OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI ZÁŘÍ
2002
číslo: 24 ročník: V.
- ZDARMA -
☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼ Vážení a milí čtenáři, trvalo dosti dlouhou dobu než, bylo možné opět vydat nové číslo Svítání. V každém případě je opět na světě, což nás těší a doufáme, že potěšení je i na Vaší straně. Mimo nejrůznějších výletů a rekreací v průběhu prázdnin, které byly odpočinkem pro tělo a duši, se odehrálo něco o čem je myslím zbytečné rozsáhleji psát – opět část naší republiky po pěti letech „navštívila“ velká voda, a navíc opakovaně. V dobách nouze se lidé jaksi více sbližují, jsou schopni se vzájemně podpořit a táhnou za jeden provaz. Poznávají svou zranitelnost a křehkost, ale zároveň hrdinství, obětavost a velkou míru solidarity a lidskosti. Myslím, že veliký dík patří všem, kteří dokázali přispět postiženým záplavami a to nejenom finančně či materiálně, ale i vlastní prací. Velký dík patří těm, kteří se i z naší farnosti vypravili přiložit ruku k dílu. Pomáhají peníze, slova i činy. Když už jsme u toho chválení, tak ocenění zasluhuje i parta hochů, která pracovala na Rodinném dětském domově v Žichlínku. Současný stav RDD dokumentují fotografie na str.11. Byl odveden pořádný kus práce a přestože podle projektové dokumentace bude potřeba financí i práce ještě dost a dost, tak věci jsou v pohybu a to je jenom dobře. Tematickým obsahem tohoto čísla bude autentický rozhovor s Petrem Markem, účastníkem Světových dnů mládeže v kanadském Torontu, zamyšlení nad chátrajícími pomníčky naší víry a minulosti, úvaha nad modlitbou od T.Špidlíka, úryvek z knihy O.I.Štampacha o prožívané víře, zamyšlení nad pastorací mládeže v tomto sekularizovaném neboli zesvětštělém světě. Přejeme Vám příjemné počtení a Boží přízeň do každého dne. Všem školákům pochopitelně přejeme, aby začali nový školní rok úspěšně, objevili nová kamarádství a domů nosili takové známky, které potěší.
„KDYŽ KÁMEN MLUVÍ …“ Přetrvávají staletí, zhotoveny z kamene, jejich motivy pobízejí člověka více přemýšlet o běhu tohoto světa a smyslu bytí. Jsou ukazatelem k nekonečnu, k něčemu co nás přesahuje, co nás vybízí, abychom se měnili ve struktuře své duše, ve struktuře svého myšlení a jednání. Často lze z vlaku nebo auta vidět, jak jediným pozůstatkem zaniklé cesty uprostřed pole je malá kaplička nebo Boží muka se stromem, který vše ochraňuje ve svém stínu. Můžeme uvažovat nad historií daného kříže nebo sousoší, můžeme přemýšlet o tom, kdo a za jakých okolností tuto památku vystavěl, a nebo i poničil. Dřívější zbožnost lidí byla více zjevná a tyto symboly jsou toho zřetelným dokladem. Lidé více cestovali pěšky a měli tedy možnost intenzivněji a pozorněji vnímat krajinu, ve které žili. Do svého prostředí byli více vrostlí a s přírodou spjatí, a proto se obklopovali věcmi, které jim jejich víru mohly na cestách připomínat. Stopy této víry byly vryté do kamene pod širým nebem. Náboženské symboly vytvářejí v přírodě podivuhodné spojení duše člověka s přírodou samotnou. Náboženská symbolika není izolována v jakémsi potemnělém zákoutí mimo svět, ale promítá se přímo do světa, tvoří jeho součást a odráží se v něm. Na kamenný kříž se snáší ranní rosa a Ježíš přikovaný ke kameni shlíží na náhodné kolemjdoucí po celé generace. Shlíží staletí z kamene, jakoby doufal, že lidé budou mít místo kamenného srdce zase srdce živé, z masa a kostí, jak doslova praví Písmo. Střídají se roční období a jedinými návštěvníky kamenného Ježíše bývají spadané listy, kapky deště, vločky sněhu, unavený sportovec odpočívající u kamenného podstavce, stařenka nesoucí květy, aby je umístila do zrezavělého úchytu na pilíři, parta lehce opilých mladíků zanechávajících po sobě střepy skla … a Ježíš mlčí a na vše se snáší podzimní déšť. Kámen se neubrání ani ostrým vrypům nože, když někdo chce zanechat své nesmazatelné poselství o tom, že zde byl v daný čas a nebo, že momentálně miluje jakousi X.Y. -1-
Naše území je doslova poseto mariánskými, trojičními a světeckými sloupy. Dále jsou to různé pilíře a kříže, monumentální sousoší a nebo obyčejné křížky u cest. Svou víru a svůj vztah k Bohu se lidé snažili vtisknout do kamene. Je pozoruhodné, že taková nejstarší kamenná památka v našem okrese se nachází v Sázavě. Jedná se o pilíř s Pietou, který je datován do roku 1681. Nejmladší pilíř s Pannou Marií je zase v Horních Heřmanicích, postavený na cestě ke hřbitovu v roce 1933. Všechna tato kamenná zobrazení se snažila realisticky zachycovat a ztvárňovat víru bez nějaké stylizace nebo křečovitosti. Věřit bylo přirozené. Jak odlišné jsou ale některé současné náboženské útvary a zpodobení, kdy člověk vystaven konfrontaci s ateismem hledá postmoderní paralelu pro vyjádření své víry. Ne každý pokus je citlivý a úspěšný a často i samotné moderní zpodobení kříže a symbolů kolem něj nese nános prazvláštního relativistického patosu. Čím více křížů chátrá na pokrajích cest, tím více velkých křížů se objevuje na hrudích různých celebrit a nebo mladých, kteří obecné křesťanství nereprezentují a často se k víře v Krista vůbec nijak nehlásí. Kříž v tomto případě už neslouží jako znamení příslušnosti, ale často spíše jako komerční lákadlo, módní doplněk, přívěšek na okrasu … V Mladé frontě z 24.srpna jsem se dozvěděl z článku Dary Rolins, že velice dobrým módním doplňkem pro muže je růženec, který prý supluje roli jakéhosi náhrdelníku. Nyní si tedy už jen musím dát pozor, aby mě zástup orůžencovaných mužů neušlapal. Ne, nebudou to dominikáni či františkáni, ale nositelé módního doplňku suplujícího náhrdelník. V této souvislosti jsem si vzpomněl na mou jakousi prostoduchou pomýlenost. Párkrát jsem viděl na vnitřním zpětném zrcátku u řidičů růženec. Domníval jsem se, že se pravděpodobně vždy jedná o nábožensky založeného člověka. Nedávno jsem se ale vyléčil. Na náměstí zastavil jakýsi mladík v luxusní oktávii a po jeho odchodu z vozu mě upoutal houpající se růženec na zpětném zrcátku, který svými korálky „listoval“ mezi visícími obrázky velmi spoře odděných dam. Toto prazvláštní spojení víry a sexu, které se pohupovalo na vnitřním zpětném zrcátku řidiče mi dalo odpověď na jednu otázku. Ano, je to obraz současnosti napadlo mě v tom okamžiku. Člověk chce vlastnit od něčeho vždy kousek, chce být poblíž, ale nikdy ne příliš blízko, chce mít všechno, ale vytrácí se