Kočka, která znala Shakespeara I. kapitola V Moose County, čtyři sta mil na sever od zbytku světa, začíná v listopadu sněžit, a pak sněží a sněží a sněží. Nejdřív zmizí první dva schody přede dveřmi do domu pod půlmetrovou vrstvou sněhu. Potom přestanou být vidět ploty a keře. Sloupy elektrického vedení jsou stále nižší a nižší, až se nakonec dá pod vedením tančit limbo. Sledovat každou hodinu zprávy o počasí v rádiu je pro lidi z Moose County prakticky zimní sport, a odklízení sněhu je jedním z důležitých hospodářských odvětví. Sněhové pluhy a frézy vytvářejí skutečné hory sněhu, za nimiž mizí celé budovy, v důsledku čehož si jejich obyvatelé musí prokopávat tunely k chodníkům. V okresním městě Pickax City lidé běžně jezdí nakupovat na běžkách. Když je uzavřené letiště, což se stává často, stane se z Moose County ostrov ze sněhu a ledu. To vše začíná v listopadu vánicí, kterou místní obyvatelé nazývají „Velká“. Pátého listopadu večer seděl Qwilleran ve společnosti dvou přátel ve své pohodlné knihovně. Všichni tři měli dobrou náladu. Dobře se najedli, hospodyně připravila polévku z mušlí a telecí řízky Casimir. Zahradník a správce domu v jedné osobě narovnal do krbu voňavá jabloňová polena. Oheň vrhal na police s knihami v kožených vazbách, kterými byly obestavěné všechny čtyři stěny knihovny, plápolavé odlesky. Stínidlem tlumené světlo dopadalo na koženou sedací soupravu a bucharský koberec a vytvářelo příjemně teplou atmosféru. Qwilleran, vysoký muž ve středním věku, zajímavý svým hustým knírem, seděl u starožitného anglického psacího stolu a pustil si zprávy o počasí o deváté v rádiu. Byl to jeden z přenosných přijímačů rozmístěných za tímto účelem po celém domě. „V noci se ochladí na pětadvacet stupňů,“ oznamoval hlasatel pickaxské stanice WPKX. (V Pickaxu a okolí se teplota měří ve stupních Fahrenheita – pozn. překl.) „V noci na zítřek a přes den očekáváme sněžení a vítr.“ Qwilleran vypnul rádio. „Jestli proti tomu nic nemáte, chtěl bych na pár dní odjet,“ řekl svým dvěma společníkům. „Už je to půl roku, co jsem byl naposledy dole na jihu, a kamarádi v novinách už mě mají za mrtvého. Paní Cobbová vám bude vařit a starat se o vás a já se vrátím, než začne padat sníh, alespoň doufám. Držte mi packy.“ Po tomto oznámení se postavily čtyři hnědé uši do pozoru. Dvě hnědé hlavy s dlouhými bílými vousy a neuvěřitelně modrýma očima se obrátily od hořících polen k muži za stolem. Qwilleran slyšel, že čím víc se na kočky mluví, tím jsou chytřejší. Občasná pochvala jako „hodná kočička“ však nestačí a nemá žádný znatelný účinek. Chce to inteligentní konverzaci. Zdálo se, že je na tom něco opravdy. Obě siamské kočky ležící na předložce u krbu zareagovaly, jako by přesně věděly, co řekl. Yum Yum, mírná kočička, na něho pohlédla téměř vyčítavým pohledem. Koko, nádherný, svalnatý kocour, se zvedl ze své elegantní, majestátní polohy, toporně se přesunul k psacímu stolu a pronikavě zamňoukal. „Jau-au-au!