OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI KVĚTEN 2002
číslo: 23 ročník: V.
- ZDARMA -
☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 19.května si připomínáme seslání Ducha svatého a den je označován jako Boží hod svatodušní. Každý člověk je tímto svátkem, ale přirozeně především působením samotného Božího Ducha nově oslovován a veden k tomu, aby více naslouchal Bohu v tomto světě. Duch svatý není nějaký samoúčelný dáreček daný apoštolům, ani cosi neznámého o čem sice hovoříme, ale uniká to naší představivosti. Duch svatý je mocným projevem Boha a zároveň se zcela zřetelně definuje „personalita“ Ducha svatého ve vyznáních víry, čili je „osobou“ božské Trojice. Je Duchem církve, jednotou těla Kristova. Duch není člověku pouze nabídnut, ale dává mu své vlastní přijetí, což se projevilo zřetelně o letnicích. Sdílení Ducha se neprojevuje sporadickým vanutím jako dříve u proroků, ale Duch vstupuje společně s církví do tohoto světa. Nechává v nás zrát své plody: lásku, radost, pokoj, trpělivost, nevinnost. Duch je Bohem milosti, pomazáním a pečetí, hostem, utěšitelem, vnitřním voláním, svobodou a dětstvím, životem a pokojem, svatostí a jednotou. Duch je odpůrce pouhé služby zákonu. Duch svatý je Duchem jednotlivce, který ho může mít i v anonymním křesťanství, jež ještě nedospělo k pochopení církve, a může jím být veden. Projevuje se všude tam, kde člověk překračuje hranice své průměrnosti a počítá ve svém životě s milostí Boží. ♥♥♥ JEŽÍŠ ŘEKL:
„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ (Jan 16.12-15)
PODOBENSTVÍ O ROZSÉVAČI „Jeden rozsévač šel sít obilí. A jak sel, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; rychle sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, a protože nezapustila kořeny, uschla. Jiná zrna zase padla do trní; trní vyrostlo a udusilo je. Jiná však padla na úrodnou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši slyš.“ (Mt 13.3-9) „Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Království, a nechápe, přijde zloduch a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned jej s radostí přijímá, nenechá však, aby v něm zapustilo kořeny, ale je chvilkový. Když pak nastane pro to slovo soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo to slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství to slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo to slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a to jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“ (Mt 13.18-23) -1-
2. celostátní setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou Ve dnech 18. - 21. dubna 2002 se ve Žďáru nad Sázavou sešli na základě pozvání Sekce pro mládež ČBK mladí delegáti z různých diecézí, hnutí, řeholí a občanských sdružení spolu se svými biskupy. Těžištěm fóra byly rozhovory mladých lidí ve skupinkách na vybraná témata, která se úzce dotýkají církve, společnosti a mladých lidí. Možné také byly osobní rozhovory s biskupy. Fóra mládeže se zúčastnilo 110 delegátů ve věku od 18 do 30 let. Šlo o mladé lidi kteří se aktivně zapojují do práce s mládeží v nejrůznějších iniciativách katolické církve. Delegáty vybrali pracovníci Diecézních center pro mládež a jednotlivá hnutí, komunity, řehole a občanská sdružení. Za naši farnost a za Schönstattské hnutí se fóra zúčastnila Marie Kráčmarová a Tomáš Gregora. Biskupové, kteří se fóra mládeže zúčastnili, měli možnost hlouběji poznat myšlení a postoje mladých, s mládeží rozmlouvat, sdělit jí své myšlenky a hlavně mladým lidem naslouchat! Mnohé z toho, co mladí delegáti na fóru formulovali, je bráno jako inspirace a přinese tak nové podněty do života církve. Následuje kompletní dopis určený každému z vás,tak jak ho delegáti fóra společně vytvořili.(mladým lidem, biskupům, kněžím, plenárnímu sněmu a médiím.)
Poděkování Děkujeme Svatému otci za jeho dokumenty a listy, které jsou pro nás inspirací a vybízejí nás ke konkrétním skutkům v každodenním životě. Biskupům děkujeme za jejich slova, za to, že nám naslouchali a že nám věnují pozornost, a za důvěru, se kterou se k nám obracejí. Děkujeme za to, že jsme se mohli setkat, rozdělit se o své zkušenosti a poznat pestrost církve. Díky této příležitosti jsme se učili vzájemné komunikaci a zakusili jsme církev jako domov a školu společenství.
Chceme - dobře žít evangelium v běžném životě - dozrávat v osobním kontaktu s Bohem a nábožensky se vzdělávat a formovat svůj život podle Božího slova; uvědomujeme si nutnost modlitby jako místa setkání s Bohem - odpovědně hledat vlastní životní povolání a poctivě se na ně připravovat - otevřít svá společenství a dát svůj čas pro druhé; nestydět se za svou víru - aktivně a zodpovědně se zapojit do života farnosti i nadfarnostních iniciativ a podporovat kněze - hledat nové způsoby a cesty evangelizace - angažovat se v médiích a vnášet do nich křesťanské hodnoty (využívat regionální redakce, psát a reagovat na předkládané informace) - učit se komunikaci pro spolupráci v církvi a pro prohloubení osobních vztahů a vzájemného porozumění - vyzařovat radost, protože je tím prvním, co je na nás vidět - vyjít ze své uzavřenosti, pasivity a brát na sebe zodpovědnost
