POSTNÍ DOBA OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI. BŘEZEN 2002 číslo: 22 ročník: V. - ZDARMA -

OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI BŘEZEN 2002

číslo: 22 ročník: V.

- ZDARMA -

☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼

POSTNÍ DOBA Co je náplní a účelem postní doby? Co a proč v postní době dělat ? Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný. Půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní. Začněme od konce postní doby – od Velikonoc. Jsou to ústřední svátky všech křesťanů: celé jádro a síla křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. A účast na tomto tajemství získává člověk sjednocením s Kristem skrze křest. Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je vyvrcholení přípravy katechumenů na křest. Pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích. Postní období je i příhodným časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Toto období začíná udělováním popelce – sypáním popela na hlavu s výzvou: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1.15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. (Pozn.: Druhá varianta doprovodných slov k sypání popela na hlavu: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“).

CESTA K OTCI „Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství.“ (Jan Pavel II.) To, co v nás zabíjí naději, víru, lásku a život vůbec, je nejasné přesvědčení, že Bůh je s námi nespokojen, že je tvrdý, mrzutý, mstivý, lhostejný… Prostě takový, jací bychom byli na jeho místě my. Celé zjevení nám však říká, že Bůh není jako my. Je Otec, původce lásky. Právě o tomto mluví Ježíš v podobenství o milosrdném otci a marnotratnému synu (srov.Lk 15.11). Jeho láska se nabízí a přizpůsobuje každému z nás. Svou láskou nás naplňuje podle toho, jak se jí otevřeme. Jeho láska a tvůrčí moc má možnost změnit náš život. „Syn vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil…(Lk 15.20)

HŘÍCH A POKÁNÍ Od Boží lásky člověka dělí nedůvěra k Bohu, svévole, snaha dosáhnout štěstí a naplnění života pouze vlastními silami. Toto vše vede člověka ke hříchu, jenž je bariérou v přijímání Boží lásky, někdy přímo jejím odmítnutím. Obrácení (pokání) proto spočívá v tomto: obrátit se k Bohu, nechat se jím milovat a v síle této lásky se pak vydávat po jeho cestách. Cesta obrácení s sebou přináší jak „negativní“ aspekt: osvobození od hříchu a zla, tak aspekt „pozitivní“: rozhodnutí pro dobro. V této perspektivě lze pak slavit svátost pokání, jakožto zásadní bod cesty obrácení pokřtěného člověka.

OBNOVA KŘTU Obrácení vede člověka k počátku a zdroji křesťanského života – ke křtu. Obnova křtu (o velikonoční noci) úzce souvisí s obnovou celého křesťanského života. Křtem Bůh činí člověka účastným na svém životě. Milost křtu je Božím darem, který se má ale rozvíjet. Proto potřebuje naši spolupráci, neboť jen tak může přinášet plody. Postní doba je obdobím přípravy na znovuprožití a obnovu křestního spojení s Bohem. „Vy všichni, pokřtěni v Krista, oblékli jste se v Krista.“(Gal 3.27) -1-

KROKY K NAPLNĚNÍ POSTNÍ DOBY Ježíš řekl: „První přikázání je toto: „…Bůh náš, je jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“ Druhé pak je toto: „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ Většího přikázání nad tato dvě není.“(Mk 12.29-31) Pravé pokání je spojené s obnovou vztahu lásky k Bohu, bližnímu i sobě.

Miluj Boha – Láskyplný vztah s Bohem lze prohlubovat hledáním Božích cest a odvracením se od zla, prohlubováním důvěry v Boží tvůrčí moc a lásku, nasloucháním Božímu slovu v Bibli, modlitbou, účastí na svátostném životě, účastí na životě církve, skutky lásky k bližním… Miluj bližního – Tím, že jsme poznali Boží lásku (1Jan 4.8.16), jsme uschopněni, vyzváni a posilněni k tomu, abychom se na společné cestě setkávali jako bratři a sestry, děti stejného Otce. Otce, který sám je pramenem věčné lásky a který nás učí, že milovat se dá jen zdarma.

Miluj sebe - Pokud člověk nemá rád i sám sebe (v pravém slova smyslu), když k sobě nemá opravdovou úctu, příslušející Božímu stvoření, nemůže se stát takovým, jakým ho chce mít Bůh. Takový člověk není schopen opravdové lásky ani k Bohu, ani k bližnímu… Kdo sám sebe nemiluje, stává se egoistou, sobcem. Lásku k sobě lze rozvíjet ve vědomí toho, že jsem jedinečné a milované Boží dítě.

MODLITBA Modlitbou se sbližujeme s Bohem. Je příležitostí přezkoumat a probrat s Pánem vše důležité z našeho života. Modlitba je ale též projevem naší lásky k bližním, modlíme-li se za druhé, za známé i neznámé, za lidi, kterým tato služba může prospět. - učiň si z modlitby zvyk; modli se ráno, večer, před jídlem - modlete se společně v rodině, pro začátek alespoň při zvláštních příležitostech - čti Bibli; nejprve možná spontánně, později pravidelně - vyprávěj o Bohu dětem - účastni se liturgického života své farnosti; křížové cesty, bohoslužby smíření - snaž se o dobré myšlenky, jsou předpokladem každého rozvoje Modlitbou už je vědomý život v Boží přítomnosti. Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá, po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid.(Jer 6.16)

