1 LONDÝN
K
dyž jsme se přiblížili k Muzeu Viktorie a Alberta, dav hrnoucí se k jeho vchodu přes Cromwell Street přinutil naše taxi zastavit uprostřed ulice. Řidič se ke mně a Lukeovi otočil a pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že dál se nedostaneme. Kolem nás proudily do klenutého vchodu stovky lidí, jejichž pohyb připomínal hejna barevných rybek. Všichni chtěli vidět mou výstavu. Už jsem nevydržela čekat ani minutu, vystoupila jsem z auta a mé oči okamžitě zaujal veliký poutač nad vchodem. Ztracené poklady 19. století, stálo tam tmavým písmem, výrazně se odrážejícím od třpytícího se oranžového pozadí. Pod nápisem byl namalovaný dámský vějíř – otevřený, aby se ukázal bílý satén natažený na velrybích kosticích, stejně jako poutko spletené z hedvábné šňůrky a zakončené střapcem, který se stáčel vzhůru jako tygří ocas. Vzácnější než lilie a zlaté růže namalované na líci vějíře však byla slova načmáraná na podšívce: U muže láska a život nejsou totéž; u ženy láska je celá její existence. Byron Muzeum vybralo tento poměrně malý a důvěrný předmět jako vrcholný klenot celé sbírky. Zobrazovalo ho na poutači i v rekla-
10
ALMA K ATSU
mách a dalo mu přednost před mistrovskými díly umělců a řemeslníků i vzácnými etnickými starožitnostmi z Hedvábné stezky. Dokážu si představit, jak asi byl nadšený pracovník muzea, který na zadní straně nenápadného malého vějíře objevil vlastnoruční podpis George Gordona Noela, lorda Byrona. Měla jsem ten vějíř moc ráda, nikdy jsem neměla v úmyslu se ho vzdát. Jenže když jsme balili krabice, abychom je anonymně (za pomoci mého právníka, aby se nedalo zpětně dohledat mé jméno) poslali do muzea, odložila jsem ho stranou s tím, že ho vrátím na krbovou římsu, ale Luke zabalil vějíř do krabice, protože se domníval, že se jen zatoulal z některé zaprášené haldy nahromaděných suvenýrů, kterých jsme se zbavovali. Chtěla jsem ho získat zpět, ale bylo příliš pozdě: nevymysleli jsme žádný způsob, jak bychom si ho mohli z muzea vyžádat, aniž spustíme záplavu otázek. Vějíř byl jedním z mála dárků, které mi Jonathan, má životní láska, kdy věnoval. Po útěku z Bostonu jsme skončili v Pise. Bylo tam strašlivé vedro a Jonathana unavovalo poslouchat mé neutuchající stížnosti na horko v našem dusném hostinském pokoji, a tak mi koupil vějíř, abych se mohla ochladit. Byl velmi luxusní, určený pro formální příležitosti a vlastně naprosto nepřiměřený skromným podmínkám, ve kterých jsme se ocitli. Jenže Jonathan neměl o dámské módě ponětí a neměl ani žádné zkušenosti s dvořením, protože on sám byl vždycky tím, o jehož přízeň ostatní usilovali, takže jsem dárek ochraňovala spíš jako důkaz, že mě opravdu miloval a že se mě snažil potěšit. Co se týče slov na zadní straně, Byron mi je tam vepsal jako tajnou útěchu pro všechny ty chvíle, kdy jsem se musela ukrývat za vějířem a nemohla dělat nic jiného než sledovat, jak se italské dámy vrhají na Jonathana přímo před mýma očima. Ale to bylo dávno, v roce 1822. TeV je Jonathan pryč. Už tři měsíce. Když Luke zaplatil a vystoupil z taxíku, pořád ještě jsem upírala zrak na poutač. „Jsi připravená vyrazit, Lanny?“ zeptal se, pevně mě objal kolem pasu a razil mi cestu davem. Z očí mu zářilo nadšení. „To je neuvěřitelná návštěvnost. Kdo by si pomyslel, že se o věci z tvého obýváku bude zajímat tolik lidí?“ žertoval. Věděl
ZÚČTOVÁNÍ
11
velmi dobře, jak neuvěřitelné věci jsem si celou tu dlouhou dobu schovávala jen pro sebe. Kličkovali jsme davem k první galerii. Halou se rozléhal šum mnoha rozhovorů. Nepřekvapovalo mě, že výstava, které se v tisku přezdívalo „tajemná“, má takový ohlas. Ve městě panovalo vzrušení již od chvíle, kdy se zmínka o anonymních darech objevila v novinách. Muzeum Viktorie a Alberta nebylo jediné, které tajemné dary získalo – i do muzeí ve Francii, Itálii, Rusku, Turecku, Egyptě, Maroku a Číně dorazily záhadné zásilky s poklady –, ale to britské jich obdrželo nejvíc, přes tři sta kusů. Jejich příběh se přetřásal ve zpravodajských relacích po celém světě a vyvolal tolik zvědavosti, že ředitel Muzea Viktorie a Alberta urychleně uspořádal menší výstavu, aby vyšel vstříc diváckému zájmu. Poprvé veřejně vystaveno, hlásal poutač nalevo od pomalu se posunující fronty. Byla to pravda: tyto předměty strávily minulé století uložené ve skladištích. Do mého vlastnictví se dostaly buV jako dary či odměny, nebo byly prostě ukradeny, pokud byly příliš lákavé a nemohla jsem jim odolat. Za to, že jsem se jich zbavila, mohl vlastně Luke, protože s ním jsem uviděla svůj dům úplně jinýma očima a uvědomila si, že se z něj stalo pohřebiště upomínkových předmětů z mých minulých životů. Místnosti byly přeplněné věcmi, kterých jsem se nedokázala vzdát. Hromadila jsem je s nesmyslnou vášní a obhajovala jsem si to tím, že tak to přece sběratelé dělají. Dnes vidím, že jsem lhala sama sobě, abych se vyhnula přiznání, že vášnivým hromaděním věcí jsem si chtěla vynahradit to jediné, co jsem mít chtěla, ale nemohla: Jonathana. Vstoupili jsme do výstavní síně a prvním vystaveným předmětem, posazeným na samostatný stojan, byl vějíř. Zdálo se, že v ostrém světle reflektoru září, že světélkuje jako duch. Lidé se tlačili kolem podstavce a jemně do mě naráželi, zatímco jsem upírala pohled na kdysi tak známý předmět. „Opravdu to napsal lord Byron?“ zeptal se mě Luke, který na chvíli zapomněl, že lidé okolo nevědí nic o mém tajemství. Zvedla jsem obočí. „Nejspíš ano. Aspoň to tu píšou.“
