MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta
Seminář dějin umění
Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci Architektura a umělecká výzdoba Bakalářská diplomová práce
Tereza Nejedlá
Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D.
2013
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
………………………………………………………………
Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce Mgr. Ondřeji Jakubcovi Ph.D. za jeho podporu, cenné rady a vstřícný přístup. Dále děkuji Probošství Jindřichova Hradce za to, ţe mi umoţnili prohlídku kostela, a poděkování patří také pracovníkům Muzea Jindřichohradecka za jejich vstřícnost a ochotu mi pomoci. V neposlední řadě děkuji fotografu panu Pavlu Körnerovi, díky kterému mohla vzniknout bohatá obrazová příloha této práce.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 Kritika pramenů a literatury .................................................................................................. 6 Historické okolnosti zaloţení kostela a jeho dějiny ............................................................. 11 Stavební dějiny kostela a průběh umělecké výzdoby .......................................................... 15 Architektonický popis kostela a Pirchanské kaple.............................................................. 19 Oltáře v kostele a další mobiliář ........................................................................................... 22 Epitafy v kostele ..................................................................................................................... 25 Nástěnná malba v kostele ...................................................................................................... 28 Pirchanský oltář ..................................................................................................................... 30 Epitafy v Pirchanské kapli .................................................................................................... 34 Nástěnné malby v Pirchanské kapli ...................................................................................... 36 Sakrální architektura kolem roku 1600 ............................................................................... 39 Závěr ........................................................................................................................................ 42 Bibliografie .............................................................................................................................. 43 Seznam obrazové přílohy....................................................................................................... 47 Obrazová příloha.................................................................................................................... 50
Úvod Musím přiznat, ţe jsem nebyla moc nadšená, kdyţ mi vedoucí práce navrhl jako téma mé bakalářské práce kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Tato stavba je ve městě známá asi jen tím, ţe stojí naproti Vysoké školy ekonomické a díky tomu si ji většina lidí vybaví „jako ten kostel v parku―. Také já jsem měla vůči této památce své předsudky, protoţe zvenčí nevypadá nijak zajímavě a navíc je na několika místech poničena rukou sprejerů, coţ jí ještě na vzhledu ubírá. Kdyţ jsem však prostudovala literaturu a postupně se začala seznamovat s fakty, pochopila jsem, ţe tento kostel si pozornost zaslouţí, protoţe je naprosto neoprávněně opomíjen a skoro zapomenut. Cílem této práce je tedy vytvořit monografii kostela. Budu se zabývat nejen architekturou, ale také původní uměleckou výzdobou, která je mnohdy přemístěna jinam a v kostele se jiţ nenachází. Z této monografie by tudíţ měla vyplynout umělecko-historická hodnota této stavby. Práce je rozdělena na dvě základní části. V první části se zabývám historickými souvislostmi, které vedly k zaloţení kostela, a popisuji, kdy a jak byl kostel umělecky vybavován. Druhá část zahrnuje popisy jednotlivých architektonických částí kostela a uměleckých děl, která se zde nachází nebo nacházela. Postupně se tak budu věnovat architektuře, oltářům, epitafům jako zvláštnímu druhu posmrtné památky a nástěnné malbě. Samostatné oddíly jsem vyhradila tzv. Pirchanské kapli, která přiléhá ke kostelu a je jeho nejvýznamnější částí, takţe si zaslouţí zvláštní pozornost. V závěru práce jsem se snaţila zařadit kostel do kontextu soudobé architektury v Čechách a tím potvrdit, ţe patří mezi jedinečné sakrální renesanční stavby.
5
Kritika pramenů a literatury Informace o kostelu Nejsvětější Trojice najdeme v nejrůznější literatuře o Jindřichově Hradci, stavba se ale ještě nedočkala monografického zpracování. Snaţila jsem se shromáţdit tyto informace nejen z literatury, ale prošla jsem také prameny ke kostelu, které se nacházejí v Jindřichově Hradci ve dvou archivech,1 a pokusila jsem se ověřit některá data. Jelikoţ byl kostel zaloţen se svolením panovníka Adama II., nejvíce archivních pramenů je uloţeno právě v oblastním archivu, který se nachází přímo v areálu jindřichohradeckého zámku. Ve fondu Velkostatek Jindřichův Hradec (VJH) nalezneme informace o stavbě a stavebních opravách kostela v letech 1590−1922.2 Je zde mnoho kvitancí a smluv, které svědčí o korporativní fundaci kostela, jeho finančních nákladech a postupné umělecké výzdobě. Tyto prameny úředního charakteru však neskýtají ţádné podstatné jméno umělce, který by se podílel na stavbě a výzdobě kostela, takţe známe jen jména fundátorů a kameníka Kryštofa Casolara uvedené v literatuře. Pro tuto práci je nejpřínosnější inventář z roku 1791, díky kterému můţeme zrekonstruovat vybavení kostela, dnes dochované jen z části. Dalším zdrojem informací se stal fond Proboštský úřad Jindřichův Hradec (PÚ J. Hradec),3 který je uloţen v okresním archivu. Zde jsou opět kvitance a smlouvy o opravách kostela tentokrát z let 1829−1935. Přínosným se stalo nalezení smlouvy s umělcem Janem Řehořem a jeho účtu, které potvrdily datum výmalby kostela nacházející se v literatuře. Poslední fond, který se váţe ke kostelu, je také v okresním archivu pod názvem Kulturně historický archiv (KHA).4 Zde uţ nalezneme nejnovější informace z let 1954−1964 související s novodobými opravami kostela a zrušením hřbitova. Také jsem tu našla dobovou fotografii hřbitova a nákresy architektonických článků. Poprvé se zde objevují prameny, které se váţou k tzv. Pirchanské kapli.5 Dočteme se o novějších opravách kaple a restaurování nástěnných maleb, které se v ní nacházejí. Kaple je ve starších pramenech vnímána jako součást kostela, takţe data jsou známá převáţně z literatury. O opravách a renovacích Pirchanské kaple v 19. století přinášejí informace noviny Ohlas od Nežárky, díky kterým máme představu o jednotlivých etapách práce. Noviny byly vydávány v 19. století hradeckým tiskařem Josefem Landfrasem. V Pirchanské kapli se nacházel také
1
Oba archivy patří pod SOA v Třeboni − jsou to SOA Třeboň, oddělení Jindřichův Hradec a SOkA Jindřichův Hradec. 2 SOA Třeboň, oddělení Jindřichův Hradec, Velkostatek Jindřichův Hradec, inv. č. 3871, sign. III Ka 14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590−1922. 3 SOkA Jindřichův Hradec, Proboštský úřad Jindřichův Hradec, inv. č. 158, sign. 4-a/1, kart. č. 37, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Opravy kostela 1829−1935. 4 SOkA Jindřichův Hradec, Kulturně historický archiv, inv. č. 1642, kart. č. 368, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. 5 Kaple byla nazvaná Pirchanskou aţ v 17. století po svém obnoviteli, proto pouţívám zkratku takzvaná. Pro zjednodušení uţ dále v textu tuto zkratku nepouţívám.
6
tzv. Pirchanský oltář a dva epitafy rodiny Pirchanovy. 6 Všechna díla jsou dnes uloţena v Muzeu Jindřichohradecka.7 Tyto památky jsou v literatuře neprávem opomíjené, proto jsem ráda, ţe mi knihovna muzea poskytla restaurátorské zprávy,8 které vznikly k těmto dílům v osmdesátých letech 20. století. Stejně tak jsem měla k dispozici restaurátorskou zprávu nástěnné malby v kostele Nejsvětější Trojice,9 kterou vlastní Probošství Jindřichův Hradec. V Národním památkovém ústavu, ú. o. p. České Budějovice mi poskytli zaměření kostela z roku 1968.10 Informace o kostelu najdeme v literatuře především v menších broţurách o Jindřichově Hradci. Nejstarší zpracování se však nachází v knihách pojednávajících o historii města. První dějiny Jindřichova Hradce napsal farář Josef Štěpán Claudius.11 Kostel Nejsvětější Trojice spojuje s historickými událostmi ve městě a najdeme zde základní data o kostelu, která později převzali další autoři. V roce 1862 vychází kniha Jana Trajera Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis.12 Jednu kapitolu knihy věnoval autor kostelu. Zabývá se okolnostmi vzniku hřbitova a jeho vysvěcením. Základní data však přejímá z dějin Claudia. Pro zdůvodnění vzniku hřbitova a jeho vyuţívání je uţitečná broţura Hřbitovy Jindřichova Hradce od Jana Muka.13 Jsou zde zmíněny všechny dobové hřbitovy a popsány okolnosti jejich zaloţení. V části o hřbitovu Nejsvětější Trojice čerpá autor částečně z publikace Jana Trajera. O jednotlivých náhrobních kamenech v kostele i kolem něj nás informují články Josefa Nováka, které postupně vycházely v novinách Ohlas od Nežárky. Tyto články byly poté vydány v broţurce v roce 1904.14 V knize Jana Evţena Ortha se nalézají nové informace vztahující se ke vzniku hřbitova a jeho financování, je patrné, ţe autor provedl průzkum archivních materiálů.15 Dějiny města Jindřichova Hradce od archiváře Františka Teplého jsou nejrozsáhlejší a nejpodrobnější historií města. V sedmi svazcích autor shrnuje celé dějiny včetně základních informací o kostele Nejsvětější Trojice,
6
Opět pouţívám zkratku „ tzv.― ze stejného důvodu jako u kaple. Dále uţ budu psát pouze název oltáře. Informaci o uloţení epitafů v Muzeu Jindřichohradecka jsem získala od historika umění pana Jakuba Valáška, který zde pracuje. 8 Karel Mezera – Klára Šafářová, Restaurátorská zpráva. Renesanční rozkládací oltář z Pirchanské kaple kostela Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci, Praha 1985, nestr. − Věra Frömlová, Restaurátorská zpráva. Neznámý renesanční mistr ze 16. stol.: Epitaf rodiny Pirchanovy, Praha 1987, s. 1−3. 9 Tomáš Švéda – Pavel Besta, Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice Jindřichův Hradec (restaurátorská zpráva), Jindřichův Hradec 2010, nestr. 10 NPÚ, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, sign. PD 6599, Kristian Rudolf, Zaměření kostela měřítko 1:100, 1968. 11 Josef Štěpán Claudius, Geschichten der Stadt Neuhaus, Neuhaus 1850, s. 31−42. 7
12
Jan Trajer, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862, s. 44−47.
13
Jan Muk, Hřbitovy Jindřichova Hradce a jejich osudy, Jindřichův Hradec 1939, s. 3−15. Josef Novák, Náhrobní kameny Jindřicho- Hradecké. Občanům Jindřicho-Hradeckým, ctitelům minulosti rodného města, věnuje práci dvojích prázdnin, Jindřichův Hradec 1904, s. 39−63. 15 Jan Evţen Orth, Nástin historicko-kulturního obrazu Jindřichova Hradce od konce 15. století až k povstání stavovskému, Jindřichův Hradec 1879, s. 14−15. 14
7
které jsou ve druhém svazku prvního dílu.16 Poprvé je zmíněn rok 1597, kdy byla dokončena Pirchanská kaple. Důleţitou prací je Monografie města Jindřichova Hradce od Františka Rulla.17 Jako první autor se podrobněji zabývá stavebními dějinami kostela a datací jeho umělecké výzdoby. Přínosné je shrnutí dějin utrakvismu v Jindřichově Hradci. Můţeme zde sledovat vývoj vztahu mezi hradeckými jezuity a utrakvisty. Obsáhle se kostelu věnuje Ludvík Domečka ve svém Průvodci po Jindřichově Hradci a okolí.18 Popisuje dějiny kostela a zároveň také jeho uměleckou výzdobu. Poprvé zde najdeme nepravdivé tvrzení o „románských― sloupech pod kruchtou kostela: „Nejzajímavějšími z celého kostela sv. Trojice jsou dva románské točité sloupy, jež podpírají kruchtu. Sloupy ty pocházejí z konce 12. nebo počátku 13. stol. jsou tudíž skoro o tři sta let starší nežli stavba kostela.“ 19 Tato informace je vyvrácena v publikaci Vojtěcha Birnbauma.20 Autor zde slohovou formu sloupů nazývá tzv. „románskou renesancí―. Povaţuje ji za spojení pozdně gotických prvků s románskými a rozvíjí myšlenku osobitého historizujícího slohu 16. století: „Spojují-li tak jindřichohradecké zámecké sloupy motivy románské s pozdně gotickými, 21pak mohou pocházeti jen z této poslednější doby, poněvadž pouze ta mohla znáti vedle svých vlastních slohových forem i románské, nikoli naopak.― 22 Zvláštní je, ţe toto upřesnění se v knihách o Jindřichově Hradci objevuje aţ v roce 1974 v publikaci Emy Sedláčkové − Charvátové.23 V této knize jsou však uvedena chybná data zaloţení hřbitova (rok 1572 místo správného 1582) a přistavení hranolové věţe (1882 místo 1852).24 Ve stejném roce, kdy vyšel průvodce Ludvíka Domečky, vychází také Malebný průvodce po Jindřichovu Hradci od Josefa Mikuláše Boleslavského. 25 Najdeme zde pouze shrnutí jiţ známých dat. Je zde však
16
František Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce I/II, Jindřichův Hradec 1927, s. 359−360.
17
František Rull, Monografie města Jindřichova Hradce, Jindřichův Hradec 1875, s. 17−19. Ludvík Domečka, Průvodce po Jindřichově Hradci a okolí, Jindřichův Hradec 1888, s. 111−124. 19 Ibidem, s. 121. 20 Vojtěch Birnbaum, Románská renesance koncem středověku, Praha 1924, s. 5−46. 21 V literatuře se uvádí, ţe sloupy byly nejspíše přeneseny ze starší stavby- hradeckého zámku nebo kostela sv. Maří Magdalény. Tato informace však není ničím podloţena. 22 Birnbaum (pozn. 20), s. 14. 23 Ema Sedláčková − Charvátová, Jindřichův Hradec, Praha 1974, s. 64−66. 24 Ibidem, s. 64– 65. 25 Josef Mikuláš Boleslavský, Malebný průvodce po Jindřichovu Hradci, Praha 1888, s. 86−89. 18
8
uvedena nepřesná informace o vysvěcení kostela.26 Výchozí literaturou pro tuto práci se stal Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu jindřichohradeckém.27 Kromě základních dat ke vzniku kostela, zde najdeme ucelený uměleckohistorický popis, který v předešlých publikacích chybí. Autor se převáţně v historických souvislostech odkazuje ke starší literatuře, takţe zde přetrvává omyl se sloupy a je zde uvedeno chybné datum zaklenutí kostela. Nejdůleţitější informace jsou shrnuty v prvním svazku umělecké topografie Umělecké památky Čech.28 Pod heslem hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice nalezneme jména malířů, kteří vytvořili oltářní obrazy a alespoň přibliţně jsou zde datovány nejen všechny oltáře, ale i dřevěné lavice. K dalším knihám, které však kostelu Nejsvětější Trojice věnují jen několik řádků, patří útlé publikace Milana Gantnera a Jana Muka..29 Příspěvek Církevní správa a kostely ve sborníku Jindřichův Hradec 1293−1993. Sborník statí k 700. výročí města Jindřichova Hradce z devadesátých let 20. století nás v krátkém odstavci seznamuje s posledními osudy hřbitova před jeho zrušením a následnou devastací památky v šedesátých letech 20. století.30 O Pirchanské kapli byly sepsány jen základní informace, které se však v literatuře liší. Protoţe jednotliví autoři předkládají různá data a jména, budu se touto problematikou podrobně zabývat v kapitole o stavebních dějinách kostela. Informace o kapli se v různých verzích opakují v průvodci Ludvíka Domečky, útlé příručce Antonína Matějčka a Karla Třísky Jindřichův Hradec. Zámek a město a v soupisu Josefa Nováka.31 Základní chyba o umělecké výzdobě kaple je však téměř ve všech publikacích. Epitaf Marie Ţofie Hübnerové je datován rokem 1620, místo správného 1619, který lze vyčíst z textu na epitafu. Správná informace je uvedena jen v soupisu Nováka a v knize SedláčkovéCharvátové. Umělecké památky Čech sice toto datum zmiňují, ale neupřesňují, o který epitaf se jedná. O nástěnných malbách v kapli naopak nenajdeme v literatuře téměř ţádnou informaci. Jednu větu jim věnoval pouze Ludvík Domečka a publikace Umělecké památky Čech. Nejnovější a nejpřesnější informace o kapli přináší článek Josefa Hrdličky a Ondřeje Jakubce s názvem Tzv. Pirchanská kaple při kostele Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Pohřební memorie raného novověku jako projev měšťanské komemorace a reprezentace, kde je konečně upřesněno, kdo byl skutečným fundátorem kaple.32
26
Podle Boleslavského vysvětil hřbitov sám arcibiskup Martin Medek, ačkoliv pravděpodobnější je informace z Trajera, kde se píše, ţe k vysvěcení pověřil faráře Diviše. 27 Josef Novák, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu jindřichohradeckém, Praha 1901, s. 241−250. 28 Emanuel Poche, Umělecké památky Čech. Svazek první. A/J, Praha 1977, s. 618−619. 29 Milan Gantner, Jindřichův Hradec a jeho okolí, Jindřichův Hradec 1925, s. 22−23. - Jan Muk, Jak kdysi vypadal Jindřichův Hradec, Jindřichův Hradec 1937, s. 38−39. 30 Václav Filip, Církevní správa a kostely, in: Pavel Břicháček (ed), Jindřichův Hradec 1293−1993. Sborník statí k 700. výročí města Jindřichova Hradce, České Budějovice 1992, s. 121. 31 Antonín Matějček − Karel Tříska, Jindřichův Hradec. Zámek a město, Praha 1944, s. 50. 32 Josef Hrdlička − Ondřej Jakubec, Tzv. Pirchanská kaple při kostele Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Pohřební memorie raného novověku jako projev měšťanské komemorace a reprezentace (v tisku), s. 1−7.
