K fragmentům obuvi nalezeným v kryptě kostela sv. Hyppolita ve Znojmě - Hradišti

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra historie

K fragmentům obuvi nalezeným v kryptě kostela sv. Hyppolita ve Znojmě - Hradišti Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Bohuslav Klíma, Csc. Brno 2008

Vypracovala: Eva Smejkalová

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v přiloženém seznamu použité literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne……………………..

………………………………………..

2

Poděkování

Děkuji panu doc. PhDr. Bohuslavu Klímovi, CSc. za obětavé vedení mé diplomové práce, za pomoc při zpracovávání uvedených témat, za odborné rady při studiu literatury a pramenů, za pomoc při konečné úpravě a stylizaci textu a za veškeré konzultace, věnované přípravě a zpracování mé diplomové práce. Současně děkuji paní Mgr. Miroslavě Štýbrové,

kurátorce

sbírek

obuvi

Obuvnického

muzea

ve

Zlíně,

za poskytnutí odborné literatury o vývoji obuvi, panu proboštovi Josefu Hudcovi, OCr. za jeho pomoc při sbírání informací o otevření krypty kostela a osobách v ní pohřbených a konzervátorům paní Pavle Hradilové a panu Vladovi Rusnákovi za jejich odbornou radu a pomoc při mé práci. Děkuji také rodině, přátelům a známým za podporu při studiu.

3

Obsah Úvod ............................................................................................. 6 1. Historický vývoj obuvi .................................................................. 8 1.1 Pravěk ................................................................................... 9 1.2 Starověk .............................................................................. 11 1.2.1 Obuv starověkého Egypta ................................................. 12 1.2.2 Obuv starověkého Řecka .................................................. 14 1.2.3 Obuv starověkého Říma ................................................... 15 1.3 Středověk ............................................................................ 17 1.3.1 Obuv z období stěhování národů a Velké Moravy.................. 17 1.3.2 Obuv byzantská ............................................................. 18 1.3.3 Obuv románská.............................................................. 19 1.3.4 Obuv gotická .................................................................. 21 1.4 Novověk .............................................................................. 25 1.4.1 Obuv renesanční ............................................................. 25 1.4.2 Obuv barokní .................................................................. 29 1.4.3 Obuv rokoková ............................................................... 33 1.4.4 Obuv v 19.století ............................................................. 34 2. Okolnosti nálezu ........................................................................ 38 3. Osoby pohřbené v kryptě kostela ................................................. 40 3.1 Jan František Josef Rivola (†22. července 1734) ........................ 41 3.2 Jiří Tomáš Fassman (†28. března 1747) ................................... 44 3.3 Jan Antonín Mader (†5. února 1754) ........................................ 45 3.4 Mořic Adolf Karel, vévoda saský, biskup litoměřický († 20. června 1759) ....................................................................................... 46 3.5 Jan Jiří Hauer († 14. ledna 1766) ............................................ 50 3.6 Jan Nepomuk Střecha († 29. července 1779) ............................ 52 3.7 Prokop Burgkhardt († 1. února 1784) ...................................... 53 3.8 Václav Knittl († 27. září 2000) ................................................ 54 4. Popis nálezu .............................................................................. 56 4.1 Kůže ................................................................................... 56 4.1.2 Složení kůže ................................................................... 57 4.1.3 Výroba usní .................................................................... 57 4.1.4 Degradace usně .............................................................. 61 4.1.5 Konzervace usně ............................................................. 63

4

4.2 Kov ..................................................................................... 64 4.3 Textil .................................................................................. 65 4.4 Dřevo .................................................................................. 65 4.5 Rekonstrukce ....................................................................... 66 5. Využití obuvi jako hmotného pramene na základní škole.................. 67 5.1 Příprava úkolu pro žáky 8. ročku základní školy ......................... 67 5.2 Ověření v praxi a zhodnocení výsledků ..................................... 68 6. Závěr ....................................................................................... 70 Resumé ....................................................................................... 72 Použitá literatura: .......................................................................... 73 Prameny ...................................................................................... 77 Písemné prameny:...................................................................... 77 Hmotné prameny: ...................................................................... 77 Seznam ilustrací ............................................................................ 78 Přílohy ......................................................................................... 80 Příloha 1 ................................................................................... 81 Příloha 2 ................................................................................... 87

5

Úvod Téma zpracovaní souboru zbytků pohřební výbavy z krypty kostela sv. Hippolyta ve Znojmě – Hradišti, které byly po svém vyzvednutí z krypty uloženy v depozitáři archeologické expedice v areálu bývalého proboštství na Hradišti, jsem si zvolila pro svou diplomovou práci z několika důvodů. V první řadě to byl můj zájem o archeologické práce na Hradišti, kam pravidelně jezdím během letní výzkumné sezóny. Neméně důležitým důvodem

pro

mne

byl

neutěšený

stav

především

kožených

částí

nalezených fragmentů obuvi, které i po vyzvednutí z hrobky a uložení v depozitáři

nadále

podléhaly

rozkladným

procesům,

způsobeným

především změnami teploty a vzdušné vlhkosti. Pravděpodobně také díky nevyjasněným nálezovým okolnostem byly tyto zbytky hned po svém objevení uloženy do depozitáře a nebyly konzervovány. Mým cílem proto bylo získání co možná nejpřesnějších informací o nálezových okolnostech tohoto souboru. V další části jsem se zabývala především dokumentací a následným historickým zařazením těchto zbytků. Doufám, že díky mé práci a s ní související konzervací budou v co možná nejlepším stavu zachovány pro budoucnost, aby mohly podat svědectví o životě našich předků nejen nám, ale i našim potomkům. Jak jsem již zmínila, svou diplomovou práci jsem rozdělila do několika částí. V první části jsem se snažila nastínit historický vývoj obuvi a její výroby. V našem regionu nikdy nevyšla žádná ucelená monografie nebo studie, která by celkově zmapovala a vyhodnotila tento vývoj. Proto bylo mým cílem shromáždit na jednom místě co nejvíce informací z odborných článků, které se zabývaly jedním určitým obdobím nebo jevem spojeným s historickým vývojem obuvi. V následující části jsem se snažila shromáždit informace o nálezových okolnostech souboru. Bohužel většina svědků, kteří byli přítomni otevření krypty, dnes již nežije, a tak jsem se musela spolehnout na ústní sdělení pana probošta Josefa Hudce a na záznamy z archivu a denního tisku. Třetí část jsem věnovala shromáždění informací o všech osobách v kryptě kostela. Nepodařilo se mi sice najít bližší informace o pohřební

výbavě, s níž byli mrtví uloženi do krypty, ale i informace o místech pobytu za jejich života je nesmírně užitečná pro konečné zařazení souboru k potencionálnímu vlastníkovi. Ve čtvrté části se věnuji využití tohoto nálezu jako hmotného pramene v hodině dějepisu na základní škole a jako prostředku pro přiblížení historikovy práce žákům. Myslím si, že taková práce může být pro žáky velmi motivující a zajímavá.

1. Historický vývoj obuvi Oděv je osobitým výrazovým prostředkem každého člověka a na první pohled o nás mnoho prozradí. Může svého nositele řadit k určité skupině nebo povolání. V minulosti byl také často výrazem příslušnosti k určité vrstvě.

Je

spjat

hospodářských

a

s osobností politických

svého

nositele,

podmínek

své

ukazatelem celkové kulturní úrovně společnosti.

ale

je

i

odrazem

doby.

Je

spolehlivým

1

Různé teorie o vzniku oděvu můžeme shrnout do tří skupin. První považuje za příčinu vzniku oděvu čistě praktické pohnutky, to znamená, že rozhodujícím podnětem pro vznik oděvu byly nepříznivé povětrnostní podmínky. Ve druhé skupině převažuje názor, že rozhodující úlohu pro vznik oděvu sehrál stud z odhaleného těla. Třetí skupina pak vidí jako hlavní důvod touhu člověka po kráse, zdobnosti a jedinečnosti.2 Ať se přikloníme ke kterékoliv ze zmíněných teorií, nelze zcela opominout ani jednu z nich, neboť všechny tři měly bezesporu svůj vliv na vznik a vývoj oděvu. Na počátku historie odívání bylo jen prosté zahalení těla, snaha uchránit je před nepřízní počasí a jeho změnami, ale postupem času vznikaly různé části oděvu a doplňky, mezi něž nepochybně patří i obuv.3 Na vývoji obuvi, stejně jako oděvu, má svůj podíl mnoho vlivů. Přírodní vlivy jsou patrné na první pohled. Na Zemi není místo, kde by se člověk nemusel chránit proti chladu, větru, dešti nebo proti slunci. Místo a podnebí, v jakém člověk žije, tak určuje nejen materiál, ze kterého je obuv

vyrobena,

ale

i

její

střih

a

tvar.

V teplejších

klimatických

podmínkách si na počátku zhotovoval člověk obuv z travin nebo lýka, zatímco v chladnějších pásmech využíval spíše kůží ulovené zvěře.4 Na vývoj obuvi má bezesporu vliv i člověk, který ji nosí. Vývoj by nebyl myslitelný bez schopnosti člověka napodobovat své okolí na straně jedné a bez jeho touhy odlišit se na straně druhé. Touha člověka napodobovat

vychází

z potřeby

náležet

k určité

skupině,

protože

napodobujeme především ty, které obdivujeme, nebo to, čeho si ceníme. 1

SKARLANTOVÁ, J.; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s.41

2

Tamtéž, s.42

3

Tamtéž, s.42-43

4

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s.20-32

Na druhé straně bez touhy odlišit se by nevznikl nový typ oděvu ani obuvi. Například móda na dvoře Ludvíka XIV. se prý měnila tak rychle, že to, co bylo módní jeden týden, bylo v následujícím týdnu již staré a překonané.5 Svůj nemalý vliv na vývoj oděvu a obuvi měla i náboženská hnutí a nařízení vrchnosti, která se snažila vývoj oděvu a obouvání usměrňovat podle svých názorů a potřeb. Vedle všech těchto vlivů bychom neměli zapomínat ani na to, že svůj podíl na vývoji v této oblasti měla nepochybně i období válek a krizí, stejně tak jako období míru a hospodářského rozkvětu. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že bota nám může ledacos prozradit o svém majiteli, jeho společenském postavení, povolání, ale i oblasti, ve které žil. V následujících kapitolách je proto nastíněn vývoj obuvi v jednotlivých obdobích, při jehož sestavování byly použity nejen odkazy na dochovanou obuv, ale především dochovaná umělecká díla, která vznikla v daném období.

1.1 Pravěk V nejstarších dobách se člověk živil sběrem a lovem. Teprve v období mladší doby kamenné se začínal orientovat na zemědělskou výrobu. Člověk přestával žít pouze z přírodních zdrojů a začínal sám pěstovat

zemědělské

rostliny

a

chovat

dobytek. Velmi brzy nato se objevili i první specializovaní řemeslníci, kteří tyto produkty dále zpracovávali. Ve střední Evropě

se

obuv z tohoto

období téměř nezachovala. Výjimku tvoří

Obrázek 1 Replika Ötziho obuvi. Foto M. Frouz

pouze nález v

Ötzitalských Alpách, a dále

pak

nálezy

ojedinělé

v oblasti

Hallstattu

v solných a

v

dolech

německých,

holandských a skandinávských rašeliništích.6

5

KYBALOVÁ, L.: Baroko a rokoko. Praha 1997, s. 74-94

6

ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku

V září 1991 bylo v západním Rakousku nalezeno tělo muže, jehož stáří bylo později stanoveno na 5 300 let. Podle místa nálezu se mu začalo říkat Ötzi. Kromě těla bylo nalezeno ještě několik předmětů, mimo jiné i zbytky páru obuvi. Docent P. Hlaváček tuto obuv popisuje takto: „Obuv je nezvyklé a dosud neznámé konstrukce. Sestávala se z výplně ze suché trávy o tloušťce asi 2 cm. Tato vystýlka byla držena pohromadě speciální upletenou „sítí“ z rostlinných vláken, která tvořila základní nosnou kostru obuvi. Z horního (svým způsobem nosného) pletence, který obepínal nohu přibližně v oblasti kotníku, vycházelo 15 svislých (kolmých) pramenů zakončených oky. Horizontálně jsou tyto pletence propojeny v pěti úrovních příčnými provázky. Tyto „sítě“ byly utkány velmi pečlivě a jejich zhotovení bylo velmi pracné.“7 Z popisu vyplývá, že se jednalo o obuv se symetrickou oválnou podrážkou z tenké, primitivně opracované, medvědí kůže. Po celém obvodu podešve byly prořezány otvory,

kterými

byl

protažen

kožený

pásek

sloužící

k uchycení

jednotlivých oček pletené sítě. Nárt, vyrobený z kůže jelena, byl k podešvi přichycen také koženým páskem.8

Obrázek 2 Replika síťové konstrukce Ötziho obuvi. Fozo M. Frouz

Ze studie též vyplývá, že obuv Ötziho nemusela být typickou pro člověka z pozdní doby kamenné, neboť měla velmi nízkou životnost a vzhledem k tomu, že v této době bylo již poměrně rozšířené zemědělství 7 8

HLAVÁČEK, P.: Nejstarší zachovalá evropská obuv. In: Obuv v historii 1994. Sborník k I. mezinárodní konference, s. 18 Tamtéž

a chov dobytka, měl člověk v přístup k vhodnějším materiálům než jaké byly použity na výrobu této obuvi.9 Zcela výjimečné doklady o obuvi člověka ve starší době železné podávají i ojedinělé nálezy v solných dolech v oblasti hornorakouského Hallstattu. Již v roce 1573 se zde náhodně našlo solí konzervované tělo pravěkého horníka. Podobné nálezy pochází i z let 1616 a 1734.10 Malby, sochy a rytiny z tohoto raného období lidských dějin jsou ve střední Evropě velmi vzácné a přímé nálezy obuvi a jejích částí, až na výše zmíněné výjimky, prakticky neexistují. Právě proto jsou pro nás velmi zajímavé informace získané z nálezů vyrobených z trvanlivých materiálů, jako je keramika nebo kov. Jde o nádobky ve tvaru boty či obuté nohy, kterým je přisuzována především rituální funkce. Takové nádobky se na našem území objevují ve dvou vlnách, v období od konce doby bronzové po starší dobu železnou a dále v době, kdy na našem území pobývali Keltové. Jsou většinou zdobeny rýhami a žlábky, o nichž se dá přepokládat, že znázorňují

zřasení svršku obuvi na nártu a jeho

upevnění pomocí proužku kůže nad kotníkem. To by znamenalo, že v mladší době bronzové byla převládajícím typem obuvi na našem území polovysoká, až vysoká bota s měkkou podešví, upevněná v oblasti nártu a nad

kotníkem,

zatímco

v raně

laténském

období

to

byla

bota

s prodlouženou zvedající se špicí.11

1.2 Starověk Z období starověku máme přece jen více informací než z období předešlého. Naše možnosti studia vývoje obuvi nejsou již vázány pouze na sporadické nálezy obuvi, ale jsou obohaceny především o rozmanitý ikonografický materiál a písemné památky vyspělých středomořských civilizací. V další kapitole bych se chtěla zaměřit především na tři významné civilizace, které ovlivnily vývoj obuvi v Evropě v pozdějších staletích, na starověký Egypt, Řecko a Řím. 9

HLAVÁČEK, P.: Nejstarší zachovalá evropská obuv. In: Obuv v historii 1994. Sborník k I. mezinárodní konference, s. 19 10 PODBORSKÝ, V.: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. MU, Brno 2002, s. 171 11

LANGOVÁ, J.: Boty z hlíny – pravěké a středověké keramické nádobky ve tvaru obuvi. In: Obuv v historii 2000. Sborník k III. mezinárodní konference, s. 168-173

1.2.1 Obuv starověkého Egypta Většina lidí chodila bosa, což dokládají četné nástěnné malby, reliéfy a sochy. Obuv byla velmi jednoduchá, její tvary a materiály byly značně ovlivněny přírodními a povětrnostními podmínkami. Byly zhotovovány jednoduché sandály, které měly nohu ochránit od horké země.12 Egyptská obuv byla vyrobena z usní, dřeva, lýka, papyru nebo pleteného rákosu. Jednalo se o tuhou podešev a řemínky nebo pásky, které ji pomáhaly držet na chodidle. Řemínek vybíhal z podešve mezi palcem a druhým prstem a navazoval na pásek protažený napříč v patní části podešve. Pro egyptskou obuv je charakteristické, že nebyla tvarována a byla symetrická, to znamená, že byly vyrobeny dva identické půlpáry.13

Obrázek 3 Egyptské sandály. Kresba L. Kybylová

Sandály jsou prakticky jediným typem egyptské obuvi. Jsou známy exempláře velmi rafinované a nákladné, které sloužily jako součást faraónova

ceremoniálního

oděvu.

Ve

starověkém

Egyptě

dokonce

existovala funkce „nosič sandálů“, ten faraónovi nosil sandály před ním nebo za ním a kráčel bos stejně jako jeho pán.14 Na nákresu polychromovaného reliéfu z hrobky Setchiho I., na němž je faraón zobrazen v přítomnosti bohyně Hathor, má Setchi I. na nohou sandály s rovnou podešví a zvednutou špičkou, která je k chodidlu upevněna řemínky podle výše popsaného způsobu. Sandály jsou zdobené pravděpodobně modrými korálky navlečenými na řemínku vybíhajícím z patní části podešve.15

12

BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava, 1987, s. 5-8

13

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 14 KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998, s. 56 15

Viz. obr. 4

Obrázek 4 Polychromovaný reliéf z hrobky Setchiho I. Foto

Dalším zajímavým důkazem o obuvi ve starověkém Egyptě jsou zlaté pohřební

sandály

faraóna

Šešonka

II.

(22.

dynastie),

uložené

v Egyptském muzeu v Káhiře. Tyto sandály mají opět rovnou podešev, jejich špička je však zvednutá a protažená až ke spojnici dvou řemínků, kde je uchycena.16

Obrázek 5 Pohřební sandály faraóna Šešonka II. Foto: H. Stierlin

16

Viz. obr. 5

Jiný typ podešve můžeme vidět na soše faraóna Achnatona, nalezené v el-Amarně roku 1911, nyní umístěné taktéž v Egyptském muzeu v Káhiře. Faraón má na nohou sandály s rovnou, vpředu zašpičatělou podešví, stejně jako v předešlých případech uchycené k noze řemínky.17

1.2.2 Obuv starověkého Řecka Řecká obuv významně ovlivnila svým tvarem a způsobem výroby i další středomořské civilizace. Kožené sandály, skládající se z podešve a propletených řemínků, které ji přichycovaly k noze, vyráběli řemeslníci pro vycházky na ulici. Doma chodili chudí i bohatí většinou bosi, nosit sandály doma se považovalo za rozmazlenost a ve Spartě to bylo prý dokonce zakázáno.18 Pro řeckou obuv bylo charakteristické, že odpovídala tvaru lidské nohy, to znamená, že byla asymetrická, určená pro každou nohu zvlášť. Důležitá byla také pohodlnost, neboť bota neměla znamenat pro tělo žádné, ať již tvarové, či pohybové omezení. Možná i proto je pro řeckou obuv charakteristická otevřená špička, která zajišťovala volný pohyb prstů.19

Obrázek 6 Řecká obuv: dva typy sandálů, krepis a endromis. Kresba L. Kybalová

V této době existuje mnoho typů obuvi, která se odlišuje tvarem i konstrukcí. Od uzavřené holeňové obuvi šněrované vpředu, přes střevíce s vysokou podešví, zvané korthuny, až po nejrůznější sandály.20 Sandály

17

Srov. SILIOTTI, A.: Starověký Egypt – chrámy, bohové a lidé. Garamond, Praha 2007, s. 153

18

SKARLANTOVÁ, J.; ZÁRECKÁ, J.:Základy oděvního výtvarnictví. Praha 1987, s. 57

19

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 20 Tamtéž

ponechávaly volnou nohu, řemínek byl upevněn k podešvi mezi palcem a druhým prstem, kotník a paty byly zpevněny širšími pruhy kůže, nebo byla noha od kotníku pokryta ozdobně spletenou sítí, která byla připevněna k podešvi. Kůže byla často barvena načerveno, nažluto či načerno a byla přizdobována koženými aplikacemi, kovovými plíšky a nýtky.21 Při výrobě řecké obuvi se neuplatňoval nikde opatek ani podpatek. Svršky bot byly vyráběny z měkké usně, podešve pak ze silnějšího materiálu.22 Řekové převzali od severských národů obuv, která měla kožešinovou podšívku.23 Od Peršanů se k nim zase dostaly na konci 6. století nízké uzavřené botky, které se k nártu přivazovaly řemenem.24 Z Thrákie zase pravděpodobně pocházely kožešinové boty nebo boty s kožešinovým lemem, z velmi měkké kůže, které si oblíbili jak muži, tak ženy na počátku 5. století.25

1.2.3 Obuv starověkého Říma Výroba obuvi se u starých Římanů začala rozvíjet až po obsazení Řecka. Obyvatelstvo Římské říše bylo rozděleno do společenských tříd a každá třída měla předepsaný oděv. Obuv tedy symbolizovala příslušnost ke společenské třídě. Velmi rozšířené sandály tvořila, podobně jako v Řecku, podešev přivázaná ke kotníku několika řemínky. Sandály se používaly jako domácí obuv.26 Lidé si je sebou brali i na návštěvu k přátelům, ale vycházet v nich na veřejnost se považovalo za nevhodné. Obuví navenek byly střevíce zvané calcei, sahající někdy až k lýtku. Tato obuv měla podešev přichycenou k noze několika na nártu zkříženými pásky. Calcei odlišovaly svobodného občana od otroka, ale i tu existovala určitá pravidla.