12
ALMA K ATSU
Byli jsme uvězněni v tlačenicí lidí sunoucích se pomalu galerií a donuceni spolu s nimi strávit dlouhou tichou chvíli před každým vystavovaným předmětem. Skoro se zdálo, že mi ty předměty vyčítají, že jsem ukončila náš společný soukromý život a vyhnala je do světa. Při pohledu na některé nejdůvěrnější kousky jsem dokonce cítila vinu, že jsem se jich vzdala. Hlavně se mě však zmocňovala panika, že se můj život – život strávený zcela v utajení – otevřeně vystavuje na veřejnosti. Připadalo mi, že mě ty věci varují: Z téhle zrady nemůže vzejít nic dobrého. První byla nádoba, do které se odkládaly deštníky ve vstupní hale mé pařížské vily a kterou vyhrál můj přítel Savva v karetní partii s dvojicí britských cestovatelů. Později se ukázalo, že to byla egyptská pohřební urna ukradená z archeologického naleziště. Další byla empírová židle, která stávala na podestě ve třetím patře: pocházela z malého bytu v Helsinkách, kde si mě po určitou krátkou dobu vydržoval jistý britský důstojník jako milenku. U každého předmětu jsem si vybavila místo jeho původu. Měla jsem být spokojená se vzpomínkami na svůj bohatý život, ale nebyla jsem. Musela jsem stále myslet na Jonathana. Jako by tu stál vedle mě a neležel studený a bez života v neoznačeném hrobě na jakémsi dalekém hřbitově. Už dříve se stalo, že Jonathan nebyl přítomen v mém životě, ale tentokrát to bylo jiné a já to cítila až do morku kostí. Dříve jsem věděla, že někde ve světě je, živý a beze mě šZastnější; jeho rozhodnutí, aZ už ho učinil z jakéhokoli pro mě bolestného důvodu, bylo oprávněné. Jenže teV byla jeho nepřítomnost trvalá. Jonathana jsem milovala celý život, celých těch dobrých dvě stě dvacet let. A teprve jsem se začínala vyrovnávat s nezměnitelnou skutečností, že už ho nikdy nespatřím. Když se ke mně krátce před smrtí Jonathan vrátil, viděla jsem, že se změnil tak, jak bych to nikdy nečekala. Už to nebyl ten sebestředný adolescent, kterého jsem tak dobře znala. Jezdil pracovat do uprchlických táborů, kde se staral o nemocné a o vysídlence, zatímco já, mám-li být upřímná, jsem se tak moc nezměnila. Jedna moje část věřila, že si svou nevyléčitelnou nesmrtelnost zasloužím,
ZÚČTOVÁNÍ
13
že je to trest, který mi vyměřil jeden nevýslovně krutý muž. Adair ve mně také viděl to špatné a věděl, že si zasloužím potrestání. Mohla jsem jen doufat, že jsem se vykoupila, když jsem Jonathanovi dopřála zapomnění, po kterém toužil. Přesto jsem měla dojem, že aZ už ke mně Adaira přitahovalo cokoliv, ještě jsem se toho zcela nezbavila a stále to ve mně přetrvává. Jako důkaz mi stačila skutečnost, že jsem v nemocnici ke svému útěku využila Lukea, muže, který nedávno utrpěl těžkou ztrátu. A také jsem pochopitelně cítila bolest, že jsem vzala Jonathanovi život, byZ si to přál. Věděla jsem, že tahle bolest nikdy nepomine. Zatřásla jsem hlavou, abych se vymanila ze vzpomínek. Dnes jsem se měla rozloučit s minulostí a začít žít přítomností. „Jsi v pořádku?“ zeptal se pojednou tiše Luke a vytrhl mě tím z myšlenek. „Jsem. Já jenom…“ „Chápu, je toho na tebe moc.“ Pohladil mě po tváři, asi jsem vypadala rozrušeně. „Možná jsme sem neměli chodit… Nechceš jít pryč?“ „Ne, ještě ne.“ Stiskla jsem mu ruku. Luke stisk opětoval. Pomaličku jsme se sunuli dál, a zatímco Luke věnoval pozornost vystaveným exponátům, já jsem si prohlížela jeho rysy z profilu. On můj pohled nevnímal, plně zaujatý věcmi ve vitrínách. Sám sebe za nijak hezkého nepovažoval, zvlášZ ve srovnání s fyzicky dokonalým Jonathanem, kterého viděl na vlastní oči v márnici. Snažila jsem se, aby pochopil, že má svou vlastní přitažlivost. Luke a já jsme tvořili hezký pár, i když věkově nevyrovnaný. Lidé v něm často viděli otcovskou postavu a mě brali jako poblázněné děvče. Nikdo nemohl ani tušit, že to je naopak – že jsem starší než on, a to o nepředstavitelně mnoho let. Pravda je však taková, že jsem spokojená s mužem v této životní etapě. Co má být, že mu už pískově hnědé vlasy prokvétají? Mladí muži jsou únavní. Nechtělo se mi snášet záchvaty netrpělivosti, žárlivosti a vzteku. Byla jsem svědkem dospívání mladých mužů již tolikrát, že mi bylo jasné, že se ve svém životě nenechají vést žádnou ženou. Ne, dávala jsem přednost Lukeově stálosti a jeho dobrému úsudku.
