LÁSKA, DUŠE A FRANCOUZSKÁ KUCHYNĚ. James F. Twyman

LÁSKA , DUŠE A  FRANCOUZSKÁ KUCHYNĚ James F. Twyman

Nalaďte si inspirativní, duchovně orientované internetové rádio na www.hayhouseradio.com

James F. Twyman Láska, duše a francouzská kuchyně Z anglického originálu Love, God and the Art of French Cooking přeložila Denisa Štrbová Odpovědná redaktorka Soňa Havlová Návrh obálky, grafická úprava a sazba Art D – Grafický ateliér Černý, www.art-d.com Produkce v síti, s. r. o. Elektronické formáty připravilKOSMAS, www.kosmas.cz Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE Praha, www.synergiepublishing.com První vydání. Copyright © 2011 by James F. Twyman Translation Copyright © 2013 Synergie Publishing SE Original English language publication © 2011 Hay House Inc., California, USA ISBN 978-80-7370-069-0

Mé matce, která mě jako první učila lásce k jídlu

OBSAH Úvod ...................................................................................... 11 Kapitola první: Opuštěn .................................................... 15 Kapitola druhá: Do života se má praštit ......................... 31 Kapitola třetí: Láska krvácí ............................................... 49 Kapitola čtvrtá: Další šance ............................................... 67 Kapitola pátá: Intenzita, kterou vnášíš do života .......... 79 Kapitola šestá: Sestro, odpusť mi ..................................... 99 Kapitola sedmá: Doušek vína ........................................ 111 Kapitola osmá: Návrat domů ......................................... 123 Kapitola devátá: Alice a zázraky .................................... 141 Kapitola desátá: Jádro pudla .......................................... 173 Kapitola jedenáctá: Američan v Paříži ......................... 185 Kapitola dvanáctá: Alain Veliký ..................................... 199 Kapitola třináctá: Světlo na konci tunelu .................... 219 Doslov ................................................................................. 235 O autorovi .......................................................................... 239

„Není upřímnější lásky, než je láska k jídlu.“ George Bernard Shaw

„Jíst nemilované jídlo, je jako žít život bez lásky.“ Roger Dufau

ÚVOD Jako malý kluk jsem vždy pozoroval matku při vaření s velkým obdivem. Mé přesvědčení, že máma dělá ty nejlepší lasagne na světě a její salát Taco nemá obdoby, se nezměnilo ani poté, co jsem odešel z domu a dospěl. Když jsem pak chodil na Loyolskou univerzitu a dopřával si obrovské porce pizzy v  chicagském stylu a  další místní speciality, nic se ani nepřiblížilo té energii, kterou jsem cítil u našeho rodinného stolu – zejména když máma vytáhla z trouby kouřící casserole a já tušil, jaký zázrak se skrývá pod pokličkou. Tavené sýry a další mírně dekadentní ingredience pro nás tehdy možná nebyly tou nejzdravější stravou, ale dodnes nemělo na mou duši nic jiného takový účinek, jako tahle jídla. Podle mě neměla matka konkurenci, která by za něco stála. Její jídlo bylo prostě nejlepší. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že pro tyto mé pocity existuje ještě jedno vysvětlení. I když jídlo mé mámy na mě osobně dělalo nepopiratelný dojem, jsem si jistý, že existovali i lepší kuchaři. V naší kuchyni se ale dělo něco velice zvláštního, něco, co nešlo porovnávat s nikým jiným – ani s tím nejlepším šéfkuchařem na světě. Máma celou svou rodinu neskutečně milovala a její láska do jídel, která nám vařila, pronikala jako jemná vůně, jež • 11 •

dokáže změnit atmosféru v celém pokoji. Cítili jsme její chuť, vnikala nám do těla s takovou výřečností, že nezáleželo na tom, které lasagne byly lepší. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že láska dokáže jídlo přetvářet. Jeho kvalita závisí nejen na receptu, ale také na tom, kdo je připravuje. V  současné době tenhle kouzelnický trik provozuje moje pětadvacetiletá dcera Angela. Když se poštěstí, občas se objeví u mě doma v Portlandu s talířem jídla. A nikdy netrvá dlouho a  je po něm. Zdědila po babičce několik receptů a právě tyhle pokrmy ráda přináší – možná proto, že ví, jak je mám rád, nebo proto, že si je vědoma, že její táta jako kuchař nestojí za nic. Kdybych si udělal čas a spočítal, co mě každým rokem stojí jídlo v  restauracích, asi bych se zhrozil… O  to milejší překvapení je, když uvidím na prahu stát usmívající se Angelu, v  rukou jídlo, které právě vytáhla z  trouby. Znovu opakuji, klíčem je láska, a  já ji cítím v  každém soustu. Třeba se nějaká část mé osobnosti odmítá učit kuchařskému umění z  obavy, že by se mohly přerušit dceřiny „dodávky do domu“. Nebo pro to možná mám hlubší důvod, který začínám chápat až teď… A právě o ten se s vámi chci podělit. V  životě nás potkává mnoho synchronicit –  krátkých setkání a událostí, které nás mohou proměnit. Ale často tyto momenty přehlížíme, nebo jim nevěnujeme pozornost; máme moc práce, jsme uspěchaní, nebo máme strach z  toho, co se o  sobě dozvíme. Když ale trochu • 12 •

zpomalíme (nebo jsme nuceni zpomalit), někdy se nám nakonec podaří ty neuvěřitelné příležitosti zachytit. Mluvím o otevření se a uchopení těchto chvil, ale neliším se od většiny ostatních. A ta moje chvíle, moje přestřelka s osudem, přišla tak nečekaně, že bylo téměř nemožné ji přehlédnout… Tato kniha je právě o  takové osudné chvíli a  také o mnoha dalších, které pak následovaly. Děje se to právě teď nám všem, ruleta se točí, a když nepadne naše číslo, dojde nám, že nastal čas zaplatit dluh, který jsme léta přehlíželi. Máme-li štěstí, je takováto děsivá událost provázena přítomností někoho, kdo nám pomůže podívat se na tu spoušť z jiného úhlu. Tak jako nebeský posel Clarence ve filmu Život je krásný, který Georgeovi Baileymu (v podání Jimmyho Stewarta) ukázal, že navzdory všem nezdarům je jeho život úžasný – a jedinečný. Problém je v tom, že andělé se málokdy ohlašují předem a také si většinou neuvědomují, že mají takovou roli hrát. Možná jste i  vy sehráli úlohu anděla v  něčím životě –  přítele či přítelkyně, kteří došli na symbolický okraj útesu a potřebovali moudrost, kterou jste jim mohli poskytnout pouze vy. Možná jste řekli něco, co se v  dané chvíli nezdálo být důležité, ale vaše slova bez námahy vklouzla do jejich podvědomí a změnila jim život. Kdoví? Andělé se zjevují v nejrůznějších formách a právě to je na tom to krásné. Díky tomu převleku to celé funguje. Během doby, kdy jsem psal tuto knihu, se mi dostávalo úžasných lekcí, které někdy unikly mé pozornosti ve chvíli, kdy se odehrávaly, ale během následujících dnů • 13 •

a týdnů dozrály. Považoval jsem některou konkrétní lekci za klíčovou, ale pak se objevily další, o nichž jsem intuitivně věděl, že nebyly určeny jenom mně. V  mnoha situacích, o  kterých budete číst, pravděpodobně najdete i  sami sebe. Všichni někdy procházíme podobnými cestami a  pak zase osamělými stezkami… A jako důkaz toho putování nám zůstanou puchýře. Jednu věc vím jistě: stal jsem se díky těm lekcím lepším člověkem, a ačkoli se mi vpálily do duše jako cejch do býčí kůže, alespoň je ta značka trvalá. Ať se stane cokoliv, vždycky můžu pohlédnout na zjizvenou pokožku a  říct: „Bůh ti žehnej, prokletá ráno… a díky za vzpomínky.“ Následující příběh je pravdivý. Jména některých hlavních postav jsem změnil, abych nenarušoval jejich soukromí, ale Roger, kterého poznáte opravdu důkladně, je velice skutečný. Mnohé rozhovory, které budete číst, jsem si nahrál, abych mohl jeho filozofii prezentovat co možná nejpřesněji, zatímco jiné jsem v zájmu příběhu trochu pozměnil. Ale vcelku je všechno tak pravdivé, jak jen může být, především to, čím jsem si prošel, než jsem se dostal k poslednímu řádku této knihy. Teď, když jsem dospěl až sem, mě nenapadá nic, o co bych se podělil raději. Myslím si totiž, že je to jedna z nejdůležitějších lekcí, jakou kdokoli z nás může dostat. Tak se usaďte se sklenkou dobrého vína a  několika kousky francouzského sýra. Určitě vás to dostane do té správné nálady.