Vznešení občané nosili boty z červené kůže zdobené

půlměsíčkem ze slonoviny nebo stříbra, senátoři nosili stejné boty, ale z černé kůže a bez ozdob. Otroci nesměli tyto boty nosit vůbec.27

21

BROUZEK, J; ONDŘEJOVÁ, I.: Periklovo Řecko. Mladá fronta, Praha 1989, s. 130-131

22

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 23 BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava 1987, s. 5-8 24

KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998, s. 101

25

Tamtéž

26

BOMBOVÁ, E., s. 5-8

27

SKARLANTOVÁ, J.; ZÁRECKÁ, J.:Základy oděvního výtvarnictví. Praha 1987, s. 60

Existovaly však i jiné typy obuvi. Jedním z nich byly do půli lýtek vysoké crepidae, které se šněrovaly. Z Orientu se do Říma dostávaly nízké,

pantoflům

podobné

socci,

které

se

brzy

staly

symbolem

zženštilosti, a byly proto často využívány herci v komediích. Herci na jevišti si také často obouvali boty s vysokou dřevěnou podrážkou, nazývané kothurny, které je opticky na jevišti zvyšovaly.28 Římští vojáci si obouvali pevné boty, jejichž podešve byly vyztuženy hřebíky. Těmto botám se říkalo caligae a nosil je i syn císaře Germanica, kterému se proto začalo přezdívat Caligula (Botička), a tato přezdívka mu zůstala i v pozdější době.29 Nárt si vojáci kryli koženými pásky, ale prsty ponechávali volné.30

Obrázek 7 Římská obuv: sandály; caligae vojenské centurionské jezdecké; calcei; calcei senátorské. Kresba L. Kybalová

Chudí lidé a otroci nosili zpravidla dřeváky nebo si balili nohy do hrubé kůže či hadrů.31 V Římě etiketa vyžadovala, aby si lidé před jídlem obuv z nohou sundali. Také jedna z prvních doložených kavalírských služeb dámě se týká právě pomoci při zouvání a obouvání bot.32

28

KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998, s. 139

29

Tamtéž

30

HOŠEK, R.; MAREK, V.: Řím Marka Aurelia. Mladá fronta, Praha 1990, s. 155-156

31

KYBALOVÁ, L., s. 139

32

KYBALOVÁ, L., s. 138-139

1.3 Středověk Z období stěhování národů není v Evropě mnoho dokladů o vývoji obuvi, jednotlivé kultury se v tomto období vzájemně prolínaly a mísily. Obuv

v prvním

tisíciletí

se

pravděpodobně

příliš

nelišila

od

obuvi

starověkého Říma, který ovlivnil svojí expanzivní politikou vývoj v mnoha zemích nejen střední Evropy.

1.3.1 Obuv z období stěhování národů a Velké Moravy Již v době stěhování národů bylo obvyklé, že muži zasouvali dlouhé kalhoty do vyšší poloholeňové obuvi. Na iluminacích ze života českých knížat jsou muži velmi často znázorňování v kotníčkových černých botách s ostrou špičkou, v tunice s ozdobnými lemy a v dlouhých kalhotách úzkého střihu.33 Doklady o oděvu a obuvi z období Velké Moravy přinášejí nejrůznější nálezy spadající svou datací do období mezi druhou polovinou 6. století a koncem 9. století. Nejjednodušší formou obuvi byly tzv. krpce, zhotovené z jednoho kusu kůže nebo opánky s mírně ohrnutým okrajem, stažené lýkem, provázkem nebo řemínkem. Druhým typem obuvi byly tzv. laptě, vyráběné z lýka. Vyšší šlechta nosila měkkou usňovou obuv kryjící lýtka. Tato

obuv

byla

barvena

načerveno

nebo

nazeleno,

jak

dokládají

ikonografické nálezy.34 Například „sokolník“ ze Starého Města představuje

vyobrazení

postavy

velmože

obutého do bot dosahujících těsně pod kolena s mírně

nahoru

Podobné

vysoké

stříbrném

vytaženými boty

nákončí

má

opasku

i

špičkami. postava

z hrobu

na

č. 390

v Mikulčicích.35 Kromě z období

33 34

vysokých Velké

pánských

Moravy

známy

bot i boty

jsou Obrázek 8 Sokolník ze Starého po

Města.

ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku.

MĚŘÍNSKÝ, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Libri, Praha 2002, s. 523524 35 GALUŠKA, L.: Slované – doteky předků. Brno 2004, s. 87

kotníky, ale i zcela nízké polobotky podobné krpcům, vyrobené většinou z kůže s měkkou podešví. Tyto boty držely na chodidle jen díky záchytným koženým řemínkům.36 Slovanské ženy mohly nosit obuv podobnou té, která je známa z nálezů z polském Opole nebo z ruského Novgorodu, ze Staré Ladogy a z Meklenburgu.(Obr.9)37 Jedná se o několik typů obuvi, od nízké botky s měkkou

podešví,

uchycenou

k noze

řemínkem

omotaným

kolem

kotníku, přes kotníčkovou obuv z jednoho kusu usně sepnutou přezkou, až po vysokou, snad poloholeňovou obuv.

Obrázek 9 Obuv slovanských žen z 10. a 11 stoletína podkladě nálezů. Kresba L. Galuška

Pro slavnostní příležitost se vyráběly i látkové střevíce s vyšíváním a korálky. Prostí lidé však nosili obuv vyrobenou z lýka nebo si obouvali dřeváky. Jako ochranu před mrazem si někdy přivazovali k holeni kus kůže, kožešiny nebo látky.38

1.3.2 Obuv byzantská Na severu se neoblékala šlechta tak nádherně jako v Byzanci, kde mnoho typů nejrůznější obuvi prozrazovalo postavení svého majitele. Členové šlechty nosili v byzantské říši kotníčkové boty zvané calceus, zatímco prostí lidé si obouvali různé druhy jednoduchých opánků carbatinas, které se uvazovaly jednoduše na tkanice nebo řemínky.39 Oblíbené u vyšší vrstvy byly také nízké, uzavřené boty, tvaru pantoflí, kryjící pouze špičku nohy. Tyto botky byly velmi luxusní, vyráběly se z kůže nebo látky, někdy také z kombinace obou materiálů. Byly bohatě zdobeny výšivkou.40

36

GALUŠKA, L.: Slované – doteky předků. Brno 2004, s. 87

37

Tamtéž, s. 89

38

BERANOVÁ, M.: Slované. Libri, Praha 2000, s. 137

39

ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky,botičky. V tisku.

40

KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 34

1.3.3 Obuv románská V módě zůstaly běžné typy římské obuvi. Kromě sandálů, volně vázaných do libovolné výšky k lýtku, začínali příslušníci vyšších vrstev napodobovat římské typy uzavřené obuvi, tvarované z jednoho kusu kůže, se samostatnou podešví, které sahaly ke kotníkům.41 Muži se někdy obouvali do vyšších bot sahajících do půli lýtek. Už v této době se začala objevovat obuv s protaženými špičkami. Její rozšíření však spadá do doby gotické.42 Střevíce, nebo také třevíce, je název používaný pro boty vyšších vrstev. Jednalo se o uzavřenou obuvi sahající ke kotníkům, která měla zpravidla černou barvu, ale mohla být i barevná a zdobená.43 Chudí lidé si vyráběli škorně z lýka. Tyto boty se také někdy nazývají krpce nebo opánky a nosily se nejen v Čechách, ale i v Rusku a Polsku.44 Z doby kolem roku 998 pochází vyobrazení Oty III. v oficiálním rouchu vladaře. Kromě růžové dalmatiky se zlatým lemem a purpurového pláště patřily k tomuto rouchu i zlaté uzavřené střevíce.45 Od začátku druhého tisíciletí začaly na vývoj obuvi působit módní vlivy, které se vyznačovaly výstředními tvary a ozdobným vyhotovením. Dokladem toho je například móda z 11. století, kdy byla obuv ve Francii vyráběna ze speciálně činěných kůží nazývaných kordován. Z této kůže se vyráběly střevíčky bohatě zdobené výšivkou z různobarevných nití, které tvořily různé geometrické tvary nebo stylizované rostlinné a zvířecí motivy.46 Zvláštním druhem obuvi, která se nám z těchto dob zachovala, byly pontifikální střevíce, které spolu s pontifikálními punčochami tvořily odění nohou církevních hodnostářů. Obojí patřilo od počátku k mešnímu ornátu. Punčochám se v nejstarší době říkalo udones, obuv se nazývala campagus nebo subtalares. Toto označení bylo však do konce tisíciletí změněno na sandalia. Církevní obuv, která zpočátku patřila pouze k výsadám papeže a římských kleriků, je doložena od 6. století. V 8. století byly církevní 41

KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 33

42

SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s. 66

43


44

Tamtéž

45

Tamtéž, s. 37

46

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32

střevíce nošeny již biskupy a některými kněžími po celé Evropě. Ti ale museli mít zvláštní povolení, privilegium nosit pontifikální punčochy a střevíce. V některých písemných pramenech je zmínka jen o obuvi a nikoliv o punčochách, ale míněno bylo obojí dohromady. To také dokazuje například vyobrazení církevního odění na mozaice z konce 5. století v kostele

sv. Ambrože

v Miláně

a

na

fresce

z 6. století

v kostele

sv. Callista v Římě. Na těchto vyobrazeních nejsou zobrazeny pouze bosé nohy obuté do sandálů, ale i bílé punčochy na nártech, kotnících a holeních.47

brázek 10 Císař Justinián se svou družinou 546-548. Mozaika. San Vitale, Ravenna

U nás jsou z tohoto období známy pozůstatky obuvi, které patřily pravděpodobně biskupovi Kosmovi pohřbenému roku 1098 v bazilice na Pražském hradě. Tyto boty jsou v natolik fragmentárním stavu, že jejich původní tvar nemohl být zjištěn. Je pouze patrné, že na svršku byly výšivky. V poněkud lepším stavu se zachovaly zbytky kožené obuvi biskupa Menharta pohřbeného tamtéž roku 1134. Střevíc měl postranní jazyky, svršek zdobený geometrickými a zoomorfními motivy, vyšívanými stříbrnou lamelkou a patní díl. Biskup měl boty na noze upevněny pomocí šňůrky stažené kolem nártu.48

47

BRAVERMANOVÁ, M.: Hroby pražských biskupů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 29, Brno 2004, s. 599 - 612 48 Tamtéž

Od 11. století začaly ve větších městech vznikat řemeslné cechy. Šlechta si již nedávala zhotovovat oděv a obuv ve svých hradních dílnách, ale u vyhlášených mistrů ve městě.

V tomto období se zhotovovala

jednoduchá obrácená obuv, to znamená, že se spodek a svršek přiložily lícem k sobě a po rubové straně se sešily, potom se obuv obrátila lícovou stranou nahoru. Kopyta se používalo po sešití svršku a podešve na vytvarování a ustálení tvaru boty.49

1.3.4 Obuv gotická Raně středověká obuv byla charakteristickým dobovým doplňkem. Zhruba od konce 13. století se na četných vyobrazeních setkáváme s mnoha variantami a formami obuvi, pro niž je

charakteristická úzká a

protažená špice. Zobákové boty byly měkké, většinou kožené boty, velmi úzké

a

těsně

s prodlouženou

tvarované

špičkou.

Obliba

těchto špičatých a úzkých tvarů vedla nakonec

až

k nepřirozenému

protažení špiček bot.

50

V první vlně nosili dvořané špičky tak dlouhé, že přesahovaly 2,5 krát délku chodidla. Takovou botu bylo nutné vycpat koudelí a ještě přivázat šňůrkou

nebo

řemínkem

k pasu.51

Zobáková obuv nebyla výstřední jen svým tvarem, ale mnohdy i barvou, navíc

byla

většinou

přizdobena

nejrůznějšími rolničkami a zvonečky. Dlouhé špičky znesnadňovaly chůzi a dobová Obrázek 11 Módní obuv 15. století

nařízení

se

snažila

omezovat délku špičky, která se stala

49

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 50 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku 51

KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 197-199

ukazatelem sociálního postavení ve společnosti.52 Obuv i oděv se staly prostředky pro vyjádření stavovských rozdílů. V pozdějších dobách se obutím odlišovali dokonce i ti, co pracovali s krví nebo špínou, jako byli například řezníci nebo koželuzi.53 Počátkem pozdního středověku skončilo v důsledku mimořádných pohrom období stability. Rostl vliv bohatých měšťanů; šlechta zaváděla tzv. oděvní pořádky. Tyto předpisy se týkaly i velikosti obuvi, použitého materiálu a ozdob. Výjimky byly povoleny pouze sloužícím, kterým pán daroval obnošenou obuv. Všechny prohřešky proti těmto nařízením byly tvrdě stíhány pokutami. Za ženu musel platit pokutu její manžel. Nebyli však pokutováni jen ti, kdo zakázanou obuv nosili, ale také řemeslníci, kteří ji vyráběli.54 Výstřelky středověké módy vyvolávaly rozhořčenou kritiku. Právní předpisy měly potlačit zbytečný přepych a zároveň udržet stavovské rozdíly. Oděvní zákon ve 14. století vznikl právě proto, „že již nelze podle šatu zjistit stav a hodnost lidí, zda jsou princové, šlechtici, svobodní měšťané nebo řemeslníci, poněvadž se trpí, že se každý obléká podle své záliby.“55 Střevíce, třevíce byly v období gotiky viditelně bez známek šněrování a zapínání, ale začaly se objevovat se i první formy střevíců se zapínáním na řemínek před nárt. Stále ještě se nosily i sandálové typy obuvi, bohatě zdobené a vázané na řemínky až pod koleno. To se však týká jen šlechty, měšťanů a jejich sloužících.56 Vesničané se obouvali do jednoduché obuvi opánkového typu. Tzv. postoly, lýčené nebo kožené boty, se přivazovaly k noze řemínky. K pracovní lidové obuvi patřily i pantofle a dřeváky. V zimě si lidé chránili nohy

ovinkami

ze

zvířecích

kůží,

které

přivazovali

pod

kolenem

slaměným povříslem. Kotníčkové boty opatřené šněrováním - škarbály nebo škorně - byly v této době už všeobecně rozšířeny, a to i na venkově. Objevila se i poloholeňová obuv přivázaná řemínky ke kotníku a holeni.57 Existovala také zcela volná forma škorní s jakýmsi lemem. K této obuvi se 52


53

ŠTÝBROVÁ, M..: Boty, botky, botičky. V tisku

54

Taméž

55

SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J., s. 70

56

ŠTÝBROVÁ, M.

57

PETRÁŇ, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury I. (2). Praha 1985, s. 888 - 894

nosily úzké kalhoty punčochového střihu překryté krátkou tunikou s režnou

košilí.

Obuv

této

vrstvy

neměla

z praktických

důvodů

prodloužené špičky.58 Charakteristické pro obuv 14. a 15. století bylo to, že podešve neměly podpatek a boty byly ploché, jednopodešvové. Ještě ve 14. století převládaly střevíce bez uzávěru nebo s jednoduchými závěry. V 15. století přibývalo postupně knoflíčků, spon a přezek. Obuv byla poměrně měkká. V 15. století se objevily už i boty s výztužemi a občas i se zdvojenou podešví.59 První velká módní vlna této obuvi přišla v polovině 14. století a trvala až do roku 1420. V roce 1422 dokonce francouzský král Karel VI. zakázal tuto obuv nosit. I když se zdálo, že této nepohodlné módě je konec, zobáková obuv se vrátila v polovině patnáctého století jako součást burgundského módního stylu. Tato druhá vlna již nebyla tak výstřední jako první, špice byly spíše ploché a hroty byly v jedné rovině s podešví, kterou však prodlužovaly už jen asi o polovinu délky chodidla.60 Obuv zakončená různě dlouhou špičkou zůstala v oblibě po celé 15. století, definitivně opuštěna byla mezi lety 1480 a 1490.

Koncem

tohoto století se ostré špičky bot zakulatily a v 16. století vystřídaly zobáky široké špičky, zvané kravské tlamy, medvědí tlapy a podobně.61 Zhotovovaly se nejčastěji ze žluté nebo černé kůže, šlechtici nosili boty ze sametu a hedvábí nebo z jemných barevných kůží. Vedle bot nosili muži běžně punčochovité pletené kalhoty podšité na chodidle podešví.62 I když v tomto období vládne určitá jednota a rozdíly mezi mužskou a dámskou obuví jsou jen malé, zůstává faktem, že příliš dlouhé špice se pod dlouhou dámskou sukní nosit nedaly. Přes boty z měkké kůže se nazouvaly pro chůzi venku přezůvky, trepky nebo také patnochy. Byly to malované dřevěné nebo kožené podrážky s mírně protaženou špicí, které byly na noze uchyceny pomocí pásku přetaženého přes nárt.63

58


59

PETRÁŇ, J. a kol., s. 888 - 894

60

KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 197-199

61

Tamtéž

62


63

KYBALOVÁ, L., s. 197-199

Většina Husových stoupenců pocházela z nižší vrstvy a nosila opánky, škorně a škarbály. V té době se vytratil provokativní oděv kněze. Do módy se dostaly umírněné střevíce, bez zapínání, s postranním vykrojením, u kterých se často objevoval vyšší nártový dílec.64 Ve 14. století je možné rozlišit podle ikonografických pramenů a archeologických nálezů tyto typy obuvi: nízký střevíc, uzavřený nebo mírně otevřený; nízký střevíc, vpředu vykrojený s jedním nebo více pásky přes nárt, nízký střevíc, v patní části potažený až nad kotník, uchycený páskou přes nárt; kotníkový střevíc, na nártu vykrojený, uchycený nad kotníkem kolem nohy; uzavřený kotníkový střevíc s přehnutým nebo jednoduchým

okrajem;

uzavřený

kotníkový

střevíc

se šněrováním

na nártu nebo na vnější straně nohy; polovysoké natahovací a šněrovací škorně; vysoké natahovací i šněrovací škorně, rozstřižené vpředu i po straně, měkké s výztužemi, bohatě zdobené; letní obuv – sandály. V 15. století byly doloženy pouze nízké střevíce pod kotník s protaženou špicí a zapínáním na knoflíčky nebo šněrováním; kotníčkové střevíce na knoflíčky

nebo

s přehnutým

okrajem;

polovysoké

škorně

spínané

přezkou; polovysoké a vysoké škorně se šněrováním nebo řemínky; pantofle; trepky s dřevěnou podrážkou sloužící jako návleky přes obuv.65 Pontifikální střevíce se příliš nezměnily od těch předešlých jak dokazují dva nálezy z Pražského hradu. Z pontifikálních střevíců biskupa Bernarda Kaplíře ze Sulevic, pohřbeného roku 1240 do baziliky sv. Víta, se zachoval celý široký střední jazyk z jednoho střevíce a celá polovina i se středním látkovým vyšívaným ozdobným pruhem z druhého půlpáru. Obuv byla vyrobena z jemné kůže a svršek byl zdoben výšivkou z řetízkového

stehu.

