mapy

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Městská knihovna v zrcadle času (1891–2016) Zdeňka Čermáková Jan Lukavec

§ Text díla (Městská knihovna v zrcadle času /1891–2016/), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: ČERMÁKOVÁ, Zdeňka a Jan LUKAVEC. Městská knihovna v zrcadle času (1891–2016) [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-343-9 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/28/16/43/mestska_knihovna_ v_zrcadle_casu.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 10. 2016.

Upozornění pro čtenáře Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které nejsou hypertextově provázány. Text poznámky pod čarou je umístěn na dolním okraji každé stránky, ve které je v textu zvýrazněno číslo poznámky pod čarou (např.: Text0).

0

Text poznámky pod čarou.

OBSAH Upozornění pro čtenáře ........................................................................ 5 Úvodem ................................................................................................... 9 Městská knihovna v zrcadle století (1891–1991) ................................. 11 Počátky Veřejné obecní knihovny královského hlavního města Prahy...................................................................................................... 12 Knihovnické působení Antonína Sovy v městské knihovně pražské .................................................................................................. 18 Sjednocení veřejných knihoven obecních na území Velké Prahy 23 Nová budova pro knihovnu............................................................... 26 Plodná třicátá léta ................................................................................ 35 Léta okupace......................................................................................... 42 Od května 1945 do února 1948........................................................... 50 Těžká léta padesátá ............................................................................. 56 Začíná svítat.......................................................................................... 63 Šedesátá léta plná nadějí ..................................................................... 67 Období „normalizace“ v sedmdesátých letech ............................... 78 Vnitřní obnova sil v 80. letech ............................................................ 86 Revoluční změny po 17. listopadu 1989 ........................................... 96 Městská knihovna na prahu dalšího tisíciletí ................................ 100 Městská knihovna v Praze 1989–2016 ................................................. 104 Knihovny v džungli svobody .......................................................... 105 Knihovnou pro každého, kdo chce porozumět světu i sám sobě .............................................................................................................. 107 Rekonstrukce Ústřední knihovny: více služeb, více informací, více místa pro čtenáře................................................................................ 110 Proklínaný jezuita a nový systém.................................................... 112 Živelné katastrofy .............................................................................. 114 Efektivita především ......................................................................... 117 Pobočky ............................................................................................... 120 Čtenáři aktivisté ................................................................................. 122 Digitalizace ......................................................................................... 124 Knihovna na síti a síť v knihovně.................................................... 126

6

Nejen knihy ........................................................................................ 129 Praha město literatury....................................................................... 133 Kreativní prostor otevřený svým uživatelům a jejich nápadům 136 Městská knihovna v turbulentním a nestálém světě ................... 142 Výzvy z budoucnosti: e-knihy ztrácející se v mlze ..................... 145 Jak být současně prostorem otevřeným všem i kulturní sférou s jedinečnou atmosférou kultivovanosti? ....................................... 146 Knihy jako průvodci k životní moudrosti a životnímu stylu ...... 149 Unijazz jako vzor ............................................................................... 152 PIK, ICIS či SADAH? ........................................................................ 154 Přehled ředitelů Městské knihovny v Praze .................................. 155 Medailonky autorů ............................................................................ 156

7

V roce 2016 si připomínáme už 125. výročí Městské knihovny v Praze. Protože předchozí písemná historie knihovny byla zpracována pouze do roku 1991, rozhodli jsme se napsat její pokračování a zároveň přiblížit a zpřístupnit celou historii knihovny širokému okruhu zájemců v podobě e-knihy. Přejeme příjemné čtení!

8

Úvodem Rozhodli jsme se sestavit a vydat sborník, který by osvětlil stoleté působení Městské knihovny v Praze. Od úvodu k takové publikaci se většinou očekává několik oficiálních vět, ale ty se jaksi nehodí k dílu mé dlouholeté kolegyně Zdeňky Čermákové, protože ona do něho vložila duši i srdce. Jak také jinak, když v naší knihovně strávila 45 let života. Děkuji i dalším autorům, kteří svými příspěvky obohatili sborník o různost pohledů na historii i současnost knihovny. Sborník k stoletému výročí působení pražské Městské knihovny může být přínosný z mnoha pohledů, zmíním jen ty z mého hlediska nejdůležitější. Zpracovává důkladně historické období od vzniku knihovny až po padesátá léta a vlastně poprvé i období od roku 1948 do současnosti. Říkám-li poprvé, není to ovšem zcela přesné. Poprvé v tomto případě znamená díky polistopadovým změnám bez jakýchkoliv omezení, s možností uvést jména i dílo všech osobností, které vývoj knihovny ovlivnily nejčastěji v kladném, ale někdy i záporném smyslu slova. Zvykli jsme si na to, že význam knihoven byl většinou verbálně uznáván, teoreticky nezpochybňován, hmatatelných důkazů péče o knihovny bylo však v posledních letech poskrovnu. O smyslu a důležitosti práce knihovníka jsme se většinou utvrzovali mezi knihovníky navzájem. Je dobré, že „Sborník“ byl obohacen o příspěvky našich čtenářů a uživatelů, kteří nás v některých případech i vlastním dílem přesvědčují, že knihovna a její bohaté fondy byly pro jejich tvorbu nenahraditelným zdrojem poznání. Pojetí práce se mnohému může zdát subjektivní, příliš zdůrazňující roli lidí, kteří v knihovně působili nebo měli vliv na její práci a větším či menším dílem vytvářeli její charakter. Osobně vidím v tomto pojetí přednost, protože vystihuje to nejpodstatnější – že knihovna je dílem lidí a lidem slouží. Mgr. Alena Bimková ředitelka Městské knihovny v Praze v letech 1978–2002 9

Vážení a milí čtenáři! Pročítám předmluvu, kterou ke 100. výročí MKP napsala paní ředitelka Bimková. A zároveň si promítám čtvrtstoletí, které od té doby uplynulo. Jsou to vzpomínky pracovní i osobní. Z uplynulých 25 let jsem s knihovnou strávil celých 24. Vzpomínám, jak jsem vyhrál konkurz na „ajťáka“ a po prvním týdnu v práci jsem byl do knihovny až po uši zamilovaný. A to přesto, že jsem musel chodit do kanceláře v předklonu, protože na chodbě stálo lešení. Těch lešení pak byla spousta – naše páté čtvrtstoletí bylo obdobím staveb, rozvoje a cesty vzhůru. Poprvé v historii knihovna dostala na tak dlouhou dobu svobodu hledat svoji cestu a také po ní jít. Myslím, že jsme tuto příležitost nepromarnili. Když srovnávám knihovnu dnes a před čtvrtstoletím, tak má méně poboček, ale jednoznačně lepších; má více čtenářů, více výpůjček, více návštěvníků. Moderní technologie nás neohrozily, naopak – zapřáhli jsme je do služeb čtenářům. Máme plné šuplíky dalších projektů a plánů, chceme dělat spoustu nových věcí – a ty staré dělat lépe. A tak nám prosím držte palce, ať se daří. Děláme to pro vás a pro radost. RNDr. Tomáš Řehák ředitel Městské knihovny v Praze

10

Městská knihovna v zrcadle století (1891–1991) PhDr. Zdeňka Čermáková Celé století existence jedné instituce je jubileum jistě hodné úcty a zamyšlení. Tím spíše, že v tomto období zpustošily Evropu dvě světové války, v naší zemi se několikrát změnilo politické a společenské uspořádání a došlo ke kvalitativním změnám ve vědě a technickém rozvoji. Na počátku dvacátých let našeho století charakterizoval Jiří Mahen veřejnou knihovnu jako instituci národní. Knihovna svými fondy zprostředkovává poznání minulosti i současnosti, pomáhá objevovat krásu literatury i umění, přibližuje vědecké poznání i technický pokrok, podílí se na získávání informací o světě, jeho politickém, společenském i hospodářském dění. Bez práce knihovníka by však tyto fondy byly zpola němé. Teprve knihovník vybere knihu, upraví ji k půjčování a zpracuje každý jednotlivý titul do katalogů tak, aby ji zpřístupnil z nejrůznějších hledisek. Knihovník zodpovídá stovky dotazů čtenářů, vypracovává bibliografie, doporučuje, propaguje a půjčuje čtenáři knihu z fondu knihovny. Zamýšlí se nad možnostmi dalších služeb, připravuje a stará se o prostředí, do něhož čtenáře přivede, aby si zde vybral z bohatství, které pro něho připravil. Knihovnu vytvářejí lidé a každý z nich se ve své době podle svých sil, schopností i možností vepsal svým podílem do její historie. A tak, jak se střídala v tomto uplynulém století období šťastná a plodná s těmi, která znamenala ohrožení či úpadek, tak je prožívala Městská knihovna společně s těmi, kdo se na její činnosti podíleli. Z celé její historie je však zřejmé, že vždy, i tehdy kdy bylo nejhůře, se nalezli v knihovně lidé, kteří nedopustili, aby dílo jejich předchůdců bylo zcela zmařeno. V lepších časech pak na ně navazovali a nalézali nová tvůrčí řešení v dialogu se svými čtenáři a uživateli. A jen díky tomuto úsilí tvoří dnes síť pražských veřejných knihoven nezastupitelnou kulturní instituci miliónové metropole a největší městskou veřejnou knihovnu v Československu.

11

Počátky Veřejné obecní knihovny královského hlavního města Prahy Praha konce osmdesátých let 19. století byla vyspělým velkoměstem. Rozvíjely se první české průmyslové podniky a dostavoval se Průmyslový palác pro Jubilejní výstavu, která měla české veřejnosti i světu dokázat vyspělost národa, který si uprostřed RakouskoUherské říše dokázal uchovat svou kulturní svébytnost a rozvinout technický i podnikatelský talent. Česká vědecká a umělecká inteligence si již získala úctu i pozornost a jména Františka Křižíka, Otakara Hostinského, Jaroslava Golla, Tomáše Garrigue Masaryka, Jaroslava Vrchlického, Josefa Václava Sládka, Zikmunda Wintra a mnoha dalších jsou pojmy, s nimiž je spojována česká věda a kultura. V Praze působí i řada významných nakladatelství, např. J. Otto, J. R. Vilímek, F. A. Urbánek, A. Štorch, a na půdě Umělecké besedy se propaguje česká literatura a umění. Veřejnou městskou knihovnu však Praha dosud nemá. Tato skutečnost je podrobována již dlouho kritice jak při veřejných diskuzích, tak v tisku. Zejména J. V. Sládek, Vojta Náprstek, Fr. Chalupa a další útočí na městskou správu velmi ostře, protože v té době už mnoho let působí v českých zemích celá řada veřejných obecních knihoven. Např. podle ankety časopisu Světozor, která probíhala v letech 1870–1874, byly tehdy získány údaje již o 393 knihovnách, existujících na území Čech a Moravy. V r. 1883 adresoval akademický spolek českých studentů „Jungmann“ městské radě pražské obsáhlý „Pamětní list“, který podrobně zdůvodňoval návrh, aby byla v Praze zřízena po způsobu velkých světových měst „velká městská knihovna půjčovní“, pokud možno s veřejnou čítárnou. Jako druhou eventualitu navrhovali studenti, aby se zřídilo několik půjčoven menších, vždy „pro každé město pražské“.

12

Titulní list Návrhu na zřízení obecní knihovny pro lid Jana Paštiky

13

Městská rada na „Pamětní list“ odpověděla až po dvou letech v roce 1885 s tím, že v současné době jí naléhavé náklady, spojené se zdravotní péčí o pražské obyvatelstvo nedovolují, aby z obecních důchodů uskutečnila nebo hmotně aspoň podpořila zřízení městské knihovny. Teprve memorandum, které zaslal městské radě v březnu roku 1889 spolek českých spisovatelů Máj spolu s Uměleckou besedou a Svatoborem, podepsané jmény Dd. Frant. Lad. Riegra, Václava Vlčka, Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického a dalších, se stala předmětem úředního jednání. Výsledek těchto osvětových snah se pak dostavil až počátkem 90. let a 1. července 1891 byla konečně na Zderaze, v bývalé svatováclavské trestnici, otevřena Veřejná obecní knihovna královského hlavního města Prahy. Městská rada tehdy dala po Praze vylepit plakáty, v nichž oznamuje, že „pro občanstvo četby milovné a ušlechtilou zábavu vyhledávající, zřídila se knihovna, která by byla přístupná všem pražským občanům, zejména oné dělné třídě, která postrádá sdružení spolkového a do jiných knihoven přístupu nemá“. Počáteční fond knihovny činil 3 370 sv. a jejím prvním knihovníkem byl bývalý správce Akademického čtenářského spolku Jan Paštika. Ten také spolu se svou ženou Annou zajistil vše, co bylo potřeba k jejímu otevření, včetně výpůjčního řádu. Jeho „Návrh na zřízení obecní knihovny pro lid“ zahrnoval pokyny pro akvizici, katalogizaci i ochranu knihovního fondu, hospodaření i vybavení nábytkem, včetně rozměrů regálů na knihy. Ze Zderazu se však knihovna několikrát stěhovala, až na delší čas zakotvila na rohu Spálené a Purkyňovy ulice. Jan Paštika umírá koncem r. 1903 a do knihovny jsou postupně přijati účetní akcesista Josef Klička, písař František Řehoř, pomocný úředník Josef Houdek, orientalista dr. E. O. Vaněk a další tři pomocné síly. V r. 1895 vychází tištěný katalog Obecní knihovny král. hl. města Prahy, sestavený Josefem Kličkou. Obsahuje celý fond knihovny, tematicky řazený a doplněný

14

jmenným rejstříkem. Přesto však knihovna postupně stagnuje, není dostatečně doplňována a zájem Pražanů opadává.

Sídlo Městské knihovny v letech 1894–1903 na rohu Spálené a Purkyňovy ulice

15

Teprve počátkem r. 1898, krátce po nástupu nového pražského primátora JUDr. Jana Podlipného, dlouholetého sokolského pracovníka a schopného organizátora, je pozornost městské správy konečně věnována i knihovně. Byla ustavena dvoučlenná komise, která měla prozkoumat stav knihovny a podat návrh na její reorganizaci. Členy komise byli jmenováni dr. Václav Řezníček, skriptor Muzea království českého a autor četných historických povídek, a Jaromír Borecký, básník a v té době amanuensis c. k. Veřejné a universitní knihovny v Praze. Komise vypracovala obšírnou zprávu, z níž vyplývalo, že současný stav knihovny je neudržitelný a je nutná náprava, „nemá-li se slavná obecní správa dočkati závažných a oprávněných výtek, proč knihovnu tu v tomto jejím stavu dále ponechává“. Knihovnické dobrozdání V. Řezníčka a J. Boreckého sice postihlo některé závažné nedostatky, avšak jejich návrh na řešení daného stavu vycházel z jejich individuálního názoru a byl poplatný i tehdejší míře znalostí o řízení a provozu knihoven. Prostory se jim zdály dostačující a neuvažovali vůbec o činnostech, které vlastní výpůjční proces podmiňují. Dokonce se domnívali, že dosavadních 8 pracovníků je příliš mnoho. Avšak přece jen navrhli, aby městská rada pro knihovnu systemizovala trvalé a přiměřeně placené místo „odborně vzdělaného a ve všech odvětvích knihovnické správy zkušeného bibliotékáře, kterýž by se mohl prokázati úspěšnou působností v některé z velkých veřejných knihoven“. Navrhují také, aby měl zástupce se stejnou odbornou kvalifikací a dále aby pak zde pracovali „dva obratní sluhové a osoba, jíž by byla svěřena péče o čistotu, případně byla i poslem“. Městská rada projednala doporučení této komise a rozhodla, aby na místo knihovníka a jeho zástupce byl vypsán řádný konkurz, který byl pak uveřejněn v několika denních listech. Žádostí se sešlo mnoho: 67 o místo knihovníka a 79 o místo jeho zástupce. O místo městského knihovníka se ucházeli nejen dosavadní pracovníci městské knihovny, pracovníci jiných knihoven, spisovatelé, překladatelé, ale i uchazeči, kteří

16

s knihovnictvím neměli nic společného. Městská rada, do níž byli přizváni i Borecký a Řezníček, se nakonec po dlouhé diskusi sjednotila na třech kandidátech. Byli to Antonín Sova, básník a pracovník zdravotního referátu obce pražské, Karel Štěpánek, překladatel z ruštiny a Augustin Eugen Mužík, redaktor časopisu Besedy lidu a jeden ze zakladatelů Spolku českých spisovatelů a beletristů „Máj“. V tajném hlasování získal 40 hlasů z 61 odevzdaných Antonín Sova. A pak po složení služební přísahy se 11. října 1898 stal Antonín Sova prvním řádně jmenovaným městským knihovníkem. Koncem října pak bylo rozhodnuto i o jeho zástupci, kterým se stal dosavadní pracovník pražské obecní knihovny Josef Houdek.

Čtenářská legitimace Antonína Sovy z roku 1911

17

Knihovnické působení Antonína Sovy v městské knihovně pražské Knihovnické zkušenosti si Antonín Sova přinesl ze svého dlouholetého dobrovolného působení v knihovně Umělecké besedy a získání místa městského knihovníka bylo pro něj životní příležitostí. Usilovně se vrhl do práce, která mu přinášela opravdové uspokojení, aniž tušil, kolik úskalí bude muset zdolávat a jak vyčerpávající a pro jeho zdraví nebezpečný bude boj „za důstojné postavení knihovny“. Ve svém novém povolání se začal důsledně zajímat o zahraniční veřejné knihovnictví, které zejména v západních zemích a v USA bylo v té době na mnohem vyšší úrovni než v Rakousko-Uhersku. Studoval odborné zahraniční zkušenosti, podnikl cestu po německých a belgických knihovnách, dopisoval si s americkými i ruskými knihovníky a zajímal se i o knihovny v českých zemích. Takto získané poznatky pak podle možností aplikoval na podmínky své knihovny. Neocenitelnými pomocníky Antonína Sovy po celou dobu jeho působení v Městské knihovně byli Josef Houdek, jeho pověřený zástupce, a František Blažka, který do knihovny přišel v r. 1900. Jednou z prvních prací bylo vybudování služebního katalogu pro fond, obsahující cca 24 000 sv. Za Sovova působení byl zpracován jmenný katalog (lístky se Sovovým rukopisem jsou dosud zachovány v generálním jmenném služebním katalogu Městské knihovny), katalog názvový a soupis přírůstků. Po těchto přípravách bylo možno začít pracovat na tištěném katalogu pro veřejnost, který by nejen nahradil a doplnil první tištěný katalog z roku 1895 a katalogy litografované, ale přinesl by i hodnocení literatury pomocí graficky rozlišených záznamů. Katalog české beletrie a spisů pro mládež Obecní knihovny král. hl. města Prahy uspořádali Ant. Sova a Fr. Blažka a vyšel v r. 1902. Druhý díl, který vyšel v r. 1905, obsahoval poezii, divadelní hry a časopisy pro

18

dospělé a mládež. Zároveň vyšlo i 2. doplněné vydání katalogu, obsahující záznamy o jednotlivých druzích naučné literatury, zastoupených ve fondu knihovny. Součástí těchto katalogů jsou i systematické a předmětové rejstříky. Antonín Sova zavedl v knihovně i důkladná organizační opatření, která zpřesnila činnosti týkající se přípravy fondu i nutné administrativy a práce se čtenářem. Podle amerického vzoru, využívaného v té době v knihovně ve Svitavách, zavedl jednoduchý výpůjční systém a přepracoval výpůjční řád. Za Sovova nástupu půjčovala knihovna 2krát týdně od 15 do 19 hod., později byl provoz rozšířen na 5 dní v týdnu, 2krát dopoledne a 3krát odpoledne. Poplatky za půjčování byly odstupňovány od 1 do 5 K. Výpůjční lhůta byla čtrnáctidenní. Největším nedostatkem knihovny však byly prostory, v důsledku stoupajícího počtu čtenářů i růstu fondu zcela nevhodné. Ukázalo se, že dobrozdání Boreckého a Řezníčka o „vhodnosti prostor“ odsunulo možnost získání důstojnějšího umístění o několik let. Antonín Sova tento nedostatek těžce nesl a snažil se myšlenku nutnosti vhodnějšího prostoru pro knihovnu všemožně prosazovat. V r. 1900 v časopisu „České knihovnictví“ píše: „Knihovna, v níž je krásný materiál, dala by se časem proměnit dle vzoru cizích lidových knihoven, osvojiti si vymoženosti moderního lidového knihovnictví, zrušiti poplatky. Především však, než počne se s prací, bylo by nutno zajistit knihovně důstojnou budovu ve středu města, jako je to v jiných velkých městech starajících se o blaho lidu…“ Zájem o knihovnu vzrůstal i u obyvatel vzdálenějších čtvrtí Prahy. Snahou vedení knihovny, podporovanou veřejností, bylo zakládání poboček. Prvního listopadu 1901 byla za přítomnosti starosty král. hl. města Prahy dr. Vladimíra Srba otevřena Veřejná čítárna v Mikulandské ul., která se od počátku těšila velkému zájmu obyvatel. Jak napsal 21. 12. 1901 Večerní list, „… během minulého měsíce navštívilo nový tento ústav obecní 6 299 čtenářů, z nichž bylo 63 žen, 4 094 studujících, 819 úředníků, 567 živnostníků, řemeslníků a obchodníků, 126 učitelů, 63 dělníků a 567 ostatních tříd

19

společenských… Vyloženo jest celkem 241 časopisů, a to 61 deníků a večerníků, 97 různojazyčných a 83 revuí…“ V letech 1904 a 1905 byly otevřeny čítárny na Hradčanech, na Vyšehradě a v Holešovicích. Od r. 1905 byly otevírány i pobočky – „filiálky“ – Veřejné obecní knihovny. Nejprve na Hradčanech, další dvě na Novém Městě, pak na Malé Straně, na Vyšehradě, v Holešovicích a Libni. Celkem bylo za Sovova působení otevřeno 7 poboček a otevírání dalších zabránila první světová válka.

Původní budova na Mariánském náměstí, sídlo Městské knihovny od roku 1903

Mezitím však Sovovy neustálé žádosti o lepší umístění knihovny došly konečně sluchu městské správy a r. 1903 bylo rozhodnuto, aby se Veřejná obecní knihovna spolu s čítárnou v Mikulandské ul. přestěhovaly do domu čp. 98 na Mariánském nám. na Starém Městě. Bylo to jistě vítězství, avšak Antonín Sova považoval toto řešení za

20

provizorní do doby, než bude možné postavit pro knihovnu samostatnou budovu. V dubnu r. 1903 se začalo se stěhováním. Knihovna měla již na 50 000 sv., potřebovala zajistit nové regály a nábytek a promyslet celkové uspořádání – přesto ale 16. září 1903 byla slavnostně zpřístupněna veřejnosti. Radost z nově přidělených prostorů však netrvala dlouho. Z rozhodnutí městské asanační komise o přestavbě celé této části Starého Města dostala knihovna již čtyři měsíce po svém otevření z budovy výpověď. Začaly dlouhé spory a jednání o umístění knihovny, padlo mnoho návrhů a dokonce byly již vypracovány projekty na budovu, ale nic z toho nebylo realizováno. Městská správa neustále měnila své názory, vydávala neuskutečnitelná rozhodnutí a bylo zřejmé, že ji osud knihovny příliš nezajímá. Přesto však v lednu 1909 „po předchozím jednání v knihovní komisi usnesla se rada městská, aby pro městskou knihovnu a čítárnu a pro městský archiv byla vystavěna samostatná budova a aby pro budovu tu vyhrazeno bylo staveniště mezi ulicí Žateckou a Valentinskou“. Antonín Sova vypracoval další návrh, v němž požadoval pro knihovnu 5 000 m2, v nichž bylo již počítáno se skladišti pro 300 000 sv., s několika specializovanými čítárnami včetně čítárny pro mládež, půjčovnou, knihařskou dílnou, skladem defektů a duplikátů, pracovišti knihovníků, šatnami apod. Přesto však, že na tuto budovu byly arch. Josefem Chocholem vypracovány náčrty, k realizaci opět nedošlo a r. 1913 prodala městská správa parcelu, určenou pro stavbu knihovny (na jejíž části se dosavadní knihovna nacházela), rakouskému státu. Veřejná obecní knihovna hl. města Prahy tedy zatím setrvávala na Mariánském nám. určeném k asanaci, aniž měla možnost třeba jen upravit prostory k jejich lepšímu využití a zdokonalení svých služeb. Přesto však se knihovna rozvíjela. V r. 1908 měla již 22 zaměstnanců a zpracovávaly se zde fondy všech poboček. Kromě své práce v knihovně a vedle básnické tvorby, v níž vyslovoval své myšlenky a pocity intimní i občanské, věnoval se

21

Antonín Sova i veřejné osvětové činnosti. Od založení Osvětového svazu v r. 1906 byl jeho aktivním členem a svou prací na programu jeho knihovnického odboru a na přípravě budoucího knihovnického zákona se podílel na založení první české knihovnické organizace. V r. 1910 byl jmenován ředitelem Městských knihoven a čítáren, avšak starostí jemu, ani jeho spolupracovníkům neubývalo. Nejen, že naděje na „důstojnou budovu ve středu města“ byly v nedohlednu, ale i dotace na doplňování fondu se, zejména po vypuknutí války, ztenčovaly. Přesto r. 1913 ruší knihovna dosavadní vybírání poplatků za každou výpůjčku a zavádí roční předplatné. V r. 1916, v roce 25. výročí svého založení, činí její fond již na 110 000 sv. a spolu se svými pobočkami půjčila 213 192 sv. Čítárny navštívilo v tomto roce 59 642 čtenářů (oproti 135 838 čtenářům v předválečném roce 1907). Sovův zdravotní stav se však stále zhoršoval, slábl mu zrak a postupující míšní choroba jej nakonec upoutala do pojízdého křesla; ve své funkci se dožívá vzniku Československé republiky i vydání Zákona o veřejných knihovnách obecních, na jehož přípravě se tak intenzívně podílel, ale počátkem r. 1920 podává předčasně žádost o důchod a 1. března 1920 opouští knihovnu definitivně. Za dobu svého dvaadvacetiletého působení v Městské knihovně, plného hořkosti vůči městské správě, ale i radosti nad vykonanou prací, zanechal Antonín Sova po sobě úctyhodné knihovnické dílo, ve kterém mohli dále pokračovat jeho následovníci.

22

Sjednocení veřejných knihoven obecních na území Velké Prahy Počátky samostatného československého státu byly příznivé osvětovým snahám, které se v českých zemích začaly rozvíjet ještě před koncem minulého století, a tak již 22. června 1919 byl vydán Zákon o veřejných knihovnách obecních, připravovaný před první světovou válkou. Ještě před vydáním tohoto zákona začalo vedení městské knihovny pražské usilovat o sjednocení veřejných knihoven na území připravované Velké Prahy. Byla to revoluční myšlenka, v českých zemích, ale ani na území bývalého Rakousko-Uherska, dosud nerealizovaná. Zákon ukládal městům a obcím povinnost zřídit veřejnou knihovnu, ale nezabýval se problémy velkých měst, kde již veřejné knihovny existovaly, vesměs na nejrůznějších úrovních bez jakéhokoli odborného řízení či vzájemné spolupráce. Budoucí Velká Praha se měla nadále rozrůstat a na jejím území mělo žít více než půl miliónu obyvatel. Ve většině připojovaných měst a obcí působily veřejné knihovny, některé podstatně starší než pražská. Např. město Smíchov mělo svou veřejnou knihovnu již od r. 1860, Karlín od r. 1862. Veřejné obecní knihovny měly Královské Vinohrady, Strašnice, Dejvice, Vršovice, Žižkov, Nusle, ale i menší obce. Někde byla již knihovna řízena obecní správou, jinde působila knihovna spolková. Městská knihovna pražská již od počátku r. 1919 začala zpracovávat údaje o těchto knihovnách, navazovala styky s knihovníky i zřizovateli a postupně připravovala v městské správě prosazení myšlenky centralizace veřejných knihoven. Celou organizací této akce byl pověřen PhDr. Jan Thon, dosavadní zástupce Antonína Sovy, a po jeho odchodu nově jmenovaný ředitel městské knihovny pražské.

23

PhDr. Jan Thon nastoupil do knihovny v r. 1911 jako pětadvacetiletý. Byl mladý, energický a ctižádostivý a byl odhodlán dát knihovně všechny své síly. První úkol, který měl spolu se svými spolupracovníky vyřešit, byl tedy velmi náročný jak po stránce organizační, tak i obsahové. Avšak revoluční kvas prvního poválečného roku a zejména jasný a přesně formulovaný záměr, dr. Thonem energicky prosazovaný v městské správní radě, dal vzniknout usnesení ze 4. června 1919, „aby byl sebrán veškerý materiál toho se týkající a aby se již nyní vypracoval jednotný plán pro budoucí úpravu veřejného (obecního) knihovnictví na území Velké Prahy“. Zákon, který spojil okolních 38 obcí a měst s Velkou Prahou, byl odhlasován 6. února 1920 a vstoupil v platnost dnem 1. 1. 1922. V prosinci r. 1921 předložilo vedení Veřejné knihovny hl. města Prahy (schválený název z prosince r. 1920) návrh organizace veřejných knihoven, který obsahoval tyto zásady: „Knihovny jako úřad budou organizovány centrálně. Bude společné ředitelství knihoven, v němž se soustředí veškerá agenda, spojená s výběrem, nákupem, zpracováním i distribucí knih. Této ústřední správě bude po ruce ústřední skladiště knih, jakožto společný reservoir četby vzdělavatelné, zábavné i odborné pro všechny knihovny Prahy. Všechny dosavadní knihovny budou k ústřední knihovně v poměru odboček: dosavadní zásoba knih, tvořící jejich mateřský přínos, bude podle potřeby doplněna novými a v budoucnu pravidelně doplňována neb vyměňována ze zásob ústřední knihovny.“ Návrh byl schválen dne 20. ledna 1922 a ředitelství Veřejné knihovny hl. města Prahy bylo pověřeno provedením tohoto sjednocení ve smyslu shora uvedených zásad. „Provedení tohoto sjednocení“ však nebylo vůbec jednoduché a naráželo jak na lokální patriotismus některých městských radních na straně jedné (Žižkov, Karlín, Královské Vinohrady), tak i na nedostatečný zájem o knihovny na straně druhé. A ať tak či onak, byla to práce nesmírně náročná jak politicky, tak organizačně.

24

Osmého listopadu 1922 byl schválen Organizační řád knihoven městských v obvodu sjednocené obce Pražské. Každá jednotlivá knihovna má název „Knihovna hl. města Prahy“ s pořadovým číslem a s označením obvodu, v němž má své sídlo; pouze knihovna na Starém Městě, čp. 98-I nese název Ústřední knihovna hl. města Prahy a má, kromě úkolů všem ostatním knihovnám společných, také zvláštní určení „ústavu kmenového, ústředního a zásobního“. Tento ojedinělý novátorský čin tehdejšího vedení pražské městské knihovny, jeho prosazení ve správě města, organizační zajištění, převzetí a rekatalogizace fondu všech nově připojených knihoven, vybudování katalogů, sjednocení signatur a knihovnické techniky a zavedení centrálního doplňování a zpracování fondu znamenal nejen významný racionalizační prvek, ale přispěl i ke sjednocení a podstatnému zkvalitnění odborných knihovnických činností. Podstatné bylo i to, že z hlediska knihovnických služeb bylo město chápáno jako jeden celek, i když jednotlivé obvody měly svou správu i své zvláštnosti. Po převzetí všech knihoven koncem r. 1922 působila na území Velké Prahy Ústřední knihovna a 36 poboček s celkovým počtem 239 980 sv.; kromě toho zde bylo veřejnosti přístupno 13 čítáren časopisů, jedna čítárna pro mládež ve škole na Janském nám., kam byly knihy půjčovány z Ústřední knihovny, a Knihovna Bedřicha Smetany s fondem na 4 000 sv. hudebnin. Ve všech těchto knihovnách a čítárnách pracovalo 87 zaměstnanců (bez uklízeček, topičů a dalšího pomocného personálu), z toho 38 stálých a 49 externích.

25

Nová budova pro knihovnu Situace nové Ústřední knihovny na Mariánském nám. se stávala stále tíživější, zejména po převzetí dalších knihoven k jejím dosavadním šesti pobočkám (jedna pobočka byla za války zrušena). Čítárny byly zmenšeny na třetinu a i pracovníci knihovny se tísnili mezi tisíci knih, které byly nakupovány, katalogizovány a připravovány do knihoven. A budoucnost stále nejistá… Na půdě městské správy se úvahy a licitace o umístění knihovny zatím přenesly z Rakouska do nové republiky, ale výsledek se nedostavil, přestože návrhů a nápadů bylo hodně, např. dům u Vejvodů, u Halánků, palác Kinských aj., o nové budově ani nemluvě, protože nový stát měl jiné starosti. A právě tehdy se udál zázrak, sám o sobě téměř neuvěřitelný. Na návrh vrchního ředitele Pražské městské pojišťovny Antonína Šebka, který byl dlouholetým čtenářem Městské knihovny, usnesla se dozorčí rada pojišťovny na své schůzi dne 7. února 1923 „vystavěti a městu darovati samostatnou budovu městské knihovny, a to na nezastavěných pozemcích asanačního bloku XXI., kde právě stojí budova č. p. 98“. Pražská městská pojišťovna se chystala oslavit v r. 1925 šedesáté výročí svého trvání a v roce 1928 uplyne 10 let samostatné Československé republiky. Obou těchto výročí chtěla pojišťovna „vzpomenout nějakým trvalým způsobem, jenž by byl ku prospěchu vší obci Pražské“. Obec pražská návrh pojišťovny přijala a ředitelství knihovny vypracovalo stavební program, který vycházel z předpokladu zastavění celé plochy asanačního bloku mezi ulicemi Valentinskou, Kaprovou a Platnéřskou. Zároveň prosazoval na svou dobu velmi netradiční pojetí budovy pro knihovnu. Nejen jako místa, kam chodí lidé číst, studovat a půjčovat si knihy, ale kam přijdou i na přednášku, koncert či na výstavu. Tento záměr vyvolal na stránkách kulturních časopisů ostrou polemiku, ale nakonec byl prosazen.