• 14 •

• Kapitola první •

OPUŠTĚN Poslední pohled to řekl za ni. Když auto couvalo z příjezdové cesty a ranní slunce osvítilo levou polovinu Michelina obličeje, věděl jsem, že je po všem. Že už neexistuje žádné my. Na vteřinu se naše pohledy setkaly, ale ten její se pak přesunul zpátky k zpětnému zrcátku. Stál jsem tam a přál si, aby na mě ještě jednou naposledy pohlédla a dala mi tím nějakou naději. Ale už se na mě nepodívala. Za kratičkou chvíli vůz odbočil do Mill Street a zmizel. Bylo teprve sedm ráno a já už měl za sebou nevydařený začátek dne. Nevím přesně, jak dlouho jsem tam stál a zíral směrem, kterým odjela. Její auto zmizelo a místo něj se v obou směrech pohybovala jiná… Lidé mířili do práce, nebo vezli děti do školy. Zdálo se, že všichni mají cíl a vědí, kam jedou a proč jsou tam, kde právě jsou. Já jsem se naopak najednou ocitl bez automobilu v zemi, která se nápadně podobala mé vlastní, ale nebyla jí. Sotva jsem věděl, kde jsem, a neměl jsem ani ponětí, kam mám jít.

Byl začátek listopadu. Moje přítelkyně Michele přišla s  nápadem, že strávíme několik dnů v  Eloře, malé • 15 •

vesničce vzdálené hodinu jízdy od Toronta. Přiletěl jsem z Oregonu, kde žiju, s velkou nadějí, že mezi námi vznikne opravdová blízkost, taková, která by dokázala překonat vzdálenost, která nás dělila. Důvod, proč Michele odjela, ale nakonec neměl nic společného s počtem kilometrů. Řekla mi, že jsem příliš liberální a  ona příliš konzervativní, což jsem vůbec nechápal. Ona prý uznává přímé linie, zatímco ty moje jsou přerušované nebo pokroucené, říkala. Pohádali jsme se kvůli tomu a  zanedlouho jsme leželi každý na opačném konci postele a dělali všechno pro to, abychom se vyhnuli náhodnému doteku. Najednou to bylo, jako kdyby mezi námi tekla řeka. Jakkoliv jsem se snažil, nenacházel jsem ta správná slova, která by pomohla postavit přes ni most, abychom byli znova na stejném břehu. Natáhl jsem ruku, chtěl jsem se jí dotknout, ale odtáhla se. I když ležela jen pár centimetrů ode mne, byla už vlastně pryč. Ani jeden z nás toho té noci moc nenaspal, jako bychom doufali, že chladný venkovský vzduch a  temná obloha v nás probudí něco, co jsme sami nebyli schopni spatřit a pocítit. Možná existovalo řešení, zatím prostým okem neviditelné, řešení, které by smazalo rozdíly mezi námi a  znovu zapálilo vášeň, kterou jsme k  sobě pocítili před měsíci… alespoň než mě hodí na letiště, pomyslel jsem si. Místo toho jsem se následujícího rána ocitl sám na štěrkové příjezdové cestě u penzionu, který byl celé světelné roky vzdálen od místa, kde bych měl být. Čím jsem si tohle • 16 •

zasloužil? Sluneční paprsky si razily cestu přes oblaka, ale v mé duši bylo úplně pusto.

První věc, která upoutala mou pozornost, byl zvuk, vzdálený skřípot pantů, které by potřebovaly naolejovat. Otočil jsem se přesně ve chvíli, kdy se rozlétly dveře se sítí proti hmyzu, a mým směrem letěl obsah hrnce s vodou. Vysoký, elegantně vypadající muž se na mě podíval, překvapený, že někdo stojí tak blízko. Roger (francouzsky vyslovováno jako Roužéj) je společně se svou ženou Kathleen majitelem Drew House. Potkali jsme se předešlého dne, když jsme se s  Michele ubytovali, ale od té doby jsem ani jednoho z nich nespatřil. Později ten večer jsme si s Michele našli restauraci, která vypadala docela slušně. Právě v  ní byla zaseta semena naší zkázy, a  než jsme se vrátili do pokoje, byla již v plném květu; čekala nás už jen velká sklizeň, která se měla neodvratně odehrát následujícího rána. Byl jsem sám a muž s vlasy svázanými do copu téměř završil můj nepěkný zážitek křtem špinavou vodou z nádobí. „Ach! Neviděl jsem vás!“ řekl Roger s  citelným francouzským přízvukem. Není jenom majitelem Drew House, jednoho z nejkouzelnějších penzionů v Severní Americe, ale také proslulým kuchařem, který kdysi vlastnil restaurace ve Francii, Torontu a v Austrálii. V Eloře je menší celebritou, což je poklona jak jeho veselé vášnivé povaze, tak jeho mistrovství v kuchyni. • 17 •

Kathleen mi později vyprávěla příběh, který objasnil, jaký vliv měl Roger na většinu místních dam. Zaslechl, jak si skupinka žen o něčem tlumeně povídá, a byl zvědavý, co znamená jedno slovíčko. Používaly ho vždy, kdykoliv zaznělo jeho jméno. Večer se o tom zmínil manželce, v naději, že mu poskytne nějaké vysvětlení. „Všechny ženy říkaly, že jsem ‚ezón‘,“ řekl jí ustaraně. „Co to znamená?“ Kathleen se na něj překvapeně podívala. „To opravdu netuším.“ „Byly v jídelně a slyšel jsem je, jak říkají, že jsem ‚ezón‘. Zdálo se mi, že je to pozitivní označení, ale nejsem si jistý.“ Obličej se jí rozjasnil a začala se smát. „Říkají, že jsi hezoun. Nevyslovil jsi ‚h‘, proto jsem ti nejdříve nerozuměla. Ano, Rogere, to je moc pozitivní věc. Myslí si, že jsi atraktivní muž.“ I když už měl dávno po šedesátce, oplýval Roger evropskou elegancí a  kouzlem, které mnohé ženy přitahovaly. Mně připadal jako francouzský Robert de Niro. ( Jednou jsem ho dokonce požádal, aby udělal charakteristickou grimasu, kterou je De Niro známý, a to moje přesvědčení potvrdilo.) Ale to všechno se událo mnohem později, dlouho poté, co mě málem polil špinavou vodou, což by ostatně vzhledem k mé náladě bylo docela trefné. „Nedělejte si starosti,“ řekl jsem a uskočil, abych se vyhnul sprše. „Neměl jsem tady stát a koukat, jako by mi někdo přejel psa.“ Roger se zatvářil trochu zmateně. „Určitě je to jenom metafora, ale nezní to moc pozitivně. Rád bych to vylepšil • 18 •

dobrou snídaní, ale ještě není hotová. Ale pokud by vám to pomohlo vašeho psa oživit, mám alespoň kávu.“ Musel jsem se jeho vtipu zasmát – a přesně to jsem potřeboval, abych zrušil kletbu. Nebyl jsem s Michele zas tak dlouho, pomyslel jsem si. Po našem seznámení na konferenci v Torontu, kde jsme se rozhodli strávit spolu týden, abychom zjistili, co od sebe můžeme očekávat, jsme se viděli jenom dvakrát. Po společném jednom a půl dni jsme přijeli do Drew House, který nám doporučil jeden známý. A tam se všechno změnilo. Začal jsem cítit, že mezi námi roste jakási propast. A netrvalo dlouho a zvětšila se natolik, že se začala podobat jedné slavné rokli vzdálené kilometr odsud. „Káva by bodla,“ řekl jsem a následoval Rogera do dveří. Vešli jsme do malé kuchyně, která vypadala starodávně i moderně zároveň. U dveří byly naskládané bedýnky se zeleninou, nerezová zařízení stála hned vedle obstarožních přístrojů –  jako byla myčka nádobí v  rohu, jež mi připomínala tu, kterou jsem používal v  šestnácti letech ve svém prvním zaměstnání. Okamžitě mi bylo jasné, že tohle je kuchyň, která patří někomu, kdo ví, co dělá –  profesionálovi, který zasvětil svůj život kuchařskému umění. Na druhé straně díky tomu, že kuchyň byla tak malá a kompaktní, působila spíše jako oáza než jako komerční prostor. Roger vyndal nádobu na french press, nasypal do ní tři vrchovaté lžičky kávy a zalil je horkou vodou z konvice. „Jak si děláš kávu, když jsi doma?“ zeptal se přes rameno a nenuceně přešel na tykání. „Máš stroj na espresso?“ • 19 •

