KAPITOLA DESÁTÁ
Zajímavé odpoledne Vydali se na prohlídku pouti a přitom si samozřejmě vyzkoušeli všechny atrakce. Svezli se na kolotočích, houpali se, jezdili na slonech a šli se podívat na roztomilé šimpanze. Nenechali si nic ujít. „Pusť ten kolotoč co nejrychleji,“ poprosil Pajda chlapce, který ho obsluhoval. „Tak si držte klobouky,“ řekl kluk a zeširoka se usmál. „A co tvůj pes?“ „Kdepak, tomu by bylo špatně,“ odpověděl Pajda. „Sedne si u tebe a bude čekat. Sedni, Ťulpo! Sedni!“ Vyšplhal se na šimpanze a Roger s Dianou si vybrali lvy. Dřevěná zvířata jezdila kolem dokola, ale kromě toho i stoupala a klesala. Začala hrát hudba a kolotoč se roztočil. Chlapec dodržel své slovo a pustil kolotoč na nejvyšší rychlost. Děti se musely držet zvířat jako klíšťata, aby nesletěly dolů. Dianě začalo být špatně a další tři malí zákazníci křičeli na kluka. Zpomalil a znovu se rozesmál na celé kolo. „Líbilo?“ zeptal se Pajdy, když se kolotoč zastavil. Pajda byl v obličeji lehce nazelenalý a zjistil, že nedokáže jít rovně. To se vlastně nedařilo ani ostatním. „Bylo to úžasný,“ odpověděl nadšeně. „Takhle rychle jsem se na kolotoči ještě nesvezl. Za ty peníze navíc to stálo!“ Rychle se netočil jenom kolotoč – zároveň s ním se zrychlila i hudba, a Tonnerre ji samozřejmě slyšel. Zrudl v obli-
62
Záhada zelené rukavice.indd 62
13.12.2006 20:34:44
Záhada zelené rukavice.indd 63
13.12.2006 20:34:44
čeji a začal na chlapce od kolotoče řvát. Hudba ale hrála tak nahlas, že ho nebylo slyšet. Teprve když se kolotoč zastavil a Tonnerrův řev se začal rozléhat po celém okolí, chlapec poznal, co ho čeká.“ „Ty spratku!“ obořil se na něho pan Tonnerre hromovým hlasem. „Co to tady vyvádíš? chceš, aby se lidem udělalo špatně? Chceš mi rozbít kolotoč? Já ti dám!“ Svá slova zakončil zvukem, připomínajícím zavrčení nějakého obrovitého psa, až sebou Ťulpa leknutím trhl a vyskočil na nohy. Plesk! Tonnerre přetáhl chlapce dlaní přes ucho, až to zadunělo. Pajda k němu přistoupil. „Pane Tonnerre! Za to můžu já. Zaplatil jsem mu za dvě jízdy, aby to pustil rychleji.“ Na okamžik se zdálo, že Tonnerre ubalí jednu i jemu. Potom se otočil zpátky k chlapci: „Ach tak! Dvojnásobné vstupné. Kde jdou ty peníze? Ty sis je chtěl nechat! Naval sem všechny prachy, co máš u sebe! Tak bude to?“ Pan Tonnerre měl zvláštní přízvuk, v němž se mísila francouzština a angličtina, kterou se mluví v Americe. Vypínal se nade všemi jako nějaký sloní muž. Otočil se znovu k Pajdovi. „Chceš se svézt na mých slonech? Za dvojnásobné vstupné budou klusat jako koně. Tak co?“ „Ne, díky,“ řekl Pajda. „Totiž – ano, moc rád bych se svezl na slonovi, ale nesměl by klusat. Myslím, že bych to nevydržel.“ Svezli se tedy na ohromných slonech. Kymáceli se přitom ze strany na stranu, až se zdálo, že spadnou. Ťulpovi se nahoru s Pajdou nechtělo. Schoval se za strom. Měl hrozný strach z těch velikánských zvířat se dvěma ocasy – jedním vzadu a druhým vpředu!
