D 1D
dyž jsem toho zářivého červencového odpoledne r. 1890 poprvé vystoupila z vlaku ve Whitby, neměla jsem sebemenší tušení, že můj život a životy všech, které znám a miluji, se zanedlouho ocitnou v příšerném nebezpečí, z nějž se my – tím myslím nás, kteří přežili – vynoříme jako úplně jiní lidé. A když jsem se toho dne podrážkou poprvé dotkla nástupiště, nezamrazilo mě nečekaně v zádech a nezaplavila mě znepokojující předtucha, že události se zvrtnou naprosto nepředstavitelným směrem. Po pravdě, vůbec nic nenapovídalo tomu, že nadcházející prázdniny u moře se budou lišit od všech těch předcházejících příjemných pobytů. Bylo mi dvaadvacet. Právě jsem po šťastných čtyřech letech ukončila svou učitelskou kariéru, abych se věnovala přípravám na plánovanou svatbu. A i když jsem měla velké obavy o svého snoubence Jonathana Harkera, který se ještě nevrátil z obchodní cesty do Transylvánie, přesto jsem se nedočkavě radovala při představě, že mě čeká pobyt na krásném místě s mou úplně nejlepší kamarádkou na světě, kdy si spolu měsíc, možná i dva, budeme povídat bez zábran a stavět vzdušné zámky. Zahlédla jsem Lucy na nástupišti. Ve svých bílých batis-
k
D racUla ,
má láSka
D
9
tových šatech vypadala líbezněji než kdykoliv předtím. Pátrala po mně pohledem v davu a zpod elegantního klobouku s květy jí s okázalou cudností jukaly zlaté kučery. Konečně jsme se střetly očima a obličej se jí rozzářil. „Míno!“ vykřikla Lucy, ale to už jsme si padly do náruče. „Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla!“ vyhrkla jsem a nepřestávala ji objímat. „Mám dojem, jako bychom se neviděly nejmíň rok, a ne pouze pár měsíců. Vždyť se toho mezitím stalo tolik!“ „Cítím to zrovna tak. Loni na jaře jsme obě byly nezadané dívky. A teď…“ „…jsme obě zasnoubené!“ Se šťastným úsměvem jsme se opět objaly. S Lucy Westenraovou jsme byly nejlepší přítelkyně od toho dne, kdy jsme se setkaly v Upton Hall School. Mně bylo tehdy čtrnáct a jí dvanáct. Navzdory faktu, že jsme pocházely z naprosto odlišného prostředí – Lucy měla milující zámožné rodiče, kteří ji hýčkali, zatímco já své rodiče nikdy nepoznala a dobré vzdělání jsem získala jen díky milodarům – se z nás stala nerozlučná dvojice. Ztělesňovaly jsme dokonalý souhrn protikladů: já růžolící, zelenooká, středně vysoká brunetka, kterou okolí zřejmě považovalo za přitažlivou, a Lucy – oslnivá kráska s dokonalou drobnou postavou, zářivě modrýma očima, slonovinově bílou pletí a hřívou skvostných plavých kudrn. Lucy vášnivě ráda jezdila na koni a hrála míčové hry a tenis, zatímco já odjakživa byla mnohem spokojenější s nosem zavrtaným do knihy. V mnoha jiných věcech jsme však našly společnou řeč. Po celá ta školní léta jsme spolu spaly, spolu si hrály a studovaly, spolu vyrážely na dlouhé procházky, smály se a plakaly a navzájem si svěřovaly všechna svá tajemství. A protože jsem neměla žádný skutečný domov, který bych během školního volna navštěvovala, často – a vděčně – jsem prázdniny
10
D
S yrie J ameSová
trávila s Lucyinou rodinou, buď v jejich londýnském domě, nebo na venkově, případně v nějakých přímořských lázních, které paní Westenraová měla momentálně v oblibě. Když jsem se později stala učitelkou na téže škole, naše přátelství neztratilo na hloubce, a když Lucy nakonec dostudovala a s ovdovělou matkou se vrátila do Londýna, zůstávaly jsme v úzkém kontaktu prostřednictvím dopisů a pravidelných návštěv. „Kde je tvá maminka?“ rozhlížela jsem se po paní Westenraové. „V našich pokojích, odpočívá. Jak se ti líbí moje nové vycházkové šaty a klobouk? Máti tvrdí, že v letošní sezoně u moře to je nejnovější výkřik módy, ale nadělá kolem toho tolik řečí, že už jsem pěkně otrávená.“ Ujistila jsem Lucy, že šaty jsou nádherné a že móda ji nudí z toho jediného důvodu, že po módním oblečení nikdy nemusela toužit. „Kdybys jako já neměla víc než čtvery šaty a dva kostýmy, Lucy, zřejmě bys rázem začala prahnout právě po těch kusech do šatníku, kterými teď pohrdáš.“ „Co ti chybí na kvantitě, má drahá Míno, to doháníš na kvalitě, protože bez výjimky vypadáš úžasně a elegantně. Z tvých letních šatů jsem nadšením bez sebe! Půjdeme? Venku čeká drožka. Požádej nosiče, ať ti zavazadla vynese před nádraží. Jen počkej, až se tu porozhlédneš po okolí! Whitby je hotový zázrak!“ A vskutku, jak jsme se vzdalovaly od nádraží, otevřeným oknem našeho kočáru jsem si okouzleně vychutnávala líbeznou vyhlídku. Jemný vánek k nám přinášel slanou vůni moře a nad hlavami nám kroužili skřehotající racci. Přímo pod námi si mezi dvěma hlubokými zelenými údolími razila cestu řeka Esk, jež na své pouti k moři obtékala rušný přístav. Sytě modrá obloha a načechrané bílé mráčky tvořily rozkošný kontrast s červenými střechami mnoha stavení starého města,