„Míval jsem ho, teď ale používám automatický kávovar, ze kterého vyteče vždycky jeden šálek kávy. A mám i french press.“ „Ten je lepší,“ odvětil a promíchal pomletou kávu s vodou. „Podívej se, co se děje, když to míchám – navrchu se tvoří pěna, přesně jako u espressa. A kávu to neokysličuje jako překapávač, hlavně když ho necháš příliš dlouho ohřívat. Jenom trochu víc než pár minut a hned se to začne kazit… Pak to nejen hořce chutná, ale není to ani příliš zdravé. Ztratí se tím veškerý požitek z pití šálku skvělé kávy, kvůli kterému si ji koneckonců připravujeme. Máme dělat to, co nám přináší požitek, a věci, ze kterých je nám špatně, prostě dělat nemáme.“ „Je tohle tvoje životní filozofie? Dělat to, co přináší radost a dobrý pocit?“ „Samozřejmě,“ řekl Roger a odpověď doplnil rozmáchlým gestem. Pak mi pokynul, abych si sedl na stoličku v rohu. „Proto jsme na téhle planetě… Ale nejde jen o to, abychom se sami cítili dobře. Nejlepší život je takový, kterým přinášíme radost ostatním – to je cesta ke štěstí. Proto tak rád vařím. Když totiž používám ty nejlepší přísady, jaké seženu, a vkládám lásku do všeho, co dělám, dokáže to lidem změnit náladu… a někdy i život. Mnozí nemají ani potuchy, že mezi úmysly kuchaře a kvalitou jídla je tak silná závislost. Vezmi například dva začínající kuchaře a  dej jim úplně stejný recept a  stejné ingredience. Když jsou s  jídlem hotoví, zjistíš, že jedno je úplně skvělé a druhé jenom průměrné. Proč? Protože první kuchař vložil do každého kroku své srdce: do krájení • 20 •

zeleniny, míchání, přípravy omáčky. Ten druhý jenom dodržoval recept – vařil až příliš hlavou a málo srdcem.“ Všiml jsem si, že na plynovém sporáku se ve velké pánvi zahřívá olej a na dřevěném prkénku je navršena hromádka bílých brambor a  batátů nakrájených na kostičky. Roger vzal nůž, nabral jím kopeček brambor a hodil je na pánev. S  mistrovskou mrštností všechno promíchal a  proházel, pak postavil pánev zpátky na sporák a ztlumil plamen. „Musí se to dělat pomalu, jinak se to spálí a  ztratí to chuť.“ Otočil se, přešel na druhý konec kuchyně, sáhl do sáčku a vytáhl velkou palici česneku. „Kupuji ho na trhu nedaleko odsud. Je místní a  stojí asi čtyřikrát tolik, než bych za něj zaplatil v obchodě, ale do tak skvělých a čerstvých ingrediencí se vyplatí investovat.“ „Jak jsi říkal, že se má člověk snažit dělat ostatním radost,“ navázal jsem, protože jsem se chtěl vrátit k předchozímu rozhovoru. „Ale co když to někdo prostě nechce? Mám na mysli… lidi, kteří sami sobě za žádných okolností nedovolí radovat se.“ „Mluvíš o sobě nebo o té krásné dámě, se kterou jsi sem přijel?“ zeptal se s úsměvem. „Myslím, že by se to mohlo týkat kohokoliv z nás,“ odpověděl jsem trochu zahanbeně. „Právě mě opustila, protože si myslí, že jsme příliš rozdílní. Já ji jenom chtěl lépe poznat a snad se o krůček přiblížit vztahu…“ „O krůček?“ Roger se pořád usmíval. „Láska většinou nepřichází poslušnými krůčky –  nebývá takhle disciplinovaná. To bude možná ten problém: chceš, aby věci měly určitý řád, a přitom nevidíš skutečný směr, kterým • 21 •

se přirozeně ubírají. Chceme pěkné úhledné krůčky, abychom mohli řídit své emoce – především proto, že se obáváme, abychom nad sebou neztratili kontrolu. Vezmi si například tenhle česnek.“ Vzal do ruky velký nůž a oddělil z paličky česneku jeden stroužek. „Většina lidí tvrdí, že nejlepší je krájet česnek na tenké plátky, v domnění, že tak vydá nejvíce chuti. Nevědí však, že česnek má jednu velice zvláštní vlastnost: když ho rozřežeš, začne se ihned hojit, podobně jako tvůj prst. Ten si chce uchovat svou krev, česnek si chce ponechat svou šťávu. Když krájíš česnek pomalu a  opatrně, uzamkne svou šťávu uvnitř. Ukážu ti lepší způsob.“ Oddělil další dva stroužky a  pořádně do nich praštil plochou stranou nože, až je úplně rozdrtil. „Takhle už se nemůže zacelit a podívej, šťáva je venku a je opravdu cítit.“ Z  mého výrazu poznal, že mezi zážitkem s  Michele a způsobem, jak správně připravovat česnek, nenacházím spojitost. „Chci říct,“ pokračoval „že život se nemá pomalu rozpitvávat… Má se do něj pořádně praštit. Jenom tak z něj vytryskne šťáva, která dodá chuť všemu, čeho se dotkneš. Snaha ovládat situaci a  lidi kolem nás pramení ze strachu. Z myšlenky, která říká: Nedávej příliš mnoho, jinak nezůstane dost pro tebe. Takové uvažování zastaví proud života, ještě než vůbec začne plynout. Proto se musíš strachu zbavit a nechat šťávu vytéct do světa tak jako tenhle česnek.“ Posbíral nožem kousky česneku i se šťávou a vložil je do pánve s bramborami. Když se setkaly s olejem, vznesl se • 22 •

nad nimi obláček horké páry. Roger zvednul pánev a vše promíchal bez použití jakéhokoli nástroje. Nadhazoval pánev a  přísady se vznášely ve vzduchu v  přívalu barev a vůní. „Většina lidí se snaží žít úplně sterilním životem,“ pokračoval, „jako kdyby čistota a  nevinnost byly to samé.“ Sáhl za sebe a vzal misku se zabarvenou solí. „Tohle je mořská sůl. Není úplně bílá jako sůl, kterou pravděpodobně používáš. Je trochu do hněda a jsou v ní zamíchány kousky zeminy. Je pro člověka mnohem lepší než jakákoli jiná a  to nejzdravější v  ní jsou právě ty takzvané nečistoty.“ Vzal dvě špetky soli a rovnoměrně jimi posypal směs brambor a česneku. „To jsou věci, které z  tohoto jídla udělají dokonalou snídani, ačkoli samy dokonalé nejsou. Sůl má v sobě trochu barvy, česnek jsme rozdrtili, aby vydal šťávu, a  zelenina není nakrájená s  precizností stroje. A  pak je tady láska, která to všechno spojí dohromady a udělá z toho ty nejlepší bramborové placky. Kdybychom mohli stejným způsobem žít svůj život, většina problémů by během okamžiku zmizela.“ „Jak ses naučil takhle vařit?“ zeptal jsem se. „Vyrůstal jsem ve Francii a  máma mě vždycky učila dělat všechno jednoduše a  s  láskou. To je tajemství nejen francouzské kuchyně, ale všeho v životě. Jednoduché a kvalitní suroviny… Když začneš tímhle, všechno ostatní už je prosté. Sám sebe za opravdu skvělého kuchaře nepovažuji. Jenom umím nakupovat.“ „Nakupovat?“ • 23 •

„Když jsem byl mladý, naučil jsem se nakupovat nejlepší zeleninu a maso na farmách a u místních obyvatel. I teď, když jsem na návštěvě v cizím městě, vždycky vím, kam připlouvají lodě, a nakupuji přímo z oceánu. Téměř ho cítím ve vzduchu, což vždycky překvapí mou manželku. Když s něčím vyrůstáme, přichází to samo. Můj recept zní: Začni s těmi nejlepšími přirozenými surovinami a jídlo připravuj vždycky s láskou.“ Okouzlilo mě, jaký život si Roger v  Eloře vybudoval. Později jsem se dověděl, že kdysi vlastnil jednu z nejúspěšnějších restaurací v Torontu. Pak ji prodal a odstěhoval se do Austrálie kvůli jakémusi studijnímu pobytu. Jídlo ale měl až příliš v krvi na to, aby s ním dokázal přestat. Otevřel si francouzskou pekárnu, která se zanedlouho ve městě stala hitem. O šestnáct let později se vrátil do Kanady a začal s  Kathleen provozovat penzion. Když byl v  Austrálii, pronajímala si Kathleen v Drew House pokoj. Pak se vrátil a  z  kamarádství se vyvinul milostný vztah. Podnik, který spolu vytvořili, byl v dokonalé harmonii s nimi samotnými i s nimi jako dvojicí. Bylo okouzlující, zažít to na vlastní kůži. „Myslím, že jsi našel nejen tajemství vaření, ale i tajemství bohatství,“ řekl jsem mu. „Když se dívám kolem sebe, všechno se zdá v úžasné rovnováze. Považuješ se za bohatého člověka?“ „Povím ti příběh někoho, kdo je neuvěřitelně bohatý,“ odpověděl. „Před několika lety chtěl místní gentleman, kterému se velmi dobře dařilo, zorganizovat charitativní večeři a  dovezl z  Paříže Alaina Dutourniera, aby připravil jídlo. Alain je jedním z  nejlepších šéfkuchařů vůbec • 24 •

