3/1 Kaštany. Venku za oknem je šero, zima a pošmourno. Zase je to tady. Mlha všechno pevně drží ve svém obětí, stromy odevzdaly poslední list zemi. Tma nesmlouvavě utiskuje krátký den. Pořád něco hledám, věci se přede mnou neustále schovávají: „ Cha cha cha.“ Vysmívají se mi tiše někde v koutě. Možná jsem to dala do batohu? Zase nic. V kapse batohu zavadím o kaštany, červenohnědé, kulaté, hlaďoučké. Leží mi na dlani. Úsměv se mi dere do tváře při vzpomínce na ten poslední zářijový víkend. Před očima se mi rozbíhá film toho nádherného odpoledne. Přijela ke mně na návštěvu přítelkyně Martina. Poznaly jsme se, to už je opravdu dávno na očním oddělení. Ona právě odmaturovala na zdravotní škole a já byla tři měsíce maminkou. Dneska mě vytáhla z kolotoče běžných povinností na malý výlet. Do batohu jsme zabalily svačinu a dobrou náladu. Šly jsme po červeném značení na nedaleký kopec se zříceninou Lestkov. K úpatí kopce jsme musely přes vesnici stejného jména, úzkou cestou lemovanou nízkými domky. Z jedné před zahrádky rodinného domku si nás zvědavě prohlížela malá černá prasátka. Cedule občerstvení stojí opodál, asi pozůstatek z léta. Před námi na dohled vidíme konec cesty s dřevěnou závorou. Možná se tu vybírá mýtné, napadlo mě. Přes nos nás praštil nepříjemný zápach kurníku, hejno slepic se přehrabuje v prachu cesty. Jdeme kolem nedbale postavených plastových křesílek, které tu kdosi nechal, smutně a opuštěně stát. Z naučné tabule se dozvídáme: Nadmořská výška zříceniny je 532 m nad mořem. První zmínky o hradu Lestkov- Egerberg se dochovaly od roku 1317, poslední majitel Thun vlastnil hrad od roku 1623. Thun byl vlastníkem i nedalekého zámku v Klášterci nad Ohří, do jejich panství patřil i náš statek, kde bydlím. Martina je sportovec, do toho příšerného kopce za ní sotva funím. Ještě párkrát zakopnu o bludný kořen a jsme nahoře. Naposledy jsem tady byla snad před 18 lety, tenkrát ještě s naší malou dcerkou a dětmi, které jsem posbírala po všech koutech. Tehdy, zbytky hradu pro vzrostlé stromy a špatnou přístupnost, bylo sotva vidět. Pár nadšenců se tady muselo pořádně zapotit při zpřístupnění hradu, rozhodně to, ale stojí zato. Stromy se najednou před námi rozestoupily a zbytky hradu se ukázaly v celé své kráse. Pomocí dřevěného mostku jsme překonaly propast mezi
pravděpodobnou hradní zdí a zbytky zříceniny. Před námi se otevřel nádherný výhled. Stačilo natáhnout ruku a člověk měl pocit, že se dotkne nejvyšší budovy nedalekého Klášterce nebo větrných elektráren rozsetých až k hranicím s Německem. Hned vedle je vidět důlní věž Měděnce, za ní co by kamenem dohodil Klínovec. Přímo pod námi, v záplavě pomalu žloutnoucích stromů, jsme jen tušily řeku Ohři. Stačilo udělat pár kroků vzad a ocitly jsme se v jednom ze dvou hlavních sálů, jak jsme byly poučeny z naučné tabule. Cítím odraz tepla od mohutných kamenných zdí. Uprostřed sálu roste strom. Roste vzhůru, až do nebe, s malou listovou korunou, větrem a rozmary počasí zkoušený, tiše osamocený. Všude kolem nás je zvláštní ticho, klid od toho lidského hemžení, starostí a marnivých zbytečností. Nemluvíme, Martina fotí, jako by to místo uprostřed dávné minulosti mělo vlastní kouzlo, nabité všudypřítomnou energií. Prožít tu tak noc, plnou tajemných zvuků a překvapením. Třeba s půlnocí se sál rozsvítí ohněm z pochodní. V krbu plápolá oheň. Na rožeň zrovna donesli sele. U dlouhého dubového