«lana Amose Komenského pokrokovost a aktuálnost

«lana Amose Komenského pokrokovost a aktuálnost Prof. dr. JOSEF POLIŠENSKÝ, filosofická fakulta KU v Praze

Není sporu o tom, že v životním díle a duchovním odkazu Jana Amose Komenského vidíme dnes, 300 let po jeho smrti, nejenom český příspěvek k vývoji lidské vzdělanosti, ale také podnětný příklad, jak úsilí zároveň hluboce národní a lidové i svým obsahem nadnárodní vede k velikosti. Velikost spočívá obvykle v. originálním řešení problémů, které jsou tak dalekosáhlé, že jsou s to přečkat věky a dovedou mluvit k přicházejícím generacím jazykem stále živým. Stručně řečeno, Komenský se stal velikánem lidského myšlení, protože dovedl překonávat třídní, náboženská i jiná omezení, daná jeho rozletu společností a dobou, v níž žil. Dokázal to nakonec tak radikálně, že jeho aktuálnost můžeme považovat i do budoucnosti za zajištěnu. Jak je tomu s Komenského pokrokovostí? O tu se bude bojovat vždy znova, tak jako se o ni bojovalo dosud. I to je nepřímé uznání Komenského velikosti.. Vždyť málokdo z nás si může dělat naději, že o jeho názorech a učení se budou lidé svářit ještě po třech stoletích. V jubilejním roce přihlásí se ke Komenskému, jak lze očekávat, právem i neprávem nejrůznější mluvčí, autoři, instituce širšího i užšího významu. Hodlá ho vzpomenout UNESCO, které v něm vidí jednoho ze svých před­ chůdců, sama Organizace spojených národů označila ho svého času za svého předvídatele. Vzpomenou ho akademie nauk, zejména ty nejstarší, s nimiž měl Komenský sám něco společného: londýnská Královská spo­ lečnost, římská Accademia dei Lincei. Na učených shromážděních se bude svádět významný boj o správné vysvětlení Komenského přínosu k peda­ gogice, lingvistice, politickému myšlení. Nebylo by správné, kdybychom si neuvědomovali, že v různých částech světa se v posledních letech roz­ vinuly o ně ostré diskuse, které měly v Anglii, v západním Německu a v Nizozemí dost velký ohlas. Jestliže se k oslavenci hlásí lidé velice roz­ manitého profilu, nelze čekat ani jednomyslnost, ani stejnou informova­ nost. A tak se vede spor o modernost či protomodernost Komenského pedagogických názorů, o jeho podíl na založení Královské společnosti a vztahu vědění 17. století a počínající průmyslové revoluce. Jsou »kome693

niáni«, kteří stavějí Komenského za Bacona a vedle Hartliba a Duryho mezi ideology Anglické revoluce, ale jsou také »komeniáni«, kteří Kojnenského za pravého »baconiána« nepovažují. Zdá se, že 300. výročí dne, kdy Komenský dovršil svoji pozemskou dráhu, je vhodnou příležitostí, aby­ chom se zamyslil nad otázkou, proč se právě marxističní badatelé, peda­ gogové, literární i jiní historikové a pracovníci ve společenských vědách mohou s dobrým svědomím hlásit k pokrokovému odkazu »Učitele ná­ rodů«. K o m e n s k ý a t ř í d n ě r o z d ě l e n á s p o l e č n o s t j e h o doby V diskusích a polemikách se do dneška objevují nedorozumění, vyplý­ vající ze skutečnosti, že Komenského zná mnoho lidí, což bohužel nezna­ mená, že o něm získali poznatky opravdu platné. Komenského dílo je velice rozsáhlé, jeho život zabral větší část 17. století a přejal množství základních problémů, s nimiž zápolili příslušníci nejméně tří generací, feho dílo bylo rozptýleno; jeho rukopisy najdeme dnes v Praze, Poznani, Leningradě, v Anglii, ve Švédsku a v Německu, nemluvě ani o jeho kores­ pondenci, rozptýlené nejméně skoro po celé Evropě. Za takové situace je pochopitelné, že je vzdálena doba, kdy budeme mít Komenského dílo vydáno v jeho úplnosti, ačkoliv se o to pokoušel Komenský sám už roku 1657, kdy připravoval v Amsterodamu vydání svých V e š k e r ý c h d ě l d i d a k t i c k ý c h . V e š k e r é spi sy J a n a Amose Ko me n­ s k é h o , vydávané obětavými moravskými učiteli v letech 1910—1929, zůstaly torsem, nejsou dokončeny V y b r a n é s p i s y J a n a A m o s e K o m e n s k é h o , vydávané od roku 1958, a úsilí Československé aka­ demie věd přineslo vedle nového vydání ODO jenom O b e c n o u p o r a ­ du o n á p r a v ě v ě c í l i d s k ý c h (1966) a první svazek moderního, vědeckého vydání Komenského díla, jehož dokončení se sotva dočkáme. Nedorozumění jsou způsobena i jinými činiteli. Čeští čtenáři, kteří se chtějí s problematikou Komenského života a díla seznámit, jsou dosud odkázáni na knihu J. V. Nováka a J. Hendricha (J. A. K o m e n s k ý , Praha 1932), která přišla v době, kdy nebyla dostupná ani Obecná porada, kterou v Halle nad Sálou objevil teprve v třicátých letech D. Čyževskyj, nebyl využit leningradský sborník Komenského raných děl didaktických z počátku lešenského pobytu a ovšem neexistoval ani přehled, co se z Ko­ menského díla zachovalo v československých knihovnách a muzejních sbírkách. Druhá světová válka postihla řadu knihoven a archívů a zne­ snadnila používání jejich fondů; na druhé straně vedla k zveřejnění těch rukopisů, které bývaly v pozůstalosti jeho přítele Samuela Hartliba, díky úsilí G. H. Turnbulla a Charlesa Webstera. A po letech se díky Jerzy Šliziňskému a A. Škarkovi znovu vynořily zbytky lešenské sbírky a našly své místo znova v poznaňském Archiwu Paňstwowem. S velikými potí­ žemi se připravuje společný, čs.-nizozemský soupis komenián v nizozem­ ských archívech a knihovnách. Nikdo z nás nemůže říci, že jsme opravdu zjistili z Komenského pozůstalosti všechno, co ještě existuje, i když nějaké senzace se dají těžko očekávat. Protože všechno nově nalezené bohatství nevytěžila dosud žádná práce (ani poslední, dobře myšlená a pilná kniha Milady Blekastadové, C om e n i u s , Ve r s u c h e i n e s U m r i s s e s v o n L e b e n , W e r k 694

