Zdena eS.
Ještěrčí skála
Prolog Mladý Brian Tally stoupá po schodech hlídkové věže. Je potřeba zapálit olej v lampě na vrcholu. Blíží se večer a vzdálená mračna signalizují bouři. Dobrovolně se ujal tohoto úkolu za starého Woodena, dnes odpoledne v Pánu pohřbeného na malém hřbitůvku za vesnicí. Brian se usmívá. Dnes bude držet hlídku na věži, dnes si odepře potěšení společné noci se svou mladou ženou, ještě jich mají tolik před sebou. Včera odpoledne vyrazil jezdec za lordem z Monmouthu, majitelem panství, aby určil nového strážce věže. Však Joana už byla za starou Alberou pro kouzlo na přímluvu. Pravidelný příjem a chalupa k tomu, dobře by se jim vedlo, právě teď, když nový život je na cestě …..
Kapitola I. Za noční bouře se blíží k pobřeží loďka, čtyři muži u vesel jen s největším úsilím přemáhají sílu větru a vln. Navádí je blikající světlo strážní věže. Povely udává vysoký robustní muž sedící čelem ke skaliskům. Dlouhé vlasy, šátek, náušnice v uchu a jizva přes celou tvář dávají tušit rušný a ne příliš bezpečný život. U nohou má několik bytelných železem okovaných skříněk. I přes nebezpečí cesty může přemýšlet. Už naposled. Naposled vyplula Fearless pod pirátskou vlajkou. Uloží kořist ze španělské lodě do jeskyně pod strážní věží. Nikdo nezná vchod ukrytý za spadlými balvany. Jen on a muži na loďce. Přimhouřené oči zakryjí krutý záblesk. Už dávno se rozhodl. Cestu může znát jen jeden, jen on sám. Postará se o to, i o starého Woodena, mohl by si pustit pusu příliš na špacír. Ne, nenechá ohrozit svůj nový život. Tolik let na něm tvrdě pracoval. Nehodlá přijít o pohodlí přepychu. Jeskyně plná pokladů mu to umožní. Loďka se blíží k pobřeží. I zkušení námořníci mají co dělat, aby se neroztříštila o rozeklaná skaliska. Konečně úchyt lana za pachole na přístavišti pod strážní věží. Tak jako už tolikrát. Starý Wooden je několika zlaťáky poučen, kdy má nevidět a neslyšet. Už jen přenést truhličky do jeskyně a rychle zpátky na loď. Ale uvnitř, mezi uloženými poklady, se všechno mění. Nabité pistole a meč v pevné ruce určí, kdo se vrátí. Hotovo, muž s jizvou vychází z jeskyně. Sám. Přivítá ho úder vodní tříště. Než uložil bedýnky a pozabíjel své pomocníky, dorazila bouře plnou silou k pobřeží. Řvoucí moře bičuje skaliska pod věží. Skoro by zapomněl. Ještě Wooden. Nemůže se probít ke vchodu, vysoké vlny a vichr nabírající na síle ho nutí lézt po čtyřech. Zachytí se kovového kruhu u paty schodiště a otočí hlavu směrem k moři. Uvidí svou loď, bezbrannou v té síle ničivých živlů, blížící se bokem k pobřežním skaliskům, vlny se přelévají přes palubu, rozervané plachtoví
1
Zdena eS.
láme stěžně. Neviditelná pobřežní skaliska pod vodou dokonají dílo zkázy a černé hlubiny spolknou navždy křik nešťastných námořníků. Muž se skoro usmívá. Povedlo se, naříznuté kotevní lano a poškozené kormidlo vyřešilo další problém. Už není nikdo, kdo by poznal Jacka Blackscarfa. Nikdy nešel do holportu s jinými piráty, na to byl příliš opatrný a jeho posádku si právě vzal mořský ďábel. Trochu ho zamrzí Rowena …..ale co, stejně by ji musel časem poslat pryč. Tak, ještě poslední záležitost a rychle pryč. Hej, Woodene, pojď dolů! Místo šouravých stařeckých kroků svižný běh. Mladý muž s lampou v ruce. Úsměv ve tváři i v očích v barvě kouřového rána za rozbřesku. Pane? Starý Wooden zemřel a já ….. Víc nestihne říci. Milosrdná smrt je rychlá jako dýka v jeho srdci. V tu chvíli se snad i nebe rozlítilo nad tím strašným činem. Hrozivý úder blesku srazil strážní věž na kolena, hroutící se zdivo zavaluje vchod do jeskyně, dalším úderem puká skalisko pod věží a rozšklebí se jak chřtán samotného pekla. Jen tak tak stihne vrah uprchnout do bezpečí útesu. Jack Blackscarf, obávaný pirát, nelítostný, nemilosrdný, stojí na vrcholu skaliska. Jedna kletba stíhá druhou. Tohle nečekal. Tohle ne. Ale je korzár, nevzdává se jen tak. Snaží se vtisknout si do paměti každý kousíček nového pobřeží, každý detail kolem zřícené strážní věže, tvar kamenů. Vrátí se. Rozhodně se vrátí. Tolik let, tvrdých a nebezpečných, teď, když se rozhodl skončit a začít žít nový život ….. ne, vrátí se pro svůj poklad, nenechá ho moři, ani nahodilému nálezci. Všechno je jeho. Jen a jen jeho. O to už se postará. XXXX V malé vesničce na pobřeží málokdo spí. Zuřivá bouře probudila i Joanu. Vesničané jsou zvyklí na křik moře, ale dnes je silnější, než kdy jindy. Dnes v noci se chvěje zem. Strach se šíří od domku k domku. Děsivý vítr rozkomíhá zvon kostela. Vytrhá vřes na pobřeží. Vezme si sebou i několik doškových střech. Až k ránu se vichr rozhodne odejít pryč na severní mořské hladiny. Teprve s rozbřeskem dne mohou lidé vyjít ven k otevřenému pobřeží. Stojí vedle sebe v němém úžasu. Moře je klidné a tiché jak dětský spánek. Drobné vlnky hladí skály nad vodou….. skály, které to samé moře v noci vyrvalo z těla země a rozhodilo neuvěřitelnou silou do tvaru obří ještěrky. Strážní věž zhroucená do sebe. Jen náznak stavby zůstal, kousek schodiště, kovové kruhy, víc nic. A někde tam, pod hromadou kamenů, někde tam leží Brian Tally. Stará Albera drží Joanu. Ta marně polyká slzy. Chce se jí křičet. Bolestí a zoufalstvím. Její Brian, její manžel už není. Tá sé cinníúint, cailín. To je osud, děvče. Moře si ho vzalo.
2
Zdena eS.
Její pozorné oči, které už toho tolik viděly, zahlédnou kus dřeva z loďky, které pevně uvázané lano drží před cestou do hlubin. Cítí v těle mrazivé napětí. Něco se stalo, zatím neví co, ale v té hrozné bouři tu Brian nebyl sám. Nechá si tu myšlenku pro sebe. Raději se dívá, jak ostatní vytahují z moře trosky velké lodě, která se v noci roztříštila o jejich pobřeží. Žádná těla. Ta si nechalo moře. Tak jak to od nepaměti dělá. An cinniúint na mairnéalach, osud námořníků.