26

Správa Pražské městské pojišťovny pak 20. června 1923 vypsala soutěž mezi pěti předními architekty na budovu městské knihovny, k níž podle požadavku radnice připojila ještě městský statistický úřad a soukromý i representační byt primátora. Do soutěže byli vybráni architekti: Antonín Ausobský, Bohumil Hübschmann, Pavel Janák, František Roith a Josef Sakař. Soutěž byla ukončena 15. prosince 1923. Šestičlenná porota, složená z vedoucích představitelů správní rady městské pojišťovny, předních architektů (J. Gočára, E. Mölzra, J. Zlatníka a J. Stibrala) a ředitele knihovny dr. Jana Thona jako odborného poradce, doporučila projekt arch. Františka Roitha a pověřila autora vypracováním definitivních plánů. Pro pražskou městskou knihovnu znamenal tento mecenášský čin nejen záchranu, ale i významný projev společenského uznání její dosavadní činnosti.

Stavba budovy Městské knihovny probíhala v letech 1925 až 1928. Takto vypadala 1. 6. 1926

27

Řadu měsíců pak vznikal projekt, kdy ve spolupráci architekta a knihovníků se uvažovalo o účelném, funkčním i estetickém pojetí budovy, která bude desítky let sloužit čtenářům a návštěvníkům, ale i knihovníkům, která bude nejen veřejnou knihovnou, ale i řídícím a doplňovacím centrem celé rozrůstající se sítě pražských knihoven a v neposlední řadě kulturní institucí s přednáškovými, koncertními a výstavními sály i loutkovým divadlem. Se stavbou budovy Ústřední knihovny hl. města Prahy se započalo v květnu 1925, avšak teprve v lednu 1926 se našlo provizorní umístění pro fondy a kanceláře knihovny, která dosud sídlila na Mariánském náměstí a překážela výstavbě. Ředitelství a kanceláře se však konečně usídlily ve starém činžovním domě na Alšově nábřeží čp. 83, fond knihovny byl umístěn v Masarykově škole v Praze 7. Potom již práce rychle pokračovaly a 25. října 1928 byla tato velkolepá budova, v naší republice dlouho jediná, postavená nákladem 30 miliónů Kč výhradně pro knihovnu, předána zástupcům města Prahy. Slavnostního aktu, konaného u příležitosti 10. výročí ČSR, se zúčastnili členové vlády, zástupci městské správy, kulturních institucí a škol. Předseda správní rady Pražské městské pojišťovny po zahajovacím projevu odevzdal klíče od budovy pražskému primátorovi dr. Karlu Baxovi, který svůj projev zakončil přáním, aby tato budova se stala nejvíce navštěvovaným místem Prahy a sloužila k prohloubení vzdělanosti. Za vládu promluvil tehdejší ministr školství a osvěty dr. Milan Hodža, který mj. řekl: „Kdysi byly paláce a kultura jen pro silné jedince, ale to, co se organizuje zde, je projev kulturní demokracie, nový chrám kultury v Praze. Rád bych k desítiletí samostatnosti vyslovil dík těm, kteří kulturním palácům dávají obsah…“ V r. 1928, roce 10. výročí vzniku Československé republiky, bylo v Praze dokončeno několik velkolepých staveb; zaopatřovací ústav v Krči (dnes hlavní budova Thomayerovy nemocnice), nemocnice na Bulovce, Hlávkův most, Štefánikův most, budova Městské knihovny, filozofické fakulty a další.

28

Dokončená budova knihovny velkoryse uzavřela půdorys Mariánského náměstí a stala se důstojným sousedem Klementina

Ústřední knihovna hl. města Prahy je stavbou na svou dobu nejen účelnou, ale i esteticky působivou a patří bezesporu k dobrým počinům československé architektury konce dvacátých let. Architektu Františku Roithovi se ve spolupráci s dr. Janem Thonem podařilo dát této, v Československu první budově postavené pro knihovnu, velkolepou koncepci. Účelně řešené prostory pro základní i specializované činnosti knihovny až donedávna plně vyhovovaly jak rozšiřujícím se službám, tak i potřebám doplňování rostoucí sítě. Také umělecké výzdobě vnitřních prostor byla věnována pozornost, i když zde převládá především účelnost. Kubisticky zdobený strop Ústřední knihovny (a původně i vstupního prostoru nad schodištěm a celé dvorany) je dílem Františka Kysely, výzdobu zasklené části nad vchodem do půjčovny navrhl J. Sejpka. Před vstup do půjčovny byla původně umístěna Amortova bronzová socha Touha, v půjčovně pak jeho dvě menší plastiky, Rusalka a Vodník. Původní čítárna novin byla vyzdobena cyklem kreseb Mikoláše Alše z roku 1893. Do zasedací síně byly pořízeny olejomalby, zobrazující vynikající představitele českého kulturního života od H. Boettingera, F. Ondrúška, J. Hudce a F. Kvíčaly.

29

Umělecky významná je pak zejména výzdoba reprezentačních místností primátora, zaujímajících dvě patra v průčelí, na níž se podíleli zejména sochař K. Štipl a malíři F. Kysela a J. Sejpka. Výzdoba divadélka Říše loutek, které bylo rovněž začleněno do budovy, je dílem sochaře Vojtěcha Suchardy. Centrem služeb veřejnosti bylo a dosud je zvýšené přízemí, kde do středu proti schodišti byla umístěna půjčovna knih, prostorná, do dvora vestavěná místnost s polozaskleným stropem a bočními okny. Vedle ní zprava dva sály studovny a čítárny odborných časopisů, zleva čítárna novin a čítárna mládeže se samostatných vchodem z Valentinské ulice. Na protilehlé straně chodby byly po každé straně schodiště šatny pro návštěvníky a vrátnice, dvě odborné studovny pro potřeby městské správy (právnická a technická), zasedací síň a výstavní sál. Všechny studovny a čítárny jsou 7,20 m vysoké a původně v každé z nich stály u stěny proti oknům galerie z dubového dřeva, do jejichž spodní části byly zabudovány police na knihy či časopisy, horní část pak sloužila jako příruční knihovna. V severním křídle budovy je šest pater určených pro skladiště (s původně plánovanou kapacitou 800 000 sv.), která jsou devíti manipulačními a jedním nákladním výtahem propojena s oddělením služeb. V suterénu byly zřízeny dva přednáškové sály s šatnami a místností pro občerstvení. Větší ze sálů sloužil i koncertnímu životu, menší, zařízený jako posluchárna, k přednáškovým účelům. Oba sály byly od počátku vybaveny i promítacími kabinami. Pro potřeby knihovny byla v suterénu vybudována prostorná knihařská dílna se vchodem z Valentinské ul. Zároveň zde byly i byty pro vrátné. Ze Žatecké ul. byl v přízemí vchod do odd. pro slepce, později do knihovny pro německou menšinu (zřízení tohoto odd. ukládal zákon z r. 1919) a do divadélka Říše loutek. Druhé patro západního traktu bylo určeno pro ředitelství a kanceláře knihovníků, sídlilo zde však původně i organizační a normativní odd. městské správy.

30

Ve východním traktu druhého patra měl své kanceláře městský úřad statistický. V tomto patře byly také zřízeny byty, původně určené pro knihovníky a pracovníky městské správy. Nejvyšší patro bylo koncipováno jako výstavní prostor se čtyřmi velkými sály s horním světlem, chodbou, dvoupodlažním skladištním prostorem a pracovnami obrácenými na východ i na západ. V r. 1928, kdy byla budova knihovny předána a zařizovala se pro služby čtenářům, ocitla se v kritické situaci obrazárna Společnosti přátel krásného umění v Čechách, dosud umístěná v Rudolfinu. Obrazy měly být co nejdříve odstěhovány, aby bylo možno začít s adaptací parlamentní budovy. Tehdy nabídl ředitel knihovny dr. Jan Thon řediteli obrazárny dr. Vincenci Kramářovi 3. patro budovy za dočasný útulek této vzácné sbírky na dobu pěti let. Sbírky této společnosti se vrzy staly základem Národní galerie, pro níž měla být rovněž postavena samostatná budova, k tomu však nedošlo ani za první republiky, ani po r. 1945. Na svou dobu netradiční spojení knihovny s přednáškovým a koncertním sálem, výstavními prostory a loutkovou scénou přispívá k tomu, že od 30. let až dodnes je pojem „Městská knihovna“ spojován s významným kulturním děním, které se zde nepřetržitě odehrává. Od konce r. 1929 byla jednotlivá oddělení služeb Ústřední knihovny postupně zpřístupňována veřejnosti. Poprvé v Československu zde byl uplatněn princip volného přístupu ke knihám a časopisům ve všech studovnách a čítárnách, včetně půjčovny a čítárny mládeže. Pouze půjčovna pro dospělé byla – bohužel – koncipována tradičně a knihy se ke čtenářům dostávaly pouze prostřednictvím knihovníka. Ústřední půjčovna byla přístupná všem Pražanům od 16ti let v pondělí od 13 do 19 hod., v úterý – pátek od 9 do 19 hod., v sobotu od 9 do 14 hod. Knižní fond (cca 30 000 sv.) byl umístěn ve skladištích v přízemí, mezipatře,1. a 3. patře a čtenáři měli k dispozici svazkové tištěné katalogy i lístkové seznamy knih. Významnou roli při styku se čtenářem mělo informační pracoviště,

31

umístěné u vchodu do půjčovny, které pomáhalo čtenářům k orientaci v katalozích a vyřizovalo složitější dotazy s pomocí bohatého informačního materiálu, příp. spojením s ústředními katalogy ve 2. patře budovy. Knihovníci, kteří měli na starosti výpůjční službu, byli od čtenářů odděleni podkovitým dubovým pultem, k němuž přicházeli čtenáři s vyplněnými žádankami a pořadovým číslem, které jim bylo přiděleno při vstupu do půjčovny. Knihovník pak vyhledával knihy ve skladištích podle žádanek a na světelné tabuli signalizoval číslo čtenáře, jehož požadavek byl vyřízen. Ve středu knihovny se vypůjčené knihy zapisovaly do čtenářských průkazů. Na pravé straně za pultem stálo několik výběrových regálů, jejichž obsah se obměňoval a kde si čtenář po konzultaci s knihovníkem mohl vypůjčit knihu bez čekání. Na konci podkovy bylo zpočátku umístěno i hudební odd., kde měli uživatelé k dispozici katalogy hudebnin a knih o hudbě a mohli si i žádané materiály vypůjčit. Ve vitrínách v půjčovně i na chodbě byly průběžně instalovány výstavky k literárním a uměleckým výročím. Za čtenářský průkaz zaplatil uživatel 2 Kč, výpůjční poplatek za 1 sv. byl 20 hal. Od r. 1932 musel čtenář za každý půjčený svazek složit zálohu 10–50 Kč, kterou získal zpět při vrácení knihy. Od výpůjčního poplatku mohli být nemajetní čtenáři (nezaměstnaní apod.) osvobozeni, od zálohy a poplatku za čtenářský průkaz nikoli. Čtenář si mohl vypůjčit nejvýše 3 knihy na dobu 3 týdnů (naučná literatura) či 14 dnů (beletrie). Platily se i poplatky za prodlení, 1 Kč za každé další 3 týdny, bez ohledu na počet půjčených knih. Tento výpůjční řád platil ve všech půjčovnách veřejných knihoven v Praze. Studovna a čítárna odborných časopisů zaujímala dva sály. Vchod byl společný a čtenáři mohli volně využívat obojího fondu. V každém sále byly pracovní stoly se 138 sedadly. Studovna obsahovala na 7.000 sv. odborné literatury ze všech vědních oborů, slovníky, encyklopedie apod. V čítárně bylo cca 550 odborných časopisů domácích i zahraničních. Na galerii byly umístěny vázané

32

ročníky časopisů a knihy, které si čtenář mohl vypůjčit pouze prostřednictvím knihovníka. Další část fondu byla umístěna ve skladišti ve 3. patře. Podmínkou vstupu do studovny a čítárny byl čtenářský průkaz s měsíčním poplatkem 2 Kč. Za jednorázovou vstupenku platil uživatel 0,50 Kč. Půjčovalo se denně od 9.00 do 20.00 hod. (v pondělí od 13 do 20 hod.), v neděli a ve svátek od 9.00 do 13.00 hod. Čítárna novin, umístěná na druhé straně vedle půjčovny, nebyla vybavena stoly, ale 144 k podlaze připevněnými otáčivými křesly. Čtenáři tu měli k dispozici 275 deníků, domácích i zahraničních. Každý evropský stát byl zastoupen minimálně jedním deníkem a bylo zde i několik deníků z USA. Nejžádanější čs. deníky byly vyloženy v několika exemplářích. Vstup do čítárny novin byl volný, otevřena byla stejný počet hodin jako studovna.

Čítárna novin poskytovala čtenářům 275 deníků a měla kapacitu 144 míst k sezení

33

Půjčovna a čítárna dětí měla pro své čtenáře samostatný vchod z Valentinské ulice. Byla přístupná dětem od 8 do 16 let a bylo zde volně k dispozici na 7 000 sv., tematicky rozlišených barevnými pásky na hřbetě. Čítárna byla vybavena kulatými stolky a 120 otáčivými židlemi, děti si však mohly půjčovat knihy i domů, a to bezplatně na dobu 14 dnů. Čítárna byla otevřena denně od 13 do 19 hod. V půjčovně a čítárně pro děti byla v této době umístěna také studijní Sukova knihovna spisů pro mládež, založená r. 1920, kterou Městská knihovna převzala v r. 1929 a zavázala se k jejímu uchovávání a průběžnému doplňování. Ke studijním účelům z tohoto vzácného prezenčního fondu (koncem 30. let obsahoval na 15 000 sv.) byl v čítárně vyhrazen oddělený prostor. Pod správu Ústřední knihovny spadalo i na 50 pobočných knihoven, 7 čítáren mládeže a 6 čítáren novin pro dospělé, rozmístěných na území hlavního města. Největší z nich byla knihovna na Královských Vinohradech (téměř 19 000 sv.), dále pak knihovny na Smíchově, ve Vršovicích a Dejvicích (každá měla více než 10 000 sv., avšak i nejmenší z poboček měly ve svém fondu téměř 2 000 sv.).

34

Plodná třicátá léta Nová budova knihovny přinesla nejen zjevné zkvalitnění prostor pro služby veřejnosti, ale pomohla i při rozvoji těch činností, které zůstávají čtenáři skryty, bez nichž však chod knihovny není myslitelný. Zejména při centralizovaném systému, kdy do Ústřední knihovny přicházejí balíky knih, které jsou zde knihovnicky i technicky zpracovávány a teprve pak distribuovány do sítě, je otázka prostoru velmi důležitá. Organizační struktura pražské městské knihovny se od roku 1922 nijak podstatně nezměnila, ale nové pracovní podmínky umožňovaly i rozvoj těch oddělení, která tvořila zázemí pro služby. Pod pojmem „Ústřední ředitelství knihoven hlavního města Prahy“ se skrývala nejen administrativa, spojená s odborným, personálním a ekonomickým řízením – tj. ředitel a jeho kancelářské odd. se spisovnou, podatelnou a výpravnou, osobní odd., účtárna a hospodářské oddělení, ale i další úseky, související s činností knihovny. Především to bylo oddělení literární. Jeho hlavní funkcí byl nákup knih pro všechny pražské městské knihovny, zajišťovaný týdně nákupní komisí. Tuto komisi vedl ředitel knihovny a jejími členy byli: vedoucí literárního odd., všichni vedoucí jednotlivých odd. služeb Ústřední knihovny a vedoucí odd. distribuce, který zastupoval zájmy poboček. Všichni přítomní byli zároveň lektory knih, které se nakupovaly. Knihovnické zpracování nakoupených titulů a vedení jednotlivých katalogů zajišťovalo rovněž toto oddělení. Ve 30. letech to byly katalogy: přírůstkový, jmenný, systematický a depozitní (místní, podle signatur pro jednotlivá odd. a pobočky). Dále se pak toto oddělení zabývalo i přípravou a vydáváním tištěných katalogů, bibliografií a knihovnických publikací a posléze i časopisu „Knihy a čtenáři“.

35

Doplňování, zpracování a vedení katalogů hudebnin a knih o hudbě zajišťovalo hudební oddělení (Knihovna Bedřicha Smetany), které samostatně spravovalo i své skladiště. Knihy, které byly zpracovány v literárním odd., přicházely do odd. pro vazbu knih a odtud se přidělovaly jednotlivým pražským knihařům. Knihy pražské městské knihovny měly všechny jednotnou vazbu – hnědý karton s černým hřbetem a zpevněnými rohy – na hřbetě vyzlacenou signaturu, příp. jméno autora a název, na přídeští bylo ex libris se stylizovaným znakem města Prahy, nápisem „Knihovna hlavního města Prahy“ a místem pro signaturu. Každá kniha měla vlepenou kapsičku pro vložení knižního lístku a pro označení data výpůjčky nalepený lístek se 75 políčky. Úkolem oddělení bylo i sledování fyzického stavu fondu všech pražských veřejných knihoven a navrhování opotřebovaných a poškozených knih k odpisu. Několik vyučených knihařů, pracovníků tohoto odd., zajišťovalo drobné opravy přímo v knihovnách. Distribuční odd. přidělovalo a rozváželo nakoupené a zpracované knihy do jednotlivých oddělení Ústřední knihovny a poboček. Kritériem pro přidělení počtu jednotlivých titulů do pobočky byl zejména počet čtenářů a počet výpůjček, o složení fondu rozhodovalo sociální rozvrstvení čtenářů, sledované v tomto oddělení. V kartotékách distribučního odd. se odrážel stav fondu každého jednotlivého odd. či pobočky, vedla se evidence vyřazených knih a zpracovávala se tu i statistika výpůjček celé sítě knihoven v měsíčních a ročních výkazech. Revize fondu Městské knihovny provádělo v pravidelných intervalech, stanovených podle velikosti knihovny, kontrolní oddělení. V roce 1932 bylo zřízeno i propagační studijní oddělení, které se zabývalo pořádáním výstav, ale i propagací literatury nejrůznějšími formami, ať už to byly plakáty, obálkové seznamy či literární ankety. Zkoumalo zájmy čtenářů, využívalo aktuálních výročí či událostí a nejrůznějšími propagačními prostředky působilo na čtenáře v zájmu dobré knihy.

36

Pražská městská knihovna se stala pojmem i v zahraničí. Nebylo v té době v Evropě mnoho měst, která se mohla chlubit samostatnou, pro knihovnické účely postavenou budovou, navíc umístěnou uprostřed města, které architektonickou působivostí a urbanistickým řešením svých historických čtvrtí předčilo leckterou jinou metropoli. Do Prahy se tedy sjížděli knihovníci – ale i architekti – z celé Evropy a o „paláci pro knihovnu v Praze“ vyšlo i mnoho článků v zahraničních novinách a časopisech. Ještě před dokončením této stavby, v r. 1926, se v Praze konal Mezinárodní sjezd knihovníků. Bylo to poprvé, kdy Československo hostilo významné knihovnické pracovníky na tak široké mezinárodní úrovni. Delegátem sjezdu byl i dr. Jan Thon. V Národním muzeu v Praze, kde se sjezd konal, byla pak instalována výstava, na níž byla zastoupena i Městská knihovna exponáty, zachycujícími obsahové a organizační uspořádání sítě pražských veřejných knihoven a byla zde vystavena i maketa budovy, včetně plánů jejího vnitřního uspořádání. O vysoké společenské prestiži tehdejšího knihovnictví svědčí i to, že delegáty a výstavu si prohlédl prezident T. G. Masaryk. Třicátá léta, necelé desetiletí od otevření Ústřední knihovny do počátku nacistické okupace Československa, byla pro Městskou knihovnu obdobím tvůrčího rozmachu, kdy se konečně začaly uskutečňovat plány zamýšlené počátkem století. Význam Městské knihovny vzrostl nejen postavením oné Sovou vysněné „důstojné budovy uprostřed města“, ale i tím, že do knihovny přišla celá řada vzdělaných a nadšených lidí, kterým bylo umožněno tvůrčím způsobem se podílet na práci, která živě reagovala na současné dění a stala se neodmyslitelnou součástí pražské kultury jak svými službami v půjčovnách a studovnách, tak i vlastním působením publikačním a výstavním. A v neposlední řadě to bylo i využíváním obou sálů k přednáškám a koncertům významných umělců, shromážděním apod.

37

Oběžník ředitele J. Thona z 1. února 1938 dokládá, jak vstřícnou filozofií byly služby čtenářům za jeho působení vedeny

38

To vše se živě odráželo v tisku a Městská knihovna tak vstupovala do povědomí veřejnosti i touto, byť zprostředkovanou činností a řada akcí byla přímo spojována s jejím jménem i posláním. Knihovnická škola a od r. 1926 i knihovnické kurzy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, vedené doc. dr. Janem Thonem, vychovávaly profesionální knihovníky, z nichž mnozí zakotvili i v Městské knihovně, ať už v ústředí nebo v některé pobočce. Snahou ředitele dr. Jana Thona bylo, aby se Ústřední knihovna stala vzorem nejenom službami čtenářům, ale aby byla i duchovním centrem veškerého dění v pražském veřejném knihovnictví. A s tímto záměrem také vyhledával pracovníky. Je ovšem třeba přiznat, že zejména ve třicátých letech nebylo pro absolventy gymnázií a vysokých škol humanitního zaměření příliš mnoho možností k uplatnění a že platové ohodnocení knihovníků nebylo v nijak příkrém rozporu s platovým ohodnocením v jiných odborných profesích, zejména ve veřejných službách. Mezi první a nejstarší blízké spolupracovníky dr. Thona patřili dr. Franitšek Soukup, který se mj. ujal organizace a zřízení slepecké knihovny, Zdeněk Gintl, jazykově nadaný básník a překladatel, bibliograf a první vedoucí literárního oddělení a JUC. Josef Plzeňský, vedoucí hudebního oddělení – Knihovny Bedřicha Smetany. Ti se spolu s dalšími podíleli na velkolepé koncepci centralizace i na celém dění knihovny. A postupně přicházeli další, kteří svou prací, nápady a znalostmi formovali tvář knihovny a přibližovali její knižní bohatství čtenářům. Dr. Miroslav Heřman, autor systematického třídění Městské knihovny a nástupce Z. Gintla po jeho náhlé smrti r. 1936, dr. Jaroslav Kunc, vynikající bibliograf a později jedna z předních osobností Městské knihovny, básník dr. Miloš Jirko, tvůrce organizace distribučního odd., literární historik dr. Miroslav Halík, Jaroslav Frey, knihovnický novátor, Anna Janíčková, vedoucí čítárny mládeže, básník František Hrubín, všemi milovaný „Antík“, Božena Houdková, Irena Pechová, dr. Ladislav Kosterka, František Hraba, Artur Salava, Jana Teigová, Anna Kvapilová, dramaturg dr. Jaroslav Tumlíř, muzikolog dr. Jiří

39

Dostál, „tetinka“ Jiřina Šperglová, bibliografové, katalogizátoři, knihovníci půjčoven, čítáren a studoven, jejichž jména zůstávala skryta za každodenní prací. Ve třicátých letech se také rozvinula publikační činnost, zejména vydávání tištěných seznamů knih a hudebnin. Edice „Spisy knihovny hlavního města Prahy“, založená v r. 1924 a vydávaná nákladem obce pražské, se do konce r. 1939 rozrostla na 30 vydaných svazků. Stěžejní publikací té doby byl Gintlův „Seznam české beletrie původní i přeložené“ z r. 1929 (492 str.), k němuž byly v letech 1932, 1935, 1938 vydány doplňky. „Seznam“ byl vlastně autorským katalogem Městské knihovny z oblasti krásné literatury, prózy, poezie a dramatické tvorby – a dodnes je cenným informačním pramenem. Dalším závažným bibliografickým dílem L. Gintla byl soupis životopisů a personálních monografií, nazvaný „Postavy a osobnosti“ (940 s.) z r. 1936. Kromě bibliografií literárních a hudebních – ve třicátých letech vyšly 3 tematické soupisy hudebnin – byly ve „Spisech“ vydány i publikace J. Volfa „Dějiny veřejných půjčoven knih v Čechách do r. 1848“ (1931), J. Freye „Úvod do výchovy čtenářů“ (1936) a J. Thona „O městské knihovně, knihách a také lidech“ (1938). Podobně i výstavy, pořádané Ústřední knihovnou, přispěly k propagaci uměleckých děl a některé z nich nalezly svůj trvalý odraz ve „Spisech“. Tak např. byly vydávány bibliografie překladů jednotlivých národních literatur, zpracované při příležitosti těchto výstav, jako bibliografie literatury španělské (1930), ruské (1930), skandinávské a nizozemské (1932), německé (1933 a 1938), bulharské (1934), jihoslovanské (1935) a byl vypracován i soupis překladů české literatury do cizích jazyků „Česká kniha v cizině“ (1938) jako příprava na výstavu, která se již nemohla realizovat. Výstavám, připomínajícím díla jednotlivých českých umělců, byly věnovány publikace „Po stopách Jiráskova Bratrstva“ (1930), „Knižní ilustrace Mikoláše Alše“ (1932), „Karel Hynek Mácha ve výtvarném umění“ (1936), nebo katalog výstavy životního díla

40

Viktora Dyka (1938). Významné byly i výstavy věnované hudebním tvůrcům, jako např. Josefu Sukovi (1934), J. B. Foersterovi (1935) či výstavy „Památky československé hudební kultury“ (1936), jejichž katalogy vydaly jiné, spolupracující instituce. Autory bibliografií byli B. Houdková, L. Vaclíková, L. Kosterka, H. Frankensteinová, M. Halík, M. Heřman, J. Teigová, J. Kunc. Od podzimu r. 1937 začala Městská knihovna vydávat i vlastní časopis, čtrnáctideník „Knihy a čtenáři“. Jeho prvním redaktorem byl Jaroslav Frey, od března r. 1939, kdy se J. Frey ujal práce v pojízdné knihovně, byl řízením časopisu pověřen dr. Jaroslav Kunc. Časopis „Knihy a čtenáři“ přinášel vždy literárně historickou, hudebně teoretickou či knihovnickou stať, informoval o nových knihách, o službách knihovny, připravoval drobné tematicky zaměřené výběrové bibliografie se stručnou anotací a signaturou knihovny a připomínal významná kulturní výročí a události. Uveřejňoval glosy o práci se čtenářem a recenze z tisku na bibliografie, vydávané Městskou knihovnou. Přílohu tvořily „Novinky“, seznam knih, kterým byla ročně doplňována a tematicky rozšiřována základní Gintlova bibliografie. A tak koncem roku 1938 měla pražská městská knihovna široké poslání a mnohostrannou činnost. Měla nejen 50 půjčoven knih, ale i 12 čítáren časopisů, 6 knihoven a čítáren pro mládež, dobře zásobené odd. hudebnin, slepeckou knihovnu a knihovnu pro německou menšinu. Vydávala tištěné katalogy a bibliografie, které si získaly místo i jméno ve veřejnosti, a čtrnáctidenně vydávala pro čtenáře časopis. Uspořádala sama množství výstav a své sály propůjčovala četným významným institucím k pořadům, ke kulturním a vzdělávacím akcím. Výstavní prostory ve 3. patře využívala již naplno Národní galerie a její sbírky rovněž přiváděly řady Pražanů do knihovny. V roce 1938 pracovalo v knihovnách 225 knihovníků (kromě vrátných, řidičů, strojníků, uklízeček a šatnářek) a bylo půjčeno celkem 1 890 859 knih 48 550 čtenářům.

41

Léta okupace Násilné odtržení pohraničního území a posléze nacistická okupace Československa zákonitě ovlivnily i činnost knihoven a svými neblahými důsledky se promítly do osudů knih a knihovníků. Jen v pohraničí, postoupeném nacistickému Německu, zaniklo 2 098 českých obecních a městských knihoven, jejichž téměř 785 000 sv. bylo většinou zničeno, část pak rozprodána soukromníkům a institucím. Také čeští knihovníci, vysídlení z pohraničí, museli hledat domov i práci ve vnitrozemí a někteří z nich, např. z Mostu a Jablonce nad Nisou, ji nalezli v Praze a její Městské knihovně. Ta otevřela svou náruč i dalším, kteří se na prahu okupace ocitli bez výdělku, např. učitelům, důstojníkům rozpuštěné československé armády a po uzavření českých vysokých škol i studentům. Jednomu z nich, posluchači filozofické fakulty Rudolfu Málkovi, se pak stala Městská knihovna osudem natolik, že se po čase stal jejím ředitelem. Rok 1939 však přinesl, byť nakrátko, i zahájení nových významných služeb knihovny Pražanům. Po vzoru západoevropských knihoven chtělo vedení Městské knihovny již dlouho zřídit pojízdnou knihovnu, která by půjčovala knihy v pražských okrajových čtvrtích, kde se nepodařilo zřídit knihovnu, anebo kde knihovny, které tam působily, byly malé, špatně umístěné a investice do nich vložené se nevyplácely. A tak ještě jednou – 7. dubna 1939 – předala opět Pražská městská pojišťovna knihovně velkolepý dar: pojízdnou knihovnu, autobus zn. „Praga“, v hodnotě 150 000 Kč. V srpnu 1939 začal bibliobus, jehož mobilní fond obsahoval více než 2 000 sv., sloužit čtenářům na 14 stanicích ve vilové zástavbě a na okraji města. Prací v této knihovně byl pověřen Jaroslav Frey, který pro její čtenáře připravil i několik výběrových tematických

42

seznamů a věnoval se jí s průkopnickým nadšením. Jeho pomocníkem byl František Bednář, řidičem Jan Zrzavecký. Radost z této činnosti však netrvala dlouho. 21. 5. 1940 přestala pojízdná knihovna „z technických příčin“ jezdit. Německé branná moc ji zabavila, tak jako tisíce dalších vozidel, a bibliobus pak sloužil jako lazaretní vůz na frontě. Avšak za 10 měsíců své činnosti na čtrnácti, později pouze jedenácti stanicích, jej navštěvovali 723 čtenáři, kteří si zde vypůjčili 26 119 knih. Nový režim brzy po svém nastolení odhalil tvář a projevil zájem i o obsah fondu knihoven. Podle svědectví dr. Jaroslava Kunce (Knihy a čtenáři, roč. VI. 1946, s. 148) došlo k tomu poprvé již za druhé republiky, koncem r. 1938, na základě udavačského článku v Národní politice.

Do okrajových částí Prahy se pojízdná knihovna rozjela za svými čtenáři poprvé v létě 1939

43

Ihned v březnu 1939 pak bylo vydáno několik výnosů ministerstva školství se seznamy titulů, které bylo nutno vyřadit z knihoven. První přišla na řadu literatura protinacistická – za 15 let existence nacismu a fašismu jí přece jen bylo napsáno dost – knihy, kritizující Hitlerovo Německo, Francovo Španělsko a Mussoliniho Itálii a také veškerá literatura marxistická a komunistická. Počátkem r. 1940, kdy se této iniciativy již chopili okupanti a v jejich službách ministr Moravec, přišel obsáhlý příkaz nařizující vyřadit všechny knihy o 28. říjnu, zahraničním a domácím odboji za 1. světové války, knihy o československé armádě, legiích, Čs. červeném kříži, o zednářích, skautingu, Sokolu, o Lužici a Lužických Srbech a veškeré knihy židovských autorů. Tento první vážný zásah znamenal pro Městskou knihovnu ztrátu asi 30 000 exemplářů. Na podzim r. 1940 pak přišel další, týkající se francouzské a anglické beletrie, jak v originálech, tak v překladech – asi 50 000 sv. Z českých autorů byli trvale na indexu František Palacký, Karel Poláček, Egon Hostovský, J. O. Fišer a další, z Čapkova díla „Válka s mloky“, „Matka“ a „Bílá nemoc“, Majerové „Náměstí republiky“, Olbrachtova „Anna Proletářka“, trilogie J. Š. Baara, Raisovi „Zapadlí vlastenci“ a celé dílo Vladislava Vančury. V r. 1941 došlo i na ruskou a americkou literaturu. Ani hudebniny nezůstaly ušetřeny cenzury. Ruští skladatelé museli být vyřazeni všichni, z francouzských a anglických směli zůstat na regálech pouze skladatelé žijící do 18. stol. Znamenalo to, že německé cenzuře padlo v průběhu okupace za oběť asi 200 000 sv., tj. 30 % celkového fondu Městské knihovny. Vyřazování knih z českých knihoven se po ministerstvu školství ujalo ministerstvo vnitra, které prováděním pověřilo na venkově okresní úřady a četnické stanice, v Praze tiskový odbor policejního ředitelství. Městská knihovna měla to štěstí, že česká policie svolila k uskladnění pečlivě zajištěných balíků s knihami v suterénu budovy Ústřední knihovny, kde se v poměrně dobrém stavu dochovaly až do r. 1945.