D racUla ,
má láSka
D
11
jež se k sobě tísnila podél strmého horského úbočí. „To je opravdu úchvatné městečko!“ „Že ano? Měla jsem strašnou radost, že letos se máti rozhodla strávit léto jinde než obvykle. Brighton i Sidmouth mi už pěkně lezly krkem!“ „Bylo od tebe moc milé, že jsi mě zase pozvala.“ Uchopila jsem Lucyiny ruce v rukavičkách a láskyplně je stiskla. „Teď, když jsem ve škole dala výpověď a přišla tak o svůj pokojík, vážně nevím, kam bych se během prázdnin vrtla.“ „Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych letošní prázdniny strávila s někým jiným, má drahá Míno! Báječně si to užijeme! Prý se tu kolem nabízejí krásné procházky a také si můžeme najmout loďky a vyjet si na řeku.“ „Och! Veslování, to bylo vždycky moje!“ „A teď se podívej přes řeku. Vidíš tu dlouhou řadu schodů, které se vinou nahoru? Podle všeho vedou až na vrchol, kde je kostel a zchátralé opatství. Doslova umírám touhou to tam propátrat, ale od našeho včerejšího příjezdu se máti cítí příliš unavená, takže ani nevyšla z penzionu, a už vůbec neměla chuť zjišťovat, jestli by vyšplhala až nahoru. Ale teď tu mám tebe, a tak můžeme vyrážet na dlouhé výpravy a všechno si spolu prohlédnout.“ „Tvoje matka je tedy nemocná?“ „Ale není. Aspoň myslím, že ne. Jen se poslední dobou snadno unaví a při chůzi do prudkého kopce nemůže popadnout dech. Doufám, že mořský vzduch jí udělá dobře. A teď,“ dodala Lucy vzrušeně, „co říkáš mému zásnubnímu prstenu?“ Stáhla si rukavičku a strčila mi ruku až pod nos. Se zatajeným dechem jsem si prohlížela jemný zlatý kroužek osázený perlami, který jí zdobil útlý prsteník. „Je skvostný, Lucy.“ „Ukaž mi ten svůj!“ „Já prsten nemám,“ přiznala jsem. „Ale Jonathan se těsně
12
D
S yrie J ameSová
před odjezdem na zámořskou služební cestu dozvěděl, že uspěl při advokátských zkouškách. Už není pouhý úředník, ale plnoprávný advokát. Slíbil, že hned po návratu mi prstýnek koupí.“ „A vyměnili jste si aspoň kadeř vlasů?“ „Pochopitelně! Prozatím je máme schované v malých obálkách.“ „My s Arthurem je nosíme ve stejných zlatých medailoncích; jemu visí na řetízku hodinek. Ale já svůj medailonek už nenosím příliš často, přinejmenším od chvíle, kdy mi daroval tohle.“ Lucy si s blaženým úsměvem přejela prsty po černé sametce na hrdle, zdobené diamantovou sponou. „Tvou sametku obdivuji od chvíle, kdy jsem vystoupila z vlaku. Je vážně překrásná.“ „Víš, diamantová spona patřívala Arthurově matce. Zbožňuji ji, vlastně ji skoro nikdy nesundávám, snad jen na spaní.“ Dojely jsme k příjemnému rozložitému starému penzionu v ulici Royal Crescent, který vedla vdova po mořském kapitánovi; tam si Lucy a její matka pronajaly pokoje. Nechala jsem si odnést zavazadla do ložnice, o niž jsem se měla dělit s Lucy. Jelikož paní Westenraová stále podřimovala a na večeři bylo ještě brzy, obě jsme popadly klobouk a slunečník a vydaly se prozkoumat Whitby. „Jaké máš novinky o Jonathanovi?“ vyptávala se Lucy, když jsme se loudaly po North Terrace a těšily se z vyhlídky na moře a z příjemného letního vánku. „Už jsi dostala další dopis?“ Nešťastně jsem si povzdechla. „Neozval se mi celý měsíc. Přiznám se, že mi to dělá veliké starosti.“ „Měsíční pauza mezi dopisy není zase tak dlouhá.“ „V Jonathanově případě ano.“ Během uplynulých pěti let procházel Jonathan praxí jako kancelista u pana Petera Hawkinse, blízkého přítele své ro-
D racUla ,
má láSka
D
13
diny, který mu rovněž platil vzdělání. Koncem dubna pan Hawkins poslal Jonathana jako svého zástupce do Transylvánie, země ve východní Evropě, na schůzku s urozeným hrabětem Draculou, jehož jménem provedli nějaký nákup nemovitostí. Jonathan byl z vyhlídky na dlouhou cestu doslova unešený, protože po cestování toužil odjakživa, ale nikdy dřív neměl dost peněz na to, aby mohl vyjet za hranice. „Po celé ty roky jsme si s Jonathanem psali naprosto pravidelně, a občas i dvakrát týdně. A i když se vydal na tuhle služební cestu, dostávala jsem bezpočet dopisů o jeho plavbě přes Kanál, o všech zajímavostech, které viděl, o lidech, s nimiž se setkal, o nových pokrmech, které ochutnal. Veškerá komunikace ale úplně náhle ustala. Neměla jsem potuchy, zda už dorazil do Transylvánie, a strachovala jsem se, že ho potkalo něco zlého. Od pana Hawkinse jsem si tedy obstarala adresu hraběte Draculy a poslala Jonathanovi dopis přímo tam. Nakonec jsem zprávu dostala – ale krátkou a uspěchanou, což není pro Jonathana typické, a vůbec se nezmínil o dopise, který jsem mu napsala předtím. Přišlo mi pouhých pár řádek, že úkol dotáhl už téměř do konce a za pár dní se vydá na cestu k domovu. Okamžitě jsem Jonathanovi odepsala a oznámila mu své plány na léto, aby mi mohl další dopis poslat přímo sem do Whitby. Ale uplynul další měsíc a odpověď nepřišla. Co jen se mu mohlo stát?“ „Možná se v Transylvánii prostě zdržel déle, než předpokládal, nebo se rozhodl zpáteční cestu si prodloužit o návštěvu nějakých pamětihodností.“ „Pokud ano, proč nenapsal? Proč mi neodpověděl na ten poslední dopis?“ „Dopis se často zatoulá, Míno, a než dorazí z cizí země, může to trvat věky. Věř mi, že Jonathan je v pořádku. Co nevidět o něm uslyšíš. Nechtěl by, aby sis dělala starosti. Určitě by si přál, aby sis dovolenou vychutnala co nejvíc.“