9
Mezi neopomenutelné prameny patří také historická ikonografie a obrazová dokumentace památky. Fotografickou dokumentaci tehdejšího stavu památky poskytují ilustrace z publikací Jiřího Hilmery (fotografie Pirchanské kaple i s renesančním oltářem) a Jaroslava Malečka, kde je otištěn pohled na kruchtu s epitafy.33
33
Jiří Hilmera, Jindřichův Hradec. Městská památková rezervace a státní zámek, Praha 1957, foto nestr. − Jaroslav Maleček, Jindřichův Hradec a okolí, Roztoky u Prahy 1993, foto nestr.
10
Historické okolnosti zaloţení kostela a jeho dějiny Město Jindřichův Hradec leţí na řece Neţárce a ze severovýchodu je chráněno rybníkem Vajgarem. První zmínka o zdejším hradu pochází z roku 1220, kdy se zde usadil rod Vítkovců. Místo bylo nejdříve nazýváno „Nova Domus― („Nový hrad―), ze kterého vzniklo německé označení Neuhaus. Název Jindřichův Hradec se objevuje v roce 1410 podle zakladatele města Jindřicha Vítkovce.34 Výhodná poloha při obchodních cestách spojujících české země s rakouským Podunajím zajistila městu ekonomický a kulturní rozmach. Velkou měrou k tomu přispěla také přízeň panovnických rodů, které se zde vystřídaly. Postupně tak došlo k přestavbě gotického hradu na renesanční zámek. O přestavbu se zaslouţili především páni z Hradce a Slavatové z Chlumu a Košumberka. Za vlády Viléma Slavaty byla přestavba historického jádra města dokončena a tuto půdorysnou dispozici si město zachovalo dodnes. Hradec se stal největším poddanským městem v Čechách. Posledním panovnickým rodem sídlícím na zdejším zámku byli Černínové z Chuděnic, kteří zastávali vysoké státní funkce a díky vztahu s Habsburky přiváděli do města významné návštěvy z císařského dvora. Město tedy od počátku 16. století do poloviny 19. století patřilo mezi deset největších měst.35 S kulturním rozmachem souvisela také duchovní správa. Ve městě byl hlavní farní kostel Panny Marie a několik dalších kostelů (kostel sv. Václava, kostel sv. Máří Magdalény, kostel sv. Jakuba a špitální kostel sv. Alţběty). Pod duchovní správu spadaly také kláštery (minoritský s kostelem sv. Jana Křtitele a františkánský s kostelem sv. Kateřiny). Mezi tyto sakrální památky patří také kostel Nejsvětější Trojice. Ten vznikl na konci 16. století za vlády posledního panovníka z rodu pánů z Hradce, Adama II. Vznik hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice je úzce spjat s náboţenskými poměry v Jindřichově Hradci na konci 16. století. Stavbě kostela předcházelo zaloţení nového hřbitova. V roce 1550 vypukl v Hradci hladomor následovaný nemocemi. Podle faráře Jana z Milevska byl příčinou nemocí nevhodně umístěný hřbitov ve středu města u farního kostela Panny Marie. Proto doporučil, aby se k pohřbívání vyuţíval hřbitov u kostela sv. Václava na předměstí Jindřichova Hradce, který byl určen pro obyvatele okolních vesnic.36 Tato myšlenka však byla většinou měšťanstva odmítnuta, jelikoţ měšťané nechtěli být pohřbeni na stejném místě jako vesničtí sedláci. Hřbitov se jako provizorní řešení začal vyuţívat o několik let později.37 Musely přijít ještě další dvě morové epidemie,38 neţ byla otázka pohřbívání definitivně vyřešena. V roce 1582 vypukla největší 34
František Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce I/I. Část všeobecná. Jindřichův Hradec 1927, s. 6−10. Luděk Jirásko, Jindřichův Hradec, Praha – Litomyšl 2007, s. 5−8. 36 Rull (pozn. 17), s. 70. 37 Muk (pozn. 13), s. 4−9. 38 Morové epidemie zasáhly Hradec v roce 1557 a 1571. 35
11
epidemie moru, při níţ umíraly desítky lidí denně. Svatováclavský hřbitov uţ nestačil svou kapacitou a měšťané konečně pochopili naléhavost situace.39 Hradečtí utrakvisté se obrátili na panovníka Adama II. z Hradce s ţádostí o povolení zřídit nový hřbitov.40 Bylo pro něj vyhrazeno místo na Novoměstském předměstí na konci Jarošovské ulice. V této části (od dnešní Kmentovy ulice aţ k nádraţí) se nacházely pole, louky a rybníky. Měšťané si zde za hradbami zřídili ovocné zahrady s altánky. Proto se této části také říkalo „na zahrádkách―. Aby zde vzniklo prázdné místo, nechal Adam II. majitele zahrad vyplatit.41 Svou půdu zde měla také fara, ke které nejdříve získala pole Ondřeje Tlachny a dvě zahrady.42 Finanční prostředky pro zřízení hřbitova věnovalo několik jindřichohradeckých cechů- koţeluţský cech věnoval pět kop grošů, krejčovský čtyři kopy a pekařský dvě kopy grošů. Přispěli však také majetní měšťané.43 Farář Diviš nechal na hřbitově zřídit dřevěnou kapli se zvonicí a v roce 1584 hřbitov vysvětil svěcením „aqua gregoriana―.44 Povolení k vysvěcení dostal Diviš od praţského arcibiskupa Martina Medka.45 Ačkoliv hradecká vrchnost byla katolického vyznání, ve městě stále přibývalo více a více přívrţenců podobojích. Ti zde neměli ţádný kostel pod svou patronací, proto ţádali Adama II., zda by si na hřbitově mohli postavit utrakvistický kostel. Adam II. byl i přes své vyznání tolerantní vůči protestantským církvím a vydal povolení ke stavbě, která začala roku 1590.46 Mezi hradecké utrakvisty patřili nejbohatší měšťané, kteří byli hlavními iniciátory stavby - hejtman Jan Zelender z Prošovic, měšťan Václav Hartl, Jan Čech z Kozmačova, Jiří Mazanec, Pavel Mautner, Melichar Hoffman zvaný „Kampl―, Vavřinec Svoboda, Matouš Kocker, Tobiáš Klement, Bartoloměj Bednář, Jiří Cosolar a Jiří z Kře. Ke stavbě přispěli však i někteří katolíci a okolní vesnice. 47 Tato památka se tedy stala jednou z mála korporativních fundací v Jindřichově Hradci. Je významná nejen svou náboţenskou úlohou, ale především tím, ţe ji nechali postavit bohatí měšťané, kteří zde umístili své rodinné hrobky. Stavba kostela byla dokončena v roce 1594. Své mše zde neslouţili jen podobojí, ale i katolíci s povolením arcibiskupa Zbyňka Berky. Ale uţ v únoru, ještě před dokončením kostela, pozval Adam II. na své panství jezuity. Stalo se tak na naléhání jeho manţelky Kateřiny z Montfortu, která byla zapřisáhlou katoličkou. Ve stejném roce získali jezuité patronátní právo ke všem kostelům ve městě,
39
Muk (pozn. 13), s. 9. Claudius (pozn. 11), s. 31. 41 Orth (pozn. 15), s. 14. 42 Hřbitovu se poté dlouho říkalo „Tlachnovo pole―. Teplý (pozn. 16), s. 360. 43 Orth (pozn. 15), s. 14−15. 44 „Řehořská voda― je druh svěcené vody, která se pouţívá při očišťování kostela od zla, které zde bylo spácháno, nebo při očišťování pohanských kultovních míst před jejich křesťanským vyuţitím. Od 7.− 8. století se do vody přimíchává sůl, popel a víno. Rupert Berger, Liturgický slovník, Praha 2008, s. 539−540. 45 Trajer (pozn. 12), s. 45. – Muk (pozn. 13), s. 9. 46 Claudius (pozn. 11), s. 31. 47 Ibidem, s. 32. − Trajer (pozn. 12), s. 45. 40
12
pouze kostel Nejsvětější Trojice zůstal pod patronátem městské obce. Jezuité však usilovali i o tento kostel, ale ten jim byl předán aţ o několik let později.48 Po smrti Adama II. nastoupil na trůn jeho syn Jáchym Oldřich. Ten nebyl tak náboţensky tolerantní jako jeho otec, proto zakázal utrakvistické vyučování a utrakvističtí kazatelé byli z panství vystěhováni. Roku 1604 Jáchym Oldřich umírá a po něm nastoupila jeho sestra Lucie Otýlie provdaná za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. V roce 1607 dal Vilém Slavata jezuitům patronátní právo i ke kostelu Nejsvětější Trojice a nařídil přehrazení hřbitova. Část za kostelem byla vyhrazena utrakvistům, kteří měli zvláštní vchod a směli zde konat pohřby bez zpěvu.49 50 S tímto omezením práv se podobojí nechtěli smířit a obrátili se na pomoc k Petru Vokovi z Roţmberka, který podporoval nekatolíky. Petr Vok napsal dopis Slavatovi a poukazoval nejen na špatné zacházení jezuitů s hroby podobojích,51 ale i na porušení Rudolfova majestátu. Slavata však nechtěl podobojím ustoupit a tvrdil, ţe nemůţe měnit rozhodnutí městského magistrátu.52 Náboţenské rozboje se stále stupňovaly a většina obyvatelstva se postavila proti vrchnosti. Měšťané dokonce odmítli pomoct jezuitům, kdyţ v roce 1615 začal hořet jezuitský seminář.53 Spor vyvrcholil praţskou defenestrací v roce 1618, kdy byli Slavata a místodrţící Jaroslav Bořita z Martinic vyhozeni z okna Praţského hradu. Po propuknutí stavovského povstání odešli jezuité z Hradce a utrakvisté, kteří se přidali na stranu povstání, získali kostel zpět.54 Stalo se tak na základě podání ţádosti praţským direktorům, kteří ţádost schválili a v roce 1619 vydali reces s 24 pečetěmi, ve kterém kostel opět přisoudili podobojím. Tuto listinu do Hradce přivezl praţský sekretář Benjamin Fruwein a slavnostně byla přečtena v kostele. Podobojí získali nového evangelického kněze Krištofa Steidlmayera Purbachia. Protoţe si byli vědomi svého úspěchu, zaţádali i o patronaci k farnímu kostelu Panny Marie. Také tento kostel jim byl přidělen.55 56 Další vývoj událostí byl ovlivněn náboţenskou situací v českých zemích. Po bitvě na Bílé hoře nastala rekatolizace, která se nevyhnula ani Jindřichovu Hradci. Roku 1621 se jezuité vrátili do města a získali zpátky svůj majetek, který jim zůstal aţ do roku 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen. Kostel Nejsvětější Trojice vysvětili a k dalšímu slavnostnímu vysvěcení došlo v roce 1625 praţským
48
Hrdlička − Jakubec (pozn. 32), s. 2. Místo, později zazděného vchodu, bylo v roce 1852 označeno kamennou deskou s hradeckými růţemi a s nápisem: „Cippus Humilis Prospiae Novotny―. Domečka (pozn. 18), s. 114 v poznámce. 50 Rull (pozn. 17), s. 71−72. 51 Měšťan Melichar Hoffman chtěl svou zemřelou manţelku pochovat do krypty v kostele Nejsvětější Trojice, ve které uţ byli pohřbeni jeho rodiče a dcera, ale krypta byla nalezena prázdná. Jezuité tvrdili, ţe neví, kam těla dali. Domečka, pozn. 18, s. 116. 52 Claudius (pozn. 11), s. 56−58. 53 Rull (pozn. 17), s. 75. 54 Ibidem, s. 76. 55 Trajer (pozn. 12), s. 46. 56 Více o stavovském povstání v Jindřichově Hradci − Josef Hrdlička, Konflikt jindřichohradeckých měšťanů s Vilémem Slavatou v pamětech Jiříka ze Kře, Jihočeský sborník historický 69-70, 2000-2001, s. 188−208. 49
13
arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem hrabětem z Harrachu.57 Hlavní účastníci vzpoury proti vrchnosti byli potrestáni a město ztratilo veškerá privilegia. Ta jim byla navrácena aţ v roce 1626, kdy se téměř všichni obyvatelé stali katolíky.58 Touto etapou skončily nejdůleţitější dějiny hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice, který byl vyuţíván dalších 300 let. Hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice byl uzavřen v roce 1936 [obr. 1]. V roce 1961 byl definitivně zrušen a část přeměněna na park. Kolem kostela se však dochovalo několik náhrobků významných jindřichohradeckých osobností 19. století, z nichţ nejvýznamnější je hrobka rodiny Landfrasovy v neoklasicistním stylu a Wachtelova hrobka. Od roku 1983 vyuţívalo kostel Uměleckoprůmyslové muzeum Praha, které zde pořádalo výstavy. 59 Dnes je kostel Nejsvětější Trojice majetkem římskokatolické církve a Pirchanská kaple je propůjčena církvi pravoslavné.60 Celý objekt je veřejnosti nepřístupný.
57
Více o svěcení kostela − František Tischer, Popis svěcení kostela sv. Trojice v Jindřichově Hradci praţským arcibiskupem Arnoštem hr. Harrachem (dne 8. září 1625), Ohlas od Nežárky XXI., 1891, č. 41, s. 326. 58 Trajer (pozn. 12), s. 47. 59 Evidenční list nemovité kulturní památky, č. rejstříku ÚSKP 27341/3-1707, kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. 60 Římskokatolický vikariát. Probošství Jindřichův Hradec, dostupné z http://www.proboststvijh.cz/index.php?stranka=hl-kostely, vyhledáno dne 9. 2. 2013.
14
Stavební dějiny kostela a průběh umělecké výzdoby V této kapitole se nejdříve zaměřím na výstavbu kostela Nejsvětější Trojice a způsoby jeho financování. V druhé části se budu zabývat Pirchanskou kaplí. Jak jsem napsala výše, kostel Nejsvětější Trojice byl korporativní zakázkou. V pramenech pocházejících z let 1591−1594 nalezneme kvitance vystavené hradeckými měšťany Janem Keczlem, Lorenzem Klektarem a Ondřejem Lindaurem, svědčící o přijetí peněz, které byly pouţity na stavbu kostela [obr. 2].61 Najdeme zde i ţádost z roku 1590 adresovanou panovníkovi Adamu II ., ve které hradečtí měšťané prosí o finanční pomoc na stavbu [obr. 3].62 Z těchto několika stvrzenek sice vyčteme přesné částky (50 aţ 150 kop grošů) věnované na stavbu, ale uţ se bohuţel nedozvíme, na co byly přesně pouţity. Jisté je, ţe výstavba kostela probíhala v letech 1590−1594 a tyto kvitance to potvrzují. Jediné známé jméno umělce pracujícího v kostele je Kryštof Casolar,63 který vytvářel kamenickou výzdobu. O vnitřní výzdobu a zařízení kostela se zaslouţili bohatí měšťané Pavel Mautner a Melichar Hoffman. V roce 1645 nechal Jiří Straka z Erenšteinu postavit věţ - sanktusník nad triumfálním obloukem.64 Jeho manţelka Zuzana, rozená Pirchanová, se zaslouţila o výzdobu presbytáře v roce 1649 a o dva roky později nechala vyzdobit také loď kostela.65 Ze stejných let pocházejí malované epitafy, které bývaly umístěny pod kruchtou. Je to Epitaf Jiříka Straky datovaný do roku 1649 a Auftifferovský epitaf z roku 1651.66 Do první poloviny 17. století spadají dřevěné lavice.67 Dříve byly rozebrané lavice uloţeny v sakristii, nyní se neví, kde jsou.68 Část lavic je umístěna pod kruchtou. V kostele se nachází také tři oltáře. Všechny spadají do poloviny 18. století, jejich obrazy však byly nahrazeny v 19. století. Nedatovaná je barokní kazatelna s malovanými obrazy.69 Z inventáře z roku 1791 máme přibliţnou představu o vybavení kostela v této době [obr. 4].70 V seznamu jsou věci rozděleny podle materiálu. Kromě liturgických rouch a předmětů z mosazi, cínu, ţeleza a dřeva jsou zde vyjmenovány tři oltáře, oltář v Pirchanské kapli, kazatelna a dřevěné lavice,
61
SOA Třeboň, odd. J. Hradec, VJH, inv. č. 3871, sign. III Ka 14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590−1922, folio 269 v., 272 v., 273 v. 62 Ibidem, folio 276 v. 63 Za provedenou práci získal měšťanské právo. Novák (pozn. 27), s. 241 v poznámce. 64 Josef Novák ve svém soupisu uvádí, ţe nějaká věţ uţ zde moţná byla předtím, protoţe nejstarší zvon pochází z roku 1597. 65 Rull (pozn. 17), s. 17−18. 66 Novák (pozn. 27), s. 246−247. 67 Poche (pozn. 28), s. 618. 68 Informaci jsem získala na Probošství v Jindřichově Hradci. 69 Poche (pozn. 28), s. 618. 70 SOA Třeboň, odd. J. Hradec, VJH, inv. č. 3871, sign. III Ka 14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590−1922, folio 243 v., 244 v., 245 v.