44

Také publikační činnost bylo nutno za okupace postupně omezovat. Přesto však se do r. 1942 ledacos podařilo. Nepochybně nejvýznamnějším edičním činem Městské knihovny v této době byla „Náruč knih“ dr. Jaroslava Kunce z r. 1940, anotovaný soupis výběru z nakladatelské produkce let 1936–1939. Obsahuje záznamy o 2 500 titulech, je doplněn věcným rejstříkem a zdobí ho obálka Karla Svolinského. Těchto 400 stran soupisu, který sice z cenzurních důvodů už musel být leckde okleštěn, je dodnes cenným bibliografickým pramenem a příkladem vynikající knihovnické práce. V r. 1939 se podařilo vydat také pěkně vypravenou bibliografii dr. Miroslava Heřmana „Knihy českého domova“, o níž Josef Hora v Českém Slově napsal: „… knihovna hl. města Prahy vydala novou vhodnou příručku – seznam 300 knih, jež poslouží za vhodnou pomůcku každému, kdo si hodlá zřizovat či upravovat nebo zkrášlit svůj domov a život v něm“. V r. 1939 vyšel Freyův „Literární místopis země České a Moravskoslezské“. Do března r. 1942 vycházel i časopis „Knihy a čtenáři“. Úvodní článek byl vždy věnován literární či uměnovědné, historické či knihovnické úvaze. Např. úvahu „Čeští spisovatelé o důležitosti veřejných knihoven pro šíření literatury“ napsal dr. J. Thon (1940), na téma „České lidové písně v nových zpěvnících“ se zamýšlí dr. J. Dostál (1941), obsáhlou stať „Třista let české knihy 1501–1800“ píše dr. M. Heřman (1941). Statí „Studnice vody živé“ se ve dvou číslech časopisu dr. J. Kunc zabývá novými vydáními staročeských textů od nejstarší slovanské legendy o sv. Václavu až po literaturu českého baroka (1940). O sbornících Naší doby, obrazových a literárních dílech, vydaných v letech 1939–1941, podává zajímavé svědectví B. Houdková. Výročí smrti Josefa Mánesa (1871) vzpomněl dr. J. Thon shrnutím veškerých publikací o tomto umělci, které vyšly od r. 1939 do r. 1941. Pro ročník 1942, který však končí březnovým číslem, připravil O. Janota obsáhlou studii „Umělecká výprava české

45

knihy“, v níž se zabývá výtvarnou stránkou knihy od konce 19. stol. do prvních let 20. stol. Nelze vyjmenovat všechny stati, ale většina z nich v těchto těžkých dobách usilovala o to, aby zaměřila pozornost čtenářů k literárním i uměleckým hodnotám českého písemnictví, ať minulého či současného. Další články se vesměs zabývaly osobností a dílem autora, jehož výročí bylo právě vzpomenuto nebo jinou kulturní aktualitou. Např.: „O zemřelém Jiřím Mahenovi“ (J. Thon), „Výstava Antonína Dvořáka v Městské knihovně“ (A. Kvapilová), „Čeští klasikové ve filmu“ (A. Salava), „O zesnulém Arne Novákovi“ (J. Thon), „František Kysela a česká kniha“ (O. Janota) aj. Od r. 1939 vycházely v „Knihách a čtenářích“ také „Medailonky českých básníků“ z pera Františka Hrubína, v nichž autor v miniaturní monografii shrnul dosavadní dílo žijících básníků, „které se začíná rozrůstat a které pro jednotlivé čtenáře je obtížné shromáždit v přehled“, a tak v letech 1939 a 1941 zde vytříbeným slohem defilují portréty Josefa Hory, Konstantina Biebla, Jaroslava Kolmana Cassia, Vítězslava Nezvala, Jana Zahradníčka, Ladislava Stehlíka, Karla Tomana, Jaroslava Seiferta, Františka Nechvátala, Miloše Jirka, Vladimíra Vokolka, Zdeňka Vavříka, Jaroslava Durycha, Kamila Bednáře, Jindřicha Hořejšího – a portrét Františka Hrubína, který svému kolegovi připravil Jaroslav Kunc. Okupace zasáhla i do dalších služeb Ústřední knihovny. Již v roce 1938 byla vystěhována knihovna pro slepce na Vyšehrad, rozšířeno odd. pro německou menšinu, kam se vcházelo ze Žatecké ulice. Ani to však r. 1940 neodpovídalo představám nových vládců. A tak počátkem r. 1940 splynula čítárna novin s čítárnou časopisů na druhém konci chodby dvorany a do bývalé čítárny novin byla umístěna půjčovna pro děti, která zde zahájila provoz 15. 2. 1940. Její prostory se samostatným vchodem z Valentinské ulice byly zatím upravovány pro novou Německou městskou knihovnu. Vzácný fond Sukovy knihovny byl umístěn v suterénním skladišti, odkud se později přestěhoval do skladiště na Letné.

46

Přesto však knihovna kromě výpůjčních a studovenských služeb stále ještě neúnavně burcovala kulturní povědomí svých čtenářů a návštěvníků. Nejen tištěnými seznamy, časopisem a jeho přílohami, ale i výstavami. Byla zde např. uspořádána velká výstava Antonína Dvořáka, kde byl poprvé shrnut soubor dokumentů a památek v ucelený přehled o jeho životě a díle. Také „Výstava technických zařízení a metod hudební reprodukce“, uspořádaná ve vestibulu Ústřední knihovny ve spolupráci s Průmyslovou tiskárnou, Českým rozhlasem a továrnou Ultraphon, se těšila značné pozornosti. A nechyběly ani drobnější výstavy k aktuálním výročím, např. Boženy Němcové, Arne Nováka, Jana Zrzavého, Františka Kysely, Jindřicha Jindřicha. Také např. výstava „Vánoce české knihy“, „Homérova Odyssea v českých překladech“, nebo „Svatý Václav v české poezii“. Jednou z nejkrásnějších akcí Ústřední knihovny byl „Vánoční strom“. V předvánočním a vánočním týdnu r. 1940 svítila uprostřed půjčovny krásná pětimetrová jedle, ověšená kromě barevných žárovek řadou českých knih s pestrými obálkami. A pod ní kolem dokola vitríny s českými knihami produkce 1939–1940. Rok 1941 byl padesátým rokem činnosti Městské knihovny, avšak v této době už citelně přituhovalo. Byla zatčena Anna Kvapilová, pracovnice hudebního odd., a 26. ledna v bývalé čítárně mládeže se samostatným vchodem z Valentinské ulice byla za účasti nacistických představitelů otevřena „Deutsche Stadtbücherei“ – Německá městská knihovna. Vedoucím knihovny byl jmenován dr. Fr. Richter, který byl zároveň přednostou odbočky Říšského úřadu veřejného knihovnictví pro Protektorát Čechy a Moravu. Přece se však podařilo padesáté výročí knihovny oslavit, byť jen nenápadně. Především článkem dr. Jana Thona „Do jubilejního roku“ v prvním čísle „Knih a čtenářů“ r. 1941 a v květnu dokonce přednáškou prof. Františka Sekaniny, literárního redaktora Národní politiky, o významu Městské knihovny a jejím jubileu „na

47

krátkovlnném vysílání Prahy pro zahraniční Čechy, žijící v Americe“. Koncem roku 1942 péčí dr. Jaroslava Tumlíře a Artura Salavy byl položen základ budoucího divadelního a filmového oddělení, které v r. 1943 mělo 358 čtenářů, jimž půjčilo 1 356 knih. Ediční činnost českých nakladatelství pomalu slábla, avšak ještě v r. 1941 vyšly tituly, které se trvale zapsaly do českého písemnictví. A o tom, že nezůstaly stranou veřejného zájmu, svědčí i anketa Lidových novin na téma „Nejzajímavější knihy r. 1941“. Z původní prózy se na prvních místech umístily tituly – Eduard Bass: Cirkus Humberto, Jaromír John: Moudrý Engelbert, Jan Drda: Městečko na dlani, Jan Čep: Tvář pod závojem a František Kožík: Básník neumírá. Za rok 1941 půjčila Městská knihovna 1 989 225 svazků 69 642 čtenářům, z toho 171 565 sv. dětem a mládeži, Smetanovu knihovnu – hudební odd. navštěvovalo 1 396 čtenářů, kterým bylo půjčeno 12 196 hudebnin a knih o hudbě. Slepecké odd. zaznamenalo 1 183 výpůjčky. Knihovní fond činil 668 943 svazků. Kromě Ústřední knihovny působilo na území hlav. města Prahy 47 poboček. Rokem 1942 začalo nejtěžší období okupace pro celý náš národ i pro Městskou knihovnu. Ředitel dr. Jan Thon byl ze své funkce odvolán a jeho nástupcem se stal úředník pražského magistrátu a divadelní teoretik dr. Jan Grmela. Situace v knihovně se i jinak stávala tíživější. Do reprezentačního bytu v budově se nastěhoval nacistický primátor J. Pfitzner a také dr. Jan Thon musel svůj služební byt v knihovně uvolnit novému řediteli. V šatnách dole v předsálí se každý měsíc rozdělovaly potravinové lístky obyvatelům Starého Města a narůstala i obava, aby knihovna nebyla zabrána pro německý vojenský lazaret. Došlo i k dalšímu zatýkání mezi pracovníky knihovny. Gestapo odvedlo dr. Miloše Jirka, Zdeňku Luňákovou, Svatopluka Nováka a Jaroslava Potůčka. Jeden z nich – Svatopluk Novák – se po válce již nevrátil, 16. června 1944 byl v Drážďanech popraven.

48

Nebyly důkazy o tom, že by tato zatčení měl na svědomí někdo z knihovny. I zde se našli „loajální občané“, ale převážná většina těch, kteří v knihovně pracovali již před válkou, si vzájemně důvěřovala. Svědčí o tom i skutečnost, že se v úkrytech Ústřední knihovny až do konce okupace bezpečně uchovaly nejen knihy nuceně vyřazené z fondu, ale i celá soukromá knihovna prof. Zdeňka Nejedlého a archív spisovatele a dramatika Františka Langra, knihovna malostranského Sokola, archívy Literárněhistorické společnosti a časopisu Slavie, knihy seminářů pro slovanskou filologii a lužickosrbskou literaturu Filozofické fakulty Karlovy univerzity, včetně azbučného psacího stroje, a dokonce hudební nástroje 28. pluku čs. armády. To vše bylo umožněno díky osobní statečnosti pracovníků knihovny – dr. M. Heřmana, dr. J. Dostála, Františka Hrubína a dalších – a díky odvaze obou tehdejších vrátných a zároveň řidičů, Karla Hasmana a Jana Zrzaveckého, kteří oba v budově bydleli a na ukrytí se podíleli. Také dr. Grmela patrně o některých ukrytých materiálech věděl, aniž cokoli prozradil. Pražské květnové povstání v r. 1945 prožila Ústřední knihovna v samém středu bojů, ale při ničení Staroměstské radnice zasažena nebyla. Naopak, podzemní chodby, které ji spojují s dalšími radničními budovami, umožňovaly obráncům nekontrolovatelný pohyb a posléze i únik z hořící Staroměstské radnice až do budovy knihovny. V květnových revolučních dnech zůstali v budově lidé, kteří zde bydleli – s výjimkou nacistických funkcionářů a úředníků, kteří již dříve prchli – ale i několik zaměstnanců knihovny, mezi nimi Jaroslav Frey. Ten se také, ihned po ukončení bojů, postaral o zatčení ředitele dr. Jana Grmely, který byl potom postaven před revoluční soud.

49

Od května 1945 do února 1948 Skončila válka a nacistická okupace a knihovna ožila všemi nadějemi, kterými ožíval celý národ. Do funkce ředitele byl opět jmenován doc. dr. Jan Thon a s elánem se ujal své práce nejen v knihovně, ale i na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kam byl povolán, aby přednášel literaturu a obnovil kurzy pro knihovníky. A do knihovny se postupně vraceli i ti, kdo přežili nacistické vězení. Zdeňka Luňáková, Anna Kvapilová, Jaroslav Potůček a dr. Miloš Jirko. Ze sklepení byly vynášeny balíky knih vyřazených za okupace, vracely se do regálů a byly rozváženy do poboček. Svazky uchovaných katalogizačních lístků byly tříděny a zařazovány do katalogů. Na základě dekretu prezidenta republiky z 19. května 1945 byly obnovovány knihovny uzavřené za okupace, zejména v navráceném pohraničí, a konfiskovány soukromé knihovny nacistů a kolaborantů. Pro Městskou knihovnu to znamenalo přijmout, roztřídit a zkatalogizovat stovky knih, většinou cizojazyčných, pocházejících z konfiskátů. Fondy knihoven byly zároveň zbavovány nejhorších nacistických tiskovin a braku. Městská knihovna se také rozhodla svými duplikáty, dary čtenářů, nákupem a peněžní pomocí vybavit dvě knihovny ve slezském pohraničí, v obcích Třanovice a Hnojník. Místní národní výbor v Třanovicích pak poděkoval výmluvným dopisem: „Potvrzujeme příjem 7 balíků knih, které jsme obdrželi dne 23. prosince 1946, za kterýžto dar srdečně děkujeme. Jakou velikou radost jste nám tímto darem připravili, svědčí to, že právě celé obec se sešla, aby tyto knihy pomohla dopravit z nádraží do budovy knihovny. Jak velkou čest mají zdejší občané, že na ně hlavní město Praha pamatuje. Co znamená česká kniha v pohraničí, dovede si každý představit. Doufáme, že tyto knihy budou pilířem

50

v budování silné a demokratické republiky Československé a že se již nebude opakovat rok 1938.“ Od října 1945 začal znovu vycházet časopis Knihy a čtenáři a na jeho stránkách se opět objevovaly kultivovaně podané portréty spisovatelů – zejména těch, o nichž se v uplynulých šesti letech nesmělo mluvit. K prvním svobodným Vánocům pak dostali čtenáři, knihovníci, ale i studenti a literární badatelé od Ústřední knihovny mimořádný dar: Slovník soudobých českých spisovatelů, zpracovaný dr. Jaroslavem Kuncem. Slovník zahrnuje české krásné písemnictví v letech 1918–1945 (je uzavřen dnem 5. 5. 1945. Jeho význam spočíval nejen v aktuálnosti, ale i v úplnosti zpracovaných údajů, tzn. že do Slovníku byla pojata i jména, díla a osudy autorů, kteří byli obětmi nacistické perzekuce. Každé heslo samo o sobě je pak výstižným literárním portrétem. Německá knihovna v dětském oddělení Ústřední knihovny byla brzy po válce vyklizena a knihy po vytřídění zařazeny do fondu cizojazyčné literatury. Děti si však na svou knihovnu musely ještě počkat. Pražská městská rada vypsala soutěž na obnovu Staroměstské radnice a shromážděné soutěžní návrhy byly veřejnosti zpřístupněny právě v dětském oddělení. Velký sál Ústřední knihovny byl propůjčen k veřejnému soudnímu jednání s občany, kteří se – ať už skutečně či údajně – dopustili kolaborace s nacisty. V září 1945 byl z iniciativy Jaroslava Freye založen „Klub čtenářů Ústřední knihovny hl. města Prahy“. Předsedou se stal spisovatel Jan Hostáň, jednatelem Jaroslav Frey a pokladníkem Miroslav Příhoda. Klub pořádal přednášky, v nichž např. vystoupili Jarmila Glazarová a František Hrubín s příspěvkem „Můj čtenářský životopis“, svědectví na téma „česká kniha v nacistických věznicích“ podávali Anna Kvapilová a Václav Běhounek. Pozornost byla věnována i aktuálním literárním tématům. Od poloviny roku 1947 až do zániku „Klubu“ v padesátých letech byly pořádány zejména diskusní večery, literární soutěže, besedy pro děti apod.

51

Hlavní smysl Klubu čtenářů – kromě propagace literatury – byl ryze účelový. V té době se v pražských veřejných knihovnách stále ještě platily „zálohy“ na půjčené knihy, které sice čtenář po vrácení knih dostal zpět, ale které pro něj přece znamenaly určitý výdaj – a knihovně zisk. Klub čtenářů převzal za své členy „záruku“ a členové Klubu byli od zálohy osvobozeni (roční členský příspěvek činil 10 Kčs). Vstupné na každou přednášku či diskusní večer činilo 3 Kčs a vstupenka byla zároveň losem. Na příštím večeru byly vstupenky slosovány a výherce obdržel knihu. Sály, v nichž se pořady Klubu čtenářů konaly, poskytovala knihovna zdarma, přednášející účinkovali vesměs bezplatně a knihy do soutěže dávala jednotlivá nakladatelství rovněž vesměs zdarma. Postupně byl Klub čtenářů zřízen i v pobočkách na Vinohradech a na Smíchově a počítalo se s jeho rozšířením. Z výtěžku byly pořizovány některé propagační pomůcky pro knihovnu, poskytována stipendia studentům knihovnictví na střední i vysoké škole a byli z něj vypláceni i někteří mladí pracovníci knihovny, kteří studovali a pracovali v knihovně na částečný úvazek. O využití těchto prostředků rozhodoval převážně Jaroslav Frey, který z nich mj. nakupoval multiplikáty spisů klasiků marxismu-leninismu pro svou Příručku pro studium marxismuleninismu (Praha, Svoboda 1950) a Rejstřík k dílu V. I. Lenina (Praha, SNPL 1953), na nichž v té době v knihovně pracoval. Snahou vedení knihovny však bylo další zlepšování služeb čtenářům. Hudební oddělení bylo organizačně sloučeno s divadelním a filmovým oddělením pod vedením dr. Dostála a od července 1947 bylo umístěno do samostatných přízemních prostor s vchodem ze Žatecké ulice. V květnu 1947 byla také zkušebně otevřena „knihovna pro dorost“ – oddělení pro mládež od 14 do 16 let. Také úsilí o získání bibliobusů bylo na dobré cestě. Knihovně však byly slavnostně odevzdány až koncem r. 1948, kdy už byla situace zcela jiná.

52

Tíživým nedostatkem poválečných let byl počet zaměstnanců. Místo 250 stálých zaměstnanců v r. 1939, k nimž před válkou byli v zimních měsících přijímáni i příležitostní pracovníci, zůstalo jich v polovině r. 1946 pouhých 160. A i když po r. 1945 bylo přijato dost nových pracovníků, byli vesměs mladí a bez jakékoli odborné kvalifikace. Také současné politické dění nezůstalo bez odezvy uvnitř knihovny. Zakládaly se podnikové organizace politických stran, z nichž relativně velký počet členů měla KSČ, vedená Jaroslavem Freyem. Byla založena zaměstnanecká rada, která se zpočátku starala zejména o sociální otázky pracovníků, organizovala brigády a přispívala na malou Lidušku Královou z početné rodiny v obci Podolí ve Slezsku, která za války přišla o otce. Ve spolupráci s vedením knihovny zajistila v srpnu 1946 pro nekvalifikované zaměstnance čtyřtýdenní knihovnický kurz, pořádaný ministerstvem školství a osvěty a ukončený státní knihovnickou zkouškou. Počátkem roku 1948, v nových volbách do zaměstnanecké rady, se komunistům podařilo získat rozhodující vliv a po únorovém převratu ovládli situaci zcela. Tak jako v jiných podnicích, byl i v knihovně ustaven „Akční výbor Národní fronty“, řízený Jaroslavem Freyem, který již 27. 2. 1948 předal vedení Ústřední knihovny soupis požadavků v tomto znění: 1) Po zabrání místnosti samosprávné knihovny zařídí ředitelství její vyklizení a přenos knih do technického oddělení v neděli v době od 8–13 hod. Pracovní síly dodá KSČ, případně i jiní zaměstnanci se účastní práce. 2) Je nutno odvolat vedoucího distribučního odd. a učinit z tohoto odd. klíčového významu dobrého činitele v rámci knihovny. J. Tumlíř bude jmenován správcem knihovny na Žižkově, aby se tam mohl plně věnovat divadlu města Žižkova. Vedoucí distribuce bude jmenována paní Janoušková, která si určí potřebné spolupracovníky. Pan Babka bude dán k dispozici osobnímu presidiu, pan Braný se stane

53

vedoucím knihařským mistrem. Slečna Truncová bude přidělena pojízdným knihovnám. 3) Dr. Melicharová bude dána do výslužby pro svůj zdravotní duševní stav. 4) Dr. Miloš Jirko bude dán do výslužby. Tento bod bude podrobně odůvodněn p. primátorovi a Podnikové radě. Hlavní důvody: zanedbávání služby a špatný příklad pro pracovní morálku zaměstnanců, nepřátelský postoj k dnešnímu demokratickému zřízení, styky s reakčními ministry i po demisi, a to provokativním způsobem, uplatňování osobních zájmů při nákupu knih, atd. Zástupcem ředitele se stává dr. Ladislav Kosterka místo dra. M. Jirky. 5) Oddělení nákupu knih – druhý hlavní klíčový bod knihovny – je špatně organizováno vinou svého referenta. Dr. Miroslav Heřman bude pověřen po dru Jirkovi a dr. Melicharové organizací příručních knihoven a organizací oddělení H. Vedení literárního oddělení i nákupu knih se svěřuje dru Kuncovi, který vypracuje návrh, jak řídit přidělování knih z nákupního oddělení. 6) Časopis Knihy a čtenáři zabočil na scestí literátského časopisu a stává se víc a víc časopisem nevýznamným pro lidového čtenáře. Je nutno učinit z něho lidový masový časopis a dosáhnout těsné, i technické spolupráce s lidovou knihovnou a zvýšit jeho náklad nejméně na 10.000 výtisků, hlavně však učinit z něho prostředek výchovy předměstských čtenářů, kteří jsou bez seznamů a bez kvalifikovaných knihovníků. Vedením časopisu Knihy a čtenáři se pověřuje Jaroslav Frey, technický redaktor Rudolf Málek. Redakce: Kancelář dra Jirky. 7) Pan Bydžovský pro své asociální jednání a pro provokační chování za dobu stávky bude dán k dispozici osobnímu presidiu. Hudební oddělení nedostane za něho náhradu, neboť dr. Dostál stačí na jeho agendu (nebude-li pracovat výhradně pro agendu Svobodných novin). Pan Smrčka bude též dán k dispozici osobnímu oddělení (pro špatnou pracovní morálku a záporný vztah k programu Gottwaldovy vlády).

54

8) Požadavek v knihovní radě: Klub čtenářů přebírá kolektivní ručení za všechny čtenáře a všichni čtenáři složí příspěvek 10,– Kč (i veřejní zaměstnanci). Toto sdělení je pro informaci, nikoliv jako požadavek. Osobní změny budou uskutečněny ihned dne 27. února 1948. Akční výbor Národní fronty Ústřední knihovny hl. m. Prahy – předseda: Jaroslav Frey v. r.; členové: Růžena Zemanová, Miroslav Příhoda, Josef Hárovník, Jaroslav Sekyrka, Dr. Ladislav Kosterka Další útok byl veden přímo proti dr. Thonovi, který pak byl z politických důvodů odvolán z funkce ředitele knihovny ke dni 1. 11. 1948 a vedením knihovny byl pověřen Jaroslav Frey.

Průčelí knihovny slavnostně vyzdobené k IX. sjezdu KSČ, rok 1949

55

Těžká léta padesátá V celé stoleté historii pražské městské knihovny patří období r. 1948 a počátek padesátých let k nejtěžším. Personální změny diktované politickou zvůlí, nucený odchod převážné většiny vzdělaných a kvalifikovaných knihovníků, vyřazování knih na straně jedné a „budovatelské nadšení“ mnohých, často v dobré víře přijímajících komunistickou propagandu na straně druhé – to byla atmosféra této doby. Docházelo však nejen k mnoha nekvalifikovaným zásahům do činnosti knihovny, ale i k častému vyřizování osobních účtů. Politický fanatismus, podporovaný celkovou atmosférou poúnorového veřejného života a touha po moci či snadné kariéře i některých z těch pracovníků, kteří v knihovně léta žili, převládly nad lidskou slušností. Jaroslav Frey se pro své další četné zájmy řízení knihovny příliš nevěnoval a do funkce ředitele navrhl dr. Jaroslava Kunce, který pak byl 7. 6. 1949 radou ÚNV jmenován ředitelem Ústřední knihovny. Nicméně i potom stranický výbor KSČ do řízení knihovny výrazně zasahoval. Do konce r. 1949 byl dokončen volný výběr knih ve všech pobočkách a dvě nové pojízdné knihovny umožnily zrušení dvanácti malých a špatně umístěných knihoven v okrajových částech města. Začalo se však i s vyřazováním knih, do konce r. 1949 charakterizované pouze jako „osvobozování knihoven od zastaralé a nevhodné četby, zatěžující provoz“. Také všechny vázané ročníky deníků a později i časopisů z 19. století byly předány Slezskému muzeu v Opavě, Národní knihovně a Archivu hl. města Prahy. Ucelená Strossmayerova knihovna slovanských spisů, kterou pražská městská knihovna dostala darem v r. 1938, byla předána Slovanské knihovně v Klementinu. Slepecká knihovna, sídlící v té době na Vyšehradě, byla postoupena do správy spolku „Český

56

slepecký tisk“. Sukova studijní knihovna spisů pro mládež byla předána Výzkumnému ústavu pedagogickému. Na základě pokynů ministerstva informací a osvěty byla v r. 1950 v knihovně ustavena „vyřazovací komise“, do níž byly jmenovány Marie Kropáčková a dr. Jarmila Waageová-Kabešová. Ty se pak několik let intenzívně věnovaly této práci, dokud knihovna nebyla očištěna nejen od spisů Masaryka, Beneše, Rádla, Peroutky, Arne Nováka, Josefa Pekaře a dalších, převážně těch, které vyřazovali i nacisté. Na rozdíl od nich však i od všech nemarxistických filozofů, ekonomů a politiků, od „nemravných buržoasních spisovatelů“, katolických autorů, emigrantů a posléze i od publikací, připomínajících všechny, kdo byli odsouzeni či popraveni v politických procesech padesátých let. Úbytek fondu Městské knihovny od 31. 12. 1945 k 31. 12. 1952 činil téměř 142 000 sv. Přitom však se po celé toto období nakupovaly nové tituly „angažované“ a sovětské literatury v mnoha multiplikátech, takže na regálech stály doslova „metry“ Ažajeva, Babajevského, Řezáčova „Nástupu“ a dalších titulů. Z nařízení městské správy došlo v r. 1949 k likvidaci knihařské dílny a v prostorách suterénu knihovny byl zřízen komunální knihařský podnik. Koncem r. 1949 je na základě Zákona o národních výborech reorganizována městská správa a Ústřední lidová knihovna je začleněna do nově vytvořeného „referátu pro informace, osvětu a tělesnou výchovu“ Ústředního národního výboru hl. města Prahy (později odbor informací a osvěty, dále pak odbor kultury). Tím ztratila knihovna své dosavadní postavení samostatné, do jisté míry nezávislé kulturní instituce. Navíc v r. 1951 obsazuje tento úřad na sedm let prostory ve 2. patře Ústřední knihovny. Kanceláře ředitelství, centrální akvizice, katalogizace, evidence a distribuce a další byly přemístěny do protějšího křídla budovy, odkud byl vystěhován městský úřad statistický. Počátkem května 1950 odchází z knihovny na vlastní žádost její ředitel, dr. Jaroslav Kunc, hluboce rozhořčen zásahy do činnosti

57

knihovny a neshodami s představiteli stranického výboru. Řízení knihovny se v úzké spolupráci se závodním výborem KSČ knihovny ujímá vedoucí referátu pro informace, osvětu a tělesnou výchovu Antonín Richter a jeho zástupce Miroslav Macháček. V letech 1949–1950 z donucení či dobrovolně opustila knihovnu její duchovní elita. Kromě dr. Kunce i slavista dr. Miroslav Heřman, básník dr. Miloš Jirko, čapkovský badatel dr. Miroslav Halík, dramaturg Jaroslav Tumlíř, bibliografka a překladatelka Božena Houdková, muzikoložka Anna Kvapilová, odborné knihovnice Zdeňka Luňáková, Jana Teigová, Marta Jarolímková, Věra Strickerová. Tito vzdělaní knihovníci, z nichž mnozí spolu s dr. Thonem tvořili od třicátých let intelektuální páteř knihovny a dopomohli jí k postavení jedné z nejvýznamnějších pražských kulturních institucí, museli nyní odejít. A v knihovně po nich zůstalo prázdno, dlouhá léta nenaplněné. Politické prověrky důkladně změnily složení vedoucích míst v knihovně. Neprověření, pokud nemuseli odejít, byli překládáni do poboček. Takový osud potkal např. bývalého vedoucího personálního odd. dr. Ladislava Kosterku a mnoho dalších. V r. 1951 bylo na knihovnu uplatněno i vládní nařízení o převodu 77 000 administrativních pracovníků do výroby, na jehož základě muselo odejít více než 40 pracovníků z ústředí i poboček. Byli mezi nimi Ludmila Laifrová, Antonie Šnajberková, Marie Samohelová, Žofie Štědrá, Eva Vízková, Oldřich Vildomec, Vladimír Vrbenský, Miroslav Babka, Jaroslava Benešová, Václav Brunner, Jan Březina, Eva Černá, dr. Jaroslav Dostál, Erik Dvořák, Václav Hübner, Vladimír Kaftan, Josef Marat, Jiří Matějovský, Adolf Nejedlo, Josef Novák, Anna Pelechová, Věra Pilzová, Ludvík Smrčka, Eduard Stojánek, Jaroslav Studenovský, Karel Šlajer a mnoho dalších. Také jejich výběr se řídil převážně politickými hledisky a „pracovněpolitické hodnocení“, kterým je knihovna vybavila, většině z nich velice zkomplikovalo další život. Nejtragičtější byl případ dr. Jiřího

58

Dostála, který krátce po odchodu do výroby umírá. Vedoucím hudebního oddělení se stává Miroslav Příhoda. Vedením literárního odd. je pověřen dr. Rudolf Málek, avšak i ten je poslán do výroby. Po téměř ročním kulturním působení na Ostravsku se mu však podařilo se do knihovny znovu vrátit. Vedoucí literárního oddělení se stala Marie Chalupová a dr. Málek se ujal řízení nově založeného metodického oddělení. Velký úbytek pracovních sil se musel nutně projevit i v organizaci práce. Dokončení volného výběru knih nejen v pobočkách, ale i v ústřední půjčovně a zrušení záloh na půjčené knihy bylo jedním z úsporných opatření. Další pak následovala na úseku doplňování, kde byl zracionalizován evidenční záznam, zrušeno odd. repozitního katalogu a zjednodušena věcná katalogizace. Tištěné katalogy a bibliografie tiše odešly s posledním dílem dr. J. Kunce a přestaly se vyzlacovat signatury na hřbety knih. Také od výstav se na čas upustilo. Časopis Knihy a čtenáři byl předán nejprve Masarykovu lidovýchovnému ústavu a po jeho zrušení začal vycházet jako knihovnický časopis „Čtenář“ v nakladatelství Orbis. Vzhledem k tomu, že městská správa přestala mít zájem o své odborné studovny (právnickou a technickou), umístěné v Ústřední knihovně, byl jejich fond včleněn do fondu knihovny a získané prostory využity. Do jedné z nich byla umístěna knihovna dorostu, do druhé divadelní a filmové oddělení. Oddělení pro děti se konečně vrátilo do svých původních prostor a v bývalé studovně periodik bylo instalováno hudební oddělení. Počátkem října 1951 je konečně jmenován nový ředitel knihovny, bývalý pracovník knihkupectví Svoboda, Josef Šmídt. Nebyl knihovníkem a za svého odborného zástupce si zvolil dr. Rudolfa Málka. Předválečný komunista Josef Šmídt však neměl v knihovně lehkou situaci. Vedení stranické i odborové organizace, i po odchodu J. Freye, si již zvyklo na svou moc a dávalo novému řediteli zřetelně najevo, kdo je v knihovně pánem. Tyto spory přiměly nakonec Josefa Šmídta k tomu, že přijal nabídku

59

ministerstva zahraničních věcí a 1. března 1953 odchází na vlastní přání z knihovny. O tom, že vnitřní poměry v knihovně byly opravdu znepokojující, svědčí i pasáž z článku A. Richtera „O naší největší lidové knihovně“, v jeho závěru píše: „Celá řada okolností nasvědčuje tomu, že se dosud nepodařilo vytvořit ze zaměstnanců pevný kolektiv lidí (…) přesto, že po pracovní stránce je na výši, pokulhávají lidské vztahy mezi jeho jednotlivými členy a skupinami. Odstranit tento nedostatek je velkým úkolem všech orgánů v knihovně…“ (in: Čtenář 1952, roč. IV, s. 158–160). Situace v knihovně se po odchodu ředitele Šmídta nezměnila. Přece jen však vzrostla prestiž vedoucího metodického oddělení dr. Rudolfa Málka, jehož odborný posudek respektoval, na rozdíl od stranické či odborové organizace, řídící referát pro informaci, osvětu a tělesnou výchovu. Nové metodické oddělení zahájilo svou činnost zejména besedami o knihách a jejich autorech se čtenáři v pobočkách, se členy Svazu mládeže na témata Fučíkova odznaku, o literatuře v učilištích apod. Pokusilo se i obnovit bibliografickou činnost, ovšem pouze tematickými a výběrovými bibliografiemi na „aktuální“ téma a ovšem v rozmnožované podobě. V roce 1953 nenápadně začalo něco, co později posunulo Městskou knihovnu do nového spektra zájmu Pražanů. Ve spolupráci s nově založenou Společností pro řízení vědy, techniky a umění (později Socialistickou akademií), začala Ústřední lidová knihovna pořádat literární, divadelní a hudební večery. První z nich byl věnován Vítězslavu Nezvalovi a na pódiu přeplněného velkého sálu s básníkem diskutovali velmi neformálně tehdejší čerství absolventi filozofické fakulty Antonín Jelínek a Milan Schulz. Diskusi řídil dr. Rudolf Málek, inspirátor této myšlenky. Tento večer zahájil řadu dalších „literárních úterků“, na nichž vedle současných autorů a literárních historiků vystupovali i herci pražských divadel. Zajišťování literárních večerů, výběr ukázek, herců i přednášejících byl zpočátku částí práce tříčlenného metodického oddělení (dr. Málek, Čermáková, Sokolíková) a podle

60

specializace se na něm podílelo i hudební, divadelní a filmové odd. (A. Salava, M. Příhoda). Postupně se začala obnovovat i tradice výstav, na jejichž obsahové podobě se podíleli pracovníci všech oddělení podle své specializace, výtvarnou podobu jim dával Ladislav Brodecký. Od 1. ledna 1954 byla Ústřední knihovna z rozhodnutí Ústředního národního výboru hl. města Prahy a jejího referátu pro osvětu a umění reorganizována. Poprvé od r. 1922 došlo k decentralizaci sítě pražských veřejných knihoven. Z jejích dosavadních poboček byly ve všech pražských obvodech – kromě Prahy 1 – vybudovány samostatné obvodní lidové knihovny s pobočkami jako kulturně osvětová zařízení obvodních národních výborů. Ústřední lidová knihovna, která se od té doby nazývala Městskou lidovou knihovnou, plnila na území hlavního města Prahy funkci krajské lidové knihovny (v souladu se směrnicemi ministerstva informací a osvěty o zřizování jednotné sítě lidových knihoven z roku 1950). V Praze 1 plnila též funkci obvodní lidové knihovny. Poslání knihovny bylo v novém statutu charakterizováno takto: „Městská lidová knihovna je kulturně osvětové zařízení ÚNV hl. města Prahy, který řídí její činnost a dozírá na ni. Svou činností má přispívat ke zvyšování kulturní úrovně obyvatelstva, k marxistickoleninské výchově pracujících v aktivní a uvědomělé budovatele socialismu v duchu odkazu J. V. Stalina a Klementa Gottwalda, k upevňování socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu, k prohlubování vědomostí a přátelství k Sovětskému Svazu a zemím lidové demokracie, k posilování jednotné fronty obránců míru a k upevňování obranyschopnosti naší vlasti.“ Obdobně bylo charakterizováno i poslání obvodních knihoven. Na území hlavního města Prahy tak od r. 1954 působila Městská lidová knihovna, 15 obvodních lidových knihoven se 46 pobočkami pro dospělé a 36 pobočkami pro děti. Bibliobusů se pro nedostatek prostředků na údržbu musela knihovna na čas vzdát. Centrální

61

doplňování a zpracování fondu a metodická působnost Ústřední knihovny vůči obvodům byly naštěstí zachovány. Personálním úřadem zaměstnanců nových obvodních knihoven a poboček zůstal zatím ÚNV.