Kapitola II.
Brian utíká večerním šerem ke strážní věži. Willy Socket zase uvízl v hostinci U vysoké vlny, ostatně poslední dobou velmi často. Než přilévat olej do lampy, raději leje pivo do sebe. Ale Brianovi to nevadí. Je šťastný za několik měďáků, které může přidat své matce. Jeho otec zemřel dřív, než se Brian narodil a matka se má co ohánět, aby je oba uživila. Koutkem oka zahlédne Alberu na vřesovišti. Má ji rád. Ve chvilkách klidu mu vypráví o ostrově za mořem, odkud sem před léty přišla. Brian jí slíbil, že až bude veliký, tak ji tam odveze. Ve vesnici o ni mluví jako o čarodějnici, ale běhají si k ní pro radu a bylinky všichni. Teď však stoupá po schodech věže. Majitel panství nechal postavit novou kousek dál od vesnice, po té hrozné bouři před lety, která rozervala celé pobřeží. Nechal postavit i domek, ale ne pro strážce, ale pro sebe. Čas od času sem zajíždí. Divné, bohatý pán, spí v kamenném domku a leze po skalách jak malý kluk. Teď však Brian zažene myšlenky na cokoliv jiného a soustředí se na práci. I Albera ho vidí. Dospívajícího chlapce s kouřovýma očima svého otce. Kdyby nebylo jeho, dávno by odešla. Ale od oné noci, kdy jeho otec zemřel, nemá Albera klidné spaní. Po skalách pobřeží se táhnou ranní mlhy, těžké a šedivé, vypadají jak lidské postavy plující bez nohou. Natahují kostnaté ruce od skalisek až k rozkvetlým vřesům na vrcholu. Slýchává hlasy na útesech, nejdříve to bylo jen lehké ševelení větru, pak pípání ptačích mláďat ……. když poprvé rozeznala, co říká ten hlas, málem upadla leknutím Briane ….. Briane ….. Ne, to se ji určitě zdálo ………….ba ne, nezdálo, to jméno bylo tak jasné a srozumitelné, už si nemohla namlouvat, že vítr se točí mezi útesy. Nikde jinde, než jen tady, u Ještěrčí skály, nikde jindy ten hlas nebyl slyšet. Albera obětovala moři na zahnání zlých sil, ale nic platno. Ten hlas se objevoval stále a stále častěji. Stejně jako ta podivná mlha. Možná duše mrtvých námořníků. Bouře zahnaly do zátoky nemálo lodí, které se roztříštily na útesech. Za všechny sloužil vikář mši, tak proč tedy ….. proč zůstávají? Albera vyzkoušela i zaříkávání, zašla do Landewednacku za mastičkářkou Elspeth, ani ta nevěděla. Při tom starší než Albera, zkušenější v řeči s tajemnými silami, ani 3
Zdena eS.
ona neuměla pomoci. Pokyvovala hlavou, míchala v hrnku tajuplné směsi, nakuřovala všechny rohy domu, vyzývala staré bohy, marně. Nakonec se shodly, že možná, při té hrozné bouři, kdy moře rvalo skály a pohazovalo si s nimi jak s hračkou, došlo k narušení Cest života a smrti. Jiné vysvětlení není možné. Proto zůstala Albera tady. Poblíž Joany s Brianem. Vnitřně cítí, že budou jednou potřebovat její pomoc. A také je zvědavá. Proč ona a ne ostatní. Žádný z rybářů nic neříkal o hlasech ….. i když ….. ta nechuť Willyho Socketa věnovat se svým povinnostem strážného ….. tolik o to stál a teď ….. půjde se si s ním promluvit ….. a to hned. Rychle vstane, vyklepe si ze sukně kousky vřesu a vydá se k vesnici, k hospodě U vysoké vlny. Ve spěchu si ani nevšimne malé holčičky sedící na skále nad mořem.
XXXX Brian pomalu sestupuje ze schodů strážní věže, nespěchá. Matka šla vypomáhat do hostince, dnes přijel po dlouhé době majitel panství, obávaný lord Monmouth a vždycky si poroučí matčiny oggies, od žádné jiné mu plněné taštičky nechutnají. Brian ví, že matka nemá lorda ráda, odmítla i místo kuchařky v jeho domě, ošívá se při jeho ostrém pohledu. Výpomoc v hostinci je nejvíc, co je ochotna udělat. Chlapec vyjde z věže, blikavé světlo se probíjí rostoucí tmou. Moře naráží na skaliska v uklidňující melodii. Brian si sedne na balvan u paty věže, opře se o ni, zavře oči a nechává se uspávat zpěvem vln. Briane ….. Briane Škubne sebou, někdo ho volá? Asi usnul a matka ho hledá …. chvíli mu trvá, než zažene spánek od svých očí ….. Mami? Mami ….. Ale ne. Zvedne oči ke hvězdám. Čas se ještě neotočil, musel usnout jen na pár okamžiku. Asi sen, něco se mu určitě zdálo, raději se vrátí domů. Než vyběhne na pěšinu k vesnici ještě jednou se otočí za mořem ….. ale, to přece ….. na skále stojí dívka, vlastně ….. ještě holka, malá holka ….. Co tu ….. co tu děláš? Čekám. Čekáš? Na koho? Tady nikdo není. Na tebe. Brian zůstane stát v nervózním úžasu. Ta dívenka v krásných šatech, asi patří k lordu Monmouthovi, chce se jistě podívat na věž, některé jeho návštěvy sem chodí …..
4
Zdena eS.
Jestli chcete vidět moře, přijďte ráno … ehm …. slečno …. Slečno? Já nejsem slečna …. Brian se usměje Tak kdo jsi? Fortuna ….. jmenuji se Fortuna ….. Brian na okamžik sklopí oči ve vteřině myšlenky. Co je to za děvče a kde se tu vzala? Nejlepší bude doprovodit ji domů, nebo do hostince, tam panstvo většinou přespává. Když zvedne oči k útesům, zalapá po dechu, vyběhne ke kraji skal Hej, děvče ….. hej, Fortuno ….. Ne, je tu sám. Dívka je pryč.
XXXX Albera sedí na lavičce před hostincem a trpělivě čeká. Za chvíli slyší zevnitř hlahol mužských pozdravů a Willy Socket vychází ven, na krok zavrávorá na schodu … Zdravím tě, Willy Zdravím tě, Albero Na okamžik naznačí spěch k domovu, ale Albera se nedá. Zná je tu všechny, většině z nich pomáhala na svět, nebo jejich dětem, natřese své korpulentní tělo na lavičce a poklepe vedle sebe Jen si sedni, Willy ….. musíme si promluvit ….. Chvíli se kroutí, pokašlává, ale pak se Albera všechno dozví. Proč se Willymu nechce chodit na strážní věž ….. co utápí v pintách piva ….. co všechno vidí ve večerním šeru ….. o malé dívence, která běhá na skalách pod strážní věží …..Willy je bohabojný člověk, má rád svůj klid, svou jistotu ….. tohle se mu nelíbí, vůbec ne….. Willy má ….. strach….. Hlupáku, kdyby ti chtěli ublížit, už to udělají. A nikomu nic neříkej ….. zatím ….. ani vikáři ne ….. počkáme ….. A na věž nechoď, bojíš-li se, Brian tě zastoupí ….. a teď běž domů, za ženou ….. Willy skoro utíká. Je rád, že se zbavil tak tíživého břemene, kdepak duchové, to není nic pro něj, Albera si určitě poradí, však je čarodějnice, všichni to říkají ….. kdepak vikáři, to by Willy nikdy neudělal, vikář a jeho oheň pekelný ….. nene ….. Albera bude vědět, co udělat.…..