Obrubou

jednoho

z postranních

jazyků

byla

protažena šňůrka spletená ze silných nití.66 Kožené boty biskupa Mikuláše pohřbeného roku 1258 se dochovaly téměř celé. V tomto případě se jednalo o uzavřenou obuv s rozparky po stranách uzavřenými dvěma knoflíčky. Na svršku byly pravděpodobně

64


65

PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I. (2). Praha 1985, s. 888 - 894

66

BRAVERMANOVÁ, M.: Hroby pražských biskupů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 29, Brno 2004, s. 599 - 612

zoomorfní výšivky a boty byly kdysi podšity. Byly zhotoveny v Čechách, ale kovová nit výšivky byla importem.67 Podle tvarů lze liturgickou obuv rozdělit do tří typů. Boty biskupa Mikuláše patří ke třetímu, nejmladšímu. Tyto boty sahaly až ke kotníku a vpředu měly krátký výřez, který usnadňoval obouvání. Původně měly i jazyk a řemínky na uchycení boty k noze, ty se však nezachovaly.68

1.4 Novověk Pro období novověku, to znamená přibližně od konce 15. století, již existuje velké množství jak obrazového tak nálezového materiálu pro studium vývoje obuvi. Obuv se v tomto období dále diferencovala. Objevily se nové tvary a střihy, mužská a ženská obuv se od sebe začala vzájemně lišit, což nebývalo v minulém období vždy pravidlem. Začaly se také vyrábět speciální boty podle účelu, kterému měly sloužit. Novověk je také obdobím na jehož konci se rozpadají jednotlivé cechy a mizí stará cechovní omezení, která bránila většímu rozvoji.

1.4.1 Obuv renesanční Renesance se obracela zpět k ideálům antického světa. Zavrhla

Obrázek 12 Tzv. hubatá obuv. H. Holein ml.; Vyslanci, 1533; National Galery, London 67

BRAVERMANOVÁ, M.: Pohřební výbava pražského biskupa Mikuláše. In: Archaeologia historica, roč. 32, Brno 2007, s. 477 - 489 68 BRAVERMANOVÁ, M.: Pohřební výbava pražského biskupa Mikuláše. In: Archaeologia historica, roč. 32, Brno 2007, s. 477 - 489

nepřirozené špičaté tvary, a proto i z obuvi mizí prodloužené gotické špičky. Jinak však nebyl tvar bot předmětem velkého zájmu. Boty byly často nahrazovány punčochovými kalhotami opatřenými podrážkami. Všeobecně byly boty v tomto období velmi nenápadné, ploché, bez podpatku, volně tvarující nohu, vpředu mírně zašpičatělé nebo kulaté, nejčastěji zcela nízké, někdy měly formu pantofle. Pokud sahaly ke kotníku, upevňovaly se na vnitřní straně šněrováním. Pro jízdu na koni, cestování a lov byly nezbytné holínky, které zůstaly poměrně nízké a přiléhavé.69 Koncem 15. a počátkem 16. století byly špičaté boty vystřídány kulatou a čtvercovou špičkou, která byly ve 30. letech už tak široká a rovně zakončená, že se botám začalo říkat kraví huba, kachní zobák nebo také hubatá obuv. Krátká bota se širokou prstovou částí, někdy až

třicet

svůj

centimetrů,

původ

měla

v Německu.70

Špice byly vycpány aby si udržely svůj tvar, ale jinak byla

obuv

i

nadále

velmi

plochá a nízká, takže sotva kryla patu a špičku, musela proto

být

páskem

leckdy přes

opatřena

nárt,

aby

nespadla z nohy.71 Mužské střevíce dvořanů nebyly však Obrázek 13 Obuv s vertikálními a horizontálními prostřihy. A. Moro: Portrét Maxmiliána II. 1550; 184x100 cm; Prado, Madrid. . Foto Erich Lessing/AKG

příliš boty

těsné,

zůstaly

přesto i nadále

velmi nepohodlné. Svršek byl většinou

sešitý ze dvou částí

jemné usně obráceným způsobem. Nártová část byla obyčejně hluboko 69

KYBALOVÁ, L.: Renesance. Praha 1996, s. 30

70


71


vykrojená, patní část dosahovala jen lehce pod kotník. Obuv byla zdobena prostřihy, které se zhotovovaly prořezáním nebo vypalováním a to jak vertikálně, tak i horizontálně. Ke konci druhé třetiny 16. století se průřezy staly elegantnějšími a jemnějšími. Byly doplňovány vyráženými nebo prořezávanými geometrickými tvary. V průřezech bylo často možné vidět látku, pokud možno kontrastní barvy.72 Na okrajové nártové části byla často malá rozeta, mašle, někdy také plastické lemy kolem horního obvodu svršku. Zavazovaly se na tkanice a stuhy, nebo se zapínaly na přezky a knoflíčky. Obuv se zhotovovala z aksamitu, kordovánu, jirchy, ale také z hovězí nebo skopové usně.73 Luxusní boty ovlivněné španělskou módou měly často přírodní světlou barvu, ale oblíbená byla například i červená, žlutá, zelená, modrá, růžová a černá barva. V první polovině 16. století bylo možné vidět na botách společně i více barev. Všeobecně byly boty v tomto období pestrobarevné.74 Prostřihovanou módu mají na svědomí lancknechti, díky nimž byl oděv vznešených lidí celý pokryt drobnými prostřihy, a to včetně pokrývek hlavy a bot. Jsou zobrazování v nízkých střevících širokého tvaru s rozetou nebo mašlí v nártovém výstřihu. Od 17. století díky nim přišly do módy také vysoké kožené holínky mušketýrského typu, s velkou ohrnovací manžetou, vrapením kolem kotníků, ostruhami připjatými pomocí řemínků a mírným podpatkem. Postupem času se podpatky z vrstvené kůže, které měly v tomto období pouze praktický smysl neboť zajišťovaly

nohu

v třmeni,

stávaly

velmi

nápadnými

a

přehnutá

kornoutovitá manžeta až nad kolena se z vnitřní strany podkládala drahocennými látkami a zasouvaly se do ní krajky.75 Běžně obouvané dámské boty byly velmi podobné těm mužským, nízké, bez podpatku, volně tvarující nohu, hodně vystřižené. Mužské a ženské boty se od sebe začaly odlišovat až koncem 16.

století.

Od

80. let

72

BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471 492 73 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku. 74

BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471 492 75 ŠTÝBROVÁ, M.

Obrázek 14 Benátská kurtizána v kothurnami na nohou.

16. století začaly ženy zejména v Benátkách a ve Španělsku nosit kothurny, nazývané také chopine, které ale neměly stejnou funkci jako ve starověku. Staly se jakýmisi přezůvkami, většinou typu pantofle na vysoké dřevěné nebo korkové podešvi různé výšky. V Benátkách se nosila obuv s podešví až šedesát centimetrů vysokou a ve Španělsku byly zcela běžné třiceticentimetrové podešve.76 Byly potažené kůží nebo hedvábnou či sametovou látkou a běžně nošené boty se do nich navlékaly. Šlo o velmi nákladnou a ozdobnou součást oblečení, ale její účel byl zcela praktický. Renesanční města bez kanalizace nepatřila k těm nejčistším místům a tak aby dámy uchránily mnohdy ještě dražší oblečení vystupovaly na tyto vysoké a nepohodlné boty. Dáma v těchto botách ale nemohla

kráčet

sama,

potřebovala

služku,

aby

ji

doprovázela

a

podpírala.77 V 16.

století

se

móda

v evropských

zemích

vyvíjela

poměrně

samostatně.78 Mezi šlechtou v celé Evropě a i v Čechách, byla všeobecně přijímána španělská móda, zatímco o století později se všeobecně prosadila móda francouzská. Španělskou tradici u nás v období renesance ještě

více

upevnil

císař

Rudolf II.,

neboť

byl

sám

vychováván

u španělského dvora. Obyčejná obuv se rozlišovala pro letní a zimní období. Zimní byla vycpaná srstí zvířat. Zhotovovaly se jakési bačkory z plsti. Byla to černá kotníčková obuv se zapínáním na přezku, s vykrojením nebo prostřihem nad nártem.79 Kněží nosili v době renesance škorně, boty a střevíce. Technologické postupy užívané pro výrobu renesanční obuvi byly známy už od středověku a po dlouho dobu se nijak nezměnily. Jednotlivé dílce byly vykrajovány ševcovskými noži. Při šití bot se používala šídla a rádla. Všechny boty byly šity ručně a jednotlivé dílce byly spojeny dratví, nití, ve které byly zapleteny prasečí štětiny. V této době se nejčastěji používal skrytý a dvouniťový steh, na obuvi bylo možno pozorovat několik druhů švů. Těsnící proužek, který byl vkládán mezi podešev a svršek, v době středověku ztratil svůj význam, protože švy 76


77

KYBALOVÁ, L.: Renesance. Praha 1996, s. 38-39

78


79


byly ponořeny do rýhy proříznuté po obvodu podešve. Na podešve a stélky byly použity silnější a tužší usně, na svršky se používala useň jemnější.80 Střevícové svršky se skládaly z dvou nebo tří dílů, přišitých ke stélce samostatně, lícem svršku dovnitř. Potom byly boty obráceny, nazuty na ševcovské kopyto, a po vytvarování napařováním byly hřbetovým švem sešity patní a nártový dílec. Při zhotovování jednodílného svršku se postupovalo obdobně, šev mezi patou a nártem byl umístěn do vnitřní strany boty. Všechny boty byly zhotovovány symetricky, ale konečná úprava u vysokých a polovysokých bot byly asymetrická. Podešev byla přišita až po vytvarování svršku.81 Z roku 1626 pochází dekret vévody Maxe I. Bavorského, který nedovoloval nižším vrstvám nosit rámovou obuv. Obrácený způsob výroby obuvi tak zůstal používán až do 18. století.82 Z období renesance pochází velký soubor obuvi vyzvednuté ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. Jedná se o soubor kožené obuvi, čítající 8 celých párů, 12 půlpárů a dalších 50 fragmentů, které byly objeveny v roce 1925. Jedná se o kolekci luxusní obuvi z míst kde v minulosti

sídlil

panovník,

jeho

dvůr,

vysoká

šlechta

a

církevní

hodnostáři.83

1.4.2 Obuv barokní Pro období 17. a 18. století bylo typické velké množství rozmanitých vzorů a střihů obuvi. Postupně mizely vysoké holínky, nosily se střevíce se zkosenou

špičkou

a

podpatkem.

Vyšší

rovné

podpatky,

často

i různobarevné, dodávaly postavě eleganci a usnadňovaly namáhavé stání při dlouhých dvorních ceremoniálech.84 Podpatky přitahovaly pozornost již dříve. Od roku 1610 se barvily načerveno a červená podešev je známa dokonce z roku 1594. Tyto červené podpatky byly všeobecně rozšířeny 80

BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471 492 81 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471 492 82 ATZBACH, R.: Středověká a raně novověká obrácená obuv z Kempten (Allgäu), Německo. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 93 - 96 83 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P,s. 471 - 492 84


dlouho před tím, než se francouzský král Ludvík XIV. pokusil omezit jejich nošení pouze na francouzský dvůr a vysokou šlechtu.85 Boty sahaly ke kotníku, spínaly se přezkou a byly často bohatě zdobené aranžovanými stuhami. Zaoblený tvar kožených bot odpovídal celkové módní siluetě právě tak jako jejich ozdoby: stříbrné spony a stuhy. Pro zvláštní slavnostní příležitosti nebyla výjimkou spona, která byla vlastně náročným šperkem, zdobeným drahými kameny nebo perlami.86

Obrázek 15 Marie Terezie s rodinou. Podpatky bot byly zvýrazněny červenou barvou.

Vysoké holínky byly v době baroka opatřeny podpatkem z plátků a ostruhou.

Jednotlivé

plátky

podpatku

držely

pohromadě

pomocí

dřevěných kolíčků. V poslední třetině 17. století se u holínek objevila měkká manžeta ve tvaru trychtýře. V některých případech měl horní okraj manžety až sedmdesát centimetrů. Výška holeně obuvi byla hodně proměnlivá, nejnižší nesahaly i se zvednutou manžetou ani po koleno, jiné byly až do půli stehen. Holeň byla mírně uvolněná a tvořila záhyby. Celkově působila holínka až do třetí čtvrtiny 17. století měkce a nechávala kotníku volnost pohybu.87 Později se stala holeň pevnější, sahala až po koleno. Horní okraj se stále ještě rozšiřoval do manžety, ale nebyl už tak výrazný. Manžeta byla 85

SWANN, J. M.: Obuv v sedmnáctém století. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 93 - 96 86 KYBALOVÁ, L.: Barok a rokoko. Praha 1997. s. 80 87


k holeni našitá a přestalo být zvykem tuto horní část holínky ohrnovat. Špičky holínek se udržely téměř po celé baroko a rokoko hranaté. Tuto obuv si nazouvali muži při jízdě, ale užívala se i pro běžné nošení.88 V římské antické obuvi zvané calceus měla původ poloholeňová šněrovací obuv, která byla opatřena podpatkem v různém provedení. Ponejvíc se však objevoval podpatek potahovaný ve stejném tónu jako svršek, nebo tmavý. Tyto podpatky měly tvar hodně podobný dnešnímu špalíkovému podpatku, byly asi 4 - 6,5 cm vysoké a

objevovaly se

i v lehce zkosené formě, umístěné do středu podešve, v takovém případě byl podpatek většinou vyšší. Častým se stal také podpatek skládaný, který se objevuje ve spojitosti s vrstvenou podešví.89 Ve třicátých letech 17. století se výrazně prosadily tmavé usňové boty ke kotníkům, které naprosto vytlačily vyšší obuv. Nártová oblast těchto bot byla prodloužena jazykem, který často vyčníval nad okraj obuvi. V poslední čtvrtině 17. století byl jazyk podšitý, aby byl pevnější a nosil se přehnutý horní okraj bot, ale i holínek. Pro zpevnění byl prošit tunelovým stehem. Konstrukce byla rámová, s výrazným okolkem, který se však v 18. století téměř vytratil.90 V období raného baroka byla jedním z charakteristických rysů široká hranatá špice obuvi, která dosahovala šířky až 65 mm, na konci 17. století byly častější špičky kulatější.91 Konstrukce obuvi se v 17. století změnila. Spojení svršku a podešve, bylo nepřímé, pomocí napínací stélky. Špička a pata byla dobře vytvarovaná, což dokazuje používání kopyt při napínání svršku. Svršek a podešev se spojovaly šitím.92

88

Tamtéž

89

SWANN, J. M.: Obuv v sedmnáctém století. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 93 - 96 90 ŠTÝBROVÁ, M. 91

SWANN, J. M., s. 93 - 96

92


Obrázek 16 Podešev obuvi z kostela sv. Hippolita s otisky motouzu. Foto E. Smejkalová

Zatímco utváření svršku podléhalo okázalé módě, postupy při výrobě spodku byly přizpůsobeny cechovním pravidlům. Obuv baroka byla vyráběna z úsporných a estetických důvodů na symetrických kopytech, i když asymetrická kopyta byla běžně známá. Vnitřní podešev se skládala z vrchní podešve, která objímala stélku a mezipodešve z vláknité vrstvy.93 Svršek byl po napnutí na kopyto s vnitřní podešví, a potom spolu s usňovým

páskem,

který

probíhal

kolem

boty,

sešit

se

stélkou.

Přečnívající napínací záložka svršku a přehnutý usňový pásek byly sepnuty pomocí motouzu a podešev byly přišita na rám.94 Poté, co holínky vystřídal střevíc, v tmavém barevném provedení, staly se různé typy spon a přezek dominantní ozdobou, nejprve u pánské a později i u dámské obuvi. V 17. století soupeřily spony a přezky s výraznými mašlemi, které nosili muži i ke střízlivému holandskému a anglickému kroji. Hojně se užívala také krajka. Mimo běžného šněrování na tkanice byla šněrovací partie této obuvi ještě zdobena několika aranžovanými stuhami, připevněnými na jazyk, které se po zašněrování tkanicemi povytáhly přes tkanice.95

93

SCHREIER, W.: Technické postupy utváření spodku obuvi v době baroka. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 118 -120 94 Tamtéž 95


Boty v přírodních barvách se vyráběly jen výjimečně a byly určeny zpravidla pro práci. Dámské střevíčky se zhotovovaly hlavně z textilních materiálů. Velký důraz byl kladen na lehké a měkké materiály. Obuv se šila z kozinky, z textilů s usňovými prýmky, brokátu, damašku a hedvábí. Byla zdobena složitými síťovými a výšivkovými motivy. Podpatek, většinou sešitý v usňovém potahu, dosahoval výšky až 7 cm.96 Jako domácí obuv zůstaly pantofle zhotovené z plsti a sametu. Tuto sliprovou obuv měli v oblibě jak muži, tak ženy. Zhotovovala se hlavně obráceným výrobním postupem. Dámy také často používaly návleky.

1.4.3 Obuv rokoková Celkové uvolnění se projevuje především tím, že se zvětšují rozdíly mezi oblečením pro různé příležitosti. Součástí mužského obleku byly nejen střevíce, ale i holínky, které byly v předchozí době určeny výhradně pro jízdu na koni. V době rokoka dokonce vznikl typ vysokých bot s přehnutou holenní částí a s podšívkou v odlišné barvě.97 Francouzská

móda

pronikala

postupně

přes

Španělsko

na

středoevropské dvory. Do Rakouska se dostala naplno až po roce 1746 s příchodem Františka I. Lotrinského do Vídně. Naproti tomu v Německu všechny

malé

dvory

sledovaly

španělskou

módu,

ale

současně

napodobovaly i módu francouzskou. Existovaly zde předepsané dvorské uniformy, jako například v Drážďanech, kde byla předepsána nachová a zlatá pro muže a modrá se zlatými proužky pro ženy.98 Doba Jindřicha IV. byla dobou obuvnických experimentů. Objevily se nejrůznější druhy podpatků různých tvarů a umístění. Na jedné straně se objevuje podpatek vzadu šikmo seřezaný a umístěný až do klenby chodidla, na straně druhé jsou vyráběny boty s jehličkovými podpatky.99 V tomto období oblíbený tanec zvedl krinolínu a odhalil střevíčky, které se šily z brokátu, hedvábí, sametu a atlasu. Bohaté zdobení krajkovými ozdobami a pentlemi z nich vytvořilo křehký módní doplněk.100 96

SCHREIER, W.: Technické postupy utváření spodku obuvi v době baroka. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 118 -120 97 KYBALOVÁ, L.:Barok a rokoko. Praha 1997, s. 147 98

Tamtéž, s. 164-165

99


100


Mužskou obuv představovaly nízké střevíce zdobené velkou hranatou sponou.

Obrázek 17 Francouzský král Ludvík XVI.

1.4.4 Obuv v 19.století V době Revoluce a následného císařství neexistovalo ve Francii dokonce ani přesné rozlišení mezi příležitostmi, pro které se ta či ona obuv nosila. Názory revoluce si vyžádaly i změnu módy. V mužské módě se prosadily vysoké boty pro všechny účely, ať již to byla jízda na koni, procházka v parku nebo návštěva divadla, i zde je však možné zaregistrovat změnu ve střihu a tvaru. Mnoho módních stylů se nazývalo podle mužů, kteří je uvedli do společnosti. A tak se objevily například boty à la Suvorov, které měly nepříliš širokou, odpředu dozadu

obloukovitě rozstřiženou holínku

se

střapcem

vpředu, nebo boty à la Wellington, které měly mírně zkosený podpatek a holínku vzadu mírně zvýšenou.101 Wellingtonky

byly

zpravidla černé, tmavě hnědé

nebo

barvy,

přírodní

měly úzkou

pevnou holeň, v horní části

byly

většinou

opatřené přezkou nebo šněrováním

k regulaci

obvodu. Pohodlné nazutí umožňovala poutka po stranách.102 Kromě těchto typů vysokých bot existovaly i

boty

maďarské,

hessenské

čižmy,

husarské holínky a jiné. Maďarské boty se od bot

Obrázek 18 Poutka po stranách holínek umožňující snadné nazutí. J. L. David: Podobizna pana Sériziata, 1795, Paříž, Louvre

à la Suvorov lišily jen nepatrně. Také měly nepříliš těsnou holínku a střapec vpředu, ale byly sestřižené mírně dozadu.103 Husarské holínky byly pevné a těžké holeňové boty zdobené střapci, které používali vojenští poslové.104 Ve zlínském Obuvnickém muzeu jsou vystaveny dva originální páry vysokých

bot.