62

Začíná svítat V únoru 1954 byl jmenován nový ředitel Městské knihovny, Josef Hušek. Po roce 1945 pracoval na ministerstvu informací a osvěty, avšak za politických procesů, kdy se podezření z „protisocialistické činnosti“ obrátilo i proti španělským interbrigadistům, jímž Josef Hušek byl, musel z ministerstva odejít a později pracoval na ÚNV hl. města Prahy. Jmenování nového ředitele přece jen pomohlo do jisté míry urovnat vnitřní poměry v knihovně, jejíž řízení bylo novým organizačním uspořádáním podstatně zjednodušeno. Josef Hušek si také dokázal získat respekt stranické a odborové organizace i nadřízených orgánů. Mezitím je činnost metodického oddělení rozšířena o lektorování beletrie a řízení nákupní komise, zajišťování výstav, literární školení a přednášky o nových knihách i pro pracovníky obvodních knihoven a poboček. V letech 1955–1958 vydává oddělení i časopis „Naše zkušenosti“, kde jsou mj. otiskovány i ohlasy tisku na literární večery knihovny a kam přispívají i knihovníci z obvodů. Pokračují pravidelné literární úterky o životě a díle domácích i zahraničních spisovatelů, hudební a divadelní večery, večery rukopisných novinek hudby a poezie, na nichž se mj. představili i Milan Kundera, Karel Šiktanc, Miroslav Florian, Jiří Šotola a mnozí další. V roce 1955 je Městská knihovna za tuto činnost odměněna cenou hl. města Prahy. Je až s podivem, jak vřele byly tehdy tyto pořady pražskou veřejností přijímány. Sály Městské knihovny, ale i areál Ledeburské zahrady, kde se některé z nich za krásných jarních večerů odehrávaly, byly téměř vždy plné. Městská knihovna tehdy seznamovala Pražany s díly Fr. Schillera, A. Mickiewicze, J. A. Rimbauda, W. Whitmana, M. J. Saltykova-Ščedrina, H. Heina, H. Ibsena, F. M. Dostojevského, Kálidásy, Ovidia, R. Thákura

63

a mnoha a mnoha dalších světových autorů, ale také s díly Fr. Šrámka, Jos. Hory, K. Nového, Jar. Seiferta, K. Čapka, K. H. Máchy, Ed. Basse, K. J. Erbena, K. Tomana, a to vždy se zasvěceným úvodem některého literárního teoretika. Ukázky z díla přednášeli vysoce renomovaní, ale i začínající herci: Eduard Kohout, Karel Höger, Vlasta Fabiánová, Julie Charvátová, Vlasta Chramostová, Marie Tomášová, Eduard Cupák, Miriam Hynková – nebylo téměř v Praze herce, který by neúčinkoval na některém z večerů Městské knihovny. Většina literárních večerů, zejména velkých, pořádaných později i se Svazem čs. spisovatelů nebo jinými institucemi, byla doplněna i komorní hudbou. Nezapomenutelné byly např. večery slovenské poezie, kdy se v Praze poprvé představili herci Slovenského národního divadla Mária Královičová, Eva Kristínová, Ladislav Chudík a další. I tentokrát byl, po všechny tři večery, velký sál Ústřední knihovny nabitý. Když pak po posledním z nich děkoval Ladislav Chudík jménem herců za způsob, jakým byli slovenští básníci v Praze přijati, nazval večer „svátkem poezie“. Byly i samostatné hudební, ale zejména divadelní večery. Cyklus „Profily umělců Národního divadla“, v nichž vystoupili Z. Štěpánek, R. Nasková, Z. Baldová, F. Filipovský, J. Pivec, K. Höger a další, měl obrovský úspěch. Také cyklus „Poznáváme nové divadlo“ v r. 1958 si získal řadu příznivců. Neméně zajímavé byly tematicky zaměřené cykly literatury o Praze, vesměs připravované dr. Miroslavem Ruttem. Návštěvnost všech těchto pořadů byla překvapivě vysoká. Snad to bylo i tím, že v Praze dosud neexistovala „divadla malých forem“ a tyto večery, byť s didaktickým zaměřením, byly velmi neformální. Nesly v sobě jak pečeť profesionálního umění, tak i atmosféru nadšeného amatérství. A jejich návštěvnost stoupala. Od prvních 9 000 návštěvníků v r. 1953, bylo jich v roce 1958 již na 150 000. Také výstavy se začaly konat pravidelně. Byly věnovány literárním a hudebním tvůrcům – Antonínu Sovovi, B. Němcové

64

u příležitosti 100. výročí vydání Babičky, S. K. Neumannovi, dílům W. A. Mozarta na pražských scénách, dílu Ant. Dvořáka, vývoji české poezie, ale i čs. interbrigadistům ve Španělsku, zahraniční technické literatuře, dětské knize, vývoji tištěné knihy, historii hudebních nástrojů apod. Je ovšem samozřejmé, že jak v pořadech, tak i při výstavách musela knihovna dodržovat zásady státní kulturní politiky a řadu z nich věnovala politicky angažovaným autorům, propagaci sovětské literatury, sjezdům KSČ, politickým výročím apod. Jediné, oč se pokusila, bylo zachování nejvyšší možné míry vkusu a podtržení těch hodnot, která považovala za nepopiratelné. Postupně se zvyšovala i výpůjční činnost jak v Ústřední knihovně, tak i v obvodních knihovnách. V roce 1956 dosáhly pražské veřejné knihovny již více než 3 milióny výpůjček. V tomto roce bylo také v Ústřední knihovně otevřeno nově zrekonstruované oddělení pro mládež ve věku 14–18 let, jehož cílem bylo věnovat se intenzivněji potřebám i zájmům této věkové kategorie čtenářů. V r. 1956 došlo také k navázání užších styků mezi Knihovnou Ervina Szabó v Budapešti a Městskou lidovou knihovnou v Praze. Na jaře přijela asi dvacetičlenná skupina maďarských knihovníků a deset dní se seznamovala s pražskými knihovnami, se zajímavostmi města a okolím. Zejména však byly navázány osobní kontakty, z nichž některé jsou živé dodnes. V říjnu téhož roku pak odjeli pražští knihovníci do Budapešti. Celý jejich pobyt byl však ovlivněn intenzívním politickým děním, které vyvrcholilo počínající střelbou. Posléze pak byla maďarská revoluce krutě potlačena. Přesto byl tento pobyt oboustranně velmi významný nejen po stránce odborné, ale i pro poznání politických názorů, které se pak i u nás začaly prosazovat ve druhé polovině 60. let a byly rovněž krutě potlačeny. V roce 1957 dochází k další změně v organizaci knihovny. V rámci decentralizace byly mzdové fondy a osobní agenda pracovníků obvodních lidových knihoven převedeny z ÚNV, který

65

je dosud spravoval, do působnosti jednotlivých ONV. Přesto i nyní se podařilo zachovat centrální doplňování a zpracování jejich fondů Ústřední knihovnou a zajistit pravidelné kontakty pracovníků Ústřední knihovny a obvodů na nákupních komisích, poradách a školeních. V té době je ředitel Josef Hušek, od r. 1955 také předseda nově ustavené Ústřední knihovnické rady, dlouhodobě nemocen a odborným řízením knihovny pověřil dr. R. Málka. Po svém uzdravení odchází Josef Hušek na nové pracoviště. Rada ÚNV pak 1. 3. 1957 jmenuje do funkce ředitele Ústřední lidové knihovny PhDr. Rudolfa Málka.

66

Šedesátá léta plná nadějí Odsouzení stalinských metod na XX. sjezdu KSSS, i když na naší politické scéně přijímané s rezervou a leckde i obavami, přece jen vneslo posun do naší politické, ale i kulturní sféry. A tak za relativně příznivější společenské situace se Městská knihovna pod vedením dr. Málka začala intenzívně věnovat knihovnické činnosti, adaptacím prostorů a jejich přizpůsobování současným potřebám i další kulturní práci pro veřejnost. Jedním z úspěchů bylo navrácení kanceláří ve 2. patře Ústřední knihovny v r. 1958 a ponechání i zadního traktu pro její potřeby. Podle možností, které budova Ústřední knihovny skýtala, bylo přikročeno k postupné rekonstrukci a modernizaci všech oddělení přístupných čtenářům. Největším problémem byla ústřední půjčovna, která svým architektonickým řešením není uzpůsobena pro volný přístup ke knihám. Při rekonstrukci zde kolem středu sestavených regálů pro volný výběr beletrie byly podél stěn mezi okny postaveny regály, kombinované se zásuvkami katalogu pro příslušný obor naučné literatury. Jakkoli dobře míněné, neukázalo se toto řešení pro volný výběr naučné literatury příliš vhodné. Navíc se nepodařilo funkčně i esteticky zajistit dostatečné osvětlení. Velice hezky však působí v prostoru umístěný keramický kryt na tělesa ústředního topení od akademického sochaře J. Kutálka. V roce 1958 bylo otevřeno i rekonstruované oddělení pro mládež, k němuž byla v mezipatře připojena studovna. Zároveň bylo upraveno i divadelní a filmové odd. a v prostorách v mezipatře, uvolněných Městským domem osvěty, byla zřízena divadelní studovna a přehrávková místnost hudebního odd. V obou těchto odděleních nedošlo k zásahům do vnitřní architektury a byly zachovány dřevěné galerie. Dětské odd. bylo v r. 1960 zcela zrekonstruováno. Masivní dřevěné stolky a židličky byly vyměněny za lehký, částečně umělohmotný nábytek, Alšovy kresby, kdysi sem přemístěné

67

z bývalé zasedací síně, odstraněny a stěny vyzdobeny malbami akad. malířky A. Novotné, symbolicky ztvárňující motivy jednotlivých druhů dětské četby. Průčelí bylo ozdobeno plastikami Sv. Hajerové. V r. 1964 byla dokončena modernizace hudebního odd. Také zde byl vyměněn nábytek a zejména bylo toto oddělení, které svým fondem patří k největším hudebním knihovnám v Československu, vybaveno dostatečným počtem skříněk pro katalogizační záznamy, které v původních prostorách citelně chyběly. Adaptován byl velký sál, kde bylo instalováno promítací zařízení pro širokoúhlý film, bohužel však byla poškozena dřívější dokonalá akustika. Z bývalého bufetu pro návštěvníky obou sálů byla zřízena učebna pro kurzy a cykly Lidové univerzity i pro pracovní porady zaměstnanců. Poprvé od r. 1928 byly vymalovány všechny prostory schodiště, haly i předsálí. Nenašly se však ani prostředky, ani podnik, který by byl schopen obnovit původní Kyselův malovaný strop. Ten zůstal zachován pouze v půjčovně. Začalo se i s rekonstrukcí studovny, která však byla otevřena až v 70. letech. V roce 1962 byla otevřena studovna pragensií, soustřeďující veškerou literaturu o Praze. Vzniklo tak nové oddělení, které knihovna už dlouho postrádala. Organizačně bylo přičleněno ke studovně a umístěno nejprve v přízemních místnostech se vchodem ze Žatecké ul., v r. 1965 pak přemístěno do Mostecké ul., kde získalo větší prostory. O sestavení speciálního fondu tohoto oddělení a vybudování systému jeho katalogů se zasloužila především paní Julie Kuncová. V roce 1961 byla k Městské knihovně organizačně přičleněna Lidová univerzita vědy, techniky a umění, divadélko Říše loutek a správa sálů. Tato oddělení v knihovně ovšem již působila, Říše loutek od postavení budovy, avšak pod správou Městského domu osvěty. Lidová univerzita zůstala trvalou součástí knihovny a někteří z jejích tehdejších zaměstnanců, mezi nimi i vedoucí Věra Olšanská, se stali posléze knihovníky. V roce 1963 převzala Lidová univerzita od metodického oddělení i zajišťování literárních,

68

hudebních a divadelních večerů, výstav a školení zaměstnanců. Amatérská scéna Říše loutek však byla po více než deseti letech od knihovny opět organizačně odtržena. Vedoucím metodického a bibliografického oddělení se po odchodu dr. Málka do funkce ředitele stal absolvent katedry knihovnictví Miroslav Petrtýl. Práci oddělení zaměřil na důslednou metodickou činnost pro knihovny v obvodech (ve smyslu Zákona o jednotné soustavě knihoven z r. 1959), ale i na zkvalitňování katalogizace, bibliografické, lektorské a přednáškové činnosti. Začal se budovat příruční fond knihovnické literatury a byl obnoven tematický katalog beletrie, započatý před lety dr. Kuncem. Oddělení zpracovávalo celoměstské plány a přehledy činnosti a každý z pracovníků měl za úkol pečovat o dvě obvodní knihovny z hlediska zachování největší možné celistvosti systému pražských veřejných knihoven. Metodickou pomoc poskytovalo oddělení i odborovým a školním žákovským knihovnám. Snahou ředitele dr. Málka bylo snížit dosavadní vysoký věkový průměr zaměstnanců knihovny a zároveň nahradit na vedoucích místech nekvalifikované pracovníky, kteří tam byli rozmístěni nebo nově přijati v padesátých letech na základě „kádrových předpokladů“. Od svého nástupu do funkce se snažil přijímat absolventy katedry knihovnictví, střední knihovnické školy a gymnázií. Po zavedení dálkového vysokoškolského a středoškolského studia knihovnictví umožnit také mnoha mladým zaměstnancům studium s tím, že získané poznatky vrátí knihovně. V šedesátých letech tedy konečně mohla začít generační výměna a postupné zlepšování kvalifikační struktury Městské knihovny. Mnozí z těch, kteří tehdy jako mladí vysokoškoláci či středoškoláci do knihovny nenastoupili, nebo absolvovali dálkové studium, jsou dodnes, nebo donedávna byli, na vedoucích místech v knihovně, a to jak v ústředí, tak v obvodních knihovnách. V roce 1960 došlo k reorganizaci městské správy a území našeho hlavního města bylo rozděleno na deset správních obvodů, v mnoha případech bez ohledu na kdysi vzniklé historické hranice, které až

69

dosud byly do jisté míry respektovány. V souvislosti s tím byl k 1. 1. 1961 vydán i nový organizační řád Městské lidové knihovny. Původních 15 obvodních lidových knihoven bylo zredukováno na 10 podle nově utvořených správních celků. Také Praha 1 už měla v této době svou samostatnou obvodní knihovnu ve Vodičkově ul. (byla otevřena v r. 1954 jako první pobočka zřízená po r. 1945). Koncem r. 1960 působila v Praze: Ústřední lidová knihovna, 10 obvodních knihoven s 54 odd. pro dospělé a 42 odd. pro děti, 1 bibliobus. Celkový fond činil 1 327 254 sv. a počet výpůjček 4 510 309 sv. Rostoucí zájem čtenářů si vynucoval i zřizování dalších poboček. Přestože zřizovateli obvodních lidových knihoven a jejich poboček byly ONV, podílela se Ústřední knihovna i na jednáních, týkajících se rozšiřování sítě, umísťování knihoven a jejich vybavování. Do r. 1966, kdy byla síť opět centralizována, bylo však otevřeno několik knihoven. V r. 1958 byla v novostavbě v Břevnově zřízena knihovna, která byla poprvé v rámci daných možností budována k tomuto účelu a zahrnovala půjčovny pro dospělé, děti a mládež, studovnu a čítárnu novin a časopisů. Později na ni byla převedena funkce celoobvodní knihovny pro Prahu 6. V r. 1961 pak byly zřízeny dvě obvodní knihovny: na Letné pro Prahu 7 a na Karlově nám. pro Prahu 2. Zde ovšem šlo o adaptaci prostor, původně určených k jiným účelům. O knihovnách na vznikajících pražských sídlištích se zatím v urbanistických plánech neuvažovalo, a proto i jejich dodatečné umísťování tam bylo značně složité. V této etapě byly otevřeny dvě menší knihovny na sídlišti Chmelnice v Praze 3 (1963) a v Malešicích (1964). Ve vnitřním městě se podařilo nalézt prostory pro pobočku pro děti a mládež v Navrátilově ul. v Praze 1 (1963) a rozšířit prostory knihovny v Nuslích-údolí (1964). V r. 1963 se Městská knihovna mj. pokusila navázat kontakty s bulharskými knihovníky. Tak jako v r. 1956, kdy došlo ke spolupráci maďarsko-československé, přijela tentokrát do Prahy skupina pracovníků sofijské městské knihovny pro mládež. Při reciproční návštěvě pražských knihovníků se však ukázalo, že

70

bulharská strana nebyla vůbec na podobnou akci připravena, a tak až na některé výjimky (knihovny v Trnovu a Varně), si pražští knihovníci mnoho odborných poznatků nepřivezli. V této době začala Městská knihovna také spolupracovat s dalšími pražskými kulturními institucemi, jako n. p. Kniha apod. Tak např. hudební, divadelní a filmové odd. Ústřední knihovny připravovalo stručné bibliografie doporučené literatury, otiskované na programech jednotlivých koncertů FOK a divadelních představení Městských divadel pražských. U každého záznamu byla uvedena signatura Městské knihovny. Také k programům jednotlivých cyklů Lidové univerzity byly připojeny doporučující bibliografie příslušné literatury. Oddělení pro děti a mládež zahájilo nově koncipovanou spolupráci se školami, organizacemi mládeže a nakladatelstvími SNDK a Mladá fronta. Literární, hudební, filmové a divadelní večery, jejichž programovou náplň i organizační zajištění převzala Lidová univerzita, dostaly pod vedením Lydie Sokolíkové novou dimenzi. Komponované večery poezie i prózy, divadelní matiné apod. měly již profesionální režii a ve spolupráci se Svazem čs. spisovatelů hostil nabitý velký sál Ústřední knihovny všechny významné literární osobnosti, které v té době navštívily Prahu. A jakkoli to byli – pochopitelně převážně levicově orientovaní autoři – zájem Pražanů byl nesmírný. A tak se na podiu knihovny – vždy po zasvěceném úvodu – představili se svými názory, prožitky a tvorbou Louis Aragon a Elsa Trioletová, Robert Merle, Jean Paul Sartre, Ernst Fischer, Roger Garaudy, Vercors, Thor Heyerdahl, Michel Butor, Stěpan Ščipačev, Boris Polevoj a další. Na večer s T. Heyerdahlem se do velkého sálu a postranních chodeb stěsnalo 1 300 návštěvníků a mnozí další museli zklamaně odejít! V Městské knihovně byla ovšem slavena i životní jubilea a výročí domácích i zahraničních autorů, v šedesátých letech již vedle M. Majerové a dalších prominentních autorů i Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Františka Hrubína, Fr. Werfela, Ch. Baudelaira a dalších. V r. 1966 oslavila knihovna samostatným večerem

71

i 80. narozeniny svého bývalého ředitele, doc. dr. Jana Thona. Pořádaly se diskusní večery, např. v r. 1963 byl uspořádán diskusní večer o díle Franze Kafky, bezpochyby tehdy jeden z mála veřejných kafkovských večerů. Pod patronací čs. komise pro spolupráci s UNESCO bylo připravováno ročně několik slavnostních večerů k poctě jubilantů světových výročí. Tak se pražská veřejnost seznamovala s významem osobností, jako byli např. Avicenna, Herakleitos, Francis Bacon, Rabindranath Thákur a mnoho dalších. Obrovskému zájmu se těšila nedělní matiné ukázek z dramatické tvorby autorů, jejichž hry ještě naše divadla vesměs neměla na repertoáru. V cyklu „Absurdní drama“ v r. 1964 se např. představili dramatici E. F. Albee, S. Beckett, J. Genet, V. Havel, E. Ionesco a H. Pinter. Ukázky z jejich her nacvičili herci pražských divadel (V. Voska, M. Nedbal, S. Budínová, J. Adamová) a v režii J. Grossmana, V. Dudka, J. Henkeho a dalších vystupovali na náznakové scéně, vytvořené na pódiu velkého sálu.

Bibliobus se stal oblíbeným také mezi dětskými čtenáři

72

V r. 1964 byly Městské knihovně sice sníženy prostředky na činnost, ale v pořádání večerů se, byť s menšími náklady, pokračovalo. Většinu komponovaných pořadů poezie i prózy pak převzala právě začínající poetická kavárna Viola. Po dokončení adaptace velkého sálu v r. 1966 bylo např. jako zcela nová forma zahájeno promítání zahraničních filmů v originálním znění s cizojazyčným úvodním slovem, určené na pomoc výuce cizích jazyků. Kromě těchto literárních, hudebních a divadelních večerů probíhaly v knihovně pravidelné cykly a kurzy Lidové univerzity, zaměřené na filozofii, přírodní vědy, umění, historii apod. Pravidelně se instalovaly výstavy ve dvoraně, nebo i v předsálí. Rok 1966, kdy Městská knihovna oslavila 75. výročí svého založení, je mnohonásobně významný; v souvislosti s novým systémem řízení pražské kultury se dosavadní obvodní lidové knihovny vyčleňují ze správy ONV a spojují opět v jeden organizační celek s Ústřední knihovnou. Vzniká Městská knihovna (z názvu je vypuštěno slovo „lidová“), kterou tvoří Ústřední knihovna, 10 obvodních knihoven a jejich poboček pro dospělé (59), děti (54) a mládež (15). Je vydán nový organizační řád Městské knihovny, v němž jsou zakotveny i některé změny v Ústřední knihovně, které mají knihovnicky, ekonomicky i organizačně pomoci zajišťovat tento nový, členitý organismus. Byla v něm již respektována skutečnost, že síť veřejných knihoven každého jednotlivého obvodu je organizační celek, přímo řízený ředitelem obvodní knihovny. Vznikl zde nový článek řízení, takže ředitel Městské knihovny nyní řídí činnost celé organizace prostřednictvím vedoucích jednotlivých oddělení Ústřední knihovny a ředitelů obvodních knihoven. Tento kolektiv se schází pravidelně 1krát měsíčně k pracovním poradám. Bylo však nutno vytvořit i předpoklady k vyrovnávání disproporcí, které v průběhu let vznikly v síti jednotlivých obvodů, zejména v plnění kvalifikačních a mzdových předpisů, umístění a vybavení knihoven a objemu jejich služeb.

73

V tomto smyslu byl rozšířen ekonomicko-správní aparát knihovny, který nyní musel zajišťovat i všechny potřeby obvodních knihoven. Také metodické oddělení – (metodicko-bibliografický kabinet) bylo reorganizováno. Vzhledem k tomu, že v té době již pracovali v každé obvodní knihovně 1–2 kvalifikovaní pracovníci ve funkci metodiků, zaměřila se působnost nového útvaru hlavního metodika (dále ÚHM) na koncepční úkoly, na otázky související s plánováním a vyhodnocováním činnosti celé sítě a zajišťováním nových úkolů, jimiž byla Městská knihovna pověřována. Byla z něj vyčleněna i veškerá agenda týkající se doplňování fondu a bibliografické činnosti a spolu s pracovníky převedena do nově vytvořeného odd. doplňování a zpracování knihovního fondu, jehož řízením byla pověřena Hana Pessrová. V jednotlivých odborných odděleních ÚK byly vytvořeny lektorské kolektivy a posléze stanoveny i podmínky pro rozdělování fondu do knihoven. Každý rok jsou sestavovány tabulky směrných čísel pro stanovení počtu nakupovaných exemplářů jednotlivých titulů. Přihlíží se k velikosti knihoven, rozsahu jejich činnosti a perspektivám vývoje. Od r. 1966 do poloviny 70. let se knihy opatřovaly ochrannou lepicí fólií. Nákupní komise se každý týden účastní ředitelé obvodních knihoven a vedoucí oddělení Ústřední knihovny. V Ústřední knihovně bylo zřízeno tiskové a propagační odd., jehož úkolem bylo spolupracovat s veřejnými sdělovacími prostředky při propagaci knihoven, připravovat výstavy a spolupracovat i při dotváření estetického prostředí a tvorbě propagačních pomůcek v knihovnách. V šedesátých letech je konečně do jisté míry umožněno rozvíjet pracovní a partnerské styky i s knihovnami západních zemí a dr. Málek této možnosti využívá, aby zde propagoval pražskou Městskou knihovnu. Jeho úsilí o vybudování mezinárodních kontaktů vyvrcholilo na podzim 1966 Mezinárodním symposiem o poslání, organizaci a činnosti veřejných knihoven ve velkoměstech, které připravila Městská knihovna ve spolupráci

74

s Ústřední knihovnickou radou a sekcí veřejných knihoven světové organizace IFLA. Kromě českých a slovenských knihovníků se symposia zúčastnilo 65 zástupců veřejných městských knihoven z 19 evropských států. Od roku 1926 to bylo poprvé, kdy se v Československu konala mezinárodní porada knihovníků v takovém rozsahu a s tak velkým počtem zastoupených zemí. Oba hlavní referáty – Sigurda Möhlenbrocka, ředitele Městské knihovny v Göteborgu, a dr. Rudolfa Málka, ředitele Městské knihovny v Praze, právě tak jako jednání pracovních komisí, se zabývaly otázkami, které jsou všem společné při formování knihovnických služeb ve velkých městech. Na závěr symposia se uskutečnil překrásný zájezd na Slovensko, který pro jeho účastníky zajistilo Ministerstvo kultury SSR a Matica slovenská. Pražské symposium položilo základy k organizaci velkoměstských veřejných knihoven INTAMEL, která se posléze stala součástí IFLA a dodnes se na svých každoročních konferencích zabývá problémy, které vyplývají z funkce a postavení knihoven ve velkoměstských aglomeracích. Každoročně vydává také International Statistics of City Libraries, kde je ve srovnatelných ukazatelích sledována činnost i ekonomické podmínky členských knihoven, kterých je již 68. Tento Dokumentační přehled měl být původně zpracováván v Městské knihovně v Praze, ale vzhledem k následujícím politickým událostem v Československu k tomu nedošlo. Na základě symposia zahájila Městská knihovna již od roku 1967 reciproční studijní cesty svých pracovníků do partnerských knihoven ve Spolkové republice Německo, Velké Británii, Francii, Švédsku, Dánsku a Nizozemí. Zároveň přijala řadu zahraničních knihovníků, tak i s krásami Prahy a české krajiny. Tyto styky přispěly nejen na vlastní činnost, ale pomohly i k navázání osobních přátelských svazků, z nichž některé přetrvaly dodnes. Činnost Městské knihovny se v druhé polovině 60. let zdárně rozvíjela a pomalu se dařilo zlepšovat celou síť, vyrovnávat rozdíly

75

mezi obvody a vedoucí místa obsazovat kvalifikovanými pracovníky. V Koubkově ul. byla otevřena nová Obvodní knihovna pro Prahu 2 (1966), pobočka v Hloubětíně byla přemístěna do prostornějších místností v Domě služeb (1966) a byly otevřeny knihovny na sídlištích Invalidovna (1966), Novodvorská (1967), Spořilov I (1967) a Spořilov II (1969). Po prověrce celé sítě byly zrušeny 4 malé a špatně umístěné knihovny a nahrazeny stanicemi nového, třetího bibliobusu, který knihovna získala počátkem roku 1968. V roce 1968 je k Praze připojeno 21 sousedních obcí a Městské knihovně nastává starost o místní lidové knihovny, působící v těchto obcích. Koncepční otázky, spojené s přizpůsobováním se těchto knihoven pražským podmínkám, má řešit útvar hlavního metodika, jehož vedením po odchodu dr. Petrtýla do nakladatelství Albatros byla pověřena dr. Zdeňka Čermáková. Spolu s uvolňováním politické situace se do regálů knihoven vrací i část titulů prohibiční literatury, vyřazené po roce 1948. Městská knihovna vypracovává svůj Akční program, do něhož zapracovává i poznatky získané na zahraničních cestách. V březnu r. 1968 se v Městské knihovně uskutečnila celopražská konference knihovníků, bibliografů a informačních pracovníků, která dala podnět k založení profesní knihovnické organizace SKIP. Diskusní příspěvky, které na konferenci odezněly, velmi otevřeně kritizovaly neutěšené ekonomické podmínky většiny knihoven a zejména způsob řízení knihovnictví oddělením knihoven Ministerstva kultury ČSR. Slibně pokračovaly také reciproční studijní pobyty pražských a zahraničních knihovníků. V berlínské Gedenk-Bibliothek byla uspořádána výstava o Praze, kterou připravily Julie Kuncová a dr. Markéta Zádorová, a v britském Liverpoolu byla z iniciativy pražské městské knihovny instalována výstava české a slovenské literatury. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 zapůsobil jako blesk z čistého nebe a většina národa projevila odpor

76

k tomuto násilnému potlačení začínajícího procesu demokratického vývoje. Také knihovna byla jednotná ve svém postoji proti okupantům a snažila se jej vyjadřovat výstavkami literatury a časopisů, vyjadřujících myšlenky pražského jara, vydáním výběru veršů českých a slovenských básníků „Hlasy domova“, pořádala literární večery se slovenskými autory ve spolupráci s Maticí slovenskou a vzpomínkový večer na počest V. Clementise. K výročí J. A Komenského vydala bibliografii „Komeniana v Městské knihovně“ a uspořádala diskusní večer s našimi a zahraničními komeniology. Ve všech svých provozech neúnavně sloužila čtenářům a zejména vycházela vstříc jejich zájmu o aktuální zprávy v novinách a časopisech. V roce 1969 pokračují ještě výměnné studijní cesty pracovníků knihovny a jejich zahraničních partnerů, v r. 1970 však již byly výjezdy zakázány a posledními hosty Městské knihovny z partnerských západoevropských metropolí byli ředitelé městských knihoven v Oslu, Londýně-Westminsteru a Hamburku. Po nástupu „normalizačních“ stranických a státních činitelů musí knihovna čelit stále častějším útokům zejména obvodního výboru KSČ v Praze 1 a odd. knihoven Ministerstva kultury ČSR. Také Jaroslav Frey, který již od poloviny padesátých let sice pracoval v knihovně na Hodonínsku, ale činnost pražské městské knihovny nepřestával sledovat, přispěchal do Prahy se svou kritikou. Začaly prověrky členů KSČ a stranická organizace v Městské knihovně byla pro své nekompromisní odmítnutí „sovětské pomoci“ i pro svou kritiku dogmatického přístupu stranických orgánů ke kultuře zrušena. K 31. 10. 1970 byl PhDr. Rudolf Málek radou NVP z politických důvodů odvolán z funkce ředitele Městské knihovny v Praze.

