Ke gramatické kategorii rodu českých oikonym typu Olomouc a Jaroměřice

125

Ke gramatické kategorii rodu českých oikonym typu „Olomouc“ a „Jaroměřice“ Jana Marie Tušková

1 Úvod Dosavadní mluvnice češtiny a většina odborných statí zabývajících se gramatickou stránkou oikonym nečiní signifikantní rozdíl mezi apelativní a propriální sférou jazyka. Práce se nezabývají kategorií propriálního obsahu, nýbrž podřizují propria faktům, kritériím a zákonitostem apelativní sféry jazyka. Funkce apelativ a proprií více méně splývají a v důsledku toho se nečiní rozdíly mezi apelativy a proprii ani v rovině formální (morfologické), a pokud ano, pojímá se gramatický popis proprií jako soubor diferencí, kterými se liší od apelativ. Také v onomastickém výzkumu je kontrastivní analýza apelativ a proprií často prvním, základním krokem, neměla by však být jeho konečným cílem, viz také M. Ološtiak – L. Gianitsová (2007). Pokud je taková analýza provedena, měla by obsahovat nejen popis odchylek doplněný taxativním výčtem příkladů, ale především jejich vysvětlení vyplývající z determinací propriální sféry jazyka. Bylo by třeba, aby se gramatické vlastnosti proprií1 vymezovaly s ohledem na jejich propriální význam, funkce a z nich vyplývající specifické morfologické a syntaktické vlastnosti, viz také R. Šrámek (1999a, 1999b). Klíčovým bodem pro formulování tzv. onomastické gramatiky2 je uvědomění si faktu, že na úrovni propriálních vlastností musí být zachován individualizační vztah propria k onymickému objektu, avšak v okamžiku zařazení propria do komunikace vzniká tlak, pod jehož vlivem je zpravidla vlastní jméno nuceno přizpůsobovat se apelativní sféře jazyka.3 Při nominaci se tedy určitý konkrétní neopakovatelný prvek nějakého souboru pojmenovává s poukazem na jeho singulativnost a při tomto procesu se jakákoliv jazyková forma substantivizuje (Uhříněves, Pod Hájkem, Nejezchleb atd.), ta potom při komunikaci podléhá morfologickým a syntaktickým zákonitostem daného jazyka. Z tohoto hlediska je onomastická gramatika zakotvena v apelativní sféře, v pravidlech tvoření výpovědi, ale vznik propria, tj. akt nominace, je vlastností propriální sféry jazyka. Tato dvojí zakotvenosti proprií4 se projevuje v rámci jejich deklinace tak, že při transferu propria do komunikace, 1

Problematice gramatických kategorií proprií se ve slovenské onymii věnoval V. Blanár (2005). Za cenné konzultace týkající se otázek onomastické gramatiky a chování proprií v komunikaci děkuji prof. PhDr. R. Šrámkovi, CSc. 3 Míra tohoto přizpůsobení může být u jednotlivých tříd proprií odlišná, odlišnosti budou existovat i v rovině domácí propria x cizí propria. Tyto okolnosti bude třeba postupně prozkoumat a popsat. Existuje ale rovněž tlak proprií na apelativní vrstvu jazyka, např. působení frekventovaných oikonym na -ice na deklinaci apelativ na -ice. Za podněty k těmto úvahám děkuji doc. Mgr. M. Ološtiakovi, PhD. 4 V. Blanár (2008) při charakteristice dvojí zakotvenosti propria do jazyka uvádí, že proprium je prvkem slovní zásoby určitého jazyka a zároveň prvkem daného onymického souboru. Z této dvojí zakotvenosti vyvozuje autor tzv. lingvistický a onymický status VJ. Ve vztahu k apelativnímu lexiku připomíná, že 2