– opravdová hvězda. Organizátoři večeře se rozhodli, že bude bydlet u nás v Drew House – asi proto, aby se cítil více jako doma. Když dorazil, netušil, že penzion vlastní také Francouz. Celou dobu, co u  nás bydlel, jsem chtěl, aby odpočíval a aby mi dovolil pro něj vařit. Byl to člověk, který trávil veškerý svůj čas vařením pro ostatní, vytvářel fantastická jídla, která vyhrávala mezinárodní ocenění. Večer jsme spolu pili víno a vyprávěli si příběhy. A jednoho večera jsem mu položil otázku: Co by bylo jeho posledním jídlem, kdyby mu na zemi zůstával už jenom jediný den? Očekával jsem vysoké kulinářství, haute cuisine – je to tak talentovaný kuchař –, ale on šel úplně jiným směrem. Řekl mi, že by si udělal smažená vajíčka.“ „Děláš si legraci! Proč by si vybral právě vejce, když mohl mít, cokoliv chtěl?“ „Přemýšlej o tom chvilku. Máš pravdu. Tenhle člověk by mohl dostat cokoliv, i to nejchutnější jídlo na světě. Ale on se spíš zaměřil na pocit. Řekl mi, že když byl malý, jeho maminka mu každé ráno připravovala vejce. Jeho poslední jídlo ale neměla být obyčejná vajíčka. Musela by být usmažena na kachním nebo husím sádle, protože takto připravená jsou nejchutnější. Vajíčka by sesbíral v kurníku za svým domem. Také by si venku na zahradě utrhnul zelenou papriku a od pekaře v ulici by koupil čerstvý chléb. Tohle všechno by muselo jeho poslední jídlo obsahovat, aby bylo opravdovou připomínkou lásky, kterou mu jeho máma dávala prostřednictvím jídla. Pro Alaina bylo tohle to nejlepší jídlo, jaké mohl dostat, a podle mě je právě tohle to pravé bohatství.“ • 25 •

„Tvrdíš tedy, že bohatství nespočívá ani tak v tom, co máš, jako v tom, co cítíš?“ „Přesně tak. Spousta lidí si myslí, že bohatství se měří tím, kolik vyděláváš peněz, nebo tím, jak velký máš dům. Alain tohle všechno má, ale ví, že to není to nejdůležitější. Důležitá je láska a pocit, který v tobě vyvolá, když se naladíš na její energii. Jeho máma byla pravděpodobně první osoba, která mu dala pocit dokonalosti a spojení s něčím větším, než je on sám. Když jsem mu tu otázku položil, vrátil se v myšlenkách do minulosti a k jídlu, které mu připravovala. Bylo jednoduché, a právě proto ho chtěl nejvíce ze všech.“ Přemýšlel jsem o  svém vlastním životě, o  tom, kolik času jsem strávil honěním se za penězi a slávou. Jejich dosažení mi mělo zaručit, že budu hoden lásky, že si ji tím zasloužím. Domníval jsem se, že bez nich nemám jinému člověku co nabídnout. Když jsem byl mladší a ještě jsem nedosáhl finančního ani pracovního úspěchu, byl jsem přesvědčený, že nejsem schopen přitáhnout do svého života žádnou trvalejší lásku. Ale i když se situace změnila, pořád jsem se necítil dostatečné vlivný nebo bohatý. Začalo mi docházet, že ve svých čtyřiceti osmi letech jsem ještě nezažil vztah, který by trval déle než několik let. Byl jsem úspěšný a vydělal více peněz, než jsem kdy doufal, ale bohatý jsem se necítil. „A  co ty?“ zeptal jsem se Rogera. „Zdá se, že jsi měl dobrý život. Připadáš si bohatý?“ „Vzpomínám si na dobu, kdy jsem vlastnil restauraci v centru Toronta. Byl to velice úspěšný podnik a lidé sem přicházeli na jídlo zdaleka. Samozřejmě jsem vydělával • 26 •

hodně peněz a byl jsem dost známý. Teď jsem daleko od velkoměsta a slávy a jsem šťastnější, než jsem kdy byl. Co se týče peněz, vydělávám dnes mnohem méně, ale cítím se být bohatý. To proto, že miluji to, co dělám. Mám skvělou manželku a mohu pro lidi vařit vynikající jídlo, i když je to jenom snídaně. Pro mne není důležité, kolik za to mám, důležitá je kvalita mého života.“ Během rozhovoru vytáhl Roger další pánev, nalil do ní olivový olej a zapálil další hořák. Natáhl se pro mísu, ve které bylo asi šest vajec, a když se olej rozpálil, jemně je jedno po druhém rozklepl do pánve. „Kdybych měl kachní nebo husí sádlo, použil bych je, ale bude muset stačit olivový olej.“ „Žasnu nad tím, jak je pro tebe vaření spirituální,“ řekl jsem mu. „Připadá mi to takřka, jako bych byl v  kostele a poslouchal kázání o tom, jak nejlépe žít svatým životem.“ „Jídlo je jednou z věcí, které mají k opravdové spiritualitě nejblíže,“ odpověděl Roger. „Proč myslíš, že se věnuje tolik pozornosti Poslední večeři Páně? Domnívám se, že většině lidí její opravdový smysl úplně uniká. Například katolíci jsou posedlí myšlenkou, že jde opravdu o  tělo a krev Kristovu, a přitom opomíjejí to největší poselství. Ježíš chtěl své žáky naučit velice jednoduché lekci. Rozhlédl se kolem sebe a ze stolu, kolem kterého seděli, vzal dvě nejobyčejnější věci, které spatřil: chléb a  víno. Byly tam vždycky, lidé je považovali za samozřejmost, a proto vybral pro svou nejdůležitější lekci právě je. Ježíš řekl ‚Toto je mé tělo,‘ protože chtěl, abychom uviděli božskost v  něčem tak obyčejném, jako je chléb, • 27 •

a  uvědomovali si to pokaždé, když ho budeme jíst. Pak řekl ‚Toto je má krev‘, protože chtěl, abychom pochopili vzájemný vztah mezi něčím, co máme každý den, a  posvátností, která nás neustále obklopuje. Poselství říkalo, že energie lásky je všudypřítomná a nachází se v těch nejjednodušších věcech.“ „Myslel jsem, že všichni Francouzi jsou katolíci,“ řekl jsem napůl žertem. „Věřil jsi někdy, že je to Ježíšovo tělo a krev?“ „Přesně tak to vidím, ale neomezuji to pouze na chléb a  víno. Vidím takhle i  vajíčka a  tenhle česnek. Víš, že na  nejstarších malbách Poslední večeře nebylo na stole téměř nic? Jak se život stával složitějším, více naplněným předměty, změnilo se postupně jídlo předkládané Ježíšovi a jeho žákům k Poslední večeři v hodování. To je přesně to, co děláme často –  komplikujeme velice jednoduché Ježíšovy lekce, abychom je nemuseli doopravdy chápat. Je pro nás pohodlnější, když jsou abstraktní nebo schované za symboly, než když je máme před sebou, dokonce přímo na kuchyňském stole.“ „Věříš ale, že se Poslední večeře doopravdy uskutečnila, ne?“ „Vím, že se doopravdy uskutečnila,“ řekl s větší jistotou, než jsem čekal. „Cítím to hluboko uvnitř sebe. Nemuselo se to ale odehrát tak, jak si většina lidí myslí. Byla to oslava Ježíšova života, protože on jediný věděl, že je to jeho poslední jídlo. Věděl, co se stane, a  než by byl sám, raději chtěl být s lidmi, které měl rád. Když vcházeli, umyl jim nohy – bylo to neobvyklé a v tu dobu o něčem takovém • 28 •

nikdo ani neslyšel. Pak všechny usadil ke stolu a nasytil je fyzicky i duchovně. Někdy si kladu otázku, zda si apoštolové uvědomovali, co jim ukazoval: dával jim příklad toho, jak se mají chovat jeden k druhému.“ „Říkal jsi, že jídlo je zároveň materiální i  duchovní. Znamená to, že bychom se takhle měli dívat na každé jídlo, které jíme?“ „Všechna jídla jsou samozřejmě materiální,“ poznamenal Roger. „Ale jsou i duchovní. Záleží na tom, v jakém duchu jídlo přijímáme. Když pociťujeme vděčnost za veškerý jeho původ – mám na mysli farmáře či pekaře, nebo samotné zvíře a rostliny, ze kterých pochází – pak nasytíme i svou duši. Myslím, že Francouzi tohle vždycky chápali. S dobrým jídlem, na rozdíl od zdejších lidí, nespěcháme. Věnujeme mu čas, vážíme si každého jeho aspektu, včetně společnosti, která je s námi u stolu. To nás nasytí duchovně. Tohle je pro mě opravdové náboženství.“ Dal jsem si doušek kávy, kterou mi Roger nalil. V  tu chvíli jsem měl pocit, že je to ta nejlepší káva, jakou jsem kdy ochutnal. Poprvé jsem se také zamyslel nad možností, že jsem do Drew House nepřijel kvůli Michele nebo z nějakého jiného zřejmého důvodu. Možná jsem tady, abych se naučil něco hlubšího – něco, co může člověk docenit pouze přes jídlo a  pod vedením mistra vaření, který je stejně tak mistrem života. Posadil jsem se zpátky na stoličku a zhluboka jsem se nadechl. „Myslím, že se toho musím opravdu ještě hodně naučit.“

