KATEDRA GEOGRAFIE PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI
KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ EXKURZE ZÁPADNÍ ČECHY 8. 5. – 12. 5. 2006
sborník exkurze
Vydáno pro potřeby účastníků komplexní geografické exkurze do západních Čech v květnu 2006. Příspěvky nebyly jazykově upravovány, ve výjimečných případech ale byly zkráceny. Za obsahovou úroveň i korektnost příspěvků odpovídají autoři. Technické zpracování: Filip Kolbábek
2
ZÁKLADNÍ INFORMACE Vedoucí exkurze: Dr. Miloš Fňukal a Dr. Pavel Ptáček Místa ubytování: o 8. – 10. 5. 2006 (pondělí až středa): chata Flora, Mariánská 29, Ostrov, tel. 353 811 151 o 11. 5. 2006 (čtvrtek): Vysokoškolské koleje Plzeň, Máchova ulice, Plzeň-Bory o 12. 5. 2006 (pátek): individuální
Podmínky k udělení zápočtu: •
aktivní účast na exkurzi
•
vypracování a přednesení dvou referátů – jeden bude zaměřen na charakteristiku úseku trasy exkurze, druhý na geografická témata týkající se západních Čech nebo České republiky. Referáty budou předneseny během exkurze.
•
deník exkurze – bude dokumentovat navštívené lokality a bude obsahovat základní informace o tématech diskutovaných během exkurze. Deník je nutno odevzdat v den ukončení exkurze – tj. 12. 5. 2006, nelze akceptovat jeho odevzdání v pozdějším termínu. Může být veden samostatně nebo může mít formu poznámek v tomto sborníku (doporučujeme).
Důležitá telefonní čísla: Policie 158 Záchranná služba 155 Požární ochrana 150 Vedení: Fňukal 775 772 317, Ptáček 775 772 313
3
TRASA EXKURZE Pondělí 8. 5. 2006 Olomouc (odjezd od PřF v 7:30) – Brno – Praha – Terezín (Národní památník, prohlídka areálu) – Terezín (individuální prohlídka města, oběd) – Milešov – Milešovka (pěší výlet, meteorologická stanice) – Třebenice – Louny – Žatec – Kadaň (krátká prohlídka města) – Klášterec nad Ohří – Jáchymov (ubytování)
Úterý 9. 5. 2006 Jáchymov – Chomutov – Most (exkurze do Mostecké uhelné společnosti, prohlídka města, rekultivace, přestávka na oběd) – Chomutov – Hora sv. Šebestiána – Měděnec – Klínovec (pěší vycházka) – Boží Dar– Jáchymov
Středa 10. 5. 2006 Jáchymov – Karlovy Vary (prohlídka lázeňské části města) – Sokolov (prohlídka romské čtvrti) – Cheb (oběd) – Komorní hůrka (prohlídka) – Soos (prohlídka) – Františkovy Lázně– Skalná (rodný dům Pavla Nedvěda) – Luby – Kraslice – Nejdek – Jáchymov
Čtvrtek 11. 5. 2006 Jáchymov – Karlovy Vary – Bečov nad Teplou (zámek, relikviář sv. Maura, prohlídka) – Rabštejn pod Střelou („nejmenší město ČR“) – Plzeň (exkurze do Plzeňského Prazdroje) – nocleh v Plzni
Pátek 12. 5. 2006 Plzeň – Sv. Jan pod Skalou (prohlídka poustevny a jeskyně, výstup na Skálu) – Český kras – Zbraslav – Kutná Hora (kostnice Sedlec) – Litomyšl – Olomouc
4
!!!ZAČÍNÁME!!! PONDĚLÍ 8. 5. 2006 – OLOMOUC-JÁCHYMOV ¾ Trasa: OLOMOUC-BRNO ¾ Průvodce: MICHAL POLÁCH Hornomoravský úval Po výjezdu z Olomouce na dálnici ve směru Brno projíždíme geomorfologickým celkem, který se jmenuje Hornomoravský úval, a který patří do geomorfologické soustavy Vněkarpatských sníženin. Jedná se o širokou protáhlou sníženinu (příkopovou propadlinu) vyplněnou neogenními a kvartérními usazeninami. Tento celek se táhne od kóty Šumvaldská horka, která se nachází přibližně 20 km jihovýchodně od Šumperku, dále mezi městy Šternberk a Litovel, pokračuje přes Olomouc, Prostějov, Kroměříž a končí přibližně 10 km jižně od Otrokovic. Osu Hornomoravského úvalu tvoří niva řeky Moravy. Nejvyšším bodem úvalu je kóta 345 m n. m. (na Uničovské plošině). Na západě se nacházejí nížinné pahorkatiny, na východě náplavové kužely jesenických toků, v nivách lužní lesy. Velký Kosíř Po pravé straně po přejetí odbočky Olšany u Prostějova se nachází Přírodní park Velký Kosíř, který však již z geomorfologického hlediska náleží k Zábřežské vrchovině v rámci Krkonošsko-Jesenické geomorfologické soustavy. Nejvyšším bodem přírodního parku je vrchol se stejnojmenným názvem a jeho nadmořská výška je 442 m n. m. Tento vrchol je považovaný za nejvyšší na Hané, humorně též nazývaný „hanácký Mont Blank“. Je to vlastně plochá zalesněná kra, tvořící izolovaný výběžek Zábřežské vrchoviny do roviny Hornomoravského úvalu. Prostějov Prostějov je bývalé okresní město, významné hospodářské a kulturní centrum Hané. V současné době je druhé největší město Olomouckého kraje s přibližně 47 tisíci obyvateli. Město vzniklo na konci 14. století sloučením několika dřívějších center osídlení. Prostějov patřil pod plumlovské panství, které vlastnil dlouhou dobu rod Kravařů. Za husitských válek to byl opěrný bod husitů na Moravě. Po vymření Kravařů získal Prostějov rod Pernštejnů. Město bylo zničeno během třicetileté války a také požáru v roce 1697. Hospodářský vzestup nastal v 18. a 19. století. V 19. a 20. století proslul Prostějov výrobou zemědělských strojů a oděvním průmyslem. Vyškovská brána Následujícímu území, kterým projíždíme se říká Vyškovská brána. Je to označení pro geomorfologický celek v rámci soustavy Vněkarpatských sníženin. Nejvyšším bodem je vrchol Na hanácké (339 m n. m.). Vyškovská brána je úzká protáhlá sníženina,
5
která propojuje Dyjsko-Svratecký a Hornomoravský úval. Jedná se převážně o pahorkatinný erozně akumulační reliéf na neogenních a kvartérních sedimentech. Protéká jí řeka Haná, která se vlévá do Moravy severně od Kroměříže. Vyškov Vyškov je okresní město na řece Haná ve Vyškovské brázdě na geografické hranici mezi Českou vysočinou a Západními Karpaty. Významný je zde průmysl potravinářský a strojírenský. Nachází se zde vojenská akademie. Předchůdcem města byla osada, která se poprvé zmiňuje ve 12. století a která se nacházela na strategicky významném místě při rozdělování významné obchodní stezky z Brna do Olomouce a Kroměříže. Největšího rozkvětu se dočkal Vyškov během 17. století, kdy zde fungovala biskupská mincovna. V 19. století zde bylo středisko výroby lidové keramiky. Nachází se zde Vyškovský zámek, který vznikl přestavbou gotického hradu, říká se mu také „Moravské Versailles“. Drahanská vrchovina Drahanská vrchovina je geomorfologickým celkem Brněnské vrchoviny, s kterou společně patří do Česko-moravské soustavy. Nejvyšším bodem je vrchol Skalky (735 m n. m.). Jedná se o členitou vrchovinu, která má pestré horninové složení. Na západě ji tvoří granitoidy brněnského masivu, střed tvoří devonské vápence a východ droby, břidlice a slepence. Na devonských vápencích se nachází Moravský kras s četnými závrty, propastmi, kaňony a hlavně s řekou Punkvou. Slavkovské bojiště, Žuráň Slavkov u Brna je významné vojenské místo, kde se dne 2. prosince 1805 na návrších a v údolích východně od Brna odehrála jedna z významných událostí evropských dějin 19. století a zároveň jeden z nejproslulejších střetů napoleonských válek – bitva u Slavkova. Jak nasazenými silami kolem 160 000 bojovníků, tak počtem mrtvých a raněných se až do bitev u Borodina a pak u Lipska stala slavkovská řež rovněž nejkrvavějším a největším střetnutím napoleonských válek. V rámci českých zemí držela toto smutné prvenství mnohem déle, přinejmenším až do bitvy u Hradce Králové v roce 1866. Slavkovská bitva vstoupila do dějin a pro celou Francii se okamžitě stala symbolem oslnivého triumfu. Pro zbědovanou, zpustošenou a vypálenou Moravu se však zima toho roku a následující léta nesla ve znamení hladu, strachu a epidemií. Jméno malého moravského městečka však dodnes zní v názvu jednoho z pařížských mostů a blízkého nábřeží. Pařížané znají i Slavkovské nádraží, vítězství francouzské armády u Slavkova hlásá nápis na stěně Vítězného oblouku i dvanáct bohyň vítězství, které střeží Napoleonův sarkofág.
6
Žuráň a památky na bitvu v okolí Slavkova:
Brno Brno je naše druhé největší město, které má přibližně 370 000 obyvatel. Brnem prochází geomorfologické rozhraní mezi Českou vysočinou a Západními Karpaty. Část Brna leží v Brněnské vrchovině a část v rámci Dyjsko-Svrateckého úvalu. Brnem protéká řeka Svitava a řeka Svratka. První doklady ohledně slovanského osídlení pocházejí z 5. století. Někdy mezi lety 1021–1034 byl založen na Petrově hrad Brno. První písemná zmínka o městě Brně je zapsaná v Kosmově kronice a pochází z roku 1091. V roce 1243 založil Václav I. město udělením královských privilegií. Z roku 1277 pochází první zmínka o hradu Špilberku. Hlavním městem Moravy se Brno stalo v roce 1641. V letech 1643–1645 bylo Brno obleženo švédským vojskem, ale nedobyto. Roku 1742 bylo město bezúspěšně obléháno pruskými vojsky. První vlak od Vídně přijel do Brna v roce 1839. V letech 1881–1882 bylo nově vybudováno německé městské divadlo (jako první v Evropě bylo osvětleno Edisonovými žárovkami). V roce 1919 byla založena Masarykova univerzita. K Brnu je připojeno dalších 26 předměstských obcí, takže město mělo rozlohu 1 20 380 ha a počet obyvatel dosáhl 216 000. V roce 1958 bylo zbudováno letiště. O rok později byly zahájeny pravidelné strojírenské veletrhy. V roce 1965 byla zahájena výstavba nového divadla – Janáčkovy opery (dnes součástí Národního divadla v Brně). O pět let později došlo k zahájení výstavby areálu Vysokého učení technického na Palackého vrchu. V roce 1987 vnikl nový autodrom Masarykův okruh. V roce 1992 zde byl zřízen Ústavní soud ČSFR v Brně (od 1993 Ústavní soud ČR). O rok později zde byly ustanoveny Nejvyšší soud ČR a Nejvyšší státní zastupitelství ČR. V roce 2002 došlo k slavnostní předání certifikátu o zapsání vily Tugendhat na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Brněnský průmysl, hospodářský význam:
7
¾ Trasa: BRNO-PRAHA ¾ Průvodce: LUCIE STREJČKOVÁ Fyzicko-geografická charakteristika:
Dálnice D1 Historie dálnice D1 sahá na začátek minulého století. Plány na její výstavbu se výrazně měnily a ani dnes není dokončená. Její první úsek se otevřel v roce 1971 a od roku 1980 spojuje Prahu s Brnem. Velká Bíteš Původní osada, z které vznikla Velká Bíteš, byla založena na křižovatce obchodních cest před rokem 1200. Charakter města získala již v průběhu 14. století. Ve středověku se stala hospodářským a správním střediskem rozsáhlého panství. Centrem města je historické jádro, které bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Celý prostor byl obehnán hradbami se samostatným opevněním kostela jako tvrze. Původní vzhled domů se nedochoval kvůli častým požárům v minulosti a také v důsledku válečných událostí. Dominantou města je kostel sv. Jana Křtitele, situovaný v severní vyvýšené části Velké Bíteše. Původní pozdně románská podoba stavby se nedochovala, jen část obvodových zdí je začleněna do gotické přestavby ze sklonku 15. století. Velké Meziříčí Město Velké Meziříčí leží v údolí obklopeném kopci Českomoravské vrchoviny na místě soutoku řek Oslavy a Balinky. Vznik osady pod hradem je předpokládán ve 12. století. První písemná zmínka o městě pochází ze 13. století. Roku 1408 město obdrželo plná městská práva. Atraktivní poloha přilákala nové obyvatele, především řemeslníky a město se stalo brzy centrem hospodářského a později kulturního života celé oblasti. Období největšího rozkvětu prožívalo město v 16. století. Pro strategickou polohu města se v jeho držení vystřídala řada významných šlechtických rodů. Mezi nejvýznamnější stavby patří zámek. Původně gotický hrad, přestavěný na renesanční zámek. Byl barokně rozšířen a pseudogoticky upraven.
8
Velké Meziříčí patří mezi středověká města a proto bylo v roce 1990 území historického jádra města prohlášeno městskou památkovou zónou s 58 památkově chráněnými objekty. Dálniční most Vysočina na 144,266 km D1, délka: 426 m, výška: 77 m, nejvyšší a druhý nejdelší most na dálnici D1, zprovozněn v listopadu 1978 David PREŠER
Humpolec Osada Humpolec, ležící na staré zemské stezce, je připomínána v historických pramenech ze 12. století. Osada patřila řádu Německých rytířů, želivskému klášteru a řadě šlechtickým rodům. V průběhu 13. století nabyla oblast na významu těžbou stříbra a rychle se rozvíjela. Po útlumu těžby stříbra byly koncem 15. století založeny počátky soukenické tradice města. Koncem 18. století byly zakládány první manufaktury a posílil se význam židovského osídlení. Soukenická výroba dosáhla takového rozmachu, že se v 19. století městu říkalo "Český Manchester". Na tradici pivovarnictví, založené v polovině 16. století, navazuje dnes rodinný pivovar Bernard, jehož výrobky jsou proslulé daleko za hranicemi regionu. Pivovar BERNARD V období středověku byly v Humpolci tři pivovary. V roce 1597 bylo měšťanům zrušeno právo vaření piva. V roce 1756 postavil baron Jakub Neffzern nový pivovar, který byl ve své době jedním z nejmodernějších a patřil k nejvýraznějším budovám ve městě. V polovině 20. století byl pivovar znárodněn. V roce 1991 byl pivovar vydražen. Proběhla další rekonstrukce a modernizace. Nyní je soukromým rodinným pivovarem.
Vodní nádrž Švihov:
9
¾ Téma: DÁLNIČNÍ SÍŤ ČR A JEJÍ VÝVOJ ¾ Autor: DAVID PREŠER
Vývoj dálniční sítě:
Dálniční síť ČR Dálnice D1 (Praha-Brno-Přerov-Lipník nad Bečvou) - součástí IV. Panevropského koridoru Berlín/Norimberk-Praha-BratislavaBudapešť-Konstanta (Rum.)/Thesaloniki (Řec.)/Istanbul (Tur.) - 1939 – stavba zahájena, následně přerušena válečnými událostmi - 8. 1. 980 – dokončen souvislý tah Praha-Bno (jako poslední se stavěla část u Humpolce) - 1979 – východně od Brna, směrem na Vyškov - dnes nejvytíženější dálnicí v ČR, proto v letech 1996–1999 rozšíření prvních 21 km ze čtyř jízdních pruhů na šest Celková délka: 297,2 km V provozu: 247,6 km Ve stavbě: 3,0 km V přípravě: 46,5 km ( Kroměříž – Přerov – Lipník nad Bečvou) Intenzita dopravy: max. 97,7 tis. aut/24 hod (v Praze) min. 34,5 tis. aut/24 hod (u Humpolce) Dálnice D2 (Brno-Břeclav-státní hranice ČR/Slovensko) Celková délka: 61 km V provozu: 61 km Intenzita dopravy: max. 33,2 tis. aut/24 hod (u Brna) min. 6,1 tis. aut/24 hod (u Slovenských hranic) Dálnice D3 (Praha-Tábor-České Budějovice-státní hranice ČR/Rakousko) Celková délka: 171,7 km V provozu: 8,25 km, 18,0 km (1/2 profilu) Ve stavbě: 6,8 km V přípravě: 154,3 km Intenzita dopravy (výhled 2010): plánovaná max. 37,5 tis. aut/24 hod (u Prahy a Tábora) Dálnice D5 (Praha-Plzeň-Rozvadov-státní hranice ČR/Německo) Celková délka: 151 km
10
V provozu: 147, 5 km Ve stavbě: 3,5 km Intenzita dopravy: max. 46,4 tis. aut/24 hod (u Prahy) min. 10,9 tis. aut/24 hod (u hranic s Německem) Dálnice D8 (Praha - Lovosice - Ústí nad Labem - státní hranice ČR/Německo) Celková délka: 92 km V provozu: 52,3 km Ve stavbě: 23,3 km V přípravě: 16,4 km Intenzita dopravy: max. 31,5 tis. aut/24 hod (u Prahy) min. 17,5 tis. aut/24 hod (u Lovosic) Dálnice D11 (Praha-Hradec Králové-Jaroměř-Trutnov-státní hranice ČR/Polsko) Celková délka: 156,96 km V provozu: 42,0 km Ve stavbě: 44,76 km V přípravě: 70,2 km Intenzita dopravy: max. 32,6 tis. aut/24 hod (u Prahy) min. 22,8 tis. aut/24hod (u Poděbrad) Dálnice D47 (Lipník nad Bečvou-Ostrava-státní hranice ČR/Polsko) Celková délka: 80,15 km Ve stavbě: 28,79 km V přípravě: 51,36 km ¾ Téma: SUBURBANIZACE ČR ¾ Autor: PAVEL ČABÁK Během posledních několika desetiletí dochází v České republice k výrazným změnám v prostorové struktuře měst. Jedním z trendů je prostorové rozšiřování měst procesem suburbanizace. V příměstské zóně mnoha našich měst vyrůstají nové obytné okrsky a komerční zóny. Města významným způsobem mění svoji tvář, kdy dochází ke změnám v systému osídlení a využívání krajiny člověkem. Ne vždy jsou však tyto změny šetrné k životnímu prostředí a pokud nejsou prováděny koncepčně, mohou mít sebou přinášet i neblahé sociální důsledky. Suburbanizace Všeobecně je pojem suburbanizace chápán jako přenášení městských funkcí, aktivit (obchodní, distribuční, skladovací a výrobní, bydlení) a obyvatelstva z jádrové oblasti města do přilehlých aglomeračních oblastí. Suburbanizace je spojena s nižší hustotou osídlení než ve městě. Dochází k relativnímu růstu okrajových částí města na úkor částí centrálních. Pro příměstskou zónu ovlivněnou suburbanizací je charakteristická řídká či roztroušená zástavba, často lokalizovaná podél dálnic a dalších významných komunikačních os či v blízkosti jejich křižovatek.
11
Suburbanizace je komplexním procesem, kdy jednotlivé spouštěcí a řídící „mechanismy“ jsou výsledkem vzájemného působení, podmíněnosti a provázanosti celé řady faktorů. Mnohé podporují kompaktní formu růstu města urbanizací, jiné naopak působí ve směru rozšiřování města do krajiny procesem suburbanizace. Suburbanizace v České republice Suburbanizace není v České republice novým jevem. K rozvoji suburbánních lokalit docházelo již v meziválečném období, avšak za komunismu se vlivem centrálního plánování a územní koncentraci investic v rámci střediskové sídelní soustavy suburbanizace v podstatě zastavila. Pád komunistického režimu a s ním odklon od zmíněných praktik opět otevřel dveře rozvoji výstavby rodinných domků v zázemí měst. Počáteční velká očekávání však nebyla naplněna, především z důvodů snížení průměrných reálných příjmů a nízkou kupní sílou většiny obyvatelstva. Ruku v ruce s uvolněním poměrů a otevření trhu došlo k prudkému růstu cen nemovitostí, stavebních prací a stavebních materiálů, čímž se představa o vlastním rodinném domku vymykala možnostem středních vrstev obyvatelstva. Určité tendence, značící pozvolný rozvoj rezidenční suburbanizace se začaly pozvolna rozvíjet až s rostoucími příjmy a kupní silou obyvatelstva ve druhé polovině devadesátých let. Podíl na „znovuoživení“ tohoto procesu měla především podpora poskytovaná státem ve formě hypotéčních úvěrů. Tento okamžik však byl zlomový především pro rozvoj komerčních funkcí. Příměstskou krajinu tak na přelomu století místo rodinných domků začaly zaplavovat různé druhy hypermarketu, skladu, výrobních hal. Pokud se v současné době někde daří rozvíjet suburbanizaci, tak je to především v zázemí našich největších měst Prahy a Brna. Rozšíření sítě hypermarketů, průmyslových zón a výstavbu rodinných domků nyní můžeme sledovat i v menších městech. Výrazných změn doznal způsob využívání půdy. Okolí obcí a měst se stává rozvojovými plochami, což vede k nahrazování původně zemědělské půdy bydlením a komerčními funkcemi. Vedle rodinných domků se staví hypermarkety, velká nákupní centra a zakládají se industriální zóny se sklady, distribučními centry i výrobou. Rezidenční suburbanizace vede ke změně tradiční sociálněprostorové struktury měst a jejich sídelních aglomerací, kdy předměstské zóny migrací získávají především vzdělané a příjmově silné obyvatelstvo, což ostře kontrastuje s původním obyvatelstvem. Na vzniku této situace se znovu podílí velké množství faktorů. Velmi často jsme svědky situace, kdy má město dostatek volných ploch pro novou výstavbu uvnitř svých administrativních hranic, nové projekty výstavby se však stěhují mimo hranice města. Hlavními motivy jsou nižší ceny pozemků a snadnější vyjednávání rozvojových projektů se samosprávami menších obcí. Zájmy města a okolních obcí se často dostávají do protikladu. Města chtějí udržet kompaktní strukturu zástavby, zatímco samostatné obce za administrativními hranicemi měst se snaží o přilákání
12
investic na jejich území. Největším problémem je však neochota správ měst a obcí společně jednat a dosáhnout tak vyváženého územního rozvoje. ¾ Téma: EKONOMICKÁ STRUKTURA HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY ¾ Autor: ADAM KOŠAŘ Ekonomická struktura Hlavního města Prahy :
¾ Téma: OBCHVAT PRAHY ¾ Autor: MAGDALENA SZKUTOVÁ Všechny dálnice i rychlostní komunikace (kromě D2 a R35) na území Čech začínají v Praze – D1, (D3), D5, D8, D11, R4, (R6), R7 i R10. Všechny tyto vyjmenované silniční tepny by měl v Praze spojit okruh dálničního typu a odvést plynule tranzit tak, aby hlavní město nebylo vůbec průjezdem poznamenáno. Z tohoto důvodu v Praze postupně vzniká tzv. „Pražský okruh“ neboli rychlostní silnice R1. Někdy se tento okruh označuje také jako "vnější", protože v Praze je budován ještě vnitřní "Městský okruh" (MO).
13
O výstavbě velkého dálničního okruhu, který by pojal tranzitní dopravu, se v Praze mluvilo již před druhou světovou válkou, protože město takové velikosti se bez podobného projektu neobejde. Stavba okruhu ovšem byla schválena až v roce 1963 a výstavba dálničního okruhu kolem Prahy začala teprve v 80. letech. V roce 1987 došlo k rozhodnutí, že okruh nebude dálnice, ale pouze rychlostní silnice (stejné rozhodnutí se uskutečnilo i na D35, resp. R35). Ukončily se tak mimo jiné debaty, jaké očíslování by měla tato dálnice mít (D1 už v té době existovala). Pro řidiče to ovšem žádný podstatný rozdíl nepředstavuje. V současnosti jsou v provozu dvě souvislé části okruhu R1 – na západě města úsek Ruzyně-Slivenec – zde se napojují D5, R7 a budoucí R6 a na východě města úsek Satalice-Běchovice, která spojuje dálnice D11 a R10. Tyto dva úseky dohromady měří necelých 17 km. Celková délka okruhu bude 83 km, ovšem toto číslo se může ještě změnit v závislosti na výběru výsledné varianty. To znamená, že 66 km je v různých fázích přípravy. K doplnění:
¾ Trasa: PRAHA-TEREZÍN ¾ Průvodce: MICHAELA SVOZILOVÁ Základní údaje Trasa z Prahy do Terezína je dlouhá 63 km. Cesta vede z Prahy po dálnici D8, odkud se na 53 km odbočí na státní silnici směr Terezín. Trasa probíhá přes obec Odolena Voda, mezi obcemi Neratovice a Kralupy nad Vltavou a kolem obce Roudnice nad Labem. Cestou protneme tři kraje – Praha, Středočeský a Západočeský kraj Geomorfologie trasy Pražská plošina Začátek trasy – Hl. m. Praha leží na Pražské plošině, jež náleží pod Brdskou oblast (Poberounská subprovincie, provincie Česká vysočina, Hercynská pohoří). Reliéf Pražské plošiny je charakteristický geomorfologickou jednotvárností. Zpestřují ho pouze kvartérní zářezy vodních toků a nepříliš vysoké hřbety se stopami periglaciálního zvětrávání na pruzích odolných hornin táhnoucí se ve směru JZ - SV. Dolnooharská tabule Dále trasa vede přes Dolnooharskou tabuli, která je součástí Středočeské tabule (Česká tabule). Dolnooharská tabule se nachází v západní části Litoměřicka jižně od Českého středohoří. Proto je také její reliéf od okolí velmi odlišný.
14
České středohoří Cíl – Terezín je v Českém středohoří. České středohoří je součástí Podkrušnohorské hornatiny (Krušnohorská soustava). Nejvyšším vrcholem je Milešovka (837 m n. m.), řada dalších vrchů přesahuje šestisetmetrovou hranici. Z nižších vrcholů je vhodné se zmínit o některých známějších, jako je např. Lovoš (570 m), Kubačka (542 m), Blešenský vrch (505 m). Velmi zajímavý je útvar, sahající až těsně k labským břehům - proslulá Porta Bohemica. Na tomto místě začíná labský kaňon, táhnoucí se skrz České středohoří a pokračující Labskými pískovci až za hranice republiky. Kralupy nad Vltavou:
Aero Vodochody, a. s.:
Terezín (stručná historie, obecná charakteristika – počet obyvatel,…):
¾ Téma: VÝVOJ ÚDOLÍ VLTAVY ¾ Autor: JAROSLAV OPAVSKÝ Geomorfologické dějiny Vltavy vykazují mnohé zvláštnosti. Ve svém horním toku teče širokým mokřinným luhem ve směru od severozápadu k jihovýchodu až do oblasti Loučovic. Tam se ve skalní soutěsce u Čertovy stěny promění v bystřinu plnou peřejí a slapů a pod Vyšším Brodem se náhle její tok obrací prudce k severu. Údolí v nadmořské výšce kolem 700 metrů a široké 25 až 35 metrů je nyní naplněno vodou přehradního jezera do hloubky až 21 metrů. Dávná rozlitá ledovcová rýha je jako jeho předchůdce sotva myslitelná, poněvadž Šumava ležela jen v periglaciální
15
oblasti mezi Alpami a severoevropským zaledněním a sama měla jen nepatrné ledovcové útvary, jak to vykazuje několik málo karových jezer a nepatrné pozůstatky morén; častá jsou jen kamenná moře. Maximální hloubka přehradního jezera by mohla poukazovat na zasypané údolí, pozůstatek předchozí eroze. Po transgresi křídového moře nastala zpětná fáze, v níž došlo i ke specifické tvorbě říční sítě, která byla pak znovu přetvořena alpským vrásněním a jako konečný výsledek zůstalo dnešní široké údolí horní Vltavy. Teprve v třetihorách, kdy se vytvořilo středoevropské rozvodí, a to právě v jižních Čechách, kde povodí Severního a Černého moře dělí cca 20 kilometrů, došlo zpětnou erozí ke změně kurzu vltavského toku směrem k severu. Přesunem erozní báze se měnil v průběhu geologického vývoje charakter Vltavy mezi povahou horského toku a řekou plynoucí v rovinách. Jižní část Čech byla v terciéru odvodňována na jih, což byl stav, který nepochybně trval ještě ve středním miocénu. Svědectví o stáří hornin nám poskytují vltavíny nalézané v říčních sedimentech na jih od českých hranic. Pád vltavínů byla jednorázová událost, která podle posledních přesných datování těchto kamenů nastala před 14,34±0,08 milionu let. Jakmile je v říčních sedimentech nalezen vltavín, je jisté, že jsou stejně staré nebo ve většině případů mladší než tato událost. Poslední část terciéru, zejména mladší pliocén, a první polovina kvartéru je rozhodujícím obdobím, ve kterém vznikalo nové uspořádání říční sítě, v nejhrubších obrysech již podobné dnešnímu. Nejpodrobněji je zmapován vývoj údolí v okolí Prahy. Na sklonku třetihor – v mladším pliocénu – měla krajina úplně jiný vzhled než dnes. Na řadě míst se zachovaly zbytky niv z rozhraní terciéru a kvartéru v podobě mocných štěrkopísků teras lysolajské skupiny, které leží 90–110 m nad současnou Vltavou na plošinách lemujících dnešní kaňonovité údolí. Jejich poloha a plošný rozsah dokládají, že tehdejší Vltava volně meandrovala v mělkém širokém údolí, v poměrech připomínajících dnešní údolí Labe mezi Kolínem a Poděbrady. Štěrky lysolajských teras také dokládají, že staropleistocenní Vltava přijímala na území Prahy velký tok od východu (Pralabe), který přinášel horninový materiál z Kutnohorska a Kouřimska. Od Veltrus pak Vltava mířila přímo k Roudnici, těsně podél úpatí Řípu. Pás štěrků vinohradské terasy vyznačuje tok středopleistocenní Vltavy na západ od Řípu. Po skalnatém vltavském kaňonu ani jeho pobočkách, jako jsou např. Šárecké nebo Tiché údolí, nebyla v tehdejší krajině ještě ani stopa. V době sedimentace štěrků nižšího stupně lysolajské skupiny – suchdolské terasy jejíž povrch leží 90 m nad dnešní řekou – tekla Vltava po určitou dobu přímo na úpatí buližníkového hřebene Kozích hřbetů a Holého vrchu, tedy zhruba 2 km na západ od svého dnešního kaňonovitého údolí. Hluboký skalnatý zářez Únětického potoka – dnešní Tiché údolí – tehdy ještě nebyl vytvořen a tam, kde dnes potok proráží buližníkovou bariéru, nacházíme stopy vltavského toku v podobě výplně starého ramene s bohatou faunou vodních měkkýšů. Dnes tyto uloženiny leží více než 50 m nad dnem Tichého údolí. V období zvýšené eroze, které počíná po usazení suchdolské terasy se Vltava začala zahlubovat do tvrdých hornin proterozoika (období starohor, před 2 500–570 miliony let) již v linii dnešního údolí. Její niva se postupně zužovala s výjimkou některých kotlinovitě rozšířených úseků, jako je prostor vnitřní Prahy, kde převažují méně odolné horniny ordoviku (starších prvohor, před 505–438 miliony let). Zahlubování podmíněné pozvolným zdvihem
16
Českého masivu pak probíhá dodnes. V určitých úsecích kvartérního klimatického cyklu je však přerušováno akumulacemi štěrkopískových nánosů z dob, kdy řeka měla ráz divočícího toku a neustále překládala svá rozvětvená koryta v celé šíři nivy, kterou zároveň rozšiřovala boční erozí. Během dalších fází zahlubování zůstaly části těchto starých niv zachovány na určitých místech, především v jádrech meandrů, v podobě zřetelných stupňů v různých výškách nad řekou (tj. ve výši již zmíněných říčních teras). Pražská kotlina k tomu poskytovala velmi příznivé podmínky, takže různě vysoké terasové stupně se zde zachovaly na velkých plochách a byly pojmenovány podle charakteristických pražských lokalit – od nejstarší terasy pankrácké přes terasu vinohradskou, letenskou a dejvickou až po nejmladší a nejnižší terasu maninskou. Tyto úrovně, které lze sledovat daleko po i proti proudu Vltavy a jejích přítoků, ukazují, jak se vytvářela kaňonovitá údolí středočeských řek během celé mladší části kvartéru. V pražském prostoru přesahuje zahloubení 100m, proti proudu se tato hodnota mírně snižuje, po proudu zvyšuje. V oblasti pevných skalních hornin od Kralup k jihu již k větším změnám průběhu údolí nedošlo, jenom se vytvořily některé zákruty – zaklesnuté meandry – které přispěly také k vytvoření romantického údolí Berounky u Křivoklátu nebo Svatojanských proudů na Vltavě. ¾ Téma: VÝZNAM BÁJNÝCH MÍST PRO ČESKOU NÁRODNÍ IDENTITU ¾ Autor: LUDMILA SEČKOVÁ Národní identita Pojem je nutno chápat jako komplexní pojem, její významnou součást tvoří čtyři prvky – obraz národa, teritoriální identita, národní hrdost a láska k národu (Haller 2000) V roce 1995 byl obraz českého národa více státoprávní – za Čecha byl považován ten, kdo uměl mluvit česky, cítil se Čechem/Češkou, respektoval politické instituce a zákony a měl české občanství, v roce 2003 byl založen více etnokulturně – respondenti za opravdového Čecha považovali toho, kdo uměl mluvit česky, cítil se Čechem/Českou, měl české občanství a žil v České republice většinu života. V roce 2003 ještě poklesla slabá hrdost Čechů na výkony státu a mírně posílila hrdost na výkony kultury. Celkový obraz slabé národní identity dokresluje slabý patriotismus. V Čechách bylo v minulosti obtížné ztotožnit národního ducha s většinou stavebních památek pohusitské doby, důraz se proto přenesl na krajinu a přírodu, jak o tom svědčí tábory lidu na Blaníku a Řípu nebo vlastenecké výlety do Prokopského údolí a Šárky či znění české hymny. Ve 20. století byl pohled na národ definovaný kulturou a krajinou odmítnut a projevovaly se snahy postavit ochranu přírody na vědecký základ. V současné době se znovu objevují tendence chránit nejenom ta území, která jsou hodnotná z hlediska přírody, ale také ta místa, na kterých se odehrávaly velké národní zápasy, kam chodili básníci za inspirací nebo která jsou ověnčena pověstmi i strašidelnými historiemi.
17
Říp Říp je nejznámější a nejpamátnější hora naší země. Je to opravdový symbol českého národa. Jak praví Kosmas ve své kronice, právě na tuto horu vystoupil bájný praotec Čech a rozhodl, že zde bude žít jeho kmen a všichni jeho potomci. Stejně vypráví o něco mladší kronika Dalimilova a známá kronika Václava Hájka z Libočan. Tuto událost popisuje ve svých Starých pověstech českých i Alois Jirásek. S Řípem lidé spojili i vypravování o mistru Janu Husovi. Podle pověstí Hus na Řípu kázal, a jeho hlas zněl tak silně, že ho bylo slyšet až na vrchu Sovici daleko za řekou Labem. V době národního obrození, kdy si lidé znovu začínali uvědomovat, že patří k slavnému národu Čechů, který odedávna v těchto krajích žil, hovořil vlastním jazykem a nepodléhal nadvládě cizích panovníků, přicházeli na Říp vlastenci a buditelé, aby si připomněli slavnou minulost. Byl tu na příklad Karel Havlíček Borovský, Václav Hanka a další. Nejvyšší bod hory dosahuje 459 m nadmořské výšky. Okolní velmi úrodný kraj je rovinatý až mírně zvlněný a dosahuje jen výšky kolem 230 m n. m., jen severní část Roudnice je 280 m nad mořem. Říp je za jasných dnů viditelný až z Doupovských hor, Krkonoš, z pražských, středočeských a jiných výšin. Knížecí kaple sv. Jiří na Řípu Tento slavný řipský kostelík byl postaven roku 1126 knížetem Soběslavem I. na místě staršího chrámu, který byl nepochybně dřevěný. Stalo se tak na paměť vítězné bitvy nad vojskem německého císaře Lothara v bitvě u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem 18. února 1126. Kostelík byl postaven skutečně důkladně - nebylo použito jiného staviva než kamene. Řipská rotunda je ve svém skloubení hmoty a vyváženosti siluety významným uměleckým dílem. ¾ Téma: PEVNOSTNÍ MĚSTA ČR ¾ Autor: VÍT ANDREJS Po skončení válek o rakouské dědictví v letech 1740–1748 a sedmileté válce mezi roky 1756–1763 vyvstala potřeba modernizace staršího opevnění a výstavba nových pevností na uzemí ČR. Marie Terezie ztratila Slezsko, které získalo Prusko, na hlavních přístupových trasách do Čech se společně se svými spoluvládcem Josefem II. rozhodla vybudovat dvě nové pevnosti – Terezín a Josefov. Též došlo k zmodernizování starších pevností, např. Hradec Králové, Olomouc, Praha, Brno. Pro pevnostní stavitelství v druhé polovině 18. století na uzemí Rakouska a Čech byla vzorem francouzská pevnostní škola. Změna strategie za napoleonských válek, kdy se všechna důležitá střetnutí odehrála v otevřeném poli mimo pevnostní areály způsobila, že pevnostní stavitelství začalo na našem území stagnovat, další těžkou ránu dostalo zavedením rýhovaných hlavní v dělostřelectvu v polovině 19. století, čímž se zvýšil dostřel obléhacích děl. Bastionové pevnosti se stali zastaralé, řešením byla jejich modernizace na fortové, čímž se zvýšil obvod pevnosti, který mohl dosáhnout i 50 km. Rakousko-Uhersko
18
nemělo potřebné peníze na modernizaci pevností na území ČR. Jediná Olomoucká pevnost byla přestavěna na fortovou, ale i ta byla zrušena roku 1886. Pevnostním městům byl udělován pevnostní statut panovníkem a podléhali vojenskému velení, které omezovalo samosprávu města. Výstavbou pevnosti byl omezen urbanisticky vývoj města a proto k největšímu rozvoji měst Olomouc, Hradec Králové došlo po zrušení pevnosti a zbourání hradeb. Nejlépe se dochovalo pevnostní opevnění v Terezíně a Josefově, dneska tyto dvě města jsou městskými památkovými rezervaci. Josefov a Terezín byly vystavěny na zelené louce a byly řešeny komplexně, opevnění i vnitřní město. Terezín Pevnost Terezín byla založena císařem Josefem II. v roce 1780. Stavba pevnosti o celkové opevněné ploše 398 ha trvala asi 10 roků. Náklady na stavbu pevnosti se odhadují na 11–12 milionů zlatých. Stavební práce provádělo na 14 000 lidí, kteří přijeli ze všech částí Rakouska. Tok řeky Ohře byl napřímen a v délce 4 km vybudováno nové řečiště. Celková plocha opevnění zaujímá 67 ha, dalších více než 158 ha tvoří 4 uměle zatopitelné kotliny. Východní část města (mezi kostelem a Novou Ohří) byla založena v bažinatém terénu na dubových pilotech a roštech s kamennou výplní. Na stavbu Terezína bylo zapotřebí tolik cihel, že jich pět továren vyrábělo každý rok dvacet milionů. Celková délka pevnostního valu je 3 770 metrů, valy jsou silné okolo třiceti metrů a výška bastionů ode dna příkopu je dvanáct metrů. Systém podzemních chodeb dosahuje celkové délky 29 kilometrů. Pevnost představovala ve světě špičkový bastionový systém, nikdy se ale neuplatnila, nepřátelská vojska se jí jednoduše vyhýbala. Původní opevnění se dochovalo téměř po celém obvodu města v podobě velkého oválného prstence s hvězdicovými výběhy hrotitých bastionů. Většinu těchto staveb tvoří režné zdivo z velkých červených cihel zvaných šancovky. Z původních čtyř bran se dochovaly pouze dvě, stojící na východní straně města u řeky Ohře. Brány jsou využívány pro pěší a cyklisty. Litoměřická a Bohušovická brána byly zbořeny. Systém suchých příkopů doplňovaly dvě kotliny, jež bylo možno v případě potřeby zatopit vodou z Ohře. K doplnění:
¾ Téma: HOLOKAUST ¾ Autor: LUCIE STREJČKOVÁ Holocaust (řecky holokauston) je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů a Romů, prováděné nacistickým
19
Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Někteří termín rozšiřují i na pronásledování a vraždění dalších etnických a náboženských skupin (např. příslušníků slovanských národů či jehovistů), homosexuálů či politických odpůrců režimu. Termín holocaust však bývá často používán jako označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, např. pro etnické čistky ve Rwandě či pro postup Izraele vůči Palestincům. Nacistická ideologie Ideologie německého národního socialismu byla založena na představě o nadřazenosti německé árijské rasy nad ostatními národy. Židům byla v nacistickém myšlenkovém světě přisouzena role hlavního protivníka, kterého je třeba v boji za vítězství německé rasy zdolat. Židé byli v rasistických představách Adolfa Hitlera považováni za podřadný národ, neschopný vlastní tvůrčí aktivity. 30. ledna 1933 byl vůdce německé politické strany NSDAP Adolf Hitler německým prezidentem Paulem von Hindenburgem jmenován říšským kancléřem. Neklamnou známkou proměny režimu bylo založení prvních německých koncentračních táborů. Již v březnu 1933 - tedy necelé dva měsíce po převzetí moci nacisty - byl založen koncentrační tábor v Dachau a brzy následovala další podobná zařízení. Na údajnou "převýchovu" do nich byli umísťováni komunisté, Židé a nejrůznější skuteční i domnělí odpůrci nacistického režimu. Od prvních dnů nového režimu začala být vydávána různá nařízení vztahující se na Židy, omezující výkon jejich povolání, vstup do veřejných zařízení atd. Mnoho z těchto nařízení bylo vydáváno místními úřady, četné německé obce vyvěšovaly značky zakazující Židům vstup na své území. Prvním územním ziskem Německa se stalo Rakousko, které bylo anektováno (tzv. anšlus) 12. března 1938. Obsazení Rakouska vyvolalo okamžitě vlnu protižidovských opatření a incidentů, jejichž intenzita vyvěrala z dlouhé tradice rakouského antisemitismu. Židé byli napadání a šikanováni na ulicích, byli rakouskými nacisty okrádáni o svůj majetek, vystěhováváni z bytů a v některých případech dokonce vyháněni na hranice. Proces vyčleňování Židů ze společnosti, který v Německu probíhal 5 let, v Rakousku trval pouhých několik měsíců. Radikalizace antisemitských nálad v Německu přinesla další vlnu protižidovských incidentů, které vyvrcholily 9. listopadu 1938 v tzv. křišťálové noci, celoněmeckém pogromu zorganizovaném nacistickým režimem, během něhož shořela většina synagog a byly demolovány zbývající židovské obchody. Přibližně sto Židů bylo zabito a dalších zhruba 30 tisíc bylo odvezeno do koncentračních táborů. 1. září 1939 vtrhla německá armáda na základě nepravdivé záminky na polské území. Byl tak odstartován válečný konflikt, na nějž se nacistické vedení připravovalo již od získání moci v roce 1933. Válka měla nacistům umožnit uskutečnění dalekosáhlých plánů rasové a společenské přestavby celého evropského prostoru. Především obsazené východní území Polska a Sovětského svazu se mělo stát obrovskou laboratoří, v níž měli být Slované, Židé a další národy odsouzeny k vyhubení, vyhnání, či otročení pro německou říši, zatímco jejich území mělo být po válce kolonizováno „nadřazenou“ německou rasou.