stolu si panstvo pochutnává na donesené pečeni a sloužící plní korbele vínem. Pro pobavení potulní kejklíři předvádějí své kousky. Polykač ohně v rychlém sledu vyhazuje hořící louče do výšky nad hlavu. Asi Ind, soudím podle červeného šátku na hlavě a nebo možná pod ním schovává jenom pleš. Medvědář s malým medvídkem, pro jistotu přivázaným na tlustém provaze, metá kotrmelce kolem stolů a má úspěch. Teď se pozornost obrátila na půvabnou tanečnici. Její hbité prsty vyťukávají rytmus do malého bubínku. Je tady a zase tam, její bosé nohy tančí v rytmu bubínku rychle a rychleji. Roztočená sukně odhaluje štíhlá lýtka. Lem sukně se neslyšně otře o jednoho z hostů, nikdo tomu nevěnuje pozornost. Jejich oči, se však na malou chvíli setkají. K bujarému veselí vyhrávají hudebníci na flétny s loutnou. U vchodu do sálu líně polehávají pánovi lovečtí psi. Stíny stromů se protáhnou, když se z horních pokojů rozlije žluté světlo po okolí hradu. Služebné připravují lože. Kolik příběhů lásky, ale i zklamání, pamatují tyhle zbytky zdí? Pokoje nebyly podle všeho moc velké, okny sem… Z ničeho nic mou pozornost upoutá cosi bílého, posazeného ve výšce na zbytku zdi. Konec snění a rychle do reality. Tohle se nedá přehlédnout. Nad vchodem, kterým jsme sem vešly, vysoko, na okenní římse stojí půl kilový plastový kelímek plnotučné hořčice. Předpokládám, že je plný, proč to se dá tušit, ale jak se vtipálkům povedlo
hořčici umístnit tak vysoko, to nechápu. A stejnak už k nám doléhají hlasy dalších příchozích. Ve vchodě, zrovna pod tou hořčicí, jsme se míjeli se starším pánem. „ Je tam něco k vidění?“ Jedním dechem spolu s pozdravem se optal muž. „ Je, ale jen jestli jste si vzal u vchodu pantofle.“ Pokusila jsem se o vtip. Muž se zadíval na svou sportovní obuv a pak, téměř s proviněním v hlase pravil: „ Mám návleky, nevadí to?“ Mám ráda lidi, co umí rozdávat úsměv, prostě jen tak. Hledím na ty kaštany na dlani a cítím z nich, teplo toho babího letního odpoledne. Se sluncem v zádech a na cestě teď, už s delšími stíny stromů, jsme byly během chvilky na úpatí kopce. Zápach kurníku, už byl mnohem snesitelnější, vítr vál směrem od nás. Plastová křesílka byla dosud prázdná, až na jedno. To obsadil bílý kohout se světle hnědými pírky na křídlech. Tvářil se, jak ministerský předseda, důležitě pozoroval dění na cestě. Korálková očka ani na chvilku z nás nespustil. Možná zvažoval co s námi. Nakonec přešlápnul, vypjal hruď, zamával křídly a něco poznamenal. Slepice mu nevěnovaly za mák pozornosti, a my už stejně pokračovaly v cestě. Na návsi jsme se zastavily u turistického rozcestníku ve stínu mohutného kaštanu. Tady jsme posbíraly ty kaštany, červenohnědé tečky na ubrusu podzimu. Kaštany do kapsy na zimu, pomůžou od nachlazení. Dříve v každé vesnici stával kostel, nebo aspoň kaple, nesměla tam chybět hospoda, krámek, kde se dalo koupit snad úplně všechno. Z této doby tu zůstala jen velká plakátovací plocha. Před námi jsou volby do senátu a tak z plakátů nadměrné velikosti se na nás strojeně usmívají kandidáti různých politických stran. Ani jeden plakát nebyl přikrášlen hitem letošních voleb - slušivými tykadly. Vedle plakátovací plochy byl vylepený mnohem menší portrét velikosti školního sešitu. Podivná paralela. „Policie České republiky hledá…“ Hledaný se tvářil, jako kakabus a přitom jeho kampaň ho nestála ani korunu. Pak, že Češi ztrácí smysl pro humor. Červené turistické značení nás vede za vesnici, pastvinami, chvilku lesem, po břehu potoka. Přes vzrostlé křoví nic nevidíme, ale vzrušené hlasy z nedalekého fotbalového hřiště už k nám zřetelně doléhají . „Co děláš? Přihraj! Co pak ho nevidíš…“ Takový pravý