14
ALMA K ATSU
A nejen to, byla jsem jeho dlužníkem. Pomohl mi utéct, a tím mě ušetřil potíží spojených se soudem, kde bych byla obviněna z vraždy. Jiný muž by při konfrontaci s nemožným zamžikal a předstíral, že neviděl důkaz toho, že nemohu zemřít. Bez rozmýšlení by mě předal šerifovi. Luke mě však propašoval z Maine a přes hranice do Kanady. Zapletl se do toho natolik, že hodil celý svůj dosavadní život za hlavu a vydal se se mnou do Paříže a teV do Londýna. Jak bych ho po tom všem, co pro mě udělal, mohla nemilovat? Nepřitahovala mě k němu jen odvaha, kterou toho dne prokázal. Já jsem ho potřebovala. Byl moje útěcha a moje opora. Zabránil mi, abych se úplně zhroutila, zničená tíhou toho, co jsem provedla. Poprvé po hodně dlouhé době jsem byla s někým, komu na mně záleží, kdo se o mě stará a ochraňuje mě. Bylo nesmírně příjemné být objektem jeho citů, být v popředí jeho myšlenek a cítit, že po mě tolik touží, že se mě musí neustále dotýkat. Jeho silné ruce ve mně vzbuzovaly pocit bezpečí a v jeho způsobech bylo něco – možná jeho doktorská sebejistota –, co mi pomáhalo dál žít. Bez něj bych nejspíš zkameněla žalem. Luke do mě šZouchnul a ukázal na cihlově červený a zlatý hedvábný koberec ve stylu Hereke, měkoučký jako ubrousek. Ten jsem získala na výletě v Konstantinopoli. Řekli mi, že je to kouzelný létající koberec (tradiční trik tureckých prodavačů); ačkoli nikdy nelétal, jeho krása byla dostatečnou odměnou sama o sobě. „Neměl jsem ho odeslat do Turecka?“ zašeptal mi do ucha. „Ne, měl přijít sem,“ ujistila jsem ho. Popravdě řečeno, bylo úplně jedno, ve kterém muzeu skončil. Důležité bylo, že jsme skoncovali s minulostí a já jsem byla připravená posunout se v životě kupředu. Právě v tu chvíli jsem si všimla, že Lukeův pohled padl na dvě dívenky. Zíral na malé ručky, které se držely velkých rukou, a na zářící tvářičky obrácené nahoru k tatínkovi. Jeho výraz posmutněl. Chyběly mu dcerky, tak jako mně chyběl Jonathan. Jeho bývalou ženu Tricii zcela rozhodilo, když se dozvěděla, že její bývalý manžel mi pomohl utéct, a teV se mnou dokonce žije. Domnívala
ZÚČTOVÁNÍ
15
se, že nejen ztratil soudnost, ale nejspíš se úplně zbláznil. Nesnášela jsem pocit, že kvůli mně nemůže vidět své dcery. Když si s Tricií vyměnili celou sérii e-mailů, dovolila mu promluvit si s nimi aspoň po telefonu. „PojV sem,“ vyzvala jsem Lukea a postavila ho před jednu z cedulí. Vyfotografovala jsem ho mobilním telefonem. „Tuhle fotku můžeš poslat holkám.“ Podíval se na mě úkosem, ale ne nelaskavě. „Je to dobrý nápad? Tricia je přece pořád naštvaná, že jsem beze slova zmizel. Šerif ze St. Andrew prý pořád volá a ptá se, jestli o mně neslyšela. Mohlo by ji fakt dožrat koukat na fotku, kde si užívám dovolené, zatímco ona řeší moje trable.“ „Možná. Ale holky budou aspoň vědět, aZ jsi kde jsi a děláš cokoli, že na ně myslíš – pořád na ně myslíš.“ Luke pokýval hlavou, stiskl mi ruku a přesunuli jsme se k dalším exponátům. Po nějaké době už na mě těch mačkajících se lidí bylo moc. Zatahala jsem Lukea za rukáv a zaprosila: „Musím odtud.“ Beze slova mě chytil za ruku a vyklouzli jsme z galerie ven. Je načase opustit minulost. Vystoupali jsme do třetího patra a vešli do dlouhé setmělé haly s vystavenými obrazy britských a amerických malířů z devatenáctého století; atmosféra tam byla tichá a klidná, jako by tu čas zadržoval dech. Zbytek muzea byl díky otevření speciální výstavy prázdnější než obvykle a naše kroky rozrážely ticho a rozléhaly se halou, jako by do zdí klepali duchové. Tato hala plná olejových maleb mě vždycky lákala a já ji navštívila bez výjimky pokaždé, když jsem se ocitla v Londýně. Odjakživa jsem milovala světlem zářící obrazy Rossettiho a Millaise, tyto malby sytých barev působící ještě větší krásou díky své melancholii. Ze zdí na nás shlíželi Burne-Jonesové, Blakeové, Reynoldsové. Liliově bílé ženy s dlouhými vlnitými vlasy, tváře obtěžkané sentimentálně zamilovaným výrazem, v rukou kytice uvadajících růží; a všechny zcela nepřípadně oblečené jako do klasické řecké tragédie. Myslím, že nejvíc na mě působil ten nádech rozvážnosti zobrazených žen: pocit, že vědí, že láska je pomíjivá a přinejmen-
16
ALMA K ATSU
