijte spolu jako ta černá zem s černým chlebem…? Taková tichá svatba bude, bez všelijakých bráchanců, tet a strýců z bůhvíkolikátého kolena, bez muziky, nedopitých lahví a talířů s hromadami masa, žádní chlapi se nepořežou, žádné rodiny se na té svatbě neusmíří… a Anetce přišlo trochu líto, že nevyskočí na stůl, nepodkasá si šaty a mezi rozparáděné svatebčany neodkopne střevíčky, aby nepřekážely v tanci… A drželi se za ruce, tiskli se k sobě a čerstvý sníh jim křupal pod nohama. Když se objevili ve dveřích, zaskočení vesničané zmlkli a ticho v cerkvi by se dalo krájet, i kněz povytáhl obočí, když spatřil Anetčin červený svetřík zářící mezi upjatými černými šaty a obleky vesničanů jako vlčí mák na poli, plevel v obilí… Cerkev byla jako dlaň, sroubená z těžkých trámů, s nizoučkými dveřmi, ve kterých se každý musel hluboko sklonit, vysokým dubovým prahem a uzounkými okénky, která pouštěla dovnitř jen trochu světla. Vzduch byl prosycený vůní staletého dřeva, vepředu stála celá stěna s obrazy svatých a lidé klekali na zem, líbali ikony a zapalovali pod nimi tenké svíčky, kněz otevřel dvířka v ikonostasu a začal sloužit mši, klečel a předzpívával u oltáře a bylo vidět jen bílé roucho a zlatý kříž na zádech, protože nebyl obrácen k lidem, ale klečel před nimi jako námořník na přídi lodi, která se probíjí mrazivou nocí někam dopředu, do tmy… a nemluvil, ale zpíval, předzpěvoval Christós voskrés, Isús Spasiteľ, Bohoródica a svjátyj

168

Mihaíl archáňhel… blažéni níščiji dúchom, jáko tích jésť cárstvo nebésnoje, blaženi pláčuščiji, jáko tíji utíšatsja, blažéni krótcyji, jáko tíji naslíďat zemlju… zvonky cinkaly a z černého dřeva sálala staletí a tajemství, všechno bylo hranaté a ostré a ze sešlapané podlahy z dubových fošen vystupovaly suky. A Poljančané seděli a stáli namačkaní na sebe, odpovídali Hóspodi pomiluj a zpívali, chlapi v černém bručeli a ženské v šátcích se přidávaly druhými a třetími hlasy a Andrejko překvapeně vydechl, protože ty hlasy… Jako by zpíval někdo jiný než protivné a uječené báby z konzumu… Všechno se v něm otvíralo a Andrejko se třásl, protože ho přemohly ty trojhlasy snad ještě z pradávných pohanských časů, kdy staré vědmy a strygy chodívaly do posvátných hájů pro čarovné kvítí, kdy ještě nikdo netušil, že od jihu přijdou soluňští bratři a první osadníci po valašském právu, a za nimi Židé na své věčné pouti k zemi zaslíbené, a že sem nakonec z uherské pusty, z kraje širokých obzorů, dlouhých ramen vahadlových studní a krvavých západů slunce, zabloudí naši s havraními vlasy a sazemi kolem očí, kteří se ještě včera třásli před strašlivou Durgou a černou Kálí… Těžký vzduch v cerkvi páchl a voněl kadidlem, potem a syrovinou, kněz zpíval: Zastupí, spasí, pomiluj i sochraní nás, Bóže, Tvojéju blahodátiju…, lidé odpovídali Hóspodi pomiluj, Anetka s Andrejkem se krčili v rohu, a když si nakonec všichni podávali ruce a rozcházeli se v míru a pokoji, S mírom izýdem, jak to chtěl kněz, ani pořádně nevěděli, jak se ruka podává. A mezi Poljančany byli i takoví, kteří ruku nepodali a odtáhli se stranou nebo se dívali jinam. A mezi lavicemi procházel kluk s koženým měšcem na bidle, vypadalo to jako trháček na ovoce, ale do sáčku s pozlacenými třásničkami padaly místo jablek peníze, někdo rychle vsunul pár korun, které už dlouho žmoulal v dlani, jiný pomalu a obřadně vytáhl peněženku, aby všichni viděli, kolik si může dovolit zvysoka pustit do sáčku… Trháček se zastavil i před Andrejkem a Anetkou, oba zrudli a hledali po kapsách nějakou zatoulanou minci, a naducaný pytlík jim poskakoval a chrastil před

169

očima… Když vycházeli z cerkve, Andrejko se mohl propadnout hanbou a najednou si vzpomněl, jak teta Majka nechávala v kasičce u františkánů nebo u Bartoloměje pětikorunu, prý člověk nikdy neví…, ale nikdy tam po ní nic nechtěli, žádný pytlík tam před očima nechrastil. Že ty pětikoruny tetě pomohly, trpce si povzdechl, když si na Majku vzpomněl, možná tam měla nechávat víc, nebo tam vůbec neměla chodit… Ale ty ruce, ty nepodané ruce bolely… Nemají vás rádi, děláte i v neděli, snažil se to zamluvit Mihalič, když je dohnal, aby je kousek cesty doprovodil. A tam už nechoďte, ukázal za sebe k cerkvi, ale pak jen mávl rukou. Nechtěl jitřit staré rány… a Cikáni byli vždycky cizí, jiní než Poljančané, a nectili jejich staleté zvyky a obyčeje. Zvykem bylo chodit v plstěných láptích a na pole v holínkách, zvykem bylo každý den se plahočit na uzounkých políčkách, od rozbřesku do soumraku, od ranního lomcováka až k večeru, bolavým zádům a milosrdnému zapomnění v třeskuté pálence, zvykem bylo navléci se v neděli do černého a jít do cerkve a z cerkve do krčmy. To bylo na Poljaně zvykem, a ne pracovat v neděli, předvádět se v nových šatech a červených střevíčkách nebo ležet a civět do sluníčka… A Andrejko musel zatnout pěsti, aby mu nevyhrkly slzy. Když někomu teklo do bot, když bylo třeba rychle vybrat žumpu, na to jim byl dobrý, neděle neneděle… A že jim ty jejich vlastní sračky začaly smrdět až dneska, v cerkvi… Hajný vykročil k hájovně a ještě cestou kroutil hlavou, co to Andrejka napadlo, jít do cerkve… a stejně, i kdyby měl zlaté ruce, i kdyby skočil do vápna a vyválel se v peří, jeho místo stejně bude u krumpáče, šoufku na vybírání močůvky a nanejvýš tak u housliček na tancovačce, a nikdy by se nemohl stát ničím lepším než obyčejným cigánem… Možná proto jsou na ně lidi zlí, protože si pustí televizi a přečtou noviny a sami vidí, jak je ten jejich svět malý a jak se žije tam, odkud Andrejko s Anetkou přišli, napadlo Mihaliče, protože vědí, že už

170

nikdy nenajdou odvahu spálit mosty a vydat se na cestu, protože jsou přivázaní ke svým políčkům a chaloupkám, zatímco Andrejko s Anetkou nemají nic, o co by se museli bát, ani tu kozu přivázanou ke kolíku, a dokonce ani jedinou slepici a králíka. Nebojí se, že jim onemocní kravka a kroupy pomlátí obilí, nemnou hroudy mezi prsty a nečichají k půdě, nepočítají, kolik má kdo kamení na záhumenku a hlasů v urbáru, a nebojí se, že jim někdo i to málo, co mají, vezme… A vždycky je kde brát. Ještě včera stály kolem Cirochy staré rusínské vesnice, Starina, Ostrožnica, Smolník… sedm vesnic zmizelo pod hladinou nové přehrady a přesídlení vesničané dneska sedí u okna kdesi v humenském paneláku, vaří si polévku a kafe z vody, která protekla jejich chalupami, a usychají jako špatně přesazené stromy… Protože když se pokácí stoletý buk, padne k zemi jako chlap, který do sebe natlačí vědro pálenky, a takový strom, takového člověka se ještě nikdy a nikomu nepodařilo přesadit… Zato Cikán, ten nemůže přijít o žádné políčko, na kterém nechal kus svého života, protože vlastníma rukama neobracel půdu, nehrbil se k ní a nesázel, ale nanejvýš po nocích sklízel, protože se o tu zemi neumazal, nebojí se o ni. A když mu zboří dům, zapláče a zajajká si, ale pak se usadí třeba i v tom paneláku, protože chce žít, a když má kolem sebe děti, bráchance, strýčky a tety, žije a na žádné kořeny a chatrče z prken, bláta a rezavého plechu si už nevzpomene… Vůbec Dunkové, to bývala zvláštní čeládka, vzpomněl si Mihalič, dušovali se, jak věří, na smrt materi a bóha milosrdného přísahali, ale do cerkve nezabloudili, jak byl rok dlouhý, snad jenom když jim zemřel nějaký ten jejich čibalo a oni byli právě při penězích nebo aspoň při slibech, nebo kvůli křtu, a někdy nechali jedno děcko pokřtít i několikrát, když kmotr slíbil dar… Jednou chytil v zahradě jakéhosi malého Dunku, kluk nestačil seskočit ze stromu a utéct, krčil se ve větvích, a když na něj Mihalič křičel, kluk ukázal na hrušky kolem sebe a s nevinnou tváří

171

odpovídal: …to všetko Pánboh pre všetkých požehnal… A pánbůh je musel mít hodně rád, když pro ně tolik věcí požehnal… Nebo když kdosi v krčmě vyprávěl, jak mu v noci vybrali ze záhumenku kapustu a každou sedmou hlávku nechali na řádku:… siedme nepokradneš… A strachu, toho vždycky měli plné gatě. Tenkrát stoupal Borsučinami, když se proti němu vyřítil houf vyděšených žen a dětí, jejich bosé nožky zakopávaly o kořeny a ostré kameny, krev skrápěla pěšinu a prý tam nahoře, pánko, medvěd tam dáví naše děti, medvěd jako tele, jako kráva veliký, křičely ženské a ukazovaly kamsi za sebe, tahaly ho za rukáv a rvaly si vlasy a on strhl pušku z ramene a letěl nahoru, ale v maliní na rubanisku byly jen pěšinky po sběračích a převrácené bandasky. Huňáč se ukázal až k večeru na opačné straně údolí, a musel se vyděsit ještě víc než Dunkové, když utekl tak daleko… Mihalič se vydýchával na kraji lesa a sledoval, jak se z údolí zvedá oblak dýmu, a vzpomněl si na noc, kdy ten dým ucítil poprvé, a hned věděl, že se na Poljanu vrátili Cikáni… a zatím se kamínka v osadě rozhořela a dým se rozpouštěl a slábl a za chvíli stoupal k nebi jen tenký šedý proužek. A že se sem táhli, takovou dálku, napadlo ho. Protože z Poljany se odjakživa jen utíkalo, do Ameriky, do Prahy nebo aspoň do Košic, utíkali Rusíni, Židé i Cikáni a jediný, kdo se vrátil, byl Andrejko, s Anetkou se usadil na stejném místě jako Dunkové… Dobre na starym ohnisku oheň klasc, usoudil nakonec, když pak o tom mluvili s Paraskou, Andrejko je slabý, ale šikovný, a Anetka, jajaj…, a Mihalič se zasnil a Paraska si ho podezřívavě prohlížela. V tom roce, sotva pár měsíců poté, co z hranic odvezli poslední kolo rezavého ostnatého drátu, se všechno nějak zvrtlo. Skončila doba, kdy rohlík byl za třicet halířů, sáček mléka stál dvě koruny a bochník chleba čtyři dvacet, na Poljanu přestaly zajíždět sobotní autobusy, protože továrny, košické železárny, chemička v Humenném i sninský Vihorlat začaly propouštět. Bez práce

172

zůstalo i hodně Poljančanů. A když přestal jezdit i odpolední autobus, poslední chlapi bouchli do stolu, že dokážou uživit své rodiny na vlastním a vlastníma rukama, i kdyby se na těch políčkách, úzkých nudličkách plných kamení, měli udřít k smrti. A z východu, z druhé strany hranice, chodily divné zprávy. Na Ukrajině se peníze proměňovaly v bezcenné papíry, platilo se po stovkách, pak po tisících a milionech rublíků, karbovanců a hřiven, a z podkarpatských polonin se ztrácela práce a s ní i lidé, kteří se snažili protlouct v Košicích, Bratislavě nebo Praze, tam se ve stejném výkopu a na stejném lešení potkávali chlapi, které kdysi spojovaly pavučiny horských pěšin a které už padesát let dělily hranice a dráty, Rusíni ze Zboje, Stužice i Vološanky. V rodných dědinách zůstali ti, kteří se nemohli jen tak sebrat a utéct, kterým by srdce puklo, kdyby se měli rozloučit se svými dřevěnicemi a zablácenými ovcemi. Divoká a krásná země pod poloninami se vracela do starých časů, k životu bez autobusu, doktora a peněz. O čarovné a kouzelné filipojakubské noci znovu hořely vatry, staré ženy se o prvním úplňku po svatém Janu vydaly do starých hájů pro čarovné byliny, protože na léky nebyly peníze, a chlapi, kteří neměli ani na vodku, znovu letovali kotlíky na pálení samohonky a roztápěli pece, aby jejich ženy napekly aspoň placky, protože nebyl benzín a chleba z pekárny neměl kdo přivézt… Znovu začali každé ráno vyhánět svých pár ovcí hore dědinou na pašu, s kusem slaniny a hrstí kukuřičné mouky v kapse, a v noci zapalovali ohně, aby zahnali hladové vlky kroužící kolem košárů, a někteří se znovu pustili ke státní hranici s batohy napěchovanými cigaretami. A sami si s trpkostí povzdechli, že jim po tolika letech konečně povolili řetěz, jako psovi u boudy, a dokonce jim dovolili i štěkat, ale chleba, misku se žrádlem, jim sebrali… Na slovenské straně bylo přece jenom lépe. Jen ti, kteří neměli aspoň kousíček pole, které by je uživilo, a nechtělo se jim trmácet se za prací, rozmrzele seděli doma a v krčmě tlačili pálenku do hlavy a hledali někoho, kdo za všechno může. Staré i nové pány na okrese, v Bratislavě i Praze, bolševiky, Maďary i Čechy, nadávali i na židáky

173

i pánaboha, a také na Andrejka, který dál klidně chodil do lesa, dokonce i v neděli, kdy všichni seděli v cerkvi a pak v krčmě nebo před televizí… Chlapi propíjeli své hubené podpory a dostávali na Andrejka vztek, ženským zase lezla krkem Anetka, která utrácela lehkýma rukama a v lehoučkých šatech, pod kterými, když bylo horko, už nenosila vůbec nic… kupovala si nové šaty a střevíčky a nechala si ušít kožíšek jen tak do pasu a ženské se vztekaly, že musí chodit v loňských šatech, a jejich chlapi se schovávali pod své stařičké škodovčičky a trabantíky oždibané od hus nebo utekli k sousedovi pálit a koštovat horilku. A v noci uléhali vedle svých udřených a odkvetlých ženušek a mysleli na tu droboučkou cigáňu s dlouhými černými vlasy a hubeným zadečkem, v lehounkých šatečkách, se kterými si pohrával vítr… Jednou si mladý Saška Jankura s Mirem Lipčakem počkali na Mihaliče, a proč prý si drží přivandrovalce, a navíc cigány, když vlastní lidi o práci nezavadí. Ale Mihalič se nedal, a kde ste boli v zime, říkal, a všetci dobre pamätajú, kto vie robiť a kto celý život len táral a spíjal sa ako sviňa, ukázal hajný na Lipčaka, narovnal si řemen od pušky, a jako by chtěl ještě něco říct, třeba se zeptat, co to tenkrát k ránu táhli v ruksaku zadem přes humna a proč tak pospíchali…, ale pak jen mávl rukou, jako že škoda slov, od planých ľudí plané reči…, otočil se a šel svou cestou. Kokot zajebaný, ulevil si Saša a sám nevěděl, jestli myslí na Mihaliče nebo na Andrejka. Peníze, peňážky a lováčky měla Anetka ráda. A každý pátek už od poledne vyhlížela Andrejka, už ve dveřích se mu pověsila na krk a hned mu obrátila kapsy a pak rozkládala bankovky po peřině a prohlížela je proti světlu a její oči zářily jako dva malé ohníčky, vyhazovala je ke stropu a na peřinu se snášely zelené stovky a červené padesátikoruny, občas se tam zaleskla i pětistovka, nebo dokonce modrá tisícovka s přísným pohledem skladatele Smetany. Anetka sbírala a zase rozkládala peníze jako barevné listí, jako karty, ze kterých četla, co ji čeká a nemine, jako obrázky, které hned zítra

174

vymění za hromadu jídla, nové střevíčky nebo šaty, ať si ženské třeba puknou vzteky…, a Andrejko se pyšně usmíval, protože věděl, že aspoň pár dní neuslyší Nane man so te urel, nemám co na sebe, viděl ohníčky v jejích očích a neměl odvahu jí říct, že i kdyby si na sebe navlékla pytel od brambor, přece by byla nejkrásnější na celém širém světě, a že ty nové šaty jsou jen k zlosti a on že je určitě potrhá, než se je naučí svlékat… Sotva na jaře uschly cesty, Mihalič jim nechal přivézt k osadě Vysloužilou maringotku. Andrejko s Anetkou ji vydrhli a natřeli jasně červenou barvou, dovnitř nastěhovali věci ze sklepního kutlochu a nakonec i kamínka a Andrejko vzal sestřičku do náruče, nosil ji po novém domovu a pak ji opatrně a něžně položil do postele, líbal a hladil ji po lýtkách a stehnech, jeho ruka stoupala výš a výš, odhrnovala záhyby šatečků, a Anetka, spokojená a šťastná, se nechala hladit a přitom Andrejkovi rozepínala košili. A stejně měl ten Vašek pravdu, vzpomněl si Andrejko, když vedle sestřičky ležel zpocený a zvadlý a pomalu se vydýchával. Každý chlap, aspoň na pár vteřin v životě… A zvedl se a zvědavě začal pročesávat houštinu chloupků v jejím klíně a hladit bříško, které se pomalu zakulacovalo, protože v něm rostl nový život, nový človíček, jejich děťátko… Co se tam uvnitř děje, si vůbec nedokázal představit, nerozuměl tomu a s uchem přilepeným k břichu poslouchal: Kope… bude to kluk, rozhodl a už nedovolil, aby sestřička tahala těžké hrnce s vodou, věšela prádlo nebo zametala pod postelí, a sám začal chodit do dědiny, aby přinesl to nejlepší, na co sestřička právě dostala chuť, někdy běžel i podruhé a potřetí, pro čokoládu, kyselé okurky, rumové pralinky nebo čerstvě nadojené mléko… Anetka už nevydržela dlouho stát ani chodit, jenom odpočívala, a když jí zbyly síly, přešívala výbavičku, kterou jí podstrčila Paraska Mihaličová nebo Marika, žena Paľa Jasenčáka. Když se Andrejko prohnal kolem krčmy, chlapi se smáli a ťukali si na čelo, že ten cigánek je blázen jako malý Fedorko, jako Maruška, když v lednu sháněla jahody, ale jemu to nevadilo, jen se usmíval, a když na něj Anetka udělala oči, hned všeho nechal a znovu běžel

175

do dědiny a prosil a sháněl. Teď se mu otevíraly dveře, teď se vracely všechny ty odbahněné studny, proházený písek, vyvezené žumpy a pořezané dříví, teď se bourala zeď… A jednoho dne si Anetka vzpomněla, že by chtěla záclony jako mají gadžové, a postavila si hlavu a nedala pokoj, dokud si Andrejko od Paľa nepůjčil kolo a nerozjel se do Stakčína. Vrátil se až večer, sedřený a unavený, protože nakonec pro ty záclony musel až do Sniny, a zatímco ze sebe u potoka oplachoval prach a špínu z cesty, Anetka rozkládala po posteli záclonu tak dlouhou, že by s ní obalili celou maringotku, něžně se s ní mazlila a pak ze sebe shodila šaty, pomalu na sebe začala navíjet jemný bělounký štůček. Když pečlivě urovnala poslední záhyb, zkoušela se zavlnit před zrcadlem, s rukama nad hlavou, pomalu a opatrně, protože ji tížilo bříško a protože se tak bála o maličké, které nosila pod srdcem. Když se Andrejko objevil ve dveřích, překvapením vyhekl, protože místo sestřičky před ním tančila studánková víla v průsvitných šatečkách utkaných ze stříbrných měsíčních nitek, divoká princezna v lehounkém a průsvitném sárí, jako omámený z ní začal odmotávat záclonu, zatímco Anetka stála se vzpaženýma rukama a pomaličku se otáčela, spokojená, krásná a šťastná. A když z ní spadl i poslední cípek, pověsila se Andrejkovi kolem krku a nechala se odnést do postele jako panenka. A on věděl, že je všechno v pořádku, protože takhle, s rukama nad hlavou, a možná jen prudčeji a divočeji, tančívaly ženské na Žižkově, když jim bylo dobře, takhle tančívala malá děvčátka v růžových šatečkách, která se sotva naučila chodit, i nádherné krásky v ohnivě červených sukních, natřásaly se ztrhané maminy s těžkými prsy, až chlapi slintali a zatmívalo se jim před očima a většinou se kvůli nějaké rozevláté sukni chytili pod krkem, protože když šlo o krev a čest, šlo o víc než o vlastní život, a o chlapa, který by jednou couvl, by už žádná černooká krasavice ani pohledem nezavadila… a Andrejko pustil sestřičku a rychle se rozhlédl, s kým by se mohl pobít nebo pořezat, a pak popadl nůž a vyrazil ven a křičel do tmy…

176

V létě přijel z Plzně bráška Tiborek. Jak ho Anetka uslyšela na schůdkách, hned poznala jeho kroky, vyskočila a ve dveřích se na něj vrhla, a jenom na chvilinku se zapýřila, když bráškovy oči sklouzly k jejímu břichu… Raději ho vzala za ruku, pyšně ho prováděla jejich novým domovem a Tiborek se nestačil divit, vždyť ještě loni žili v černé, studené a vlhké díře a topit mohli až v noci, a od kouře, popela a sazí bývali umounění jako uhlíři, kteří právě rozebrali milíř…, ale sestřička se brzy zadýchala, ztěžka se posadila na postel a teprve po chvíli vstala, aby rozdělala oheň a uklohnila něco k jídlu, a zlobila se, když jí Tiborek chtěl pomoci. A sotva bráška dojedl, pobídla ho, aby pověděl, jak v Plzni, a Tiborek najednou ztratil řeč a bylo na něm vidět, jak se stydí… A najednou mu vyhrkly slzy a sestřička ho pohladila a už se ho dál neptala. Večer přišel Andrejko a Tiborek mu podal černý lepenkový futrálek, který přivezl. Andrejko ho pomalu otevíral a třásly se mu ruce. Demčakovy housličky… Opatrně je pohladil a zkusil zabrnkat na struny, ale ty byly povolené a rozladěné, a Anetka se zvedla, řekla Pojďte ven, tady je horko na zdechnutí, a vedla je k potoku. Všichni tři se drželi za ruce a brodili se chladivou vodou, nad tůňkou číhal ledňáček a o nohy se jim otíraly rybky. Anetka zůstala pozadu a bráškové si sedli na kámen a čekali na ni, sestřička si vyhrnula šaty, ale pak se v nich stejně posadila do proudu mezi kameny, spokojená a šťastná, že na ni bráškové koukají a uhýbají očima, protože v těch mokrých bílých šatečkách byla víc nahatá, než kdyby si je přetáhla přes hlavu… A když se vrátili domů, pustila za sebou jen Andrejka. Mladší bráška musel zůstat venku na schůdkách a kroutil se tam a skučel bolestí jako mladý vlček, kterého vykázali ze smečky. A ráno přišel, že se musí vrátit, a Anetka mu strčila do kapsy všechny peníze, které doma našla, prý příště na vlak, usmála se, vyprovodila ho k silnici a naposledy ho objala, Tiborek chvíli stál a ještě chtěl něco říct, ale pak se otočil a rozběhl se a za chvíli se ztratil za první zatáčkou.