15
které uţ jsem zmínila. Jako jediný hudební nástroj jsou uvedeny varhany, které se nyní nachází v kostele sv. Máří Magdalény v Jindřichově Hradci.71 O osudech kostela v období šedesátých a sedmdesátých let 17. století se dozvídáme opět z archivních pramenů. Jsou to však jen kusé a velmi sporadické informace. Stvrzenka z roku 1668 dokazuje přijetí dvou tisíc cihel z hradecké cihelny [obr. 5]. Opět není popsáno, na co byly cihly pouţity. Mohla zde probíhat oprava hřbitovní zdi. Další dvě kvitance z roku 1674 a 1678 dokazují přijetí peněz.72 O vývoji stavby nám tento materiál nevypovídá, ale alespoň víme, ţe i v těchto letech byl kostel financován místními obyvateli. Ludvík Domečka a František Rull uvádí, ţe kostel byl v padesátých letech 18. století nově zaklenut. Autoři uvádějí dataci 1757. Jedním z moţných argumentů, který však tuto informaci zcela nepotvrzuje, můţe být restaurátorský výzkum malby, která se dnes nachází na klenbě kostela. V něm je potvrzeno, ţe pod malbou není ţádný zbytek starší výmalby, coţ by mohlo potvrzovat novější zaklenutí kostela.73 Na rozdíl od uvedených autorů Josef Novák ve svém soupisu uvádí dataci 1759. Podařilo se mi zjistit, ţe stejný rok je vyryt na jednom z trámů v krovu kostela s přípisem, ţe v tomto roce byla klenba vytvořena.74 Odtud tedy patrně i J. Novák odvodil tuto svou dataci. Klenba kostela tedy není renesanční, ale pochází aţ z pozdějšího období. Podle Františka Rulla byl kostel v roce 1819 nově pokryt střešní krytinou a vybílen. Ve stejném roce byla postavena nová sanktusová víţka na místě té staré.75 Přestavby v průběhu 19. století se netýkaly jen kostela, ale i přilehlého hřbitova. V letech 1819−1820 bylo postaveno hrobníkovo obydlí a kostnice a opravena zeď kolem hřbitova.76 Od roku 1829 do roku 1935 probíhaly různé opravy kostela. Jedna z nejdůleţitějších proběhla mezi lety 1850−1852, kdy byla snesena zmíněná víţka a místo ní vznikla věţ před průčelím, do které byly umístěny dva zádušní zvony. Po stranách věţe byly prolomeny dva nové vchody.77 Opravy se týkaly i interiéru a exteriéru kostela.78 Dataci výmalby kostela se podařilo potvrdit archivními prameny. V archivu je uloţen dopis, ve kterém probošt Hoffmann ţádá o vyplacení odměny českobudějovickému malíři Janu Řehořovi [obr. 6a]. 79 Zmiňuje zde rok 1894 jako začátek práce na výmalbě. K tomuto dopisu jsou přiloţeny dva
71
Informaci jsem získala na Probošství v Jindřichově Hradci. SOA Třeboň, odd. J. Hradec, VJH, inv. č. 3871, sign. III Ka14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590-1922, folio 254 v., 255 v. a 256 v., r. 73 Švéda − Besta (pozn. 9), nestr. 74 Kvůli špatným světelným podmínkám se nepodařilo tento nápis zdokumentovat. 75 Novák (pozn. 27), s. 241. 76 Rull (pozn. 17), s. 18. 77 Trajer (pozn. 12), s. 47. − Rull (pozn. 17), s. 19. 78 O dějinách kostela také − Coelestin Frič, Chrámové stavby města Jindř. Hradce. Příspěvek monografický, Ohlas od Nežárky VII., 1877, č. 46, s. 377−378. 79 SOkA Jindřichův Hradec, PÚ J. Hradec, inv. č. 158, sign. 4-a/1, kart. č. 37, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Opravy kostela 1829-1935, folio 98 v. 72
16
účty z roku 1896 s rozpočtem malby podepsané zmíněným malířem [obr. 6b].80 Malbu tedy můţeme datovat lety 1894−1895. Přičemţ rok 1895 je zmíněn v literatuře. Tímto datem končí významné přestavby a úpravy kostela Nejsvětější Trojice, od té doby se podoba stavby nezměnila. V padesátých a šedesátých letech 20. století proběhlo několik oprav a rekonstrukcí.81 Kostel byl uzavřen a vlivem klimatických podmínek dochází k postupnému chátrání. Muzeum Jindřichohradecka se snaţí zachránit alespoň vnitřní vybavení kostela. Tak postupně došlo k restaurování bočních oltářů a nedávno bylo dokončeno restaurování obou epitafů. Oltáře byly navráceny na původní místo a epitafy budou vystaveny v muzeu.82 V kostele se nachází několik náhrobků. Nejvýznamnější z nich je náhrobek rodiny Melichara Hoffmana (1599) u hlavního oltáře a náhrobky Jiřího Straky z Erenšteina (1645) a jeho manţelky Zuzany nacházející se v sakristii.83
O výstavbě Pirchanské kaple máme mnohem méně informací, které jsou navíc velmi odlišné. Kaple byla přistavěna ke kostelu (jak dokazují zazděná okna na epištolní straně presbytáře) a byla dokončena v roce 1597. Velmi sporné je však určení zakladatele a pozdějšího obnovitele kaple. Ludvík Domečka pokládá za zakladatele kaple Šimona Pirchana. Protoţe však ţádný člen rodiny Pirchanů není uveden mezi iniciátory stavby kostela, je pravděpodobné, ţe objednavatelem kaple byl někdo jiný. Tuto skutečnost osvětluje zmínka v příručce Antonína Matějčka a Karla Třísky. Stavbu kaple přisuzuje Janu Čechovi z Kozmačova, kterého najdeme i v seznamu zakladatelů kostela, takţe můţeme předpokládat, ţe zaloţil právě kapli. Tuto informaci jasně potvrzuje nejnovější studie Josefa Hrdličky a Ondřeje Jakubce.84 Ve studii je podrobně popsán rodokmen rodiny Čechů z Kozmačova a jednotlivé osudy rodinných příslušníků. V literatuře se dozvídáme, ţe kaple je pojmenována po jeho obnoviteli,85 proto je jasné, ţe to musel být příslušník rodiny Pirchanů. Josef Novák datuje obnovu kaple do roku 1690 a za obnovitele povaţuje Řehoře Pirchana. Pokud však vezmeme v potaz, ţe se v kapli nachází náhrobek Šimona Pirchana,86 mohli bychom ho také pokládat za obnovitele. Ten však zemřel v roce 1676, a tudíţ by nesouhlasil rok obnovy. Odpověď nacházíme na jednom z epitafů této rodiny, kde je Řehoř Pirchan zmíněn nejen jako objednavatel tohoto díla, ale téţ jako obnovitel kaple. V kapli se také nacházel Pirchanský oltář, který je datován stejným rokem jako kaple [obr. 7]. Vzhledem k tomu, ţe došlo k určení objednavatele kaple, můţeme říct, ţe také oltář byl vytvořen pro
80
Ibidem, folio 100 v., 101 v. Více o rekonstrukcích − SOkA Jindřichův Hradec, KHA, inv. č. 1642, kart. č. 368, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. 82 Informace jsem získala od historika umění pracujícího v Muzeu Jindřichohradecka pana Mgr. Jakuba Valáška. 83 Josef Novák (pozn. 14), s. 39−63. 84 Hrdlička − Jakubec (pozn. 32), s. 3. 85 Matějček − Tříska (pozn. 31), s. 50. 86 Domečka (pozn. 18), s. 122. 81
17
Jana Čecha z Kozmačova. Dále se zde nacházely dva epitafy Pirchanské rodiny. 87 Epitaf rodiny Pirchanovy (I), který se nalézal na druhé straně oltáře, není datován [obr 8].88 Z nápisu na Epitafu rodiny Pirchanovy (II) vyčteme, ţe ho nechal vytvořit Řehoř Pirchan v roce 1690 [obr. 9]. S největší pravděpodobností se jedná o epitaf, který je zmíněn v soupisu Josefa Nováka. Ten uvádí, ţe i toto dílo bylo umístěno na druhé straně oltáře. Jelikoţ další umělecké vybavení kaple není nikde zmíněno, je studie od Hrdličky a Jakubce přínosná také informacemi o soupisu majetku Jáchyma Čecha, ve kterém je zmíněna část vybavení kaple, jeţ se zde uţ nenachází. „Šlo o dva turecké koberce, dva ubrusy na oltáře, dva velké mosazné svícny, krucifix a obraz sv. Jeronýma.“ 89 V Uměleckých památkách Čech jsou nástěnná malba nade dveřmi, kamenná křtitelnice i ozdobné ţelezné mříţe kladeny do období kolem roku 1600. Výzdoba interiéru kaple byla tedy vytvořena jen pár let po dostavbě, jak potvrzuje její charakter. Nástěnná výmalba však datována není. Ve zdi kaple je zasazena náhrobní deska s dřevěnými dvířky (ta uţ se na epitafu dnes nenachází) z roku 1619 věnovaná manţelce Kristiána Hübnera Marii Ţofii, rozené Wiehové.90 Kaple byla stejně jako kostel v 19. století opravována. V roce 1893 byla znovu vydláţděna kameny, renesanční ţelezné mříţe byly opraveny a byly vyčištěny kruţby v oknech. Dřevěné součásti nahradily kamenné.91 Nástěnné malby byly přemalovány v roce 1895 stejným malířem, který vymaloval kostel. S největší pravděpodobností byl v této době také přemalován Pirchanský oltář.92 Nevíme však, zda se i na tomto díle podílel malíř Jan Řehoř. Také náhrobní deska Marie Ţofie Hübnerové byla přemalována.93 Posledními opravami prošla kaple v 70. letech 20. století.94 Původní nástěnné malby zde objevil malíř Karel Mezera, který v roce 1985 spolu s Klárou Šafářovou také provedl restaurování Pirchanského oltáře.95 O dva roky později byl restaurátorskému průzkumu podroben i epitaf Pirchanovy rodiny pod vedením restaurátorky Věry Frömlové.96 Kromě zmíněného náhrobku Šimona Pirchana se před dveřmi kaple nachází náhrobek Šimona Čecha z Kozmačova a v kapli je umístěn náhrobek jejího zakladatele Jana Čecha z Kozmačova.97
87
Pro lepší orientaci označím epitafy římskými čísly I a II. V restaurátorské zprávě od Věry Frömlové je pouze uveden renesanční malíř z 16. století. 89 Hrdlička – Jakubec (pozn. 32), s. 6. 90 Rull (pozn. 17), s. 19. 91 Oprava kaple Pirchanské, Ohlas od Nežárky XXIII., 1893, č. 23, s. 329. 92 Oprava Pirchanské kaple v kostele sv. Trojice, Ohlas od Nežárky XXV., 1895, č. 26, s. 260. 93 Ibidem, s. 260. 94 Smlouvy o restaurování − SOkA Jindřichův Hradec, KHA, inv. č. 1642, kart. č. 368, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. 95 Mezera – Šafářová (pozn. 8), nestr. 96 Frömlová (pozn. 8), s. 1−3. 97 Novák (pozn. 14), s. 39−63. 88
18
Architektonický popis kostela a Pirchanské kaple Kostel Nejsvětější Trojice se nachází v severní části města. Dříve byla tato část předměstím za hradbami nazývaným Nové (Veliké) město, popřípadě Praţské předměstí. Tato oblast byla hlavním sídlem soukenického průmyslu.98 Kostel stojí na vyvýšenině bývalého hřbitova (dnes parku), který má tvar nepravidelného lichoběţníku a je obehnán kamennou zdí. Nalézá se v pravé části parku, u rohu ulic Jarošovská a Miřovského. Kostel má jednolodní podélnou dispozici s uţším polygonálním presbytářem a hranolovou věţí v průčelí. Ze severní strany přiléhá k presbytáři obdélná sakristie, z jiţní strany Pirchanská kaple s polygonálním závěrem [obr. 10]. Do kostela můţeme vstoupit dvěma vchody po stranách věţe, která je vbudována do průčelí. Třetí vchod umístěný ve věţi vede na kruchtu a nahoru do věţe. Interiér kostela má sálovou dispozici. Prostorná loď působí vzdušně. Uţší presbytář je od ní oddělen triumfálním obloukem [obr. 11] a v západní části se nachází kruchta v celé šířce lodi. Klenba kostela zachovává renesanční pojetí, ačkoliv byla vytvořena aţ v roce 1759. Loď je zaklenuta valenou klenbou se čtyřmi lunetami na kaţdé straně. Jednotlivá pole klenby jsou oddělena klenebními pasy. V místě, kde se dotýkají vrcholy klenebních výsečí, jsou umístěny svorníky s kamennou pětilistou růţí. Klenební výseče jsou dekorovány štukovými zrcadly tvaru kvadrilobů a rámů s vloţenými rozetkami. Zrcadla jsou po obvodu zdobena štukovými pásy s dekorem ve tvaru bobulí a v rozích největších zrcadel jsou malé maskarony [obr. 12]. Tato zrcadla zvýrazňuje barevná výmalba. Výběhy klenby podpírá šestice pilastrů, přičemţ na kaţdé straně jsou kolem prostředního okna umístěny dva [obr. 13] a těsně před kruchtou jeden. Pilastry dórského řádu jsou kanelovány, mají dřík a jednoduchou nezdobenou hlavici. Na jednom z nich (na pravé straně) je v horní části dříku plasticky vytvořen malý obdélník s rytířem na koni. Tato malá ozdoba je zvýrazněna červenou barvou [obr. 14]. Presbytář je uţší a niţší neţ loď kostela. Klenba je valená s lunetami, tedy stejná jako v lodi, tentokrát se dvěma lunetami na obou stranách. Závěr klenby tvoří tři výseče. Vrcholy klenebních pasů jsou opět spojeny svorníkem, který je rýhovaný [obr. 15]. Na epištolní straně presbytáře je vidět pozůstatek oken, která byla zazděna kvůli přístavbě Pirchanské kaple. Kruchta kostela spočívá na třech obloucích, které jsou uprostřed podepřeny dvěma sloupy [obr. 16a, 16b]. Jak uţ víme, sloupy jsou vytvořeny ve stylu tzv. „románské renesance― [obr. 17]. Sloup se skládá z vysoké osmiboké patky, která je dekorována kulatými výklenky vroubenými plochými pásky. Tyto výklenky jsou nerománské, protoţe románský sloh je pouţíval spíše k výzdobě monumentální architektury, ne takto drobné. Zcela renesančním prvkem jsou však pásky kolem těchto výklenků, které můţeme povaţovat za zjednodušené renesanční šambrány. Točitě kanelovaný dřík a krychlová hlavice se zaoblenými spodními rohy jsou typicky románské, avšak dekorativní zdobení 98
Orth (pozn. 15), s. 14.
