Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta
KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP A METODY VE VĚDÁCH O ČLOVĚKU X Vybrané aspekty teorie a praxe Matúš Šucha Miroslav Charvát Vladimír Řehan (Eds.)
Olomouc 2011
Oponenti: Prof. PhDr. Ivo Čermák, CSc. Doc. PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D.
Základ publikace tvoří příspěvky z X. česko-slovenské konference Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku – „Kvalitativní výzkum a vzdělávání“. Konference se konala 24.–25. ledna 2011 v Olomouci.
Na vydání této publikace se finančně podílely: Rozvojové projekty veřejných vysokých škol (MŠMT ČR) Katedra psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní popř. trestněprávní odpovědnost. Autorem ilustrace na obálce je Mgr. Jiří Charvát. Název ilustrace: „č.p. 2792“ Editors © Matúš Šucha, Miroslav Charvát, Vladimír Řehan, 2011 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2011 Ediční řada – Sborníky 1. vydání ISBN 978-80-244-2906-9
253
OD SOCIÁLNÍHO „JÁ“ K EKOLOGICKÉMU „JÁ“ CESTOU VÝCHOVY UMĚNÍM Jiří Závora Katedra psychologie Pedagogické fakulty Univ. J.E. Purkyně, Ústí n. L.
Abstrakt: Příspěvek pojednává o možnostech ekosofické výchovy z hlediska jejího vlivu na osobní přístup k životu. Předmětem teoretické analýzy, s příklady uplatnění v praxi, je konkrétní způsob aplikace principů hlubinně ekologické výchovy. Cílovými kategoriemi ekosofie jsou kvalita a způsob vnímání a prožívání světa, seberealizace člověka a schopnost využívat možností skutečnosti. Hlubinná ekologie je zde předpokládána jako účinný modus vivendi podporující kvalitu života a jeho smysl. Výchova uměním je představována jako cesta srozumitelného a zároveň neredukovaného předávání principů hlubinné ekologie.
Klíčová slova: Ekosofie, mimo-racionální identifikace, zpomalení, výchova uměním, možnosti a uspořádání skutečnosti
Pozn. Vznik tohoto textu byl podpořen grantem FR 2075/2008 Výtvarný a tvůrčí zážitek při prevenci sociálně patologických jevů a interkulturní výchově v pregraduální připravě pedagogů.
1 Naessova ekosofie, Skolimowského interpretace Hlubinná ekologie (ekosofie) je spojena se jménem svého zakladatele, Arne Naessem (např.1993, 1996a,b). U nás, v oblasti výchovy uměním, vychází z Naessových myšlenek Marta Pohnerová, která formuluje hlubinně ekologickou platformu svého výtvarně výchovného přístupu do následujícího myšlenkového rámce: 1. „Bytosti lidské i mimolidské mají svou vlastní vnitřní hodnotu. Hodnota mimolidských bytostí nezávisí na jejich užitečnosti pro člověka. 2. Rozmanitost a diverzita životních forem přispívají k uplatnění těchto hodnot a jsou samy o sobě hodnotami. 3. Lidé nemají právo snižovat tutu rozmanitost a diverzitu s výjimkou případů, kdy uspokojují své nezbytné potřeby. 4. Rozkvět lidského života, kultury a dalších forem žití si vyžaduje podstatné snížení lidské populace. 5. V současnosti je zasahování lidí do mimolidského světa neúměrné. Tato situace se rapidně zhoršuje. 6. V duchu předchozích bodů potřebujeme změnit své postoje, což ovlivní ekonomiku, technologii a způsoby myšlení. Výsledný stav bude hluboce rozdílný od současného. 7. Změna způsobu myšlení se týká ocenění kvality života spíše, než lpění na vzrůstající životní úrovni. Začneme si hluboce uvědomovat rozdíl mezi velkým a významným.