126

Jana Marie Tušková

která je konstruována jako apelativní, si struktura propria (tj. zde konec vlastního jména) jakoby „hledá“ nejbližší apelativní deklinační typ, aby se mohla do komunikace zařadit. I v tomto procesu však musí být vždy zachován určitý stupeň propriality, který je dán právě propriálním významem vlastního jména. V deklinaci oikonym se tedy projevují dvě protichůdné a zároveň na sebe působící tendence5 – a) snaha manifestovat proprialitu oikonyma typickým tvarem či tvary v jejich paradigmatu; b) přizpůsobit co největší měrou deklinaci oikonym deklinaci apelativ, protože je to z hlediska potřeb účastníků komunikace výhodnější. Realizace gramatických kategorií proprií, a tedy i oikonym, je podmíněna onymickým významem,6 konkrétně jejich příslušností do určité onymické třídy. V případě oikonym se pak při jejich začlenění do komunikace specifickým způsobem realizují kategorie gramatického rodu, životnosti, čísla a pádu.7 S ohledem na uvedená fakta můžeme říci, že deklinace oikonym se nedá vždy vymezit pravidly, která jsou obvyklá v apelativní oblasti. 2 Gramatický rod českých oikonym U většiny českých domácích oikonym se dnes uplatňuje gramatický rod mužský neživotný, ženský a střední: Mělník (maskulinum než.) – Ostrava (femininum) – Brno (neutrum). Životná oikonyma mužského rodu jsou vzácná.8 Z vývoje deklinace a vývoje gramatického rodu oikonym zachyceného v mluvnicích (počínaje Gebauerovou Mluvnicí českou /1895/ a konče Příruční mluvnicí češtiny /2003/) i našeho současného výzkumu prováděného v materiálu korpusu SYN2005 je patrné, že k příslušnému gramatickému rodu se oikonyma řadí podle svého formálního zakončení v N sg. nebo N pl. (v případě plurálových oikonym je obtížné zařazení k rodu zejména u pomnožných oikonym zakončených na -y9), propria tvoří tzv. druhotnou rovinu pojmenování, viz také Šlosar (1994), Pleskalová (2000), a hodnotí se jako příznakové členy protikladu apelativum – proprium. Nejvšeobecnější příznak proprií označuje V. Blanár (2008, s. 19) jako „spoločensky podmienená identifikácia//diferenciácia druhových jedincov“. 5 Tyto tendence uvádí v obecné rovině V. Blanár (2008, s. 9), když říká, že pro postavení proprií v jazykovém systému jsou charakteristické dvě tendence: „ustavičná interakcia vlastných mien s ostatnou slovnou zásobou a celým jazykovým systémom a zároveň stála polarizácia kategorie vlastných mien vo vzťahu k apelatívam.“ Interakce VJ s ostatní slovní zásobou souvisí podle autora s procesy onymizace, apelativizace, otevřeností onymie a zvláště se společenskými potřebami komunikace. Polarizace VJ je dána specifickou povahou onymické nominace. 6 Vlastní jméno je chápáno jako onymický znak, viz R. Šrámek (1999b, s. 33 – 34), který má svůj obsah (onymický význam) a formu. Onymický význam je autorem pojímán jako maximálně totožný se souborem onymických funkcí. Úlohu onymických funkcí plní onymické příznaky, které se rozličným způsobem realizují na jazykové stránce (formě) jazykového znaku. Obdobné chápání proprií uvádí V. Blanár (2008, s. 25 – 26). 7 O diferencích gramatických kategorií oikonym pojednává stať J. M. Tuškové (2010b, v tisku). 8 V Čechách najdeme na Havlíčkobrodsku vsi Pohledští Dvořáci a Okrouhličtí Dvořáci, viz Profous (1954, s. 502 – 503), ve Slezsku existují osady Dolní Fořt – Domkáři a Dolní Fořt – Mlatci Zahradníci, viz Hosák – Šrámek (1970, s. 219). 9 Je to způsobeno nejen tím, že rod je u pomožných substantiv poměrně potlačen, ale také z toho důvodu, že zakončení na -y není dostatečným formálním signálem rodu – oikonyma takto zakončená mohou být jak maskuliny (vz. hrad), tak femininy (vz. žena) a část jich v rodě kolísá.

