V. Čerkezov
UČENÍ A SKUTKY SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE
OBZOR 2005
V. Čerkezov, 1986 Praha 1907
I. DVĚ HISTORICKÁ DATA Socialistický sjezd 1. internacionály v roce 1893 byl značně překvapen jednáním legitimní většiny kongresu. Nikdo si od té doby nepoložil otázku, jejíž řešení by bylo velmi zajímavé: jestli chování většiny bylo obyčejným klopýtnutím delegátů, nebo bylo logickým důsledkem legální taktiky, reforem k pláči a čistě politické-volební agitace, tedy všeho co se teprve krátce nazývá „vědeckým socialismem“. Naštěstí pro nás nám odpověděl sám Engels. „Je to právě padesát let,“ řekl na posledním zasedání kongresu, „co jsme společně s Marxem založili naše první řady. Bylo to v Paříži roku 1843 v revui, která se jmenovala Annale franco-allemandes. Do té doby byl socialismus reprezentován jen malými sektami… Tento rok je ještě jiným výročím: výročím socialistického kongresu, který se konal před dvaceti lety a na němž jsme přijali plán kampaně, kterou neúnavně sledujeme až do současnosti. Konal se v roce 1873. (1) Zorganizovali jsme se, plánovali, a vidíte, kam jsme došli… Zůstaňme pevně sjednoceni v naší linii a vítězství nás nemine.“ (2) A je to jasné! Nebo ne? Je jasné, že socialistický svět byl překvapen pouze proto, že neznal většinovou linii a že vůdce „vědeckého socialismu“ se právem honosí jednáním, které předvídal od svých padesáti let a přijal před dvaceti lety. Podívejme se, co nového přinesli Marx s Engelsem socialismu, a jaký byl charakter sjezdu v roce 1872. Především mi záleží na tom, abych potvrdil, že Marx revolucionář a obránce proletariátu, Marx nesrovnatelný polemik, který 1
2
Kongres v roce 1873 je pro socialistické hnutí bezvýznamný. Ale kongres v Haagu v roce 1872, na němž Marx s Engelsem triumfovali, je důležitým historickým mezníkem. Tito pánové vyloučili z Internacionály federalisty, a tím toto velké sdružení rozložili. Proto zde hovoříme jen o kongresu, který se konal roku 1872 a je určitým historickým mezníkem. Citován časopis Ekonomický žurnál, str. 328, č. 9, 1893.
–3–
celou svoji ekonomickou vědu dal do služeb lidu, zůstává i nadále velkou postavou v historii vývoje moderního socialismu. Nechci snižovat služby, které prokázal emancipaci dělnické třídy, když vypíšu stručný přehled jeho socialistických idejí v letech 1843–48. Chci jenom vědět, jsou-li obrovské Engelsovy nároky nějak potvrzeny i v minulosti a poukázat na výčet jejich učení v té době. Víme, že od roku 1839 do roku 1848 existovalo ve Francii široké revoluční hnutí s jasně socialistickou tendencí. Jeho publikace zaplavovaly zemi. Proudhon, P. Leroux, V. Considérant, G. Sandová, August Comte, Lamennais, Barbés, Blanqui a Louis Blanc hlásali socialistická učení, často si vzájemně protiřečící, přesto však dělnickými masami ochutnávány. Louis Blanc byl především populista. Jeho návrh Organizace práce ho triumfálně vynesl 24. února 1848 až do prozatímní vlády. Ve svém časopisu Revue pokroku, založeném roku 1839, začal Louis Blanc zveřejňovat svůj systém státního socialismu, který byl tenkrát zcela novým učením. Tvrdil, že sociální otázka bude vyřešena jen demokratickým státem, že lid musí především dobýt politickou moc, vzít do svých rukou moc zákonodárnou, a že politický zápas musí být podřízen hospodářské a sociální emancipaci lidu. Ta je cílem a politický zápas jenom prostředkem. Až bude stát dobyt, zničí se všechna privilegia a celá kapitalistická sociální organizace se nahradí organizací národních dílen s bezplatnými kredity autonomních sdružení. Až budou založena a „kredit chudých“ začne fungovat, stát nebude mít právo vměšovat se sdružením do života. Družstva budou organizována na komunistické platformě podle hesla: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. To je v několika slovech učení Louise Blanca. Vidíme, že sociální demokracie dnešních dnů… necháme však samotného Engelse, aby nám ukázal, co kázali s Marxem po Louis Blancovi. Několik měsíců před revolucí 24. února 1848 zveřejnila německá Komunistická liga slavný Komunistický manifest, zredigovaný Marxem a Engelsem. Byly v něm doporučeny tyto praktické prostředky: — 1. Vyvlastnění půdy a zavedení renty na útraty státu. 2. Značná progresívní daň z příjmů. –4–
3. Zrušení dědického práva. 4. Konfiskace statků přistěhovalců a vzbouřenců. 5. Soustředění kreditu do rukou vlády pomocí státní banky a výhradního monopolu. 6. Centralizace dopravních podniků do rukou státu. 7. Zvýšení počtu státních továren a pracovních nástrojů — kultura a ameliorace země podle všeobecného plánu. 8. Povinná práce pro všechny — organizace pracovní armády především pro zemědělství. — Čím se Engels chlubí? Chápu oslavy při výročí zveřejnění manifestu Roberta Owena roku 1813, protože hlásal skutečně ucelené a humanistické socialistické myšlenky. Ale oslavovat den, kdy se na politickém obzoru objevil Engels se svými zpátečnickými myšlenkami a svojí nešťastnou taktikou…! Odpusťte mi… Nyní prostudujme jiné slavné datum, léta 1872–73, kdy „byl přijat plán činnosti“, který vedl v Curychu ke známým prohlášením a jehož jediným možným výsledkem je napomáhání soudobému vládnímu systému, založenému na kapitalistickém vykořisťování a militarismu — v minulosti nevídaném. Musíme přiznat, že jsme poněkud překvapeni, když se Engels domnívá, že si mohou s Marxem blahopřát vzhledem k posledním kongresům Internacionály. Skutečnou Marxovu slávu tvoří zredigování úvah a všeobecných stanov Sdružení, které spadá do období mezi lety 1864–1869 — až do basilejského kongresu —, kdy stál Marx na vrcholu. Zato kongresy konané v letech 1872 a 1873 zanechaly v Marxovi hořké vzpomínky, protože dobře viděl, že jejich výsledkem je odsouzení centralisticko-státní frakce k smrti. Od té doby přestala existovat marxistická frakce Internacionály a kongresy konané do roku 1882 byly vedeny jedině federalisty — bakuninisty, známými jako anarchisté. Jestliže Marx nebyl s výsledkem kongresu z roku 1872 spokojen, Engels naopak triumfoval, protože už dlouho uvažoval o tom, jak by vyvolal v Internacionále rozkol. Plný zpátečnických myšlenek, o kterých jsme se už zmínili, získal Engels nesmiřitelnou zášť k frakci federalistů — anarchistů, především k členům „Mezinárodní socia-
–5–
listické Aliance“. Federalisté převládali v Internacionále švýcarské, belgické, španělské a vlašské. Engels jako člen Generální rady Internacionály a korespondent pro Španělsko napsal 24. července 1872 španělské federační radě neuvěřitelný dopis, ve kterém žádal o „seznam všech členů Aliance“, který končil takto: „Neobdržím-li kategorickou a uspokojivou odpověď obratem pošty, bude Generální rada nucena veřejně vás udat…“ (Viz Paměti jurské Federace, str. 250.) Engels napsal tento dopis bez vědomí ostatních členů Rady. Rada po mínění Junga a Marxe tento dopis, později proslulý, neakceptovala. Nemám tolik místa, abych vypsal jednotlivé Engelsovy, Lafarguovy a Utinovy intriky proti federalistům a proti Bakuninovi a Jamesu Guillameovi především. Dodejme jen, že tyto intriky přinesly do Internacionály rozkol, který vyvrcholil na kongresu smutné paměti roku 1872. Všeobecně se neví, jakým způsobem byl tento kongres svolán. Stačí říci, že Marx s Engelsem nařídili delegátu Sorgeovi z německé sekce v New Yorku, aby pokud možno získal co největší množství nepopsaných mandátních lístků. Ty pak byly rozděleny mezi Marxovi a Engelsovy stoupence. Vrcholem ale bylo, že tito pánové si přivedli jako členy Generální rady Internacionály lidi, kteří nikdy nebyli členy žádné sekce, a dokonce i Engelsova blízkého přítele, proslulého Multmana Barryho, dopisovatele Standartu a náhončího anglických konzervativců. Majoritou, vytvořenou tímto způsobem, vyloučili Bakunina, Guillaumea a s nimi jurskou, španělskou, vlašskou, belgickou a anglickou federaci. S Marxem, Engelsem, M. Barrym a jinými zůstali akorát Němci a několik izolovaných skupin z různých zemích. Všechny činné a revoluční síly se ale spojily s federalisty — anarchisty, kteří pak svolávaly kongresy Internacionály až do roku 1882. (3) Jaká výročí to Engels připomněl! Je snad divné, když legitimní 3
Není snad nutné připomínat, že Jung se odmítl kongresu účastnit. „Marx s Engelsem mě nutili, abych přišel… Odmítl jsem… Druhý den přišli znovu… Engels mi dokonce řekl: ‚Jste jediný člověk, který může zachránit sdružení.‘ Odpověděl jsem že do Haagu mohu přijít jen pod jednou podmínkou, a to, když Marx a on tam nebudou.“ — Je jasné, že i mezi jejich přívrženci byl jejich vliv považován za zhoubný.
–6–
skupina, vzešlá z tak slavných základů, se v Curychu paktovala s vládami, potírala nezávislé a hlásala válku…?