19
hlavice v podobě půlkruhu s pětilistou růţí je opět renesanční (pětilistá růţe byla ve znaku rodu Vítkovců, z něhoţ pochází i páni z Hradce). Prstencové články, které oddělují dřík od patky a hlavice, jsou tvořeny šikmou plochou se ţlábkem. Tento prvek je pozdně gotický.99 Jak uţ jsem napsala výše, snoubily se zde prvky románské s renesančními a pozdně gotickými. Pravý sloup (z pohledu z lodi) má niţší patku. Aneţka Merhautová - Livorová v článku o historismu pozdního středověku vysvětluje, ţe románský sloh byl volen převáţně kvůli záměrnému odklonu od gotiky, protoţe prostorové měřítko románského slohu „[…] bylo daleko přijatelnější než měřítko gotiky, dosud nazývané vrcholnou.“ 100 Pod kruchtou je kříţová klenba a mezi dvěma vchody vybíhá do prostoru část zdi věţe. Vchodem v levé zdi presbytáře se dostaneme do sakristie. Sakristie je přibliţně stejně velká jako Pirchanská kaple, ale je niţší. Má podélnou dispozici a je zaklenuta kříţovou klenbou, kterou nese šestice pilastrů. Uprostřed klenby je umístěno pouze jedno štukové zrcadlo ve tvaru kvadrilobu, které je rámováno perlovcem a dekorováno čtyřmi maskarony. Stejně jako zrcadla v lodi kostela je i toto zvýrazněno modrou barvou. Ţebra klenby jsou červeně polychromována a opět dekorována perlovcem stejně jako svorníky. Kolem nich jsou modré pásy s bílými kytičkami [obr. 18]. Na klenbě je vidět zbytek ţluté výmalby. Pilastry jsou zdobnější neţ pilastry v lodi kostela [obr. 19]. Pod hlavicí je umístěn vejcovec a horní část dříku je dekorována prstencem. Pod ním se nachází okřídlená hlavička anděla. Nad pilastry jsou štukové kruhové ozdoby. Některé hrany klenby jsou zdobeny perlovcem. Sakristie má dvě pravoúhlá okna v boční zdi a jedno naproti dveřím. Dveře jsou umístěny na západní straně. Nad okny a dveřmi je také osazena malá štuková hlavička anděla s křídly. V boční zdi vedle okna se nachází výklenek, kde bývala nejspíše nádoba se svěcenou vodou. Na věţ vede točité schodiště. Po něm se dostaneme na půdu kostela, kde je krov klenby. O patro výše je umístěn zvon [obr. 20]. Exteriér kostela je zcela gotizující. Stavba vypadá velmi jednoduše a na první pohled není ničím zajímavá. Kostel je postaven z lomové ţuly a je bíle omítnut.101 Průčelí rozděluje na dvě části dvoupatrová věţ, která je zabudovaná uprostřed [obr. 21]. V obou částech se nachází vchod vedoucí do kostela. Dveře jsou jednoduché dřevěné s hrotitým zakončením orámované kamenným ostěním, které kopíruje jejich tvar. Nad vchody je umístěno okno (v interiéru nad kruchtou), které však není hrotité jako ostatní okna kostela, ale půlkruhově zakončené. Věţ je rozdělena na tři části patrovými římsami. Spodní část věţe je prolomena menším vchodem. Dveře jsou ukončena půlkruhově, ostění vchodu je pravoúhlé, ničím nezdobené. Nad tímto vchodem vystupuje z omítky plasticky pojatý kříţ. Nad kříţem je malé polokruhové okýnko s parapetem na konzolách. V prvním patře se nachází malé rosetové okno vyplněné kruţbou ve tvaru květiny. Je to stejné okno jako se nachází v patře pod ním, kde je však zmenšeno na půlkruh. V posledním patře je opět okno hrotité. Pod korunní římsou je vytvořen vlys s hrotitými oblouky. Na dvou bočních stranách věţe jsou umístěny okna v přízemí a ve 99
Birnbaum (pozn. 20), s. 12−16. Aneţka Merhautová − Livorová, K otázce historismu pozdního středověku, Umění II, 1954, č. 1, s. 70. 101 Novák (pozn. 27), s. 241. 100
20
druhém patře. Všechna jsou gotická hrotitá. Okna v druhém patře mají dřevěné okenice. Věţ je pokryta štíhlou střechou ve tvaru jehlanu a pobyta plechem.102 Věţ a boční vchody pochází aţ z poloviny 19. století, byl zde tedy pouţit neogotický sloh. Dvě boční fasády kostela jsou totoţné [obr. 22]. Zeď je podepřena dvěma opěráky (v místech, kde se v interiéru nachází pilastry mezi okny). Fasády jsou prolomeny čtyřmi okny na kaţdé straně, přičemţ první zleva a je menší neţ ostatní gotická hrotitá okna. Tři okna v sakristii se svým tvarem vymykají. Jsou čtvercová s pravoúhlým ostěním. Dveře, vedoucí do sakristie, jsou pravoúhlé s pravoúhlým ostěním. Střecha sakristie je plechová. Kostel je pokryt sedlovou střechou s novodobou krytinou pálené tašky (bobrovky). Kolem celého obvodu jsou ve fasádě na různých místech druhotně zazděny kamenné náhrobky. Vedle opěráku, který je blíţ k západní části kostela, se nachází zazděné půlkruhově zakončené a úzce profilované kamenné ostění, pravděpodobně pozůstatek po orámovaném a odstraněném náhrobku [obr. 23]. Stejný profil ostění najdeme i na protější fasádě kostela.
K epištolní straně presbytáře přiléhá Pirchanská kaple. Je to samostatná architektonická část kostela s pětibokým závěrem. Kaple má stejný půdorys jako presbytář. Je přibliţně stejně dlouhá, ale je téměř dvakrát uţší a také je niţší. Malá přístavba má svůj vlastní vchod umístěný na západní straně kaple, Do kaple se dostaneme také vchodem z presbytáře, který se však nepouţívá. Prostor kaple je zaklenut kříţovou klenbou [obr. 24]. Ţebra jsou pouze naznačena barvou. Ve zdi přiléhající ke kostelu jsou výklenky, ve kterých se nacházejí renesanční mříţe. Ty jsou zdobeny dvěma zlatými andělíčky, zlatými hvězdami a z prostředku vyčnívá ozdobná květina.[ obr. 25]. Uprostřed kaple je stále umístěna kamenná křtitelnice. Na vnějších oknech se uplatnil gotizující sloh [obr. 26]. Hrotitá okna jsou navíc vyplněna gotizující kruţbou. Kaple má pět oken - tři v závěru a dvě v boční zdi. V kaţdém se nachází jiný motiv kruţby. První boční okno má nad dvěma oblouky kruţby umístěn čtyřlístek. Druhé boční okno je zdobeno šestilistou růţí nad trojlistovými oblouky kruţby. První okno zprava (v závěru) je vyplněno kruhem rozděleným čtyřmi menšími kruhy nad dvěma oblouky. Kruţba v dalším okně má trojlisté oblouky a nad nimi jsou dva plaménky umístěny proti sobě. V posledním okně je opět šestilistá růţe nad dvěma oblouky. Tak vidíme na stavbě z konce 16. století gotizující formy, které jsou spojeny s renesančním interiérem. Poté, co jsme poznali interiér i exteriér stavby, vidíme spojení gotizujících prvků na exteriéru s renesančními prvky v interiéru. Proč jsou v jedné stavbě, která byla celá stavěna ve stejnou dobu, pouţity dva různé slohy, se pokusím vysvětlit později.
102
Ibidem, s. 243.
21
Oltáře v kostele a další mobiliář V kostele se nacházejí tři oltáře. Hlavní oltář je zasvěcený Nejsvětější Trojici a v roce 1755 byl znovu postaven [obr. 27]. Jeho obraz byl obnoven v 19. století jindřichohradeckým malířem J. Seem.103 Na oltářním obraze je výjev Boha Otce se Synem. Ti sedí na zeměkouli, kolem které se vznáší čtyři andělé. Jeţíš pozvedá v pravé ruce kříţ a levou rukou ţehná andělům. Na sobě má červené roucho. Bůh Otec v hnědém rouchu také ţehná, ale svůj zrak obrací k pozorovateli obrazu. Andělé se dotýkají Země, jakoby ji chránili. Andělé jsou oděni do rouch stejných barev jako Bůh Otec a Kristus. Nad Svatou dvojicí se vznáší bílá holubice Ducha svatého ve zlaté záři, která letí směrem dolů. Obraz má modré nebeské pozadí. V horní části je kolem Nejsvětější Trojice a nad ní pás s obličeji andělů, které však vlivem ztmavnutí malby nelze rozeznat. Malířské ztvárnění odpovídá místní malířské produkci 19. století. Oltář nebyl v poslední době restaurován na rozdíl od bočních oltářů, proto je obraz velmi zčernalý. Barokní portálový oltář je tvořen retáblem ve tvaru edikuly, kamennou menzou a nástavcem. Na menze zdobené barevným mramorem je umístěn tabernákl s motivem zlatého poháru. Edikulu, ve které je umístěn oltářní obraz, rámují tři bílé iónské sloupy na kaţdé straně. Sloupy mají pozlacenou hlavici. Před sloupy se vznáší archanděl. Na pravé straně je umístěna socha archanděla Rafaela (?), který měl údajně původně v ruce plamenný meč, coţ by ale jeho ikonografii příliš nepotvrzovalo; nejspíše se jednalo o jiný atribut.104 Stojí s rozpraţenýma rukama natočen směrem k oltářnímu obrazu. Přes levou paţi má přehozenou zlatou látku a kolem beder zlaté roucho. Také jeho křídla jsou pozlacena. Archanděl Michael, umístěný na druhé straně, má zlatou přilbici a je oděn ve zbroji. V ruce drţí dlouhé kopí a chystá se jím zabít draka obtočeného kolem sloupu. Stejně jako archanděl Rafael má pozlacená křídla. Po stranách obrazu jsou dva malí putti s medailony s nápisem „Quis ut Deus― („Kdo je jako Bůh―). Tento nápis souvisí s archandělem Michaelem. Je to doslovný překlad jeho hebrejského jména a zároveň se tato věta objevuje v knize Zjevení. Michael zde poráţí „draka― a symbolicky tak přemáhá ďábla. Je to křesťanský konflikt mezi Kristem a Antikristem, ve kterém sv. Michael vítězí. V horních rozích vedle rámu obrazu jsou umístěny zlaté růţe a jedna je také nad obrazem. V nástavci je symbol Boţího oka v poli ze ţlutého skla. Nástavec je v horních rozích zdoben maskarony a na vrcholu nástavce sedí dva malí putti s píšťalou. Mezi nimi je umístěn maskaron v nebeských oblacích. Vedle nástavce sedí z kaţdé strany anděl s trojúhelným obeliskem. Na pravé straně se anděl opírá o kouli s nápisem „Terre― („Země―) a vzhlíţí k andělovi sedícímu na nástavci. Na obelisku, který je vedle něj, je zlatě vyobrazen strom s nápisem „Arbor science―(„Strom poznání―). Na pravé straně se anděl natahuje pro kouli, která je schovaná za obeliskem. Na obelisku je
103 104
Ibidem, s. 243. Ibidem, s. 243.
22
zlatá palma s nápisem „Arbor vitae―(„Strom ţivota―). Mezi nástavcem a retáblem se vznášejí čtyři putti. Jeden drţí trubku (polnici) a tři další zlatý kruh. Boční oltář, který je umístěn vpravo od hlavního oltáře (na epištolní straně), je zasvěcen sv. Josefovi [obr. 28]. Oltář je datován do poloviny 18. století, ale obraz pochází z roku 1848. Obraz v nástavci vznikl o deset let později a jeho autorem je H. Kapferer.105 Na oltářním obraze se nachází výjev Smrt sv. Josefa, který byl povaţován za patrona „dobré smrti―.106 Podle apokryfní knihy Historie Josefa tesaře zemřel Josef v Nazaretu ve věku sto jedenácti let v přítomnosti Krista a Panny Marie. 107 Umírající sv. Josef je vyobrazen v polosedě u nohou Jeţíše Krista. Hlavu má poloţenu na Kristových nohou a pravou ruku má překříţenou na srdci. Jeţíš mu pravou rukou ţehná. Oba jsou oděny do teplých červeno fialových barev. Vedle Krista sedí Panna Marie a sklání se ve zboţném gestu k Josefovi. Je oděna do modrého roucha a na hlavě má zelenou loktuši. Vytváří tak kontrast k Jeţíši a sv. Josefovi. Celou scénu seshora osvětluje zářivé světlo nebeské glorie. Nad obrazem je umístěna pozlacená kartuše. V nástavci je obraz Boha Otce, který drţí modrou kouli. Na kaţdé straně nástavce sedí malý putti se zlatými křídly. Nad ním je umístěna zlatá glorie s monogramem „IOS―. Oltář je architektonicky jednodušší neţ hlavní oltář, ale zachovává podobnou edikulovou strukturu s nástavcem. Na kamenné mramorem ozdobené menze je umístěn retábl s oltářním obrazem a dvěma bílými točitými sloupy po stranách. Sloupy mají iónskou pozlacenou hlavici. Vedle sloupů je na kaţdé straně umístěna dřevěná socha, která je natřena bílou barvou. Vlevo stojí sv. František z Assisi a vpravo sv. Jeroným.108
Sv. František je zakladatelem řádu františkánů. Stojí v mírném
kontrapostu a původně nejspíš drţel v ruce některý ze svých atributů, jak naznačuje napřaţená ruka. Kolem pasu má uvázaný provaz se třemi uzly, které symbolizují řádový slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Sv. Jeroným je zobrazen jako teolog. Je to vousatý muţ v kardinálském klobouku a na sobě má kardinálské roucho. V ruce drţí krucifix.
Jeroným nikdy nebyl kardinálem, ale byl
sekretářem a poradcem papeţe Damase. Toto zobrazení se stalo projevem uznání jeho postavení. Druhý boční oltář je zasvěcen Panně Marii [obr. 29]. Oltářní obraz je datován rokem 1855 a je na něm zpodobněna Immaculata. Panna Marie stojí na zeměkouli, má na hlavě zlatou korunu a v pravé ruce drţí malého Jeţíše. V levé ruce má zlaté ţezlo zakončené kříţem. Je oděna v červených šatech, přes které má přehozené modré roucho. Kolem ní září nebeská glorie. Takto je zobrazováno Neposkvrněné početí Panny Marie, která byla podle bible počata v lůnu své matky Anny bez prvotního hříchu. Obraz z nástavce je ztracen. Po stranách nástavce sedí dva putti a nad ním je glorie, tentokrát s Mariiným monogramem „MRA―.
105
Poche (pozn. 28), s. 618. Zora Wörgötter, Zrcadla smrti. K ikonografii memorií raného novověku, in: Ondřej Jakubec (ed.), Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 35. 107 Alexander Roberts (ed.), Ante-Nicene Fathers, Vol. 8, Buffalo 1886. Přeloţil Alexander Walker, dostupné z http://www.newadvent.org/fathers/0805.htm, vyhledáno dne 12. 3. 2013. 108 Novák (pozn. 27), s. 243. 106
23
Jeho architektonická část je stejná jako u předešlého oltáře. Levá část oltáře musela být při restaurování kvůli velké míře poškození nahrazena dřevěnými špalky, jak vidíme na fotografii. Po stranách jsou umístěny sochy apoštolů- sv. Petra a sv. Pavla.109 Oba drţí v rukou knihu. Petr má krátký vous a delší kudrnaté vlasy. Kniha v jeho ruce symbolizuje evangelium, protoţe stál v čele apoštolů při hlásání evangelia. Sv. Pavel má pouze torzo ruky a je zobrazen jako mladší muţ s kudrnatými vlasy. Jeho kniha je symbolem toho, ţe se stal autorem epištol. Zobrazení sv. Petra a sv. Pavla u sebe symbolizuje společné zaloţení křesťanské církve. Petr představuje ţidovský prvek, Pavel pohanský. Sochy z bočních oltářů byly nejspíše vytvořeny stejnou dílnou, jak ukazuje podobně zpracovaný oděv a pojetí tváří. Všechny tři oltáře jsou zdobeny technikou štafírování, tedy imitací mramoru. Pod triumfálním obloukem je vlevo umístěna pozlacená kazatelna, která je zdobena obrazy na plátně. Je zde výjev Korunování Panny Marie [obr. 30a] a sv. Jan Evangelista s kalichem [obr. 30b]. Na kazatelně stojí dva putti, kteří drţí dřevěný kříţ. Pod kruchtou je na zdi umístěn velký dřevěný krucifix [obr. 31]. Oltáře i kazatelna jsou zmíněny v nalezeném inventáři z roku 1791. Pro představu toho, jak byl kostel bohatě vybaven, uvádím výčet věcí z inventáře. Byly zde čtyři pozlacené kalichy a ciborium, jedenáct oltářních světel z mosazi, kolem čtyřiceti různých cínových lamp a svícnů, tři mosazné nádoby a dvě mosazné lampy, jedenáct ţelezných předmětů zahrnujících lampy a nádoby, třináct dřevěných náčiní, dřevěné ţidle a lavice, červené a černé roucho s lemem, šest barevných rouch s leonskou stuhou, osm barevných cingul a další roucha (dohromady jich je uvedeno třicet pět). Dále opravdu velké mnoţství různých látkových ubrusů, přehozů a podloţek, inventář uvádí aţ sto kusů. Je zde také zmíněn krucifix se sochou Panny Marie a sv. Janem - nejedná se o krucifix pod kruchtou. Nechybělo ani dvanáct náboţenských, nejspíše zejména liturgických, knih. A zmíněny jsou i varhany. Mezi posledními poloţkami jsou uvedeny tři zvony ve věţi kostela. Takto bohatý výčet svědčí o častém vyuţívání kostela pro bohosluţby a jeho důleţité roli v ţivotě zdejších věřících.
109
Ibidem, s. 243.