Představujeme Vám: V následujícím rozhovoru bychom Vám rádi představili botanika a zároveň budoucího kněze v jedné osobě – Mgr. Jaroslava Jiráska. Každému z farnosti je jistě znám, ale věříme, že několik následujících otázek Vám jeho osobu a život zase o kousek přiblíží. Nestává se zase tak často, že z farnosti lanškrounské vzejde člověk, který se rozhodne a je povolán současně pro obětavou a náročnou kněžskou službu. KRÁTKÝ ŽIVOTOPIS: narozen 23.února 1969; vystudoval Gymnázium v Lanškrouně v letech 1983-87, poté vstoupil na Přírodovědeckou fakultu UK v Praze (obor botanika – studium rostlinných společenstev); po skončení školy vykonával civilní službu ve státní ochraně přírody na Správě chráněné krajinné oblasti Železné hory; po skončení civilní služby pracoval jeden a půl roku v Botanickém ústavu AV v Průhonicích; v současné době je studentem 5.ročníku Katolické teologické fakulty UK v Praze a blíží se tak ke konci svého studia. 1/ Co Tě vedlo ke studiu právě na teologické fakultě? Viděl jsem v tom hlubší smysl a naplnění svého života. Stručně řečeno, péče o lidské duše mi připadala v dnešní době ještě potřebnější než péče o přírodu, která je samozřejmě také důležitá. Také jako konvertita jsem chtěl pomoci i jiným lidem získat onen velký dar víry. -2-

2/ Jaká byla Tvá cesta k víře? Během studia na Přírodovědecké fakultě v Praze jsem se dostal k víře především díky svým spolužákům. V roce 1992 jsem byl pokřtěn a pak po nějaké době jsem se také dostal k úvahám o kněžství nebo o řeholním životě. V roce 1995 jsem se rozhodl, také na základě kontaktů přes spolužáky z fakulty, zapojit se do života v karmelitánské řeholní komunitě v Třeboni. Asi po roce jsem pak začal studovat Teologickou fakultu v Českých Budějovicích, kde jsem absolvoval tři ročníky. Komunita v Třeboni se potom rozpadla, jako mnoho jiných v této době obnovy řádů u nás, a tak jsem přešel na Katolickou teologickou fakultu do Prahy, kde se zároveň připravuji na kněžství v Arcibiskupském semináři. V současné době jsem studentem pátého a tedy posledního ročníku a do ukončení studia mi zbývají čtyři státní zkoušky (pastorální teologie, liturgika, dogmatika, kanonické právo). Čeká mě také obhajoba diplomové práce s názvem: Vznik živé přírody - stvoření nebo evoluce? Chci v ní poukázat na fakt, že vědecký výklad v oblasti vzniku života a člověka není v rozporu s biblickou vírou ve stvoření. 3/ Jaký je průběh studia na teologické fakultě? Systém studia je stejný jako na všech vysokých školách. Školu mohou studovat i laici (i když dnes pouze dálkově), je jich přibližně polovina z celkového počtu studentů. Ten, kdo se pro kněžství rozhodne na počátku studia, je ubytován v semináři, kde se účastní určitého duchovního programu a respektuje daný řád. 4/ Mohl by jsi nám tento řád ve stručnosti přiblížit? Ráno začínají společné modlitby a mše sv. v 6.00 hodin. Dopoledne probíhá studium na fakultě. Po obědě je do 16.00 hod. osobní volno a poté je čas určený pro studium. Večer jsou opět společné modlitby, breviář, promluvy kněží – spirituálů semináře. Jeden den v týdnu je možnost vycházek do 23.00 hodin. Volno na víkend je udělováno všem společně jednou asi za šest týdnů. Absolvujeme také různé praxe ve farnostech, různých společenstvích, sociálních zařízeních apod. 5/ Dotklo se studium na teologické fakultě Tvé víry? Ztratil jsi některé ideály nebo naopak získal? Studium teologie mi určitě prohloubilo víru. Jsem myslím realistický člověk a z ideálů jsem tedy nemusel slevovat. Určitou přípravou na seminář a jeho denní režim byla pro mne zkušenost ze života řeholní komunity, což bylo pro mne výhodou. 6/ Tvá víra je založena více na poslušnosti, logickém úsudku, citu a nebo je pro Tebe souborem daností, které respektuješ? K víře jsem dospěl spíše rozumem a logickým úsudkem, poznal jsem, že existují dobré důvody věřit tomu, co nám zjevil Ježíš Kristus a předává církev. Poslední krok k víře byl ale něčím, co rozum přesahuje. Bez nějaké iracionální, citové či nadrozumové složky víra existovat nemůže. Prvek důvěry a spolehnutí se na Boha a lidi, kteří nám víru předali, musí být nutně přítomen. 7/ Projevuje se v oblasti kněžských povolání nějaká krize? Určitá krize ano. Při mém nástupu do semináře tam bylo sedmdesát lidí a nyní když končím, tak je nás už jen padesát, což není jistě mnoho. Ze studijních důvodů se odchází jen výjimečně, spíše se jedná o důvody osobní. Mimo jiné se projevuje zajímavý trend, že sem přicházejí starší kluci, kteří už mají nějakou vysokou školu za sebou, a tak se tu potkávají lidé různých oborů. 8/ V jaké oblasti by se podle Tebe měla církev realizovat a jaká by byla pro Tebe nejpřijatelnější podoba farnosti? Církev by se měla věnovat především pastoraci a vnášení zvěsti evangelia do všech možných oblastí. Každý věřící by měl působit a jednat na základě svých darů a schopností. Farnost by měla být živým a nerozděleným společenstvím, v němž kněz působí jako určitý duchovní vůdce. Měl by usměrňovat a koordinovat život farnosti. Církev by se také neměla striktně dělit na tzv. „církev učící“ a „církev naslouchající“, která vše jen pasivně přijímá. 9/ Je nutné působení věřících omezovat na jednu politickou stranu nebo může křesťan působit v širším politickém spektru? Křesťan by svět neměl vnímat nepřátelsky a stranit se politiky. Pokud se cítí povolán, měl by působit i v politických strukturách. Přirozeně může být v různých politických stranách, pokud není jejich směřování v rozporu s křesťanstvím. V politice se křesťan musí především držet pevných morálních zásad a vždy si být vědom toho, že jeho cílem není pouze získat postavení a moc, ale prosazovat to, co je k prospěchu obecného dobra, jak to připomíná katolické sociální učení. 10/ Jak se díváš na hnutí Una voce v katolické církvi a jeho směřování k latinské liturgii? V katolické církvi je dost prostoru pro různá hnutí a proudy, takže si myslím, že do této plurality je schopna zařadit i toto hnutí, které vnímá, že opuštěním latinské bohoslužby církev ztratila něco z bohatství tradiční liturgie. V některých řádech nebo seminářích se například k latinské liturgii navrátili a zdá se, že ovoce těchto snah je pozitivní. Neznamená to však, že byl nutný a vhodný všeobecný návrat k liturgické praxi před rokem 1970. -3-