–7–
II. DIKTATURA A NÁROK NA VĚDECKOST Abychom si vytvořili lepší obrázek jednání Marxe a Engelse coby inspirátorů Generální rady Internacionály, podívejme se, jak se chovali v době pařížské Komuny. Dne 3. dubna roku 1874 psala Generální rada Internacionály z Londýna do Paříže: Občané, vzhledem ke stavu věcí vyzýváme členy pařížské kanceláře, aby do londýnské ústřední kanceláře zasílali každodenní zprávy. Žádat zprávy od lidí, kteří bojují! K čemu zprávy? 9. dubna: Čekáme na výsledky, abychom vám poslali své instrukce. Bismarck a císař Vilém, když už chtěli velet, byli alespoň přítomni na bojišti. Ale Generální výbor, vedený Marxem a Engelsem, zůstal raději za pecí a dával instrukce. A jaké instrukce! 4. dubna: Zbytečně neagitujte na venkově. 9. dubna: Od nynějška nechte jednat republikány a v ničem se nekompromitujte. Nebo: Boj definitivně začal. Počítáme s vaší pomocí. Vrcholem absurdity je, že tito vládychtiví lidé chtěli dokonce kontrolovat jednání každého socialistického bojovníka. Například: 23. března: Goberta nechte v Lyonu, Henrieta u sebe a Esteina pošlete do Marseille. 24. března: Clusereta pošlete do Paříže (ti ho na mou duši obdarovali!) 20. března: Protože občanům Assiovi a Mortierovi brání obtíže v odjezdu do Lyonu, je do Marseile a Lyonu s veškerou pravomocí delegován občan Landeck. (Viz Historie Internacionály v buržoazní republice — Fiaux.). Podle stanov Internacionály měl Generální výbor funkci čistě administrativní a měl hrát pouze úlohu centrální kanceláře pro korespondenci různých národních organizací. Rada se v žádném případě neměla vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí. Přesto si za Marxova a Engelsova řízení pomalu přisvojovala i práva jiná, kupříkladu vést dělnické organizace. Opilá dikta–8–
turou došla až k zasílání rozkazů jako byly ty, o kterých jsme se zmínili: Plnou moc nad Marseille a Lyonem, slavnému neznámému! (Jaký takt! Dva Němci delegují měšťáka s německým jménem, aby vedl francouzské socialisty, zatímco německý císař, knížata a Bismarck jsou ve Versailles!) Už od roku 1870 viděli inteligentní členové Internacionály, jako Guillaume a Bakunin, prosazování nebezpečné a směšné snahy stát se mezinárodními diktátory. Když se proti tomu začaly objevovat stále častější a prudší protesty, založili proud opačný. Od té doby se datuje nenávist, kterou marxistická klaka dává najevo federalistům, zejména Guillaumovi a Bakuninovi. Tato klaka využila veškeré své síly a autority, kterou si mohla zjednat; nezalekla se ani vyhrůžek. Viděli jsme, jak si zajistila většinu na Haagském kongresu v roce 1872 a její pamflet Mezinárodní aliance, který nyní vychází, je jedinečným příkladem pomluv a nesmyslů. Po roztržce na Haagském kongresu Internacionály sledovaly obě frakce navzájem značně odlišnou taktiku. Federalisté stále více zdůrazňovali hospodářský a revoluční zápas. Naopak stoupenci centralistického státu, kteří v roce 1873 programově přijali legální a parlamentární taktiku, byli politickými událostmi a volebním bojem stále více strháváni na cestu dobře známou. Cestu umírněnosti a kompromisů. Víme, kam až německá sociální demokracie hnala ducha smíru mezi socialistickými požadavky, sociálním pořádkem a státem na kongresu v Gothe. Není tedy nic divného, když všem těmto pánům poslancům a radům začalo překážet staré označení „revoluční socialista“. Museli si najít označení nové, lépe vyhovující jejich novému pojetí socialismu a jejich čerstvé a znamenité situaci zákonodárců. Žádané slovo našli: místo „revoluční socialismus“ začali říkat „vědecký socialismus“, jako kdyby existoval nějaký socialismus nevědomců: bezpochyby socialismus Saint-Simona, Owena, Proudhona a Černyševského. Naneštěstí přívlastek „vědecký“ nedokáže vyloučit nedorozumění, protože právě obhájci nespravedlností kapitalistické organizace mají slova „věda“ plnou pusu; na druhou stranu se v Německu, už dávno, objevila jistá třída reformátorů v rukavičkách, patentovaných uspávačů známých jako katedroví socialisté. –9–
Museli se tedy nějak odlišit od těchto oficiálních učenců. Začali vytvářet legendu o jejich vlastní vědě, výhradně jejich, založené na zvláštních objevech zakladatelů sociální demokracie. Místo, aby na rovinu řekli, že ohromný vývoj intelektuální kultury nás nutí provést radikální změnu v kapitalistické a státní organizaci, že celá věda — bádáním nezávislých lidí — odsoudila individuální způsob výroby a spotřeby —, tak aby si přisvojili všechny zásluhy, vymysleli zvláštní vědu: vědu sociální demokracie. Tento nápad ale neobstojí, podíváme-li se na něj zblízka: věda je racionální, ve všech odvětvích lidského myšlení přesvědčivá, nezávislá… Podívejme se, má-li jejich věda tento charakter. Zamysleme se nad některými tvrzeními „myslitelů“ a publicistů strany: „Zákony kapitalistické výroby, objevené Marxem,“ čteme v Engelsově životopisu (Nový čas, IX. ročník, číslo 8), „jsou stejně neměnné jako Newtonovy nebo Keplerovy zákony o pohybu sluneční soustavy.“ „Marxovi,“ píše Engels, „děkujeme za dva veliké objevy: 1. Odhalení tajemství kapitalistické výroby vysvětlením nadhodnoty; 2. Materialistické pojetí dějin.“ (Engels: Vývoj vědeckého socialismu) „… Roku 1845 jsme se rozhodli (Marx a Engels) věnovat bádání potřebnému k tomu, abychom mohli vypracovat materialistické pojetí dějin, objevené Marxem.“ (Předmluva k Engelsově knize — Ludvík Feuerbach). V Engelsově polemice proti Dühringovi nalézáme: „… Chceli Dühring říci, že celý hospodářský systém našich dnů… je výsledkem antagonismu mezi třídami,… tak opakuje pravdy, které se staly obecně známé po vydání Komunistického manifestu (zredigovaného Marxem a Engelsem).“ Když líčí historii intelektuálního vývoje jejich mládí, říká Engels naivně: „Je pozoruhodné, že jsme nebyli sami, kdo objevil dialektický materialismus. Dělník Josef Dietzgen učinil tentýž objev…“ (L. Feuerbach) Tyto otázky by nám už mohli stačit. Ale ne, protože adepti těchto dvou myslitelů jdou ještě mnohem dále. Tvrdí, že jejich – 10 –
mistři byli první, kteří používali v historických, hospodářských, sociologických studiích a bádáních dialektické metody, díky níž objevili zákon o kumulaci kapitálu — jakýsi druh ekonomického fatalismu. Prý také „… založili nejrevolučnější socialistickou stranu, jakou historie dosud nepoznala“ (sociální demokracii). „Je nutné studovat Engelsovu brožuru L. Feuerbach, protože je nejúplnějším výkladem filosofie těchto dvou myslitelů“ — píše Plechanov v předmluvě — „… je nutné, aby se lidstvo seriózně zabývalo i těmi nejnepatrnějšími skutky a gesty jejich mládí“, protože „to jsou první kroky vědeckého socialismu“, jak se píše v Engelsově životopisu (Nový čas). Tyto citáty jsou velmi jasné, jsou však i lepší. Nyní víme, že to byli Marx s Engelsem, kteří objevili věčné zákony sociálního života. A před nimi o existenci těchto zákonů nikdo nic netušil? — Nikdo, tvrdí sociální demokraté. „Německo,“ praví Bebel, „vzalo na sebe vůdčí úlohu v gigantickém zápase o budoucnost. K této úloze je dokonce předurčeno svým vývojem a zeměpisnou polohou… To není obyčejná náhoda, že Němci objevili dynamiku vývoje soudobé společnosti a položili vědecké základy socialismu. Mezi těmito Němci patří první místo Marxovi a Engelsovi; po nich přijde Lasalle jako organizátor dělnických mas.“ (závěr knihy Žena) Tato podivuhodná sebechvála sociální demokracie nás konečně poučila, na čem Marx s Engelsem zakládali svůj nárok na všeobecnou diktaturu: Německo je hlavou lidstva, oni jsou dvěma světly své vlasti, a proto se vznáší nad zcela nevědomým lidstvem…
– 11 –
III. DIALEKTICKÁ METODA Je ale pravda, že lidstvo neznalo ani dialektickou metodu ani tezi o nadhodnotě? To snad Vico, Volney a encyklopedisté, Augustin Thierry, Buckle, A. Blanqui, Quélet a mnozí jiní, nic netušili o vlivu hospodářských činitelů na dějiny lidstva? A T. Rogers asi nenapsal své velké dílo Šest století práce a mzdy a nevydal jako resumé svoji brožuru Hospodářský výklad dějin? Jestliže existovaly pravdy sledované nezávislými lidmi, existovala-li věda myslitelů, kteří netoužili ani po diktatuře ani po papežství, existovala-li tato věda před objevením se Marxe a Engelse na scéně, jak tedy pojmenovat autory výše zmíněných citátů? Psali všichni ti Bebelové, Bernsteinové, Kautští, Plechanovové, Engelsové a jiní zmíněné věty z obyčejné nevědomosti nebo pod vlivem pohnutek vymykajících se vědeckému bádání? Z předchozích citátů víme, že od Marxe a jeho přítele Engelse lidstvo získalo: 1. Využití dialektiky ve vědě. 2. Objevení nadhodnoty vědě před nimi neznámé. 3. Materialistický výklad dějin. 4. Vrcholem stavby je zákon o akumulaci kapitálu, o „vyvlastňování velkého počtu kapitalistů malým“. (Kapitál, str. 342.) Ať mi dělníci a mezinárodní socialisté především prominou, že zabíhám do nepopulární oblasti legend a nároků „vědeckých socialistů“. Je to však nutné. Hlásá-li se dnes jménem vědeckého socialismu zbožňování všemohoucího státu, autority, pořádku, disciplíny, subordinace a jiných vlastností, kterých si váží v kasárnách; zesměšňuje-li se myšlenka emancipace, osvobození a solidarity jako utopie a každý výklad humanitních a socialistických idejí se prohlašuje za nevědomost, je nutné si vše uvědomit a začít hledat pravdu… Věda, ta velká věda přírodovědců se svými systémy evoluce, transformace a monistického materialismu, který tak uráží Engelse, vznikla a vyvíjela se induktivně a všichni velcí vědečtí myslitelé byli dialektické metodě vzdáleni a odsuzovali ji. Ať nám – 12 –
sociální demokraté jmenují jediného učence současnosti, který by dialektiku užíval ve vědeckém bádání, nepočítáme-li ovšem německou metafyziku. Vypracovali snad Lamarc, Geoffroy-Saint-Hilaire, Lyell, Darwin, Haeckel, Helmholtz, Huxley a jiní velkou vývojovou filosofii podle dialektické metody? Provedli Quélet a J. S. Mill, Morgan a Buckle, Maain a Tylor, H. Spencer, Guyau a Bain svá zevšeobecnění v sociologii, v logice, v etice a moderní filosofii jinak než induktivně? Kdo se alespoň trochu vyzná v historii vývoje moderní vědy, musí uznat, že všichni velcí myslitelé dialektickou metodu zavrhovali. „Metoda dialektického zevšeobecňování těchto filosofů“ (metafyzických) — říká prof.¨W. Wundt (v projevu O vztahu filosofie našeho věku k životu) — na které založili nedotknutelnost svého učení, „mi připadá jako umělý a tísnivý obal, který každou myšlenku znetvoří.“ Také jiná autorita, skutečná sláva Německa a lidstva, Goethe, nebyl příznivcem metody tolik milé Engelsovi a jeho žákům. (Viz třetí část Eckermanových Rozhovorů.) Vědecký Goethův duch očividně nemohl na tuto proslulou metodu přistoupit, protože jde stejně snadno dokázat i vyvrátit. Chápal, že jde bádat jen jedinou metodou: metodou vědeckou. Navržená hypotéza je ověřena induktivní metodou a stane se teorií, jakmile induktivně zjištěné příčinné vztahy jsou deduktivně dokázány. Koneckonců tento způsob myšlení není nic nového. Sám Engels někde říká, že Descartes a Spinoza, Rousseau a Diderot, a Hegelův současník Charles Fourier jí užívali velmi dobře. Všichni tito filosofové, především poslední, zasvětili svůj život bádání na poli sociální filosofie a socialismu. Jak je tedy možné, že Marx, Engels a německý dělník Dietzgen ji znovu objevili? Ať to tedy poslanci, filosofové a publicisté „vědeckého socialismu“ nevzdělaným vysvětlí…
– 13 –
IV. NADHODNOTA A UTOPIE Vyzbrojeni metodou, kterou věda neuznává, objevili tito žáci reakcionářské a metafyzické školy Hegelovy (4) nadhodnotu. Co je to nadhodnota? Engels říká: „Bylo nám ukázáno (Marxem), že základní formou kapitalistické výroby a vykořisťování dělníka je přivlastňování si nezaplacené práce, jinak řečeno, že dělník za svou práci dostává méně, než získá zaměstnavatel prodejem výrobku.“ Podívejme se, jestli je pravda, že socialisté a politická ekonomie nevěděli, před vydáním Kapitálu v roce 1868, že bohatství buržoazie je tvořeno neodměňovanou prací. Už v 18. století nalézáme velmi přesné definice té části mzdy, kterou zaměstnavatel dělníkům neproplácí. „Fyziokraté“ — říká H. Denis v Dějinách socialistických systémů — „označili velmi přesně část neproplacenou zaměstnavatelem, vlastníkem a všemi vykořisťovateli. Pojmenovali ji čistým ziskem.“ Tento velký zakladatel politické ekonomie ukazuje nesrovnatelně lépe než Marx, že všechno bohatství je ziskem z práce, a z mravního hlediska nikdy neschvaloval, aby byl výrobce takto zbaven svého čistého zisku. Na počátku minulého století ukázal S. Sismondi ve svém slavném díle Nové zásady politické ekonomie, že odečtou-li se výrobní náklady od směnné hodnoty výrobků, zbude přebytek přivlastněný kapitalistou. Tento přebytek z práce Sismondi nazývá vícehodnotou. Přeloženo do němčiny je to Marxův mehrwerth neboli plusvalue (nadhodnota) ve francouzském překladu Kapitálu. Dílo Sismondiho vyšlo již v roce 1819, tedy rok před narozením Engelse. Sismondi, i když měl pokrokové a liberální názory, nebyl socialista a k této definici vícehodnoty dospěl pouhým vědeckým bádáním. 4
Wund ve svém, výše zmíněném, projevu říká: „Hegel je pravý filosof restaurace. Je přesvědčený, že individuum má… sloužit státu a zcela se podřídit jediné vůli. Chválí byrokratické instituce v absolutní formě… Všeobecná idea jeho filosofie dějin je podřízena a zároveň slouží filosofům restaurace.“
– 14 –