14
D
S yrie J ameSová
Opět jsem si povzdechla. „Zřejmě máš pravdu.“ Po strmých schodech jsme sestoupily na molo a minuly rybí trh, kde rybáři s manželkami stáli u přídí svých zakotvených člunů a využívali podvečer, aby vydělali na hrstce střídmě oblečených lovců slev. Vzduchem se rozléhalo skřehotání racků, šum vody a pleskání plachet ve vánku, a doslova v něm jiskřila tak mocná slaná vůně moře a pach čerstvé rybiny i zatuchlého konopí, že jsem to všechno téměř cítila na jazyku. „Och, u moře to miluju!“ zvolala jsem, rozjařená tou vzrušující kakofonií výjevů, zvuků a vůní, které nás obklopovaly. „A teď mi musíš vyprávět o všem, Lucy. Jaký je tvůj pan Holmwood? Nebo bych měla říct budoucí lord Godalming?“ „Óch, Arthur je úplný drahoušek! Slíbil, že v dohledné době přijede do Whitby na návštěvu. Kdykoliv nejsme spolu, opravdu se mi po něm stýská.“ „Už jste určili datum svatby?“ „Ne, ale máti naléhá, abychom se vzali brzy, možná už v září. Musím přiznat – doufám, že tobě se s tím svěřit můžu, Míno – září se mi zdá příšerně blízko. Na Arthurovu žádost o ruku jsem kývla teprve před dvěma měsíci, a zatím jsem si nestihla zvyknout na myšlenku, že se doopravdy vdám.“ Překvapeně jsem se po Lucy ohlédla. „Ale ve svých dopisech jsi tvrdila, že do Arthura jsi zamilovaná až po uši, a ze zasnoubení jsi byla blahem bez sebe.“ „To ano! Arthura upřímně miluji! Je tak urostlý a pohledný a má tak rozkošné kadeřavé vlasy! Máme hodně společného a máti ho prostě zbožňuje. Vím, že to je pro mě dokonalý muž, a jsem upřímně šťastná.“ Mezitím jsme přešly most přes řeku, což byl jediný způsob, jak se dostat k Východnímu mysu. Na druhém břehu jsme začaly stoupat po další, nekonečně dlouhé řadě schodů
D racUla ,
má láSka
D
15
– právě těch, které mi Lucy ukazovala z drožky – jež se od městských ulic plavně vinula po svahu až k pobořenému opatství a kostelu na vrcholu kopce. „Ale pokud jsi šťastná, Lucy,“ poznamenala jsem v chůzi, „proč se tedy tváříš tak ustaraně?“ „Já že se tvářím ustaraně?“ Lucy se krabatilo čílko v tom něžném trucovitém výrazu, který jsem znala tak dobře. „Ale to jsem nechtěla! Jenom jsem maličko smutná, když si uvědomím, že tohle budou naše poslední společné prázdniny, Míno, kdy spolu budeme pouze my dvě, a že co nevidět mě už lidé nebudou brát jako přitažlivou mladou dívku, ale jako usedlou, starou, vdanou ženu. A mě tolik vzrušovalo, že jsem mladičká a obdivovaná, že jsem předmětem touhy mnoha různých mužů! A teď považ, že to všechno skončí, a přitom mi ještě není ani dvacet let!“ Pohlédla jsem do Lucyiny nešťastné tvářičky a potlačila smích. „Drahá, drahá Lucy,“ zavěsila jsem se do ní, „tak ráda bych s tebou soucítila, ale bohužel, já to radostné vzrušení, o kterém mluvíš, osobně nikdy nepoznala! Za celá ta léta jsem neměla jiného nápadníka než Jonathana. Pochop, že ne každou dívku požádají o ruku tři různí muži během jediného dne!“ Lucy jen zmateně potřásla hlavou. „Můžu si ten den vybavit třeba stokrát a stejně tomu pořád nedokážu uvěřit! Buď si jistá, že se to přivalilo ne jako bouře, ale doslova jako vichřice! Před tím čtyřiadvacátým květnem mě o ruku nepožádal v podstatě nikdo – aspoň ne doopravdy – protože těžko můžu počítat Williama Russella, který schoval prstýnek do mého kusu dortu s polevou, když nám bylo devět, nebo Richarda Spencera, co mi na louce za Upton Hall School vlepil pusu a vymáhal po mně slib, že se za něho provdám. Byla jsem tehdy ještě dítě a oni jen pošetilí chlapci. A od doby, co jsem se odstěhovala zpátky do Londýna, jsem měla zástupy
16
D
S yrie J ameSová