mu směr a cíl. Nechce o nic přijít, nechce nic ztratit, chce vše poznat, ale zároveň nepoznává občas své vlastní kroky. Hledání, identifikování se s něčím, nenáročnost, hluboká synkreze všeho co nás potkává. Otázka ale je, co vznikne za produkt, na čem bude život moderního člověka postaven a k čemu bude jeho „pachtění“ směřovat. Obklopujeme se luxusem, stavíme na laciné symbolice a pseudopsychologických postojích, které tak lehce zdevalvuje čas a naše činy. Zvykáme si na široký prostor světa, globální pojetí společnosti, jistou bohorovnost a přesto jsme i s „internetem v ruce“ vystaveni naprosto stejným dilematům jako lidé před sto a více lety. Co je ale potěšitelné je to, že Boží evangelium zní stále zřetelně do každé části tohoto světa. Zaznívá na stránkách svatého Písma a směruje nás pro život vezdejší a pro život věčný. Bůh miluje tento svět a nabízí mu východisko již dva tisíce let. A člověk se v každé době svým způsobem brání přijmout z různých důvodů toto volání. Připadá mu nemoderní, nepřesvědčivé, dětinské a nebo nesmyslné. A tváří v tvář tomuto světu, kdy navzdory pomyslnému „ráji na zemi“ je plno utrpení, nemocí a bezpráví zní hlas Pána stále zřetelněji, protože hlas víry nelze v srdci nikdy zcela umlčet. „A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22.17) Ale vraťme se opět k hrubému kameni do něhož je vtesána náboženskost člověka minulých staletí. Je zajímavé, že mariánské sloupy převažovaly v 17. a 18. století. Ve století následujícím jich bylo dvakrát méně, ale místo nich byly velmi četná sousoší Nejsvětější Trojice. Objekty bývají často v menších obcích nebo spojovacích cestách mezi městy neudržované a kámen je pokrytý vrstvou depozit a vykazuje různý stupeň zvětrání. Sloupy a pilíře v našem okrese jsou vytesány převážně z jemnozrnného až střednězrnného pískovce, který často obsahuje okrové až rezavohnědé žíly. Materiál pro náročnější architektonické články byl získáván zřejmě z mladějovských a maletínských dolů. Některé kamenné památky jsou v rukou památkářů, kteří je renovují, jiné chátrají a mizí. Někdy i krásně obnovený sloup působí sice hezky, ale poněkud sterilně, pokud k němu lidé nemají vztah, a nebo pro oči nevidí. Někdy by i květinová výzdoba z trvalek u paty sloupu mohla toto místo více okrášlit a zvelebit. A co se týče zdevastovaných věcí, tak v rámci katastru našeho města či mimo něj je jistě mnohé k vidění. Tak například doporučuji ke shlédnutí sloup Ecce Homo na polovině cesty mezi Lanškrounem a Lukovou po pravé straně. V roce 1998 byl ještě zcela nepoškozen. Těsně před vjezdem do Sázavy je zase po levé straně silnice „opuštěná svatyňka“, kterou momentálně nikdo „neobývá“. U mrazíren stojí mezi stromy také pomník, který vykazuje značné opotřebení „časem“. U autosalónu směrem na Ústí přišel Ježíš už dávno o své zpodobení a jenom samotný kříž s fragmentem těla zachraňuje situaci. Na půli cesty mezi Lanškrounem a Nepomuky je pod lipami sloup s bezhlavým svatým obrácený do pole celá desetiletí. V Třešňovci u zemědělské školy je vysoký podstavec bývalého kříže nebo sousoší maskován směrem k silnici vzrostlými cypřiši. Místo obnovy se zřejmě jevilo výhodnější ukrýt tento fragment v zeleni a čelo podstavce je od silnice takřka neviditelné. Závěrem bych zmínil sloup s křížem, který býval směrem na Nepomuky asi 200m za městem po pravé straně. Po roce 1989 býval ještě v dobrém stavu. Zanedlouho někdo svalil kříž, který se rozpadl na několik částí. Nějaký čas byl kříž složen u paty sloupu a po několika letech zmizel neznámo kam. Za čas se započalo se stavbou na poli v blízkosti sloupu a netrvalo dlouho a kdosi povalil masivní podstavec, který zmizel zanedlouho také. A tak namísto pomníčku se objevila poblíž stará dřevěná židle, stavební buňka, pohozené pracovní rukavice a zátky od piva. Jediné co zůstalo je několikacentimetrový kamenný základ, na kterém mnoho let spočívalo kus „živého pomníčku víry“, který přežil staletí různých režimů, ale bohužel už ne několik let svobody. -2-
A proč toto vše píši? Protože je mi líto věcí, které se ztrácejí a jsou bezúčelně ničeny; věcí, které nám z dědictví předků vyrval obyčejný vandalismus a nevšímavost lidí. Kámen není mrtvý, ale „žije“, neboť je součástí tohoto světa, který do něj vpisuje svou historii. Člověk si na každém místě, kde „kámen mluví“ může uvědomit svou vděčnost a závislost na Bohu. Je škoda přijít, byť o jediný sloup nebo křížek, který nám minulá staletí zanechala. A kritériem ochrany není jen evidence památkového úřadu, ale především náš vztah k těmto věcem, který nejlépe demonstruje skutečnou hodnotu a význam díla. - mk -
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
TORONTO 2002 Světové dny mládeže patří již do novodobé historie církve. Mladí lidé se potkávají a spoluprožívají, že jsou milováni církví a že církev vytvářejí a jsou její dynamickou součástí. Mladí se setkávají s papežem, prožívají dary Ducha svatého a vytvářejí společenství,nová přátelství a kamarádství napříč národnostmi. Mládež má v sobě ohromný potenciál dobra a tvořivých schopností. Jan Pavel II. má rád mladé lidi a kamkoli se vydá, hledá mladé lidi a oni hledají jeho. Všichni společně ale hledají Krista, který „ví, co je v člověku“(Jan2.25). V knize Překročit práh naděje papež říká: „Lidskou lásku jsem se naučil mít rád ještě jako mladý kněz … Láska je totiž krásná..“ Jan Pavel II. poprvé pozval mladé lidi na společné setkání roku 1984 do Říma. Náměstí svatého Petra zaplnilo více než 300 000 mladých na zahájení Jubilea mladých. Od té doby se mládež setkává a světové dny se staly velkým a úžasným svědectvím a evangelizací zároveň. Letošní 17.světový den mládeže začal ve čtvrtek 18.července. Poutníci se nejdříve setkávali v jednotlivých diecézích a během 22.července se sešli ke společnému programu, který začal o den později v Torontu. Svatý otec vyzývá: „Evangelium neumrtvuje nic lidské. Každá ryzí hodnota, ať se projeví v kterékoli kultuře, je Kristem přijata a zušlechtěna… Nečekejte až budete mít více let, abyste vyrazili na cestu ke svatosti.“ Následující rozhovor byl uskutečněn s Petrem Markem z Lanškrouna, který se Světových dnů mládeže v Torontu přímo účastnil a byl jedním z přibližně 120 Čechů, kteří do dění SDM směřovali. Tímto mu chceme poděkovat za trpělivost a vstřícnost, kterou projevil a ochotu odpovídat na naše otázky.
