Líšeň v období demokracie a nacismu

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra historie

Líšeň v období demokracie a nacismu (vývoj v letech 1918 – 1945) (Diplomová práce)

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. František Čapka, CSc. Brno 2007

Vypracovala: Monika Sobolová

2

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 13. 4. 2007

3

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat všem, kteří mi byli nápomocni při zpracovávání diplomového úkolu. Zejména bych chtěla poděkovat svému vedoucímu diplomové práce doc. PhDr. Františkovi Čapkovi, CSc. za jeho vedení, cenné připomínky k obsahu práce a čas, který mi věnoval.

4

Obsah Úvod........................................................................................................ 5 1.

Obecně historický úvod ................................................................. 7 1.1.

První republika...........................................................................................7

1.2.

Od Mnichova k protektorátu....................................................................11

1.3.

Vznik protektorátu, německá okupační politika v letech 1939-1945 ......13

1.4.

Počátky českého odboje a jeho činnost až do roku 1945.........................15

1.5.

Všední život v protektorátu......................................................................17

2.

Městečko nad městem – jak šel vývoj ........................................ 20

3.

Líšeň v meziválečném období .................................................... 23

4.

3.1.

Obecní správa městyse, výsledky voleb ..................................................23

3.2.

Stavební rozvoj a doprava........................................................................26

3.3.

Líšeňské školství......................................................................................29

3.4.

Život všední a spolkový...........................................................................32

3.5.

Rozvoj líšeňského sportu ve dvacátých a třicátých letech.......................40

3.6.

Období těsně před a po vzniku druhé republiky ......................................43

Líšeň pod německou „ochranou“ ............................................... 48 4.1.

První okupační roky (1939-1942)............................................................48

4.2.

Od heydrichiády ke konci války ..............................................................58

4.3.

Odbojová činnost v Líšni.........................................................................63

4.4.

Osvobození Líšně ....................................................................................65

Závěr..................................................................................................... 67 Prameny a literatura........................................................................... 70 Resumé ................................................................................................. 73 Přílohy .................................................................................................. 74

5

Úvod V roce 1918 se Čechům konečně po několika staletích rakouské nadvlády splnil jejich sen o samostanosti. Nově vzniklé Československo se mělo stát pevným bodem demokracie ve střední Evropě. Vše však zhatila nacistická okupace, která se projevila nejen ztrátou pracně získané svobody, ale především změnou postavení obyvatel. Ti, kteří válku přežili dodnes jen stěží a se slzami v očích vysloví jméno Adolf Hitler. Ve své diplomové práci bych chtěla připomenout právě tyto dvě epochy – první republiku a okupaci. Nebudu však popisovat události celého národa, to za mě již udělali renomovaní historikové. Chtěla bych toto období přiblížit prostřednictvím událostí, které se v letech 1918 – 1945 staly v městečku, dnes brněnské městské části, Líšni. I přesto, že má tato městská část poměrně dlouhou a bohatou historii, nebylo o ní mnoho napsáno. Do dnešního dne se objevila pouze jedna publikace, podávající historický obraz téměř tisícileté historie Líšně. Proto bych chtěla svojí prací přispět k rozšíření počtu publikací, zabývajících se líšeňskou historií. Můj výběr ovlivnil rovněž fakt, že jsem líšeňskou rodačkou, kterou místní dějiny velmi zajímají. Svou prací bych chtěla zároveň pomoci lidem, kteří danou dobu neprožili, vytvořit si vlastní představu o životě za první republiky a za války. Proto jsem se rozhodla zařadit sem i několik vzpomínek pamětníků, které dokáží nejlépe vykreslit atmosféru popisované doby, především války. Touto cestou bych jim všem chtěla moc poděkovat za poskytnuté informace, jmenovitě především svému dědečkovi Vincenci Sobolovi. Rovněž bych chtěla ukázat to, jak se velká politická rozhodnutí odrážela i v takových malých obcích, jakou byla právě Líšeň. Jak jsem se již zmínila, o historii Líšně byla dosud napsána pouze jedna publikace, vydaná v minulém roce k sedmistému výročí první zmínky o Líšni (Belcredi: Svatý Jan to vše viděl, 2006). Zatímco knih zabývajících se historií je tedy nedostatek, o starodávných líšeňských zvycích, tradicích, slavnostech a krojích je publikací mnohem více (Bartoš: Obrázky lidopisné; Matyšek: Líšeň, město dobrého obchodu; Trávníček: Lidový kroj v Brně – Líšni). Ke své práci jsem je však mohla využít pouze okrajově. Mnohem důležitější bylo získání informací z Archivu města Brna z dosud nezpracovaného fondu obce Líšně a prvních tří dílů obecní kroniky. Při získávání těchto údajů mně velmi pomohla paní magistra Likavčanová, jíž bych chtěla touto cestou rovněž velmi poděkovat.

6 Při shromažďování materiálů a jeho zařazení do obsahu diplomové práce jsem použila metody přímé i nepřímé, kdy jsem srovnávala archivní prameny s poznatky historické vědy. Další použitou metodou byla metoda progresívní, jíž jsem využívala především při práci s obecní kronikou. Okrajově jsem využila i metodu synchronního přistupu k historickému vývoji v daném období. Svoji práci jsem rozdělila do čtyř celků. V prvním z nich podávám obecně známé informace o první republice, jejím postupném oddělování se od bývalého rakouskouherského průmyslu, překonání hospodářské krize až k mnichovské „zradě“ a protektorátu. V další části se krátce zmiňuji o historických událostech v Líšni od 13. století do roku 1918, s podrobnějším rozpracováním především druhé poloviny 19. století. Součástí tohoto kratšího celku je i připomenutí situace bezprostředně po vyhlášení Československé republiky. Na tuto část pak již navazuji podrobným zachycením života obce v období první a druhé republiky. V této kapitole je popsáno rozložení politických sil v Líšni, její stavební rozvoj, zejména v období vysoké nezaměstnanosti a všední život obyvatel, často zpestřený členstvím v nejrůznějších spolcích a ochotnických souborech. Závěr tohoto oddílu je věnován nejistotě roku 1938, zdánlivě zakončené vznikem tzv. druhé republiky a o rok později vyhlášením protektorátu. Poslední část je pak zaměřena na osudy Líšně a jejích obyvatel za druhé světové války, které se často prolínají s událostmi odehrávajícími se na celém území protektorátu. Ukazuje, jak se měnil život obce i lidí, omezovaný řadou nejrůznějších vyhlášek a nařízení, zavedením lístkového systému a nucených dodávek hospodářských plodin. Připomíná líšeňské rodáky, kteří se stali obětmi nacistického teroru, a kteří byli vězněni nebo zahynuli v Kounicových kolejích nebo koncentračních táborech. Kapitolu pak uzavírá příjezd sovětských vojsk do Líšně a její osvobození.

7

1. Obecně historický úvod 1.1.

První republika Vznikem

Československé

republiky

vyvrcholilo

dlouholeté

úsilí

Čechů

a Slováků o samostaný stát a národní svobodu. Prvním československým prezidentem byl 14. listopadu 1918 po právu zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, kterého v této funkci vystřídal v roce 1935 Edvard Beneš. Prvním předsedou vlády se stal dosavadní vůdce domácího odboje Karel Kramář. Do konce roku 1918 vláda prosadila svoji moc na území Čech, Moravy a Slezska, v následujícím roce pak i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi.1 Od ledna 1919 probíhala v Paříži mírová konference, jíž se zúčastnilo na straně vítězů i Československo. Diplomatická jednání vedená Edvardem Benešem a Karlem Kramářem skončila vesměs úspěšně. Rada deseti uznala historické hranice tří zemí České koruny, připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi a vyřešení otázek hranic s Polskem. Jednání o finančních záležitostech však dopadla neúspěšně. Československu byl totiž odepřen podíl na reparacích, navíc musela převzít podíl na reparacích poraženého Rakousko-Uherska ve výši 1,5 miliardy zlatých franků. Zahraniční orientace nově vzniklého státu se soustředila především na Francii, v níž Beneš viděl záruku poválečného statu quo. V rámci středoevropské politiky vznikla Malá dohoda, což měl být spojenecký svazek mezi ČSR, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunskem, namířený proti Habsburkům i Maďarsku. Vláda se rovněž snažila normalizovat vztahy se Sovětským svazem i republikánským Německem. Vnitřní situace státu nebyla nijak jednoduchá. Němci, dosud většinový národ, se nesmířili s tím, že v novém státě bude pouhou menšinou. Němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik ČSR a postupně ustavili čtyři sudetoněmecké provincie a prohlásili je za součást nově zřízeného Německého Rakouska. Tato situace přerostla v konflikt, který musel být potlačen českým vojskem.2 Jiná situace byla na Slovensku, jež zaostávalo v oblasti hospodářské, politické i kulturní. Naprosto zde chyběli úředníci, soudci, policisté, železničáři a učitelé, kteří sem museli přicházet z českých zemí. Slováci byli postaveni na

1

Separatistické snahy tzv.Východoslovenské rady v čele s V. Dvortsákem, podporované maďarskou

vládou, byly potlačeny koncem roku 1918 českými vojsky. Chaos na Podkarpatské Rusi ukončila vojenská diktatura, vyhlášená v letech 1919–1922. 2

Srovnej Olivová, V.: Dějiny Československa do roku 1945. Brno 1967, s. 21-28.

8 roveň Čechům, slovenština se stala úřední řečí a vznikla tzv. československá národnost. Velmi podobná situace byla v Podkarpatské Rusi, jež byla po staletí nedílnou součástí uherského státu. Také sem bylo vysláno mnoho úředníků a vzdělaných pracovníků. Koncem roku 1918 skončilo počáteční období, kdy správu zemí, okresů a měst převzaly národní výbory. Ty byly vládou zrušeny, státní moc převzala úřady a jejich aparát z doby rakouské monarchie. Od roku 1927 vznikly podle nového zákona o organizaci politické správy čtyři země: Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatoruská. V každé zemi byl zemský úřad v čele se zemským prezidentem, který byl podřízený ministerstvu vnitra a zemské zastupitelstvo, pečující o správní a hospodářské záležitosti. Každá země byla rozdělena na okresy, v jejichž čele stál okresní hejtman. Samosprávným orgánem okresů bylo okresní zastupitelstvo. Samospráva obcí zůstala zachována, pouze místo obecních výborů od roku 1919 existovala obecní zastupitelstva. Do jejich kompetencí spadala bezpečnostní, požární a zdravotní policie, komunikace, stavební záležitosti, péče o vzdělání a sociální péče. Obec také plnila i některé úkoly, které na ni přenesl stát, např. pomoc při volbách a sčítání lidu. Československo bylo unitárním státem, jeho představitelé odmítali jakoukoli formu zemské autonomie doby předpřevratové. Zákonodárnou moc pro celou republiku vykonávalo Národní shromáždění. V exekutivě měl zvláštní postavení prezident, jehož pravomoce byly přesně vymezeny ústavou.3 Vrcholným exekutivním orgánem se stala vláda zodpovědná Poslanecké sněmovně. Poslanci a senátoři byli voleni všeobecným, rovným, přímým a tajným hlasovacím právem podle zásady poměrného zastoupení. Československo bylo ekonomicky nejvyspělejším nástupnickým státem, zůstalo zde 65% průmyslových závodů Rakousko-Uherska, která však měla svá ústředí ve Vídni nebo Budapešti. Proto byla provedena tzv. nostrifikace akciových společností. Dalším krokem bylo vytvoření československé měny v únoru 1919, a to zmocňovacím zákonem a nařízením ministerstva financí o okolkování bankovek Rakousko-uherské banky obíhajících na československém území. Měnová reforma však nedokázala zastavit inflaci, hodnota koruny klesala, což umožnilo silný vývoz. Díky tomu se rychleji rozvíjela průmyslová výroba a obchod. Průmyslová zaměstnanost se tak v krátké době přiblížila předválečné úrovni. Velké zvýšení hodnoty československé měny však mělo i negativní následek, a to hospodářskou krizi. Československé výrobky se staly pro cizí dovozce drahými, což vedlo ke snížení vývozu a velké nezaměstnanosti. Východiskem z této situace se stalo rozšíření průmyslové výroby, díky čemuž začala postupně klesat 3

Vydána 29. února 1920, vycházela ze zásady, že jediným zdrojem státní moci je lid.

9 nezaměstnanost. Během roku 1924 bylo přijato osm finančních zákonů, byly provedeny úpravy ve státní administrativě a posilováno sociální zákonodárství.4 V zemědělství byla zahájena agrární reforma, probíhající v letech 1919-1920, která přinesla

částečný

přesun

pozemkového

vlastnictví

velkostatkářů

do

rukou

československého státu, který ji pak rozdělil mezi drobné hospodáře a rolníky. Složitá situace byla i ve sféře zahraničního obchodu. České výrobky musely překonávat nejen státní, ale i celní hranice, čímž tyto výrobky ztratily v nástupnických státech dřívější konkurenční výhody. Navíc tradiční české výrobky byly často pokládány za zboží rakouské nebo maďarské, nepomohla ani usilovná propagace československých vývozců. Velkým problémem nového státu byla rovněž ekonomická, hospodářská a sociální nevyváženost celého území ČSR. Západní oblasti byly relativně vyspělé s převažující průmyslovou výrobou, kdežto ve východních částech země převažovalo zemědělství, které však bylo značně zaostalé. Proto se potřeba sbližování ekonomické úrovně různých částí republiky stala v roce 1918 značně naléhavou. K tomu však za celou dobu existence první republiky nedošlo. Slovensko a Podkarpatská Rus tvořily až do 2. světové války v podstatě agrárně surovinový přívěsek českých zemí.5 První parlamentní volby se konaly v dubnu 1920 a přinesly vítězství socialistických stran. Ty vytvořily opět vládu rudozelené koalice sociálních demokratů, socialistů a agrárníků pod vedením Vlastimila Tusara. Tato vláda však vydržela jen do září 1920, kdy se od sociálních demokratů odtrhla separátní levicové sociální demokracie, z níž v roce 1921 vznikla komunistická strana a kdy byla nahrazena úřednickou vládou Jana Černého. Druhé parlamentní volby proběhly v důsledku vládních rozporů v předčasném termínu, již v listopadu 1925. Vítězství si tentokrát připsala agrární strana, hned za ní skončili komunisté, lidovci a sociální demokracie. Velký úspěch měly také německé aktivistické strany, v důsledku čehož byla vytvořena československo-německá občanská koalice. Když v roce 1929 podali ministři z HSL'S demisi v důsledku Tukovy aféry, musely být vypsány další předčasné volby. Ty proběhly v říjnu 1929 a vítězem se opět stala agrární strana. Na druhém místě skončila sociální demokracie, za ní národní socialisté a komunisté. Byla jmenována vláda široké koalice v čele s Františkem Udržalem. Hospodářská krize, která se v ČSR projevila především v letech 1932-1933, ukázala zastaralost průmyslové struktury. Těžiště průmyslu se začalo, v souladu s celosvětovým vývojem, přesouvat směrem k těžkému průmyslu, který se vzpamatovával 4

Československo se tak zařadilo mezi přední sociálně se chovající státy.

5

Vaculík, J. – Čapka, F.: Nástin českých dějin 20. století, Brno 2002, s. 39.

10 mnohem rychleji než průmysl lehký. Došlo k nárustu zbrojírenské a strojní výroby. Krize si rovněž vyžádala zásahy státu do ekonomiky, např. kartelový zákon a vznik obilního monopolu. Hospodářské krize využili extrémisté zprava i zleva, jejichž útoky vůči vládě se postupně stupňovaly. První útok provedla komunistická strana v čele s poslancem Klementem Gottwaldem. Na ni navázala svým výstupem Stříbrného Liga proti vázaným kandidátkám, krize využívali i fašisté a německé negativistické strany. Krize vypukla i na Slovensku, jejími hlavními organizátory byli příslušníci Hlinkovy strany. Všechny tyto aspekty vedly k výměně předsedy vlády, jímž se stal Jan Malypetr. Jeho vláda musela v první řadě odstranit důsledky hospodářské krize, proto v roce 1933 vydala tzv. zmocňovací zákon. Dalším krokem pak bylo vydání zákonů, kterými chtěla bojovat proti jakémukoli extrémismu, především DNSAP, DNP, HSL'S a KSČ. Nové parlamentní volby se konaly v květnu 1935. V nich překvapivě zvítězila Sudetoněmecká strana v čele s Konrádem Henleinem, agrárníci skončili až na druhém místě. Za nimi skončili sociální demokracie a komunisté. Byla vytvořena nová vláda, která však měla stejné složení jako předchozí, pouze J. Malypetr byl v listopadu nahrazen Milanem Hodžou. Od roku 1936 se začala zhoršovat mezinárodní situace. Nacistickému Německu se postupně dařilo oslabovat československý spojenecký systém. Získalo si velký vliv v Rumunsku a Jugoslávii, čímž Malé dohodě zasadila těžkou ránu. Zmařilo také pokus o československo-rakousko-maďarské sblížení v roce 1937. Zostřovala se také protičeskoslovenská kampaň vyvolaná SdP, která vyvrcholila požadavky zformulovanými Henleinem v Karlových Varech v dubnu 1938. Československá vláda zareagovala vyhlášením částečné mobilizace v květnu 1938, kdy bylo do pohraničí vysláno přibližně 170 tisíc vojáků k udržení pořádku. Postupně se začala ukazovat nereálnost československých spojeneckých smluv, francouzský ministerský předseda Daladier přenechal svoji úlohu svému britskému spojenci. Britové, kteří válku nechtěli, vyslali do ČSR „prostředníka“ lorda Runcimana, jenž místo nestrannosti otevřeně podporoval německé požadavky. Československá vláda se proto rozhodla 5. září 1939 předložit tzv. čtvrtý plán, který by vyhovoval karlovarským požadavkům. Hitler však už v této chvíli myslel na získání československého pohraničního území. Pokus SdP o provedení puče v pohraničí československá vláda ještě ustála, nátlak Francie a Velké Británie již nikoli.

11

1.2.

Od Mnichova k protektorátu Ke konci třicátých let 20. století nebyla mezinárodní situace, co se týče střetu

Čechů s Hitlerem, příliš dobrá. Přestože mělo Československo uzavřenou spojeneckou smlouvu s Francií, nemohlo s francouzskou pomocí počítat. Francouzi měli ještě stále v živé paměti ztráty, které utrpěli za první světové války, proto se teď do dalšího konfliktu příliš nehrnuli. Svoji pomoc Československu podmiňovali prvotním zásahem Velké Británie. Tam však byla ochota pomoci ještě menší než ve Francii. Společně se pak dohodli, že nejlepším řešením pro všechny bude donutit Prahu k ústupkům vůči Berlínu. Osud Československa byl zpečetěn na mnichovské konferenci 29. září 1938. Výsledkem byl požadavek Německa na okamžité předání Sudet. Tímto aktem zároveň západní mocnosti stvrdily, že se Československo dostává do německé sféry vlivu. Nyní vše záleželo na rozhodnutí československé vlády a především prezidenta, zda tento verdikt přijme či nikoli. Museli brát v úvahu i to, že Sovětský svaz byl ochoten pomoci, což potvrdil ještě i 30. září.6 Proč se nakonec rozhodli pro variantu kapitulace se později pokusil vysvětlit Edvard Beneš: „Západ ani Rusko připraveny nebyly. To jsem věděl. Kdyby tehdy Německo válku dostalo a Rusko nám na pomoc nějakým způsobem šlo, stalo by se to, čeho jsem se obával, že by i Daladier a Chamberlain nechali Hitlerovi volnou ruku, aby si to s bolševiky vypořádal. K válce se Západem (by) pak více nedošlo, Hitler by byl pánem Ruska a my se z jeho jařma více nedostali.“ 7 Překvapujícím znakem kapitulace bylo její přijetí většinou národa, respektujícího prezidentovo rozhodnutí. Tak se „zrodila“ tzv. druhá republika ochuzená o 30% svého území. Politickou reprezentaci zasáhl postupný úpadek. 5. října abdikoval prezident Beneš. 6. října byla podepsána žilinská dohoda, díky níž získali Slováci autonomii. Jejich příkladu pak následovali i političtí představitelé na Podkarpatské Rusi. Byl to další úder pro český národ. Nyní bylo nutné přizpůsobit se nové situaci. Bohužel z pohledu řady politiků (zejména ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského a Rudolfa Berana) přizpůsobit se znamenalo nabídnout Němcům připravenost vyhovět jim ve všech směrech. Změna nastala i v rámci organizace politického života. Vznikly dvě politické strany: Strana národní jednoty a Národní strana práce, sudetští Němci se mohli hlásit do NSDAP. 30. listopadu byl zvolen nový prezident. Stal se jím dr. Emil Hácha. Jeho prvním úkolem 6

Srovnej Mastný, V.: Protektorát a osud českého odboje. Praha 2003, s. 23 a Filípek, J.: Mnichov

1938 – Hra o Československo. Praha 2001, s. 10 a 62. 7

Otáhalová, L.–Červinková, M.(ed.): Dokumenty z historie československé politiky I. Praha 1996,

s. 238.

12 bylo jmenování nové vlády v čele s Rudolfem Beranem, jež zdůrazňovala již výše zmíněnou potřebu loajality k Německu. Prvními ústupky Němcům bylo zastavení činnosti komunistické strany, zavedení předběžné cenzury v prosinci 1938 a vytvoření zmocňovacího zákona. Za vším stála mylná naděje, že republika bude později ušetřena německých zásahů do politické struktury. Původní přátelská smlouva mezi Německem a Československem z listopadu 1938 se s příchodem nového roku změnila v obyčejný Hitlerův diktát. Ten mimo jiné žádal vypovězení všech spojeneckých závazků, vystoupení ze Společnosti národů, sladění zahraniční politiky s Berlínem, demobilizaci armády, vydání protižidovských zákonů atd. Dalo by se říci, že tento Hitlerův diktát „otevřel“ českým politikům oči. Zjistili, že s Hitlerem je téměř nemožné uzavřít jakoukoli odpovídající a uspokojující smlouvu. I přesto vláda některým Hitlerovým požadavkům vyhověla co nejdříve, ostatní se plnily postupně a velmi pomalu (např. demobilizace armády). Hitler ale stále ještě spokojen nebyl, vojenská intervence v Česko-Slovensku mu nedala spát. Proto se stejně jako před Mnichovem snažil vyvolat vnitřní rozpad. Tentokrát to ale měli být Slováci, kdo měl hrát roli, připravenou původně pro sudetské Němce.8 Počátkem února se počáteční indiferentní postoj Němců vůči slovenským separatistům změnil. Bylo jim naznačeno v podstatě to, aby se co nejdříve od Čechů odtrhli. Ribbentrop a Göring potom rozšířili podobné návrhy i dalším slovenským vůdcům, kteří se teď stali v hlavním městě Říše častými hosty.9 Pražská vláda si uvědomila, že pokud si neudrží v zemi autoritu, mohou Němci zakročit sami. 10. března rozpustil Hácha slovenskou autonomní vládu, poslal tam vojsko a vyhlásil stanné právo. Tím však iniciativa české vlády v podstatě skončila. Nacisté na tento tah čekali, jenže naděje, které do něj vkládaly, jim nevyšly. Slováci byli intervencí českého vojska dostatečně odrazeni od dalších akcí a nežádali o pomoc v zahraničí. Situace pro Němce nebyla dobrá a Češi vyčkávali, aniž by se dali vyvést z míry. Ve zprávě do Berlína Hencke připustil: „Všeobecně je situace klidná. Postoj úřadů a obyvatelstva vůči Němcům je evidentně trpělivý. Vyhýbají se provokacím, jak je to jen možné.“10 Němci se však myšlenky na odtrhnutí Slovenska nechtěli vzdát. 13. března 1939 odjel na Hitlerovu žádost do Berlína J. Tiso, kde mu bylo sděleno, že pokud Slovensko nevyhlásí samostatnost a nepožádá o německou ochranu, bude ponecháno na milost 8

Mastný, V.: c. d., s. 37.

9

Tamtéž, s. 38.

10

Tamtéž, s. 39.

13 a nemilost Maďarsku. Následujícího dne odhlasoval slovenský sněm v Bratislavě vznik Slovenského státu.11 Ve stejný den poslala maďarská vláda československé vládě ultimátum, aby do 24 hodin vyklidila Podkarpatskou Rus. Při následné Háchově audienci u Hitlera v noci ze 14. na 15. března mu bylo sděleno, že v šest hodin ráno německé vojsko vtrhne na území Čech a Moravy a že čs. armáda nesmí klást žádný odpor. Tímto aktem bylo rozbití Československa dokonáno.

1.3.

Vznik protektorátu, německá okupační politika v letech 1939-1945 Zatímco téměř celý český národ sledoval s velkým pohnutím, smutkem a vzdorem

příjezd německých vojsk, státní orgány se pomalu připravovaly na pokojný přechod pod německou správu. 12 16. března byl vydán Výnos vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, jímž byl ustanoven Protektorát Čechy a Morava a o dva dny později byl jmenován i říšský protektor pro protektorát Konstantin von Neurath, jeho poradcem (státním tajemníkem) se stal Karl Hermann Frank; svých povinností se ujali 16. dubna po skončení přechodného období (tzv. vojenské správy). Během tohoto období převzala říše ochranu nad protektorátem. Jako prázdné gesto vyzněla Němci ponechaná protektorátní autonomie, která byla oktrojovaná, bez nezadatelných práv a bez zajištěného území. Sice byly v činnosti ponechány některé státní orgány jako státní prezident a vláda, avšak se značně okleštěnou pravomocí. Byly zrušeny dosavadní dvě politické strany a místo nich vzniklo Háchou vytvořené Národní souručenství.13 V něm byly zastoupeny prakticky všechny sociální vrstvy, největší zastoupení měly dosavadní dvě politické strany. Poslání Národního souručenství mělo spočívat „především v politickém usměrnění všech Čechů, všech stran a všech směrů bez ohledu na stav, smýšlení a místní příslušnost“ a v převzetí péče o národ v každém směru.14 Okupační režim spoléhal především na svoji armádu a policii, především pak na činnost gestapa. Organizace veřejné moci v protektorátu byla až do roku 1942 dvoukolejná. České úřady se však postupně musely stále více podřizovat německým předpisům a úředním jazykem se postupně stávala němčina. Navíc se na všechna důležitá místa autonomní správy dostali němečtí úředníci. Této příznivé situace chtěli Němci co

11

Mastný, V.: c. d., s. 42.

12

Maršálek, P.: c. d., s. 109. Srovnej Mastný, V. : c.d. , s. 50.

13

V lednu 1943 bylo přeměněno v „kulturní“ korporaci a ztratilo posléze jakýkoli význam.

14

Maršálek, P.: c. d., s. 111.