u n d S c h i c k s a l . . . , Oslo—Praha 1969 ne), můžeme říci, žo vlastně stojíme znova na počátku komeniologického bádání. Můžeme .se ovšem opřít o díla našich předchůdců — i ta, která jsou dnes často zapomínána. Ale měli bychom si čas od času uvědomit, co všechno v různých dobách Komenský znamenal, třeba jenom pro český národ od doby, kdy se v ná­ rodním obrození formoval v moderní národní společnost. Jestliže obrozenci viděli v Komenském především autora L a b y r i n t u s v ě t a a r á j e s r d c e , zdůrazňoval František Palacký význam pro dějiny české vzdělanosti, ba i českého národa. Komenský — mluvčí pobělohorských Čech — měl svoje oprávnění v šedesátých letech minulého století a ob­ jevuje se jako pomyslný patron řady kulturních zařízení českého dělného lidu dávno před rokem 1892, kdy rakouská vláda dodatečně objevila v Komenském pomyslného velezrádce. Na přelomu 19. a 20. století se pro­ sadila mezinárodní postava Komenského-pedagoga a mírotvůrce, a díla Jána Kvačaly, ter Meulena jsou u nás bohužel známa podstatně méně než vytržené citáty, popularizované slavnostními řečníky v letech první repu­ bliky. Teprve po druhé světové válce mohlo dojít k pokusu o moderní vy­ světlení Komenského významu z pozic marxistické vědy a úsilí O. Chlupa, B. Havránka, J. Mukařovského, jakož i práce J. Brambory, Jana Patočky a A. Molnára najdou plné ocenění teprve s odstupem času. A tak nezbývá než vysvětlovat omyly, které vznikají ze skutečnosti, že problematika doby, vzdálené od nás tři staletí, je nám sice srozumitelnější než lidem 18. a 19. století, kteří v trochu laciném liberalismu a osvícen­ ském optimismu nechtěli vidět obtíže století 17., ale je stále těžko pře­ hledná. Protože toto století bylo stoletím krizí, válek a revolucí, je nám bližší, než bylo našim dědům a snad i otcům. 17. a 20. století jsou věky, kdy proces změny se zrychlil; jednoho komeniologa-historika to vedlo až k tomu, že se zamyslil nad otázkou, zda snad nežijeme v nějaké replice 17. století. To jistě není pravda, ale zdá se, že sociální vědy, vyzbrojené základy dialektické logiky a individuální a sociální psychologie, mají opravdu lepší předpoklady, aby chápaly vnitřní protiklady — ony »laby­ rinty« Komenského — společnosti, v níž Komenský tvořil své dílo. Jedním ze znaků moderního bádání je skutečnost, že se dnes snažíme chápat jednotlivosti v rámci systému a že jsme se rozloučili se shledává­ ním skutečných nebo zdánlivých svědectví, že ta či ona teze má svoji oporu v minulosti. To ovšem znamená, že při vší úctě ke snaze, aby si kaž­ dá doba a vlastně každý z nás vytvořili svého »základního« Komenského, musíme znova a znova varovat před nepřípustnými zjednodušeními, která by chtěla preparovat Komenského-autora jednoho citátu, jedné věty, jed­ noho spisku. V letech nedávno minulých jsme se s podobnými jevy bohu­ žel setkávali velmi často. Badatel, který se snaží Komenského vyložit v rámci jeho doby, může mít sotva radost z toho, že se z Komenského propaguje citát z K š a f t u , protože autora představuje v úloze zcela netypické, bolestínské a pesimistické, ačkoliv vlastní jeho podstatou byl nezkrotný aktivismus. Podobně není docela seriózní z Komenského citovat např. jenom dopis švédskému kancléři Oxenstiernovi z podzimu 1648 a ani se nezmínit o jeho dopisu z následujícího roku 1649, který je nadto pří­ kladem Komenského sebekritiky. Podobně sotva můžeme být přesvědčeni představou, že existuje Komenský-pedagog, který všechno definitivně vyřešil ve V e š k e r ý c h d í l e c h d i d a k t i c k ý c h , nebo Komen­ 695