ším nedokonalá, což ovšem neznamená, že nestojí za to o ni usilovat. Byly odsouzeny zkoušet to znovu a znovu. Možná mě tahle galerie přitahovala, protože sem patřím, patřím do nějaké skleněné vitríny mezi ostatní věci, které se již do této doby nehodí. Byla bych zajímavost, jako mechanický věštec budoucnosti nebo vyhynulý pták, podivnosti, po kterých lidé ve viktoriánské době tak šíleli. Jen bych byla živoucí artefakt, se kterým by lidé mohli rozprávět a klást mu otázky. V šeru haly – vždycky tu byla příliš velká tma – jsem mžourala na jeden z obrazů, když jsem vzadu v hlavě pocítila hučení. Zpočátku jsem si myslela, že mě jen z přemíry vzrušení po celém dni rozbolela hlava nebo že je to klaustrofobií, jak mě pohltil dav (kterému jsem se vyhýbala, jak jen to bylo možné), anebo jen podivným pocitem nesouladu, že vidím své věci v tak nezvyklém prostředí… Až na to, že bolestmi hlavy netrpím, stejně jako nemůžu chytit rýmu nebo si zlomit kost. Hučení mi slabě, nikoli však nepovědomě dunělo v dolní části lebky, tam, kde se spojuje s páteří, a vysílalo záchvěvy drnčící dolů po páteři, jako když znovu startujete starý motor, který se nepoužíval již tak dlouho, že jste zapomněli, k čemu slouží. To hučení nebyl jen zvuk: zdálo se, že přenáší emoce, stejně jako může slabý závan vůně vyvolat vzpomínku. V tom hučení bylo tohle všechno. Jakmile jsem si ho jednou uvědomila, už jsem nedokázala myslet na nic jiného. Teprve v tu chvíli jsem pochopila, že je to signál, asi jako když elektrický proud zapne přístroj. Byla jsem kontaktována a hrůza, kterou jsem v sobě po staletí nosila, ve mně vykvetla a rozpálila každičkou buňku mého těla. Mohla jsem se pokusit utéct před svou minulostí, ale zdálo se, že minulost se mnou ještě neskoncovala. Otočila jsem se k Lukeovi a natáhla k němu ruku. Strach mi proměnil svět v mlžnou krajinu. Měla jsem pocit, že mi krev ztuhla v žilách. „Lanny, co se děje?“ zeptal se Luke hlasem plným obav. Zoufale jsem se ho chytila za klopy. „To je Adair. Je volný.“
2 BOSTON
N
ejprve se z vnějšku jeho kamenné cely ozval hluk. Nic tak hlasitého Adair už hodně dlouho neslyšel. Potom se zvuk přibližoval, přidaly se otřesy a země se mu pod nohama pohybovala, jako by někdo tloukl do zemského povrchu obrovskou holí. Svého času Adair zažil laviny a divoké bouře i blesky, které také otřásaly zemí, třebaže ne tak vytrvale jako teV. Slyšel kdysi o sopkách, které plivají pekelný oheň a spálí celé vesnice na troud, o zemětřeseních, která trhají zemi na kusy a po nichž vznikající propasti vtahují do svých chřtánů celé domy. Možná to, co teV zažívá, je zemětřesení, přírodní síla, která ho konečně přichází osvobodit. V úzkém výklenku, do něhož byl zazděn – začal mu říkat cela –, položil Adair dlaně na tlustou kamennou zeV, která nepovolila… kolik let? Ztratil přehled, protože v neustálé tmě neměl jak měřit čas. Pokoušel se dokonce poručit osudu, aby tu proklatou zeV strhl, leč bez úspěchu. Avšak teV osud, který byl k jeho žádostem tak dlouho hluchý, náhle k jeho velkému překvapení poslechl a nenáviděná zeV se rozpadla… – jen aby odhalila další zeV o kousek dál. Ještě než si mohl Adair postěžovat na svou smůlu, ozval se shora příšerný zvuk, cosi se trhalo, byl to zvuk kovu drtícího kámen a lámajícího dřevo. Na hlavu se mu sesypal strop a kolem popadaly zdi: kámen, dřevo, cihly, beton – všechno.
18
ALMA K ATSU
Když Adair znovu nabyl vědomí, zjistil, že je pohřben pod hromadou sutin tvořených kusy hrubé omítky pospojované chomáči koňských žíní a pod polámanými latěmi a na kousky rozbitými cihlami. Slunce se mu tak bolestivě zarylo do očí, že je ihned znovu zavřel, aby se před tím náhlým jasem ochránil. Když oči světlu přivykly, podíval se vzhůru změtí toho, co bývalo vnější zdí domu, a uviděl oblohu, rozlehlou nebeskou klenbu, která ho vítala svou modří. Vzduch na tváři byl jako čerstvý chladný polibek. Smysly mu po staletích deprivace zaplavily vjemy. V nosních dírkách cítil prach z omítky a na jazyku sladkou chuZ vzduchu. A nejúžasnější ze všeho bylo světlo. Až doteV byl izolovaný ve tmě, nemohl se pohnout a cítit nic jiného než pod nohama zemi a před obličejem cihly… Stačila jen malá vzpomínka a hned byl zase zpátky, v dusivé temnotě a nekonečné opuštěnosti, která ho hrozila pohltit. Jen s velkým úsilím se zvládl vymanit. TeV je volný a znovu se vrátí do života. Bude mezi lidmi. Těšil se na rozhovory, na to, že uslyší hlasy jiných lidí, na vtipy a šeptané důvěrnosti, zábavné i vážné, na všechno. Opět ucítí kůži jiného člověka, jemnou a sladkou na dotek, zvlhlou vzrušením či strachem. Bude si teV moci svobodně užívat všech radostí a podivností lidských prožitků, které mu chyběly po neskutečně dlouhou dobu. A první věc, kterou chtěl udělat – kterou musel udělat –, bylo dostat do rukou tu ženskou, která mu toto všechno způsobila. Lanore. Zuřivost se ho zmocnila rychle a zcela, letité pocity marnosti se konečně uvolnily. Chtělo se mu křičet její jméno, otřást nebesy svou žádostí o spravedlnost. Přive/te mi tu zrádnou čarodějnici, říkal si, a1 zakusí pomstu vyhrazenou zrádcům. Toužil chytit ji pod krkem – te/ hned – a zardousit v ní život. Jenže to nebylo možné: cítil, že není nablízku. Ale ten den přijde a ona za svou zradu zaplatí. Dal jí větší svobodu než kterémukoli ze svých poddaných, protože ji měl rád, a ona jeho velkorysosti zneužila. A co je ještě horší, zradila ho kvůli Jonathanovi, který byl tak zahleděný sám do sebe, že ani nebyl schopen její lásku opětovat. Adair ji opravdu miloval, ale
ZÚČTOVÁNÍ
19
