Matematické odpoledne (J.Berka) (Jitka, Josef, Marie, Robin)
(záběr na vstupní dveře bytu Širokých) Jitka: Tak pojď dál. Robin: Počkej, já se zuju. Jitka: Hele, to nemusíš, máma to uklidí. Robin: To je hloupý, já se zuju. Jitka: No, jak myslíš. (Robin se zouvá a boty strká do botníku na chodbě) Robin: Dobrý den. Jitka: To nemusíš zdravit, tady nikdo není. Robin: (udiveně) Nikdo? Jitka: Ne. Robin: Vždyť jsi říkala, že někdo bude doma? Jitka: (zalže) Jo, to jo, ale oni museli někam mimořádně odejít. Všichni. Robin: Tak to já přijdu jindy. Jitka: (zadrží ho) Ne, počkej, to ne. Já to fakt moc potřebuju. Moc by mi to pomohlo. Robin: Když já nevím. Jitka: Co nevíš? Robin: Mě to přijde hloupé. Jitka: Co je hloupý? Robin: No, že jsi sama doma a já jsem tady na návštěvě. Jitka: To je dobře. Já bych se sama bála. Robin: A se mnou se bát nebudeš? Jitka: Jasně, že ne. Robin: Ale já se s tebou bojím. Jitka: Čeho? Robin: No, já nevím. Jitka: Tak vidíš. Tak pojď dál. (Jitka ho žene před sebou ke svému pokoji) Robin: (rozhlíží se) Máte to tady hezký. Jitka: No, to určitě. No ještě tady nemáme všechen nábytek, my se pořád ještě stěhujeme. Robin: Jak to? Jitka: No, oni to nějak zblbli a ten náš nábytek poslali někam jinam a nám poslali nějakej odřenej starej a ještě je ho málo. Robin: Hm. Jitka: Tak už pojď, tady je můj pokoj. Robin: Aha, hezký. Jitka: Pojď, sedni si tady na ten gauč. Robin: A ty si sedneš kam? Jitka: No vedle tebe, ne? Robin: Aha. (sedají si. Nejdřív Robin a blízko k němu přisedne Jitka. Robin se nejistě zavrtí) Jitka: Děje se něco? Robin: Co jako? Jitka: No, že seš nějakej červenej? Robin: Já a červenej? Jitka: Jo, jako pomeranč, co to melu, jako rajče si rudej. Robin: Ale, to jak je změna počasí, tak já rudnu. Jitka: Ale, vždyť venku je pořád stejně. Robin: No, to nevadí, změna tlaku a tak. Jitka: Aha. Ukaž. Nemáš horečku? (Sahá mu na čelo) Robin: Ne, asi ne. Jitka: No, na čele ne. Nechceš něco k pití? Robin: No, třeba sifon. Jitka: Sifon došel. Nabídnu ti skotskou. Táta ji schovává pod gaučem, aby mu na ní máma nepřišla. Počkej já pro ní skočím.
Robin: Počkej, já nepiju. Jitka: Ale, aby nám to líp zapalovalo, ne? Robin: Tak jenom trošku. Jitka: Jasan. (odchází a vrací se skleničkou whisky) (podává Robinovi) Jitka: Tumáš. A na zdraví. Robin: Ty nebudeš? Jitka: Já ne. Já už jsem měla. Ty si dej. (Robin se trochu napije a rozkašle se) Já už nechci. Jitka: Ukaž (Jitka do sebe sklenku obrátí na ex) (Robin na ni vytřeštěně zírá. Pak se vzpamatuje.) Robin: Kde to máš? Jitka: Co jako? Robin: No, tu matiku. Jitka: Jakou matiku? Robin: No, tu, co jsi chtěla doučit. Jitka: No jo, tu matiku. Kam já jsem jí jenom dala? Teď tady někde byla. (předklání se před Robinem a ukazuje výstřih, hledá ji pod gaučem) No, kde může bejt? Robin: A s čím jsi chtěla poradit? Jitka: No, skoro se vším. Robin: Aha. Jitka: (našla sešit pod gaučem, pomuchlaný a potrhaný) Jo, tady je. Ne, to není ono. Už to mám. Tady. Robin: Hm, a čemu na tom nerozumíš? Jitka: No, všemu. Tady ten příklad. Pojď