Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
ŘÁD RYTÍŘŮ Z AVISU Jan Klíma
Církev bojující Vznik portugalského státu dokládá rozhodující roli církve při konstituování národních státních celků v 11. a 12.století, za vrcholícího vlivu papežství. Na rozdíl od raných českých dějin, kde šlo spíše o soulad církevní a dynastické politiky v manévrech mezi západním a východním křesťanstvím, se v Portugalsku rodil stát ze skutečné války za křesťanství jako prioritní charakteristiku komunit odlišných od sousedního konkurenčního společenství muslimského. Není sporu o tom, že kolébkou portugalské státnosti je církevní ohnisko, které vzniklo už v 5.století v pozdějším arcibiskupském městě Braga1. V době muslimské supremace byl ovšem i poněkud odlehlý severozápad poloostrova s křesťanským obyvatelstvem vystaven zcela konkrétní hrozbě: mocný vládce al-Andalusu Muhammad ben Abdalláh zvaný Almanzor (Almançor, 939-1002) poničil roku 987 Coimbru a deset let poté pronikl pozdějším severním Portugalskem do Galicie, kde vyraboval a zničil poutní centrum Santiago de Compostela i s katedrálou, kterou dal postavit Alfons III.2 Až v 11.století povzbudil rozpad kalífátu křesťanskou reconquistu chápanou jako rozhodná válka proti muslimským protivníkům. Válečná metoda šíření křesťanství se pak z Iberského poloostrova rozšířila do křížových výprav organizovaných papeži a namířených velkoryseji proti centrům islámu na Východě. Roku 1100 vyjel arcibiskup z Bragy Geraldo de Moissac do Říma, aby získal od papeže Pascala II. metropolitní status pro katedrálu v Braze. Plná autonomie jeho arcidiecéze se stala předzvěstí nezávislosti Portugalského hrabství. Příštího roku vymezil papež coimberskou diecézi a v roce 1108, kdy Geraldo zemřel, už fungovala v Braze katedrální škola, pokračovala stavba samotné katedrály a římská liturgie už zcela vytlačila zbytky předchozích kultovních reliktů z vizigótské doby.3 Oficiální církevní universalismus velmi často kontrastoval s lokálním patriotismem jednotlivých prelátů. Spory a intriky arcibiskupů z 1
Braga jako dějiště církevních koncilů od roku 561 a základ christianizace galicijského kulturního ohniska na Iberském poloostrově upoutala velkou pozornost církevních historiků; z bohaté literatury vyjímáme alespoň: FERREIRA, J. A., Fastos Episcopais da Igreja Primacial de Braga, Braga 1928; DAVID, P., Études Historiques sur la Galice et le Portugal, Lisabon 1949; COSTA, A. J. da, O Bispo D.Pedro e a Organização da Diocese de Braga, Coimbra 1960. 2 SERRÃO, J. (ved.), Diccionário de História de Portugal, sv. I., Lisabon 1970, s. 114. 3 ROSDIGUES, A. Simões (koord.), História de Portugal em datas, Lisabon 1996, s. 22. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
galicijského Santiaga de Compostela a z Bragy nabývaly často povahy ozbrojeného nepřátelství, ale musely ustoupit stranou, když roku 1111 almorávidé znovu zabrali Santarém a ohrozili Coimbru. Hlavní téma reconquisty, boj proti „Maurům“, se na západě Iberského poloostrova udržovalo stále v plné síle. Vzrůst moci vojenské šlechty ve stále rozlehlejším Leónském království však také podněcoval růst separatismu okrajových hrabat, z nichž Jindřich Burgundský (Henrique, zemřel v dubnu roku 1112) vybudoval v tehdy odlehlých končinách poloostrovního západu doménu se zřetelnou independentistickou tendencí. V osamostatňovací politice se Jindřich opíral o řádové rady: v letech 1109-1110 cestoval do Francie, aby s opatem z Cluny diskutoval klíčové otázky nástupnictví. Předtím i později zval Jindřich do svého nového sídla v Guimarãesu poblíž Bragy ze své původní vlasti rozložené kolem Dijonu, Auxerre