20
S okupací západní části Polska do nacistických rukou padlo na dva milióny Židů, tedy čtyřikrát více, než kolik jich žilo v Německu v roce 1933. Tyto Židy nebylo možné vzhledem k jejich množství a k ztěžujícím se podmínkám přimět k emigraci. Zároveň ještě nebyli nacisté připraveni k uskutečnění samotného cíle „konečného řešení židovské otázky“ – fyzické likvidace Židů. Jako přechodné řešení byla zvolena koncentrace a ghettoizace židovského obyvatelstva. Nacisté vědomě obnovili středověký koncept ghetta – uzavřené městské části určené pro Židy. Narozdíl od středověku však byla tato ghetta pouze přechodnou fází, jakousi přestupní stanicí na cestě k vyvraždění. Od koncentračních táborů se ghetta měla lišit především tím, že v nich existovala židovská samospráva. Ve skutečnosti však byla samospráva pouze zdánlivá a sloužila jako nástroj nacistů. Největší ghetta vznikla ve městech s významnou židovskou populací – ve Varšavě, Lodži či Lvově. Byla neuvěřitelně přelidněná a panovaly v nich hrozné hygienické podmínky, lidé trpěli nedostatkem potravin a léků. Přímo v ghettech umíralo množství především starých lidí a dětí. Nacisté zároveň využívali nucených obyvatel ghett k otrocké práci, především pro zbrojní průmysl. Rozhodnutí o vyvraždění evropských Židů bezpochyby padlo nejpozději na jaře 1941. Himmlerova SS při tom narážela na dvojí problém – najít vhodnou a efektivní metodu vraždění a dopravit oběti na místo jejich smrti. Nacisté experimentovali a hledali co nejefektivnější způsob vraždění, který by zároveň nepůsobil tak silně na psychiku vrahů jako hromadné střílení, které prováděly Einsatzgruppen na dobytých územích. Právě Einsatzgruppen začaly od listopadu 1941 využívat nový způsob vraždění – mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem. Od prosince 1941 byly pak tyto vražedné nákladní vozy v provozu v Chełmnu. Celkem bylo vyrobeno 20 mobilních plynových komor. Již existující koncentrační a pracovní tábory byly v roce 1942 přeměňovány na tábory vyhlazovací, jejichž úkolem bylo co „nejefektivnější“ zavraždění co největšího počtu obětí. Zabíjení plynem, které bylo již dříve využíváno v programu tzv. eutanázie, považovali nyní nacističtí plánovači za nejvhodnější způsob provádění vraždy milionů lidí. Od začátku roku 1942 vznikala postupně vyhlazovací centra vybavená stálými plynovými komorami. Část personálu, která získala „zkušenosti“ na tzv. eutanázii, byla nyní převedena do táborů určených k hromadnému vyvražďování Židů a zařizovala zde plynové komory. V únoru byly instalovány v Bełżecu, v květnu v Sobiboru, v červenci v Treblince a v Majdanku byly v provozu od září 1942. Tyto plynové komory byly zpravidla maskovány jako sprchy a zabíjelo se v nich výfukovým plynem. Akce byla ukončena až koncem roku 1943, kdy byly vyhlazovací tábory Bełżec, Sobibor a Treblinka uzavřeny. Celkově bylo v jejím průběhu zavražděno více než 1,7 milionu Židů. Hlavním pilířem vyhlazovacího procesu se stal tábor v Osvětimi, kde byly od března do června 1943 postaveny čtyři nové plynové komory, v nichž se k vraždění používal jedovatý plyn cyklon B. Tyto nové plynové komory se nacházely v táboře OsvětimiBirkenau, založeném v blízkosti původního kmenového tábora. Do Osvětimi směřovaly transporty z celé nacisty okupované Evropy. Po příjezdu do tábora procházela většina transportů tzv. selekcí, při níž SS vybrala malou část vězňů na
21
otrockou práci a ostatním určila okamžitou smrt v plynových komorách. Ti, kteří nebyli okamžitě po příjezdu zavražděni, neměli být ušetřeni, ale měli být vyhlazeni v procesu Vernichtung durch Arbeit – zničení prací. Na přelomu let 1941–1942 bylo nacistické Německo na vrcholu své moci. Ovládalo větší část Evropy a Hitler a nacistické vedení stále doufalo v brzkou porážku Sovětského svazu. Za této situace nacisté přistoupili ke „konečné fázi“ tzv. konečného řešení židovské otázky v celoevropském kontextu – úmysl vyhladit všech zhruba 11 milionů Židů nacházejících se ve sféře moci nacistického Německa. Na podzim 1941 začal systematický program deportací Židů z Německa a jím obsazených zemí do východních vyhlazovacích táborů. Transporty z německých a rakouských měst a z protektorátu (většinou o tisíci osobách) od října a listopadu 1941 proudily do východních táborů, především do Rigy, Minsku a do oblasti Lublinu. Část z nich byla umučena hlady a zimou, část popravena na místě a část později poslána do vyhlazovacích táborů Belzec a Sobibor, Chelmno, Majdanek nebo Treblinka. V letech 1942–1945 již největší část transportů z celé Evropy směřovala do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V listopadu 1941 odjel z Prahy první transport do ghetta v Terezíně, které sloužilo jako shromažďovací a průchozí tábor pro Židy z protektorátu. Na konferenci ve Wannsee byla již zmíněna i další funkce Terezína – měl sloužit jako ghetto pro staré německé a rakouské Židy, prominentní osobnosti a pro Židy, kteří byli za první světové války vyznamenáni německými válečnými řády. Z Německa bylo do Terezína do konce války posláno více než 42 tisíc Židů, z Rakouska více než 16 tisíc. Terezín však sloužil jako pouhá zástěrka hrůzné skutečnosti, neboť již v lednu 1942 z něj odjel první transport na východ a do konce roku 1944 bylo z Terezína do východních ghett a vyhlazovacích táborů, především však do Osvětimi, posláno zhruba 87 tisíc vězňů, z nichž se osvobození dožil pouhý zlomek. I v roce 1944, kdy již bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, pokračovaly masové deportace do vyhlazovacích táborů Židů ze západní Evropy a severní Itálie. Deportace do Osvětimi pokračovaly také z Terezína a z posledního dosud existujícího velkého polského ghetta v Lodži. Znovu obnoveny byly deportace ze Slovenska, které bylo v létě 1944 okupováno německou armádou. Největší počet si před koncem války vyžádaly transporty z Maďarska, které bylo Němci obsazeno v březnu 1944. Na přelomu let 1944 a 1945 se již nacistické vojenské síly hroutily a nacistická vojska byla na všech frontách nucena ustupovat. I přes zjevnost nadcházející porážky nacistického Německa stále umíraly desetitisíce vězňů koncentračních táborů. Zrůdná mašinérie „konečného řešení“ běžela až do poslední chvíle i přesto, že rozsáhlá říše nacistických koncentračních táborů se již hroutila. Nacisté zároveň ale usilovali o zahlazení stop po svých zločinech. Již v roce 1943 byly likvidovány doklady o hromadném vraždění v rámci Akce Reinhard v Treblince, Sobiboru, Belzecu a Majdanku. Na podzim 1944 byly na Himmlerův rozkaz ničeny stopy po vraždění v Osvětimi a tamější plynové komory byly vyhozeny do vzduchu.
22
¾ Trasa: TEREZÍN-KADAŇ ¾ Průvodce: PETR CEJNAR Ústecký kraj Území Ústeckého kraje je rozčleněno do správních obvodů 16 obcí s rozšířenou působností - Kadaň, Podbořany, Žatec, Chomutov, Litvínov, Most, Louny, Bílina, Teplice, Lovosice, Ústí nad Labem, Litoměřice, Roudnice nad Labem, Děčín, Rumburk a Varnsdorf. Zaujímá rozlohu 5 335 km2, což představuje přibližně 6,8 % plochy České republiky. Ústecký kraj se podle počtu obyvatel řadí na páté místo v České republice (819 712 k 31. 12. 2002). Na jeho území se nachází 354 obcí. Průměrná hustota obyvatelstva dosahuje 154 obyvatel/km2. Kraj patří k nejhustěji osídleným oblastem v České republice, zejména v oblasti podkrušnohorské hnědouhelné pánve. Prostor Ústeckého kraje patří k průmyslově nejvyspělejším regionům v ČR. Nosnými průmyslovými odvětvími regionu jsou průmysl paliv a energetiky, hutnictví, chemie, sklářský průmysl a strojírenství. V kraji se těží cca 70 % celkové těžby hnědého uhlí v republice a cca 50 % se zde spaluje i zpracovává. Pánevní oblast – je typická koncentrací průmyslu a vysokou hustotou osídlení, specializací hospodářství na těžbu uhlí, energetiku a chemickou výrobu. Zahrnuje okresy Chomutov, Most, Teplice a částí i Ústí nad Labem. Zemědělská oblast – tvoří ji především okresy Louny a Litoměřice, které mají nižší zastoupení průmyslu a výrazně nadprůměrné zastoupení menších venkovských sídel ve srovnání s oblastmi průmyslovými, v zemědělství zde převládá pěstování chmele a zeleniny. Krušné hory – formují převážnou část česko-saského pohraničí, dnes se vyznačují velmi řídkým osídlením a omezenými hospodářskými aktivitami. Jsou nejen přirozenou barierou geografickou, ale v důsledku historických událostí spojených s druhou světovou válkou se staly také překážkou pro sociální a kulturní kontakty mezi oběma územími. Základní údaje o projížděných městech Lovosice Obec s rozšířenou působností Lovosice se rozkládá při levém břehu řeky Labe. Labe protéká městem na sever do Porty Bohemiky – Brány Čech. Přímo nad městem ční čedičový kužel Lovoš (570 m n.m.) s přilehlým znělcovým vrchem Kybičkou. V nedalekém okolí jsou kromě největrnější hory ČR Milešovky i vrchy Košťál se zříceninou hradu, Sutomský vrch, Boreč a další. První zmínka: r. 1143 Nadmořská výška: 151 m n. m. 23
Katastrální výměra: 9 373 ha Počet obyvatel: 9 312 (k 1. 1. 2001) Geomorfologická regionalizace: České středohoří (Milešovka 837 m) Třebenice Město leží na hranici CHKO České středohoří, dominantou je vrch Košťálov se zříceninou raně gotického hradu téhož jména. První zmínka: r. 1173 Nadmořská výška: 228 m n. m. Katastrální výměra: 2 185 ha Počet obyvatel: 1 686 (k 1. 1. 2001) Geomorfologická regionalizace: Dolnooharská tabule (Říp 461 m) Louny Okresní město na řece Ohři je centrem zemědělské oblasti tohoto regionu. První zmínka: r. 1115 Nadmořská výška: 185 m n. m. Katastrální výměra: 2 428 ha Počet obyvatel: 19 639 (k 1. 1. 2001) Geomorfologická regionalizace: Dolnooharská tabule (Říp 461 m) Žatec První zmínka: r. 1004 Nadmořská výška: 240 m n. m. Katastrální výměra: 4 269 ha Počet obyvatel: 19 919 (k 1. 1. 2001) Geomorfologická regionalizace: Mostecká pánev (Salesiova výšina 422 m) …Město Kadaň (Zuzana Straková) ¾ Téma: GEOLOGIE ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ ¾ Autor: VÍT ANDREJS Geologický vývoj oblasti Českého středohoří je velmi složitý. Spolu s hnědouhelnými pánvemi a Doupovskými horami vznikalo na styku dvou regionálně významných geologicky odlišných jednotek Českého masivu (1. krušnohorsko-durynská oblast; 2. tepelsko-barrandienská oblast). Jde o třetihorní vulkanické pohoří, jehož předchůdce zde existoval pochopitelně mnohem dříve. Starohory a prvohory V podloží vyvřelých a usazených hornin jsou v Českém středohoří zastoupeny přeměněné horniny a hlubinné vyvřeliny, řazené obvykle k tzv. krušnohorskému krystaliniku. Na jihovýchodním okraji Středohoří je odděluje od tepelsko-
24
barrandienské oblasti litoměřický zlom. Povrch krystalinika, skrytý v hloubce pod mladšími horninami, je velmi členitý. Produktem kyselého vulkanismu v karbonu jsou ryolitové tufy. Těleso teplického ryolitu je pod sedimentární výplní severočeské pánve a zasahuje k údolí Bíliny. Jedná se o hluboce erodovaný zbytek kaldery, která byla hlavním centrem ryolitového vulkanismu v Českém masivu. Druhohory Za jednu z nejvýznamnějších etap geologického vývoje Českého středohoří je považováno období svrchní křídy. Vznikl zde několik stovek až tisíc metrů mocný pokryv usazenin, tvořící podklad třetihorního vulkanosedimentárního komplexu. V období před 97–85 mil. lety existovalo v prostoru Českého masivu mělké moře. K záplavě došlo po výrazném celosvětovém zdvihu mořské hladiny v cenomanu (nejstarší stupeň svrchní křídy). V turonu a coniacu (další, mladší stupně svrchní křídy) bylo uloženo 400 až 900 m sedimentů, které jsou tvořeny v jihozápadní části Středohoří vápnitými jílovci, slínovci (opukami) a jílovitými vápenci. V severovýchodní části území se pak jedná převážně o pískovce, neboť zároveň docházelo k poklesům mořského dna (nejvíce na severovýchodě oblasti) a do deprese směřoval přísun písčitého materiálu z lužického ostrova, kde vznikal zvětráváním žul. Zpevněné pískovce byly dříve hojně těženy na stavební kámen. V oblasti Českého středohoří tedy existují ve druhohorách dva typy vývoje: pískovcový lužický a nepískovcový oherský. V mladším coniacu až santonu docházelo k postupnému změlčování mořské pánve a k jejímu zaplňování písečným materiálem. V celém Středohoří se vytvořilo mocné těleso písků s vložkami jílovců, které se zachovalo v nesouvislých denudačních zbytcích o maximální mocnosti 150–200 m. Po skončení křídové sedimentace nastalo období rozlámání křídového pokryvu podél zlomů do řady ker. Při nastupující sopečné činnosti byly křídové sedimenty ve styku s tělesy vulkanitů tepelně přeměněny. Zároveň došlo k jejich vyzdvižení průnikem těles vulkanitů, a to až o několik stovek metrů. Třetihory Výsledkem geologického vývoje v třetihorách jsou jednak sopečné České středohoří, jednak sedimentární Mostecká pánev. Před vznikem vulkanosedimentárního komplexu docházelo k odnosu křídových hornin. Zároveň teplé a vlhké klima přispělo k zvětrávání, místy i k prokřemenění původního povrchu. Vznikly tvrdé křemence (na jihozápadě oblasti zvané sluňáky ). Na Mostecku a na Lounsku zasahují do Středohoří okrajově třetihorní pánevní sedimenty. Charakteristické znaky mají zejména porcelanity. Jsou to sedimenty pánevní výplně s uhelnou příměsí. Vlivem eroze došlo k odkrytí a k zemnímu požáru (oxidace uhelné složky). Zbylá hmota byla vypálena. Vznikly tak velmi tvrdé a pestře vybarvené horniny.
25
Vulkanosedimentární komplex Českého středohoří byl vytvořen v období před 40 až 16 mil. lety. Vulkanismus je vázán na oherský rift, vulkanicko-tektonickou zónu, vzniklou jako odezva alpínských horotvorných pochodů. V prvních etapách docházelo pravděpodobně k odplyňování hlubokého sopečného krbu podél hluboko zasahujících zlomových zón. Vznikaly přitom silně explozivní vulkány – maary . Jsou známy hlavně z oblastí podél litoměřického zlomu. Později se vytvořila deprese a bylo tak více možností pro výstup magmatu podél zlomových linií až na povrch. Vznikly početné výlevy olivinických čedičů. V riftové depresi docházelo ke styku žhavých láv s vodním prostředím. Docházelo přitom k jejich přeměně a k rozpadu a vznikly tak velké objemy úlomkového materiálu. Tyto nesoudržné horniny byly různě přemísťovány gravitací a rozplavováním. V další etapě vznikl složený vulkán. Tefrity a jejich tufy využily ke svému výstupu některé již dříve existující přívodní dráhy a také nové, vzniklé v souvislosti s pokračujícími tektonickými pohyby. Převládala produkce tufů nad méně rozsáhlými výlevy láv. Pokračovalo druhotné přemísťování nesoudržného materiálu. Vznikala podpovrchová tělesa čedičových a trachytických hornin , která vnikala do podloží i do povrchových sopečných produktů při průběhu obou etap vulkanické aktivity. Další tektonické pohyby měly za následek opětný výstup olivinických čedičových magmat. Koncem třetihor počíná intenzivní erozní činnost. Čtvrtohory Období je charakterizováno značnými klimatickými změnami, které se odrazily i ve vlivu na utváření dnešního vzhledu krajiny (pravidelné střídání glaciálů a interglaciálů – dob ledových a meziledových). Pro České středohoří je důležitý zejména vývoj labského údolí, které patří k velmi významným prvkům krajiny severních Čech. V různých výškách se v údolí Labe zachovaly říční uloženiny z různých období starších čtvrtohor. Plošný rozsah říčních teras však není velký. Během čtvrtohor zde prohloubil tok Labe své údolí asi o 100 m. Zvláště období přechodu chladných period v teplejší vzrostlo v řečištích množství tekoucí vody. S tím byl spojen transport sedimentů od písku až po velké balvany vulkanitů. Pokud voda dospěla do území s menším sklonem nebo plochým reliéfem, pak se tyto sedimenty ukládaly ve formě výplavových vějířů. Tak vznikly i granátonosné písčité akumulace. Ve stadiálech, nejchladnějších obdobích čtvrtohor, vítr unášel velké množství prachu, vznikajícího zvětráváním hornin. Převládaly západní větry, proto jsou prachové uloženiny v nejmocnějších vrstvách zachovány na východních úbočích v závětří vyvýšenin. Vznikly tak spraše a sprašové hlíny, jejichž vrstvy dosahují mocnosti i přes 20 m. Tyto tzv. eolické sedimenty bývají využívány jako cihlářské suroviny. V chladných obdobích čtvrtohor probíhalo intenzivní mrazové zvětrávání. Docházelo k rozpadu skalních útvarů na kamenitou a blokovou suť, která se sunula po příkrých svazích, jen minimálně krytých vegetací. Příkré svahy jsou náchylné ke gravitačním jevům – sesuvům a skalním řícením.
26
¾ Téma: GEOMORFOLOGIE ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ ¾ Autor: TEREZA BLEŠOVÁ Obecná charakteristika pohoří České středohoří se rozprostírá na severu Čech, na obou březích dolního toku české části Labe. Je jedním z 5 geomorfologických celků Podkrušnohorské oblasti (Chebská pánev, Sokolovská pánev, Mostecká pánev, Doupovské hory, České středohoří). Pohoří se táhne ve směru JZ - SV v délce přibližně 75 km. Je přeťato průlomovým údolím Labe, zaříznutým do terénu místy až 400 m hluboko. Nejvyšším bodem je vrchol Milešovka (837 m n. m.), nejnižším hladina Labe v Děčíně (122 m n. m.). Charakter reliéfu je výslednicí třetihorní vulkanické činnosti, která vytlačila vyvřeliny do tvaru kup a příkrovů, a souběžných i následných zvětrávacích a erozních procesů. Pohoří je tedy budováno z podpovrchových a povrchových těles třetihorních vulkanitů, prorážejících křídové sedimenty. Pestré klimatické a geologické podmínky – zejména průměrné roční teploty mezi 5 °C (vrchol Milešovky) a 9 °C (Ústí nad Labem), průměrné roční úhrny srážek 470– 800 mm (růst od JZ k SV), převážně zásaditá reakce půdy, ... jsou důvodem, proč je České středohoří jednou z nejbohatších oblastí České republiky z hlediska diverzity rostlin a živočichů. Z botanického hlediska je zde registrován výskyt více než sto zvláště chráněných taxonů v různém stupni ohrožení, které jsou součástí středoevropsky významných společenstev. Lesnatost území je menší než 30 %‚ přičemž porosty bývají mozaikovitě rozdrobeny do menších ploch. Rovněž živočišstvo odpovídá druhovou rozmanitostí širokému spektru přirozených stanovišť. Nejzajímavější zástupce bychom našli mezi bezobratlými, zvláště mezi hmyzem a měkkýši, ale za pozornost stojí i někteří obratlovci. Více než 160 druhů živočichů patří mezi zvláště chráněné; z toho je 39 kriticky a 66 silně ohrožených. Geomorfologické členění Celek představuje členitou vrchovinu až plochou hornatinu. Jednotka má rozlohu 1 265 km2. Střední nadmořská výška je 362,9 m, střední sklon 7° 56´. Vnitřně se dále člení na dva podcelky – Verneřické a Milešovské středohoří. Verneřické středohoří (732 km2) Zaujímá střední a severovýchodní část Českého středohoří. Má převážně charakter ploché hornatiny o střední nadmořské výšce 385,6 m, střední sklon je 8° 50´. Nejvyšším bodem je Sedlo (726 m n. m.), nejnižší bodem je hladina Labe v Děčíně (122 m n. m.). Uplatňují se převážně čediče, méně znělce a trachyty, dále svrchnokřídové pískovce a slínovce, vzácně třetihorní tufity, jíly a písky. Typický je reliéf výraznějších hřbetů, zarovnaných povrchů a hlubokých říčních údolí (Labe, Ploučnice a jejich přítoky). Početné jsou tvary mrazového zvětrávání a odnosu vulkanitů.
27
Do Verneřického středohoří spadají následující okrsky: Benešovské středohoří, Markvartická kotlina, Litoměřické středohoří, Třebušínské středohoří, Ústecké středohoří, Děčínská kotlina Milešovské středohoří (533 km2) Rozprostírá se ve střední a jihozápadní části Českého středohoří. Tvoří členitou vrchovinu až plochou hornatinu o střední nadmořské výšce 331,7 m a středním sklonu 6° 44‘. Nejvyšší bod je Milešovka 837 m n. m., nejnižší bod je hladina Labe při ústí Tlučeňského potoka v Sebuzíně (140 m n. m.). Je budováno převážně podpovrchovými tělesy třetihorních vulkanitů, svrchnokřídovými slínovci, miocenními písky, jíly a tufity. Rozprostírá se převážně na levém břehu Labe. Četné jsou tvary mrazového zvětrávání, odnosu vulkanitů a recentní sesuvy. Do Milešovského středohoří spadají následující okrsky: Kostomlatské středohoří, Velemínská kotlina, Teplické středohoří, Bořeňské středohoří, Bečovské středohoří, Libčeveská kotlina, Chožovské středohoří Vybrané lokality Milešovka (837 m n.m.) – nejvyšší bod Českého středohoří, místo dalekého rozhledu, mohutný trachytový kužel, tektonicky vyzdvižený z křídových hornin, NPR a biocentrum nadregionálního významu, na vrcholu meteorologická observatoř AV ČR s vyhlídkovým ochozem Meteorologická stanice na Milešovce:
¾ Téma: TEKTONIKA ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ ¾ Autor: LUKÁŠ ČERMÁK Neovulkanity Českého Masívu (dále jen ČM), jsou díky svému převážně alkalickému chemismu a své geotektonické pozici na rozhraní základních regionálně geologických jednotek ČM a pozici v tzv. oháreckém riftu, považovány za jednotku platformní.
28
V současnosti rozlišujeme tři fáze vulkanické aktivity v ČM v rozmezí oligocén až pleistocén (35–0,9 mil. let). Plošně a objemově nejrozsáhlejší byla fáze první, probíhající před cca 35–17 mil. lety, kdy vznikaly bazické vyvřeliny typu melilinitu a nefelinitu. Neovulkanity Českého středohoří jsou seskupeny v téměř souvislém, sv. orientovaného pruhu podél předpokládaného hlubinného centrálního zlomu oháreckého riftu. Ten je na povrchu reprezentován dvěma zlomy, na SZ je to zlom krušnohorský a na JV je to pak zlom středohorský. Ve směru severojižním je pak celý neovulkanický komplex rozdělen hluboce zaříznutým tokem Labe na západní a východní část. České středohoří je sv. orientovaná příčně asymetrická stupňovitá vulkanicko-tektonická hrásť, jejíž tektonický vznik se kombinoval s působením tlakových účinků magmatu. Hrásť je komplexem několika ker, z nichž nejvyšší vychází krystalinikem na povrch u M. Žernosek. Mezi další významné kry tvořící hrásť, patří tzv. rulové kry. Jsou to gigantické xenolity krystalinika vyvlečené k povrchu magmatem s vysokou viskozitou (vznikaly trachty). Tyto kry mají rozměry až 200 x 300 m a lze je nalézt například u Milešova, Bžan či u Mostu. ¾ Téma: CHKO ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ ¾ Autor: TOMÁŠ KUFA Chráněná krajinná oblast České středohoří byla vyhlášena v roce 1976. Svou rozlohou 1 063 km2 zaujímá převážnou část stejnojmenného geomorfologického celku (1 265 km2). Je druhou největší chráněnou krajinou oblastí v České republice. Chráněná krajinná oblast České středohoří se rozprostírá na severu Čech, po obou březích dolního toku české části Labe. Pro České středohoří typické kuželovité tvary kopců jsou výsledkem třetihorní vulkanické činnosti, která vytlačila vyvřeliny většinou čedičového typu a znělce do tvaru kup a příkrovů. Specifické přírodní podmínky (průměrné roční teploty 9–5 °C, průměrné roční úhrny srážek 470– 800 mm, převážně zásaditá reakce půdy) jsou důvodem, proč je České středohoří jedna z nejbohatších oblastí na množství druhů rostlin a živočichů v České republice. Charakteristická jsou teplomilná stepní společenstva a společenstva sutí a na ně vázaný výskyt několika desítek druhů, které jsou v rámci státu prohlášeny za kriticky nebo silně ohrožené. Z hlediska výskytu rozmanitých rostlinných a živočišných druhů i jejich společenstev patří toto území k nejbohatším v Čechách. Díky vhodným přírodním podmínkám bylo České středohoří velmi brzy osídleno a kultivováno člověkem. Během staletí se tu vyvinula svérázná, harmonicky utvářená krajina, typického reliéfu, krajina ovocných sadů, protkaná množstvím drobných sídel s lidovou zástavbou a vznosnými historickými památkami. Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO: 5 národních přírodních rezervací, 8 národních přírodních památek, 12 přírodních rezervací, 19 přírodních památek. Dále jsou v působnosti Správy CHKO České středohoří národní přírodní rezervace Bořeň a Malý a Velký štít, národní přírodní památky Kleneč a Velký vrch. 29
Dále jsou v působnosti Správy CHKO České středohoří národní přírodní rezervace Bořeň a Malý a Velký štít, národní přírodní památky Kleneč a Velký vrch.
¾ Téma: STAVBA DÁLNICE D8 PŘES CHKO ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ ¾ Autor: EVA KYŠOVÁ Dálnice D8 je rozestavěná česká dálnice Praha – Ústí nad Labem – Německo. Dálnice D8 je součástí IV. evropského multimodálního dopravního koridoru Berlín – Drážďany – Praha – Bratislava – Gyor – Budapešť – Arad – Craiova – Sofie – Plovdiv – Istanbul, který byl schválen 2. panevropskou konferencí na Krétě v roce 1994, na úrovni ministrů dopravy zúčastněných států. Dálnice je také součástí mezinárodní silnice E55. Dálnice byla odsouhlasena vládním usnesením z 10. dubna 1963 č. 268 a vládním usnesením z 29. ledna 1987 č. 24. Vládní usnesení ze dne 22. května 2000 č. 509 byla uzavřena mezinárodní dohoda o společné výstavbě hraničního mostu, kterým se propojí dálnice D8 s německou A17. Dne 12. září 2000 byla dohoda podepsána ministry dopravy ČR a SRN. V současnosti chybí ještě dva úseky k tomu, aby D8 vedla z Prahy až na hranice s Německem. Jedná se o úsek přes CHKO České Středohoří (stavba 0805, úsek Lovosice – Řehlovice) a od Ústí nad Labem k německým hranicím (stavba 0807, úsek Trmice – státní hranice). Zprovoznění severnějšího úseku je plánováno na konec roku 2006 a úseku přes CHKO České středohoří v letech 2009–2010. Uvedení do provozu závisí na rychlosti projednávání odvolání ekologických iniciativ proti různým rozhodnutím včetně stavebních povolení. Varianta navrhovaná Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) zasahuje do 2. a 3. zóny CHKO, do geologicky cenných profilů bývalého čedičového lomu Prackovice a do nadregionálního biokoridoru řeky Labe. Právě tyto nejchráněnější zóny překračuje pomocí plánované kombinace tunel Prackovice (270 m)–most–tunel Radejčín (620 m). Ředitelství silnic a dálnic bude prosazovat svou variantu, kterou podpořil i Ústecký kraj, když 9. března 2005 zamítl návrh na změnu územního plánu. Původní požadavek neziskových organizací bylo postavit dálnici západně od Českého středohoří (přenést hlavní tah na R7). Když se rozhodlo o stavbě úseků v Krušných horách a v Německu přišly s tunelem pod celým Středohořím. Tento návrh byl odmítnut, a tak v současnosti neziskové organizace požadují, aby dálnice vedla alespoň v nejcennější části CHKO souvislým 3,35 km dlouhým tunelem Kubačka namísto dvou krátkých tunelů Prackovice a Radejčín. Varianta s tunelem Kubačka nebyla dosud nijak projektově připravována, a tak by podle ŘSD došlo k odsunu stavby o 4,5 roku. Právě proto jsou proti této variantě obce na současné trase I/8. Vedle nákladné výstavby proti ní hovoří i energetická náročnost provozu v dlouhém tunelu a nutnost výstavby dostatečně vysokých výdechů.
30
Optimalizace trasy dálnice D8 přes České středohoří má název varianta „tunel Kubačka v koridoru C“. Oproti předložené trase ŘSD má tyto hlavní rozdíly: → díky tunelu Kubačka se vyhýbá všem tří známým biotopům lilie zlatohlavé a biotopu kriticky ohroženého jeřábu českého, zasahuje pouze do biotopu medovníku velkokvětého v dubohabrovém lese nad Záhořským potokem → optimalizovaná trasa dálnice se vyhýbá území u vrchu Debus se suťovými lesy asociace Aceri-Carpinetum (jsou v programu NATURA 2000 označeny kódem 9180 jako chráněné stanoviště, přes nejvyšší část Českého středohoří zahrnutou do Evropské ekologické sítě (EECONET) je trasa vedena v tunelu délky 3,35 km, čímž dojde k jejímu zkrácení a ochraně příkrého úbočí levostranného údolí Labe před navrhovanou výstavbou tří mostních konstrukcí v celkové délce cca 777 m (některé na sesuvech) a před negativními vlivy automobilového provozu, přičemž nebude nutné stavět dva tunely Prackovice a Radejčín. ¾ Téma: GEOMORFOLOGICKÁ A GEOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA ÚDOLÍ OHŘE ¾ Autor: ZUZANA STRAKOVÁ Ačkoli se Čechy nacházejí na středoevropském rozvodí, je Ohře jednou z mála řek této země, která pramení mimo její území. Pramen Ohře leží v nadmořské výšce 752 metrů na severozápadním úbočí hory Schneeberg (1 051 m n. m.) v pohoří Smrčiny v Německu. Plocha celého povodí činí 5 620 km2 a celková délka toku 242,4 km. Průměrný průtok u ústí činí 37,94 m³/s. Ohře je druhým největším levostranným přítokem Labe, do kterého se vlévá v Litoměřicích. Na jejím toku je možno nalézt dvě přehradní nádrže – Skalka a Nechranice. Mezi významná města ležící na Ohři patří Cheb, Karlovy Vary, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec, Louny, Terezín a Litoměřice. Ohře protéká dvěmi soustavami Českého masivu – Krušnohorskou soustavou a Českou tabulí. Na naše území vstupuje Chebskou pánví, která je tektonickou sníženinou (vyplněná jíly a písky), nachází se zde denudační plošiny a říční terasy, ojediněle neovulkanické tvary. Z Chebské pánve teče řeka Ohře Sokolovskou pánví, která je také tektonickou sníženinou protaženou směrem JZ – SV (vyplněná krušnohorským krystalinikem a variskými magmatity), je omezená zlomovými svahy, nachází se tu erozně denudační reliéf, ale také četné antropogenní tvary. Dále Ohře pokračuje severním okrajem Doupovských hor, které jsou sopečného původu (složené ze sopečných materiálů), původně to byl stratovulkán, najdeme tu strukturní plošiny, tabulové hory, sopečné kupy a kužely. Z Doupovských hor pokračuje Ohře do další tektonické sníženiny Mostecké pánve, která je tvořená jezerními sedimenty severočeské pánve. Nachází se zde zarovnané povrchy, říční terasy a antropogenní tvary. Posledním celkem, kterým Ohře protéká, je Dolnooharská tabule (ta již je součástí České tabule), tvořená sedimenty, vulkanity a slínovci, Ohře protéká erozně denudační sníženinou zvanou Terezínská kotlina. Ohře je zajímavá řeka s rozdílnými úseky. Horní tok má nížinný charakter. Ještě nad Chebem se nachází přehradní nádrž Skalka, která celkem pozitivně ovlivňuje
31
množství vody v řece. Odtud řeka meandruje mezi lukami a poli v převážně hlinitém až písčitém korytu, širokém 10–15 m. Území pod Krušnými horami se do dnešní podoby začalo formovat před přibližně 25 miliony lety, kdy se vlivem zvedání Krušných hor vytvářela na východním úpatí pánevní deprese. To vyvolalo rozsáhlé podmáčení a místní zaplavení, vznikala jezera a ta dala základ vzniku uhelných vrstev. Z postupně průtočných jezer vznikala řeka Ohře. Široké geologické podloží je tvořeno především usazeninami, a to tzv. Starosedelským souvrstvím a hnědouhelnými vrstvami. Hluboké kaňony, kterými se před věky s námahou prodrala masivy Slavkovského lesa a Doupovských hor, patří k nejkrásnějším přírodním partiím Karlovarska. Pod Kynšperkem nad Ohří se krajina mění a řeka vstupuje do hlubšího zalesněného údolí. Údolí Ohře pod Sokolovem patří k sice málo známým, o to ale cennějším přírodním výtvorům. Zalesněný hluboký kaňon s množstvím pseudokrasových dutin, závrtů a zhruba dvěma desítkami jeskyň, z nichž největší je 40 metrů dlouhá Cikánka, je významným nalezištěm zkamenělých třetihorních rostlin. Mezi Loktem a Karlovými Vary se nachází hluboký, klikatící se kaňon, který je místy hluboký až 250 m, jeho prudké svahy jsou často skalnaté a neschůdné. Ve středu této dlouhé a klikaté linie jsou známé Svatošské skály, vypreparované skalní město tyčící se nad levým břehem řeky. V údolí mezi Loktem a Karlovými Vary se skrývá ještě celá řada zajímavých skalních útvarů, jako jsou například Strážce v masivu Kovářky, či obrovská suťová žulová pole nad pravým břehem Ohře pod Svatošskými skalami. Před Kláštercem nad Ohří se svahy rozestupují, řeka se uklidňuje, proud ztrácí na rychlosti. Pod Kadaní tok Ohře ztrácí charakter, který si držela dvě stovky kilometrů. Řeku tu zastavila přehradní nádrž Nechranice. Posledních sto kilometrů k soutoku s Labem v Litoměřicích už Ohře plyne v klidných meandrech doširoka otevřenou nížinou, lemovanou solitérními sopkami Českého Středohoří. ¾ Téma: LOUNY A ŽATEC – SROVNÁNÍ STRATEGIE ROZVOJE PO ROCE 1989 ¾ Autor: PAVEL ŠILHAN Louny vs. Žatec:
Poznámka: dodaný příspěvek neměl s tématem prakticky nic společného
32
¾ Téma: SRÁŽKOVÉ POMĚRY NA ŽATECKU ¾ Autor: MICHAELA SVOZILOVÁ Hlavním činitelem, který má velký vliv na podnebí České republiky, je vliv reliéfu a nadmořská výška. Dalším je vliv západoevropského oceánského proudění vzduchových hmot. Proto v ČR převládá severozápadní vítr. Přírodní podmínky Žateckého regionu ovlivňují Krušné a Doupovské hory. Jejich svahy zabraňují západnímu proudění vzduchu a vytvářejí v celé oblasti srážkový stín. Ročně zde spadne jen malé množství srážek (400–510 mm) a tak suché, teplé podnebí (8,3–8,9 °C) s dostatečným množstvím podzemní vody má největší podíl na úspěšném rozšíření pěstování chmele, jehož počátky spadají až do 15. století. Jednotlivými celky Krušnohorské soustavy, jež se podílejí na vzniku srážkového stínu na Žatecku jsou: 1) Krušné hory, 2) Mostecká pánev a 3) Doupovské hory. V těchto třech celcích se vyskytují horniny geologicky zcela odlišného složení. I když jsou tedy srážky relativně nízké, jsou v celé oblasti vyrovnané. Krušnohorská zádržová kulisa ochudí region přibližně o 20 % srážek. Nejdeštivějším obdobím s nejvydatnějšími srážkami bývají měsíce červen, červenec a srpen. Srážky nejvlhčího měsíce, jímž bývá právě červenec, jsou přibližně dvakrát vyšší než srážky nejsuššího měsíce, kterým je většinou únor nebo březen. Teploty jsou zde poměrně vysoké. V červenci je tu průměrná teplota 18–19 °C. Také v zimě je zde poměrně teplé počasí a v lednu je průměrná teplota –3 až –2 °C. Z těchto výsledků vyplývá, že zdejší oblast můžeme charakterizovat jako poměrně teplou a velmi suchou. Počet dní se sněžením je úměrný počtu dní se srážkami vůbec. V Krušných horách činí okolo 48 %, v Mostecké pánvi jen asi 30 %. Trvání souvislé sněhové pokrývky vzrůstá s nadmořskou výškou a činí 55 až 140 dní. ¾ Téma: ŽATECKÁ CHMELAŘSKÁ OBLST A PĚSTOVÁNÍ CHMELE V ČR ¾ Autor: BLANKA KUNERTOVÁ Chmel, jako jedna ze tří základních pivovarských surovin je představován usušenými chmelovými hlávkami samičích rostlin chmele evropského (Humulus lupulus var. europeus). Poskytuje pivu typickou hořkou chuť, přispívá k tvorbě charakteristického aróma a má další technologicky důležité vlastnosti. V České republice se pěstuje chmel na vysoké úrovni a asi třetina z celkové produkce se vyváží do celého světa. Velký podíl chmele se dále zpracovává na chmelové výrobky. Pěstování chmele v České republice je státně kontrolováno a řízeno. Jsou povoleny tři pěstitelské oblasti - Žatecko a Ústecko v Čechách a Tršicko u Olomouce na Moravě. Z pivovarského hlediska se odrůdy chmele dělí na jemné (obsah alfa-hořkých kyselin do 4,5 %), představované především žateckými odrůdami, s příjemným chmelovým aróma, na aromatické chmele s obsahem nad 4,5% alfa-hořkých kyselin a na vysokoobsažné čili hořké odrůdy s vysokým obsahem pryskyřic, ale zpravidla s hrubým aróma. 33
Největší část ploch připadá na oblast Žateckou (75 %), Úštěcká oblast se podílí 13 % a na oblast Tršickou připadá v letošním roce 12 % ploch chmele v České republice. Pěstování chmele má v českých zemích více než tisíciletou tradici. První ojedinělé písemné zprávy o chmelu na území Čech jsou z 9. století, zprávy o pokročilejším pěstování chmele a jeho významu jsou z 11. a 12. století. Výraznější rozvoj chmelařství nastal v době života Karla IV. (1316–1378), kdy byl omezen vývoz chmele do sousedních zemí. Rovněž za vlády Marie Terezie (1740–1780) je přikládána českému chmelu jedinečná kvalita, rozšiřuje se počet pivovarů a dochází i k určité modernizaci způsobu vaření piva. 19. století, a zejména pak 20. století, je postupně poznamenáno výraznějším pokrokem v pěstování chmele. V České republice se chmel pěstoval v letech 1980–1995 přibližně na ploše 10 000 ha. Výrazný pokles celosvětové plochy chmele (v roce 1992 ještě 95 000 ha) a plochy chmele pěstovaného v České republice lze datovat postupně od poloviny 90. let a byl důsledkem vznikající nadprodukce chmele na světovém a domácím trhu s chmelem. Říká se, že Česká republika má v pěstování chmele nejdelší tradici na světě, prý až tisíc let. Ještě v roce 1929 bylo tehdejší Československo s výměrou 17 tisíc hektarů chmelnic největším pěstitelem chmele na světě. Pro své specifické aromatické vlastnosti byl český chmel ve světovém pivovarnictví vždy uznáván za surovinu pro výrobu špičkového piva. Králem mezi chmelovými odrůdami je slavný žatecký poloraný „červeňák“. Česká republika zůstává s 5 838 ha zemí s třetí největší plochou chmele na světě. Největší chmelařskou zemí je Německo s 17 477 ha a na druhém místě je USA s 11 343 ha. Vývoj ploch chmele v ČR v posledních letech: Rok Plocha (ha)
1989
1995
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
10468
10115
5781
5991
6095
6075
5968
5942
5838
5659
Žatecká chmelařská oblast Chmelařská oblast Žatecko má příznivé půdní podmínky. Poskytuje chmel výborné kvality, považovaný za standard světové jakosti. Výnosy hlávek jsou však v této oblasti částečně nižší oproti ostatním oblastem. Rozložení srážek během vegetace je relativně příznivé. Oblast se však vyznačuje nízkým úhrnem srážek, neboť se nachází v tzv. dešťovém stínu Krušných hor a Doupovských vrchů. V rámci této chmelařské oblasti jsou vymezeny 2 chmelařské polohy, kde jsou obzvlášť příznivé půdní podmínky pro pěstování chmele. •
Údolí Zlatého potoka – podél říčky Blšanky, pramenící na úpatí Doupovských vrchů, protékající z Podbořanska k Žatci a za Žatcem vtéká do Ohře.
34
•
Podlesí – jižní část lounského okresu sahající až k severní části pohoří Džbánu.
Pěstování chmele v Žatci a jeho okolí má více než sedmisetletou tradici. Král Přemysl Otakar II. udělil už v roce 1265 městu soudní pravomoci a udělil měšťanům také právo vařit pivo. Vzhledem k tomu, že v té době byl chmel pěstován především pro vlastní potřebu a prodávaly se pouze přebytky, muselo být jeho pěstování známo již v předchozí době. První písemná zmínka o chmelnici v Žatci pochází až z relativně pozdější doby, a to z roku 1348. Kromě Otakarova várečného práva dal další podnět k pěstování chmele Karel IV., který uložil královským městům, aby v dosahu tří mil od města zakládaly chmelnice a vinice. Ve 14. a 15. století v Žatci a okolí nabývá postupně na významu pěstování chmele nad vinnou révou, v 16. století již má výsadní postavení a je vyhledávaným artiklem nejen v Čechách, ale i v sousedních zemích. Cenily se především jeho vynikající vlastnosti při výrobě oblíbených ležáckých piv. 19. století můžeme právem považovat za zlatou éru českého chmelařství. Žatecký chmel se stal pro své typické vlastnosti měřítkem pro stanovení kvality a cen na evropském trhu a samotné město Žatec pak evropskou chmelařskou metropolí. Tato situace přímo přitahovala různé nepoctivé obchodníky, kteří chtěli vytěžit ze situace a využít vysoké ceny tohoto chmele ve svůj prospěch. Proto začalo více než kdy jindy docházet k míchání žateckého chmele s méně kvalitním a lacinějším, ovšem výsledná směs byla při prodeji prezentována jako žatecký chmel. Na ochranu práv poctivých obchodníků a kvality zdejšího chmele, byl v roce 1833 založen chmelařský spolek a v roce 1884 Známkovna chmele v Žatci. Od této doby byla přijata řada zákonných opatření. Sláva žateckého chmele, pověstného svou kvalitou, přesáhla nejen do sousedních zemí, ale i do zámoří. Již v roce 1879 byl vyvážen do Ameriky a od roku 1901 se datuje dodávání chmele do Japonska. ¾ Téma: MĚSTO KADAŇ ¾ Autor: ZUZANA STRAKOVÁ Poloha → Město Kadaň leží v severozápadní části České republiky v Ústeckém kraji. → Město Kadaň je situováno v údolí řeky Ohře, které je ze severu ohraničeno pásmem Krušných hor a ze západu Doupovskými horami. → Zeměpisná poloha: 13° 16´ v. z. d., 50° 23´ s. z. š. → Nadmořská výška: 297 m n. m. → Katastrální výměra: 6 552 ha → Počet obyvatel: 18 136 (k 17. 6. 2005) Město Kadaň je vybaveno veškerou potřebnou technickou, obchodní a sociální infrastrukturou, pokrývající s rezervou veškeré potřeby koncentrovaného bydlení, stávající i projektované průmyslové výroby. Kadaňsko je součástí rozsáhlého průmyslového regionu severočeské hnědouhelné pánve, v němž jsou převažujícími sektory průmyslové činnosti: dobývání hnědého 35
uhlí, elektroenergetika, chemie a petrochemie, strojírenská a hutní výroba a zpracovatelský průmysl. V Kadani se nachází jedna průmyslová zóna „Kadaň – Královský vrch“. Stručná historie:
Hospodářství:
¾ Trasa: KADAŇ-JÁCHYMOV ¾ Průvodce: PAVEL ČABÁK Základní údaje o projížděných městech …Město Kadaň (Zuzana Straková) Klášterec nad Ohří Město Klášterec nad Ohří se nachází na levém břehu řeky Ohře, 36 km východně od Karlových Var, na rozhraní Krušných a Doupovských hor. • Nadmořská výška: 320 m n. m. • Katastrální výměra: 5 379 ha • Počet obyvatel: 15 680 (k 1. 1. 2006) • Geomorfologická regionalizace: Krušnohorská soustava, Podkrušnohorská podsoustava, Mostecká pánev (Saleisova výšina, 422 m n. m.) Ostrov Město Ostrov leží v povodí řeky Ohře, v severovýchodní části okresu Karlovy Vary. V rámci vyššího samosprávného celku náleží Karlovarskému kraji, je druhým největším městem okresu a jeho území zahrnuje vedle vlastního Ostrova dalších 10 základních sídelní jednotek a zároveň samostatných katastrálních území. • Nadmořská výška: 400 m n. m. • Katastrální výměra: 5 042 ha • Počet obyvatel: 17 193 (k 1. 1. 2004) • Geomorfologická regionalizace: Krušnohorská soustava, Podkrušnohorská podsoustava, Ostov patří k Doupovským horám (Hradiště, 934 m n. m.), a také ke Krušným horám (Klínovec 1 244 m n. m.) – Krušnohorská hornatina.