Jedná

se

o

postiliónové

a

kurýrské

holínky.

Pár

postiliónových bot byl vyroben kolem roku 1800 a obě boty společně váží sedm a půl kila. 101

KYBYLOVÁ, L.: Od empíru k druhému rokoku. Praha 2004, s. 66-67

102


103

KYBYLOVÁ, L., s. 66-67

104

ŠTÝBROVÁ, M.

Již v 18. století se začaly u vojenských uniforem používat ke kamaším tzv. psí dečky. V 19. století se staly součástí společenského oděvu a nosily se až do třicátých let 20. století. Psí dečky byly vyráběny z jemných usní nebo plátna. Zapínaly se na knoflíčky, ryngle nebo háčky a jejich spodní okraj byl často přichycen páskem. Zpočátku je nosili jak muži, tak ženy, později zůstal doplňkem pouze mužské obuvi.105 Jako přezůvky sloužily v 19. století dřeváky. Používaly se zvláště tehdy, když muži obouvali botky z jemnějších kůží.106 V druhé polovině 19. století nechyběla v botníku snad žádného muže z látky a kůže šitá brynelová perka. Tyto boty měly místo šněrování pružné gumové pásky. Módní byly i lakýrky pro večerní příležitost. Jako přezůvky začínaly sloužit galoše opatřené gumovými pásky, takže se snáze obouvaly a přiléhaly těsněji k obuvi.

107

V letech 1790 až 1800 jsou ženské botky přizpůsobeny celkově odlehčené linii oděvu. Lehké střevíce z textilu nebo jemné kůže byly osvobozeny od svých nákladných a nápadných ozdob, ale zůstaly dominantní po celou první třetinu 19. století. Na jejich svrškovou část se nejčastěji používaly hedvábí, satén, atlas nebo ručně malovaná useň ve světlých barvách nebo v barvě toalet, ke kterým se

nosily. Nártový

výstřih zdobily jen miniaturní mašle z hedvábí, tkanice, skládaný řasený prýmek, drobná orientální výšivka nebo nášivka z korálků.108 Byly ploché nebo jen s velmi nízkým podpatkem a měly úzkou špičku. Na nártu byly hluboko vystřižené, a proto je na noze přidržovala páska přes nárt nebo šněrování, které mohlo jít i výš přes lýtko. Po roce 1800 zůstávaly botky nadále ploché, vyráběné z hedvábí a zdobené výšivkou nebo z jemných kůží protažené do špičky. Botky byly v této době zdobeny různými ozdobami, volánky a mašlemi ze stužek. V tomto období se začaly objevovat i kotníčkové botky, ale zatím jen velmi vzácně.109 Vyšší kotníčkové boty se mnohem častěji objevovaly ve dvacátých letech. Tyto boty se nejprve šněrovaly na vnější straně, ale ve čtyřicátých letech se stalo módnější zapínaní na knoflíčky. Tyto botky měly

105


106


107


108

ŠTÝBROVÁ, M.

109


prodlouženou a na konci tupou špičku, někdy černě nalakovanou. Jejich podpatek se jen zvolna zvyšoval. Byly šité většinou z látky.110 Sliprová obuv zůstala v módě až do počátku 40. let 19. století, kdy se používala, především k tanci. Na botách se v této době měnil pouze tvar špičky, který přecházel od úzkého protaženého tvaru se špičkou mírně zvednutou nad úroveň terénu až po špičku hranatého tvaru. Do obuvi se začínal vkládat klínek mezi podešev a stélku, který simuloval mírně zvýšený podpatek, později se objevil i malý klínový podpatek. K uchycení obuvi sloužily nenápadné tkanice a stuhy.111 V následujících letech se podpatek pomalu zvyšoval a na obuvi se objevovaly tmavší barvy. Podpatky byly většinou potažené, ale výjimkou nebyl ani lakovaný, všeobecně se však podpatky posunuly do středu boty. Měly špulkový nebo lehce projmutý tvar.112 Jako domácí obuv zůstaly u obou pohlaví oblíbené i v tomto období pantofle. Na konci 19. století se obuv stále více diferencovala. Již zcela běžně se zhotovovala zakázková obuv na asymetrickém kopytě, což vedlo k zlepšení pohodlnosti bot. Vznikaly různé druhy obuvi podle potřeby tak, jak to vyžadovala zvýšená obliba sportovních aktivit a zapojení žen do pracovního procesu.113 Se vzrůstající mechanizací výroby se postupně vytratila ručně šitá obuv a nahradila ji sériová výroba.

110


111

ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky K, botičky. Dosud nepublikováno

112

Tamtéž

113

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32

2. Okolnosti nálezu Krypta kostela sv. Hippolyta byla otevřena proboštem Josefem Hudcem po více než dvou stech letech, na počátku devadesátých let minulého století. Důvodem pro otevření krypty bylo plánování možných stavebních úprav a oprav kostela. Vchod do krypty se nachází uprostřed kostela, pod středem chrámové kopule. Po odklopení kamenné desky se schází po kamenném schodišti do krypty o rozměrech asi třikrát tři metry. Vzadu po pravé straně je nika, která má asi 1,6 metru na délku a 0,9 metru na šířku. Tato nika je ve výšce asi třiceti centimetrů od podlahy krypty a leží již pod kněžištěm kostela. Popis krypty a všechny rozměry jsou pouze orientační. Byly zaznamenány podle vyprávění probošta Hudce, neboť se zatím nepodařilo najít stavební plán, v němž by byla krypta zakreslena.

Obrázek 19 Půdorys kostela sv. Hippolyta. Archiv proboštství.

V kryptě byly nalezeny ostatky několika lidí. Počet pohřbů a jména pochovaných byly zjištěny ze záznamů v archívu proboštství, jednotlivé osobnosti se však identifikovat nepodařilo. Těla byla až na několik částí dlouhých kostí zcela rozpadlá a původní dřevěné rakve byly ztrouchnivělé. Bohužel se u rakví nenašel ani žádný štítek se jmény, který by identifikaci napomohl. Jedinou výjimkou byly ostatky litoměřického biskupa Mořice Adolfa, které byly identifikovány podle zbytků pohřebního roucha. Tyto ostatky byly uloženy samostatně do cínové rakve i se zbytky biskupova pohřebního roucha a rakev byla označena jménem. Všechny ostatní nalezené ostatky byly uloženy do společné cínové rakve, která byla následně označena jmény všech, kteří byli v kryptě pohřbeni. Prostor krypty byl poté vyčištěn za pomoci sester z řádu Karla Boromejského, které na Hradišti v té době pobývaly. Vše, co v kryptě zůstalo, bylo spolu se zbytky původních dřevěných rakví spáleno v zahradě kláštera. Bohužel k otevření krypty nebyl přizván archeolog ani žádný jiný odborník. Z krypty se podařilo zachránit jen několik neidentifikovatelných zbytků kůže, dřeva, textilu a kovu. Nález byl vzhledem k neobjasněným nálezovým okolnostem zběžně ošetřen, přičemž se zjistilo, že jde pravděpodobně o zbytky blíže neučené obuvi, a umístěn do depozitáře archeologické expedice ve Znojmě - Hradišti. V depozitáři zůstal uložen tento soubor fragmentů kožené obuvi až do léta roku 2007, kdy se při revizi depozitáře zjistilo, že nález je ve velmi neutěšeném stavu a vyžaduje neodkladné ošetření. Celý soubor byl následně předán paní Pavle Hradilové k odborné konzervaci.

3. Osoby pohřbené v kryptě kostela Roku 1240 se rozšířil řád křižovníků s červenou hvězdou na Moravu, kde mu král Václav I. listinou ze dne 7. prosince 1240 svěřil patronát nad kaplí sv. Hippolyta nad Znojmem. Toto darování znovu potvrdil v roce 1252 král Přemysl Otakar II. a také markrabě moravský.114 Otázka

vzniku

sv. Hippolyta

je

nejasná.

Pravděpodobná domněnka

kostela

L.

se

zdá

Havlíka,

že

„kostel sv. Hypolita stával na znojemském starobylém celého

gradě

kraje

příchodem r. 863“.115 tomu

Hradišti a

–

–

centru

již

před

byzantské

mise

V.Richter

určuje

vznik

naproti tohoto

znojemského kostela filiací ze St.Pölten, kterou klade před sedmdesátá léta 10. století.116 Po příchodu křížovníků na Hradiště byl kostel postupně několikrát přestavován a stal se

hlavním

stánkem

řádu

duchovním na

Moravě.

Jeho významu odpovídá i fakt,

Obrázek 20 Kaple sv. Josefa a sv. Eliáše.Jedna z nejstarších památek na Hradišti. Foto: Stolní kalendář na rok 2005 "Posvátná místa s poutní tradicí na Znojemsku", 2004 Římskokatolická farnost u kostela sv. Mikuláše ve Znojmě

že v kryptě kostela byli v letech 1734 – 1784 pohřbeni proboštové J. F. Rivola,

J. T. Fassman,

A. M. Mader,

J. J. Hauer,

J. N. Střecha,

P. Burghardt a litoměřický biskup Mořic Adolf, vévoda saský. Po roce 1784 bylo pohřbívání v kostelech nařízením Josefa II. zakázáno a tradice byla obnovena až v roce 2000, kdy byl do krypty kostela uložen ke svému poslednímu odpočinku probošt V. Knittl.

114 115

BUBEN, M. M.: Rytířsky řád křižovníků s červenou hvězdou. Praha 1996, s. 6

HAVLÍK, L.: Znojemské Hradiště sv. Hypolita, příspěvek k nejstarším dějinám církevní organisace na Moravě. Brno 1956, s. 10 116 RICHTER,V.: O středověké architektuře na Moravě, ČMM 1943

3.1 Jan František Josef Rivola (†22. července 1734) Narodil

se

v Polné

12. ledna 1649. Novicem v pražském

klášteře

u Karlova mostu se stal 1670117

5. března řádové

sliby

5. dubna

1671.118

svém

vysvěcení

a složil Po

působil

na nejrůznějších místech. Nejprve

jako

farní

administrátor u sv. Valentina Z řevnického

v Praze. kostela

přešel

do

Dobříchovic,

kde

působil

jako

kaplan.119 Je známo, že jakožto český vlastenec a milovník českého jazyka začal páter Rivola roku

Obrázek 21 Probošt Rivola. Fara Mašovice. Foto: E.Smejkalová

1678 psát dobříchovické matriky novorozených, oddaných a zemřelých česky.120 Z Dobříchovic odešel na děkanství do Červené Řečice. Později stal se proboštem v Chlumu sv. Máří, kde se přičinil o dobudování mariánského chrámu Páně.121 Jak dokládají zachovalé písemnosti, stavba chrámu probíhala nejrychleji právě za J. F. Rivoly, kdy jen v roce 1700 bylo na jeho stavbu vynaloženo 5.906 zlatých. Nový chrám byl požehnán proboštem na Hod Boží Svatodušní v roce 1701 a poté byl také vysvěcen pražským světícím biskupem a opatem strahovským Vietem.122 Probošt Rivola měl nemalé zásluhy nejen na dokončení chrámu, ale i na výstavbě

117

BĚLOHLÁVEK, V.: Barokový prelát. Listy z „Temna“. III In: Od Karlova mostu, 1, Praha 1928, s.141 118 BUBEN.M.M.:Rytířský rád křížovníků červenou hvězdou. Praha 1996, s. 38 119 120

SLÁDEK, E.: Kronika Hradiště. Nepublikovaný přepis, s. 102

HRADEC, J.: Duchovní správcové kostela řevnického. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931, s. 127 121 Tamtéž, s. 125 122 HRADEC, J: Chlum sv. Máří v rozkvětu. In: Od Karlova mostu, roč.6, Praha 1933, s. 65

proboštství v roce 1724.123 Z Chlumu sv. Máří odešel J. F. Rivola do Mostu, kde se také snažil vše opravovat. Dokázal zde pozvednout finanční situaci hospodářství natolik, že mohl přikupovat k panství nové lesy. Za jeho působení v Mostě byli též poprvé jmenováni kaplani.124 Po tom, co byl hradišťský probošt Martin Konstantin Beinlich125 zvolen velmistrem

řádu,

dosadil

na

své

bývalé místo právě

mosteckého

komendátora Jana Františka Rivolu. Ten se 1. května 1708 se stal proboštem na Hradišti sv. Hippolyta nad Znojmem126 a i na tomto místě se s chutí pustil do práce. Spolu s velmistrem Beinlichem, který na své bývalé místo nezapomněl, se snažil povznést a zvelebit hradišťské proboštství. Byl to právě velmistr Beinlich, který podporoval J. F. Rivolu v jeho diplomatických aktivitách, jejichž výsledkem bylo v roce 1709 získaní privilegia od papeže Klimenta XI.,127 které umožnilo proboštům na Hradišti

užívat

pontifikálie,128

čímž

se

stali

zároveň

infulovanými

moravskými zemskými preláty. Propůjčením věčné infule129 projevil papež J. F. Rivolovi a všem jeho nástupcům velkou poctu. Toto privilegium je zařadilo mezi jedny z nejvýznamnějších církevních hodnostářů na Moravě. Proboštu Rivolovi se též díky obratné diplomacii podařilo úspěšně ukončit spor s městským magistrátem o rybolov v řece

Dyji.130 Vedle

tohoto sporu se ukončil i většinu místních rozepří, a tak vytvořil příznivé podmínky pro další rozvoj křižovnického panství na Znojemsku. Přehled o celkovém stavu hospodářství na panství křižovníků na Znojemsku je možné získat z urbáře psaného hradišťskými probošty již od počátku 17. století.131

Z urbáře je možné získat informace o všech tehdejších

úrocích, stavbách a celkovém vlastnictví křižovníků. Také probošt Rivola do něj takřka denně zaznamenával údaje o dění na panství a o veškerých finančních transakcích. Za svého působení na Hradišti se staral též 123

HRADEC, J: Chlum sv. Máří v rozkvětu. In: Od Karlova mostu, roč.6, Praha 1933, s. 66

124

POŠMOURNÝ, J.: Křižovníci u sv. Václava v Mostě. In: Od Karlova mostu, roč.2, Praha 1929, s. 194 125 Martin Konstantin Beinlich byl proboštem na Hradišti sv. Hippolyta v letech 1706-1707

126

BĚLOHLÁVEK, V.: Barokový prelát. Listy z „Temna“. III In: Od Karlova mostu, 1, Praha 1928, s. 147 127 Kliment XI., papežem od 8. 12. 1700 do 19. 3. 1721 128

LORENZ, W.: Die Kreuzherren mit dem roten Stern. Königstein 1964

129

MZA Brno, E 44, sign. I G 1/7, kart. 8, inv.č. 187

130

MZA Brno, E 44, sign. II F 1/4, kart. 26, inv.č. 388

131

MZA Brno, E 44, sign.II A 2/1, kart. 10, inv.č. 214

o finanční rozvoj svých farních kostelů. K jeho největším úspěchům patřílo získání plnomocných odpustků pro kostel sv. Jakuba Většího v Hodonicích v roce 1722 od papeže Inocence XIII.132 S příchodem J. F. Rivoly se na Hradišti začal rozvíjet kulturní život. Byl jedním z prvních obhájců české řeči v Balbínově duchu a udržoval živé styky se stejně smýšlejícími učenci své doby. Mezi nimi vynikali především Jiří Ignác Pospíchal133 a Jan František Beckovský.134 Na počátku 18. století začalo ve Znojmě ubývat českého obyvatelstva a během několika let bylo královské město téměř zcela poněmčeno. A právě v této době se J. F. Rivola projevil jako zastánce českého jazyka a české kultury. Hradiště se stalo centrem českého života ve Znojmě. Bohužel ani na Hradišti nebylo tolik Čechů, aby se pro ně muselo kázat česky, a tak zavedl alespoň české pouti k sv. Antonínu Paduánskému.135 Rozdíly mezi češtinou a němčinou se snažil zmenšovat i svojí literární činností. Jeho „Slovář český“ byl vytištěný již roku 1705 u Jiřího Labauna v Praze.136 Cílem knihy bylo poskytnout důkaz, že česká řeč je stejně tak bohatá jako německá, a není proto zapotřebí půjčovat si slova z cizích jazyků. Přitom nabádal J. F. Rivola všechny Čechy, aby měli svůj jazyk v úctě a dbali o jeho rozvoj. Za úvodním slovem následovalo 456 cizích slov v abecedním pořadí, která byla opatřena českými ekvivalenty.137 Probošt Rivola nebyl jen spisovatelem, ale i velkým obdivovatelem knih. Ze svého působení na Hradišti zde dokázal vybudovat knihovnu, která obsahovala mnoho starých latinských i českých tisků. Ve svém ručně psaném deníku, který se našel ve třech svazcích právě v této knihovně, popisuje i knihovny jiných, v okolí působících řádů, které měl možnost navštívit. Patřily k nim především knihovny jezuitů, dominikánů, františkánů, kapucínů a klarisek ve Znojmě a knihovna premonstrátů v Louce.138

132

SUA Praha, E 44, nesign., kart. 209, inv.č. 70

133

J. I. Pospíchal, narozen stejně jako Rivola v Polné. 1694-1699 velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou 134 Jan František Beckovský byl kronikář řádu křižovníků s červenou hvězdou 135

BĚLOHLÁVEK, V.: Barokový prelát. Listy z „Temna“ III. In: Od Karlova mostu, 1, Praha 1928, s.143 136 Tamtéž, s.150 137

Tamtéž

138

Tamtéž, s. 142

O proboštu Rivolovi jako o člověku toho víme jen málo. Již jako komendátor v Mostě ukázal svoji družnou a pohostinnou povahu139 a také na Hradišti se projevil jako štědrý hostitel všech příchozích. Jeho současník a přítel páter Pospíchal o něm ve svém deníku píše jako o velmi živém a někdy i prchlivém mladém klerikovi, který je však jinak naprosto bezúhonný.140 Probošt Jan František Rivola zemřel 22. července 1734 ve věku osmdesáti pěti let na Hradišti u Znojma a byl zde pochován v kryptě kostela sv. Hippolyta.141

3.2 Jiří Tomáš Fassman (†28. března 1747) Jiří Tomáš Fassman se narodil

1.

února

1676

v Lokti. Své slavné sliby složil 25. února 1704. Je známo,

že

za

jeho

působení

se

faře

v Karlových

Varech

na

věčné časy dostalo dne 14.

dubna

děkanství

1723 a

názvu

karlovarští

faráři užívali od toho dne titul děkana. Z Karlových Varů odešel Jiří Fassman roku 1727 do Lokte, kde zastával úřad vikáře.142 Na Hradiště přišel

v.

18.

z Tachova,

Hippolyta října

kde

1734 předtím

zastával úřad děkana a 139 140

Obrázek 22 Probošt Fassman. Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová

Tamtéž, s.145

BĚLOHLÁVEK, V.: Barokový prelát. Listy z „Temna“ III. In: Od Karlova mostu, 1, Praha 1928, s. 148 141 HRADEC, J.: Duchovní správcové kostela řevnického. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931, s. 127 142 HRADEC, J.: Paměti o Karlových Varech. In: Od Karlova mostu, roč. 6, Praha 1933, s. 80

arcibiskupského vikáře.143 Na Hradišti strávil 13 let a jeho doba je obdobím válek, nepokojů a strádání. Svůj úřad nastoupil ještě za panovníka Karla VI.,144 posledního mužského potomka habsburského rodu na rakouském trůnu. Po nástupu jeho dcery Marie Terezie na trůn se situace na Hradišti, ale nejen tu velmi zhoršila. Císařovna byla nucena vypsat daně pro duchovenstvo a probošt Fassman si musel půjčovat u znojemských občanů.145 Probošt Jiří Fassman zemřel ve věku sedmdesáti jedna let 28. března 1747.