a Autunu mnichy z Cluny i z Citeaux. Církevní organizace vytvořená mezi Bragou a Coimbrou podepřela vzestup Jindřichova syna Afonsa Henriquese (Alfons I.). Od jeho pasování na rytíře, pravděpodobně roku 1125 v Zamoře, začíná politika cílevědomého upevňování vlastní pozice v naprosté shodě s posilováním pozic církve v budoucím státě. Ačkoli i světští biskupové vyznávali vojenské ctnosti, ve stálých bojích s Kastilií a zejména s muslimskými státy na jihu poloostrova mohl Afonso Henriques nejsnadněji vystoupit ke svému konečnému cíli – ustavení vlastního království - obvyklou taktikou posouvání a hájení obranných linií v údolí západovýchodně tekoucích velkých řek. Této způsob budování státu nutně vyžadoval solidární součinnost všech církevních řádů s prioritním akcentem na spolupráci řádů bojových. Alfons podporoval všechny; roku 1129 odevzdal templářům hrad Soure, aby bránili osady v okolí Coimbry před muslimskými invazemi přicházejícími od jihu. Umožnil, aby se roku 1130 v Portugalsku usídlili „špitální“ maltézští rytíři (hospitalários) a zhruba ve stejné době i řád svatého Jakuba s mečem. Posun portugalského hraběte k jihu byl patrný ze založení kláštera Svatého kříže v Coimbře, kde se usadili augustiniáni.4 Samotná světská šlechta nedokázala ubránit nový hrad v Leirii, který dal Afonso Henriques postavit v roce 1135. Ve vítězné bitvě u Ourique (1139) proti „Maurům“se hrabě musel opíral především o bojové řády, protože pouhých třicet rodů ze severního Portugalska, jádro šlechty nového státu, by nestačilo k prosazení projektu, který první portugalský suverén oznámil světu roku 1140, když se prohlásil králem. V „bleskovém“ tažení z března roku 1147 obsadil Alfons důležité město Santarém, ale samotný Lisabon dobyl v říjnu toho roku jen s pomoci mezinárodní křižácké armády táhnoucí na druhou křížovou výpravu do Palestiny.
4
Základní údaje a kontext viz: KLÍMA, J., Dějiny Portugalska, Praha 1996, s. 26. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Problematická nezávislost Portugalska na Kastilii a neustálá válka s muslimskými útvary na jihu nutily také následující portugalské panovníky, aby se opírali jak o bojující šlechtu (cavaleiros), tak o bojové řády, a to až do roku 1249, kdy Alfons III. dobytím Fara, Albufeiry, Porchesu a Silvesu celý proces portugalské reconquisty vítězně ukončil. Ani poté však docela nepominula organizační a hospodářská role řádů, které se během dlouhé etapy utváření státu dopracovaly velkého majetku a politického vlivu. Navíc po celé 14.století hrozila odvetná muslimská invaze z nedalekých muslimských domén přežívajících na jihovýchodě poloostrova. Ve specifické portugalské situaci si proto bojové řády udržely svůj vliv, přidružily se k obchodní expanzi měst a nakonec aktivně ovlivnily proces zámořských objevů.5
Évora – Calatrava - Avis Mezi bojovými rytířskými řády, které se podílely na rozšiřování a upevňování vznikajícího portugalského státu, dostal specifické poslání Řád rytířů z Avisu. Jeho vznik přirozeně souvisí s pyrenejskou reconquistou. V roce 1163 nastoupil do čela vzestupující říše Muwahhidů v severní Africe a v přilehlém al-Andalusu kalif Abú Jakub Júsuf (1163-1184). Jeho tažení po jihu a středu Iberského poloostrova znamenalo pro křesťany pravou pohromu. Muslimský vládce si podmanil Valencii a Murcii, dobyl na leónském králi Cáceres a Alcántaru a porazil křesťanské armády v Algarve a v Extremaduře. Proti jeho síle potřeboval Afonso Henriques bránit právě dobyté město Évoru. Využil příměří dohodnutého s Abú Jakubem Júsufem na léta 1173-1178 a v této době, patrně v roce 1175 nebo 11766, usadil u Évory posádku řádových rytířů z Calatravy. Tento řád založil kastilský král Sancho III., který rytířům v roce 1158 daroval město Calatrava opuštěné templáři. Rytíři přijali cisterciáckou reguli7, byli jako samostatný řád v roce 1164 schváleni bulou papeže Alexandra III. a úspěšně bránili důležitý strategický bod 5