Ke gramatické kategorii rodu českých oikonym typu „Olomouc“ a „Jaroměřice“

127

případně zřetelného sufixu, ale roli hraje původ oikonyma, byť může být pro dnešního uživatele skrytý. Tento fakt jsme se pokusili dokladovat na příkladech oikonym typu „Olomouc“ a „Jaroměřice“, pro jejichž rodové zařazení jsme si vytvořili určité modely. Popis vývoje rodového zařazení těchto typů oikonym se bude týkat primárně jejich standardizované (úřední) podoby, kde je rodová rozkolísanost menší než v podobách neúředních, které u mnohých oikonym také existují a často pocházejí z místního nářečního úzu. 2.1 Gramatický rod oikonym typu „Olomouc“ Typ „Olomouc“ model: motivující VOJ10 + konsonantické zakončení (f.) Většina českých domácích singulárových oikonym končících na pravopisně měkkou či obojetnou souhlásku (-c, -č, -l, -m, -ň, -ř, -s, -š, -ť, -v, -z, -ž), např. Olomouc, Třebíč, Litomyšl, Chrudim, Jaroměř, Dobříš, Boleslav, Kroměříž atd., která jsou odvozena z vlastního osobního jména, se dnes ve spisovné češtině řadí k deklinaci feminin, přestože v minulosti byla maskuliny. Vznik a historický vývoj těchto jmen popisují historické mluvnice11 či odborné statě12. Původ jednotlivých jmen je rovněž zachycen v slovníkových pracích A. Profouse (1949 – 1957), L. Hosáka – R. Šrámka (1970, 1980)13 či I. Lutterera – R. Šrámka (2004). Jedná se podle nich svým původem i tvořením o mužská posesiva utvořená sufixem -jь z osobních vlastních jmen14 (např. Boleslav-jь, Olomút-jь), která se skloňovala jako typ oráč. Původní mužský rod se u jmen tohoto typu držel dlouho – ještě v 16. století jsou doloženy podoby k Starému Boleslavi nebo v Starém Boleslavi (Václav Hájek, Kronika česká 1541, viz Gebauer, 1896, s. 311). K ženskému rodu i deklinaci přešla v důsledku přehlásky ’a > (ě) > e (rozdílný způsob její realizace na našem území popisuje S. Kloferová, viz dále), kdy došlo k vyrovnání koncovky G sg. jo-kmenů a ja-kmenů, tzn. oráčě jako dušě. Mluvnická povaha této skupiny oikonym v nové spisovné češtině byla popsána také v synchronních gramatikách počínaje mluvnicí Dobrovského a v další odborné či populárně naučné literatuře.15 V Podrobné mluvnici jazyka českého J. Dobrovského z počátku 19.

10

VOJ = vlastní osobní jméno. Viz např. Gebauer (1896, s. 309 – 312), Trávníček (1935, s. 341 – 342), Vážný (1964, s. 105 – 106), Lamprecht – Šlosar – Bauer (1986, s. 175). 12 Např. statě K. Rochera (1934, s. 46 – 47), V. Ertla (1929, 17 – 24). 13 Podrobný výklad týkající se rodového rozlišení těchto oikonym v nářečích najdeme zejména v hesle Olomouc u I. Lutterera – R. Šrámka (1980, s. 173 – 178), kde je uvedena také bohatá literatura týkající se výkladu původu a rodové příslušnosti jména. 14 Podle upřesnění Lutterera – Šrámka (2004, s. 24) se jedná o vlastní osobní jména zakladatele, prvního majitele, rychtáře či jiného význačného osadníka. 15 Diskusí o mluvnickém rodě těchto jmen a jejich zařazení k deklinačním typům se účastnily mnohé osobnosti české vědy a kultury, např. F. Palacký, F. Bartoš, J. Gebauer, V. Ertl, a jsou popsány spolu s konstituováním rodu těchto jmen ve spisovné češtině ve stati M. Sedláčka (1983). Situaci především ve spisovném jazyce zachycují dále např. F. Váhala (1960, s. 179 – 180), A. Polívková (1978; 2007, s. 20 – 22), nebo stránky Internetové jazykové poradny ÚJČ AV ČR (http://prirucka.ujc.cas.cz/), oddíl „Zeměpisná 11

128


století (1940, s. 176 – 178) je patrné nepevné postavení některých těchto oikonym v deklinačním systému češtiny – místní jména končící na -im zařazuje k maskulinům, zatímco jména jako Čáslav, Boleslav, Vratislav a výjimečně také Chrudim k femininům. J. Gebauer v Mluvnici české (1895, s. 121) vřazuje oikonyma typu Olomouc, Boleslav, Chrudim k femininům. Jejich deklinaci však uvádí stále u adjektivního jmenného vzoru (pěše) a žádá návrat původní koncovky G sg. -ě (ja-kmenové) také u oikonym zakončených na -m a -v (Chrudimě, Boleslavě, obdobně jako Olomouce), a to i přesto, že pro ně existují historické doklady s genitivní koncovkou -i (i-kmenová), které uvádí i jeho Historická mluvnice jazyka českého (1896, s. 310 – 311). Tento Gebauerův historický přístup byl odstraněn v Ertlově úpravě Gebauerovy mluvnice (1926, s. 196), kde jsou oikonyma typu Olomouc, Boleslav, Chrudim přiřazena k deklinaci substantivního vzoru duše a je zavedena dubleta -ě/-i v G sg. u názvů zakončených na -m, -v (Boleslavě/Boleslavi). V současných mluvnicích – Mluvnici češtiny 2 (1986, s. 372 – 373) a Příruční mluvnici češtiny (2003, s. 259, 262) se skloňují oikonyma tohoto typu podle ženských apelativních vzorů píseň (Olomouc, Kroměříž apod.) nebo kost (Boleslav, Příbram apod.). U jmen zakončených na -m a -v, případně ojedinělých dalších, se již v G sg. konstatuje převážné užití koncovky -i, vedle starší dublety -i/-ě. Závěrem lze tedy říci, že ve spisovné češtině se většina oikonym tohoto typu rodově jasně vyhraňuje Ertlovou kodifikací jako feminina. V současnosti kolísají mezi rodem mužským a ženským ve spisovném jazyce jen nemnohá z nich, případně ta, která se jim formálně podobají (Aš – oikonymum německého původu). Podle A. Polívkové (2007, s. 20 – 22) jsou to Aš16, Černiv, Bohdaneč, Ledeč, Pankrác, Unhošť, Zliv, Želiv, Živohošť a „některá další“. Autorka uvádí, že tato situace je ve spisovné praxi řešena dubletami.17 O rozkolísanosti rodu těchto jmen svědčí srovnání stavu zachycené v pěti vybraných publikacích a v korpusu SYN200518, viz tab. 1.

jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku“. Současné rozdíly v rodové příslušnosti mezi spisovným jazykem a místním územ připomíná např. S. Pastyřík (2002 – 2003, s. 29 – 30). 16 O rodě oikonyma Aš viz také M. Sedláček (1977). 17 V. Šmilauer (1981, s. 22) doporučoval pro kodifikaci důslednost a ne zavádění dublet: „…uvádí-li Retrográdní slovník místních jmen na sto jmen na -eč rodu ženského (ta Budeč, Bechyňská Smoleč), mělo by být spisovně i ta Bohdaneč, ta Ledeč, je-li Bedihošť, Číhošť, Lahošť, Radhošť rodu ženského, má být i ta Unhošť a Živohošť.“ 18 Vzhledem k tomu, že případné mužské a ženské paradigma oikonym zakončených na pravopisně měkkou souhlásku se liší jen v I sg., nebo lze rod rozlišit podle shodného přívlastku oikonyma, můžeme z korpusových dat poměrně obtížně zjistit, jakého rodu oikonyma jsou: Aš – Ašem (1) / Aší (1), tvar sh. přívlastku neuveden; Ledeč – Ledčem (0) / Ledčí (2), tvar sh. přívlastku neuveden; Bohdaneč – Bohdančem (0) / Bohdančí (1), tvar sh. přívlastku neuveden; Koloveč – tvar I sg. ani sh. přívlastku neuveden; Pankrác – tvar I sg. neuveden, /na, z/ „pražské Pankráce“ (5); Unhošť – Unhoštěm (0) / Unhoští (1); Zliv – m. (2) / f. (22); Želiv – m. (281) / f. (13); Dobřív – m. (13) / f. (0). Oikonyma Černiv SYN2005 neuvádí vůbec.


129

Tab. 1: Kolísání v rodě oikonym NMJ – Naše místní jména a jak jich užívat (2007), GJČR – Geografická jména České republiky (2002), MČ 2 – Mluvnice češtiny 2 (1986), SSČ – Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1998), PČP – Pravidla českého pravopisu (1993) Oikonyma Aš Ledeč Bohdaneč Koloveč Pankrác Unhošť Zderaz Zliv Želiv

NMJ m./f. m./f. m./f. m./f. m./f. m./f. m./f. m./f. m./f.

GJČR f. m. f. f. f. f. m.

MČ 2 m./f. m./f. -

SSČ m./f. m./f. m.

PČP m./f. m./f. m.

SYN2005 m./f. f. f. f. f. m./f. m./f. m./f.