14 nejvíce využít, a proto se rozhodli pro reformu organizace veřejné moci. Provedením reformy byl pověřen Reinhard Heydrich, který 27. 9. 1941 zastoupil Konstantina von Neuratha ve funkci říšského protektora, proto zastupující říšský protektor.15 Cílem bylo podvrácení protektorátní autonomie bez ohrožení její vnější slupky.16 V první fázi reformy v podstatě přestala vláda existovat jako sborový orgán, změny se nevyhnuly ani některým ministerstvům – některá byla zrušena a ostatní získala nové kompetence. Po zatčení dosavadního předsedy vlády gen. Aloise Eliáše byl Hácha nucen jmenovat novou vládu v čele s Jaroslavem Krejčím, v níž převažovali lidé otevřeně spolupracující s nacisty (především ministr školství a lidové osvěty E. Moravec). Druhá fáze reformy se týkala především nové úpravy obvodů a sídel oberlandrátů a tomu odpovídající reorganizace autonomních politických úřadů. Autonomní úřady byly podřízeny pokynům říšských míst, počet oberlandrátů byl snížen o polovinu. Ve třetí fázi správní reformy se přizpůsobilo uspořádání protektorova úřadu novému složení protektorátních ministerstev. Reformou Němci dosáhli zeštíhlení a zakceschopnění okupačního aparátu. Rozhodující část správní agendy nadále zastávaly Němci dokonale ovládnuté autonomní úřady, které se tak staly přímou součástí okupační mašinérie.17 Všechny tyto změny přinesly téměř úplnou likvidaci nejen dosud existující správní dvoukolejnosti, ale i protektorátní autonomie vůbec. Po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha (27. 5. 1942) vystoupil do popředí problém mocenského dualismu mezi zastupujícím říšským protektorem a státním tajemníkem. Vyřešil se až v roce 1943 po odvolání Kurta Daluega z funkce zastupujícího říšského protektora, kdy na jeho místo nastoupil Wilhelm Frick a K. H. Frank byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. Frank v této funkci převzal většinu protektorových pravomocí. Přibývající množství neúspěchů německých armád na všech frontách měla zastavit opatření tzv. totální války, zaváděná postupně od února roku 1943 v celé Říši, protektorát nevyjímaje. Zde se nacisté soustředili především na vystupňování tempa hospodářské mobilizace. Zvýšil se také propagandistický tlak na obyvatelstvo, zpřísnila se cenzura. Nacisté

přikročili

rovněž

k odvodům

celých

ročníků

na

práci

do

Německa

(tzv. totaleinsatz). Vzrůstající nacistický tlak se projevil i v zemědělství, kde chtěli nacisté

15

Konstantin von Neurath nebyl funkce říšského protektora zbaven, byl pouze odvolán na zdravotní

dovolenou. 16

Kárný, M.- Milotová, J.-Kárná, M.: Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Praha 1991, s. 33.

17

Maršálek, P.: c. d., s. 72.

15 vytěžit veškeré protektorátní vyživovací rezervy. Totální válce se musela přizpůsobit také soustava protektorátní správy. Činnost politických úřadů měla sloužit především potřebám války. V oblasti justice docházelo k postupnému zjednodušování, které v podstatě vyvrcholilo odstraněním nepatrných zbytků práva z německého trestního procesu. V souvislosti s totální válkou přešli nacisté k taktice systematického a nepřetržitého teroru. Od února 1945 se postupně části protektorátu stávaly bojovým územím.18 Prvořadým úkolem pro nacisty bylo nyní nenarušit válečnou výrobu. Ve válečných zónách přebírali veškerou výkonnou moc armádní velitelé. Na zbylém území protektorátu vládl prozatím skoro neomezeně Frank. To se změnilo koncem dubna 1945, kdy byl Hitlerovým příkazem pověřen vedením protektorátu velitel skupiny armád „Mitte“ Ferdinand Schörner. Ani v této situaci se však Frank nevzdával a snažil se postupně uskutečnit plán, jehož cílem bylo buď přímé předání protektorátu spojencům nebo odevzdání výkonné moci české politické reprezentaci. Podporu našel jak na straně protektorátní vlády, vedené Richardem Bienertem, tak i na straně nového vůdce říše admirála Dönitze. Jednání mezi Frankem a Bienertem, probíhající 5. května 1945, bylo však přerušeno povstáním, které v Praze vypuklo. Dne 8. května 1945 pak podepsal gen. Toussaint před zástupci České národní rady, vedoucí národně osvobozenecký boj českého lidu, kapitulační protokol19 a o den později dorazily do Prahy jednotky Rudé armády.20

1.4.

Počátky českého odboje a jeho činnost až do roku 1945 Obsazení zbytku českých zemí nacisty v březnu roku 1939 provázelo kromě

spontánního zformování celonárodní protinacistické jednoty, jejímž osobitým projevem byl hromadný vstup do Národního souručenství, také vytvoření odbojových organizací. Od počátku byl odboj rozdělen na dvě hlavní části, na demokratický a komunistický. Demokratický proud odboje, spolupracující se zahraniční emigrací v čele s E. Benešem, sestával ze tří uskupení: Politické ústředí, Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme. Lišila se od sebe organizačně, programem i činností. Politické ústředí mělo být vedoucím orgánem celého odboje, náplň její činnosti tvořilo zpravodajství a pomoc při útěku osob do zahraničí. Obrana národa, tvořená především příslušníky bývalé československé armády (velitelem byl gen. J. Bílý), se zabývala především zpravodajstvím, sabotážemi, vysíláním posil pro zahraniční vojsko a přípravou převratu. Petiční výbor Věrni zůstaneme měl

18

Maršálek, P.: c. d., s. 87.

19

Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Praha 1999, s. 474 -475.

20

Maršálek, P.: c. d., s. 88.

16 základnu především mezi sociálně demokraticky orientovanými intelektuály a odboráři.21 Soustředilo se především na zpravodajství a propagandu. Vlastní cestou se vydal komunistický odboj, který byl vázán výhradně na směrnice z Moskvy. Díky tomu byla přerušena dosavadní linie celonárodní protifašistické fronty a původní tolerantní postoj k demokratickému odboji. V listopadu 1939 pak byly odsouzeny Anglie a Francie jako imperialistické mocnosti. Zavržena byla i československá emigrace a domácí odboj. Jejich hlavní aktivitou se stala propaganda. Odbojové hnutí nacházelo podporu i u české veřejnosti, téměř všude panoval podzemní politický život. Zvyšovalo se také množství projevů protiněmeckého odporu, které vyvrcholily v masové nepokoje okolo 28. 10. a 17. 11. 1939. Ty však vyvolaly na německé straně podstatné zostření kurzu s osudovými důsledky zejména pro odboj. Až do podzimu roku 1939 měly akce nacistického bezpečnostního aparátu proti odboji převážně preventivní charakter.22 Nejprve se nacistům podařilo rozbít síť Obrany národa.23 Následná vlna zatýkání (do ledna 1940) se nevyhnula ani Politickému ústředí, z něhož zbylo jen bezvýznamné torzo. Jediným, kdo prozatím zůstal ušetřen zatýkání, byl Petiční výbor Věrni zůstaneme, který ještě více rozšířil svoji síť a prozatím také orgány ilegální KSČ. Jediným východiskem pro demokratický odboj bylo sjednocení, které bylo završeno v květnu 1940 vytvořením Ústředního vedení odboje domácího. Sdružoval obnovenou Obranu národa a Politické ústředí, PVVZ. I když fungoval pouze jako koordinační centrum, dokázal nastolit přibližnou rovnováhu podle zásady parity mezi jednotlivými odbojovými sekcemi. Znovu vzrůstající odbojová aktivita však dostala tvrdý zásah v podobě dalšího zatýkání, které nacisté zahájili v dubnu 1941. Tentokrát nezůstal ušetřen ani komunistický odboj. V létě 1942 tak zůstala z organizací českého odboje pouhá torza. Přesto se český odboj nevzdával a již do konce roku 1942 se mu podařilo získat nové spolupracovníky a především vytvořit alespoň prozatímní kostru odbojového hnutí. Byl obnoven i kontakt se zahraničním odbojem. Zůstala zachována kontinuita s programem dřívějšího ÚVOD. Opět začal boj o politické vedení, v němž se „utkal“ Přípravný národní revoluční výbor (v čele s J. Kvapilem, K. Kroftou a E. Lány), Národní

21

Název této skupiny vznikl podle stejnojmenného manifestu, vydaného v květnu 1938,

vyzývajícího k obraně republiky. 22 23

Maršálek, P.: c. d., s. 120. Díky zatčení člena ilegálního Zemského národního výboru Šmída brněnským gestapem. Jím

vyzrazené informace vedly k rozbití hlavního i zemského velitelství ON, navíc gestapo nasměrovaly na Politické ústředí.

17 rada česká (později přejmenovaná na Přípravný revoluční národní výbor), ÚVOD (soustředěná kolem A. Heidricha) a Přípravný revoluční výbor (Rada tří). Nově vzniklo Revoluční odborové hnutí, které prostupovalo demokratickou i komunistickou linií odboje. Tato postupně sílící organizace navázala svým programem na někdejší PVVZ. Vrcholu dosáhla nedlouho před osvobozením – na jaře 1945.24 Měla podporu v legálních odborech, byla ve styku s Radou tří a kontakt udržovala i s Londýnem a komunisty. K určitému sjednocení odboje došlo na začátku roku 194525, kdy se ze zástupců ROH, R 3 a KSČ ustavil orgán, nesoucí název Česká národní rada. Hlavní cílem se stala příprava na převzetí moci a zajištění plánovaného povstání.

1.5.

Všední život v protektorátu České obyvatelstvo reagovalo na okupaci různě. Příznivě byla přijata mezi

kolaboranty, kterých zpočátku nebylo mnoho26. Proti nim stály odbojové organizace, bojující za obnovení samostatnosti Československa. Mezi těmito skupinami stála nejpočetnější skupina obyvatel, jejímž hlavním cílem bylo přežít. Důležitým měřítkem pro kvalitu života v protektorátu bylo i to, zda občan patřil mezi Němce, Čechy, Židy a jiné menšiny. Němci, kteří získali říšské občanství, obdrželi oproti ostatním obyvatelům řadu výhod, za něž však museli sloužit Říši (služba ve wehrmachtu). Život jim ztěžovala i oprávněná nevraživost Čechů, kteří se díky protektorátu stali lidmi druhého řádu. Získali tzv. protektorátní občanství. Žít mohli pouze v protektorátu, kde byli postupně zbavováni práva podílet se na správě věcí veřejných. I přesto bylo jejich postavení lepší, než jaké měli obyvatelé v jiných, nacisty okupovaných, zemích. Hlavním důvodem bylo, že Němci Čechy s přibývajícími neúspěchy potřebovali stále více pro pokrytí zvyšujících se požadavků na výrobu zbraní a vojenského materiálu. Reakce obyvatelstva nebyla v jednotlivých fázích okupace vždy stejná. Celkem klidně bylo přijato období vojenské správy, i díky poměrné korektnosti německé okupační armády. Upevňování nacistické moci za K. von Neuratha probíhalo ve znamení eliminace všech možných nepřátel. Reakcí obyvatelstva byl živelný vstup do Národního souručenství, četné manifestace a první protiněmecké akce. Se začátkem války nacisté přitvrdili. Začali s preventivním zatýkáním, iniciativu převzalo gestapo. Lidé si od války

24

Bartošek, K.: Pražské povstání 1945. Praha 1965, s. 119.

25

Oficiálně se ustavil 29.-30. 4. 1945 jako výkonný a oficiální orgán.

26

Patřili mezi ně především příslušníci českých fašistických skupin (Vlajka,..) a aktivističtí novináři.

18 slibovali brzkou porážku nacismu. Začaly se množit projevy nespokojenosti s okupací, které 28. října 1939 vyústily v mohutné demonstrace v Praze, Brně, Ostravě a na Kladně. Všechny byly nacisty brutálně potlačeny, zejména v Praze, kdy při střelbě bylo těžce zraněno devět demonstrantů, z nichž dva smrtelně (dělník V. Sedláček a student J. Opletal). Právě pohřeb Jana Opletala se stal příležitostí k dalším demonstracím a střetu s německou policií. Nacisté toho využili a začali s terorem vůči inteligenci. 17. listopadu byly zavřeny všechny vysoké školy a přes tisíc vysokoškoláků bylo odvezeno do koncentračních táborů. Český národ byl zastrašen nemilosrdnou německou odvetou a rozštěpen.27 Začalo přibývat Čechů, kteří byli s Němci ochotni spolupracovat. Zbytek obyvatelstva přešel k pasivní rezistenci. Nyní už nikdo nepochyboval, že cílem nacistů je vytěžení země a zničení českého národa. Nástup Heydricha byl provázen zavedením řady drastických opatření. Jeho prvním činem bylo zatčení předsedy vlády A. Eliáše, čímž ukončil dvojí hru protektorátní vlády. Začal také s postupnou likvidací českého židovského obyvatelstva. Teror se nevyhnul ani zbytku českého obyvatelstva. V jednom ze svých projevů učinil Heydrich důležité rozlišení mezi dvěma technikami útlaku – „lámáním“ a „ohýbáním“.28 Čechy chtěl nejdříve zlomit a tím usnadnit jejich ohýbání. Stanné soudy se staly základními prostředky teroru. Všude panoval strach, který přinesl své výsledky - ubylo počtu sabotáží a zvýšila se produktivita práce. Jestliže půlrok Heydrichova útisku veřejnost přežívala jen stěží, po atentátu na něho se národ dotkl samotného dna.29 Období represí přineslo zlikvidování zbytků rezistence a především vyvraždění nevinných lidí ze dvou vesnic, Lidic (10. června) a Ležáků (24. června). Díky rozsudkům stanných soudů byla popravena řada lidí schvalujících atentát. Někdy byly popraveny i celé rodiny v rámci tzv. kolektivní viny. Po zlikvidování atentátníků v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze 18. června 1942, přikročil Frank ke zmírnění tlaku na české obyvatelstvo. Tuto linii dodržoval i poté, co získal v protektorátu vůdčí postavení. Hlavním cílem jeho politiky se stalo plnění hospodářské mobilizace a odpolitizování českého národa. Nacistický teror ale neustal, stal se systematickým a nepřetržitým. Podle dobových zpráv se všem sociálním vrstvám dařilo po materiální stránce celkem slušně. Nebyl hlad, avšak

27

Maršálek, P.: c. d., s. 142.

28

Mastný, V.: c. d., s. 188.

29

Maršálek, P.: c. d., s. 144.

19 ani ne dostatek.30 Od podzimu 1939 byl zaveden lístkový odběrní systém. Zpočátku jen na některé potraviny, postupně bylo na lístky vše. Poměry se zhoršily v době vystupňovaného tempa totální války. Zavíraly se obchody, lidé byli totálně nasazováni, postupně byl nedostatek základních životních potřeb. V roce 1944 se kalorický příjem snížil o třetinu oproti roku 1939. Do pracovního procesu byly od roku 1943 zapojovány také ženy, z počátečního dobrovolnictví se stalo později nařízení. Pracovních sil byl pro zvyšující se nároky německé armády nedostatek. Od září 1944 byly zavedeny dvanáctihodinové směny. Češi dávali svůj postoj k okupantům najevo při každé příležitosti – bojkoty německých žurnálů v kinech, ignorování německého rozhlasu, velký zájem o ilegální časopisy, zesměšňování německé propagandy anekdotami, masový poslech zahraničního rozhlasu apod. Velký význam měla i tzv. šeptaná propaganda.31 Zahraniční a především domácí odboj nacházel u lidí všeobecnou podporu. Osudy českých Židů byly podobné jako v jiných, nacisty dobytých, zemích. Počáteční pronásledování a diskriminace vedli po roce 1941 k prvním transportům do koncentračních táborů. V každodenním životě byli Židé postiženi řadou zákazů a omezení, které z nich udělali v podstatě bezprávnou skupinu obyvatel. Vyvrcholením byl nástup Heydricha a zahájení transportů. Do konce války přežilo z 93 952 Židů deportovaných z protektorátu pouhých 3 371.32 O nic lépe na tom nebyli ani cikáni, kteří byli deportováni od roku 1942. Osvobození se dožilo jen nemnoho z nich. Každodenní život v protektorátu se vyznačoval především nadmírou regulací všeho druhu, všudypřítomným strachem a hmotným nedostatkem.33 Téměř nikdo neunikl ostražitému dozoru státních orgánů, které si za pomoci přísných trestů tvrdě vynucovaly plnění přihlašovací povinnosti ohledně trvalého i přechodného pobytu, stejně jako předepsanou registraci především na úřadech práce.

30

Maršálek, P.: c. d., s. 145.

31

Šíření fám, pověstí a informací různého druhu ústně – „od ucha k uchu“ – tomu Němci nemohli

zabránit. 32

Lagus, K. – Polák, J.: Město za mřížemi. Praha 1964. Srovnej Válka, Z.: Brno pod hákovým

křížem. Olomouc 2004, s. 57. 33

Maršálek, P.: c. d., s. 154.

20

2. Městečko nad městem – jak šel vývoj Líšeň,

dříve

městečko

ležící

nad

soutokem

dvou

potoků,

Líšeňského

a Mariánského, dnes městská část rozkládající se v severovýchodní části města Brna na ploše zhruba 16 kilometrů čtverečních. Název obce se poprvé objevuje ve zprávě z roku 1306, kde je uveden ve třetím pádě (in) Leschzen, což odpovídá prvnímu pádu Lesch, z něhož vznikl pozdější německý název Lösch. Toto místní jméno je odvozeno z původního jmenného adjektiva v mužském rodě léščen, tj. lískový, staročesky léčený, což znamená háj, porost lísek, možná i hrad v lískoví.34 Postupem času se název vyvíjel. Teprve v roce 1872 se poprvé objevuje dnešní název Líšeň. Líšeň se může pyšnit poměrně dlouhou historií, byla totiž osídlena již v době kamenné, o čemž vypovídají četné archeologické nálezy objevené po roce 1950 na výšinném hradisku Staré Zámky. Po jeho zániku se život přesunul o něco níže, do podoby trojúhelníkové návsi s kostelem v centrálním postavení. Ve 13. století patřila pánům z Kunštátu. V tom samém století byla darována cisterciáckému klášteru ve Vizovicích35, díky čemuž o ní máme první historickou zmínku. První opravdu zaručená písemná zpráva o Líšni, tehdy Lestnu, je ale až z roku 1306. Větší množství zpráv o Líšni pochází ze 14. století. Ke konci 14. století zastavil Vizovický klášter „Lestno a obce“ brněnskému měšťanovi mincmistrovi Arnoltu z Kumbachu. Odvděčil se mu darováním ročního úroku půl hřivny z hospody v Líšni pro jím založenou kapli a oltář v kostele sv. Jakuba. Tato zpráva je zároveň prvním dokladem o hospodě v Líšni. V průběhu 15. a 16. století vystřídala Líšeň mnoho majitelů, mezi nimi byli například Kunové z Kunštátu a Bořitové z Budče. Významným pro Líšeň se stal rok 1520, kdy se definitivně odtrhla od vizovického panství a vzniklo samostatné líšeňské panství. V roce 1628 líšeňský statek získala Alžběta Pergrová z Pergu, která podle pověsti nechala postavit v roce 1630 na kopci Kostelíčku poutní kostel Panny Marie jako poděkování za uzdravení svého slepého syna.36

Že jde skutečně o pověst dokazují

i prameny, podle nichž Alžběta neměla syna ale dceru, Johanku Františku Priscu, jíž svůj majetek také odkázala. Za ní začaly být od roku 1649 v Líšni vedeny farní matriky. 34

Hosák, L. – Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A-L. Praha 1970, s. 538.

35

Přesně roku 1261 brumovským kastelánem Smilem ze Střílek (člen rodu pánů z Kunštátu).

36

Ve skutečnosti chtěla v období rekatolizace k ní, jako řádná katolička, také přispět.

21 Zároveň započala éru, kdy Líšeň rychle měnila své majitele. Střídání majitelů bylo zastaveno až v roce 1714, kdy ji získal svobodný pán Johan Kryštof z Freienfelsu. Freienfelsové byli v 18. století na vzestupu. Obsazovali významné úřední posty a nezapomínali také na budování vlastního dominia. Spojením několika drobných statků se jim podařilo získat značný majetek, jehož centrem se stala Líšeň. Posledním majitelem z rodu Freienfelsů byl František Josef, který v roce 1819 zemřel bez legitimních dědiců. Veškerý svůj majetek odkázal svému synovci Eduardu Belcredi. Tím došlo ke spojení líšeňského a jimramovského panství. Eduard Belcredi ihned po příjezdu započal s rekonstrukcí líšeňského zámku, který byl ve značně špatném stavu.37 Po jeho smrti r. 1838 zde dlouho nikdo nehospodařil a tak vše zpustlo. Teprve příchod jeho nejstaršího syna Egberta v roce 1845 znamenal pro líšeňské panství období opětovného rozkvětu. Na svých statcích prosazoval moderní metody hospodaření, pěstování nových plodin, nové systémy hnojení a orby, za což obdržel řadu ocenění. Rovněž vysázel na Kostelíčku dodnes populární třešňový sad. Vybudoval také rozsáhlou knihovnu, kterou jezdívala studovat řada osobností.38 Egbert byl také činný v politice, v sedmdesátých letech se stal předsedou

Zemského sněmu

a v devadesátých letech členem Říšské rady ve Vídni. Právě v této době se líšeňský zámek stal centrem moravské politiky, potkávaly se zde nejvýznamnější osobnosti té doby. Významně se angažoval také ve společenském životě, rovněž byl mecenášem, pamatujícím na potřebné, zakládal a přispíval na řadu dobročinných spolků a organizací. Egbert zemřel v roce 1894 a protože byl bezdětný, odkázal veškerý svůj majetek svému bratru Edmundovi. Ten si ho však moc neužil, jelikož zemřel po dvou letech. Byl rovněž bezdětný a tak líšeňské panství získal jeho synovec Ludvík. Ten se, stejně jako jeho strýc Egbert,

stal poslancem Moravského sněmu a členem Říšské rady.

Pokračoval také

v intenzifikaci hospodářské výroby a nechal zřídit cihelnu. Zemřel v roce 1914 a panství zdědil jeho syn Egbert. Za něho byla v roce 1926 provedena první pozemková reforma. Záhy se však dědictví vzdal ve prospěch svého bratra Richarda. Ten se však usadil na jimramovském panství a správou líšeňského pověřil svého bratra Karla, významného zemědělského odborníka. Jako dědice ustanovil Karlova nejstaršího syna Ludvíka. Protože

37

V roce 1742 v Líšni tábořil pruský batalion pod vedením generála Truchsese, který byl napaden

jezdecký oddíl husarů z Brna, jemuž velel plukovník Belesnay. Výsledkem bylo značné poničení městečka i zámku, který vyhořel. Opětovně pak vyhořel i v roce 1794, kdy byl vydrancován francouzskou armádou. Pohroma se nevyhnula ani městečku, které skoro celé vyhořelo. 38

Po roce 1949 však byla z velké části rozkradena.

22 Belcrediové před druhou světovou válkou připojili své podpisy pod Deklaraci české šlechty za nedotknutelnost hranic naší země, byla na jejich majetek za války uvalena nucená správa. Také městečko nezahálelo a pomalu se rozrůstalo. Od roku 1885 musely být v Líšni zavedeny názvy ulic a čísla domů. Postupně se zvyšoval počet obyvatelstva, největší nárust pak nastal především ve dvacátém století, díky přílivu dělníků a řemeslníků. Líšeň byla rovněž v čilém kontaktu s Brnem, proto v roce 1905 došlo k zprovoznění železnice Líšeň Brno. Až do roku 1903 zde nebylo žádné osvětlení, teprve až koncem roku 1903 sem bylo nepravidelně rozmístěno petrolejové osvětlení. I přesto, že toto osvětlení bylo velmi nepraktické,39 museli si líšenští občané počkat na elektrifikaci až do roku 1922. I přes tyto potíže se však městečko nadále rozvíjelo a to až do začátku první světové války. Ta znamenala přerušení tohoto slibného vývoje městečka. Když byla v říjnu 1918 vyhlášena Československá republika, zachvátila euforie z osamostatnění také Líšeň. Již 13. října vyšel průvod z Dělnického domu a směřoval na náměstí. Tady vystoupil s projevem o vytvoření samostatné republiky tehdejší poslanec Vilém Votruba, 28. října pak procházely obcí davy lidí za zpěvu veselých pochodů a hymny, ale bujará nálada se rychle uklidnila a každý si šel po své práci.40 V rámci oslav vzniku první republiky byla u kostela zasazena lípa svobody. Normální život, přerušený válkou, se začal vracet do starých kolejí. Bylo obnoveno vyučování ve školách, svoji činnost znovu zahájily staré i nově vytvořené spolky. Z války se pomalu vraceli ti, kteří ji přežili.

39

Při špatném počasí osvětlení zhasínalo.

40

Belcredi, J. a L.: Svatý Jan to vše viděl. Brno 2006, s. 74.

23

3. Líšeň v meziválečném období 3.1.

Obecní správa městyse, výsledky voleb První obecní volby se konaly 15. června 1919 a znamenaly vítězství pro Spojené

strany socialistické. Bylo to dáno především početným zastoupením dělnického obyvatelstva v Líšni.41 Starostou obce se stal spojený socialista Klement Hromek, který svůj úřad převzal 23. června od dosavadního starosty Eduarda Kladivy. Zvolenému obecnímu zastupitelstvu se podařilo rychle snížit válečnou státní půjčku již v průběhu roku 1919, a to více jak o polovinu. Znovu se začalo uvažovat o zavedení elektrického proudu. Nezapomnělo se ani na oběti první světové války. Padlým rodákům byl v roce 1922 postaven pomník u kostela na náměstí.42 Nové obecní volby 16. září 1923 znamenaly střídání na postu starosty, jímž se stal národní demokrat Eduard Kladiva. V těchto volbách zvítězila lidová strana, hned za ní skončili komunisté, čeští socialisté a národní demokraté.43 Komunisté si svoje postavení udrželi po celé meziválečné období a proto se v době mezi válkami v Brně a okolí mluvilo o „Rudé Líšni“.44 Toto obecní zastupitelstvo však dlouho nevydrželo, v červenci 1925 bylo rozpuštěno zemskou politickou správou v Brně,45 a to z důvodu rezignace poloviny členů obecního zastupitelstva. Vedením obecních záležitostí místo dosavadního obecního zastupitelstva byl pověřen dosavadní starosta obce Eduard Kladiva.46 Teprve volbami ze 6. prosince 1925 bylo zvoleno nové obecní zastupitelstvo. Starostou obce se stal kandidát Národní strany práce Pavel Vágner. Pořadí stran se nezměnilo. Na stupních vítězů stejně jako v minulých volbách stanula Československá strana lidová, v těsném závěsu za ní se umístily Komunistická strana Československa,

41

Byli zaměstnáni v místní továrně na letecké motory. Postupně jejich počet převyšoval dosud

nejpočetnější vrstvu obyvatel, zemědělce. 42

Srovnej AMB, A 31, fasc. 3, Ustavení výboru pro postavení pomníku padlým z roku 1922, nestr.