254
Od sociálního „Já“ k ekologickému „Já“cestou výchovy uměním
8. Ti, kdo přijali předcházející body za své, mají povinnost se pokoušet přímo nebo nepřímo uskutečňovat nezbytné změny.“ (Pohnerová, 2000:179) Z tohoto rámce je patrné, že Pohnerová vychází ze Skolimowského interpretačního výkladu. Skolimowski (1992) interpretuje Naesse jako humanisticky orientovaného filosofa vycházejícího z kritického hodnocení směřování současného, antropocentricky zaměřeného člověka. (Binka, 1999). Proto je Naess často citován v souvislosti s neantropocentrickým přístupem A. Leopolda (Librová, 1994. Marta Pohnerová např. 2000, 1992). Na základech právě této interpretace ekosofie A. Naesse směruje svůj výchovný proud k „jednotě všeho živého i neživého“ (Pohnerová, 2000). Z filosofického úhlu pohledu je v uvedeném interpretačním rámci jednota živého a neživého Pohnerovou rozuměna jako usebrání světa v každém „Já“: člověk je otevřenou bytostí a nikoliv hibernovaným, vyčleněným systémem. V takové myšlence je zakotven předpoklad otevřenosti člověka a šíře jeho vnitřního prostoru. Pohnerová (2000) o svém přístupu výchovy uměním říká, že je cestou k otevřené bytosti (ekologickému či též širokému Já). Vychází tak z Naessovy (1993) teoretické polarity „úzké ego – široké Já“, přičemž cesta k bohatšímu, hlubšímu a širšímu životu vede podle Naesse jedině skrze „široké Já“. Úzké ego je Naessova kritická metafora, kterou přibližuje dnešního člověka, uzavřeného a úzkého.
2 Ztotožnění jako způsob poznávání Za praktickým rozšiřováním a otevíráním předpokládaného „úzkého já“ současných dětí i dospělých ve výchově uměním, stojí určitý obsah vědomí, tedy to, jak člověk uvažuje a cítí, když se výtvarně projevuje. Výtvarný proces, plný přirozených překážek, jež tvůrci do cesty klade zvolené medium (malba, grafika, koláž…), je pak v závislosti na obsahu vědomí tvůrce nějak naplňován. Veškeré metafory užívané primárními autory i Pohnerovou, při její teoretické a pojmové explanaci, pobízejí k širokým představám významu. Psychologická analýza obsahů vědomí motivovaných ekosofickými pojmy, by mohla přinést značný posun směrem k lepšímu porozumění tomu, jak člověk uvažuje a cítí při výtvarné tvorbě inspirované myšlenkami hlubinné ekologie. Principy ekosofické epistemologie teoreticky nastiňuje Binka (2007), když hovoří o tzv. emocionálních vlastnostech subjektů Ty jsou podle Naessova předpokladu součástí každého „Já“ a je třeba je v duchu ekosofie rozvíjet. Jde samozřejmě o významy, které vznikají interakčně a narativně: člověk si určitým způsobem všímá a prožívá jevy a projevy života a spřádá je vždy do souvislostí vlastního životního příběhu (Čermák, 2004). Emocionální vlastnosti subjektů pak preexistují ve vědomí jedince a ten jimi poznává a sám se stává nástrojem poznávání (Sedláková 1970). Binka (tamtéž) poukazuje na onen konkrétní způsob (styl), jak se emocionálních vlastní subjektů (jejich kvalit) dotýkat, poznávat je, a tím otevírat a rozšiřovat „Já“: „Hodnotu lesa určíme vcítěním, ztotožněním se, rozplynutím. Vcítěním se poznáváme objektivně1, objektivněji než vědeckým poznáním.“ Vychází-li Pohnerové přístup z ekosofických principů, potom by 1 výraz „objektivní“ zde není otázkou „tvrdé reality“ či „střízlivého realismu“; jedná se spíše o snahu autora o poukaz na fenomenologickou hodnotu „vhledu pod povrch skutečnosti, k jádru věci“ (Neubauer,2001:21)
Jiří Závora
255