36
…Město Jáchymov (Martin Šulgan) Popis trasy Kadaň – Klášterec nad Ohří Z Kadaně cesta pokračuje SZ směrem po silnici II/568. Zhruba po 3,5 km se tato silnice napojuje na mezinárodní silnici I/E 442. Tato nás přivede do Klášterce nad Ohří, resp. Ostrova. Celou délku trasy lemují z J, JV svahy Doupovských hor, ze S, SZ svahy Krušných hor. Turisticky zajímavá místa podél trasy: • Rozhledna na Svatém kopečku (402 m n. m.) – dominanta města stojící na čedičovém vrcholku západně od Kadaně; celková výška věže je 14,5 metrů, na vyhlídkovou plošinu ve výšce 9 metrů vede celkem 52 schodů, rozhledna je volně přístupná a vede k ní modrá turistická značka. • Vodní nádrž Kadaňský stupeň – celková plocha 67,2 ha, vybudována na řece Ohři v roce 1972. Spadá do vodohospodářské soustavy Kadaň-Klášterec. Funkce energetická a rekreační. Vodní nádrž těsně přiléhá k jihozápadnímu okraji města Kadaň. Na vyvýšenině vedle hráze stojí Františkánský klášter. • Elektrárna Prunéřov – největší uhelný elektrárenský komplex v České republice, leží na západním okraji severočeské hnědouhelné pánve v blízkosti Chomutova. • Průmyslová zóna Verne – průmyslová zóna Verne leží 2 km od Klášterce nad Ohří na mezinárodním silničním tahu Liberec-Cheb a 15 km od Chomutova. Popis trasy Klášterec nad Ohří – Ostrov V Ostrově se sjíždí ze silnice I/E 442 na silnici I/25. Zhruba po 6,5 km nás tato komunikace přivede do Jáchymova. Turisticky zajímavá místa podél trasy: • Zřícenina hradu Šumburk – na vrchu Rumburk (541 m n. m.); hrad dostavěn v roce 1435, v polovině 16. století vyhořel, v 17. století byl již pustý. Hrad Šumburk byl hradem šlechtickým. • Zřícenina hradu Pernštejn – není známo datum vzniku tohoto gotického hradu, předpokládá se po polovině 13. století; v 15. století byl hrad dobyt, nebyl obnoven, od roku 1537 se o něm již hovoří jako o zřícenině • CHKO Střední Poohří – v návrhu, leží mezi Ostrovem, hranicí okresu Karlovy Vary a pokračuje dále do okresu Chomutov; výrazné údolí řeky Ohře spolu s přilehlými částmi Doupovských hor a Krušných hor, pestré geologické, geomorfologické, hydrologické a klimatické podmínky, výjimečná ekosystémová struktura – od xerotermní vegetace skalních stepí v údolí Ohře po horské prameniště a rašeliniště; vysoké s vysokým počtem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. • Přírodní park Stráž nad Ohří – park o rozloze cca 37 km2 v severozápadní části Doupovských hor, na obou březích řeky Ohře, která si tímto územím prolomila cestu mezi masívy Doupovských a Krušných hor.
37
• •
•
•
Přírodní památka Čedičová žíla Boč – ukázka sloupcovitého rozpadu čediče u Boče na rozloze 1,33 ha. Pramen Korunního potoka – objeven v roce 1876 v Doupovských horách. V současnosti závod Karlovarská korunní kyselka, a.s. jeden z nejvýznamnějších výrobců minerálních vod v ČR. Zřícenina hradu Himlštejn – aneb Nebeský Kámen; tyčící se nedaleko Stráže nad Ohří, dominantami tohoto hradu jsou zbytky malé a velké brány, hrad stál na strmém zalesněném vrcholku čedičového kužele, vysoko nad údolím Pekelského potoka, ústícího pod Stráží nad Ohří do řeky Ohře. Vybudován byl pravděpodobně před rokem 1434. Zřícenina hradu Hauenštejn – Horní Hrad – na místě dnešního zámku Horního Hradu u obce Krásný Les stával v hlubokém zalesněném údolí, prudce klesajícím k řece Ohři, na skalnatém ostrohu hrad Hauenštejn. Hrad Hauenštejn vznikl nejdříve na konci 13. století na ochranu zemské stezky vedoucí údolím Ohře. V 19. století novogoticky přestavěný na zámek, opuštěný ve 20. století. Nyní v rekonstrukci.
K doplnění:
¾ Téma: DOUPOVSKÉ HORY ¾ Autor: DALIBOR POPELKA Pohoří Doupovské hory (německy Duppauer Gebirge) leží na pravém břehu řeky Ohře, jen velmi malá část mezi Ostrovem nad Ohří a Perštejnem zasahuje i na břeh levý. Pohoří se rozkládá v trojúhelníku mezi městy Karlovy Vary, Klášterec nad Ohří a Valeč. Doupovské hory jsou vklíněny mezi Sokolovskou pánev a Mosteckou pánev. Svým severním okrajem se dotýkají Krušných hor, z jihu jsou ohraničeny Karlovarskou vrchovinou a Plzeňskou hornatinou. Doupovské hory jsou třetihorním sopečným pohořím s typickou stavbou stratovulkánu o průměru asi 30 km, zaujímající plochu asi 650 km² – střídají se zde v mocných vrstvách pevné horniny čedičového typu s pyroklastiky. Centrem stratovulkánu byla kaldera v místě zaniklého města Doupov, bylo zde však také množství menších kráterů. Geomorfologicky se Doupovské hory člení na tři celky – Hradištská hornatina, Jehličenská hornatina a Rohozecká vrchovina. Nejvyšším vrcholem je Hradiště (934 m n. m.), nejnižší bod je při Ohří u Kadaně (cca 275 m n. m.).
38
Původní vegetaci území tvořily převážně květnaté bučiny. Do dnešní doby se zachovaly poměrně rozsáhlé zbytky těchto lesních porostů zejména na prudkých svazích údolí Ohře mezi obcemi Kyselka a Kadaní. Bukové porosty místy pralesovitého charakteru porůstají také úbočí Pustého zámku. Bylinné patro je velmi pestré. Zvětráním a rozpadem sopečné horniny vznikla rozsáhlá suťová pole porostlá suťovými lesy. Pro centrální část Doupovských hor je typická mozaika travinných společenstev, porostů keřů a listnatých lesíků vzniklých přirozenou sukcesí na opuštěných a neobhospodařovaných zemědělských plochách. V roce 1945 byla vyhnána většina německého obyvatelstva, takže Doupovské hory zůstaly téměř bez lidí, snahy o osídlení byly přerušeny roku 1953 vznikem vojenského výcvikového prostoru Hradiště na většině území Doupovských hor. Ve VVP žilo roku 1991 jen 616 obyvatel. V Doupovských horách je vojenský prostor dodnes a staly se oblíbeným cvičištěm vojsk NATO. Přes vojenské využití jsou Doupovské hory jednou z nejcennějších přírodních oblastí ve Střední Evropě. Část Doupovských hor byla zahrnuta do návrhu CHKO Střední Poohří, bylo uvažováno i o vzniku národního parku na celém území. Zákonné ochraně však brání střet se zájmy vojenského využití. ¾ Téma: CHKO POOHŘÍ ¾ Autor: JAN BERAN CHKO Poohří v současné době ještě není plně realizovaná a je ve stádiu příprav a schvalování. Doposud k tomu nedošlo pro nesouhlasná stanoviska některých resortů. Je proto vyznačena pouze hranice CHKO s tím, že v současnosti z toho nevyplývají žádná omezení ve využívání území. Přesné znění navrhované chráněné krajinné oblasti je CHKO Střední Poohří a bude mít rozlohu 240 km2. Mimo tuto navrhovanou oblast jsou v přípravě další dvě. Jsou to Novohradské hory (219 km2), Javořická vrchovina (500 km2). Charakteristika současného stavu Zaujímá severovýchodní část řešeného území zhruba mezi Ostrovem hranicí okresu Karlovy Vary a pokračuje dále do okresu Chomutov. Jádrem území je morfologicky výrazné údolí řeky Ohře spolu s přilehlými částmi Doupovských hor a Krušných hor. Území patří k nejcennějším přírodním územím v České republice. Mimořádně pestré geologické, geomorfologické, hydrologické a klimatické podmínky daly vzniknout natolik výjimečné ekosystémové struktuře, jež nemá ve srovnání s ostatními CHKO v České republice obdoby. Jde o území unikátní ekologické amplitudy – od xerotermní vegetace skalních stepí v údolí Ohře po horské prameniště a rašeliniště. Spektrum zjištěných druhů flóry a fauny je mimořádně široké s vysokým počtem zvláště chráněných druhů.
39
Území lze rozdělit do dvou charakteristických částí. Severní část (údolí Ohře + nižší partie Krušných hor) představuje mimořádně esteticky působivou „harmonickou krajinu“, jejíž ochrana je nutná i z kulturního hlediska. Jižní část (Doupovské hory v hranicích vojenského výcvikového prostoru) je ekologickým fenoménem mezinárodního významu. Představuje prvořadý a rozhodující ekologický stabilizátor mezi silně narušenou Sokolovskou a Mosteckou pánví, neboť území nebylo v posledních 50 letech vystaveno aktivitám běžným na okolním území (osídlení, chemizace, odvodňování, těžba surovin, rekreace). Doupovské hory jsou modelovým územím pro sledování relativně přirozeného vývoje ekosystémů a spontánní biologické rekultivace dříve využívaných ploch. Představují tak nejrozsáhlejší „relativně přírodní krajinu“ v ČR. Unikátní jsou zejména travinobylinná a křovinatá sukcesní společenstva tvořící často rozsáhlé souvislé plochy. Původně navržené hranice CHKO byly v roce 1997 upraveny (byly vyňaty některé problematické části) – takto vymezená oblast je zapracována do územního plánu. Ostatní zvláště chráněná území národní přírodní rezervace – Božídarská rašeliniště, Kladská rašeliniště, Velké jeřábí jezero, Velký močál přírodní rezervace – Malé Jeřábí, jezero Chlum, Oceán, Vladař, Údolí Teplé přírodní památky – Čedičové varhany u Hlinek, Boč ¾ Téma: MĚSTO JÁCHYMOV ¾ Autor: MARTIN ŠULGAN Jáchymov je v současnosti lázeňským městem, které leží v SZ části Čech na území Karlovarského kraje. Leží v podhůří Krušných hor nedaleko nejvyššího vrcholu tohoto celku, kterým je Klínovec (1 244 m n.m.). Celková nadmořská výška na území města kolísá od 560 m do 750 m n.m.. S tím souvisí také podhorské klima, které je ovlivněno právě Krušnými horami. Jáchymov je město s velmi bohatou historií, tradicí těžby rud a s tím spojeným lázeňstvím. Je městem prvních radonových lázní v České republice, nabízí vhodné podmínky pro pěší i cykloturistiku a zimní sporty. Kraj: Karlovarský Počet obyvatel (2005): 2 974 Rozloha: 5 080 ha Nadmořská výška: 560–720 m n.m. Historie 1516 – na místě osady Konradsgrün, založeno Štěpánem Šlikem město sv. Jáchyma, dnešní Jáchymov. 1520 – Jáchymov se stává svobodným a královským městem. Bohatá naleziště kvalitního stříbra přilákala řadu prospektorů a horníků z Čech, ale i ze Saska, Tyrol a z Porýní a neustále roste počet obyvatel.
40
1533 – počet obyvatel byl 18 000 (více než 8 000 dělníků, 1 000 důlních dozorců, horních a hutních úředníků apod.). Jáchymov se stává 2. největším městem po kráslovské Praze. 1534 – zahájena stavba královské mincovny, návštěva krále Ferdinanda I. Mincovna hrabat Šliků – začala zde historie mince označované podle místa původu Thal, Joachimsthal, Thaler, Talero a tolar. Šlikovské minci, jáchymovskému tolaru, vděčí za své jméno dnešní stejně oblíbený dolar. 1651 – přeložení královské mincovny do Prahy 1717 – založena císařským dekretem báňská škola v Jáchymově. V této době se těžilo v Jáchymově stříbro, olovo, arsen, kobalt, nikl a v okolí města i cín. Osudovou surovinou se stal smolinec, ze kterého se připravoval uranit. Ten barvil sklo na žluto a zeleno. Výroba uranových barev ve státní továrně vedla k novému rozkvětu města. 1785 – město navštěvuje J. W. Goethe 1854 – vzniká továrna na výrobu uranových barev 1864 - vytryskly prameny na dole Svornost 1873 – velký požár města (zničeno 400 domů, město ztrácí svůj původní vzhled) 1896 – vybudováno železniční spojení (trať Ostrov–Jáchymov) 1898 – významné vědecké objevy (radium, radioaktivita). Z odpadu při výrobě uranových barev objevili manželé Curieovi polonium a radium. 1905 – objev radioaktivity jáchymovských důlních vod, světový význam města. 1906 – založeny první radioaktivní lázně na světě (Radium Palác – 1912) 1962 – navrtány nové radioaktivní prameny na Svornosti 1993 – udělen statut poutního místa kostelu sv. Jáchymova a sv. Anny a také znovuodhalení pomníku hraběte Štěpána Šlika, zakladatele města. Léčebné lázně Jáchymov, a. s.:
Kulturní a hitorické památky Jáchymova Děkanský kostel sv. Jáchyma - pozdně gotická stavba monumentálních rozměrů stavěná jako protestantský chrám pro osmnáctitisícové město v letech 1534–1540. Po bitvě na Bílé Hoře kostel jako protestantský uzavřen a po roce znovu vysvěcen jako kostel katolický. Vyhořel při velkém požáru města r. 1873, poté znovu obnoven a otevřen, mše sv. v neděli 10 a v době církevních svátků. Královská mincovna - zbudována Ferdinandem I., na nároží krásný arkýř, po zrušení mincovny v roce 1671 st. sloužila budova po staletí jako budova Báňské a hutní správy, od r. 1716 také určité období jako sídlo prvního hornického učiliště (předchůdce báňské akademie v Příbrami a dnešní Vysoké školy báňské v Ostravě). V budově rovněž stálá expozice:
41
„Pracovní tábory na Jáchymovsku“. Od r. 1964 slouží jako muzeum pro výstavní účely. Šlikovský hrad - původní název Freudenstein, leží na vrchu nad mincovnou, postaven v prvních letech vzniku města, od roku 1547 byl sídlem horních hejtmanů. V jeho sklepeních snad měly být prováděny tajně prvé pokusné ražby "hrubých" stříbrných mincí, později proslulých tolarů. Hrad vyhořel za třicetileté války. Zůstaly dvě věže. Nižší (prachárna) sloužívala horníkům jako sklad střeliva. Vyšší (Šlikovku) obýval hlásný a byl zde zavěšen zvon oznamující začátky a konce směn. Věž vyhořela po zásahu blesku r. 1964, při opravě byla značně snížena. Dnes je hrad v soukromém vlastnictví. Důl Svornost - nejstarší z jáchymovských dolů na stříbro (1529). Při těžbě uranu v roce 1864 zde vytryskl v hloubce 500 m vydatný pramen, který do r. 1901 stačil zatopit takřka celý důl, v hloubce 200 m voda odtékala tzv. "dědičnou štolou". Odčerpána byla až r. 1924. V r. 1925 navštívila důl M. C. Sklodowská. Důl sloužil těžbě uranu, nyní je v provozu jako lázeňské zařízení, neboť v jeho podzemí je zdroj léčivých radonových vod pro místní lázně. Důl je veřejnosti nepřístupný. K doplnění:
ÚTERÝ 9. 5. 2006 – JÁCHYMOV-MOST-KLÍNOVEC-JÁCHYMOV ¾ Trasa: JÁCHYMOV-CHOMUTOV-MOST ¾ Průvodce: LUCIE VYKYDALOVÁ Geografické členění Trasa prochází územím, které se nalézá v severozápadních Čechách na hranici se Spolkovou republikou Německo. Přestože jde o poměrně malé území, je z hlediska přírodních podmínek velice zajímavé. Výškový rozdíl nadmořských výšek území je velký. To znamená, že je tu vytvořen velice strmý vertikální gradient. Nejvýznačnější výškový rozdíl je mezi vrcholem Klínovce (1 244 m n. m.) a údolím Ohře u Stráže nad Ohří (350 m n. m.), tj. 900 m na vzdálenost 9 km. Klimatické podmínky Horská část území leží v klimatickém okrsku mírně chladném, nížinná část v okrsku mírně teplém s mírnou zimou. Průměrná roční teplota se pohybuje od 8,5 °C v 42
nížinné části do 4 °C v horské části. Nejchladnější měsíc je leden, nejteplejší červenec. Na jaře je patrný rychlý vzestup teplot, na podzim teplota opět dosti rychle klesá. Průměrné roční srážky stoupají od 450 mm v nížinné části (důsledku srážkového stínu Krušných a Doupovských hor) až do 950 mm na hřebenu Krušných hor. Ve sledovaném území převládají západní a jihozápadní větry. Geologické a geomorfologické poměry Z hlediska geomorfologického členění je území součástí provincie Česká vysočina a řadí se ke Krušnohorské soustavě. Nejstarší, nejvyšší a svou rozlohou největší jsou Krušné hory. Ve starších třetihorách a na začátku mladších třetihor došlo pak podle zlomových linií k rozsáhlé vulkanické činnosti. Při rozsáhlých erupcích se nahromadily lávové spousty Doupovského stratovulkánu, které rozdělily dnešní podkrušnohorské pánve na dvě části – západní Chebskou a Sokolovskou pánev a východní Mosteckou pánev. Mostecká pánev má rovinatý povrch rozčleněný erozí vodních toků v mělkých a nesoudržných usazeninách třetihorního a čtvrtohorního původu. Její střední souvrství je produktivní a je reprezentováno hnědouhelnou slojí, která je na Chomutovsku uložena v hloubce až přes 100 m a dosahuje mocnosti 15–20 m. Zdejší uhlí je však ve srovnání s uhlím na Mostecku méně kvalitní a méně výhřevné. Podzemní vody a prameny Z hydrologického hlediska lze oblast rozdělit na dvě jednotky – horskou (Krušné hory) a nížinnou. V obou případech horninové složení a geomorfologie území nevytvářejí předpoklady pro významnější zdroje mělkých podzemních vod. Minerální vody jsou dnes zastoupeny alkalickou kyselkou Evženka (Klášterec nad Ohří) a radioaktivními prameny v okolí Jáchymova. V souvislosti s vybudováním údolní nádrže Nechranice byl zlikvidován minerální pramen železité vody u Čachovic. Hydrografická síť Převažující část území spadá do hlavního povodí dolního Labe, do dílčího povodí Ohře a Bíliny. Největším tokem je řeka Ohře. Hlavními levostrannými přítoky Ohře na našem území jsou Malodolský, Podmileský, Hradišťský a Prunéřovský potok, říčky Hutná, Chomutovka a Bočský potok. Z pravé strany je nejmohutnější říčka Liboc, dále potok Hradecký a Donínský.
43
Řeka Bílina odvádí svým tokem vody z východní části území spolu se svými drobnějšími přítoky, z nichž z levé strany je nejvýznačnější Srpina. Dnešní říční soustava vznikla v době konečného zdvihu Krušných hor (tj. asi před miliónem let). Do té doby byla celá tato oblast odvodňována severním směrem. Rybníky a nádrže Největší rybniční oblast byla kolem Ahníkova a Kralup u Chomutova. Většina rybníků je zde již likvidována postupem potrubní fronty Dolů Nástup Tušimice. Další rybniční oblast se nachází mezi Chomutovem a Otvicemi a v horské oblasti mezi Horou Svatého Šebestiána a Kalkem. Na jihu je významný rybník u Hradce a další u Vinař. Z vodních nádrží je největší údolní nádrž Nechranice (roku 2004 vyhlášena ptačí rezervací, NATURA 2000), která byla vybudována na Ohři v roce 1968. Může zadržet až 288 milionů m3 vody. Pro akumulaci pitné vody slouží údolní nádrže Kamenička, Křímov, Jirkov a Přísečnice. Popis trasy Trasa z Jáchymova do Mostu, měřící asi 70 km, vede přes dva kraje (Karlovarský a Ústecký) a přes tři „bývalé“ okresy (Karlovy Vary, Chomutov a Most). Jáchymov …Město Jáchymov (Martin Šulgan) Důl Svornost Od poloviny 19. století se zde těžila uranová ruda (důl Svornost), která se zpracovávala při výrobě barev pro sklo a porcelán. Roku 1896 zjistil H. Becquerel její radioaktivitu a roku 1903 z ní manželé M. a P. Curierovi izolovali radium. Po zatopení dolu Svornost silným pramenem byly zahájeny pokusy s léčením. Po druhé světové válce byly doly zmodernizovány.
Ostrov nad Ohří V roce 1337 patřil Ostrov mezi královská města, později se stal husitskou pevností. Od roku 1652 bylo město v majetku vévodů sasko-lauenburských, kteří si zde vybudovali výstavné sídlo. V souvislosti s těžbou uranu vyrostlo po válce rozsáhlé sídliště. Až do roku 2004 se ve zdejším závodě vyráběly trolejbusy. Klášterec nad Ohří Jméno města je odvozeno od kláštera benediktinů z Postoloprt, kteří zde někdy v polovině 13. století založili filiační klášter. Město bylo založeno počátkem 16. století. V 80. letech 18. století bylo na kláštereckém panství také dosti rozšířeno krajkářství, na celém panství působilo na 140 krajkářů. 44
Roku 1794 v městečku zahájila provoz Weberova porcelánka, druhá nejstarší v Čechách, která se brzy stala velice úspěšnou a začala své výrobky prodávat do řady evropských zemí. Prunéřov Elektrárny Prunéřov jsou největším uhelným elektrárenským komplexem v České republice. Technologicky jsou tvořeny dvěma celky. Starší část, Elektrárna Prunéřov I. byla uvedena do provozu v letech 1967 až 1968. Bylo zde instalováno šest 110 MW bloků, dnes v provozu čtyři. Elektrárna Prunéřov II. je nejmladší uhelnou elektrárnou ČEZ, a. s. Má pět 210 MW bloků. Ty byly postupně uvedeny do provozu v letech 1981 až 1982. Chomutov Chomutov leží na úpatí Krušných hor, nedaleko hranic se Spolkovou republikou Německo. Katastrální výměra činí 2 934 ha, počet obyvatel je 51 651. Chomutov lze charakterizovat jako důležitý dopravní uzel a hospodářské a správní centrum okresu. Po celá desetiletí byl znám jako město těžkého průmyslu, energetiky, hutnictví a hnědouhelné těžby. Největším zaměstnavatelem jsou Severočeské doly a.s. Chomutov. Severočeské doly a.s. Chomutov patří mezi přední společnosti v celé České republice, v oblasti dobývání nerostných surovin jim patří dokonce prvenství. I přes pokles odbytové těžby uhlí dosahuje společnost zisku a podporuje mnohé stránky společenského života města. Nezapomíná ani na rekultivace a sanace důlních škod. Dřívější těžký průmysl je v Chomutově postupně nahrazován průmyslem lehkým v nové průmyslové zóně na Severním poli. Jirkov Město Jirkov leží ve výšce kolem 300 m n. m. na úpatí Krušných hor na jihozápadním okraji Mostecké hnědouhelné pánve. Blízký Chomutov s Jirkovem sousedí na jihu a je od města oddělen pouze okružní silnicí. Centra obou měst jsou od sebe vzdálena 6 km. Počátek dějin města Jirkova není příliš jasný a je kladen do poslední třetiny 13. století. Jirkov vznikl jako kolonizační ves na česko-saském pomezí. Historické záznamy o osadě Jirkov poprvé bezpečně hovoří teprve v roce 1352. Uznání a potvrzení městských práv provedl král Ladislav Pohrobek 25. února 1455. Dále město procházelo obdobími vzestupů i obdobími krizí. Chod dějin změnil konec druhé světové války. Vysídlením téměř veškerého původního sudetoněmeckého obyvatelstva krátce po osvobození Československa končí jedna dlouhá etapa jeho historického vývoje.
45
Ta druhá část jeho dějin je veskrze novodobá, neboť musely vzniknout nové poměry, vazby, vztahy i tradice, které neustále a významně ovlivňují jeho současnost. Skladba obyvatelstva se během několika málo poválečných měsíců totiž radikálně změnila. Jirkov byl v průběhu dalších šesti desetiletích osídlován z vnitrozemí v několika vlnách. Ve městě dnes žije nejvíce obyvatel v jeho historii – 20 410 (se spádovými obcemi 21 078). Změny společenského ovzduší po listopadu 1989 přinesly pozitiva předně v oblasti životního prostředí. V Jirkově téměř zcela zanikl průmysl. Posun nastal i z hlediska zatížení města automobilovou dopravou. Jirkov a Chomutov od roku 1995 zřídily hromadnou trolejbusovou dopravu obyvatel. Mimo Jirkov byl už koncem 80. let odkloněn hlavní tah automobilové dopravy po nové silnici č. 13. Most viz. Téma: Město Most ¾ Téma: OBJEVY MANŽELŮ CURIEOVÝCH ¾ Autor: ZDEŇKA ŠPOKOVÁ Marie Curie-Sklodowská, představuje jednu z nejslavnějších žen historie. Stala se nositelkou dvou Nobelových cen, za fyziku v roce 1903 a za chemii roku 1911, řádným nebo čestným členem 103 akademií a vědeckých společností, laureátem 16 medailí a 10 cen. New York ji udělil čestné občanství a prezident Harding ji v Bílém domě předal gram radia, tedy prvku mnohonásobně dražšího než je zlato. V červnu 1925 přijela paní Curieová i do Československa, kde navštívila Prahu, Jáchymov a Karlovy Vary. Marie Curieová-Sklodowská se narodila v polské Varšavě v rodině gymnaziálního profesora fyziky a matematiky. Marie byla nejmladší z pěti sourozenců. Varšava ale byla v době Mariina mládí součástí ruské říše, bylo to krátce po krvavém potlačení polského povstání a Poláci tehdy těžce nesli nenáviděný carský útlak, který doléhal i na rodinu Sklodowských. Ženy nemohly studovat na domácích univerzitách, a tak se Marie po krátkém působení jako domácí učitelka vydala do Paříže na věhlasnou Sorbonnu. Její milovaná fyzika ji svedla dohromady i s budoucím manželem Pierrem Curriem, profesorem na Škole průmyslové fyziky a chemie. Curie, který tehdy měl 21 let, měl již za sebou významné fyzikální objevy. V roce 1880 se svým bratrem mineralogem objevil piezoelektrický jev, při němž mechanický tlak vyvolává elektrické napětí na povrchu krystalů. Je znám z piezoelektrických zapalovačů. Pierre Curie studoval také magnetizmus a určil teplotu, při níž se magnetické vlastnosti ztrácejí. Krátce poté, co se Marie a Pierre v roce 1895 vzali, oznámil Becquerel svůj objev neviditelných paprsků vyzařovaných sloučeninami uranu. Pro Marii Curieovou to byla životní výzva a její manžel se spolu s ní plně věnoval výzkumu radioaktivity. 46
Marie Curieová měřila intenzitu radioaktivního záření podle jeho ionizačních účinků elektrometrem. Dospěla k závěru, že v uranových rudách musejí existovat další neznámé silně radioaktivní chemické prvky. Historie objevů těchto prvků, polonia v roce 1898 a radia v roce 1902, se stala legendou. Oba vědci pracovali po čtyři roky v nevyhovujícím prostředí rozlehlé kůlny na Lohmondově ulici a zpracovali přes deset tun smolince z jáchymovských dolů v Čechách, než se jim podařilo izolovat první gram radia. Radium a další radioizotopy našly rozsáhlé uplatnění v lékařství i technice, ale práce s nimi se ukázala rovněž velmi nebezpečnou. 19. dubna 1906 postihla Marii životní tragedie; při pouliční nehodě zahynul její manžel Pierre. Marie i přesto pokračovala ve vědecké práci, vychovala dvě dcery, bojovala s nemocemi ledvin a šedým zákalem s hrozbou oslepnutí, ale také s lidskou závistí a pomluvami. Byla sice jmenována profesorkou pařížské Sorbonny, ale nikdy se nestala členkou Akademie. Za první světové války jezdila s pojízdnou rentgenovou laboratoří po frontových liniích a zachraňovala raněné. Její organizmus, i když byl vystaven mnoha rizikům jí umožnil dožít se 67 let. Zemřela ve švýcarském sanatoriu na zhoubnou anémii. Její neméně nadaná dcera Irena a zeť Fréderic Joliot-Curie převzali v roce 1935 Nobelovu cenu za objev umělé radioaktivity. Na počest této veleslavné ženy, která předčila mnohé muže, nese chemický prvek o atomovém čísle 96 jméno curiím. ¾ Téma: TĚŽBA UHLÍ V ČR – EKONOMICKÉ A EKOLOGICKÉ ASPEKTY ¾ Autor: BLANKA KUNERTOVÁ Těžba uhlí je nejrozšířenější a nejintenzivnější těžební činností narušující krajinu. Pro řadu států, včetně ČR, mají velký význam ložiska energetických surovin, poněvadž je na nich dosud z velké části závislá výroba elektrické a tepelné energie. Hnědé uhlí je v ČR dosud hlavním zdrojem energie. Největší české hnědouhelné pánve vznikly v tektonickém prolomu a sledují směr souběžně s Krušnými horami a sz. hranicí ČR. V oblasti podkrušnohorských pánví se většinou vymezují tyto hlavní samostatné pánve (od SV k JZ): severočeská, sokolovská (ve dvou velkolomech – Alberov-Jiří, Nové Sedlo-Družba a 1 menším lomu Královské Poříčí-Marie) a chebská (těžba uhlí v této pánvi je však zatím vyloučena, většina zásob je vázána ochranou zdrojů minerálních vod Františkových Lázní). Nejrozsáhlejší severočeská pánev se dále dělí na tři dílčí části: chomutovskou (velkolom Tušimice-Libouš), mosteckou (čtyři velkolomy – Bílina, Ervěnice, Holešice, Vršany a jeden hlubinný důl Dolní Jiřetín u Mostu) a teplickou (těžba už neprobíhá zbývající zásoby vysoce kvalitního uhlí s nízkým obsahem popela i síry pod obcí Chabařovice nebude možné vytěžit pro střety zájmů a složité hydrogeologické poměry).
47
Na celkové produkci hnědého uhlí v ČR se severočeská pánev podílí zhruba 75 %, zbývajících 25 % pochází z pánve sokolovské. Dobývání probíhá, až na jediný důl (Dolní Jiřetín u Mostu), povrchovým způsobem. Černé uhlí se těží v oblasti Ostravská pánve (ČMD – Českomoravské doly, do června 2002 těžily i na Kladensku, OKD – Ostravsko – karvinské doly: ČSA, Darkov, Lazy a Paskov). Obě společnosti patří do koncernu KARBON INVEST, a.s., která je největším soukromým zaměstnavatelem v České republice. Těžba probíhá hlubinným způsobem, tudíž relativně méně narušuje životní prostředí oproti povrchové těžbě. Povrchová těžba uhlí – ekologické aspekty Severočeská a sokolovská hnědouhelná pánev patří mezi největší v Evropě. Přechod od hlubinné k povrchové (lomové) těžbě hnědého uhlí měl od počátku negativní vliv na krajinu a životní prostředí. Projevil se velkým záborem do půd a rušením sídel, vznikem vytěžených lomových prostor nebývalé rozlohy, navršením výsypek, narušením povrchové vodní sítě a poklesem hladiny podzemní vody, rozvojem průmyslu navazujícího na těžbu, komplexním znečišťováním prostředí a znehodnocením zemědělské a lesnické produkce a hygienické a estetické hodnoty krajiny ve velkém rozsahu. V postižené krajině dominují umělé formy reliéfu. Povrchová těžba je náročná na zábory zemědělské a lesnické půdy. Často je však třeba odstranit i část staveb, přeložit komunikace (železniční tratě, silnice), koryta řek, kanalizaci a různé potrubí, vypustit a zrušit vodní nádrže. Příprava těžby i těžba samotná jsou zdrojem velké prašnosti a hluku. Otevřené těžní jámy a tepelné elektrárny spalující hnědé uhlí s vysokým obsahem síry, radioaktivních látek a popelovin jsou zdrojem emisí (životní prostředí je zamořováno popílkem, oxidem siřičitým, dehtovitými a radioaktivními látkami). Hlubinná těžba uhlí - ekologické aspekty Tento způsob nevyvolává tak rozsáhlé přemisťování materiálu jako těžba povrchová. Avšak i při hlubinné těžbě vznikají haldy tvořené hlušinou vyvezenou z dolů a odpady z úpraven uhlí. Na jednu tunu vytěženého černého uhlí připadá 0,4–0,7 tuny těchto odpadů. Materiál z hald bývá používán k zaplnění vytěžených podzemních prostor. S hlušinou se na haldy dostávají kromě určitého množství uhlí také různé uhelné příměsi, které ve vzduchu podléhají rychlé oxidaci a bývají příčinnou samovznícení. Hoření hald samozřejmě způsobuje znečištění ovzduší. Hoření hald zabráníme tak že na ni navrstvíme jíl, který zabrání přístupu vzduchu. Hlubinná těžba je provázena deformacemi zemského povrchu, tj. pokles poddolovaných území. Tyto terénní poklesy se nazývají pinky. Jejich příčinnou jsou otřesy při trhacích pracích v podzemí a pozdější sesedávání nadložních vrstev do vyrubaných prostor. Poklesy vedou až k úplné destrukci původního reliéfu krajiny, povrchové vodní sítě a režimu podzemních vod. Dochází k trvalému zaplavení nejnižších partií pokleslých lokalit a vzniku bezodtokových území. S poklesávajícím terénem klesají železniční tratě, vozovky, mosty, inženýrské sítě a ohroženy jsou budovy i celé obce.
48
Trvalé zamokření způsobuje degradaci zemědělských půd, zejména v důsledku snížení jejich pórovitosti a provzdušněnosti. Rekordmani S ročními emisemi 12,5 tuny CO2 na jednoho obyvatele patří ČR nezáviděníhodné čtvrté místo mezi 25 státy Evropské unie. I v produkci hnědého uhlí totiž patří naše země mezi rekordmany – v objemu těžby vztažené k rozloze státu (čímž vyjádříme, jak velkou část své krajiny si velkolomy převracíme naruby) jsme světová jednička, v objemu těžby na jednoho obyvatele jsme světová dvojka (po Řecku). Ekonomické aspekty těžby uhlí v ČR Negativní důsledky těžby uhlí můžeme u nás pozorovat v Podkrušnohoří a na Ostravsku. V souvislosti se strukturou našeho hospodářství (s rozsahem těžkého průmyslu a jeho energetickou náročností, nedostatkem a nevyužíváním alternativních zdrojů energie) měla těžba uhlí ještě v osmdesátých letech stoupající tendenci. Tomuto nárůstu však neodpovídal energetický přínos. I když od roku 1989 těžba lignitu, hnědého a černého uhlí klesá je pro ČR stále ještě charakteristická nadměrná těžba a spotřeba těchto pevných paliv. Hnědé uhlí ze severočeské a sokolovské pánve a černé uhlí těžené na Ostravsku je zásadním tuzemských energetický zdrojem. Podle předpokladů Státní energetické koncepce se zásoby černého uhlí vyčerpají po roce 2030, u hnědého uhlí v sokolovské pánvi pak zhruba v roce 2040. Jediným ložiskem v ČR, kde bude možné těžit dlouho po tomto období, zůstává severočeská hnědouhelná pánev. Vytěžitelné zásoby v tamních lokalitách představují 1,9 miliardy tun a umožnily by nepřetržitou těžbu do roku 2100. V případě energetické krize existuje ještě dalších asi 450 milionů tun zásob v takzvaných rezervních lokalitách. V důsledku územně ekologických limitů je však k těžbě uvolněno pouze 40 procent využitelných zásob. Zastavení těžby se projeví i ve státním rozpočtu. Podle propočtů se sníží roční příjmy o zhruba 1,55 miliardy korun, souběžně se však zvýší výdaje na pokrytí nárůstu nezaměstnaných přibližně o 1,480 miliardy korun. Celkově tedy musí státní rozpočet počítat s roční ztrátou tři miliardy korun. Ale ekologové tvrdí, že tato oblast má neobyčejný potenciál pro rozvoj udržitelné energetiky. Krušné hory totiž spolu s Českomoravskou vrchovinou údajně disponují nejlepšími lokalitami pro umístění větrných elektráren a pro využití energie z biomasy. Restrukturalizace hnědouhelného průmyslu k 1. 3. 2006 na severu Čech zasáhla více než 16 000 horníků. Mostecká uhelná (MUS) a sousední Severočeské doly (SD), největší tuzemský producent hnědého uhlí, zaměstnávaly počátkem 90. let zhruba 25 000 osob. Loni pracovalo v obou firmách jen než 8 000 lidí. V lomu ČSA by v případě neprolomení limitů skončila těžba v roce 2017, což by přineslo zrušení 4 000 pracovních míst. Za hranicí limitů v obou dolech leží ještě stamiliony tun uhlí.
49
V OKD, největší tuzemské firmě zabývající se těžbou a zpracováním černého uhlí, začal útlum činnosti v roce 1990. V té době společnost zaměstnávala více než 100 000 lidí, nyní jich tam pracuje zhruba 22 000. Těžba důlních společností v České republice v minulém roce stagnovala na 61 milionu tun uhlí. O 0,1 milionu tun poklesla produkce černého uhlí, těžba hnědého uhlí naopak o stejný objem stoupla na 48. Největší hnědouhelný producent Severočeské doly loni vytěžil zhruba stejně jako o rok dříve, téměř 21,8 milionu tun. Dvojka na hnědouhelném trhu, Mostecká uhelná společnost, loni mírně snížila těžbu o 0,1 milionu tun na 16,1 milionu a na trhu drží nadále zhruba třetinový podíl. Třetí společnosti Sokolovské uhelné stoupla loni těžba podle předběžných údajů o 0,2 milionu na 10,3 milionu tun. Černouhelná OKD, kam patří i těžba dolu ČSM, který byl původně součástí společnosti ČMD, vytěžila v minulém roce 12,8 milionu tun uhlí, meziročně zhruba o 0,1 milionu tun méně. Mostecká uhelná společnost, a. s.:
¾ Téma: ENERGETIKA ČR ¾ Autor: PAVEL MŮČKA Výrobu elektřiny v ČR zajišťuje především akciová společnost ČEZ (asi 70 %) a dalších více než 100 nezávislých výrobců. Kromě tepelných elektráren na fosilní paliva pracují na území ČR JE Temelín, JE Dukovany, vodní elektrárny, větrné elektrárny, solární elektrárny i elektrárny spalující biomasu. Celková roční výroba v ČR přesahuje 80 TWh elektrické energie.
50
Uhlí ČR je na primární energetické zdroje poměrně chudá. V uplynulých desetiletích byl díky uplatňování extenzivního energetického hospodářství podstatný podíl uhlí vyčerpán. Další těžba hnědého uhlí v perspektivě desítek let narazí na ekologické limity. Přesto jsme v zásobách uhlí dosud soběstační. Statistika na přelomu tisíciletí hovoří o zásobě téměř 3 700 milionů tun hnědého a více než 2 300 milionů tun černého uhlí. Hlavní oblasti těžby uhlí leží na Ostravsku (Ostravsko-karvinská pánev, tj. jižní část Hornoslezské pánve, zasahující k nám z Polska) a v Podkrušnohoří. V hlubinných dolech Ostravska se těží koksovatelné černé uhlí, v převážně povrchových dolech Podkrušnohoří se těží uhlí hnědé. Mezi nejvýznamnější uhelné revíry patří Ostravsko-karvinský revír (roční těžba okolo 14 milionů tun černého uhlí), Severočeský hnědouhelný revír (roční těžba okolo 38 milionů tun hnědého uhlí a lignitu) a Sokolovský hnědouhelný revír (roční těžba okolo 7 milionů tun hnědého uhlí a lignitu). Současná úroveň těžby se v ČR pohybuje okolo 60 milionů tun uhlí ročně. Uhelné elektrárny představují asi 70 % instalovaného výkonu české elektroenergetiky. Většina z nich je situována do bezprostřední blízkosti hnědouhelných dolů v severních a v severozápadních Čechách. Největší výrobce elektrické energie v ČR, energetická společnost ČEZ, v současné době provozuje 13 uhelných elektráren o celkovém instalovaném výkonu více než 6 500 MW. Ropa Větší část tuzemské spotřeby ropy a kapalných paliv v ČR je zajišťována dovozem, především dálkovými ropovody. Vlastní těžba zajišťuje pouze okolo 4 % spotřeby. V současné době představuje tuzemská spotřeba ropy asi 8 milionů tun. Zemní plyn V přírodních nalezištích doprovází zemní plyn zpravidla ropu. Většina zemního plynu využívaná v ČR je z dovozu, vlastní těžba tvoří pouze asi 1 % tuzemské spotřeby. Celková roční spotřeba zemního plynu se v ČR pohybuje na úrovni okolo 10 mld. m3. Výstavba nových výrobních kapacit Stále živý a aktuální je záměr obnovit současné výrobní kapacity využívající fosilní paliva i vystavět kapacity nové. Nové zdroje by nejen přispěly k vyrovnané obchodní bilanci v ČR, ale odběrem uhlí také k sociálnímu konsenzu v severozápadních Čechách. Podle aktuálních scénářů dalšího rozvoje elektroenergetiky v ČR začne obnova elektráren po roce 2010. Do roku 2030 pak má dojít k úplné výměně výrobních kapacit hnědouhelných elektráren i elektráren spalujících černé uhlí, zdrojů na zemní plyn, o přírůstku výkonu o 1200 MW uvažuje i jaderná energetika.
51
Vlastní výstavbě moderní klasické elektrárny, která trvá zhruba 3 roky, předchází dlouhé období přípravy a schvalování. Jednou z podmínek realizace stavby je i podpora místních municipalit. Další významnou podmínkou je možnost odběru paliva nejméně do roku 2060. Předpokládaný celkový nový instalovaný výkon v uhelných elektrárnách by měl dosáhnout minimálně zhruba 1000 MW. Obnova zdrojů bude kombinací výměny zastaralé technologie za moderní, tj. retrofitu (řádově většího, než který byl uplatněn v 90. letech), výstavby nových tepelných hnědouhelných elektráren, ale také řízeného ukončení provozu některých technicky a morálně zastaralých bloků bez náhrady. V případě retrofitu se předpokládá významná výměna zařízení – od turbín až po kotlová tělesa. Tepelné elektrárny v ČR:
¾ Téma: PROFIL FIRMY ČEZ ¾ Autor: PETR ŘEZNÍČEK Energetická Skupina ČEZ patří mezi nejdůležitější ekonomická uskupení v České republice. Současně patří také mezi 10 největších energetických uskupení v Evropě a to jak z hlediska instalovaného výkonu, tak podle počtu zákazníků. Skupina ČEZ zaujímá přední pozici na trhu s elektřinou ve středoevropském regionu. Po rozšíření o tři bulharské distribuční společnosti a jednu rumunskou distribuční společnost se Skupina ČEZ stala firmou s mezinárodní působností. Tržní hodnota ČEZ také v únoru 2005 poprvé překročila hranici 10 miliard dolarů a ČEZ se tak zařadil mezi největší světové hráče. Jádrem Skupiny ČEZ je největší výrobce elektřiny v České republice a provozovatel významné části českých obnovitelných zdrojů elektřiny – akciová společnost ČEZ, která se z někdejšího převážně výrobního podniku transformovala na obchodněvýrobní firmu. Skupina ČEZ působí v různých oborech – od těžby surovin přes výrobu elektřiny a její distribuci až po obchod. Na konci roku 2004 ji tvořilo 97 firem, z nichž 34 je součástí konsolidovaných účetních výsledků Skupiny ČEZ. V roce 2003 se Skupina ČEZ významně rozšířila nákupem majetkových podílů v regionálních energetických společnostech. Při této transakci získal ČEZ, a. s., většinový majetkový podíl v Severočeské energetice (SČE), v Severomoravské energetice (SME), Středočeské energetické (STE), Východočeské energetice (VČE) a
52
Západočeské energetice (ZČE). Skupina ČEZ je tak nejen největším výrobcem, ale i dodavatelem elektřiny v České republice. Rozšíření Skupiny ČEZ o regionální energetické společnosti významně obohatilo aktivity skupiny a posílilo její postavení na energetickém trhu. Regionální energetické společnosti, které jsou členy Skupiny ČEZ, dodávají elektřinu pro téměř 3,3 milionu odběrných míst v České republice. Skupina ČEZ v roce 2004 posílila získáním 3 bulharských distribučních firem, které obhospodařují 1,9 mil. zákazníků. V roce 2005 pak počet zákazníku na zatím celkových 6,6 miliónů doplnilo 1,4 miliónů zákazníku rumunské distribuční společnosti Electrica Oltenia. Skupina ČEZ se tak vyšvihla na osmou příčku mezi evropskými energetikami podle tohoto kritéria. Akciová společnost ČEZ byla založena v roce 1992 Fondem národního majetku ČR, jenž je doposud majoritním vlastníkem jejích akcií. Hlavním předmětem činnosti ČEZ, a. s., je výroba a prodej elektřiny a s tím související podpora elektrizační soustavy. Zároveň se zabývá výrobou, rozvodem a prodejem tepla. V roce 2003 vznikla spojením ČEZ, a. s., s distribučními společnostmi (Severočeská energetika, Severomoravská energetika, Středočeská energetická, Východočeská energetika a Západočeská energetika) Skupina ČEZ, která se tak stala nejvýznamnějším energetickým uskupením regionu střední a východní Evropy. Skupina ČEZ je nejsilnějším subjektem na domácím trhu s elektřinou. V roce 2004, po úspěšné akvizici tří bulharských distribučních firem, rozšířila Skupiny ČEZ majetkově svoji působnost i do zahraničí. Mimo výrobu a distribuci elektřiny náleží mezi významné činnosti podniků Skupiny ČEZ těžba surovin, údržba energetických zařízení, provozování telekomunikačních služeb, věda a výzkum. Strategickým cílem energetické Skupiny ČEZ je stát se lídrem na trhu s elektřinou v rámci středoevropského a východoevropského trhu s elektřinou. ¾ Téma: OBCE ZANIKLÉ V DŮSLEDKU TĚŽBY ¾ Autor: LADA ŠUDOMOVÁ Po roce 1945 došlo na našem území k zániku desítek obcí, městeček i měst, především v důsledku odsunu německého obyvatelstva. Větší města a průmyslová střediska se dosídlit dařilo, i když často s problémy a obtížemi. Podhorské vesničky s drsnými klimatickými i životními podmínkami už tak lákavé nebyly. A mimoto zde často chyběla i snaha o nové osídlení. K zániku obcí docházelo od roku 1945 a především v 70. a 80. létech kvůli těžbě hnědého uhlí. Obce musely ustoupit před rozšiřováním těžby, před výsypkami, kvůli zhoršujícímu se životnímu prostředí a propadávající se poddolované půdě.