1) Kolik lidí z Čech se setkání účastnilo a jakým způsobem jste se do Kanady dostali? Z Čech nás jela poměrně pěkná skupinka, pokud připočítám ještě moravské a slezské „Toronťáky“, bylo nás něco přes 115. Spolu s hrstkou kněží s námi cestoval i biskup Paďour. Mluvím však jen za naši skupinu organizovanou ČBK, neboť v Torontě a okolí žije spousta Čechů, kteří do Kanady emigrovali, nebo zde pracují a setkání se též aktivně účastnili, např. jako volontéři (dobrovolníci). Místní Češi a Slováci se v ulicích Toronta nořili téměř na každém kroku, lákadlem pro ně byla naše státní „československá“ vlajka. Jakým způsobem jsme se do Kanady dostali? Letadlem! Otázka byla ale asi mířena jinak: Přibližně od začátku minulého školního roku visela na internetu nabídka zúčastnit se poutě. Míst bylo přibližně 100, ale cena odradila téměř každého – i mě. Naštěstí se cesta našla! Spolu s Jirkou Vitouchem jsme byli vysláni jako zástupci Schönstattského hnutí, které nám přispělo polovinou ceny. Vybíráni byli mimo jiné také aktivní zástupci z každé diecéze. -3-
2) Měli jste se možnost seznámit ještě před odletem do Toronta? Tuto vynikající možnost jsme měli. Na jaře jsme se po dvakrát sjeli z celé republiky do pražského arcidiecézního centra mládeže, do domu Nazaret. Kde jsme spolu trávili celý víkend. Mohli jsme se na vzájem nejen poznat a pořádně si zablbnout, ale také duchovně připravit na naši velkou pouť, setkání se svatým Otcem. Myslím si, že se nám podařilo vytvořit opravdu skvělou partu. A těsně před odletem z Čech? Doslova jsme se na sebe těšili. Byl to opravdu dobrý nápad.
3) Kde a jak jste byli ubytováni, jak dlouho? Prvních šest dnů jsme strávili na předprogramu v Kanadské diecézi St. Catherine’s, ležící ve státě Ontario, asi 120 km jihovýchodně od Toronta. Hostila nás farnost St. Georgre’s v sympatickém městečku Crystal Beach, ležícím na břehu Erijského jezera, asi 25 minut autobusem od Niagarských vodopádů… Ubytováni jsme byli po dvojicích, trojicích, ... v rodinách místních farníků. Spolu s kamarádem jsme měli k dispozici celé patro jednoho z místních luxusně vybavených domků: vlastní koupelna, obyvák, elektrotechnika, bar … Bezbřehá pohostinnost a péče našich „rodičů“ mě naprosto nadchla. Další celý týden jsme trávili již v Torontě, ubytováni poněkud více poutnickým způsobem: V základní škole sv. Antonína, na podlahách místních tříd. Kromě jediných dvou „kloudných“ umyvadel, nám pohodlí zajišťovaly skvělé sprchy umístěné na školním dvoře, kde tekla večer jen nádherně studená voda a po ránu dokonce naprosto ledová. Ve škole spolu s námi byla ubytována též početná skupina z Německa, takže ke slovu přišel i mezinárodní volejbalový turnaj v místní tělocvičně.
4) Jak se liší jejich jídelníček od našeho, co Ti nejvíce chutnalo? Jídelníček se na první pohled výrazně neliší, v něčem však určitě, neboť když vedle sebe postavíte průměrnou Češku a průměrnou Kanaďanku, podle šířky je bezpečně rozeznáte. Když nás ještě hostili místní rodiny, na snídani jsme si s kamarádem nechávali pravidelně 45 minut, ale bylo to vždy málo. Každé ráno jsme mohli ochutnat nějakou místní lahůdku. Typická je výborná opékaná kanadská slanina (něco na způsob naší anglické slaniny), k tomu tousty, vaječné omelety, a velká spousta zeleniny – od papriky, okurek až k naťovému celeru, vodním melounům, … Kamarád prý za celý život nesnědl tolik zeleniny, co za těch pár dnů. Dalším typické jídlo představují „pankejky“ s javorovým sirupem.(Něco na způsob lívanečků se zvláště sladkou jedinečnou tekutou marmeládou).
5) Co všechno jsi v Kanadě navštívil … Během předprogramu v naší farnosti jsme si mohli přivonět téměř ke všem radovánkám kanadského Ontaria: Koupání v Erijském moři, návštěva pravých indiánů s přehlídkou jejich tanců… Největším zážitkem ovšem byla návštěva noční nádherně nasvícené Niagáry. U tohoto divu přírody jsme pak strávili i celý následující den, protože diecéze St. Catherine’s zde pořádala velkou slavnost. Spousta místních atrakcí byla zdarma, a my se podívali na parníčku přímo do chřtánu vodopádu. V Torontě se nám zase podařilo prodrat se davy, vystát nekonečnou frontu a nakonec spočinout na vrcholu věže CN-Tower, vysoké 553 m a z výšky 147 pater pozorovat celé město a okolí (dokonce i prosklenou podlahou…). Zajímavá byla také torontská Čínská čtvrť. Pestrý však byl kulturní program: téměř na každém kroku koncerty různých žánrů, muzea … mrakodrapy …
6) Kolik lidí přijelo na setkání mládeže, jak probíhala organizace – jídlo, ubytování, WC, … Na setkání přijely desetitisíce mladých, jejich počet se během týdne postupně zvyšoval, až dosáhl počtu osmi set tisíc. Musíte uznat, že zajistit pro tento zástup katolíků jídlo, záchody, dopravu a zázemí nebylo hračkou, Kanaďané to však zvládli báječně! Jídlo (tedy obědy a večeře) se vydávalo na stravenky, vždy po šesti. To pro nás znamenalo mnohdy dobrodružství: Před branami výdejny jídla se tísnily davy. My jsme byli pohromadě občas jenom dva, nebo tři Češi. Museli jsme si tedy nejprve najít nějaké jiné hladové poutníky, aby nás bylo šest. S nimi se pak nějakou řečí domluvit, kde se venku (z tlačenice) sejdeme a kdo z nás pro jídlo dojde. Byla to pěkná příležitost poznat nové tváře. Jenom já osobně jsem během setkání „stoloval“ lidmi z Mexika, USA, Kanady, Francie a Německa, z Čech také. No a WC? O pocit jistoty se nám postaralo 4500 kadibudek.
-4-
7) Co Tě nejvíce oslovilo při Tvém pobytu v Kanadě? To se dá těžko říci. Zážitků bylo spousta a na různých úrovních, myslím teď fyzickou a duchovní. Určitě to však byla fantastická vřelá pohostinnost, s kterou nás přijali do rodin v naší farnosti při prvním týdnu pobytu, na předprogramu, kdy jsme byli všichni z nás obklopeni spoustami dobrého jídla, viděli Niagáru a opravdu báječně si to celé užili. Vůbec jsme se tam necítili jako někde na pouti, ale téměř jako v Nebi. Velkým zážitkem byla také vigilie s Janem Pavlem II, opravdu nezapomenutelná, protože jsem se dostal prakticky před tribunu a mohl vidět Svatého Otce zblízka. Oslovila mě také ta spousta mladých z celého světa, z různých, mnohdy znepřátelených národů, že se můžou sejít, spolu se bavit a naslouchat jeden druhému. Například, když při slavnostním uvítání Svatého Otce, na tribuně, postupně zdravili papeže zástupci z jednotlivých zemí. Tak zástupce USA spontánně požádal poutníka z Iráku, aby spolu poklekli před Janem Pavlem a on jim dal své požehnání.