77

Období „normalizace“ v sedmdesátých letech Ředitelkou Městské knihovny v Praze byla 1. 11. 1970 radou NVP jmenována RNDr. Vladana Čeledová. Vedoucí studovny přírodovědní literatury Státní knihovny si ostruhy pro tuto funkci získala především svým kladným postojem ke vstupu okupačních vojsk a aktivní činností ve stranické prověrkové komisi Státní knihovny ČSR. Celková tíživá politická situace, nejistota o další osud knihovny i jednotlivých pracovníků, kteří se angažovali v obrodném procesu, nedůvěra k ředitelce, tím vším byla naplněna atmosféra počátku 70. let. Jestliže však v padesátých letech mělo působení „akčního výboru NF“ pro knihovnu katastrofální důsledky, byla vnitřní situace počátku sedmdesátých let poněkud jiná. Myšlenkové proudy šedesátých let, intenzívně prožívané dění pražského jara i nahlédnutí do západního světa, to vše nemohlo zůstat bez vlivu na postoje zejména mladších, vesměs již vysokoškolsky vzdělaných knihovníků. Násilné přerušení tohoto slibného vývoje sovětskou okupací, nastolení kolaborantské vlády i odvolání ředitele dr. Málka pak způsobilo, že pracovníci Městské knihovny, a to bez rozdílu věku i kvalifikace, byli ve svém negativním názoru na vzniklou situaci z převážné většiny jednotni. Svědčí o tom i skutečnost, že do nově ustavené organizace KSČ bylo přijato pouze 18 členů, z toho několik na požádání ostatních kolegů. Tato morální jednota bezpochyby přispěla i k tomu, že v knihovně ustavená prověrková komise, v níž se střídali zástupci ZO KSČ a ZV ROH a jíž předsedala dr. Čeledová, nenavrhla k propuštění jediného pracovníka. Z popudu komise nedošlo ani ke změnám na vedoucích místech a neobjevil se žádný případ vyřizování osobních účtů, ani projev touhy po moci. Ředitelka sama však také neprojevila zájem o personální změny a snažila se pokud možno udržet status quo, ať už proto, že členitá

78

instituce s rozsáhlou činností byla pro ni neznámou pevninou, anebo proto, že si chtěla získat důvěru. V knihovně mohli pracovat, ovšem s nejnižším možným platem, i dva kolegové, vyloučení z KSČ, dr. Kurka a dr. Černý. Normalizace v knihovně tedy začala politickými prověrkami, nástupem nové ředitelky a ovšem i vyřazováním literatury. Na základě Směrnice Ministerstva kultury ČSR o zvláštních fondech č. j. 9695/1972 bylo v Městské knihovně vyřazeno na 1 700 titulů. Vyřazovala se opět ta literatura, která byla předtím už dvakrát vrácena do regálů, tentokrát obohacená o díla progresivních autorů šedesátých let, protagonistů pražského jara a posrpnových emigrantů. Díla emigrujících autorů se pak vyřazovala průběžně a dokonce i tehdy, byl-li některý z nich autorem doslovu či předmluvy. Z fondu musely zmizet i knihy těch zahraničních autorů, kteří veřejně protestovali proti okupaci Československa. Třeba dodat, že z iniciativy dr. Čeledové bylo vyřazeno i několik titulů, které nebyly na ministerském seznamu (Ryan: Jak jsem vyhrál válku, Remarque: Čas žít, čas umírat, Waltari: Jeho království aj.). Nedovolila také, aby byl do knihovny zakoupen Vinnetou Karla Maye, který ještě počátkem sedmdesátých let vyšel. Tlak státní kulturní politiky se projevil i návratem k formálnímu schematismu, jehož výrazem byl každoročně se opakující rituál oslav státních politických výročí, sjezdů a konferencí KSČ, Měsíce čs. sovětského přátelství apod., občas zpestřený výročím některé osobnosti z oblasti umění či kultury, která se ovšem nesměla vymykat z rámce dané ideologie. Knihovny musely také vykazovat „plnění programu branné výchovy“, „boje proti alkoholismu a toxikománii“ a dalších „programů“ podle momentálních nápadů stranických ideologů. Všechny tyto „akce“ byly centrálně plánovány, řízeny a vyhodnocovány. Vtěsnány do nejrůznějších „soutěží aktivit“ měly tvořit základní náplň činnosti a knihovna se z nich musela písemně zpovídat Ministerstvu kultury ČSR, městskému, příp. obvodnímu výboru KSČ, odboru kultury NVP a Státní knihovně ČSR.

79

Tento obludný mechanismus se pražské Městské knihovně podařilo poněkud zjednodušit jen díky prosazení zásady, že „soutěž aktivity“ a všechny podobné „akce“ budou vykazovány centrálně za celou síť. I tak dosahovaly hory papírů, potřebných k tomuto nesmyslnému výkaznictví, úctyhodné výše. Celý systém příkazů, sledování a vyhodnocování neustále zdokonaloval svou sterilní podobu. Zprávy o plnění „Hlavních směrů kulturně výchovné činnosti v hl. městě Praze“ (2krát ročně), o plnění „soutěží aktivity“ apod. (4krát ročně, v letech obzvláště významné politické aktivity i každý měsíc) nabyly posléze téměř neměnné podoby. Jako figurky na šachovnici se měnila pouze jména, data a údaje o tom, jaký významný dějinný mezník je oslavován. Všichni, kdo tyto zprávy psali, ovládli posléze ideologickou frazeologii natolik, že téměř nebylo o čem přemýšlet. Ve srovnání s předcházejícím obdobím byl v této činnosti podstatný rozdíl. V množství literárních, divadelních či hudebních večerů a výstav, které Městská knihovna uskutečnila od poloviny padesátých do konce šedesátých let, bylo mnoho takových, které byly poplatné ideologickým požadavkům doby. Byly rovněž pořádány z popudu centrálně řízené a příslušně okleštěné kulturní politiky. Vznikly však původně z vlastní vůle knihovníků a bylo do nich vždy imputováno něco z národních či světových tradic. V tehdejší naivní dobré víře se pokoušely spojovat novodobé mýty s kulturní minulostí, poukazovat na stupeň dosaženého vývoje a idealizovat nastoupený vývoj myšlenkami o jeho lidskosti. Nic z toho neplatilo od sedmdesátých let. Mýtus byl nahrazen frází, která se ani nesnažila zakrýt svou prázdnotu, nadšení vystřídala lhostejnost, iniciativu formální plnění předepsaných povinností. Charakteristický pro tuto dobu byl i nárůst byrokratické administrativy na všech stupních řízení. Ten se promítl ve správě knihovny zřizováním nových funkcí a oddělení – kádrově personálního, kontroly, ZÚ, CO a dalších. V důsledku složitějšího vykazování všech ekonomických ukazatelů musel být rozšiřován

80

i tento úsek. Do knihovny přicházeli noví lidé, tentokrát už s bezpečným „kádrovým profilem“. Protože stanovený plán pracovních sil nebyl úměrně k tomuto nárůstu zvyšován, dělo se tak na úkor knihovníků. Činnost knihovny však byla ochromována i vzájemnou nedůvěrou mezi ředitelkou a vedoucími pracovníky a později, s postupující chorobou dr. Čeledové, i její neochotou cokoli řešit a rozhodovat. Život v knihovně se však nezastavil. Každodenně chodili čtenáři a žádali o knihy a informace, výpůjčky stoupaly i proto, že se postupně otevíraly nové knihovny, s jejichž přípravou se začalo už koncem šedesátých let. V roce 1971 byla otevřena první velká sídlištní knihovna v Krči a knihovna pro mládež na Hadovce v Praze 6, která byla později rozšířena (1974) a stala se z ní knihovna pro všechny věkové kategorie čtenářů. V r. 1973 byla otevřena knihovna na sídlišti Novodvorská v Praze 4 a o rok později knihovna na sídlišti Skalka v Praze 10. V roce 1971 byla dokončena rekonstrukce ústřední studovny a jejího slavnostního otevření a pojmenování „studovnou Zdeňka Nejedlého“ se účastnil tehdejší primátor hl. města Prahy dr. Zuska. Otevřeny po rekonstrukci byly i knihovny pro děti v Karlíně a na Žižkově. Žižkovská knihovna se pak svým vtipným a barevně řešeným interiérem nadlouho stala nejhezčí knihovnou pro děti v Praze. V r. 1971 získala knihovna i nový bibliobus, který umožnil zrušit některé malé a špatně umístěné knihovny a zřídit stanice v připojených obcích či na sídlištích, kde dosud knihovna chyběla. V r. 1974 bylo totiž ku Praze připojeno dalších 30 obcí, jejichž knihovny převzala Městská knihovna do své metodické péče. Jejich celková koncepce a sledování výsledků činnosti, sjednocování knihovnické techniky, profesionalizace apod. připadla metodickému oddělení.

81

V polovině 70. let vyrostlo na jižním okraji Prahy mnohatisícové sídliště Jižní Město, také tam bibliobus Městské knihovny pravidelně zajížděl

Na základě usnesení ÚV KSČ o budování oddělení politické literatury v okresních knihovnách bylo v r. 1974 zřízeno oddělení politické literatury ve studovně Ústřední knihovny. Díky centralizaci i nechuti ředitelky zavádět něco nového, podařilo se uchránit obvodní knihovny od nutnosti zavádět tyto služby. Ani v této atmosféře však neustaly snahy knihovníků o seberealizaci a o udržení dobré pověsti knihovny. Na velmi dobré úrovni byla práce s dětmi a mládeží, kde přes všechny „hlavní směry“ a „soutěže aktivit“ se schopným knihovníkům dařilo učit děti lásce ke knihám, objevovat tajemství v nich ukrytá a přes katastrofální nedostatek titulů literatury pro děti nalézat odpovědi na jejich otázky. I povinnému systému „Mládež a kultura“ dokázali dát zajímavý obsah.

82

Lidová univerzita, od sedmdesátých let přísně sledovaná Socialistickou akademií, jejíž funkcionářsko-úřednický sekretariát rozhodoval o tom, kdo a o čem smí či nesmí přednášet, si postupně do svého programu kromě marxismu a politiky dokázala prosadit zajímavé pořady z přírodních věd, výtvarného umění a pragensijní tematiky, které měly vysokou návštěvnost. Také specializovaná oddělení Ústřední knihovny – hudební, divadelní a filmové a studovna pragensií – mohla uspokojovat své čtenáře a uživatele jak bohatými fondy, tak rozsáhlou bibliografickoinformační činností. Účinná byla v této době metodická pomoc odborovým knihovnám na závodech a v podnicích. Věnovali se jí jak metodici obvodních knihoven, tak ústředí. Tato pomoc, určená vesměs dobrovolným knihovníkům, jim umožňovala realizovat odborné znalosti a schopnosti bez ohledu na to, že svou prací suplovali činnost rozvětveného a skvěle placeného aparátu ROH, jehož funkcionáře ani nenapadlo vybudovat vlastní profesionální pracoviště, které by tuto síť knihoven řídilo. Zahraniční styky se západoevropskými knihovnami byly zastaveny, pouze dr. Čeledové krátce po jejím nástupu zajistilo Ministerstvo kultury ČSR studijní cestu do Velké Británie. Později navštívila i Varšavu a Budapešť. O svých poznatcích z těchto cest nepodala ani písemnou, ani ústní zprávu. Brzy však přišel pokyn z NVP k navazování družebních styků s městskými knihovnami socialistických států, a tak od r. 1975 byly postupně uzavírány reciproční partnerské dohody mezi Městskou knihovnou v Praze a městskými knihovnami v Berlíně, Drážďanech, Varšavě, Krakově a Budapešti. Přes značné úsilí se nikdy nepodařilo uzavřít obdobnou dohodu s některou z knihoven v Sovětském svazu, Bulharsku a Rumunsku. Tyto styky rovněž přinesly řadu přátelství i podnětných námětů, mj. inspirovaly i vznik první pražské artotéky. V r. 1975 bylo Městské knihovně přiznáno právo povinného výtisku pražských nakladatelství a městskými orgány schválený

83

generel rozvoje hl. města Prahy do r. 2000 se stal příležitostí k tomu, aby knihovny mohly proniknout i do nových sídlišť. Díky neúnavné houževnatosti dr. Kurky se podařilo prolomit bariéru byrokracie a prosadit výstavbu nových knihoven do ateliérů architektů, projektantů a urbanistů, kteří projektovali sídliště na severu, jihu a jihozápadě Prahy. A přesto, že se výstavba pak značně prodlužovala a některé projekty nebyly vůbec realizovány, byl to opět čin v Československu ojedinělý. Žádnému z velkých měst se nepodařilo promyšleně rozmístit na nových sídlištích knihovny, projektované ve spolupráci s knihovníky. Do konce 70. let byly otevřeny knihovny Ďáblice (později nahrazena jinou, projektovanou již pro tento účel) a Bohnice – Visla, která byla v této době prostorově největší pražskou pobočkou. Spolu s výstavbou nových knihoven byl prosazen i projekt prototypu stavebnicového výpůjčního pultu pro knihovny, který byl po ověření zadán do sériové výroby a nahradil dosavadní nevyhovující stoly. Smutný osud potkal Říši loutek. Toto divadélko se stalo milou součástí Městské knihovny, avšak když se na loutkovém festivalu v Chrudimi soubor nevědomky dopustil politického faux pas, které místní představitelé patřičně zdramatizovali, rozhodla dr. Čeledová, že nemůže zůstat součástí knihovny. A tak od r. 1976 byla Říše loutek – k velké lítosti své i knihovníků – organizačně připojena ke Kulturnímu domu hl. města Prahy. Po roce 1976 se zdravotní stav dr. Čeledové prudce zhoršoval, což mělo vliv i na její jednání a rozhodování. Špatné hospodaření, zaviněné nejen její lhostejností, ale i neschopností vedoucího ekonoma vedlo k tomu, že knihovna každoročně vracela národnímu výboru značné částky ze svého rozpočtu, průměrná mzda klesala, protože se neupravovaly platy, a to ani nástupní a absolventské a počet pracovníků se snižoval. V r. 1976 měla např. knihovna o 5 pracovníků méně než v r. 1970, přestože byly otevřeny nové knihovny a podstatně rozšířen administrativní aparát.

84

Za tohoto stavu byly pak odchody některých vedoucích pracovníků a mnoha dobrých knihovníků zcela pochopitelné. Situace knihovny se tak stala neúnosnou i pro nadřízené orgány, takže k 1. 11. 1978 byla RNDr. Vladana Čeledová radou NVP odvolána z funkce ředitelky Městské knihovny a odchází do důchodu.

85

Vnitřní obnova sil v 80. letech Ředitelkou Městské knihovny v Praze byla koncem r. 1978 radou NVP jmenována vedoucí Obvodní knihovny v Praze 9, absolventka katedry knihovnictví Anna Bimková. Její jmenování bylo přijato s ulehčením, protože dobře znala problematiku knihovny a také její dosavadní postoje vzbuzovaly naděje. Potřetí v historii byl do čela knihovny jmenován člověk, který zde již pracoval, byl kvalifikovaným knihovníkem a měl určité zkušenosti z provozu. Oproti doc. dr. Thonovi a dr. Málkovi, kteří oba již dlouho předtím zastupovali předchozího ředitele, bylo jmenování Anny Bimkové překvapením. Vysvětlitelné bylo jen tím, že k rozhodnutí o odvolání dr. Čeledové došlo v poměrně krátké časové lhůtě, „kádrové rezervy“, navržené na funkci ředitele Městské knihovny v průběhu času z nejrůznějších důvodů odpadly a stranické a městské orgány neměly v té době právě nikoho „použitelného“ pro relativně neatraktivní, tzn. finančně nepříliš výhodnou funkci. Daly tedy přednost doporučení dr. Čeledové, jejíž instinkt při rozpoznávání schopností spolupracovníků byl ostatně vždy vynikající. Začátky nebyly snadné. Politické poměry byly dosud tvrdě „normalizační“, „ideologická ostraha“ nepovolovala a „kádrové posily“, přijaté dr. Čeledovou, novému vedení práci neulehčovaly. Navíc v té době už i celková ekonomická situace v zemi byla mnohem horší než v r. 1970. NVP začalo uplatňovat úsporná opatření a nepřicházely už žádné „velkorysé nabídky“, které dříve dr. Čeledová odmítala. Nová organizační struktura Městské knihovny, která měla vejít v platnost již od 1. 1. 1979, byla – zejména v ekonomické části – zcela nepřipravená a vyžádala si velké úsilí malého kolektivu, který pod vedením nové ředitelky dokázal všechny náležitosti zpracovat ve stanoveném termínu. Při vytváření nové organizační struktury bylo nejsložitějším problémem vytvořit fungující systém a obsadit funkce náměstků,

86

což spolu úzce souviselo. Vzhledem k platným „nomenklaturním“ požadavkům se to podařit nemohlo. Mezi komunisty v Městské knihovně nebyl nikdo, kdo by ředitelce byl oporou a jehož organizační a tvůrčí schopnosti by mohly být uplatněny v řízení svěřeného úseku. Nakonec po dlouhých a složitých jednáních na OV KSČ i ve stranické organizaci knihovny byla do funkce druhého náměstka potvrzena Milena Závadová, vedoucí úseku doplňování, zpracování a evidence knihovního fondu Městské knihovny, která nikdy nebyla členkou žádné strany. Prvním náměstkem ovšem musel být člen KSČ. Stal se jím tedy dosavadní vedoucí ekonom, v nové struktuře vedoucí ekonomicko-správního úseku. Všechna ostatní oddělení Ústřední knihovny a celá síť obvodních knihoven zůstala v přímém řízení ředitelky. Pro posílení funkčnosti řízení bylo ustanoveno tzv. „užší vedení“, které připravuje a projednává otázky, které se pak předkládají poradě všech vedoucích ÚK i OK. Později byly zavedeny i pravidelné „knihovnické porady“, kde se řeší odborné knihovnické problémy, pro jejichž důkladné projednání na „velké poradě“ vzhledem k množství ekonomickosprávních otázek nezbývalo dost času. Přes tuto „asymetrii řízení“ fungovala Městská knihovna nadále a většina lidí zde pomalu začala opět nabírat dech a zbavovat se předchozí nehybné strnulosti. Novému vedení se postupně podařilo uvést do pořádku hospodaření a hlavně uvolnit prostor pro tvůrčí činnost. Ve společnosti, která i nadále nesla v sobě všechny znaky schizofrenie, byla ovšem realizace některých nápadů a podnětů velmi složitá a často k tomu ani přes vynaložené úsilí nedošlo. Tak např. automatizace výpůjčního systému ústřední půjčovny, připravovaná počátkem 80. let, ztroskotala na přesunutí výroby některých součástek navrhovaného systému z ČSSR do Polska, odkud se k nám pak prodávaly za devizy. Snaha o zavedení kopírovacích služeb v některých obvodních knihovnách tiše usnula díky poruchovosti kopírovacích přístrojů, nedostatku vhodného prostoru pro ně a někde i pro neochotu knihovníků s nimi pracovat

87

apod. Přesto se v této době podařilo mnohé z toho, o čem knihovníci v Československu pouze snili. Hlavní pozornost nového vedení se zejména zpočátku zaměřila na rozvoj služeb a optimalizaci sítě pražských veřejných knihoven. Bylo tomu mj. i proto, že Ústřední knihovna byla až do r. 1987 částečně v havarijním stavu. Nejprve se od r. 1979 postupně realizovala přeměna el. napětí v celé budově a po jejím dokončení v r. 1984 došlo k havárii stropu v půjčovně pro mládež. Naštěstí bylo poškozeno jen několik regálů a nikdo nebyl zraněn, avšak na základě statických měření došlo k částečnému či úplnému uzavření všech dalších provozů Ústřední knihovny. Trvalo tři roky, než byla všechna oddělení opět v plné míře přístupná veřejnosti. Nové úkoly se začaly řešit týmovou spoluprací. Po osmi letech nehybnosti, kdy řada schopných lidí opustila knihovnu a byli zde noví, vesměs ještě nezkušení, to nebylo snadné. Řada vedoucích míst, zejména v ekonomickém úseku, byla zpočátku obsazena lidmi, s nimiž spolupráce byla velmi obtížná. Naštěstí většina z nich postupně odešla. Týmová spolupráce však byla jediná možnost, jak znovu aktivizovat knihovníky. Otázky související s výstavbou nových knihoven byly soustředěny do útvaru metodického řízení, kde jejich řešením byl pověřen dr. Ladislav Kurka. Zároveň byl ustaven „tým pro výstavbu knihoven“, kde kromě pracovníků útvaru metodického řízení byli zastoupeni knihovníci obvodu, jehož se výstavba týkala, pracovníci doplňování fondu, ekonomického úseku a výtvarného odd. Tento tým se podílel na zpracování stavebního programu a určení rozsahu služeb budoucí knihovny a zpočátku, než Městská knihovna získala dodavatele kvalitního knihovnického nábytku, kontroloval i její vybavování, dohlížel na estetickou úpravu, často pomáhal i při budování katalogů apod. Každá knihovna od okamžiku, kdy se na NVP rozhodlo o její výstavbě, byla zařazena do rozdělovníku pro nákup fondů a doplňována se sedmi až desetiletým předstihem.

88

Úmorné, ale nezbytné bylo jednání s národními výbory, architekty a staviteli, prolézání každé rozestavěné knihovny a kontrolování každé příčky, každého kabelu, což podstupoval dr. Kurka. Bez jeho vůle a energie by nové knihovny dodnes neexistovaly. Městská knihovna byla v osmdesátých letech mezi československými knihovnami největším stavebníkem a tudíž jako první začala pociťovat i absolutní nedostatek funkčního knihovnického nábytku. Neexistovala firma, která by knihovnický nábytek vyráběla sériově v nejrůznějších mutacích, tak jako je tomu např. ve Švédsku nebo v NSR. Po úspěšném uplatnění stavebnicového výpůjčního pultu, vyvinutého v Městské knihovně, přišly na řadu regály na ukládání gramofonových desek a magnetofonových kazet, audiální modul výpůjčního pultu s možností poslechu do sluchátek, regál na ukládání obrazových reprodukcí a grafických listů pro artotéku, šatní skříňky pro návštěvníky knihoven, regály na časopisy apod. A po výrobě prototypů shánění výrobce. I to se nakonec podařilo a převážná většina pražských veřejných knihoven je dnes vybavena vkusným, moderním a účelným nábytkem. Také každé zavádění nových služeb znamenalo prokousat se celým problémem od začátku až do konce. Vše, co ve světě už bylo dávno vymyšleno, se zde pro potřeby Městské knihovny a podle podmínek, daných zdejšími možnostmi přepracovávalo a posléze realizovalo. Ani metodické pracoviště Státní knihovny ČSR zde nebylo proto, aby např. pomáhalo knihovnám kvalifikovaně zvládat jak legislativní úsilí, tak i praktická řešení nových služeb. V roce 1982 byla otevřena dosud největší sídlištní knihovna v Bohnicích, kam byla přenesena funkce Obvodní knihovny pro Prahu 8. Při vypracovávání stavebního programu pro tuto knihovnu bylo dohodnuto, že zde bude hudební oddělení s audiálním úsekem – první po hudebním odd. Ústřední knihovny. A protože se již několik let nakupovaly gramofonové desky a magnetofonové

89

kazety i do obvodních knihoven, bylo vhodné je začít půjčovat i absenčně. Pro tuto službu uživatelům byla zpracována koncepce hudebního oddělení s audiálním úsekem a zásady pro ochranu a ukládání těchto netradičních knihovních jednotek. Také výpůjční řád musel být doplněn o pravidla pro jejich zpřístupňování. V r. 1982 se zavedlo absenční půjčování zvukových médií v několika vybraných knihovnách pražské sítě, především tam, kde to umožňovaly prostorové i personální podmínky. V žádné z knihoven totiž pro tuto relativně pracnou činnost nepřibyla ani jediná pracovní síla. Dnes už se gramofonové desky, magnetofonové pásky a od r. 1988 i kompaktní disky absenčně půjčují ve 25 pražských veřejných knihovnách. V roce 1978 se začalo uvažovat o artotéce, která pražské knihovníky zaujala při cestách do Drážďan. Zatím to byla myšlenka nová, v Československu nerealizovaná. Její zřízení bylo navrženo do knihovny na sídlišti Jižní Město-Opatov a celé architektonické řešení, včetně výstavního prostoru, bylo tomuto záměru podřízeno. Do otevření opatovské knihovny v r. 1983 bylo vše připraveno. Byl shromážděn dostatečný velký fond obrazových reprodukcí a grafických listů českých výtvarníků a zajištěno další doplňování i adjustace výtvarných děl. Byly vybudovány služební i čtenářské katalogy tohoto fondu, včetně katalogu diapozitivů originálních grafik a výpůjční řád byl doplněn o podmínky jeho zpřístupňování. Také výpůjční systém musel být přizpůsoben specifikám tohoto fondu. V části knihovny, vyhrazené artotéce, jsou kromě přístroje na prohlížení diapozitivů i látkové pytle a tuhé kartónové obaly, v nichž si uživatelé odnášejí vypůjčené obrazy. Do konce r. 1990 bylo v Praze otevřeno 12 moderních knihoven, při jejichž projektování a realizaci spolupracovali architekti a projektanti s Městskou knihovnou.

90

Artotéka na Opatově slouží zájemcům dodnes

Jsou to knihovny na sídlištích Prosek (2), Homolka, Bohnice, Opatov, Ďáblice, Černý Most I, Modřany, Dědina, Barrandov a Stodůlky. Spolu s novou zástavbou ve Vršovicích byla postavena knihovna v Ruské ul. Největší z těchto knihoven – v Bohnicích, ve Stodůlkách a v Ruské ul. jsou vybaveny i audiální technikou. Výstavba těchto nových knihoven se téměř vždy o několik let zpozdila a některé, s nimiž se počítalo, se nepostavily vůbec. Kvalita stavebních prací se vesměs nevymykala československému průměru a některé knihovny brzy po svém zpřístupnění musely být z havarijních důvodů (většinou zatékání) na čas uzavřeny. Poruchovost čs. přístrojů, umístěných v audiálních modulech, byla rovněž zdrojem mnoha nepříjemností. Avšak přes všechny tyto potíže se úsilí, věnované rozvoji sítě knihoven projevilo reálnými výsledky a vrací se spokojeností a vděkem obyvatel sídlišť a zejména jejich dětí, pro něž se knihovna stala ostrovem v betonovém moři. V r. 1983 se poprvé začalo uvažovat o možnosti rekonstrukcí a modernizací knihoven ve starší zástavbě. Na základě programu,

91

zpracovaného komisí pro racionalizaci sítě, došlo postupně k uzavření některých malých a špatně umístěných knihoven a nahrazení jejich služeb bibliobusem. Zároveň byly vytipovány knihovny, kde vzhledem k jejich umístění a rozsahu služeb stálo za to, aby se tu čtenářům dostalo esteticky lákavějšího prostředí a knihovníkům praktičtějšího vybavení, včetně sociálního zázemí. Prací na tomto úseku byl pověřen Ondřej Vavřík, zpočátku jako pracovník ÚMŘ, později ve funkci vedoucího nově zřízeného investičního oddělení. Nejprve došlo k modernizaci, tzn. vyměnil se nábytek a zlepšila se funkčnost uspořádání v knihovnách na Cibulce, v ul. Tilschové, v Hloubětíně, na Hadovce, v obvodních knihovnách v Praze 7 a v Praze 10. S modernizací interiéru se pokračuje i v dalších knihovnách. Časem se podařilo uzavřít smlouvu s Pražskou stavební obnovou a tam, kde bylo možno rozšířit dosavadní prostor, se začalo s rekonstrukcí. Díky tomu vznikly do konce r. 1990 ve Střešovicích, na Hradčanech, na Smíchově a v Nuslích esteticky působivé a knihovnicky účelné pobočky, které jsou moderní, ale i útulné a svým stylem odpovídají okolní zástavbě. Také v těchto rekonstrukcích knihoven ve starší zástavbě se pokračuje. Snahou nového vedení, především Mileny Závadové, bylo zavést do knihovny počítačovou techniku, která by při rozrůstajícím se počtu knihoven, a tím i nakupovaných svazků, usnadnila centrální doplňování celé sítě. Při nedostatku finančních, zejména devizových zdrojů a byrokratickém stylu řízení NVP to nebylo snadné. Přesto se Mileně Závadové a kolektivu jejích spolupracovníků podařilo už v r. 1992 přistoupit k automatizaci základních agend centrálního doplňování, evidence a distribuce knihovního fondu, zpočátku v režimu off-line na počítači ICL 2904, pronajímaném od PÚ VHMP. V posledních letech si však neutěšený stav technického vybavení výpočetního střediska vynutil hledání jiných cest k zabezpečení této agendy. V r. 1989 se naskytla možnost pronájmu a posléze koupě mikropočítače kompatibilního s PC/IBM AT s dostatečnou externí pamětí, na kterém byly nově zpracovány

92

programy pro již automatizované agendy a vypracována i řada programů pro rozšiřující se dosavadní možnosti. Hlavní změnou byl přechod na zpracování dat v režimu on-line, který dovoluje na místě a okamžitě prohlížet a využívat zpracované údaje. Další, stejně významnou změnou, bylo zavedení češtiny do zpracování. Náročné práce na nových programech a zejména na konverzi dat základního souboru zpracovaných svazků, uložených v databázi počítače ICL 2904 byly koncem r. 1989 ukončeny. Od 1. 7. 1990 je systém centrální evidence a distribuce knihovního fondu provozován přímo v knihovně na vlastním osobním počítači. Za této situace je již možné uvažovat o automatizaci dalších knihovnických agend, včetně využívání báze dat Národní knihovny. Všechny tyto činnosti vyžadovaly mnoho času a úsilí, některé i několikaletou přípravu. Na každé z nich se vždy podílela skupina knihovníků příslušné specializace, z ústředí i obvodů. A především tato aktivita, snaha uplatnit nápad, umožňovala dýchat v dusnu totality, vnímat povinná „hlášení“ jako nutné zlo a soustředit zájem a úsilí na to podstatné, na službu čtenářům. Nepodařilo se vždy všechno. Ale cílem tohoto snažení bylo vytvořit pro čtenáře příjemné a inspirativní prostředí a v rámci daných možností jim nabídnout ty nejkvalitnější tituly, které byly vydány. V r. 1979 získala Městská knihovna právo povinného výtisku ze všech nakladatelství a vydavatelství v ČSSR a v roce 1984 byl vydán nový Knihovní řád, na jehož základě byl zjednodušen systém výpůjčních a sankčních poplatků. Zájem čtenářů a uživatelů o služby knihovny stoupal, i když titulová skladba nově získávané literatury nebyla příliš kvalitní a zejména počet i obsahové zaměření knih pro děti bylo přímo katastrofální. Nákupní komise se však vždy snažila nakoupit v dostatečném množství především kvalitní tituly, které se občas některým nakladatelstvím (např. Odeonu) podařilo prosadit. Přispívalo k tomu i to, že lektorská činnost pracovníků jednotlivých oddělení Ústřední knihovny byla vesměs na vysoké profesionální úrovni. Zavedení počítačového zpracování nových přírůstků pak

93

umožnilo u titulů, které mají krátkodobou užitnost či platnost buď z hlediska formálního (brožovaný svazek) nebo obsahového, stanovit dobu nezbytně nutnou pro jejich existenci ve fondu. Po jejím uplynutí počítač tento titul z fondu každé jednotlivé knihovny automaticky vyřadí. Osmdesátá léta znamenala velký nárůst čtenářů a uživatelů všech oddělení Ústřední knihovny i knihoven na obvodech. Velmi žádané byly bibliograficko-informační služby všeobecné studovny, divadelního odd., hudebního odd., studovny pragensií i studovny mládeže. Vysokou návštěvnost zaznamenávala i Lidová univerzita.

Dětské oddělení v Ústřední knihovně, rok 1989

94

V roce 1989 činil fond Městské knihovny 2 445 909 knihovních jednotek a v síti pražských veřejných knihoven působila Ústřední knihovna, 10 obvodních knihoven (66 odd. pro dospělé, 12 odd. pro mládež, 57 odd. pro děti) na 82 místech v Praze a jeden bibliobus s devíti stanicemi, 177 551 zapsaných čtenářů uskutečnilo 1 453 487 návštěv v knihovnách a půjčilo si 5 345 213 knihovních jednotek. Počet zapsaných čtenářů činil 14,6 % z celkového počtu obyvatel Prahy. Městská knihovna měla v r. 1989 celkem 423 zaměstnance. Na území hl. města Prahy působily v tomto roce 43 místní lidové knihovny s fondem 361 469 knihovních jednotek, 17 005 zapsaných čtenářů si půjčilo 497 780 knihovních jednotek. V této sítu pracovalo 23,6 profesionálních a 3,1 dobrovolných knihovníků.

95

Revoluční změny po 17. listopadu 1989 Společenské napětí, které se v celé zemi, ale zejména v Praze projevovalo od druhé poloviny 80. let, prožívala i Městská knihovna. Kromě několika izolovaných jedinců, známých svým politickým smýšlením, a nevelké skupiny těch, kteří se programově nezajímali o nic, co se netýkalo jejich osobních zájmů, tvořil Městskou knihovnu kolektiv lidí, jejichž názory na politickou situaci si byly velmi blízké a kteří si vzájemně důvěřovali. Jedině tak bylo možné, že po knihovně kolovala samizdatová literatura, ilegální Lidové noviny a další ostře sledované tiskoviny. Bylo zde také zaměstnáno několik rodinných příslušníků chartistů či proskribovaných politiků a lidí pronásledovaných pro své náboženské cítění. Pracovníkovi, odsouzenému za urážku veřejného činitele, poskytla knihovna společenskou záruku, na jejímž základě byl posléze podmínečně propuštěn z vězení. Více než čtyřicet zaměstnanců podepsalo výzvu k osvobození Václava Havla a jejich jména zveřejnila Svobodná Evropa. Podpisy z Městské knihovny nechyběly ani na memorandu „Několik vět“ a bez účasti některých pracovníků se neobešla žádná z demonstrací konce 80. let. Proto také listopadové události roku 1989 sjednotily celý kolektiv Městské knihovny k rozhodnému vyjádření nesouhlasu s brutálním zásahem policie proti studentům. Na pravidelné schůzi ROH, svolané na pondělí 20. listopadu, se sešel neobvykle velký počet zaměstnanců knihovny. Všichni rozhořčeně reagovali na páteční události na Národní třídě, a to i proto, že někteří z nich, jejich děti a rodinní příslušníci se této demonstrace zúčastnili. Výbor ZO ROH měl již připravené prohlášení, které bylo na schůzi odhlasováno a odesláno vyšším odborovým orgánům.