53
Sokolovsko Na Sokolovsku se nachází velké množství lokalit s pozůstatky lidských sídel. Jedná se o sídelní celky (vesnice, osady, městečka), ale také o jednotlivé usedlosti, mlýny, pily, hamry nebo myslivny. To jsou zbytky po německém obyvatelstvu. K zániku obcí na Sokolovsku docházelo i v pozdějším období. Souviselo to s těžbou hnědého uhlí v Sokolovské pánvi. Již záhy po skončení války se začaly objevovat úvahy o demolici starého Sokolova, pod kterým se nacházela bohatá uhelná ložiska. Nový Sokolov měl být vybudován nedaleko Březové. K realizaci tohoto plánu naštěstí nedošlo, ale jiné obce podobné štěstí neměly. Dolové činnosti podlehlo 22 obcí a osad: Alberov - zcela, Bukovany - zcela, Dolní Rozmyšl - zcela, Dvory - zcela, Habartov - část, Horní Rychnov - zcela, Chalupy - zcela, Jehličná - zcela, Kytlice - zcela, Lipnice - zcela, Lísková - zcela, Lesík - zcela, Lvov - zcela, Mýtina - zcela, Na Rovince - zčásti, Nové Sedlo - zčásti, Podhoří - zcela, Smolnice - zcela, Stará Chodovská - zcela, Tisová - zcela, Týn - zčásti, Vítkov - zcela, Vřesová - zcela, V Úžlabí - zčásti. Chomutovsko Zanikání obcí na Chomutovsku opět souviselo s těžbou hnědého uhlí. První obec zde zanikla v roce 1955, byly to Michanice. Většina obcí zanikla během 70. a 80. let. Těžbě uhlí na povrchových lomech musely ustoupit nejen obce, ale i železniční tratě a např. Dřínovská vodní nádrž. Přeloženy musely být nejen silnice, ale také řeka Bílina. Jediná obec Prunéřov byla zachována alespoň částečně, všechny ostatní obce (18) zanikly zcela: Ahníkov, Brančíky, Brany, Bystřice, Čachovice, Kralupy u Chomutova, Krbice Libouš, Lužice, Michanice, Milžany, Naší, Prahly, Přezetice, Prunéřov, Račice, Tušimice, Vrchnice, Zásada. Mostecko Tuto oblast postihl stejný osud jako ty předešlé. Zrušeno bylo 39 obcí: Albrechtice, Bylany, Čepirohy – částečně zničeno, Černice – ohroženo, Dolní Jiřetín, Dolní Litvínov, Ervěnice, Holešice, Hořany, Horní Jiřetín – ohroženo, Jezeří, Kamenná Voda, Komořany, Konobrže, Kopisty, Libkovice, Lipětín, Most – zničeno historické město, Pařidla, Pohlody, Rudolice nad Bílinou – zničeno částečně, Růžodol, Skyřice, Slatinice, Souš – zničeno částečně, Stránce, Střimice, Třebušice, Velebudice, Vršany, Židovice Teplicko Na Teplicku zanikly 4 obce: Hrdlovka, Kocourkov, Liptice, Staré Verneřice.
54
¾ Téma: REKULTIVACE V ČR ¾ Autor: MAGDALENA SZKUTOVÁ Rekultivace Rekultivace půdy je soubor různých opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené a zpustošené přírodní nebo lidskou činností. Jsou to zejména neplodné písčiny, štěrkoviště, svažná území, půdy zpustošené přírodními katastrofami (vodními záplavami, sesuvy, zemětřesením), půdy devastované dolováním uhlí, těžbou rud, výsypky průmyslových odpadů, vytěžená rašeliniště apod. Účelově i pracovně náleží rekultivace půdy do oboru meliorací, neboť se jimi má dosáhnou trvalého nebo alespoň dlouhotrvajícího zúrodnění. Charakteristika krajiny narušené vlivy těžební činnosti Těžba nerostných surovin, zvláště provozovaná velkolomovým způsobem, negativně ovlivňuje životní prostředí rozsáhlými devastacemi území nejen těžebních prostorů, ale i území, na kterém jsou zakládány vnější výsypky a odvaly. Těžba nerostných surovin devastuje krajinu a ovlivňuje nepříznivě především životní prostředí obyvatelstva, žijícího v regionech postižených těžbou. Následná revitalizace těžbou poškozeného území je většinou velmi složitá a ekonomicky náročná. Základním úkolem tvorby nové krajiny prostřednictvím rekultivací je navrácení krajinného systému tvorbou zemědělských pozemků a kultur, lesů, vodních ploch a toků, ale i nově vytčenou krajinou určenou k rekreačním účelům a sportu. Charakteristika krajiny Podkrušnohoří narušené těžební činnosti Pod Krušnými horami v příkopové propadlině se nalézají tři hnědouhelné pánve – severočeská, sokolovská a chebská. Území všech pánví se vyznačuje monotónním reliéfem, převahou úrodných půd, ekologicky poměrně příznivým vodním režimem a mírným klimatem. Historické mapy z 18. a 19. století dokazují, že území obou kotlin – mostecké i sokolovské tvořila krajina protkaná vodotečemi s nivami, rybníky, vlhkými pastvinami, přirozenými prameništi, mokřady a lesními porosty. Koncem 18. století dochází k rozvoji těžby uhlí, nejprve primitivní, v mělkých lomech a šachticích. Od druhé poloviny 19. století dochází k intenzivnější těžbě i v důsledku vybudovaného železničního spojení s okolními zeměmi. Ve všech pánvích převažoval hlubinný způsob dobývání uhlí. Koncem 19. století dochází k technickému rozvoji a mechanizace v hornictví nasazením prvních parních lopatových rýpadel. Povrchová těžba se začíná projevovat zvyšováním devastace krajiny. Devastace Chebské pánve byla minimální a těžilo se v ní několik málo hlubinných dolů. V ní se těžba soustředila na Oldřišsko-pochlovickou část pánve, ve které byla těžba ukončena koncem 40. let 20. století. Ve sporadicky těžených částech pánve – 55
Odravské a Františkolázeňské byla těžba zakázána už v roce 1833 po vyhlášení ochranných okrsků františkolázeňských pramenů. Český hnědouhelný průmysl po roce 1990 vstoupil do etapy velmi náročné transformace, restrukturalizace a privatizace a změny společenské formace s vytvářením tržních podmínek začaly tvrdě působit v konkurenci jiných paliv a jejich dovozců. Těžební činnost na neuhelných lomech Těžba neuhlených surovin v ČR – převážně silikátových a stavebních nerostných surovin překročila poloviční podíl všech těžených užitkových surovin včetně uhelných. Zásoby některých nerostných surovin, vyskytující se na území ČR, byly v minulosti do značné míry vyčerpány. Má však dostatečné zásoby silikátových a stavebních surovin. Těžba stavebních a silikátových nerostných surovin nepostihuje svými vlivy krajinu v takovém rozsahu, jako je tomu u uhelných lomů. Při jejich těžbě je nutné postupovat efektivně a využít co nejvíce těchto materiálů zavedením bezodpadových technologických procesů, aby se šetřilo životní prostředí. Rekultivace na území ČR Základem současné rekultivačně orientované legislativy je zákon č. 44/1988 Sb. O ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Rekultivace jsou v plném rozsahu povinností těžebních organizací. Novelami horního zákona a dalších dvou zákonů byla doplněna a rozšířena ustanovení, která směřují ke zvýšení ochrany životního prostředí proti negativním vlivům hornické činnosti, především při povrchovém dobývání vyhrazených ložisek. V nich je kladen důraz na to, aby při plánování těžby výhradních ložisek byla záruka, že v průběhu a po ukončení hornické činnosti bude mít organizace dostatek finančních prostředků ke včasnému a řádnému zabezpečení sanace a rekultivace pozemků dotčených dobýváním. Poslední desetiletí 20. století, po změně politicko-ekonomické formace, je možno z rekultivačních hledisek charakterizovat vyšší úrovní ekologizace, zmenšením byrokratických zásahů do koncepce a technologie rekultivačních prací. Existuje však řada problémů, které je nutno v této oblasti rozvoje rekultivací řešit a dořešit. Jedná se hlavně o aktualizaci legislativy v rekultivační činnosti, zajištění dostatku finančních prostředků pro rekultivace i po skončení těžby.
56
¾ Téma: MĚSTO MOST ¾ Autor: LUCIE VYKYDALOVÁ Město Most leží v severozápadních Čechách v Ústeckém kraji v nadmořské výšce 233 m n. m. na ploše 8 694 ha. Město leží na řece Bílině, v geomorfologických celcích Mostecká pánev a České středohoří. Historie O starověké osadě Hněvin most (založena Hněvou z rodu Hrabišiců, název podle mostu přes mokřiny) se zmiňuje již Kosmas v r. 1041. Od roku 1238 patřila osada Přemyslovcům. K roku 1257 se datuje nejstarší městská pečeť královského města Most. V roce 1420 bylo město obsazeno Míšňany a obléháno husity. V letech 1455– 1515 město postihlo několik velkých požárů. Během třicetileté války bylo město několikrát dobyto švédskými vojsky. Po třicetileté válce ztrácí Most svůj hospodářský i politický význam. Až v druhé polovině 19. století do života obyvatel města vstupuje hornictví a průmysl, od roku 1854 zde probíhá intenzivní těžba hnědého uhlí. Roku 1870 je do města přivedena železnice. V roce 1895 se v důsledku poddolování propadla část města. Průvalem zmizelo v podzemí několik domů i s lidmi a další přišli o střechu nad hlavou. V roce 1900 byla postavena továrna RICO na obvazový materiál, od roku 1901 spojovala elektrická pouliční dráha město Most a Kopisty až do Janova. V roce 1911 bylo otevřeno nejmodernější divadlo v republice, zásobování pitnou vodou bylo vyřešeno v letech 1911–1914 stavbou unikátní přehrady na Křížatkách. Od roku 1938 do roku 1945 byl Most jako součást Sudet připojen k německé říši. 8. května 1945 bylo město osvobozeno sovětskou armádou a v průběhu 50. let začíná výstavba nové části Mostu. Historie starého Mostu byla ukončena přijetím vládního usnesení č. 180 z roku 1964 o likvidaci starého Mostu, po roce 1964 začíná „přemísťování“ města. Z historické oblasti, která ustoupila těžbě, byl v roce 1975 přesunut o 841 m pozdně gotický děkanský kostel Panny Marie. Současné město vzniklo doslova na zelené louce. Likvidací starého Mostu byly porušeny všechny stavebně historické vazby. Nové město se neustále vyvíjí a hledá svou tvář. Obyvatelstvo Most má 67 873 obyvatel (32 826 mužů, 35 047 žen). Hustota obyvatel města je 820 osob/km2. Průměrný věk obyvatel je 38,7 let (37,1 let muži, 40,2 let ženy). Nejstarší žena má 101 let, nejstarší muž má 95 let. Podle Sčítání lidu domů a bytů v r. 2001 žilo v Mostě 62 332 (91,3 %) obyvatel české národnosti, 2 090 (3,06 %) obyvatel slovenské národnosti a dále přes 1 % obyvatel německé národnosti. 57
Podle Sčítání lidu domů a bytů v r. 2001 žilo v Mostě 8 372 (12,3 %) věřících obyvatel, z toho 86,7 % křesťanů. Průmysl, zemědělství, služby Život celého města a regionu donedávna ovlivňoval především těžký průmysl – hornictví a chemický. S ekonomickými změnami přišla i doba ke změně orientace na lehký průmysl a služby. Nově realizované investice to jen potvrzují. A hornictví, to již nejsou otevřené doly a zjizvená země, ale také rekultivace. Mostecká uhelná společnost, a. s. Těžební společnost vznikla 1. listopadu 1993 spojením bývalých státních podniků Doly a úpravny Komořany, Doly Ležáky a Doly Hlubina. V současnosti je Mostecká uhelná jedním z rozhodujících producentů hnědého uhlí v ČR. Přes silnou konkurenci se jí podařilo udržet si v roce 2004 přes 33 % hnědouhelného trhu. Hlavním oborem podnikání společnosti je vyhledávání, těžba, zpracování a prodej hnědého uhlí. Těžba uhlí probíhá v současné době na povrchových lomech Československá armáda, Jan Šverma a Vršany. Výroba a nakládka uhelných produktů je zajišťována ve stávajících zpracovatelských lokalitách,tj. v Úpravně uhlí Komořany a na lokalitě Hrabák. Rozhodujícím odběratelem je společnost ČEZ, která v posledních letech odebírala zhruba 56 % produkce těžební společnosti, což v roce 2004 představovalo 9 401 tisíc tun uhlí. Celková roční odbytová těžba v roce 2004 přitom dosáhla 16 213 tisíc tun uhlí, v dalších letech se předpokládají roční výše těžeb kolem 16 milionů tun. Pokud nedojde k zásadnímu zvratu na energetickém trhu, bude těžební práce i nadále zajišťovat současných zhruba 4 600 zaměstnanců. Doprava Chce-li se město dále rozvíjet, neobejde se bez propracované dopravní infrastruktury. Spojení s okolním světem zajišťují městem procházející silniční a železniční vysocekapacitní mezinárodní komunikační tahy. Operativnost dopravní obslužnosti zvyšuje vlastní letiště. Dopravě v samotném městě pomáhají moderní široké komunikace, množství kruhových objezdů, síť MHD s páteřní tramvajovou tratí. Památky Hrad Hněvín Původní hrad na Zámeckém vrchu nebo také vrchu Hněvíně, pod nímž vyrostlo královské město, stál už ve 12. století. Hrad měl strategickou polohu, díky dvěma studnám dostatečné zásoby vody a byl dobře udržován. Několikrát byl Hněvín obléhán, dokonce i husity, ale nebyl nikdy dobyt. Byl pozdně goticky přestavěn a opevněn. Významnou roli sehrál během třicetileté války, kdy ho lstí dobyli Švédové. Protože se stal příčinou mnohého utrpení během třicetileté války, byl na žádost
58
obyvatel města v letech 1651 až 1653 zbořen císařem Ferdinandem. Mostečanům se však po hradě stýskalo, a tak v době, kdy město bohatne z těžby uhlí, začíná se na Hněvíně znovu stavět. Začátkem 20. století pak byla podle plánů A. Schwarzera postavena replika hradu s restaurací. Současná podoba Hněvína pochází z roku 1906. ¾ Trasa: MOST-KLÍNOVEC ¾ Autor: JAROSLAV OPAVSKÝ … Most, Jirkov, Chomutov, Kadaň, Klášterec nad Ohří – viz. výše Zajímavosti k výše zmíněným městům:
Měděnec Severně od Klášterce je vesnice Měděnec, kde nalezneme vzácný skalní útvar nazvaný Sfingy. Můžeme zde navštívit podzemní prostory a seznámit se s geologickou stavbou Krušných hor. Sfingy vznikly procesem mrazového zvětrávání ruly a jsou přírodní chráněnou památkou. Klínovec Posledním bodem naší trasy je Klínovec, který je od Měděnce vzdálen zhruba 10 km. Klínovec je nejvyšším vrcholem Krušných hor a leží už v Karlovarském kraji. Z vrcholu lze za zvláště dobré viditelnosti zahlédnout dokonce Sněžku (cca 200 km), šumavský Javor, Říp či pražský Petřín. Na vrchol Klínovce vede lanová dráha z Jáchymova. Je významným sportovním centrem a na jeho svazích se nachází velké množství sjezdovek a vleků. ¾ Téma: GEOLOGICKÉ POMĚRY KRUŠNÝCH HOR ¾ Autor: ALENA MALÁ Sasko-durynská oblast (saxothuringikum) Krušnohorská oblast, část saxothuringika, vystupuje na našem území v Krušných horách, Smrčinách a v podloží oháreckého příkopu. Hranicí mezi krušnohorskou a středočeskou oblastí na JV je považován hlubinný litoměřický zlom. Krušnohorská oblast přechází z našeho území dále k SZ na území Německa. Krušné hory Krušné hory vytváří plochou hornatinu s výškovou členitostí 200–500 m. Rozloha této jednotky je 1 607 km2, střední výška je 707,6 m n. m., střední sklon je 7° 45´.
59
Převažují horniny krušnohorského krystalinika (rulové jádro obklopené obalem svorové a fylitové série, do nichž pronikly variské hlubinné vyvřeliny. Izolovaně se zachovaly denudační zbytky třetihorních lávových příkrovů. Krušné hory jsou jednostranně ukloněné kerné pohoří s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů ve vrcholové části. Příkrý jv. zlomový svah je ve východní polovině souvislý, jednostupňový cca 500–600 m vysoký, silně rozčleněný koryty svahových potoků. V západní polovině je původní svah rozdělen opakovanými zdvihy, při nichž na okraji pohoří vznikla nižší pásma vrchovin a pahorkatin. Nejvyšší bod je Klínovec 1 244 m n. m. v Jáchymovské hornatině. Nad plochý zarovnaný povrch Krušných hor se zvedají relikty sopečných tvarů, které ve třetihorách pravděpodobně dosahovaly značných výšek. Svědčí o tom lávové proudy z těchto sopek, které se uchovaly v plochých údolích na náhorní plošině (např. Špičák u Božího Daru). Hlavní období geologického vývoje Krušných hor nastává při variském vrásnění v prvohorách. Z předprvohorních žul a sedimentů se vytvořily rulové klenby, oddělené mladšími přeměněnými horninami – zejména svory a fylity. Takto vytvořené pohoří bylo na konci prvohor prostoupeno tělesy hlubinných a žilných vyvřelin, z nichž nejdůležitější je takzvaný karlovarsko-nejdecko-eibenstocký pluton. Hlavní období tohoto plutonu probíhalo před 320–260 mil. let. Geologické podloží západní části tvoří žuly karlovarského plutonu, které se zde vyskytují ve dvou typech. Starším jsou tzv. horské žuly (středně zrnité a hrubozrnné porfyrické biotitické granity), mladší jsou krušnohorské žuly, pronikající již zmíněnou horskou žulou zejména v centrální části plutonu mezi Nejdkem a Eibenstockem. Charakteristickým znakem krušnohorské žuly je greisenizace (proces, při kterém díky horkým plynům z magmatických krbů dochází ke změně minerálního složení již utuhlé žuly.) Hornina je obohacena o další minerály – cínovec, wolframit, fluorit, apatit a další. Graisenitové zóny byly již od středověku vyhledávány a těženy, zejména díky přítomnosti cínovce. Cínovec – nejvýznamnější ruda nejdecké oblasti byl v minulosti těžena nejen hlubinně, ale také rýžováním z náplavů zdejších toků, jak o tom svědčí, na mnoha místech dodnes patrné, rýžovnické kopečky, tzv. sejpy. Graisenitové zóny jsou dnes vyhledávanými mineralogickými lokalitami. Zejména pro cínovec (krystalky až 1 cm velké), topaz, apatiti, fluorit, slídy a opál. Pozornost si zaslouží také wolframit, arzenopyrit, turmalín a též uranin. Zajímavé jsou také žíly křemene s hojnými nálezy černého turmalínu. Zdejší žula je zajímavá i z geomorfologického hlediska – zvětrávací tvary v podobě skalních hradů i izolovaných skal na vrcholcích a úbočí kopců. Mezi nejznámější a turisticky atraktivní lokalitu tohoto typu patří Dračí skály u Oldřichova. Pozoruhodné jsou též drobné erozní tvary při horním toku Rolavy. Vířivou činností vody se v obrovských žulových blocích vytvořily mělké misky – zárodky známých obřích hrnců.
60
Geologický vývoj Krušných hor probíhá nepřetržitě. Po neklidném období prvohor, kdy se Krušné hory zformovaly nastává období druhohor – vrcholy se zarovnávají a vytváří se tzv. vrcholová parovina. Povrch je dále snižován v třetihorách, kdy však vlivem tektonických pohybů (následky alpsko-karpatského vrásnění) dochází ke zdvihům a poklesům podél zlomových linií, což se projevilo zejména na stupňovitosti dnešní stavby pohoří a vývoji sedimentace v podkrušnohorských pánvích. I drobné otřesy země jsou občas patrné (zejména koncem 80. let). Nejmladším geologickým procesem, probíhajícím od posledního pleistocenního zalednění, je vývoj horských rašelinišť a vrchovišť, patrných zejména v okolí Božího Daru. V krušnohorské oblasti jsou rudné revíry hydrotermálně polymetalických rud ( Ag, Cu, Pb, Co, Ni, Bi) i uranových rud spojených s nejmladšími fázemi hercynského plutonismu (Jáchymov, Freiberg). Do stejného období spadá také vznik žilných i greisenových rud s kassiteritem a wolframitem (Cínovec, Krupka). V krušnohorské oblasti jsou rudné revíry hydrotermálně polymetalických rud (Ag, Cu, Pb, Co, Ni, Bi) i uranových rud spojených s nejmladšími fázemi hercynského plutonismu (Jáchymov, Freiberg). Do stejného období spadá také vznik žilných i greisenových rud s kassiteritem a wolframitem (Cínovec, Krupka).
K doplnění:
¾ Téma: GEOMORFOLOGIE KRUŠNÝCH HOR ¾ Autor: EVA KYŠOVÁ Krušné hory jsou jednostranně ukloněné kerné pohoří a vytváří plochou hornatinu s výškovou členitostí 200–500 m. Rozloha této jednotky je 1 607 km2, střední výška je 707,6 m n. m., střední sklon je 7° 45´. Celek Krušné hory je možno rozdělit na dvě geomorfologické podoblasti, a to podoblast vrcholovou a podoblast jižního svahu. Vrcholová podoblast je územím s malými relativními výškovými rozdíly v nadmořské výšce 800–1 100 m. Převládajícím tvarem reliéfu jsou mírné erozně denudační svahy, které spolu s denudačními úrovněmi v různých výškových polohách vtiskující území parovinný ráz. Nejvýše položené denudační úrovně jsou v okolí Klínovce a odtud se stupňovitě snižují k západu i východu. Na západním svahu Klínovce jako denudační úroveň lze označit plochu malé rozlohy Boží Dar – Klínovec (1 105–1 115 m n. m.). Dále k západu terén klesá a teprve v okolí Špičáku, Hřebečné, Ryžovny a Bludné se nacházejí plošně rozsáhlejší denudační úrovně, přikryté zčásti rašeliništi. Na východ od Klínovce je nejvýše položená denudační úroveň na úpatí tohoto vrcholu (1 090–1 110 m n. m.), jež zarovnává různé krystalické břidlice.
61
Nejvyšší vrcholy Krušných hor, po nichž probíhá hlavní rozvodí, zřetelně převyšuje všechny denudační úrovně a vyčnívají nad ně jako suky podmíněné geologickou strukturou. Platí to především o nejvyšším vrcholu Krušných hor, Klínovci (1 244 m n. m.) v Jáchymovské hornatině, jehož vrchol má podobu rozložité klenby oválného půdorysu s delší osou kolmou na krušnohorský směr. Tímto směrem probíhá pásmo granáticko–muskovitických svorů, v němž leží severně od Klínovce (na území ČR) protáhlý hřbet s vrcholem Na Výsluní (1 164 m n. m.) a nejvyšší vrchol SRN Fichtelberg (1 214 m n. m.). Oba nejvyšší vrcholy jsou od sebe odděleny sedlem a hlubokým erozním zářezem Hraničního potoka. Celá klínovecká kra je tektonicky vyzdvižena proto západnější kře jáchymovské. Jediným vrcholem Krušných hor přes 1000 m se skalnatým povrchem je Meluzína. Na jejím temeni tvoří amfibolit skalní hradby a izolované skály pyramidálního typu vysoké 10–15 m což je podmíněno úložnými poměry a rozpukáním horniny. Rozsáhlé blokové sutě na vrcholu a svazích hory je důkazem vlivu pleistocenního mrazového zvětrávání. Izolovaně se zachovaly denudační zbytky třetihorních lávových příkrovů. Největší výskyt lávových příkrovů je v okolí Ryžovny, kde přikrývají třetihorní sedimenty (štěrky, písky a jíly). Příkrovová povaha čedičového tělesa je tam doložena svisle postavenými sloupci odlučnosti, odkrytými na severním i na jižním svahu. V Krušných horách jsou na denudačních úrovních hojně rozšířená rašeliniště, která jsou nejvýše pozdně glaciálního stáří a udávají výšku a tvar pleistocenního povrchu. Mocnost rašelinišť dosahuje 5–10 m a v jejich podloží se vyskytují v průměru jen 2 m mocné zvětraliny podložních hornin, většinou rul a jiných skalických břidlic (okolí Hory Sv. Šebestiána, Pod Jelení horou) nebo žuly (rašeliniště Oceán u Perniku). Poměrně vzácně se vyskytují osamělá skaliska nebo skalní hrady ne denudačních úrovních. Většinou to bývá na okrajích těchto úrovních, kde jejich vznik souvisí s vývojem okolních svahů. Je to např. na jižním okraji denudační úrovně na jižním úpatí Klínovce Černá skála (1 129 m n. m.). Vystupuje tam asi 5 m vysoká skalní skupina kvarcitického a muskovitického svoru, obklopená ze všech stran nižším terénem a vytvářející na jižním svahu kamenná moře. Největší část vrcholové oblasti Krušných hor zaujímají tvary svahové, jejichž rozšíření je poměrně malé ve srovnání s jižními svahy, kde jsou jedním z převládajících tvarů reliéfu. V tomto území lze svahy roztřídit na erozně denudační, strukturní a zlomové. Nejvíce jsou rozšířeny mírně erozně denudační svahy, které společně s denudačními úrovněmi vtiskují vrcholové oblasti Krušných hor parovinný ráz. Tento mírně zvlněný reliéf je postupně rozrušován zpětnou erozí potoků jižního i severního svahu Krušných hor. Proto na severu i na jihu přecházejí mírné erozně denudační svahy vrcholové oblasti ve svahy příkré. Jedině v místě Klínovce dospěla zpětná eroze protisměrně tekoucích potoků tak daleko, že se tam přímo stýkají příkré svahy severní (v pramenné oblasti Hraničního potoka) s příkrými svahy jižními (pramenná oblast Jáchymovského potoka). Mírné erozně denudační svahy jsou většinou vyrovnané, mírně konvexní nebo konvexně konkávní.
62
Příkré erozní denudační svahy většinou zasahují jen v podobě lalokovitých výběžků podle potoků tekoucích k severu, jež hluboko rozčlenily méně zvlněný reliéf. Na příkrých erozně denudačních svazích, kde je největší odnos, se velmi hojně vyskytují skalní stupně nebo skupiny, které nesou silné stopy mrazového zvětrávání a které je možno označit jako mrazové sruby a srázy. Četné příklady těchto jevů najdeme hlavně v oblasti na západ od Klínovce v horních částech údolních svahů Zlatého, Černého a Blatenského potoka. Údolí vrcholové oblasti je možno rozdělit do dvou typů včetně forem přechodných. V oblasti mírných denudačních svahů převládají široce rozevřená a mělká úvalovitá údolí. Jsou to údolí pramenných potoků stékajících na jih i na sever, která přechází v okolní mírné svahy. To je většinou způsobeno tím, že dno údolí i přilehlé svahy jsou pokryty rašelinami nebo rašelinnými půdami. Tato údolí jsou nepatrně zahloubena ve svahových hlínách nebo soliflukčních sutích, jen zřídka zasahují pevný skalní podklad. Druhý typ tvoří hluboká erozní údolí ve tvaru V s příkrými svahy a jen s velmi úzkou nebo chybějící údolní nivou. Takováto údolí najdeme ve vrcholové oblasti Krušných hor na severních svazích. V oblasti na západ od Klínovce jsou tato údolí ve fylitech hluboká a úzká (výškový rozdíl mezi dnem a denudační úrovní až 150–200 m), vlastní příkré svahy jsou 100–150 m vysoké. V oblasti na východ od Klínovce jsou tato údolí v rulách a jiných břidlicích širší, která mají vyvinuté údolní nivy (spíše korytovitý tvar). Podoblast jižního svahu Krušných hor je územím s velkým výškovým rozpětím. Převládajícím tvarem reliéfu jsou v ní příkré svahy, zčásti erozně denudačního a zčásti tektonického původu. Zlomové svahy na jižním svahu Krušných hor lze rozdělit na podélné a příčné. V soustavě podélných zlomů je nejvýraznější okrajový krušnohorský zlomový svah, který tvoří vlastní okraj pohoří a výrazné úpatí proti podkrušnohorským pánvím. Tento svah má přímočarý průběh, vyskytují se zde facetové plochy na svahu téměř neporušených erozními rýhami a úpatní sníženiny pod svahem, v nichž často vyvěrají suťové prameny (př. sníženina u Hrozetína při vyústění údolí Bystřice). Další význačný zlomový svah podélného směru je horní zlomový svah v oblasti na východ od Klínovce, který omezuje vrcholovou oblast denudačních úrovní a mírných erozně denudačních svahů. Je ho možno sledovat od pramenné oblasti Vykmanovského potoka přes Horní Halži a Měděnec až k obci Volyni v celkové délce 15 km. Přes přímočarý průběh je zprohýbán a rozrušen zpětnou erozí svahových tiků. V příčných zlomových svazích Krušných hor se uplatňuje především směr severozápadní–jihovýchodní. Nejvýraznější zlomový svah tohoto směru je již zlom v údolí Bystřice, podle něhož byla západní kra vyzdvižena nad kru východní. Pravý údolní svah je vyšší a příkřejší a téměř vůbec není rozčleněn erozní bočních přítoků. Mezi Merklínem a úpatím Krušných hor je vyznačen tento zlomový svah nápadnými údolními erozními rýhami protisměrně tekoucích toků. S vývojem zlomových svahů souvisí i vývoj zlomových stupňů tam, kde jsou dva rovnoběžné zlomové svahy nad sebou. Zlomové stupně jsou nejlépe vyvinuty
63
v úseku mezi Perštejnem n. O. a příčným zlomovým svahem u Blahuňova. Reliéf zlomových stupňů se nápadně liší menší výškovou členitostí od svého okolí Největší rozlohy dosahují v okolí Domašína, Volyně a Místa. Jsou to zbytky pokleslé paroviny vrcholové oblasti, silněji snížené a rozrušené erozí a denudací v exponované poloze. Důkazem toho jsou četné vypreparované suky a odlehlíky, často se sklaními skupinami nebo balvanitými sutěmi na vrcholech. ¾ Téma: VYUŽITÍ PŘÍRODNÍHO BOHATSTVÍ KRUŠNÝCH HOR ¾ Autor: DANIELA POHLUDKOVÁ Krušné hory, dříve též Rudohoří (německy Erzgebirge), je pohoří na severozápadě Čech. Rozkládá se podél hranice s Německem a tvoří souvislé horské pásmo o délce 130 km. Z hlediska geomorfologického se vlastní Krušné hory dělí na Klínoveckou a Loučenskou hornatinu. Na českém území zaujímají rozlohu 1 607 km2 a náleží do tzv. Krušnohorské soustavy, ke které patří mimo vlastní Krušné hory také Smrčiny na jz., Slavkovský les na jz., dále Podkrušnohorská pánev na jv., rozdělená Doupovskými horami na část západní a východní a lemovanou při svém jv. okraji sopečnými vrcholy Českého středohoří a nakonec Děčínské mezihoří. Úzký hřbet Krušných hor je na jv. omezený 500-700 m vysokým příkrým svahem. Jeho nejvyššími vrcholy jsou postupně od JZ k SV : Počátecký vrch (821 m), Kraslický špičák (991 m), Plešivec (1 028 m) Božídarský Špičák (1 115 m), Klínovec (1 244 m, nejvyšší vrchol), Jelení hora (994 m), Medvědí skála (924 m), Loučná (956 m), a Komáří hůrka (809m). Na sever Krušné hory sestupují pozvolna a stupňovitě, k jihu však spadají velmi prudce do podkrušnohorských pánví. Výškový rozdíl dosahuje místy až 700m. Krušnohorské podhůří bylo osídleno poměrně brzy, hory samotné byly však po dlouhá staletí považovány za neprostupný terén (hluboké lesy, strže, hraniční území). Migrace a obchod přes hřeben probíhaly výjimečně, snad pouze okrajová sedla byly rušnější. Zásadní změna v kolonizaci území nastala ve vrcholném středověku, zvláště pak s počátkem novověku. Objevovány byly postupně zdejší bohaté zásoby kovonosných rud, jako jsou stříbro, cín, měď, olovo, železo, kobalt, nikl, wolfram a uran. Většina nerostných zásob byla rychle vytěžena, hornictví ustupovalo zpravidla do pánví, kde se orientovalo především na hnědé uhlí nebo na kaolín. Se stopami někdejší těžební činnosti se setkáme v Krušných horách téměř všude: rýžovnické kopečky, haldy, opuštěné štoly nebo průvaly podzemních chodeb (úpatí Blatenského vrchu). Dosud poslední renesanci krušnohorského hornictví vyvolal objev radioaktivity a těžba jáchymovského smolince. Podnebí v oblasti hřebene je drsnější, s prudkými bouřemi, s větry zejména na podzim a v zimě, se studenou zimou, s krátkým, několikatýdenním létem, které je však poměrně teplé. Průměrné teploty ve výšce 900 m jsou kolem 4 °C, v 1 200 m je to kolem 2,5 °C. V zimě jsou hory turisty vyhledávanou oblastí, sněhová pokrývka
64
dosahuje místy až 4 m. Sníh tu padá až 100 dní v roce (ve výšce 1 200 m je to až 214 dní). Mrazíky se vyskytují i v červnu a v září. Pozornost člověka přitahovaly rovněž vývěry minerálních vod podél hlavního krušnohorského zlomu. V těchto místech vznikaly lázeňské komplexy Karlových Varů, dále nejstarší české lázně Teplice nebo léčivé radioaktivní vody v okolí lázeňského komplexu Jáchymov. Krušné hory i jejich podhůří patřily a patří k zalidněným a průmyslově rozvinutým oblastem. Zvýšenou spotřebu vody bylo proto potřeba pokrýt výstavbou údolních vodních nádrží. Největší z nich je Přísečnická na Písečnici (364 ha), dále Flámská na Flájském potoce (149 ha), Horka na Libockém potoku (130 ha), Kyjice na Bílině (115 ha), Jirkovská na Bílině (15,8 ha) a další. Mnohdy rozsáhlé vodní nádrže vznikly v prostorách bývalých dolů, některé z nich se dnes využívají k rekreaci (Vrbenský v Mostu, Barbora u Košťan). Také rybníků je v oblasti Krušných hor poměrně dost, jsou však většinou menších rozměrů. Několik rozsáhlejších najdeme v západní částí území hor – Velký (50 ha) a Děpoltovický (17 ha) u Hroznětína, Novorolský (19 ha) a Božičanský u Nové Role a další. Vodstvo se rovněž využívalo při těžbě a zpracování rud např. k těžbě cínové rudy byl vybudován v 16. století Blatenský kanál (12 km) – přiváděl vodu z říčky Černé až do horní Blatné. V průběhu uplynulých staletí se rostlinstvo Krušných hor významně změnilo. Původní přirozené smíšené porosty, které měly pralesovitý ráz, se soustavně kácely již od středověku, především v souvislosti s těžbou a zpracováním rud. Postupně je nahrazovala nová výsadba, převážně smrkové monokultury. Ty však byly ve 20. století těžce poškozeny průmyslovými imisemi. Oslabené stromy pak dorazilo kalamitní přemnožení hmyzích škůdců, vichřice a námrazy. Velkou část zničených a odumřelých lesů bylo proto nutné zlikvidovat. Vzniklé holiny se v posledních letech systematicky zalesňují dřevinami odolnějšími vůči imisím (modřín, bříza, smrk pichlavý, jeřáby, buky). V dnešní době se počet škodlivin v ovzduší rapidně zmenšil, staré vytěžené plochy bývalých dolů jsou již ze značné části rekultivované a rovněž vykácené plochy jsou již téměř zalesněné (vznikla řada ekologických projektů: pokusná lesnická školka na úbočí Blatenského vrchu – testování odolnosti různých druhů dřevin vůči imisím). Krušné hory se proto opět stávají vyhledávaným turistickým cílem. V oblasti Krušných hor dnes nalezneme asi tři desítky maloplošných zvláště chráněných území. Soustřeďují především mimořádně cenná horská rašeliniště (např. NPR Novodomské rašeliniště, NPR Božídarské rašeliniště nebo NPR Velké jeřábí jezero, chráněné již od roku 1938). Velkou přírodovědeckou hodnotu mají zbytky původních lesních porostů (např. NPR Jezerka u Chomutova). Chráněné jsou i některé pozoruhodné skalní výchozy, jako přírodní památky Vlčí kámen, Sfingy u Měděnce,
65
Salesiova výšina, Hradiště aj. K cenným geologickým lokalitám patří i přírodní památky Vlčí jámy a Čedičový lom Rotava. Z hlediska cestovního ruchu výborné podmínky nabízejí zimní střediska Abertamy, Bouřňák, Boží Dar, Cínovec, Jáchymov, Klínovec, Kovářská, Kraslice, Pernink, Telnice a řada dalších. Krušnými horami procházejí desítky kilometrů běžeckých tratí. Hory ale skýtají i mnoho příležitostí i pro letní rekreaci, horskou turistiku nebo cyklistické výlety. Řada naučných stezek a turistických tras vhodných zejména pro pěší turisty pokračuje i do sousedního Německa. V oblasti rychle roste i síť značených cyklotras. ¾ Téma: ČESKO-NĚMECKÉ SILNIČNÍ HRANIČNÍ PŘECHODY ¾ Autor: TOMÁŠ KUFA Hraniční přechod Hrádek nad Nisou – Zittau (přes Porajów PL) Varnsdorf - Seifhennersdorf Rumburk - Seifhennersdorf Jiříkov - Neugersdorf Rožany - Sohland Rumburk - Neugersdorf Dolní Poustevna - Sebnitz Hřensko - Schmilka Petrovice - Bahratal Cínovec - Zinnwald Cínovec - Altenberg
Charakter 1,3
Rozsah dopravy P,C,M,OA, B
Provozní doba nepřetržitá
1 1 1 1 1 1 1 1 1
P, C, M, OA, B P, C, M, OA P,C,M do 50 ccm P,C,M,OA P,C,M,OA,B,N P, C, M, OA P, C, M, OA, B P, C, M, OA, B P, C, B link. Teplice Drážďany M, OA, B, N
nepřetržitě nepřetržitě 8 - 20 nepřetržitě nepřetržitě nepřetržitě nepřetržitě nepřetržitě nepřetržitě
1
Cínovec:
Moldava:
Boží Dar:
Kraslice:
66
nepřetržitě
STŘEDA 10. 5. 2006 – JÁCHYMOV-CHEB-KRASLICE-JÁCHYMOV ¾ Trasa: JÁCHYMOV-KARLOVY VARY-CHEB ¾ Autor: MICHAELA HOŘÁKOVÁ …Jáchymov, Ostrov,…viz výše Trasa Jáchymov-Karlovy Vary-Cheb měří celkem 63,4 km. Karlovy Vary Leží v západní části ČR v Sokolovské pánvi na soutoku řek Teplé a Ohře. Územím Karlových Varů protékají čtyři řeky – Ohře, Teplá, Rolava a Chodovský potok. Rozloha: 5 910 ha Počet obyvatel: 51 537 (2005) Karlovy Vary jsou naše největší lázně, jejichž sláva je založena na teplých vřídlech, vyvěrajících v údolní nivě říčky Teplé. Osada tu vznikla někdy v polovině 14. století, rozmach lázeňství přišel až v 2. polovině 18. století a především v 19. století. Z 12 minerálních pramenů je nejznámější Vřídlo, které tryská z hloubky 2 000–3 000 m do výšky 12 m a jeho teplota je 73 °C. Z původních lázeňských staveb se do dneška zachovaly jen některé. Je to především Mlýnská kolonáda (1871–1881), dlouhá 132 m a široká 13 m. Zbytkem hrádku z doby Karla IV. je Zámecká věž s arkádovým ochozem. K nejznámějším společenským střediskům patří Grandhotel Pupp a sanatorium Imperial, k církevním stavbám kostel sv. Maří Magdaleny (1731–1736) a pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla (189318–97). V lázních se léčí především nemoci zažívacího traktu a poruchy metabolismu. Známými produkty jsou likér Becherovka a Mlýnský pramen. Karlovy Vary jsou také známé svým filmovým festivalem. Sokolov Leží v Sokolovské pánvi a protéká jím řeka Ohře. Sokolovská pánev:
Rozloha: 2 290 ha Počet obyvatel: 24 724 (2005) 67
Město Sokolov, do roku 1948 nazývané Falknov, je poprvé zmíněno roku 1279. Na náměstí jsou zajímavé památky, například kostel sv. Jakuba (1632–1634) s osmibokou věží a barokními oltáři či osmibokou kašnu s postavou sokolníka Wastla, který podle pověsti osadu založil. Cheb Chebská pánev:
Cheb leží v Podkrušnohorské oblasti v celku Chebská pánev. Pouze jihozápadní okraj náleží Šumavské soustavě. Protéká jím řeka Ohře. Na západ od Chebu se rozprostírá vodní nádrž Skalka a na jihovýchod od Chebu leží vodní nádrž Jesenice. Rozloha: 9 640 ha Počet obyvatel: 33 462 (2005) … Město Cheb (Jana Vodičková) ¾ Téma: ODSUN NĚMCŮ ¾ Autor: DANIELA POHLUDKOVÁ Němci a Maďaři se na základě zjednodušeného pojímání viny za zločiny druhá světové války dostali v Československu do postavení bezprávné skupiny obyvatel. Přitom ještě před válkou tvořili Němci téměř 30 % obyvatelstva českých zemích a Maďaři přesahovali 17 % z celkového počtu obyvatel na Slovensku. V ČSR má odsun Němců po válce 2 fáze: 1. fáze začíná hned po skončení druhé světové války, v květnu 1945 tzv. divokým odsunem. V těchto prvních poválečných měsících byl Němcům zabaven majetek, konfiskována zemědělská půda, byli zbaveni státního občanství, a tím pádem i jakékoli právní ochrany. Tento divoký odsun byl organizován místními národními výbory, pokud již byly zkonstituovány, nebo Čechy, kteří zde žili. Zemřelo mnoho sudetských Němců a to různým způsobem, buď na vysílení jako tomu bylo při pochodu z Brna nebo byli zavražděni při rabování jejich majetku. Reálné odhady mluví o 20 až 40 tisících mrtvých. 2. fáze nastala v lednu 1946, kdy byli Němci podrobeni „organizovanému odsunu“ s ohledem na výsledky konference vítězných mocností v Postupimi (léto 1945). Během necelého roku bylo z českého pohraničí vysídleno podle zprávy ministra zahraničí Jana Masaryka 2 256 000 Němců. Nešlo ale o odsun stoprocentní. Podle
68
statistických údajů z roku 1950 zůstalo v českých zemích 1,8 % německých obyvatel (byli z pohraničí rozptýleni do vnitrozemí). Celý proces byl definitivně ukončen na jaře roku 1947. V Československu poté zůstalo asi 200 000 Němců ze smíšených manželství, odborníků a antifašistů. Deportace jsou vykládány jako akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu a za kolaboraci s nacismem. Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Z hlediska moderního pojetí práva (jež však v té době nebylo obecně respektováno) má každý právo žít v zemi, kde se narodil; deportovat lze pouze cizince, a to jen v případě splnění dalších podmínek. Největší masakry Němců v létě 1945 o Brněnský pochod smrti, 30. – 31. května 1945: „vyvedení“ 20 000 Němců. 1 691 mrtvých. o Postoloprty, koncentrační tábor v bažantnici, 31. května – 15. června 1945, 763 zavražděných, z toho 5 žen a 1 dítě. o Doupov: 24 zavražděných, pohřbeni na školním hřišti. o Tocov, 5. června 1945, 32 zavražděných. o Podbořany, 7. června 1945, 68 zavražděných. o Chomutov, 9. června 1945, 12 umučených po předchozím týrání na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno 140 Němců. o Horní Moštěnice u Přerova, návrší Švédské šance, noc z 18. na 19. června 1945, zavražděno 265 Němců, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 nedospělých. Nejstarším zavražděným byl 80letý stařec, nejmladší 8měsíční nemluvně. Útěkem se zachránilo 7 lidí. o Domažlice, asi 200 zavražděných. o Ústí nad Labem–Krásné Březno, 31. července 1945, 50 zlynčovaných civilistů. Benešovy dekrety Benešovy dekrety je soubor právních norem, které byly vydávány v letech 1940-1945 československým prezidentem Edvardem Benešem, a mimo jiné umožnily zabavení majetku a vysídlení německy hovořícího obyvatelstva z poválečného Československa Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil.