“ „Čekal jsem trochu větší pochopení a ohledy,“ řekl kocourovi Qwilleran. Ve věku asi padesáti let prožíval zvláštní krizi středního věku. On, který prožil celý život ve velkoměstech, teď bydlel v Pickax City, což bylo městečko se třemi tisíci obyvateli. Jako tvrdě pracující novinář musel vždycky vyjít s nízkými příjmy, a teď najednou byl milionář, či miliardář, to prozatím nevěděl přesně. Stal se jediným dědicem Klingeschoenova majetku, jehož základ byl položen v devatenáctém století v Moose County. Dědictví zahrnovalo panský dům na Hlavní ulici, tři zaměstnance, garáž pro čtyři auta a luxusní limuzínu. Ani po roce si na takový životní styl nezvykl. Jako novinář byl zvyklý najít zajímavé téma pro článek, ověřit si fakta, stihnout ho napsat do redakční uzávěrky a neprozradit své tajné zdroje. Teď to vypadalo tak, že jeho jediným zájmem je počasí, tak jako ostatně každého dospělého člověka v Moose County, zejména v listopadu. Po negativní reakci siamských koček na své oznámení si chvíli zamyšleně hladil knír. „Přesto musím jet,“ řekl. „Arch Riker končí u Daily Fluxion a já dělám hostitele na jeho pátečním večírku, který pořádá na oslavu odchodu do penze.“ Od té doby, co se Qwilleran rozvedl a žil staromládeneckým životem v jednopokojovém bytě, netoužil nikdy po penězích ani majetku a mezi svými kolegy byl považován spíše za skrblíka. Ale
když Klingenschönův majetek konečně prošel mlýnicí pozůstalostního soudu, uvedl celý západoamerický mediální svět v úžas tím, že pozval všechny zaměstnance Daily Fluxion na večeři do Pressklubu. Měl v úmyslu vzít s sebou spolucestujícího: Goodwintera juniora, mladého šéfredaktora z Pickax Picayunu, což byly jediné noviny v Moose County. Vytočil číslo do redakce a šel přímo k věci: „Ahoj, juniore! Co bys řekl tomu, kdyby sis udělal pár dní volna a letěl se mnou na takovou menší oslavu na jih? Na můj účet. Večeře včetně nápojů v Pressklubu.“ „No, to nezní špatně! Pressklub znám jen z filmů!“ odpověděl šéfredaktor. „Mohl bych se podívat i do kanceláří Daily Fluxion?“ Mladý Goodwinter vypadal a oblékal se jako student střední školy, a když ho něco nadchlo, projevoval se jako kluk, který má upřímnou, ničím nezkalenou radost, což bylo na novináře, který vystudoval státní univerzitu summa cum laude, velmi neobvyklé. „Možná bychom se mohli jít podívat i na hokej a na nějaká představení, ale musíme sledovat zprávy o počasí, abychom se vrátili, než sem přijde sníh,“ řekl Qwilleran. „Z Kanady se k nám sune fronta nízkého tlaku vzduchu, ale nějakou dobu to ještě vydrží,“ odpověděl junior. „Co je to za oslavu?“ „Večírek na rozloučenou s Archem Rikerem. Odchází do penze. A já po tobě chci, abys udělal tohle: vezmeš pytel na noviny s logem Picayunu a hodíš do něj sto posledních výtisků vašich novin. Po večeři pronesu několik slov o Moose County a o Picayunu, a to pro tebe bude povel, abys vyskočil a rozdal noviny. „Narazím si na hlavu baseballovou čepici, přetáhnu kšilt přes ucho a budu vyvolávat: „Zvláštní vydání! Zvláštní vydání! Něco takového si představujete?“ „Uhodl jsi,“ odpověděl Qwilleran. „Ale správně se to vyslovuje ,Zlááštníídání‘. V pátek ráno v devět buď připravený. Přijedu pro tebe do redakce. Páteční ranní předpověď počasí nebyla povzbudivá. „Brázda nízkého tlaku vzduchu, která se k nám přesouvá z Kanady, zvyšuje pravděpodobnost silného sněžení dnes v noci a zítra po celý den. Vítr se změní na severovýchodní.“ Qwilleranova hospodyně vyjádřila obavu: „Co budete dělat, pane Qwillerane, když se nestihnete vrátit dřív, než k nám ten sníh dorazí? Jestli to bude pořádná vánice, zůstane letiště uzavřené na bůhvíjak dlouho.“ „Víte, co udělám, paní Cobbová? Najmu si psí spřežení a nechám se do Pickaxu odvézt.“ „Ale pane Qwillerane!“ zachichotala se. „Já nikdy nevím, kdy vám můžu věřit a kdy ne.