• 29 •

• Kapitola druhá •

DO ŽIVOTA SE MÁ PRA ŠTIT Jídlo je jednou z věcí, které mají k opravdové spiritualitě nejblíže. Tahle věta mi plula hlavou celý zbytek odpoledne, především když jsem přemýšlel, co mám udělat. Za tři dny jsem měl letět zpátky do Oregonu, ale protože Michele odjela, musel jsem se rozhodnout, co dál. Pokusit se stihnout dřívější let zpátky do Portlandu? Mohl jsem se svézt do Toronta a tam něco podniknout, ale při myšlence, že budu bloudit městem sám, jsem měl pocit prázdnoty. Čím více jsem přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že chci zůstat v Drew House a poslouchat toho chlápka se silným přízvukem, jak mluví o lásce, Bohu a umění francouzské kuchyně. Rogerova slova se mě dotýkala tak, jako předtím nic jiného. Proto bych možná měl zůstat a něco se naučit. Přešel jsem Mill Street a  kráčel dolů k  řece, abych chvilku poseděl o samotě. Po tom všem, co se ten den už odehrálo, jsem potřeboval trochu zpytovat svědomí. Zážitek s Michele byl jenom dalším přešlapem v dlouhé řadě podobných. Stále víc a víc jsem si zvykal na to, že mě ženy opustí dřív, než vůbec nějaký vztah začal. Nedokázal jsem zjistit, čím jsem Michele naštval, mimochodem podobně • 31 •

jako další tři nebo čtyři ženy před ní. Když jsem usedl na lavičku s výhledem na místo, kde voda padala z několika metrů do zpěněného jezírka, tiše jsem si přiznal, že to ani vědět nechci. Měl jsem v sobě blok, a přestože jsem se už dostal alespoň tak daleko, že jsem si to přiznal, pořád jsem se ani o kousek nepřiblížil ke zjištění, co je to, co nechci vidět. Zadíval jsem se na druhý břeh řeky, kde se na útesu vysokém deset metrů tyčily nad vodopády luxusní vily. Několik stromů tam v  křehké rovnováze viselo ze srázu a držela je jen tenká vrstva půdy, kterou byly přichyceny k  okraji útesu. Některé byly vysoké a  rovné, jako by našly způsob, jak zapustit své kořeny hlouběji do země. Zato jiné svůj boj prohrály a visely hlavou dolů, lpějíce na životě v  zoufalé válce protichůdných sil. Zdálo se, že otevřená obloha vábí stromy nahoru k nebi, zatímco zemská přitažlivost je táhne zpátky k půdě ze strachu, aby neuletěly. Jenom trsy trávy a pokroucené kořeny zatím zabraňovaly jejich pádu do chladné vody. Pád byl ale samozřejmě nevyhnutelný, tak jako smrt a rozklad… přesně jako bylo pro mě nevyhnutelné mít zase jednou život převrácený vzhůru nohama. Vrátil jsem se do Drew House a  vyšel po schodech do svého pokoje. Teď, když jsem byl sám, mohl jsem si vybrat, na které straně postele budu spát. Jelikož bych ale nejraději měl vedle sebe Michele, byla to dost chabá útěcha. V duchu jsem se vrátil k otázce, co jsem řekl nebo udělal, že mě ani nechtěla odvézt zpátky na letiště do Toronta. V naději, že se mi podaří identifikovat klíčový mo• 32 •

ment, kdy se zřejmě všechno pokazilo, začal jsem si v mysli znovu přehrávat předchozí večer.

„Nevím ani, proč tu se mnou chceš být,“ řekla Michele, když jsme dojedli večeři. V restauraci bylo téměř prázdno. Právě jsem si naléval do kávy smetanu, zatímco ona nepřítomně zírala na šálek čaje před sebou. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se. „Chci být s tebou, protože tě mám rád. Nestačí to?“ „Stačilo by to, kdyby to byla pravda,“ odpověděla. „Když jsme se poprvé setkali, myslela jsem si, že to tak je. Bože, málem ses přetrhl, aby ses ujistil, že vím, co cítíš. Teď je to jiné, ale neumím vysvětlit, proč.“ „Jak mám vědět, co mám dělat, když mi nejsi schopna říct, v čem jsem se změnil? Já nemám pocit, že by se něco změnilo. Přiletěl jsem sem, abych tě viděl, bydlíme v úžasném hotýlku a jíme v malé restauraci ve městě, o kterém jsem v  životě neslyšel. Netvrdím, že vím, kam my dva spolu dospějeme, nebo jak dlouho spolu budeme, ale teď jsme spolu. A na tom jediném mi záleží.“ „O  tomhle přesně mluvím.“ Dramatický tón jejího hlasu se nehodil ke slovům, která jí vycházela z úst. „Nežádám tě, abys cokoliv věděl, nebo abys mi řekl, jakých bude následujících pět let. Ale chtěla bych cítit, že jsi doopravdy tady se mnou, a ne někde pryč, v duchu přemýšlející o tom, co budeš dělat příští týden.“ Cítil jsem, jak se něco ve mně sevřelo a schovalo se do jeskyně v mém nitru, kam kromě mě nikdo nesmí vstoupit. • 33 •

Jedině tam jsem se cítil bezpečně – tam, kde mě nikdo nemohl najít. Na zdech jeskyně byly obrázky z mého mládí: baseballové karty a plakáty s rockovými hvězdami, které byly součástí originální dekorace z doby, kdy jsem si tenhle bezpečný přístav vytvořil. Mezi pamětihodnostmi z  roku 1970 byly roztroušené modernější prvky, které jsem doplnil v průběhu následujících let – jednak za vysokoškolského studia, jednak během manželství, které skončilo před mnoha roky. Spíš než pokoj to byl bunkr, se zdmi bez oken a se silnou nedobytnou hradbou. Michele na mě začala tlačit. Přestože jsem od ní nechtěl utéct, cítil jsem, jak mě něco táhne do tmy, kde jsem byl klidný a uvolněný. Rozhovor pokračoval v podobném duchu až do chvíle, kdy jsme se vrátili do Drew House a začali se připravovat ke spaní. V  jeden moment jsem si myslel, že se mi podařilo náladu rozjasnit, ale za chvilku mezi námi bylo zase mrazivo. To mi více než cokoli jiného napovědělo, že máme opravdu problém. Už ani můj šarm a smysl pro humor nedokázaly překonat tíhu, která nás obklopovala. Měl jsem pocit, že se topím. Doopravdy jsem cítil, jak klesám ke dnu. Michele se ten večer ani nepřevlékla, jako kdyby čekala, kdy už vyjde slunce, aby mohla utéct. A přesně to udělala. Když přišlo ráno, v tichosti si sbalila tašku a než vyšla ze dveří, otočila se ke mně. „Ráda bych to svedla na tebe. Ale nemohu. Každý z nás prostě vidí věci z  jiné perspektivy. Není to tak, že bych pravdu měla já a ty ne – jenom ses narodil takový, jaký jsi, • 34 •

a já zas taková, jaká jsem já. Nemyslím, že to jde změnit.“ „Víš, když jsem byl mladší, považoval jsem se za republikána,“ odpověděl jsem v naději, že ji to zastaví. „Pamatuji si, že můj bratr podporoval ve volbách v  roce 1972 McGoverna. I  když mi tehdy bylo jenom deset let, byl jsem pro Nixona. Samozřejmě jsem netušil, o čem mluvím – jenom jsem opakoval tátova slova. Pravděpodobně jsem se nezměnil ani na střední škole, ale na vysoké jsem se měnit začal. Nebylo to nic, s čím jsem se narodil – prostě jsem měl vždycky schopnost vidět věci nově a  dělat různá rozhodnutí. Proto je pro mě těžké uvěřit tomu, co říkáš… Že se rodíme s  uzavřeným postojem, který zůstává stejný po celý náš život. Mám z toho pocit, že tvrdíš, že jsme všichni oběti.“ „Já nejsem oběť,“ odvětila polohlasem a byla to poslední věc, kterou řekla. Pak zvedla cestovní tašku a  vyšla ze dveří. Šel jsem za ní dolů na parkoviště a poprvé si pomyslel, že možná bude lepší, když to skončí. Nasedla do auta a odjela, aniž by svezla můj liberální zadek na letiště.