vesnický přebor. Kde se na vesnici hraje fotbal, tam to žije. V hospodě jsme se zastavily na pivu. Neměly jsme ještě dopito, když pánové teoretici, ale i praktici dorazili. Domácí zápas prohráli a snad proto byla žízeň o to větší. Po celý den se na nás usmívalo letní slunce, bohužel, byl to jen poslední doprodej. Žaluzie podzimu se nesmlouvavě zatahovaly a my musely pospíchat domů. Film pomalu končí, na dlani mi leží kaštany, jsou ještě teplé, nabité tou slunečnou, zdravou energií. Za oknem tma, vítr hází dešťové kapky po hrstech na okenní sklo. Filmové titulky doznívají a mně se z příjemně teplých vzpomínek, nechce ještě odejít.
3/2 Královské město mýma očima Je páteční ráno. Vstala jsem tou správnou nohou, alespoň doufám. Jistě víte, co se říká. Ano, mám na mysli známé rčení, že pátek je nešťastným dnem. Přesto hned po ránu zůstávám optimistou a věřím, že se tenhle můj pátek vydaří. Pískáček konvice oznamuje bod varu. Možná se čtenář podiví, že nepoužívám konvici varnou. Otazník je v tomto případě na místě jen zpola. Používám totiž někdy konvici klasickou a jindy právě varnou. No dnes vyšla řada na starý dobrý pískáček, po ránu mě totiž svým ´jekotem´ skvěle probere. Zbytek budícího rituálu dokoná vonící černá káva. Právě si uvědomuji, že jsem den začala skvěle, nekonalo se žádné případné opaření horkou vodou. Tak snad opravdu bude ten můj pátek zdařilým. Nad šálkem kávy pozoruji tmu za oknem. Rtuť teploměru mě kazí výhled a trochu i náladu. Neposlušně klesla na pouhých šest stupínků nad nulou. Vlastně se není čemu divit, podzimní období tomu plně odpovídá. Usměrňuji tedy v duchu sama sebe a smiřuji se s lezavým počasím. Konečně, káva dopita. V chvatu na sebe vrstvím oblečení, to aby na mě neskočily všudypřítomní bacilové. Je jich prý momentálně kolem plno a nejeden človíček ulehl, jen aby s nimi mohl v poklidu bojovat. Nechci se taktéž stát marodem, proto se poctivě obalím jako bourec morušový. Cvak, cvak, nadvakrát otáčím klíčem ve vchodových dveřích a vrhám se vstříc mlhavé tmě. Studeným nosem rozrážím sychravé nic a mířím si to ke zdejšímu
pekařství pro čerstvé rohlíčky. Bývají tak skvěle vypečené a tak kouzelně voňavé, až se mi už jen při tom pomyšlení sbíhají sliny. Chvátám, jen abych už byla za dveřmi teploučké pekárny. V ulicích mnoho lidí nepotkávám, vím je brzy a spousta ospalců ještě doma bojuje se svými rozzuřenými budíky. Ááááá, jsem to ale popleta. Až sem slyším ty vaše otázky, kde že se to vlastně nacházím. Hm, honem napravuji. Tak tedy pekárna, jako i já, se nacházíme v jednom malém středočeském městečku. Možná jste o něm už slyšeli, je to královské město a pokud stále nevíte, napovím vám, že o něm existuje jedna známá písnička. Tak co, už jste uhodli? Škoda, že vám přes své řádky nemůžu zabroukat melodii… Ale zpátky k našemu pekařství, už jsem před oněmi prosklenými dveřmi a vcházím do malého, leč o to útulnějšího krámku. Milá prodavačka mě obslouží a já musím chtě nechtě zpátky ven do tmy. Z dálky se ozývá houkání ranního vláčku, který zdejší občané odjakživa nazývají právě podle názvu našeho města. Je to malá lokálka, která se šourá tam a zpět. Pokud