“ Právě pokládala na talíř orestovaná kuřecí játra obložená natvrdo vařenými vejci a slaninou a položila ho na podlahu. Vypadalo to velmi vkusně a lákavě. Yum Yum svůj díl zhltla rychle, jako by byla hladová, ale Koko nechtěl jíst. Něco ho zneklidňovalo. Obě kočky měly dokonale vodovzdornou, pískově zbarvenou srst čistokrevných siamek a hnědé masky, v nichž se zvláště výrazně vyjímaly jasně modré oči, a tmavě hnědé uši, které nosily hrdě postavené. Měly hnědé nohy, dlouhé, štíhlé a elegantní, a hnědé ocasy, kterými vyjadřovaly náladu a pocity tak, že jimi buď mrskaly, nebo je vztyčily kolmo vzhůru, nebo naopak zkroutily. Ale Koko v sobě měl ještě něco navíc: neuvěřitelnou inteligenci a přímo tajuplnou schopnost předvídat, že je něco... špatně! Toho rána shodil z police v knihovně knihu. „To se nedělá!“ napomenul ho Qwilleran, čímž apeloval na jeho inteligenci. „Všechno jsou to staré a vzácné knihy, se kterými se musí zacházet s respektem, ne-li s nábožnou úctou.“ Prohlédl si knihu. Byla to v kůži vázaná Shakespearova Bouře. Jeden ze třiceti sedmi svazků Shakespearových dramat, které zdědil spolu s domem. Když ji ukládal zpět na polici, zmocnila se ho zlá předtucha – Koko zvolil titul dosti nešťastně. Přesto se pevně rozhodl, že na tu oslavu na jih pojede, navzdory Kokovi a paní Cobbové i meteorologům z WPKX. Hodinu před odletem zajel ve svém středně výkonném autě s nízkou spotřebou benzinu do redakce Picayunu pro mladého redaktora s pytlem novin. Všechny budovy na Hlavní ulici byly přes sto let staré, postavené z šedých kamenů, a každá z nich v jiném architektonickém slohu. Budova Picayunu, vtisknutá mezi spolkovní dům, který se podobal vídeňskému paláci, a poštu v římském stylu, připomínala španělský klášter. Kanceláře vyplňovala dle očekávání vůně tiskařské černi, ale jinak to tu vypadalo jako nabalzamované muzeum. U poškrábaného recepčního pultu neseděla
žádná pozorná a usmívající se úřednice, která by přijímala inzeráty. Byl tu jen zvonek. Když někdo něco chtěl, tak zazvonil. Qwilleran na sebe nechal ten tichý obraz účinkovat: dřevěné registratury na spisy, staré psací stoly ze zlatého dubu... nebezpečně vypadající kovové bodce s nabodnutými inzeráty a vyplněnými formuláři na předplatné, stará vydání Picayunu, zažloutlá a křehká, nalepená na zdech, které očividně nebyly vymalované od dob krize ve třicátých letech. Za nízkou zástěnou z barevného skla, které dlouho nikdo nemyl, byla tiskárna. Stál tam jeden jediný muž před kasami, slepý ke všemu kromě řádků, které rychlými pohyby sázel. Na rozdíl od Daily Fluxion, který jako velkoměstské noviny vycházel v milionovém nákladu, produkovaly tyto stařičké stroje v Picayunu s velkým rachotem pouhé tři tisíce dvě stě výtisků od každého vydání. Zatímco Fluxion držel krok s nejmodernějším technickým trendem v tiskařské technice, podobal se Picayune stále oněm novinám, které založil juniorův pradědeček. Čtyři ručně sázené stránky, z toho první strana plná drobné inzerce a společenských klípků. Lívancové snídaně, zmrzlinové dýchánky a pohřby byly popsány do nejmenších podrobností, zatímco krátkým zprávám o místních politických událostech, policejním hlášením a nehodám byla vyhrazena poslední strana, nebo chyběly úplně. Qwilleran uhodil rukou do zvonku a z kanceláře šéfredaktora v prvním poschodí, kam se šlo po dřevěném schodišti, vyšel mladý Goodwinter a za ním velká bílá kočka. „Co je to za dobře živenou kamarádku?