3.3 Jan Antonín Mader (†5. února 1754) Až 28. srpna 1747, pět měsíců po smrti probošta Fassmana, přichází z Uher Jan Antonín Mader. Narodil se

22.

července

1686

v Jáchymově. Slavné sliby složil

23. září

působil v Uhrách.

1708

a

převážně Byl

poradcem

biskupa, v letech 1729 až 1748

infulovaným

proboštem

kostela

sv. Zigmunda

v Budíně,

měl i „Infulam abbatialem B. M. Viginis de Panckota“, měl

právo

hlasovat

na

zasedat

a

královském

uherském sněmu „Votum

Obrázek 23 Probošt Mader. Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová

et sedem in Regni Comitiis“.

146

Dne 24. prosince 1723 převzal Jan

Antonín Mader bratislavský špitál a působil zde jako správce šestnáct let. 143


144

Karel VI. Habsburský vládl v letech 1711-1740

145

SLÁDEK, E.: Kronika Hradiště. Nepublikovaný přepis, s. 103 146 Řádové zápisy (Matricula Crucigerorum ab anno 1671 professorum, Archiv proboštství )

Během jeho působení v Bratislavě byl roku 1738 na špitálním hřbitůvku vystavěn hřbitovní kostelík.147 V době před svým nástupem na hradišťské proboštství si na císařovně Marii Terezii vymohl osobní držení ofenského proboštsví148 a po pěti letech, 10. července 1751, ho pak postoupil správě bratislavské komendy a stal se proboštem na Hradišti sv. Hippolyta.149 Již šest let po svém příchodu na Hradiště vyrovnal J.A.Mader všechny dluhy svého přechůdce probošta Fassmana.150 I přes vysoké daně se podařilo proboštu Maderovi ekonomicky pozvednul křižovnické panství. Velký důraz kladl na udržování a opravu farních kostelů, ale i samotných budov na Hradišti. Ze svého úřadu podporoval zřizování nových hřbitovů.151 Během velmi krátké doby, v níž působil na Hradišti, se mu podařilo pozvednout proboštství nejen finančně, ale i politicky a překonat tak nepříznivé důsledky předchozích let. Umřel 5. února 1754 v šedesáti osmi letech. Ve své závěti odkázal bratislavskému špitálu 3 000 zlatých.152

3.4 Mořic Adolf Karel, vévoda saský, biskup litoměřický († 20. června 1759) Mořic Adolf Karel, vévoda saský a biskup litoměřický, byl velice

osobitou

českých

církevních

sklonku baroka. 1. prosince

1702

postavou dějin

na

Narodil se v Neustadtu

nad Orlou jako člen vedlejší větve saského rodu, která se roku 1653 oddělila ze saského kurfiřtského 147

rodu

albertinské

BĚLOHLÁVEK, V: Bratislavský hospitál. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931, s. 75

148

Budín 149 Liber memor. comm Poson. fol. 230 a 232-233 (převzato z: BĚLOHLÁVEK, V: Bratislavský Obrázek 24 Mořic Adolf Karel, biskup hospitál. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931, s. 75) litoměřický. Foto: www. zdislava_signály.cz 150 SLÁDEK, E.: Kronika Hradiště. Nepublikovaný přepis, s. 106 151

Tamtéž, s. 107 152 BĚLOHLÁVEK, V: Bratislavský hospitál. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931, s. 75

větve a dostala údělem území s hlavním městem Zeitz. V roce 1713 však náhle zemřel Bedřich August, Mořicův otec, a toto údělné vévodství bylo opět připojeno k saskému kurfiřtství albertinské větve. V témže roce zasáhl osudově do života mladého prince Mořice Adolfa jeho strýc, bratr jeho otce, ostřihomský arcibiskup kardinál Kristián August. Ten odňal chlapce jeho luteránské matce Bedřišce Filipíně, rozené vévodkyni Hollstein-Weisenburg,

a

dal

ho

vychovat

do

jednoho

uherského

katolického kláštera, pravděpodobně v Rábu.153 Po třech letech výchovy, 22. března 1716, složil Mořic Adolf do rukou svého strýce vyznání víry a stal se tak konvertitou.154 Bylo rozhodnuto, že stejně jako jeho strýc se i Mořic Adolf stane duchovním. V roce 1718 obdržel Mořic tonsuru a také čtyři nižší svěcení od svého strýce. Hned příštího roku dosáhl kanonikátu v Kolíně nad Rýnem a v roce 1723 byl vysvěcen na podjáhena. Ještě před smrtí svého strýce byl vysvěcen v Drážďanech apoštolským nunciem Vincenzem Santinem na kněze. Roku 1725 se stal děkanem kapituly v Kolíně nad Rýnem, ale zdržoval se většinou na královském dvoře v Drážďanech. V té době také začal usilovat o získání výhodné prebendy v Čechách, protože nutně potřeboval zvýšit své příjmy. Díky svým mocným příznivcům byl 26. července 1730 papežem Klimentem XII. jmenován titulárním arcibiskupem z Farsalu.155 V tomtéž roce se stal také velkopřevorem maltézským a říšským knížetem v Heiterscheinu. Po smrti hradeckého biskupa Františka Karla, hraběte z Kosinu, byl Mořic Adolf jmenován císařem Karlem VI. za jeho nástupce. Papež Kliment XII. ho pak v této funkci 12. dubna 1732 potvrdil. Mořic však v zápětí požádal o přeložení z Hradce do Litoměřic. Závratná kariéra saského vévody vyvrcholila, když byla jeho žádost 3.června 1733 potvrzena papežem.156 V litoměřické biskupské rezidenci zavládl od jeho příchodu nový život. Světsky založený Mořic Adolf, který miloval přepych a pompu, si zřídil

153

VLNAS, V.: Vévoda Mořic Saský, enfant terrible na litoměřickém biskupském stolci. In: Čechy a Sasko v proměnách dějin. In: Acta Universitatis Purkyniae. Philosophica et Historica I Slavogermanica II. Ústí nad Labem 1993, s. 441-448 154 Podle jedněch zpráv se tak stalo v Raabu, podle jiných zpráv složil prý vyznání víry v lužickém cisterciáckém klášteře Marienthal. (Srov. SLÁDEK, E.: Kronika Hradiště. Nepublikovaný přepis, s. 114 a BĚLOHLÁVEK, V: Řádoví hosté. In: Od Karlova mostu, roč. 1, Praha 1928, s. 140) 155 Konsekrován byl 27. srpna 1730 v Praze arcibiskupem pražským Františkem Khünburgem za asistence litoměřického biskupa Jana Adama Vratislava, jehož nástupcem se později stal 156 BĚLOHLÁVEK, V: Řádoví hosté. In: Od Karlova mostu, roč. 1, Praha 1928, s. 140

v Litoměřicích vlastní malý dvůr, kde rozvinul složitou barokní etiketu a nádheru po vzoru říšských knížecích rezidencí. Při jeho dvoře působil i malíř Tobias Querfurt ml.157 Ve své rezidenci si Mořic Adolf zřídil i vlastní obrazovou galerii, v jejímž inventáři se vykazuje 77 obrazů patřících biskupství a 155 obrazů náležejících Mořici Adolfovi jako soukromý majetek158. Takto nákladný život však neodpovídal biskupovým příjmům, a proto již roku 1746 na něj byl uvalen konkurs a biskup se musel vzdát většiny svých prebend. Další chybou bylo, že se Mořic Adolf domníval, že v osobě Viléma Horsta, podjáhna z Kolína nad Rýnem, našel vhodného muže, který mu pomůže z nesnází. Jmenoval ho svým nejvyšším hospodářským správcem, ale brzy se ukázalo, že Horst byl pro tuto funkci krajně nevhodným kandidátem. Jeho prostřednictvím se Mořic Adolf zapletl do velezrádné drážďanský

aféry, kurfiřt.

kterou

musel

Horst

byl

urovnávat roku

1752

jeho

mocný

vypovězen

příbuzný, ze

země

a exkomunikován z církve. Mořici

Adolfovi

nakonec

pomohlo

z finanční

tísně

jmenování

kanovníkem v Eichstädtu, které obdržel od císařovny Marie Terezie. Spolu s tímto titulem získal i výnosnou prebendu, která pokryla část jeho dluhů. Od svého nástupu do úřadu v roce 1733 nepobýval Mořic Adolf příliš často v Litoměřicích. Cestoval se svým dvorem po různých místech a ve svém rezidenčním městě se častěji zdržoval až od roku 1748. Veškerá tíha správy diecéze ležela na bedrech generálních vikářů. Mořic Adolf žil také ve stálých sporech s kapitulou. Tyto spory byly zapříčiněny jak jeho nesnášenlivou povahu, tak i tím, že svévolně a protiprávně zasahoval do usnesení církevního soudu.159 Oslava 100. výročí založení biskupství v Litoměřicích v roce 1756 byla pravděpodobně

poslední

slavností,

které

se

Mořic

Adolf

ve

svém

rezidenčním městě, ale i diecézi účastnil. Vypukla totiž sedmiletá válka, která se již delší dobu očekávala. Marie Terezie musela od samého počátku své vlády svádět boj o otcovské dědictví.

Krom jiných to byl

především pruský král Bedřich Veliký, kdo jí toto právo upíral. Již od 157

VLNAS, V.: Litoměřičtí biskupové jako mecenáši a sběratelé barokního umění. In: Barokní umění. Z pokladů litoměřické diecéze II. (ed. Lubomír Slavíček). Katalog. Praha 1994, s. 17-19 158 Tamtéž 159

BARTŮNĚK, V.: Od probošství k biskupství. In.: 900 let litoměřické kapituly. Praha 1959, s. 32-72

podzimu 1741 táhla přes diecézi vojska a ve městě se střídaly posádky, které sužovaly celé město a okolí.160 Mořic Adolf se v těchto dobách v Litoměřicích kvůli své bezpečnosti nezdržoval. Pravděpodobně od svých příbuzných věděl i to, že se připravuje nová válka, v níž bude Bedřichem

Velikým

Sasko

i rakouské

Právě

pro

své

napadeno mocnářství.

úzké

styky

s katolickým saským královským dvorem a pro četná diplomatická jednání, která vedl proti Prusku, se cítil Mořic Adolf ohrožen a uprchl

s celým

svým

dvorem

z Litoměřic. Císařovna mu tehdy

Obrázek 25 Interiér východního křídla kláštera. Foto: E. Smejkalová

určila za dočasný pobyt křižovnické proboštství sv. Hippolyta v Hradišti u Znojma.161 Saský dvůr pak slíbil, že zaplatí všechny výlohy za jeho pobyt a tehdejší

křižovnický probošt Hauer

přidělil Mořici Adolfovi a jeho dvoru východní

křídlo

renesanční

budovy

kláštera. Také na Hradišti vedl Mořic Adolf podle svého zvyku velmi nákladný život. Probošt Hauer, který spoléhal na to, že dostane vše zaplaceno, zahájil předem

na

účet

vévody

generální

opravy. 9. října 1765 uzavřel smlouvu s

Obrázek 26 Interiér východního křídla kláštera. Foto: E. Smejkalová

Antonínem

Františkem

Maulbertschem

162

kostela

Hippolyta

freskami.

160

sv.

o výzdobě kopule nádhernými

163

VLNAS, V.: Vévoda Mořic Saský, enfant terrible na litoměřickém biskupském stolci. In: Čechy a Sasko v proměnách dějin. In: Acta Universitatis Purkyniae. Philosophica et Historica I Slavogermanica II. Ústí nad Labem 1993, s. 441-448 161 PEŘINKA, F.: Hradiště sv. Hippolyta, také Pöltenberk. In: Vlastivěda moravská. Znojemský okres. Brno 1904, s.219 162 Někdy také psáno Maulpersch 163

MZA Brno, E 44, sign. I B2/9, kart. 3, inv.č. 116

V roce 1759 Mořic Adolf na Hradišti onemocněl a téhož roku zemřel. 8. královéhradecký biskup (1731 – 1733) a 5. biskup litoměřické diecéze (1733 – 1759) Mořic Adolf Karel, vévoda von Sachsen-Zeitz, byl dne 20. června 1759 pohřben v kryptě kostela sv. Hippolyta v Hradišti u Znojma.164 Nezanechal po sobě platnou závěť a způsobil tak nemalé potíže svým věřitelům. Celých šest let se probošt Hauer snažil, aby dosáhl zaplacení dluhů jen za pobyt na Hradišti. Situaci nakonec musela řešit dvorská komora a kurfiřt, který nakonec většinu pohledávek v tichosti vyrovnal. Z peněz získaných za biskupův pobyt

(14 156 zlatých a 7 krejcarů)

165

pak uskutečnil na sklonku 18. století probošt Jiří Hauer další etapu barokizace tohoto významného křížovnického stánku kostela sv. Hippolyta na Hradišti.

3.5 Jan Jiří Hauer († 14. ledna 1766) Proboštem se stal necelé tři měsíce

po

smrti

svého

předchůdce J. A. Mader v roce 1754, ve svých 63 letech. Jan Jiří Hauer se narodil 23. dubna 1691 v Chebu. Zpočátku působil jako

duchovní

správce

v Královci. Na Hradiště poprvé přišel

již

krátce

po

Portrét pobošta Hauera je momentálně v práci restaurátorů v Praze

složení

slavných slibů v listopadu 1710, kdy

pobýval

ve

zdejším

řádovém domě.166 Poté odešel na litoměřické

biskupství.

Od

roku 1738 působil jako vedoucí komendy

164

sv. Karla

BUBEN, M. M.: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Praha, 1996, s. 44

165

MZA Brno, E 44, sign. II A 2/5, kart. 11, inv.č. 226

166


Boromejského ve Vídni.167 Z Vídně odešel po šestnácti letech na Hradiště. J. J. Hauer zpočátku usiloval především o zvelebení velkostatku a hospodářství. Až s pobytem saského vévody a s příslibem saského dvora, že veškeré výlohy spojené s pobytem vévody na Hradišti budou ochotně vyrovnány, se proboštu Hauerovi otevřela cesta ke splnění dávných plánů. Se zaplaceným dluhem mohl probošt Hauer realizovat svůj

záměr,

který

až dosud

odkládal pro

nedostatek

peněz.

Šlo

o přestavbu kostela sv. Hippolyta. Ještě před zimou 1765 byla ukončena vnější přestavba kostela. Probošt Hauer plánoval i vnitřní výmalbu a k uskutečnění svých plánů se spojil

s F. A. Maulbertschem,168

působícím

hlavně

ve

Vídni.

Řádná

smlouva mezi J. J. Hauerem, moravským prelátem, a F. A. Maulbertschem byla uzavřena 9. října 1765.169 V ní se Maulbertsch zavazuje užít veškeré své umění a freskami vymalovat kupoli a ostatní vnitřní prostory chrámu. Za svou práci a úsilí obdrží 900 rýnských franků a bude mu poskytnuta strava a ubytování v proboštství. Dvě další osoby, zedník a nádeník, dostanou domácí stravu a byt a budou malíři k dispozici. Práce na interiéru kostela probíhaly na přelomu let 1765 a 1766. Bohužel probošt Hauer se dokončení díla nedočkal. Zemřel 14. ledna 1766 v deset hodin večer ve věku sedmdesáti pěti let na nachlazení. Po

jeho

smrti

uzavřel

nejvyšší

představený

řádu,

velmistr

Suchánek,170 se saským dvorem smlouvu o vyrovnání dluhu ve výši 14 156 zlatých a 7 krejcarů.171 Součástí smlouvy bylo i potvrzení, že některé

předměty

z pozůstalosti

biskupa

zůstanou

v upomínku

na

Hradišti.

167

V roce 1733 vydal císař Karel VI. listinu, kterou zřídil u sv. Karla Boromejského ve Vídni komendu řádu křižovníků s červenou hvězdou. (BUBEN, M. M.: Rytířský řád křižovníků červenou hvězdou. Praha 1996, s.42) 168 František Antonín Maulbertsch (7. 6. 1724 – 7. 8. 1796) 169

MZA Brno, E 44, sign. I B 2/9, kart.3, inv.č. 116

170

Antonín Jakub Suchánek, velmistr řádu 1755 - 1795

171

MZA Brno, E 44, sign. II A 2/5, kart. 11, inv.č. 226

3.6 Jan Nepomuk Střecha († 29. července 1779) Jan Nepomuk Střecha se narodil 14. května 1705 v Praze a své slavné sliby složil již 28. září 1725. Svoji službu započal v Knínicích, odkud byl povolán,

aby

spravoval

řádové statky v Ďáblicích. Po krátkém

působení

v Blaupertu

nastoupil

jako

komendátor do Chebu, kde byl

současně

také

Portrét probošta Střechy je jedním ze tří, které v galerii portrétů chybí.

královským komisařem pro reformaci víry.172 Z dob

jeho

působení

v Ďáblicích se zachoval zápis v řádových spisech ze dne 10. července 1742, kdy byla Praha,

během

války

o rakouské

dědictví,

obsazena

francouzsko-

bavorsko-saským

vojskem:

„Přichází

zpráva

–

že

náš

ďáblický

administrátor Jan Střecha cestou z Hloupětína do Ďáblic zároveň se svým hospodářským

byl

zachycen

i s vozem

i

s koňmi

od

bavorsko-

francouzských vojáků a zároveň do domu vysloužilců odveden pro podezření nějakého styku s rakouským vojskem.“173 Převor se ihned vydal do invalidovny, ale nepodařilo se mu zastihnout velitele doma. Celou záležitost nakonec musel řešit arcibiskup a Střecha byl 14. července 1742 propuštěn

z vězení

na

Hradčanech,

kam

byl

mezi

tím

převezen

k výslechu. Na Hradiště přišel z Chebu 14. dubna 1766. Po svém příchodu pokračoval v díle započatém J. J. Hauerem. Probošt Střecha sepsal během svého zdejšího působení pamětní knihu, ve které popsal výstavbu nejen kostela, ale i všech dalších nových staveb na proboštství a panství.174

172

SLÁDEK, E.: Kronika Hradiště. Nepublikovaný přepis, s. 116 173 Řádové zápisy (Diarium domesticus s. mil. Ord. Crucig. c.r.st., 1741-1742) Převzato z: BĚLOHLÁVEK, V.: Jak bylo u nás 1741-1742. In: Od Karlova mostu, roč. 6, Praha 1933 174 SLÁDEK, E., s. 117

Probošt Střecha se osvědčil i jako dobrý diplomat, o čemž svědčí fakt, že se mu podařilo urovnat spory s okolními řády. Četné doklady o těchto jednáních

jsou

uloženy

v Moravském

zemském

archivu.

Mezi

dochovanými listinami můžeme najít i jednu, která znovu potvrzuje a vymezuje hranice mezi křížovnickým panstvím a okolními vesnicemi. Tímto se probošt snažil zajistit křížovnickému panství jeho neměnitelný rozsah;175 ani později i

přes svůj vysoký věk nezapomínal probošt

Střecha na vedení svěřeného panství, jak to dokládají především rozsáhlé inventáře a každodenní finanční výpisy176. Velké pozornosti probošta Střechy se těšila hudba. V roce 1769 byly na Hradiště přivezeny varhany z kaple v Myslibořicích.177 Rok 1775 znamenal pro probošta Střechu osobní výročí. Na podzim toho roku, dne 28. září, v den svatého Václava, složil do rukou velmistra Suchánka svůj druhý slib178. Probošt Střecha zemřel 29. července 1779, ve věku sedmdesáti pěti let.179

3.7 Prokop Burgkhardt († 1. února 1784) V roce hradišťské

1779

nastupuje

proboštství

na

hodonický

farář Prokop Burgkhardt. Narodil se v Krupini křížovníků Nejprve

v Čechách vstoupil

a

do

v roce

působil

jako

řádu 1737.

sklepník

v řádovém domě v Praze, později se stal

korepetitorem

teologie.