5
Zdena eS.
XXXX Brian jde pomalu po pěšince. Okna vesnice mu svítí v ústrety jak hvězdičky spadlé z oblohy a usazené na kamenech rozházených po širokém okolí. U hostince nestojí žádné kočáry, není slyšet dupot koní ze stáje. Nakoukne do okna, lord Monmouth sedí sám u svého oblíbeného stolu ve výklenku, celý v černém, prošedivělé dlouhé vlasy, husté vousy, oči pronikavé jak ostří dýky. Čiší z něho nesmírná síla ….. ale také něco zlého, krutého. Brian se nediví, že matka odmítla nabídku stát se kuchařkou v jeho domě. I jemu se ježí chlupy na krku jen při pohledu na sedícího muže. Ale když tu je sám ….. ke komu patří to děvče? A kam ta rychle zmizela? Nezdálo se mu to nakonec? Chvíli přemýšlí ….. ještě není tak pozdě. Okna v jejich chalupě jsou černá, matka se ještě nevrátila. Zajde za Alberou, té může říci všechno.
Kapitola III.
Albera, v pohodlí svého křesla, pokuřuje z dýmky a usilovně přemýšlí. Voňavý kouř se propletl mezi květináči na okně, prošel se po zahrádce, přibral k sobě vůni bylinek a pomalu odnáší sebou k moři Albeřiny myšlenky. U nich doma, na ostrově, je vše jiné, žijí tam skřítci, v lesích ukrytí elfové …. ale tady? Jen duchové se tu plouží v rozvalinách, nemluvní a nevrlí za každé vyrušení jejich klidu. Ale teď je všechno jinak. Co to povídal Willy o té holčičce? Prý si hraje na útesech a zpívá ….. přichází s prvním večerním šerem. Donutila Willyho vzpomenout si, kdy dívenku zahlédl …..čím dál podivnější, ani úplněk, ani úmrtí v okolí nebo narození dítěte …. zpívá o smrti ….. krajkové šaty, tady žijí jen vesničané, nejezdí sem bohaté panstvo ….. Albero?! Vyrušilo ji zaťukání na dveře ….. a teď tu proti ní sedí Brian. Vrtí se na židličce a odvádí rozpaky prohlídkou sušících se bylinek. Albera ho nechá, ví, že musí začít sám, po vlastní předchozí úvaze a srovnání myšlenek. A nemýlí se. Několik vzdechů a Brian se dá do povídání…..nejdříve jen tak, o všem možném, než učiní zdvořilosti zadost a pak …. pak začne chrlit slovo za slovem …. o strachu o matku, které nadbíhá Niddering, správce lorda Monmoutha, o Willym Socketovi, který zanedbává strážní věž ….. a na konec, rychle, jako by to chtěl mít co nejdříve za sebou, o podivném setkání na útesech dnešního večera….. o dívence, která na něho čekala a která zmizela nad útesy, jak mlžný opar pod sluncem ….. ….. po jeho odchodu stojí Albera před svým domkem, rozjitřená vším tím zjištěním, neschopná soustředit myšlenky, tápající v nejistotě podivností, které se kupí kolem. Nejen Willy, už i Brian ….. vzpomněla si na Elspeth, co to jen říkala o narušení Cest života a smrti 6
Zdena eS.
….. o zabití nevinnosti ….. co tím jen myslela …. vždyť tady nikde, ani po okolí, žádné dítě nezemřelo …… jen lidé sešlí věkem, naposled stará Lilith Woodenová, vdova tolik let …. ….. Albera si musí sednout, starý Wooden měl přeci pohřeb v ten samý den, kdy ta hrozná bouře rozbila pobřeží děsivou silou, v tu noc se zřítila strážní věž a vzala si sebou Briana Tallyho, tu samou noc se roztříštila o pobřeží velká šalupa, nikdo se nezachránil ….. jen deska s omšelým nápisem Fearless doplula k pobřeží spolu s dalšími troskami …..aisteach …..anaisteach, podivné, velmi podivné …. v rozrušení si Albera povídá ve své rodné řeči ….. marbh na hoíche, noc smrti ….. tu noc si pamatuje velmi dobře a nejen tím, že jí vichřice zle poničila střechu. Musí to něco znamenat, jen kdyby věděla co ….. je jasné, že bude potřebovat pomoc, pomoc někoho silnějšího, než je ona. Hned zítra se vydá do Cadgwithu, žije tam bylinkářka Bridget, říká se ledacos, prý i druidka ….. ta by mohla vědět, ta by mohla poradit. Tohle rozhodnutí a směs bylinek Alberu natolik uklidní, že nakonec usne tvrdým spánkem. Tak tvrdým, že ji neprobudí ani útržky zpěvu, které vítr přináší k jejímu domku od skalisek pobřeží, dětský hlásek prozpěvující říkanku o smrti. Moje milá mamičko, bojím se jen maličko, smrt se ke mně blíží, hlubina mě tíží, studená voda kolkolem, daleko, daleko pevná zem…..
XXXX Někdo se přeci jen vydal za hlasem. Hubená postava splývající s noční tmou, plížící se jako lovecký pes za kořistí. Přihrbená záda, zatajený dech, dýka pevně sevřená v pěsti …. jen v odrazu hvězdy se zaleskne tvrdý pohled ….. Snad uvolněný kamínek seskočil dolů z útesu ….. jemné ťuknutí o balvan ….. a písnička je pryč ….. a s ní i drobná postavička v krajkových šatech. Lovec se postaví a potlačí hrubou kletbu. Zase nic. Už ji skoro měl, stačilo tak málo, jen kousíček, jen natáhnout ruku ….. zítra přijde dřív a připraví si lépe místo. Už je tak blízko ….. odplivne si a vydá se rychlým krokem za světly vesnice.
XXXX Joana se vrátila domů později než jindy. Nechtěla odcházet z hostince sama, pod vlčím pohledem správce Nidderinga. Jeho přisprostlé narážky korunované nabídkou k sňatku …. hrozné pomyšlení, on místo jejího Briana ….. ne, nikdy. Zoufale hledala slova na zdvořilé odmítnutí. Jen pokývl hlavou, ale od té doby stále cítí jeho upřený pohled v zádech. I dnes raději počkala, až Willy Socket usoudí, že má dost a vydá se na cestu domů, raději podezřívavé pohledy jeho hašteřilky než hrůza, kdy ji Niddering na cestě zaskočí samotnou.