ský-sociální myslitel, který všechno domyslil v ostatně nikdy nedokon­ čené O b e c n é p o r a d ě o n á p r a v ě v ě c í l i d s k ý c h . Komenského osobnost a dílo je tedy třeba posuzovat jako celek, ovšem s patřičným zřetelem na dialektické protiklady, které u něho najdeme. A těchto protikladů nebylo málo; Komenský toužil po harmonii, ale žil ve světě a společnosti, která měla k harmonii velice daleko. Nebyl zdaleka tak vyváženou osobností, jak bychom si představovali podle jejího plas­ tického ztvárnění. Byl to »člověk touhy«, často prudký a umíněný, někdy ne zcela důsledný, ale vždycky připravený se učit a vždycky myslící na nové pracovní úkoly. Rukopisy leningradského sborníku i poznaňských V ý z e v E l i á š o v ý c h ukazují, že experimentoval s kolektivním způ­ sobem práce, že se snažil pracovat systematicky, ba přísně plánovitě, včetně určeného penza na jeden den. Ale v praxi obměňoval tituly, kon­ cepce, osnovy; ale zřídka měnil v margináliích nadhozené problémy. I v tom je asi kus jeho modernosti. Hodně z těchto protikladů je ovšem v těsné souvislosti s protiklady, které byly vlastní třídně rozdělené společnosti jeho doby, konkrétně Evro­ py v letech 1592—1670. Bylo už zdůrazněno, že zdánlivě bezcílné putování J. A. Komenského má svoji logiku a že po rozvratu předbělohorského čes­ kého státu a násilné restrukturalizaci jeho společnosti znamenalo velkopolské Lešno takřka optimální domov učence, jehož vševědné a didaktické spisy našly nejsilnější hlas tam, kde se formulovaly nejsilněji elementy nefeudální, raně kapitalistické a z buržoazních revolucí vycházející novo­ věké Evropy, tedy v Anglii a v Nizozemí. Ohlas Komenského spisů si vy­ světlíme, jestliže si připomeneme, že Nizozemí a ještě více Anglie se za života Komenského staly ohnisky procesu tzv. vědecké revoluce 17. století. Za těchto okolností je zřejmé, že snaha pochopit Komenského osobnost a dílo v kontextu soudobé společnosti — a to společnosti třídně rozdělené — otvírá nové cesty pro další bádání. Komenský, j e dn o ta před Bí l ou horou

a česká

společnost

Je velikým nedorozuměním, jestliže je Komenský necitlivě vtěsnáván do krunýře té či oné věrouky, toho či onoho uměleckého slohu. Jeho veli­ kost je přece právě v tom, že církevnická, třídní a jiná omezení své doby překonal. Z tohoto hlediska měli pravdu jeho teologičtí protivníci a kritikové, kteří mu už v Lešně, a tím více v Nizozemí vytýkali názory málo pravověrné. Jistě, Komenský se považoval za »teologa povoláním«, za dobrého člena jednoty bratrské, ba za jednoho z jejích představitelů. Ale jeho vlastní přínos k věrouce, která byla v předbělohorské jednotě formována pod vlivem pozdně husitského odkazu, učení rané jednoty, Luthera, Kal­ vína, ale také Erasma Rotterdamského, je málo zřetelný. Obyčejně slyšíme o něm tehdy, když Komenský prosazuje zásady ekumenistické; když se pokouší o sjednocení všech evangelíků, ba kdy začíná i diskusi s před­ staviteli katolictví. Příznačná je po této stránce jeho účast na toruňském Colloquium charitativum, komplikovaná bojem mezi kalvinisty a pravověrnými luterány v Gdaňsku i ve Švédsku. Komenského vyzrávající před­ stava »malé jednoty«, která ustoupí jednotě širší, ba univerzální, měla 696