43

Ze sedmi kandidujících stran získala nejvíce - 782 hlasů a 10 mandátů strana lidová, 777

hlasů a 10 mandátů komunisté, 564 hlasů a 7 mandátů čeští socialisté a 416 hlasů a 5 mandátů národní demokraté. Zbývající tři strany nezískali ani 150 hlasů. 44

Kučera, F.: Vzpomínky, Líšeň 1896-1945. Brno 1989, s. 2.

45

Srovnej AMB, A 31, fasc. 3, Rozhodnutí okresní správy Brno ze dne 13. 7. 1925, nestr.

46

AMB, A 31, Rozhodnutí okresní politické správy Brno ze dne 13. 7. 1925.

24 Československá strana socialistická a Československá národní demokracie.47 Ze 3 450 oprávněných voličů se voleb zúčastnilo 2 953. V roce 1926 se obecní zastupitelstvo usneslo požádat o připojení k Brnu. Této žádosti však prozatím vyhověno nebylo.48 Toto volební období bylo charakteristické hospodářským rozmachem. Obec byla finančně velmi silná, pracovala se značnými daňovými přebytky, díky čemuž mohla v dobách největší hospodářské krize provádět nouzovou stavební produktivní péči o nezaměstnané.49 Zároveň však muselo obecní zastupitelstvo řešit řadu problémů, které se v tomto volebním období vyskytly neočekávaně. Jedním z nich byl i spor obce s duchovním úřadem o dispoziční právo na líšeňském hřbitově.50 Celý spor začal v roce 1923 ve chvíli, kdy měl být pohřben první líšeňský občan bez vyznání, p. Svánovský. Účast na jeho pohřbu byla velmi vysoká, i díky přítomnosti řady občanů z Husovic, Králova Pole, Židenic a dalších brněnských čtvrtí. Právě vysoký počet účastníků tohoto pohřbu líšeňského faráře Metoděje Hoška velmi rozhněval. Nařídil proto, aby byl Svánovskému vykopán hrob v zadní části hřbitova u plotu. Toto se však účastníkům pohřbu nelíbilo a rozhodli se vykopat nový hrob na důstojnějším místě, kam byl p. Svánovský pohřben. V návaznosti na tuto událost byla v Líšni ve stejném roce vytvořena dvanáctičlenná hřbitovní komise, do níž byl zvolen také farář Hošek. Ten však tuto volbu nejenže nepřijal, ale podal proti ní protest odůvodněný tím, že od roku 1888 mu toto právo, jako katolickému faráři, přirozeně náleží. Stížnost byla projednávána zemskou politickou správou v roce 1926, která ji však postoupila nadřízeným orgánům, aniž by ji vyřešila. Navíc se stále naléhavěji projevovala potřeba na zřízení buď nového hřbitova nebo alespoň o rozšíření stávajícího, protože již nestačil kapacitně. Proto byla v roce 1929 zřízena obecní komise pro rozšíření hřbitova, která zažádala okresní politickou správu o povolení rozšíření, ta však její návrh odmítla s tím, že v jeho blízkosti jsou obytná stavení a že starý hřbitov prozatím Líšni kapacitně stačí. K volbám, konajícím se 16. března roku 1930, přišlo z 3 880 voličů celkem 3 605 osob. Na kandidátní listině bylo uvedeno deset stran, z nichž nejvíce hlasů tentokrát získala Komunistická strana Československa, těsně za ní se umístila Československá strana lidová,

47

Počet hlasů a mandátů jednotlivých stran – strana lidová 873 a 11, komunisté 776 a 10, čeští

socialisté 526 a 6, národní demokraté 383 a 5. Zbývající čtyři strany opět nezískaly ani 150 hlasů. 48

Brno chtělo Líšeň připojit již v roce 1918, ale to bylo z její strany odmítnuto. Teprve až rokem

1944 se Líšeň stala součástí města Brna. Po připojení však vyvstala řada problémů, především s nutností přejmenovat líšeňské ulice, jejichž názvy už byly použity v Brně. 49

Belcredi, J. a L.: c. d., s. 118.

50

Srovnej AMB, fond B 38, Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr.

25 Československá strana národně socialistická a Československá národní demokracie.51 Starostou byl napodruhé zvolen Pavel Vágner za nezávislé voliče. Nově zvolené obecní zastupitelstvo se muselo znovu mimo jiné zabývat otázkou zřízení nového hřbitova v Líšni. Zastupitelé se v roce 1933 usnesli, že nejlepším místem bude pozemek Na Lepinách, který však náležel k líšeňskému velkostatku. A právě na tom veškerá jednání ztroskotala. Proto ani v tomto volebním období nedošlo ke zřízení tolik potřebného nového hřbitova.52 Poslední obecní volby první republiky byly stanoveny na 7. června 1936. Počet voličů se od posledních voleb zvýšil, nyní bylo právoplatných voličů již 4 474, z nichž 4 125 odvolilo. Z kandidujících stran získala nejvíce křesel Komunistická strana Československa, Československá strana lidová v Líšni a Československá strana národně socialistická.53 Starostou se stal Jaroslav Ondráček za komunistickou stranu. Okresní úřad v Brně však nechtěl jeho zvolení uznat, teprve až po četných protestech byl v červnu 1937 uznán i tímto úřadem.54 Že byl v úřadu nuceně trpěn dokazuje i to, že byl při první mobilizaci v květnu 1938 povolán do zbraně mezi prvními. Do této doby to byl jev zcela ojedinělý. Když pak bylo v listopadu 1938 vyhlášeno nařízení o rozpuštění všech politických stran, musel Jaroslav Ondráček55 svůj post opustit, stejně jako ostatní komunističtí radní.56 Na jeho místo byl pak jmenován Josef Nečas z lidové strany. V květnu 1939 potom bylo neúplné zastupitelstvo doplněno na příslušný počet, tentokrát již bez voleb. Mezi hlavní úkoly tohoto zastupitelstva patřilo zpevnění komunikací v obci, dokončení kanalizace, výstavba vodovodu, veřejných a sociálních budov, zřízení parku uprostřed obce, úprava a výzdoba náměstí a především urychlení jednání o spojení Líšně s Brnem elektrickou dráhou. V době činnosti tohoto zastupitelstva byl v Líšni, v roce 1936, vytvořen odbor Československého akčního výboru pro organizování míru. Připojilo se k němu 41 různých místních organizací politických i nepolitických, které zdůrazňovaly

51

Komunisté získali 820 hlasů a 8 mandátů, strana lidová 818 hlasů a 8 mandátů, strany

národně-socialistické 559 hlasů a 6 mandátů, národní demokracie 378 hlasů a 7 mandátů. 52

Nový líšeňský hřbitov začal být budován až po druhé světové válce, pochovávat se na něm začalo

v roce 1958, a to i přesto, že ještě nebyl zcela dokončen. 53

Mandátů získali komunisté 12, lidovci 9, čeští socialisté 5 a živnostensko-obchodní strany

středostavovské 3. Ostatní strany získaly po dvou nebo jednom mandátu. 54

Do této doby úřadoval dosavadní líšeňský starosta Pavel Vágner se starým zastupitelstvem.

55

V době okupace byl 16. května 1941 zatčen gestapem a poté deportován do koncentračního tábora

Mauthausen, kde zemřel v prosinci téhož roku. 56

KSČ totiž rozpuštění odmítlo a raději přešlo do ilegality. Srovnej Mastný, V.: c. d., s. 147

a Maršálek, P.: c. d., s. 119.

26 význam práce pro mír. Vznikl tak místní akční výbor, jehož předsedou byl zvolen Alois Brzobohatý. Pod záštitou akčního výboru se v Líšni na Masarykově náměstí konal 23. srpna 1936 tábor. Účast byla vysoká, záštitu převzal místní obecní úřad a mezi řečníky byl i Ing. Vojtíšek z Prahy, který promluvil o mírovém hnutí většiny národů a o sjezdu delegátů na mírový sjezd v Bruselu. Nakonec bylo oznámeno, že i Líšeň vyšle na sjezd dva delegáty, jimiž se stali student architektury Jan Vašíček a člen obecní rady František Neumann. Financování jejich cesty zajistila sbírka, která proběhla mezi místními obyvateli. Menší částkou přispěla také obec.

3.2.

Stavební rozvoj a doprava Stavební ruch, který byl válkou zastaven, se po jejím skončení začínal opět pomalu

rozmáhat. Velkou měrou k tomu přispělo i založení líšeňského stavebního družstva již v roce 1919. Nejvíce staveb a stavebních úprav bylo prováděno v letech vysoké nezaměstnanosti, např. v roce 1930 byla zahájena stavba silnice na ulici Havlíčkově, která byla prováděna v rámci nouzových staveb, na něž ministerstvo sociální péče přispívalo osmi korunami denně na jednoho dělníka. Obecní úřad svěřil tuto stavbu do rukou dlaždického mistra a podnikatele Tomáše Vedry. V rámci nouzových staveb byla takto vybudována řada silnic v líšeňských ulicích.57 Zavedení oficiálních názvů ulic se nevyhnulo ani Líšni. Začaly se uvádět od roku 1885. Zástavba v Líšni se vyvíjela od návsi, která byla od nepaměti nazývána Městečko, popřípadě Náměstí. Teprve v roce 1920 dostalo skutečný název, a to Masarykovo náměstí. Tento název musel být v roce 1938 přeměněn na nám. Karla IV., který přežil všechny režimy až do dnešních dob. Velké množství nových ulic bylo postaveno po první světové válce. Hned v roce 1918 to byla ulice Samoty; Samota Muchova bouda (dn. Říčky); Samoty č. 1807, 1762 (od r. 1978 třída Vítězného února + Samoty č. 1807, 1762, od r. 1990 Novolíšeňská). Další nové ulice vznikaly především v okolí tehdejšího hřbitova. Pojmenování těchto ulic však nepřežilo rok 1946, kdy byly všechny jejich dosavadní názvy změněny. Byly to ulice: Komenského – Klicperova, Čelakovského – Jablonského, Svatopluka Čecha – Heydukova, Kosmákova – Herbenova, K Nivkám – Nivky, Tyršova. Kromě výstavby nových ulic, probíhala i výstavba na již stávajících ulicích: Mezicestí, Prokopa Velikého, Václavská (dn. Ochozská), Sušilova (dn. Vavákova). V roce 1920 byla řada těchto ulic propojena ulicí Palackého, od roku 1938 nazývaná Školní a po roce 1946 Karolíny Světlé. Začátkem dvacátých let přibyly ulice Smetanova (dn. Mařákova), 57

Byly to například ulice Komenského, Dra Martina Kříže, Kostelíček, a další.

27 Moorgrunty (dn. Rašelinová), Slíny, Nad Vinohrady (dn. Nešverova). Další oblastí výstavby ulic bylo území od ulice Klajdovské

po Šimáčkovu. Vznikly zde ulice

Dra. Martina Kříže (dnes Martina Kříže), Dobrovského (dn. Krameriova), Chmelnice, Křížkovského (dn. Kubelíkova), Střelnice, Štefánikova (po roce 1942 Nerudova a od roku 1946 Markovičova). V blízkosti Kostelíčku vyrostla ulice Jungmannova (dn. Kniesova). Poslední zastavěnou oblastí v tomto období byl svah nad Mariánským údolím, kde vznikla zástavba ulic Nad Porážkou (od roku 1921 Marxova, 1939 Nad Porážkou a po roce 1946 Jateční), Nad Kapličkou (dn. Velatická). V roce 1925 vznikla podél silnice k Podolí ulice U Mlýnů (od roku 1946 Podolská). V době hospodářské krize se stavební ruch zastavil, další ulice vznikaly do války už jen ojediněle: Husova (dn. Štítného), Vrchlického (dn. Bukovského), Tyršova (od r. 1942 Nová, od r. 1946 Scheinerova), Šilarova, Stojanova (dn. Wintrova), Zlámanky a Holzova. Některé další ulice potom vznikaly i za druhé světové války, např. Nad Nekleží (od r. 1946 Neklež). V roce 1919 se projevila nutnost zavedení elektrického proudu do obce, který mohla Líšeň mít již před válkou.58 Nové obecní zastupitelstvo elektrifikaci schválilo, bohužel podmínky pro její vybudování již nebyly tak příznivé, jaké mohly být díky předválečným nabídkám židenické a oslavanské elektrárny. Líšeň musela na své náklady vybudovat přípojky s rozvodem a navíc zaplatit vysokou částku, aby sem byla síť vůbec zavedena. Práce byly provázeny řadou nepříjemností, vyvolaných většinou majiteli pozemků, přes něž mělo elektrické vedení vést. I přes tyto četné problémy byla elektrifikace Líšně úspěšně završena v roce 1922, i když nebyla ještě zcela všude. V roce 1931 obdržela obec finanční podporu ve výši 12 830 Kč od ministerstva zemědělství na rozšíření elektrické sítě do dalších částí obce. Výstavba kanalizace podél silnice procházející Líšní byla na základě návrhu Okresního úřadu zahájena v roce 1934.59 Kanalizace se pokládala v hlavních ulicích, od ulice Palackého až po potok končící na Zeliskách, podél okresní silnice, jež procházela obcí. Měla předcházet pozdějšímu vydláždění okresní silnice Líšeň – Jedovnice, která byla zařazena

do úpravy státních silnic. Veškeré náklady (celkem 120 000 Kč) na její

vybudování hradila obec. Technickým dozorem byl pověřen zednický mistr Tomáš Štěpánek. Při výstavbě bylo využito práce líšeňských nezaměstnaných občanů, a to podle

58

Proti byli v roce 1914 především líšenští obchodníci, kteří měli velmi dobrý příjem z prodeje lamp

a petroleje. Následky této obchodní politiky se projevili za války, kdy se díky vysokým cenám za petrolej ocitla Líšeň ve tmě. 59

Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1926-1935), s. 323-324.

28 abecedního pořádku, vždy po dvou dnech v průběhu čtrnácti dnů. Odměňováni byli střídavě poukázkami státní stravovací akce v hodnotě dvaceti korun nebo mzdou ve stejné výši. Jejich práce mohlo být využito především díky podpoře ministerstva sociální péče, jež poskytlo finanční prostředky ve výši 10 000 Kč v rámci programu produktivní péče o nezaměstnané. I přes řadu námitek a protestů proti jejímu vybudování, byla zdárně dokončena ještě v témže roce 1934. V následujícím roce bylo provedeno odkanalizování několika dalších ulic a vydlážděna silnice procházející obcí. Ve zbývajících ulicích pak byla kanalizace položena v průběhu dalších let. Líšní v době jejího založení procházela stará obchodní cesta vedoucí z Brna na Drahanskou vrchovinu. Ve středověku se však našla zkratka, a tak se Líšeň ocitla na dlouhá staletí mimo tuto hlavní komunikaci. Do Brna se tak líšňáci dostávali oklikami přes nejrůznější vesnice. Teprve začátkem 20. století došlo k přímému spojení Líšně s Brnem, lépe řečeno s Černovicemi,60 a to za pomoci železnice, která byla vybudována v roce 1905. Byla dráhou soukromou a akciovou, v níž převládali především akcionáři líšenští (především představitelé obce, např. MUDr. Josef Holz, farář Methoděj Hošek, velkoobchodník František Bester a další). Líšeňskou dráhu však místní občané využívali jen málo, jednak proto, že byla umístěna v odlehlejších ulicích a také proto, že končila v Černovicích. Od původního návrhu prodloužit dráhu až do Moravského krasu bylo upuštěno kvůli nedostatku financí, jež musely být investovány do válkou zpustlé již existující dráhy. Náhradním řešením se stalo zahájení autobusové dopravy na trati Brno – Líšeň – Jedovnice a zpět. Od roku 1925 byla v Líšni zavedena autobusová doprava, která se velmi dobře ujala. Její výhodou bylo především to, že autobusy odjížděly z náměstí v Líšni a končily v centru Brna, většinou na Křenové, Zelném trhu nebo Domonikánském náměstí. I proto jejích služeb využívaly především Líšňačky, které jimi jezdily do Brna na Zelný trh. Autobusy jezdily zpravidla až do čtvrté nebo páté hodiny odpolední, v sobotu dokonce až do večera.61 Od roku 1927 byla dokonce zavedena i noční autobusová doprava. Každou noc čekal v Brně na ulici Křenové jeden autobus, který odvezl do Líšně především návštěvníky brněnských divadel, přednášek a také ty, kteří v noci přijeli vlakem do Brna.

60

Zde se trať napojila na již existující dráhu Brno – Trenčianská Teplá. Z Černovic se cestující

dostali do Brna tramvají, která byla od nádraží vzdálena asi 300 metrů. Další zlepšení v návaznosti dopravy z černovického nádraží do středu Brna přineslo postavení tramvajové tratě z Křenové do Juliánova v roce 1926. 61

Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1926-1935), s. 17.

29 Tento čilý provoz autobusů byl trnem v oku především místní dráze, díky níž nezískali autodopravci koncese,62 které byly dané ze zákona z roku 1932 a byli proto často zatěžováni vysokými pokutami od okresního úřadu63. Koncesi pro trasu Líšeň – Podolí získala pouze Marie Sapáková z Líšně. Cena za jednu jízdu byla 2 Kč (oproti dřívějším 3 Kč). Od roku 1934 začaly jezdit v pravidelných linkách také autobusy ČSD. Nerentabilnost místní dráhy vedla ve druhé polovině třicátých let správu tratě BrnoLíšeň k plánu zastavit její provoz úplně. Proti tomuto rozhodnutí se zvedla vlna nevole ze strany líšeňského obecního zastupitelstva, které se proti tomu ohradilo až na Ministerstvu dopravy v Praze. Hlavním argumentem proti zrušení dráhy byl vysoký počet (2 000) dělníků denně dojíždějících za prací právě do Brna a také to, že opačným směrem putuje o víkendu stejné množství lidí do Líšně za odpočinkem. Konečným řešením problému, s nímž souhlasily všechny zainteresované strany, se stal požadavek na elektrifikaci tratě. Tyto plány však byly přerušeny druhou světovou válkou.

3.3.

Líšeňské školství První zmínka o obecné škole v Líšni pochází z roku 1662.64 Výuku zajišťoval jeden

kantor a dostatečný počet dětí byl zabezpečen docházkou dětí z blízkého okolí (zejména ze Slatiny). Výuka probíhala na faře zřejmě ještě i po celé 18. století, protože první jednotřídka byla zřízena až v polovině 19. století v budově tehdejší radnice. Protože se počet dětí zvyšoval, musela se výuka rozšířit do dvou tříd. Z této doby jsou známa jména nejstarších líšeňských učitelů, jimiž byli kantor Kvapil (1813-1853) a učitelský pomocník Neuman, kterého později vystřídali František Saidák a Jan Nepasecký. Školní knihovna byla založena v roce 1850 vdovou Viktorií Kučerovou. Nedostatek místa pro výuku se vyřešil po postavení kláštera v roce 1862, v němž byla o rok později zřízena klášterní škola sester sv. Karla Boromejského, do níž chodili jak chlapci, tak i děvčata. Výuka byla zajišťována klášterními sestrami. Byla to škola soukromá, teprve v roce 1908 díky nové

62

Přestože o koncese žádali, místní dráha nedovolila jejich vydání z prostého důvodu, přišla by totiž

o část příjmů, které jí z provozu plynuly. Tato patová situace trvala delší dobu, i přesto, že se za dopravce postavilo i obecní zastupitelstvo, jehož argumentem bylo to, že autobusová doprava není prováděna pravidelně, ale po živnostensku na základě objednávky. Vše se vyřešilo v roce 1938 kdy byly autobusy zabaveny v rámci mobilizace. Všichni líšenští občané museli jezdit vlakem. Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1926-1935), s. 17. 63

Pokuty byly ve výši od 300 do 1 000 Kč, výjimkou nebyl ani zákaz řízení a pohrůžky

o zapečetění autobusů. 64

Lze však předpokládat, že škola byla v Líšni již před třicetiletou válkou.

30 ústavě bylo uznáno právo veřejnosti na církevní školy. V roce 1874 koupila obec za 12 000 zlatých zrušený lihovar v Líšni, v němž zřídila samostatnou chlapeckou školu. Po výstavbě nové školní budovy v Líšni v roce 1896, zde byl zřízen chudobinec. Nová škola byla vybavena tělocvičnou, dvorem, zahradou, kabinetem a bytem pro nadučitele. Vyučovalo se v ní v pěti třídách, do nichž chodili pouze hoši. Dívčí škola zůstávala po celou dobu v klášteře. Při ní byla, po odchodu chlapců, zřízena dětská opatrovna „čapala“65 pod záštitou Christiany Belcredi. Kromě toho zde byl i sirotčinec. Na počátku 20. století byla budova klášterní školy zvýšena o jedno patro, v němž byly zřízeny dvě třídy. Klášterní sestry se za to zavázaly vyučovat děti zdarma. Další přístavby ke škole proběhly v letech 1934-1935. V roce 1938 bylo v klášteře pět tříd a v opatrovně 100 dětí. Chlapecká škola od počátku dvacátého století prošla řadou změn. Nejvýraznější byla přístavba druhého patra této budovy v roce 1932. Zároveň sem byla zavedena voda a vybudovány splachovací záchody. Umístilo se zde celkem jedenáct tříd. Od roku 1935 byl počet tříd snížen na šest a dvě místnosti byly půjčeny pro první dvě třídy měšťanské školy. Líšeňské školství mělo velkou podporu nejen v řadách obecního zastupitelstva, ale i mezi místními obyvateli. Kromě příležitostných sbírek na výstavbu nebo údržbu zdejších škol, vznikla koncem roku 1927 v Líšni, při příležitosti slavnostního odhalení pamětní desky významného líšeňského rodáka Dr. Martina Kříže66, nadace, nesoucí jeho jméno na podporu chudých líšeňských studentů. Nadaci spravoval obecní úřad, návrhy k udílení stipendií dával učitelský sbor chlapecké školy za účasti členů komitétu slavnosti Dr. Kříže (dokud tito budou žít, potom už jenom čistě učitelský sbor). Při udělování stipendia se měla kromě prospěchu zohledňovat také mravnost chování a chudoba. Od roku 1902 byla do místní chlapecké školy umístěna také Pokračovací všeobecná škola živnostenská v Líšni,67 která měla dětem poskytnout dostatek vědomostí a znalostí

65

V Líšni kdysi velmi populární slovo „čapala a čapaláci“ označovalo děti předškolního věku. Jeho

užívání rozšířila manželka Egberta Belcrediho Christiana Nostic-Rinek. 66

Dr. Martin Kříž (*1841 v Líšni - † 1916 ve Ždánicích) – vystudoval práva v Praze a ve Vídni,

v r. 1871 získal doktorát. Pracoval u soudu v Těšíně, Brně a Židlochovicích, později působil jako notář a obhájce ve Ždánicích. Již od studií se zajímal o jeskyně v Moravském krasu. Později se věnoval geologii a archeologii. Byl uznávanou osobou ve vědeckých kruzích doma i v zahraničí, výsledky svých bádání uveřejňoval v odborných časopisech a často přednášel na odborných archeologických sjezdech. Mezi jeho nejvýznamnější odborné spisy patří např. Kůlna a Kostelík a Průvodce do moravských jeskyň. 67

Srovnej AMB, fond B 38, Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr.

31 potřebných k jejich dalšímu studiu na vyšších odborných školách a kurzech. Byla to škola dvouletá, v níž se až do roku 1933/1934 vyučovalo po sedm měsíců od října do dubna, od následujícího školního roku bylo vyučování prodlouženo na deset měsíců. Výuka probíhala mimo první světovou válku až do července roku 1939, kdy byla výnosem ministerstva školství a národní osvěty zrušena a její žáci rozděleni do různých odborných škol v Brně. Situace v líšeňském školství nebyla na počátku dvacátého století nijak růžová. Dětí školou povinných přibývalo, ale počet škol se nijak nerozšiřoval. Líšenští radní se tuto situaci rozhodli řešit zřízením měšťanské školy. Její realizace však byla přerušena první světovou válkou. Protože měl tento názor většinovou podporu v zastupitelstvu i po válce, nestálo jeho uskutečnění již nic v cestě. Místo pro školu bylo vybráno v líšeňském zámku, což bylo také schváleno Zemskou školní radou v Brně. Tento plán se však nakonec neuskutečnil, protože v roce 1920 nabídl majitel zámku, velkostatkář Karel Belcredi, zdarma pro měšťanskou školu pozemek a zároveň přislíbil dodat pro stavbu cihly, dřevo a střešní krytinu se značnou slevou a bezplatné použití jeho kamenných a pískových lomů. Stavba byla schválena, avšak pro velké finanční zatížení obce bylo zahájení stavby stanoveno na rok 1930. Přesto se ani v tomto roce měšťanka stavět nezačala.68 Teprve až když počátkem roku 1935 oznámil městský školní výbor v Brně, že nebude v následujícím školním roce přijímat do měšťanských škol v Brně žáky z Líšně, začala obecní rada jednat. Rozhodla se požádat Cyrilo-Metodějskou záložnu v Brně o půjčku ve výši 1 000 000 Kč 69 a zároveň se usnesla na prozatímním otevření několika tříd na chlapecké škole. Výstavba měšťanských škol na Holzově ulici (dívčí i chlapecké) proběhla v letech 1935-1936. Otevření školy ještě v témže roce provázela veliká slavnost. V odpoledních hodinách se k nové škole odebral průvod složený z řad žáků obecných i měšťanských škol, členů líšeňských spolků a občanů, výjimkou nebyly ani dívky a ženy v krojích, které se staly ozdobami celé slavnosti. Celý průvod vycházel z Jiráskovy ulice a končil na prostranství vedle školní budovy, kde již hrála kapela, pod vedením p. J. Hanáka, slavnostní fanfáry z Libuše. Poté byla vztyčena státní vlajka a následoval proslov starosty P. Vágnera 68

Zastupitelé se snažili obejít architekta Žáčka, který byl autorem plánů měšťanské školy. Jeho

plány dávali zastupitelé zkoumat dalším architektům, ačkoli k tomu neměli právo. Spory vyvrcholily žádostí Žáčka o proplacení 10% náhrady z rozpočtu stavby, což by činilo 250 000 Kč. Toho se radní zalekli a po dohodě bylo Žáčkovi náhradou svěřena nadstavba druhého patra chlapecké školy. 69

Pro úhradu části této půjčky bylo rozhodnuto o zvýšení poplatku z místnosti na 20 Kč a o zvýšení

obecních přirážek o 50%; kromě toho se občané zavázali dobrovolně přispívat 10 haléři z každého půllitru piva.

32 a zástupce okresního školního výboru školního inspektora A. Votavy. Nakonec byla budova předána do správy místní školní radě. Nově postavená budova měšťanské školy byla na tehdejší dobu moderně vybavená70 a právem se stala pýchou obce i celého školního okresu. V roce 1938 byla před školou za velké slávy vztyčena socha T. G. Masaryka.71 Návrh na její umístění podal předseda místní školní rady Bohumil Šumbera, který zároveň založil k tomuto účelu fond.72 Ve stejném roce fungovala v prostorách školy také Hudební škola městyse Líšně. Její trvání trvalo krátce a prakticky ještě ve stejném roce zanikla.