8) Splnila Tvá cesta do Kanady Tvá očekávání? Jelikož to byl pro mně naprosto úžasný a nezapomenutelný zážitek, dá se říci že to moje očekávání nejen splnilo, ale naprosto překonalo! Škoda jen, že „všechno“ jednou skončí, jako i tato úžasná pouť. Děkujeme za rozhovor.
použité foto: (z dílny „Toronťáka“ Péti)
připravili: jk & mk
POZNÁNÍ A HODNOTA MODLITBY - T. ŠPIDLÍK Měl jsem přednášku o modlitbě. Po ní za mnou přišla italská učitelka s pochvalou, která zněla více méně takto: Přiznala se, že má stále k modlitbám odpor. Udala psychologický důvod. Když měla přistoupit k prvnímu přijímání ve věku osmi let, musela se účastnit přípravy, kterou vedla stará nevrlá sestra. Tam se učily děti zpaměti modlitby, kterým nevalně rozuměly a sestra je stále okřikovala, když pomýlily některá slova. Nynější učitelka si tenkrát stěžovala matce doma, že už na tu přípravu nebude chodit, ale odpověď byla vždycky stejná: Musíš! Pochopitelně se v takové situaci nenaučila modlit, ale naopak mít k modlitbám odpor. Po tomto osobním vyznání mne učitelka pochválila, že jsem mluvil o modlitbě srozumitelně a ukázal, že je to důležitý životní úkon. Samozřejmě jsem za tu pochvalu poděkoval, ale nechtěl jsem k tomu přidat pochybnost svou: Stačí k tomu, aby se člověk doopravdy modlil jenom pouhé přesvědčení, že je to rozumné? Setkáváme se tu s dvojím postojem ke konání dobra. Na jedné straně je tuhý moralismus, který zná jenom jeden argument: To se musí! A když to někdo nedělá, stihnou ho tresty nejenom po smrti, ale už zde na zemi, protože tu jsou na místě Božím rodiče, vychovatelé, státní pravomoc, aby se trestalo zlo a odměňovalo dobro. Jeden z přísných zastánců tohoto postoje mně často opakoval svou zásadu: Na světě jsou vždycky dva hříchy pospolu, jeden od toho, kdo zlo dělá, a druhý od toho, kdo je trpí. Nebudeme teď diskutovat o tom, jaké úspěchy mají tito zastánci přísných mravů. Příklad učitelky, která se nenaučila modlit, není povzbudivý. Říká se, že středověká společnost byla tohoto moralistického rázu. Jako reakce proti tomuto násilnému pořádku se objevil směr, kterému říkáme osvícenství. Jeho princip se dá vyjádřit krátce: Vnějším nátlakem se dobro neuskuteční. Je potřeba osvítit mysl, aby člověk viděl, že je dobro skutečně dobré, aby se o tom přesvědčil. Pak bude dělat dobro vědomě a svobodně. Myslím, že byla toho druhu i moje přednáška o modlitbě, kterou učitelka pochválila. Ale neptal jsem se jí, bude-li se ode dneška opravdu modlit. Stačí k dobrému jednání pouhé přesvědčení, že je to rozumné? Už starý římský básník Ovidius se přiznal: „Vidím, co je dobré a schvaluji to, bohužel dělám zlé.“
-5-
Naše školní výchovy jsou ovšem převážně vedeny tímto osvícenským duchem. Je jejich úspěch neomylný? Po první světové válce se konal v Mnichově velký kongres pedagogů. Jeho hlavním námětem byl tento problém. Mládež se v našich školách naučí mnoho úžasných věcí. Nikdy nebylo všeobecné vzdělání tak široké. Dnešní středoškolák má víc pozitivních znalostí než dřívější univerzitní profesor. Má to ovšem velkou nevýhodu. Student neví, co s těmi znalostmi dělat, nemají pro něho hodnotu. Brzo je zapomene. Nemíní v nich pokračovat. Mladík, který se učil osm let latinu, už nikdy nečte Cicera a po maturitní zkoušce z vlastivědy už nikdy neotevře historickou studii o minulosti svého národa. A jak je tomu s výchovou náboženskou? Tam jsou zkušenosti ještě smutnější. Pedagogové si tedy položili základní otázku: Jak dosáhnout toho, aby se z pouhého vědění stala hodnota, aby se stalo něčím, co má pro mne cenu? Na tehdejším kongresu se propagovala tzv. aktivní výchova, pracovní škola. Není správné, říkali, aby školák pravdu slyšel nebo četl. Je daleko lepší, když ji sám objeví. Neučme studenta, kdo byl Kant a co napsal! Zaveďme ho do knihovny a řekněme mu: Hledej, kde se to dozvíš! Tak se seznámí s naučnými slovníky. V chemii mu dejme do ruky zkumavku, ať sám pozná, které prvky se slučují a které ne. Sledoval vývoj toho kongresu i známý jezuita P. Sierp, který se zabýval otázkou exercicií, duchovních cvičení ignaciánských. Prohlásil, že tu jde o stejný problém. V katechetické výchově se učí náboženské pravdy. Když se dobře a zajímavě vyloží, posluchači je znají. Ale z toho ještě neplyne, že jsou pro ně hodnotou, že si jich cení, že jsou ochotni velkých obětí. V exerciciích se musí proto postupovat jinak. Nemají to být pouhé přednášky, ale osobní meditace, rozjímání. Proto se v knížce Ignácově hned na počátku upozorňuje, že ten, kdo duchovní cvičení vede, má mluvit jenom stručné. Ti pak, kdo v rozjímání sami najdou, co z jednotlivých pravd plyne pro ně samé, mají z toho rozjímání daleko větší užitek než z jakýchkoli dlouhých výkladů. Jde tu o dobrý psychologický postřeh. Ale je samozřejmé, že není úplný. Dá se doplnit i jinou zkušeností. Zase nám mohou být na pomoc psychologové, kteří se zabývají otázkou hodnot i dnes. I oni rozlišují abstraktní poznání neosobní a vědomí hodnoty. Poučením od jiného se dozvíme, že něco je pravdivé. Těší nás to víc, když to sami objevíme. Ale hodnotou se to stane teprve ve styku s jinými. Ilustrujme to banálním příkladem. Děvče se naučilo v botanice, jaké jsou květiny. To je první stupeň. Chodí pak na procházku do botanické zahrady a tam samo objeví, že jsou jisté květy opravdu pěkné. To je tedy druhý, vyšší stupeň. Ale může se k ní připojit i třetí: zamilovaný chlapec ji daroval kytičku květin. Teprve teď mají ty květy opravdovou hodnotu. Dokonce si je vylisuje a vloží do památníku, protože se k nim vážou nezapomenutelné city. Aplikujme to analogicky na zkušenosti duchovní. V katechismu jsme se naučili, že je Bůh náš Otec na nebesích. To je první stupeň. Druhý se dostaví v duchovních cvičeních při rozjímání, ve kterém pochopíme, že by byl bez té pravdy svět neživým strojem, kde by