O co byla propracovanější koncepce nadhodnoty a skutečných příčin lidské bídy u socialistů doby Sismondiho, než u Marxe! Především však u Roberta Owena a jeho přítele Williama Thompsona. „Objevitelé“ vědeckého socialismu po Engelsovi opakují, že Robert Owen byl utopista a jakýsi osvícený snílek. To je naprosto mylné. Ani u samotného Thomase Mora, klasického utopisty, není místo pro fantazii. Jako jeden z nejvýznamnějších učenců své doby, intimní přítel Erasma Rotterdamského, muž pozitivního génia, ukázal Thomas More jako první, že ve společnosti založené na zásadách vykořisťování a soukromého vlastnictví pracuje užitečně sotva pětina obyvatelstva, a kdyby se podařilo zorganizovat lidstvo na zásadě solidarity — stačila by šestihodinová pracovní doba k vytvoření nadbytku a blahobytu. Lidé dobré vůle již dávno uznali, že jeho dílo je „prvním pomníkem moderního socialismu“. Určitě menším snílkem byl zakladatel socialismu a dělnického hnutí minulého století, Robert Owen (1771–1838). Jako první zjistil a přijal, že, když je lidské myšlení výsledkem dojmů vzniklých působením okolního prostředí na smysly (Locke, Condilac, encyklopedisté, Bichat, Magendie, Claude Bernard a jiní) a jestliže neexistují vrozené nebo z minulých životů získané ideje, pak musí být také lidský charakter také výsledkem vlivů prostředí a sociálních podmínek, ve kterých se individuum narodí a žije. Napsal: „Není tedy zodpovědný člověk, ale společnost a vnější podmínky. Je nutné změnit současný sociální pořádek, aby se lidské útrapy zmírnily.“ Celý svůj dlouholetý život pracoval na změnách hospodářských podmínek. Ve své továrně v New Lanarku změnil dělníkům život tak, že i dnes by mohl být považován za šťastný; založil první dětské školky a podporoval první kroky Bella a Lancastera, také Fultona a jeho parní člun; upozornil na otroctví žen a dětí v továrnách a vyzýval Ricarda, Benthama a mnoho dalších k soucítění s nimi. Roku 1802 inicioval první zákon v ochranném zákonodárství. Roku 1815, v dobách, kdy se pracovalo 14, 16, ba i 18 hodin denně, zorganizoval výbor za 10hodinovou pracovní dobu, který za pomoci dobrosrdečných lidí, jako byl Oastler, lord Ashley a jiní, dospěl roku 1847 k tomu, že zákon o 10hodinové pracovní době byl odhlasován. – 15 –
(Takový zákon nebyl v Německu, kde kvete vědecký socialismus, odhlasován dodnes!) Robert Owen, ateista, komunista a federalista, propagoval myšlenku, že sama společnost si má organizovat výrobu, spotřebu a komplexní výchovu. Byl to on, kdo v roce 1836 založil „Společnost tříd a všech národů“ — předchůdkyni Internacionály —, na jejíž schůzích poprvé zaznělo slovo socialismus. (nikoliv ale „vědecký“). V té samé době zorganizoval jako propagační prostředek kooperativní společnosti a volné výměnné trhy s poukázkami na práci. „Práce,“ řekl dělníkům 5. prosince 1833, „je pramenem bohatství, které bude moci zůstat v rukou dělníků, jakmile se tak dohodnou.“ Vyvinul nadlidské úsilí, aby takovou dohodu vytvořil — především v trade-uniích. Roku 1833 požadoval 8hodinovou pracovní dobu a stanovení minimální mzdy. Téhož roku zorganizoval „Všeobecnou unii výrobních tříd“. V několika týdnech měla více než 500 000 členů, mezi nimiž byli i zemědělští dělníci a ženské skupiny. To dovolilo vytvořit roku 1834 federaci všech řemesel nazvanou „Velká národní tradeunie“. Toto hnutí bylo obrovské. „Rozmach trade-unionistického hnutí v letech 1830 a 1834, překonával, pokud víme, dokonce i hnutí v letech 1871–75.“ (S. Webb: Dějiny trade-unií, 1894, str. 314) Tento organizátor, člověk neuvěřitelně skromný a oddaný emancipaci vyděděných, tento pozitivní duch, by byl rád prohlášen za snílka! … a kým? — lidmi, kteří si říkají socialisté, kteří opakují několik frází, několik samostatných požadavků a bezvýznamných zlomků jeho širokých socialistických názorů, jeho šlechetného poslání agitátora… Jiný „utopista“ podle Marxe, „owenista“ W. Thompson ve svých dílech Sociální věda, Inquiry a dalších (1824) pojednal o nadhodnotě velmi zajímavým způsobem. Když zjistil, že „bohatství je získáváno dělnickou prací“, ptá se: „Proč tedy dělník nedostane celý výtěžek bez jakýchkoliv srážek?“ — „Protože,“ odpovídá, „se mu jeho výtěžek odnímá formou ‚renty‘, zisku aj.“ Pak klade otázku: „Je toto okrádání přijímáno dobrovolně, nebo pod hrozbou násilí?“ — „Brutální síly,“ odpovídá, „bylo vždycky užíváno k tomu, aby byl chudým vyrván výtěžek jejich práce; tuto – 16 –
pravdu nám dokazují celé dějiny; tisíce stran by se zaplnily příklady… Připustíme-li toto odejmutí části výtěžku práce (nadhodnoty) bez svolení výrobce…, ospravedlníme pak odejmutí jakékoliv části jiné.“ „Bez použití násilí, by nemohl existovat monopol.“ „Dokud bude existovat kapitalismus, zůstane společnost nemocná.“ Ve svém díle Odměňovaná práce (1826) vypočítává Thompson různé navrhované reformy a říká, že jsou jen zdánlivé. Do zdánlivých reforem započítává i pojištění a penzi dělníků. Ani tradeunionismus není podle něho vyřešením sociálních problémů. Jako Owenův přítel a jeho žák hlásá autonomní komunismus. „Svobodná práce, plné užívání výtěžku své práce a dobrovolná výměna,“ tak formuluje Thompson své přesvědčení. (str. 253) Objevit roku 1845 „výtěžek“ (nadhodnotu) tak jasně vysvětlený Thomsonem již roku 1824 nebylo tak obtížné, protože Thompsonovo dílo bylo známé a samotný Marx ho cituje ve svém Kapitálu. — Tímto způsobem, doopravdy, dokážu i já objevit gravitaci nebo periodickou tabulku v chemii nebo mechanický ekvivalent tepla. Potom, opět podle Marxova a Engelsova příkladu, si přivlastním právo na všeobecnou diktaturu… — Ovšem za předpokladu, že si mne nepozve Charcot nebo Maudsley, abych svoji diktaturu provozoval — v blázinci v Charentonu nebo v Bedlamu! Nakonec jsem povinen citovat názor Proudhonův, se kterým Marx a jeho vědečtí žáci jednají jako s nevzdělaným sofistou. Tím hůř pro Marxe, když sám tento „nevzdělanec“ formuloval se svojí obvyklou otevřeností „výtěžek“ čili nadhodnotu výroby již v roce 1845. V jeho Hospodářských rozporech čteme: „V hospodářské vědě, řekli jsme si s Adamem Smithem, existuje stanovisko, podle kterého lze porovnávat všechny hodnoty — práce… Ve smyslu politické ekonomie není zásada, že každá práce musí zanechat profit, nic jiného než posvěcení ústavního práva, které jsme si vydobyli v revoluci, že je dovoleno okrádat bližního.“ Proudhon má jistě pravdu, když říká, že základem všeho je právo okrádat bližního, protože výnos, nadhodnota (miex-value, plus-value, excédent du travail, sur-plus, mehrwerth) znamenají jedno a totéž: část hodnoty výrobku nebo práce, kterou si buržo– 17 –
azie přivlastňuje. Ať tuto část hodnoty, která je příčinou akumulace kapitálu, pojmenujeme jakkoliv, zůstává její přivlastňování stále krádeží. Všechna moudrost a všechny domnělé zákony kapitalismu jsou shrnuty dále: 1. Kupovat sílu a zručnost dělníků pod jejich hodnotou. 2. Kupovat výrobek za co nejnižší cenu přímo u výrobce. 3. Tento výrobek prodat témuž výrobci za co nejvyšší cenu. Lidé dávno pochopili povahu obchodu a kapitalismu, když již ve starověku zvolili moudří Římané boha zlodějů Merkura patronem obchodu. Tyto kapitoly jsou asi dlouhé a nudné. Ale opakuji: jako anarchisté musíme mít jasno o domnělé vědě těch, kteří se chtějí zmocnit všeobecné diktatury. Nyní víme, jakou cenu má objev nadhodnoty. Co se týká dialektiky, kterou velmi znamenitě pěstovali sofisté doby Sokratovy (Platónův Gorgiás), rádi uznáváme, že Marx s Engelsem ji také používali ve všech svých metafyzických spekulacích. A právě proto, že ji užívali, došli, jak dále ukážeme, k ohromným omylům.
– 18 –
V. FATALISTICKÁ POVĚRA O KONCENTRACI KAPITÁLU
Každé historické období, každá politická strana byla nakažena tou nebo onou nesprávnou myšlenkou, často i škodlivou, nicméně samozřejmou a všemi uznávanou. Lidé velkých schopností i talentu podlehli vlivu podobných myšlenek stejně jako lidé méně inteligentní, kteří přejímají mínění bližního, aniž se starají o jeho hodnotu. A jestliže je po diskusi některé z těchto chybných ohodnocení dokonce formulováno ve vědecké a filosofické formě, rozšíří se jeho neblahý vliv na několik generací. Existuje poučka, chybné pravidlo, kterému jsme všichni socialisté různých škol a frakcí až dosud slepě věřili. Míním tím zákon o akumulaci kapitálu, formulovaný Marxem a uznávaný všemi socialistickými spisovateli a řečníky. Běžte na veřejné shromáždění a vezměte si nejbližší socialistickou publikaci, — uslyšíte tam anebo se dočtete, že podle specifického zákona kapitálu se kapitál shromažďuje v rukou stále menšího počtu kapitalistů, že velká bohatství se tvoří na úkor malých a velký kapitál roste vyvlastňováním malých kapitálů. Tato velmi rozšířená poučka je základ parlamentní taktiky státních socialistů. S ní se stává řešení sociální otázky, které je velkými zakladateli moderního socialismu pojímáno jako úplné obrození individua i společnosti z hlediska hospodářského a mravního, velmi prosté a snadné… Není třeba každodenního hospodářského zápasu mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným a solidarita mezi lidmi už není nutná… Nic podobného. Stačí, když dělníci budou hlasovat pro tzv. socialistické poslance, když jejich počet poroste, a až dosáhnou parlamentní většiny, nadekretují státní kolektivismus nebo komunismus a všichni vykořisťovatelé se dobrovolně podrobí rozhodnutí parlamentu. Nepokusí se o nejmenší odpor, protože jich bude podle zákona o akumulaci kapitálu minimum. Jak krásná a jednoduchá perspektiva! Jen si pomyslete, bez námahy a utrpení nám osudný zákon připravuje šťastnou budoucnost! Je velmi přitažlivé hledět na nesnáze a velké problémy – 19 –
růžovými brýlemi, hlavně když jsme hluboce přesvědčeni, že sama věda a moderní filosofie nás učí tomuto potěšujícímu faktu. A skutečně! Tento domnělý zákon má v Marxově výkladu všechny přívlastky nezpochybnitelné pravdy, moderní vědy a filosofie. „Kapitalistické přivlastňování, odpovídající způsobu kapitalistické výroby, je první negací soukromého vlastnictví, které je plodem nezávislé a individuální práce. Kapitalistická výroba však vyvolává sama svoji vlastní negaci s osudovostí, která řídí přeměny v přírodě. To je zákon negace negace…“ (absurdní triáda metafyzické dialektiky!) „Vykořisťování se děje neustálým působením zákonů kapitalistické výroby, zákonů, které směřují k akumulaci kapitálu. Tato akumulace plodí vykořisťování velkého množství kapitalistů malým atd. S mírou, jakou se zmenšuje množství králů kapitálu, kteří se zmocňují a monopolizují všechny výhody této periody sociálního vývoje, roste bída.“ (Kapitál, str. 342 fr. vyd.) Ano, bída roste, ale ne u buržoazie ani u malých kapitalistů, ale spíše u dělníků a u výrobců. Od vydání Kapitálu uplynulo třicet let (tyto úvahy vyšly roku 1868), od doby, kdy Marx formuloval tento zákon, který platí s „osudovostí, která je vlastní přírodním změnám“, uplynulo plných padesát let. Tento zákon by měl být prokázán alespoň některým hospodářským jevem. V současnosti dosáhla výroba nebývalého rozvoje, nahromadila se nesmírná soukromá bohatství, miliardy, vnikly obrovské společnosti… Podle tohoto zákona se měl počet malých kapitalistů snižovat. V žádné případě by ale neměl jejich počet vzrůstat… nebo snad ano? Podívejme, o čem vypovídá anglická statistika. Omezím se na tuto zemi, protože má pověst země kapitalistické výroby par excellence a protože sám Marx založil všechny své dialektické spekulace na rozboru hospodářského života v Anglii, aniž bral zřetel k ostatním zemím. Nejdříve několik čísel k všeobecnému bohatnutí. Anglické národní bohatství rostlo od počátku 19. století následovně (v milionech korun):
– 20 –
Tabulka 1. 1812
1840
1860
1888
6.375
7.000
8.750
10.350
Železnice
—
525
8.700
21.625
Loďstvo
375
575
1.100
21.625
Zboží
1.250
1.550
4.750
8.600
Nábytek, umělecké předměty aj.
3.250
9.250
14.500
30.300
11.250
18.900
37.800
74.225
Domy
Celkem
Tato čísla nám velmi jasně ukazují, jaký je pravý původ velkých bohatství. Sečteme-li všechna bohatství, a nezapočítáme hodnotu domů, vidíme že malá částka 4 875 milionů z roku 1812 do roku 1888 vzrostla na 63 875, tedy 13krát se znásobila. Tentýž vzrůst bohatství pozorujeme ve všech civilizovaných zemích (Vynecháme francouzskou statistiku.). Abychom lépe poznali, jak je bohatství rozděleno, povšimněme si čísel ze závětí, z dědictví a nástupnictví. Podle úředních zpráv bylo v Anglii v letech 1886–1889:
– 21 –
Tabulka 2. Počet rodin
Jmění rodiny
Úhrné bohatství
Milionářů
700
21.750.000 14.962.000.000
Velmi bohatých
9.650
4.750.000 45.850.000.000
Bohatých
141.250
662.500 58.200.000.000
Středně bohatých
730.500
80.000 98.400.000.000
Zámožných
2.008.000
8.500 14.000.000.000
Chudých
3.916.000
—
—
Jak poučná jsou tato čísla: 882 100 rodin má 217 miliard, kdežto dva miliony rodin po 8 500 francích má jen 14 miliard. Podívejme se, jak se tato čísla změnila od roku 1840 do roku 1850, od doby, kdy Marx formuloval svůj zákon: Tabulka 3. Období
Průměrné jmění zanechané každým zemřelým
1837–40
2.325 franků
1841–50
2.475 franků
1861–70
4.000 franků
1871–80
5.250 franků
1887–85
6.775 franků
Odhadujeme-li průměrný vzrůst o 125 franků ročně, zjistíme, – 22 –
že dnes (1896) by mohl každý poddaný britského Jeho Veličenstva disponovat obnosem 8 000 franků nebo každá dělnická rodina obnosem vyšším než 40 000 franků. A to nás chtějí přesvědčit, že v Anglii dnešních dnů nelze uskutečnit blahobyt pro všechny! Ale vraťme se k číslům. Podle výnosu z daní z pozůstalostí máme k dispozici následující čísla: Tabulka 4. 1840
1877
Jmění od 2.500 do 125.000 korun 17.936 36.438 Jmění nad 125.000 korun
1.989
4.478
Od roku 1877 vzrůstala dědická daň společně s daní z příjmů následovně (čísla jsou mírně pod skutečností): Tabulka 5. Z dědictví
Z příjmů
1876–77 126 milionů 125 milionů 1880–81 151 milionů 251 milionů 1884–85 176 milionů 300 milionů 1888–89 160 milionů 316 milionů 1890–91 175 milionů 331 milionů 1892–93 230 milionů 245 milionů Nesmíme zapomínat, že jmění pod 100 liber šterlinků (2 500 franků) je osvobozeno od dědické daně. Roku 1840 jen 5,4 % všeho obyvatelstva platilo na daních 500 franků a více; v roce 1880 stoupá tento poměr na 14,5 %. Od ro-
– 23 –
ku 1850 roste počet poplatníků majících více než 5 000 franků ročně následujícím způsobem: Tabulka 6. Počet poplatníků
na 10.000 obyvatel
1850
65.389
23
1860
85.530
30
1870
130.375
42
1880
210.430
63
1886
250.000
70
Vidíme, že se za 36 let počet poplatníků majících roční příjem více než 5 000 franků zečtyřnásobil a vzhledem k počtu obyvatel ztrojnásobil. Všechna tato předcházející čísla nám ukazují rychlé bohatnutí buržoazie. Vrátíme-li se ale k našemu tématu, zbývá nám ukázat, jestli je tento nárůst bohatství velkých kapitalistů na úkor kapitalistů malých. Omezíme se opět na výkazy daní z příjmů, z průmyslu, obchodu a bankovnictví. Vzájemně porovnejme čísla v 20letém rozmezí, aby byl vliv domnělého zákona patrnější. Porovnejme počet poplatníků v letech 1868–69 a v roce 1889.