177

Teprve když osaměli, jim přišlo líto, že bráškovi na podzim dovolili odjet a že ani teď se u nich moc dlouho neohřál… možná Tiborek čekal, že ho sestřička vezme za ruku a řekne My se vrátíme s tebou, doufal, že neodjede do Plzně sám…, a Andrejko si vzpomněl na tetu, jak cpala Tiborka prášky na spaní, aby mohla vypadnout na svoji smutnou pouť po petrohradských pajzlech a aby ji tam v nějaké opilecké náruči nedrásal jeho pláč. A Tiborek ji má rád, nevrací se k ní ze soucitu nebo že nemá kam, vždyť tady by se pro něj místo našlo. Tiborek má maminku rád, Tiborek je jediný a poslední člověk na tomhle světě, který ji má doopravdy rád… A večer seděla Anetka u okna, mlčela a občas si rukou protřela vlhké oči, Andrejko vytáhl housličky, dlouho si je ze všech stran prohlížel, a tyhle Demčakovy housličky byly pěkné, kulaté, jako dívčí tělo s boky, krkem i hlavičkou, jenom ruce musí člověk přidat svoje… a pak je rukávem otřel, zevnitř vyklepal a vyfoukal prach, znovu postavil spadlou kobylku a zkusil natáhnout a naladit povolené struny. Andrejko ladil a přitom si snažil přivolat nějaké melodie, jeho srdíčko zpívalo, ale jeho prsty, které by se měly ohýbat jako mladé vrbové proutky, byly nateklé a opuchlé jako dubové kolíky, těžké jako z olova. Sar te muterďahas pre taťi blacha, jako když tahá kocoura za ocas, jako když chčije na horký plech, popíchla ho Anetka a Andrejko se musel kousnout do jazyka, ale sám viděl a slyšel, že sestřička má pravdu. A odložil housličky a s úžasem si prohlížel své hrubé a zjizvené dlaně, plné mozolů, boláků a zarostlých třísek, a v tu chvíli mu došlo, že už si nikdy nezahraje, protože by musel skončit s prací na rubanisku a zkusit žít bez peněz, na které už si pomalu začal zvykat, na které si Anetka, jeho sestřička a žena, začala zvykat… Jako by stál na rozcestí a měl si vybrat mezi dvěma cestami, mezi širokou, pohodlnou a vyšlapanou cestou, kterou vidí jeho oči, a úzkou a strmou cestou, těžkou, ale krásnou k zešílení, kterou vidí, když ty oči zavře… Jeho oči přeskakovaly mezi zívajícím futrálkem a poničenými prsty, které udržely sekeru i řetězovou pilu, ale jinak

178

už k ničemu nebyly, chvilku si je mnul, jako by z nich chtěl sedřít všechny ty zatvrdliny a boláky a znovu z nich vyčarovat ruce a prstíky, tak rychlé a hbité při čórkách. Tenkrát se ani ve skořápkách proti němu nikdo nechtěl postavit, takové míval prsty… Kdyby se tak ty jeho prsty mohly znovu rozběhnout po hmatníku, jen proto, že je mu právě lehko u srdce nebo smutno na umření, kdyby tak v sobě našel sílu a odvahu, aby se vydal po té úzké a strmé a závratné cestě a stal se mizerným, ale svobodným degešem, jakými Dunkové odjakživa bývali, třeba by jedl i ty psy… Ale vedle na posteli spí Anetka, jeho sluníčko, ztěžka oddechuje a pod šaty se jí vzdouvá bříško… Andrejko se zvedl a vyšel ven, chvíli stál pod hvězdami, poslouchal zvuky a šelesty a vdechoval opojnou vůni horké letní noci a pak naposledy pohladil housličky a uložil je zpátky do pouzdra. A možná se jen vymlouvá, možná je jen obyčejný posera a srab, když se té závrati bojí a vykašlat se na sestřičku a její bříško nedokáže… Na začátku října, kdy byly dny už docela krátké a noci studené, přijel k osadě traktor, hajný s Andrejkem opatrně vytáhli Anetku nahoru a pustili se k silnici a pak do Sniny, k doktorovi. Nahoru už se Mihalič vracel sám. A na Poljaně nebylo jediného domu, kde by se o tom nemluvilo, a mnoho ženských odpustilo Anetce její tenké šatečky a holý zadeček a alespoň cípkem zástěry utřelo oči. Jako by to maličké, které se mělo narodit, bylo tak trochu i jejich vlastní. Každý den, hned jak se rozpustily ranní mlhy, bral Andrejko kolo a uháněl do nemocnice. Vrzání a skřípání bylo slyšet už z dálky a chlapi, když je míjel, se smáli, že za takovou mladou a krásnou ženskou má jet na bílém koni, a ne na takovém rezavém a rozgajdaném kole… Začínalo babí léto. Javorové a bukové stráně se oblékaly do červených a zlatých šatů, ne najednou, ale odshora po listech a větvích, oheň se z hřebenů hor rozléval do dolin zmáčených studenou ranní mlhou a Andrejko zuřivě šlapal do pedálů, myslel

179

na Anetku a zapomínal, že by měl chodit do práce. A on by šel, už to i zkusil, ale nakonec se jeho nohy vždycky obrátily na druhou stranu, k nemocnici… Mihalič je dobrý, utěšoval se, když si na hajného vzpomněl, Mihalič nebude křičet ani ho nevyhodí… Město a špitál byly daleko, Andrejko se vracíval domů za tmy a auta ho oslňovala, že občas musel stočit řídítka do příkopu. Jednou, hned za Stakčínem, napálil do chlapů, které ve tmě nebylo vidět, sletěl z kola a pořádně si natloukl, ale vzteklé nadávky a kletby ho rychle zvedly zpátky do sedla. Chlapi se vraceli z krčmy, měli nakoupeno, a než se vzpamatovali, polámaný Andrejko už uháněl pryč. Kdyby ho stáhli z kola, bylo by zle, a kdyby zjistili, že do nich vrazil obyčejný cigán, třikrát zle… Anetka už nevstávala z postele, byla příliš drobná a břicho měla jako soudek, až se Andrejkovi třásly ruce, když se jí měl dotknout, jen u ní seděl a držel ji za ruku, a když ho vyhnali ven, bloumal kolem nemocnice nebo se marně dobýval do zamčených dveří. A jednoho dne bylo její lůžko prázdné, sestřičky ho přestýlaly a přes rameno říkaly, že Anetka je na sále, že ji budou muset řezat, vyděšený Andrejko vycouval zpátky na chodbu, přecházel před širokými prosklenými dveřmi, za kterými trpěla jeho Anetka, a bál se té chvíle, kdy je někdo otevře. Protože kromě sestřičky už na světě nikoho neměl… Poslední návštěvy odešly a venku už se setmělo, u stropu poblikávala zaprášená zářivka a čas se vlekl. Konečně vyšla sestra, pozvala Andrejka dál a on tam stál v děravých ponožkách a třásl se jako čerstvě ostříhaná ovce, až přišel mladý doktor v bílém plášti, podal mu ruku a řekl Gratulujem, pán otec, Andrejko držel tu ruku, pořád se třásl a nemohl se odtrhnout, protože moc gadžů mu v životě ruku nepodalo a ještě žádný doktor…, a lékař ukázal na židli, sám si sedl naproti a říkal, že Anetku museli otevřít, aby z ní vytáhli děťátko, holčičku, a že s Anetkou teď nikdo nemůže mluvit, protože ještě spí… Když Andrejka vystrčili zpátky na chodbu, svalil se do křesla, bezradný a popletený, a pořád se z toho nemohl vzpamatovat,

180

pořád mu to nedocházelo. A sestry viděly jeho široké oči a roztřesené ruce a přinesly mu hrnek s čajem a deku na přikrytí. A ráno mu ve dveřích ukázaly lehounký uzlíček, bílou peřinku, ze které koukala malinkatá hlavička s několika jemnými vlásky, děvčátko vypadalo jako panenka na hraní, ještě mělo tvářičku rudou od námahy, když se dralo na svět, a Andrejko ji opatrně pošimral a jako beránek se nechal zavést k Anetce. Sestřička měla ztrhanou a napuchlou tvář, Andrejko ji držel za ruku a šeptal, že ji má rád a že to dobře dopadlo, ale hlas mu přeskakoval a zadrhával a vyčerpaná Anetka se nemohla ani pohnout a jen se slabě usmívala, protože ji všechno, všecičko bolelo. Děvčátku, které se ten večer narodilo, dali jméno Darinka, Darja.

21 Když se Andrejko vrátil zpátky do osady, všechno mu padalo z rukou, nemohl jíst ani spát, celý den jen seděl na schůdkách, ruce se mu třásly a ve spáncích mu tepala krev, jako by tam poblázněný kovář bušil perlíkem do kovadliny. Teprve teď, když byl sám, mu začalo docházet, že se něco stalo, že se stal otcem, tatínkem, tátou… Skleněná zeď se rozbila, nebe otevřelo svou náruč a na zem padaly hvězdy… Všechno bylo najednou jiné, protože to, co ještě včera leželo v přímce, čas, který jen tak plynul bez začátku a konce, se najednou vrátil zpátky na začátek a točil se v kruhu, jako cesta, která končí a zároveň začíná… Měsíc ještě nevyšel, v řídkém oparu svítilo pár světel v dědině a poslední rozsvícená okna. Andrejko byl sám, samotinký, daleko od lidí, ale blízko, blizoučko k mrazivě černému nebi, na kterém visely tisíce a miliony stříbrných korálků, hvězdy poblikávaly a on mezi nimi hledal tři blízko sebe, které se drží za ruce, dvě hvězdičky větší a mezi nimi maličkou, právě narozenou, až se mu z toho zatočila hlava, a bylo toho na něj moc, víc, než mohl unést a vydržet, a zakřičel a zavyl jako vlk samotář, táhle a teskně, a pak utřel do

181

rukávu oči a vrátil se dovnitř, do kapsy strčil kus chleba a slaniny a vykročil do tmy. Za jeho zády zmizela poslední světla Vyšné Poljany, ztichl i štěkot psů, pobekávání ovcí i odfrkávání koní. Andrejko se zuřivě hnal nahoru a prudce dýchal, protože musel setřást tu bolest, tak ho všechno bolelo, tak se s ním točil svět, protože v tuhle chvíli už byl na světě zbytečný, protože jeho cesta a život se přelily do maličkého uzlíčku pod bílým stropem a unavenými zářivkami nemocničního pokoje… Proti nebi se rýsovaly obrysy zakrslých horských buků, javorů a jeřábů porostlých lišejníkem, ve větvích šustilo a chrastilo listí, občas se ve tmě mihl stín a zahoukala sova, někde docela blízko praskla suchá větvička a hned se ozvalo odfrknutí a rychlé zadupání hbitých kopýtek, Andrejko se zuřivě prodíral lesem a stoupal do široké náruče kopců a hor, aby tam nahoře roztáhl křídla a vzlétl k těm mihotavým hvězdám a pak třeba umřel, ale zároveň se mu zoufale chtělo žít, protože i přes tu bolest, anebo právě pro ni, uviděl ten svůj život krásný, šílený a krásný k zbláznění… Klopýtal přes kořeny a přelézal balvany, padal do děr zavátých listím a zase vstával, ale pořád se hnal nahoru, tam, kde se z blednoucího obzoru chystaly vyloupnout první červánky a kde se na nebi mihotala jitřenka, poslední hvězda končící noci. A najednou cesta už výš nevedla. Andrejko ležel na vrcholu hory a prudce se vydýchával, jeho rozpálené plíce hořely, obličej a ruce podrápané od větví a ostružin krvácely a srdce tepalo v divokém rytmu, jeho vyčerpané tělo leželo na zemi a srůstalo s ní, pouštělo kořeny, zarůstalo mechem a zanikalo, ale zároveň se něco jiného rodilo, místo vteřin a minut běžely dny a roky a místo roků vteřiny a všechno bylo těžké jako hora a lehoučké jako pírko, když se dýchne do dlaní… Vycházející slunce prorazilo černou čáru obzoru a Andrejko vykřikl, protože všude kolem hořel les, krvácely zkroucené větve javorů, jeřábů a buků, závěje nafoukaného listí, kapradí i mech na starých kmenech. Prales se probouzel do mrazivého rána, poloniny

182

na hřbetech kopců a hor pluly po sametové hladině mraků jako veliké ohnivě rudé a zlaté ostrovy a v dolinách se pořád převalovala mlha jako nadýchané kopečky ovčí vlny a pod ní byly políčka, louky, cesty i dědiny, temné pralesy s trouchnivějícími kmeny padlých stromů a křišťálovými studánkami ukrytými pod listím, tam byla země z pradávných časů, syrová, voňavá a krásná… A stejné buky, jedle a modříny káceli chlapi tam dole, na Kyčeře poráželi stromy podpírající nebe jako sloupy a žebroví chrámové klenby a on pak vlastníma rukama nosil větve na hromady a ještě živé, s uvadajícími listy, je pálil. Za to bral peníze, zavšivené gadžovské peníze… A ty pokroucené větve, které se ničemu na světě nepodobaly, snad jen křivolakým čárám na obyčejné lidské dlani, odsekával a mrzačil… Andrejko si sedl na hraniční kámen a mhouřil oči proti sluníčku. Když se trochu vydýchal, vytáhl z kapsy skrojek chleba, ulomil kousek a nasucho ho převaloval v ústech. A bez vody nemohl polykat a snad ani hlad neměl, znovu se zvedl a nohy ho nesly úzkou pěšinou po horském hřebenu, proti vycházejícímu slunci, cesta se proplétala mezi hraničními kameny, Andrejko přeskakoval z Bukovských hor do Bieščad a zase nazpátek a smál se, jak je celá ta hranice k smíchu… Vodu našel až před polednem, kousek pod vrcholem posledního kopce. Vyprahlý a žíznivý se sklonil ke studánce, opatrně ji vyčistil od klacíků a listí, chvilinku počkal, až se usadí kal, a pak pomalu bral vodu do dlaní a pil, pomalu a opatrně, aby nezkalil a nevyplašil vodu v tom zrcadélku jako dlaň, a zapomínal na bolest a nohy ztěžklé únavou a po jeho prstech stékaly kapky jako perličky. Když uhasil žízeň a snědl trochu chleba, vrátil se na vrchol, k betonovému sloupu obrostlému lišejníkem, na každé ze tří stran byl jiný státní znak, Andrejko zvědavě obcházel a slabikoval Rzeczpospolita Polska… Československo… a azbukou Sovětskaja Ukrajina, co krok, to jiná země, ale i tam, za sloupy a vymýceným pásem lesa, rostly stejné zakrslé buky, javory a jeřáby ošlehané a obité větrem, a najednou si vzpomněl na Juraje Bielčika. Juraj mu

183

vyprávěl, že hranice tam vždycky nebývala, že k verchovinským dědinám, do kterých vždycky chodíval pro poljanské gazdy nakupovat ovce, vedly cesty, které tenkrát ještě nepřetínaly žádné závory… a na severu, v Haliči, také nebýval jen prales, kde místo lidí žijí jen medvědi a vlci. V hlubokých bieščadských údolích se krčily bojkovské vesnice a chasidské golety a Poljančané tam pašovali uherský tabák a Dunkové handlovali koně. Andrejko se skulil do nejbližšího dolíku, do závěje nafoukaného listí, zavřel oči a uviděl starého Juraje v těžkém ovčím kožichu, jak stoupá k horám mezi staleté stromy, uviděl sestřičku s malým uzlíčkem v náručí, jak přichází, a všechno se mu spletlo dohromady, hořící les a zlaté hory na východě, shrbená postava starého Juraje, jeho ztvrdlé dlaně a tvář rozrytá vráskami, verchovinské ovce, divoké koně na poloninách i peřinka s děťátkem, semínko, které vyklíčilo v trouchnivějícím kmenu padlého stromu, slunce, které večer usne v krvavé peřině a ráno se zase narodí, aby zahřálo zemi a rozpustilo mlhy, hory, které se na podzim uloží k spánku a na jaře se znovu nechají probudit skřípavým odemykáním ledového zámku a skřivánkem, který vyletí nad zmrzlá pole, aby ohlásil jaro… rozkvetlé mačuchy a čarověníky, které se rozsvítí mezi loňským listím, i petrklíče v doubravách, osamělé třešně na polonině nastrojené do bílých svatebních šatů, letní pálavy, kdy vyprahlá pole pukají horkem, i nekonečné lijáky, kdy se země spojí s nebem provazy vody, březové aleje kolem cest i hluboké a černé tůně starých hájů, kde světélkuje mech a tančí víly v šatech utkaných z měsíčních nitek, podzimní plískanice i mrazivé ticho dlouhých zimních nocí, hodiny, dny a roky, které se otáčejí, a voda, která vyskakuje pod spadaným listím, potůčky, které tečou jen tak mezi domy, a řeka, která zaplavuje tiché lužní lesy, čerstvá míza, která proudí pod kůrou starých stromů, a krev, která klokotá v žilách lidí a hor na samém konci světa. A maličká Darjenka s velkýma černýma očima po mamince, do krásného a voňavého světa se narodila… Kaj but berš, ať jí přeje štěstí, ať jsou šťastné její kroky, ať je dlouho živa…

184

Srdce mu tlouklo jako zvon, který se příští vteřinku utrhne z věže a po krátkém a závratném letu se rozbije o dlažbu na tisíc kousků… A najednou slyšel a cítil svůj dech, ne rychlý a mělký, jako když hladová myška šmejdí po spíži nebo vítr prohání po dlažbě zmuchlané jízdenky a oslintané nedopalky, ani sípavý dech unaveného stařečka, který se plahočí do schodů, ale jiný, těžký a hluboký dech, jako když odfukuje těžká parní lokomotiva, jako když se zvedají a zase padají měchy od varhan a píšťaly a chrámové sloupy se třesou, až je člověku úzko… jako když harmonika, rozpustilá a ufňukaná heligonka, nadechuje a zase vydechuje zakouřený hospodský vzduch a kovářské měchy funí do výhně a žhavé uhlíky pálí, až bolí oči… Takhle uviděl ten svůj život, jako přerývaný a chraptivý dech, jako cestu přes bludné kořeny, kodrcavou a polámanou cestu, po které zůstávají jizvy do kříže a vrásky hluboké jako rozpraskaná kůra starého stromu… A on bude, znovu začne dýchat, znovu začne žít a do práce, k řevu řetězových pil a těžkých traktorů, k rubání a pálení živých a zelených haluzí, už se nevrátí. Vrátí se k Demčakovým housličkám, které z Plzně přivezl bráška, znovu se na ně naučí hrát a bude vidět a slyšet, ne očima a ušima, ale jinak a mnohem ostřeji, srdcem… Přesekne lano, které ho poutá k molu, na polámaný stěžeň vytáhne plachtu a vypluje na širé moře, bude klopýtat po té kodrcavé cestě, snít o půlnočních ohních ve ztichlé stepi a koních k nezkrocení a plakat do housliček jako chromý Lavička, který nemohl chodit po doktorech, protože kdyby přestal hrát, umřel by steskem, a tak ho mezi svatbami a pohřby nosili na zádech… Proč vlastně potřebuje peníze, aby jako gadžové šetřil a střádal na domek, louku nebo kus pole, aby se tam pak celé roky plahočil a v noci se budil strachem, že ho někdo o tohle všechno připraví? Demčak mu jednou řekl, že Lavička se peněz bál. A když mu do housliček nacpali peníze, které by jinému vystačily na celý měsíc, Lavička ty peníze tak nenáviděl, že je ještě večer utratil nebo rozdal, on, takový muzikant, platil za celou krčmu a nejšťastnější byl, když

185

se pak ráno nad ním někdo slitoval a půjčil mu deset korun na autobus… Starý Laco by se mu vysmál, jednu ruku by mu položil kolem ramen a druhou ukázal kolem sebe: Kas kher hin, oles hin ča jekh, kas kher nane, oles hin šel… Kdo má dům, má jeden, kdo dům nemá, má jich sto… A kdo chce žít velký život, nesmí mít velký dům… A že jen člověk, který je na dně, dokáže zvednout oči vzhůru, k nebi a hvězdám… Ať se rozhlédne kolem sebe a zeptá se, komu patří slunce, které zahřívá zemi, a vítr, který šustí, zpívá a naříká v korunách starých stromů a rozčesává hřívy divokých koní, komu patří průzračné potůčky a studánky, které pánboh pro všechny požehnal, kdo může říct, že mu tohle všechno patří, a kdo si to odnese na druhý břeh, tam, kde teď pase ovce starý Juraj… Sluníčko stoupalo po obloze, mlhy v dolinách se rozpouštěly a lehounký větřík šeptal a šustil v korunách stromů, barevné listí se snášelo k zemi, šumělo a chrastilo, a táhlá písnička už plakala jen docela malinko a zlehka: Čhajori romaňi, ker mange jagori, na cikňi na bari, čarav tro voďori… děvčátko, moje mojoučké děvčátko, rozdělej ohníček…, a už nebyla napjatá jako struna vteřinu předtím, než se přetrhne, ale byla hlaďounká a kulaťounká jako mrazivé a průzračně čisté říjnové ráno, jako oblázek v horské bystřině, omývaný a hlazený jiskřivou vodou… Krásné jsou stromy, které lidé nechají zestárnout, stromy, které tam pod Křemencem umírají vestoje, průzračný a čistý je svět, když se na něj podíváš přes kapku rosy a motýlí křídla, když se člověk probudí a zase vidí ostře jako dřív, když má žízeň a hlad, ten správný hlad po životě a horách… krásné a bolavé jsou písničky rozevláté jako vítr, pročesávající dlouhou trávu na polonině, rozesmáté jako hřebeček poskakující po louce, ohnivé jako jeřabiny u cesty a šípkové růže obsypané náručemi rudých vřetének, horké jako svatojánská noc plná mihotavých světýlek, tajemných vůní,

186

šelestů a volání, v těch písních je dlouhá cesta uherskou pustou, půlnoční ohně a protančené noci ve ztichlé stepi, radost k zbláznění i smutek a bolest, ze které se člověk musí, musí vyzpívat, je v nich nenávist, kvůli které teče horká krev, i láska, pro kterou se tak snadno, a přece tak těžce umírá… Z tenkých pramínků křišťálové vody, z divokých očí, černých jako uhel, jsou ohnivé čardášky i plačtivá halgatá, která nikdo na světě nedokáže zapsat do not, protože nejsou poskládaná z tónů, ale krvácejí a tryskají zevnitř a z hloubky, jako pramen ze země a míza z poraněného stromu, chraplavá, hranatá a ostrá, a hned zase měkoučká a smutná k zešílení. Na cikňi na bari, čarav tro voďori. Děvčátko moje mojoučké, rozdělej ohníček… Andrejko se vracel domů unavený a hladový a všechno v něm tančilo a zpívalo, už vyšel z lesa, přecházel louky a míjel poslední remízek a lípu nad silnicí k Poljaně, ještě se na chvíli opřel zády o kmen a pohladil popraskanou kůru, a v dálce svítila jejich červená maringotka jako osamělý květ vlčího máku uprostřed pole. A jako by ho polili vědrem ledové vody, už z dálky viděl, že venku se válejí židle a stolek, dveře vyrvané z pantů jen tak povlávají nad schůdky, a uvnitř… skříň byla převrácená, na zemi ležel rozbitý cylindr petrolejky, z rozpárané peřiny lítalo zvířené peří, někdo rozmlátil úplně novou postýlku pro Darjenku a rozřezal matraci… Andrejko vytřeštil oči. Kdo jen mohl a co tu hledal, vždyť dohromady nic neměli, dokonce ani dveře nezamykali… a nahrnula se mu krev do spánků, a proč tohle všechno? Peníze… Zbledl a hnal se k posteli, tam mezi drátěnkou a slamníkem schovávali obálku s pár stovkami do příští výplaty, ale postel byla rozvalená a peníze byly pryč… a Andrejko se roztřásl, skočil do kouta, popadl sekeru a vyběhl ven a nohy ho nesly k dědině… Před první chalupou se zastavil, prudce dýchal a rozhlížel se, na kom by si vybil hanbu a vztek, ale nikdo nešel, a tak se vrhl proti plaňkovému plotu vedle cesty a porubal a polámal ho, jako kdyby si prosekával cestu hustým

187

mlázím ze špejlí a sirek… Když rozmlátil a rozsekal poslední brlinky, zahodil sekeru, uprostřed cesty stáhl kalhoty a trochu zakloněný, s holým zadkem, stál před dědinou a močil… a pak si natáhl kalhoty, zvedl sekeru a pomalu vykročil zpátky. Ulevilo se mu jen docela malinko. A Anetka byla bolavá a pořád ji nechtěli pustit domů. Až jednou před cerkví zastavila sanitka, Andrejko vyskočil a pomáhal ven Anetce s uzlíčkem, bílou peřinkou, ze které vykukovala drobounká tvářička s velkým dudlíkem, maličká vypadala jako panenka na hraní a na zápěstí jí svítila červená mašlička, kterou jí tam uvázali podle starého zvyku, na ochranu před zlými silami… Ženské a báby před konzumem přestaly rozkládat rukama, ztichly a s úžasem sledovaly, jak se ta svatá rodina ztrácí mezi posledními domky, a hned si vzpomněly na zimu, která už se ohlašovala ranními mrazíky, jinovatkou a ledovými škraloupy na kalužích, a alespoň v duchu se pokřižovaly.