96

PROHLÁŠENÍ ZÁKLADNÍ ORGANIZACE ROH MĚSTSKÉ KNIHOVNY V PRAZE V poslední době jsme stále častěji svědky pokojných demonstrací obyvatel Prahy, kteří požadují diskusi se všemi skupinami občanů. Místo diskuse se jim však dostává stále brutálnějších zásahů bezpečnostních orgánů. Jejich poslední zásah proti demonstraci studentů dne 17. listopadu 1989 nás přesvědčil o naprosté zvůli této instituce, jejímž posláním by měla být ochrana občanů. Zasahuje však chladnokrevně a krutě proti mladým lidem, proti těm lidem, jejichž rozvoji by společnost měla věnovat co největší péči a v nichž je její budoucnost. Za této situace se každá rodina musí právem obávat, že se některý její člen nevrátí domů, protože si dovolil vyjadřovat své názory na demokracii, anebo prostě proto, že se dostal náhodou do míst, kde se odehrávala manifestace. Protestujeme proto proti této formě „diskuse“ s obyvateli Prahy i dalších měst, protestujeme proti násilným zákrokům bezpečnostních orgánů vůči neozbrojeným účastníkům pokojných demonstrací. Žádáme zároveň, aby byly vytvořeny právní záruky, které by vylučovaly možnost takových zásahů. Požadujeme, v souladu s žádostí Výboru čsl. veřejnosti pro lidská práva a humanitní spolupráci, důkladné prošetření postupu pořádkových sil v uplynulých dnech a urychlenou aplikaci mezinárodních závazků ve společenské praxi. Obracíme se na vyšší odborové orgány, aby v tomto smyslu uplatnily svou autoritu při jednání se státními a stranickými orgány. Prohlášení bylo schváleno na výroční členské schůzi základní organizace ROH Městské knihovny v Praze dne 20. 11. 1989. ZV ROH Městské knihovny v Praze – Ondřej Vavřík, předseda

97

Zároveň bylo rozhodnuto odeslat protestní dopis i předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi. Téhož dne, 20. listopadu, se sešel na mimořádné schůzi i ZV KSČ Městské knihovny, který rovněž zaslal vyšším stranickým orgánům dopis, protestující proti zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě. Po celých následujících deset dnů, kdy se rozhodovalo o osudu republiky, byla Městská knihovna na straně těch, kdo usilovali o svržení totalitního režimu. Neomezila své služby čtenářům, ale všichni ti, kdo se účastnili předchozích demonstrací, byli na Václavském náměstí a na Letenské pláni i v těchto chvílích. Městská knihovna se rovněž připojila ke generální stávce 27. listopadu a své rozhořčení nad postojem ÚRO k vnitropolitické situaci vyjádřila prohlášením adresovaným ÚRO. V prosinci bylo ustaveno Občanské fórum Městské knihovny, v jehož čele stáli Ondřej Vavřík, Milena Závadová a Zoja Franklová. Ke spolupráci se přihlásila většina zaměstnanců Městské knihovny. OF se vyjadřovalo k probíhajícím politickým událostem, spolupracovalo se studenty UK i s OF dalších kulturních institucí a knihoven. Uspořádalo také několik diskusí k aktuálním problémům knihovny. Ředitelce Městské knihovny Anně Bimkové vyslovili zaměstnanci důvěru. Závodní organizace KSČ byla rozpuštěna a odborová organizace začala postupně pracovat podle nových principů. Ondřej Vavřík byl zvolen prvním předsedou nově ustaveného odborového Svazu pracovníků knihoven. Dne 7. 4. 1990 se v Městské knihovně konal ustavující sjezd Svazu knihovníků a informačních pracovníků – SKIP. Koncem roku požádalo OF Městské knihovny radu NVP o rehabilitaci dr. Rudolfa Málka, který byl v listopadu 1970 odvolán z funkce ředitele Městské knihovny. V dubnu r. 1990 byl pak dr. Málek spolu s dalšími, radou NVP z politických důvodů propuštěnými vedoucími pracovníky, veřejně rehabilitován. Do fondu se urychleně začaly vracet vyřazené knihy a sílila naděje, že příští generace knihovníků již nikdy neprožijí tuto

98

několikrát opakovanou genocidu myšlenkového bohatství. Koncem prosince byla ve dvoraně instalována výstava těchto knih, nazvaná „Slova, myšlenky a pravdy uvolněné z trezoru“. Odbornou i laickou veřejností byly vysoce oceněny materiály „Chronologie událostí 17. 11. 1989–1. 1. 1990“ – bibliografie s citacemi z denního tisku, „Tomáš Garrigue Masaryk“ – soupis publikací z fondu studovny MK v Praze, vydané v r. 1990. V roce 1991 pak připravila Městská knihovna bibliografický přehled titulů krásné a odborné literatury vydané zahraničními nakladatelstvími v českém a slovenském jazyce pod názvem „Exilová literatura“ ve fondech studovny Městské knihovny v Praze. Pro snadnější orientaci čtenářů periodického tisku byl zpracován materiál „Nově vzniklá periodika, od r. 1990 zpřístupněná ve fondu studovny a čítárny“. Rozpad komunistické moci a postupné odhalování nelidskosti tohoto režimu připomnělo Městské knihovně i osudy zaměstnanců, kteří museli knihovnu opustit v padesátých letech. Tříčlenná komise si dala práci a pokusila se všechny nalézt, aby jim jménem Městské knihovny vyslovila omluvu a ujištění, že na ně nebylo zapomenuto. A setkání s těmi, kdo se dožili dnešních dnů, bylo radostné a plné hezkých vzpomínek na léta prožitá v knihovně.

99

Městská knihovna na prahu dalšího tisíciletí Úloha veřejné knihovny jako instituce zprostředkující obyvatelstvu přístup ke kulturnímu dědictví a informačním pramenům je ve svobodné a demokratické společnosti, zbavené ideologických omezení, nezastupitelná. Její význam poroste spolu s novou koncepcí vzdělání a potřebami rekvalifikace a nezanedbatelná bude i její funkce v podstatě bezplatné kulturní instituce pro sociálně slabší vrstvy obyvatelstva. Veřejnou dostupnost informací však může zabezpečit pouze kooperující síť knihoven, zapojená do národního, případně i nadnárodního informačního systému. Z této premisy vycházela Městská knihovna, když v březnu 1990 předložila městské správě svůj „Program“. Definovala v něm své poslání a stanovila předpoklady i priority své činnosti jako centralizovaného knihovnického systému s odpovídající počítačovou bází dat a sítí knihoven, optimálně rozmístěných na území hlavního města. Po volbách do zastupitelských orgánů připravila materiál o službách veřejných knihoven v Praze a o smyslu jejich centralizace a projednala jej s představiteli magistrátního úřadu tak, aby koncepce Městské knihovny jako členitého, ale nedělitelného celku byla kodifikována ve Statutu hl. města Prahy. Postupně byl navázán kontakt i s novými obvodními zastupitelstvy, s nimiž jsou obdobně projednávány otázky, týkající se obvodní sítě, umístění knihoven a garancí jejich existence. Součástí „Programu“ byly i změny ve vnitřní organizaci knihovny, z nichž některé byly již realizovány. Užší vedení bylo zrekonstruováno na principu odbornosti jednotlivých zástupců, útvar metodického řízení byl spolu s úpravou náplně práce a změnami kompetencí přetvořen na útvar organizace a řízení, zrušeno bylo kádrové odd., ukončena činnost útvaru výstav a propagace a pracovníci rozčleněni do útvaru celopodnikových služeb, spojena agenda podnikové kontroly a BOZP apod. Pojízdná

100

knihovna byla začleněna do obvodní knihovny Praha 10, kde byly pro ni uvolněny prostory. Další změny budou postupně probíhat v souladu s potřebami a možnostmi knihovny. Od r. 1986 pracovala Městská knihovna na nové koncepci struktury služeb Ústřední knihovny v souvislosti s přislíbeným uvolněním 3. patra budovy Národní galerií s požadavkem na vrácení suterénních prostor, kde sídlí knihařský podnik Tomos. Přestože tento požadavek stále trvá, jeho realizace je v současné době nejistá. Ve snaze zajistit v Ústřední knihovně služby na úrovni univerzální knihovny s rozsáhlým fondem, všeobecnou přístupností uživatelům a efektivním zapojením do národního informačního systému, zpracovala v r. 1990 komise příslušných odborných pracovníků novou koncepci dislokace služeb, vycházející z daných prostorových i finančních možností, kterou se bude snažit realizovat. Prvním krokem bylo prozatímní řešení neuspokojivého stavu ústřední půjčovny, kde byl zjednodušen výpůjční systém a půjčovna částečně rekonstruována – zatím bez podstatnějších zásahů. Připravena je i koncepce organizačních změn studovny pro dospělé a studovny pro mládež v zájmu uspokojení rostoucích potřeb uživatelů periodik, audiovizuálních materiálů i pragensií. Nové ekonomické podmínky si vynutily i úvahy o možnostech zvyšování příjmů. Je zřejmé, že činnost veřejných knihoven musí být dotována a v žádném případě nemohou její příjmy sehrát rozhodující roli při krytí nákladů na činnost. Komise, která se těmito otázkami zabývala, dospěla k názoru, že základní služby by i nadále měly zůstat bezplatné. Pouze roční manipulační poplatek pro dospělé čtenáře zůstane zachován, bude se však měnit v souladu s cenovými relacemi v kulturní sféře. Od 1. 1. 1991 byl tento poplatek z dosavadních 6 Kčs zvýšen na 10 Kčs. Poněkud zvýšeny byly poplatky za doplňkové služby, tj. mimořádné výpůjčky na OP, rezervování titulu, půjčování audiálních fondů, reprodukcí a grafických listů, kopírovací služby, bibliografické služby vyšší úrovně – rešerše apod. Na komerčním

101

základě probíhá i nadále vzdělávací činnost pro dospělé, reprografické a knihařské služby, pronájem sálů, příp. ediční činnost, pokud o ni je zájem. V r. 1990 a 1991 zahájila Městská knihovna prodej vyřazených knih a bude hledat i další možnosti. Zvýšení cen knih, periodik a dalších materiálů, které knihovna do svého fondu získává, je rovněž problém, s nímž se musí vypořádat, protože prostředky, které od městské správy získává, se nezvýšily a zatím ani není naděje na jejich nárůst. Vzhledem k tomu, že jen částka, vydaná za periodika, se v r. 1990 zvýšila oproti r. 1989 o 85 %, musela knihovna vypracovat novou strategii akvizice. Počítá se v ní s důslednější diferenciací při doplňování jednotlivých kategorií knihoven a přísnějším zvažováním každého jednotlivého titulu. Vznik nových periodik, pestrá titulová nabídka nových soukromých vydavatelů a neplánované tituly státních nakladatelství změnily práci útvaru akvizice. Nepřehledná situace na knižním trhu vedla např. k tomu, že se v r. 1990 přes veškerou snahu nepodařilo získat veškerou titulovou produkci v češtině. Také současná fyzická podoba knihy – brožury a sešitová vydání, publikace na volných listech – to vše je z hlediska opakovaného využití a skladování pro knihovny těžko použitelné. Je otázkou budoucnosti, jak se podaří tyto problémy řešit. Vytváření vnitřních správních celků podle měst a obcí a postupující privatizace přiměly Městskou knihovnu k zamyšlení nad organizační strukturou sítě. Dosavadní dělení na obvody 1–10 vytvářelo nerovnoměrné celky a v řadě případů narušilo vazby mezi přirozenými centry a jejich spádovými oblastmi. Nové členění sítě bude přihlížet k novým územním celkům, ale nemusí být jejich kopií. V budoucnu půjde o vytvoření menšího počtu řídících center v rovnoměrně rozmístěné síti knihoven. Zároveň byly knihovny rozděleny do kategorií podle jejich uživatelského zázemí, velikosti a vybavení. Nelze předpokládat, že by se proces privatizace a restituce vyhnul knihovnám, ať už ve starší zástavbě, nebo v novostavbách. Také zvýšení nájemného

102

a dalších poplatků s tím souvisejících vedlo k tomu, že knihovna předem připravila několik variant řešení situace tak, aby bylo zřejmé, na kterých lokalitách má prvořadý zájem. S pomocí střediska pro mezinárodní spolupráci knihoven SRN bylo v r. 1990 umožněno delegátce pražské městské knihovny dr. Blance Červinkové účastnit se konference INTAMEL, která se konala v Hannoveru a Hamburku. Kromě navázání dalších kontaktů ke spolupráci, která se začala realizovat již v r. 1991, obdržela zde pražská městská knihovna od senátu partnerského města Hamburku mimořádný dar: 80 000 DM. Tato suma byla využita k doplnění fondu chybějící encyklopedické, uměnovědné, cestopisné a další odborné literatury, hudebnin, kompaktních disků s nahrávkami předních světových orchestrů a k nákupu strojů na rozmnožování katalogizačních lístků. Sto let svého trvání slaví Městská knihovna v době, kdy po více než čtyřiceti letech mohou naše národy svobodně vydechnout, kdy vycházejí knihy, na které se čekalo několik desítek let. Československo se otevírá světu a přechází na tržní formy hospodaření. Zejména teď bude záležet na tom, aby knihovníci i ostatní zaměstnanci v sobě překonali pozůstatky myšlení minulých let a v zájmu svých čtenářů a uživatelů dokázali pružně reagovat na změněné podmínky. Nejbližší období jistě nebude lehké. Přejme knihovně, aby i v budoucnu získávala mladé a vzdělané pracovníky a uměla jim připravit takové podmínky, které by je inspirovaly k tvůrčí práci. Aby si svou činností vysloužila úctu čtenářů a podporu městských zastupitelstev a dokázala, že je institucí potřebnou, užitečnou a nezastupitelnou. Dokončeno v Praze na jaře r. 1991

103

Městská knihovna v Praze 1989–2016 Jan Lukavec „Země se otevírá světu a přechází na tržní formy hospodaření. Zejména teď bude záležet na tom, aby knihovníci v sobě překonali pozůstatky myšlení minulých let a v zájmu svých čtenářů a uživatelů dokázali pružně reagovat na změněné podmínky“.1 Těmito slovy shrnovala roku 1991 knihovnice a literárněhistorická publicistka Zdeňka Čermáková situaci, ve které se Městská knihovna v Praze ocitla po celkové změně politického režimu. Od té doby uplynulo 25 dlouhých let. Během té doby se rozpadlo Československo, naše země samostatně vstoupila do NATO a EU, mnohé se v ní od počátku 90. let změnilo k nepoznání, i když po stránce ekonomické výkonnosti či z hlediska zdejší politické kultury Česká republika stále za svými západními sousedy zaostává. Nakolik se ve změněných podmínkách Městské knihovně v Praze skutečně dařilo? Jak úspěšně odpovídá na výzvy, na něž generace knihovníků vyrůstajících před rokem 1989 nemohly být dostatečně připraveny, roku 2016? Tedy v roce, kdy si knihovna připomíná 125 let od založení své přímé předchůdkyně, Veřejné obecní knihovny královského hlavního města Prahy?

ČERMÁKOVÁ, Zdeňka. Městská knihovna v Praze 1891–1991: sborník. Praha: Městská knihovna, 1991, s. 87. 1

104

Knihovny v džungli svobody Doba příchodu a budování „divokého kapitalismu“ v první polovině 90. let přinesla úlevu od ideologického tlaku, četná očekávání a naděje, ale také nejistotu. V rámci odstraňování všeho, co nějak souviselo s bývalým režimem, začaly být odstraňovány i ty centralizované struktury, které byly funkční a prospěšné. Tak došlo ke zrušení okresních systémů regionálních funkcí knihoven a problematickému převodu knihoven pod obce a města. Aplikování ekonomické efektivity na prostředí knihoven si někteří vykládali zvláště svérázně: v 90. letech byly například deponované sklady Národní knihovny několikrát terčem cílených útoků skupinových profesionálních vykradačů, kteří se zaměřovali na dobře zpeněžitelné staré tisky, které pak končily na aukcích. Jako by se tehdy potvrzovala skeptická slova Konrada Liessmanna o tom, že knihy a vzdělání jsou v kapitalistické západní společnosti, jejíž součástí jsme se zvolna stávali, pouhým nástrojem trhu posuzovaným podle „čistě ekonomických kritérií“. Kniha ukradená a prodaná v aukci je jistě dobrým příkladem stejně jako devocionálie, které u nás od roku 1989 hromadně mizely z našich kostelů a končily v zahraničí. Nová doba knihovny vehnala do „džungle svobody“.2 Knihovny ze zabavených a nyní navrácených fondů čtenářům opět poskytly do té doby zakázané knihy a snažily se doplnit ty, které se k nám přes železnou oponu vůbec nedostaly. Současně ale nakladatelství začala chaoticky přímo chrlit nové tituly, takže knihovníci byli nuceni zkroušeně konstatovat, že se jim přes veškerou snahu nedařilo získat veškerou oficiálně vydanou produkci, na což dříve GIEBISCH, Roman a HEMOLA, Hanuš. Děravá pavučina spolupráce českých knihoven = Resource sharing and cooperation amongst Czech libraries are in dire condition. Knihovny současnosti 2013: sborník z 21. konference, konané ve dnech 10.–12. září 2013 v areálu Univerzity Palackého v Olomouci. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2013, s. 76–86. 2

105

nebyli zvyklí. Celková budoucnost se mnoha knihovníkům zdála nejistá až pochmurná. Články a některá prohlášení z tehdejší doby dnes působí dost katastroficky. Opakovaně se mluvilo o možné likvidaci mnoha knihoven3; o tom, že jsou ohroženy ve své podstatě4 nebo že místní samosprávy kulturu a knihovnictví nefinancují a často je považují za zbytné. V některých případech byly rušeny profesionální knihovny, případně byly převáděny na instituce vedené „dobrovolnými“ knihovníky. Případně pracovníkům knihoven připadla řada dalších úkolů jako vydávání místního periodika, účetní evidence pro místní úřad nebo sociální služby.5 Jaroslav Vyčichlo (1947–2008) konstatoval, že nedostatek ochoty financovat kulturu a neznalost řídicích procesů vedou mnohde k úplnému rozpadu odborných přístupů i v dříve kvalitně vedených zařízeních.6 Tehdejší ředitel Národní knihovny Vojtěch Balík zase protestoval proti tomu, že knihovny jsou v očích politiků občas snižovány na pouhé spolky lidí, které prostě baví půjčovat knihy, podobně jako byly v téže době třeba církve redukovány na obdobu spolků ochránců přírody, skautů či chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Celkově tehdy nescházela hodnocení, že se situace v českém knihovnictví vrátila o několik desítek let zpět.

Knihovny současnosti '93: Odborná konference. Čtenář, 1994, 46(1), s. 2. HELCELET, Jan. Veřejné knihovny v ohrožení? Čtenář, 1996, 48(5), s. 168–169. 5 SODOMKOVÁ, Jana. Trendy vývoje veřejných knihoven. Knihovny současnosti '96. Brno: Sdružení knihoven ČR, 1996, s. 29–34. 6 VYČICHLO, Jaroslav. Knihovnická veřejnost versus stát? Co by mohl udělat stát. Čtenář, 1995, 47(11), s. 402–403. 3 4

106

Knihovnou pro každého, kdo chce porozumět světu i sám sobě Ani pro Městskou knihovnu v Praze nebyla ekonomická situace jednoznačná či jednoduchá. Až na některé výjimky byly jednotlivé pobočky umístěny v pronajatých prostorách a neměly záruku dlouhodobé existence. Prudce se zvýšily ceny energií a nájmů, což provozování některých poboček učinilo nadále neúnosným. Mnozí soukromí pronajímatelé prostor po prvotním nadšení ovšem zjistili, že firmy, na nichž chtěli získat jmění, nezřídka krachují či nájem dlouhodobě neplatí, a někdy se pak ještě rádi vraceli k důvěryhodným subjektům jako knihovna, která třeba platila méně, ale pravidelně a spolehlivě. Mezi veřejností se také rychle zvyšovalo povědomí o stavu bohatších zahraničních knihoven, přičemž míra služeb, které knihovny zvláště v severských státech poskytovaly místním komunitám, některým českým návštěvníkům vzdáleně připomínaly paradoxně až socialistické metody. Tehdejší ředitelka knihovny Anna Bimková (*1941), která svoji funkci zastávala od roku 1978, na novou situaci reagovala pružně. Nastalou krizi totiž vnímala jako výzvu. Podle ní bylo třeba učinit takové kroky, aby se knihovna stala pro své uživatele i ostatní občany lákavou a potřebnou: „Knihovna si prosadí právo na existenci úrovní vlastní práce a zájem čtenářů ji v tom může nebo nemusí podpořit.“7 Z toho vyvodila nutnost přesně definovat, na co knihovna finanční prostředky potřebuje.8 Cílem měl být menší počet kvalitních, dobře vybavených knihoven s dostatečnou provozní dobou.

BIMKOVÁ, Anna. Městská knihovna v Praze. Čtenář, 1995, 47(1), s. 18–19. BIMKOVÁ, Anna a Hana JIRKALOVÁ. Náš rozhovor s Mgr. Annou Bimkovou, ředitelkou Městské knihovny v Praze o Strategii do roku 2005. Čtenář, 1997, 49(7/8), s. 256–259. 7 8

107

Jak těchto cílů dosáhnout přesněji vymezil interní dokument schválený roku 1996 pod názvem Strategie Městské knihovny v Praze do roku 2005.9 Konstatovalo se v něm, že síť je tvořena „velkým množstvím poboček, jejichž financování jde nutně na úkor kvality jejich vybavení, doplňování fondu a pokrytí pracovními silami.“ Za optimální řešení, které by odpovídalo potřebám Prahy, proto byla označena páteřní síť doplněná o dalších přibližně 20 poboček. Tuto optimální síť ale nebylo možno na úrovni stávajícího rozpočtu financovat, proto se již tehdy počítalo s tím, že na jejím udržení a rozvoji se musí podílet i další zdroje. Páteřní síť MKP měla být stabilizována umístěním jednotlivých knihoven do vlastních nebo obecních prostor. Obsluhu komunikačně izolovaných oblastí měl zajišťovat bibliobus. V dokumentu se dále deklarovalo, že Městská knihovna v Praze je „veřejná univerzální knihovna, jejímž posláním je získávat, zpracovávat, uchovávat a poskytovat informace, literaturu a další kulturní hodnoty, aby zabezpečila Pražanům naplnění jejich práva na informace, na trvalé vzdělávání a poznávání, na přístup ke kulturnímu dědictví národa a ke světové kultuře a umění, na rekreaci. Poskytuje služby co nejširší pražské veřejnosti v přiměřeném rozsahu, kvalitně, levně, rychle a efektivně.“ Pamatováno v něm bylo také na jednotlivé sociální skupiny: „Zvláštní důraz při tom musí být kladen na služby pro děti, mládež a studenty. Nesmí být pominuta role sociální: tj. služby důchodcům, lidem sociálně slabým a zdravotně handicapovaným.“ Zvláště památná se pak stala tato proklamace, k níž se vedení knihovny přihlásilo i ve svém strategickém dokumentu z roku 2015: „Městská knihovna je knihovnou pro každého, kdo chce porozumět světu i sám sobě, bez ohledu na své společenské postavení a věk. Knihovna všemi prostředky podporuje zájem čtenářů o četbu, současně je místem spočinutí a hledání inspirace. Poskytuje všeobecné, praktické a komunální informace, je místem přístupu do Strategie Městské knihovny v Praze do roku 2005. Praha, Městská knihovna v Praze, červen 1996. 9

108

světa počítačových bází a posléze i multimédií.“ I když tyto plány následně prošly jistými korekcemi, další roky jsou víceméně naplňováním tohoto programu.

109

Rekonstrukce Ústřední knihovny: více služeb, více informací, více místa pro čtenáře Předním úkolem vedení Městské knihovny byla hlavně modernizace a racionalizace sítě poboček a jejich umístění do vhodných obecních objektů. Podle Ladislava Kurky totiž MKP tenkrát byla, co se týká hmotného vybavení, jednou z nejzaostalejších českých knihoven.10 Roku 1995 schválilo Zastupitelstvo hl. města Prahy záměry MKP na přestavbu služeb Ústřední knihovny na Mariánském náměstí postavené v letech 1925 až 1928 a rozhodlo o financování generální rekonstrukce její budovy, která se uskutečnila v letech 1996 a 1997. Zdůvodňování a obhajoba potřeby nemalých prostředků nutných na rekonstrukci přitom podle ředitelky Bimkové trvaly více než dva roky. Šlo o rekonstrukci nejen stavební, ale také o nové pojetí služeb a o úplnou automatizaci knihovnických agend. Cílem rekonstrukce bylo zavést automatizovaný provoz, nabídnout nové služby a také navrátit prostorám půjčovny jejich bývalou eleganci. Kromě toho, že byly obnoveny původní dekorativní prvky, přibylo do vstupní haly jedno nepřehlédnutelné umělecké dílo – Idiom od výtvarníka Mateje Kréna. Rekonstruovaná Ústřední knihovna přivítala první čtenáře 20. dubna 1998. Smysl přestavby by se dal vyjádřit takto: Více služeb, více informací, více místa pro čtenáře.11 Za účelem vrácení prostor čtenářům byly zrušeny služební prostory knihovny v dětském a hudebním oddělení, vnitřní dvory byly opatřeny stropy a dále byly vytvořeny galerie vytvářející tzv. zvýšená přízemí. Částečně šlo přitom o návrat k předválečnému stavu. To se týká zvláště výstavby TRÁVNÍČEK, Jiří, ed. Knihy a jejich lidé: čtenářské životopisy. 1. vyd. Brno: Host, 2013, s. 222. 11 KURKA, Ladislav. Přestavba služeb a rekonstrukce ústředí Městské knihovny v Praze. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky, 1998, s. 46. 10

110

oněch podélných galerií ve všech čtyřech postranních sálech: tyto galerie, byť menší, zde totiž původně stály a byly zrušeny teprve po roce 1945. Rekonstrukce umožnila také umístit do budovy do té doby detašované pracoviště studovny pragensií a nabídnout gastronomické služby v podobě bistra umístěného na jedné z nově vybudovaných galerií v prostoru předsálí. Otevření nové knihovny roku 1929 přivítala spisovatelka Marie Majerová těmito nadšenými slovy, s nimiž by se zřejmě rádi identifikovali i tvůrci rekonstrukce původní budovy: „Knihovna žije. Hřeje. Dává světlo a prostor, dává ticho a klid pro soustředění. Projít se knihovnou, když je všecko otevřeno, je neodolatelná podívaná pro všechny, jimž je literatura denním chlebem.“

111

Proklínaný jezuita a nový systém Dalším významným úkolem, který si knihovna předsevzala, bylo vytvoření nového automatizovaného knihovnického systému. Ten byl uveden do ostrého provozu u příležitosti obnovení provozu rekonstruované Ústřední knihovny. Systém umožnil využití počítačů ve všech knihovnických agendách od nákupu až po evidenci výpůjček. Jméno dostal po známém jezuitovi Antonínu Koniášovi. Tedy název vtipně dráždivý, nejednoznačný a pro někoho i rozporuplný, nabourávající nicméně české stereotypy o vlastní minulosti, zvláště ty vytvořené v době vlády komunistů. Navzdory hojně rozšířenému mínění se totiž zmíněný kněz nezaměřoval na české knihy, ale prostě na jakékoli texty z jeho hlediska kacířské bez ohledu na jejich jazyk. A v protikladu k téměř obecnému názoru původní Koniáš knihy nejen „hubil“, ale rovněž vlastní vytvářel. Systém po něm pojmenovaný byl „ušit na míru“ potřebám knihovny a vznikal pod vedením pozdějšího ředitele knihovny Tomáše Řeháka. Největší výhodou interně vyvíjeného systému je především to, že knihovna do něj může kdykoli implementovat nové funkce a nastavení. Například funkce ke „všudevracení“ knih (sledování výskytu exempláře v síti, realokace, rezervace s dovozem), implementaci požadavků pro zapojení do centrálního portálu českých knihoven knihovny.cz nebo nová katalogizační pravidla (FRBR) umožňující agregovat tituly do vyjádření a díla. Samotná automatizace akvizičních a evidenčních agend přitom byla v knihovně prováděna již od roku 1982 a týkala se nově získaných dokumentů. Byla tak vytvořena nemalá databáze novějšího knižního fondu, ze které pak bylo možné vycházet.12 Koniáš měl stejné grafické uživatelské rozhraní jako všechny ŘEHÁK, Tomáš a Jan VÁVRA. Automatizace. Zpravodaj Městské knihovny v Praze, 1998, 8(1), s. 4–6. 12

112

aplikace operačního systému Windows 95, což umožňovalo zejména stálým uživatelům Windows rychlou a snadnou orientaci v systému. Podle Řehákových pozdějších slov bylo cílem jeho tvůrců to, aby se Koniáš ke čtenářům choval jako vyhledávač Google, který tehdy ovšem ještě neexistoval.13 Čtenář měl zadat jednoduchý dotaz a systém si s ním měl nějak poradit. Systém ovšem čelil také odborné kritice, a to proto, že plně nerespektoval anglo-americká katalogizační pravidla, neměl v sobě zabudovaný UNIMARC nebo že záznamy v něm uložené nemohly stahovat a využívat jiné knihovny. Od roku 2015 Oddělení informačních technologií vyvíjí nástroj pro sdílenou katalogizaci beletrie s pracovním názvem Marcipán, který by měl pomoci naplnit ambici knihovny nabízet českým knihovnám kvalitní záznamy titulů beletrie. Původní Koniáš je od roku 2014 pouze systémem pro zaměstnance knihovny a správu knihovnických agend a správu dat. Veřejnosti je k dispozici webové uživatelské prostředí (i na OPAC – katalozích přímo v pobočkách), které využívá k vyhledávání mnohem výkonnější nástroj na bázi enterprise search.

ŘEHÁK, Tomáš a Jan KAŇKA. Automat knihovna s RNDr. Tomášem Řehákem, ředitelem Městské knihovny v Praze: „Každá koruna, kterou investujeme do webu, je koruna, kterou investujeme do nějaké služby…“. Čtenář: měsíčník pro knihovny, 2014, 66(2), s. 48-52. 13

113

Živelné katastrofy Když roku 2002 Anna Bimková odešla z postu ředitelky, jejím nástupcem se i na základě jejího přání stal zmíněný Tomáš Řehák. S prací v knihovně měl bohaté zkušenosti, podílel se už na přípravě Strategie Městské knihovny v Praze do roku 2005. Jako dobrá kvalifikace pro novou funkci byla vnímána i jeho zkušenost skautského vedoucího. Přesto byl ale jeho nástup do pozice ředitele MKP spojen s něčím, co mohl kdokoli dopředu jen stěží předvídat a připravit se na to. Zanedlouho poté přišla totiž v srpnu 2002 velká povodeň. Zcela zničila pobočku v Karlíně a také v Holešovicích, kde byl uložen fond vzácných tisků, a zaplavila i suterén budovy Ústřední knihovny na Mariánském nám. Provoz knihovní sítě byl obnoven během několika dnů pomocí náhradních zdrojů energie, i když sama Ústřední knihovna byla uzavřena 4 týdny. Do května 2003 byly zničené suterénní prostory ÚK zrekonstruovány. Obnovená pobočka v Holešovicích byla uvedena do provozu v únoru 2004 a knihovnické služby v Karlíně od září 2004 zajišťuje pojízdná knihovna. Během záplav byla mimo jiné poničena i Pražská bible – první česká (a také slovanská) tištěná bible z roku 1488. Následně bylo všech 20 000 postižených dokumentů převezeno do mrazíren v Mochově, kde čekaly na vysušení. Pomocnou ruku MKP podala Národní knihovna ČR, která pomohla s vysušováním, a to v Centrálním depozitáři speciální metodou vakuového balení a také metodou sušení v sušárnách dřeva. Poslední vysušený svazek byl předán ředitelem Národní knihovny ČR Vlastimilem Ježkem do rukou ředitele Městské knihovny v Praze 31. ledna 2007. Skutečnost, že postižené dokumenty nebyly ze skladu knih umístěného v suterénu vyneseny včas, je přitom jen těžko možné vyčítat tehdejšímu vedení knihovny v čele s ředitelem Řehákem, který měl navíc připravenou skupinu dobrovolníků pro rychlou záchrannou akci, ale do objektu už nebyli vpuštěni. Na falešné uklidňování ze

114

strany odpovědných úřadů, které možnost příchodu stoleté či větší vody vylučovaly, tenkrát doplatily i mnohé další pražské instituce. Zato v Ústřední knihovně nebyla utopena ani jedna publikace, na rozdíl od vedlejší Národní knihovny. Knihy byly totiž vynošeny dobrovolníky, v nemalé míře z řad skautů, kteří se na místo záchranných prací dostávali i přes odpor a zákazy ze strany policie a hasičů. Obětavost zachránců se tehdy setkala s velkým zájmem médií a při vší vypjatosti až tragičnosti tehdejší situace nasazení této skupiny organizované čerstvě jmenovaným ředitelem Řehákem zřejmě vylepšilo obraz Městské knihovny v očích veřejnosti. A také po léta zůstalo vděčným tématem prezentace knihovny ve veřejnoprávních médiích.