své domácí kořeny a nabývala na síle, jak se ukazovalo, že »Corpus Evangelioorum«, souhrn protestantských velmocí, jenž podle představ Komen­ ského měl být páteří, je spíš iluzí než realitou. Jednota, k níž vzhlížel Komenský s upřímnou láskou — a nemalou dávkou kritiky —, byla za mládí Komenského drobnou církví, jejíž řady nebyly nijak monolitické; zejména vztah ke kalvínství právě na Moravě nebyl nijak jednoznačný a projevoval se opětovně i ve velkopolském exilu. Můžeme říci, že bylo v tradici jednoty, aby se pohybovala mezi luterským a kalvínským směrem reformace, ale v duchu svých domácích tradic hledala zároveň způsob, jak si zachovat vlastní nezávislost. V Amsterodamu se Komenský jako dříve v Londýně klonil ke kalvínství, ale jeho jednota se v Polsku sbližo­ vala pod tlakem okolností s luterstvím — nakonec spíše tlak americké reality vedl roku 1749 anglický parlament k uznání jednoty za samostat­ nou církev. Ale Komenský působil svým pánům spolubratřím i jinak starosti. Od mládí byl až do pozdního stáří přitahován racionalistickými názory sociniánů, oněch italských, polských, francouzských a nizozemských stou­ penců italského »kacíře« Sozzina. Polští sociniáni-antitrinitáři, arminiáni, nakonec i jiní amsterodamští »novoreíormátoři« druhu Labadieho a Bourignonové měli pro Komenského velkou přitažlivost — a to je vidět i ve spiscích, které napsal a vydal proti nim. Přes amsterodamský domov Ko­ menského a jeho syna Daniela šla pravděpodobně i cesta k založení uto­ pické kolonie na statku jiného českého exulanta, Augustina Heřmana, B o h e m i a N o v a na hranicích Marylandu a Delaware. Dovedeme si snadno představit pohoršení Komenského teologických protivníků, Arnolda a Maresia, když jejich bývalý chráněnec a učitel opouštěl bez zábran pole kalvínského pravověří v době, kdy pomýšlel na pokřestění Turků i obyvatel zámořských zemí, aniž se příliš staral, o jaké křesťanství jde. Dokonce i jeho nechuť vůči Římu a jezuitům ustupuje jeho snaze získat celý svět pno »velkou jednotu«. Ve V ý z v á c h E l i á š o ­ v ý c h nejde Komenskému o polemiku, nýbrž o získávání spolupracov­ níků v misijní činnosti, v níž jezuité daleko předčili podle Komenského luterány a kalvinisty. Nebyla v tom zjevně žádná kapitulace, neboť o kou­ sek dál Komenský zdůrazňoval odlišnost jednoty od reformací 16. století. Podle Drabíkových proroctví věřil Komenský, že všechny církve přijmou řád jednoty, ale netrval ani na tom, aby zůstal její název. Její členové byli prostě praví, nezkažení husité. Zmínkou o Drabíkovi a jeho revelacích, zjeveních, se dostáváme ke Ko­ menského vztahu k nim. Lze si představit, jak pohoršeni byli pravověrní teologové, když na jejich výtky, že proroctví se nesplňují, Komenský klid­ ně odpověděl, že se tak stalo asi proto, že si to Bůh mezitím rozmyslel. To ovšem znamená, že Komenský porušil nejenom učení o predestinaci, i samu představu Boha-vševědoucího, kterou nahradil Bohem teistickým, zasahujícím jenom tu a tam do lidského dění. Dodejme ovšem, že Komen­ ského víra v revelace nebyla v 17. století ničím zvláštním, že v ně věřili předáci anglické revoluce, a že jeho chiliasmus, stejně jako chiliasmus anglických puritánů, nevedl k pasivitě, nýbrž naopak jej poháněl k větší, až horečné aktivitě. Svůj svár mezi rozumem a vírou, zahájený v prvních svazečcích T r u c h l i v é h o , Komenský až do své smrti definitivně nedo­ řešil. Ve schůzce s Descartesem projevoval po té stránce optimismus, který 697