tuto trasu pojedete po staré silnici a budete mít štěstí, potkáte se s železnou mašinkou a pojedete souběžně. Koleje zde totiž lemují pěkný kus silnice a nemnoho neznalců je z toho víc vykolejených, než samotný vláček – tedy naštěstí. Přecházím, pěkně poslušně po bílé zebře přechodu, přes silnici. U vývěsky, kde bývají vyvěšena parte totiž postává hlouček nedospavců a v záři pouliční lampy čtou smutně vyhlížející parte. I já se vcucnu do kolektivu a dozvídám se neveselou zprávu o úmrtí jednoho z našich občanů. Pomalu se loudám směrem domů a přemýšlím o životě a smrti. Znenadání mě vyruší zatroubení projíždějícího auta, leknu se tak, že málem nadskočím. Chtěla jsem cosi zalamentovat, ale nakonec neznámému řidiči v duchu děkuji, že mě vrátil z chmur zpět do dnešní reality. Moje myšlenky se stáčí k otázce, co s dnešním dnem. Tedy ne, že bych neměla co na práci, spíš mám na mysli, nějaké příjemné odreagování. „Ahoooj“, uslyším znenadání před sebou na chodníku. „No ahoj, tebe jsem už dlouho neviděla“, v obrysech poznávám svoji kamarádku Zdeňku a raduji se. Dáváme se do sáhodlouhého hovoru, který kdyby se mohl měřit
na kilometry, nevím - nevím, kde bychom až skončily. Od kamarádky se dozvídám poslední novinky, chcete-li drby. Ale mně se tohle slovo nelíbí. Drb totiž znamená nepravda a my tedy, čestné slovo, mluvily jen o faktech. Dlouho jsem se tak nezasmála, probraly jsme celou abecedu ad A až po Z. No dámy mi jistě rozumí a pánové určitě prominou. My to už tak máme nastavené. Následuje rozloučení a čestný příslib, že se musíme sejít častěji. V tom si uvědomuji, jak jsme s přítelkyní popohnaly ručičky času. Naše náměstí se totiž začíná vynořovat ze spánku a procitá v konkrétních tvarech. Tma odchází a pátek nabírá na síle. Sluníčko se sice asi jen tak neproklube, to by se dřív vylíhnul košík kuřat, ale to nevadí. Hlavně, že začal bílý den. Ruch nabírá na intenzitě, sjíždí se autobusy a polykají své cestující, jako pravěké příšery. Lidi začínají plnit všechny zdejší obchody a první děti se trousí směrem ke škole. Nevypadají moc vesele, ale co, říkám si, my jsme nebyli o moc jiní a dnes na zdi školní budovy vzpomínám tak ráda. Pozoruji to lidské mravenčení a vím, že je hodně podobnému tomu zvířecímu. V mnohém se nelišíme. A stejně je tohle páteční ráno tak pěkné. Listopad vykreslil poslední zbytky listů do tolika měňavých barev, až oči přechází. Vsadím se, že leckterý malíř by to takhle pěkně nesvedl. Doufám, že teď od některého z malířů nedostanu za uši.. Tak a už opravdu honem domů. Procházím náměstím a dívám se na jeho krásy. Morový sloup se vyloupnul jako znovu stvořený. Je to naše dominanta a jsme na něj všichni právem pyšní. Ale ani kostel svaté Kateřiny nezůstane v zahanbení. A ani klenba některých domů nemůže být opomenuta. Prostě se mi moje, naše městečko líbí. Tak, teď jsem hrdá sama na sebe, jak jsem vám ho pěkně popsala. Ale nemyslete, není nic přikrášleno, prostě takové je. Krok míjí krok a já procházím kolem zdejší cukrárny. Zaváhání je jen dílem okamžiku a už se vrhám na kliku, abych vrazila dovnitř a nechala se snivě unášet při pohledu na výklad se slaďoučkými zákusky. Jeden se předhání s druhým a se třetím a s dalším, snad mají závod v tom, kdo bude krásnější. Možná je to taková miss dortík. Hmmm, to si dám líbit. V tu chvíli zapomínám na nedočkavé pečivo, na dně