Velkou část problematiky týkající se historie a úlohy všech bojových řádů obsahuje soubor příspěvků Actas del Congreso Internacional Hispano-Portugues “Las Ordenes Militares en la Peninsula durante la Edad Media”, Madrid-Barcelona 1981; druhý základní sborník je As Ordens Militares em Portugal e no Sul da Europa, Palmela 1992. 6 R. Pinto de AZEVEDO ve své studii As Origens da Ordem de Évora ou de Avis, in: Historia, I/A, č.4, Lisabon 1932, s. 233-241, datuje založení nového vojenského oddělení calatravského řádu mezi březen 1175 a duben 1176. Počátky řádu a vztahy s kastilským střediskem zkoumala zejména M. C. Almeida e CUNHA v disertační práci A Ordem Militar de Avis (das origens a 1329), Porto 1989, a ve studii „Algumas considerações sobre as relações entre os monarcos castelhanos e a Ordem de Avis no século XIII”, Boletim do Arquivo Distrital do Porto, sv. II, Porto 1985. 7 COCHERIL, M., „Calatrava y las Ordenes Militares Portuguesas“, Cistercium, roč. X, č. 59, 1958, s. 331-339. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
proti muslimům. Podle nich také „Évorští vojáci Calatravského řádu“ přijali život vojenskomnišské komunity, která spojovala rytířský boj proti „Maurům“ se sliby chudoby a cudnosti. Řídili se však do roku 1187 benediktinskou regulí a až poté přijali cisterciáckou. Papež Celestýn III. schválil tuto větev v roce 1192. O významu „évorských vojáků“ svědčí mimo jiné závěť prvního portugalského krále. Ten odkázal ze své kořisti 10.000 maravedí právě „évorským“, zatímco špitálním rytířům poskytl jen 6.000 maravedí.8 Protože rytíři klíčovou obrannou úlohu spolehlivě plnili, daroval portugalský král Alfons (Afonso) II. v roce 1211 mistrovi „évorské milice“ Fernandu Annesovi město Avis ležící severně od Évory. Řád měl za to opevnit město a vybudovat zde hrad a klášter. Rytíři z Évory zadání opět přesně vyplnili a v roce 1223 nebo 1224 za mistra Fernãa Rodriguese Monteira se do Avisu nastěhovali. Dříve je papežské buly, které se dotýkají jejich majetků, pokládaly za pouhou odnož calatravského řádu v Portugalsku9, po získání nové základny však začali být rytíři označováni za specifický „Řád z Avisu“. Jejich formální závislost na velmistrovi v Kastilii sice zůstala zachována, ve skutečnosti však zeslábla. Rytíři sami volili své řádové mistry a respektovali nad sebou pouze suverenitu portugalských králů. Stali se tak vlastně domácím bojovým řádem. Po skončení portugalské reconquisty však i pouhá formální závislost calatravské odnože stejně jako kupříkladu Řádu sv.Jakuba na kastilských velmistrech ohrožovala portugalskou státní nezávislost. Byl to právě řád z Avisu, který ideu národního státu zásadně podpořil. V zásadním sporu o státní suverenitu se v revolučních událostech let 1383-1385 postavil do čela vlasteneckého směru mistr řádu z Avisu Jan, který s podporou měst i širokých vrstev vyřešil dynastickou krizi nástupem na trůn (Jan [João] I., 1385-1433). Během krize vznikla emocionální protikastilská patriotická vlna, která umožnila porazit kastilská vojska v bitvě u Aljubarroty a nasměrovat státní nezávislost k pozdější velkolepé expanzi nové dynastie.10 Řád z Avisu plnil v historickém okamžiku spíše mocenské než náboženské úkoly; skutečný křesťanský fanatismus a nadšení pro teologii přinesla do vládnoucího rodu anglická manželka Jana I.