“ otázal se Qwilleran. „To je William Allen, náš služební lovec myší,“ odpověděl junior zběžně, jako by bylo samozřejmé, že novinové redakce zaměstnávají lovce myší. Jako šéfredaktor psal většinu článků sám a prodával větší část inzerce. Goodwinter senior, majitel a vydavatel novin, trávil většinu času v kožené zástěře a čepici složené ze starých novin v sazárně, kde se soustředěným a zaujatým výrazem sázel olověná písmenka do sázítka. Začínal jako sazeč už v osmi letech. Junior na něho zavolal: „Ahoj, tati. Za pár dní jsem zpátky.“ Starý pán v sazárně se k němu obrátil a vlídným, otcovským hlasem odpověděl: „Dobře se bav, juniore, a dej na sebe pozor.“ „Jestli chceš jezdit mým jaguárem, zatímco budu pryč, klíčky jsou na mém psacím stole.“ „Děkuji ti, synu, ale nemyslím, že ho budu potřebovat. V dílně mi řekli, že moje auto bude hotové v pět odpoledne. Tak se opatruj.“ „Dobře, tati, ty taky.“ Oba si vyměnili pohled plný náklonnosti a vzájemného uznání, až Qwilleran na okamžik zalitoval, že nemá syna. Přál by si mít syna, jako je tenhle mladík. Možná jen o něco vyššího a statnějšího. Junior vzal pytel s novinami a sportovní pytel a spolu s Qwilleranem odjel na letiště. Vypadali jako zosobněná rozdílnost dvou generací. Qwilleran s vážnou tváří, prošedivělými vlasy, hustým knírem a smutnýma očima a vedle něho mladík s živou tváří neustále něčím zaujatého chlapce. Junior zahájil konverzaci bezprostřední otázkou: „Nepřipadá vám, že vypadám moc mladě, Qwille?“ „Moc mladě na co?“ „Jody si myslí, že mě nikdo nikdy nebude brát vážně.“ „S tvou postavou a mladistvou tváří budeš ještě v padesáti vypadat na čtrnáct, ale na tom není nic špatného,“ odpověděl Qwilleran. „Potom se najednou přes noc změníš a budeš vypadat na sto dva.“ „Jody tvrdí, že bych si měl nechat narůst vousy.“ „To není špatný nápad! To tvoje děvče má občas opravdu dobré nápady. „Babička zase říká, že bych pak vypadal jako jeden ze sedmi trpaslíků.“ „Tvoje babička musí mít smysl pro humor.“ „Babička Gageová je osobnost. Je to matka mé matky, víte? Musel jste ji už někdy ve městě potkat. Jezdí v mercedesu a troubí na každé křižovatce.“ Qwilleran se zatvářil překvapeně. Za tu dobu, co tady žil, už věděl, že staří obyvatelé Moose County jsou militantní individualisté. „Ozvala se vám Melinda od té doby, co odjela z Pickaxu?“ „Několikrát. Má v nemocnici moc práce. V Bostonu to bude mít lepší. Tam se může specializovat.“
„Melinda se ve skutečnosti nikdy netoužila stát se venkovskou lékařkou, Qwille, ale chtěla se za vás provdat a nastěhovat se do vašeho domu.“ „To je mi líto, ale ze mě by nebyl dobrý manžel. To už jsem si jednou vyzkoušel a vůči Melindě by nebylo fér, kdybych tu chybu opakoval. Doufám, že v Bostonu potká nějakého hodného muže ve svém věku.“ „Slyšel jsem, že teď jste si prý něco začal s vedoucí knihovny.“ Qwilleran si odfoukl do melírovaného kníru. „Nevím, co tím pitoreskním výrazem myslíš, ale mohu k tomu říct jen to, že se ve společnosti slečny Duncanové cítím dobře. V době videí a všech podobných vymožeností je příjemné potkat někoho, s kým mohu sdílet zájem o literaturu. Scházíme se a předčítáme si nahlas.“ „No jistě,“ opáčil mladík a šibalsky se usmál. „Kdy se hodláte s Jody vzít?“ „S platem, který mi táta dává, si nemohu dovolit ani vlastní byt. Bydlím stále u rodičů na farmě, jak víte. Jody vydělává dvakrát tolik co já, a to je jen zubní asistentka.“ „Ale jezdíš v jaguáru.