nebylo ani lásky ani svobody. Ale přijde nakonec i třetí stupeň v modlitbě. Uděláme zkušenost, že nás Bůh opravdu slyší, když se modlíme Otčenáš, že nás často vyslyší, když se k němu obracíme a s ním mluvíme. Pravda o Božím otcovství se stala předmětem dialogu, vztahu mezi osobami, a proto je opravdovou hodnotou. Tím docházíme k závěru, který čteme už u Otců církve, že je totiž opravdovým studiem teologie jenom modlitba. Ti, kdo touto duchovní školou prošli, touží po tom, aby se mohli bez přestání modlit. Znamená to, že musejí odejít do pouště nebo se uzavřít do klášterní klauzury? Ta je jenom pro některé. Kdo se naučil opravdu hovořit s Bohem jako s Otcem, mluví s ním i při tom, co dělá a co vidí okolo sebe. Když objeví, že jsou to všechno dary Otce, kytičky květů od milého, začíná pro ně mít hodnotu i svět a všechno, co o něm víme z vlastní zkušenosti i ze studia. Pochopili to, co píše sv. Pavel: Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. (Řím 8,28). ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Snění v plné bdělosti: Jiří Hanuš 1997 Rozhovory s O.Ivanem Štampachem Strana 24 – 25 Vraťme se ještě na chvíli k víře, respektive k tomu, jak ji dnes prožíváš. Je to pro tebe něco, co se v tobě nemůže otřást nebo také máš období pochybností a otřesů? Pokud pochybuješ, tak o čem? Je pro tebe víra jistotou či „zápasem o víru“? Co v současnosti představuje nebezpečí pro tvou víru a co ji naopak prohlubuje? -6-
Nevím, mám-li závidět lidem, kteří o sobě říkají, že nemají a nikdy neměli s vírou potíže. Ale obávám se, že si něco namlouvají. Důležitý rozdíl bude asi v tom, jak totiž člověk k víře přišel. Pokud je víra završením poctivého hledání pravdy a smyslu, řešil si zřejmě člověk některé z problémů kolem víry už předem. Kdo ale pouze vplynul do jakéhosi proudu, si možná zatím neměl příležitost položit nad svou vírou zásadní otázky. Bojím se o to, aby se těm sebejistým nezbořila stavba jejich víry jako domeček z karet. Už jsem pár takových případů zažil. Když zde mluvím o víře, mělo by být jasné, že nemíním jakýsi neurčitý souhlas s hypotézou, že existuje Bůh. To by byl spíše příslovečný český něcismus, „ono něco je“, postoj, který ničím člověka neobohacuje a nic po něm nežádá. Víra by měla hory přenášet. Je to důvěra, spolehnutí, očekávání a odevzdanost. Pravá víra otevírá nitro skutečnosti, která nás totálně převyšuje. Není-li člověk, jak říká tradiční výrok, celý bez Boha, korunuje víra samotné lidství. V ní člověk nachází Boha, ale zároveň se plně vrací z odcizení sám k sobě. Taková víra je úkonem intelektu i svobodné vůle a zároveň je nám darována, protože sami bychom jí nebyli schopni. Uvěřit v tomto smyslu znamená obrátit se k Bohu. Je-li víra právě něčím takovým, jsou potíže a problémy pochopitelné. Je to postoj, který od člověka mnoho vyžaduje. Neobejde se bez trochy odvahy a pokory. Věřící člověk může mít potíže s tím, čemu věří. Jeho důvěra a odevzdanost totiž nesměřuje do prázdna. Odpovídá na to, co Bůh o sobě sdělil prostřednictvím svědků. Smysl událostí o spáse bylo potřeba systematicky vyložit. Proto se církev musela ujmout také učení. Příslušné instance formulují věroučná tvrzení, jímž se dostalo nepopulárního názvu dogmata. Jejich pravdivost lze hájit s odkazem na prameny a na kompetenci těch, kdo jménem církve oficiálně vyznávají její víru. Otázkou je, zda to stačí. S dogmaty se dá zacházet různě. Biblickou látku a to, co je dosvědčeno tradicí, je možno chápat jako semínko a dogmata jako rozkošacený strom. Když máme katechismy, nepotřebujeme bibli, mohlo by se zdát. Toto pojetí mi je cizí. Spíše se s Rahnerem a Vorgrimlerem domnívám,
že v dogmatu jsou s vlastním Božím poselstvím spojeny konkrétní modely představ, perspektivy, dobové názory a že dogmata jsou podmíněna i společenskými, psychologickými a jinými zájmy. Dokonce se podle jejich (církevně schváleného) Teologického slovníku při zásadních dějinných změnách struktur myšlení a způsobu chápání může stát, že určité dogma „dnes“ již není samozřejmé nebo již není bez dalšího asimilovatelné, takže je dokonce ani nelze v každém dějinném okamžiku nově a aktualizovaně interpretovat (s.66-68). Vypůjčil jsem si tyto formulace, protože vyjadřují mé stanovisko lépe, než bych to udělal sám. Dodal bych, že věrouka vyžaduje hermeneutiku (nauka o pravidlech a prostředcích, jak vykládat Bibli, historické prameny a slovesná díla; pozn.red.) stejně jako bible. Mám s některými tématy (vztah Boží všemoci a lidské svobody, některá témata z eschatologie (část věrouky pojednávající o posledních věcech člověka a světa), věčné zavržení pro hřích prvních lidí) potíže a snažím se řešit si je studiem, rozjímáním a rozhovory. Ale souhrně bych řekl, že by mne dogmata nemusela nějak zvlášť trápit, pokud smím shora uvedené ještě doplnit větami od teologa a posléze biskupa Waltera Kaspera: Církevní učitelská rozhodnutí vyplývají ze zcela určité dějinné situace, v níž se vyznání víry děje. A jsou, jako vše, co je dějinné, podmíněna a relativní. To není nedostatek, nýbrž naopak klad, odpovídající tomu, že církev je povinna dbát na přiměřenost situace a dobovou vhodnost při šíření poselství evangelia. Určité církevní dogma není proto nikdy úplnou, vyčerpávající odpovědí o příslušném předmětu. Není proto nikdy pouze ukončením diskuse, nýbrž vždy také novým počátkem (Dogma pod Božím slovem, s.31-32). Problémy s obsahem víry nejsou nejtěžší. Daleko horší je, když vírou otřásají existencionální zklamání. Nedožaduji se toho, aby mi někdo pofoukal rány na duši, a proto se nehodlám dopodrobna rozepisovat o propastech beznaděje, cynismu a krutosti u některých z těch, nad jejichž hlavami naivní křesťané vidí téměř svatozář. Chci věřit, že Boží odpuštění to vše nějak pokrývá, a osobně za sebe, že má víra odolá tomuto náporu do konce.