69
¾ Téma: SOCIOEKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA A VÝVOJ KARLOVARSKÉHO KRAJE ¾ Autor: ALENA MALÁ Karlovarský kraj se skládá ze 3 okresů (Cheb, Karlovy Vary a Sokolov). Podle současného administrativního členění se nachází na území kraje celkem 132 obcí nejrůznější velikosti, tvořených jednou až několika desítkami částí, což z něj v rámci ČR dělá kraj s nejnižším počtem obcí. Sídlem kraje a zároveň největší obcí kraje jsou Karlovy Vary s 51 537 obyvateli. Karlovarský kraj se rozkládá na západě území České republiky. Více než polovinu celkové délky hranic tvoří hranice se Spolkovou republikou Německo, a to na západě s Bavorskem a na severu se Saskem. Jižním sousedem je Plzeňský kraj a na východě se rozkládá kraj Ústecký. Nejvyšším bodem kraje je krušnohorský Klínovec (1 244 m n.m.), nejnižší místo (320 m n.m.) leží na hranicích kraje v okrese Karlovy Vary na řece Ohři. Karlovarský kraj je po kraji Libereckém druhým nejmenším a svou rozlohou 3 314,5 km2 zaujímá 4,2 % rozlohy ČR. Území Karlovarského kraje se vyznačuje značnou vnitřní diferenciací jak z hlediska přírodních podmínek, tak i z hlediska hospodářské struktury a stavu životního prostředí. Struktura hospodářství regionu je velmi pestrá. V okresech Karlovy Vary a Cheb je hlavní prioritou lázeňství a cestovní ruch. Okres Sokolov se vyznačuje koncentrací těžby hnědého uhlí, energetickou, chemickou a strojírenskou výrobou. V kraji mají své nezanedbatelné postavení tradiční odvětví, jako je výroba skla, porcelánu, minerálních vod, hudebních nástrojů a textilu. V Karlovarském kraji se nachází nejvýznamnější koncentrace lázeňských míst v ČR. Lázeňské služby poskytuje přes 70 lázeňských zařízení, tj. přes 44 % z celé ČR. Mimo lázeňské organizace poskytuje své služby v kraji velké množství ubytovacích zařízení různých kategorií. V úhrnu let 1961–2001 se počet obyvatel Karlovarského kraje vyvíjel poměrně progresivně. K tomu přispívalo i příznivé věkové složení obyvatel. Mezi uváděnými roky doznal počet obyvatel kraje zvýšení o 9,1%, zatímco přírůstek v ČR činil pouze 6,9%. Hustotou obyvatel 92 na km2 nedosahuje kraj republikového průměru. Největší podíl na počtu obyvatel kraje má v roce 2004 okres Karlovy Vary (39,9 %), nejmenší podíl zaujímal okres Cheb (29,5 %). Růst počtu obyvatel kraje je v posledních letech ovlivněn také zvyšujícím se počtem cizích státních příslušníků. V demografické oblasti je situace v Karlovarském kraji v mnoha směrech horší než v České republice. Tuto skutečnost dokumentují zejména vysoká rozvodovost, potratovost, nejvyšší novorozenecká a kojenecká úmrtnost a nejvyšší procento mimomanželské plodnosti. Dále se negativně projevuje nízká vzdělanost obyvatelstva. Mezi pozitiva lze zahrnout mladší věkovou strukturu obyvatel s nejnižším průměrným věkem, nižší úmrtnost a vyšší sňatečnost. 70
Pro sociální oblast je v kraji charakteristická poměrně vysoká nezaměstnanost, nejnižší mzdy, nejvyšší podíl neúplných rodin se závislými dětmi, jeden z nejvyšších podílů domácností s příjmy pod úrovní životního minima a nízký podíl studentů středních škol. Pozitivní vliv má nejvyšší míra ekonomické aktivity. Z ekonomického hlediska negativně charakterizuje Karlovarský kraj jeden z nejnižších podílů HDP na obyvatele, nejnižší podíly orné a zemědělské půdy, nejnižší dojivost, nejnižší produktivita práce v průmyslu a nejnižší výdaje na výzkum a vývoj. Kladný dopad na ekonomiku kraje má zejména rozvinuté lázeňství a cestovní ruch. Specifika kraje v demografické oblasti po kraji Hl. město Praha a Libereckém 3. nejmenší rozlohou (331 457 ha) a počtem obyvatel nejmenší (304 585 obyvatel) po kraji Hl. město Praha nejvyšší podíl cizinců z obyvatelstva kraje (4,8 %) nejvyšší podíl obyvatel ve věku 15–64 let (71,8 %) společně s Ústeckým krajem nejnižší průměrný věk (38,8 roku) dle výsledků SLDB 2001 po Ústeckém kraji 2. nejnižší podíl osob s vysokoškolským vzděláním (5,6 %), nejvyšší podíl osob se základním a neukončeným vzděláním (27,9 %) dle výsledků SLDB 2001 nejvyšší podíl rozvedených (10,8 %) a nejnižší podíl ženatých a vdaných (42,2 %) nejvyšší podíl dětí narozených mimo manželství (47,6 %) nejvyšší novorozenecká (3,8 ‰) a kojenecká (5,9 ‰) úmrtnost 2. nejnižší (po kraji Vysočina) úmrtnost (9,9 na 1 000 obyvatel středního stavu) nejvyšší počet potratů na 1 000 obyvatel (5,3 ‰) po kraji Hl. město Praha 2. nejvyšší sňatečnost (5,6 sňatku na 1 000 obyvatel středního stavu) po Ústeckém kraji 2. nejvyšší rozvodovost (3,8 rozvedených manželství na 1 000 obyvatel) Specifika kraje v sociální oblasti nejvyšší podíl neúplných rodin se závislými dětmi (10,0 %) po kraji Hl. město Praha, společně s krajem Ústeckým 2. nejnižší průměrný počet členů domácnosti (2,28) se Zlínským krajem nejvyšší podíl domácností s příjmy pod úrovní životního minima nejdražší kraj v hodnotách průměrné celkové energetické spotřeby nejvyšší míra ekonomické aktivity (61,5 %) 4. nejvyšší míra registrované nezaměstnanosti (11,60 %) rychlejší tempo snižování zaměstnanosti proti republikovému průměru podle VŠPS po kraji Hl. město Praha a Ústeckém kraji 3. nejnižší zaměstnanost v primární sféře (2,91 %) nejnižší průměrná měsíční mzda (15 414 Kč) Specifika kraje v ekonomické oblasti hrubý domácí produkt v přepočtu na 1 obyvatele kraje představuje 79,9 % republikového průměru a po Olomouckém kraji je 2. nejnižší nejnižší roční produktivita práce z tržeb celkem (1 336,7 tis. Kč) i z tržeb průmyslové povahy(1 297,5 tis. Kč) rozvinuté lázeňství a cestovní ruch, po kraji Hl. město Praha 2. nejvyšší počet hostů v hromadných ubytovacích zařízeních na 1 000 obyvatel (1 859) nejvýznamnější koncentrace lázeňských míst – 58,2 % zařízení z celé ČR na území kraje, 40,1 % odléčených pacientů z celé ČR nejnižší výdaje na výzkum a vývoj nižší vybavenost informačními a komunikačními technologiemi
71
¾ Téma: HYDROLOGIE KARLOVARSKÉHO KRAJE ¾ Autor: ADAM KOŠAŘ Hydrologie Karlovarského kraje:
¾ Téma: PRŮMYSLOVÉ KLASTRY KARLOVARSKÉHO KRAJE ¾ Autor: EVA PROCHÁZKOVÁ Sklo, porcelán a keramika - THUN Karlovarský porcelán a.s. - největší český výrobce užitkového porcelánu, v současné době je tvořen několika výrobními a obslužnými závody. Mezi nimi jsou: Concordia (továrna na porcelán v Lesově u Karlových Varů, zal. r. 1888. V současnosti závod vyrábí ročně 1.000 tun porcelánu tj. cca 4,5 mil. kusů a zaměstnává 280 pracovníků). Manufaktura v Chodově patří k nejstarším v Čechách, zal. již v r. 1811. Závod vyrábí ročně 100 tun porcelánu, což představuje cca 580 tis. ks porcelánu a zaměstnává 130 pracovníků. Závod Loket zal. r. 1815. V současnosti vyrábí 1000 tun porcelánu tj. cca 3,8 mil. kusů hrnků a zaměstnává 150 pracovníků. - Avirunion a.s. – výrobce obalového skla. Akciová společnost v Dubí u Teplic vznikla r. 1993 spojením společností OBALUNION (dceřinná společnost Skla Union a.s.) a italské AVIR Finanziara S.p.A., Asti. R. 1996 se Avirunion stal členem skupiny Owens-Illinois Toledo, Ohio. Dnes vlastní dva podniky: Rudolfova Huť v Dubí u Teplic a Nové Sedlo u Karlových Varů. - G. Benedikt – hotelový porcelán. První výrobky pro hotely a restaurace od r. 1958. 2002 firmu koupila česká společnost Polyflex, převzala historický název G. Benedikt a přinesla kapitál potřebný k jejímu dalšímu rozvoji. Následovalo převzetí bývalé mateřské společnosti Porzellanfabrik Langenthal AG na základě odkoupení 72
majoritního podílu 88 % akcií. Tato společnost je jediným švýcarským výrobcem porcelánu a je proslavená daleko za hranicemi své vlasti. Český výrobce G. Benedikt Karlovy Vary, nyní dodává svůj porcelán do více než 30 zemí - Haas & Czjzek - První porcelánová manufaktura v Čechách, Horní Slavkov. - Karlovarské sklo a.s. - ruční výroba domácího, nápojového a dekorativního skla. V roce 1992 založil Milan Mottl vlastní dílnu a začal provozovat sklářské řemeslo podle svých návrhů a nápadů. Značka MOTTL se do povědomí veřejnosti dostala prostřednictvím tuzemské prodejní sítě. V roce 1993 byla založena společnost MOTTL GLAS, spol. s r.o. Později se partnerem a společníkem Milana Mottla stal výrobce pecí Realistic - vznikla společnost Karlovarské sklo, a.s. - LEANDER, Porcelán Loučky. Továrna vyrábí více než devadesát let kvalitní jemný porcelán a od roku 1992 je ve vlastnictví společnosti LEANDER, Porcelán Loučky, s.r.o. - Firma STAROROLSKÝ PORCELÁN Moritz Zdekauer, a.s. byla založena v roce 1810. V současnosti se zaměřuje na výrobu užitkového porcelánu pro domácnost, porcelán pro hotelové a restaurační provozy a ozdobný porcelán Moser, a. s.:
Výroba hudebních nástrojů - Akord Kvint, s.r.o., je soukromá firma, která vyrábí mimořádné koncertní a mistrovské housle, violy a cella. Firma byla založena v roce 1991. - AMATI - Denak je ryze česká společnost. Název Denak (představuje zkratku od DEchové NÁstroje Kraslice) se ke jménu AMATI přidal po privatizaci společnosti v roce 1993. Výrobu zajišťují 2 výrobní závody, jejichž celkový objem produkce řadí továrnu mezi významné české průmyslové podniky a zároveň mezi 3 největší výrobce hudebních nástrojů v Evropě. Tyto závody zaměstnávají kolem 650 lidí. Veškerá výroba společnosti je realizována v ČR. Hlavní závod se nachází v Kraslicích, druhý závod je umístěn v Hradci Králové. - Společnost ARS MUSIC, s.r.o., je soukromá firma vyrábějící a prodávající školní a studentské housle, violy a violoncella. Vznikla v roce 1997 v Lubech. Většinovým vlastníkem je firma AKORD KVINT, světoznámý výrobce koncertních a mistrovských houslí, viol a cell. - STRUNAL Luby - Ročně společnost STRUNAL vyrobí přibližně 50 000 kytar všech modelů a velikostí, přes 6 000 houslí, téměř 1 000 viol, až 2 000 violoncell a stejný
73
počet kontrabasů, 3 500 smyčců, přes 500 mandolín, dále pak bendža, pouzdra, povlaky a ostatní doplňky hudebních nástrojů. Podstatná část produkce společnosti, kolem 90 %, je určena zákazníkům v zahraničí. Mezi výrazné obchodní úspěchy patří založení vlastní dceřiné společnosti STRUNAL AMERICA, Inc. a vlastního obchodního zastoupení v Rusku. Společnost STRUNAL AMERICA, Inc., se sídlem v Mountainside-NJ, byla založena 1. 1. 1999. Zabývá se výhradní distribucí našich nástrojů na území USA. Potravinářský a tabákový průmysl - České rybářství s.r.o. - chov, lov a prodej ryb. - Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a.s. - Jihočeská drůbež a.s. - zpracovávání drůbeže a výroba drůbežích výrobků - Karlovarská Korunní Kyselka s.r.o. - výroba a prodej minerální vody - Karlovarské minerální vody, a.s. - výroba minerálních vod Mattoni, Aquila, Magnesia a Mlýnský Pramen. - Karlovarské oplatky - Klas CZ - přírodní produkty na zvýšení odolnosti organismu, fyzické výkonnosti ... - Marienbad Waters a.s. - stáčírna minerálních vod a jejich prodej - Aqua Maria, Excelsior, Rudolfův pramen. ¾ Téma: KARLOVARSKÉ MINERÁLNÍ VODY – PROFIL FIRMY ¾ Autor: VENDULA STODŮLKOVÁ Karlovarské minerální vody, a.s. jsou největším výrobcem minerálních a pramenitých vod v České republice. V současné době stáčejí a exportují přírodní a ochucené minerální vody Mattoni a Magnesia, pramenitou vodu Aquila a několik druhů ochucených limonád a ledových čajů. Svými produkty pokrývají rozhodující podíl českého trhu minerálních vod. Filosofií firmy je budování světoznámých značek s mezinárodní hodnotou s akcentem na prvotřídní kvalitu všech produktů. Všechny procesy ve firmě jsou nekompromisně podřízeny jedinému cílu – vysoké kvalitě finálního produktu. Zástupci vrcholového managementu firmy zakládají své know-how především na lidském potenciálu. Podařilo se jim vytvořit maximálně výkonný a úspěšný tým špičkových pracovníků. Společnost Karlovarské minerální vody, a.s. rozvíjí systematicky i své exportní aktivity. Díky výkonnosti a profesionalitě exportního oddělení, které se profilovalo v posledních letech, se v současnosti koncepčně utvářejí a rozvíjí tyto cílové trhy: Slovensko, Polsko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Ruská federace, Ukrajina, Bělorusko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Spojené Arabské Emiráty, Grenada, USA, Kanada, Německo a státy Beneluxu. V současné době začíná společnost exportovat i do Dánska a Finska.
74
¾ Téma: KARLOVARSKÉ VŘÍDLO ¾ Autor: JAN DYGRÝN Historie Až do 16. století, kdy se objevily první zmínky o jímání Vřídla, označovaného jako Brudel, Sprudel nebo Fons, se na území Karlových Varů vyskytovaly pouze přírodní prameny, vyvěrající v nejnižším místě úzkého údolí – v řečišti Teplé. Naši předchůdci tehdy prováděli prosté zásahy spočívající v „pouhém“ ohrazení přírodních vývěrů v řečišti řeky tak, aby nedocházelo k míšení termy s povrchovou vodou, zaplavování velkými vodami a tak, aby byl vytvořen dostatečný spád pro zásobování koupelen nábřežních měšťanských domů. Po r. 1571 přistoupili k prvnímu umělému jímání termy na pravém břehu řeky vyhloubeninami v tzv. vřídelní desce, jejichž ústí bylo chráněno kamennými překlady s kruhovými či čtvercovými otvory. Od této doby je pravý břeh Teplé vyhrazen jednak jímání Vřídla, jednak stavbám s Vřídlem organicky spjatým. Každá z nich si zaslouží zvláštní pozornosti, ať již to byly Obecní lázně, barokní lázeňská stavba z r. 1774, v r. 1826 nahrazená kolonádou empírovou, litinová kolonáda z let 1879–1939, dřevěné provizorium z r. 1940, které zde stávalo až do r. 1969 i dnešní monumentální stavba Vřídelní kolonády, vystavěná dle projektu z let 1967–1969. Vřídlo Teplota 73 °C, obsah CO2 400 mg/l, vydatnost 2 000 l/min. Voda pro pitnou kůru je přivedena do pěti pramenních váz ve Vřídelní kolonádě. Je zde nejen v původní teplotě (pramenní vázy A), ale i ochlazená na 57 °C (pramenní vázy B) a 41 °C (pramenní váza C). Vřídlo se stalo nejen symbolem největších českých lázní, ale také jejich věčně pulzujícím srdcem. Na něm je závislé snad vše, co dělá Karlovy Vary lázněmi – zásobuje termální vodou všechna lázeňská zařízení, dodává plynný oxid uhličitý (CO2) pro vanové koupele, poskytuje základní surovinu pro výrobu karlovarské vřídelní soli i pro zkameňování suvenýrů. Na Vřídle jsou závislé i ostatní karlovarské prameny, které představují vlastně jen větve, oddělující se od hlavního výstupního kmene termy. Jeden z pramenů Vřídla je právě ona fontána, tryskající v hale kolonády až do výše 14 metrů a přitahující pozornost všech návštěvníků Karlových Varů. Indikace poruchy zažívacího ústrojí, poruchy výměny látkové, diabetes, dna, nadváha, parodontóza, choroby pohybového ústrojí, nemoci jater, žlučníku, žlučových cest, pankreatu, onkologická onemocnění.
75
¾ Téma: RUSOVÉ A KARLOVY VARY ¾ Autor: MICHAELA HOŘÁKOVÁ Karlovy Vary jsou lázeňským městem, které každý rok navštěvují tisíce turistů a pacientů z celého světa. Mezi jinými si ho oblíbili i Rusové. Hlavním důvodem imigrace do Česka je především politická nestabilita a vysoká kriminalita v jejich mateřské zemi – Rusku. Významným faktorem je taky to, že většina z nich mají příbuzné v Česku. K snadnějšímu pohybu mezi Ruskem a Karlovými Vary slouží ruským lázeňským hostům a migrantům pravidelná letecká linka Moskva-Karlovy Vary. Ta létá čtyřikrát týdně. Ruská menšina v Karlových Varech se skládá většinou z bohatých podnikatelů, kteří podnikají s realitami, v obchodu a zdravotnictví a lázeňských službách. Nejvíce je přítomnost ruských obyvatel pociťována v lázeňském centru města. Tvoří tak „vnitřní ruský ostrov“. Je zdůrazňována honosnost jejich novostaveb. Velká část místních lidí popisuje ruského obyvatele v Karlových Varech jako suverénního, arogantního až bezohledně se chovajícího člověka. Domnívají se, že Rusové jsou ochotni utratit daleko více peněz než jiní a to především za luxus. Také jsou podle dotazovaných lidí pověstní nevhodně kombinovaným značkovým odíváním a ženy výrazným líčením. Rusové v Karlových Varech tvoří uzavřenou komunitu, málo příslušníků této menšiny ovládá český jazyk. Spoléhají na to, že Češi většinou ruštinu ovládají, protože se v minulému režimu povinně vyučovala ve škole. Příslušníci ruské menšiny navštěvují ruské společenské a kulturní akce (přednášky, koncerty, divadelní představení, bohoslužby), ale účastní se často i českých. Vyčleňování se z majoritní skupiny se projevuje i v ekonomické sféře. Raději zaměstnají příslušníka vlastního etnika, protože ti jsou pro ně ekonomicky výhodnější. Separují se i prostorově, kupují si byty v jednom domě nebo staví rodinné vily v jedné čtvrti. Ruský element je všudypřítomný. Ruské jídelníčky (často bez české verze) visí po městě, ruská realitní kancelář nabízí domy a byty pro bohaté krajany. Ti mají své ruské taxikáře, ochranku, kluby. K tomu Rusové jako investoři černých staveb. Nejznámějším černým stavitelem je Nikolaj Stěpanov (49). Bývalý naftař z Tumeně staví za Karlovými Vary v Hájích na 13hektarovém areálu bez povolení ruské dřevěnice obklopené kamennou zdí. Pozemky se zámečkem, který býval rekreačním střediskem lázní, koupil od karlovarského psychiatra Petra Kaliny za 4,2 milionu korun. Původní povolení počítalo s vybudováním rekreačního areálu s 56 sruby. Ruský investor si však objednal projekty na rekreační sruby ve stylu ruských dřevěnic. Když mu hrozil úřední zásah poprvé, nechal Stěpanov betonové základy zasypat hlínou. Podruhé mu stavební úřad nařídil, aby zboural do tří měsíců dřevěnice i kamennou ohradu. Proti tomuto nařízení se odvolal ke krajskému úřadu. Z toho vyplývá, že mnozí bohatí Rusové si dělají v lázních, co chtějí, a nerespektují české zákony.
76
A jak vnímají ruskou přítomnost ve městě místní občané? Při procházce městem si v jeho centru všimnete mnoha cizojazyčných nápisů, kterými se vychází vstříc zahraničním turistům. V lázeňském centru se nacházejí obchody hlavně s luxusními oděvy, sklem a porcelánem. Vzhledem k sortimentu a vysokým cenám jsou mnohé obchody určené spíše turistům než místním obyvatelům. Přesto si někteří čeští zákazníci stěžují, že na ně prodavačky v některých obchodech nemluví česky. Vyvolává to v nich pocit, že obchody nejsou určeny pro ně. Usazování a kupování nemovitostí občany Ruska je dotázanými lidmi vnímáno spíše negativně. Pozitivně je respondenty vnímáno, jak obchod ve městě díky ruskému kapitálu prosperuje. Také se část respondentů domnívá, že Rusové podporují některé kulturní akce. Přestože ruské investice pomáhají zlepšovat vzhled města, naprostá většina dotázaných se domnívá, že by bylo lepší, kdyby nemovitosti a pozemky vlastnili Češi. Vinu za to, že mnoho lázeňských domů vlastní Rusové, dávají někteří respondenti městu. Tvrdí, že magistrát jim rozprodává majetek města. Město ale prý nikoho nezvýhodňuje, přednost dá vždy nejvyšší nabídce. Mnoho místních lidí má taky pocit, že s přibývajícím počtem budov koupených Rusy roste i jejich moc a vliv. S tím je spojen i strach ze zvětšující se ruské menšiny. Lidé se bojí, že Rusové skoupí všechno možné a nakonec budou ovládat celé město i s místními obyvateli. Podle oficiálních informací bylo v Karlových Varech na začátku roku 2004 491 občanů Ruské federace na trvalý pobyt a 450 jich mělo povolený pobyt na základě víza nad 90 dnů (k 31. lednu 2004). V roce 2005 byli nejčastějšími lázeňskými hosty opět Rusové. Ti poprvé v historii překonali magickou hranici třiceti tisíc, což je oproti roku 2004 nárůst o deset procent. Investoři z Ruska už vlastní v Karlových Varech řadu nemovitostí. Do dlouhodobého pronájmu od města získali například lázně nad Tržní kolonádou. Vybudovali z nich luxusní balneocentrum pro zahraniční klientelu. Patří jim rovněž řada objektů v Sadové ulici. Kromě toho postavili několik luxusních hotelů na pozemcích města. Otevřeli pětihvězdičkový luxusní hotel Carlsbad Plaza. Plány: Ruská společnost Západní přístav si chce pronajmout od karlovarského magistrátu na několik desítek let historický objekt Císařských lázní. Chce ho využívat například pro pořádání kulturních a společenských akcí. V záměrech ruských investorů se objevuje i přestavba části budovy na ubytovací kapacitu a byznyscentrum. Architekti najatí Západním přístavem navrhli dostavbu k objektu a vytvoření promenády nad řekou Teplou. Na parkovací plochy se má vejít minimálně 50 aut. Závěr: Proč by Karlovy Vary nemohly vzkvétat díky penězům, které Rusové přinesou? Čekali se Němci, čekali se Italové, ale tihle zahraniční podnikatelé, kteří také vytvořili společnosti s českými občany, nakonec kupovali objekty na spekulaci.
77
Dneska některé jsou zavřené, viz budova České spořitelny, nebo některé úplně musely být zbourány, protože padaly. Potom přišli Rusové a ti přinesli peníze a začali opravovat. Ale není tam jenom ruský kapitál, je tam švýcarský, je tam rakouský i německý. Je to multikulturní a multinacionální město. ¾ Téma: ŽELEZNÁ OPONA – ZANIKLÉ OBCE CHEBSKA ¾ Autor: PETR CEJNAR Po mnichovské dohodě bylo Chebsko začleněno do Velkoněmecké říše – župy Sudetenland (Sudetengau) s centrem v Liberci (Reichenberg). Celkem měla Sudetengau tři obvody Cheb (Eger), Ústí nad Labem (Aussig) a Opavu (Troppau). Po 2. sv. válce se Chebsko opět stává součástí Československa a je zde obnoveno správní uspořádaní z doby první republiky. Po odsunu většiny Němců v letech 1945–1947, je obyvatelstvo doplněno převážně Čechy z rumunského Banátu (reemigranty) a z českého vnitrozemí. Větší města a průmyslová střediska se dosídlit dařilo, i když často s problémy a obtížemi. Podhorské vesničky s drsnými klimatickými i životními podmínkami už tak lákavé nebyly. V pohraničních oblastech zaniklo po roce 1945 kolem 3 000 obcí, částí obcí a samot, z důvodu nedostatku obyvatel, kteří by se zde usadili, a kvůli nové geopolitické situaci, která byla příčinou vzniku nárazníkové zóny, tzv. železné opony“. Mnoho obcí tak zaniklo kvůli zákazu vstupu do hraničních pásem a kvůli vzniku vojenských výcvikových prostorů. Chebská pánev, Smrčiny, část Slavkovského lesa V nejbližším okolí Chebu byl příčinou zániku obcí odsun původních německých obyvatel a následné vytyčení pohraničního pásma a vojenského úvalu Prameny. Boden (Boden) - hraniční pásmo; zcela zničena Brtná (Brtná) - postupně vysídlena; částečně zničena Cech Svatého Víta (St. Veit Zeche) - hraniční pásmo; zcela zničena Dolní Lazy (Unter Perlsberg) - vojenský výcvikový prostor Prameny; částečně zničena Dolní Žitná (Unter Rockendorf) - vojenský výcvikový prostor Prameny; částečně zničena Dubina (Eichelberg) - hraniční pásmo; zcela zničena Háj (Grafengrün) - postupně vysídlena; částečně zničena Horní Hraničná (Ober Kunreuth) - hraniční pásmo; zcela zničena Horní Lazy (Ober Perlsberg) - vojenský výcvikový prostor Prameny; částečně zničena Horní Paseky (Oberreuth) - hraniční pásmo (s NDR); zcela zničena Horní Pelhřimov (Unter Pilmersreuth) - hraniční pásmo; zcela zničena Horní Žitná (Ober Rockendorf) - vojenský výcvikový prostor Prameny; zničena zcela Mýtina (Alt Albenreut) - hraniční pásmo; zničena částečně Nová Ves (Neudorf) - vojenský výcvikový prostor Prameny; částečně zničena Nové Mohelno (Neumugl) - hraniční pásmo; zcela zničena Oldřichov (Ullrichsgrün) - hraniční pásmo; zcela zničena Pastviny (Friedersreuth) - hraniční pásmo; zničena částečné Pomezná (Markhausen) - hraniční pásmo; zcela zničena Prameny (Sangerberg) - vojenský výcvikový prostor Prameny; částečně zničena Rathsam (Rathsam) - hraniční pásmo; zcela zničena Skelné Hutě (Glashütten) - postupně vysídlena; zcela zničena Slapany (Schloppenhof) - hraniční pásmo; zničena částečné
78
Slatiny (Lohhauser) - hraniční pásmo; zcela zničena Štítary (Schildern) - hraniční pásmo; zničena částečné Trojmezí (Gottmannsgrün) - postupně vysídlena; částečně zničena Újezd (Mähring) - hraniční pásmo; zcela zničena Vysoká (Maiersgrün) - postupně vysídlena; částečně zničena Výspa (Dürrengrün) - postupně vysídlena; zcela zničena Wies (Wies) - hraniční pásmo; zcela zničena Slavkovský les - vojenský vícvikový prostor Prameny (1946–1954) Důvodem zániku obcí v oblasti Slavkovského lesa byl vojenský výcvikový prostor Prameny. Jak z uvedeného přehledu vyplývá, většina obcí a osad byla zcela zničena. Zbytky stavení, včetně kostelů v Čisté, Lobzech, Vranově a Smrkovci byly po zrušení vojenského prostoru srovnány se zemí. Do prostoru Prameny byly začleněny tyto obce a osady: Arnoltov (Arnitzgrün) - zničen zčásti Bystřina (Reichenbach) - zničena zcela Čistá - město (Lauterbach Stadt) - zničena zcela Hluboká (Tiefenbach) - zničena zčásti Hrušková (Birndorf) - zničena zčásti Kamenice (Steinbach) - zničena zčásti Kostelní Bříza (Kirchenbirk) - zničena zčásti Krásná Lípa (Schönlind) - zničena zcela Lazy (Perlsberg) - zničena zčásti Lobzy (Lobs) - zničena zcela Milíře (Kohling) - zničena zcela Novina (Grün) - zničena zčásti Ostrov (Wöhr) - zničena zcela Paseka (Schwand) - zničena zcela Rovná (Ebmeth) - zničena zcela Rudolec (Ruditzgrün) - zničena zčásti Smrkovec (Schönficht) - zničena zcela Studánka (Schönbrunn) - zničena zcela Třídomí (Dreihäuser) - zničena zcela Týmov (Tiefengrün) - zničena zcela Vranov (Frohnau) - zničena zcela Zadní Domky (Hinterhäuser) - zničena zcela Žitná (Rockendorf) - zničena zcela.
¾ Téma: MĚSTO CHEB ¾ Autor: JANA VODIČKOVÁ Cheb Jedná se o okresní město, městskou památkovou rezervaci, hospodářské středisko s průmyslovou zónou a železniční křižovatku, které leží mezi Krušnými horami a Slavkovským lesem na řece Ohři. Je domovem více než 33 tisíc obyvatel. Rozloha Chebu je 96,4 km². Chebský region patří společně s Ašskem k západněji položeným místům České republiky a z geografického hlediska má velmi výhodnou polohu na hranici s Německem. Administrativně tento mikroregion náleží do Karlovarského kraje. Krajina je velmi rozmanitá. Většinou svého území leží mikroregion v třetihorní Chebské pánvi. Ze západu sem zasahuje pohoří Smrčiny, směrem od jihu a
79
jihovýchodu Český les a Slavkovský les. Krajina zde patří do povodí Labe a tedy do úmoří Severního moře. Dominantní řekou je zde Ohře. Cheb patří mezi nejvýznamnější dopravní uzly České republiky. V blízkosti města se nacházejí významné silniční hraniční přechody do SRN Pomezí n./Ohří a Svatý Kříž, nedaleko leží i Vojtanov. Samotný Cheb slouží jako železniční hraniční přechod. Nachází se zde také letiště s přistávací plochou 1800 m, které je využívaně především pro sportovní účely a také pro Leteckou záchrannou hasičskou službu. Ve vzdálenosti asi 50 km se nachází mezinárodní letiště Karlovy Vary. Před rokem 1989 byl okres Cheb charakterizován jako zemědělsko-průmyslový, při zvlášť významném postavení lázeňství. Průmysl byl orientován především na průmysl textilní, strojírenský, elektrotechnický, dřevařský, tradiční výrobu hudebních nástrojů a na zpracování místních zdrojů a surovin. V současné době je určitý pokles průmyslové výroby zejména v textilním, strojírenském a elektrotechnickém průmyslu a dochází k postupnému rozvoji terciérní sféry (obchodu, veřejného stravování, doprovodných služeb pro lázeňství a cestovní ruch) a dále oblasti stavebnictví. Lokalizace okresu v blízkosti státní hranice umožnila vznik řady malých a středních podniků, zabývajících se výrobou jednotlivých komponentů či kompletací nejrůznějších výrobků pro německé firmy (textilní, elektrotechnický a keramický průmysl - malování porcelánu). Na severovýchodním okraji města se nachází areál průmyslového parku. Špalíček Symbol chebského náměstí tvoří bizarní komplex 11 domů rozdělených Kramářskou uličkou, který vyrůstal od 13. století na místě kramářských bud a masných krámů. Podle nejstaršího zobrazení z roku 1472 je půdorys těchto 2 bloků v podstatě zachován do dnešní doby. Zbořena byla třetí řada domů, která stála na západní straně náměstí Kostel sv. Mikuláše Z počátku 13. století, kdy byl chrám stavěn jako trojlodní románská bazilika, se zachoval západní portál a spodní část věží. Chrámové trojlodí, presbytář a sakristie pochází z gotické etapy výstavby. Po požáru v roce 1742 byly věže osazeny barokními kopulemi podle návrhu B. Neumanna. Poslední úpravy včetně novogotického zastřešení věží byly provedeny v roce 1864. Toto zastřešení bylo zničeno v dubnu 1945. Městský dům Městský dům v čele dolní části náměstí je svou dispozicí, gotickým portálem a renesančním průjezdem jedním z nejlépe dochovaných měšťanských domů. Nejstarší zprávy o něm nacházíme koncem 14. století. Renesanční přestavbou prošel počátkem 17. století. Do dějin města vstoupil dne 25. února 1634 jako místo zavraždění Albrechta z Valdštejna. Od roku 1735 je dům v trvalém držení města. V roce 1873 zde bylo založeno městské muzeum.
80
Areál hradu s městským opevněním Hrad byl vystavěn ve 2. polovině 12. století na místě slovanského hradiště z 9. – 11. století. Ve 2. polovině 15. století byla k paláci císařské falce přistavěna hospodářská budova, ve které byli 25. února 1634 zavražděni Valdštejnovi důstojníci. Z původního románského opevnění se zachovala Černá věž a část východní hradby. Nejlépe dochovanou a nejcenější stavbou falce je hradní kaple sv. Erharda a Uršuly. Nová radnice Dominantou východní strany náměstí je nová barokní radnice postavená v letech 1723–1728 podle návrhu pražského dvorního architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho. Budova, přestože zůstala torzem, je svou palácovou dispozicí a štukovou i sochařskou výzdobou interiéru jednou z nejzdařilejších barokních architektur ve městě. Od roku 1962 je zde umístěna Státní galerie výtvarného umění. Gablerův dům Dům patří svou bohatě členěnou a zdobenou rokokovou fasádou k nejhodnotnějším výsledkům pozdně barokní přestavby v 18. století. Ve 2. polovině 17. století patřil dům Jezuitům, kteří nechali nad portálem umístit reliéf s postavou P. Marie. Schirdingerův dům Patří mezi nejreprezentativnější domy celého náměstí dokumentující rozdílné etapy přestavby města. Dům se svým úzkým průčelím a stupňovitým, vysokým štítem názorně dokládá podobu gotických domů středověkého Chebu. Z doby přestavby pochází renesanční arkádová pavlač v nádvoří. Výstavní a koncertní síň Klára Bývalý kostel sv. Kláry postavený v letech 1708–1712 je jednou z nejhodnotnějších církevních barokních staveb v Chebu. Autorem projektu byl Kryštof Dienzenhofer. Po zrušení řádu byl kostel v roce 1782 odsvěcen. Dnes je zde koncertní a výstavní síň Státní galerie výtvarného umění. Františkánský kostel Minoritský kostel, který byl vystavěn zároveň s klášterem po roce 1247, kdy se v Chebu usazují Františkáni. Po požáru v roce 1270 byl znovu postaven a v roce 1285 vysvěcen. Z původní stavby z poloviny 13. století se zachovala sakristie a přilehlá část zdiva kláštera. Křížová chodba kláštera z 1. pol. 14. století patří k nejkrásnějším stavebním památkám historického jádra města. Kostel sv. Václava Byl postaven v barokním slohu v letech 1674–1688 místo středověkého dominikánského kostela a konventu z počátku 14. století. Při přestavbě kostela byl změněn půdorys středověké stavby a hlavní průčelí s honosným portálem a habsburským znakem orientováno do Kamenné ulice. Kostel sv. Bartoloměje Bývalý špitální kostel řádu Křížovníků s červenou hvězdou byl dostavěn v roce 1414. Stavba v gotickém slohu má neobvyklé řešení žebrové klenby nesené jedním 81
centrálním pilířem. Kostel byl koncem 2. světové války poškozen. Při rekonstrukci v letech 1962–1963 byly restaurovány původní nástěnné malby a kostel sloužil do roku 1997 jako výstavní síň Státní galerie výtvarného umění se stálou sbírkou gotických plastik. Poté byl navrácen řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Okolí Chebu nabízí různé možnosti výletů. Je zde možnost vydat se do světoznámých lázeňských měst Karlových Varů (40 km), Mariánských Lázní (30 km) a Františkových Lázní (5 km), na hrádek Seeberg (10 km) nebo zámek Kynžvart (27 km), navštívit poutní místo Maria Loreto (6 km) nebo se těšit z přírody a jejích zajímavostí např. v jedinečné přírodní rezervaci SOOS (10 km) v Motýlím muzeu (10 km) nebo na vyhaslé sopce Komorní Hůrka (5 km). Ve skanzenu Doubrava si můžeme prohlédnout lidovou architekturu a umění Chebska (16 km) nebo přímo v okolních vesnicích. K doplnění:
¾ Téma: VIETNAMSKÁ MENŠINA V ČR ¾ Autor: MICHAL POLÁCH Stručná historie vietnamské migrace na území ČR:
Vietnamská menšina dnes Podle údajů Českého statistického úřadu ke dni 31. 12. 2004 v ČR pobývalo celkem 34 179 Vietnamců. Sčítání lidu, domů a bytů provedené v roce 2001 pochytilo kolem 18 000 vietnamských občanů, ovšem někteří odborníci odhadují celkový počet Vietnamců na 60 až 70 tisíc. Vietnamci tak tvoří v ČR třetí nejpočetnější skupinu cizinců s dlouhodobým či trvalým pobytem po Ukrajincích a Slovácích. Zatímco se strategie Vietnamců v ČR jeví na základě vlastní deklarace a také dostupných výzkumů jako strategie rychlého získání ekonomického zisku, fakticky tato migrace začíná mít dlouhodobější charakter. Z celkového počtu Vietnamců v současné době registrovaných v ČR kolem 40 % vlastní povolení k dlouhodobému pobytu. Podíl Vietnamců s trvalým pobytem se během posledních let výrazně zvyšuje.
82
Oproti období před rokem 1989, kdy se největší počet Vietnamců nacházel v blízkosti velkých podniků a učilišť, dnes se Vietnamci podobně jako i ostatní cizinci nejčastěji usidlují v největších městech jako Praha, Brno, Plzeň a také v pohraničních regionech v okolí Ostravy a Chebu, kde se často zaměřují na prodej zahraničním turistům. Převážná většina vietnamských občanů podniká oficiálně na základě živnostenského oprávnění, a to bez ohledu na svou původní profesi a vzdělání. Z velké většiny vietnamští podnikatelé prodávají dovezené levné textilní, obuvnické a elektronické zboží, tabák, lihoviny a v pohraničních oblastech ještě další poptávané drobné zboží. V poslední době se také objevuje daleko více vietnamských občerstvení a restaurací, obchodů s potravinami a mnoho dalších firem, což zřejmě souvisí s rostoucí cenovou konkurencí na textilním trhu, na trhu levných výrobků. Podle dostupných statistik je mezi Vietnamskými občany zastoupeno 43% žen. Většina Vietnamců v ČR je v ekonomicky aktivním věku od 20 do 50 let. Zvyšuje se také zastoupení dětí do 10 let. Proto v souvislosti s vietnamskou komunitou v ČR se poslední dobou často hovoří ve spojení s tzv. problémem druhé generace migrantů. Dnešní vietnamské děti a studenti, kteří se zde již narodili, nebo tu žijí od malička, jsou velmi významnou skupinou, která bezesporu ovlivní budoucnost vzájemných vztahů. Podle odborníků na tuto problematiku se mladší generace zásadně odlišuje od starších migrantů především intenzitou zapojení do české společnosti. V této souvislosti se také často mluví o vzniku mezigeneračních konfliktů uvnitř samotné vietnamské komunity. Za jednu z největších překážek úspěšné integrace nově příchozích Vietnamců do ČR lze považovat také administrativní bariéry spojené ze zajišťováním pobytu v ČR. Průzkumy ukazují, že za negativní aspekt života v ČR považují např. byrokratické překážky v podnikání či administrativní překážky v zaměstnání. Vietnamská komunita je často označována jako velmi uzavřená a izolovaná bez výrazné potřeby se integrovat. Z hlediska kulturního se samotní Vietnamci označují za kulturu „kontaktní“. Pojem integrace se v současném Vietnamu používá zejména ve spojení integrace do světového hospodářství, nikoli v souvislosti s integrací migrantů v cílových zemích. Vietnamská komunita v ČR disponuje velmi silným potenciálem k integraci, který však začíná být patrný až po třech, pěti i více letech pobytu příchozího migranta v ČR. Vietnamci a dnešní Cheb:
83
¾ Trasa: CHEB-FRANTIŠKOVY LÁZNĚ-KRASLICE-JÁCHYMOV ¾ Průvodce: ZDEŇKA ŠPOKOVÁ Cheb Okres: Cheb Kraj: Karlovarský kraj Město Cheb leží v kotlině mezi Smrčinami, Halštrovským pohořím, Krušnými horami a Českým lesem na jižním okraji chebské třetihorní pánve na výběžcích fylitů Smrčin, které jsou do ní vklíněny ve tvaru poloostrovů. Na území města jsou přeryty v krátkém skalnatém údolí. Díky tomu tvoří tato poloha jedinečný předpoklad pro brod v chebské kotlině. Podstatnou část města zaujímá pravý břeh, který spadá pozvolně k řece a strmě stoupá na hradních skalách. Střed města a jeho horní části leží na písčité půdě. Pro postupný vývoj města a zároveň i pro jeho postavení v historii měla mimořádný význam jeho dopravně zeměpisná poloha. Město leží v blízkosti nejdůležitějšího středoevropského rozvodí (odkud teče Mohan k Rýnu, Nába k Dunaji, Sála a Halštrou na sever a Ohře na východ k Labi) a důležitá je také jeho poloha vzhledem k Českému lesu (přírodních vstupní brána do Čech). Cheb tak byl po mnoho staletí křižovatkou dvou hlavních dopravních směrů – obchodních cest vedoucích od Dunaje (Řezno) k severoněmecké nížině (Wismarská nížina) a dopravního tahu z Porýní podél Mohanu k Čechám, jehož význam rostl od středověku. Historie První zmínky o Chebu pocházejí z roku 1061 a to v souvislosti se stavbou kamenného hradu. Nechal jej postavit německý král Jindřich IV. jako součást opevnění hranice své říše. Později získává Cheb v dědictví německý císař Friedrich Barbarossa a nechává hrad přebudovat na honosnou císařskou rezidenci. Roku 1322 za vlády českého krále Jana Lucemburského je Cheb jako dědičná zástava připojen k zemím Koruny české. V té době je již městem a získal výsadní postavení samosprávného území s vlastním sněmem. 25. února 1634 byl v Chebu zavražděn generalissimo císařských vojsk, vévoda Albrecht z Valdštejna. Od druhé poloviny 17. století nastal prudký rozvoj města, které se postupně stalo významným turistickým cílem. Inspirovali se zde např. Friderik Schiller či Johann Wolfgang Goethe. V 50. a 60. letech 20. století prošlo historické jádro města rozsáhlou asanací a rekonstrukcí . Roku1981 byl Cheb prohlášen městskou památkovou rezervací.
Kultura Každý sudý rok se ve městě koná významný letní Mezinárodní festival mládežnických dechových orchestrů FIJO. Na podzim se zde koná tradiční Jazzový festival, v letním období se pořádá cyklus varhanních koncertů Chebské varhanní léto, divadelní představení na hradě atd. Zájemci o výtvarné umění mohou navštívit Státní galerii výtvarného umění, galerii fotografie či některou ze soukromých galerií. Františkovy Lázně Okres: Cheb Kraj: Karlovarský kraj
84
Františkovy Lázně patří mezi světově proslulá lázeňská města. Nacházejí se v západních Čechách ve středu Chebské kotliny. S městy Mariánské Lázně a Karlovy vary tvoří tzv. „Západočeský lázeňský trojúhelník“. Město má 22 minerálních pramenů s vysokým obsahem oxidu uhličitého – tzv. kyselky. Mezi nejznámější patří Glauberovy prameny, z nichž pramen Glauber IV je nejsilnějším svého druhu. Léčí se zde choroby srdeční a cévní, choroby krevního oběhu, ženské choroby a choroby pohybového aparátu. Historie Dříve než byly založeny lázně, byla historie místa spojena s dějinami nejstaršího Františkova pramene (dříve Slatinná kyselka). Chebští lékaři využívali tento pramen jako léčebný prostředek a brzy se tak stal známým i za hranicemi země. Po válce sem směřovalo stále více lázeňských hostů, kteří byli ubytováni v Chebu, i když pramen ležel 6 km od města. V bezprostřední blízkosti pramen tak vznikl malý lázeňský komplex. Františkovy Lázně byly založeny 27. dubna 1793. Měly podobu vesnice s hlavní třídou, která směřovala od pramene do parku na opačné straně. Lázně byly pojmenovány podle rakouského císaře Františka I. Původně se jmenovaly Ves císaře Františka, teprve až v roce 1807 dostaly současný název. Roku 1852 se Františkovy Lázně stávají samostatnou obcí. V roce 1865 získávají statut města. Díky slohu lázeňského jádra má město statut památkové rezervace a roku 2004 byly vyhlášeny Historickým městem roku 2004.