“ „To byl dárek od babičky Gageové k promoci. Ona je jediná v rodině, kdo má ještě peníze. Ve svých dvaaosmdesáti letech se ještě každé ráno postaví na hlavu a vyhrává nade mnou, když se přetlačujeme rukama. Lidé v Moose County se dožívají dlouhého věku, pokud se jim nestane nehoda. Jeden z mých předků zahynul, když mu velké hejno kosů splašilo koně. A dědečka Gage zasáhl blesk. Jedna teta se strýcem zahynuli, když jim pod auto vběhl srnec. Bylo to v listopadu, v době říje, víte, a ten osmerák jim proletěl čelním sklem. Šerif říkal, že to vypadalo, jako by je nějaký primitiv rozsekal sekyrou. Podle oficiálních odhadů teď v Moose County žije asi deset tisíc kusů divoké zvěře.“ Qwilleran snížil rychlost a začal dávat pozor na značky. „Teď je lovecká sezona, a lovci zvěř znervózňují,“ pokračoval junior. „Nejvíc zvěře přebíhá silnici časně ráno za svítání, nebo za soumraku.“ „Všech deset tisíc?“ Qwilleran snížil rychlost na pětačtyřicet mil za hodinu. „Dneska je ale pošmourný den,“ řekl junior. „Mračna se táhnou nízko při zemi.“ „Kdy nejdřív může přijít sníh?“ „Pokud je známo, nejdřív přišla Velká vánice 2. listopadu 1919, ale většinou to není dřív než v polovině měsíce. Nejhorší, o které se ví, začala 13. listopadu 1931. Tři fronty nízkého tlaku vzduchu – z Aljašky, od Rocky Mountains a od Golfského proudu, se srazily přímo nad Moose County. Hodně lidí tenkrát osleplo ze sněhu, ztratilo orientaci a zmrzlo. Až přijde první Velká vánice, zůstaňte raději doma! Kdyby vás překvapila v autě, tak z něj za žádnou cenu nevystupujte!“ Přes všechna nebezpečí na severu země začínal Qwilleran závidět těm, kteří se tu narodili. Mají kořeny! Rodiny, jako je Goodwinterova, jsou tu už po pět generací. Začínaly tu v době, kdy se jmění dělalo při dolování a těžbě dřeva. Nejvýznamnější instituce v Pickaxu jsou Historická společnost a Genealogický klub. Podél silnice na letiště se dala zdejší historie číst. Stály podél ní opuštěné důlní boudy a haldy hlušiny na pozemcích starých dolů... města duchů, která se dala poznat už jen podle několika osamělých kamenných komínů... rozpadlá železniční depa uprostřed pustiny... zbytky zuhelnatělých stromů po lesních požárech. Po několika minutách ticha se Qwilleran odvážil položit juniorovi osobní otázku. „Jak se cítíš v Picayunu jako absolvent žurnalistiky s promocí summa cum laude? Můžeš tam plně využít své schopnosti? Považuješ za správné, že se ty noviny tisknou stejně jako v devatenáctém století?“ „Děláte si legraci? Chtěl bych z Picu udělat pořádné, moderní noviny, ale tatínek chce, aby všechno zůstalo jako před sto lety,“ odpověděl junior. „Spoléhal na to, že my, jeho děti, budeme prosazovat tradici, ale můj bratr odešel do Kalifornie k reklamě a sestra si vzala rančera z Montany, takže to zůstalo na mně.“ „Okres by potřeboval pořádné noviny. Co kdybys jedny takové založil a nechal otci Picayune jako koníčka? Nekonkurovali byste si. Pic je úplně jiná kategorie novin. Už jsi o něčem takovém přemýšlel?“ Junior po něm vrhl nevěřícný pohled a vyhrkl: „Se svými penězi bych si nemohl otevřít ani stánek s limonádou! Jsme na dně! Pracuji za chleba s máslem. Každým rokem se finančně propadáme o něco hlouběji. Táta už před nějakou dobou prodal farmu a teď zastavil i dům. Neměl bych vám to