Žádáme - osobnější kontakty s kněžími, aby nás taktně doprovázeli a usměrňovali - kvalitní duchovní vedení - aby nám kněží více vysvětlovali liturgii a Bibli - aby s námi kněží hovořili o věcech, které nás zajímají - kvalitní přípravu na manželství - větší komunikaci a spolupráci v církvi, ochotu ke změnám, větší otevřenost a překonávání povrchnosti v církvi - od celého společenství církve, zvláště od kněží, řeholí a hnutí, aby se více věnovali mládeži - kvalitní křesťanský časopis pro „-náctileté“ - abychom v církvi nalezli domov, přijetí, osobní vztahy a porozumění; hledáme v ní kvalitní a dobře fungující společenství jako místo duchovního růstu, povzbuzení, svědectví a utvrzení ve víře - aby nám byla sdělována pravda, i když je náročná delegáti 2. celostátního fora mládeže Ve Žďáru nad Sázavou 21. dubna 2002 Máte–li zájem si přečíst všechny příspěvky, které na fóru zazněly, hledejte na www.signaly.cz – fórum Všechny mladé chci jménem pořadatelů pozvat na 3. celostátní setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou. Rezervujte si termín 13. – 18. srpna 2002 a určitě přijeďte, bude to stát za to. Přihlášky najdete opět na www.signaly.cz - Tomáš Gregora -2-
Daniel Hůlka Uvedena část z rozhovoru, uveřejněného v magazínu DNES (9.května 2002) Vypadá to, že hledáte víru, putujete po Himaláji, zabýváte se buddhismem. Jaké je vaše vyznání? Jsem katolík a rozhodl jsem se pro to sám. Už jako dospělý? Ano, rodiče mě nechali pokřtít u českých bratří, ale nijak mě k víře nevedli. V osmnácti jsem začal chodit do kostela sám. Nikdy jste s rodiči nechodili na mše? Ne. A proč vás pokřtili? V rodině byla taková tradice. A udělali to proto, že byli přesvědčeni, že je to tak správné. Jak jste se sám dostal k víře? Přes muziku, jako skoro ke všemu. Seznámil jsem se s lidmi, kteří zpívali ve sboru v kostele, a začal jsem s nimi zpívat, chodit na biblické hodiny, ministroval jsem, četl čtení na mších… To bylo v katolickém kostele? Ano. Jeden čas jsem přemýšlel, že přestoupím na katolickou církev, a bavil jsem se o tom s otcem Václavem. Řekl mi, že je vlastně úplně jedno, kde jsem pokřtěn, že záleží jen na tom, jestli jsem dobrý člověk a jestli moje víra je dobrá. To jste přijal? Uvěřil jsem tomu a dodnes je mi úplně jedno, jestli je člověk katolík, evangelík, buddhista, muslim – fakt je mi to úplně jedno. Posuzovat lidi jen podle toho, k jakému náboženství se hlásí, je stejný nesmysl, jako soudit lidi podle národnosti nebo barvy kůže. Nevypadáte však na člověka, který se drží desatera? To bych si taky nikdy netroufl o sobě tvrdit. Nejsem samozřejmě ukázkový křesťan, jsem hříšný člověk – to je jasná věc. Ale dost dobře vím, kde je dobro a kde zlo. Jak s tím souvisí váš zájem o buddhismus? To je trochu něco jiného. V Himalájích jsem se setkal se základními věcmi života. S jeho prostou podobou. S tím, že k životu nejsou potřeba skoro žádné věci. My v Evropě žijeme strašně pohodlně a řešíme spoustu věcí, které jsou malicherné. Všechno se zjednodušilo, pročistil jsem si hlavu a některé věci mi najednou byly jasné. Jaké například? Například, že je nejen dobré, ale také užitečné být slušný člověk. Jak to myslíte, být hodný a slušný člověk? Vždyť to je snad normální? Myslíte? Jen se kolem pořádně podívejte. Myslím, že by stačilo, kdybychom se všichni chovali tak, jak si přejeme, aby se k nám chovali ostatní. Nikdo nechce, aby ho někdo okrádal, pomlouval, bil, zabíjel… A když nikdo nebude dělat ostatním to, co nechceme, aby dělali nám, pak budeme všichni v pohodě. Vy jste blázen nebo naivní? Možná obojí, ale na jinou možnost jsem nepřišel. V zemi, kterou miluju a rád v ní žiju, není spousta věcí v pořádku. Jsme dvanáct let po revoluci a lidsky jsme na tom hůř než před revolucí. Naše státní garnitura je skoro celá taková, že se za ni stydím stejně, jako jsem se styděl za Jakeše. Chcete s tím něco dělat? Hledám, jak to změnit. Cítím to jako povinnost. Měl jsem v životě hodně štěstí a myslím, že bych se měl snažit to splatit. Jediné, co mě napadlo, je mluvit nahlas. Jsem populární zpěvák, mám možnost poměrně dost lidí oslovit, je tedy moje povinnost, říkat věci nahlas. Je potřeba věci pojmenovat, aby to nebyla jen abstraktní nespokojenost, naštvanost. Čím začnete? Muzikou, jak jinak. Vracím se ke klasice a jejímu propojení s moderní muzikou. -3-
CÍRKEV POD PALBOU žové výpravy, které byly legitimní obranou před islámskou agresí. Omílá se tzv. mlčení katolické církve k holocaustu. Útočí se na Jana Pavla II. Jako „fundamentalistu“ pro jeho boj proti interrupcím, třebaže právo narodit se není církevní dogma, ale přirozené právo každé bytosti, bez něhož nejsou žádná další práva možná. Tato média samozřejmě a programově mlčí o charitních, školských, zdravotnických a duchovních aktivitách církví, které pomáhají bezpočtu potřebných. Nejzajímavější jsou vládní řeči o odluce církví od státu. Jak si vláda představuje tuto odluku, když církvím nevrátí majetek, z něhož by mohly financovat své potřeby? Jak bude církvím po odluce, když jim vláda zastaví finanční příspěvek, který je jen malou kompenzací za čtyřicetiletou devastaci jejich majetku? Další otázka: jak si vláda představuje svobodu církví, když jim nechce umožnit ani samostatné rozhodování o vzniku charitativních církevních institucí? A ještě jedna: jaká vlastně má být vládou ohlášená „společnost vzdělání“, jestliže těm, kdo poskytují vzdělání v nadprůměrné kvalitě, a tedy učitelům církevních škol, odmítá ministr školství zvýšit platy o stejnou částku jako jejich méně úspěšným kolegům na státních školách? Odpovědi jsou zřejmé. Kdo usiluje o popsaný druh odluky, kdo podřizuje charitativní činnost ministerstvu vnitra a kdo prosazuje diskriminaci církevního školství, ten přes všechno ujišťování o vstřícnosti k právům věřících tato práva nectí. Pošlapává je stejně arogantně jako komunistický režim a usiluje o oslabení a postupnou likvidaci samostatnosti církví.