tašky. To ostatně počká a když ho hned doma nesním, vlastně mu tím prodloužím život, takže udělám dobrý skutek. Je rozhodnuto. Dám si čaj a támhle ten šlehačkový kousek, ukazuji zuřivě na vybraný pamlsek. Stále usměvavá prodavačka mě hbitě obslouží a já ji chválím za její ochotu. Uvědomuji si, že kdybych zde pracovala, možná bych se taky stále usmívala, jenže to bych za pár týdnů neprošla dveřmi. Filozoficky dokončuji myšlenku, kterou musím zavrhnout, co by totiž potom zbývalo na zákazníky, kdybych se ládovala všemi těmi dobrotami? Ale to už sedím u stolku a pod nosem mi neodolatelně voní dort a z šálku kouří horký čaj, který mě tak příjemně zahřeje. Lišácky jsem si vybrala místečko u hřejícího radiátoru a tak chytám teplo ze všech stran. Pohotově vytahuji knížku, kterou pro každý případ nosím s sebou. Otvírám stránku, kde spala mnou odložená záložka a začítám se do poutavého děje… Bim, bam. Páni to je hodin, ciferník na kostelní věži oznamuje osmou. Jsem sytá a tak spokojeně vyrážím dál k domovu. Páni, takhle to musí na čtenáře působit, že bydlím od pekárny neskutečně daleko a přitom je to, coby kamenem dohodil. Ale raději to nezkoušejte, aby nikdo z našinců nepřišel k úrazu. Takový zásah, totiž nemusí být nic příjemného, v dětských letech jsem to dvakrát schytala – tedy zažila. Už, už jsem pár metrů od cíle. Domov na dohled! Ohlušující praskot naznačuje, že se rozkašlal náš pouliční amplión a městský rozhlas bude cosi oznamovat. První přijde na řadu, již zmíněná píseň o mojí domovině, která navnadí občany k samotnému poslechu. Po melodickém úvodu následuje informace o tom, že se v podvečer koná v městském muzeu kulturní akce. No, to je nápad, zajásám téměř nahlas. Už vím, jak dnešní pátek zakončím, bude to prima tečka, upřímně se zaraduji. Hned se mi jde veseleji a těch pár kroků ke vchodovým dveřím téměř dotančím. Cvak, cvak, odemykám a jsem opět ve svém hradě. Následuje spousta domácích prací, se kterými vás nehodlám zatěžovat, protože si umím živě představit, jak by jste se při takovéto četbě k smrti nudili. Takže práce přeskočeny. Den se rozhodl, že půjde spát a noc si umanula, že se znovu ujme žezla. Venku za oknem si opět předávají štafetu. Já se chystám do muzea. Máme my to ale těžké, tedy my ženské, musím si prostě povzdychnout, abych si ulevila. Takováhle akce si prostě žádá, abychom se náležitě upravily a tak přebírám skříň několikrát dokola, abych zjistila, že stejně nemám nic na sebe. Manžel nechápavě kroutí hlavou, se slovy, že mám skříň naditou. Ne, tohle prostě chlap
nepochopí, smiřuji se s tím a nervózně se dál probírám šactvem. ..Konečně! Zvolila jsem to správné seskupení hadříků. Teď ještě zvolit vhodné doplňky, následují další dlouhé minuty prohledáváním cetek. ..Tak, takhle by to asi mohlo vypadat, tak nějak jsem si to představovala. Ještě se nalíčit, učesat a můžu vyrazit. Byla to sice fuška, ale stálo to za to, člověk pak má hned ze sebe lepší pocit. Čas pokročil, potvora jedna. Honem honem, vyrážím opět do černé ulice. Nabírám stejný směr jako ráno, městské muzeum totiž sídlí hned vedle vonící pekárny. Popisem samotného programu vás nehodlám unavovat, jen vám pošeptám, že byl úžasný. Byl to opravdový kulturní zážitek a já se blahem téměř vznášela. Po skončení mi přišel naproti manžel, zavěšeni do sebe jsme si pomalu kráčeli k nám domů a já si v tichosti večera uvědomila, že pověry o pátku můžu hodit za hlavu. Tenhle můj byl suprový a díky za něj.