francouzský filosof nijak nesdílel. Ale ještě Izák Newton psal teologické traktáty chiliastického ražení a byl na ně aspoň tak hrdý jako na svoje pojednání přírodovědná. Komenského postoj k přírodní filosofii byl ovšem konzervativní — ale po té stránce nebyl o nic konzervativnější než postoj Galilea Galileiho. Komenský věřil v revelace, ale Izák Newton v ně věřil ještě třicet let po Komenského smrti. Jestliže proroctví, zjevení, revelace považujeme za vyjádření přání, která jednotlivec sám za dané situace nemůže proměnit ve skutečnost, pak je můžeme docela logicky zařadit do jistých stresových období Komenského života a vyložit, proč k nim pro vlastní i cizí povzbuzení sahal. Co je pozoruhodné, je Komenského snaha hledat v revelacích reálné a rozumové jádro. To se projevuje zvláště markantně tam, kde Komenský k Drabíkovým proroctvím připojuje vlastní poznámky. Tato snaha racionalizovat iracionální odlišuje Komenského příznivě od katolických autorů, kteří za podobných situací kapitulovali iracionálnu. To je případ Viléma Slavaty, v mládí také člena jednoty, který na sklon­ ku svého života ve svých H i s t o r i c k ý c h s p i s o v á n í c h s odvo­ láním na příklad jezuitských autorů odlišil výrazně »historii světskou«, která je doménou historikovou, a »historii posvátnou«, která zůstala do­ ménou teologů, jimž jedině přísluší vykládat to, co lidský rozum nechápe. Komenskému bylo takovéto laciné řešení vzdáleno. Proto jej také sotva můžeme považovat za »barokního« myslitele. V jeho slohu a jazyku můžeme ovšem barokní rysy objevit. Pokud jde o jeho spisy české, mohli bychom ovšem Komenského klasické dílo v tomto směru, L a b y r i n t s v ě t a a r á j s r d c e , ovšem ještě oprávněněji označit za dílo manýristické. A Komenského latina je latina pozdně humanistická, prosycená modernismy, která se vzpírá škatulkování a opatřování etike­ tami. Komenský žil v době, kdy pozdní renesance ustoupila manýrismu a v níž najdeme stejně baroko jako klasicismus. V díle Komenského na­ jdeme, jako v díle každého skoro velkého ducha, vědomou či nevědomou reakci na umělecké slohy a jejich estetiku; ale významnější je nesporně Komenského reakce na problémy, které měla řešit společnost 17. století. A tato reakce je velice významná. Komenský by mohl být vzorem »poli­ tického« myslitele v tom smyslu, že mu za každé životní situace šlo o to, svět, který ho obklopoval, změnit. Jestliže jsme v tomto směru nedospěli ke konkrétnějším badatelským výsledkům, je to tím, že jsme v bádání po této stránce zůstali hodně dlužni. Víme sice, jak vypadala věrouka jednoty, známe nevalný stav jejího školství, ale málo známe její sociální skladbu. Přesto, že např. přerovská matrika, obsahující svatební smlouvu Komen­ ského s Magdalenou Vizovskou, je odedávna známá, neexistuje její vě­ decký rozbor, ačkoliv by mohl objasnit nebo potvrdit tezi, že jednota, a s ní Komenský, představovali zárodek »střední vrstvy«, která byla po­ bělohorskou feudálně katolickou reakcí zničena. Potřebovali bychom da­ leko lépe znát povahu vztahu Komenského k jeho »patronům«, Karlovi a Ladislavovi ze Žerotína, Leszczyňským, de Geerům. Víme ovšem, že Komenský dovedl vyjádřit svůj kritický postoj vůči feudálnímu řádu, především v mladistvých L i s t e c h do n e b e , Pan e g y r i k u K a r l a G u s t a v a i ve Š t ě s t í n á r o d a , ale také zvednout hlas proti kapitalistické expanzi v P o s l u mí r u . Komenské­ ho vize se rozšiřovala, jak se zužovala sociální základna, pro kterou pů­ 6 98

vodně tvořil, tj. jak se scvrkávala česká stavovská společnost. Ale protože naše bádání v restrukturalizaci české pobělohorské společnosti jsou na samém začátku, můžeme říci, že i tady jsme na začátku nového období v poznávání poměrů, v nichž Komenský tvořil svoje dílo, i v poznáváni ieho vztahu k těmto poměrům. Komenský