Pastorace mládeže v sekularizovaném světě Pastorace mládeže není jen naše domácí záležitost, snaží se o ni křesťané v celém světě. A zatímco my získáváme zkušenosti v nové situaci teprve deset let, v západní Evropě už po této cestě hledání jdou podstatně déle. Proto se nyní chceme vypravit k nim, abychom poznali něco z jejich zkušeností. Následující teze jsou pokusem o formulaci zkušeností církve v Nizozemí, Belgii, Francii, Německu a Rakousku. Otázky mládeže Nechceme mladým lidem nabízet hotové odpovědi na otázky, které nekladou. Chceme však spolu s nimi hledat odpovědi na jejich problémy a otázky. Po několik staletí bylo formováno křesťanské vědomí principem objektivní pravdy, která je dána shora a o níž církev ví, že ji člověk ke své spáse potřebuje. Proto byla člověku nabídnuta formou kázání, katecheze nebo poučení a bylo ponecháno na něm, zda ji přijme nebo ne. Když ne, má smůlu. V posledních letech jsme došli k poznání, že tento model už není účinný. Že totiž pravda objektivně hlásaná bez přímého vztahu k otázkám a potřebám konkrétního člověka není slyšena. A že můžeme kázat, katechizovat nebo poučovat kohokoli o čemkoli, ale on to prostě neslyší, protože to nesouvisí s tím, co ve své osobní zkušenosti právě prožívá. -7-
V holandském Asselu založili proto před patnácti lety dům, jehož cílem bylo znovu navázat přerušený kontakt mezi mládeží a církví. Sjíždí se v něm na víkendy různé skupiny mládeže a tým pracovníků každou skupinu několik týdnů před setkáním navštíví a ptá se jí, na jaké téma by chtěla celý víkend zaměřit. Statistika je zajímavá: Téměř nikdy se mladí lidé neptají na víru a náboženská témata. Nejčastěji požadovanými tématy jsou jednak osobní problémy (nespokojenost se sebou, komplexy...), jednak problémy vztahů (rodina, přátelství, parta, partnerství, sex...). Nezanedbatelnou část témat tvoří i otázky globálního charakteru (ekologie, politika, bída ve světě...). Téměř při každém setkání však dojde řeč i na náboženské otázky, protože všechna navrhovaná témata se nakonec k duchovnímu rozměru života nějak vztahují. Dobro v nitru člověka Nechceme vychovávat mladé lidi k tomu, co my považujeme za správné. Chceme jim však umožnit, aby objevili, co je v nich dobrého a krásného, a realizovali to tak, jak oni sami chtějí a umějí Nedávná teologie zdůrazňovala, že člověk je nakloněn ke zlému a že nutně potřebuje informaci a pomoc z vnějšku (od Boha i od lidí) k tomu, aby poznal, co je dobré, a uskutečnil to. Moderní psychologie dává za pravdu Janu Boskovi, který tvrdil, že v každém člověku je něco krásného a že je třeba to objevit a přivést k naplnění. Tedy stavět na tom, že Bůh je nejen v celém vesmíru, vně každého člověka a člověkem nepochopitelný (transcendentní), ale že je zároveň také uvnitř, v srdci každého člověka jako princip, který v nás probouzí touhu po dobru a kráse (imanentní). Věříme-li, že Duch svatý je v nás a že svědomí člověka je hlasem Božím v něm, pak to znamená, že tato cesta (hledání pravdy a dobra skrze touhy vlastního nitra) je pouze jinou cestou k témuž cíli, ke kterému se dříve docházelo cestou katecheze a poučování. Sociální práce jako předpoklad práce výchovné Předpokladem výchovné práce je práce sociální. Mladým lidem na ulicích chceme nabídnout především osobní vztah a potom práci, chléb a střechu nad hlavou. Teprve pak je můžeme vychovávat. Dnešní evropská kultura je založena na principu schopností každého jedince a jeho úspěšnosti ve společnosti. Čím víc kdo umí, tím víc si vydělá peněz, tím lepší má společenské postavení, tím víc může ovlivnit běh světa. Kladným důsledkem tohoto principu je trvalá motivace k tomu, aby se každý mladý člověk snažil co nejlépe připravit na život. Záporným důsledkem je skutečnost, že mnozí lidé nejsou schopni se do tohoto soutěživého světa zapojit, protože na to z různých důvodů nemají. Posláním církve je jít proti proudu a všímat si těchto lidí. I ti křesťané, kteří mají možnost být úspěšní, by neměli ztratit ze zřetele svůj úkol služby ostatním. Západoevropská střediska mládeže prošla dlouhým vývojem a dnes se snaží pozměnit svůj směr: k nabídce volnočasových aktivit pro mládež přidat ještě komplexní péči o rodinu a domácí prostředí jednotlivých mladých lidí, o jejich finanční situaci a pracovní zařazení. Církev ve službě životu Chceme mladým lidem ukázat, že církev slouží životu, zvláště těm, kdo nejvíce trpí (sociálně slabé vrstvy u nás, bída ve třetím světě...), nikoli že jejím primárním zájmem je zachovat, rozšířit a zkvalitnit sebe samu. V době komunizmu jsme byli donuceni k tomu, abychom věnovali veškerou energii práci na zachování, zkvalitnění a rozšíření církve. Ve svobodných státech však církev v téže době prošla vývojem, jehož výsledkem je pochopení, že primárním posláním církve není péče o sebe samu, ale služba světu, služba lidem, služba životu. Církev, která se snaží především pečovat o své věřící a o svůj majetek, ztrácí před současným mladým člověkem věrohodnost. Tam, kde mladí lidé mají možnost skrze církev se zapojit do služby třetímu světu, do ekologických aktivit, do pomoci chudým a trpícím v ulicích velkoměst, začínají postupně chápat i potřeby a požadavky církve samotné. Konkrétní uskutečnění této zásady tedy znamená, že napřed nabídneme mladým lidem možnost angažovat se hlouběji v uvedených oblastech a teprve potom jim podáme svědectví o své křesťanské motivaci a ukážeme podstatu církve jako společenství, které je nositelem tohoto poslání. Ne slepá poslušnost, ale odpovědnost Nechceme po mladých lidech autoritativně požadovat slepou poslušnost. Chceme jim však dát možnost podílet se demokraticky na hledání, práci i rozhodování ve společenství církve. -8-
Západní člověk je přirozeně demokratický. V demokracii se narodil a vyrostl, nedovede si jiný princip vedení společnosti představit a ani po něm netouží, protože demokracii považuje za správnou. K ní patří jednak úcta a respekt k jiným postojům a názorům, jednak možnost svobodně se vyjádřit k jakékoli otázce. Protože tento princip se považuje za samozřejmý pro všechny spolky, strany, občanská sdružení atd., očekává se, že ho bude respektovat i církev. Druhý vatikánský koncil změnil hierarchický model církve, který platil od středověku, na model církve jako společenství, v němž se každý podílí na jejím životě a vedení podle daru, který k tomu dostal. Nejde sice o úplnou demokracii, ale jde o dialogické uplatňování autority, které vychází z přesvědčení, že Duch svatý se projevuje nejen v rozhodnutích autority, ale také v každém jednotlivém člověku i v Božím lidu jako celku. Demokratickému principu tedy není církev uzavřená. Přednost člověka před činností Chceme mladým lidem ukázat, že nám záleží na člověku, nikoli na množství vykonané práce. V salesiánském ústavu pro mladistvé, kteří se dopustili trestných činů, v německém Helenenbergu, je 150 žáků a učňů a 170 zaměstnanců. V Holandsku se zakládají ve velkých městech azylové domy pro mládež, ve kterých zároveň bydlí 2-5 mladých lidí a pečují o ně tři vychovatelé. V Praze v krizovém centru Most je deset zaměstnanců, z nichž každý pečuje o 2-3 mladé lidi. To všechno jsou příklady na to, že péče o mladé lidi v dnešní době je především otázkou kvality, ne kvantity. I když mladých lidí, kteří potřebují pomoc, je obrovské množství, nevyřeší se to zvyšováním pracovního nasazení. Hlavním "pracovním prostředkem" v této oblasti je totiž osobní vztah a vztahová kapacita každého člověka má své hranice. Jediná možnost globálního řešení je tedy v tom, aby stále rostl počet skutečně zralých lidí, kteří se budou věnovat osobní službě těm, kdo to potřebují. Jedna z kritických připomínek, které se stále znova vracejí na hlavy kněží a řeholníků, spočívá v tom, že nemají čas. Nemají čas vyslechnout člověka, nemají čas být s člověkem, nemají čas prožít něco s člověkem. Mladí lidé cítí tento nedostatek ještě bolestněji. Bohužel, v našem povědomí stále ještě panuje pocit, že čím víc mám práce, čím vypadám zaměstnaněji, tím lepší jsem kněz, řeholník či pracovník s mládeží. Opak je však pravdou. Kdosi řekl, že v práci s mládeží nedostatek času není ctnost, ale hřích. Bezpodmínečné přijetí Chceme předcházet zneužívání sexu, alkoholu a drog tím, že mladým lidem dáme svým osobním vztahem jistotu, že jsou přijímáni a milováni - nikoli tím, že jim budeme vysvětlovat jejich škodlivost. Důvodem tak rozšířených závislostí dnešních mladých lidí na alkoholu, drogách nebo sexu není jen jejich morální zvrhlost nebo snadná dostupnost těchto prostředků. Jedním z hlavních důvodů je jejich nenaplněná touha po lásce. Potřebují poznat a zakusit, že je někdo potřebuje, že jsou pro někoho důležití, že je někdo miluje. Zde je tedy možnost té nejzákladnější prevence moderních závislostí - dát mladým lidem viditelně a slyšitelně najevo jejich hodnotu. Hledat smysl vlastního života Nechceme nabízet mladým lidem obecný smysl života, který nechápou. Chceme jim však pomáhat k tomu, aby našli konkrétní smysl svého vlastního života. V. E. Frankl ve své logoterapii (léčení smyslem) zdůrazňuje, že neexistuje jeden obecný smysl života pro všechny, ale že každý musí hledat svůj vlastní smysl života. Z metodického hlediska zde jde o změnu východiska oproti starým výchovným a katechetickým metodám. Dříve jsme vysvětlili lidem obecný smysl života (být spasen, žít s Bohem...) a pak jsme je vedli k tomu, aby od něj odvodili konkrétní aplikaci pro sebe. Dnes mladým lidem tyto obecné pojmy nic neříkají. Navíc mají dojem, že život je tak rozmanitý a každý člověk je tak jiný, že skutečně nelze najít nějaký obecný smysl života. Proto je třeba pomoci jim k tomu, aby hledali svůj konkrétní smysl, a teprve později, na základě dlouhé životní zkušenosti, možná dojdou k obecnějšímu pochopení. Neodklízet kameny z cesty Chceme pomáhat mladým lidem na cestě ke zralosti ne tím, že je předem uchráníme jakéhokoli mravního nebezpečí, ale tím, že v nich budeme podporovat odpovědný přístup v každé situaci.