8
SARAIVA, J. H., História concisa de Portugal, 18. vydání, Lisabon 1996, s. 75. Bula Inocence III. Religiosis vitam eligentibus z 21. května 1201 je určena Magistro et fratribus Elborensis milicie, professis ordinem Calatravae. 10 Klíčové události revoluce 1383-1385 jsou dobře pramenně podloženy, kromě toho jsou námětem závažných studií, z nichž vyjímáme alespoň: ARNAUD, S. Dias, A Crise Nacional dos fins do século XIV: A Sucessão de D. Fernando, Coimbra 1960; CAETANO, M., As Cortes de 1385, in: Revista Portuguesa de História, sv. V, Coimbra 1951; CASTRO, A. de, Lições de História de Portugal – 1, As Classes Populares a Formação, Consolidação e Defesa da Nacionalidade nos séculos XII a XV, Lisabon 1982; LOBO, C., História da sociedade em Portugal no século XV, Lisabon 1904; PERES, D., A Crise de 1383-1385, Porto 1930; SÉRGIO, A., Sobre a Revolução de 1383-1385, in: Ensaios, díl VI., Lisabon 1980; SERRÃO, J., O Carácter social da revolução de 1383, Lisabon 1976. 9
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Filipa Lancasterská (1360-1415), matka11 mj. pozdějšího krále Duarta (1391-1438) a proslulého prince Jindřicha Mořeplavce (1394-1460). Dokončením národní revoluce bylo svolání představenstva řádu rytířů z Avisu na tamní hrad 3.října 1387. Zde byl bez jakéhokoli zásahu z Calatravy zvolen řádovým mistrem Fernando Rodrigues de Sequeira. Jan I. k osamostatnění svého řádu pohotově využil papežského schismatu a pod záminkou, že Kastilie uznává avignonského Klementa VII., požádal Urbana VI. v Římě o schválení autonomní volby řádového mistra bez potvrzení velmistra v Calatravě. Taktika plně vyšla, když 9.listopadu 1389 volbu schválil Bonifác IX. Bránili se ovšem samotní rytíři z Calatravy. Velmistr Gonzalo Núňez de Guzmán se při své návštěvě Portugalska dočkal vysokých poct, ale nikoli uznání superiority. Spor se táhl hluboko do doby, kdy už smysl bojových řádů popřely profesionální státní armády, diskutoval se i na koncilu v Basileji roku 1436. Definitivní tečku za ním učinila až bula papeže Evžena IV. v roce 1440; ta uznala nezávislost řádů svatého Jakuba s mečem a řádu z Avisu. Na přelomu 15. a 16.století papežové rovněž zbavili příslušníky řádu původních slibů chudoby a cudnosti.12 Po smrti zvoleného mistra Sequeiry přešlo vedení řádu do rukou královského rodu, mistrem se stal jeden ze synů Jana I. Fernando. Papež Julius III. udělil pravomoci mistrů roku 1551 výslovně Koruně. Na žádost královny Marie I. (1777-1816) došlo roku 1789 k sekularizaci všech řádů, takže členství v nich se stalo jen čestným aristokratickým privilegiem. Řád byl znovu reformován v roce 1894 jako „Královský vojenský řád sv.Benedikta z Avisu“, republika v roce 1910 ovšem všechny církevní řády zrušila. Nestabilní situace na konci první světové války však umožnila v roce 1918 obnovení a reorganizaci řádu v podobě exkluzivní společnosti držitelů státního vyznamenání za zásluhy udělovaného vojenským osobám. V tomto smyslu byla řádová statuta několikrát revidována, naposledy v roce 1986. Podle této úpravy je velmistrem řádu prezident republiky, Řád z Avisu patří spolu s Kristovým řádem a Řádem svatého Jakuba s mečem do skupiny „starých vojenských řádů“ a uděluje se jako
11
Viz např. SERRÃO, J. (ved.), Diccionário de História de Portugal, sv. II., Lisabon 1971, s. 703-704. Z další literatury k historii řádu připomínáme: Kardinál SARAIVA, Memória sobre a instituição da Ordem Militar intitulada de Avis, em Portugal, in: Obras Completas de Cardeal Saraiva, díl III., Lisabon 1974, s. 21-27; TAROUCA, C. da Silva, “As Origens da Ordem dos Cavaleiros de Évora (Avis) segundo as cartas do Arquivo do cabido da Sé de Évora”, A Cidade de Évora, roč. V, č.13-14, Évora 1947, s. 25-39; OLIVEIRA, M. de, “A milícia de Évora e a Ordem de Calatrava”, Lusitania Sacra, sv. I, Lisabon 1956, s. 51-64; O´CALLAGHAN, J. F., The Spanish Military Order of Avis and its Affiliates – Collected Studies, Londýn 1975; FONSECA, L. A. da, “Algumas considerações a propósito da documentação existente em Barcelona respeitante à Ordem de Avis: sua contribuição para um melhor conhecimento dos grupos de pressão em Portugal em meados do século XV”, Revista da Faculdade de Letras. História, 2.série, sv. I, Porto 1984, s. 19-56; PIMENTA, M. C., A Ordem de Avis (durante o mestrado de D. Fernão Rodrigues Sequeira), in: Militarium Ordinum Analecta – As Ordens Militares no Reinado de D. João I, sv. I, Porto 1997, s. 129-246. 12
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
vyznamenání portugalským nebo i zahraničním důstojníkům ozbrojených sil za vynikající vojenské služby.