3.4.

Život všední a spolkový Čilý spolkový život byl v Líšni přerušen první světovou válkou.73 Po jejím

skončení se společenský život opět postupně rozvíjel. Na svoji předválečnou činnost navázaly především tělovýchovné spolky Sokol a Orel, ten si v roce 1923 postavil orlovnu, v níž byl mimo jiné umístěn i biograf. Předběhl tak TJ Sokol, který kinematografickou licenci získal až o tři roky později. Na druhou stranu mělo sokolské kino vyšší návštěvnost než kino v orlovně. Vznikla také řada nových spolků, z nichž některé svoji činnost spojovaly s nápravou škod způsobených právě skončenou válkou. Mezi ně patří např. Družina českých válečných invalidů, založena v roce 1918. O rok později vzniklo Výrobní družstvo místních invalidů válečných. Rok 1920 je rokem vzniku Jednoty československé obce legionářské v Líšni. Dobrovolný hasičský sbor v Líšni vznikl v roce 1877, byl založený Augustinem Holinkou pod názvem Sbor dobrovolné jednoty hasičské. Hned v prvních letech však byla její činnost zkomplikovaná sporem mezi sponzorem A. Holinkou a hasiči. Výsledkem sporu bylo zabavení veškerého hasičského nářadí a výzbroje A. Holinkou, takže Sbor dobrovolné jednoty hasičské nemohl svoji činnost vykonávat. Proto musela obec založit

70

Tělocvična, byty pro ředitele a školníka, kreslírna, dílna, pomůcky, názorné mapy a obrazy,

fotografické laboratoře a školní kuchyně. Ve třídách byl modrý kovový nábytek, vestavěné skříně a umyvadla. Chodby byly světlé a prostorné, vybavené šatnami pro každou třídu zvlášť. 71

Za okupace, v roce 1940, byla neznámými pachateli ukradena, patrně v souvislosti s akcí sběru

ušlechtilých kovů pro německou říši, obnovena byla až po osvobození. 72

Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1936-1940), s. 29.

73

Mezi nejstarší líšeňské spolky patří např. Pohřební spolek sv. Cyrila a Metoděje (1851), Čtenářský

spolek, Sbor dobrovolných hasičů (zal. v r. 1877), nejrůznější společenstva mnoha řemesel (obuvníků, pekařů, hostinských,…); Spolek svobodná obec (podpora chudé školní mládeže), Katolická jednota (1890), Sokol (1892), tělocvičná jednota Lassale (1896), Orel (1910), atd.

33 nový hasičský sbor a financovat jej z vlastních prostředků. Nově ustanovená Dobrovolná jednota hasičská v Líšni zahájila svoji činnost v roce 1897. Od obce získala novou ruční stříkačku a nejnutnější výzbroj, kterou si však postupně museli hasiči splatit dle možností. V Líšni tak existovaly dva dobrovolné sbory hasičů a to až do března 1899, kdy se za určitých podmínek sloučily. Dobrovolní hasiči se pravidelně zúčastňovali oslav různých svátků. Zatímco do roku 1918 museli hasiči vystačit s milodary a financemi získanými z různých sbírek, v době první republiky jejich existenci podporoval stát. I proto se mohl dobrovolný hasičský sbor postupně zásobovat lepší výbavou a výstrojí. V roce 1921 zakoupila hasičská dobrovolná jednota první benzinovou stříkačku na čtyřkolovém voze pro koňský potah, byla však velmi nepraktická, a proto byla v roce 1926 vyměněna za dvoukolový agregát. K čerpání vody z rybníka a později z betonové podzemní nádrže, jim sloužilo nově zřízené elektrické čerpadlo. Od roku 1929 byla nad hasičskou zbrojnicí zavěšena elektrická poplachová siréna, jejíž význam byl oceněn zejména v době druhé světové války. K oslavě šedesátiletého výročí trvání sboru byla zakoupena první automobilová motorová stříkačka. Sbor líšeňských dobrovolných hasičů fungoval i v dobách druhé světové války, kdy byla jeho práce ještě více vítána a oceňována. První peněžní ústav Líšni byl zřízen v roce 1870, kdy si zde První občanská záložna v Brně zřídila svoji pobočku. Další finanční ústavy zde byly zřízeny až v období první republiky. Prvním z nich bylo v roce 1922 zřízení Lidového peněžního ústavu „raiffeisenky“ v místní orlovně. Ustavující valná hromada Spořitelního a záloženského spolku v Líšni se konala 26. června 1925 na orlovně a přihlásilo se ihned 80 zájemců.74 Pokladníkem spolku se stal řídící učitel T. Sochor, který si počínal velmi zdatně. Především jeho zásluhou se totiž tento spolek stal vyhledávanou finanční institucí s velmi dobrou pověstí a organizací. Tuto pověst získal především díky uváženému poskytování levných úvěrů chudším a středním vrstvám obyvatel a to tak, že nikdy nebylo nutné soudní vymáhání půjček. Vzrůstající počet klientů vedl později ke zvýšení počtu úředních dnů. Zatímco dříve se úřadovalo jen v neděli dopoledne, od roku 1928 byla zavedena pracovní doba každý den mimo středu. Členové raiffeisenky měli stále větší požadavky na zakupování zboží přes spolek, proto v roce 1937 vzniklo samostatné Hospodářské a konzumní družstvo, jehož úkolem bylo opatřovat členům potřeby všeho druhu ke zřízení, udržování a provozu hospodářství.75 Vedle těchto organizací zde již od konce druhé 74

Belcredi, J. a L.: c. d., s. 193.

75

Tzn. topivo, krmivo, stelivo, osivo, pohonné látky, stavební hmoty, nákup a prodej zemědělských

výrobků, uskladňování obilí, apod.

34 poloviny 19. století existovala Hasičská záložna a Hasičská vzájemná pojišťovna, které byly mezi líšeňskými obyvateli rovněž velmi oblíbenými. Dlouhou tradici mělo v Líšni ochotnické divadlo.76 Po vzniku politických stran si většina z nich založila svůj vlastní ochotnický divadelní spolek. O divadelní představení byl velký zájem, především v zimních měsících, kdy měli lidé méně pracovních povinností. Výjimkou nebývalo ani občasné účinkování herců z brněnského Národního divadla. O velmi dobré úrovni líšeňských divadelních představení i samotných herců svědčí i častá pozvání k jejich účinkování v okolních vesnicích. Největší úspěchy sklízel ve dvacátých a třicátých letech především divadelní kroužek vedený Dělnickou tělocvičnou jednotou, vystupující pod názvem Dělnické divadlo, jehož domovskou scénou se stal Dělnický dům77 postavený právě k tomuto účelu. Tento divadelní spolek měl svůj vlastní pěvecký sbor řízený Václavem Zezulou a později Inocencem Veleckým a Františkem Ondráčkem. Rovněž kapelu měl svoji vlastní. Prvním představením tohoto divadla bylo drama „Sedlák křivopřísežník“. Ochotnických herců a hereček mělo Dělnické divadlo dostatek, byli mezi nimi např. Václav Zezula, František Fiala, František Krejčí, František Šmerda, Josef Trávníček, František Kvapil, Jaroslav Ondráček, Stanislav Bodlák, Marie Matalova, Marie Bodláková, Kateřina Dvořáková, Anna Svánovská, a mnoho dalších. Jejich divadelní představení byla hojně navštěvována nejen místními, ale i z celého blízkého i vzdáleného okolí, často i z Brna – především z Juliánova. O zásobování líšeňského obyvatelstva potravinami a spotřebním zbožím se staraly četné místní obchody, jichž nebylo málo. Například v roce 1936 zde bylo dvacet devět obchodů smíšených, deset kramářství, dva obchody se zeleninou, jedenáct

obchodů

s ovocem ve velkém, tři s cukrovinkami, jeden s koňskými uzeninami, dva se střížným

76

První divadelní představení se hrávala již od sedmdesátých let 19. století. Byla to tzv. studentská

představení, která se hrávala o prázdninách v obecním hostinci na radnici. Později se vytvořil kroužek ochotníků Čtenářského spolku, jež hrával v hostinci na Chajdě. Z něho potom vznikl divadelní kroužek Sokola. 77

První Dělnický dům v Líšni byl postaven v roce 1907, na svou dobu to byl největší

a nejmodernější hostinský dům. Prosperita domu byla přerušena první světovou válkou, během níž bylo veškeré zařízení zničeno a ukradeno. Vzhled k tomu se nedařilo dluh na Dělnickém domě splatit, naopak narůstal, proto byl po válce prodán. Druhý Dělnický dům se začal stavět v roce 1927, dokončen byl o rok později. Byl vybaven tělocvičnou, hřištěm, knihovnou a technicky velmi dobře zaopatřeným jevištěm. Jeho otevření provázela veliká slavnost. Za okupace byl Dělnický dům kvůli možným problémům připsán na Jednotu proletářské tělovýchovy, která si rovněž z opatrnosti změnila název na Kulturní a tělovýchovný spolek.

35 zbožím, jeden s obuví, tři s pleteným zbožím, čtyři s papírem a psacími potřebami, obchod s radio přístroji a s foto potřebami. Mimo tyto obchodníky, zde ještě své zboží nabízeli i četní trhovci. O zdraví líšeňských občanů se od roku 1850 staral první známý zdejší lékař, absolvent lékařské fakulty, p. Svoboda. I když více než o zdraví občanů, staral se spíše o zámeckého pána, jehož byl osobním lékařem a o ostatní zaměstnance bydlící na zámku. Možná i z tohoto důvodu se v Líšni stále silně udržovala tradice lidového lékařství, jež zajišťovaly především báby kořenářky.78 Tuto silně zakořeněnou tradici se podařilo odsunout na vedlejší kolej až díky lékařské péči MUDr. Josefa Holze79, jenž v Líšni působil od roku 1888 po celých čtyřicet let a byl vyhledáván pacienty ze širokého okolí. Začal provádět systematickou péči o zdraví místních lidí, jejímž základem se staly osvětové přednášky. Tyto přednášky se velmi dobře osvědčily, např. především díky zdůrazňování nutnosti převařování

pitné vody se podařilo potlačit infekční choroby,

především tyfus. Epidemie, často se vyskytující především na konci 19. století, se Líšni nevyhnuly ani ve dvacátých a třicátých letech století následujícího. V roce 1921 onemocnělo mnoho lidí cholerou, na niž zemřely především malé děti. Ve stejném roce postihla Líšňáky, bydlící v blízkosti líšeňského potoka, ještě spála a tyfus, na které zemřelo mnoho lidí a který se bohužel objevil ještě i v roce následujícím. Rok 1927 byl poznamenám epidemií chřipky, při níž zemřel jeden člověk. V roce 1932 se objevily mezi dětmi případy spály a záškrtu. V roce 1938 poskytovaly lékařskou péči již tři doktoři. K poskytnutí první pomoci byli v Líšni vyškoleni samaritáni při spolku Čs. červeného kříže. Působily zde i dvě porodní asistentky. Líšeň se celkově vyznačovala velmi nízkou úmrtností a malou nemocností. Církev československá byla v Líšni ustavena v roce 1923. První mše svatá se sloužila v dubnu téhož roku ve druhé třídě místní chlapecké školy. V polovině dvacátých let zasáhla Líšeň menší vlna emigrací, řada líšeňských občanů odjela především do Sovětského svazu a do Ameriky. Podle několika dopisů, které

78

Ty léčily především pomocí různých mastí, bylinek a především zaříkadel. Lišej se např. léčil

pomocí tohoto zaříkadla: „Lišejo, lišejo divoké, nedělé se široké. Židé v pátek maso jijó, ať tě, lišejo, také snijó.“ In: Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr. 79

MUDr. Josef Holz (*1862 - † 1937) – absolvent vídeňské univerzity v oboru všeobecného

lékařství. Po studiích pracoval ve vídeňské nemocnici. V roce 1888 přišel do Líšně, kde provozoval svoji praxi až do své smrti. Byl činný i v politickém životě, nejdříve za stranu realistickou a poté za národní demokracii.

36 zaslali svým příbuzným, jež zůstali v Československu, se jim v cizině nevedlo o nic lépe než zde.80 Následky zastavení výstavby první světovou válkou se projevily v roce 1926. Ačkoli se počet obyvatel neustále zvyšoval,81 nových domů v obci nepřibývalo. Bylo to dáno především vysokou nezaměstnaností, která byla příčinou toho, že lidé raději stavěli na místech mimo obec, jež pro ně byla z finančního hlediska výhodnější. Řada lidí si však nemohla dovolit postavit si dům ani na těchto levnějších pozemcích, proto nebylo v této době výjimkou, bydleli-li někteří z nich třeba ve vyřazených vlakových vozech. O tom, že byla nezaměstnanost v Líšni v této době opravdu vysoká, svědčí číslo 800 až 1 000 nezaměstnaných a ještě vyšší číslo bylo u částečně zaměstnaných. O něco lépe na tom byli v rodinách, v nichž se ženy živily obchodem. Že to byly opravdu velmi zdatné obchodnice svědčí mnoho záznamů.82 Poměrně vysoká nezaměstnanost ve dvacátých letech byla dána především tím, že řada brněnských podniků po válce neobnovila výrobu. Situace se začala více zhoršovat zejména v důsledku propuknutí hospodářské krize,83 která se u nás projevila na počátku třicátých let, a to i přes pomoc státu i samotného obecního úřadu. Tomu se tuto krizi dařilo obstojně zvládat především díky značným finančním rezervám, z nichž mohli být nezaměstnaní financováni při účasti na obecně prospěšných stavbách. Těmi byly v této době především výstavby ulic. Státem zavedený gentský systém84 znamenal pro nezaměstnané dělníky (organizované v odborech) finanční podporu dvaceti korun pro ženaté a deset korun pro svobodné týdně. Za to však museli na obci vykonat nějakou práci, zpravidla zametání před obecní radnicí. Nespokojenost dělníku neustále narůstala a spolu s ní se stupňovala i jejich agresivita. Proto byl několika z nich vytvořen zvláštní výbor nezaměstnaných při Dělnickém domě, který se staral především o spravedlivé rozdělování podpor. Obecní pomoc směřovala i k dětem nezaměstnaných dělníků, byly pořádány různé podpůrné akce, např. mléčná akce, vaření polévky a vánoční akce, při níž dostali 80

Někteří z nich emigraci neunesli a spáchali sebevraždu (např. manželka Hynka Jaroše se

zastřelila). 81

82

Především díky přílivu nových lidí do obce. Srovnej Matyšek, Z., H. a kol.: Líšeň, město dobrého obchodu – spíž města Brna. Brno 1938,

s. 18-19. 83

Koncem roku 1931 dosáhl počet nezaměstnaných v Líšni 573 osob, jimž se všemožně snažila

pomáhat jak obec, tak i místní občané. V prosinci téhož roku byla vyhlášena sbírka, která kromě finančního obnosu ve výši 5 226 Kč, vynesla i věcné dary jako potraviny a látky na šaty. 84

Gentský systém, přijatý Národním shromážděním v červenci 1921 v podobě zákona o tzv.podpoře

v nezaměstnanosti, platil od roku 1925 až do konce první republiky.

37 nezaměstnaní příspěvek jak od státu,85 tak i od obce. Na konci roku 1931 požadovali podporu k nadcházejícím vánočním svátkům a také to, aby se v obci konaly nouzové práce, za něž by byli odměňováni stravovacími poukázkami v hodnotě dvaceti korun pro ženaté a deseti korun pro svobodné, což bylo na schůzi obecního zastupitelstva, jíž se zúčastnil velký počet nezaměstnaných, schváleno.86 Obecní zastupitelstvo se rovněž usneslo, že v roce 1932 přispěje z obecného rozpočtu na podporu nezaměstnaným 20 000 Kč. Tento obnos měl být získán zpět pomocí příplatků na vstupenkách do kin, divadel a tanečních zábav v Líšni.87 Požadavky nezaměstnaných k obecnímu zastupitelstvu se neustále zvyšovaly. Největší poptávka po práci mezi lety 1932 a 1933 byla především mezi absolventy učilišť a středních škol. Na ulicích postávali mladí lidé, kteří marně sháněli jakoukoli práci. Za podporu v nezaměstnanosti byla požadována práce za dvacet korun denně, čehož obec hojně využívala především k provádění oprav cest, chodníků a dláždění u domů. Takto využívaní lidé však nepracovali každý den, ale pouze tři dny v období pěti neděl. Dohledem nad jejich prací byli pověřeni obecní radní Martin Beneš a obchodník a majitel realit František Bester. Muži urovnávali cesty, ženy uklízely a bílily v obecních budovách. Paradoxem této situace bylo, že byla větší nouze spíš o práci než o chléb. Nejvyšší počet nezaměstnaných, 926, byl zaznamenán v roce 1934, v následujícím roce se tento počet postupně snižoval, takže o dva roky později bylo 690 nezaměstnaných a v polovině roku 1938 bylo nezaměstnaných už jen 45. Od roku 1933 bylo zavedeno nové uspořádání stravovacích komisí88 nařízené státními úřady. Podnětem k tomuto kroku bylo zjištění, že do obecních stravovacích komisí jsou vysílaní lidé, kteří byli zvoleni na veřejných schůzích nezaměstnaných, což bylo nepřípustné. Proto byly v červenci téhož roku ustaveny stravovací komise v novém složení. Na návrh obecní rady bylo jmenováno osm členů komise z lidí samostatně výdělečných, zaměstnanců a členů odborových organizací. Mezi členy líšeňské komise byli národní demokraté F. Bester a E. Střítecký, národní socialisté J. Šulc, F. Čačala a F. Hendrych, lidovci A. Havelka a F. Kundera a sociální demokrat A. Riesner. Do komisí nebyli podle státního nařízení jmenováni stoupenci nestátotvorných stran, jako např. komunisté. Také práce nově ustavené stravovací komise se odlišovala, uchazeči byla za přidělené lístky uložena práce, za niž

85

Celková částka, kterou Líšeň dostala na stravovací akce v roce 1933 od státu, dosáhla 306 170 Kč,

v následujícím roce to bylo 307 001 Kč. 86

Peníze na tuto podporu byly vzaty z fondu na stavbu měšťanské školy.

87

Srovnej AMB, fond B 38, Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr.

88

Fungovaly již od roku 1930.

38 dostali dvě poukázky na den. Jeden uchazeč mohl pracovat pouze jeden den v týdnu. Působením komise byl zaveden pořádek v rozdělování poukázek a bylo rovněž zamezeno výtržnostem nezaměstnaných, do té doby velmi častým. Díky vysoké nezaměstnanosti muselo být dáno do dražby mnoho dělnických domků, které si jejich majitelé postavili v prvních letech po válce. Protože však na stavbu neměli dostatek financí, spolehli se na to, že budou mít práci a vzali si půjčku. Stavbou vlastního domku se chtěli také vyhnout placení vysokého nájemného, jež raději vyměnili za splácení půjčky. Do jejich plánů ale zasáhla neočekávaná hospodářská krize a s ní i vysoká nezaměstnanost. Lidé ztráceli práci, neměli z čeho splácet vypůjčené peníze a postupně se zadlužovali. Jejich vysněné domky tak musely jít do dražby, kde však byly prodány hluboko pod jejich pořizovací hodnotou. Lidé tak přišli o vše, co do těchto staveb vložili. Nejvíce takovýchto dražeb proběhlo v letech 1932 – 1934. V období hospodářské krize se hůře vedlo i rolníkům, ceny obilí byly nízké89 a bez dostatečné poptávky. Navíc i přesto, že obilí bylo velmi laciné, výrobky z něj byly neúměrně drahé.90 Lidé si během prvního poválečného desetiletí zvykli na určitý komfort, i díky poměrně vysokým výdělkům. Jejich životní úroveň byla vysoká a zůstala taková rovněž i v dobách hospodářské krize. Ukázalo se to například na tom, že se nijak nesnížila návštěvnost zábav a kin. Paradoxem bylo také to, že i přes naprostý nedostatek pracovních příležitostí pracovali na líšeňském velkostatku při polních pracích lidé ze Slovenska. Ti se zde zdržovali přes jaro i léto a dokonce i na podzim pomáhali vytrhávat řepu. Všední život v Líšni byl spojen s řadou tradic, jež se každoročně dodržovaly. Jednou z nich bylo od roku 1924 stavění vánočního stromu republiky na náměstí, podle dánského zvyku.91 Pod vysoký vánoční strom, ozdobený hvězdou na vrcholu, dávali lidé peněžité i jiné dárky pro místní sirotky. Rovněž se stalo zvykem, že se tento strom získával pokaždé z jiné obce, sousedící s Brnem. Ještě před tím, než byl do Líšně dopraven, proběhlo s ním rozloučení organizované tamními dětmi, které ho přitom ozdobily papírovými ozdobami. Dalšími ozdobami ho po příjezdu před líšeňskou radnicí okrášlily líšeňské děti. Slavnostní rozsvícení provázela veliká slavnost, jíž se tradičně zúčastňovalo mnoho líšeňských občanů.

89

Cent ječmene stál 74 – 76 Kč, ovsa 55 – 58 Kč, pšenice 127 – 132 Kč In: Pamětní kniha

městečka Líšně (1926-1935), s. 281. 90

Rohlík stál 20 h, kilo chleba 1,60 Kč, cent pšeničné mouky 230 Kč.

91

Tento dánský zvyk k nám přivezl spisovatel a redaktor Lidových novin Rudolf Těsnohlídek,

který se slavnosti rovněž zúčastnil.

39 Mezi další tradiční slavnosti se od roku 1928 zařadil i svátek třešňových květů na „Kostelíčku“. Každý rok vždy, když třešňový sad rozkvetl, konala se zde nejbližší neděli slavnost. Nejvíce lidí navštívilo rozkvetlý „Kostelíček“ právě v roce 1928, a to v neděli 28. dubna, kdy zde podle odhadů bylo 8 – 10 000 lidí. K tak vysoké návštěvě přispělo zřejmě i velmi pěkné počasí a také hojný počet návštěvníků z Brna. Poblíž kapličky, zde vystavěné, koncertovala místní hudba. I tato akce byla spojena s dobročinností, vybíral se dobrovolný příspěvek na místní chudobinec. Velmi mohutně se v Líšni slavily významné události. Každoroční oslava byla spojena se vznikem Československé republiky, rovněž se nezapomínalo na oslavu narozenin hlavy státu T. G. Masaryka a později E. Beneše. Součástí těchto slavností byl většinou večerní lampiónový průvod. K relaxaci a odpočinku sloužilo koupaliště, které bylo zřízeno v roce 1930 v Mariánském údolí. Jeho tvůrcem a provozovatelem se stal Cyril Perníkář, který měl nedaleko mlýn. Bazén o rozměrech 33 x 50 m byl vycementovaný a měl přítok i odtok. Koupaliště se brzy stalo velmi oblíbeným a především hojně navštěvovaným místem z velmi prostého důvodu – nic podobného se v celém líšeňském okolí nenacházelo.92 Jeho provoz byl zachován až do počátku sedmdesátých let. Poté bylo zrušeno. Důležitým zdrojem informací o místních událostech se staly Líšeňské noviny, jež vycházely od 1929 do roku 1932. První dvě čísla vyšla jako propagační časopis „Reklamfilm“. Od třetího čísla však už vycházely jako informativní časopis, který se brzy stal velmi oblíbenou četbou místních obyvatel. V prvních dvou ročnících vycházely jako měsíčník, od třetího ročníku pak jako čtrnáctidenník. Redaktorem byl Bohuslav Jágr. Většinu příspěvků dodávali většinou místní obyvatelé, i když se v nich občas objevily i články moravského spisovatele K. Jeřábka. Noviny velmi dobře propagovaly městečko. Po grafické stránce byla některá čísla velmi pěkně vyvedena, a proto byl o ně velký zájem nejen mezi místními obyvateli, ale rovněž i mezi lidmi z okolních vesnic. Dokonce byly posílány rodákům do zahraničí. A to vše i přesto, že byly vydávány lidmi bez vyššího školního vzdělání. Tisk novin byl zajišťován v tiskárně Humana v Letovicích a později v Blansku. I přes finanční podporu především od líšeňských živnostníků, nepodařilo se novinám v dobách svého vycházení vytvořit si stabilní finanční základnu, a proto od ledna 1932 přestaly pravidelně vycházet.

92

Rybníky v Mariánském údolí byly vytvořeny až v šedesátých letech 20. století jako zásobárny

vody pro cementárnu v Mokré.

40 Až do roku 1919 nebylo dáno zákonem vedení kronik na obcích. Veškeré kronikářské zápisy obstarávali kronikáři na zámcích, panstvích a farách, někdy si je psali i rolníci pro svoji vlastní potřebu nebo existovali soukromí kronikáři. Změna nastala právě v roce 1919, kdy bylo obcím zákonem nařízeno vést obecní kroniky. V Líšni byla tato pamětní kniha obce psána od roku 1921, a to řídícím učitelem Eduardem Elplem. Podstatnou součástí každodenního života Líšňáků byl folklór, který byl velmi bohatý a pozoruhodný. Jeho typickým znakem bylo především líšeňské nářečí, které stálo někde na rozhraní nářečí hanáckého a slováckého93 a starodávné zvyky, z nichž některé se udržely až do současnosti. Líšeňské písně, provázející každou národopisnou slavnost, opěvovaly bodrost starých Líšňáků, jejich zbožnost, radost ze života, veselost a žerty i životní tragiku. Se sběrem těchto písní začal již F. Musil, F. Bartoš či Leoš Janáček. Líšňáci byli velmi pyšní na svůj bohatý a honosný hanácko-podhorácký kroj. Mladší děvčata nosívala bohatý kroj různobarevně sladěný, kdežto kroj starší ženy se vyznačoval střízlivostí a jednoduchostí. Podobné rozlišení kroje bylo i u svobodných chlapců a starších mužů. Pestrostí líšeňských krojů se nechala zlákat řada malířů (např. A. Frolka, S. Stolek, M. Gardavská a další). Před první světovou válkou se však začal postupně vytrácet. Proto se jej snažili Líšňáci uchovat pořádáním nejrůznějších akcí, hody počínaje přes dožínky, vinobraní, pochovávání basy, stírání berana až po starou selskou líšeňskou svatbu konče. Ve třicátých letech 20. století se stále udržovalo chození dětí se zeleným ozdobeným stromkem na Smrtnou neděli, vánoční zpěvy koledníků a především hody. Ty se konaly několikrát do roka, protože je slavila každá politická strana jinou neděli, navíc se stále udržovaly hody „Václavské“ a „Martinské“. V pozdějších letech se lidé k folklóru obraceli především v dobách zlých, takovým příkladem byla např. Národopisná slavnost z 20. srpna 1939. Tato slavnost byla projevem vzdoru líšeňských občanů proti nacistické okupaci. Po válce vznikl folklórní soubor, díky němuž se dodnes v Líšni daří udržovat tradice svých předků a předávat je dalším generacím.

3.5.