Nejvýznamnější každoroční akce je zahájení lázeňské sezóny, městský jarmark, Straussův festival atd. V okolí Františkových Lázní se nachází mnoho, zejména přírodních lákadel. Národní přírodní rezervace SOOS, rašeliniště s bohatými vývěry minerálních vod, bahenními sopkami atd. Mezi historické památky patří hrad Seeberg z konce 12. století. V blízkosti lázní se nachází nejmladší sopka ve střední Evropě Komorní Hůrka. Na okraji města se nachází rybník Amerika. Kraslice Okres: Sokolov
Kraj: Karlovarský kraj
Město Kraslice se rozkládá na úpatí západočeské části Krušných hor v Kraslickém průsmyku. Sousedí s německým městem Klingenthal, s nímž jej spojuje hraniční přechod. Centrum Kraslic leží v nadmořské výšce 525 m, nejvyšší místa správního území dosahují přes 900 m. Historie Kraslice vznikly ve 13. století na staré obchodní stezce mezi Německem a Českou kotlinou, která byla později nazývána jako „Zlatá cesta erfurtská“. První zmínky o osídlení souvisejí s klášterem ve Waldsassenu. Na základě pozvání cisterciáckých mnichů byla oblast kolonizována německými osadníky. V letech 1150 až 1350 vznikají první osady, které se později sloučí pod názvem Greslas. Ve 14. století se v oblasti začínají dolovat rudy stříbra, olova a cínu a došlo tak k rozvoji celé oblasti. Roku 1356 se panství stává majetkem českého krále Karla IV. Toto období bylo pro Kraslice dobou rozmachu a prosperity. Růst Kraslic byl natolik rychlý, že je král Karel IV. již roku 1370 povýšil na královské město. Po smrti krále Karla IV získali panství bratři Jindřich a Konrád z Reitenbachu, kteří pořádali loupežné nájezdy. V 17. století rudné dolování v okolí Kraslic upadá a nastává rozmach řemesel, především krajkářství, tkalcovství, výroba hraček a výroba hudebních nástrojů. Obnovení rozvoje města přispěla roku 1886 výstavba železnice. V polovině 18. století Josef Jan Anger založil
85
továrnu na výrobu hudebních nástrojů, jejíž věhlas se šířil pod značkou Amati (dnes Amati – Denak). Slibný rozvoj města zastavila druhá světová válka a zejména následné vysídlení sudetských Němců po jejím skončení.
Zajímavosti V centru města najdeme děkanský chrám Božího těla, před nímž je umístěná socha Panny Marie vytesaná z pískovce a socha sv. Jana Nepomuckého. Nad Městskými sady, které se každoročně stávají letním centrem kulturních akcí se vypíná vrchol Hradiště. Tento název vrchol získal po bývalém strážním hradu, který byl sídlem loupeživých rytířů a za vlády Karla IV. byl vypálen. Tímto směrem vede i poznávací stezka Stopami horníků. Jedním z dobře dostupných a zajímavých míst je Vysoký kámen (773,6 m n. m.) u obce Kostelní. Jde o přírodní památku o rozloze 2,8 ha. Na této výrazné křemencové skále je vyhlídkové místo s rozhledem na Čechy a Sasko. Jáchymov Okres: Karlovy Vary Kraj: Karlovarský kraj Lázeňské město Jáchymov leží v údolí Krušných hor nedaleko hranic se SRN v nadmořské výšce 560–750 m n. m. Jáchymov patří mezi klasické rudní revíry v české části Krušných hor. Je představitelem tzv. komplexního zrudnění. Najdeme zde ložiska žil rud stříbrných, niklových, kobaltových a uranových. Město leží na území svorového komplexu, na východ od jeho kontaktu s karlovarským žulovým plutonem. Lázně Jáchymov jsou známým lázeňským střediskem, ve kterém byly jako první na světě založeny lázně s radioaktivní vodou. Na počátku 20. století zde byly nalezeny radioaktivní prameny a v roce 1906 založeny první radonové lázně na světě. Léčí se zde poruchy metabolismu, onemocnění nervového systému, onemocnění pohybového aparátu a choroby provázející stáří. Hlavním léčebným prostředkem jsou radonové koupele s vysokým obsahem přírodního radonu z pramenů Běhounek, Curie a C 1. Historie Po objevení velkého naleziště stříbra se v roce 1516 původní osada Konradsgrün stává hornickým městem. Díky jeho poloze v blízkosti hranic sem přicházeli obyvaelé ze sousedního Saska. Roku 1520 bylo město králem prohlášeno svobodným horním městem a využívalo název Údolí Sv. Jáchyma (Sankt Joachimsthal).Brzy se Jáchymov proslavil stříbrnými mincemi. Podle místa vzniku se pro stříbrnou minci z města Sankt Joachmithal vžil na evropských tržištích název Thal–Thaler a následně Tolar. Město vzkvétalo a upadalo v přímé závislosti na produkci stříbra v dolech v nejbližším okolí. Nová kapitola historie města je spjata s uranem, z něhož se připravovaly barvy používané ve sklárnách a porcelánkách V roce 1864 na dole Svornost vytryskl pramen, který dodnes stojí u základu jáchymovských lázní. První soukromé lázně, využívající radioaktivní vody byly založeny roku 1906. V roce 1912 byl otevřen nejmodernější lázeňský ústav Radium Palace. Právě díky lázním město opět vzkvétá. Již od 16. století byl revír intenzívně dobýván a postižen důlní činností, jejíž rozvoj spadá do období po r. 1945, kdy se těžba zaměřila na uranové rudy. Intenzivní průzkumy ložiska ovlivnily
86
poznatky z mineralogie a ložiskové geologie. Bohatou historii Jáchymova dokládá řada památek, které vznikly v době založení města ve 20. letech 16. století. Dominantou města je renesanční hrad Freudenstein.
Hospodářská charakteristika měst na trase:
¾ Téma: NPP KOMORNÍ HŮRKA ¾ Autor: LUDMILA SEČKOVÁ Komorní Hůrka Nejmladší sopka v Čechách a jedna z nejlépe prozkoumaných sopek na světě. Vznikla před 250 tisíci lety a je vysoká pouze 503 m n. m. Při jejím jižním úpatí, kam směřuje čedičový výlev, se nachází skalka s reliéfem hlavy J. W. Goetha, který zde prováděl svá geologická pozorování.
Vznik sopky Komorní Hůrka patří k nejmladším sopkám Českého masivu. Vznikla na rozhraní třetihor a čtvrtohor ve třetí a konečné vulkanické fázi svrchního pleistocénu (Würmu) před 115 000–15 000 lety a její dozvuky lze datovat ještě v holocénu, tedy před méně než 10 000 lety.
87
Sopka vznikla na dně již vysychajícího slaného jezera, které se rozkládalo v dnešní Chebské a Sokolovské pánvi. Vrchol Komorní Hůrky dnes dosahuje výšky 503 m n. m. Komorní Hůrka je navršená sopka vzniklá jedním výbuchem se strombolskou aktivitou, při níž je v krátkých i delších intervalech z kráteru vymršťována žhavá láva a vypálené horniny z podloží. Vznik sopky podnítila erupce plynů, která navršila mnohametrové vrstvy strusky zejména východním směrem od jícnu sopky a dnešního vrcholu. Na závěr sopečné činnosti vyplnila sopečná čedičová hornina sopouch a kráter a překryla také část struskovitého materiálu na jihozápadní straně kopce . Výzkum Komorní Hůrka je jednou z nejprobádanějších sopek, známou v celém vědeckém světě. O její slávu se zasloužily desítky vědců, kteří této sopce věnují pozornost více jak 200 let. Historie zkoumání se prolíná s historií české a německé vědy. V roce 1773 uveřejnil Ignác Born knihu nazvanou O vyhaslé sopce u města Chebu. Několik let poté se objevila teorie o tzv. „nepravé sopce“ vzniklé požárem podzemního uhelné sloje. V období konce 18. století a první poloviny 19. století vrcholil spor mezi tzv. neptunisty a plutonisty o otázkách vzniku čedičů a tvarů zemského povrchu. Podle neptunistů (Neptun – římský bůh vodstva) vzniklo vše, tedy i čediče usazením vrstev v mořské vodě. Plutonisté (Pluto – římský bůh podsvětí a vnitrozemského ohně) zastávali názor o vzniku těchto hornin sopečnou činností. Vědeckého sporu se významně účastnil i slavný německý básník J. W. Goethe. Několikrát navštívil Komorní Hůrku, účastnil se sporu o jejím původu a navrhl prokopat kopec a získat odpověď. Od dvacátých let 19. století se k nákladnému výzkumu přidává Goetheho přítel hrabě Kašpar Šternberg (zakladatel Národního muzea) s významným švédským chemikem a zastáncem uhelné teorie Jönsem Berzeliusem. Systémem asi 300 m důlních chodeb nalezli přívodní sopečný jícen vyplněný čedičem a zjistili omezení čedičového tělesa. Tím byl podán nezvratný důkaz o sopečném původu Komorní Hůrky. Šternberg také srovnával sopečné vyvrženiny Komorní Hůrky se stejnými z Vesuvu, Etny a sopek na Liparských ostrovech i její čedič s čedičem od Laašského jezera a Andernachu, a zjistil úplnou podobnost u obou materiálů Památné místo (nejen) českých geologů Ve svahu nad štolou vystupuje čedičová skalka, na níž je neznámým umělcem vytesán reliéf hlavy J. W. Goetha s nápisem „GOETHE DEM ERFORSCHER DES KAMMERBÜHLS – 1808, 1820, 1822“ (Goethovi, zkoumateli Komorní Hůrky), připomínající, že v těchto letech básník navštívil Komorní Hůrku. Průzkumné štoly jsou již dnes zavalené. Ústi štoly je opatřeno žulovým portálem s nápisem „DEN NATURFREUNDEN GEWIDMET v. G. K. STERNBERG,
88
MDCCCXXXVII“ (přátelům přírody věnováno hrabětem G. K. Sternbergem, 1837) Památník připomíná, že toto důlní dílo bylo raženo pouze pro vědecké účely. Na přelomu 20. století byla Komorní Hůrka částečně zalesněna smrkovým porostem s příměsí borovice černé. Velká lomová jáma byla z umělého vysazování dřevin vynechána, díky tomu se na suchém a výhřevném podkladě zachovala pro Chebsko netypická teplomilná květena. Jsou zde k vidění rozchodníky, mateřídouška, vstavač kukačka a mnohé další druhy, které zřejmě zdobily svah sopky i v dobách minulých. I proto byla po roce 1951 Komorní Hůrka vyhlášena státní přírodní rezervací. Dnes má statut národní přírodní památky a je zde přísně zakázáno dobývání jakýchkoliv přírodnin. K doplnění:
¾ Téma: NPR SOOS ¾ Autor: RADKA DOSEDĚLOVÁ Národní přírodní rezervace Soos leží 6 km severovýchodně od Františkových Lázní. Rezervace byla vyhlášena roku 1964 na ploše 221 ha. Název Soos pravděpodobně pochází z německého slova „Moos“, což můžeme překládat jako „bažina, mech“. Jiná verze tvrdí, že slovo „Soos“ je originálním výrazem pro močál v dnes již zaniklém egerlandském, tj. chebsko-německém nářečí. Přístupná je jen část a to 1,2 km dlouhou podlážkovou naučnou stezkou s popisy a vysvětlivkami. Jedná se o rozlehlé rašeliniště a minerální slatiniště, kde lze pozorovat dozvuky sopečné činnosti v mělké pánvi. Ta je rozdělena křemičitanovou vyvýšeninou na dvě nestejně velké části, které leží na nepropustném podloží kaolinických jílů. V prostoru sooské kotliny je zjištěno přes 200 vývěr minerálních vod a oxidu uhličitého. Sooská kotlina je 2 200 m dlouhá a 1 400 m široká deprese tektonického původu, ohraničená Vonšovským potokem na jihu a Sooským potokem na severu. Na konci třetihor se zde rozkládaly dvě mělké prohlubně oddělené valem křemičitého písku. Severní prohlubeň zásobená vodou Sooského potoka zarostla rašelinou a vzniklo hluboké rašeliniště. Jižní prohlubeň byla téměř bezodtoká, napájená jen vodou minerálních pramenů. Vysoký obsah solí ve vodě umožnil rozvoj brakickým druhům rozsivek, jejichž odumřelé schránky vytvořily křemelinový štít. Křemelina je přesycena roztoky solí z minerálních pramenů, které zde v době sucha krystalizují a vytvářejí na povrchu výkvěty solí. Na povrchu křemelinového štítu a v blízkosti jeho okrajů je soustředěna většina vývěrů oxidu uhličitého – tzv. mofety. Jedná se o postvulkanický jev, který je ve střední Evropě vzácný a někdy je nesprávně označován jako bahenní sopky. Mofety vznikají probubláváním minerálních vod nebo častěji suchého oxidu uhličitého povrchovou vodou a bahnem. Z rozpukané zvětralé žuly krystalického podloží uniká CO2 a hromadí se ve vrstvách terciérních sedimentů. Puklinami ve svrchních 89
vrstvách křemeliny vyvěrá na povrchu v malých 10–80 cm širokých a skoro stejně hlubokých kráterech. Díky různým druhům půdy se na relativně malém území vytvořila různorodá rostlinná společenstva. V rezervaci žije řada chráněných živočichů a roste zde množství mokřadních a slanomilných rostlin. Na rašeliništích najdeme mimo jiné i masožravou rosnatku okrouhlolistou, ze slanomilných rostlin je to např. bařička bahenní, bahnička jednoplevá sivěnka přímořská. Zajímavé jsou i typicky rašeliništní druhy jako klikva žoravina, suchopýr pochvatý, tolije bahenní. Ze zvířeny jsou nejzajímavější druhy ptáků – rákosník obecný, kulík říční, ledňáček říční, čejka chocholatá a pochop rákosní. Dále se zde vyskytuje vzácný skokan ostronosý a rašeliništní pavouk lovčík vodní. V rezervaci se také nachází stanice pro záchranu živočichů, muzeum, geologický a nový Jurský park. ¾ Téma: NEOVULKANISMUS V ČR ¾ Autor: VENDULA STODŮLKOVÁ Jako neoidní označujeme v Českém masívu vulkanickou činnost, která je současná s horotvornými procesy alpínského vrásnění v alpsko-karpatské oblasti. Alpské procesy se v pevné, varisky konsolidované kře Českého masívu odrazily vznikem tzv. saxonských zlomů a zlomových pásem, která místy dosáhla značných hloubek a vedla k pronikům magmat ze svrchního zemského pláště až na povrch (horní hranice zemského pláště se v českém masívu předpokládá v hloubkách 30– 40 km, magmata však mohou pocházet i z hloubek podstatně větších). Hlavní vulkanická centra se v Českém masívu soustřeďují zvláště v tzv. oherském riftu v severozápadních Čechách (Doupovské hory, České středohoří) a při labské linii sz. až jv. směru (skryta pod uloženinami české křídové pánve). Labská linie tvoří jz. omezení západosudetské oblasti a na blízkost této linie je vázána labská tektonovulkanická zóna, kterou na SV omezuje lužická porucha, přibližně paralelní s hlubinnou labskou zónou a sledovatelná od s. okolí Drážďan k Jičínu. Menší centra neovulkanitů a ojedinělé vulkány jsou však rozptýleny téměř po celé s. části Českého masívu a lze je sledovat z Bavorska přes Lužici až do Slezska (tzv. česko-slezský vulkanický oblouk). Vulkanická činnost započala již ve svrchní křídě, její maximum spadá do terciéru a dozvuky přetrvaly až do kvartéru. Na našem území lze rozlišit tři až čtyři neovulkanické fáze s částečně odlišnými produkty. Jejich společným znakem je alkalický charakter a převaha bazických až ultrabazických hornin. Rozdělení do fází je však schématické a podle nových výzkumů je účelnější oddělovat pouze starší preriftové a mladší Rottové stadium. Do preriftového stadia patří vulkanická činnost s časovým rozpětím 80–50 Ma. Vyznačuje se žilnými proniky ultrabazických magmat, které se soustřeďují při vnějších zlomech sv. části oherského riftu (mezi Českým středohořím a Lužicí) a při 90
lužickém zlomu, např. v Podještědí. Povrchové produkty této fáze neznáme, neboť zřejmě podlehly erozi. Do riftového stadia patří především hlavní fáze, která odráží hlavní tektonickou a vulkanickou aktivitu oherského riftu i jiných oblastí. Této fázi patří Doupovské hory a České středohoří i většina neovulkanitů v dalších částech Českého masívu. V mladších obdobích riftogeneze ve svrchním miocénu (9–5 Ma) se vulkanická činnost soustřeďuje do blízkosti mladších poruch – např. krušnohorského a lužického zlomu (kozákovské centrum). Vedle druzí jsou časté diatremy (výbuchová hrdla) s pozdější lávovou vyplní přívodní dráhy. Závěrečné fázi patří projevy pliocenního a pleistocénního vulkanismu. Lze sem řadit zejména aktivitu vulkanického centra v Nízkém Jeseníku v okolí Bruntálu a naše nejmladší vulkány, soustředěné při chebském zlomu – Železná hůrka a Komorní hůrka. ¾ Téma: MINERÁLNÍ VODY ZÁPADNÍCH ČECH ¾ Autor: LADA ŠUDOMOVÁ Minerální voda je voda se zvýšeným obsahem minerálních látek. V jednom litru minerální vody je více něž 1 g rozpuštěných minerálů nebo alespoň přes 1 g rozpuštěného CO2. Na území ČR je známo asi 350 lokalit s výskytem minerálních vod. Z toho 47 lokalit je chráněno vyhlášenými ochrannými pásmy, např. Františkovy Lázně (rozloha pásma 410 km²), Mariánské Lázně (380 km²), Teplice v Čechách (260 km²), Karlovy Vary (190 km²). Rozšíření minerálních vod v Čechách V Českém masivu je výskyt minerálních vod vázán převážně na významná poruchová pásma, vzniklá reakcí na vrásnění alpsko-karpatské soustavy. Hydraulicky významné mladé a hluboké poruchy zemské kůry a postvulkanické exhalace oxidu uhličitého jsou základními předpoklady vzniku většiny českých zřídelních struktur, tedy hydrogeologických systémů, v nichž dochází ke vzniku, akumulaci a výstupu minerálních vod. Kyselky Českého masivu Náleží velkému evropskému pásmu výskytu kyselek, sahajícímu od pohoří Eifel, Rhoen, přes Smrčiny, Podkrušnohoří a Jeseníky až do Slezska. Toto pásmo je charakteristické též přítomností tercierních (neogen) vulkanických hornin. Mezi minerální vody v genetické spojitosti s neogenní sopečnou činností náleží v Čechách např. prameny v podkrušnohorském riftu, v české křídové pánvi, v tzv. sudetské oblasti a na styku Českého masivu s karpatskou soustavou.
91
V podkrušnohorské oblasti se vyskytují velmi vydatné prameny minerálních vod v tzv. západočeském lázeňském trojúhelníku, tzn. v území zhruba vymezeném známými lázeňskými místy Františkovy Lázně, Mariánské Lázně a Karlovy Vary. Převažují zde alkalické síranové kyselky s velkým rozptylem celkové mineralizace a různých teplot, tedy od studených prostých kyselek až po hypertermální zřídla. Kromě již zmíněných lázeňských center vystupují uhličité minerální vody ve velmi husté síti v chebské pánvi (např. Soos, Částkov, Mostek, Vackovec, Paseky aj.), dále v tzv. Plánském prolomu v širším okolí Mariánských Lázní, odkud jsou rozšířeny do Slavkovského lesa (Kynžvart, Prameny, Louka, též Konstantinovy Lázně a další) a Tepelské vrchoviny (Číhaná, Hoštec, Otročín aj.), a dále v pásmu pod Krušnými horami (Kyselka, Dolní Lomnice, Korunní, Žebletín, Klášterec aj.) s vyzněním kyselek u Bíliny. Do podkrušnohorské oblasti kyselek řadíme i termální prameny v Karlových Varech, jejichž teplota dosahuje až 73,4 °C. Vlivem vysoké teploty zde vystupuje mechanická směs vody a plynného CO2. Teplice v Českém masivu Teplice či jinak řečeno geotermální zřídla vystupují spolu s oxidem uhličitým v již zmíněných Karlových Varech. Teplice silně radioaktivní, avšak bez významnější mineralizace (akratotermy), byly uměle zastiženy při hornické činnosti v Jáchymově, dále vystupují jak prosté tak radioaktivní teplé vody v Teplicích, které jsou nejstaršími českými lázněmi a akratoterma je známa též z Čachovic u Žatce. Alkalické teplice byly naraženy při hloubení vrtů v okolí Ústí nad Labem a Děčína (Střekov, Podmokly, Děčín aj.). Minerální vody mělkého původu v Českém masivu Mezi tyto vody náleží jednak hořké a slané síranové prameny, které získávají svou mineralizaci z třetihorních sedimentů a jednak prameny prostých železnatých vod. Hořké glauberové vody vystupují např. v Zaječicích u Mostu a slané prameny v nedalekých Bylanech. Složení těchto vod vzniká prostým vyluhováním miocénních jílů bohatých na MgSO4 a Na2SO4. Podobného původu jsou prameny v Lenešicích u Loun a v Kobylisích u Nového Bydžova a zřejmě k nim patřily i slané prameny v okolí města Slaný. Prosté železnaté prameny se tvoří vyluhování oxidů a hydroxidů železa v nejrůznějších horninách. Mezi tyto minerální vody náleží prameny v Bechyni, v Houštce, v Mšeném u Budyně nad Ohří aj. Prosté vody (akratopegy) v Českém masivu Přírodní klimatické lázně a další místa bez vyhlášených přírodních léčivých zdrojů mají často prameny s nízkou mineralizací i teplotou, bez zvláštních parametrů, které nedosahují kritérií minerálních vod. Přesto bývají především místním obyvatelstvem pokládány za léčivé a jako takové nějakým způsobem uctívány. Vzpomeňme známý pramen v Malých Svatoňovicích, dále pramenů v Dobré vodě u Nových Hradů, v Letinách u Přeštic, v Markétiných Lázních u Prachatic, v Kořenově u Tanvaldu, v Boží Vodě u Mladé Boleslavi a řadu jiných.
92
ČTVRTEK 11. 5. 2006 – JÁCHYMOV-BEČOV NAD TEPLOU-PLZEŇ ¾ Trasa: JÁCHYMOV-PLZEŇ ¾ Průvodce: PETR ŘEZNÍČEK Trasa Jáchymov-Plzeň:
93
¾ Téma: CHKO SLAVKOVSKÝ LES ¾ Autor: JANA PLUCAROVÁ Chráněnou krajinnou oblast Slavkovský les je možné přirovnat k hornatému ostrovu zeleně, klidu a dosud málo narušené přírody v geografickém trojúhelníku Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní. Oblast je osobitým krajinným celkem vystupujícím příkře nad Tachovskou brázdu, Chebskou a Sokolovskou pánev, na východě přechází pozvolna do Tepelské plošiny. Celé území má ráz paroviny. CHKO Slavkovský les byla zřízena v roce 1974 na ploše 640 m2. Významnou součástí lesů jihozápadní části Slavkovského lesa jsou rozlehlá rašeliniště vrchovištního typu s porosty borovice blatky a břízy pýřité s charakteristickými rašelinnými druhy. Rozsáhlé lesní komplexy spolu s rašeliništi vytváří ohromný přírodní vodní rezervoár, příznivě ovlivňující vodní režim širokého okolí, především západočeských lázní. Ochranou těchto míst tvorby minerálních pramenů se chráněná krajinná oblast Slavkovský les výrazně odlišuje od ostatních chráněných krajinných oblastí v republice. Flora: CHKO je z botanického hlediska velice zajímavým a pestrým územím. Kromě charakteristických skalních společenstev a rozsáhlého komplexu rašelinišť se zde vyskytuje velké množství různých typů pramenišť, lučních porostů a pastvin či křovin. Můžeme zde najít také dobře zachovalá společenstva vřesovišť, vodní a bažinné vegetace a v neposlední řadě také společenstva původních lesů. Fauna: V zachovalých biotopech najdeme řadu vzácných druhů živočichů. Najdeme zde tetřeva hlušce, čápa černého, kulíška obecného, jestřába lesního, datla černého. Vzácně lze potkat vodouše kropenatého. Je zde i populace jelena evropského a jelena siky. V posledních letech se zde objevil rys ostrovid. Mokřadní louky obývá chřástal polní. CHKO je zimovištěm mnoha druhů netopýrů – hlavně v nepřístupných hroutících se štolách. Našli bychom i řadu druhů hmyzu.
Maloplošná chráněná území: NPR – Kladské rašeliny, Pluhův bor NPP – Křížky, Upolínová louka, Jan Svatoš PR – Planý vrch, Smraďoch, Vlček, Holina, Údolí Teplé, Prameniště Teplé, Mokřady pod Vlčkem, Lazurový vrch, Podhorní vrch PP – Olšová Vrata, Homolka, Sirňák, Dominova skalka, Kynžvarstký kámen, Milhostovské mofety, Čiperka, Koňský pramen, Moučné pytle, Čědičové varhany u Hlinek, Pístovská louka Geologie Oblast je tvořena třemi morfologicky výraznými celky: karlovarským masivem (na severu a severovýchodě), Slavkovským lesem (centrální část) a Tepelskou vrchovinou (část východní a jihovýchodní). V severovýchodním cípu sem zasahují okrajové části Doupovských hor (Šemnice). Jižní hranice je tvořena výrazným poklesem podél tzv.
94
mariánskolázeňského zlomu, ve východní části sem svým okrajem zasahují materiály Sokolovské pánve budované v tzv. oháreckém synklinoriu. V oblasti Tepelské vrchoviny převládá tzv. mariánakolázeňský metabasický komplex tvořený převážně amfibolity, místy diority až gabry. Zvláště výrazný je pruh hadcových hornin od Mariánských Lázní k Nové Vsi. Oblast Slavkovského lesa je tvořena převážně žulovými horninami. Zhruba jde o dva typy granitoidů: jednak starší žuly tzv. horského typu, druhý typ je mladší tzv. krušnohorský typ. Karlovarský masiv je geologicky mnohem složitější těleso. V oblasti je tvořen převážně žulami obou uvedených typů. U Sedlečka a Šemnice jsou již zastiženy neovulkanity Doupovských hor. Geomorfologie Slavkovský les je nevysoké, silně zarovnané pohoří, vybíhající k západu klínovitě do úhlu, sevřeného jihozápadní částí Krušných hor, Smrčinami a Českým lesem. Na severu, západě a na jihu je morfologicky dobře charakterizované a osamostatněné, na východě je hranice neurčitá. Na severu je hranicí údolí Ohře, respektive pokleslý terén Sokolovské pánve, proti němuž je blok pohoří ohraničen zlomovými liniemi. Jen v širším okolí Lokte je morfologická hranice méně výrazná a Ohře se tu zařezává mohutnými meandry přímo hluboko do podkladu porfyrovité žuly loketské. Na západě a jihozápadě spadá pohoří strmými, až 200 m vysokými zlomově podmíněnými svahy k východnímu okraji neogenní chebské pánve, respektive dále na jihozápad do tachovského průlomu. Výrazné a vysoké svahy se táhnou ještě dále k východu směrem k Mariánským Lázním. Východní hranice proti Tepelské vrchovině je neurčitá. Vymezení Slavkovského lesa proti Karlovarskému pohoří tvoří údolí říčky Teplé. Nad zarovnanou parovinou vyčnívají nevýrazné, ale rozsáhlé výšiny, většinou silně zalesněné vrcholy a vyvýšeniny, z nichž nejvýraznější jsou Lesný 982,7 m, Lysina 981,4 m, Kružný 862,8 m, Ovčák 897,9 m, Kamenná hora 793,7m, Kozák 747 m. Nejodolnější horninou vůči erozi se jeví hadec. Parovina Tepelské vrchoviny má průměrnou výšku 600–700 m n. m. Klima Převážná část CHKO Slavkovský les leží na území podle Quitta, E. ( 1971 ) s mírně chladným a mírně suchým létem a normálně dlouhou zimou se sněhovou pokrývky. Delší léto a teplejší zima je v údolí Ohře mezi městy Karlovy Vary a Horní Slavkov. Nejvyšší polohy Slavkovského lesa přibližně nad 750 – 800 m.n.m. se nacházejí v chladné klimatické oblasti, která se zde projevuje především delší zimou s relativně dlouhým trváním sněhové pokrývky a vlhkým létem. Průměrné roční teploty jsou podle místa, od méně než 5 °C v nejvyšších, po 7-8 °C v nejnižších polohách. Převážná část území 5-6 °C. Průměrné roční srážky jsou od více než 900 mm, po méně než 650 mm, převážně okolo 700 mm. Délka vegetační doby je 120 až 140 dní, průměrná teplota vegetačního období je 12 °C a průměrný úhrn srážek ve vegetačním období 350–400 mm. Převládají větry západní a severozápadní. Nejméně časté jsou větry jižní. Půdy Z půdních typů je nejrozšířenější hnědozem, která se svými subtypy dosahuje plošného zastoupení cca 65 %. Pseudogleje asi 15 %, gleje do 10 %. Na zbývající ploše cca 10 % se vyskytují převážně
95
drobnější lokality podzolů rankerů a syrozemě, ale i souvisleji rozšířené hořečnaté rendziny na hadci, naplavené půdy a hluboké rašelinné půdy. Půdy typu pseudoglejů a subtypy oglejených půd jsou charakteristické střídavým zamokřováním a vysycháním půdního profilu, způsobené silným kolísáním hladiny spodní vody. Gleje a rašelinné půdy patří k typům trvale podmáčeným se stabilně vysoko položenou hladinou spodní vody. Důležitým znakem je půdní druh, který spolu s druhem a množstvím skeletu ovlivňuje především fyzikální vlastnosti půd. V oblasti zcela převládají půdy hlinitopísčité až písčitohlinité. Dosti rozšířené jsou i půdy hlinité a jílovitopísčité, pouze zřídka se na specifických stanovištích vyskytnou i půdy jílovitohlinité či jílovité, stejně jako půdy organické či skeletovité. Rozdíly v půdních typech i druzích se projevují nejen ve složení vegetačního pokryvu, ale i v odolnosti půd proti poškození nepříznivými vlivy, možnostech hospodářského využití, stupni obtížnosti zpracování a dalších faktorech. Hydrologie Území CHKO Slavkovský les hydrologicky náleží z větší části do povodí Ohře, částečně do povodí Mže a Střely. Hlavním tokem, který odvádí vody ze střední části území CHKO, je Teplá. Řeka pramení v oblasti mokřadů ve výšce 784 m.n.m. severovýchodně od Mariánských Lázní. Nejprve teče zarovnaným územím poloroviny. Před staletími zde vytvořená rybniční soustava slouží dosud. Podhora byla upravena na vodárenskou nádrž, Betlém (29 ha) a Starý rybník (15 ha) jsou využívány k rekreaci a chovu ryb. Dále se řečiště Teplé stáčí k severu a postupně se zahlubuje. Zleva přibírá vodnatý Pramenský potok s Mnichovským potokem a Dolský potok se Zlatým potokem. Pravostrannými přítoky jsou Otročínský (Debrný) potok a Bečevský (Tříslový) potok. Posledním větším přítokem Teplé je Lomnický potok s Dražovským potokem, který ústí do údolní nádrže Stanovice. Na dolním toku Teplé byla ve 30. letech 20. století vybudována přehradní nádrž Březová, sloužící doposud jako retenční nádrž pro ochranu před velkými vodami. Ohře, hlavní tok CHKO, vtéká do území v severní části krátkým průlomovým úsekem mezi Loktem a Doubím. Západní a severozápadní část území je odvodňována do Ohře Lipoltovským potokem společně s přítokem Podleským potokem, Velkou Libavou s přítokem Malou Libavou, Lobezským potokem a Dlouhou stokou s přítoky Čistý potok a Stříbrný potok. Na Velké Libavě byla v 60. letech 20. století vybudována vodárenská nádrž. Jižní část území je odvodňována Kosím potokem s přítoky Úšovickým a Jilmovým potokem. Na Kamenném potoce, přítoku Úšovického potoka, byla v roce 1896 vybudována první tížní zděná hráz v tehdejším Rakousko-Uhersku. Do Střely odtékají Útvinský, Odolenovický a Přílezský potok na východním okraji oblasti.
¾ Téma: TEPELSKÁ VRCHOVINA ¾ Autor: JANA VODIČKOVÁ rozloha: 682 km² střední výška: 627,3 m střední sklon: 4˚ 30´ nejvyšší vrchol: Podhorní vrch 847 m Tepelská vrchovina leží v jihovýchodní části Karlovarské vrchoviny, která je mimo ni tvořená i vyšším Slavkovským lesem a představuje zbytek zarovnané náhorní plošiny v průměrné nadmořské výšce 600 až 800 m. Tepelská vrchovina vytváří plochou vrchovinu plnou lesíků, polí, luk a vsí. Je složená z krystalických břidlic tepelsko – žlutického antiklinorního pásma s mariánskolázeňským metabazickým komplexem, granitoidy a neovulkanity. Jedná 96
se o kerný reliéf stupňovitě se sklánějící od SZ k JV s plochými rozvodními hřbety, rozsáhlými zarovnanými povrchy, výraznými neovulkanickými suky, se zlomovými svahy a mělkými i hluboce zaříznutými údolími převážně v povodí řeky Berounky, méně pak i Ohře (na západě). Nejvyšším bodem je Podhorní vrch – bájný vrch dávných obyvatel tohoto kraje. Podhorní vrch má dva vrcholy. Malá Podhora (829 m) je známou vyhlídkou na jihovýchodní straně a faktickým vrcholem je Velká Podhora (847 m) na východní straně. V sedle mezi oběma vrcholy dnes stojí kovová radioamatérská věž, která byla postavená kolem roku 1980. Podhorní vrch je dávno vyhaslou sopkou, památkou na alpínské vrásnění. Láva občas vystříkla do vzduchu, kde prudce tuhla a k zemi dopadala jako pevná hmota – tufy. Ty dnes tvoří obložení části Podhorního vrchu. V čedičové hornině bývají uvězněny žlutozelenošedé olivíny, které vznikaly rychlejší krystalizací křemičitanů než bylo tuhnutí lávy. U příjezdu do opuštěného lomu na Podhorním vrchu nalezneme dnes už vzácně v ruce drtitelný apatit, který býval dříve používán jako vápenato-fosforečné hnojivo v zemědělství. Hydrologické a klimatologické poměry:
Fauna a flóra:
¾ Téma: RABŠTEJN NAD STŘELOU ¾ Autor: PAVEL MŮČKA Historie a popis Zakladatelem hradu Rabštejna mohl být v prvé polovině 14. století Oldřich Pluh z Rabštejna. Hrad Rabštejn náleží pravděpodobně mezi hrady bergfritového typu – bližší charakter hradu není možné vzhledem k nedostatku informací určit. Původní hradní areál byl totiž v důsledku výstavby kláštera, kostela a později zámku značně deformován. Do roku 1819 stála ještě okrouhlá věž, která se však nakonec zřítila. Naproti přes silnici stojí zbytky hradu Sychrova. Místo silnice zde byl původně přirozený příkop (rozsedlina), který odděloval oba hrady. Hrad Sychrov vznikl pravděpodobně za vlády Karla IV. (který držel Rabštejn) a jeho možným zakladatelem byl rabštejnský purkrabí Jindřich.
97
V současném areálu nalezneme V zámeckém areálu můžeme navštívit zbytek hradu Rabštejna – okrouhlou věž a zbytek hradeb. Naproti přes silnici (místo silnice byl kdysi v těchto místech přirozený příkop oddělující oba hrady) leží zbytky hradu Sychrova – okrouhlý bergfrit, příkop vylámaný do skály, terénní nerovnosti. Někteří majitelé Oldřich Pluh z Rabštejna a jeho potomci, Karel IV., Václav IV., Beneš Čert z Hořovic, Burjan z Gutštejna, bratři ze Švamberka (Jindřich, Zdeněk a Jáchym), Jaroslav Libštejnský z Kolovrat a Jiří Kokořovec z Kokořova (drželi Rabštejn společně), Filip, hrabě ze Solmsu, Albrecht V.E. z Valdštejna, František Josef Černín z Chudenic, Barbora Krakovská z Kolovrat, Maxmilián Václav Lažanský z Bukové. Hrad Sychrov byl v držení : Jan starší z Rabštena, , Kateřina z Gutštejna, Kryštof z Gutštejna. Nejbližší okolí Severovýchodním směrem můžeme navštívit zbytky hradu Petrohradu a nedaleko něj pak hradu Šprymberka, jihovýchodním směrem leží u obce Trojany zbytky tvrze Šebíkova, jihozápadním směrem leží u Nečtin zřícenina hradu Preitenštejna a severozápadním směrem můžeme navštívit u Žlutic zaniklý hrad Nevděk. K doplnění :
¾ Téma: TĚŽBA KAOLÍNU V ČR ¾ Autor: PAVEL ŠILHAN Těžba kaolínu v ČR :
Poznámka: příspěvek nebyl dodán včas.
98
¾ Téma: MĚSTO PLZEŇ ¾ Autor: DALIBOR POPELKA Plzeň je čtvrtým největším městem v České republice. V západní části Čech zaujímá výrazné dominantní postavení jako silné průmyslové, obchodní, kulturní a správní centrum. Město bylo založeno v roce 1295 na soutoku řek Úhlavy, Úslavy, Radbuzy a Mže českým králem Václavem II. Výhodná geografická poloha mezi Prahou a zemskými hranicemi mu umožnila rychlý ekonomický rozvoj. Zčásti přenesení starého sídle ze Starého Plzence a částečná kolonizace. Na počátku husitského období na husitské straně, od jara 1420 až do Bílé hory jedna z hlavních opor katolicismu v Čechách. Asi 1468 zde byla vytištěna první česká kniha (Trojánská kronika). Dnešní Plzeň se rozkládá na ploše 125 km2 a žije zde zhruba 167 000 obyvatel. Vysoká kulturní i hospodářská úroveň města se odrazila v osobitém stavebním vývoji. Historické jádro města založeno na šachovnicovém půdorysu, bylo v roce 1989 prohlášeno městskou památkovou rezervací. Mezi cenné stavební památky patří zejména gotický chrám sv. Bartoloměje ze 14. století, renesanční radnice, barokní přestavby budov arciděkanství a františkánského kláštera či židovská synagoga. Zcela ojedinělý je soubor 18 domů vyzdobených sgrafity podle návrhů Mikoláše Alše. V období industrializace v 19. stol. byly v Plzni založeny známé průmyslové giganty – strojírenský komplex Škoda (založen 1859, energetická zařízení, investiční celky, zbrojovka, elektrické lokomotivy, tramvaje), Plzeňský Prazdroj (1842), Gambrinus (1869). Známým podnikem je i lihovar Plzeň Božkov. Další průmyslové odvětví – energetický, papírenský, dřevozpracující, oděvní, kožedělný, polygrafický, potravinářský. Mimořádným projektem v rámci celé České republiky je současná výstavba moderní průmyslové zóny Borská pole. Úsilí o zkvalitnění úrovně vzdělání vyvrcholilo v roce 1991 založením Západočeské univerzity. K nejhodnotnějším tradicím plzeňského kulturního prostředí patří činnost Divadla J. K. Tyla. Plzeň je dějištěm kulturních akcí a festivalů mezinárodního významu – Smetanovské dny, Skupova Plzeň, Historický víkend, festival Na ulici, Pilsner Fest, Ex Plzeň, Mezinárodní bienále kresby či festival Divadlo. V rámci Plzeňského kulturního léta jsou pořádány koncerty na otevřených pódiích v centru města. Rekreační možnosti Plzně jsou překvapivě bohaté, neboť město obklopují četné lesy s mnoha vodními plochami. Okolí města skýtá rozmanité možnosti výletů za historickými památkami Plzeňska. ¾ Téma: VÝZNAMNÉ PODNIKY V PLZNI 99
¾ Autor: JAN DYGRÝN ŠKODA HOLDING a.s. je pokračovatelem výrobních aktivit spojovaných s jejich tradičním českým názvem ŠKODA PLZEŇ. ŠKODA HOLDING a.s. vznikla na základě provedené finanční a organizační restrukturalizace. Je typem finančního holdingu, který finančně a metodicky řídí své dceřiné společnosti. 100 procentní podíl vlastní mezinárodní investiční skupina Appian Group. I s dceřinými společnostmi ŠKODA HOLDING a.s. zaměstnává 4 300 lidí. Po zveřejněné oborové analýzy skupiny ŠKODA HOLDING v prosinci 2003 patří ke stěžejním výrobním oborům zařízení pro energetiku (power) a dopravní strojírenství (transportation). Hlavní oblasti podnikání ŠKODA HOLDING a.s. a jejích dceřiných společností: POWER (zařízení pro energetiku) ŠKODA POWER s.r.o. (dříve Energo) - kompletované a kusové dodávky v oblasti klasické a jaderné energetiky – především dodávky strojoven, turbinových ostrovů a turbin (od výkonu 0,25 MW- 1000 MW) ŠKODA POWER pvt.,ltd. - obchodně inženýrská společnost v Indii ŠKODA - Jinma - společný podnik v Číně, výroba turbín malých výkonů TRANSPORTATION (dopravní strojírenství) ŠKODA TRANSPORTATION s.r.o. (dříve Dopravní technika) - elektrické lokomotivy, nízkopodlažní tramvaje, metro, příměstské vlakové jednotky ŠKODA ELECTRIC s.r.o. - trolejbusy, kompletní pohony pro dopravní systémy, trakční motory ČKD VAGONKA, a.s. - příměstské jednotky, motorové vozy a soupravy, lehká regionální vozidla SIBELEKTROPRIVOD - společný podnik s Dedal Group (Rusko), obdoba produkce ŠKODA ELECTRIC ŠKODA OSTROV s.r.o. - částečné aktivity v oblasti náhradních dílů pro trolejbusy VÚKV, a.s. - výzkum a vývoj, akreditované zkušebnictví
PANASONIC AVC NETWORK CZECH, s.r.o. je součástí celosvětové korporace Matsushita Electric Industrial, jež je významným výrobcem elektrických a elektronických výrobků, které jsou známé po celém světě pod obchodní značkou Panasonic. V roce 1996 zahájila společnost Matsushita výstavbu výrobního závodu na 17 ha průmyslové zóny Borská pole v Plzni. Počáteční investice dosáhla částky 66 milionů USD. K plynulému spuštění výroby došlo v krátké době, a tak v první polovině roku 1997 započala samotná výroba televizorů. Převážná část produkce je určena na vývoz. Klíčovými zeměmi jsou tradiční trhy západní Evropy, jako je Německo, Velká Británie, Španělsko, Itálie a Francie. Zajímavost: produkce více jak 1 000 000 televizorů ročně. PLZEŇSKÝ PRAZDROJ, A. S. 100
člen skupiny SABMiller plc, je podnik v současné době sdružující pivovar Plzeň, pivovar Radegast a pivovar Velké Popovice. Historie Právo várečné udělil 260 plzeňským občanům již Václav II. v roce 1295. Z roku 1307 pochází zmínka o pivovaru, který Wolfram Zwinilinger odkázal kostelu svatého Bartoloměje. Ve 14. století pak mohli vařit a prodávat pivo všichni měšťané. V roce 1501 je poprvé zmíněn městský pivovar. Kvalita vyráběného moku však silně kolísala a v únoru 1838 dokonce nechali radní vylít 36 sudů piva pro jeho „neschopnost požití a zdraví škodlivost“. Tato neblahá skutečnost vedla k tomu, že 2. ledna 1839 vzešlo z měšťanské schůze rozhodnutí o výstavbě pivovaru. Stavba započala 15. září téhož roku pod vedením Martina Stelzera. O tři roky později byl nový Měšťanský pivovar Plzeň dokončen. Pivovar měl vařit pivo bavorského typu, k čemuž byl z Bavor přizván a zaměstnán jako sládek Josef Groll. Ten v novém pivovaru uvařil premierovou várku 5. října 1842. Naražena byla 11. listopadu a ač nedopadla úplně dle očekávání, sklidila veliký úspěch. Staronová receptura tohoto piva je nyní známa a využívána po celém světě jako pivo plzeňského typu, právem nazývané po místě svého zrodu. Josef Groll pracoval v Měšťanském pivovaru pouze do dubna 1845. Po něm však přišli na řadu další bavorští sládkové, kteří se střídali až do konce 19. století. 1. března 1859 si pivovar nechal zaregistrovat u Obchodní a živnostenské komory v Plzni ochrannou známku Pilsner Bier – Plzeňské pivo a v roce 1898 Prazdroj – Urquell. Mezi další známky užívané v 19. století patří Plzeňský pramen, Prapramen, Měšťanské plzeňské či Plzeňský pravý zdroj. Již v prvním desetiletí existence si Měšťanský pivovar získal stabilní posice v Praze a záhy expandoval i do Vídně. V roce 1862 slavil úspěch v Paříži, odkud byl jen krůček do Ameriky. V roce 1869 byl v Plzni založen akciový pivovar jako přímá konkurence Městskému pivovaru, ale tomu se podařilo do 30. let 20. století získat většinu akcií. 13. září 1946 došlo ke znárodnění a sjednocení pivovarů pod hlavičkou národního podniku Plzeňské pivovary. Tento byl 1. června 1964 transformován na Západočeské pivovary se sídlem v Plzni a n. p. Plzeňský Prazdroj (pro export). Po revoluci vznikla akciová společnost Plzeňské pivovary a nakonec byla 1. září 1994 zapsána do obchodního rejstříku jako Plzeňský Prazdroj, a. s. V roce 1999 získal kontrolu nad a. s. Plzeňský Prazdroj za nejasných ekonomickoprávních okolností koncern SABMiller plc. 30. září 2002 byla dokončena fúze a Prazdroj pod svoji hlavičku pohltil Pivovar Radegast, a. s. a Pivovar Velké Popovice, a. s.