říkat. Matka už ho dlouho přesvědčuje, že by měl noviny prodat. Už se doopravdy zlobí! Ale táta ji neposlouchá. On si prostě každý den pracuje dál ve své sazárně a zadlužuje se čím dál víc. Říká, že je to jeho život – jeho životní poslání. Už jste ho viděl při sázení? Dokáže nasázet přes pětatřicet písmen za minutu a nemusí se přitom vůbec dívat na kasy.“ V juniorově tváři se zračil obdiv. „Ano, díval jsem se na něho, a obdivoval jsem ho,“ řekl Qwilleran. „A také jsem viděl vaše tiskařské lisy v suterénu. Některé vypadají jako z Gutenbergových časů.“ „Táta sbírá staré tiskařské lisy. Má jich plnou stodolu. První lis mého pradědečka byl na šlapací pohon jako šicí stroj.“ „Pomohla by ti babička finančně, kdybys chtěl založit nové noviny?“ „Babička Gageová už nechce do ničeho dávat peníze. Už nás několikrát zachránila, platí za nás pojistky a nás tři děti nechala vystudovat vysokou školu... Ale proč si vy nezaložíte noviny, Qwille?“ „Já nemám zájem a už vůbec ne obchodního ducha, juniore. To je také důvod, proč zakládám Klingeschoenovu nadaci. Oni všechno zařídí a mně budou vyplácet kapesné. Pracoval jsem pětadvacet let u novin a teď už nechci nic jiného, než mít dost času a klidu, abych mohl trochu psát.“ „Jak pokračujete se svou knihou?“ „Celkem dobře,“ odpověděl Qwilleran a myslel na opuštěný psací stroj, nepořádek na psacím stole a na své poznámky. U letiště postavili auto na volnou plochu, která sloužila jako parkoviště. Letištní budova byla o málo lepší než obyčejná bouda a šéf letiště, který zároveň prodával letenky, dělal mechanika a pilota na částečný úvazek, právě umýval podlahu. „Přijde dnes Velká vánice, co myslíte?“ zeptal se zvesela. Když oba pasažéři nastoupili na palubu dvoumotorového letadla, byli natolik moudří, aby se vyhnuli osobní tématům hovoru. Kromě nich bylo na palubě ještě patnáct dalších cestujících, takže je poslouchalo třicet uší. V Moose County se zprávy šířily tichou poštou daleko rychleji než pickaxským rádiem a bylo jich mnohem víc než v Picayunu. A tak se Qwilleran s juniorem bavili o sportu, dokud malé letadlo nepřistálo v Minneapolisu, kde přestoupili do proudového letadla. „Doufám, že podávají na palubě oběd,“ řekl junior. „Co bude na večeři v Pressklubu?“ „Objednal jsem francouzskou cibulovou polévku, žebírka a jablečný koláč.“ „Mmm, už se mi sbíhají sliny.“ Další mezipřistání bylo v Chicagu, kde přestoupili na letadlo, které je přepravilo do cílové stanice. Autobusem dojeli do hotelu Stilton a poslechli si předpověď počasí. Potom už byl čas odjet do Pressklubu. „Budou tam i sportovní redaktoři?“ zajímal se junior. „Budou tam všichni, od šéfredaktora po nejmladšího poslíčka. Myslím, že teď už jim říkají pomocné síly.“ „Nebudou mě považovat za staromódního, když je požádám o autogram?“ „Naopak, zalichotí jim to,“ řekl Qwilleran. V klubu jednali s Qwilleranem jako s navrátivším se hrdinou, ale on si v duchu připomínal, že by považovali za hrdinu každého, kdo by pozval všechny zaměstnance na večeři a platil všechno pití. Jeden fotograf ho přátelsky šťouchl do žeber a zeptal se ho, jak se cítí jako milionář. „To vám řeknu příští rok v dubnu, po daňovém přiznání,“ odpověděl Qwilleran. Redaktor cestovní rubriky se ho zeptal, jak se mu líbí život na severu. „Neleží Moose County ve sněhovém pásmu?“ „Ovšem! Je to prakticky střed sněhového pásma.“ „No, v každém případě jsi dítě štěstěny, žes unikl násilí a zločinu velkoměsta.“ „Násilí je nahoře na severu dost,“ poučil ho Qwilleran. „Tornáda, zásahy bleskem, hurikány, lesní požáry, divoká zvěř, padající stromy, jarní záplavy! Ale násilí přírody je přijatelnější než lidské. U nás žádní šílení střelci nenapadají školní autobusy plné dětí, jak se stalo minulý týden tady.“ „Ještě máš toho kocoura, co je chytřejší než ty?“ V Pressklubu vešlo ve známost, že si Qwilleran rád zahraje na detektiva amatéra, a stejně tak všichni věděli, že za své úspěchy vděčí do jisté míry Kokovi.