22 Andrejko s Anetkou začali na malou Darjenku dostávat dětské přídavky, čhavengere love. Aby se pošťačka nemusela trmácet k osadě, nechávala peníze v konzumu, Andrejko je tam vyzvedával a hned je utratil za jídlo, sušené mléko, kasičky a piškoty. A když byl ve Stakčíně, nikdy nezapomněl maličké přinést nějakou hračku, panenku, medvídka nebo aspoň čorkutku, chrastítko. Ale žít jen z dětských přídavků se nedalo. A protože v dědině přes zimu také práce nebyla, jednoho dne musel Andrejko sklonit hlavu a zamířit k hájovně. Když se objevil ve dveřích, Mihalič ho nechal stát na prahu, ani dál ho nepozval a mlčel, kouřil a klepal tužkou o stůl, protože Andrejko se od léta v lese neukázal a naposledy ho viděl, když ho s Anetkou vezl na traktoru k doktorovi… Andrejko měl slzy v očích, z toho ponížení

188

i představy, co kdyby ho hajný vyhodil, a to mu ještě neřekl o zálohu, protože Anetka už několik dní chodila po maringotce a vztekle křápala prázdnými hrnci a dvířky od prázdné skříně… Mihalič se nakonec nad Andrejkem slitoval. Nějaký čas po něm ještě chlapi v krčmě zlostně sekli: Psovi, keď spí, babe, keď plače, a cigánovi, ktorý sľubuje, never…, ale on nad tím mávl rukou. Ještě nezapomněl, že Andrejko nevynechal ani jedinou šichtu, nezpíjel se jako ostatní dřevaři, a když bylo třeba, přišel i v neděli, když ostatní seděli v cerkvi a pak v krčmě. Protože svátky se na Poljaně světily, v neděli se pracovat nesmělo… A kolem bývalé osady by se mu také chodilo těžko, kdyby tomu cikánkovi nedal šanci. Už kvůli té maličké… A ještě něco s hajným pohnulo. Koně. Protože traktory jsou drahé a náhradní díly ještě víc, když se je podaří sehnat… a hory, čarokrásné Bukovské hory pod těžkými stroji trpí, po těžbě je na cestách půl metru bláta, mračil se hajný, a koně by pomohli, teď je chová pár gazdů jen tak do lehkého zápřahu nebo pro radost, a kdo jiný by měl jednou začít než Andrejko, jediný opravdový Cikán široko daleko, je šikovný, ale síly moc nepobral a na hrubou práci nestačí, ale koně by zvládl, protože na koně se nesmí silou, holí a bičem, na koně je třeba mluvit jejich vlastní, koňskou řečí, a v tom se Dunkové vždycky vyznali. Jako tenkrát… Starý Mitro Jankura, největší gazda na Poljaně, nemohl zkrotit mladého hřebečka, zkoušel to s ním po dobrém i po zlém, už ho několikrát zpráskal bičem, ale koník o to víc jančil a vyhazoval, až mu od huby kapala pěna. Křik přivolal sousedy, chlapi stáli kolem ohrady a radili Jankurovi, ale na vzpurného hřebečka nic neplatilo, až někdo navrhl poslat pro Laca. Jankura vybuchl, že prý s takovým mizerou a zlodějem do holportu nepůjde, ale když viděl, že si sám neporadí, vztekle hodil bič do bláta a odešel, aby se na to nemusel dívat, a cestou do krčmy vykřikoval, že ten kůň je zkaženej a hned zítra ho odvede k řezníkovi, a za hodinku přivedli Laca, starý Cikán se chvíli drbal za uchem a pak se protáhl do ohrady a vyrazil proti koníkovi, jako by ho chtěl zahnat,

189

hřebeček běhal kolem hrazení, jako by ho honili kolem cirkusové manéže, protože ho do slabin bodaly Lacovy oči, ale za chvíli se unavil, přešel do klusu a pak šel krokem, ale Laco mu nedal pokoj, jeho pichlavé černé oči popoháněly a zase brzdily koníka a otáčely ho do opačného směru, skoro hodinu se tam takhle přetlačovali, i Laco už byl unavený a koník to hned poznal, zastavil a začal přežvykovat a za chvíli svěsil hlavu a nastražil jedno ucho, jako by čekal, co si na něj teď Laco vymyslí, ale Laco se otočil, jako že ho to už nebaví, a šel pryč k protějšímu hrazení, ale kůň se k němu přidal, loudal se za ním po ohradě a nakonec se nechal vzít za ohlávku a podrbat nad očima, jako by s Lacem byli staří známí, jako by jeden druhému rozuměli. Všechno se odbylo bez křiku, bez jediné rány bičem a kopance, koník chodil za Lacem po ohradě jako kuřátko za kvočnou, zatímco chlapi pokuřovali a mlčeli ještě dlouho po tom, co se rozešli. A také jim už se rozsvítilo, už věděli, jak se mohla z pastvy ztratit klisnička nebo hřebeček, kterého ani pět dospělých chlapů nedokázalo zkrotit… Snad proto, že Dunkové v chatrčích nikdy nepoznali elektřinu ani vodu z kohoutku a voněli blátem, koňským hnojem a syrovinou, měli blíž k zemi, ne k půdě, ke které patřila dřina na kamenitých políčkách, shrbená záda a napuchlé ruce plné zatvrdlin a mozolů, ale k zemi, které se mohli dotýkat, kterou mohli měřit bosýma nohama a na které mohli ležet, mžourat do sluníčka a snít… A snad pro to zaschlé bláto mezi prsty, špínu a saze v očích, přes které viděli nebe a hvězdy, rozuměli té zvláštní koňské řeči. Rozuměl jí starý Laco, rozuměl jí Dežo a Andrejko se jí taky naučí, pokyvoval hlavou Mihalič, dobře si všiml, že Andrejko na dveře maringotky pověsil podkovu pro štěstí, bůhví kde ji našel, a krev se neztratí, horká krev se nemůže zapřít… Andrejko byl rád, že ho hajný vzal zpátky, ale do práce, do mrazivého rána, se mu odcházelo těžko, kvůli těm čtyřem smutným očím, které svítily ze tmy, kvůli jeho holčičkám. Jednou zkoušel spočítat, kolik dětí by si museli pořídit, aby je přídavky uživily, ale

190

pak si vzpomněl na tetu, jak musela běhat po úřadech, jak se děti tahaly s potkany o poslední rohlík a musely nosit stokrát obnošené věci, protože většinu peněz ze sociálky strýček Štefan propil… Andrejko si nedokázal představit, že by strčil Darjence do ruky kelímek od piva a postavil se s ní před nádraží nebo do fronty na úřadě nebo vyrazil do dědiny. Když bývalo Dunkům nejhůř, když snědli i poslední slepice a psy, poslali děti po dědině a teprve z toho, co malí ušmudlánci přinesli, z několika vajíček, hrstí mouky nebo skrojků chleba, se večer vařilo… Šalení Zemplíňáci na to měli dokonce i písničku: Dobre temu dobre, kemu matka žobre, nažobre mu chľeba, robic mu netreba… Příliš čerstvá byla i jizva na Anetčině bříšku a další děti, to by byly další jizvy, ošklivé rány nad chomáčkem chloupků v jejím klíně… Na ty jizvy, na hlavní nádraží i na Imra s Mariánem, kteří chtěli sestřičku prodat, si Andrejko vzpomněl, když na něj padla chandra. A už nechtěl jíst psy, nechtěl být degešem a žebrat… a řev řetězových pil, kouř v očích z pálení větví i zoufalí ptáci hledající svá hnízda v korunách popravených stromů ho při čekání na páteční výplatu přestávaly bolet. A jen někdy, když byl moc utrmácený, když stál na kraji lesa, nad Kyčerou se slunce ukládalo se k spánku do krvavých peřin a v dolině zaklinkal zvon poljanské cerkve, když klečel u studánky, bral vodu do dlaní a chrstal si ji na unavenou hlavu, když zavřel oči a uviděl zlaté listí staletých buků a uslyšel vítr rozčesávající dlouhou trávu na polonině, jen pak ho zabolelo, že se tak lacino nechal přivázat a koupit, tak rychle přestal dýchat a žít… Ale stal se tatínkem, pyšným tátou, a pro svoje holčičky by udělal všechno… Teď pálil mosty a trhal pouta, která vedla ke strýci Štefanovi a oběma bratránkům, znovu hledal, kde mu tenkrát přesekli kořeny a kde se přetrhla nit, a už věděl, že hledá dobře, že je blízko těch správných dveří, už sahá po klice… A maličká měla brzy ty nejdražší hračky, které sehnali, ve Snině jí koupili nekrásnější kočárek i šatečky. I když jim kolikrát nezbylo ani na večeři, na šatech ani hračkách se nešetřilo…

191

A někdy, když Anetka dovolila, se Andrejko po milování stulil do jejího náručí, promazlil se k naducaným prsům, mačkal a tiskl si je do očí, jazykem je laskal a chutnal slaďoučké mléko, Anetka hladila jeho kudrnatou hlavu, cítila, jak ji vysává, cítila vlhko ve svém klíně a usmívala se, vzrušená, spokojená a šťastná… Andrejko nikomu neřekl, že je někdo vykradl. Jako by sám provedl něco, za co by se měl stydět, jako by šlápl vedle… a zůstal stát jako opařený, když si ho jednou mladý Lipčak vzal stranou: Ty, Dunka… nepýtaj sa, kto… vravel v krčme, obrať cigánov… trochu sme ho, zober…, a strčil mu do kapsy svazeček bankovek stáhnutý gumičkou. Ještě chtěl něco říct, ale pak máchl rukou a odešel a Andrejko se nezmohl na jediné slovo a pak vytřeštil oči, protože už na první pohled držel v ruce mnohem víc peněz, než kolik se jim ztratilo. A nazítří se v boudě, kde se chlapi schovávali před deštěm, objevila na stole nová petrolejka. Je tvoje, pobídl ho kdosi, a Andrejko se rozhlížel a nevěděl, komu poděkovat. Nakonec ji strčil pod svetr, snad aby cestou nenastydla, a večer ji s Anetkou zapálili a znovu měli světlo… Všichni viděli, jak Andrejko každé ráno vyráží do práce, a někdo mu strčil do ruky košík s plenkami a oblečením pro malou, Anetce vnutili sklenici zavařených jahod a medu a začali jí odpovídat na pozdrav… A chlapi do Andrejka hučeli, že vůbec nevadí, když s Anetkou žijí na hromádce, že se z něho stal chlap a hlava rodiny, i kdyby to malé měla být jenom holka, a v pátek, hned po výplatě, ho odtáhli do krčmy. Měl bys ji dát pokřtít, řekl mu cestou Paľo Jasenčák a hned mu nabídl, že by šel za kmotra… Andrejko šel vedle Paľa a točila se mu hlava, že s tím Paľo přišel, ale do cerkve se mu nechtělo. Ještě teď cítil v zádech pronikavé pohledy, ještě teď mu před nosem klinkal kožený pytlík se zlatými třásněmi, plný peněz… Chlapi ještě nedosedli a už poroučeli borovičku, pak druhou a třetí, a Andrejko se musel přidat, házeli do sebe jeden stakánek za druhým, občas zakrojili chleba a zajedli kusem slaniny, jak byli

192

zvyklí, a Andrejko viděl hranatě a ostře a zase by objímal celý svět, ale borovička mu rychle stoupala do hlavy a jazyk těžkl, z oslnivého světla se rychle propíjel až do kalné tmy, protože tady chlapi pili rychle, mlčky a do dna, jako mužici za báťušky cara staré Rusi, pod ochranou přísné, ale laskavé ruky bóga gospódina… Paľo mu jednou řekl, proč pijou kořalku: aby na rubanisku nemrzli v propocené košili a nečvachtalo jim v holínkách, aby se pak čtrnáct dní nekroutili v posteli kvůli bolavým zádům, proto museli být tak vysušení, proto ani v krčmě, ani doma nepili pivo… A točil se s ním celý svět a najednou jako by ho přetáhli pantokem, Andrejko se zhroutil na židli a padl na podlahu jako podťatý strom, dřevaři ho zvedli a polívali vodou a pak ho sami odnesli domů, aby neusnul někde v křoví, protože noc byla studená a do rána daleko. Když strčili Andrejka vystrašené a nazlobené Anetce do náručí a vrátili se zpátky do krčmy, ve dveřích je uvítal řev a povyk. Saša Jankura s Mirem Lipčakem a Ivanem Bielčikem se bavili na jejich účet, a jak to prý může v tom lese vypadat, když dřevorubci nevydrží ani pár kalíšků: …nie každý kováč, čo je začadený… Chlapi si sedli, mlčeli a pili, za sebe i za Andrejka, až jim Ivan Bielčik poručil a poslal ke stolu po sklenici mléka, a to už na ně bylo moc, pohár přetekl. Paľo Jasenčák vstal, byl ze všech nejstarší, a proto musel první vstát, dovrávoral k protějšímu stolu, chvilku hledal ztracenou rovnováhu a pak prudce zvedl sklenici a vychrstl do nejbližší tváře a krčma ztichla, protože za tohle se platilo krví, jankurovci i dřevaři se zvedali, stáli proti sobě s podlitýma očima, zuřiví a vzteklí, a kdosi kopl do židle… A zatímco se v oknech výčepu tříštilo sklo, o horké hlavy se rozbíjely popelníky, sklenky s borovičkou a ulámané nohy od židlí, zakouřený vzduch vířily opilé chlapské paže a z Paľovy tváře vysušené kořalkou kapala krev, v osadě v koutku maringotky trucovala uražená Anetka a z postele se ozývalo tiché Andrejkovo skučení a sténání.

193

Jednou Andrejko přinesl z dědiny koťátko, chlupatou kuličku s modrýma očkama. Kocourkovi strčili pod postel krabici od bot a vystlali ji hadříky a senem, ale vyplašený mourek utekl pod skříň a ze strachu tam udělal první loužičku a řídkou páchnoucí hromádku. Anetce se ho podařilo vystrnadit až horkým mlékem, a teprve když dostal hlad, přestal se ježit a opatrně se dokolíbal k talířku, a nezvedl hlavičku, dokud ho dosucha nevylízal. A brzy si zvykl. Rád se otíral o nohy a skákal do klína, nechával se hladit a drbat za ušima. Měl rád i maličkou, snad proto, že po ní na talířku zbývaly ty největší dobroty, snad proto, že byla nejmenší a tak hezky voněla, občas usnul v její postýlce nebo se vyhříval na jejím kočárku. Anetka se mohla zbláznit, když poprvé viděla, jak se kočárek zakymácel, a křičela na Andrejka, že to zvíře maličkou poškrábe nebo zadusí a ať si toho špinavce vrátí tam, kde mu ho strčili. Když se ale pak o kocourka musela starat, krmit ho i vytírat loužičky, její zlost pomalu vyhasínala a kocourek za ní běhal, hrál si s jejím stínem i cípky od zástěry, nechával se od ní drbat za ušima a přitom slastně vrněl, a když odcházela pryč, vždycky ji kus cesty vyprovázel. A někdy se zatoulal, v houštinách hledal hnízda, na poli číhal na hraboše a občas zabloudil k potoku, sedával nad tůňkou a divil se, kam se ten druhý kocourek ztratí, když po něm sekne ostrými drápky. Přes léto, když bylo nejvíc práce, dával Andrejko stranou část výplaty, aby Anetka nevěděla, a jednoho dne se rovnou z lesa nechal svézt do Sniny. A večer přivezl překvapené Anetce krabičku vystlanou modrým sametem, se zlatým řetízkem a ohromnými náušnicemi. Ruce se mu třásly, ale sestřičce svítily velké černé oči, ve kterých bylo hned všechno vidět, bláznivá radost, vztek i smutek, někdy ty od zářily a jindy jen tak hleděly před sebe, schované za mázdrou, jako by sestřička byla někde jinde…, ale teď byly dokořán jako okno do černé noci, Anetka si připnula řetízek i náušnice, oblékla si šatečky bílé jako čerstvý sníh a nakrucovala se před zrcadlem, ještě zrcadlo vynesla ven a zlato se na sluníčku lesklo

194

a Anetka se věšela Andrejkovi na krk a přes rameno pokukovala, jak jí to sluší. A pak nastrojila i Darjenku, uložila ji do kočárku a pustila se s ní do dědiny. Báby z konzumu puknou vzteky, napadlo Andrejka, a chlapi to večer schytají, hned jak se vrátí z krčmy, už předem slyšel ty řeči: Přišli s holou riťou, sopliaci…, ale kocourek mu ducnul hlavičkou do nohy a Andrejko nad vším mávl rukou, pohladil mourka a šel po svých. Po Novém roce vyvěsili na úřadě novou vlajku s dvouramenným křížem. Ty somár, smáli se chlapi, když se jich Andrejko vyptával, co to znamená, či nepočúvaš správy, veď je samostatnosť… A ako s tebou? pásli se na jeho rozpacích, hej, narodený na Poljane, a robku z Plzně… pánboh s tebou, cigán, bóh s tebou, Andrej, smáli se, až se zakuckávali, ale pak zvážněli a že prý k bohu je vysoko a do Prahy daleko, ale do Bratislavy že blíž nebude a že těm darmožroutům s rukama dozadu stejně jde jen o úřady a koryta a že jak se noví páni z obou stran nové hranice naučí chrochtat, zase bude všechno tak jako dřív… Ale Andrejko už je neposlouchal, díval se před sebe a myslel na Tiborka, mladšího brášku, který zůstal tam na druhé straně, a jako by mu odsekávali jednu nohu, tak to cítil, celý život rozkročený mezi slovenskou a rusňáckou Poljanou a českou Prahou a Plzní, mezi třeskutou poljanskou lavorovicí, ostrou jako břitva, a hořkým plzeňským pivem, mezi horami, kde celé dny nepotkáš člověka, a městy, která hučí jako včelí roje, jako ohromná mraveniště… Myslel na zem běžící pod nohama někam dozadu i na vlaky, které jsou v tuhle chvíli navěšené jako korálky na šňůrce, na železné cestě podbité milionem pražců a ohromné páteři té dlouhé země, zmrzačené hranicí, o kterou nikdo nestál a která tady ještě včera nebyla… A cestou z práce ho Paľo Jasenčák chytil za rameno a řekl Netrap se, zase nějak bude a že prý on sám má v Čechách dceru a ve Snině zase syna, který se rozvedl, a on že ty své vnoučky už několik roků neviděl… A těch dětí se nikdo neptal, pomalu uvažoval Paľo, ani

195

nás se nikdo neptal… Paťovi se mluvilo těžko, i krok starého dřevorubce byl namáhavý a těžký. A o pár měsíců později, před čarovnou filipojakubskou nocí, se jim ta nová hranice připomněla. Poljančané stavěli májku, už ji ozdobili fáborky a pentlemi a chtěli ji zvednout, ale neměli pořádná lana, a tak navazovali špagáty a provazy a zespodu májku podpírali rukama a pak žebříkem, spodní konec májky už klouzal do jámy, ale dobytčák nahoře sjel po hladkém dřevu a těžký kmen padal dolů, šprušle žebříku praskaly jako sirky a žebřík jako by někdo přetínal ohromnou sekyrou, zatímco chlapi pořád drželi obě půlky a nestačili ani odskočit, obyčejní Poljančané z lesů, chalup a políček stáli a bezmocně se dívali, jak mezi ně padá těžký kmen jako ohromná závora, a co zbylo z žebříku, který do poslední chvíle drželi…