Názory na úlohu církví v 21.století se různí. Jedni tvrdí, že se víra v Boha přežila – a ne-li úplně – tedy natolik, že už nepotřebujeme žádnou vlastní instituci. Jde-li o věc soukromou, je zbytečné držet aparát a zařízení, která mohou šířit cosi, co vlastně nemá být veřejně šířeno. V praxi do tohoto stavu už dospěli např. vojenští kaplanové, kteří, ač vlastním posláním šiřitelé víry, nesmějí s vojáky o Bohu ani hovořit, nejsou-li na něj přímo tázáni. V témž smyslu propagátoři oné soukromé a dokonce snad ilegální víry zaškatulkovali i současnou společnost. Výraz „postmoderní“ jim už nevyhovuje, jelikož nic nepraví o tom, že Bůh je u mnohých nepopulární a „na vymření“. Dávají se slyšet, že s vírou v Boha se rozum definitivně vypořádal a naši dobu snaživě a nedočkavě nazývají dobou „postreligiózní“. Jiné názory – reflektující právě duchovní prázdnotu a krizi naší doby – naopak varují, že nebude-li 21.století návratem k víře v Boha, nebude možná vůbec. Poslední vývoj ve světě – teroristická zvěrstva, neúcta k životu, zbožnění trhu, a s tím spojené drancování přírody – jakoby dával za pravdu těm, kdo před světem bez Boha varují. Charakteristické pro naši dobu však je, že tyto znepokojené hlasy, jsou zatím v nejvyšší míře od pádu totalitních režimů v Evropě umlčovány, zpochybňovány a označovány za nepřípustné, moralizující a tudíž nebezpečné. Zákon trhu senzací a pomluv funguje dokonale. Půlstoletý půst od jakékoli kritiky si teď vynahrazuje kdejaký zbabělec. Některá média, vřele podporovaná politiky marxistické provenience, produkují jako na běžícím pásu ohrané i zcela nové proticírkevní hity. Na seznamu církevních hříchů se udržují např. kří-
www.christnet.cz, Jiří Karas,30.4.02 redakčně kráceno oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
ARCHIVY HOVOŘÍ: fi nacisté chtěli vymýtit křesťanství
( MF DNES 12.1.02)
Desítky let neznámé válečné dokumenty se zpožděním vypovídají o tom, že nacistický režim plánoval v Německu úplné vymýcení křesťanství. Hlavní americký vyšetřovatel William Donovan si je během norimberského procesu odvezl zřejmě jako suvenýr a pak se na ně snášel prach v kanceláři jeho právnické firmy celé půlstoletí.Donovanovi lidé došli po válce na základě výslechů a nalezených dokumentů k závěru, že nacisté hodlali zničit křesťanské církve a přimět věřící, aby konvertovali k „árijské filozofii“. Dokumenty byly zveřejněny nyní na internetu a vyplývá z nich, jak se snažili nacisté likvidovat církve co se týče stran pověsti, autority a vlivu. „Nacisté chtěli dosáhnout úplného odstranění křesťanství a jeho nahrazením čistě rasovým náboženstvím šitým na míru potřebám politice nacionálního socialismu“, praví se v komentáři, který k dokumentům vypracovali po roce 1945 američtí vyšetřovatelé. Bylo a je všeobecně známo, že vztahy nacistů k církvi byly napjaté. Režim s ní vedl tichou bitvu o myšlení Němců. Zveřejněné dokumenty jsou první, které zcela hmatatelně dokládají plánovanou dlouhodobou akci, která měla být vedena proti křesťanství. Nacisté podkopávali vliv církví na obyvatele a zvláště na mládež. Více než sto stránek těžko čitelných dokumentů a poznámek je k nalezení na internetové adrese http://www.lawandreligion.com. Donovan byl za války ředitelem amerického Úřadu strategických služeb, organizace „pláště a dýky“, jež byla předchůdcem CIA. Zemřel v roce 1959. Když firma roku 1998 končila, jeden z právníků si koupil Donovanovy dokumenty a předal je Cornellově univerzitě. Ta se nyní dohodla s jedním odborným periodikem na jejich zveřejnění. -4-
KOUTEK PRO ZDRAVÍ: fi Jak přestat kouřit ? ‹ Myslím, že téma kouření cigaret je všeobecně známá skutečnost, která postihuje část obyvatelstva a poškozuje zdraví nejenom samotným kuřákům, ale i pasivně všem, kteří jsou nablízku. Přirozeně, že každý takový kuřák má svou teorii a odpověď na otázku týkající se kouření. Výfukové plyny, exhalace, potravinové konzervanty a barviva, genetické dispozice… Vše nás jaksi v negativních účincích přerůstá a taková cigaretka několikrát za den je vlastně jen neškodnou relaxací či poutem sociální komunikace a jistě tedy nemůže výrazněji zaškodit. Platí to však až do chvíle, kdy nám jsou nepříznivé faktory negativně nakloněny, účinek se potencuje a tělo začne strádat. Naneštěstí chuť po cigaretě zůstává stejná a k onomu vychutnávání cigarety se snad jen přidává stresující faktor, kdy víme, že si výrazněji škodíme, ale vždyť těch několik cigaret… Přestat kouřit není jistě jednoduchá věc a pro mnohé to rozhodně nebude vůbec snadné. V každém případě není vůbec na škodu se o to pokusit a uvědomit si, že tím budeme schopni zlepšit kvalitu života nejenom sami sobě, ale i ostatním. Nacházíme se v demokratické společnosti, která možná poněkud kostrbatě hledá onen výraz pro skutečnou demokracii v které i svoboda jednotlivce má svůj prostor i pravidla. Líbí se mi věta, že svoboda mé ruky končí v okamžiku, kde začíná špička nosu druhého člověka. Jde tedy o to, abychom se vzájemně neomezovali, ale respektovali. Pokud například v místnosti, v které se nachází většina nekuřáků se najde jednotlivec, který si zapálí, aniž by bral v úvahu postoje přítomných, pak to považuji za obyčejnou bezohlednost, kdy dotyčnému jsou v zásadě názory i zdraví ostatních lhostejné. Čili i kouření v sobě nese moment ohleduplnosti a vztahu k druhým lidem. Ale obraťme se nyní už k samotné otázce jak přestat kouřit? Než začnu vyjmenovávat pravidla, tak především je nutné být rozhodnut, být přesvědčen a vědět také proč chci přestat kouřit. Musí existovat logická vazba o kterou je možné se opřít. 1/ Přestat kouřit znamená změnit dosavadní životní styl. Cigareta už nemůže být součástí každodenního života. 2/ Během doby, po kterou kouříte, se u vás vytvořila především sociální pouta k cigaretě (kouření v partě, ve společnosti…), ale také psychické vazby (cigareta u kávy, po jídle, cigareta povzbuzuje, uklidňuje, překlene dlouhou chvíli apod.) Je nutné s tímto počítat a umět se vyhnout situacím, případně nalézt náhradní činnost za kouření. 3/ Třetím poutem je závislost na nikotinu. Ta se projevuje vznikem abstinenčních příznaků, jakmile přestaneme kouřit a přerušíme přívod nikotinu. Stupeň závislosti lze určit podle počtu vykouřených cigaret denně a jednak podle doby, kdy si obvykle po probuzení zapálíte svou první cigaretu. (O silnou závislost se jedná při spotřebě dvacet a více cigaret denně a v případě, kdy si po probuzení zapálíte cigaretu do třiceti minut.) 4/ Mezi abstinenční příznaky patří nejčastěji: nutkavá potřeba kouřit, nervozita, obtíže se soustředěním k práci, poruchy spánku, deprese, neklid, pocit hladu. Tyto stavy pramení z nedostatku nikotinu v mozku, který vás žádá o další dávku nikotinu, o další cigaretu. Po zapálení cigarety příznaky okamžitě mizí. Kouří se tedy tzv. kvůli dodávce nikotinu do mozku. Nutkavá potřeba se objevuje především ráno po probuzení. 