Zmrazená Pražská bible z roku 1488, nejstarší kniha ve fondu MKP, rok 2002. Unikátní inkunábule se následně dostala do odborné péče restaurátorů a po jejich zásahu se opět vrátila mezi vzácné tisky MKP

115

Další špatně předvídatelnou pohromou byl příchod ekonomické krize, vypuknuvší roku 2007 v Americe. Obecná vlna snižování výdajů nemohla nepostihnout ani knihovny. Kupříkladu rok 2010 přinesl finanční problémy 40 procentům veřejných knihoven, přičemž úspory MKP patřily k těm největším.14 Výrazně nižší byl už rozpočet pro rok 2008 a také po následující čtyři roky. Zvláště dramaticky vypadala situace v roce 2012, kdy měl být rozpočet o 13 milionů nižší, než byl ten předchozí. Takovou chybějící částku nebylo možné nahradit jednorázovými škrty, ale výraznější reorganizací, k níž patřilo zavírání dalších poboček. Ve druhém pololetí sice zřizovatel našel dodatečné fondy ve svém rozpočtu, to už ale byla opatření přijata, a jak říká tisková mluvčí knihovny Lenka Hanzlíková, jednou zavřená pobočka se znovu špatně otevírá.

Ničivá povodeň zaplavila i pobočku v Karlíně, rok 2002 RICHTER, Vít a Ladislava ZEMÁNKOVÁ. Dopady ekonomické krize na rozpočty veřejných knihoven. Čtenář, 2010, 62(12), s. 425–428. 14

116

Efektivita především V době škrtů bylo třeba hledat způsoby, jak přesvědčit zřizovatele i veřejnost o tom, že knihovna přináší obecný užitek (jiný než prodejem kradených knih), takže možná v tomto případě nejde o hledání úspor ve správném odvětví. České knihovny přitom nestály před podobným dilematem samy a jako první na světě. O několik let dříve srovnatelný problém řešily četné knihovny ve Spojených státech amerických, v nichž se administrativa George W. Bushe rozhodla, že právě v této oblasti by se dalo výrazně ušetřit. Za účelem boje proti těmto krokům tamní knihovníci, jako např. Patrick Losinski z knihovny v Ohiu, aplikovali na oblast knihovnických a informačních služeb metodu, která exaktně a velmi konkrétně vyčíslila návratnost investic (ROI). Koncept do Čech úspěšně přenesl Tomáš Řehák a využívají jej i jiné české veřejné knihovny. Následovala řada dotazníkových šetření, připravených ve spolupráci se sociologem Pavlem Černým. Více než 12 000 lidem byl rozeslán on-line dotazník s otázkami, které se ptaly nejen po tom, kolik jim knihovna ušetřila při poslední návštěvě, ale také kolik by byli ochotni zaplatit za některou ze služeb knihovny nebo kolik by byli ochotni přijmout jako kompenzaci za neexistenci služeb knihovny. Průzkum se uskutečnil nejen mezi čtenáři MKP, ale také Městské knihovny Tábor, Městské knihovny Kutná Hora a Knihovny B. B. Buchlovana v Uherském Hradišti. Z těchto výzkumů vyplynulo, že každá návštěva knihovny znamená pro čtenáře úsporu ve výši 742 Kč. Konkrétně v MKP byla celková míra efektivnosti služeb, daná podílem užitků a nákladů, 5,412. Neboli každá koruna v rozpočtu MKP znamená více než pět korun vnímaného užitku čtenáři. Zdá se, že žádosti podpořené těmito pádnými statistikami mají v očích politiků rozhodujících o rozpočtu MKP svoji váhu a přesvědčivost, takže tato argumentační strategie naštěstí není neúspěšná.

117

V celé síti MKP proběhla automatizace, rok 1998

V zájmu zvyšování efektivity se také knihovna soustavně snaží zavádět takové postupy, které by šetřily čas čtenářů. Usnadňuje je ovšem i automatizovaný knihovnický systém propojující navzájem všechny pobočky. Od konce roku 2009 je díky němu možné vracet vypůjčené knihovní jednotky v kterékoli pobočce sítě MKP. Další změny přinesl, i v souvislosti s nutností dalších úspor, rok 2012. Tehdy došlo ke kompletnímu propojení knihovní sítě, která je tak pro čtenáře i dokumenty zcela prostupná. Čtenář od té doby ve všech pobočkách (včetně pojízdných knihoven) využívá jeden čtenářský průkaz, dokumenty je možné vracet kdekoli, stejně jako je možné si objednat jejich převoz z pobočky na pobočku v rámci služby s názvem Rezervace s dovozem, zpoplatněné deseti korunami. Městská knihovna v současné době garantuje dodání rezervovaných knih nejpozději do 14 dnů. Vzdálenost jednotlivých poboček přitom nehraje roli, nechat si dopravit knížku z jedné

118

sousední pobočky do druhé nebo z pobočky z opačné strany Prahy vyjde nastejno: knihy totiž neputují přímo mezi pobočkami, což by bylo logisticky obtížně proveditelné, ale všechny procházejí expedicí v Ústřední knihovně. Kvůli novému systému byl ovšem zrušen starší způsob blokací zdarma, což bylo některými čtenáři kritizováno. Vzhledem k tomu, že třetina blokovaných knih zůstávala nevyzvednutá a knihovníkům tak byla zcela zbytečně přidělávána práce, jeví se nový systém jako racionálnější a efektivnější. Propojování se navíc týká nejen poboček MKP. V rámci projektu Metropolitní knihovna byly do prostupného výpůjčního systému zařazeny, po právní stránce nadále zcela samostatné, knihovny městských částí Kbely, Řepy (Kulturní centrum Průhon) a Zličín. V MKP i ve všech třech zapojených místních veřejných knihovnách je tedy možno vracet veškerý fond ostatních knihoven napříč všemi zmiňovanými institucemi.

119

Pobočky Jak už bylo naznačeno, počet poboček se od roku 1990 soustavně snižuje. Jestliže tehdy jich bylo 83, roku 2015 už jen 41. Zato jde ale nyní o instituce plně modernizované s novými službami, s vyšším uživatelským komfortem. Řada poboček získala nové prostory (Školská, Smíchov, Vršovice, Záhřebská, Spořilov, Dejvice, Hostivař) nebo jejich stávající byly podstatně zrekonstruovány a případně i rozšířeny (Břevnov, Korunní, Opatov, Novodvorská, Holešovice, Dům čtení, Stodůlky). Vedení knihovny přitom obecně sleduje trend, podle něhož mají sice všechny pobočky jednotné označení a vizuální styl MKP a hlavního města Prahy, „lokální jedinečnosti jsou nicméně ochraňovány a využívány jako základ specifických služeb.“15 Některé pobočky se přitom od ostatních odlišují jedinečným druhem dokumentů. Je to třeba Artotéka na Opatově, vlastnící obsáhlý knižní a především obrazový fond, který tvoří sbírka české grafiky druhé poloviny 20. století a umělecké reprodukce českých a světových malířů (nechybí ovšem názory, že taková jedinečná kolekce by se měla nacházet blíže centru města). Jiné pobočky se od ostatních výrazně vydělují svojí architekturou. Například knihovna Korunní je jednou z mála staveb v konstruktivistickém stylu konce 20. let minulého století. Záměrem nedávné revitalizace bylo zachovat právě atmosféru této doby. Knihovna tak podle záměru architekta má v určitých zákoutích připomínat „interiér klubu pro anglické gentlemany,“ ale s tím rozdílem, že do knihovny může přijít každý. Jedinečné je i umístění knihovny Smíchov, která sídlí ve vzdušné hale secesní tržnice, postavené v letech 1906 až 1909. O budovu se knihovna dělí s obchodním řetězcem, jehož prodejna je umístěna o patro níže. Knihovna se cíleně zaměřuje na knihy Jsme v Praze pro každého, kdo chce porozumět světu a sám sobě. Strategické směřování Městské knihovny v Praze na období 2015–2020. 15

120

v žánru sci-fi, fantasy i horor, tedy na literární fantastiku, podoba budovy by tedy v tomto smyslu měla asi nejblíže k žánru steampunk. Výrazně profilován je také Dům čtení. Jde o kombinaci knihovny a kulturně-společenského centra. Jeho ústředním tématem jsou „příběhy a jejich předávání“. Proto se tamní knihovní fond vyznačuje výrazným zastoupením povídek, románů a jejich filmových či audio zpracování. Pobočka se rovněž specializuje na autorská čtení, literární, kulturní a komponované pořady nebo veřejné diskuze na aktuální témata. V současné době, kdy je výpůjční síť prostupná, se ovšem tato původní profilace mírně znejasňuje. Dále bude záležet na čtenářích, jestli nadproporčním vracením knih jistého druhu na jednom konkrétním místě přispějí k specializaci některé z dalších poboček.

121

Čtenáři aktivisté Některé pobočky jsou výjimečné širším kontextem, do něhož jsou zasazeny. Například ta na Lužinách je součástí obchodního centra, nachází se tedy na atraktivním a hojně navštěvovaném místě. Z téhož důvodu je tamní komerční nájem ovšem natolik vysoký, že na její provoz musí přispívat příslušná městská část. Knihovna Vozovna zase vznikla rekonstrukcí původní prodejny potravin v přízemí a suterénu obytného domu, ale v současnosti je úzce propojena s místním kulturním centrem. Z hlediska budoucího vývoje knihovny, ale snad i občanské společnosti v České republice či alespoň v jejím hlavním městě, je ovšem povzbuzující jedno zjištění. Zatímco rušení poboček v 90. letech probíhalo bez většího zájmu místních občanů (a tedy i radnic), po roce 2000 se situace v tomto ohledu změnila. V případě některých poboček, nad kterými visela vážná hrozba jejich likvidace (respektive byly skutečně přechodně uzavřeny), se zvedl velký odpor „domorodců“ či obecních zastupitelů. V případě petice za zachování pobočky Městské knihovny v Praze Hradčany na Pohořelci se roku 2013 kupříkladu psalo: „Město by mělo knihovny ve městě podporovat a ne je rušit. Knihovna není jen prostou výdejnou knih, ale místem setkávání, poznávání i pobavení. Ztráta knihovny na Pohořelci je pro nás symbolem dalšího odcizování města svým občanům.“ A tato podpisová akce byla nakonec úspěšná, protože pohnula k akci vedení dané městské části. Díky tomu pobočka Hradčany byla sice uzavřena v březnu 2013, ovšem opět znovuotevřena už 2. září téhož roku. Její provoz přitom od té doby kompletně hradí příslušná městská část. Podobný odpor obyvatel proti rušení místní pobočky se zvedl také v případě knihovny v Záhřebské ulici. Aktuálním potřebám se pružně přizpůsobuje i pojízdná knihovna. Od roku 2013 dojíždí na velmi rozmanité akce a místa bibliobus jménem Oskar. Oskar je jeden ze tří vozů, které zajišťují

122

mobilní služby, a je z nich nejen nejmladší, ale také nejlehčí. Oproti „velkým“ bibliobusům je asi o 11 t lehčí. Jeho účelnost je dána značnou proměnlivostí cílových skupin. To si žádá odlišný program i skladbu knihovní kolekce, kterou vůz přiváží. Oskarův jízdní řád zahrnuje stanice nepravidelné (pražské festivaly, letní čítárny, veletrhy), ale i pravidelné ve školkách, školách nebo domovech seniorů.16

Nejmenší bibliobus Oskar v parku, rok 2014

FIEDLER, Ondřej. Malý bibliobus jako velký propagační předmět = Small bibliobus as a big promotional item. Knihovny současnosti 2014: sborník z 22 konference, konané ve dnech 9. až 11. září 2014 v areálu Univerzity Palackého v Olomouci. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2014, s. 57–67. 16

123

Digitalizace Součástí modernizace knihovny jsou také její snahy v oblasti digitalizace. Knihovna začala roku 2007 v nově zřízeném digitalizačním pracovišti s digitalizováním vlastního fondu v rámci projektu HISPRA. Jeho cílem byla záchrana historických pragensijních, hudebních, divadelních a dalších vzácných dokumentů. Projekt byl podpořen dotací z Norských fondů a úspěšně dokončen roku 2011. V letech 2015–2016 pak probíhal projekt PRALIT na záchranu a zpřístupnění pražské židovské literatury. Jednalo se o dokumenty obsahující jedinečné a nenahraditelné informace, pocházející převážně z období 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. století, které „detailně ilustrují podobu tehdejšího multinacionálního kulturního života odehrávajícího se ve střední Evropě.“ Předmětem digitalizace jsou také volná díla, která jsou prezentována v rámci tematických celků, např. Karel Čapek online, Božena Němcová online, mapa Prahy, Mácha online, povinná školní četba a další, a jsou k dispozici veřejnosti na www.e-knihovna.cz. Digitalizace Čapkova díla byla roku 2009 označena za „významný počin v oblasti poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb“ a MKP za ni získala prestižní ocenění Knihovna roku 2009. Dalším zdrojem textů pro e-knihovnu jsou díla žijících autorů. S těmi knihovna v současnosti uzavírá licenční smlouvy, které jí umožňují jejich díla zpracovat, zařadit do fondu a dát veřejnosti k dispozici, případně si takové potenciální autory formou workshopů sama vychovává. Zároveň aktivně vyhledává takové e-knihy, které je možné získávat a dále nabízet většímu počtu uživatelů. V rámci spolupráce s nakladatelstvími v oblasti e-knih knihovna, slovy Vojtěcha Vojtíška, „nabízí možnost zpřístupňovat tituly ve formě elektronické rozmnoženiny na místě samém dle knihovní licence – tento projekt je otevřený českým knihovnám a slouží také jako komunikační platforma jak mezi knihovnami, tak

124

nakladateli.“17 MKP také půjčuje několik desítek elektronických čteček několika různých druhů. Na základě zhodnocení nákladů a přínosů se MKP rozhodla nepřipojit ke knihovnám, které nabízejí tituly bestsellerů prostřednictvím nabídky komerčních služeb.18 Zatím v rovině spekulací se pak pohybuje představa, aby obsahy knih v budované Národní digitální knihovně, která by v budoucnosti mohla obsahovat všechny digitální povinné výtisky, byly přes internet přístupné na terminálech počítačů všech knihoven v České republice. Také Evropská komise všem členským státům EU, tedy i České republice, doporučuje dbát o uchování „digitálního materiálu“. Obecná modernizace pravidel autorského práva, jehož současnou podobu mnozí označují za zastaralou, je i jednou z oficiálních priorit EU.19

VOJTÍŠEK, Vojtěch. E-knihovna Městské knihovny v Praze = E-library of the Municipal Library of Prague. Knihovny současnosti 2012: sborník z 20. konference, konané ve dnech 11.–13. září 2012 v areálu Univerzity Pardubice. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2012, s. 190–192. 18 PAVLÍK, Jiří. České e-knihy pro knihovny. Čtenář: měsíčník pro knihovny, 2015, 67(6), s. 203–205. 19 MATUŠÍK, Zdeněk. Digitalizace kulturního dědictví a autorské právo. Ikaros [online]. 2015, ročník 19, číslo 2 [cit. 2016-04-05]. urn:nbn:cz:ik-17447. ISSN 12125075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17447 17

125

Knihovna na síti a síť v knihovně Ruku v ruce s automatizací a digitalizací šlo také připojování knihovny na celosvětovou webovou síť. Ta dnes představuje obdivuhodný a obrovsky vlivný fenomén naší doby. V jistém smyslu představuje svět v malém. Je na něm možné studovat v Čechách jinak nepřístupné knihy na GoogleBooks, dostávat se do databází prestižních časopisů (i prostřednictví MKP), ale také vyhledávat dětskou pornografii či podle návodů na něm umístěných sestrojovat bomby. Člověk s jistou mírou vzdělání, informační gramotnosti a jistého předporozumění na něm může získat množství různorodých a cenných údajů. „Čím více toho vím, tím spíš na síti najdu i zbývající detaily, které dosud neznám,“ přiznává i velký nepřítel všeho digitálního Manfred Spitzer, autor díla s příznačným názvem Digitální demence. Naopak člověk nezkušený může být z přemíry informací, které mu internet poskytuje, dezinformován a zaveden na scestí. Není sice automaticky pravda, že „obrovskou rychlostí vybujevší internetová kultura je odříznuta takřka ode všech tradičních zdrojů vzdělanosti“ (Stanislav Komárek), ale u jedince bez solidního vzdělání, který svoje informace čerpá výhradně z internetu, je podobný efekt bohužel pravděpodobný. Každopádně žádná knihovna se dnes nemůže internetu vyhýbat, ani MKP. Jak už bylo řečeno výše, vyhledávání v katalogu a rezervování knih je možné provádět online, a jednotlivé knižní tituly lze hodnotit hvězdičkami, přidávat vlastní komentáře, doporučovat přátelům na Facebooku, Twitteru nebo přes e-mail. V budoucnu se plánuje i zprovoznění virtuálního konta (nenavázaného na čtenářský průkaz), které umožní i neregistrovaným čtenářům knihovny nakupovat vstupenky na akce online nebo si vytvářet zájmové seznamy knih z katalogu knihovny.

126

O svých akcích a novinkách knihovna v současnosti pravidelně informuje na svých webových stránkách i na své facebookové stránce, jednotliví knihovníci pravidelně doporučují na Youtube vybrané tituly formou krátkých videí, tzv. čtenářských minutek. Informace o Městské knihovně v Praze mohli čtenáři při surfování na internetu najít na vlastní doméně www.mlp.cz poprvé v roce 1996. Šlo o první webovou prezentaci se základními informacemi psanou v HTML. Od té doby se web knihovny několikrát měnil. Radikální změnu přinesl nový web, který byl spuštěn v roce 2010. Základní premisa, ze které tvůrci vycházeli, byla, že „web musí být služba, nikoli nástěnka“ a že se musí vyjadřovat jazykem zákazníka. Právě kvůli uživatelské vstřícnosti měl mít podle Řeháka web podobu e-shopů: „Když si v e-shopu objednám pračku, chci ji na tuhle adresu, neřeším, ze kterého skladiště přijede, a neřeším dopravce, já chci tuhle pračku a chci ji sem.“ Nový web dostal za úkol stát se jednotící platformou nad sítí poboček, která je skutečně prostupná a malé pobočky tak získají nový smysl, význam a důvod existence. Pobočka, která má tři tisíce svazků, je pobočka, jejíž fond má čtenář rychle přečtený. Pobočka, která má tři tisíce svazků pokaždé jiných, které se neustále „točí“ a čtenář si může cokoli cíleně objednat, získává další kvalitu. Web se tak stává stále silněji integrální součástí knihovnické služby, jejíž vývoj je nikdy nekončícím procesem. Další revoluční proměna webových stránek navržená v souladu s designem zaměřeným na člověka (HCD) je plánována k ostrému spuštění v roce 2017. Jednou ze služeb, kterou knihovna ve svých prostorách nabízí, je pak samozřejmě i samotné připojení k internetu. Tato služba začala být poskytována po rekonstrukci Ústřední knihovny a je od počátku pro čtenáře i návštěvníky knihovny zdarma. Čtenář s platným čtenářským průkazem bez závazků typu zpozdného či nevrácené knihy může internet využívat 60 minut denně, uživatelé bez platného čtenářského průkazu mají přístup k internetu omezený na 30 minut denně bez možnosti rezervace. Obecně je možné tvrdit, že díky veřejnému přístupu k internetu knihovny mohou přispívat ke

127

zmenšování sociálních rozdílů. Na sklonku prvního desetiletí pak byla celá síť poboček vybavena veřejnou wi-fi sítí mestska_knihovna, která je dostupná každému se zařízením umožňujícím připojení k wi-fi. V MKP ovšem počet uživatelů internetu od roku 2011 vytrvale klesá a v roce 2015 se dostal už skoro zpátky na relativně nízkou úroveň z roku 2003, kdy služba začala být poskytována. Naopak mnozí využívají toho, že na všech pobočkách je zdarma přístupná zmíněná wi-fi, přičemž tento trend je stále výraznější: v době psaní textu začíná přístup na bezdrátový internet převažovat nad tím drátovým prostřednictvím pevných stanic. Využívání internetu se knihovna v rámci svých možností snaží kultivovat: pořádá lekce o tom, jak účelně vyhledávat a komunikovat na internetu nebo vzdělávací kurzy Senioři píší Wikipedii. Díky nim má česká wikipedická komunita kolem desítky nových aktivních tvůrců hesel. Prohlížení erotických webových stránek je pak na knihovních počítačích zakázáno. Situace knihovníka tváří v tvář žákovi zmatenému bezbřehostí internetu přitom může poskytnout šanci, jak se osvědčit v roli „dramaturga informací“.20 Totiž kvalifikované osoby nezávislé na jakékoli soukromé firmě, církvi či politické straně, která dokáže vyhledat a doporučit hodnověrný informační zdroj, ať na webu či z fondu knihovny.

TRÁVNÍČEK, Jiří, ed. Knihy a jejich lidé: čtenářské životopisy. 1. vyd. Brno: Host, 2013, s. 390. 20

128

Nejen knihy Knihovna se ovšem nezabývá pouze zpřístupňováním textů, ať těch tištěných, či elektronických. Což ostatně platilo už v meziválečném období: vždyť i tehdy postavená Ústřední knihovna měla také přednáškové a divadelní sály. Pro účely vzdělávání má dnešní knihovna samostatné Kulturní a vzdělávací centrum (dříve Lidová univerzita, která se stala součástí organizační struktury MKP roku 1961). Letos slaví 55. výročí své profesionální dramaturgické činnosti. Původní instituce vycházela z všeobecné koncepce lidových univerzit a akademií z padesátých let 20. století: široké veřejnosti měla přinášet moderní vědecké poznatky a doplňovat tak školský systém.21 Její fungování přitom bylo silně propojeno se společenskými organizacemi a odehrávalo se pod přísným dohledem tzv. Socialistické akademie.

Martin Hilský přednáší ve velkém sále Ústřední knihovny, rok 2015 OLŠÁKOVÁ, Doubravka. Věda jde k lidu!: československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí a popularizace věd v Československu ve 20. století. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014, s. 332. 21

129

Tato koncepce se po roce 1989 pochopitelně změnila, což signalizuje i nahrazení staršího pojmenování. Upuštěno bylo od pořádání uzavřených cyklů s předplatným, po jejichž dokončení obdržel absolvent certifikát. Skladba pořadů celkově získává méně odborný a pestřejší obsah, který se zaměřuje nejen na vzdělávání, ale i na kultivovanou zábavu. V současnosti Kulturní a vzdělávací centrum ročně připravuje stovky akcí a poskytuje (nejen) pražské veřejnosti bohatou programovou nabídku kulturních a vzdělávacích pořadů, možnost celoživotního vzdělávání a kreativního trávení volného času pro široký okruh zájemců. Program nabízí přednáškové cykly, kurzy, literární, cestopisné a hudební komponované pořady, koncerty, filmové projekce, besedy a diskuze, setkání s osobnostmi, taneční a divadelní představení, festivaly a přehlídky, poznávací vycházky organizované ve spolupráci s Prague Tourism (dříve Pražská informační služba), programy pro mládež i seniory. Některé z akcí se konají ve spolupráci s velvyslanectvími různých zemí (např. Dny Kanady, Švýcarské dny, Australské dny, Islandský den). Samostatnou zmínku si zaslouží multifunkční kinosál Městské knihovny v Praze, který je vybaven špičkovou technologií dle standardu DCI. Programová nabídka kina MKP zahrnuje pravidelné projekce Filmového klubu MKP22, festivalové projekce (Jeden svět), premiéry Projektu 100, AČFK a distribučních firem, 3D projekce, přehlídky národních kinematografií ve spolupráci s velvyslanectvími a zahraničními kulturními centry (Festival dánského filmu, projekce ve spolupráci s Goethe-Institutem, Skandinávským domem, velvyslanectvím Kanady aj.). Jsou uváděny také speciální tematické cykly: Spiritualita a film, Hudba a film nebo oblíbené Projekce a dialogy (ve spolupráci s FAMU) s lektorskými úvody či besedou s režiséry, Filmové večery přinášející výběr nejlepších dokumentů z festivalů a přehlídek nebo setkání s filmovými osobnostmi; Artový nový rok seznamuje s novinkami 22

Jednoho z největších v České republice.

130

z oblasti nekomerční kinematografie. Kino MKP v letech 2012, 2014 a 2015 získalo Certifikát Dobrého kina. Dramaturgická skladba je velmi široká. Nechybí diskuzní pořady Mensy ČR, Týden vědy a techniky (ve spolupráci s Akademií věd ČR), přednášky odborníků Egyptologického ústavu AV ČR nebo cyklus Science to Go. Jeho cílem je zpřístupnit nejnovější úspěchy přírodních věd široké veřejnosti. Věda je v rámci Science to Go prezentována populární formou pochopitelnou pro každého, kdo má zájem chápat. Přednášející jsou doktorandi a mladí vědečtí pracovníci; někteří jsou přitom velmi úspěšní. Například na přednášku o teorii gravitačních vln od profesora Jiřího Podolského z Ústavu teoretické fyziky MFF UK přišlo 400 lidí. Na opačné straně spektra jsou pak zařazovány pořady nazvané Alternativní cesty poznání, které nabízejí jiné pohledy na medicínu i vědecké poznání mimo uznávaný vědecký mainstream. Celková návštěvnost pořadů po roce 1989 pořadů kolísala a například roku 1997 činila pouze 5 105 osob. Zlomovým se stal rok 2004, který přinesl nový pohled na dramaturgii, a díky tomu návštěvnost stále stoupá. Roku 2005 už přišlo 24 224 návštěvníků. O deset let později návštěvnost dosáhla zatím rekordní výše 71 396 osob, počet akcí činil 62023. Nejvyšší počet diváků přichází do knihovny na koncerty (Hradišťan, Radúza, O. Havelka, J. Nohavica, R. Linka, J. Kratochvílová, V. Mišík a I. Hlas, Asonance), některé filmové projekce (např. cyklus Světové umění ve 3D), přednášky pro seniory v rámci Společenského odpoledne 3. věku (cykly o Karlu IV. v rámci jeho 700. výročí), ale také vystoupení známého překladatele a odborníka na dílo Williama Shakespeara, Martina Hilského. K renomé instituce přispívá i to, že v ní opakovaně vystupovaly uznávané osobnosti jako teolog a religionista Tomáš Halík, geolog

Důkazem obliby pořadů je i to, že ještě v roce 2005 byl jejich tištěný program vydáván čtvrtletně a v počtu 3000 výtisků, v současnosti je periodicita měsíční s nákladem 10 000 kusů. 23

131

a spisovatel Václav Cílek, ekonom Tomáš Sedláček nebo sociolog Jan Keller. Nezanedbatelnou nabídku kulturních pořadů tvoří akce konané na pobočkách, které jsou určeny široké veřejnosti i školním kolektivům. Nabídka knihovny pro školy je připravována v souladu s požadavky rámcového vzdělávacího programu a obsahuje základní informace od seznámení žáků a studentů se službami knihovny až po tematické besedy zaměřené na donedávna opomíjené žánry, jako je horor a fantastika24, nebo stále nedoceněné formy literatury jako je komiks.

Knihovna od roku 2007 pořádá festival CONiáš, jehož 10. ročník hostil britskou autorku Samanthu Shannon. 24

132

Praha město literatury Knihovna je také koordinátorem projektu Praha město literatury. Ten má za cíl podpořit vnímání Prahy jako místa s bohatou literární historií, ale také rozšířit povědomí o pražské literární scéně – kavárnách, knihkupectvích, knihovnách, autorech, knihách, veletrzích, festivalech. Neboli „připomenout obyvatelům i návštěvníkům Prahy, že město je živou inspirací, místem, kde literatura vzniká a kde se také čte.“ Cílem rovněž bylo to, aby Praha získala prestižní titul udělovaný UNESCO – Kreativní město literatury, a mohla se tak zapojit do mezinárodní sítě kreativních měst UNESCO. Tento titul je udělován od roku 2004 a v současné době se jím pyšní města jako Norwich, Edinburgh, Dublin, Iowa City, Melbourne nebo Reykjavík, dohromady je jich již 20. To se podařilo splnit roku 2014. První konkrétní spuštěnou aktivitou byly literární stezky, které lze nalézt na chodnících po celé Praze, následovalo Promlouvání, při kterém byla slyšet známá díla v podání známých herců, a nakonec vybrané pražské sochy dostaly knihu ke čtení. Další aktivitou bylo Veršování, výzva k tvorbě vlastních básní, které se na Facebooku hodnotily a následně se vítězné vystavily na světelných obrazovkách po celé Praze.25 Připojily se i další aktivity: pořádání literárních procházek Prahou, například místními hřbitovy. Ty se konaly již dříve, ale díky záštitě a začlenění do tohoto projektu výrazně vzrostl počet účastníků. Pomocí toho všeho se má literatura stávat součástí každodenního života pražského chodce, i takového, který do budovy knihovny pravděpodobně nikdy nezavítá.

HANZLÍKOVÁ, Lenka. Praha – město literatury aneb Setkání duší literaturou spřízněných. Ikaros [online]. 2011, ročník 15, číslo 7 [cit. 2016-03-23]. urn:nbn:cz:ik13735. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13735 25

133

Spojení města a poezie – verše promítané na zeď v polském Krakově, městě literatury 2013, v rámci spolupráce aktivit PML. Foto The Poemat Foundation a Kraków, město literatury

Během prvního roku členství v síti UNESCO se také podařilo zahájit jeden z nejvýznamnějších programů, který Praha dlouhodobě postrádala, a tím je program pražských rezidenčních pobytů. Každoročně tak program umožní pobyt v Praze pro šest zahraničních autorů, kteří se ve své tvorbě věnují právě Praze. Prahu již navštívil australský spisovatel Liam Pieper, britská autorka Sarah Perry, novozélandský básník David Howard, ukrajinská překladatelka Tatiana Okopna, španělský spisovatel Alejandro Pedregosa nebo polská autorka Dominika Slowik. Nezbytnou podmínkou členství v síti je také spolupráce na mezinárodních projektech, v loňském roce to bylo v Krakově na projektu Multipoetry, v letošním roce pak společný projekt v rámci Visegradské čtyřky – Tvoje město ve 100 slovech. Sepsání knihy Praha město literatury bylo svěřeno literárnímu kritikovi Pavlu Mandysovi a lektorovalo ji několik literárních historiků z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Mandys v knize

134

většinou reprodukuje fakta známá i z mnoha starších publikací. Nově k nim ale dodává zvláště vývoj po roce 1989, věnuje se tedy vlně převážně anglosaských mladých adeptů literárního umění, kteří v devadesátých letech přicházejí do Prahy a pobývají zde krátce či dlouhodobě a píší knihy Prahou inspirované. Jejich přehled je možné najít rovněž na webových stránkách projektu. V roce 2016 vyšla také bilingvní antologie „pražské říční poezie“ Dryák ředěný Vltavou. Projekt a jeho konkrétní realizace se již dočkaly i kritiky od některých literátů, ale například zmíněný Pavel Mandys se jej zastává a projektové aktivity hodnotí spíše kladně. Oceňuje, že projekt Praha město literatury inicioval vznik koncepce Českého literárního centra. Podle něj se již nyní kolem centra sdružují pražské literární spolky, obce a instituce. Mimo jiné to byla platforma, díky které mohla literární branže hromadě reagovat na nedávný výsledek grantového řízení hl. m. Prahy. Ač je tedy podle Mandyse možné, že navenek se toho moc neděje, on jeho pozitivní roli vidí v propojování: „A to celkem dělá, v možnostech rozpočtu, který má.“

135

Kreativní prostor otevřený svým uživatelům a jejich nápadům Západní knihovny se ovšem stále více proměňují v „místa setkávání“, komunitní a vzdělávací centra či „idea stores“, tedy jakési pokladnice nových myšlenek pro všechny, kteří do nich v míru a s touhou poznávat přijdou. Stejně tak ve velkých českých městech už v současnosti nevznikají konfesijně jasně definované a odlišené chrámy, ale mnohostranně zaměřená a ekumenická komunitní centra, v nichž se pořádají třeba i kurzy tance, kluby pro maminky s dětmi či schůzky anonymních alkoholiků. Podobné vize nechybí ani v MKP. V nedávném programním textu se deklaruje: „Nejdůležitější a objemem největší službou je stále ještě absenční půjčování knih a dalších fyzických médií. Jeho význam i objem však klesá ve prospěch jiných, ať už klasických, inovovaných či zcela nových služeb… Knihovnu vnímáme i jako místo zážitků, emoce jsou pro nás stejně důležité jako racionalita. Snažíme se své čtenáře vždy překvapit něčím novým, podporujeme hravost a kreativitu, kterou vnímáme jako důležitý zdroj inovací a nových přístupů.“26 Cílem ředitele Řeháka výslovně je „kreativní knihovna, která je otevřená svým uživatelům a jejich nápadům, sdílí jejich potřeby, je centrem jejich volnočasových aktivit, je inovativní, živá a pulsující.“27 Právě význam obecné kreativity ředitel vyzdvihuje možná nejvíce. Podněcování kreativity v knihovnách je podle něj dokonce důležitější než samotné půjčování knih. Řehák se přitom odvolává na experta na kreativní ekonomiku Richarda Floridu a na jeho teorii kreativní třídy. Podle ní jsou lidé, kteří mají možnost využít svůj kreativní potenciál, „šťastnější, ať už je tomu tak v rámci Jsme v Praze pro každého, kdo chce porozumět světu a sám sobě. Strategické směřování Městské knihovny v Praze na období 2015–2020. 27 ŠIMKOVÁ, Lenka a Tomáš ŘEHÁK. Knihovny současnosti 2015 jsou za námi: pět otázek pro Tomáše Řeháka. Čtenář: měsíčník pro knihovny, 2015, 67(11), s. 389-391. 26

136

práce pro hi-tech firmu, v Googlu, v Nokii, či v rámci práce v umění, grafickém designu, v továrenské dílně nebo kdekoli jinde“.28 O to být „knihovnou pro kreativní čtenáře“ vedení usiluje mnoha způsoby: pořádáním workshopů, kurzů, LARPů, conů či tvůrčích dílen, happeningových akcí, „gamifikací“ služeb, půjčováním deskových i jiných her.29 Cílem je proměnit roli tradičního uživatele knihovny: vtáhnout jej do dění, učinit z něj aktivního účastníka. Třeba tak, že se v ní příznivci určitého žánru, například sci-fi, budou pravidelně setkávat. Největší akcí tohoto druhu je v knihovně zářijový CONiáš. Formou her jsou například návštěvníci knihovny seznamováni s rozvětvenou sítí jejích jednotlivých poboček nebo pestrého sortimentu služeb, které knihovna nabízí, jako je 3D tisk. V rámci kurzů tvůrčího psaní se ze čtenáře může stát novopečený spisovatel, jehož výtvor bude knihovna moci vydat jako e-knihu.30 V plánu je také vybudování několika multimediálních pracoven, kde bude možné složit si vlastní skladbu a nahrát ji nebo sestříhat vlastní krátký filmový záznam, který pak může být v knihovně uložen pro další zájemce. Tento systém funguje například v Dánsku nebo v Jižní Koreji. V Praze chtěla podobný prostor otevřít Národní technická knihovna v Dejvicích, ale místo ní dalo její vedení kvůli preferencím uživatelů přednost tiché studovně, v níž mohou studenti v klidu v menší skupině pracovat. V případě MKP se jako první vhodný kandidát pro umístění pracovny jeví plánovaná pobočka na Petřinách. Její součástí mají být také hala pro malá hudební nebo divadelní vystoupení či dokonce turnaje v play stationu. Ano, v dnešní MKP se provozují i takové pro někoho pokleslé činnosti jako hraní deskových či počítačových her. Knihovna na několika pobočkách, například na Lužinách, Opatově, Smíchově a v Ústřední knihovně, poskytuje playstation, a to LUKAVEC, Jan. Konference Do černého 2016 aneb o kreativitě v knihovnách podruhé. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 2 [cit. 2016-03-24]. urn:nbn:cz:ik17693. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17693 29 LINC, Miloslav. Co znamená kreativní knihovna? Čtenář 10/2015. 30 Nebo si ji možná bude jednou moci v knihovnické tiskárně vytisknout a svázat. 28

137

v několika verzích, zejména hry sportovní a logické. Uvažuje se i o zpřístupnění vzdělávací hry Protektorát. Pokud někomu takové hry připadají jako věc odpudivá, která do kultivovaného a vznešeného prostředí knihoven nepatří, musíme na jejich obranu uvést několik věcí. Jejich význam dnes přiznávají i uznávaní literární vědci, kteří „pobyt“ v daném herním fikčním světě seriózně zkoumají. Oceňují na něm, že může poskytovat jak vizuální libost, tak narativní zájem, uživatel si přitom osvojí roli hlavní postavy, nevnímá ji tudíž jako někoho jiného, nýbrž „jako rozšíření sebe sama, ovládané na dálku.“31 A jestliže jsou dnes některé původní počítačové hry, tedy „samostatně“ vzniklé bez knižní či televizní předlohy, uváděny v reprezentativním přehledu nejslavnějších děl science fiction,32 pak je jen logické a ospravedlnitelné, že se pozvolna stávají i součástí knihovnických fondů.