23 Tu březnovou noc se nikdo nevyspal. Venku skučel a kvílel vítr, do maringotky ze všech stran bušil ostrý déšť a poryvy větru, jejich se mourek krčil u dveří, Darinka se převalovala v postýlce a plakala a kňourala ze spaní, Anetka ji držela za ruku a pak si ji vzala k sobě pod peřinu, maličká byla horká a zpocená, hořelo jí i čelíčko a tvářičky a Anetka se třásla, plakala a křičela, že je jí zima a že už to nemůže vydržet, že ji všechno zebe… Andrejko přikládal, co se jen do kamen vešlo, převlékal maličkou do suchého, sušil její propocené věci a stěží pletl nohama. A pak se připletl ke kamínkům a zavadil o žhavé pláty, tu ostrou a ukrutnou bolest v první vteřině ani necítil a až potom zařval a zaklel a vyběhl ven do deště… A do tenké střechy pořád chrstaly náruče ledových, ostrých kamínků a ve škvírách mezi prkny naříkal vítr. Když se rozednilo, vítr se ztišil a venku ležel sníh, jako by se vrátila zima, a Andrejko vyběhl pro další dříví, ale na schůdkách uklouzl, pomlátil se a vyválel v blátivé břečce. Anetka se pořád třásla zimou, děvčátko v jejím náručí pálilo a hořelo, Andrejko cpal

196

do kamen polínka a klacky, vařil čaj a kolem kamen rovnal mokré dřevo, zatímco maličká naříkala a Anetka se tvářila ublíženě, její velké a černé oči už nezářily, ale čišela z nich zloba a chlad, sestřička odsekávala a najednou se rozkřičela, proč nežijí jako ostatní, proč je přitáhl sem, do takové díry, a co je vlastně za chlapa, když se o ně nedokáže postarat a že je k ničemu, že si měla vzít Mira Lipčaka nebo mladého Jankuru, je pěkný a urostlý, ne takový chuďáček jako Andrejko, a stejně po ní kouká, dobře si toho všimla… Saška by určitě vzal auto a odvezl by je do nemocnice nebo by aspoň pořádně zatopil, tady že chcípnou jako krysy… Anetka usínala a zase se probouzela, přitom vykřikovala ze spaní a pak zase šeptala Andrejko, můj Andreječko, že nás neopustíš, udělej teplo, rozdělej ohýnek… o šila man maren, taková strašná zima…, a Andrejko cítil v srdci ostrý nůž, ale polykal slzy a mlčel, nosil Anetce čaj a přísahal, že ji zabije, hned jak se uzdraví… A odpoledne, když jeho holky konečně usnuly, se rozběhl k silnici a pak do dědiny, aby tam promočený, špinavý a zmrzlý zaklepal na okno u Jasenčáků. Na to, že by volali doktora, ani nepomyslel. Stejně by se k vám nedostali a bůhví jestli by vůbec přijeli, však víte, krčila rameny Marika a Paľo mu nalíval kořalku, a pak odněkud vytáhl další zaprášenou láhev. Domácí, na světě nenajdeš lepší medicíny, klepal na sklo a Andrejko drkotal zuby a přikyvoval, zatímco Paľo pomáhal své ženě do pláštěnky. A když se za nimi zavřely dveře, hodil do sebe svoji i Andrejkovu nedopitou sklenku a ještě chvíli stál u okna a tiše se díval, jak se Marika i Andrejko sklánějí před deštěm, brodí se blátem a ztrácejí se mezi chalupami. Marika přinesla léky, uvařila čaj z bylinek a pomohla, Marika je dobrá, hřálo Andrejka, když se s Paľovou ženou rozloučil, a Paľo je dobrý gadžo, dobrý… člověk. A zatímco se Anetka s Darjenkou pomalu vzpamatovávaly z nemoci, Andrejko všechno přechodil, na prsou mu ležel obrovský balvan, nohy se mu podlamovaly a před očima se mu dělaly mžitky,

197

ani nemohl mluvit, ale několik dní jen sípal, odchrchlával jako starý tuberák, aby ulevil rozpáleným plicím, proléval se vařícím čajem, schvácený klečel a dusil se suchým kašlem, cpal se celými hrstmi prášků a už mu bylo jedno, co do sebe sype, a zapomněl na práci, na Mihaliče i Anetku, která ho ještě včera tak bolela, že se mu nechtělo žít… a myslel na to, kde by pro sestřičku našel první sněženky, první kvítky, které by konečně ohlásily jaro. A když se za pár dní oteplilo, sedávali na schůdkách, vyhřívali se na sluníčku jako staré kočky, mhouřili oči a divili se rozkvetlým petrklíčům, kočičkám a jehnědám na lískových keřích, poslouchali cvrlikání a trylky a divili se, kde se ti ptáci vzali a kde byli schovaní celou zimu. Z loňské stařiny vyrazily první chomáčky nové trávy a mezi kameny u potoka první blatouchy, do šátečků z drobných sametových lístků se oblékly i břízky nad osadou, pupeny se nalévaly novou mízou a bukové stráně a hory z dálky vypadaly, jako by je někdo přehodil krajkou z tenkého měděného drátku, a roztrhlo se první, druhé, tisící zrzavé vřeténko a na světlo se klubaly cípky zelenkavého hedvábí, chrastivou suchotinu shodily i staré duby a habry v hájích a doubravách a javorové listy se otevřely do pěti prstů jako lidské dlaně, hladové po slunci a teplu. A přišly Velikonoce, staré svátky snad ještě z pohanských časů, které měly stvrdit a požehnat tohle zrození nového života a probuzení země. Na Zelený čtvrtek utichly zvony a v pátek lidé zalili oheň v kamnech, ráno se šli omýt k potoku, aby se jim příští rok vyhnuly nemoci, na Bílou sobotu světil kněz před cerkví oheň, který si pak všichni nosili domů, aby s ním zapálili čistě vymetená kamna a pece, a na Boží hod přinášeli vajíčka, mazance a po celé svátky si nikdo nedovolil orat pole, a dokonce ani zrýt zahrádku, sázet zeleninu ani zatloukat hřebíky. Jako by někdo odestlal bílou peřinu, kterou byla celou zimu přikrytá paleta bláznivého malíře, jako by zacinkal kouzelným zvonkem a zlehounka vdechl život do prokřehlých dlaní. Země otevírala svou náruč, hory se probouzely z dlouhého spánku. Začínalo jaro.

198

Anetce se od sluníčka a filipojakubských ohňů zapalovala lýtka, sestřička chodila po maringotce a kopala do stolu a dveří, jindy sedávala u okna nebo venku na schůdkách a civěla někam do dálky, a někdy vyskočila, naložila Darinku do kočárku a uháněla pryč, a zpátky se vracela rozdýchaná a rozcuchaná, s pomačkanými šaty a stébly ve vlasech… Nebo počkala, až malá usne, a pustila se do dědiny sama, až se jí za patami prášilo a šatečky za ní vlály, a Darjenka se probouzela, protože ji studily mokré plenky, stála v postýlce, natahovala ručky ke dveřím a plakala, a za chvíli se vystrašená schoulila do klubíčka a přitulila se k panence. Ale maminka se pokaždé vrátila, a byla to pak nejlepší a nejsladší maminečka na celém světě, zadýchaná a zpocená, ale milá a hodná, rychle ji přebalila, posadila do postýlky a ohřála sladké mlíčko, Darjenka cumlala a pokukovala po mamince, spokojená a šťastná, protože věděla, že dneska už maminka bude doma, že nikam nepůjde a že se každou chvílí objeví ve dveřích tatínek, vezme ji na klín a bude houpat, houpy hou, houpity hou, krávy jdou, jedna noha za druhou, a takhle jedou malí páni, takhle jedou velcí páni, a takhle jede Darjenka… Maličká lítala až ke stropu, smála se a první zoubky jí svítily, někdy se poblinkala a maminka se zlobila, s vařečkou honila tatínka kolem maringotky a kocour se přestal vyhřívat na sluníčku, stáhl ocásek a schoval se mezi kola, Darinka se kroutila smíchem a pak se dívala, jak tatínek vyhrnuje mamince šaty, jak z ní všechno strhává, a začala nabírat, protože myslela, že jí ubližuje… Rozdýchaný Andrejko uklidňoval Anetku, že Darjenka je malá, a sestřička se styděla, ale zároveň ji to vzrušovalo, šeptala Andrejko, můj Andreječko…, ale její myšlenky bloudily někde jinde a daleko. Anetka už dávno nebyla ta zakřiknutá a nešťastná cikánečka, které se každý posmívá, žabec a káčátko, které neví, co s rukama a nohama. Přes noc se zakulatila a celá rozkvetla, v nových šatech a střevíčkách se ráda kroutila před zrcadlem, spokojená a šťastná, a zářil i Andrejko. Zato ženské v dědině pukaly vzteky, protože

199

vedle ní vypadaly jako chudé příbuzné, nové šaty si už dávno nemohly dovolit a Anetka tak zářila vedle jejich sepraných šatů a tepláků s vytlačenými koleny… Když šla Anetka dědinou, jako by kolem nich protančil kvítek vlčího máku a cípek blankytného nebe, jako by proletěl ledňáček, lesklý tyrkysový drahokam… A kdyby si ta coura pod ty šaty něco vzala, kdo se má na tu hanbu dívat, pomlouvaly ji, a bůhví na co myslí ti jejich kozli a halamové, když po nich večer pod peřinou loudí a slintají jako psi, když ucítí háravou fenu… A jednou Anetka seděla na lavičce před konzumem, houpala kočárek a mhouřila oči do sluníčka, na zastávce čekalo pár lidí na autobus, mezi nimi i starý Jankura, její prsty si pohrávaly s mincemi a v očích jí zablesklo, nahmátla v kapse desetníček nebo dvacetníček a cvrnkla ho před sebe, mince cinkla o botu starého Jankury, ten se styděl sehnout, a za chvíli mu sjely oči dolů, tam už ležely další mince a starý nevydržel, předstíral, že si zavazuje tkaničky, a hrábl do prachu, přiletěly další drobásky a lidi si všimli, že se něco děje, začali se ošívat a nenápadně zašlapávali mince, až se někdo sehnul, a ostatní, jako by na to čekali, dřepli si a šátrali mezi rezavými zátkami od piva i oslintanými nedopalky, vráželi do sebe a šlapali si po rukou, zatímco nad nimi seděla Anetka a přihazovala jako hraběnka krmící labutě na zámeckém rybníku… A babky před konzumem viděly tu nastrojenou cigánečku a vířící prach, ve kterém se ztrácela ohnutá záda vážených občanů Vyšné Poljany, a jedna ze stařenek zakřičela Že sa nehanbíte, její pronikavý hlas prořízl vzduch jako žiletka a všichni se polekali, rychle se narovnali a uviděli Anetku s drobásky. A jako by je polil studenou vodou, stáli zařezaní a rudí hanbou, že se tak snadno nechali nachytat, a před krčmou seděli a popíjeli chlapi a mohli se potrhat smíchy, hlavně kvůli starému Jankurovi. Mitro Jankura byl největší gazda a držgrešle na Poljaně, nos nosil nahoru, že mu do něj pršelo, a dostane ho taková žabka, cigánečka s hrstí usmolených drobásků… A lidé na zastávce se tvářili, že se jich to netýká, že se

200

před chvilkou vůbec nic nestalo, strnule hleděli před sebe a v kapsách je pálily posbírané mince. Ale ono se něco stalo, všichni to věděli a přísahali, že to Anetce do nejdelší smrti neodpustí. To rozevláté jaro a potom i horké léto rozpálilo i jejich kocourka, mourek se vracel domů vždycky až po několika dnech, s čerstvými šrámy a potrhanýma ušima, nebo obcházel kolem a žalostně naříkal, protože ho spalovala kocouří touha, a nikdo ho nemohl utišit. A ani se pořádně nevyspali, protože když kocourek naříkal, bylo to, jako kdyby venku plakalo malé dítě. Jednou, když se svého tuláčka nedočkali, začali ho sami hledat, pročesávali křoví kolem potoka, hledali na polích i loukách, šli k silnici a pak do dědiny a zase nahoru do lesa, ale volali a hledali marně, jejich kulíšek se už neobjevil, jako by se po něm zem slehla. Několik dní chodili jako bez duše, maličká vystrkovala ručičku z postýlky, šátrala po zemi a do misky za dveřmi každé ráno a večer nalívali mlíčko, jako by měl mourek přijít. A chlapi v lese říkali, že včera, předevčírem zahlédli kočku nebo kocoura v obilí nebo na stromě, jak se dívá po sýkorkách a vrabcích a mlsně se olizuje, a Andrejko se tam hned rozběhl, až se mu smáli, že lítá za mačkami a doma nemá dost, a pak mávali rukama, že prý tolik starostí kvůli kocourovi a že mu takových koťat zítra přinesou celý košík, a hezčích, ale Andrejko nechtěl žádnou krásnou tříbarevnou kočku ani černou s bílými tlapkami, chtěl, aby se jim vrátil jejich obyčejný mourek s natrženým uchem, pomačkaný a dobitý z kocouřích rvaček. Až jednou, kolem poledne… Anetka spěchala domů, tlačila kočárek s děvčátkem a nákupem dole v košíku, její oči přejely po tmavém stínu v příkopu, Anetka šla dál, ale pak jí to nedalo a vrátila se, seskočila do škarpy, polkla naprázdno a vytřeštila oči, protože u jejích nohou ležel mourek, rozervaný, zablácený, s čumáčkem černým od zaschlé krve. Anetka klečela na kraji cesty, hladila ho za ušima, jak to měl rád, třásla se a celou cestu domů pro slzy neviděla,

201

a když se Andrejko vrátil, uplakaná mu ukázala k dědině a on tam se staženým hrdlem běžel, a pak už jen šel a loudal se a doufal, že se Anetka spletla, ale v příkopu leželo zablácené a ztuhlé tělíčko jejich kocourka, možná ho přejelo auto a někdo ho tam skopl z cesty, Andrejko ho opatrně obracel a zatmělo se mu před očima, protože mourek neměl ocásek, nádherný ocásek, který si pyšně nosil jako ozdobu, praporek, který se jen tak vlnil, když bylo dobře, a který se vztekle naježil nebo nazlobeně sekal o zem, když dobře nebylo a ostré drápky se chystaly vyběhnout z měkkých polštářků a seknout. Tím ocáskem mourek mluvil… Andrejko držel zohavené tělíčko v náručí, nešťastný a vzteklý, a rozhlížel se, kam si má pro ocásek přijít, s holýma rukama nebo třeba se sekerou, a mít ji v ruce, dvakrát by se nerozmýšlel…, ale nikde nebylo ani živáčka, dokonce ani žádná slepice nebo kačena, na které by si mohl vylít svůj vztek. A až po chvíli strhl košili, zabalil do ní ztuhlý kožíšek a pomalu a se sklopenou hlavou ho v náručí odnesl domů. Ten večer už mlíčko nenalili. A Andrejko nalil pálenku a rozpovídal se, to je kvůli staré Procházkové, říkal, ještě na Žižkově, bába tam zůstala jako poslední nájemník a pořád něco měla, až to kluci nevydrželi a jednou, když byla stařenka pryč, chytili jejího kocoura a živého ho přitloukli na dveře, ukřižovali ho tam s roztaženými tlapkami, prý za pár dní budou Velikonoce a stará aspoň nemusí do kostela… A seděli proti sobě, posílali si přes stůl kuličku ze zmuchlaných novin, dívali se do země a mlčeli. Andrejkovy neklidné ruce si pohrávaly s novinami, rozbalovaly a zase mačkaly do kuličky zprávy, sloupky a titulky, reklamy i tlachání politiků, a Anetka si k němu přisedla, pohladila jeho ruku a položila si ji na břicho, už zase pěkně kulaťoučké, přitiskla se k němu a zašeptala Cítíš…? A pamatuješ, tenkrát tam nahoře, já… já už nemohla… a pak se mi zdálo, že ležím v horkém písku, a slunce pálilo a pořád se zvětšovalo… A stejně je dobře, že mě nebiješ, že nejsi jako ostatní, že nejsi chlap… Já už budu doma, já tě mám ráda, můj Andreječko…

202

24 Přišly podzimní syroviny, dlouhé lijáky a plískanice, takový zakaboněný dušičkový nečas, jako když uprostřed zimy vzbudí starého mrzutého medvěda… Už od večera viselo ve vzduchu něco nedobrého a zlého, něco čekalo ve tmě za dveřmi, Andrejko popocházel po maringotce a ošíval se, protože ho pořád svrbělo, a bylo to, jako by se topil v ledové vodě a hlavou se marně snažil zespodu prorazit led… Raději vypadl ven do deště a studené chlístanice, chvíli tam stál a pak se rozběhl do dědiny. V krčmě se ještě svítilo. U stolu seděli chlapi a hráli karty, Andrejko poznal Paľa Jasenčáka a malého Šaňa, zůstal stát ve dveřích a rukávem si utíral oči podrážděné od kouře, Šaňo ho uviděl a hned zaklepal na stůl, aby si ho krčmář všiml, jeho vztyčený prst znamenal další borovičku a zakroužení borovičku pro celý stůl, krčmář postavil odlivky na pult a rozlil, a ze židle se zvedl Paľo Jasenčák, usadil Šaňa a zavrávoral, ale nakonec se dokolébal k pultu, položil peníze a mávl rukou, jako že to je dobrý, Andrejkovi vrazil do rukou sklenku, sám vzal ostatní a hlavou ukázal ke stolu. Chlapi do sebe obrátili půldecky a Andrejko se zakuckal, a pak seděli a zase hráli karty a mlčeli, jen občas někdo ztěžka prohodil pár slov. Nikomu se ven do syroviny nechtělo, a tak poroučeli další borovičky, ale krčmář už chtěl zavírat, přestal nalívat a jim nezbylo než vyhrnout límec, stáhnout hlavu mezi ramena a jít domů. Na Andrejkovo rameno dopadla těžká ruka. Paľo… starý dřevorubec stěží nacházel rovnováhu a musel se o Andrejka opřít, až ho málem povalil. Ty… Andrej, začal ztěžka, vieš ty čo… v nedeľu, zober robku aj malú, tam, do cerkve… všetko dohovorím… Promrzlý a promáčený Andrejko ho podpíral a Paľo byl těžký a nohama sotva pletl… Paľo, kmotřík… Už tenkrát, když se malá narodila, mu to nabízel, pak na to nějak zapomněli, a na Poljaně snad nebylo nikoho, kdo by nebyl pokřtěný vo ímeni Otcá i Sýna i Svjatáho Dúcha Amíň. I jeho, Andrejka, ponořili do studené

203

vody…, ale Paľo nezapomněl, Paľo je dobrý gadžo a kmotřík bude také dobrý, a když mu před časem nabízel, ať se přestěhují do dědiny, že mu pomůže spravit některou ze starých chalup s propadlou střechou, kde už léta nikdo nebydlí, určitě nepouštěl slova do větru, protože Paľo nekličkuje, a když podá ruku, nedržíš leklou rybu, ale ze stisku těch jeho pracek plných boláků a třísek až ti zapraští kosti, Paľo raději vypustí duši, než by uhnul a vzal zpátky slovo, které jednou dal… Ještě ve dveřích mu chtěl poděkovat, ale zakoktal se, a tak mu jen vděčně stiskl ruku. Ale tíseň z něho spadla, a tíha, najednou byl rád, že se rozběhl do dědiny a že mu v krčmě nabídli židli… a že už v něm chlapi nevidí jen Cikána jako tenkrát, když sem přijeli, ale jednoho z nich, člověka, Andreje Dunku… a ani to Cikán, když to řeknou chlapi, kteří vědí, co říkají, není žádná nadávka, a že jen takoví jako Marián s Imrem a strýček Štefan vždycky vyskočili jako vzteklí psi a hned vytahovali nože, když slyšeli bílého, gadža, říkat Cikán… Laco, stařeček, který uměl mluvit s koňmi, byl vždycky pyšný na to, že je Cikán, i Lavička, kterému vědmy a strygy položily housle do kolébky, a dokonce i Mitro Demčak, Rusňák a gadžo, se chlubil, že mu osud dopřál hrát pod primášem, který byl Cikán… Paľo, Paľo… O poslední košili by se s ním v tuhle chvíli rozdělil… Darjenka se celou noc vrtěla, občas zaplakala nebo ze spánku volala maminku, Anetka s Andrejkem k ní vstávali a ráno se motali s těžkými víčky a kruhy pod očima. Když zazvonil budík, unavený Andrejko zaklel, začal se oblékat a ani neposnídal, strčil do kapsy kus chleba, ve dveřích naposledy objal sestřičku a pohladil její vlasy a bříško pod svetříkem, který už ani nemohla dopnout, Anetka se k němu přitulila a zašeptala: Andreječko, nechoď, já se bojím, e dar avel pre miro jilo… nevím proč, ale bojím se, nechoď tam… Andrejko se ji snažil uklidnit, že to nic, že to přejde, a pak se odtrhl a vyrazil do lesa, ale lehko mu nebylo.