3/3 Kam nesmějí vrazi Kam jdu? Kam jdeš? Kde je začátek a konec naší cesty? Nebo není začátek ani konec? Poletíme strojem času do páté, šesté či desáté dimenze. Světa za bolestí. Nadzemské země. Sem nesmějí vrazi. Těl ani duší. Ocitám se v úchvatné krajině, krásnější než Avatar.Všude bují nádherné květiny svítící barvami a zlatou září okolo kalichů a listů. Zvířata, jaká znám ze Země, ale i ta prehistorická a jiná, zcela fantastická, se mírumilovně spolu potulují a pasou na zelených mýtinách. V těchto končinách neexistuje pojem predátora a kořisti. Bytosti, velmi podobné lidem, berou s úsměvem do dlaní květy, hladí zvířata, jež si jim lehají k nohám a přijímají z jejich rukou pamlsky, nebo se sami procházejí podél stříbrných potoků a jezírek, držíce se za ruce či kolem pasu. Vedle mne náhle stane vysoký, štíhlý zjev - můj průvodce.V jedné ruce drží plamenný meč, v druhé silný karabáč. Prohlížím si jeho zbraně poněkud rozpačitě. "Jsou jako cirkusové šelmy, nebojí se ohně," říká. "Kdo?" ptám se nechápavě.
"Uvidíš je, až přijdeme k půlnoční hranici. Zavržení. Ti, kteří svými činy zavrhli sami sebe, své lidství i duše. Pokoušejí se sem proniknout, avšak marně. Pojď, smíš tu pobýt jen jeden den a čas tady ubíhá rychleji než na Zemi. Jinak bys zde už musela zůstat." "Nevadilo by mi to příliš. Tam u nás dole je to někdy nesnesitelné." "Tak nemluv, a přestaň se mračit. Spatříš mnoho svých oblíbených učitelů, mistrů umění, slova a moudrosti, hrdinů, kteří nezaprodali sebe ani své bližní. Také ty, co se poučili z chyb a napravili se ku prospěchu ostatních. Těch však není mnoho." Naše putování začíná. Obklopují a provázejí nás bytosti s tvářemi velkých duchů historie: Aristoteles, Platón, Aischylos, Ovidius, Seneca; muži doby středověku a renesance: Dante, Petrarca, Michelangelo, Shakespeare, a četní další, již svým géniem obdarovali lidstvo. Cítím nadšení, inspiraci a současně božský klid. Kráčíme dál po mostě přes širokou tyrkysovou řeku. "To je obdoba řeky zapomnění? " uklouzne mi nepromyšlená otázka. "Naopak, to je řeka paměti. Pramení v podvědomí a protéká celým vesmírem. Kdo se z ní napije, pozná podstatu všech věcí a největší tajemství všech dob. Jak nahoře, tak i dole, vždyť víš." Za mostem se krajina mění, zázračné vegetace ubývá, ve vzduchu je cítit chlad. Blížíme se půlnoční hranici rajského