obdivovatelů, ale nikdo mě o ruku nepožádal ani náznakem. A pak najednou jsem dostala tři nabídky k sňatku současně!“ Lucy mi průběh těch událostí podrobně popsala v dopise. Doktor John Seward, vynikající mladý lékař, se zastavil hned dopoledne, vyznal jí lásku a požádal o ruku. Po něm se objevil další ctitel – zámožný Američan původem z Texasu, jistý Quincey P. Morris, jenž byl blízkým přítelem jak doktora Sewarda, tak i pana Holmwooda – který se objevil se stejnou žádostí hned po obědě. Lucy, zdrcená lítostí, musela prvním dvěma mužům vysvětlit, že jejich žádost bohužel odmítá, jelikož miluje jiného muže. A ještě téhož odpoledne si Arthur Holmwood vyčíhal klidnou chvilku, během níž přednesl svoji žádost o ruku, a Lucy nadšeně řekla své ano. „Jistě to byl nádherný pocit,“ povzdechla jsem si, „když jsi zjistila, že tě zbožňuje tolik skvělých, ušlechtilých a úctyhodných mužů!“ „Bylo to nádherné – ale současně mi to připadalo jako hotová hrůza! Namouduši netuším, jak doktor Seward a pan Morris došli k názoru, že se do mě zamilovali, protože kdykoliv přišli na návštěvu, musela jsem sedět jako tupá ovce, usmívat se jako školačka a cudně se rdít při každém jejich slově, zatímco většinu konverzace obstarávala máti. Chvílemi se mi chtělo zoufalstvím až zavřísknout, protože to všechno bylo tak hloupé! Ale zamlouvali se mi všichni, a když jsme se konečně ocitli o samotě, každý z nich mi po řadě vylil své srdce. Ale nebylo zbytí a já dva z nápadníků musela poslat pryč, s kloboukem smutně v ruce, a přitom jsem si v hloubi duše uvědomovala, že mi ze života odcházejí navždy! Při pohledu na výraz v tváři doktora Sewarda jsem se rozplakala, protože vypadal tak schlíple a zraněně! A když jsem vysvětlila panu Morrisovi, že v mém srdci je jiný muž, řekl mi tím okouzlujícím texaským přízvukem: ,Děvčátko milé, vaše upřímnost a odvaha mě povýšily na přítele, a to je větší vzác-
D racUla ,
má láSka
D
17
nost než milenec.‘ Pak o svém ,sokovi‘ pronesl mnoho statečných a velkorysých poznámek, i když vůbec netušil, že se jedná o Arthura, jeho nejbližšího přítele. A potom – napsala jsem ti, co pan Morris řekl před odchodem?“ „Ano! Požádal tě, abys ho políbila a pomohla tak zmírnit tu ránu, je to tak? A tys mu vyhověla!“ Zastavily jsme se na schodech, abychom popadly dech, a já se k Lucy obrátila. „Nebudu zapírat, že mě to trochu udivilo.“ „A proč?“ „Lucy, přece nemůžeš políbit každého muže, který tě náhodou požádá o ruku, jen ze soucitu s ním!“ „Bylo to jen jedno políbení. No tak, Míno! Proč jen se žádná dívka nesmí provdat za tři muže, či za tolik mužů, kolik jich o ni bude stát? Ušetřilo by jí to spoustu starostí!“ Hlasitě jsem se rozesmála a přivinula si Lucy do náruče. „Ty husičko hloupá! Vzít si tři muže? Hrozná představa!“ „Když já si připadala vážně příšerně, že mou vinou jsou dva z nich moc a moc nešťastní!“ „Na tvém místě bych starostmi o doktora Sewarda a pana Morrise nemarnila čas,“ poznamenala jsem, zatímco jsme pokračovaly v cestě. „Časem se ze zklamání vyléčí a každý z nich si najde jinou mladou ženu, která bude uctívat i zem, po které oni chodí.“ „To doufám, protože věřím, že každý si zaslouží prožívat takové štěstí, jaké já našla s Arthurem a ty se svým Jonathanem.“ „I já v to doufám. Stát se manželkou – Jonathanovou manželkou – strávit život po jeho boku, pomáhat mu s prací a stát se matkou – po ničem jiném jsem nikdy netoužila.“ Lucy na okamžik ztichla a pak se otázala: „Míno, a takhle jsi to cítila odjakživa?“ „Jak, takhle?“ „Vím, že s Jonathanem jste se přátelili snad celý život – ale
18
D
S yrie J ameSová
až donedávna jsi ho za nápadníka nepovažovala. Pomyslela sis před Jonathanem taky na jiného muže?“ „Ne. Nikdy.“ „Nikdy? Neříkej, že když jsem odjela z Upton Hall, že se neobjevil nějaký chlapec nebo muž, který se ti líbil a náklonnost ti oplácel – někdo, o kom ses mi vůbec nezmínila?“ „Kdyby ano, věděla bys o tom, Lucy. Vždycky jsem se ti svěřovala se vším.“ „Na to ti neskočím. Děvče si prostě musí nechat aspoň nějaké tajemství.“ Lucy škádlivě zatřepetala řasami. Pak se smíchem dodala: „Vždyť víš, že si dělám legraci, Míno. Já také nemám sebemenší tajemství před tebou – ani před Arthurem. Máti tvrdí, že čestnost a úcta jsou pro manželství nejdůležitější, dokonce důležitější než láska, a já souhlasím – a co ty?“ „I já souhlasím. S Jonathanem si hnusíme tajnůstkářství a nepravdy. Už dávno jsme spolu uzavřeli dohodu, že k sobě vždy budeme bezvýhradně upřímní – a podle mě je ten slib významný hlavně teď, když se z nás mají stát manželé.“ „Ano, přesně tak to je správné.“ Mezitím jsme vystoupily na horní konec schodiště a loudaly se kolem kostela svaté Mary, kamenné budovy s mohutnou věží a cimbuřím lemovanou střechou, která připomínala pevnost. Její masivní odolná konstrukce zřejmě dokázala ideálně odolat nemilosrdným útokům klimatu Severního moře. Průzkum nás dovedl k nedaleké ruině opatství Whitby – štíhlé, velkolepé a neuvěřitelně impozantní a nesmírně mohutné, na rozlehlém zeleném trávníku obklopeném loukami, na nichž svítily bílé ovce. Uchváceně jsme se kochaly tou krásou, prohlížely si vznosnou hlavní chrámovou loď s chybějící střechou, úchvatnou příčnou loď a jemné lomené gotické oblouky na vzdáleném konci bývalého kostela. „O tomhle opatství se vypráví kouzelná legenda, kterou jsem si před odjezdem do Whitby přečetla,“ prohodila jsem.