204

Kyčera i protější Čierťaž byly utopené v syrové ranní mlze, husté jako čerstvě nadojené mléko. A chlapi hned poznali, že se něco děje, a po svačině ho Paľo vzal za rameno a zavedl na kraj rubaniska ke staletému buku, tak silnému, že by ho dva chlapi neobjali, Paľo hleděl do stříbrných větví ztrácejících se v mlze, chvíli mhouřil oči a pak zkusil ostří sekery a podal ji Andrejkovi. Andrejko obcházel širokánský kmen, vysoký a silný jako sloup podpírající chrámovou klenbu, hladil stříbrnou kůru a třásl se, protože věděl, co znamená, když se s takovým bučiskem musí vlastníma rukama porovnat, jen s obyčejnou pilou, sekerou a dvěma klíny, kolik sil to stojí, než takový bohatýr padne. A čím víc život zabolí, tím silnější strom se musí porazit, když uteče žena, když stoná nebo umře děcko, teprve pak, když strom a vedle něj i chlap padnou únavou, se uleví od bolesti… a kdosi vytáhl kořalku, chlapi mlčky vypili, a ještě než odešli, poklepali na rameno, jako že zase bude dobře, ale Andrejko nemohl, neměl sílu zvednout sekeru a zatnout do živého. Dyliňák je, blázen… i v Plzni nad ním všichni, gadžové i Romáci, ohrnovali nos, že sedává u řeky, že s nimi netáhne, že je jiný, a teď, místo aby plivl do dlaní, třese se před obyčejným stromem… A Paľo se na něj díval a říkal si, že se z toho cikánka stává právě takový blázen, jako byl starý Bielčik. Juraj, už seschlý a shrbený, když mu odešli poslední přátelé, začal chodit do hory, občas ho zahlédli, jak se opírá o stromy a povídá si s nimi, ale oni pak ten kus lesa na Kyčeře začali kácet a Juraj se díval jen z dálky, a pak už jen seděl doma a pil, až se upil k smrti… to už nekáceli chlapi z Poljany, protože už nemohli chodit kolem Jurajovy chalupy, už o ty peníze za tu špinavou práci nestáli. Kyčeru nakonec vyrubala cizí parta, protože peníze nesmrděly pánům z okresu a lesní správy, a Mihalič tenkrát musel psát do papírů třetí jakost za zdravé kmeny staletých buků, tvrdé dlaně a vrásky starého Juraje, prodané tak lacino, za trochu peněz, které uvízly za prsty vrchnosti… Ale Andrejko nemyslel na stařečka, protože odněkud z dálky slyšel hlasy, volající a prosící hlasy, polil ho strach a horko a hrůza,

205

co tu vlastně dělá, pro peníze, zavšivené gadžovské peníze… Topůrko mu proklouzlo mezi prsty, sekera padla na zem a Andrejko se roztřásl, vyděšený z těch hlasů, které už slyšel docela jasně, hlavou mu pozpátku běžely uplynulé dny a týdny, a lidé, Mihalič, dřevorubci i Anetka s maličkou, a ten hlas, to byl hlas jeho sestřičky, který volal a prosil… A už na nic nečekal a sehnul se pro sekeru. Když se hnal dolů rubaniskem a přeskakoval pokácené kmeny a hromady větví, chlapi na něj volali a smáli se, že se zbláznil, jen ho nechte, je mladý, nemůže se dočkat a ať si užije, volal kdosi z dálky, a jen Paľo se díval a mlčel, ale Andrejko už je neslyšel, v hlavě mu zvonil křik a volání jeho krásné sestřičky, běžel a utíkal z prudkého kopce a pak kolem potoka a nezastavil se ani na kraji lesa, uháněl po rozbahněné louce, v olšinách pod sebou zahlédl maringotku a trochu se uklidnil, protože kouř klidně stoupal vzhůru, ale bylo tu ještě něco, co sem nepatřilo, postava, která se prodírala křovím a spěchala k vesnici… Andrejko vpadl dovnitř a přeletěl přes převrácenou postýlku, maličká plakala a on ji rychle zvedl, aby ji ukonejšil, ale vedle na posteli se choulila Anetka, jeho sluníčko a květinka, povadlá a zlomená, vzlykala a sípavým, cizím hlasem šeptala Andrejko, můj Andreječko, obličej a ruce měla od krve a její bílé šaty byly potrhané a špinavé, jako by na čerstvém sněhu někdo rozhodil náruč šípků, a Andrejkovi se zatmělo před očima, poklekl k sestřičce a zabořil hlavu do jejích černých vlasů, a najednou vyskočil a zakřičel bolestí jako poraněné zvíře, bezmocí, lítostí a vztekem, prudce postavil postýlku a položil do ní roztřesené děvčátko a znovu popadl sekeru a vyběhl ven. Toho chlapa s podrápaným obličejem, mladého Jankuru, dostihl mezi prvními domky Vyšné Poljany. A pak padl na kolena vedle vzlykající Anetky, hladil její vlasy a druhou rukou konejšil vyděšené děvčátko, a za chvíli vstal, stáhl z kamínek hrnec s teplou vodou a přinesl ho k posteli, namočil ručník a pomalu a pečlivě otíral Anetčin poškrábaný obličej, ruce

206

a prsty se stopami cizí kůže za nehty, a pak z ní opatrně stáhl zbytky šatů a bezmocný, vzteklý a pokořený otíral její potlučené tělo a stehna od krve, Anetka přitom ležela na boku, schoulená a stažená do sebe, sténala bolestí a po tváři jí stékaly slzy. Plakal i Andrejko, ne dovnitř, jako pláčou chlapi, ale opravdovými, mokrými a slanými slzami… Uplynula hodina, možná dvě, možná to bylo jen pár minut, když se venku ozvaly těžké kroky a opilé hlasy, rychle se blížily, ale Andrejko je neslyšel, protože přicházely zvenku, z jiného světa… vyskočil, až když se rozletěly dveře a dovnitř vtrhli chlapi s holemi, ale místo toho, aby se jim postavil, zalehl Anetku, aby ji bránil svým tělem, a na jeho záda, ruce a hlavu dopadaly první rány… najednou koutkem oka zahlédl, jak se něčí ruce sápají po maličké, děvčátko se vyděšeně krčilo v samém koutku postýlky, na zápěstí jí pořád svítila červená stužka pro štěstí a Andrejko se skulil z postele a prudce se vymrštil, skočil k prvnímu chlapovi, vytrhl mu hůl a zuřivě začal mlátit kolem sebe, hned ho byla plná maringotka a chlapi couvali ke dveřím, a na posteli se zvedla Anetka, podrápaná a nahá, naříkala jako poraněné zvíře a hlas jí přeskakoval, rvala si vlasy, zoufale křičela na Andrejka, aby vzal malou a utekl… mangav tut pro somnakuno Del, mangav tut… proboha tě prosím uteč, vztahovala ruce, ale on nemohl utéci, protože se bil, za ni, za Darjenku i za sebe… Chlapi se rychle vzpamatovali, přiskočili a vyrvali mu hůl, povalili ho na podlahu a vztekle ho tloukli a kopali do něj, a bili také Anetku, zvenku bylo slyšet ženský hlas, jak křičí Zabte toho vrahouna… a tu kurvu cigánskú… Sípavým hlasem křičela také zoufalá Anetka a její křik postupně slábl a slábl, až se vytratil docela. A někdo shodil petrolejku, jejich světýlko, které každý večer opatrně nabírala do dlaní a roznášela do všech tmavých koutů, aby bylo všude světlo, aby jim bylo dobře… Začouzený cylindr padal,

207

dlouhé vteřiny padal, až křápl o podlahu a rozletěl se na celou náruč drobných střípků. Mihotavý plamínek zablikal a zhasl. Andrejko pomaličku otevíral oči. Celé tělo měl v jednom ohni, a když se snažil pohnout, propadal se do prázdna a černočerné tmy, ze které občas vybuchovaly ohromné fialové a rudé ohňostroje, v záři a záblescích viděl, že letí a padá, jako výtah, který se utrhl… Před očima se mu míhali lidé z dědiny, Mihalič v lesnické uniformě i Jankura, Paľo Jasenčák i malý Šaňo s Fedorkem, tenké pramínky vody mezi domky, úzká políčka a louky a mezi nimi silnička, po které přijížděl autobus ze Stakčína, a najednou si vzpomněl, že na rubanisku na něj pořád čeká mohutný buk, se kterým se měl porovnat… Obrazy se střídaly a slévaly do sebe, měnily barvy od černé přes rudou, fialovou až k tyrkysové modré a zpátky k černé, a přes ta světla prosvítal obrys drobné postavy v bělounkých šatech, dívenka se pomaličku blížila a Andrejko poznal svou sestřičku, děvčátko s třešničkami pod tenkým svetříkem, malou a odstrkovanou Kalori, která tak ráda tančila… a přišlo mu divné, že její šaty nejsou zakrvácené a špinavé, ale malá Anetka v bílém pomalu a klidně kráčela, tiskla k sobě děťátko a její bosé nohy se vznášely nad zemí, a obrys jejího těla byl lemován tenkou zlatou čárou, jako by za ní svítilo světlo, jenže tohle nebyl žádný svatý obrázek, tohle bylo doopravdy… sestřička se smutně usmála, vztáhla ruce a vložila mu děťátko do náruče, sepjala ruce a pak je pootevřela a zlehounka foukla, jako by do světa posílala peříčko, a všude bylo plno světla a její tělo se pomalu rozplývalo a ztrácelo a světla ubývalo, i ta tenká nitka kolem ní, a do houstnoucí tmy třaskaly barevné ohňostroje, ale tahle světla padala pomalu, jako chmýří pampelišky, jako když si na širokou korunu ze zlatého listí lehá pokácený staletý buk. Co rána, to úder srdce, jedno rozbité pivo a jizva po střepu, jeden strom a poschodí šíleného letu utrženým výtahem, ještě jeden úder, odpočítával Andrejko, aspoň ještě jeden…

208

A pak poslední světla zamrzla ve vzduchu jako široký vějíř a lehounce se snášela k zemi jako rej svatojánských mušek, jako déšť lehoučkých zlaťáčků, drobných lístečků mladé břízky, aby nakonec splynula s těžkou hlínou zoraného pole. A nebe se zhroutilo, popraskalo, jako když do skla vletí kámen, praskliny běžely po černé obloze jako ohromná pavučina, uzlíky byly pořád hustější a najednou bylo všude plno světla a pak zase černá, černá tma. V tu chvíli Anetka v jeho náruči vydechla naposledy a její oči, veliké a krásné černočerné oči, pomalu vyhasínaly. Všechno se rychle rozkřiklo po dědině a vyděšeným vesničanům se stáhla hrdla. Jako by oni sami polykali střepy z té sklenice a džbánku, který tam nahoře někdo rozbil, jako by sami šli bosýma nohama přes ty střepy a ostřiny, mlčky sledovali, jak se přes humna vracejí Jankurovci s mladým Lipčakem, a zamrazilo je ještě víc, protože chlapi se před chvílí hnali k osadě jako velká voda, někteří měli hole, jiní cestou sbírali klacky a kameny, protože hořeli spravedlivým hněvem, lační a hladoví po krvi, ale zpátky se vraceli se sklopenou hlavou a prázdnýma rukama, každý sám, jako by se navzájem neznali. Andrejko s námahou otevřel oči a uviděl zarostlou tvář hajného, vedle na zemi ležela flinta, z druhé strany se skláněl Paľo Jasenčák a zkoušel ho otočit na záda, oba byli zadýchaní. Chytro vstávaj, žandári… zober nohy na ramena, chytro, zvedali Andrejka, ale ten jen ukázal vedle sebe, na Anetku v bílých šatečkách potřísněných krví. Už měla zatlačené oči, jako by spala… To Paľo jí zatlačil oči… Somár, durak, křičel hajný, zober malú a choď, třásl Andrejkem a zkoušel ho odtrhnout, ale Andrejko se držel sestřičky a křičel: Ne… ne… pusťte mě… jděte pryč… Hajný a Paľo s ním chvíli zápasili, ale pak to vzdali, položili ho zpátky na zem, sedli si venku na schůdky, zapálili si a mlčky čekali. A když dokouřili, Paľo se zvedl, poklepal Mihaličovi na rameno a těžkým kolébavým krokem se pustil k dědině.

209

Chladný vítr pronikal až do morku kostí a skrápěl střechu maringotky přívaly ostrých kapiček. Pomalu se stmívalo, když se zvedl i prokřehlý hajný. Bylo to divné a zvláštní, ale k osadě nikdo nepřijel. V dědině bylo ticho, chlapi se mlčky dívali z oken krčmy a venku pořád foukal vítr a mžilo tam, a teprve když se do údolí začala snášet tma, zahlédli temnou postavu v dlouhém kabátu, podle pušky poznali Mihaliče, hajný spěchal a někteří se zvedli a šli naproti, před cerkví se potkali a hajný se zastavil, zdálky bylo vidět, jak ukazuje za sebe a něco povídá, a po chvíli se chlapi vytratili domů, někteří se vrátili do krčmy, ale nikdo z nich neměl odvahu, aby se pustil k osadě, po zablácené pěšině, lemované jeřabinami a šípkovými keři, ze kterých ještě nestačily opadat všechny zářivě červené a rudé šípky zdobící holé větvičky jako kapky čerstvě prolité krve. Zasloužil si to, však jste ho znali, byl hovado a kurva chlap, říkali jedni a mysleli přitom na mladého Jankuru. Sviňa byl, říkali druzí, ale také byl bílý, Poljančan, jejich… a poroučeli pálenku, aby všechno přepili a nemuseli na to myslet, a že tu s nimi ještě včera večer Andrejko seděl, ještě včera s ním pili a bylo jim dobře… V tu chvíli předával Paľo Jasenčák na zápraží své ženě Marice roztřesené a promrzlé děvčátko, zabalené do vlněných přikrývek, maličká měla naraženou Paľovu ušanku a byl vidět jen její snědý nosík s velkou nudlí a dvě vyděšená černá očka. A Marika ji konejšila, aby se nebála, a myslela na to, že až si pro Andrejka přijdou, určitě by sebrali i maličkou a zavřeli by ji někam do ústavu… A to by s Paľem byli pěkní kmotříci, kdyby to dopustili…

25 Když se ani další den v dědině nikdo neobjevil, chlapi to už nevydrželi a vydali se k osadě, aby přinesli Anetku a podívali se, jak to vypadá s pomláceným Andrejkem.

210

Zvonička před poljanskou cerkví vyzváněla poledne, když se zamlklý průvod zastavil u zadní zdi hřbitova, kam pochovávali nepokřtěné, nalezence, sebevrahy a ty, kterým neměl kdo zaplatit pohřeb a postavit pomníček nebo aspoň dřevěný křížek s tabulkou se jménem. Sem nikdo nenosil květiny ani tu nezapaloval svíčky, tady někde ležela i Mária, krásná Andrejkova maminka… Vedle posledního hrobu, který ještě nestačil zarůst trávou a kopřivami, kopali dva chlapi jámu, od úst jim šla pára, protože půda byla těžká, namrzlá a plná kamenů. Narychlo sbitou rakev s Anetkou postavili vedle jámy, ještě ji otevřeli, aby se Andrejko mohl rozloučit, drželi ho v podpaží a podpírali, aby se nezhroutil, opatrně ho pustili na zem a on klesl na kolena, chvilku bez hnutí hleděl na milovanou sestřičku a pak pomalu zvedl ruku a lehce se jí dotkl, snad čekal, že se stane zázrak a sestřička otevře oči a vstane, vždyť ještě předevčírem ráno byla plná života, tu noc se drželi za ruce a dotýkali jeden druhého a její dlaně byly tak horké, že by se v nich upekly brambory… a v neděli musí do cerkve, Paľo jim to slíbil… Jeho oči sklouzly dolů, k bílým šatečkám a kulatému bříšku, ve kterém klíčil nový život, ale žádný zázrak se nestal, a sestřička jako by spala, jenom spala… Andrejko se narovnal, roztrhl si košili a strhl z krku řetízek se stříbrným křížkem od maminky, políbil ho a vtiskl do zkřížených Anetčiných dlaní a pak zabořil hlavu do hromady čerstvě vykopané hlíny, rukama ji nabíral a rozmazával ji po své ztrhané a rozmlácené tváři plné boláků a podlitin, a mokrá hlína voněla syrovinou a chladila. Mihalič v lesnické uniformě, Paľo Jasenčák v ošuntělém černém sáčku, malý Šaňo a několik dalších lidí z dědiny mlčky stálo kolem, krčilo a choulilo se před vlhkým chladem a žmoulalo v rukou čepice a klobouky, i chudák Fedorko tam byl, přecházel od jednoho k druhému, díval se jim do očí, jako by se jich chtěl zeptat Proč tak mlčíte, proč?, a všichni se dívali na pomláceného Andrejka, jak sténá v blátě, a na droboučkou Anetku v bílých šatech pokrytých vrstvou slaměnek, a pod suchými květy viděli zaschlé skvrny, a byla to

211

i jejich krev a byli to oni, kdo krváceli, pokradmu pošilhávali po svých vlastních rukou a rozpačitě si je otírali kalhoty, i když věděli, že už se té Anetčiny zbytečně prolité krve nikdy, nikdy nezbaví a jejich dědina a země zůstane tou cikánskou krví navěky potřísněná a umazaná. Ale tekla i jejich, gadžovská a rusínská krev. A zítra se tu sejdou na dalším pohřbu, s muzikou a karem, jak se sluší a patří, když pohřeb vystrojí Mitro Jankura, největší gazda v dědině, a Andrejka už neuvidí, protože zvedl sekeru a zabil, a policajti si pro něj včera odpoledne nepřišli jenom proto, že Jankurovci všechno zatloukli a aby starý Mitro nemusel vysvětlovat, jak to bylo se zmrzačeným Andrejkem a znásilněnou a ubitou Anetkou… Možná jim policajti sami domluvili, možná si mysleli, že i ten cigánek už to má za sebou, a nechtělo se jim v té syrovině vláčet do osady, protože tady platily úplně jiné zákony, pořezaní a mrtví cigáni se nepočítali, vyšetřování se vždycky odložilo a doktor ještě rád přepsal úmrtní list, protože si také rád vypil, také lidi z dědiny potřeboval, také byl jen člověk… a hodně toho věděl, všichni toho na sebe hodně věděli, a proto mlčeli. Aby nemuseli vysvětlovat, jak přišli k čerstvě staženému srnci nebo pašovaným cigaretám, aby si nikdo nevzpomněl, kdo ještě před pár lety nosil přes poloniny bible a odznáčky Solidarnošči a čí baráček byl postavený za peníze vyděšených haličských Židů, kteří by dali všechno na světě, jen kdyby je někdo převedl přes hory… Z Poljany bylo na úřad daleko a k bohu vysoko. A netahat se s úřady, lhát a vykrucovat se financům, schovávat úrodu zboží před četníky i vojáky, to odjakživa patřilo k životu. A všichni věděli, že to tak bude i zítra, až Andrejko s děvčátkem uteče a pěšinka k osadě zaroste, protože ji už nikdo nebude prošlapávat, a na jaře tam někdo vyžene ovce a všechno bude zase tak jako dřív. Ale také věděli, že něco navždy zmizí, že budou o tři Cikánečky chudší, jen hořkost po nich zůstane a dřevěný křížek narychlo sbitý z prkýnek v hromadě čerstvé hlíny v rohu hřbitova, který se ztratí pod prvním sněhem a na jaře zaroste kopřivami.

212

Možná tam někdo vysadí stromek, dřív se to tak dělávalo, napadlo Mihaliče, lipku nebo břízku, aby připomínala, že se přeci jenom něco stalo a že už to nikdy nebude jako dřív. Vítr pročesal holé šípkové keře a na mokrou zem spadlo pár krvavě červených vřetének. Když Andrejka zvedali, museli ho držet a podpírat, chvilku bylo ticho a nikdo nevěděl, co má udělat a co říct… Až někdo vytáhl z kapsy pár mincí a hodil je na rakev, a viděl to Mihalič a vysypal celou peněženku, další se mlčky přidávali a na Anetku se snášely mince a bankovky jako zlaté listí, vesničané se jako staří Cikáni zbavovali peněz, aby ji vyprovodili na poslední cestu, s těmi penězi z nich padala i část tíhy, a některým se aspoň trochu, trošičku ulevilo. A v tom psím počasí někdo vytáhl láhev s pálenkou, chlapi si mlčky přihýbali a ulívali na zem, nabídli i Andrejkovi, ale ten je neviděl a neslyšel, vyhaslýma očima sledoval těžké hroudy, které padaly a duněly, jako když někdo tluče holou rukou na těžká dubová vrata a už ani nečeká, že se otevřou… A nikdo nevěděl, co s ním, a tak ho chlapi napůl odvedli a napůl odnesli zpátky do maringotky a složili na postel tak, jak jim z rukou vypadl, špinavý a zablácený, plný modřin, podlitin a boláků, se zasychajícími šmouhami od mazlavé hlíny ve vlasech. Andrejko celé dny proseděl u okna, ani netopil v kamnech, a dokonce ani nezapálil petrolejku. Jeho rány se pomalu hojily, ale už z něj zbýval sotva stín. Paľo s Mihaličem ho chtěli odvézt k doktorovi, ale když ho tahali z postele, křičel a zoufale mlátil kolem sebe, protože by raději umřel, než aby se nechal odvést, a pořád čekal na sestřičku, až se vrátí z té nesmyslné cesty a objeví se ve dveřích a usměje se na něj velkýma černýma očima… Když byl malý, málem pochovali starou Mariku, bosorku a strygu, která vařila lektvary z bylin a hádala z ruky, Marika ležela v truhle a všichni naříkali, kvíleli a škubali si vlasy, a když chtěli zatlouct víko, všimli si, že stařenka má otevřené oči, a když se pohnuly kytky

213

a peníze, které na ni naházeli, všichni se rozprchli, jako když střelí do hejna vrabčáků… Možná kdyby Anetce nanosil všechny svíčky, které se teď po Dušičkách na hřbitově rozsvítily, kdyby je zapálil, snad by sestřička našla cestu domů, i v Praze chodívali kluci na Olšany pro svíčky, brali světlo mrtvým, aby ho bylo víc, aby svítilo pro živé… Kdyby aspoň přijela kriminálka, vždyť zvedl sekeru a zabil gadža, překročil zákon, a to se nikdy a nikde neodpouští, jako se neodpouští psům a koním. Na zvířata mohl každý s holí nebo bičem, ale běda voříškovi, který by jednou jedinkrát kousl, a koni, který by vyhodil a zranil hospodáře, oba by hned šli do klobás, a běda Cikánovi, který by vytáhl nůž na gadža, třikrát mu běda… Ale plynul den za dnem a vysvobození stále nepřicházelo, policajti se neukázali a Anetka se nevrátila. Jenom v noci za ním chodila, celá v bílém, droboučká a průsvitná, s velkýma černýma očima, kulatým bříškem a děťátkem v náručí, a Andrejko křičel a vztahoval ruce, ale její bílý závoj se pokaždé rozplynul jako ranní mlha. Plamínek se krátil, světýlko dohasínalo… a pak přestal vysedávat u okna a jen ležel na posteli, na které naposledy vydechla milovaná sestřička, na polštáři, ze kterého byla ještě cítit vůně jejích vlasů, pod peřinou, ze které ještě nezmizely stopy její zaschlé krve, civěl do stropu a do jeho otupělé hlavy zevnitř tloukli kováři a přejížděly tam těžké vlaky a vepředu už byla jen jediná cesta, cesta, po které se vydala jeho Anetka… A nikdo by ho už na té cestě nezastavil, kdyby mu jednoho dne nepřinesli malou Darjenku. Maličká ani tatínka nepoznala, tak se vyděsila z té vyzáblé a zarostlé, nemyté a nečesané trosky pod špinavou peřinou, roztřásla se před vyhaslýma očima i kostnatýma rukama, do kterých ji strčili, hned se rozplakala, vykroutila se a utekla, a venku na schůdkách zakopla a ještě si natloukla. A pak v noci křičela ze spaní a plakala, Marika si ji brala pod peřinu a tam ji držela za ručičku, hladila po hlavičce a konejšila, aby se nebála, že zase bude dobře… A když odešli, Andrejko zabořil hlavu do polštáře a jeho oči, unavené, smířené a vyhaslé, se poprvé rozplakaly.