Než

spekulativní

nastoupil

na

hodonickou faru, působil v Karlových

175

MZA Brno, E 44, sign. I F 3/2, kart.8, inv.č. 178 MZA Brno, E 44, sign. I F 3/4, kart.8, inv.č. 180 MZA Brno, E 44, sign. I F 3/6, kart.8, inv.č. 182 176 SUA Praha, E 44, 79, kart.208, inv.č. 70 177


178

Tamtéž

179

V řádovém archivu v Praze je celý životopis probošta Střechy - sign. 91 s. 190

Varech a ve Vídni, kde se proslavil jako vynikající a oblíbený kazatel.180 Obrázekpostavit 27 Proboštnovou Burgkhardt.Fara Mašovice.ji V Hodonicích nechal Prokop Burgkhardt věž a pokrýt Foto: E. Smejkaová

pozinkovaným plechem.181 Po

svém

příchodu

na

Hradiště

nechal

přestavět

pravé

křídlo

západního traktu tak, aby odpovídalo jeho hodnosti. Nechal též zkrášlit kostel sv. Hippolyta novými obklady z umělého mramoru. V klášterní knihovně po sobě zanechal několik desítek svazků kázání a jiných literárních děl.182 Probošt Burgkhardt se vášnivě zajímal o ptáky. Tato jeho záliba se mu stala osudnou, neboť roku 1784 na čekané nastydnul a 1. února zemřel na Hradišti ve věku 68 let.183 Byl na dlouhá léta posledním, kdo byl pohřben v kryptě kostela sv. Hippolyta, neboť vešlo v platnost nařízení císaře Josefa II. o zákazu pohřbívání mrtvých v chrámech a kostelech.

3.8 Václav Knittl († 27. září 2000) Narodil se 29. dubna 1913 v Kutné hoře. Do řádu vstoupil 7. října 1933 a sliby složil 21. října 1937. Svou první mši sloužil v kostele sv. Františka v Praze roku 1938. Od 1. září 1939 působil jako kaplan ve Střížově u Českých Budějovic. Dne

1.

října

1943

byl

jmenován páter Václav Knittl knězem v Nakří. V roce 1947 byl jmenován administrátorem v Mašovicích. Od 13. září 1950 byl nejprve internován v Žilině a Obrázek 28 Probošt Knittl. Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová 180

SLÁDEK, E., s. 125

181

Tamtéž

182

Tamtéž, s. 126

183

Tamtéž

Hájku,

oddílů

poté

PTP,

zařazen kde

do

vykonal

základní vojenskou službu. V roce 1954 soužil jako kaplan v Břeclavi a od roku 1959 ve Slavkově u Brna. 1. dubna 1963 se páter Václav Knittl stal administrátorem v Petrovicích.184 V roce 1995 byl na Hradišti zvolen proboštem po interregnu v letech 1960 - 1995. V roce 2000 zde také zemřel a byl uložen v kryptě kostela, čímž byla obnovena tradice ukládání hradišťských proboštů v kostele sv. Hippolyta.

184

Matricula Crucigerorum ab anno 1671 professorum. Archiv Proboštství

4. Popis nálezu Celý soubor pocházející z krypty kostela sv. Hippolyta ve Znojmě – Hradišti se skládá ze 32 usňových dílců obuvi nebo jejich zbytků, 3 podpatků, 2 celých a 1 částečně zachované přezky a 2 kusů textilie. Všechny

součásti

souboru

byly

nejprve

podrobně

fotograficky

zdokumentovány, a poté předány ke konzervaci, protože další práce s nimi není v současné době myslitelná vzhledem k jejich špatnému stavu. Odbornou konzervaci provede paní Pavla Hradilová ze zlínského muzea. Po ukončení odborné konzervace budou všechny části souboru změřeny a podrobně popsány tak, aby mohly být interpretovány z historického hlediska. Pokud to bude možné bude obuv rekonstruována a umístěna na dřevěné kopyto.

4.1 Kůže Od pravěku se zvířata lovila pro maso a kůže se stávala druhotnou surovinou, která měla chránit před nepřízní povětrnostních podmínek. Pravěcí lidé však brzy zjistili, že neopracovaná kůže dlouho nevydrží. Ve vlhkém prostředí zahnívala a rozkládala se, při vyšších

teplotách zase

příliš vysychala, tvrdla a lámala se. Naši předkové však postupně přišli na to, že vlastnosti kůže lze zlepšit působením kouře a roztaveného tuku. Se vzrůstající potřebou kůží a kožešin se zdokonalovalo i jejich zpracování, až se jím zabývali řemeslníci hned několika oborů. Useň získává při zpracovaní své základní vlastnosti, a proto je znalost starých postupů při zpracování kůže nepostradatelná pro konzervaci usňových zbytků. Stejně tak je důležitá i znalost složení kůže, její biologické, chemické a fyzikální vlastnosti. Proto se v následující části své práce,

kromě

popisu

jednotlivých

usňových

zbytků,

zabývám

v samostatných kapitolách i složením kůže, výrobou usně a příčinami její degradace. Až na posledním místě je zařazena kapitola, ve které je nastíněn postup konzervace nalezené kožené obuvi.

4.1.2 Složení kůže Kůže se skládá ze tří základních vrstev. Pro výrobu usní má význam střední

vrstva

–

škára.

Jak

epidermis,

tak

podkožní vazivo

jsou

odstraněny při zpracování. Surová kůže sestává z bílkovin, tuků, vody a minerálních látek. Nejvýznamnější složkou kůže jsou bílkoviny, které můžeme rozdělit na vláknité a nevláknité (globulární). Základní struktura střední vrstvy kůže, využívané pro kožedělné účely, je podobná u všech savců a je tvořena svazky proteinových vláken – kolagenu. Molekuly kolagenu jsou velmi dlouhé vzhledem ke svému průřezu a při vzniku se přirozeně orientují do vláken a do svazků vláken. Useň připravená z kůže různých zvířat má rozdílné uspořádání jak vnitřní struktury kolagenových svazků, tak i povrchu papilární vrstvy, a proto má useň zhotovená z různých zvířat rozdílné vlastnosti.

4.1.3 Výroba usní Surovou kůži nelze vzhledem k jejím nevhodným vlastnostem pro výrobu použít. Vydělané kůže neboli usně se odedávna získávaly ze surové kůže nejrůznějších zvířat. Za nejstarší známou formu činění je považováno

natírání

tukem,

které

se

pravděpodobně

kombinovalo

s kouřem.185 Na rozdíl od surové kůže useň zbavená zbytků mastnoty, masa, chlupů a špíny nezahnívá, není tak křehká a tvrdá. Při styku s vodou tak snadno nepromoká a ani nezměkne, takže má velmi široké upotřebení. V nejstarších dobách byla úprava kůže pro zhotovování konkrétního výrobku domácím zaměstnáním. Každý lovec nebo rolník si pro svou potřebu vyráběl useň sám a z ní pak dělal potřebné předměty. Ke specializaci docházelo postupně až ve středověku, i když větší rozmach výroby koženého zboží nastal již v 6.-10. století. Nároky na kvalitní práci a zručnost neustále vzrůstaly, a proto přibližně od 9. století dochází postupně ke specializaci výroby. Řemeslníci se často usazovali ve vznikajících

městech

a

v podhradích

podle

druhu

výroby,

kterou

provozovali. První historické zprávy se začínají objevovat teprve na počátku 2. tisíciletí; z 10.-12. století máme doklady o existenci sedlářů, 185

FLORIÁNOVA, O.: Kůže, zpracování a výrobky. Praha, Grada, 2005, s. 67

v 11. století se připomínají i samostatní koželuhové a kožešníci.186 Ačkoliv se již v raném středověku mohli ojediněle ve větších obchodních centrech vyskytovat specializovaní koželuzi a dílny zaměřené přímo na zpracování kůží a kožešin, většina kožedělných výrobců, jako byli ševci, sedláři, řemenáři a jiní, si kůži zpracovávala sama.187 Vlastní proces činění v podstatě spočívá ve zbavení kůže všech nevláknitých součástí, takže se stane pouze spletí čistých bílkovinných vláken, především kolagenu. K tomu lze použít mnoho různých látek.188 Činěním kůží se zabývali v minulosti řemeslníci jako byl koželuh, jirchař, zámišník a pergameník. Technologické postupy těchto řemeslníků se nijak zvlášť nelišily kromě toho, že každý využíval k úpravě surové kůže jiná činidla.189 Koželuh zpracovával a činil kůže a kožešiny za pomocí třísla, což je látka organického původu, oblíbená pro svoji univerzálnost použití, hodí se totiž na všechny druhy kůží.190 Po stažení byla kůže konzervována buď snížením obsahu vody, snížením teploty nebo chemickou změnou bílkovin. Tento proces chránil surovou kůži před mikrobiálním napadením.191 Takto konzervovaná

kůže

byla

dopravena

do

koželužny,

kde

byla

dále

zpracovávána.192 Kůže se nejprve ukládala do námoku, to znamená, že se máčela ve vodě o teplotě 12°C až 18°C, což umožnilo rehydrataci kolagenových vláken. Zároveň se tím odstranily rozpustné soli a globulární proteiny v prostorách mezi kolagenovými vlákny.193

Tento proces trval až jeden

týden a během něj se do vody vyloučily zbytky hnoje, krve a chlupů, takže začala kvasit a vznikla tak kyselá reakce, důležitá pro nabobtnání kůže. Takto připravená kůže byla mechanickým strouháním zbavena částí, které by hnily, a namočena na jeden až dva dny do čisté vody.194 186

FLORIÁNOVA, O.: Kůže, zpracování a výrobky. Praha, Grada, 2005, s. 13

187

Jako samostatní řemeslníci s vlastní organizací vystupují koželuzi až později. První cechy koželuhů jsou u nás vznikají teprve ve 14. století. Dále se pak rozvíjely především v 16 století. Nacházíme je v Plzni, v Hradci Králové, Žatci, a v Prachaticích měli koželuzi už tehdy stálé krámy. (JANOTA, M. – LINHART, K.: Zapomenutá řemesla. Praha 1984, s.59) 188 LOSOS, L.: Konzervace kůže. In: Základy muzejní konzervace I. Brno 1970, s.69 189

Tamtéž

190

Tamtéž, s.70

191

ZELINGER, J.: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989, s.63 192 FLORIÁNOVA, O., s.78 193

ZELINGER, J., s.63

194

FLORIÁNOVA, O., s.78

Následovalo loužení, při kterém se kůže zbavovaly zbytků tuku, máčením a praním ve vodě. Máčením se uvolnily póry kůže natolik, že mohla být zbavena přebytečných chlupů. Od středověku se u nás používala k odchlupování lidská moč. Až počátkem 19. století se začal používat výluh z popela a později i vápenné louhy.195 Vysoká alkalita prostředí vyvolávala bobtnání kůže a štěpení kolagenových svazků.196 Kůže se loužily osm až čtrnáct dní, podle tloušťky materiálu. Bylo nutné aby se takto naloženými kůžemi neustále pohybovalo. Po vytažení byly kůže důkladně opláchnuty a zbaveny chlupů. Následně z nich byl vymačkán zbytek louhu a kůže byly znovu ponořeny na jeden až tři dny do tekoucí vody, aby se z nich vyplavily všechny zbytky louhu.197 Následoval proces mízdření a omýkání, kdy byly nejprve opláchnuté kůže umístěny na koželužskou kozu a bylo z nich odstraněno podkožní vazivo a zbytky svalů a blan, poté následoval asi čtrnáctihodinový námok. Kůže byla zbavena přebytečné vody a případně ztenčena štípáním ostrým nožem.198 Takto upravená holina se dále zpracovávala mořením a činěním. Při výrobě některých měkkých druhů usní se používalo moření, což je proces, při kterém byly kůže zbaveny některých nežádoucích látek enzymatickými prostředky, jako je například slepičí, holubí nebo psí trus.199 K činění se využívaly třísloviny, poměrně složité látky rostlinného původu, jejichž základními složkami jsou vícemocné fenoly.200 Třísla kůži svraští a zároveň jí poskytnou červenavou až hnědou barvu. Holina se postupně nakládala do činících jam s roztokem třísla od nejslabší koncentrace po nejsilnější. Tříslo se získávalo vyluhováním kůry stromů ve vodě, obzvláště používanou byla kůra dubová. Dále sloužil i list, mladé větve, žaludy a jejich misky, duběnky a borky. Kromě dubové kůry se k vydělávání kůží výborně hodí kůra vrbová, kaštanová, smrková, modřínová, jilmová březová, buková, javorová, jasanová, topolová,

195

FLORIÁNOVA, O.: Kůže, zpracování a výrobky. Praha, Grada, 2005, s.78

196

ZELINGER, J.: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989, s.63 197 FLORIÁNOVA, O., s. 73-79 198

Tamtéž, s.79

199

Tamtéž, s.80

200

LOSOS, L.: Konzervace kůže. In: Základy muzejní konzervace I. Brno 1970, s.70

bezová, višňová, jeřabinová, lísková aj.201 Vyčiněné kůže se nechaly nejprve odkapat a potom se mastily sádlem nebo lojem, v případě potřeby i leštily voskem.202 Narozdíl od koželuhů jircháři zpracovávali kůže solným tříslem.203 Vydělávali kůže nabílo a odtud i jejich název bělokožci. Jirchaři tradičně využívali především kamenec hlinitodraselný, později hlinitoamonný, ale i síran hlinitý a kuchyňskou sůl.204 Kamenec se musel dovážet. U nás se začal vyrábět až koncem 16. století krystalizací v tzv. aluniční studnici ze zvětralé břidlice vysrážením močí.205 Všechny tyto látky umožňují vysušit kůže na poměrně vláčné usně beze změn jejich struktury. Vydělané jirchy však nejsou odolné vůči vodě, a tak se z nich dá velká část hlinitých solí opět vyloužit.206 Zámišníci vydělávali kůže především z vysoké zvěře a činili je tukem obsahujícím nenasycené mastné kyseliny, které na vzduchu oxidují a vzniká tak vazba peroxidu na aminokyseliny polypeptidových vláken kolagenu.207 Při výrobě zámiše bylo důležité hlavně důkladné loužení a moření.

Vlastní

činění

tukem

se

provádělo

mechanickým

tlakem,

tzv. valchováním. Potom se kůže nechaly dozrát a po zakončení procesu činění se praly.208 Posledním v řadě řemeslníků, kteří se živili vyděláváním a činěním kůží, byl pergameník. Ten kůže brousil a natíral křídou. Tím vyráběl pergamen, někdy nazývaný bělpuch, blanku ke psaní, kůže na bubny atd.209 Každý z výše zmíněných řemeslníků vyráběl kůže s poněkud odlišnými vlastnostmi, a proto se různě vydělané kůže používaly k různým účelům. Podle toho, z jakého zvířete kůže pocházela, se rozdělovala na volovice, kravice, konice, teletice, skopovice, též bůvolice, oslovice, vepřovice, kozovice, ale i psice. Podle tloušťky zase můžeme kůže rozdělit na usně 201

JANOTA, M. – LINHART, K.: Zapomenutá řemesla. Praha 1984, s.59

202

WINTER, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906, s. 857-858

203

V Praze byli jircháři většinou usazeni na Starém Městě v okolí kostela sv. Vojtěcha. (JANOTA, M. – LINHART, K.: Zapomenutá řemesla. Praha 1984, s.59) 204 LOSOS, L.: Konzervace kůže. In: Základy muzejní konzervace I. Brno 1970, s.69 205


206

ZELINGER, J.: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989, s.64 207 LOSOS, L., s.70 208

FLORIÁNOVA, O., s.82 209 JANOTA, M. – LINHART, K.: Zapomenutá řemesla. Praha 1984, s.59

tlusté neboli podešvice, nebo tenčí stélkové kůže, neboli podešvice tenčí, které hojně využívali sedláři a řemenáři.210 Výrostkovou useň zase ponejvíc využívali ševci, kteří z ní dělali nárty a holinky na obuv. Na obuv se nejvíce hodila pevná hovězina, na jemnější práce kozinka nebo jelenice.211

4.1.4 Degradace usně Useň je organický materiál a jako takový podléhá degradačním procesům, které můžeme rozdělit do tří základních skupin: mechanické, biologické a chemické. Usně po určité době křehnou a tvrdnou, stávají méně odolnými vůči mechanickému poškození. Snadno se lámou a odírají. Suché prostředí ještě více tento proces urychluje, neboť způsobuje dehydrataci kolagenu. Kolagenová vlákna jsou vzhledem ke ztrátě vody uložena v souvislejší vrstvě, a tím se stávají méně pohyblivými. Podobný vliv má i rozklad tukovacích látek v usni, které plní obdobnou funkci jako molekuly vody.212 Biologické poškození usně spočívá v napadení hmyzem, houbami a bakteriemi. Plísně ji poškozují tím, že při svém růstu vytvářejí na povrchu nevzhledné, často různobarevné skvrny. Mimo to hydrolyzují bílkovinnou podstatu usně, která se postupně rozkládá a ztrácí své původní fyzikální a chemické

vlastnosti.

Mikrobi

při

svém

růstu

produkují

nejrůznější

metabolity, z nichž zejména organické kyseliny mají negativní vliv na useň.213 Mechanizmus degradace usní je ovlivněn řadou faktorů. Zdá se, že poškození závisí z velké části na kyselosti usně. Dlouhodobými pokusy bylo zjištěno, že zdravé usně mají vyšší pH než 2,8 a rozpadlé usně pH nižší než 2,5. Zelinger

rozděluje

průběh

rozpadu

usně

na

dva

mechanizmy:

hydrolytický a oxidační. Rychlost hydrolytické reakce je výrazně závislá na pH, a v případě, kdy je v depozitářích udržována relativní vzdušná vlhkost 60%

nebo

nižší,

je

pomalá.

Při

oxidační

reakcí,

210

JANOTA, M. – LINHART, K.: Zapomenutá řemesla. Praha 1984, s.59

211


212

degradací

usně

ZELINGER, J.: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989, s. 65 213 ORLITA, A.; MARTÍNEK, F.: Devitalizace plísňových zárodků na archiváliích. In: Sborník ze semináře restaurátorů a historiků, Strážnice 1983, 2. část, s.11

hydrolytickým rozkladem za současného působení kyslíku, je produkován čpavek.214 „Při stárnutí dochází k degeneraci struktury kolagenu kůže, ze které byla useň vyrobena. Stárnutím dochází k hydrolytickému a oxidačnímu štěpení peptidických vazeb mezi aminokyselinami. Tento proces je do jisté míry individuální, neboť je ovlivněn podmínkami vlastního prostředí, ale i řemeslným zpracováním usně. Na odolnost vůči stárnutí má vliv i použití činidla.“215 To je potvrzeno i J. Zelingerem, který říká: „Kůže, která neobsahuje činicí materiál, jako pergamen či surová kůže dehydratovaná acetonem, nevykazuje známky poškození. Minerálně činěné usně, ať již chromem nebo hliníkem, se chovají obdobně. Z rostlinných tříslovin vykazuje rovněž malý rozklad sumach. Usně činěné jinými hydrolytovatelnými tříslovinami

(dubová

kůra)

jsou

odolnější

než

usně

činěné

kondenzovanými tříslovinami ( smrková kůra). Příčinou rychlého rozpadu usní z období baroka, minulého století a současné doby je tedy jednak použití nevhodných tříslovin, vyvolané nedostatkem dubové kůry a sumachu, jednak zkracování činicího postupu.216 Je prokázáno, že soli a další netřísloviny chrání useň před stárnutím. Ukázalo se také, že pozitivní vliv má celá řada solí, jako je například chlorid sodný, fluorid draselný, difosforečnan draselný, benzoan sodný aj., protože sodné a draselné soli neutralizují kyseliny v usni a celkově zvyšují pH prostředí.217 Druh

a

množství

tuku

také

ovlivňuje

degradaci

usně.