24
Epitafy v kostele Slovo epitaf vychází z latinského slova „epitaphium―, které označuje pohřební nápis na hrobě. Tento termín se začal přeneseně pouţívat pro umělecký památník, který je malovaný nebo kamenný (popřípadě kombinovaný) a je doplněn textem a podobiznami donátorů. Základní epitaf se skládá z textu s informacemi o zemřelém nebo s oslavnou básní, vyobrazení zemřelého a náboţenské nebo alegorické scény. Můţe také obsahovat heraldický znak. Podle toho, která sloţka v epitafu převaţuje, dělíme dále epitaf na nápisový, figurální - s ústředním portrétem zemřelého nebo epitaf s ústředním náboţenským výjevem.110 Právě třetí jmenovaný druh určuje i typ epitafů z kostela Nejsvětější Trojice, které vznikaly, respektive se dochovaly aţ z pozdějšího období a bezprostředně nesouvisejí se zaloţením chrámu. Vlevo pod kruchtou se nacházel Epitaf Jiřího Straky datovaný rokem 1649 [obr. 32]. Na ústředním obraze je scéna Posledního soudu. Scéna je rozdělena na dvě části. V horní nebeské sféře je vyobrazen Kristus s anděly a lidmi, kteří jiţ byli přijati do nebe. Pod nimi je velká skupina lidí čekajících na soud. Uprostřed této skupiny stojí anděl a ukazuje k nebeské sféře. Některé postavy jsou oděny, jiné bez oděvu. Kompozice obrazu je nepřehledná. Dolní část obrazu je oddělena čarou a je zde zobrazeno Ukřiţování, u kterého ze stran klečí černě oděný muţ se ţenou. U nohou muţe leţí dítě v zavinovačce. Na tomto výjevu je nejspíše zpodobněn donátor se svou manţelkou Zuzanou Strakovou, rozenou Pirchanovou. Pod obrazem je v modrém poli zlatý nápisový text v kurentním písmu. Zde se dozvídáme datum úmrtí zemřelého a jméno jeho manţelky, která nechala epitaf vyzdobit. Jiným písmem jsou zde dopsána data úmrtí příslušníků rodiny Pirchanovy. Epitafy totiţ často vznikaly uţ za ţivota zemřelých, a proto zde bylo vytvořeno místo pro pozdější přípisy. Po stranách obrazu jsou barokní točité sloupy zdobené hlavami cherubínů a zlacením. Tyto sloupy nesou barokní štít, ve kterém je oválný obraz s Nejsvětější Trojicí. Ukřiţovaný Kristus se opírá o Boha Otce. Nad nimi se v nebeské glorii vznáší holubice Ducha svatého. Vedle sloupů stávaly sochy. Josef Novák uvádí, ţe to byly sochy sv. Jiří a sv. Zuzany. Celý architektonický rámec je zdoben zlacením a je částečně polychromován. Druhý epitaf z roku 1651 vznikl na objednávku rodiny Auftifferovy [obr. 33]. Ústředním motivem je opět náboţenská scéna, tentokrát s Nanebevstoupením Páně. Na oblacích se vznáší Kristus v bílém rouchu, pod ním stojí několik postav, které hledí vzhůru. Kompozice je přehledná a postavy jsou ztvárněny lépe neţ u druhého epitafu. Obraz rámují zeleně polychromované rýhované sloupy s korintskou hlavicí. Ty nesou barokní štít s oválným obrazem Boha Otce a holubicí Ducha svatého. Pod obrazem je zlatý text v modrém poli, ve kterém se praví, ţe epitaf nechali vytvořit Martin Auftiffer s manţelkou Annou, rozenou Hozlauskou z Hozlau, pro své rodiče a bývalou manţelku
110
Ondřej Jakubec (ed.), Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 11.
25
Martina Auftiffera. Po stranách sloupů je ve vyřezávaných rámcích erb rodiny Auftifferské a Hozlauské.111 Auftifferovský erb má růţový zdobený štít na modrém poli. V Hozlauském erbu je červenobílý štít s heroldskou figurou ve tvaru krokve na modrém poli. Scéna s donátory zde tedy byla nahrazena heraldickou sloţkou. Architektonický rámec je opět barevně polychromovaný a zdobený zlacením. Erby byly na epitafy umisťovány často, protoţe ukazovaly erbovní příslušnost a postavení objednavatele ve společnosti. Erbovní vývod na epitafech nejčastěji postihují dvě předchozí generace, jak vidíme na tomto epitafu, ale mohly být rozvedeny i dále. V takovém případě byl kladen důraz na rodovou kontinuitu. Zobrazování erbů pochází jiţ ze středověkých votivních obrazů, kde býval vyobrazen donátor se svým erbem.112 Epitafy nesouvisí s místem, kde bylo pochováno tělo. Převáţně byly umisťovány v interiérech kostelů jako ukázka společenského statutu. Hlavní funkcí epitafů byla jednak reprezentace zemřelého a také zdůraznění rodové kontinuity (s tím souvisí erby na epitafech). Jejich velký rozvoj v období novověku je spjat s fenoménem smrti a vnímáním této nevyhnutelné části ţivota. Potřeba posmrtné památky a touha po posmrtném ţivotě přispěly k masivnímu rozšíření těchto děl. Také náboţenská situace v českých zemích spojená se vznikem konfesí ovlivnila tyto památníky. Epitafy se staly v 16. století oblíbenými hlavně u protestantů. Protestanti měli odlišný vztah ke vzpomínání na mrtvé neţ katolíci, související s odmítnutím očistce (neuţívali tedy praxi zádušních mší), proto se jejich pozornost obracela k oslavě zemřelého a tvorbě epitafů jako vzpomínky. Epitafy v hradeckém kostele však pochází aţ z poloviny 17. století a byly vytvořeny pro katolické rodiny. Ve studii o renesančních epitafech se k tomuto tématu vyjadřuje Ondřej Jakubec takto: „Pohřební monumenty v sobě odrážely ideu dobré smrti, kdy měl člověk podle dobových knih „ars moriendi“ nejen zemřít v Kristu, ale být mu věrný po celý jeho život. Epitafy tak v sobě spojují demonstrativní vyjádření jak aspektu osobní či rodové komemorace, tak náboženské manifestace, jde o „monumentum fidei.“ 113 Obrazová sloţka epitafů nebyla vybrána náhodně. V křesťanském pojetí je smrt vnímána jako oddělení duše od těla a souvisí s nadějí zemřelého v posmrtný ţivot a jeho spasení, proto byly častým motivem scény klečícího zemřelého před krucifixem, Posledním soudem a Nanebevstoupení, které jsou pouţity na hradeckých epitafech, ale také Oplakávání Krista nebo Poslední soud.
111
Novák (pozn. 27), s. 247. Více informací − Karel Müller, Malované renesanční epitafy jako heraldický pramen, in Ondřej Jakubec (ed.), Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 44−46. 113 Jakubec (pozn. 110), s. 17. 112
26
Epitafy měly své grafické předlohy. Nejvlivnějšími se ve středoevropském prostředí staly předlohy Josta Ammana, Albrechta Dürera, Crispijna de Passe, Virgila Solise nebo Sadelerů. Inspiraci také poskytovaly ilustrované bible.114
114
Ibidem, s. 14−18.
27
Nástěnná malba v kostele Výmalba, která se v kostele nachází dnes, vznikla aţ na konci 19. století. K výzdobě byl pouţit dekorativní novorenesanční styl. Celá malba je vytvořena technikou hlinky.115 V malbě byly pouţity rostlinné a geometrické motivy, které jsou detailně propracovány a pojaty velmi barevně. Malbu můţeme rozdělit na dvě části - malba v lodi a v presbytáři. Sakristie nemá barevně pojednané zdi. V lodi převaţuje ţlutá a modrá barva stejně jako v sakristii. Uprostřed tří velkých klenebních polí jsou umístěna modrá štuková zrcadla tvaru kvadrilobů. Ve středu těchto zrcadel je další geometrický tvar zdoben rostlinným motivem se stejně zvýrazněným štukovým obrysem. V menších klenebních polích jsou tvarově jednodušší zrcadla modré barvy. Všechna zrcadla jsou zdobena rozetkami, v některých se nachází maskarony. Zbytek klenby je vymalován ţlutou barvou. Kolem klenebních pasů rozdělujících klenební pole jsou stejné modré pásy jako v sakristii, tentokrát s černými kytičkami. Nosné pilastry mají kanelování zvýrazněné ţlutě. V lunetách, kde se nacházejí okna, je pouţita šedá barva a obrys oken a lunety je zvýrazněn červeným pruhem. Spodní okraj lunety je ohraničen dekorativním pásem s rostlinným motivem. Rostlinný motiv vyplňuje také špalety všech oken. Spodní část této zdi je bílá. Triumfální oblouk oddělující presbytář od lodi nesou dva iluzivní dórské sloupy. Oblouk je zdoben pěti červenými kruhy s barevnou květinou. V pozadí kruhů je ţlutý a modrý pás s rostlinným motivem. Malba v presbytáři je mnohem bohatší neţ v lodi. Klenební pasy jsou ţluté se štukovými kytičkami v červeném kruhu. Kolem pasů je červený okraj zdoben drobnými malovanými kytičkami. Svorníky mají červenou barvu. Výseče klenby jsou pojednány jako modré nebe s malými hvězdami. Výmalba bočních zdí je rozdělena do tří pásů - lunety, střední část a spodní část [obr. 34]. V lunetách se nachází ţlutá váza s kyticí, která vyplňuje celou plochu. Kytice je velmi barevná a vyjímá se na světle ţlutém pozadí. Luneta je obrýsovaná modrým pruhem a je oddělena od středního pásu modrým dekorativním pásem, který je vymezen štukem. Střední část je horizontálně rozdělena na obdélníky, ve kterých je uprostřed kartuš s bílým kříţem na červeném pozadí, a kolem jsou opět rostlinné motivy. Obdélník je červeně ohraničen a má ţluté pozadí. Takto pojednané obdélníky rozdělují štukem ohraničená obdélná pole s úzkou nádobou a květinou na modrém pozadí. Střední pás je od spodní části oddělen bílým pasem s barevným dekorováním. Spodní část je pomalována jako červený iluzivní závěs. Kruchta kostela je zdobena rostlinnými motivy v oranţově orámovaných obdélných polích s bílým pozadím. Tato pole jsou oddělena menšími štukovými obdélníky vyplněnými ţlutou barvou.
115
Švéda − Besta (pozn. 9), nestr.
28
Oblouky pod kruchtou jsou orámovány oranţovým pásem. Na vystupující zdi pod kruchtou je stejným pásem zvýrazněna luneta klenby. Luneta má ve spodní části ţlutý pruh s rostlinným motivem. V 19. století, kdy probíhal „spor o polychromii―, byl kostel renovován v duchu pestrých barev. Za barevnou výzdobu interiéru staveb se přimlouval např. Josef Schulz, který zastával názor, ţe „při „restauraci“ (nejen) středověkého chrámu je nutno mít „na mysli celek“, a tudíž musí být „jakoby původně“ obnovena rovněž polychromie.―
116
Také jindřichohradecký kostel Nejsvětější Trojice snad
můţeme povaţovat za pozdní projev těchto diskuzí o barevnosti „středověkých― kostelů.
116
Cit. dle Martin Horáček, Přesná renesance v české architektuře 19. století. Dobová diskuze o slohu, Olomouc 2012, s. 96−97
29
Pirchanský oltář Pirchanský oltář je datován rokem 1597 podle nápisu na knize v ruce sv. Matouše, který se nachází na jednom obrazu oltáře [obr. 35].117 Jak uţ víme, oltář byl vytvořen na přání Jana Čecha z Kozmačova. Renesanční rozkládací archa s otvíracími křídly byla umístěna na zděné menze. Oltářní triptych je zhotoven ze dvou druhů dřev. Na část architektury a obrazy bylo pouţito smrkové dřevo a zbytek architektury a řezby jsou vytvořeny z lipového dřeva.118 V 19. století byl oltář přemalován. Tyto přemalby byly při restaurování odstraněny - z architektury i obrazů - nyní tedy vidíme původní malby z konce 16. století. Oltář se skládá z predely, ústředního retáblu s dvířky a uţšího nástavce. Střední část je od nástavce oddělena malou římsou na konzolách Pás pod římsou a konzoly jsou dekorovány polychromovanými ozdobami se zlacením. Kolem celého oltáře je vyřezávaná architektura zdobená zlacením. Na vrchu nástavce je umístěn medailon. Celý oltář je polychromován tmavě zelenou barvou. Celý oltář je sestaven jako skládačka. Jednotlivé části do sebe zapadají pomocí dráţek a nejsou spojeny šrouby.119 Střední část oltáře se liší podle toho, jestli jsou dvířka zavřena nebo otevřená. Pokud jsou zavřena, vidíme dvě řady obrazů nad sebou [obr. 36]. Obrazy jsou v pozlacených rámech. V horní řadě spatříme polopostavy čtyř apoštolů. Sv. Bartoloměj drţí v ruce nůţ, kterým byl podle legendy staţen z kůţe, a hledí na nebeskou záři nad ním. Vedle něj je sv. Petr, který zapisuje do knihy a v ruce drţí klíč. Následuje sv. Pavel vyobrazený s mečem, jímţ byl sťat a ukazuje prstem na text. Posledním apoštolem v řadě je sv. Šimon zobrazený s krátkým noţem, protoţe ten byl nástrojem jeho mučednické smrti. Ve spodní řadě jsou uprostřed sv. Jan Evangelista, který je zde zobrazen jako mladý trochu zţenštilý muţ s vlnitými vlasy. V ruce má brk a vedle papíru, na který píše, stojí kalamář. Posledním vyobrazeným apoštolem je sv. Matouš, který čte knihu, na níţ je zmíněná datace oltáře. Na krajních obrazech je zobrazen donátor oltáře a jeho manţelka Kateřina. Ti klečí se sepjatýma rukama a za nimi je vymalována nika. Jsou oblečeni v černém, Manţelka Kateřina má na hlavě bílou loktuši. Malíř se zde snaţil zachytit rysy portrétovaných, na rozdíl od pojetí apoštolů, kteří byli moţná vytvořeni podle grafických předloh. Kdyţ otevřeme křídla oltáře, uvidíme ústřední obraz s tématem Posledního soudu [obr. 37] a z kaţdé strany tři obrazy s náměty Osmi blahoslavenství. U kaţdého obrazu jsou modré ozdoby se zlacením a pantová strana křídel je zvýrazněna zlatým ozdobným pásem. Dvě zbývající Blahoslavenství jsou v nástavci oltáře, také oddělené zlatým dekorem. Obraz Posledního soudu byl inspirován grafickým listem vlámského rytce Johanna Sadelera podle malby Christopha Schwarze [obr. 38]. Na obraze však bylo vypuštěno peklo se zatracenými. 117
Novák (pozn. 27), s. 244. Mezera – Šafářová (pozn. 8), nestr. 119 Ibidem, nestr. 118
30
120
Je to moţná důsledek praxe, kdy na podobných memoriích nebývá akcentována ponurá zádušní atmosféra a realistické zachycení konce ţivota, protoţe podle soudobých traktátů neměly být „[…] pouze osobní záležitostí, ale i ozdobou města.―121 Kaţdopádně to svědčí o obvyklém volném nakládání soudobých malířů s grafickými předlohami. V horní části obrazu s Posledním soudem stojí Jeţíše Kristus na zeměkouli v nebeské glorii a bílém rouchu. Z levé strany stojí u Krista postava ţeny - Máří Magdaléna.
Kolem nich jsou
rozmístěny menší skupiny postav - dvě skupiny andělů a dvě skupiny lidí. Nad touto scénou se vznáší dvě postavy proti sobě. Kaţdá ze skupin nebo samostatných postav má u sebe nástroje Kristova umučení (Arma Christi). Je zde skupina andělů s kříţem, se sloupem a ţebříkem a dvě velké skupiny lidí s mnoha kopími. Jedna z letících postav drţí tyč s houbou a kopí a druhá trnovou korunu a důtky. Tato část je oddělena oblaky. Pod nimi lidé čekají na rozhřešení opět v několika skupinách. Vpravo podává anděl ruku sedící ţeně a ukazuje jí, ţe ji vezme nahoru ke Kristu. Vedle nich je skupina čtyř ţen, které jsou vyobrazeny en face a jedna z nich upírá zrak na diváka. Ve stejné rovině, v jaké se nalézá, sedící ţena, klečí muţ a v prosebném gestu zvedá ruce směrem k Jeţíšovi. Zpovzdálí ho sleduje další muţ, za kterým je v pozadí skupina lidí hledících vzhůru. Některé postavy jsou oděny, ale většina je vyobrazena jen s bederní rouškou Jednotlivé obrazy Osmi blahoslavenství na křídlech oltáře a v nástavci jsou nejspíš také vytvořeny podle grafické předlohy. Tou mohl být cyklus „Beatitudes― od holandského malíře Maartena van Heemskercka z konce 16. století. Na grafikách jsou latinské nápisy, které se nacházejí také pod kaţdým obrazem na oltáři. Jsou to věty, které Jeţíš pronesl při tzv. kázání na hoře (Mt. 5, 18). Obrazy byly grafickými listy inspirovány jen velmi volně. Malíř byl limitován malými formáty obrazů, které musely být zvoleny tak, aby se všechny výjevy vešly na oltář, a proto je zde vţdy znázorněna jen ústřední scéna s hlavními postavami. Na prvním obraze v nástavci je Panna Marie s archandělem Gabrielem, který jí přináší poselství o narození Páně [obr. 39]. Nápis na obraze zní: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.― Panna Marie je tady zástupcem blahoslavených čistého srdce. Klečí nad knihou a anděl jí podává bílé lilie. Nad nimi se vznáší holubice Ducha svatého. V pozadí výjevu vidíme interiér pokoje s postelí. Na vedlejším obraze je prorok Simeon drţící v rukou Jeţíška, kterého do chrámu přinesla Marie s Josefem [obr. 40]. V pozadí stojí nejspíše sv. Anna, která byla podle Bible také přítomna. Pod obrazem je nápis: „Blahoslavení, kdo lační a ţízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.― Marie klečí u Simeona, který je příkladem „lačnících a ţíznících po spravedlnosti― a za ním hoří dvě svíce.
120
Jarmila Vacková, Závěsné malířství a kniţní malba v letech 1526-1620, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 99. - Wörgötter, pozn. 106, s. 30. 121 Wörgötter (pozn. 106), s. 30.