Odlišnou situaci však nabízí současný běžně mluvený jazyk, který podrobně popisuje a objasňuje stať S. Kloferové (2000)19 Podle autorky podstatně ovlivnila proces uchování původního mužského rodu a zároveň rozkolísání gramatického rodu na území Čech, Moravy a Slezska u oikonym typu Olomouc, Příbram (ta Olomouc x ten Olomouc, ta Příbram x ten Příbram) přehláska ’a > e. Na východě území, kde ke změně ’a > e nedošlo, zůstal zachován původní tvar G sg. na -a (Olomouca, Příbrama) a díky tomu původní rodové zařazení v mužském rodě. Zatímco na západě po provedení přehlásky vznikly v Gsg. nejednoznačné tvary Olomouce, Příbramě, které mohly být jak femininy, tak maskuliny a vedly k rodové rozkolísanosti.20 V běžně mluveném jazyce existují tyto rodové rozdíly dodnes – pro Čechy je typické zařazení k rodu ženskému, pro Moravu a Slezsko k rodu mužskému. V případě oikonym zakončených na -v je však na celém území (s výjimkou českých osad v Polsku) doložena podoba ženského rodu, rozlišená ale zařazením těchto jmen k typům píseň a kost (Boleslav, Břeclav) v Čechách a záp. Moravě a k typu žena (Boleslava, G sg. Boleslavy) na ostatním území směrem na východ. Podobu na -ava považuje autorka za novotvar vyvolaný tendencí přiklonit se k výraznému morfologickému typu. 2.2 Gramatický rod oikonym typu „Jaroměřice“ Typ Jaroměřice model: motivující OSJ (VOJ, Ap)21 + zakončení na -ice (-ovice) (f.) Pomnožná domácí oikonyma na -ice (-ovice) se v současné spisovné češtině řadí k femininům, v minulosti však byla většinou maskuliny. Značnou část z nich tvoří oikonyma 19

Územní rozlišení rodových rozdílů zpracovávají rovněž hesla v Českém jazykovém atlasu 4 (2002, s. 68 – 70, 104 – 105) u jmen Boleslav Olomouc, Příbram, připomíná je také např. PMČ (2003, s. 233). 20 Hranice mezi rodem mužským a ženským u těchto jmen je popsána a znázorněna mapkou v článku S. Kloferové (2000), dále na mapkách v Českém jazykovém atlasu 4 (2002, s. 73) a u jmen typu Olomouc rovněž v publikaci L. Hosáka – R. Šrámka (1970, s. 175 – 176). 21 OSJ = osobní jméno, VOJ = vlastní osobní jméno, Ap = apelativum.

130


vzniklá z osobního jména, především vlastního. Podle Lutterera – Šrámka (2004, s. 24) se jednalo o vlastní osobní jméno kmenového náčelníka, hlavy rodu nebo otce rodiny, např. Domažlice („osada lidí Domažilových“), částečně byla vytvořena z obecného označení osoby, např. Opatovice („ves opatových poddaných“).22 O historickém vývoji a původní rodové příslušnosti těchto oikonym pojednávají historické mluvnice,23 podle nichž se ve staré češtině skloňovala jako plurál maskulin typu oráč. Mluvnice A. Lamprechta – D. Šlosara – J. Bauera (1986, s. 136, 157), uvádí, že původní tvar nominativu Prachatici byl nahrazen tvarem akuzativu Prachatice, kdy akuzativ-nominativ umožnil odlišení místních jmen od životných obyvatelských. Neexistence singuláru zde vedla ke ztrátě povědomí o rodu a tato skutečnost postupně způsobovala sbližování původní mužské deklinace s deklinací ženskou typu duše. Uvedený proces probíhal několik století. Ještě v novočeské mluvnici Gebauerově (1895), v Erlově přepracování (1926), v mluvnici Trávníčkově (1951) a Šmilauerově Nauce o českém jazyku (1972) se řadí všechna takto vzniklá oikonyma k mužskému rodu, postupně se však přibližují rodu ženskému častějším užití koncovky -ím v D pl. a -emi v I pl., viz J. M. Tušková (2010a, v tisku). Teprve Slovník spisovné češtiny (1978) odstranil uvedený diachronní přístup a zařadil všechna tato jména k rodu ženskému. V současné spisovné češtině24 se podle MČ 2 (1986, s. 378) skloňují jako ženská apelativa typu ulice a z původního mužského skloňování si podržují v Dpl. koncovku -ům, pouze však jako dubletní (např. Budějovicím i Budějovicům). Situace v nářečích je však, co se týče tvarů dativu a instrumentálu plurálu, mnohem různorodější.25 Okrajová část pomnožných oikonym na -ice jsou od původu feminina, např. Teplice, Hořice, Hostivice, Hranice26. Jsou odvozená většinou od apelativ, jen okrajově z vlastních osobních jmen. Shodné zakončení s původně mužskými oikonymy na -ice však způsobilo, že některá z nich v minulosti kolísala v deklinaci (viz ještě Trávníček, 1951, s. 476 a 508) a přejímala koncovku -ům v Dpl. podle typu „Lobkovice“, tj. Teplicím/Teplicům, Hořicům, Hostivicům, ale jen Hranicím.