království. "Cítíš to? Je tu hodně negativní energie a zatuchlého vzduchu.. Podívej se, tam za tou duhovou mříží se jich dnes sešlo alespoň sto. A opravdu výkvět." Vidím jakési stíny s obličeji zsinalými téměř až do zelena a vyzáblými těly. "Co s nimi uděláš?" "Vypráskám je odtud, darebáky, to budeš koukat!" odpovídá můj průvodce docela pozemsky a zvedá karabáč. "Počkej chvíli, prohlédnu si je. Celá smečka zdecimovaných zloduchů, to se hned tak nevidí." Můj společník se dobromyslně
ušklíbne: "Jak chceš. Klidně jdi až k té mříži, tebe neuvidí, ani ti neublíží. Jsou to jen strašidla." Čeká mne vskutku jedinečná podívaná. Nejblíže mříži se promenuje muž v bílé tóze a obrovských zlacených sandálech. Caligula. Vedle něj Nero, za ním natahuje krk Attila, oblečený v kůžích. Čingischán. Pizarro a Cortés se železnými helmami na hlavách třímají dlouhé kříže jako meče a lačně pohlížejí skrz mříž na nedobytné území. Nechybějí ani ženy: Locusta s amforou jedu v ruce, Lucrezia Borgia, Čachtická paní, Ilse Kochová, Magda Goebbelsová - matka vražednice. Opodál se tlačí jiné pochmurné zjevy dějin: Rasputin s horečně svítícíma očima, Jack Rozparovač v elegantním obleku, Al Capone se nonšalantně usmívá zpod klobouku. Muži, vesměs s knírem a v uniformách, gestikulují: Ádolf šermuje rukama a štěká rozkazy, které naštěstí přes duhovou mříž nejsou slyšet, holohlavý Benito bouchá pěstí do neviditelného řečnického pultu, generalissimus blahosklonně kyne neexistujícímu průvodu. August je tu také s početnou tlupou příbuzných diktátorů, kteří jsou již všichni na pravdě ďáblově (proč je, ksakru, pouští ven?!). Vzadu zahlédnu ještě několik falešných proroků, jež však raději nebudu jmenovat. Leč exkluzivní přehlídka pojednou rázně končí. Mému průvodčímu zřejmě došla trpělivost s mojí investigativní zvídavostí a zvědavostí, přiskočil k mříži a zapráskal bičem. Přízraky zezelenaly ještě více a rozplynuly se. "Tak, a je z nich NIC," pochvaluje si. "Proč je tvůj kolega z druhé strany barikády posílá sem? To si s nimi v pekle neví rady?" ptám se trochu provokativně. "S tím ´kolegou´ jsi to přehnala. Ale uhodlas. Někteří jsou dokonce horší než On, a protože stále přibývají noví, chce se těch dřívějších zbavit. A dělá to chytře. Toto je totiž jediné místo, kde jeho klienti zmizí navždy. Je to paradox, viď?" "A řeka paměti?"