11/ Myslíš si, že v církvi i v současnosti může působit nezdravá ctižádost, moc, vliv a peníze? Určitě, již nějakou dobu se pohybuji v prostředí církve a s řadou těchto negativ jsem se již bohužel setkal. Těmito pokušeními byla církev ohrožena v minulosti a je samozřejmě i dnes. Bylo by ale chybou proto církev odsuzovat, protože pak bychom museli odsoudit i sami sebe, neboť nikdo z nás není imunní proti pokušením. Každý z nás by se měl snažit o proměnu církve podle vzoru jejího Zakladatele, ale s touto reformou musí začít především u sebe. 12/ Je pro Tebe přijímání na ruku a přijímání do úst rovnocennou alternativou? Postoj přijímání do úst je mi osobně bližší, ale přijímání na ruku respektuji a podávat na ruku mi nečiní potíže. Mimo jiné je to záležitost církví povolená a i sám Svatý otec na ruku podává. 13/ Jaký je Tvůj názor na II.Vatikánský koncil? II.Vatikánský koncil byl velmi potřebný a reagoval na překotný vývoj světa, na jeho proměny ve 20. století. Církev také díky koncilu dokázala nově oslovit dnešní svět. Negativní jevy, které se objevily, se rozhodně nedají spojovat s vlastním koncilem. Koncil spíše dokázal odmaskovat některé věci, které si nápravu zasluhovaly již dříve a existovaly jen díky vlastní setrvačnosti. Myšlenka reformy církve po koncilu byla také mnohdy zneužita k prosazování změn, které koncil nezamýšlel, ke zpochybňování samé podstaty křesťanství. 14/ Setkal jsi se s vlivem charismatické obnovy v katolické církvi? Spíše jen okrajově. Domnívám se, že i ona má své důležité místo v církvi. Připomíná nám, že víra není jen nějaká nauka, ale že to je síla, která dokáže mocně působit v životě každého pokřtěného. Charismatická hnutí mohou vykonat mnoho pro oživení farností i na poli evangelizačního úsilí v církvi. 15/ Myslíš si, že křesťanské ekumenické snahy napomáhají lepšímu poznávání lidí v rámci křesťanství? Domníváš se, že sbližování věřících je nutné realizovat i v rámci odlišných nekřesťanských náboženstvích? Stavím se za vzájemné poznávání; rozdělení církví byl následek hlubokého nedorozumění; vzájemné poznávání odstraňuje rozpory (např. nedávná Deklarace o ospravedlnění mezi katolickou církví a luterskými církvemi). Vzájemné poznávání může přispět i k vzájemnému obohacování. Ekumenismus ovšem neznamená přehlížet vzájemné rozdíly, i když máme mnoho společného. Hlavní úkol katolické církve, která uchovala původní jednotu, spočívá v maximální vstřícnosti vůči ostatním křesťanům. Má se snažit skrze dialog přiblížit svou nauku a praxi, má mít odvahu změnit to, co není podstatné pro existenci Kristovy církve (papež např. vyzývá k diskusi o způsobu vykonávání svého úřadu), co brání tomu, aby i ostatní křesťané obnovili svou účast na jednotě církve. Ve vztahu k nekřesťanským náboženstvím je situace trochu složitější, zde vzájemná výměna duchovních tradic není možná. Vztahy by především měly být založeny na vzájemném respektu a toleranci. Společné úsilí je třeba zaměřit zvláště na pokojné soužití. Od východních náboženstvích bychom se mohli třeba naučit citlivějšímu přístupu a vztahu k přírodě. 16/ Jak se bude Tvůj život dále odvíjet, až ukončíš studium na fakultě? Studium ukončím v červnu. Potom, dá-li Bůh, bych měl být vysvěcen na jáhna – 29.6. v Hradci Králové. Kněžské svěcení by pak mělo být již někdy v září. Já patřím k poměrně silnému ročníku, takže nás letos bude za naši diecézi končit osm. Místo svého prvního kaplanského místa zatím neznám, bude to nejspíše některé z větších měst v diecézi. Nějaké zvláštní plány pro své budoucí působení nemám, budu spokojen, když se mi bude dařit plnit ty povinnosti, které jsou s konáním této služby spojené. kontakt : [email protected]