31
Na levém křídle jsou na prvním obraze vyobrazeny skutky milosrdenství [obr. 41]. Jsou zde dva muţi, kteří dávají napít a najíst člověku. Stojí tu také ţena s dítětem čekající na příděl. Vlevo jsou vidět zamříţovaná okna vězení. Lidé čekající na jídlo a pití jsou tedy nejspíš příbuzní uvězněných a přišli je navštívit. Vidíme tak vyobrazena tři ze sedmi milosrdenství - nakrmení hladových, napojení ţíznivých a navštěvování uvězněných. Na grafice, která inspirovala malíře oltáře, lze ještě spatřit pohřbívání mrtvých a ošacení nahých. Pod obrazem je nápis „ Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Pod tímto obrazem je další výjev s postavami hodujícími u stolu a Máří Magdalénou, která potírá nohy Krista vzácným olejem [obr. 42]. Podle Bible byl Kristus na večeři u farizea Šimona, kam přišla kající se hříšnice Máří Magdaléna a začala s pláčem Kristovi potírat nohy. Kristus uznal její lásku a odpustil jí hříchy. U stolu podle legendy sedí také Jidáš Iškariotský, který nesouhlasí s tímto činem a dívá se rozzlobeně. Nápis spojený s činem Máří Magdalény zní: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni―. Na třetím obraze je výjev s Jobem [obr. 43]. Je zde zachycena část příběhu, kdy posel oznamuje Jobovi a jeho manţelce ztrátu majetku a dětí. Job je polonahý vousatý muţ, který vzpíná v zoufalství ruce. V pozadí vidíme krajinu s hořící budovou a lidi, kteří utíkající pryč. Nalevo se pase stádo ovcí. Pod obrazem je nápis „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království―. Job tak svým malomocenstvím, kterým byl stiţen, symbolizuje „chudé na duchu―, kteří však budou vykoupeni. Pravé křídlo zdobí obraz s Ukamenováním sv. Štěpána [obr. 44]. Sv. Štěpán klečí v rouchu a ve zboţném gestu vzpíná ruce. Tři muţi se chystají hodit na něj kameny. Zezadu scénu sleduje postava. Obrazu dominuje velký mrak v pozadí. Nápis pod obrazem zní: „ Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království―. Štěpán je prvním křesťanským mučedníkem, který byl odsouzen jako údajný rouhač proti judaismu. Symbolizuje tak bojovníka, který trpí pro spravedlnost. Na předposledním obraze je zachycena scéna s králem Davidem a ţenou Abigail [obr. 45]. Vlevo klečí Abigail a natahuje ruku k Davidovi sedícímu na koni. U jejích nohou je postaven proutěný koš s ovocem. Za ţenou jsou v pozadí další tři postavy a muţe doprovází jeho druţina. V pozadí vidíme architekturu nějakého města. Král David přijímá od Abigaily dary k usmíření. Této scéně předchází příběh o Davidovi v poušti. Ten se ve vyhnanství v Judee ţiví se svými kumpány potravinami, které získává násilným způsobem. Zámoţný hospodář jim odmítne dát své jídlo, a tak se mu chtějí pomstít. Tato scéna tedy zachycuje Abigail, která jde se svými slouţícími Davidovi vstříc a snaţí se ho usmířit tím, ţe mu donese různé potraviny (na obraze je pouze koš s ovocem a neidentifikovatelné předměty v pozadí). David dary přijímá. Příběh pokračuje dále tím, ţe o této události se dozví Abigailin manţel, raní ho mrtvice a umírá. Abigail se stává Davidovou manţelkou. Pod obrazem je špatně čitelný nápis: „ Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Boţími syny.― Abigail je smírčí postavou, která se snaţí uklidnit situaci a vytvořit mír. Na posledním obraze je Mojţíš se svou sestrou Miriam a bratrem Áronem [obr. 46]. Je zde zachycena scéna, kdy se Miriam s Áronem spojila proti Mojţíšovi a vyčítají mu, ţe si vzal manţelku z rodu Kučů. Navíc podle Bible zpochybňovali Mojţíšovo poslání. Miriam pak byla za svou prostořekost 32
stiţena malomocenstvím, a tak je symbolem posledního blahoslavenství. Pod obrazem je nápis, který s ní souvisí: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.― Mojţíš je zobrazen obvyklým způsobem jako vousatý muţ se světelnými rohy. Áron má na hlavě zvláštní čepici. V pozadí vidíme stany, které na cestě z Egypta pouţívali k přenocování. Pod oltářem je predela s latinským nápisem: „Kaţdý podle své práce obdrţí svou odměnu. Co člověk zaseje, to také sklidí.― Tato věta je tedy spojena s osmi Blahoslavenstvími, která takto uvozuje. Stejnou větu najdeme také na okraji grafiky, která se stala předlohou ústředního obrazu. Výtvarná úroveň malby je spíše průměrná. Barvy pouţité na malbách oltáře jsou nevýrazné- převaţují šedé, modré a béţové odstíny. Oltář byl vytvořen neznámým malířem, ačkoliv Novák uvádí jistého Widtmanna nebo Ernsta.122 Je to pouze nepodloţená domněnka, protoţe na oltáři jsem nenašla ţádnou signaturu. Malby nejsou malířsky nijak kvalitně zpracovány (hlavně jejich figurální část) a i této průměrné úrovně dosáhly zejména díky pouţití grafických předloh. Můţeme je tedy zařadit do renesančního regionálního malířství konce 16. století. Tuto renesanční archu bychom také mohly povaţovat za jakýsi „epitaf.― Dílo vzniklo pro nekatolické objednavatele, kteří jsou také vyobrazeni na oltáři, a ačkoliv to není pohřební památka v pravém slova smyslu, také tento oltář měl demonstrovat společenské postavení objednavatele a vhodně doplnit interiér pohřební kaple.
122
Novák (pozn. 27), s. 244.
33
Epitafy v Pirchanské kapli V kapli se kromě Pirchanského oltáře nacházely další tři epitafy - dva epitafy rodiny Pirchanovy připevněné na zadní straně Pirchanského oltáře a epitaf Marie Ţofie, rozené Wiehové, zasazený do zdi v kapli [obr. 47]. První dva epitafy byly nedávno restaurovány a v nejbliţší době budou vystaveny v Muzeu Jindřichohradecka. V kapli se tedy nachází pouze třetí jmenovaný epitaf. Epitaf Marie Ţofie, rozené Wiehové, nechal pro svoji manţelku vytvořit velitel stavovské posádky Kristian Hübner. Je to typ nápisového epitafu s heraldickou sloţkou. Epitaf má podobu mělké dřevěné skříně s dvířky. Na dvířkách je pouze text v modrých polích, ve kterém je uvedena datace epitafu, rok 1619. Epitaf je zdoben římsou s červenými ozdobami a po stranách jsou vyřezávané polychromované dekorace. Kdyţ epitaf otevřeme (bohuţel jsem neměla tu moţnost), vidíme na dvířkách dekor. Uvnitř je opět text a pod ním erb. Ve znaku je štít rozdělen na čtyři pole. V pravém horním a levém dolním poli je hlava šaška se třemi klasy. V levém horním a pravém dolním poli je vyobrazena ruka, která také drţí klasy. Nad štítem je přilbice a na ní koruna, z níţ jsou vztyčeny dvě ruce s klasy. Další dva epitafy vznikly na objednávku rodiny Pirchanovy. Epitaf rodiny Pirchanovy (I) není datován. Je to olejomalba na dřevě a je vloţena do oválného barokního rámu.123 Rám je světle hnědý s tmavšími hnědými kroucenými ozdobami. Kolem obrazu ve tvaru oválu je zelený rostlinný dekor, na kterém je na kaţdé straně umístěna ţlutá pětilistá růţe. Na výjevu klečí členové Pirchanské rodiny v řadě vedle sebe a jsou zachyceni při modlitbě. Na sobě mají hnědé, černé a béţové kabátce. Před nimi stojí osoba (nejspíše ţena) s bílou loktuší a černým kloboukem, která je oděna v černém a také má sepjaté ruce v modlitbě. V rukou drţí malý dřevěný kříţ. Vedle ní se modlí dvě děti v bílých rouchách. V pozadí je umístěn renesanční oltář na menze s výjevem Nejsvětější Trojice a za ním vidíme části sloupové architektury, ve které se scéna odehrává. Z okna na levé straně proudí do místnosti světlo. Epitaf nemá ţádnou textovou část. Druhý epitaf rodiny Pirchanovy (II) je datován rokem 1690 a nechal ho vytvořit Řehoř Pirchan, jak se dočteme na nápisové pásce pod obrazem. Epitaf nyní není vloţen do ţádného rámu. Na obraze vidíme uprostřed renesanční oltář s Nejsvětější Trojicí umístěný na menze, který je však jiný neţ na epitafu rodiny Pirchanovy (I). K oltáři vede ulička, po jejích stranách klečí příslušníci rodiny Pirchanovy. Nalevo jsou tři muţi a dítě a napravo čtyři ţeny s dítětem. Muţi mají na sobě slavnostní hnědý kabátec, ţeny bílou sukni s hnědou nebo černou halenkou a bílý čepec na hlavě. Děti jsou oděny v bílém. V uličce leţí tři děti v zavinovačce. Na straně muţů vidíme dvě děti a u ţen jedno dítě. Nad všemi novorozeňaty je červený kříţek, který značí jejich úmrtí. Stejný kříţek je vymalován i nad hlavou jedné z ţen. Tyto kříţky jsou na epitafech viděny často. Souvisí to s tím, ţe některé epitafy byly vytvořeny uţ za ţivota vyobrazených a kříţky zde byly doplněny po jejich smrti. V pozadí je 123
Frömlová (pozn. 8), s. 1.
34
architektura, kterou tvoří niky. V nich jsou umístěny zlaté sochy. Oba epitafy se tak svým pojetím liší. Na prvním z nich nejsou vyobrazeny ţádné ţeny (kromě té v klobouku), kdeţto na druhém uţ jsou zastoupeny nejen muţi a ţeny, ale také novorozeňata. Na druhém epitafu je tak více akcentována rodová kontinuita, a to hlavně v nápisu pod epitafem. Rozdělení příslušníků podle pohlaví ukazuje na určitou hierarchii v rodině. Ačkoliv malby vznikly aţ na konci 17. století, malíř se ještě stále drţí renesančního pojetí obrazu. Postavy jsou vyobrazeny velmi strnule, bez snahy o přesné zachycení skutečnosti, i kdyţ na tvářích portrétovaných můţeme rozlišit individuální rysy. Není zde ţádná práce se světlem a malba proto působí trochu ploše, i kdyţ je zde vyuţita perspektiva. Tato díla vznikla na objednávku bohaté měšťanské rodiny, která tak umělecky vybavovala svou rodinnou pohřební kapli. Hlavní důraz je kladen na zobrazení členů rodiny, a jak uţ jsem podotkla, na zdůraznění rodové kontinuity. Na jednom z epitafů (II) tak není zobrazen jen objednavatel Řehoř Pirchan, který by byl v nápisové části oslavován, ale i příslušníci jeho rodiny, kterým epitaf věnoval. Rodina Pirchanů se tak snaţila prezentovat svůj společenský status stejně jako Čechové z Kozmačova o století dříve.
35
Nástěnné malby v Pirchanské kapli Nástěnné malby v kapli můţeme rozdělit podle ikonografie do několika menších skupin. První skupinu tvoří malba nad vstupními dveřmi a dvě malby na bočních stěnách na rozhraní lodi a presbytáře s výjevy ze Starého a Nového zákona. Další skupinou jsou malby v klenebních polích se čtyřmi evangelisty, třetí skupinu zaujímají klenební výseče nad okny s groteskami a poslední jsou zavíjené ornamentální motivy kolem oken a výklenků. Ve spodní části zdi je po celém obvodu kaple vidět zbytek malovaného iluzivního závěsu. V Ohlase od Nežárky, kde je článek o renovování kaple v 19. století, jsou zmíněny ještě dva výjevy ve výklencích. Je to scéna Krista před Pilátem a obraz sv. Heleny. Tyto malby uţ zde nejsou a neexistuje ţádná jejich dokumentace. V knize Jiřího Hilmery najdeme ilustraci Pirchanské kaple, která však bohuţel není datována [obr. 48a]. Na ní lze vidět, ţe nástěnná malba je zcela ornamentální a výše jmenované výjevy zde nejsou. Tato jediná fotografie pořízená před rokem 1957 ukazuje tedy stav po přemalbě,124 která proběhla v 19. století.125 Malby, které jsou v kapli dnes, byly odkryty ve 20. století a je jen otázkou, do jaké míry byly změněny [48b]. Jednotlivé malby nejsou (kromě té nade dveřmi) datovány. Mohly tedy vzniknout buď bezprostředně po dostavbě kaple, nebo při barokní obnově. Jedinou alespoň zhruba datovanou malbou je výjev nade dveřmi [obr. 49]. Malba datovaná do doby kolem roku 1600 je ikonograficky určena jako Narození Páně. Jelikoţ do malby zasahují dveře, je pravděpodobné, ţe malba skutečně vznikla před barokní přestavbou, tedy před rokem 1690. Ikonografie však není tak jednoznačná. Malba se dochovala pouze ve fragmentech, takţe jednotlivé postavy nelze přesně popsat. Na malbě vlevo je vidět anděl s velkými křídly, vedle něj je další postava, nejspíše taky anděl a uprostřed stojí postava natočená k andělům, u které uţ však lze identifikovat pouze dlouhý oranţový háv. V pravé části obrazu je vyobrazeno malé dítě se dvěma postavami. Jedna z nich má na hlavě turban. Dítě drţí v ruce nejspíše turban, který patří druhé postavě. Výjev je velmi poničen, ale postavy nejspíše sedí na nějaké vyvýšenině a pod nimi je voda. Celá malba je ohraničena obdélným ţlutým rámem. Doktorka Michaela Šeferisová Loudová a vedoucí této práce došli k názoru, ţe levý výjev by mohl zobrazovat Abraháma s anděly a na pravém je Narození Izáka. Toto určení je velmi pravděpodobné, protoţe malba by pak byla předobrazem výjevů z Nového zákona nacházejících se u presbytáře. Scény u presbytáře jsou také velmi fragmentární. Postavy jsou dochovány pouze v obrysech. Na levé boční zdi lze rozeznat obrys anděla s hnědými křídly a sedící postavu [obr. 50]. Uprostřed je zřetelná amfora. V pravém horním rohu rozeznáme obrys holubice. Za postavami se nachází zbytky hnědého pozadí. Malba je ve ţlutém rámci se zavitým ornamentem. Z těchto fragmentů lze výjev identifikovat jako Zvěstování Panně Marii, jejímţ předobrazem by se tak stal výjev Abraháma mezi
124 125
Usuzuji tak proto, ţe kniha byla vydána v roce 1957. Výklenky na fotografii bohuţel nejsou vidět.
36
anděly nade dveřmi. Na pravé zdi jsou dva obrysy postav, které se sklání nad peřinkou s dítětem, která je také dochovaná pouze v náznacích [obr. 51]. Mezi postavami můţeme rozlišit dvě hlavy zvířat. V pozadí je naznačena architektura a tři stojící postavy. Malba je v podobném rámci jako protější výjev. Z tohoto lze tedy určit téma malby jako Narození Krista. Předobrazem by mohlo být zmíněné Narození Izáka. Kvůli špatnému dochování všech popsaných výjevů, nelze srovnat formální znaky maleb. Proto není jisté, jestli boční malby vznikaly zároveň s malbou nade dveřmi, nebo byly domalovány při pozdější obnově kaple. Druhou skupinou maleb jsou čtyři evangelisté, které lehce rozeznáme podle jejich atributů. Na klenbě lodi jsou naproti sobě sv. Lukáš a sv. Jan [obr. 52]. Lukáš má na klíně poloţenou knihu a jeho atribut - anděl je velmi špatně viditelný, pouze naznačen jemnou podkresbou. Jan drţící otevřenou knihu má vedle sebe orla. Postavy mají na sobě stejné roucho ţluté barvy. Nachází se v krajích klenebních výsečí a kolem nich je šedorůţové nebe, které je velmi stylizované. V klenebních polích presbytáře je vlevo vyobrazen sv. Matouš s býkem [obr. 53a] a vpravo sv. Marek se lvem [obr. 53b]. Oba drţí otevřenou knihu a opět je obklopuje zvláštně pojaté nebe. Na sobě mají stejné roucho, tentokrát barvy zelené. Všechna zvířata mají na klenbě vyobrazenou jen hlavu a část těla. Kolem hlavy evangelistů je pouze kresebně naznačena svatozář. Malby nejsou nijak kvalitně ztvárněny a kvůli špatně dochované malbě s Abrahámem a Izákem nelze učinit srovnání. Nevíme tak, zda postavy evangelistů vznikly ve stejné době nebo později. Vzhledem k dobrému stavu zachování byly nesjpíše renovovány ve 20. století. Velmi vzácné jsou pro tento typ stavby grotesky v klenebních polích nad okny [obr. 54]. Barevně nepříliš výrazná pole jsou vyplněna groteskami s ornamentálním pozadím. Tento druh výmalby, který k nám přichází z Itálie, se u nás v době manýrismu vyskytuje převáţně ve šlechtických sídlech (např. zámek v Bučovicích nebo letohrádek Kratochvíle).126 Proto je vyobrazení v hradecké pohřební kapli v českém umění zcela unikátní. Stejně tak vzácná je malba kolem oken [obr. 55]. Ornamentální rolverkové pásy červené, fialové a ţluté barvy jsou kolem všech oken kaple a dvou výklenků. Tento ornament je příznačný pro manýristickou výzdobu aristokratických staveb (u nás např. hrad v Českém Krumlově nebo zámecká kaple v Telči). Ornament vzešel ze spojení italských kartuší z konce 15. století a nizozemského a francouzského vlivu. Nizozemci a Francouzi ho začali šířit pomocí grafických listů a přetvořili ornament na závitnice, které vypadají jako vyřezané z plechu a jsou různě stáčené a pospojované.127 Stejně tak byl vytvořen ornament v kapli. Celá nástěnná výmalba je laděna do jemně pastelových odstínů červené, ţluté a hnědé barvy, takţe prostor působí komplexně, i kdyţ je moţné, ţe malby nevznikaly současně.