214

Další ráno Mihalič polkl naprázdno, protože už ode dveří uviděl, že přes noc zmizelo ze stolu jídlo, které tam odpoledne nechal. Andrejko spal a hajný ho nechtěl budit, položil na stůl sáček s jídlem, narovnal beranici, vycouval ven a potichu za sebou zavřel dveře. A když se odpoledne vracel, už z dálky spatřil mezi holými větvemi břízek a olší tenký proužek dýmu… Andrejko seděl na stoličce, lámal klacíky a přikládal do kamen, plameny vyskakovaly a odrážely se i v jeho očích, znovu tam svítilo napůl vyhaslé a skomírající světlo, jiskřička, která ho držela při životě, to světlo se jmenovalo Darjenka, jeho holčička, kterou mu sestřička dala do náručí, aby ji zachránil, aby se s ní vydal na cestu… A za pár dní stočil peřinu, převázal ji provázkem a pustil se k hájovně, Parasce stydlivě podal ruku, že děkuje a ať se na něj hajný nezlobí, a pak v osadě naposledy rozdělal oheň, při tom naházel do batohu pár věcí pro maličkou, jak mu přišly pod ruku, a do kapes nastrkal všechny zbylé peníze. A všechno, co se dalo spálit, cpal do kamen, aby se ještě naposledy ohřál… Ještě si počkal, až se setmí, a seběhl do dědiny a zaklepal u Jasenčáků, s Paľem si mlčky vypili, nejdřív do jedné a pak i do druhé nohy, Marika mu do náručí vložila maličkou, naposledy ji pohladila po černé hlavičce a políbila, cípem zástěry si otřela oči a pak utekla do zadní světnice, aby ji Andrejko neviděl plakat, a Paľo ho vzal za rameno a mlčky ho vyprovodil ke dveřím. Andrejko, bůh s tebou, s vámi…, řekl na prahu a podal mu těžkou ruku, a pak už jen mlčky sledoval, jak se Andrejko s batohem na zádech a děvčátkem v náručí ztrácí ve tmě. A ještě stál ve dveřích, když se Andrejko znovu vynořil ze tmy. Paľo, kmotřík…, chytil ho Andrejko za ruku a Paľo ho mozolnatýma rukama objal. Jaký to on byl kmotřík: když se maličká narodila, nějak to zamluvili a od té doby si čas nenašli… Ech ty… já děkuju, vyhrkl Paľo, já jsem i jeho kmotřík, mávl rukou k Jankurově chalupě, kdybys to neudělal, musel bych já…

215

Darjenka opírala bradičku o tatínkovo rameno a sledovala stále menší a slabší světla Poljany a za chvilinku prošli první zatáčkou a poslední světla se ztratila kdesi vzadu, zůstaly jen černé obrysy stromů a první hvězdy, voda v potoku pod silnicí tichounce bublala mezi kameny. Slabounce mrzlo, ale Darjenka byla navlečená do těžkého kožíšku, který ji dali u Jasenčáků, tulila se k tatínkovi a rytmus jeho kroků ji konejšil a uspával. A zdálo se jí, že pluje na lodi, ta loď ji unáší pořád dál a dál, až k přístavu s řadou světel na vysokých stožárech, a všechno se jí pletlo dohromady, světla na obzoru, teskná písnička, kterou zpívala Marika Jasenčáková: Poljanko, Poljanko, maš prekrasnyj chotar, neprodala bym ťa, ni za bityj taljar…, stakčínské nádraží a usměvavá paní v okénku, která mu nerozuměla: Plzeň vravíte… naozaj…? Hej, keď Plzeň, tak Plzeň… nech sa páči… ďakujem… šťastnú cestu, do videnia… A Darjenka klidně usnula, protože už věděla, že ta vysoká světla venku na nástupišti znamenají začátek cesty, jejich cesty, a někde vepředu je přístav s tak zvláštním jménem Plzeň. A ještě než naposledy zavřela oči, zamumlala Kde je mama, dajori…, a tatínek ji pevně sevřel v náručí, aby nikdo nepřišel a nevyrval mu ji, jako už tolikrát před tím všechno, co měl rád, a po jeho tváři se koulely hořké a slané slzy.

26 Venku mrholilo, za okny běžela šedivá a promáčená krajina a ocelová kola odklepávala další a další kilometry trati, Kysak, Margecany, Spišská Nová Ves… vážený cestujúci, pribudli ste do stanice Poprad, hlásil nádražní rozhlas a Tatry byly pocukrované sněhem, noční vlak se prodíral tmou, Andrejko se choulil do sedadla a hlava mu padala, zatímco unavená Darjenka spala, stočená v jeho klíně. A na plechové tabulce vedle dveří vagonu zářila kouzelná slova Praha-Hlavní nádraží a všechno se opakovalo, kruh se uzavíral a Andrejko byl zase tím malým kloučkem, který sedí vedle strýčka

216

Ferka a jede s ním tam, kam se už odpoledne ztratilo slunce, stejným nočním vlakem a po stejné trati, a země utíkala dozadu a za oknem se míhaly stromy, hory a města a stanice a nádraží, ocelová kola vlaku vyklepávala do kolejnic kulhavý rytmus, jako když noční krajinou cválá splašený kůň a jeho kopyta zvoní o led a buší do zmrzlých polí… A najednou… něco se děje, kdosi mu třese ramenem… Celní a pasová kontrola, vaše doklady, prosím! ozval se nad ním zvučný hlas. Andrejko zamžikal očima a protřel si je ušmudlanou rukou a ve dveřích kupé stál celník v šedivé uniformě a Andrejko se vyděsil, že večer v Humenném nastoupili do špatného vlaku, že zase všechno popletl, a vyskočil ze sedadla, ale celník stál nad ním a poklepával prsty o kufříček s razítky. Vaše doklady, cestovní pas nebo občanský průkaz, netrpělivě napovídal a Andrejko začal obracet kapsy a pořád hledal, i když věděl, že žádný průkaz nenajde. A ostatní cestující se na Andrejka mračili, jako by on zavinil, že vlak už půl hodiny stojí a čeká, než celníci projdou, jako by ten špinavý a zapáchající Cikánek mohl za to zbytečné zdržení, a hranici, kterou nikdo nechtěl a která tady ještě včera nebyla… a celník poručil Andrejkovi, aby šel s ním, a přes koleje ho odvedl do nádražní budovy, nad kterou svítil nápis Horní Lideč. Takové jméno, jako když pohladí, napadlo ještě vyděšeného Andrejka, když ho s pofňukávajícím děvčátkem strčili do jakési místnosti, mezi další zadržené. A přibouchli za nimi dveře a Andrejko se obrátil a strnul, protože těm dveřím zevnitř chyběla klika. Světlo zablikalo a znovu pohaslo. Už mě mají, vyděsil se, ještě pevněji stiskl děvčátko, už mě dostali, teď mě zavřou nebo rovnou pověsí…, jeho oči těkaly po stěnách, okénko naproti je uzounké, ale on je hubený, snadno by se protáhl, a celníci ještě pročesávají vlak… Přiskočil k oknu, prudkým

217

trhnutím ho otevřel, dovnitř vpadl studený vzduch, a ostatní, Ukrajinci, Arméni nebo Kurdové zvedli hlavu, ale dál hleděli před sebe a někteří se tiše domlouvali, kolik musí dát, aby je celníci nechali dalším vlakem odjet. Tohle není první hranice, přes kterou utíkají, i na ně tam vepředu čeká země svatá a zaslíbená… Ale Andrejko si jich nevšímal, vyhodil ven batoh, na druhou stranu prostrčil Darjenku a spustil ji dolů, naštěstí to nebylo vysoko, protáhl se ven a skočil, hodil si batoh na záda, vzal děvčátko do náruče a rozběhl se, co mu jen síly stačily, pryč od celníků a zadýchané cely, pryč… Teď už mu nikdo dveře nepřibouchne. Když ze schůdků seskočil poslední celník a vlak se znovu rozjel, cestující z Andrejkova kupé sledovali, jak se na silnici vedle tratě jakási podivná postava s malým dítětem v náruči hrbí pod batohem a klopýtá po krajnici. Andrejko se zastavil až na další zastávce, pod cedulí s krásným valašským jménem Lidečko.

27 Výčepák ve vsetínské nádražní restauraci stál za pípou jako kněz za oltářem, vidličkou vytahoval ze sklenic utopence s cibulí a roztáčel půllitry zlatého a jiskřivého piva, jako by sloužil mši, vezměte a pijte z něho všichni, toto je má krev a tělo, krev této země, která se za vás prolévá…, a pak roznášel, prorážel si cestu kouřem a po čele mu stékal pot, smetanová pěna stékala po skle na jeho chlupaté ruce a kapala na špinavé a propálené ubrusy, jeden půllitr přistál i před Andrejkem a Andrejko pozvedával a pil hořké a zlaté pivečko, které se uvaří, narodí z hořkého chmele a sladu z ječmene, do kterého se přetavilo samo slunce, a vykvasí, vybouří se ve spilce a pak dospěje v ležáckých sudech, aby nakonec pohladilo, jako máma, když uspává své děti…

218

A v koutě seděli ogaři s harmonikou, poroučeli piva a kořalečky a zpívali: Ja su synek jako břinek, břuch mám jak opálka… a bych já dávno umřel, gdyby ni gořalka… Už se začalo smrákat, když se Andrejko s dřímající Darinkou vymotal ven na nástupiště, kde s ohlušujícím skřípotem a nářkem zastavoval rychlík na Valašské Meziříčí, Olomouc a Prahu. A na nástupiště ho vyprovázel opilý zpěv: Až já umřu, ležať budu, chovejte mě v městě… bečulenku s gořalenkú nade mnou zavěste…, a Andrejko se potácel přes koleje, vrávoral na schůdkách vagonu a Darjenka nabírala do pláče, ale jemu už bylo dobře. Konečně je na druhém břehu, konečně skáče i po druhé noze… A kde se zpívá, tam musí být dobře, tudy musí vést cesta k domovu, tudy musí vést cesta… A tam vepředu je slavná a bohatá Praha, město kamenných mostů a zlatých věží, úzkých uliček, zázračných rabínů i alchymistů, město korunované katedrálou, která za úplňku září, protože má v základech zazděný keltský menhir a střevíce z lýčí, které nosívala česká knížata, aby nezpychla… tam vepředu je Plzeň, královské město na křižovatce formanských stezek a soutoku čtyř řek, pod ochranou rytíře Žumbery a kulaté věže pivovarské vodárny, s ulicemi vydlážděnými velkými kamennými deskami, po kterých drkotají těžké vozy tažené silnými pivovarskými koňmi… tam je země, kde žádný bůh nechrání krále, nad horami nebijí hromy a lidé tam neklečí před obrazy svatých ani nešturmují do útoku, tam je země mlékem a strdím oplývající, kde bory šumí po skalinách a lidé místo růženců přebírají chmelové šišky a místo krve prolévají pivo… Ogaři dozpívali, vlak se pomalu rozjížděl do pošmourného a zakaboněného podvečera. Na strmé valašské kotáry a zablácené kopanice se snášely lehoučké vločky mokrého sněhu.

219

28 Stejně jako světlo lampy přitáhne ze tmy noční můry, jako světlo majáku k sobě přivábí zbloudilé lodi, tak se k bufetu na hlavním nádraží stáhli pobudové a somráci snad z celé Prahy, zarostlí a špinaví chlapi a umolousané ženské popíjeli u pobryndaných pultů svá pivíčka, občas se pohádali o zbytky jídla, které nestačili zhltnout uspěchaní cestující, odcházeli ven, aby si zdřímli na lavičce nebo se vymočili v hale nebo v parku, a zase se vraceli a Andrejko mezi ně zapadl jako kamínek do vody, jako by tu chladné noci trávil odedávna, usrkával pivo a Darjenka tiše seděla na batohu pod jeho nohama a uždibovala rohlík, který jí občas namočil do hořké pěny. Jeho břicho se houpalo jako prázdná láhev na rozbouřeném moři, v hlavě se mu rozbíjely těžké křišťálové vázy a padala na něj pořád větší a silnější beznaděj, a strach. Strach z divného a neznámého světa, do kterého se vracel, z blikajících neonů, reklam i lhostejných tváří, proudících sem a tam, strach z nádraží, na kterém se nikdo neukládá k spánku, a noci, o které nikdo neví, co přinese… Nádraží tepalo v dunivém strojovém rytmu a šílení kováři mu zatloukali do hlavy dlouhé rezavé hřeby… Halou proběhla parta holohlavců, asi někoho honili, protože za chvíli je znovu uviděl, stáli v hloučku a do něčeho nebo do někoho kopali, jen tak z radosti, a kolem chodili cestující, jako by se nic nedělo, bezdomovci ani nezvedli hlavy od svých plesnivých kůrek a zvětralých piv, rumunské maminy v širokých sukních nepřestaly kojit svá ušmudlaná děcka a policajti se klidili na druhou stranu, aby nic neviděli. To má být konec jeho cesty, to má být země zaslíbená? Kdyby tak našel odvahu rozbít sklenici, podříznout si zápěstí nebo spolykat střepy, snad by ho pak zavřeli do blázince, tam by bylo ticho… Ale napřed musí odvézt Darjenku a postarat se o ni, o svou holčičku, slíbil to Anetce… Ale noc je dlouhá a do rána daleko… A vedle u stolku kdosi vyprávěl, jak ho vylili z práce a jak

220

se jeho žena změnila, když přestal nosit domů peníze, a že jí nakonec všechno nechal, barák, peníze i svůj kartáček na zuby, práskl dveřmi, sedl na první vlak a teď je tady, svěřoval se unavený hlas… a že už si zvykl, protože člověk si zvykne na všechno, a jen po těch dětech se mu stýská, protože se blíží první Vánoce tady na nádraží a všechno že je mu tak líto… Když se děvčátku začaly klížit oči, Andrejko si nechal natočit poslední půllitr, hodil batoh na záda, v jedné ruce zvedl do náručí maličkou, do druhé vzal kelímek a odvrávoral k lavičkám mezi posedávající a polehávající bezdomovce, Darinku uložil na svou bundu, přikryl ji svetrem a ani v košili mu nebyla zima, protože ho hřálo pivo, a pak u ní seděl, držel ji za ručičku, hladil její černé vlásky a pokukoval po hodinách, které jen pomalu a neochotně odpočítávaly čas, který zbýval do prvního vlaku na Plzeň. A hodiny se propadaly někam dolů, strop nádražní haly a celý svět se točil jako kolotoč, který zapomněli zastavit, a jeho oči se zavíraly a padaly do tmy. Nádraží se probouzelo do dalšího dne a Andrejko zamžoural ospalýma očima. Byl k smrti unavený a už ani nevěděl, co se mu zdá a co je doopravdy, ale v tom rámusu zaslechl něco, co tam nepatřilo, polekaně se narovnal, a u jeho nohou stála Darjenka, plakala a naříkala, a do botičky a na zem vytékal tenký pramínek… Polekaně se rozhlédl, ale kolem proudili jen další cestující, a ti, kteří si pomačkaného a počůraného děvčátka všimli, se hned s odporem odvrátili, a o pár metrů stáli dva policajti, pod nimi se do vatovaného kabátu choulil špinavý a zarostlý stařík, obracel kapsy a brada a slepené vousy se mu třásly… a Andrejko ve spěchu naházel věci do batohu, něco spadlo na zem, ale už neměl čas se sehnout, ještě popadl kelímek se zbytkem zvětralého piva, zvedl i vzlykající děvčátko a rychle se vytratil na opačnou stranu. První ranní vlak na Plzeň byl už pryč.

221

Andrejko se s Darjenkou v náručí potloukal po nádražní hale a hledal nějaký koutek, kde by ji mohl převléknout a umýt. Ale koho se zeptat… až se obrátil na ženu v nádražácké uniformě a zakoktal Pro-prosím vás pani… k-kde… ale žena si ho s pohrdáním změřila a pak hrábla do kapsy, v kelímku zacinkalo několik drobných a Andrejko strnul, protože tohle nečekal, tohle nechtěl… a pustil kelímek na zem, mince se rozkutálely a zbytek piva se rozlil. Andrejko zvedl děvčátko a znovu se vydal hledat umývárnu. A za chvíli stáli pod sprchou. Darjenka capkala ve vodě a cákala kolem sebe, zatímco tatínek mydlil a drhl její pomočené věci, a pak umyl i maličkou, a ještě stáli pod horkou vodou a cákali na sebe, aspoň pro tu krátkou chvilku spokojení a šťastní… A zase čekali na vlak, už čistí a vymydlení, Darjenka seděla na lavičce a Andrejko popocházel sem a tam a kousek dál se něco dělo, pár lidí stálo v kroužku a uprostřed dřepěl chlapík v kožené bundě, s černými vlasy a osmahlou tváří, na převrácené krabici od banánů přesouval a obracel černé gumové placičky a pořád dokola mlel Dobrá, špatná… pozor, špatná, tady dobrá, kdo uhádne…, a občas některou placičku převrátil a ukázal, kde je zespodu zlatý znak, a když přestal čarovat, někdo vždycky položil ruku s tisícikorunou na jednu z placiček a bez řečí sebral výhru, také tisícovku, Andrejko sledoval hbité ruce a viděl, jak je lehké uhodnout, vidina rychlé a bezbolestné výhry ho oslepila, protlačila ho mezi rameny čumilů dopředu a tahala mu z kapsy peníze… Všichni se mlčky dívali a ten, který míchal a čaroval, ukazováčkem a prostředníčkem vytáhl z Andrejkových prstů bankovku a palcem otočil kotouček, ale zespodu nebylo nic, jen černá, obyčejná černočerná guma… Andrejko zkoprněl a jako z ohromné dálky slyšel: Špatná, pane, pozor, špatná… dobrá, dobrá, pozor, tady špatná, tady dobrá, kdo uhádne, špatná, tady dobrá…, placky pleskaly o bednu a znáček se zase objevoval tam, kde měl být, a Andrejko horečně přemýšlel, jak dostat zpátky prohrané peníze, peníze za týden práce od pondělí do soboty, od slunka do slunka, v letní pálavě, dešti nebo mrazu… Podobnou hru hrávali se skořápkami od ořechů a korálkem,

222

Andrejko byl ze všech nejrychlejší, nikdo si na něj nepřišel… a už tahal z kapsy další tisícovku a za pár vteřin další, aby vyhrál zpátky alespoň tu druhou… s vytřeštěnýma očima nakonec vytáhl i zbylé peníze, ale odstrčili mu ruku: Špatné, tisíc korun jedna hra… Roztřesený se stáhl zpátky, do hlavy se mu hrnula krev, jak se styděl, a zezadu se vynořila ruka, položila tisícovku na kolečko, které chtěl otočit, a hned sebrala peníze… Andrejko pořád nechápal, co se vlastně stalo, a pomalu couval pryč a před ním se zavírala hradba z cizích zad a kožených bund jako kalná hladina rybníka. Tohle přeci nejsou naši, svitlo mu najednou, ale někdo z východu, takhle mluvili Ukrajinci nebo Rusové…, a nějak mu to nešlo dohromady, poljanští Rusňáci byli mlčenliví a tvrdí, přes den nahrbení nad brázdou a pak večer nad kořalkou v krčmě, hrubýma rukama si tlačili do hlavy pálenku, takové, udřené a zpité si je pamatoval, s gramlavými prsty, v omšelých sáčkách s vydřenými lokty… Tihle, v kožených bundách a se zlatem kolem krku, to nejsou oni… A kousek dál stáli dva, kteří se před chvilkou ometali kolem placiček, tiskli k sloupu nějakého chudáka v laciné šusťákové bundičce, chlapík měl u nohou lepenkový kufr, těkaly mu oči a už zdálky bylo vidět, že se vrací domů z nějaké stavby, chvíli se zdráhal, ale když ho zmáčkli, sám si zul boty a z ponožek tahal peníze, chtěl jim odpočítat, ale ti dva mu vrátili jen jízdenku na vlak, aby mohl rychle odjet, ještě ho prošácli a s rukama v kapsách klidně odešli, zatímco kolem dál spěchali lidé ověšení taškami a kufry, znudění policajti zevlovali u stánků a nádražní rozhlas skřehotal, že na třetím nástupišti mají cestující ukončit nástup do mezistátního rychlíku Dukla do Košic, Čierne nad Tisou, Lvova a Kyjeva. Zkoprnělý Andrejko zvedl maličkou do náruče a udělal pár kroků, ale pak mu to nedalo a ještě jednou se otočil. Žádné kožené bundy už tam nebyly… Snad se mu to jen zdálo, bylo to jako zlý sen, šlehnutí proutku s ostrými trny v poslední vteřině před probuzením, ale kousek dál lidi zakopávali o papírovou krabici od banánů, a peníze, jeho peníze, byly pryč. Hladina se zavřela.

223

29 Je to on, nebo není, dumal Andrejko uprostřed plzeňského Petrohradu, ale kde je křik a rámus, psi a povykující děcka…? Nová barevná fasáda, místo přízemních oken a otlučené omítky civěla do ulice nová výloha se svetříky a halenkami…, ale okna nahoře i hlavní dveře se zdály povědomé, i když zářily čerstvým nátěrem, staré a známé byly i pouliční lampy zavěšené mezi domy, akáty a lípy i chodník vydlážděný kamennými deskami… a Andrejko postavil Darjenku na zem a vzal za kliku. A zase tolik času, tolik vody proteklo od té doby, co tady za sebou naposledy zavíral dveře… Teta byla jako zmačkané včerejší noviny, jako stará bříza plná boláků se zbytky bílé kůry, jako vykotlaná vrba na hrázi vypuštěného rybníka, stará nahrbená jabloň, která už dávno přestala nést ovoce, s pytlíky pod očima, povadlým břichem, propitým a vykouřeným hlasem a smutně plandajícími zplihlými prsy… Ida pořád kašlala, sípala a odchrchlávala a Andrejko se kousal do rtů. Tak mu všeho bylo líto, i roků, které se takhle připomněly… a ona v něm četla jako ve studánce, hned poznala, na co myslí, a pokrčila rameny, jako by se omlouvala: Keci phaba, ajci e phabaľin banďol, kolik má jablek, tak hluboko se jabloň skloní… A Andrejka napadlo, jak dlouho se ještě vydrží sklánět… Byt zůstal přesně takový, jaký si ho pamatoval, snad jen zase o něco špinavější a zašlejší, s nakyslým zápachem, protože teta odjakživa nerada větrala… Andrejko se rozhlédl po černých stěnách a chuchvalcích prachu pod omláceným nábytkem, všeho se dotýkal a ke všemu si přičichl, každý vypínač zkusil, každou kliku pohladil, a nakonec Darjenku nechal roztáčet kohoutek a pouštět vodu, maličká tleskala a Andrejko říkal Počkej, to nic není a táhl ji do pokoje, tam stávala televize, černobílá z bazaru, po zapnutí se pár minut muselo čekat, než se nažhavily lampy, ale na peřiňáku ležel jen prach a hromada starých novin. Televize byla pryč…

224

A ještě jedna věc nebyla, jediná věc na světě už nikdy nemohla být tak jako dřív. Teta mu vrazila nůž přímo do srdce: Anetka… kde je? Kde je Anetka? opakovala po chvíli a Andrejko vtáhl hlavu mezi ramena a zabořil oči do podlahy. Tam, zašeptal a prstem ukázal za sebe, ke dveřím a chodbě, odkud přišel, tam… A co tam dělá…, nedala mu pokoj teta, proč neni tady? Nic, co by… spí… je jí dobře, vysoukal ze sebe ztěžka Andrejko a jako by ho někde zevnitř pálili rozžhaveným železem. To… to je její… to je naše… Darja, Darjenka, dodal po chvíli a ukázal na dveře, za kterými před chviličkou usnulo unavené děvčátko. Anetka… Anetka není…, a tiše se rozplakal. A Ida teprve teď, když se nad něj nahnula a zblízka mu hleděla do tváře, z jeho očí všechno přečetla. Jajaj… ona…, zaúpěla, ale hned se zajíkla a Andrejko si uvědomil, že je to tak dávno, co v jejích očích naposledy viděl slzy, a že ty její oči, schované za těžkými víčky, jsou tak podobné černočerným očím jeho krásné sestřičky… Pořád seděl za stolem a neměl sílu dostat ze sebe jediné slovo, strnule se díval před sebe, zatímco nešťastná Anetčina maminka se potácela po kuchyni, lomila rukama a naříkala a zase bezmocně padala na židli a pak dlouho jen sípavě oddechovala. A najednou se prudce zvedla, roztřásla se zuřivým vztekem, z podlitých očí jí šlehaly plameny a její ruka ukazovala doprostřed Andrejkových svěšených ramen. Ty, to tys ji tam odtáh, vřeštěla a chraplavý hlas jí přeskakoval, do tý zasraný díry… všecko ty… Anetka, moje děťátko… čhajori… tys ji zabil…, vrhla se na Andrejka, bušila do něho pěstmi, ale on pořád civěl do stolu a mlčel a nepohnul se, ani když se o něj rozbíjel talíř, a když ho teta popadla za vlasy a tloukla mu hlavou o stůl, nebránil se, když do něj bodala tupým kuchyňským nožem. Ty rány nebolely, ta krev prosakující jeho košilí nic neznamenala, to nebylo nic, vůbec nic… A nešťastná teta se roztřásla, zhroutila se na podlahu a nůž jí vypadl z ruky, její sípavý dech přešel v dusivé chroptění, a Andrejko teprve za chvíli vstal, odtáhl ji vedle do