jeho láska jí očividně nebyla dost dobrá. Za tak neuvěřitelně chybný úsudek se smrt nezdála přehnaným trestem a Lanore s tím jistě musela počítat, když své rozhodnutí činila. On však její život neukončí hned. Sice by z toho měl nezměrné potěšení, ale trvalo by příliš krátce. Uspokojivější bude její trest prodlužovat, udělat jí ze života peklo a dopřát jí dostatek času, aby svého hloupého rozhodnutí mohla litovat. Ačkoli se Adair toužil zvednout ze sutin a nechat své vězení za sebou, váha, která na něm spočívala, byla přílišná. Musí počkat, až ho vyhrabou. Ležel tam přimáčknutý pod troskami budovy a naslouchal. Slyšel křičící hlasy a v dáli hlasité zvonění kovu o kov, jako by někdo přemísZoval spousty kanonů. Možná je válka a Boston je vystavený útoku. Konečně se začal jakýsi osamělý muž probírat sutinami. Byl podivně oblečený, na hlavě měl neobvyklou helmu, úplně hladkou, vypadala spíš jako kuchyňská mísa než jako helma pěšáka. Trvalo celou věčnost, než se muž dostal tak blízko, aby na něj Adair mohl potichu zavolat a neupoutat pozornost nikoho dalšího. Šel po Adairově hlase, dokud ho v troskách nenašel. Potom začal rychle odhazovat kameny a při práci vykřikoval: „Svatá prostoto! Tady někdo je! Drž se, chlape, už tam skoro jsem. Za chviličku tě vytáhnu.“ Už byl blízko, pouhých pár centimetrů od něj, a právě sahal po malém nástroji, který mu visel na opasku, když se Adairovi podařilo uvolnit jednu ruku a chytit ho za límec. Pevně se ho přidržel a vysoukal se ze sutin. „Ježíšikriste, chlapče, jak jsi to mohl přežít, když na tebe spadnul barák? VždyZ to musí vážit tunu.“ Muž v helmě přejel Adaira zrakem a umlkl. Musí to být kvůli mému podivnému oblečení, usoudil Adair, když si prohlédl oděv svého zachránce. Zatímco si Adair smetal prach z rukávu a z vesty a vytřepával si ho z dlouhých vlasů, muž v údivu otevřel ústa a jeho oči se za zaprášenými pracovními brýlemi rozšířily. „Který je rok?“ zeptal se Adair podrážděně. „Co tím máte na mysli? ‚Který je rok?‘ Zřejmě jste dostal pořádnou pecku do hlavy, když ani nevíte, co je za rok.“ Stavební
20
ALMA K ATSU
dělník sáhl po vysílačce, kterou měl zavěšenou u pasu. „Hele, vy se tady posaVte, já to musím nahlásit… Jak jste se sem vůbec dostal? VždyZ jsme to tu uzavřeli už před několika týdny. A co jste zač? Že vy jste jeden z těch herců, co je najímají pro turisty? Ještě že jste sem nepřivedl některou z těch vašich skupin, co je taháte po tý historický naučný stezce…“ Ukázal na Adairovu blůzu a potřásl hlavou. Adairova ruka našla jeho hrdlo a zlomila mu vaz, než muž mohl dokončit větu. Na okamžik Adair pocítil výčitky svědomí, že zabil svého zachránce, ale situace si to žádala. Sebral mu kalhoty a košili, protože móda se od jeho uvěznění zcela nepochybně změnila, a své staré potrhané oblečení zanechal na místě. Potom si zavázal boty, příliš velké, které dělníkovi také sebral, a utíkal z polorozbořeného domu, ohromený změnou, které doznalo zdejší okolí. Především tu byly ty obrovské železné stroje kolem dokola jeho panského sídla a rvaly ho na kusy velikými železnými zobáky jako supi. Potom ty podivné kočáry, které se řítily po ulici a netáhli je ani koně, ani voli. Vozovky a chodníky pod nohama byly tvrdé a beze spár. Žádné bláto, žádné dlažební kostky. A všude mnohem více hluku: houkání klaksonů, nesrozumitelný křik lidí a hudba, ačkoli žádné hudebníky vidět nebylo. Všechna ta vřava, drnčení a řinčení připadaly Adairovi jako úplný blázinec. Bojoval se vzrůstající panikou, a když narazil na prázdný dům, našel si tichý kout a posadil se na zem, opřel se zády o zeV a zavřel oči. Potřeboval si to srovnat v hlavě, a teprve když se dostatečně zklidnil, mohl se napojit na pronikavý zvuk sílící uvnitř jeho mozku, signál, který ho spojoval s těmi, které stvořil. Na počátku uvěznění Adair zjistil, že psychické spojení, které udržoval se svými přisluhovači, bylo přerušeno. Nemohl k nim přes tlusté kamenné zdi své cely proniknout. Snažil se potom na signál nemyslet a vědomě se vůči němu otupit, jinak by se z toho pocitu marnosti zbláznil. TeV se mu však touha po spojení vrátila jako chuZ na sladké. Adair si namáhal mozek, mačkal ho jako pěst v naději, že se signál znovu probere k životu. Asi hodinu tam seděl a snažil se ho zachytit. Zpočátku nebyly nitky spojující ho s jeho poddanými nic
ZÚČTOVÁNÍ
21