64
Záhada zelené rukavice.indd 64
13.12.2006 20:34:47
„Teď se běžte podívat na Billyho Tella,“ zahřímal pan Tonnerre, když jim pomáhal ze slonů slézt. „Je to moc šikovný chlapík. Jedinou ránou dokáže sestřelit Čírovi z hlavy jablko.“ „Billy Tell dělá stejný kousek jako Vilém Tell, což byl zřejmě jeho prapraprapraprastrýček,“ poznamenal Roger, když došli před stan s velikým červeným nápisem „BILLY TELL“. Máma se přibelhala ke střelnici, aby na ni dohlédla, zatímco Číro se šel postavit do stanu Billyho Tella s jablkem na hlavě. Usmál se na děti, když se přišly podívat. „Ahoj!“ volal na ně. „Jdete se podívat, jak přijdu o vlasy?“ Billy Tell měl na sobě indiánský oblek a vypadal ohromně. Vypadal by však ještě mnohem lépe, kdyby nebyl tak umouněný. Nějakou dobu se čekalo, dokud nezaplatilo dost lidí. Billy Tell seděl s puškou položenou přes koleno a tvářil se otráveně. Číro se procházel kolem s jablkem na hlavě a vybíral vstupné. Po pouti se rozneslo, že to byl Pajda, který zaplatil chlapci od kolotoče za dvě jízdy, aby ho svezl rychleji. Číro k němu s úsměvem na tváři přistoupil. „Doufám, žes nezaplatil dvojnásobný vstupný, aby mi Billy ustřelil špičky uší?“ zeptal se Pajdy. Pajdovi se líbil. „To si piš, že zaplatil,“ řekl. „Tak si dávej bacha.“ Dělal si samozřejmě legraci a Číro to věděl. Postavil se s jablkem na hlavě zády k ocelovému plechu. Billy Tell se zvedl ze židle a přešel na druhý konec stanu. Ledabyle zamířil a „PRÁSK!“, jablko se rozletělo na tisíc kousků. Číro ho měl plné oči. Potom si dal na hlavu další jablko. Billy Tell se k němu
65
Záhada zelené rukavice.indd 65
13.12.2006 20:34:47
postavil zády, hlavu sklonil mezi nohy a zamířil. „PRÁSK!“ Jablko se znovu rozprsklo. Všichni lidé nadšeně jásali. Ťulpa se skrčil Pajdovi u nohou. Výstřely ho děsily. Číro si otřel tvář a zamířil k dětem. „Dobré zásahy,“ řekl. „Ale já umím taky střílet, to byste zírali. Jednou jsem sestřelil z věže korouhev.“ „Povídali, že mu hráli,“ ozval se protáhlý hlas Billyho Tella. „Nech si ty povídačky. Tady máš pušku a můžeš začít čistit. A vyřiď Mámě, že si dám dneska k večeři párky.“ „Ano, tati,“ odpověděl Číro. Děti překvapeně civěly. Tak Billy Tell je jeho otec – a Máma jeho babička. To je ale zvláštní rodina! „Máš mámu?“ zeptal se ho Pajda. „Kdepak! Jedna ženská v rodině je až dost!“ řekl Číro a pohlédl na Mámu, která stála u střelnice. „Mámo,“ řekl, když přišli ke střelnici, „Billy Tell prosí, jestli by dneska nemoh dostat k večeři párky.“ „Párky!“ zaskřehotala stařena. „Co si myslí? Vyřiď tomu otrapovi, že párky stojí peníze. Králíci a zajíci přijdou zadarmo, když se zastřelí – to bych ráda věděla, k čemu má ten svůj kvér! Jenom aby sestřeloval jabka z tý tvý kebule? Kde vůbec je? Já mu dám párky, to uvidí!“ „Vždyť on po tobě nic jiného nechce!“ volal Číro drze a přiložil si za uši dlaně, aby mu neunikla jediná nadávka, kterými ho Máma častovala, když se vracela k maringotce. Pajda si vzal vzduchovku a snažil se sestřelit jeden z pingpongových míčků, poskakujících na malém vodotrysku u zadní stěny střelnice. Netrefil ale ani jeden. Číro se rychle rozhlédl, jestli někde nablízku není Billy Tell, Máma nebo Tonnerre. Potom si vzal pušku, zamířil – a pingpongový míček letěl dolů, a druhý, a třetí! Nebylo