Jak jsem tak ležel v  posteli a  zíral do stropu, začal jsem pochybovat, jestli je dobrý nápad zůstávat v Drew House. Možná bych si měl vzít taxík zpátky do Toronta a  chytit další let do Portlandu. Jedna moje část chtěla utéct – v tom jsem byl vždycky dobrý – zatímco jiný hlas mě volal opačným směrem. Chtěl, abych strávil víc času s tajemným kuchařem, který, jak se zdálo, toho věděl hodně o lásce i o životě. • 35 •

Měl jsem pocit, že Roger zná odpověď, kterou jsem hledal, ačkoli jsem si nebyl jistý, na jakou vlastně otázku. Jediné, co mi bylo jasné, bylo, že zatímco jedny dveře se zavřely, jiné se stejně rychle otevřely… ale nedokázal jsem se rozhodnout, jestli do nich mám vstoupit. Vstal jsem a řekl si, že prozkoumám dům, abych se trochu zaměstnal. V jídelně byla tma a z kuchyně nevycházel žádný zvuk. Prohlédl jsem si obrazy a dekorace, které zdobily místnost a z nichž byl patrný evropský vliv. Všiml jsem si dvou velkých obrazů mužů, kteří hráli jakousi hru s  dlouhým košíkem, připevněným k  rukám. Byli oblečeni v bílém, což mi u tak aktivního sportu nepřipadalo nejpraktičtější. Jeden hráč zřejmě běžel směrem k míči, ale nic jiného jsem z toho nepoznal. Zíral jsem na malby a  najednou jsem za sebou zaslechl nějaké zvuky. Když jsem se otočil, spatřil jsem Rogera, jak ke mně kráčí ve světlém saku. „Ten sport se nazývá chistera,“ řekl. „Hraje se to tam, odkud pocházím, v baskické části Francie. Je to u nás velmi populární sport. Tedy aspoň býval.“ „Hrál jsi ho někdy?“ zeptal jsem se. „Ano, ale jenom pro zábavu. U nás se říká, že to je nejrychlejší hra na světě. Opravdu dobří hráči umějí tou rukavicí hodit gumový míček rychlostí až tři sta kilometrů za hodinu. Dostat trefu může být velice nebezpečné.“ „Jen se tu tak rozhlížím a koukám, jestli nepotřebuješ s něčím pomoct,“ řekl jsem a doufal, že mu nevadí, že za ním chodím jak pejsek. • 36 •

„Chystám se zastavit na farmářském trhu pro nějakou zeleninu a pak chci jít na jedno ze svých oblíbených míst v lese na houby. Jestli chceš, pojeď se mnou.“ Řekl jsem, že chci, a nastoupil jsem s ním do jeho náklaďáku. Vyjeli jsme na ulici a jeli směrem do Elory, pak jsme zatočili doleva a přejeli most, vedoucí zpátky na dálnici. „Rád bych se dověděl víc o  tom, jak jsi vyrůstal ve Francii,“ řekl jsem mu. „Říkal jsi, že tvé kuchařské umění hodně ovlivnila tvá maminka.“ „Ano. Většinu jsem se naučil od babičky a  od mámy –  a  také od tety. Naučily mě ty nejdůležitější věci, které většinou používám dodnes, ale hlavně to, jak ve  všem, s čím pracuji, nacházet určitou životní sílu. Když je něco živé, má to v sobě energii, která obohacuje život; když je to mrtvé – jako většina polotovarů dnešní doby – pak to přináší jen málo užitku a dokonce to může být i škodlivé. Když se budeš držet této jediné zásady a vždy budeš nakupovat to, co je živé, pak všechno, co uvaříš, bude skvělé, přestože nebudeš ten nejlepší kuchař.“ „Žije ještě tvoje matka?“ „Ne, zemřela už dávno.“ Roger vypadal zamyšleně. „Hned po narození ji prodali do baskické rodiny, která ji vychovala. Její pravá matka byla mladá krasavice a  zamilovala se do polského vojáka. Když otěhotněla, její rodiče nechtěli, aby na rodinu padla hanba. Zařídili, aby dítě bylo prodáno lidem, kteří bydleli dostatečně daleko od nich. Když moje máma vyrůstala, lišila se od ostatních – měla blonďaté vlasy, což bylo v baskické zemi nevídané.“ „Jaká byla?“ • 37 •

„Řeknu to takhle,“ odpověděl s úsměvem. „Jestli je ve mně dobrodružná struna, mám ji po ní. Během války byla dokonce členkou odboje. Pašovala vzkazy a  pomáhala lidem utíkat před nacisty. Dovedeš si představit, jak to bylo nebezpečné. Mnoho jejích přátel bylo zavražděno. Vlastně i můj strýc padl jen pár dní před koncem války.“ Projížděli jsme krajinou, míjeli farmy a prázdná pole. Roger mi vysvětloval, že v téhle oblasti žijí především mennonité. Rodiny, které tu farmaří, vlastní jen málo vymožeností, jež dnes považujeme za samozřejmost. Starobyle vyhlížející stáje mi připomínaly části pensylvánského venkova, kde sídlí amišská komunita. Pamatuji se, jak jsme tou oblastí jednou jeli s tátou, a došel nám benzín. Jelikož jsme se octli na místě, kde většina rodin nevlastní auto, utkvěla mi tahle událost v paměti. Naštěstí jsme potkali farmáře, vlastnícího půl kanystru benzínu jako rezervu do generátoru, který vůbec nepoužíval. Odjeli jsme, co nejrychleji to šlo, a doufali, že se dostaneme do „civilizace“ dříve, než se znovu zasekneme. „Jsou tady dva nebo tři farmářské stánky, u kterých se většinou zastavuji,“ řekl Roger. „Majitelé vědí, o co mi jde, a nechají mě dělat svou práci.“ „Co tím myslíš?“ zeptal jsem se a pomyslel jsem si, že dělání své práce bude určitě zajímavé pozorovat. „Učili mě, že mám zeleninu a ovoce k sobě nechat promlouvat,“ odtušil a mrkl na mě, což ve mně vyvolalo podezření, že si ze mě střílí. „Když správně posloucháš, bude s  tebou mluvit cokoliv. Když utrhnu dýni nebo cibuli, obejmu je prsty a nechám je mluvit se svou duší. Pokud jsou připravené a chtějí být v mém kastrolu, řeknou mi to.“ • 38 •

„Teď žertuješ, viď?“ „Možná trochu. To, že k  nám jídlo promlouvá, je pravda, ale většina lidí tyhle věci bere příliš doslova. Musíme naslouchat svými city, nejen ušima. Já už to dělám tolik let, že vycítím, kdy je něco správné a kdy ne. Naučil jsem se ze všeho nejvíce důvěřovat svým pocitům. Právě toho ale většina lidí není schopna.“ „Věřit si?“ „Ano,“ odpověděl Roger a pokračoval ve vysvětlování. „Je to dovednost, kterou se učíme a pěstujeme praxí. Také jsem se to naučil, když jsem byl mladší. Existuje jazyk intuice, kterému rozumí každá živá bytost… ať už je to člověk, pes nebo rostlina. Někdy prostě něco víme, i když nechápeme, jak jsme se to dověděli. Někdo ti může říci, že nemáš pravdu, nebo že říkáš nesmysly. Když jsi si tím ale jistý, dokážeš to přese všechno uvidět a sám sobě to dokázat. Takhle se stavím k jídlu i ke všemu ostatnímu ve svém životě. Když vařím, cítím, že komunikuji se všemi přísadami. Proto většinou nic nevážím a ani se přesně neřídím receptem. Po tolika letech jsem se naučil jednoduše to vědět a zjišťuji, že čím více si věřím, tím lépe jídlo dopadne.“ „V  tom bych potřeboval trochu praxe,“ poznamenal jsem. „Jedním z mých problémů je, že mám tendenci jít proti tomu, co vím, a nakonec to nikdy nedopadne dobře. Myslím, že přesně to se stalo i s Michele. I když to mezi námi vypadalo opravdu dobře, někde hluboko uvnitř sebe jsem cítil, že to nedopadne tak, jak jsem si představoval. Domníval jsem se, že ona je pro mě ta pravá a že se třeba nakonec vezmeme. A zároveň se ve mně ozýval ještě jiný • 39 •

hlas, který mi říkal, že to mám vzdát… ale já ho nechtěl poslouchat.“ „Možná to pravé poselství znělo, abys přestal hledat dokonalost v někom jiném a uvědomil si, že dokonalý jsi ty sám.“ „To zní jako hláška z nějakého filmu.“ „Možná že ano,“ pokračoval Roger. „Všechno už tu jednou bylo – nikdo pro tebe nemůže hrát nějakou roli, dokud jsi ji předtím nezahrál ty sám pro sebe. Dokonalost neznamená, že je všechno bezchybné; znamená, že jsi schopen milovat i navzdory chybám. Že srdce máš pořád otevřené, přestože se věci nevyvinou tak, jak bys chtěl. Pak jsi schopen vidět, že všechno je dokonalé přesně tak, jak má být. Věř mi, že nikdy nespatříš dokonalost v někom jiném, dokud ji nenajdeš sám v sobě.“ Zatočili jsme k malému stánku se zeleninou a Roger vypnul motor. Měl jsem najednou pocit, že vstupujeme do jiného světa, ve kterém rostliny a zelenina mluví šeptem ke každému, kdo je ochoten naslouchat. Roger zamával na starší ženu, která seděla na rohu stánku. Když ho poznala, usmála se. „Dobrý den, příteli,“ pozdravila vesele. „Už jsem si říkala, kdy se zastavíte.“ „Tohle je můj přítel James,“ řekl Roger, když jsme společně kráčeli mezi řádky ovoce a  zeleniny. „Bydlí u  nás a dnes mě učí o lásce.“ „Já učím tebe?“ zeptal jsem se překvapeně. „Mám pocit, že učitelem jste vy,“ odpověděla žena a ukázala na Rogera. „Připadáte mi jako někdo, kdo toho ví víc, než se na první pohled zdá.“ • 40 •