Qwilleran řekl na vysvětlenou juniorovi: „Možná sis toho nevšiml, ale Kokův obraz visí ve vstupní hale mezi nositeli Pulitzerovy ceny. Jednou ti povyprávím o jeho hrdinských činech. Nebudeš mi to věřit, ale já ti to stejně povím.“ Při prvním drinku se junior seznámil s pisateli sloupků a reportéry, jejichž příspěvky četl v celostátních vydáních Daily Fluxion, a nedokázal ovládnout své vzrušení. Zato čestný host byl jaksi nesvůj. Arch Riker byl rád, že ve Fluxu končí, ale radost mu kazila skutečnost, že se mu nedávno rozpadlo manželství. „Jaké máš plány?“ zeptal se ho Qwilleran. „Na Den díkuvzdání pojedu za synem do Denveru a na Vánoce za dcerou do Oregonu. Potom nevím.“ Po žebírkách a jablečném koláči předal šéfredaktor Rikerovi zlaté hodinky a Qwilleran poctil svého dlouholetého přítele projevem, který ukončil několika slovy o Moose County. „Dámy a pánové, většina z vás o Moose County nikdy neslyšela. Je to jediný ,podzemní‘ okres ve státě. Kartografové občas zapomenou Moose County zakreslit do map. Mnozí z našich zákonodárců si myslí, že patří ke Kanadě. Ale před sto lety bylo Moose County zásluhou důlní těžby a těžby dřeva nejbohatším okresem ve státě. Dnes je to ráj turistů pro každého, koho baví rybařit, lovit, veslovat a kempovat. Máme dvě pozoruhodné zvláštnosti, na které bych chtěl poukázat: dokonalé počasí od května do října a noviny, které zůstaly do dneška nezměněné od svého založení před sto lety. Pan Goodwinter mladší, nejmladší šéfredaktor a novinář v jedné osobě, píše všechny příspěvky do otcových novin sám. V době satelitní komunikace není snadné psát perem a inkoustem... Dovolte, abych vám představil: Pan Goodwinter mladší a Pickax Picayune!“ Junior popadl baseballovou čapku a pytel s novinami, začal obíhat sál a volal: „Zlááštnídání! Zlááštnídání!“ Házel přitom na každý stůl několik výtisků. Hosté si je brali a hned se do nich začetli. Nejdřív se smáli tiše, po chvíli už ale smíchy přímo řvali. Na první straně v prvním sloupci byla drobná inzerce: PRODÁM: Použité štafle dva krát čtyři, v dobrém stavu. Dále svatební šaty vel. 14, nenošené. SPĚCHÁ! Pokud vaše auto nevydrží nadcházející zimu, v Hackpolově autobazaru možná najdete lepší, ale možná taky ne. To se dozvíte až ve chvíli, kdy se k nám přijdete podívat. ZDARMA: Tři šedá koťata, jedno s bílými tlapkami. Skoro čistotná. DOSTALI JSME: Nová zásilka dlouhých spodků v Billově rodinném obchodě. Kvalita už není to, co bývala, a ceny se od loňského roku také zvedly, ale co na tom! Raději nakupte, než začne sněžit! Vedle těchto příkladně bezelstných inzerátů byly na titulní straně novinky s osmipalcovými titulky: REKORD TÉMĚŘ PŘEKONÁN Minulý týden jsme na pohřbu kapitána Fugtreeho napočítali 75 aut, což byl nejdelší smuteční průvod od roku 1904, kdy na pohřbu Ephraima Goodwintera jelo 52 dvoukolových kočárů a 37 koňských povozů. SVATEBNÍ SEŠLOST Slečna Doreen Mayfusová pořádala minulý čtvrtek dárkovou společnost. Hrály se různé společenské hry a rozdávaly ceny. Nevěsta obdržela 24 dárků. Podávalo se občerstvení, mimo jiné šunkové závitky, paprikové sendviče a obložené chlebíčky. VÝROČÍ SVATBY Pan a paní Alfred Toodleovi slavili 70. výročí sňatku u večeře, kterou uspořádalo sedm z jejich jedenácti dětí: Richard Toodle, Emil Toodle, Joseph Toodle, Conrad Toodle, Donna Toodleová, Dorothy (Toodleová) Fugtreeová a Estelle (Toodleová) Campbellová. Přítomno bylo i 30 vnoučat, 82 pravnoučat a 13 prapravnoučat. Večeře se pořádala v Toodleově rodinné restauraci. Výroční dort nazdobila Betsy Anna Toodleová.