5/ Sáhnout po cigaretě vás donutí především abstinenční příznaky. Zde existuje pomoc: jde o tzv. náhradní léčbu nikotinem, která zajistí přísun čistého nikotinu do vašeho mozku, a to bez tisíců toxických látek obsažených v tabákovém kouři. Právě tyto látky ohrožují vaše zdraví. Nikotin sám o sobě je pouze návykový, ale zdraví podstatně nepoškozuje. K dostání jsou žvýkačky, náplasti a špička s nikotinem. Lze je obdržet v lékárnách bez lékařského předpisu. Pozor – nejde o lék proti kouření a nebo náhražku cigarety, ale pouze o prostředek proti vzniku abstinenčních příznaků. U použití žvýkaček nebo náplastí je důležité dodržet návod k použití, aby léčba byla efektivní. 6/ Počítejte se skutečností, že proces odvykání se kouření trvá v průměru tři měsíce. Je dobré si stanovit den, kdy kouřit přestanete. Odstraňte ze svého bytu nebo pracoviště popelníky, cigarety, zapalovače. Vyhýbejte se dočasně kontaktu s kuřáky a nenavštěvujte kuřáckou společnost. 7/ Jste-li závislí na nikotinu, berte si hned ráno žvýkačku, nalepte náplast a nebo si vezměte špičku s nikotinem. Toto bezprostřední zahájení léčby je důležité, protože z těchto prostředků se nikotin uvolňuje pomaleji než z cigarety. Léčbu nepřerušujte a nezkoušejte „zda to vydržíte“. 8/ Hledejte a učte se jiným způsobům chování a řešení situací, nečekejte, že se váš dosavadní způsob života změní sám. Musíte tomu aktivně pomoci! Pokud kupř. k vaší kávě patřila cigareta, pak raději čas na kávu vynechejte a pijte po určitou dobu čaj nebo džus. Později se ke kávě vrátíte, ale už bez cigarety. 9/ Nemějte obavu, že se po zanechání kouření vaše hmotnost zvýší. Pocit hladu totiž patří mezi abstinenční příznaky. Ty lze potlačit výše zmíněnými náplastmi, žvýkačkami nebo nikotinovými špičkami. 10/ Zanechání kouření se brzy projeví výrazným zlepšením vašeho zdravotního stavu a vy si můžete v klidu připsat jedno podstatné vítězství – vítězství nad sebou samým. „Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit….Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, oslavujte Boha.“ (1.Korintským 6.12..19-20 )
-5-
Zpracováno s využitím informativního letáku VZP ČR
doporučená internetová adresa: www.nekurak.cz
- mk -
Biskup Karel Herbst
(Část rozhovoru s novým pražským biskupem uveřejněná na Magazínu ChristNet.cz (29.3.). Tento rozhovor byl v plném znění uveden v magazínu AD) Josef Beránek: Jaké bude vaše biskupské heslo? Karel Herbst: Ještě nejsem rozhodnutý, ale asi první část Ježíšova výroku „Milosrdenství chci, ne oběť“. Kdo je váš oblíbený literární autor, hudebník, herec? Těch je celá řada, v poslední době rád čtu Singera, Chaima Potoka, z hudebních skladatelů mi je blízký Beethoven, z herců nevím, v kině jsem byl za poslední dva roky pouze dvakrát. Jak nejraději odpočíváte? Jednoduše - lehnu si a usnu, za půl hodiny se vzbudím, je to lepší než tři kafe. Které životní období bylo pro vás nejnáročnější? Když jsem umýval okna a Státní bezpečnost tlačila na lidi kolem, kvůli mně. Druhé těžké období bylo, když jsem musel dělat v semináři spirituála. Co vám vždycky udělá radost? Když potkám dobré lidi. Jaká média sledujete? Televizní noviny večer. Radiožurnál přes den, když čekám nějaké zprávy. Jakou nejvyšší horu jste zdolal? Grossglockner a Grossvenediger v rakouských Alpách, první má přes 3900 metrů, druhá 3750, ale není to nic obtížného, jako když lezeš na Sněžku. Kdo je váš oblíbený světec? Terezie Veliká, to je takový odrazový můstek, z mužů Jan Bosco a František Saleský. Chápu proč se Janu Boskovi líbil. Koho budete volit v červnových volbách do parlamentu? To si v tuto chvíli netroufám říci. Co je v životě nejdůležitější? To vynech, na to není možné odpovědět v jedné větě. Přijedete na příští sraz Starých pák? Pevně doufám.
Co znamená modlit se ? Modlitba není nějaký zvyk, není to náhlé vzplanutí nebo vzrušení. Modlitba je otevřený a vřelý rozhovor, je to živé spojení člověka s Bohem. Jako když někdo mluví se svým přítelem, jako když si manželé navzájem sdělují svá přání a prosby, tak mluví duše s tím, komu důvěřuje. (H.Bezzel)
Bůh slyší všechny modlitby. Slyší i ty, které vypouštíme ze svých úst, když ráno běžíme do práce…, když si čistíme zuby…, když jedeme metrem nebo tramvají… Slyší i ty prosby, které možná považujeme až za příliš malicherné, ale pro nás v dané situaci důležité. Kolikrát jsem slýchávala, jak mám při modlitbě pokorně klečet atd. A nebudu lhát, když se někdy modlím vleže, mám ten nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Ale je to opravdu v tomto postoji? Byla bych nerada, aby někdo měl pocit, že nemám úctu k Bohu. To opravdu ne, naopak chci poukázat, jak jsme někdy povrchní a klademe důraz tam, kde je zcela zbytečný. Více bychom se měli zajímat o to, jakou váhu má pro nás modlitba v našich životech. Ráda bych poukázala ještě na jeden velice důležitý fakt. Je to „komunikační kanál“. Komunikaci vnímám jako sdílení se s někým. Jsme obklopeni informacemi. I jeden dotek se promění do jistého vzorce a hned směřuje na místo patřičné (tím myslím biologii). Přijde mi sobecké, když se mám modlit a v podstatě si odříkám tu svoji „knihu přání a stížností“. A když se vypovídám, tak si odejdu vesele žít. Jeli vztah sdílení se, kdy Boha prosím, aby vedl můj život, neměl by člověk dát Bohu větší prostor v modlitbě? Zvláště je-li tu proto, abychom s ním hovořili? Nemyslíte, že bychom se měli též na chvíli odmlčet a naslouchat mu?
Nedávno měl u nás ve skupině zamyšlení jeden můj přítel. Téma, které si vybral k zamyšlení znělo „modlitba“. Proč tu je, jakým přínosem pro nás je a co by nám měla dávat. Do té doby jsem nikterak nad „modlitbou“ nepřemýšlela tak intenzivně, jako nyní. Modlitba. Jak samozřejmě přistupujeme k této části vztahu s Bohem. Nikterak jsem nepřemýšlela nad tím, jak mám přistupovat k modlitbě. Prostě jsem se ráno probudila a ještě se zalepenýma očima odříkala tu svou jistou naučenou frázi. Neznala jsem opravdovou hloubku modlitby. Nyní, když se dívám zpět, vidím jaký překrásný farizej ve mne přebýval. Nyní se směji své povrchnosti a nedokonalosti (tím nechci říci, že momentálně dokonalá jsem). Zjišťuji, že modlitba je vskutku překrásným a hlavně hlubokým komunikačním kanálem mezi mnou a Bohem. Ve všedním shonu života se pohybujeme dnes a denně a celkem často zapomínáme na své modlitby. Ano,
- Spiffy - převzato z www.krestan.cz
-6-
DUCH SVATÝ Duch počítá s každým člověkem. Duch, duchovní … Mnoha lidem se při slově duch vybaví něco pohádkového či hororového. Pro mnoho dalších je duch myšlenkovou kategorií filozofů; duchovní skutečnosti pak smyšlenkou nábožensky založených lidí či přímo synonymem pro cosi nereálného. Na druhé straně jsme v souvislosti s vlnou nových náboženství svědky stoupajícího zájmu o vše, co nese „duchovní“ v názvu. Mezi těmito extrémy leží představa „čehosi“ neviditelného, neurčitého, záhadného – co „někde“ musí být… Ani ta však nemá mnoho společného s křesťanským pojetím.