7
Zdena eS.
Brian nechal hořet svíčku na okně matce na cestu. Už spí. Joana sedí v křesle a zahání únavu celého dne pohledem na svého syna. Usmívá se se smutkem, celý otec, tak bolestně podobný svému otci, nikdy se neuvidí ….. tohle vědomí drásá Joanino srdce. Nikdy neuvidí, jak úžasný syn mu vyrostl.
XXXX Na vrcholu strážní věže se pohne stín. Konečně. Konečně zhaslo poslední světlo ve vesnici. Dole u domku jsou připravené louče a olejové lampy. Nárazy vln kryjí zvuky kutání ve skaliskách. Cítí, že se blíží ke svému cíli. Jedině blízkost vesnice mu zabránila použít střelný prach, ale to nevadí, i tak dosáhne svého. Ještě se musí zbavit toho kluka, pořád se tu motá a ta stará čarodějnice taky. Když to bude nutné, půjdou oba. Spadnou z útesu a o zbytek se postará moře. Nikdy nevrací těla. Nikdy. Na chvíli přestane kopat a nad hladinou moře se do dálky nese zlý smích, odráží se od vln a stoupá do výšky. Rozplyne se v oblacích jak černá mlha.
Kapitola IV.
Bylinkářku Bridget našla Albera hned. Cadgwith je stejně malá vesnička jako Polperis. Stačil jeden dotaz a mávnutí ruky ji nasměrovalo k malému kamennému domku s bylinkovou zahrádkou, rozkvetlými truhlíky v oknech, několika kočkami na prahu dveří a velkým černým psem na kraji cesty. Ten na přivítanou mávl růžovým jazykem. Albera nemusela klepat. Bridget vyšla ven, jako by ji čekala. Chvíli se obě měřily pohledy, pak si Bridget povzdechla a ustoupila stranou Tak pojď dál, Albero z Éire ….. jen pojď a nekoukej tak udiveně, slyšela jsem o tobě …..jen samou chválu, musím přiznat ….. Než uvaří Bridget nezbytný čaj, zklidní Albera své myšlenky, rozhlíží se po domku, velká světlá místnost, podlaha kamenem vyložená, krb a ohniště s píckou, čistý stůl, všude vonící plátěné pytlíčky s bylinkami, lahvičky s extrakty, hmoždíře a mističky, líbí se jí tady, je to domek podle jejich představ ….. Bridget ji po očku sleduje, ví proč přišla, dobré i špatné se šíří vlnami po pobřeží rychleji, než lidé tuší. Položí na stůl hrnečky a pohodlně se usadí v křesílku Tak povídej, co tě přivádí ke staré Bridget
8
Zdena eS.
Albera upije čaje, trochu neví jak začít, dívá se do moudrých očí před sebou a najednou, myšlenky se jí srovnají do slov a vypráví Bridget bez přestávek a odmlk o všem, co ji trápí, o bouři před lety, o smrti Briana Tallyho, o ztroskotání lodě Fearless, o rozervání pobřeží na kusy, o mlze zhmotňující se do lidských postav, o malé holčičce, která zpívá na pobřeží, o hlasu, který volá Briana ….. a také o svém strachu o Brianova syna stejného jména, o jeho matku Joanu, o Nidderingovi, který slídí po vsi, o lordu Monmouthovi, který chodí po útesech i v noci ….. o Elspeth, co všechno říkala o Cestách života a smrti ….. Mluví a mluví, je toho tolik, v čem si chce ulevit. Bridget pozorně poslouchá, dolévá čaj do šálků a občas přeruší Alberu otázkou. Pak chvíli přemýšlí, soustředěná na svůj vnitřní svět, který proráží navrch její tváře, silný boj myšlenek a pak ….. rozhodnutí Pojď se mnou ….. zavelí, vezme sebou několik pytlíčků ukrytých za talířky ve skříňce. Vede Alberu cestou za ves a tam, na pláni, jak svědkové dávných časů, kamenné stély v kruhu, mlčenlivé, obrácené pohledy do středu, kde balvan oblých tvarů stojí ….. Bridget vstoupí do kruhu a pokynem naznačí Albeře, aby zůstala stát na okraji. To, co následovalo, vnímala Albera jako ze sna. Vůbec nepostřehla, kdy a jak rozdělala Bridget oheň, jak z pytlíčků přisýpala do ohně bylinky, až voňavý kouř začal obtáčet jednotlivé kameny kruhu, do omamné vůně se neslo Bridgetino zaříkávání, svolávala na pomoc staré Bohy, když natáhla ruku k Albeře, ta pochopila hned, co je potřeba, nezaváhala ani okamžik, přistoupila k balvanu, natáhla ruku a nechala po ní přejet ostrý nůž, kapky její krve se smísily s bylinnou vůní jako obětina Bohům k prosbě o pomoc. A pak začal dým houstnout, vířit kolem dokola, proplétat se mezi stélami, až se ustálil nad Bridgetinou hlavou, ta rozpřáhla ruce a sklonila hlavu ….. Albera ustoupila z kruhu ven a jen se zatajeným dechem sledovala, jak se dým začíná zhmotňovat, přibližovat k Bridget. Ovíjet se kolem ní. Pevně ji sevřel, až v něm celá zmizela, čas se zastavil ….. minuta či hodina, Albera stojí a sotva dýchá, cítí jak se chvěje zem, jak neskonalá síla svírá tělo druidky ….. a znovu se dým dal do pohybu, znovu proběhl mezi vztyčenými kameny ….. pak se prudce otočil a takřka lidská tvář pohlédla z výšky na Alberu ….. ne, neomdlela leknutím, stála pevně i když ji srdce svíralo hruď, pohlédla zpříma do kouřové tváře a natáhla ruku s čerstvou ranou po cestě hrotu nože Chceš-li, ber ….. Může se dým usmát? Albera by odpřisáhla, že ano. A v jediném okamžiku je všechno pryč, oheň, dým, tvář ve větru ….. jen na zemi u balvanu leží vyčerpaná Bridget. Albera pomůže staré ženě vstát a pomalu, pomaličku se spolu vrací k domku. Teď bylo na Albeře, aby uvařila čaj, sedí v křesle a netrpělivě čeká, až se bylinkářka trochu sebere, nakonec to nevydrží Tak co? Co říkali ti tvoji Bohové? 9
Zdena eS.