126
Jarmila Krčálová, Renesanční nástěnná malba v Čechách a na Moravě, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 87. 127 Ibidem, s. 87.
37
Většina nástěnných maleb z druhé poloviny 16. století byla vytvořena podle grafických předloh. Grafika, která byla v té době ve svých počátcích, se zaslouţila o šíření italského malířského stylu po celé Evropě. Umělci z jiţního Německa, Uher, Francie a Nizozemí putovali na jih a poté šířili italské vzory dále. K nám se grafické předlohy dostávaly prostřednictví severských umělců, kteří jiţ znali italské předlohy. Nejvíce k nám proudily vzory z německé, především norimberské, a podürerovské ilustrace. Byly vydávány speciální knihy ornamentálních vzorů a figurálních výjevů („kunstbuchy―), ale inspirací se staly také různé tištěné ilustrované knihy (především bible), které vycházely v Německu, Švýcarsku i v Praze.128 Proto je velmi pravděpodobné, ţe i malby v kapli, byly vytvořeny na základě grafických předloh některého severského umělce. Stejní umělci poskytovali své předlohy také pro další umělecká díla, jak uţ bylo uvedeno u epitafů. Grotesky a rolverkové pásy na stěnách kaple jsou lépe řemeslně zvládnuté neţ figurální výjevy. Je moţné, ţe u figurálních výjevů malíř ne úplně dokonale zkombinoval několik předloh, coţ bylo běţnou praxí. Teď kdyţ jsme poznali nejen vybavení kaple ale také její nástěnnou malbu, vidíme výjimečnost této výzdoby. Jsou zde umělecká díla vytvořená na objednávku bohatých měšťanských rodin a začleněná do manýristicky pojatého prostoru církevní stavby. Takto bohatě vyzdobená kaple odpovídá výzdobě aristokratických sídel tehdejší doby v Čechách, ačkoliv se jedná o malou pohřební svatyni měšťanské rodiny. Jednoznačně to ukazuje na výjimečné postavení rodiny a na její programovou a v dobovém prostředí výjimečnou reprezentaci.
128
Jarmila Krčálová, Grafika a naše renesanční nástěnná malba, Umění X, 1962, č. 3, s. 276−279.
38
Sakrální architektura kolem roku 1600 Doba kolem roku 1600 vyznačuje přelom mezi renesanční architekturou a počátkem baroka či protobaroka, i kdyţ u nás přece jen opoţděně. Stylově je architektura rozmanitá a bývá interpretována z několika pohledů. Můţe být srovnávána se soudobým italským stavitelstvím, anebo se vznik nového barokního stylu spojuje s kulturněhistorickými přístupy, zejména s novými objednavateli staveb. Ondřej Jakubec však sleduje moravskou architekturu kolem roku 1600 v rámci její funkce a s tím spojené konkrétní podoby. Architekturu do roku 1620 tak dělí do tří skupin podle formálně-stylových znaků na „Nachgotik― neboli pogotické umění, pozdněrenesanční nebo manýristickou architekturu a „protobarokní manýrismus―.129 Všímá si především menších staveb, proto se mi jeho pohled zdá pro zařazení kostela Nejsvětější Trojice nejpříhodnější. Podle této klasifikace můţeme zařadit kostel Nejsvětější Trojice do pogotické architektury. Jak uţ jsem napsala výše, stavby tohoto typu mají podélný půdorys s polygonálním presbytářem, hrotité oblouky oken, ţebrové klenby a puristickou bílou fasádu. Renesančních prvků zde není mnoho (většinou je to hudební kruchta nebo je zde pouţita renesanční klenba). Tento styl byl v české architektuře na přelomu století u sakrálních staveb nejpouţívanějším. Dokonce i u kostelů a kaplí, které byly součástí renesančního či manýristického sídla, byl stále pouţíván gotizující styl. Rozlišujeme tak kaple, které jsou součástí rezidence (např. kaple na zámku v Náměšti nad Oslavou, ve Velkých Losinách nebo v Čechách na zámku v Březnici) a samostatně stojící kostely (na zámku v Opočně nebo Kostelci nad Černými lesy).130 Gotizující prvky v architektuře se tak staly znakem sakrálních staveb v českých zemích. Dlouhé doznívání gotického slohu v českých zemích souviselo s historickou a náboţenskou situací. Významnými staviteli byli nekatolíci - zejména utrakvisté, luteráni a Čeští bratři (např. luteránské kostely sv. Trojice a sv. Salvátora v Praze), stejně tak ale vznikaly i řádové kostely (např. minoritský kostel sv. Jakuba, dominikánský kostel sv. Anny na Starém Městě nebo augustiniánský kostel sv. Tomáše na Malé Straně a řada dalších).131 Jako důvod, proč protestanti nestavěli v novém renesančním slohu, se někdy uvádí to, ţe renesanční formy byly spojovány s katolickou Itálií, a nekatolíci tak mohli projevovat jistou rezervovanost proti tomuto stylovému projevu spojovanému i s pronikáním protireformace.132 Zároveň tím jednotlivé konfese podporovaly své postavení a zdůrazňovaly, ţe jsou dědici křesťanské tradice. Tak můţeme na některých kostelech vidět nejen 129
Ke spornému pouţívání slova manýrismus v Čechách více − Pavel Kalina, Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře, Praha 2011, s. 95−96. 130 Ondřej Jakubec, Poznámky k architektonickému jazyku na Moravě kolem roku 1600. Sakrální stavitelství v průsečíku „normy― a „formy―, in: Jiří Kroupa − Michaela Šeferisová Loudová − Lubomír Konečny (eds.), Orbis atrium. K jubileu Lubomíra Slavíčka, Brno 2009, s. 617. 131 Jarmila Krčálová, Kostely české a moravské renesance. Příspěvek k jejich typologii, Umění XXIX, 1981, č. 1, s. 7. 132 Pavel Vlček, Renesanční kostely, in: Kateřina Horníčková − Michal Šroněk (eds.), Umění české reformace, Praha 2010, s. 245.
39
gotické prvky, ale také odkaz k raně křesťanskému umění (např. kostel Českých bratří v Mladé Boleslavi inspirovaný kostelem sv. Ambroţe v Miláně).133 Jednotlivé typy kostelů však nebyly striktně vyhraněné katolíkům nebo protestantům. Existují však i výjimky, kdy i kostely nekatolických církví volily „modernistickou― renesanční formu. Nechci se však zabývat velkými renesančními kostely, kterých u nás vzniklo v období renesance více. Vraťme se tedy k menším sakrálním stavbám s gotizujícími prvky. U tzv. pogotického umění musíme dále rozlišit „gothic survival―, kde jsou gotizující prvky projevem tradicionalismu a konzervatismu a „gothic revival― nebo „Neugotik―, coţ je projev historismu a prvky gotiky jsou zde pouţity záměrně, především ke zdůraznění rodové kontinuity a reprezentace. Je ovšem těţké rozlišit o který druh pogotického umění se na dané stavbě jedná.134 Kostely můţeme rozdělit podle půdorysné dispozice (jako např. Hana Myslivečková ve své diplomové práci).135 Podle jejího rozdělení bychom kostel zařadili mezi jednolodní sálové dispozice protestantského typu, u kterých převaţuje tradicionalismus. Nebo se můţeme zaměřit na funkci stavby (jako ve studii Ondřeje Jakubce) a z té odvodit důvod pouţití gotizujícího stylu. Jelikoţ kostel Nejsvětější Trojice byl primárně postaven jako kostel hřbitovní, přiklonila bych se k „funkčnímu― zařazení. V menších městech vznikaly především farní kostely, které měly zároveň funkci vrchnostenského kostela. Tyto kostely se pak také někdy stávaly hřbitovními kostely s hrobkami a pohřebními památkami.136 Na stavbách se tak odráţí důraz na rodovou kontinuitu a reprezentaci. Tento druh staveb je tedy jasným příkladem „gotického revivalu―. I kdyţ kostel Nejsvětější Trojice nebyl typickým vrchnostenským kostelem, vzhledem k jeho pohřební funkci ho můţeme zařadit mezi tyto stavby. Těchto kostelů vznikalo na našem území velké mnoţství, (např. kostel sv. Jana Křtitele ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, kostel sv. Kateřiny v Klimkovicích, kostel sv. Stanislava v Jemnici, kostel Nejsvětější Trojice v Běhařovicích, kostel Všech svatých v Dobromilicích kostel sv. Matouše v Brtnici, severočeské kostely sv. Václava ve Valtířově a sv. Jakuba ve Svádově a mnoho dalších). Všechny tyto kostely byly budovány jako farní s rodovým pohřebištěm.137 Projevem historismu jsou také sloupy pod kruchtou kostela Nejsvětější Trojice ve stylu tzv. „románské renesance―. Tento styl byl pouţíván převáţně v Bavorsku (např. románské hlavice renesančních arkád zámku v Amerangu, domu v Mühldorfu, nebo zámku ve Fronbergu).138 Vysvětlení pouţívání tohoto slohu tedy nalézáme v rakouském prostředí. Podle současných názorů odkazuje toto 133
OJ [Ondřej Jakubec], heslo Pogotické umění, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění 3. Dodatky, Praha 2006, s. 602. 134 Ibidem, s. 602. 135 Hana Myslivečková, Moravská sakrální architektura 1590-1650. Příspěvek ke stylovým otázkám longitudinální architektury (diplomová práce), Katedra dějin umění, FF UP, Olomouc 2011, s. 35−36. 136 Ondřej Jakubec, Norma, forma a dialekty architektonického jazyka v sakrálním stavitelství na Moravě kolem roku 1600, in: Milena Bartlová − Hynek Látal (eds.), Tvarujete si sami? Sborník 3. sjezdu historiků umění, Praha 2011, s. 175−176. 137 138
Jakubec, Poznámky (pozn. 130), s. 618−619. – Idem, Norma a forma (pozn. 136), s 176−177. Birnbaum (pozn. 20), s. 20.
40
pouţití historizujících forem na vědomou snahu měšťanů opírat svou legitimitu měšťanské samosprávy o minulost.139 Styl tzv. „románské renesance― tak mohl být vybrán záměrně i v hradeckém kostele. Velmi důleţitou je potom v této souvislosti Pirchanská kaple hradeckého kostela. Na té jsou gotizující prvky pouţity s jasným záměrem rodové reprezentace. Opět najdeme v českém prostředí několik podobných staveb. Mezi ně patří pohřební kaple Všech svatých v Telči, která byla postavena pro panovníka Zachariáše z Hradce v roce 1589. Asi nejreprezentativnějšími stavbami tohoto druhu jsou kaple, které uţ ovšem svou stylovou formou řadíme do druhé skupiny renesanční architekturymanýrismu. Je to hrobní kaple rodiny Edlmannů při farním kostele sv. Mořice v Olomouci, kaple sv. Stanislava při katedrále sv. Václava v Olomouci a hrobka Bukůvků z Bukůvky v Prostřelmové, která je samostatně stojící. Na těchto manýristických stavbách je ještě více vidět snaha o zaujetí novou formou a manifestaci sociálního postavení.140 Z Čech můţeme zmínit kapli Gryspeků v Kralovicích, kapli Redernů ve Frýdlantu a kapli Salhausenů v Benešově nad Ploučnicí.141 Všechny tyto kaple byly vybudovány šlechtickými nebo bohatými měšťanskými rody jako rodinná mauzolea. Byly bohatě umělecky vybavené stejně jako Pirchanská kaple v Jindřichově Hradci. Kostel Nejsvětější Trojice je tedy typickou nekatolickou stavbou konce 16. století, jehoţ hlavní unikátnost tkví v Pirchanské kapli jako jedinečné měšťanské memoriální stavby rodového pohřebiště se zajímavě dochovanou, či rekonstruovatelnou, výzdobou. Na území jiţních Čech je to ojedinělá a vzácná architektonická památka.
139
Více k tématu historismu 16. století v rakouském prostředí − Bernd Euler − Rolle, Historismus versus Archaismus – Schöngraben und romanisierende Kunst des 16. Jahrhunderts in Österreich, in: Schöngraben, Internationales Kolloquium 1985, Wien 1987, s. 45−55. 140 Jakubec, Poznámky (pozn. 130), s. 619−624. − Idem, Norma a forma (pozn. 136), s. 177−180. 141 Krčálová (pozn. 131), s. 8.
41
Závěr Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci plnil funkci hřbitovního kostela po několik staletí, ale po zrušení hřbitova postupně upadal do zapomnění. Zároveň slouţil jako jakási „galerie uměleckých děl― objednaných bohatými hradeckými měšťany, kteří vyuţívali kostel nejen k prvotnímu účelu- pohřbívání, ale také k demonstraci svého společenského postavení. Tato stavba byla umělecky dotvářena po dobu čtyř století, proto zde najdeme několik slohových vrstev. Stavba samotná pochází z konce 16. století, kdy v české architektuře doznívá renesance a přes manýrismus se začíná pomalu prosazovat baroko. Stavby této doby tedy nebyly zcela „slohově čisté― a mísí se na nich různé prvky. Na architektuře kostela se tak snoubila renesance, která je zastoupena hlavně v interiéru v podobě klenby s pilastry a nejvýrazněji pak v Pirchanské kapli jako manýristická nástěnná výmalba, s gotizujícími prvky na fasádě, coţ bylo pro církevní stavby této doby příznačné. Další slohovou vrstvu zastupují dva epitafy z poloviny 17. století, které jiţ v kostele nejsou. Epitafy byly v Čechách oblíbené zejména v 16. a 17. století, a jelikoţ souvisí s fenoménem pohřbívání v novověku, nemohly chybět ani v tomto kostele. Osmnácté století je v kostele zastoupeno třemi oltáři, na nichţ se nachází i díla z 19. století v podobě oltářních obrazů. Stopy historismu však najdeme v kostele ve větší míře na nástěnné výmalbě kostela, která pochází z konce 19. století. Dále jsem se snaţila vyzdvihnout výjimečnost Pirchanské kaple, která přiléhá ke kostelu. Tato kaple byla vytvořena pro bohatého měšťana Jana z Kozmačova na konci 16. století, a řadí se tak k několika „soukromým― pohřebním kaplím této doby na území Čech. Malá stavba je aţ na pár gotizujících architektonických částí unikátní manýristickou kaplí, která je bohatě umělecky vybavena. Nachází se zde velmi zachovalá nástěnná výmalba, která byla i přes přemalby 19. století opět restaurována do původního stavu. Umělecká díla, původně vytvořena pro tento prostor, se aţ na jeden z pozdějších epitafů v kapli jiţ nenachází. Všechna díla jsou však uloţena v Muzeu Jindřichohradecka, a tak jsem měla moţnost zabývat se i těmito památkami. Mezi ně patří asi nejcennější zakázka pro objednavatele kaple, Pirchanský oltář. Ten byl vytvořen zároveň se stavbou kaple, a tak vhodně doplňoval interiér. Další díla, která zdobila kapli, jsou dva epitafy rodiny Pirchanovy. Tato rodina obnovila kapli v 17. století a patřila k bohatým měšťanům té doby. V této bakalářské diplomové práci jsem se snaţila „zrekonstruovat― původní podobu kostela, který uţ dnes chátrá a není nijak vyuţíván. Pouze v Pirchanské kapli se konají bohosluţby pravoslavné církve, a tak můţe tento prostor obdivovat alespoň několik věřících. Byla bych ráda, kdyby toto monografické zpracování přispělo k tomu, aby se tato památka dostala do povědomí obyvatel Jindřichova Hradce a konečně se tak zařadila mezi významné historické stavby města.
42
Bibliografie Prameny Archivy v Jindřichově Hradci SOA Třeboň, oddělení Jindřichův Hradec, Velkostatek Jindřichův Hradec, inv. č. 3871, sign. III Ka 14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590−1922. SOkA Jindřichův Hradec, Proboštský úřad Jindřichův Hradec, inv. č. 158, sign. 4-a/1, kart. č. 37, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Opravy kostela 1829−1935. SOkA Jindřichův Hradec, Kulturně historický archiv, inv. č. 1642, kart. č. 368, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci.
Restaurátorské zprávy Karel Mezera – Klára Šafářová, Restaurátorská zpráva. Renesanční rozkládací oltář z Pirchanské kaple
kostela
Nejsvětější
Trojice
v Jindřichově
Hradci,
Praha
1985,
knihovna
Muzea
Jindřichohradecka. Věra Frömlová, Restaurátorská zpráva. Neznámý renesanční mistr ze 16. stol.: Epitaf rodiny Pirchanovy, Praha 1987, knihovna Muzea Jindřichohradecka. Tomáš Švéda – Pavel Besta, Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice Jindřichův Hradec (restaurátorská zpráva), Jindřichův Hradec 2010, Probošství Jindřichův Hradec.
Národní památkový ústav, odborné pracoviště v Českých Budějovicích NPÚ, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, sign. PD 6599, Kristian Rudolf, Zaměření kostela-měřítko 1:100, 1968. Evidenční list nemovité kulturní památky, č. rejstříku ÚSKP 27341/3-1707, kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci.