– 24 –
Tabulka 7. Roční příjem v korunách
Počet poplatníků 1868–69
1889
Od 3.750 do 5.000
92.593
162.714
Až do 7.500
57.650
106.762
Až do 10.000
24.854
45.133
Až do 12.500
12.421
18.462
Celkem
187.518
333.070
Až do 15.000
9.528
11.964
Až do 17.000
5.485
7.453
Až do 20.000
3.410
4.671
Až do 22.000
3.059
3.961
Celkem
21.482
28.019
Až do 25.000
1.222
1.831
Až do 50.000
8.959
11.850
Až do 75.000
2.666
3.562
Až do 100.000
1.320
1.692
Celkem
14.167
18.935
Až do 250.000
1.360
1.859
Až do 1.250.000
740
969
nad 1.250.000
52
79
2.152
2.907
Celkem
Procent. vzrůst
77.7 %
30.4 %
33.6 %
35,1 %
Vzrůst obyvatelstva v téže době činil 20 %. V této tabulce není očividně nic, co by domnělý zákon doka– 25 –
zovalo. Právě naopak. Nezmenšil se ani počet „velkokapitalistů“ ani počet malých kapitalistů. Jejich počet vzrostl dokonce více než předchozích. U bohatých je vzrůst 30 %, u malé buržoazie dokonce 77 %. To znamená, že zatímco byl lid uspáván písničkou, že počet jejich vykořisťovatelů se zmenšuje, jejich počet naopak neuvěřitelně vzrostl, a to od roku 1850 trojnásobně. Mýlili se snad všichni ti lidé, kteří věřili tomuto německému metafyzickému zákonu o „vyvlastňování velkého množství kapitalistů množstvím malým“? Jak je tedy možné, že zákon, který jedná „s osudovostí, která je vlastní přírodním změnám“, se ve skutečnosti projevuje výsledky zcela opačnými? Jednoduše proto, že podobný zákon nikdy neexistoval! Omyl vznikl z neblahého vlivu hegelovské metafyziky za pomoci dialektické metody, vyznávané Marxem a Engelsem. Pronikl jak do morálky a umění, tak do socialismu. Představme si, že celých 40 let byl dělníkům civilizovaného světa vtloukán do hlavy tento metafyzický neofatalismus, stejně krásný jako fatalismus islámský! Žel tento blud opakují nejenom domýšliví nevzdělanci, z nichž se skládá francouzská marxistická strana nebo nová větev evropské aristokracie, známá jako „socialističtí poslanci“, ale i lidé velmi kvalitní a odvážní, široce vzdělaní se značným talentem… Kdyby se alespoň vědělo, jakou škodu tento fatalistický zákon modernímu socialismu způsobil. Jeho zásluhou Marx s Engelsem v „Manifestu komunistické strany“ hlásali, že emancipace dělnické třídy se má uskutečnit třídním bojem, přičemž třídní boj je vždycky bojem politickým. Onen zákon, který je základem sociálně-demokratické taktiky, zavinil, že se sociální otázka zcela nesmyslně zredukovala na otázku politických reforem. Dokonce dodal nevzdělancům nové německé aristokracie odvahu vystoupit na mezinárodním socialistickém kongresu v Curychu v roce 1893 s takovouto rezolucí: „Boj proti nadvládě a vykořisťování vládnoucí třídou musí být politický s cílem dobýt politickou moc.“ Takové tvrzení je ale negací socialismu! Moc vládnoucích tříd se opírá o lidem vyrobené bohatství, které bylo lidu odebráno. Chce-li se tedy lid zbavit ekonomické – 26 –
nadvlády vládnoucích tříd, nesmí se jimi nechat okrást o výtěžek své práce. Je nutné, jak říkal Owen i Thompson, aby si dělník ponechal nadhodnotu. Toho se však nedocílí politickým bojem, ale bojem hospodářským, ne hlasovacím lístkem, ale stávkami, ne parlamentní komedií, ale dobře zorganizovanou a vítězící všeobecnou stávkou dospěje lid k zahájení nové éry — éry hospodářské a sociální rovnosti, solidarity, ozářené světlem celkového vzdělání, skutečně vědeckého a ne metafyzického.
– 27 –
VI. NĚKOLIK NÁZORŮ NA AKUMULACI KAPITÁLU Viděli jsme, že navzdory domnělému zákonu německé metafyziky se počet vykořisťovatelů zvyšuje. Počet zastánců současného pořádku, místo, aby se zmenšil na hrstku velkokapitalistů, se v letech 1850–86 v poměru k obyvatelstvu ztrojnásobil. Toto zjištění vyplývá ze studia oficiálních statistik uložených v tzv. „modrých knihách“. Prostudujeme-li navíc díla slavných odborníků, jako např. Mulhalla a Giffena, která zahrnují delší období, získáme výsledky stejně významné. V jejich „klasických dílech“ začínají statistiky právě obdobím, ve kterém začali Marx s Engelsem hlásat hospodářský fatalismus, sociální emancipaci všemohoucího státu a politický legalismus v hospodářském životě. (5) Tabulka 8. Počet dědictví
Celková hodnota
Průměrná hodnota
1832
25.368
1.372.175.000 fr.
54.000 fr.
1882
55.359
3.508.000.000 fr.
62.000 fr.
Vzrůst
29.991
1.135.825.000 fr.
8.000 fr.
Podle Mulhalla (Statistický slovník; 50 let národního vzestupu) a R. Giffeya (Eseje o financích) tvoří vzrůst počtu vlastníků v letech 1838–82 následující obraz: „Vidíme,“ říká R. Giffen (str. 396), „že počet kapitalistů roste; 5
Marxisté se domnívají, že jejich mistr jako první pojal dějiny materialisticky. Později uvidíme, že myšlenky Vicovy, Lockeovy, Saint-Simonovi, Quéletovi, Buckleovy, Rogersovy aj. byly připisovány Marxovi. Zde chci upozornit na rozpory těch, kteří sice hlásají převahu hospodářského zápasu a lidského pokroku, a přesto chtějí dělníky přinutit, aby v zápase za hospodářskou a sociální emancipaci postupovali… politicky a v mezích zákona.
– 28 –
i když tvoří menšinu národa. Ročních 55 tisíc dědictví představuje 1,5 až 2 miliony jednotlivců, kteří vlastní jmění podléhající dani (nad 2 500 fr.).“ Platili daně z příjmů: Tabulka 9. Od 3.760 fr. do 12.500 1843 1889
Od 2.500 výše
87.946 obyvatel
7.923 obyvatel
337.070 obyvatel 21.842 obyvatel
Vzrůst
370 %
228 %
Od roku 1840 byl vzrůst majetných tříd, podle Mulhalla, čtyřikrát rychlejší než celkový vzrůst obyvatelstva. Bylo zjištěno, že roku 1840 zemřelo 97 675 lidí majících méně než 2 500 franků, zatímco roku 1877 poklesl tento počet na 92 477. Nicméně počet obyvatel se zvýšil o 26 procent. Počet skladů a obchodů rostl takto: Tabulka 10. Počet obchodů Renty ve francích 1875
295.000
357,000.000
1886
366.000
472,000.000
71.000
115.000.000
Nárůst za 11 let
Zdá se tedy, že anglické velkosklady, podobně jako francouzské „au Bon Marché“ a „au Louvre“, nezdecimovaly přiživující se obchodníky, ty maloburžoy, nad jejichž osudem marxističtí řečníci pláčou jako nad ubohými obětmi, které podle jejich domnělého zákona velkosklady požírají. (Je nesporné, že sám fakt – 29 –
existuje, ale je jenom jedním z projevů všeobecného zániku a vzniku.). Růst pozorujeme i v dalším ryze kapitalistickém odvětví. V bankovnictví. „V Anglii bylo (1886) 140 bankovních společností s kapitálem 2 a půl miliardy franků, které patřily 90 000 akcionářů. Nezapočítáváme 47 koloniálních bank.“ (Mulhall.) Ať se díváme na otázku z kterékoliv strany, vždy a všude počet vykořisťovatelů roste. Je třeba být více než naivní, aby se uvěřilo nesmyslu, že, až se působením „nevyhnutelného“ zákona sníží počet kapitalistů na nepatrnou minoritu, nechá se bez odporu podřídit vyvlastnění, odhlasovanému parlamentem. — Buržoazie utopila socialistické požadavky pařížského lidu v krvi již roku 1848. Proto se dá do budoucna předpokládat, že se bude chovat stejně. Počet buržoazie se od té doby ztrojnásobil a její krutost se nikterak nezmenšila. Krvavý týden z roku 1871 je pro optimisty a parlamentáře málo příznivou předpovědí.