Použití

nenasyceného oleje, který podléhá poměrně rychlé oxidaci, může mít korozivní účinky na konzervovanou useň. Nízký obsah tuku nebo jeho nedostatečné proniknutí do struktury usně způsobí omezení pohyblivosti kolagenových vláken a je příčinou snížené ohebnosti usně a jejího praskání při mechanickém namáhání.218

214

ZELINGER, J. .: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989, s.65-67 215 VACULÍK, J.: Vliv stárnutí na strukturální změny usní z historických nálezů. In: Obuv v historii 2000. Sborník materiálů ze III. mezinárodní konference 25. – 27. září 2000. Zlín 2001, s. 213 216 ZELINGER, J., s. 67 217

Tamtéž, s. 68

218

Tamtéž

Obrázek 29 Usňové dílce před konzervací. Foto E. Smejkalová

4.1.5 Konzervace usně „Ze zkušeností konzervátorů knižních vazeb vyplývá, že současné konzervační postupy umožňují výrazné zlepšení kondice třísločiněných usní, u kterých ještě nedošlo k tzv. zkřehnutí kolagenových vláken. Od jisté úrovně degradace usně není klasický postup konzervace, tedy čištění vodou a impregnace tukovacími prostředky, vhodný. Zejména po úvodním čištění vodou může useň po sušení ztmavnout, ztvrdnout a zkřehnout.“219 Úspěšná konzervace usně musí potlačovat všechny vlivy, které vyvolávají její degradaci. Konzervační postup je zahájen čištěním. Na mechanické čištění vysavačem, jemným štětečkem nebo flanelovým hadříkem navazuje čištění

chemické,

které

se

provádí

vytíráním

pěnou

vytvořenou

z destilované vody a tenzindu. V případě, že tento jednoduchý systém není vyhovující, je možno jeho účinnost zvýšit přidáním vhodného

219

VACULÍK, J.: Vliv stárnutí na strukturální změny usní z historických nálezů. In: Obuv v historii 2000. Sborník materiálů ze III. mezinárodní konference 25. – 27. září 2000. Zlín 2001, s. 214

organického rozpouštědla. Pro odstranění mastné špíny jsou používána organická rozpouštědla. Následnou neutralizací je potlačena kyselost usně. Vláčnost a měkkost je potom usni navrácena vhodnou tukovací směsí. Tukovací směs má následující složky220: a) mazivo, které má rychle proniknout do struktury usně, pokrýt povrch kolagenových vláken tenkým filmem a tím jim umožnit snadný pohyb. Polární charakter maziva umožňuje zakotvení jeho molekul na polární skupiny kolagenu, čímž je omezena zpětná difuze maziva na povrch. Minerální maziva mají vynikající mazací schopnosti, ale nejsou zafixována do struktury usně, což jim umožňuje migrovat k povrchu usně. Použité rostlinné či živočišné oleje nesmějí obsahovat větší množství nenasycených dvojných vazeb, protože ty rychle oxidují. b) filmotvorný materiál, který vytvoří na povrchu tenký film, který je možno leštit a který chrání objekt proti prachu c) konzervační prostředek, který chrání předmět proti plísním d) rozpouštědlo umožňující rychlou penetraci maziva do struktury usně. Má být přiměřeně těkavé, aby povrch usně rychle uschnl a mohl být leštěn. Pro konzervaci nalezeného souboru bude zvolena vhodná metoda konzervace na základě chemického a biologického rozboru usně.

4.2 Kov Prozatím nebylo zjištěno, z jakého kovu nebo slitiny kovů jsou přezky bot vyrobeny. Kovové části jsou značně zoxidované, pokryté silnou vrstvou zelené patiny. Tato patina bude při konzervaci odstraněna mechanickou cestou za pomoci pískovací pistole. Následně budou všechny kovové části ošetřeny vhodným konzervačním roztokem, aby se zabránilo další reakci kovu se vzdušným kyslíkem.

220

ZELINGER, J.: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989, s. 69

Obrázek 30 Kovové spony před konzervací. Foto: E. Smejkalová

4.3 Textil U dvou textilních částí nalezeného souboru budou nejprve provedeny testy vláken, ze kterých jsou utkány, a potom bude pod mikroskopem zkoumána struktura látky. Po očištění a zdokumentování se textilní části souboru stanou buď součástí rekonstruované obuvi, nebo budou umístěny mezi dvě tabulky skla, aby se nepoškodily další manipulací.

Obrázek 31 Textilie z podpatků před konzervací. Foto: E. Smejkalová

4.4 Dřevo Dřevo je jedním z nejstarších a nejpoužívanějších materiálů, přesto je jeho chemická ochrana známa až od počátku 19. století. Cílem chemické ochrany dřeva je zabránit jeho napadení biologickými škůdci, zabezpečit ho proti ohni a v případě rozrušeného dřeva zpevnit dřevěnou hmotu. Základními stavebními jednotkami dřeva jsou buňky, které vytvářejí buněčná pletiva s rozdílnou funkcí. Vlastnosti dřeva jsou určeny tvarem a ostatními

strukturálními

zvláštnostmi

buněk.

Jehličnaté

dřevo

má

jednodušší strukturu než listnaté. Výhodou je lehká zpracovatelnost, dobré mechanické vlastnosti, nízká tepelná vodivost a estetický vzhled. Nevýhodou je hořlavost, nízká odolnost proti povětrnostním podmínkám a snadná napadnutelnost škůdci.221 Je-li vysušené dřevo vystaveno vyšší relativní vlhkosti nebo ponořeno do vody, nabobtná opět téměř do původních rozměrů. Při sušení dřeva se rychleji smršťuje povrch než vnitřek, tím dochází ke vzniku tahového napětí na povrchu a tlaku uvnitř. Je-li tahové napětí na povrchu vyšší než pevnost dřeva v tahu kolmo na jádro, dochází k praskání povrchu.222 Příčiny poškození dřeva jsou různé. Patří sem tepelná degradace, hydrolýza,

oxidace

dřevokaznými

katalyzovaná

organismy.

UV

Všechny

zářením

tyto

vlivy

a

zejména

vyvolávají

napadení ve

dřevě

chemické změny.223 Cílem konzervace dřevěných částí souboru bude zabránit jejich napadení biologickými škůdci a omezit jejich další vysychání.

Obrázek 32 Dřevěné součásti souboru pře konzervací. Foto: E. Smejkalová

4.5 Rekonstrukce Nakonzervované

a

podrobně

zdokumentované

části

nalezeného

souboru budou před vlastní rekonstrukcí rozděleny na jednotlivé půlpáry. Pokud bude možné z tohoto celku rekonstruovat celou nebo část boty budou jednotlivé části spojeny a trvale umístěny na dřevěném kopytě. Při spojování jednotlivých částí budou využity původní otvory po šídle a lněná nit. Podrážka bude přichycena několika dřevěnými floky.

221

ZELINGER, J; ŠIMŮNKOVÁ, E.; KOTLÍK, P.: Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Praha 1982, s. 113-122 222 Tamtéž 223

Tamtéž

5. Využití obuvi jako hmotného pramene na základní škole Využití hmotného pramene ve výuce na základní škole je pro žáky velmi motivující, bohužel není na našich školách příliš časté. Většina hmotných pramenů je soustředěna v muzeích, která nejsou vždy přístupná, ať už z finančního či jiného hlediska. Značnou nevýhodou muzeí je také bariéra mezi žákem a exponátem v podobě skla nebo provazů,

které

z objektivních

důvodů

brání

v bližším

prozkoumání

předmětu. Proto pokud je možnost přinést hmotný pramen přímo do vyučovací hodiny, měla by být tato příležitost využita. Hmotný pramen, bota, kterým se zabývám ve své diplomové práci se dá využít mnoha různými způsoby, v různých fázích vyučování. Nechci zde podrobně popisovat všechny tyto způsoby, jde mi spíše o nástin jednoho konkrétního úkolu. Ráda bych v krátkosti nastínila, jak se dá využít hmotný pramen a metoda řešení problému v hodině dějepisu v 8. ročníku základní školy (Počátek průmyslové revoluce).

5.1 Příprava úkolu pro žáky 8. ročku základní školy Základní cíle úkolu:

zopakování znalostí o vývoji a funkci cechů

seznámení se s historickým vývojem obuvi

nahlédnutí do práce konzervátora

seznámení se s postupem historikovy práce

schopnost zařadit historickou obuv do konkrétního historického období

Klíčové kompetence:

kompetence k učení – vyhledání potřebných informací a jejich pochopení ve vzájemných souvislostech

kompetence k řešení problémů – stanovení postupu při řešení problému, vyhodnocení a aplikace získaných informací

kompetence komunikativní – schopnost prezentace výsledků práce, obhájení zvoleného postupu a získaných výsledků

kompetence občanské – vytvoření respektu k naší kulturní tradici

kompetence sociální a personální – rozvíjení sociálních dovedností při práci ve skupině a rozdělení úkolů

kompetence pracovní – schopnost efektivně aplikovat znalosti získané v průběhu vzdělávání a jejich rozšíření pro vlastní rozvoj

Průřezové téma:

osobnostní

a

sociální

výchova

-

Rozvoj

schopností

poznávání;

Kreativita;Mezilidské vztahy; Komunikace; Kooperace a kompetice;

výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech – Jsme Evropané

Environmentální výchova - Lidské aktivity a problémy životního prostředí

Mezipředmětové vztahy:

výtvarná výchova – výtvarné slohy; historie odívání

informatika – práce s počítačem; vyhledávání informací na internetu

chemie – technologie zpracování kůže

biologie – kůže

český jazyk – práce s textem

Organizace při vypracování úkolu:

žáci pracují v malých skupinách (max. 4)

doba trvání cca 30 minut

žáci využijí literaturu, která jim bude poskytnuta a přístup k internetu

každá skupina dostane materiály, na jejichž základě by měla s pomocí poskytnutých informačních

zdrojů

vyřešit zadaný úkol (materiál

viz. Příloha 2)

po zpracování úkolu by se měla každá skupina pokusit obhájit své řešení

Dostupné na: http://www.rvp.cz/soubor/RVPZV_2007-07.pdf

5.2 Ověření v praxi a zhodnocení výsledků V úvodní části hodiny je zařazena opakovací část, během které si žáci zopakují formou jednoduché doplňovačky své znalosti. Na tuto část navazuje část motivační. Motivace probíhá formou vyprávění a dialogu. Žáci se při ní dozví informace o problému, který budou za chvíli řešit a spojí si jej s životní realitou a prací historika. Snažila jsem se žákům zábavnou formou přiblížit práci historika, ale i konzervátora. Děti získaly jeho prostřednictvím mnoho zajímavého o zpracování usní v minulosti, stejně jako o vývoji obuvi.

Poté se žáci rozdělili do skupin a začali samostatně pracovat na zadaném úkolu. Spolupráce ve skupinách byla velmi dobrá. Do řešení úkolu se se zájmem zapojili i slabší žáci. Prvních 5 až 10 minut zabrala skoro ve všech skupinkách diskuse o postupu, který bude použit na řešení problému. Většina skupin použila pro získání chybějících informací encyklopedie a jinou poskytnutou literaturu. Jen několik skupin využilo pro svoji práci internet. Bylo zajímavé pozorovat, že skupiny využívající internetu byla výrazně pomalejší v získávání informací, pravděpodobně proto, že ještě neumí efektivně vyhledávat informace na internetu. Žáci nepotřebovali celých třicet minut většinou práci úspěšně ukončili po 20 až 25 minutách. Bylo zajímavé pozorovat s jakým zaujetím žáci řeší zadaný úkol. Po počáteční rozpacích, jak řešit daný problém, velmi rychle našli způsob jak jej vyřešit.

6. Závěr Cílem této práce bylo co nejpřesněji objasnit nálezové okolnosti, za kterých došlo k objevení zkoumaného souboru. Dále pak jeho přesná dokumentace a konzervace a pokud to okolnosti dovolí i rekonstrukce nalezené obuvi a její historické zařazení. Objasnění nálezové situace bylo vzhledem k času, který uplynul od samotného nálezu, velmi složité. Přesto se však podařilo shromáždit množství důležitých informací. Kromě vlastního popisu událostí, které se odehrály při otevření krypty a následném úklidu v jejích prostorách, jsou to především podrobné informace o pohybu všech osob pohřbených v kryptě a jejich životě. V této diplomové práci se podařilo soustředit na jednom místě mnoho informací o vývoji obuvi od pravěku po 19. století. I když jsou shromážděné údaje spíše obecného charakteru, a

v budoucnu vyvstane

pravděpodobně nutnost zaměřit se na užší region, řadí se tato práce k těm nejkomplexněji zpracovaným textům na dané téma v našem prostředí. Dokumentace

souboru

byla

provedena

zatím

jen

před

vlastní

konzervací. Vzhledem ke specifickým potřebám a rozsáhlému poškození usně nebylo možné blíže určit dobu, která bude nezbytná pro dokončení konzervace.

Bohužel

se

nepodařilo

konzervaci

dokončit,

ale

již

z předběžného ohledání souboru je zřejmé, že se nejedná pouze o zbytky jednoho páru obuvi, ale o několik různých párů a půlpárů. Z tvaru některých lépe zachovalých dílců lže usuzovat, že jde o obuv barokní. Dva nártové dílce mají mírně zakulacenou špičku a vzhledem k tomu, že v Čechách se velmi dlouho udržely hranaté špice, je možné se domnívat, že jde o obuv vyrobenou koncem první poloviny 18. století nebo o import. Také dva textilní proužky, z nichž jeden je dosud připevněn k podpatku, ledacos naznačují. Jde nepochybně o velmi drahou látku a je možné, že obuv kterou zdobily patřila litoměřickému biskupovi Mořici Adolfovi. Na druhou stranu však byla obuv součástí dědictví, a proto byli i vysoce postavené osoby někdy pohřbívány ve starších obnošených botách. V poslední kapitole práce bylo nastíněno využití nalezené obuvi jako hmotného pramene ve výuce. Vzhledem k časové tísni nebyla žákům

předvedena originální bota, ale kopie. I tak projevili žáci velký zájem a aktivně

se

zapojili

do

řešení

daného

problému,

který

v souladu

s Rámcovým vzdělávacím programem rozvíjí základní kompetence a sleduje dané cíle. Doufám,

že

tato

práce

pomůže

možným

zájemcům

v orientaci

v problematice vývoje obuvi, a že přesvědčí učitele základních škol o potřebě dějepisu.

přiblížení

každodenního

života

našich

předků

v hodinách

Resumé Tato práce se zabývá fragmenty obuvi nalezenými v kryptě kostela sv. Hippolyta ve Znojmě – Hradišti. Tento nálezový materiál je uložený v depozitáři archeologické expedice Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Cílem práce bylo především objasnění okolností, za kterých byly fragmenty obuvi z krypty vyzvednuty, dále pak podrobná dokumentace celého souboru, jeho konzervace a historické zařazení. Tato práce obsahuje kapitolu o vývoji obuvi od pravěku po 19. století. Dále pak informace o nálezové situaci a osobách pohřbených v kryptě kostela sv. Hippolyta. Třetí část práce se zabývá především zpracování, konzerací a dokumentací fragmentů obuvi. V závěru je nastíněno využití těchto fragmentů při výuce dějepisu na základní škole.

The thesis deals with fragments of burial shoes found in the crypt of St. Hippolitus in Znojmo-Hradiště. This fond is stored in the deposit of archaeological expedition of Faculty of Education at Masaryk University. The aim of the work was to clear the circumstances of discovery of he shoes fragments in the crypt; the detailed documentation of the collection, its conservation and historical interpretation. This thesis can be divided into four parts. First one deals with the evolution of the footwear, from the prehistoric times to the 19th century. Second part contains the information about the discovery of the fragments and the people buried in the crypt. The third part deals with conservation and documentation of found fragments of footwear. In the end, there is an outline of possible usage of this artefact in history lessons at elementary school.

Použitá literatura:

ATZBACH, R.: Středověká a raně novověká obrácená obuv z Kempten (Allgäu), Německo. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci. Zlín 2001

BARTŮNĚK, V.: Od probošství k biskupství, In.: 900 let litoměřické kapituly. Praha 1959

BĚLOHLÁVEK, V.: Barokový prelát. Listy z „Temna“. III In: Od Karlova mostu, 1, Praha 1928

BĚLOHLÁVEK, V.: Jak bylo u nás 1741-1742. In: Od Karlova mostu, roč. 6, Praha 1933

BĚLOHLÁVEK, V: Bratislavský hospitál. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931

BĚLOHLÁVEK, V: Řádoví hosté. In: Od Karlova mostu, roč. 1, Praha 1928

BERANOVÁ, M.: Slované. Libri, Praha 2000

BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava 1987

BRAVERMANOVÁ, M.: Hroby pražských biskupů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 29, Brno 2004

BRAVERMANOVÁ, M.: Pohřební výbava pražského biskupa Mikuláše. In: Archaeologia historica, roč. 32, Brno 2007

BRAVERMANOVÁ,

M.;

BŘEZINOVÁ,

H.;

HLAVÁČEK,

P.:

Soubor

renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998

BROUZEK, J; ONDŘEJOVÁ, I.: Periklovo Řecko. Mladá fronta, Praha 1989

BUBEN, M. M.: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Praha, 1996

FLORIÁNOVA, O.: Kůže, zpracování a výrobky. Praha, Grada, 2005

GALUŠKA, L.: Slované – doteky předků. Brno 2004

HAVLÍK, L.: Znojemské Hradiště sv. Hypolita, příspěvek k nejstarším dějinám církevní organisace na Moravě. Brno 1956

HLAVÁČEK, P.: Nejstarší zachovalá evropská obuv. In: Obuv v historii 1994. Sborník k I. mezinárodní konferenci

HOŠEK, R.; MAREK, V.: Řím Marka Aurelia. Mladá fronta, Praha 1990

HRADEC, J.: Duchovní správcové kostela řevnického. In: Od Karlova mostu, roč. 4, Praha 1931

HRADEC, J.: Paměti o Karlových Varech. In: Od Karlova mostu, roč. 6, Praha 1933

HRADEC, J: Chlum sv. Máří v rozkvětu. In: Od Karlova mostu, roč.6, Praha 1933

JANOTA, M. – LINHART, K.: Zapomenutá řemesla. Praha 1984

KYBALOVÁ, L.: Barok a rokoko. Praha 1997

KYBALOVÁ, L.: Od empíru k druhému rokoku. Praha 2004

KYBALOVÁ, L.: Renesance. Praha 1996

KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998

KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998

KYBALOVÁ,

L.;

HERBENOVÁ,

O.;

LAMAROVÁ,

M.:Das

große

Bilderlexikon der Mode. Artia Prag 1966

LANGOVÁ, J.: Boty z hlíny – pravěké a středověké keramické nádobky ve tvaru obuvi. In: Obuv v historii 2000. Sborník k III. mezinárodní konferenci. Zlín 2001

LASSUS, J.: Raně křesťanské a byzantské umění. Artia Praha 1971

LORENZ, W.: Die Kreuzherren mit dem roten Stern. Königstein 1964

LOSOS, L.: Konzervace kůže. In: Základy muzejní konzervace I. Brno 1970

MĚŘÍNSKÝ, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Libri, Praha 2002

ORLITA, A.; MARTÍNEK, F.: Devitalizace plísňových zárodků na archiváliích.