Diplomová práce Hana Myslivečková, Moravská sakrální architektura 1590-1650. Příspěvek ke stylovým otázkám longitudinální architektury (diplomová práce), Katedra dějin umění, FF UP, Olomouc 2011.
43
Literatura Rupert Berger, Liturgický slovník, Praha 2008. Vojtěch Birnbaum, Románská renesance koncem středověku, Praha 1924. Oldřich J. Blaţíček − Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991. Josef Mikuláš Boleslavský, Malebný průvodce po Jindřichovu Hradci, Praha 1888. Josef Štěpán Claudius, Geschichten der Stadt Neuhaus, Jindřichův Hradec 1850. Ludvík Domečka, Průvodce po Jindřichově Hradci a okolí, Jindřichův Hradec 1888. Václav Filip, Církevní správa a kostely, in: Pavel Břicháček (ed), Jindřichův Hradec 1293−1993. Sborník statí k 700. výročí města Jindřichova Hradce, České Budějovice 1993, s. 117−124. Milan Gantner, Jindřichův Hradec a jeho okolí, Jindřichův Hradec, 1925. James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha−Litomyšl 2008. Jiří Hilmera, Jindřichův Hradec. Městská památková rezervace a státní zámek, Praha 1957. Martin Horáček, Přesná renesance v české architektuře 19. století. Dobová diskuze o slohu, Olomouc 2012. Josef Hrdlička − Ondřej Jakubec, Tzv. Pirchanská kaple při kostele Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci. Pohřební memorie raného novověku jako projev měšťanské komemorace a reprezentace (v tisku). OJ [Ondřej Jakubec], heslo Pogotické umění, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění 3. Dodatky, Praha 2006, s. 602−603. Ondřej Jakubec, Renesanční epitaf jako médium společenské a náboţenské reprezentace, in: idem, Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 11−24. Ondřej Jakubec, Poznámky k architektonickému jazyku na Moravě kolem roku 1600. Sakrální stavitelství v průsečíku „normy― a „formy―, in: Jiří Kroupa − Michaela Šeferisová Loudová − Lubomír Konečný (eds.), Orbis atrium. K jubileu Lubomíra Slavíčka, Brno 2009, s. 615−634. Ondřej Jakubec, Norma, forma a dialekty architektonického jazyka v sakrálním stavitelství na Moravě kolem roku 1600, in: Milena Bartlová − Hynek Látal (eds.), Tvarujete si sami? Sborník 3. sjezdu historiků umění, Praha 2011, s. 172−190. Luděk Jirásko, Jindřichův Hradec, Praha – Litomyšl 2007. Pavel Kalina, Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře, Praha 2011. Jarmila Krčálová, Grafika a naše renesanční nástěnná malba, Umění X, 1962, č. 3, s. 276−279. Jarmila Krčálová, Kostely české a moravské renesance. Příspěvek k jejich typologii, Umění XXIX, 1981, č. 1, s. 1−37.
44
Jarmila Krčálová, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 6−62. Jarmila Krčálová, Renesanční nástěnná malba v Čechách a na Moravě, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 63−92. Jaroslav Maleček, Jindřichův Hradec a okolí, Roztoky u Prahy 1993. Antonín Matějček – Karel Tříska, Jindřichův Hradec. Zámek a město, Praha 1944. Aneţka Merhautová − Livorová, K otázce historismu pozdního středověku, Umění II, 1954, č. 1, s. 70−71. Karel Müller, Malované renesanční epitafy jako heraldický pramen, in Ondřej Jakubec (ed.), Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 44−46. Jan Muk, Jak kdysi vypadal Jindřichův Hradec, Jindřichův Hradec 1937. Jan Muk, Hřbitovy Jindřichova Hradce a jejich osudy, Jindřichův Hradec 1939. Josef Novák, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu jindřichohradeckém, Praha 1901. Josef Novák, Náhrobní kameny Jindřicho-Hradecké. Občanům Jindřicho-Hradeckým, ctitelům minulosti rodného města, věnuje práci dvojích prázdnin, Jindřichův Hradec 1901. Jan Evţen Orth, Nástin historicko- kulturního obrazu Jindřichova Hradce od konce 15. století až k povstání stavovskému, Jindřichův Hradec, 1879. Emanuel Poche, Umělecké památky Čech. Svazek první. A/J, Praha 1977. Bernd Euler − Rolle, Historismus versus Archaismus – Schöngraben und romanisierende Kunst des 16. Jahrhunderts in Österreich, in: Schöngraben, Internationales Kolloquium 1985, Wien 1987, s. 45−55. František Rull, Monografie města Jindřichova Hradce, Jindřichův Hradec 1875. Ema Sedláčková − Charvátová, Jindřichův Hradec, Praha 1974. František Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce I/I. Část všeobecná. Jindřichův Hradec 1927. František Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce I/II, Jindřichův Hradec 1927. Jan Trajer, Historisch- statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862. Jarmila Vacková, Závěsné malířství a kniţní malba v letech 1526-1620, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 93−104. Pavel Vlček, Renesanční kostely, in: Kateřina Horníčková- Michal Šroněk (eds.), Umění české reformace, Praha 2010, s. 245−260. Jacobus de Voragine, Legenda Aurea, Praha 1998. Zora Wörgötter, Zrcadla smrti. K ikonografii memorií raného novověku, in: Ondřej Jakubec (ed.), Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2007, s. 25−35.
45
Novinové články Coelestin Frič, Chrámové stavby města Jindř. Hradce. Příspěvek monografický, Ohlas od Nežárky VII, 1877, č. 46, s. 377−378. František Tischer, Popis svěcení kostela sv. Trojice v Jindřichově Hradci praţským arcibiskupem Arnoštem hr. Harrachem (dne 8. září 1625), Ohlas od Nežárky XXI, 1891, č. 41, s. 326. Oprava Pirchanské kaple, Ohlas od Nežárky XXIII, 1893, č. 23, s. 329. Oprava Pirchanské kaple v kostele sv. Trojice, Ohlas od Nežárky XXV, 1895, č. 26, s. 260.
Elektronické zdroje Alexander Roberts (ed.), Ante-Nicene Fathers, Vol. 8, Buffalo 1886. Přeloţil Alexander Walker, dostupné z http://www.newadvent.org/fathers/0805.htm. Římskokatolický vikariát. Probošství Jindřichův Hradec, dostupné z jh.cz/index.php?stranka=hl-kostely. Bible. Překlad 21. století, dostupné z: http://www.bible21.cz/online.
46
http://www.proboststvi-
Seznam obrazové přílohy Obr. 1 Hřbitov Nejsvětější Trojice před zrušením. Foto: SOkA Jindřichův Hradec, Kulturně historický archiv, kart. č. 368, inv. č. 1642, Kostel Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci, folio 224 v. Obr. 2 Kvitance z roku 1593. Foto: SOA Třeboň, oddělení Jindřichův Hradec, Velkostatek Jindřichův Hradec, inv. č. 3871, sign. III Ka 14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590-1922, folio 273 v. Obr. 3a, 3b Ţádost k Adamu II. z roku 1590. Foto: ibidem, folio 276 v., r. Obr. 4 Část inventáře z roku 1791. Foto: ibidem, folio 243 v. Obr. 5 Kvitance z roku 1668. Foto: ibidem, folio 254 v. Obr. 6a Ţádost o vyplacení odměny malíři Janu Řehořovi. Foto: SOkA Jindřichův Hradec, Proboštský úřad J. Hradec, inv. č. 158, sign. 4-a/1, kart. č. 37, folio 98 v. Obr. 6b Účet za malbu vystavený J. Řehořem. Foto: idem, folio 100 v. Obr. 7 Pirchanský oltář, 1597, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: archiv autorky Obr. 8 Epitaf rodiny Pirchanovy (I), nedatováno, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: idem Obr. 9 Epitaf rodiny Pirchanovy (II), 1690, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: Muzeum Jindřichohradecka Obr. 10 J. Hradec, kostel N. Trojice, 1590−1594, pohled od východu (vlevo Pirchanská kaple, vpravo sakristie). Foto: archiv autorky Obr. 11 Loď a presbytář, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: Pavel Körner Obr. 12 Klenba lodi, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 13 Pilastry v lodi, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 14 Detail štukové ozdoby pilastru, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: archiv autorky Obr. 15 Klenba v presbytáři, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: Pavel Körner Obr. 16a Kruchta, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 16b Pro srovnání - kruchta před přenesením varhan a epitafů. Foto v knize Jaroslav Maleček, Jindřichův Hradec a okolí, Roztoky u Prahy 1993, nestr. Obr. 17 Sloup pod kruchtou (ve stylu tzv. „románské renesance―), J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: Pavel Körner Obr. 18 Klenba sakristie, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: archiv autorky Obr. 19 Pilastr v sakristii, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 20 Zvon, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 21 J. Hradec, kostel N. Trojice, 1590−1594, pohled na průčelí. Foto: idem Obr. 22 J. Hradec, kostel N. Trojice, 1590−1594, pohled na jiţní fasádu. Foto: idem Obr. 23 Kamenné ostění na fasádě (pozůstatek po náhrobku), J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem
47
Obr. 24 J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, 1597, pohled do interiéru. Foto: Pavel Körner Obr. 25 Nákres renesanční mříţe, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: SOkA Jindřichův Hradec, KHA, kart. č. 368, inv. č. 1642, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci, folio 203 v. Obr. 26 J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, 1597, pohled od jihu (gotizující okna). Foto: archiv autorky Obr. 27 Oltář Nejsvětější Trojice (v popředí kazatelna), 1755, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: Pavel Körner Obr. 28 Oltář sv. Josefa, pol. 18. stol., J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 29 Oltář Panny Marie, pol. 18. stol., J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem. Obr. 30a Korunování Panny Marie, obraz na kazatelně, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: archiv autorky Obr. 30b Sv. Jan Evangelista, obraz na kazatelně, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 31 Krucifix pod kruchtou, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: Pavel Körner Obr. 32 Epitaf Jiřího Straky, 1649, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: archiv Muzea Jindřichohradecka Obr. 33 Epitaf rodiny Auftifferovy, 1651, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem Obr. 34 Rostlinný motiv v presbytáři, nástěnná malba, J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: Pavel Körner Obr. 35 Podobizna sv. Matouše (s datací), Pirchanský oltář, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: archiv autorky Obr. 36 Zavřený Pirchanský oltář s apoštoly a donátory, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: idem Obr. 37 Poslední soud, Pirchanský oltář, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: idem Obr. 38 J. Sadeler, Poslední soud, 1581?, grafická předloha pro Pirchanský oltář. Foto dostupné z http://www.artfact.com/auction-lot/sadeler,-johannes-1550-1600-das-jungste-gericht-1-c-7c613a85eb Obr. 39 Zvěstování Panně Marii, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: archiv autorky Obr. 40 Simeon s Jeţíškem v chrámu, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: idem. Obr. 41 Milosrdenství, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto v restaur. zprávě Karel Mezera – Klára Šafářová, Restaurátorská zpráva. Renesanční rozkládací oltář z Pirchanské kaple kostela Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci, Praha 1985 Obr. 42 Máří Magdaléna s Kristem, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: ibidem Obr. 43 Job s manţelkou, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: ibidem. 48
Obr. 44 Ukamenování sv. Štěpána, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: archiv autorky Obr. 45 David a Abigail, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: idem Obr. 46 Mojţíš, Áron a Miriam, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka. Foto: idem Obr. 47 Epitaf Marie Hübnerové, roz. Wiehové, 1619, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: SOA Třeboň, odd. J. Hradec, VJH, inv. č. 3871, sign. III Ka 14, kart. č. 66, Kostel Nejsvětější Trojice v J. Hradci. Stavby a stavební opravy 1590—1922, folio 163 v. Obr. 48a J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, pohled do interiéru (před r. 1957). Foto v knize Jiří Hilmera, Jindřichův Hradec. Městská památková rezervace a státní zámek, Praha 1957, nestr. Obr. 48b Pro srovnání – J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, pohled do interiéru dnes. Foto: Pavel Körner Obr. 49 Abrahám mezi anděly a narození Izáka, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 50 Zvěstování Panně Marii, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 51 Narození Páně, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 52 Sv. Lukáš a sv. Jan, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 53a Sv. Matouš, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 53b Sv. Marek, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 54 Grotesky v klenbách nad okny, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem Obr. 55 Rolverkový pás kolem okna, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice. Foto: idem
49
Obrazová příloha Obr. 1 Hřbitov Nejsvětější Trojice před zrušením
Obr. 2 Kvitance z roku 1593
50
Obr. 3a, 3b Ţádost k Adamu II. z roku 1590
51
Obr. 4 Část inventáře z roku 1791
52
Obr. 5 Kvitance z roku 1668
53
Obr. 6a Ţádost o vyplacení odměny malíři Janu Řehořovi
54
Obr. 6b Účet za malbu vystavený J. Řehořem
55
Obr. 7 Pirchanský oltář, 1597, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
56
Obr. 8 Epitaf rodiny Pirchanovy (I), nedatováno, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
Obr. 9 Epitaf rodiny Pirchanovy (II), 1690, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
57
Obr. 10 J. Hradec, kostel N. Trojice, 1590−1594, pohled od východu (vlevo Pirchanská kaple, vpravo sakristie)
58
Obr. 11 Loď a presbytář, J. Hradec, kostel N. Trojice
59
Obr. 12 Klenba lodi, J. Hradec, kostel N. Trojice
60
Obr. 13 Pilastry v lodi, J. Hradec, kostel N. Trojice
61
Obr. 14 Detail štukové ozdoby pilastru, J. Hradec, kostel N. Trojice
Obr. 15 Klenba v presbytáři, J. Hradec, kostel N. Trojice
62
Obr. 16a Kruchta, J. Hradec, kostel N. Trojice
Obr. 16b Pro srovnání - kruchta před přenesením varhan a epitafů
63
Obr. 17 Sloup pod kruchtou (ve stylu tzv. „románské renesance“)
64
Obr. 18 Klenba sakristie, J. Hradec, kostel N. Trojice
Obr. 19 Pilastr v sakristii, J. Hradec, kostel N. Trojice
65
Obr. 20 Zvon, J. Hradec, kostel N. Trojice
66
Obr. 21 J. Hradec, kostel N. Trojice, 1590−1594, pohled na průčelí
Obr. 22 J. Hradec, kostel N. Trojice, 1590−1594, pohled na jiţní fasádu
67
Obr. 23 Kamenné ostění na fasádě (pozůstatek po náhrobku), J. Hradec, kostel N. Trojice. Foto: idem
68
Obr. 24 J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, 1597, pohled do interiéru
69
Obr. 25 Nákres renesanční mříţe, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Troji
Obr. 26 J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, 1597, pohled od jihu (gotizující okna)
70
Obr. 27 Oltář Nejsvětější Trojice (v popředí kazatelna), 1755, J. Hradec, kostel N. Trojice
71
Obr. 28 Oltář sv. Josefa, pol. 18. stol., J. Hradec, kostel N. Trojice
72
Obr. 29 Oltář Panny Marie, pol. 18. stol., J. Hradec, kostel N. Trojice
73
Obr. 30a Korunování Panny Marie, obraz na kazatelně, J. Hradec, kostel N. Trojice
Obr. 30b Sv. Jan Evangelista, obraz na kazatelně, J. Hradec, kostel N. Trojice.
74
Obr. 31 Krucifix pod kruchtou, J. Hradec, kostel N. Trojice
75
Obr. 32 Epitaf Jiřího Straky, 1649, J. Hradec, kostel N. Trojice
76
Obr. 33 Epitaf rodiny Auftifferovy, 1651, J. Hradec, kostel N. Trojice
77
Obr. 34 Rostlinný motiv v presbytáři, nástěnná malba, J. Hradec, kostel N. Trojice
78
Obr. 35 Podobizna sv. Matouše (s datací), Pirchanský oltář, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka.
79
Obr. 36 Zavřený Pirchanský oltář s apoštoly a donátory, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
80
Obr. 37 Poslední soud, Pirchanský oltář, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
81
Obr. 38 J. Sadeler, Poslední soud, 1581?, grafická předloha pro Pirchanský oltář
0br. 39 Zvěstování Panně Marii, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka Obr. 40 Simeon s Jeţíškem v chrámu, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
82
Obr. 41 Milosrdenství, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka Obr. 42 Máří Magdaléna s Kristem, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
Obr. 43 Job s manţelkou, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka Obr. 44 Ukamenování sv. Štěpána, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
Obr. 45 David a Abigail, obraz z Pirchanského oltářw, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka Obr. 46 Mojţíš, Áron a Miriam, obraz z Pirchanského oltáře, J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka
83
Obr. 47 Epitaf Marie Hübnerové, roz. Wiehové, 1619, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice
Obr. 48a J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, pohled do interiéru (před r. 1957)
84
Obr. 48b Pro srovnání – J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice, pohled do interiéru dnes
85
Obr. 49 Abrahám mezi anděly a narození Izáka, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice.
86
Obr. 50 Zvěstování Panně Marii, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice.
Obr. 51 Narození Páně, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice.
87
Obr. 52 Sv. Lukáš a sv. Jan, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice
88
Obr. 53a Sv. Matouš, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice
89
Obr. 53b Sv. Marek, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice
90
Obr. 54 Grotesky v klenbách nad okny, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice.
91
Obr. 55 Rolverkový pás kolem okna, nástěnná malba, J. Hradec, Pirchanská kaple při kostele N. Trojice.
92