jako

sociálně

politický

myslitel

Jednu dobu bylo u nás obvyklé a skoro módní přeceňovat význam Ko­ menského jako diplomatického agenta ve službách pomyslné »emigrace« nebo přímo ve službách »imperialistického« Švédska. Komenský se zdál některým autorům, nikoli příliš dávným, prototypem »emigranta« a má­ lem velezrádcem. Není bolestivějšího omylu nad tento. Naštěstí tato móda pohasla, zejména když se ukázalo, že sovětští komeniologové padesátých a šedesátých let, Krasnovskij, Kairov, Gončarov a Lordkipanidze, jsou vzdáleni toho, aby mu vyčítali joho pobyt v exilu. Mimo to, že není příliš vhodné užívat pro 17. století pojmosloví, které Lenin vytvořil na přelomu 19. a 20. století a pro toto období, jde i o další omyly. Komenský byl exulantem, to znamená z vlasti byl pobělohorskými mocipány vypovězen, a exilem byl potrestán za svoji příslušnost k jednotě, reformaci i za svoji politickou příchylnost k protihabsburskému povstání a králi Fridrichovi Falckému. Fridrichovi a jeho rodině zůstal Komenský věren až do smrti. To znamená, že byl zapřisáhlým monarchistou. Jeho ideálem byla smíšená forma ústavy, kombinující prvky monarchistické, aristokratické a demokratické, jak je viděl vtěleny ve vládě Benátek a především konfederace Spojeného Nizozemí. Ale i kdybychom neuznávali rozdíl mezi exilem a emigrací, měli bychom uznat, že emigrace je pojem velice široký. Politickými emigranty byli všichni zakladatelé vědeckého socialismu. Chceme-li posuzovat politickou emigraci a její účastníky, pak jedinou mírou hodnot je program politic­ kého snažení emigrace. Komenský bojoval po celý svůj život proti režimu představovanému Vídní a Římem, Habsburky a programem násilné rekatolizace. Stavěl se proti programu feudálně katolické reakce, která české země ve vývoji vrhla nejméně o dvě tři generace zpět v hospodářském, sociálním i kul­ turním vývoji. I když na konci svého života byl pro získání současných autorit a institucí pro svůj program O b e c n é n á p r a v y v ě c í l i d ­ s k ý c h , zůstává skutečností, že kdyby se byl dostal do rukou služebníků Habsburků, byl by nepochybně sdílel osud svého druha Mikuláše Drabíka, popraveného exemplárním způsobem před branami dnešní Bratislavy v létě roku 1671. Naopak se Komenský po celý svůj život stavěl za pro­ gram nizozemské revoluce 16. století a její výsledek, za nizozemský vzor organizace, státu, společnosti i vzdělanosti. Jeho práce o tom podávají nespočet příkladů, nejjasněji snad P o s e l m í r u z 1667. Třicetiletá válka, která tak rozhodným způsobem poznamenala životní dráhu Komenského i kolektivní osud národa, k němuž patřil, není zcela nelogicky považována nizozemskými historiky za druhou část jejich války Osmdesátileté. Společenská situace ve středu Evropy byla ovšem zcela odlišná od situace v Nizozemí, a tak odboj proti rakouským Habsburkům se v Čechách nemohl podařit podle nizozemského vzoru v nějaký pendant 699