ke mně blíž, ať nespadneš z toho gauče. (Přisedne k němu ještě blíž, Robin se nemá kam odsunout) Robin: Hm. Já dám pozor. Jitka: Tady. (píchá prstem na nějakou stránku) Slovní úloha. Robin: (zaujatě) Ukaž. Když vlak ze stanice A do stanice B vyjede rychlostí 60 km za hodinu, přičemž o půl hodiny později vyjede vlak ze stanice B do stanice A rychlostí 80 km v hodině, jak daleko od A se minou. Jitka: (rozladěně) Tak s tim jsem vůbec nehla. Já jsem asi úplně blbá, nebo já nevim. Takový pitominy. Koho to zajímá? Až se minou, tak se minou. Robin: To je jednoduché. Použijeme-li trojčlenku,… Jitka: (udiveně) Trojčlenku? Robin: No ano, trojčlenku. Jitka: A nebyla by lepší dvojčlenka? (významně) Já radši ve dvou. To je takový lepší, ne? Robin: (neutrálně) Ale ta by nestačila. Jitka: Ne? Robin: Myslím, že ne. Jitka: Tak tedy trojčlenka. Ale dvojčlenka se mi líbí víc. (něco ji napadne a usměje se) Hele, spočítej mě. Robin: (zvedne udiveně obočí) Jak spočítat? Jitka: No, schválně. Kolik mám očí? Robin: (rozpačitě) Hm, dvě. Jitka: A nosů? Robin: Jeden. (podezřívavě) To je nějaká hra? Jitka: (dráždivě) To uvidíš. Čeho mám ještě dvě? Robin: (nejistě) No, uši? Jitka: Správně, ty můj študentíku. A dál? Robin: (nechápavě) Co dál? Jitka: (s vyzývavým úsměvem) Co mám ještě dvakrát? Robin: (pokrčí rameny) Já nevím. Ruce, nohy. Jitka: (netrpělivě) Dál. Robin: Ledviny. Jitka: (udiveně) Ale ale, to jsi nějak brzo skončil s povrchem těla. Robin: (začíná se ošívat) Já už nevím. Já už asi budu muset jít domů, máma mě bude shánět. Jitka: Tak ještě chvíli počkej. Zase změna počasí? Robin: Cože? Jitka: No ty jsi celý rudý, Ty jsi můj vlčí máček, viď? Robin: Prosímtě, já už budu muset vážně jít. Jitka: (zoufale) A co já si počnu s tou matikou? Robin: No, když ty mě rozptyluješ.
(nevinně) Já? A čím? Že mě tady nutíš počítat. Proto jsme sem přišli, ne? No jo, ale počítat příklady, ne tebe. Já se ti nelíbím k počítání? Ty jsi hezká, ale já radši počítám příklady. Máš rád čísla? Jo. (podlézavě) Já bych chtěla být tvé číslíčko. Nebo rovnice. Uměl bys mne vyřešit? Asi ne. Zkus to. Hele, ten vlak jede z A do B… (mázne rukou a dívá se mu do očí) Ale vlaky jezdi každou chvíli. (najednou se zavrtí) Hele, je ti taky takový horko? Robin: Mně? Ne, spíš zima. Jitka: (vážně) Možná máš horečku. Ukaž. Mně je teda hroznej hic, já si asi budu muset svlíknout svetr. Robin: (vyděšeně) Ne, počkej, já radši tedy otevřu okno. Jitka: (starostlivě) Ale vždyť je ti zima. Robin: Ne, už je to lepší, mně už je taky horko. Radši otevřeme okno, abychom se zchladili. Jitka: (zklamaně) Hm, jak myslíš.. (Robin otevírá okno v pokoji) Robin: Tak ten příklad. Jitka: Jo. (zamyslí se a najednou) To bude stejně rána. Robin: Co? Jitka: Až se ty dva vlaky srazí. Jestli jedou po jedný koleji… Robin: Ale ony nejedou po jedné koleji. Jitka: Jak to víš? Robin: No, vlastně nevím. Jitka: Tak vidíš, jestli se srazí, tak už stejně bude jedno, kdy se minou. To bude rána. Robin: To nemůžeš takhle brát. Jitka: Proč? Robin: No, to je