Kde je tedy Duch svatý? Duch svatý není neurčitá duchovní energie, projev božské moci, ale osoba. Spolu s Otcem a Synem patří Duch svatý do společenství tří božských osob – Nejsvětější Trojice – trojjediného Boha. Když sv. Augustin vysvětluje vztahy mezi osobami v této Trojici, říká o Duchu svatém: „Duch svatý je láska mezi Otcem a Synem“. Duch svatý je zároveň darem, poutem lásky i Láskou – Osobou. Je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Tak jako se Bůh neuzavírá ve své lásce sám do sebe, ale touží zahrnout svou láskou každého člověka, tak si nenechává pro sebe ani dar Ducha svatého. „Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“. (1Kor 12.13) Co v nás tento Duch působí? Jeho úkol je stejný jako v Trojici – tvořit společenství. Při křtu Duch svatý naplňuje srdce každého křesťana a uvádí ho do intimního vztahu s Bohem. Všechny nás naplňuje tentýž Duch, aby i z nás navzájem udělal jedno společenství – církev. Podívejme se na toto dvojí působení Ducha svatého podrobněji.
Duch svatý v srdci věřících. „Duch všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v nové lidi a dává jim nový život“. (Cyril Alexandrijský) Nejde jen o nějaké vylepšení, ale o zcela nový život. V čem spočívá tato novost? On je Duch Ježíše Krista, Duch synovství, který i v nás volá po Bohu: „Abba, Otče!“ (srov.Řím 8.15) Umožňuje nám žít s Bohem ve stejně hlubokém vztahu jako Ježíš. Ujišťuje nás, že nás Bůh přijal za vlastní děti, dává nám zakoušet Boží blízkost a lásku, uschopňuje nás, abychom Bohu uvěřili, stojí na počátku naší víry. A co víc, zapojuje nás do společenství Boží Trojice, dává nám účast na vztazích mezi božskými osobami. Jsme vtaženi do neustálého proudění lásky mezi Otcem a Synem, do jejich vzájemného sebedarování. Skrze Ducha Božího se nám dává sám Bůh. Tento podíl na Božím životě je tak hluboký, že dokonce východní křesťanská teologie neváhá mluvit o našem zbožštění. Písmo mluví o Duchu svatém také jako o Přímluvci a Utěšiteli. V jádru tohoto pojmenování je hebrejské slovo goel (tj. ten, který se ujímá vdovy a sirotků). Ježíš při svém loučení učedníkům slibuje, že je nenechá osiřelé. Tento příslib naplňuje sesláním Ducha svatého, který má připomínat Ježíšova slova, povzbuzovat nás, přinášet pokoj, oživovat v nás naději a radostné očekávání Ježíšova definitivního příchodu. Duch svatý je také Duchem pravdy, který zná plány Boží i naše nitro. Jeho úkolem je vést nás po Božích cestách, prozařovat temnoty našich srdcí, napomínat, usvědčovat z hříchu, ukazovat velikost Božího milosrdenství. Duch rozdmýchává v našich srdcích plamen lásky, proměňuje naše vztahy k druhým lidem, chce se jich skrze nás dotýkat. Necháme-li ho jednat ve svých životech, učiní z nás nástroje Boží lásky. Spolu s Cyrilem Jeruzalémským můžeme shrnout působení Ducha svatého v srdcích věřících takto: „Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni. Přichází jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo – nejprve duši toho, kdo jej přijímá a pak jeho působením i duši jiných.“
Duch svatý – duše církve. „Duch přebývá v církvi, posvěcuje ji, uvádí ji do veškeré pravdy, sjednocuje ji ve společenství a ve službě. K tomu ji vybavuje a řídí různými dary.“ (podle Lumen Gentium) Základním rysem působení Ducha svatého v církvi je sjednocovat a vytvářet společenství. Používá k tomu nejrůznější prostředky. Vede ji a vyučuje skrze službu nástupců apoštolů. Skrze dar proroctví dává v každé době poznat zvláštní Boží záměry a povolává a uschopňuje k jejich uskutečnění. Díky Duchu svatému jsou svátosti skutečně místem setkání s Bohem a pramenem jeho milosti. Rozmnožují v nás Boží život, posilují církevní společenství. Duch svatý probouzí církev ze soustředěnosti na ni samotnou. Nepřestává posílat hlasatele evangelia, dává odvahu svědčit o Ježíšově zmrtvýchvstání a o spáse nabízené všem lidem. Dotvrzuje toto svědectví znameními a dodává mu účinnost. V záměrech Ducha svatého nezůstává nikdo stranou. Každý křesťan má v jeho plánu budování církve a spásy světa své jedinečné místo a úkol. Duch s každým počítá, každého, kdo se mu dá k dispozici, si používá, pro každého má zvláštní dar: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1Kor. 12.7) -7-
Jak se pozná působení Ducha svatého? Nejjistější kritérium nám ukazuje sám Ježíš, když říká, že strom se pozná po ovoci, které přináší. A apoštol Pavel dodává: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5.16-17) Sám Duch svatý navíc dává některým věřícím dar rozlišování duchů.
Jak se Duchu svatému otevřít? Jedinečným místem a způsobem otevření se působení Ducha svatého v nás a skrze nás je modlitba. Theofan Zatvornik nazývá modlitbu „vdechováním Ducha“ a vysvětluje: „Tělesným dýcháním proniká kyslík do krve a ta jej přenáší do celého těla. Tímtéž způsobem modlitba vstřebává Ducha svatého a dává mu pronikat do veškeré naší činnosti. Duch je jako oheň, který hoří v srdci. Aby oheň neuhasl, potřebuje vzduch. Modlitba rozdmýchává tento plamen.“ Dejme Duchu svatému prostor ve svém srdci a ve svém životě. Nechme ho jednat! VENI CREATOR SPIRITUS, VENI SANCTE SPIRITUS ….. (zpracováno z http://www.vira.cz/glosar/ - Angelo Scarano)
Minulost
Znamení doby
Vzpomínáš – na mé pohledy? Jako dvě vločky – studené…
Hlavu mám o dlaň opřenou, verše vedou ty melodie, které znějí v srdci, v hlavě…
Vzpomínáš – na mé úsměvy? Jako černá kočka – falešné…
Zkouším si přát – A malovat dětské obrázky Na betonové zdi lidských srdcí,
Vzpomínáš – na mé srdce? Netlouklo – jako tichý kus ledu…
a peřím rozbít sklo a nebo růží zlomit zbraň, polibkem zastavit smrt.