víc než občasné zašimrání vzadu v hlavě a při sebemenším doteku se rozpadly jako pavučinky. Časem však pocity zesílily jako provázky, které se již daly uchopit a následovat. Ta pevnost znamenala, že někdo z jeho lidí je nablízku. Adair šel pěšky, kam ho provázek táhl, a po dlouhé cestě zaklepal na dveře domu. Otevřel mu Jude, onen muž, který se kdysi vydával za kněze v puritánských osadách na severovýchodě a přitom obhajoval životní styl, který místní vesničany děsil a vzrušoval zároveň. TeV je na řadě on, aby se vyděsil. Adair si stačil povšimnout, že Judeova první reakce na jeho návrat nebyla zrovna radostná, ačkoli se mu podařilo nasadit vhodnější výraz poměrně rychle. Ustoupil stranou a Adair se vřítil dovnitř. „Proboha! Jsi to ty! Dnes ráno jsem pocítil tvou přítomnost poprvé… po tisících let, zdá se… Ale neočekával jsem, že budu mít tu čest uvítat tě na svém prahu.“ Bylo pochopitelné, že jeho náhlý příchod musel způsobit rozruch. Adair však rozeznal neupřímnost v lidském hlasu. Jude ho sledoval pozorně, s jistou nevlídnou zvědavostí, jako by Adair nebyl vítán. Mezi všemi muži a ženami, které k sobě Adair v průběhu doby připoutal, nepatřil Jude mezi jeho nejoblíbenější. Kdyby si mohl vybrat, kdo mu teV bude pomáhat, určitě by se pro Judea nerozhodl, ale nebylo zbytí. Jude byl vždycky nestydatý intrikán a nedalo se mu důvěřovat. Pořád měl v očích tu posedlost a ve tváři onen napůl šílený úšklebek, a také se zdálo, že je stejně sebestředný a vypočítavý jako tehdy, před mnoha staletími, kdy v Amsterodamu přitáhl Adairovu pozornost. Stáli od sebe na vzdálenost paže a Adair natahoval krk, aby si mohl prohlédnout vstup do Judeova domu. Bezchybně hladké bílé stěny se zdvíhaly do výše dvou pater a shora jim nad hlavou visela podivná socha připomínající obrovský artyčok, jehož lístky tvořily mléčně bílé skelněné tabulky. Podlaha byla z černě namořených širokých prken. Ze všeho vyzařovala moc a strohost, žádné pozlátko, zdobnost a okázalost, jak tomu bývalo v časech, které znal. „Udělej si prosím pohodlí. PojV nahoru. Napustím ti vanu a dám ti něco na převlečení.“ Jude rozpřáhl ruce: „Můj dům je tvůj dům.“
22
ALMA K ATSU
Adair se potýkal s nejistotou a cestou po schodech mlčel. O hodinu později, po úžasné koupeli a oblečený do Judeova komického oblečení, se připojil ke svému hostiteli ve veliké hale v přední části domu. Jude se na něj starostlivě usmál. „Vždycky jsem si lámal hlavu tím, co se ti mohlo přihodit. Všem nám to vrtalo hlavou. Prostě jsi zmizel z radaru – ššš.“ Jude udělal vedle své hlavy pohyb, jako by propichoval balonek. „Takže ty ses viděl s ostatními?“ zeptal se Adair. Jude vyhýbavě pokrčil rameny, ale ihned si uvědomil, že to byla chyba. To mohl rovnou přiznat, že spolu s ostatními diskutovali o Adairovi, když tu nebyl, a diskuse je jen krůček od konspirace, a ta je zakázaná. „Mluvili jste spolu o mém zmizení, a přesto jste neudělali nic, abyste mě našli?“ vyštěkl Adair. „Ovšemže jsme to zkoušeli, ale neměli jsme žádné vodítko, kterým bychom se mohli řídit. Necítil jsem tvoji přítomnost – nikdo ji necítil. Nevěděli jsme, kde začít hledat,“ vysvětloval Jude. „Šel jsem na poslední adresu, kterou jsem znal, to sídlo naproti Dolní sněmovně, ale bylo to tam prázdné. Úplně vybrakované. Všichni zmizeli, až na toho chlápka, který si sypal popel na hlavu –“ „Alejandro?“ To byl trefný popis, pomyslel si Adair. Alejandro s sebou vláčel vinu za svá pochybení jako kněz, kterého zbavili svěcení; i když byl Žid. „Jo, ten Španěl. Říkal, že jsi odjel do Filadelfie se svou nejnovější společnicí, s tou ženskou z lesa a jejím pohledným přítelem. Alejandro byl přesvědčený, že už tě nudil on, Tilde i ten Ital, a tak jsi je tam zanechal bez jediného penny.“ Adair se narovnal v ramenou. „Právě ten chlap s tou ženskou mě uvěznili. Jonathan… a Lanore.“ Adair pozoroval Judea, jak sebou trhnul, když mu hlavou proletěla vzpomínka z dávných časů. „Pamatuješ si ji, ne? Napřed se vetřela do mé přízně a pak mě podvedla. Coura jedna proradná! Až ji dostanu do rukou, pozná, co znamená trpět…“ Nechal svou hrozbu viset ve vzduchu. Myšlenkou na pomstu se znovu a znovu zabýval desítky let, svůj
ZÚČTOVÁNÍ
23
vztek občas přikrmoval krátkým vzplanutím hořkých vzpomínek, jako když hladíte starou jizvu a připomínáte si bolest, kterou jste tenkrát cítili. Jenže nakonec už ho touha po odplatě tak přemáhala, že ji musel vytěsnit z mysli. Skoro se z té zuřivosti zbláznil a balancování na okraji propasti šílenství bylo tak děsivé, že musel ustoupit. Znovu a znovu chrlil tu velkou zlobu na zeV před sebou, ale ta tam stála a pomalu ho vedla k přesvědčení, že na Lanore je něco nadpřirozeného, co jí umožnilo ho zastavit. Musí být čarodějnice. Jak jinak by se dalo jeho uvěznění vysvětlit? Ta zeV nebyla nic víc než pár vrstev cihel a kamení. Nakonec skoro přesvědčil sám sebe, že ji Lanore musela nějak začarovat, aby ho udržela uvězněného uvnitř. Adair se ve vzpomínkách vracel do chvíle, kdy se mu začalo vracet vědomí a zjistil, že ho Lanore a ten krasavec Jonathan zazdili. Vzpomínal, jak se rval s provazy, které mu poutaly zápěstí a táhly ruce od sebe, po celé týdny, než se dostatečně vytáhly, aby z nich mohl vyklouznout. Vyndat roubík už potom bylo jednoduché. Křičel a ječel a vší silou tloukl do zdi, ale nikdo ho neslyšel. Nikdo pro něj nepřišel. Nikdo nevěděl, že tam je, nebo se taky nikdo nenamáhal ho hledat. Uvnitř své hrobky naslouchal, jak kolem plyne svět. Rodiny se stěhovaly do domu a z domu. Slyšel zvuky přestavby, kdy se dům otřásal v základech. V těch chvílích se snažil vůlí přimět zeV, aby povolila, aby ji probourali nebo aby mu nad hlavou praskl strop. To se však nikdy nestalo – až dodnes. „Který je rok?“ napadlo ho. „Nebudeš tomu věřit.“ Jude se zakřenil od ucha k uchu. „Je rok 2010, kamaráde. Všechno se změnilo. Svět je úplně jiný, vyrazí ti to dech.“ Judeův úšklebek se proměnil v cosi vážnějšího. „A budeš potřebovat, abych ti ukázal co a jak, protože – věř mi – nebudeš umět udělat vůbec nic. Peníze? Ty už s sebou nikdo nenosí. Používáme tohle.“ Jude zalovil v kapse a vytáhl z ní malý obdélníček neidentifikovatelné tvrdé hmoty. Byl lesklý a barevný. „Kreditní karta. Přenosný osobní systém akreditiv. Umožní ti nakupovat po