Jsou moji, stejně jako tvoji …. zostra se Bridget narovnala v zádech Žiješ tu tolik let, Albero z Éiré, jsi tu vrostlá do země stejně jako my, kteří se tu narodili, k vám na ostrov není tak daleko ….. a pak, už mírněji, tichým hlasem Je to zlé, Albero, hodně zlé, na pobřeží přišlo černé zlo ….. narušilo Cestu života a smrti ….. uvízly i čisté duše ….. čekají na pomoc ….. zlo přivolala smrt nevinnosti ….. jedině zase taková může pomoci ….. musíš si pospíšit ….. než se zlo dostane ven ….. jinak nás uchvátí všechny ….. všechny ….. To je na Alberu moc, zážitek z kamenného kruhu, ta zjevná síla, která přišla na jejich prosby ….. ještě teď cítí na dlani chlad ostří, které si přišlo pro krvavou obětinu ….. Jak já bych ale mohla ….. to Bohové neříkali? Vždyť nevím nic, jen tápu, jen vesnická kořenářka ….. Bridget , s náznakem úsměvu To ty jsi přišla žádat o pomoc, ty jsi dala svou krev na kámen ….. je to na tobě, Albero, ty budeš muset pomoci, ty budeš muset najít způsob jak ….. Bohové naznačují, nedávají recepty ….. ale pamatuj, až přijde čas, budeš muset učinit rozhodnutí, které zlo zastaví, nebo mu otevře cestu ven ….. jedině oběť nevinnosti může pomoci …..
XXXX Albera, v klidu svého domku, zbavena všech jistot dosavadního života, stále a stále přemílá, co jí to vlastně Bridget řekla. Oběť nevinnosti ….. co tím myslí? Přece nebude muset zabít dítě! To by snad ani Bohové nemohli chtít ….. to ne, to by nedokázala …. ah, saol crua, těžký život …. co všechno ještě bude muset unést ….. do čeho se to jen připletla ….. Zapálí si dýmku a nechá vůni proplouvat kolem sebe, ach ano, zklidnění mysli přináší úlevu i řešení, zajde na útesy, počká, zda i ona zahlédne dívenku a promluví si s ní ….. jedině tak bude vědět, co se stalo ….. a co je třeba udělat.
XXXX Brian se u večeře vrtí, víc mluví, než polyká. Nabídli mu práci, je potřeba opravit základy věže, přijede mistr kameník až z Mulionu a bude potřebovat pomocníka, na panství vědí, že Brian věž zná, že tam chodí za Willyho Sockese, nabízená odměna je zabezpečí na celou zimu, Joana nebude muset chodit do hostince, nebude muset potkávat Nidderinga ….. oči mu září nadšením …. v tu chvíli si připadá tak dospěle ….. 10
Zdena eS.
Kapitola V. Brian s Alberou sedí na vrcholku útesu. Západ slunce nad mořskou hladinou, úchvatná podívaná na hru barev ve vlnách, paprsky slunce skotačí jak malé děti, nechávají se vézt na hřebenech od obzoru k pobřeží a rychle utíkají zpět, aby stihly ještě jednu projížďku, než je zmírající jas odvede za obzor pryč, aby se zase ráno mohly vrátit do jitřního svitu nového dne. Stará žena a chlapec, drží se za ruce v tichém souznění. Co nebylo Albeře dáno od života, nachází v Brianovi, oddanou důvěřivost dětské duše a něžnou láskyplnost. Brian nedal jinak, počká tu s Alberou na tajemnou zpívající dívenku. Řekla mu přece, že čeká na něj. Tak tedy, tady je, Fortuna může přijít. A za nimi, ve skrytu tmavého balvanu a přibývající tmy, slídící Lovec, lapá každé slůvko, nasává vzduch do nozder, nastavuje tvář nastupující večerní mlze. Je ve střehu. Čenichá jako pes každý náznak pohybu. Náhoda mu přeje. Návnada přišla sama. Ta hloupá stará bába poletí první dolů a hned za ní kluk a pak …. pak se uvidí, kudy vede cesta ….. tohle určitě zabere …. jen co se Fortuna objeví …. dobře, že jí tenkrát nepodřízl jak kotě ….. ještě může být užitečná ….. jemu i pánovi ….. Poslední záchvěvy rudé barvy na hladině vystřídalo pobledlé světlo ze strážní věže, šero se roztahuje po útesech, od moře se blíží chlad. Albera se zachvěje, ne to není od vody, ne tak brzo, skaliska jsou vyhřátá za celý den ….. šero se pomalu mění v tmu ….. Moje milá mamičko, bojím se jen maličko, smrt se ke mně blíží, hlubina mě tíží, studená voda kolkolem, daleko, daleko pevná zem. Brian sebou škubne, dívenka stojí těsně před nimi. Kudy přišla? Albera mu pevně stiskne ruku na znamení klidu Vítej, Fortuno, vítej mezi námi …. Zdravím tě. Albero ….. Ty mě znáš? Vídám tě tu na útesech a cítím vůni tvé dýmky ….. Fortuno, kde máš maminku a tatínka? Kudy jsi k nám vešla? Brian se podiví té otázce, ale mlčí, usmívá se na drobnou dívenku, ta se k němu přiblíží a zlehka se dotkne jeho tváře, chladný dotek, jak kapka vodní tříště ….. Jsi jako on, Briane, jsi stejný jako on ….. Kdo, Fortuno? Tvůj otec, Briane, tvůj otec Brian Tally, je to můj přítel, víš?! Chceš být i ty mým přítelem? 11
Zdena eS.
Albera rychle přemýšlí ….. Fortuna zná Brianova otce ….. to ale znamená, že i on patří k uvízlým na Cestě ….. ta dívenka je asi ze ztroskotané lodi Fearless ….. jinak to není možné ….. nechce se ptát na smrt ….. nechce vyvolat bolest ….. Fortuno, kde jsou ostatní? Vezmeš nás k nim? Dívka se otočí a začne zlehka sestupovat dolů útesem. Albera s Brianem ji následují. Už se ani nediví jasnému svitu Měsíce, který se soustředil na skaliska před nimi. Fortuna se zastaví těsně pod starou věží, za hromadou rozvalin je vidět uzoučký otvor schovaný za zřícenými balvany, úzký tak pro malé dítě, nebo mlžný opar. Jak to, že si toho nikdo nevšiml? Otvorem vane chlad, patrně jeskyně, zvláštní, že unikla pozornosti lidí z pobřeží. Albera rukou přejede škvíru, možná by šla rozšířit, když se odvalí pár balvanů, podívá se na Briana a ten, jako by tušil sled jejich myšlenek, přikývne. Dnes ne, Fortuno, je tma, ale zítra přijdeme s nářadím a uvolníme cestu. Souhlasíš? A dnes už nevycházej ….. Albera se otřese podivným zamrazením ….. mám pocit, že tu nejsme sami, je tu ….. něco nedobrého ….. Dívenka přikývne a rozplyne se v noční tmě.
XXXX Dlouho po odchodu Albery a Briana se přiblíží k balvanům stín Lovce. Čekal s pohledem upřeným na jedno místo do úplné jistoty, že nikdo už není poblíž. Vytáhne z kapsy pláště uhel a označí balvan před sebou a pak, pro jistotu, poskládá několik malých kamínků do tvaru šipky, kdyby ranní déšť uhel na balvanu smyl. Pochvaluje sám sebe v duchu, věděl, proč čekat a nezasahovat. Poznal, že se dočká. Ta bylinkářka něco ví, něco co se musela dozvědět, byla pryč dva dny ….. škoda, že ji nesledoval, ale co …. zítra, už zítra se uvidí. Bude poblíž. Pospíchá k vesnici, už ví, čím svého pána potěší.