Často ses poranil o ostnatý drát, já mnohdy svírala v rukou i Tvé hřeby… Jak to, že jsi mě nezačal nenávidět?
Zemi tolik chybíš – a nikdo nehledá Tvůj kříž…
Slyším Tě – „to láska…“ --říkáš tiše…
A tak jen ostnatý drát zůstává znamením doby.
Já vím – a děkuji.
NÁPLŇ PROGRAMU SPOLEČENSTVÍ *** Může existovat celá řada typů společenství, která se liší věkem a životním postavením svých členů, ale také náplní, např. modlitební, vzdělávací, diskusní, pracovní, účelová apod. Prvky, které se obecně osvědčily: modlitba čtení Božího slova a snaha po společném „dobývání“ jeho smyslu pro nás hlavní náplň společenství (jakási „zlatá nit“ na pokračování, věnovaná podle určitého vodítka víře nebo křesťanskému způsobu života) volná část – prostor pro sdílení a povídání si o všem možném (od každodenních zážitků, starostí a radostí až po závažné otázky) -8-
Jaký je Bůh ? ateismus není nic jiného než hluboká až fantastická víra v náhodu. Silná víra, že není Bůh. Pokud ateista nazve náhodu vývojem, zapomíná, že i ten musí mít logiku, smysl, původce a cíl. Vznikl-li vývoj náhodou, jakým vývojem vznikla sama náhoda? Nebo dokonce, jakou náhodou vznikl vývoj? Vraťme se ještě na poušť. Pokud bychom tam našli ozubené kolečko z hodinového stroje, mohli bychom jeho výskyt považovat za náhodný. Pokud tam najdeme hodiny, nelze tvrdit, že náhodný „vývojový vítr“ zfoukal dohromady sklíčko, péro, ručičky právě na tomto místě a „všechno to náhodou do sebe pasuje a ještě to i tiká.“ Vidíme-li, že je ve vesmíru něco co je mnohokrát složitější než samotné hodiny, může na vývoj z ničeho a super náhodu věřit jen ten, kdo z principu nebo pýchy odmítá vyšší Moc. Mnoho předních vědců a vynálezců projevovalo respekt a víru ve Stvořitele. Věděli, že na počátku každé tvůrčí činnosti stojí myšlenka, která má určitý konkrétní cíl. Bůh se ve stvořených věcech odráží a zanechává svým dílem rukopis své existence. Kdybychom Boha kladli na úroveň hmoty, zhmotnili si ho někde ve vesmíru, mohli bychom hovořit o jeho – výskytu. To ovšem nelze, protože ON přesahuje hmotu, prostor i čas. Kdybychom Boha kladli na úroveň přírodního zákona, mohli bychom hovořit o jeho – platnosti, protože zákony platí. To ovšem nelze, protože zákony platí jen tam, kde je ono triás – hmota, prostor, čas. Jaký je Bůh? Bůh je nekonečné Tajemství. Bůh je Věčný a nemá začátek ani konec, Nikdy v minulosti nebylo období a nikdy v budoucnosti nebude období, kdy by Bůh neexistoval. Bůh je stále stejný. Stejný v minulosti, dnes a navždy. Bůh je osobní. Není věc nebo neosobní síla, není záhadná energie nebo působení čehosi. Není to superman ani člověk z jiného světa. Je živou, absolutní Bytostí. Bůh je jeden. Existuje pouze jeden pravý, živý Bůh, jehož Trojjedinost je tajemstvím v sobě samotném. Je jednotou ve třech Osobách jako Otec, Syn a Duch svatý – z nichž každá je skutečným, plným a rovnocenným Bohem. Přestože existuje jen jeden Bůh, má Trojičnou podstatu. Bůh je duchovní a nezávislý. Je v každém čase všude stejně. Vnímá každou věc na každém místě. Živé bytosti jsou závislé. Člověk je závislý na lidech, věcech a v konečném důsledku i na Bohu. Bůh je však na svém stvoření zcela nezávislý. Stačí si sám. Bůh je svatý a dokonalý. Nic a nikdo se nedá přirovnat ke svatosti, dokonalosti Boha. Jeho poznání a moudrost jsou dokonalé. Bůh je svrchovaný a všemohoucí. On je jediný a nejvyšší vládce absolutna. Má v něm všechnu moc. Bůh je Láska. Tak o něm hovoří Bible. Tím je zcela nedokonale a nedokonalými lidskými slovy zodpovězena otázka: Jaký je Bůh?
Jaký je Bůh? Lze Boha dokázat? Bible říká – Boha nikdy nikdo neviděl – Nezávisle na Bibli píše řecký filosof Aristoteles: „Přesto, že je neviditelný pro celou smrtelnou přírodu, je Bůh viditelný ve svém díle.“ Představ si následující situaci: Zabloudíš se skupinou lidí na poušti. Půjdete nekonečným pískem bez znalosti cesty k lidskému obydlí. Nic než písek. Až na jednom místě uvidíte ležet tři stébla, která jsou složena tak, že tvoří velké písmeno A. Jsou pouze dvě možnosti výkladu. Buď jde o náhodu, kdy pouštní bouře zanesla stébla do tohoto místa a ta zde padla tak, že vytvořila písmeno A. Nebo jde o předpoklad, že zde byl někdo před vámi, kdo stébla takto položil. Většina členů výpravy se asi shodne na tom, že jde o náhodu. Budeme se ubírat cestou dále. Na pískové duně uvidíte opět položená stébla trávy, kterých bude víc a budou tvořit nápis AHOJ. Jsou opět dvě možnosti. Buď náhoda nebo někdo, kdo zde byl před vámi, zná váš jazyk a zná vaši cestu, zná vás. Nevím jaké procento lidí bude ještě věřit náhodě. Ale najdou se. Při dalším putování pouští, kdy už jste na konci sil, uvidíte na pískové ploše položená stébla tak, že tvoří celý, vám srozumitelný nápis. Stojí zde věta, abyste pokračovali směrem, kterým ukazuje ze stébel složená šipka. Půjdete a budete zachráněni. Jsou zde opět dvě možnosti. Buď jde o náhodu, že vítr pouštní bouře zavál stébla tak, že na jednom místě padla do tvaru nápisu, nebo tu byl někdo dříve než jste tudy procházeli a nechal vám znamení záchrany. Nepochybujte o tom, že se mezi vámi ve skupině najde někdo, kdo i toto bude považovat za náhodu. Takový člověk věří jen v náhodu, o které se říká, že je … Přenesme se z pouště na planetu Zemi. Na počátku, před miliardami let, byla koulí žhavých plynů. Dnes je zde hmota, která chápe sama sebe! Pohled na strukturu nukleových kyselin, mozku člověka, strukturu atomu nebo vesmíru klade před nás dvě otázky. Buď to vzniklo na samém počátku z ničeho a náhodou, samo ze sebe a následně z koule žhavých plynů opět náhodou, jen tak, pro nic za nic, nebo zde byl na samém prapočátku Někdo, kdo není náhodou. Na tomto místě si vzpomínám na výrok prof.Edwina Couklina, amerického biologa (1863-1962), který řekl: „Vysvětlovat vznik života na Zemi pouhou náhodou znamená to samé, jako od výbuchu v tiskárně očekávat vznik nového slovníku.“ I v takovou náhodu jsou lidé schopni věřit. Věří v náhodnou náhodu náhod. Zde vidíme, že