In:

Sborník

ze

semináře

restaurátorů

a

historiků,

Strážnice 1983, 2. část

PELÁNOVÁ, A. a kol.: Slovník světového malářství. Praha 1991

PEŘINKA, F.: Hradiště sv. Hippolyta, také Pöltenberk. In: Vlastivěda moravská. Znojemský okres. Brno 1904

PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I. (2). Praha 1985

PODBORSKÝ, V.: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. MU, Brno 2002

POŠMOURNÝ, J.: Křižovníci u sv. Václava v Mostě. In: Od Karlova mostu, roč. 2, Praha 1929

RICHTER,V.: O středověké architektuře na Moravě, ČMM 1943

SCHREIER, W.: Technické postupy utváření spodku obuvi v době baroka. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci. Zlín 2001

SILIOTTI, A.: Starověký Egypt – chrámy, bohové a lidé. Garamond, Praha 2007

SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978

SLÁDEK, E.: Kronika Hradiště. Nepublikovaný přepis

SWANN, J. M.: Obuv v sedmnáctém století. In: Obuv v historii. Sborník z III. mezinárodní konferenci. Zlín 2001

ŠPAČKOVÁ, M.a kol.: Největší malíři – život, inspirace a dílo. č. 14, Eaglemoss International 2000








ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. Dosud nepublikováno

TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví. Sciencia, Praha 2004

VACULÍK, J.: Vliv stárnutí na strukturální změny usní z historických nálezů. In: Obuv v historii 2000. Sborník materiálů k III. mezinárodní konferenci. Zlín 2001

VLNAS, V.: Litoměřičtí biskupové jako mecenáši a sběratelé barokního umění. In: Barokní umění. Z pokladů litoměřické diecéze II. (ed. Lubomír Slavíček). Katalog. Praha 1994

VLNAS, V.: Vévoda Mořic Saský, enfant terrible na litoměřickém biskupském stolci. In: Čechy a Sasko v proměnách dějin. In: Acta Universitatis Purkyniae. Philosophica et Historica I - Slavogermanica II. Ústí nad Labem 1993

WINTER, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906

ZELINGER, J.: Příčiny poškození a metody konzervace usně. In: Základy muzejní konzervace III. Brno 1989

ZELINGER,

J;

ŠIMŮNKOVÁ,

E.;

KOTLÍK,

konzervátora a restaurátora. Praha 1982

P.:

Chemie

v

práci

Prameny Písemné prameny: MZA Brno, E 44, sign. I B 2/9, kart. 3, inv.č. 116 MZA Brno, E 44, sign. I F 3/2, kart. 8, inv.č. 178 MZA Brno, E 44, sign. I F 3/4, kart. 8, inv.č. 180 MZA Brno, E 44, sign. I F 3/6, kart. 8, inv.č. 182 MZA Brno, E 44, sign. I G 1/7, kart. 8, inv.č. 187 MZA Brno, E 44, sign. II A 2/5, kart. 11, inv.č. 226 MZA Brno, E 44, sign. II F 1/4, kart. 26, inv.č. 388 MZA Brno, E 44, sign.II A 2/1, kart. 10, inv.č. 214 Řádové zápisy (Diarium domesticus s. mil. Ord. Crucig. c.r.st., 17411742) Řádové zápisy (Liber memor. comm Poson. fol. 230 a 232-233) Řádové zápisy (Matricula Crucigerorum ab anno 1671 professorum, Archiv proboštství) SUA Praha, E 44, 79, kart. 208, inv.č. 70 SUA Praha, E 44, nesign., kart. 209, inv.č. 70

Hmotné prameny: Soubor zbytků pohřební výbavy z krypty kostela sv. Hippolyta

Seznam ilustrací Obrázek 1 Replika Ötziho obuvi. Foto M. Frouz; str. 8 Obrázek 2 Replika Ötziho obuvi. Foto M. Frouz; str. 9 Obrázek 3 Egyptské sandály. Kresba L. Kybylová; str. 11 Obrázek 4 Polychromovaný reliéf z hrobky Setchiho I. Foto: Archiv Image Service; str. 12 Obrázek 5 Pohřební sandály faraóna Šešonka II. Foto: H. Stierlin; str. 12 Obrázek 6 Řecká obuv: dva typy sandálů, krepis a endromis. Kresba L. Kybalová; str. 13 Obrázek

7 Římská

obuv:

sandály;

caligae

vojenské

centurionské

jezdecké; calcei; calcei senátorské. Kresba L. Kybalová; str. 15 Obrázek 8 Sokolník ze Starého Města; str. 16 Obrázek 9 Obuv slovanských žen z 10. a 11 stoletína podkladě nálezů. Kresba L. Galuška; str. 17 Obrázek 30 Císař Justinián se svou družinou 546-548. Mozaika. San Vitale, Ravenna; str. 19 Obrázek 11 Módní obuv 15. století; str. 20 Obrázek 12 Tzv. hubatá obuv. H. Holein ml.; Vyslanci, 1533; National Galery, London; str. 24 Obrázek 13 Obuv s vertikálními a horizontálními prostřihy. A. Moro: Portrét Maxmiliána II. 1550; 184x100 cm; Prado, Madrid. . Foto Erich Lessing/AKG; str. 25 Obrázek 14 Benátská kurtizána v kothurnami na nohou. ; str. 26 Obrázek 15 Marie Terezie s rodinou. Podpatky bot byly zvýrazněny červenou barvou. ; str. 29 Obrázek 16 Podešev obuvi z kostela sv. Hippolita s otisky motouzu. Foto E. Smejkalová; str. 31 Obrázek 17 Francouzský král Ludvík XVI. ; str. 33 Obrázek 18 Poutka po stranách holínek umožňující snadné nazutí. J. L. David: Podobizna pana Sériziata, 1795, Paříž, Louvre; str. 34 Obrázek 19 Půdorys kostela sv. Hippolyta. Archiv proboštství. ; str. 37 Obrázek 20 Kaple sv. Josefa a sv. Eliáše.Jedna z nejstarších památek na Hradišti. Foto: Stolní kalendář na rok 2005 "Posvátná místa s poutní tradicí na Znojemsku", 2004 Římskokatolická farnost u kostela sv. Mikuláše ve Znojmě; str. 39

Obrázek 21 Probošt Rivola. Fara Mašovice. Foto: E.Smejkalová; str. 40 Obrázek 22 Probošt Fassman. Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová; str. 43 Obrázek 23 Probošt Mader. Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová; str. 44 Obrázek

44

Mořic

Adolf

Karel,

biskup

litoměřický.

Foto:

www.

zdislava_signály.cz; str. 45 Obrázek 25 Interiér východního křídla kláštera. Foto: E. Smejkalová; str. 48 Obrázek 26 Interiér východního křídla kláštera. Foto: E. Smejkalová; str. 48 Obrázek 27 Probošt Burgkhardt.Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová; str. 52 Obrázek 28 Probošt Knittl. Fara Mašovice. Foto: E. Smejkalová; str. 53 Obrázek 29 Usňové dílce před konzervací. Foto E. Smejkalová; str. 62 Obrázek 30 Kovové spony před konzervací. Foto: E. Smejkalová; str. 64 Obrázek 31 Textilie z podpatků před konzervací. Foto: E. Smejkalová; str.

64

Obrázek

32

Dřevěné

Foto: E. Smejkalová; str. 65

součásti

souboru

pře

konzervací.

Přílohy 1. Předběžná zpráva a fotodokumentace paní P. Hradilové 2. Materiály k úkolu do hodiny dějepisu

Příloha 1

Fragmenty obuvi z hrobky kostela sv. Hypolita ve Znojmě – Hradišti

Konzervátorka: Pavla Hradilová, Zálešná VI / 1207, 760 01 Zlín Dne 12.března 2008 jsem převzala ke konzervaci depot obuvi nalezené při archeologickém výzkumu kostela sv. přilehlého kláštera ve Znojmě – Hradišti. Určení a popis obuvi Jedná se o více kusů obuvi – fragmenty jsou nejméně ze tří párů. Dva páry tvoří obuv mužská a jeden pár ženská, nebo se jedná o obuv muže subtilní postavy. Drobné fragmenty, které nebyly přičleněny k jednotlivým celkům, budou určeny až po konzervaci a případně přičleněny k odpovídajícím párům. Podle popisu, provedeném při archeologickém výzkumu se jedná o obuv z pohřbu Litoměřického biskupa Adolfa Karla, vévody Saského, pohřbeného v roce 1759. Biskup byl pohřben v dřevěné rakvi, která se vlivem vlhkostních podmínek v kryptě rozpadla.

Nálezová zpráva Celý depot obuvi jsem rozdělila do pěti souborů.

Fragmenty obuvi ze souboru č. 1

Soubor obsahuje části páru mužské obuvi. Obuv se zachovala pouze ve fragmentech. Fragmenty usní byly po vyjmutí z krypty vysušené, zkřehlé a zdeformované. Zachovaly se pouze svršky, boční části s řemínky a kovovou sponou, ze spodkových části pouze stélky. Podešve se nezachovaly. Jedná se o pánskou rámovou obuv s kulatou špičkou. Délku obuvi lze odvodit pouze podle velikosti zachovalé stélky – cca 240 mm. Obuv je symetrická, nerozlišená na pravou a levou nohu. Usňové svršky jsou zhotoveny z třísločiněné hověziny o síle 1 mm. Podpatek je zhotoven z tvrdého dřeva pravděpodobně javoru nebo jilmu. Dřevo je po obvodu potažené tenkou hovězinovou usní, nášlapný plátek je ze silnější podešvovice, hověziny o síle 3 mm. Rámová konstrukční část se zachovala v téměř celé délce. Po obvodu spodní části svršku jsou zbytky šicích nití. Šití se vlivem vlhkého degradačního procesu v kryptě rozpadá. Stélka je z tenké hověziny, v celkové délce se zachovala pouze u jedné boty, druhá stélka se zachovala jen ve fragmentu z přední části. Mikroskopicky byly prozkoumány jednotlivé části obuvi. Na fragmentech usní jsou mumifikované spóry plísní i bělavé kolonie aktinomycet. Jsou zde zřetelné výtrusy i vlákna. Jednotlivé usňové díly jsou velmi křehké a náchylné k fragmentaci. Povrch je znečištěný, části řemínku pod sponou jsou pokryty měděnkou, která pokrývá také povrch spon z obou bot.

Fragmenty obuvi ze souboru č. 2

Soubor obsahuje jednotlivé části pánské obuvi. Fragmenty jsou vysušené, zkřehlé a zdeformované. Zachoval se pouze svršek z jedné boty, boční část svršku s řemínkem pro sepnutí obuvi, protidílec s kovovou ozdobnou sponou a dvouvrstvá stélka. Podešve se nezachovaly. Jedná se o rámovou obuv s kulatou špičkou zhotovenou z třísločiněné hověziny o síle cca 1 mm. Velikost obuvi lze odvodit podle velikosti zachovalné stélky cca 220 mm. Boční část svršku byla i s řemínkem vykrojena z jednoho kusu usně. Protidílec má zachovanou ozdobnou kovovou sponu pokrytou měděnkou. Boční část usňového svršku s řemínkem byla v minulých letech konzervována v dílnách Archeologického ústavu Brno, pravděpodobně přípravkem zvaným „Thymol“. Tento přípravek byl v polovině dvacátého století používán pro mikrobiologickou ochranu usní, převážně u vojenské obuvi tmavého zbarvení. Konzervovaný dílec má tmavší zbarvení než ostatní díly, které způsobuje použitý konzervační prostředek (Thymol). Tento přípravek nebyl používán pro usně světlého zbarvení, protože u nich způsobuje změnu barevnosti od růžových až po červenočerné odstíny. Mikroskopicky byly prozkoumány jednotlivé fragmenty usní. U všech zkoumaných částí byly nalezeny kolonie aktinomycet a plísní. Jsou zde zřetelné výtrusy a vlákna bělavé barvy, nejvíce na rubové části svršku. Vlivem plísní dochází k degradaci a olupování horní vrstvičky usní.

Fragmenty obuvi ze souboru č. 3 Soubor obsahuje usňové fragmenty páru obuvi zhotovené z třísločiněné, povrchově neprobarvené tenké hovězinky cca 0,5 mm. Jedná se pravděpodobně o dámskou obuv s úzkou špičkou, nebo o obuv muže subtilní postavy. Obuv je symetrická,

nerozlišená na pravou a levou nohu. Fragmenty usní jsou vysušené, zkřehlé a zdeformované. Z obuvi se zachovaly pouze oba svršky a stélky. Svršky jsou zdeformované a potrhané, zhotovené z tenké hovězinky o síle 0,5 mm. Na rubové straně svršku jsou přichyceny zbytky konstrukčního rámu se šicími nitěmi. Podešev je vícevrstvá, má zajímavý a neobvyklý střih patní části, ve které se zachovaly dřevěné spojovací kolíčky. Těmito kolíčky byla stélka připevněna k podpatku. Nášlapná část stélky je spojená s mezipodešví dohromady. Podešev se nezachovala a tak jako u většiny obuvi nalezené v hrobech podešev chybí. Důvodem bylo pravděpodobně větší opotřebování spodkové části nošením a odíráním chůzí. Velikost této obuvi se dá stanovit podle velikosti stélky, cca 20 mm. Mikroskopicky byly prozkoumány části svršku pokrytého bílými koloniemi aktinomycet a spórami plísní, Usně této obuvi jsou natolik degradované, že u nich dochází k fragmentaci. Další části této obuvi mohou být po konzervaci jednotlivých dílců dohledány v souboru číslo 4.

Fragmenty obuvi ze souboru č. 4 Jedná se o dílce, které nebyly přičleněny k předchozí obuvi. Rozdělení bude provedeno až po konzervaci a změkčení usní. Soubor obsahuje fragmenty patních plátků ze silné podšvovice, dílce ze silnější hověziny o síle 2 mm a dílce z tenké hovězinky 0,5 mm silné. Fragmenty jsou vysušené, zkřehlé a zdeformované, povrch je napaden mikroorgamismy, které vytvářejí kolonie bílých a žlutých náletů.

Fragmenty texitlní obuvi Depot obuvi z hrobky obsahuje také fragmenty textilu. Jedná se textilní dílce, kterými byly potaženy dřevěné podpatky. Zachoval se pouze jeden dřevěný podpatek, potažený textilem. Textil na podpatku je výrazně zdegradovaný. Druhý textilní fragment byl nalezen bez výplně podpatku. Použitý textilní materiál byl ve své době velmi drahý. Jedná se o hedvábný brokát s rypsovou vazbou, protkávaný kovovými dracounovými vlákny. Vlákna vytvářejí oboustranný rostlinný ornament. Hedvábné nitě měly původně béžovou, nebo zlatavou barvu. Dracounové nitě jsou místy odřené a uvolněné, pokryty slabou korozní vrstvičkou bez zlatého efektu. Dřevo podpatku je znečištěné, hedvábný brokát, kterým je podpatek potažen se místy rozpadá. Podpatek byl zhotoven z tvrdého dřeva, pravděpodobně javoru nebo jilmu, s nášlapnou částí překrytou plátkem ze silnější hověziny. Po konzervaci bude možné posoudit ke kterému souboru obuvi podpatky patří.

Konzervace depotu obuvi z hrobky Vzhled k dlouhodobé vlhkosti v kryptě, kde byla obuv uložena, došlo k trvalému zvýšení vlhkosti usní s následným narušením kožní hmoty mikroorgamismy. Vyjmutím usní z vlhkého prostředí došlo k prudkému vysychání a dehydrataci materiálu. V souvislosti s tím došlo k deformaci tvaru obuvi, popraskání a následnému rozpadu povrchu u některých usňových částí. Konzervační postup bude vycházet ze stavu jednotlivých fragmentů a požadavku jejich zachování.

Konzervační postup bude spočívat: - v desinfekci usňového materiálu - čištění povrchu usní - změkčení - obnovení plastičnosti u usní - tukování (promazání) - obnovení původního tvaru obuvi - čištění textilních částí - odstranění koroze z kovových spon - konzervace kovu. V současné době probíhá dlouhodobá desinfekce usňového materiálu. Byly aplikovány páry butylalkoholu, ve kterých byly jednotlivé dílce uloženy po dobu jednoho měsíce v uzavřeném prostředí exsikátoru. Dále budou provedeny opakované zábaly jednotlivých fragmentů usní do buničité vaty napuštěné isopropylalkoholem s 20% destilované vody. Dokončení konzervace asi červen 2008.

Ve Zlíně dne 15.dubna 2008 konzervátorka

Pavla Hradilová,

Příloha 2 Úkol: Zjisti, které osobě pohřbené v kryptě patřila tato bota. Soubor A Řím Obyvatelstvo Římské říše bylo rozděleno do společenských tříd a každá třída měla předepsaný oděv, tedy i obuv. Velmi rozšířené sandály, které představovala, podobně jako v Řecku, podešev přivázaná ke kotníku několika řemínky. Na nártu se řemínky většinou křížily a šněrování sahalo někdy až do půli lýtka. Vznešení občané nosili boty z červené kůže zdobené půlměsíčkem ze slonoviny nebo stříbra, senátoři nosili stejné boty, ale z černé kůže a bez ozdob. Otroci nesměli tyto boty nosit vůbec.

------------------------------------------------------------------------------------------------------Románské období V módě zůstaly běžné typy římské obuvi. Kromě sandálů, volně vázaných do libovolné výšky k lýtku, začínají příslušníci vyšších vrstev napodobovat římské typy uzavřené obuvi, tvarované z jednoho kusu kůže, se samostatnou podešví, které sahaly ke kotníkům. Tyto boty měly většinou černou barvu, ale mohly být i barevné nebo zdobené. Boty panovníků

a

šlechticů

byly

často

bohatě

zdobené

výšivkami

z geometrických či květinových vzorů. Už v tomto období se na botách objevují mírně protažené špičky.

------------------------------------------------------------------------------------------------------Gotika Pro toto období je charakteristická úzká a protažená špice. Zobákové boty, jak se začalo této obuvi říkat, byly měkké, většinou kožené boty, velmi úzké a těsně tvarované s prodlouženou špičkou. V první vlně nosili dvořané špičky tak dlouhé, že přesahovaly 2,5 délku chodidla. Takovou botu bylo nutné vycpat koudelí a ještě přivázat šňůrkou nebo řemínkem k pasu. Druhá vlna nebyla již tak výstřední jako první, špice byly spíše ploché a hroty byly v jedné rovině s podešví, kterou však prodlužovaly už jen asi o polovinu délky chodidla. Zobáková obuv nebyla výstřední jen svým tvarem, ale mnohdy i barvou, navíc byla většinou přizdobena nejrůznějšími rolničkami a zvonečky.

Na tuto obuv se pro pohyb venku nazouvaly dřevěné přezůvky. Byly to v podstatě dřevěné podrážky, které se na nohu přichycovaly pomocí řemínků na nártu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------Renesance Koncem 15. a počátkem 16. století byly špičaté boty vystřídány kulatou a čtvercovou špičkou, která byly ve 30. letech už tak široká a rovně zakončená, že se botám začalo říkat kraví huba, kachní zobák nebo také hubatá obuv. Krátká bota se širokou prstovou částí. Špice byly vycpány aby si udržely svůj tvar, ale jinak byla obuv i nadále velmi plochá a nízká, takže sotva kryla patu a špičku, musela proto být leckdy opatřena páskem přes nárt, aby nespadla z nohy. Obuv byly zdobena prostřihy. Luxusní obuv měla často přírodní světlé barvy.

------------------------------------------------------------------------------------------------------Baroko Postupně mizely vysoké holínky a více a více se nosily střevíce se zkosenou

špičkou

a

podpatkem.

Vyšší

rovné

podpatky,

často

i různobarevné, dodávaly postavě eleganci a usnadňovaly namáhavé stání při dlouhých dvorních ceremoniálech. Boty sahaly ke kotníku, spínaly se přezkou a byly často bohatě zdobené stuhami. Zaoblený tvar kožených bot odpovídal celkové módní siluetě právě tak jako jejich ozdoby: stříbrné spony a stuhy. Nártová oblast těchto bot byla prodloužena jazykem, který často vyčníval nad okraj obuvi. Někdy byl tento jazyk podšitý barevnou látkou a ohrnut přes nárt. V období raného baroka byla jedním z charakteristických rysů široká hranatá špice. Na konci 17. století se však začaly špičky už zakulacovat. ---------------------------------------------------------------------------------19. století V druhé polovině 19. století nechyběla z látky a kůže šitá brynelová perka v botníku snad žádného muže. Tyto boty měly místo šněrování pružné gumové pásky, takže se snadno nazouvaly. Byly to tmavé boty s plochou, nepříliš dlouhou kulatou špicí, s nízkým podpatkem, oproštěné od ozdob.

Soubor B

Václav II.

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jindřich VIII., anglický král

Karel II., anglický král

Markus Aurelius

František Josef I.

Soubor C V hrobce byly pohřbeny tyto osoby. Které z nich patřily nalezené boty? 1. Carolus I. † 1289 2. Nicolaus II. † 1388 3. Georgius Künsberger † 1459 4. Martinus Medek † 1581 5. Gerhardus de Schlessin † 1652 6. Antonius Mader † 1754

K fragmentům obuvi nalezeným v kryptě kostela sv. Hyppolita ve Znojmě - Hradišti

Recommend Documents