– 30 –
VII. ÚLOHA STÁTU V SOCIÁLNÍM HOSPODÁŘSTVÍ
Zákon o akumulaci kapitálu odvrátil mnoho socialistů od hospodářského zápasu a upřednostnil volební agitaci. Už to bylo zlé, ale jen částečně. Například v Německu, kde se sociální demokracie chlubí svými úspěchy, jsou pracovní podmínky mnohem horší než v Anglii — kde se stále bojuje na půdě hospodářské — nebo dokonce ve Francii. Naštěstí je toto zlo částečné, protože se pracující instinktivně drží hospodářského zápasu stávkami. — Ale stojíme-li dnes před nespoutaným rozvojem všemohoucnosti státu, který vše centralizuje, paralyzuje výrobní síly a intelektuální život, svazuje evropskou populaci a národy vysává miliony svých funkcionářů a stálými armádami a především podřizuje-li lidové masy despotismu různých autorit, je za to z velké části zodpovědná německá sociálně-metafyzicko-autoritářská a demokratická škola. Dokud se sociálně-demokratické učení nerozšířilo, snažili se všichni nezávislí myslitelé, a to jak buržoazní, tak z lidu, zmenšit vliv státu v sociálním životě, snížit počet jeho funkcionářů a přistřihnout jeho finanční zodpovědnost. Pod vlivem revoluce v severní Americe a založení Spojených států získávaly ideje autonomie a federalismu sympatie davů. Liberální politici stejně jako socialisté byli do roku 1848 převážně stoupenci úplné autonomie výrobních skupin. Dokonce i Louis Blanc, obdivovatel Jakobínů a Konventu s jejich heslem: „Jediná nedělitelná republika“, ve svém projektu „Organizace práce“, vzhledem k Národním dílnám uznával, že jakmile bude zorganizován „Kredit pro chudé“, nemá už stát žádné právo vměšovat se do autonomního života těchto sdružení. Ale sociální demokracie nejenže prosazovala názor, že je nutné ponechat státu pravomoc vše pohltit a zcentralizovat, že místo Hohenzollernů a Bismarka nám pozemský ráj zorganizují Liebknechtové, Engelsové a Bebelové opírajíce se o armádu práce, ale všechny myšlenky autonomie začala zesměšňovat a federalismus pronásledovat. Liebknecht na kongresu In– 31 –
ternacionály se směšnou pýchou prohlásil: „Jsem protivníkem každé federativní republiky.“ (Lidový stát, březen 1872, str. 2) S jejich základní ekonomickou teorii jsme se již dostatečně obeznámili. Nyní se podívejme, je-li jejich láska pro stát oprávněnější než jejich hospodářský fatalismus. V následujícím pojednání se omezím výhradně na Francii s jejím zcentralizovaným a všemohoucím státem. Každý ví, že každá událost v sociálním a praktickém životě je provázena jistým vydáním energie. Převyšují-li náklady v nějakém podniku nad ziskem, lidé se zdravým rozumem v něm nadále nepokračují. Stejné je to i v sociálním životě; zbytečná instituce je nakonec vždy odstraněna. Za času našich otců, dokud ještě nebyl socialismus ovlivněn německou metafyzikou s jejími fanatickými zákony a hypotézami, se proti zbytečným státním výdajům a drtivému břemenu daní každý bouřil. Následující tabulka nám ukáže, jak se zvýšily: Tabulka 11. Výdaje státu v milionech korun 1750
1810
1850
Vzrůst 1750–1889 1889
—
Německo
175
287
695
3.867
22krát
Francie
355
1.000
1.275
3.045
9krát
Rusko
40
275
975
2.220
55krát
Itálie
37
113
300
1.700
8krát
Lidé Velké revoluce byli nepochybně velice hloupí, když se pozvedali proti státním břemenům. „Vědecký“ socialismus učí, že národy mají radostně snášet výdaje, které jsou 22, 48 a 55krát vyšší než v minulosti. Ale já, nevzdělaný anarchista, vzpouru našich dědů schvaluji a vidím zcela zruinované lidi v Rusku, kde jejich břemena jsou 55krát vyšší než v minulosti, vidím bídu Itálie
– 32 –
se stejným zvýšením a také Německo, kde sociální demokracie jen vzkvétá a kde dělníci pracují 15–18 hodin denně za 2 koruny. Ale říká se, že ze zvýšení státních výdajů přináší lidem prospěch. Doopravdy? Podívejme se na to zblízka. Francouzský státní rozpočet na rok 1892 požadoval 3 780 077 692 franků. Z této nesmírné sumy získala buržoazie na úrocích ze státního dluhu 1 284 191 374 franků. Ta samá buržoazie dostala za správu financí, za výběr daní, za vládu atd. 1 193 494 440 franků. Celkem tedy pohltila 2 762 827 814 franků. Připočteme k tomu sumu na vojenské výdaje, které jsou určeny k ochraně té samé buržoazie, 570 282 000 franků, zbývá na školství, pošty a veřejné práce zcela nepatrný obnos 446 967 878 franků, z nichž si buržoazie také urve svůj díl. Do státního rozpočtu je také třeba započítat 500 milionů franků na obecní výdaje, ze kterých si třetinu rozdělí vládnoucí třída a vykořisťovatelé. Můžeme tvrdit, že tak laskavý a německými metafyziky vychvalovaný stát každoročně oloupí francouzský lid ve prospěch buržoazie o 3 a půl miliardy franků. To už je velmi pěkný obnos na rozdávání. Reprezentuje plnou třetinu všeho, oč buržoazie oloupí lid přímým vykořisťováním. Podle výpočtů p. Leroy-Beaulieu rovná se roční příjem Francie přibližně 25 miliardám franků, které jsou rozdělovány asi takto: Státu připadnou 4 miliardy, buržoazii, počítáme-li 9 milionů výrobců vydělávajících zaměstnavatelům dva a půl franku denně, připadne 8 218 milionů. Národní spotřeba, počítáme-li 50 franků na osobu a den, činí 7 300 milionů. Výrobní náklady činí 54 888 milionů. Tři a půl miliardy věnované státem a 8 miliard vyrvaných lidu pod ochranou téhož státu činí skoro 12 miliard, které si francouzští vykořisťovatelé mohou každoročně mezi sebe rozdělit. Nyní již chápete, čtenáři, proč počet kapitalistů vzrůstá, aniž by milionáři pohltili malou buržoazii. S touto obrovskou sumou lze ve Francii ročně stvořit 11 712 milionářů, 23 724 jmění po 500 000 francích, nebo pravděpodobněji si tento obnos mezi sebou rozdělí buržoazie, která nás ovládá, vytváří ve svůj prospěch zákony, prosperuje a rozmáhá se. – 33 –
Často se mnoho namluví proti vykořisťování malými podnikateli a zároveň se opěvuje dobrodiní státu, toho moderního Molocha, kterému se obětují jednotlivci, blahobyt, svoboda a čest všech. Ale tento fetiš vnucuje podrobeným davům své vlastní podmínky a potřeby. A ať je vládní forma jakákoliv, vyčerpává výrobní síly a sociální život národa. Jednou z nejnemravnějších potřeb státu — ať už v despotické nebo konstituční monarchii či republice — je, že rozmnožuje své funkcionáře, čili rozmnožuje počet příživníků, žijících z pracujících. Francouzská statistika je v tomto ohledu velmi výmluvná. Roku 1855, kdy ještě nebyly mezi lidmi rozšířeny ideje „Komunistického manifestu“, každý jednal s Napoleonem, Mornym, Persygnym a jinými hrdiny státního převratu z roku 1852 jako s bandity a marnotratníky. Jaké byly v té době výdaje na funkcionáře? Obrovské: 241 milionů na jejich vydržování a 30 milionů na jejich penze. Od té doby až do roku 1871 výdaje národního příživnictví vzrůstaly a pokrokoví lidé nepřestávali protestovat. Císařství nakonec padlo. Lid doufal, že republika, ta jeho drahá Marianna, mu ulehčí od drtivých břemen a sníží národní příživnictví. Zbytečně se utěšoval podobnými nadějemi. Republikánský stát se ukázal mnohem marnotratnější. Posuďme z tabulky: Tabulka 12. Platy úředníků
Penze
1855
241 milionů
30 milionů
1870
296 milionů
30 milionů
1880
440 milionů
47 milionů
1893
517 milionů
81 milionů
…a počet funkcionářů vzrostl na 806.000 osob.
– 34 –
Nemysleme si ovšem, že je to nějaká zvláštní nemoc francouzských republikánů. V Rusku, v Německu, v Itálii, všude je vzrůst příživnictví stejně rychlý. Je tomu tak i ve Spojených státech, kde jsou penze funkcionářů největším veřejným břemenem a stále stoupají. Výlohy na administrativu byly v roce 1892 100 milionů dolarů, tedy více než polovina výdajů se užívá přímo pro ty, kteří nic nevyrábějí. A pak se vychvaluje stát, který chtějí sociální demokraté ovládnout. Povšimli jste si, že stát hraje nejenom úlohu protektora kapitalistického vykořisťování, ale sám a přímo se zúčastňuje celou třetinou na tomto vykořisťování? A pak se lidem tvrdí, že je nutné státu ponechat absolutní monopol v hospodářském životě! Co byste řekli, čtenáři, kdybych vám při řešení sociální otázky radil, abyste nechali kapitalistům úplnou svobodu v ruinování lidu, aby jste se radostně podrobili bídě a zneuctění, kterou vám vnucují? Co byste si pomysleli o mé poctivosti, kdybych vám doporučoval podrobení se a otroctví pod záminkou, že jednoho dne všechna ta nahromaděná bohatství, rozhazovaná vašimi utlačovateli, přejdou díky zázraku fantastického zákona do rukou vašich pravnuků… To je právě případ těch dobrých pánů, kteří vám opěvují blahodárnost státu a neberou přitom v úvahu jeho vykořisťovatelskou úlohu v hospodářském a sociálním životě.
– 35 –
VIII. MATERIALISTICKÉ POJETÍ DĚJIN Již jsme se seznámili s hodnotou „velkých objevů“, které Engels připisoval Marxovi a nepřímo sobě, seznámili jsme se také s vykořisťovatelskou a utlačovatelskou úlohou státu, tak milému Engelsovým žákům. Zbývá nám ještě prostudovat objev třetí, a to „materialistické pojetí dějin“. Poslechněme si definici, jak ji podal Engels: (6) „Materialistické pojetí dějin je založeno na myšlence, že výroba a směna výrobků, hodnot atd. tvoří základ každé sociální organizace. V každé lidské společnosti je rozdělování bohatství a vznik společenských tříd nebo stavů odrazem způsobu výroby a směny prováděné ve společnosti.“ Samotná myšlenka je správná, nepřihlížíme-li k přehnanému tvrzení, že „výrobní způsob nám udává stav kultury a civilizace té které společnosti či dějinné periody“. Ale to bylo známé už před rokem 1845, a dokonce před 28. listopadem 1820, kdy se Engels narodil. (Viz také Kerkup: Historie socialismu.) Definovalo se to však jako úloha nebo vliv hospodářských činitelů v dějinách. Ale souhrn hospodářských činitelů, který nazýváme ekonomismus, ještě není materialismus. Výrobní způsob je jenom jedním z mnoha činitelů, který evolucionistům slouží k zevšeobecňování, které je definováno jako materialismus. Část nemůže obsahovat celek a ekonomismus netvoří celý materialismus. Známe mnoho autorů, kteří připouštěli vliv hospodářských podmínek a vztahů na vývoj lidstva a byli současně nejen idealisty a metafyziky, ale i dokonalými deisty a horlivými křesťany. Například Guizot, který načrtl dějiny třídního antagonismu v Anglii 17. století, byl pobožnůstkářský fanatik. Nebo Niebuhr, velký zakladatel 6
Všichni sociálně demokratičtí překladatelé všech zemí hlásají, že výklad historického materialismu přináleží Engelsovi a že Marx formuloval jenom princip. Později uvidíme, jak tento poněkud zvláštní výklad Marxovi odporuje. Marx, revolucionář z přesvědčení, nikdy nepopíral úlohu násilí a zápasů v dějinách, nikdy také netvrdil, že induktivní metoda ve vědě je metafyzika.
– 36 –
německé historické školy, reprezentované Mommsem. Také Niebuhr počátkem tohoto století odmítl legendu Tita Livia o původu Říma a prohlásil, že je nutné studovat dějiny podle hospodářských a sociálních podmínek a institucí římského lidu. Od té doby se datují klasické studie o agrárním zákonodárství Licinia Stolona a Gracchů, odtud podrobné Mommsenovy výzkumy… Ale Niebuhr, Mommsen a celá německá škola byla materialismu velmi vzdálena… Vrátíme-li se až k prvnímu historikovi, který poukázal na vliv přírodních a hospodářských podmínek na pokrok a rozvoj lidstva, poučíme-li se také u Vica (1868–1744) a jeho francouzského překladatele Micheleta, který se také ve svém výzkumu o původu francouzského práva dotýkal hospodářského stavu národa, zjistíme, že se o materialismu ani nezmínil. Adam Smith, jiný geniální člověk, zakladatel politické ekonomie, ten který v roce 1776 zveřejnil dva základní zákony, že a) práce je jediným zdrojem sociálního bohatství, b) zvýšení bohatství je závislé na sociálních a hospodářských podmínkách práce a poměru mezi množstvím výrobců a nevýrobců — ani tento skromný filosof se k materialismu nikdy nehlásil. — Jiný ekonomista A. Blanqui, méně originální než A. Smith, formuloval roku 1825, jak cituji níže, úlohu hospodářského vlivu v historii: „… Brzy jsem zpozoroval, že mezi těmito dvěma vědami (dějinami a politickou ekonomií) existují tak úzké vztahy, že jednu bez druhé nelze studovat, jedna bez druhé se nevyvíjí… První dodává fakta, druhá vysvětluje jejich příčiny… Sledoval jsem krok za krokem velké události…, nikdy nebylo více než dvou bojujících stran: na jedné straně lidé, kteří chtějí žít ze své práce, a na druhé lidé, kteří chtějí žít z práce bližního… Patricijové a plebejci, otroci a osvobození, guelfové a gibelini, červené růže a bílé růže, kavalíři a sedláci, liberálové a servilní — to jsou jen variace téhož druhu.“ Politická ekonomie vysvětluje příčiny historických událostí, říká Blanqui, a jeho současníci Mignet, Augustin Thierry a jiní říkají totéž. V Anglii J. S. Mill ve svém rozboru prvního svazku Micheletových Dějin Francie, když třídí historické školy, se svojí obvyklou jasností definuje, že dějiny jako moderní věda se zabývají – 37 –
sociálními a přírodními příčinami a zákonitostmi, které ovládají vývoj lidstva. — H. T. Buckle ve svém pěkném pokusu o naznačení vlivu přírodních zákonitostí, sociálních podmínek a dokonce i stravy v dějinách říká, že „hromadění bohatství je jedním z prvních činitelů, který je z mnoha důvodů jedním z nejdůležitějších“. Současník Marxe a Engelse, které však v žádném případě neznal, T. Rogers, autor rozsáhlého díla 600 let práce a mzdy, vydal knihu Hospodářské vysvětlení dějin, ve které studuje dějiny Anglie z ekonomického hlediska. — Lze nazvat některého z těchto učenců různých národností materialistou? V žádném případě. Byli to však učenci, hledači pravdy, kteří při studiu dějin užívali vědecké metody a výsledky svého bádaní označili jako „hospodářské vysvětlení dějin“. — Jak je tedy možné, že Engels, píšící hlavně pro dělníky, které ničí bezoddyšná práce a nemají ani čas ani prostředky, aby zkoumali správnost jeho tvrzení, jak to, že Engels nazval „materialismem“ to, co učenci nazývali ekonomismem? Proč neřekl dělníkům: Přátelé, celá věda dokazuje, že blahobyt a vývoj lidstva je tvořen vaší prací, že budoucnost lidstva závisí na našem štěstí a příznivých podmínkách pro naši výrobu (A. Smith), že v důsledku toho je nutné, aby dělnická třída co nejdříve odstranila stát a třídu vykořisťovatelů a utlačovatelů… ptám se, proč jim nepodal vědecký výklad, ale vyprávěl takové báchorky hodným a počestným lidem, kteří mu na slovo věřili? A čeho dosáhl touto více než podivnou metodou? Toho, že politici a nesvědomití lidé, kteří pro svou dokonalou nevědomost nejsou schopni sebemenší intelektuální práce, se naučí nazpaměť dvě Engelsovy brožurky, populární výklad Marxe, a pak se vydávají za muže vědy. Zvoleni oklamanými dělníky do parlamentu prohlašují, že nikdy před nimi nebyl socialismus v parlamentu reprezentován… Jako kdyby L. Blanc, Proudhon a jiní nikdy neexistovali! Jaké je to ale pro počestné lidi zklamání, když se později dozvědí, jak byli mystifikováni! Vzpomínám si na diskusi se sociálním demokratem, mladým vzdělaným a velmi sečtělým mužem, který se bohužel v posledních letech zcela zahltil průměrnými publikacemi a stranickými brožurami, cenzurovanými Engelsem nebo Auerem. Můj odpůr– 38 –