Rozvoj líšeňského sportu ve dvacátých a třicátých letech Před první světovou válkou se v Líšni pěstoval především fotbal, jenž se po nucené

přestávce – válce, ve dvacátých letech opět rozmáhal. Úsilí několika fotbalových nadšenců

93

Ukázka nářečí: „Bel’s tam? Bel. Co’s tam jedl? Kchel. Bel dobré? Bel.“ „ Ale gde! Gde pak! To

be ješče scházelo! Ale di! Co ti napadá!“ In: Líšeň, město dobrého obchodu – spíž města Brna. Brno 1938, s. 12. „Drž kuně, tet robo, hať se ti nesplašijó. Copak mosíš dávat takový rane, te vařbochto jeden! Dyť práskáš jako bagoňař.“ In: Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr.

41 bylo završeno v roce 1924 vznikem líšeňského fotbalového klubu. Jeho prvním předsedou se stal poštovní úředník Josef Hanzl a kromě něj měl klub ještě dalších čtyřicet šest členů. V době svého založení nesl jméno SK Československý socialista Líšeň,94 od roku 1934 byl název pod tlakem veřejného mínění zkrácen na SK Líšeň. Díky darování pozemku od velkostatkáře Karla Belcrediho získal klub možnost vybudovat si vlastní hřiště. V roce 1936 postoupil klub do I.a třídy západomoravské fotbalové župy, v níž se řadil na přední příčky mistrovské tabulky. Klub však nebyl zaměřen pouze na fotbal, založil i několik jiných oddílů, např. boxerský, hokejový, šachový, dívčí házenou,… Klub se rovněž angažoval ve společenském životě, organizoval divadelní představení, společenské večírky a nejrůznější přednášky. Jeho pověst se rozšířila i do zahraničí – Rakouska, kde v roce 1935 tento klub sehrál několik dobrých fotbalových utkání. Ve stejném roce řešil klub problém s pozemkem, z něhož byl obcí vypovězen. Opět pomohl velkostatkář Belcredi, který klubu poskytl nový pozemek za zámeckým parkem. Zde vzniklo nové hřiště, které líšeňské kopané slouží dodnes. Jednota sokolská působila v Líšni již od roku 1892, jeho prvním starostou se stal Karel Vaněček, místostarostou dr. Josef Holz, náčelníkem a jednatelem A. Šíma. V následujícím roce se v jednotě vytvořil také ženský odbor, mezi prvními členkami byly sestry R. a M. Křížovy, Švehlová, Kučerová, Pavelková a Tameóvá. Za první světové války postihla řadu členů jednoty silná rakouská perzekuce, proto byla její činnost raději přerušena. Obnovení činnosti přišlo až v únoru 1918. Opět začal vystupovat divadelní i pěvecký kroužek. Od roku 1920 pořádali veřejná cvičení. Koncem dvacátých let se jednota slibně rozvíjela, vzniklo loutkové divadlo, byl založen cestovní fond k pořádání výletů a táboření, získala kinolicenci a začala se stavět nová sokolovna. Od roku 1929 se stávalo stále více oblíbenější činností táboření v přírodě. Mezi první organizátory této činnosti patřila právě Jednota v Líšni a také Králově Poli. Počátek roku 1938 se nesl ve znamení vlastenectví. Z popudu Sokola bylo v Líšni vytvořeno ze všech tělovýchovných organizací a spolků sdružení na podporu českého státu. Jeho předsedou se stal starosta Sokola Petr Juránek. V době mobilizace byla tělocvična poskytnuta pro válečné účely. DTJ v Líšni zahájilo svoji existenci v roce 1896 a to tak, že si padesát líšeňských mladíků pořídilo nejnutnější tělocvičné nářadí a začalo cvičit na protest vůči alkoholu, karbanu a bitkám. Svaz DTJ byl v Líšni založen v roce 1902. Jeho útočištěm se stal 94

Největší zásluhu na vytvoření tohoto klubu totiž nesla právě strana čs. socialistů v Líšni. Díky její

finanční podpoře, a především podpoře důvěrníka této strany Františka Šilara, mohl tento klub zahájit svoji existenci.

42 Dělnický dům, postavený v roce 1907. Konala se zde četná divadelní představení DTJ, přednášky a zábavy. První světová válka znamenala přerušení činnosti svazu. Pracovat začala hned po skončení války, i když oficiálně byla obnovena až v roce 1923. Tělocvičná jednota Lassale v Líšni je jedním z nejstarších a největších dělnických tělocvičných spolků na Moravě. Její vznik spadá do roku 1896. Její součástí byl i divadelní kroužek, který sklízel značné úspěchy na jevišti Dělnického domu. Později se organizace přejmenovala na Jednotu proletářské výchovy a devadesát procent jejích členů se přihlásilo do nově vytvořené Federace proletářské výchovy v Praze. Po první světové válce pokračovala jednota opět ve své tělovýchovné a kulturní činnosti. V roce 1927 přistoupila ke stavbě druhého Dělnického domu. Organizace Národního sjednocení vznikla v Líšni již před první světovou válkou, tehdy však pod názvem Lidově pokroková strana, z níž později vznikla Strana národnědemokratická. Tuto stranu zde založilo několik studentů, vysokoškoláků, lékař a učitelé, k nimž se přidali pokrokově smýšlející rolníci, živnostníci a dokonce několik dělníků. Její členové byli podněcováni k činnosti v Sokole. O politickou stránku organizace se staral její předseda dr. Josef Holz, kulturou se zabýval učitel J. Šimral, který vedl divadelní kroužek a založil pěvecký kroužek; díky němu vznikla při Sokole také první knihovna. Pro politické rozepře však museli Sokol opustit a snažit se vyvinout svoji vlastní činnost, což se celkem dařilo. Připravili divadlo v přírodě „Maryšu“, operetu „Taneček panny Márinky“ atd. Pořádali také přednášky vzdělávací, hospodářské i odborné. Počátky orelského hnutí v Líšni spadají do roku 1902, kdy se sešla první porada tělocvikářů při Svatojosefské jednotě. Zakladatelem líšeňského Orla byl místní farář Msgr. Metod Hošek. Byla jednou z prvních orelských jednot v českých zemích. Do první světové války se tato organizace početně velmi rozrostla, také se zlepšilo její materiální vybavení; měla rovněž svůj šachový kroužek Brach.95 Válka však znamenala zastavení činnosti. Po válce se jeho činnost znovu rozvíjela. Bylo zakoupeno moderní tělocvičné nářadí a vznikl divadelní a pěvecký odbor. V roce 1923 se zrealizoval sen líšeňských orlů, totiž postavení orlovny a získání kinolicence. V rámci jednoty se také začaly rozvíjet

95

Spolek byl založen v roce 1921 Josefem Judou, při tehdejším tělocvičném odboru Orla.

Činnost spolku však až do příchodu Josefa Jágera spíše upadala. S jeho příchodem se sdružení začalo početně rozrůstat. Jedné šachové partie se zúčastnil i brněnský mistr šachu Julius Brach, podle něhož se spolek začal nazývat, zároveň se také osamostatnil. Do roku 1938 se klub stal obávaným soupeřem v brněnské šachové župě. In: Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr.

43 i další sporty, např. lehká atletika a volejbal. Líšeňský Orel byl velmi populární nejen v Líšni, ale těšil se vysoké vážnosti v celé republice, navíc se mohl pyšnit účastí na řadě zahraničních sletů, např. v Lublani a ve Vídni.

3.6.

Období těsně před a po vzniku druhé republiky Proti vzrůstajícímu německému tlaku se republika rozhodla bránit vyhlášením

částečné mobilizace v 20. května 1938. Z Líšně bylo povoláno šedesát šest záložníků, kteří museli ihned narukovat. Spolu s nimi muselo být dáno k dispozici i šest nákladních aut.96 V červnu zde probíhaly kurzy branné výchovy pro bývalé vojáky, jichž se zúčastnilo 576 lidí z Líšně a blízkého okolí. Kurz vedl nadporučík v záloze Marcelín Steiming, místní učitel. Kurz probíhal na sportovním hřišti za měšťanskou školou a trval celkem třicet hodin. Zakončen byl položením věnce k pomníku padlých v první světové válce. Veliteli kurzu pomáhali i líšenští záložníci major Karel Jágr, kapitáni Karel a Josef Juda, František Borovička, František Šmerda a nadporučík František Vlček. Technický výcvik vedl aktivní poručík A. Dufek spolu s deseti instruktory-poddůstojníky 43. pěšího pluku. V srpnu 1938 se v Líšni konala mírová slavnost komunistické strany v údolí na Říčkách. Slavnosti se zúčastnilo kolem 20 000 lidí a mezi řečníky se vystřídala řada nejvyšších komunistických představitelů. Hlavním řečníkem byl generální tajemník strany Klement Gottwald, jenž byl bouřlivě přivítán. Celým shromážděním byl schválen telegram, který byl odeslán vládě.97 Budoucnost státu nebyla v těchto nejistých dobách nikomu lhostejná. Obecní zastupitelstvo se rozhodlo zorganizovat sbírku na obranu státu, která vynesla 10 000 Kč. V září 1938 se obec rovněž usnesla projevit plnou důvěru a podporu československé vládě. Zároveň však žádala, aby vláda nedělala příliš velké ústupky při jednáních s německou stranou, které by znamenaly pro český národ a především jeho slavnou minulost, ztrátu cti a hrdosti. Telegram, který se nesl v tomto duchu, byl zaslán prezidentovi E. Benešovi a ministerskému předsedovi Hodžovi. Nejisté poměry vedly k nutnosti zkoušek protiletecké obrany. Zkouška místní protiletecké obrany, jejímž velitelem byl kapitán v záloze Karel Juda, proběhla v Líšni 21. června 1938 a to od tří do sedmi hodin odpoledne. Velmi dobrým výsledkem se mohla

96

Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1936-1940), s. 97.

97

Jeho obsahem byla výzva, aby bylo odmítnuto vše,

co ohrožuje státní svrchovanost

a demokratický pořádek a také to, aby stát využil spojeneckých smluv se Sovětským svazem a Francií.

44 pochlubit požární i pořádková služba, asanační službě prozatím chyběly praktické zkušenosti. Dokonce i místní obyvatelé nebrali tuto akci na lehkou váhu. Důležitým zjištěním bylo to, že dosavadní siréna je nedostačující, proto musely být v brzké době zakoupeny další. Nejistota českého národa byla ukončena v zářijových dnech roku 1938. Nejdříve byla československou vládou 23. září vyhlášena mobilizace, jíž byli povoláni všichni vojáci do čtyřiceti let. Byla však zbytečná, protože českoslovenští spojenci si válku nepřáli. O osudu Československa nakonec rozhodla Mnichovská konference z 29. září. V Líšni byl v této těžké době zachován klid a pořádek. Mobilizaci, vyhlášenou československou vládou, přijala řada líšeňských záložníků, kteří se shromáždili na náměstí s myšlenkou naděje a odvahou hájit svoji vlast. Ve stejný den byli při odvodu vybráni i koně, kteří pak byli poskytnuti československé armádě. V následujících dnech pak byli vybráni ještě další koně, kteří měli zajistit dopravu potřebných věcí pro vojsko. 24. září přišlo do Líšně vojsko 43. pěšího pluku, které se mělo původně usadit v židenických kasárnách. Ty však kapacitně nedostačovaly. Z tohoto důvodu byli záložníci 43. pěšího pluku umístěni v budovách místní chlapecké školy, dívčí školy, v zámeckém dvoře, na Sokolovně, v Dělnickém domě a místních hostincích.98 Vojáci zde zůstali do 28. září, i když první část vojska odtáhla již o den dříve pod vedením velitele praporu, líšeňského rodáka, majora Antonína Svobody. Byla vyprovázena líšeňskou hudbou a lidmi, kteří jim mávali. Mobilizace však s sebou přinesla i negativní důsledky, které se začaly projevovat velmi brzy. Při podzimních pracích, jako sklizni brambor a setbě, chyběli koně, kteří byli poskytnuti pro vojenské účely. Sedláci proto museli zbylé koně spřahat dohromady, díky čemuž měla např. dvě větší hospodářství jenom jeden pár koní. V obchodech začala být nouze o některé druhy zboží, např. cukr, sůl a petrolej, který však nebyl způsoben tím, že by ho byl celkově nedostatek, ale to, že ho nebylo čím dopravit do místních obchodů. Veškeré autobusy a nákladní auta totiž byly zabaveny pro vojenskou potřebu. Tím pádem bylo místní obyvatelstvo nuceno používat k dopravě do Brna místní dráhu, jejíž provoz se nyní značně zvýšil. Všední život byl poznamenán strachem z války. Nikdo nevěřil tomu, že zabráním pohraničí vše skončí, naopak všichni očekávali válku. Lidé si proto začali na svých zahradách kopat kryty. Ty měly většinou podobu písmene S, aby se případné střepiny

98

Hostinec U Pelíšků, U Slezáků a v Mariánském údolí.

45 z granátů zarazily o zeď.99 Hluboké byly kolem dvou metrů. Také místní protiletecká obrana byla ve službě dvacet čtyři hodin denně. Konaly se osvětové přednášky, např. o použití plynových masek, jichž však bylo málo a těžce se sháněly. Proto byli vystrašení lidé uklidňováni tím, že v případě náletu postačí použití vlhkého šátku, namočeného ve vodě se sodou. V kostele se denně konaly bohoslužby za mír. Od 25. září začali do Líšně přicházet vystěhovalci z pohraničí, většinou německé národnosti. Mezi prvními přišli uprchlíci z Mikulova,100 kteří byli nejdříve umístěni do chlapecké školy a následně rozebráni do místních rodin. V říjnu se sice vrátili do svých domovů, po zabrání území jižní Moravy začátkem října, přišlo do Líšně 91 vystěhovalců, kteří byli umístěni v sále obecní radnice a místních hostincích. Tento počet se do konce roku přechodně zvýšil na 161 vystěhovalých osob. Pobírali samostatné příplatky od státu ve výši 8 Kč denně, muži byli vedeni jako vojenský útvar.101 Stravování bylo pro všechny tyto obyvatele společné. Zboží, jako např. mouka, maso a cukr, se nakupovalo v místních obchodech; topivo a světlo opatřovala obec, která je hradila z příspěvků od ministerstva. Obec rovněž zajistila slamníky a postele. Děti navštěvovaly místní školy, chlapeckou, dívčí i měšťanku. Zdravotní péči poskytoval zdejší lékař MUDr. Fr. Poláček, léky byly hrazeny ze státního příspěvku. V průběhu října se do Líšně začali vracet i narukovaní vojáci, kteří byli později postupně demobilizováni. Obec se snažila přispět k uklidnění situace, například 11. října nechala vyhlásit, že se nesmějí pod trestem zdražovat jakékoli potraviny. Když koncem roku 1938 vznikla Strana národní jednoty,102 byla 28. listopadu svolána předsedou bývalé lidové strany Josefem Nečasem na Orlovnu schůze zástupců bývalých místních politických stran. Na ní bylo zvoleno předsednictvo přípravného výboru – Josef Juda (předseda), František

99

Jarmila Hodová, roz. Klímová, bytem Brno, Heydukova 4; líšeňská rodačka, záznam učiněn 20. 9.

2006. 100

Většinu uprchlíků tvořili Němci, kteří nesouhlasili s fašismem, anebo před ním utíkali do

vnitrozemí. Utíkali také Češi a Židé. 101

Již před mobilizací totiž byli ve vojenské strážní službě na hranicích, při mobilizaci byli přiděleni

k 31. pluku v Mikulově. 102

Založená 18. listopadu 1938, vznikla sloučením všech dosavadních občanských stran. Předsedou

se stal Rudolf Beran. V celé republice se tvořily přípravné výbory, čímž vzniklo hnutí, které mělo soustředit síly národa a převzít odpovědnost za politický život a vedení nového státu. Národní jednota chtěla budovat stát na zásadách národní pospolitosti, sociální spravedlnosti a křesťanské morálky. Výchova ve školách se měla nést v duchu svatováclavské tradice.

46 Borovička (místopředseda), Edmund Donauer (jednatel), Josef Koudelka (organizátor) a Alois Fibek (zapisovatel). Mezi první povinnosti přípravného výboru patřilo získání zakládajícího členstva. To tvořili lidé, kteří se stali členy do 31. prosince 1938. Oficiální název této místní odbočky zněl Strana národní jednoty – místní organizace v Líšni – okres Brno-venkov. Kmenová organizace tak čítala 632 členů, mezi nimiž bylo i 106 žen, které vytvořily samostatnou složku národní jednoty. Její předsedkyní se stala Helena Stivarová. Mladí lidé, ve věku od 16 do 30 let, se soustředili v uskupení nesoucí název Mladá národní jednota. Obě tyto uskupení, žen i mladých, vysílala sice své delegáty do přípravného výboru, ale jejich hlasy byly pouze poradními, nikoli hlasovacími. Mimo Stranu národní jednoty zůstala bývalá sociálně-demokratická strana a levicově orientovaní členové národních socialistů, kteří vytvořili stranu nazvanou Národní strana práce. Činnost komunistické strany byla nejdříve zastavena, později byla rozpuštěna. Z tohoto důvodu museli všichni její členové odejít z líšeňského obecního zastupitelstva. Oslava 28. října proběhla bez jakýchkoli okázalostí, na domy se pouze vyvěsily prapory. Tento den byl totiž změněn na den práce, což mělo ukázat, že oslabená a ztenčená republika se může znovu pozvednout právě prací.103 Aby stát čelil nezaměstnanosti a zároveň nemusel vydávat peníze na podpory, organizoval tzv. pracovní tábory pod vojenským vedením. Jeden takový vznikl i v Líšni 16. listopadu, jehož řízením byl pověřen major Zaoral. Dobrovolně se do něj zpočátku přihlásilo celkem asi sto osob. Měl za úkol provést rekonstrukci silnice z Líšně do Slatiny. Stávající silnice měla být vyrovnána, rozšířena a vydlážděna. Obec měla za úkol postarat se o ubytování těchto pracovníků, jejichž počet se v krátké době rozšířil asi na dvěstěpadesát osob, později se ustálil na stodvaceti. Ta část z nich ubytovala v malém sále Sokolovny a v Dělnickém domě, kde byla povinna zajišťovat vytápění a světlo na vlastní náklady. Na Orlovně byla umístěna společná kuchyně a kanceláře. V domě Tomáše Štěpánka na náměstí bylo skladiště šatstva, prádla a obuvi. Táboroví pracovníci nosili vojenskou uniformu, ale bez hodností, rovněž neměli ani zbraně. Denní mzda činila 1,50 Kč, k tomu pobírali hodinový příplatek ve výši čtyřiceti halířů. Rekonstrukce silnice byla zahájena koncem listopadu 1938. Pracující byli rozděleni na dvě části. Jedna část pracovala v kamenolomu na Střelnici, kde lámala kámen potřebný k vyštěrkování rekonstruované silnice. Druhá část pracovala na úpravě terénu této silnice. Pracovalo se od půl osmé ráno do půl druhé odpoledne, přičemž jedna hodina se počítala na sklízení nářadí. Ve svém volném čase se mohli příslušníci tábora vzdělávat; pro tento účel sem byl přidělen odborný 103

Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1936-1940), s. 118.

47 učitel Jan Hladký. Nezapomínalo se ani na kulturní vyžití, proto byl v únoru roku 1939 uspořádán příslušníky pracovního tábora seznamovací večírek. Roky 1938 a 1939 se nesly ve znamení nedostatku bytů v Líšni, 104 který byl dán přílivem uprchlých obyvatel ze zabraných území. Proto se obecní zastupitelstvo rozhodlo odhlasovat, aby se i na Líšeň vztahoval zákon č. 288 vydaný 16. listopadu 1938 a také nařízení o mimořádné bytové péči, aby získala právo k zabavení volného bytu.

104

Srovnej AMB, fond A 31, Žádost okresního hejtmana k obecní radě týkající se bytové

nouze z 9. 11. 1938, nestr.

48

4. Líšeň pod německou „ochranou“ 4.1.

První okupační roky (1939-1942) Německé motorizované oddíly se do Brna dostaly kolem jedenácté hodiny

dopoledne, do Líšně dorazily až v jednu hodinu odpoledne. Počasí ten den bylo spíše zimní, vál vítr, který vytvářel sněhové závěje, vypadalo to jakoby i počasí bylo proti jejich příjezdu. V květnu 1939 se doplnilo obecní zastupitelstvo, jež po odchodu komunistických příslušníků nebylo v plném počtu. Volba chybějících zastupitelů byla konána za účasti všech členů obecního zastupitelstva a rady Dr. Hobzy z okresního úřadu. Rovněž byl zvolen starosta, jeho náměstci a členové obecní rady. Starostou se tak stal Josef Nečas, který až do této chvíle, po odchodu starosty J. Ondráčka, zastával jeho funkci. Ten v této funkci vydržel téměř po celou dobu okupace, do roku 1944, kdy byla Líšeň definitivně připojena k Brnu a její správu převzal německý úředník z Brna. Po celou dobu okupace bylo vedení obce stabilní. Jedinou výjimkou se stala událost z konce října 1941, kdy byli tři členové obecní rady, náměstek František Borovička, radní Eduard Elpl a Jiří Pelíšek, pozváni na okresní úřad v Brně, kde byli vyzváni, aby rezignovali na své funkce. Na jejich místa dosadil okresní úřad členy NSDAP – Franze Hochmutha, Raimunda Türu a Adolfa Wildometze.105 V této době se členství v obecním zastupitelstvu vzdali i legionáři František Šmerda, Václav Stolař, František Král a Stanislav Bodlák. Obecní zastupitelstvo se především snažilo, pokud to šlo, pokračovat v úkolech vytyčených před válkou. Jedním z nich bylo i vybudování vodovodu. V roce 1940 se zahájily přípravné práce, které spočívaly ve výstavbě sběrné nádrže za účelem zjištění množství a jakosti vody. Zjištění kvality vody bylo zadáno výzkumnému ústavu, jenž ji shledal nezávadnou. Náklady na přípravné práce byly vyčísleny na částku 500 000 K. Zemský úřad povolil Líšni vzít si půjčku u Zemské banky moravské. Práce na vodovodu sice probíhaly, ale jejich tempo bylo velmi pomalé především pro nedostatek pracovních sil a válečné poměry. Pokračovalo se také ve zvelebujících pracích – dláždění obce, budování dalších silnic v líšeňských ulicích, zřizování nových chodníků, úprava sportovního hřiště, výstavba nouzových domků v Mariánském údolí, přeměření líšeňského katastru, vykoupení domů pro účely budoucích silničních spojů a další. Z příkazu oberlandratu vydaného 10. března

105

Srovnej AMB, fond B 38, Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr.

49 1942 si obec musela pořídit veřejný rozhlas.106 Obecní zastupitelé se rovněž snažili o povýšení městečka na město. Po vzniku Národního souručenství se začaly v jednotlivých městech i obcích zřizovat výbory, které byly v úzkém kontaktu s ústředím. Předsedou líšeňského výboru Národního souručenství se stal úředník Josef Juda. Mezi výborové aktivity spadalo i pořádání různých slavností, např. v srpnu 1939 uspořádal krojovou slavnost spojenou se starodávnými zvyky (líšeňské dožínky, svatba, zrušení roboty a hody). Účast na této slavnosti byla vysoká, sešlo se zde asi 35 000 lidí nejen z Líšně a Brna, ale i dalekého okolí. Všechny líšeňské domy byly v tento den ozdobeny prapory a květinami, nezapomínalo se ani na národní hrdost a svornost. Počet členů Národního souručenství v Líšni se postupně rozrůstal, v roce 1940 v něm bylo přihlášených 2 267 místních mužů. Hlavním úkolem kulturní komise souručenství, která se spojila s místním osvětovým výborem, bylo povznesení národního života. Věnovala se otázkám školním, snažila se chránit památky líšeňského svérázu a organizovala kulturní život.107 Často pořádala Národopisné slavnosti, např. v lednu 1940 se na Orlovně konal „selský ples“ v líšeňských krojích, zajišťovala koncerty moravských učitelů a učitelek a výstavy české knihy. Organizovala také divadelní představení, a to i přes to, že každé představení muselo být povoleno okresním hejtmanem a že divadelní texty často procházely cenzurou.108 V únoru roku 1940 se tak například v Dělnickém domě hráli Naši furianti, jejichž režie se ujal místní učitel Marcel Steiming. V následujícím roce sehráli ochotníci Maryšu a operetu Polská krev, kterou režíroval ředitel hudební školy p. Doležal. Místní Národní souručenství se zároveň zasloužilo i o vytvoření místního muzejního a folkloristického výboru. Nezapomínalo však i na chudší vrstvy obyvatelstva, četnými finančními podporami se snažilo zmírnit jejich bídu a nouzi. Pro chudé děti z místních škol zakoupilo obuv. Mladé Národní souručenství pracovalo ve prospěch líšeňské mládeže, snažilo se např. o vybudování rekreačního tábora na Říčkách. Se zánikem druhé republiky zanikly také podpory v nezaměstnanosti. Mladí lidé totiž často odcházeli pracovat do Německa, kde byli mnohem lépe placeni,109 někteří odešli

106

Srovnej AMB, fond A 31, fasc. 14-15, Příkaz Oberlandrata z 10. 3. 1942, nestr.

107

Srovnej AMB, fond A 31, fasc. 3, Nařízení okresního hejtmana o povolování a schvalování

zábav, nestr. 108

V divadelních textech se například nesmělo vůbec objevit slovo „vůdce“, které bylo nahrazováno

náčelníkem. Srovnej AMB, fond A 31, fasc. 3, nestr. 109

Mohli si vydělat až 40 – 50 marek týdně, tedy 400 – 500 našich korun.