Ve všeobecném hluku a smíchu (všichni si četli články nahlas) se obchodní vedoucí Pressklubu protlačil ke Qwilleranovi, který seděl u prostředního stolu, a pošeptal mu do ucha: „Máte dálkový hovor, Qwille. U mě, v kanceláři.“ Než Qwilleran odešel, zavolal na všechny: „Děkuji vám, že jste dnes přišli v plném počtu! Bar je otevřený, můžete pít podle chuti!“ Využil odvolání k telefonu, aby si vyřídil několik dalších hovorů. Pak se vrátil do restaurace, našel juniora ve skupině redaktorů a novinářů a hned ho táhl pryč. „Musíme jít, juniore. Vracíme se domů. Rezervoval jsem letenky... Archi, pozdravuj od nás všechny, jo? Jde o naléhavou věc... Pojď, juniore.“ „Co?... Cože?“ koktal junior. „To ti vysvětlím později.“ „Můj pytel...“ „Nechej ho tady.“ Qwilleran strkal mladíka dolů po schodech a postrčil ho do taxíku, který čekal s běžícím motorem u chodníku. „Do hotelu Stilton, co nejrychleji,“ křikl na řidiče, když se taxík rozjel, „a červené na semaforech si nevšímejte!“ „No tohle!“ řekl junior. „Jak rychle jsi schopen naházet si věci do pytle, chlapče? Máme sedm minut na to, abychom si sbalili věci, zaplatili účet a doběhli na střechu hotelu, kde bude čekat helikoptéra.“ Teprve až se usadili do policejní helikoptéry, pustil se Qwilleran do vysvětlování. „Volali z Pickaxu,“ křičel do hluku motorů. „První Velká se blíží. Připrav se na běh. Pozdrží kvůli nám letadlo.“ Když se konečně připoutali na sedadlech v letadle, řekl junior: „Jak jste to dokázal? Ještě nikdy jsem neletěl v helikoptéře.“ „Někdy se vyplatí, že člověk pracoval ve Fluxion,“ odpověděl Qwilleran, „a že spolupracoval s oddělením vražd a dělal reklamu pro nadaci vdov po policistech. Je mi líto, že ostatní naše plány nevyšly.“ „Nevadí. To pro mě nebylo tak důležité.“ „V Chicagu máme hned další spoj a v Minneapolisu si můžeme vzít malé letadlo TGIF. Máme štěstí, že to tak dobře vychází.“ Po zbytek letu byl Qwilleran zamlklý, zato junior nepřestal mluvit. „Ti lidé byli vážně skvělí! Sportovní redaktoři říkali, že až přijedu do města, můžu si jít kdykoliv sednout na tribunu pro novináře... Ten člověk, co vede redakci zpráv, vytiskne v úterý článek o Picayunu, který vyjde v celé zemi. Co na to říkáte? Pan Bates říkal, že by mě kdykoliv zaměstnal, kdybych chtěl odejít z Pickaxu.“ Qwilleran spolkl komentář. Dobře znal šéfredaktorovy sliby. Ten člověk má velmi špatnou paměť. Junior plácal dál. „Ve Fluxion mají hodně žen, že? Sekretářky, zakázkářky, redakční vedoucí, fotografky. Znáte tu rudovlasou fotografku v zelených punčochách?“ Qwilleran zavrtěl hlavou. „Ta nastoupila, když už jsem byl pryč.“ „Je to fotodokumentaristka a pracuje na volné noze pro různé noviny po celé zemi. Možná na jaře přijede do Moose County a bude psát reporáž o opuštěných dolech. To by nebylo špatné!“ „To by nebylo špatné,“ zopakoval Qwilleran tiše. Byl neobvykle zamlklý, když o půlnoci nastoupili do malého letadla, které je odnášelo do Moose County. Seděl u okna, a když obrátil obličej k juniorovi, aby ho slyšel, uviděl na druhé straně chodbičky sedět muže s rozevřenými novinami. Ten člověk se celou cestu upřeně díval na tutéž stránku. On nečte, pomyslel si Qwilleran. On nás poslouchá. A není odtud. Nikdo z Moose County se nechová tak rezervovaně a tiše. Na letišti ten člověk zamířil k pultu a najal si auto. „Juniore, kdo je ten člověk v tom černém plášti?“ zamumlal potichu Qwilleran. „Toho jsem tu nikdy neviděl,“ odpověděl junior. „Vypadá jako obchodní cestující.“
To není obchodní cestující, pomyslel si Qwilleran. Jeho chůze, chování, způsob, jak hodnotí své okolí, je nějak... Na zpáteční cestě za časného rána konečně juniorovi došla řeč a teprve pak si všiml Qwilleranovy zamyšlenosti. „Nestalo se u vás doma něco, Qwille? Říkal jste, že jde o naléhavou věc.“ „Je to naléhavá věc, ale ne u mě doma. Tvoje matka volala mé hospodyni a paní Cobbová mi zavolala do Pressklubu. Musíš rychle domů. Lhal jsem ti, nejde o sníh.“ Qwilleran odbočil na křižovatce doprava. „Pozor! Kam jedete? Vy mě nevysadíte doma na farmě?“ „Jedeme do nemocnice. Stala se nehoda. Autonehoda.“ „Otec?“ zvolal junior. „Je to zlé?“ „Velmi zlé. Tvoje matka na tebe čeká v nemocnici. Nevím, jak ti to říct, juniore, ale říct ti to musím. Tvůj otec byl na místě mrtev. Stalo se to na mostě. Na tom starém dřevěném mostě.“ Zastavili u postranního vchodu do nemocnice. Junior beze slova vyskočil z auta a rozběhl se k budově.