ce mi s vítěznou tváří předčítal, jako věc úplně novou a dokonale „materialistickou“, pasáž z Engelsovy polemiky proti profesoru Dühringovi. „Vystoupením ze živočišné říše se lidstvo v dějinách objevilo v polozvířecím stavu: před přírodou bezmocní divoši, bez nejmenšího pochopení vlastních sil a schopností, byli chudí a ubozí jako zvířata a nevyráběli víc než ona.“ Místo odpovědi jsem začal předčítat z Volneyovy knihy: „Člověk byl ve svém původu stvořen nahý na těle i na duchu a sám sebe viděl jako náhodně pohozeného na zmatenou a divokou zemi: bez zkušeností z minulosti se podobal ostatním živočichům a bez předvídavosti do budoucna bloudil uprostřed lesů, veden a ovládán pouze pudy; bolestí z hladu byl veden k potravě… nucen nevlídným počasím si chtěl zahalit tělo, vyrobil si tedy oděv; v touze po sexuálním ukojení rozmnožoval svůj druh.“ (Les Ruines, Paříž, VII. rok republiky) Zklamání mladého muže bylo očividné… Schází-li u Volneye dvě slova „vyšel z živočicha“, tedy proto, že Darwinovo dílo vyšlo v roce 1859. Engels se materialismu naturalistů vzpíral, ale aby byl čten, připouštěl jimi dokazovaný původ člověka. Jinak bychom si mohli myslet, že Engels Volneye opisoval… Ale byl vůbec Volney původcem citovaných myšlenek? Samozřejmě že ne. Jako Osvícenec a nevšední literární talent propagoval myšlenky své doby, a cituji-li Volneye a Blanquiho, pak jenom proto, abych dokázal, že ekonomické pojetí dějin nebylo od počátku XVIII. století přijímáno pouze lidmi vyjímečného génia, ale naopak naukou přijatou všemi Osvícenci. Domníval-li se Engels, že přizpůsobením si a přejmenováním myšlenek dávno vypracovaných a rozšířených Osvícenstvím se stane dobrodincem lidstva, nevšedně se zmýlil. Protože sláva objevu nadále zůstává Vicovi a encyklopedistům, Adamu Smithovi a anglickým filosofům, Niebuhrovi a znamenité německé historické škole… Věda nezavinila, popletl-li Engels všechny věci, smísil-li metafyziku s vědou, materialismus s ekonomismem a nadutě horlil proti naturálnímu materialismu, jedinému, který věda potvrzuje… Přestože se to zdá sebenepravděpodobnější, je jisté, že ně– 39 –
mečtí dělníci, kteří naneštěstí Engelsovy brožury četli, jsou přesvědčeni, že Hegelova metafyzika se svými systémy přeměn, vývoje a monismu je vědou, kdežto Baconova, Lockeova, Lamarckova, Darwinova a Helmholtzova induktivní věda je metafyzikou. (Metafyzika je nauka hlásající scholastický nesmysl, že příroda a vše, co nás obklopuje, je jen reflexem našich vnitřních idejí, a chceme-li poznat fyzický svět, nemáme studovat přírodu, ale nadpřirozené jevy a duchovní zjevení.) Smrtelnou ránu těmto teologickým a nadpřirozeným hloupostem zasadil Bacon, Locke, Voltaire s encyklopedisty a celá anglická filosofie. Tito slavní předchůdci moderní vědy zjistili, že naše znalosti, naše ideje jsou výsledkem pozorování a studia přírody, proto přírodu, její původ a projevy, musíme studovat induktivní metodou… Čemu ale učil dělníky Engels? „Vnesena Baconem a Lockeem do filosofie, zplodila tato metoda (induktivní výzkum přírody) mentální omezenost charakterizující minulé věky (?) a stvořila metodu metafyzického rozumování.“ Toto Engelsovo tvrzení, spolu s dalšími, totiž že evoluční teorie a vývojová teorie, tedy naturalismus, vychází z Hegelovy filosofie, je nesmyslné a opakem celé vědecké terminologie. Slavnostně ho vyvrátil samotný Marx. „Odsouzena a povalena francouzským materialismem, našla si metafyzika 17. století svou odvetu a vzkříšení v německé spekulativní filosofii 19. století. Od té doby, co Hegel založil svoji všeobecnou metafyzickou říši, obnovily se útoky proti teologii, podobné útokům 18. století, které jsou všeobecně vedeny proti každé metafyzice.“ (K. Marx: Francouzský materialismus v 18. století.) Věda také nezavinila, že Engels, zahrabaný v metafyzických nesmyslech, věřil až do roku 1842, že příroda, obraz té krásné živoucí a oživující přírody, je jen vyjádřením jeho barokních myšlenek. Protože jeho metafyzické víře, že všechno, co viděl nebo četl, je reflexem jeho vlastních idejí, je třeba přičítat jeho podivnou mánii hlásit se k zakladatelství idejí a systémů vypracovaných vědou dávno před jeho narozením. Jinak si nedokážeme vysvětlit jeho směšné nároky a nevědec– 40 –
ké výklady. Nebo se snad máme domnívat, že o existenci celé té historické literatury netušil? V tom případě… jak podivný „náčelník“ vědecké strany…! Jiný příklad: Naprosto netušil, že hlavní myšlenka Feuerbachova ateismu — že člověk si ve svých bozích zbožnil lidskou povahu — byla u francouzských filosofů a publicistů obvyklou věcí více než půl století před vydáním Feuerbachova díla. Ve zmíněné Volneyově knize čteme: „… Stejně jako svět, jehož je částí, je člověk ovládán přírodními zákony, pravidelnými, důslednými v účinku, neměnným z podstaty (str. 39)… Bůh nestvořil člověka ke svému obrazu, ale člověk boha k svému, dal mu svého ducha, oblékl mu své sklony, propůjčil mu své myšlenky.“ (str. 85) Dá se namítnout, že Engels to vše znal. Budiž! Proč tedy projevoval tolik zlé vůle a snažil se zmást vědomí proletariátu? Proč manipuloval úsudek čtenářů? Určitě ne k prospěchu socialismu.
– 41 –
IX. MATERIALISMUS A OTROCTVÍ Engels a jeho vědečtí žáci označovali naturalistický materialismus a celou induktivní vědu jako vulgární materialismus. Existuje snad nějaký materialismus pro vyvolené a privilegované? Ano, prohlašovali, existuje námi objevený dialektický materialismus, který nemá nic společného s materialismem naturalistů. Dialektický materialismus! Co je to za nesmysl, a co můžete od takové směsice očekávat? Materialismem je v naší době induktivní věda. Ta je všeobecným základem pozitivismu, celé současné evoluční filosofie a neexistuje žádná věda, kromě sofistické směsice „vědeckého socialismu“, která by nevycházela z vulgárního materialismu naturalistů. Připomínám sofistům z Engelsovy školy, co o tomto předmětu pravil Marx roku 1845: „Materialismus je dítětem Anglie… Skutečným zakladatelem materialismu a induktivní vědy v moderní době je Bacon. Pro něho se věda skládá jenom z přírodních věd… Věda, to je zkušenost… Pozorování, analýza a indukce jsou hlavními elementy racionální metody. Pohyb je neoddělitelnou vlastností hmoty… a silou, která tvoří i živé organismy… Pohyb je nedílnou součástí hmoty… Člověk i příroda jsou podřízeny stejným zákonům.“ Hovoříc o vlivu anglického materialismu a senzualismu ve Francii, Marx říká: „Tato země pociťovala potřebu pozitivního a protimetafyzického systému… Lockeovo dílo se objevilo právě v čas.“ Jak je tedy možné, ještě jednou se ptám Engelsových žáků, že Bacon a Locke, zakladatelé „materialismu, induktivní vědy a protimetafyzického systému“, jsou Engelsem označováni jako zakladatelé metafyziky? Jak to, že se odvažují dělníkům namlouvat, že existuje jiný materialismus než materialismus přírodních věd? Jak mohou dělníkům namlouvat, že ekonomické vysvětlování dějin, vypracované celou vědou, bylo objeveno jimi, a že právě tento objev je pravým materialismem? Navzdory jejich vědeckým nárokům si myslím, že Engels a jeho žáci takto jednali především z nevzdělanosti. Jen ať si vy– 42 –
slechnou, co říká velký německý naturalista o „vulgárním materialismu přírodních věd“. Snad pochopí, že obohacené a rozvinuté Baconovy a Lockeovy myšlenky, přijaté Marxem v době, kdy ani on ani Engels nebažili po mezinárodní diktatuře, tvoří základ celé soudobé vědy a filosofie. „Naše pojetí monismu čili jednotné filosofie — říká Haeckel — je jasné a nedvojsmyslné. Pro nás je živý duch mimo hmotu stejně nepřípustný jako mrtvá hmota; jsou nerozlučně zkombinovány v každém atomu… Jednoduché molekuly analytické chemie… jsou výsledkem kombinací proměnlivého počtu atomů… Atom uhlíku (základ organické chemie) je pravděpodobně kombinací 4 částic. Jakmile se Země ochladila (podle Laplaceovy hypotézy) a pára srazila na vodu, začaly atomy uhlíku s tvůrčí činností. Sdružovali se s jinými molekulami a vytvářely plazmu schopnou dalšího vývoje. Po dlouhou dobu byla Země obývána pouze jednobuněčnými organismy… Dějiny živočišného vývoje nás vedou krok za krokem od nejprimitivnějších buněk až ke člověku… Lidské tělo se vyvíjelo pozvolna, pomalu dlouhou řadou předků-obratlovců; stejný vývoj zformoval naši duši… Lidská duše je jednoduše soubor našich dojmů, přání a myšlenek, tedy fyziologických procesů, jejichž základním organismem jsou mikroskopické buňky — mozkové ganglie… Každý vědecky založený člověk je přesvědčený, že prvoci mají také duši, a že tato duše-buňka je také složena z dojmů, postřehů a žádostí. Lidské myšlenky a žádosti se odlišují od týchž věcí u prvoků pouze kvantitou… Nyní definitivně víme, že organický svět se harmonicky vyvíjel podle „věčných zákonů“, které existovaly již při vývoji anorganického světa, jak je formuloval roku 1830 Lyell.“ O lidské morálce Haeckel říká: „Dělej jiným, co chceš, aby dělali tobě.“ Tato mravní rada, nejvznešenější kterou známe, byla hlásána a přijata tisíce let před Kristem… Zdědili jsme ji jako pud, protože naši společensky žijící předkové se jí mezi sebou řídili.“ Člověk jako živočich, člověk jako výsledek organického vývoje z hlediska fyziologického i mravního, to je vědecký základ současné vědy. Všichni učenci, i horliví katolíci jako Secchi a abbé Moigno, přijali tuto doktrínu skoro stejnými výrazy jako Haec– 43 –
kel… V současnosti opravdu nikdo nemluví o materialismu jako o zvláštní teorii. Opakuji, materialismus se stal synonymem vědy. V době encyklopedistů, když byla věda zaplavena teologií a metafyzikou, nebo počátkem minulého století, kdy geologii ovládaly katastrofické nauky a Cuvier potíral Lamarckovi a Geoffroy-Saint-Hilaireovi teorie, byl spor o materialismus významný. Ale od šedesátých let být materialistou znamená: nebýt nevzdělancem popírajícím vědu, nebýt teologem, talmudistou, metafyzikem nebo „vědeckým socialistou“. Engelsovi, který se od metafyzické absurdity začal emancipovat pod vlivem Feuerbacha, se mohly vědecké teorie zdát jakýmsi zjevením. Ale každopádně se mýlil, když objev těchto elementárních pravd moderní vědy přičítal sobě a Marxovi. Dokonce pochybuji, že se kdy Engels dokonale osvobodil z nadvlády metafyziky. Nejeví se ani jako materialista ani jako vědec, když v polemice s Dühringem popírá každý vliv násilí v dějinách nebo když oslavuje otroctví jako dobrodiní lidstva. „Všeobecně,“ čteme u Engelse, „nebylo soukromé vlastnictví v dějinách výsledkem loupeže nebo násilí… Vychází z hospodářských příčin. Násilí nemělo při jeho vzniku význam… Celá historie původu soukromého vlastnictví má výhradně hospodářské příčiny, a při jejím vysvětlování není jedinkrát potřeba se uchýlit k násilí, k loupeži, ke státu (Proč tedy ta snaha zmocnit se ho?) nebo k jakékoliv jiné politické intervenci… Vlastnictví se musí prací vytvořit dříve, než si ho lze násilím přivlastnit… Dříve než bylo možné otroctví, musela existovat výroba a nerovnost v rozdělování.“ Žádné násilí, žádná státní ani jiná intervence… To výroba zplodila nerovnost, útisk a otroctví. Jaká ohavnost a kletba je práce a výroba pro lidstvo, protože je prý jediným pramenem všech sociálních nespravedlností! Ptám se tedy, o jakou teorii se opírali primitivní lidé, jaký kapitál potřebovali, když se navzájem pobíjeli, aby se nasytili lidským masem? Engels, jako pravý sofista, vítězně poučuje Dühringa, že Robinson zajal Pátka, protože byl představitelem vyšší kultury a byl lépe ozbrojen. „Výrobci dokonalejších zbraní vždy vítězili nad – 44 –
výrobci méně dokonalých…,“ dodává. Ale Robinzon zachránil Pátka před snědením svými spoluobčany. Ti nad Pátkem vítězili před Robinsonem. Vítězili vyšší výchovou nebo násilím? Porazili Habešané s Menelikem Vlachy, protože byli pokročilejší v civilizaci a způsobu výroby, nebo protože byli silnější? A zničili snad barbaři řecko-římskou civilizaci, protože byli rozvinutější, průmyslovější a civilizovanější? Ne, zvítězilo nad nimi násilí, síla a brutalita. A kde Engels objevil zrůdnou doktrínu, která ospravedlňuje útisk a otroctví? Několikrát řekl, že vyjadřuje Marxovy ideje. Ale Marx nikdy nepopíral úlohu síly a násilí ani v hospodářském životě ani v politice. „… Jednota velkých národů vznikla násilím a v naší době se stala mocným činitelem sociální výroby.“ (Marx: Občanská válka ve Francii v letech 1870 až 1871.) Kdo má pravdu, Marx připouštějící shodně s dějinami úlohu násilí, nebo Engels hlásající dělníkům, že jsou vykořisťováni a utlačování ze své dobré vůle otroků? A pak, o co se opírá, když tvrdí, že „bez otroctví by neexistovalo antické Řecko, ani ono, ani jeho umění, ani jeho věda…“ nebo, že „… otroctví bylo v té době velkým krokem vpřed?“ Jestliže bylo otroctví v dějinách tak pokrokové, proč v období turecké nadvlády upadlo to samé Řecko do barbarského stavu? V Turecku přece otroctví vzkvétalo až do počátku minulého století. Jak je možné, že celých dvacet let se to samé Řecko, se stejnými lidmi, stejným otroctvím, stále více propadalo do divošského stavu, místo aby pokračovalo ve své nesrovnatelné civilizaci? Neznám v literatuře další podobný příklad; kromě obhájců otroctví. Obránci despotismu a otroctví alespoň na rovinu říkají, že jsou reprezentanty ozbrojené moci, a lid, „lůza“, musí poslouchat. Ale tady je vůdce vědeckého socialismu, který dělníkům vypravuje, že se jejich otcové dobrovolně podrobili bohatým, že nebylo třeba násilí, aby byli přinuceni začít se prodávat a dokonce, že byli tak zbabělí, že bohatým dobrovolně přenechali právo první svatební noci. Nikdo nikdy takovým způsobem proletariát neurážel. Kdo – 45 –
obhajuje takové názory na vědecké půdě, musí být obratný podvodník. Ubohá vědo, jaké nesmysly a odpornosti kázal Engels tvým jménem! A německým dělníkům se celá tato halda tmářství a ohlupování vnucuje jako vědecký socialismus… Ale němečtí dělníci jsou příliš inteligentní, příliš solidární a upřímní, než aby zůstali donekonečna pod vládou podobného učení. Známky blízké revolty jsou nepřehlédnutelné. Jen trpaslíci, kteří si hrají na vědecké žáky velmistra v padělání myšlenek, mu zůstávají věrni: jsou příliš omezení, než aby chápali a milovali pravdu. I se svým mistrem patří do kategorie lidí, které Dante odsoudil bloudit peklem mimo trpící lidstvo, protože na zemi byli příliš sobečtí.