XXXX Joana sedí na lavičce před domkem. Hlavu složenou v dlaních, zavřené oči, dýchá zhluboka, to není možné, co jí to tu Albera s Brianem vypráví, její manžel je stále někde tady? Nezemřel? Zemřel, ale neodešel ….. mami, ta holčička ho zná, říkala, že jsem jako on ….. a Albera mluvila s druidkou ….. Briane, přestaň! To není možné, tvůj otec zemřel, zemřel ….. jak by mohl být někde tady ….. 12
Zdena eS.
Albera se dívá s lítostí na plačící ženu. Jak bylo těžké smířit se smrtí, ještě těžší je připustit prokletí. Sedne si k Joaně a snaží se vysvětlit, co říkala Bridget, i o čem se dohodli s Brianem Joano, zítra se s Brianem pokusíme o rozšíření Cesty. Netajím ti nic, je to nebezpečné …..ale přísahám, přísahám na vše co je mé duši svaté, neohrozím jeho život, raději obětují svůj ….. věř mi, Joano, Brian je pro mě jako můj syn, nedopustím nic, co by mu ublížilo ….. Albera cítí závazek, který právě vyslovila. Bude ho moci dodržet? To neví, ale udělá vše pro to, aby ho splnila.
XXXX Pane, už zítra, mluvili s ní, ukázala jim cestu ….. nechal jsem tam značku, pro každý případ ….. zítra tam půjdou, oba ….. Jsi věrný a oddaný, dostaneš zaslouženou odměnu ….. Chci ji, pane ….. Já vím, bude tvoje ….. o to se postarám.
Kapitola VI. Ráno se ohlásilo ptačím křikem. Jindy by se vrabčímu hašteření Brian smál, ale dneska ne. Dnes nemohl ani dospat. I když dlouho do noci seděli s matkou na lavičce před domkem. Joana už pochopila, že ho nezastaví Mami, já musím, ty jsi Fortunu neviděla, ale já ….. já jí věřím, ona se mě dotkla! To nebylo jako duch, jako nic, já to cítil, vnímal, je to malá holka a potřebuje pomoc, já to neumím tak říct, ale věřím i Albeře, ona by nikdy nechtěla nic zlého ….. Teď Brian spolu s Alberou pomalu slézají po útesu. Jak jen mohli včera večer tak rychle sejít?! Sem dolů, k troskám zřízené strážní věže vesničané nechodí, ani rybáři, ti mají své čluny v mělké zátoce hned pod vsí, z prvních kamenných domků na dohled. Albeřiným pozorným očím neujdou stopy lidské činnosti, rány kopáčem do skal, jako by tu někdo něco hledal, opět se jí začíná svírat srdce, cítí, že se blíží k něčemu nebezpečnému. Když si povšimne značky uhlem na balvanu a malé šipky z kamínků pozná, že její mrazivý pocit včera večer nelhal, nebyli tu sami. Někdo jim slídil za zády. Váhá, jestli se nevrátit do bezpečí domku, jestli to přece jen není příliš velké sousto pro starou ženu a sotva odrostlého chlapce ….. v hlavě jí zazní Bridgetina slova – to tys přišla žádat o pomoc …. je to na tobě – nemůže odejít, musí dokončit, co začala …..
13
Zdena eS.
Ustoupí a pokyne Brianovi, ten prudkou ranou kopáčem křísne o balvan a další a další, pevné ruce uštědřují skalisku ránu za ranou ….. až se uvolní první kámen a otvor do jeskyně se začne pomalu rozšiřovat, pak už postupuje rychle a uvolněné kameny padají dolů do moře. Albera si všimne zbytků zteřelého lana na kruhu a vzpomene si na to ráno, kdy tu stála s Joanou, na trosky přivázané loďky a znovu ji zamrazí ….. rychle udělá znamení na zahnání zlých sil ….. Albero?! Brian posledním úderem uvolnil zasypaný vchod do jeskyně. Už se nedá couvnout. Je rozhodnuto. Rozsvítí si jednu lampu, víc není potřeba, denní světlo proniká do hloubky. Podívají se na sebe, zhluboka nadechnou a vstoupí dovnitř. Pomalu postupují rozšiřující se chodbičkou, až se před nimi otevře celá jeskyně. Oba stojí v údivu. Takový prostor a nikdo o něm nemá ani tušení ….. ….. ale ne, někdo přeci jen, Albera rozsvítí druhou lampu Briane, podívej ….. Před nimi jsou naskládané bedýnky různých tvarů a velikostí, některé železem pobité, u některých těžký zámek na řetězu. Albera se pokusí jednu malou otevřít, zvedne lampu do výše a okouzleně se dívá na obsah skříňky, zlaté mince září a blyští se jak lesk slunce na mušlích v tůňce při odlivu. Brian otevře větší truhlici a zalapá po dechu, zlaté pruty, nádoby, navrchu září kalich ozdobený rudými kameny, když na ně dopadne světlo z lampy, zalesknou se jak moře v západu slunce. Albero, co to je? Pirátský poklad? Není to nádhera?! Albera si musí sednout. Ne, není to nádhera. Zavrtí hlavou, tá sé mícheart, to je špatné, hodně špatné. Piráti, poklad ….. Albeře se začínají spojovat souvislosti ….. proč starý Wooden nechtěl, aby někdo chodil kolem věže ….. jak měl stále v hospodě na útratu ….. jak se občas prořekl, že něco ví ….. jak někdy měla pocit, že vidí v noční zátoce loď bez světel a slyší údery vesel….. ta loďka, ta přivázaná loďka u věže ….. tu noc tenkrát ….. ztroskotání Fearless ….. ne, nechce ani myslet dál, jestli Brian, který vzal hlídku za zemřelého Woodena něco viděl ….. To všechno se jí míhá hlavou, až ji rozbolela. Úplně zapomněla na chlapce, teď si uvědomuje jeho vystrašené oči, musel vidět běh myšlenek na její tváři. Briane, pro tohle si jistě někdo přijde, jakmile nás tu najde ….. musíme rychle pryč! Ale co Fortuna? A co můj otec! Slíbili jsme, že přijdeme. Vždyť vidíš, že tu nikdo není, možná až večer, já nevím, ale nelíbí se mi, že tu jsme, aon ní féidir liom é, vůbec se mi to nelíbí. Půjdeme pryč a vrátíme se k večeru, počkáme někde stranou …..
14
Zdena eS.
Pozdě. Na cestě k východu stojí muž, není mu vidět do tváře ve stínu klobouku, v každé ruce pistoli, Brian ho poznal dřív, než muž promluvil, tichým a studeným hlasem A vida, máme hosty ….. já věděl, že se dočkám ….. usnadnil jsi mi práci, chlapče, můžeš si naplnit kapsu, jako odměnu za kopání, jen ber, zasloužíš si je, nejen za kopání, všechny bedny vynosíš ven ….. Brian jen zavrtí hlavou na protest, muž se rozesměje Odvaha ti nechybí, hochu, ale dej se do práce, nebo ji zabiju a namíří pistoli Albeře k hlavě Ne ….. ne, pane ….. já to udělám, vynosím ty bedny ven.