Závěr Ve srovnání s českou nebo středoevropskou situací umožňuje historie portugalského Vojenského řádu rytířů z Avisu uvědomit si několik skutečností: •
Frekvence bojových řádů ve střední Evropě je mnohem nižší, zvláště v Čechách vysoce dominuje ekonomická, zdravotnická, kulturní, sociální a výchovná činnost „nebojových“ řádů nad úkoly vojenského charakteru.
•
Třebaže i do Čech zasáhly aktivity Řádu německých rytířů jako všestranně činného bojového řádu, nebyly to aktivity výrazně vojenského charakteru; Řád německých rytířů také nepodpíral Říši ve státním smyslu, spíše vytvářel vlastní doménu nezávislou na jiné moci. V době tureckého nebezpečí ve střední Evropě už význam bojových řádů zcela pominul, takže střední Evropa, třebaže ještě vyhlašovala křížové výpravy, ani ve vlastních bojích proti muslimům řády nevyužila tak, jak byly využity v regionu Iberského poloostrova.
•
Historie Řádu z Avisu stejně jako historie transformace templářského řádu na Kristův řád v portugalském útočišti templářské internacionály i vývoj portugalského Svatojakubského řádu13 a řádu rytířů svatého Jana svědčí o pevné vazbě těchto církevních organizací na národní státy západní Evropy, nejsilnější patrně v Portugalsku, v Kastilii a v Aragonii. Patriotické úkoly takových organizací zajistily později i přes všechny proticírkevní vlny hluboké povědomí katolické křesťanské kontinuity, živá tradice do značné míry znemožnila nástup reformace na Iberském poloostrově a přenesla poselství reconquisty do aktivit spojených s vytvářením rozsáhlých koloniálních domén. Byla to tradice tak silná, že v symbolických reliktech přetrvala dodnes.
•
Zásadní úloha bojových rytířských řádů na Iberském poloostrově a jejich původní koordinace s aktivitami bojových řádů při tlaku na Palestinu potvrzuje oprávněnost
13
K dalšímu specificky iberskému řádu rytířů svatého Jakuba existuje rozsáhlá literatura, z níž vyjímáme: AYALA MARTÍNEZ, C. de, “La Orden de Santiago en la evolución política del reinado de Alfonso X (12521284)”, Cuadernos de Historia Medieval, č. 4, Madrid 1983; BARBOSA, I. M. do Lago, A Ordem de Santiago em Portugal na Baixa Idade Média, disertace Univerzity Porto 1989; CUNHA, M. R. do Sousa, A Ordem Militar de Santiago: das origens a 1327, Porto 1997; LOMAX, D. W., La Orden de Santiago (1170-1275), Madrid 1975; MARTÍN RODRÍGUEZ, J. L., Orígenes de la Orden Militar de Santiago (1170-1195), Barcelona 1974; PIMENTA, M. C., “A Ordem de Santiago em Portugal”, Oceanos, č. 4, Lisabon 1989, s. 56-63; SASTRE SANTOS, E., La Orden de Santiago y su Regla, Madrid 1981. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
pojetí „křížových výprav“ v širším slova smyslu, tj. jako počátku západoevropského vzestupu a západoevropské křesťanské (katolické) expanze nejen na Blízký východ (kde ostatně byla nakonec neúspěšná), nýbrž i do východní Evropy (Drang nach Osten), proti evropským „kacířským“ hnutím, proti Granadě a severní Africe a nakonec i proti „pohanům“ v Africe, Americe a Asii.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php