– 46 –
X. SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ POŽADAVKY Centralizovaný a všemohoucí stát, práva a potřeby jednotlivce ovládané disciplínou, podřízené velení státních úředníků, výroba organizovaná státem, občané zařazeni do armády práce, — především pro zemědělství… to je barokní ideál odporného socialismu, který je dělníkům vnucován pod názvem „vědeckého socialismu“. Již jsme se seznámili s metafyzickou a reakcionářskou filosofií této školy. Podívejme se nyní na její socialistické názory, její současné požadavky. V současnosti snad už sociální demokracie, vlivem všeobecného pokroku vědy a intelektuální kultury, změnila své vojácké požadavky manifestu z roku 1848. Vezměme si oficiální program sociální demokracie: Kautského Základy sociální demokracie. Co si dnes myslí strana o socialistické výrobě a právech jednotlivců v budoucí společnosti? V 10. kapitole „O socialismu a svobodě“ čteme: „Socialistická výroba není srovnatelná se svobodou práce, totiž se svobodou dělníka pracovat kdy chce, kde a jak chce… Je pravda, že do jisté míry se z této svobody těší dělník i za kapitalismu. Když se mu v dílně nelíbí, může si hledat práci jinde. V socialistické (soc. demokratické) společnosti budou všechny výrobní prostředky soustředěny do rukou státu a stát bude jediným podnikatelem; nebude výběr. Dělník je dnes svobodnější, než bude v socialistické (soc. demokratické) společnosti.“ „Sociální demokracie neodmítá právo dělníka volit si práci a pracovní dobu, ale výrobní evoluci (???).“ Výroba, ne však násilí, je zodpovědná za všechen útisk a nespravedlnost v minulosti, tvrdil nám Engels; a stejná výroba stvoří otroctví v sociálně demokratické společnosti, jak nás ujišťuje oficiální program strany. Je-li to pravda, proč ta samá výroba plodila v minulosti a plodí i v současnosti dvě kategorie lidí: jednu hlásající disciplínu, podřízenost, porobu a otroctví; druhou hlásající svobodu, osvobození, vzpouru a solidaritu? Proč sociální demokracie stále hlásá učení lidí první třídy, kte– 47 –
ré dějiny označují jako reakci, tmářství a útlak? I když byly tyto dvě třídy výsledkem výrobního způsobu, přesto se lidstvo vyvíjelo vpřed, nepřetržitě bojovalo proti lidem a institucím první třídy a souhlasilo s lidmi a institucemi třídy druhé. Nechci věnovat pozornost nesmyslnému názoru o výhradním vlivu výrobního způsobu na dějiny. I kdyby byl správný, nevyplývá z něj, aby sociální demokracie hlásala utlačovaným a vykořisťovaným tmářství a učení o podřízenosti, zesměšňovala myšlenky emancipace a solidarity, které hlásal R. Owen, jiní kamarádi a dobrodinci lidstva. Copak teoretici a vůdci této strany nevidí, že lid je už dostatečně mrzačen církví, státem, vykořisťováním, soudnictvím, militarismem atd…? Nesmíme si myslet, že citovaná místa vyjadřují Kautského, jinak velmi průměrného spisovatele, osobní názory: tento ideál společnosti podřízené státu je základním kamenem sociální demokracie všech zemí. Jiný sociální demokrat, mnohem váženější než Kautský, Angličan Samuel Webb, ve své brožuře Pravý a falešný socialismus tvrdí svým čtenářům, že „snít o autonomní dílně budoucnosti a výrobě bez pravidel, tedy disciplíny…, není socialismus“. (7) Jiný, tentokrát Rus, demokraty velmi vážený, je tak rozhořčený myšlenkou, že by lidstvo mohlo žít v solidární společnosti, ve které je jediným vůdcem volná dohoda, že zesměšňuje naše zásady solidarity. Říká: „V budoucí společnosti budou anarchisté volnou dohodou gilotinováni.“ (Plechanov.) Nebohý člověče! Tvůj mozek je tak svázaný myšlenkami na disciplínu, podřízenost, popravu a jiné krásy otrokářské a vojenské společnosti, že si nedokáže představit odstranění trestu smrti osvíceným lidstvem. Jménem jakého blahobytu chtějí tito snílkové o armádě práce, kasárnách, disciplíně a subordinaci připravit sociálně-demokratické lidstvo o svobodu, iniciativu a solidaritu? Myslí si snad, že vytvoří komunistický systém tak dokonalý, že se individuum dobrovolně podřídí všem nařízením a povelům státních funkcionářů? Podívejme se, jak chtějí sociálně-demokratičtí zákonodárci zorganizovat rozdělování výrobků takto zdisciplinované práce. 7
S. Webb říká, že to je anarchie. Autoru Dějin Tradeunionismu jsme za toto konstatování vděční. Ano, jsme to my, kdo hlásáme autonomii a solidaritu.
– 48 –
Tentýž Kautský v 9. kapitole stejného díla „Rozdělování výrobků v budoucím státě“ odpovídá na námitky odpůrců socialismu. „Naši odpůrci by měli dokázat, že stejné odměňování práce je nevyhnutelným důsledkem socialismu.“ Myslím, že odpůrci mohou tomuto autorovi a německým demokratům velmi snadno dokázat, že bez rovnosti a hospodářské spravedlnosti socialismus neexistuje a že hlavní zásadou komunismu, pod jehož prapor se Engelsovi žáci domněle řadí, je: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Ale Kautský dále učí jménem německé demokracie dělníky o tom, že v jejich sociálně demokratickém státu: „Všechny současné způsoby mzdy: vyplácení od hodiny i od kusu, zvláštní odměny za práci nad základní plat, různé mzdy za různé druhy práce… všechny tyto způsoby současné mzdy, sice pozměněné, jsou v socialistické společnosti použitelné.“ Zde je nutné tohoto filosofa „vědeckého socialismu“ poopravit. Námezdný systém bude v jejich sociálně demokratickém státě fungovat stejně dobře, jako funguje v současném kapitalistickém a vykořisťovatelském státě, nikdy ale ve společnosti socialistické. Autor a jeho přátelé se naprosto mýlí, když se domnívají, že jejich demokratický stát, vojensky organizovaný se mzdovým platebním systémem, který sice nazývají kvalifikační mzda, má něco společného se socialismem. Původní socialismus podle názoru prvních vyznavačů volal po právu individua na neomezenou svobodu, na úplný harmonický rozvoj; odmítá vykořisťovaní člověka člověkem, společností, státem, — samozřejmostí je odmítání mzdového systému, tak milého německým demokratům. Mzdový systém je základem kapitalismu; připouštíte-li ho tedy pro svůj stát, pánové, potvrzujete jen to, co o vás lidé dávno říkali: Zkomolili jste základní myšlenku socialismu; nahradili jste solidaritu kasárenským pořádkem a násilím, emancipaci disciplínou a subordinací, hospodářskou rovnost privilegii, a takto jste zradili věc lidu, požadavky trpícího lidstva. Měl pravdu náš přítel Domela Nieuwenhuis, když o vás mluvil a volal: „Socialismus je v nebezpečí!“ Tím jste si také zasloužili chválu osvícené buržoazie. Radikální buržoazie by mohla přijmout nejen podobné vyzná– 49 –
ní víry — domněle socialistické s kvalifikačním mzdovým systémem, ale dokonce by mohla dospět k závěru, že požadavky sociálně demokratické strany, formulované jejím vůdcem a zakladatelem Liebknechtem, jsou spíše umírněné. Ve svém článku Program německého socialismu (Forum Library, New York, duben 1895, str. 28), se Liebknecht ptá: „Co chceme?“ A prohlašuje: „Absolutní svobodu tisku, absolutní svobodu svědomí, všeobecné hlasování pro všechny zastupitelské sbory, pro všechny veřejné úřady, národní i obecní; národní výchovu (?), školy otevřené všem, všem stejně dostupná výchova a vzdělání; odstranění stálé armády a národní milice způsobem, že každý občan bude vojákem a každý voják občanem; mezinárodní smírčí soud; rovnost pohlaví; ochranná zřízení pro dělnickou třídu (zkrácení pracovní doby, zdravotní opatření).“ Aby nebylo nejmenších pochyb, Liebknecht dodává: „Tyto reformy jsou v pokrokových zemích už realizované nebo realizaci blízké a zcela se shodují s demokracií.“ S demokracií ano, se socialismem ne. A pak, demokracie a liberálové pokročilých zemí již federalismus, referendum, přímé zákonodárství a obecní autonomii zavedli nebo zavést chtějí — tedy instituce sociální demokracií zavrhované a potírané. Již jsme se dozvěděli, že Marx s Engelsem a Multmanem Barrym (agentem anglických konzervativců) vyloučili federalisty z Internacionály, že se Liebknecht prohlásil za „protivníka každé federativní republiky“ už v roce 1872 (tedy v době, kdy byl ještě revolucionářem); že angličtí sociální demokraté, kterých je naštěstí velmi málo a většinou, s výjimkou Hyndmana, jsou průměrní, bojovali proti referendu, hlasovali pro konzervativce a proti Gladstonovu ministerstvu, které v továrnách a dílnách zavedlo alespoň osmihodinovou pracovní dobu, vymohlo obecní autonomii a bojovalo ve prospěch agrárního zákona a za odstranění sněmovny lordů. I ve Francii, kde je velice silná tradice Komuny, se sociální demokraté snaží vyvarovat slov jako federalismus a federace, přestože nejsou v podezření, že hrají hru Hegelovy reakcionářské školy. Neodvažují se propagovat „organizace pracovní armády především pro zemědělství“, také se neodvažují, navzdory velké chuti, odstranit místní federace, ale varují se užívat slova, kterými – 50 –
Hegel, Bismarck, Engels, Liebknecht a jiní opovrhovali a své federace nazývají „aglomeracemi“. Tito učenci „vědeckého socialismu“ nevědí, že v geologii znamená aglomerát nahromadění, nakupení nerostů a že solidární lidé a společnosti se sice sjednocují, sdružují, spolčují nebo federují, ale v žádném případě aglomerují. O své parlamentní skupině mohou prohlásit, že se svými doktrínami vytváří bizardní aglomerát reakcionářských myšlenek, který Millerandovi dovoluje obhajovat posvátnost soukromého vlastnictví, Guesdovi německý kolektivismus, který jsme právě ocenili, G. Delvilleovi vystupovat proti revoluci. Tento aglomerát je stejně vhodný pro mineralogické muzeum jako pro parlament panamistů.