225

pokoje a uložil do postele vedle Darjenky a pak ji držel za těžkou, nateklou ruku, druhou rukou hladil tenké prstíky děvčátka a už ani neměl sílu vzlykat, a jeho rameno se barvilo krví. A vyčerpaná a zhroucená teta, která už neměla sílu ani na to, aby ho zabila, chroptěla a Andrejkovy oči bloudily po pokoji, mezi postelí, na které spávala jeho Anetka, jejím polštářem a židlí, na které sedávala, klikou, za kterou brávala, a zůstaly viset na podlaze a prknech, na kterých tančila, bosá a v růžových šatečkách, a ostatní stáli kolem a vytleskávali rytmus do jejích cupitavých krůčků… najednou zařinčel zvonek a Andrejko vyskočil a letěl ke dveřím, ale na chodbě ani na schodech nikdo nestál, ani na ulici, chodník byl prázdný, ale kdosi pořád zvonil a on jako by spadl dovnitř ohromného budíku, do zvonice se zvony zavěšenými na řemenech z tenké jehněčí kůže, zvony a jehňata trhaly jeho hlavu na cáry jako kus prostěradla, tisíce kovářů zuřivě bušily do kovadlin a těžké vlaky duněly jeho bolavou hlavou, plnou ostřin a střepů. Po těch střepech pomalu kráčela bosá Anetka, to její srdíčko bušilo v šíleném rytmu všech těch perlíků a kovadlin, to ona tančila na kolejích a její ohnivě červená sukně vlála ve větru jako květ vlčího máku, to ona, jeho malá sestřička, stála za dveřmi, zvonila a volala… Teta se probrala až navečer. Byli tu policajti, řekla klidně, jako by se před pár hodinami nic nestalo, a postrčila před Andrejka plnou skleničku a Andrejko přičichl, a až mu vyhrkly slzy. To je síla, denaturák nebo aceton, takhle přeci normální pití nesmrdí, dokonce ani horilka, lavorovice, kterou doma pálili Poljančané, takhle nesmrděla, otřásl se, ale předstíral, že upil, zatímco teta do sebe jedním hltem obrátila svou sklenku a hned si nalila další. Tak ty si Anetčina, mluvila na děvčátko, ty si moje vnučka… a já sem stará bába, vyhrkla najednou a vystrašená Darjenka se přikrčila. Vona nerozumí? zvedla teta oči a Andrejko rozpačitě rozhodil rukama: No, my… my jsme, po našemu, romaňi… Romaňi… romaňi…, zamračila se teta, jak je pro nás dobře, tak musíme mluvit… na co je nám romaňi… Teď neni dobře, dodala po

226

chvilce, dětí málo… peněz málo a na každým rohu banka, a k čemu je banka, když nejsou peníze… to neni pro nás, to je dobré pro ně, pro gadže… a mají snad jinou krev než my?… a Mariánka s Imrem zase zavřely ty kurvy… a co má cigán, zas jen hovno… A najednou vyhrkla: A peníze… peníze máš? Andrejko vstal, obrátil kapsy a poskládal na stůl špinavý kapesník, přelomenou jízdenku na vlak, účtenku a utržený knoflík, kus provázku a zbytek peněz, pár stokorun a hrst drobných. Ještě ráno měl o tři tisícovky víc… Ale nic neřekl a jen pokrčil rameny. No… neni toho moc, řekla teta a vytáhla z hromádky největší bankovku. Ta je československá, už neplatí… a tadle taky, má slovenskej kolek, musí se vyměnit…, ukázala směrem ke dveřím, ale voni na poště stejně člověka vokradou, dají míň… jako kdyby to nebylo jedno, český nebo slovenský peníze…, stěžovala si a přitom strkala do kapsy peníze a pak do sebe obrátila i Andrejkovu skleničku a vykolébala se ze dveří. A za chvíli do kuchyně vklouzl Tiborek. Bráška byl pohublý a pořád se škrábal a ošíval, jako by ho všechno svědilo, jeho ruce se třásly a prsty bubnovaly o stůl a pohrávaly si se lžičkou, krabičkou sirek nebo zátkou od piva. Ty, brácha… a nikdo tě neviděl? zeptal se najednou a Andrejko pokrčil rameny. No… ten, co koupil barák, dole votevřel krám… musíme bejt zticha, aby nás nevyrazil, už tu párkrát byli cajti, von je má podmazaný…, rozpovídal se Tiborek a Andrejko si hned vzpomněl na novou fasádu a výlohu… „Ser na to,“ skončil to Tiborek, když viděl jeho rozpaky, „ale rači se moc neukazuj.“ Teta Ida se vrátila až druhý den dopoledne. No co, odsekla, když uviděla vyčítavé Andrejkovy oči, co koukáš, nešlo to… Nešlo… co…? vyhrkl Andrejko, a peníze… Nebuď blbej, odsekla teta, zapadla vedle do pokoje a za chvíli se odtamtud ozvalo pravidelné sípavé oddechování. Andrejko otevřel

227

dveře. Teta ležela rozvalená na posteli a s námahou odfukovala, jak ji spánek přemohl, napůl svlečenou, neumytou a rozcuchanou, a vypadala jako zmačkaný pytlík od svačiny, jako starý jízdní řád, který už nikdo nepotřebuje… a Andrejko tiše zavřel, sedl si ke stolu a vzal hlavu do dlaní. A maličká ležela v postýlce, pofňukávala a nechtěla vstávat, celá rozpálená byla a bolelo ji bříško… možná nastydla, horká sprcha na nádraží je rozehřála a ve vlaku se netopilo… a co s maličkou bude, kdo se o ni postará, až ho odvedou, protože teta, ta by ji hned propila nebo prohrála v první knajpě… Co s ní bude dělat, co s tím jejím bříškem proboha bude dělat? A koho tu vlastně zná? Doktorku z Dobřan… nebo bývalého ředitele školy, který místo nich, čtyř malých Cikáňat, skončil v děcáku jako obyčejný učitel… Milan, bráška, by mohl pomoci…, ale Milan byl pryč, a teta se chlubila, co Milan vymyslel, že s Mariánkem a Imrem, až se teď na svátky vrátí z basy, seženou lovy, koupí letenky na západ a řeknou tam o azyl, že je zlí Češi bijou… a proč by nemohli, když je teď ta svoboda, říkala teta, i kdyby se pak museli vrátit, dovezou peníze a ještě si vyzvednou sociálku za celej rok dozadu a klíče od novýho bytu, protože ten starej, než odjedou, prodají, aby měli na letenku, přece se tak daleko nebudou kodrcat autobusem… Kluci to hned pochopili, a zbytečně se neohlížejí ani nemudrujou a jdou tam, kde je dobře, kde dávají, pustila se teta do Andrejka… Dyliňák si, dycky si všecko dělal navopak a holka tu mohla bejt s náma… a lovy bysme měli, jajaj… Teta se znovu rozkašlala, sípala a chraptěla, její plíce se obracely naruby a Andrejko se kousal do rtů. Lovy, peníze, zase jen zkurvený peníze… Už o tom slyšel, že prý se v hospodách chlapi skládali, prý korunka ke korunce a na letenku pro cikány bude, ale jenom tam… A možná mají kluci pravdu, že zase přišel čas, kdy je třeba přetrhnout pouta, spálit za sebou mosty a zapřáhnout koně do rakošánků, jako poljanští Dunkové, když zapálili své chatrče, aby se ještě naposledy ohřáli a pak se vydali na další kus své dlouhé pouti na západ, za sluncem, jako by si chtěli prodloužit jediný a poslední den svého života, a Ostrava, Praha a Plzeň, to pro ně byly a jsou jen

228

zastávky, tábory postavené na pár dní uprostřed stepi… Možná už zase dozrál čas, kdy je třeba jít dál, prodat byt a pak hrstí bankovek mávnout na taxíka a poručit jet na letiště… A proč mu to pořád nedochází, proč to má v hlavě převrácené, proč ho to vždycky táhlo zpátky, ke staletým stromům, studánkám a horám kdesi daleko na východě, proč se pořád potácí proti proudu, sám… Divný je čas, i město, šedivé a unavené jako teta s povadlými ňadry a pytlíky pod očima, jako obnošený kabát a zmuchlaná účtenka z hospody, Plzeň zahalená kouřem a svázaná provazy aut, s oprýskanými omítkami domů, popílkem i kamennou dlažbou zalitou zvětralým pivem… A ještě se musí třást, aby ho na tu dlažbu nevyrazili, kvůli tomu, že se nastěhoval…, ale on se nikam nenastěhoval, ale vrátil, zpátky k Tiborkovi a mamince, domů… Včera večer táhlo z Petrohradu dolů k nádraží stádo holých hlav v černých kožených bundách, lidi se jim klidili z cesty a policajti ani nezvedli hlavy od vypisování pokut za špatné parkování, a on se krčil a třásl v tmavé chodbě cizího domu, zatímco venku duněly kroky těžkých bot a křik: SÍG, SÍGHAJL, až v oknech drnčely tabulky, a CIKÁNI DO PLYNU… V tu chvíli by dal ne půl, ale celé království za klíč, kterým by ty dveře do ulice mohl zamknout… A po protějším chodníku chodili lidi ověšeni dárky, nosili vánoční stromky převázané provázky, po Mikulášské ulici jezdily tramvaje, v oknech blikaly řetězy, v kádích na náměstí se převalovali kapři, nad nimi stáli řezníci v gumových zástěrách, policajti strkali za stěrače pokutové bločky a hodiny na rohu ukrajovaly minuty z dalšího adventního dne… Nakonec utekl k řece, pod papírenskou lávku, a snažil se přijít na to, kdo jsou ti Cikáni, pro které tu není místo, kterým se v hospodě skládají na letenky nebo je dovnitř vůbec nepustí, vyvěsí na dveře cedulku: Psům a cikánům vstup zakázán… Pro tetu Idu a Tiborka má být ten nápis, pro maličkou Darjenku má být ten plyn? A když se pak v noci vracel kolem kiosku na Mikulášském náměstí, zacloumal s ním vztek, loktem prorazil sklo a zkusil

229

vytáhnout nějaké cigarety, ale přes drátěné pletivo na ně nedosáhl, jen si pořezal zápěstí a ulevilo se mu jen docela maličko. A svinská zima je tady, jako by sem Martin nezabloudil na bílém koni, ani na grošovaném, ale přišel po svých, v zablácených bagančatech, křuskách a urousaném plášti jako poslední vandrák… Pod Křemencem byly zimy jako břitvy, nejdřív se jen tak trochu zaprášily a pocukrovaly hřebeny hor, do bílého se oblékly stráně s žebrovím holých větví a nakonec i střechy domů, a pod nohama křupal sníh… Kde je ta zima, kde jsou pramínky spoutané ledovým zámkem a studánky přikryté bílou peřinou? A kde jsou stromy, buky a javory pozlacené sluncem a měkké jehličí horských modřínů a stříbrných jedlí, kde je jejich domov na kolečkách, kde je Anetka a její krásné černočerné oči a horké dlaně, pořád ji vidí, jak tančí, zahalená jen průsvitnou záclonou… A kde jsou hory, měkké jako její ňadra, a doliny, hluboké jako její hebký klín, kde jsou křišťálové bystřiny, úzká políčka s bramborami a kukuřicí, kde jsou remízky a louky s bábelemi voňavého sena, prašné cesty a šípkové keře obsypané rudými vřeténky… kde jsou poloniny s dlouhou trávou, bičovanou nekonečnými listopadovými lijáky, kde je kůň strýčka Laca s ohromnýma hnědýma očima a hřívou zmáčenou ranní rosou? Kde jsou lidé, syroví a ostří jako třeskutá samohonka, jako mrazivý vzduch v té krásné a voňavé zemi pod poloninami, kde jsou jejich otlučené stakánky i strhané tváře, které patřily k přísným křížům a černému dřevu zvoniček a cerkví, a jejich ruce, unavené z dřiny na rubaniskách i políčkách, na kterých se vždycky rodilo víc kamení než brambor… Kde je Juraj Bielčik, který obcházel stromy jako své staré přátele, i Dmitrij Demčak, který ho naučil ladit housličky, kde je Pato Jasenčák s vyprahlou tváří a hlubokými vráskami, který nepil pivo, aby se na rubanisku tolik nezpotil, aby mu hned nečvachtalo v holínkách a na zádech ho nestudila mokrá košile, kde je malý Šaňo a chlapi, kteří museli být pořád vysušení, aby nevychladli a nezmrzli, proto pili tolik kořalky… Kde je hajný

230

Mihalič, mladý Lipčak, který mu vrátil peníze, a starý Jankura, který na něj neposlal policajty, nebo malý Fedorko. Tady by Fedorka zavřeli a uklidili někam do ústavu, v tomhle městě není místa pro nějaké Fedorky… A kde, na jaké cestě se poztrácely staré písně, plačtivá a starodávná halgatá, která nejdou napsat do not, leda že by notová osnova byla utkaná z tenkých pavučin a noty z třpytivých kapek ranní rosy, krvavých šípků nebo řežavých uhlíků, po kterých se musí přejít bosýma nohama, a tóny lehounké jako chmýří pampelišky a křidélka motýlů a vážek, a přitom těžké jako kamení a kříž, který je třeba nést dál… Kde zůstala stará romaňi, řeč jeho maminky, kde jsou hříbata s ohromnýma očima a dlouhou hřívou rozčesávanou větrem, a skřivánci, kteří by přeletěli nad zmrzlými hroudami a ohlásili jaro, kde jsou, kde? A Vánoce, jak je najít v šíleném rámusu narvaných obchodů a tržišť, blikajících žárovkách, pozlaceném jmelí, studeném sklu a betonu… Na Poljaně Vánocům říkali Hody, Kračúně. Když na Kyčeře skončila těžba, mráz spoutal a zamkl potoky a studánky, když utichly pily a traktory, chodili Poljančané v černém a děcka přestávala křičet a zlobit, aby nevyplašila tajemství, protože všude, v každém chlévu se na slámě mohlo narodit děťátko… A pak s Anetkou stáli v poljanské cerkvi, kostelík byl plný lidí, někteří se ani dovnitř nevešli a podupávali venku ve sněhu, pod začouzenými ikonami hořely dlouhé a tenké svíčky a z ošlapané podlahy vystupovaly suky a uprostřed černého dřeva z pradávných časů zpívali Poljančané, až mrazilo v zádech… Ale opravdové Vánoce našli až pak, ve své díře v zemi. Jedli gomboudu a podle starého zvyku nalévali i do třetího talíře, i když věděli, že nikdo k osadě nezabloudí, a pak si hřáli ruce a poslouchali skučení větru za okny a praskání dřeva v kamínkách, tiskli se k sobě a věděli, že by se spolu nebáli jít až na samý konec světa… A jejich zemnice se stala chrámem, petrolejka zářící do tmy a oheň v bubínku, to byl jejich oltář s obrazy svatých, praskání dřeva bylo jejich vyzvánění zvonů, a márikle, ječné placky, které lámali na

231

půlky a jedli, byly jejich hostie, to všechno byla bohoslužba, kterou spolu a sami pro sebe sloužili, to byla jejich tichá a svatá noc, jejich Vánoce… Neohlížej se, řekl anděl Lotově ženě, jinak zkameníš, neohlížej se, šeptal kdosi Andrejkovi, jinak se zblázníš, dopředu koukej, na cestu…, ale tam, vepředu, jaká je cesta? Kamenitá pěšinka mezi poli, chodníček proplétající se bukovým pralesem, nebo poblázněná ulice a dálnice uhánějící k letišti… Co by řekl, kdyby se ho někdo zeptal Kaj džas, more? Kam jdeš, človíčku? Co by odpověděl a co ho na té cestě drží, strach z řetězů, policajtů i hladu, strach ze zítřka, přece to není jenom docela obyčejný strach, který mu nedovolí z té cesty uhnout a zastavit? A jak málo mu dneska stačí, jak musel slevit, všechno rozměnil na drobné: když byl malý, chtěl se natřásat v bílé košili a létat ke hvězdám a pořád před sebou viděl světýlko, snažil se ho vidět…, ale dneska už o ničem nesní, nic nehledá ani nepotřebuje, ani naškrobenou košili a peníze na kolotoč, a dokonce ani housličky… Už je tak unavený, nemá sílu jít dál… a včera se jen tak letmo podíval do zrcadla, a až se polekal toho nahrbeného človíčka, vyděsila ho ta cizí a ztrhaná tvář s vráskami do kříže, až musel odskočit, aby to zrcadlo nerozbil a nerozdupal na malé střípky, jako teta, když se jednou k ránu vrátila ze své smutné pouti po petrohradských pajzlech… Je to všechno k zešílení… Proto se naši nikdy neohlíželi zpátky, aby se z toho nezbláznili, aby neviděli ty roky, které jim utíkají pod rukama jako korálky z přetržené niti. Ještě včera byl rok půlka života, a dneska se roky točí jako zjančení derviši, kteří každou vteřinou padnou vyčerpaní do písku, jako poblázněný větrný mlýn, který zběsile mává lopatkami, skřípe a naříká, protože mele naprázdno, jako velká voda, která se nesmí rozlít do mokřadu a lužního lesa, a tak se jen zbytečně řítí betonovým korytem někam pryč, a když uteče, najednou je všude tak vyprahlo a pusto…

232

Deš manuša, deš droma, říkával stařeček Laco, deset lidí, deset cest… Laco by ho vzal kolem ramen, přimhouřil by ty své oči, pichlavé a řežavé uhlíky, ukázal kolem sebe a řekl, že bůh je cesta, všechno, co vidí, je cesta… Ale pro něj už žádná cesta nikam nevede, protože ten jeho zadýchaný vlak už dávno vykolejil, bezradně poskakuje po pražcích a se skřípěním brzdí a zastavuje někde na slepé koleji mezi poli, zatímco napříč jeho hlavou rachotí jiné vlaky, zevnitř do ní buší jako tisíce šílených bubeníků, tam uvnitř vybuchují a tříští se ohromné skleněné vázy a zrcadla, střepy a ostřiny se zařezávají do živého, a děti, hlasy malých dětí volají a prosí o pomoc…, ale to všechno není nic proti tichu, které se tam rozkřičí a kvůli kterému každou noc klečí u zdi a tluče do ní hlavou rozpadlou na kousky, protože v tom tichu je slyšet Darjenku, jak ze spaní volá maminku, mamo, o šila… paňi…, protože je jí zima a bolí ji bříško a pořád chce pít… Andrejko k ní vstával a převlékal ji do suchého, nad kamny sušil propocené a počůrané prostěradlo a oblečení, vyměňoval obklady, vařil čaj, a když se maličké podařilo usnout, žmoulal v dlani její horkou a zpocenou ručičku a nevěděl, jak jí ulevit, jak na sebe naložit aspoň trochu té bolesti, ale cítil, že na to nestačí a že je málo, tak zoufale málo toho, co jí může nabídnout a dát… A jednou, když se probíral z další probdělé a prochozené noci, ještě chvilku váhal a čekal, že se stane zázrak, že někdo mávne proutkem a Darjenka vyskočí nebo se alespoň usměje, ale maličká se ani nepohnula a její tělíčko hořelo a pálilo… a najednou se rozhodl, převlékl děvčátko do suchého, rychle ho zabalil do deky a vyklouzl s ní na ulici. Čekárna před ordinací byla plná a trvalo dlouho, než na ně došla řada. Průkazku, změřila si ho sestra ve dveřích a netrpělivě nastavila ruku. Já… já ne…, zakoktal se Andrejko. Ona… to je Darjenka… ona je ne… nemocná, pokynul hlavou k děvčátku ve svém náručí.