22

O původu jednotlivých oikonym pojednávají rovněž práce A. Profouse (1949 – 1957), L. Hosáka – R. Šrámka (1970, 1980). 23 Viz např. historická mluvnice J. Gebauera (1896, s. 113 – 115), F. Trávníčka (1935, s. 295 – 296), V. Vážného (1964, s. 37 – 38). 24 O rodě a deklinaci oikonyma na -ice (-ovice) viz také např. M. Sedláček (1983), A. Polívková (1985; 2007, s. 27). 25 Podle H. Konečné (2003) se v D pl. vedle podob Prachaticím, Prachaticům, objevují také Prachaticum, Prachaticim, Prachaticom, Prachaticám a Prachaticam. V I pl. vedle Prachaticemi také Prachatici, Prachaticema, Prachaticama, Prachaticámi a Prachaticoma. O tvarech D pl viz rovněž ČJA (2002, s. 246 – 247). 26 Hořice – utvořeno zdrobňující příponou -ice od slova hora, viz Lutterer – Šrámek (2004, s. 97), podle Trávníčkovy mluvnice (1951, s. 476) mohlo být čísla jednotného i množného, dnes jen čísla množného; Hranice – z apelativa hranice, jeho význam odpovídá geografické poloze města, viz Lutterer – Šrámek (1997, s. 101); Hostivice – utvořeno od vlastního osobního jména Hostivít, viz Profous (1954, s. 724) a původně bylo čísla jednotného; Teplice – utvořeno z apelativa teplice, tj. lázeň, voda přirozeně teplá, viz Profous (1957, s. 327).


131

Tab. 2: Vývoj rodového zařazení u oikonym na -ice uvedených v mluvnicích MČG – Gebauer, Mluvnice česká (1895), MČGE – Gebauer – Ertl, Mluvnice česká (1926), MSČ – Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny (1951), NČJ – Šmilauer, Nauka o českém jazyku (1972), ČM – Havránek – Jedlička, Česká mluvnice (1981), MČ 2 – Mluvnice češtiny 2 (1986), PMČ – Příruční mluvnice češtiny (2003) Pozn. ČM, MČ 2 a PMČ již shodně tvrdí, že všechna pomnožná jména na -ice se řadí k femininům, tabulka zahrnuje pouze konkrétně uvedené příklady oikonym. Oikonymum Babice Stadice Hrubčice Němčice Ivančice Dědice Kralice Teplice Kraslice Domažlice Šlapanice Hranice Židenice Kounice Biskupice Litoměřice Hořice Václavice Hostivice Luhačovice Bučovice Zábrdovice Budějovice Strakonice Lobkovice Vítkovice Kozlovice Petrovice Husovice Holešovice Vršovice Opatovice Letovice Vizovice

MČG f. m. m. -

MČGE f. m. m. m. m. -

MSČ m. m. m. m. m. m. m. f./m. m. m. f. m. m. m. m. f./m. f./m. m. m. m. m. m. m. m. m. m. m. m. m.

NČJ f. f. f. f. m. m. m. -

ČM f. f. f. -

MČ 2 f.

PMČ f. f. f. f. -

132


3 Závěr Lze říci, že tlak apelativního systému, do kterého se oikonyma při komunikaci začleňují, způsobuje, že se česká domácí oikonyma rodově sjednocují s obdobně zakončenými apelativy. Přestože náš příspěvek nezahrnuje všechny typy českých kolísajících oikonym,27 je zřejmé, že tendenci kolísat v minulosti měla, či ještě mají především ta oikonyma, která byla odvozena z vlastních osobních jmen. Naopak domácí oikonyma apelativního původu (motivující věcné označení), např. Bor, Písek (m.), Bystřice, Lhota (f.), Podchlumí, Záluží (n.), Bory, Dvory (m.), Blatnice, Skalice (f.) a jména cizího původu (kromě oikonyma Aš), např. Opava (f.) /biblického původu/, Tábor (m.) /italského původu/, Varnsdorf (m.), Karlštejn (m.) /německého původu/ jsou v gramatickém rodě stálá. Tendenci ke kolísání podporuje u oikonym s konsonantickým zakončením také faktor formální, tj. rodově nevyhraněné zakončení jmen na pravopisně měkký či obojetný konsonant, na základě kterého lze oikonymum přiřadit jak k maskulinům, tak k femininům. Vzhledem k tomu, že během vývoje českého národního jazyka přešla většina takto zakončených oikonym k femininům, snižuje se postupně počet kolísajících jmen, která pak v rámci spisovného jazyka užívají zpravidla jen ženský rod. V současnosti kolísá v rodě (m./f.) v oblasti spisovného jazyka jen malá skupina oikonym zakončených na konsonant, např. Aš, Unhošť, Zliv, Želiv, což je řešeno v normativních příručkách rodovými dubletami. Ostatní domácí oikonyma jsou přičleněna vždy k jednomu rodu, důsledky případné rodové nevyhraněnosti se u nich projevují až v rovině deklinace některých tvarů, a to u pomnožných oikonym zakončených na -ice a -ky, -hy, -chy. Výraznější projevy rodové rozkolísanosti existují v místním úzu, viz např. oikonyma typu Olomouc. Z uvedených faktů vyplývá, že pro běžného uživatele jazyka není přiřazení oikonym k rodu vždy jednoduché. U části z nich způsobují obtíže rozdíly v rodě mezi místním územ a spisovným jazykem, v případě pomnožných oikonym, kdy se k rodu přiřazuje podle tvarů deklinace, pak také existence dubletních tvarů v některých pádech.