D racUla ,
má láSka
D
19
„Prý za jistých letních odpolední, když slunce pod určitým úhlem svítí na severní část kůru, lze v jednom z oken spatřit dámu v bílém.“ „Dámu v bílém? Kdo to má být?“ „Někteří lidé jsou přesvědčeni, že jde o přízrak svaté Hildy, saské princezny. V šestém století tady založila klášter, z nějž se později stalo opatství. Pořád se prý snaží pomstít Vikingům, kteří vydrancovali zdejší budovy.“ „Přízrak!“ Lucy vyprskla smíchy. „Ty věříš na duchy?“ „Samozřejmě že ne. Nikdo mi nevymluví, že ,přízrak‘ je obyčejný odraz slunečních paprsků.“ „Ano, ale ta legenda je lepší. Připadá mi mnohem romantičtější.“ Opatství jsme nechaly za zády a vracely se kolem kostela. Došly jsme k otevřené pláni mezi kostelem a útesem, pokryté omšelými náhrobními kameny. „Bože na nebesích!“ vydechla jsem. „To je ale obrovský hřbitov – a ta vyhlídka!“ Hřbitov byl opravdu rozlehlý, na nádherném místě. Z dramatické výšky na vrcholku útesu shlížel po jedné straně na město a přístav a po druhé straně na širé moře. Podle všeho šlo o hodně oblíbené místo, protože po síti stezek křižující hřbitov se procházelo, na lavičkách posedávalo, vyhlídkou se kochalo a vánkem se osvěžovalo nejméně pětadvacet návštěvníků. Vyhlídka nás přitáhla jako magnet. Zamířily jsme přímo k vyvýšenině, kde jsme u samého okraje útesu objevily kovovou lavičku natřenou na zeleno. Posadily jsme se. Lavička nabízela velkolepou panoramatickou vyhlídku na město a přístav hluboko pod námi, na nedozírné jiskřivé moře, vlnolamy, dva majáky a dlouhou písčitou pláž táhnoucí se až k zálivu, za kterým se pevnina stáčela hluboko do moře. Vedle nás se dva malíři u malířských stojanů snažili tu krásu zachytit. Na dlážděné stezce pod námi jsem slyšela klapot os-
20
D
S yrie J ameSová
lích kopyt a tlumený hovor kolemjdoucích, ale jinak kolem vládl bezvýhradný a líbezný klid. „Myslím, že to je nejkrásnější místo v celém Whitby!“ svěřila jsem se. „Naprosto souhlasím,“ přisvědčila Lucy, „a tahle lavička má nejlepší polohu na celém kopci. Tímto ji pasuji na naši osobní lavičku.“ „Jsem si jistá,“ usmála jsem se blaženě, „že sem budu chodit často, abych tu četla nebo psala.“ Kdybych tehdy jen tušila, že právě na tomhle místě se odehrají události, které tragicky změní Lucyin osud a mým od základu a neúprosně otřesou, obrátila bych se k té nádheře zády a trvala na tom, že z Whitby okamžitě odjedeme. Přinejmenším si ráda namlouvám, že bych tehdy měla dost odvahy to udělat. Ale copak si člověk může představit nepředstavitelné? A obzvlášť když ta tragédie začala tak nevinně?
D Během mé první noci ve Whitby začala Lucy chodit ve spaní. Večer jsme strávily příjemně. Po procházce jsme se s Lucy vrátily do penzionu na Royal Crescent, kde jsme si s paní Westenraovou pochutnaly na časné večeři. Milá paní měla výbornou náladu a přivítala mě opravdu skvěle. Později, když Lucy s matkou odešly na pár nezbytných návštěv ve městě, opět sama jsem zamířila na Východní útes, kde jsem strávila příjemnou hodinku na „naší“ lavičce a psala si do deníku. Ovšem tu noc, nedlouho po tom, co jsme s Lucy odešly do svého pokoje a usnuly, probudil mě nějaký šustot. Byla teplá noc a my nechaly okenice i samotné okno dokořán. Když jsem rozespale otevřela oči, v záři měsíce zalévajícího místnost jsem rozeznala Lucy, která vstala z lůžka a oblékala se. „Lucy? Co se stalo? Proč nespíš?“ Moje přítelkyně neodpověděla, jen si dál zapínala spod-
D racUla ,
má láSka
D
21
ničku. Oči měla otevřené dokořán a upírala je nehybně před sebe, ve tváři jí seděl nezvykle prázdný výraz. Vzápětí si ze skříně vytáhla sukni a začala si ji navlékat. „Lucy!“ Vstala jsem a bosá přešla pokoj až k ní. „Proč se oblékáš?“ Opět žádná odpověď. Lucy zřejmě nevnímala dokonce ani mou přítomnost. Náhle jsem pochopila, čeho jsem svědkem. Tohle podivné Lucyino chování jsem před lety zažila už několikrát, když jsme ještě byly ve škole. Jedné sněhobílé noci vstala z naší společné postele a bosá, jen v noční košili, se vytratila ven. Naštěstí ji služka našla dřív, než umrzla, nechala ji ohřát se u ohně a doprovodila ji zpátky do postele. Jindy se Lucy nastrojila do svého nejlepšího pláště a klobouku a sešla dolů do kuchyně, kde zhltala obrovský kus jablkového koláče a vypila sklenici mléka, než ji objevil personál. Druhý den ráno si na tyhle příhody vzpomínala buď matně, nebo vůbec ne. „Lucy, miláčku,“ oslovila jsem ji teď, položila jí ruce na ramena a zahleděla se jí do nevidomých očí, „je hluboká noc. Musíš se vrátit do postele. Ukaž, pomůžu ti.“ K mé úlevě se nebránila. Jakmile zaslechla můj hlas, nebo to možná způsobil dotek mých rukou, okamžitě se vzdala svého záměru a pokojně se podřídila mým příkazům. Povedlo se mi ji odstrojit, znovu jí obléknout noční košili a uložit zpátky do postele, aniž by se probudila. Druhý den u snídaně byla Lucy stejná jako obvykle, usměvavě brebentila, jako by se včera večer nic nestalo. Se smíchem jsem vylíčila Lucy a její matce, co se přihodilo. „Náměsíčná?“ odpověděla Lucy a překvapeně se zasmála. Mazala si zrovna topinku máslem a džemem. „To už je hodně dlouho, co jsem to udělala naposledy.“ Paní Westenraovou ta informace zdaleka nepobavila jako