66
Záhada zelené rukavice.indd 66
13.12.2006 20:34:48
pochyb o tom, že je to vynikající střelec. Pajda věřil, že pro něho byla hračka sestřelit z věže korouhev. „Vyber si cenu,“ řekl Pajdovi. „Tak dělej – líbíš se mi. Vyber si, co chceš.“ „Ale já jsem ty míčky nesestřelil,“ řekl užaslý Pajda. „To nevadí. Já je sestřelil, a nikdo se o tom nemusí dovědět,“ řekl Číro. „Líbíš se mi, chápeš – nedělej fajnovku. Tak honem, co si vezmeš? Co třeba támhlety karamely? Jsou výborný.“ Pajdovi trvalo docela dlouho, než Číra přesvědčil, že si tu cenu nezaslouží. Číro to nakonec vzdal, ale vůbec mu nebylo jasné, proč se Pajda vzpírá. Zdálo se, že nemá o poctivosti ani potuchy. „Je to od tebe hezký,“ opakoval chudák Pajda pořád dokola, „ale není to správný.“ „Blbost!“ řekl Číro a nechal toho. „Měl bys jít za ostatníma. Volají tě, aby ses šel zhoupnout. Vyber si tu houpačku až na konci. Je nejlepší.“ Kromě kolotoče, jízdy na slonech, střelnice a houpaček si vyzkoušeli všechno možné, takže jim nakonec moc peněz nezbývalo. Koupili si turecký med, pořádné kusy koláče a limonádu a vydali se zpátky za Barnym, jehož stánek s kroužky byl stále obklopen zájemci, samozřejmě nemalou zásluhou Mirandy. „Kdy končíš?“ zeptala se Diana. „Už budeme muset jet. Nemohl bys k nám zajít na večeři?“ „To bych moc rád,“ řekl Barny a oči se mu rozzářily. „Dojdu pro Číra, aby to tady za mě vzal. Touhle dobou ho Máma vždycky střídá. Když mu dám nějaké drobné, rád to pro mě udělá. Stejně mám mít večer volno, takže Tonnerre proti tomu nemůže nic mít. Nebude to vadit vašim?“ „Kdepak – máma tě chce poznat,“ řekl Roger. „Vyprávěli
67
Záhada zelené rukavice.indd 67
13.12.2006 20:34:48
jsme jí o tobě, jak jsme se loni v létě seznámili a co jsme zažili v Pavoučím domě v Rockingdownu. My jsme tady na kolech. Máš nějaké?“ „Můžu si půjčit,“ uklidnil ho Barny. „Miranda se mi posadí na rameno nebo na řídítka, jí je to jedno.“ „Jestli chce, může se vézt v krabici s Ťulpou!“ vyhrkl Pajda. Nechtěla. Uvelebila se na Barnyho řídítkách. Ve větru jí vlála hebká opičí srst a malá sukýnka se jí nadouvala. Brzy měli pouť za zády. Byla teď plná lidí, všude se ozýval smích, hudba a vyvolávání majitelů nejrůznějších atrakcí. Pajda by tam býval nejraději zůstal. „Jedem,“ popohnal ho Roger. „Přijedeme pozdě. A nezapomeň, že musíme Barnymu povědět o našem tajemství. Na to si budeme muset udělat čas.“ Ano – jejich tajemství. Barny by jim s tím mohl pomoct. Ten bude ale zírat, až mu řeknou, o co jde.
68
Záhada zelené rukavice.indd 68
13.12.2006 20:34:48