"Ta samozřejmě uchová jejich jména a činy. Ale nestarej se. Kosmický řád funguje spolehlivě. Mimochodem, je čas, abys nastartovala svůj stroj času. Vzpomínej na dobré, ne na zlé. A třeba o naší zemi něco napiš." Vtom jsem se probudila. Za oknem svítilo slunce. Sedla jsem ke stolu a začala psát: "mír všem lidem dobré vůle…"
3/4 Čertík Od malička mám ráda zvířata, nejraději králíky, které jsme doma chovali. Od šesti let jsem již s matkou chodila na trávu, nejdřív jsem jí trhala rukou a v 10letech mi matka dala srp a naučla mě žnout trávu. Také jsme vybíraly různé pestré směsi trávy, pampelišku, jitrocel, řebříček, jetelíček apod. – a bavilo mě pozorovat, jak si na ní pochutnávají. Králíci se nám dařili, samice mívaly 8 – 12 mláďat. Vždy jsem měla nějakého oblíbeného králíčka a taky jsem jim dávala jména. Tak jsem také jednoho 4 týdenní králíčka pojmenovala „Čertík“, byl černý se zlatohnědými znaky (byl vybarvený skoro jako jezevčík), na prsou měl hnědozlatou náprsenku a na předních pacičkách jako vymalované žlutohnědé čtyřlístky. Při krmení byl vždy první u dvířek a jedl mi z ruky. Jednou ale jeho bujná matka prokousala drátěnku u dvířek a Čertík vypadl ven, od zahrádky do dvorka ho honil pes, já byla v tu chvíli v domě v kuchyni, ale i za zavřenými dveřmi jsem slyšela žalostné zapískání a okamžitě jsem vystřelila ven. Právě na prahu ho mordoval pes, doslova jsem mu Čertíka vyrvala z tlamy. On chudinka strašně namáhavě dýchal a pak bezvládně ležel. Opatrně jsem ho v kuchyni položila na gauč, vzala krabici od bot, vystlala jí měkkým teplým hadrem a Čertíka tam položila. Jen jsem se modlila, aby to přežil. Zbytek dne proležel i noc, teprve ráno se začal stavět nemotorně na nožičky, a to už jsem věděla, že máme vyhráno. Zatím pil jen vodu, až další den měl zájem o potravu. Pak už jsem ho vrátila k jeho mámě a sourozencům. Přežil bez úhony ten drastický útok psa a to mu byly teprve 4 týdny. Když povyrostl (byly mu asi 4 měsíce), abych mu to vynahradila, nechávala jsem ho proběhnout po zahradě (pes už tam nemohl), nechala jsem mu otevřenou králíkárnu v 1 patře a on, když se dost vyběhal, tak se poslušně vrátil a skočil si sám do své králíkrány. Takhle jsme to
praktikovali několik týdnů v červnu, až jednou jsem šla navečer zase krmit a zavřít Čertíka, ale on tam nebyl, hledala jsem ho po zahradě, ale on nikde, v plotě byla menší díra, a tudy si asi prodloužil výběh a teď netrefí domů, říkala jsem si a tak jsem milého Čertíka hledala kolem dokola domu i se psem, ale ačkoli jsme prohledali alespoň kilometr okolo domu, Čertíka jsme nenašli. Měla jsem strach, že když ho nenajdu do tmy, noc v přírodě nepřežije. Druhý den jsem ho již obrečela, ale pořád jsem doufala, že se stane zázrak a on se vrátí. Pár dní jsem mu nechala otevřenou králíkárnu, ale když nepřišel ani po týdnu, dala jsem do ní jiného králíčka. Od zmizení Čertíka uplynul téměř měsíc – přesně 28 dní to bylo, když jsem vstávala ráno bylo to právě na svatého Cyrila a Metoděje, vyhlídla jsem z okna, venku se ukazoval krásný den – a můj pohled zalétl přes dvůr až na zahrádku a najednou koukám, vidím před králíkárnou něco černého. To se mi asi ještě zdá, myslím si, a protírám si oči, ale ne, teď se to pohnulo, vyběhla jsem ven, tak jak jsem byla ještě v košili, zírám, Čertík skutečně seděl před svojí králíkárnou a hleděl nahoru. Přiblížila jsem se opatrně k němu zezadu a tiše zavolala: „Čertíku!“ Na to se udiveně otočil, jako by se ptal, jak to, že má svůj domeček obsazený a zavřený. Já Čertíka popadla, pomuchlovala ho, dostal plno hubiček na čumáček a on potvůrka držel, ani se nehnul. Kde jsi byl, ty tuláku, na trampu? Ale stýskalo se ti po mě, viď? Proto ses vrátil, to víš, že ti zase uvolním tvůj byteček, aby ses cítil doma. Čertík mi pak už nikdy neutekl a zůstal až do smrti.