buržoázni revoluce. Nemáme proto důvod glorifikovat stavovské povstání let 1618—1620, ale nemáme ani důvod zamlčovat hrdinský boj lidových povstalců proti Habsburkům, z nichž zejména odboj moravských Valachů byl z pera Komenského zachycen v H i s t o r i i o p r o t i v e n s t v í c h i v revelacích. Třicetiletá válka nebyla srážkou dvou koalicí, které by se od sebe rozlišovaly svým odlišným třídním složením, a nebylo by seriózní ji vydávat za boj velmocí kapitalistických, a tedy pokrokových, s reakčními feudály. Ale není ani správné představovat si, že byla soubojem dvou táborů konfesionálních, který se jenom postupně změnil v souboj mocen­ ský. Je daleko realističtější vidět ve třicetileté válce vojenskopolitický konflikt, který měl hluboké kořeny hospodářské, společenské i politické. Oba tábory, habsburský a protihabsburský, se od sebe lišily svým složením, i když »velkou koalici«, sdružující progresivní elementy současné evrop­ ské společnosti, se v ní podařilo sdružit jenom nakrátko, v tzv. Haagské koalici z roku 1625. Komenského postoj v konfliktu je dostatečně známý a není třeba jej nijak omlouvat. Přeceňovat Komenského výlety do velké politiky nemá smysl, Komenský sám si nedělal iluze o jejich významu. Komenského vztah k anglické revoluci 17. století nebyl tak jednoznač­ ný, jako byl vztah k porevolučnímu Nizozemí. Komenský byl roku 1641 pozván do Anglie skupinou přátel, kteří patřili k parlamentní opozici proti stuartovskému Karlovi I. Po svém příchodu do Londýna uvědomil si Ko­ menský asi poprvé politický význam svých didaktických a vševědných návrhů, ale je pochybné, zda byl ochoten stejně jako jeho druh, Samuel Hartlib, dát souhlas k jejich využití proti »starému řádu«, tj. stuartovské dynastii a episkopálnímu zřízení. Vždyť Karel I. zůstal pro něho švagrem Fridricha Falckého a Komenský od něho očekával, že zakročí ve prospěch falcké dynastie a jejích českých stoupenců. Během zimy 1641—1642 se parlamentní skupina »komeniánů« rozpadla na roajalisty a královy od­ půrce. Na občanské válce Komenský mít účast nechtěl, považoval ji za politováníhodnou skutečnost, která zmaří jeho plány a vyřadí Anglii z po­ předí protihabsburské koalice. Jeho znalost situace byla omezená, jeho znalost jazyka pravděpodobně rovná nule; vedle »komeniánů« byli jeho společníky duchovní londýnské nizozemské (valonské) reformované círk­ ve a čeští exulanti typu Václava Hollara. Jeho spis o I n d e p e n d e n t s t v í , v ě č n é m p r a m e n i z m a t k ů vyjadřuje Komenského smí­ šené pocity vůči anglické revoluci a sotva byl rozváženým politickým krokem. Komenský nepřerušil styky s cromwellovským Connnonwealthem, ale necítil zábrany po roce 1660, když se snažil získat přízeň stuartovského restauračního dvora, na němž syn Fridricha Falckého, princ Rupert Lužický, měl dost významné místo. Stejně ovšem bylo logické, že pro dvůr Karla II. byl Komenský o málo přijatelnější než Samuel Hartlib. Vždyť kázání o českých husitech a aktualizovaná anglická verze H i s t o ­ r i e o p r o t i v e n s t v í c h byly využívány ve prospěch revoluce a ni­ koliv ve prospěch dvorské strany. Za posledních třicet let vyrostla rozsáhlá literatura o Komenského vzta­ hu k revoluční Anglii, k filosofii Francise Bacona, tzv. vědecké revoluci 17. století a londýnské Královské společnosti. Od roku 1941 do dneška platí, že anglická historiografie a pedagogika se hlásí ke Komenskému, pokud je orientována levicově, především marxisticky. To je případ J. Bernala, F. Needhama, Margaret Jamesové, Christophera Hílla, zatímco autoři 700

politicky konzervativní, především H. R. Trevor-Roper a Margaret Purverová, patří k jeho kritikům. Groteskním příkladem zcela nereálného výkladu je Trevor-Roperova studie o Komenském, Hartlibovi a Durym ja ­ kožto třech emigrantských ideolozích puritánské revoluce. Pokud jde o Komenského, jsou výklady Trevor-Roperovy zcela zbaveny reálného zá­ kladu a jsou odstrašujícím příkladem nesprávné aktualizace. Bylo by jistě stejně nesprávné, kdybychom opakovali Trevor-Roperovu chybu a Komenského šmahem označovali za »moderního« v tom smyslu, že bychom ho měřili našimi dnešními měřítky. Především marxističtí his­ torikové nic takového dělat nemusejí. V Komenského životním díle je dost pozitivního, abychom se к němu mohli oprávněně hlásit. Ale neměli by­ chom zapomínat, že boj o poznání Komenského není jenom imperativním příkazem naší vědy, ale že by měl být také podnětem к přeměně teorie v praxi. Nezáleží na tom, kolik se o Komenském v roce 1970 i v letech následujících popíše papíru, ale na tom, nakolik se nám naše školství po­ daří proměnit podle programu Komenského v nástroj, který nám pomůže změnit společnost a svět. Záleží jenom na nás, zda této příležitosti využi­ jeme. Nebylo by příliš moudré, kdybychom si mysleli, že Komenský má své místo zajištěné a že je možné vytáhnout jej z muzejního šera jenom o vhodných příležitostech. Boj o Komenského je součástí našeho stálého boje za pokrokové tradice naší vzdělanosti. ЙОЗЕФ

ПОЛИШЕНСКИЙ

ПРОГРЕССИВНОСТЬ

И

АКТУАЛНОСТЬ

О жизненности наследия Коменского сви­

Я.

А.

Коменский,

детельствует и то обстоятельство, что в наше

о б ще с т в о

время, уже триста лет после его смерти, идет

лой

КОМЕНСКОГО Община

перед

и

битвой

ч е шс к о й на

Бе­

горе:

бой и продолжается научная дискуссия о его

Отношение Коменского к Обществу чешских

произведениях. За рубежом, а иногда даже

братьев никак нельзя назвать простым и уста­

и в нашей стране отзываются голоса, выра­

новившимся, — оно постоянно развивалось.

жающие

наличие

До настоящего времени еще не был проведен

Мы поставили себе задачу

анализ социальной расслойки того общества,

сомнения,

недоразумений.