- článek je příspěvkem čtenářů Svítání ( COL ) -
-9-
DO HLUBIN VESMÍRU Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) nedávno zveřejnil první čtyři nové snímky, které pořídil Hubleův teleskop umístěný na oběžné dráze kolem Země. V březnu 2002 američtí kosmonauté instalovali na teleskop výkonný fotografický aparát. Ostrost proti předchozím snímkům se několikanásobně zvýšila. Pořízené snímky zachycují galaxie vzdálené 420 milionů světelných let. Tímto způsobem lze mapovat první fáze po vzniku vesmíru a dalekohled se dívá „zpět“ do minulosti. Většina vědců se shoduje v tom, že vesmír vznikl asi před 14 miliardami let ohromnou explozí nazývanou „velký třesk“. Tváří v tvář vesmíru, zjišťujeme, jak jsme nepatrní a nicotní ve vztahu k hlubinám kosmu, vzdálenostem a veličinám, které jej definují. Slunce je od nás vzdáleno cca 150 mil. kilometrů a světlo od Slunce na Zemi letí cca 8 minut. Celou naší sluneční soustavou až k Plutu proletí světlo za cca 5 – 6 hodin. Nyní si ale představme, že světlo takto letí vesmírem celé roky, přesněji řečeno sta miliony let. Není to fantazie, ale skutečná realita definující ohromnou rozprostraněnost vesmíru. Scházejí nám zde pozemské příměry a představivost v tomto směru nedostačuje. Zkusíme se tedy následně přiblížit pozemským rozměrům. Přirovnáme-li naši Zemi k hrášku, pak Slunce má rozměr kola od nákladního automobilu. Pluto, nejvzdálenější planeta naší soustavy by mělo velikost makového zrna. Co se týče vzdáleností, tak budeme-li situovat Slunce v podobě kola náklaďáku přesně doprostřed náměstí J.M.Marků, pak Země coby hrachové zrno by se nacházela přibližně v kavárně U Pastýře. Pluto o velikosti makového zrníčka by kroužilo kdesi u Nepomuk. Mars ve velikosti čočky by se vyskytoval v místě kostela sv.Václava a Jupiter o velikosti kokosového ořechu by se nacházel kdesi u školy Dobrovského. Menší Saturn by se svým prstencem kroužil v oblasti hřbitova. Přirozeně, že je potřeba uvažovat v soustavě trojrozměrné a nikoli plošné, jako v těchto příměrech. Odmysleme si všechny budovy a komunikace i samotnou pevnou zemi a rázem se propadáme do „prázdného“ kosmu, v kterém krouží po svých definovaných drahách všechna tělesa. Postupujeme-li ve své fantazii a pozemských příměrech dále a opustíme-li naši sluneční soustavu, tak například jedna z nejbližších hvězd Proxima Centauri vzdálená „jen“ 4.24 světelného roku se nachází vzhledem k onomu pomyslnému Slunci o velikosti kola náklaďáku ve vzdálenosti více než 35 000 km, což je taková slušná cesta kolem světa. A budeme-li uvažovat o dalších vzdálenějších hvězdách v tomto „miniaturním“ uspořádání, tak se dostáváme do vzdáleností stovek milionů kilometrů a tak to jde dál a dál, kdy opět hranice příměru postrádáme, přestože náš model je miliardkrát zmenšen. - mk „Vidím Tvá nebesa, dílo Tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“… „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ (Žalm 8.4,10)
*** DIECÉZNÍ EUCHARISTICKÝ KONGRES *** Zahájení 9.30 hod. Pátek 31.května 2002 Hradec Králové (Zimní stadion) Proč se koná eucharistický kongres? kem místní církve. Radostnou šancí, abychom prožili Velikonoce, setkání s Kristem v eucharistii, ale i s Kristem, přítomným ve společenském aspektu shromáždění jednotlivců. Eucharistický kongres je vyjádřením církve „ve světě“, která by se měla stát „církví pro svět“, tj.milující a sloužící! Slavení mše svaté není připomínkovým memoriálem či rituálem minulosti, ale skutečností života, cestou vykoupení. Eucharistický kongres je oslavou Ježíše Krista, oslavou vítězství života nad smrtí, radostí prozařující nenápadně svými paprsky celý svět.
Důležité je správné pojetí kongresu. Celý kongres je vyznáním víry v Boha, který doprovází lidstvo, v Boha, který bojuje za svůj lid, víry v událost inkarnace, v eucharistii. A eucharistie má společenský rozměr. Při velikonoční hostině musel být u stolu vždy dostatečný počet konzumentů, nic nesmělo zbýt. Pokud byla rodina malá, musela si přizvat hosty. Náš velikonoční Beránek, Kristus, sytí všechny hladové „aniž z celku ubývá“. Bez společenství není hostiny. Naše setkání a společné slavení eucharistie v Hradci Králové 1.června bude právě takovým okamži-
- 10 -
O PRÁCI, DROGÁCH A BOHU S MICHAELEM KOCÁBEM Zakazovat drogy dospělým lidem je šílenství. Nemyslím, že je to šílenství. Myslím, že je to správné. Je třeba najít míru. Nelze zakazovat úplně veškeré drogy. A jde taky o to, jak zakazovat. Jestli jenom formou doporučení nebo zákazu, nebo jestli to kriminalizovat a do jaké míry. Úplná svoboda ve věci drog by mohla vést k tomu, že by se neustále zvyšoval počet narkomanů a že by se to stalo neřešitelným problémem. Jenže kdyby nebyly drogy zakázány, nebyla by jejich cena vyšší než cena těch povolených, tedy třeba než krabička cigaret? Ne, to je umělý. Umělý je ten názor, že kdyby to bylo takhle, jak vy říkáte, že by ten problém začal ustupovat. Naopak. Právě pro ty, ve srovnání s alkoholem a cigaretami, o mnohokrát intenzivnější pocity při užívání drog by to začalo zachvacovat větší část společnosti. Dalším dopadem, o kterém jsme nemluvili, je ztráta pracovní morálky. Marihuana vás nezabije, ale připraví vás o zbytky již tak chatrné paměti a udělá z vás civícího a chechtajícího se blba, který je v pracovním procesu neupotřebitelný. V tom si myslím, že je nebezpečí. Když to bude požívat nějaký rentiér, který stejně nemá co dělat a bude mít prachy, tak si myslím, že asi se mu tolik nestane, ale společnost na drogách rozhodně nepostavíte. Spousta lidí nemá svou práci ráda. Mají dojem, že jimi někdo manipuluje, že oni budou celý život dřít a zbohatne někdo jiný. Všichni jsme na světě, abychom dřeli. Ale někdo má štěstí, že dělá to, co ho baví a na co je dobrý. Člověk by měl v mládí sám nebo pomocí rodičů najít v sobě tu oblast, ve které je schopný, najít, co mu jde. A tomu se věnovat. Pak to nebude považovat za dřinu. Já pracuji šestnáct hodin denně. A jsem nadšený. Já bych chtěl pracovat sedmnáct osmnáct hodin. Mě štve, že vůbec musím jít spát. Protože jsem našel, co mě baví. A každý člověk, určitě každý člověk má ně-