Literatura BLANÁR, V.: Morfologické kategorie vlastných mien. In: Jazykové kategórie v teórii a praxi. Zborník statí. Ed. J. Kačala. Bratislava: Univerzita Komenského 2005, s. 21 – 52. BLANÁR, V.: Vlastné meno vo svetle teoretickej onomastiky. Bratislava: Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV a Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV 2008. 77 s. BOHÁČ, P.: Geografická jména České republiky. Praha: Český úřad zeměměřičský a katastrální 2002. 102 s. BALHAR, J. a kol.: Český jazykový atlas 4. Praha: Academia 2002. 625 s. DOBROVSKÝ, J.: Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819. Praha: Melantrich 1940. 991 s.

27

Kolísání v rodě existovalo v minulosti ještě u skupiny oikonym zakončených na -e (Lysolaje, Rataje, Lnáře, Dehtáře, Košíře apod.). V současnosti se projevuje tendence ke změně rodu mužského v ženský u oikonym zakončených na -ky, -hy, -chy (Zásmuky, Potěhy, Stachy apod.).


133

ERTL, V.: Ten Olomouc nebo ta? In: Časové úvahy o naší mateřštině. Sbírka přednášek a rozprav, řada I. sv. 2. Praha: nákladem Jednoty československých matematiků a fysiků 1929, s. 17 – 24. GEBAUER, J.: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I. Nauka o slově. 2. vyd. Praha – Vídeň 1895. 204 s. GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. Díl III. Tvarosloví I., Skloňování. Praha – Vídeň: Nákladem F. Tempského 1896. 637 s. GEBAUER, J.: Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. 3. vyd. (upravil F. Trávníček). Praha: Česká grafická unie a. s. 1926. 493 s. GEBAUER, J. – ERTL, V.: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I. 9. vyd. Praha: nákladem Grafické unie a. s. 1926. 277 s. HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. 4. vyd. Praha: SPN 1981. 568 s. HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A – L. 1. vyd. Praha: Academia 1970. 576 s. HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M – Ž. 1. vyd. Praha: Academia 1980. 964 s. KLOFEROVÁ, S.: Vlastní jména v Českém jazykovém atlase. In: Naše řeč, 2000, roč. 83, č. 1, s. 10 – 16. KONEČNÁ, H.: Dativ a instrumentál místních jmen typu Prachatice v nářečích. In: Naše řeč, 2003, roč. 86, č. 3, s. 126 – 132. LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J.: Historická mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: SPN 1986. 423 s. LUTTERER, I. – ŠRÁMEK, R.: Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Tobiáš 2004. 317 s. Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví. 1. vyd. Praha: Academia 1986. 536 s. OLOŠTIAK, M. – GIANITSOVÁ, L.: Deklinačný systém proprií (náčrt problematiky). In: Súradnice súčasnej onomastiky. Zborník materiálov zo 16. slovenskej onomastickej konferencie. Bratislava 16. – 17. 9. 2004. Eds. M. Považaj – P. Žigo. Bratislava: Veda – Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV 2007, s. 55 – 66. PASTYŘÍK, S.: Některá středomoravská toponyma v současné komunikaci. In: Češtinář, 2002 – 2003, roč. 13, č. 2, s. 29 – 36. PLESKALOVÁ, J.: O tzv. parasystému. In: Linguistica Brunensia. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Řada jazykovědná. A48. Brno: Masarykova univerzita 2000, s. 41 – 46. POLÍVKOVÁ, A.: Poznámky o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl. In: Naše řeč, 1978, roč. 61, č. 5, s. 219 – 200. POLÍVKOVÁ, A.: K vývojovým tendencím českých místních jmen zakončených na -ice. In: Naše řeč, 1985, roč. 68, č. 5, s. 234 – 236. POLÍVKOVÁ, A.: Naše místní jména a jak jich užívat. 2. vyd. Praha: Euromedia Group 2007. 207 s. Pravidla českého pravopisu. 1. vyd. Praha: Academia 1993. 389 s. PROFOUS, A.: Místní jména v Čechách II. CH – L. 1. vyd. Praha: Česká akademie věd a umění 1949. 705 s. PROFOUS, A.: Místní jména v Čechách III. M – Ř. 1. vyd. Praha: Česká akademie věd a umění 1951. 629 s. PROFOUS, A: Místní jména v Čechách I. A – H. 1. vyd. Praha: Česká akademie věd a umění 1947. 821 s. PROFOUS, A. – SVOBODA, J.: Místní jména v Čechách IV. S – Ž. 1. vyd. Praha: Česká akademie věd a umění 1957. 864 s.