uplatnění ztotožnění, vcítění se do subjektů vnějšího světa mělo být ipso facto určitou predispozicí didaktických strategií a postupů. Po podrobnějším studiu didaktického programu Pohnerové Duchovní a smyslové výchovy jsem zjistil, že je realizován ve třech základních tématických okruzích: 1. O všem živém, 2. Poznávání sebe sama a 3. Vnější a vnitřní prostor života. První okruh je naplněn otázkou hledání místa a poslání člověka ve světě. Didaktické postupy prvního okruhu jsou implicitně strategické, jelikož všechny náměty předpokládají, k čemu by děti měly „správně“ dojít – k sounáležitosti. Je to okruh, ve kterém nechává autorka děti osahávat životní formy a způsoby. Je to okruh mnohosti, okruh, o kterém Pohnerová uvažuje jako o výchozím. Druhý okruh přenáší pozornost na poznávání vnitřního hlasu a tempa. Didaktické postupy druhého okruhu jsou specificky nestrategické, pokud pomineme jakýsi obecný cíl – sebepoznání. Třetí okruh je vyjádřením vztahu mezi vnitřním a vnějším světem. Pohnerová uchopuje kýženou jednotu života dualisticky se strategií sjednocení. Všechny didaktické náměty tří vzájemně se tematicky prostupujících okruhů však spojuje důsledný plán uplatnění mimoracionálního poznávání a kultivace vhledu do prožívané skutečnosti.
3 Změna v nazírání světa jako cíl Ztotožnění je způsobem a predispozicí změny, které má být výchovně dosaženo. Z myšlenkových východisek, které Pohnerová uvádí, plyne, že jde o změnu chápání, (u-chopování) sebe a světa v jednotné bytí. Ztotožnění je tedy změnou v přístupu ke skutečnosti a mezi ztotožněním s vnějšími subjekty a změnou nazírání světa stojí porozumění. Bohuslav Binka (tamtéž) komentuje Naessovu změnu takto: „Naess usiluje o změnu nazírání světa, nikoliv o změnu v oblasti etiky. Usiluje o novou, nedualistickou a zároveň realistickou ontologii. Jinými slovy, odmítá klasickou představu člověka v přírodě, představu individuálního, materiálně vymezeného já a tu nahrazuje představou Já s velkým „J“, Já, které je, ač hierarchizováno, jednotné a jediné a jehož význam je shodný s významem slova átmán v Gándhího textech. Toto široké Já, které se rozvíjí od sociálního já k ekologickému Já až na pomezí metafyzického Já, postupně zahrnuje další a další bytosti, celé ekosystémy a nakonec svět. V tomto konceptu je podle Naesse nutné uznat naprostou rovnost všeho živého, která plyne z naší závislosti na hlubokém uspokojení, jež čerpáme z jednoty s ostatními životními formami.“ „uzké ego“
zpomalení ztotožnění
dnešní člověk
o
změna způsobu poznávání a prožívání těla
o
„široké Já“
změna ve způsobu nazírání těla
Graf 1: Paralely ekosofických principů a jejich předávání výchovou uměním
256
Od sociálního „Já“ k ekologickému „Já“cestou výchovy uměním
Uvedeným grafem se pokouším vyobrazit analyzované souvislosti mezi ekosofickými tezemi a jejich didaktickým uplatněním. Změny způsobu vnímání, prožívání a chápání světa (jeho nazírání) Pohnerová (tamtéž) vysvětluje na příkladu: „Nelze prožít louku a necítit její vůni nebo se nedotýkat trav. Přemýšlí-li dítě o jedinečnosti stébla, přemýšlí současně o jeho i o své sounáležitosti s loukou. Pochopení stébla trávy je tedy pochopením vlastní existence.“ (s.180). Ač je Pohnerové existenciální paralela jakkoliv problematická, vypovídá jádro uvedeného příkladu o pojednávaných souvislostech: přímý dotek s jevy, uvědomování si jevů v souvislostech, pobyt ve skutečném terénu (přírodě) a nikoliv nad mapou (teorií) (Bateson, 1979); to jsou povahou fenomenologická východiska pro konkrétní motivy a ztvárnění a způsob poznávání motivů je průzkumný a prožitkový. Dospěl jsem tedy k teoretickému závěru, že takové poznávání lze chápat jako poznávání skrze sebe a zároveň učení umění sounáležitosti.