jakou takovou oblast. Jednoho baví muzika, někdo může být truhlář, třetí kuchař, učitel. Problém je, když dělá člověk zrovna to, na co není uzpůsoben, co mu nejde. Znám zedníky, a ti házejí naštvaně lžící, ale znám jiné, kteří to milují. Nejraději by se s tou maltou líbali. Ti jsou v pohodě. Možná, že je to jeden z velkých úkolů rodičů, aby dokázali u dítěte najít a rozvinout vlohy. Ono je hrozně pohodlné dělat to, co vás nebaví. Tam totiž není žádné osobní angažmá. Vy jste říkal, že věříte v Boha a že se vlastní smrti nebojíte. Vezměte to tedy z hlediska okamžiku smrti. Je rozdíl mezi tím, jestli jste se povaloval s nějakou drogou, nebo jste nějak pracoval? Někdo si může říci: Z prachu jsem povstal a v prach se obrátím a jak ten čas na té zemi vyplním, je to stejně jedno. Tenhle argument chápu. Ale já si myslím, že to není jedno. Že je dobré, aby člověk život žil pozitivně, aby se pokusil přispět k nějaké tvorbě ať už čehokoli. Ale to je snad naprosto přirozený názor……… Existuje oblast ve které přichází životní uspokojení, o které jsme zatím nemluvili. Láska. Práce nebo umění nemusí být vůbec důležité, pokud například žijete v harmonickém vztahu se svým partnerem, se svými dětmi nebo přáteli. Když máte to štěstí žít blízko někoho, kdo má hodně lásky, kdo má schopnost prosvětlit celé okolí, tak to můžete mít zase o něco snazší. A kdyby tady seděl můj otec, tak řekne, že ještě důležitější je vztah k Bohu. O tom tak úplně mluvit nemohu, protože to tak necítím, nejsem farář, ale on by řekl – tohle za prvé, za druhé láska a pak teprve věci práce. Nicméně všechny tyto tři hodnoty jsou nesmírně významné a nesmírně pozitivní. A jedna z nich by ve vašem životě měla nabýt vrchu, a pak je to O.K. Pokud se tam nedostane ani jedna z nich, je malér. Drogy to nezastoupí. Otázky a odpovědi vybrány z rozhovoru s M.Kocábem (MF DNES 11.5.)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
31.května
- Diecézní eucharistický kongres, 9.30 hod. zahájení Zimní stadion
1.června
- 2.mistrovství České republiky ve znalosti Bible (Husův sbor ve Vinohradech) info.: 02/22515663
27.7. - 9.8. - 12.ročník Akademických týdnů v Novém Městě nad Metují
info.: 049/5063229
přihlášky tel.: 0443/622302
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Ale
Při oslavě zlaté svatby se kněz zeptal oslavenců: „Napadlo vás někdy, abyste zažádali o rozvod?“ „Ne, to mě nikdy nenapadlo!“ prohlásila oslavenkyně a vzápětí dodala: zabít jsem ho chtěla stokrát!“
Zápis z jednání
pastorační rady dne 14.5.2002
Přítomni:
P.Zbigniew Czendlik, Josef Macháček, Pavel Vladimíra Reslerová, Zdeněk Gregora, Jaroslav Skalický, - 11 -
Doleček,
Miroslav Kuťák, Ludmila Šebrlová, Jiří Novák, 1. Rekonstrukce kostela sv.Anny – termín 30.11.2002 Jeho otevření bude po kompletním dokončení prací. Otázka pravidelné údržby okolí kostela - možnosti: - nabídka pana Michálka (30tis.Kč/rok) - zájem některého z farníků - zvážení žádosti na městskou radu (technické služby) 2. 1.6.2002 - Zájezd do Hradce Králové na Diecézní eucharistický kongres Odjezd by měl být nejpozději v 7:00hod. Kompletní program lze nalézt v IKD 3. 2.6.2002 se plánuje mše svatá na farní zahradě. Bude hrát skupina Michael. 4. Na 8.6.2002 připravují katechetky výlet mladších školních dětí na Mariánskou horu. 5. Polské dny – hlavním pořadatelem je Kulturní centrum Mše svatá 9.6.2002 bude s největší pravděpodobností u sv.Václava - vystoupení skupiny mládeže z Polska 6. P.Zbigniew přišel s myšlenkou pořádání nedělních farních výletů. - první výlet se uskuteční odpoledne 2.6.2002 - hledá se člověk, který by tyto výlety vymýšlel a organizoval 7. 29.6.2002 – jáhenské svěcení Jaroslava Jiráska v Hradci Králové Pro farníky bude vypraven autobus. Datum jeho kněžského svěcení je 21.9.2002 opět v Hradci Králové. Primice by mohla být 22.9.2002 – záleží však na jeho osobním rozhodnutí. 8. Farní rada schválila předběžný návrh pamětní desky P.Josefa Kacálka k jeho nedožitému 80.výročí narození a 55.výročí kněžství. Návrh desky zpracoval pan Kolářský. Provedení – bronz. 9. Připomínka Josefa Macháčka k výuce náboženství starších žáků a studentů. Docházka je velmi rozdílná. Jsou žáci, kteří docházejí vzorně a žáci s nedostatečnou docházkou. Úroveň vědomostí je celkově dosti chabá Možné příčiny: - malý zájem rodičů - problém učebnic – nejsou vyhovující, přesto v současné době není připravováno žádné nové vydání 10. Josef Macháček informoval o připravovaném kursu pro akolyty v Hradci Králové. Kurs začne v září a bude to několik víkendových (sobotních) setkání. 11. Příští setkání pastorační rady bude 11.6. Zapsal: Jiří Novák ____________________________________________________________________________________________ Knihkupectví Flétna v Ústí nad Orlicí nabízí knihu: 777 kostelů, klášterů a kaplí České republiky. Tato poutavá publikace doplněná autoatlasem 1:200000 je poměrně drahá (899,-Kč), ale obsahově je velmi kvalitní a poskytuje poměrně slušný rozsah informací o sakrálních stavbách v ČR. Vhodná jako dárek. ⊕⊕⊕ Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Tel. 0467-525166,0602-828751,
[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.
- 12 -