jen příklad. Jitka: (roztřese se) Už mi začíná bejt zima. Asi mám horečku. Robin: Vážně? Tak já zavřu to okno. Jitka: Asi jo. Hele, sáhni si, jestli nemám horečku, já to necítím. (sahá jí na čelo) Robin: Já taky nic necítím. Jitka: Nejsem rozpálená? Robin: Asi ne. Jitka: Dal bys mi pusu? Robin: (udiveně) Proč? Jitka: No, kdybych ji chtěla. To je jen příklad. Slovní úloha. Robin: Hm, ale tam nejsou žádná čísla. Není co řešit. Jitka: Já jsem číslo, ty jsi číslo. Jaký je výsledek? Robin: To je moc těžký. Jitka: Dal bys mi pusu? Robin: (rozhodně) Ne. Jitka: Proč? Robin: Protože jestli máš horečku, ještě bych chytil chřipku. Výsledkem je týden zameškaná škola. Jitka: Změna zadání. Nemám chřipku. Dal bys mi pusu? Robin: (rozhodně) Já už budu muset. Vážně. (ozve se rachocení v zámku) Jitka: (vyděšeně) No, to je ale průšvih. Táta se vrací domů. Robin: A co? Jitka: No co, bude průšvih, že jsem tě sem vzala. Naši jsou trochu paranoidní. Myslel by si, bůhvíco jsme tu nedělali. Robin: My jsme se ale učili. Jitka: To vím já, ale on nám to neuvěří. Robin: Co teď? Jitka: Musíš se schovat. Jitka: Robin: Jitka: Robin: Jitka: Robin: Jitka: Robin: Jitka: Robin: Jitka: Robin: Jitka:
Robin: A kam? Jitka: Já nevim. (začne pobíhat po pokoji. Z předsíně se ozývají zvuky) Rychle. Tady do skříně. Robin: Já se bojím. Já mám klaustorofobii. Jitka: Cože? To nevadí, musíš do skříně. Nebo z vokna. Jsme ve třetím patře, tak si vyber. Robin: (váhavě) Tak tu skříň. Jitka: Fofr. (zatlačí ho do skříně a zamyká ho v ní. Klíč vytahuje a nechává si ho v ruce. Tiskne se ke skříni) Josef: Jsem doma, mámo, děti (nakoukne do pokoje). Jitka: (přehnaně vesele) Je, ahoj, tati. Nikdo není doma. Jen já. Josef: Aha, a kde jsou všichni? Jitka: (netečně) Já ani nevím. Co že jsi tak brzo doma? Vždyť jsi šel do hospody. Josef: (mávne rukou) Ale dneska mi to nějak nechutnalo. Jako by mě něco hnalo domů. Jitka: Aha. Josef: (zavětří ve vzduchu) No co se to tady dělo? Já tady cítím nějakej alkohol. Jitka: To se ti asi zdá. Já měla pralinky. Josef: (nedůvěřivě) No, jen aby. To voní skoro jako skotská. Jitka: Kde by se tu vzala? Josef: To je pravda. A co je s tebou? Nejsi nemocná? Jitka: Proč? Josef: Jsi nějaká červená a třesou se ti ruce. Jitka: To se ti zdá. Já jsem oukej. Josef: Ukaž, nemáš horečku? (sahá jí na čelo) Co jsi přilepená na tý skříni? Jitka: Já? Přilepená? Josef: Snad sis tam neschovala amanta (směje se) Jitka: Cože? Ne, jasně že ne. Jakýho amanta? Josef: No, já nevím, třeba to princátko od Vidímových. Jitka: Jak tě to vůbec napadlo? Josef: Ale, jenom si dělám legrácky. (ozve se odemykání dveří, vrací se máma) Marie: Ahoj, co tady děláte? Jsem uhnaná jako kůň. Představ si, dneska jsme v kuchyni vařili o sto porcí víc. Ze stejnýho množství masa, my jsme tam kouzelnice Kam se hrabe ten Kuperfíld. To je hrozný. Josef: Ahoj. Naše dcera si schovala amanta do skříně. Marie: (udiveně) Cože? Taťko, co to povídáš? Jitko? Jitka: Ale, to je blbost. Marie: (vážně) No, já si myslím, na to máš dost času. Ukaž, (odstrkuje