4 Zpomalení jako cesta ke změně prožívání a rozumění světa Podmínkou změny v nazírání světa, tedy společného „vysokého“ cíle Naessovy ekosofie a Pohnerové duchovní a smyslové výchovy, je ekologické rozumění světu. Pohnerová (1992) tuto podmínku realizuje zpomalením, o kterém uvažuje jako o opaku nepřehlédnutelného spěchu současnosti. Spěchem má na mysli dnešního člověka a za něj jej také symbolicky zaměňuje. V obdobném duchu vykresluje obraz člověka současnosti například Konrád Lorenz (2000) „...jedním z nejhorších účinků spěchu nebo úzkosti, která ke spěchu žene, je ...zřejmá neschopnost moderního člověka strávit byť i jen krátký čas o samotě. Vyhýbá se úzkostně každé možnosti zamyslet se nad sebou a ponořit se do sebe, jako kdyby se obával, že by mu reflexe mohla ukázat děsivou vlastní podobiznu....“ (s. 29). Podle Pohnerové (2000) vytváří zpomalení prostor pro soustředěnější prožívání a prohlubování sounáležitosti se světem. Pohnerová (tamtéž) vede dítě tak, „…aby ve svém okolí objevilo vlastní místo a uvědomilo si svou duchovní sounáležitost se světem – s jeho prožíváním, chápáním a ztotožněním se.“ (s.179). Určitou paralelu lze najít v praktických zkušenostech výtvarných pedagogů, artefiletiků a arteterapeutů, kteří vnímají, že pro účastnou participaci na žité skutečnosti je zapotřebí respektovat určité tempo života (Slavík, 2000). Pohnerová chápe zpomalení jako podmínku jak se umět soustředit na skutečnost prostřednictvím smyslově ukotvené činnosti v žité přítomnosti (např. Pohnerová, 1992) a zároveň jako na jedinečnou možnost, jak se účinně bránit proti „… uniformitě myšlení a stereotypu vyjadřování“ (Pohnerová 2000:180). Tím se Pohnerová vrací k úzkému a uzavřenému sociálnímu „já“ a zároveň odhaluje významy, které jsou tímto filosofickým konceptem Pohnerovou míněny. Pohnerová uvádí do detailu a celku výtvarného artefaktu a uvažuje o těchto kategoriích jako o příležitostech k prožitku, který odráží jedinečný pohled tvůrce. Explicitně tím varuje před péčí o napodobování viděného a zároveň zachování respektu k osobní identitě. Přenáší pozornost z formy na obsah a klade na první místo naprostou volnost projevu. Z úvah autorky plyne, že je-li tvůrce soustředěn na obsah a mál-li možnost svobodné volby, je do výtvarného média duševně a duchovně ponořen. Medium se stává v jistém smyslu partnerem a jeho (kontinuální) zakoušení formou komunikace. Je pozoruhodné a stojí za úvahu, že právě nejhlubší, duchovní ponor do procesu tvorby,
Jiří Závora
257
který výtvarní pedagogové pozorují ve formě jistého vytržení či též stavu mírného transu tvůrce, je realizovatelný teprve skrze soustředěnou smyslovost.2
5 Závěr Pohnerové výchova uměním, založená na hlubinně ekologických principech, nese název Duchovní a smyslová výchova. Duchovní i smyslové je realizací výchozího filosofického rámce ekosofie Arne Naesse ve Skolimowského interpretaci. Pohnerová svým programem prakticky realizuje Naesovu filosofii tak, že využívá mimoracionální identifikace, ztotožnění s živými i neživými subjekty světa k poznávání jejich kvality, zpomaluje (ve smyslu subjektivního tempa prožívání skutečnosti), aby umožnila tvůrci ukotvit se ve smyslové činnosti, která je překonáváním překážek výtvarného media teď a tady. Z hlediska cíle usiluje o změnu v nazírání světa od úzkého chápání světa sociálního „já“ k širokému rozumění světu a všemu živému ekologického „Já“. Pohnerová pracuje s hlubinně ekologickými, tedy filosofickými východisky, avšak k bližšímu uchopení významů a významotvorných jevů se nevyjadřuje. V hermeneutickém výkladu se však ukázaly souvislosti, jež významově vyjasňují jinak poměrně široké filosofické koncepty, jež jsou v didaktickém programu Duchovní a smyslové výchovy aplikovány.