připravil: - mk -

Jiskra ve sněhu Mladý mnich se topil v pochybnostech. Viděl tolik zla, že ztrácel víru. Svěřil se starému opatovi, kterého měl celý klášter v úctě. Opat řekl: „Povím ti příběh o povaze zla. Kdysi byl v horách přepaden prodavač zlata. Když se zbitý probral z bezvědomí, byla už černočerná tma. Muž propadl hrůze. Vůbec netušil, kam jít. Krev mu mrzla v ještě čerstvých ranách. Proklínal lupiče, osud i samotného Boha. Věděl, že nepřežije noc. Když jeho zoufalství a zloba dosáhly až ke dnu, zajiskřilo se kdesi v dálce světýlko. Zadoufal, že je to dům anebo chatrč. Z nebe padal hustý závoj sněhu a on šel za blikavou jiskrou, která pořád měnila svůj směr. Neměl jinou šanci na přežití. Kráčel za ní řadu hodin. Za rozbřesku spatřil obrys města a byl zachráněn. V šeru viděl, že ho vedla jakási neznámá bytost, která nesla v ruce svítilnu. Byl si jist, že je to anděl strážný. Nikdy nikoho víc nemiloval, nikomu nikdy nebyl vděčnější. Z posledních sil ho doběhl a pokorně mu objal nohy. V tom ho poznal. Byl to ten zloděj, co ho málem zabil. V tu chvíli se s ním udál zázrak a jednou provždy se ho zmocnil Bůh.“ Opat zmlkl. Mladý mnich byl nadšen. „Krásný příběh! Tuším správně, že byl o vás Otče?“ Pak už vím, proč vás netrápí problém zla. Ten zloduch vás chtěl zabít a potom vám zachránil život. Díky, chápu. V každém zlu je tajně skryto dobro, které jednou musí zvítězit.“ Opat se zasmál. „Ty sis to ale zjednodušil, hochu! Já jsem ten zloděj, ne ten prodavač.“

-4-

První věta je myšlenka na rozjímání, druhá námět na modlitbu. Zde se dává nejširší prostor k vlastním myšlenkám. Tento vzor je nejvhodnější pro přechod k celkovému samostatnému konání Křížové cesty.

1. Soud Pane, snášíš pobuřující nespravedlnost. Učíš mě snášet i to, co se mi zdá nezasloužené.

2. Kříž Pane, bereš na ramena kříž. Učíš mě, abych byl připravený na utrpení, když jsou nevyhnutelná.

3. Pád Ježíši, padáš. A vstáváš. Posilňuj mě, když kříž bude převyšovat moje síly.

4. Marie Ježíši, opouštíš svoji Matku. Posiluj mne, když mám opustit milé osoby pro vyšší cíle.

5. Šimon Šimon ti pomáhá. Dej, ať se nikdy nevyhýbám pomáhat ti ve svých bližních.

6. Veronika Ježíši, jemnocitně odměňuješ Veroniku. Naplňuj mne pozorností vůči těm, kteří mi prokáží i sebemenší službu.

7. Druhý pád Padáš za ty, kteří tě vedou na popravu. Dej mi sílu pracovat i pro ty, kteří mi činí zlo.

8. Ženy I ve svém utrpení poučuješ a napomínáš. I v bolesti a utrpení chci zůstat věrný svému poslání.

9. Třetí pád Potřetí padáš a vstáváš. Nežádáš tedy, abych nikdy nebyl slabý, ale žádáš, abych vstal.

10. Vysvlékání ze šatů Vysvlékání se přidávalo k tělesným mukám jako duchovní potupení. Dej, ať vždy vzpomenu na tebe, když mě budou tupit.

11. Přibíjení Znemožnili ti každý pohyb, ale přesto nerezignuješ ve svém spásném díle. Dej, abych v jakýchkoli omezeních nerezignoval ve svém povolání.

12. Smrt Nikdo ti nevzal život. Sám ho dáváš. Z lásky. Dej, abych byl mužem oběti. Z lásky.

13. Snímání Matka bere do náruče tvoje mrtvé tělo. Matko, vezmi mne do náruče nyní i v hodině mé smrti.

14. Hrob Nezůstal jsi v hrobě ležet. Vstal jsi, Pane, a žiješ. Ježíši, dej, ať s tebou zemřeme a s tebou věčně žijem.

AMEN

-5-

SVĚDECTVÍ jsem nedokázala přijmout některé změny, které jsem pozorovala u manžela. A tak jsem se za to začala znovu modlit, ovšem, nevím proč, ale trochu jinak než dosud. Dřív byl pro mne Bůh kouzelný dědeček, který by měl splnit má přání a zmizet. Teď jsem viděla chybu u sebe a začala prosit Boha, aby mne změnil, abych byla ženou a manželkou podle jeho vůle, tak, jak chce on (zřejmě mi došly síly a já nevěděla, jak dál). V té době dospívala moje dcera, bylo jí 15 let a díky její povaze, kdy brala život vážně a doopravdy, kdy hledala jeho smysl a toužila po opravdové přítelkyni, našla cestu do křesťanského společenství v místní farnosti. Ze společných schůzek chodila plná nadšení a radosti. Vyprávěla mi všechny zážitky, zpívala křesťanské písničky, kudy chodila, prostě rozkvetla do jakési duchovní krásy. Tuto radost přenášela domů. Můj dosavadní křesťanský život nestál za moc. Stále jsem navenek bojovala za své názory, omlouvala si svoje postoje a špatné skutky. Všecko jsem si dokázala omluvit, protože jsem kolem sebe viděla spoustu horších lidí (alespoň podle mého pohledu). Duch svatý se mnou svedl urputný boj, až jsem jednoho dne neodolala. Boží láska mne zasáhla uprostřed všedního dne, uprostřed té nejvšednější činnosti, nečekaně a neodolatelně. Její působení bylo nenápadné, tiché, trpělivé, výsledek byl velkolepý, úžasný. Prožívala jsem svoje první obrácení hodně citově, bylo doprovázeno velkou lítostí a hořkými slzami. Doslova dílem okamžiku bylo moje rozhodnutí přijmout asi po 23 letech svátost smíření a Tělo Páně. Od té doby žiji docela nový život s Pánem a jsem mu nesmírně vděčná. Pochopila jsem ve svých 42 letech, že Pán Ježíš přišel na tento svět, aby spasil i mne, nevděčnou a marnotratnou dceru, která si to vůbec nezaslouží. Pochopila jsem i spoustu ostatních věcí a mohu říci, že očima víry je svět docela jiný. Dnes a denně zažívám pravdu evangelia ve svém životě. Bylo by to na dlouhé psaní. Moje obrácení mělo sice velice negativní odezvu u mého manžela, který mne zprvu považoval za blázna, potom možná za pošetilce a dnes, po více než 6 letech si snad už zvykl. O Bohu s ním mluvit nemůžu, je stále nepřístupný, ale doufám, že Pán vyslyší moje prosby a nenechá ho zemřít nesmířeného s Ním. Tolik ve stručnosti moje svědectví, které snad někoho osloví. Marie

Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině. Rodiče, hlavně maminka a babička, mne vedli k víře v Boha. Jako malé dítě jsem ráda chodila do kostela. Ale s přibývajícím věkem, zejméně v pubertě, kdy mně přibývalo i vlastního rozumu, jsem začala o existenci Boha pochybovat. Když už jsem tuto skutečnost připustila, rozhodně mi Bůh nesměl nijak zasahovat do mého života. V 60. létech, kdy otec „musel“ vstoupit do KSČ, jsme přestali do kostela chodit úplně. Stalo se tak k mé nemalé radosti, protože nedělní vstávání na mši svatou bylo dost nepohodlné a já záviděla svým vrstevníkům, že si mohou poležet. A když jsem dospěla ještě víc a začala se osamostatňovat, tak už jsem Pána Boha nepotřebovala vůbec. To tak, aby mi mluvil do života, něco přikazoval, zakazoval a vůbec mě nějak umravňoval! Já vím přece nejlíp, co je dobré a co ne. Boží přikázání jsou nemoderní a člověka jen omezují. A tak jsem si zařizovala život po svém. Později jsem se provdala, tenkrát musela být svatba na úřadě, ale my jsme ji měli i v kostele – tajně, protože můj muž byl také v KSČ, a jak by to vypadalo? … Náš církevní sňatek byl více revoltou proti tehdejšímu režimu, než čímkoli jiným. V kostele to bylo hezčí, bylo to podle mého gusta, totiž bez rodičů, jen se svědky. A život šel dál. V té době jsme nějakou dobu nemohli mít děti a já si vzpomněla na Pána Boha, který by mi mohl pomoci. S velkou upřímností (ale to ještě nebyla víra) jsem prosila, aby nám pomohl k dítěti, po kterém jsem velmi toužila. A Bůh moje prosby vyslyšel, brzy po sobě se nám narodily dvě děti. Opět jsem Boha odložila, už jsem ho nepotřebovala. Děti jsme sice nechali pokřtít (jsme přece křesťané, tak proč o tom přemýšlet), ale to bylo všechno. Přece je nebudeme posílat do náboženství, když tatínek je v KSČ, nakonec by se nedostaly na školu … Žili jsme docela šťastně a spokojeně i bez Boha. Ovšem, občas jsme zašli do kostela, tak 1x – 2x za rok, manžel na půlnoční, já s dětmi na Boží narození nebo Velikonoce. Jediné, co jsme pro naše děti udělali bylo to, že je babička naučila modlit se Andělíčku, můj strážníčku. Přestože náš život plynul bez velkých problémů a v klidu, tu a tam se ozývalo moje svědomí, občas mne napadlo, že moje křesťanství i moje víra nejsou úplně v pořádku, ale vždycky jsem se uklidnila tím, že stačí žít ve svornosti, ve věrnosti manželovi, nekrást, nelhat, vychovávat děti podle nejlepšího svědomí ve slušné lidi. A to jsem si dovolila se považovat za věřící. Časem jsem se i trochu modlívala, časem vůbec ne, asi podle nálady. Čas plynul a já jsem měla menší problémy v manželství, plynulo to z mé povahy a z toho, že (z www .katolik.cz) -6-

Vatikán láme tradici: při přijímání i víno pro věřící Konkrétní provedení závisí na diecézním biskupovi

Česká tisková kancelář 7.3.2002

Vatikán se rozhodl skoncovat s tradicí uplatňovanou 587 let a napříště umožní katolickým věřícím, aby při přijímání svátosti oltářní smočili rty ve vínu, informuje agentura ANSA. Od roku 1415 povolovala katolická církev symbolický doušek vína z kalicha – krve Boží – jen duchovním, zatímco běžní věřící směli při mši svaté pozřít pouze hostii jako symbol Božího těla. Tato praxe kontrastovala s praxí provozovanou v protestantské a řecké ortodoxní církvi, kde věřící společně s knězem přijímají víno i hostii, respektive chléb. Přijímání připomíná „poslední večeři Páně“, kdy se Kristus se svými apoštoly sešel u jednoho stolu, než byl jat a ukřižován. Změna v praxi svatého přijímání je potvrzena v nejnovějším dokumentu, který vydala Kongregace pro svátosti a liturgie, jež se zabývá otázkami týkajícími se udělování a přijímání svátostí. Z dokumentů vyplývá, že konkrétní rozhodnutí, jak a kdy bude nová praxe přijímání pod obojí zavedena na místní úrovni, je v kompetenci diecézního biskupa. Agentura připomíná, že v podstatě není jasné, proč kostnický koncil, na němž se v roce 1415 sešli katoličtí biskupové, aby definovali některé církevní otázky, rozhodl zastavit podávání vína věřícím při svatém přijímání. Oficiální dogma katolické církve od té doby operovalo tvrzením, že podávání vína věřícím není důležité, protože Kristus je plně přítomen v pevné formě svátosti. Někteří církevní historikové se domnívají, že podnět k tomuto postupu dalo spontánní hnutí, které vzniklo ve 12. století v Británii, možná i následkem nedostatku vína. Na kostnickém koncilu byl odsouzen k smrti Jan Hus. Jeho stoupenci přijímali podobojí.