Jitku od skříně)musím si z tý tvý skříně něco vzít. Jitka: (brání se) A co jako? Marie: No, ty šaty. Přeci jsme se domluvili, že je vezmem přešít. Jitka: Já, já jsem si to rozmyslela, já je nechám tak. Marie: (odmítavě) Ne, už jsem to domluvila. (odstrčí Jitku, ale skříň jí nejde otevřít) Proč je ta skříň zamčená? Jitka: Já nevím. Už byla. Ztratila jsem klíč. Marie: (nevěřícně) Co to povídáš? Vždyť ho máš v ruce. Ukaž. Jitka: (hraje nevoolnost, slzy na krajíčku) Ne, mě je špatně. Marie: No vypadá nějak špatně, že jo, tati. Je celá rozhicovaná. (k Jitce) Nemáš chřipku? Jitka: (přitakává) Asi jo. Radši jděte pryč, ať to nechytnete. Josef: (podezřívavě) Proč nás vyháníš? Že ty v tý skříni něco máš? Jitka: (dostává nápad) Jo, jo, vánoční dárky. Proto je zamčená. Josef: (nevěřícně) Vánoční dárky? V květnu? Jitka: Jo, pak už bych to třeba nesehnala. Marie: (uznale) Ty jsi tedy prozíravá. Copak je to? Jitka: To vám přeci nemůžu říct. Josef: (žebroní) Jituš, prozraď to. Řekni, co jsi koupila tátovi. Jitka: (rázně) To ne. Nechte se překvapit. To je váš společný dárek. Marie: (zklamaně) Aha. Tak já jdu připravit oběd. Pojď mi Jitko pomoc. Jitka: (váhá) Já nevím. Marie: (nekompromisně) Ale honem. Jitka: Už jdu. Tati, ne abys tu skříň zkoušel otvírat. Marie: (dotčeně) Prosimtebe, z čeho mě to podezříváš? Když je to tajemství, tak je to tajemství.. (Matka s dcerou odcházejí, otec zůstává v Jitčině pokoji).
To by mi stejně zajímalo, co nám mohla koupit. (šmejdí kolem skříně). Jak by se to dalo otevřít? (lomcuje dveřmi). (Ze skříně se ozývá tiché pšíknutí) Co to bylo? (tiskne ucho ke dveřím) Co to tam ta holka má za dárek. Jestli vona nám nekoupila nějakou myš nebo tak. To bych jí vyhodil i s tim. (Ozve se další pšíknutí a dveře se rozlétnou). (Otec odletí od skříně a vyděšeně zírá na nafialovělého Robina) (polekaně) Co se děje? Robin: (slušně a nejistě) Dobrý den. Já už to tam nemohl vydržet. Josef: (šokovaně) Dobrej. (vzpamatovává se) Tedy zatraceně, co děláš ve skříni mý dcery? (rozezleně) Jituno! Robin: My jsme se učili matiku. Josef: Matiku jo? Ve skříni? Jituno! Jitka: (nakvašeně) Co je? (lekne se) Jee. Co tam děláš? Já myslela že už jsi doma. Josef: To mi doufám vysvětlíš. Jitka: No my jsme hráli na schovku, viď (mrká na něj) Robine. A on se schoval a já ho nemohla najít. Robin: Ano, prosím, my jsme se schovávali. Josef: Teda Jituno, já ti takových nařežu. Já ti dám schovku. Tak von se schoval do skříně a ještě za sebou zamknul jo? Jen počkej, máš měsíc zaracha. A ty mladíku koukej pelášit domů, než taky nějakou schytneš (napřahuje se). Robin: Tak nashledanou. (Robin vybíhá ze skříně a je slyšet bouchnutí dveří) Josef: (tvrdě) Sbohem. Jitka: (nešťastně) Ale já ho miluju. Josef: Já ti dam miluju, to budeš vidět. (pohrozí jí) A běž mámě pomoct s obědem, už mam hlad jako vlk. To si ještě vyříkáme, to si piš. (Jitka odchází se sklopenou hlavou) (Josef nakoukne do prázdný skříně) Josef: (zklamaně) A nic nám nekoupila, holka nezdárná. Já to tušil. Josef:
KONEC