XXXX Joana utíká k pobřeží. Den se točí k večeru a Brian s Alberou nikde. Slíbila, že počká doma, ale strach o syna ji žene ven. Doběhne ke strážní věži a celá udýchaná se rozhlíží po útesech. Trhnutí za rameno ji srazí k zemi, s výkřikem bolesti dopadne na záda a s hrůzou pozná nad sebou tvář Nidderinga. Tvář staženou chtíčem a násilím. Beze slova z ní začne rvát šaty, Joana se zoufale brání, ale proti jeho hrubé síle nemá šanci. Nevolá o pomoc, ví, že tu nikdo není, jen urputně odráží jeho chtivé ruce, ale rychle jí dochází síly. Niddering se ušklíbne a vypadá tím ještě hrozivěji, kolenem přiklekne na její stehna, drží ji pevně u země a přiloží ke krku dýku, ne, nezabije ji, ne hned a ne tady, nejdříve si užije a pak ji umučí, pomaličku, tak jako ty ostatní, celý se třese v očekávání budoucí rozkoše, už tak dlouho, tak dlouho nemohl, v téhle díře musel dávat pozor, žil jen ze vzpomínek na přístavy, tam mohl každou noc, každou noc si mohl užít s nějakou děvkou, kterou pak pohodil do moře, nikomu nechyběla, ani tahle nebude nikomu chybět, až s ní skončí, pán mu ji slíbil, pán to zařídí, vždycky plní své sliby, prudce škubne dýkou a rozpáře naráz Joaniny šaty, ta jen vzlykne ponížením a bolestí, jak hrot nože s látkou bere i kůži, ta krev Nidderinga vzruší k nepříčetnosti, prudce roztáhne Joanina stehna ……… a tvrdá rána do hlavy ho obklopí černou tmou ….. Joana otevře oči ….. Willy Socket, v ruce hák na otáčení lampy, oněmělý vlastní odvahou, celý rudý od běhu po schodech a možná i z pohledu na bílou nahotu ženského těla …. Willy, který přinesl olej do zásoby a uviděl Nidderinga na Joanině těle ….. teď sundá kabát a podá ho Joaně, která se marně snaží ukrýt pod rozervané šaty, přitáhne útočníka k věži a přiváže ho ke kruhu u schodiště, pak vezme Joanu, která se chvěje a pláče děsivým prožitkem, do náruče a odnáší ji do vesnice, vezme ji k sobě domů Postarej se o ni řekne své podmračené ženě dříve, než ta spustí lamentaci Já se postarám o toho chlapa, co jí chtěl ublížit, zavřu ho do sklepa u kostela a přijdu. 15
Zdena eS.
Trochu neobratně pohladí svou ženu po tváři a rychle odchází. Když dojde zpátky k věži, je Niddering pryč, jen kousek provazu tu zůstal. Willy chvíli přemýšlí, není to jeho oblíbená činnost, ale přeci jen pozná, že se něco děje. No, než se vrátí domů, ještě nakoukne k Albeře, pro jistotu. Řekne jí o Nidderingovi, co je to za prase, ať varuje ženské, možná i vikáři by mohl, promluvil by s lordem Monmouthem, ať si správce zkrotí a potrestá, i když chlapi v hospodě říkali, jaký pán, takový sluha, on, Willy, to soudit nebude, ale dá si pozor, velký pozor, na všechno co se šustne kolem.
XXXX Než Brian vynosí poslední bednu, přiblíží se večerní šero. Jsou těžké, některé odnese v rukách, jiné táhne za sebou po kamení. Je unavený a vidí i únavu v očích Albery, která celou tu dobu stojí v jeskyni, jen na okamžik dostala svolení ulevit potřebám těla. Brian ví, že je muž stejně zabije, Albera měla pravdu. Je to zlé, hodně zlé. Z celé své duše touží, aby se objevila Fortuna a muž, o kterém mluvila jako o jeho otci. Tuší, že dívenka je klíčem ke všem záhadám a možná že na ni závisí jeho i Albeřin život.
Kapitola VII. Ozve se skřípění kamene, někdo se blíží dolů po útesu. Niddering, drží si šátek na krvácející ráně na hlavě, v rukách svírá kousek provazu. Co se stalo? Kde je loď? Už jsme měli být dávno pryč! Niddering se celý zkroutí pod velitelským hlasem svého pána Pane, to Socket mě udeřil, ještě že neumí pořádný uzel, vyprostil jsem se, loď tu bude každou chvíli, už vplouvá do zátoky, díval jsem se z věže …. Zatají důvod Willyho zásahu. Na to je času dost. Lord Monmouth se chladně usměje Připrav nálože, než odplujeme, rozloučíme se s našimi přáteli menším ohňostrojem. Jeho pokřivený úsměv mrazí do morku kostí. Albera chce něco říci, jen se ale nadechne, mlčí, ví, že prosby jsou zbytečné. Je jí snad určeno zůstat tady v jeskyni? Brian ji vezme ochranitelsky kolem ramen. Usmívá se a Albera hned pochopí proč Moje milá mamičko, bojím se jen maličko, smrt se ke mně blíží, hlubina mě tíží, studená voda kolkolem, daleko, daleko pevná zem. Fortuna přišla. Z ničeho nic vystoupila z šera jeskyně. A Albera vidí, že Fortuna nepřišla sama, za ní pomaličku přichází několik mužů. Vypadají jako námořníci, i když trochu divoce, Albera však necítí strach. 16
Zdena eS.
Věděli jsme, že jednou přijdeš, Jacku Blackscarfe, čekáme tady na tebe ….i na toho tvého poskoka ….chceme svůj díl ….. Monmouth stojí bez hnutí, fascinovaně se dívá do tváří své posádky. Nikdo z nich se nezměnil, nezestárl ani o den, starý Lame, Pajda Bill, Grubby, prcek Pipe, zamračený kormidelník Geoff ….. stojí tu vedle sebe, bez úsměvu, bez náznaku emocí, jen temné pohledy mužů uzavřených do prázdnoty smrti Ale pánové, k čemu by vám byl?! Jste mrtví, shnilí ve vodě, nakrmili jste ryby k prasknutí, na co chcete zlato! Za smrt, kapitáne Jacku Blackscarfe, zabil jsi nás kvůli němu ….. zaplať za naše životy ….. Albera ustoupí stranou. Tak takhle to teda je. Lord Monmouth je pirát? To on tady nahromadil ten poklad? Tak proto! Proto nechal postavit novou věž jinde, proto ho Albera vídala večer na útesech ….. Co to říkáte, to bouře si vzala loď ….. Ne, to ty, Jacku …. Ach ne, málem zapomněl, ti jsou tu také? Cox, pomalý Stuttering a jeho bratr …. poslední z posádky, ti se dívají zle, výhružně, ti viděli svého vraha, jeho chladnou lhostejnost, když je tu umírající nechal s posměchem, ať hlídají nahromaděné zlato ..… Monmouth je zaskočen, na chvíli ztratil i řeč, ale rychle se vzpamatuje, bedny jsou venku, víc nic ho nezajímá, slyší za sebou, jak Niddering funí soustředěním nad chystanými náložemi, stačí se dostat ven a střelný prach se o všechno postará, ať si tu všichni kvílí ve zřícené jeskyni …. Albera vidí Fortunu vedle Briana, usmívají se na sebe v tichém pochopení, nedá jí to, musí to vyslovit, musí se zeptat Ty jsi zabil před lety Briana Tallyho? A zas ten krutý úsměšek a pokrčení ramen Nestarám se o jména vesnických balíků, myslíš toho chlapa co místo Woodena hlídal lampy na věži? Měl smůlu, nic osobního. Stará žena se skoro zalyká zlostí, otočí se k muži v černém, je jí jedno, kdo to je a čím je, její rozhořčení je silnější, než strach Tak ty jsi způsobil smrt všech těch lidí tady? To ty jsi všechno zavinil, to ty jsi narušil Cesty života a smrti, koho jsi ještě zavraždil, Monmouthe! Čí nevinnost jsi zabil! To už Albera skoro křičí, je jí jedno, co se stane, už se nebojí, jestli ji chce zabít, ať to udělá, ale Briana ochrání, slib Joaně splní Zabil naši dceru …. viď, Rodeforde 17
Zdena eS.