недоумение

и

высказать свой взгляд по этому поводу.

невзирая на то, что имеются источники для

Коменский

исследования хотя бы некоторых общин. От

ства

на

и

разделение

классы

в ег о

о б ще ­

эпоху:

Изучение жизни и трудов Коменского дело

малой Общины Коменский перешел к «Ве­ ликой» Общине, в рамках которой уже не

не легкое, вследствие отсутствия надежной

имело особого значения, сохранит ли она

и разработанной в духе нового времени био­

свое название, будет ли ревниво оберегать

графии. Когда из произведений Коменского

свою форму вероисповедания по отношению

выбирают отдельные цитаты,

когда дается

к остальным протестантам и всему христиан­

изложение только одного, пусть даже наибо­

ству. Коменский склонялся к рационализации

лее выдающегося его произведения, то это

веры, хотя ему так и не удалось до самой

нельзя признать методом современного под­

смерти разрешить проблему взаимоотношения

хода к их толкованию. Наоборот, мы сможем

между разумом и верой. Однако в таком

лучше понять произведения Коменского, изу­

же положении находились и другие великие

чая их во взаимосвязи и взаимной зависи­

мыслители 17 и даже 18 столетия. Они тоже

мости с обществом той эпохи, т. е. обществом,

верили в откровение, но мало кто из них так

разделенным на классы.

честно стремился найти разумное объяснение

701

образом

«Универсальной монархии» усматривал за-

нельзя вписать в рамки одного верочения

клятного врага развития европейских наро*

или же одного художественного или литера­

дов. Его отношение к Английской революции

турного стиля. Коменский был ярким пред­

было полно противоречий: принимая ее про­

ставителем образованности после битвы на

грамму реформы школы и науки, он отвергал

Белой горе, но к ней относился весьма кри­

ее независимость.

откровению.

Коменского

никоим

Однако к Коменскому неприменимы мас­

тически. Коменский — о б щес т в енно- по­ л и т и ч е с к и й мыслитель:

штабы нашего времени. По своей сути это

Коменский был сознательным последовате­

борьба за его наследие является составным

был современный и политический деятель;

лем нидерландской модели социально-поли­

элементом нашей борьбы за соблюдение про­

тического

грессивных традиций нашей образованности.

JOSEF

мышления.

В

лице

испанской

POLI3ENSK?

PRO G RESSIV ISM AND TO PICALITY OF J. A. COMENIUS

The vitality of Comenius’ heritage is proved by the fact that today, 300 years after his death, his work is still a subject of a scientific discussion and even strug­ gle. Voices can be heard abroad, and so­ metimes in our coutry, too, expressing doubts, embarrassment and showing mis­ understanding. Our task 'is to take up a position vis-a-vis these voices. C o m e n i u s and t he c l a s s - d i v i ­ d e d s o c i e t y o f h i s t i m e s : It is not easy to study Comenius’ life and work, and we have no reliable biography concei­ ved in a modem way. Really, it is not a sign of modern interpretation if isolated quotations are picked out of Comenius’ work, if he is interpreted from a single work, however representative. On the contrary, we can understand Comenius better if we study him in the context of the contemporary society — that is, a class-divided society. Come ni us , t he Uni t y a n d t he Cz e c h s o c i e t y before the Wh i t e M o u n t a i n : The relationship of Come­ nius to the Unity of Brethren was hi no. way simple and was continually developing. Its social composition has not yet been analysed, although sources for at least some of its communities are available. Comenius passed from the “Little” Unity to the “Great” Unity, within whose frame­ work it no longer mattered whether it would keep its name, whether it would Jealously guard its teaching of faith

702

against other Protestants or even the whole of Christendom. Comqnius inclined towards the rationalization of faith, even though he never managed to resolve the relationship of reason and faith. But it was the same with other great men of the 17th and even the 18th century. They, too, believed in revelations, but hardly anyone tried to rationalize the revelations as honestly as Comenius did. Comenius cannot be compressed into the formula of one particular faith or a single artistic or literatury style. He was a good representative of pre-Wlhite-Mountain culture, but he was also capable of a critical approach to it, which can rarely be said of others. C o m e n i u s as a s o c i o - p o l i t i c a l t h i n k e r : Comenius was a conscious follower of the Dutch model of socio-politioal thinking. The Spanish “universal monarchy” was regarded by him as the arch-enemy of the development of European peoples. His attitude to the English Revo­ lution was contradictory: while accepting its programme of school and educational reform, he rejected its Independent ideology. We cannot use today’s yardstick in assessing Comenius. However, he was a modern and political man by nature and the struggle for his heritage is part of our constant struggle for the progressive traditions of our culture.