Použitá literatura: Bateson, G. (1979). Mind and Nature: A Necessary Unity. New York: Hampton Press. ISBN 1-57273-434-5. Binka, B. (1999). Několik kritických poznámek k „hlubinné ekologii“ Arne Naesse. Universitas č. 4, s. 43–47. ISSN 1211-3384. Binka, B. (2007). Rozporuplný Arne Naess – několik poznámek k zakladateli hlubinné ekologie I. Envigogika, 2, Praha : CŹP UK. ISSN: 1802-3061, [vyhledáno dne 25.2.2009 na: www.czp.cuni.cz/envigogika]. Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života: můžeme zvládat své prožitky a ovlivňovat jejich kvalitu? Praha : NLN, ISBN: 80-7106-139-5. Čermák, I. (2004). Narativní myšlení a skutečnost. Čs. psychologie 1 (48), 17–26. Heidegger, M. (1996). Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH. ISBN: 80-86005-12-7. Librová, H. (1994). Pestří a zelení : kapitoly o dobrovolné skromnosti. 1. vyd. Brno : Veronica, ISBN 80-85368-18-8. Lorenz, K. (1990). Osm smrtelných hříchů člověka. Praha : Panorama, 1990. ISBN: 807038-212-0. Naess, A. (1993). Sebeuskutečnění : ekologický přístup k bytí ve světě. In Myslet jako hora : Shromáždění všech bytostí. 1. vyd. Prešov : Abies, ISBN: 80-88699-01-0. Naess, A. (1996a). Ekologie, pospolitost a životní styl : náčrt ekosofie. Přel. J. Hrubý. Prešov : Tulčík, Abies, ISBN: 80-88699-09-6. Naess, A. (1996b). Ztotožnění jako zdroj hlubinných ekologických postojů. In Závod s časem. Texty z morální ekologie. Praha : Torst, s. 86; ISBN: 80-85368-81-1.
k podobným závěrům došel i Csiksentmihalyi (1996) dlouhodobými výzkumy poměrně banální ale soustředěné stereotypní práce (negeotropické prožívání)
2
258
Od sociálního „Já“ k ekologickému „Já“cestou výchovy uměním
Neubauer, Z. (2001). Smysl a svět: hermeneutický pohled na svět. Praha : Moraviapress, ISBN: 80-86181-45-6. Pohnerová, M. (1992). Duchovní a smyslová výchova I díl. Polička : Fantisk, ISBN: 80901438-8-1. Pohnerová, M. (2000). Duchovní a smyslová výchova. In Roeselová, V. (Ed.) Proudy ve výtvarné výchově. 1. vyd. Praha : Sarah, s. 162–176. ISBN: 80-902267-3-9 Sedláková, M. (1970). K možnostem scientistickeho pojeti introspekce. Studia psychologova I. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 2, Praha, UK, 29–44. Skolimowski, H. (1992). Living Philosophy : Eco-Philosophy as a Tree of Life. 1. vyd. London : Arkana, ISBN 13579108642. Slavík, J. (Ed.) (2000). Současná arteterapie v České republice a v zahraničí I. Praha : PF UK, ISBN: 80-7290-004-8