CONiáš, každoroční setkání fanoušků sci-fi a fantasy (nejen) v knihovně, rok 2015 RYAN, Marie-Laure. Narativ jako virtuální realita: imerze a interaktivita v literatuře a elektronických médiích. Překlad Eva Krásová. Vydání 1. Praha: Academia, 2015, s. 364. 32 HALEY, Guy, ed. Kronika sci-fi: obrazové dějiny nejslavnějších děl science fiction v celé galaxii. Překlad Dina Podzimková. Vydání první. Praha: Volvox Globator, 2015. 31

138

Právě knihovny by tak mohly využít svůj potenciál k tomu, aby se v nich rozvíjel „synergický“ efekt prostoru, v němž je možné půjčovat knihy, hrát hry i sledovat filmy, sféry, ve které si knihy, filmy a z nich odvozené hry nemusí konkurovat, naopak se mohou navzájem podporovat. Podle Jaroslava Švelcha, odborníka na Game Studies, jsou sice distribuční kanály jednotlivých médií často rozdělené, ale publikum obsahy přijímá souběžně a často i přes jedno zařízení, popřípadě několik vzájemně propojených zařízení. V tomto propojování by mu knihovny mohly vyjít vstříc. Jedním z problémů ČR je ale podle něj to, že u nás zatím neexistuje centrální instituce, která by shromažďovala a archivovala vydávaný software. V některých českých knihovnách, například v Krajské knihovně v Pardubicích, si také postupně prakticky ověřují, že například hraní fantasy hry Dračí doupě přímo v prostorách knihovny může mít i četné pozitivní vedlejší efekty. Pobývání v tomto fikčním a herním světě je totiž možné pojmout jako jednu z vhodných příležitostí, jak mladé návštěvníky knihovny přitáhnout k zájmu o četné související oblasti jako heraldiku, každodenní život ve středověku, či dokonce okultismus.33 Dračí doupě si zatím čtenáři MKP mohou jen zapůjčit, stejně jako řadu deskových her od kooperačních (Záchranáři, Escape), postřehových (jako např. Dobble) až ke strategickým (Terra Mystica). Je také možné, že díky hře Ankh Morpork – Zeměplocha vycházející z fantastického světa Terryho Pratchetta, se někteří hráči dostanou i k jeho knihám. V budoucnosti se také plánuje vytvoření PC her, které by byly postavené na čtení literárních textů. Hráči by v nich museli hledat odpovědi na otázky ze hry. Jednotlivé odpovědi by tvořily jakýsi text uvnitř textu, „hráčský metatext“. Text (vzniklý z odpovědí), představující jedinečný příběh určovaný a vytvořený hráčem/čtenářem, by adepta nakonec „dovedl k cíli jeho úkolu: například k tajným pergamenům z Atlantidy nebo LUKAVEC, Jan. Konference Do černého 2016 aneb o kreativitě v knihovnách podruhé. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 2 [cit. 2016-03-30]. urn:nbn:cz:ik17693. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17693 33

139

k odkrytému křídlu Alexandrijské knihovny“. Podle Štěpánky Klumparové z Pedagogické fakulty UK by češtináři mohli využít tento druh her k přirozenému propojení slohu a literatury, a podobné využití se nabízí i knihovníkům.34 I další iniciativy MKP jdou tímto směrem. Kupříkladu zaměstnanec knihovny a spisovatel Miloslav Linc sepsal knihu Středověký svět: příručka pro mladé fantasy autory, pány jeskyně a další.35 V knihovně dále prosazuje trend pořádání výstav, při kterých jsou mladší čtenáři nalákáni také na jiný typ literatury, než kvůli kterému do knihovny původně přišli. Jde tedy o jakési propojování fondu, při kterém se díky zájmu o sci-fi a fantasy návštěvníci seznamují se související non fiction literaturou o středověkých zbraních či s životopisy autorů jako S. King nebo J. R. Tolkien. Což jsou podle Lince knihy, které jsou v knihovně řazeny v dost „nezajímavých“ oborech jako divadelní či literární věda a v odlehlých regálech, kam zájemce o sci-fi dobrovolně a sám od sebe nikdy nezavítá. Podobně je možné Švejka propojit s knihami o první světové válce a o Jaroslavu Haškovi; román pro ženy o unesené otrokyni do Arábie zase s knihami o Orientu, s cestopisy nebo s lidskoprávními texty. Výstavka Jak přežít zombie apokalypsu zase může kromě rozsáhlé beletrie o zombie obsahovat i příručky o přežití, knihy o zdravotnictví, o civilizačních krizích a regeneracích, o občanské

LUKAVEC, Jan. Co (dnes) zmůže literatura anebo od Homéra ke gamebookům. Ikaros [online]. 2011, ročník 15, číslo 3 [cit. 2016-04-20]. urn:nbn:cz:ik-13614. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13614 35 Jde o útlou knížku přibližující čtenáři kulturu středověkého světa: „Podává základní informace o středověkých hradech, městech a vesnicích. Obsahuje charakteristiku typických středověkých obydlí, oděvů, pokrmů; pojednává o jídle a stolování, rytířských turnajích, titulech a hodnostech atd. Čtenář získá přehled, kolik si vydělal například zednický mistr a kolik pomocný učitel a co si za svůj výdělek mohli koupit; nebo kolik je 1 sáh či 1 věrtel. Důležitou součástí příručky je terminologický slovníček, soupis použité literatury a relevantních odkazů na internetové stránky. Stálým čtenářovým průvodcem je Martin a jeho společnice Iluve ze středověkého světa.“ 34

140

soudržnosti v období státního rozvratu nebo o nehasnoucí lidské zálibě v proměňujících se představách o konci světa. Podobně využít se dá ovšem i jakákoli akce, která v knihovně proběhne. Kupříkladu v rámci workshopu k bubnování vymyslí „kreativní knihovník“ i něco navíc: „Řekne si, že nejvíc se bubnuje v Africe, takže to spojí s ochutnávkou kávy z blízké kavárny, čtením afrických pohádek, malováním na obličej, které zajistí sousední DDM a pro rodiče připraví řadu knížek od cestopisů až k dobrodružným a romantickým románům.“36

36

LINC, Miloslav. Co znamená kreativní knihovna? Čtenář 10/2015.

141

Městská knihovna v turbulentním a nestálém světě Městská knihovna v Praze existuje uprostřed rychle se rozvíjejícího světa, na jehož překotnost se s menším či větším úspěchem snaží reagovat. I díky systému vnitřních grantů, v němž každý zaměstnanec knihovny může přijít s vlastním nápadem, přitom vzniká řada inovativních projektů, z nichž některé se daří realizovat výborně, jiné méně skvěle, a další byly prostě nahrazeny jinými. V knihovně je pak zaměstnána řada osobností, které jsou samostatně umělecky plodné. Například zmíněný M. Linc (*1982) píše nejen vlastní romány žánru fantasy, ale rovněž připravil příručku pro začínající adepty spisovatelství Mistři písmen, učni slov. Publikace přináší užitečné rady pro ty, kteří se chtějí pustit do psaní příběhů, zejména informace o literárních dílnách, jež mohou v počátcích spisovatelské kariéry pomoci. Jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze pracuje Jakub Řehák (*1978), který roku 2013 obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. Debaty a prezentace knih moderuje v Domě čtení básník a prozaik Josef Straka (*1972). Dále v knihovně působí četní jiní literáti píšící pro dospělé (Vladimíra Bošková, Jaroslava Kadlasová, Pavla Medunová, Markéta Schneiderová, Viktor Špaček), autoři knih pro děti (Kateřina Boušová, Ivana Syručková) i umělci činní v dalších oborech, jako je amatérský film (Jarka Dvorská) či keramika (Dagmar Volencová). Knihovna také pravidelně pořádá autorský večer svých zaměstnanců s názvem Na Hrad, jehož cílem je ukázat, že „mezi knihovníky a zaměstnanci knihovny se najde dost takových, kteří se nebojí koketovat s uměním a kreativitou“. Tedy že se mezi najdou i oceňovaní a známí umělci – básníci, spisovatelé, malíři, fotografové nebo hudebníci. Samozřejmě je možné mnoho věcí stále zlepšovat; mnohá omezení jsou přitom bezesporu dána podmínkami, za nichž místní

142

knihovníci pracují. Úrovně některých dánských knihoven, k nimž se ředitel Řehák hlásí jako ke svému vzoru, MKP ani žádná jiná česká knihovna nedosahuje, stejně jako celá česká společnost nedosahuje západních demokratických standardů. Ostatně Susanne Schneehorst, vedoucí oddělení pro práci s veřejností a lektorátu cizojazyčné literatury v Městské knihovně v Norimberku a členka expertní skupiny „Interkulturní knihovnické aktivity“ německého Svazu knihoven, si před časem stěžovala, že i v Německu si mohou o skandinávských poměrech nechat jenom zdát.37 Přesto ale na úvodní otázku, jak úspěšně Městská knihovna v Praze odpovídá na výzvy, na něž generace knihovníků vyrůstajících před rokem 1989 nemohly být dostatečně připraveny, můžeme odpovědět, že obstojně. Alespoň soudě podle počtů návštěvníků, na jejichž nezájem si v žádném případě nemůže stěžovat. Od roku 2004 pozvolna klesá počet výpůjček, ale celkově je i tak jejich současné množství výrazně vyšší než v roce 1989. A vytrvale roste počet návštěvníků akcí, které se v knihovně konají. Zdaleka ne všichni tedy do jejích poboček chodí s cílem absenčně si půjčit knihu. V jednom z pravidelných průzkumů čtenářů uvedlo 26 procent respondentů, že do ní zavítali kvůli odpočinku a relaxaci.38 Zvláště mladí návštěvníci přitom touží po knihovně s knihami, s tichým prostorem určeným pro studium a odděleným od zbytku hlučnějších prostor. Současně ale touží po kavárně nebo čajovně přímo v prostoru knihovny. Tuto atraktivitu knihovny někteří spojují s celkovým vývojem společnosti. V devadesátých letech se mnozí Češi nabažili konzumu, Společné cesty: veřejné knihovny ve střední Evropě a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením: mezinárodní seminář Ostrava, 10.–11. 11. 2008 = Gemeinsame Wege: öffentliche Bibliotheken in Mitteleuropa und die von sozialer Ausgrenzung bedrohten Bevölkerungsgruppen: internationales Seminar Ostrava, 10.–11. 11. 2008. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2009, s. 17. 38 OVESNÁ, Monika: Dospívající dívky jako specifická kategorie uživatelů knihoven. Diplomová práce. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta (FF), 2014. 37

143

a když tato vlna odezněla, začali toužit i po jiných hodnotách. Sociolog Ladislav Rabušic tvrdí, že v české populaci je přítomna postmaterialistická dimenze, má dokonce tendenci k nárůstu a „jejími nositeli jsou především nejmladší členové české dospělé populace.“39 Jiní autoři jsou skeptičtější: například Pat Lyons tvrdí, že postmaterialistická hypotéza v Čechách příliš nefunguje. Miloslav Petrusek onen posun neviděl v přechodu k „nemateriálnímu“, ale v tom, že se dnes už boj nevede o to, zda mít kalhoty, ale jaké značky, nikoli zda mít tričko, ale s jakým logem, nikoli zda mít fotoaparát, ale s kolika pixely. Nicméně i tento klasik české sociologie přiznával, že alespoň jistá menšina mládeže „obrací svůj pohled ke spirituálním výšinám“.40 Ať je ovšem tento trend jakkoli silný či slabý, je velmi cenné, že právě pro tyto lidi se MKP snaží být – jistě ne jediným – „ostrůvkem pozitivní deviace“ v prostředí tvrdého byznysu; že si předsevzala udržet svoji nezávislost na komerčních tlacích. A to i tím způsobem, že odmítá chování některých zahraničních knihoven, které „v honbě za co nejvyšším počtem výpůjček nakupovaly pouze bestsellery ve velkém počtu exemplářů.“41 Čímž rezignovaly na svoji roli a snahu o vyvážené služby. Deklarovaným cílem knihovny totiž není maximalizovat počet výpůjček, ale „jejich úhrnnou společenskou hodnotu ve vztahu k nákladům“.

RABUŠIC, Ladislav. Je česká společnost postmaterialistická?. Sociologický časopis, 2000, 36(1), s. 3–22. 40 PETRUSEK, Miloslav. Společnosti pozdní doby. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006, s. 283. 41 Jsme v Praze pro každého, kdo chce porozumět světu a sám sobě. Strategické směřování Městské knihovny v Praze na období 2015–2020. 39

144

Výzvy z budoucnosti: e-knihy ztrácející se v mlze Co přinese další vývoj, se dá v řadě oblastí jen stěží předvídat. Není například jisté, jak se bude dále vyvíjet praxe zacházení s e-knihami a s celkovým pojímáním autorského práva: zdali se potvrdí trend „půjčování“ komerčně recentně vydaných knih, který ovšem MKP nepodporuje, a zda se podaří prosadit koncept digitálního povinného výtisku a v jakém režimu bude zpřístupněn. Někteří namítají, že zvláště obsáhlé svazky beletrie si jen málokdo bude chtít číst na knihovnických počítačových terminálech. Protiargument ale může znít, že knihovna se nechce a nebude podřizovat všem požadavkům čtenářů na komerční čtivo a nebude rezignovat na snahu nasměrovat jejich zájem ke kvalitnějšímu druhu tiskovin.

Čtečka, moderní nosič klasické literatury v podobě e-knihy

145

Jak být současně prostorem otevřeným všem i kulturní sférou s jedinečnou atmosférou kultivovanosti? Dalším dilematem je dnešní souběžnost dvou protikladných sociálních jevů. Na jedné straně je to výše zmíněná tendence k vytváření komunitních center a pojímání knihoven coby do široka otevřených „míst setkávání“, na straně druhé trend zvyšujícího se počtu „problematických“42 čtenářů. Zejména tedy návštěvníků bez stálého sociálního zázemí nebo lidí trpících psychickými poruchami, které negativně ovlivňují jejich schopnost normální mezilidské komunikace. Alarmujícím je případ z Horní Břízy, kde knihovnice po útoku takového návštěvníka svým zraněním podlehla. Podobné případy ovšem řeší nejen v knihovnách, ale i v nemocnicích, na úřadech a v dalších veřejných institucích. Meze svobody jedince v občanské společnosti a jeho práva, ale i povinnosti, to by měla být velká knihovnická témata. Vedení MKP v tomto směru střízlivě a realisticky deklaruje: „Vytváříme prostor a služby bez bariér, ať už fyzických, informačních či sociálních. Otevřenost a liberální přístup kombinujeme s pevným a důsledným postojem vůči těm, kteří omezují právo ostatních na pokojné využívání služeb knihovny.“ Hledání optimálního poměru mezi oběma postoji přitom rozhodně není jednoduché a asi nikdy neskončí. Stejně jako balancování mezi tím, aby knihovna byla jak veřejným a nízkoprahovým prostorem otevřeným všem, tak kulturní sférou s jedinečnou atmosférou kultivovanosti. V některých západních, například švýcarských, knihovnách smí pracovník knihovny vykázat návštěvníka, který Neexistují ovšem žádné statistiky. Například v Národní knihovně ČR jsem se naopak setkal s tvrzením, že před rokem 1989 bylo množství čtenářů, kteří si svoje frustrace – dané stávající politickou situací – vybíjeli na knihovnících vyšší než dnes. 42

146

svým zápachem obtěžuje ostatní, až tehdy, kdy si na něj jiný čtenář stěžuje. V MKP k tomuto kroku může přistoupit i z vlastní iniciativy, neboli jistý „práh“ nutně musí zavádět. A mnozí se mu ovšem přizpůsobují: návštěvníků-bezdomovců je totiž v knihovně zřejmě více, než ostatní návštěvníci tuší, ale prostě to na nich nepoznají ani to z nich nevycítí. V malém se zde vlastně odráží dilema každé demokratické společnosti: kam až se má a dá zajít při respektování svobody těch, kteří svým chováním (či svými prohlášeními) onu svobodu mohou ohrožovat? Nakolik může být západní společnost otevřená přílivu lidí z jiných civilizačních okruhů, aniž by přitom začala ohrožovat svoje vlastní hodnoty? Poslední otázka je dnes zvláště aktuální. Knihovna na některých akcích směřujících k integraci migrantů či menšin již v současnosti úspěšně spolupracuje: například s Centrem pro integraci cizinců na nízkoprahových kurzech češtiny; s Multikulturním centrem Praha při pořádání cyklu Lidová škola migrace nebo při vzdělávání zaměstnanců MKP. Se sdružením InBáze knihovna spolupořádá dětské dílny Bedýnky příběhů. V jejich rámci několik cizinců českým dětem i jejich rodičům vyprávělo o zemi svého původu a také tradiční pohádky. Poté následovala výtvarná dílna, jejímž cílem byla „umělecká transformace vybrané pohádky za použití výtvarných materiálů a technik typických pro danou zemi.“ MKP se nevyhýbá se ani aktuálním tématům – roku 2015 pořádala několik diskuzí o uprchlické vlně ze zemí Blízkého východu nebo se zapojila do sbírky literatury v arabštině pro uprchlická zařízení. Knihovna rovněž vlastní knihy a časopisy například ve vietnamštině i ukrajinštině, ale výpůjčky jsou minimální. V případě vietnamské komunity je přitom jedním z problémů to, že mnozí ani nevědí, kde knihovna je a jak funguje (podle staršího výzkumu to bylo až 47 %).43 V tomto směru jistě existují rezervy, což se ale týká většiny českých knihoven. Ty až na výjimky, jako je specializovaná romská knihovna v Ostravě43

KOCOUREK, Jiří. S Vietnamci o české knihovně. Čtenář, 2006, 58(7–8), s. 233–236.

147

Vítkovicích,44 zatím neplní tak významnou roli při integraci cizinců či minorit jako knihovny v zahraničí45, samotných migrantů je ovšem u nás zatím výrazně méně. Pokud se vyplní proroctví těch vědců, kteří tvrdí, že další a větší migrační vlny nemohou Českou republiku nezasáhnout, vynořují se další otázky, které ovšem současné vedení knihovny neignoruje: jak rychle a pružně bude v případě potřeby a příslušné celospolečenské objednávky knihovna schopna účinně pomoci s integrací běženců? A bude součástí této integrace třeba i povinný kurz české literatury, k němuž by se prostředí knihovny nabízelo?

VÁCLAVÍKOVÁ, Irena. Otevření knihovny se zaměřením na romské obyvatelstvo. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 11 [cit. 2016-04-13]. urn:nbn:cz:ik12259. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12259 45 FERDOVÁ, Hana. Interkulturní knihovnictví. Ikaros [online]. 2014, ročník 18, číslo 11 [cit. 2016-01-18]. urn:nbn:cz:ik-14288. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14288. 44

148

Knihy jako průvodci k životní moudrosti a životnímu stylu Knihy jsou dnes využívány v řadě oborů. Filozof Alain de Botton navrhuje, aby se budoucí galerie skládaly z oddělení lásky, strachu či utrpení, a budoucím univerzitám by měly vévodit instituce jako Ústav pro vztahy, Institut umírání či Centrum sebepoznání. Literatura by se podle něj měla učit jako jistá forma psychoterapeutického kurzu: Anna Kareninová by se místo lekcí o narativních technikách 19. století probírala v semináři o manželských rozporech. Akademickou vědu tento autor silně kritizuje: „Čeho školství svojí škrobeností dosáhne? O kolik univerzálnější by se nám jevily Montaignovy eseje, kdyby každé větě uchváceně přitakal stohlavý sbor?“ Krásnou literaturu dnes doporučují také četní koučové v rámci „sebekoučování“, viz třeba knihu Radvana Bahbouha Pohádka o ztracené krajině. Psychologie sebekoučování, či autoři zaměřující se na „personal development“, česky vyšla například kniha Nic není nemožné: 50 klíčových knih motivační literatury Toma Butler-Bowdona. Existuje i speciální psychoterapeutický obor zvaný biblioterapie, která využívá léčebné a podpůrné účinky četby. Měla by sloužit i k rozvoji lidské osobnosti. U skutečně nemocných pacientů ovšem biblioterapie probíhá pod dohledem zkušeného odborníka, psychoterapeuta. Ostatně někteří psychoterapeuti dnes přiznávají, že psychoterapie je vlastně způsobem, jak dát životu pacienta nový příběh, respektive jak mu pomoci vytvořit jiný, než jaký dosud vytvářel základ jeho identity. Současně je ale samozřejmě stále pravda, že různí čtenáři můžou na tutéž knihu reagovat různě. A pokud si už člověk na hranici sebevraždy na jisté biblioterapeutické stránce v oddílu „Sklony k sebeobviňování, sebepoškozování a sebevraždě“ najde a půjčí třeba doporučenou knihu Hodiny od Michaela Cunninghama, není jisté, že čtenáře se

149

sebevražednými úmysly nemůže taková četba v jeho úmyslech i povzbudit. U nás kurzy biblioterapie nabízí Knihovna Kroměřížska. Většina z knihovníků sice odmítá označit svoje nakládání s literaturou za biblioterapii ve „vědeckém“ slova smyslu, nicméně podle Lenky Hanzlíkové „s jejími prvky určitě pracují a pokud je vztah mezi nimi a čtenářem takový, že se jim čtenář s trablem svěří, tak určitě hledají vhodnou literaturu, kterou mohou doporučit“. Nepůjde ovšem budoucí vývoj třeba i tímto směrem? Bude někdy MKP připravovat speciální programy prezentující vybraná díla světové literatury jako průvodce k životní moudrosti? Není to vyloučené: každopádně již dnes vycházejí příručky, které s určitým tématem, jako jsou například upíři nebo zombie, spojují přináležitost k určité subkultuře a souvisejícímu životnímu stylu. Před několika lety vyšla i česky publikace radící, jak se stát odporně mokvající „zrůdou, jíž jsi“, vyzývající: „Nech se kousnout. Nech si vyhřeznout vnitřnosti. Staň se Zombie.“ Najdeme v ní i takovéto provokativní návody: „Vyberte si ty nejsnobštější obchody v místním centru, vkráčejte dovnitř a vyděste nakupující. Výsledný efekt zvýšíte, pokud vám upadne nějaká ta končetina… Vyrazte na pořádný zombie piknik. Vyzkoušej moučníky ve tvaru mozku, krvavé burgery a další kanibalsky působící lahůdky.“ Jak si přitom nevzpomenout na básníka Ch. Baudelaira, který prý poděsil nic netušícího měšťáka v kavárně otázkou: „Pane, jíte také rád mozečky malých dětí?“ Tito buřiči ovšem zřejmě někdy nejsou ještě zletilí, a tak potřebují povolení od rodičů, neboli autorka a vydavatel se snaží zabezpečit před tím, aby byli bráni smrtelně vážně, a chtějí se tak zřejmě chránit před možným trestním postihem: „Se svými kámoši zombíky si můžete užít spoustu legrace. A míře chaosu, který způsobíte, když budete děsit obyčejné smrtelníky, se meze nekladou! Pozvi na tu zábavu i rodiče – a nezapomeň, že by s tvým

150

nemrtvým chováním měli souhlasit.“46 V anglosaském prostoru jsou prý zombie zvláště přitažlivé pro jedince vyznávající žánr a hlásící se k subkultuře „psychobilly“, podle Wikipedie texty písní přináležící do této sociální a umělecké sféry často odkazují na „hororové a pokleslé filmy, násilí, odpudivé podoby sexuality a další obecně tabuizovaná témata, ačkoliv tak činí často v komediální nebo dvojsmyslné nadsázce“. V knihách se dá ovšem najít i mnoho jiných, méně provokativních a celkově důležitějších a více doporučeníhodných předobrazů k následování, a v tom mohou pomáhat i knihovny. Jak se uvádí na jednom odborném portálu: „Zaručený recept na vyřešení všech problémů vám nabídnout nemůžeme, ale můžeme vám prostřednictvím vybraných knižních titulů naznačit cestu, směr, inspirovat vás ve vašem jednání či jen potěšit, povzbudit a třeba i trochu poučit.“

VALENTINO, Serena. Jak se státi zombie: [praktický průvodce pro každého, kdo má zálusk na mozky]. Praha: Slovart, 2011, s. 94. 46

151

Unijazz jako vzor Mnozí respondenti průzkumů uvádějí, že ideální knihovna by měla mít podobu literární kavárny. Opakovaně se jako vzor objevuje klub Unijazz v Praze.47 Oficiálně se jedná o čítárnu otevřenou denně od 14 do 22 hodin, s barovým pultem a uzavřenými prostory pro kuřáky. Koná se v ní řada pořadů filmových, hudebních i literárních. V programu jsou autorská čtení, přednášky, klubové večery, výstavy s přibližně měsíčním cyklem s pondělními vernisážemi a další akce komornějšího charakteru. Navíc tento prostor, umístěný v centru města, využívá řada organizací (kromě kulturních např. ekologické iniciativy, Amnesty International a další) pro pořádání tiskových konferencí a prezentací. Tamní knihovní fond v současné době čítá cca 1500 titulů a je tematicky rozdělen do těchto kategorií: hudba (encyklopedie, profily umělců), beletrie a poezie (tuzemská i zahraniční), naučné (filozofie, historie, literatura faktu); katalogy aukcí a výstav; seriály (Revolver Revue, Host do domu); ostatní (ročenky, divadelní hry, fotografické publikace). Půjčuje se jen prezenčně, zapůjčené materiály je v uvolněné atmosféře možno „konzumovat“ společně se zakoupenými nápoji a potravinami. Mnozí knihovníci, inspirováni i tímto příkladem, dospěli k závěru, že pouhý automat na kávu někde v předsálí už nestačí.48 Zákazy, které neumožňovaly přinést si do knihovny pití či jídlo, jsou dnes historií, a kávovar (s rozšířenou nabídkou čokolády) se stal běžnou součástí vybavení mnoha poboček. V nových pobočkách je OVESNÁ, Monika: Dospívající dívky jako specifická kategorie uživatelů knihoven. Diplomová práce. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta (FF), 2014. 48 LINC, Miloslav. Komunikace s teenagery: co od nás chtějí? = Communication with teenagers: what they want from us?. Knihovny současnosti 2014: sborník z 22. konference, konané ve dnech 9. až 11. září 2014 v areálu Univerzity Palackého v Olomouci. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2014. s. 68–71. 47

152

umístění přístroje na kávu doplněno i pohodlným sezením a celkovou úpravou, která umožňuje pohodlný pobyt, dokonce i v horizontální poloze. Jak bude tento trend pokračovat? Změní se knihovna jednoho dne spíše v literární kavárnu s bonusem absenčního půjčování knih?

153

PIK, ICIS či SADAH? A posune se hlavní předmět činnosti Městské knihovny v Praze v tomto smyslu jednoho dne natolik, že dojde k jejímu přejmenování, ani ne tak v zastaralou „mediatéku“, ale například v hypotetickou PLK (Pražská literní kavárna), PIK (Pražská informační křižovatka), ICIS (Interkulturní centrum informací, setkávání, her a tvoření) nebo SADAH (Sociální a datový hub), i když takové myšlence není současný ředitel Řehák úplně nakloněn? Nevíme. Každopádně na komerčních tlacích nezávislou, kreativní a novým trendům otevřenou instituci tohoto typu bude Praha potřebovat i dalších 125 let, lhostejno pod jakým jménem bude fungovat.

154

Přehled ředitelů Městské knihovny v Praze Antonín SOVA

1910–1920

PhDr. Jan THON

1920–1942

Dr. Jan GRMELA

1942 – květen 1945

PhDr. Jan THON

květen 1945 – 1. 11. 1948

Jaroslav FREY (pověřen vedením)

únor 1948 – červen 1949

PhDr. Jaroslav KUNC

7. 6. 1949 – květen 1950

Josef ŠMÍDT

květen 1951 – únor 1954

Josef HUŠEK

únor 1954 – únor 1957

PhDr. Rudolf MÁLEK RNDr. Vladana ČELEDOVÁ

1. 3. 1957 – 31. 10.1970 1. 11. 1970 – 30. 9. 1978

Mgr. Anna BIMKOVÁ

1. 10. 1978 – 30. 6. 2002

RNDr. Tomáš ŘEHÁK

od 1. 7. 2002

155

Medailonky autorů PhDr. Zdeňka Čermáková (1927) v Praze, dlouholetá knihovnice Městské knihovny v Praze, nejdříve v oddělení pro děti a mládež, pak ve studovně, půjčovně a nakonec v metodickém oddělení, spolu s dr. Málkem. Dále literárněhistorická publicistka, překladatelka z francouzštiny. Je autorkou sborníku Městská knihovna v Praze 1891–1991, který vyšel ke 100. výročí knihovny. PhDr. Jan Lukavec, Ph.D. (1977) vystudoval český jazyk – literaturu a kulturologii na FF UK v Praze, absolvoval půlroční stáž na univerzitě v Kostnici. Je autorem knih Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (CDK), Zneklidňující svět zrcadel (Malvern), Od českého Tokia k exotické Praze (Malvern) a jedním ze čtyř spoluautorů Slovníku novější literární teorie (Academia). Připravuje publikaci Bytosti na pomezí. Eseje o literární fantastice. Ve svých esejích a studiích se zaměřuje na témata ležící na pomezí přírodních a společenských věd, na bytosti a jevy ležící za hranicemi lidského (píše o andělích, ďáblech i upírech); zabývá se antropologií sexuality a města, zvláště panelového sídliště (bydlí na pražském Jižním Městě). Pravidelně reportuje z knižních veletrhů a především často recenzuje knihy. Přispívá do řady českých periodik, příležitostně přednáší na vybraných vysokých školách, je redaktorem internetového časopisu iLiteratura.cz a pracuje v Národní knihovně ČR. Má rád hory a je otcem dvou dětí.

156

120 let na vlnách literatury – literárně-knihovnická koláž výtvarníka a grafika Václava Šlajcha ke 120. výročí založení Městské knihovny v Praze, rok 2010

157

Knihy nám sluší – knihovníci v převleku na scéně Městských divadel pražských, konkrétně Divadla ABC, rok 2016. Foto Berenika Haladová, grafická úprava Helena Rosová

158

Zdeňka Čermáková Jan Lukavec Městská knihovna v zrcadle času (1891–2016) Editor Michaela Losíková Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze ke svému 125. výročí založení Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 3. 10. 2016 ISBN 978-80-7532-343-9 (pdf)