POVĚZ TO JEŠTĚ DNES … Byl jednou jeden chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech …. mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen uzavřený v domě pod dohledem své matky. Jednou toho už ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o svolení. Když procházel svou čtvrtí, viděl množství různých obchodů. A když šel kolem obchodu s knihami, tak uvidel nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: „Můžu vám nějak pomoci?“. Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu políbit ji právě v tomto okamžiku. Koktavě ji odvětil: „Ano, eehhh, uuhh…, rád bych koupil jednu knížku“. Bez přemýšlení vzal první knihu, kterou uviděl a zaplatil. „Chceš to zabalit?“, zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu podala. Vzal si jej a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod skoro každý den, aby koupil nějakou knihu. Děvče stále balilo jednotlivé knihy a on si je bral domů a pokládal je nerozbalené do skříně. Příliš se styděl, než aby pozval děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoli už to zkoušel, tak nemohl nabrat odvahu. Jeho matka se ho pokusila povzbudit, aby se další den už odvážil. On se chytl za srdce a … a vyšel odvážně k obchodu. Koupil si knihu a jako vždy ji dostal zabalenou. Knihu si vzal a když se dívka nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven. …..Crrrrrrrrr !!!! Matka vzala sluchátko: „Ano?“, byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničeně začla plakat a řekla: „Ty to nevíš? … Včera zemřel.“ Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela skříň a k jejímu překvapení byla částečně zaplněna samými knihami, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, vzala jednu, sedla si na postel, začala ji rozbalovat a našla u ní přiložený kus papíru. Matka jej vzala do rukou a začla číst. Stálo na něm: „Ahoj! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda… Sofia.“ S pláčem otevřela matka další knihy a opět nalezla papír …. na všech to stejné. Ponaučení: Takový je život… Nečekej příliš dlouho, pokud chceš někomu sdělit, co cítíš. Pověz to ještě dnes. Zítra už může být příliš pozdě. Každý den, každá minuta je přece něco tak vyjímečného.

☼☼☼ Modleme se! Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou myslí vejíti. Skrze Krista Pána našeho. Amen. Orémus: Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen. -7-

CO VÍME O MODLITBĚ RŮŽENCE ?

-

P.R.KONZBUL

leku, našla v jedné z nich ze zbytků látky udělanou šnůrku, na níž byly uzlíky. Po deseti malých uzlících následoval vždy dvojitý uzel a tak tomu bylo pětkrát po sobě. Žena tak držela v rukou růženec jednoho z mučedníků našeho století, růženec, který si vyrobil jeho majitel v dachauském pekle a který jej chránil před zoufalstvím. Ve vatikánském muzeu je možno vidět růženec zhotovený ve vojenském zajateckém táboře z nejdrahocennějšího materiálu, který tam měli, totiž z kousíčků chleba. Naskýtá se tak otázka: Co je v pozadí hodnoty růžence, že zajatec obětuje svůj příděl chleba, aby si jej zhotovil a mohl se modlit? Pokusme se ohlédnout do minulosti této úchvatné modlitby a podívat se podrobněji na vznik a vývoj, snad to přispěje i k jejímu hlubšímu pochopení a k odstranění případných rozpaků.

Mnohým katolickým křesťanům se zdá být modlitba růžence málo intelektuální, vyšlá z primitivního prostředí, kdy lidé neuměli číst žalmy. Unavuje je svou jednotvárností a popuzuje systémem počítání Zdrávasů a Otčenášů. Také řada konvertitů má nemalé potíže s pochopením růžence. Na druhé straně jsou ti, kteří se denně modlí růženec a to soukromě i veřejně ve společenství a mluví o jeho blahodárném působení na jejich duchovní život. Joachim kardinál Meisner popisuje ve své knize úvah o Panně Marii případ jednoho dělníka, který se na počátku nacistického režimu v Německu dostal bez jakéhokoli výslechu do koncentračního tábora v Dachau. Po jeho smrti poslali manželce zbylý oblek, což bylo na počátku nacistické hrůzovlády ještě obvyklé. Když s chvějícíma rukama prohlížela kapsy ob-