24
ALMA K ATSU
celém světě, okamžitě, nemusíš posílat do bank žádné dopisy a nepotřebuješ k tomu právníky.“ Podal tu zvláštní věc Adairovi, který si ji pozorně prohlížel. Na dotek byla divná. A nepůsobila přesvědčivě. „A taky se můžeš dostat kamkoli na celém světě za několik hodin. Doletíš tam letadlem, které je veliké jako obchodní loV.“ „Jak by mohlo něco tak velikého, jako je dvoustěžňová plachetnice, létat?“ zavrčel Adair, přesvědčený, že si z něj Jude dělá legraci. Ten bláznivý HolanVan by mohl vědět, že je to dost nebezpečná zábava. „Když to má dost velká křídla, tak to může létat. Ale jsou tu i jiné ohromující věci.“ Jude vyskočil z křesla a přešel ke stolu, na němž ležela věc, o které se Adair mylně domníval, že je to tabulka skla podepřená neobvyklým stojánkem. „Všechno, co se dřív psalo na papír a posílalo po holubech nebo po kurýrovi, se teV pošle vzduchem, skoro okamžitě, jako kouzlem. Říká se tomu počítač.“ Pompézně ukázal na poněkud obyčejnou skleněnou tabulku v rámečku z šedivě stříbrného kovu. Adair na ni pohlédl s nedůvěrou. „Kouzlem? Takže všechno se dnes dělá kouzlem?“ otázal se. „Magie je tedy běžnou záležitostí?“ „Ne, vůbec ne – vypadá to jako kouzlo, protože je to tak snadné. Ale ujišZuju tě, že všechno má základy ve fyzickém světě. Posílá se to na elektrických vlnách a řídí se to kódy.“ Jude zamával nad počítačem rukou jako kouzelník, který chce jen tak ze vzduchu vykouzlit holubičku. Adaira to nijak neohromilo. „Je to zřejmě něco jako alchymie: používání vědomostí k využití sil obsažených v běžných prvcích.“ Z toho, co Jude řekl, to vypadalo stejně, jako když znáte správné zaříkadlo, správný způsob, jak zredukovat věc do jejího základního stavu, kolik energie použít. Bylo to totéž, jen jinak zabalené pro ty, kdo nejsou schopni uznat existenci věcí, jež nelze změřit a zapsat do algoritmů. Jenže co je algoritmus jiného než návod, formule předpisující způsob kombinace určitých prvků za účelem dosažení určitého výsledku? Prostí lidé často nejsou schopni roze-
ZÚČTOVÁNÍ
25
znat vědu od magie. A není jedno, jak se tomu říká? Nakonec, když dojdeme k podstatě, je všechno jenom energie. Jude zavrtěl hlavou a Adairovo přirovnání počítače k alchymii odmítl mávnutím ruky. „Nesnaž se napasovat nový svět do svého starého způsobu myšlení. Nebude to fungovat. Bude pro tebe lepší, když to nové prostě přijmeš tak, jak to je, a rozloučíš se s minulostí.“ „Tak použij svou magii a přiveV mi Lanore,“ dožadoval se Adair. „TeV hned.“ Jude se v křesle opřel a smířlivě se na Adaira podíval. „To uděláme, dostaneme ji. Ale… jsou tu jiné věci, se kterými se musíme vypořádat dřív.“ „Nic není důležitější než ji najít.“ „Až nastane čas. Podívej, nechci tě do toho hned takhle narychlo nutit, ale už tě to taky muselo napadnout… Zamyslel ses nad svým majetkem? Všechno, co jsi měl v době, kdy jsi… kdy jsi byl…“ „Uvězněn?“ dokončil za něj Adair větu. Začínal být netrpělivý, rozčilovalo ho, jak Jude váhá s uposlechnutím rozkazů a jak je samolibý. „Ano… Můžeme se na to důkladně podívat, až nabereš, ehm, síly, ale nezbývá mi než se domnívat, že jsi o všechno přišel.“ Když z něj tato slova konečně vypadla, Jude se odmlčel a zamrkal. Všechno ztraceno… Adair si vzpomínal, že vlastnil poměrně velký majetek: staré veliké sídlo v Rumunsku a další v Černém lese. Dům v Londýně. Celé jmění na účtech v uznávaných bankách po celé Evropě. Truhlice s poklady zakopal a nejdůležitější nástroje zanechal v úschově u důvěryhodného člověka, jednoho z těch, které stvořil. Je nanejvýš pravděpodobné, že truhlice již někdo objevil, a kdoví, co se stalo se starým přítelem? Je opravdu možné, že by jeho jmění bylo pryč? Že je bez peněz a bez domova? „Jsem si jistý, že po tak dlouhé době jsi nemovitosti i bankovní účty pozbyl,“ vysvětloval Jude tak ohleduplně, jak jen to šlo. „Sepiš místa, která si pamatuješ, a můžeme to prozkoumat, ale připrav se, že je to nevyhnutelně…“
26
ALMA K ATSU