22
D
S yrie J ameSová
nás dvě. „Och, propána!“ vyhrkla a ze samých obav zkrabatila bledé čelo, zatímco si prsty pohrávala se svým perlovým náhrdelníkem. „Tenhle tvůj starý zlozvyk mi odjakživa dělal těžkou hlavu, Lucy. Považ, že by se měl vrátit zrovna teď, když jsme na novém, neznámém místě.“ Paní Westenraová byla drobná, ale boubelatá pětačtyřicetiletá dáma. Snadno se dalo odvodit, po kom dcera podědila svou krásu, protože obě měly stejně přitažlivé rysy obličeje, stejně tmavě modré oči, světlé kadeřavé vlasy a hebkou, slonovinově bílou pleť. Paní Westenraová se pak obrátila ke mně. „Ty sklony zdědila po svém otci. Edward také míval ve zvyku vstát uprostřed noci, a pokud jsem ho včas neprobudila, a tak nepřivedla k rozumu, odešel z domu. Jednou v noci ho našel policista, jak ve svém nejlepším obleku bloumá po St. James’s Park. Jindy, bylo to na venkově, si ve dvě v noci donesl k řece všechno náčiní a začal rybařit.“ Lucy vyprskla smíchy. „Na to si vzpomínám. Hlupáček papá.“ Úsměv jí zmizel ze rtů a se zamženýma očima se napila kakaa. „Ach Bože, tolik mi chybí.“ „Tvůj tatínek byl báječný člověk,“ potvrdila jsem. Paní Westenraová smutně potřásla hlavou. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě tu nechá takhle samotnou. Byla jsem si jistá, že odejdu dřív než on. Drahý, drahý Edward.“ Oči se jí náhle zaplavily slzami, natáhla se přes stůl a stiskla Lucy dlaň. „Díkybohu mi Lucy dělá už jeden a půl roku společnost. Neumím si však představit, jak to budu zvládat, až se mi vdá.“ Lucy druhou ruku přiklopila na tu matčinu a pohlédla jí do očí. „Máti, zvládneš to dobře. S Arthurem budeme bydlet na dosah a budeme na návštěvy jezdit tak často, že si mé nepřítomnosti skoro nevšimneš.“ Paní Westenraová si osušila oči ubrouskem. „To doufám, drahoušku. Jsem z toho šťastná, Lucy, a věřím, že budeš i ty.“
D racUla ,
má láSka
D
23
Obě ženy si vyměnily láskyplný úsměv. Vůči oběma přítelkyním jsem pocítila vřelý příval náklonnosti – a současně, i když proti své vůli – i jemný osten závisti. Skutečnost, že jsem nikdy nepoznala blaho matčiny ani otcovy lásky, odjakživa patřila k největším bolestem mé duše. Temné stigma vlastní minulosti pro mě představovalo zdroj hanby od chvíle, kdy jsem se o něm jako dítě dozvěděla, a dodnes se při každém pomyšlení na to zardím studem. „Pojďme tedy mluvit o svatbě,“ navrhla paní Westenraová, která opět našla ztracenou rovnováhu do té míry, že si dokonce uzobla míchaných vajíček. „Jsem toho názoru, že byste se s Arthurem měli vzít co nejdřív.“ „Nač ten spěch, máti? Dlouhá zasnoubení nejsou vůbec neobvyklá. Dokonce i ty a tatínek jste se svatbou čekali celý rok, nemám pravdu?“ „Ano, ale to bylo za zcela jiných okolností. Tvůj otec se snažil proniknout do světa bankovnictví a přál si, aby podnik byl zavedený a dobře prosperoval ještě předtím, než se vezmeme. Arthura podobná finanční omezení netíží. Je nesmírně zámožný. A jako jediný syn v budoucnu zdědí Ring Manor a všechny otcovy pozemky a nemovitosti. Neexistuje jediný důvod, proč byste sňatek měli odkládat.“ Paní Westenraová hovořila tak naléhavě, až jsem se neubránila podezření, že za jejím přáním, aby se Lucy rychle vdala, se může skrývat něco jiného, ale ona dodala pouze: „Tak či onak, září je pro svatbu přímo ideální měsíc.“ „Nu, já ale počkám a uvidím, co na to po svém příjezdu řekne Arthur,“ pravila Lucy mile. „A co ty, Míno?“ otázala se paní Westenraová. „Kdy a kde se s Jonathanem vezmete? Už jste si to naplánovali?“ Po krátkém zaváhání jsem vážně odpověděla: „Mluvili jsme o tom, že bychom se koncem léta vzali v Exeteru – jen úplně prostý obřad, to dá rozum – ale teď si nejsem jistá.“
24
D
S yrie J ameSová
Svěřila jsem se hostitelce o Jonathanově služební cestě do Transylvánie i o tom, jak se opozdil s návratem a jak dlouho se mi už neozval. „Z jeho posledního dopisu jsem neměla dobrý pocit. Písmo patří jemu, ale jeho slova jako by to nebyla.“ „Napsala jsi jeho zaměstnavateli?“ zajímala se paní Westenraová. „Jistě. Ale pan Hawkins se taky neozval.“ Lucy a její matka se ze všech sil snažily moje obavy rozptýlit, ale bohužel se jim nedařilo znít přesvědčivě. Po snídani Lucy navrhla další procházku na Východní útes. Její matka, kterou popadla dýchavičnost už při chůzi z jídelny do obývacího pokoje, nás poprosila, ať ji omluvíme. Ovšem ještě předtím, než jsme s Lucy vyrazily ven, si mě paní Westenraová vzala nenápadně stranou a tiše, úzkostlivě se svěřila. „Míno, nerada bych, abys před Lucy cokoliv říkala, ale dělám si o ni velké starosti.“ „A proč, madam?“ „Jde o její nešťastnou náměsíčnost. Může to pro ni být velmi nebezpečné. Nic jí neříkej, ale dej mi slovo, že na ni budeš dohlížet a každý večer zamkneš dveře vašeho pokoje, aby nemohla v noci odejít ven.“ Naprosto upřímně jsem to paní Westenraové slíbila, pevně přesvědčená, že dokážu Lucy ochránit před vším nebezpečím. Och! Jak jsem se mohla takhle mýlit?