134


Příruční mluvnice češtiny. 2. opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2003. 799 s. ROCHER, K.: Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných. Praha: Česká akademie věd a umění 1934. 150 s. SEDLÁČEK, M.: Ten Aš nebo ta Aš? In: Naše řeč, 1977, roč. 60, č. 5, s. 267 – 269. SEDLÁČEK, M.: Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny. In: Naše řeč, 1983, roč. 66, č. 1, s. 35 – 44. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 1. vyd. Praha: Academia 1978. 799 s. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd. Praha: Academia 1998. 647 s. ŠLOSAR, D.: Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině. In: Naše řeč, 1994, roč. 77, č. 3, s. 147 – 152. ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. 1. vyd. Praha: SPN 1972. 333 s. ŠMILAUER, V.: Poznámka o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl. In: Zpravodaj místopisné komise ČSAV, 1981, roč. 22, s. 177. ŠRÁMEK, R. (1999a): Onomastičnost onomastické gramatiky. In: Najnowsze przemiany nazewnicze. Eds. E. Jakus-Borkowa – K. Nowik, K. Warszawa: Energeia 1999, s. 255 – 260. ŠRÁMEK, R. (1999b): Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita 1999. 191 s. TOMESCU, D.: Gramatica numelor proprii în limba românâ. Bucureşti: ALL EDUCATIONAL 1998. 251 s. TRÁVNÍČEK, F.: Historická mluvnice československá. Praha: Melantrich 1935. 444 s. TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny. Část I. – Hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví. Praha: Slovanské nakladatelství 1951. 611 s. TUŠKOVÁ, J. M.: Gramatické tvary názvů českých měst na -(ov)ice – historie a současnost. /Předneseno na mezinárodní konferenci Miasto w perspektywie onomastyki i historii, Poznaň 2009./ (2010a, v tisku). TUŠKOVÁ, J. M.: K deklinačním typům českých oikonym. /Předneseno na mezinárodní konferenci Človek a jeho jazyk věnované 90. výročí narození profesora Jána Horeckého, konané 20. – 22. 1. 2010 ve Smolenicích./ (2010b, v tisku). VÁHALA, F.: Skloňování vlastních jmen osobních a místních. B. Jména místní. I. Jména domácí. In: Daneš, F. et. al. O češtině pro Čechy. 1. vyd. Praha: Orbis 1960. s. 172 – 180. VÁŽNÝ, V.: Historická mluvnice česká. 2. díl. Tvarosloví. 1. část – Skloňování. Praha: SPN 1964. 202 s. Internetové zdroje Český národní korpus – SYN2005. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2005. Dostupný z WWW: . Internetová jazyková příručka [online] 2008 [cit. 20. 3. 2010] Dostupné z: .


135

About grammar category of gender of the Czech oikonyma (type ”Olomouc“ and ”Jaroměřice“) The contribution deals with the development and current state of the grammar gender of the Czech oikonyma, type ”Olomouc“ and ”Jaroměřice“. It is possible to say that the pressure of the appellative system, into which oikonyma are included within communication, causes that the Czech domestic oikonyma are gradually united, as to the gender, with similarly ended appellatives. Currently, fluctuation in gender (m/f) in standard Czech language appears only in a small group of Czech consonant-ended oikonyma, e.g. Aš, Unhošť, Zliv, Želiv.

PhDr. Jana Marie Tušková, Ph.D. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, Česká republika e-mail: [email protected]

Ke gramatické kategorii rodu českých oikonym typu Olomouc a Jaroměřice

Recommend Documents