Že je všechno pryč. Jasně. Adaira znovu ovládl hněv: ta proradná ženská ho připravila o všechno… Když ostatní zjistili, že zmizel, samozřejmě se mohli odvážit vyčmuchat něco z jeho bohatství a zkusit ho získat pro sebe. To je možná důvod, proč Jude tvrdí, že by byla ztráta času snažit se vyhledat Adairův majetek. Možná už ho sám zkoušel nalézt a neuspěl. Jude, mazaný a lačný jako vyhladovělá liška… A potom mu došlo, že je ztracen i obsah domu a že mezi ztracenými věcmi jsou i jeho recepty a zaklínadla. Panika se mu zahryzla do srdce a do žaludku a sevřela mu hrdlo. Peníze a pozemky mohl ztratit a časem zase získat, ale jestliže přišel o zdroj své moci – dvě knihy zaříkadel –, je bezmocný. Když Adair pochopil, v jaké se ocitl situaci, měl dojem, že klesá na dno oceánu a k pasu má uvázanou těžkou kotvu. Sbírka vědomostí, které nahromadil od nejlepších mistrů černé magie a namáhavě schraňoval po mnoho životů, je ztracena…; nemluvě o krvi, kterou prolil, aby tyto vědomosti a moc získal. Všechno přišlo vniveč. Býval kdysi nejmocnějším mužem na zemi, svými schopnostmi se mohl srovnávat s bohy, a teV – pokud si nebude schopen zaklínadla vybavit – bude muset hledat zase od začátku. A pak ho napadla jiná myšlenka, při které se mu udělalo zle od žaludku. Možná že si Lanny uvědomila, jakou mají ty knihy hodnotu, a nechala si je pro sebe. Možná se z nich naučila, jak zaklít tu mizernou zeV, která ho uvěznila. Jestli je to tak, mohla by být silným protivníkem. Nesmí ji podcenit. „Je to mnohem horší, než jsem si myslel,“ připustil Adair nakonec a musel se ze všech sil držet, aby neproklínal svou novou situaci, nenaříkal nad krutostí osudu nebo z pocitu čiré marnosti a bezmoci neroztřískal všechno, co mu přišlo do cesty. Jude mu položil ruku na rameno; soucitný dotek už Adair nepocítil hodně dlouho. „Obávám se, že máš pravdu.“ Adair dovolil zoufalství, aby jím projelo jako krutá, ale prudká nemoc. Je lepší se ovládnout než rozzuřit, zapamatovat si tu nesnesitelnou bezmoc, kterou cítí, a schovat si vztek na den, kdy stane Lanore opět tváří v tvář. Vztek ho bude pohánět na těžké
ZÚČTOVÁNÍ
27
cestě, která před ním leží – a ta bude těžší, než si představoval, jestli je pravda, co tvrdí Jude. Jude znovu poplácal Adaira po rameni, tentokrát poněkud toporně, a Adair si nebyl jist, zda jeho nemotornost způsobila nervozita, anebo neupřímnost. „Dvě stě let sám… Panebože, to muselo být peklo. Jaké to bylo?“ Být zavřený v prostoru menším než dětská skříňka? Jaké to asi tak mohlo být? Adairovi se na něj chtělo zakřičet, když si vybavil tu hrůzu z pohřbení zaživa. Nic z toho, co kdy zažil, ho nepřipravilo na taková muka. Po dlouhém období strádání svět, který znal, pomalu vybledl. Svět slunce, květin a voňavé země nahradil nekonečný černý obzor. Někdy v té černotě věděl, kde je: polapený v zatuchlé kobce hluboko pod zemí, kde mu společnost dělají pouze pavouci. Jindy však cítil, že se přenesl někam jinam, do naprosté prázdnoty, kde občas zaslechl útržky rozhovorů, hlasy, které znal, ale nebyl schopen určit, komu patří. V takových chvílích ho přepadal nepopsatelný pocit, jaký už kdysi zažil. Děsilo ho to mnohem víc, než by považoval za možné. Narodil se sice s ledem v žilách, ale radši by se nechal mučit bandou inkvizitorů, než by to přiznal. ZvlášZ Judeovi. Adair odvrátil zrak a neodpověděl. Posadil se na gauč. Nastalé ticho hovořilo jasně. „Tvé utrpení už je pryč a nějak jsi ho přežil,“ uzavřel celou záležitost Jude. „Nevím sice, jak jsi to dokázal, ale zvládl jsi to. To o tobě hodně vypovídá. Každý druhý by se z toho musel zbláznit.“ Šílenství bylo blíž, než si chtěl Adair připustit. Používal různé triky, aby se zabavil: v duchu odcestoval na svůj zámek v Rumunsku, procházel se jednotlivými místnostmi a vzpomínal na své oblíbené věci – vlámskou tapiserii ve vstupní hale, těžkou bavorskou komodu, ve které uchovával stříbrné talíře – a výhledy z některých oken. Když ho to přestalo bavit, snažil se vzpomenout si na jména a zvláštnosti svých sexuálních úlovků – těch, jejichž jména znal – a potom, když měl celý seznam pohromadě, vzpomínal na jména svých koní. Probíral se řadami minerálů a kovů, botanických a organických materiálů uschovaných v lahvích a sklenicích na policích své laboratoře, všechny je pojmenoval, zepředu
28
ALMA K ATSU
dozadu a zpátky, vyjmenoval jejich účel a způsob užití. Nakonec mu ale rozptýlení došlo; vymyslel pro svou paměZ mnoho zábavy, nikoli však dost na to, aby mu vystačila na dvě stě let. A když jeho mysl nebyla zaměstnaná, když polevil pramen jeho zloby a ustoupil vyčerpání, Adair se otřásl při vzpomínce na to, co nastalo potom: strašlivé vize, které povstávaly z temnoty, aby ho sužovaly, noční můry, které ho bodaly jako zlovolní duchové… Mezitím ho Jude poplácával po rameni, jako by poplácával nějakého starce, jehož chce povzbudit. „Možná ti to připadá v tuhle chvíli nemožné, ale ty se zase dostaneš na vrchol. Chce to jen trochu času.“ Až takhle daleko jsem dospěl, divil se Adair, že je ze mě člověk, kterého Jude lituje? Rychle vstal a zároveň cítil, jak v něm narůstá síla. „Ano, dostanu zpátky, co jsem ztratil, a stane se tak rychleji, než si dokážeš představit. O tom vůbec nepochybuju. Potom se zaměříme na Lanore, najdeme ji a dostane se jí potrestání, které zasluhuje.“