Zvyk počítat modlitby ve všech náboženstvích je velmi starý. Cestovatel Marco Polo píše o malaborském králi, který měl na krku provaz se 104 drahokamy, aby mohl počítat modlitby ráno a večer. Něco podobného se vyskytuje u budhistů a také muslimové nosí růženec se 160 zrnky. Z křesťanských dob se traduje o sv.Pavlu poustevníkovi, že nabral denně do kapsy 300 kamínků a jeden po druhém vyhazoval, když řekl stanovenou modlitbu. Orientální mnišství i latinská církev raného středověku též měla systémy opakující se modlitby. V ustavičné modlitbě se takto vytvářela podpora pro spojení s Bohem. Počet modliteb 50 nebo 150 odpovídal 150 žalmům žaltáře. Mniši raného křesťanství totiž recitovali denně 150 žalmů, ti kteří měli mnoho práce recitovali pouze 50 žalmů. Irští mniši, kteří se na počátku středověku zasloužili o růst mnišského duchovního života uplatňováním mimo jiné ušní svaté zpovědi, spojovali Otčenáš s Ave Maria v řady třikrát 50 za sebou, aby těm, kdo nedovedou číst, mohli uložit jako pokání rovnocennou hodnotu za žaltář. Tímto způsobem se Ave Maria stalo vedle Otče náš modlitbou rozšířenou i mezi prostým lidem. Tito mniši také používali k počítání modliteb provaz se suky. Když se oba konce spojily, vznikla „corona“, „otčenášový provaz“. Jeho otevřená, nespojená forma se nosila zavěšená u pasu a dlouho se udržela v Anglii. Suky byly brzy nahrazeny zrníčky, jádry, ale také perlami a drahokamy. Když se r.1389 vdávala nevěsta z Milána za francouzského krále, vypočítávají se drahokamy, které si vzala a je mezi nimi i „otčenášový provaz“. Výroba takových růženců patřila k uměleckému řemeslu a mezi cechy existují i tzv. „paternostříci“ – výrobci tehdejších růženců. Jméno těchto cechů naznačuje, že zpočátku se počítali modlitby Otčenáše. Od 12.století se objevuje i metoda počítání „zdrávasů“. Jako předběžnou formu dnešního růžence je možno uvést dále rozjímání života Ježíše Krista složené kolem r.1300 cisterciánskou mniškou od sv.Tomáše v Trevíru. V něm se už objevuje podstatný rys růžence a tím je spojení řady Ave s meditací o Kristu. Jedná se o stokrát pronášený andělský pozdrav se sto krátce vyjádřenými tajemstvími víry. Jde tedy o meditaci o Kristu s mariánskými prvky. Další vývojový krok nás přivádí ke kartuziánům do kláštera sv.Albána v Trevíru, kde se mniši modlí kolem roku 1400 růženec s desátky ze života Ježíše Krista a šíří jej. Za další šiřitele modlitby růžence je možné označit dominikány a také benediktiny. Sv.Dominik je považován podle legendy za autora růžence, ale především přispěl k jeho systematizaci a rozšíření. Definitivní forma růžence, jak ji známe dnes, je známa z 15.století a to především zásluhou dominikána Alana de la Roche OP (+1475). Modlitbu růžence později schválil roku 1569 papež – dominikán sv.Pius V. Velkou dobu rozkvětu zaznamenal růženec v 19.století. Vyšla řada papežských listů. kde se růženec doporučuje. Stejná doporučení zaznívají i ve zjeveních Panny Marie v Lurdech, v La Salettě a ve Fatimě. Vznikají růžencová bratrstva a církev obdařuje tuto modlitbu odpustky. Forma růžence nese biblický charakter, protože tajemství a nosné modlitby jsou převzaty z Písma. Dalším znakem růžence je jeho zachycení dějin spásy, protože uvažuje o nejdůležitějších spásonosných událostech ze života Ježíše Krista a jeho matky Marie. Růženec je meditativní formou modlitby. A právě o tomto rozjímavém prvku říká papež Pavel VI.: „Chybí-li prvek rozjímání, stane se růženec tělem bez duše a jeho modlení hrozí vyústit do mechanického opakování formulí.“ Růženec má jasnou obsahovou formu jednotlivých tajemství. Ve svém sdělení a konkrétní podobě se odlišuje od určitých asijských meditativních technik. Růženec není jen meditativní technikou, která má vést ke klidu, harmonii a uvolnění, ale jakožto křesťanská modlitba se zde jedná o rozhovor s osobním Bohem. redakčně kráceno – mk -

-8-

LOGOS II - MISIE NA MOŘI Rozbouřené moře a na něm kymácející se bárka. Budoucí trosečníci vztahují ruce k nebi a volají: „Pane, pomoz, hyneme!“ Moře se uklidnilo, aby se znovu vzepjalo k nelítostnému útoku na křehkou loď …… Ne, opravdu nic takového se nekonalo. Konala se jenom všední přednáška, či spíše hodinové povídání o jedné nevšední cestě české dívčiny po mořích a přístavech, kde směla být účastna po dva dlouhé roky misijní práci. Na lodi bylo, žilo, pracovalo a sloužilo Pánu kolem 200 lidí z přibližně 38 národů. Každý z nich tam byl dobrovolně a vytvářeli jakousi plovoucí rodinu, která se snažila zajišťovat nejenom chod samotné lodi se všemi náležitostmi, ale také zajišťovala přednáškový, kulturní a společenský program při návštěvě v přístavech a křesťanských sborech a společenstvích. Hlavní důvod existence lodi spočíval v dodání kvalitní literatury do zemí třetího světa, kde je toto nedostupná komodita. Priorita distribuce je soustředěna na křesťanské knížky a Bible. Na lodi je velká prodejna knih, čítající na 4000 titulů, vždy v jazyce dané země. Skromná dívka z Lanškrouna byla jediným Čechem na celé lodi. Navštívila za tu dobu 12 zemí a celkem 35 přístavů. Poznala, co je to být na lodi v neustálém společenství s tolika lidmi, co to znamená cítit, že pod kýlem lodi je jenom nekončící hlubina a především co to znamená, vydat se Bohu do Jeho rukou ve svých starostech i radostech. Dívka, která tuto pouť podnikla se jmenuje Silvie Šebrlová a přednáška se konala 16.března v 19:30 hod. na faře. Jak bylo týden předem ohlášeno na mši, tak to bylo určeno nejenom pro mládež, ale pro kohokoli, kdo přijde. Stejně tak celý týden visel na zadní nástěnce v kostele plakátek s informací. Skutečnost se měla ale tak, že poté co jsme dorazili k faře, abychom připravili věci, nás uvítala tmavá a zdánlivě spící budova. Prozvonili jsme zvonky a nic - mrtvé ticho. V kostele se ale svítilo a tak jsme spásu hledali tam. Nalezli jsme ale jen paní a pana Skalického, kteří už kostel uzavírali. A nikde nikdo, kdo by nás přijal nebo zpřístupnil faru. Začínalo výrazněji pršet. A najednou sláva – budiž světlo, okna dole na faře se rozsvítila. Spěcháme tam a zjišťujeme, že jsme se nechali oklamat absolutní farní tmou. Ve skutečnosti fara byla otevřena a společenství mladých mělo dole zkoušku a otevřelo dveře do chodby. Lepší signál jsme si ani nemohli přát. Připravily se materiály , nastavilo se video a povídání mohlo začít. Silva Šebrlová vyprávěla a na pozadí běželo video se záběry z cest na lodi Logos II. K dispozici byly fotografie a suvenýry z cest. Ke konci byl prostor na otázky. Domnívám se, že vše proběhlo příjemně a v pohodě. Přednášky se zúčastnilo asi sedm mladých lidí, kteří měli předtím hudební zkoušku, a pak už jen rodiče Silvy a moje žena. Závěrem chci poděkovat všem mladým, kteří se účastnili přednášky. Chovali se vzorně a byli pozornými posluchači. Myslím, že jejich závěrečný potlesk byl příjemnou odměnou pro přednášející Silvu - mk -