-9-
Dříve bylo možné zajistit, aby děti z dobrých rodin procházely církevními školami a institucemi až do doby, kdy založily vlastní rodinu. Dnes to není možné, v současné kulturní, názorové i morální pluralitě už nelze uchránit mladého člověka všech vlivů, které by narušovaly jednotnost naší výchovy. Tím důležitější je být s mladými lidmi ve všech prostředích a situacích, kde žijí, a spolu s nimi se učit rozlišovat, které konkrétní postoje a projevy slouží životu a lásce, a které naopak vedou ke zlu a k sobectví. Někdy s tím možná bude spojena i nutnost přehodnotit hierarchii našich morálních zásad. Ale především to znamená, abychom my sami byli zralými lidmi, schopnými odpovědně reagovat na každou situaci, a v neposlední řadě také otevřeně přiznat svou slabost a vinu, když se nám to někdy nepodaří. Setkávat se s mladými v jejich světě Chceme přijmout sekularizaci současného světa a člověka jako skutečnost, která nemusí být nutně negativní. Chceme se setkávat s mladými lidmi v jejich světě, nikoli je převádět do světa našeho. Sekularizovaný svět ještě nemusí být zlý svět. Je pravda, že lidé stále méně potřebují ke svému životu výslovně Boha a církev. Stejně tak je však pravda, že přibývá lidí, kteří si uvědomují mnohá tajemství našeho života a světa, ale nechtějí v souvislosti s nimi vyslovovat jméno Bůh. Připadá jim totiž příliš konkrétní na to, aby mohlo vyjádřit nevyjádřitelné. Zdá se, že přibývá i těch lidí, kteří vidí problémy lidského mikrosvěta (hlubina člověka) i makrosvěta (záchrana života na Zemi) a intenzivně hledají cesty k jejich řešení. Není i toto jakási forma realizace náboženské touhy člověka, i když se opět obejde beze slova Bůh? Snad přibývá i takových lidí, kteří znova začínají chápat hodnotu hlubokého vztahu, nejen partnerského a sexuálního, ale i přátelského, rodičovského nebo synovského, lidí, kteří mají skutečnou úctu ke druhým a dovedou je tím motivovat k ještě větší snaze o kvalitu života. Nemůžeme snad i toto chápat jako anonymní uskutečnění evangelních slov: Bůh je láska, kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm? Abychom byli schopni oslovit mladé lidi dneška, musíme je poznat v jejich prostředí a v jejich práci a starostech. Ve Francii se dnes znovu oživuje instituce dělnických kněží, duchovní správci farností bydlí v panelákových bytech a farní úřad mají v ulici v řadě jiných kanceláří. Kostely se staví tak, aby v nich mohli mít bohoslužby i protestanté a muslimové, a tam, kde není jiná větší místnost, se koná v kostele každou sobotu taneční zábava. V Mexiku vznikají komunity, v nichž žijí tři řeholníci společně s pětadvaceti mladými lidmi, kteří se po roce nebo po dvou střídají. To všechno jsou jen střípky bolestného procesu, který dnes probíhá v celé církvi. Jeho cílem je pochopit mentalitu současného světa a člověka tak, abychom byli schopni přinést mu radostné poselství o Ježíši Kristu, a přitom ho nemuseli zatěžovat formulacemi, schématy a tradicemi, které by mu v opravdovém přijetí Krista jen bránily. Nejsme dnes v podobné pozici jako byli v apoštolské církvi židokřesťané vůči pohanokřesťanům? A není pro náš vztah k současnému sekularizovanému světu Pavlovo osvobozující poselství velkou výzvou? ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss
Čakry
…. Občas tento výraz zaslechneme v různých pořadech zabývajících se orientálními naukami, léčitelstvím nebo léčebnými metodami spojenými s jistou tělesnou stimulací. Nebudeme zde řešit otázku zda jsou nebo nejsou a nebo zda se v to má věřit či nikoli. Důležité je spíše objasnit co to vlastně je a o co se jedná, když se o tom hovoří. V hinduistickém a budhistickém tantrismu a józe jsou to centra tzv.jemnohmotného těla, jež v sobě spojuje psychické a somatické aspekty lidského organismu. Toto tělo je složeno z velkého množství kanálků, na jejichž uzlových bodech podél páteře se nacházejí čakry: nejnižší v bodu mezi genitáliemi a konečníkem, druhá v oblasti podbřišku, třetí v místě solárního plexu, čtvrtá v oblasti srdce, pátá v hrdle, šestá mezi obočím a sedmá na temeni hlavy. Během mentálních a fyzických cvičení je probuzena kundalíní (tzv.hadí síla), ženský kosmický princip a božská energie spící v nejnižší čakře. Tato síla vystupuje ústředním kanálem, probíhajícím podél páteře, a postupně probouzí další čakry. V nejvyšší čakře dojde ke spojení aktivního ženského kosmickéhoo principu s pasivním kosmickým principem mužským, což vede k překonání lidské konečnosti a podmíněnosti. Vedle dosažení nadpřirozených schopností je tak dosaženo konečného cíle tantrické jógy – úniku z věčného koloběhu nových zrození (ze sansáry).