D Téhož odpoledne jsme se s Lucy vrátily ke kostelu na Východním útesu, kde jsme se daly do řeči s nahrbeným námořníkem na odpočinku, jenž se jmenoval pan Swales a tvrdil, že se mu blíží stovka. On i jeho dva prastaří kumpáni byli Lucyinou krásou natolik uchváceni, že se usadili poblíž ní
D racUla ,
má láSka
D
25
sotva pár minut nato, co jsme spočinuly na naší oblíbené lavičce. Lucy se jich laskavě vyptávala na jejich dobrodružství s grónskou rybářskou flotilou a na slavné chvíle, jež prožili během bitvy o Waterloo. Já se daleko víc zajímala o místní pověsti, ale když jsem rozhovor stočila tím směrem, starý pan Swales trval na tom, že všechny příběhy o Bílé paní v okně opatství a jinde jsou jen hlouposti a nesmysly. „Jsou to akorát báchorky pro výletníky a jim podobné!“ ohrnoval stařec nos. „Vůbec to neberte vážně, slečinko. Všechno to jsou hloupý pohádky, na mou věru. To já vám povím o věcech, co se doopravdy staly!“ A pustil se do vyprávění několika barvitých historek týkajících se města a hřbitova. Lucy rozrušilo, když nám stařec vysvětlil, že blok mramoru, na němž stála naše oblíbená lavička, je ve skutečnosti hrob sebevraha; ovšem pan Swales ji ujistil, že na té lavičce sedává už nejmíň dvacet let, a ještě mu to neuškodilo. Po návratu do penzionu mi majitelka paní Abernathyová oznámila, že tam na mě čeká dopis. Srdce mi poskočilo vzrušením. Rukopis jsem okamžitě poznala: patřil Jonathanovu zaměstnavateli, panu Peteru Hawkinsovi. Nevydržela jsem čekat, než dojdu do pokoje, a obálku jsem roztrhla hned na místě. Ke své úlevě jsem zjistila, že ten milý starý pán přiložil dovnitř dopis, který dostal od Jonathana. „Vidíš?“ vyhrkla Lucy a přitom zvědavě natahovala krk, aby jukla do přiloženého listu, jejž jsem bleskově přelétla pohledem. „Říkala jsem ti, že se Jonathan ozve. Co píše?“ Srdce mi pokleslo. Rukopis sice byl Jonathanův, ale já toužila hlavně po uklidňujících slovech a vysvětlení jeho dlouhé odmlky. Obchodní dopis určený jeho zaměstnavateli mi však přinesl propastné zklamání:
26
D
S yrie J ameSová
Hrad Dracula, 19. červen 1890 Milý pane, tímto dopisem vám oznamuji, že úkol, kterým jste mě pověřil, jsem dotáhl k úspěšnému konci, a zítra se chystám rozjet k domovu. Cestou si však hodlám udělat přestávku a dopřát si dovolenou. I nadále vám oddaný J. Harker „Jedna věta,“ hlesla jsem zdrceně, když jsem dopis podávala Lucy. „Jen jediná věta. Tohle mi k Jonathanovi vůbec nesedí.“ „Proč? Psal přece panu Hawkinsovi, ne tobě. Podle mě jde o typický obchodní dopis, dostatečně sdělný.“ „A v tom je ten háček. Pan Hawkins je pro Jonathana spíš jako otec než obchodní společník. Oba ho známe už od dětství. Jonathan by starého pána nikdy neoslovil tak věcným tónem.“ „Třeba jen spěchal. A podívej: tvrdí, že při zpáteční cestě domů si chce udělat dovolenou.“ „I kdyby se Jonathan skutečně někde zdržel, už dávno by dorazil domů. A proč napsal panu Hawkinsovi, a ne mně? Adresu sem do Whitby jsem mu přece poslala?“ Útroby mi sevřel prudký příval strachu a tak ochromil mé smysly, že jsem se zhroutila do nedalekého křesla. „Myslíš, že je možné – že by se Jonathan během cesty seznámil s jinou ženou? Je snad tohle důvodem jeho mlčení?“ „S jinou ženou?“ zhrozila se Lucy. „To nikdy! Jonathan je stejně stálý a věrný jako ty, Míno Murrayová! Miluje tě z hloubi srdce a vy dva jste ti nejoddanější lidé, jaké jsem kdy poznala. Jonathan se na jinou ženu nikdy nepodívá dvakrát, to mi můžeš věřit!“
D racUla ,
má láSka
D
27
„Myslíš to vážně?“ „Já to vím. Ty se provdáš za Jonathana, Míno. Jsem si jistá, že jeho mlčení se dá nějak jednoduše vysvětlit, a ty se to dozvíš co nevidět. Vrátí se k tobě, přísahám!“
D Uběhlo téměř čtrnáct dní, co jsem od Jonathana nedostala ani slůvko, a já přežívala v obavách, které mě přímo vražedně stravovaly. Zato Lucy se ozval Arthur. K jejímu zklamání musel návštěvu odložit, protože mu onemocněl otec – což ovšem znamenalo, že i my musíme odložit naše plány vyjet si zaveslovat na řeku, i když jsme se na to dychtivě těšily. A jako by těch starostí nebylo už beztak dost, u Lucy se tu a tam opět projevila její náměsíčnost. Pokaždé mě probudilo, jak přechází po místnosti a za každou cenu se chce dostat ven. Uléhala jsem s klíčem pevně přivázaným k zápěstí. Ale přes to všechno jsme si vychutnávaly společné dny, které jsme trávily procházkami městem nebo nahoru na Východní mys, či dlouhými výpravami do okolních kouzelných vesniček. Ven jsme sice nevycházely bez klobouku, ale paní Westenraová spokojeně poznamenala, že Lucyiny obvykle bledé tváře začíná zdobit slušivý narůžovělý odstín. Šestého srpna se počasí změnilo. Slunce zůstalo ukryté za hustými mračny, moře se s burácením valilo vysoko na písečné pláže a všechno halila neproniknutelná šedá mlha. „Co nevidět sem vtrhne bouře, zlatoušku, a pořádná, dejte na mě,“ poznamenal starý pan Swales, když si toho odpoledne přisedl na hřbitově vedle mě. Byl to milý stařeček, ale toho dne jsem měla neodbytný dojem, že nedokáže brebentit o ničem jiném než o smrti. Zadíval se do dálky na moře a zlověstným tónem prorokoval: „Dokážu vycítit, že ten vichr vanoucí od moře přináší zkázu a ztroskotání a hluboké zoufal-