Nepřehlédněte !

V

zhledem ke skutečnosti, že mobilní telefony patří k poměrně rozšířeným komunikačním prostředkům, bylo rozhodnuto o možnosti jejich využití i v rámci farnosti. Vaše číslo mobilního telefonu bude k dispozici na faře a pokud bude nějaká důležitá informace týkající se konkrétně vás nebo určité skupiny lidí ve farnosti, budete krátkou SMS zprávou informováni. Databáze pro rozesílání informací bude rozdělena dle obcí, skupin lidí podílejících se na práci ve farnosti – pastorační rada, chrámový sbor, Hlas katedrál …atd. Velkou výhodou zasílání těchto krátkých textových zpráv je možnost zaslat informace velké skupině lidí s minimálními provozními náklady. Pokud chcete této farní SMS služby využít, vyplňte prosím údaje a ústřižek vhoďte na určené místo (viz.info tabulka). Při změně čísla svého mobilního telefonu prosím informujte o změně. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

-9-

Zápis z jednání pastorační rady dne 19.3.2002 Přítomni:

P.Zbigniew Czendlik, Josef Macháček, Pavel Doleček, Vladimíra Reslerová, Zdeněk Gregora, Jaroslav Skalický, Miroslav Kuťák, Ludmila Šebrlová, Jiří Novák,

1. J.Macháček seznámil přítomné s výsledky sčítání obyvatel z hlediska přihlášení se k víře v Lanškrouně: Počet obyvatel 10027 Bez vyznání 6321 Římsko-katolická2201 Věřící v Boha 2761 Česko-bratrská evangelická 265 Československá husitská 43 Ostatní 207 27,10 % obyvatel věří v Boha Pro srovnání okres Ústí nad Orlicí: 32,35 % obyvatel 2. Odpověď na připomínky farníků – provede příležitostně P.Zbigniew v osobním rozhovoru 3. Divadelní představení hry Paula Claudela – Zvěstování Neděle 24.3.2002 v 18:30 – doporučuje se k zhlédnutí 4. Velikonoce Příležitost ke svátosti smíření: 24.3.2002 (Květná neděle) – od 15:00 29.3.2002 (Velký pátek) – po skončení obřadů, tj.přibližně od 16:00 Pořad bohoslužeb Zelený čtvrtek 18:00 Velký pátek 15:00 Bílá sobota 20:00 Boží hod velikonoční 9:30 zpívá chrámový sbor Velikonoční pondělí 8:00 Na Bílou sobotu bude od 8:00 do 20:00 adorace u Božího hrobu. Bohoslužby v okolních farnostech na Boží hod: Luková 8:00 (P.Gabriel) Žichlínek 8:00 Rudoltice 11:00 5. Liturgie Je třeba, aby se více lidí aktivně zapojilo do liturgie. Jde v první řadě o lektorskou službu. Stejně je žádoucí, aby se zapojovali celé rodiny. V současné době se nabízí možnost rozšíření počtu akolytů. Kdo má o tuto službu vážný zájem, může se přihlásit u P.Zbigniewa. J.Macháček nabízí elementární kurs pro službu akolyty i lektora. 6. Jáhenské svěcení Jaroslava Jiráska bude na sv.Petra a Pavla v Hr.Králové (bude vypraven autobus z farnosti) 7. Pamětní deska P.J.Kacálka k příležitosti nedožitých 80 a 50let kněžského svěcení.( návrh provádí pan Kolářský) 8. Příprava SMS info – bližší informace ve Svítání 9. Možnost získávání informací přes internetové stránky: vikariát Ústí nad Orlicí nová E-mail adresa na faru: [email protected] diecéze Hradec Králové

www.vikariatuo.cz www.diecezehk.cz

10. 12.4.2002 bude v Žichlínku 1.nadační ples na podporu rodinného dětského domova hosté Václav Faltus a Bára Štěpánová 11. Rekonstrukce oltáře kostela sv.Anny – termín dokončení do konce srpna Výstava fotografií – přesun na září 12. P.Zbigniew a J.Macháček představili model návrhu pastoračního centra pro Lanškroun – nástavba nad farní zdí v ul.28.října 13. Na Boží hod Svatodušní bude chrámový sbor na zájezdu v Polsku. Z tohoto důvodu nebude zpívat při mši svaté v Lanškrouně. Zapsal: Jiří Novák Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Tel. 0467-525166,0602-828751,[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.

- 10 -