„Vím jen to, co jsem schopen vidět,“ řekl. „A když jsem s Jamesem, vidím tu část sebe samého, která něco trochu chápe, ale ještě se musí hodně učit. Proto je dnes mým učitelem.“ Díval jsem se na něj a nevěděl, co si mám myslet o tom, co právě řekl. Nebyl jsem si jistý, jestli to od něj byl kompliment nebo důmyslná výzva. Než jsem stihl odpovědět, kráčel už od bedny k bedně, vybíral mrkev a cibuli, voněl k nim a pokud jsem dobře viděl, poslouchal, co mu říkaly. Kdyby nebylo našeho rozhovoru v autě, asi bych tomu nevěnoval pozornost, ale teď jsem se k tomu stavěl jinak. Pokud tahle bláznivá metoda opravdu existovala, chtěl jsem ji pochopit. Navštívili jsme další dva stánky a  všude to probíhalo velice podobně jako při první návštěvě. Každý Rogera srdečně vítal; bylo vidět, že si ho váží a mají ho rádi. Všiml jsem si ale i něčeho jiného, méně nápadného, a byl jsem zvědavý, zda to zaznamenali i jiní. Začínal jsem si myslet, že Roger je zvláštní duchovní učitel, který používá jako inspiraci pro své lekce jídlo. Zdálo se mi, že za vším, co řekne, je nějaký význam. Příslib, že když budu dávat dobrý pozor, otevře se mi celý svět. Byl svým způsobem tajemný, schovaný za jídly, která připravoval, a za jednoduchými lekcemi, které z něj tak přirozeně plynuly. Jako v tomhle penzionu – hodinu cesty od Toronta, ve společnosti muže, který mně s každým vysloveným slovem víc a  víc připomínal mudrce – jsem stejně tak mohl být v buddhistickém chrámu nebo v klášteře. • 41 •

„Kolik restaurací jsi vlastnil?“ zeptal jsem se, když jsme opouštěli  oblast mennonitů a  mířili k  Rogerovu oblíbenému houbařskému místu. „První restauraci jsem měl jako velice mladý ve Francii. Dal jsem do ní všechno, co jsem měl – všechny své úspory a tu trochu peněz, co jsem dostal od rodičů. Samozřejmě jsem chtěl dobře vydělávat, ale vlastně jsem o penězích nikdy nepřemýšlel. Nejdůležitější pro mě byla moje vášeň a myslím si, že to mělo u lidí odezvu. Když jsem restauraci otvíral, nevařil jsem mnoho jídel… jenom pět nebo šest. Ale na každém jsem si dal velice záležet. Mojí specialitou byla rybí polévka. Lidé na ni přicházeli z celého okolí a dodneška je to pravděpodobně moje nejlepší jídlo. Vždycky jsem věřil, že je lepší připravovat jen pár vynikajících jídel, než mít obrovské, ale jenom průměrné menu. Když jsem se začátkem 60. let přestěhoval do Toronta, provozoval jsem po nějaké době několik restaurací,“ pokračoval Roger. „Bylo hodně těžké rozjet je, ale když se nám to nakonec povedlo, měly obrovský úspěch. Pamatuji si, že můj účetní měl vždycky problém s tím, kolik peněz vydám za suroviny. Mé náklady na jídlo někdy činily až 44 procent, což bylo mnohem více než u  jiných. Když si vezmeš jednoduchou restauraci, jako je například fast food, náklady na jídlo činí jenom 17 procent nebo i méně, zatímco většina dobrých restaurací je někde na 28 procentech. Takže mé náklady byly opravdu obrovské, ale stoly u  mě byly vždycky plně obsazené. Přišel za mnou můj účetní a říkal mi: ‚Rogere, máš příliš vysoké náklady! Musíš je snížit, jinak dost nevyděláš.‘ Podíval jsem se na něj • 42 •

a řekl: ‚Martine, za celý život jsem tolik nevydělával.‘ Řekl mi, že bych mohl vydělat více – pravděpodobně dvojnásobek. Opáčil jsem ‚Kašlu na tvá čísla a na to, kolik bych měl nebo neměl vydělávat. Mí zákazníci jsou šťastní a vracejí se ke mně. A já jsem také spokojený, tak proč bych měl tyhle lidi šidit na tom, co jim dávám?‘ Martin se s tím nakonec smířil, protože viděl, že každý rok jsem vždycky něco vydělal. Slíbil, že už mi nikdy nebude říkat, co mám dělat.“ „Zvýšení cen by mohlo lidi odehnat a ty bys nebyl zdaleka tak úspěšný,“ řekl jsem. „Přesně tak. A proto logika účetních nemusí být stejná jako boží logika, která říká, že máš dát do všeho všechno. Víš, jak to myslím?“ „Myslím, že ano. Znamená to, nic si nenechávat v záloze. Dávat víc, než jen své peníze – také energii a vášeň – tak často, jak to jde.“ Roger přikývl. „Bůh si nevede záznamy o  procentech a číslech. Zajímá ho naše podstata a samozřejmě také to, zda ji sdílíme s ostatními. Ježíš vyprávěl o ženě, která darovala pár mincí. Říkal, že její dar byl mnohem cennější, než dar muže, který daroval velkou sumu. Proč? Protože ta žena dala všechny peníze, co měla, a vzdát se jich byla od ní oběť. Bohatý muž dal možná více, ale nic ho to nestálo. Nepocítil to tak jak ona.“ „Žena darovala svou podstatu, protože věřila, že se jí to vrátí. Proto také Ježíš vyzýval své žáky, aby své peníze rozdali chudým. Nevím, jestli také chtěl, abychom byli sami chudí; spíše to bylo duchovní cvičení o důležitosti neustálého dávání.“ • 43 •

„Přesně v tom je také krása jídla. Myslíš, že jablko nebo mrkev si něco nechává v  rezervě, když se nám nabízí k snědku? Dávají nám svou podstatu, protože vědí, že ta pak bude dál žít v nás. Když dáváme někomu svou podstatu, budeme žít dál přes někoho jiného. To je boží logika.“ O několik minut později Roger zaparkoval auto u silnice a vyndal z kufru dva koše. Pokynul mi, abych ho následoval po pěšině, která vedla do hustého lesa. Zvuky ze silnice brzo zmizely a nás obklopil úplně jiný svět. „Tohle je nejlepší místo na houbaření, jaké jsem v okolí objevil,“ řekl Roger. „Možná je na houby ještě trochu brzo, ale za pokus to stojí. Je to opravdový dar, když rostou, a já se o ně rád dělím s přáteli. Nechám si jenom tolik, kolik potřebuji na jídla, která budu vařit v několika následujících dnech.“ „Ještě nikdy jsem na houbách nebyl,“ řekl jsem mu. „Je něco, co bych měl vědět?“ „Pro mě je sbírání hub posvátný zážitek. Je spojen se zemí… Je to skvělý způsob, jak zapomenout na všechno, na čem nezáleží, a soustředit se na to, co je prosté a přímo před námi. Najít houby je těžké – musíš se na to plně soustředit, hlavně teď, když ještě příliš nerostou. Když se zklidníš a necháš svůj pohled jen tak klouzat po povrchu, možná najdeš místo, kde jich roste hodně. Ale i kdyby ani jeden z nás nic nenašel, je to každopádně úžasný duchovní zážitek.“ Sešli jsme z pěšiny a já jsem pozoroval, jak Roger zvedl ze země větev a odhrabával jí listí a větvičky. Dělal jsem to samé a zanedlouho jsem si uvědomil, že jdu opačným směrem, k  mělké rokli, kde byl porost čím dál hustější. • 44 •