101
Výstav Původní pivovar byl plánován na kapacitu 30 000 hl ročně. V roce 1913 překročil roční výstav měšťanského pivovaru hranici 1 000 000 hl a v současné době činí přes 5 000 000 hl ročně. Produkce celé skupiny pak činí téměř 10 milionů hl piva ročně.
Současná produkce – Plzeňský prazdroj, a. s. Pilsner Urquell - světlý ležák s obsahem alkoholu 4,4 %, Gambrinus světlé výčepní - klasická desítka s obsahem alkoholu 4,1 %. Gambrinus Premium – dříve „dvanáctka“, světlý ležák s obsahem alkoholu 5 %. Gambrinus se sníženým obsahem cukru – Speciální světlé pivo určené pro diabetiky. Primus – světlé výčepní s obsahem alkoholu 4,3 %. Zajímavosti: V roce 2004 překročily výdaje za reklamu a propagaci 1 miliardu Kč. Exkurze do Plzeňského Prazdroje :
¾ Téma: PIVOVARNICTVÍ V ČR ¾ Autor: JAN BERAN Vaření piva v Čechách:
102
Pivovary v ČR Jihočeský kraj České Budějovice : Pivovar Budějovický Budvar České Budějovice : Budějovický měšťanský pivovar Český Krumlov : Pivovar Eggenberg Protivín : Pivovar Platan Třeboň : Pivovar Regent Strakonice : Pivovar Strakonice Záhoří u Písku : Pivovar Zvíkov Dražíč : Pivovar Lipan Jihomoravský kraj Černá Hora : Pivovar Černá Hora Znojmo : Pivovar Hostan Hodonín : Pivovar Kunc Tišnov : Pivovar Kvasar Oslavany : Pivovar Oslavany Brno : Pivovar Pegas Brno : Pivovar Starobrno Brno : Pivovar U Richarda Blučina : Pivovar Xaver Vyškov : Pivovar Vyškov Karlovarský kraj Cheb : Pivovar Cheb Velichov : Pivovar Velichov Královéhradecký kraj Broumov : Pivovar Broumov Dětenice : Pivovar Dětenice Dobruška : Pivovar Dobruška Trutnov : Pivovar Krakonoš Miletín : Pivovar Miletín Náchod : Pivovar Náchod Nová Paka : Pivovar Nová Paka Hradec Králové : Pivovar Rambousek Běleč nad Orlicí : Pivovar a hostinec U Hušků Vrchlabí : Pivovar Vrchlabí Liberecký kraj Harrachov : Pivovar Harrachov Vratislavice nad Nisou : Pivovar Konrad Liberec : Pivovar Vendelín Krkoška Turnov : Pivovar Malý Rohozec Příšovice : Pivovar Svijany Moravskoslezský kraj Rýmařov : Pivovar Excelent Frýdek-Místek : Pivovar Frýdek-Místek Hlučín : Pivovar Hlučín Hukvaldy : Pivovar Hukvaldy Ostrava : Pivovar Ostravar Nošovice : Pivovar Radegast Kopřivnice : Pivovar Vaněk Opava : Pivovar Zlatovar Příbor : Pivovar Příbor Štramberk : Pivovar Štramberk Olomoucký kraj Hanušovice : Pivovar Holba Lipník nad Bečvou : Pivovar Lipník nad Bečvou
103
Litovel : Pivovar Litovel Prostějov : Pivovar "U Krále Ječmínka" Přerov : Pivovar Zubr Pardubický kraj Jevíčko : Pivovar Jevíčko Medlešice : Pivovar Medlešice Pardubice : Pivovar Pardubice Polička : Pivovar Polička Hlinsko v Čechách : Pivovar Rychtář Žamberk : Pivovar Žamberk Plzeňský kraj Chodová Planá : Pivovar Chodovar Dobřany : Pivovar Modrá Hvězda Plzeň : Pivovar Plzeň Plzeň : Pivovar U rytíře Lochoty Středočeský kraj Dolní Cetno : Pivovar Podkováň Benešov : Pivovar Benešov Beroun : Pivovar Berounský medvěd Praha : Pivovar Braník Kostelec nad Černými lesy : Černokostelecký pivovar Březnice : Pivovar Herold Hostivice : Pivovarský dvůr Chýně Krušovice : Pivovar J.Fencla Kácov : Pivovar Kácov Klášter Hradiště nad Jizerou : Pivovar Klášter Krušovice : Pivovar Krušovice Kutná hora : Pivovar Kutná hora Vysoký Chlumec : Pivovar Lobkowicz Praha : Novoměstský pivovar Nymburk : Pivovar Nymburk Praha : Pivovar Pivo Praha Praha : Pivovar Praha Rakovník : Pivovar Rakovník Roztoky u Křivoklátu : Pivovar Roztoky Sezemice : Pivovar Sezemice Praha : Pivovar Staropramen Kolín : Pivovar Svatý Ján Průhonice : Pivovar "U Bezoušků" Praha : Pivovar u Bulovky Praha : Pivovar U Fleků Praha : Pivovar U Medvídků Velké Popovice : Pivovar Velké Popovice Ústecký kraj Velké Březno : Pivovar Březňák Louny : Pivovar Louny Žatec : Pivovar Žatec Ústí nad Labem : Pivovar Zlatopramen kraj Vysočina Dalešice : Pivovar Dalešice Humpolec : Pivovar Bernard Havlíčkův Brod : Pivovar Havlíčkův Brod Jihlava : Pivovar Jihlava Pelhřimov : Pivovar Poutník Velké Meziříčí : Pivovar Velké Meziříčí Želiv : Pivovar Želiv
104
Zlínský kraj Uherský Brod : Pivovar Balkán Uherský Brod : Pivovar Janáček Uherské Hradiště : Pivovar Jarošov Vsetín : Pivovar Valášek Valašské Meziříčí : Pivovar Bon Zašová : Pivovar Zašová
PÁTEK 12. 5. 2006 – PLZEŇ-ČESKÝ KRAS-LITOMYŠL-OLOMOUC ¾ Trasa: PLZEŇ-PRAHA ¾ Průvodce: EVA PROCHÁZKOVÁ Fyzicko-geografická cherakteristika:
Rokycany – 20 km východně od Plzně, 13 743 obyv. (k 1.1. 2006) Králův Dvůr – 6 014 obyv. (1.1. 2006), společnost Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost je součástí nadnárodní skupiny HeidelbergCement a patří mezi nejvýznamnější výrobce cementu v České republice. Pod tímto jménem vystupuje na trhu od roku 1998, kdy se Cement Bohemia Praha sloučil do společnosti Cementárny a vápenky Mokrá a vznikl nový právnický subjekt se jménem Českomoravský cement. Jeho závody se nachází ve třech lokalitách – v PrazeRadotíně, v Mokré nedaleko Brna a v Králově Dvoře u Berouna. Beroun – 17 808 obyv. (1.1.2006), leží na soutoku řek Berounky a Litavky, je východiskem do dvou chráněných krajinných oblastí - Českého krasu a Křivoklátska. Beroun je významným centrem lehkého a středního průmyslu. Svou průmyslovou zónu začal budovat už na počátku 90. let a zdejší podniky - Cembrit CZ, a.s. (výrobce střešní krytiny), Linde Frigera s.r.o. (výrobce chladírenské techniky) či PAI s.r.o. (výrobce automobilových součástek) patří společně s akciovou společností Českomoravský cement, člena skupiny HeidelbergCement Group v České republice mezi nejvýznamnější zaměstnavatele ve městě. Přírodní zajímavosti CHKO Křivoklátsko – rozloha 628 km2, leží na západním okraji středních Čech a zabírá téměř celý geomorfologický celek Křivoklátské vrchoviny a severní cíp Plaské pahorkatiny. 1.3. 1977 vyhlášena biosférická rezervace UNESCO, 24.11. 1978 zřízena CHKO.
105
CHKO Český kras – rozloha 128 km2 , rozkládá se jihozápadně od Prahy, směrem k Berounu, převážnou část geologické stavby tvoří vápencový podklad. R.1972 byla na téměř celém území vyhlášena CHKO. Koněpruské jeskyně - leží v CHKO Český kras ve vrchu Zlatý kůň u obce Koněprusy nedaleko Berouna. Byly objeveny v roce 1950 při těžbě vápence. Hlavní modelace jeskynních prostor proběhla před 25 - 30 miliony lety a nejstarší dochovaná výzdoba je starší více než 1 milion let - tzv. Koněpruské růžice. Barrandien - hlediska paleontologického je známý především velkým množstvím fosilních organismů, které obývali dno mělkého zálivu v období asi před 530 až 325 miliony let. Kulturní zajímavosti Karlštejn - vrcholně gotický hrad založený v roce 1348, vybudován českým králem a římským císařem Karlem IV. jako místo pro uložení královských pokladů, především sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Točník – nad obcí Žebrák, založen českým králem Václavem IV. ještě před rokem 1398. Na hradě vydal král Václav IV. po roce 1413 řadu významných listin. Žebrák – zřícenina gotického hradu (zal. v 2. pol. 13. st.) v okrese Beroun Hořovický zámek - Sídelní útvar s panským dvorcem či tvrzí vznikl v Hořovicích nejpozději po polovině 12. stolet K doplnění:
¾ Téma: PLZEŇSKÝ OBCHVAT ¾ Autor: LUDĚK DOBEŠ Plzeňský obchvat je součástí dálnice D5, která se připravuje již od konce třicátých let minulého století. Novodobá historie této dálnice začíná v letech šedesátých a začátek stavby se datuje do roku 1976, kdy se začalo se stavbou dálničního mostu v Berouně, první úsek (Praha - Vráž, 13,4 km) byl postupně uváděn do veřejného provozu v letech 1982–1984. Samotný plzeňský obchvat byl vždy zvažován jako severní varianta. To se změnilo až v roce 1991, kdy se rozhodlo, že dálnice D5 povede jižně od této krajské
106
metropole. V roce 1994 byla tato varianta posunuta ještě jižněji od města a v roce 1995 bylo vydáno Magistrátem města Plzně územní rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání odpůrců této trasy. Stavba obchvatu byla rozdělena do 6 staveb. V současné době jsou 4 stavby dokončeny (0510/IA Ejpovice - Černice, 0510/II Útušice - Sulkov, 0510/III most přes Úslavu a 0510/V most přes Radbúzu) a 2 stavby se staví, a to úsek 0510/IB Černice Útušice a 0510/IV most přes Úhlavu. K doplnění:
¾ Téma: CHKO ČESKÝ KRAS ¾ Autor: MARTIN ŠULGAN Rozloha: 128,23 km2 Nadmořská výška: 208 (Berounka v Zadní Třebani) – 499 m n.m. (Bacín) Zeměpisné souřadnice: 49°52‘ – 50°01‘ severní šířky, 14°08‘ – 14°21‘ východní délky Vyhlášení: 12. 4. 1972Sídlo Správy CHKO: Karlštejn Maloplošná zvláště chráněná území: celkem 18 MCHÚ na rozloze 2 702 ha - 2 národní přírodní rezervace (NPR) - 4 národních přírodních památek (NPP) - 8 přírodních rezervací (PR) - 4 přírodní památky (PP) V působnosti Správy CHKO Český kras jsou další národní přírodní památky – Medník, Požáry, Dalejský profil, U Nového mlýna, Barrandovské skály, Lochkovský profil a Cikánka I. CHKO se rozkládá zasahuje do celkem 41 katastrálních území, celkově pak území spadá pod správu 37 obcí a 2 městských částí. Leží na území 2 okresů: okres Beroun, okres Praha – západ. Charakteristika CHKO Český kras Zonace CHKO Český kras V rámci zonace CHKO je zde poměrně velké zastoupení první i druhé zóny CHKO, tzn. území, které patří k nejcennějším v rámci této CHKO. Oproti jiným CHKO v České republice je zde opravdu zanedbatelné zastoupení poslední – čtvrté zóny, kterou tvoří většinou intenzivně obdělávaná, či zastavěná území. Z tohoto hlediska lze celé území CHKO Český kras označit za velice zachovalé s řadou přírodních hodnot a významných celků v krajině.
107
Historie využívání krajiny v CHKO Český kras Zhruba před 180 000 lety tehdejší typ člověka poprvé zavítal do míst, kterým říkáme Český kras. Posledních 5. tisíciletí je zde trvalá přítomnost lidí. Z hlediska archeologického jsou zde desítky lokalit, které leží často uvnitř rezervací CHKO a mají celostátní i evropský význam. Zkoumány byly a jsou především jeskyně, které zdejší člověk využíval od paleolitu až po středověk. Významná lokalita - vrch Bacín (499 m n. m.) severně od obce Vinařice. Jsou zde nálezy středního paleolitu, mezolitu, kultury se šňůrovou keramikou, pozdní doby bronzové – kultura knovízská, zjištěny lidské kosti provázené nálezy keramiky, starší doby železné. Později (v prvních stoletích našeho letopočtu) osídlení z dosud neobjasněných důvodů dočasně ustoupilo. Další doklady osídlení Českého krasu jsou z 11. a 12. století. Na počátku historické doby zde byl správním střediskem přemyslovský hrad Tetín (dnes dochovány pouze kostely). Turisticky zajímavá místa v Českém krasu Koněpruské jeskyně Koněpruské jeskyně jsou zatím největším objeveným jeskynním systémem v Čechách. Nachází se na Berounsku u obce Koněprusy, asi 7 km jižně od Beouna. (30 km jihozápadním směrem od Prahy a přibližně 12 km od Karlštejna). Jeskyně byly objeveny v roce 1950 a od roku 1959 jsou přístupné veřejnosti a návštěvníci mohou obdivovat krápníkovou výzdobu ve dvou zpřístupněných patrech. U východu z jeskyní rovněž začíná NS Zlatý Kůň, která rovněž seznamuje návštěvníky s geologií i paleontologií Koněpruských jeskyní i blízkého okolí. NS má celkem 10 zastavení a končí na vrchu Kobyla. Zpřístupnění jeskyní provozuje AOPK ČR Praha. Jeskyně mají celkem 3 výškové úrovně s celkovou denivelací 70m, celková délka přesahuje 2 km, z toho je zpřístupněno pro veřejnost 590 m. Jeskyně vznikly v devonských vápencích (stáří 400 miliónů let) a jsou jedinečné svou opálonosnou výzdobou a paleontologickými nálezy, dokládajícími vývoj přírody za posledních 1,5 miliónu let. Průměrná teplota v jeskyních: 10,6 °C, Doba prohlídky: cca 60 minut, Trasa není bezbariérová – celkem 500 schodů Hrad Točník - jedná se o zříceniny hradů na Zámecké hoře na horním konci křemencového bradla, na jehož konci stojí zřícenina hradu Žebrák. Právě vystavěním hradu Točníka v tak těsné blízkosti dolního hradu Žebrák vzniklo v Čechách nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí. Oba hrady se nacházejí nad obcí Točník, nedaleko města Žebrák. Byl vystavěn díky požáry na Žebráku v roce 1395. Nachází se zde Purkrabský a Královský palác. V roce 2004 zde byla otevřena expozice hradní architektury. Hrad Žebrák - jedná se o zříceninu hradu na konci křemenného valu v blízkosti hradu Točník, vyhořel v roce 1395. Tento hrad je zřejmě nejstarším šlechtickým hradem se dvěma okrouhlými věžemi. Po Václavské přestavbě se z něj stala jedna z nejnádhernějších
108
rezidencí v zemi. V roce 1336 získal hrad Jan Lucemburský. Hrad zanikl požárem v roce 1532. Beroun – Muzeum Českého krasu - nachází se na Husově náměstí v Berouně, nabízí stálou expozici o českém krasu, na dvoře byl v roce 2003 otevřen vybudovaný geopark, který seznámí návštěvníky s geologickou stavbou Barrandienu. Muzeum je přístupné celoročně a má stálou nabídku pro školy. Geopark je otevřen od dubna do září, celkem je zde nainstalováno 23 hornin a také geologická technika a zařízení pro těžbu. Karlštejn Vrcholně gotický hrad založený v roce 1348 zaujímá mezi českými hrady zcela výjimečné postavení. Byl vybudován českým králem a římským císařem Karlem IV. jako místo pro uložení královských pokladů, především sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Stavebně byl hrad dokončen v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké věži. Později hrad upraven pozdně goticky. Části: Předhradí, Studniční věž, Purkrabský palác, majestátní pětipodlažní Císařský palác a nad ním stojící Mariánskou věží. Na nevyšším místě skalního ostrohu – 60m vysoká Velká věž se systémem mohutného opevnění. Tyčí se nad stejnojmennou obcí nad řekou Berounkou, je obklopen velkou NPR Karlštejn, která patří k nejcennějším oblastem v CHKO Český kras. Amerika Známá a turisty i místními obyvateli hojně vyhledávaná oblast u obce Mořina nedaleko hradu Karlštejn. Tato oblast se jmenuje „Amerika“ proto, že se zde vápenec těžil tzv. "americkým" systémem - vybudovala se štola, prorazil otvor na povrch a těžený kámen pak padal přímo na vozíky ve štole. Po ukončení těžby zde zůstaly jámové lomy, ve kterých je nádherně čistá hluboká voda, a systém starých štol, ve kterých zimuje několik druhů netopýrů. Známé jsou 2 lomy – „Velká Amerika“ a „Malá Amerika“, které postupně zarůstají a jejich blankytně modrá barva vody je způsobena odrazem slunečních paprsků a uhličitanem vápenatým, který je ve vodě obsažen. Lomy ani staré štoly či drobné jeskyně nejsou zpřístupněny veřejnosti, platí zde rovněž zákaz koupání. ¾ Téma: POUTNÍ MÍSTA V ČR SE ZAMĚŘENÍ M NA SVATÉHO JANA POD SKALOU ¾ Autor: IVO DEDEK Svatý Jan pod Skalou Obec Svatý Jan pod Skalou se nachází necelých 20 km jihozápadně od Prahy, nedaleko města Berouna. Celá obec je situována v srdci národní přírodní rezervace Karlštejn. V současnosti je Svatý Jan pod Skalou (po Karlštejnu) druhým nejvíce navštěvovaným místem v okrese Beroun (kromě města Berouna samotného).
109
Historie Svoji historii počítá obec od konce 9. století, kdy se zde podle legendy, v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou, usadil první český křesťanský poustevník Ivan.. Poustevník Ivan, žil ve zdejší travertinové jeskyní 42 let. První písemnou zmínku o jeskyni sv. Ivana nacházíme v listině českého krále Přemysla Otakara I. z r. 1205. Podle této listiny Ivanovu jeskyni s poustevnou, hrobem a kaplí získal Ostrovský benediktinský klášter roku 1037 od českého knížete Břetislava I. R. 1661 zde byl na místě starého kostela vystavěn nový, velký barokní kostel sv. Jana Křtitele, jehož projekt vypracoval italský stavitel Carlo Lurago. Mohutná kamenná stavba však byla postavena na měkkém a vlhkém podloží bývalého potoka, což způsobilo záhy sesedání stavby a rozpukání zdiva a klenby. V r. 1711 kostel přestavěl Krištof Dienzenhofer. Podle jména kostela pak dostala jméno i zdejší obec. Ostatní budovy kláštera byly stavěny postupně. Do dnešní podoby byly dokončeny v r. 1731. Klášter však byl zanedlouho, v r. 1785, zrušen císařem Josefem II. a majetek kláštera byl rozprodán v dražbě. Prvním majitelem se stal hrabě Sweerts-Spork, dalším rytíř Joachim ze Schirdingu, později pak šlechtická rodina Bergerů. Zadní část kláštera byla využívána k průmyslové výrobě (koželužna, přádelna, papírna). V letech 1904 - 1912 bývalá budova kláštera fungovala jako moderně vybavené lázně. V r. 1914 koupil budovu kláštera církevní řád Školských bratří a zřídil zde učitelský ústav. Ten zde byl až do r. 1942, kdy byl německou okupační správou zrušen. V r. 1949 se objektu zmocnila nastupující komunistická vláda a zřídila zde tábor nucených prací, v letech 1951–55 dokonce věznici. Pak zde byla téměř 30 let policejní škola ministerstva vnitra pro výchovu nových příslušníků komunistické státní policie (STB). Od r. 1985 byla budova využívána jako archiv ministerstva vnitra. V roce 1994 byl klášter navrácen církvi a byla zde zřízena Vyšší odborná pedagogická škola. Ochrana památek Ve Sv. Janě je registrováno celkem 14 státem přísně chráněných historických památek Kostel sv. Jana Křtitele a jeskyně sv. Ivana Je to raně barokní stavba mohutných rozměrů s bohatou vnitřní výzdobou. Na hlavním oltáři je velký obraz „Zjevení sv. Jana Křtitele poustevníku Ivanovi“ z r. 1695. Nad oltářem stojí velký kříž, který sem byl kdysi darován od poutníků ze Starého města pražského (původně stával na Karlově mostě v Praze). Na kruchtě je veliký barokní obraz (3,5 x 6 m) „Položení základního kamene zdejšího kostela“ od Joachyma Bachmana. Vzácná je mramorová křtitelnice z roku 1576. Uprostřed kostela stojí bohatě zdobený náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna postříbřená a pozlacená schránka s ostatky tohoto poustevníka. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. V části jeskyně je zachována přirozená travertinová výzdoba.
110
Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody (Pramen svatého Ivana). V minulosti byla voda prodávána jako minerální voda „Ivanka“. Areál benediktinského kláštera Z původních nejstarších staveb benediktinského kláštera se dochovala jen věž kostela. Konvent kláštera začal stavět ihned po dostavbě kostela v roce 1661 opat Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka. Významnými místnostmi kláštera jsou refektář a prelatura. Refektář (později jídelna pro lázeňské hosty) je bohatě zdoben barokními freskami a unikátními plastikami s výjevy ze života sv. Ivana. Na hlavní klášterní chodbě je umístěna socha sv. Jiří. Na dvoře konventu stojí socha sv. Ivana, která dříve stávala v polích. Svatý Kopeček Chrám Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce patří k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším poutním místům v českých zemích. Vznik poutního místa je spojen se jménem zámožného olomouckého obchodníka s vínem Jana Andrýska (žil v letech 1595–1673), který slíbil postavit na kopci, tehdy zvaném Svatá hora, nad Olomoucí kapli. Legenda říká, že při vyhledávání místa pro budoucí kapli přišel na pahorek podobající se místu, na němž se mu Matka Boží zjevila ve snu. Výstavbou kaple (vysvěcené r. 1633) postavené na pozemku premonstrátského opatství Klášterní Hradisko u Olomouce začíná trvalé sepětí budoucího poutního místa s premonstrátskou řeholní komunitou, která zde působila od r. 1151. Klášter byl na tomto místě založen v r. 1078 olomouckým údělným knížetem Ottou Sličným. Ve třicetileté válce byla kaple zničena, později obnovena. Pro narůstající počet poutníků vybudovali premonstráti z Hradiska v letech 1669–79 nový prostorný kostel podle návrhu vlašského architekta Giovanniho Pietra Tencalla. Uzavřený poutní areál na Svatém Kopečku je cenným barokním dílem 17. a počátku 18. stol., jeho výstavby a výzdoby se zúčastnili přední umělci tehdejší doby. Chrámové průčelí spolu s bočními křídly (celková délka 97 m) vytváří architektonicky velice působivý celek. Při pohledu na Olomouc vynikne záměr architekta v situování poutního místa, to jest prodloužit podélnou osu kostela směrem k bývalému premonstrátskému opatství Klášterního Hradiska. Kromě četných poutí, k nimž v posledních letech přibyla tradice poutí skautských a romských, je svatokopecký chrám také místem řady kulturních akcí. Poutě, bohoslužby i koncerty sem od devadesátých let minulého století přivedly velké množství návštěvníků. 11. dubna 1995 byl chrám Navštívení Panny Marie papežem Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor. Velehrad Obec Velehrad se nachází mezi výběžky Chřibů 7 km od Uherského Hradiště v jednom z nejmalebnějších koutů Slovácka. Jedno z nejvýznamnějších poutních míst České republiky je úzce spojeno s cyrilometodějsou tradicí. Právě tady měl s největší pravděpodobností své sídlo první velkomoravský arcibiskup sv. Metoděj. Počátky současného Velehradu sahají na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. Založil jej moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnes Staré Město). Rozsáhlý komplex kláštera, vybudovaný v pozdním románském slohu s vlivem rané gotiky byl dokončen ve 40. letech 13. století., r. 1421 vypálen moravskými husity, znovu obnoven v letech 1587–592, raně barokní přestavba v letech 1629–35; současná podoba pochází z přelomu 17. a 18. stol. Součástí poutního areálu jsou vedle 100 metrů dlouhé pětilodní baziliky, rovněž podzemní katakomby a lapidárium se základy někdejší svatyně. Velehradské bazilice udělil papež Jan Pavel II. roku 1985 Zlatou růži, vzácný dar, jímž se pyšní jen francouzské Lourdy, mexické Guadalupe a polská Čenstochová.
111
Svatá Hora Nejstarší mariánské poutní místo v Čechách. Barokní kostel Panny Marie nad městem patří k nejvýznamnějším stavbám období baroka u nás. Předmětem uctívání je Madona Svatohorská, dřevěná soška Panny Marie pocházející ze 14.-15. století. Křtiny u Brna Křtiny patří mezi nejznámější a také nejstarší poutní místa na Moravě. Poutní chrám, vůbec největší stavba mistra barokní gotiky J. B. Santiniho, je mnohými znalci považovaný za nejkrásnější z jeho staveb, ale také nejpůvabnější církevní památku České republiky. Poutní tradice se váže ke gotické kamenné soše Madony, umístěné na hlavním oltáři. Další významná poutní místa v ČR Poutní kostel Panny Marie v Dobré Vodě u Nových Hradů, Svatý Hostýn, Poutní kostel Jména Panny Marie v Lomci, Poutní kostel sv. Ducha a Loretánská kaple v Římově, Poutní kostel Panny Marie Bolestné v Dobré Vodě u Českých Budějovic, Poutní kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích
¾ Trasa: PRAHA-KUTNÁ HORA-LITOMYŠL ¾ Průvodce: LUDĚK DOBEŠ Praha – Kutná Hora Z Prahy bude cesta probíhat po silnici směr Říčany, Kostelec nad Černými Lesy a Kutná Hora. Projedeme okresy Praha-východ, Kolín a Kutná Hora. Co se týče geomorfologických zajímavostí, tak Praha leží v Pražské plošině, kde je nejvyšší vrchol Na Rovinách 435 m. Následuje Benešovská pahorkatina z nejvyšším vrcholem Stráž 636 m a samotná Kutná Hora leží v Hornosázavské pahorkatině s nejvyšším vrcholem Roudnice 661 m. Povrch má pahorkatinný ráz a tato oblast sousedí s Českou tabulí na severu. Z hydrologického hlediska můžeme vidět řeky Vltava, dále Rokyta, Výmola, Výrovka, Klejnárka, všechny jsou přítoky Labe. Další zajímavostí je vodní nádrž Vrchlice u Kutné Hory. Tuto oblast můžeme zařadit do teplé podnebné oblasti, kde se daří pěstování cukrové řepy. Co se týče průmyslové výroby, tak tato oblast nedisponuje velkým množstvím surovin. Akorát Kutná Hora je známá hutnictvím železných kovů a v minulosti těžbou stříbra. Kutná Hora Samotná Kutná Hora a její historie je velmi pestrá. Vznik Kutné Hory je tradičně spojován s rozvojem peněžního hospodářství ve 13. století, nicméně prvopočátky dolování jsou podstatně dávnějšího data. Povrchové výchozy stříbrných rudních žil byly zřejmě odhaleny již v závěru 10. století Slavníkovci, kteří na svém hradišti Malíně, dnes součást Kutné Hory, razili v letech 985–995 z tohoto stříbra mincedenáry, které poznáme podle opisu "MALIN CIVITAS". 112
Dne 9. prosince 1995 byla v Paříži podepsána deklarace, kterou se Město Kutná Hora stalo součástí chráněného kulturního a přírodního dědictví zapsaného na Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Kutná Hora – Litomyšl Trasa bude probíhat přes Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto a Litomyšl. Projedeme okresy Chrudim a Svitavy. Z geomorfologický celků zde jsou Středolabská tabule, s nejvyšším vrcholem Dílce 366, Železné hory s nejvyšším vrcholem Pešava 697 m a Svitavská pahorkatina s nejvyšším vrcholem Baldský vrch 693 m. Povrch má rovinný až pahorkatinný ráz. Z řek protékajících touto oblastí můžeme vyjmenovat řeky Klejnárka, Doubrava, Chrudimka, Olšinka, Desná, Loučná a dále vodní nádrž Seč. Oblast řadíme do mírně teplé podnebné oblasti. V oblasti je také CHKO Železné hory. Z průmyslové výroby je třeba zmínit závod na výrobu autobusů KAROSA ve Vysokém Mýtě. Dále je to výroba strojů a investičních zařízení v Chrudimi a v Litomyšli je to průmysl sklářský. Litomyšl První osídlení na území dnešní Litomyšle vznikalo podél veřejné obchodní cesty, zvané později Trstenická stezka, která nedaleko dnešních Svitav překračovala zemskou hranici a spojovala Čechy s Moravou. Písemně doložená historie města začíná koncem 11. století, kdy tady kníže Břetislav II. založil buď kostel, nebo benediktinský řádový dům. Ze zajímavých památek můžeme vidět Zámecký areál – v roce 1999 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Město Litomyšl je také rodištěm významného českého skladatele Bedřicha Smetany. K doplnění:
113
¾ Téma: KUTNÁ HORA – HISTORICKÝ VÝVOJ, PAMÁTKY UNESCO ¾ Autor: TEREZA BLEŠOVÁ Historie města Vznik Kutné Hory je tradičně spojován s rozvojem peněžního hospodářství ve 13. století, nicméně prvopočátky dolování jsou podstatně dávnějšího data. Povrchové výchozy stříbrných rudních žil byly zřejmě odhaleny již v závěru 10. století Slavníkovci, kteří na svém hradišti Malíně, dnes součást Kutné Hory, razili v letech 985–995 z tohoto stříbra mince-denáry, které poznáme podle opisu "MALIN CIVITAS". Povědomí o existenci stříbrného bohatství v regionu bývá někdy spojováno se založením cisterciáckého kláštera v Sedlci roku 1142. Možnost, že mniši znali tajemství svého okolí a využívali je, však do určité míry vyvrací skutečnost, že klášter v prvním století svého bytí zápasil o holou existenci a teprve po objevení důlních nalezišť se jeho hospodářská situace nápadně zlepšila. V dalším období byla odkryta kutnohorská rudní ložiska. Technicky šlo o dílo prospektorů, kteří programově pátrali v oblasti Českomoravské vrchoviny. Patrně prvním dokladem o těžbě a zpracování stříbra ve 13. století je archeologicky doložená bezejmenná vesnička nedaleko Malína. Zvěst o tom, že v blízkém okolí Kaňkovských vrchů existuje lákavá možnost zbohatnutí, přivedla do zdejších končin obrovské množství nových usedlíků, zejména z přilehlých německy mluvících oblastí, kteří přinesli pokročilejší výrobní technologii i společenské vztahy a záhy se stali vůdčí skupinou v celé aglomeraci. Kolem jednotlivých šachet vyrostla provizorní obydlí, dřevěné kaple a primitivní těžní zařízení. Atmosféra Kutné Hory této doby bývá často přirovnávána k atmosféře amerických zlatokopeckých osad, staré prameny hovoří o "sběhu ke Kutné". Hornické osady, vznikající neplánovitě a překotně, neměly v prvních letech žádná práva a veškeré právní záležitosti řešila sousední města Čáslav a Kolín. Dlouho se jim říkalo obecně pouze Mons Hora a teprve v roce 1289 nacházíme pojmenování MONS CUTHNA. Důležitým prvkem při formování právních a správních poměrů byl sedlecký klášter, který zaujal místo hlavní duchovní autority. Přelom v dějinách Kutné Hory znamenal rok 1300, kdy král Václav II. (1278-1305) udělil osadám horní zákoník IUS REGALE MONTANORUM, který stanovil veškeré organizační a technické podmínky nutné pro pravidelný chod dolů. Právní postavení osad podepřela řada privilegií a výsad králů z rodu Lucemburků, která vynesla Kutnou Horu na druhé místo po Praze. Krátce po roce 1300 byla do Kutné Hory přenesena i centrální mincovna českého státu a pro její činnost vyhrazen královský hrádek, jež se záhy začal nazývat Vlašským dvorem na paměť italských odborníků, Vlachů, kteří stáli u zrodu mincovní reformy. Zaražení pražského groše a jeho dílů-parvů uzavřelo výrobní cyklus začínající těžbou rudy. Kutná Hora se tak postupně vyvinula ve finanční centrum českého státu. Vzhled Kutné Hory v prvních desetiletích její existence neodpovídal bohatství, které zde pramenilo. Nicméně archeologické výzkumy naznačují, že již na počátku 14. století byly položeny základy většiny měšťanských domů. Po narychlo vybudovaných dřevěných hradbách z roku 1304 se postupně stavěly skutečné městské zdi, které musely být brzy rozšířeny ještě o jedno pásmo, neboť původní založení se ukázalo jako příliš těsné pro rychle se rozšiřující aglomeraci. Ohrazený prostor byl na středověké poměry obrovský a srovnatelný snad jen se Starým městem pražským. Původní dřevěné kaple již nestačily – byla započata stavba Vysokého kostela (dnešní sv. Jakub, tehdy zasvěcen P. Marii) a posléze i Panny Marie Na Náměti a další, dnes již nedochované kostely. Město postupně budovalo i sociální zázemí jako krámy, lázně a špitál. Spory, které Kutná Hora od svého počátku vedla se sedleckým klášterem, se v závěru 14. století staly pro sebevědomé město neúnosné a vyústily k rozhodnutí odpoutat se od kláštera, a to i v církevní správě. Rozhodnutí stavět katedrálu sv. Barbory mimo dosah klášterní jurisdikce, učiněné kolem roku 1380, bylo tak projevem emancipace založené na zdánlivě nevysychajícím prameni stříbra. Nicméně právě v době tohoto rozhodnutí muselo kutnohorské dolování čelit prvním závažnějším problémům. Povrchové zdroje již byly vyčerpány a
114
sestup do hlubiny vyžadoval náročnější postupy a složitější technická zařízení. Na jistou dobu se proto těžba zpomalila a produkce snížila, což se odrazilo i na kvalitě pražského groše. Dominující převaha německého patriciátu, potomků původních osadníků, určila postoje města na počátku husitských válek. Kutná Hora stanula pevně na straně císaře Zikmunda. Série vítězství husitů v průběhu roku 1421 však vzala Kutné Hoře veškeré naděje, že se snad stříbrnému městu válečná vřava vyhne. Když pak v květnu padl a vyhořel sedlecký klášter, vzdali se i horníci. Následující dva roky 1422 a 1424 byly zlé, provázené vyhnáním některých německých horníků a dvěma ničivými požáry. Důsledky vedly ke zhroucení důlní činnosti, která se obnovila až v závěru vlády Jiřího z Poděbrad, kdy zvýšení produkce stříbra umožnilo roku 1469 obnovit i ražbu pražského groše. O dva roky později se na Vlašském dvoře odehrálo sněmovní jednání, které vyústilo ve volbu Vladislava z polského rodu Jagellonců za českého krále. Kutné Hoře se otevřela doba bouřlivého rozkvětu. V plném rozsahu se obnovilo dolování a mincovní produkce stačila i na velké investice do stavby Pražského hradu a Karlštejna. Důlní konjunktura uvedla v život nový, tentokrát český, podnikatelský partriciát, horní podnikatele a finančníky. Tito lidé ovládli veškerý život města a pronikali i do kruhů blízkých panovníkovi. Je zcela na místě předpokládat, že celková atmosféra Kutné Hory byla živnou půdou pro korupci a podvody. Z tohoto podhoubí vyrůstalo sociální napětí, které vyústilo letech 1494-1496 v hornické bouře, považované za nejostřejší revoltu pozdního středověku. Mimořádné postavení Kutné Hory podtrhovaly i časté pobyty panovníka a konání sněmů, z nichž patrně nejdůležitější byl ten, který r. 1485 přijal tzv. Kutnohorský náboženský mír a potvrdil dlouhé období náboženské tolerance. V 16. století se stalo varujícím, že horníci postupovali do hloubek na hranici 500 m s nebezpečím spodních vod a ubývající mocností ložisek. Tyto krizové příznaky zesílily od 30. let a vedly k omezení těžby na hlavních pásmech. Šokující bylo uzavření nejslavnějšího důlního pásma, oselského, roku 1543. Kutná Hora viděla možnost nápravy v masivnějším přísunu finančních prostředků, kterých se však trvale nedostávalo. Roku 1547 ukončila zdejší mincovna ražbu pražského groše, který Kutná Hora po staletí považovala za svou chloubu. Nové tolarové ražby byly neoprávněně považovány za cizorodý produkt a spojovány s nemilostivým postojem habsburského dvora. Ale i přes tyto jevy se celkový obraz města po celé 16. století jevil příznivě. Kaňkovské doly si udržovaly slušnou produkci a mincovna pracovala na vysoký výkon i díky dovezenému stříbru. Na počátku 17. století však krizové příznaky zesílily. Do této komplikované situace přišla porážka na Bílé hoře. V prvních měsících po bělohorské bitvě postupovala rekatolizace poměrně umírněným tempem a zástupci města se snažili zachovat svobodu luteránského vyznání pro německou osadu u sv. Jiří v obavě z hromadné emigrace dělníků a ochromení práce na zbývajících důlních pásmech. Pomalá rekatolizace Kutné Hory si nakonec vynutila nasazení pověstných oddílů plukovníka Huerty r. 1625 a završil ji příchod jezuitů, kteří se zde rozhodli vybudovat kolej. 30-letá válka zatížila Kutnou Horu nepředstavitelnými problémy. Trvalé zvyšování nejrůznějších daní, konfiskace předměstských statků, stejně jako pohyby vojska způsobily prakticky rozpad městských financí. Dolování bylo zastaveno a nedostatek finančních prostředků vedl r. 1625 kutnohorskou městskou radu k žádosti o dovolení opustit doly kaňkovského pásma. Mincovna razila znehodnocené mince z dovezeného stříbra či z pagamentu. Po dlouhém úsilí získalo město roku 1628 zpět svá privilegia, obnovené svobody však platily pouze pro katolické obyvatelstvo. Obrovskou újmu způsobily městu švédské vpády v letech 1639 a 1643: domy opuštěné emigranty či zpustošené Švédy, v dolech zůstal jen nepatrný počet havířů. První známky hospodářského oživení lze pozorovat od konce 50. let. Klidnější mírový vývoj přál rozvoji řemesel i obchodu, začaly první nesmělé pokusy oživit dolování. Zlepšená finanční situace umožnila obnovovat a rozšiřovat pozemkový majetek mimo hradby města. Duchovní život ovládli jezuité. Pozitivně je třeba hodnotit jezuitské gymnázium, které poskytovalo solidní vzdělání.