50 dobrovolně, jiní tam byli nasazeni. V Líšni této možnosti využil nemalý počet mladých lidí. Za krátkou dobu se zde však začal projevovat nedostatek pracovních sil. Stejný osud potkal i líšeňský pracovní tábor, z něhož mnozí odešli také za prací do Německa, takže se práce na rekonstrukci silnice značně zpomalily. Nezaměstnaní začali být v Líšni registrováni až na počátku roku 1940. Byli to dělníci, kteří pracovali na stavbě nového nádraží v Maloměřicích, ale kvůli velkému množství napadaného sněhu museli být práce zastaveny a dělníci propuštěni. Spolu s nimi bylo v Líšni evidováno tedy asi 170 nezaměstnaných. V rámci podpůrné akce pro nezaměstnané obdržela obec od ministerstva sociální péče 10 t brambor, 1 t pšeničné mouky, 60 kg silné kávy a 40 kg hrachových polévkových konzerv. Rozdělení mouky a kávy probíhalo stejným způsobem jako nákup tohoto zboží na lístky. Jedna rodina dostala 65 kg brambor, 6 ½ kg mouky a ½ kg hrachových konzerv. Všední život naznal určité změny oproti předchozímu demokratickému období. Nacisté zakázali veřejné schůze i průvody. Spolky, které chtěly existovat i v této době, se musely přihlásit na okresním úřadě. Který tak neučinil, zanikl. V roce 1941 tak byl zakázán Sokol. Jeho členům se naštěstí podařilo ze Sokolovny odnést mnoho materiálů a díky J. Trávníčkovi zachránit i značné finanční prostředky. Během války byl sokolský archiv schován v plechových krabicích a zakopán. Po zákazu Sokola i Orla (byl rozpuštěn v roce 1942) chodili líšenští cvičenci do tělocvičny DTJ, jejíž činnost za války zastavena nebyla. Všechny tělovýchovné spolky a organizace, které zůstaly, musely podle nařízení z dubna 1939 zastavit jakýkoli vojenský výcvik a odevzdat všechny vojenské zbraně.110 Stejné nařízení se týkalo i civilního obyvatelstva. Vůči německým vojákům nepanovala žádná větší nevraživost. Bylo to dáno tím, že se chovalo celkem korektně k českému obyvatelstvu. Proto nebylo výjimkou vídat německé vojáky v některé z líšeňských hostinců či dokonce i při zábavách. Stejný postoj zaujímali místní občané i v červnu 1941, kdy do Líšně přišlo německé vojsko za účelem ubytování. Vojáci byli rozmístěni v místních školách, kde byly i kanceláře a v hostincích. Důstojníci se ubytovali v soukromých domech. Stravování měli zajištěno na Orlovně. Vojsko zde zůstalo až do konce června roku 1941. Řada každoročně dodržovaných tradic a slavností se v období okupace vůbec nekonala. Tradiční vánoční strom republiky tak byl naposledy postaven v roce 1938 a poté až po válce. Také slavnost na Kostelíčku se v následujících letech nekonala, v roce 1940 to 110

Srovnej AMB, fond A 31, Odevzdání vojenských zbraní spolky – žádost okresního úřadu

v Brně ze 4. 4. 1939, nestr.

51 bylo kvůli chladnému počasí, v letech následujících kvůli nepřívětivé politické situaci. Jedinou slavností, která se udržela i za války a každoročně se opakovala, byla slavnost Božího těla, probíhající vždy za vysoké návštěvnosti. Místo těchto tradičních slavností byly německými úřady nařízeny jiné, např. každoroční oslava vůdcových narozenin, kdy musely být domy ověšeny prapory s hákovým křížem. Od října roku 1939 začaly znovu vycházet Líšeňské noviny, tentokrát však pod názvem Líšeňský zpravodaj. První číslo uspořádal ředitel měšťanské školy František Pokorný a zásluhu na jeho vydání měla místní odbočka Národního souručenství. Ve zpravodaji byly články a zprávy informující o dění v městečku. Obecní kronika vedená od roku 1921 E. Elplem, měla být v roce 1940 odevzdána na základě německého nařízení německým úřadům. Protože takovýto osud byl pro kroniku nejistý,111 rozhodl se E. Elpl kroniku Němcům nevydat. Narychlo pořídil falzifikát kroniky, který byl místo pravé odevzdán 25. listopadu 1940. Originál líšeňské kroniky byl dán do úschovy panu Antonínu Klímkovi, který ji v komoře svého domku v Hřbitovní ulici zakopal. Po celou dobu okupace potom byly do obecní kroniky zapisovány jen záznamy, které se týkaly hospodářských nařízení a místní události bez jakékoli zmínky o politice. O tuto česky psanou kroniku se již Němci nezajímali, protože pro ně neměla žádný význam. Zlepšení svých služeb nabídla líšeňským občanům soukromá autobusová doprava a to po změně svého majitele. Dosavadní držitelka autobusové licence paní Sapáková ji totiž pronajala v březnu 1939 Ing. Horákovi. Ten zlepšil jízdní řád tím, že zavedl autobusovou dopravu i v neděli a ve svátek. Jediným nedostatkem bylo to, že při některých spojích přijížděl autobus do Brna až na poslední chvíli, čímž vznikaly tlačenice a nepořádek. Zachována také zůstala i státní autobusová doprava, jejíž autobusy do Líšně jezdily čtyřikrát denně. Autobusové dopravy začali hojně využívat i líšeňští studenti, kteří museli do brněnských škol dojíždět dopoledne i odpoledne.112 Koncem roku 1939 však byla tato autobusová doprava omezena. Mírné zlepšení přinesl konec roku 1940, kdy do Líšně začaly jezdit velké brněnské autobusy, poháněné dřevoplynem. Jediným nedostatkem, zato však podstatným, bylo to, že nemohly jezdit v závějích.

111

Nikdo nevěděl, zda bude kronika založena nebo zničena, popřípadě zda nebude Němcům sloužit

jako nástroj pro další perzekuce. 112

Vyučování na brněnských středních školách se totiž muselo střídat, protože mnoho těchto

českých i německých škol bylo zabráno k vojenským účelům.

52 Místní dráha po celou dobu okupace docela dobře prosperovala, mimo jiné i proto, že se zvýšil počet přepravovaných osob v souvislosti s výstavbou

továrny F.O.B. na

letecké motory. Její původní název, železniční tratě MDL (Místní dráha Líšeň), byl hned po obsazení změněn na B.L.B (Brünn – Lösch – Brünn). V roce 1940 odkoupily trať Brno – Líšeň Elektrické podniky města Brna a v následujícím roce 1941 došlo ke sloučení akciové společnosti Místní dráhy Brno – Líšeň se společností Brněnských elektrických pouličních drah. Ve stejném roce byla v Líšni jmenována komise na zřízení elektrické dráhy. Neustále se zvyšovala poptávka po bytech, kterých byl v Líšni nedostatek. Přicházelo sem totiž velké množství lidí ze Slovenska a připojeného území, kteří doufali, že poblíž Brna získají lepší podmínky pro živobytí než v samotném městě. Často se jim podařilo získat byt přednostně před místním občanem, zřejmě proto, že líšenští obyvatelé neradi platili nájem. Obec se snažila zajišťovat prázdné byty, které následně podle svého uvážení dále přidělovala. Díky velké poptávce se začal zvyšovat stavební ruch. Obec vydala na 120 stavebních povolení, z nichž se asi 100 uskutečnilo. Nejvíce se stavělo podél okresní silnice směrem ke Slatině, potom také v trati Mezi cesty, v Tyršově ulici a na Chmelnici. V této době byl také postaven, na pozemku darovaném obcí, dětský domov, jehož výstavbu financovala okresní péče o mládež pro Brno-venkov. Výjimkou nebyla ani výstavba domů stavebními firmami. Tyto domy však poté byly prodávány za vysoké ceny.113 Obec se snažila pomáhat i sociálně slabším rodinám – akce na postavení nouzových domků. V rámci této akce obec chudým a nemajetným rodinám propůjčila zdarma stavební místo a poskytla i půjčku ve výši 4 000 – 7 000 K. Tímto způsobem bylo v roce 1940 v Líšni postaveno 35 domků. Čilý stavební ruch však zastavilo nařízení z května 1941. To totiž zakázalo výstavbu soukromých staveb. Byl omezen prodej cihel a železa. O stavební materiál museli stavaři žádat. Stejné nařízení, týkající se přídělu materiálu, platilo i pro kováře, zámečníky a obuvníky. V roce 1940 se začalo s opravou vnitřní části líšeňského kostela. Šlo především o nové nahození vnitřních omítek a vymalování. Po odstranění staré omítky byly objeveny vzácné fresky na původní klentbě bývalé kaple Sv. Kříže. Fresky pocházely ze 16. století, hlavním motivem maleb byli andělé. Jejich autorem byl malíř Landgraf, který tak učinil na pokyn Jana Krištofa Freinfelse, svobodného pána na Křižníkově, Tvarožné a Líšni. Památkový ústav jejich zrestaurováním pověřil akademického malíře Janošu. 113

Tehdejší průměrná cena přízemního domku s dvěma pokoji a kuchyní činila 48 000 K. Srovnej

AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1940-1954), s. 8-9.

53 Vypuknutí druhé světové války s sebou přineslo řadu změn. Základem nacistické okupační politiky bylo vytěžení hospodářské základny v protektorátu. Nucené odevzdávání zásob německé armádě nebylo tehdy ničím výjimečným. Tak např. v září 1939 musela Líšeň odevzdat armádě dvanáct koní a sedm vozů. V následujícím roce zase musela armádě odvést 200 q slámy a 100 q sena. Po celé září až do 7. října se muselo zatemňovat. Od roku 1940 pak bylo zatemnění povinné a provádělo se až do konce války. Po dobytí Varšavy německou armádou bylo nařízeno vyvěsit prapory na všech veřejných budovách, aby se toto vítězství patřičně oslavilo. Tak byly líšeňské školy, obecní a poštovní úřad „vyzdobeny“ praporem hákového kříže a národní vlajkou. Stejná situace nastala i po ukončení války s Francií v polovině roku 1940, kdy bylo nařízeno vyvěsit prapory s hákovým křížem a protektorátní vlajku na veřejných budovách. Na soukromých budovách pak vyvěsili němečtí občané své prapory a čeští občané protektorátní vlajku. Prapory musely být vyvěšeny po celých deset dnů a po sedm dnů musely v poledne vyzvánět kostelní zvony celou čtvrthodinu. Ve stejném duchu musely být oslaveny i 52. narozeniny říšského kancléře Adolfa Hitlera v roce 1941. Důsledkem války bylo také zavedení lístků na potraviny a životní potřeby. Začaly být vydávány od 3. října 1939. Každý přednosta domácnosti dostal kmenový lístek, na němž byly vypsány všechny osoby stravující se v jeho domácnosti. Každý, kdo měl kmenový lístek, musel se přihlásit u určitého řezníka a obchodníka. Ti pak z lístku odstřihli patřičnou část na odebrané zboží. Zavedením lístků se mělo docílit přiměřeného rozdělení potravin a životních potřeb. Lístky na potraviny byly vydávány na třináct období v roce po čtrnácti týdnech. Byl omezen prodej některých potravin, jako např. cukru, másla, mléka, chleba114 a také mýdla. Také prodej pohonných látek, především pro soukromou potřebu, byl značně omezen. Postupně se začalo všechno zboží zdražovat, mezi prvními to bylo pivo a tabákové výrobky. Tabák byl v pozdějších letech pouze na příděl – každý kuřák se musel nahlásit k přidělené trafice, od níž pak dostával jednou týdně svůj příděl. Někteří obchodníci začali své zboží záměrně zdražovat, proto bylo vyhlášeno, že jakékoli zbytečné předražování potravin bude přísně potrestáno. Stejně tak byl trestán i nedovolený (černý) obchod. Lidé však tohoto pokoutního obchodu stále častěji využívali a často kupovali za ceny, které byly mnohem vyšší než maximální. Například za 1 kg sádla zaplatili 100 K i přesto, že v obchodě stálo necelých 22 K, stejně tak kupovali předražený cukr a mouku.

114

Lístky na chléb a rohlíky se začaly uplatňovat až od 1. listopadu 1939, do té doby byl chléb

ještě volně prodejný.

54 V roce 1940 vešla v platnost řada nařízení, týkající se poživatin.115 Od 1. ledna 1940 vyšlo nařízení o odevzdávání vepřového tuku z domácích zabijaček.116 Pro tyto účely byl v každé obci ustanoven sběratel tuku, ale i mléka a vajec. Toto nařízení platilo do 10. ledna 1942, poté byly domácí zabijačky zakázány. Tzv. černé zabijačky, tedy zabijačky bez náležitého předchozího ohlášení a povolení úplně vymizely, lidé se totiž obávali vysokých trestů.117 V Líšni byl sběratelem tuku řezník František Papež a sběratelem mléka Stanislav Kolejka. Vybrané suroviny se poté odevzdávaly Svazu pro obchod mlékem, tuky a vejci. Každý, kdo choval slepice, byl nucen od 1. března 1940 ohlásit to příslušnému úřadu. Z každé nosnice musel pak odevzdávat 60 vajec ročně. V každé domácnosti mohla být pro dva její členy jedna nosnice, od které se vejce odevzdávat nemusely. Dalším nařízením bylo uloženo odevzdávat mléko. Množství odevzdaného mléka118 záviselo na počtu dojnic a počtu osob v rodině příslušného chovatele dobytka. Líšeňský velkostatek musel od 1. března 1940 odevzdávat všechno mléko do sběrny, odkud si ho potom mohli kupovat drobní spotřebitelé. Dodávky hospodářských plodin se netýkaly pouze jednotlivců, ale od září 1940 také obcí. Líšeň musela na základě nařízení okresního úřadu odevzdávat obilí,119 a to v šestiměsíčních lhůtách od září do února a brambory, ty do konce srpna. Protože byly v tomto roce málo vyzrálé a rychle se kazily, byla obec dalších dodávek zproštěna. V listopadu však dostala obec nařízení, že musí dodat 1 076 q brambor. To ale obec nemohla dodržet, proto okresní úřad dodávkou povinnost snížil, takže obec nakonec dodala 148 q brambor. Kromě odvodů plodin musela obec odvádět i dobytek, v roce 1940 měla stanoveno odevzdat 21 kusů vepřového a 7 kusů hovězího dobytka.120 V následujícím roce byl Líšni předepsán tzv. kontingent dobytka, obec musela odevzdat 21 kusů hovězího a 35 kusů vepřového dobytka. Hospodářský rok začínal vždy 1. září, což byl první měsíc po sklizení úrody. Zemědělci byli povinni odvádět všechny své přebytky komisionářům.

115

Srovnej AMB, fond 31, fasc. 3, Nařízení o odvodech masa, brambor a obilí, nestr.

116

Z prasete o hmotnosti 100 kg se odevzdávaly 4 kg tuku, ze 120 kg 8 kg a z prasete do 160 kg

10 kg tuku. 117

Trestem za jednu černou zabijačku byla pokuta ve výši 3 000 K, později tři měsíce vězení.

118

Při 1 dojnici o 3 členech rodiny se denně odevzdávalo 0,75 l mléka; 2 dojnice a 4 osoby 3 l

denně; 3 dojnice a 6 osob 4 ½ l denně; 7 dojnic a 7 osob 19,75 l mléka denně. 119

Obec musela dodávat 66 q pšenice, 60 q žita, 1 777 g ječmene a 95 q ovsa; jednotlivci

odevzdávali 3 q z 1 měřice podle předem zapsaného osetí. 120

Dodavatelé dostali zaplaceno 8-9 K za 1 kg živé váhy vepřového dobytka a 3,50 K za 1 kg

hovězího dobytka.

55 V podstatě to znamenalo, že si mohli ponechat z celé sklizně obilí pro podzimní a jarní osev, samozásobitelské dávky a krmivo.121 Přebytky museli zemědělci ohlásit nejpozději do 15. prosince téhož roku. Soupisy a kontroly domácích zvířat byly prováděny přísně, výměna jakéhokoliv dobytka bez předchozího povolení nebo jeho zatajování byla velmi trestána.122 Výjimkou nebyly namátkové prohlídky domů, především u rolníků a ve větších domech. Jedna taková namátková prohlídka se v Líšni uskutečnila i 17. listopadu 1941. V osm hodin ráno zastavil před obecním úřadem velký červený autobus, z něhož vystoupili němečtí vojáci a příslušníci gestapa. Vojáci byli rozestavěni po krajích obce a prohlíželi kolemjdoucí. Velitel jednotky si nejdříve vyžádal všechny potřebné výkazy dobytka a obilí. Poté byly vytvořeny čtyři skupiny po čtyřech členech, které se rozešly po domech rolníků, obchodníků a soukromníků, kde vykonaly domovní prohlídky. Větší množství obilí bylo objeveno u rolníka Heřmana Šikrala, který byl ještě téhož dne odvezen. Po deseti dnech byl poté, co podal řádné vysvětlení,123 propuštěn. V trochu horší pozici se ocitl místní obchodník František Klapala, u něhož byly zjištěny nepřihlášené zásoby. Vinu na sebe vzal Klapalův syn Zdeněk, který byl odvezen k německému soudu a odsouzen k osmiměsíčnímu vězení. Nepřihlášené zboží bylo zabaveno a odvezeno do Brna. Neohlášené zásoby byly nalezeny ještě také u řezníka Josefa Suchého. I on byl zatčen, ale po čtrnácti dnech propuštěn. Před válkou bylo v Líšni mnoho rodin živících se výkrmem hus, které potom prodávaly v Brně. Husy byly vykrmovány kukuřicí, které bylo všude dostatek. Po válce však kukuřice vymizela a stala se nedostatkovým zbožím. Chov hus tak z Líšně téměř vymizel. Věnovalo se mu zde pouze sedm rodin, jež obdržely od obilní společnosti 115 kg krmiva.

121

Pro osev si mohli ponechat 195 kg na 1 ha, pro vlastní spotřebu 14,5 kg na osobu na 4 týdny.

Krmiva si mohli ponechat: 3 kg ovsa pro koně na den, 15 kg obilí pro krávu na rok a 5 kg pro vepře na 2 měsíce. Nezemědělci dostali na příděl 5 kg obilí pro vepře na 2 měsíce, 20 dkg pro slepici na 4 týdny a 1,5 kg pro kozu na 4 týdny. Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1940-1954), s. 46-47. 122

Soupis domácích zvířat byl prováděn Státním statistickým úřadem každého čtvrtroku. Občané

však těmto soupisům nevěnovali patřičnou pozornost, proto se stalo, že statistika neodpovídala skutečnému stavu chovaného zvířectva. Z tohoto důvodu byla 24. října vyhlášena všeobecná amnestie a zároveň byl nařízen soupis nový. Soupisy musely být na obcích kontrolovány a nedodržení těchto povinností se tvrdě trestalo. 123

Šlo o obilí připravené k odevzdání, ale kvůli naléhavé sklizni řepy se s dodávkou opozdil.

56 Od roku 1940 se začal omezovat volný prodej. V únoru byl zastaven volný prodej krmiva pro dobytek, to pak bylo pouze na příděl.124 Omezil se volný nákup uhlí. Každá domácnost v prodejně musela nahlásit svoji spotřebu uhlí, z níž nakonec dostala pouze pět procent. Dřevo bylo dosud volně prodejné. Dalším nařízením byl zakázán volný prodej některých luštěnin – hrachu, čočky a jedlých fazolí, které se dostaly jen na lístky. Nařízení zároveň stanovilo povinnost ohlásit zásoby těchto luštěnin. V platnost vešla také vyhláška o odběru daných luštěnin. Také byl zakázán volný prodej ovoce a zeleniny. Ty se musely nejdříve odevzdat do sběrny, již měla v Líšni na starosti paní Marie Valtrová. Ze sběrny potom ovoce a zeleninu dostali maloobchodníci na příděl. Koncem roku 1941 nastala změna i ve vydávání poukázek na semletou mouku pro samozásobitele. V Líšni byly uzavřeny dva mlýny, Kadlecův a Truksův, líšeňští občané si mohli své obilí nechat semlít pouze v Pernikářově a Zukalově mlýně. Aby nevznikaly zmatky, bylo rozhodnuto, že obyvatelé domů s lichými čísly smějí mlít u Pernikáře a obyvatelé sudých čísel v Zukalově mlýně. Líšeňské školství zůstalo i po okupaci zachováno. Vyučování v klášterní škole bylo povoleno za podmínky, že ředitelem bude laik. Tím se stal Marcelín Steimig, který zároveň působil jako řídící učitel na škole chlapecké. Od roku 1941 zde byl zřízen útulek pro malé děti do šesti let, které do něj přicházely především v dobách hospodářských prací a o prázdninách. Útulek byl otevřen každý den od rána do večera, kromě nedělí a svátků. Naopak opatrovna umístěná v klášterní škole byla zrušena, místo ní zde bylo od roku 1944 ubytováno 600 maďarských vojáků. Vyučování zde bylo obnoveno až na podzim roku 1945. Ihned po okupaci byla v Líšni zřízena škola německá, jež byla umístěna v Dělnickém domě na Klajdovské ulici. Počet žáků nebyl příliš vysoký, celkem jich zpočátku docházelo pouze šestnáct. Výuku zajišťovala německá učitelka, která sem dojížděla z Brna. Učila děti z Líšně, jejichž rodiče se přihlásili k Němcům. Protože však prostory Dělnického domu nevyhovovaly, bylo obci nařízeno postavit školu novou. Stavební místo, v blízkosti hřbitova, bylo vybráno v červenci roku 1940 komisí zemského úřadu. Do nově postavené budovy se mohli žáci přestěhovat až v roce 1943, kdy byla stavba dokončena. Po osvobození byla tato budova využita jako ubytovací zařízení pro občany, jejichž domy byly zničeny při náletech. Pouze měšťanská škola byla v době protektorátu zavřena, žáci byli přestěhováni na obecné školy a v prostorách měšťanky se 124

Na 1 krávu připadalo 5-6 kg otrub měsíčně, na 1 vepře 1-1 ½ kg otrub a pro 1 králíka nebo slepici

0,2 kg stejného krmiva na měsíc. Příděl ovsa na 1 koně obdrželi chovatelé pouze v únoru a v březnu ve výši 8 kg na 1 měsíc, na zbývající měsíce dostali předepsané množství melasy.

57 ubytoval německý letecký oddíl a také řada důstojníků a civilních zaměstnanců továrny na letecké motory. Obecní zastupitelé v minulosti mnohokrát žádali finanční ředitelství o povolení k přeměření líšeňského katastru. Toto bylo povoleno až v únoru roku 1940. Přeměřováním byli pověřeni tři zeměměřičtí inženýři pod vedením Ing. Picky. Líšni byla poskytnuta hypoteční bankou půjčka ve výši 200 000 K, aby mohly být zjištěny a omezníkovány hranice katastru. Ve stejném roce byly vypracovány i nové regulační plány. Na jejich základě bylo obecní radě doporučeno, aby byl na domy za obecním hostincem uvalen stavební zákaz, má-li mít náměstí v budoucnosti takový vzhled a prostor, jaký se patří na tak velikou osadu. Stále se pokračovalo i v přeměřování katastru a to i v roce 1942, kdy se zjišťovala plocha polí a lesů. Dokončeno bylo až v roce 1943, kdy byla přeměřována pole a domy se zahradami a přístavky. Vedoucím těchto prací byl Líšňák Ing. Leopold Vrbka. Továrna na letecké motory v Boudních. 4. dubna 1941 bylo obecní radě sděleno, že firma Junker's Flugmotor-Merke Ostmark hodlá v Boudních pod Stránskou skálou postavit nový velký závod. Majitele pozemků vyzvala, aby nedělali problémy při měření a vytyčování na polích, které pro stavbu přicházely v úvahu. Měřit se začalo od konce dubna a skončilo koncem června. Začátkem července 1941 bylo majitelům vyměřovaných pozemků nařízeno, aby odstranili z polí svoji úrodu, i přesto, že ještě nebyla dozrálá a to proto, že se již začalo stavět. V červenci byl urovnáván terén podél silnice vedoucí z Líšně do Juliánova. Zároveň se terén upravoval i na druhé straně podél dráhy vedoucí pod Stránskou skálou, aby se zde v budoucnu mohla postavit vlečka vedoucí do továrny. Na stavbě továrny pracovalo přibližně 5 000 dělníků. Nejdříve byla postavena silnice vedoucí přes vykoupené pozemky. Následovalo pokládání potrubí pro kanalizaci a vodovod, navazující na vodovod brněnský. Nakonec byla postavena trafo stanice. Po položení těchto sítí se začalo s vlastní stavbou závodů, které byly tvořeny několika velkými dílnami. Nezapomínalo se ani na ubytování stavebních dělníků. K tomuto účelu byly postaveny dřevěné domy s noclehárnami a kuchyní. Ve stejném místě byly umístěny i kanceláře pro správu stavby. O vykoupení pozemků v Boudních se začalo jednat od 15. září 1941, kdy na místo přijeli úředníci pozemkového úřadu a požadovali, aby se každý vlastník pole v Boudních prokázal katastrálním archem. V prosinci 1941 se podepsaly kupní smlouvy s majiteli pozemků v Boudních.125 Výměr orné půdy v katastrální mapě Líšně se tak zmenšil o 27, 35 ha. 125

Za 1 míru pole byla stanovena cena 10 000 K, z čehož museli bývalí majitelé uhradit škodu

z předčasně sklizené úrody.

58 28. září 1941 bylo vyhlášeno první stanné právo. Do této doby nebyli lidé v Líšni potrestáni více než několikaměsíčním vězením. Stanné právo vše změnilo a přineslo s sebou atmosféru strachu. Prvními popravenými z řad líšeňských občanů byli příslušníci bývalé komunistické strany: František Kučera, Richard Knos, Rudolf Svánovský a Karel Bačovský.126 Všichni byli zastřeleni 30. září 1941 v Kounicových kolejích. Urny s jejich popelem dostali pozůstalé rodiny od gestapa koncem října. Byly uloženy na líšeňském hřbitově krátce před dušičkami, kde jim tajně po nocích udělal místní zedník Vincenc Sobol malé zasklené náhrobky. V den památky zesnulých se projevila solidarita a zároveň soudržnost místních obyvatel. Návštěvníci hřbitova doslova obsypali hroby popravených spoluobčanů bílými květy a zapálili množství svící. To si však Němci nenechali líbit. Do rána byly hroby rozbity a květy odstraněny. Místní lidé však hroby znovu tajně opravili a opětovně zasypali květy. Za tři dny po těchto událostech obdržely vdovy pozůstalých dopis od pana starosty, že jejich urny si převzali příslušníci gestapa. Kam byly uloženy nikdo dodnes neví. Také mnoho dalších líšeňských občanů bylo zatčeno a uvězněno. Řada z nich, např. Jaroslav Ondráček, Eduard Kotulan, Jan Pelíšek, Stanislav Sedláček, Vincenc Puchýř, Karel Hromádka a další, byla transportována do koncentračních táborů, které většinou nepřežili.

4.2.

Od heydrichiády ke konci války Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha probíhalo i v Líšni přísné

prošetřování nově přihlášených osob. Ve dnech 20. až 24. července 1942 byla prováděna kontrola a razítkování občanských legitimací na obecním úřadě. Šetření nezjistilo žádné přestupky a tak bylo místní obyvatelstvo ušetřeno represí. I nadále se konaly hospodářské kontroly obchodů, např. v březnu 1943 byla provedena kontrola líšeňských obchodů s textilem. Obecní zastupitelstvo muselo plnit i tzv. osvětovou činnost. K tomuto účelu byla stanovena místní osvětová komise, jejímž předsedou se stal ředitel měšťanské školy Alois Culka. V listopadu 1942 se konala schůze této osvětové komise, jíž se zúčastnili i zástupci všech kulturních složek a učitelé ze všech škol místních i okolních. Nejdříve byly přečteny ukázky z knihy Emanuela Moravce Tři léta v říši a poté se mluvilo o úkolech, které vedly k zapojení do říše. Schůzující se dohodli na nutnosti svolání schůze líšeňských občanů, stanovenou na 29. listopadu. Hlavním programem na této hojně navštívené schůzi byla přednáška „Češi v poměru k říši“. Další osvětová přednáška se 126

Jejich rodinní příslušníci se o jejich smrti dozvěděli až z novin. Srovnej Přílohy - textová č. 7

– vzpomínky pamětníků.