Jak vypadá budoucí Rodinný dětský domov v Žichlínku ? Srpen 2002 - 10 -
Hnutí Pax Christi varuje před další válkou Řím. Tisková agentura Italské biskupské konference SIR informovala o tom, že mezinárodní katolické hnutí Pax Christi vydalo dnes dopoledne prohlášení, ve kterém varuje před možným ozbrojeným konfliktem na území Iráku. Hnutí Pax Christi ve svém prohlášení poukazuje na to, že důvody, které Spojené státy americké vedou k rozhodnutí o útoku na Irák označují mnozí pozorní analysté a experti za pouhé "vyhledávání záminek". V dnes zveřejněném prohlášení se dále zdůrazňuje, že vyhlášení války odporuje nejtradičnějším myšlenkám morálního učení církve. Problémem je zde - podle členů Pax Christi - především válka jako taková, která i ve století, kdy se zdá, že bylo dosaženo důležitých cílů civilizace, bývá i nadále považována za nezbytný nástroj nastolení míru. "V té samé době, ve které Jan Pavel II. v kanadském Torontu vyzývá mládež celého světa k tomu, aby se chopila úkolu spolupráce na výstavbě civilizace lásky", uvádí prohlášení Pax Christi, "jsme svědky smutného návratu logiky války". Členové katolického mírového hnutí dále zdůrazňují, že v rámci blížících se oslav 40. výročí vydání encykliky "Pacem in Terris" se chtějí ještě více zasadit o naplnění nadějí jejího autora, papeže Jana XXIII. Dnešní prohlášení katolického hnutí Pax Christi se obrací také na italského předsedu vlády a na další vysoké politické představitele Italské republiky a žádá je o to, aby se všemi možnými způsoby na mezinárodní úrovni a ve všech členských aliancích snažili prosazovat ducha italské ústavy, jejíž jedenáctý článek slavnostně prohlašuje, že "Itálie neuznává válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů".
Kdo z nás není přetížen ?
Zpracováno podle knihy Anselma Grüna: Modli se a pracuj
Aneb: Práce a všednost není místem od Boha vzdáleným. Protože se ve své práci mnohdy snažíme přehnaně seberealizovat, protože stále pádíme za svou identitou a sebepotvrzením, jsme přetíženi. Kdybychom jednoduše konali práci jako svůj úkol, kvůli službě - ne kvůli uznání, pak bychom byli méně křečovití a urputní a přitom mohli pracovat neméně nebo dokonce více a efektivněji. Chceme prací dosáhnout příliš mnoho věcí, které nejsou vůbec jejím smyslem: toužíme po uznání druhých, chceme být chváleni a ctěni, chceme sami sobě dokázat, že něco dovedeme, že naše práce za něco stojí. Henry Nouwen to nazývá postranními úmysly. Měli bychom se samozřejmě své práci plně věnovat. Když mám přednášku, musím se opravdu zaměřit na lidi, ale musím se vzdát úsilí chtít jim dokázat, že jsem hoden toho, aby mi naslouchali. Nesmím usilovat o úspěch za každou cenu. Musím říci to, co je třeba říci. Reakce posluchačů je jejich věcí. Nesmím chtít bezpodmínečně vynutit pozitivní reakci a manipulovat téma tak, aby posloužilo mému hledání úspěchu. Ora et labora (modli se a pracuj), to není jen kvantitativní označení benediktinského života, jenž právě vedle modlitby zahrnuje i nejrůznější práci. Je to spíše duchovní program, cesta, jak se setkat s Bohem uprostřed vlastního života a dovolit mu vejít do své každodennosti. Životní pravidlo "modli se a pracuj" je pomocí k duchovnímu zvládnutí všednosti a k rozpoznání, že právě ona je místem, kde ode mne Bůh nejvíce očekává a kde se rozhoduje, zda chci sebe a svůj život zachránit nebo mu jej odevzdat a darovat zpět. Práce a všednost není místem od Boha vzdáleným, ale duchovním, kde se můžeme zacvičovat do lásky, trpělivosti, do nesobeckosti, úcty, poslušnosti, a otevřenosti vůči Bohu a lidem. Zkušenost s Bohem není vyhrazena těm, kdo se zcela stáhli ze světa, ale je možná každému, i uprostřed vřavy všedního dne. Ora et labora je křesťanská životní řehole, protože bere vážně Boží vtělení. Bůh se zjevil v těle a tak se nám zjevuje i dnes, v našem vlastním těle, v těle našeho prostředí, naší práce, naší každodennosti. Zdá se, že tělo nám Boha spíše zakrývá. Pravidlo "modli se a pracuj" nás chce naučit vidět jasně, abychom poznali Boha v těle naší všednosti a dotkli se ho tam, kde nám den za dnem vychází vstříc. (Podle: Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 55)
Nemám rád komunisty... Ježíš nikdy neřekl: miluj bližního svého kromě komunistů. (Kateřina Lachmanová) z knihy "O milosrdenství s Kateřinou Lachmanovou "
- 11 -
Našinec prohlásí: »Nemám rád Američany s tou jejich pakulturou McDonaldů,« zdánlivě ve jménu kultury, ale třeba jenom kvůli svému pocitu méněcennosti. Dost možná žádného Američana nikdy blíže nepoznal. »Nesnáším Rusy a Němce,« tvrdíme mnozí, a vzhledem k nedávným dějinám se cítíme silně v právu. »Nemám rád komunisty,« řekne křesťan a myslí si, že tím zároveň vyznává svou víru. »Nemám rád Pražáky, protože jsou nafoukaní,« tvrdí rozhodně mnozí mimopražští, chtějíce nenápadně naznačit, že oni nafoukaní nejsou. »Nemám rád fokolaríny,« dá se slyšet jiný, aby manifestoval svou šíři ducha a nezávislost. »Evangelíky nemám rád, protože nectí Panenku Marii,« prohlašuje nejeden katolík nic netuše, že Matka Ježíšova je má velmi ráda a nectí je o nic méně než katolíky. »Nemám rád malé děti.« »Nesnáším šéfa.« »Nemám rád psy.« »Nemám rád...« Jistěže mohu mít pádné důvody nesouhlasit s komunistickou ideologií nebo s některými způsoby té či oné skupiny lidí. Mám právo být proti tomu, co člověk dělá, ale nikdy ne proti člověku samému. Každé takové nemám rád... zaměřené vůči člověku a vůči Božímu stvoření vůbec představuje v našem srdci zledovatělou oblast. A každé nové pomyšlené či vyslovené nemám rád tuto říši ledu rozšiřuje, takže někdo má nakonec místo srdce ledovou kru. Lépe řečeno, něco na způsob Antarktidy; u ní je totiž zřejmé, že pod letitými nánosy sněhu a ledu pořád zůstává úrodná půda. Stačilo by nechat na ni dopadat slunce, a mohla by se zazelenat... Skutečně nelze být milosrdný výběrově. Skutečné milosrdenství je jako slunce, které svítí na dobré i zlé. Milosrdné srdce zahrnuje všechny lidi i celé Boží stvoření. Tak jako rozpjatá Kristova náruč na kříži, tak jako srdce Kristovo. »Milosrdenství... znamená něco zřejmého a úplně konkrétního jako slunce, které buď je vidět, nebo vidět není,« napsal Chesterton.
************************************************************************************************************************
INFORMACE:
21.9. 02 – kněžské svěcení J.Jiráska – Hradec Králové – (budou vypraveny autobusy) 22.9. 02 – primice J.Jiráska 19.-22.9. – duchovní obnova v Králikách (manželské páry) 27.9. 02 18.00 hod. – mše sv. (odhalení desky P.Kacálkovi, Mons.D.Duka) 5.+12.10. od 13.30 hod. děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie Ústí nad Orlicí - Festival duchovní hudby svaté Cecílie Koclířov ČM Fatima : 6.10. odjezd do Medjugorje (info:0461/543164-6) 13.10.13denní poutní cesta po stopách Cyrila a Metoděje v Řecku
Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Tel. 0467-525166,0602-828751,
[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.
- 12 -