115
Na přelomu 17. a 18. století se objevily i pokusy o otevření nových důlních ložisek a oživení staré hornické slávy Kutné Hory. Nové žíly však byly málo výnosné a vyžadovaly vysoké provozní náklady. Situace vyústila v uzavření mincovny v roce 1727. Ačkoliv zde zůstaly horní úřady, lze říci, že uzavřením mincovny Kutná Hora jako horní město skončila. Na počátku 19. století sice ještě patřila mezi větší města (kolem r. 1800 měla asi 6 000 obyvatel), ztrácela však na svém významu a nezachytila nástup průmyslové revoluce. Dlouhou dobu byly jedinými podniky Breuerova kartounka z roku 1774 a Státní tabáková továrna v Sedlci založená v roce 1812 v budovách zrušeného cisterciáckého kláštera. Hlavní složku kutnohorského obyvatelstva tvořila v této době úřednická inteligence, důstojníci posádky umístěné zde od roku 1749 a střední vrstva řemeslníků a obchodníků. Ti byli také nositeli stavební aktivity, která se projevila nejvíce po roce 1823, když velký požár zničil většinu domů ve východní části města. Národní obrození se projevilo především uvědoměním významu města a jeho slavné minulosti. Romantické prostředí křivolakých uliček a majestátní katedrály inspirovalo umělce - spisovatele a malíře. V této době vznikají první historická díla pojednávající o dějinách města a jeho stavebních památkách. Začaly se rozvíjet vážné úvahy o tom, jak naložit s chátrajícími památkami. Avšak na větší přestavby se nedostávalo peněz. Omezené zdroje směřovaly především do obnovy chrámu sv. Barbory, jehož stav se po polovině 19. století jevil jako velmi kritický. Rekonstrukce se podařila a roku 1905 mohl být chrám znovu slavnostně vysvěcen. Druhou velkou investicí byla citlivá přestavba velmi zchátralého Vlašského dvora. Éru Československé republiky zahajovali kutnohorští s vírou, že se jim podaří obohatit město o nové moderní městské čtvrti a vytvořit tím podmínky pro dynamičtější rozvoj. Městská správa se snažila povznést průmysl a živnosti a přilákat mladší populaci, nicméně narážela na nepříznivý vývoj dopravy, především železniční sítě. Po celou první republiku tak zůstala Kutná Hora městem památek a výletníků. Tento stav ale měl i své světlé stránky, především vysokou kulturní úroveň. Stavební aktivita první republiky, která dodnes určuje charakter částí města, bezprostředně přiléhajících k historickému jádru, byla ovládána především místními staviteli a podnikateli, jako byli např. autor projektu Tylova divadla Rudolf Hraba či stavitel Zemské průmyslové školy Rudolf Ryšán. Patrně nejmodernějším dílem je Dvořákův monument padlým (1933-1934) umístěný před historickou budovou Hrádku. V dějinách české moderní architektury náleží čestné místo ještě Krohovým domům, Machoňovu (bývalému) okresnímu úřadu nebo činžovnímu domu Richarda Podzemného. Tyto objekty ukázaly možnosti rozvoje Kutné Hory tak, aby zůstalo nedotčeno historické jádro a moderní čtvrti mu daly důstojný rámec. Počátkem II. světové války zahájila německá okupační správa těžbu olověných a zinkových rud, ve které se pokračovalo až do roku 1991, kdy byl poslední kutnohorský důl uzavřen. Druhá světová válka ale zásadně nezasáhla do historického a památkového charakteru města. Zapsání do seznamu památkových rezervací a další právní kroky umožnily alespoň elementární ochranu. Vývoj města jako památkového solitéru pak ukončil rok 1995, kdy došlo ke slavnostnímu zápisu historického centra s chrámem svaté Barbory a katedrálou Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Památky Kutné Hory Arciděkanství (Vysokostelská škola): z 16. století Dům U rytířů: 1824 přestavěn v klasicistním slohu Hrádek První zmínka pochází z roku 1312. Velké přestavby se Hrádek dočkal na přelomu 14. a 15. století v době, kdy ho vlastnil rychtář Václav z Donína. Starší hranolová věž byla tehdy připojena k palácovém křídlu a tento zásah zakryl původní charakter stavby. Nejvýznamnější proměnou prošel Hrádek v závěru 15. století, kdy ze středověké tvrze vzniklo okázalé patricijské sídlo. Náležel nejdříve hormínu podnikateli Michalu Preklovi, který přestavbu zahájil, ale roku 1490 byl nedostatkem dalších finančních prostředků přinucen nalézt kupce - Jana Smíška. Ten zde nechal dotvořit řadu dekorativních prvků, které svou symbolikou Hrádek definitivně spojily s rodem pánů z Vrchovišť. Okna byla ozdobena postavičkami horníků, severní průčelí získalo arkýř na vřetenovém sloupku s bohatou kamenickou výzdobou. V rohu místnosti jižního 116
křídla najdeme v konzolách klenby polopostavy tzv. hudebníků. Z vnitřní výzdoby zaujme arkýřová kaple, vysvěcená roku 1504, s nástěnnou malbou zemských patronů, symboly evangelistů a donátory Janem Smíškem a jeho ženou Annou. Ve velké síni v prvním patře se nachází malovaný raně renesanční kazetový strop datovaný rokem 1493. Objekt zůstal zachován v podivuhodně intaktní podobě i po další staletí. Dnes je zde České muzeum stříbra a Hrádek se tak symbolicky vrátil do doby, kdy zde podle dobových pověstí Jan Smíšek tajně hutnil stříbro, okrádal krále a sám bohatl. Hřbitovní kaple s kostnicí: z konce 14. století, barokní úpravy na poč. 19. století, unikátní výzdoba z lidských kosterních pozůstatků Chrám sv. Barbory Počátky chrámu se ukrývají v papežských bulách, jejichž řada začíná povolením stavby v roce 1381 a končí r. 1403 uznáním jeho postavení v duchovní správě jako kostela farního. Stavební práce začaly roku 1388 za městskými hradbami na místě, kde již dlouho stála kaple zasvěcená patronce horníků svaté Barboře. Prvním stavitelem byl někdo z rodiny Parléřů. Jako stavební materiál sloužil kutnohorský pískovec. Husitské války stavbu na dlouhou dobu přerušily a teprve v osmdesátých letech 15. století zbohatnuvší patriciát našel motivaci k pokračování v díle, jež bylo prozatím svěřeno místnímu kameníkovi Hanušovi, který se nechal vést parléřovskými projekty. Podle nich dokončil křížově zaklenuté boční lodě, věncové kaple podle kněžiště a obě křídla zamýšlené příčné lodi. 1489 byl z Prahy povolán stavitel Prašné brány Matyáš Rejsek. Ten s podporou ředitele stavby Michala Smíška z Vrchovišť započal práce na vnějším opěrném systému a ochozu kolem kněžiště. V době pozdně gotické vznikla podstatná část vnitřní výzdoby sv. Barbory. Vrcholem umělecké tvorby pak je fresková výzdoba kaplí, v nichž se vedle běžných náboženských témat objevují motivy inspirované dolováním a ražbou mince. K nejcennějším projevům pozdně gotické malby náleží výzdoba Smíškovské kaple, která tématikou odpovídá pohřební kapli, v níž skutečně Michal Smíšek z Vrchovišť roku 1511 nalezl poslední odpočinek. Roku 1512 došlo k zásadní změně, kdy kutnohorská městská rada uzavřela smlouvu se stavitelem pražského hradu Benediktem Rejtem, který přišel se základním úkolem, totiž zaklenout hlavní loď chrámu. Benedikt Rejt zemřel v roce 1534, ale podle jeho projektů se pokračovalo pomalejším tempem až do roku 1558, kdy se chudnoucí město rozhodlo stavbu ukončit. Nová kapitola historie chrámu začíná příchodem jezuitů roku 1626. Ti převzali proslulou katedrálu ve stavu značně zchátralém s četnými známkami nedodělků a válečných útrap. Provedli řadu barokních stavebních a uměleckých zásahů (např. nová střecha a pavlač, spojující chrám s novou jezuitskou kolejí). Po zrušení jezuitského řádu připadla katedrála sv. Barbory Státnímu náboženskému fondu a postupně velmi zchátrala. Chrám pro dnešní dny zachránila rozsáhlá restaurátorská akce, která vtiskla stavbě novogotickou podobu. Došlo k obnovení střechy, rozšíření chrámu o jedno klenební pole, nahrazení novogotickým průčelím a úpravám v interiéru (nové varhany, hlavní oltář, okna s náměty z české a kutnohorské historie připomínající mecenáše, kteří přispěli na rekonstrukci). Jedno z oken je dodnes upomínkou návštěvy Františka Josefa I. v Kutné Hoře v roce 1906 a jeho daru chrámu. Jezuitská kolej Stavěla se od roku 1667 přibližně do poloviny 18. století v těsném sousedství chrámu sv. Barbory. Stavitel Domenico Orsi zvolil půdorys písmene E. Současný půdorys ve tvaru písmene F je důsledkem toho, že projekt nebyl nikdy naplněn. Architektura je to poměrně strohá, jak velela jezuitská řehole, jen průčelí připomíná raně barokní italské paláce. Z původních tří věží musela být středová v polovině 19. století ze statických důvodů snesena. Pozoruhodná je galerie soch na mostě před jezuitskou kolejí. Mezi dvanácti světci jsou i Ignác z Loyoly, František Xaverský a svatý Václav. Kamenná kašna Jedná se o polygonální stavbu z roku 1495. Za jejího autora bývá někdy považován Matyáš Rejsek. Kašna vyjadřuje úctu kutnohorských měšťanů k vodě. Té se totiž odjakživa nedostávalo a přivedení vydatnějšího pramene do města dřevěnými trubkami bylo významnou událostí. Kamenný dům Tento nejproslulejší kutnohorský dům pamatuje již dobu předhusitskou, jejíž stopy nalezneme ve sklepích a v mázhauzu. Od 60. let 15. století náležel rodině Kroupů. Když jeden z nich, Prokop, získal vyšší postavení, rozhodl se zbudovat honosné patricijské sídlo. Již při prvním pohledu působí důstojným dojmem výrazný arkýř a zejména trojúhelníkový štít. Nad římsou štítu jsou vyobrazeni rytíři v náznaku turnajového zápasu, kteří mají
117
připomenout, že Prokop byl také "šlechtic". Znak havířského cechu napovídá, kde pramení Kroupovo bohatství, erb města podtrhuje význam Kutné Hory. Ve vrcholu štítu je Madona s dítětem a po stranách stojí Adam a Eva pod Stromem poznání. Dnes je objekt sídlem muzea. Kaple Božího těla: objekt vrcholně gotického slohu v těsné blízkosti chrámu sv. Barbory Kostel sv. Jakuba V roce 1330 stáli u zrodu stavby němečtí patriciové a důležité slovo měl patrně i pořádek mincířů a pregéřů (bohatých podílníků v nedaleké mincovně ve Vlašském dvoře). Ostroh nedaleko Vlašského dvora se záhy ukázal natolik problematickým, že nedovolil dostavbu druhé věže. Stavba byla kompletně dokončena roku 1420. Požáry, které v době husitské prakticky zničily Kutnou Horu, se nevyhnuly ani kostelu sv. Jakuba, avšak nešlo o významné destrukce. K výrazným stavebním úpravám došlo v 80. a 90. letech 15. století z iniciativy významného horního podnikatele Jana Charváta z Ostrova. Zásadní změna interiéru nastala až po Bílé hoře, a to v duchu barokní kultury. Klášter řádu sv. Voršily První skupina voršilek přišla do Kutné Hory v r. 1712. Usídlila se v domě pronajatém sedleckými cisterciáky, začala budovat školu pro dívky a hledat vhodné místo pro novostavbu kláštera. Jednání s kutnohorským magistrátem se protáhlo a teprve po 20 letech mohla stavba podle plánů nejvýznamnějšího architekta své doby Kiliána I. Dientzenhofera skutečně začít. Klášter byl zamýšlen jako monumentální stavba na polygonním půdorysu s velkou centrální kaplí uprostřed. Doba však takto velkolepému záměru nepřála - podařilo se postavit pouze tři křídla. Kostel, situovaný do uliční fronty, vyrostl až na počátku 20. století. Knížecí dům V době předhusitské stávaly na tomto místě dva domy, později přestavěné v jediný jednopatrový objekt. Zásadní přestavbou prošel v době jagellonské, kdy byl vlastníkem Jan Knajzlík ze Světic. O jeho výjimečném postavení svědčí i to, že v roce 1487 zde obědval se svým dvorem Vladislav Jagellonský. Další stavební úpravy pak proběhly v době pozdně barokní, která zde zanechala především honosnou fasádu. Dnes je v domě umělecká škola. Kostel P. Marie Na Náměti Ke vzniku tohoto kostela se váže jedna z nejpůvabnějších místních pověstí, podle které v sousedství býval rudní trh a od nepaměti zde rudokupci vykupovali od těžařů stříbrnou rudu. Kousky rudy spadlé na zem byly nametány, schraňovány a z takto získaného stříbra byla zaplacena stavba kostela. Vedle kostela sv. Jakuba náleží k nejstarším kamenným svatyním (postaven byl ve 2. polovině 14. století). Mnoho znaků z období vrcholné gotiky setřel požár v roce 1470. Po něm byla vystavěna nová věž a zaklenuta kostelní loď. Při opravách byl vybaven i interiér, především pozdně gotickým sanktuáriem Matyáše Rejska z r.1504 a mimořádně hodnotnou kazatelnou. Roku 1735 nalezl v kostele P. Marie Na Náměti poslední odpočinek malíř Petr Brandl, který poslední rok života trávil v Kutné Hoře. Kostel sv. Jana Nepomuckého Barokní objekt, jehož projekt zpracoval F. M. Kaňka v letech 1734-1754 a s výslednou podobou mu pomáhal K. I. Dientzenhofer. Stavbu si vzala za své kutnohorská obec, financovala ji z výnosů záduší i za přispění soukromých donátorů. Vzniklo mimořádně hodnotné dílo. Zmínit je třeba zejména nástropní malbu ztvárňující legendu o sv. Janu Nepomuckém od J. Riedlemayera a F. X. Palka. Průčelí budovy zdobí sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa umístěné v postraních nikách. Morový sloup Tento skvost kutnohorského baroka vznikl jako dílo jezuitského sochaře Bauguta jako reakce na morovou epidemii, při níž zahynulo více než tisíc lidí. Na vrcholu sloupu se nachází socha P. Marie Immaculaty. Jak bývá v Kutné Hoře obvyklé, i na morovém sloupu se objevují pracovní motivy, tentokrát v podobě plastik havířů. Ruthardka (Ruthardská ulice) Starobylá ulička, táhnoucí se podél bývalých hradeb města, byla pojmenována podle měšťanského rodu Ruthardů. Spojuje Hrádek, kostel sv. Jakuba a Vlašský dvůr. Pověst říká, že bohatý kutnohorský měšťan Jiří Ruthard, který vlastnil přepychově zařízený dům v této uličce, byl tak lakomý, že než by svou dceru provdal a věno jí dal a svatbu strojil, nechal ji ve sklepení domu zazdít. Rozina zemřela hlady a otec ji brzo následoval. Často se prý Rozina v domě zjevovala a prorokovala domu záhubu. A roku 1648 se dům náhle zřítil a v sutinách pohřbil 15 lidí.
118
Sankturinovský dům Palác s barokní fasádou stojí na Palackého náměstí. Archeologické nálezy dokládají, že v závěru 13. století zde stál věžový dům, jehož gotická věž sloužila k bydlení, ale také k obranným účelům, neboť v areálu domu se nacházel výrobní objekt, kde se zřejmě hutnilo stříbro. Hlavní těžiště stavby domu spadá do konce 15. století: roku 1481 ho koupil Beneš zlatník, který byl ale pod tíhou finančních nesnází nucen dům prodat Sankturinovi z Nedvojovic. Umělecky nejcennější částí domu je kaple v 2. patře věže. Větší stavební úpravy zažil dům ještě v letech 1787-1793, kdy dostal novou fasádu a mansardovou střechu. Tato úprava přeměnila původní gotický palác v důstojný měšťanský dům. Dnes slouží jako kulturní a společenské centrum: v přízemí se nachází informační středisko, v prvním podlaží kongresové centrum, ve druhém pak výtvarná galerie. Zbylé prostory domu využívá Informační centrum a Muzeum alchymie. Sedlecký klášter s chrámem Nanebevzetí Panny Marie Sedlecký cisterciácký klášter náležel na přelomu 13. a 14. století k nejvýznamnějším církevním objektům v Čechách. Nepřímá účast na kutnohorském dolování mu přinesla obrovské bohatství. Monumentální konventní kostel Nanebevzetí P. Marie byl vystavěn v letech 1282-1320. 1421 klášter a spolu s ním i katedrála podlehl útoku husitských vojk a vyhořel. Dlouhá léta pak čekal na svou obnovu. Poslední velké vzepjetí prožil sedlecký klášter na přelomu 17. a 18. století za opata Jindřicha Snopka, který inicioval velkorysou obnovu katedrály Nanebezvetí P. Marie i celého areálu. Umělecky se zde uplatnil především vynikající stavitel českého baroka Jan Blažej Santini (1677-1733). Především v katedrále uplatnil pozoruhodné spojení baroka a gotiky (tzv. barokní gotika). V interiéru pracovali nejlepší malíři své doby: Leopold Willmann (1630-1706), Jan Kryštof Liška (1650-1712) a Petr Brandl (1668-1735). Avšak nařízením císaře Josefa II. (1780-1790) byl cisterciácký klášter v roce 1783 zrušen, jeho 17 mnichů přeloženo do jiných ústavů, kostel odsvěcen a dočasně využíván jako sklad mouky. Roku 1812 byla do opuštěných budov přenesena tabáková režie z nedalekého Golčova Jeníkova. Pozdější výstavba přilehlé vsi zčásti setřela rozsah celého areálu. Až na část obvodového zdiva zcela zmizel kostel sv. Filipa a Jakuba doložený již ve 13. století a četné hospodářské budovy. Ale i přes všechny tyto negativní změny dnes tvoří sedlecká katedrála i další budovy vynikající soubor, který byl zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Vlašský dvůr Počátky Vlašského dvora jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Snad zde kdysi stával královský hrádek, který později posloužil jako objekt pro centrální mincovnu státu. Stavba byla chráněna vlastní hradbou vymezující oválný půdorys, kde zpočátku dominovaly především výrobní objekty. Původní účelový vzhled změnila přestavba na přelomu 14. a 15. století, iniciovaná zřejmě Václavem IV. V tzv. krásném slohu byla postavena kaple a královský palác. Požáry města v době husitských válek se zřejmě objektu vyhnuly. O významnější opravu se zasloužil Jiří z Poděbrad v době, kdy se obnovovala ražba pražského groše. V závěru 15. století nejvyšší mincmistr Horstofar z Malešic nechal vystavět mincmistrovský dům v sousedství. Od konce 18. století, kdy zde skončila činnost horního úřadu, beznadějně chátral. O sto let později již byl jeho stav kritický a nechyběly ani hlasy volající po zboření. Nakonec v závěru 19. století radnice rozhodla o přestavbě, kterou vedl proslulý architekt Ludvík Lábler. Novogotická rekonstrukce zařadila Vlašský dvůr mezi nejvýznamnější kutnohorské památky.
¾ Téma: PAMÁTKY UNESCO V ČR ¾ Autor: JANA PLUCAROVÁ UNESCO přispělo k prosazení názoru, že naší povinností je chránit nejen materiální výtvory našich předků, ale i jedinečné úkazy vytvořené přírodou. V roce 1972 byla pod patronací UNESCO uzavřena Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, do něhož jsou zapisovány památky s mimořádnými univerzálními hodnotami. O zápisu do prestižního Seznamu světového dědictví rozhoduje Výbor světového dědictví, složený ze zástupců smluvních stran úmluvy. Československo přistoupilo k úmluvě v roce 1990 (č.159/1991 Sb.) Jeho nástupce Česká republika převzala veškeré povinnosti z ní vyplývajících ihned od svého vzniku v roce 1993. V současné době Seznam světového dědictví obsahuje 740 kulturních a přírodních památek. V seznamu je zapsáno 12 památek nacházejících se na území ČR, čímž se 119
řadíme mezi světové kulturní velmoci. Česko v poměru ke své rozloze vlastní vůbec nejvíce památek zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. ¾ ¾ ¾ ¾
¾
¾ ¾ ¾
¾
¾ ¾
¾
historické jádro Prahy (1992) - Historické centrum města na obou březích řeky Vltavy. Na poměrně malé ploše je zastoupeno velké množství stavebních slohů. historické jádro Českého Krumlova (1992) - Historické centrum města a zámek, výjimečný příklad středověké architektury rodového města. historické jádro Telče (1992) - Historické centrum města chráněné soustavou rybníků. Protáhlé náměstí zdobené loubím spolu s blízkým zámkem. poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou (1994) - Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou je vynikajícím příkladem tzv. barokní gotiky v 18. století. Jedna z nejvýznamnějších staveb Jana Blažeje Santiniho. historické jádro Kutné Hory s kostelem sv. Barbory a katedrálou Panny Marie v Sedlci (1995) - Historické jádro bývalého hornického města. Gotický chrám sv. Barbory a barokní katedrála Panny Marie v Sedlci. Lednicko-valtický areál (1996) - Kulturní krajina přetvořená rodem Lichtenštejnů. Zámky a další romantické stavby v lesích a parcích mezi městy Valtice, Břeclav, Lednice a Mikulov. vesnice Holašovice (1998) - Velmi zachovalá ves s velkým počtem původních budov - statků z 18. a 19. století postavených v tzv. „jihočeském selském baroku“. zámek a zahrady v Kroměříži (1998) - Zámek a zámecké zahrady jsou skvěle zachovaným příkladem evropského barokního knížecího sídla a přidružených zahrad. Město leží na místě bývalého brodu přes řeku Moravu, na úpatí Chřibů, které dominují střední části Moravy. zámek v Litomyšli (1999) - Původně renesanční zámek typu, který se jako první rozvíjel v Itálii a jež byl v 18. století přijat a značně rozšířen ve střední Evropě. Hospodářské budovy, které zámek obklopují, jsou postaveny převážně v barokním slohu. „sloup Nejsvětější Trojice“ v Olomouci (2000) - Barokní morový sloup a kašny na náměstích historického jádra města. vila Tugendhat v Brně (2001) - Meziválečná funkcionalistická vila v Brně - Černých Polích je jedním základních děl světové moderní architektury. Proslulý německý architekt Ludwig Mies van der Rohe ji v roce 1928 vyprojektoval pro rodinu průmyslníka Tugendhata a uplatnil v ní mnoho novátorských přístupů při návrhu bydlení. Třebíč, židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa (2003) - Židovská čtvrť Zámostí má po staletí kompletně zachovalý půdorys, na kterém se nacházejí dvě synagogy, přes 120 domů a cenný židovský hřbitov. Spolu s nedalekou křesťanskou románskou bazilikou sv. Prokopa ze 13. století vytváří jedinečný komplex a jsou příkladem společného soužití obou kultur. V době svého zapsání na seznam UNESCO (2003) se jednalo o jedinou židovskou památku mimo území Izraele.
Biosférické rezervace v ČR:
O zapsání do seznamu usilují další historicky cenné památky ČR: • Areál československých opevnění v Hlučíně - Darkovičkách u Opavy • Horský hotel s vysílačem Ještěd, jehož projekt byl vyznamenaný světovou Perretovu cenu • Hrad Karlštejn • Chebský hrad • Lázně Luhačovice • Město Pardubice - historické jádro města
120
• • • • • •
• • • •
• •
Město Třeboň - v rozsahu městské památkové rezervace Papírna ve Velkých Losinách Pevnost Terezín Renesanční domy ve Slavonicích Rozšíření Historického jádra Prahy - památky UNESCO o Letohrádek Hvězda s oborou, Müllerovu vilu a Břevnovský klášter Rožmberská rybniční soustava - v rozsahu národní kulturní památky ochrana rybničních děl na Třeboňsku (rybník Rožmberk s Rožmberskou baštou, rybník Svět, Zlatá stoka, Stará řeka, Nová řeka) Skalní města v Českém ráji Skalní skulptury Betlém u Kuksu Středověký důl Jeroným na Sokolovsku Soubor industriálních staveb v Ostravě - Vítkovické železárny Ostrava, větrná jáma Vrbice, důl Michal v Michálkovicích, Důl Anselm v Petřkovicích - dnešní Hornické muzeum, důl Hlubina v Ostravě Velkomoravské hradiště Mikulčice Vrch Landek v Ostravě
¾ Trasa: LITOMYŠL-OLOMOUC ¾ Průvodce: DAVID PREŠER -
rychlostní silnice R35 (E442) spojující Hradec Králové – Olomouc – Lipník nad Bečvou
celková vzdálenost: 88,6 km (1 hod 24 min.) Litomyšl (10,3 tis. obyv. k 1. 1. 2005) -
Česká vysočina – Česká Tabule – Východočeská tabule – Svitavská pahorkatina (Baldský vrch 693 m n. m.) Pardubický kraj řeka Loučná (levostranný přítok Labe) po levé straně silnice R35 pramen řeky Třebovky (Česká Třebová, v Ústí nad Orlicí levostranný přítok Tiché Orlice)
Moravská Třebová (11,6 tis. obyv. k 1. 1. 2005) -
Česká vysočina – Krkonošsko-jesenická podsoustava – Orlická oblast – Podorlická pahorkatina (Špičák 841 m n. m.) Pardubický kraj Řeka Třebůvka (pravostranný přítok Moravy u Moravičan) 31 km od Litomyšle zámek v centru města – původně hrad (od 13. století), renesanční radnice, pozdně gotické a renesanční mázhausy Městská památková rezervace
Mohelnice (9,8 tis. obyv. k 1. 1. 2005) -
Česká vysočina – Krkonošsko-jesenická podsoustava – Jesenická oblast – Mohelnická brázda (Homůlka 333 m n. m.) Olomoucký kraj 121
-
21 km od Moravské Třebové MEZ Mohelnice, s. p. (stavba strojů s mechanickým pohonem) SIEMENS ELEKTROMOTORY, s. r. o. HELLA AUTOTECHNIK, s. r. o. (světelná technika pro automobily)
Olomouc (102 800 obyv., v roce 2005) -
Západní Karpaty – Vněkarpatské sníženiny – Západní vněkarpatské sníženiny – Hornomoravský úval (Šumvaldská horka 331 m n. m.) Olomoucký kraj řeka Morava (levostranný přítok řeka Bystřice) 36 km od Mohelnice
K doplnění:
¾ Téma: CHKO ŽELEZNÉ HORY ¾ Autor: PŘEMYSL DVOŘÁK CHKO Železné hory se rozkládá na části území geomorfologického celku Železné hory a Hornosázavská pahorkatina. Samotná chráněná krajinná oblast zaujímá plochu 284 km2 a je lokalizována mezi 49° 42´ až 49° 55´ severní zeměpisné šířky a 15° 32´ až 15° 53´ východní zeměpisné délky. CHKO byla vyhlášena v roce 1991 a její součástí je 1 národní přírodní rezervace, 12 přírodních rezervací a 11 přírodních památek. Co se týká vertikální členitosti, nadmořská výška vybraného území se pohybuje v rozpětí 268 m n. m. až 668 m n. m. Z geologického hlediska je CHKO Železné hory velmi pestrou oblastí. Centrální část CHKO je tvořena několika geologickými jednotkami. Nejvyšší partie zaujímá tzv. Ohebské krystalinikum tvořené silně přeměněnými horninami. V severovýchodní části se rozprostírá Nasavrcký masiv, ve kterém dominuje žula. Prvohorního stáří jsou usazeniny označované jako železnohorský permokarbon. Jedná se zejména o arkózové pískovce a slepence. Druhohorní sedimenty jsou ve vybrané oblasti zastoupeny hlavně opukami, opukovými slíny a pískovci. Plošně největší naleziště druhohorních sedimentů oblasti se nachází v povodí řeky Doubravy v jihozápadní části CHKO, označuje se jako tzv. Dlouhá mez. Část CHKO ležící na území geomorfologického celku Hornosázavská pahorkatina je z geologického hlediska tvořeno rulami. V době ledové se místy vytvořily spraše.
122
Díky své geologické pestrosti byla daná oblast v minulosti zdrojem těžby. U Běstviny se těžil baryt a fluorit, známá je také červená tzv. žumberecko-křižanovická žula. Prvohorní sedimenty obsahují zvýšené množství zlata, které se v oblasti v dřívějších dobách rýžovalo. V současné době je těžba lokalizována pouze v okrajových částech CHKO. Co se týká geomorfologické charakteristiky, krajinnou dominantou CHKO je železnohorský hřbet, který se na jihozápadě zvedá z Čáslavské kotliny a Chotěbořské pahorkatiny podél významné tektonické linie. K vyzdvižení Železných hor došlo během třetihor, což mělo za následek zvýšený odnos sedimentů a odkrytí předkřídového reliéfu. Na zformování dnešní podoby reliéfu se v mladších třetihorách podílelo intenzivní zvětrávání podmíněné výraznými změnami podnebí. Ve čtvrtohorách významnou roli sehrály erozní procesy během střídání dob ledových a meziledových. K významným skalním útvarům a erozním tvarům, které jsou většinou předmětem ochrany, patří například 30 až 60 metrů vysoká skalní stěna se skalním a mrazovým srubem lokalizovaná nad Sečskou přehradou; suťové proudy, kamenná moře atd. Významnou řekou, která protéká centrální částí oblasti je Chrudimka. V rámci CHKO je na ní vybudováno několik přehrad, největší z nich je Sečská s plochou 194 ha, která byla vybudovaná mezi lety 1924 až 1934, dnes má význam vodohospodářský a rekreační. Druhá velká přehrada je u Křižanovic. Postavena byla v letech 1947 až 1952. Její plocha je 31,8 ha. Voda z přehrady je vedena podzemním tunelem do elektrárny v Práčově a odtud do vyrovnávací přehrady, která je zároveň vodárenskou nádrží pro Chrudim a Pardubice. Dalším významným tokem je Doubrava protékající jižní a jihozápadní část CHKO. Vytvořila zde epigenetické údolí v ortorulách a migmatitech, a můžeme na ní pozorovat rovněž zakleslé meadry, peřeje a vodopády. Pestrá geologická skladba CHKO podpořila vznik rozdílných společenstev rostlin. V Železných horách se vyskytuje přes 1 200 druhů vyšších rostlin. Mezi nejzajímavější rostlinná společenstva patří lužní lesy, louky a mokřady. V lesích se setkáme s bučinami, bukojedlinami, olšinami a jasaninami. Na skalních výchozech jsou bory. V nejnižších částech jsou dubiny a dubohabřiny. Tyto původní lesní typy jsou dnes na mnoha místech nahrazeny monokulturami smrku. Co se živočichů týče, za zmínku bezesporu stojí cenná společenstva hmyzu vyskytující se zejména v oblasti mokřadů. Významní jsou rovněž zástupci obratlovců. Z vodních se zde vyskytuje vranka obecná, mník jednovousý a mihule potoční. Ze zástupců savců se zde vyskytuje například kriticky ohrožený vrápenec malý a velmi vzácný netopýr severní.
123
¾ Téma: MĚSTO LITOMYŠL ¾ Autor: RADKA DOSEDĚLOVÁ Litomyšl se nachází ve východních Čechách a zaujímá rozlohu přibližně 33,46 km2. Město leží v nadmořské výšce 320-370 metrů na okraji tzv. Loučenské tabule a Českotřebovské vrchoviny a protéká jím řeka Loučná. Z územněsprávního hlediska patří Litomyšl do Pardubického kraje a má 10 358 obyvatel (údaj z roku 2001). V okruhu 20 kilometrů se nacházejí města Svitavy, Česká Třebová, Vysoké Mýto, Ústí nad Orlicí a Polička. Litomyšl je na hlavním silničním tahu Olomouc - Hradec Králové a rovněž na železniční trati Choceň – Moravská Třebová. První osídlení na území dnešní Litomyšle vznikalo podél veřejné obchodní cesty, zvané později Trstenická stezka, která nedaleko dnešních Svitav překračovala zemskou hranici a spojovala Čechy s Moravou. Písemně doložená historie města začíná koncem 11. století, kdy tady kníže Břetislav II. - na místě zřejmě staršího slavníkovského hradiště, založil buď kostel, nebo benediktinský řádový dům. V roce 1259 udělil král Přemysl Otakar II. tomuto sídlišti městská privilegia a Litomyšl se stala poddanským městem. V roce 1344 bylo - současně se vznikem pražského arcibiskupství - v Litomyšli zřízeno biskupství. V roce 1567 se pánem litomyšlského panství, tehdy jednoho z největších v zemi, stává Vratislav z Pernštejna, který zde o rok později nechal stavět renesanční zámek. Výjimečnost celého zámeckého areálu byla v roce 1999 potvrzena zápisem do seznamu světového dědictví Unesco. Litomyšl patřila v minulosti vždy k předním českým městům. Pro Litomyšlsko hrála v hospodářské oblasti rozhodující roli textilní výroba. Jestliže v 16. století se velmi úspěšně rozvíjelo soukenictví, ve dvou dalších stoletích se do popředí dostává výroba lněného zboží, tedy plátenictví, a to hlavně díky příznivým podmínkám pro pěstování lnu. Dalším tradičním řemeslem rozvíjejícím se v Litomyšli po celá staletí bylo obuvnictví. Od druhé poloviny 18. století, zejména však v 19. století, však někdejší pozici mezi českými městy ztrácí. Nesporně přední příčinou bylo, že nezachytila včas nástup kapitalistického podnikání. V polovině 19. století navíc ztrácí i svůj komunikační význam, když se jí vyhnula železnice budovaná z Prahy do Olomouce a připojení na hlavní železniční síť přišlo pozdě a bylo i bez většího významu. Ve druhé polovině 19. století sice vzniklo několik drobnějších podniků, ty však nebyly víc než kapitalistickou formou organizované, po městě a okolí rozptýlené ševcovské živnosti a tkalcovské manufaktury. Filiálky vídeňských židovských firem neměly jiný zájem, než o co největší zisk při nejmenších nákladech. Situace se o mnoho nezlepšila ani na počátku 20. století. Hospodářský vývoj souvisí především s rozvojem závodu Vertex, který Litomyšl paradoxně získala díky tomu, že byla málo průmyslově rozvinutou oblastí a byl zde dostatek volných pracovních sil. Koncem roku 1949 padlo rozhodnutí o zřízení závodu národního podniku Vertex na výrobu skleněných vláken. Koncem roku 1952 byl závod, umístěný na okraji města v blízkosti Nedošínského háje, uveden do provozu. Roku 1954 bylo do Litomyšle přeloženo z Hradce Králové podnikové ředitelství. V roce 1998 se vlastníkem majoritního podílu akcií společnosti stala nadnárodní společnost Saint-Gobain. Výchozí surovinou je pro všechny výrobky bezalkalické hlinito-borité sklo, které je označováno jako E – sklo. Z jedné kuličky o
124
průměru asi 2 cm se v speciálních píckách za teploty přes 1200 °C vytáhne okolo 190 kilometrů vlákna, i desetkrát tenčího než lidský vlas. Z vlákna se ve sklárně vyrábí současný bohatý sortiment, který se skládá z primárních sklovláknitých výrobků a z tkaných i netkaných technických textilií. Důležitým produktem jsou například skleněné hedvábí, izolační rohože, skleněná vata – k ochraně sluchu na pracovištích s nadměrným hlukem. Výrobky závodu se používají hlavně v elektroprůmyslu, ve stavebnictví a ke ztužování plastických hmot – např. sklolaminátových sportovních lodí a nábytku. Tento podnik je dodnes největší v Litomyšli a jejím okolí a je tedy i největším zaměstnavatelem v okrese, zaměstnává okolo 1 200 osob. V padesátých letech potom vznikají i další podniky. Dnes je tedy v Litomyšli nejvíce zastoupen průmysl sklářský, strojírenský a textilní. Kromě Vertexu patří k významným Litomyšlským podnikům např. Auto Motive Industrial a. s., který byl založen roku 1997 a v současnosti vyrábí automobilové hydraulické zvedáky a vagónové topení. Další významná společnost Lamitek s. r. o. byla založena v roce 1998 a výrobním sortimentem jsou linky pro úpravu koberců, pro impregnaci tkanin ze skleného vlákna a pro výrobu desek tištěných spojů a jednoúčelové obráběcí stroje. Počet zaměstnanců se pohybuje kolem. V 90. letech vznikl také podnik Story Design a. s., který se zabývá výrobou světelných reklam. Mezi známé firmy patří však hlavně společnost Litex. Historie značky Litex sahá do roku 1991 – tehdy byl v Litomyšli položen základní kámen nové firmy vyrábějící dámské, pánské a dětské plavky. Její zakladatel, Rudolf Skřivan, nové výrobky opatřil ochranou známkou a logem skákajícího koně. O rok později firma zareagovala na vzrůstající počet fitness center a začala vyrábět sportovní oblečení.S přibývajícími léty se sortiment výrobků začal rozšiřovat. Počet zaměstnanců všech těchto podniků se pohybuje kolem 100 osob. Litomyšl je hlavně důležitým kulturním centrem. Město Litomyšl je spjato s významným hudebním skladatelem Bedřichem Smetanou (symfonická báseň Má vlast), který se zde narodil v roce 1824 v rodině sládka zámeckého pivovaru. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl je po Pražském jaru druhým nejstarším hudebním festivalem v České republice. Tento festival se koná každoročně na přelomu června a července přímo na litomyšlském zámku. V Litomyšli pobývala také Božena Němcová (v letech 1839-40), autorka populární domácí kuchařky Magdaléna Dobromila Rettigová (v letech 1834-45) a Alois Jirásek (v letech 1876-79). ¾ Téma: SVITAVSKO ¾ Autor: PŘEMYSL DVOŘÁK Svitavsko neboli správní obvod Svitavy se rozkládá v jihovýchodní části Pardubického kraje. Na západě hraničí s Poličskem a Litomyšlskem, na severu s Českotřebovskem a Lanškrounskem, z východní části je obklopen obcemi Moravskotřebovska a na jihu sousedí s Jihomoravským krajem. Území oblasti, která je tvořena celkem 28 obcemi, zaujímá rozlohu 35 158 hektarů, což tvoří necelých 8 % rozlohy Pardubického kraje. Celkem žije ve vybraném regionu necelých 32 000 obyvatel, což představuje méně než 7 % obyvatel v kraji. Hustota 125
zalidnění se pohybuje kolem 90 obyvatel na km2, je tedy pod celorepublikovým i pod krajským průměrem. Mezi největší sídla regionu patří města Svitavy a Březová nad Svitavou, ve kterých žije celkem více než polovina obyvatel regionu. Co se týče infrastruktury, obalstí prochází dvě silnice mezinárodního významu. Ve směru SZ – V silnice E 442 spojující Hradec Králové s Olomoucí a pokračující do Žiliny, a ve směru S – J E 461 začínající ve Svitavách a pokračující do Brna. Přínosem pro celou oblast by mělo být vybudování rychlostní komunikace R 35. Z železniční dopravy stojí za zmínku koridor z České Třebové do Brna a dále do Vídně. Podíváme-li se na socioekonomické ukazatele, podíl jednotlivých sektorů hospodářství je následující: primér 7 %, sekundér 45 % a terciér 48 %. Svitavsko patří k oblastem s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností, která se pohybuje mírně pod 15 %. V kraji je na tom hůře pouze oblast Moravskotřebovska. Je to dáno zejména tím, že zdejší region se tradičně soustředil hlavně na textilní průmysl, a po otevření trhu po roce 1989 zdejší podniky nebyly schopné konkurovat levnému zboží dováženému z východu. Místní textilní podniky tedy snížily produkci a tím i počet pracovních míst. Větší počet pracovních příležitostí představují na Svitavsku jen Svitavy (textilní Fibertex, Svitap; strojírenský TOS; polygrafický Westwaco). Mezi velké zaměstnavatele patří rovněž Nemocnice ve Svitavách a Spotřební družstvo Jednota. Mimo středisko správního obvodu lze k významnějším zaměstnavatelům zařadit pouze textilní Vitku Brněnec a DK plast Vítějeves, který se zabývá výrobou plastových předmětů. Dané území leží v geomorfologických okrscích Kozlovský hřbet, Ústecká brázda a Hřebečovský hřbet, které jsou součástí geomorfologického celku Svitavská pahorkatina. V oblasti pramení jediný významný vodní tok správního obvodu, řeka Svitava. Z geologického hlediska se vybrané území nachází převážně na slínovcích, jílovcích, spongilitech a pískovcích svrchní křídy. Administrativně je tvořen 113 obcemi, z čehož je 7 měst (Svitavy, Litomyšl, Polička, Moravská Třebová, Jevíčko, Bystré a Březová nad Svitavou). Z fyzickogeografického hlediska leží převážná část okresu ve Svitavské pahorkatině. Do východní části zasahuje Podorlická pahorkatina, do jižní části boskovická brázda a do jihozápadní části Hornosvratecká vrchovina. Vertikální členitost území se pohybuje v rozmezí 270–778 m n. m. Na území okresu pramení řeka Loučná a řeka Svitava, oblastí tedy prochází hlavní evropské rozvodí. Z geologického hlediska se lze na vybraném území setkat převážně s druhohorními sedimenty, ve východní a jihozápadní části rovněž s krystalinikem. K doplnění:
126
¾ Téma: ZEMSKÁ HRANICE ČECHY-MORAVA ¾ Autor: LUKÁŠ ČERMÁK Současnou Českou republiku lze historicky členit na 3 země, tzv. Země Koruny České. Jsou to Čechy, Morava a Slezsko. Vymezení jejich území je v odborné veřejnosti považováno za věc velice složitou. V průběhu historie se totiž měnil nejen průběh těchto hranic, ale též jejich význam z hlediska správní funkce. Největšího významu tyto hranice dosahovaly v době historické, kdy území vymezené touto hranicí bylo spravováno markrabětem a též tzv. Zemským sněmem. Naopak významu tyto hranice pozbyly se zánikem feudálního zřízení v českých zemích, po roce 1918 a řízení státu i jednotlivých jeho celků bylo svěřeno centrální moci. Dalších výrazných změn doznala hranice po roce 1948, kdy byly vytvořeny nové kraje. Země Moravskoslezská byla rozdělena na kraj Olomoucký, Ostravský, Jihlavský, Brněnský a Gottwaldovský. Hranice nových krajů však zcela nerespektovaly původní historickou hranici mezi zeměmi a tak několik původně moravských obcí připadlo krajům Českobudějovickému a Pardubickému. Po správní reformě v roce 1960 bylo území opět přerozděleno a okolí Svitav a Moravské Třebové připadlo kraji Východočeskému a jihozápadní část Moravy (okolí Dačic) kraji Jihočeskému. Naopak okolí města Počátky připadlo kraji Jihomoravskému. V současné době již nemá původní zemská hranice mezi Čechy a Moravou žádný větší význam a její připomínkou jsou jen staré hraniční kameny, které ji kdysi vymezovaly. Po reformě státní správy z roku 2000 lze říci, že hranice současných krajů až na výjimky (původně české město Počátky patří do kraje vysočina) respektují někdejší historické vymezení Země Moravské. K doplnění:
¾ Téma: GEOLOGIE A GEOMORFOLOGIE ČESKÉ KŘÍDOVÉ TABULE ¾ Autor: IVO DEDEK Obecná charakteristika křídy Geologický útvar trvající cca 80 mil. let (140–65 Ma), jehož spodní hranice je vymezena nástupem amonita Berrisella jacobi. Hranice křída/terciér je ostrá, vyznačující se hromadným vymíráním – foraminifery a mnoho zástupců nanoplanktonu, amoniti (vůdčí fosílie), dinosauři, inoceramidi. Během křídy došlo k vzestupu hladiny světového oceánu o 200–300 metrů (mořem bylo pokryto 82 % zemského povrchu). Sedimentovaly především vápence, písky, opuky a psací křída.
127
Křídový útvar v České republice – Česká křídová pánev Česká křídová pánev je největší dochovanou sedimentační pánví na našem území. Pokrývá značnou část severní poloviny Českého masivu o ploše asi 14 600 km2. Původní rozsah pánve byl mnohem větší (okrajové sedimenty podlehly pokřídové erozi). Přesto, že mořská transgrese trvala jen asi 10 mil. let, dosahuje mocnost sedimentů až několika set metrů. Maxima dosahují sedimenty na linii Děčín-Hradec Králové (až 1 100 metrů). Výplň pánve tvoří převážně klastika různé zrnitosti. V mořských sedimentech se uplatňuje i sedimentace karbonátová (opuky a vápence). Další uloženiny křídového útvaru na území ČR jsou Jihočeské pánve a Osoblažská křída. Geomorfologicky je sledované území součástí České tabule. Geomorfologické členění České křídové pánve Soustava: Česká tabule – budována mocnými souvrstvími hornin, které se usadily na dně křídového moře - sopečný reliéf: Bezděz, Říp, Mužský, Trosky, Zebín, Kunětická hora - eolitický reliéf: písečný přesyp u Píst a Osečka - skalní města: Kokořínsko, Prachovské skály, Hruboskalské skalní město Podsoustava: Severočeská tabule (Ralsko 696 m n. m.) - převážně členitá pahorkatina budovaná svrchnokřídovými pískovci a slínovci - typ. tvary: kuesty, tabulové plošiny Celek: Ralská pahorkatina Celek: Jičínská pahorkatina Podsoustava: Středočeská tabule (Říp 459 m n. m.) - plochá až členitá pahorkatina budovaná svrchnokřídovými slínovci a pisčitými slínovci, občasné výskyty třetihorních vulkanitů - nejvyšší vrchol Říp (efuzní neovulkanická kupa) Celek: Dolnooharská tabule Celek: Jizerská tabule Celek: Středočeská tabule Podsoustava: Východočeská tabule (Baldský vrch) - plochá až členitá pahorkatina budovaná svrchnokřídovými slínovci, jílovci a pískovci, často překryta pleistocénními fluviálními a eolitickými sedimenty Celek: Východolabská tabule Celek: Jičínská pahorkatina Celek: Svitavská pahorkatina
128
POZNÁMKY A VLASTNÍ POZOROVÁNÍ
129
130
131
132
133
Základní informace Trasa exkurze Trasa OLOMOUC-BRNO Trasa BRNO-OLOMOUC DÁLNIČNÍ SÍŤ ČR A JEJÍ VÝVOJ SUBURBANIZACE ČR EKONOMICKÁ STRUKTURA HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY OBCHVAT PRAHY Trasa PRAHA-TEREZÍN VÝVOJ ÚDOLÍ VLTAVY VÝZNAM BÁJNÝCH MÍST PRO ČESKOU NÁRODNÍ IDENTITU PEVNOSTNÍ MĚSTA ČR HOLOKAUST Trasa TEREZÍN-KADAŇ GEOLOGIE ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ GEOMORFOLOGIE ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ TEKTONIKA ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ CHKO ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ STAVBA DÁLNICE D8 PŘES CHKO ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ GEOMORFOLOGICKÁ A GEOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA ÚDOLÍ OHŘE LOUNY A ŽATEC – SROVNÁNÍ STRATEGIE ROZVOJE PO ROCE 2004 SRÁŽKOVÉ POMĚRY NA ŽATECKU ŽATECKÁ CHMELAŘSKÁ OBLST A PĚSTOVÁNÍ CHMELE V ČR MĚSTO KADAŇ Trasa KADAŇ-JÁCHYMOV DOUPOVSKÉ HORY CHKO POOHŘÍ MĚSTO JÁCHYMOV Trasa JÁCHYMOV-CHOMUTOV-MOST OBJEVY MANŽELŮ CURIEOVÝCH TĚŽBA UHLÍ V ČR – EKONOMICKÉ A EKOLOGICKÉ ASPEKTY ENERGETIKA ČR PROFIL FIRMY ČEZ OBCE ZANIKLÉ V DŮSLEDKU TĚŽBY REKULTIVACE V ČR MĚSTO MOST Trasa MOST-KLÍNOVEC GEOLOGICKÉ POMĚRY KRUŠNÝCH HOR GEOMORFOLOGIE KRUŠNÝCH HOR VYUŽITÍ PŘÍRODNÍHO BOHATSTVÍ KRUŠNÝCH HOR ČESKO-NĚMECKÉ SILNIČNÍ HRANIČNÍ PŘECHODY Trasa JÁCHYMOV-KARLOVY VARY-CHEB ODSUN NĚMCŮ SOCIOEKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA A VÝVOJ KARLOVARSKÉHO KRAJE HYDROLOGIE KARLOVARSKÉHO KRAJE PRŮMYSLOVÉ KLASTRY KARLOVARSKÉHO KRAJE KARLOVARSKÉ MINERÁLNÍ VODY – PROFIL FIRMY KARLOVARSKÉ VŘÍDLO RUSOVÉ A KARLOVY VARY ŽELEZNÁ OPONA – ZANIKLÉ OBCE CHEBSKA MĚSTO CHEB VIETNAMSKÁ MENŠINA V ČR Trasa CHEB-FRANTIŠKOVY LÁZNĚ-KRASLICE-JÁCHYMOV
134
3 4 5 8 10 11 13 13 14 15 17 18 19 23 24 27 28 29 30 31 32 33 33 35 36 38 39 40 42 46 47 50 52 53 55 57 59 59 61 64 66 67 68 70 72 72 74 75 76 78 79 82 84
NPP KOMORNÍ HŮRKA NPR SOOS NEOVULKANISMUS V ČR MINERÁLNÍ VODY ZÁPADNÍCH ČECH Trasa JÁCHYMOV-PLZEŇ CHKO SLAVKOVSKÝ LES TEPELSKÁ VRCHOVINA RABŠTEJN NAD STŘELOU TĚŽBA KAOLÍNU V ČR MĚSTO PLZEŇ VÝZNAMNÉ PODNIKY V PLZNI PIVOVARNICTVÍ V ČR Trasa PLZEŇ-PRAHA PLZEŇSKÝ OBCHVAT CHKO ČESKÝ KRAS POUTNÍ MÍSTA V ČR SE ZAMĚŘENÍ M NA SVATÉHO JANA POD SKALOU Trasa PRAHA-KUTNÁ HORA-LITOMYŠL KUTNÁ HORA – HISTORICKÝ VÝVOJ, PAMÁTKY UNESCO PAMÁTKY UNESCO V ČR Trasa LITOMYŠL-OLOMOUC CHKO ŽELEZNÉ HORY MĚSTO LITOMYŠL SVITAVSKO ZEMSKÁ HRANICE ČECHY-MORAVA GEOLOGIE A GEOMORFOLOGIE ČESKÉ KŘÍDOVÉ TABULE Poznámky a vlastní pozorování
135
87 89 90 91 93 94 96 97 98 99 100 102 105 106 107 109 112 114 119 121 122 124 125 127 127 129