59 konala v květnu 1944 v sále reprezentačního domu v Líšni, tentokrát na téma bolševismus. Přednášejícím byl okresní vedoucí veřejné osvětové služby v Praze pan Josef Rejtar. Účast, lístky kontrolovaná, byla stoprocentní. Ve své činnosti neustávalo ani místní Národní souručenství. V červnu 1944 pořádalo schůzi, na níž předseda místního odboru Josef Juda přečetl vyzvání protektorátní vlády o tom, jaký má lid zaujmout postoj v nynějších těžké době.127 Dalším mluvčím byl tajemník Národního souručenství pro Brno-venkov Ladislav Miluška, který zdůraznil práci a svornost českého národa, jenž pouze touto cestou dojde k ocenění a uspokojení. Počet německých vojáků, kteří měli základnu v měšťanské škole, se na podzim roku 1942 rozšířil o dělostřeleckou obranu. Příslušníci tohoto oddílu byli ubytováni na Velké Klajdovce. Začalo se také s budováním obranných opatření. Na pozemku líšeňského velkostatku tak byla např. postavena protiletadlová děla a dřevěné domky pro obsluhující vojáky. V únoru 1945 přišlo do Líšně také asi šest set maďarských vojáků se svými koňmi i vozy. Ubytováni byli ve třídách bývalé klášterní školy. Od září 1942 bylo úřadem práce nařízeno pořídit soupisy všech mladých mužů, narozených v letech 1921/1922. Ti, kteří byli uznáni schopnými, museli odejít pracovat do říše na různá místa. Mezi těmito muži byli i dva líšeňští mladíci Miroslav Kříž a František Musil. Oba byli přiděleni na práci až do Norska. V lednu následujícího roku byly na práci do říše odvedeny ročníky 1918, 1919 a 1920. Z Líšně odešlo tímto způsobem šest mladých mužů. Právě pro tyto a ostatní dělníky pracující v říši byla během roku 1942 provedena sbírka staršího šatstva a prádla. Vybrané oděvy pak byly okresním úřadem odvezeny do opravny a čistírny. Na místa nasazených mužů musely být povolány ženy a penzisté, jimž byla také nařízena pracovní povinnost. Penzisté byli pracovním úřadem přidělováni většinou na místa v blízkosti svého bydliště. I nadále byly každoročně stanovovány limity pro odevzdávání zemědělských plodin, sena, slámy, hospodářského zvířectva, ale i papíru a kovů. Stále zůstával v platnosti lístkový systém, postupně se však snižovala nabídka zboží, které bylo možné tímto způsobem získat. Zbožím, kterého byl zatím vždy dostatek, se stal chléb. Byl sice černý, ale po předložení potravinového lístku se mohl ihned odebrat. S jinými potravinami už to bylo horší. Začátkem roku 1943 přestal obecní úřad vydávat poukazy na odběr šatstva a textilií. Protože nebyl povolen volný obchod, zmizely z brněnského trhu proslulé obchodnice – Líšňačky. 127

V prohlášení se mluvilo o potřebě rozvážnosti v jednání a odmítání všeho, co by mohlo přinést

neštěstí jedinci i celé rodině. Srovnej Maršálek, P: c. d., s. 111.

60 Od roku 1943 se selské lesy dostaly pod nucenou správu. Dozorem nad nimi byl pověřen podolský lesmistr pan Pelikán. Majitelé těchto lesů je mohli spravovat jen se souhlasem nuceného správce. Řemeslo mělo v této době doslova zlaté dno. Řemeslná práce byla velmi dobře placena a to na hodinu. Mnoho řemeslníků bylo povoláno na práci do říše, proto se na opravu nebo nový výrobek muselo velmi dlouho čekat. V Líšni např. působil pouze jeden kovář, který měl tolik práce, že nestíhal plnit zakázky. V polovině roku 1942 byl zahájen provoz v továrně na letecké motory (v prvním objektu již od dubna). V průběhu roku se vykupovaly další pozemky v Předních Boudních a Nekležích. Koncem roku přibylo k dílenským objektům i několik dřevěných domů, určených pro učně z továrny. Na výstavbu továrny přispělo i město Brno, poskytlo několika milionovou finanční podporu na zřízení vodovodu, plynu, dráhy a dalších. Z tohoto důvodu se Brno rozhodlo přistoupit k odkatastrování části pozemků, na nichž objekty stály, od Líšně. Tyto pozemky pak měly být zaneseny do brněnské katastrální mapy. Důvodem tohoto počínání bylo placení daní, které by tak nedostávala Líšeň, ale Brno. Protože však brněnští radní navrhli odkatastrovat příliš velkou část, začala se znovu přetřásat otázka o připojení Líšně k Brnu. Okresní hejtman se totiž obával, že by navrženým odkatastrováním zcela ochromili poplatní sílu Líšně. Obě strany, jak brněnská tak líšeňská, však neměly o připojení příliš velký zájem, ten byl soustředěn na otázku odkatastrování. Jednání se protáhla až do roku 1944, kdy bylo o připojení definitivně rozhodnuto. Slavnostní předání městečka Líšně zástupcům města Brna proběhlo 22. ledna 1944. Slavnost se konala v sále Kino Viktoria v Líšni za přítomnosti představitelů města Brna, okresu, země i úřadů na jedné straně a na druhé zástupci Líšně a řada líšeňských občanů. Ačkoli bylo připojení platné již od 1. ledna 1944, rozšířilo se mezi líšeňský lid právě až v rámci slavnosti.128 Na slavnosti promluvil okresní hejtman pro Brno-venkov Dr. Schmelzlein a zároveň předal městečko ze své správy do rukou zástupců Brna. Poté pronesl řeč vrchní starosta O. Judex, který zároveň přítomným líšeňským občanům slíbil, že i v budoucnu bude dbáno na zachování líšeňské osobitosti. Zároveň prohlásil, že Líšeň připojením získá mnoho výhod, jako např. zelektrizování místní dráhy, kanalizaci, vodovod a další. Tímto okamžikem byla zrušena líšeňská samospráva. Přednostou obecního úřadu se stal německý úředník městské správy Josef Köhl.

128

Srovnej AMB, fond B 38, Pamětní kniha městečka Líšně (1940-1954), s. 100.

61 Výuka v chlapecké škole nebyla až do roku 1944 přerušena,129 počet žáků se zvyšoval, především kvůli omezení přijímání dětí do měšťanské školy a díky sloučení s dívčí klášterní školou v letech 1943-1944. Bohužel 3. září 1944 byla škola obsazena německými vojáky, kteří způsobili značné škody především na zařízení školy. Z tohoto důvodu byly prázdniny prodlouženy o další měsíc, od konce října pak byla výuka zahájena, i když probíhala ve velmi zkrácené podobě.130 Nakonec byla po vánočních prázdninách zrušena úplně. Vyučování pak bylo obnoveno po osvobození 25. května 1945 slavností v Dělnickém domě. Od roku 1943 začala již dlouho plánovaná elektrifikace tratě. Nejdříve byl zelektrifikován úsek Černovic – Stránská skála, kde stála výše zmiňovaná továrna a kam jezdila tramvaj označená písmenem L. Její trasa začínala na Nových Sadech v Brně a končila na Stránské skále. Po nějaký čas jezdily souběžně s tramvajovou dopravou i vlaky.131 Elektrifikace celé tratě byla dovršena v roce 1944. Slavnostní výjezd první tramvaje č. 10, která pak po celá desetiletí spojovala Líšeň s Brnem, proběhl 11. listopadu. Parní lokomotivy z této trasy ale ještě nevymizely, používalo se jich občas při vlečkové dopravě a v době těšně po osvobození, kdy bylo do prosince 1945 po opravě kolejového svršku opětovně využíváno parního vlaku. Po této krátké výjimce už zde zase jezdila tramvaj. Definitivní konec parní dopravy na této trati se datuje do roku 1947, kdy byly obě parní lokomotivy odprodány. Všední život obyvatel v Líšni byl především po roce 1942 poznamenán strachem. Nikdo si nemohl být jistý tím, že ho někdo neudá a neskončí tak v Kounicových kolejích nebo v koncentračním táboře. Největší strach měli lidé z gestapa. Nikdo si nebyl jistý životem, nikdo nevěděl , kdy na něho přijde řada a před domem se objeví uzavřené auto vezoucí příslušníky tajné policie. Zatýkání obvykle prováděli dva příslušníci gestapa ve vysokých kožených botách, kteří nejdříve provedli domovní prohlídku, z níž si odvezli vše, co se jim mohlo hodit. Nakonec do auta odvedli zatčeného, o němž se od této chvíle už nic nedozvěděli. Jedinou činností, při níž se mohli lidé odreagovat a alespoň na chvíli zapomenout na hrůzy války, se stal sport. Sice byly zrušeny tělovýchovné jednoty Sokol a Orel, ale ostatní spolky fungovaly i nadále, např. DTJ. Také na hřišti líšeňského sportovního klubu se hrál po celou dobu okupace fotbal. Líšeň se rovněž stala pořadatelem

129

I přesto, že se sem v roce 1941 nastěhovali němečtí vojáci, kteří odsud odjeli až po

vypuknutí války se Sovětským svazem. 130

Kvůli nedostatečnému počtu tříd totiž musela probíhat střídavě.

131

Belcredi, J. a L.: c. d., s. 191.

62 cyklistických závodů. Všechny tyto sportovní události se vždy setkaly s vysokou návštěvností. Další vlna strachu přišla na obyvatelstvo s blížícím se koncem války, tentokrát z bombardování. Lidé si proto začali připravovat sklepy a kopat kryty. Při budování krytu v klášterní zahradě milosrdných sester v prosinci 1943 nalezl František Svoboda předměty pocházející z doby železné.132 Ten, kdo měl sklep,133 si ho většinou rozdělil na dvě poloviny. Do jedné si uložil cenné věci a tu pak i zazdil a druhou připravil k úkrytu. Do některých takovýchto sklepů se často vlezlo až dvanáct lidí. Že obavy místních obyvatel z bombardování byly oprávněné ukázal 25. srpen 1944. Toho dne dopoledne, kolem jedenácté hodiny, přiletěla spojenecká letadla, která bombardovala továrnu na letecké motory v Boudních.134 Bomby byly shazovány směrem od Líšně, takže jimi byly zasaženy i domy u nádraží a pod hřbitovem. Některé domy byly úplně zničeny, jiné poškozeny tlakovou vlnou. Z lidí, kteří se v té chvíli nacházeli na silnici vedoucí kolem továrny, nepřežil nikdo. Bombardování toho dne si vyžádalo šestnáct obětí, další poranění pak podlehli následkům svých zranění později. Při odklízení škod a hledání zraněných pomáhali i vojáci německé posádky, která byla ubytována v místní sokolovně. Těla mrtvých byla dopravena do kostela, kde zůstala až do pohřbu, který se konal 28. srpna. Od března roku 1945 začaly být nálety nad protektorátem stále častější. Proto zpravidla po jedenácté hodině začala houkat siréna, nejdříve předpoplach a v případě většího nebezpečí poplach. Tyto chvíle nejistoty trvaly mnohdy i dvě a půl hodiny. Následkem těchto poplachů se začala zdržovat i práce, neboť v těchto podmínkách nemohl ani dělník v továrně, ani rolník na poli normálně pracovat. Další nebezpečí přišlo s přibližováním se ruské fronty k Líšni. Mezi místními lidmi zavládla panika a obavy. Ti, kteří dosud neměli kryt, si jej nyní kvapně budovali. Většina zakopávala nebo zazdívala šatstvo, peřiny a cenné věci, zatloukala kameny a poleny sklepní okna a podepírala sklepy tak, aby se otřesem nesesypaly. Mnozí Líšňáci raději odešli z místa do okolních vesnic v domnění, že tam budou bezpečnější. Líšeň však padla bez boje, zatímco okolní vesnice byly často svědky dlouhých bojů. Lidé, kteří sklepy 132

K nálezu byl přivolán asistent Státního archeologického ústavu v Brně Josef Poulík, který určil,

že se jedná o odpadkovou jámu, v níž se nalézaly úlomky z kostí a menších nádob. Tyto nálezy zároveň doložily, že se na tomto místě v halštatu nacházelo větší sídliště. 133

Sklepy často pocházely už z dřívější doby, např. již z doby třicetileté války. Byly to hloubkové

sklepy, které vedly pod zemí, jenže nesměřovaly pod dům, ale na druhou stranu. K větrání těchto sklepů sloužily milníky, postavené podél cesty. 134

Srovnej Válka, Z.: c. d., s. 96.

63 neměli, hledali úkryt v okolních lesích, který zde však bohužel nenašli. Do lesů se totiž před postupující frontou stáhli i Němci. Lidé, zde schovaní, se tak doslova ocitli v bojovém poli, z něhož se po celých čtrnáct dní nedalo uprchnout a v němž mnoho lidí položilo svůj život.

4.3.

Odbojová činnost v Líšni Na podzim roku 1939 byla v Líšni založena organizace Národního odboje.135

Podnět k jejímu vzniku dalo několik příslušníků zrušených politických stran, především sociálně demokratické, komunistické a národně socialistické. Výbor Národního odboje byl volený tajně svými sto členy. Zvoleni byli Jan Čech (komunistická strana), Jan Kramář (sociální demokracie) a František Sedlák (sociální demokracie). Dalšími tichými členy výboru byli Antonín Šilar (národní socialisté) a Jan Spáčil (Sokolstvo). V pozdějších letech měl výbor dvanáct a poté i čtrnáct členů. Programem byl boj proti fašismu, kolaborantům a keťasům, zápas o udržení víry v konečnou porážku Německa. V době ohrožení zasedal jen tříčlenný výbor, jinak zasedalo všech dvanáct či čtrnáct členů výboru. Schůze se zpočátku většinou odehrávaly v hostinci U Hlavenků a U Švehlů, později i v soukromém bytě a nakonec už jen v lesích. Všichni tři členové nejužšího výboru měli na starost určitou oblast. Jan Čech měl spojit Národní odboj s komunisty, k čemuž však nedošlo vinou dodnes neobjasněné zrady. František Sedlák byl ve funkci pokladníka136 a hledače finančních zdrojů. Jan Kramář jako politický referent utužoval svými referáty pevné přesvědčení, že Německo bude poraženo. Již od svého vzniku byla tato organizace trnem v oku gestapu. Jeho slídiči se snažili zjistit, co tvoří náplň činnosti tohoto sdružení, ovšem marně. Když hrozilo nebezpečí, bylo výborem nařízeno povinné hraní karet, maskující skutečné zájmy organizace. Nejtěžší chvíle zažilo toto uskupení v zimě roku 1943, kdy příslušníci NSDAP Türry, Kozel a Skřítek napadli Jana Kramáře, jehož se okamžitě zastali jeho spolupracovníci. K fyzickému napadení však naštěstí nedošlo. Druhý den však Türry udal celou skupinu u místní policie s tím, že byl hanoben německý národ. Poté, co mu bylo naznačeno, že jeho rodina se tak ocitá v nebezpečí, od stíhání upustil. Nezapomínalo se ani na poslech zahraničního rozhlasu, jímž byli pověřeni František Sedlák, František Kukleta a František Kokrhánek. Každou sobotu se konaly srazy, na nichž se podávaly informace o dění doma i v zahraničí. Následovala krátká diskuze a rozdělení dalších instrukcí.

135

Podle Františka Kučery v Líšni žádná organizace Národního odboje nikdy neexistovala. Srovnej

Kučera, F.: c. d. a Kukleta, F.: Národní odboj v Líšni. Brno 1945. 136

Měl na starost podporu rodin postižených persekucí a rodin těch, kteří odešli do zahraničí.

64 Tiskopisy, letáky a jiné zprávy tohoto rázu měl na starosti Jan Spáčil. Organizace měla kontakty po celém okolí, např. v Maloměřicích. Zklamáním pro všechny členy této organizace bylo to, že se nemohli přímo zúčastnit bojů o osvobození Líšně, neboť k tomu neměli tolik potřebné zbraně, mnohokrát slibované ze zahraničí. Vedle této organizace již existovala v Líšni další skupina, a to komunistická.137 Vedením komunistické organizace v Líšni byl pověřen František Kučera a mezi hlavní úkoly patřilo kolportování Rudého práva a udržování spojení s organizacemi v okolí Líšně. Když byl v roce 1941 F. Kučera zatčen spolu s dalšími třemi soudruhy K. Bačovským, R. Svánovským a R. Knosem, místní organizace se téměř rozpadla. Odboje v Líšni se okrajově dotýká i činnost paraskupiny Wolfram. Tato skupina měla připravit a zorganizovat partyzánskou činnost v severní části moravsko-slovenského pomezí. Velitelem této skupiny byl pověřen kapitán Josef Otisk, líšeňský rodák. Dalšími členy skupiny byli rt. Vladimír Řezníček, rt. Josef Bierský, čet. Robert Matula, rt. Karel Svoboda a rt. Josef Černota. Vysazení skupiny proběhlo 13. září 1944 v Beskydech. Seskok se však nevydařil, skupina byla rozdělena a přišla o snad nejdůležitější osobu – radiotelegrafistu K. Svobodu, který byl zatčen gestapem a poslán do koncentračního tábora. Skupině se i přesto dařilo organizovat odbojovou činnost a navázat styky s jinými odbojovými skupinami. Koncem listopadu se velitel Wolframu rozhodl, že celá skupina odejde do Líšně, kde u jeho rodiny přečká zimu. I přes špatný zdravotní stav skupina tuto cestu vydržela a dostala se přes Slavkov, Holubice až do Líšně, k domu Otiskova bratra Bohumila. Byl už večer a Otisk nevěděl, zda jeho bratr žije. Rozhodli se proto přenocovat schovaní ve slámě. Brzy ráno Otisk zahlédl postavu, v níž poznal svého bratra. V Líšni vydržela skupina pouze do února 1945. Obavy z prozrazení je donutily k odchodu do lesů v blízkosti Hostěnic. Zúčastnili se osvobozování v okolí Líšně, především na Říčkách. Mnoho líšeňských občanů se zapojilo do činnosti v partyzánských oddílech buď přímo nebo se stali jejich pomocníky. Řada dalších odešla do zahraničí, kde bojovali proti fašismu, ať už v rámci spojeneckých armád nebo Československé letky v Anglii. Další lidé pak byli nacisty drženi jako rukojmí za příbuzné, kteří v zahraničí bojovali proti nacismu, v koncentračních táborech.

137

Mnoho historiků považuje komunistický odboj v Líšni z faktografického hlediska za „bílé

místo“.

65

4.4.

Osvobození Líšně Osvobození východního a severovýchodního okraje Brna dostal za úkol

18. gardový střelecký sbor a 6. gardová tanková armáda. 24. dubna byly osvobozeny Šlapanice a nad očekávání hladce také sousední Bedřichovice. V té době už průzkum Rudé armády prošel nedalekým Podolím směrem k Líšni. Od jihovýchodu najížděly k Líšni sovětské tanky 4. gardové brigády, od západu útočila 6 brigáda zmechanizovaného sboru. Kolem desáté hodiny vozy obou útočících tankových brigád uzavřely Líšeň v klínu sovětských vojsk a střelecká vojska rychle vyhnala příslušníky, kdysi pyšné nacistické armády ke Kostelíčku, na Kopaniny, na Habří a Zeliska.138 Německý pokus ohrozit sovětské vojsko na ochozské

silnici 26. dubna protiztečí nevyšel. Vedlo to pouze

k zesílení zabezpečovacích sovětských jednotek a po pár dnech k posunutí celé bojové linie dál k Ochozu. Den před příchodem Rusů, 24. dubna 1945, Líšeň zasáhlo další bombardování, které zničilo řadu domů i zahrad. Nejvíce poškozena byla část obce za hřbitovem, včetně samotného hřbitova. Zápalné bomby zase poškodily Dlouhou ulici vedoucí do Mariánského údolí. Škody utrpěl i kostel, budova obecné a měšťanské školy, zámek a také Kostelíček. Lidé se před deštěm střel a úlomky granátů ukrývali ve sklepích, které se však v případě přímého zásahu změnily ve smrtící past. Mnoho místních lidí tímto způsobem zahynulo. Pohřeb těchto mrtvých nemohl proběhnout v tradičním duchu. I přes četná nebezpečí která hrozila, se na hřbitov odvážil místní farář František Křehlík, aby vykropil hroby. Nejednou musel při tomto obřadu ulehnout na zem, aby se chránil před střelami. Rudá armáda vtrhla do líšeňských ulic od Slatiny a Podolí 25. dubna 1945 po desáté hodině, zatímco Němci rychle vyklizovali předměstí a ustupovali na sever na Kopaniny, Habří a Zeliska. Tam Němci zůstali ještě tři dny, aniž si jich útočící ruské jednotky povšimly. Jejich zájem byl totiž soustředěn především na vlastní Brno. Při bojích zůstalo v líšeňských ulicích 65 mrtvých sovětských vojáků, z nichž někteří byli pochováni na svahu náměstí u kostela, další na konci Jiráskovy ulice v zahradě paní Minaříkové a několik hrobů bylo i na Kostelíčku a v Mariánském údolí. Později byly jejich hroby přemístěny na Ústřední hřbitov, kde jsou dodnes. Po Rusech přišlo do Líšně 4. května 1945 ještě i rumunské vojsko, které obsadilo téměř celou ulici kolem sokolovny. Jejich koně a povozy byli rozmístěny nejvíce u sedláků a na zámku. Oproti ruské armádě se tito vojáci chovali agresivně vůči místnímu obyvatelstvu.

138

Žampach, V.: Směr Brno. Brno 1975, s. 61.

66 Když byla Líšeň osvobozena Rudou armádou, bojující především na severním okraji Líšně, ustavil se prozatímní Národní výbor. Jeho předsedou se stal Jan Čech, který byl však po dvou měsících přemístěn do pohraničí. Na jeho místo byl jmenován Jan Trávníček ml., jenž byl předsedou až do prvních platných voleb v roce 1947. Prozatímní Národní výbor v Líšni čítal 37 členů.139 Za okupace bylo v Líšni zatčeno 57 lidí, z nichž dvacet zahynulo a čtyři byli popraveni v Kounicových kolejích a dva v Praze na Pankráci. Nejvíce zatčených, šestnáct, bylo z ilegální komunistické strany, z nichž nikdo nepřežil. Dvanáct bylo zatčených za příbuzenský vztah k vojákům, kteří odešli do zahraničí, ti se, až na jednoho zahynulého v Osvětimi, dožili konce války. Za poskytnutí pomoci partyzánům byli uvězněni dva, z nichž jeden byl popraven na Pankráci a druhý zemřel v Osvětimi. Pro přechovávání zbraní zaplatili svými životy dva v Osvětimi, další uvězněný za tento prohřešek válku přežil. Celkem osm lidí bylo zatčeno na základě udání, které ne vždy bylo pravdivé. Z nich zahynulo pět lidí, ostatní byli propuštěni ještě za války. Kvůli poslechu zahraničního rozhlasu šli do vězení dva občané, další byl uvězněn za pokus o překročení hranic. Všichni se dočkali konce války. Hodně lidí bylo zatčeno za sabotáže, roznášení letáků či za členství v zakázaných organizacích. Také oni válku přežili. Po válce se do Líšně také vrátili rodáci, příslušníci zahraničního vojska v Anglii, pět se však domů již nikdy nevrátilo. Po osvobození byli všichni Němci zbaveni svého majetku, který propadl státu na úhradu válečných škod. V budově místního zámku byl zřízen internační tábor, do nějž byli odvedeni všichni líšeňští Němci a čeští zrádci. Všichni byli ostříháni dohola, na temeni jim byl ponechán pouze pramen vlasů.140 Do tábora bylo odvedeno 148 osob, které byly donuceny vykonávat hrubší práce, na poli i při odklízení sutě, vše pod dozorem bezpečnostní stráže. Vedoucím tohoto internačního tábora byl Jan Slatinský.

139

Ze 37 členů v něm bylo zastoupeno 13 komunistů, 6 sociálních demokratů, 6 lidovců,

4 bezpartijní a 1 kooptovaný. Srovnej AMB, fond B 38, Výpisy ze ztraceného 1. dílu kroniky městečka Líšně, nestr. 140

Libuše Strejčková, roz. Neumanová, bytem Brno, Fučíkova 10; líšeňská rodačka, záznam učiněn

19. 11. 2006.