28
D
S yrie J ameSová
ství a zlomená srdce... Vidíte? Vždyť zní a vypadá a chutná a páchne jako sama smrt!“ Starcovo sýčkování mě rozčilovalo. Samozřejmě jsem chápala, že to nemyslí zle, ale stejně se mi ulevilo, když konečně odešel. Chvíli jsem si psala deník a pozorovala rybářské čluny, jež se o překot hnaly zpátky do bezpečného přístavu. Zanedlouho jsem si všimla lodě na obzoru. Bylo to velké plavidlo a mířilo na západ k našim břehům s všemi plachtami napnutými, ale plulo nesmírně divným stylem, jako by měnilo směr při každém poryvu větru. Když kolem mě přecházel člen pobřežní hlídky s dalekohledem, zastavil se na kus řeči, ale celou tu dobu nepřestával pozorovat stejnou loď jako já. „Je z Ruska, aspoň podle vzhledu,“ poznamenal, „ale nedrží pevný směr a kormidelník vyvádí hrozné věci. Skoro se zdá, že si uvědomuje blížící se bouři, ale zaboha se nedokáže rozhodnout, zda bude pokračovat dál na sever nebo zakotví tady.“ Následující den byl opět chladný a podmračený a ten zvláštní škuner byl pořád pod útesem, mírně se pohupoval na rozvlněném moři a plachty mu líně pleskaly. Toho dne jsme se s Lucy po večeři vrátily na vrchol útesu a připojily se k početnému shluku zvědavců, kteří pozorovali loď i začínající západ slunce; byl to úchvatný pohled, na ty masy mračen zbarvené do všech odstínů slunečního západu – od rudé přes nachovou, fialovou, růžovou, zelenou, žlutou a zlatou – takže se zdálo k nevíře, že co nevidět se má spustit boží dopuštění. Ještě do setmění se však citelně ochladilo. Do půlnoci, kdy jsme s Lucy už ležely bezpečně pod peřinou, k nám od moře dolehlo slabé, duté burácení a pak prudce vypukla bouře. Déšť se lil v zběsilých proudech, bušil na střechu, na okenní tabule a kryty komínů. Každé prásknutí hromu znělo jako dělová rána a já vždy leknutím až nadskočila. Ze samého
D racUla ,
má láSka
D
29
rozrušení jsem nemohla usnout a po řadu hodin jsem slyšela, jak Lucy sebou v posteli hází a vrtí se ze strany na stranu. Konečně jsem upadla do neklidného spánku a měla prazvláštní sen. Možná mám příliš bujnou představivost; možná jsem to zdědila, ale mám sklon snít nesmírně živě – a sny mě už od útlého dětství navštěvují každičkou noc, od usnutí až do rána. Po každém probuzení si svůj nejnovější sen dokážu vybavit do té nejmenší podrobnosti a vždycky mi pár minut trvá, než se uklidním a než si uvědomím, že to nebyla skutečnost. Někdy jsou ty sny pošetilé, milé a navzájem propletené fantazie zahrnující kousky a střípky dne, který jsem právě prožila, jindy noční můry, děsivé ztvárnění mých nejtemnějších obav, a občas se mi ve snách objevují zlé předzvěsti či znamení, které mi několikrát naznačily, co mi chystá budoucnost. A zrovna tuhle noc jsem snila, že jsem zpátky ve své ložnici ve škole – ale nebyla to škola, kde jsem po léta žila a pracovala; to místo mi vůbec nebylo povědomé. Uprostřed hluboké noci jsem v záři oslnivého měsíce kráčela dlouhou studenou chodbou a po čemsi pátrala – ovšem netušila jsem po čem. Venku v korunách stromů fičel zuřivý vichr, takže okapy pod střechou vrzaly a sténaly a na zdi házely děsivé stíny. Prkna podlahy mě studila do bosých nohou jako led a v tenké noční košili jsem se třásla zimou. Toužila jsem se vrátit do tepla a bezpečí svého lůžka, ale to jsem nesměla. Mohla jsem kráčet jenom kupředu, pomalu, co noha nohu mine, poháněna silou, kterou jsem neuměla ani pojmenovat. Náhle se ze tmy ozval hluboký, něžný hlas: „Lásko má!“ Volá to snad Jonathan? Vrátil se, konečně? „Kde jsi, Jonathane?“ vykřikla jsem a rozběhla se po dlouhé, nekonečné chodbě vinoucí se kolem mnoha zavřených dveří. „Lásko má!“ zaslechla jsem opět.
30
D
S yrie J ameSová
Nečekaně jsem si uvědomila, že to vůbec nemluví Jonathan, ale hlas, který jsem nikdy předtím neslyšela. Bez dechu jsem zabočila za roh a vzápětí se prudce zarazila, protože přímo přede mnou se otevřely dveře. Z nich vyšla vysoká temná postava. Je to člověk nebo zvíře? Nebyla jsem si jistá. V temné chodbě jsem nedokázala rozeznat obličejové rysy toho stvoření, jen dvě rudě žhnoucí oči – a při tom pohledu jsem v panice vyjekla. Osoba – nebo zvíře – se přiblížila a zůstala stát těsně přede mnou, načež promluvila mírným tónem, při němž mě zamrazilo v zádech, i když současně zněl vábivě a kupodivu i pánovitě: „Přišel jsem pro tebe.“