Albera se prudce otočí, za ní stojí žena, krásná, až se tají dech, v exotickém oblečení, dlouhé vlnité vlasy spadající až k útlým bokům, oči černé jak půlnoční obloha ….. Monmouth ustupuje stranou, jediný člověk, kromě Nidderinga, který znal jeho dvojí život, jediný, kdo mu říkal křestním jménem ….. Rowena ….. a její oddaná láska, nechal je obě na lodi se slibem návratu ….. To je lež, to není ….. Mlč, Rodeforde, mlč ….. Rowena se dívá na Monmoutha s neskonalou bolestí ve svých očích, odpouštěla mu vždycky všechno, ale tohle ne, tolik bolesti jí nechal prožít ….. otočí se k Albeře My všichni jsme věděli, co je zač, ti muži kolem jsou piráti, i oni vraždili a loupili, jen Fortuna nic netušila ….. žila u mé matky …. to ona je ta nevinnost ….. vzala jsem ji na loď, aby poznala svého otce ….. to já jsem zavinila její smrt …..hloupá a naivní ….. Rodeford Monmouth je stejně krutý a nelítostný jako Jack Blackscarf ….. Tiché zasyknutí naznačí Montmouthovi, že je vše připraveno, je čas odejít, Niddering couvá ke vchodu do jeskyně a jeho pán odhodí pistole, k čemu na mrtvé a ti dva mu neublíží, posměšně se pokloní Sbohem, můžete si tu popovídat, já odcházím ….. Prudce se otočí a skoro vrazí do muže před sebou, v očích kouřového rána za rozbřesku není dychtivý úsměv jako před lety, je v nich černá tma smrti, drží Nidderinga za rameno zkrouceného u svých kolen, ten jen tiše kňučí strachy a bolestí ….. Monmouth je zaskočen, jak je možné, že ten muž má tělo a sílu, mávne rukou a narazí do pevné hmoty, hrubě zakleje, rychle se otočí po svých pistolích ….. před ním stojí v řadě celá jeho posádka, Rowena, Fortuna, Albera s Brianem, všichni se na něho dívají upřenými pohledy ….. ne, teď to nevzdá, těsně před koncem ….. Chytne Alberu surově za vlasy, dýka v ruce postačí Z cesty, nechte mě projít, jinak ji podříznu ….. Nidderinga si klidně nechte ….. Vleče Alberu za sebou k východu, zastaví ho prudký úder do ramene, to Brian jí vyrazil na pomoc ….. v jediném okamžiku mávl Monsmouth dýkou ….. v jediném okamžiku se chlapec postavil před Alberu ….. v jediném okamžiku zazněl její výkřik …..v jediném okamžiku zasáhla dýka Brianovu hruď ….. v jediném okamžiku je pirát odstrčí a utíká z jeskyně ven ….. letmo se otočí a najednou nemůže udělat ani krok, něco ho sráží na kolena a pevně drží, v jeskyni se začne probleskovat světlo, všichni stojí v kruhu kolem Albery, která drží v náručí Brianovo tělo a snaží se zastavit krev …..ach ne, to ne, to ona měla zemřít, ne Brian, slíbila Joaně že ho ochrání, v zoufalství křičí Tugaim mo shaol dó, tugaim mo shaol dó, dávám svůj život za jeho, prosím, prosím, vezměte si můj život ….. 18
Zdena eS.
Zvedne oči na postavy kolem sebe, usmívají se úlevou, jako by viděli víc, než může vidět ona. Jako by viděli otevřenou Cestu. Čekali tak dlouho, než jejich viny smylo bolestné pokání. Fortuna se nakloní k Brianovi a lehce ho políbí na čelo. I ona se usmívá a spolu s ostatními se začíná pomalu ztrácet lidským očím, poslední odchází Brian Tally s pohledem upřeným na svého syna, i on se usmívá poznáním budoucnosti, zůstane jen klečící Monsmouth a Niddering, ve strachu zkroucený na podlaze jeskyně a ještě někdo, nebo snad něco ….. teprve teď Albera vidí temný stín, krouží kolem jeskyně ve zrychlujícím se víru, blíží se k oběma mužům a začne je pomalu pohlcovat do sebe, Niddering kvílí hrůzou z černé temnoty, která ho kousek po kousku požírá a nechává mu prožít bolest, kterou sám jiným způsobil, Monmouth chce něco vykřiknout, ale je pozdě, je pozdě na úlitby, temnota má i jeho ve svém chřtánu, vír zrychluje čím dál víc, bere do sebe všechno to utrpení za roky v jeskyni nahromaděné, všechno to zoufalství i cestu k poznání a pokoře, všechno mizí, jen Albera a Brian, spojeni obětí jeden pro druhého, obětí nevinnosti ….. a najednou je vír pryč ….. šero jeskyně osvětluje zmírající lampa a do ticha se ozve chlapecký hlas Albero?! Albero, viděl jsem svého otce. Ach, Briane, chlapče. Albera se úlevou rozpláče. Všechno je pryč, všechno skončilo. Můžou se vrátit domů.
Epilog Brian Tally stojí na vrcholu strážní věže. Usmívá se do přicházejícího západu slunce. Slyší z útesů dětský křik, ach ta divoška Fortuna, nedá svému bratříčkovi pokoj ….. Brian se ještě jednou podívá z věže dolů do hlubin moře, kam pohřbil pirátský poklad, nikomu by štěstí nepřinesl ….. a pomalu schází z věže dolů za svou rodinou….. Albera, sedí na lavičce, pokuřuje dýmku a usmívá se ….. co to povídal Willy Socket? Že na ni smrt zapomněla?! No, nezlobí se za to. Ještě se jí tady líbí. Ještě má sílu zajet do Gadgwithu, obětovat do svatyně ….. dobře tenkrát v jeskyni viděla ….. na náznak lidské tváře ve víru se nedá zapomenout …..
Konec
19
Zdena eS.
20