67

Závěr Československá republika, vyhlášená v roce 1918, vznikla na základě usilovných snah československé emigrační skupiny, vedené T. G. Masarykem. Tehdy ještě nemohli tito „tvůrci“ samostatného státu tušit, že bude moci samostatně existovat pouhých dvacet let. Slibný demokratický vývoj státu nejdříve narušila světová hospodářská krize, která se u nás projevila na počátku třicátých let, přidaly se také národnostní problémy a především nástup Adolfa Hitlera k moci. Ten se rozhodl československé území získat. Nejdříve obsadil pohraničních území, osídlená především německým obyvatelstvem, a to na základě mnichovské konference ze 30. září 1938. S tímto diplomatickým vítězstvím se však nadlouho nespokojil, a proto 15. března 1939 přistoupil k okupaci zbytku území. Výnosem ze 16. září 1939 pak vyhlásil vznik Protektorátu Čechy a Morava. Nacisté se na zabraném území rychle zabydlovali. Jejich původní snahy o eliminaci českého národa musely velmi rychle po vypuknutí druhé světové války ustoupit do pozadí. Snažili se proto alespoň o ovládnutí veřejné správy, což se jim koncem roku 1942 také podařilo. Dalším krokem byla postupná germanizace českého národa a likvidace všech nepřátel říše. S přibývajícími porážkami německých armád přistoupili nacisté k vyhlášení opatření totální války. Její podstatou se stalo hospodářské vytěžení protektorátu. Neúspěch německé armády byl završen 8. května 1945, kdy Německo kapitulovalo. Český odboj, pracující již od roku 1939, byl od počátku rozdělen na dva proudy, demokratický a komunistický. Do roku 1942 byly obě části odboje nacisty téměř zlikvidovány. Pomalu se obnovující komunistický odboj dostal další zásah v roce 1944, z něhož se již do konce války nevzpamatoval. Demokratický odboj se postupně zformoval do podoby České národní rady, jež měla převzít moc a zajistit plánované povstání. Odbojová činnost vždy nacházela velkou podporu u českého obyvatelstva, které se s okupací nikdy nesmířilo. Byl jen zlomek těch, kteří se rozhodli pro cestu zrady a kolaborantství. Čilý rozvoj městečka Líšně, přerušený první světovou válkou, se opět rozmohl po jejím skončení. Stavební boom nastal především v období velké nezaměstnanosti na počátku třicátých let, v rámci nouzových staveb. Byly tak vystavěny nové ulice, rekonstruovány silnice a položena kanalizace. Aby měla Líšeň rychlejší spojení s Brnem, byla sem zavedena autobusová doprava. Tu místní obyvatelé využívali mnohem více, než stávající místní dráhu. Politická situace v Líšni byla po celých dvacet let poměrně

68 vyrovnaná,

nejvíce

hlasů

stabilně

získávala

Československá

strana

lidová

a Československá strana komunistická. Vzdělání poskytovala místním dětem jednak škola chlapecká a dívčí, ale také škola pokračovací a hudební. Od roku 1936 získala Líšeň po dlouhém úsilí i svoji školu měšťanskou. Všední život obyvatel často vyplňovalo členství v nejrůznějších líšeňských spolcích, především tělocvičných jednotách Orlu, Sokolu a DTJ; dlouholetou tradicí bylo i místní ochotnické divadlo. Nezapomínalo se rovněž na dodržování starodávných tradic, jako líšeňských hodů a svatby, zároveň však v souladu s novou dobou vznikaly i tradice jiné, např. vánoční strom republiky a svátek třešňových květů na „Kostelíčku“. Krátké období druhé republiky se vyznačovalo především odhodláním bránit svoji zemi. Postupem času však začal převládat strach z možné války. Budovaly se proto kryty a protiletecká obrana byla v pohotovosti. Zároveň sem přicházeli vystěhovalci z pohraničí, což způsobilo nedostatek bytů. Že byly obavy z války oprávněné, se potvrdilo 1. září 1939, když Hitler přepadl Polsko. S druhou světovou válkou veškerý rozvoj městečka ustal. Po celou dobu okupace sice zůstalo zachováno obecní zastupitelstvo, vyšlé z posledních demokratických voleb, ale jeho pravomoce byly značně okleštěny. Z okresního úřadu sem přicházela stále nová a nová nařízení, jež postupně redukovaly, do této doby svobodný, život místních obyvatel. Postupně se začal omezovat volný prodej potravin, spotřebního zboží i krmiva; byly zavedeny nucené dodávky hospodářských plodin. Zavedením lístkového systému se staly mnohé základní životní potřeby nedostupnými; daly se získat pouze na černém trhu, jehož provozování však bylo přísně trestáno. Byla zastavena činnost většiny spolků; kromě DTJ, které bylo přeměněno v kuratorium mládeže. Rovněž byla zakázána řada předválečných slavností, místo nich byly nařízeny oslavy vítězství německých armád a Hitlerových narozenin. Jediné, co lidem zůstalo, bylo ochotnické divadlo, které i přes časté cenzurní zásahy, alespoň pomohlo na chvíli zapomenout na nechtěnou okupaci. Dalo by se říci, že i přes tato četná omezení, byl život v protektorátu celkem snesitelný. Vše se však změnilo s příchodem R. Heydricha. Po jeho nástupu nastalo všeobecné zatýkání, jež se nevyhnulo ani Líšni. Následovaly první popravy líšeňských občanů a transporty do koncentračních táborů. Zároveň se zostřily hospodářské kontroly a domovní prohlídky prováděné gestapem. Začátek roku 1944 přinesl dlouho očekávané připojení Líšně k Brnu. Blížící se konec války přinesl s sebou nový druh strachu, a to strach z bombardování. Že byl oprávněný, se ukázalo především 25. srpna 1944, kdy bylo srovnáno se zemí mnoho líšeňských domů a zabity dvě desítky lidí. Další bombardování

69 přišlo ještě i den příchodem Rudé armády 24. dubna 1945. Následujícího dne padla Líšeň téměř bez boje do rukou osvobozenecké armády. Válka sice skončila, ale v myslích jejích účastníků zůstala i nadále. Nejvíce však zasáhla do života dvaceti šesti obětí, kterým nebylo dopřáno dočkat se vítězného konce. Stejný osud potkal i oběti spojeneckého bombardování a osvobozujících bojů. Mnou získané poznatky sice přinesly mnoho informací, které by se mohly aplikovat na většinu obcí tehdejšího Československa a protektorátu, zároveň se však s pomocí archivních materiálů snaží ukázat historický vývoj malé obce v rámci celku. Byla bych ráda, kdyby tyto informace vedly k zamyšlení především místních obyvatel, jimž není minulost jejich bydliště lhostejná a zároveň se staly připomínkou nesmazatelných hrůz druhé světové války, jimiž prošli jejich předkové.

70

Prameny a literatura A. Použité prameny 1. Archivní materiál -

Archiv města Brna , fondy A 31, B 38, H 2.

-

Moravský zemský archiv Brno, fond B 26.

2. Edice pramenů -

KÁRNÝ, M. – MILOTOVÁ, J. – KÁRNÁ, M.: Protektorátní politika Reinharda Hendricha. Praha 1991.

3. Dobový periodický tisk, edice ilegálních novin a časopisů -

Hlasy z podzemí, červen 1942, červenec 1942.

-

Líšeňské noviny, 1930 – 1933, roč. II – IV.

-

Rudé právo, květen 1942, č. 6 a 7.

4. Deníky a paměti -

50 let Dělnického domu v Líšni. Brno 1977.

-

80 let tělovýchovné jednoty Spartak Brno-Líšeň. Brno 1972.

-

Almanach ZŠ Holzova 1936-1886. Brno 1986.

-

KUČERA, F.: Vzpomínky, Líšeň 1896-1945. Brno 1989.

-

KEBERLE, J.: Líšeň v odboji. Brno 1990.

-

KUKLETA, F.: Národní odboj v Líšni. Brno 1945.

-

Památník věnovaný ku poctě padlým a zemřelým občanům líšeňským ve světové válce 1914-1918. Líšeň 1922.

5. Pamětníci -

Marie Hlásenská, roz. Slatinská, bytem Brno, Šimáčkova 43; líšeňská rodačka, záznam učiněn 15. 11. 2006.

-

Vladimír Hlásenský, bytem Brno, Šimáčkova 43; záznam učiněn 15. 11. 2006.

-

Jarmila Hodová, roz. Klímová, bytem Brno, Heydukova 4; líšeňská rodačka, záznam učiněn 20. 9. 2006.

-

Květoslav Hoda, bytem Brno, Heydukova 4; záznam učiněn 20. 9. 2006.

71 -

František Krkoška, bytem Brno, Samoty 45; líšeňský rodák, záznam učiněn 23. 11. 2006.

-

Květoslava Kučerová, roz. Sedláčková, bytem Brno, Vlkova 5; líšeňská rodačka, záznam učiněn 8. 10. 2006.

-

Věra Možná, roz. Trnková, bytem Brno, Obecká 39; líšeňská rodačka, záznam učiněn 23. 10. 2006.

-

Vincenc Sobol, bytem Brno, Bednaříkova 7; líšeňský rodák, záznam učiněn 10. 1. 2007.

-

Marie Slezáková, roz. Svánovská, bytem Brno, Podhorní 8; líšeňská rodačka, záznam učiněn 3. 10. 2006.

-

Libuše Strejčková, roz. Neumanová, bytem Brno, Fučíkova 10; líšeňská rodačka, záznam učiněn 19. 11. 2006.

B. Použitá literatura -

BARTOŠ, J. – TRAPL, M.: Dějiny Moravy, díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno 2004.

-

BARTOŠEK, K.: Pražské povstání 1945. Praha 1965.

-

BELCREDI, J. a L.: Historie městyse Líšně 1306 – 2006. Brno 2006.

-

BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem. Praha 1999.

-

ČAPKA, F.: Slovník českých a světových dějin. Brno 1998.

-

DŘÍMAL, J. – PEŠA, V. a kol.: Dějiny města Brna I, II. Brno 1973.

-

FILÍPEK, J.: Mnichov 1938 – hra o Československo. Praha 2001.

-

HOŘÁK, M. – JELÍNEK, T.: Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha 2006.

-

HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A-L. Praha 1970.

-

KUČERA, J.: Městečko nad městem. Brno 1977.

-

MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002.

-

MASTNÝ, V.: Protektorát a osud českého odboje. Praha 2003.

-

MATYŠEK, Z., H. a kol.: Líšeň, město dobrého obchodu – spíž města Brna. Brno 1938.

-

LAGUS, K. – POLÁK, J.: Město za mřížemi. Praha 1964.

-

OLIVOVÁ, V.: Dějiny Československa. Praha 1967.

72 -

SLAVÍK, F. A.: Vlastivěda moravská II. Místopis Moravy. Brněnský kraj. Brno 1897.

-

VACULÍK, J. – ČAPKA, F.: Nástin českých dějin 20. století. Brno, 2002.

-

VÁLKA, Z.: Brno pod hákovým křížem. Olomouc 2004.

-

VAŠEK, F. – ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (19411942). Brno 2002.

-

ŽAMPACH, V.: Směr Brno. Brno 1975.

-

Morava v boji proti fašismu. Brno 1990.

73

Resumé Diplomová práce pojednává o dějinách městečka Líšně v rozmezí let 1918 – 1945. Práce je rozdělena do čtyř celků. Úvodní kapitola se krátce zabývá událostmi odehrávajícími se v daných letech v Československu, zbývající tři podávají informace o politickém i kulturním životě v Líšni v období první i druhé republiky a protektorátu. Ukazuje stavební rozmach, rozvoj dopravy i školství v období krátkého trvání československé samostatnosti. Popisuje všední život místních obyvatel, který často zpestřovala četná ochotnická představení a činnost místních spolků. A především připomíná německou okupaci a její důsledky, spočívající zejména v postupném útlaku všech vrstev českého obyvatelstva, končící mnohdy uvězněním nebo deportací do koncentračních táborů.

Diploma work treats about history of village Líšeň in 1918 – 1945. Work consists of four parts. The first part is about Czechoslovakia in the years of 1918 – 1945. The topic of next three parts is political and cultural life in Líšeň. This work shows development of building, traffic and education in the short period of Czech and Slovak indepency. Work describes workaday life of resident of Líšeň. The workaday life was enriched with amateur theatricals and voluntary associations. Diploma work describes Nazism oppression of the people of Líšeň, who were often deported to the concentration camps.

74

Přílohy A. Textové 1. Výsledky obecních voleb v letech 1918 – 1945. 2. Vedení obce v letech 1918 – 1944. 3. Demografické údaje z let 1921 – 1945. 4. Lístkový systém – 1939. 5. První popravení občané z Líšně. 6. Líšeňští občané umučení a padlí za druhé světové války. 7. Vzpomínky pamětníků. 8. Titulní stránka Líšeňských novin z května 1931. 9. Přání zaslané F. kučerou z Kounicových kolejí k synovým 18. narozeninám. 10. Titulní stránka ilegálních Hlasů z podzemí z června 1942.

B. Obrazové 1. Pomník padlých líšeňských vojáků v první světové válce. 2. Kaple panny Marie na Kostelíčku s třešňovým sadem. 3. Kostel sv. Jiljí. 4. Líšeňský zámek. 5. Chlapecká škola v r. 1932. 6. Líšeňská radnice na Masarykově náměstí v r. 1934. 7. Vánoční strom republiky z r. 1936. 8. Líšeňský tradiční kroj. 9. Nově postavená měšťanská škola v r. 1936. 10. Slavnostní odhalení pomníku T. G. Masaryka před měšťanskou školou v r. 1938. 11. Rekonstrukce silnice vedoucí z Líšně do Slatiny příslušníky pracovního táboru. 12. Národopisná krojová slavnost v r. 1939. 13. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – dům Kejíkův. 14. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – pobořené domy směrem ke Slatině. 15. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – za dráhou ke Slatině. 16. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – dům cementáře Suchého. 17. Vítání Rudé armády v dubnu 1945. 18. Pomník líšeňských občanů padlých ve druhé světové válce.

75

1. Výsledky obecních voleb v letech 1918 – 1945 Datum konání obecních voleb 15.6.1919

16.9.1923

6.12.1925

16.3.1930

7.6.1936

Volební strany Spojené strany socialistické Československé starny lidové Národní strany demokratické Československá strana komunistická Československá strana socialistická Československá národní demokracie Československá živnostensko-obchodní strana středostavovská Československá strana sociálně demokratická Republikánská strana zemědělská a molorolnického lidu Československá strana lidová Československá strana socialistická Československá živnostensko-obchodní strana středostavovská Československá strana lidová Československá strana sociálně demokratická Republikánská strana zemědělská a molorolnického lidu Národní strana práce Československá národní demokracie Československá strana komunistická Československá strana komunistická Československá strana sociálně demokratická Československá strana křesťansko-sociální Československá živnostensko-obchodní strana středostavovská Československá strana lidová Nepolitické strany všech poplatníků Československá národní demokracie Československá strana národně socialistická Volební skupina voličů sdružená pod názvem Všedělnická Nezávislí voliči v Líšni Nezávislí voliči v Líšni Československá strana národně socialistická Československá strana sociálně demokratická Československá živnostensko-obchodní strana středostavovská Československá strana komunistická Československá strana křesťansko-sociální Republikánská strana zemědělská a molorolnického lidu Nepolitická strana dělnická Československá strana lidová Národní sjednocení

777 564 416

Počet mandát ů 19 9 8 10 7 5

149 145 110 782 526

2 1 1 10 6

128 873 114 70 81 383 776 820 282 193

1 11 1 1 1 5 10 8 3 2

215 818 117 378 559 43 159

2 8 1 4 6 2 1 5 2

Počet hlasů

3 12 1 1 9 2

76

2. Vedení obce v letech 1918 -1944 funkční období

I. náměstek

II. náměstek

František Šilar

Filip Křivánek

(spojené strany

(spojené strany

socialistické)

socialistické)

Eduard Kladiva

František Trnka

Jan Dvořák

(nár. demokracie)

(lidová strana)

(komunistická strana)

Pavel Vágner

Václav Ondráček

František Šedý

(nár. strana práce)

(živnostníci)

(lidová strana)

1930 – 1936

Pavel Vágner

František Trnka

Ludvík Stehlík

(1937)

(strana nezávislých voličů)

(lidová strana)

(nár. demokracie)

1936 (1937) –

Jaroslav Ondráček

Josef Nečas

František Neuman

1939

(komunistická strana)

(lidová strana)

(socialistická strana)

1939 – 1944

Josef Nečas

František Neuman

František Borovička

do roku 1919

1919 – 1923

1923 – 1925

1925 – 1930

starosta Eduard Kladiva (nár. demokracie) Klement Hromek (spojené strany socialistické)

77

3. Demografické údaje z let 1921 – 1945 rok

počet domů

počet obyvatel

1921

881

5 555

1926

1 014

1927

1 097

1928

1 175

1929

1 229

1930

1 272

1932

1 351

1933

1 378

1934

1 393

1935

1 427

1936

1 462

1937

1 492

1939

1 616

přes 8 000

1942

1 776

8 450

1945

1 708

6 027

6 599

78

4. Lískový systém - 1939: Lístek na maso:
obyčejný spotřebitel

500g na týden


těžce pracující

1 000g na týden


velmi těžce pracující

1 200g na týden


dítě ve věku od 6 do 14 let

500g na týden


dítě do 6 let

250g na týden

Tukový lístek:
obyčejný spotřebitel

210g na týden


těžce pracující

330g na týden


velmi těžce pracující

675g na týden


dítě do 6 let

80g másla na týden


dítě věku od 6 do 14 let

200g másla

Mléčný lístek:
obyčejný spotřebitel

¼ l mléka na den


děti do 6 let

¾ l mléka na den


těhotné a kojící matky

½ l mléka na den

Lístek na cukr:
příděl na jednu osobu

400g na týden

Lístek na pečivo:
chléb pro jednu osobu

1 250g na týden


rohlíky pro jednu osobu

10 ks na týden

Potravinový lístek:
byl vydaný na kroupy, krupici, rýži, těstoviny, kávu a kávové náhražky

79

5. První popravení občané z Líšně: František Kučera (* 14. 8. 1902 - † 30. 9. 1941) Člen komunistické strany. Byl jednatelem tělovýchovného a kulturního spolku, členem místní školní rady a okresního zastupitelstva Brno-venkov. Byl činný i v kulturním životě, hrál a především režíroval ochotnické divadlo. Před okupací získal místo pomocného dělníka v obchodní tiskárně v Blansku, odkud doručoval do Brna dvakrát i třikrát za den hotové tiskoviny zákazníkům. Po okupaci využil svého zaměstnání k rozšiřování ilegálních tiskovin (Hlasy z podzemí a Rudé právo). 8. ledna 1941 byl zatčen gestapem a uvězněn v Kounicových kolejích, kde byl 30. září 1941 zastřelen.

Karel Bačovský (* 27. 8. 1898 - † 30. 9. 1941) Člen komunistické strany. Byl aktivně činný v organizování proletářské výchovy. Po okupaci se stal jedním z vedoucích ilegální komunistické strany, organizoval distribuci ilegálních tiskovin (Rudé právo). Byl zatčen gestapem 8. 2. 1941 a vězněn v Kounicových kolejích. Popraven byl 30. 9. 1941.

Richard Knos (* 19. 11. 1899 - † 30. 9. 1941) Byl činný v tělovýchovné sféře, stal se náčelníkem DTJ v Líšni. Po okupaci se stal jedním ze zakládajících členů ilegální komunistické organizace. Roznášel ilegální tiskoviny

a organizoval finanční pomoc rodinám zatčených. Dne 8. 2. 1941 byl

zatčen a 30. 9. 1941 popraven v Kounicových kolejích.

Rudolf Svánovský (* 5. 11. 1895 - † 30. 9. 1941) Byl od mládí činný v tělovýchově, především v DTJ, kterou propagoval a pomáhal zakládat nové jednoty v okolí Líšně. V roce 1921 vstoupil do komunistické strany. V době okupace se stal jedním z organizátorů ilegální skupiny KSČ a distributorem ilegálního Rudého práva. Zatčen byl 18. 2. 1941 a popraven 30. 9. 1941 v Kounicových kolejích.

80

6. Líšeňští občané umučení a padlí za druhé světové války Josefa Fajmanová

* 18. 8. 1911 - † 10. 2. 1943 ve věznici Pankrác

Karel Bačovský

* 27. 8. 1898 - † 30. 9. 1941 v Brně Kounicových kolejích

Richard Knos

* 19. 11. 1899 - † 30. 9. 1941 v Brně Kounicových kolejích

František Kučera

* 14. 8. 1902 - † 30. 9. 1941 v Brně Kounicových kolejích

Rudolf Svánovský

* 6. 11. 1895 – † 30. 9. 1941 v Brně Kounicových kolejích

mjr. Jindřich Breicetl

* 15. 8. 1913 - † 21. 8. 1943 Biskajský záliv

des. Jaroslav Poledník

* 31. 1. 1920 - † 23. 10. 1941 pobřeží Skotska

čet. Miroslav Bodlák

* 24. 8. 1922 - † 1. 1. 1945 pobřeží Skotska

čet. Ladislav Kocourek

* 1. 3. 1918 - † 17. 3. 1943 Anglie

Stanislav Bodlák

* 20. 4. 1896 - † 14. 2. 1943 v Osvětimi

Karel Hromádka

* 9. 6. 1902 – † 24. 4. 1942 v Mauthausenu

Antonín Kosík

* 2. 5. 1894 - † 1. 11. 1941 v Mauthausenu

Eduard Kotulán

* 14. 3. 1880 - † 7. 7. 1942 v Mauthausenu

František Kučera

* 22. 1. 1890 - † 3. 12. 1941 v Mauthausen

Josef Leixner

* 20. 6. 1917 - † 6. 1. 1943 v Osvětimi

ppl. Václav Macháček

* 23. 8. 1895 - † 11. 9. 1941 v Terezíně

Jiří Malina

* 11. 3. 1913 – † 13. 1. 1944 v Praze

Jaroslav Ondráček

* 14. 2. 1897 - † 21. 12. 1941 v Mauthausenu

Jan Pelíšek

* 4. 5. 1888 - † 7. 2. 1942 v Mauthausenu

Josef Pelíšek

* 9. 3. 1906 - † 12. 3. 1942 v Mauthausenu

František Pohanka

* 16. 7. 1902 - † 28. 4. 1942 v Mauthausenu

Albín Pokorný

* 27. 2. 1905 - † 15. 2. 1943 v Osvětimi

Jan Popelák

* 1. 1. 1920 - † 28. 5. 1942 v Mauthausenu

Vincenc Puchýř

* 4. 7. 1902 - † 18. 6. 1941 v Mauthausenu

Julius Sedláček

* 23. 3. 1906 - † 21. 5. 1942 v Mauthausenu

Stanislav Sedláček

* 29. 4. 1903 - † 17. 12. 1941 v Mauthausenu

Josef Sehnal

* 8. 2. 1907 - † 25. 3. 1945 v Neuegamme

Jan Trávníček

* 25. 8. 1900 - † 14. 5. 1944 v Kaselu

Jaroslav Trnka

* 4. 7. 1911 - † 1. 12. 1941 v Mauthausenu

Otto Werner

* 1. 4. 1908 - † 31. 3. 1943 v Osvětimi

František Kopecký

* 1. 6. 1908 - † září 1944 u Budče

81

7. Vzpomínky pamětníků: Bombardování Líšně 25. 8. 1944 Jarmila Hodová, roz. Klímová, bytem Brno, Heydukova 4; líšeňská rodačka. Všichni místní, včetní p. Hodové si mysleli, že při tomto bombardování jsou i čeští letci, včetně líšeňských rodáků bratrů Sapáků. Když začala houkat siréna, vyběhla ven z domu za ulici Holzovu na pole, kde už stálo více lidí. V té chvíli se z nebe začaly spouštět stanioly a poté dopadat bomby. Viděla spolu s ostaními, jak se domy na Holzové sesypávají. Po náletu vyběhli ze sokolovny příslušníci německé armády, kteří začali lidem pomáhat, z místních neviděla nikoho. Mrtvých bylo toho dne moc, protože jejich těla zaplnila celý kostel. Líšeňský kněz se tak bál bombardování, že se schoval za pytel (ve skutečnosti udělal to, co správně měl, ale p. Hodové to přišlo směšné – nechápala to tehdy) – teprve po náletu šel pomáhat.

Zatčení a popravení Rudolfa Svánovského Marie Slezáková, roz. Svánovská, bytem Brno, Podhorní 8; líšeňská rodačka. Když přišlo gestapo zatknout Rudolfa Svánovského, otce p. Slezákové, nebyl doma. Gestapáci dům prohledali, ale naštěstí nic nenašli, ilegální Rudé právo, které otec roznášel, bylo dobře schované. Když R. Svánovského nenašli doma, našli si ho v práci, odkud ho odvedli do Kounicových kolejí. Po otcově zatčení se s matkou vypravily ke Kounicovým kolejím, kde se jim ho podařilo zahlédnout v okně. V sídle gestapa, když žádaly o povolení k návštěvě, zahlédly na chodbě Františka Kučeru, který byl tak pohmožděný, že ho museli nést na nosítkách. Gestapo jim nakonec povolilo jednu návštěvu, při níž si však s otcem nesměla ani podat ruku, navíc se bála cokoli říci, protože za jejími zády stál po celou dobu návštěvy gestapák.

Zatčení a popravení Františka Kučery Květoslava Kučerová, roz. Sedláčková, bytem Brno, Vlkova 5; líšeňská rodačka. František Kučera, otec manžela p. Kučerové, byl zatčen gestapem 8. 1. 1941 a odveden do Kounicových kolejí. Během čtyř až pěti měsíců po svém zatčení poslal domů lístek s tímto textem: „Maři, oprava chrupu byla nutná, pošli složenkou 440 K.“ Z tohoto lístku bylo patrné, jak moc ho Němci bili. Dva dny před popravou poslal svému synovi přání k osmnáctým narozeninám, v němž mu uděloval rady do života. Ironií bylo to, že vůbec nepočítal s tím, že by mohl být Němci popraven, v lístku psal, jak moc se těší domů.

82

Zatčení a věznění Františka Neumana Libuše Strejčková, roz. Neumanová, bytem Brno, Fučíkova 10; líšeňská rodačka. František Neuman, otec p. Strejčkové, byl zatčen gestapem v dubnu 1943 za členství v Obraně národa. Nebylo to jeho první zatčení, asi měsíc předtím byl zatčen na základě udání svého švagra p. Crhy, který se dal k Němcům, ale po dvou dnech byl propuštěn. Druhé zatčení již bylo horší, asi čtrnáct dní o otci nikdo nic nevěděl. Po těchto čtrnácti dnech přijeli k nim domů Němci, byla doma pouze s maminkou, a provedli domovní prohlídku. Když viděli, že pláče, utěšovali ji, že se tatínek vrátí. Potom odjeli, ale druhý den přijeli opět. Takto to trvalo celý měsíc, sice už nejezdili každý den, ale obden. Jednou jim dovezli balíček, který měl být od otce. Našly v něm jeho zkrvavenou košili. Vše bylo součástí psychického nátlaku, před kterým se rozhodly bránit tím, že vždy odpoledne odešly z domu a vrátily se až ráno. Otec byl vězněný půl roku v Kounicových kolejích a poté o něm neměly žádné zprávy. Ještě i po osvobození o něm neměly žádné zprávy, teprve až z rozhlasu, který hlásil jména vězňů, vracejících se domů, přesto se otec stále nevracel. Čekání se jim zdálo nekonečné, ale začátkem května se dočkaly. Doprovázel ho průvod místních lidí, ale ony ho hned nepoznaly. Za dobu věznění se strašně změnil, zbělely mu vlasy, měl oteklé nohy a byl vyzáblý. Lidé mu proto nosili plno jídla, aby se co nejdříve uzdravil. Na tuto lidskou solidaritu p. Strejčková velmi ráda vzpomíná. Teprve potom se dozvěděly, že se otec dostal z Kouniček do Wroclavi, na kterou byl obrovský nálet, a proto byli všichni vězni přestěhováni do věznice u Drážďan. Také se dozvěděly o tom, jak probíhal soud. Otec uměl totiž německy, a tak odmítl určeného obhájce a hájil se sám, což mu patrně zachránilo život.

83

8. Titulní stránka Líšeňských novin z května 1931

84

9. Přání zaslané F. Kučerou z Kounicových kolejí k synovým 18. narozeninám

85

10. Titulní stránka ilegálních Hlasů z podzemí z června 1942

86

1. Pomník padlých líšeňských vojáků v první světové válce

2. Kaple panny Marie na Kostelíčku s třešňovým sadem

87

3. Kostel sv. Jiljí

4. Líšeňský zámek

88

5. Chlapecká škola v r. 1932

6. Líšeňská radnice na Masarykově náměstí v r. 1934

89

7. Vánoční strom republiky z r. 1936

8. Líšeňský tradiční kroj

90

9. Nově postavená měšťanská škola v r. 1936

10. Slavnostní odhalení pomníku T. G. Masaryka před měšťanskou školou v r. 1938

91

11. Rekonstrukce silnice vedoucí z Líšně do Slatiny příslušníky pracovního táboru

12. Národopisná krojová slavnost v r. 1939

92

13. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – dům Kejíkův

14. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – pobořené domy směrek ke Slatině

93

15. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – za dráhou ke Slatině

16. Bombardování Líšně 25. 8. 1944 – dům cementáře Suchého

94

17. Vítání Rudé armády v dubnu 1945

18. Pomník líšeňských občanů padlých ve druhé světové válce