Zdálo se, že o tom, kam jdu, sám nerozhoduji. Něco mě táhlo dál od Rogera a hlouběji do lesa a já doufal, že to povede k nějakému výsledku. Po několika minutách, během nichž jsem nespatřil jedinou houbu, jsem si pomyslel, že měl asi pravdu, že je na ně ještě moc brzo. Potom mě znovu přepadl pocit, že jsem tam ještě kvůli něčemu jinému, a tak jsem pořád koukal na zem a hledal houby. Najednou se mi vybavila doba, kdy mi bylo čtrnáct a bezcílně jsem bloudil lesem poblíž rodného domu. Ta vzpomínka byla tak živá, že všechno ostatní, včetně mé dospělé podoby, zmizelo; byl jsem znovu dítětem a přemýšlel jsem o stejných věcech, které mi tehdy připadaly důležité. Právě jsem dokončil osmou třídu a  měl jsem strach z  přechodu na střední školu. Moji kamarádi šli většinou na různé státní školy, zatímco já měl nastoupit do katolické školy na druhém konci města. Znamenalo to nové přátele a nový tlak, kterému jsem měl čelit. Ten strach ve mně pořád rostl a nakonec mě úplně ovládl. Byl tak obrovský, že jsem se bál, že to nezvládnu. Měl jsem puzení kráčet pořád dál a dál a navždy zmizet všem z dohledu. Naučil bych se žít bez lidí a shánět si potravu, abych přežil. Dokonce jsem si říkal, že kdyby to bylo nutné, mohl bych se každou noc vplížit do města a krást u lidí, kteří žili na okraji lesa. Nikdy by nezjistili, že jsem tam byl, a já bych mohl nadále žít životem, který mi připadal mnohem přitažlivější než to, co mě čekalo. Čelit strachu, který se ve mně ukrýval, bylo příliš děsivé a riskantní. A i když jsem věděl, že jenom sním, útěk se mi zdál být mnohem snazší. • 45 •

Stejně rychle, jak jsem opustil skutečný život, jsem se do něj zase vrátil, a už mi nebylo čtrnáct, nýbrž čtyřicet osm. Chtěl jsem v sobě udržet ty silné emoce a snažil jsem se pochopit, proč jsem se tehdy tak bál –  čemu jsem to kdysi neuměl čelit a co bych teď možná zvládl. Rozhodl jsem se, že se tou vzpomínkou znovu nechám ovládnout. Doufal jsem, že se ten pocit vynoří z temnoty a odhalí záhadnou postavu, která mě tak dlouho pronásledovala. Zhluboka jsem se nadechl, ale neodtrhl jsem přitom oči od bláta a popínavých rostlin, které pokrývaly zem. Fungovaly jako hypnotická spoušť, vtahovaly mě zpátky do mého bývalého života, který se zdál být mnohem vzdálenější, než doopravdy byl. Pak se bez varování něco začalo dít. Když jsem rozpoznal črty svého mladšího já, zadržel jsem dech. Nejdříve jsem uslyšel šepot, ale pak hlas nabral na intenzitě a rozléhal se zároveň mnou i mým mladším já. Nezasloužíš si být šťastný. Nespatřoval jsem žádný smysl nebo důvod, proč se tohle vynořilo, ten důvěrně známý pocit nedostatečnosti a  přesvědčení, že nikdy nebudu schopen zažít trvalou lásku nebo klid. Ten pocit jsem tehdy pohřbil a on v mém podvědomí přetrvával po celá desetiletí. Teď tu byl duch z minulosti znovu a já nevěděl, co dělat. Poklesl jsem na jedno koleno a lapal po dechu. Myslel jsem na Rogera a doufal, že je ode mne daleko a není svědkem tohoto přepadení. Moje čtrnáctileté já teď nabylo vrchu, a přestože jsem se snažil vypudit je ze své mysli, nechtělo odejít. Musel existovat nějaký důvod, proč jsem to znovu pocítil. Proč jsem dovolil, aby se ten strach znovu • 46 •

vynořil a já zakoušel jeho moc. Říkal jsem si, že pravým účelem možná bylo, odhalit podstatu toho pocitu, který jsem tehdy nedokázal pochopit. Zjistit, jestli byl něčím víc než jen pouhým přízrakem, který se ukrýval ve mně. Jeho vliv jsem ale rozhodně vnímal jako něco konkrétního a  skutečného. Začal jsem si uvědomovat, že i  když jsem si toho nebyl vědom, tenhle pocit vždycky řídil směr mého života a já jsem to až do této chvíle nedokázal rozpoznat. Nosil jsem ho v sobě tak dlouho, až se stal mou součástí. Najednou jsem si uvědomil, že právě v tom spočívala jeho moc. Strach se natolik promísil s mým vědomím, že jsem ho vnímal jako svou přirozenou součást, jako přítele – i když tajemného a nevyrovnaného. Snažil jsem se ho setřást, ale nechtěl se ani hnout. Investoval jsem příliš času, uběhlo příliš mnoho let na to, abych ho tak jednoduše opustil. Pak jsem si uvědomil, že by nebylo správné jej odvrhnout. Když teď ten pocit vyplul na povrch, existovala další možnost, protože byl mou součástí, jakkoli jsem se to snažil zapírat. I když se ve svém hodnocení toho, jaký jsem a co si zasloužím, mýlil, byl to pořád ten nejstálejší přítel, jakého jsem kdy měl. Nebylo by správné jej vyhnat, lepší bylo, přijmout ho. Pak mi to došlo: konečně jsem byl schopen vidět to v pravých barvách – byla to prastará víra, která už dávno pozbyla smyslu. Ale jako starého přítele, se kterým jsem už neměl téměř nic společného, jsem neměl důvod odříznout ho od svého života. Chtělo by to nový vztah, takový, ve kterém by byl doceněn, ale dostávalo by se mu jen omezené pozornosti. • 47 •

Opanoval mě pocit klidu a já cítil, jak se mi do údů navrací síla. Nevěděl jsem, jak ten nový vztah vznikne, nebo zda se ten pocit znovu objeví, ale dosáhl jsem něčeho významného. Zvítězil jsem. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu a doufal, že tomu tak opravdu je. Vstal jsem a oprášil si kalhoty. U mých nohou stál ještě pořád prázdný košík. Vzal jsem ho a šel. Za pár vteřin jsem uslyšel Rogerův hlas. Následoval jsem ho, až jsem uviděl pěšinu. Vedla mě ven z lesa, do světla, někam, kde mi bylo souzeno žít.

• 48 •

• Kapitola třetí •

LÁSKA KRVÁCÍ Další ráno jsem se probudil a sáhl vedle sebe, abych se dotkl Michele. Trvalo mi asi tři vteřiny, než jsem si uvědomil, že tam není a že jsem pořád sám. Zavřel jsem oči a několik minut zůstal úplně bez hnutí, v naději, že se vrátím do snu, který se mi zdál, než jsem začal vnímat tu smutnou skutečnost. Vzpomněl jsem si na včerejší procházku lesem, na sbírání hub a na ten nutkavý pocit, že jsem přišel o život, který mi byl kdysi přislíben. Kam to všechno zmizelo? Nemohl jsem však z celých těch třiceti let bloudění vinit osamělého čtrnáctiletého kluka, který se bál začátku nové školy. To by bylo až příliš jednoduché. Bylo tady něco jiného – něco znepokojivého a mnohem současnějšího, co pořád unikalo mé pozornosti. Ležel jsem v posteli a přemítal o důvodu, proč jsem od sebe vždy všemožně odháněl lásku a štěstí a nebyl schopen usadit se v životě, který jsem si sám vybral. Čelit dalšímu dni také znamenalo konfrontovat se s pravou příčinou toho, proč jsem sám, a proč jsem žádné ženě nedovolil příliš se ke mně přiblížit. Přetáhl jsem si peřinu přes ramena, snažil jsem se uvolnit mysl a zhluboka jsem dýchal, abych si přivodil spánek. Ten ale nepřicházel a čím • 49 •

déle jsem tam ležel, tím více mě přepadala osamělost. Nakonec jsem vstal a šel k umyvadlu. Doufal jsem, že šok ze studené vody na obličeji tu bezútěšnou atmosféru zažene. Nakonec jsem sešel dolů do kuchyně, kde, jak jsem věděl, najdu Rogera. Pomyšlení na to, že budu znovu sedět na stoličce a poslouchat jeho kázání na téma život a láska, mi podstatně zvedlo náladu. Jedna dvojice se zrovna usazovala v jídelně, zatímco druhá se zvedala k odchodu. Starší žena jedla ovocný salát a její manžel si míchal kávu. Právě začínali snídat. Pohlédl jsem směrem ke kuchyni a viděl, jak se tam Roger pohybuje – jednu chvíli stojí u sporáku a pak mizí hlouběji v místnosti. Nebyl jsem si jistý, jestli za ním můžu zajít, ale po pár vteřinách jsem se rozhodl zkusit štěstí. Nakukoval jsem do otevřených dveří, čím jsem upoutal jeho pozornost. Obličej se mu vzápětí rozsvítil širokým úsměvem. „Bonjour,“ řekl a přisunul ke mně stoličku. „Myslel jsem si, že budeš brzy vzhůru. Posaď se tady, než připravím snídani pro ten pár v jídelně.” Posadil jsem se a za chvilku mi už Roger naléval šálek kávy. Přidal jsem si smetanu a cukr, které stály na prkénku vedle mě. „Víš, probudil jsem se dnes se zajímavou větou v hlavě,“ řekl Roger. „Zněla takhle: Všechno je jednoduché, pokud víš, jak to udělat. Co myslíš, že to znamená?“ „Je to asi ta nejsamozřejmější věta, jakou jsem kdy slyšel,“ odpověděl jsem a napil se kávy. Roger přikývl a  pokračoval: „A  přece je to něco, co mnohým lidem uniká. Máme sklon věci komplikovat, • 50 •

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.