– 51 –
XI. SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÁ ETIKA Nakonec ještě načrtnu jejich agitační taktiku, jejich způsob propagandy a jejich polemiky proti socialistům a nám anarchistům především. Chybí mi ale odvaha podniknout tak nepříjemnou práci. A pak, proč se má vědět, jak je jejich taktika a legální agitace přivedla k tak zvláštnímu pojetí socialismu, který je v jejich požadavcích dělá ještě reakčnější než tzv. francouzské radikální socialisty nebo obyčejné liberály či anglické radikály? Za stejně zbytečné považuji dopodrobna vyprávět, jak se Liebknecht se svými přáteli pokoušel označit Bakunina za agenta ruské vlády; jak ten samý Liebknecht pomlouval Domelu Nieuwenhuise; s lidmi čistého charakteru, jako byl například šlechetný Cafiero, jednal jako s šarlatány a agenty provokatéry; a konečně ten samý Liebknecht ve svém časopise zveřejnil, že Werner, zatčený v Berlíně kvůli vlastnění tajné tiskárny, je „ten samý, s nímž se radil Hoedel!“… Ne, nechci, nemohu a nebudu se zabývat úspěchy všech těchto šlechetných zákonodárců; a co se týká Liebknechta, tak pro něho stačí přívlastky „pomlouvače z povolání“ a „anarchistožrouta“, které mu udělili naši němečtí přátelé. Ale dva prostředky jejich taktiky jsou příliš charakteristické, než abych se o nich nezmínil. Prvním je jich individuální morálka, druhým je jejich chování k revolucionářům jiných národností. Věrni reakcionářské metafyzice Hegelově, která hlásala, že jedinec se musí zcela podrobit státní autoritě, publicisté a řečníci strany dělníkům hlásají, že otázka individuálních práv a potřeb neexistuje, že jedinec nemá v dějinách ani ve společnosti žádný význam a že všichni ti, kteří si myslí, že individuální svoboda a úplné ukojení fyzických i mravních potřeb individua budou zaručeny budoucí společností, jsou utopisté. Proto má dělník vědět, že se musí podrobit rozkazům… Čích? — Ach, rozkazům těch výjimečných pánů, zakladatelů „vědeckého socialismu“, kteří objevili zákon o akumulaci kapitálu, nadhodnotu, dialektickou metodu, materialismus, monismus, materialistický výklad dějin, revoluční taktiku legálními cestami, komunismus „s armádou – 52 –
práce především pro zemědělství“, atd. atd… Jednotlivci všeobecně nemají žádný význam, ale Marx s Engelsem jsou dvě výjimky z celého lidstva. Je nutné také vyjmout jejich dědice: Avenligy a Lafarguy, a zrovna tak dědice adoptované: Liebknechta, Bebela, Auera, Guesdea, Plechanova a jiné. Nevzdělaný dělník, lidské stádo, složené z bezvýznamných nicek, se musí podřídit a poslouchat tyto „übermensche“, tyto nadlidské bytosti… Tak to je ta sociálně-demokratická a „vědecká“ rovnost… Zamysleme se nad skutečností, že tyto nesmysly se v evropské společnosti hlásají v době, kdy jsou všeobecně známá díla O svobodě a Morálka bez sankce a závazku od J. S. Milla a Guyaua, v době, kdy moderní filosofie žádá, podle profesora Wundta, od jednotlivců nikoli podrobení, ale jeho dobrou vůli. Vrcholem všeho je jejich chování k revolučním činům v jiných zemích. Jejich „Komunistický manifest“ proklamoval, že „komunisté všude jednají společně s revolucionáři“. Víme, jak „jednali společně“ s revolucionáři Pařížské komuny. Podívejme se, jak jednali s jinými revolucionáři. V letech 1875–76, v srbsko-bulharské revoluci, kdy celý svět sympatizoval s povstalci, kdy Gladstone a jiní počestní lidé z anglické buržoazie organizovali mítinky a hlásili se k povstalcům, pouze sociálně-demokratické orgány prováděly škodlivou propagandu těm, kteří bojovali za svou svobodu, a ujišťovaly dělníky, že revoluce byla vyvolána ruským despotismem ke svému prospěchu. Stejnou ničemnost spáchala proti nešťastnému arménskému národu, pobíjenému tureckou armádou, která je organizována a řízena německými důstojníky. Když naši vlašští přátelé organizovali v roce 1877 povstání u Beneventa, berlínští sociální demokraté křičeli, že Cafiero, Malatesta a jejich přátelé — mezi kterými se nalézal hrdina ruské revoluce, Stěpňak — jsou všichni agenty a provokatéry. Chování těchto berlínských dobrovolných policajtů bylo tak hnusné, že jistý měšťácký žurnál byl nucen poznamenat, že Liebknecht a spol. mohli čin napomenout, že ale nebylo poctivé jednat s Cafierem, který se vzdal skvělé kariéry a své obrovské jmění věnoval sociálnímu osvobození lidu, jako s ničemou a provokatérem. A jejich chování bylo odporné především proti nám, ruským – 53 –
revolucionářům. V letech 1876–1881 při každém revolučním atentátu, každém projevu hrdinné ruské mládeže, jemuž se obdivoval civilizovaný svět, vrhali tito mezinárodní pomlouvači s reakcionářskou zuřivostí nejhloupější a nejhrubší urážky. Z počátku jsme my, ruští vypovězenci, kteří jsme utekli ze Sibiře a z žalářů, proti jejich útokům protestovali v socialistickém tisku; než jsme pochopili, že jejich podpora a sympatie by ruskému revolučnímu hnutí mohla uškodit víc než jejich útoky. Protože ti ruští socialisté, kteří přijali sociálně-demokratické učení a sympatizovali s Engelsem, Liebknechtem a spol., se ihned stali protivníky revoluce a revolucionáře začali potírat. Jeden z těchto Rusů, velmi vážený a protěžovaný Engelsem, Utin, se vyznamenal svými úspěchy proti revolucionářům a skončil žebráním u cara o milost. Jiný oblíbenec sociální demokracie, Plechanov, pokračující ve „smutné Utinově úloze“, se ve Zprávě soc. demokratickému sjezdu v Bruselu (konaném v roce 1891) chlubil, že mohl se svými přáteli „bojovat po celá léta proti různým frakcím bakunistických doktrín“. Jako „bakuninisty“ chápe tato zpráva ruské komunisty-federalisty, kteří byli původci velkého propagačního hnutí mezi dělníky a venkovany (1873–1878), začali s hrdinným zápasem „Výkonného výboru“ a založili slavnou socialistickou a revoluční stranu „Земля и волья“. Plechanov a jeho přátelé, následovníci Utina, tyto revoluční frakce potírali. „Chápejte správně, občané,“ píše Plechanov, „že to nejsou jen anarchisté, které označujeme za bakuninisty. Byl jím i F. P. Tkačev, který anarchisty potíral, polemizoval i s Bakuninem a sám se považoval za Blanquistu.“ Stejné je to i se stranou „Народная Волья“, vedenou proslulým „Výkonným výborem“. Jinak řečeno, ruští sociální demokraté — Engelsovi a Liebknechtovi napodobitelé s věrnými žáky — potírali všechny frakce ruské revoluční strany. To je naprostá pravda, potírali je! A kdy? Když v Rusku vládla jménem Alexandra III. příslovečná blbost a ukrutnost, když Pobědonoscev, tento ruský Torquemada, špiclové, žandáři a kati věšeli, rdousili a vypovídali do sibiřských dolů vznešené, obětavé ženy a odvážné muže, kteří zápasili – 54 –
za sociální obrození ruského lidu, když osvícená a mírumilovná buržoazie tyto mučedníky ruského despotismu obdivovala a oslavovala. V té době je žáci kasáren a armády práce potírali. Zatímco náš velký romanopisec, Turgeněv, obhajoval skromnost a obětavost mladých revolucionářských dívek — Plechanov je potíral; zatímco týž Turgeněv na smrtelném loži uznal ruské teroristy (Výkonný výbor) jako lidi vysokých morálních kvalit; zatímco americký spisovatel George Kennan vydal svůj obdiv obětem Alexandra III. — Plechanov je potíral; zatímco Podzemní Rusko, tato galerie živoucích a půvabných portrétů ruských revolucionářů z pera velkého Stěpňaka, byla přeložena do mnoha jazyků, obešla celý svět a poctiví lidé ze všech sociálních poměrů s nimi sympatizovali; a ženy z celého světa se nad těmito podobiznami rozplývaly — Plechanov je potíral, stále a stále, tento statečný ruský sociální demokrat… Nejhorší a nejhanebnější je ale skutečnost, že podobná zpráva mohla být podána, čtena a schválena na sjezdu lidí, kteří si říkají socialisté a revolucionáři. Až k takovým koncům, až ke schvalování podobných mizerností, vede propaganda legalismu, disciplíny a subordinace, která znemravňuje sociální demokracii. Jediný rozhořčený hlas se nepozvedl, aby přiměl ke studu toho divného revolucionáře. Naopak stal se populárním právě pro tuto zprávu. Jako kdysi Utin — krátce před tím, než žebronil u cara — stal se Plechanov, brzo po svém objevení mezi západní sociální demokracií, oblíbenou osobou vedle Engelse, Liebknechta a spol. Tento důstojný člověk v téže zprávě prohlásil: „Můžeme si blahopřát (Plechanov a soudruzi), že jsme očistili půdu pro vědecký socialismus.“ Ne, nebyl to Plechanov, kdo „očistil ruskou půdu“ ode všech revolučních frakcí. Byla-li opravdu „očištěna“ — což není jisté —, patří celá sláva velké modle carských patolízalů, Alexandru III., jeho věšícím ministrům a špiclům… Myslím si ale, že se zpravodaj mýlil, když tak brzo triumfoval: podle mnoha článků zveřejněných v ruských časopisech a revuích, podle pískotu, kterým ruská poctivá a šlechetná mládež uvítala Plechanova, když se seznámila s jeho zprávou — se v celku zdá, že ruská půda není – 55 –
pro vědecký socialismus „očištěna“; že ruský socialistický svět má větší úctu k „utopistům“, jako byli Černyševskij a jeho žáci, než k Engelsovi a Plechanovovi. ■ Máme pro tyto sympatie ruský socialistický svět kárat? Podle definice sociálních demokratů musí každý přesvědčený socialista a osvícený přítel lidstva hlasitě vyžadovat titul dokonalého utopisty. V brožuře Anarchismus a socialismus, vřele doporučované paní Marxovou-Avelingovou, čteme zvýrazněným písmem: „Utopistou je ten, kdo se ve svém bádání po dokonalé sociální organizaci opírá o abstraktní zásady.“ Při pozorném čtení této fráze zjistíte, že utopisté jsou zásadoví lidé, kteří chtějí současnou společnost, založenou na vykořisťování, nevědomosti a utlačování, reorganizovat, aby vybudovali sociální a komunistickou společnost, ve které bude jedinec šťastný, vzdělaný a svobodný mezi stejně svobodnými, osvícenými a šťastnými lidmi. Rozhodně se k utopismu hlásím! Dokonce se obávám, že nedostatečně, protože by si někdo mohl myslet, že jsem stejně bezzásadový jako Engels a jeho žáci. Nebo, že jsem dokonce schopný znetvořit vědeckou terminologii, pojetí socialismu, a nakonec myšlenku osvobození, emancipace a solidarity zneuctít hlásáním organizace práce, disciplíny, subordinace, zkrátka — sociální demokracie… Také tobě, kamaráde čtenáři, přeji z celého srdce, aby jsi zůstal zásadovým člověkem. Každý poctivý člověk má mít zásady, a je-li zásadovost vlastností utopistů, tak buďte utopisty. Stále si opakujte a nahlas říkejte, že velcí utopisté — Saint-Simon, Fourier, R. Owen, Černyševskij — jsou lidé zásadoví a současně velcí přátelé lidstva, kteří své statky a život obětovali za osvobození trpícího lidstva, kdežto lidé bez zásad jako Engels, Singer aj. rozmnožili své jmění vykořisťováním dělníků… Ještě dodejte, že jako lidé se socialistickými zásadami nikdy nebudete propagovat vykořisťování, tarifní mzdový systém, nebudete nikoho pomlouvat a především lidi, strany a národy bojující za svou svobodu; že naopak budete vždy a všude podporovat snahy vyděděných, kteří se chtějí zbavit jha poroby a otroctví, a že, když budou události vyžadovat činů a obětí pro naše zásady, dovedete snášet jako jiní – 56 –
dlouhá léta perzekuce a věznění, a budete schopní vystoupit na popraviště stejně statečně a klidně jako Jan Hus, Thomas More, Giordano Bruno, Varlin nebo Sofie Perovská. ■
– 57 –
– 58 –
POZNÁMKY
– 59 –
POZNÁMKY
– 60 –
OBSAH I. Dvě historická data...........................................................................3 II. Diktatura a nárok na vědeckost....................................................8 III. Dialektická metoda......................................................................12 IV. Nadhodnota a utopie...................................................................14 V. Fatalistická pověra o koncentraci kapitálu.................................19 VI. Několik názorů na akumulaci kapitálu.....................................28 VII. Úloha státu v sociálním hospodářství....................................31 VIII. Materialistické pojetí dějin......................................................36 IX. Materialismus a otroctví.............................................................42 X. Sociálně demokratické požadavky..............................................47 XI. Sociálně demokratická etika.......................................................52
V. Čerkezov Učení a skutky sociální demokracie Na základě textu zveřejněného na internetových stránkách ČSAF (http://www.csaf.cz/) zpracoval a vydal Obzor roku 2005. Sazba písmem Garamond; 64 stran, 13489 slov.