233

To by moh říct každej, odsekla sestra. Už jste tady někdy byli?… Průkazku, musíte mít průkazku… Ale… já…, blekotal Andrejko a přitom obracel na ruby kapsy, ale sestra ho přerušila: tak přiďte, až ji najdete… a vůbec… Vánoce na krku, taky chceme jít někdy domu… Další! křikla do čekárny. Jakási matka s dítětem vplula dovnitř a před Andrejkem se zabouchly dveře. Andrejko se bezradně rozhlížel kolem sebe. Chvilku bylo ticho. To musite na pojišťovnu, slitovala se nad ním nějaká maminka a Andrejko si přitiskl Darjenku k sobě a couval ke dveřím. Jaká průkazka a proč pojišťovna, on potřebuje doktora… a zkusí to jinde, nebo v nemocnici, ale teď musí domů, maličká už zase má žízeň a možná i hlad a včera za celý den vůbec nic nesnědla, všechno hned vyblinkala… Andrejko se s děvčátkem pomalu vracel zpátky. Ale před jejich domem stálo auto s majáčkem, až v něm hrklo… Jeden policajt seděl za volantem, ale hlavu měl sklopenou, snad si zdříml… a Andrejko vklouzl do nejbližšího domu, naštěstí nebylo zamčeno, krčil se tam za dveřmi a maličká v jeho náruči se třásla, Andrejko jí otíral zpocené čelíčko a čekal, až auto odjede, a tiše šeptal Neboj maličká, neboj… vydrž, musíš vydržet… A večer ji znovu zabalil, i s mrkací panenkou, seběhl po schodech dolů a opatrně se rozhlédl. Chodník byl poprášený tenkou vrstvou jemného sněhu a nikde ani človíčka, jenom několik lamp uprostřed ulice svítilo a oken, kde ještě nešli spát. Zoufalý Andrejko se pustil k hlavnímu nádraží a pak dál do města, až došel k pohotovosti na Denisově nábřeží, opřel maličkou o dveře, naposledy se na ni usmál a políbil ji na rozpálené čelíčko, chvilku před ní klečel a pak vstal a zazvonil, a ještě než se v chodbě rozsvítilo světlo, schoval se za roh. A ze tmy slyšel, jak někdo odemyká dveře, ozvaly se vzrušené hlasy, dveře se zabouchly a chvíli se nic nedělo, ale za pár minut se na mostě objevil blikající majáček a pak zaskřípaly brzdy, sanitka zastavila, ale hned se hnala

234

zpátky a Andrejko s úžasem sledoval, jak se ostré světlo odráží v oknech, jak slábne a nakonec mizí mezi domy. Bachtalo tiro drom… Šťastnou cestu, holčičko, zašeptal, ťaves bachtaľi…

30 Andrejko zůstal na ulici sám. A najednou měl prázdné ruce, ale spadl z něj balvan a kříž, který už neměl sílu nést dál…, ale na Petrohrad už se vrátit nemohl, neměl sílu se vrátit k tetě a Tiborkovým roztřeseným rukám… Opatrně obešel ohromnou budovu policie, kde ho kdysi ztloukli a zkopali, a přes křižovatku se šoural k bráně pivovaru a vzpomněl si na spilku a chlapy, jestli tam ještě stojí kolem soudku s pivem, s plecháčky ohřátými v horké vodě, a přes to pivo pořád vidí svět zlatý a krásný…, ale brána byla zavřená a nohy ho nesly dál, širokou ulicí se valila nákladní auta a kamiony jako hrbatí velbloudi, karavana bloudící pouští, řeka, která nikde nezačíná ani nekončí… Andrejko prošel pod tratí a zastavil se na mostu na Těšínské ulici, chvíli se nakláněl přes zábradlí a sledoval řeku, vlnky poskakující po kamenech a tenké větve vrb naklánějící se nad vodou, a nakonec sklouzl dolů. A až tam, mezi vrbami a suchým rákosím, si všiml, že pořád drží v ruce Darjenčinu panenku, špinavou, pomačkanou a upatlanou od čokolády, ale oči jí mrkaly, pro ty oči ji Darjenka měla ze všech hraček nejraději… Ale už ji nemá komu vrátit, protože život jeho holčičky už není v jeho slabých a roztřesených dlaních, její šálu už plete někdo jiný… a těžký kámen ho tlačil dolů, k odleskům mihotavých světélek, které se třpytily na hladině jako hvězdy, Andrejko šel za těmi světélky, až se mu z té závrati točila hlava, prodíral se mezi větvemi a nakonec se svezl po břehu a sklouzl do vody. Pivovar za řekou odfukoval páru, z nádraží sem doléhal rachot posunovaných vlaků a ozvěny povelů a hlášení ve zvláštní, zakódované řeči, Štyrystavosmička ze sedmý po druhý na čtvrtou, stopatnáctka po třetí na vosmou…, a po

235

ocelovém mostě předuněl nákladní vlak, čtyřistaosmička jako kulhavé a koktající srdíčko… Andrejko se naposledy usmál na panenku, starostlivě jí urovnal šatečky, něžně ji položil do proudu a zašeptal Bachtalo tiro drom, šťastnou cestu…, a pak zavřel oči a místo pivovaru, varny, spilky a sladovny uviděl načechrané a měkké obrysy hor a koruny starých stromů a jeho nohy už se nebrodily studenou řekou, ale závějemi teplého a zlatého listí kdesi daleko na východě… Kalná voda utíkala ke svatému Jiří, Pecihrádku a bukovecké papírně, Darjenčina panenka plula mezi vrbami a rákosím a za chvíli se ztratila ve tmě. Nad střechami doubraveckých paneláků bledla obloha, po které tiše plula jitřenka, poslední hvězda končící noci.

31 Dlouhá, dlouhatá noc pomalu a neochotně ustupovala novému dni. Po mostu nad Andrejkem občas přejelo auto, zahvízdal první trolejbus a na křižovatce zakvílely brzdy, Plzeň se probouzela do dalšího rána. Na hladinu se tiše snášely sněhové vločky a Andrejko stál v řece, díval se na zakalenou vodu, světla na hladině a prokřehlé labutě, ale necítil chlad, protože ho hřálo zlaté listí pod nohama, necítil smutek ani bolest, žízeň a hlad, protože všechno, na čem mu záleželo, zbytek jeho života unášela řeka někam do tmy. Kolena se mu podlomila, teprve když se škrábal zpátky na břeh. A až za chvíli se propletl mezi stromy a vykročil zpátky proti proudu, do města. Takhle nějak museli jít naši, když přijeli z Poljany, vzpomněl si na pestré lidičky vonící kouřem a syrovinou, táhnoucí pražskými ulicemi. Jenomže tenkrát je na Žižkově čekal byt a široká náruč strýčka Štefana… A když jako malý kluk přelezl zeď polepšovny, byl také sám, ale tam někde vepředu čekala maminka, za ní se vydal na Poljanu… a když se narodila Darjenka a on se za mrazivé říjnové noci prodíral bukovým pralesem na poloninu, v nemocnici čekala

236

Anetka s uzlíčkem v bílé peřince, to chvění cítil až v konečcích prstů, a hlad měl a žízeň, ten správný hlad po horách a po životě, tu noc bylo všechno hranaté a ostré, země voněla a z nebe padaly hvězdy… Ale teď, v ulicích poblázněného, cizího a studeného města, ve kterém na něj nikdo nečeká, jakou cestu má před sebou, když se mu zatmívá před očima, když už mu je všechno jedno? Andrejko se coural po ulicích, bloudil mezi stánky s lacinými ponožkami, silvestrovskými petardami a svařeným vínem, postával před výklady s pozlacenými mašličkami, umělými stromky s girlandami blikajících žárovek a santaklausy s nůšemi, lidé do sebe vráželi a ze všech obchodů a krámů se hrnuly koledy, z každých dveří jiná, někde dokonce vystavili reproduktory ven na chodník… A pak ho z jednoho krámu a pak i odvedle vyprovodili ven na ulici, že prý tu žádný cigoše a vometáky, co jim kazí kšefty, nepotřebujou… A docela blízko zaječely brzdy a ozval se tupý zvuk mačkaného plechu, proud aut se zastavil, řidiči troubili a školené dětské hlásky pištěly Vánoce, Vánoce přicházejí, jako kulisa laciné šmíry a vřeštivý šraml od kolotočů a houpaček, a naproti se božský tenor snažil přebít troubení a dětský sbor Tichou nocí, a bylo to, jako když o mariášnický stůl pleskne pikové eso, trumf vytažený z rukávu, a Andrejko se polekal a otočil, aby před tou tichou a svatou nocí utekl, ale kdosi do něj vrazil a zasyčel Kam čumíš, vole… Tak malý a slabý byl, sám… jako bárka ztracená uprostřed rozbouřeného moře, jako světlo petrolejky, kterou zapomněli venku na mrazu, jako človíček, který na sobě roztrhal poslední košili, jako sestřička Jolanka v krátké sukýnce, mrznoucí na nějaké beznadějné krajnici, jako chudák, který klečí v rozbředlém sněhu a hledá usmolené desetníčky, zatímco lidi kolem tahají z kapes hrsti zmuchlaných bankovek a on nemá sílu zvednout se z bláta od těch svých drobásků. Jako by v kině na plátno promítali současně dva filmy, v jednom se po širokánské dálnici řítí provazy aut, pomačkaných plechovek, hrbatých kamionů i černých úřednických limuzín, a barvy se do

237

sebe slévají tak rychle, že je unavené oči nestačí sledovat, a na druhém filmu se on, obyčejný pěšáček, plouží škarpou, a ten druhý film je šedivý a poškrábaný a pomalu se zastavuje… Do Františkánské ulice zívala otevřená brána a úzká ulička za ní vedla ke dveřím kostela. Tam by se mohl schovat, tam by mohlo být ticho… a Andrejko vešel dovnitř a za chvíli vzal za kliku. Těžké dveře zaskřípaly a povolily, Andrejko odhrnul těžký závěs, chvíli se rozpačitě rozhlížel a pak vykročil mezi lavice, prošel až dopředu a nakonec se posadil. Jeho oči těkaly mezi rozevlátými sochami, mučedníky s hlubokými ranami, kajícnicemi pod loktušemi, a kamenná podlaha studila a mramorové sloupy a prázdné lavice zábly… Vedle někdo zakašlal. Synu… ehm, musíme zavírat, ozval se klidný hlas a Andrejko zvedl hlavu. V uličce stál kněz v černé sutaně, z šera a přítmí kostela svítila jenom jeho šedivá hlava a bílý kolárek. Andrejko sklopil oči, dlouho seděl bez hnutí, ale pak se před jen tiše zeptal: Kde… kde je bůh? Překvapený kněz se posadil vedle Andrejka a zahleděl se do jeho unavených černých očí. Cikánek… Cikáni se kostelu vyhýbali a faráře volali jen k poslednímu pomazání nebo na vykropení hrobu, tak se báli bolesti a smrti, ale s tou jejich vírou to bylo složitější. Naposledy zaopatřoval starého Lúčku, na pohřeb se sjeli příbuzní snad z celého světa, chlapi vartovali u mrtvého, přitom pili a pokaždé odlili na zem a hned po pohřbu zase pili a plakali a smáli se jako malé děti nebo naříkali a tloukli hlavami o zeď. Plakaly i jejich housličky, napnuté k prasknutí jako nervy, jako pavučina, která se každou chvílí přetrhne, protože už neudrží tu ukrutnou tíhu, strach a bolest, se kterou je nutné přejít na druhou stranu, vyprovodit mrtvého na jeho poslední pouti… Nakonec se všichni servali, ženské si vjely do vlasů a škrábaly si oči, chlapi vytáhli nože a o hranu stolu rozbíjeli lahve, jejich horká krev se mísila s vínem a stékala na podlahu mezi prkna, vracela se zpátky do země…

238

A jejich oběť byla přijatá, druhý den si pod stolem padli do náručí a pak se podpírali na dlouhé, těžké a houpavé cestě ke dveřím a výlevce s vodou, ve které si chladili bolavé hlavy… To už bylo dávno, zamyslel se starý pán, z Cikánů jsou teď Romové, už nezpívají, netančí ani nejajkají pod hvězdami, ale dál žijí po svém. Dopoledne chodí po úřadech a večer je jich plné náměstí, a další den ráno metaři zametou střepy a ve zpovědnici se nějaká babička rozpláče, že včera, předevčírem přišla o peněženku s důchodem a ještě musela plakat a prosit, aby jí ti mládenci, ať jim Pánbůh odpustí, neubližovali a nechali ji odejít… Kde je bůh? zašeptal Andrejko. Kněz marně hledal slova a nakonec sepjal dlaně a zvedl oči ke krucifixu na sloupu, protože tam visela odpověď, tam byl zvyklý hledat odpověď… Proč tolik křičí…, sledoval jeho pohled Andrejko. Kněz sebou překvapeně trhl, protože v kostele bylo ticho a ani zvenku sem nepronikl ani hlásek, jediný zvuk světa klopýtajícího a cválajícího za silnými zdmi chrámu. Ať je zticha…, zaprosil Andrejko, popotáhl a z nosu mu ukáplo… ty hřeby…, ukázal k jesličkám, odkud se usmíval Ježíšek, schovaný za pozlaceným jmelím. Kristus je cesta k bohu, začal kněz, jako by ho neslyšel, to on na sebe vzal naše slabosti a hříchy, to on trpěl a zemřel na kříži, to on se za nás přimluví… Naučená a tisíckrát opakovaná slova se ztrácela v ohromných prostorách a vracela se z šedých koutů a přítmí v šeptavých ozvěnách, ale Andrejkova tvář se zkřivila bolestí. Ne… to Darjenka… maličká je na cestě… a cestu, jak ji můžou ukřižovat? Jeho slova zanikla v zajíkavém šepotu a huhlání. A tak tam seděli proti sobě, mlčeli a jejich pohledy se míjely a křížily, Andrejko se strnule díval dopředu, k jesličkám, a myslel na Darjenku, kterou odváží sanitka někam pryč, a na vodu, která plyne, zatímco chladné oči kněze dál visely na sloupu s ukřižovaným a venku na ulici chodili lidé, troubila auta a cinkaly tramvaje. Kněz

239

se zvedl a chvíli váhal, jestli má, jestli může položit ruku na Andrejkovu hlavu. Blouzníš, synu… doprovodím tě, řekl nakonec a pokynul ke dveřím. Zvedl se i Andrejko a zavrávoral, protože ho zradily ztuhlé nohy, udělal pár kroků a u poslední lavice se zastavil. Já… já nevím, zašeptal a pak sebou trhl, vzal za kliku a zmizel na ulici. A farář za ním zamkl a cestou do sakristie vrtěl hlavou: Cesta… blázen je to… Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je, jejich bude království nebeské, zamumlal… Možná se ten pomatený Cikánek ještě ukáže, zamyslel se, když v sakristii naposledy ochutnal mešní víno a potěžkal krabici s hostiemi, zítra je Štědrý den a půlnoční, chrám bude plný lidí… A stejně mu to nedalo a ještě se vrátil, aby zkontroloval dveře a zámek na pokladničce, i když se pak zastyděl. Ale dneska nikdo neví… Z kříže na mramorovém sloupu trčely ocelové hřeby. Na studenou chrámovou dlažbu stékaly kapky tmavé krve.

32 Andrejko bloudil ulicemi, vyhýbal se spěchajícím chodcům a všechno ho bolelo. Bolelo ho město, které žilo svými kapry, bramborovým salátem a dárky, studila ho okna, ve kterých blikaly barevné řetězy, svazovaly ho šňůry aut v ulicích a fronty lidí v obchodech, dusily ho ukřičené reklamy a koledy, bolely ho labutě na řece i suché rákosí, maličká Darjenka i Terezka z děcáku, na kterou všichni zapomněli, i ten malý klouček se soplánkem u nosu, kterého strýček Ferko vytrhl z maminčiny náruče, a dokonce i černý kocourek, ukřižovaný na dveřích žižkovského činžáku, a děťátko v jesličkách, které ještě neví, že mu jednou také přeseknou kořeny a přetrhnou nit… Kdyby tak mohl zastavit čas a vrátit se na začátek cesty a k pramenům a znovu ucítit pod nohama zemi, kdyby tak mohl… a on by se tak rád vrátil, k maminčiným pohádkám, do časů her

240

a tajemství, do časů ostrých hran, půlnočních ohňů a nebe pocukrovaného hvězdami, tak rád by se vrátil do časů, kdy kolem něj ještě nestály žádné zdi… znovu by otevřel knihu, kterou už nemá sílu číst, a dveře, o které si už tolikrát rozbil hlavu, zapálí petrolejku a vezme světlo do dlaní, aby v poušti konečně našel studnu, aby zahodil černé brýle a zlomil bílou hůl, aby už dál nebloudil… A pak stál uprostřed mostu nad Radbuzou, nakláněl se přes zábradlí a díval se proti proudu, na hučící jez a řeku, za jeho zády přejížděla auta a trolejbusy a dole na kalné hladině plavaly ostrůvky potrhané špinavé pěny. Andrejko zavřel oči a uviděl Darjenčinu panenku, jak pluje s roztaženýma rukama po řece, uviděl prokřehlého ledňáčka a studánku, zrcadélko jako dlaň, ukryté pod nadýchanou peřinou bukového listí, zlatého a rudého jako krev na čerstvém sněhu, jako peníze na šatech milované sestřičky. A zase ty hlasy, šeptající a zvonící v jeho hlavě: Neohlížej se… žádná studánka, žádná Anetka ani země pod horami není a nikdy nebyla… A on už je tak unavený, tak rád by se zastavil a usnul ve vyhřátém písku nebo se pustil po proudu, řeka je tak blízko… A najednou stál na břehu, slyšel křik racků a viděl vlny, jak se rozbíjejí o skály, oslepil ho odlesk zapadajícího slunce na hladině, jako zlatá a krvavá cesta běžící do dálky, a nad ní křídla kroužících ptáků, ucítil konejšivý dotek chladivé vody a vůni borového lesa, mechu a rozpálené pryskyřice, uslyšel ticho někde hluboko na dně, na konci té zlaté cesty… a před očima se mu znovu mihla Darjenka. Maličké už je teploučko, teplo… Snad ten jeho život, ten kulhavý kůň s rozhrkanou bryčkou, která drkotá po kočičích hlavách, nebyl úplně zbytečný, snad tu po něm nezůstane jen pár stop v písku, které smyje první vlna, a pár tónů, které odnese vítr… Jako když mezi prsty proteče hromada bláta a kamení a v dlani zůstane poslední, malý a hladký oblázek a z obrazu, ze kterého se seškrabují a smývají vrstvy barev, zůstane jen kousek čistého, bílého plátýnka, stejného jako na začátku, ale přece tak jiného… a z knížky, ze které

241

se vypráší všechna zbytečná, mělká a řídká slova, zůstane poslední stránka a na ní jediné a poslední slovo, pro které ji někdo napsal. Snad tu po něm zůstane aspoň to děvčátko… Ale pro něj už vepředu nesvítí žádné světlo, není žádná studna ukrytá v poušti ani pramínek schovaný pod listím, žádná cesta… a tu rozečtenou knížku už nedočte, už nemá sílu jít dál… Andrejko se třásl, zatínal pěsti a jeho hlava, zahalená mrakem, pukala jako přezrálá třešeň, propadala se do tmy, sekera se zvedala… Prudce se narovnal, aby se vyhoupl na zábradlí, ale zády vrazil do skupinky kolemjdoucích, lidi zavrávorali, někdo přepadl do vozovky, zakvílely brzdy a už se na něj sypaly nadávky a pár vzteklých žďuchanců ho vrátilo zpátky na zem. A obraz horkého léta a chladivých vln se ztratil, jako když na hladinu zaprší hrst kamínků a voda se za nimi znovu zavře… Prokřehlé nohy ho nesly dál po Americké třídě. Když procházel podjezdem před hlavním nádražím, nad jeho hlavou zaduněla těžká ocelová kola a pak zaskřípaly brzdy a tlampače zachraplaly, že ke druhému nástupišti přijel mezinárodní rychlík Bečva, z Chebu a Františkových lázní na Rokycany a Prahu, Olomouc a Vsetín, Horní Lideč, Púchov a Žilinu, Kysak a Košice. Ampliony skřehotaly a Andrejko se zastavil, zavřel oči a uviděl racky kroužící nad řekou a panenku, jak leží v měkké a teplé peřině spadaného listí, ucítil vůni syrové země a jeho prsty znovu nabírají vodu, dotýkají se bělounké březové kůry i černého dřeva staletých ručně tesaných trámů, a najednou se rozplynula mlha a Andrejko uviděl cestu, která se znovu rozběhne pod jeho nohama, uviděl cestu zpátky… Až tam, kde končí koleje a kde se zvedají hory, měkké a načechrané jako chomáčky ovčí vlny, s osamělými třešněmi a krvavými šípky kolem prašných cest, kde se pasou koně s hřívami zmáčenými ranní rosou, kde stojí bábele a oborohy plné voňavého sena, kde jsou pralesy a staré háje, ve kterých za horkých letních

242

nocí světélkují bludičky, zlatý mech a dřevo trouchnivějících pařezů, kde na podzim zezlátne a pak opadá listí, nahé stráně se stydlivě zahalí pavučinou utkanou z holých větviček, jemných zlatých a měděných drátků, a pak mráz zamkne studánky na sedm západů, v závějích mezi domy lidé vyšlapou úzké chodníčky a ve sněhu za dědinou se objeví vlčí stopy. A jednoho dne tam nad zmrzlými mezemi přeletí skřivánek a v doubravách rozkvetou první petrklíče, aby ohlásily jaro, po dlouhé zimě se probudí droboučké lístky břízek nastrojených do tenkých bílých šátečků, v horských bučinách začnou pukat nalité pupeny a z dlouhých vřetének se vyklubou cípky zelenkavého hedvábí, z promáčené země vyraší tráva a javorové listy se otevřou jako lidské dlaně, hladové po doteku, po teplu a slunci. Tam, v měkké náruči kopců a hor, zůstala chalupa Juraje Bielčika, Demčakovy housličky i stříbrný křížek po mamince, tam zůstaly staré písně, ve kterých hoří divoké ohně a lásky k zešílení, bláznivé čardášky i plačtivá halgatá, která nejsou poskládaná z not, ale krvácejí a tryskají zevnitř, z černých hlubin nekonečných smutků i dětské, bezstarostné radosti… Tam čas neřídí hodiny, ale slunce na své pouti od ranních mlh až ke krvavým červánkům, kdy se ztiší vítr, umlknou ptáci a na zvoničce zaklinká zvon, rozhoupaný mozolnatou rukou Paľa Jasenčáka. Tam pak do černočerné noci září mihotavé hvězdy… Tam pod horami žijí lidé vonící dřevem, koňským hnojem a syrovinou, malý Šaňo, Marika a Paľo s tvářemi ošlehanými větrem a vysušenými kořalkou, v pomačkaných a umouněných šatech a s rukama plnýma jizev a boláků, tam mezi úzkými políčky s bramborami, kukuřicí a kamením žijí lidé, kteří se nenechají vyvrátit z kořenů a přesadit, kteří raději vytáhnou nůž, než by se jednou jedinkrát ohnuli, protože v nich, někde hluboko na dně, září světýlko, oblázek ohlazený vodou, křemínek s žilkou ryzího zlata…

243

Tam ještě žijí lidé, kteří nezamykají studny na řetěz. Tam ještě žijí a umírají lidé… Tam daleko za obzorem, kde se ráno probouzí slunce a kde bledne jitřenka, poslední hvězda noční oblohy, leží země zlatých strání, ranních mlh, ojíněných jeřabin a hořícího listí, země pokřtěná ukrutnou samohonkou a Anetčinou krví. Tam je ta země z pradávných časů, zakletá za sedmero řekami a devatero hranicemi, ve které o sebe křísli svantovíti a strygy pohanských hájů s křížem starého Metuda, tam je země dřevěných cerkví, vypálených bojkovských dědin i chasidských goletů s černými krčmami, ve kterých nalijí stakánek třeskuté horilky a dají ruslika k zajedení, tam jsou čarokrásné hory, do kterých z uherské pusty, rovné jako stůl, zabloudili naši s housličkami, sazemi kolem očí a strachem z černé Kálí. Tam, na blátivé pěšince mezi poli, leží ztracená podkova, tam se rozvázala červená stužka pro štěstí, tam zůstaly kořeny, tam se přetrhla nit. Tam je začátek i konec jeho cesty, tam otevírá svou náruč země svatá a zaslíbená… Ve výlohách na Americké zablikaly barevné řetězy a vítr zvedl z chodníku pomačkané reklamní letáky. Hodiny na křižovatce odměřily další minutu, na semaforech přeskočily barvy, jeden proud aut se zastavil a jiný se dal do pohybu. Na druhé straně ulice zaječely brzdy, v automatu se utopila další pětikoruna a venku někdo převrátil popelnici. Ocelová kola se opřela do kolejnic, rychlík na Prahu se zvolna rozjížděl. Starý pes uvázaný ke sloupu se roztřásl zimou a zakňučel. V kočárku před hospodou se rozplakalo malé dítě. Na plzeňské střechy se snášely vločky mokrého sněhu.

244

Ve chvíli, kdy Andrejko cloumal klikou vagonu a snažil se naskočit na schůdky, zaprášený ciferník na druhém nástupišti ukazoval pár minut po druhé hodině odpoledne. Byl čtvrtek, dvacátého třetího prosince roku devatenáctistého devadesátého třetího po narození Krista.

245

Martin Šmaus Děvčátko, rozdělej ohníček Edice Oceněná díla Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 10. 2. 2017 ISBN 978-80-7532-319-4 (pdf)

246